item_id
stringlengths 6
6
| context
stringlengths 91
1.32k
| question
stringlengths 11
231
| url
stringlengths 32
155
| answers
sequence | evidence_start
int64 0
902
| evidence_end
int64 41
1.26k
| evidence_text
stringlengths 9
647
| occurrences
list | original_article
stringlengths 131
157k
| question_type
stringclasses 10
values | answer_type
stringclasses 10
values |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
010617 | ... střídají (tzv. military style). I díky těmto hlubokým a hustým skladům je délka materiálu použitého na výrobu kvalitního kiltu šitého na míru cca 7,5 m. Tradičním zvykem je nenosit pod kiltem spodní prádlo (u vojenských jednotek je to dokonce vojenským řádem vyžadováno). Výjimku tvoří pouze tanečníci a sportovci oblékající kilt a to z ryze praktických důvodů. === Materiál === Typický moderní kilt je vyroben z kepru, utkaného z česané ovčí vlny. Látka je tkána zvláštním způsobem, který vytváří diagonální strukturu. Je-li na látce ještě barevný vzor, nazývá se tkanina tartan. Pro srovnání, tradiční irský kilt se vyráběl z jednobarevné tkaniny, nejčastěji šafránově nebo zeleně obarvené. Kepr se vyrábí v různé tloušťce, podle toho, pro jaké použití je finální výrobek určen.... | Jakou barvu měl tradiční irský kilt? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kilt | [
"šafránově nebo zeleně"
] | 585 | 696 | Pro srovnání, tradiční irský kilt se vyráběl z jednobarevné tkaniny, nejčastěji šafránově nebo zeleně obarvené. | [
{
"start": 665,
"end": 686,
"text": "šafránově nebo zeleně"
}
] | Kilt je výhradně mužská součást skotského národního kroje (ženy, až na výjimky, kilt nenosí) v podobě mužské zavinovací skládané suknice s barevným kárem, ozdobnými třásněmi a ozdobnou broží, nejčastěji ve formě zavíracího špendlíku - tzv. kiltpin. Existuje mnoho druhů kiltů, lišících se zejména vzorem a také původem. Kromě jiných existují ještě irské a velšské kilty. Kilt, "skotská sukně", součást tradičního skotského mužského kroje, je zhotovena z vlněné kostkované látky zvané tartan, jejíž vzory jsou velmi často asociovány s jednotlivými skotskými rody - klany. Jedná se o novodobou asociaci, neboť přiřazování vzorů nemá historický podklad a začíná se objevovat teprve s nástupem skotského národního obrození v první polovině 19. století. Kilt je dominantní součástí skotského kroje, jehož další součástmi jsou již zmíněný kiltpin, dlouhé vlněné podkolenky (jednak jednobarevné, nejčastěji bílé, jednak tartanové), sporran (kapsář na řetízku kolem pasu) a sgin dubh - dýka, která se nosí zastrčená v pravé podkolence. Tento základ bývá doplňován jednak slavnostním oblekem, který nosí např. skotští dudáci, případně slavnostním civilním oblekem, tzv. Bonnie Prince Charlie, který se skládá ze skotského krátkého fráčku s vestou, smokingové košile a motýlku, či neformálního tweedového saka, bílé košile a kravaty. Variant je mnoho - od pouhého svetru oblékaného ke kiltu například po saka typu Argylle, Montrose a podobně. == Skotský kilt == Skotský kilt vykazuje charakteristický vzhled, konstrukci a konvence, které jej odlišují od ostatní typů kiltu. Je to šitá část oděvu, která se v pase omotává kolem těla. Kilt se zapíná pomocí řemínků a přezek. Řemínky jsou připevněny jak na vnitřním konci kiltu (pouze jeden řemínek) a otvory procházejí ven, kde se zapínají do přezek na vnějším konci, tak na vnějším okraji (většinou dva řemínky). Kilt začíná v pase a končí v polovině kolen. Vepředu je druhá překrývající vrstva, která se nazývá "apron" (angl. zástěra). Zadní část kiltu je naskládaná do hustých skladů, tzv. pleats, které se skládají buď tak, že vzor tartanu i nadále nepřerušovaně pokračuje (tzv. civilní skládání), případně se skládá tak, že se neustále opakuje dominantní proužek z látky, případně se dominantní proužky střídají (tzv. military style). I díky těmto hlubokým a hustým skladům je délka materiálu použitého na výrobu kvalitního kiltu šitého na míru cca 7,5 m. Tradičním zvykem je nenosit pod kiltem spodní prádlo (u vojenských jednotek je to dokonce vojenským řádem vyžadováno). Výjimku tvoří pouze tanečníci a sportovci oblékající kilt a to z ryze praktických důvodů. === Materiál === Typický moderní kilt je vyroben z kepru, utkaného z česané ovčí vlny. Látka je tkána zvláštním způsobem, který vytváří diagonální strukturu. Je-li na látce ještě barevný vzor, nazývá se tkanina tartan. Pro srovnání, tradiční irský kilt se vyráběl z jednobarevné tkaniny, nejčastěji šafránově nebo zeleně obarvené. Kepr se vyrábí v různé tloušťce, podle toho, pro jaké použití je finální výrobek určen. Pro aktivní pohyb (tradiční tance) se používá tenčí materiál, než pro kilt určený pro pobyt v chladném prostředí. === Vzorek === Nejcharakterističtějším prvkem skotského kiltu jsou barevné vzory. Mnoho těchto vzorů je tradičně spojováno s určitými klany a rodinami, i když pro to neexistují historické podklady, ale existují také tartany s charakteristickým vzorkem pro oblasti, hrabství, podniky, školy a univerzity. Vzorek je orientován svisle a vodorovně, nikdy ne úhlopříčně. Vzorky jsou označovány podle souslednosti barev a šířky. Například tartan Wallace se označuje jako "K/4 R32 K32 Y/4" (K je černá, R červená, Y žlutá). Tento kód znamená, že černá v šířce 4 jednotek je následována červenou v 32 jednotkách atd. Jednotka obvykle označuje počet vláken. Vzory jsou dále charakterizovány délkou, kterou měří celá jedna sekvence barevných polí. Obvykle se udává v centimetrech (palcích). Vzory tartanu bývaly registrovány Skotským úřadem pro tartan (Scottish Tartans Authority), který uchovával vzorky materiálu, jeho jméno a kód označující charakteristiku barevného vzoru. V roce 2009 registrace tartanů přešla pod Skotský národní archiv. V současné době je registrováno několik tisíc vzorů tartanu. Výjimkou není ani Česká republika, jejíž národní tartan (Czech National Tartan) byl registrován 25. ledna 2008. Ačkoliv se každý rok registrují nové vzory, většina jich byla vytvořena v 19. století. V té době narůstalo romantické vnímání Highlands a během viktoriánského období byla skotská kultura silně poangličťována. Reakcí na tyto procesy byla registrace tartanů spolu s klanovými jmény. Předtím většinou nebyly jednotlivé vzory s klany spojovány. === Velikosti === Ačkoliv levnější kilty jsou k dostání ve standardních velikostech, kvalitní kilt je šitý na míru. Jsou potřeba nejméně tři rozměry – pas, boky a délka kiltu. Pokud je kilt objednáván na dálku, výrobci zájemcům obvykle zasílají instrukce a schéma, jak míry správně určit. == Northumbrijský kilt == Northumbrijský kilt je téměř shodný se skotským, ale je obvykle vyroben z obyčejnějšího materiálu a je méně barevný. Ačkoliv je látka tkána podobně, nejedná se o pravý tartan. Oblíbené jsou také jednobarevné kilty. == Irský kilt == Na rozdíl od skotského kiltu, irský kilt se používal jednobarevný, obarvený nejčastěji šafránovou nebo zelenou barvou. Na fotografiích z 19. a 20. století můžeme často vidět lidi mající jednobarevný kilt, obzvláště na politických a hudebních shromážděních. V této době se kilt používal jako symbol galského národního cítění. V současné době je kilt v Irsku vnímán spíše jako skotská specialita. == Velšský kilt == Ačkoliv kilt není tradiční součástí velšského oděvu, je v současné době u Velšanů velmi oblíbený, podobně jako u jiných národů keltského původu. S kiltem a tartanem se dnes setkáme téměř stejně často ve Skotsku jako ve Walesu, Cornwallu, Devonu či Galicii ve Španělsku. Jedním z nejpopulárnějších tartanů ve Walesu je tartan svatého Davida, velšského národního patrona. Jsou ale vyráběny i individuální tartany, ačkoliv existuje pouze minimum důkazů, že by se v minulosti rodiny identifikovaly s konkrétním tartanem. Velšský národní tartan navrhl v roce 1967 D. M. Richards, aby demonstroval spojení Velšanů s keltským světem. Tartan používá barvy velšské národní vlajky – zelenou, červenou a bílou. == Související články == Quilt == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Kilt ve Wikimedia Commons Informace o Skotsku, jeho historii, tradicích a současnosti, včetně akcí v České republice | ADJ_PHRASE | OTHER |
007344 | Žabky (někdy též vietnamky, nosí se totiž především v Asii, odkud se přes Spojené státy rozšířily do Evropy, či plážovky nebo ťapky, na Moravě šlapky, na severní Moravě cukle; další pojmenování viz níže v článku) jsou celosvětově nejrozšířenějším druhem otevřené (obvykle letní) obuvi. Jejich charakteristikou je pásek ve tvaru písmene Y, který při nazutí obepíná nohu. Tyto pásky jsou k obuvi obvykle připevněny přibližně v úrovni nártu na noze a dále mezi palcem a ukazovákem. Díky tomu může noha volně dýchat a navíc je prstům umožněn volný pohyb. Oproti sandálům žabky pevně nezajišťují kotník. Nejstarší dochované žabky jsou cca 3500 let staré a jsou uložené v britském muzeu. Obuv se v dnešní podobě začala vyrábět v polovině 20. století na Novém Zélandu, odkud se pak následně rozšířila do celého světa. Žabky jsou též vhodným preventivním obutím i při vstupu do veřejných sprch či koupališť, kde by mohlo hrozit nebezpečí šíření kožních nemocí. Vedle výhod jsou ovšem obuvi vytýkány i nedostatky, a to především v oblasti zdravotní a environmentální.... | Kde se začala v dnešní podobě vyrábět obuv zvaná žabky? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDabky | [
"Na Novém Zélandu"
] | 682 | 810 | Obuv se v dnešní podobě začala vyrábět v polovině 20. století na Novém Zélandu, odkud se pak následně rozšířila do celého světa. | [
{
"start": 744,
"end": 760,
"text": "Na Novém Zélandu"
}
] | Žabky (někdy též vietnamky, nosí se totiž především v Asii, odkud se přes Spojené státy rozšířily do Evropy, či plážovky nebo ťapky, na Moravě šlapky, na severní Moravě cukle; další pojmenování viz níže v článku) jsou celosvětově nejrozšířenějším druhem otevřené (obvykle letní) obuvi. Jejich charakteristikou je pásek ve tvaru písmene Y, který při nazutí obepíná nohu. Tyto pásky jsou k obuvi obvykle připevněny přibližně v úrovni nártu na noze a dále mezi palcem a ukazovákem. Díky tomu může noha volně dýchat a navíc je prstům umožněn volný pohyb. Oproti sandálům žabky pevně nezajišťují kotník. Nejstarší dochované žabky jsou cca 3500 let staré a jsou uložené v britském muzeu. Obuv se v dnešní podobě začala vyrábět v polovině 20. století na Novém Zélandu, odkud se pak následně rozšířila do celého světa. Žabky jsou též vhodným preventivním obutím i při vstupu do veřejných sprch či koupališť, kde by mohlo hrozit nebezpečí šíření kožních nemocí. Vedle výhod jsou ovšem obuvi vytýkány i nedostatky, a to především v oblasti zdravotní a environmentální. Podešev obuvi je dnes obvykle vyrobena ze syntetických materiálů, například z PVC, což zajistí, že boty jsou poměrně lehké a skladné. K výrobě se ale používají i jiné materiály, kupříkladu palmové lýko, sláma či dřevo. Pásky mohou být vyrobené také ze syntetických materiálů nebo například z látky či provázků. Pokud jsou dané boty určeny pro ženy, mohou být pásky ještě dozdobeny (například barevným potiskem, korálky apod.). Navíc lze i podešev barevně, graficky či tvarově upravit do různých podob. Díky tomu je možné tuto obuv použít i jako reklamní předmět. Pokud je podrážka doplněna o konstrukci připomínající lešení, je možné tuto obuv nosit i v blátě rýžoviště či ve sněhu. Obvykle bývá tato obuv nošena na bosou nohu, ovšem v Japonsku je nošena i se speciálními ponožkami (pojmenovanými tabi), které se vyznačují oddělením palce od zbytku prstů, čímž jsou ideální na nošení v žabkách. Žabky jsou rozšířené především v oblastech s teplým podnebím, kde je lidé využívají k procházkám po pláži nebo i ke kratším výletům do města. Rozšířené jsou především v Indii (tam se jim říká Hawaii chappal), dále v Austrálii, na Novém Zélandu, v Jihoafrické republice, ve Spojených státech amerických, v Brazílii, Panamě, na tichomořských ostrovech a v jihovýchodní Asii. Ve většině rozvojových zemích jsou gumové žabky tou nejlevnější obuví, jež je k dispozici. Často totiž stojí méně než jeden dolar. Navíc byla přijata opatření ke snížení nákladů, a to například výrobou této obuvi z recyklovaných materiálů (třeba pneumatik). Pokud se obuv poškodí (vytrhne se pásek obepínající nohu), lze ji poměrně snadno a za nízkou cenu opravit u některého z pouličních opravářů obuvi. Naproti tomu jsou žabky v mnoha rozvinutých zemích považovány za roční nebo sezónní druh obuvi, který je ovlivňován aktuálními módními trendy. V případě jejich možného poškození se většina lidí v těchto zemích s opravou žabek – s ohledem na jejich nízkou cenou – ani nezabývá a pořizuje si žabky nové. Žabky existují zhruba již po dobu 6000 let. Přes svou dlouhou historii se změnily jen velmi málo. Primitivní boty, které byly žabkám podobné, je možné nalézt již na jeskynních malbách z konce doby kamenné. To je období před asi 15 000 lety. Nejstarší dochované žabky jsou z doby cca 1500 před naším letopočtem a v současnosti je vlastní britské muzeum. Objevily se také v Egyptě přibližně před 5000 lety. Egypťané tehdy otiskovali chodidla do rozměklé kaše z papyru nalité na vlhký písek. Takto vzniklou podrážku připevnili k noze pásky ze surové kůže. Důkazem jsou nálezy v hrobkách, kde se navíc našly i kousky obuvi vyrobené z barevných kůží a zdobené perličkami či květinovými vzory. Oblíbené také byly ve starověkém Řecku a Římě, kde je nosili především muži. První žabky byly vyráběny nejen z papyru, ale i z jiných materiálů, například z kůže, ze dřeva, nebo také z rýžových stébel. Jejich styly byly odlišné s různými umístěními popruhu pro prst. Ve třicátých letech 20. století se tradiční japonská obuv s tkanou podrážkou nazývaná zóri začala používat na Novém Zélandu jako obuv k vycházkám na pláž. Po druhé světové válce se s vojáky a zaměstnanci okupační správy vracejícími se z Japonska dostaly do Spojených států. Zde získaly popularitu a v Kalifornii byly považovány za reprezentanta životního stylu spojeného se surfováním. Následně se začaly objevovat úvahy nad možností výroby žabek z plastu. Její podobu navrhl v padesátých letech Morris Yock z novozélandského Aucklandu a roku 1957 si jej nechal patentovat. Proti tomu se však postavili potomci Johna Cowieho, jenž byl významným poválečným anglickým obchodníkem zabývajícím se v Hongkongu výrobou z plastu. Ti (rozuměj potomci Johna Cowieho) tvrdili, že to byl právě Cowie, kdo na konci čtyřicátých let 20. století s výrobou žabek z plastu začal a že Yock byl jejich pouhým dovozcem na Nový Zéland. Navíc tvrdili, že John Cowie dokonce vymyslel pojmenování jandal jako zkráceninu z Japanese Sandal (česky japonské sandále). Navzdory skutečnosti, že výraz jandal je běžně na Novém Zélandu používán k pojmenování jakékoliv podoby této obuvi, je slovo Jandal od roku 1987 ochrannou známkou ve vlastnictví společnosti Skellerup. V současné době jsou žabky upravovány a doplňovány o další prvky, které je odlišují od původní – ploché – podoby. Novodobými úpravami jsou například podpatky či klínky používané u obuvi určené ženám. Popularitu žabkám přinesly také celebrity, které je začaly nosit, a následně této obuvi začali věnovat pozornost také módní návrháři. Havaianas je brazilská značka žabek, která si získala popularitu v roce 1998 poté, co u příležitosti mistrovství světa ve fotbale uvedla na trh žabky obsahující na páskách motiv brazilské státní vlajky. Ačkoliv jsou žabky Havaianas například ve Spojených státech populární až v posledních letech, vlastní firma existuje již od roku 1962. Boty jsou známé svou pohodlnou podešví i řemínky. Samotné jméno Havaianas pochází z portugalštiny. Žabka se při výrobě skládá ze dvou částí, a to z podrážky a z vrchního pásku, který se k ní po stranách a uprostřed v místě palce připojí. Během výroby se ze syntetické hmoty vyseknou dvě části sloužící k výrobě vrchních pásků. V místě, kde se budou pojit k podrážce, se proděraví, v oblasti každé z dírek se stlačí a umístí se na příslušné místo do formy pro výrobu spodní části. Do ní se vlije materiál z pěnové umělé hmoty určený pro výrobu spodní části a následně dojde ke spojení spodní části se stykovými částmi vrchních pásků. Nakonec je do každé z dírek vstřikována plastická hmota a jsou plněny vzniklé prolákliny.[nedostupný zdroj] Grafika se na obuv umisťuje pomocí: potisku, strojové výšivky, nažehlovací etiketou. V posledních letech byla většina hromadné výroby žabek přesunuta do rozvojových zemích s levnou pracovní silou. Některé značky – například Okabashi (se sídlem v Bufordu v Georgii) či Island Slipper (se sídlem v Pearl City na Havaji) – však přesto i nadále zůstávají ve Spojených státech. Podle některých pramenů škodí nošení této obuvi lidskému tělu. Odborníci žabky zcela neodmítají (oceňují jejich využití na pláži, v bazénu či ve sprchách), avšak nedoporučují v nich chodit více než hodinu denně (a rozhodně ne po městské dlažbě). Preferují střídání různých druhů obuvi. Ze zdravotního hlediska je této obuvi vytýkáno, že jednak neposkytují nohám žádnou oporu a dále nadměrně zatěžují klenbu nohy a deformují chodidlo. Též ubližují patě a nezdravě namáhají Achillovu šlachu. Jednotlivé prsty se při chůzi musí více namáhat (obuv na noze drží jen díky pásku a to není dostatečné) a při dlouhém pohybu v této obuvi se objevuje nebezpečí vzniku tzv. kladívkového prstu. Je s tím též spojen častý výron kotníku či jeho zlomeniny. Protože se noha dotýká žabek jen svou spodní částí a zbytek chodidla je vystaven působení větru, dochází k vysušování kůže. Pokud je příliš suchá, mohou v ní vzniknout hluboké praskliny a rozpraskaná kůže může začít bolestivě krvácet. Žabkám lze také připočíst bolesti kyčlí a bolesti ve spodní části zad, neboť nutí ke změně přirozeného způsobu chůze, protože osoba obutá do žabek dělá obvykle menší kroky, než je zvyklá, a namáhá tak jiné části zádových svalů, než při přirozené chůzi. Žabkám je vytýkáno, že nenabízí žádnou ochranu chodidel před kameny, blátem či špínou. Navíc ani chodidla neochrání v případě, že na nohu obutou v žabce někdo šlápne. Jiné zdroje poukazují na nevhodné složení podešve. Ta může obsahovat nebezpečné chemikálie (olovo, zinek, fosfáty či ftaláty). Jakmile se tyto látky dostanou do kůže člověka, mohou ovlivnit jeho zdravotní vývoj. Navíc s ohledem na skutečnost, že je obuv vyrobena z polyuretanu, který pochází z ropy, mohou žabky představovat problém z hlediska životního prostředí. Proto se na výrobu žabek využívají i jiné materiály, a to buď recyklovatelné (recyklované pneumatiky) a nebo přírodní (konopí, bavlna, kokos atp.). Nevhodné je také používání této obuvi při řízení motorových vozidel. V některých státech je užití této obuvi během řízení dokonce pokutováno. V jednotlivých oblastech světa má obuv různé pojmenování: jandals – Nový Zéland Nový Zéland infradito (neboli mezi prsty) – Itálie Itálie Hawaii Chappal či Qainchi chappals – Indie Indie a Pákistán Pákistán thongs – Austrálie Austrálie, Kanada Kanada tongs - Francie Francie ., slip-slops – Jihoafrická republika Jihoafrická republika go-aheads – jižní Tichomoří ojotas nebo chancletas – Argentina Argentina chanclas – Španělsko Španělsko chancletas nebo sandalias – Latinská Amerika japanke (neboli japonky) – Chorvatsko Chorvatsko, Srbsko Srbsko, Černá Hora Černá Hora japonki ( .v překladu Japonky) – Polsko Polsko в / vjetnamki (v překladu vietnamky) - Rusko Rusko chinelos – Brazílie Brazílie kafkafim – Izrael Izrael sayonares – Řecko Řecko tsokara – Kypr Kypr (řecká část) vietnámi papucs (v překladu vietnamské pantofle) – Maďarsko Maďarsko tsinelas nebo chinelas – Filipíny Filipíny flip-flops – Spojené království Spojené království, Spojené státy americké Spojené státy americké Na Havaji a na několika dalších místech na světě jsou žabky pojmenovávány jako bačkory. | LOCATION | LOCATION |
012682 | ... (okluze), která brání proudění vzduchu. Uvolněním závěru dojde k prudkému uvolnění přetlaku vzduchu a vzniká typický šum (exploze). Podle sluchového dojmu se též nazývají ražené souhlásky (explozivy, často jen plozivy). ===== Semiokluzivy ===== Semiokluzivy – polozávěrové souhlásky – vznikají prvotní krátkou okluzí, která je vzápětí uvolněna a plynule následována konstrikcí. V podstatě jde o rychlý sled okluzivy a konstriktivy, které jsou artikulovány současně. Ve výslovnosti lze zřetelně rozlišit současnou artikulaci u semiokluzivy (např. české /c/ [ts]) od dvou samostatně vyslovených souhlásek (např. [t] a [s]). Podle sluchového dojmu se též nazývají poloražené souhlásky (afrikáty). ===== Nazály ===== Nazály, nosovky, vznikají vytvořením... | Jak se jinak nazývají polozávěrové souhlásky? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Souhláska | [
"semiokluzivy"
] | 249 | 381 | Semiokluzivy – polozávěrové souhlásky – vznikají prvotní krátkou okluzí, která je vzápětí uvolněna a plynule následována konstrikcí. | [
{
"start": 249,
"end": 261,
"text": "semiokluzivy"
}
] | Souhlásky (konsonanty) jsou takové hlásky, jejichž charakteristickým rysem (na rozdíl od samohlásek) je šum, který vzniká specifickým postavením či pohybem mluvidel. Jazyky se různí také počtem souhlásek: zaniklý kavkazský ubychijský jazyk jich měl 84 a novogvinejský rotokas pouhých 6 (jeho abeceda má celkem 12 písmen). == Artikulace == === Rozdělení podle způsobu artikulace === Souhlásky jsou poměrně heterogenní skupinou zvuků, existuje mnoho způsobů jejich tvoření. Společná vlastnost, která odlišuje souhlásky od samohlásek, je jejich relativní zavřenost. To znamená, že při jejich artikulaci jsou ústa otevřena méně než u samohlásek, čímž vznikají překážky a turbulence při proudění vzduchu – příčina vzniku šumu.(a, e, i, o, u) ==== Pulmonické souhlásky ==== Pulmonické hlásky vznikají prouděním vzduchu, který je uváděn do pohybu pomocí plic. Skupiny pulmonických souhlásek jsou následující: ===== Konstriktivy ===== Konstriktivy – úžinové souhlásky – se tvoří těsným přiblížením dvou artikulátorů, čímž vzniká úžina (konstrikce) a silný šum. Při artikulaci konstriktiv je nutné přesné postavení artikulátorů, i malá odchylka je dobře slyšitelná. Proto se v této skupině rozlišuje největší počet souhlásek. Podle sluchového (akustického) dojmu se též nazývají třené souhlásky (frikativy). ===== Okluzivy ===== Okluzivy – závěrové souhlásky – vznikají přechodným vytvořením překážky (okluze), která brání proudění vzduchu. Uvolněním závěru dojde k prudkému uvolnění přetlaku vzduchu a vzniká typický šum (exploze). Podle sluchového dojmu se též nazývají ražené souhlásky (explozivy, často jen plozivy). ===== Semiokluzivy ===== Semiokluzivy – polozávěrové souhlásky – vznikají prvotní krátkou okluzí, která je vzápětí uvolněna a plynule následována konstrikcí. V podstatě jde o rychlý sled okluzivy a konstriktivy, které jsou artikulovány současně. Ve výslovnosti lze zřetelně rozlišit současnou artikulaci u semiokluzivy (např. české /c/ [ts]) od dvou samostatně vyslovených souhlásek (např. [t] a [s]). Podle sluchového dojmu se též nazývají poloražené souhlásky (afrikáty). ===== Nazály ===== Nazály, nosovky, vznikají vytvořením okluze (závěru) v dutině ústní a uvolněním cesty vzduchu nosní dutinou poklesem měkkého patra. Vyznačují se šumem i tónem (sonoritou), který je formován rezonancí v ústní dutině (závislé na postavení artikulátorů a místě vytvoření okluze). Obvykle se jedná o souhlásky znělé. Na konci artikulace dochází k uvolnění okluze v ústní dutině, proto se též někdy přiřazují mezi okluzivy. ===== Aproximanty ===== Aproximanty vznikají přiblížením (aproximací) artikulátorů, které není tak těsné jako u konstriktiv, ale těsnější než u samohlásek. Nemají výrazný šum ani tón. Aproximanty jsou nejvíce otevřené souhlásky, a tvoří tedy jakýsi plynulý přechod k samohláskám. ===== Vibranty ===== Vibranty, kmitavé souhlásky, vznikají aerodynamicky podmíněným, opakovaným dotykem artikulátorů (kmitáním). ===== Verberanty ===== Verberanty, někdy též švihy (tento termín není příliš vžitý), se vyznačují rychlým dotykem dvou artikulátorů, který je na rozdíl od vibrant pouze jednorázový. V češtině se obvykle nedůrazné "r" artikuluje spíš jako verberant než jako vibrant. ===== Laterální vs. středové souhlásky ===== Většina souhlásek vzniká prouděním vzduchu podél středové linie jazyka. V případě konstriktiv a aproximant však může vzduch proudit také okolo boků jazyka, přičemž špička jazyka se může dotýkat v horní části ústní dutiny. Takové souhlásky se nazývají bokové (laterální). ==== Nepulmonické souhlásky ==== Nepulmonické souhlásky jsou tvořeny proudem vzduchu, který je dáván do pohybu jiným způsobem než plícemi. Tato skupina souhlásek, které se v češtině nevyskytují, zahrnuje mlaskavky, ejektivy a implozivy. === Rozdělení podle místa artikulace === Následující rozdělení souhlásek používá názvosloví, které není zcela systematické, protože částečně pojmenovává oba artikulátory, částečně jen jeden z artikulátorů zapojených do tvoření hlásek. Nicméně toto rozdělení je vžité a všeobecně užívané. === Sekundární modifikace výslovnosti === Kromě výše uvedených míst artikulace se do procesu tvoření souhlásek mohou zapojovat další orgány, které znění souhlásky modifikují. Sekundární artikulace se v přepisu výslovnosti označuje pomocí horních indexů a diakritiky, přidávaných k základnímu symbolu. Ve spisovné české výslovnosti se takovéto modifikace nevyskytují. === Hlasnost === Hlasností se rozumí účast aktivní hlasivek (fonace) na tvorbě hlásek, která se akusticky projevuje znělostí. Souhlásky se obvykle dělí na hlasné (znělé) a nehlasné (neznělé), často tvoří páry lišící se pouze hlasností. V některých jazycích kromě normální (modální) fonace odlišuje také fonace dyšná a třepená. === Iniciační mechanismus === Většina souhlásek (v češtině všechny) patří mezi tzv. pulmonické egresivní. To znamená, že iniciační mechanismus, dodávající energii pro jejich tvoření, spočívá ve vytlačování vzduchu z plic. Souhlásky můžeme dělit na egresivní a ingresivní. Při jejich tvoření egresivních hlásek vzniká v dutinách mluvidel přetlak, vytlačující vzduch ven. Naopak u ingresivních hlásek vzniká podtlak, který nasává vzduch dovnitř. Podle orgánu, který vytváří přetlak nebo podtlak, dělíme souhlásky na pulmonické (plíce a bránice), glotalické (hlasivky) a velarické (měkké patro). == Akustické vlastnosti == Z akustického hlediska jsou souhlásky dosti heterogenní skupinou zvuků. Společnou vlastností je přítomnost šumu, tj. nepravidelných kmitů. Tato vlastnost se nazývá konsonantnost. To je hlavní rozdíl od samohlásek. === Obstruenty a sonory, znělost === Jako obstruenty se označují nevokální souhlásky s vysokou mírou šumu (podle překážky (obstrukce), která se staví do proudu vzduchu). V češtině i mnoha jiných jazycích vytvářejí korelační páry, jejichž členy se od sebe liší znělostí. Do této skupiny se řadí explozivy (okluzivy), afrikáty (semiokluzivy) a frikativy (konstriktivy). Znělé pravé souhlásky se vyznačují přítomností tónu, který je však jiné kvality než u samohlásek a sonor. V české terminologii se označují jako pravé souhlásky. Podskupinou frikativ jsou sibilanty (sykavky), které se vyznačují vyšší amplitudou a frekvencí, a jsou tedy hlasitější než non-sibilanty. Jedná se o frikativy ze skupiny alveolárních a postalveolárních. Obdobně to platí i o asibilantách (polosykavkách), což jsou afrikáty tvořené na témže místě. Jako sonory (sonoranty) se označují souhlásky, které jsou vždy znělé (netvoří znělostní páry) a vyznačují se vokálností – přítomností vyšších frekvencí, tzv. formantů (F1, F2 atd.), ve svém spektru. V české terminologii se nazývají jedinečné souhlásky. K jedinečným souhláskám patří i klouzavé hlásky (tzv. glide, např. [w, j, ʊ̯]), které jsou svým charakterem polovokály (blízké samohláskám). Nemají příznak konsonantnosti ani vokálnosti. Rovněž jsou vždy znělé. Znělost je dána aktivní činností hlasivek (fonací), které vytvářejí základní frekvenci F0. Znělé souhlásky se vyznačují přítomností tónu. Pro srovnání uvádí tabulka i samohlásky. === Kompaktnost – nekompaktnost === Kompaktní jsou hlásky, které mají zvukovou energii soustředěnou uprostřed spektra, nekompaktní mají toto maximum posunuto k hornímu nebo dolnímu okraji spektra. Kompaktní souhlásky se vyslovují v zadní části ústní dutiny (od postalveolár až po glotály), ostatní jsou nekompaktní. === Drsnost – matnost === Drsné souhlásky se vyznačují výraznými nepravidelnostmi složek zvuku, velkým třecím šumem způsobeným turbulencemi vzduchu. Drsné jsou frikativy a afrikáty. Ostatní souhlásky jsou matné. Vyznačují se sourodým zvukovým spektrem. === Kontinuálnost – nekontinuálnost === Tato vlastnost se týká časového trvání artikulace a výsledného zvuku. Kontinuální (nepřerušené) souhlásky lze vyslovovat relativně dlouhou dobu. Nekontinuální mají během své artikulace úplný závěr (okluzi) s následnou explozí, jedná se tedy o explozivy (okluzivy) orální i nazální a afrikáty (semiokluzivy). === Gravisovost – akutovost === Gravisové (tupé) souhlásky zahrnují nízké frekvence ve svém spektru. Jedná se přední (bilabiály, labiodentály a dentály) a zadní (veláry – glotály) souhlásky. Akutové (ostré) souhlásky jsou všechny ostatní. Mají ve svém spektru převážně vysoké frekvence. === Délka === Délkou souhlásek se rozumí jejich trvání. Fonologické rozlišování délky souhlásek není tak časté jako u samohlásek, což souvisí i s tím, že souhlásky nejsou artikulačně jednotnou třídou segmentů a jejich trvání se může projevovat různým způsobem. Např. u exploziv a afrikát se může prodloužit doba okluze (závěru), exploze je ze své podstaty jen krátkodobým jevem. Omezená možnost trvání je např. u verberant. Příkladem jazyků, kde délka souhlásek má fonologickou rozlišovací hodnotu je arabština nebo finština. Např. finské tuli [ˈ] (oheň) a tulli [ˈ] (clo). V estonštině jsou dokonce popisovány 3 stupně délky hlásek. Dlouhé souhlásky se také vyskytují ve slovenštině. Délka souhlásek je též často dávána do souvislosti s geminací, zdvojováním souhlásek. == Přehled souhlásek == == Odkazy == === Literatura === Duběda T. Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Karolinum, Praha 2005. ISBN 80-246-1073-6. Krčmová M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. FF OU, Ostrava 2006. ISBN 80-7368-213-3. === Externí odkazy === Slovníkové heslo souhláska ve Wikislovníku | ADJ_PHRASE | ENTITY |
006680 | ... slepé střevo. Zajímavou odlišností od ostatních savců jsou oválné červené krvinky, které jim tak umožňují lépe hospodařit s vodou. Velbloudi a lamy žijí většinou ve stádech vedených dominantním samcem. Někdy samci vytvářejí mládenecké skupiny nebo žijí samotářsky. Pro tato zvířata je charakteristické plivání jako jedna z obranných taktik. Využívají několik typů plivání, od výhrůžného plivání pouze slin až po vyprázdnění natráveného obsahu předžaludků. Vzhledem k oblastem jejich výskytu nejsou zástupci této čeledi nároční na potravu, často si vystačí pouze se suchou trávou. Velbloudi vydrží až 40 dní bez potravy a na rozdíl od lam také mnoho dní bez vody. Samice rodí přibližně jednou za rok jedno mládě. | Kolik dnů vydrží velbloud bez potravy? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Velbloudovit%C3%AD | [
"40"
] | 584 | 666 | Velbloudi vydrží až 40 dní bez potravy a na rozdíl od lam také mnoho dní bez vody. | [
{
"start": 604,
"end": 606,
"text": "40"
}
] | Velbloudovití jsou jedinou čeledí podřádu mozolnatci. Zahrnuje velbloudy, lamy a vikuně. Pro velbloudovité je typická jejich zvláštní chůze, tzv. mimochod, kdy se současně pohybuje přední i zadní končetina na jedné straně a tím je jejich chůze kymácivá. Podobě jako u mnohých jiných zvířat se názory na systém velbloudovitých liší, ale podle genetických průzkumů, by měl vypadat nejspíše takto: rod: velbloud (Camelus): velbloud jednohrbý (C. dromedarius) - také zvaný " .dromedár" velbloud dvouhrbý (C. ferus, dříve C. bactrianus) - také zvaný "drabař" rod: lama (Lama) guanako (Lama guanicoe) lama krotká (Lama guanicoe f. glama . ) - zdomácnělá a následně opět zdivočelá forma guanaka rod: vikuna (Vicugna) vikuňa (Vicugna vicigna) alpaka (Vicugna pacos) - zdomácnělá forma vikuně, dříve Lama pacos Lamy (mezi které se někdy řadí i vikuně) se vyskytují v Jižní Americe. Velbloudy můžeme potkat na Blízkém východě a severní Africe, kde žijí velbloudi jednohrbí, a ve střední Asii, kde žijí i ještě divocí velbloudi dvouhrbí. Divoká forma velblouda jednohrbého již vymřela. Velbloudy jednohrbé lze najít i v Austrálii, kam byli uměle vysazeni. Pro velbloudovité jsou typické dlouhé, štíhlé nohy a krk a malá hlava. Hustý kožich je chrání před sluncem i zimou. Na rozdíl od většiny sudokopytníků, kteří mají na končetinách ještě i 2. a 5. prst v podobě paspárků, mají velbloudovití zachovaný jen 3. a 4. prst a ostatní prsty mají pouze v podobě drobných kůstek. Také se liší tím, že nejsou jako ostatní kopytníci prstochodci, ale našlapují na poslední tři články prstů kryté mozolem. To je chrání před rozpáleným povrchem, po kterém chodí, a také dovoluje chodit po písku. Velbloudovití mají třídílný žaludek. Dva předžaludky - bachor a čepec a vlastní žaludek - slez. Zvláštností jsou také speciálně upravené přední zuby a krátké slepé střevo. Zajímavou odlišností od ostatních savců jsou oválné červené krvinky, které jim tak umožňují lépe hospodařit s vodou. Velbloudi a lamy žijí většinou ve stádech vedených dominantním samcem. Někdy samci vytvářejí mládenecké skupiny nebo žijí samotářsky. Pro tato zvířata je charakteristické plivání jako jedna z obranných taktik. Využívají několik typů plivání, od výhrůžného plivání pouze slin až po vyprázdnění natráveného obsahu předžaludků. Vzhledem k oblastem jejich výskytu nejsou zástupci této čeledi nároční na potravu, často si vystačí pouze se suchou trávou. Velbloudi vydrží až 40 dní bez potravy a na rozdíl od lam také mnoho dní bez vody. Samice rodí přibližně jednou za rok jedno mládě. | NUMERIC | NUMERIC |
003080 | ... číselných řadách (řadách s konstantními členy). Každý prvek řady však může záviset nejen na svém pořadovém čísle : : : n : : : {\displaystyle n\,} , ale také na dalších parametrech. Takové řady označujeme jako funkční (popř. také funkcionální). Funkční řada je řada, jejímiž členy jsou funkce. Funkční řadu, kterou získáme z funkční posloupnosti : : : ( : f : n : : ( x ) ) : : : {\displaystyle (f_{n}(x))\, . } , vyjadřuje výraz : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : f : n : : ( x ) = : f : 1 : : ( x ) + : f : 2 : : ( x ) + : f . : 3 : : ( x ) + ⋯ : : {\displaystyle \sum _{n=1}^{\infty }f_{n}( . x)=f_{1}(x)+f_{2}(x)+f_{3}(x . )+\cdots } : pro : : : x ∈ ( a , b ) : : {\displaystyle x\in (a,b)} , kde : : : ( a . , b ) : : {\displaystyle (a,b)} je vzájemný průnik definičních... | Jak se nazývájí řady, jejímiž členy jsou funkce? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98ada_(matematika) | [
"Funkční"
] | 249 | 297 | Funkční řada je řada, jejímiž členy jsou funkce. | [
{
"start": 249,
"end": 256,
"text": "Funkční"
}
] | Řada (také nekonečná řada) je matematický výraz ve tvaru : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : a : n : : : : {\displaystyle \sum _{n= . 1}^{\infty }a_{n}} , kde : : : : a : 1 : : , : a : 2 : : , : a : 3 : : , ... : : {\displaystyle a_{1},a_{2},a_{3},\ldots } je nějaká posloupnost. Pokud jsou členy řady tvořeny čísly, tzn. každý člen : : : : a : n : : : : : {\displaystyle a_{n}\,} závisí pouze na svém pořadovém čísle : : : n : : : {\displaystyle n\,} , pak hovoříme o číselných řadách (řadách s konstantními členy). Každý prvek řady však může záviset nejen na svém pořadovém čísle : : : n : : : {\displaystyle n\,} , ale také na dalších parametrech. Takové řady označujeme jako funkční (popř. také funkcionální). Funkční řada je řada, jejímiž členy jsou funkce. Funkční řadu, kterou získáme z funkční posloupnosti : : : ( : f : n : : ( x ) ) : : : {\displaystyle (f_{n}(x))\, . } , vyjadřuje výraz : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : f : n : : ( x ) = : f : 1 : : ( x ) + : f : 2 : : ( x ) + : f . : 3 : : ( x ) + ⋯ : : {\displaystyle \sum _{n=1}^{\infty }f_{n}( . x)=f_{1}(x)+f_{2}(x)+f_{3}(x . )+\cdots } : pro : : : x ∈ ( a , b ) : : {\displaystyle x\in (a,b)} , kde : : : ( a . , b ) : : {\displaystyle (a,b)} je vzájemný průnik definičních oborů funkcí : : : : f : 1 : : : : {\displaystyle f_{1}} až : : : : f : n : : : : {\displaystyle f_{n}} . Zvolíme-li libovolné : : : : x : 0 : : ∈ ( a , b ) : : {\displaystyle x_{0}\in (a,b)} , pak získáme . číselnou řadu : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : f : n : : ( : x : 0 : : ) : : {\displaystyle \sum _{n=1}^{\infty }f_{n}(x_{0})} . Z posloupnosti : : : : a : 1 : : , : a : 2 : : , : a : 3 : : , ... : : {\displaystyle a_{1},a_{2} .,a_{3},\ldots } lze vytvořit novou posloupnost : : : ( : s : n : : ) : : : {\displaystyle (s_{n} . )\,} , jejíž členy jsou určeny jako : : : : s : n : : = : ∑ : k = 1 : : n : : : a : k : : : : {\displaystyle s_{ .n}=\sum _{k=1}^{n}a_{k}} , tedy (konečný) součet prvních n prvků posloupnosti : : : ( : a : n : : ) : : : {\displaystyle (a_{n})\,} . Posloupnost : : : ( : s : n : : ) : : : {\displaystyle (s_{n})\,} označujeme jako posloupnost částečných součtů nebo sumaci řady : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} . Člen : : : : s : n : : : : : {\displaystyle s_{n}\,} této posloupnosti se nazývá : : : n : : {\displaystyle n} -tým částečným součtem nekonečné řady. Součet nekonečné řady je definován prostřednictvím limity posloupnosti částečných součtů jako : : : : lim : n → ∞ : : : s : n : : : : {\displaystyle \lim _{n\to \infty }s_{n}} . Termín "řada" bývá v některých případech ztotožňován s tímto součtem. Má-li posloupnost částečných součtů konečnou limitu, tzn. : : : : lim : n → ∞ : : : s : n : : = s : : {\displaystyle \lim _{n\to \ . infty }s_{n}=s} , pak říkáme, že řada je konvergentní (např. : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : : 1 : n : 2 : . : : : = : : : π : 2 : : 6 : : : : {\displaystyle \sum _{n=1}^{\infty }{\ . frac {1}{n^{2}}}={\frac {\pi ^{2}}{6}}} ), popř. bodově konvergentní v případě funkční řady. Pokud uvedená limita neexistuje (např. : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : ( - 1 : ) : n : : : : {\displaystyle \sum _{n=1} .^{\infty }(-1)^{n}} - posloupnost částečných součtů je oscilující) nebo je nevlastní, tzn. : : : s = ± ∞ : : { . \displaystyle s=\pm \infty } (např. : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : : 1 n : : = ∞ : : {\displaystyle \sum _ .{n=1}^{\infty }{\frac {1}{n}}=\infty } ), pak říkáme, že řada je divergentní. Pro číselné řady je součtem řady číslo. Pro funkční řady je součtem řady funkce : : : s ( x ) = : lim : n → ∞ : : : s : n : : ( x ) : : {\displaystyle s(x)=\lim _{n\to \infty }s_{n}(x)} . Řada : : : : a : 1 : : + : a : 2 : : + : a : 3 : : + . . . : : {\displaystyle a_{1}+a_{2 . }+a_{3}+...} komplexních čísel : : : : a : k : : = : α : k : : + : i : : β : k : : : : : { . \displaystyle a_{k}=\alpha _{k}+\mathrm {i} \beta _{k}\,} . , kde : : : : α : k : : , : β : k : : : : : {\displaystyle \alpha _{k},\beta _{k} . \,} jsou reálná čísla pro : : : k = 1 , 2 , . . . : : : {\displaystyle k=1,2,...\,} , je konvergentní tehdy a jen . tehdy, konvergují-li obě řady : : : : α : 1 : : + : α : 2 : : + : α : 3 : : + . . . : : : {\displaystyle \alpha _{ . 1}+\alpha _{2}+\alpha _{3}+...\,} a : : : : β : 1 : : + . : β : 2 : : + : β : 3 : : + . . . : : : {\displaystyle \beta _{1}+\beta _{2}+\beta _{3}+...\,} . Pokud : : : : lim : n → ∞ : : : α : n : : = α : : {\displaystyle \lim _{n\to \infty }\alpha _{ . n}=\alpha } a : : : : lim : n → ∞ : : : β : n : : = β : : {\displaystyle \lim _{n\to \ .infty }\beta _{n}=\beta } , pak : : : : lim : n → ∞ : : : a : n : : = : lim : n → ∞ : : : . α : n : : + : i : : lim : n → ∞ : : : β : n : : = α + : i : β = a : : {\displaystyle \lim _{n\to \infty }a_{n}=\lim _{n\to \infty }\ .alpha _{n}+\mathrm {i} \lim _{n\to \infty }\beta _{n}=\ .alpha +\mathrm {i} \beta =a} : Konverguje-li řada : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} , pak konverguje také řada : : : ∑ c : a : n : : : : {\displaystyle \sum ca_{n}} . Jestliže konverguje řada : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} , pak konverguje také řada, kterou z této řady získáme přidáním nebo odebráním konečného počtu členů. Pokud řada : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} diverguje, pak bude divergentní také řada, která vznikne z této řady přidáním nebo odebráním konečného počtu členů. U funkčních řad : : : ∑ : f : n : : ( x ) : : {\displaystyle \sum f_{n}(x)} označujeme množinu : : : : M : : : {\displaystyle \mathbf {M} } všech : : : x : : {\displaystyle x} , pro která je daná řada konvergentní, jako obor konvergence dané řady. Pokud konverguje řada : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : a : n : : : : {\displaystyle \sum _{n=1}^{\ . infty }a_{n}} , ale nekonverguje řada : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : | : : a : n : : : | : : : {\displaystyle \sum . _{n=1}^{\infty }|a_{n}|} , říkáme, že řada : : : : ∑ : n = 1 : . : ∞ : : : a : n : : : : {\displaystyle \sum _{n=1}^{\infty }a_{n}} konverguje neabsolutně. Pokud konverguje řada : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : | : : a : n : : : | : : : {\displaystyle \sum _{n=1} . ^{\infty }|a_{n}|} i řada : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : a : n : : : : {\ . displaystyle \sum _{n=1}^{\infty }a_{n}} , pak říkáme, že řada : : : : ∑ : n = 1 : : . ∞ : : : a : n : : : : {\displaystyle \sum _{n=1}^{\infty }a_{n}} konverguje absolutně. Pro absolutně konvergentní řady platí komutativní, asociativní a distributivní zákony. Přesouváním členů absolutně konvergentní řady se nezmění konvergence ani součet řady. Máme-li dvě absolutně konvergentní řady : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : a : n : : , : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : b : n : : : : {\ . displaystyle \sum _{n=1}^{\infty }a_{n},\sum _{n=1} . ^{\infty }b_{n}} se součty : : : : s : a : : , : s : b : : : : : {\displaystyle s_{a} . ,s_{b}\,} , pak platí : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : ( : a : n : : + : b : n : : ) = : s . : a : : + : s : b : : : : {\displaystyle \sum _{n=1}^{\infty }(a_{n . }+b_{n})=s_{a}+s_{b}} : : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : c . : n : : = : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : a : n : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : b : n : : = : s : a : : : s : b . : : : : {\displaystyle \sum _{n=1}^{\infty }c_{n}=\sum _{n= . 1}^{\infty }a_{n}\sum _{n=1}^{\infty }b_{n . }=s_{a}s_{b}} , kde : : : : c : n : : = : a : 1 : : : b : n : : + : a : 2 : : . : b : n - 1 : : + . . . + : a : n - 1 : : : b : 2 : : + : a : n : : : b : 1 : : : : : {\displaystyle c_{n}=a_{1}b_{n}+a_{2}b_{n-1} .+...+a_{n-1}b_{2}+a_{n}b_{1}\,} . Řadu funkcí : : : : ∑ : i = 1 : : ∞ : : : f : i : : ( z ) : : {\displaystyle \sum _{i=1}^{ . \infty }f_{i}(z)} označíme jako stejnoměrně konvergentní, pokud v uzavřené oblasti : : : : G : : : {\displaystyle \mathbf {G . } } komplexní roviny : : : z : : {\displaystyle z} existuje takové číslo : : : ε > 0 : : {\displaystyle \varepsilon >0} a k němu číslo : : : N . ( ε ) : : {\displaystyle N(\varepsilon )} , že pro libovolné : : : n > N ( ε ) : : {\displaystyle n>N(\ . varepsilon )} a : : : z ∈ : G : : : {\displaystyle z\in \mathbf {G} } platí : : : : | : : s : n : : - s : | : < ε : : {\displaystyle |s_{n}-s|<\varepsilon } . Je-li : : : z : : {\displaystyle z} reálné, pak oblast : : : : G : : : {\displaystyle \mathrm {G} } představuje interval. U konvergentních řad lze zavést tzv. zbytek řady po : : : n : : {\displaystyle n} -tém součtu jako : : : : R : n : : = s - : s : n : : : : : {\ . displaystyle R_{n}=s-s_{n}\,} : Podmínku konvergence řady lze vyjádřit také tak, že nekonečná řada konverguje právě tehdy, pokud k libovolnému kladnému číslu : : : . ε : : {\displaystyle \varepsilon } existuje takové : : : N ( ε ) : : {\displaystyle N(\varepsilon )} , že pro libovolné : : : n > N ( ε . ) : : {\displaystyle n>N(\varepsilon )} platí nerovnost : : : : | : R : n : : | : = : | s - : s : n : : | : . < ε : : {\displaystyle \left|R_{n}\right|=\left|s-s_{n}\right| .<\varepsilon } : Nutnou podmínkou konvergence řady : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} je : : : : lim : n → ∞ : . : : a : n : : = 0 : : {\displaystyle \lim _{n\to \infty }a_{n}=0} : Pokud součet řady . : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} vyjádříme ve tvaru : : : s = : s : n : : + : R : n : : : : . : {\displaystyle s=s_{n}+R_{n}\,} , kde : : : : s : n : : : : : {\ .displaystyle s_{n}\,} je : : : n : : : {\displaystyle n\,} -tý částečný součet a : : : : R : n : : : : . : {\displaystyle R_{n}\,} je zbytek řady po : : : n : : : {\displaystyle n\,} -tém částečném součtu, pak nutnou a . postačující podmínku konvergence této řady lze vyjádřit vztahem : : : : lim : n → ∞ : : : R : n : : = : lim : n → ∞ : : ( s - : s : n : : ) = 0 : : { . \displaystyle \lim _{n\to \infty }R_{n}=\lim _{n\to \infty }(s-s_{n})=0} : Nutná a postačující podmínka konvergence bývá také vyjadřována ve formě tzv. Bolzanova-Cauchyova kritéria. Podle něj je nekonečná řada konvergentní právě tehdy, existuje-li k libovolnému : : : ε > 0 : : {\displaystyle \varepsilon >0} takové číslo : : : N ( ε ) : : {\ . displaystyle N(\varepsilon )} , že pro libovolná : : : m > N ( ε ) , n > N ( ε ) : : {\displaystyle m>N(\varepsilon ) .,n>N(\varepsilon )} platí : : : : | : s : m : : - : s : n : : | : < ε : : {\displaystyle \left|s_{m}-s_{n}\right|<\varepsilon } : Určení součtu řady a tedy rozhodnutí o konvergenci nebo divergenci bývá často poměrně složité. V mnoha případech je postačující nahradit součet nekonečné řady : : : s : : : {\displaystyle s\,} jejím : : : n : : : {\displaystyle n\,} -tým částečným součtem : : : : s : n : : : : : {\displaystyle s_{n}\,} . U konvergentních řad se chyba : : : : | : : s : n : : - s : | : : : : {\displaystyle |s_{n}-s|\,} , které se touto náhradou dopouštíme, s rostoucím : : : n : : : {\displaystyle n\,} zmenšuje. U divergentních řad tomu tak ale není. Je tedy důležité umět rozhodnout o konvergenci nebo divergenci dané řady, aniž bychom získali součet řady. K tomuto účelu můžeme použít buď přímo podmínky konvergence řad, nebo tzv. kritéria konvergence řad. Kritéria konvergence řad ulehčují rozhodnutí o konvergenci (nebo divergenci) nekonečné řady. Kritérií pro určování konvergence existuje celá řada, přičemž každý řešený případ je nutno posuzovat zvlášť a zvolit vhodné kritérium. Při srovnávacím (porovnávacím) kritériu uvažujeme dvě řady s nezápornými členy : : : ∑ : a : n : : , ∑ : b : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}, .\sum b_{n}} , přičemž pro všechna : : : n : : : {\displaystyle n\,} platí : : : 0 ≤ : a : n : : ≤ : b : n : : : : : {\displaystyle 0\leq a_{n}\leq b_{n}\,} . Řadu : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} označujeme jako minorantní řadu (minorantu) k řadě : : : ∑ : b : n : : : : . {\displaystyle \sum b_{n}} a řadu : : : ∑ : b : n : : : : {\displaystyle \sum b_{n}} jako majorantní řadu (majorantu) k řadě : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} . Potom platí, že pokud konverguje majoranta, tzn. : : : ∑ : b : n : : : : {\displaystyle \sum b_{n}} , konverguje také minoranta, tedy : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} . Diverguje-li minoranta : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} , diverguje také majoranta, tedy : : : ∑ : b : n : : : : {\displaystyle \sum b_{n}} . Při podílovém kritériu konverguje řada s kladnými členy : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} tehdy, existuje-li reálné číslo : : : 0 < q < 1 . : : {\displaystyle 0<q<1} takové, že pro každé : : : n : : {\displaystyle n} platí : : : : : : a : n + 1 . : : : a : n : : : : ≤ q : : {\displaystyle {\frac {a_{n+1}}{a_{n}}}\leq q} . Pokud je : : : : : : a : n + 1 : : : a : n : : : : ≥ 1 : : {\displaystyle {\frac {a_{n+1}}{a_{n}}}\geq 1} , pak řada diverguje. Podrobnější informace naleznete v článku D'Alembertovo kritérium. Zavedeme-li pro řadu s kladnými členy : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} veličinu : : : L = : lim : n → ∞ : : : : . : a : n + 1 : : : a : n : : : : : : {\displaystyle L=\lim _{n\to \infty }{\frac { .a_{n+1}}{a_{n}}}} , pak dostáváme tzv. limitní podílové kritérium konvergence, podle kterého je řada : : : ∑ : a : n : : : : { . \displaystyle \sum a_{n}} konvergentní pro : : : L < 1 : : : {\displaystyle L<1\,} , divergentní pro : : : L > 1 : . : : {\displaystyle L>1\,} a pro : : : L = 1 : : : {\displaystyle L=1\,} může být konvergentní nebo divergentní. Při odmocninovém (Cauchyově) kritériu uvažujeme, že řada s kladnými členy : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} konverguje, pokud existuje reálné číslo : . : : 0 ≤ q < 1 : : {\displaystyle 0\leq q<1} a pro každé : : : n : : {\displaystyle n} platí : : : : : : . a : n : : : n : : : ≤ q : : {\displaystyle {\sqrt[{n}]{a_{n}}}\leq q} . Pro případ : : : : : : a : n : : : n : : : < 1 : : {\displaystyle {\sqrt[{n}]{a_{n}}}<1} řada diverguje. Pokud pro řadu s kladnými členy : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} zavedeme : : : K = : lim : n → ∞ : : : : : a . : n : : : n : : : : : {\displaystyle K=\lim _{n\to \infty }{\sqrt[{n} .]{a_{n}}}} , pak můžeme použít limitní odmocninové kritérium, podle kterého je řada konvergentní pro : : : K < 1 : : : {\displaystyle K<1\, .} , divergentní pro : : : K > 1 : : : {\displaystyle K>1\,} a pro : : : K = 1 : : : {\displaystyle K=1\,} může konvergovat nebo divergovat. Podle Raabeova kritéria je řada s kladnými členy : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} konvergentní tehdy, pokud existuje takové přirozené číslo : : : r > 1 : . : {\displaystyle r>1} , že pro všechna : : : n : : {\displaystyle n} platí : : : n ( 1 - : : : a : n + 1 : : : . a : n : : : : ) ≥ r : : {\displaystyle n(1-{\frac {a_{n+1}}{a_{n}}})\geq r} . Jestliže : : : n ( 1 - : : : a : n + 1 : : : a : n : : : : ) ≤ 1 : : {\displaystyle n(1-{\frac { . a_{n+1}}{a_{n}}})\leq 1} , pak řada : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} diverguje. Jestliže pro řadu s kladnými členy : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} zavedeme : : : M = : lim : n → ∞ : : n ( 1 - . : : : a : n + 1 : : : a : n : : : : ) : : {\displaystyle M=\lim _{n\to \infty }n( .1-{\frac {a_{n+1}}{a_{n}}})} , pak na základě limitního Raabeova kritéria určíme, že řada konverguje . pro : : : M > 1 : : : {\displaystyle M>1\,} , diverguje pro : : : M < 1 : : : {\displaystyle M<1\,} a pro : : : M = 1 : : : {\displaystyle M=1\,} může konvergovat i divergovat. Nechť : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} je řada s kladnými členy, jejíž členy lze vyjádřit jako : : : : a : n : : = f ( n ) : : : {\displaystyle a_{n}=f(n)\,} . Pokud ve funkci : : : f ( n ) : : : {\displaystyle f(n)\,} nahradíme diskrétní proměnnou : : : n : : : {\displaystyle n\, .} spojitou proměnnou : : : x : : : {\displaystyle x\,} , přičemž : : : f ( x ) : : : {\displaystyle f(x)\ . ,} bude spojitou a klesající funkcí na intervalu : : : ⟨ 1 , + ∞ ) : : {\displaystyle \langle 1,+\infty )} , pak podle tzv. integrálního kritéria je řada : . : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} konvergentní tehdy, pokud konverguje integrál : : : : ∫ : a : : ∞ : : f ( x ) : . d : x : : {\displaystyle \int _{a}^{\infty }f(x)\mathrm {d} x} . Pokud integrál : : : : ∫ : a : : ∞ : : f ( x ) : d : x : : {\displaystyle \int _{a}^{\infty }f . (x)\mathrm {d} x} diverguje, pak diverguje také řada : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} . Pro alternující řady, které zapíšeme jako : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : : ( - 1 ) : : n : : : a : n : : : : {\displaystyle \sum _ . {n=1}^{\infty }{(-1)}^{n}a_{n}} , kde : : : : a : n : : ≥ 0 : : : {\displaystyle a_{n}\geq 0\,} , lze použít Leibnizovo kritérium. Podle tohoto kritéria konverguje uvedená alternující řada tehdy, pokud existuje : : : : n : 0 : : : : {\displaystyle n_{0}} takové, že : : : : a : : n : 0 : : . : : > : a : : n : 0 : : + 1 : : > : a : : n : 0 : : + 2 : : > . . . : : : {\displaystyle a_{n_{ . 0}}>a_{n_{0}+1}>a_{n_{0}+2}>...\ . ,} (tj. od určitého indexu ryze monotónně klesá), a zároveň : : : : lim : n → ∞ : : : a : n : : = 0 : : {\displaystyle \lim _{n\to \infty }a_{n}=0} . Nechť : : : ( : a : n : : ) : : : {\displaystyle (a_{n})\,} je kladná posloupnost, pro niž existují : : : q , α . ∈ : R : : : {\displaystyle q,\alpha \in \mathbb {R} } , kladné : : : ε : : {\displaystyle \varepsilon } a omezená posloupnost . : : : ( : c : n : : ) : : : {\displaystyle (c_{n})\,} taková, že pro všechny : : : n ∈ : N : . : : {\displaystyle n\in \mathbb {N} } platí: : : : : : : a : n + 1 : : : a : n : : : : = q - : : . α n : : + : : : c : n : : : n : 1 + ε : : : : : : {\displaystyle {\frac {a_{n+1}}{ .a_{n}}}=q-{\frac {\alpha }{n}}+{\frac {c_{n}}{ . n^{1+\varepsilon }}}} : Když : : : q < 1 : : : {\displaystyle q<1\,} nebo když : : : q = 1 : . : : {\displaystyle q=1\,} a : : : α > 1 : : : {\displaystyle \alpha >1\,} , pak řada : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} konverguje. Když : : : q > 1 : : : {\displaystyle q>1\,} nebo když : : : q = 1 : : : {\displaystyle q=1\, .} a : : : α ≤ 1 : : {\displaystyle \alpha \leq 1} , pak řada : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} diverguje. Nechť : : : ( : a : n : : ) : : : {\displaystyle (a_{n})\,} je reálná posloupnost a : : : ( : b : n : : . ) : : : {\displaystyle (b_{n})\,} komplexní posloupnost, pro které platí: : : : ( : a : n : : ) : : : { .\displaystyle (a_{n})\,} je od jistého indexu monotonní a : : : : lim : n → ∞ : : : a : n : : = 0 : : { . \displaystyle \lim _{n\to \infty }a_{n}=0} ; : : : ( : b : n : : ) : : : {\displaystyle (b_{n})\,} má omezenou posloupnost částečných součtů. Pak řada : : : ∑ : a : n : : : b : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}b_{n}} konverguje. Nechť : : : ( : a : n : : ) : : : {\displaystyle (a_{n})\,} je reálná posloupnost a : : : ( : b : n : : . ) : : : {\displaystyle (b_{n})\,} komplexní posloupnost, pro které platí: : : : ( : a : n : : ) : : : { .\displaystyle (a_{n})\,} je monotonní a omezená; : : : ∑ : b : n : : : : {\displaystyle \sum b_{n}} je konvergentní řada. Pak řada : : : ∑ : a : n : : : b : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}b_{n}} konverguje. Existuje také verze Abelova kritéria stejnoměrné konvergence pro řady funkcí. Operace sčítání v : : : : C : : : {\displaystyle \mathbb {C} } je komutativní. Proto při sčítání konečného počtu čísel nezáleží na pořadí, v jakém jsou sčítány. Při nekonečně mnoha sčítancích tomu tak být nemusí. Přerovnáním řady : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} podle : : : φ : : : {\displaystyle \phi \,} se . nazývá řada : : : ∑ : a : φ ( n ) : : : : {\displaystyle \sum a_{\phi (n)}} , kde : : : φ : : : { . \displaystyle \phi \,} je bijekce : : : : N : → : N : : : {\displaystyle \mathbb {N} \rightarrow \mathbb {N} } . Pokud je řada : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} absolutně konvergentní, pak její každé přerovnání je také absolutně konvergentní řada a má stejný součet. Podrobnější informace naleznete v článku Riemannova věta. Je-li řada : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} neabsolutně konvergentní reálná řada, pak ke každému : : : s ∈ : : : R : ̄ . : : : : {\displaystyle s\in {\overline {\mathbb {R} }}} existuje přerovnání : : : ∑ : a : φ ( n ) : : : : {\displaystyle \sum a_{\phi (n)}} , jež má součet : : : s : : : {\displaystyle s\,} . Rovněž existuje oscilující přerovnání : : : ∑ : a : ψ ( n ) : : : : {\displaystyle \sum a_{\psi (n)}} . Důkaz: Označme K rozšířené reálné číslo rovné součtu kladných členů řady (je-li jich nekonečně mnoho, pak jej lze definovat jako součet řady s vynecháním nekladných členů nebo ekvivalentně jako supremum součtů konečných množin kladných členů). Podobně buď Z součet záporných členů řady. Pak jsou jen tři možnosti:a) K i Z jsou konečné, pak řada v každém přerovnání konverguje k číslu K+Z.b) přesně jedno z nich je konečné, pak řada v každém přerovnání diverguje k tomu z nich, které je nekonečnéc) Obě jsou nekonečná. Potom přerovnání konvergující k číslu s sestrojíme tak, že nejprve budeme nejdříve vkládat kladné čeny (počínaje největšími), dokud posloupnost částečných součtů (známe-li prvních n prvků vytvářeného přerovnání, známe i prvních n částečných součtů) nepřesáhne s. Poté budeme vkládat záporné členy (počínaje těmi, které jsou v absolutní hodnotě největší), dokud posloupnost částečných součtů neklesne pod s. Tento postup opakujeme donekonečna. Pokud řada obsahuje nulové členy, pak při každé "změně směru" vložíme jeden, dokud všechny nevyčerpáme. Tento postup lze formalizovat pomocí věty o definici rekurzí. Jelikož K i Z jsou nekonečné, neexistuje žádný index : : : : n : 0 : : : : : : {\displaystyle n_{0}\,\!} , za nímž by již nedošlo ke změně směru. Z toho též plyne, že všechny členy původní řady budou vyčerpány, jedná se tedy skutečně o přerovnání. Zbývá ukázat, že posloupnost částečných součtů konverguje k s. Pro libovolné ε>0 z definice konvergence existuje index : : : : n : 1 : : : : : : {\displaystyle n_{1}\,\!} takový, že všechny členy původní řady, které jsou v absolutní hodnotě větší, než ε, jsou v novém přerovnání vyčerpány před : : : : n : 1 : : : : : : {\displaystyle n_{1}\,\!} . Označme : : : : n : 2 : : : : : : {\displaystyle n_{2}\,\!} nejbližší další index, kde došlo ke změně směru. Od tohoto indexu leží všechny částečné součty v intervalu (s-ε, s+ε), neboť jakmile je hodnota s překročena, dojde ihned ke změně směru. Přerovnaná řada tedy konverguje k s. Oscilující řady lze zkonstruovat podobně, přičemž přesáhne-li částečný součet číslo 1, přidáváme záporné členy, dokud částečný součet neklesne pod -1, pak přidáváme kladné. Pro absolutně konvergentní řady : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : a : n : : : : {\displaystyle \sum _{n=1}^{\ .infty }a_{n}} a : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : b : n : : : : {\displaystyle \sum _{n= . 1}^{\infty }b_{n}} platí: : : : : ( : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : a : n : : ) : : ( : . ∑ : n = 1 : : ∞ : : : b : n : : ) : = : ∑ : n = 2 : : ∞ : : : : ∑ : k = 1 : : n - 1 : : : : a : k : . : : b : n - k : : : : : : {\displaystyle \left(\sum _{n=1}^{\infty }a_{n}\right)\ .left(\sum _{n=1}^{\infty }b_{n}\right)=\sum _ . {n=2}^{\infty }{\sum _{k=1}^{n-1}{a_{ .k}b_{n-k}}}} : Částečné součty: : : : : s : k : : := : ∑ : n = 1 : : k : : : a : k : : : : { . \displaystyle s_{k}:=\sum _{n=1}^{k}a_{k}} : Označme: : . : : : σ : n : : := : : : : s : 1 : : + : s : 2 : : + . . . + : s : n : : : n : : : : {\displaystyle \ .sigma _{n}:={\frac {s_{1}+s_{2}+...+s_{n .}}{n}}} : Řekneme, že řada je Césarovsky sumovatelná, pokud existuje : : : l i : m : n - > ∞ : : : σ : n : : : : {\displaystyle lim_ . {n->\infty }\sigma _{n}} : Řadu označíme symbolem : : : ( C , 1 ) : : {\displaystyle (C,1)} pokud . : : : l i : m : n - > ∞ : : : σ : n : : = : ∑ : k = 1 : : ∞ : : : a : k : : : : {\displaystyle lim_{n- .>\infty }\sigma _{n}=\sum _{k=1}^{\infty }a_{k}} : Geometrická řada je taková řada, v níž je každý následující prvek konstantním násobkem předchozího prvku. Například : : : 1 + : : 1 2 : : + : : 1 4 : : + : : 1 8 : : + : : 1 16 : : + ⋯ = : ∑ : n = 0 : : ∞ : : : : 1 : . 2 : n : : : : = 2. : : {\displaystyle 1+{1 \over 2}+{1 \over 4}+{1 \over 8}+{1 \ . over 16}+\cdots =\sum _{n=0}^{\infty }{\frac {1}{2 . ^{n}}}=2.} : Obecně lze říci, že geometrická řada : : : : ∑ : n = 0 : : ∞ : : : z : n : : : : {\ . displaystyle \sum _{n=0}^{\infty }z^{n}} konverguje právě tehdy, je-li : : : : | : z : | : < 1 : : : {\displaystyle |z|<1\,} . Aritmetická řada je řada, v níž každý následující prvek je zvětšen o konstantní hodnotu. Např. : : : 1 + 3 + 5 + 7 + . . . = : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : [ 1 + 2 ( n - 1 ) ] : = ∞ : : {\displaystyle 1+ .3+5+7+...=\sum _{n=1}^{\infty }\left[1+2(n-1)\right]=\infty } . Harmonická řada je řada tvaru : : : 1 + : : 1 2 : : + : : 1 3 : : + : : 1 4 : : + : : 1 5 : : + ⋯ = : ∑ : n = 1 : : ∞ : : . : : 1 n : : = ∞ : : {\displaystyle 1+{1 \over 2}+{1 \over 3}+{1 \over 4}+{1 \ . over 5}+\cdots =\sum _{n=1}^{\infty }{\frac {1}{n . }}=\infty } : Ačkoli je splněna nutná podmínka pro konvergenci řady, tj. : : : : lim : n → ∞ : : : a : n : : = 0 : : {\displaystyle \lim _{n\to \infty }a_{n}=0} , je součet této řady roven nekonečnu, tedy řada diverguje. Nazývá se harmonická, protože každý člen, kromě prvního, je harmonickým průměrem sousedních členů. Řada s kladnými členy je taková řada : : : ∑ : a : n : : : : {\displaystyle \sum a_{n}} , jejíž všechny členy vyhovují podmínce : : : : a : n : : > 0 : : : {\displaystyle a_{n}>0\,} . Řada s kladnými členy má vždy součet. Alternující řada je řada, jejíž členy pravidelně střídají znaménka. Jde tedy o řadu : : : : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : a : n : : = : ∑ : n = 1 : : ∞ : : : : ( - 1 ) : : n + 1 : : : | . : a : n : : | : : : {\displaystyle \sum _{n=1}^{\infty }a_{n}=\sum _{n= . 1}^{\infty }{(-1)}^{n+1}\left|a_{n}\right|} dy limitu Teleskopická řada Mocninné řady | ADJ_PHRASE | OTHER |
001047 | Německo (oficiální název Spolková republika Německo, zkratka SRN; německy: Bundesrepublik Deutschland, neoficiální německá zkratka BRD) je středoevropský stát, rozdělený na 16 spolkových zemí. Na západě sousedí Německo s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Na severu je jeho sousedem Dánsko a jeho břehy jsou omývány Severním a Baltským mořem. Na východě sousedí s Polskem, na jihu se Švýcarskem a na jihovýchodě s Českem a Rakouskem. Česko je sousedem dvou spolkových zemí v Německu, a to Bavorska a Saska. Rozloha Německa je 357023 km2, přičemž území státu se nachází v mírném podnebním pásmu. Podle úředních údajů mělo Německo k 31. prosinci 2015 82,2 milionu obyvatel, což z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie. Jeho populace ale již v letech 2003 až 2010 klesla kvůli... | Sousedí Německo s Českou republikou? | https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmecko | [
"ano"
] | 353 | 443 | Na východě sousedí s Polskem, na jihu se Švýcarskem a na jihovýchodě s Českem a Rakouskem. | [] | Německo (oficiální název Spolková republika Německo, zkratka SRN; německy: Bundesrepublik Deutschland, neoficiální německá zkratka BRD) je středoevropský stát, rozdělený na 16 spolkových zemí. Na západě sousedí Německo s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Na severu je jeho sousedem Dánsko a jeho břehy jsou omývány Severním a Baltským mořem. Na východě sousedí s Polskem, na jihu se Švýcarskem a na jihovýchodě s Českem a Rakouskem. Česko je sousedem dvou spolkových zemí v Německu, a to Bavorska a Saska. Rozloha Německa je 357023 km2, přičemž území státu se nachází v mírném podnebním pásmu. Podle úředních údajů mělo Německo k 31. prosinci 2015 82,2 milionu obyvatel, což z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie. Jeho populace ale již v letech 2003 až 2010 klesla kvůli dlouhodobě velmi nízké porodnosti, a to o skoro 800 000 obyvatel, takže až do roku 2012 bylo Německo jednou z mála západoevropských zemí s úbytkem obyvatelstva. Tento vývoj probíhá navzdory tomu, že Německo je zároveň domovem třetí největší populace imigrantů na světě. Výsledek sčítání lidu 2011 znamenal snížení dosavadního úředního odhadu stavu obyvatelstva o zhruba 1,1 miliónu lidí. Německo je co do absolutního počtu imigrantů zemí, která je nejvíce postižena současnou evropskou migrační krizí, zvláště v roce 2015. Dle známých dokumentů bylo území s latinským názvem Germania obydleno několika germánskými kmeny již před rokem 100 n. l. Od 10. století tvořila německá území jádro Svaté říše římské, která existovala až do roku 1806. V 16. století se severní oblasti staly centrem reformace. Ke sjednocení velké části tehdejšího Německa došlo po prusko-francouzské válce v roce 1871. V roce 1914 se Německo významně podílelo na vypuknutí první světové války. V roce 1939 rozpoutalo Německo druhou světovou válku, která trvala do roku 1945 a byla doposud největší válkou historie. Po porážce v této válce přišlo Německo o území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko. Na zbylém území Německa vznikly v roce 1949 dva státy, Německá demokratická republika (NDR) a Spolková republika Německo (SRN). Zvláštním politickým útvarem byl Západní Berlín, který ale měl po celou dobu své existence pevné vazby na SRN. V roce 1990 se znovusjednocený Berlín a pět obnovených zemí na území bývalé NDR připojily ke Spolkové republice Německo. Západní Německo bylo v roce 1952 zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli a v roce 1957 zakládajícím státem Evropského hospodářského společenství (EHS). V současnosti je Německo významným členem jak Evropské unie (EU), tak Evropské měnové unie (EMU). Je také součástí Schengenského prostoru. Německou měnou je euro, které v roce 2002 nahradilo německou marku. Německo je federativní a demokratickou parlamentní republikou, tvořenou šestnácti spolkovými zeměmi (Bundesländer). Hlavním a zároveň i největším městem je Berlín. Německo je členským státem OSN, NATO, uskupení G8 (resp. G7) a signatářem Kjótského protokolu. Na základě nominální hodnoty HDP je německá ekonomika čtvrtá největší na světě a největší v Evropě. Do roku 2009, kdy je předčila Čína, bylo Německo největším světovým exportérem zboží. Německo je druhým největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci a jeho výdaje na obranu jsou šesté největší na světě. Životní úroveň je v Německu vysoká a v zemi funguje velice rozvinutý systém sociální pomoci. Německo je jedním z klíčových aktérů evropské i celosvětové politiky. V mnoha vědeckých a technologických oborech je Německo považováno za světového lídra. == Název == Český název Německa je již z dávné minulosti odvozen od slova "němý", které se v češtině vžilo jako označení německého národa, nejspíše pro nedostatečnou schopnost těchto sousedních cizinců se dorozumět česky (na rozdíl od Slovanů, kteří k dorozumívání používali slova). Moderní němčina má pro německý národ výraz Deutsche resp. die Deutschen, a Německo se nazývá Deutschland. Do roku 1989 se v češtině běžně používal politický název Německá spolková republika (zkratka NSR), ale také název užívaný z československé strany v oficiálním styku - Spolková republika Německa (SRN) (nikoliv Spolková republika Německo, jak si přála německá strana). Výraz Bundesstaat se většinou překládá jako federativní stát. Běžný byl také geografický název Západní Německo. Tehdy "spojenecká" Německá demokratická republika (NDR) byla z geografického hlediska, avšak jen neoficiálně, nazývána Východní Německo. Slovenština dodnes používá název Nemecká spolková republika (zkratka NSR) a pouze v oficiálním styku (mj. mezinárodní dohody, smlouvy a podobné dokumenty, týkající se Německa a Slovenska) používá na výslovnou žádost německé strany název Spolková republika Nemecko (zkratka SRN). == Dějiny == === Prehistorie === Nález čelisti Mauer 1 v roce 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přítomni už před 600 000 lety. Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé. V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosílie nemoderního člověka. Tento nový druh člověka byl pojmenován Neandertálec. O těchto fosíliích nazvaných Neandrtal 1 je dnes známo, že jsou 40 000 let staré. Důkazy o moderních lidech podobně starých byly nalezeny v jeskyních v pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu. Nalezeny byly také 42 000 let staré flétny, vyrobené z ptačích kostí a mamutí slonoviny, které jsou nejstaršími nalezenými hudebními nástroji, dále 40 000 let stará soška lvího muže, a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels, které jsou dosud nejstarším objeveným sochařským uměním. Disk z Nebry je vyrobený z bronzu a nalezený poblíž, jak název napovídá, Nebry v zemi Sasko-Anhaltsko. Světový registr programu Paměť světa (UNESCO) tento nález nazval "jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století." === Germánské kmeny a Franská říše === Historie germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné. Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali Germáni jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny Galů, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě. Pod vládou císaře Augusta začalo Římské impérium území Germánie napadat (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). V roce 9 n. l. byly tři římské legie vedené Publiem Quinctiliem Varem v bitvě v Teutoburském lese poraženy cheruským vůdcem Arminiem. Okolo roku 100, kdy Tacitus napsal knihu Germania, se germánské kmeny usadily podél řek Rýn a Dunaj (Limes Germanicus) a zabíraly většinu území dnešního Německa, Rakouska, jižního Bavorska a západního Porýní. Nicméně tato území spadala pod Řím jako provincie.Ve 3. století se objevila řada západních germánských kmenů: Alamani, Frankové, Chattové, Sasové, Frísové a Durynkové. Kolem roku 260 začali Germáni nájezdy na římská území. Po invazi Hunů v roce 375 a s úpadkem Říma od roku 395 se germánské kmeny přesunuly dále na jihozápad. Současně několik velkých kmenů vytvořilo zhruba to, co je dnešní Německo, a vysídlilo menší germánské kmeny. Velká území (známá od merovejského období jako Austrasie) byla obsazena Franky a severní Německo bylo ovládáno Sasy a Slovany. === Svatá říše římská === Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena. Svatá říše římská zahrnovala východní část Karlova původního království a ukázala se jako nejsilnější. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu. Za vlády ottonských císařů (919-1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře Svaté říše římské. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské. Za vlády sálské dynastie (1024-1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc. Pod vládou Štaufů (1138-1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na východ do oblastí obývaných Slovany, předcházejíc německému osídlení do těchto oblastí a dále na východ (Ostsiedlung). Severní německá města rostla a prosperovala jako členové Hanzy. Počínaje velkým hladomorem v roce 1315 a konče černou smrtí v letech 1348-1350 se počet obyvatel Německa snížil. Zlatá bula z roku 1356 zajistila základní ústavu říše a kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty, kteří vládli některému z nejmocnějších knížectví a arcibiskupství.Martin Luther v roce 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí, ve kterých napadal římskokatolickou církev a zahájil protestantskou reformaci. Samostatná luteránská církev se po roce 1530 v mnoha spolkových zemích stala oficiálním náboženstvím. Náboženský konflikt vedl k třicetileté válce (1618-1648), která německé země zpustošila. Počet obyvatel německých zemí se snížil asi o 30 %. Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi náboženskou válku ukončil, ale říše byla de facto rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1 800 takových území.Pruské království byl největší německý stát, který existoval od roku 1701. Pruské království čím dál více sílilo a tak ve slezských válkách v letech 1740–1745 dobylo od Habsburské monarchie část Země Koruny české - většinu Slezska i s Kladskem. V roce 1806 byla Svatá říše dobyta v důsledku napoleonských válek. === Německý spolek a císařství === Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen německý spolek ("Deutscher Bund") - volná liga 39 svrchovaných německých států. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, který následovaly nové represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha. Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.Národní a liberální ideály francouzské revoluce získaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Festival Hambach byl v květnu 1832 hlavní událostí v podpoře sjednocení Německa, svobody a demokracie. Ve světle revolucí v Evropě, které pomohly založit francouzskou republiku, začali intelektuálové i prostí občané revoluci v německých zemích. Králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl, což pro hnutí vedlo k dočasnému zádrhelu. Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit severoněmecký spolek ("Norddeutscher Bund") a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v Prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska. Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař a hlavní městem se stal Berlín. V období Gründerzeit po sjednocení Německa zaručila Bismarckova zahraniční politika (Bismarck se za císaře Viléma stal německým kancléřem) Německu postavení jako velikému národu, diplomatickou cestou izolovala Francii a vyhýbala se válce. V důsledku berlínské konference v roce 1884 Německo nárokovalo několik kolonií včetně východní Afriky, jihozápadní Afriky, Toga a Kamerunu.Pod taktovkou Viléma II. se Německo, stejně jako ostatní evropské mocnosti, ubralo novoimperialistickým směrem, což vedlo k třenicím se sousedními zeměmi. Většina aliancí, ve kterých bylo Německo dříve členem, nebyla obnovena a nové aliance ho nikam "nepustily".Atentát na Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 spustil první světovou válku. Německo jako součást ústředních mocností utrpělo od států Dohody porážku. Přibližně dva miliony německých vojáků za první světové války padlo.Německá revoluce vypukla v listopadu 1918 a císař Vilém II. se všemi vládnoucími knížaty abdikoval. Příměří 11. listopadu válku ukončilo a Německo v červnu 1919 podepsalo versailleskou smlouvu. Německo přišlo o všechny své kolonie, a muselo vrátit Francii Alsasko a Lotrinsko. Němci smlouvu vnímali jako ponižující a nespravedlivou, čímž měla později, podle mnoha historiků, vliv na Hitlerův vzestup. === Výmarská republika a Nacistické Německo === Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa republiku, která měla být založena na parlamentní demokracii, nicméně boj o moc mezi levicovými až krajně levicovými silami na jedné straně a politicky středovými a pravicovými silami na straně druhé pokračoval v celé zemi. V Bavorsku vyhlásili komunisté podle vzoru ruských bolševiků krátkodobou Bavorskou republiku rad. Revoluční pokusy skončily 11. srpna 1919, kdy říšský prezident Friedrich Ebert, původně významný člen Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), podepsal Výmarskou ústavu. Oficiální název státu zůstal Německá říše, novou ústavou však byl konstituován demokratický stát, jenž je historiky nazýván Výmarská republika.Německo ovšem zažilo v následujících letech bouřlivé období, kdy probíhala okupace Porúří francouzskými a belgickými vojsky. V důsledku tíživých reparací ve prospěch vítězných mocností první světové války došlo k obrovském vzestupu inflace, který vyústil až v katastrofální hyperinflaci let 1922 a 1923. Proto vznikl plán na restrukturalizaci reparací (tzv. Dawesův plán). Po zavedení nové měny (tzv. Rentenmark) v roce 1924 začala tzv. "zlatá dvacátá léta" s postupnou ekonomickou prosperitou, kdy nastalo obnovování německého národního sebevědomí. Rozkvetl liberální kulturní život, především v Berlíně, Mnichově a jiných velkoměstech, ale také v místech, kde se soustředily tvůrčí síly směřující k modernímu uměleckému výrazu, jejichž příkladem je škola architektury zvaná Bauhaus v saském městě Dessau. Nicméně Německo zůstalo po politické stránce nestabilní. Historik David Williamson popisuje jeho stav v období mezi lety 1924 a 1929 jako "jen částečnou stabilizaci". V roce 1929 Německo zasáhla velká hospodářská krize. Po odstoupení vlády kancléře Hermanna Müllera a rozpadu velké koalice v roce 1930 se již nepodařilo sestavit vládu, která by získala většinovou podporu v Říšském sněmu. Následující vlády Heinricha Brüninga, později Franze von Papena, Kurta von Schleichera a nakonec Adolfa Hitlera byly jmenovány a do úřadu uvedeny bez ohledu na parlament říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem na základě nouzových ustanovení v čl. 48 Výmarské ústavy. Brüningova vláda se zaměřila na politiku fiskálních úspor a ponechala prostor deflaci, která způsobila vysokou nezaměstnanost a zanechala mnohé Němce, zejména nezaměstnané, na pouhém minimu mezd či sociálních dávek. V roce 1932 téměř 30 % práceschopných Němců bylo nezaměstnaných. Ve volbách téhož roku získala NSDAP 37 % hlasů, ale nemohla vytvořit koaliční vládu. Po sérii neúspěšných kabinetů Hindenburg jmenoval ke 30. lednu 1933 Adolfa Hitlera, původem Rakušana, novým kancléřem Německa.27. února 1933 zachvátil budovu Reichstagu požár. Byl přijat dekret o požáru Říšského sněmu, kterým se zrušila základní občanská práva, a zmocňovací zákon, který dal Hitlerovi neomezenou zákonodárnou moc. Hitler, který se nechal nazývat "vůdcem" (Führer), a jeho pomocníci, jako byli Heinrich Himmler a Hermann Göring, rychle přeměnili Německo v centralizovaný totalitní stát. Začali systematicky potlačovat politickou opozici a pronásledovat židovské občany a národnostní a jiné menšiny. Již v únoru 1933 byly zřízeny první německé koncentrační tábory. V září téhož roku Německo vystoupilo ze Společnosti národů. Velmi brzy se Hitler začal věnovat znovuvyzbrojování země a budování početně silného vojska (Wehrmacht). Byla založena organizace Sicherheitsstandarte (SS). V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, odstoupil od Versailleské smlouvy a zavedl rasistické Norimberské zákony, které byly zaměřeny především proti Židům, ale také dalším skupinám obyvatel. Německo ve stejný rok opět získalo kontrolu nad Sárským teritoriem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní, což bylo Versailleskou smlouvou původně zakázáno.Rakouská republika byla k Německu připojena v březnu 1938 (tzv. Anschluss). Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se národnostní menšina sudetských Němců, silná počtem 3,3 milionu lidí, dožadovala nejen autonomie jako dříve, ale již přímo odtržení a připojení k Německu pod heslem Heim ins Reich (Domů do Říše). V září 1938 se vedoucí představitelé čtyř mocností, Adolf Hitler (Německá říše), Benito Mussolini (Itálie), Neville Chamberlain (Spojené království) a Édouard Daladier (Francie), dohodli na Mnichovském diktátu, kterým bylo Československo přinuceno odstoupit své tzv. sudetské pohraničí Německu. Šest měsíců poté, dne 15. března 1939, využil Hitler rozporů mezi politickými představiteli Čechů a Slováků jako záminku k rozbití Československa, k obsazení historických Českých zemí a jejich přeměně v Protektorát Čechy a Morava a také k vytvoření jemu poddajného Slovenského státu. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litevské republice. Západní politika tzv. appeasementu tak zcela ztroskotala. Vláda tzv. Velkoněmecké říše se připravila na invazi do Polska podpisem paktu Ribbentrop-Molotov a naplánovala tzv. operaci Himmler, tedy falešný polský útok na říšskou rozhlasový vysílač Hlivice (německy Reichssender Gleiwitz). 1. září 1939 německý Wehrmacht zahájil invazi a rychle obsadil velkou část Polska. Z opačné světové strany začala dosavadní východní polská území obsazovat sovětská Rudá armáda. Spojené království a Francie reagovaly na invazi Polska vyhlášením války Německu, čímž formálně začala druhá světová válka. 22. července 1940 Francie s Německem podepsala příměří poté, co nacistická vojska obsadila velkou část francouzského území. Britové však německé vzdušné útoky v roce 1940 úspěšně odrazili v leteckých bojích, které jsou známy jako bitva o Británii. Spojené království bylo po určitou dobu jediným vážným účastníkem boje proti mocnostem Osy. 22. června 1941 Německo vypovědělo pakt Molotov-Ribbentrop a napadlo Sovětský svaz. V této době mělo Německo a další mocnosti Osy pod kontrolou většinu Evropy a severní Afriky. Zprvu postupovala motorizovaná německá vojska velmi rychle (tzv. Blitzkrieg), dostala se až na několik kilometrů od Moskvy a na dlouhých 900 dní oblehla Leningrad. Na začátku roku 1943 začala německá vojska po porážce v rozhodující bitvě u Stalingradu ustupovat z dobytých území Sovětského svazu. Jejich další porážky v těžkých bitvách vedly k definitivnímu obratu ve válce.V září 1943 se vzdal německý spojenec, Italské království. K obraně proti nastupujícím spojeneckým silám v Itálii musely být nasazeny velké jednotky Wehrmachtu a Waffen SS, které pak chyběly na jiných bojištích včetně východní fronty. Západní spojenci připravili a provedli vylodění v Normandii, čímž se ve velkém rozsahu otevřela západní fronta. I přes německý protiútok v Ardenách spojenecké síly v roce 1945 vstoupily na území Německa. V návaznosti na Hilterovu sebevraždu a bitvu o Berlín se Německo vzdalo 8. května 1945.Druhá světová válka byla nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva a v Evropě způsobila smrt asi 40 milionů lidí, včetně 26,6 miliónu sovětských občanů. Ztráty německé armády byly mezi 3 250 000 a 5 300 000 vojáky, V průběhu válečného konfliktu, v neposlední řadě v důsledku plošného bombardování měst v Německu letectvem Velké Británie a Spojených států, přišly o život přibližně dva miliony německých civilistů. Jedním z nejhrůznějších jevů období druhé světové války byl holokaust, nacistickým Německem prováděné systematické pronásledování a hromadné vyvražďování etnických a jiných velkých skupin obyvatelstva. Obětmi holocaustu se stalo asi šest milionů Židů, mezi 220 000 a 1 500 000 Rómů, 275 000 osob s mentálním nebo zdravotním postižením v rámci Akce T4, tisíce Svědků Jehovových a homosexuálů. Státními a vojenskými útvary byly zavražděny stovky tisíc politických protivníků nacistického režimu. Bylo zabito cca šest milionů Ukrajinců a Poláků. Podle odhadů bylo zabito nebo se stali obětí nelidského zacházení asi 2,8 milionu sovětských válečných zajatců. Nacistický Generalplan Ost, který měl pro německé obyvatelstvo vytvořit životní prostor na východě, chystal po vítězné válce germanizaci, vysídlení a likvidaci Čechů, Poláků, Rusů a dalších slovanských národů.Prohra ve válce pro Německo znamenala ztrátu území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko a vysídlení milionů etnických Němců z dřívějších východních území Německa a z okupovaných zemí. Jak v Německu, tak v zemích osvobozovaných od německé okupace došlo k masovému znásilňování žen. V důsledku bombardování během války bylo zničeno mnoho měst a vznikly obrovské ztráty na kulturním dědictví. Po druhé světové válce byli zadrženi vrcholní nacisté a souzeni za válečné zločiny a genocidu v Norimberském procesu. === Východní a Západní Německo === Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z bývalých východních oblastí Německa a jiných oblastí do té doby obývaných Němci.Západní okupační zóny Německa, ovládané Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (Bundesrepublik Deutschland, neoficiální zkratka BRD, česky SRN). Ze sovětské okupační zóny se stala 7. října 1949 Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik, zkratka DDR, česky NDR). Neformálně byly tyto státní útvary známé jako "Západní Německo" a "Východní Německo". Hlavním městem NDR se stal Východní Berlín. Spolková republika Německo zvolila Bonn jako prozatímní hlavní město (vážným kandidátem byl také Frankfurt nad Mohanem), čímž zdůraznila svůj postoj, že vytvoření dvou německých států považuje za umělé a pouze dočasné řešení a že se Berlínu v budoucnosti vrátí jeho funkce jako hlavní město znovusjednoceného Německa.Západní Německo bylo založeno jako federální parlamentní republika se "sociálně tržním hospodářstvím" (soziale Marktwirtschaft). Od roku 1948 se západní Německo stalo hlavním příjemcem finanční a materiální podpory ze strany USA při poválečné obnově, poskytnuté evropským zemím podle Marshallova plánu, a využilo ji k rychlé přestavbě průmyslu. Spolkovým parlamentem SRN byl v roce 1949 zvolen Konrad Adenauer prvním spolkovým kancléřem (Bundeskanzler) a v tomto úřadu zůstal až do roku 1963. Pod jeho a následně pod Erhardovým vedením země zažila prudký a dlouhotrvající hospodářský růst, který začal již počátkem roku 1950. Do historie vešel jako "německý hospodářský zázrak" (Wirtschaftswunder). Západní Německo se v roce 1955 připojilo k NATO a bylo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství v roce 1957. Východní Německo bylo začleněno do východního bloku s politickou a vojenskou kontrolou ze strany SSSR. Zůstaly v něm silné sovětské vojenské jednotky a země se stala členem Varšavské smlouvy. Ačkoli Východní Německo prohlašovalo, že je demokratické, politická moc byla vykonávána pouze předními členy politbyra komunistické strany, zvané Sjednocená socialistická strana Německa (SED), podporované tajnou službou Stasi (Staatssicherheit) a řadou dílčích organizací kontrolujících téměř veškeré dění ve společnosti. Byla zavedena plánovaná ekonomika a země se později stala členem RVHP. Zatímco východoněmecká propaganda byla založena na domnělých a některých skutečných výhodách tamějších sociálních programů a neustále hrozila invazí ze strany SRN a západních "imperialistů", velké počty občanů NDR se snažily uniknout do Spolkové republiky za svobodou a prosperitou. Do poloviny roku 1961 to bylo ještě částečně možné přechodem nebo přejezdem z východní do západní části Berlína. V onom roce však byla postavena Berlínská zeď, která prakticky znemožnila východním Němcům útěk do Západního Berlína a odtud do západního Německa. Tato zeď napříč Berlínem a na celé hranici Západního Berlína s územím NDR se stala symbolem studené války, a proto se její pád v roce 1989 stal nejen symbolem znovusjednocení Německa a zásadních změn, které se posléze uskutečnily v jeho východní části (tzv. Wende), ale také symbolem pádu komunismu v celé Evropě a dokonce i v Sovětském svazu samotném. Na začátku 70. let 20. století se napětí mezi východním a západním Německem zmírnilo, k čemuž rozhodující měrou přispěla tzv. Ostpolitik, kterou prosadil spolkový kancléř Willy Brandt a ve které pokračoval i jeho nástupce Helmut Schmidt. V následujícím období se postupně normalizovaly i vztahy Spolkové republiky s dalšími zeměmi východního bloku. S Československem uzavřela SRN dne 11. května 1973 tzv. Pražskou smlouvu. Československý prezident Gustáv Husák vykonal v dubnu 1978 oficiální návštěvu Spolkové republiky Německo.V létě 1989 se Maďarsko rozhodlo železnou oponu odstranit a otevřít hranice, což způsobilo emigraci tisíců východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko. To mělo na NDR zničující dopady. Poté docházelo k pravidelným masovým demonstracím, které získávaly stále více na podpoře. V den pádu berlínské zdi zmírnily východoněmecké úřady nečekaně omezení přístupu k hranicím, což dovolilo východoněmeckým občanům cestovat na Západ. Původně se zamýšlelo udržet Východní Německo jako stát, ale otevření hranic vedlo k urychlení sjednocujícího reformního procesu. Ten vyvrcholil ve Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (tzv. smlouva 4 + 2) o rok později (12. září 1990), v rámci níž se čtyři okupační mocnosti vzdaly svých práv daných v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Německo vedené spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem (vůdce koalice CDU/CSU a FDP, vicekancléřem a ministrem zahraničí byl Hans-Dietrich Genscher) bylo prakticky opět plně suverénním státem. Tím bylo umožněno i formální znovusjednocení Německa, které se uskutečnilo 3. října 1990 vstupem pěti zemí bývalé NDR (Neue Länder) do Spolkové republiky. === Současné Německo od znovusjednocení === Na základě tzv. smlouvy Berlín/Bonn, která byla přijata 10. března 1994, byl dosavadní provizorní stav ohledně hlavního města změněn tak, že se hlavním městem sjednoceného Německa definitivně stal Berlín. Městu Bonnu byl přiznán zvláštní status jako tzv. Bundesstadt ("spolkové město") se zachováním některých spolkových ministerstev a úřadů. Přemístění vlády v dohodnutém rozsahu bylo dokončeno v roce 1999.Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal kancléřem historicky první tzv. červeno-zelené koalice SPD a Svazu 90/Zelených, která trvala až do voleb v roce 2005. Sjednocené Německo se aktivně podílí na politickém dění v rámci Evropské unie a NATO. V rámci Operace Spojenecká síla, na které se významně podílely též Spojené státy a další země, a po jejím skončení se Německo angažovalo při zajišťování stability na Balkáně. Vojenské jednotky Bundeswehru jsou také součástí mise NATO v Afghánistánu s cílem zajistit v této zemi bezpečnost po svržení vlády Talibanu (viz Válka v Afghánistánu). Tato vojenská nasazení NATO vyvolala jak v Německu samotném tak mezinárodně kontroverzní debaty, protože po druhé světové válce bylo Německo vázáno jak spojeneckými dohodami tak vnitrostátním právem k rozmístění jednotek pouze na vlastním území k výlučně obranným účelům.V roce 2005 se jako první žena stala kancléřkou Německa Angela Merkelová, která vytvořila vládu tzv. velké koalice za účasti křesťanských stran CDU/CSU a sociálně-demokratické SPD. Po volbách v roce 2009 vznikla druhá vláda kancléřky Merkelové jako koalice CDU/CSU a Svobodné demokratické strany (FDP), jejíž předseda Guido Westerwelle se stal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Po volbách v roce 2013 se vrátila k moci tzv. velká koalice a vznikla třetí vláda Angely Merkelové. Od té doby není ve Spolkovém sněmu zastoupena liberální FDP, což je poprvé v historii Spolkové republiky. Od roku 2014 získává v parlamentech spolkových zemí mandáty nově založená konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD), není však doposud ve spolkovém parlamentu. Mezi hlavní politické plány německého vedení na počátku 21. století patří tzv. energetická revoluce (Energiewende) pro využití udržitelných zdrojů energie (solární energie, větrná energie a další zdroje), tzv. "brzda dluhu" (Schuldenbremse .), která má zajistit vyrovnané státní a komunální rozpočty, reforma německých imigračních zákonů, právní předpisy pro obecnou minimální mzdu a high-tech strategie pro informatizaci a další modernizaci již tak velmi vyspělé německé ekonomiky na model zvaný Industrie 4.0.Z ekonomického hlediska bylo začleňování "nových zemí" do znovusjednoceného Německa po roce 1990 velmi nákladné. Pro krytí těchto nákladů byly zmobilizovány nejrůznější finanční zdroje včetně (v současnosti) 5,5 % tzv. solidárního příplatku (Solidaritätszuschlag) k řadě daňových sazeb (mj. daně z příjmu obyvatelstva a z kapitálových výnosů). Tento příplatek je přes několik iniciativ k jeho zrušení či alespoň snížení vybírán i nadále, téměř 29 let po znovusjednocení Německa. Použití těchto významných finančních prostředků není transparentní, neboť není nijak účelově vázáno. Tyto prostředky může spolková vláda použít podle svého uvážení.Kromě značných vnitropolitických a ekonomických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo v letech 1990 až 2015 potýkalo s dočasně se zvyšující nezaměstnaností a zvětšováním sociální propasti mezi příjmovými skupinami, s nízkou porodností a z toho vyplývajícím stárnutím a dokonce úbytkem obyvatelstva. Velká vlna imigrace zvláště z muslimských zemí od roku 2015 (ale i dříve) přinesla vážné problémy se začleňováním přistěhovalců do společnosti. V souvislosti s tím se projevilo zesílení pravicového i levicového extremismu. Po rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa v prosinci 2017, kterým uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, byly v Německu uspořádány protiizraelské demonstrace. V Berlíně byla propalestinskými demonstranty spálena improvizovaná izraelská vlajka. Centrální rada Židů v Německu (Zentralrat der Juden) vyjádřila velké znepokojení nad antisemitskými tendencemi, které se projevují i v mešitách v německých městech. Předseda rady Josef Schuster prohlásil, že reprezentanti muslimských svazů sice vystupují proti antisemitismu, avšak v mnoha muslimských obcích a jejich mešitách se proti nim nic nepodniká. Naopak imámové v nich rozhlašují výhrady proti Židům a Izraeli. == Geografie == Hlavními geomorfologickými celky Německa jsou od severu k jihu Severoněmecká nížina, Středoněmecká vysočina, alpské předhůří a velehorské pásmo německých Alp. Německo sousedí s devíti státy: Dánsko, Polsko, Česko, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Lucembursko, Belgie a Nizozemsko. Německo je zemí v Evropě, která sousedí s nejvíce státy. Na severu sousedí Německo s Dánskem (délka hranic 67 kilometrů), na severovýchodě s Polskem (442 kilometrů), na východě s Českem (811 kilometrů), na jihovýchodě s Rakouskem (815 kilometrů; bez . hranice v Bodamském jezeře), na jihu se Švýcarskem (316 kilometrů; s hranicí exklávy Büsingen, ale bez hranice v Bodamském jezeře), na jihozápadě s Francií (448 kilometrů), na západě s Lucemburskem (135 kilometrů) a s Belgií (156 kilometrů) a na severozápadě s Nizozemskem (567 kilometrů). Délka hranic činí celkem 3 757 kilometrů (bez hranic v Bodamském jezeře). Během dějin se často měnil i střed německého státu. Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří. === Geomorfologie === Alpy, které vznikly třetihorním zvrásněním kontinentálních desek, jsou jedinými německými velehorami. Na hranicích s Rakouskem leží nejvyšší hora Německa – Zugspitze o nadmořské výšce 2962 metrů. Středoněmecká vysočina nabývá směrem od severu k jihu na výšce a rozloze. Nejvyšší se nachází ve Schwarzwaldu – 1493 metrů vysoký Feldberg, následován 1456 metrů vysokým Großer Arber v Bavorském lese. Vrcholy o výšce vyšší než 1000 metrů mají dále Krušné hory, Smrčiny, Švábská Alba a pohoří Harz, které je izolovanou částí Středoněmecké vysočiny s nejvyšší horou Brocken o nadmořské výšce 1142 metrů. V severní části Německa se nachází jednotlivé kopce vyšší než 100 metrů, z nichž nejvyšší je Hagelberg v geomorfologické části Flaming v Braniborsku. Nejnižší bod Německa je proláklina 3,54 metrů pod úrovní mořské hladiny u Neuendorf-Sachsebbande v Šlesvicku-Holštýnsku. Rovněž ve Šlesvicku-Holštýnsku se nachází nejhlubší zatopený bod Německa: 39,10 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně Hemmelsdorfer See severoseverovýchodně od Lübecku. Nejnižší umělý vytvořený bod Německa je 293 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně hnědouhelného dolu Hambach východně od Jülichu v severním Porýní-Vestfálsku. === Vodstvo === Území Německa odvodňují z největší části řeky Rýn, Dunaj, Labe, Odra, Vezera a Emže. Německé území je odvodňováno do Severního moře, Baltského moře a Černého moře. Přes německé území vede hlavní evropské rozvodí. Nejvýznamnější německou řekou je Rýn, který má v Německu délku 865 kilometrů. Rýn dominuje jihozápadu a západu Německa. Nejdůležitějšími přítoky jsou Neckar, Mohan, Mosela a Rúr. Ekonomický význam Rýna je značný, jedná se o jednu z hospodářsky nejvýznamnějších řek Německa a Evropy. Na jihu má na německém území Dunaj délku 647 kilometrů, odvodňuje skoro celé předhůří Alp. Dunaj teče směrem do Rakouska a jihovýchodní Evropy. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Iller, Lech, Isar a Inn. Na východě Německa má na německém území Labe délku 725 kilometrů. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Sála a Havola. Hranici Německa a Polska z větší části tvoří Odra, jejím nejdůležitějším přítokem je Lužická Nisa. Celé povodí Vezery leží v Německu. Vzniká soutokem Werry a Fuldy a odvodňuje severní část Německa. Emže (Ems) teče v severozápadní části Německa. Přirozená jezera na německém území jsou převážně ledovcového původu. Největší německá jezera se proto nachází v předhůří Alp a Meklenburské jezerní plošině. Největším jezerem, které leží celé na německém území, je Müritz, ležící v Meklenburské jezerní plošině. Největší jezero na německém území je Bodamské jezero, o které se ale Německo dělí s Rakouskem a Švýcarskem. Na východě Německa se nachází mnoho velkých jezer, která se nachází v zatopených bývalých hnědouhelných dolech. === Ostrovy === V Severním moři se nachází souostroví Severofríské ostrovy a Východofríské ostrovy. Ostrovy Helgoland a Neuwerk jsou rovněž obydlené. Severofríské ostrovy představují zbytky zatopené pevniny, které zůstala pod hladinou moře po snížení a následném zaplavení. Východofríské ostrovy jsou bariérové ostrovy, které vznikly příbojem a pohybem pobřežních písčin. Největší německé ostrovy v Baltském moři jsou (od západu k východu) Fehmarn, Poel, Hiddensee, Rujána a Usedom; největším poloostrovem je Fischland-Darß-Zingst. Největší německé vnitrozemské ostrovy se nachází v Bodamském jezeře, jsou to ostrovy Reichenau, Mainau a Lindau, dále ostrov Herrenchiemsee v Chiemsee. === Klimatické podmínky === Celé území Německa patří k mírnému klimatickému pásmu Střední Evropy v převládajícím západním prouděním vzduchu v přechodném pásmu mezi oceánským a kontinentálním klimatem. Podnebí v Německu je ovlivňováno Golfským proudem, celoročně převažují příznivé teploty. Střední roční úhrn srážek je v letech 1961–1990 700 milimetrů. Střední měsíční množství srážek je mezi 40 milimetry v únoru a 77 milimetry v červnu. Nejnižší naměřená teplota byla v Německu -45,9 °C; byla naměřena 24. prosince 2001 v Funtensee. Nejvyšší teplota byla registrována 8. srpna 2003 v Nennigu v Sársku a činila +40,3 °C. === Geologie === Z prvohor pochází na území Německa krystalické horniny jako rula a žula, které se nachází ve Středoněmecké vysočině, např. v pohoří Harz. Sedimenty z Rheinisches Schiefergebirge (Porýnské břidličné vrchoviny) taktéž pochází z prvohor, z devonu a spodního karbonu. Vyzvednutí hornin a vytvoření pohoří proběhlo v pozdním pliocénu. Na severu v Porýnské břidličné vrchovině se nachází karbonská souvrství, ve kterých se nachází veliká ložiska černého uhlí v Porúří. V mesozoiku, v druhohorách se vytvořily horniny, které převládají v jižní a východní části Německa. Ve Falci, v Durynsku, části Bavorska a Saska pochází podloží hornin z triasu, časného mesozoika. Pohoří Jura (především Švábská a Franská Alba) pochází z doby jury. Z trias v Německu, z kterého pochází většina pískovců, v pohoří Jury ale převažuje vápenec. V třetihorách následovala eroze, zarovnání terénu a vytvoření nížin. Aktivní vulkanismus není v Německu pozorován, vulkanické horniny ale dosvědčují dřívější vulkanickou činnost. Nachází se především v pohoří Eifel. V pohoří Eifel jsou prameny s výskytem kysličníku uhličitého, gejzíry atd. Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří. === Půdy === Na území Německa převládají drnopodzolové půdy a lesní hnědozemě. Drnopodzolové půdy se nejčastěji vyskytují na písčitých a štěrkopísčitých ledovcových usazeninách v Severoněmecké nížině. Lesní hnědozemě se vyskytují nejčastěji v Středoněmecké vysočině. == Příroda == === Flóra === Německo leží v mírném klimatickém pásmu. Značnou část jeho území původně pokrývaly listnaté a jehličnaté lesy, které byly z velké části vykáceny a jen výjimečně je v nich uchována původní skladba dřevin. Flóra na území Německa se mění podle nadmořské výšky, geologického podloží a klimatických podmínek na daném místě. Od západu k východu ovlivňuje vegetaci zejména přechod od oceánského ke kontinentálnímu podnebí. V listnatých lesích se nejčastěji vyskytuje buk lesní tvořící bučiny, případně se podél řek a jezer stále nachází řídké nivní lesy, v nichž dominuje buk a dub. V Alpách a německých středohorách se vyskytují lesy i na pozemcích s poměrně velkým sklonem. Pionýrskými dřevinami jsou na německém území bříza a borovice. Jehličnaté lesy se dnes nahrazují dříve velmi rozšířenými listnatými. Bez lidského vlivu by se tzv. potenciální vegetace na německém území, jako ve většině zemí v mírném klimatickém pásmu, skládala především z lesa. Výjimku tvoří vřesoviště a bažiny, dále alpínská a subalpínská společenství z Bavorských Alpách, ve Schwarzwaldu, v Krušných horách. Alpínská a subalpínská stanoviště mají obvykle chudé půdy, nižší teploty vzduchu a leží ve vyšších polohách. V Německu se ve větší míře než dříve vyskytují i různé zavlečené rostliny, jako např. akát. V dnešní době je zalesněno 29,5 % území, čímž má Německo jednu z největších ploch lesa v Evropě.[zdroj?]Největší podíl obdělané plochy slouží k pěstování obilí (ječmene, ovsa, žita a pšenice). Dále se pěstují brambory a kukuřice, což jsou plodiny dovezené z Ameriky. Z průmyslových plodin se nejčastěji pěstuje řepka olejná. Z ovocných stromů se nejčastěji vyskytují jabloně. V údolí řek, např. Mosely, Ahru a Rýna jsou provozovány vinice. === Fauna === Původní druhy savců v Německu žijí nejčastěji v lesích. V lese žijí různé druhy lasic, daněk evropský, jelen evropský, srnec obecný, prase divoké a liška obecná. Bobr a vydra se vyskytují méně často, v poslední době ale stoupají jejich stavy. Mnozí velcí savci byli v Německu vyhubeni: pratur v roce 1846, medvěd hnědý roku 1835, los evropský byl hojný ještě ve středověku, divoký kůň byl vyhuben v 19. století, zubr na přelomu 17. a 18. století a vlk roku 1904. V současné době se do Německa vrací vlci a losi z Polska a Česka,[zdroj?] kde stoupají jejich stavy. Populace orla mořského, ptáka, jenž je ve znaku Německa, čítá asi 500 párů, především v Braniborsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku. Z dravých ptáků se v Německu nejvíc vyskytuje káně lesní a poštolka obecná, sokol stěhovavý je mnohem vzácnější. 50 % populace luňáka červeného hnízdí právě v Německu, ale kvůli intenzifikaci zemědělství klesají jeho stavy. V Německu žije mnoho druhů ptáků, kteří profitují z přítomnosti člověka, jako např. holub hřivnáč, kos černý (původně čistě lesní pták), vrabec a sýkora. Tyto druhy ptáků jsou v zimě přikrmovány, v obchodech je bohatá nabídka krmení pro ptáky. Různé druhy havranů a racků se zase přiživují na skládkách. Zvláštností je celosvětově zcela nejsevernější hnízdiště plameňáků v Zwillbrocker Venn v Severním Porýní-Vestfálsku. Dříve v řekách často se vyskytující lososi byli v průběhu industrializace v 19. století vyhubeni, ale v 80. letech 20. století se znovu v německých řekách objevili. Poslední jeseter byl v Německu uloven roku 1969. V rybnících se chovají např. kapři, a to již od dob Římanů. Na pobřeží Severního a Baltského moře žijící tuleň obecný byl v minulosti téměř vyhuben. V poslední době se jeho stavy zvýšily na několik tisíc exemplářů. === Ochrana přírody === Cílem ochrany přírody je zachování přírody a krajiny. Na území Německa se nachází 14 národních parků, 19 biosférických rezervací, 95 přírodních parků a tisíce přírodních rezervací, památných stromů atd. == Politická geografie == === Využití území === Celkem se zemědělsky využívá 53,5 % německého území, lesy pokrývají 29,5 % území. 12,3 % jsou zastavěné plochy a dopravní infrastruktura. Vodní plochy zaujímají 1,8 %, zbývající 2,4 % jsou ostatní plochy, většinou skály a povrchové doly. === Aglomerace === V Německu je asi 80 velkoměst (obce, které mají nad 100 000 obyvatel); 14 měst má víc než 500 000 obyvatel. Pět největších německých měst s počtem obyvatel v srpnu 2008: Berlín, 3,42 milionu obyvatel Hamburk, 1,77 milionu obyvatel Mnichov, 1,31 milionu obyvatel Kolín nad Rýnem, 1 milion obyvatel Frankfurt nad Mohanem, 669 021 obyvatelV německém názvosloví se aglomerace často nazývají Ballungsgebiete. Největší aglomerací je hustě zalidněná oblast ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, která zahrnuje velkoměsta Kolín nad Rýnem, Düsseldorf, Dortmund a Essen se všemi městy a obcemi v jejich spádovém území. Pro tento tzv. metropolní region Rýn-Rúr (Rhein-Ruhr) je vykázán celkový počet obyvatel 11,69 milionu. Region Lipsko-Drážďany je nazýván Střední Německo (Mitteldeutschland) a vykazuje dohromady 2,4 milionu obyvatel. Nejlidnatější oblasti osídlení v Německu == Politika == === Státní uspořádání === Spolková republika Německo je federativní parlamentně-demokratická a zastupitelská republika. Spolkový prezident (Bundespräsident), v současné době Frank-Walter Steinmeier (19. března 2017–dosud), je hlavou státu. Má především reprezentativní povinnosti a pravomoce. Do funkce je volen Spolkovým shromážděním - institucí, která se skládá z členů Spolkového sněmu (Bundestag) a z téměř stejného počtu volitelů zastupujících spolkové země. Spolkový kancléř (Bundeskazler) respektive kancléřka (Bundeskanzlerin), v současné době Angela Merkelová (22. listopadu 2005–dosud), je hlavou vlády a uplatňuje výkonnou moc. Jde o podobnou funkci, jakou má předseda vlády v jiných parlamentních demokraciích. === Spolkové země === Německo je rozděleno na 16 spolkových zemí, které jsou souhrnně označovány jako Bundesländer.Každá země má svou vlastní ústavu a disponuje poměrně velkou autonomií v pohledu ke svému vnitřnímu uspořádání. Největší spolkovou zemí co se týče plochy je Bavorsko, avšak nejvíce obyvatelstva žije v Severním Porýní-Vestfálsku. === Zahraniční politika === Hlavní směry německé zahraniční politiky jsou stabilní spojení se zeměmi západního světa (Westbindung) a tzv. evropská integrace. Od roku 1990 hraje Německo ve spolupráci s Francií rozhodující a vůdčí roli v rámci EU. Německo je od roku 1950 členem Rady Evropy a v roce 1957 podepsalo Římské smlouvy, základy pro dnešní Evropskou unii. Hlavním prvkem bezpečnostní politiky a vyjádření prozápadní politiky je členství v NATO, kam země vstoupila roku 1955. Dále je Německo členem OECD, G4, G8, G20, Světové banky a MMF. Německo se v EU také snaží prosadit více sjednocený politický, ekonomický a bezpečnostní aparát.Německo má síť 227 zahraničních diplomatických misí a udržuje vztahy s více než 190 zeměmi. V roce 2011 bylo největší přispěvatelem do evropského rozpočtu (20 %) a třetím největším přispěvatelem do OSN (8 %).V roce 1999 vláda kancléře Gerharda Schrödera vymezila nový základ německé zahraniční politiky tím, že se v rámci rozhodnutí NATO zapojila do války v Kosovu v rámci Operace Spojenecká síla. Němečtí vojáci byli oficiálně posláni do boje poprvé od roku 1945. === Politické subjekty === Ve vnitřní politice bývalého Západního Německa po druhé světové válce a po sjednocení země v roce 1990 v celé Spolkové republice dominovaly až do roku 2015 dvě velká uskupení. Jsou to středopravá (respektive konzervativní) Křesťanskodemokratická unie (CDU) se svou sesterskou Křesťansko-sociální unií Bavorska (CSU) a středolevá Sociálnědemokratická strana Německa (SPD). == Ozbrojené síly == Po založení v roce 1949 nemohla mít Spolková republika Německo zpočátku vlastní ozbrojené síly. Po korejské válce a také kvůli sovětské politice ve východním bloku bylo Západnímu Německu povoleno vyzbrojit se. Nejprve byla v roce 1951 založena polovojenská spolková pohraniční stráž Bundesgrenzschutz a v roce 1955 se Západní Německo stalo členem NATO. V NDR vznikla národní lidová armáda. Ozbrojené síly, Bundeswehr, jsou rozděleny jako Heer (armáda a speciální jednotky KSK), Marine (námořnictvo), Luftwaffe (letectvo), ústřední zdravotní služba a Streitkräftebasis (základny ozbrojených sil). V roce 2011 byly výdaje na armádu odhadovány na 1,3 % německého HDP, což je v porovnání s ostatními členy NATO málo. V absolutních číslech jsou německé vojenské výdaje 9. nejvyšší na světě. V době míru je Bundeswehr pod vedením ministra obrany. Během válečného stavu by se vrchním velitelem stal kancléř.V roce 2012 v Bundeswehru sloužilo 183 000 profesionálních vojáků a 17 000 dobrovolníků. Německá vláda plánuje snížit počet vojáků na 170 000 profesionálů a 15 000 dobrovolníků. Ozbrojené síly mají k dispozici také záložníky, kteří se účastní obraných cvičeních a nasazení v zahraničí. Podle údajů organizace SIPRI bylo Německo v roce 2014 čtvrtým největším vývozcem zbraní na světě. == Ekonomika == === Makroekonomické údaje === Německo je surovinově relativně chudá země, hospodářství je převážně soustředěno v sektoru průmyslu a služeb. Německo vytvořilo v roce 2006 hrubý domácí produkt (HDP) ve výši 2 307,2 miliard eur (na jednoho obyvatele činil HDP 28 012 €), takže má třetí největší národní hospodářství světa. V hrubém národním produktu na osobu bylo Německo v roce 2006 přesto jen na 19. místě na světě, v Evropské unii na 13. místě. V sektoru služeb pracovalo v roce 2006 63,8 % obyvatel, v průmyslu 33,4 % a v zemědělství 2,8 %. Služby produkovaly v roce 2006 68,5 % národního důchodu, průmysl 30,2 % a zemědělství 1,3 %. Ovšem v poslední době německou ekonomiku čím dál více brzdí nedostatek pracovních sil, způsobený extrémně nepříznivým demografickým vývojem. Odhaduje se, že v roce 2030 bude německé ekonomice chybět na 5,2 milionu kvalifikovaných sil, z toho 2,4 milionu vysokoškolsky vzdělaných odborníků. V tomto směru se ukázalo také neprozřetelným sedmileté omezení pracovního trhu pro zaměstnance z bývalého východního bloku, které vstoupilo v účinnost po rozšíření EU roku 2004.Německo je na světové špičce v automobilovém, elektrotechnickém, strojírenském a chemickém průmyslu. V letech 2003-2008 bylo největším světovým vývozcem zboží.Vývoj hospodářství v Německu po druhé světové válce (resp. po konstituování dvou německých států) byl poznamenán skutečností, že tři tradiční průmyslové oblasti dřívějšího Německa, a sice Horní Slezsko, Sasko a Porúří, se ocitly ve třech různých státech (Polsko, NDR a NSR). Proto měly zcela odlišné podmínky pro svůj další rozvoj. Horní Slezsko připadlo téměř celé Polsku. Ze Saska bylo strojové vybavení mnoha továren po válce odvezeno jako reparace do Sovětského svazu. V Porúří (s městy jako Dortmund, Essen a Duisburg) hrály významnou roli po dlouhou dobu i nadále těžký průmysl a těžba uhlí. Pro Německo je sice finančně výhodnější uhlí dovážet, což se v posledních letech projevilo v téměř úplném útlumu těžby černého (kamenného) uhlí, přesto však zatím zůstává spolu s USA na předním místě ve světě v těžbě hnědého uhlí (hlavně ve Východním Německu) i v jeho spotřebě. V životní úrovni je Německo dle Indexu lidského rozvoje (HDI) na 4. místě na světě. === Zemědělství a lesnictví === Zemědělsky se využívá více než polovina plochy státu. Zemědělství je z hlediska výrobních metod vyspělé. Plně zaměstnáno je v něm jen kolem 2-3 % práceschopného obyvatelstva. Mnoho zemědělců vykonává tuto činnost vedle jiného zaměstnání. Orná půda představuje 34 % plochy státu, 4 % orné půdy jsou zavlažovány. === Průmysl a služby === Z 500 největších firem světa je 37 německých, z nichž 30 firem je označováno za společnosti zobrazené v akciovém indexu DAX (Deutscher Aktienindex). Tyto společnosti jsou vesměs činné nejen na německém nebo evropském trhu, nýbrž celosvětově. Mezi nejvýznamnější německé firmy patří automobilky Volkswagen, Daimler AG a BMW, producent programů pro firemní použití SAP, pojišťovny Allianz a Münchener Rück, výrobce elektrických zařízení Siemens AG, chemické firmy Bayer AG a BASF, výrobci sportovního zboží Adidas a Puma a přes různé problémy nadále i velká obchodní banka Deutsche Bank. Mezi další firmy známé po celém světě patří výrobce pneumatik Continental (ke kterému patří česká firma Continental Barum), sesterské farmaceutické firmy Fresenius a Fresenius Medical Care, dále Robert Bosch GmbH a elektrárenské společnosti E.ON a RWE. Značný význam mají také mj. Deutsche Post, telekomunikační koncern Deutsche Telekom a obchodní společnost Metro. Důležitým měřítkem významu německých koncernů je tzv. tržní kapitalizace (Marktkapitalisierung), která se zjišťuje násobením počtu akcií společnosti jejich aktuálním kurzem na burze cenných papírů ve Frankfurtu nad Mohanem. Ke dni 23. prosince 2015 byla jako největší vykázána chemická společnost Bayer (sídlo: Leverkusen) s kapitálem 96,0 miliardy Eur, následována koncernem SAP s kapitálem 89,8 mrd. Eur. Třetí je automobilka Daimler (82,9 mrd. Eur), čtvrtý je Siemens (79,0 mrd. Eur) a pátá Deutsche Telekom (76,3 mrd. Eur). Na devátém místě se umísťuje automobilka BMW (Bayerische Motorenwerke) s kapitalizací 63,5 mrd. Eur, přičemž téměř polovina akcií je v držení Stefana Quandta a Susanne Klattenové, syna a dcery průmyslníka Herberta Quandta (1910-1982). Pořadí velikosti společností z indexu DAX je ovlivněno skutečností, že automobilka Volkswagen (VW) má dva druhy akcií. Jen tzv. zvýhodněné akcie (Vorzugsaktien, zkráceně Vorzüge) v hodnotě 70,0 mrd. Eur jsou vedeny v indexu DAX, zatímco kurzy tzv. kmenových akcií (Stammaktien, zkráceně Stämme) lze nalézt pouze v seznamu Prime Standard bez tržní kapitalizace. Je známo, že zhruba polovina všech akcií VW je přímo či nepřímo (přes Porsche Holding) držena dvěma podnikatelskými rodinami, a sice rodinami Wolfganga Porscheho a Ferdinanda Piëcha, což jsou vnuci zakladatele firem Volkswagen a Porsche, Ferdinanda Porscheho. Volkswagen je jedna z největších automobilek světa a patří jí mj. 100 % akcií Škody Auto. V roce 2014 měla celkově 592 600 zaměstnanců. Společnosti === Infrastruktura === První dlážděné silnice na území dnešního Německa založili již Římané. První státní silnice byly na německém území postaveny v 18. století. Rozvoj automobilismu dal výstavbě silnic nové impulsy. První dálnice světa, AVUS v Berlíně, byla postavena již v roce 1921. Silniční doprava vystřídala ve druhé polovině 20. století železniční dopravu v množství přepraveného nákladu. Německo mělo k 1. lednu 2007 12 531 kilometrů dálnic, 40 711 kilometrů spolkových silnic, 86 597 zemských silnic a 91 520 kilometrů okresních silnic. V roce 2006 zemřelo na německých silnicích 5094 lidí, počet mrtvých má klesající tendenci. V Německu jsou v obcích velice časté pěší zóny, zóny s maximální rychlostí 30 km/h atd. Německo disponuje železniční sítí o délce asi 35 000 kilometrů. Denně je vypraveno přibližně 50 tisíc osobních a nákladních vlaků. V rámci reformy železnice byla k 1. lednu 1994 sloučena Deutsche Bundesbahn (západní část Německa) a Deutsche Reichsbahn (východní část Německa) do akciové společnosti Deutsche Bahn AG, která organizuje velkou část železniční dopravy v Německu. Vedle Deutsche Bahn AG jezdí v Německu asi 350 dalších menších regionálních železničních dopravců. Stát v Německu financuje údržbu železniční sítě a dotuje regionální dopravu. V regionální dopravě i dálkové dopravě jezdí vlaky většinou podle taktového jízdního řádu. Na dálkových trasách jezdí rychlovlaky ICE na tratích o celkové délce asi 2000 km. Podíl železnice na nákladní i osobní přepravě do roku 2005 klesal, od té doby má opět stoupající tendenci. Letiště ve Frankfurtu nad Mohanem je nejdůležitějším letištěm společnosti Lufthansa a třetím největším letištěm v Evropě co do počtu odbavených osob, v objemu přepraveného zboží je největším letištěm Evropy. Frankfurtské letiště ročně odbaví 52 miliónů osob. Mnichovské letiště Franze Josefa Strausse přepraví ročně 32 miliónů osob, jeho význam se zvětšuje. Nové berlínské letiště bude po uvedení do provozu v roce 2011 třetím největším německým letištěm. Německo má celkově 430 letišť a má největší hustotu přistávacích a startovacích drah na světě. Německo je jedním z největších exportérů světa, proto je závislé na své námořní flotile. Disponuje velkým počtem moderních přístavů, ale vysoký podíl zahraničního obchodu se realizuje přes přístavy v sousedních zemích, především v Nizozemsku. Německo plánuje rozsáhlé modernizace svých přístavů. Má se stavět čtvrtý kontejnerový terminál v Bremerhavenu, prohlubovat koryta řek Labe a Vezery. V prohloubeném přístavu JadeWeserPort ve Wilhelmshavenu budou moci přistávat největší kontejnerové lodě světa. Největšími přístavy Německa jsou Hamburk, Wilhelmshaven a Brémy s Bremerhaven. Nejdůležitějším přístavem Baltského moře je Lübeck. Nejdůležitější trasy námořní plavby jsou na dolním Labi a dolní Vezeře, dále průplav mezi Severním a Baltským mořem. Německé pobřeží Baltského moře, v Meklenburském zálivu, je nejnebezpečnější částí baltského pobřeží. V Německu je dobře rozvinutá říční plavba, země má hustou síť vnitrozemských průplavů. Nejdůležitější splavné řeky jsou Rýn, Mohan, Vezera a Labe. Významné jsou vnitrozemské říční kanály, z nichž nejvýznamnějšími jsou Středoněmecký průplav, kanál Dortmund-Ems, kanál Rýn-Herne a Elbe-Seitenkanal. Kanál Dunaj-Mohan překračuje hlavní evropské rozvodí a umožňuje plavbu ze Severního a Baltského moře do Černého moře. Říční přístavy v Duisburgu na soutoku Rýna a řeky Ruhr s ročním obratem 70 miliónů tun zboží ročně patří k největším říčním přístavům světa. === Zahraniční obchod === Německo je již dlouhá léta jedním z největších světových exportérů a importérů, přičemž dosahuje značného přebytku obchodní bilance. Nejdůležitějším obchodním partnerem Německa je v současnosti Čína. V roce 2016 dosáhl německo-čínský obchod v obou směrech objemu 170 miliard eur. == Vzdělávací systém == Vzdělávací systém v Německu je organizován hlavně v rámci jednotlivých spolkových zemí. Volitelná je docházka do mateřské školky pro všechny děti od tří do šesti let, po které následuje povinná školní docházka po dobu alespoň devíti let. Vysoké školství se skládá z univerzit, technických univerzit, jiných vysokých škol a vysokých odborných škol. == Věda a technika == Institucemi vědeckého výzkumu jsou v Německu hlavně univerzity, technické univerzity a vysoké odborné školy. Univerzity v Německu jsou zařízení oprávněná vydávat tituly doktora, profesora a docenta. Existuje také řada veřejnoprávních a soukromých výzkumných institucí. Mezi významné veřejnoprávní instituce patří Deutsche Forschungsgesellschaft a Frauenhofer-Institut. Výzkumem ve svých oborech se zabývají také velké hospodářské koncerny jako jsou automobilky nebo chemické společnosti (existuje např. Spolkový svaz výzkumných výrobců léčiv - Bundesverband Forschender Arzneimittelhersteller s cca 90 členskými firmami). Němečtí vědci jsou častými laureáty Nobelových cen. Nobelovu cenu za fyziku získali Peter Grünberg, Theodor W. Hänsch, Wolfgang Ketterle, Herbert Kroemer, Horst L. Störmer, Hans Georg Dehmelt, Wolfgang Paul, Jack Steinberger, Johannes Georg Bednorz, Ernst Ruska, Gerd . Binnig, Klaus von Klitzing, Arno Allan Penzias, Hans Bethe, Maria Göppert-Mayerová, J. Hans D. Jensen, Rudolf Ludwig Mössbauer, Max Born, Walther Bothe, Otto Stern, Werner Heisenberg, James Franck, Gustav Ludwig Hertz, Albert Einstein, Johannes Stark, Max Planck, Max von Laue, Wilhelm Wien, Karl Ferdinand Braun, Philipp Lenard a Wilhelm Conrad Röntgen. Nobelovu cenu za chemii Stefan Hell, Gerhard Ertl, Johann Deisenhofer, Robert Huber, Hartmut Michel, Georg Wittig, Ernst Otto Fischer, Gerhard Herzberg, Manfred Eigen, Karl Ziegler, Hermann Staudinger, Otto Diels ., Kurt Alder, Otto Hahn, Adolf Butenandt, Richard Kuhn, Carl Bosch, Friedrich Bergius, Hans Fischer, Hans von Euler-Chelpin, Adolf Otto Reinhold Windaus, Heinrich Otto Wieland, Walther Nernst, Fritz Haber, Richard Willstätter, Otto Wallach, Wilhelm Ostwald, Eduard Buchner, Adolf von Baeyer a Hermann Emil Fischer. Za fyziologii nebo lékařství Thomas C. Südhof, Harald zur Hausen, Günter Blobel, Christiane Nüsslein-Volhard, Bert Sakmann, Erwin Neher, Georges Jean Franz Köhler, Bernard Katz, Max Delbrück, Feodor Felix Konrad Lynen, Konrad . Bloch, Werner Forssmann, Fritz Albert Lipmann, Hans Adolf Krebs, Ernst Boris Chain, Gerhard Domagk, Hans Spemann, Otto Heinrich Warburg, Otto Fritz Meyerhof, Albrecht Kossel, Paul Ehrlich, Robert Koch a Emil Adolf von Behring. Evropskou vědu a civilizaci ovlivnili ale i jiní badatelé. Zásadně tak učinil vynález knihtisku Johannese Gutenberga. Heinrich Rudolf Hertz umožnil svými objevy v oblasti elektromagnetismu vznik přístrojů pro bezdrátové spojení, Carl Friedrich Gauss spolu s Wilhelmem Eduardem Weberem poté i díky tomu vynalezli elektromagnetický telegraf. Otcem moderní astronomie je Johannes Kepler. Gustav Kirchhoff byl jedním z tvůrců spektrální analýzy, která dokáže určit složení hvězd, a definoval tzv. černé těleso. Nicolaus Otto vynalezl zážehový čtyřtaktní motor (benzínový), Rudolf Diesel dieslový motor, Gottlieb Daimler vysokorychlostní benzínový motor, Karl Benz první benzínový automobil. Vývoj raketové techniky zásadně ovlivnil Wernher von Braun. Alexander von Humboldt patřil k nejvýznamnějším přírodovědcům své doby a zakladatelům geografie. Základní zákony elektřiny objevil Georg Simon Ohm. William Herschel objevil infračervené záření. Revoluci v geometrii a matematice vyvolali Bernhard Riemann a Georg Cantor. Významným matematikem byl i Carl Gustav Jacob Jacobi, David Hilbert, Leopold Kronecker nebo Hermann Weyl. Evoluční teorii rozvíjel Ernst Haeckel, ve 20. století Ernst Mayr. Významnou teorii o vzniku tornád předložil meteorolog a geolog Alfred Wegener. Daniel Gabriel Fahrenheit proslul výzkumem tepla. Robert Wilhelm Bunsen vynálezem řady laboratorních přístrojů. Friedrich Wöhler syntézou močoviny. Klíčovou postavou fyziky 19. století byl Hermann von Helmholtz. Rudolf Clausius byl zakladatelem termodynamiky. Justus von Liebig založil výrobu průmyslových hnojiv. Heinrich Wilhelm Olbers byl významný astronom, jehož teorii o zaniklé planetě Phaeton v naší sluneční soustavě už vyznává málokdo, ale jeho Olbersův paradox zásadně ovlivnil moderní kosmologii. Průkopníkem informatiky byl Konrád Zuse. Emmy Noetherová byla nejlepší matematičkou své doby, teorii čísel i matematickou statistiku ovlivnil Johann Peter Gustav Lejeune Dirichlet, Richard Dedekind zkonstruoval množinu reálných čísel, Felix Klein revolučním způsobem počal propojovat geometrii s algebrou, za otce moderní matematické analýzy je označován Karl Weierstrass. Ernst Karl Abbe, Carl Zeiss a Joseph von Fraunhofer založili moderní optiku. Friedrich Wilhelm Bessel jako první změřil paralaxu hvězdy a spočítal její vzdálenost od země. Georgius Agricola je vnímán jako zakladatel mineralogie. Otto von Guericke vynalezl vývěvu. Friedrich August Kekulé popsal zákonitosti řetězení uhlíku. Johann Gottfried Galle objevil planetu Neptun. August Ferdinand Möbius je zakladatelem topologie. Výzkum buněk významně posunuli kupředu Rudolf Virchow a Matthias Jacob Schleiden. Samuel Hahnemann založil stále diskutovanou homeopatii. Za praotce kvantové fyziky lze označit Arnolda Sommerfelda. Johannes Wilhelm Geiger sestrojil první měřič radioaktivity. Průkopníkem astrofotografie byl Max Wolf. Emile Berliner vynalezl mikrofon a gramofon. Významným kartografem byl Martin Waldseemüller, všestranností vpravdě renesanční vynikl jezuitský učenec Athanasius Kircher. Fyzik Karl Schwarzschild sehrál roli ve vývoji obecné teorie relativity. Theodor Schwann zavedl pojem metabolismus. Jako konstruktér vzducholodí vynikl Ferdinand von Zeppelin, jako konstruktér automobilový Ferdinand Porsche. Německý průmysl zásadně pozdvihl též Ernst Werner von Siemens. V Německu se narodil i zakladatel americké firmy na výrobu džín Levi Strauss. Otto Lilienthal byl průkopníkem letectví. Johann Philipp Reis vynalezl jeden z typů telefonu. Tradici matematiky v Německu zakládali lidé jako Adam Ries nebo Regiomontanus (Johannes Müller). Prestižní Fieldsovu medaili získali matematici Gerd Faltings a Peter Scholze. V oblasti humanitních a sociálních věd se Němci výrazně prosazovali zejména ve filozofii. Představitelem metafyziky byl Mistr Eckhart. Největším německých scholastikem byl Albert Veliký. Renesančním myslitelem Mikuláš Kusánský. Gottfried Wilhelm Leibniz představil klasickou ontologii, na níž bylo zhusta reagováno. Paul Heinrich Dietrich von Holbach je klasikem filozofického materialismu a ateismu. Vrcholnou érou německé filozofie však bylo 18. a 19. století: Immanuel Kant, Friedrich Nietzsche, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Arthur Schopenhauer, Johann Gottlieb Fichte, Ludwig Feuerbach, Johann Gottfried Herder, Gottlob Frege, Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, Max Stirner nebo Wilhelm Dilthey patřili k největším filozofům své doby. Významnými teoretiky socialismu byli Karl Marx, Friedrich Engels, Ferdinand Lassalle, Eduard Bernstein a Rosa Luxemburgová. Ve 20. století byla nejvýznamnější školou fenomenologie, kterou reprezentovali Martin Heidegger, Edmund Husserl (lze ho ovšem také považovat za Rakušana, neřkuli za Čecha), Max Scheler či Hannah Arendtová, a tzv. Frankurtská škola, kterou představovali Jürgen Habermas, Theodor Adorno, Erich Fromm, Walter Benjamin, Herbert Marcuse a Max Horkheimer. K existencialistům patřil Karl Jaspers, k hermeneutice Hans-Georg Gadamer, k analytické filozofii Rudolf Carnap. Novokantovský přístup ve 20. století rozvíjel Ernst Cassirer. Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher byl nejvýznamnějším teologem 19. století, Dietrich Bonhoeffer století dvacátého. K nejvýznamnějším sociologům světa patří Max Weber, Ferdinand Tönnies, Georg Simmel, Norbert Elias, Werner Sombart a Ulrich Beck. Zakladateli moderní psychologie jsou Wilhelm Wundt a a Gustav Fechner, psychologii národů se pokusil rozvinout Erik Erikson. Nobelovu cenu za ekonomiku získali Reinhard Selten a Wassily Leontief. Franz Boas je jedním z nejdůležitějších kulturních antropologů 20. století. Archeolog Heinrich Schliemann proslul jako objevitel antické Tróje. Leopold von Ranke byl zakladatelem německé historiografie, historik Oswald Spengler proslul svou knihou Zánik Západu, Erwin Panofsky svými výpravami do historie umění. K zakladatelům indologie patřil Friedrich Max Müller. Za nejvýznamnějšího teoretika války je považován Carl von Clausewitz. == Obyvatelstvo == Podle oficiálních údajů ke dni 31. prosince 2015 mělo Německo 82 175 684 obyvatel, což je činí nejlidnatější zemí Evropské unie, po Rusku druhou nejlidnatější v Evropě a 18. nejlidnatější na světě. Hustota zalidnění je 225 obyvatel na čtverční kilometr. Celková průměrná délka života je 80,19 let (77,93 let pro muže a 82,58 let pro ženy). Podle odhadů z roku 2011 činila plodnost 1,41 dítěte na ženu či 8,33 narození na 1000 obyvatel, což je jedna z nejnižších na světě. Od 70. let v Německu úmrtnost překonává porodnost. Nicméně od roku 2010 je Německo svědkem zvýšené porodnosti a míry migrace, částečně za to může nárůst počtu dobře vzdělaných migrantů. Většina imigrantů přicházela z jižní a východní Evropy a usazuje se v městských oblastech.Německo má chronicky jednu z nejnižších porodností na světě, což patří mezi jeho vůbec nejvážnější problémy a stává se velkou hrozbou pro budoucnost státu. Od roku 1972 počet zemřelých neustále překračuje počet narozených. V roce 2006 měla německá rodina 1,37 dítěte na ženu. V roce 2007 poprvé po deseti letech porodnost stoupla a narodilo se 684 862 dětí (1,38 dítěte na ženu). V následujících letech ale dále klesala až k 665 126 živě narozeným dětem roku 2009 (1,36 dítěte na matku). Dalším drobným výkyvem se dostala k hodnotě 1,39 dítěte na matku, což je tedy 677 947 živě narozených dětí v roce 2010. Ovšem v následujícím roce opět spíše klesala. Tento vývoj má za následek rychlé stárnutí a úbytek obyvatelstva. Od začátku roku 2003, kdy Německo dosáhlo počtu 82 536 680 obyvatel, ubylo do 1. ledna roku 2011 i přes výrazný příliv imigrantů více než 785 000 obyvatel. K 31. prosinci 2007 žilo na území Německa 82 217 800 obyvatel na ploše 357 104 čtverečních kilometrů. Německo patří mezi země s vysokou hustotou zalidnění, což je důsledkem především odsunu a emigrace etnických Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce. Asi 75 milionů obyvatel Německa (tj. 91 %) má německé státní občanství. Z těchto má 7,9 miliónu migrační minulost. Mezi nimi je 4,3 miliónů občanů ze zemí bývalého Sovětského svazu (51 procent) a Polska (34 %), kteří mají německý původ a přistěhovali se do Německa. Hovorově se jim říká ruští Němci. Dále to jsou v Německu dlouhodobě žijící cizinci a jejich rodinní příslušníci, včetně jejich dětí narozených v Německu, kteří si požádali o německé občanství. === Imigrace === V Západním Německu probíhající tzv. "hospodářský zázrak" byl od konce 40. let až po 60. léta 20. století podstatně podpořen třemi přistěhovaleckými vlnami, které pomohly zamezit vzrůstajícímu nedostatku pracovních sil. Nejprve přišlo po druhé světové válce do tří západních okupačních zón asi dvanáct milionů německých uprchlíků a vyhnanců. Poté od vzniku obou německých států v roce 1949 až do postavení berlínské zdi v roce 1961 se z východního Německa do Německa západního přestěhovalo asi 3,1 milionu Němců; opačným směrem to bylo 400 000 lidí. Od poloviny padesátých let započalo ve velkém rozsahu zaměstnávání cizinců. Nově příchozím pracovníkům, kteří byli najímáni především na základě bilaterálních smluv, se ve veřejných debatách říkalo "hostující dělníci"(Gastarbeiter). Dohody o náboru pracovních sil uzavřelo Západní Německo s Itálií (1955), se Španělskem a Řeckem (1960), s Tureckem (1961), s Portugalskem (1964) a nakonec s Jugoslávií (1968). Další smlouvy byly uzavřeny s Marokem (1963-1966) a s Tuniskem (1965). Počet Turků vzrostl z 8 700 v roce 1961 na více než jeden milion v roce 1974. U pracovní migrace předcházely mužské pracovní síly příchodu dalších rodinných příslušníků. Pohyb, který v polovině padesátých let 20. století začal jako úředně organizovaná a časově omezená pracovní migrace, plynule přešel v polovině 70. let 20. století do skutečné imigrační situace.V roce 2009 byl zaznamenán slabý odliv turecké menšiny; do Německa imigrovalo asi 30 tisíc Turků, zatímco z Německa se do Turecka odstěhovalo asi 40 tisíc převážně německých občanů tureckého původu. V roce 2010 žily v Německu asi 3 miliony Turků.V letech 2008 a 2010 celkově Německo opustilo více lidí, než kolik se do Německa přistěhovalo.V roce 2014 žilo v 81milionovém Německu skoro 7 milionů obyvatel jiné státní příslušnosti. 96 % z nich žilo na území dřívějšího Západního Německa a (celého) Berlína. V roce 2011 mělo 1,6 miliónu tureckou státní příslušnost. Ze zemí Evropské unie žije v Německu 2,1 milionu obyvatel, z toho je 520 tisíc italské státní příslušnosti, 468 tisíc polské, 283 tisíc řecké a 38 tisíc obyvatel má české občanství. Z evropských zemí, které nejsou členy Evropské unie, žije v Německu 3,2 milionu lidí. Z toho jeden milion lidí pochází ze zemí bývalé Jugoslávie. V roce 2016 mělo přistěhovalecký původ 22,5 % obyvatel Německa. Ve věkové skupině do 5 let bylo přistěhovaleckého původu 36 % všech dětí v Německu. Počet lidí s kořeny na Blízkém východě se od roku 2011 zvýšil o 51 % a počet lidí s africkými kořeny se zvýšil o 46 % na 740 tisíc. Ve Frankfurtu nad Mohanem tvoří lidé s přistěhovaleckým původem 51,2 % obyvatel. V roce 2018 pobývalo v Německu nelegálně na 230 000 migrantů, kteří byli z Německa vyhoštěni německými úřady. 60% migrantů pobíralo podporu v dlouhodobé nezaměstnanosti.Z původních etnických menšin žije v Německu 15 až 50 tisíc Dánů (zdroje se různí), 50 až 60 tisíc Frísů, 60 tisíc Lužických Srbů a asi 70 tisíc Romů. Německo je po USA druhým nejčastějším cílem imigrantů na světě. Od roku 2015 se Německo zmítá v evropské migrační krizi. V letech 2015 a 2016 přišlo do Německa téměř 1,2 milionu migrantů. === Jazyky === Němčina je úřední a převažující jazyk v Německu. Je to také jeden ze 24 úředních a pracovních jazyků v Evropské unii (EU) a jeden ze tří pracovních jazyků Evropské komise. V rámci EU je němčina také nejrozšířenějším mateřským jazykem se zhruba 100 miliony rodilými mluvčími.Mezi původní menšinové jazyky v Německu patří dánština, dolnoněmčina, lužická srbština, fríština a romština. Tyto menšinové jazyky jsou oficiálně chráněny evropskou chartou jazyků. Nejpoužívanějšími jazyky mezi imigranty jsou turečtina, kurdština, polština, ruština, srbochorvatština a další jazyky z Balkánu. Občané Německa jsou často mnohojazyční: 67 % německých občanů tvrdí, že se dokáží domluvit minimálně jedním cizím jazykem (kromě němčiny) a 27 % minimálně dvěma cizími jazyky.Standardní němčina, zvaná Hochdeutsch, je západogermánský jazyk blízce příbuzný dolnoněmčině, nizozemštině a fríštině. V menší míře je také příbuzná s vymřelými východogermánskými a dnešními severogermánskými jazyky. Nejvíce německých slov je odvozeno z germánských větví indoevropské jazykové rodiny. Významná menšina slov je odvozena z latiny a řečtiny, ale také z francouzštiny. V poslední době přibývá mnoho slov převzatých z angličtiny. Tento způsob vyjadřování je známý jako Denglisch. Psaná němčina používá latinku. Německé dialekty jsou četné tradiční územní nebo i lokální útvary. Dají se vystopovat ke starým germánským kmenům (mj. Alemané, Bavoři, Frankové, Chattové a Sasové) a jsou v mnoha směrech odlišné od útvarů standardní němčiny v lexiku, fonologii a syntaxi.K šíření znalostí němčiny a německé kultury v celosvětovém měřítku slouží v roce 1951 založený Goethe-Institut se sídlem v Mnichově, se 12 pobočkami v Německu a 159 pracovišti po celém světě, mj. i v Praze a v Bratislavě. Institut je nazván podle básníka Johanna Wolfganga von Goethe a je finančně podporován německým ministerstvem zahraničí. === Náboženství === Podle sčítání z roku 2011 je nejrozšířenějším náboženstvím v Německu křesťanství, ke kterému se hlásí 66,8 % z celkového počtu obyvatel. Ve vztahu k celkové populaci se 31,2 % označilo jako římští katolíci; 30,8 % jako protestanti zastupovaní evangelickou církví v Německu (EKD); 4,8 % jako součást jiných křesťanských vyznání (včetně evangelické svobodné církve, německy Evangelische Freikirche, s 0,9 %, stejně jako ostatních protestantů mimo EKD).K pravoslaví se přihlásilo 1,3 %, zatímco k judaismu 0,1 %. Ostatní náboženství zaujímají 2,7 %. Geograficky je protestantství soustředěno hlavně v severních, středních a východních částech země. Většinou se jedná o členy EKD, kteří zahrnují luterány, reformované a sjednocenou církev, jejichž tradice sahají až k pruské unii z roku 1817. Katolíci jsou soustředěni na jihu a západě. V Německu počet příslušníků tradičních historických církví klesá, což souvisí hlavně s sekularizací společnosti a církevní daní. V roce 2011 se 33 % obyvatel označilo jako agnostici, ateisté nebo jinak bezbožní. Nevěřících je nejvíce ve státech bývalého východního Německa a velkých metropolitních oblastech, kde se většina obyvatelstva identifikuje jako ateisté.Islám je v zemi druhým nejpočetnějším náboženstvím. Podle zprávy o migraci za rok 2015 tvořili muslimové 5,4 až 5,7 % obyvatel Německa. Většina muslimů jsou sunniti a alevité z Turecka, ale také je tu menší počet ší'itů, ahmadíjů a jiných větví. Roste podíl muslimů ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu nebo z Afriky. Němečtí muslimové, velká část tureckého původu, nemají od státu plné oficiální uznání náboženské komunity.Ostatní náboženství, které zaujímají méně než procento německé populace jsou buddhismus se 250 000 stoupenci (zhruba 0,3 %) a hinduismus s asi 100 000 stoupenci (0,1 %). Ostatní náboženské komunity v Německu mají pod 50 000 stoupenců každá. == Kultura == === Úvod === Německá kultura je definována především společným jazykem. V průběhu dějin mnoho představitelů německé kultury, filozofie a vědy odešlo z Německa, většinou však zůstali spjati s Německem. Jako příklady emigrace z politických důvodů v 19. století lze uvést básníka Heinricha Heineho a filozofa a ekonoma Karla Marxe. Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 až do roku 1871, kdy vzniklo Německé císařství, byly v důsledku nevýrazné společné identifikace německy mluvících lidí a roztříštěnosti státní organizace v rámci Německého spolku jak německá kultura, tak i věda důležitými sjednocujícími prvky německého národního uvědomění. Již předtím ovšem vznikl pojem "země básníků a myslitelů", zakládající se na dědictví velkých osobností jako byli Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller a Immanuel Kant. Toto kulturní dědictví je dodnes živnou půdou německého vlastenectví. Na počátku 20. století patřilo tehdejší Německo k předním kulturním a vědeckým národům. Také díky německé klasické hudbě, která mohla těžit z odkazu Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera, Johannese Brahmse a dalších velkých skladatelů, i díky německému výtvarnému a filmovému umění byla německá kultura na počátku 20. století jednou z nejvyspělejších v celosvětovém měřítku. Nástup nacismu v 30. letech 20. století a s ním spojená početná emigrace vynikajících německých vědců a spisovatelů, z nichž mnozí byli židovského původu, přinesly úpadek německé vědy a kultury, který trval až do konce druhé světové války. Trvalými nebo dočasnými emigranty se stali například Albert Einstein, Kurt Tucholsky, Thomas Mann a jeho bratr Heinrich Mann, Bertolt Brecht, Lion Feuchtwanger, Hannah Arendtová a mnoho dalších. === Literatura === Německá literatura sahá zpět až hluboko do středověku, např. Walther von der Vogelweide je jedním z nejvýznamnějších středověkých básníků, Hildegarda z Bingenu literárně zpracovala své mystické vize. Mezi nejvýznamnější německé autory patří básníci a dramatikové Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller. Literárně významní jsou bratři Grimmové. Ke klasikům německé literatury patří i Heinrich Heine, Gotthold Ephraim Lessing, Heinrich von Kleist, Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, Friedrich Hölderlin, Novalis, Theodor Fontane či Georg Büchner. Ve 20. století se stali nositeli Nobelovy ceny za literaturu postupně Theodor Mommsen v roce 1902, Paul Heyse v roce 1910, Gerhart Hauptmann v roce 1912, Thomas Mann roku 1929, Hermann Hesse v roce 1946, Heinrich Böll roku 1972 a Günter Grass v roce 1999. V roce 2009 obdržela Herta Müllerová, německo-rumunská spisovatelka žijící v Berlíně, tuto cenu. Leureáty[zdroj?] jsou také Nelly Sachsová, Thomas Mann a Rudolf Christoph Eucken. K významným autorům 20. století bývá řazen i Bertolt Brecht, Heinrich Mann, Alfred Döblin nebo Patrick Süskind. Především bestsellerem Na západní frontě klid se proslavil Erich Maria Remarque. V oblasti dětské literatury vynikl například Erich Kästner (Emil a detektivové) či Michael Ende (Nekonečný příběh), v oblasti populární literatury Karl May. Frankfurtský knižní veletrh je jedním z největších knižních veletrhů světa. === Hudba === Vývoj evropské klasické hudby byl ovlivněn celou řadou německých hudebních skladatelů. K čelním tvůrcům německého původu patřili Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel (přestože později odešel do Anglie), Ludwig van Beethoven, Carl Maria von Weber, Robert Schumann, Felix Mendelssohn Bartholdy, Richard Wagner, Johannes Brahms a Richard Strauss. Německou hudbu silně ovlivnili i Christoph Willibald Gluck, Georg Philipp Telemann, Carl Orff, Carl Philipp Emanuel Bach, Dietrich Buxtehude, Paul Hindemith, Giacomo Meyerbeer, Kurt Weill, Heinrich Schütz nebo Max Bruch. Německo má silnou tradici sborového zpěvu, jehož rozvoj byl sice přerušen druhou světovou válkou, poté však zaznamenal velký rozmach. V současné době má Německo téměř centrální důležitost v hudebním životě Evropy. V Německu je mnoho prvotřídních hudebních škol a konzervatoří. Německo je také zemí s největším počtem symfonických orchestrů, kterých je celkově 92. Mezi nejvýznamnější patří tzv. A-orchestry: Bamberger Symphoniker (Bamberg), Berlínští filharmonikové (Berliner Philharmoniker), Gewandhausorchester (Lipsko), hr-Sinfonieorchester (rozhlasový orchestr, Frankfurt nad Mohanem), Mnichovská filharmonie . (Münchner Philharmoniker), Sächsische Staatskapelle Dresden (Drážďany), Staatskapelle Berlin se svým šéfdirigentem Danielem Barenboimem, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks (Mnichov, zde působil v letech 1961-1979 Rafael Kubelík) a WDR Sinfonieorchester Köln (Kolín nad Rýnem). V těchto orchestrech působí v současnosti řada významných dirigentů jako jsou Valerij Gergijev, Simon Rattle, Jukka-Pekka Saraste, Christian Thielemann a Kirill Petrenko. Symfonické orchestry mají k dispozici velké koncertní sály s výbornou akustikou, mj. v Berlíně a v Mnichově (Gasteig). V Hamburku byla přestavěna budova bývalého skladu na tzv. Elbphilharmonie s velkým moderním koncertním sálem, který má vynikající akustiku. Německo je čtvrtým největším hudebním trhem na světě. Přispívá k tomu skutečnost, že v zemi působí také velký počet hudebních sólistů z mnoha oborů. Mezi instrumentalisty německé národnosti je nutno jmenovat zejména světově proslulé houslistky jako jsou Anne-Sophie Mutter, Isabelle Faust a Julia Fischer. Velké renomé mají mj. sopranistka Diana Damrauová a tenorista Jonas Kaufmann. Vynikli i pianistka Clara Schumannová či varhaník Johann Pachelbel. K bohatému kulturnímu životu přispívá také, že v Německu vystupují při operních představeních a koncertech klasické hudby početní umělci z celého světa. Filmovou hudbou proslul Hans Zimmer (Lví král, Piráti z Karibiku, Gladiátor aj.). Z oblasti jazzové hudby jsou nejznámější Adam Taubitz, Peter Brötzmann, Theo Jörgensmann, Till Brönner a Eberhard Weber. Slavným kapelníkem big bandu byl James Last. Proslulými operními pěvci byli Dietrich Fischer-Dieskau, Elisabeth Schwarzkopfová nebo Christa Ludwigová. U elektronické hudby odvedly pionýrskou práci skupina Kraftwerk, Karlheinz Stockhausen a Klaus Schulze. V popové a rockové hudbě přesahují hranice Německa umělci jako Udo Jürgens, Udo Lindenberg, Herbert Grönemeyer, Nena, Sandra a Xavier Naidoo. Z hudebních skupin jsou nejznámější Accept, Helloween, Gamma Ray, Die Toten Hosen, Die Ärzte, Alphaville, Scooter, Tokio Hotel, Blind Guardian, Modern Talking, Scorpions a Rammstein. Skupina Rammstein se prosadila s německými texty i v zahraničních hitparádách. V Německu se již dlouho těší velké popularitě také český zpěvák Karel Gott. === Výtvarné umění === Nejslavnějším německým malířem je Albrecht Dürer. Dürerem byl silně inspirován i dřevorytec Hans Holbein mladší. Významným renesančním malířem byl Lucas Cranach starší. Ten je někdy řazen k tzv. dunajské škole, k níž patří i Albrecht Altdorfer. K renesanci náleží i Matthias Grünewald. Jedním z nejvýraznějších z Německa pocházejících barokních malířů je mistr Cosmas Damian Asam. Významným dřevorytcem 19. století byl Wilhelm Busch. Z romantických malířů vynikli Caspar David Friedrich a Carl Spitzweg. Maria Sibylla Merianová proslula kresbami hmyzu, rostlin a zvířat. Impresionistické vlivy zpracoval Max Liebermann. Výraznou osobností avantgardy byl Max Ernst či expresionisté Franz Marc, Ernst Ludwig Kirchner a Käthe Kollwitzová. Expresionismus sehrál v německém umění mimořádnou roli a na území Německa přímo vnikl, v Mnichově a Berlíně. Neoexpresionismus reprezentují Georg Baselitz či Anselm Kiefer. Hyperrealismus a výtvarné užití fotografie proslavilo Gerharda Richtera, "kapitalistický realismus" Sigmara Polkeho, performanční a happeningové umění Josepha Beuyse. Svými karikaturami prosluli George Grosz či Otto Dix. Nejslavnějšími sochaři jsou Hans Arp a Jörg Immendorff. Významný je festival moderního umění documenta, který se koná každých pět let ve městě Kassel. === Architektura === Německo má bohaté a mnohotvárné dějiny architektury, která je úzce spojená s dějinami architektury v sousedních zemích. Architektonické památky pochází již z dob římské antiky, jejíž památky se na území Německa dochovaly. Na území Německa se nachází památky z doby před románským slohem, např. vstupní objekt do města Lorsch, tzn. Torhalle. Torhalle ukazuje vývoj směrem k románskému slohu, který přišel do Svaté římské říše po roce 1030. Gotika vznikla ve Francii, první stavby v gotickém slohu na území Německa pochází kolem roku 1230, např. Chrám Panny Marie v Trevíru. Po roce 1520 přišla renesance z území dnešní Itálie do Svaté říše římské, ukázka je radnice ve městě Augsburg. Baroko se prosadilo na území dnešního Německa od roku 1650. Příkladem jsou díla od Balthasara Neumanna, např. kostel ve Wies a zámek v Ludwigsburgu. Kolem roku 1770 nastupuje období klasicismu. Nejdůležitějšími stavbami jsou Staré muzeum v Berlíně, zámek Charlottenhof a Braniborská brána v Berlíně. Z doby historismu (období 1840 až 1900) pochází zámek Neuschwanstein a Berlínský dóm. Významným architektem neoklasicismu byl Karl Friedrich Schinkel. Na počátku 20. století byli němečtí architekti přední představitelé klasické moderny. Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe a škola architektury Bauhaus udala směr, který architektura do dnešní doby celosvětově využívá. Monumentální architektura v době nacismu výrazně ovlivnila tvář německých měst. V době obnovy po druhé světové válce měl převahu pragmatismus, teprve později našla německá architektura nové formy projevu. V roce 1972 byl dokončen olympijský stadion v Mnichově, projekt, ve kterém německá architektura znovu našla svůj stylJeho autorem byl Frei Paul Otto, nositel prestižní Pritzkerovy ceny. Druhým německým laureátem této "Nobelovy ceny za architekturu" je Gottfried Böhm, představitel brutalismu, autor řady unikátních staveb, jako je radnice v Bergisch Gladbachu nebo kostel ve Velbertu. === Kulturní a stavební památky === Na seznamu UNESCO je 40 německých příspěvků ke Světovému kulturnímu dědictví, které se nachází v 15 ze 16 německých spolkových zemí. První na seznamu byla katedrála Panny Marie v Cáchách v roce 1978, posledním přírůstkem z roku 2008 jsou Moderní berlínské stavby. Nejvyšší návštěvnost zahraničních a domácích turistů mají mnohé památky z období německé romantiky jako je zámek Neuschwanstein, dále město Heidelberg, vinařské středisko Rüdesheim, památník Walhalla v Bavorsku a také centra středověkých měst jako je Rothenburg ob der Tauber. Na oblibě získávají i nákladně zmodernizovaná městská centra z doby industrializace, například v hlavním městě Berlíně a mnoha velkoměstech Severního Porýní-Vestfálska. Následkem bombardování v období 2. světové války byla zcela nebo částečně ztracena původní centra mnoha německých velkoměst (Brémy, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov, Norimberk, Drážďany a jiné) a středně velkých měst, byla a jsou však též s velkým nákladem obnovována a přestavována. V některých městech střední velikosti a mnoha malých městech se naproti tomu starobylá centra měst zachovala často nebo byla z větší části obnovena (Dinkelsbühl, Gosslar, Wetzlar a jiné). === Muzea === V Německu se nachází přes 6000 muzeí, ke kterým patří soukromé i veřejné sbírky, zámky a zahrady. K největším a nejvýznamnějším patří Německé muzeum v Mnichově, celosvětově největší přírodovědeckotechnické muzeum, Germanische Nationalmuseum v Norimberku se sbírkami z kultury a umění od rané historie do dnešní doby. Také v Berlíně se nachází celosvětově důležitá muzea. === Média === Rozhlasové a televizní vysílání ovlivnili ve svých počátcích němečtí vynálezci. Příjem televizního a rozhlasového vysílání probíhá jak pozemními vysílači, tak přes družicové vysílání. Rozšířená je i kabelová televize. Od roku 2003 probíhá digitalizace televizního a rozhlasového vysílání, je plánována kompletní digitalizace. Někteří poskytovatelé nabízí televizní a rozhlasové vysílání i přes Internet, v rámci protokolu IPTV jako součást širokopásmového připojení. Německo má duální rozhlasové vysílání, veřejnoprávní rozhlas, a mnoho soukromých rozhlasových stanic, které jsou financovány reklamami. V Německu existuje veřejnoprávní televize, mezi jiným stanice ARD a ZDF, jakož i soukromé televizní společnosti, k nimž patří ProsiebenSat.1 media AG, RTL Group, MTV Networks Deutschland, NBC Universal Deutschland, Tele München Gruppe, jakož i regionální poskytovatelé televizního vysílání. Vedle volně přijímaného televizního vysílání existuje v Německu také digitální placená televize. Nejznámější poskytovatel placeného televizního vysílání je Premiere. Prostředí německé žurnalistiky je velice mnohotvárné, mezi nejčtenější deníky patří Bild, Westdeutsche Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung. Nejznámějšími týdeníky jsou Der Spiegel a Focus. Koncem roku 2007 disponovalo 72 % německého obyvatelstva připojením na internet; asi 24 % mělo širokopásmové připojení. === Kinematografie === Klasikem německého filmu je režisér Friedrich Wilhelm Murnau, tvůrce klasického snímku Upír Nosferatu. Slavnou filmovou režisérkou byla i Leni Riefenstahlová. Klíčovou postavou poválečného německého filmu byli Wim Wenders, Werner Herzog, Volker Schlöndorff či Rainer Werner Fassbinder. V Hollywoodu se prosadil Roland Emmerich, v zahraničí uspěl i Tom Tykwer. Nejslavnějšími německými herci jsou Marlene Dietrichová, Klaus Kinski a Nastassja Kinski. V modelingu se prosadila Heidi Klumová a Claudia Schifferová, jako módní návrhář proslul Karl Lagerfeld. Každoročně se pořádá filmový festival světového významu Berlinale. === Kuchyně === Německá kuchyně je velmi mnohotvárná a liší se region od regionu. Známé jsou především vydatné a těžké pokrmy jako je vepřové koleno a uzené vepřové maso s kyselým zelím, kadeřavá kapusta s čajovkou, jakož i různé eintopfy. Eintopf je jídlo z jednoho hrnce, v hrnci se vaří, dusí a peče úplně všechno od masa přes luštěniny až po zeleninu. Tato vydatná jídla mají v Německu tradici díky relativně severní poloze, kdy v zimě byl nutný vydatný příjem kalorií. Regionální kuchyně je velice různorodá a ovlivňovaná kuchyněmi ze sousedních zemí. V dnešní době se v Německu jako i jiných evropských zemích přechází od těžkých k lehčím pokrmům. Především v severním Německu se připravují různorodé pokrmy z brambor, na jihu je tradiční knedlík a nudle. V Německu se k snídani jí chléb a pečivo s různými pomazánkami, s širokým výběrem uzenin a sýrů, oblíbené je zde vařené vejce, i vejce na hniličku, pije se čaj či káva, přičemž přednost dávají Němci kávě. V poledne se konzumuje teplé jídlo, večer se často podává studená večeře formou studené mísy (tzv. Kalteplatte). V Německu jsou velice oblíbené různé druhy sladkého pečiva a koláčů s ovocnou nebo tvarohovou náplní, různé druhy oplatek. Odpolední svačinu tvoří tzv. Kaffee und Kuchen (káva a dort). === Sport === Sport má v Německu vysokou společenskou prestiž. V ročníku 2009/10 bylo přibližně 27,6 miliónu německých obyvatel členy 91 000 sportovních klubů a oddílů. V počtu medailí získaných na olympijských hrách (pokud sečteme olympijské výsledky Německa, západního Německa, východního Německa i tzv. společného německého týmu, jež se olympiád zúčastňoval v letech 1956–1964) je Německo třetí nejúspěšnější zemí na světě. Země byla pořadatelem největších sportovních svátků včetně dvou letních (1936 v Berlíně a 1972 v Mnichově) a jedněch zimních olympijských her (1936 v Garmisch-Partenkirchenu), dvou mistrovství světa ve fotbale (1974 a 2006) a dalších významných soutěží. Německo hostí řadu motoristických závodů nejvyšší úrovně včetně tradiční Grand Prix Německa a většiny dosud uskutečněných Grand Prix Evropy formule 1. Nejvýznamnějším německým sportovcem 20. století byl podle ankety ZDF automobilový závodník Michael Schumacher, který překonal mnoho rekordů formule 1 včetně zisku sedmi titulů mistra světa. V první desítce ankety se dále umístila kanoistka Birgit Fischerová, nejúspěšnější německá olympionička, tenisté Steffi Grafová a Boris Becker, cyklista Jan Ullrich, plavkyně Franziska van Almsicková, legendární boxer Max Schmeling a hned několik fotbalistů v čele s Franzem Beckenbauerem. Německo má ale i řadu dalších sportovních legend. Mistrem světa ve Formuli 1 se stali krom legendárního Schumachera i Sebastian Vettel a Nico Rosberg. Anton Mang je pětinásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. Walter Röhrl je dvojnásobným mistrem světa v rallye. Tenisovou světovou jedničkou a vítězkou tří grandslamů byla vedle Graffové i Angelique Kerberová, Michael Stich vyhrál Wimbledon. Velkou tradici má v Německu jezdectví, Isabell Werthová si v koňském sedle vybojovala šest zlatých olympijských medailí, stejně jako její kolega Reiner Klimke. K úspěšným olympijským plavcům patřili i reprezentanti NDR Kornelia Enderová, Roland Matthes a Kristin Ottová. Nejúspěšnější atletkou je běžkyně Bärbel Wöckelová. Čtyři olympijské zlaté má kanoistka Katrin Wagner-Augustinová a veslařka Kathrin Boronová. Slavným šachistou byl Emanuel Lasker. Německo je největší světovou velmocí v zimních sportech, především v biatlonu, jízdě na bobech, jízdě na saních nebo rychlobruslení. Nejúspěšnější německou účastnicí zimních olympijských her v historii je dosud rychlobruslařka Claudia Pechsteinová s pěti zlatými medailemi. Rychlobruslařskými legendami jsou i Gunda Niemannová-Stirnemannová či Karin Enkeová. Čtyři zlaté mají bobisté Kevin Kuske a André Lange i sáňkaři Natalie Geisenbergerová, Tobias Arlt a Tobias Wendl. Úspěšnými biatlonisty byli Sven Fischer či Laura Dahlmeierová. Jens Weissflog je legendou skoků na lyžích, Markus Wasmeier sjezdového lyžování, Katarina Wittová krasobruslení. Nejoblíbenějším druhem sportu v Německu je ovšem s náskokem kopaná. Německý fotbalový svaz má šest miliónů členů, v soutěžích hraje 170 tisíc týmů. Německá mužská reprezentace je celosvětově jeden z nejúspěšnějších týmů, vybojovala čtyřikrát titul mistrů světa (1954, 1974, 1990, 2014) a třikrát vyhrála mistrovství Evropy (1972, 1980, 1996). Německo je jedinou zemí na světě, která získala titul mistra světa v kopané v mužské a ženské kategorii. Hráči tří německých klubů se radovali z vítězství v Lize mistrů či jejím předchůdci Poháru mistrů (Bayern Mnichov, Hamburger SV, Borussia Dortmund), Bayern Mnichov celkem pětkrát. Pohár vítězů pohárů vyhrál i Werder Brémy a 1. FC Magdeburg (tehdy východoněmecký tým). Evropskou ligu (dříve Pohár UEFA) pak Borussia Mönchengladbach, Eintracht Frankfurt, Bayer Leverkusen a FC Schalke 04. Cenu Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získali Gerd Müller (1970), Franz Beckenbauer (1972, 1976), Karl-Heinz Rummenigge (1980, 1981), Lothar Matthäus (1990) a Matthias Sammer (1996). Oliver Kahn byl vyhlášen nejlepším hráčem světového šampionátu roku 2002. Miroslav Klose vede historickou tabulku nejlepších střelců mistrovství světa. Ve světovém měřítku vyniká také německá házená (3krát mistři světa) a pozemní hokej (čtyři zlaté na olympijských hrách). Narůstá i popularita basketbalu a ledního hokeje. Nejslavnějším německým basketbalistou je Dirk Nowitzki. Cenu pro světového házenkáře roku mají Daniel Stephan (1998), Henning Fritz (2004) a Nadine Krauseová (2006). Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byl uveden Siegfried Schneider.Řada vynikajících sportovců reprezentovala bývalou NDR, kde ale po pádu komunistického režimu vyšla najevo existence systému státem řízeného dopingu. === Svátky === Státním svátek Německa je 3. říjen, Den německé jednoty. Je to jediný svátek, který je určen spolkovou vládou. Ostatní svátky určují jednotlivé spolkové země, nicméně jsou svátky, které se slaví ve všech spolkových zemích: Velký pátek, Velikonoční pondělí, Nanebevstoupení páně, Svatodušní pondělí (letnice) a oba Vánoční svátky; bez křesťanského pozadí Nový rok a Svátek práce. Spolu s nedělí jsou v Německu svátky dny pracovní klidu. == Vybrané památky (fotogalerie) == === Církevní památky === #Nejvyšší kostelní věž na světě. Výška 161,53 metrů. === Ostatní stavby === === Technika a kultura === === Krajina === == Odkazy == === Poznámky === === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Germany na anglické Wikipedii. === Literatura === FULBROOK, Mary. Dějiny moderního Německa : od roku 1918 po současnost. Praha: Grada, 2009. 304 s. ISBN 978-80-247-3104-9. MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 80-7106-712-1. === Související články === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Německo ve Wikimedia Commons Téma Německo ve Wikicitátech Slovníkové heslo Německo ve Wikislovníku Encyklopedické heslo Německo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Průvodce Německo ve WikicestáchExterní odkazy – oficiální instituce státuNěmecko na OpenStreetMap Kategorie Německo ve Wikizprávách (německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)Spolkový prezident (Bundespräsident) Frank-Walter Steinmeier (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolkový parlament (Deutscher Bundestag) (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková vláda (Die Bundesregierung) (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková rada (Bundesrat) (německy)(anglicky)Spolkový statistický úřad (Statistiches Bundesamt Deutschland) (německy)(anglicky) Německá turistická centrála (Deutsche Zentrale für Tourismus)Externí odkazy – oficiální informace(německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)www.deutschland.de – oficiální německý portál (česky)(německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)Fakta o Německu (Tatsachen űber Deutschland), zdroj: Spolkové ministerstvo zahraničíExterní odkazy – další informaceGermany.cz – web Čechů a Slováků v Německu (anglicky)Answers – Germany Export do SRN – aktuální ekonomické informace o Německu Germany - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Germany (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Německo - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2004-06-08 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Germany [online]. U.S. Department of State, 2011-07-01 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Germany [online]. [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Library of Congress. Country Profile: Germany [online]. 2008-04-21 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Berlíně. Souhrnná teritoriální informace: Německo [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-18 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-29. (česky) Germany [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Externí odkazy – internetová médiaPřehled tisku – tisk online Online mapa Německa – interaktivní mapa až do měřítka 1:5 000 | VERB_PHRASE | YES_NO |
004152 | ... Miloš Forman, Ivan Passer či Vojtěch Jasný. Vůbec prvním filmovým záznamem pořízeným na území dnešní České republiky byl americký film The Horitz Passion Play z roku 1897 věnovaný velkolepým pašijovým hrám v Hořicích na Šumavě. Prvním českým režisérem a kameramanem byl Jan Kříženecký, který od konce 90. let 19. století natáčel krátké dokumenty, zvané filmové aktuality. S hercem Josefem Švábem-Malostranským spolupracoval na krátkých filmových skečích, jako byl Výstavní párkař a lepič plakátů. První stálé kino založil Viktor Ponrepo v roce 1907 v Praze v domě U Modré Štiky. Před tím měla kina podobu kočovných stanů, film byl putovní atrakce. Po osamostatnění Československa se často natáčely nacionalistické filmy, mimo jiných Utrpením ke slávě (1919, režie Richard F. Branald) nebo Svatý Václav (1929, režie Jan S. Kolár). Zvuk byl v Československu poprvé použit ve filmu Když struny lkají .[zdroj?] V září 1930 se v Československu... | V kterém československém filmu byl poprvé použit zvuk? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_kinematografie | [
"Když struny lkají"
] | 834 | 909 | Zvuk byl v Československu poprvé použit ve filmu Když struny lkají .[zdroj? | [
{
"start": 883,
"end": 900,
"text": "Když struny lkají"
}
] | Česká kinematografie je souhrnné označení pro filmy natočené na území nynější České republiky. Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film, šest dalších se dostalo do užší nominace. Do české kinematografie je někdy zahrnována i tvorba českých exulantů, jako je Miloš Forman, Ivan Passer či Vojtěch Jasný. Vůbec prvním filmovým záznamem pořízeným na území dnešní České republiky byl americký film The Horitz Passion Play z roku 1897 věnovaný velkolepým pašijovým hrám v Hořicích na Šumavě. Prvním českým režisérem a kameramanem byl Jan Kříženecký, který od konce 90. let 19. století natáčel krátké dokumenty, zvané filmové aktuality. S hercem Josefem Švábem-Malostranským spolupracoval na krátkých filmových skečích, jako byl Výstavní párkař a lepič plakátů. První stálé kino založil Viktor Ponrepo v roce 1907 v Praze v domě U Modré Štiky. Před tím měla kina podobu kočovných stanů, film byl putovní atrakce. Po osamostatnění Československa se často natáčely nacionalistické filmy, mimo jiných Utrpením ke slávě (1919, režie Richard F. Branald) nebo Svatý Václav (1929, režie Jan S. Kolár). Zvuk byl v Československu poprvé použit ve filmu Když struny lkají .[zdroj?] V září 1930 se v Československu konaly krajně pravicovým tiskem vyvolané nacionalistické demonstrace Čechů proti filmům mluveným v němčině. Vedly k zákazu všech potenciálně pobuřujících německých filmů v Československu, včetně protiválečného snímku Na západní frontě 1918 (režie Georg Wilheim Pabst). Stát ve 30. letech omezoval import zahraničních filmů a protežoval domácí tvůrce. V roce 1932 byl zaveden kontingentní systém, byla stanovena kvóta, podle níž směl za jeden film vyrobený v Československu jeho výrobce dovézt 7 zahraničních filmů. Později byla kvóta snížena na 1:5. Roku 1934 byl kontingentní systém zrušen a nahradil jej registrační systém; regulace dovozu byla zrušena, importéři za jeden dovezený film nadále platili registrační poplatek 20 tisíc korun. Tyto peníze se přes Fond pro podporu domácí výroby dostávaly formou dotací k československým tvůrcům. V roce 1933 byly zprovozněny ateliéry A-B Barandov. Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 došlo k první ze tří emigračních vln. Československo opustil herec a režisér Hugo Haas. Ve Spojených státech se jako experimentální filmař a dokumentarista uplatnil Alexander Hackenschmied, který v exilu používal příjmení Hammid. Do USA odešli též Jiří Voskovec, Jan Werich a skladatel Jaroslav Ježek. Válečné dokumentaristice se ve Velké Británii po dobu války věnoval Jiří Weiss. Ostravský rodák Karel Reisz se jako dítě dostal do Británie s pomocí Nicholase Wintona a v šedesátých letech byl klíčovou postavou hnutí Free Cinema. Po okupaci Československa nacistickým Německem v roce 1939 byla zavedena tuhá cenzura. Okupanti zřídili dohlížecí instituci Českomoravské filmové ústředí. Okamžitě začali s arizací a germanizací českého filmového průmyslu. Titulky a plakáty musely být česko-německé. Filmy s židovskými herci nesměly být promítány a filmoví pracovníci museli být přezkušováni z němčiny. Nacisté už na počátku války vyvlastnili barrandovské ateliéry. Někteří filmaři stejně jako další umělci byli před rokem 1945 pro protinacistickou činnost popraveni; mezi nimi Vladislav Vančura. Mezi nejslavnější filmy z 50. let patří: Cesta do pravěku, Dobrý voják Švejk, Císařův pekař - Pekařův císař, Princezna se zlatou hvězdou, Vynález zkázy, Pyšná princezna a Byl jednou jeden král... Už v průběhu války české intelektuální kruhy diskutovaly o možnosti zestátnění filmového průmyslu, někteří umělci v tomto kroku viděli naději na nezávislost tvorby na komerčních zájmech producentů. K zestátnění došlo krátce po osvobození, ještě před komunistickým převratem. Dekret presidenta republiky ze dne 11. srpna 1945 o opatření v oblasti filmu stanovil: "1) K provozu filmových atelierů, k výrobě osvětlených filmů kinematografických (...), k laboratornímu zpracování filmů, k půjčování filmů ., jakož i k jejich veřejnému promítání je oprávněn výhradně stát. (2) K dovozu a vývozu filmů pro celé území Československé republiky jest rovněž oprávněn výhradně stát." Po následující čtyři desetiletí tak výrobu, dovoz i distribuci filmů v Československu plně kontroloval stát. V roce 1947 byl natočen první český barevný film, šlo o jiráskovské drama Jan Roháč z Dubé (režie Vladimír Borský). V témže roce byla také v Praze založena Filmová fakulta Akademie múzických umění známá jako FAMU. Po Únoru 1948 odešla do zahraničí další vlna emigrantů. Režisér František Čáp se stal jedním ze zakladatelů jugoslávské kinematografie. Jako nezávislý dokumentarista se živil v zahraničí Ladislav Brom. Ve čtyřicátých a padesátých letech byl československý film především nástrojem komunistické propagandy. Náznak změny se objevil koncem 50. let; lehce společensky kritické filmy Tři přání (1958, režie Ján Kadár a Elmar Klos), Zde jsou lvi (1958, režie Václav Krška), Škola otců (1957, Ladislav Helge) a Zářijové noci (1956, režie Vojtěch Jasný) byly zkritizovány na I. festivalu československého filmu v Banské Bystrici a následně staženy z distribuce. Podrobnější informace naleznete v článku Česká nová vlna. V letech 1968–1970 odešla v reakci na okupaci Československa vojsky pěti armád Varšavské smlouvy v roce 1968 do zahraničí řada významných režisérů. Vlast tak opustili Ivan Passer, Vojtěch Jasný, Jana Boková, Václav Reischl, Otakar Votoček, Bernard Šafařík, Jan Němec a další. Odmlčet se musel Pavel Juráček, na několik let i Jiří Menzel a Věra Chytilová. Miloš Forman odešel do Spojených států již v roce 1967, na základě smlouvy americké společnosti Paramount s českou institucí Filmexport. Mezi lety 1970 a 1989 tento exodus spolu s cenzurou způsobily úbytek filmů obsahujících uměleckou autorskou výpověď, česká kinematografie přestala získávat pozitivní ohlasy ze zahraničí; za celou dobu se dočkala pouze jedné nominace na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, a to za Menzelův film Vesničko má středisková (1985). Dominujícími žánry byly lidové komedie a detektivky. Výjimkou byla například filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku, ta se do dneška každoročně vysílá na Vánoce v několika evropských zemích, například v Německu, Švýcarsku, Španělsku, Švédsku a Norsku. V prvních letech po sametové revoluci došlo k postupné privatizaci filmového průmyslu. Prvním filmem vyrobeným mimo státní monopol byl Tankový prapor (1991, režie Vít Olmer), který produkovala společnost Bontonfilm. Byla plně odstraněna státní cenzura, filmaři se zato nově museli vyrovnávat s tržním prostředím. Ve filmech se začal objevovat product placement. Na přelomu století se objevují první filmy natočené videokamerou, mimo jiné Láska shora (2002, režie Petr Marek). KLIMEŠ, Ivan: Kinematografie a stát v českých zemích 1895-1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2016. 576 s. ISBN 978-80-7308-641-1 kinematografie dějiny filmu Filmový přehled Webový portál Národního filmového archivu o české kinematografii Obrázky, zvuky či videa k tématu Česká kinematografie ve Wikimedia Commons | ENTITY | ENTITY |
008357 | ... pro demokratické změny (CDC) Liberijská strana akce (LAP) Strana svobody (LP) Národní patriotická strana (NPP) Strana jednoty (UP) === Správní členění === Země se člení na 15 regionů: Bomi, Bong, Gbarpolu, Gran Bassa, Grand Cape Mount, Grand Gedeh, Grand Kru, Lofa, Margibi, Maryland, Montserrado, Nimba, Rivercess, River Gee, Sinoe. Největšími městy jsou: Monrovia (hlavní město - 1,3 mil. obyv.) Harper Greenville Buchanan Robertsport Gbanga Zwedru Harper == Geografie == Libérie leží v západní Africe a sousedí se státy Guinea, Pobřeží slonoviny a Sierra Leone. Na jihozápadě je ohraničena Atlantským oceánem. Na pobřeží se nachází převážně písčiny, kosy a laguny. Nížiny se rozkládají na přibližně 50 km širokém pásu, kde se vyskytují také bažiny.... | Kde leží Libérie? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Libérie | [
"V západní Africe"
] | 478 | 568 | Libérie leží v západní Africe a sousedí se státy Guinea, Pobřeží slonoviny a Sierra Leone. | [
{
"start": 491,
"end": 507,
"text": "V západní Africe"
}
] | Libérie (oficiálně Liberijská republika) je stát v Africe, který se nachází na západním pobřeží kontinentu, jehož břehy omývá Atlantský oceán. Jeho sousedy jsou Guinea, Pobřeží slonoviny a Sierra Leone. Libérie má teplé rovníkové klima s největším množstvím dešťových srážek v létě spolu se silnými větry v suchém období. Zalidněné Pepřonosné pobřeží je tvořeno převážně mangrovovými lesy, zatímco vnitrozemí je zalesněno jen řídce a přechází v otevřenou rovinu se suššími pastvinami. Od roku 1989 byla Libérie svědkem dvou občanských válek, které vyhnaly ze svých domovů několik set tisíc obyvatel a zdevastovaly ekonomiku země. == Dějiny == Libérie – země svobody – byla založena v duchu boje proti bezpráví a útlaku. Stala se v první polovině devatenáctého století cílem osvobozených amerických otroků. Za pomoci Americké společnosti pro kolonizaci se na území dnešní Libérie usídlilo přibližně 13 000 Afroameričanů, kteří zde v roce 1847, v obavě z možné britské kolonizace, ustavili druhý nejstarší moderní africký stát, v jehož čele stanul první prezident Joseph J. Roberts. Důležitým elementem pro pozdější vyhrocení bezpečnostní situace byly spory s místním obyvatelstvem, které bylo vystaveno projevům nadřazenosti a diskriminace ze strany relativně vzdělanějších a kosmopolitnějších přistěhovalců ze Spojených států amerických. Již v rané fázi vývoje tohoto státu tak vznikla zřejmá sociální stratifikace v zásadě etnického charakteru. Snahy o integraci původního obyvatelstva do poměrně dynamicky se rozvíjející ekonomiky vytvářené potomky Afroameričanů byly poměrně nedůrazné (přesto stojí za zmínku například takzvaná sjednocovací politika prezidenta Tubmana). Zahraniční investice a podpora zejména ze strany USA sice napomohly celkovému rozvoji místního hospodářství, ale i rozevírání sociálních nůžek mezi Afroameričany a příslušníky místních kmenů. Frustrace způsobená jednak statusem druhořadých obyvatel, jednak nedostatečnou efektivností státní správy, dovedla původní obyvatelstvo k vojenskému převratu v roce 1980, v jehož čele stanul seržant Samuel Kanyon Doe, který údajně osobně zavraždil prezidenta Tolberta. Doe vládl velice autoritativním způsobem za podpory USA do roku 1989, potkal ho však stejný osud jako jeho předchůdce, když byl v roce 1990 zavražděn "princem" Yormie Johnsonem, vůdcem Nezávislé národní vlastenecké fronty Libérie (INPFL), oddělené frakce Taylorovy národní vlastenecké fronty Libérie (NPFL). === První občanská válka === V letech 1989 až 1996 proběhla první občanská válka, během níž se proti NPFL zformovalo opoziční Spojené osvobozenecké hnutí Libérie za demokracii (ULIMO), ve kterém se sjednotili stoupenci zavražděného S. Doa. INPFL zaniklo již v roce 1992 poté, co Taylor upevnil svou pozici a Johnsonovi se nepodařilo prosadit do úřadu prezidenta Libérie. Johnson poté odešel do exilu v Nigérii. NPFL vytrvale vzdorovalo úsilí jednotek ECOMOG (viz níže) o jejich odzbrojení a porušovalo postupně uzavírané mírové dohody zprostředkované ECOMOG – Dohoda z Yamoussoukro (1991), Mírová smlouva z Cotonou (1993) a z Akosombo (1994). Teprve mírová smlouva z Abuji, na základě které vznikla přechodná vláda za účasti NPFL měla pozitivnější dopady, i když střety pokračovaly kvůli odporu Johnsonových přívrženců. Druhou smlouvou z Abuji byly dohodnuty řádné volby a NPFL se přeměnila v politickou Národní vlasteneckou stranu (NPP). === Druhá občanská válka === V poměrně svobodných volbách roku 1997 byl Charles Taylor zvolen do prezidentského úřadu. Druhá válka začala v roce 1999, když se na scéně objevila povstalecká frakce Liberijci svorní v usmíření a demokracii (LURD) podporovaní ze sousední Guineje. O čtyři roky později se proti Taylorovi postavila ještě druhá povstalecká armáda pod názvem Hnutí za demokracii v Libérii (MoDeL). Povstalcům z obou táborů se postupně podařilo ovládnout většinu území a zatlačit Taylorovy ozbrojené síly do hlavního města Monrovie. Pod tlakem povstaleckého postupu a mezinárodního úsilí Charles Taylor 11. srpna 2003 rezignoval a uchýlil se do exilu v Nigérii. Mírová smlouva mezi vládou, LURD a MoDeL byla podepsána 18. srpna v ghanské Akkře. 29. března 2006 byl Taylor vydán z Nigérie do Sierra Leone, kde byl obviněn tribunálem pro válečné zločiny. Soudní přelíčení se koná v Haagu z důvodu bezpečnosti. Je obviněn ze zločinů proti lidskosti, porušení Ženevských konvencí a dalšímu vážnému porušování mezinárodních lidských práv. === Přechodná vláda a volby === Po Taylorově odchodu do exilu byl zvolen předsedou přechodné vlády v roce 2003 Gyude Bryant. Hlavní úlohou přechodné vlády bylo připravit zemi na spravedlivé a pokojné demokratické volby. S jednotkami Mise spojených národů v Libérii (UNMIL), které zajišťovaly mír, uspořádala Libérie úspěšné prezidentské volby na sklonku roku 2005, v nichž zvítězila Ellen Johnson-Sirleaf, vystudovaná ekonomka z Harvardu. === Prezidentský post Ellen Johnson-Sirleaf === Ellen Johnson-Sirleaf byla první ženou, která byla zvolena hlavou státu v Africe, a její zvolení soustředilo velkou mezinárodní pozornost na liberijský stát. Dříve pracovala jako zaměstnankyně Citibank a Světové banky a její kariéra zahrnuje také vedení Rozvojového programu OSN (UNDP) pro Afriku. V minulosti byla dvakrát vězněna během vlády Samuela Kanyon Doa, ale později odešla do exilu. Jako prezidentka chce s mezinárodní pomocí přebudovat liberijskou ekonomiku a infrastrukturu. Snažila se vymazat zahraniční dluh 3,5 miliardy dolarů. 12. listopadu 2007 souhlasil Mezinárodní měnový fond (IMF) s poskytováním pomoci. Pozvala také obchodní komunitu z Nigérie, aby se účastnili obchodních příležitostí v Libérii, jako dík za pomoc při chránění míru v Libérii. Také Liberijci v exilu investují v zemi a účastní se snah o liberijskou obnovu. Kromě jejích prvotních snah o obnovu základních služeb jako dodávek vody a elektřiny do hlavního města Monrovie, založila Ellen Johnson-Sirleaf komisi k řešení zločinů spáchaných během dlouhé občanské války a snaží se také o obnovení liberijské potravinové nezávislosti. Požadovala také po Nigérii, aby vydala obviněné válečné zločince. === Přehled hlav státu === 3. 1. 1848-7. 1. 1856 – Joseph Jenkins Roberts – prezident; bezp. 7. 1. 1856-4. 1. 1864 – Stephen Allen Benson – prezident; bezp. 4. 1. 1864-6. 1. 1868 – Daniel Bashiel Warner – prezident; TWP 6. 1. 1868-3. 1. 1870 – James Spriggs Payne – prezident; RP 3. 1. 1870-26. 10. 1871 – Edward James Roye – prezident; TWP 26. 10. 1871-4. 11. 1871 – Charles Benedict Dunbar, Reginald A. Sherman, Amos Herring – výkonný výbor 4. 11. 1871-1. 1. 1872 – James Skivring Smith – prezident; TWP 1. 1. 1872-3. 1. 1876 – Joseph Jenkins Roberts – prezident; RP 3. 1. 1876-7. 1. 1878 – James Spriggs Payne – prezident; RP 7. 1. 1878-20. 1. 1883 – Anthony William Gerdner – prezident; TWP 20. 1. 1883-7. 1. 1884 – Alfred Francis Russell – prezident; TWP 7. 1. 1884-4. 1. 1892 – Hilary Richard Wright Johnson – prezident; TWP 4. 1. 1892-12. 11. 1896 – Joseph James Cheeseman – prezident; TWP 12. 11. 1896-11. 12. 1900 – William David Coleman – prezident; TWP 11. 12. 1900-6. 1. 1902 – Garretson Wilmot Gibson – úřadující prezident; TWP 6. 1. 1902-4. 1. 1904 – Garretson Wilmot Gibson – prezident; TWP 4. 1. 1904-1. 1. 1912 - Arthur Barclay – prezident; TWP 1. 1. 1912-5. 1. 1920 – Daniel Edward Howard – prezident; TWP 5. 1. 1920-3. 12. 1930 – Charles Dunbar Burgess King – prezident; TWP 3. 12. 1930-4. 1. 1932 – Edwin James Barclay – úřadující prezident; TWP 4. 1. 1932-3. 1. 1944 – Edwin James Barclay – prezident; TWP 3. 1. 1944-23. 7. 1971 – William Vacanarat Shadrach Tubman – prezident; TWP 23. 7. 1971-12. 4. 1980 – William Richard Tolbert, Jr. – prezident; TWP 12. 4. 1980-25. 7. 1984 – Samuel Kanyon Doe – předseda Rady lidové spásy; voj. 25. 7. 1984-9. 9. 1990 – Samuel Kanyon Doe – prezident; NDP 27. 7. 1990-21. 10. 1990 – Charles G. Taylor – hlava prozatímní vlády; Gbarnga; NPFL 2. 9. 1990-22. 11. 1990 – Amos Claudius Sawyer – předseda Prozatímní vlády národní jednoty; LPP 9. 9. 1990-1990 – Prince Johnson – prezident; INPF 9. 9. 1990-22. 11. 1990 – David Nimley – hlava vládnoucí státní rady; voj./NDP 21. 10. 1990-22. 11. 1990 – Charles G. Taylor – prezident; NPFL 22. 11. 1990-7. 3. 1994 – Amos Claudius Sawyer – předseda Prozatímní vlády národní jednoty; LPP 7. 3. 1994-1. 9. 1995 – David Donald Kpormakor – předseda státní rady; bezp. 1. 9. 1995-3. 9. 1996 – Wilton G. S. Sankawulo – předseda státní rady; bezp. 3. 9. 1996-2. 8. 1997 – Ruth Sando Perryová – předsedkyně státní rady; NDP/bezp. 2. 8. 1997-11. 8. 2003 – Charles G. Taylor – prezident; NPP 11. 8. 2003-14. 10. 2003 – Moses Zeh Blah – prezident; NPP 14. 10. 2003-16. 1. 2006 – Charles Gyude Bryant – předseda Přechodné národní vlády; LAP 16. 1. 2006-22. 1. 2018 – Ellen Johnson-Sirleafová – prezidentka; UPod 22. 1. 2018 – George Weah – prezident; CDC == Politika == Libérie je republika prezidentského typu. Prezident stojí v čele vlády, kterou jmenuje. Je volen na čtyřleté funkční období, přičemž může být zvolen dvakrát po sobě. Zákonodárnou moc má dvoukomorový parlament. Poslanecká sněmovna má 64 poslanců a Senát 30 členů. Prezident republiky, George Weah (CDC), stojí v čele státu od prezidentských voleb konaných v prosinci 2017, viceprezidentem je Jewel Taylor. Nejdéle vládnoucím prezidentem v historii Libérie byl William Tubman, který vládl od roku 1944 až do své smrti v roce 1971. Nejkratší dobu pak vládl James Skivring Smith, který měl ve svých rukou moc pouze dva měsíce. I přes široce rozšířenou korupci byl politický proces od založení Libérie v roce 1847 velmi stabilní až do vojenského převratu v roce 1980. === Členství v mezinárodních organizacích === Libérie je členem mnoha mezinárodních organizací: ACP, AfDB, CCC, ECA, ECOWAS, FAO, G-77, IAEA, IBRD, ICAO, ICFTU, ICRM, IDA, IFAD . , IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ITU, NAM, OAU, OPCW, UN, UNCTAD, UNESCO, UNIDO, UPU, WCL, WFTU, WHO, WIPO, WMO. === Nejvýznamnější politické strany === Aliance pro mír a demokracii (APD) Koalice pro transformaci Libérie (COTOL) Kongres pro demokratické změny (CDC) Liberijská strana akce (LAP) Strana svobody (LP) Národní patriotická strana (NPP) Strana jednoty (UP) === Správní členění === Země se člení na 15 regionů: Bomi, Bong, Gbarpolu, Gran Bassa, Grand Cape Mount, Grand Gedeh, Grand Kru, Lofa, Margibi, Maryland, Montserrado, Nimba, Rivercess, River Gee, Sinoe. Největšími městy jsou: Monrovia (hlavní město - 1,3 mil. obyv.) Harper Greenville Buchanan Robertsport Gbanga Zwedru Harper == Geografie == Libérie leží v západní Africe a sousedí se státy Guinea, Pobřeží slonoviny a Sierra Leone. Na jihozápadě je ohraničena Atlantským oceánem. Na pobřeží se nachází převážně písčiny, kosy a laguny. Nížiny se rozkládají na přibližně 50 km širokém pásu, kde se vyskytují také bažiny. Krajina poté stoupá až do středohoří s výškou 1000 metrů, které z části tvoří Hornoguinejskou vysočinu. Celková délka hranic státu s okolními zeměmi je 1 587 km: 306 km se Sierra Leone, 563 km se státem Guinea a 716 km s Pobřeží slonoviny. Pobřežní hranice je pak dlouhá 579 km. Celkový povrch Libérie je 111 370 km2. Z toho 96 320 km2 je pevnina a 15 050 km2 tvoří vodní plochy. Mezi přírodní zdroje, které se zde nachází, patří železná ruda, dřevo, diamanty a zlato. Severozápadní hranici země přetíná řeka Mano, zatímco jihovýchodní část je ohraničena řekou Cavally. Tři největší řeky v Libérii jsou St. Paul pramenící poblíž Monrovie, St. John a Cestos. Všechny se vlévají do Atlantského oceánu. Nejvyšším bodem je Mount Wutivi s výškou 1 440 metrů nad mořem. Horský masiv Nimba poblíž Yekepa je sice vyšší se svými 1 752 metry nad mořem, ale neleží zcela v Libérii, nýbrž sdílí hranice se státy Guinea a Pobřeží slonoviny a je taktéž jejich nejvyšší vrchem. === Podnebí === Rovníkové klima je celoročně teplé s prudkými dešti od května do října a krátkou dvoutýdenní přestávkou v srpnu. Během zimních měsíců od listopadu do března vanou do vnitrozemí suché a prašné větry, jež způsobují obyvatelům mnoho problémů. == Ekonomika == Hospodářství i samotná společnost nadále zůstává silně poznamenaná válkou, ve které byla takřka naprosto zničena veškerá infrastruktura země. Politika nové liberijské vlády je zaměřena především na zlepšování negativního obrazu země v zahraničí a přilákání co největšího množství zahraničních investic a rozvojových finančních prostředků. V minulém roce[zdroj?] dosáhla vláda několika úspěchů. HDP rostlo 7,8 % a díky četným zahraničním cestám prezidentky byly navázány aktivní vztahy s největšími donory (USA, Kanada, Německo, Japonsko, EU, WB, IMF). Vládě se podařilo uzavřít smlouvu na těžbu železné rudy s koncernem Mittal, bylo zrušeno embargo na vývoz dřeva a diamantů. === Průmysl === Na celkové tvorbě HDP se průmyslová výroba podílí necelými 6 %. V zemi existuje pouze malý výrobní sektor (cement, nápoje...), trpící nedostatkem elektřiny a pohonných hmot a konkurencí levných dovozů. Těžební průmysl se dosud nevzpamatoval z následků války. === Zemědělství === Zemědělství zůstává páteří liberijské ekonomiky. Na celkové tvorbě HDP se tento sektor podílí 70%, zaměstnává však až 75 % obyvatel. Hlavními pěstovanými plodinami jsou rýže, kasava, káva a kakao. Země je potravinově nesoběstačná a je závislá na dovozu rýže. Již od 2. světové války je Libérie významným pěstitelem kaučukovníku (největší plantáž v zemi patří koncernu Firestone). Roční produkce Libérie se pohybuje kolem 92 tis. tun. Libérie má stále ještě velké zásoby tropického dřeva, které vyváží. === Služby === Na tvorbě HDP se podílí 26 %. Libérie je po Panamě druhou nejvýznamnější zemí poskytující svoji vlajku cizím lodím. V současné době se pod liberijskou vlajkou plaví 1683 lodí s tonáží 70 mil. tun. Poplatky za registraci jsou významným zdrojem vládních příjmů. === Infrastruktura === Země má kolem 10 600 km silnic, z toho je pouze 660 km asfaltovaných – ostatní jsou ve velmi špatném stavu. Železnice (490 km) byla zničena válkou. Mezinárodní letiště v Monrovii má spojení s Bruselem (Brussels Air) a okolními západoafrickými státy (Bellview, Slokair). Námořní přístavy jsou ve městech Monrovia, Buchanan, Greensville, Harper a Robertsport. == Obyvatelstvo == Libérie má asi 3 334 587 obyvatel (odhad z roku 2008). Populační tempo růstu je okolo 3,661% === Věková struktura === 0-14 let: 44 % (muži 734 375; ženy 731 287)15-64 let: 53,3 % (muži 879 848; ženy 896 319)65 let a více: 2,8 % (muži 45 175; ženy 47 583) odhad z roku 2008 === Průměrná délka života === celková populace: 41,13 letmuži: 39,85 letženy: 42,46 let (odhad z roku 2008) Obyvatelstvo je etnicky neobyčejně pestré. Nejpočetnější skupinou jsou Kpellové (20 %), další etnika jsou ještě méně četná: Bassové (asi 14 %), Danové (8 %), Kruové (8 %) a desítky dalších. Amerikanoliberijci tvoří asi 5 %. Úředním jazykem je angličtina a dalšími hlavními užívanými jazyky jsou kpelština (kpelle), golla, mande, kru a jiné. V Libérii je také početná skupina Libanonců, Indů a dalších národů západní Afriky, kteří tvoří značnou část liberijské obchodní komunity. Kvůli občanské válce a s tím spojenými problémy s bezpečností, je počet obyvatel západních zemí v Libérii nízký, situovaný převážně do Monrovie a jejího bezprostředního okolí. Liberijská ústava omezuje udělování občanství pouze lidem s africkým původem. Většina věřících se hlásí k domorodému náboženství (40 %), nebo křesťanství (40 %, z toho 5,8 % římskokatolické) a početnou minoritou jsou i muslimové (20 %). Židé tvoří asi jen 0,06 %.[zdroj?] == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Libérie ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Libérie ve Wikislovníku Liberia - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (anglicky) Liberia (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Liberia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky) Bureau of African Affairs. Background Note: Liberia [online]. U.S. Department of State, 2011-07-01 [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Liberia [online]. Rev. 2011-07-14 [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Akkře. Souhrnná teritoriální informace: Libérie [online]. Businessinfo.cz, 2008-10-15 [cit. 2011-08-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) HOLSOE, Svend E, a kol. Liberia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (anglicky) | LOCATION | LOCATION |
003481 | ... Rodiče z něj chtěli mít také učitele, on se však kvůli vadě řeči nakonec rozhodl pro studium práv. (Později přispěl k ustavení české právnické terminologii.) Aby mohl studovat na hradeckém gymnáziu, musel si sám obstarat výdělek – a to vyučováním hry na klavír. Na gymnázium nastoupil roku 1825. Když měl prázdniny, často rád podnikal výlety se svými přáteli, zejména do okolí rodného Miletína. Roku 1831 nastoupil Erben na filozofickou fakultu v Praze. Zde také započal studium práv (1833–1837), při tomto studiu se plně projevily jeho historické a přírodovědecké zájmy. V této době také Erben začal svými básněmi přispívat do českých časopisů. === Rodinný život === První manželkou Karla Jaromíra Erbena byla Barbora (Betyna) Mečířová (28. 6. 1818 Žebrák – 20. 8. 1857). Seznámil se s ní na prázdninových pobytech v Žebráku. Svatba se konala po téměř desetileté známosti roku 1842 a manželé Erbenovi měli čtyři děti, Blaženu (1844–1933), Ladislavu (1846–1892), Jaromíra (1848–1849) a Bohuslavu (1850–1924). Po smrti manželky se Karel Jaromír Erben v roce 1859 znovu oženil.... | Kolik let měl Erben s Barborou Mečířovou známost, než se vzali? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Jarom%C3%ADr_Erben | [
"desetileté známosti"
] | 831 | 1,012 | Svatba se konala po téměř desetileté známosti roku 1842 a manželé Erbenovi měli čtyři děti, Blaženu (1844–1933), Ladislavu (1846–1892), Jaromíra (1848–1849) a Bohuslavu (1850–1924). | [
{
"start": 857,
"end": 876,
"text": "desetileté známosti"
}
] | Karel Jaromír Erben (7. listopadu 1811 Miletín – 21. listopadu 1870 Praha) byl český historik, právník, archivář, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek; představitel literárního romantismu. Patřil mezi významné osobnosti českého národního obrození. Po svých studiích na gymnáziu v Hradci Králové a v Praze byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Od roku 1851 působil jako archivář města Prahy a od roku 1864 se stal ředitelem pomocných úřadů pražských. Ve svých studijních letech se Erben stýkal s Karlem Hynkem Máchou. Později se také seznámil s Františkem Palackým, spolupracoval s ním (mj. na přípravě českého diplomatáře) a jeho politickými názory byl trvale ovlivněn. Spory s Martinem Hattalou Erbena vyčerpávaly a přispívaly ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Erben je znám především jako sběratel lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů, s kterými se znal, hledal v ústní lidové slovesnosti odraz starých mýtů (slovanských, na rozdíl od Grimmů, kteří hledali germánské), jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často zakryly. Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842–1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla. Nejvíce však Erben proslul sbírkou Kytice z pověstí národních (1853), (zkráceně jen Kytice), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem Kytice z básní K. J. Erbena. Jádrem této sbírky je dvanáct (později vyšla i 13. balada – Lilie) básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice. == Život == === Dětství a studia === Karel Jaromír Erben se narodil v Miletíně 7. listopadu 1811. Původní příjmení jeho předků bylo však psáno Erban. Jeho rodičům – ševci a sadaři Janu Erbenovi a jeho ženě Anně – se narodila dvojčata Karel a Jan. Jan však již 29. 12. 1811 zemřel. Ani jeho bratr Karel na tom nebyl zdravotně dobře, často churavěl a trpěl poruchou řeči. Základního vzdělání se mu dostalo v miletínské škole, kde vyučovali také jeho strýc a dědeček. Zde postupně rozvíjeli všechna jeho nadání včetně hudebního a připravovali ho na pozdější studia. Rodiče z něj chtěli mít také učitele, on se však kvůli vadě řeči nakonec rozhodl pro studium práv. (Později přispěl k ustavení české právnické terminologii.) Aby mohl studovat na hradeckém gymnáziu, musel si sám obstarat výdělek – a to vyučováním hry na klavír. Na gymnázium nastoupil roku 1825. Když měl prázdniny, často rád podnikal výlety se svými přáteli, zejména do okolí rodného Miletína. Roku 1831 nastoupil Erben na filozofickou fakultu v Praze. Zde také započal studium práv (1833–1837), při tomto studiu se plně projevily jeho historické a přírodovědecké zájmy. V této době také Erben začal svými básněmi přispívat do českých časopisů. === Rodinný život === První manželkou Karla Jaromíra Erbena byla Barbora (Betyna) Mečířová (28. 6. 1818 Žebrák – 20. 8. 1857). Seznámil se s ní na prázdninových pobytech v Žebráku. Svatba se konala po téměř desetileté známosti roku 1842 a manželé Erbenovi měli čtyři děti, Blaženu (1844–1933), Ladislavu (1846–1892), Jaromíra (1848–1849) a Bohuslavu (1850–1924). Po smrti manželky se Karel Jaromír Erben v roce 1859 znovu oženil. S druhou manželkou Žofií Mastnou (14. 5. 1836 Jičín – 23. 9. 1905 Praha) měl ještě syna Vladimíra (1859–1860) a dceru Marii (1862–1864). === Zaměstnání === Roku 1837, poté, co dokončil svá právnická studia, nastoupil Erben jako praktikant k hrdelnímu soudu v Praze. Vedle své práce také pomáhal Palackému spravovat tehdy velmi zanedbaný archiv stavovský. Tímto se ukázal jako velmi způsobilý pro tuto funkci a tak byl roku 1842 zvolen českou učenou společností nauk za aktuára (kdysi nižší správní úředník). Dále pokračoval v historických studiích, v roce 1841 byl zvolen řádným členem Královské české společnosti nauk, v letech 1852–1853 a 1863–1864 pak jejím direktorem (předsedou). Roku 1845 byl jmenován členem jazykové komise při Matici české a začal se tak podílet na formování spisovné češtiny. Rok 1848 nebyl moc příznivý pro muže, který se hodlal zabývat historií, proto se pustil Erben do politiky. V květnu tohoto roku byl Erben poslán do Chorvatska, aby obeznámil tamní občany s děním v Čechách a zároveň dopisoval do Prahy o důležitých věcech mezi Jihoslovany. Na podzim téhož roku byl jmenován překladatelem u zemské vlády. Roku 1850 byl Erben ustanoven sekretářem Českého muzea (dnešního Národního muzea). O rok později byl zvolen archivářem města Prahy – konečně se mu tak dostalo uspokojivého finančního ohodnocení. Erben se také podílel na projektu vědeckého a kritického časopisu Obzor a byl jedním ze zakladatelů dodnes vycházejícího časopisu Právník. Roku 1864 byl Erben jmenován ředitelem pomocných kanceláří úřadů města Prahy, ve stejný rok také vydává Prostonárodní české písně a říkadla a o rok později Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Zemřel 21. listopadu 1870 v domě U Tří tykví na Starém Městě v Praze v Michalské ulici. Byl pohřben na Malostranském hřbitově na pražském Smíchově, jeho ostatky však byly v roce 1908 přemístěny na pražské Olšanské hřbitovy. == Adresy pobytu, pamětní desky a pomníky == 1857–1867: Dům U Velkého střevíce (také dům U Velké boty), Vlašská 333/30, Praha - Malá Strana, 1867 (16. 1.) – 1870 (21. 11.): dům U Jelena (také U Pěti tykví), Michalská 440/11, Praha - Staré Město. Na fasádě je pamětní deska s textem: Zde žil a dne 21. listopadu 1870 zemřel KAREL JAR. ERBEN. == Dílo == Těžiště svého odborného zájmu Erben spatřoval v edicích folklórních materiálů, především českých lidových písní. Srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru. Na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával. Erben neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád. V jeho básních se opakují témata viny a trestu. Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) – jakási "slovanská čítanka" (k dispozici online) Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869) – "slovanská čítanka" ve zkrácené úpravě a v českém překladu Kytice z pověstí národních (1853, rozšířené vydání 1861) – jediná sbírka básní, kterou vydal; podkladem Kytice jsou staré české lidové báje Písně národní v Čechách – obsahuje 500 písní Prostonárodní české písně a říkadla (1864) – pětidílná sbírka folklóru z Čech. Toto dílo je velmi ovlivněno romantismem, ten předpokládal, že lidová slovesnost je projevem nedochovaného prastarého mýtu, který vyjadřuje jakousi národní povahu (charakter). Tento mýtus měl vyjadřovat ucelený soubor představ o vztazích mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Karel Jaromír Erben se tento mýtus pokoušel znovu sestavit. České pohádkyErben se nespokojil s tím, že by lidovou tvorbu pouze sbíral, snažil se ji kriticky zkoumat, a tím ji i ovlivňovat. Mladší bratr – vlastenecké dílo Večer – vlastenecké dílo Tulák Na hřbitověK jeho sběratelské činnosti je vhodné dodat, že sbíral lidové písničky, říkadla, pohádky atd. pouze z Čech, nikoliv na Moravě. Tam působili například František Sušil, František Bartoš nebo Františka Stránecká. === Historická díla === Rukopis musejní letopisů Kosmových Ondřej Puklice ze Vstruh Příspěvky k dějepisu českému, sebrané ze starých letopisů ruských Měsíčník hodin staročeských na Staroměstské radnici Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae – Výtahy listin Čech a Moravy. Dílo se zabývá nejstaršími českými a moravskými listinami do roku 1253, tj. smrti Václava I. Pravděpodobně jeho nejvýznamnější práce z oblasti historie. Dalšími díly navázal Josef Emler. Sebrané spisy Jana HusaNapsal vědecká pojednání k legendě o svaté Kateřině, Tomáši Štítném, J. A. Komenském. Dále vydal několik starších českých děl. Společně s Josefem Fričem a Antonínem Strobachem přeložil do češtiny Soudní a konkursní řád a Občanský zákoník. === Autentický ukazatel === Genealogové a další badatelé používají Erbenův Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních král. hl. města Prahy dle nového, starého i nejstaršího číslování, vydaný roku 1870. Jedná se o převodník pražských čísel popisných z r. 1805 na tehdy nová čísla orientační včetně názvů ulic. Autentický ukazatel obsahuje též srovnání popisných čísel z r. 1770 a z r. 1805; dále uvádí jména majitelů domů a domovní znamení. Obsahuje čísla domů tehdejších pražských čtvrtí (Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov) a předměstí Karlín a Smíchov. == Zajímavost == Jméno Karla Jaromíra Erbena bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie. == Odkazy == === Reference === === Literatura === AUGUSTA, Pavel, et al. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 93–94. Biografický slovník archivářů českých zemí / Jaroslava Hoffmanová, Jana Pražáková. Praha : Libri, 2000. 830 s. ISBN 80-7277-023-3. S. 164–165. Biografický slovník českých zemí : 16. sešit : Ep–Fe. Praha : Academia; Historický ústav AV ČR, 2013. 136 s. ISBN 978-80-200-2292-9 (Academia); ISBN 978-80-7286-215-3 (Historický ústav AV ČR). S. 11–13. Bohemia docta : k historickým kořenům vědy v českých zemích / Alena Míšková, Martin Franc, Antonín Kostlán (eds.). Praha: Academia, 2010. 529 s. ISBN 978-80-200-1809-0. S. 91–92, 143. BRANDL, Vincenc. Život Karla Jaromíra Erbena. Brno: Matice Moravská, 1887. Dostupné online. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 60–64. Dostupné online Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha: Albatros, 1985. S. 84–88. Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 542–566. Dostupné online Otomar Dvořák. Vřeteno osudu (životopisný román o K. J. Erbenovi): nakl. Čas, Řitka 2015 FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 667–674. KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 342–343, 351. KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN 80-85268-69-8. S. 295–296, 339. KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 109–110. KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. sv. Praha : Mladá fronta, 2007. 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4. S. 49–50. ŠTECH, Václav Vilém. V zamlženém zrcadle. Praha: Československý spisovatel, 1969. S. 80. === Související články === Česká literatura v letech 1815–1918 Seznam českých spisovatelů Borovice Erbenka Erbenův dub === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Jaromír Erben ve Wikimedia Commons Autor Karel Jaromír Erben ve Wikizdrojích Osoba Karel Jaromír Erben ve Wikicitátech Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Jaromír Erben Karel Jaromír Erben v souborném katalogu Akademie věd ČR Životopis Výstava ÚČL AV ČR o Erbenově životě a díle ke stažení J. Mukařovský: Protichůdci. Několik poznámek o vztahu Erbenova básnického díla k Máchovu Karel Jaromír Erben na stránce Databazeknih.cz Karel Jaromír Erben v archivu Národního divadla Karel Jaromír Erben v Česko-Slovenské filmové databázi Karel Jaromír Erben ve Filmové databázi Karel Jaromír Erben na Kinoboxu.cz Naučná stezka Karla Jaromíra Erbena Karel Jaromír Erben v cyklu České televize Dvaasedmdesát jmen české historie | NUMERIC | NUMERIC |
012999 | ... Jako konec světové války je udáván a ve světě oslavován 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou, ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Foche v Compiè. Formálním zakončením války byly Pařížské předměstské smlouvy v roce 1919. Podrobnější informace naleznete v článcích Příčiny první světové války a Atentát na Františka Ferdinanda d'Este. 28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Gavrilo Princip byl členem radikálního hnutí Mladá Bosna, jejímž cílem bylo sjednocení Srbů a nezávislost na Rakousko-Uhersku.[nenalezeno v uvedeném... | Kdy Gavrilo Princip zastřelil Františka Ferdinanda d'Este? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka | [
"28. června 1914"
] | 491 | 603 | 28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. | [
{
"start": 491,
"end": 506,
"text": "28. června 1914"
}
] | První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka, nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala ve světových oceánech. Na počátku války stál úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu. Měsíc po atentátu, 28. července, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetou válku Srbsku. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Válka propukla mezi dvěma koalicemi: mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, které se do války zapojilo v důsledku německého vpádu do Belgie, Francie a carské Rusko. K Dohodě se připojily další státy, v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K Ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko a státy Skandinávie. Boje první světové války proběhly na několika frontách po Evropě. Na západní frontě boje probíhaly v zákopech (zákopová válka). V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků. Jako konec světové války je udáván a ve světě oslavován 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou, ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Foche v Compiè. Formálním zakončením války byly Pařížské předměstské smlouvy v roce 1919. Podrobnější informace naleznete v článcích Příčiny první světové války a Atentát na Františka Ferdinanda d'Este. 28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Gavrilo Princip byl členem radikálního hnutí Mladá Bosna, jejímž cílem bylo sjednocení Srbů a nezávislost na Rakousko-Uhersku.[nenalezeno v uvedeném zdroji] Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou následně spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války. Atentát vzbudil na mezinárodním poli vlnu sympatií k Rakousko-Uhersku. Velká část populace v monarchii i mimo ni se proto z vyhlášení války Srbsku radovala a chápala ji za trestnou výpravu vůči jakési podivné zemi na Balkáně.[zdroj?] Původní představa o bleskové válce se však během následujících několika měsíců rozplynula a nadšení z války vystřídaly existenční obavy. Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperiálních velmocí. Byla to doba vypjatého nacionalismu. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Británie a Francie a podepsaly Srdečnou dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody, se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu, o kterou usilovalo také Srbsko. Když rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry, obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území[zdroj?] k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry společně se svou chotí, Žofií Chotkovou a na jejich závěr manželský pár navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny. Zde na ně byl 28. června 1914 spáchán srbskými radikály atentát, kterému ještě týž den podlehl on i jeho žena Žofie. Rakousko-Uhersko následně zaslalo Srbsku ultimátum, jež bylo formulováno tak, aby bylo protistranou odmítnuto a vedlo tak ke konfliktu mezi oběma zeměmi. V této činnosti byla rakouská strana podporována německou vládou, která léto 1914 považovala za nejvhodnější okamžik k vyvolání války s Ruskem, již považovala v blízké budoucnosti za nevyhnutelnou. Ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Na radu Ruska, které se Srbskem udržovalo blízké vztahy, částečně ustoupilo a přijalo devět z deseti bodů ultimáta, až na požadavek vyšetřovat rakouskou policií osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Téhož dne na základě uzavřených spojeneckých smluv zareagoval ruský car Mikuláš II. na rakouský útok na Srbsko vyhlášením takzvané přípravné fáze pro případ války, tedy částečné mobilizace třinácti armádních sborů u rakouské hranice. Naděje na "lokalizaci" konfliktu na Balkáně se rozplynula se zprávou o ruské všeobecné mobilizaci 31. července 1914. Systém mezinárodní bezpečnosti v předvečer války, založený na dvojici aliančních bloků – Trojdohodě a Trojspolku spustil tak řetězovou reakci vedoucí ke světové válce a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Dne 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, o dva dny později pak Francii (již 2. srpna obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie. V roce 1915 vstoupila do války Itálie na straně Dohody navzdory spojenecké smlouvě z roku 1882, kterou vznikl Trojspolek, v dubnu 1917 se na stranu spojeneckých mocností přidaly i Spojené státy. Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna (Japonsko zabralo v Číně německé teritorium Čching-tao a rakouský Tchien-ťin) a Turecko, resp. Osmanská říše, po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října). V německém generálním štábu měli vypracován Schlieffenův plán, který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým manévrem pěti armád vniknout do Francie, obklíčit její vojska ve východní části země a zničit je. Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzským vojskům se však podařilo z kleští včas ustoupit a kladla také nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září se tam po strategicky významné bitvě na řece Marně ("Zázrak na Marně") fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou (poziční) válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu. Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnene (Gusevu) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem Paula von Hindenburga a náčelníkem štábu Ericha Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu a Mazurských jezer (23.–31. srpna) zničit ruskou 2. armádu a vytlačit tak Rusy z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit. I na rakousko-uherském úseku východní fronty na haličské frontě postupovala, po úvodním nezdaru u Krašniku, ruská vojska velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla při bitvě o Halič za Karpaty na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska a obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zase v prosinci emigroval Tomáš Garrigue Masaryk. Na hranicích se setkal s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů. Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září 1914 a 2. prosince se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale již druhého dne zahájila srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a musely bojovat současně na všech frontách. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda 29. října 1914 vyhlásila válku Osmanské říši (dnešnímu Turecku), ke které tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Pro Osmanskou říši to byla zároveň i záminka k tomu, aby pomohla centrálním mocnostem porazit její úhlavního nepřítele - Rusko - a také aby rozšířila své hranice na Středním východě a v severní Africe. O pár dní nato překročila ruská vojska hranice na severovýchodě Osmanské říše (při dnešní Arménii a Gruzii) a zahájili ofenzívu, při níž byla osmanská (turecká) armáda zatlačena několik stovek kilometrů na západ. Po několika dnech, v polovině listopadu, ale spustila osmanská armáda protiofenzívu a zatlačila ruská vojska zpět za hranice. V polovině prosince zahájila osmanská vojska pod vedením vrchního velitele Envera Paši ofenzívu, v níž se probila do dnešní Gruzie (tehdy území Ruska). Současně se britská vojska, okupující Saúdskou Arábii, probila přes Mezopotámii až k Bagdádu, tam však byla osmanskou armádou zastavena. Osmanská armáda se chtěla dostat až na Kavkaz, těžké ruské obranné linie ale osmanskou ofenzívu odrazily a na začátku ledna 1915 byla osmanská armáda zatlačena zase zpět k hranicím. Důvodem kolapsu této osmanské ofenzivy bylo i to, že Enver Paša uskutečnil tuto ofenzivu pouze se 100 000 muži, co bylo málo k proražení ruských obranných linií. Současně se zatlačením Osmanské armády Rusy k rusko - osmanským hranicím se osmanská armáda začala přebíjet Rusy okupovaným Íránem. Dostala se až za Urmijské jezero. Ale i ta byla v dubnu zatlačena zpět k hranicím. Ještě v polovině února překročila osmanská armáda hranice v severním Egyptě (který byl součástí Britského impéria) při Zálivu. Osmanská armáda se přebila až za nilskou deltu nedaleko Alexandrie, ale v polovině května byla zatlačena zase zpět k hranicím. Na konci srpna se ruská armáda přebila za jezero Van Goüü. Dále se však zatím nedostala. Dne 23. května 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i Itálie, a tak vznikla další, italská, fronta. Itálie tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky Soči. Německé hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava) – Narošské jezero – Strypa (řeka protékající také haličským, dnes ukrajinským Zborovem). V té době začali Němci tajně finančně podporovat ruské exilové bolševické revolucionáře. Věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ. Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu Bulharska do války na jejich straně toto uskutečnilo soustředěný útok na Srbsko. Přes tuhý odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i Černou Horu. Balkánská fronta přestala existovat. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Tureckem. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na dardanelskou úžinu (viz Bitva o Gallipoli). Na moři se operace hladinových sil koncentrovaly do evropských vod poté, co britské Royal Navy zlikvidovalo během let 1914 a 1915 drtivou většinu německých plavidel operujících v zámoří. Již v lednu 1915 došlo u Dogger Banku k bitvě mezi britskými a německými bitevními křižníky, v níž byla početně slabší německá eskadra poražena, ovšem před úplným zničením se jí podařilo vyváznout. Velká Británie navíc brzy po vypuknutí války přistoupila k námořní blokádě. Ta se odříznutím Německa od nepostradatelných vojenských i nevojenských dodávek projevila velmi efektivně. Británie blokádou porušila uznávané mezinárodní právo, dané několika mezinárodními dohodami v průběhu minulých dvou století. Británie zaminovala mezinárodní vody, aby zabránila vstupu jakékoli lodi do celého Atlantského oceánu, čímž zapříčinila nebezpečí i pro neutrální lodě. Protože na porušení mezinárodního práva Velkou Británií byla minimální odezva, Německo očekávalo stejnou odezvu na svou neomezenou ponorkovou válku, ke které přistoupilo začátkem roku 1917. Státy dohody se rozhodli napadnout Osmanskou říši i výsadkem vojsk Australsko - novozélandského sboru (ANZAC) na poloostrově Gallipoli, jehož obsazením by mohly vojska ANZAC,, vpochodovat "do hlavního města Osmanské říše - Konstantinopole (dnešní Istanbul), byl by kontrolovaný vstup do Černého moře přes Dardanely, zjednodušilo by se spojení s Ruskem a odlehčená by byla i situace na srbském frontě. Vojska britského společenství nepostupovali dostatečně rychle a byly zastaveny v krvavých bojích, které Dohodě nepřinesly žádné výsledky. Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost Verdun. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z důvodů prestiže až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na Paříž. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků, Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Dohromady na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použili Angličané 15. září poprvé tanky. Úspěšnější byla letní ruská Brusilovova ofenzíva. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km. Velký úspěch zaznamenala na jihozápadně fronty. Rusové zde získali východní Halič a pod vedením generála Lešického na několik měsíců také prakticky celou Bukovinu. Dne 27. srpna vyhlásilo válku po boku Dohody Rumunsko. Vstup Rumunska do války (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti zemřel císař František Josef I. (21. listopadu) a na trůn nastoupil jeho prasynovec Karel I. Na italské frontě pokračovaly boje dalšími bitvami na Soči, tvrdě se bojovalo i v Alpách. Koncem května 1916 se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané konfrontaci hlavních sil, avšak v bitvě u Jutska se početně slabší německé flotile podařilo vyváznout. Přestože Britové utrpěli v bitvě poněkud vyšší ztráty, zůstalo jádro obou loďstev nedotčeno a poměr sil se nezměnil. Početní převaha Royal Navy tak umožňovala pokračovat v námořní blokádě německého loďstva, které po šťastném vyváznutí u Jutska již k další konfrontaci hlavních sil nenašlo odvahu. Frontové linie na Středním východě se nijak moc neměnily. Až v polovině dubna nastala výraznější změna, kdy se ruská armáda přebila až k jižním břehům Černého moře na severu Osmanské říše a držela linie na celém severovýchodě říše. Dále se však ruská armáda do konce války nedostala, protože osmanská armáda v defenzivním postavení dokázala tuto linii udržet. Na konci dubna až začátkem května zahájila osmanská armáda další ofenzívu na severu Britského Egypta. Dostala se až za Káhiru. Začátkem září se osmanská armáda dostala hlouběji za hranice Íránu na východě říše. Toto byla poslední velká ofenzíva Osmanské říše. Koncem prosince byla osmanská armáda v Íránu zatlačena ruskou armádou zpět k hranicím. Také v severním Egyptě to pro Osmanů nevypadalo dobře, protože zdejší Britská armáda zatlačovala osmanskou armádu opět zpět k hranicím. Německá říše byla nucena vyslat do Osmanské říše své jednotky. Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních mocností hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku. Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9. ledna) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31. ledna), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila Mezopotámii a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí. V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA 6. dubna do války proti Německu a vyslaly do Evropy své expediční síly. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, vojska Dohody utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (Nivellova ofenzíva v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu v bitvě u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě. Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta. Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Otakar Černín pochopil, že říše je na pokraji zhroucení, a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska. Československý odboj v té době přešel do další fáze, vznikala česko-slovenská zahraniční vojska, tzv. Československé legie, nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Československé legie bojovaly po boku Dohody s cílem "zasloužit" Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov, kde porazily rakousko-uherskou armádu. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje. V bitvě u Bachmače porazili Němce a donutili je uzavřít příměří. Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů – Dekretem o míru – obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Ustřední mocnosti kapitulaci Ruska přijaly a 22. 11. 1917 byla zahájena jednání o mírové smlouvě. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března 1918 v Brestu brestlitevský mír. Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny, zavázalo se zaplatit náhradu za znárodněné podniky, v nichž byl německý kapitál, celkem šest miliard marek, odevzdat Německu 245 564 kilogramů zlata, vojenské základny na východ od řeky Bereziny. Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu, a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztrácelo svůj význam. 8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa. Ruské odstoupení z války pomohlo armádě Osmanské říše, aby mohla zaujmout veškerou pozornost pouze na vojska Britského impéria v dnešní Palestině a Mezopotámii, které postupovaly směrem od Perského zálivu a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Britové spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. V prosinci 1917 získali Britové Jeruzalém. Německé i turecké síly byly vytištěny z arabských zemí. Osmanská armáda byla již vyčerpána a velkou část armády vyslala na Kavkaz, aby se více zásobovala a zabránila Britskému vojsku zaútočit na území říše ze severovýchodu. Ruská vojska totiž Írán opustila a o několik dní ho začali okupovat Britská vojska. Na další ofenzívy nebo protiofenzivy se armáda Osmanské říše už nezmohla. I přes statečnému boji osmanských vojáků byla osmanská armáda zatlačována více a více na sever. Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 československá vojska obsadila téměř celou Transsibiřskou magistrálu a dobyla všechna velká města na Sibiři, po incidentu s maďarskými zajatci Ruska se totiž legionáři odmítli odzbrojit, jak se dohodlo Německo s bolševiky, za což si vysloužilo uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu a jejího předsedu profesora T.G. Masaryka. Odtud byl již jen krůček k vzniku Československa. Cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim však již zachránit ze zajetí nepodařilo, 17. července 1918, necelý týden před příchodem legií do Jekatěrinburgu byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz Rudých. Jarní německá ofenzíva na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože 8. srpna 1918 Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden (26. září) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že válku prohráli. 15. září požádalo o mír Rakousko-Uhersko (spojenci ho odmítli), 30. září Bulharsko, o měsíc později Osmanská říše. Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kde Italové 24. října začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na bezhlavý útěk.[zdroj?] V následujících dnech Rakousko-Uhersko zaniklo (např. vznik Československa 28. října), přestože rakousko-uherská vláda ještě podepsala příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy. Jednání začala 1. listopadu 1918 u Padovy v severní Itálii mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne. 8. listopadu poblíž Compiè začali se zástupci Dohody vyjednávat Němci. 9. listopadu abdikoval Německý císař Vilém II., a sociální demokraté vyhlásili v Berlíně republiku. 11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal pod silným nátlakem prohlášení že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Téhož dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo. Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo v Compiè příměří, čímž první světová válka skončila. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo ostřelování Bělehradu (Srbská kampaň první světové války). v roce 1914 proběhly tři rakousko-uherské útoky na Srbsko, útočící vojska byla pokaždé poražena a zahnána zpět roku 1915 zaútočila . na Srbsko současně rakousko-uherská a bulharská vojska, srbská armáda byla zdecimovaná, její zbytky byly přepraveny po Jaderském moři na ostrov Korfu roku 1916 byly srbské jednotky přepraveny do Řecka na Soluňskou frontu. 28. srpna vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku 2. července . 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem v září 1918 byla na Soluňské frontě zahájena ofenzíva, bulharská armáda se zhroutila, poté došlo k zhroucení celé balkánské fronty a osvobození Srbska Podrobnější informace naleznete v článku Italská fronta (první světová válka). Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. května 1915 se ale přidala na stranu Dohody (za slib území na Balkáně – Istrie, . Dalmácie (Terst). 11 bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou o řeku Soču (jižně od Julských Alp a severně od Jaderského moře) na podzim roku 1917 proběhla bitva u Caporetta, při které se fronta posunula k řece Piavě až do konce války probíhala bitva na Piavě po celou dobu konfliktu se bojovalo také ve vysokohorských prostorách Alp na frontě táhnoucí se od hranic Švýcarska až po současné Slovinské Alpy. Dějištěm bojů byla plošina Ortles, Fleimstalské Alpy, Dolomity, Karnské Alpy a Julské Alpy. Podrobnější informace naleznete v článku Západní fronta (první světová válka). Německo zaútočilo na Francii přes Belgii, aby se vyhnulo francouzským pevnostem. Schlieffenplan, plán dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Velké Británie. Německá ofenzíva se však zastavila na řece Marně kvůli protiútoku Dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit. květen 1915 – vážné střetnutí u belgického města Ypry (použit plyn chlór, později se podle tohoto města pojmenuje plyn yperit); poprvé však byl plyn použit Němci v Polsku, jednalo se . o xylylbromid vystřelovaný v 150mm granátech, ovšem vývojáři opomenuli fakt, že při nízkých teplotách xylylbromid tuhne, neodpařuje se a nemá tudíž požadovaný účinek únor 1916 – zahájena bitva u Verdunu, která trvala až do prosince v bitvě na Sommě, která probíhala od července do listopadu 1916, využili Britové jako první tank v roce 1917 pokračovaly tvrdé boje, Nivellova ofenzíva v měsíci dubnu nic nevyřešila. Bitva u Cambrai byla úspěšnější, Britové poprvé využili tanky v součinnosti s pěchotou německá Ludendorffova ofenzíva, která pokračovala útoky až do počátku června 1918, ohrozila Paříž. Následná druhá bitva na Marně zahnala Němce na ústup, ti byli nuceni žádat o mír Podrobnější informace naleznete v článku Východní fronta (první světová válka). Bývalý ministr vnitra a člen Státní rady Pjotr Durnovo napsal carovi memorandum, ve kterém prohlašuje, že "válka bude znamenat pro Rusko zkázu". Ruská armáda na počátku války překvapivě poměrně rychle zmobilizovala a podnikla útok na Východní Prusko. po počátečních bojích porazila německá armáda Rusy v bitvě u Tannenbergu. Na jižní části fronty došlo v srpnu 1914 k bitvě u Krašniku, kde byla ruská armáda poražena rakousko-uherskou armádou. Situace se obrátila v bitvě o Halič, ruská armáda postoupila do Karpat, na východní Slovensko a do Slezska, ohrožovala české země v bitvě u Gorlice v červnu roku 1915 byla ruská armáda poražena, na konci roku 1915 stála německá vojska na hranici . měst Riga, Baranoviči, Stripa v červnu 1916 začala Brusilovova ofenzíva, díky níž Rusko dobylo Bukovinu a část Haliče 1. července 1917 byla zahájena Kerenského ofenzíva, která však byla odražena a ruská armáda musela ustoupit. 7. listopadu . proběhla v Rusku Říjnová revoluce v únoru 1918 zahájily Centrální mocnosti všeobecný útok proti Rusku. 3. března podepsalo Rusko Brestlitevský mír Bojovalo se i na moři (Německu patřily ostrovy severně od Austrálie – Karolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci. Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918). Posledním významným bojištěm byl Blízký východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši, ke kterému tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl pokus Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v Dardanelskou expedici. Bitva o Gallipoli však skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovali směrem od Perského zálivu Angličané a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. 19. leden 1917 britská tajná služba zachytila Zimmermannův telegram, . v níž Německo navrhovalo Mexiku spojenectví proti USA, za což mělo Mexiko získat zbraně a peníze na válku proti USA a posléze státy Arizona, Nové Mexiko a Texas, což velmi popudilo USA a v dubnu 1917 vstoupily aktivně do války USA, válka se z evropského konfliktu stává světovou a Amerika se stala ekonomickým vítězem války. Podrobnější informace naleznete v článcích Důsledky první světové války a Pařížská mírová konference (1919). První světová válka vytvořila dějinný zlom v oblasti geopolitické i vojenské, také však v oblasti dějin každodennosti, pokud jde o celospolečenskou atmosféru, tradiční morální hodnoty nebo kulturní zvyklosti a společenské návyky. Válka z let 1914–1918 tak představuje jeden ze zásadních zlomů moderních dějin lidstva, jehož důsledky pociťuje dodnes. První světová válka přinesla světu značné množství změn: Vojenské novinky – První světová válka byla první průmyslově vedenou válkou. Do bojů byly ve velkém měřítku nasazovány nové typy zbraní s nebývalou ničivou silou (tank, bojová letadla, chemické zbraně, ponorky, kulomety aj.) Politické změny – Rozpad předválečné struktury států a vznik států národních. Důsledkem světové války byl zánik Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše a vznik nástupnických států. Rakousko-Uhersko se rozpadlo na Československo, Rakousko a Maďarsko. Vytvořeny byly nové státy, Polsko a Jugoslávie. Zbylé území Rakousko-Uherska připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Francie získala zpět od Německa Alsasko a Lotrinsko, a Německo přišlo o všechny své kolonie. Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností. Ve střední Evropě vznikly národní státy, které měly podporu jen části jejich obyvatelstva a které byly příliš malé a slabé na to, aby mohly vzdorovat agresivnímu nacismu vznikajícímu v Německu.[zdroj?] Po válce se také vzedmula vlna sociálního i nacionálního radikalismu a hnutí za odstranění kolonialismu (Čína, Indie, Indonésie, Irák, Egypt). Proběhly také neúspěšné pokusy o socialistickou revoluci bolševického typu (Německo – v Bavorsku, Maďarsko, Bulharsko). Politický pacifismus – Jako reakce na válku se v následujících letech rozmohl pacifismus odmítající válku. Vznikla Společnost národů (1919), což byla světová mezinárodní organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Byl vytvořen také smírčí soud v Haagu. Sociální změny – Vlivem úmrtí značného množství mužů došlo k deformaci věkové a pohlavní struktury obyvatelstva mnoha zemí. Ženy se začaly domáhat práv, které byly tradiční výsadou mužů (např. volebního práva). Kulturně-morální změny – Nadšení z konce války kombinované s otrlostí, kterou si společnost vypěstovala během válečných let, vedly k rozmachu zábavy, která byla často na hranici nebo i za hranicí předválečného vkusu a tradiční morálky. Náboženské změny – Pro mnoho vojáků a jejich rodin válka znamenala velký odklon od organizovaného náboženství. Velké státní církve na obou stranách fronty se během války aktivně zapojovaly do štvavé válečné propagandy. Mnoho věřících proto po válce z církví vystoupilo nebo přestalo být nábožensky aktivní. Konečná mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže. | DATETIME | DATETIME |
002754 | Mont Blanc (italsky Monte Bianco, v překladu bílá hora) je nejvyšší hora Alp, Evropy a Evropské unie, vypínající se v Montblanském masivu na francouzsko-italském pomezí do výšky 4809 m n. m. Mont Blanc je tradičně považován za nejvyšší vrchol Evropy, avšak z důvodu nejednotné metodiky pro přesné určení evropsko-asijské hranice bývá tento titul připisován i kavkazské hoře Elbrus (5642 m n. m.). O tom, zda vrchol hory leží na hranicích Francie a Itálie, či pouze na území Francie, panují dosud spory. Mapa francouzského Institut Géographique National de France nicméně zobrazuje vrchol Mt. Blancu zcela na území Francie.... | Jaká je nejvyšší hora států EU? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mont_Blanc | [
"Mont Blanc"
] | 191 | 396 | Mont Blanc je tradičně považován za nejvyšší vrchol Evropy, avšak z důvodu nejednotné metodiky pro přesné určení evropsko-asijské hranice bývá tento titul připisován i kavkazské hoře Elbrus (5642 m n. m.). | [
{
"start": 191,
"end": 201,
"text": "Mont Blanc"
}
] | Mont Blanc (italsky Monte Bianco, v překladu bílá hora) je nejvyšší hora Alp, Evropy a Evropské unie, vypínající se v Montblanském masivu na francouzsko-italském pomezí do výšky 4809 m n. m. Mont Blanc je tradičně považován za nejvyšší vrchol Evropy, avšak z důvodu nejednotné metodiky pro přesné určení evropsko-asijské hranice bývá tento titul připisován i kavkazské hoře Elbrus (5642 m n. m.). O tom, zda vrchol hory leží na hranicích Francie a Itálie, či pouze na území Francie, panují dosud spory. Mapa francouzského Institut Géographique National de France nicméně zobrazuje vrchol Mt. Blancu zcela na území Francie. Proti tomu se ostře brání italská strana s tím, že hranice procházející přímo vrcholem Mt. Blancu byla výslovně stanovena stále platnou dvojstrannou smlouvou z roku 1860 (jíž bylo postoupeno Savojsko Francii a Mt. Blanc se stal horou hraniční) a potvrzena i Pařížskou mírovou smlouvou z r. 1947 (jíž byly částečně upraveny hranice mezi oběma zeměmi). To ovšem popírá francouzská strana a výzva italských úřadů o definitivní vyřešení hraničního sporu se setkala z francouzské strany s mlčením. Hornina, tyčící se do nadmořské výšky 4792 m, je kryta ledovým příkrovem o proměnlivé tloušťce 14-23 m. Při expertním měření, provedeném v září 2009, byla výška hory stanovena na 4810,45 metrů nad hladinou moře. Další měření v roce 2013 ukázalo výšku 4810,02 m n. m. a podle měření z roku 2015 se nejvyšší bod nachází ve výšce 4808,73 m n. m. Mont Blanc je tvořen horninami krystalinika (žula, rula a břidlice) a je pokryt mnoha ledovci. Největší z nich nese jméno Mer de Glace. V letech 1957-1965 byl pod Montblanským masivem vybudován 11,6 km dlouhý Montblanský tunel, spojující města Chamonix (Horní Savojsko, Francie) a Courmayeur (Valle d'Aosta, Itálie). Po východním úbočí Mont Blanku vede visutá lanovka z francouzského Chamonix (1030 m n. m.) do italského Courmayeru (1370 m n. m.). Překonává horní část ledovce Mer de Glace zvanou Vallée Blanche celkem v šesti úsecích. Nejvyšší přestupní stanice je na Aiguille du Midi (3842 m n. m.) Na vrchol poprvé vystoupili Francouzi 8. srpna 1786 Jacques Balmat a Michel Paccard. První ženou, zdolavší Mont Blanc, byla 14. července 1808 Marie Paradisová. Datum jejího výstupu však není jisté: uvádí se i léta 1809 či 1811. První fotografie na vrcholu Mont Blancu pořídili bratři Louis-Auguste Bisson a Auguste-Rosalie Bisson (1826-1900) v roce 1861. Putovalo s nimi pětadvacet nosičů technického vybavení. Museli nahoru dopravit celou temnou komoru včetně kamínek na rozehřátí sněhu, vše okolo 250 kg. Fotografie byly provedeny s využitím kolodiového procesu na velkoformátové negativy, často až 30 × 40 cm. Na vrchol Mont Blancu je možné vystoupit čtyřmi výstupovými trasami nižší obtížnosti (tzv. normálky) a značným množství horolezeckých výstupů vyšších obtížností. Trasami nižší obtížnosti jsou: Cesta přes Dôme du Goû (obtížnost PD-). V létě nejfrekventovanější cesta výstupu na Mont Blanc, nejčastější cesta vůdců s klienty a zákazníky cestovních kanceláří. Východiskem je Chamonix nebo Saint-Gervais-les-Bains na francouzské straně. Ve vrcholový den se obvykle vyráží z chaty Gouter ve výšce 3817 m n.m. Cesta přes Aiguille du Midi (obtížnost PD+). Též zvaná cestou tří Mont Blanců, neboť sleduje hřeben, kde se nachází několik dalších významných vrcholů masivu Mont Blancu. Technicky nejnáročnější ze snadných výstupů, při sestupu se v jednom místě krátký úsek slaňuje. Východiskem je Chamonix, resp. koncová stanice lanovky Aiguille du Midi v 3842 m n.m.. Cesta vede přes Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit. Cesta přes Grand Mulets (obtížnost F/PD-) je technicky nejsnazším výstupem a z větší části je shodná s cestou prvovýstupců. Obtíže a nebezpečí cesty v letních měsících spočívají v množství ledovcových trhlin a ohrožení pádem seraků. Cesta přes Aiguilles Grises (obtížnost PD) je standardní cestou z italské strany. Z obtížnějších výstupů jsou populární ledové a kombinované výstupy ve východní stěně Brenva nad ledovcem Brenva. Zcela vpravo je Ostruha Brenvy, směrem doleva ledovcová klasika Sentinelle Rouge, dále Major a zcela vlevo Hruška - Poire. Na východní stěnu dále vlevo navazuje Grand Pilier d'Angle s řadou těžkých výstupů, vyúsťujících na předvrchol Mont Blanc de Courmayeur, do jehož stěn se zapsali i čeští a českoslovenští horolezci. Velmi těžké výstupy vedou pilíři stěny Frê nad stejnojmenným ledovcem a pilíři stěny Broulliard nad ledovcem Brouillard. Výstupy těmito dvěma stěnami jsou náročné svou délkou a odlehlostí a také obtížným návratem při zhoršení počasí, protože už jen přístup ke stěnám Frê a Brouillard by vydal na ne zrovna lehké horolezecké túry. Při pokusu o prvovýstup Centrálním pilířem Frê, kde se náhodou sešli ve stejnou chvíli Italové Bonatti, Galieni a Oggioni s francouzským družstvem Mazeaud, Kohlmann, Vieille a Guillaume, došlo ke známé tragédii, kdy při několikadenní bouřce zahynuli čtyři špičkoví horolezci své doby. | LOCATION | LOCATION |
005787 | ... a při poškození nemá schopnost regenerace. Vrstva skloviny je silná jeden až tři milimetry. Většinu hmoty zubu tvoří zubovina, žlutobílá hmota, která se podobá kosti. Uvnitř zubu je pak dřeňová dutina, ve které je zubní dřeň. Do zubní dřeně kanálky v kořenech zubu pronikají drobné cévy a také nervy, které jsou příčinou citlivosti zubu. Zubní cement je vláknitá kost, která v tenké vrstvě kryje kořen zubu. Zuby dospělých přirozeně tmavnou během zrání, zubní dřeň v zubech se zmenšuje a je nahrazován dentinem (zubovinou). U lidského zárodku se chrup začíná vyvíjet asi v šestém měsíci. Od šestého do osmého měsíce dochází k prořezávání zubů, jak roste zubní kořen, tak tlačí korunku skrze dáseň.... | Jak silná je sklovina zubu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zub | [
"jeden až tři milimetry"
] | 47 | 95 | Vrstva skloviny je silná jeden až tři milimetry. | [
{
"start": 72,
"end": 94,
"text": "jeden až tři milimetry"
}
] | Zub (lat. dens, řec. odus) je tvrdý útvar v dutině ústní většiny obratlovců. Zuby slouží hlavně k uchopování, oddělování a rozmělňování potravy a v neposlední řadě také k obraně i útoku. Soubor zubů se nazývá chrup neboli dentice. Zdravý dospělý člověk má celkem 32 zubů, dítě 20 zubů mléčných. Někteří kytovci (jmenovitě kosticovci) nemají zuby vůbec, místo nich mají rohovinové pláty. Tvar, počet zubů, doba jejich růstu - protože zuby slouží k přijímání potravy, jsou přizpůsobené na míru každému ozubenému živočichovi. Proto se od sebe zuby jednotlivých druhů velmi liší. Například býložravci mají stoličky k rozmělňování tuhých rostlin, naproti tomu masožravci potřebují velké špičáky k zabití kořisti. Zuby všech živočichů proto můžeme rozdělit z několika hledisek: homodontní chrup: všechny zuby v čelistech mají stejný tvar (příklad: dravé ryby, kytovci) heterodontní chrup: zuby jsou rozdělené podle tvaru na řezáky, špičáky, premoláry a moláry. Počet zastoupených druhů zubů a jejich počet jsou druhově specifické. zuby s omezeným růstem (brachyodontní): jakmile se prořezají z dásně, již dále nerostou. zuby s prodlouženou dobou růstu (semihypselodotní): rostou i nějakou . dobu po prořezání zuby trvale rostoucí (hypselodontní): rostou po celý život polyfyodontní: zuby jsou v několika řadách, po vypadnutí je zub hned nahrazen novým difyodontní: nejprve vyrůstá dočasný, mléčný zub, ten je později nahrazen zubem trvalým monofyodontní: zub vyrůstá jen jednou za život, není nahrazován Zuby člověka jsou tedy heterodontní, s omezeným růstem a většinou difyodontní, s výjimkou stoliček, které jsou monofyodontní. Zuby vznikly modifikací plakoidních šupin ryb, u některých druhů ryb si tento tvar zachovávají i do dnešních dnů. U obojživelníků a většiny plazů zuby vyrůstají přímo z čelistní kosti, u krokodýlů, vyhynulých dinosaurů a savců včetně člověka jsou zuby zasazené v zubních lůžcích. Čelistní kost je krytá dásní, která zuby pevně obemyká. Zuby člověka (a obecně všechny brachiodontní zuby) se skládají ze tří částí, z kořene, krčku a korunky. Korunka je ta část zubu, která vyčnívá ze zubního lůžka a je pokrytá sklovinou, nejtvrdší látkou v těle. Sklovina je tvořená mineralizovanými hranoly, je velmi odolná a při poškození nemá schopnost regenerace. Vrstva skloviny je silná jeden až tři milimetry. Většinu hmoty zubu tvoří zubovina, žlutobílá hmota, která se podobá kosti. Uvnitř zubu je pak dřeňová dutina, ve které je zubní dřeň. Do zubní dřeně kanálky v kořenech zubu pronikají drobné cévy a také nervy, které jsou příčinou citlivosti zubu. Zubní cement je vláknitá kost, která v tenké vrstvě kryje kořen zubu. Zuby dospělých přirozeně tmavnou během zrání, zubní dřeň v zubech se zmenšuje a je nahrazován dentinem (zubovinou). U lidského zárodku se chrup začíná vyvíjet asi v šestém měsíci. Od šestého do osmého měsíce dochází k prořezávání zubů, jak roste zubní kořen, tak tlačí korunku skrze dáseň. Zuby mléčné jsou jen dočasným souborem, ve kterém chybí třenové zuby a zuby moudrosti. Říkáme mu dentes decidui nebo dentes lactei. Jako první prořezávají dolní vnitřní řezáky a pak horní vnitřní řezáky. Stálý chrup (dentes permanentes) je tvořen spolu s mléčným chrupem, ale je v klidu do pátého, šestého až sedmého roku, kdy jejich růst naruší kořeny dočasných zubů, což vede k jejich vypadnutí. Stálý chrup roste do čtrnáctého roku, kdy prořezávají "sedmičky" – druhé stoličky a má navíc zuby třenové, které rostou hned za špičáky, teprve za nimi jsou pak stoličky. Zuby moudrosti prořezávají jako poslední od patnáctého roku života. Vývoj lidského chrupu je velmi složitý. Původní počet lidských zubů byl 44, znamená to 22 zubů v horní a 22 zubů v dolní čelisti. S postupem vývoje zemědělství, dále s průmyslem a hlavně s tepelnou úpravou jídel se počet a tvar zubů upravoval. Dnes je ustáleno 32 zubů. Odchylky se však nemusí týkat pouze počtu zubů – nadpočetné zuby, menší počet zubů, ale i tvaru, kvality skloviny, či zuboviny ať již vrozené, či získané. Je to velmi častá odchylka vývoje chrupu, nejčastěji chybějí třetí stoličky stálého chrupu – zuby moudrosti a to jak v dolní tak v horní čelisti. Zuby moudrosti mohou růst do konce života. Dalším často chybějícím zubem je druhý třenový zub – premolár, častěji v dolní čelisti, třetím chybějícím zubem v pořadí pak jsou postranní řezáky, častěji horní. Býložravci mají zuby, které po určitou dobu dorůstají, nebo rostou i po celý život. Je tomu tak proto, že rostliny jsou tuhé, těžko stravitelné a zuby se tak snadno obrušují. Typickým příkladem trvale rostoucích zubů jsou řezáky hlodavců nebo zajícovců, nebo kly prasat a slonů. Zuby s prodlouženou dobou růstu jsou stoličky přežvýkavců, hlodavců, koně nebo slona. Tyto zuby nemají krček, sklovina pokrývá celé tělo zubu, ale netvoří horní vrstvu, je dále krytá cementem. Proto zuby s prodlouženou dobou růstu nejsou bílé. Existují čtyři základní druhy zubů: Stoličky slouží k rozmělňování potravy, člověk jich má celkem 12, jsou ploché s malými hrbolky Třenové zuby podobné stoličkám, ale jsou menší, mají méně kořenů a méně hrbolků Špičáky slouží k trhání potravy Řezáky slouží . k uchopování a krájení potravy V anatomii jsou jednotlivé lidské zuby popisovány jako: I1: Dens incisivus medialis (první řezák) I2: Dens incisivus lateralis (druhý řezák) C: Dens caninus ( . špičák) P1: Dens premolaris primus (první třenový zub) P2: Dens premolaris secundus (druhý třenový zub) M1: Dens molaris primus (první stolička) M2: Dens molaris secundus (druhá stolička) M3: Dens molaris tertius (Dens serotinus, třetí stolička, zub moudrosti) zubní plak zubní kámen zubní kaz parodontitida (parodontóza) | NUMERIC | NUMERIC |
012745 | Poručík je základní důstojnická hodnost policií, armád i hasičských sborů po celém světě. Por. je zkratka pro aktivního poručíka a Por.v.v. je zkratka hodnosti poručíka ve výslužbě. Často existuje v několika formách, v české armádě a policii jako poručík a nadporučík, v armádě slovenské se nepoužívá verze pod- a v armádě americké je stupeň poručické hodnosti vyjádřen pořadovou číslovkou (Second nebo First Lieutenant). V české armádě je nejbližší hodností nadporučík, nižší hodnost podporučík byla od 1. ledna 2011 zrušena. Poručík patří mezi nižší důstojníky stejně jako např. kapitán. Hodnostní označení tvoří dvě trojcípé zlaté hvězdy. == Ekvivalentní hodnost v zahraničí == Angola Segundo Tenente Argentina Teniente Bolívie Teniente Bosna a Hercegovina Porucnik Brazílie Tenente Dánsko Lø Finsko Luutnantti Chorvatsko Poručnik Itálie Tenente Lotyšsko Lietnants Maďarsko Hadnagy Norsko Fenrik Německo Leutnant Polsko Porucznik Slovensko Poručík... | Jakou zkratku má aktivní poručík? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Poru%C4%8D%C3%ADk | [
"por."
] | 90 | 181 | Por. je zkratka pro aktivního poručíka a Por.v.v. je zkratka hodnosti poručíka ve výslužbě. | [
{
"start": 131,
"end": 135,
"text": "por."
}
] | Poručík je základní důstojnická hodnost policií, armád i hasičských sborů po celém světě. Por. je zkratka pro aktivního poručíka a Por.v.v. je zkratka hodnosti poručíka ve výslužbě. Často existuje v několika formách, v české armádě a policii jako poručík a nadporučík, v armádě slovenské se nepoužívá verze pod- a v armádě americké je stupeň poručické hodnosti vyjádřen pořadovou číslovkou (Second nebo First Lieutenant). V české armádě je nejbližší hodností nadporučík, nižší hodnost podporučík byla od 1. ledna 2011 zrušena. Poručík patří mezi nižší důstojníky stejně jako např. kapitán. Hodnostní označení tvoří dvě trojcípé zlaté hvězdy. == Ekvivalentní hodnost v zahraničí == Angola Segundo Tenente Argentina Teniente Bolívie Teniente Bosna a Hercegovina Porucnik Brazílie Tenente Dánsko Lø Finsko Luutnantti Chorvatsko Poručnik Itálie Tenente Lotyšsko Lietnants Maďarsko Hadnagy Norsko Fenrik Německo Leutnant Polsko Porucznik Slovensko Poručík == Příbuzná hesla == • Lajtnant == Externí odkazy == Slovníkové heslo poručík ve Wikislovníku | ABBREVIATION | ABBREVIATION |
002233 | ... prostředí na Kubě je silně narušeno aktivitami státu - jak klasickým průmyslem, tak i stavebními aktivitami na pobřeží. Nezávislá kontrola životního prostředí aktivisty je státem blokována, jakákoliv publicita zakazována a kritici znečišťování jsou vězněni. Recyklace surovin je na nízké úrovni. Neexistuje bezolovnatý benzin, při technických kontrolách automobilů se neměří exhalace. Podrobnější informace naleznete v článku Provincie Kuby. Kuba se dělí na 15 provincií (provincias) a ostrov Mládeže. Ten tvoří tzv. zvláštní okrsek, Municipio Especial - Isla de la Juventud. Těchto 16 celků se dále dělí na 169 obcí (municipios).... | Dělí se Kuba na 30 provincií? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuba | [
"ne"
] | 446 | 505 | Kuba se dělí na 15 provincií (provincias) a ostrov Mládeže. | [] | Kuba je největší ostrovní stát v Karibiku. Je jednou z posledních zemí světa se socialistickým režimem. Země přes moře sousedí se Spojenými státy americkými a Mexikem, ostrovními státy karibské oblasti (Bahamy, Haiti a Jamajka) a dalšími již vzdálenějšími středoamerickými či karibskými státy. Americká Florida je od Kuby vzdálena 150 km severním směrem, nedaleko od Kuby leží i mexický Yucatán a na severozápad od země se nachází mohutný Mexický záliv. Ostatní ostrovní státy leží severovýchodním až jižním směrem. Na východě Kuby se nachází vojenská základna "Zátoka Guantánamo", kterou Kuba v roce 1901 pronajala v časově neomezené smlouvě USA. Příjezd do této základny, chráněný protitankovými zátarasy a vojskem, tak tvoří jedinou vnitrozemní hranici na Kubě. Kuba je největším ostrovem souostroví Velké Antily. Hlavní ostrov (15. dle velikosti na Zemi) se táhne v délce 1200 km a místy je široký až 190 km. Většinu jeho povrchu zaujímají nížiny. Pouze na západě, ve středu a na východě ostrova se nachazí vrchovina. V této lokalitě se vyskytují oblasti, kde se vytvořily zajímavé krasové útvary. Na jihovýchodě ostrova se podél pobřeží táhne pohoří Sierra Maestra. V tomto pohoří se nachází i nejvyšší hora ostrova, Pico Turquino, která je vysoká 1974 m n. m. Bažinaté oblasti se nacházejí pouze na poloostrově Zapata. U pobřeží se často nacházejí korálové útesy a atoly. Stát Kuba je vedle hlavního ostrova tvořen přibližně čtyřmi tisíci malých ostrovů a ostrůvků. Druhý největší kubánský ostrov Isla de la Juventud (ostrov Mládeže, před revolucí zvaném Ostrov borovic) se nachází na jih od západní části hlavního ostrova.Ostrovy jsou rozděleny do dvou kategorií. Ty, které mají přírodní zdroj pitné vody se nazývají Isla a druhé bez zdroje pitné vody Caya. Mezi nejvýznamnější souostroví okolo hlavního ostrova patří Jardines de la Reina a Jardines del Rey. Ostrov leží v tropech. Celoročně jej ovlivňují větry, které se nazývají pasáty. Průměrná celoroční teplota se pohybuje okolo 25 °C[zdroj?]. Teplota mořské vody u pobřeží zpravidla neklesá pod 24 °C[zdroj?]. Nejvydatněji prší v říjnu, listopadu a květnu. V nížinách ročně spadne 600-1200 mm srážek, v horách bývají tyto hodnoty až dvojnásobné[zdroj?]. Koncem léta a na podzim se v oblasti vyskytují hurikány. Pro své přírodní krásy je, stejně jako další ostrovy oblasti, nazývána perlou Karibiku. Kvůli izolaci od pevniny na ostrově žije či roste značné množství endemických živočichů, ptáků a rostlin. V roce 2011 existovalo 14 kubánských národních parků, které pokrývaly téměř 5% rozlohy státu. Malé části území ostrova pokrývají savany. Nepříliš husté lesy tvoří stromy z čeledi bobovitých ("akáty"), kubánské borovice a palmy - především palma královská. Na východě se rozprostírají tropické lesy, na pobřeží rostou porosty mangrove. V zemi rostou i vzácné karibské cykasy, jejichž nejlepší sbírku v ČR najdete v Botanické zahradě Liberec. Značná část ostrova je obdělávána a řízeně zemědělsky využívána, byť ne zcela úspěšně. Velká část orné půdy je zarostlá plevelem, tzv. marabu (Dichrostachys cinerea, Marabou-thorn). Národním stromem Kuby je obří palma královská (Palmera real, Roystonea regia), národním květem bílá a velmi silně vonící mariposa (Hedychium coronarium, v překladu "motýlek") z čeledi zázvorovitých. Národním ptákem s barvami kubánské vlajky je barevný tocororo (Priotelus temnurus). Životní prostředí na Kubě je silně narušeno aktivitami státu - jak klasickým průmyslem, tak i stavebními aktivitami na pobřeží. Nezávislá kontrola životního prostředí aktivisty je státem blokována, jakákoliv publicita zakazována a kritici znečišťování jsou vězněni. Recyklace surovin je na nízké úrovni. Neexistuje bezolovnatý benzin, při technických kontrolách automobilů se neměří exhalace. Podrobnější informace naleznete v článku Provincie Kuby. Kuba se dělí na 15 provincií (provincias) a ostrov Mládeže. Ten tvoří tzv. zvláštní okrsek, Municipio Especial - Isla de la Juventud. Těchto 16 celků se dále dělí na 169 obcí (municipios). Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Kuby. Před rokem 1492 Kubu obývaly indiánské kmeny Sibonejů, Tainů, Karibů a dalších. Ti během španělské kolonizace z velké části vymřeli na infekční nemoci zavlečené z Evropy jako neštovice nebo se smísili se španělskými dobyvateli a původní populace již na ostrově neexistují. V roce 1492 Kubu objevil Kryštof Kolumbus, který také prozkoumal pobřeží ostrova, který pojmenoval Juana. V roce 1511 se na východě ostrova v oblasti Baracoa usadila první španělská kolonie pod vedením Diega Velázqueze. Kuba zůstala španělskou kolonií po následujících 400 let. Otroctví, ve kterém žili černošští obyvatelé ostrova, bylo zrušeno roku 1886. Nezávislost na Španělsku byla vyhlášena 10. října 1868, vedla však k dlouhé válce a plné nezávislosti se země dočkala až později. V roce 1898 proběhla Španělsko-americká válka, ve které Španělsko ztratilo vládu nad Kubou, Portorikem a Španělskou východní Indií. Krátké období byla Kuba pod správou USA. Nezávislá Kuba byla vyhlášena 20. května 1902. USA si jako podmínku stažení svých vojsk udržely v pronájmu vojenskou základnu Guantánamo a zátoku Bahía Honda na druhé straně ostrova. Té se však později vzdaly na oplátku za rozšíření základny v Guantánamu. V roce 1933 se k moci dostal seržant Fulgencio Batista y Zaldívar, který v zemi zavedl nejdříve relativně otevřenou vládu. Kubu v různých podobách kontroloval v letech 1933-1944 a poté opět 1952-1959. V období své první vlády Batista prosadil řadu sociálně laděných zákonů a byl znám dobrou spoluprací s odbory. Za druhé světové války vyhlásil válku Japonsku, Německu a Itálii, válečných operací se však Kuba přímo neúčastnila. V roce 1944 uspořádal v zemi svobodné volby, ve kterých zvítězil nastávající prezident Ramón Grau. Batista následujících 8 let žil v USA, domácí politiky se však účastnil na dálku a byl dokonce zvolen senátorem "v nepřítomnosti". Po návratu na Kubu v roce 1952 se rozhodl kandidovat na prezidenta. Před volbami však bylo jasné, že kandidující Batista skončí na slabém 3. místě. Batista se proto rozhodl jednat. Dne 10. března 1952 se zmocnil vlády v zemi vojenským pučem. Jeho následující vláda se již projevovala korupcí, policejní brutalitou, překaženými volbami v roce 1954 a zhoršující se ekonomickou situací. Havana se stala známým centrem gamblerů, prostituce a americké mafie. V této atmosféře vznikaly v zemi nejrůznější hnutí směřující ke svržení režimu a požadující svobodné volby. Jedním z nich byla i skupina kolem jistého Fidela Castra, syna statkáře z východu Kuby a člena Ortodoxní strany. Tato skupina dne 26. července 1953 uskutečnila známý útok na kasárna Moncada. Castro byl po útoku zatčen, odsouzen a spolu s bratrem Raúlem a dalšími členy hnutí v roce 1953 uvězněn na Ostrově borovic (Isla de los Pinos, nyní ostrov mládeže Isla de la Juventud). Přestože útok byl neúspěšný, Fidela Castra, který se v té době marně snažil prosadit i jinde, zmedializoval. Později po něm Castro pojmenoval své Hnutí 26. července, základ budoucí nové Komunistické strany Kuby. Po hlasování v kubánském parlamentu o amnestii byli bratři Castrovi v roce 1956 propuštěni na svobodu. Po propuštění se Castro obával o svůj život, odcestoval proto do Mexika, kde sestavil a vycvičil jednotku, která se jednoho dne měla vylodit na Kubě. Přestože ke konci své vlády byl již Batista široce nenáviděným diktátorem, byla Kuba v období jeho vlády jednou z nejbohatších zemí Latinské Ameriky. Míra gramotnosti obyvatelstva dosahovala těsně před jeho pádem necelých 80 % a byla tedy vyšší než ve Španělsku té doby. 2. prosince 1956 připlul do země Fidel Castro na známé jachtě Granma (babička) s cílem vyvolat revoluci proti režimu Fulgencia Batisty. Po vylodění na východě ostrova (Oriente) v zemi postupně vypukla tzv. Kubánská revoluce, která skončila o dva roky později v lednu 1959 vítězstvím revolucionářů. Fidel Castro vstoupil do Havany triumfálně 8. ledna 1959 s příslibem brzkých svobodných voleb. Ty se však již nikdy nekonaly. Castrovi nejbližší spolupracovníci Ernesto Guevara a jeho bratr Raúl Castro byli již tehdy přesvědčenými marxisty, přičemž Raúl byl členem levého křídla místní strany PSP, původní komunistické strany Kuby. Již v roce 1959 tak začaly první protesty proti vlivu komunismu na ostrově. Samotný Batista uprchl dne 31. 12. 1958 ze země. Po revoluci nastal rychlý exodus obyvatel ze země, který pokračoval ještě v 60. letech, zatýkání a masové popravy. Na prokomunistický vývoj revoluce zahájily tisícovky Kubánců proticastrovské povstání v Sierra Escambray, na které Castro reagoval masovým vystěhováváním obyvatelstva do oblasti Pinar del Río, aby zablokoval jejich podporu povstalcům. Po revoluci bylo více než 100.000 obyvatel zatčeno a zavřeno do vězení z Batistovy doby. Ta však kapacitně nedostačovala, takže jako věznice musely tehdy sloužit i některé stadiony. V čele revolučních jednotek stáli tzv. vousáči - "barbudos", kteří se zapřisáhli, že se neoholí až do vítězství revoluce. Tyto osobnosti se poté staly vedoucími představiteli porevoluční Kuby. Mezi tyto hlavní vojenské vůdce jednotlivých jednotek (comandante) patřili mj. Frank País, Fidel Castro, Huber Matos, Rolando Cubela, Camilo Cienfuegos a Ernesto Guevara zvaný Che. Jejich osudy byly rozmanité, avšak až na bratry Castry téměř vždy tragické. Frank País byl zavražděn na počátku revoluce v roce 1957 Batistovou policií. Huber Matos podal demisi již v říjnu 1959, tedy krátce po vítězství. Demisi zdůvodnil nejdříve osobně F. Castrovi nesouhlasem s komunistickým směřováním země a byl odmítnut. Poté ji zopakoval i ve zdvořilém dopise. Byl proto zatčen a odsouzen na 20 let vězení, které si až do roku 1979 odsloužil. Po jejich vypršení emigroval do USA. Zatčením "zrádce" byl pověřen oblíbený Camilo Cienfuegos, který sám projevil jisté překvapení nad tímto postupem bratrů Castrových. Jen několik týdnů poté jeho letadlo zmizelo z radarů při jednom z přeletů Kuby a jeho tělo nebylo nikdy objeveno. Che Guevarův odjezd z Kuby a problematický vztah ke stále dominantnějšímu Fidelu Castrovi je dosud středem dohadů. Guevara byl popraven v Bolívii při dalším z jeho pokusů o světovou revoluci. Rolando Cubela byl zatčen v roce 1966 po obvinění z plánu zavraždit Fidela Castra a odsouzen k trestu smrti. Ten se však neuskutečnil. Cubela žije v exilu v Madridu. Původní Komunistická strana Kuby na počátku revoluce nebyla hlavní složkou revolučního hnutí. Tato strana v té době již nesla nové jméno Lidové socialistické strany (PSP) a angažovala se spíše směrem k demokratickým změnám. Někteří její členové se však v hnutí a následných bojích angažovali (především Raúl Castro a Blas Roca, otec pozdějšího disidenta Vladimira Rocy a další). Současná KSK proto není její přímou následovnicí, ale vyvinula se především z Castrova Hnutí 26. července, které pohltilo další revoluční organizace do tzv. ORI - Sloučené revoluční organizace. Do ORI vstoupila i původní historická komunistická strana PSP. Sjednocená strana ORI se poté transformovala v PURSC (Sjednocená strana kubánské socialistické revoluce) a následně přejmenovala na novou Komunistickou stranu Kuby KSK v roce 1965. Ta měla od počátku šestičlenný sekretariát (F. Castro, R. Castro, O. Dorticos, C.R. Rodríguez, Blas Roca a Faure Chomón). Všechny ostatní politické strany na Kubě byly zakázány a v roce 1961 Fidel Castro mohl světu veřejně potvrdit to co dosud neprohlašoval. Že revoluce na Kubě byla revolucí socialistickou. Fidel toto pronesl při uctění památky těch, kteří zemřeli na následky bombardování při útoku v zátoce Sviní. Prezidentem země byl po rezignaci Manuela Urrutii krátce po revoluci zvolen Osvaldo Dorticós Torrado, který tuto funkci vykonával do konce roku 1976. Fidel Castro vedl první porevoluční vládu. Podrobnější informace naleznete v článku Invaze v zátoce Sviní. Castro v té době neměl a priori v úmyslu rozkol se Spojenými státy, jeho cílem bylo vymanit se z jednostranné ekonomické závislosti na výrobě cukru, ekonomické závislosti na USA (které v té době např. kontrolovaly 40% produkce cukru) a těžbu veškerého nerostného bohatství Kuby. Výsledkem jeho politiky byl pravý opak - totální závislost na výrobě cukru, dolech a RVHP. Narůstající podpora Kuby ze strany socialistických zemí, především však Sovětského svazu a Československa, byla v USA velmi negativně vnímána. Podepsaná hospodářská dohoda se SSSR znamenala příliv subvencovaného zboží na Kubu včetně ropy, kterou americké rafinérie na ostrově odmítly zpracovávat. Vyhrocenou situaci Castro řešil jejich znárodněním, které se později rozšířilo i na banky, podniky a jiné sektory. V reakci na znárodnění majetku amerických firem na Kubě v srpnu 1960 vyhlásily USA v říjnu téhož roku embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které dále posílily v únoru 1962. Další ránu vztahům mezi Kubou a USA dalo ozbrojené vylodění exilových Kubánců původně podporovaný CIA v zátoce Sviní v dubnu 1961. Ta je během vlády prezidenta Eisenhowera také z valnou měrou vyzbrojila. Přípravy na invazi však narušily volby v USA. Po zvolení prezidenta Kennedyho však nový prezident USA původně přislíbenou rozsáhlejší pomoc odmítl. Započatá invaze na Kubu proto proběhla v situaci, kdy poblíž ostrova čekala letadlová loď a výsadkové jednotky, kterým Kennedy neudělil povolení k akci. Invaze se tak konala provizorně bez přislíbené letecké podpory. Kubánská vojska při střetu na ostrově naopak již tehdy masivně využívala sovětské a československé zbraně a invazi během tří dnů překonala. Tento pokus o svržení režimu na Kubě tedy skončil neúspěšně. Československé zbraně té doby najdete i v muzeu na pláži Girón. Podrobnější informace naleznete v článku Karibská krize. Poté, co USA rozmístily rakety středního doletu Jupiter vyzbrojené jadernými hlavicemi v Turecku a Itálii a Fidel Castro požádal SSSR o ochranu před americkou agresí, rozhodlo sovětské vedení v čele s Nikitou Chruščovem tajně rozmístit na Kubě jaderné rakety. Na leteckých snímcích pořízených americkou CIA 16. října 1962 bylo zjištěno, že Kubánci staví odpalovací rampy pro rakety. 18. října se americký prezident John Fitzgerald Kennedy dozvěděl, že k ostrovu již míří sovětský konvoj s raketami. Po zvážení možných reakcí – mj. invaze na Kubu nebo bombardování odpalovacích ramp – se USA rozhodly vyhlásit 22. října námořní blokádu Kuby. Hned následující den změnily sovětské konvoje směr a 26. října 1962 Nikita S. Chruščov oficiálně oznámil, že SSSR stáhne své rakety pod kontrolou OSN, pokud se USA zavážou neprovést invazi na Kubu a stáhnou rakety středního doletu z Turecka. Touto dohodou byla dne 28. října 1962 hrozící jaderná krize ukončena a USA se zavázaly, že nepodniknou ani nepodpoří žádné vojenské akce vedoucí ke svržení diktátorského režimu rodiny Castrů. Koncem 60. let se Kuba pokusila naplnit Che Guevarovo heslo "Jeden, dva i více Vietnamů" a vyvolat či podpořit revoluce v rozvojovém světě. V letech 1967-1969 byly expediční síly vyslány do válkou rozvráceného Konga, kde se poprvé na scéně objevil i později popravený generál Ochoa. Ten se později angažoval i při tajných a prohraných misích do Venezuely. Po popravě Che Guevary v Bolívii v roce 1967 se v polovině 70. let s Kubou pokusily zlepšit vztahy Spojené státy. Jednání, vzniklá z podnětu amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera však ztroskotala v roce 1976 v důsledku výrazné vojenské angažovanosti Castrovy vlády během Angolské občanské války. Účast několika tisíc kubánských vojáků v tomto konfliktu na přelomu let 1975-1976 totiž Američané nemohli přijmout. V roce 1977 byly kubánské expediční síly generála Ochoy vyslány do Etiopie pod velením sovětského generála Petrova s cílem bojovat proti Somálským rebelům. Celkově špatná situace na Kubě se prudce zhoršila ekonomickou krizí na konci 70. let. Ta vyvolala zájem obyvatel země o "hlasování nohama", když velká skupina obyvatel začala v dubnu 1980 masově žádat o politický azyl na peruánském velvyslanectví v Havaně. Situace postupně gradovala až počet žádostí dosahoval přibližně 10.000 Kubánců. Ti obývali veškeré volné prostory ambasády. Za této situace, nikoliv nepodobné exodu Němců v roce 1989 z Prahy, byl Fidel Castro nucen umožnit volný odjezd všem, kteří o něj budou mít zájem. Exodus skončil v říjnu 1980 poté, co ze země prostřednictvím přístavu Mariel uprchlo více než 125.000 obyvatel. Důležitou událostí v rámci vnitřní politiky režimu byl v roce 1989 soudní proces s generálem Arnaldem Ochoou a dalšími vysokými funkcionáři, kteří byli obviněni z pašování drog a korupce. V červenci 1989 byl Ochoa spolu se třemi dalšími obviněnými na základě rozhodnutí soudu zastřelen. Generál Ochoa byl přitom oblíbeným členem ústředního výboru komunistické strany s rostoucím vlivem. Podle světových historiků se nedá zcela vyloučit, že do obchodu s drogami byl z politických důvodů a s cílem zajišťování financí pro státní i vlastní rozpočet zapleten i sám kubánský prezident. Poprava tohoto vysokého důstojníka měla možná i zlikvidovat ambice populárního vojenského vůdce a zastrašit opozici ve velení kubánské armády. Po rozpadu SSSR na začátku 90. let a ukončení sponzorování země v rámci RVHP se země propadla do hluboké ekonomické krize. Ta vyvolala nutnost striktních hospodářských omezení, zvaných "Zvláštní období" (Período especial). Kubánská ekonomika se po prudkém propadu byla nucena přeorientovat na spolupráci (a podporu) ze strany chávezovské Venezuely a komunistické Číny. V roce 2004 se začaly objevovat vážné spekulace o zdraví Fidela Castra, které byly posléze potvrzeny pozváním španělského lékařského týmu na ostrov. Lékaři byli nuceni konstatovat chybnou léčbu po odoperování části tlustého střeva kubánskými lékaři a vměšování pacienta do lékařského rozhodování, Castra však po značném úsilí zachránili. V roce 2006 byl oslabený a nemocný Fidel Castro nucen abdikovat a prezidentské pravomoci převzal muž číslo dvě a Fidelův bratr Raúl Castro. Fidel Castro si však ponechal funkci prvního tajemníka ÚV KSK. V roce 2010 publikovala kubánská vláda velký návrh ekonomických "úprav", který obsahoval i propouštění 500.000 státních zaměstnanců do března 2011 s cílem umožnit jejich přechod do soukromé sféry. Plán reforem byl formálně schválen v dubnu 2011 pětiletým sjezdem Komunistické strany Kuby, která se schází poprvé po 11. letech, přičemž se počítá s propouštěním dalšího půl milionu zaměstnanců. Na tomto sjezdu se Fidel Castro vzdal svých funkcí ve straně a na místo prvního tajemníka strany byl zvolen jeho bratr Raúl, který tak opět drží všechny hlavní funkce - prezidenta, premiéra i předsedy komunistické strany. Moc v zemi je podle kubánské ústavy koncentrována v rukou Komunistické strany Kuby a Raúla Castra jako prvního tajemníka strany. Jeho bratr a historický vůdce revoluce se 19. dubna 2011 této funkce vzdal. Další politické strany jsou v zemi zakázány. V zemi existuje několik paralelních mocenských struktur: Politbyro ÚV KSK - vedené jeho prvním tajemníkem Raúlem Castrem. KSK má dle ústavy vedoucí roli ve státě. Státní rada - vedená jejím předsedou prezidentem Raúlem Castrem Rada ministrů (vláda) - vedená premiérem, Raúlem Castrem Mezi významné organizace v zemi patří kromě komunistické strany i uliční tak zvané Výbory na obranu revoluce (CDR), které původně fungovaly jako složka ministerstva vnitra a jejichž cílem bylo udávání všeho protirevolučního. Související informace naleznete také v článku Dámy v bílém. Veškerá politická opozice v zemi je zakázána a persekuována, osobnosti s odlišným názorem než je oficiální se setkávají s pronásledováním, vězněním i častým fyzickým napadáním organizovaným složkami státní moci. Činnost opozice je tedy zcela ilegální. Její představitelé jsou vězněni v přeplněných věznicích, z nichž mezi nejznámější patří havanská Villa Marista. V poslední době však režim změnil taktiku a namísto dlouholetého věznění probíhají každý měsíc stovky až tisíce krátkodobých zadržení s cílem zastrašit a odradit opoziční hlasy. Od roku 1997 se na podpoře kubánské demokratické opozice podílí humanitární organizace Člověk v tísni. Spolupracovníci společnosti distribuují přímo na Kubě léky, techniku a finanční prostředky nemocným, rodinám uvězněných a odpůrcům totalitního režimu a organizují kampaně podporující kubánskou demokratickou opozici. Mezi významné osoby demokratické opozice náleží sociálnědemokratický politik Elizardo Sánchez, který vede kubánský seznam politických vězňů. Mezi nejvýznamnější vězně svědomí patří například Óscar Elías Biscet, propuštěný v březnu 2011, a řadil se k nim i Orlando Zapata, který v důsledku hladovky zemřel v roce 2010. Dalším disidentem, který proti jednání komunistického režimu protestuje sérií hladovek, je Guillermo Fariñ. V létě 2012 zahynul za ne zcela objasněných okolností křesťanskodemokratický politik Oswaldo Payá Sardiñ, autor Projektu Varela, obdoby Charty 77. V září téhož roku byl zatčen nezávislý novinář Calixto Martínez, kterému za neúctu k minulé i současné hlavě státu hrozí až tři roky vězení. Mezi typické způsoby násilí proti nenásilné opozici patří tzv. Akty zastrašení (Actos de repudio), kdy se organizovaný dav spolupracovníků kubánské StB shlukne před bydlištěm disidenta, útočí a poškozuje jeho dům a případně disidenta i fyzicky napadá. V druhém desetiletí 21.století dochází ke zlepšování vztahů mnoha zemí, zejména Spojených států s Kubou. Souvisí s tím i krátké setkání a podání ruky Raúla Castra a Baracka Obamy, na celoamerickém summitu v Panamě. Dne 19. dubna 2015 se vůbec poprvé v historii Kuby dostaly na kandidátku obecních voleb opoziční disidenti, Hildebrando Chaviano a Yuniel López. Jedná se o zastupitelské volby v hlavním městě Havaně. Všepronikající státní kontrola, požadavek servilního umění, cenzura či zákaz cest do zahraničí pro neservilní autory ovlivňuje veškerou uměleckou tvorbu na ostrově. Řada kubánských umělců se proto v minulosti proslavila v exilu, kde již vyrostla celá generace slavných kubánských tvůrců. Ti co zůstali na ostrově měli často vážné problémy s diktaturou na Kubě, když důvodem k zatčení byla často pouhá kritika poměrů v zemi. Nejedná se však jen o ojedinělé případy - některá, kdysi slavná umělecká odvětví, byla zcela (přinejmenším oficiálně) zlikvidována. Zmizela tak například dokumentární fotografie, která svým otevřeným pohledem na realitu nemohla nové poměry v zemi přežít. Přitom ještě v počátcích revoluce dala země světu slavná jména jako Korda či Corrales. První významnější spisovatelé Kuby se začali objevovat v 19. století, přičemž jejich práce se často týkaly zrušení otroctví. Mezi ně patří Gertrudis Gomez de Avellaneda a Cirilo Villaverde. S blížící se nezávislostí ostrova se tématům svobody začali věnovat osobnosti jako José Martí či Nicolás Guillén. Mezi známá jména mezinárodně uznávaných autorů tvořících i po revoluci patří Dulce María Loynaz, José Lezama Lima, Alejo Carpentier, Reinaldo Arenas či Guillermo Cabrera Infante. Mezi nejznámější kubánské spisovatele současnosti patří autoři, kteří byli nuceni ze země emigrovat: Daína Chaviano (USA), Zoé Valdés (Francie), Eliseo Alberto (Mexiko), Pedro Juan Gutiérrez (Kuba), Leonardo Padura (Kuba) a Abilio Estévez (Španělsko). Slavnou mladou autorkou je pak stále na Kubě žijící blogerka Yoani Sánchez, jejíž práce je dostupná i v češtině na blogu Generacion Y, udržovaným v zahraničí poté, co byla její stránka na Kubě zablokována. Časopis Time ji zařadil mezi 100 nejvlivnějších osobností světa, ve Španělsku získala hlavní literární cenu Ortega y Gasset a jinde ve světě i další ceny. Na jejich převzetí ovšem neobdržela povolení k vycestování ze země. Mezi nejznámější kubánské fotografy patří dokumentární fotografové z období revoluce. Nejlepším z nich byl pravděpodobně Raúl Corrales, nejslavnějším však Alberto Korda. Ten se prosadil především slavnou fotografií Ernesta "Che" Guevary, která patří k nejznámějším fotografiím světa. Dokumentární fotografie již na současné Kubě nehraje zásadní roli i s ohledem na politickou citlivost dokumentování chmurné ostrovní existence. Kubánská hudba se vyvinula do celé řady stylů vycházejících z evropské a africké kultury. Mezi hlavní tradiční styly kubánské hudby patří: trova, habanera, danzón, son, kubánský jazz, rumba, timba (kubánská salsa) a obvykle vyťukávaný rytmus označovaný jako clave (klíč). Mezi nejznámější kubánské zpěváky a hudebníky patří Kubánci v exilu. S 90 miliony prodanými alby je vůbec nejúspěšnější latinskoamerickou zpěvačkou například Gloria Estefan, mezi slavná jména se řadí i zpěvačka salsy Celia Cruz, zpěvák salsy a merengue Willy Chirino a další. Mezi známé kubánské oficiální zpěváky starší generace nadále žijící na ostrově patří Pablo Milanés, Silvio Rodríguez, Omara Portuondo či známá kapela Buena Vista Social Club, o které byl natočen i film Wima Wenderse. Problémy s diktaturou a související cenzurou mívají i etablované a státem podporované kapely. Známá popová skupina Moneda Dura tak například po vydání svého alba Alma sin Bolsillos byla svědkem zákazu vysílání písně "Mala leche" ve státních (tj. všech) médiích jakožto nepřípustné kritiky situace na ostrově a přímo diktátora Castra. K nejznámějším rockovým kapelám současnosti patří punkrocková skupina Porno para Ricardo, jejíž hlavní představitel Gorki Águila byl v minulosti dva roky vězněn a nedávno opět zatčen za "příliš hlasitou hudbu". Při posledním soudu byl souzen podle nového politického zákona za "nebezpečnost". Teprve po silném mezinárodním tlaku byl osvobozen a potrestán pouze pokutou za veřejné pohoršení. Pravděpodobně nejznámějším kubánským filmem současnosti je "Jahody a čokoláda" režiséra Tomáse Gutiérreze Aley Kuba je členem OSN, v roce 1962 jí bylo pozastaveno členství v OAS. Byla členem RVHP a tzv. východního bloku až do jeho rozpadu. Současnými hlavními kubánskými spojenci jsou latinskoamerické státy s levicovými vládami: především Venezuela a Bolívie, které jsou členy mezinárodní organizace Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky vzniklé v roce 2004 (zakládající smlouvu podpsali Hugo Chávez a Fidel Castro). Dalším významným partenerem je Čína a Holandsko. Podrobnější informace naleznete v článku Česko-kubánské vztahy. Od oficiálního navázání diplomatických styků s Kubou 23. 11. 1920 až do roku 1960 Československo zastupoval na Kubě velvyslanec ČSR ve Washingtonu. Nový stálý velvyslanec přímo pro Kubu byl vyslán na ostrov až po převzetí moci Fidelem Castrem v roce 1960. Československo tak podporovalo Castrovu Kubu od samého počátku, mimo jiné dodávkami zbraní, půjčkami, odpouštěním plateb atd. Československo současně zastupovalo Kubu v USA, se kterými Havana neměla diplomatické vztahy. Vztahy s ČSR zkomplikoval až rok 1968. Fidel Castro poté ve svém projevu z 23.8.1968 rozporuplně a emotivně zareagoval na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a současně silně kritizoval kvalitu československých dodávek na Kubu. Po okupaci Československa se vztahy začaly vracet do starých kolejí a v lednu 1969 již Castro československé dodávky opětovně pochválil. Československo patřilo v době socialismu k největším dodavatelům elektráren na Kubu, z ostrova současně odebíralo cukr a nikl. Obchodní výměna mezi oběma zeměmi není v 21. století příliš veliká, v porevoluční době se českým podnikům mezi větší obchody podařilo vyjednat stavbu elektrárny Felton v 90. letech (smlouva podepsána v roce 1997). Elektrárna s výkonem 2× 250 MW je největší kubánskou elektrárnou. Jejím dodavatelem je Škodaexport, a.s.. Elektrárna byla plně uvedena do provozu v roce 2001. Významné jsou ještě dodávky potravin, hutních produktů a dílů na montáž motocyklů Jawa. Do České republiky naopak putují kubánské doutníky a rum, pocházející z někdejších předrevolučních palíren firmy Bacardi. Na Kubě se každoročně rekreují tisíce českých občanů. Na oficiální kubánské státní licenci stojí i pražská restaurace "Bodeguita del Medio", součást řetězce pojmenovaného podle oblíbené Hemingwayovy restaurace v Havaně. V restauraci hrají i státem vysílané hudební skupiny. Kuba je etnicky velmi rozmanitá, obývají ji španělsky mluvící Kubánci, pocházející především z obyvatel historického Španělska a černošské otroky západní Afriky. Zemi rasově tvoří především běloši (64,1 %), mulati/mesticové (26,6 %) a černoši (9,3 %). V zemi žije značná - až 1 % - čínská menšina obývající v Havaně vlastní čínskou čtvrť. Původní indiánské kmeny v průběhu španělské kolonizace vymřely na nemoci zanesené z Evropy a původní populace již na ostrově neexistují, byť někteří obyvatelé se stále hlásí ke své indiánské krvi. Kuba je tradičně katolickou zemí se značným vlivem afrokubánské Santérie vycházející z kultů západoafrického etnika Yoruba. Po revoluci v roce 1959 Kuba silně omezila náboženský život, přestože papírově nadále uznávala svobodu náboženství. Výsledkem této "svobody" byl odchod 80 % katolických a protestantských kněžích do USA v letech 1959-61. Věřícím byl zakazován vstup do komunistické strany, v roce 1962 se Kuba oficiálně stala ateistickým národem a od roku 1969 byly v zemi zakázány Vánoce. Ty byly obnoveny až v roce 1998 po návštěvě papeže Jana Pavla II. Tenze mezi věřícími a státem mírně poklesly po odchodu Fidela Castra od moci. Katolická církev, především kardinál Ortega osobně, hrály v poslední době jistou roli při propouštění politických vězňů do exilu. V náboženství obyvatel ostrova převládá katolická církev, vedená kardinálem Ortegou (Jaime Lucas Cardinal Ortega y Alamino), která udává, že se k ní hlásí přibližně 60 % věřících na ostrově. Významná je i původně africká Santérie, k jejichž praxi se různou měrou obrací až 80 % obyvatelstva (katolicismus a santérie se tedy částečně překrývají). Různé protestantské církve vyznává přibližně 6% obyvatel. Na ostrově je i funkční židovská obec a v čínském městě v Havaně dominují buddhisté. Mezi slaběji zastoupené patří ruské pravoslaví, pro které otevřel pravoslavný kostel v roce 2008 sám Raúl Castro). Jedná se o pozůstatek sovětského bloku, kdy zde žily desetitisíce Rusů. Katolickou patronkou Kuby je Panna Maria Milosrdná z Cobre (Vírgen de la Caridad del Cobre) na východě ostrova v pohoří Sierra Maestra. Panna Marie z Cobre je v afrokubánských kultech synkretizována v jednu božskou osobu s bohyní Očún (šp: Ochún, angl: Oshun) Kostel v El Cobre je také nejvýznamnějším kubánským poutním místem. Jak napovídá i název, jedná se o lokalitu poblíž historických měděných dolů založených kdysi Španěly. Havana (La Habana) - 2,2 mil. obyvatel (hlavní město) Velkoryse řešená metropole na břehu Floridského průlivu, s cenným historickým jádrem, památka UNESCO, která byla zrekonstruována za cenu vystěhování většiny původních obyvatel z centra města. Až na výjimky hůře udržovaná (platí pro většinu kubánských měst i vesnic kromě některých výjimek v historických centrech zaměřených na turisty). Převážně existují a jsou stavěny zděné a železobetonové budovy. Přístav, železniční i silniční křižovatka. Santiago de Cuba - 450 000 obyvatel Původní hlavní město Kuby. Camagüey - 295 000 obyvatel Centrum dobytkářství, zajímavá spleť uliček historického centra. Cienfuegos Perla Karibiku, nachází se na jižním pobřeží Kuby. Holguín - 245 000 obyvatel Rušné město bez zásadních historických památek. Guantánamo - 210 000 obyvatel V blízkosti se nachází americká vojenská základna v zátoce Guantánamo. Slumy na Kubě zvané "Llega y Pon" (Přijeď a usaď se) jsou často ukryté na okrajích měst. Mezi nejznámější patří již 20 let starý slum Casablanca v havanském okrsku Regla, nebo novější jako je El Bachiplán, Blumer Caliente a San Miguel, tedy "vesnice bídy" podobné slumům v Jižní Americe. Slumy vznikají i přesto, že v Havaně je prováděna častá kontrola obyvatel. Ti, kteří nemají ve městě povolení k pobytu jsou odesíláni zpět do chudých provincií s omezenou šancí najít práci. Hospodářství země je sužováno vleklou krizí způsobenou centralizovaným řízením ekonomiky i firem zabavených jejich původním vlastníkům a také nadměrnou byrokratizací jak rozhodování tak i celého plánovacího procesu. Země pravidelně propadá do potíží podle aktuálně aplikovaných metod stranického vedení (např. ekonomická krize země z roku 1969-70). Krize se prohloubila v roce 1990 po pádu RVHP a totalitních režimů v Evropě, které Kubu sponzorovaly, kdy vyvolala tzv. Zvláštní období (Período especial). Kuba je v současnosti druhou nejchudší zemí Latinské Ameriky před posledním Haiti. Průměrný plat na Kubě dle oficiálních statistik dosahoval v roce 2010 přibližně €12,7 (přesně 17.92 CUC, tj. 448 CUP). Minimální měsíční plat byl dle dat z roku 2007 stanoven na €10. Nutno však k tomu přičíst úsporu za neplacení nájmu z bydlení (€150), minimální ceny energií, minimální ceny základních potravin, ovoce a zeleniny (v € 0,10) atd. V indexu lidského rozvoje je ovšem Kuba v rámci Latinské Ameriky hodnocena poměrně vysoko - podle údajů za rok 2013 se nacházela nad Mexikem, ale pod Uruguayí, Argentinou a Chile. Hlavním zdrojem ekonomiky je těžba, zpracování a export niklu a zčásti i kobaltu. V menší míře je těžena nafta. Druhým hlavním zdrojem ekonomiky je cestovní ruch (cca 2 miliony turistů ročně). Třetím zdrojem jsou finanční převody volných měn od Kubánců uprchlých a pracujících v USA. Dřívější hlavní opora ekonomiky, cukrová třtina a výroba cukru je přes masové mobilizace obyvatelstva v době sklizní na ústupu způsobeném špatnou organizací práce v hospodářství ovládaném komunistickou stranou a důstojníky armády. Kuba, donedávna nazývaná "cukřenka světa", musí občas cukr i dovážet. Mezi známé produkty patří zpracování tabáku a známých havanských doutníků. Vedle historických a původně soukromých značek je známá i značka Cohiba, vytvořená původně pouze pro Fidela Castra a vrcholné politiky. Známý je i export rumu z továren zabavených především firmě Bacardi v roce 1960. Mramor. Návštěva kubánského hřbitova je nezapomenutelným zážitkem. Hřbitovy jsou spíše malá mramorová městečka. Podle kvality použitého mramoru lze odhadnout movitost zemřelého a jeho rodiny. V říjnu 1960 vyhlásily USA embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které dále posílily v únoru 1962 embargem na veškerý obchod s Kubou. V letech 1992 a 1996 Spojené státy obchodní embargo ještě zpřísnily. Helms-Burtonovův zákon z roku 1996 omezuje obchod s Kubou pro firmy z jakékoli země. Vůči zemi pokračuje hospodářské embargo ze strany USA, které je však postupně omezováno a Spojené státy jsou v současnosti první největší vývozce potravin na ostrov a současně 6. největší celkový vývozce. Ze všech dalších zemí světa Kuba dováží i vyváží produkty volně. Embargo je však Kubou silně využíváno propagandisticky a především Fidel Castro mu v minulosti připisoval hlavní roli při problémech kubánské ekonomiky. Vyjadřování Raúla Castra je již mírnější. Kuba má dvě oficiální měny: kubánské "národní" peso (peso cubano nacional, ISO 4217 kód CUP) - Hlavní měna ve které obyvatelstvo dostává výplatu. V obchodech se za CUP dostane pouze velmi omezené zboží - přídělové potraviny a ve velmi omezené míře také technické výrobky kubánské produkce nebo asijské provenience (nejobyčejnější oděvy a obuv, rákosový nábytek apod.). Za CUP je také zelenina a ovoce na tržišti. kubánské konvertibilní peso (peso cubano convertible, ISO 4217 kód CUC postavené na roveň dolaru v kurzu 1:1,08 USD) - obdoba "tuzexových bonů" má na Kubě podstatně širší využití než někdejší bony v ČSSR. Směnitelnost CUC platí pouze na Kubě, velká část obchodů využitelných turisty prodává zboží za CUC, které otevírá dveře ke kvalitnějšímu byť předraženému, zboží z dovozu. Řadový Kubánec však nemá oficiální možnost, jak si CUC vydělat, může je však směnit ve směnárně za CUP či zahraniční valuty, kurz 25 CUP : 1 CUC. Největším zdrojem CUC pro Kubánce jsou dary od jejich příbuzných žijících v zahraničí (podle mezinárodních odhadů to je ročně až 1,2 miliardy USD). Kromě těchto dvou měn je možné používat i euro, které je zavedeno v izolovaných turistických centrech jako Varadero, ostrovy Cayo Largo, aj. Eurem je sice možné platit, ale tím stylem, že u pokladny zákazník zaplatí eurem, následně proběhne přepočet na CUC a nazpět se vrací v CUC. Účelem zavedení eura bylo zkomplikovat závislost na "imperialistickém" dolaru (současně totiž byla zavedena daň 10% na výměnu dolarů) a zlepšit příjem deviz do chudé státní pokladny (turisté dostávají zpět bankovky CUC, které jsou mezinárodně bezcenné). Do konce října 2004 se na Kubě používal k platbám v převážné míře americký dolar (USD). Od 8. listopadu 2004 však byl stažen z oběhu a nahrazen CUC. Pokud nyní někdo chce v bance vyměnit bankovky USD za CUC, je mu účtována 10% přirážka, interpretovaná jako riziko Kuby za použití embargované měny. Při bezhotovostním styku, nebo při použití bankovní karty, není tento poplatek účtován. Pro mezinárodní bankovní styk se Kuba rozhodla nepoužívat USD. Od roku 1999 byl vyhlášen záměr zavést euro jako povinné platidlo při obchodních transakcích se zeměmi EU. Pro cesty z/do EU včetně ČR platí vízová povinnost. I zde jinak platí dramatický rozdíl mezi extrémně omezenými právy Kubánců a relativně širokými možnostmi cizinců cestujících na Kubu. Tyto rozdíly najdete nejen v existenci "hotelů pro cizince", "autobusů pro cizince", vynucovaného dělení plateb a rozdílných cenách v "národních pesech" a "konvertibilních pesech" (nebo valutách) od cizinců, ale také v lepší přístupnosti některého zboží pro cizince. Komplikace nastávají i při získávání automobilu či jen volném nákupu benzínu, který je pro cizince relativně dostupný v omezených valutových (CUC) benzinových pumpách. Vládou organizované zhoršené postavení místních občanů oproti cizincům ostatně platí i v jiných oblastech každodenního života. Nákup automobilu na Kubě je podmíněn státním povolením, včetně podání důkazu, kde zájemce vzal na automobil peníze. Automobily na Kubě se odlišují různou barvou poznávacích značek, které pro policii jasně odlišují majitele (státní podnik, soukromník, turista či diplomat). Po ulicích jezdí americké vozy vyrobené v 50.-60. letech a držící pohromadě často s využitím sovětských aj. dílů, sovětské lady a nová vozidla státních firem Peugeot, Volkswagen, Mercedes, Toyota, Škoda Fabia a Škoda Octavia. Tyto značky jsou však pro soukromníky prakticky nedostupné. Na křižovatkách i ve městech obvykle stojí "vytěžovači" neboli "zefektivňovači dopravy", kteří kontrolují, jestli státní vozy nejsou zneužívány k soukromým účelům a do poloprázdných aut rozmísťují čekající "stopaře". Tato praxe se rozmohla po kolapsu státní veřejné dopravy především po pádu socialistického bloku. Nemají však oprávnění vnucovat "stopaře" do pronajatých vozidel turistů. Dálnice a hlavní silnice jsou v použitelném stavu, byť pohyb dobytka po dálnici je na Kubě častým jevem a řidič musí být vždy ve střehu. Na rozdíl od cest cizinců na Kubu platil donedávna pro Kubánce striktní zákaz vycestovat ze země bez zvláštního povolení (Carta Blanca, obdoba výjezdní doložky v ČSSR), které není vydáváno automaticky a navíc stojí mnohanásobek měsíčního platu na ostrově (150 CUC, tj. přibližně 150 USD). Známý je proto fenomén tzv. "balseros", tedy uprchlíků na rybářských loďkách, kteří se často objevují na ostrovech okolních zemí a na pobřeží USA. Zrušení zákazu bylo údajně zvažováno již po nástupu Raúla Castra k moci, v tisku se k tomu příznivě vyslovila i Mariela Castro, dcera Raúla Castra. V říjnu 2012 kubánská média informovala, že povinnost Kubánců žádat o povolení k výjezdu do ciziny bude zrušena. Opatření vstoupilo v platnost 14. 1. 2013. Lidé s trvalým bydlištěm na Kubě mohou zůstat v cizině 24 měsíců, pak se budou muset na ostrov vrátit k obnovení dokumentace. Dosud se výjezdní doložky, bez nichž Kubánci nemohli vycestovat od roku 1959, vydávaly jenom na 11 měsíců. Nový zákon nicméně dále zdůrazňuje potřebu chránit "lidský kapitál" Kuby, takže vysoce kvalifikovaní profesionálové, např. lékaři, musí i nadále překonat více překážek, chtějí-li vycestovat. Na potíže také zřejmě narazí kritici vlády, neboť prodlužování pasů jim může být odepřeno z "důvodů veřejného zájmu definovaných orgány státní moci". Zastavení půjček od zemí socialistického bloku na počátku 90. let a prudký propad vlastní ekonomiky donutil Kubu otevřít se více zahraničním turistům. Nejznámějším letoviskem je Varadero. Na seznam UNESCO nejnavštěvovanější město Havana, blízký Trinidad a také nedaleká oblast Viñ v oblasti Pinar del Río. Řada turistických oblastí tvoří zóny zakázané pro běžné obyvatelstvo. Zde nezaměstnaní či nežijící Kubánci do nich měli donedávna zakázán přístup, který byl vládou Raúla Castra uvolněn. Oblasti jsou nadále určeny pouze pro turisty a vrcholné politiky, a proto případná byť povolená návštěva Kubánce může mezi místními bezpečnostními složkami vzbudit nežádoucí zájem. V zemi existuje i řada rekreačních míst pro politiky vládnoucí strany, které jsou Kubáncům i turistům uzavřeny. Část historických center byla v posledních letech opravena. Po ostrově lze cestovat do většiny oblastí autem, na motorce i na kole, možnosti přespání jsou omezené na oficiální hotely a soukromá ubytovací zařízení. Organizovaní turisté jsou přepravováni převážně klimatizovanými autobusy Yutong, pro Kubánce nedostupným. Orientace v hromadných dopravních prostředcích je na dodávky z Číny, tak jako celé hospodářství. Individuální turisté si mohou pronajmout osobní automobily, většinou Škoda Fabia, Toyota Yaris, Peugeot 206 případně další značky. Ceny pronájmu automobilů jsou vyšší než je ve světě zvykem.[zdroj?] Jako taxi lze zajistit běžné automobily i koňské drožky a malé motorové tříkolky, tzv. Kokotaxi. Cena benzínu a nafty je obvykle o něco dražší než cena světová (v květnu 2015 je to 1,5 USD (37 Kč)/litr olovnatého benzínu 94 oktanu). Bezolovnatý benzín je na ostrově nedostupný.[zdroj?] Ubytovávání je omezeno přísnou kontrolou obyvatel (přísné tresty za soukromé ubytování cizince, pokud dotyčný nemá příslušnou licenci, s cenou 15-30 CUC za pokoj). Ubytování cizího hosta tak může být pro hostitele relativně riskantním. Na venkově jsou především ovoce a zelenina velmi levné, v případě masa a rybích výrobků již je dostupnost problematičtější. Zákaz ubytování Kubánců v hotelích pro cizince již několik let neplatí (Varadero atp.). Je to povoleno kubánskou ústavou. Omezení bylo novou vládou Raúla Castra zrušeno, ubytování je však de facto znemožněno výškou cen, a proto Kubánci převážně využívají odborářských rekreačních objektů na stejných státních plážích. Kubánský turista s vyššími příjmy má možnost se ubytovat v jakémkoliv hotelu. Po zemi existuje řada ubytoven různého původu (pionýrské, školní,odborářské atp.), z nichž některé byly přeměněny na standardní ubytování pro turisty, další slouží nadále Kubáncům. To samozřejmě podporuje rozšiřování vnitřní turistiky. Lidé jsou veselí a přívětiví. Problém při vytváření běžných mezilidských vztahů při návštěvě ostrova samozřejmě komplikuje značný vliv propagandy na řadu Kubánců, kteří jsou se společenským řádem spokojeni. Problémem je dramatický rozdíl v příjmech mezi Kubánci (5-15 € za měsíc) a cizinci. To je však kompenzováno tím, že Kubánci nemusí platit nájem za byt, mnoho věcí domácí potřeby dostávají zdarma od státu, energie jsou neskonale levné.[zdroj?] Nikomu nehrozí hlad a bída.[zdroj?] Nikdo nemusí žebrat a nikde nevidíte bezdomovce.[zdroj?] Lidé bydlí zdarma ve státních domech (zabavených původním majitelům) a především v domech vybudovaných za socialismu. Základní potraviny pro obyvatelstvo jsou na příděl ve formě lístků a v omezeném množství. Tyto dostávají od státu za nízké částky. Ostatní lze nakoupit na tržištích a v obchodech. Na Kubě převládají zděné nebo panelové domy a domky. Na vesnicích je značná část domů dřevěných, jelikož průměrné teploty jsou okolo 20 stupňů Celsia. Znalost angličtiny v turisticky atraktivních oblastech je přijatelná, mimo ně je třeba mluvit španělsky. Mladí Kubánci nad 15 let běžně ovládají angličtinu a učí se také německy a francouzsky. Bezpečnost na celém ostrově, nejen v turistických destinacích, je nejlepší z celého Amerického kontinentu. Existují drobné krádeže za bílého dne. Nápravná zařízení převážně jsou prázdná, jen v některých jsou umístěni disidenti a další protistátní živly. Naopak věznice na základně Guantánamo jsou plné nepřátel USA a dalších teroristů. Do země létá přes 100 leteckých společností, zejména charterového charakteru. V roce 1944 byla v Havaně založena mezinárodní letecká asociace IATA. Hlavní pravidelná spojení: Air France, Iberia, Cubana, Martin Air, Mexicana, Condor, Air Europe. Hlavní mezinárodní letiště: Havana, Varadero, Holguín a Santiago de Cuba. Jako autobusy v Havaně sloužily donedávna především tzv. "velbloudi" (camellos), tedy hrbaté plechové návěsy k nákladním automobilům TIR přizpůsobené k přepravě osob. Camellos v době ekonomické krize zachraňovaly veřejnou dopravu v zemi a v současné době byly v Havaně nahrazeny levnými čínskými autobusy. V provinciích jsou však stále k vidění. Svůj lidový název obdrželi podle svého nepravidelného vzhledu. Kuba je poslední zemí ve střední Americe a Karibiku s existujícím pravidelným železničním spojením (další linka existuje i v Mexiku u Barranca del Cobre, je však určena primárně turistům). Dráha ani vlaky nejsou v dobrém stavu a trpí značnou poruchovostí a velkými zpožděními. Vzdělání a základní zdravotní péče je pro místní občany v podstatě zdarma, byť nedostupný materiál či léky musí pacienti shánět sami a úplatky patří v nemocnicích k běžné praxi. Nejsou však v takové výši, jako v jiných státech, nejen Latinské Ameriky. Základní zdravotní péče je celoplošně zabezpečena, úroveň však neodpovídá standardům známým v Latinské Americe. Zdravotnické služby jsou charakterizovány "úplatky, používáním primitivních nástrojů, pochybnými praktikami, špatnou výživou, nedostatkem léků a špínou". Nedostatek lékařů je z části zapříčiněn velmi velkou externí praxí kubánských lékařů po celé Latinské Americe, kde vyučují na tamních univerzitách a v nemocnicích. Značné investice do vzdělání a množství lékařů z 80. let nebyly vyrovnávány obdobnými investicemi do nemocnic a jejich vybavení a podpora lékařů známá z dob RVHP již zkrachovala s ukončením podpory Kuby zeměmi východního bloku. Obyvatelé si tak musí dokupovat i řadu lékařského materiálu na vlastní náklady, přičemž vybavení nemocnic pro místní obyvatele je známo svou zanedbaností. atp. Hygienické potřeby (zubní pasty, mýdla, vložky, tampóny) nejsou pro běžné Kubánce zcela dostupné. Situace je prý horší verzí někdejších československých tzv. front na toaletní papír. Země má jednu z nejnižších dětských úmrtností na světě. To je však dáno velmi aktivní potratovou politikou, kdy jakkoli potenciálně problematický plod podléhá interrupci. Zdravotnickému systému prý často nedůvěřují i vlastní politické špičky, které se nechávají operovat v zahraničí, i život samotného Fidela Castra byt léčen španělskými lékaři. Naopak těm, kteří upadli v nemilost státu se nedostává ani elementární lékařské péče.[zdroj?] I proto patří základní léky mezi materiál, který některé nadace systematicky distribuují disidentům na Kubě. Obecně je lékařů na Kubě nedostatek, nicméně režim je využívá k politickým i finančním cílům a "vyváží" je do vybraných zemí (Guatemala, Bolívie či Venezuela), kde pomáhají léčit. Celkem je v zahraničí více než 37 000 kubánských lékařů, pro které je práce v cizině vítanou možností výdělku. Jedná se přitom o více než polovinu lékařů, kteří vystudovali na univerzitách v Havaně a v Santigo de Cuba. Tito lékaři však chybí v kubánských nemocnicích, přičemž existují ústavy, ze kterých odešla téměř polovina lékařů do zahraničí. Vývoz také vyvolává konflikty s lékařskými organizacemi v těchto zemích, kde se odmítají řídit místně platnými normami. Skutečností jsou i útěky těchto vyslaných lékařů prostřednictvím třetích zemí do zahraničí, především s podporou USA, kam v letech 2006-2010 odešlo již více než 1574 kubánských lékařů. Jejich rodiny jsou na Kubě za emigraci trestány, včetně propouštění rodinných příslušníků ze zaměstnání, aby rodiny donutili zaplatit náklady na vzdělání svých příslušníků v emigraci. Standardně jsou prý zabavovány nemovitosti emigrantů atp. Dle deníků USA jsou lékaři snažící o nezávislé aktivity vězněni. V zemi existují výběrové nemocnice pro politiky a cizince (např. klinika Cira García), do kterých má běžné obyvatelstvo zakázán přístup a která slouží i tzv. zdravotním turistům ze zahraničí. Kuba se tuto zdravotní turistiku pro cizí občany snaží vehementně podporovat a to i pro občany USA, kteří v domovině nemají možnost léčby. V zemi, kde navíc panuje široký nedostatek i základních léků, stále existují valutové lékárny, kde se za ceny pro naprostou většinu obyvatelstva nepřístupné prodávají léky, které na běžném trhu není možno získat. Kritici tohoto dělení na "bohaté" a "chudé" pacienty jsou zatýkáni a vězněni.[zdroj?] Na Kubě jsou uvězňováni či souzeni i lékaři, mapující znečištění životního prostředí a jeho dopad na zdraví atp. Přesto je Kuba vyhlášena celosvětově organizací OSN za nejčistší zemi světa.[zdroj?] Od 1. května 2010 jsou zahraniční návštěvníci povinni uzavřít před vstupem do země zdravotní pojištění na celou dobu pobytu, aby mohla být zajištěna rychlá a odborná péče. Kubánské lékárny na malých městech mnohdy připomínají kiosky s novinami a cigaretami. V roce 2012 se na Kubě poprvé po několika desetiletích objevila cholera. První případy se vyskytly ve východokubánské provincii Granma, což režim v červenci téhož roku přiznal. Již 28. srpna však nákazu označil za vymýcenou, ačkoli zprávy nezávislých novinářů, mj. Calixta Martíneze, prokazovaly opak. Počátkem roku 2013, kdy se objevilo více případů také v Havaně, vláda přiznala, že nemoc se vrátila zpět. Úřady potvrdily 51 případů, spekuluje se až o stovkách nakažených a nejméně jednom mrtvém. Obyvatelstvo je ve své většině zcela gramotné, tj. umí číst, psát a počítat, na rozdíl od značné části zemí Latinské Ameriky. Alfabetizace však byla úspěšná již před nástupem masové školící kampaně Fidela Castra a za Batisty dosahovala téměř 80%. Úroveň vyššího vzdělání je však nízká, školy trpí horší vybaveností a výuka je zcela ovládána propagandou vládnoucí strany. Studentům je znemožněn přístup k odborné literatuře i beletrii i k jiným světovým názorům, jsou nuceni do členství v ideologicky organizovaných mládežnických organizací a jejich další uplatnění je politicky podmiňováno.[zdroj?] Ve školách je povinná výuka marx-leninismu. Podrobnější informace naleznete v článku Internet na Kubě. Internet na Kubě je cenzurován, vybrané nezávislé webové stránky především s kubánskými tématy na ostrově nelze otevřít. E-maily jsou často kontrolovány. Běžnému obyvatelstvu není internet poskytován. Rychlost připojení při 256 kb/s patří k nejhorším na světě. Přístup k Internetu je organizován a striktně kontrolován. Mají ho k dispozici především prominenti režimu: politici, vedoucí pracovníci a jejich rodiny či státem protežovaní umělci či sportovci, kteří si již navykli využívat Facebook i jiné sociální sítě. Internet mívají omezeně k dispozici i zaměstnanci státem zřizovaných organizací a škol. Zde bývá zpřístupněn hlavně e-mail, samotný přístup na internet je velmi nekvalitní, omezovaný a proto málo používaný. Objemy dat potřebné k využívání např. Facebooku a jiných sítí zatím znemožňují jejich pravidelné využití v zemi s tak nekvalitním připojením. Rozšiřuje se proto i ilegální používání Internetu.[zdroj?] Mezi disidenty na Kubě je známá skupina blogerů (např. slavná Yoani Sánchez), kteří pomocí internetu obcházejí informační monopol státu. Jejich blogy jsou však obvykle blokovány státem a nejdou na Kubě otevřít. Vystavování článků na internet probíhá často přes zahraničí. Donedávna platil i zákaz nákupu počítačů a mobilů soukromými osobami, ten byl však novou vládou Raúla Castra zrušen. Cena běžného počítače však dosahuje ročního platu na ostrově a proto nelze počítat s dramatickými rozšířením počítačů v zemi. Mobilní telefony jsou dnes již rozšířené i mezi běžnými obyvateli Kuby. Pro turisty bývá internet k dispozici v hotelech, kde je většinou nutno si zakoupit internetovou kartu (cca 10CUC/hodinu internetu, 1 CUC je přibližně 1 USD). Mobilní síť GSM (Cubacel/368 01F) byla v květnu 2011 bez větších problémů dostupná mj. v krajích La Habana, Mayabeque, Matanzas, Cienfuegos, Sancti Spíritus a Villa Clara. Ceny hovorů pro místní obyvatelstvo jsou však nadále vysoké. Pro návštěvníky ostrova stojí (2011) jedna SMS do ČR cca 15 Kč, minuta odchozího hovoru pak cca 60 Kč (roamingová zóna 3). Československý film "Rukojmí v Bella Vista" z roku 1979 byl natočen na Kubě. Film volně navazuje na stejně pojmenovaný díl ze seriálu 30 případů majora Zemana z roku 1970. Ten byl natočen v hotelu Los Jazmines nad oblastí Viñ v provincii Pinar del Río. Ernest Hemingway strávil na ostrově téměř 20 let a z ostrova pochází i téma jeho nobelovského románu Stařec a moře. Žil ve vile Finca Vigía nedaleko Havany. Kubánci nesmí soukromě prodávat státem kontrolované produkty. Rybáři nesmí soukromě prodávat vlastnoručně ulovené ryby a mořské plody. Podobný zákaz platí také pro hovězí z vlastní krávy, ale nikoliv pro vepřové či drůbež. Na Kubě se nadále montují české motocykly Jawa. V Havaně během druhé svět. války (roku 1941) zemřel český podnikatel Jindřich Waldes, prchající z protektorátu před nacismem. Od roku 1959 považuje Kuba americkou přítomnost na vojenské základně Guantánamo za ilegální okupaci kubánského území. V roce 2002 Spojené státy zbudovaly na základně věznici Guantánamo pro osoby, které byly označeny za "militantní bojovníky" zadržené v Afghánistánu a Iráku. Od roku 1969 byly v zemi zakázány Vánoce, obnoveny byly až v roce 1998 po návštěvě papeže Jana Pavla II. Kubánský mramor byl dovážen do ČSSR: v českých budovách ze 70.-80. let (nádražích, centrálách KSČ atp.) najdete často obložení z růžového či žlutavého kubánského mramoru. V květnu 2006 byl kubánský prezident označen americkým časopisem Forbes jako 7. nejbohatší hlava státu na zeměkouli, zhruba na úrovni britské královny. Fidel Castro toto veřejně v přímém televizním přenosu odmítl a mimo jiné deklaroval, že nevlastní ani jeden dolar. Pokud mu někdo toto vlastnictví dokáže, tak se zavázal k tomu, že se okamžitě vzdá všech svých státnických funkcí. Na jednom náměstí v Havaně je pamětní pomník vyhlazení českých Lidic, který Kubánci instalovali k prvnímu výročí tohoto barbarského aktu, podobně jako v řadě jiných zemí světa. Hlavní město Havana bývá označována jako "Paříž Karibiku". Státní zaměstnanci na Kubě (cca 7 miliónů lidí) neplatí daně ze mzdy. KAŠPAR, Oldřich. Dějiny Karibské oblasti. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-557-9. OPATRNÝ, Josef. Kuba. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-7277-089-6. Obrázky, zvuky či videa k tématu Kuba ve Wikimedia Commons Téma Kuba ve Wikicitátech Galerie Kuba ve Wikimedia Commons Félix Andrés León Carballo: Současná Kuba - přednáška kubánského velvyslance v České republice Lidská práva na Kubě článek "Pravá Kuba" na idnes .cz reportáž a fotografie z Kuby "50 let po revoluci" na webu jansochor.com Kuba na webu clovekvtisni.cz Videozáznam z besedy s někdejším československým velvyslancem na Kubě Stanislavem Svobodou Ladislav Holdoš, velvyslanec ČSSR na Kubě v kritických letech 1969-70 Kuba pro cestovatele s baťohem Cuba - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Cuba (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Cuba Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Bureau of Western Hemispehere Affairs. Background Note: Cuba [online]. U.S. Department of State, 2011-04-28, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Cuba [online]. REV. 2011-08-16, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Library of Congress. Country Profile: Cuba [online]. 2006-09-28, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Havaně. Souhrnná teritoriální informace: Kuba [online]. Businessinfo.cz, 2010-04-01, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (česky) KNIGHT, Franklin W; LEVINSON, Sandra H. Cuba [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) | VERB_PHRASE | YES_NO |
003592 | ... Téměř definitivní upuštění od bezdrátové telegrafie v komerční komunikaci nastal rozvojem datových (digitálních) druhů provozu jako např. telexu (dálnopisu) a později telefaxu (faxu). Evoluce v telekomunikační technice pak pokračovala přes telefonní modem, satelitní transpondéry, internet (a jeho služby), celulární (buňkové) telefonní sítě až k dnešnímu pojmu informační dálnice, slučujícího v sobě kombinaci všech progresivních druhů datové komunikace. Telegrafie však z profesionální praxe díky svým výhodám (viz níže) dosud definitivně nezmizela. Telegrafními značkami vysílají a identifikují se radiomajáky, převáděče apod. Současné použití telegrafie je především v radioamatérském sportu. Komunikační mód, který je principiálně zcela totožný s tím, jež používali průkopníci... | Používá se telegrafie v radioamatérském sportu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Telegrafie | [
"ano"
] | 634 | 700 | Současné použití telegrafie je především v radioamatérském sportu. | [] | Telegrafie (z řeckých slov tele (τ) = daleký a grafein (γ) = psát) je telekomunikační metoda umožňující přenést obsah textových zpráv (telegramů) na velkou vzdálenost. Za počátky telegrafie lze považovat dopravování velmi jednoduchých zpráv pomocí bubnů (tam-tamy), kouřových signálů apod. První optický telegraf představil Robert Hook Londýnské královské společnosti (Royal Society) na jedné z přednášek v roce 1684. Předvedl posluchačům zařízení ve tvaru dřevěné brány, s trojúhelníkovým terčem, posouvaným a natáčeným soustavou lan a kladek. Polohám trojúhelníku přiřadil písmena a číslice. Bylo tak možno signalizovat na dlouhou vzdálenost. Jeho myšlenka se ještě neujala. O sto let později, v roce 1793 sestrojil po několika letech pokusů Francouz Claude Chappe semaforový telegraf. Systém se skládal z věží, na nichž byla na stožáru umístěna pohyblivá ramena. Kombinací natočení ramen bylo možno zakódovat až 196 různých znaků. Věže byly postaveny na dohled a vzájemně si předávaly zprávy. Trasy tohoto telegrafu po Francii byly později dlouhé stovky kilometrů. Tento systém vydržel až do objevu elektrického telegrafu. Myšlenka optického telegrafu (o. t.) je známa už od starověku. Dobytí Tróje bylo prý oznámeno do Mykén ohňovými signály řetězcem ohnišť asi v r. 1184 př. n. l. Podobným způsobem byla ve starém Římě vyslána zpráva, kdy císař Claudius oznámil svoje vítězství nad britskými kmeny do Říma. To bylo v roce 46 n. l. Zkoušky s o. t. dělal v XVII. století i německý fyzik Johann Lorenz Boeckmann. Francouzský vynálezce Claude Chappe spolu se svým bratrem Ignácem sestrojil roku 1791 optický semaforový telegraf, později známý pod názvem jako telegraf Chappův. V roce 1793 jej nainstaloval na střechu pařížského Louvru. Jeho ovládanými rameny bylo možno na vzdálenost dohledu oka vysílat celkem v 76 polohách písmena, číslice a dokonce i diakritická znaménka. Nejstarší linka Chappova telegrafu vedla z Paříže do Lille v délce 30 mil a měla 22 stanic. Stanice byly umístěny na zvláštních věžích, nadstavbách, střechách či vyvýšeninách v terénu. Po zaučení telegrafistů byla zpráva po této trase přenesena za 4 minuty a 5 sekund. Síť stanic rychle rostla a šířila se i do jiných zemí. V době napoleonských tažení Napoleon Bonaparte používal tento způsob předávání informací pro koordinaci svých vojsk. V roce 1849 byl o. t. velmi populární a prostřednictvím 534 stanic spojoval Paříž s 29 městy. Vyznačoval se značnou rychlostí předávání informací. Například na trase Paříž - Lyon předal zprávu prostřednictvím 20 stanic za 2 minuty. V polovině XIX. století byl o. t. rozšířen už po celé Evropě. V Polsku (tehdy součásti Ruska) byla vybudována první linka o. t. na trase Varšava - Modlin v roce 1830. V roce 1835 po postavení sítě 146 stanic byla dána do provozu síť Varšava - Petrohrad. Linie začínala na střeše divadla (Teatr Wielki) na varšavském náměstí (Plac Teatralny). Zbytky původní stanice jsou na terase malého balkonu divadla. V roce 1838 byla vybudována síť stanic na trase Varšava - Moskva, která se skládala z 220 stanic a obsluhovalo ji více jak 1320 operátorů. Také na Hvozdu (dominantní hora Hvozdského hřbetu Lužických hor, 750 m n. m.) bývala stanice optického tzv. "lotynkového" tyčového telegrafu pro signalizování vyšlých čísel v Lotynce. Signál vycházel ze Žitavy přes Toepfer u Ojvína (Oybin) na Hvozd, Luž, Jezevčí vrch a Bezděz ku Praze. Anonymní článek v jednom skotském časopise popisoval už v roce 1753, jak lze zasílat informace svazkem 26 drátů (pro každé písmeno jeden). Příjemce sledoval bublinky, vyvíjené v elektrolytu nad drátem pod proudem. Vynález se však neujal. První prakticky využitelný telegraf, založený na elektromagnetickém principu, sestrojil Carl Friedrich Gauss a Wilhelm Eduard Weber v roce 1836 v Mnichově. Další typ vytvořili Sir Charles Wheatstone a William Fothergill Cooke v Anglii. Jejich systém využíval jako detektor zmagnetizované jehly vychylované proudem v blízkých vodičích. V roce 1839 byl tento systém poprvé použit na železnici. Dne 25. května 1844 odeslal americký malíř Samuel Morse historicky první zprávu "Co stvořil Bůh na světě nejkrásnějšího?" z Washingtonu do Baltimoru (asi 50 km). Završil tak 12 let svých pokusů a vývoje a vytvořil tak Morseův telegraf - komunikační prostředek, který byl využíván dalších více než 100 let. Morseův telegraf využívá pro přenos informace pouze dva stavy vysílače resp. zdroje signálu (např. svítí / nesvítí, vysílá / nevysílá). Stavy se střídají tak, že je možné je ve výsledku vnímat lidskými smysly (typicky zrak, sluch) jako sérii mezer, teček a čárek a následně dekódovat do jednotlivých písmen abecedy, číslic a dalších znaků. Pro zakódování a dekódování informace se v současné telegrafii používá mezinárodně uznávaný protokol - tzv. telegrafní abeceda (resp. Morseova abeceda). Každému znaku odpovídá série teček a čárek oddělených mezerami, reprezentovaných stavy vysílá krátce, vysílá dlouze, nevysílá (resp. svítí krátce, svítí dlouze, nesvítí... atd.). Mezery mezi znaky jsou reprezentovány delšími mezerami ve vysílání. Tehdejším médiem pro přenos zpráv elektrickým telegrafem byly (a jsou) elektrické vodiče (kabely). Ty umožňovaly přenos zpráv typicky např. mezi poštovními úřady, železničními stanicemi apod. Zpráva přenášená telegrafem se nazývala telegram. Velkým omezením však byla podmínka, že do každého místa, kam bylo později možno touto cestou telegram doručit, bylo nejprve nutno kabely zavést. K doručování telegrafických zpráv se používaly i podmořské kabely spojující např. kontinentální Evropu s Anglií a později Evropu s Amerikou. Pro takto doručenou zprávu se vžil pojem kabelogram. V českých zemích byl uveden telegraf do veřejného provozu 15. února 1850. V roce 1888 už v českých zemích bylo podáno 1,3 milionu telegramů. Velký zlom v dalším rozvoji telegrafie pak nastal s rozvojem radiového vysílání. Radiotelegrafie umožnila velký boom v poštovním styku, protože odstranila kabely jako extrémně limitující faktor rozvoje sítě. V tuto chvíli bylo možné prakticky okamžitě zřídit telegrafní pracoviště a přijmout (ale i vyslat) zprávu v kterémkoliv místě v dosahu vysílače. Obsluha radiotelegrafní stanice byla ale náročnější, než obsluha stanice propojených kabely. Zatímco kabelogramy se automaticky zapisovaly na papírovou pásku a bylo možné je číst se zpožděním a originál zprávy archivovat, u radiotelegrafního spojení musel být operátor přítomen a musel být schopen v reálném čase zprávu vysílanou v Morseově abecedě dekódovat a zapisovat. První bezdrátový přenos mluveného slova uskutečnil slovenský katolický kněz, malíř a vynálezce Jozef Murgaš 23.11.1905, na vzdálenost asi 30 km mezi městy Wilkes-Barre a Scranton, v Pennsylvanii. Dne 10.05.1904 mu federální patentový úřad ve Washingtonu k vynálezu přidelil dva patenty: Zařízení pro bezdrátovou telegrafii (759 852: "Apparatus for wireless telegraphy") Způsob přenášení zpráv bezdrátovou telegrafií (876 383: "The way of transmitted messages by wireless telegraphy") Rozvoj nových technologií umožňujících dopravování zpráv však postupně vytlačil i bezdrátovou telegrafii. Byla částečně nahrazena radiofonickými a telefonickými zprávami umožňujícími de-facto (vyjádřeno moderní terminologií) vyšší přenosovou rychlost. To byl také směr, kterým se telegrafie začala nezadržitelně ubírat. Znovu se začalo experimentovat s vícestavovými systémy, tzv. tónová telegrafie, která umožnila dopravovat zprávy rychleji a po jednom vedení i více zpráv. Téměř definitivní upuštění od bezdrátové telegrafie v komerční komunikaci nastal rozvojem datových (digitálních) druhů provozu jako např. telexu (dálnopisu) a později telefaxu (faxu). Evoluce v telekomunikační technice pak pokračovala přes telefonní modem, satelitní transpondéry, internet (a jeho služby), celulární (buňkové) telefonní sítě až k dnešnímu pojmu informační dálnice, slučujícího v sobě kombinaci všech progresivních druhů datové komunikace. Telegrafie však z profesionální praxe díky svým výhodám (viz níže) dosud definitivně nezmizela. Telegrafními značkami vysílají a identifikují se radiomajáky, převáděče apod. Současné použití telegrafie je především v radioamatérském sportu. Komunikační mód, který je principiálně zcela totožný s tím, jež používali průkopníci radiotelegrafie (vyjma tzv. jiskrové telegrafie), se nazývá Continuous wave a označuje se zkratkou "CW". Někteří nadšení zastánci a obdivovatelé CW z řad radioamatérů se setkávají na soutěžích ve vysokorychlostní telegrafii, která je pořádána dokonce i na úrovni mistrovství světa. Výhodou CW telegrafie, která způsobila i to, že se tento způsob komunikace používá dodnes, je její jednoduchost. Telegrafii lze aplikovat na mnoho konkrétních způsobů přenosu zpráv: Telegrafie přenášená po radiových vlnách vyžaduje pouze jednoduchý vysílač: Informace buď není modulována, a zapíná se a vypíná sama nosná vlna (provoz A1), anebo stačí prosté namodulování jednoho tónu na nosný signál, či střídání dvou různých tónů. Signály vysílané telegraficky (jako posloupnosti teček a čárek Morseovy abecedy) jsou na radiových vlnách dostatečně dobře rozeznatelné (slyšitelné) i při velké úrovni rušení. Telegrafní vysílání vyžaduje také malou šířku pásma, takže různé stanice mohou vysílat na velmi blízkých kmitočtech, aniž by se vzájemně rušily, což je při vysílání jinými druhy provozu nemyslitelné. Obecnými nevýhodami, v porovnání s fonickými a dalšími, zejména digitálními druhy provozu, jsou: nízká přenosová rychlost dat, protože začátečník dokáže vyslat či přijmout cca 40 znaků za minutu, zkušený uživatel cca 100 - 200 znaků za minutu, a nutnost speciální dovednosti (příjmu i vysílání Morseovy abecedy). Přesto však v radioamatérském provozu zůstává nezastupitelná pro svoji použitelnost i při extrémně slabých signálech, ztrácejících se v šumu a rušení, a pro velkou část radioamatérů má takové kouzlo, že patří mezi jejich nejoblíbenější druh komunikace s přáteli po celém světě. Radioamatérský provoz měl a stále má nezastupitelný význam i ze společenských důvodů: Nízkou přenosovou rychlost způsobuje do značné míry lidský faktor, proto se používají i automatizované radiostanice. Pomocí nich se daří realizovat přenosy i v případech, kdy běžné informační kanály buď nejsou dostupné vůbec nebo jsou/byly cenzurované (Severní Korea, Čína...). Takto individuálně se i před příchodem dnešních masivních komunikačních kanálů dařily datové přenosy i před příchodem internetu (první stahování obrázků) a za dob totality studené války. V Austrálii přestala být služba telegrafie poskytována k 7. březnu 2011. V Česku přestala Česká pošta poskytovat službu telegrafie k 31. březnu 2010, nadále ji v této zemi poskytuje Telefónica O2. V Irsku přestala být služba telegrafie poskytována k 30. červenci 2002. V Litvě přestala být služba telegrafie poskytována k 15. říjnu 2007. V Nepálu přestala být služba telegrafie poskytována k 1. lednu 2009. V Nizozemsku přestala být služba telegrafie poskytována k 9. únoru 2007. | VERB_PHRASE | YES_NO |
009880 | ... to jméno panství v místě současného letiště. V roce 1890 zde byla vybudována dostihová dráha, na které se po několik let v průběhu první světové války konaly dostihové závody Aintree Grand National. V roce 1930 sem byl přesunut Surrey Aero Club a piloti používali dostihovou dráhu pro vzlety a přistání letadel. V roce 1933 závodiště koupil zahraniční investor a přestavěl ho na letiště. Ministr dopravy povolil komerční lety z Gatwicku následující rok a od roku 1936 odsud odlétalo i několik pravidelných linek do Evropy. Byla vybudována kruhová odbavovací hala, nazývaná The Beehive (včelín), a podzemní vlakové nádraží, takže cestující mohli cestovat z nádraží Victoria až k letadlům bez přestupu. Po druhé světové válce byl Gatwick rekonstruován jako náhradní letiště za Heathrow. Z důvodu této rekonstrukce, která si vyžádala náklady ve výši 7,8 miliónů liber, byl Gatwick v období let 1956 až 1958 uzavřen.... | Co se s letištěm Gatwick dělo po druhé světové válce? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Letiště_London_Gatwick | [
"rekonstruován jako náhradní letiště za Heathrow"
] | 705 | 788 | Po druhé světové válce byl Gatwick rekonstruován jako náhradní letiště za Heathrow. | [
{
"start": 740,
"end": 787,
"text": "rekonstruován jako náhradní letiště za Heathrow"
}
] | Letiště Gatwick (anglicky Gatwick Airport) je druhé nejrušnější letiště Velké Británie podle počtu odbavených cestujících za rok. Nachází se v hrabství West Sussex, přibližně 40 km jižně od Londýna a stejně daleko od Brightonu. == Historie == Název Gatwick pochází z roku 1241, bylo to jméno panství v místě současného letiště. V roce 1890 zde byla vybudována dostihová dráha, na které se po několik let v průběhu první světové války konaly dostihové závody Aintree Grand National. V roce 1930 sem byl přesunut Surrey Aero Club a piloti používali dostihovou dráhu pro vzlety a přistání letadel. V roce 1933 závodiště koupil zahraniční investor a přestavěl ho na letiště. Ministr dopravy povolil komerční lety z Gatwicku následující rok a od roku 1936 odsud odlétalo i několik pravidelných linek do Evropy. Byla vybudována kruhová odbavovací hala, nazývaná The Beehive (včelín), a podzemní vlakové nádraží, takže cestující mohli cestovat z nádraží Victoria až k letadlům bez přestupu. Po druhé světové válce byl Gatwick rekonstruován jako náhradní letiště za Heathrow. Z důvodu této rekonstrukce, která si vyžádala náklady ve výši 7,8 miliónů liber, byl Gatwick v období let 1956 až 1958 uzavřen. Rekonstruovaný Gatwick byl prvním letištěm s přímým železničním spojením na světě a s uzavřeným přístupem k letadlům; přístupové zastřešené nástupní koridory spojují odbavovací halu s nástupními můstky. == Současnost == Gatwick je nejrušnějším letištěm s jednou přistávací drahou na světě. Ročně odbaví více než 45 miliónů pasažérů cestujících do asi 200 míst. Charterové lety, které většinou nemohou využívat Heathrow, využívají místo toho Gatwick. Většina spojů do a z USA využívá Gatwick, protože Heathrow nepovoluje transatlantické spojení. Gatwick je také záložním letištěm společností British Airways a Virgin Atlantic Airways. Obecně platí, že parkoviště pro automobily jsou, hlavně v létě, přeplněná. Důvodem je omezení stavebních prací dané územním plánem a velký počet letadel využívajících Gatwick. == Budoucnost == Po poslední velké rekonstrukci v roce 1979 bylo s místními úřady dohodnuto, že do roku 2019 se letiště nebude rozšiřovat. S ohledem na zvýšení hlučnosti, znečištění a nutnosti demolice některých okolních vesnic vláda rozhodla, že místo vybudování plánované druhé přistávací dráhy bude podporovat rozšíření Heathrow a Stanstedu. Vlastník letiště Gatwick, společnost BAA, v poslední době předložila návrh na výstavbu druhé přistávací dráhy jižněji od letiště, což by vesnice Charlwood a Hookwood ponechalo na sever od této dráhy bez nutnosti demolice. == Odbavovací haly == Letiště má dvě odbavovací haly (severní a jižní), které jsou spojeny automatickým dopravním systémem. Severní (North Terminal) byla postavena v roce 1983. Byla to největší stavební akce na jih od Londýna v 80. letech 20. století. Hala byla uvedena do provozu v roce 1988 a v roce 1991 byla rozšířena. Jižní (South Terminal) byla vybudována v průběhu rekonstrukce letiště v 50. letech 20. století. V roce 1962 byly vybudovány dva nové nástupní koridory. Rekonstrukce původního nástupního koridoru proběhla v roce 1985 a původní odbavovací haly probíhá v současnosti. == Doprava na letiště == Jižní odbavovací hala se nachází přímo nad železniční stanicí, ze které pravidelně vyjíždějí vlaky do londýnské stanice Victoria nebo do Brightonu. Nejznámějším spojením je Gatwick Express. Železniční spojení poskytují i jiní dopravci, například Southern, Thameslink a Virgin Trains. Společnost Thameslink poskytuje přímé spojení s letištěm Luton. Další možností je autobusová doprava – spoje X26 Express Bus z východního Croydonu, nebo linky společnosti National Express, které spojují Gatwick s Heathrow i Stansteadem a okolními menšími městy v okolí Gatwicku. Letiště se nachází poblíž odbočky z dálnice M25, silnice A23 a jižního konce A217. V obvodu letiště jsou vybudovaná parkoviště (v letním období často přeplněná) pro krátkodobé i dlouhodobé parkování. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Letiště London Gatwick ve Wikimedia Commons Oficiální stránky | VERB_PHRASE | OTHER |
000128 | YouTube je největší internetový server pro sdílení videosouborů. Založili jej v únoru 2005 zaměstnanci PayPalu Chad Hurley, Steve Chen a Jawed Karim. V listopadu 2006 byl zakoupen společností Google za 1,65 miliardy dolarů (tehdy asi 37 miliard Kč).... | Kdy byl založen YouTube? | https://cs.wikipedia.org/wiki/YouTube | [
"v únoru 2005"
] | 65 | 149 | Založili jej v únoru 2005 zaměstnanci PayPalu Chad Hurley, Steve Chen a Jawed Karim. | [
{
"start": 78,
"end": 90,
"text": "v únoru 2005"
}
] | YouTube je největší internetový server pro sdílení videosouborů. Založili jej v únoru 2005 zaměstnanci PayPalu Chad Hurley, Steve Chen a Jawed Karim. V listopadu 2006 byl zakoupen společností Google za 1,65 miliardy dolarů (tehdy asi 37 miliard Kč). Google nyní provozuje tuto stránku jako dceřinou společnost, uživatelské účty mezi těmito společnostmi jsou propojené. YouTube povoluje svým uživatelům nahrát videa, zhlédnout je, hodnotit, sdílet a komentovat. Na YouTube jsou dostupné videoklipy, TV klipy, hudební videa, trailery k filmům a další jako například video-blogy, krátká originální videa, nebo vzdělávací videa. Od 9. 10. 2008 má YouTube i české rozhraní. Byla tak spustěná 25. služba Google v pořadí. Google kromě českého překladu serveru přinesl také spolupráci s místními partnery. Česko se stalo 22. zemí světa a desátou v Evropě, kde byl YouTube lokalizován. V roce 2010 server získal v soutěži Křišťálová Lupa 1. místo v kategorii publikační platformy. V říjnu 2015 byla spuštěna placená verze YouTube nazvaná YouTube Red, umožnující vypnout reklamy u videí a zhlédnout obsah navíc. První video bylo na YouTube publikováno 23. dubna 2005, jednalo se o "Me at the zoo" (Já v zoo), kde autor komentoval expozici slonů v zoologické zahradě v americkém San Diegu. Nahrávka měla necelých 20 sekund a natočil ji a na server nahrál Jawed Karim, jeden ze zakladatelů serveru. Původně byl server zaměřen na sdílení domácích videí, postupně ale přibyly hudební videoklipy, videohry nebo filmy. Některé z obsažených videí se staly fenomény v rámci světového nebo národních internetů s velkým počtem zhlédnutí. Od doby založení se zlepšovaly a dále zlepšují možnosti záznamových zařízení a přenosové kapacity a rychlosti sítí a s nimi roste také podporovaná kvalita videí na serveru. Průběžně se měnil a přizpůsoboval i layout a celková nabídka se stále vyvíjí a doplňuje o podporu nových technologií s vyššími technickými nároky. Podrobnější informace naleznete v článku Youtuber. V souvislosti s roustoucí popularitou YouTube se vynořuje i fenomén tak zvaných YouTuberů (YouTubers). Jedná se o (nejen) mladé tvůrce obsahu (videí), kteří kolem sebe budují komunitu svých fanoušků. Používá se pro ně i termín influenceři, vzhledem k tomu, že své fanoušky (uživatele) zasahují a ovlivňují i na jiných sociálních sítích (Facebook, Pinterest, atd.). YouTubeři nejsou klasickými celospolečenskými celebritami, ale pro svou cílovou skupinu mívají větší signifikanci než celebrity z tradičních médií. Je to proto, že se mohou prosadit jedině, když produkují vlastní obsah a pouze když vstupují do interakce s fanoušky. Pojítkem mezi celebritou a divákem je právě obsah, proto má vztah médium-divák i reálný obsahový základ, komunikace je více rovnostářská (oba sedí u počítače, YouTuberem se může stát každý, pod video lze napsat komentář a u tradičních celebrit je vždy mezi nimi a spotřebitelem nějaký typ bariéry, která zakládá nerovnost). YouTubeři se proto používají také v marketingu. Vzniká kolem nich rozsáhlá komunita a je tak možné tvrdit, že se pomalu stávají mainstreamovými celebritami. Vystupují na vlastních festivalech (např. Utubering), společenských akcích (např. Zlatý Slavík) mají agentury, které je zastupují (např. GameBoost). Začínají s nimi spolupracovat také orgány státní správy, které chtějí komunikovat s mladou generací (např. vzdělávání, propagace určitých myšlenek a doporučení jako nebezpečí řízení po požití alkoholu, atd.). V České republice první spolupráci s YouTubery v této oblasti navázala Rada vlády pro udržitelný rozvoj, která spolupracovala s Martinem Rotou při komunikaci Cílů udržitelného rozvoje. Jeho video mělo během několika hodin více zhlédnutí než Obamova řeč na podobné téma v OSN. YouTubeři dostávají za jejich počet odběratelů tvz. Play Button. Seznam play buttonů: Silver Play Button (Stříbrný Play Button) - dostávají ho za získání 100 000 odběratelů Golden Play Button (Zlatý Play Button) - dostávají ho za 1 000 000 odběratelů Diamond Play Button (Diamantový Play Button) - dostávají ho za 10 000 000 odběratelů YouTube má v roce 2015 dvě miliardy přístupů denně a každou minutou uživatelé nahrají 300 hodin nových videí. YouTube je tak po internetovém vyhledávači Google druhou nejnavštěvovanější webovou službou světa. Server je častým terčem kritiky, v některých zemích je přístup blokován. Nejčastěji bývá kritizováno porušování autorských práv, ze strany totalitních režimů a cenzorských organizací pak přílišná svoboda slova, jinými autory naopak cenzura z politických důvodů, pomlouvačný, zesměšňující obsah či zobrazování násilných scén nebo sexu. V souvislosti s plánovaným předplatným na rozšířenou hudební službu vyžaduje YouTube podepsání nové smlouvy s interprety, jejíž podmínky se ale nelíbí některým nezávislým vydavatelstvím, takže novou smlouvu odmítli podepsat. Americká asociace nezávislé hudby, která tato nezávislá vydavatelství zastupuje v USA a v Evropě, kvůli novým smluvním podmínkám požádala o vládní intervence. Český YouTube navštíví měsíčně 5,1 mil. unikátních českých uživatelů, podle průzkumu ho v květnu 2012 navštívilo alespoň jednou 82 % lidí připojených k internetu v České republice. V minulé době bylo třeba mít pro přehrávání videí na YouTube nainstalován Adobe Flash Player plug-in v internetovém prohlížeči, nicméně v současnosti přehrávač funguje na HTML5 API, které nevyžaduje žádný externí dodatek a YouTube se o Flash Playerovou verzi nestará. Každý uživatel YouTube může nahrát video dlouhé do 15 minut. Uživatelé, kteří jsou ověřeni (například skrz telefonní číslo) mohou nahrávat až 12 hodin dlouhá videa. Od roku 2005 se na YouTube mohly nahrávat jakkoliv dlouhá videa, limit 10 minut nastal v roce 2006, protože uživatelé na YouTube nahrávali obsah s autorskými právy - jako například filmy. V roce 2010 byl 10minutový limit rozšířen na 15 minut. Videa na YouTube lze nahrát také z mobilu. YouTube dovoluje nahrát videa v mnoha formátech: .AVI, .MKV, .MP4, .MOV, .DivX, .FLV, .ogg a .ogv. Ty obsahují video formáty jako například MPEG, MPEG-4, VOB a .WMV. Původně YouTube povolovalo jednu kvalitu videa a to 320x240 pixelů s MP3 audiem. Dnes je několik možností - 240p, 360p, 480p, 720p (HD), 1080p (HD+). Od roku 2014 je od 720p možnost přidat videa s 60FPS. V roce 2010 YouTube umožnilo nahrát videa v 4K, což je 4096×3072 pixelů. V červnu 2015 byla přidána možnost nahrát videa v 8K, což je 7680×4320 pixelů. 21. června 2009 oznámil Peter Bradshaw, že uživatelé budou moci nahrávat 3D videa. Od roku 2015 YouTube podporuje také 360 stupňová videa, kdy si uživatel může prohlédnout video ze všech stran, pouhým kliknutím a tahem. U mobilní verze otáčením mobilu (tuto funkci již YouTube nepodporuje). Podle studie americké společnosti Ellacoya Networks, vyrábějící analyzéry síťového provozu, se v roce 2007 YouTube podílel na celkovém internetovém provozu 10 % z celkových 18 %, které zabírá streamované video. V současnosti videem, které má nejvíce zhlédnutí, je Gangnam Style od jihokorejského rappera PSY. Zajímavostí je, že v den konspirátory předpokládaného konce světa, tj. 21. 12. 2012, dosáhl hranice 1 miliardy zhlédnutí. Nyní má přes 2,728 miliardy zhlédnutí. Nejsledovanějším videem na českém Youtube je překvapivě "Mňam Mňam bobík". Důvodem je fakt, že klip si většinou pouštějí malé děti nebo jejich rodiče a to většinou opakovaně, návštěvnost pak roste rychlým tempem, momentálně (k 7. 1. 2017 odpoledne) má přes 37,7 milionu zhlédnutí. | DATETIME | DATETIME |
010505 | ... Je vyvolaný rozdíly v tlaku vzduchu a rotací Země, dále se uplatňuje i síla tření. Při jeho popisu nás zajímá jeho směr, rychlost a ochlazovací účinek. Rychlost a směr větru se měří pomocí anemometru či profileru. == Směr větru == Směr větru se udává dle směru, odkud vítr vane – buď přesněji pomocí azimutu (0 až 360°), nebo v meteorologii pomocí světových stran (zpravidla s přesností na 22,5°, tj. s rozlišením na S, SSV, SV, VSV a V směr). S výškou (ve vertikálním směru) i vzdáleností (v horizontálním směru) od místa pozorování dochází ke změně směru větru – stáčení větru. Ke stáčení větru dochází i v samotném místě pozorování. == Rychlost větru == Rychlost... | Jak se jménuje stroj, pomocí něhož se měří rychlost a směr větru? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vítr | [
"anemometru či profileru"
] | 156 | 217 | Rychlost a směr větru se měří pomocí anemometru či profileru. | [
{
"start": 193,
"end": 216,
"text": "anemometru či profileru"
}
] | Vítr je vektor popisující pohyb zvolené částice vzduchu v určitém místě atmosféry v daném časovém okamžiku. Nejčastěji se jím rozumí horizontální složka proudění vzduchu v atmosféře. Je vyvolaný rozdíly v tlaku vzduchu a rotací Země, dále se uplatňuje i síla tření. Při jeho popisu nás zajímá jeho směr, rychlost a ochlazovací účinek. Rychlost a směr větru se měří pomocí anemometru či profileru. == Směr větru == Směr větru se udává dle směru, odkud vítr vane – buď přesněji pomocí azimutu (0 až 360°), nebo v meteorologii pomocí světových stran (zpravidla s přesností na 22,5°, tj. s rozlišením na S, SSV, SV, VSV a V směr). S výškou (ve vertikálním směru) i vzdáleností (v horizontálním směru) od místa pozorování dochází ke změně směru větru – stáčení větru. Ke stáčení větru dochází i v samotném místě pozorování. == Rychlost větru == Rychlost (síla) větru se klasifikuje buďto přesným určením jeho rychlosti (kilometry za hodinu, metry za sekundu, míle za hodinu), nebo ve stupních, které se určují odhadem podle Beaufortovy stupnice. Rychlost větru se v čase výrazně mění, proto se často udává průměrná rychlost větru (za určité období, např. 1 nebo 5 minut) a nárazová rychlost větru (maximální rychlost při jednorázovém nárazu). === Rychlost větru v obecných podmínkách === Spektrum rozložení hustoty rychlostí větru v dané lokalitě je poměrně dobře popsatelné Rayleighovým rozdělením jako speciálním případem rozdělení Weibullova. Jde o funkci f ( v ) = β η ( v η ) β − 1 exp [ − ( v η ) β ] , {\displaystyle f(v)={\frac {\beta }{\eta }}\left({\frac {v} . {\eta }}\right)^{\beta -1}\exp \left[-\left({\frac {v}{\eta }}\right)^{\beta }\right],} kde v je náhodně proměnná rychlost větru, β = 2 {\displaystyle \beta =2} je tvarový parametr rozložení a η {\displaystyle \eta } odpovídá střední hodnotě rychlosti větru η ≈ v ~ 0.886 {\displaystyle \eta \approx {\frac {\tilde {v}}{0.886}}} Je zřejmé, že maximum hustoty výskytu rychlostí bude vždy ležet vlevo od hustoty výskytu střední rychlosti větru. Pro reálné použití má smysl pracovat s pravděpodobností výskytu rozsahu rychlostí větru v intervalu (v1,v2), kterou lze určit jako P ( v 1 , v 2 ) = ∫ v 1 v 2 f ( v ) d v {\displaystyle P_{(v_{1},v_{2})}=\int _{v_{1}}^{v_{2}}f(v)\mathrm {d} v} === Profil větru === Vertikální profil větru je grafické nebo matematické vyjádření změny rychlosti nebo směru větru s výškou. V troposféře nejčastěji rychlost větru s výškou roste, což vedlo k odvození různých modelů – mocninový, logaritmický či logaritmicko-lineární. Skutečný vertikální profil je ovlivňován mnoha faktory, které matematické modely deformují: dynamická deformace – tlakový gradient, odstředivá síla, uchylující síla zemské rotace, drsnost povrchu; termodynamická deformace – teplotní zvrstvení.Změny ve směru a rychlosti větru, zvláště ty výrazné, jsou označovány jako střih větru. == Působení větru == Vítr je od pradávna ničícím živlem i pomocníkem člověka. Vichřice spolu s povodněmi jsou největším zdrojem škod v podmínkách střední Evropy, při poslední velké vichřici v listopadu 2004 došlo k poničení velké části lesů Vysokých Tater. Vítr je jedním z hlavních činitelů působících erozi a zvětrávání hornin. === Využití větrné energie === Nejčastěji se energie větru využívá pomocí větrné turbíny. Zejména v minulosti turbína konala přímo mechanickou práci - větrný mlýn mlel obilí, větrnými stroji se čerpala voda nebo poháněly katry. V současnosti se mechanická energie, získaná turbínou z energie větru, používá pro pohon alternátoru ve větrných elektrárnách. Vítr se také používá k pohonu dopravních prostředků, nejčastěji lodí (plachetnice). === Vliv větru na rostliny === Mezi podstatné vlastnosti proudění vzduchu s ohledem na poškození rostlin patří jeho směr, rychlost a teplota. Silný vítr spolu s teplem, nebo slunečním zářením může vést k nadměrné transpiraci, vítr nebo jím nesený materiál může mechanicky poškozovat pletiva rostlin. Vlivem intenzity proudění dochází k přímým škodám např. opad plodů, lámání větví, vyvracení stromů, typické deformace růstu ve směru převládajícího proudění.Pozitivním efektem je výměna vzduchu, snížení a zvýšení teplot, vítr může zabránit chladovému a tepelnému poškození. Vítr je významný pro rozmnožování anemofilních a anemochorních druhů rostlin. == Vítr na jiných planetách == Vítr nevzniká jen na planetě Zemi, ale je také na jiných planetách sluneční soustavy. Nejrychlejší vítr je na planetách Jupiter, Saturn a Neptun. Jupiter – Na Jupiteru dosahují větry díky tryskovému proudění rychlostí až 500 km/h Saturn – Větry na planetě Saturn dosahují v troposféře rychlostí až 1500 km/h Neptun – Rekordmanem je planeta Neptun, jejíž větry dosahují rychlostí až 2500 km/h == Odkazy == === Reference === === Literatura === BEDNÁŘ, Jan; ZIKMUNDA, Otakar. Fyzika mezní vrstvy atmosféry. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. 248 s. PECHALA, František; BEDNÁŘ, Jan, a kol. Příručka dynamické meteorologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1991. 372 s. ISBN 80-200-0198-0. === Související články === sluneční vítr řvoucí čtyřicítky tropická cyklóna === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu vítr ve Wikimedia Commons Galerie vítr ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo vítr ve Wikislovníku Téma Vítr ve Wikicitátech Vertikální profil rychlosti a směru větru na portálu ČHMÚ | CLAUSE | OTHER |
004600 | ... také voda. Nestravitelné zbytky jsou zahušťovány, vzniklé výkaly odchází konečníkem z těla ven. Na procesu tvorby stolice se významně podílí zde usídlené symbiotické bakterie – tzv. střevní mikroflóra. Tlusté střevo člověka je dlouhé 1,5 metru a má průměr 5–7 cm. Určit délku je však složité, protože délka je závislá na aktuálním tonu tračníků, který se mění v čase. Po smrti tonus klesá a tlusté střevo se tudíž prodlužuje. Na počátku tlustého střeva do něj ústí kyčelník tenkého střeva. Tenké střevo ale neústí přímo na začátek tlustého střeva, ale o několik centimetrů výše. Oddíl tlustého střeva níže od ostium oleocaecale (vyústění kyčelníku do slepého střeva) se označuje jako slepé střevo, z nějž vybíhá červovitý výběžek slepého střeva (apendix). Slouží jako imunitní orgán: obsahuje tak velké nakupení lymfatických uzlíků, že ho někteří autoři přezdívají tonsila abdominalis (břišní mandle).... | Jak dlouhé je lidské tlusté střevo? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tlust%C3%A9_st%C5%99evo | [
"1,5 metru"
] | 206 | 267 | Tlusté střevo člověka je dlouhé 1,5 metru a má průměr 5–7 cm. | [
{
"start": 238,
"end": 247,
"text": "1,5 metru"
}
] | Tlusté střevo (latinsky: intestinum crassum) je konečný úsek trávicí trubice, kde probíhá konečné zahušťování a vyměšování potravy z těla. V tlustém střevě se vstřebávají zbylé vitamíny a minerály a také voda. Nestravitelné zbytky jsou zahušťovány, vzniklé výkaly odchází konečníkem z těla ven. Na procesu tvorby stolice se významně podílí zde usídlené symbiotické bakterie – tzv. střevní mikroflóra. Tlusté střevo člověka je dlouhé 1,5 metru a má průměr 5–7 cm. Určit délku je však složité, protože délka je závislá na aktuálním tonu tračníků, který se mění v čase. Po smrti tonus klesá a tlusté střevo se tudíž prodlužuje. Na počátku tlustého střeva do něj ústí kyčelník tenkého střeva. Tenké střevo ale neústí přímo na začátek tlustého střeva, ale o několik centimetrů výše. Oddíl tlustého střeva níže od ostium oleocaecale (vyústění kyčelníku do slepého střeva) se označuje jako slepé střevo, z nějž vybíhá červovitý výběžek slepého střeva (apendix). Slouží jako imunitní orgán: obsahuje tak velké nakupení lymfatických uzlíků, že ho někteří autoři přezdívají tonsila abdominalis (břišní mandle). Přesto jeho přítomnost není u člověka zásadní: k chirurgickému odstranění (apendektomie) dochází relativně často při jeho zánětu (tzv. apendicitida) a jeho nepřítomnost nezanechává závažné důsledky. Slepé střevo je u člověka (a šelem) rudimentární orgán. U býložravců, zvláště pak u koně, se ale významně podílí na trávení celulózy. Tlusté střevo má kromě slepého střeva ještě další dvě části – tračník a konečník, které na sebe plynule přecházejí. V tračníku dochází ke vstřebávání vody a solí a k tvorbě stolice, v konečníku se vzniklé výkaly hromadí. Na konečník navazuje krátký řitní kanál, který ústí řitním otvorem na povrch těla. Sliznice tlustého střeva netvoří řasy ani klky, naopak obsahuje velké množství pohárkových buněk, které vylučují hlen. Do tlustého střeva se nevylučují žádné trávicí enzymy. Rozlišujeme následující oddíly tlustého střeva : slepé střevo (intestinum caecum) – nejširší část, uložena v pravé jámě kyčelní a ileocaekálním vyústěním na levém boku slepého střeva, červovitý výběžek (appendix vermiformis) – připojen na slepě zakončený dolní konec céka . tračník (colon) – hlavní část tlustého střeva, která obsahuje : tračník vzestupný (colon ascendens) – od slepého střeva po pravé straně vzhůru pod játra tračník příčný (colon transversum) – zprava nalevo pod játry a žaludkem ke . slezině tračník sestupný (colon descendens) – po levé straně dutiny břišní od sleziny do levé jámy kyčelní esovitá klička (colon sigmoideum) – od konce colon descendens do středu malé pánve konečník (rectum) - poslední úsek střeva v malé pánvi, navenek vyúsťuje řitním otvorem (anus) Stěna tlustého střeva je poměrně tenká, protože svalovina je redukovaná. Stěnu tlustého střeva tvoří čtyři části: Sliznice tlustého střeva bledá, nenese klky kryta jednovrstevným cylindrickým epitelem četné žlázy, dlouhé Lieberkühnovy krypty slizniční vazivo – obsahuje folliculi lymphatici solitarii – nejvíce ve slepém střevu, nahromadění lymfatické tkáně v appendixu lamina muscularis mucosae – . dobře vytvořena, podílné i cirkulární snopce Podslizniční vazivo řídké, obsahuje cévní a nervovou pleteň zasahují do něho shluky lymfocytů (uzlíky) ze sliznice Svalovina tlustého střeva vnitřní cirkulární, zevní longitudinální vrstva (tenká, v taeniích zahuštěná) sfinktery – místní nahromadění cirkulárních snopců Seróza tlustého střeva peritoneální povlak, navíc vytváří appendices epiploicae | NUMERIC | NUMERIC |
012267 | Puštík bělavý (Strix uralensis) je noční pták z čeledi puštíkovití. Žije v Evropě a Asii, na českém území patří mezi vzácné sovy, i když se jeho počty zvyšují. Puštík bělavý je po výru velkém naše druhá největší sova dobře poznatelná podle dlouhých ocasních per a charakteristického světlého zbarvení. Můžeme se s ním setkat i během dne nebo za soumraku. V jarních měsících se samec ozývá často už před setměním typickým hlubokým houkáním, které se nese až několik set metrů daleko. Puštík bělavý si v době hnízdění dokáže své teritorium srdnatě bránit. == Rozšíření == Vyskytuje se v jehličnatých i vlhčích listnatých lesích Evropy v její severní a severovýchodní části (Švédsko, Finsko, Pobaltí) a v severní části Asie (Rusko) až po severní Koreu a Japonsko. Izolované populace se vyskytují... | Podel čeho se dá dobře poznat Puštík bělavý? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pu%C5%A1t%C3%ADk_b%C4%9Blav%C3%BD | [
"světlého zbarvení"
] | 160 | 301 | Puštík bělavý je po výru velkém naše druhá největší sova dobře poznatelná podle dlouhých ocasních per a charakteristického světlého zbarvení. | [
{
"start": 283,
"end": 300,
"text": "světlého zbarvení"
}
] | Puštík bělavý (Strix uralensis) je noční pták z čeledi puštíkovití. Žije v Evropě a Asii, na českém území patří mezi vzácné sovy, i když se jeho počty zvyšují. Puštík bělavý je po výru velkém naše druhá největší sova dobře poznatelná podle dlouhých ocasních per a charakteristického světlého zbarvení. Můžeme se s ním setkat i během dne nebo za soumraku. V jarních měsících se samec ozývá často už před setměním typickým hlubokým houkáním, které se nese až několik set metrů daleko. Puštík bělavý si v době hnízdění dokáže své teritorium srdnatě bránit. == Rozšíření == Vyskytuje se v jehličnatých i vlhčích listnatých lesích Evropy v její severní a severovýchodní části (Švédsko, Finsko, Pobaltí) a v severní části Asie (Rusko) až po severní Koreu a Japonsko. Izolované populace se vyskytují v Karpatech a jejich blízkém okolí a ve východní a severovýchodní části Alp a jejich předhůří.[zdroj?]V České republice se vyskytuje jen velmi vzácně ve dvou oblastech: jednak v pralesních rezervacích v Beskydech, jednak bylo zaznamenáno jeho hnízdění v oblasti Šumavy a Českého lesa, kde byl od 30. do 70. let 20. století považován za vyhynulý druh. Současný výskyt v této oblasti je výsledek bavorského i českého reintrodukčního programu. Počet hnízdících párů se v Národním parku Šumava se v roce 2009 odhadoval na 15 až 20 párů, současný stav ovšem bude mnohem vyšší. Na Slovensku jde o 400–500 hnízdících párů. == Stanoviště == Pro úspěšné hnízdění této sovy mají nezastupitelnou roli staré a přestárlé stromy i jejich polorozpadlá torza. V nepříznivých letech, kdy je nabídka vhodné kořisti minimální, páry nemusejí zahnízdit vůbec. Ve středoevropských podmínkách se vyskytuje v lesích nad 400 metrů nad mořem, v oblibě má zejména staré bučiny. == Vzhled == Puštík bělavý vypadá jako výrazně větší, mohutnější a světlejší puštík obecný (délka těla asi 60 cm) a má ve srovnání s ním zřetelně delší ocas. Rozpětí křídel dosahuje obvykle okolo 120 cm, výjimečně až 170 cm. Zbarven je zpravidla nápadně světle, vyskytují se však i tmavá varianta. Obličej je okrouhlý, oči černohnědé. Samec a samice se navzájem neliší, samice však dorůstají větší mohutnosti (samec 540–730 g, samice 720–1200 g). Sezónní varianty zbarvení neexistují. Většinou je aktivní po setmění, ale občas loví i ve dne. == Chování == Puštík bělavý má velmi charakteristický hlasový projev: divoké "hu-hauhauhau", resp. "vůhu-hu-hu" s důrazem na první slabiku (trochu se podobá projevu holuba hřivnáče). Samice reaguje výkřiky "hé" nebo "ve", případně (v blízkosti hnízda) "chrú-chru-chru". Potravu tvoří hlodavci a další drobní savci, ptáci a hmyz. Tato sova je velmi nebojácná a dokáže urputně a agresivně bránit své hnízdo před jakýmkoli vetřelcem. Ve Švédsku dostal puštík pro tento povahový rys jméno "slaugula" tj. "útočná sova". == Rozmnožování == Puštík bělavý hnízdí v dutinách stromů nebo starých hnízdech dravců. Samice snáší 1–5 (obvykle 2–4) bílá vejce, na kterých sedí sama po dobu 27–34 dnů (ve středoevropských podmínkách zpravidla v dolní polovině rozptylu). Mláďata krmí rodiče asi 5 týdnů, po vylétnutí je ještě asi jeden měsíc přikrmují. Stejně jako u dalších puštíků rodiče své hnízdo urputně brání před vetřelci, výjimečně napadnou i člověka. == Poddruh puštíka bělavého == Biologická systematika rozeznává 7 až 10 poddruhů. Strix uralensis daurica Strix uralensis fuscescens Strix uralensis hondoensis Strix uralensis japonica Strix uralensis liturata - puštík bělavý severoevropský Strix uralensis macroura - puštík bělavý středoevropský Strix uralensis momiyamae Strix uralensis nikolskii Strix uralensis uralensis - puštík bělavý západosibiřský Strix uralensis yenisseensis. === Puštík bělavý severoevropský (Strix uralensis liturata) === je chován v ZOO Praha (2015). Na webových stránkách Zoo Praha a Zoo Ústí nad Labem je často uváděn pod názvem puštík bělavý pobaltský. === Puštík bělavý středoevropský (Strix uralensis macroura) === Centrum rozšíření tohoto poddruhu puštíka bělavého se nachází v karpatském oblouku. Jeho areál zasahuje na území České republiky západním výběžkem. V České republice se nachází přibližně 50 hnízdících párů a jeho stavy v České republice mírně stoupají. K posílení populace slouží program zastřešený Správou CHKO Třeboňsko a Zoo Hluboká. Na projektu se podílí i další zoologické stanice (např. Zoo Ostrava, Zoo Děčín, ZOO Praha, Zoo Bojnice) a další subjekty (např. Zoopark Chomutov a Stanice Pavlov). === Puštík bělavý západosibiřský (Strix uralensis uralensis) === Populace tohoto poddruhu čítá na 100 až 300 tisíc jedinců, kteří obývají především západní Sibiř. Jeho areál však zasahuje i do evropské části Ruska a na východ až k Ochotskému moři. Zástupce puštíka bělavého západosibiřského je možné zhlédnout v ZOO Brno (2016), kteří jsou reprezentanti geneticky čistého poddruhu. == Galerie == == Reference == == Literatura == Jan Dungel, Karel Hudes: Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Academia, 2001, ISBN 80-200-0927-2. S. 150. HANZÁK, Jan; BOUCHNER, Miroslav; HUDEC, Karel. Světem zvířat. II. díl - 2. část. Ptáci, str. 69–70. SVENSSON, Lars: Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Nakladatelství Ševčík, Itálie, 2012. 2. opravené a rozšířené vydání, ISBN 978-80-7291-224-7 == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu puštík bělavý ve Wikimedia Commons Galerie puštík bělavý ve Wikimedia Commons Reintrodukce puštíka bělavého středoevropského Nárůst početnosti puštíka bělavého v Beskydech BioLib.cz – Strix uralensis (puštík bělavý) [online]. BioLib.cz. Dostupné online. Hlas puštíka bělavého | ADJ_PHRASE | OTHER |
000939 | New York, oficiálně City of New York, v běžném užívání i New York City, je nejlidnatější město Spojených států amerických. Nachází se v jižním výběžku státu New York, při ústí řeky Hudson do Atlantského oceánu. Je centrem metropolitní oblasti, která zasahuje i do sousedních států a která patří mezi nejlidnatější na světě. Město bylo založeno Nizozemci v roce 1625 jako Nový Amsterdam, do rukou Angličanů se dostalo roku 1664. New York tvoří pět částí: The Bronx, Brooklyn, Manhattan, Queens a Staten Island. V letech 1785-1790 byl New York hlavním městem Spojených států a od roku 1790 je největším městem USA. V současnosti je jedním ze světových center obchodu a finančnictví. New York má také celosvětový vliv v oblasti médií, politiky, vzdělání, zábavy, umění, reklamy a módy. New York se za rok 2014 umístil na první příčce prestižního žebříčku nejvlivnějších módních metropolí světa a může oficiálně používat označení "Hlavní město módy".... | Kdo nechal založit město New York? | https://cs.wikipedia.org/wiki/New_York | [
"Nizozemci"
] | 324 | 427 | Město bylo založeno Nizozemci v roce 1625 jako Nový Amsterdam, do rukou Angličanů se dostalo roku 1664. | [
{
"start": 344,
"end": 353,
"text": "Nizozemci"
}
] | New York, oficiálně City of New York, v běžném užívání i New York City, je nejlidnatější město Spojených států amerických. Nachází se v jižním výběžku státu New York, při ústí řeky Hudson do Atlantského oceánu. Je centrem metropolitní oblasti, která zasahuje i do sousedních států a která patří mezi nejlidnatější na světě. Město bylo založeno Nizozemci v roce 1625 jako Nový Amsterdam, do rukou Angličanů se dostalo roku 1664. New York tvoří pět částí: The Bronx, Brooklyn, Manhattan, Queens a Staten Island. V letech 1785-1790 byl New York hlavním městem Spojených států a od roku 1790 je největším městem USA. V současnosti je jedním ze světových center obchodu a finančnictví. New York má také celosvětový vliv v oblasti médií, politiky, vzdělání, zábavy, umění, reklamy a módy. New York se za rok 2014 umístil na první příčce prestižního žebříčku nejvlivnějších módních metropolí světa a může oficiálně používat označení "Hlavní město módy". New York je také ohniskem mezinárodních vztahů a diplomacie, neboť se zde nachází sídlo Organizace spojených národů. New Yorku se díky celodennímu ruchu někdy přezdívá "Město, které nikdy nespí" (The City That Never Sleeps). Dalšími přezdívkami jsou "Velké jablko" (Big Apple) a "Gotham". Oblast byla v době objevu Evropany v roce 1524 obydlena asi 5000 indiány z kmene Lenape. Objevitelem oblasti byl Giovanni da Verrazzano, italský cestovatel ve službách francouzské koruny, který místo nazval Nové Angoulê (Nouvelle Angoulê). První evropskou osadu pod názvem Nový Amsterdam (Nieuw Amsterdam) založili Nizozemci na jižním cípu Manhattanu v roce 1614 za účelem obchodu s kožešinami. Vůdce nizozemských kolonií Peter Minuit koupil Manhattan od kmene Lenape v roce 1626 za 60 guldenů (dnes již vyvrácená legenda říká, že Manhattan byl koupen za skleněné korálky v hodnotě 24 dolarů). V roce 1664 dobyli město Angličané a přejmenovali je na New York na počest pozdějšího krále Jakuba II., tehdy vévody z Yorku a Albany. Na konci druhé anglo-nizozemské války získali Nizozemci kontrolu nad indonéským ostrovem Run, který byl v té době pro ně mnohem významnější, a Angličané si výměnou mohli ponechat kontrolu nad New Yorkem. Do roku 1700 klesla populace kmene Lenape na 200 osob. Význam New Yorku jako přístavu pod britskou vládou rostl. V roce 1754 byla chartou vydanou Jiřím II. založena na dolním Manhattanu Columbijská univerzita, v té době pod jménem Kings's College. Během Americké války za nezávislost se ve městě odehrála série bitev známých pod názvem Newyorská kampaň. V roce 1789 se v New Yorku sešel Kongres a první prezident George Washington byl inaugurován v budově Federal Hall na Wall Street. V roce 1790 předstihl New York Filadelfii jako největší město Spojených států. 19. století pro město znamenalo příliv imigrantů a stálý rozvoj. Vizionářský plán rozvoje z roku 1811 navrhoval rozšířit síť ulic po celém Manhattanu. V roce 1819 byl otevřen Erijský kanál, který propojil newyorský přístav se zemědělskými oblastmi na severu země. Místní politiku ovládla Tammany Hall, politické uskupení uvnitř Demokratické strany kontrolované irskými imigranty. Někteří členové obchodnické aristokracie prosazovali zřízení Centrálního parku, který nakonec vznikl v roce 1857. Na Manhattanu i v Brooklynu žila výrazná svobodná černá menšina. Otroctví v New Yorku existovalo do roku 1827, ale během 30. let se z New Yorku stalo jedno z center abolicionismu. Hněv nad odvody do občanské války (1861-1865) vedl roku 1863 k sérii nepokojů, jež byla jedním z nejvýraznějších případů občanské neposlušnosti v historii USA. V roce 1897 byla zformována moderní podoba New Yorku spojením Brooklynu (tehdy samostatného města), okresu New York (které tehdy obsahovalo části Bronxu), okresu Richmond a západní části okresu Queens. K propojení města přispělo otevření metra v roce 1904. Během první poloviny 20. století se město stalo světovým centrem průmyslu a obchodu. Bylo však postiženo několika tragédiemi. Roku 1904 shořel v úžině East River parník General Slocum, což si vyžádalo 1021 obětí. V roce 1911 vypukl požár firmy Triangle Shirtwaist Factory, kterému podlehlo 146 lidí, především šiček. Tato tragédie vedla k růstu odborů International Ladies' Garment Workers' Union a ke zvýšení bezpečnosti v továrnách. Ve 20. letech byl New York jedním z hlavních cílů stěhování černošského obyvatelstva z jižních unijních států během takzvané Velké migrace. V roce 1916 se New York stal domovem největší černošské komunity v Severní Americe. Černošský umělecký směr zvaný "harlemská renesance" kvetl v éře prohibice a obrovského ekonomického růstu, který se projevoval výstavbou pro New York charakteristických mrakodrapů. New York se v roce 1948 stal nejlidnatějším městem světa, když předstihl Londýn, který se na prvním místě držel déle než sto let. Během velké hospodářské krize byl roku 1934 starostou zvolen reformátor Fiorello H. La Guardia, čímž byla ukončena osmdesátiletá nadvláda Tammany Hall. Veteráni druhé světové války a imigranti z Evropy se podíleli na poválečném rozvoji města, který symbolizovaly například řady domů v jižním Queensu. New York získal po válce pozici globální metropole s Wall Streetem jako ekonomickým centrem světa, sídlem OSN jako centrem světové diplomacie a díky rozvoji abstraktního expresionismu se z New Yorku stalo i hlavní město světové kultury. V 60. letech postihly město ekonomické problémy, rasové napětí a růst kriminality, které dosáhly vrcholu v 70. letech. V letech 1976-1977 terorizoval město střelbou David Berkowitz; zabil 6 lidí a 7 zranil (později byl zatčen a odsouzen na doživotí). Vzkříšení finančního sektoru v 80. letech pomohlo zlepšit městský rozpočet. V 90. letech došlo k uklidnění rasového napětí, k dramatickému snížení kriminality a k masovému přílivu imigrantů z Asie a Latinské Ameriky. Ekonomiku města začaly ovlivňovat nové obory, například informační technologie, a v roce 2000 dosáhl New York dle sčítání lidu největšího počtu obyvatel v historii. Město bylo hlavním cílem teroristických útoků z 11. září 2001, když zde při zničení Světového obchodního centra zahynulo téměř 3000 lidí. V roce 2013 byl na místě útoků dokončen mrakodrap One World Trade Center. Mnoho místních památek je známo po celém světě. Socha Svobody zdravila miliony imigrantů, kteří připlouvali do Spojených států na přelomu 19. a 20. století. Wall Street, sídlo burzy na dolním Manhattanu, je od druhé světové války nejvýznamnějším světovým finančním centrem. Pro město jsou charakteristické mrakodrapy patřící stále mezi nejvyšší nejen ve Spojených státech, ale na celém světě, například Empire State Building, Chrysler Building a do roku 2001 tzv. dvojčata ve Světovém obchodním centru. New York je nejlidnatějším městem Spojených států s odhadovaným počtem 8 274 527 obyvatel (v roce 1990 to bylo 7,3 milionu). Obyvatelé města tak tvoří asi 40 % obyvatel státu New York a přibližně stejný podíl obyvatel newyorské metropolitní oblasti. V poslední dekádě počet obyvatel rostl a odhaduje se, že v roce 2030 dosáhne 9,2 až 9,5 milionu obyvatel. Dvěma základními demografickými charakteristikami jsou hustota zalidnění a kulturní diverzita. S hustotou zalidnění dosahující 10 194 obyv./km2 je New York nejhustěji zalidněným městem Spojených států s počtem obyvatel nad 100 000. Hustota zalidnění na Manhattanu dosahuje 66 940 obyv./km2, což je nejvíce ze všech amerických counties. S více než 8,2 miliony obyvateli, žijícími na ploše 1 214,4 km2 je New York zároveň nejhustěji zalidněným městem Spojených států. New York je kulturně a etnicky velmi rozmanitý. Historicky byl místem vstupu imigrantů na americkou půdu poté, co prošli kontrolou přistěhovalců na Ellis Island. Pojem melting pot byl poprvé použit pro označení imigranty obývaných čtvrtí na Lower East Side. Dnes je 36 % obyvatel města narozených mimo území Spojených států. Po Los Angeles a Miami je to třetí největší podíl ve Spojených státech. Zatímco v těchto městech jsou imigranti kulturně homogenní, v případě New Yorku neexistuje žádná dominantní imigranstká kultura. Největší počet současných imigrantů do New Yorku pochází z těchto deseti zemí: Dominikánská republika, Čína, Guyana, Mexiko, Ekvádor, Haiti, Trinidad a Tobago, Kolumbie a Rusko. Ve městě se mluví asi 170 jazyky. Newyorská metropolitní oblast je také domovem početné židovské komunity, největší mimo Izrael. V žádném městě světa nežije tolik Židů jako v New Yorku. Ke komunitě patří kolem 12 % obyvatel New Yorku, včetně lidí s židovskými předky. V New Yorku žije také asi jedna čtvrtina Američanů indického původu a největší černošská komunita ve Spojených státech. Dle údajů z roku 2005 existuje ve městě pět velkých etnických skupin, které tvoří Portorikánci, Italové, Karibové, Dominikánci a Číňané. Newyorská portotikánská komunita je největší mimo Portoriko. Italové přicházeli do města ve velkém počtu hlavně na začátku dvacátého století. Výraznou a šestou nejpočetnější komunitu tvoří Irové. V roce 2005 se v New Yorku mluvilo přibližně 170 jazyky a 36 % obyvatel se narodilo mimo Spojené státy. V New Yorku existuje silná disproporce mezi příjmy. Zatímco nejchudších pět procent obyvatel Manhattanu mělo v roce 2005 příjem 7 047 dolarů, příjem nejbohatších pěti procent byl 52 krát vyšší, tj. 365 826 dolarů. Velké rozdíly jsou i v jednotlivých částech Manhattanu. V uvedeném roce 2005 byl mediánový příjem obyvatel sídlících v šesti blocích mezi ulicemi 5th Avenue, East 56th Street, Park Avenue a East 59th Street 188 697 dolarů. Na druhou stranu v části East Harlemu nacházející se východně od 1st Avenue a severně od East 119th Street, kde je obyvatelstvo tvořeno převážně chudými černochy a Hispánci, a 10 procent místních se narodilo mimo Spojené státy, dosahuje mediánový příjem pouze 9 320 dolarů. Zatímco příjmy vysoce příjmových skupin rostou, příjmy středně a nízce příjmových skupin stagnují. V roce 2006 byl průměrný týdenní příjem na Manhattanu 1 453 USD, což byl největší a také nejrychleji rostoucí příjem ve všech velkých counties ve Spojených státech. Na Manhattanu probíhá také baby boom, od roku 2000 vzrostl počet dětí do pěti let věku o 32 %. V New Yorku žije v bytech v osobním vlastnictví asi 33 % obyvatel, což není ani polovina amerického průměru, který dosahuje 69 %. Volných bytů jsou asi 3 až 4,5 %, což je výrazně pod pětiprocentní hranicí, na základě které může být nájemné regulováno. Regulované nájemné se uplatňuje u 33 % bytů. V New Yorku je obecně velmi problematické nalézt bydlení za akceptovatelnou cenu. New York se nachází na severovýchodě Spojených států, na jihovýchodě státu New York, přibližně na půli cesty mezi Washingtonem D. C. a Bostonem. Městem protéká řeka Hudson, která zde ústí do malého přírodního zálivu a následně do Atlantského oceánu. Většina města se nachází na ostrovech Manhattan, Staten Island a Long Island, díky čemuž je rozsah dostupné půdy omezen a vede k vysoké hustotě zalidnění. Řeka Hudson protéká údolím Hudson Valley do newyorského zálivu (New York Bay). Mezi New Yorkem a městem Troy má řeka charakter estuáru. Řeka Hudson tvoří hranici mezi státy New York a New Jersey. East River (česky Východní řeka) je ve skutečnosti pouze přílivová úžina (tidal strait), která prochází od Long Island Sound a odděluje Bronx a Manhattan od Long Islandu. Harlem River, což je rovněž přílivová úžina, spojuje řeku Hudson a East River. Pevnina byla neustále upravována lidskou činností, nejvýrazněji pak vysušováním pobřeží již od dob nizozemské kolonizace. Velmi intenzívně se to děje na dolním Manhattanu. Zde vzniklo v 70. a 80. letech 20. století Battery Park City, a to navezením hlíny a kamení ze stavby Světového obchodního centra. Především na Manhattanu byly lidskou činností zarovnány mnohé přírodně vzniklé nerovnosti. Rozloha New Yorku je 1214,4 km2, přičemž pevnina má rozlohu 789,5 km2 a vodní plochy rozlohu 428,8 km2. Nejvyšším bodem města je Todt Hill na ostrově Staten Island, který dosahuje do výše 124,9 metrů n. m. Vrchol je pokryt lesy, které jsou součástí tamějšího Staten Island Greenbelt. New York je tvořen pěti městskými částmi, které se kryjí s administrativní úrovní county. New York je dále složen z desítek až stovek čtvrtí, které mají mnohdy svou specifckou atmosféru a historii. Kdyby městské části byly samostatnými městy, čtyři z nich (Brooklyn, The Bronx, Manhattan a Queens) by patřily mezi deset nejlidnatějších měst Spojených států. The Bronx (Bronx County: 1 373 659 obyvatel) je nejsevernějším newyorským obvodem. Nachází se zde Yankee Stadium, domovský stadion týmu New York Yankees, nebo největší družstevně vlastněný obytný komplex ve Spojených státech, Co-op City. Kromě malé části Manhattanu známé jako Marble Hill je Bronx jedinou částí New Yorku, která se nachází na americké pevnině. V Bronxu sídlí Bronx Zoo, největší metropolitní zoo ve Spojených státech s rozlohou 107,2 ha a s více než 6 000 zvířaty. Bronx je místem vzniku rapu a hip-hopové kultury. Brooklyn (Kings County: 2528050 obyvatel) je nejlidnatější městská část v New Yorku. Do roku 1898 byl Brooklyn samostatným městem. V současnosti je pro něj charakteristická velká kulturní, sociální a etnická diverzita, nezávislá umělecká scéna, mnoho specifických čtvrtí a unikátní architektonické dědictví. Je to také jediná městská část s výjimkou Manhattanu, která má své obchodní centrum. K Brooklynu náleží dlouhá pláž a Coney Island založený v 70. letech 19. století jako jedna z prvních rekreačních oblastí ve Spojených státech. Manhattan (New York County: 1 620 867 obyvatel) je nejhustěji osídlená městská část, nachází se zde většina mrakodrapů a také Central Park. Manhattan je finančním centrem nejen města, ale i celého světa. Sídlí zde mnoho významných společností a také New York Stock Exchange. Na Manhattanu se nachází také sídlo OSN, několik univerzit, galerií, muzeí, divadla na Broadwayi, Greenwich Village a Madison Square Garden. Manhattan se neoficiálně dělí na dolní, střední a horní část. Horní Manhattan je pak dělen Central Parkem na Upper East Side a Upper West Side. Nad parkem se rozkládá Harlem. Queens (Queens County: 2 270 338 obyvatel) je nejrozlehlejší a etnicky nejdiverzifikovanější okres ve Spojených státech a díky rostoucí populaci by se mohl stát nejlidnatější newyorskou městskou částí. Původně se zde nalézalo několik malých měst a vesnic založených Nizozemci, dnes zde žije především střední třída. Jde o jediný velký okres ve Spojených státech, kde medián příjmů černochů dosahuje 52 000 USD za rok, což je více než u bělochů. Nachází se zde Shea Stadium, domovský stadion New York Mets a každoročně se zde koná U.S. Open. V Queensu se nacházejí také dvě největší newyorská letiště: Kennedyho a LaGuardiovo. Staten Island (Richmond County: 481 613 obyvatel) má nejvýraznější suburbánní charakter ze všech městských částí. S Brooklynem jej spojuje Verrazano-Narrows Bridge a s Manhattanem Staten Island Ferry, což je současně i jedna z nejpopulárnějších atrakcí ve městě, neboť nabízí skvělý výhled na Sochu svobody, Ellis Island a dolní Manhattan. Na Staten Islandu se nacházejí parky o rozloze 25 km2 s 56 km turistických stezek a jeden z posledních nedotčených lesů ve městě, které jsou od roku 1984 začleněny do systému ochrany přírody. Ačkoliv se město nalézá na pobřeží, je pro New York typické vlhké klima (Köppenova klasifikace podnebí - Dfa). Zimy jsou v New Yorku studené, ale díky umístění na pobřeží jsou zdejší teploty mírně vyšší než ve vnitrozemí. Každý rok zde napadne 63,5 až 88,9 cm sněhu. Období mezi posledním mrazivým dnem a prvním mrazivým dnem další zimy trvá v průměru 199 dní. Jara a podzimy jsou v New Yorku různorodá, od sněžných a studených, přes horké a suché až po chladné a deštivé. Léta jsou horká a suchá. Každé léto je v průměru v 18 až 25 dnech dosažena teplota 32 °C. Ačkoliv pro New York nejsou typické hurikány, mohou jej výjimečně zasáhnout, což se stalo například v letech 1821, kdy byl zaplaven dolní Manhattan a 1938, kdy byla poničena východní část města. Dlouhodobý vliv na podnebí má Atlantická multidekadická oscilace (Atlantic Multidecadal Oscillation), což je sedmdesátiletý cyklus oteplování a ochlazování, který má vliv například na frekvenci a sílu pobřežních bouří. Hromadná doprava je v New Yorku využívána nejvíce v celých Spojených státech. Spotřeba benzínu je na úrovni, na jaké byl celostátní průměr ve 20. letech . Díky používání hromadné dopravy bylo v roce 2006 v New Yorku ušetřeno 7 miliard litrů benzínu, což je polovina benzínu ušetřeného díky používání hromadné dopravy v celých Spojených státech. Díky vysokému zalidnění, nízkému využívání automobilů a vysokému využívání hromadné dopravy je New York jedním z energeticky nejefektivnějších měst ve Spojených státech. Průměrné emise skleníkových plynů v přepočtu na jednoho obyvatele města dosahují 7,1 tuny v porovnání s celostátním průměrem 24,5 tuny. V New Yorku je vyprodukováno pouze jedno procento skleníkových plynů vyprodukovaných v celých Spojených státech, ačkoliv zde žije 2,7 % obyvatel Spojených států. Průměrný obyvatel New Yorku spotřebuje jen polovinu elektrické energie v porovnání s průměrným obyvatelem San Francisca a čtvrtinu v porovnání s průměrným obyvatelem Dallasu. Vedení města se v posledních letech zaměřilo na snižování dopadů na životní prostředí. Vysoká míra znečištění vedla k rozšíření astmatu a dalších nemocí dýchacího ústrojí mezi obyvateli města. Politikou města je kupovat do svých budov energeticky efektivní vybavení. New York také vlastní nejvíce autobusů na zemní plyn a s hybridními motory v celých Spojených státech a také se zde objevily jedny z prvních taxíků s hybridním pohonem. Město bylo jedním ze žalobců v přelomovém sporu u Nejvyššího soudu Spojených států (Supreme Court of the United States) pod označením Massachusetts v. Environmental Protection Agency, kterým byla Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) donucena regulovat vypouštění skleníkových plynů. New York je také světovým lídrem v budování energeticky efektivních kancelářských budov, jejichž typickým zástupcem je Hearst Tower. Pitnou vodu získává New York z Catskill Mountains. Tato voda je natolik kvalitní, že nevyžaduje další chemické úpravy před distribucí spotřebitelům, což je možno jen v dalších čtyřech velkých amerických městech. Charakteristickým znakem New Yorku je nesmírné množství mrakodrapů, především pak na Manhattanu. V New Yorku se nalézá asi 5600 mrakodrapů a 48 z nich má přes 200 m, což je nejvíce na světě. Nejvyšší počet mrakodrapů na světě, ať už kancelářských nebo obytných, je dán především vysokou hustotou zalidnění, omezenou rozlohou dostupných pozemků a tudíž jejich vysokou cenou. V New Yorku se nacházejí výrazné budovy mnoha architektonických stylů. Woolworth Building (1913) postavená v novogotickém stylu s masivními prvky gotické architektury, které jsou rozpoznatelné z ulice, která je o desítky metrů níže. Zákon z roku 1916 omezil výšku mrakodrapů v závislosti na velikosti stavební parcely, aby sluneční svit dosáhl na ulice. Typickým zástupcem stylu Art Deco je Chrysler Building (1930) se svou charakteristickou zužující se špičkou. Mnozí architekti a historici považují Chrysler Building za architektonicky nejhodnotnější mrakodrap ve městě. Mezinárodní styl reprezentuje Seagram Building (1957). Condé Nast Building (2000) je zástupcem energeticky efektivních budov. Pro obytné oblasti jsou typické honosné řadové domy postavené z hnědého pískovce, ale i omšelé bytové domy postavené v období největšího rozvoje města mezi lety 1870 a 1930. Nejpoužívanějšími stavebními materiály jsou od velkého požáru v roce 1835 kámen a cihly. Stavební materiály nebyly jako v případě Paříže těženy přímo z podloží města, ale byly dováženy z různých vzdálených kamenolomů a tudíž mají odlišné odstíny. Specifikem New Yorku je velké množství dřevěných vodních nádrží umístěných na střechách. Jejich instalace byla vyžadována u budov majících přes šest pater, aby mohl být omezen tlak vody ve vodovodech, které by vysokým tlakem mohly být poškozeny. Ve 20. letech se do módy dostalo bydlení v domech v odlehlých oblastech města vybudovaných na základě idejí hnutí Garden city movement, například na Jackson Heights v Queensu, které se staly dostupnými díky výstavbě metra. "Zdá se, že kultura je ve vzduchu, jako součást počasí", napsal o New Yorku spisovatel Tom Wolfe. Mnoho významných amerických kulturních hnutí vzniklo v New Yorku, například Harlem Renaissance, která formovala černošskou literaturu ve Spojených státech. Město bylo centrem jazzového hnutí ve 40. letech a abstraktního expresionismu v 50. letech a místem zrodu hip-hopu v 70. letech. Lokální punková a hardcore scéna dosáhla vrcholného vlivu v 70. a 80. letech. V New Yorku má také dlouhou tradici židovská americká literatura. Mnoho populárních indie rockových kapel vzniklo v New Yorku v posledních letech, například The Strokes, Interpol, The Bravery, Scissor Sisters a They Might Be Giants. New York je považován za místo zrodu mnoha kulturních hnutí, například harlemské renesance v literatuře a výtvarném umění, abstraktního expresionismu (známého také jako Newyorská škola) v malířství, hip hopu, punku, salsy a Tin Pan Alley v hudbě. Město má několik částí, kde se soustřeďuje kulturní život. Významná střediska jsou mj. Lincoln Center a Rockefeller Center, v jehož blízkosti se nachází populární Radio City Hall. Světoznámá jsou divadla na Broadwayi, kde se uvádějí činohry a muzikály. V současnosti je to 40 divadel. Město dotuje místní kulturu více financemi než je roční rozpočet National Endowment for the Arts. Bohatí průmyslníci 19. století vybudovali síť kulturních center jako jsou Metropolitan Opera, koncertní síň Carnegie Hall (vybudovaná roku 1891) a Metropolitní muzeum umění (Metropolitan Museum of Art), které jsou celosvětově proslavené. Neméně slavné instituce jsou Muzeum moderního umění (Museum of Modern Art, MoMA), založené v roce 1929, a Guggenheimovo muzeum (Guggenheim Museum). Významné je rovněž Brooklyn Museum se sbírkou více než půl milionu uměleckých předmětů. Mezi menšími muzejními institucemi vyniká mj. Frick Collection, založené ocelářským magnátem Frickem, ve kterém lze poznat vzácná malířská díla starých mistrů. Elektrifikace města umožnila produkci propracovaných divadelních představení. Od 80. let 19. století jsou divadla na Broadwayi a podél 42. ulice (42nd Street) výkladní skříní komediálního, dramatického a také muzikálového divadelního umění. Představení, například od Harrigana a Harta nebo od George M. Cohana, byla často ovlivněna místními imigranty a často odrážela témata jejich nadějí a ambicí. V současnosti tvoří muzikály velkou část newyorské divadelní produkce. Největších 40 divadel s více než 500 místy je souhrnně označováno jako Broadway (nebo také Broadway Theatres) podle nejdelší newyorské ulice, která prochází také touto divadelní čtvrtí. Největší koncentrace divadel je v té části Broadwaye, které se souhrnně říká Times Square nebo v její blízkosti. Lincolnovo centrum (plným názvem Lincoln Center for the Performing Arts) je největším kulturním centrem ve Spojených státech. Nachází se v něm budova Metropolitní opery, New York City Opera (nyní uzavřena), Avery Fisher Hall, což je sídlo New York Philharmonic, New York City Ballet, Vivian Beaumont Theatre, proslulá konzervatoř Juilliard School, Alice Tully Hall a Jazz at Lincoln Center. Central Park SummerStage organizuje během léta představení v Central Parku a asi 1200 koncertů a dalších představení po celém městě. New York je jedním z center americké kinematografie. Manhatta (1920), první americký avantgardní film se natáčel v New Yorku. V současnosti se zde natáčí druhý nejvyšší počet filmů ve Spojených státech. V New Yorku sídlí více než 2000 uměleckých a kulturních organizací a více než 500 galerií různých velikostí. Turistika je významným zdrojem příjmů, protože město ročně navštíví asi 40 milionů turistů. Nejpopulárnějšími destinacemi jsou Empire State Building, Ellis Island, divadla na Broadwayi, muzea jako Metropolitan Museum of Art a další místa jako Central Park, Washington Square Park, Rockefeller Center, Times Square, Bronx Zoo, New York Botanical Garden, luxusní obchody na 5. a Madison Avenue a nebo události jako Halloween Parade v Greenwich Village, Tribeca Film Festival a vystoupení v Central Parku. Nejpopulárnější atrakcí je Socha svobody, jedna z ikon Spojených států. Newyorská gastronomie je ovlivněna imigranty. Židé a Italové proslavili místní pečivo , tvarohové koláče a newyorskou pizzu. Více než 4000 licencovaných pouličních prodejců, mezi nimiž je mnoho imigrantů, nabízí pokrmy ze středního východu jako jsou falafel a kebab, avšak nejpopulárnější jsou i nadále hot-dogy a preclíky. Ve městě s nachází také mnoho z nejvyhlášenějších amerických restaurací. V New Yorku se rozkládají parky o rozloze asi 113 km2 a také 22 km veřejných pláží. Gateway National Recration Area o rozloze tisíce akrů náleží do systému národních parků. Jamaica Bay Wildlife Refuge má rozlohu 36 km2 a pokrývá tak většinu Jamaica Bay. Central Park navržený Frederickem Law Olmstedem a Calvertem Vauxem je s 30 miliony návštěvníků nejnavštěvovanějším parkem Spojených států, což je o deset milionů více než u Lincoln Parku v Chicagu, který je druhý nejnavštěvovanější. Prospect Park v Brooklynu navržený taktéž Olmstedem a Vauxem má 36 ha velkou louku. Ve Flushing Meadows-Corona Parku v Queensu, který je třetí největší ve městě, se konaly světové výstavy 1939 a 1964. New York je světovou metropolí televize, reklamy, hudby a novinových a knižních nakladatelství a je zároveň i největším mediálním trhem v Severní Americe (následován Los Angeles, Chicagem a Torontem). Mezi místní mediální skupiny patří Time Warner, the News Corporation, the Hearst Corporation a Viacom. Sedm z deseti největších světových reklamních agentur sídlí v New Yorku. Tři ze čtyř největších hudebních labelů sídlí v New Yorku. V New Yorku se točí třetina amerických nezávislých filmů. Více než 200 novin a 350 časopisů má ve městě své sídlo a knižní nakladatelství zaměstnávají přes 25 000 lidí. Dvoje ze tří celostátně vydávaných novin mají redakci v New Yorku a to The New York Times a The Wall Street Journal. Mezi nejvýznamnější bulvární deníky vydávané ve městě patří The New York Daily News a The New York Post založený v roce 1801 Alexandrem Hamiltonem. Mnoho místních novin je zaměřeno na etnické menšiny, okolo 270 časopisů a novin vychází ve více než 40 jazycích. El Diario La Prensa je nejprodávanější a nejstarší newyorský španělsky psaný deník. The New York Amsterdam News sídlící v Harlemu je populární v černošské komunitě. The Village Voice jsou nejpopulárnější alternativní noviny. New York je centrem televizní tvorby, neboť zde sídlí čtyři největší americké stanice, ABC, CBS, FOX a NBC. Sídlí zde také mnoho stanic kabelové televize jako HBO, MTV, Fox News a Comedy Central. V roce 2005 bylo v New Yorku natáčeno přes 100 televizních pořadů. V New Yorku sídlí mnoho nekomerčních médií. Nejstarší nekomerční stanicí ve Spojených státech je Manhattan Neighborhood Network založená v roce 1971. WNET je největší místní nekomerční stanice a primární poskytovatel obsahu celostátní PBS. Nekomerční WNYC, které do roku 1997 vlastnilo město, je nejposlouchanějším rádiem ve Spojených státech. Město provozuje televizní stanici nyctv, která vyprodukovala několik pořadů o místní kultuře a politice oceněných cenou Emmy. New York má své zástupce ve čtyřech největších amerických sportovních ligách, přičemž všechny ligy mají své sídlo ve městě. New York je jedním z mála amerických měst, kde je baseball populárnější než americký fotbal. V rámci Světové série se zde odehrálo čtrnáct duelů mezi newyorskými týmy, přičemž těmto duelům se přezdívá Subway Series. New York je jednou z pěti metropolitních oblastí, která má v nejvyšší soutěži dva baseballové týmy (ostatní jsou Chicago, Washington-Baltimore, Los Angeles a San Francisco Bay Area). V současnosti New York v MLB reprezentují New York Mets a New York Yankees, které se během sezóny utkají šestkrát. Yankees se stali vítězi Světové série šestadvacetkrát a Mets dvakrát. Ve městě sídlily týmy New York Giants (nyní San Francisco Giants) a Brooklyn Dodgers (nyní Los Angeles Dodgers). Oba týmy se přestěhovaly do Kalifornie v roce 1958. Ve městě sídlí také dva týmy Minor league baseball a to Staten Island Yankees a Brooklyn Cyclones. Reprezentanty města v National Football League (americký fotbal) jsou New York Jets a New York Giants (oficiálně New York Football Giants), ačkoliv oba týmy hrají své zápasy na Giants Stadium v New Jersey. V National Hockey League reprezentují město New York Rangers, kteří hrají své domovské zápasy v Madison Square Garden a New York Islanders hrající v Nassau Veterans Memorial Coliseum ve městě Uniondale na Long Islandu. Tým New York Red Bulls reprezentuje město v Major League Soccer (fotbal). I tento tým ovšem hraje domovské zápasy v New Jersey v Red Bull Areně. V National Basketball Association jsou reprezentantem New Yorku New York Knicks a Brooklyn Nets a ve Women's National Basketball Association tým New York Liberty. První vysokoškolský basketbalový turnaj, National Invitation Tournament, se v New Yorku uskutečnil v roce 1938 a koná se zde dodnes. Rucker Park v Harlemu je slavné hřiště, kde se mnoho profesionálních sportovců účastní letní ligy. V New Yorku se také koná mnoho mezinárodních sportovních událostí. V Queensu se každý rok koná tenisové U.S. Open, jeden z Grand Slamových turnajů. Newyorský maraton je největším maratonem na světě a ročníky 2004-2007 jsou na prvních čtyřech místech mezi maratony co do počtu závodníků, kteří doběhli do cíle. V roce 2007 závod dokončilo celkem 38557 běžců. Millrose Games je každoroční atletický mítink, v jehož rámci se běží závod na jednu míli známý jako Wanamaker Mile. V New Yorku je také populární box a každoročně se zde koná několik turnajů, například Amateur Boxing Golden Gloves v Madison Square Garden. Mnoho sportovních odvětví je úzce spjato s komunitami imigrantů. Stickball, pouliční verze baseballu, hráli především mladíci z dělnické třídy italského, německého a irského původu ve 30. letech. Stickball se v ulicích hraje dodnes a jedna ulice byla v Bronxu přejmenována na Stickball Blvd. V posledních letech se v komunitách imigrantů z jižní Asie a Karibiku rozšířil kriket. Pouliční hokej, fotbal a basketbal jsou dalšími sporty, se kterými se lze na newyorských ulicích setkat. Díky skutečnosti, že na ulicích lze narazit na všemožné sporty a sportovce všech věkových kategorií, se New York občas označuje za "největší městské hřiště na světě. " Kriminalita byla v New Yorku na extrémně vysoké úrovni v 80. letech a ještě na začátku 90. let, kdy zde probíhala epidemie užívání drogy zvané crack. Od poloviny 90. let kriminalita postupně klesala a od roku 2005 je New York nejbezpečnějším z 25 největších amerických měst. V roce 2002 zde byla kriminalita na stejné úrovni jako ve městě Provo v Utahu a New York byl až na 197. místě z 216 amerických měst s více než 100 000 obyvateli. Násilná trestná činnost klesla mezi lety 1993 a 2005 o 75 %, a to v období, kdy na federální úrovni docházelo k jejímu nárůstu. V roce 2005 klesl počet vražd na nejnižší úroveň od roku 1963. V roce 2007 bylo spácháno méně než 500 vražd, což bylo poprvé od roku 1963, kdy začaly být publikovány tyto statistiky. Do roku 2012 poklesl počet vražd na celém území New Yorku na zhruba 350 případů. Sociologové a kriminologové se ohledně příčin dramatického poklesu kriminality v New Yorku neshodují. Dle některých tvrzení nastal tento pokles v důsledku účinných opatření vedení New York City Police Departmentu, například program CompStat a tzv. teorie rozbitého okna. Dle jiných názorů jsou hlavními důvody jak konec epidemie cracku, tak i příznivě působící demografické změny. V New Yorku působilo několik známých skupin organizovaného zločinu. Prvními byli Forty Thieves a Roach Guards působící ve čtvrti Five Points ve 20. letech 19. století. Ve 20. století zde působila mafie ovládaná Pěti rodinami. Gangy jako Black Spades vznikaly v New Yorku na konci 20. století. Od roku 1898, kdy byla zformována moderní podoba města, je New York metropolitní obcí se silným postavením starosty (mayor). Newyorská vláda je centralizovanější než je běžné u ostatních amerických měst. Vláda zodpovídá za veřejné školství, nápravná zařízení, knihovny, veřejnou bezpečnost, odpočinková zařízení, hygienická zařízení, dodávku vody a sociální služby. Starosta a členové zastupitelstva mají čtyřleté volební období. Newyorské zastupitelstvo je jednokomorové a má 51 členů. Starosta a členové zastupitelstva mohou být zvoleni jen na dvě po sobě jdoucí volební období. Současným starostou je demokrat Bill de Blasio, který nastoupil v lednu 2014 po Michaelu Bloombergovi. Bloomberg byl dlouholetý demokrat, který byl ovšem v roce 2001 zvolen starostou New Yorku jako republikán. V roce 2005 byl znovuzvolen, když dosáhl 59 % hlasů. V roce 2007 se stal nezávislým politikem. Je znám snahami získat kontrolu nad vzdělávacím systémem od státu, nebo agresivní veřejnou zdravotnickou politikou. Pro své druhé funkční období určil jako priority školskou reformu, snížení chudoby a přísnou regulaci držení zbraní. Spolu se starostou Bostonu Thomasem Meninem založil v roce 2006 organizaci Mayors Against Illegal Guns Coalition, jejímž cílem je "zlepšit bezpečnostní situaci odstraněním nelegálně držených zbraní z ulic." Demokratická strana má v New Yorku velmi silnou členskou základnu, neboť má za sebou 66 % registrovaných voličů. Ve volbách v New York City nevyhrál republikánský kandidát na úrovni státu New York nebo v prezidentských volbách již od roku 1924. Tématy politických kampaní jsou zde především finančně dostupné bydlení, vzdělání, ekonomický rozvoj a podpora zaměstnanosti. New York je nejvýznamnějším zdrojem darů politickým stranám ve Spojených státech. Čtyři z pěti poštovních směrovacích adres (ZIP Code), jejichž obyvatelé darují nejvíce peněz, se nachází na Manhattanu. Rekordní je v tomto ohledu směrovací adresa 10021 na Upper East Side, odkud získali při kampani v roce 2004 nejvíce peněz pro sebe oba prezidentští kandidáti, a to jak John Kerry, tak i George W. Bush. Pro New York je typická nerovnoměrnost v objemu daní zaplacených ať už na státní, nebo federální úrovni. Za každý dolar fedrálních daní obdrží New York služby v hodnotě jen 83 centů, takže ročně odevzdá na daních o 11,4 miliardy více než dostane zpět. Město také odesílá vládě státu New York o 11 miliard dolarů více, než obdrží zpět. Poblíž radnice se nacházejí United States District Court for the Southern District of New York, United States Court of Appeals for the Second Circuit a Jacob K. Javits Federal Building. Na Manhattanu sídlí New York Supreme Court, Appellate Division, First Department. V Brooklynu má sídlo United States District Court for the Eastern District of New York a New York Supreme Court, Appellate Division, Second Department. V každé městské části sídlí pobočka New York Supreme Court a ostatních soudů státu New York. V New Yorku se díky přítomnosti sídla OSN nachází také 122 diplomatických misí z celého světa. Systém veřejných škol v New Yorku, který spravuje New York City Department of Education, je největší ve Spojených státech. Přibližně 1,1 milion studentů navštěvuje více než 1200 škol prvního a druhého stupně. Ve městě funguje přibližně 900 dalších soukromých a církevních škol, přičemž některé z nich patří mezi nejprestižnější v celých Spojených státech. Ačkoliv se New York běžně neoznačuje jako univerzitní město, studuje zde přibližně 594 000 studentů vysokých škol, což je nejvíce ve Spojených státech. V roce 2005 měly tři pětiny obyvatel Manhattanu vysokoškolské vzdělání a jedna čtvrtina absolvovala navazující studium, díky čemuž patří Manhattan mezi oblasti s největším podílem vysokoškolsky vzdělaných obyvatel ve Spojených státech. City University of New York je třetí největší veřejnou vysokou školou ve Spojených státech. Ve městě působí veřejná Fashion Institute of Technology, která je součást State University of New York. Mezi nejznámější soukromé vysoké školy patří Barnard College, Columbia University, Cooper Union, Fordham University, New York University, The New School a Yeshiva University. New York je centrem medicínského a biologického výzkumu. Je zde udělováno nejvíce postgraduálních titulů v biologii ve Spojených států, působí zde 40 000 lékařů a 127 laureátů Nobelovy ceny působilo v místních institucích. Město dostává druhé nejvyšší dotace od National Institutes of Health ze všech amerických měst. V New Yorku sídlí mnoho biomedicínských výzkumných institucí, například Memorial Sloan-Kettering Cancer Center, Rockefeller University, SUNY Downstate Medical Center, Albert Einstein College of Medicine, Mount Sinai School of Medicine a Weill Cornell Medical College. New York Public Library, největší veřejná knihovna ve Spojených státech, má pobočky na Manhattanu, v Bronxu a na Staten Islandu. V Queensu sídlí Queens Borough Public Library, což je druhá největší americká veřejná knihovna. V Brooklynu sídlí Brooklyn Public Library. V rámci New York Public Library působí několik výzkumných institucí, například Schomburg Center for Research in Black Culture. V New Yorku se nachází mnoho z nejelitnějších a nejexkluzivnějších soukromých škol v zemi. Patří mezi ně například Brearley School, Dalton School, Spence School, The Chapin School, Nightingale-Bamford School, Convent of the Sacred Heart na Upper East Side; Collegiate School a Trinity School na Upper West Side; Horace Mann School, Ethical Culture Fieldston School a Riverdale Country School v Riverdale v Bronxu; a Saint Ann's School v Brooklyn Heights v Brooklynu. Taktéž některé veřejné školy jsou považovány za nejlepší v zemi, například Hunter College High School, Stuyvesant High School, The Bronx High School of Science, Brooklyn Technical High School, Bard High School Early College, Townsend Harris High School a LaGuardia High School. New York je spolu s Londýnem a Tokiem hlavním centrem globální ekonomiky. New York je centrem amerického finančnictví, pojišťovnictví a obchodu s nemovitostmi. Odhadovaný hrubý domácí produkt newyorské metropolitní oblasti dosáhl v roce 2006 952,6 miliard USD, což z newyorské metropolitní oblasti činí největší místní ekonomiku ve Spojených státech. V metropolitní oblasti je koncentrována většina ekonomické aktivity ve státech New York a New Jersey. V New Yorku sídlí mnoho nejvýznamnějších obchodních společností, například 44 společností ze seznamu Fortune 500. New York je unikátní i velkým počtem zahraničních společností působících ve městě. Jednu desetinu pracovních míst v soukromém sektoru tvoří zahraniční společnosti. Ve městě se nalézá několik z nejdražších světových nemovitostí. Dne 2. července 2007 byla prodána budova č. 450 na Park Avenue za 510 milionů USD, což znamená, že 1 m2 stál 17 104 USD. Předchozí rekord držela jeden měsíc budova č. 660 na Madison Avenue, kde 1 m2 stál 15 887 USD. Střední Manhattan je největším obchodním centrem ve Spojených státech a nachází se zde nejvíce newyorských mrakodrapů. Dolní Manhattan je třetím největším americkým obchodním centrem. Sídlí zde New York Stock Exchange a NASDAQ, dvě největší světové burzy cenných papírů co do průměrného denního objemu obchodů a celkové tržní kapitalizace. Více než 35 % procent příjmů ekonomiky generuje finanční sektor. Významným faktorem v místní ekonomice je i obchod s nemovitostmi, neboť souhrnná cena všech newyorských nemovitostí se v roce 2006 odhadovala na 802,4 miliard USD. Nejhodnotnější nemovitostí je Time Warner Center, jehož tržní cena byla v roce 2006 odhadována na 1,1 miliardu USD. Místní televizní a filmový průmysl je po Hollywoodu druhý největší ve Spojených státech. Kreativní odvětví jako média, reklama, móda, design a architektura zaměstnávají stále více obyvatel a New York v těchto oborech získává v porovnání s dalšími městy výraznou kompetitivní výhodu. Vzestupnou tendenci zaznamenávají také hi-tech obory jako biomechanika, softwarové inženýrství, herní design a internetové služby, což ještě zvýrazňuje fakt, že v okolí města končí podmořské optické kabely. Velké množství obyvatel je zaměstnáno v průmyslu, ale jejich počet postupně klesá. Mezi nejvýznamnější produkty vyráběné v New Yorku patří oděvy, chemikálie, kovové výroby, potraviny, nebo nábytek. Nejstabilnějším sektorem je potravinářství. Ve výrobě potravin je zaměstnáno více než 19000 obyvatel, mnohdy imigrantů s malou znalostí angličtiny a roční obrat dosahuje 5 miliard USD. Specifickým newyorským exportním artiklem je čokoláda, jejíž export dosahuje ročně hodnoty asi 234 milionů USD. Podrobnější informace naleznete v článku Doprava v New Yorku. Hromadná doprava je v New Yorku velmi důležitá. Přibližně jedna třetina amerických uživatelů hromadné dopravy a třetina uživatelů železnice žijí v New Yorku a okolních předměstích. Ve zbytku země naopak pro dojíždění do práce používá 90 % obyvatel automobily. New York je jediným městem Spojených států, kde většina domácností nevlastní automobil. Na Manhattanu jej nevlastní 75 % obyvatel, zatímco celostátní průměr je jen 8 %. Průměrný obyvatel New Yorku stráví dojížděním do práce jeden týden v roce, tedy 38,4 minuty denně, což je nejvíce z velkých amerických měst. Newyorské metro (oficiálně New York City Subway, běžně nazývané pouze subway), je největším systémem metra na světě co do počtu stanic, kterých je 468. Ročně metro přepraví 1,5 miliardy cestujících, což je třetí největší počet na světě. Newyorské metro je unikátní tím, že většina linek je v provozu 24 hodin denně, což kontrastuje s londýnským, pařížským či tokijským metrem, které jsou v noci uzavřeny. Verrzano-Narrows Bridge je nejdelší visutý most ve Spojených státech, Hollandův tunel byl prvním mechanicky odvětrávaným tunelem určeným pro automobily na světě. Ve městě je provozováno asi 12 000 charakteristických žlutých taxíků, Roosevelt Island je s Manhattanem spojen lanovkou a Manhattan je s dalšími místy uvnitř i mimo hranice města spojen trajekty. New York má největší flotilu autobusů ve Spojených státech. Železniční síť spojující předměstské oblasti ve státech New York, New Jersey a Connecticut má více než 250 stanic a 20 linek. V New Yorku se nachází dvě nejrušnější železniční stanice Spojených států, Grand Central Terminal a Pennsylvania Station. Do New Yorku směřuje nejvíce pasažérů mezinárodních leteckých linek v rámci Spojených států. V oblasti fungují tři velká letiště, John F. Kennedy International, Newark Liberty International a LaGuardia a plánuje se rozšíření Stewart International Airport, poblíž Newburghu. Tato tři letiště v roce 2005 využilo asi 100 milionů cestujících a vzdušný prostor nad New Yorkem tak byl nejhustější ve Spojených státech. Přibližně čtvrtina Američanů, kteří letěli v roce 2005 do zahraničí, využila letiště JFK a Newark. Díky masivnímu využívání hromadné dopravy, více než 120 000 cyklistům a mnoha pěším je New York energeticky nejefektivnějším velkým městem ve Spojených státech. Zatímco ve Spojených státech je pěší chůze a jízda na kole využívána jako forma dopravy v 8 % případů, v New Yorku to je 21 %. New York má také síť dálnic, které spojují město s New Jersey, Westchester County, Long Islandem a Connecticutem. Tyto dálnice využívají k dojíždění miliony obyvatel a jsou zde tudíž běžné dopravní zácpy, především během dopravní špičky. George Washington Bridge je považován za jeden z nejvytíženějších mostů na světě. Pro Manhattan je charakteristické dělení ulic na streets vedoucí z východu na západ a avenues vedoucí ze severu na jih. Mnoho newyorských ulic je celosvětově známo, například Fifth Avenue s luxusními obchody a obchodním domem Macýs, Wall Street jako sídlo burzy, nebo Broadway jako sídlo muzikálových divadel. New York má deset partnerských měst, z nichž devět je členy Sister Cities International. V tomto článku byl použit překlad textu z článku New York City na anglické Wikipedii. Edwin G. Burrows a Mike Wallace (1998). Gotham: A History of New York City to 1898, Oxford University Press. Anthony Burgess (1976). New York]', Little, Brown & Co. Federal Writers' Project (1939). The WPA Guide to New York City, The New Press (1995 reissue). Kenneth T. Jackson (ed.) (1995). The Encyclopedia of New York City, Yale University Press. Kenneth T. Jackson and David S. Dunbar (eds.) (2005), Empire City: New York Through the Centuries, Columbia University Press. E. B. White (1949). Here is New York, Little Bookroom (2000 reissue). Colson Whitehead (2003). The Colossus of New York: A City in 13 Parts, Doubleday. E. Porter Belden (1849). New York, Past, Present, and Future: Comprising a History of the City of New York, a Description of its Present Condition, and an Estimate of its Future Increase, New York, G. P. Putnam. z Google Books. Obrázky, zvuky či videa k tématu New York ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo New York ve Wikislovníku Téma New York ve Wikicitátech New York na OpenStreetMap NYC. gov - Oficiální stránky města NYCityMap - Interaktivní mapa města i se sítí metra NYCvisit. com - Oficiální turistická prezentace města | ENTITY | ORGANIZATION |
000130 | Seznam.cz je český internetový portál a vyhledávač. Byl založen roku 1996 Ivem Lukačovičem, a stal se jedním z prvních českých internetových katalogů a vyhledávačů v České republice. Vyhledávač a katalog firem postupně od roku 1998 doplňovaly další služby. K začátku roku 2013 firma provozovala více než 25 různých služeb a přidružených značek jako Email.cz, Firmy.cz, Mapy.cz, Sklik.cz, Sreality.cz, Sauto.cz, Stream.cz, Novinky.cz a další. Návštěvnost služeb Seznam.cz v českém internetu je přes 6,75 milionu unikátních návštěvníků měsíčně (stav z března roku 2014). Mezi nejnavštěvovanější služby patří podle údajů NetMonitoru Seznam.cz Homepage a Seznam.cz Email. Ivo Lukačovič založil Seznam.cz jako první katalogový server a vyhledávač na českém internetu v roce 1996. Do spuštění Seznam.cz Ivo údajně investoval 50 000 Kč, které měl našetřené. V roce 1998 přibyla freemailová služba Seznam.cz Email, provozovaná v doméně seznam.cz.... | Kdo založil Seznam.cz? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam.cz | [
"Ivem Lukačovičem"
] | 52 | 182 | Byl založen roku 1996 Ivem Lukačovičem, a stal se jedním z prvních českých internetových katalogů a vyhledávačů v České republice. | [
{
"start": 74,
"end": 90,
"text": "Ivem Lukačovičem"
}
] | Seznam.cz je český internetový portál a vyhledávač. Byl založen roku 1996 Ivem Lukačovičem, a stal se jedním z prvních českých internetových katalogů a vyhledávačů v České republice. Vyhledávač a katalog firem postupně od roku 1998 doplňovaly další služby. K začátku roku 2013 firma provozovala více než 25 různých služeb a přidružených značek jako Email.cz, Firmy.cz, Mapy.cz, Sklik.cz, Sreality.cz, Sauto.cz, Stream.cz, Novinky.cz a další. Návštěvnost služeb Seznam.cz v českém internetu je přes 6,75 milionu unikátních návštěvníků měsíčně (stav z března roku 2014). Mezi nejnavštěvovanější služby patří podle údajů NetMonitoru Seznam.cz Homepage a Seznam.cz Email. Ivo Lukačovič založil Seznam.cz jako první katalogový server a vyhledávač na českém internetu v roce 1996. Do spuštění Seznam.cz Ivo údajně investoval 50 000 Kč, které měl našetřené. V roce 1998 přibyla freemailová služba Seznam.cz Email, provozovaná v doméně seznam.cz. Postupně přibyly další služby. V roce 2001 Seznam disponoval ještě zpravodajstvím, TV přehledem, předpovědí počasí, kulturními a finančními přehledy, mapou ČR a komunitní službou Lidé.cz. V roce 2000 investovala do rozvoje Seznamu švédská investiční společnost Spray Ventures. S tím se Seznam.cz v roce 2000 změnil na akciovou společnost Seznam.cz, a.s. Do tohoto okamžiku provozoval Lukačovič Seznam.cz jako živnostník. Spray získal vstupem do Seznam.cz zřejmě až 30% podíl firmy. Přesné informace nelze do dnešního data hodnověrně získat z veřejných zdrojů.[zdroj?] Ivo Lukačovič i zástupci Seznamu na toto téma vždy odmítali podat přesnější informace. Jisté je pouze to, že Ivo Lukačovič měl 70 % akcií Seznamu a ostatní akcie na majitele držel někdo jiný. Spray vstupoval do Seznamu se záměrem provést IPO. Po splasknutí velké internetové bubliny však Spray snahu o IPO vzdal. Existují spekulace, že neprovedením IPO nedostál Spray svým závazkům ze vstupu do Seznam.cz. Tuto informaci Lukačovič, ani nikdo ze Seznamu nikdy neupřesnili. Z veřejných listin vyplývá, že se v roce 2003 Lukačovič rozhodl navýšit se svými 70 % Seznam.cz základní jmění, což se mu bez účasti Spraye podařilo, a navýšil tak svůj podíl v Seznam.cz na přibližně 90 %. Spray se později sloučil se společností Lycos Europe. Ta v roce 2005 od Iva Lukačoviče odkoupila část jeho akcií. Lukačovič se tak znovu stal 70% vlastníkem Seznam.cz. V roce 2003 také Lukačovič představil nového maskota společnosti psa Krastyho, který se od té doby objevuje na domovské stránce. V roce 2005 Seznam.cz nahradil dosavadní fulltextovou technologii od Jyxa svou vlastní. Tu od té doby dále vyvíjí a provozuje dodnes. V polovině roku koupil Seznam brněnskou společnost ATC, která provozovala freemail Email.cz. Seznam.cz službu následně včlenil do svého brandu a provozuje domény seznam.cz i email.cz pod svou freemailovou službou. V roce 2006 se hlavní sídlo Seznam.cz přestěhovalo z dosavadních kanceláří v Naskové ul. v Praze Košířích do kanceláří v ulici Radlická na pražském Smíchově. Ivo Lukačovič se v tomto roce rovněž vzdal přímého řízení Seznam.cz a předal exekutivu Pavlovi Zimovi, dosavadnímu technickému řediteli. Pavel Zima se tak stal CEO společnosti. Na místo technického ředitele se posunul Vlastimil Pečínka, dosavadní šéf vývojového týmu a dříve programátor služby Email.cz v brněnské společnosti ATC. Seznam.cz rovněž převzal od Czech On Line doménu a uživatele freemailu Post.cz. V roce 2006 proběhla většinou českých médii zpráva o údajném odcizení databáze hesel uživatelů na Seznam.cz Emailu. Tuto informaci vypustila televize Nova 7. dubna 2006 ve své hlavní zpravodajské relaci. Později se ukázalo, že se pouze jednomu studentovi střední školy podařilo na školní počítačové síti sniffovat hesla osmi jeho spolužáků, která následně umístil na své osobní stránky. Existuje i screenshot dané stránky s daty, nachází se na těchto stránkách. Celá kauza byla ukončena společným tiskovým prohlášením zástupců Seznam.cz a TV Nova, kde obě strany informaci o napadení databáze Seznamu dementovaly. Dotyčný student Modrák se v oné době těšil značné mediální pozornosti, kterou se chlubil na svých webových stránkách. V roce 2013 byly jeho osobní stránky už nefunkční. V roce 2007 koupil Seznam.cz ovládací podíl ve společnosti Global Inspiration, s.r.o., která provozuje video portál Stream.cz. V tomto roce prodal Lycos Europe svůj 30% podíl v Seznam.cz za v přepočtu 1,7 mld Kč společnostem Tiger Holding Four a Miura International. V roce 2008 přinesly Hospodářské noviny informaci o údajných jednáních zástupců Seznam.cz s investiční bankou Goldman Sachs, která měla najít pro Seznam.cz kupce. Tuto informaci dodnes popírají jak Ivo Lukačovič, tak zástupci Seznam.cz. Informace o chystaném prodeji Seznam.cz nelze dodnes potvrdit z žádných ověřitelných a neanonymních zdrojů. Spekulace utichly v období vypuknutí světové finanční krize, kdy například právě banka Goldman Sachs ztratila na burze přes 70 % hodnoty svých akcií. V roce 2010 poprvé společnost nedominovala v soutěži Křišťálová Lupa, poprvé byla předběhnuta společností Google. V tomtéž roce společnost získala v soutěži Křišťálová Lupa i 5. místo v kategorii vyhledávače a databáze, toto ocenění získala za server Mapy.cz. Také v kategorii komunikační služby získala 1. místo, za emailovou službu jež nabízí pod názvem Seznam Email, další ocenění získala za sociální službu Lidé.cz (2. místo v kategorii sociální sítě), za mobilní . přístup na své stránky (5. místo v kategorii mobilní služba) Během roku 2010 byl majoritní podíl Iva Lukačoviče převeden do kyperské společnosti HELIFREAK LIMITED, jež podle magazínu Lupa.cz a šéfa společnosti Pavla Zimy má být vlastněna Ivem Lukačovičem. Společnost má být od roku 2010 majitelem vrtulníku Eurocopter EC135P2. Na konci března 2011 koupil Seznam.cz od Miloše Petany zbývající 50% podíl ve společnosti Global Inspiration, s.r.o. a stal se tak 100% vlastníkem společnosti, která provozuje videoportál Stream.cz. Seznam se rovněž pustil do prostředí slevových portálů a spustil vlastní verzi pod názvem Seznam TIP. V dubnu spouští podle odborných kritiků odvážnou podobu bulvárního serveru Super.cz, kdy radikálně odstraňuje řazení do kategorií a diskuze a nechává pouze sekvenčně řazené články. Během roku se také mapová služba Mapy.cz rozrostla o mobilní aplikaci pro mobilní telefony na platformě iPhone a Android. V polovině roku 2011 Seznam.cz provedl fúzi s dříve koupenou společností Global Inspiration, která provozovala videoserver Stream.cz. V druhé půlce roku pak Seznam.cz zakládá dceřinou společnost Mapy.cz, s.r.o. do které kupuje digitální část podniku svého mapového dodavatele - firmy PLANstudio, s.r.o.. Rok 2012 Seznam.cz zahajuje změnou v nejvyšším vedení. Pavel Zima odchází z pozice CEO a stává se generálním ředitelem. Na jeho místo nastupuje Michal Feix, který do té doby zastával pozici provozního ředitele. Seznam.cz spolu se změnou deklaruje zájem více se zaměřit na produktový rozvoj svých služeb. Na konci roku se firma stěhuje do pár metrů vzdálených nově vybudovaných kanceláří na pražském Andělu. Po vzoru konkurenčního Googleplexu vybudoval pro své zaměstnance horolezeckou stěnu, tři velké odpočinkové terasy nebo posilovnu. Rovněž představuje své plány na vybudování vlastního datového centra, která si doposud v Praze na dvou místech pronajímá. V roce 2013 Seznam.cz koupil za 85 milionů korun třetinový podíl ve společnosti Borgis. V roce 2016 společnost oznámila, že od obou minoritních akcionářů odkoupila 30% akcií společnosti. Cena za transakci nebyla zveřejněna. Firma Seznam.cz, a.s. získala celkově pouze 1 veřejnou zakázku v hodnotě 505 000 Kč a to v roce 2012.[zdroj?] Ze strukturálních fondů Evropské unie společnost získala v letech 2010 - 2015 37 milionů Kč. Portálu Seznam.cz v roce 2008 na českém trhu konkurovaly portály Centrum.cz a Atlas.cz, které ale ani po spojení nemají podle NetMonitoru takovou návštěvnost a trend, aby Seznam.cz překonaly. Největším konkurentem portálu je Google, především v oblasti fulltextového vyhledávání (v říjnu 2009 začal Seznam.cz používat nové fulltextové vyhledávání). Podle statistiky Navrcholu.cz byl v prosinci 2009 Seznam.cz nejpoužívanějším internetovým vyhledávačem v České republice (53,91 %), Google byl na druhém místě (32,85 %). Spolu s dalšími čtyřmi společnostmi ve světě - Baidu (Čína), Naver (Jižní Korea), Yahoo Japan (Japonsko) a Yandex (Rusko) - představuje Seznam.cz hrstku těch, které ve světě vzdorují globálnímu hráči Google na poli on-line vyhledávání. Seznam.cz je od svého počátku společností využívající především opensource technologie a produkty. Absolutní většina serverů běží s linuxovým operačním systémem Debian. Jako webové servery používá Seznam.cz podle letmého průzkumu telnetem nejčastěji NGINX, Apache webserver nebo Lighttpd. Většina aplikací je vyvíjena v Pythonu, C++. Jako databázové servery používá Seznam.cz MySQL, PSQL, HADOOP. Celkový počet serverů je ke konci roku 2008 pravděpodobně přes 1000, spotřeba IT vybavení Seznamu je okolo 200 kW. Seznam.cz byl ve svých začátcích hostován v síti CESNETu. V roce 1998 přešel pod poskytovatele Global One. Své servery a technologie pak přestěhoval v roce 2005 do telehousu TTC v pražských Malešicích. Po některých problémech služby Seznam.cz Email začalo budování druhé záložní serverovny, aby Seznam zajistil maximální dostupnost nejen freemailu, ale všech svých služeb. Druhou serverovnu v telehousu O2 Nagano v Pražském Karlíně zprovoznil v roce 2007. V roce 2015 Seznam.cz uvedl do ostrého provozu vlastní datové centrum s názvem Kokura, kam přemístil své servery z TTC. Seznam.cz se dnes pyšní duálním provozem, kdy většinu svých služeb provozuje v obou serverovnách paralelně. Seznam.cz je od roku 2007 připojen do českého peerovacího uzlu NIX.CZ. Od roku 2006 je členem sdružení RIPE, kde má vlastní autonomní systém, IPv4 adresní rozsah 77.75.72.0/21 a IPv6 rozsah 2a02:598::/32. Podle veřejných zdrojů používá Seznam tranzitní konektivitu od nejméně dvou poskytovatelů - Telefóniky a Dial Telecomu. Na začátku roku 2014 začal Seznam v pražských Horních Počernicích s výstavbou vlastního datacentra, která by mělo později pomoc v růstu služeb Seznamu i vlastní technické soběstačnosti. Datacentrum Seznamu podle plánů vyjde na 200 milionů korun. U datacentra by měl být kladen velký důraz na energetickou efektivitu a jeho návratnost by tak podle vyjádření Seznamu měla být do osmi let od dokončení stavby a plného spuštění. K březnu 2013 provozuje Seznam.cz necelých 30 služeb/značek, většinu z nich vyvíjených a spravovaných in-house. Do jeho portfolia patří Firmy.cz, Horoskopy.cz, Hry.cz, Lidé.cz, Spolužáci.cz, Mapy.cz, Novinky. . cz, Sport.cz, Super.cz, Stream.cz, Počasí.cz, Proženy.cz, Seznam.cz Email, Sdovolena. . cz, Sfinance.cz (nyní Porovnej24.cz), Spráce.cz, Sbazar.cz, Seznam TIP, Seznam Homepage, Sreality.cz, Zboží.cz, Sauto.cz, Sklik.cz, Seznam fulltext, Seznam Slovník, Seznam.cz prohlížeč nebo TV Program. Nedávno[kdy?] k těmto službám patřila také stránka Mixér.cz, kterou ovšem Seznam 31. srpna 2016 zrušil. Nejstarší služba z portfólia Seznam.cz od doby jeho vzniku. Na svém počátku obsahovala pouze rozcestník pro katalog firem a odkazů s bannerovou reklamou, která tvořila část příjmů, ze kterých byl provoz Seznam.cz financován. Později se na homepage přidaly další služby z portfólia, tak jak vznikaly. Jednou z prvních, ne-li první, byla v roce 1998 služba Seznam.cz Email. V roce 2006 se stala homepage Seznam.cz personifikovanou, kdy si každý uživatel po přihlášení může nastavit vzhled své homepage a obsah. V roce 2007 se Seznam.cz rozhodl odstranit ze své homepage veškerou reklamu a provozovat ji pouze jako svůj rozcestník nad další seznamácké služby s možností personifikace. Seznam.cz Homepage je podle údajů NetMonitoru s 6,0 mil. reálnými uživateli měsíčně nejnavštěvovanější stránkou Českého internetu (stav k prosinci 2013). V roce 2015 seznam spustil novou podobu homepage, která se ještě ladí. Seznam.cz Email je po Seznam.cz Homepage nejviditelnější službou Seznam.cz. Na začátku roku 2008 obhospodařovala služba Seznam.cz Email přes 5 milionů aktivních emailových schránek. Seznam.cz Email je největší a zároveň nejpopulárnější freemailovou službou na českém internetu. Celkový počet všech schránek je přes 10 milionů. Do konce roku 2008 byla maximální možná velikost e-mailové schránky 2 GB. Od Vánoc 2008 byl limit zrušen. Standardní velikost schránky je 10 MB. Navýšení na neomezenou kapacitu je možné zasláním speciální aktivační SMS. Omezením "neomezené" schránky je limit 30 000 zpráv. V roce 2012 byla služba Seznam.cz Email redesignováno a v průběhu roku bylo do nové podoby přestěhováno cca 12 milionů schránek. V raném počátku měl Seznam.cz vlastní technologii nazvanou Kompas. Tu pro Seznam.cz naprogramoval Ivův tehdejší spolužák. Kompas následně vystřídala outsourcovaná služba od společnosti Empyreum. V roce 2003 vystřídal společnost Empyreum větší globální partner Google a Jyxo.cz. Od roku 2009 provozuje Seznam.cz vlastní fulltextový vyhledávač, orientovaný převážně na český a slovenský internet. Kromě základní funkčnosti podporuje tvarosloví (skloňování a časování), technologii sitemap. Vedle HTML formátu indexuje také XML, PDF a DOC. V jeho výdejové databázi se v roce 2013 nachází přibližně 750 milionů dokumentů převážně v českém a slovenském jazyce. Pro vyhledávání v zahraničním internetu outsourcoval Seznam.cz Google. Od července 2009 nahradil technologii Googlu produkt Microsoftu, Bing. Kromě toho spustil Seznam.cz v dubnu 2012 vlastní indexaci zahraničních webů. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam.cz prohlížeč. 15. prosince 2014 Seznam.cz představil vlastní webový prohlížeč pro platformy Windows a Mac OS, který doplnil již existující prohlížeč pro operační systém Android. První verze prohlížeče je postavena na aplikačním rozhraní node-webkit. Jádrem prohlížeče je Blink, tedy podobně jako u konkurenčního Google Chrome. Seznam v novém prohlížeči umožňuje mnohem snadnější přístup ke svým službám primárně pro nenáročné uživatele a prohlížeč je tak oproti jiným skoupější na funkce a možnosti instalace doplňků. Od 4. října 2016 spustila společnost službu Seznam Zprávy. Zpravodajský servis začala poskytovat třicetičlenná redakce, do níž přešli lidé z České televize, Novy, Českého rozhlasu, vydavatelství Economia či MAFRA. Jejího vedení se ujal někdejší zakladatel Aktuálně.cz Jakub Unger a zástupcem šéfredaktora Jiří Kubík. Třemi základními prvky zpravodajství se měly stát: proud krátkých textových zpráv či rychlých videí v průběhu dne, zpravodajské relace v čele s komentovanými večerními Zprávami na Seznamu a autorské pořady (např. Šťastné pondělí Jindřicha Šídla či Interview Zuzany Hodkové). Atlas.cz Centrum.cz Tiscali.cz Obrázky, zvuky či videa k tématu Seznam.cz ve Wikimedia Commons Portál Seznam.cz | PERSON | PERSON |
009053 | ... které jsou rozšířeny hlavně v jihozápadní Asii. == Rozšíření v ČR == V ČR se přirozeně žádný druh z rodu hyacint nevyskytuje. Druh hyacint východní (Hyacintus orientalis) je hojně pěstovaná okrasná rostlina. == Hyacint v zahradnictví == Čím větší je cibule, tím větší je potom květenství. Množení... | Vyskytují se v české flóře hyacinty? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hyacint | [
"ne"
] | 73 | 129 | V ČR se přirozeně žádný druh z rodu hyacint nevyskytuje. | [] | Hyacint (Hyacinthus L.) je rod jednoděložných rostlin z čeledi chřestovité (Asparagaceae). V minulosti byl řazen do čeledi hyacintovité (Hyacinthaceae), případně do čeledi liliovité v širším pojetí (Liliaceae s.l.). Některé druhy rodu hyacint (Hyacinthus) jsou někdy řazeny do příbuzného rodu Hyacinthella. == Popis == Jedná se o vytrvalé pozemní byliny, s cibulemi. Jsou to rostliny s oboupohlavnými květy. Listy jsou v přízemní růžici (cca 2-6 listů), jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou čárkovité až kopinaté, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, jsou v květenstvích, ve vrcholových hroznech. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech (3+3), které jsou na bázi srostlé v krátkou trubku, často modré, ale některé kultivary jsou i odlišných barev. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka. == Rozšíření ve světě == Jsou známy asi 3 druhy, které jsou rozšířeny hlavně v jihozápadní Asii. == Rozšíření v ČR == V ČR se přirozeně žádný druh z rodu hyacint nevyskytuje. Druh hyacint východní (Hyacintus orientalis) je hojně pěstovaná okrasná rostlina. == Hyacint v zahradnictví == Čím větší je cibule, tím větší je potom květenství. Množení těchto rostlin je dost neobvyklé, provádí se naříznutím cibule křížem. Poté se použijí stimulátory a na cibuli se vytvoří dceřiné cibulky, které se dopěstovávají. == Seznam druhů == Hyacinthus litwinowii – jihozápadní Asie Hyacinthus orientalis (hyacint východní) – jihozápadní Asie Hyacinthus transcaspicus – jihozápadní Asie a možná další == Odkazy == === Literatura === Klíč ke Květeně České republiky, Kubát K. et al. (eds.), Academia, Praha Nová Květena ČSSR, vol. 2, Dostál J. (1989), Academia, Praha === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu hyacint ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo hyacint ve Wikislovníku Taxon Hyacinthus ve Wikidruzích Hyacint na zahradnickém portále Zeleň.cz http://delta-intkey.com/angio/www/index.htm http://rbg-web2.rbge.org.uk/FE/fe.html | VERB_PHRASE | YES_NO |
011650 | ... typicky středozemní a patří k nejteplejším z Řecka, jeho ostrovů i celé Evropy. Léta jsou zde horká a suchá, zimy mírné se sněhem v horských oblastech a deštěm v nížinách. Za celý rok tu spadne pouze 500 mm srážek. Teploty na pobřeží zřídkakdy klesnou pod 10 °C, zatímco na horách může ležet sníh až do konce května. V zimě a v jarních měsících je Kréta vzhledem k vysokým teplotám, dostatku srážek a vysoké vlhkosti jeden z nejzelenějších ostrovů ve Středozemním moři. Hornatost Kréty dává jejímu počasí nevyzpytatelný charakter. Jeho změny mohou být velmi náhlé. V létě je... | Je Kréta hornatá? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A9ta | [
"ano"
] | 474 | 534 | Hornatost Kréty dává jejímu počasí nevyzpytatelný charakter. | [] | Kréta (též Candia, řecky Κ, anglicky Crete) je největší řecký a celkově pátý největší ostrov ve Středozemním moři. Zahrnuje více než 99 % rozlohy stejnojmenného kraje a nacházejí se na něm čtyři řecké regionální jednotky – Iraklio, Chania, Rethymno a Lasithi. Podle starořeckých mýtů je Kréta považována za místo zrození Dia – vládce olympských bohů. Hlavní město je Iraklio, dalšími významnějšími městy jsou Chania, Rethymno a Ágios Nikólaos, která zároveň představují centra jednotlivých prefektur. == Geografické údaje == Rozloha ostrova činí 8261 km2. Ze severu ho omývá Krétské moře (jižní část Egejského moře) a z jihu Libyjské moře. Kréta je hornatý ostrov, nejvyšší hora Psiloritis v pohoří Idi Ori má 2456 m n. m., druhá nejvyšší hora Páhnes v pohoří Levka Ori má 2453 m n. m. Severní pobřeží je pozvolné, na jihu však je strmé a jsou tam útesy. Krétu tvoří vápencová kra, která byla vytvořena při stejném vrásnění jako Balkánské pohoří. Výjimku tvoří Mesarská nížina, která je největší v celém Řecku. === Klima === Počasí na ostrově Kréta je typicky středozemní a patří k nejteplejším z Řecka, jeho ostrovů i celé Evropy. Léta jsou zde horká a suchá, zimy mírné se sněhem v horských oblastech a deštěm v nížinách. Za celý rok tu spadne pouze 500 mm srážek. Teploty na pobřeží zřídkakdy klesnou pod 10 °C, zatímco na horách může ležet sníh až do konce května. V zimě a v jarních měsících je Kréta vzhledem k vysokým teplotám, dostatku srážek a vysoké vlhkosti jeden z nejzelenějších ostrovů ve Středozemním moři. Hornatost Kréty dává jejímu počasí nevyzpytatelný charakter. Jeho změny mohou být velmi náhlé. V létě je ale téměř vždy slunečno a jasno s vysokými teplotami, které činí snesitelné jen severní vítr Meltemi, také nazýván Etesian. Teploty mají své maxima mezi 35 a 40 °C ve dne a mezi 25 a 30 °C v noci. Podzim je nejmírnější ze všech ročních období, teploty jsou vyšší než na jaře, ale není tak nesnesitelné horko jako v létě, a slunce svítí ještě poměrně dlouho. Déšť hrozí již od půlky října, ale s větší pravděpodobností spíše až od listopadu.Díky výšce pohoří, až 2453 m. n. m., které vytváří bariéru mezi jižní a severní Krétou, se v obou částech vyskytují jiné povětrnostní a teplotní podmínky. Turista by si měl být těchto rozdílů vědom. Lépe si pak bude schopen vybrat oblast Kréty pro ubytování i návštěvu z dostupných turistických lokací. Teplotní rozdíly mezi severní a teplejší jižní Krétou jsou asi 3 °C, přičemž teplota vody je podobná. Jednotlivé části ostrova Kréta mají ale i další rozdíly. ==== Východ ==== Východní část Kréty (oblast okolo městečka Sitia) je spíše sušší s menším množstvím srážek. Krajina je vyprahlá, některá území mají jen řídký porost nebo připomínají poušť (například Karoumbes). Teplota je celkově vyšší než ve střední a západní části. Mnoho koryt potoků a říček je kvůli tomu vyschlých a používají se jen jako cesty ke skrytým krásám pobřeží (například kaňon Hohlakies nebo Údolí mrtvých u Kató Zakros). ==== Západ ==== Pro oblast okolo města Chania a západní Kréty je typických více srážek a vlhkosti. Tato část ostrova je mnohem zelenější než východ. Průměrné teploty jsou o trochu nižší než ve východní části. Některé potoky a říčky jsou zavodněné celoročně, což podporuje větší hustotu keřů a stromů. ==== Jižní pobřeží ==== U jižního pobřeží bývají teploty vzduchu vyšší než na severu. Voda je však mnohem hlubší a rychleji se svažuje, proto bývá o jeden až dva stupně studenější. ==== Severní pobřeží ==== Na severním pobřeží jsou teploty vzduchu o trochu nižší než na jihu, pobřeží se ale naproti tomu svažuje postupně, proto je teplota vody vyšší a jsou zde celkově lepší podmínky ke koupání. ==== Hory ==== V horách je obecně chladněji než v nížinách nebo na pobřeží. V létě se pohybuje teplota okolo 15 – 20 °C. Všude je sucho a prameny a říčky jsou bez vody. Horské oblasti jsou často úplně vyprahlé a ve vyšších polohách bez vegetace. V zimě na horách sněží a v horních partiích pohoří Lefka Ori ("Bílé hory"), Psiloritis nebo Ida se sníh drží často až do května či června. === Fauna a flóra === Původní porost Kréty tvořily cypřišové a cedrové lesy, jejichž počet však značně poklesl kvůli hospodářství a kácení. V pobřežních oblastech roste nízká borovice halepská, mezi horami a přímořskou rovinou houštiny tvořené například vřesovcem, zakrslými duby nebo myrtou. Tyto porosty se nazývají macchie nebo garrigues. Pro Krétu jsou typické olivovníky, kterých tu roste kolem 25 miliónů. Na jaře je ostrov přímo zasypán květinami, především vlčím mákem, kopretinami, divokými tulipány nebo orchidejemi. Údajně tu roste přes 2000 různých druhů bylin a rostlin, 160 z nich se pak nevyskytuje nikde jinde na Zemi. Z bylin zde roste např. levandule, majoránka, oregano, rozmarýn, tymián, šalvěj a mnoho dalších. Na ostrově se pěstují ovocné stromy, vinná réva a mnoho druhů zeleniny a květin. Na suchých místech rostou agáve, rohovníky a fíkové kaktusy. I skrze rostlinstvo je vidět velká pestrost Kréty, která ještě více vynikne z mnoha volně dostupných fotek.Fauna svou rozmanitosti za flórou zaostává. Na ostrově žije jen jeden druh vysoké zvěře, divoká koza kri-kri. Z menší zvěře zde pobývají jezevci, lasičky a často je slyšet cvrkot cikád.Na Krétě žil trpasličí druh slona Palaeoloxodon, který byl velký jako největší známý druh psa. Trpasličí sloni na Krétě vyhynuli asi před 10 tisíci lety. == Historie == V době neolitu, tj. v 3. a 2. tisíciletí př. n. l., byla Kréta jedním z center velmi vyspělé mínojské civilizace, nazvané podle krále Mínóa. Ta po sobě zanechala ruiny svých paláců, z nichž největší je Knóssos. Znalost výroby bronzu, rozvoj hrnčířství a kovotepectví, obchodní styky způsobily, že se mínojská civilizace rozvinula ve významnou námořní velmoc. Původní písmo minojců zatím nebylo zcela rozluštěno. Někdy mezi lety 1470 až 1450 př. n. l. říše náhle zanikla. Spekuluje se o následcích erupce sopky Thera (Santorini) kolem roku 1550 př.n.l., silném zemětřesení v uvedených letech. Po pádu této civilizace, která na Krétě žila přes 1500 let, se ostrova postupně zmocňovaly jiné kultury - mykénská, dórská. V roce 67 př. n. l. ovládli ostrov Římané -Římská říše, za níž ostrov poměrně prosperoval, ačkoliv se dostal na periferii dění. V letech 395–823 a 964–1204 vládla ostrovu říše Východořímská, později Byzantská, v mezidobí roků 823–961 ostrov ovládli Arabové. Od konce roku 1204 město spravovala Benátská republika, která zde vytvořila svou kolonii Království Kandia. Následovala vláda Osmanská říše od roku 1669, která po dvaadvacetiletém obléhání dobyla Iraklio. V 19. století probíhal boj za připojení Kréty k Řeckému království, v roce 1898 dostal ostrov díky intervenci Velké Británie vlastní samosprávu (tehdy klesl podíl muslimů z asi 45 % na 11 %), roku 1913 byl ostrov oficiálně postoupen Řecku Na základě smlouvy z Lausanne byl i zbytek muslimské populace repatriován do Turecka, ačkoliv to de facto byli místní islamizovaní Kréťané. V roce 1941 byl ostrov obsazen nacisty při první parašutistické výsadkové vojenské akci v dějinách, ale nacisté při této vzdušné operaci utrpěli poměrně značné ztráty asi 4000–7000 vojáků. Po osvobození byl ostrov navrácen Řecku a dodnes je jednou z nejosobitějších oblastí Řecka s vlastním dialektem a uvědoměním. == Památky a turistické cíle == Samaria – nejdelší soutěska v Evropě Gortyn – první evropský zákoník vytesaný do kamene (viz Gortynský zákoník) Spinalonga – ostrovní pevnost chránící přístav Elounda Rethymno – přístav v benátském slohu Vai – jediná palmová pláž na Krétě Ierapetra – největší osada na jižním pobřeží Agia Marina, Platanias – nejznámější tur. oblasti === Mínojské paláce === Knóssos – hlavní a největší palác se 1400 místnostmi Faistos – nejstarší palác Kató Zakros Tilisos Malia == Letiště == Kréta má dvě mezinárodní letiště: Letiště Nikos Kazantzakis (kód IATA: HER, kód ICAO: LGIR) nedaleko města Iraklion Letiště Daskalogiannis (kód IATA: CHQ, kód ICAO: LGSA) nedaleko města Chania == Odkazy == === Poznámky === === Literatura === DIBELKOVÁ, Irena; ZÍKOVÁ, Marcela. Kréta: nejen po stopách mínojské civilizace. Historický obzor, 2000, 11(9/10), s. 194-201. ISSN 1210-6097. === Související články === Mykénská civilizace Invaze na Krétu === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Kréta ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Kréta ve Wikislovníku Oficiální stránky kreta.rovnou.cz, popisy jednotlivých míst na Krétě a všeobecné informace nakrete.cz, historie, mytologie, tradice, pláže, města, místa a spousta dalších užitečných informací Kréta - informace pro všechny o Krétě Kréta - Historie, města, vesničky, pláže, kláštery, tipy na výlety. | VERB_PHRASE | YES_NO |
005545 | ... získání důvěry nebo projevu úcty; se zvyšující se ctí tato pravděpodobnost roste. Čest je budována a udržována příkladným plněním závazků, vzdáváním se vlastních požitků nebo jejich vystavení riziku v nějaký prospěch jiného, pracovním nasazením, obecně takovým chováním, které je objektivně vnímáno jako žádoucí pro celou společnost. Pokles nebo ztrátu cti lze naopak očekávat od podvodu, zrady nebo zbabělosti. Čest patří mezi ty základní lidské pojmy, které je obtížné definovat: Websterův slovník uvádí osm různých významových odstínů slova. "Čest je – čest." V tradičních společnostech převládalo... | Kolik různých významových odstínů slova čest uvádí Websterův slovník? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cest | [
"osm"
] | 416 | 548 | Čest patří mezi ty základní lidské pojmy, které je obtížné definovat: Websterův slovník uvádí osm různých významových odstínů slova. | [
{
"start": 510,
"end": 513,
"text": "osm"
}
] | Čest (od slovesa ctíti) je vlastnost bytosti (entity, která používá přirozenou inteligenci), nejčastěji člověka, již lze charakterizovat jako morální kredit, vážnost, hodnověrnost nebo dobré jméno. Čest lze vyjádřit jako potenciál k získání důvěry nebo projevu úcty; se zvyšující se ctí tato pravděpodobnost roste. Čest je budována a udržována příkladným plněním závazků, vzdáváním se vlastních požitků nebo jejich vystavení riziku v nějaký prospěch jiného, pracovním nasazením, obecně takovým chováním, které je objektivně vnímáno jako žádoucí pro celou společnost. Pokles nebo ztrátu cti lze naopak očekávat od podvodu, zrady nebo zbabělosti. Čest patří mezi ty základní lidské pojmy, které je obtížné definovat: Websterův slovník uvádí osm různých významových odstínů slova. "Čest je – čest." V tradičních společnostech převládalo pojetí cti jako ocenění a úcty ze strany druhých, čest jako postavení, hodnost nebo pocta. S postupnou individualizací člověka a společnosti se zdůrazňuje spíše čest jako ocenění sebe sama, jako rys člověka, který se nemusí stydět sám před sebou. "Není to titul, co dává člověku čest, nýbrž člověk, který dodává čest titulu." (Machiavelli) V tradičních společnostech se vysoko cenila statečnost a odvaha, zejména v boji. Člověk, který by utekl před nepřítelem, ztrácel svou čest. "I když už mi zbývá jediná loď, musím pokračovat v ostřelování. Španělsko, královna i já dáváme totiž přednost cti bez lodí před loděmi beze cti." Naopak vysoké postavení, moc nebo štědrost přinášely s sebou úctu druhých, vyznamenání a pocty, a tedy čest. Dodnes mluvíme o "čestné funkci" (která přináší čest svému nositeli), "čestném předsednictví" (jež přináší čest firmě či konferenci), o "vojenské cti" a vojáci vzdávají poctu zbraněmi. V povoláních, kde jeden člověk rozhoduje o životech druhých jako vojenský velitel nebo kde musíme své životy někomu svěřit, například kapitánovi lodi nebo letadla, očekáváme, že se tito lidé řídí "etikou cti", to jest že za svá rozhodnutí ručí vlastní ctí i životem. Proto kapitán opouští tonoucí loď jako poslední. Pokud se člověka někdo dotkl, poškodil jeho čest, čest jeho ženy, rodiny, vlasti, bylo obvyklé, že bude svou čest hájit tím, že protivníka vyzve na souboj. Smysl byl v tom, že tím dával najevo, že si něčeho váží víc než vlastního života. U žen se "ctí" často rozumělo zachování věrnosti nebo panenství. V současné společnosti hovoříme o cti buďto tam, kde ji někdo ztratil, anebo kde se za něco zaručujeme vlastní osobou a její ctí – například při přísaze a slavnostním slibu. Pojmy jako "čestný (nečestný) člověk" nebo "čestné slovo" se však stále užívají a mají i svoji váhu. S představou cti souvisí také pocty a vyznamenání. | NUMERIC | NUMERIC |
008093 | Staroměstský orloj nebo také Pražský orloj jsou středověké astronomické hodiny, umístěné na jižní straně věže Staroměstské radnice v Praze. Orloj je poprvé doložen v listině z 9. října 1410. Orloji uprostřed dominuje astronomický ciferník a pod ním kalendářní deska. Na astronomickém ciferníku, odvozeném od astrolábu, lze odečíst různé časy, astronomické cykly, polohu Slunce a kterým souhvězdím zvířetníku právě prochází, polohu Měsíce nad nebo pod horizontem, jeho fázi a postavení vzhledem ke Slunci. Z kalendářní desky lze odečíst aktuální měsíc, den a nepohyblivé svátky křesťanského kalendáře. Nad astronomickým ciferníkem jsou dvě okna, v nichž se pohybují apoštolové. Orloj je dále doplněn sochami po okrajích, bustou anděla mezi okny apoštolů a ozvučeným kohoutem v horní části nad okny.... | Na jaké budově je umístěn Staroměstský orloj v Praze? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Starom%C4%9Bstsk%C3%BD_orloj | [
"Staroměstské radnice"
] | 0 | 139 | Staroměstský orloj nebo také Pražský orloj jsou středověké astronomické hodiny, umístěné na jižní straně věže Staroměstské radnice v Praze. | [
{
"start": 110,
"end": 130,
"text": "Staroměstské radnice"
}
] | Staroměstský orloj nebo také Pražský orloj jsou středověké astronomické hodiny, umístěné na jižní straně věže Staroměstské radnice v Praze. Orloj je poprvé doložen v listině z 9. října 1410. Orloji uprostřed dominuje astronomický ciferník a pod ním kalendářní deska. Na astronomickém ciferníku, odvozeném od astrolábu, lze odečíst různé časy, astronomické cykly, polohu Slunce a kterým souhvězdím zvířetníku právě prochází, polohu Měsíce nad nebo pod horizontem, jeho fázi a postavení vzhledem ke Slunci. Z kalendářní desky lze odečíst aktuální měsíc, den a nepohyblivé svátky křesťanského kalendáře. Nad astronomickým ciferníkem jsou dvě okna, v nichž se pohybují apoštolové. Orloj je dále doplněn sochami po okrajích, bustou anděla mezi okny apoštolů a ozvučeným kohoutem v horní části nad okny. Pohon orloje, hodin, astrolábu, kalendářní desky, apoštolů a doprovodných pohybů soch je zajištěn mechanickým hodinovým strojem, který v průběhu času prošel několika úpravami a zlepšeními. Již roku 1402 jsou zmiňovány hodiny na věži a roku 1410 zde byl hodinářem Mikulášem z Kadaně pravděpodobně ve spolupráci s astronomem Janem Šindelem postaven současný orloj. Kolem roku 1470 byla doplněna architektonická a sochařská výzdoba a roku 1490 orloj upravil hodinář mistr Hanuš. V druhé polovině 16. století upravil a zdokonalil Staroměstský orloj Jan Táborský z Klokotské Hory. Další opravy byly provedeny v průběhu 17. a 19. století. Při velké opravě v letech 1865 až 1866 byla také osazena nová kalendářní deska od Josefa Mánesa se symboly zvěrokruhu, měsíce a se znakem Starého Města pražského. 8. května 1945, na konci 2. světové války během Pražského povstání byl orloj značně poničen a jeho obnovení si vyžádalo celkovou rekonstrukci. Staroměstský orloj je patrně nejlépe zachovaný středověký orloj vůbec. Je jedním z nejznámějších turistických objektů Prahy a je součástí historického centra, které je zapsáno na seznamu kulturních památek UNESCO v ČR. V roce 1338 udělil Jan Lucemburský povolení staroměstským měšťanům, aby si zřídili radnici, a to v patricijském domě Wolflina od Kamene. Z východní strany domu byla pak na starších základech zahájena stavba věže na kterou byly v roce 1402 umístěny hodiny a později, v roce 1409 i zvon. Ve věži je také kaple, vysvěcená roku 1381, a v letech 1805 až 1807 byl dostavěn i ochoz věže. Původní hodinový stroj patrně pochází již z dob Karla IV., který pro Prahu nechal sestavit u hodináře-horologisty Martina. Na orloji později pracovali Jan, Albert a Mikuláš z Kadaně, jehož dílo může být označeno jako vznik orloje dnešních dnů. Nejstarší částí orloje je mechanický hodinový stroj a astronomický číselník, které vytvořil roku 1410 hodinář Mikuláš z Kadaně, pravděpodobně podle návrhu Mistra Jana Šindela, profesora filosofie, matematiky, astronomie a rektora pražské univerzity. Inspirací pro pražský orloj mohl být starší orloj, postavený v Padově roku 1344, případně i další evropské orloje. Sochařská výzdoba bezprostředně kolem ciferníku orloje pochází z dílen kamenické huti Petra Parléře, která stavěla i sousední kapli a v Čechách působila až do husitských válek. Okolní bohatá sochařská výzdoba pochází až z doby Vladislava II. koncem 15. století. Dlouho se mylně mělo za to, že orloj vytvořil v roce 1490 hodinář Jan Růže (zvaný také mistr Hanuš) se svým pomocníkem Jakubem Čechem. Podle pověsti byl Hanuš nakonec oslepen, aby již nikdy nemohl postavit podobné hodiny. Tento omyl je důsledkem nesprávné interpretace záznamů z doby, kdy jej spravoval Jan Táborský z Klokotské Hory. Omyl později vyvrátil až Zdeněk Horský. Roku 1962 se totiž objevila orlojnická kniha s opisem německé listiny z roku 1410, v níž radnice děkuje Mikulášovi z Kadaně za dobrou práci (na rozdíl od jeho předchůdce), orloj stručně ale přesně popisuje a za odměnu dává hodináři dům a velký roční plat. Předpoklad o autorství mistra Hanuše patrně souvisí s přestavbou Staroměstské radnice v letech 1470 až 1473, úpravami a změnami, které mistr Hanuš na orloji provedl. V průběhu staletí se orloj mnohokrát zastavil a byl několikrát opravován. Pravděpodobně v roce 1629 nebo 1659 byl k orloji přenesen i středověký bicí stroj z věže a přidány dřevěné sošky. Postupem doby zájem o orloj upadal, přestal lidi zajímat. V 18. století byl v kritickém stavu a pražský magistrát uvažoval o prodeji orloje do starého železa. O jeho záchranu se zasloužil český vlastenec a meteorolog, profesor Univerzity Karlovy Antonín Strnad, který chápal jeho historickou hodnotu a usiloval o jeho opravu. Po delším úsilí se mu podařilo přesvědčit magistrátního radu a posléze i celý magistrát k uvolnění finanční částky potřebné pro rekonstrukci. Za Strnadova odborného dohledu byla provedena oprava za 793 zlatých v letech 1787 až 1791 hodinářem Šimonem Landspergerem. O něco později patrně přibyly i figurky apoštolů. V průběhu další velké opravy v letech 1865 až 1866 byly uvedeny do chodu i astronomické funkce a přidána ozvučená soška kohouta. Původní pohon a krok stroje byl nahrazen daleko dokonalejším, takže orloj začal ukazovat přesný čas. Další oprava a rekonstrukce orloje byla dokončena v roce 1912, kdy byla do zdi vedle orloje zasazena pamětní deska (s mylně uvedeným autorstvím). Během Pražského povstání v posledních dnech druhé světové války byl orloj 8. května 1945 těžce poškozen při požáru staroměstské radnice, zasažené dělostřeleckým granátem. Naštěstí cihelná obezdívka ochránila stroj před větším poškozením, shořela však dřevěná konstrukce, na níž stál, i mechanismus s apoštoly. Škoda se tak zdála nenapravitelná a uvažovalo se o náhradě orloje moderním strojem. Po velkém úsilí zejména bratří Veseckých byl opravený orloj uveden do chodu v roce 1948. Při této opravě však byly nesprávně namalovány barevné horizonty na základní desce astronomického ciferníku. Kvůli této chybě orloj nesprávně ukazoval přechod noci a svítání (resp. soumraku) a to s odchylkou až 6 hodin. Chyba byla odstraněna teprve při opravě v roce 1979. Naposledy byl orloj rekonstruován na podzim roku 2005, kdy došlo ke zrestaurování soch a spodního kruhu od Josefa Mánesa. Dřevěné sochy byly zakryty sítí proti holubům. Prvním orlojníkem byl hodinář Mikuláš z Kadaně, jemuž je přisuzována stavba orloje. V roce 1475 převzal orloj mistr Jan Růže (Hanuš) a spravoval orloj až do své smrti roce 1497. Po něm převzal tuto funkci mistr Jakub příjmením Čech, který byl pravděpodobně synem Jana Růže a byl dobře seznámen s funkcí mechanismu. Mistr Jakub pak spravoval orloj až do doby krále Ferdinanda I., taktéž do své smrti. Po jeho smrti převzal funkci orlojníka Václav Zvůnek, který však nedokázal složitý stroj udržet v uspokojivém chodu. Po jeho smrti v roce 1552 byly klíče od orloje dány mistru Janu Šteinmeisseovi, hodináři z Plantnéřské ulice. Ten se však nechtěl o orloj starat, a tak městská rada předala správcovství orloje Janu Táborskému z Klokotské Hory. Pomocníkem Táborského v údržbě orloje byl Daniel Skřivan. Jan Táborský vykonával správce orloje do roku 1556, kdy mu byla správa odňata a orloj byl svěřen Václavu Tobiášovi, který jej spravoval do své smrti roku 1560, kdy se správcem stal opět Táborský. Jan Táborský za svého života vyučil svého zástupce Jakuba Špačka a zasvětil jej do tajů stroje. Když Jan Táborský roku 1572 zemřel, spravoval orloj podle jeho vůle Jakub Špaček přibližně do roku 1590. Dalším orlojníkem byl mistr Vavřinec od roku 1593, po něm Šimon Podolský z Olomouce a od roku 1624 Jiřík Švorcpach (Šworcpach). Zde souvislá řada známých starých orlojníků končí a dalším orlojníkem byl až P. Jan Klein, přibližně počátkem 18. století. Dnes se o orloj stará Petr Skála. Orloj kontroluje pravidelně každý týden v pátek a doma má na monitoru přenos z kamery z protějšího domu. Jan Táborský v době svého působení orlojníka popsal orloj takto: –Jan Táborský z Klokotské Hory, Zpráva o orloji staroměstském 1570 Původně byl celý orloj poháněn jediným strojem, který obstarával všechny čtyři pohyby astronomického ciferníku, od 16. století i pohyb kalendářní desky. Patrně v 17. století byl připojen i bicí stroj, snesený z věže a orloj doplněn o samostatný otáčivý pohon měsíční koule. Roku 1866 byl nepřesný krok nahrazen samostatným chronometrem, který hlavní stroj řídí, a ve 20. století dostaly měsíční ručka a čtyřiadvacetník samostatné pohony. Stroj orloje se skládá z několika částí (strojů), kde každá část (dílčí stroj) má svoji funkci a ovládá jednotlivé části orloje, tvořící jeden celek: stroj hlavní (jicí nebo také minutní stroj) stroj . ukazovací stroj čtyřiadvacetníku stroj bicí stroj měsíce stroj pro pohyb apoštolů stroj kalendářní Božkův chronometr Stroj hlavní, nazývaný také jicí (jdoucí) (něm. Gehwerk) a s ním spojený stroj ukazovací (pro pohyb Slunce, Měsíce a zvířetníku) byl poháněn závažím o hmotnosti 80 kg, které uvádělo celý stroj v pohyb. Stroj byl původně řízen vřetenovým krokem s lihýřem. Toto řešení kroku hodin bylo nepřesné (způsobovalo až čtvrthodinovou odchylku od přesného času denně) a roku 1866 byl krok nahrazen velmi dokonalým mechanickým chronometrem Romualda Božka, který hlavní stroj každou minutu uvolňuje a posouvá. Od té doby má orloj maximálně třísekundovou odchylku od přesného času za týden (někdy i jen půl sekundy). Všechny stroje jsou i dnes poháněny závažími, mají ale automatické natahování. Tři kola mají 365 (Slunce), 366 (Zodiak-Zvěrokruh) a 379 (Měsíc) zubů a jsou stejně velká. Všechny tři pohání pastorek s 24 zuby, který je propojený se strojem. Ukazovací stroj vede pomocí tří souosých hřídelů tři ukazatele pro Slunce, Měsíc a hvězdný čas se zvířetníkem. Stroj spouští v časových intervalech 30 a 60 minut a 24 hodin další pomocné stroje: bicí, zvonící, stroj pro pohyb apoštolů a stroj pro ovládání kalendářní desky. Po spuštění tyto stroje vykonají určené pohyby s přidruženým mechanismem a na konci svého cyklu se opět zastaví a mechanicky uzamknou. Zvonící stroj upozorňuje zvoněním na blížící se odbíjení hodin, které obsluhuje bicí stoj. Kalendářní stroj je také vypouštěn hlavním strojem a o půlnoci každých 24 hodin posune kalendářní desku o jeden den. Za ciferníkem je dále zabudován novodobý stroj čtyřiadvacetníku, který má samostatný pohon. Jádrem původní mechaniky orloje jsou tři kovaná ozubená kola o průměru 116 cm poháněná jedním společným pastorkem. Pro Slunce má kolo 366 zubů, pro Měsíc 379 zubů a pro zvířetník 365 zubů. V roce 1866 byl instalován opravný mechanismus pro chod měsíce ke korekci převodového poměru, který pro měsíc má být správně 378,8 zubů. Čtyřiadvacetník je mechanismus, sloužící k pootáčení vnějšího "staročeského" ciferníku, který má po obvodu 24 gotických číslic, a to tak, aby bylo možno odečítat staročeský čas, v němž den začínal západem Slunce. Kývavý pohyb čtyřiadvacetníku byl původně realizován klikovým mechanismem od kalendářního kola, jak jej již v roce 1570 popisuje Táborský. Tato konstrukce zaručovala, že střední odchylka čtyřiadvacetníku činila jen 4 minuty a dosahovala maximální hodnoty 11 minut koncem února a začátkem března. Zmíněný klikový mechanismus byl později odstraněn a nahrazen strojkem s reverzací chodu čtyřiadvacetníku. Toto zařízení bylo však velice komplikované a v praxi se neosvědčilo. Spouštěcí strojek se musel uvádět do pohybu čas od času ručně. Při rekonstrukci orloje v roce 1948 byl úplně vynechán a čtyřiadvacetník byl trvale nastaven do polohy 12 hodin nahoře a 24 hodin dole. Nový pohybový mechanismus pro samočinné natáčení čtyřiadvacetníku navrhl roku 1956 Dr. Emanuel Procházka ve spolupráci s Ing. Miroslavem Krajníkem. Tento mechanismus se samostatným hodinovým strojkem byl na orloj instalován 6. listopadu 1957 a pracuje dodnes. Bicí stroj nebyl v době vzniku orloje umístěn přímo za ciferníkem, ale samostatně ve věži v blízkosti zvonu. Teprve při pozdějších přestavbách, nejspíše v roce 1629 nebo 1659, byl přemístěn za ciferník, pevně spojen s hlavním strojem a pravděpodobně konstrukčně upraven. Bicí stroj se spouští hlavním strojem a odpočítává údery. Použitý "švarcvaldský" mechanismus se závěrkovým kolem s různě vzdálenými zářezy se běžně užíval u věžních i kukačkových hodin, na orloji však musí odpočítávat až do 24 a proto byl upraven. Vedle hlavního závěrkového kola je zde ještě malé závěrkové kolo a odbíjení se zastaví až když se zářezy v obou kolech sejdou. K odpočítávání se tak využívá zajímavá matematická hříčka, která na počest předpokládaného duchovního otce orloje Jana Šindela dostala název "šindelovská posloupnost". Vzácně se zdvojení závěrkových kol používalo i u jiných věžních hodin v Itálii. Dnes je Pražský orloj pravděpodobně jediný, kde dosud toto řešení funguje. Zobrazování Měsíce a jeho fází je technicky náročné. Obvykle se řešilo zvláštním hřídelem v ručce nebo pod ní, který otáčel měsíční koulí nebo clonou, čímž se zobrazují fáze Měsíce. Důmyslné mechanické řešení pro znázornění fází Měsíce na Pražském orloji, patrně ze 17. století, se odlišuje od předchozích i pozdějších konstrukcí a je skutečně unikátní součástí orloje i ve světovém měřítku. Měsíc znázorňuje koule o průměru 130 mm, jejíž povrch má tmavou a světlou polokouli. Změnou natočení polokoulí vzhledem k pozorovateli jsou vizuálně vytvářeny fáze měsíce, a to velmi originální mechanickou konstrukcí bez vnějšího pohonu, pouze s využitím gravitace. Uvnitř koule je ozubený věnec s vnitřním ozubením 57 zubů, do kterého zabírají dva půlzávity dvouchodého šneku. Šnek je spojen s malým závažím, které se volně otáčí kolem osy kolmé k rovině ciferníku. Jak ručka Měsíce během dne mění polohu, závaží se šnekem zůstává díky gravitaci ve svislé poloze a šnek tak pomalu pootáčí měsíční koulí kolem její osy. Mechanismus pro znázorňování fází měsíce není zcela přesný, jeho chyba je však zanedbatelná a vyžaduje korekci v intervalu 4 let (po více než pěti letech bez korekce by se mechanismus předbíhal o celý den). Zato, když Měsíční koule například přimrzne ke své ose, musí se její poloha opravit ručně. Stroj v měsíční kouli byl objeven a popsán při opravě v letech 1864 až 1865. Není známo, kdy byl vytvořen a na orloj osazen, ale podle technologie provedení se předpokládá, že teprve při opravě v roce 1659. Původní řešení zobrazování fází Měsíce (známé ze zprávy Táborského) patrně užívalo převod mezi hlavní osou ukazatele měsíce a vlastním ukazatelem, kdy se tento přes ozubený převod odvaloval po hlavní ose. Měsíc byl pevně spojen s ukazatelem a jak se tento natáčel kolem své osy, natáčela se i koule s fázemi měsíce. Podobný mechanismus mají i jiné orloje a v průběhu roku vykazuje odchylku až 4 dny od skutečné fáze měsíce. Kromě této cyklické odchylky produkuje také odchylku narůstající v čase, takže zhruba po 18 letech ukazuje přesně opačnou fázi měsíce, než jaká je na obloze. To byl zřejmě byl důvod, proč neznámý mistr v polovině 17. století vytvořil unikátní nový mechanismus poháněný gravitací, který vytváří odchylku jen poloviční (a cyklickou odchylku nemá). Stroj pro pohyb apoštolů a sošek je pomocný stroj, který se automaticky spouští každou hodinu v denní době, je umístěn v prostoru s ostatními stroji a pohyb je přenášen nekonečným řetězem do komůrky o patro výše. Apoštolové se pohybují na spřažených vozících a pákový mechanismus s vratnou pružinou zajišťuje jejich pootáčení za okny a jejich pohyby; sv. Petr zvedá ruku a žehná, sv. Pavel kývne na znamení souhlasu a sv. Tomáš zavrtí hlavou jako nevěřící. Jednoduchým zarážkovým systémem je od pohybu apoštolů odvozeno otevírání okenic i pohyby soch na vnějším plášti orloje (Smrtka, Lakomec, Marnivec, Turek). V období svátků (Zelený čtvrtek - Bílá sobota), kdy Smrtka nemá zvonit, je ovládající drát odpojen z mechanismu. Mechanismus dále ovládá pohyb křídel kohouta, jehož kokrhání je řešeno měchem, stlačovaným závažím. Při pohybu apoštolů se závaží nadzvedne a měch naplní vzduchem. Na konci produkce apoštolů je vzduch závažím z měchu hnán do tří trubek, které imitují kokrhání. Pohyb apoštolů předchází odbíjení orloje. Stroj, stejně jako sošky, byl roku 1945 zničen a byl postaven znovu. Kalendářní stroj tvoří hlavní kolo s 365 zuby po obvodu, které se spolu s kalendářní deskou každou půlnoc pootočí o jeden zub. Pouze v přestupném roce 24. února (podle reference) zůstane kolo jeden den stát. Po roce 1560, kdy byl správcem orloje opět Jan Táborský, byl mechanismus kalendářní desky spojen s hlavním strojem, který ji jednou za den uvolní a pootočí. Do té doby to musel orlojník vykonávat ručně. Božkův chronometr byl instalován do soustrojí až v roce 1866, aby se zvýšila přesnost a spolehlivost chodu stroje, který už neodpovídal potřebám doby. Náhrada původního lihýře s vřetenovým krokem za přesný řídící chronometr, který bude nadále každou minutu spouštět starý stroj, byla svěřena Romualdu Božkovi (1814 až 1899), synu hodináře a konstruktéra Josefa Božka. Tento regulátor se sekundovým kyvadlem a rtuťovou kompenzací teplotních změn zajišťuje potřebnou přesnost chodu. Chronometr má Denisonův gravitační krok a je dokladem vynikající konstruktérské i hodinářské práce. Od roku 1866 je chod pražského orloje definitivně řízen tímto chronometrem. Astronomická část orloje přestavuje model ptolemaiovské sluneční soustavy (Ptolemaiova zeměstředná soustava), uspořádaný jako astroláb poháněný hodinovým strojem. Hlavní stroj orloje pohání tři souosé hřídele přes ozubená kola s různým počtem zubů. Ta nesou tři ukazatele, které ukazují sluneční a hvězdný čas a pohyb Měsíce. Důmyslný systém táhel na ciferníku přitom posouvá symbol Slunce (zlaté sluníčko) a měsíční kouli po jejich ručkách, takže ukazují polohu Slunce vzhledem k horizontu i ve zvěrokruhu a polohu Měsíce. Základem viditelné části orloje je nepohyblivý velký kruh s barevným pozadím o průměru 2,6 metru. V modrém středovém kruhu je vyobrazen glóbus, ale netradičně severním pólem dolu. Je to z důvodu určení místa pozorování oblohy, tedy středová hlavní osa ciferníku prochází právě Prahou. Horní jasně modrá plocha je obloha nad horizontem. Černá a červená plocha pak představují část oblohy pod horizontem. Během dne se symbol Slunce nachází v modré části, v noci pak v černé části. Během svítání a soumraku prochází symbol Slunce červenou částí pozadí. V černém poli se symbol Slunce pohybuje během astronomické noci, kdy je Slunce více než osmnáct stupňů pod obzorem. V pražských podmínkách, na 51. stupni severní šířky, se sluneční symbol mezi 1. červnem a 13. červencem do černé části vůbec nedostane. V levé červené části, která představuje východ, jsou latinské nápisy AVRORA (svítání) a ORTVS (východ Slunce). V pravé části, která představuje západ, jsou nápisy OCCASVS (západ Slunce) a CREPVSCVLVM (soumrak). Zlaté římské číslice na okraji modrého kruhu tvoří ciferník běžného 24hodinového dne a pozlacená ručka zde ukazuje sluneční čas. Polední dvanáctka stojí na vrcholu v jasně modrém poli, půlnoční dvanáctka dole v černém poli. Orloj je dnes seřízen tak, že neukazuje místní sluneční čas, nýbrž občanský středoevropský čas UT+1, který odpovídá 15. stupni východní délky. Proti místnímu času se předchází o 2 minuty a 18 sekund. Zakřivené zlaté čáry rozdělují modrou plochu ciferníku na 12 částí a označují "přirozené" či "babylonské" hodiny, odpovídající 1/12 času mezi východem a západem Slunce. Denní hodiny pak odpovídají době, kdy je světlo, a noční době, kdy je tma. Délka této hodiny se v průběhu roku mění tak, jako se mění délka dne během roku. Symbol Slunce (zlaté sluníčko), které se po ručce slunečního času v průběhu roku posouvá, tak ukazuje "přirozený" čas, na nějž byli lidé ještě ve středověku zvyklí. Naopak, ručka na obvodu ciferníku ukazuje "mechanický" čas se stejně dlouhými hodinami během jednoho dne, tak jak jsou užívány dnes. Zde ovšem údaj času neříká, zda je světlo nebo tma: například v 6 hodin ráno je v létě světlo a v zimě tma. Toto lidem na mechanickém času dlouho vadilo a Staroměstský orloj je vzácným svědectvím tohoto důležitého přechodu ve vnímání času. Symbol Slunce (zlaté sluníčko) je ze zlaceného plechu a posouvá se po hlavní hodinové ručce táhlem, spojeným se zvířetníkem. Slunce oběhne ciferník jednou za 24 hodin a posouvá se po obvodu zvířetníku, který oběhne jednou do roka. Symbol Slunce ukazuje: den, úsvit, soumrak a noc výšku Slunce nad obzorem postavení Slunce ve zvěrokruhu přibližné kalendářní datum (dílek na obvodu zvířetníku odpovídá asi 5 dnům) na zakřivených zlatých liniích na modré ploše ciferníku lze odečítat "přirozený" či "babylonský" čas s různě dlouhými hodinami (černé arabské číslice) Měsíc obíhá po ciferníku v tropickém cyklu 27 dní, 7 hodin, 43 minut a 5 sekund. Vedle posuvu po ručce je skrytým mechanismem v měsíční kouli znázorňována i fáze měsíce, tedy světlá a tmavá polokoule. Na ručce hvězdného času je upevněn excentrický kruh se znameními zvěrokruhu. Ručka hvězdného času oběhne ciferník za 23 hodin 56 minut a 4 sekundy, pohybuje se tedy o něco rychleji než ručka slunečního času. Táhlo na ciferníku přitom posouvá symbol Slunce po jeho ručce tak, že se pohybuje po obvodu zvěrokruhu a ukazuje aktuální znamení. Každé znamení má úhlově stejnou velikost ale vzhledem k excentrickému usazení se toto jeví jako nestejně veliké úseky v dělení obvodu zvířetníku. Úsek každého znamení je přitom paprsky na obvodu zvířetníku rozdělen na 6 částí, což umožňuje přibližné odečítání kalendářního data. Konstrukční vada vzniklá během úprav v 19. století způsobila, že se symbol Slunce nepohyboval nad zvířetníkem, ale vně. Při další opravě byl proto zvířetník rozšířen o zlacený okraj, po jehož obvodu se symbol pohybuje. Zlatá hvězdička představuje jarní bod a ukazuje hvězdný čas. Čtyřiadvacetník je po staročeském (nebo také italském) způsobu rozdělen na 24 hodin a po obvodu označen arabskými číslicemi gotického tvaru na samostatném mezikruží. Mezikruží leží na vnějším okraji hlavního ciferníku s černým podkladem a zlaceným písmem. K odečítání času na ciferníku slouží dva pohyby. Kolik je hodin ukazuje zlatá ruka na čtyřiadvaceníku, který se však během roku také natáčí. Staročeský den totiž začínal západem Slunce (jako dodnes například v židovské liturgii), což konstruktéři orloje vyřešili natáčením ciferníku v rozmezí 60° v průběhu roku. Časový údaj na ciferníku tak závisí na roční době (v létě dlouhý den, v zimě krátký den). 24 hodin je tedy v nejdelší den roku odbíjeno v 8 hodin (SEČ) večer, při rovnodennosti v 6 hodin večer a v nejkratší den roku o 4. hodině odpolední. Staročeský čas tak udává počet hodin, které uplynuly od posledního západu Slunce. Zlatá ruka je hlavní ukazatel orloje a oběhne kruh za 24 hodin. Zasahuje přes celý průměr ciferníku, až po kývavou stupnici čtyřiadvacetníku, kde ukazuje staročeský čas. Zároveň ukazuje občanský (dříve také "německý") čas, v němž den začíná o půlnoci a má 2 × 12 hodin. Ciferník je označen římskými číslicemi I až XII, což bylo ve středověku a dlouho i v novověku obvyklé. Horní dvanáctka v modrém poli znamená poledne, dolní dvanáctka v černém poli půlnoc. Protože pohyblivé části ciferníku mohou číslice překrývat, je hlavní ručka protažena i k opačnému okraji ciferníku se shodnými čísly. Používání německého času v českých zemích zavedl císař Ferdinand I. v roce 1547. 12 pozlacených křivek v modrém poli, které se obloukem sbíhají od obvodu ke středu a jsou popsány černými arabskými číslicemi označují hodiny babylonské nebo také planetní. Dělí den od východu po západ Slunce na 12 stejných dílů, které jsou tudíž v průběhu roku různě dlouhé. Pomocí nich bylo možno určit planetu ke dni narození a původně byla na orloji umístěna i planetní tabulka v místě, kde je nyní kohout. Křivky protínají tři soustředné kružnice, jež představují obratníky Raka, Kozoroha a rovník. Takové dělení dne, tedy počítání hodin po východu slunce používali Babyloňané, Egypťané, Řekové, Římané a další národy. Vnitřní číselník zobrazuje XII. hodinu nahoře, XXIV. dole a VI. respektive XVIII. hodinu vlevo a vpravo. Hvězdný čas (též siderický) ukazuje zlatá hvězdička na ručce, s níž je pevně spojen i zvířetník. Hvězdný čas, užívaný v astronomii i v astrologii, se odvozuje od polohy "stálic", vzdálených hvězd na obloze. Hvězdný den je oproti slunečnímu asi o 4 minuty kratší. Rozdíl je způsoben tím, že se Země při jedné otáčce vůči hvězdám posune po své dráze kolem Slunce a Slunce již také není ve stejné poloze na obloze jako na počátku hvězdného dne. V průběhu jednoho roku činí tento rozdíl celý jeden den. Hvězdný čas udává, kolik hodin a minut uplynulo od posledního průchodu jarního bodu poledníkem. Hvězdný čas se odečítá z římských číslic. Po 23. září se k odečtenému času připočte 12 hodin, protože od 21. března uplynulo půl roku. V letech 1979 až 1982 ukazoval Staroměstský orloj letní čas. Přestavení orloje však vyžaduje mechanický zásah a navíc astroláb ukazoval polohu Slunce a Měsíce pro jiné místo na Zemi, konkrétně pro 30° východní délky. Dnes se přestavuje jen čas na malých boční cifernících a věžních hodinách radnice. Kalendářní deska od Josefa Mánesa z roku 1865 byla v roce 1880 nahrazena kopií od J. K. Lišky. Na desce jsou zobrazeny alegorie měsíců s venkovskou a zemědělskou tematikou. Menší obrázky představují znamení zvěrokruhu. Vnitřní obrázek se zlatými hradbami a věžemi je středověký znak Prahy. Na okraji kruhu je církevní kalendárium se jmény 365 světců a s názvy pevných svátků. Originál Mánesovy kalendářní desky je uložen v Muzeu města Prahy a jeho místo zaujímá kopie zhotovená Suchardovým přítelem z dětství, akademickým malířem Bohumírem Čílou roku 1946. Bohumír Číla (1895 až 1973) vynikal především jako restaurátor a po léta byl Staroměstský orloj restaurován právě jím, později pak jeho dcerou, akademickou malířkou a restaurátorkou Bohumírou Míšovou-Čílovou (1932 až 1997). Dny v roce jsou postupně označeny písmeny A až G, která se cyklicky opakují. Tato písmena sloužila k určování nedělí: v každém roce platí určité "nedělní písmeno" a všechny jím označené dny jsou v tomto roce neděle. Cisiojan je méně známá část kalendária a je umístěn po vnějším obvodu kalendářní desky orloje. Je to stará mnemotechnická pomůcka pro zapamatování nepohyblivých svátků v roce, tedy svátků významných světců. Text cisiojánu je složen ze slabik jmen světců a výplňkových slabik mezi nimi. Složený veršovaný text je sice poněkud kostrbatý, ale srozumitelný a zapamatovatelný. Celý roční cisioján má 365 slabik (stejně jako je dnů v roce). Ukázka přepisu prosincové části cisiojánu (významné slabiky jsou zde kurzívou): Po - sně - hu - Bá - ra - s Mi - ku - lá - šem - šla, v no - ci - Luc - ka - len - pře - dla, - po - vě - děl - To - máš - tre - stán: Na - ro - dil - se - Kri - stus - Pán. Cisiojány vznikaly přibližně od 12. století, v Čechách od 13. století, a používaly se až do 17. století. S nástupem tištěných kalendářů však jejich význam zanikl a téměř upadly v zapomnění. O umístění českého cisiojánu na kalendářní desce roku 1866 se přičinil Karel Jaromír Erben. Každou hodinu v denní dobu se ve dvou okénkách nad ciferníkem objevuje 12 apoštolů (se svými atributy). Význam zobrazování apoštolů nemá s odměřováním času žádnou spojitost, jejich význam je spíše náboženský a pro zaujetí kolemjdoucích. Oproti evangelijním výčtům dvanácti tedy na orloji chybí evangelista Matouš, jeden z Jakubů (zdroje se neshodují, který) a Jidáš Iškariotský, místo nich jsou na něm svatý Matěj, přibraný podle Skutků apoštolských místo Jidáše, a svatí Pavel a Barnabáš, kteří se apoštoly stali až v době raného křesťanství. Současné sošky dvanácti apoštolů vytvořil po roce 1945 sochař a loutkář Vojtěch Sucharda. Původní sochy apoštolů shořely při požáru radnice v květnu 1945. Kdy se pohyblivé figury apoštolů na orloji objevily, není přesně známo, neboť celý městský archiv téhož roku taktéž shořel. Protože však na vyobrazení z roku 1790 jsou ještě prázdná okénka, bylo to patrně v 19. století; s jistotou jsou tyto figury na orloji od roku 1866 po velké rekonstrukci. Původní sochy byly duté a vykonávaly jednoduchý pohyb natočení do okénka, tři z nich navíc vykonávaly při pohybu ještě další pohyb; zdvihání ruky, vrtění a přikyvování hlavou. Obrázky současných apoštolů Z Dvanácti chyběl Juda Tadeáš, místo něj byl svatý Pavel. Mimo apoštolů je na orloji dalších 9 dřevěných soch, některé konají drobné pohyby souběžně s pohybem apoštolů. Kohout: zakokrháním ukončuje představení apoštolů. Soška je pozlacená a je umístěna v komůrce nad okny apoštolů. Kokrhání je realizováno stlačeným vzduchem z měchu, který je hnán do tří trubek, socha kohouta je poslední, která byla na orloj osazena v 19. století. Horní řada vlevo: Marnivec: je pohyblivá socha horní řady vlevo a při pohybu si prohlíží vlastní tvář v zrcadle. Lakomec: je pohyblivá postava vedle marnivce, potřásá měšcem a kývá holí. Horní řada vpravo: Smrtka (kostlivec): je pohyblivá soška na pravé straně, otáčí přesýpací hodiny vyjadřující odměřování času života a tahá za provaz umíráčku, který je umístěn nahoře ve věžičce nad orlojem. Umíráček před opětovným spuštěním času zazvoní 73x. Turek: soška je považována za symbol rozkoše jako neřesti. Sítě kolem soch mají zamezit dosedání ptactva a tím znečisťování trusem. Dolní řada vlevo: Filosof zkoumající svět Archanděl Michael: socha archanděla nejprve svým kopím ukazovala na platný údaj na kalendářní desce, ale od Mánesova pootočení kalendária ukazuje na ukazatel v horní části ciferníku. Dolní řada vpravo: Astronom/Hvězdář sledující oblohu Kronikář zaznamenávající události a dějiny Asi nejznámější je pověst o mistru Hanušovi. –Julius Košnář, Další pověsti se vztahují k následujícím výjevům orloje: Starý orloj na věži radnice Kostlivec na starém . orloji Vrabec v lebce kostlivcově Ďáblovo oko Pověst o kostlivci na staroměstském orloji Pověst o sedmadvaceti popravených Staroměstského orloje se týkají i legendy, např. když se stroj zastaví, přijde válka, nebo legenda o tom, že ten, kdo zasáhne do orloje, zemře nebo zešílí. Několik let po vytvoření nové kalendářní desky zešílel i Josef Mánes. Staroměstský orloj i staroměstská radnice jsou pro svoji historickou významnost stále prezentovány jako hodnotná kulturní památka Česka a Prahy v tuzemsku i zahraničí. K 600 letům pražského staroměstského orloje byla 9. října 2010 provedena společností Tomato production v rámci projektu The Macula večerní videomappingová show osvětlující orloj. Motivy z orloje vyšly na československých poštovních známkách. Na třech známkách v edici "Dětem" z roku 1936 byl vyobrazen motiv Ledna z Mánesovy kalendářní desky. V roce 1978 vyšel aršík s motivy orloje u příležitosti světové výstavy známek. Astoláb je vyobrazen i na známce s nominální hodnotou 0,50 Kčs ze série věnované 125. výročí jednoty československých matematiků a fyziků. U příležitosti 600 let od první zmínky o orloji vyšla 16. června 2010 česká známka v nominální hodnotě 21 Kč. ČNB vydala 17. března 2010 pamětní stříbrnou dvousetkorunu k 600. výročí sestrojení Staroměstského orloje. Na téma orloje a mistra Hanuše je také český animovaný celovečerní film Kozí příběh - pověsti staré Prahy režiséra Jana Tománka z roku 2008. Model Staroměstské radnice s orlojem je umístěn jako jediná česká zajímavost v parku miniatur členských států EU Mini-Europe v Bruselu. V jihokorejském Soulu ve čtvrti Hongde od roku 2007 stojí, obklopena moderními domy a elektrickým vedením, replika části pražské staroměstské radnice, včetně věže a věrné a funkční repliky orloje (zmenšené 1:2). Uvnitř se nachází restaurace řetězce Castle Praha. Pražským orlojem je inspirovaný i orloj vybudovaný v letech 2006-2011 z distribuční trafostanice v Kryštofově Údolí. Její dominantou jsou také dvě okénka, ve kterých přes den pravidelně každou hodinu obíhá 12 vyřezávaných apoštolů, po stranách doplněné dalšími statickými i pohyblivými sochami a reliéfy. V roce 2011 bylo doplněno i zařízení zobrazující fáze měsíce a znamení zvěrokruhu. | ENTITY | ENTITY |
008186 | Thomas Alva Edison (11. února 1847, Milan, Ohio, USA – 18. října, 1931 West Orange, New Jersey, USA) byl americký vynálezce a podnikatel. Na jeho jméno je vedeno 2332 patentů, další tisíce jich registrovaly jeho firmy. Mezi nejznámější Edisonovy vynálezy patří fonograf (předchůdce gramofonu) a mylně je k nim počítána i žárovka, kterou ovšem pouze zdokonalil a nechal si patentovat. Edison je také zakladatelem dodnes vydávaného prestižního časopisu Science. V roce 1886 se přestěhoval do menšího města West Orange (asi 45 000 obyvatel), ve státě New Jersey na východním pobřeží USA. Zde vybudoval Glenmont – rozsáhlý areál výzkumných pracovišť, jehož celková rozloha činí 5,5 hektaru. Ten je dnes spravován jako národní památka Edison National Historical Site. Hlásil se ke křesťanskému vyznání, vynikal svojí podnikavostí, pracovitostí a cílevědomostí. Byl dvakrát ženatý, z každého manželství měl tři děti.... | Kdo vynalezl fonograf? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Thomas_Alva_Edison | [
"Edisonovy"
] | 219 | 383 | Mezi nejznámější Edisonovy vynálezy patří fonograf (předchůdce gramofonu) a mylně je k nim počítána i žárovka, kterou ovšem pouze zdokonalil a nechal si patentovat. | [
{
"start": 236,
"end": 245,
"text": "Edisonovy"
}
] | Thomas Alva Edison (11. února 1847, Milan, Ohio, USA – 18. října, 1931 West Orange, New Jersey, USA) byl americký vynálezce a podnikatel. Na jeho jméno je vedeno 2332 patentů, další tisíce jich registrovaly jeho firmy. Mezi nejznámější Edisonovy vynálezy patří fonograf (předchůdce gramofonu) a mylně je k nim počítána i žárovka, kterou ovšem pouze zdokonalil a nechal si patentovat. Edison je také zakladatelem dodnes vydávaného prestižního časopisu Science. V roce 1886 se přestěhoval do menšího města West Orange (asi 45 000 obyvatel), ve státě New Jersey na východním pobřeží USA. Zde vybudoval Glenmont – rozsáhlý areál výzkumných pracovišť, jehož celková rozloha činí 5,5 hektaru. Ten je dnes spravován jako národní památka Edison National Historical Site. Hlásil se ke křesťanskému vyznání, vynikal svojí podnikavostí, pracovitostí a cílevědomostí. Byl dvakrát ženatý, z každého manželství měl tři děti. Společně se svojí druhou manželkou je pochován v Glenmontu ve West Orange, v místech, kde strávil podstatnou část svého života. V den jeho pohřbu 21. října 1931 byly na Edisonovu počest v USA zhasnuty všechny žárovky. Neměl lehké dětství. Od malička byl hodně nemocný, do školy chodil pouze krátce. Už jako chlapec se velmi zajímal o přírodní vědy. Ve svých 10 letech ve sklepě domu, kde s rodiči bydlel, vybudoval malou chemickou laboratoř. Chemikálie byly drahé, musel si na ně vydělávat prodejem zeleniny a roznáškou novin. Jeho život silně ovlivnil fakt, že při svých pokusech[zdroj?] částečně ohluchl. V 15 letech začal vydávat vlastní noviny – The Weekly Herald. Vystřídal různá zaměstnání, mnoho jeho prvních vynálezů souviselo se skutečností, že pracoval jako telegrafista. Tiskací telegraf, duplexní telegraf a vícekanálový automatický telegraf patřily mezi první vynálezy, které Edison prodal. Utržené desítky tisíc dolarů investoval do laboratoře v Menlo Park. Ta byla celosvětově prvním zařízením, které bylo vybudováno za účelem vývoje a aplikace nových vědeckých poznatků a technologií. 1868 - sčítač hlasů 1869 - tiskací telegraf pro potřeby burzy v New Yorku 1871 - podstatné vylepšení psacího stroje 1875 - duplexní a automatický telegraf a základní . principy bezdrátové telegrafie 1876 - uhlíkový reostat 1877 - cyklostyl 1877 - fonograf (jeho vývoj probíhal dalších 10 let, než mohl být první model uveden na trh) 1878 - uhlíkový mikrofon, podstatné vylepšení Bellova telefonu 1879 - žárovka - Dne 21. října vydržela první pokusná žárovka svítit 13,5 hodiny. Za rok již vyráběné žárovky svítily přes 1200 hodin. 1880 - elektroměr 1880 - magnetický třídič železné rudy 1881 - dynamo na výrobu elektrického proudu 1882 - elektrocentrála 1882 - v New Yorku v praxi předvedl první elektrárnu a funkční elektrický rozvod 22. prosince 1882 - . první elektricky osvícený vánoční strom 1883 - v jeho laboratořích byl objeven Edisonův jev, jenž je základem elektronky 1885 - tavná pojistka 1889 - 35 mm široký filmový pás s perforací, používaný i po více než 100 letech 1889 - kinematograf (filmová kamera . ) a tzv. kinetoskop jako první promítací stroj 1896 - fluorescenční stínítko pro zobrazení rentgenových paprsků 1900 - akumulátor na bázi NiFe 1902 - elektromobil 1903 - rotační pec pro výrobu cementu 1913 - synchronizace zvuku a promítaného filmu 1914 - gramofonová deska 1930 - umělý kaučuk Je třeba poznamenat, že u mnohých vynálezů se objevily pochybnosti, zda byly opravdu poprvé vynalezeny Edisonem. Mnohé z nich již průkazně byly vynalezeny dříve a Edison si je pouze nechal patentovat, často je však také vylepšil. A mnohé z patentů také sice patří Edisonovi, vynalezeny byly ale Edisonovými zaměstnanci. Jedná se například o elektromobil, kinofilm, gramofonovou desku a další. Podrobnější informace naleznete v článku Válka proudů. V letech počátků zavádění elektrické energie do běžného života byla velmi ostře diskutována otázka vhodnosti použití stejnosměrného nebo střídavého elektrického proudu. Edison byl stoupencem první možnosti, zastáncem druhé byli George Westinghouse a Nikola Tesla. Tesla prosazoval střídavý proud kvůli efektivnějšímu přenosu, snazšímu dosažení vysokých napětí a mimo další důvody i proto, že je vhodnější pro vytvoření točivého magnetického pole (elektromotory). Edison střídavý proud odmítal z důvodu údajného vyššího nebezpečí provozu. Také by v prohraném sporu přišel o nemalé investice do již zavedené infrastruktury na bázi stejnosměrného proudu. Aby Edison prokázal nebezpečnost střídavého napětí, podporoval kampaň na zavedení elektrického křesla a také pokusy, při nichž byla střídavým proudem zabíjena zvířata, hlavně psi a koně. Ale usmrcení slonice Topsy v roce 1903 (deset let poté, co skončila válka proudů) se podle všeho Edisonovi připisuje neprávem.. Ránou Edisonově snažení byla elektrifikace Světové Kolumbovy výstavy v Chicagu v roce 1893, kterou zajistila firma Westinghouse Electric Corporation. V roce 1893 získala firma Westinghouse Electric Corporation zakázku na výstavbu elektrárny na Niagarských vodopádech s rozvodným systémem využívajícím transformátory napětí a podíl spotřebičů napájených střídavým proudem na trhu dosáhl 80 %. V tuto chvíli již bylo jasné, že Edison válku proudů prohrál. Thomas Alva Edison šel velmi pragmaticky a cílevědomě za výsledkem, kterým bylo využití jeho nápadů k výrobě prodejných produktů. Proto během svého života založil řadu firem. Zaměstnával v nich mnoho nadaných lidí, jež pečlivě osobně vybíral. Nejslavnějším zaměstnancem v celé historii Edisonových firem je Nikola Tesla, který však poté, co mu Edison nezaplatil za zakázku, firmu opustil. Nejvýznamnější Edisonovou firmou je zřejmě v roce 1889 založená Edison General Electric Company. V roce 1892 se změnila ve společnost General Electric, která je dnes jednou z největších nadnárodních firem celého světa. Z mnoha společností lze uvést filmové studio Black Maria v New Jersey (1893) nebo Edison Botanic Research Company, která od roku 1927 hledala náhražku přírodního kaučuku. Jedna z firem, Edison Illuminating Company, zaměstnávala od roku 1891 pozdějšího automobilového magnáta Henryho Forda. Ten byl až do Edisonovy smrti jeho velmi dobrým přítelem. V továrně Edison Machine Company započal svoji praxi absolvent ČVUT Emil Kolben, který se později stal jedním z nejvýznamnějších československých podnikatelů. Edisonovu pozornost zaujaly cesty fotografa Jamese Ricaltona, kterému financoval výpravu na Dálný východ, jež měla zjistit, zda bude bambusové vlákno vhodné pro použití v žárovce. Ricalton v únoru 1888 odjel ze Spojených států a na Ceylon přijel přes Suezský průplav 1. dubna. Navštívil všechny části ostrova, testoval stovky vzorků a pokračoval do Britské Indie, Singapuru, Číny a Japonska a stal se expertem na vlastnosti různých druhů bambusu. Domů se vrátil jeden rok po svém odchodu se stovkami vzorků pro Edisona a doporučením na dva nejvhodnější. Toto vlákno Edison používal po dobu devíti měsíců, než našel vhodnější wolfram. Thomas A. Edison se proslavil mimo jiné i svým praktickým přístupem k životu a je autorem řady známých výroků, jako například: "Genialita je jen 1 % inspirace a 99 % potu." "Spát lze čtyři hodiny denně, . spát déle je nemístný přepych." "Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézat zalíbení v tom, co děláme." "Na léčení trápení je práce lepší než láhev whisky ." "Jediná věc, pro kterou často ztrácíme trpělivost, jsou hodinky - ručičky jdou příliš rychle." "Když už byl Edison slavný, jeden novinář se ho zeptal: Pane Edisone, je pravda, že jste vynalezl žárovku, aniž jste znal Ohmův zákon? Odpověděl: Neznal jsem ho, a kdybych ho znal, tak by mě to zdržovalo." (Vynalézal tak, že donekonečna prováděl pokusy. Studentům, kteří se nechtěli moc učit, profesoři připomínali, že doba Edisonů už dávno minula). "Mám neobyčejnou úctu a obdiv vůči každému inženýrovi, zejména vůči největšímu z nich – Bohu." | PERSON | PERSON |
003728 | ... který je těmito záležitostmi zahlcen a v minulosti se nemohl věnovat některým kontroverzním tématům, například otázce potratů. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Slovenska. Roku 1996 zavedla slovenská vláda nový systém rozdělení krajů a okresů. V současnosti se Slovensko dělí na 8 samosprávných krajů, jimiž jsou Bratislavský, Košický, Nitranský, Prešovský, Žilinský, Trenčínský, Trnavský a Banskobystrický. Mimoto je na Slovensku celkem 79 okresů. Hlavním městem je Bratislava, jejíž populace dosahovala k roku 2010 celkem 446 819 obyvatel. Mezi další velká města patří Košice (240 915 obyvatel), Prešov (92 687), Nitra (87 357), Žilina (86 685),) a Banská Bystrica (84 919). Od roku 2004 je Slovensko členem NATO a Evropské unie, o tři roky později se Slovensko stalo součástí Schengenského prostoru. Rovněž za svou... | Od kdy je Slovensko členem NATO? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovensko | [
"Od roku 2004"
] | 711 | 836 | Od roku 2004 je Slovensko členem NATO a Evropské unie, o tři roky později se Slovensko stalo součástí Schengenského prostoru. | [
{
"start": 711,
"end": 723,
"text": "Od roku 2004"
}
] | Slovensko, oficiálním názvem Slovenská republika, je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Na východě sousedí s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem, na západě s Českem a na severu s Polskem. V roce 2013 zde žilo 5 410 728 lidí. Hlavním městem je Bratislava, úředním jazykem je slovenština. Slovensko je členem OSN, NATO (od 29. 3. 2004), OBSE (od 1. ledna 1993), WTO, MMF, Světové banky, Rady Evropy (od 30 .června 1993), EU (od 1. 5. 2004), EEA, Eurozóny (od 1. ledna 2009), Evropské celní unie a Schengenského prostoru (od 21. 12. 2007), OECD, Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Před příchodem Slovanů v 5. století žili na území Slovenska především Keltové a Germáni. V 7. století se obyvatelstvo stalo součástí Sámovy říše a poté hrály oblasti západního Slovenska významnou roli především jako jedno z krystalizačních center Velké Moravy. Po zániku tohoto státního útvaru se Slovensko stalo součástí uherského státu. Po vymření uherské dynastie Arpádovců se v Uhrách vystřídalo několik rodů domácího i cizího původu, dokud v 16. století nezískali do svých rukou uherský trůn Habsburkové. S příchodem osvícenství a později během 19. století proběhlo slovenské národní obrození, v rámci něhož Ľudovít Štúr kodifikoval roku 1846 slovenštinu jako národní jazyk Slováků. Do roku 1918 trvaly snahy o prosazení slovenské jazykové autonomie a povznesení slovenské kultury, které byly potírány maďarizační politikou uherské vlády. Po roce 1918 se Slovensko stalo součástí Československa, v rámci něhož získali Slováci statut státotvorného národa. Mezi lety 1939–1945 existovala na území Slovenska takzvaná Slovenská republika, která byla satelitem nacistického Německa. Roku 1945 byl obnoven československý stát, o tři roky později se vlády zmocnil komunistický režim, který byl svržen během listopadové revoluce roku 1989. Neshody mezi českými a slovenskými politickými elitami vyústily roku 1993 v rozdělení Československa, důsledkem čehož vznikla Slovenská republika jakožto suverénní slovenský stát. Od roku 2004 je Slovensko součástí NATO a Evropské unie, v roce 2009 byla v zemi zavedena jednotná evropská měna euro. Slovensko je parlamentní republikou s demokratickými institucemi. V hospodářství se vyznačuje převážně soběstačnou zemědělskou produkcí, modernizovaným průmyslem a rozvíjejícím se sektorem služeb, který převažuje jak v podílu hrubého domácího produktu, tak pracovní síly. Celkově je ekonomika Slovenska velmi úspěšná a patří mezi jedny z nejrychleji rostoucích v regionu. Dopravní infrastruktura je vzhledem ke geografickému profilu země řidčeji rozprostřena, avšak v současnosti dochází k jejímu rozšíření a modernizaci. V oblasti výroby elektřiny převažují jaderné elektrárny, následované tepelnými a vodními. Slovenská armáda je integrovaná do struktur NATO, podílí se na zahraničních misích a v současnosti je plně profesionalizovaná. Z okolních států má Slovensko pevné svazky především s Českou republikou, naopak se nelepší konfliktní vztahy s Maďarskem. V zemi existuje silná maďarská a romská menšina. Slovensko má rovněž bohatou kulturní i vědeckou tradici jako i množství přírodních a historických památek. Vznik názvu Slovensko a etnonyma Slováci je pevně spjat s existencí uherského státu. Tím, že předkové Slováků žili na vymezeném území odděleném státní hranicí od jim jazykově blízkých Čechů, Moravanů a Poláků a zároveň je od zdejšího německého a maďarského obyvatelstva odlišovaly jiný jazyk a kultura, došlo v rámci uherského státu k vytvoření zárodků slovenského povědomí. V oficiálních pramenech většinou byli obyvatelé dnešního Slovenska nazýváni Slavus či Sclavus, aby tak byli odlišeni od Chorvatů, Poláků, Čechů a dalších slovanských národů. Termín slovenský se často užíval například v názvech obcí a u toponym, a to především v místech, kde se ve větší míře spolu stýkaly jednotlivé neslovanské národy Uher s původní slovanskou populací Slovenska. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Slovenska. Nejstarší osídlení předchůdci člověka je na území Slovenska doloženo z období před zhruba 250 000 lety. Prvním známé etnikum, které tuto oblast osídlilo, představují ve druhé polovině 4. století př. n. l. Keltové. Na přelomu letopočtu pronikli na slovenské území Germáni soupeřící s Římskou říši, jejíž hranici zde tehdy tvořila řeka Dunaj. První známý "státní útvar" na území Slovenska bylo Vanniovo království rozkládající se zde na počátku 1. století. Slované osídlovali toto území přibližně od 5. století. Od roku 568 byla země pod nadvládou nomádských Avarů a v 7. století se stala součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký Avary porazil a Slované s již rozpadlými kmenovými vztahy vytvořili samostatné Moravské a Nitranské knížectví. Po roce 833 následovala integrace obou knížectví do celku Velké Moravy, nazývaného v období vlády Svatopluka Velkomoravská říše. Pod tlakem maďarských kmenů však došlo k zániku Velkomoravské říše, načež území dnešního Slovenska připadlo nově vytvořenému uherskému státu, jehož součástí zůstalo až do roku 1918. Oblast dnešního Slovenska známá jako Horní Uhry byla ve středověku součástí Uherského království. Po bitvě u Moháče roku 1526 nastoupil na uherský trůn Ferdinand I. Habsburský a Slovensko se tak stalo součástí habsburského soustátí. Po osmanské expanzi v 16. a 17. století se uherské území země dočasně zredukovalo prakticky jen na hornatou část Slovenska, dnešní rakouskou spolkovou zemi Hradsko (Burgenland) a západní Maďarsko. Slovensko se tak stalo jádrem zbývajících Královských Uher. Bratislava se stala hlavním (1536–1784, 1848) i korunovačním městem (1563–1830) ale také sídlem sněmu Královského Uherska (1542–1848). Trnava se pak následně stala sídlem ostřihomského arcibiskupa, čili centrálním městem uherské římskokatolické církve. Ke zformování moderního slovenského národa došlo v průběhu 19. století během procesu, který je znám jako tzv. Slovenské národní obrození. Za revoluce v letech 1848 až 1849 podporovala část Slováků centrální vládu ve Vídni proti uherským povstalcům. Důvodem byl jejich požadavek na odtržení Slovenska od Uher v rámci Rakouské monarchie. Po porážce uherského povstání však naopak došlo k centralizaci státu a požadavky Slováků na federalizaci monarchie či národní autonomii nebyly vyslyšeny. Nejhoršímu tlaku maďarizace čelili Slováci po uzavření rakousko-uherského vyrovnaní v roce 1867. Až do roku 1918 pak uherská vláda rozhodovala i nad územím Slovenska. Po zániku Rakousko-Uherska v roce 1918 se se Slovensko s téměř dnešním vytyčením hranic stalo jako samosprávná Slovenská země až do roku 1939 součástí nově vzniklé Československé republiky a vymanilo se tak z vlivu Budapešti. Kvůli vnitřním problémům a agresi ze strany nacistického Německa však v roce 1939 Československo zaniklo. V dobách druhé světové války (1939–1945) získalo Slovensko formální samostatnost jako Slovenská republika, neoficiálně Slovenský štát, fakticky však bylo satelitem nacistického Německa. V létě roku 1944 vypuklo na Slovensku proti fašistickému režimu Slovenské národní povstání (SNP), které však německé jednotky do konce října porazily. Na následných represích vůči obyvatelstvu se vedle jednotek SS a Heimatschutzu podílely i Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy. Slovenská republika zanikla na počátku května 1945, kdy slovenské území osvobodila Rudá armáda. Roku 1945 došlo k obnovení Československa, které se v roce 1948 změnilo v socialistický stát, který spadal do sféry vlivu Sovětského svazu. Slovenská snaha o přeměnu státu ve federaci vedla k vytvoření asymetrického modelu institucí například samostatného slovenského sněmu a vlády. Po komunistickém převratu roku 1948 byly všechny otázky řešené na půdě komunistické strany. Ze západní poloviny země byl zároveň zahájen masivní plán industrializace Slovenska. Od 1. ledna 1969 byla na základě ústavního zákona o československé federaci ustavena Slovenská socialistická republika (SSR), která spolu s Českou socialistickou republikou (ČSR) tvořila Československou socialistickou republiku (ČSSR). Po sametové revoluci v roce 1989 došlo k demokratizaci Československa a ze Slovenska se začaly ozývat hlasy pro větší autonomii, ba i svrchovanosti. Ústavním zákonem Slovenské národní rady ze dne 1. března 1990 "O názvu, státním znaku, státní vlajce, státní pečeti a o státní hymně Slovenské republiky" se název změnil na současný název Slovenská republika. V témž období byl změněn i název České republiky a federace. K 1. lednu 1993 pak Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla a stávající Slovenská i Česká republika se staly samostatnými státy. Slovensko se 29. března 2004 stalo členem Severoatlantické aliance a dne 1. května 2004 spolu s Českem také členem Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Slovenska. Slovensko je vnitrozemský stát nacházející se ve střední Evropě. Celkový rozsah jeho území čítá 49 036 km2. Sousedí na severu s Polskem, na východě s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem a na západě s Českem. Severním a středním oblastem Slovenska dominují na především rozsáhlé horské masivy, které jsou součástí Západních Karpat. Ty se dělí na tři části – Vnější, Střední a Vnitřní. Vnější Západní Karpaty se nacházejí na severu a zahrnují Malé Karpaty, Javorníky a Beskydy. Střední Západní Karpaty se skládají z Vysokých a Nízkých Tater. Vnitřní Karpaty postupují dále na jih do Maďarska. Jejich součástí je především Slovenské rudohoří. V západních oblastech převládají spíše kopce. Níže položené oblasti jsou ve velké většině na jihu při hranicích s Maďarskem. Dvě nejvýznamnější z nich představují Podunajská a Východoslovenská nížina. Nejvyšším bodem je Gerlachovský štít ve Vysokých Tatrách, dosahující výšky 2 655 m. Přes 31,9 % půdy se využívá k zemědělské činnosti. Přetrvávajícími ekologickými problémy zůstávají znečištěné ovzduší a kyselé deště. Ačkoliv byl původní lesní porost vážně narušen intenzivním kácením a zemědělskou činností, stále lesy pokrývají více než dvě pětiny povrchu. Národní parky, chráněné krajinné oblasti a další přírodní rezervace spravuje Státní ochrana přírody Slovenské republiky, vytvořená roku 2000. Nejstarší chráněné oblasti byly ustavovány od roku 1895, první národní park byl zřízen o více jak 50 let později, roku 1948. V současnosti se na Slovensku nachází 9 národních parků a 14 chráněných krajinných oblastí. V roce 2004 zasáhla Vysoké Tatry větrná smršť, která silně poškodila zdejší lesní porost a způsobila škody v hodnotě několika miliard korun. Jednu z nejvýznamnějších řek protékajících Slovenskem představuje Dunaj, který spolu s Moravou tvoří slovenskou jihozápadní hranici. Nejdelším slovenským vodním tokem je Váh. Mezi další významné řeky patří Hron, Hornád, Bodrog a Poprad. Na Slovensku jsou častá rovněž horská jezera a minerální i termální prameny. Převážná část slovenského státu spadá do černomořského úmoří. Na Slovensku se vyskytují rozličné druhy fauny a flóry. Existuje zde na 29 tisíc druhů živočichů, 11 tisíc druhů rostlin a přes tisíc druhů prvoků. Vedle běžných domácích zvířat žijí ve slovanských národních parcích medvědi, vlci, rysi, divoké kočky, svišti, vydry, kuny, norci a kamzíci (kteří jsou celostátně chránění). V lesích a v nížinách se nacházejí také koroptve, bažanti, divoké husy a kachny. Co se týče rostlinstva, ze stromů převládají v nížinách duby, na úpatích hor buky, ve vyšších polohách smrky a na nejvyšších místech převažuje co do biomů tajga a tundra. Slovensko se nachází v mírném podnebném pásu. Většinou na jeho území převládají studenější léta a chladné vlhké zimy s vysokou oblačností. Průměrná teplota ve vyšších polohách, především v Tatrách, činí kolem -4 °C a naopak v nížinách se pohybuje kolem 10 °C. V červenci se v nížinách teploty v průměru blíží či přesahují hodnotu i 20 °C. Zatímco v nížinách při Dunaji průměrné srážky dosahují 570 mm, při návětrných stranách hor se šplhají až na 1100 mm. Na vyšších vrcholcích hor zůstává sníh až do letních měsíců. Slovensko je parlamentní republikou. Výkonnou moc představuje vláda, v jejímž čele stojí premiér. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou občanů na 5 let. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorový parlament zvaný Národní rada Slovenské republiky, v němž zasedá 150 poslanců. Volby do Národní rady se konají každé 4 roky a volit může každý občan starší 18 let. Současným slovenským prezidentem je Andrej Kiska, vládu vede Robert Fico za stranu SMER - sociálna demokracia. V rámci justice zastává významnou pozici Ústavní soud, tvořený 13 soudci jmenovanými prezidentem na 12 let, a Nejvyšší soud. Dále na Slovensku funguje systém krajských, okresních a vojenských soudů, doplněných Specializovaným trestním soudem. Podle organizací Freedom House a Nadace Bertelsmann se v zemi konají svobodné volby a funguje oddělení jednotlivých státních mocí (výkonné, soudní a zákonodárné), Poslední volby do Národní rady se konaly 5. března 2016. Strana SMER – sociálna demokracia oproti minulým volbám propadla a nedokázala si tak udržet původní parlamentní většinu. Ve volbách pro ní hlasovalo 28 % voličů. Na druhém místě se umístila stana Sloboda a Solidarita s 12 % a na třetím OBYČAJNÍ ĽUDIA a nezávislé osobnosti se ziskem 11 %. Mezi další politické strany zastoupené v parlamentu patří Slovenská národná strana (8,6 %), Kotleba – Ľudová strana Naše Slovensko (8 %), SME RODINA - Boris Kollár (6,6 %), MOST-HÍD (6,5 %) a SIEŤ (5,6 %). Nadace Bertelsmann a Freedom House konstatují, že jsou respektována náboženská práva, svoboda projevu, právo na shromažďování i organizaci odborů. Nadále ale přetrvává ve slovenské společnosti silná korupce. Kličky v zákonech a nedostatečná politická kultura zabraňuje, aby byli případní provinilci za korupční aktivity odsouzeni. Opakují se také případy zastrašování soudců. Proti zneužívání moci a braní úplatků uzákonila několik opatření v poslední době především vláda Ivety Radičové. Soudní systém jako celek je přehnaně zatížený a někteří soudci nemají dostatečnou kvalifikaci. Důsledkem toho mnohé soudní procesy trvají neúměrně dlouhou dobu, takže jejich účastníci se obracejí na Ústavní soud, který je těmito záležitostmi zahlcen a v minulosti se nemohl věnovat některým kontroverzním tématům, například otázce potratů. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Slovenska. Roku 1996 zavedla slovenská vláda nový systém rozdělení krajů a okresů. V současnosti se Slovensko dělí na 8 samosprávných krajů, jimiž jsou Bratislavský, Košický, Nitranský, Prešovský, Žilinský, Trenčínský, Trnavský a Banskobystrický. Mimoto je na Slovensku celkem 79 okresů. Hlavním městem je Bratislava, jejíž populace dosahovala k roku 2010 celkem 446 819 obyvatel. Mezi další velká města patří Košice (240 915 obyvatel), Prešov (92 687), Nitra (87 357), Žilina (86 685),) a Banská Bystrica (84 919). Od roku 2004 je Slovensko členem NATO a Evropské unie, o tři roky později se Slovensko stalo součástí Schengenského prostoru. Rovněž za svou více jak dvacetiletou existenci získalo členství v mnoha nadnárodních společenstvích jako je Organizace spojených národů (OSN), Světová obchodní organizace (WTO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE). V letech 2006–2007 zastávala Slovenská republika pozici nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Vedle toho se slovenská vláda angažuje například ve Visegrádské čtyřce, která sdružuje vlády Polska, Česka, Slovenska a Maďarska s cílem prosazování společných zájmů a prohlubováním spolupráce. Z dalších regionálních uskupení se Slovensko zapojilo do Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA) a Středoevropské iniciativy (SEI). Ze svých sousedů udržuje Slovenská republika víceméně korektní a stabilní vztahy s Rakouskem a Polskem. Vztahy s Ukrajinou nehrály po dlouhou dobu ve slovenské zahraniční politice významnější úlohu, jisté zlepšení přinesl nástup ukrajinského politika Viktora Juščenka a zejména oranžová revoluce, kterou podporovaly jak slovenské nevládní organizace tak média. Po znovuzískání moci Viktora Janukoviče vzájemná kulturní a hospodářská spolupráce ale opět upadla. Z velmocí jsou důležitým partnerem především Spojené státy americké. Slovenská vláda se na straně Američanů účastnila války v Iráku a ačkoliv po nástupu Roberta Fica v roce 2006 vztahy mezi oběma zeměmi opadly a slovenské jednotky byly z Iráku staženy, došlo k tomu až po vzájemné dohodě obou vlád. Z dalších velmocí se Slovensko podílí na hospodářské spolupráci s Ruskem, přičemž důsledným proponentem silnější orientace na Rusko byl v minulosti právě premiér Robert Fico. Komplikované vztahy zůstávají s Maďarskem. Vzhledem k tomu, že v obou zemích fungují vlády, které pro svou agendu využívají ve velké míře nacionalistických hesel, obě strany opakovaně vyostřují národnostní konflikty pro svoji vlastní potřebu. Češi a Slováci mají dodnes blízké kulturní a jazykové rysy. Nicméně vzhledem k vývoji v rozdílných státních útvarech se postupně od raného středověku vytvořily dva rozdílné etnické celky, které si přes časté kontakty navzájem udržely vlastní výlučnost. V průběhu historického vývoje probíhaly mezi Čechy a Slováky četné kulturní kontakty, projevující se například v užívání češtiny jako literárního a liturgického jazyka především slovenskými protestanty. V dobách národního obrození, zvláště v první polovině 19. století, do jisté míry obě etnika spolupracovala a po první světové válce společně dala vzniknout novému společnému státnímu útvaru – Československu. Následující vztahy během 20. století ovlivnila rozdílná pojetí fungování československého státu politickými představiteli obou národů a s nimi spojené i slovenské autonomní hnutí. Toto hnutí souviselo i se vznikem prvního samostatného slovenského státu, který byl vyhlášen na popud Adolfa Hitlera, což nacistickému diktátorovi umožnilo ospravedlnit rozbití Československa. Mnozí Češi v čele s Edvardem Benešem proto chápali Slováky jako nespolehlivý element, jakkoliv byl tento názor oslaben například událostmi Slovenského národního povstání. Poválečné období tak nebylo využito k žádné formě česko-slovenského vyrovnání a naopak za komunistického režimu byl nastolen přísně centrálně spravovaný systém řízený Komunistickou stranou. Federalizace Československa v roce 1969 zůstala prakticky jen na papíře a vzájemné problémy soužití v jednom státě tak byly pouze odsunuty do pozadí. Otázka kompetencí mezi federální vládou a jednotlivými částmi České a Slovenské federativní republiky po roce 1990 byla předmětem dlouhých a náročných jednání, které nakonec v roce 1992 vyústily v rozhodnutí politických špiček o odluce obou států a ve vznik dvou samostatných suverénních státních útvarů, České a Slovenské republiky. Paradoxně od rozpadu Československa roku 1993 se vzájemné vztahy mezi oběma státy pohybují na výjimečné úrovni. Oba spolu úzce spolupracují na prosazení společných cílů, a to i v případech, kdy stojí v jejich čele strany opačné politické orientace (například pravicová ODS a levicový SMER). Po Maďarech a Romech je česká komunita s počtem 44 600 osob třetí největší menšinou na Slovensku, Slovensko je také druhým největším obchodním partnerem České republiky. Oba státy mají navzájem ve svých zemích velvyslanecké úřady. Ozbrojené síly Slovenské republiky se skládají ze dvou částí, pozemních a vzdušných sil, a silami zaměřenými na výcvik a podporu. Celkem má slovenská armáda 14 000 mužů a žen ve zbrani. Vzdušné síly mají k dispozici letouny typu MiG-29 a L-39, helikoptéry Mi-24 a Mi-17 a dále transportní letadla An-24, An-26 a L-410. Od roku 2012 by měla probíhat restrukturalizace armády, zejména omlazení užívaných zařízení a modernizaci letového parku, s velkou pravděpodobností budou vyřazeny všechny slovenské tankové jednotky. Vzhledem ke vstupu do NATO provedlo Slovensko řadu reforem ozbrojených sil, především přechod od vojenské služby k plně profesionální armádě, k čemuž došlo roku 2006. Slovenské armádní jednotky momentálně operují v několika zahraničních misích, především společně s NATO v Afghánistánu, v rámci mírových sil OSN na Kypru a Středním východě a pod vedením Evropské unie v Gruzii a Bosně a Hercegovině. Celkem se v současnosti těchto misí účastní asi 500 slovenských vojáků. Vedle armády a armádní policie jsou ve správě Ministerstva obrany Slovenské republiky dvě výzvědné služby, Slovenská informační služba a Vojenská zpravodajská služba. Na ozbrojené síly vydává vláda 1,1 % HDP. Policie je rozdělena na lokální a státní a tak jako například v České republice byla silně zatížena rozvojem kriminality v průběhu demokratizace a liberalizace země. Mimo jiné v současnosti zůstávají problémem mezinárodní gangy a produkce syntetických drog, především Extáze. Dle nadace Bertelsmann nedochází k ovlivňování vlády ze strany bezpečnostních sil – všichni významní političtí a sociální aktéři respektují legitimitu demokratických institucí. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Slovenska. Jakožto otevřená ekonomika zaměřená na export je Slovensko silně hospodářský závislé na svém největším obchodním partneru, Německu. V poslední dekádě prošlo Slovensko úspěšným hospodářským vývojem, přesto zde stále existuje poměrně vysoká nezaměstnanost – k roku 2011 dosahovala 13,5 %. Přesto levná a schopná pracovní síla, vhodná zeměpisná poloha, daňová politika vlády a vcelku liberální zákoník práce jsou pro zahraniční investory velká pozitiva. Zatímco v devadesátých letech se země potýkala s velkým zahraničním dluhem, rostoucím schodkem rozpočtu, rozsáhlou nezaměstnaností a vysokou inflací, v době vstupu do Evropské unie v roce 2004 již Slovensko nastoupilo úspěšný hospodářský růst a stát mohl fungovat s vyrovnanějším rozpočtem. V současnosti je jednou z nejúspěšnějších zemí bývalého Východního bloku. Ačkoliv i Slovensko zasáhla světová ekonomická krize, díky obnovené zahraniční poptávce od roku 2010 slovenské hospodářství opět roste. Zatímco v roce 2009 poklesl hrubý domácí produkt Slovenska o 4,9 %, v následujícím roce byl obnoven růst ve výši 4,2 %. K roku 2011 pak dosáhl 3,3 %. Některé populistické kroky první Ficovy vlády, které většinou spočívaly ve státních dotacích často neperspektivním podnikům s cílem udržení umělé zaměstnanosti, způsobily nadměrné zatížení státního rozpočtu, které poté musela následující vláda Ivety Radičové řešit drastickým omezením výdajů a zvýšením některých daní. Za rok 2011 dosáhl HDP podle parity kupní síly výše 128,5 miliardy dolarů celkově a 23 600 dolarů na jednoho obyvatele. Inflace činila ve stejném období zhruba 3,9 %. Do roku 2009 se užívaly v zemi slovenská koruna a halíř (1 koruna = 100 haléřů), poté je nahradily euro a eurocent (1 euro = 100 eurocentů). Slovenský vývoz dosáhl za rok 2011 podle odhadů 75,3 miliardy dolarů. V exportovaných produktech převažovaly zejména strojírenská a elektronická výroba, dále automobily, běžné kovy, chemikálie, minerály a plasty. Od roku 2009 obsadily první místo v obchodovaném zboží namísto automobilů počítače. Hlavními exportními partnery v roce 2010 byly Německo (s podílem 19,2 % vývozu), Česko (13,7 %), Polsko (7,3 %), Francie (6,8 %), Rakousko (6,8 %), Maďarsko (6,6 %) a Itálie (5,5 %). S dovozem ve výši 72,03 miliardy dolarů si Slovensko k roku 2011 udrželo kladnou platební bilanci. Dovážely se stroje, automobily, elektronické zařízení, ropa a zemní plyn, běžné kovy, dále také audio a video zařízení. Roste dovoz farmaceutických výrobků. V roce 2010 byli hlavními dovozci především Německo (15,8 %), Česko (10,2 %), Rusko (9,8 %), Jižní Korea (8 %), Čína (6,1 %) a Maďarsko (4,3 %). Na Slovensku se nacházejí zásoby hnědého uhlí a lignitu, především v předhůří kolem Handlové na západě a poblíž Modrého Kameňa na jihu. Od roku 1985 se poblíž města Gbely těží zemní plyn. Dále jsou k dispozici menší naleziště železné rudy, manganu, mědi, antimonu, rtuti, olova, zinku, magnezitu, vápence a uranu, jehož ložiska jsou však prozatím převážně nevyužita. Slovensko má rozvinutý zemědělský sektor, který do značné míry zajišťuje zemi dostatek produkce obvyklých zemědělských výrobků. K roku 2009 zaměstnávalo zemědělství celkem 3,5 % slovenské pracovní síly. Podstatné zastoupení v tomto sektoru mají zejména zemědělská družstva a firmy, zatímco samostatní zemědělci disponují pouze 8 % obdělávané půdy. Nejvíce je zemědělská činnost rozšířená na jihu a jihovýchodě země, především v Podunajské a Východoslovenské nížině. V rostlinné výrobě převažuje zejména pšenice a kukuřice. Dále se pěstují brambory, cukrová řepa, ječmen, ovoce, vinná réva, využívají se také lesní produkty. V údolí řeky Váh se pěstuje tabák. Produkce vína je značně rozšířená v podhůří Karpat, vedle toho je co do pěstování vinné révy významným regionem Tokajská oblast. V rámci živočišné výroby jsou chována prasata, skot a drůbež, ve vyšších polohách převažuje chov ovcí. V době komunistického režimu se na Slovensku nacházely jedny z nejméně výkonných průmyslových závodů Československa. Přestože byl přechod k efektivnějšímu hospodářství v devadesátých letech zpomalen klientelismem a nezodpovědnými kroky Mečiarovy vlády, na počátku 21. století zaměstnává úspěšně se rozvíjející slovenský průmysl značnou část pracovní síly – k roku 2009 se jednalo o 27 %. Významně se podílí i na tvorbě HDP. Průmyslová centra představují především Bratislava a Košice spolu s dalšími městy kolem povodí řeky Váhu. Významné odvětví představuje automobilový průmysl, v němž dominují tři největší firmy bratislavská Volkswagen Slovakia, trnavská PSA Peugeot Citroën a žilinská KIA Motors Slovakia. Ve východní části země postupně obnovily svou výrobu Východoslovenské železárny v Košicích, jeden z pozůstatků sovětského průmyslového plánování ve střední Evropě, které koupila v roce 2000 americká firma U.S. Steel. Vedle těchto významných firem mají na Slovensku zastoupení také chemický a elektrochemický, ropný, potravinářský, papírenský a strojírenský průmysl. Vyrábí se rovněž keramika, přírodní i umělé textilie, materiály potřebné na stavebnictví, zbraně a další produkty. Na druhou stranu v poslední době upadá například stavebnictví. Nejsilnější zastoupení co do HDP i podílu pracovní síly má sektor služeb. Právě služby prošly od dob pádu komunismu nejrozsáhlejší proměnou a v současnosti je do velké míry většina firem tohoto sektoru v soukromém vlastnictví. Velký rozkvět zažil především cestovní ruch. K dispozici jsou zahraničním návštěvníkům mnohé historické památky, umělecké festivaly, přírodní krásy či minerální a termální prameny. Úspěšný je i pojišťovací a bankovní sektor, v němž mají silné zastoupení zahraniční společnosti. Dále se rozvíjejí telekomunikace a maloobchod. Zpočátku se v oblasti obchodu vytvořilo velké množství samostatných jednotek, které byly postupně sdružovány do větších celků a výrazněji se v nich začal prosazovat zahraniční kapitál. Od počátku 21. století se ve velké míře objevují supermarkety a hypermarkety, stavěné nejčastěji na okrajích měst. Doprava na Slovensku má do značné míry moderní strukturu, avšak především důsledkem členitého terénu je dopravní síť relativně řídce rozložená. Nejrozsáhlejší je zejména silniční síť, měřící 43 761 km, z toho zaujímají 38 085 km zpevněné cesty. První dálnice, dostavěná roku 1980, spojovala Bratislavu s Brnem a Prahou. Ke konci 20. století byla dálniční síť dále rozšířena a do roku 2014 se plánuje dokončení dálničního spojení mezi Bratislavou a Košicemi. Dále se na Slovensku nachází 3 622 km železničních tratí, z toho téměř polovina je elektrifikovaná. V současnosti trpí železniční doprava neefektivností, avšak probíhají práce na jejím dalším zlepšování. Významným dopravním uzlem je především Bratislava, zejména díky své poloze na řece Dunaji, letišti, napojení na silniční a dálniční síť a blízkosti k maďarským i rakouským hranicím. Dalšími významnými silničními i železničními uzly jsou především Košice, Zvolen a Žilina. Vedle Bratislavy je významným přístavem také Komárno. Slovenské obchodní loďstvo k roku 2010 čítalo 11 lodí, z nichž všechny byly vlastněny zahraničními společnostmi. Rychle roste podíl letecké dopravy. K roku 2012 bylo na Slovensku na 37 letišť, z toho 19 se zpevněnou přistávací plochou. Významná mezinárodní letiště se nacházejí v Bratislavě a Košicích. Ve výrobě elektřiny zastávají přední místo jaderné elektrárny, následované tepelnými a vodními. V případě jaderné energetiky se především realizuje dostavba elektrárny Mochovce a také plánuje výstavba dalších bloků elektrárny Jaslovské Bohunice. Vodní elektrárny se nalézají na řekách Váh, Orava, Hornád, Slaná a rovněž také na Dunaji. V případě obnovitelných zdrojů vláda namísto solárních elektráren upřednostňuje využití biomasy. Z Ruska se dováží ropa a zemní plyn. Telekomunikace se od počátku nového tisíciletí významně modernizují a rozvíjejí, především pak využití mobilních telefonů. K roku 2009 bylo v zemi používáno celkem 5,9 milionu mobilních telefonů a přes 4 miliony lidí používalo internet. Celkově je rozšíření těchto služeb a přístrojů srovnatelné s ostatními zeměmi v regionu. V zemi vysílá celkem asi 40 národních, regionálních i místních televizních stanic, většinou v soukromém vlastnictví. Dva celonárodní televizní programy jsou vysílány pod taktovkou státní společnosti Rozhlas a televize Slovenska. Rovněž na Slovensku funguje zhruba 20 radiových programů. Přestože je v zemi nadále užíván analogový systém, postupně se přechází na digitální vysílání. Zavádí se také využití optických vláken. Prvním velkým vědcem, který se dá považovat za slovenského, byl lékař Ján Jesenský. Zakladatelem moderní slovenské vzdělanosti byl osvícenec Matej Bel. Největších úspěchů dosáhl fyzik a vynálezce Aurel Stodola, který rozvinul technologii parních turbín. K rozvoji optiky výrazně přispěl Josef Maximilián Petzval. Na konstrukci padáku pracoval Štefan Banič. Průkopníkem bezdrátové telekomunikace byl Jozef Murgaš. Astronom Peter Kušnirák objevil přes 230 planetek. V Bratislavě se narodil německý nositel Nobelovy ceny za fyziku a nacistický exponent Philipp Lenard. Slovenští vědci jsou v Evropě velice uznávanými. A to i přes to,[zdroj?] že Slovensko na svůj ekonomický růst na vědu přispívá velice málo penězi. Slovenská věda patří mezi finančně nejchudší v Evropě. Slováci se například podílejí na výzkumu alternativního zdroje elektrické energie nebo na nových technologiích ve zdravotnictví. Povinná, původně 6letá školní docházka byla na území dnešního Slovenska zavedena v roce 1868. Od roku 1922 byla 8letá, později v průběhu éry socialismu rozšířena na 10letou povinnou školní docházku, kterou mohou žáci absolvovat na základních a středních školách, respektive na 8letých gymnáziích. Negramotnost obyvatelstva se pohybuje okolo 0,6 % populace nad 15 let. Nacházejí se zde státní, církevní i soukromé školy. Vzdělávaní je poskytované i v jazycích národnostních menšin. Základní školu navštěvují děti ve věku 6 až 14 (či 7 až 15) let. Všechny standardní stupně vzdělávání, včetně vysokoškolského jsou státem poskytované bezplatně. Na Slovensku existuje několik desítek vysokých škol a univerzit. V roce 2006 absolvovalo vysokoškolské studium na Slovensku 34 535 osob. Ani jedna ze slovenských univerzit se nedostala mezi 500 nejlepších univerzit na světě. Mezi nejkvalitnější univerzity a vysoké školy v rámci východoevropského regionu (podle hodnocení vědeckého publikování na internetu) na Slovensku patří Univerzita Komenského, Technická univerzita v Košiciach, Slovenská technická univerzita v Bratislave, Poľnohospodárska univerzita v Nitre a Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Slovenska. Populace Slovenska čítala k 31. březnu 2013 podle oficiálních údajů 5 410 728 obyvatel, z toho 51,3 % žen. Podle odhadů za rok 2012 dosahuje růst populace 0,104 %, zatímco přirozený přírůstek dosáhl 1,65 narozených na 1000 obyvatel. Ve městech žije celkem 55 % populace, urbanizace stoupá zhruba 0,1 % za rok. Hustota osídlení se pohybuje kolem 111 obyvatel na km2. V roce 2012 se celkem 85,8 % obyvatelstva hlásilo ke slovenské národnosti, 9,7 % k maďarské, 1,7 % k romské, 0,8 % k české, 0,4 % k rusínské a 0,2 % k ukrajinské. Úředním jazykem je slovenština, jejíž používání je upraveno zákonem o státním jazyce; z dalších jazyků je především na jihu rozšířená maďarština. V některých oblastech se mluví i rusínsky, romsky, německy a česky. Lékařská péče je ve velké části v rukou státu, ačkoliv existují i soukromé kliniky a další zdravotnická zařízení. Průměrná délka života dosahuje 72 let u mužů a 80 let u žen. Na 1000 obyvatel připadají v průměru 3 lékaři a na zdravotnictví slovenská vláda vydala v roce 2009 celkem 8,5 % hrubého domácího produktu. Podle odhadů z roku 2011 bylo 15,6 % obyvatelstva mladší 15 let, mezi 15. a 65. rokem věku bylo 71,6 % lidí a starších 65 let bylo 12,8 %. K roku 2002 zhruba 14,3 % slovenského obyvatelstva trpělo obezitou. Většina obyvatel Slovenska mající zaměstnání si udržuje průměrný životní standard. Problémy přetrvávají v nedostatečném množství bytových jednotek a ve špatném stavu mnoha výškových budov postavených většinou v sedmdesátých letech 20. století. Převážná část městské populace má přístup k elektřině a pitné vodě. V některých oblastech na venkově jsou však dodávky elektrické energie a vody na horší úrovni. Na Slovensku je na základě ústavy oddělena církev od státu. K římskokatolické církvi se v roce 2010 hlásilo 68,9 % obyvatel, k evangelické církvi augšpurského vyznání (luteránům) 6,9 %, k řeckokatolické církvi 4,1 %, k Reformované křesťanské církvi (kalvínitům) 2,0 % a k pravoslavné církvi 0,9 % obyvatel. Celkem 13 % obyvatel je bez vyznání. Církve a náboženské organizace s alespoň 20 000 členy mají právo na úlevy od daní a finanční podporu od státu. Vztah mezi katolickou církví a státem je upraven na základě smlouvy s Vatikánem. Náboženská dogmata nemají žádný vliv na fungování politiky ani práva, přestože se několik skupin pokusilo ovlivnit jednání o potratech a případně tyto interrupce zcela zakázat. Přetrvává diskriminace romské a v některých ohledech i maďarské menšiny. V praxi jsou Romové ve školství často segregováni, kolem romských sídlišť jsou stavěny zdi na oddělení neromské populace, došlo též k vynucené sterilizaci několika romských žen. Romská populace má rovněž větší podíl nezaměstnaných než ostatní etnické skupiny. Postavení maďarské menšiny nepřestává být problémem, zejména proto, že maďarská vláda vystupuje jako její protektor a opakovaně podporuje agresivnější a nacionalističtější části maďarské menšiny. Národnostně laděné konflikty rozdmýchává i část slovenských stran, především vládnoucí SMER. Ačkoliv ženám jsou zaručována jejich práva, stále jen málo z nich dostane příležitost pracovat na vyšších stupních v podnikání a státní správě. V oblasti ochrany práv gayů a leseb došlo k jistým zlepšením – v dubnu 2012 byla do slovenského zákoníku práce zakomponována i práva na ochranu před diskriminací v zaměstnání na základě sexuální orientace. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská kultura. Slovenská kultura je složka evropské kultury, specificky slovenský způsob přeměňování zla na dobro, ošklivého na krásu především Slováky na Slovensku v podmínkách intenzivní interakce s ostatními středoevropskými národními kulturami, zejména českou, moravskou, maďarskou, rakouskou, polskou, německou a ukrajinskou kulturou. Významný podíl na slovenské kultuře má židovská kultura. Na Slovensku se nachází mnoho hradů, zámků, kostelů a dalších kulturních památek. Součástí lidové kultury jsou hmotné i nehmotné prvky, hudba, písně, zvyky, tance a další duchovní výtvory označované jako folklór, které přetrvávají zejména díky folklorním skupinám. Kulturní památky jako hrad Devín, Národní hřbitov v Martině, Dóm sv. Alžběty v Košicích a podobně, které jsou důležitou součástí celého kulturního dědictví Slovenska, nesou označení národní kulturní památka a stát jim věnuje zvýšenou pozornost. Na Slovensku jsou však i památky, která jsou zařazeny do Seznamu světového kulturního dědictví. Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, přijatého v roce 1972 v Paříži, patří od roku 1993 do tohoto seznamu osm míst na Slovensku – historické město Banská Štiavnica a technické památky jejího okolí, památková rezervace lidové architektury Vlkolínec a Spišský hrad s okolními památkami (Spišské Podhradie, Spišská Kapitula, a kostel sv. Ducha v Žehře), v roce 2000 bylo přidáno historické šarišské město Bardejov a v roce 2008 dřevěné kostely Karpatského oblouku. Dne 28. června 2009 bylo do Seznam světového kulturního dědictví UNESCO zapsáno historické centrum Levoče. Mezi přírodními památkami v sezname UNESCO reprezentují Slovensko jeskyně a propasti Slovenského krasu a Dobšinská ledová jeskyně. V roce 2007 byli na seznam přidány i karpatské pralesy v Bukovských a Vihorlatských vrších na východě Slovenska. Fujara, která je nejtypičtějším slovenským hudebním nástrojem, byla zapsána v listopadu 2005 do Seznamu mistrovských díl ústního a nehmotného dědictví UNESCO. Seznam byl založen v roce 2001. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská literatura. Dějiny slovenské literatury začínají už příchodem soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, tedy roku 863 našeho letopočtu. Cyril a Metoděj totiž jako první sestavili slovanské písmo, čímž ve Velkomoravské říši zavedli mj. jazyk kulturní, spisovný, liturgický a jazyk státní administrativy. Fakticky tak položili základy slovanské literární tradice, k čemuž sami přispěli několika psanými díly. Kromě mnoha překladů evangelií a jiných náboženských textů napsali oba bratři několik vlastních knih a pojednání, mezi něž patří zejména Konstantinův úvod k evangeliu (Proglas), což byla vůbec první slovanská báseň. Dalším významným slovanským autorem byl žák bratrů Kliment Ochridský, další z důležitých žáků Gorazd se narodil, pravděpodobně, u Nitry. Zánik Velkomoravské říše se stal událostí, která pro Slováky znamenala tisíciletý útlak pod uherským státem. K zákazu slovanské liturgie došlo již za vlády Svatopluka. Slovenská literatura tak začala skoro zanikat. Menší obnovu zažila v renesanci, baroka a nejvíce oživila koncem 18. století, od té doby funguje až dodnes. Po rozpadu Uherska nastává pro slovenskou literaturu období zvané slovenská moderna, ve kterém dochází k novému zvýraznění reálného sociologického a psychologického rozměru literatury. Mezi známé slovenské autory patří například Ján Kollár, Pavel Jozef Šafárik, František Švantner, Peter Karvaš, Rudolf Fabry, Rudolf Sloboda, Ľudovít Štúr, Ján Kalinčiak, Samo Chalupka (autor známé básně Mor ho!), Andrej Sládkovič, Janko Kráľ, Ján Botto, Janko Matúška (autor textu slovenské národní hymny Nad Tatrou sa blýska), Michal Miloslav Hodža, Jozef Miloslav Hurban nebo Pavol Országh Hviezdoslav. Ve 20. století se výrazně prosadil prozaik Ladislav Mňačko. V posledních letech například Milan Rúfus. Výtvarné umění na Slovensku sahá hluboko do minulosti. Nejstarším uměleckým dílem jsou například Venuše z doby kamenné, kresby neolitických lidí, šperky a další nalezené předměty. Současné slovenské výtvarné umění vytvářejí stovky autorů, povětšinou absolventů bratislavské Vysokej školy výtvarných umení. Výtvarné dění organizuje hlavně Slovenská výtvarná únia a kromě ní i Spolek výtvarníkov Slovenska a Umelecká beseda Slovenska, která navazuje na tradice jednoho z nejstarších uměleckých spolků v zemi. Po odborné stránce mapují současnou uměleckou situaci časopisy D'Art, Profil, Výtvarnicke noviny a především pak desítky katalogů vydávaných při příležitosti výstav a sympozií. Možnost prezentace současného výtvarného umění poskytuje síť galerií a výstavních síní. Současný obraz výtvarného dění na Slovensku je neobyčejně pestrý. Prolíná se v něm úsilí několika generačních vrstev. Kvality závěsného malířství tak nadále rozvíjejí především příslušníci starší generace výtvarníků, zatímco mladší generace hledá nové možnosti výtvarné transformace. Nejznámějším výtvarným umělcem narozeným na Slovensku byl bezpochyby zakladatel pop artu Andy Warhol. Vývoj slovenské hudby představuje tisíciletý proces, bezprostředně související s dějinnými událostmi na Slovensku a jejich kulturně-společenským vývojem. Z tohoto pohledu lze slovenskou hudební tvorbu rozdělit do několika kategorií, které více či méně odpovídají obecně uznávaným dějinným epochám. V poválečném Československu (1918) stál před hudebními umělci Slovenska náročný úkol, jehož cílem bylo překonat tradiční zaostalost země i po stránce hudebního umění. Kvůli vytvoření sice, národní avšak formou moderní hudby, se Slováci vydali cestou profesionalizace hudebního života a začala zakládat hudebně-kulturní instituce. Vznikající organizovaný hudební život se však neomezoval pouze na slovenskou metropoli. Na vesnicích a menších městech vznikají hudební školy, kam byli vysláni učit studenti bratislavské akademie a místní umělci. Díky vzniku mnoha důležitých hudebních institucí se tak Slovensko může pochlubit nejenom vlastní operou, ale i svým divadlem, konzervatoří, orchestry a dalšími. Nejstarším představitelem slovenské hudební moderny byl skladatel Alexander Moyzes, jehož mladším současníkem byl i Eugen Suchoň. Významným autorem byl i Ján Cikker. Výrazně se prosadila i operní pěvkyně Edita Gruberová. Jedno z nejvýznamnějších kulturních institucí Slovenska – Slovenské národné divadlo v Bratislavě, vzniklo roku 1920, krátce po vzniku Československa. Do roku 1938 v něm významnou roli sehrávali i čeští divadelníci. V letech 1939–1945, v době existence Slovenského štátu, odrážela složitou společenskou situaci, zejména činohra. Umělecká tvorba Slovenského národního divadla však zjevně ještě vyzrávala. V posledních letech se začala rozvíjet i sféra nezávislých divadelních souborů. Také divadelní festivaly nezůstávají na Slovensku stranou. Nejvýznamnějším je mezinárodní festival Divadelní Nitra s mezinárodní účastí, který se koná každoročně koncem září. Tradici má také středoevropský loutkařský festival Bábkarská Bystrica. Asociace Bratislava v pohybe každoročně organizuje mezinárodní taneční festival současného hudebního tance zvaný Bratislava v pohybe. Roli výzkumného, dokumentačního, informačního, propagačního a analytického střediska hraje na Slovensku Divadelný ústav Bratislava. Jeho základním posláním je cílevědomě shromažďovat hmotné dokumenty divadelní tvorby. Slovenská kinematografie patří mezi ty mladší. Jako samostatná část místní kultury se zformovala až ve čtyřicátých letech 20. století a ihned se stala propagandistickým nástrojem vládnoucí Komunistické strany Československa. V izolovaném socialistickém prostředí tak vznikaly převážně filmy s budovatelskými náměty a výpovědí ze života dělnického lidu. První slovenský film natočil Eduard Schreiber ještě před rokem 1910, jednalo se o záběry z lyžování, nakládání dobytka na vagony, modernizace pily, nový automobil apod. Vyvrcholením Schreiberovy filmařské činnosti se stala hraná dobrodružná anekdota zvaná Únos. Ján Kadár je prvním a dosud jediným Slovákem, který získal filmovou cenu Oscar. K tzv. československé nové vlně patřil Štefan Uher. Originální vizuální výraz našel Juraj Jakubisko. V Hollywoodu se prosadil Ivan Reitman, režisér mnoha populárních komedií (Krotitelé duchů, Dvojčata, Policajt ze školky, Junior aj.) V modelingu se prosadila Adriana Karembeu. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská kuchyně. Vzhledem k tomu, že se Slovensko nachází v mírném podnebném pásmu, je možné vykonávat sporty s letním stejně jako se zimním zaměřením. Mezi populární sporty na Slovensku patří: fotbal, lední hokej, tenis, házená, basketbal, vodní slalom, lyžování, cyklistika a další. Slovenská fotbalová reprezentace patří k širší evropské špičce,[zdroj?] fotbal se těší poměrně velké oblibě. Slovenská fotbalová reprezentace se zúčastnila Mistrovství světa ve fotbale 2010 a probojovala se do elitní šestnáctky. Slovenský fotbalový svaz řídí slovenský fotbal a pod jeho záštitou se organizují oficiální fotbalové soutěže na Slovensku např. Corgoň liga, 1. slovenská fotbalová liga a další. Slovenská hokejová reprezentace má za sebou více úspěchů (např. stříbrná medaile na mistrovstvích světa v roce 2000, zlato v roce 2002 či bronz v roce 2003, 4. místo na OH 2010 a stříbro na MS v roce 2012). Slovenský svaz ledního hokeje je hlavní řídící orgán slovenského ledního hokeje. Slovensko má více oficiálních mužských hokejových soutěží, např. Slovnaft Extraligu, 1. hokejovou ligu, zastoupený je i ženský hokej v 1. lize žen a juniorský a dorostenecký hokej v příslušných ligách. V roce 2011 se v Bratislavě a Košicích uskutečnilo mistrovství světa v ledním hokeji, ale domácí Slováci na turnaji pod taktovkou kanadského kouče Glena Hanlona neuspěli, skončili 10. Mezi úspěšné sporty na Slovensku patří i házená, nejlepší klub je HT Tatran Prešov, a reprezentace byla na 3 světových a 2 evropských šampionátech. Pod vlajkou Československa uspěla řada slovenských sportovců. Vicemistry světa v kopané se stali Štefan Čambal, Viliam Schrojf, Ján Popluhár, Jozef Štibrányi, Adolf Scherer, Jozef Adamec, Titus Buberník, Andrej Kvašňák a Jozef Bomba. Mistry Evropy Karol Dobiaš, Jozef Čapkovič, Anton Ondruš, Ján Pivarník, Ladislav Jurkemik, Jozef Móder, Marián Masný, Koloman Gögh, Jozef Barmoš, Pavol Biroš, Ján Švehlík, Dušan Galis, Ladislav Petráš a Alexander Vencel. Také oba trenéři mistrů Evropy z roku 1976, Václav Ježek a Jozef Vengloš, byli Slováci. Slovenské rodiče měl také slavný hráč Ladislav Kubala. Zlatou olympijskou medaili získali boxeři Július Torma a Ján Zachara, cyklista Anton Tkáč, krasobruslař Ondrej Nepela, chodec Jozef Pribilinec a tenista Miloslav Mečíř. Kolektivní zlaté mají fotbalisté František Kunzo a Stanislav Seman a veslař Pavel Schmidt. Trojnásobným mistrem světa v hokeji se s československou reprezentací stal Vladimír Dzurilla, dvojnásobným Vincent Lukáč, Marián Šťastný a Peter Šťastný, jeden titul získali Igor Liba, Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Jerguš Bača, Július Haas a Rudolf Tajcnár. V NHL se prosadil Stan Mikita. Mistrem světa v atletice se stal diskař Imrich Bugár. K významným šachistům narozeným na Slovensku patřil Richard Réti či Ignaz Kolisch. V éře samostatného Slovenska se z fotbalistů nejvíce prosadili Peter Dubovský, Marek Hamšík, Martin Škrtel a Róbert Vittek. Titul mistrů světa v hokeji vybojovali mj. Miroslav Šatan, Peter Bondra, Žigmund Pálffy či Ján Lašák, dvě stříbra má Zdeno Chára. Trojnásobným vítězem Stanley Cupu je Marián Hossa. Tři zlaté olympijské medaile mají deblkanoisté Pavol Hochschorner a Peter Hochschorner, dvě zlaté jejich kolegové Michal Martikán a Elena Kaliská a také Ladislav Škantár a Peter Škantár vybojovali slalomářské olympijské zlato. V chůzi ho získal Matej Tóth. Dvě zlaté medaile z olympijských her vybojovala pro Slovensko též biatlonistka Anastasia Kuzminová, původem Ruska. Mistrem světa v silniční cyklistice se stal Peter Sagan. | DATETIME | DATETIME |
000899 | Slavkov u Brna (německy Austerlitz) je město v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji, 20 km východně od Brna na řece Litava. Žije zde přibližně 6 500 obyvatel. Slavkov je známý především bitvou u Slavkova, která se v roce 1805 odehrála několik kilometrů západně od města. Jeho historické jádro je městskou památkovou zónou, přilehlá oblast Slavkovského bojiště je krajinnou památkovou zónou. První písemný záznam o městě pochází z roku 1237. Tehdy král Václav I. potvrdil Řádu německých rytířů držbu města Novosedlic (původně ves, z níž se Slavkov u Brna vyvinul) a čtyř okolních vsí. Německé jméno "Austerlitz" je pravděpodobně odvozeno z českého "Novosedlice" → německy původně "Nausedlitz". Od krále Václava IV. získalo město pečeť a znak, který je nejstarším dochovaným znakovým privilegiem v Česku.... | Ve kterém roce se odehrála bitva u Slavkova? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Slavkov_u_Brna | [
"1805"
] | 158 | 269 | Slavkov je známý především bitvou u Slavkova, která se v roce 1805 odehrála několik kilometrů západně od města. | [
{
"start": 220,
"end": 224,
"text": "1805"
}
] | Slavkov u Brna (německy Austerlitz) je město v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji, 20 km východně od Brna na řece Litava. Žije zde přibližně 6 500 obyvatel. Slavkov je známý především bitvou u Slavkova, která se v roce 1805 odehrála několik kilometrů západně od města. Jeho historické jádro je městskou památkovou zónou, přilehlá oblast Slavkovského bojiště je krajinnou památkovou zónou. První písemný záznam o městě pochází z roku 1237. Tehdy král Václav I. potvrdil Řádu německých rytířů držbu města Novosedlic (původně ves, z níž se Slavkov u Brna vyvinul) a čtyř okolních vsí. Německé jméno "Austerlitz" je pravděpodobně odvozeno z českého "Novosedlice" → německy původně "Nausedlitz". Od krále Václava IV. získalo město pečeť a znak, který je nejstarším dochovaným znakovým privilegiem v Česku. Na počátku 13. století zde vystavěl Řád německých rytířů baštu, jejíž zbytky lze ještě dnes najít v podzemí slavkovského zámku. Po konfiskaci králem Zikmundem Lucemburským počátkem 15. století se město postupně stalo vlastnictvím mnoha šlechticů. V průběhu doby zde nacházeli útočiště i němečtí novokřtěnci - habáni a vznikla zde i početná židovská komunita. V roce 1509 připadlo panství rodu Kouniců, kteří ho pak ovládali po více než 400 let. Nejvýznamnějším vlastníkem Slavkova byl kníže Václav Antonín Kounic (1711-1794), který v úřadu dvorního kancléře sloužil rakouské císařovně Marii Terezii i dalším třem jejím následníkům. Další významnou postavou v historii panství byl hrabě Václav Kounic (1848-1913), švagr skladatele Antonína Dvořáka a studentský mecenáš. Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek ve Slavkově u Brna. Barokní slavkovský zámek, který má 115 pokojů a impozantní zámecký park ve francouzském i anglickém stylu. Zámek navrhl italský architekt Domenico Martinelli. V Historickém sále zámku bylo po bitvě u Slavkova 6. prosince 1805 podepsáno příměří mezi Rakouskem a Francií. V současné době zde lze navštívit dvě prohlídkové trasy, zámecké podzemí nebo expozici Napoleon - Austerlitz věnovanou bitvě u Slavkova. Od 1. července 2008 je zámek zapsán mezi národní kulturní památky ČR. Pozdně renesanční radnice na náměstí, v pozdější klasicistní úpravě. Kostel Vzkříšení Páně (na severní straně náměstí) je ojedinělou církevní stavbou klasicismu, z doby, kdy císař Josef II. naopak mnohé kostely rušil. Vystavěn byl v letech 1786-1789 vídeňským architektem Johannem Ferdinandem Hetzendorfem. Kaple sv. Urbana (na kopci Urban severně od města), byla během slavkovské bitvy poškozena a v letech 1858-1861 přestavěna. Židovská čtvrť, z níž zůstala zachována pouze synagoga (postavena v roce 1858). Severně za městem je také židovský hřbitov. Zbytky středověkých městských hradeb, zejména v ulicích Lidická a Kollárova. Související informace naleznete také v článku Seznam památek Slavkovského bojiště. Bitva u Slavkova se ve skutečnosti odehrála několik kilometrů západně od Slavkova. Veřejná doprava k památným místům je omezena, takže krajina si uchovává svůj venkovský vzhled. Ve zvlněné krajině, která se příliš nezměnila (kromě rozrůstajících se vesnic), stále převládá zemědělství. Až na dálnici, která přetíná bitevní pole. Mohyla míru na Prateckém kopci - secesní památník bitvy nacházející se poblíž obce Prace navrhl a vystavěl Josef Fanta v letech 1910-1912. První světová válka odložila jeho otevření, které se konalo až roku 1923. Je to 26 m vysoká čtvercová budova se 4 ženskými sochami, které symbolizují Francii, Rakousko, Rusko a Moravu. Uvnitř je malá kaple. U památníku je také muzeum připomínající bitvu. Na kopci Santon nad obcí Tvarožná stojí malá bílá kaplička. Zde byla hlavní část francouzského dělostřelectva. Tato pozice umožnila Francouzům získat převahu na severní části bitevního pole. Pod kopcem se každoročně konávají rekonstrukce bitvy. Na kopci Žuráň měl Napoleon během bitvy svůj hlavní stan. Vrchol kopce s památníkem je dnes výsostným územím Francie. Staré vinohrady u Újezda u Brna se staly svědky posledního krvavého střetnutí francouzských a ruských gard. Nachází se zde kaplička a nově také Památník Tří císařů. Stará pošta v Koválovicích je původní historická budova z roku 1785. 28. listopadu 1805 zde měl svoje velitelství generál francouzské jízdy Murat, v den bitvy zde pobýval ruský generál Bagration a po bitvě zde přespal a vedl předběžná vyjednávání o příměří Napoleon. Dnes tyto události připomíná malé muzeum. V letech 2006 až 2014 byl starostou Ivan Charvát (ODS). Na ustavujícím zasedání zastupitelstva 6. listopadu 2014 byl do této funkce zvolen Michal Boudný (ČSSD). Mezi první organizované sporty ve Slavkově patří fotbal. V roce 1921 byl založen Sportovní klub Slavkov (SK Slavkov). Mirko Hanák - hudební skladatel František Koláček - český fyzik působil na pražské univerzitě Peregrin Obdržálek (1825-1891) - katolický kněz, zakladatel knihoven, také autor náboženských děl, satirických děl, humoristických povídek a básní Jan Koláček . - zasloužilý starosta města Alois Ličman - autor vlastivědy slavkovského okresu Václav Antonín z Kounic-Rietbergru - kancléř čtyř císařů František Franc (1897-1942) - varhaník, učitel, sbormistr Cyrilské jednoty, zakladatel soukromé hudební školy (nynější ZUŠ . Fr. France Slavkov u Brna) Jaromír Sedláček (1885-1945) - právník a děkan právnické fakulty Masarykovy univerzity Emil Strach (1884-1942) - zasloužilý občan města, ochránce přírody, zakladatel Slavkovského okrašlovacího . spolku František Uhlíř (1883-1926) - herec, režisér a divadelní ředitel Partnerskými městy Slavkova u Brna jsou: Sławków, Polsko Horn, Rakousko Austerlitz, Nizozemsko Darney, Francie Francouzi na památku vítězství pojmenovali po bitvě železniční stanici v Paříži Gare d'Austerlitz a také přilehlý most Pont d'Austerlitz a nábřeží Quai d'Austerlitz. | DATETIME | DATETIME |
011682 | Dusík, chemická značka N (lat. Nitrogenium) je plynný chemický prvek, tvořící hlavní složku zemské atmosféry. Patří mezi biogenní prvky, které jsou základními stavebními kameny živé hmoty. V druhé polovině 18. století byla objevena složka vzduchu, která nepodporuje hoření ani dýchání. Tento plyn popsal jako první Němec Carl Wilhelm Scheele v roce 1777 a Francouz Antoine Lavoisier ho pojmenoval jako azote (tento název se používá např. ve francouzštině nebo ruštině (А)), což znamená 'dusivý plyn'. Poté, co bylo zjištěno, že je kyselina dusičná odvozena od dusíku, pro něj Chaptal navrhl název nitrogéne, což znamená 'ledkotvorný', který se udržel v latinském označení nitrogenium. Český název dusík vznikl překladem jeho německého názvu Stickstoff... | Co je dusík? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dusík | [
"plynný chemický prvek"
] | 0 | 109 | Dusík, chemická značka N (lat. Nitrogenium) je plynný chemický prvek, tvořící hlavní složku zemské atmosféry. | [
{
"start": 47,
"end": 68,
"text": "plynný chemický prvek"
}
] | Dusík, chemická značka N (lat. Nitrogenium) je plynný chemický prvek, tvořící hlavní složku zemské atmosféry. Patří mezi biogenní prvky, které jsou základními stavebními kameny živé hmoty. V druhé polovině 18. století byla objevena složka vzduchu, která nepodporuje hoření ani dýchání. Tento plyn popsal jako první Němec Carl Wilhelm Scheele v roce 1777 a Francouz Antoine Lavoisier ho pojmenoval jako azote (tento název se používá např. ve francouzštině nebo ruštině (А)), což znamená 'dusivý plyn'. Poté, co bylo zjištěno, že je kyselina dusičná odvozena od dusíku, pro něj Chaptal navrhl název nitrogéne, což znamená 'ledkotvorný', který se udržel v latinském označení nitrogenium. Český název dusík vznikl překladem jeho německého názvu Stickstoff a pochází od jednoho z bratrů Preslových; podobné názvy jsou ještě např. ve slovenštině (dusík) nebo slovinštině a chorvatštině (dušik). Dusík je plyn bez barvy, chuti a zápachu. Není toxický ani jinak nebezpečný. Dusík je v atmosféře tvořen dvouatomovými molekulami, které jsou spojené velmi pevnou trojnou vazbou. Tato trojná vazba má za následek jeho nízkou reaktivitu. Dusík je inertní plyn, to znamená, že reaguje s jinými chemickými sloučeninami pouze za vysokých teplot a tlaků. Za laboratorní teploty reaguje pouze s lithiem a plutoniem. Za vysokých teplot se však dusík slučuje s většinou prvků - např. s kyslíkem okolo teploty 2 500 °C. Naproti tomu atomární dusík je velmi reaktivní a nelze ho uchovávat. Jeho vysoká reaktivita spočívá v tom, že má ve valenční vrstvě 3 nepárové elektrony. Stability docílí tím, že buď přijme tři elektrony a vytvoří stabilní oktet ve valenční sféře N3-, nebo odevzdá až 5 elektronů a získá tím kladnou valenci, např. N1+, N3+ nebo N5+. Dusík má po kyslíku a fluoru třetí největší hodnotu elektronegativity, a proto u něj převládá schopnost vytvářet anion, který se nazývá nitridový N3-. Pouze ve sloučeninách s kyslíkem a fluorem je schopen tvořit ionty, kde se uplatňuje v kladné valenci. Například v dusičnanech má dusík oxidační číslo N5+. Pomocí přesunů elektronu je možné nalézt a vyjádřit určité mezní elektronové konfigurace valenční sféry atomů dusíku ve sloučeném stavu. Aby tedy dusík dosáhl max. záporného oxidačního stavu, musí přijmout tři elektrony. Aby dosáhl max. kladného oxidačního stavu V musí odtrhnout pět elektronů. Kvůli své elektronegativitě dusík nemůže spontánně přesunout svojí elektronovou hustotu z atomů při vytváření vazeb s jinými elektronegativnějšími prvky, ale zároveň není jeho elektronegativita dostatečně vysoká na "přetáhnutí" vazebných elektronů do valenční sféry při vazbě s elektropozitivními prvky. Z tohoto důvodu jsou atomy dusíku ve většině svých sloučenin zapojeny v kovalentních vazbách a jedno-atomové ionty téměř netvoří. Běžně se u dusíku vyskytují vazby homonukleární. Díky vysoké pestrosti vazebných situací se dusík vyskytuje prakticky ve všech svých oxidačních stavech (-III až V). Související informace naleznete také v článku Koloběh dusíku. V elementární podobě se s dusíkem setkáváme prakticky neustále, tvoří totiž 78 % (objemových) zemské atmosféry. Ve stopách se v atmosféře vyskytuje také amoniak, který se uvolňuje tlením organických sloučenin a při elektrickém výboji (například blesku). Při blesku může také dojít v atmosféře k reakci dusíku s kyslíkem za vzniku oxidu dusnatého, který ihned reaguje s kyslíkem za vzniku oxidu dusičitého a ten reaguje s vzdušnou vlhkostí a kyslíkem za vzniku kyseliny dusičné, která se vyskytuje v kyselých deštích. Vzhledem k rozpustnosti prakticky všech svých anorganických solí se téměř nevyskytuje v běžných horninách. Všechny tyto látky byly v průběhu času dávno spláchnuty do oceánů a tam se opět zapojily do různých biologických cyklů. Výjimkou je např. chilský ledek neboli dusičnan sodný NaNO3, který pravděpodobně vznikl rozkladem rostlinných a živočišných látek zejména na chilském pobřeží. Významným zdrojem organického dusíku jsou především objemné vrstvy ptačího trusu, nazývané guano a využívané především jako hnojivo. Dusík je významný biogenní prvek, který se vyskytuje ve významných organických sloučeninách a ve všech živých organismech. Rostliny ho přijímají kvůli svému růstu a nevylučují ho. Živočichové ho využívají k tvorbě bílkovin a vylučují ho v podobě močoviny, amoniaku nebo kyseliny močové. Nejvýhodnější laboratorní příprava čistého dusíku se provádí zahříváním koncentrovaného roztoku dusitanu amonného nebo směsi roztoku chloridu a dusitanu amonného. Aby se odstranily stopy přimíšených oxidů dusíku, promývá se dusík směsí dichromanu draselného a kyseliny sírové. NH4NO2 → N2+2 H2O Často se ještě dusík v laboratoři připravuje vedením vzduchu přes rozžhavenou měď. Měď reaguje s kyslíkem a vzniká černý oxid měďnatý. Vzniklý dusík není úplně čistý, protože vzduch obsahuje okolo 1 % argonu a dalších vzácných a netečných plynů. Tomuto dusíku se říká atmosferický dusík. Další možná příprava dusíku v laboratoři, při které získáme obzvláště čistý dusík, je tepelný rozklad amoniaku. Při tomto postupu vedeme amoniak přes práškový nikl při teplotě 1000 °C. Vodík poté od dusíku oddělíme na základě odlišných teplot varu. Dusík se dříve technicky připravoval vedením vzduchu přes rozžhavené uhlí nebo koks, čímž se kyslík spálí na oxid uhličitý. Oxid uhličitý se následně od dusíku odstraní promýváním ve vodě. Takto získaný dusík obsahuje okolo 1% vzácných a dalších netečných plynů a nazývá se atmosferický dusík. Dusík se dnes prakticky výlučně vyrábí nízkoteplotní rektifikací zkapalněného vzduchu a tvoří přitom spíše přebytky při výrobě více žádaného kyslíku. Při postupném ochlazování nejprve dochází k oddělení kapalného CO2. Dále dochází ke zkapalnění kyslíku s dusíkem, případně ještě argonem. Helium zůstává plynné a tím je ze směsi odděleno (vč. jiných vzácných plynů). Kapalná směs je pak dělena v rektifikační koloně. Představa o frakční destilaci vyučovaná na základních a středních školách je jen zjednodušením a má daleko k průmyslové realitě. Taková velkokapacitní výroba dusíku v rámci ČR je realizována např. v průmyslové zóně Litvínov-Záluží (areál spol. Unipetrol RPA). Kromě přímého expedování se přímo v areálu využívá např. k výrobě amoniaku a také jako důležitý prvek zajišťující bezpečnost umístěných chemických výrob. Amoniak a následně z něj vyrobená kyselina dusičná jsou látky, které se vyrábí v chemickém průmyslu velmi mnoho. Amoniak hlavně jako hnojivo a chemická látka k výrobě dalších amonných a jiných sloučenin a kyselina dusičná jako významné oxidovadlo, které se používá i k dalším anorganickým a organickým syntézám. Plynný dusík nalézá využití jako inertní atmosféra např. v prostředí, kde hrozí nebezpečí výbuchu, při výrobě integrovaných obvodů, nerezové oceli a používá se k plnění obalů výrobků, aby nedošlo k jejich zmačkání a zvlhčení - například sáčky s brambůrky. Kapalný dusík se využívá v řadě kryogenních procesů, při nichž je třeba udržet prostředí na značně nízké teplotě. Příkladem je např. uchovávání tkání nebo spermií a vajíček v lázni z kapalného dusíku. Kapalným dusíkem jsou chlazeny polovodičové detektory rentgenového záření v různých spektrometrických aplikacích. V medicíně se používá k místní nekrotizaci tkáně, například bradavic. Dusíkatá hnojiva jsou látky, které se rostlinám dodávají, aby rostly rychleji. Rostliny dusík nevylučují a plně ho využívají k růstu. Rostliny, které byly hnojeny nadbytkem hnojiv s obsahem dusíku, lze poznat podle dužnatých tkání křehkých dužnatých orgánů, velkých, sytě zelených, listů. Takové rostliny se snadno poškodí a také více trpí chorobami a škůdci. Amoniak NH3 a jeho sloučeniny jsou jedním z nejvyužívanějších hnojiv v zemědělství. Plynný amoniak se v poslední době stává náhradou freonů v chladírenství. Amoniak se vyrábí přímou syntézou z plynů tzv. Haberovým procesem. Dusičnan amonný NH4NO3 je další často používané hnojivo bohaté na obsah dusíku. Dnes se však stejně jako síran amonný (NH4)2SO4 a dusíkaté vápno neboli kyanamid vápenatý CaCN2 využívá méně. Dusičnan amonný se také využívá k výrobě výbušnin, bengálských ohňů a samozápalných směsí. Močovina (NH2)2CO neboli diamid kyseliny uhličité se jako hnojivo v poslední době využívá stále více. Její výroba je nenáročná a velmi levná. Močovina se také používá k výrobě kopolymerů, jako jsou například močovinoformaldehydové pryskyřice. Ostatní dusičnany, které se používají jako hnojiva, nejsou samy o sobě významné. Používají se hlavně ve směsi s dalšími látkami a vytváří tak komplexní hnojiva. Například dusičnan sodný NaNO3 a dusičnan draselný KNO3. Použití dusíku je ale třeba zefektivnit, aby například nedocházelo ke zbytečnému znečišťování vod. Mimořádných oxidačních vlastností sloučenin dusíku s valencí N+5 se již od dávnověku využívá při výrobě explozivních látek. Již v starověké Číně byla známa výroba střelného prachu, jehož podstatnou složku tvoří dusičnan sodný nebo draselný. V současné době se v tomto oboru uplatňují spíše organické sloučeniny, ať již jde o nitroglycerin nebo trinitrotoluen (TNT). Jako paliva raketových motorů se v minulosti používala jak kyselina dusičná jako oxidační činidlo, tak hydrazin jako zdroj spalovaného vodíku. Organické sloučeniny dusíku jako například aminy se používají k výrobě barviv a léčiv. Jiné dusíkaté organické deriváty se používají například k výrobě indikátorů v analytické chemii. Při zvyšování obsahu plynného dusíku v atmosféře může dojít k dušení, ztrátě vědomí až relativně netraumatické smrti vlivem nedostatku kyslíku. Mezi anorganické sloučeniny dusíku se řadí amoniak a jeho deriváty, oxidy dusíku a dusíkaté kyseliny, peroxokyseliny a jejich soli. Mezi deriváty amoniaku se řadí amidy, imidy a nitridy, které vznikají nahrazováním atomů vodíků v jeho molekule. Dále hydrazin, hydroxylamin, halogenidy a oxidohalogenidy dusíku a sloučeniny síry s dusíkem. Amoniak NH3 je plyn lehčí než vzduch, bez barvy, rozpustný ve vodě, má charakteristický štiplavý zápach, leptá sliznice a používá se jako hnojivo a surovina pro výrobu dalších anorganických a organických sloučenin. Při rozpouštění amoniaku ve vodě se reakcí s vodou tvoří z části molekul amoniaku tzv. hydroxid amonný. Derivát, který vzniká nahrazením jednoho atomu vodíku v amoniaku, se nazývá amid nebo amin. Amidy jsou deriváty amoniaku, které mají atom vodíku nahrazen kovem (např. amid sodný NaNH2) nebo si je můžeme představit odvozené náhradou skupiny OH v kyselinách za skupinu -NH2 (např. diamid kyseliny uhličité neboli močovina (NH2)2CO). Jako aminy se označují ostatní sloučeniny (např. chloramin NH2Cl). Toto dělení se používá pouze pro anorganické sloučeniny, v organických sloučeninách tyto názvy označují jiné sloučeniny. Derivát, který vzniká nahrazením dvou atomů vodíku v amoniaku, se nazývá imid nebo imin. Anion má tvar >NH2-. Rozdíl mezi imidem a iminem a použití těchto názvů je stejné jako u amidu a aminu. Derivát, který vznikne odtržením všech atomů vodíku z amoniaku, se nazývá nitrid nebo (pouze v některých sloučeninách) nitril. Jako nitril se označuje velmi málo sloučenin (např. kyselina nitrilosulfonová N(SO3H)3). Nitridy jsou obecně dvouprvkové sloučeniny dusíku s jinými prvky. Většinou to jsou pevné látky s velmi vysokými teplotami tání a varu. Hydrazin N2H4 je bezbarvá, na vzduchu silně dýmající kapalina. Má zásaditý charakter a je schopen tvořit soli hydrazínia. Hydrazin se používá je redukční činidlo a raketové palivo. Hydroxylamin NH2OH nelze snadno připravit ve volném stavu, protože látka snadno detonuje. Stabilnější jsou její soli hydroxylaminia. Roztok hydroxylaminu reaguje silně zásaditě. Mezi halogenidy dusíku řadíme fluorodusík NF3, chlorodusík NCl3 a jododusík NI3. Bromodusík se nepodařilo připravit čistý, ale pouze je amoniakát NBr3. 6 NH3. Fluorodusík je bezbarvý plyn, chlorodusík těkavá tmavě žlutá olejovitá kapalina a jododusík hnědočervená pevná látka. Všechny tyto látky jsou velmi nebezpečné, protože jsou velmi lehce explozivní, jododusík již při dotyku. Oxidohalogenidy dusíku obsahují kromě dusíku a halogenu ještě kyslík. Známé jsou zatím sloučeniny, které mají stechiometrické složení NOF, NO2F, NO3F, NOCl, NO2Cl a NOBr. Všechny tyto látky jsou za pokojové teploty plyny a až na NOCl a NOCl, které jsou červené, nemají barvu. Mezi sloučeniny síry s dusíkem patří několik látek. Nejznámější mají složení S4N4 tetranitrid síry a S4N2 dinitrid síry. Obě dvě jsou pevné krystalické látky, které při zahřátí detonují a rozkládají se na dusík a síru. Oxidy dusíku jsou známy s dusíkem valence N+1 až N+5. Oxidy dusíku s mocenstvím N+2 až N+5 jsou hlavními složkami tzv. suchého neboli losangelského smogu. Oxid dusný N2O, nazývaný také rajský plyn je bezbarvý plyn, slabého zápachu a nasládlé chuti, který byl v dřívějších dobách používán jako narkotikum při chirurgických operacích a dnes se používá jako hnací plyn ve sprejích. Oxid dusnatý NO je bezbarvý plyn, velmi jedovatý, který při kontaktu s kyslíkem reaguje na oxid dusičitý. Ve vodě je velmi málo rozpustný a řadí se mezi inertní oxidy.[zdroj?] Je to důležitý meziprodukt při výrobě kyseliny dusičné. Oxid dusitý N2O3 je temně modrá kapalina, která se za pokojové teploty rychle rozkládá na oxid dusnatý a oxid dusičitý. Stabilní je vedle těchto oxidů pouze v rovnováze. Oxid dusičitý NO2 je hnědočervený, silně jedovatý plyn charakteristického zápachu, který za pokojové teploty dimeruje na N2O4, který je bezbarvý. Oxid dusičitý je posledním meziproduktem při výrobě kyseliny dusičné a snadno se rozpouští ve vodě za vzniku kyseliny dusité a kyseliny dusičné. Oxid dusičný N2O5 je bezbarvá krystalická látka, která se na vzduchu rychle rozplývá. Oxid dusičný není stabilní a může bez vnější příčiny explodovat. Při reakci s ozonem lze získat sloučeninu s větším obsahem kyslíku, která má složení NO3 a nazývá se peroxid nitrosylu. Snadno se rozkládá a nelze ji získat v čistém stavu. Nejstálejší a nejdůležitější kyselinou dusíku je kyselina dusičná, další známé kyseliny dusíku jsou kyselina dusitá a kyselina azidovodíková. Další dvě téměř neznámé kyseliny dusíku jsou kyselina dusná a kyselina dusnatá. Kyselina azidovodíková HN3 je bezbarvá, ostře páchnoucí kapalina s jedovatými parami, které explodují velmi prudce pokud přijdou do styku s horkým předmětem. Ve vodném roztoku je kyselina azidovodíková stálá. Je to slabá kyselina (ještě slabší než kyselina octová). Její soli azidy jsou ve vodě velmi dobře rozpustné a jsou stálejší než volná kyselina. Kyselina dusná H2N2O2 je bílá krystalická látka, která je v suchém stavu krajně explozivní. Dobře se rozpouští ve vodě a lihu. Je to velmi slabá kyselina, protože její disociace v roztoku je nepatrná. Její soli jsou znatelně stabilnější a nazývají se dusnany neboli hyponitrily. Kyselina dusnatá H4N2O4 je zatím známá pouze v podobě svých solí, protože se jí doposud nepodařilo připravit. Kyselina dusitá HNO2 je látka stálá pouze v chladných, silně zředěných roztocích. Při vyšší teplotě nebo ve větší koncentraci se rozkládá na kyselinu dusičnou, oxid dusnatý a vodu. Soli kyseliny dusité, dusitany neboli nitrity, jsou na rozdíl od kyseliny znatelně stabilnější a mají praktické využití při organických syntézách např. diazotaci. Kyselina dusičná HNO3 je v čistém stavu bezbarvá kapalina, která se ve větší koncentraci na světle rozkládá na oxid dusičitý, vodu a kyslík. Kyselina je silné oxidační činidlo. Je to jedna z průmyslově nejvyráběnějších látek a má velmi široké množství použití v průmyslu stejně jako její soli, dusičnany neboli nitráty. Mezi organické sloučeniny dusíku se řadí nitrosloučeniny, nitrososloučeniny, aminy, amoniové soli, kyanatany neboli kyanáty, isokyanatany neboli isokyanáty, thiokyanatany neboli thiokyanáty, isothiokyanatany neboli isothiokyanáty, azosloučeniny, diazoniové soli, deriváty hydrazinu, deriváty hydroxylaminu, aminokyseliny, amidy kyselin, hydrazidy kyselin, laktamy, imidy kyselin a nitrily kyselin. Zvláštní skupinou organických sloučenin dusíku jsou heterocyklické sloučeniny a nitráty. Nitrosloučeniny obsahují v molekule skupinu -NO2. Mají podle reakčních podmínek mírné oxidační vlastnosti a některé z nich jsou významnými meziprodukty chemického průmyslu, zejména při výrobě aromatických aminů a výbušnin. Vyrábí se nitrací aromátů nitrační směsí nebo nitrací alifátů plynnou HNO3 nebo NOx. Typickým příkladem jsou nitrotolueny, trinitrotoluen nebo nitromethan. Nitrososloučeniny obsahují skupinu -NO a jsou to deriváty uhlovodíků, které vznikají náhradou atomu vodíku na terciárním atomu uhlíku. Např. nitrosobenzen. Aminy jsou deriváty amoniaku, které vznikají náhradou atomů vodíku v jeho molekule, a dělí se na primární se skupinou -NH2, sekundární se skupinou =NH a terciární se skupinou =N-. Aminoskupina je přítomna ve všech aminokyselinách, které jsou základní stavební jednotkou bílkovin. Nejdůležitějším aromatickým aminem je anilín. Atom dusíku v aminech má stejně jako v amoniaku volný elektronový pár. Aminy jsou tedy zásadami, mohou poutat H+ a tvořit amoniové soli. Kyanatany vznikají nahrazením atomu vodíku v uhlovodíku skupinou -O-CΞ Isokyanatany vznikají nahrazením atomu vodíku v uhlovodíku skupinou -N=C=O Thiokyanatany vznikají nahrazením atomu vodíku v uhlovodíku skupinou -S-CΞ Isothiokyanatany vznikají nahrazením atomu vodíku v uhlovodíku skupinou -N=C=S Azosloučeniny jsou dusíkaté deriváty obsahující skupinu -N=N-, na tuto skupinu se mohou vázat dva stejné nebo různé uhlovodíkové zbytky. Např. 4-[4-(dimethylamino)fenylazo]benzen-1-sulfonová kyselina, jejíž sodná sůl, triviálně methyloranž, se používá jako indikátor. Diazoniové soli jsou dusíkaté deriváty obsahující funkční skupinu -N+Ξ. Deriváty hydroxylaminu NH2OH jsou dusíkaté deriváty obsahující skupinu -NHOH nebo >NOH Deriváty hydrazinu NH2NH2 jsou dusíkaté deriváty, které mají vodíkové atomy v hydrazinu substituované uhlovodíkovými zbytky, které mohou, ale nemusí být stejné. Aminokyseliny jsou dusíkaté a kyslíkaté deriváty, které obsahují aminoskupinu -NH2 a karboxylovou skupinu -COOH. Aminokyseliny jsou základní stavební jednotky bílkovin a v organismech se vyskytuje pouze 20 proteinogenních aminokyselin (tzn. takových, které se vyskytují v bílkovinách). Všechny tyto aminokyseliny mají triviální názvy, až na glycin jsou opticky aktivní a patří mezi tzv. L-aminokyseliny. R-aminokyseliny se vyskytují pouze v savčích mozcích a mají zde důležitou funkci při mozkových pochodech, jako je uchovávání informací v paměti. Amidy jsou dusíkaté deriváty, které obsahují amidovou skupinu -CO-NH2. Amid vzniká reakcí karboxylové kyseliny s amoniakem R1COOH+NH3 → R1CO-NH2+H2O Imidy jsou dusíkaté deriváty, které obsahují imidovou skupinu -CO-NH-CO-. Ta vzniká reakcí dvou karboxylových kyselin s amoniakem R1COOH+NH3+R2COOH → R1CO-NH-COR2+2 H2O. Nitrily jsou dusíkaté deriváty, které obsahují nitrilovou skupinu -CΞ. Pokud pojmenováváme tyto sloučeniny jako nitrily, tak se uhlík vázaný na dusík zahrnuje do názvu uhlovodíkového zbytku. Pokud bychom chtěli pojmenovávat tyto sloučeniny jako kyanidy, tak se uhlík vázaný na dusík nezahrnuje do názvu uhlovodíkového zbytku. Hydrazidy jsou dusíkaté deriváty, které obsahují hydrazidovou skupinu R-CO-NH-NH2. V hydrazinu mohou být nahrazeny až všechny čtyři atomy vodíku. R1COOH+NH2NH2 → R1-NH-NH2+H2O. Laktamy neboli vnitřní amidy vznikají zacyklením, nejčastěji 4-8 uhlíkatého, amidů karboxylových kyseliny. Na jednom konci uhlíkatého řetězce je aminoskupina a na druhém karboxylová skupina. Laktam vznikne reakcí karboxylové skupiny a aminoskupiny v jedné molekule. Nitráty jsou estery kyseliny dusičné, které obsahují nitroskupinu -O-NO2. Nitráty se typicky připravují "nitrací" hydroxysloučenin kyselinou dusičnou ve formě zpravidla nitrační směsi. Ukázkovými představiteli jsou kapalný glyceroltrinitrát "nitroglycerin" nebo krystalický pentaerythritoltetranitrát "pentrit", oba dva brizantní výbušiny. Mezi nejdůležitější heterocyklické sloučeniny obsahující v molekule atom dusíku patří Cotton F. A., Wilkinson J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, Academia, Praha 1973. Holzbecher Z.: Analytická chemie, SNTL, Praha 1974. Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961. N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993. ISBN 80-85427-38-9. Jaroslav Fikr, Jaroslav Kahovec; Názvosloví organické chemie; 2. vydání. P. Karlson; Základy biochemie; vydání 1965. Obrázky, zvuky či videa k tématu dusík ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo dusík ve Wikislovníku (česky) Chemický vzdělávací portál (anglicky) Chemistry in its element podcast (MP3) from the Royal Society of Chemistry's Chemistry World: Nitrogen Schenectady County Community College - Nitrogen Nitrogen N2 Properties, Uses, Applications Handling procedures for liquid nitrogen | ADJ_PHRASE | OTHER |
004307 | ... Ještě dnes se ale inženýři a technici pokoušejí vyvinout hlavně spodní přívod elektrické energie, který by odstranil nevzhledná trolejová vedení. V mnoha městech byl na začátku minulého století zvolen rozchod kolejí 1000 mm, nyní se jako standard používá rozchod 1435 mm, stejně jako na železnici. Související informace naleznete také v článku Tramvajová dráha. První české tramvaje vyrobila továrna Františka Ringhoffera v roce 1876 pro pražskou koňku. Jednalo se o otevřené vlečné vozy, od druhé poloviny 90. let 19. století vyráběly Ringhofferovy závody i elektrické tramvaje – pražský vozový park byl v první polovině 20. století tvořen téměř výhradně vozy od Ringhoffera. Po druhé světové válce byla firma znárodněna a přejmenována na Vagónku Tatra Smíchov, která byla později začleněna do podniku ČKD. Vyráběla dvounápravové motorové a vlečné vozy pro Brno (mj. typ 4MT) a Ostravu. Podrobnější informace naleznete v článku Tramvaje Tatra. Podrobnější informace naleznete v článku Tramvaje Škoda. | Jaký je standardizovaný rozchod tramvajových kolejí? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tramvaj | [
"1435 mm"
] | 150 | 301 | V mnoha městech byl na začátku minulého století zvolen rozchod kolejí 1000 mm, nyní se jako standard používá rozchod 1435 mm, stejně jako na železnici. | [
{
"start": 267,
"end": 274,
"text": "1435 mm"
}
] | Tramvaj je vozidlo nebo vlak tramvajové dráhy. Dříve tento název označoval samotnou kolejovou dráhu, metonymickým přenosem změnil význam na označení kolejového vozidla městské hromadné dopravy, ale též na podniky provozující takové dráhy. Pochází z anglického slova tramway (tram označovalo kolej nebo důlní vozík, way cestu), které se zpočátku užívalo u průmyslových železnic. Označení tram pro kolej pravděpodobně vzniklo v saských dolech, kde byly na podlahy kladeny trámy pro usnadnění přepravy důlních vozíků. Do trámů byla posléze vyhloubena drážka a vozíky byly opatřeny kolíkem klouzajícím v drážce pro bezpečné vedení po trati, čímž vznikl jeden z předchůdců železnice. Název se ustálil již v době koněspřežného provozu, přenesl se však i na parní či jinou trakci a v dnešní době je spojen v první řadě s elektrickou trakcí s vrchním trolejovým vedením. V minulosti se tramvaj (dráha, případně i vozidlo) nazývala pouliční nebo elektrická dráha, hovorově též elektrika (srov. električka v současné spisovné slovenštině). V brněnském hantecu se tramvaji říká šalina (zkomolením německého slovního spojení elektrische Linie [elektryše línye]) nebo šmirgl, naproti tomu v Ostravě se běžně užívá výraz tramvajka. větší přepravní kapacita oproti autobusu (i metrobusu) . , případně trolejbusu městská tramvaj může být provozována v prostředí běžné uliční sítě i na samostatném tělese podle potřeby a to i současně, může sloužit i jako meziměstský prostředek vnější dopravy u městských konurbací (Liberec - Jablonec, Most - Litvínov, Bratislava - . Vídeň) městská tramvaj si zachovává relativně vysokou průchodnost hustou zástavbou, byť nižší ve srovnání s autobusy pokud je tramvaj provozována na samostatném nebo odděleném tělese je méně závislá na vnější dopravní situaci (nezdržují ji auta) tramvaj je vhodná pro rychlodrážní provoz ( .rychlá tramvaj) a podzemní provoz (podpovrchová tramvaj) je možný současný provoz městské, rychlé a podpovrchové tramvaje v rámci jedné sítě tramvaj je ideálním prostředkem pro uplatnění preferenčních opatření na dopravní síti (například v rámci signálních plánů světelné signalizace . ) nižší vnitřní hlučnost přepravy tramvajová doprava umí lépe konstrukčně vyřešit požadavek na nízkou podlahu po celé délce vozidla díky konstrukci nezávislého pohonu jednotlivých kol, je přátelštější k handicapovaným osobám větší setrvačnost a menší valivý odpor možnost zvýhodnění před jinými městskými dopravními prostředky oproti dieselovému pohonu nižší znečištění . emisemi spalování v místě provozu větší energetická účinnost (I v případě, že se celá energie vyrobí spálením fosilních paliv, energetická účinnost systému palivo-elektrárna-dálkové vedení-měnírna-trolejové vedení-elektromotor je větší než energetická účinnost systému palivo-spalovací motor autobusu). nejsou prakticky žádné energetické ztráty . , pokud vozové jednotky stojí, například na zastávkách a na křižovatkách úspora energie při brzdění vozidel, kdy se vrací část elektrické energie do napájecí sítě (rekuperace) elektromagnetické brzdy šetří mechanické brzdy, čímž se snižují provozní náklady, jsou účinnější . ve sněhu a náledí vyšší spolehlivost v zimním období za sněhu a náledí v porovnání s problematicky spolehlivým autobusem jednoduché řízení (netočí se volantem, neparkuje se, nepředjíždí atd.) vytváří menší nároky na řidiče, díky odděleným kabinám pro řidiče jsou méně . obtěžováni cestujícími, je možná klimatizace apod. bezpečnější prostředek dopravy v prostředí pěší dopravy v porovnání s autobusovou dopravou díky ochranným prostředkům, znemožňujícím pád osob pod vozidlo vyšší bezpečnost cestujících uvnitř tramvaje díky její masivní konstrukci, bezpečnost tramvaje pro cestující zvyšuje i její směrové vedení . na kolejnicích (tento aspekt je určitou komplikací pro bezpečnost ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích, řidič se neumí vyhnout) nižší provozní náročnost v přepočtu na jednoho cestujícího (bez započtení investičních nákladů) možnost kombinace s provozem po železnici (tram-train .) větší pohodlí ve srovnání s autobusem i trolejbusem prokázaný pozitivní vliv na počet cestujících - vždy když se tramvaje zrušili, cestujích ubylo, když se obnovily, pasažérů přibylo (například po jejich zrušení ve Štrasburku většina lidí začala jezdit auty, . po jejich obnovení se do tří let počet cestujících v MHD zvedl o 43%) snadnější viditelnost - na rozdíl od autobusů si lidé snadněji všimnou díky trolejím (ty však mají i trolejbusy) a kolejím zajištěné MHD, navíc fakty, . že na takto nákladná síť musí mít vyšší vytížení (a tím i kratší intervaly) a že tramvaj je věc, ,,co se na vesnici nevidí'', je snadněji přesvědčí použít veřenou dopravu místo automobilu. nižší náklady na samotný provoz vozidel (na rozdíl od autobusů to vede ke kratším intervalům v době zvýšených přepravních nároků[zdroj?]) vlídnost k chodcům na pěších zónách (na rozdíl od autobusu se dá díky kolejím předpovědět pohyb vozidla)[zdroj?] rozšiřování zeleně ve městech – pokud trať vede mimo silnici, je možné ji zatravnit. Zeleň navíc působí přátelsky a esteticky. špatná manévrovatelnost, omezená kolejemi – nemožnost objíždět vadný vlak nebo jinou překážku, omezená možnost odklonů a objížděk, vyšší riziko střetů s vozidly, chodci a překážkami kvůli nemožnosti se vyhnout a delší brzdné dráze větší . hmotnost a setrvačnost s následkem delší brzdná dráha (a to i přes možnost použití magnetické brzdy) velmi pomalá rychlost na tramvajových křižovatkách a v zatáčkách s 90°, autobusy, trolejbusy a auta toto zvládnou projet rychleji riziko smyku a skluzu dané . kontaktem kov na kov mezi kolem a kolejnicí vyšší prašnost vlivem rutinního užívání posypu ke snižování smyku a skluzu větší hlučnost, zejména v obloucích větší ohrožování staveb vibracemi choulostivost na špatnou údržbu a nedostatek provozních financích - zatímco i na špatném asfaltovém povrchu lze jezdit vyšší rychlostí, neudržované koleje nedovolí jet plnou vyšší rychlostí. Například některé tramvajové tratě v Rusku jsou ve špatném stavu, a maximální rychlost je zde jen asi 20 až 30 km za hodinu (při kvalitní údržbě se maximální rychlost pohybuje od 50 km/h nahoru), což vyvolává likvidaci tramvajových systémů. Platí tedy: nedostatek financí na provoz→špatná údržba→nižší rychlost a zastaralá vozidla→úbytek cestujících do aut→likvidace tramvajové sítě. závislá trakce - zastavení provozu při výpadku napájení zadrátování veřejného prostoru, zohyzdění . výhledu na stavby a městská panoramata, ztížení průjezdu vysokých silničních vozidel a riziko poškození trolejového vedení nerentabilnost tramvaje pro přepravu nízkých přepravních proudů nízká provozní a prostorová flexibilita tramvajové dopravy, závislost na tramvajovém tělese tramvaj vyžaduje rozsáhlá smyčková obratiště, pokud je aplikována koncepce obratišť . pro obousměrné vozy, výrazně se komplikuje organizace vnitřního prostoru tramvaje, snižuje se počet míst pro sezení v případě výpadků provozu na tramvajovém tělese (překážka v provozu, havárie, opravy) jen omezená možnost přenosu provozu tramvaje do jiné náhradní stopy . problematický přechod na současné napájení shora a zdola, konzervuje zastaralý způsob napájení nízká stoupavost tramvajové dopravy (zhruba do 7%) česká koncepce tramvajového tělesa uprostřed vozovky vyžaduje přechod cestujících na zastávku (tramvaj nezastavuje na hraně chodníku) vysoké nárazové náklady . na pořízení tramvajové dopravy ve městě (nezbytnost výstavby měníren, dep apod.) způsobují, že se tramvajová doprava rozvíjí spíše tam, kde již je, než na nových místech tramvajová doprava neumožňuje díky své technické koncepci současné působení většího počtu přepravců a tím jejich konkurenci, případně takové společné působení většího počtu přepravců značně komplikuje První tramvaje byly považovány spíše za atrakci a technickým výstřelkem, později se však stala nedílnou součástí městského života, zejména v Evropě. První tramvaje byly vyrobeny v 19. století a byly taženy koňmi. Městské dráhy začínaly s koněspřežným provozem v době, kdy na dálkových (železničních) dráhách již byli koně víceméně vytlačeni parní trakcí. Koněspřežná tramvaj byla nástupcem nekolejových omnibusů. Konstrukce prvních tramvajových vozů vycházela z tehdejších železničních vagónů, ovšem ve zmenšené a odlehčené podobě, která umožňovala tažení koňmi a projíždění ostrými zatáčkami v městských ulicích. Koněspřežné tramvajové dráhy byly poměrně brzy nahrazeny tramvajemi s jiným pohonem - nejprve parními tramvajemi a poté tramvajemi elektrickými. Elektrická tramvaj zpravidla odebírá elektrickou energii pomocí trolejového vedení, i když byly (převážně na počátku 20. století) i snahy o zavedení jiného způsobu přívodu elektrické energie (akumulátorový, boční, spodní přívod z provozní kolejnice). Ještě dnes se ale inženýři a technici pokoušejí vyvinout hlavně spodní přívod elektrické energie, který by odstranil nevzhledná trolejová vedení. V mnoha městech byl na začátku minulého století zvolen rozchod kolejí 1000 mm, nyní se jako standard používá rozchod 1435 mm, stejně jako na železnici. Související informace naleznete také v článku Tramvajová dráha. První české tramvaje vyrobila továrna Františka Ringhoffera v roce 1876 pro pražskou koňku. Jednalo se o otevřené vlečné vozy, od druhé poloviny 90. let 19. století vyráběly Ringhofferovy závody i elektrické tramvaje – pražský vozový park byl v první polovině 20. století tvořen téměř výhradně vozy od Ringhoffera. Po druhé světové válce byla firma znárodněna a přejmenována na Vagónku Tatra Smíchov, která byla později začleněna do podniku ČKD. Vyráběla dvounápravové motorové a vlečné vozy pro Brno (mj. typ 4MT) a Ostravu. Podrobnější informace naleznete v článku Tramvaje Tatra. Podrobnější informace naleznete v článku Tramvaje Škoda. | NUMERIC | NUMERIC |
005783 | ... Velká část populace v monarchii i mimo ni se proto z vyhlášení války Srbsku radovala a chápala ji za trestnou výpravu vůči jakési podivné zemi na Balkáně.[zdroj?] Původní představa o bleskové válce se však během následujících několika měsíců rozplynula a nadšení z války vystřídaly existenční obavy. Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperiálních velmocí. Byla to doba vypjatého nacionalismu. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Británie a Francie a podepsaly Srdečnou dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody, se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu, o kterou usilovalo také Srbsko. Když rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké... | Kdy si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka | [
"1908"
] | 818 | 912 | Roku 1908 si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu, o kterou usilovalo také Srbsko. | [
{
"start": 823,
"end": 827,
"text": "1908"
}
] | První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka, nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala ve světových oceánech. Na počátku války stál úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu. Měsíc po atentátu, 28. července, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetou válku Srbsku. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Válka propukla mezi dvěma koalicemi: mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, které se do války zapojilo v důsledku německého vpádu do Belgie, Francie a carské Rusko. K Dohodě se připojily další státy, v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K Ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko a státy Skandinávie. Boje první světové války proběhly na několika frontách po Evropě. Na západní frontě boje probíhaly v zákopech (zákopová válka). V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků. Jako konec světové války je udáván a ve světě oslavován 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou, ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Foche v Compiè. Formálním zakončením války byly Pařížské předměstské smlouvy v roce 1919. Podrobnější informace naleznete v článcích Příčiny první světové války a Atentát na Františka Ferdinanda d'Este. 28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Gavrilo Princip byl členem radikálního hnutí Mladá Bosna, jejímž cílem bylo sjednocení Srbů a nezávislost na Rakousko-Uhersku.[nenalezeno v uvedeném zdroji] Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou následně spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války. Atentát vzbudil na mezinárodním poli vlnu sympatií k Rakousko-Uhersku. Velká část populace v monarchii i mimo ni se proto z vyhlášení války Srbsku radovala a chápala ji za trestnou výpravu vůči jakési podivné zemi na Balkáně.[zdroj?] Původní představa o bleskové válce se však během následujících několika měsíců rozplynula a nadšení z války vystřídaly existenční obavy. Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperiálních velmocí. Byla to doba vypjatého nacionalismu. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Británie a Francie a podepsaly Srdečnou dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody, se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu, o kterou usilovalo také Srbsko. Když rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry, obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území[zdroj?] k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry společně se svou chotí, Žofií Chotkovou a na jejich závěr manželský pár navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny. Zde na ně byl 28. června 1914 spáchán srbskými radikály atentát, kterému ještě týž den podlehl on i jeho žena Žofie. Rakousko-Uhersko následně zaslalo Srbsku ultimátum, jež bylo formulováno tak, aby bylo protistranou odmítnuto a vedlo tak ke konfliktu mezi oběma zeměmi. V této činnosti byla rakouská strana podporována německou vládou, která léto 1914 považovala za nejvhodnější okamžik k vyvolání války s Ruskem, již považovala v blízké budoucnosti za nevyhnutelnou. Ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Na radu Ruska, které se Srbskem udržovalo blízké vztahy, částečně ustoupilo a přijalo devět z deseti bodů ultimáta, až na požadavek vyšetřovat rakouskou policií osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Téhož dne na základě uzavřených spojeneckých smluv zareagoval ruský car Mikuláš II. na rakouský útok na Srbsko vyhlášením takzvané přípravné fáze pro případ války, tedy částečné mobilizace třinácti armádních sborů u rakouské hranice. Naděje na "lokalizaci" konfliktu na Balkáně se rozplynula se zprávou o ruské všeobecné mobilizaci 31. července 1914. Systém mezinárodní bezpečnosti v předvečer války, založený na dvojici aliančních bloků – Trojdohodě a Trojspolku spustil tak řetězovou reakci vedoucí ke světové válce a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Dne 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, o dva dny později pak Francii (již 2. srpna obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie. V roce 1915 vstoupila do války Itálie na straně Dohody navzdory spojenecké smlouvě z roku 1882, kterou vznikl Trojspolek, v dubnu 1917 se na stranu spojeneckých mocností přidaly i Spojené státy. Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna (Japonsko zabralo v Číně německé teritorium Čching-tao a rakouský Tchien-ťin) a Turecko, resp. Osmanská říše, po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října). V německém generálním štábu měli vypracován Schlieffenův plán, který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým manévrem pěti armád vniknout do Francie, obklíčit její vojska ve východní části země a zničit je. Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzským vojskům se však podařilo z kleští včas ustoupit a kladla také nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září se tam po strategicky významné bitvě na řece Marně ("Zázrak na Marně") fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou (poziční) válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu. Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnene (Gusevu) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem Paula von Hindenburga a náčelníkem štábu Ericha Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu a Mazurských jezer (23.–31. srpna) zničit ruskou 2. armádu a vytlačit tak Rusy z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit. I na rakousko-uherském úseku východní fronty na haličské frontě postupovala, po úvodním nezdaru u Krašniku, ruská vojska velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla při bitvě o Halič za Karpaty na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska a obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zase v prosinci emigroval Tomáš Garrigue Masaryk. Na hranicích se setkal s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů. Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září 1914 a 2. prosince se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale již druhého dne zahájila srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a musely bojovat současně na všech frontách. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda 29. října 1914 vyhlásila válku Osmanské říši (dnešnímu Turecku), ke které tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Pro Osmanskou říši to byla zároveň i záminka k tomu, aby pomohla centrálním mocnostem porazit její úhlavního nepřítele - Rusko - a také aby rozšířila své hranice na Středním východě a v severní Africe. O pár dní nato překročila ruská vojska hranice na severovýchodě Osmanské říše (při dnešní Arménii a Gruzii) a zahájili ofenzívu, při níž byla osmanská (turecká) armáda zatlačena několik stovek kilometrů na západ. Po několika dnech, v polovině listopadu, ale spustila osmanská armáda protiofenzívu a zatlačila ruská vojska zpět za hranice. V polovině prosince zahájila osmanská vojska pod vedením vrchního velitele Envera Paši ofenzívu, v níž se probila do dnešní Gruzie (tehdy území Ruska). Současně se britská vojska, okupující Saúdskou Arábii, probila přes Mezopotámii až k Bagdádu, tam však byla osmanskou armádou zastavena. Osmanská armáda se chtěla dostat až na Kavkaz, těžké ruské obranné linie ale osmanskou ofenzívu odrazily a na začátku ledna 1915 byla osmanská armáda zatlačena zase zpět k hranicím. Důvodem kolapsu této osmanské ofenzivy bylo i to, že Enver Paša uskutečnil tuto ofenzivu pouze se 100 000 muži, co bylo málo k proražení ruských obranných linií. Současně se zatlačením Osmanské armády Rusy k rusko - osmanským hranicím se osmanská armáda začala přebíjet Rusy okupovaným Íránem. Dostala se až za Urmijské jezero. Ale i ta byla v dubnu zatlačena zpět k hranicím. Ještě v polovině února překročila osmanská armáda hranice v severním Egyptě (který byl součástí Britského impéria) při Zálivu. Osmanská armáda se přebila až za nilskou deltu nedaleko Alexandrie, ale v polovině května byla zatlačena zase zpět k hranicím. Na konci srpna se ruská armáda přebila za jezero Van Goüü. Dále se však zatím nedostala. Dne 23. května 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i Itálie, a tak vznikla další, italská, fronta. Itálie tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky Soči. Německé hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava) – Narošské jezero – Strypa (řeka protékající také haličským, dnes ukrajinským Zborovem). V té době začali Němci tajně finančně podporovat ruské exilové bolševické revolucionáře. Věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ. Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu Bulharska do války na jejich straně toto uskutečnilo soustředěný útok na Srbsko. Přes tuhý odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i Černou Horu. Balkánská fronta přestala existovat. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Tureckem. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na dardanelskou úžinu (viz Bitva o Gallipoli). Na moři se operace hladinových sil koncentrovaly do evropských vod poté, co britské Royal Navy zlikvidovalo během let 1914 a 1915 drtivou většinu německých plavidel operujících v zámoří. Již v lednu 1915 došlo u Dogger Banku k bitvě mezi britskými a německými bitevními křižníky, v níž byla početně slabší německá eskadra poražena, ovšem před úplným zničením se jí podařilo vyváznout. Velká Británie navíc brzy po vypuknutí války přistoupila k námořní blokádě. Ta se odříznutím Německa od nepostradatelných vojenských i nevojenských dodávek projevila velmi efektivně. Británie blokádou porušila uznávané mezinárodní právo, dané několika mezinárodními dohodami v průběhu minulých dvou století. Británie zaminovala mezinárodní vody, aby zabránila vstupu jakékoli lodi do celého Atlantského oceánu, čímž zapříčinila nebezpečí i pro neutrální lodě. Protože na porušení mezinárodního práva Velkou Británií byla minimální odezva, Německo očekávalo stejnou odezvu na svou neomezenou ponorkovou válku, ke které přistoupilo začátkem roku 1917. Státy dohody se rozhodli napadnout Osmanskou říši i výsadkem vojsk Australsko - novozélandského sboru (ANZAC) na poloostrově Gallipoli, jehož obsazením by mohly vojska ANZAC,, vpochodovat "do hlavního města Osmanské říše - Konstantinopole (dnešní Istanbul), byl by kontrolovaný vstup do Černého moře přes Dardanely, zjednodušilo by se spojení s Ruskem a odlehčená by byla i situace na srbském frontě. Vojska britského společenství nepostupovali dostatečně rychle a byly zastaveny v krvavých bojích, které Dohodě nepřinesly žádné výsledky. Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost Verdun. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z důvodů prestiže až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na Paříž. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků, Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Dohromady na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použili Angličané 15. září poprvé tanky. Úspěšnější byla letní ruská Brusilovova ofenzíva. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km. Velký úspěch zaznamenala na jihozápadně fronty. Rusové zde získali východní Halič a pod vedením generála Lešického na několik měsíců také prakticky celou Bukovinu. Dne 27. srpna vyhlásilo válku po boku Dohody Rumunsko. Vstup Rumunska do války (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti zemřel císař František Josef I. (21. listopadu) a na trůn nastoupil jeho prasynovec Karel I. Na italské frontě pokračovaly boje dalšími bitvami na Soči, tvrdě se bojovalo i v Alpách. Koncem května 1916 se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané konfrontaci hlavních sil, avšak v bitvě u Jutska se početně slabší německé flotile podařilo vyváznout. Přestože Britové utrpěli v bitvě poněkud vyšší ztráty, zůstalo jádro obou loďstev nedotčeno a poměr sil se nezměnil. Početní převaha Royal Navy tak umožňovala pokračovat v námořní blokádě německého loďstva, které po šťastném vyváznutí u Jutska již k další konfrontaci hlavních sil nenašlo odvahu. Frontové linie na Středním východě se nijak moc neměnily. Až v polovině dubna nastala výraznější změna, kdy se ruská armáda přebila až k jižním břehům Černého moře na severu Osmanské říše a držela linie na celém severovýchodě říše. Dále se však ruská armáda do konce války nedostala, protože osmanská armáda v defenzivním postavení dokázala tuto linii udržet. Na konci dubna až začátkem května zahájila osmanská armáda další ofenzívu na severu Britského Egypta. Dostala se až za Káhiru. Začátkem září se osmanská armáda dostala hlouběji za hranice Íránu na východě říše. Toto byla poslední velká ofenzíva Osmanské říše. Koncem prosince byla osmanská armáda v Íránu zatlačena ruskou armádou zpět k hranicím. Také v severním Egyptě to pro Osmanů nevypadalo dobře, protože zdejší Britská armáda zatlačovala osmanskou armádu opět zpět k hranicím. Německá říše byla nucena vyslat do Osmanské říše své jednotky. Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních mocností hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku. Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9. ledna) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31. ledna), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila Mezopotámii a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí. V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA 6. dubna do války proti Německu a vyslaly do Evropy své expediční síly. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, vojska Dohody utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (Nivellova ofenzíva v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu v bitvě u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě. Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta. Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Otakar Černín pochopil, že říše je na pokraji zhroucení, a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska. Československý odboj v té době přešel do další fáze, vznikala česko-slovenská zahraniční vojska, tzv. Československé legie, nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Československé legie bojovaly po boku Dohody s cílem "zasloužit" Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov, kde porazily rakousko-uherskou armádu. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje. V bitvě u Bachmače porazili Němce a donutili je uzavřít příměří. Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů – Dekretem o míru – obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Ustřední mocnosti kapitulaci Ruska přijaly a 22. 11. 1917 byla zahájena jednání o mírové smlouvě. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března 1918 v Brestu brestlitevský mír. Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny, zavázalo se zaplatit náhradu za znárodněné podniky, v nichž byl německý kapitál, celkem šest miliard marek, odevzdat Německu 245 564 kilogramů zlata, vojenské základny na východ od řeky Bereziny. Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu, a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztrácelo svůj význam. 8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa. Ruské odstoupení z války pomohlo armádě Osmanské říše, aby mohla zaujmout veškerou pozornost pouze na vojska Britského impéria v dnešní Palestině a Mezopotámii, které postupovaly směrem od Perského zálivu a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Britové spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. V prosinci 1917 získali Britové Jeruzalém. Německé i turecké síly byly vytištěny z arabských zemí. Osmanská armáda byla již vyčerpána a velkou část armády vyslala na Kavkaz, aby se více zásobovala a zabránila Britskému vojsku zaútočit na území říše ze severovýchodu. Ruská vojska totiž Írán opustila a o několik dní ho začali okupovat Britská vojska. Na další ofenzívy nebo protiofenzivy se armáda Osmanské říše už nezmohla. I přes statečnému boji osmanských vojáků byla osmanská armáda zatlačována více a více na sever. Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 československá vojska obsadila téměř celou Transsibiřskou magistrálu a dobyla všechna velká města na Sibiři, po incidentu s maďarskými zajatci Ruska se totiž legionáři odmítli odzbrojit, jak se dohodlo Německo s bolševiky, za což si vysloužilo uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu a jejího předsedu profesora T.G. Masaryka. Odtud byl již jen krůček k vzniku Československa. Cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim však již zachránit ze zajetí nepodařilo, 17. července 1918, necelý týden před příchodem legií do Jekatěrinburgu byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz Rudých. Jarní německá ofenzíva na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože 8. srpna 1918 Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden (26. září) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že válku prohráli. 15. září požádalo o mír Rakousko-Uhersko (spojenci ho odmítli), 30. září Bulharsko, o měsíc později Osmanská říše. Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kde Italové 24. října začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na bezhlavý útěk.[zdroj?] V následujících dnech Rakousko-Uhersko zaniklo (např. vznik Československa 28. října), přestože rakousko-uherská vláda ještě podepsala příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy. Jednání začala 1. listopadu 1918 u Padovy v severní Itálii mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne. 8. listopadu poblíž Compiè začali se zástupci Dohody vyjednávat Němci. 9. listopadu abdikoval Německý císař Vilém II., a sociální demokraté vyhlásili v Berlíně republiku. 11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal pod silným nátlakem prohlášení že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Téhož dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo. Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo v Compiè příměří, čímž první světová válka skončila. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo ostřelování Bělehradu (Srbská kampaň první světové války). v roce 1914 proběhly tři rakousko-uherské útoky na Srbsko, útočící vojska byla pokaždé poražena a zahnána zpět roku 1915 zaútočila . na Srbsko současně rakousko-uherská a bulharská vojska, srbská armáda byla zdecimovaná, její zbytky byly přepraveny po Jaderském moři na ostrov Korfu roku 1916 byly srbské jednotky přepraveny do Řecka na Soluňskou frontu. 28. srpna vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku 2. července . 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem v září 1918 byla na Soluňské frontě zahájena ofenzíva, bulharská armáda se zhroutila, poté došlo k zhroucení celé balkánské fronty a osvobození Srbska Podrobnější informace naleznete v článku Italská fronta (první světová válka). Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. května 1915 se ale přidala na stranu Dohody (za slib území na Balkáně – Istrie, . Dalmácie (Terst). 11 bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou o řeku Soču (jižně od Julských Alp a severně od Jaderského moře) na podzim roku 1917 proběhla bitva u Caporetta, při které se fronta posunula k řece Piavě až do konce války probíhala bitva na Piavě po celou dobu konfliktu se bojovalo také ve vysokohorských prostorách Alp na frontě táhnoucí se od hranic Švýcarska až po současné Slovinské Alpy. Dějištěm bojů byla plošina Ortles, Fleimstalské Alpy, Dolomity, Karnské Alpy a Julské Alpy. Podrobnější informace naleznete v článku Západní fronta (první světová válka). Německo zaútočilo na Francii přes Belgii, aby se vyhnulo francouzským pevnostem. Schlieffenplan, plán dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Velké Británie. Německá ofenzíva se však zastavila na řece Marně kvůli protiútoku Dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit. květen 1915 – vážné střetnutí u belgického města Ypry (použit plyn chlór, později se podle tohoto města pojmenuje plyn yperit); poprvé však byl plyn použit Němci v Polsku, jednalo se . o xylylbromid vystřelovaný v 150mm granátech, ovšem vývojáři opomenuli fakt, že při nízkých teplotách xylylbromid tuhne, neodpařuje se a nemá tudíž požadovaný účinek únor 1916 – zahájena bitva u Verdunu, která trvala až do prosince v bitvě na Sommě, která probíhala od července do listopadu 1916, využili Britové jako první tank v roce 1917 pokračovaly tvrdé boje, Nivellova ofenzíva v měsíci dubnu nic nevyřešila. Bitva u Cambrai byla úspěšnější, Britové poprvé využili tanky v součinnosti s pěchotou německá Ludendorffova ofenzíva, která pokračovala útoky až do počátku června 1918, ohrozila Paříž. Následná druhá bitva na Marně zahnala Němce na ústup, ti byli nuceni žádat o mír Podrobnější informace naleznete v článku Východní fronta (první světová válka). Bývalý ministr vnitra a člen Státní rady Pjotr Durnovo napsal carovi memorandum, ve kterém prohlašuje, že "válka bude znamenat pro Rusko zkázu". Ruská armáda na počátku války překvapivě poměrně rychle zmobilizovala a podnikla útok na Východní Prusko. po počátečních bojích porazila německá armáda Rusy v bitvě u Tannenbergu. Na jižní části fronty došlo v srpnu 1914 k bitvě u Krašniku, kde byla ruská armáda poražena rakousko-uherskou armádou. Situace se obrátila v bitvě o Halič, ruská armáda postoupila do Karpat, na východní Slovensko a do Slezska, ohrožovala české země v bitvě u Gorlice v červnu roku 1915 byla ruská armáda poražena, na konci roku 1915 stála německá vojska na hranici . měst Riga, Baranoviči, Stripa v červnu 1916 začala Brusilovova ofenzíva, díky níž Rusko dobylo Bukovinu a část Haliče 1. července 1917 byla zahájena Kerenského ofenzíva, která však byla odražena a ruská armáda musela ustoupit. 7. listopadu . proběhla v Rusku Říjnová revoluce v únoru 1918 zahájily Centrální mocnosti všeobecný útok proti Rusku. 3. března podepsalo Rusko Brestlitevský mír Bojovalo se i na moři (Německu patřily ostrovy severně od Austrálie – Karolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci. Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918). Posledním významným bojištěm byl Blízký východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši, ke kterému tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl pokus Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v Dardanelskou expedici. Bitva o Gallipoli však skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovali směrem od Perského zálivu Angličané a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. 19. leden 1917 britská tajná služba zachytila Zimmermannův telegram, . v níž Německo navrhovalo Mexiku spojenectví proti USA, za což mělo Mexiko získat zbraně a peníze na válku proti USA a posléze státy Arizona, Nové Mexiko a Texas, což velmi popudilo USA a v dubnu 1917 vstoupily aktivně do války USA, válka se z evropského konfliktu stává světovou a Amerika se stala ekonomickým vítězem války. Podrobnější informace naleznete v článcích Důsledky první světové války a Pařížská mírová konference (1919). První světová válka vytvořila dějinný zlom v oblasti geopolitické i vojenské, také však v oblasti dějin každodennosti, pokud jde o celospolečenskou atmosféru, tradiční morální hodnoty nebo kulturní zvyklosti a společenské návyky. Válka z let 1914–1918 tak představuje jeden ze zásadních zlomů moderních dějin lidstva, jehož důsledky pociťuje dodnes. První světová válka přinesla světu značné množství změn: Vojenské novinky – První světová válka byla první průmyslově vedenou válkou. Do bojů byly ve velkém měřítku nasazovány nové typy zbraní s nebývalou ničivou silou (tank, bojová letadla, chemické zbraně, ponorky, kulomety aj.) Politické změny – Rozpad předválečné struktury států a vznik států národních. Důsledkem světové války byl zánik Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše a vznik nástupnických států. Rakousko-Uhersko se rozpadlo na Československo, Rakousko a Maďarsko. Vytvořeny byly nové státy, Polsko a Jugoslávie. Zbylé území Rakousko-Uherska připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Francie získala zpět od Německa Alsasko a Lotrinsko, a Německo přišlo o všechny své kolonie. Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností. Ve střední Evropě vznikly národní státy, které měly podporu jen části jejich obyvatelstva a které byly příliš malé a slabé na to, aby mohly vzdorovat agresivnímu nacismu vznikajícímu v Německu.[zdroj?] Po válce se také vzedmula vlna sociálního i nacionálního radikalismu a hnutí za odstranění kolonialismu (Čína, Indie, Indonésie, Irák, Egypt). Proběhly také neúspěšné pokusy o socialistickou revoluci bolševického typu (Německo – v Bavorsku, Maďarsko, Bulharsko). Politický pacifismus – Jako reakce na válku se v následujících letech rozmohl pacifismus odmítající válku. Vznikla Společnost národů (1919), což byla světová mezinárodní organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Byl vytvořen také smírčí soud v Haagu. Sociální změny – Vlivem úmrtí značného množství mužů došlo k deformaci věkové a pohlavní struktury obyvatelstva mnoha zemí. Ženy se začaly domáhat práv, které byly tradiční výsadou mužů (např. volebního práva). Kulturně-morální změny – Nadšení z konce války kombinované s otrlostí, kterou si společnost vypěstovala během válečných let, vedly k rozmachu zábavy, která byla často na hranici nebo i za hranicí předválečného vkusu a tradiční morálky. Náboženské změny – Pro mnoho vojáků a jejich rodin válka znamenala velký odklon od organizovaného náboženství. Velké státní církve na obou stranách fronty se během války aktivně zapojovaly do štvavé válečné propagandy. Mnoho věřících proto po válce z církví vystoupilo nebo přestalo být nábožensky aktivní. Konečná mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže. | DATETIME | DATETIME |
002978 | ... pavučiny, kde ji sní. Křižák se průměrně dožívá tří let. Kousnutí křižáka obecného je pro člověka naprosto neškodné, protože jeho klepítka jsou tak krátká, že neprokousnou lidskou kůži Dospělý samec si už nepřede síť, neloví, veškerý čas tráví vyhledáváním partnerky. Když se mu podaří objevit síť dospělé samice, upřede k jejímu okraji... | Je kousnutí křižáka obecného pro člověka nebezpečné? | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99i%C5%BE%C3%A1k_obecn%C3%BD | [
"Ne"
] | 61 | 271 | Kousnutí křižáka obecného je pro člověka naprosto neškodné, protože jeho klepítka jsou tak krátká, že neprokousnou lidskou kůži Dospělý samec si už nepřede síť, neloví, veškerý čas tráví vyhledáváním partnerky. | [] | Křižák obecný (Araneus diadematus) z čeledi křižákovití je nejznámějším a velmi hojným pavoukem v Česku, vyskytuje se kromě Evropy rovněž v Severní Americe (části USA a Kanady). Obývá zvláště lesy a zahrady, lze se s ním setkat i v otevřených krajinách, pokud nejsou zcela odlesněné. Zbarvení křižáků je velmi variabilní, od černohnědého po tmavohnědé, světlehnědé, červenohnědé, oranžovohnědé a zlatohnědé. Vždy je zřetelná charakteristická křížová kresba na hřbetní straně zadečku, kterou tvoří pět bílých skvrn, které mohou různými způsoby splývat, nebo mohou být částečně redukované. Tvar zadečku, který bývá zpravidla mnohem větší než hlavohruď, je nápadný - je nejširší v první třetině, odkud se pozvolna zužuje. Samec odpovídá zbarvením samici, ale zadeček má podstatně menší. Samice mají před nakladením vajec téměř kulovitý zadeček. Zatímco samci dorůstají jen 5-10 mm, samice můžou mít 12-17 mm. Křižáci tkají charakteristické kolové pavučiny velmi pravidelných tvarů, nejčastěji ve větvích stromů a keřů, ale i mezi vysokými bylinami a na budovách. Celá síť je většinou zavěšena na jednom velmi silném nosném vlákně a mívá obvykle kolem třiceti paprsků. Při stavění pavučiny nejdříve upřede dvě vlákna ve tvaru Y. Pak následují další paprsky a pak udělá hustou spirálu, kterou opatří lepem, aby se kořist pevně chytila. Opotřebenou pavučinu sní a utká novou. Křižák se během dne zdržuje uprostřed své sítě nebo v úkrytu v její blízkosti a čeká na potenciální kořist, kterou bývá poletující hmyz. Když se něco chytí, pavouk bleskurychle vyběhne a kořist usmrtí jedem z klepítek. Pak ji obalí pavučinovými vlákny. Když se kořist stále hýbe, je ještě jednou kousnuta. Poté si ji zavěsí na snovací bradavky a odnese do úkrytu nebo do středu pavučiny, kde ji sní. Křižák se průměrně dožívá tří let. Kousnutí křižáka obecného je pro člověka naprosto neškodné, protože jeho klepítka jsou tak krátká, že neprokousnou lidskou kůži Dospělý samec si už nepřede síť, neloví, veškerý čas tráví vyhledáváním partnerky. Když se mu podaří objevit síť dospělé samice, upřede k jejímu okraji vlastní vlákno, které mu poslouží jako komunikační prostředek - brnká na ni jako na strunu a přenáší zvukové vibrace na partnerčinu síť. Pokud je dostatečně "zručný", podaří se mu partnerku přesvědčit, aby se přiblížila k jeho vláknu. Posléze dochází k páření, které se obvykle několikrát opakuje. Samec má na konci makadel pouzdra, do kterých ukládá sperma. Tato pouzdra strká do pohlavního otvoru samice. Námluvy velmi často končí zabitím a sežráním samce. Mláďata se líhnou na jaře z vajíček, která nakladla samice na podzim. Dospívají až další rok na jaře. Samice hynou po nakladení vajec, pokud se v okolí náhodně neobjeví hmyz. Zoologická encyklopedie - pavoukovci a jiní bezobratlí, Knižní klub, Praha 2003 Obrázky, zvuky či videa k tématu Křižák obecný ve Wikimedia Commons Galerie Křižák obecný ve Wikimedia Commons Taxon Araneus diadematus ve Wikidruzích | VERB_PHRASE | YES_NO |
000329 | Slapové jevy představují zvyšování a snižování hladiny moře v důsledku působení slapových sil. Zvýšení hladiny se označuje jako příliv, snížení jako odliv, souhrnně se mluví o dmutí mořské hladiny. Slapové jevy jsou důsledkem deformace povrchu oceánu vlivem sil, kterými na vodní masu působí nebeská tělesa, v případě Země především Měsíc a Slunce. Teoreticky mohou slapové síly dokonce způsobit rozpad obíhajícího tělesa, pokud je oběžná vzdálenost nižší než tzv. Rocheova mez. Pravou silou působící dmutí je gravitační síla, důležitá je přitom nehomogenita jejího pole. Protože velikost gravitační síly je nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti, Měsíc přitahuje silněji tělesa na přivrácené straně Země, a naopak slaběji na odvrácené straně. Navíc je však nutno uvážit neinerciálnost soustavy spojené s povrchem Země a tedy působení zdánlivých setrvačných sil. Pro pochopení přílivového dmutí je třeba nahlížet vzájemný pohyb Měsíce... | Jaký je název pro slapový jev, který zvyšuje hladinu moře? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Slapov%C3%A9_jevy | [
"příliv"
] | 95 | 197 | Zvýšení hladiny se označuje jako příliv, snížení jako odliv, souhrnně se mluví o dmutí mořské hladiny. | [
{
"start": 128,
"end": 134,
"text": "příliv"
}
] | Slapové jevy představují zvyšování a snižování hladiny moře v důsledku působení slapových sil. Zvýšení hladiny se označuje jako příliv, snížení jako odliv, souhrnně se mluví o dmutí mořské hladiny. Slapové jevy jsou důsledkem deformace povrchu oceánu vlivem sil, kterými na vodní masu působí nebeská tělesa, v případě Země především Měsíc a Slunce. Teoreticky mohou slapové síly dokonce způsobit rozpad obíhajícího tělesa, pokud je oběžná vzdálenost nižší než tzv. Rocheova mez. Pravou silou působící dmutí je gravitační síla, důležitá je přitom nehomogenita jejího pole. Protože velikost gravitační síly je nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti, Měsíc přitahuje silněji tělesa na přivrácené straně Země, a naopak slaběji na odvrácené straně. Navíc je však nutno uvážit neinerciálnost soustavy spojené s povrchem Země a tedy působení zdánlivých setrvačných sil. Pro pochopení přílivového dmutí je třeba nahlížet vzájemný pohyb Měsíce a Země ne jako pouhý oběh Měsíce kolem nehybné Země, ale jako rotaci obou těles kolem společného těžiště. Na Zemi tedy působí také setrvačná odstředivá síla, která naopak roste přímo úměrně vzdálenosti od společného těžiště (protože společné těžiště leží pod povrchem Země na přivrácené straně, jak ukazuje obrázek, je odstředivý příspěvek nejsilnější na odvrácené straně, ale částečně přispívá i na přivrácené straně k Měsíci, a to ve stejném smyslu jako jeho gravitace). Zatímco na přivrácené straně k Měsíci převládá gravitační přitažlivost a na odvrácené odstředivá síla, v oblasti mezi tím obě síly působí proti sobě tak, že se prakticky odečítají. Působením sil proto vznikají na světových oceánech dvě přílivové vlny, na straně přivrácené Měsíci a současně i na straně protilehlé. Pro úplnost je potřeba dodat, že dochází i k dmutí zemské kůry a pláště, i když vzhledem k jejich tuhosti zdaleka ne tak znatelnému. Obě přílivové vlny se pohybují po povrchu Země od východu na západ spolu s pohybem Měsíce. K přílivu a odlivu tak dochází s dvojnásobkem frekvence odpovídající průchodu Měsíce nad příslušným poledníkem, tj. každých 12 hodin 25 minut a 14 sekund, mluvíme o půldenním dmutí. Interval mezi přílivem a odlivem na stejném místě je tedy 6 hodin, 12 minut a 37 sekund. Vlivem deklinace Měsíce je v některých oblastech každé druhé dmutí velmi málo patrné, proto se mluví o jednodenním dmutí. Půldenní dmutí probíhá především v Atlantském a Severním ledovém oceánu, jednodenní zejména v Jávském a Ochotském moři; v mnoha oblastech se oba typy střídají. V oblastech s výrazným dmutím lze přílivové vody využít k výrobě elektrické energie. Slapové síly Slunce jsou oproti měsíčním přibližně o polovinu slabší (tvoří přibližně 4/9 slapových sil Měsíce). Pokud Měsíc, Země a Slunce stojí v jedné řadě, slapové síly obou těles se sečtou a dmutí je velmi výrazné, označuje se jako skočné dmutí. Pokud naopak Slunce, Země a Měsíc svírají pravý úhel, slapové síly se částečně vyruší a nastává hluché dmutí. Ke skočnému dmutí dochází, když je Měsíc ve fázi novu nebo úplňku, k hluchému tehdy, pokud je Měsíc v polovině fáze dorůstání nebo ubývání; perioda je tedy přibližně 15 dní. Kromě vzájemné polohy Země, Měsíce a Slunce a polohy místa na Zemi ovlivňuje výšku dmutí také tvar pobřeží a úhel dna. Na volném moři se výška hladiny mění asi o 0,8 metru. Nejvyšší hranice na světě dosahuje příliv v zálivu Fundy v Kanadě, kde hladina stoupá až o 20 metrů. V Evropě je největší rozpětí přílivu a odlivu poblíž pobřeží Francie v zátoce Mont-Saint-Michel, kde dosahuje asi 13 metrů. Výška přílivu se označuje ve speciálních mapách. Čáry, spojující místa se stejnou dobou nejvyššího přílivu se nazývají izohachie. Vzdutí hladiny u ústí řek s povlovným dnem způsobuje, že se příliv šíří proti proudu řek. U některých je velmi výrazný, šíří se jako vodní vlna a označuje se jako přílivový příboj. U ústí Amazonky dosahuje přílivový příboj výšky 5 metrů a je patrný ještě 850 kilometrů od ústí. V některých oblastech dostává přílivový příboj dokonce své místní jméno - například právě na Amazonce se označuje indiánským slovem pororoca (hřmící vody). Na Labi přílivový příboj dosahuje do vzdálenosti 150 kilometrů od ústí. Také u jezer se projevují slapové jevy, ale vzhledem k velikosti hladiny jsou téměř nepatrné. Nejvyšší příliv se objevuje na Michiganském jezeře ve Spojených státech, kde může dosáhnout až výše 7 cm. Voda se při dmutí šíří v různých oblastech specifickým způsobem, kdy vytváří slapové proudy. Silnější bývají při odlivu, kdy mohou dosáhnout rychlosti až 22 kilometrů v hodině a ohrožují lodní dopravu. | CLAUSE | OTHER |
010877 | ... Abrahám s důvěrou uposlechl a šel Izáka obětovat na horu Morija (též Sion, na které byl dle tradice vystavěn Šalomounův chrám). Na poslední chvíli řekl anděl Abrahámovi, že ve zkoušce uspěl a ať místo svého syna obětuje berana. (Významem tohoto mýtu je zákaz lidských obětí jednou provždy.) == Synové Jákob a Ezau == Izák si vzal Rebeku a když mu bylo 60 let zplodil s ní dva syny, dvojčata: Ezaua – o chvíli staršího (byl zarostlý, lovec) a Jákoba. Otcovo požehnání měl správně dostat Ezau, ale Rebeka chtěla, aby požehnání dostal Jákob. Nakonec Rebeka s Jákobem přelstili už starého a slepého Izáka a otcovo požehnání získal Jákob. Ezau se rozzuřil a chtěl ho zabít, a tak Jákob utekl za matčiným bratrem Lábanem, kde se zamiloval do jeho dcery Ráchel. Kvůli ní a její sestře Lee, kterou jí Laban podstrčil při svatbě místo Ráchel, pak strýci Jákob 14 let sloužil a další léta za brav. Pak ho Hospodin povolal... | Jak se jmenoval Izákův mladší syn? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Iz%C3%A1k | [
"Jákob"
] | 321 | 453 | Izák si vzal Rebeku a když mu bylo 60 let zplodil s ní dva syny, dvojčata: Ezaua – o chvíli staršího (byl zarostlý, lovec) a Jákoba. | [
{
"start": 446,
"end": 451,
"text": "Jákob"
}
] | Izák (hebrejsky יִצְחָק, Jicchak; doslova "bude se smát") je druhým biblickým patriarchou. Je synem Sáry a patriarchy Abraháma, manžel Rebeky a otec Ezaua a patriarchy Jákoba. Izák měl být obětován svým otcem Abrahámem, ale Hospodin ho v posledním okamžiku ušetří. == Mládí == Izák nebyl jedináčkem. Jeho otec měl ještě jednoho syna jménem Izmael (Jišmael), kterého měl s otrokyní své ženy Hagarou (později měl Izák ještě dalších šest a i více sourozenců). Ale "dědicem" byl Izák, protože ho Abraham měl se svojí manželkou Sárou a Hospodin ho určil jako jeho dědice. Izákovo narození bylo zaslíbené od Boha, Abrahám a Sára totiž už byli velice staří a neměli děti. Abrahám byl od Boha zkoušen. Měl obětovat Izáka (Bůh chtěl vědět jestli mu Abrahám opravdu důvěřuje). Abrahám s důvěrou uposlechl a šel Izáka obětovat na horu Morija (též Sion, na které byl dle tradice vystavěn Šalomounův chrám). Na poslední chvíli řekl anděl Abrahámovi, že ve zkoušce uspěl a ať místo svého syna obětuje berana. (Významem tohoto mýtu je zákaz lidských obětí jednou provždy.) == Synové Jákob a Ezau == Izák si vzal Rebeku a když mu bylo 60 let zplodil s ní dva syny, dvojčata: Ezaua – o chvíli staršího (byl zarostlý, lovec) a Jákoba. Otcovo požehnání měl správně dostat Ezau, ale Rebeka chtěla, aby požehnání dostal Jákob. Nakonec Rebeka s Jákobem přelstili už starého a slepého Izáka a otcovo požehnání získal Jákob. Ezau se rozzuřil a chtěl ho zabít, a tak Jákob utekl za matčiným bratrem Lábanem, kde se zamiloval do jeho dcery Ráchel. Kvůli ní a její sestře Lee, kterou jí Laban podstrčil při svatbě místo Ráchel, pak strýci Jákob 14 let sloužil a další léta za brav. Pak ho Hospodin povolal zpět do Svaté země. == Izák v kultuře == V umění bývá zobrazováno hlavně obětování Izáka, kde se Abrahám s nožem v ruce chystá obětovat svého syna svázaného na obětním stole a v tom se mu zjevuje anděl. Dalším motivem je Izákovo požehnání, které na starém slepém Izákovi lstivě získává Jákob místo Ezaua. == Význam příběhu == Je v něm vyjádřeno odtržení od pohanských kultů, kde lidské oběti byly někdy součástí obřadů. Bůh tím jasně dává najevo své milosrdenství a jasný postoj k otázce lidských obětí. Izák je také předobrazem Ježíše Krista a oběti, kterou v poslušnosti svému Otci přinesl. V tomto případě tu ale již nebyl beránek, který by jeho oběť nahradil, tím beránkem byl Kristus sám. == Odkazy == === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Izák ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Isaak v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích | PERSON | PERSON |
009727 | Lisabon (portugalsky Lisboa /ližboa/) je hlavní a největší město Portugalska. Žije zde přibližně 507 tisíc obyvatel, aglomerace čítá více než 3 000 000 obyvatel. Jde o nejzápadnější hlavní město na evropské pevnině a rozkládá se na relativně malé ploše 84,92 km2. Vzhledem k tomu, že současné hranice města jsou definovány v úzké návaznosti na jeho původní historické jádro, jsou všechna jeho předměstí jako Loures, Odivelas, Amadora a Oeiras formálně považována za samostatné obce v rámci jeho metropolitní oblasti. == Dějiny == Podle archeologických nálezů lze usuzovat, že na území pozdějšího Lisabonu existovalo již od 12. století př. n. l. fénické obchodní středisko.... | Je Lisabon nejzápadnější hlavní město na evropské pevnině? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lisabon | [
"ano"
] | 162 | 263 | Jde o nejzápadnější hlavní město na evropské pevnině a rozkládá se na relativně malé ploše 84,92 km2. | [] | Lisabon (portugalsky Lisboa /ližboa/) je hlavní a největší město Portugalska. Žije zde přibližně 507 tisíc obyvatel, aglomerace čítá více než 3 000 000 obyvatel. Jde o nejzápadnější hlavní město na evropské pevnině a rozkládá se na relativně malé ploše 84,92 km2. Vzhledem k tomu, že současné hranice města jsou definovány v úzké návaznosti na jeho původní historické jádro, jsou všechna jeho předměstí jako Loures, Odivelas, Amadora a Oeiras formálně považována za samostatné obce v rámci jeho metropolitní oblasti. == Dějiny == Podle archeologických nálezů lze usuzovat, že na území pozdějšího Lisabonu existovalo již od 12. století př. n. l. fénické obchodní středisko. Fénický termín Allis Ubbo (čili "bezpečný přístav") je ostatně jedním z možných výkladů původu názvu Lisabon. Řekům bylo osídlení známo pod jménem Olissipo, které bylo převzato lidovou latinou ve formě Olissipona. Za punských válek stálo Olissipo na straně Římanů a stalo se za odměnu součástí Římské říše s rozsáhlými privilegii (pod názvem Felicitas Julia). Lisabon pod římskou vládou prosperoval a patřil k ohniskům křesťanství na Pyrenejském poloostrově. Ve 4. a 5. století n.l. trpělo vpády Alanů a Vandalů a následně bylo začleněno do vizigótské říše. Někdy kolem roku 711 bylo město dobyto Maury (za nich se nazývalo al-ʾ, arabsky ا), kteří je ovládali až do r. 1147, kdy je v rámci reconquisty dobyl s pomocí anglických, francouzských a německých rytířů první portugalský král Afonso. Hlavním městem Portugalského království se Lisabon stal až o více než sto let později – v roce 1255. Na přelomu 15. a 16. st., za vlády krále Manuela I., vzrostla důležitost města. V té době se Portugalsko stalo koloniální říší. Každý den připlouvalo do města několik lodí naplněných zbožím a Lisabon se brzy stal jedním z nejbohatších měst v Evropě. Dne 1. listopadu 1755 zasáhlo město katastrofální zemětřesení, které spolu s následnými požáry a vlnou tsunami zničilo velkou část města. Zahynulo tehdy asi 60 000 až 100 000 obyvatel. Významné škody způsobila městu také napoleonská vojska na poč. 19. st. a následně modernizační zákony, které způsobily vyloupení řady klášterů a církevních budov. Lépe se začalo dařit městu v pol. 19. st., kdy byla zahájena moderní výstavba, město bylo rozšířeno a bylo založeno několik parků a významné kulturní instituce. == Pamětihodnosti == Hrad svatého Jiří (Castelo de Sã Jorge), stojí v nejvyšším bodě městského vrchu, v nejstarší lisabonské čtvrti Alfama. Původně zde stávalo hradiště, později maurská královská rezidence. Pevnost v roce 1755 poškodilo zemětřesení, v roce 1938–40 byla zrekonstruována do současné romantické podoby. Nejstarší částí pevnosti je palác Paco de Alcácova z doby okolo r. 1300. Katedrála Sé, založena roku 1147, vystavěna ve 12. až 14. st., s prvky románskými, gotickými a barokními; v křížové chodbě jsou odkryty základy maurských a římských hradeb Národní muzeum starého umění Muzeum Calousta Gulbenkiana Klášter Sã Vicente de Fora, pozdně renesanční z let 1582 až 1627 Diamantový dům (Casa dos Bicos), sídlo šlechtického rodu Albuquerqueů z pol. 16. st., palác byl dostavěn v roce 1983 Kostel sv. Rocha (Igreja de Sã Roque), renesanční kostel z 16. st., který nezasáhlo zemětřesení; výjimečná je kaple Sao Joao s drahými kameny, zlatem a vzácnými dřevinami Convento do Carmo, s troskami kostela Igreja do Carmo Kostel a klášter Matky boží (Madre de Deus), kostel byl zrestaurovaný po roce 1755, významný je klášterní kapitulní sál a reprezentační sál, Muzeum azulejos Basílica da Estrela, barokně-novoklasicistní chrám vystavěný v letech 1779–90 Synagoga v Lisabonu, stavba z roku 1902–04 Aqueduto das Águas Livres, lisabonský akvadukt z 18. st.; stavba začala v roce 1731 pod vedením italského architekta A. Canevariho Náměstí Praça do Comércio, s Vítězným obloukem (Arco da Rua Augusta) Náměstí Praça Dom Pedro IV. s budovou Národního divadla D. Maria II. z let 1842–46 Pěší zóna Rua Augusta s řadou domů s cennými fasádami, s obchody a kavárnami Elevador da Santa Justa historický výtah z roku 1902 od architekta R. Mesniera di Ponard, Eiffelova žáka Avenida da Liberdade, 1,5 km dlouhá, široká hlavní třída === Belém === Klášter řádu sv. Jeronýma ve čtvrti Belém (Mosteiro dos Jerónimos) – zapsán v seznamu světového dědictví UNESCO Belémská věž (Torre de Belém) – zapsána v seznamu světového dědictví UNESCO Památník objevitelů (Padrã dos Descobrimentos) z roku 1960 == Městské části == Město Lisabon je rozděleno na 24 městských částí (freguesia, civilní farnost). Každá městská část má svoji samosprávu volenou místními občany. Až do listopadu 2012 byl počet městských částí 53, poté byl zákonem "Lei n.o 56/2012" snížen. Za významnější lze považovat původní historické názvy čtvrtí, jako je Alfama (nejstarší lisabonská čtvrť, název pochází z arabského slova Al-hamma), Baixa (centrum města, čtvrť vznikla po zemětřesení v roce 1755), Bairro Alto ( .horní čtvrť, centrum kaváren, barů, knihkupectví, leží severně od náměstí Praça de Camõ), Belém (čtvrť na západě města, předměstí Lisabonu se dvěma památkami zapsanými v seznamu UNESCO), Estrela, Alcântara, Graça, Anjos, Xabregas a další. Seznam lisabonských městských částí == Mosty == Lisabon se rozkládá především na pravém břehu řeky Tejo v jejím estuárovitém ústí do Atlantského oceánu. Proto byl první lisabonský most 25. dubna (Ponte 25 de Abril, na paměť Karafiátové revoluce) vybudován až v 60. letech 20. století. Slavnostně otevřen byl 6. srpna 1966 a nejprve pojmenován Ponte Salazar. Je dlouhý 2 277,64 m a v maximálním bodě vysoký 70m. V roce 1998 Portugalci slavili 500. výročí přelomové plavby Vasca da Gamy do Indie. Kromě velkolepého Expa 98 proběhlo i slavnostní otevření mostu Vasca da Gamy (Ponte Vasco da Gama). Ten je s délkou 17 345 m druhý nejdelší most v Evropě (po Krymském mostu). Výškou 155 m patří k nejvyšším konstrukcím v Portugalsku. Je zhotoven tak, aby jeho konstrukce vydržela 4,5× větší seismické otřesy než jakých dosáhlo zemětřesení v roce 1755. == Sport == Nejpopulárnějším sportem ve městě je fotbal. V Lisabonu sídlí tři přední portugalské kluby: Benfica, Sporting a Os Belenenses. Benfica hraje své domácí zápasy na stadionu Estádio da Luz, který je oceněn pěti hvězdičkami UEFA, stejně jako stadion Sportingu Estádio José Alvalade. V roce 2004 bylo v Lisabonu sehráno několik zápasů Eura 2004. Jiné populární sporty ve městě jsou golf, futsal, hokejbal, vodní sporty a další. == Fotogalerie == == Osobnosti == Calouste Gulbenkian (1869–1955) – obchodník s ropou a mecenáš umění == Partnerská města == == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Slovníkové heslo Lisabon ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu Lisabon ve Wikimedia Commons Câmara Municipal de Lisboa – oficiální stránky města Lisabon | VERB_PHRASE | YES_NO |
003303 | ... Pod názvem Influence odehráli pouhý jeden koncert, načež jej změnili na Gypsy's Kiss. Skupina se však po několika dalších koncertech úplně vytratila. Harris následně přešel do již zavedené kapely nazvané Smiler. Po několika koncertech vyměnili stávajícího bubeníka za nového. Byl jím Doug Sampson. Následně se rozhodli sehnat sólového zpěváka, kterým se stal Dennis Wilcock. Když Harris se Sampsonem ze skupiny odešli, tak si Harris chtěl založit vlastní skupinu. Původně do ní chtěl vzít i Sampsona, ten však již hrál s někým jiným. Volba nakonec padla na Rona Matthewse. Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara). Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), který právě v té době byl v televizi. Po několika hospodských koncertech ze skupiny odešel zpěvák Paul Day.... | Podle čeho vznikl název skupiny Iron Maiden? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Iron_Maiden | [
"podle filmu Muž se železnou maskou"
] | 778 | 910 | Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), který právě v té době byl v televizi. | [
{
"start": 810,
"end": 844,
"text": "podle filmu Muž se železnou maskou"
}
] | Iron Maiden je anglická heavymetalová skupina založená v roce 1975 baskytaristou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu "Running Free"). K roku 2010 prodali přes 95 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy. Získali mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards. Do roku 2015 skupina vydala celkem šestnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci − Paul Di'Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (dvanáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála s dvěma kytaristy. Od roku 1999, kdy se vrátil Adrian Smith, ve skupině hrají tři − Murray, Smith a Janick Gers, který Smithe v roce 1990 nahradil. Hlavní postavou a pilířem pro Iron Maiden je její baskytarista Steve Harris. V mladých letech obdivoval skupiny jako Genesis nebo Jethro Tull. Jeho první nástroj byla akustická kytara, krátce poté si však pořídil svou první baskytaru. Svou první skupinu s názvem Influence založil počátkem sedmdesátých let spolu se svým kamarádem, kytaristou Davem Smithem. Sestavu doplnil zpěvák Bob Verschoile, bubeník Paul Sears a zpěvák Tim. Hráli například převzaté skladby od Free a The Who, ale i vlastní. Pod názvem Influence odehráli pouhý jeden koncert, načež jej změnili na Gypsy's Kiss. Skupina se však po několika dalších koncertech úplně vytratila. Harris následně přešel do již zavedené kapely nazvané Smiler. Po několika koncertech vyměnili stávajícího bubeníka za nového. Byl jím Doug Sampson. Následně se rozhodli sehnat sólového zpěváka, kterým se stal Dennis Wilcock. Když Harris se Sampsonem ze skupiny odešli, tak si Harris chtěl založit vlastní skupinu. Původně do ní chtěl vzít i Sampsona, ten však již hrál s někým jiným. Volba nakonec padla na Rona Matthewse. Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara). Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), který právě v té době byl v televizi. Po několika hospodských koncertech ze skupiny odešel zpěvák Paul Day. Jako náhrada za něj nastoupil Dennis Wilcock, se kterým již Harris dříve hrál. Rovněž začínali dělat problémy kytaristé, protože neuměli hrát sóla. To vyřešil Wilcockův kamarád Dave Murray, oba dosavadní kytaristé však odešli. Ještě před Iron Maiden se Murray znal s Adrianem Smithem. Spolu s ním hrál rovněž ve své první skupině pojmenované Stone Free. Později společně působili ještě v několika dalších skupinách. První skupina, ve které vydržel déle (bez Smithe), se jmenovala The Secret. Byla to rovněž první kapela, se kterou nahrál ve studiu nahrávku. Následně ho Wilcock s Harrisem přijali do Iron Maiden. Skupina odehrála nějaké koncerty jen ve čtyřech (Harris, Murray, Wilcock a Matthews), následně však přijala druhého kytaristu jménem Bob Sawyer. Po neshodách se Sawyerem a Wilcockem ze skupiny na čas odešel Dave Murray. Murray se tedy přidal ke Smithově skupině Urchin. V Maiden v té době nezůstal ani jeden kytarista a Harris, jako vůdčí osobnost skupiny, začal shánět klávesistu. Skupina však s klávesistou Tonym Moorem odehrála jeden pouhý koncert a Harris se rozhodl pokračovat opět bez kláves. Na tomto koncertě nehrál ani stálý bubeník skupiny, toho nahradil Barry Purkins (známější jako Thunderstick) a na místo kytaristy se postavil Terry Wrapram. Ani Thunderstick ve skupině nevydržel déle než jeden koncert; nahradil ho Harrisův starý známý Doug Sampson. Jako další ze sestavy odešel zpěvák Dennis Wilcock, na místo kytaristy se vrátil Murray a krátce zkoušeli v triu Harris, Sampson a Murray. Ve třech členech několik měsíců pouze zkoušeli až v listopadu 1978 do skupiny přišel zpěvák Paul Di'Anno. V té době skupina začala používat různé kouřové a světelné efekty, a přibližně ve stejném období vznikl maskot skupiny, později nazvaný Eddie. Poslední prosincový den roku 1978 Iron Maiden získali možnost nahrát své první demo. V sestavě Harris, Murray, Di'Anno a Sampson nahráli celkem čtyři skladby − "Iron Maiden", "Prowler", "Invasion" a "Strange World". Nahrávky poskytli DJ Nealu Kayovi, vlastníkovi klubu Soundhouse. Jejím manažerem se stal Rod Smallwood. Skupina hrála poměrně dlouhou dobu s jedním kytaristou, počátkem roku 1979 se jím stal Paul Cairns. Ten však vydržel přibližně tři měsíce a pak jej nahradil Paul Todd (který se skupinou odehrál pouze jeden koncert). V září 1979 do skupiny přišel Tony Parsons, který zde vydržel přibližně dva měsíce a odešel těsně před podepsáním smlouvy s EMI. Ještě před podepsáním smlouvy s EMI Records si skupina v listopadu 1979 u fiktivního vydavatelství Rock Hard Records (vlastním nákladem) vydala EP pojmenované The Soundhouse Tapes. Kvůli špatné technické kvalitě nahrávky neobsahovaly skladbu "Strange World". První prosincový den roku 1979 se členové skupiny Iron Maiden pod vedením Roda Smallwooda sešli se zástupci společnosti EMI a podepsali smlouvu. Pro nahrání alba Harris chtěl sehnat ještě druhého kytaristu. Jako prvnímu bylo toto místo nabídnuto Adrianu Smithovi, který již dříve s Murrayem hrál. Ten to však odmítl, protože i jeho kapela Urchin v té době získala smlouvu. Nakonec volba padla na Dennise Strattona. Ve stejné době rovněž odešel bubeník Sampson. Ještě v prosinci 1979 ho nahradil Strattonův přítel Clive Burr. Hned v lednu roku 1980 skupina začala nahrávat své historicky první studiové album. Obsahuje skladby, které již dlouhou dobu hráli na koncertech. Po neúspěšných zkouškách se dvěma různými producenty nakonec vyhrál Will Malone. Vydání eponymního alba Iron Maiden předcházel singl "Running Free" se skladbou "Burning Ambition" na B-straně. Singl vyšel v únoru a album až v dubnu 1980. Na obalu singlu se nenachází maskot Eddie. Autorem však je Derek Riggs, který Eddieho na pozdější alba připravoval. V únoru 1980 Iron Maiden rozjeli spolu s několika dalšími turné nazvané Metal for Muthas Tour. Šlo o doprovodné turné ke kompilaci Metal for Muthas Neala Kaye. Ještě před vydáním prvního alba skupina v březnu 1980 dělala předkapelu skupině Judas Priest v britské části při jejich turné British Steel Tour. V dubnu se pak konalo několik posledních koncertů v rámci turné Metal for Muthas. Album Iron Maiden vyšlo 11. dubna a ihned se dostalo na čtvrté místo hitparády. Od května do srpna 1980 pak Iron Maiden odehráli společné turné se skupinou Praying Mantis. Od srpna pak své vůbec první evropské turné a to jako předkapela americké skupině Kiss. Již během turné se začaly problémy mezi Strattonem a ostatními členy zhoršovat. Po jeho ukončení byl Stratton ze skupiny propuštěn a jako náhrada do skupiny přišel Adrian Smith. Od listopadu do prosince 1980 skupina absolvovala své první turné s novým kytaristou. V prosinci pak zahájila nahrávání své druhé desky v londýnském studiu Battery Studios. Produkce se tentokrát ujal Martin Birch. Nahrávání skončilo v lednu 1981 a výsledek dostal název Killers. Nachází se na něm většinou skladby, které již dříve hráli na svých koncertech. Album vyšlo 9. února 1981. V britském žebříčku se tentokrát umístilo až na dvanáctém místě. Dne 17. února 1981 skupina zahájila světové turné, začínající ve městě Ipswich v Anglii. Turné následně pokračovalo přes Francii, Itálii, Švýcarsko, Belgii, Nizozemsko a Německo. Právě v Německu se ve skupině začalo zvyšovat napětí kvůli Paulu Di'Annovi. Přes několik zrušených koncertů turné dál pokračovalo v Japonsku, Austrálii a Spojených státech amerických. Při většině amerických koncertů hráli jako předkapela skupině Judas Priest. Po neshodách s Paulem Di'Annem do skupiny přišel zpěvák skupiny Samson jménem Bruce Dickinson, který si později vysloužil přezdívku the anti air-raid siren, která se dá do češtiny přeložit jako siréna při leteckém náletu. Změna přišla v říjnu 1981. Od ledna do února 1982 nahrávali své třetí studiové album s názvem The Number of the Beast. Album pak vyšlo 22. března a okamžitě se dostalo na první místo albového žebříčku. Producentem byl opět Birch. Dne 25. února skupina zahájila další turné po Británii. To pak pokračovalo přes Francii, Španělsko, Švýcarsko, Belgii, Německo, Nizozemsko a následně pak i USA, Kanadu, Austrálii a Japonsko. Na několika koncertech skupina dělala předkapelu Scorpions, Rainbow, Judas Priest a 38 Special, většinu však odehrála jako vlastní koncerty. Během turné se začínaly tvořit problémy s Clivem Burrem, jako náhrada přišel Nicko McBrain. V lednu 1983 skupina zahájila práce na svém čtvrtém studiovém albu; prvním, které nevzniklo v domovské Anglii. Nahrávalo se totiž ve studiu Compass Point Studios ve městě Nassau na Bahamách. Produkce se opět ujal Birch a album nazvané Piece of Mind vyšlo 16. května 1983 a v žebříčku se umístilo na třetím místě. K albu vyšly dva singly − "Flight of Icarus" a "The Trooper", a stejně jako The Number of the Beast bylo oceněno platinovou deskou. Turné na jeho podporu začalo 2. května a pokračovalo až do 18. prosince. Vedle evropských koncertů odehráli i své vůbec první vlastní turné po USA. Ve stejném studiu jako Piece of Mind nahráli Iron Maiden i své další album − Powerslave. Nahrávalo se od února do června 1984 a vyšlo v září téhož roku. K nejznámějším skladbám z alba patří singly "Aces High" a "2 Minutes to Midnight", další známou písní je pak třináctiminutový epos "Rhyme of the Ancient Mariner", který byl složen na motivy stejnojmenné básně anglického básníka Samuela Taylora Coleridge. Ještě před jeho vydáním skupina v srpnu 1984 zahájila své doposud největší turné nazvané World Slavery Tour, při němž odehrála přibližně 190 koncertů po celém světě. Jeden z koncertů byl na festivalu Rock in Rio, kde hráli pro přibližně 250 000 návštěvníků. Turné skončilo v červenci 1985 a vzniklo při něm první oficiální koncertní album skupiny − Live After Death, které vyšlo v listopadu 1985. V roce 1985 skupina spolupracovala na italském hororu Phenomena režiséra Daria Argenta, k němuž nahrála píseň "Flash of the Blade". Své šesté studiové album nazvané Somewhere in Time bylo netradičně nahráváno ve dvou studiích − v Compass Point a v Wisseloord Studios v nizozemském Hilversumu. Album vyšlo v říjnu 1986 a v britském žebříčku stanulo opět na třetím místě. Od září 1986 do května 1987 skupina jela další velké turné na podporu aktuálního alba. Od února do března 1988 skupina nahrávala své sedmé album příznačně nazvané Seventh Son of a Seventh Son. Nahrávání tentokrát probíhalo v mnichovském studiu Musicland Studios a album vyšlo v květnu 1988. Bylo pojato jako koncepční, vzešly z něj čtyři singly: "Can I Play with Madness", "The Evil That Men Do", "The Clairvoyant" a "Infinite Dreams", všechny se objevily v první desítce hitparády singlů. Samotné album pak napodobilo legendární The Number of the Beast a také se dostalo na první místo žebříčku prodejnosti. Od dubna do prosince 1988 pak odehráli necelou stovku koncertů v rámci podpory turné k aktuálnímu albu. Zahrnovalo mimo jiné vystoupení na festivalu Monsters of Rock v obci Castle Donington v Anglii. Skupina měla rovněž naplánováno odehrát jeden koncert v Československu; mělo se tak stát na Stadionu na Letné v Praze dne 25. srpna 1988. Koncert byl však zrušen. Šlo vůbec o první turné, při kterém skupina využila doprovodného klávesistu; stal se jím Harrisův baskytarový technik Michael Kenney. V roce 1989 skupina spolu neodehrála ani jeden koncert, namísto toho Harris pracoval ve studiu na koncertním albu a video záznamu nazvaném Maiden England. Album pak vyšlo v listopadu 1989. Smith se rozhodl vydat vlastní album nazvané Silver and Gold, které vyšlo pod hlavičkou skupiny A.S.A.P. (Adrian Smith and Project). Své první sólové album rovněž nahrál Dickinson. Dostalo název Tattooed Millionaire a vyšlo v květnu 1990. Na kytaru zde hrál Janick Gers, který již dříve spolupracoval s Fishem z Marillion a Ianem Gillanem z Deep Purple. Ještě před nahráváním osmého alba ze skupiny odešel Adrian Smith. Jako náhrada přišel právě Janick Gers. Nahrávalo se od června do září a produkce se opět ujal Martin Birch. Album dostalo název No Prayer for the Dying a vyšlo 1. října 1990 s tím, že v britském žebříčku prodejnosti se dostalo na druhé místo. Albu se však moc velký úspěch nedostavil. Větší úspěch než samotné album zaznamenal singl "Bring Your Daughter... to the Slaughter", který se vyhoupl na post nejvyšší, kde se udržel tři týdny. Tuto píseň napsal Bruce Dickinson a v jeho verzi se objevila na soundtracku k filmu Noční můra v Elm Street 5. Turné na podporu alba začalo 19. září 1990 a pokračovalo až do září roku následujícího. Po skončení turné skupina zahájila práce na svém novém albu. Jako to poslední, produkované Martinem Birchem, se nahrávalo v Harrisově vlastním studiu Barnyard Studios. Spolu s Birchem se tentokrát na produkci podílel i sám Harris. Album Fear of the Dark vyšlo v květnu 1992. Velmi známou písní z tohoto alba je stejnojmenná skladba, kterou kapela často hraje na svých koncertech. Úspěch zaznamenal singl "Be Quick or Be Dead", který se dostal na druhé místo v hitparádě singlů. Turné na jeho podporu začalo v červnu a skončilo v listopadu stejného roku. Jedno vystoupení se konalo opět v Doningtonu − jako host se při přídavku představil Adrian Smith. Od března do srpna 1993 odehráli další turné, při něm však postupně začal dělat problémy i Dickinson. Šlo o první turné, během kterého skupina zahrála i v Česku; v ostravském Paláci kultury a sportu. Během turné vyšly celkem dvě koncertní alba − A Real Live One v březnu a A Real Dead One v říjnu. Obě poté vyšla jako jedno album pod názvem A Real Live Dead One. V listopadu 1993 ještě vyšel další koncertní záznam Live at Donington. Dickinson svůj odchod oznámil v březnu 1993, se skupinou však ještě odehrál celé turné až do srpna. Při konkurzu na uvolněné místo se členům nejvíce líbil Blaze Bayley, frontman skupiny Wolfsbane. Jeho nástup byl oznámen v lednu 1994 a hned ve stejný měsíc zahájili práce na svém novém albu. Nahrávání trvalo s přestávkami více než rok a výsledek s názvem The X Factor spatřil světlo světa v říjnu 1995. Albu se dostala velmi špatná kritika a oproti předchozím albům působilo spíš jako propadák. Skalní fanoušci kapely si nemohli zvyknout na nového zpěváka, a to ne z důvodu, že by byl Bayley špatný, spíš byl jiný než Dickinson, na kterého byli zvyklí. K albu vyšly dva doprovodné singly − "Man on the Edge" a "Lord of the Flies". Od září 1995 do září 1996 skupina koncertovala v rámci turné The X Factour opět po celém světě. Skupina podruhé zahrála v Česku; stalo se tak v pražském Průmyslovém paláci. Po návratu z turné se skupina opět umlčela z koncertování, namísto toho však zahájila práce na albu Virtual XI, které vyšlo až v březnu 1998. Album zaostalo i za The X Factor, a to i přesto, že na něm jsou známé písně "Futureal" a "The Clansman". Od dubna do prosince pak následovalo další turné, při kterém se odehrálo třetí vystoupení skupiny v Česku. Tentokrát opět v Praze, nyní však v Malé sportovní hale. Při tomto turné začal zlobit Bayleyův hlas. Několik koncertů muselo být dokonce zrušeno a po jeho ukončení byl Bayley ze skupiny vyhozen. Ihned po odchodu Blaze Bayleyho vznikla myšlenka opět oslovit Bruce Dickinsona. Spolu s ním přišel i Adrian Smith a skupina poprvé doopravdy začala fungovat s třemi kytarami. Od července do října 1999 skupina odehrála kratší turné. Následně celá šestičlenná sestava i s novým producentem Kevinem Shirleyem začala pracovat na novém albu nazvaném Brave New World. Album vyšlo v květnu 2000 a umístilo se na sedmém místě britského žebříčku. V červnu Iron Maiden odstartovali další velké turné, během kterého vystoupili v pražské Paegas aréně. Mimo pražské vystoupení skupina během tohoto turné hrála i na dalším ročníku festivalu Rock in Rio v brazilském Rio de Janeiru. Záznam z tohoto koncertu vyšel jako živé album a DVD Rock in Rio. Na toto vystoupení opět přišlo přes 250 000 fanoušků. Turné na podporu alba Brave New World skončilo až v březnu 2002 a v tomto roce skupina rovněž získala ocenění Ivor Novello Awards. Následovalo období klidu, hned počátkem roku 2003 ho však skupina přerušila nahráváním alba Dance of Death, které pak vyšlo v září. Dostalo se na druhé místo žebříčku prodejnosti a společně s albem Brave New World bylo vyhlášeno nejlepším metalovým albem roku 2003 (Brave New World roku 2000). Na albu se nachází většinou písně, jejichž délka přesahuje pět minut. Pouze dvě písně jsou kratší, obě dvě vyšly jako singly − "Wildest Dreams" a "Rainmaker". Ještě před vydáním alba skupina absolvovala turné Give Me Ed... 'Til I'm Dead Tour. Po jeho vydání pak přibližně stejně dlouhé turné na jeho podporu. Během obou skupina hrála v Česku; ve Zlíně a Praze. Turné skončilo v únoru 2004. Od května do srpna 2005 se konalo turné Eddie Rips Up the World Tour. Bylo zahájeno v pražské T-Mobile Aréně. Součástí turné bylo i několik vystoupení v rámci putovního festivalu Ozzfest ve Spojených státech. Na něm, během vystoupení v San Bernardinu, došlo k napadení kapely některými fanoušky, kteří na ni házeli nejrůznější předměty. Kvůli tomu kapela zrušila své zbývající koncerty na tomto festivalu. Turné skupina zakončila charitativním vystoupením pro bývalého bubeníka skupiny Clivea Burra, který trpěl roztroušenou sklerózou. V srpnu 2005 vyšlo živé album Death on the Road, na němž je zachycen záznam koncertu v Dortmundu, který byl součástí turné k albu Dance of Death. Od března do dubna 2006 Iron Maiden nahráli své, v pořadí čtrnácté, album nazvané A Matter of Life and Death. Album vyšlo v srpnu a produkce se opět ujali Shirley s Harrisem. Ještě před samotným počinem vyšel první singl "The Reincarnation of Benjamin Breeg", druhý "Different World" následoval později. V prosinci roku 2006 nahráli ve studiu Abbey Road živé vystoupení pro pořad Live from Abbey Road. Měsíc před tím Iron Maiden spolu se svým manažerem Rodem Smallwoodem ohlásili, že po 27 letech končí se spoluprací se Sanctuary Music. Založili společnost Phantom Music Management, nicméně nenastaly žádné významné změny. Následovalo turné po Severní Americe a Evropě. Na koncertech nejprve odehráli všech deset skladeb z aktuálního alba v nezměněném pořadí a poté pět klasických skladeb z jiných alb. V rámci tohoto turné skupina 6. června 2007 odehrála svůj druhý koncert v Ostravě. O čtyři dny později se konalo vystoupení na festivalu Download, které bylo natáčeno a vysíláno na internetu. Během koncertu Bruce Dickinson prohlásil, že záznam bude použit pro živé DVD. Dne 24. června 2007 turné skončilo, poslední koncert byl v Londýnské Brixton Academy na pomoc nadaci Cliva Burra. V únoru 2008 skupina zahájila velké turné Somewhere Back in Time World Tour, které se zaměřovalo na slavné období skupiny v 80. letech, obzvláště na album Powerslave, neboť celkové ladění obsahuje egyptské prvky, podobně jako na albu a tehdejších vystoupeních. Turné začalo v indické Bombaji a také poprvé navštívili Kostariku a Kolumbii. V Česku vystupovala dne 8. srpna 2008 na stadionu Eden v Praze. Se začátkem tohoto turné také souvisí vydání živého dvou-DVD se záznamy Live After Death a Maiden England. Právě při tomto turné vznikl dokumentární film Iron Maiden: Flight 666. Během turné skupina cestovala speciálně upraveným Boeingem 757 zvaným "Ed Force One", které pilotoval zpěvák skupiny Bruce Dickinson. Od ledna do března 2010 skupina pracovala na svém patnáctém studiovém albu. Výsledek dostal název The Final Frontier a vyšel v srpnu 2010. Produkce se opět ujali Shirley a Harris. Od června 2010 do srpna 2011 skupina odehrála přibližně sto koncertů v rámci The Final Frontier World Tour. Tentokrát skupina odehrála i několik koncertů v rámci putovního festivalu Sonisphere; jedno se konalo na Holešovickém výstavišti 11. června 2011. V březnu 2012 vyšel záznam z koncertu nazvaný En Vivo! V červnu stejného roku se skupina vydala na další světové turné nazvané Maiden England World Tour. Turné pokračovalo do října 2013; jeden koncert z turné odehráli i v Česku, přesněji 29. července 2013 v pražské aréně Eden. V březnu 2013 zemřel bubeník Clive Burr, který se skupinou nahrál první tři alba, ve věku 56 let. V roce 2012 vydal Smith společně s projektem Primal Rock Rebellion album Awoken Broken a ve stejném roce vydal první sólové album s názvem British Lion i Steve Harris. V červenci 2012 Dickinson v rozhovoru prohlásil, že skupina chystá na rok 2014 nové studiové album. Koncem roku 2014 byla Dickinsonovi diagnostikována rakovina a přestože měla skupina kompletně dokončené studiové album, její členové prohlásili, že s vydáním počkají do doby, než bude frontman zdráv a vyrazí se skupinou na koncertní turné. Album nakonec dostalo název The Book of Souls a vyšlo v září 2015. Nahrávka je nejdelším studiovým albem v historii skupiny. Na album navázalo celosvětové turné The Book of Souls World Tour čítající více než sto vystoupení. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam členů Iron Maiden. Současná sestava Bruce Dickinson – zpěv (1981–1993, 1999–dosud) Steve Harris – baskytara (1975–dosud) Dave Murray – kytara (1976, 1977–dosud . ) Adrian Smith – kytara (1980–1990, 1999–dosud) Janick Gers – kytara (1990–dosud) Nicko McBrain – bicí (1983–dosud) a Michael Kenney – klávesy (1988–dosud) – pouze koncertní hudebník Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Iron Maiden. Studiová alba Iron Maiden (1980) Killers (1981) The Number of the Beast (1982) Piece of Mind (1983) Powerslave (1984) Somewhere in Time (1986) Seventh Son of . a Seventh Son (1988) No Prayer for the Dying (1990) Fear of the Dark (1992) The X Factor (1995) Virtual XI (1998) Brave New World (2000) Dance of Death (2003) A Matter of Life and Death (2006) The Final Frontier (2010) The Book of Souls (2015) | ENTITY | ENTITY |
003864 | ... lázně (kolem 217), triumfální oblouky a Andělský hrad. Kromě toho vodovody, zbytky Serviovy a dobře zachovaná Aurelianova hradba, množství menších staveb a základy později přestavěných budov. Dále: Trajánův sloup Piazza Navona Circus Maximus Piazza Colonna === Fontány === Řím se už od starověku honosí proslulým systémem svých 11 veřejných vodovodů, z nichž 9 dodnes funguje. Nejstarší Aqua Appia z roku 312 př. n. l. a měří 16,5 km, nejdelší Aqua Marcia z roku 140 př. n. l. měří 91,5 km. Na ně navazuje soustava fontán a kašen, které jsou často nejen umělecky cenné, ale také turisticky atraktivní i jako místa pro relaxaci a odpočinek. Nejznámější římskou fontánou je bezesporu Fontána di Trevi. === Kostely a chrámy === Podle statistiky Claudia Rendiny je v Římě 2573 křesťanských kostelů. Více než polovina je mimo provoz a není ani přístupná, pro turisty či poutníky jsou zajímavé tři stovky.... | Kolik křesťanských kostelů je podle statistiky Claudia Rendiny v Římě? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADm | [
"2573"
] | 729 | 798 | Podle statistiky Claudia Rendiny je v Římě 2573 křesťanských kostelů. | [
{
"start": 772,
"end": 776,
"text": "2573"
}
] | Řím (italsky a latinsky Roma, přezdívaný též Věčné město) je hlavní město Itálie, oblasti Lazio a provincie Roma. Leží na řece Tibeře asi 27 km od pobřeží Středozemního moře. Žije zde přibližně 2,873 milionu obyvatel. Řím je největším italským a čtvrtým nejlidnatějším městem v EU, politickým, hospodářským a kulturním centrem mimořádně bohatým na umělecké a historické památky. Jeho rozsáhlé historické centrum je součástí Světového dědictví UNESCO. Vzhledem k založení před více než 2 700 lety (podle římské tradice roku 753 př. n. l.) patří k nejstarším městům v Evropě. Po staletí byl Řím hlavním městem Římské říše, největší evropské velmoci starověku, a kolem roku 100 počet jeho obyvatel přesáhl 1,6 milionu. Město se stalo centrem křesťanství a dodnes je poutním místem. Původně římský jazyk latina je základem mnoha evropských jazyků, římské právo vzorem pro mnoho právních a politických systémů a původně římské písmo se jako latinka stalo nejrozšířenějším písmem na světě. Ve městě sídlí čtyři státní, šestnáct soukromých a sedm papežských univerzit, italská Akademie věd, hlavní italská média a řada mezinárodních organizací. Na území města leží samostatný stát Vatikán, sídlo papeže, hlavy katolické církve. == Geografie == Město leží v krajině nazývané Campagna di Roma, 27 kilometrů od Tyrhénského moře. Historické město se rozkládalo na "sedmi pahorcích" na levém břehu řeky Tibery (Tevere): Kapitol, lat. Capitolium, it. Campidoglio, Aventin, lat. Aventinus, Palatin, lat. Palatinus, Caelius Kvirinál,lat. Quirinalis, dnes sídlo italského presidenta, Viminál, lat. Viminalis a Esquilin, lat. Esquilinus.Mezi pahorky protékalo ve starověku několik říček tvořících bažiny. Nejznámější bažinou byla Caprea palus u ústí říčky Petronia do Tibery. Východně od města začínají Abruzzi, na severovýchodě Sabinské hory a na jihu Albánské hory. == Historie == S dějinami se návštěvník Říma setkává na každém kroku a dochované památky pokrývají víc než dvě tisíciletí. Řím vznikl spojením několika osad, podle legendy roku 753 př. n. l., a od počátku 7. století př. n. l. mu vládli etruští králové; název Roma je snad podle etruského rodu Ruma. Po roce 509 př. n. l., kdy byli králové vyhnáni, vznikla římská republika. Ve 4. století př. n. l. dostalo město první kamennou hradbu, do roku 270 př. n. l. republika postupně zabrala většinu území Apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila velké části Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k opuštění republikánského zřízení. Nějakou dobu říši vládl diktátorsky Julius Caesar, jehož synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený). Za Augusta se z města, budovaného dosud převážně z cihel, stal reprezentativní střed říše. Vznikaly veřejné budovy, fóra, lázně, cirky, paláce a hlavním stavebním materiálem se stal mramor. Roku 275 n. l. bylo město v rozloze 13,7 km2 obehnáno Aurelianovou hradbou. Za vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus, a přestože křesťané byli až do 4. století pronásledováni, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové upřednostňovali jako svá sídla jiná města. S konečnou platností přenesl své sídlo na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole císař Konstantin I. Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu a legislativním hlavním městem Římské říše, ale s jeho upadajícím vlivem upadalo i město. Roku 410 město dobyli a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 pak Vandalové pod vedením Geisericha. Počet obyvatel klesl z 1,6 milionu až na 100 tisíc. Po pádu západořímské říše město obnovili papežové, zejména Lev I. Veliký († 461) a Řehoř I. Veliký († 604) a po vpádu Vandalů, kteří pobořili mnoho starověkých staveb, byly roku 852 rozšířeny městské hradby. Od 9. století se opravovaly a stavěly nové kostely, hlavně kvůli poutníkům, ve městě však žilo jen asi 30 tisíc obyvatel. Město zůstalo papežským sídlem s výjimkou let 1309–1377, kdy papežové sídlili ve francouzském Avignonu (tzv. Avignonské zajetí). S nimi odešel i jejich dvůr a velká část vyšších vrstev, takže v roce 1378, kdy se sem papežové vrátili, žilo v ruinách Říma sotva 20 000 obyvatel. Své postavení centra západního křesťanství si Řím znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Roku 1506 začala stavba nové baziliky svatého Petra podle Bramanteho plánů, na níž se pak podíleli například Raffael Santi, Michelangelo Buonarroti nebo Gian Lorenzo Bernini. Roku 1527 město vyplenili císařští vojáci, ale brzy začala jeho obnova v barokním duchu. Roku 1629 byla bazilika vysvěcena, většina starších staveb byla postupně obnovena a přestavěna a vzniklo množství nových. Během sjednocování Itálie v 19. století dobyla italská armáda většinu papežského státu a v roce 1870 i Řím, který se 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie. Tím začal prudký nárůst počtu obyvatel, rozšiřování a modernizace města. Roku 1923, po tzv. Pochodu na Řím, se premiérem stal Benito Mussolini, který od roku 1925 vládl jako diktátor. Roku 1929 vznikl Lateránskou smlouvou jako samostatný stát Vatikán a po druhé světové válce roku 1946 se Itálie stala republikou. Římskými smlouvami z roku 1957 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom a Itálie se stala jejich členem. Roku 1960 se v Římě konaly letní olympijské hry a v letech 1962–1965 druhý vatikánský koncil. Od roku 1980 je staré město a Vatikán na seznamu Světového dědictví UNESCO. === Vývoj jazyka === Původním jazykem Římanů byla latina, která se později vyvinula v italštinu a další románské jazyky a výrazně ovlivnila i další jazyky. Vývoj jazyka ovlivnily různé regionální dialekty, přičemž římské nářečí se jmenuje Romanesco neboli římština. Ve středověku byla spíše jihoitalským nářečím, blízkým neapolštině. Vliv florentské kultury během renesance způsobil změnu v nářečí, které se začalo více podobat toskánštině. Až do 19. století se tyto změny omezily na hranice Říma, ale později se rozšířily do dalších částí Lazia. Dnešní římštinou se mluví i za hranicemi města a je velmi podobná standardní italštině, ačkoli zůstává odlišná od ostatních nářečí Lazia. Literatura psaná římským nářečím zahrnuje díla takových autorů jako Giuseppe Gioachino Belli, Trilussa a Cesare Pascarella. Soudobou římštinu představují populární herci jako Aldo Fabrizi, Alberto Sordi, Nino Manfredi, Anna Magnaniová, Grigi Proietti, Enrico Montesano a Carlo Verdone. == Územní organizace města == Od roku 2013 se Řím dělí na 15 čtvrtí (municipio, M.), číslovaných jako Řím I až Řím XV (M. I až M. XV). Každá má vlastní volené zastupitelstvo a starostu. Čtvrť Řím I odpovídá starověkému a středověkému městu, jak je vymezila Aurelianova hradba ze 3. století n. l., a tradičně se dělí na 22 rioni. === Historické členění === Za krále Servia Tullia se Řím dělil na čtyři regiones, které odpovídaly městským tribus. Za vlády císaře Augusta se mezi léty 12 a 7 př. n. l. město rozdělilo na 14 regiones, původně pouze číslovaných. Teprve později dostaly jména a toto dělení vydrželo až do středověku. Od 14. století se město začalo dělit na zprvu 12 rioni, kterých dělením postupně přibývalo, až roku 1921 dosáhl jejich počet 22. S výjimkou rione XXII Prati (na pravém břehu Tibery severně od Vatikánu) leží všechna uvnitř Aureliovy hradby, označují se zkráceně R. a tvoří dnes municipio Řím I. Už koncem 19. století město staré hradby přesáhlo a nové čtvrti vně hradeb se od roku 1921 začaly označovat jako quartiere (Q.) I až XXXV, další sídla jako suburbia, zkráceně S., a ještě vzdálenější pás jako zone (Z.) I až LIX. Jiné, často spontánně vzniklé sídelní jednotky, se označují jako frazioni, zone O atd. Teprve roku 1972 radikální reforma celé území velkého Říma rozdělila na 20 administrativních čtvrtí (circonscrizione, od roku 2001 municipio) a roku 2013 byl jejich počet snížen na 15. == Doprava == Řím má tři letiště, nejvýznamnější je letiště Řím-Fiumicino jihozápadně od města, starší a menší Ciampino jihovýchodně od města užívají hlavně nízkonákladové společnosti a letiště Řím-Urbe severně od města slouží hlavně pro soukromé lety. Město je významný železniční uzel s hlavním nádražím Termini blízko středu města; se 400 tisíci cestujícími denně patří k nejrušnějším nádražím v Evropě. Pro dálkové rychlíky, které Římem projíždějí, slouží od roku 2011 rekonstruované nádraží Roma-Tiburtina na severovýchodě města. Vedle toho má Řím ještě 6 nádraží pro lokální dopravu. Silniční doprava je v Římě velký problém. Město má sice dálniční obchvat (GRA) zhruba ve vzdálenosti 10 km od centra, vlastní město však má stále starověkou hvězdicovou strukturu hlavních ulic. Všichni tak musí jezdit přes centrum města, které je velmi často zablokované. V řadě oblastí proto platí režim omezeného provozu (ZTL), kdy sem auta smějí zajíždět jen v nočních hodinách a mezi 6 a 18 hodinou jen na zvláštní povolení. Naopak v jiných oblastech (Trastevere, San Lorenzo, Testaccio) platí zákaz vjezdu v nočních hodinách. Radnice bohužel vydávají příliš mnoho výjimek, takže opatření nejsou účinná. Autobusy platí při vjezdu do města velmi vysoké mýtné (až 210 EUR) a nesmějí tu vůbec parkovat. Veřejná doprava je v Římě často přetížena. Jsou zde v provozu tři linky metra, A, B a C o celkové délce asi 60 km (2018), které však obcházejí historické jádro, kde by výstavba tunelů mohla způsobit velké škody. Vedou poměrně daleko za město, kde se také rozvětvují, nárokům však nemohou stačit. Tramvajová doprava byla ve městě zahájena už roku 1877, v roce 2014 provozovala městská dopravní společnost ATAC šest linek o celkové délce 51,3 km a se 192 zastávkami. Od roku 2005 je po dlouhé přestávce opět v provozu jedna trolejbusová linka o délce 11,3 km. Autobusovou síť tvoří asi 350 linek s více než 8 000 zastávkami. == Památky == Mezi nejznámější pamětihodnosti patří Koloseum, Forum Romanum, Pantheon, Andělský hrad, bazilika Panny Marie Sněžné (S. Maria Maggiore), Lateránská bazilika, bazilika svatého Petra a Sixtinská kaple ve Vatikánu, náměstí Piazza Navona, Španělské schody a fontána di Trevi. Tradiční poutnický okruh tvořily čtyři papežské baziliky (svatého Petra, svatého Jana v Lateránu, Panny Marie Sněžné, svatého Pavla za hradbami a dále svatého Vavřince za hradbami, svatého Kříže v Jeruzalémě a svatého Šebastiána v katakombách. === Antické památky === Nejznámější starověkou památkou je Koloseum z roku 80, největší antické divadlo, dále téměř úplně zachovaný Pantheon (v současné podobě z let 118–128), zbytky antického fóra na Forum Romanum, mohutné Caracallovy lázně (kolem 217), triumfální oblouky a Andělský hrad. Kromě toho vodovody, zbytky Serviovy a dobře zachovaná Aurelianova hradba, množství menších staveb a základy později přestavěných budov. Dále: Trajánův sloup Piazza Navona Circus Maximus Piazza Colonna === Fontány === Řím se už od starověku honosí proslulým systémem svých 11 veřejných vodovodů, z nichž 9 dodnes funguje. Nejstarší Aqua Appia z roku 312 př. n. l. a měří 16,5 km, nejdelší Aqua Marcia z roku 140 př. n. l. měří 91,5 km. Na ně navazuje soustava fontán a kašen, které jsou často nejen umělecky cenné, ale také turisticky atraktivní i jako místa pro relaxaci a odpočinek. Nejznámější římskou fontánou je bezesporu Fontána di Trevi. === Kostely a chrámy === Podle statistiky Claudia Rendiny je v Římě 2573 křesťanských kostelů. Více než polovina je mimo provoz a není ani přístupná, pro turisty či poutníky jsou zajímavé tři stovky. Počínaje podzemními katakombami, kam se pohřbívalo a kde se také scházeli první křesťané, přes menší i větší středověké kostelíky až po velkolepé středověké, renesanční a barokní baziliky. Nejstarší kostely vznikly z antických římských chrámů. Jeden z nich, Pantheon, zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven. Ostatní antické chrámy se v různých dobách začlenily do křesťanských kostelů: Romulův chrám (Santi Cosma e Damiano), Chrám Antonina a Faustiny (San Lorenzo in Miranda), Santa Constanza. Nejvýznamnější je čtveřice "větších" bazilik (basilica maior): bazilika sv. Petra, Lateránská bazilika, bazilika Panny Marie Sněžné a bazilika svatého Pavla za hradbami. Dále je to řada "menších" bazilik (basilica minor), například bazilika svatého Vavřince za hradbami, bazilika svatého Šebestiána za hradbami, bazilika Svatého Kříže v Jeruzalémě, bazilika svatého Vavřince in Damaso, bazilika svatého Petra v řetězech, Santa Maria in Cosmedin, bazilika Panny Marie v Trastevere, bazilika Panny Marie in Montesanto. Další významné kostely a chrámy: Sant'Agnese in Agone Sant'Andrea al Quirinale San Bartolomeo all'Isola San Carlo alle Quattro Fontane Bazilika svaté Cecílie v Trastevere San Clemente (Řím) Dio Padre Misericordioso Il Gesù Sant'Ignazio di Loyola in Campo Marzio Sant'Ivo alla Sapienza Santa Maria degli Angeli e dei Martiri (Diokleciánovy lázně) Santa Maria in Aracoeli Santa Maria sopra Minerva Santa Maria dei Miracoli Santa Maria del Popolo Santa Maria in Vallicella (Chiesa Nuova) Santa Maria della Vittoria San Pietro in Vincoli (Řím) Bazilika Santa Prassede Santa Pudenziana Santa Sabina Sixtinská kaple Trinità dei Monti a jeho Španělské schody === Římská náměstí === Piazza Navona, jedno z hlavních náměstí, leží na levém břehu Tevere, naproti Vatikánu; hlavní stavbou je barokní chrám Sant'Agnese in Agone vystavěný v letech 1652–1672, ve středu náměstí je umístěna Berniniho Fontána čtyř řek, vedle chrámu Sant'Agnese stojí Palazzo Pamphilj ze 17. století. Svatopetrské náměstí, světově známé hlavní vatikánské náměstí se čtyřnásobnými polokruhovými kolonádami a bazilikou svatého Petra Piazza di Spagna leží pod vrchem Monte Pincio v centrální části Říma; odtud vedou známé Španělské schody vzhůru ke kostelu Trinita dei Monti z let 1723–1726 Piazza Venezia propojuje historický a antický střed Říma; dominantní stavbou náměstí je Národní památník V. Emanuela II z roku 1911, severozápadně leží renesanční Palazzo Venezia (Benátský palác) postavený v polovině 15. století Piazza Campo dei Fiori leží jižně od Piazza Navona, na náměstí se konají trhy, je zde řada kaváren a restaurací, náměstí je oblíbené u Římanů i turistů; ve středu náměstí stojí socha Giordana Bruna, v severozápadní části je kašna Piazza del Popolo leží západně od vrchu Monte Pincio, na severní straně náměstí je kostel S. Maria del Popolo z 11. až 16. století, vedle kostela je městská brána Porta del Popolo z roku 1475; na jižní straně stojí barokní kostel S. Maria in Montesanto z let 1662–1679 Piazza del Campidoglio na vrcholku Kapitolu (Campidoglio), ve starověku politické i duchovní centrum Starověkého Říma, později tržiště s radnicí (Senátorský palác), které upravil a dostavěl Michelangelo Buonarroti. V Nových palácích jsou Kapitolská muzea. Na skalce nad náměstím, na místě starověkého chrámu a mincovny stojí chrám Santa Maria in Aracoeli, z terasy vedle radnice lze přehlédnout vykopávky Fora Romana. Piazza della Rotonda s Pantheonem, kruhovým římským chrámem ze 2. století s litou kopulí, leží asi 300 metrů východně od Piazza Navona Piazza Farnese Piazza del Quirinale, náměstí na pahorku Quirinale (Kvirinál), uprostřed stojí kašna s egyptským obeliskem; na severní straně je historická letní rezidence papežů Palazzo del Quirinale z druhé poloviny 16. století, od roku 1946 sídlo italského prezidenta Piazza della Repubblica je prostranství před nádražím Termini Piazza Colonna, v centru náměstí stojí sloup Marca Aurelia, severně leží Palazzo Chigi z konce 16. století, sídlo italské vlády == Kultura == === Kinematografie === V Římě se nachází také studia Cinecittá, největší zázemí televizní a filmové produkce na evropském kontinentě a také centrum Italské kinematografie, kde se natáčí velké množství současných kasovních trháků. Čtyřiceti hektarový komplex studií je od Říma vzdálen 9 kilometrů a je součástí jedné z největších produkčních komunit na světě, druhý po Hollywoodu. Komplex zaměstnává přes 5000 profesionálů – od specialistů na šití dobových kostýmů po experty přes vizuální efekty. Na tomto místě bylo realizováno více než 3000 projektů, od nedávných filmů jako Umučení Krista, Gangy New Yorku, Řím, (seriál HBO), Vodní život a Dekameron Dina De Laurentiise po filmové klasiky jako Ben-Hur, Kleopatra a filmy Federika Felliniho. Studia Cinecittá byla založena roku 1937 Benitem Mussolinim, a během druhé světové války byla bombardována Spojenci. V padesátých letech se pak stala hlavním místem natáčení některých velkých amerických filmových společností a následně nejvíce spjatá právě s Federikem Fellinim. Dnes je komplex Cinecittá jediným studiem na světě s plně před-produkčním, produkčním a po-produkčním vybavením na jednom místě, které umožňuje režisérům a producentům vkročit se scénářem a odejít s hotovým filmem. == Vývoj počtu obyvatel == == Partnerská města == Achacachi, Bolívie Bělehrad, Srbsko Cincinnati, USA Madrid, Španělsko New York, USA Paříž, Francie Peking, Čína Plovdiv, Bulharsko Praha, Česko Soul, Jižní Korea Tokio, Japonsko == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Roma na italské Wikipedii. === Literatura === Garwood, D.: Řím. Praha: Svojtka 2013 Koudelková, Jana: Česká zastavení v Římě Hrůza, Jiří: Urbanismus světových velkoměst, II. díl, Athény, Řím, Istanbul, Nakladatelství ČVUT 2007, ISBN 978-80-01-03677-8 Koltermann, U.: Řím krok za krokem. Praha: Jan Vašut 2014 Laurence, Ray: Řím v roce 300. Volvox globator 2009 Ottův slovník naučný, heslo Řím. Sv. 21, str. 748 Pelz, Monika: Řím. Praha: Jan Vašut 2012 Řím. Země světa. Listopad 2015. 72 s. Schwarz, F. - Simeoni, R,: Řím: kompletní průvodce na cesty. Brno: Cpress 2012 === Související články === Dějiny papežství Dějiny Říma Starověký Řím === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Řím ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Řím ve Wikislovníku Oficiální stránky Virtuální Řím Galerie 3D fotografií Říma J. Bronková: Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma na stránkách české sekce Vatikánského rozhlasu | NUMERIC | NUMERIC |
011688 | Libnov (německy Liebenau) je malá vesnice, část obce Krajková v okrese Sokolov. Nachází se asi 1,5 km na sever od Krajkové, při okraji přírodního parku Leopoldovy Hamry. Je zde evidováno 29 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 25 obyvatel. Libnov je také název katastrálního území o rozloze 3,81 km2. == Historie == První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1420. == Obyvatelstvo == Část obyvatel se v minulosti živila v rudním hornictví. V katastru obce se na jižních svazích Šibeničního vrchu (666 m) těžila olověná ruda. Bohaté výtěžky poskytovaly doly zejména ke konci 17. století. Po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce došlo k výraznému poklesu počtu obyvatel, obec se podařilo dosídlit jen částečně. Libnov se stal místem chalupářů, působí zde větší zemědělská farma s chovem skotu. == Pamětihodnosti == Kaplička Marie... | Kolik žilo v roce 2011 obyvatel v obci Libnov? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Libnov | [
"25"
] | 197 | 237 | V roce 2011 zde trvale žilo 25 obyvatel. | [
{
"start": 225,
"end": 227,
"text": "25"
}
] | Libnov (německy Liebenau) je malá vesnice, část obce Krajková v okrese Sokolov. Nachází se asi 1,5 km na sever od Krajkové, při okraji přírodního parku Leopoldovy Hamry. Je zde evidováno 29 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 25 obyvatel. Libnov je také název katastrálního území o rozloze 3,81 km2. == Historie == První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1420. == Obyvatelstvo == Část obyvatel se v minulosti živila v rudním hornictví. V katastru obce se na jižních svazích Šibeničního vrchu (666 m) těžila olověná ruda. Bohaté výtěžky poskytovaly doly zejména ke konci 17. století. Po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce došlo k výraznému poklesu počtu obyvatel, obec se podařilo dosídlit jen částečně. Libnov se stal místem chalupářů, působí zde větší zemědělská farma s chovem skotu. == Pamětihodnosti == Kaplička Marie Pomocné – kulturní památka neznámého stáří, obnovená roku 1738, zrekonstruovaná roku 2015. Podle historických pramenů je to nejstarší kaplička v okolí. == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Libnov ve Wikimedia Commons Katastrální mapa katastru Libnov na webu ČÚZK | NUMERIC | NUMERIC |
007017 | ... roku 1881 Královskou fotografickou společností. Všechny tyto stupnice jsou však v současnosti z velké části zastaralé. Někdy jsou udávána i T-čísla, která berou v potaz propustnost světla daného objektivu a lze je vypočítat vynásobením clonového čísla a odmocniny propustnosti. Pokud je clonové číslo zmenšeno o násobek √2, průměr clony se o stejný násobek zvětší, přičemž plocha clony se zvětší o násobek 2. Mezi clonová čísla, která se vyskytují na běžném objektivu, se řadí 2.8, 4, 5.6, 8, 11, 16, 22, 32. Když clonové číslo o jednu hodnotu snížíme, množství světla dopadajícího na film nebo čip se zdvojnásobí. Pokud naopak o jedno číslo přicloníme, bude na něj dopadat, oproti původní hodnotě, pouze polovina množství světla. Snímek můžeme zachytit pomocí různých kombinací závěrky, clony a citlivosti. Různá nastavení clony a doby expozice mohou umožnit pořizování snímků na určitých hodnotách citlivosti, v různých světelných podmínkách, při pohybu subjektu či fotoaparátu a slouží i k dosažení požadované hloubky ostrosti. Při menší citlivosti je na snímku v... | Co určuje hloubku ostrosti snímku? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Fotografie | [
"nastavení clony"
] | 812 | 1,034 | Různá nastavení clony a doby expozice mohou umožnit pořizování snímků na určitých hodnotách citlivosti, v různých světelných podmínkách, při pohybu subjektu či fotoaparátu a slouží i k dosažení požadované hloubky ostrosti. | [
{
"start": 818,
"end": 833,
"text": "nastavení clony"
}
] | Fotografie je umění i věda využívající světla k vytvoření trvalého obrazového záznamu, a to buď digitálně prostřednictvím čipu nebo chemickým procesem prostřednictvím světlocitlivého materiálu, například filmu. Světlo, které je vyzařováno nebo odráženo objekty, je zpravidla zaostřeno pomocí objektivu, jímž během expozice prochází, a následně dopadá na světlocitlivý povrch uvnitř fotoaparátu, kde tvoří skutečný obraz. V případě digitálních čipů dochází v jednotlivých pixelech ke vzniku elektrického náboje. Získaný signál je pak konvertován do podoby digitálního údaje a je uložen jako digitálního soubor pro pozdější zobrazení nebo zpracování. V případě postupu využívajícího fotografickou emulzi je naopak výsledkem neviditelný latentní obraz a až jeho chemickým vyvoláním vzniká obraz viditelný. Zda se jedná o negativ nebo pozitiv záleží na účelu fotografického materiálu a metodě zpracování. Filmový negativ je tradičně využíván k tisku, tedy k vytvoření pozitivního obrazu na papíře s pomocí zvětšovacího přístroje nebo kontaktní kopie. Fotografie je využívaná v mnoha oblastech vědy, výroby (např. fotolitografie) i obchodu. Přímější využití pak nachází v umění, filmové a video produkci i oblastech rekreace a masové komunikace. Slovo "fotografie" pochází ze dvou řeckých slov: φ (fō), "světlo" a γ (grafé), "zobrazení pomocí čar" či "kreslení". Dohromady tedy tato slova znamenají "kreslení světlem". Je možné, že nový termín z těchto dvou slov vytvořilo hned několik lidí nezávisle na sobě. Hercules Florence, francouzský malíř a vynálezce žijící v brazilském městě Campinas, použil podle historika Borise Kossoje francouzský výraz "photographie" ve svých osobních zápiscích již v roce 1834. Německá kniha Geschichte der Photographie z roku 1932 pak připisuje použití tohoto výrazu berlínskému astronomu Johannu von Mädlerovi v článku publikovaném 14. března 1839 v německých novinách Vossische Zeitung. Ačkoliv se o obou těchto tvrzeních hojně informuje, žádná nezávislá strana zatím nepotvrdila jejich pravdivost. Zásluha za vytvoření slova "fotografie" (respektive jeho anglické formy, "photography") i seznámení veřejnosti s tímto slovem je tradičně připisovaná Johnu Herschelovi. Herschel novotvar použil v korespondenci již před 25. únorem 1839 a veřejně 14. března 1839 při své londýnské přednášce pro Královskou společnost. V obou uvedených případech je Herschlovo používání slova "fotografie" natolik dobře doložené, že je přijímáno bez další kritiky a zpochybňování. Podrobnější informace naleznete v článku Historie fotografie. Fotografie vznikla díky spojení několika technických objevů, z nichž některé mají své počátky dávno před vznikem prvních fotografií. Již ve starověké Číně Mocius, příslušník monistické filozofické školy, objevil a začal rozvíjet vědecké principy optiky a camery obscury. "Camera obscura" v latině doslova znamená "temná komora" – je to objekt s otvorem umožňujícím průchod světla, přičemž na straně ležící proti otvoru vzniká převrácený obraz. V 5. a 4. století př. n. l. byl její princip popsán i Aristotelem a Euklidem a v 6. století n. l. byla použita byzantským matematikem Anthémiem z Trallu k jeho vlastním experimentům. Camera obscura byla později vytvořena také čínským učencem Šen Kua (1031-1095), který se ve své knize Mengxi bitan věnuje jak jejímu popisu, tak optické fyzice, a arabským fyzikem Alhazenem (965-1040), jehož metody popsané v knize Velká optika mohou vést, za použití středověkých materiálů, ke vzniku primitivních fotografií. Pro fotografii byl důležitý i objev dusičnanu stříbrného Albertem Velikým (1193-1280) a chloridu stříbrného Georgem Fabriciem (1516-1571). Ve stejné době jako Fabricius, konkrétně v roce 1566, popsal Daniele Barbaro clonu a o století později, v roce 1694, popsal Wilhelm Homberg způsob, jakým světlo ztmavuje některé chemikálie. Úvahy o fotografii se však neomezovaly jenom na vědecké bádání. Princip fotografie byl například popsán i ve fiktivním románu Tiphaigne de la Roche Giphanie, který vyšel v roce 1760. Protože objev camery obscury se datuje až do starověké Číny, není překvapivé, že našla své místo i o staletí později v renesanční Evropě. Camera obscura byla využívaná renesančními malíři a barevné podání, které je dominantní v západním umění, vychází právě z této techniky. I Leonardo da Vinci se zmiňuje o cameře obscuře, konkrétně její přírodní formě v podobě temných jeskyní na okraji slunečného údolí. Otvor ve stěně umožňuje jeskyni fungovat na stejném principu, na jakém funguje právě camera obscura, a procházející světlo vytvoří na straně protilehlé otvoru převrácený obraz. Počátky fotografie byly věnované hlavně vymýšlení způsobů, jak tento obraz zachytit a uchovat. První známý pokus o zachycení obrazu v cameře obscuře pomocí světlocitlivého materiálu provedl britský vynálezce Thomas Wedgwood okolo roku 1800. Pokoušel se o to prostřednictvím papíru či kůže naimpregnovaných dusičnanem stříbrným. I když se mu povedlo zachytit siluety objektů umístěných na přímém slunci, a dokonce zvládl zachytit i obrysy maleb na skle nasvíceném sluncem, bylo roku 1802 ohlášeno, že "obrazy vytvořené prostřednictvím camery obscury jsou příliš slabé na to, aby měly za přiměřenou dobu vliv na dusičnany stříbra". Obrazy siluet časem zcela ztmavly. První známá fotografie byla vytvořena roku 1822 francouzským vynálezcem Nicéphorem Niépcem, při pokusech o vyhotovení tisku však byla zničena. Niépce byl znovu úspěšný v roce 1825, když vytvořil heliografickou kopii rytiny chlapce vedoucího koně, která byla objevena roku 2002 a je v současnosti považována za nejstarší dochovaný snímek. Přesto je však známější jeho fotografie Pohled z okna v Le Gras, která vznikla roku 1826. Jedná se o nejstarší dochovaný snímek venkovní krajiny vytvořený fotoaparátem a Niépce k jeho vytvoření použil cínovou desku pokrytou petrolejovým roztokem, přičemž čas expozice byl celých osm hodin za slunného dne. Tento zdlouhavý proces se ukázal být slepou uličkou a Niépce začal experimentovat se sloučeninami stříbra, přičemž vycházel z poznatků Johanna Heinricha Schultze, který zjistil, že směs křídy a stříbra tmavne, pokud je osvětlena. Niépce a umělec Louis Daguerre společně zdokonalili existující proces na bázi stříbra. V roce 1833 Niépce zemřel a nechal své poznámky Daguerrovi. Ten, přestože neměl příliš zkušeností s vědou, učinil dva klíčové objevy. Zjistil, že pokud stříbro nejprve vystaví jódovým parám, pak snímek exponuje a nakonec na něj nechá působit rtuťové výpary, získá viditelný a nestálý obraz. Ten pak lze ustálit ponořením desky do solné lázně. Na rozdíl od mnohahodinových expozic stačily při tomto novém postupu minuty. Díky tomu se Daguerre stal prvním fotografem, u něhož lze doložit, že pořídil snímek člověka. Stalo se tak roku 1838, když fotografoval ulice Paříže. Na rušném bulváru, mezi pěšími a povozy taženými koňmi, stojí chodec, který si nechává naleštit boty. Zatímco ostatní lidé nejsou při tak dlouhé době expozice vůbec vidět, protože se pohybovali, tento člověk stál dostatečně nehybně, aby byl jako jediný na snímku zdánlivě opuštěné ulice zachycen. V roce 1839 Daguerre oznámil, že objevil proces využívající postříbřenou měděnou desku, a nazval jej daguerrotypie. Podobný proces dodnes využívají fotoaparáty Polaroid. Francouzská vláda patent koupila a ihned jej dala k volnému užití (public domain). Pro nový obor měla značný přínos i práce britského chemika Johna Herschela, který jako první použil výrazy "fotografie", "negativ" a "pozitiv". Herschel vynalezl kyanotypii, později známou též pod pojmem modrotisk. V roce 1819 zjistil, že thiosíran sodný je rozpouštědlem halogenidů stříbra a v roce 1839 oznámil Williamu Foxu Talbotovi (a nepřímo i Daguerrovi), že právě tohoto by mohlo být využito k ustálení fotografií založených na halogenidech stříbra a učinit je zcela světluodolné. Koncem roku 1839 také udělal svůj první negativ na skleněnou fotografickou desku. William Fox Talbot objevil způsob, jak ustálit obraz získaný pomocí stříbrné expozice, ale udržoval jej v tajnosti. Poté, co četl o Daguerrově vynálezu, zdokonalil Talbot svůj proces tak, aby byl dostatečně rychlý a citlivý pro snímání lidí, a v roce 1840 oznámil vynález kalotypie. Listy papíru potáhl vrstvou chloridu stříbrného pro vytvoření okamžitého negativního obrazu, který může být použit k vytvoření libovolného množství kopií, což se podobá i dnešnímu běžnému negativnímu procesu. Známý je Talbotův malý papírový negativ arkýřového okna v Lacock Abbey, který figuruje na jedné z mnoha fotografií vytvořených Talbotem v létě roku 1835 a je možné, že se jedná o úplně nejstarší existující fotografický negativ. Talbot si proces patentoval, čímž značně omezil jeho používanost. Po zbytek života pak soudní cestou svůj patent obhajoval a nakonec práce na poli fotografie zanechal. Později byl však Talbotův proces zdokonalen Georgem Eastmanem a v této zdokonalené podobě se používá dodnes. Také Hippolyte Bayard vyvinul způsob, jak fotografovat, ale není počítán mezi objevitele fotografie, protože se s oznámením vynálezu příliš zpozdil. V březnu roku 1851 publikoval Frederick Scott Archer v časopise The Chemist článek o mokrém kolodiovém procesu. Existují tři podskupiny kolodiového procesu: ambrotypie (pozitiv na skle), ferrotypie (pozitiv na plechové desce) a pannotypie (negativ na skle) a až do příchodu suchého želatinového filmu v 70. letech 19. století byla Archerova deska nejpoužívanějším fotografickým médiem. Využíval ji, mimo jiné, i spisovatel Lewis Carroll, který se po určitou dobu věnoval fotografii poměrně intenzivně. I po zbytek 19. století byla činěna řada pokroků ve fotografických skleněných deskách a tisku. V roce 1891 představil Gabriel Lippmann proces pro výrobu fotografií v přirozených barvách, který byl založen na optickém fenoménu interference světelných vln. Jeho vynález sice nebyl praktický, ale z vědeckého hlediska byl natolik elegantní a důležitý, že za něj Lippman obdržel v roce 1908 Nobelovu cenu za fyziku. Od 50. let 19. století byly skleněné fotografické desky nejpoužívanějším médiem ve fotografii a zůstaly jím až do 90. let 19. století, kdy začal být používán ohebný plastický film. Film měl řadu předností a velmi pomohl popularizaci amatérské fotografie. První filmy však byly poměrně drahé a zároveň jejich optická kvalita byla v porovnání se skleněnými deskami znatelně nižší. Až zhruba do roku 1910 ani nebyly plastické filmy dostupné ve velkých formátech, které preferovala většina profesionálů. Film tedy nenahradil skleněné desky ze dne na den. Díky lepší permanenci (schopnosti zachování rozměrů) skla se skleněné desky používaly k vědeckým účelů, například v astrofotografii, ještě v 90. letech 20. století a v úzce specializovaném oboru laserové holografie si zachovaly své místo ještě po roce 2010. V roce 1876 započali Ferdinand Hurter a Vero Charles Driffield průkopnickou práci v oblasti fotografických emulzí a jejich citlivosti vůči světlu. Práce Hurtera a Driffielda umožnila navržení prvního kvantitativního měření citlivosti filmu. V roce 1884 vyrobil George Eastman první fotografický film, čímž zbavil fotografy nutnosti nosit s sebou těžké skleněné fotografické desky a jedovaté chemikálie. Tento první film byl papírový a potažený citlivou vrstvou, která se při zpracování snímku oddělila od papíru a přenesla na suché želatinové desky. V roce 1888 uvedla Eastmanova firma Kodak první filmový fotoaparát a o rok později vznikl první plastový film, vyrobený z vysoce hořlavého nitrátu celulózy. Právě z důvodu hořlavosti byl v roce 1908 firmou Kodak představen acetátcelulózový film. Zpočátku našel jenom omezené využití jako náhrada nebezpečného nitrátového filmu, který byl oproti němu odolnější, o něco průsvitnější a levnější. V případě rentgenových filmů došlo k úplnému přechodu na acetátocelulózový film až v roce 1933, a i když byl acetátcelulózový film vždy používán pro 16mm a 8mm amatérské filmy, nitrátový film zůstal standardem pro 35mm film až do ukončení výroby v roce 1951. Asi nejznámějším zástupcem fotoaparátů používajících právě 35mm film se stala Leica, na trh poprvé uvedená roku 1925. Filmy si ve světě fotografie zachovaly dominantní postavení až do počátku 21. století, kdy vedly pokroky v digitální fotografii konzumenty k odklonu od filmu. I když v moderní fotografii tvoří většinu zastánci digitálních technik, film je stále používán jak nadšenci, tak profesionálními fotografy. Jedinečný vzhled filmových fotografií v porovnání s fotografiemi digitálními je pravděpodobně dán kombinací různých faktorů, včetně rozdílu ve spektrální a tonální citlivosti, rozlišení a barevném přechodu. Podrobnější informace naleznete v článku Černobílá fotografie. Všechny fotografie byly zpočátku monochromatické, přičemž monochromatický efekt není omezen jenom na bílou, černou a přechodné šedé barvy, ale v závislosti na procesu může zahrnovat také odstíny jedné určité barvy. Například výsledkem kyanotypie je snímek vykreslený v modrých odstínech a pro albuminový tisk, který byl poprvé použit více než před 160 lety, jsou charakteristické odstíny hnědé. Černobílá fotografie zůstala dominantní i poté, co byl barevný film již desetiletí snadno dostupný, protože byla levnější a měla vzhled, který byl pro fotografii charakteristický. I když barevná fotografie převládá již řadu let, mnoho fotografů stále monochromatické snímky aspoň někdy vytváří. Důvodem může být prokázaná stálost v případě archivace správně zpracovaných materiálů založených na halogenidech stříbra či umělecký záměr. I barevné digitální snímky mohou být s pomocí různých technik zpracovány do černobílé podoby. Někdy se využívá monochromatický tisk nebo elektronické zobrazení v monochromatické podobě k záchraně barevných fotografií, které jsou z nějakého důvodu v originální podobě nepřijatelné – po převodu na monochromatický snímek mohou být někdy považované za lepší. Skoro všechny digitální fotoaparáty nabízejí možnost monochromatického focení a téměř všechen software pro editaci fotografií umožňuje kombinovat nebo selektivně odstraňovat barevný model RGB a tvořit monochromatické snímky z původně barevných fotografií. Někteří výrobci dokonce prodávají digitální fotoaparáty, které fotí pouze monochromaticky. Podrobnější informace naleznete v článku Barevná fotografie. Zavedení barevné fotografie bylo brzděno omezenou citlivostí raných fotografických materiálů, které byly citlivé zejména na modrou, pouze málo na zelenou a prakticky zcela necitlivé na červenou. Fyzikální princip barevné fotografie poprvé předvedl James Clerk Maxwell v Londýně 17. května 1861. Promítl na plátno současně tři černobílé snímky barevné řádové stuhy přes červený, zelený a modrý filtr, které byly předtím exponovány přes filtry stejných barev. Prokázal tak princip aditivního míchání barev. Ve skutečnosti však byla použitá exponovaná fotocitlivá emulze necitlivá na červenou barvu. Místo červené byla na snímku přes červený filtr exponována okem neviditelná ultrafialová část spektra. Prakticky však byla tato technika kvůli své komplikovanosti nepoužitelná. Na výzkumy Jamese Maxwella navázal Louis Ducos du Hauron. Od roku 1862 pracoval několik let na praktickém způsob záznamu barevných fotografií pomocí dvou barevných systémů: subtraktivního (žlutá, azurová, purpurová) a aditivního (červená, zelená, modrá). Roku 1868 tyto metody patentoval. Osvítil bromostříbrnou kolodiovou desku výtažkovými filtry a zhotovil tak diapozitivy zabarvené do červena, modra a žluta. Tyto tři části pak musely být položeny zcela přesně přes sebe, aby došlo k získání konečné fotografie. Kvůli vysokým nákladům této metody se však v praxi mnoho nepoužívala. Jednou z prvních barevných fotografií je Landscape of Southern France, která byla pořízena subtraktivní metodou roku 1877. Zároveň s Hauronem objevil podobný systém Charles Cros, který se později stal jeho spolupracovníkem. Důležitý byl i objev fotografa a chemika Hermanna Vogela, který přišel v roce 1873 na způsob zvýšení citlivosti zelené, žluté, a dokonce i červené pomocí přidání barviva. Pokroky v oblasti látek zvyšujících citlivost i v celkové citlivosti roztoků postupně snižovaly expoziční časy, které bývaly pro barevnou fotografii příliš dlouhé, a pomalu ji činily životaschopnou na trhu. Roku 1888 vyvolal F. E. Ives tříbarevnou fotografii, na níž pak navázal Němec Adolf Miethe, který vynalezl panchromatické zcitlivění pro reprodukci barevných tónů. Prvním komerčně úspěšným barevným postupem se stal autochrom, který v roce 1907 představili bratři Lumiérové. Autochromové desky obsahovaly filtr tvořený barevnou mozaikou ze suchých zrnek bramborového škrobu. Tři barevné složky tak byly při průchodu světla zachyceny v podobě mikroskopických částeček snímku. Po zpracování autochromové desky na pozitiv dodala zrnka škrobu každé částečce snímku správnou barvu. První moderní inverzní film, Kodachrome, byl představen roku 1935. Pomocí mnohovrstvé emulze zachycoval Kodachrome všechny tři barevné složky. Jedna vrstva byla citlivá na záznam červeného spektra, druhá na záznam spektra zeleného a poslední na záznam spektra modrého. Bez zvláštního zpracování by však výsledkem byly tři na sebe naskládané černobílé snímky. Až komplexním postupem ve specializované laboratoři vzniká snímek barevný. V roce 1936 představila firma Agfa film do jisté míry podobný – Agfacolor Neu. Na rozdíl od Kodachromu byly v Agfacolor Neu barvotvorné složky vpraveny do jednotlivých vrstev již při výrobě, což značně usnadnilo zpracování snímků. Barevné filmy, které jsou v současnosti dostupné, stále využívají mnohavrstvou emulzi a principy, které se nejvíce podobají právě výrobkům od Agfy. V roce 1963 představila firma Polaroid instantní barevný film, který při použití ve zvláštním fotoaparátu vytvářel jedinečné tištěné barevné snímky jenom minutu či dvě po expozici. Barevná fotografie může vytvářet diapozitivy, které lze promítat prostřednictvím diaprojektoru nebo barevné negativy, z nichž lze vytvořit pozitivní barevné zvětšeniny na papír. Díky automatizovanému vybavení na tisk fotek je v současnosti právě tisk na papír tou nejběžnější formou barevné fotografie na film. Po přechodném období datovaném zhruba 1995-2005 byl barevný film odsunut levnými mnohapixelovými digitálními fotoaparáty na okraj trhu. Přesto někteří fotografové i nadále preferují film pro jeho charakteristický vzhled. V roce 1969 vynalezli George Elwood Smith a Willard Boyle snímače typu CCD a v následujícím roce zabudovali CCD do fotoaparátu. Avšak teprve roku 1981 vyrobila společnost Sony první fotoaparát, Sony Mavica, který místo filmu na chemickém principu zaznamenával obraz na elektronické prvky CCD. Jeho analogové výstupy se zapisovaly na disketu a následně se mohly zobrazovat v televizi. Hlavním tahounem vývoje byla v osmdesátých létech firma Kodak. Roku 1991 přinesla na trh model DCS 100, první komerčně dostupnou zrcadlovku, která stála u zrodu komerční digitální fotografie, ačkoliv vysoká cena omezovala její prodej v podstatě pro skupinu fotožurnalistů a profesionálů. První digitální fotoaparát, který zaznamenal výrazný komerční úspěch, byl až roku 1994 Apple QuickTake 100. V běžném prodeji byly digitální fotoaparáty od roku 1996 i v Česku. Po roce 2000 začaly aparáty používající digitální záznam vytlačovat běžné kinofilmové. V současnosti je po celém světě více než 99 % fotografií vytvořeno pomocí digitálních fotoaparátů, přičemž narůstá podíl digitálních snímků ze smartphonů. Digitální fotoaparáty využívají k záznamu obrazu elektronický čip. Snímek je tedy zaznamenán jako soubor elektronických dat, ne jako soubor chemických změn na filmu. Významným rozdíl mezi digitální a chemickou fotografií tvoří skutečnost, že chemická fotografie, pracující s filmem a fotografickým papírem, je poměrně těžko manipulovatelná, zatímco digitální snímky se manipulují běžně. Díky tomu je možné manipulovat se snímkem v rozsahu, kterého by se s fotografií na film dosahovalo stěží, což otevírá nový komunikativní potenciál a využití. V bývalém Československu bylo fotografování rozšířeným domácím koníčkem běžných lidí. Fotografické zboží se prodávalo v prodejnách Fotokino, které byly součástí drogerií; na žádané zboží se stávaly i 200-300metrové fronty. Západní zboží bylo v Československu velmi drahé (nebylo výjimečné, že použitý starý fotoaparát stál několik měsíčních platů). V celé Praze byl jediný bazar s fotozbožím. Proto byly rozšířeny kvalitní fotoaparáty tuzemské výroby značky FLEXARETA a fotoaparáty PENTAKON a PRAKTICA z NDR s vynikajícími optickými vlastnostmi. Situace se změnila s uvolněním trhu po roce 1989. Nejčastěji je zařízením pro pořízení fotografie fotoaparát, médiem pro zachycení obrazu je pak fotografická deska, fotografický film nebo, v případě digitálního fotoaparátu, elektronický čip. Deska a film mohou samy o sobě sloužit i k uchování obrazu, zatímco v případě zachycení na čip k jeho uchování slouží digitální magnetická či elektronická paměť. Existují však i další metody, např. fotokopírky nebo xeroxy, které fungují na principu elektrického náboje. Fotografové ovládají tělo fotoaparátu a objektiv tak, aby vystavili světlocitlivý materiál požadovanému množství světla. Tím vzniká latentní obraz (v případě desky nebo filmu) nebo soubor RAW (v případě digitálních fotoaparátů), který je zpracován a následně zkonvertován do vhodného souboru. Digitální fotoaparáty obsahují elektronický čip založený na světlocitlivé elektronice, kterou může být například CCD čip (využívající vázané náboje) nebo CMOS čip (doplňkový polovodič na bázi kovu a oxidu). Výsledný digitální obraz je přechováván v elektronické podobě, ale může být reprodukován i na papír. Camera obscura je temnou místností, která do maximální možné míry brání průchodu okolního světla dovnitř, s výjimkou světla formujícího obraz, jež zpravidla prochází malým otvorem. Naopak fotografovaný subjekt musí být pro vytvoření snímku osvětlen. Camery obscury se mohou svými rozměry velmi lišit, ty velké mohou tvořit celou temnou místnost, zatímco fotografovaný subjekt je v místnosti jiné, kde je dostatečně nasvícen. Když se fotografické materiály staly dostatečně "rychlé" (tedy citlivé) na to, aby umožnily vytváření momentek a snímků bez vědomí fotografovaného subjektu, začaly se vyrábět malé "detektivní" fotoaparáty. Některé byly dokonce maskované jako kniha, kabelka nebo kapesní hodinky (fotoaparát Ticka) nebo se skrývaly za širokou kravatou či šálou, přičemž spona do kravaty byla ve skutečnosti objektivem. Z fotoaparátu vychází videokamera, která je charakteristická tím, že zaznamenává sekvence fotografií v rychlém sledu. Zatím co fotoaparát zachycuje obraz po jednom snímku, kamera zachycuje celé série snímků. Jednotlivé snímky jsou později přehrány určitou rychlostí počtu snímků za vteřinu (někdy je přebírán anglický výraz "frame rate", zkráceně fps). Při sledování lidské oči a mozek spojí tyto jednotlivé snímky dohromady, čímž se vytvoří iluze, že sledujeme skutečný pohyb. K dosažení vhodné expozice je nutné provést určitá nastavení, a to buď automaticky, nebo manuálně. S jejich pomocí je pak dosaženo čistého, ostrého a vhodně osvětleného snímku. Ovládání fotoaparátu zpravidla zahrnuje následující: Výrazný vliv na kvalitu nebo estetiku fotografie může mít i mnoho dalších částí fotoaparátu, mezi které se řadí: Ohnisková vzdálenost a druh objektivu (normální, teleobjektiv, širokoúhlý, makro, rybí oko . nebo zoom) Použité fotografické filtry, nástavce a další doplňky Citlivost média na světlo a barvu Parametry materiálu zaznamenávajícího světlo – například v případě fotoaparátů na film hraje roli velikost světlocitlivých krystalků halogenidů stříbra a u digitálních fotoaparátů mimo jiné rozlišení dané počtem pixelů. Výše uvedená hlediska, jako clona, čas expozice a citlivost, spolu nerozlučně souvisí, neboť mění celkové množství světla dopadajícího na médium. Změna kteréhokoli z nich změní i výslednou expozici. Mnoho dnešních fotoaparátů je schopných provádět nastavení těchto parametrů automaticky, např. přizpůsobí clonu vzhledem k nastavenému času. Délka expozice (také nazývaná "rychlost závěrky" – i u fotoaparátů, které fyzickou závěrku nemají) je nejčastěji udávána ve zlomcích vteřiny. Je možné použít i expoziční časy jedné a více vteřin, nejčastěji pro fotografie neživých subjektů či noční fotografii, při níž mohou být expoziční časy i několik hodin. V případě pohyblivých subjektů se však častěji používá krátká doba expozice, aby se předešlo rozmazání obsahu fotografie (i když i to může být někdy žádoucí, např. pro zdůraznění pohybu). Efektivní clona je vyjádřena clonovým číslem, které je dané poměrem ohniskové vzdálenosti a průměrem otvoru clony. Při stejném průměru clony projde objektivem s delší ohniskovou vzdáleností méně světla než u objektivů s kratší ohniskovou vzdáleností, což je dáno odlišnou propustností světla. Čím je clonové číslo menší, tím větší je efektivní clona. Současný systém clonových čísel se nazývá Britský standard (BS-1013) a byl standardizován na mezinárodním shromáždění v roce 1963. Během 20. století však byly používané i jiné stupnice, jako například Evropská stupnice, Střední nastavení nebo Jednotná stupnice navržená roku 1881 Královskou fotografickou společností. Všechny tyto stupnice jsou však v současnosti z velké části zastaralé. Někdy jsou udávána i T-čísla, která berou v potaz propustnost světla daného objektivu a lze je vypočítat vynásobením clonového čísla a odmocniny propustnosti. Pokud je clonové číslo zmenšeno o násobek √2, průměr clony se o stejný násobek zvětší, přičemž plocha clony se zvětší o násobek 2. Mezi clonová čísla, která se vyskytují na běžném objektivu, se řadí 2.8, 4, 5.6, 8, 11, 16, 22, 32. Když clonové číslo o jednu hodnotu snížíme, množství světla dopadajícího na film nebo čip se zdvojnásobí. Pokud naopak o jedno číslo přicloníme, bude na něj dopadat, oproti původní hodnotě, pouze polovina množství světla. Snímek můžeme zachytit pomocí různých kombinací závěrky, clony a citlivosti. Různá nastavení clony a doby expozice mohou umožnit pořizování snímků na určitých hodnotách citlivosti, v různých světelných podmínkách, při pohybu subjektu či fotoaparátu a slouží i k dosažení požadované hloubky ostrosti. Při menší citlivosti je na snímku v případě filmu menší zrnitost, v případě digitálních fotoaparátů pak menší šum. Vyšší citlivost však umožňuje kratší čas expozice, který může sloužit např. k redukci pohybové neostrosti, a použití vyššího clonového čísla, které vede ke zvýšení hloubky ostrosti. Menší clona je často využívaná, pokud je méně světla, a větší clona, pokud je světla více. Pokud se subjekt pohybuje a chceme zabránit pohybové neostrosti, můžeme ho "zmrazit" díky kratší době expozice. K zabránění pohybové neostrosti napomáhá i stativ, díky němuž není fotoaparát přímo v rukou fotografa a expozice tedy může být delší, aniž by došlo k rozmazání obrazu. Například clona f/8 (clonové číslo 8) a čas 1/125 (doba expozice 8ms) ve srovnání s f/5.6 a 1/250 dosáhnou stejného celkového objemu dopadajícího světla. Přesto však tato dvě nastavení neposkytnou stejný výsledek. Clona a ohnisková vzdálenost objektivu společně utváří hloubku ostrosti, což je rozmezí vzdáleností, které jsou ostré. Objektiv s delší ohniskovou vzdáleností a otevřenější clonou vytvoří snímek s malou hloubkou ostrosti (jenom malá část bude zaostřena). Toho je často využíváno, pokud je potřeba oddělit subjekt od pozadí, například při portrétní fotografii nebo makrofotografii. Naopak použití širokoúhlejšího objektivu nebo vyššího clonového čísla povede k větší hloubce ostrosti, což je často vhodné například při fotografování krajiny nebo skupin lidí, protože více objektů (blízkých i vzdálených) bude na výsledném snímku zaostřených. S opravdu velkými clonami, například u dírkových komor, spadá značná škála vzdáleností do hloubky ostrosti, vinou difrakce způsobené velmi malým otvorem pro průchod světla je však celková ostrost snímku nízká. Obecně je největší ostrosti dosaženo okolo střední hodnoty rozsahu clony objektivu (např. pro objektiv s rozsahem f2,8-f/16 je to f/8). Vzhledem k technologickému pokroku jsou však mají objektivy čím dál lepší schopnost dosahovat ostrosti i při použití široce otevřené clony. Zachycení obrazu je jenom částí tvorby snímku. Bez ohledu na materiál je vždy nutné podniknout jisté kroky k převodu latentního obrazu zachyceného fotoaparátem na viditelný snímek. V případě diapozitivů se vyvolávaný film vloží do diaprojektoru, odkud může být promítán. K vytištění filmu je nutné vytisknout již vyvolaný filmový negativ na fotografický papír nebo diapozitiv. Před příchodem laserových a inkoustových tiskáren se celuloidové negativy dávaly do zvětšovacího přístroje, který na určitou dobu (většinou měřenou na vteřiny nebo zlomky vteřiny) promítl obraz na světlocitlivý papír. Tento papír byl následně ponořen do vývojky (chemického roztoku sloužícího ke zviditelnění latentního obrazu) a ihned poté do přerušovací lázně (ta zastaví chemické procesy vývojky a zajistí, aby se obraz na normálním světle dále neměnil). Nakonec byl obraz pověšen a nechal se usušit. Až po uschnutí s ním bylo možné manipulovat, aniž by hrozilo jeho snadné poškození. Celý tento proces zpracování umožnil fotografovi manipulovat s výsledným vzhledem fotografie – nebyl zcela svázán podobou negativu. Mohl upravovat dobu, po kterou byla fotografie ve zvětšovači i v obou chemických roztocích a ovlivňovat tak, mimo jiné, světlost a ostrost snímku. Zpracování a výroba fotografií je odvětví spíše profesionálního charakteru, jelikož výrobní prostředky vyžadují vysoké finanční náklady a k jejich správné obsluze je potřeba mít určité vzdělání a kvalifikaci. Proto je častou praxí objednávat si zpracování a výrobu fotografií ve formě služby. Poskytovatelé těchto služeb vyvolávají negativy a diapozitivy, skenují a upravují skeny i jiné digitální vstupy, provádějí úpravu samotných fotografií jako i archivaci nebo digitalizaci archivů (k digitalizaci historických fotografických archivů se v profesionální oblasti využívají např. bubnové skenery). Někteří profesionální i amatérští fotografové si stále zpracovávají a vyvolávají film sami, ale nástup digitální fotografie způsobil, že drtivá většina fotografií je dnes pořízena digitálně a pokud je zpracována pomocí tisku, jedná se o tisk, který již není závislý na chemických reakcích na světlo. Digitální fotografie mohou být nahrány na internetové fotogalerie, prohlíženy v televizi, na počítači nebo v digitálním fotorámečku. Žádný z těchto druhů zobrazení nemá vliv na možnost tisku fotografie na papír či speciální fotopapír prostřednictvím tiskárny. Snímek lze před jeho finální verzí různě modifikovat. Některé možnosti manipulace se snímkem jsou podobné možnostem, které poskytuje fotoaparát při zachycování snímku, zatímco jiné jsou jedinečné pro proces zpracování. Většina možností manipulace s filmem má svůj ekvivalent v digitálním světě, ale někdy dochází k odlišným efektům, například dodging (zesvětlování) a burning (ztmavování). Vliv na výslednou fotografii mají mimo jiné: Použité chemikálie a postupy během vyvolávání filmu Délka expozice tisku Kontrast Dodging – zesvětlování určitých částí fotografie Burning – ztmavování určitých částí fotografie Struktura papíru – např. lesklý, matný Druh papíru – např. oboustranně laminovaný papír (RC .) nebo barytonový (FB) Velikost papíru Tvar snímku – tisk může být v různých tvarech, např. kolečko nebo ovál Tónování – změna barvy černobílé fotografie (např. přidáním teplejších sépiových barev) Technická fotografie je odvětví, které se zabývá technickými aspekty fotografie: fotografická optika fotografická mechanika fotografická elektronika fotografická chemie digitální fotografie fotografický software. Pro amatérského fotografa je fotografování koníčkem, nikoliv výdělečnou činností. Kvalita některých amatérských prací je však srovnatelná s kvalitou mnohých profesionálů a amatérská fotografie často hraje významnou roli v oblastech, kde je jenom malá šance na komerční využití či zisk. Volba subjektů může být jak úzce specializovaná, tak velmi různorodá. Amatérská fotografie zažila rozmach koncem 19. století díky popularizaci fotoaparátů, které bylo možné držet v ruce. Dnes k fotografování a šíření fotografií slouží nejrůznější technologie a platformy, z nichž jsou vlivné zejména fotoaparáty v mobilních telefonech, které zpřístupnily fotografování většímu množství lidí, a sociální média, přes která se fotografie šíří. Komerční fotografie je jakýkoliv druh fotografie, za který je fotograf placen a zároveň nejsou jeho fotografie viděny jako umělecké dílo. Následující kategorie jsou příklady, které může komerční fotografie zahrnovat: Reklamní fotografie je dělaná s cílem vyobrazit a zpravidla i prodat službu nebo produkt, například fotografie výrobku snažící se zobrazit ho v co nejlepším světle v různých médiích, velmi často v reklamě. Tyto snímky zpravidla dělají reklamní agentury, designové firmy nebo oddělení pro design působící v jednotlivých firmách. Módní fotografie a glamour jsou druhem reklamní fotografie, která zpravidla zahrnuje modela nebo modelku. Módní fotografie, jimiž je známý například americký časopis Harper's Bazaar, klade důraz na oblečení a doplňky. Naopak glamour klade důraz na modela nebo modelku a jejich těla, přičemž někdy zahrnuje i akty. Módní fotografie i glamour jsou populární v reklamě. Koncertní fotografie se zaměřuje na zachycování nearanžovaných snímků, jejichž předmětem je jak umělec nebo kapela, tak diváci a atmosféra koncertu. Mnoho koncertních fotografů je na volné noze a získávají zakázky přímo od umělce nebo jejich manažera k fotografování určité akce. Kromě propagace dějiště koncertu slouží koncertní fotografie i k propagaci umělce nebo skupiny. Fotografie zátiší zpravidla zobrazuje běžné, neživé objekty, které mohou být jak přírodní, tak dílem člověka. Fotografie jídla může být využita v novinách a časopisech, na obalech nebo v reklamě. Je podobná fotografii zátiší. Fotožurnalismus slouží k doplnění zpráv nebo článků. Jednou z jeho podkategorií jsou i paparazzi, což je označení pro fotografy, kteří tvoří nearanžované fotografie sportovců, celebrit, politiků a dalších významných lidí, často bez jejich svolení. Konceptuální fotografie je založena na určité myšlence nebo představě. Ačkoliv zobrazuje skutečné předměty, v jádru je abstraktní. Makrofotografie je fotografování detailů, přičemž daný objekt je menší než jeho obraz na filmu či snímači. Nejčastěji se makrofotografie využívá pro snímky drobných živočichů, jako jsou motýli nebo mouchy, či fotografii malých rostlin. Portrétní a svatební fotografie Krajinářská fotografie Fotografie divoké přírody Trh pro fotografické služby ztělesňuje aforismus o tom, že "obraz často řekne víc než tisíc slov". Mnoho lidí fotí pro komerční účely a za jejich snímky platí řada časopisů, novin, reklamních agentur nebo firem provozujících internetové stránky. Organizace, které potřebují fotografie a mají na ně rozpočet, si mohou vybrat z několika možností: mohou fotografa přímo zaměstnat, mohou zorganizovat veřejnou soutěž nebo k fotografiím získat práva prostřednictvím fotobank. K tradičním velkým fotobankám se řadí například Getty Images a Corbys, k menším mikrofotobankám například Fotolia, ale existují i internetová tržiště jako třeba Cutcaster. Během 20. století byla umělecká i dokumentární fotografie přijata anglicky hovořícím uměleckým světem a galeriemi. Ve Spojených státech několik fotografů, například Alfred Stiglitz, Edward Steichen, John Szarkowski, F. Holland Day nebo Edward Weston, zasvětilo své životy boji za přijetí fotografie do kategorie umění. Umělecká fotografie byla ve svých počátcích zastoupena piktorialismem, což je styl snažící se napodobit malbu, často s využitím malé hloubky ostrosti, k vytvoření snového, romantického vzhledu. V reakci na piktorialismus vznikla Skupina f/64, na jejímž založení se podílel například Edward Weston a Ansel Adams. Skupina f/64 propagovala "přímou fotografii", pro niž je charakteristická ostrost a pojetí fotografie jako jedinečného média, bez snahy napodobovat jiné umělecké směry a řemesla. Estetika fotografie zůstává, zejména v uměleckých kruzích, pravidelně probíraným tématem. Mnoho umělců dříve zastávalo názor, že fotografie je mechanickou reprodukcí obrazu a pokud má být skutečným uměním, pak by musela být v kontextu umění předefinována – například stanovením složek, které dělají pro pozorovatele fotografii krásnou. Tato polemika má své kořeny v úplně prvních fotografiích "psaných světlem". Nicéphore Niécpe, Louis Daguerre a další z prvních fotografů se sice setkávali s uznáním, zároveň však někteří zpochybňovali, že jejich práce naplňuje definice a cíle umění. Clive Bell ve své eseji Art prohlašuje, že pouze "významová forma" odlišuje umění od toho, co uměním není. Musí existovat jeden určitý rys, bez něhož se umělecké dílo neobejde – a zároveň, pokud dílo tento rys má, tak není zcela bezcenné. Co je tímto rysem? Které rysy jsou sdílené všemi předměty, jež v nás vyvolávají estetické emoce? Které rysy sdílí Hagia Sofia s okny katedrály Notre-Dame, mexickou sochou, perskou mísou, čínskými koberci, Giottovými freskami v Padově a mistrovskými díly Poussina, Piero della Francesca a Cézanna? Zdá se, že v úvahu připadá jenom jedna odpověď: významová forma. V každém z těchto děl se linie a barvy zkombinovaly specifickým způsobem a určité formy a vztahy mezi nimi probouzí naše estetické emoce. Fotografie má dlouhou a významnou historii zaznamenávání vědeckých jevů. Její kořeny sahají až Daguerrovi a Fox-Talbotovy a jejich záznamům astronomických událostí (např. zatmění) i makrosnímkům malých tvorů a rostlin a, v případě skutečně malých subjektů, dokonce mikrofotografie, při níž se využívá připevnění fotoaparátu na mikroskop. Fotografie se také ukázala být užitečnou při zaznamenávání místa zločinu nebo nehody, například již v roce 1861 při pádu Wootonského mostu. Analýzou fotografií pro právní účely se dnes zabývá forenzní fotografie, přičemž fotografie na místě činu jsou pořizované alespoň ze tří různých míst a zachycují jak celkový pohled, tak užší pohled včetně detailu. K zachycení specifických detailů se někdy používá černobílá nebo infračervená fotografie. V roce 1845 vynalezl Francis Ronalds, čestný ředitel londýnské hvězdárny Kew Observatory, první fotoaparát, který byl schopný bez přestání zaznamenávat meteorologické a geomagnetické parametry. Různé stroje tvořily 12- nebo 24hodinové fotografické záznamy minutu po minutě se měnících hodnot atmosférického tlaku, teploty, vlhkosti, atmosférické elektřiny a tří složek magnetických sil. Fotoaparáty byly dodány do mnoha hvězdáren po celém světě a někde zůstaly využívané i po značnou část 20. století. Nedlouho po Ronaldsovi vyvinul podobné nástroje pro Královskou greenwichskou observatoř Charles Brooke. Věda využívá obrazové technologie, které jsou odvozené od konstrukce dírkové komory. Fotografie se stala všudypřítomnou při záznamu událostí a dat ve vědě a technických oborech, jako i na místech zločinu a nehod. Způsob využití se značně rozšířil díky využití jiných vlnových délek, jako v případě infračervené fotografie, ultrafialové fotografie nebo spektroskopie. Tyto metody byly poprvé použity ve viktoriánském období, avšak od té doby byly významně vylepšeny. Fotografie se řadí mezi zobrazovací technologie a už od svých počátků se těší velkému zájmu vědců i umělců. Vědci používají fotografii pro přesný a věrný záznam skutečnosti, např. Eadweard Muybridge ve své studii o lidských a zvířecích pohybech z roku 1887. Umělci se stejně tak zajímali o věrnost zobrazení fotografie, ovšem zkoumali také další možnosti než jen pouhé zachycování obrazu reálného světa. Fotografii začala brzy využívat také armáda, policie a bezpečnostní složky. Dnes je fotografie nepřehlédnutelně zastoupena téměř ve všech médiích (noviny, internet, TV), využívá se hojně v marketingu a reklamě a jednoduché fotoaparáty v mobilních telefonech možná naznačují její další rozmach. Existuje celá řada přetrvávajících otázek, které se týkají různých aspektů fotografie. Například Susan Sontagová se ve své studii O fotografii (1977) zabývá jedním z hojně diskutovaných problémů ve fotografické komunitě, a to znepokojením ohledně objektivity fotografie. Sontagová tvrdí, že: "Fotografovat znamená přivlastnit si fotografovaný objekt. Sám vstupuje do určitého vztahu se světem a tento vztah mu dává pocit vědění, a tedy moci." Fotograf činí rozhodnutí ohledně toho, co fotografovat, které prvky ze snímku vyloučit nebo z jakého úhlu objekty zachytit. Tyto prvky mohou odrážet určitý socio-historický kontext. Je tedy možné tvrdit, že fotografie je subjektivní metodou znázornění. Sontagová se v knize O fotografii věnuje i spojení voyerství a fotografie, které mimo jiné ilustruje na příkladu filmu Alfreda Hitchcocka Okno do dvora (1954), kde je fotoaparát zobrazován jako předmět podporující voyeurství. "I když je fotoaparát místem . sloužícím k pozorování, samotný proces fotografování je více než jen pasivním pozorováním.(...) Fotoaparát neznásilňuje ani nezískává kontrolu, ale může se vměšovat, vnikat bez povolení, zkreslovat, zneužívat a, pokud dotáhneme metaforu do extrému, zabíjet. Na rozdíl od sexuálního pronikání však mohou být všechny tyto aktivity prováděny zpovzdálí a s určitým odstupem." Digitální technologie s sebou také přinesla manipulaci fotografiemi, která je relativně snadná i pro začínající fotografy a vzbuzuje otázky týkající se etičnosti zpracování digitálních fotografií. Mnoho fotožurnalistů, v jejichž žánru je kladen důraz na co nejobjektivnější zobrazení reality, proto nesmí své fotografie ořezávat ani kombinovat prvky z několika fotografií a výslednou fotomontáž prezentovat jako jeden autentický snímek. Technologie s sebou však přinesla i změny ve zpracování obrazu, k němuž dochází přímo ve fotoaparátu, a v současnosti je díky ní možné zjistit, jestli nedošlo k manipulaci obrazu; toho využívá zejména forenzní fotografie. Digitální fotografie je jedním z nových médií, které mění jak naše vnímání, tak i strukturu společnosti. Zároveň se však potýká s obavami, že způsob, jakým je v současnosti využívaná, může vést k desenzibilizaci. Fotografie se znepokojujícím nebo explicitním obsahem, včetně válečných fotografií a pornografie, jsou dostupné celé společnosti, včetně dětí. Diskuze o desenzibilizaci způsobené fotografiemi souvisí s debatou o jejich cenzuře, do níž se Sontagová zapojila s varováním, že možnost cenzurovat fotografie dává fotografovi moc konstruovat realitu. Jednou z fotografických praktik utvářejících společnost je turismus. Turismus a fotografie společně vytváří jakýsi "neuhýbající turistický pohled", při němž jsou místní lidé charakterizovaní prostřednictvím objektivu fotoaparátu. Někteří však zastávají názor, že existuje i obrácený pohled, jehož prostřednictvím mohou místní lidé, kteří jsou subjekty fotografování, sami situovat fotografující turisty do role povrchních konzumentů fotek. Fotografie se také stala tématem mnoha písní v populární kultuře. Podrobnější informace naleznete v článku Právní regulace fotografování. Protože fotografování (i filmování) umožňuje oproti dřívějším technologiím mnohem rychlejší a přesnější zachycení zobrazované skutečnosti, dostává se do střetu s tradičně či nově uznávanými právy na ochranu bezpečnosti, průmyslového tajemství, osobního soukromí nebo autorských práv. Z těchto důvodů v některých zemích podléhá více či méně rozsáhlé právní regulaci. Silná a rozsáhlá regulace je obvyklá ve státech a územích s nestabilními nebo totalitními politickými či bezpečnostními poměry nebo se silným důrazem na ochranu osobního soukromí či autorských práv. | ENTITY | OTHER |
009284 | Vlajka Angoly vstoupila v platnost dne 11. listopadu 1975, kdy Angola vyhlásila nezávislost na Portugalsku. Vlajka má tvar obdélníku se dvěma vodorovnými pruhy: červeným a černým. Červená barva symbolizuje krev, kterou obyvatelé Angoly prolili během válek za nezávislost a černá symbolizuje africký kontinent. Uprostřed vlajky je symbol ozubeného kola a mačety s hvězdou, což má symbolizovat dělníky. Zde je patrná podoba se symbolem srpu a kladiva na vlajce bývalého Sovětského svazu.V roce 2003 byla navržena nová podoba národní vlajky, která však nebyla dosud schválena ani formálně přijata. Symbol Slunce uprostřed... | Jakou barvu mají dva vodorovné pruhy na Angolské vlajce? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Angolská_vlajka | [
"červeným a černým"
] | 108 | 179 | Vlajka má tvar obdélníku se dvěma vodorovnými pruhy: červeným a černým. | [
{
"start": 161,
"end": 178,
"text": "červeným a černým"
}
] | Vlajka Angoly vstoupila v platnost dne 11. listopadu 1975, kdy Angola vyhlásila nezávislost na Portugalsku. Vlajka má tvar obdélníku se dvěma vodorovnými pruhy: červeným a černým. Červená barva symbolizuje krev, kterou obyvatelé Angoly prolili během válek za nezávislost a černá symbolizuje africký kontinent. Uprostřed vlajky je symbol ozubeného kola a mačety s hvězdou, což má symbolizovat dělníky. Zde je patrná podoba se symbolem srpu a kladiva na vlajce bývalého Sovětského svazu.V roce 2003 byla navržena nová podoba národní vlajky, která však nebyla dosud schválena ani formálně přijata. Symbol Slunce uprostřed vlajky je připomínkou jeskynních maleb nalezených v jeskyni Tchitundo-Hulu. Vlajka uchovává poměr stran 2:3. Většina obyvatel je proti nové vlajce, protože v ní nevidí žádný reálný smysl, zatímco stará vlajka má jasné historické souvislosti. Jiní zastávají názor, že vlajka nemůže být používána, protože je příliš podobná kostarické a severokorejské vlajce. == Galerie == == Odkazy == === Reference === === Související články === Státní znak Angoly Angolská hymna === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Angolská vlajka ve Wikimedia Commons | ADJ_PHRASE | OTHER |
005895 | Hnědý trpaslík je subhvězdný objekt, který nevyzařuje světlo a energii díky termonukleárním reakcím jako hvězdy hlavní posloupnosti, ale má vodivý povrch a jádro. V jádře sice může dočasně probíhat syntéza helia z deuteria, ale teplota a tlak nestačí na to, aby mohlo dojít k syntéze těžších prvků z (běžného) lehkého vodíku. Vyzařuje rádiové a infračervené záření, někdy také viditelné světlo o velmi dlouhé vlnové délce, tj. červené světlo. Název hnědý trpaslík zavedla Jill Tarterová, aby odlišila tyto subhvězdné objekty od červených trpaslíků, což jsou skutečné, i když málo hmotné hvězdy. Mléčná dráha může mít až 100 miliard hnědých trpaslíků. Hnědý trpaslík je vesmírné těleso, které vznikne z protohvězdy, která nemá... | Kdo zavedl název hnědý trpaslík? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hnědý_trpaslík | [
"Jill Tarterová"
] | 443 | 594 | Název hnědý trpaslík zavedla Jill Tarterová, aby odlišila tyto subhvězdné objekty od červených trpaslíků, což jsou skutečné, i když málo hmotné hvězdy. | [
{
"start": 472,
"end": 486,
"text": "Jill Tarterová"
}
] | Hnědý trpaslík je subhvězdný objekt, který nevyzařuje světlo a energii díky termonukleárním reakcím jako hvězdy hlavní posloupnosti, ale má vodivý povrch a jádro. V jádře sice může dočasně probíhat syntéza helia z deuteria, ale teplota a tlak nestačí na to, aby mohlo dojít k syntéze těžších prvků z (běžného) lehkého vodíku. Vyzařuje rádiové a infračervené záření, někdy také viditelné světlo o velmi dlouhé vlnové délce, tj. červené světlo. Název hnědý trpaslík zavedla Jill Tarterová, aby odlišila tyto subhvězdné objekty od červených trpaslíků, což jsou skutečné, i když málo hmotné hvězdy. Mléčná dráha může mít až 100 miliard hnědých trpaslíků. Hnědý trpaslík je vesmírné těleso, které vznikne z protohvězdy, která nemá dostatečnou hmotnost, aby v ní mohly probíhat veškeré termonukleární reakce (kromě slučování deuteria). Z tohoto hlediska se považuje za přechod mezi planetou a hvězdou. Jde o objekt s hmotností v rozmezí 13 až 80 hmotností planety Jupiter (MJ). Při vyšší hmotnosti než 80 MJ (odpovídá 0,08 hmotnosti našeho Slunce) dosáhne těleso ve svém jádře teploty potřebné k spalování lehkého vodíku: stane se tedy hvězdou. Naopak při nižší hmotnosti než 13 MJ nedojde ani k deuteriovým reakcím a z objektu se tak stane jen obří planeta. Existence hnědých trpaslíků byla prokázána roku 1995, do té doby byly jen hypotetickými objekty. Dnes jich známe mnoho, velkým nalezištěm je hvězdokupa Plejády, skupina hvězd starých jen několik set milionů let. Termonukleární fúze hvězdám pokrývá energii, kterou vyzáří do prostoru, jsou tedy energeticky vyvážené. Rozdílem mezi plně funkční hvězdou a hnědým trpaslíkem jsou teplota a tlak: K zažehnutí termonukleárních reakcí je třeba teplota alespoň 8×106 K, aby se mohl přeměňovat i lehký vodík na helium. Hnědý trpaslík ale této teploty nedosahuje. Sice v nich některé termojaderné syntézy probíhají, nedochází však ke slučování lehkého vodíku 1H. Deuteriová reakce, tedy druhý krok z proton-protonového cyklu, k energetickému vyrovnání hnědého trpaslíka nestačí, protože těžkého vodíku, deuteria, je nedostatek: Hnědý trpaslík má ještě příliš nízkou hmotnost a nevytvoří dostatečný tlak pro tvorbu vlastního deuteria z lehkého vodíku, proto po vyčerpání jeho zásob chladne. V nitru hnědých trpaslíků se tedy spaluje (rozuměj slučuje) deuterium za vzniku lehkého hélia: D + pH → 3He + γ (nebo jinou notací to samé: 2H + 1H → 3He + γ ) Deuteriové reakce . k produkci energie hnědého trpaslíka přispívají jen málo, na počátku vývoje hnědého trpaslíka, po jeho vzniku, ovšem tento mohl do vínku dostat i lithium: Pro spalování lithia na hélium (přes beryllium) je potřeba dokonce ještě méně vstupní energie než pro fúzi deuteria, proto se lithium přemění na hélium podstatně rychleji a bouřlivěji. Po jeho vyčerpání dochází už jen k deuteriovým reakcím. Právě přítomnost či nepřítomnost lithia může být předmětem testu na hnědého trpaslíka. Takový test je však nepřesný, protože ho ještě nemusel spálit, anebo se naopak může lithium vyskytovat i v atmosféře plně funkčních hvězd. Energie takto získaná znamená pro hnědého trpaslíka příspěvek pro zářivou energii, která např. u objektů o 15násobku hmotnosti Jupitera (15 MJ) vystačí asi na sto milionů let. Naopak pro těleso, jehož hmotnost je menší než 13 MJ, je tento energetický příspěvek zanedbatelný. Tato hmotnost je proto považována za hranici mezi hnědým trpaslíkem a obří planetou. Nejde ovšem o přesnou hodnotu, 13 MJ je spíše jen momentálně všeobecně přijímané číslo. Deuteriové reakce mohou přinášet dokonce i natolik málo energie, že trpaslík začne vychládat ještě před jeho úplným vyčerpáním, a dlouhodobě jen slabě žhnout. Dosažení stavu planety pak lze prohlásit při teplotě 1000 K. Vývoj těchto objektů je určen jeho počáteční hmotností. Ta je u hnědých trpaslíků menší než 0,08 hmotností Slunce a proto nemůže dojít k zapálení vodíkových reakcí, které by pokryly energetické ztráty na povrchu. Objekt se pak gravitačně hroutí do doby, než elektronová degenerace postoupí do vnitřních vrstev. Svrchní vrstvy, kterých se elektronová degenerace ještě nedotkla, stále gravitačně kontrahují, ale změny v poloměru jsou nepatrné. Jakmile degenerace postoupí i do svrchních vrstev, kontrakce se zcela zastaví. Pak ještě objekt září na úkor své vnitřní energie, jeho vnitřní i povrchová teplota klesá, až se z něj stane tmavý, nezářící objekt – černý trpaslík. | PERSON | PERSON |
005209 | ... Rady zkušeného ďábla, které byly přeloženy do desítek jazyků (včetně češtiny) a v současnosti se pracuje na jejich převedení na filmové plátno, či kniha K jádru křesťanství. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších křesťanských laických apologetů 20. století. Clive Staples Lewis se narodil 29. listopadu 1898 v Belfastu v Irsku (dnes hlavní město Severního Irska) jako syn advokáta Alberta Jamese Lewise (1863-1929), jehož otec přišel do Irska z Walesu, a Flory Augusty Lewisové (1862-1908), dcery irského anglikánského pastora. Měl staršího bratra Warrena Hamiltona Lewise (1895-1973). Když mu byly čtyři roky, začal si krátce poté, co jeho psa jménem Jacksie srazil vůz, říkat Jacksie. Zpočátku nereagoval na žádné jiné jméno, ale později přijal jméno Jacks, ze kterého se potom... | Ve kterém městě se narodil Clive Staples Lewis? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Clive_Staples_Lewis | [
"v Belfastu"
] | 266 | 535 | Clive Staples Lewis se narodil 29. listopadu 1898 v Belfastu v Irsku (dnes hlavní město Severního Irska) jako syn advokáta Alberta Jamese Lewise (1863-1929), jehož otec přišel do Irska z Walesu, a Flory Augusty Lewisové (1862-1908), dcery irského anglikánského pastora. | [
{
"start": 316,
"end": 326,
"text": "v Belfastu"
}
] | Clive Staples Lewis (29. listopadu 1898, Belfast - 22. listopadu 1963, Oxford), známý jako C. S. Lewis nebo pod přezdívkou Jack, byl irský spisovatel, jeden z nejúspěšnějších autorů moderní britské historie. Je známý díky svému dílu z oblastí středověké literatury, křesťanské apologetiky, literární kritiky a beletrie. Jeho v současnosti nejznámějším dílem je série knih Letopisy Narnie. Byl blízkým přítelem J. R. R. Tolkiena, autora Hobita a Pána prstenů. Oba autoři byli vůdčími postavami mezi profesory anglického jazyka na univerzitě v Oxfordu a neformální oxfordské literární skupiny zvané Inklings. Podle svých memoárů Zaskočen radostí byl Lewis po svém narození pokřtěn v irské anglikánské církvi, ale v době svého dospívání od víry odpadl. Pod vlivem Tolkiena a dalších přátel se ve věku kolem 30 let znovu obrátil ke křesťanství a stal se laikem anglikánské církve. Obrácení významně ovlivnilo jeho dílo a jeho rozhlasový pořad o křesťanství vysílaný za války vyvolal vlnu nadšení. V pozdějším období života se oženil s americkou spisovatelkou Joy Greshamovou, která o čtyři roky později ve věku 45 let zemřela na rakovinu kosti. Lewisova díla byla přeložena do více než 30 jazyků včetně češtiny a každý rok se jich prodalo více než milion výtisků. Knih ze série Letopisy Narnie se dosud prodalo více než 100 milionů výtisků. Některá Lewisova díla byla zpracována jako divadelní nebo filmové adaptace, z nichž nejvýznamnější je filmové zpracování Lva, čarodějnice a skříně z produkce The Walt Disney Company, které bylo uvedeno v roce 2005. Z jeho křesťanských děl dosáhly velkého úspěchu a celosvětové popularity např. Rady zkušeného ďábla, které byly přeloženy do desítek jazyků (včetně češtiny) a v současnosti se pracuje na jejich převedení na filmové plátno, či kniha K jádru křesťanství. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších křesťanských laických apologetů 20. století. Clive Staples Lewis se narodil 29. listopadu 1898 v Belfastu v Irsku (dnes hlavní město Severního Irska) jako syn advokáta Alberta Jamese Lewise (1863-1929), jehož otec přišel do Irska z Walesu, a Flory Augusty Lewisové (1862-1908), dcery irského anglikánského pastora. Měl staršího bratra Warrena Hamiltona Lewise (1895-1973). Když mu byly čtyři roky, začal si krátce poté, co jeho psa jménem Jacksie srazil vůz, říkat Jacksie. Zpočátku nereagoval na žádné jiné jméno, ale později přijal jméno Jacks, ze kterého se potom stal Jack - jméno, pod kterým ho znali jeho přátelé a rodina po celý zbytek jeho života. Když mu bylo šest let, jeho rodina se přestěhovala do "Little Lee", domu, který jeho otec postavil pro svou ženu ve čtvrti Strandtown na východě Belfastu. Zpočátku byl vyučován soukromými učiteli a roku 1908, téhož roku, kdy zemřela jeho matka, potom nastoupil do školy Wynyard School ve Watfordu v Hertfordshire. Jeho bratr tam začal chodit už o tři roky dříve. Nedlouho poté byla škola zrušena kvůli nízkému počtu žáků. Ředitel Robert "Oldie" Capron byl poté umístěn do ústavu pro duševně choré. V knize Zaskočen radostí Lewis později tuto školu nazval "Belsen" (koncentrační tábor v Německu). Životopisec Alan Jacobs se domnívá, že atmosféra na Wynyard School představovala pro Lewise velké trauma a způsobila u něj rozvoj "mírně sadomasochistických představ". Po zavření Wynyardu studoval Lewis na Campbell College ve východní části Belfastu, 1 míli od domova, ale ze školy brzy odešel kvůli dýchacím potížím. V důsledku své nemoci odjel do lázeňského města Malvern ve Worcestershire, kde chodil do přípravné školy (soukromá střední škola, která má žáka připravit ke studiu na vysoké škole) Cherbourg House (v Lewisově autobiografii označované jako "Charters"). V září 1913 nastoupil na Malvern College, kde zůstal do následujícího června. V této době ve svých 15 letech opustil křesťanskou víru z dětství, stal se ateistou a zabýval se mytologií a okultismem. Později označil "Wyvernu" (wyverna je mytologický okřídlený drak, takto nazval školu ve své autobiografii) za tak jednostranně zaměřenou na růst společenského postavení, že považoval homosexuální vztahy mezi staršími i mladšími studenty za "jedinou oázu (přestože zelenající se pouze plevelem a zavlažovanou páchnoucí vodou) uprostřed horké pouště soutěživých ambicí. ... Zvrácenost byla jedinou věcí, skrz kterou mohlo přijít něco spontánního a nevypočítaného". Po odchodu z Malvernu studoval soukromě u Williama T. Kirkpatricka, bývalého učitele svého otce a bývalého ředitele Lurgan College. Jako chlapec byl Lewis fascinován antropomorfními zvířaty. Zamiloval si příběhy Beatrix Potterové a často sám psal a ilustroval příběhy o zvířatech. Společně se svým bratrem vytvořil svět zvaný Boxen, obývaný a ovládaný zvířaty. Lewis velmi rád četl, a protože dům jeho otce byl plný knih, měl pocit, že najít knihu, kterou ještě nečetl, je stejně snadné jako najít stéblo trávy. Jako dospívající byl fascinován severskými písněmi a legendami, které nacházel v islandských ságách. Tyto legendy zesílily touhu, kterou měl v sobě a kterou později nazval "radostí". Měl také stále raději přírodu. Její krása mu připomínala severské příběhy a severské příběhy mu připomínaly krásu přírody. Jeho dílo z tohoto období se již nezabývá Boxenem, ale využívá jiné umělecké formy (epickou báseň a operu) ve snaze zachytit novou zálibu v severské mytologii a přírodě. Studium u Kirkpatricka mu vštípilo lásku k řecké literatuře a mytologii a vytříbilo schopnost debaty a logického uvažování. V roce 1916 získal stipendium na oxfordské University College a následujícího roku narukoval do britské armády a stal se důstojníkem třetího praporu somersetské lehké pěchoty. Na frontu ve francouzském údolí řeky Somme dorazil v den svých 19. narozenin a zažil zde zákopovou válku. 15. dubna 1918 byl Lewis raněn v bitvě u Arrasu a během zotavování trpěl depresemi, částečně kvůli stesku po domově v Irsku. Po zotavení byl v říjnu převelen do Andoveru v Anglii. V prosinci roku 1918 byl propuštěn a brzy se vrátil ke svým studiím. Lewis získal nejlepší hodnocení ze zkoušky Honour Moderations (řecké a latinské literatury) v roce 1920, nejlepší hodnocení ze zkoušky z Greats (filozofie a dějin starověku) v roce 1922 a nejlepší hodnocení ze zkoušky z anglického jazyka v roce 1923. Během výcviku v armádě bydlel Lewis na pokoji s dalším praporčíkem "Paddym" Moorem a stali se dobrými přáteli. Uzavřeli spolu dohodu, že pokud jeden z nich ve válce padne, ten druhý se postará o obě rodiny. Paddy byl zabit roku 1918 a Lewis dodržel svůj slib. Paddy již dříve představil Lewise své matce Jane Mooreové a ta se s Lewisem brzy spřátelila. Lewisovi bylo v té době 18 let a Jane 45. Přátelství s paní Mooreovou bylo pro Lewise zvlášť důležité v době, kdy se v nemocnici uzdravoval ze svých zranění, protože jeho otec, který trpěl téměř patologickou nechutí byť jen na chvíli odejít od své práce v Belfastu, nebyl schopen ho navštívit. Lewis žil u paní Mooreové do konce čtyřicátých let, kdy byla hospitalizována. Běžně o ní mluvil jako o své matce a také ji tak oslovoval v dopisech. Lewis, jehož matka zemřela, když byl malý, a jehož otec byl vzdálený a přísný, si k paní Mooreové vytvořil hluboký vztah. "Vše, co o ní mohu nebo mám říct, je to, že mé dřívější nepřátelství k emocím bylo zcela a různorodě pomstěno," napsal o ní ve své autobiografii. Také řekl svému příteli Georgi Sayerovi: "Byla štědrá a mě také naučila být štědrý." V prosinci 1917 napsal v dopise svému příteli z dětství Arthuru Greevesovi, že on a Jane jsou lidmi, kteří pro něj na světě nejvíc znamenají. V roce 1930 se Lewis, paní Mooreová, její dcera Maureen a Warnie přestěhovali do "The Kilns", domu ve čtvrti Headington Quarry na kraji Oxfordu (dnes součást předměstí Risinghurstu). Všichni se finančně podíleli na koupi domu, který po smrti Warrena v roce 1973 zdědila Maureen. Paní Mooreová ve stáří trpěla demencí, a tak byla nakonec umístěna do sanatoria, kde roku 1951 zemřela. Lewis ji zde až do její smrti každý den navštěvoval. Když Lewis poprvé přijel do Anglie, zažil určitý kulturní šok. "Žádný Angličan nikdy nebude schopen pochopit mé první dojmy z Anglie," napsal v knize Zaskočen radostí. "Ta zvláštní nářečí, která mě obklopovala, mi připomínala hlasy démonů. Ale tím nejhorším byla krajina v Anglii. Už jsem se s tím smířil, ale tenkrát jsem si vytvořil odpor k Anglii, jehož odstraňování trvalo velmi dlouho." Lewis se od útlého mládí zabýval severskou a řeckou mytologií, později se k nim přidala ještě irská mytologie a literatura. Projevil také zájem o irský jazyk, ale vyvinul jen malé úsilí, aby se ho naučil. Zaujal ho W. B. Yeats, částečně proto, že ve své poezii využíval kulturní dědictví irských Keltů. V dopise svému příteli Lewis napsal: "Objevil jsem zde autora přesně podle svého srdce, ve kterém jistě najdeš zalíbení, W. B. Yeatse. Píše divadelní hry a básně v tom vzácném duchu a kráse naší dávné irské mytologie." V roce 1921 měl Lewis dokonce dvojí možnost se s Yeatsem setkat, neboť básník se přestěhoval do Oxfordu. Překvapen tím, že jeho angličtí vrstevníci byli vůči Yeatsovi a keltskému obrozeneckému hnutí lhostejní, Lewis napsal: "Často překvapeně zjišťuji, že Yeats je zcela ignorován mezi lidmi, s kterými jsem se setkal. Možná přitahuje jen Iry - v tom případě děkuji bohům za to, že jsem Ir." V raném období své kariéry zvažoval zaslání svých děl předním dublinským vydavatelům. Napsal: "Pokud někdy pošlu své práce nějakému vydavateli, myslím, že bych měl zkusit to dublinské vydavatelství Maunsel a tak se s konečnou platností zařadit k irské škole." Poté, co konvertoval ke křesťanství, tíhly jeho zájmy ke křesťanské spiritualitě a pryč od keltsky pohanského mysticismu. Lewis tu a tam projevoval lehce ironický šovinismus vůči Angličanům. Setkání s jedním z irských přátel popsal takto: "Jako všichni Irové, kteří se potkají v Anglii, jsme skončili u kritiky neuctivosti a zabedněnosti anglosaské rasy. Kromě toho, příteli, jsou Irové bezpochyby jedinými skutečnými lidmi... Nechtěl bych žít ani zemřít uprostřed jiného národa." Kvůli své kariéře v Oxfordu však Lewis skutečně žil a zemřel uprostřed jiného národa a často litoval toho, že musel odejít z Irska. Po celý život vyhledával společnost svých irských krajanů žijících v Anglii a pravidelně jezdil do Severního Irska, kde byl i na svatební cestě. Toto nazýval "svým irským životem". Přestože vyrůstal v rodině, která chodila kostela a patřila k irské anglikánské církvi, stal se Lewis v 15 letech ateistou a tím zůstal do svých 33 let. Jeho odcizení od křesťanství začalo v době, kdy na svou víru začal pohlížet jako na práci a povinnost. V té době se také začal zajímat o okultismus a jeho studium se rozšířilo tímto směrem. Lewis citoval Lucretia jako toho, kdo disponoval těmi nejlepšími argumenty ve prospěch ateismu: "Kdyby byl Bůh stvořil svět, nebyl by tak křehký a plný chyb, jak ho vidíme." Přestože se v té době sám označoval za . ateistu, později v knize Zaskočen radostí napsal, že byl "velmi rozzlobený na Boha za to, že neexistuje." Jeho záliba ve fantasy literatuře a mytologii, zvláště ve spojení s dílem George MacDonalda byla částečně tím, co ho odvedlo od ateismu. Ve skutečnosti mělo postavení MacDonalda jako autora křesťanské fantasy literatury na Lewise velký vliv. To je dobře vidět zejména v 9. kapitole knihy Velký rozvod nebe a pekla, kde se napůl autobiografický hlavní hrdina v nebi setkává s MacDonaldem: "..., a tak jsem mu třesoucím hlasem líčil, co pro mě znamenaly jeho knihy, co všechno mi daly. Pokusil jsem se mu říci, že to mrazivé odpoledne na nádraží v Letterhead, kde jsem si poprvé zakoupil výtisk jeho Fantastů (to mi tenkrát bylo šestnáct let), pro mě bylo tím, čím byl pro Danteho první pohled na Beatrice. Teď začíná nový život, cítil jsem. Ten nový život však zůstal dlouho jen v mých představách. Teprve pomalu a zdráhavě jsem si začal připouštět, že křesťanská víra je od této představy neoddělitelná. A ještě dlouho jsem zastíral, že to, co mě v MacDonaldových knihách oslovilo, je svatost." (Návrat domů, 2006, str. 54) Ovlivněn hádkami se svým oxfordským kolegou a přítelem J. R. R. Tolkienem a knihou Nesmrtelný člověk od obráceného katolického autora G. K. Chestertona začal znovu objevovat křesťanství. Vzdoroval urputně až do svého obrácení, o kterém napsal: "Stal jsem se křesťanem kopaje a křiče." Svůj poslední boj popisuje v knize Zaskočen radostí. Poté, co se v roce 1929 stal teistou, stal se Lewis roku 1931 křesťanem. Po dlouhé diskuzi a pozdní vycházce s dobrými přáteli Tolkienem a Hugem Dysonem zaznamenává, že se určitým způsobem zavázal ke křesťanské víře, když šel se svým bratrem do zoologické zahrady. Stal se členem anglikánské církve, což poněkud zklamalo Tolkiena, který doufal, že se Lewis stane katolíkem. Jako oddaný anglikánský věřící zastával Lewis pravověrnou teologii své církve, přestože se ve svých apologetických spisech snažil nehlásit k žádné denominaci. Někteří jsou přesvědčeni, že ve svých pozdějších dílech zastával myšlenky jako posmrtné očištění od lehkých hříchů v očistci (Velký rozvod nebe a pekla) a smrtelný hřích (Rady zkušeného ďábla), které jsou všeobecně považovány za součást katolické věrouky. Bez ohledu na to se Lewis až do konce života považoval za pravověrného anglikána. Prohlásil, že chodil do kostela pouze k přijímání a odradily ho chvalozpěvy a kázání nevalné kvality. Později ale považoval za poctu, že se mohl účastnit bohoslužby s věřícími, kteří přicházeli do kostela v ošumělém oblečení a pracovních botách a zpívali všechny verše chvalozpěvů. V pozdějších letech svého života si Lewis dopisoval a poté se i setkal s Joy Greshamovou, americkou spisovatelkou židovského původu, která se také od ateismu obrátila ke křesťanství. Rozvedla se se svým manželem a do Anglie přicestovala se svými dvěma syny Davidem a Douglasem. Lewis ji nejprve považoval za příjemnou intelektuální společnici a osobní přítelkyni a zjevně z tohoto důvodu souhlasil, že s ní uzavře občanský sňatek, aby mohla i nadále žít ve Velké Británii. Lewisův bratr Warnie napsal: "Pro Jacka byla zpočátku bezpochyby přitažlivá intelektuálně. Joy byla první ženou, s kterou se setkal... která měla mozek, který se hodil k tomu jeho pružností, šíří zájmů, analytickým myšlením a především také vtipem a smyslem pro humor." Později si ale stěžovala na bolest v boku a lékaři jí diagnostikovali nevyléčitelný nádor kosti. Jejich vztah se rozvinul natolik, že chtěli uzavřít církevní sňatek, ale protože Joy byla rozvedená, nešlo to v té době v anglikánské církvi jednoduše. Nakonec ale jejich přítel reverend Peter Bide sloužil v roce 1956 obřad u jejího nemocničního lůžka. Nemoc Greshamové nakrátko polevila a s Lewisem žili jako rodina (ještě společně s Warrenem Lewisem) do roku 1960, kdy se nemoc zase zhoršila a Greshamová zemřela. Dříve téhož roku strávili krátkou dovolenou v Řecku u Egejského moře. Lewis miloval procházky, ale ne cestování, a toto byla jeho jediná cesta přes La Manche po roce 1918. Kniha Svědectví o zármutku popisuje jeho zkušenost s manželčinou smrtí tak osobně a s takovou otevřeností, že knihu vydal pod pseudonymem N. W. Clerk, aby si ji s ním čtenáři nespojovali. Knihu však Lewisovi doporučilo tolik přátel k vyřešení jeho zármutku, že se rozhodl své autorství zveřejnit. Lewis po smrti své ženy i nadále vychovával její dva syny. Douglas Gresham je aktivním křesťanem a zůstává zapojen do událostí okolo Lewisovy pozůstalosti, zatímco David Gresham se vrátil k židovské víře svých předků z matčiny strany. Bratři jsou nyní od sebe odcizeni. Počátkem června 1961 začaly Lewise sužovat zdravotní problémy a byl mu diagnostikován zánět ledvin, který vyústil v otravu krve. Kvůli své nemoci zameškal podzimní semestr v Cambridgi, jeho zdravotní stav se však v roce 1962 začal postupně zlepšovat a v dubnu se vrátil na univerzitu. Lewisův zdravotní stav se nadále zlepšoval a podle slov svého přítele George Sayera byl Lewis na jaře roku 1963 zcela zdráv. 15. července 1963 však onemocněl a byl převezen do nemocnice. Dalšího dne v 5 hodin ráno utrpěl infarkt a upadl do bezvědomí. O den později ve 2 hodiny odpoledne se nečekaně probral. Po propuštění z nemocnice se Lewis vrátil do Kilns, jeho zdravotní stav mu však nedovolil pracovat. Z tohoto důvodu v srpnu rezignoval na svou pozici v Cambridgi. Lewisův stav se nadále zhoršoval a v polovině listopadu mu lékaři diagnostikovali konečnou fázi selhání ledvin. 22. listopadu 1963 v 17:30 Lewis zkolaboval ve své ložnici a o pět minut později zemřel, přesně týden před svými nedožitými 65. narozeninami. Je pohřben na hřbitově Holy Trinity Church v Headingtonu v Oxfordu. Zprávy o jeho smrti v médiích byly téměř úplně zastíněny informacemi o vraždě amerického prezidenta J. F. Kennedyho, ke které došlo téhož dne, stejně jako k úmrtí Aldouse Huxleyho, autora knihy Konec civilizace. Tato shoda okolností inspirovala Petera Kreefta k napsání knihy Mezi nebem a peklem: Rozhovor někde po smrti: John F. Kennedy, C. S. Lewis, Aldous Huxley. Památka C. S. Lewise je připomínána každý rok 22. listopadu v církevním kalendáři anglikánské církve. Lewis vyučoval na Magdalene College v Oxfordu téměř třicet let, od roku 1925 do roku 1954, a později se stal prvním profesorem středověké a renesanční literatury na univerzitě v Cambridgi a členem Magdalene College tamtéž. Z této pozice zastával názor, že nic takového jako anglická renesance nikdy nebylo. Velká část jeho vědecké práce se soustředila na pozdní středověk, zejména potom na použití alegorie v tomto období. Jeho kniha The Allegory of Love (Alegorie lásky, anglicky vyšlo v roce 1936) pomohla oživit vážné studium pozdně středověkých příběhů, jako je například francouzská báseň Roman de la Rosa. Lewis napsal několik předmluv ke starým literárním dílům, například k Layamonově Brutovi. Jeho kniha A Preface to Paradise Lost (Předmluva ke Ztracenému ráji) je dodnes jednou z nejhodnotnějších kritik tohoto díla. Jeho poslední akademické dílo The Discarded Image: An Introduction to Medieval and Renaissance Literature (Vyřazený obraz: Úvod do středověké a renesanční literatury, anglicky vyšlo v roce 1964) je shrnutím středověkého světonázoru "vyřazeného obrazu" kosmu z názvu díla. Lewis byl plodným autorem a okruh jeho přátel z řad spisovatelů se stal neformální diskuzní společností známou jako Inklings (Tušitelé nebo Inkousťata). Patřili sem J. R. R. Tolkien, Charles Williams, Owen Barfield a Lewisův bratr Warnie. V Oxfordu byl kromě jiných učitelem básníka Johna Betjemana, kritika Kennetha Tynana, mystika Bedeho Griffithse a sufistického vědce Martina Lingse. Je zajímavé, že věřící a konzervativní Betjeman Lewise nesnášel, zatímco Tynan stojící proti zavedenému řádu ho po celý život obdivoval. O Tolkienovi píše Lewis v knize Zaskočen radostí. Kromě svých vědeckých prací napsal Lewis také množství populárních románů, včetně vědeckofantastické Kosmické trilogie a fantasy knih o Narnii, z nichž většina se implicitně zabývá křesťanskými tématy, jako je hřích, pád člověka a vykoupení. Prvním Lewisovým románem napsaným po návratu ke křesťanství je Poutníkův návrat, dílo tematicky podobné Poutníkově cestě Johna Bunyana, které zachycuje autorovu osobní zkušenost s křesťanstvím. Kniha byla v době vydání ostře kritizována. Lewisovy romány z Kosmické trilogie pojednávají o tom, co Lewis považoval za tehdejší odlidšťující trendy v moderní vědeckofantastické literatuře. První knihu Návštěvníci z mlčící planety Lewis očividně napsal podle rozhovoru o těchto trendech se svým přítelem J. R. R. Tolkienem. Domluvili se, že Lewis napíše příběh o cestování kosmem a Tolkien o cestování časem. Tolkienův příběh The Lost Road (Ztracená cesta) spojující mytologii Středozemě a moderní svět autor nedokončil. Lewisova hlavní postava Ransom je částečně založena na Tolkienovi, na což sám Tolkien naráží ve svých The Letters of J. R. R. Tolkien (Dopisy J. R. R. Tolkiena). Druhý román Perelandra líčí novou zahradu v Edenu, nového Adama a Evu a nového "hada", který je pokouší. Na příběh je možno nahlížet jako na hypotézu, co by se stalo, kdyby "naše Eva" lépe odolávala hadovu pokušení. Poslední román trilogie Ta obludná síla obsahuje také množství odkazů na Tolkienův fiktivní svět Středozemi. Mnoho myšlenek, které jsou prezentovány v těchto knihách, a zejména v Té obludné síle, jsou dramatizovanými argumenty mnohem formálněji uvedenými v Lewisově knize Zničení člověka. Poslední kniha je založena na sérii přednášek, kterou měl Lewis na univerzitě v Durhamu v roce 1943, sestavené v opozici vůči tomu, co považoval za hnutí v moderní literatuře, které odlidšťuje člověka. Lewis bydlel v Durhamu, kde ho uchvátila katedrála. Ta obludná síla je vlastně situována do okolí Durhamské univerzity. Lewis začal psát další vědeckofantastický román Temná věž, ale nikdy ho nedokončil. Není jasné, zda měl patřit do stejné série jako předchozí tři dokončené knihy. Rukopis byl nakonec vydán roku 1977, avšak potom vyvstaly spory o jeho autentičnost. Letopisy Narnie jsou cyklem sedmi fantasy románů pro děti, který je považován za klasiku dětské literatury. Byl napsán v letech 1949-1954 a ilustrován Pauline Baynesovou. Série je Lewisovým nejpopulárnějším dílem, kterého se prodalo více než 100 milionů kopií v 41 jazycích. Bylo vytvořeno několik úplných nebo částečných adaptací pro rozhlas, televizi, divadelní jeviště a kinosály. Knihy byly vydávány v různém pořadí a o doporučeném pořadí pro čtení celé série se často diskutuje mezi fanoušky. Douglas Gresham však tvrdí, že Lewis doporučoval, aby se knihy četly podle "narnijské chronologie", nikoli v pořadí, ve kterém byly vydány. Knihy obsahují množství narážek na křesťanské myšlenky, které jsou snadno dostupné pro mladší čtenáře. Knihy však nejsou nijak hutné a je možné číst je jen pro jejich dobrodružnost, barevnost a bohatství myšlenek. Díky tomu si je mohou oblíbit děti i dospělí, křesťané i nekřesťané. Kromě křesťanských myšlenek využívá Lewis také postavy z řecké a římské mytologie i britských a irských lidových pohádek. Lewis údajně zasadil své zobrazení Narnie do hornaté krajiny na jihovýchodě Severního Irska a části Rostrevoru s výhledem na Carlingfordské jezero. Lewis uvedl, že se při psaní této série inspiroval křesťanskými pohádkami George MacDonalda. Lewis napsal množství děl, která se zabývají nebem a peklem. Jedna z nich, Velký rozvod nebe a pekla (dříve vydaná jako Velký rozvod), je krátkou novelou, ve které se několik obyvatel pekla účastní autobusového zájezdu do nebe, kde se setkávají s lidmi ze země. Tématem je, že mohou zůstat (a v takovém případě místo, odkud přišli, nazvat namísto pekla očistcem), ale většině z nich se tam nelíbí. Název knihy odkazuje na Snoubení nebe a pekla od Williama Blakea, koncept, který Lewis považuje za "katastrofální omyl". Dílo vědomě odráží dvě jiná známá díla s podobnou tematikou, Božskou komedii Danta Alighieriho a Bunyanovu Poutníkovu cestu. Další krátké dílo Rady zkušeného ďábla sestává z dopisů, v nichž zkušený démon Zmarchrob radí svému synovci Tasemníkovi, jak nejlépe pokoušet určitého člověka a postarat se tak o jeho zatracení. Lewisovým posledním románem je Dokud nemáme tvář. Lewis sám knihu považoval za své nejlepší a nejvyspělejší prozaické dílo, u čtenářů ale nikdy nedosáhla velkého úspěchu. Jedná se o převyprávění příběhu o Erótovi a Psýché z neobvyklého pohledu sestry Psýché. Zaobírá se do hloubky náboženskými myšlenkami, ale zasazení je zcela pohanské a spojení s určitými křesťanskými doktrínami je ponecháno pouze implicitně. Než Lewis konvertoval ke křesťanství, vydal dvě knihy. Sbírku básní Spirits in Bondage (Duchové v otroctví) a samostatnou výpravnou báseň Dymer. Obě vydal pod pseudonymem Clive Hamilton. Kromě kariéry profesora anglického jazyka a prozaika je Lewis mnohými považován za jednoho z nejvlivnějších křesťanských apologetů své doby. Kniha K jádru křesťanství byla v roce 2000 zvolena vydavatelstvím Christianity Today (Křesťanství dnes) nejlepší knihou 20. století. Kvůli svému skeptickému pohledu na víru a následnému obrácení byl označen za "apoštola skeptiků". Lewis byl velmi zaujat představou přinést rozumný argument ve prospěch pravdivosti křesťanství. Knihy K jádru křesťanství, Problém bolesti a Zázraky se všechny do určité míry pokouší vyvrátit oblíbené argumenty proti křesťanství, například "Jak mohl dobrý Bůh dovolit, aby na světě existovala bolest?". Stal se známým také díky přednáškové činnosti a účinkování v rozhlasových pořadech. Některá z jeho děl (včetně velké části knihy K jádru křesťanství) vznikla původně jako předlohy pro rozhlasové promluvy nebo přednášky. Debata s filosofkou Elizabeth Anscombovou v roce 1948, kterou Lewis a jeho přátelé vnímali jako těžkou porážku a značné ponížení, značně podryla jeho sebedůvěru coby křesťanského apologeta a vedla k tomu, že ve svém dalším díle soustředil své úsilí na náboženskou beletrii a knihy pro děti. Na této věci je ovšem značně paradoxní, že samotná Anscombová neměla pocit, že by byl Lewis v debatě nějak výrazně poražen a považovala ji jen za diskusi, která hlouběji probrala dané téma a umožnila Lewisovi dodatečně opravit některé slabší části jeho díla. Lewis napsal také autobiografii nazvanou Zaskočen radostí, která klade zvláštní důraz na jeho obrácení. (Byla napsána předtím, než poznal svou ženu Joy Greshamovou; název knihy pochází z prvního řádku básně Williama Wordswortha). Jeho eseje a veřejné promluvy o křesťanské víře, z nichž mnohé byly společně vydány v knihách Bůh na lavici obžalovaných a The Weight of Glory and Other Addresses (Váha slávy a jiné proslovy), jsou populární dodnes. Jeho nejznámější dílo Letopisy Narnie obsahuje silné křesťanské poselství a je často označováno za alegorii. Lewis, odborník na problematiku alegorie, však tvrdil, že knihy nejsou alegorické, a raději označoval jejich křesťanskou stránku za hypotetickou. V často citované pasáži z knihy K jádru křesťanství se Lewis postavil stále populárnějšímu názoru, že jakkoli byl Ježíš velkým morálním učitelem, nebyl to Bůh. Tvrdil, že Ježíš vyslovil několik tvrzení o svém božství, která tuto možnost logicky vylučují. S tímto tvrzením přišel v době, kdy teologové jako Albert Schweitzer a Rudolf Bultmann označovali Ježíšovy zázraky a vzkříšení za mýtus. Představa, že Ježíš nebyl Bůh, ale moudrý člověk, v akademických kruzích zakořenila. Přijetím předpokladu, že Ježíš vyslovil tvrzení o svém božství, Lewis popíral pohled zpopularizovaný H. G. Wellsem v knize Dějiny světa, že Ježíš nikdy nic takového netvrdil. Tento argument, který Lewis nevymyslel, ale rozvinul a zpopularizoval, se často označuje jako "Lewisovo trilema". Křesťanský apologeta Josh McDowell ho použil ve své knize Více než tesař. Přestože se tento koncept v křesťanské apologetické literatuře často opakuje, liberální teologové ho z velké části ignorují. Z jejich řad byla Lewisova křesťanská apologetika často kritizována, a to zejména tento argument. Filozof John Beversluis označil v knize C. S. Lewis and the Search for Rational Religion (C. S. Lewis a hledání rozumného náboženství, anglicky vyšlo v roce 1985) Lewisovy argumenty za "bezohledně trvající na textu Bible a teologicky nespolehlivé". John Hick v roce 1993 poznamenal, že znalci Nového zákona již v současnosti nezastávají názor, že Ježíš tvrdil, že je Bůh. Anglikánský biskup N. T. Wright prohlásil, že argument trilematu nefunguje jako historie a že nebezpečně selhává, když se historičtí kritikové postaví proti jeho způsobu čtení evangelií. Podobnou strukturu použil Lewis i v knize Lev, čarodějnice a skříň, kde profesor Kirke radí mladým hrdinům, že výpovědi jejich sestry o kouzelném světě musí logicky považovat buď za lež, bláznovství, nebo pravdu. Jednou z hlavních myšlenek Lewisovy apologetiky je to, že existují etická pravidla společná všem lidem. V prvních pěti kapitolách knihy K jádru křesťanství se Lewis zabývá myšlenkou, že lidé v sobě mají určité normy chování a očekávají, že se podle nich budou ostatní chovat. Tyto normy se nazývají univerzální morálka nebo přirozený zákon. Lewis tvrdil, že lidé na celém světě vědí, co tento zákon tvrdí a kdy ho porušili. Pokračuje tvrzením, že za takovouto univerzální sadou pravidel musí někdo nebo něco být. Lewis zobrazuje univerzální morálku také ve svém prozaickém díle. V Letopisech Narnie ji popisuje, jako "dávnou magii", kterou každý zná. Ve druhé kapitole knihy K jádru křesťanství Lewis uznává, že "pro některé lidi je těžké pochopit, co je tímto zákonem lidské přirozenosti". Nejprve reaguje na myšlenku, že "morální zákon je prostě náš davový instinkt" a potom na myšlenku, že "morální zákon je prostě společenská konvence". V reakci na druhou myšlenku Lewis poznamenává, že lidé si sice často stěžují na to, že jedna sada morálních pravidel je lepší než jiná, ale že právě to svědčí o existenci "skutečné morálky", s kterou ostatní morální pravidla porovnávají. Na závěr poznamenává, že některé rozdíly v morálce jsou zveličené lidmi, kteří si pletou rozdíly v názorech o morálce s rozdíly v názorech o faktech. Lewis dodnes získává pozornost širokého okruhu čtenářů. Čtenáři jeho fikce často nevědí, co Lewis považoval za křesťanská témata ve svém díle. Jeho díla z oblasti křesťanské apologetiky čtou a citují stoupenci nejrůznějších denominací včetně římských katolíků a mormonů. Lewisem se zabývá několik biografických děl, z nichž některá napsali jeho blízcí přátelé, například Roger Lancelyn Green a George Sayer. V roce 1985 vysílaly britské televizní stanice krátký film (s Jossem Acklandem a Claire Bloomovou v hlavních rolích) Shadowlands Williama Nicholsona, který dramaticky líčí Lewisův život a jeho vztah s Joy Greshamovou. V roce 1989 byl tento scénář zinscenován jako divadelní hra (s Nigelem Hawthornem v hlavní roli), v roce 1993 byl potom natočen celovečerní film Shadowlands, ve kterém hráli Anthony Hopkins a Debra Wingerová. V roce 2005 byl natočen hodinový televizní film s Antonem Rodgersem v hlavní roli C. S. Lewis: Beyond Narnia (Za Narnií), který přinesl stručný přehled Lewisova života. Lewis nepřímo ovlivnil i dílo svého přítele J. R. R. Tolkiena. Uvádí se, že postava enta Stromovouse z Pána prstenů je jakousi přátelskou karikaturou Lewise. Lewisem bylo inspirováno mnoho knih, například Přísné milosrdenství Lewisova současníka a přítele Sheldona Vanaukena. Zvlášť velký vliv měly Letopisy Narnie. Moderní dětská literatura, včetně Řady nešťastných příhod Daniela Handlera, Colferovy série Artemis Fowl, Jeho temných esencí Philipa Pullmana nebo série Harry Potter J. K. Rowlingové, se více či méně inspirovala řadou Lewisových knih. Lewisův kritik Pullman považoval Lewise za negativní vliv a obvinil ho, že ve svých knihách využívá náboženskou propagandu, mužský šovinismus, rasismus a emocionální sadismus. Autoři fantasy literatury pro dospělé jako například Tim Powers také potvrdili, že je Lewis ovlivnil. Většinu posmrtně vydaného díla editoval správce jeho literární pozůstalosti Walter Hooper. Nezávislá odbornice na Lewise Kathryn Lindskoogová však tvrdila, že Hooperovo vzdělání je nespolehlivé a že Hooper učinil nepravdivá prohlášení a přisoudil Lewisovi nepravá díla. Podle výzkumu Lindskoogové se začal Hooper po Lewisově smrti v roce 1963 stavět do role jeho přítele a sekretáře. Ačkoliv byl s Lewisem v kontaktu pouze mezi začátkem června a koncem srpna 1963, některé úvody k Lewisovým dílům, které vydal, vzbuzovaly dojem, že znal Lewise po mnoho let a měl s ním velmi úzký vztah. Hooper však to, že jeho vztah s Lewisem trval jen krátce, otevřeně přiznává ve svém úvodu k Lewisově knize The Weight of Glory (Váha slávy). Výzkum a argumenty Kathryn Lindskoogové jsou vyloženy v její knize Sleuthing C. S. Lewis: More Light in the Shadowlands (Slídění po C. S. Lewisovi: Více světla v Zemi stínů). Bronzová socha Lewisovy postavy Digoryho z knihy Čarodějův synovec stojí v Holywood Arches před knihovnou Holywood Road Library v Belfastu. Lewis byl silně proti filmovým zpracováním svých knih. Obával se toho, že postavy antropomorfních zvířat "se stanou komedií nebo noční můrou, pokud jsou převedeny z vyprávění do viditelné podoby." Toto bylo řečeno v kontextu padesátých let 20. století, kdy nebyly technicky možné filmové triky potřebné k vytvoření souvislého a kompaktního filmového zpracování Narnie. Píseň The Earth Will Shake zpívaná skupinou Thrice je inspirována jednou z Lewisových básní a skupina Sixpence None the Richer je pojmenovaná podle oddílu z knihy K jádru křesťanství. Kniha Velký rozvod nebe a pekla zase inspirovala nejméně tři hudební díla. Skladbu pro smyčcové kvarteto s názvem Velký rozvod z pera Matta Slocuma ze skupiny Sixpence None the Richer, píseň The High Countries z alba Back Home od skupiny Caedmon's Call a rockové album Ghosts and Spirits Phila Woodwarda. Novozélandská křesťanská písničkářka Brooke Fraserová zařadila na své album Albertine píseň s názvem C. S. Lewis Song, která obsahuje pasáže z jeho děl. Křesťanská alternativní rocková skupina Poor Old Lu má svůj název podle věty z knihy Lev, čarodějnice a skříň. Další alternativní rocková kapela Future of Forestry se nazývá podle stejnojmenné Lewisovy básně. Skupina 2nd Chapter of Acts nahrála album s názvem The Roar of Love inspirované první z řady knih o Narnii. Britská kapela The Waterboys citovala z knihy Poslední bitva, závěrečného dílu série o Narnii, ve své písni Church Not Made with Hands z roku 1984. Později na své album Room to Roam z roku 1990 Waterboys zařadili píseň Further Up, Further In pojmenovanou podle poslední kapitoly Poslední bitvy. Filmové zpracování Lva, čarodějnice a skříně z roku 2005 je založeno na první části série o Narnii. Tržby po celém světě dosáhly 744 milionů dolarů. Filmové adaptace se natáčí také podle tří dalších Lewisových knih. Princ Kaspian by měl být uveden 16. května 2008, Plavba jitřního poutníka 7. května 2010 a Rady zkušeného ďábla by měly být uvedeny někdy v průběhu roku 2008. Na světě existuje několik společností, které se zabývají C. S. Lewisem, včetně jedné založené roku 1982 v Oxfordu za účelem diskusí o pracích zabývajících se životem a dílem C. S. Lewise a dalších členů Inklings a hodnocení všeho, co s Lewisem souvisí. Jeho jméno se používá v mnoha křesťanských organizacích, často zaměřených na zachování konzervativních křesťanských hodnot ve vzdělání a studiu literatury. Související informace naleznete také v článku Seznam děl Cliva Staplese Lewise. Poutníkův návrat Kosmická trilogie Návštěvníci z mlčící planety Perelandra Ta obludná síla Letopisy Narnie Lev, čarodějnice a skříň Princ Kaspian Plavba Jitřního poutníka Stříbrná židle Kůň a jeho chlapec Čarodějův synovec Poslední bitva K jádru křesťanství Problém bolesti Svědectví o zármutku Zázraky Dokud nemáme tvář Rady zkušeného ďábla . Velký rozvod nebe a pekla Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje (sbírka esejí) Sloni a kapradí (sbírka esejí) Bůh na lavici obžalovaných (sbírka esejí) Zničení člověka Zaskočen Radostí Čtyři lásky Průvodce modlitbou Úvahy nad žalmy Sam Wellman, Poutník krajinou fantazie, Praha, Návrat domů, 2000. ISBN 80-7255-018-7 (životopis) FLORYK, David. Zasuté kameny : deset postav konzervativního myšlení. Ostrava : Konzervativní klub o.s., 2008. ISBN 978-80-254-3007-1. Obrázky, zvuky či videa k tématu Clive Staples Lewis ve Wikimedia Commons Osoba Clive Staples Lewis ve Wikicitátech Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Clive Staples Lewis (cz) Stránky o Lewisovi a dalších spisovatelích "křesťanského romantismu" (cz) Databáze ČBDB (en) Into the Wardrobe, a C. S. Lewis web site (en) Stránky americké Nadace C. S. Lewise | LOCATION | LOCATION |
012139 | Boleslav I. Chrabrý (polsky Bolesław I Chrobry, 967 – 17. června 1025) byl polským knížetem v letech 992 až 1025. Dva měsíce před svou smrtí se se souhlasem papeže stal prvním polským králem. Dočasně byl také vládcem Čech (1003–1004). == Původ == Boleslav I. pocházel z nejstaršího polského panovnického rodu Piastovců... | Byl vladcem Čech Boleslav Chrabrý? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Boleslav_Chrabr%C3%BD | [
"Ano"
] | 192 | 234 | Dočasně byl také vládcem Čech (1003–1004). | [] | Boleslav I. Chrabrý (polsky Bolesław I Chrobry, 967 – 17. června 1025) byl polským knížetem v letech 992 až 1025. Dva měsíce před svou smrtí se se souhlasem papeže stal prvním polským králem. Dočasně byl také vládcem Čech (1003–1004). == Původ == Boleslav I. pocházel z nejstaršího polského panovnického rodu Piastovců a byl synem prvního historicky doloženého knížete Měška I. a jeho první manželky Přemyslovny Doubravky, dcery českého knížete Boleslava I. Po její smrti se Měšek znovu oženil s Odou z Haldenslebenu a dva mladší syny z tohoto manželství upřednostnil v nástupnických právech na úkor prvorozeného Boleslava, kterému vydělil pouze úděl v Malopolsku. Ten se však zmocnil téměř okamžitě po otcově smrti (992) vlády a bratry vyhnal i s matkou ze země. Velmože, kteří proti němu vystoupili, nechal krutě potrestat. == Přátelství s Otou III. a zřízení hnězdenského arcibiskupství == Boleslav I. byl velmi ambiciózním a energickým panovníkem i schopným vojevůdcem. Po celý život usiloval o upevnění knížecí moci, rozšíření své říše a povznesení její mezinárodní prestiže zřízením samostatné polské církevní organizace v čele s arcibiskupem a o získání královského titulu. K tomu se snažil využít dobrých vztahů s císařem Otou III. a papežskou kurií. Velmi tomu napomohla také mučednická smrt Slavníkovce Vojtěcha, císařova přítele. Po vyvraždění Slavníkovců nabídl totiž Boleslav Chrabrý, využívaje mocenských rozporů v Čechách, útočiště na svém dvoře těm členům rodu, kteří vraždění unikli, pražskému biskupu Vojtěchovi, jeho nejstaršímu bratru Soběborovi a jejich nevlastnímu bratru Radimovi. Vojtěch však chtěl dále na misii k pohanským Prusům, a Boleslav jeho plány podpořil. Když Vojtěch nalezl roku 997 v Prusích svoji smrt, vykoupil kníže jeho ostatky (vyvážil je prý zlatem) a nechal je důstojně uložit v hnězdenském chrámu. Roku 1000 podnikli společně s Otou III. k Vojtěchovu hrobu pouť, aby slavnostně uctili památku nového světce. Při této příležitosti císař zřídil se souhlasem papeže Silvestra II. v sídelním Hnězdně arcidiecézi (její správy se jako první hnězdenský arcibiskup ujal Slavníkovec Radim) a přitom jí podřídil současně založená biskupství se sídly v Krakově, Vratislavi a Kolobřehu, jakož i již existující diecézi poznaňskou. Podle nejstaršího polského kronikáře Galla Anonyma sňal prý Ota III. při slavnostním sezení "svůj diadém" a vložil ho na skráně Boleslava Chrabrého, nazývaje ho "přítelem a spojencem římského lidu a spolupracovníkem říše". Symbolicky tak vyjádřil, že polský panovník se bude podílet na jeho programu obnovy římské říše a stane se jakýmsi představitelem "Sclavinie", slovanských zemí v jejím rámci. Povýšení na krále to však Boleslavu Chrabrému nevyneslo, přestože se někteří historici domnívají, že se tak stalo. == Boleslav Chrabrý a český stát == Oslabení českého knížectví po smrti Boleslava II. (999) využil Boleslav I. Chrabrý k přímým vojenským zásahům. Téměř vzápětí přepadl českou posádku v Krakově, pobil ji a připojil Malopolsko ke svému státu. Podobný osud potkal krátce nato i Moravu a část Slovenska, jež toužili získat uherští Arpádovci. Další příležitost mu poskytly nesváry uvnitř přemyslovské dynastie. Když byl roku 1002 z Čech vyhnán neschopný a krutý vládce Boleslav III., obsadil polský kníže zemi a na pražský knížecí stolec dosadil jakéhosi Vladivoje, muže, jenž byl snad přemyslovského původu. Ten však záhy nato zemřel a vlády se znovu zmocnil, ovšem již také s polskou pomocí, vyhnaný Boleslav III. Třebaže slíbil milost všem svým protivníkům, nechal vzápětí po svém příchodu do Prahy vyvraždit příslušníky rodu Vršovců, z něhož pocházel i jeho zeť. Čechové rozezlení takovým bezectným činem se obrátili s prosbou o pomoc na hnězdenský dvůr. Boleslav Chrabrý povolal Boleslava III. k sobě, nechal pobít jeho doprovod, knížete pak oslepit a uvěznit (Boleslav III. v žaláři zůstal až do své smrti roku 1037). Poté se Boleslav Chrabrý ujal vlády v českém knížectví osobně. Pocházel ostatně po matce z přemyslovského rodu a byl bratrancem sesazeného knížete. Starší historiografie razila názor, že chtěl vytvořit pod svojí vládou mohutnou západoslovanskou říši. V Čechách Boleslava Chrabrého zpočátku vítali jako osvoboditele od Boleslavovy krutovlády, ale všeobecné uznání si nezískal. Největší problém však pro něj představovala změna na říšském trůně, kde po smrti Oty III. (1002) nastoupil Jindřich II., který nepřiznal Boleslavu Chrabrému postavení, jehož nabyl za jeho předchůdce. Nabídl mu sice udělení Čech a Moravy v léno, když však ctižádostivý kníže odmítl, rozhodl se ho z knížectví vypudit a nastolit právoplatného dědice českého trůnu Přemyslovce Jaromíra. Rychlý útok, jež podpořilo obyvatelstvo Čech, Poláky překvapil. I když tak řečený Dalimil jistě přehání, když píše o tom, jak "polské vojsko prchá v děsu" a "Polané se v zmatku plazí přes valy a srázy nazí", je jisté, že Boleslav Chrabrý Čechy urychleně opustil (1004). Mezi posledními polskými bojovníky odešel z Pražského hradu poslední Slavníkovec Soběslav a byl vzápětí nato zabit na mostě přes hradní příkop. Boleslav Chrabrý však dále ovládal Moravu, kterou postupně dobyl až kníže Oldřich kolem r. 1019 (možná i 1029 – přímý záznam o tom neexistuje, takže datace je nejistá). == Konflikt s říší a další expanze == Vypuzení z Čech ale neznamenalo konec Boleslavova konfliktu s císařem, nýbrž jeho začátek. Roku 1002 vpadl Boleslav do Lužice a obsadil město Budyšín. Jeho výpad proti Míšni byl však neúspěšný a proto se rozhodl přijmout dohodu s císařem. Jindřich II. mu pak Lužici udělil v léno. Války s říší vedlo Polsko od roku 1003 celých patnáct let a Chrabrý z nich vyšel jako vítěz, třebaže se Jindřich II. všemožně snažil omezit samostatné postavení polského státu a přinutit Boleslava, aby se stal jeho vazalem. Budyšínský mír (1018) mu zajistil držbu říšských lén Milska a Lužice a také Moravy (kterou však krátce nato ztratil stejně jako Slovensko). Mírová ujednání byla potvrzena Boleslavovým sňatkem se sestrou míšeňského markraběte Odou. Expanzívní snahy Boleslava I. nesměřovaly jen na západ, ale také východním směrem, na území Kyjevské Rusi. Zde se mu roku 1018 podařilo získat nazpět Červoňské hrady a dosadit, byť jen dočasně, na kyjevský trůn právoplatného dědice, svého zetě Svjatopolka. Mírový stav mezi Polskem a říší trval až do smrti císaře Jindřicha II. (1024). Současně zemřel i papež Benedikt VIII., který nebyl Polsku příznivě nakloněn. Poté začal Boleslav Chrabrý energicky vyjednávat s papežskou kurií o své královské korunovaci, kterou by oba zesnulí jen stěží připustili. Roku 1025 se nechal v Hnězdně korunovat polským králem, sice z příkazu nového papeže, zato však bez souhlasu Jindřichova nástupce na císařském trůně Konráda II. Polské království se od té doby považovalo za papežské léno. Dva měsíce nato Boleslav zemřel a polský stát, jenž vstoupil za jeho vlády mezi přední středoevropské mocnosti, zahájil pozvolný sestup ze svého významného postavení. == Genealogie == == Odkazy == === Reference === === Literatura === Grabski A. F. Bolesław Chrobry. Zarys dziejów politycznych i wojskowych. Warszawa : Wydawnictwo Ministerstwa Obrony Narodowej, 1966. 321 s. DVORNÍK, František. Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha: Prostor, 1999. 528 s. ISBN 80-7260-005-2. Gallus Anonymus. Kroniky a činy polských knížat a vládců. Praha: Argo, 2009. 162 s. ISBN 978-80-257-0206-2. Z MERSEBURKU, Dětmar. Kronika. Praha: Argo, 2008. 342 s. ISBN 978-80-257-0088-4. NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha: Jan Laichter, 1912. 782 s. Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 61. VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 6. sešit : Boh–Bož. Praha: Libri, 2007. 109 s. ISBN 978-80-7277-239-1. S. 34–35. Strzelczyk, Jerzy: Bolesław Chrobry. Poznań : WBPiCAK, 2003. 296 s. ISBN 83-85811-88-5. Strzelczyk, Jerzy: Zjazd gnieźnieński. Poznań : Wydaw. WBP, 2000. 147 s. ISBN 83-85811-73-7. Balzer, Oswald: Genealogia Piastów. Kraków : Wydawnictwo Avalon, 2005. 1020 s. ISBN 83-918497-0-8. Jasiński, Kazimierz: Rodowód pierwszych Piastów. Poznań : Wydaw. PTPN, 2004. 306 s. ISBN 83-7063-409-5. === Související články === Burislav === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Boleslav Chrabrý ve Wikimedia Commons Heslo v encyklopedii KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918 Polsko za vlády Boleslava Chrabrého | VERB_PHRASE | YES_NO |
012724 | Children of Bodom je finská metalová kapela z města Espoo. Kapela byla založena v roce 1993 pod jménem IneartheD, ale později si na návrh nahrávací společnosti změnila jméno na Children of Bodom, odvozené z proslulých "bodomských vražd", které se udály u jezera Bodom v Espoo v roce 1960. Tématem skladeb je většinou právě jezero Bodom, dále smrt a problémy v osobních vztazích. Zpěvák Alexi Laiho užívá chraplavě křičícího vokálu (screaming) s často k nepoznání zkomolenými slovy, proto je často mylně považován za zpěváka s velmi špatnou anglickou výslovností, ačkoli ve skutečnosti mluví anglicky plynule. == Sestava == === Současní členové === Alexi Laiho – vokály, kytara Daniel Freyberg - rytmická kytara Janne Wirman – klávesy Henkka T. Blacksmith – baskytara Jaska W. Raatikainen – bicí === Bývalí členové === Alexander Kuoppala – kytara, 1993-2003 Erna Siikavirta... | Kdo je zpěvákem a kytaristou skupiny Children of Bodom? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Children_of_Bodom | [
"Alexi Laiho"
] | 648 | 676 | Alexi Laiho – vokály, kytara | [
{
"start": 648,
"end": 659,
"text": "Alexi Laiho"
}
] | Children of Bodom je finská metalová kapela z města Espoo. Kapela byla založena v roce 1993 pod jménem IneartheD, ale později si na návrh nahrávací společnosti změnila jméno na Children of Bodom, odvozené z proslulých "bodomských vražd", které se udály u jezera Bodom v Espoo v roce 1960. Tématem skladeb je většinou právě jezero Bodom, dále smrt a problémy v osobních vztazích. Zpěvák Alexi Laiho užívá chraplavě křičícího vokálu (screaming) s často k nepoznání zkomolenými slovy, proto je často mylně považován za zpěváka s velmi špatnou anglickou výslovností, ačkoli ve skutečnosti mluví anglicky plynule. == Sestava == === Současní členové === Alexi Laiho – vokály, kytara Daniel Freyberg - rytmická kytara Janne Wirman – klávesy Henkka T. Blacksmith – baskytara Jaska W. Raatikainen – bicí === Bývalí členové === Alexander Kuoppala – kytara, 1993-2003 Erna Siikavirta – klávesy (na turné) Kimberly Goss – klávesy (na turné) Roope Latvala – rytmická kytara Antti Wirman – rytmická kytara (na turné) === Časová osa === == Diskografie == Something Wild (1997) Hatebreeder (1999) Follow the Reaper (2000) Hate Crew Deathroll (2003) Are You Dead Yet? (2005) Blooddrunk (2008) Relentless Reckless Forever (2011) Halo of Blood (2013) I Worship Chaos (2015) Hexed (2019)Koncertní albaTokyo Warhearts (1999) Chaos Ridden Years – Stockholm Knockout Live (2006)OstatníChildren of Bodom - split singl (1997) Bestbreeder from 1997 to 2000 – best of/kompilace (2003) Thrashed, Lost & Strungout – EP (2004) Skeletons in the Closet – kompilace (2009) == Odkazy == Oficiální stránky (anglicky) Children of Bodom na MySpace Oficiální fanouškovské fórum | PERSON | PERSON |
009481 | Jako opona Národního divadla v Praze se označuje zejména rozměrná malba malíře Vojtěcha Hynaise z roku 1883. Vznikla jako náhrada za oponu Františka Ženíška, která padla za oběť požáru divadla v roce 1881. == Historie == === Původní Ženíškova opona === Soutěž na oponu Národního divadla vyhrál v roce 1880 malíř František Ženíšek. V jeho verzi byla ústřední alegorie umění, postava Génia byla ze stran obklopena alegoriemi Hudby a Dramatu. Ze stran a dole hlavní výjev lemovaly další motivy. Opona byla zničena při velkém požáru, který způsobil zkázu divadla 12. srpna 1881. Zatímco výzdoba stropu pocházející také z Ženíškovy ruky, tj. alegorie druhů umění umístěné kolem lustru nad hledištěm, v divadle po přestavbě zůstala, oponu nahradila nová vybraná na základě nové umělecké soutěže. Do té se už Ženíšek pro svou zaneprázdněnost nezapojil, na vině ale mohly být i spory o výši honoráře. Po zničené... | Kdo v roce 1880 vyhrál soutěž na oponu Národního divadla? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Opona_Národního_divadla | [
"František Ženíšek"
] | 253 | 330 | Soutěž na oponu Národního divadla vyhrál v roce 1880 malíř František Ženíšek. | [
{
"start": 312,
"end": 329,
"text": "František Ženíšek"
}
] | Jako opona Národního divadla v Praze se označuje zejména rozměrná malba malíře Vojtěcha Hynaise z roku 1883. Vznikla jako náhrada za oponu Františka Ženíška, která padla za oběť požáru divadla v roce 1881. == Historie == === Původní Ženíškova opona === Soutěž na oponu Národního divadla vyhrál v roce 1880 malíř František Ženíšek. V jeho verzi byla ústřední alegorie umění, postava Génia byla ze stran obklopena alegoriemi Hudby a Dramatu. Ze stran a dole hlavní výjev lemovaly další motivy. Opona byla zničena při velkém požáru, který způsobil zkázu divadla 12. srpna 1881. Zatímco výzdoba stropu pocházející také z Ženíškovy ruky, tj. alegorie druhů umění umístěné kolem lustru nad hledištěm, v divadle po přestavbě zůstala, oponu nahradila nová vybraná na základě nové umělecké soutěže. Do té se už Ženíšek pro svou zaneprázdněnost nezapojil, na vině ale mohly být i spory o výši honoráře. Po zničené oponě zůstaly jen ojedinělé fotografie a po jednom návrhu a studii, které jsou nyní uchované ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy, resp. Národní galerie. === Hynaisova opona === Vítězem nové soutěže se stal Vojtěch Hynais. Ve svém díle zdůraznil překonání zdrcujícího dopadu požáru na český národ a obnovu divadla. Než se Hynais pustil do práce, vyžádal si Ženíškův souhlas. Návrh vypracoval ještě v Paříži, ale plátno samotné vytvořil se třemi pomocníky v Praze. Přestože byl jeho návrh vybrán jako vítězný, s definitivní podobou malíř narazil. Komise odmítla její mírnou šedavou barevnost, neslovansky štíhlé postavy i jejich oblečení. Hynais dostal úkol oponu přepracovat. Než k tomu ale došlo, musela už být do divadla instalována – a již nikdy nebyla sňata, zároveň ale nikdy nebyla zadavateli schválena. Mezi prvními autoritami výtvarného umění, které Hynaisovu oponu přijaly, byl profesor dějin umění Václav Vilém Štech.Opona byla několikrát rekonstruována. V osmdesátých letech 20. století probíhala v době celkové rekonstrukce historické budovy Národního divadla obnova opony v barrandovských filmových studiích, a to péčí akademických malířů Jana Hály a Františka Sedláka. V roce 2009 byla opravena znovu po třiceti letech nákladem zhruba jednoho milionu korun, který poskytla podnikatelka a mecenáška Dadja Altenburg-Kohlová.Národní divadlo opakovaně marně usilovalo o zapsání opony na seznam národních kulturních památek. Chráněná je celá architektura Národního divadla, ale opona samotná nikoli. == Vzhled opony == Hynais do centra obrazu umístil ženské postavy, kolem kterých rozmístil postavy dárců, řemeslníků a umělců. Výklad centrální skupiny se různí. Může jít o symbol všeho Slovanstva Slávii, nebo též o alegorii jednotlivých dramatických žánrů – tragédie, komedie a frašky.Jako model pro postavy obrazu sloužili mnozí Hynaisovi známí. Vznášející se postavu Génia (někdy též Slávy Čechie) maloval Hynais podle malířky Marie "Suzanne" Valadonové, postavu sedící Slávie podle manželky jeho přítele Oskara Rexe. Plavovlasý mladík hledící před levým sloupem vzhůru má podobu Hynaisova intimního přítele malíře Václava Sochora. Dalšími modely a vzory byli též Hynaisovi přátelé Karbowsky, Desriviè a doktor Rachet či manželka malíře Eugena Jettela.Opona má plochu přibližně 140 metrů čtverečních a váží 180 kg. Budí dojem gobelínu, ale jde o olejomalbu. == Protipožární a provozní opona == Kromě ozdobné Hynaisovy opony jsou v historické budově Národního divadla ještě další dvě, které oddělují jeviště od hlediště. Do doby půl hodiny před představením je spuštěná protipožární železná opona, pro provoz při představení slouží ručně ovládaná opona z tmavě červeného sametu. == Odkazy == === Reference === === Literatura === Národ sobě : národní divadlo a jeho umělecké poklady. Praha: Melantrich, 1940. 170 s. | PERSON | PERSON |
011737 | Dionýsos (řecky Δ, latinsky Dionysus, Bacchus) je v řecké mytologii synem nejvyššího boha Dia a jeho milenky Semely. Je bohem vína a nespoutaného veselí. Původně byl i bohem úrody a plodnosti. == Původ == Narodil se v Thébách, ale uvádí se také Naxos, Kréta, Élis a další místa. Když se žárlivá manželka Héra dozvěděla, že její manžel Zeus přivede na svět dítě se svou milenkou Semelé, dcerou Thébského krále Kadma, rozhodla se, že to tak nemůže nechat. Navštívila ve změněné podobě Semelu a přesvědčila ji, že se má ujistit o tom, že její milenec je skutečně bůh. Ať ho požádá, aby se před ní objevil v celé své božské nádheře. Protože jí Zeus předem slíbil splnit jakékoliv přání, objevil se před ní opravdu s celou parádou, se všemi svými blesky a hromy. Následky byly hrozné: Jeden blesk zapálil Kadmův palác, plameny zasáhly Semelu a ta předčasně porodila. Pomoci jí už... | Byl bůh Dionýsos řeckým bohem vína? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dionýsos | [
"ano"
] | 117 | 153 | Je bohem vína a nespoutaného veselí. | [] | Dionýsos (řecky Δ, latinsky Dionysus, Bacchus) je v řecké mytologii synem nejvyššího boha Dia a jeho milenky Semely. Je bohem vína a nespoutaného veselí. Původně byl i bohem úrody a plodnosti. == Původ == Narodil se v Thébách, ale uvádí se také Naxos, Kréta, Élis a další místa. Když se žárlivá manželka Héra dozvěděla, že její manžel Zeus přivede na svět dítě se svou milenkou Semelé, dcerou Thébského krále Kadma, rozhodla se, že to tak nemůže nechat. Navštívila ve změněné podobě Semelu a přesvědčila ji, že se má ujistit o tom, že její milenec je skutečně bůh. Ať ho požádá, aby se před ní objevil v celé své božské nádheře. Protože jí Zeus předem slíbil splnit jakékoliv přání, objevil se před ní opravdu s celou parádou, se všemi svými blesky a hromy. Následky byly hrozné: Jeden blesk zapálil Kadmův palác, plameny zasáhly Semelu a ta předčasně porodila. Pomoci jí už nebylo, ale Zeus zachránil dítě, nechal kolem něj vyrůst šlahouny břečťanu, které ho uchránily. Potom si dítě nechal zašít do boku a sám ho donosil. V pravý čas se syn "podruhé" narodil a dostal jméno Dionýsos. Posel bohů Hermés předal chlapce do výchovy Semelině sestře Ínó, která byla manželkou orchomenského krále Athamanta. Netrvalo dlouho a dopátrala se toho Héra, seslala na Athamanta šílenství, ve kterém zabil své syny, ale Dionýsa Hermés zachránil. Pak ho vychovávaly nymfy v jeskyni porostlé révou. Odtud později přinesl lidem první sazenici vína. Dal ji Íkariovi, athénskému pastýři, a naučil ho, jak z hroznů vyrábět víno. == Povaha, působení == Dionýsos se se svou družinou, v níž byl Silénos - jeho učitel, Satyrové a Mainady (známější jako Bakchantky podle latinského jména Bakchus), vydal na tažení světem - přes Egypt, Indii, Frýgii, Thrákii, Boiótii - tam všude šířil bujné veselí, ale své protivníky nešetřil. Dionýsa a jeho opojný nápoj totiž lidé přijímali se smíšenými pocity i s bázní. Thrácký král Lykúrgos ho chtěl vyhnat ze země a byl potrestán slepotou, pomatením mysli a smrtí. Podobně thébský král Pentheus zahynul rozsápán rozlícenými Bakchantkami. Dcery orchomenského krále zešílely a nakonec byly proměněny v ptáky. Špatně dopadli také piráti, kteří na své lodi Dionýsa a jeho družinu převáželi a chtěli ho zajmout. Bůh vína nechal loď zarůst révou, vesla proměnil v hady a loď zahnal na širé moře a z pirátů udělal delfíny. == Mezi olympskými bohy == Po svém vítězném tažení světem se na ostrově Naxu Dionýsos oženil s Ariadnou, dcerou krétského krále Mínóa (když ji tam zanechal athénský princ Théseus, ač jí předtím sliboval manželství). Dionýsos poté usedl po pravici nejvyššího boha Dia na Olympu. Sestoupil do podsvětí, vyvedl svou matku Semelé na Olymp a dal jí nové jméno Thyóné. Zeus daroval Dionýsovi palác a bohyně Héra se musela s novým stavem věcí smířit. == Slavnosti a uctívání == Dionýsova tažení světem byla provázena hlučným veselím, hrála bouřlivá divoká hudba. Provázeli ho nejen Siléni, Satyrové a Bakchantky, ale také Kentauři, nymfy i Múzy. Dionýsos dostával stále nová jména - Bakchos - třeštící, Bromios - bouřící, Lénios - ochránce lisu a mnohá další. Dionýsos nebyl jenom bohem vína, ale také bohem veškerého růstu v přírodě, rozdával básnické a věštecké nadšení, přinášel i zdraví, nemocným zjevoval ve snu léčebné prostředky. K jeho poctě se konaly mnohé velkolepé bouřlivé slavnosti. Řekové ho ctili jako ochránce ovocných stromů a keřů, uctívali ho jako původce píle, dovedností a pracovitosti v pěstování plodin. Oceňovali i to, že přinášel radost ze života, osvěžoval ducha i tělo, podněcoval lásku, uvolňoval inspiraci a tvůrčí nadšení. To vše ale jenom tehdy, byla-li dodržena zásada "ničeho příliš". Postupem času však se slavnosti začaly měnit v bouřlivější, účastníci upadali mnohdy do extáze, tažení byla divoká a nespoutaná. Oficiální slavnosti se v Athénách konaly několikrát do roka, nejvýznamnější byly "velké dionýsie" koncem března. Končily obvykle velkým závěrečným představením se sborem pěvců v kozlích kůžích a zpěvy s doprovodem tance. == Ženy/Děti == Afrodíté Charitky (možný otec spolu s Diem, Uránem a Héliem)Aglaia Eufrosyné Thaleia Hymén Priápos Ariadna Oinopión Thoás Stafylos Peparethus Nyx Zélos (lat. Zelus) Neznámá matka Ákis (Acis) Althaia Déianeira (spekulativní otec namísto Oinea) Kirké Komos (Comus) == Jména vycházející ze základu Dionysus == Denise (nebo její podoby: Denice, Daniesa, Denese, a Denisse) Denis nebo Dennis (obsahuje obměny příjmení Denison a Dennison) Denny Nis (norské příjmení Nissen) Nils (Nicholas je z jiného základu) Dion, Deon, Deion Dénes (maďarsky) Bacchus (rumunsky) Dionisio, Dyonisio, Dionigi (italsky) Dionyssios (Δ, Δ řecky) Denis, Denisa, Deniska (česky, rusky, slovansky) Diviš == Odraz v umění == Antičtí umělci zobrazovali Dionýsa buď jako vážného muže s hustými vlasy a vousy nebo jako mladíka. jedna z nejlepších soch je Praxitelova socha Hermés s Dionýsem (z doby kolem r. 340 př. n. l., dnes v Olympijském muzeu), na ní je zobrazen jako dítě Vousatý Dionýsos je proslulá socha, pravděpodobná římská kopie je ve Vatikánském muzeu slavné jsou sochy Dionýsos Kapitolský, Dionýsos Vatikánský, Dionýsos zv. Richelieův (jsou v pařížském Louvru) z obrazů jsou slavné Dionýsova svatba s Ariadnou (vázová malba) Obraz Venuše, Kupido, Bacchus a Pomona, Godfried Schalcken, 1643, Haag (Národní Galerie v Praze) Michelangelův Bacchus (asi z roku 1497, dnes v Národním muzeu ve Florencii) Rubensův Bacchus (z roku 1635, dnes v petrohradské Ermitáži) Velasquezovi Pijáci (z let 1625 až 1629, dnes v madridském Pradu. == Reference == == Literatura == Slovník antické kultury, nakl. Svoboda, Praha, 1974 Vojtěch Zamarovský, Bohové a hrdinové antických bájí Graves, Robert, Řecké mýty, 2004, ISBN 80-7309-153-4 Houtzager, Guus, Encyklopedie řecké mytologie, ISBN 80-7234-287-8 Gerhard Löwe, Heindrich Alexander Stoll, ABC Antiky == Související články == Dionysios == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Dionýsos ve Wikimedia Commons Dionýsos (stránky Antika) | VERB_PHRASE | YES_NO |
002625 | Metamfetamin, též metylamfetamin nebo (mimo odborný kontext nejčastěji) pervitin (dřívější obchodní název), MA, desoxyefedrin, methedrin je syntetické stimulancium z řad amfetaminů. Poprvé byl připraven v roce 1887 v Japonsku. Zprvu byl odhalen jeho potenciál při léčbě chorobné spavosti a astmatu, masově byl poté spolu s amfetaminem použit jako povzbuzující prostředek během II. světové války (na obou stranách, především osazenstvem letadel a tanků), dodnes je FDA povolen k léčbě syndromu ADHD, ke krátkodobému zvládání extrémní exogenní obezity a k léčbě narkolepsie. V dnešní době je MA hlavně zneužíván jako snadno připravitelná pouliční droga, která stimuluje centrální nervovou soustavu. Metamfetamin... | Kde byl poprvé připraven metamfetamin? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Metamfetamin | [
"Japonsku"
] | 182 | 226 | Poprvé byl připraven v roce 1887 v Japonsku. | [
{
"start": 217,
"end": 225,
"text": "Japonsku"
}
] | Metamfetamin, též metylamfetamin nebo (mimo odborný kontext nejčastěji) pervitin (dřívější obchodní název), MA, desoxyefedrin, methedrin je syntetické stimulancium z řad amfetaminů. Poprvé byl připraven v roce 1887 v Japonsku. Zprvu byl odhalen jeho potenciál při léčbě chorobné spavosti a astmatu, masově byl poté spolu s amfetaminem použit jako povzbuzující prostředek během II. světové války (na obou stranách, především osazenstvem letadel a tanků), dodnes je FDA povolen k léčbě syndromu ADHD, ke krátkodobému zvládání extrémní exogenní obezity a k léčbě narkolepsie. V dnešní době je MA hlavně zneužíván jako snadno připravitelná pouliční droga, která stimuluje centrální nervovou soustavu. Metamfetamin velmi účinně potlačuje únavu a potřebu spánku, zrychluje psychomotorické tempo, očekávaným účinkem je rovněž extrémní euforie a zvýšená sebedůvěra. Tato vlastnost je dána rozsáhlým uvolňováním dopaminu, noradrenalinu a serotoninu do synaptických štěrbin v mozku. Dlouhodobé nadužívání však může vést k poškození až zániku nervových buněk působením oxidačního stresu (neurotoxicita). Se zneužíváním je spojen i negativní dopad na kardiovaskulární systém. Častějším užíváním dochází k rozvoji tolerance a riziku psychické závislosti. Návyk bývá často provázen depresemi, citovou labilitou, největším rizikem je pak toxická psychóza připomínající paranoidní schizofrenii. U těžce závislých osob byla rovněž popsána dilatační kardiomyopatie, parkinsonismus i trvalé poškození mozku. V České republice je častěji prodáván v podobě bílého nebo různě zbarveného prášku. Ve Spojených státech je dodnes vyráběn jako léčivo pod názvem Desoxyn, indikován zejména k terapii poruch pozornosti. Metamfetamin je značně rozšířen ve Spojených státech a Asii. V Evropě se zejména vyskytuje na území bývalého Československa, kde je nezákonně syntetizován, již od 70. let, z pseudoefedrinu extrahovaného z léčiv proti chřipce a rýmě (Nurofen stopgrip, Modafen, dříve i aspirin apod.) v amatérských varnách. Nezákonná syntéza je levná, jednoduchá, ale i velmi nebezpečná, neboť k reakci je používán velmi hořlavý červený fosfor, žíravá kyselina chlorovodíková i jedovatá ředidla (toluen či aceton). V poslední době pak metamfetamin proniká i do Německa. V Japonsku probíhal ke konci 19. století výzkum tradiční čínské drogy Ma Huang (ephedra sinica, chvojník čínský), ze které byl izolován efedrin. V roce 1893 se podařilo chemikovi Nagai Nagayoshimu poprvé syntetizovat látku metamfetamin. V roce 1919 farmakolog Akira Nogata redukoval efedrin kyselinou jodovodíkovou a fosforem, čímž dal vzniknout krystalickému metamfetamin hydrochloridu. (S)-metamfetamin byl v Německu prvně zkoumán až po roce 1934; berlínská firma Temmler Werke patentovala originální metodu výroby (S)-metamfetaminu hydrogenací hydrochloridu 1-chloroefedrinu v alkoholu na platinovém katalyzátoru za mírně zvýšeného tlaku. Roku 1937 a na německý trh uvedla přípravek Pervitin Tabletten (tablety po 3 mg (S)-metamfetaminium chloridu) v roce 1938; později přibyla injekční galenika a ampule po 2 ml/15 mg účinné látky. Preparát Temmlerových závodů Pervitin byl prvním komerčním preparátem dextrometamfetaminu na Západě. Podávání pervitinových tablet vojákům praktikovala během druhé světové války i německá armáda; tato "zázračná pilulka" je tedy údajně odpovědná za rychlý postup a "mimořádnou odvahu" německých vojáků. V Japonsku byl MA vyráběn pod názvem Philopon, jenž byl podáván i továrním dělníkům. Po válce se rekreační užívání Philoponu v rodném Japonsku velice rozšířilo. Přes Havaj, kde se poprvé začal inhalovat led, se obliba metamfetaminu rozšířila až do Spojených států. V Československu se pervitin nelegálně v improvizovaných podmínkách vyrábí od 70. let. Užíván byl hlavně nitrožilně, v dnešní době je oblíbená aplikace šňupáním. Droga má podobu bílého, jemně krystalického prášku, či větších, světlých krystalů, silně nahořklé chuti. Čistý metamfetamin hydrochlorid má zpravidla krystalickou podobu, snadno absorbuje vlhkost, rozpouští se ve vodě (v maximálním možném poměru 1:1) i alkoholu. Svým účinkem několikrát předstihuje D-amfetamin, jelikož je více lipofilní, má však podstatně vyšší neurotoxicitu. Ve Spojených státech je D-metamfetamin hydrochlorid, či (S)-metamfetaminiumchlorid často produkován právě v podobě tříštivých lesklých krystalků nazývaných ice (led), obvykle ve velmi vysoké kvalitě (až 90%). Droga má nízký bod tání, proto bývá ice aplikován inhalováním výparů zahřátých kousků metamfetaminu. Ve všech různých podobách se nicméně jedná o D-metamfetamin HCl. Volné báze amfetaminů mívají zpravidla podobu těkavé olejovité kapaliny a běžně se nevyskytují. Levotočivý izomer L-metamfetamin disponuje hlavně analeptickým účinkem, má nízký návykový potenciál a na území USA je relativně často obsažen v inhalátorech proti rýmě, nicméně má stále určitou schopnost potlačovat únavu, pocit hladu a potřebu spánku, pročež bývá zneužíván, obvykle však bez pocitů bažení po opakované aplikaci a následném vzniku návyku. Často bývá přítomen jako nechtěný produkt k D-metamfetaminu. V ČR připravovaný pervitin (získaný redukcí pseudoefedrinu jodovodíkem za přítomnosti fosforu) je také prakticky čistě pravotočivým izomerem (s kolísajícími příměsemi vedlejších produktů reakce, např. iodoefedrin a iodobenzen). Čistota pouličního metamfetaminu v Česku kolísá mezi 45 - 80%. Může být přítomen nažloutlý, narůžovělý, namodralý i jiný odstín, což je dáno výskytem zbytkových produktů typu fosforu, aj. Droga bývá navíc často ředěna různorodými látkami, např. kofeinem, mléčným cukrem, pudrem, v horších případech i paracetamolem (ve větších dávkách poškozuje játra), omítkou, hnojivy nebo pesticidy. Pro drogu existuje mnoho slangových výrazů. K českým patří například vareso, párno, perník, piko či peří. V angličtině pak crystal, meth, tina, glass, ice nebo crank. V Německu je droga známá hlavně pod přízviskem crystal speed, crystal nebo tschecho (většina německého MA totiž pochází z Česka). V Thajsku je pak metamfetamin rozšířen v podobě barevných tabletek zvaných Yaba. Jedna dávka (15 až 100 mg, závislí toxikomani užívají i vyšších dávek) je zpravidla užita šňupáním, nitrožilně, kouřením, popř. perorálně v podobě tablet (oblíbeno v Thajsku pod přízviskem Yaba, popř. jako lék). V případě lékařského využití se nepřekračuje 25 mg. Látka účinkuje zhruba 6 až 8 hodin, s vyšší dávkou mnohem déle (až 12 hodin). V moči lze MA zaznamenat dva až tři dny od požití. Po užití nízkých dávek se dostavuje povznesená nálada, čilost, zvýšená bdělost a ostražitost. Se středními dávkami uživatel pociťuje příval energie a vzrušení, mizí potřeba spánku a ustupuje chuť k jídlu. V popředí je velká hovornost, činorodost a družnost. Prohlubuje se schopnost empatie a soustředění, zrychluje se tok myšlenek, zostřuje se vnímání barev, tónů a pachů, výbavnost vzpomínek je jasnější, ačkoliv na úkor přesnosti. S užitím vyšších dávek je spojena euforie, touha po pohybu, nebo naopak úzkost, labilita a hádavost. Bývá přítomen výrazný neklid, logorea (přehnaná povídavost), myšlenkový trysk, subjektivní pocit velké duševní a fyzické výkonnosti, v těchto dávkách se však myšlení stává stereotypním a bizarním, nápadné se stávají svalové fascikulace, pohybové stereotypie a mimovolní pohyby, tzv. vykroucenost, může se objevit nevolnost, bolesti hlavy, či světloplachost. Poměrně časté jsou ve vysokých dávkách iluze, halucinace, pocit ohrožení, agresivita, u predisponovaných osob až přechodná psychóza. S nepřímým drážděním sympatiku je spjato rozšíření zornic, tachykardie, pocení, stažení cév a následně vzestup krevního tlaku, sucho v ústech, zvýšená tělesná teplota, s vyšší dávkou bledost, třes, hypertenze a riziko dehydratace. Zvýšené napětí žvýkacího svalstva se často projevuje bruxismem (skřípáním zubů). Jako vedlejší účinek se mohou vyskytnout i závratě, nystagmus, nevolnost, zvracení, průjem, bušení srdce, arytmie, nebo zimomřivost střídaná pocitem horka. Po odeznění účinků nastává (týká se to zejména opakovaných dávek) vlivem deplece (vyčerpání) zúčastněných neurotransmiterů velmi nepříjemný stav zvaný dojezd, který se projevuje celkovým vyčerpáním, obtížemi s usínáním a nekvalitním spánkem, depresivním laděním, úzkostmi, často i nutkáním opakovat dávku. Akutní předávkování se projevuje silnými bolestmi na hrudi, agitovaným neklidem, svalovými křečemi, poruchami srdečního rytmu, halucinacemi, deliriem, popř. až několikahodinovým bezvědomím. Typická je výrazná hypertenze, nebo reflexní hypotenze. Může dojít k rozvoji epileptických záchvatů, k infarktu myokardu, ve vzácnějších případech se dostavuje rabdomyolýza (nekróza buněk kosterního svalstva s vyplavením myoglobinu, následuje kolaps ledvin, kóma až smrt). Příčinou úmrtí u těžké intoxikace metamfetaminem obvykle bývá selhání srdce, krvácení do mozku, kolaps dechového centra či zmiňované selhání ledvin. Metamfetamin (s částečným přispěním vedlejších produktů amatérské syntézy) poškozuje srdce, játra, ledviny a zubní sklovinu, oslabuje imunitní systém. Hlavním psychickým rizikem je plíživě rostoucí paranoia, deprese, úzkost a halucinace. Na rozdíl od opiátů (morfin, heroin), alkoholu a sedativ, metamfetamin nevede k rozvoji fyzické závislosti, příznačné je však riziko silné závislosti psychické, podobně jako u kokainu. U heroinu se rychle dostavuje somatický návyk s typickými abstinenčními příznaky, u budivých látek je otázka vzniku návyku velmi individuální. Člověk je hnán bažením (tzv. craving) po další dávce. To je způsobeno zejména tím, že pervitin vyplaví několikanásobně větší množství dopaminu (=potěšení), než je mozek schopný maximálně uvolnit normálním způsobem. Postupně tedy ztrácí zájem o cokoli jiného mimo drogu, těžce závislí tráví čas zdlouhavými, bezcílnými činnostmi (demontáž elektroniky, zapalovačů, psaní sáhodlouhých, obsahově prázdných textů, přehrabávaní popelnic, zaobírání se paranoidními prožitky - štěnice, . kamery, tajné čipy), časové úseky mezi jednotlivými dávkami se postupně zkracují, a s narušením přirozeného systému odměn v mezimozku (pokles počtu dopaminergních receptorů) vyplývá potřeba navyšovat dávkování i sklony ke zvláštnímu chování, paranoie a úzkosti. Tolerance na účinek látek typu amfetaminu se vyvíjí rychle a přetrvává i díky silné touze dosáhnout maximální euforie a vzrušení. Pro dosažení požadovaného účinku musí být množství zneužívané látky zvyšováno. Užívané dávky mohou být i mnohonásobně vyšší než dávky počáteční, látka vyvolává akutní chronické otravy, při kterých se objevují gastrointestinální poruchy, bušení srdce, arytmie, vzestup krevního tlaku, neklid, nespavost, myšlenkový trysk, dráždivost, kolaps, jež může vést až ke smrti. Abstinence u závislého vyúsťuje v odvykací syndrom, ten může v závislosti na míře návyku setrvávat od několika týdnů po několik měsíců. Příznačná je zejména únava, letargie, zvýšená chuť k jídlu, nesoustředěnost, deprese, podrážděnost, úzkost, bažení po droze, hypersomnie, velmi živé sny, atd. Toxická psychóza, též amfetaminová psychóza, . kterou může užívání amfetaminů způsobit, je typická nápadnými změnami v chování, zrakovými, sluchovými a hmatovými halucinacemi, paranoidními bludy, nejčastěji s obsahem pronásledování a neustálým pocitem ohrožení, tzv. stíha, panikou, agresivitou agitovaným neklidem, zmateným myšlením. Toxická psychóza může být v těžších případech téměř nerozlišitelná od akutní paranoidní schizofrenie. Po detoxifikaci a splacení často výrazného spánkového deficitu však poměrně rychle odeznívá. U jedinců s predispozicemi ke schizofrenii však může chronická psychóza skutečně propuknout. Riziko toxické psychózy spočívá zejména v bodu, kdy se nemocný uchyluje k sebevraždě. Příčinou těchto stavů je dopaminergní neurotoxicita a částečně i spánková deprivace. Psychóza může propuknout i v rámci předávkování, ve vážnějších případech může nabývat podoby amfetaminového intoxikačního deliria s přehřátím, křečemi, arytmiemi či rhabdomyolýzou. Mnoha cenami ověnčený televizní seriál Perníkový táta, seriál o středoškolském učiteli chemie, který onemocní rakovinou a na léčbu a k zaopatření rodiny začne vydělávat výrobou a prodejem nejčistčího metamfetaminu Příběh člověka závislého na pervitinu popisuje kniha Memento spisovatele Radka Johna. Metamfetamin se objevil jako podpůrný prostředek agenta ruské MGB v románu Dítě číslo 44 kterou napsal Tom Rob Smith Smrt jménem Závislost - Josef Vondrka Film Piko - Tomáš Řehořek 2010, film o začátcích pervitinu na československé drogové scéně Film Salton Sea - D.J. Caruso, USA, 2002, thriller o toxikomanovi a současně výrobci pervitinu Píseň Love and Meth americké skupiny Korn Česko je největším ilegálním producentem pervitinu v Evropě a ročně jsou v ČR odhalovány stovky varen této návykové látky. Droga patří podle některých zdrojů k nejčastějším drogám v ČR. Vyrábí se obvykle z léků obsahujících pseudoefedrin. Udává se, že je v ČR na pervitinu závislá 0,7 % populace mezi 15. a 64. rokem, z nich problémových je zhruba 30 000 osob. | LOCATION | LOCATION |
009876 | ... února 1914: Elišky Krásnohorské čp. 897 18. září 1914–1938: Břehová čp. 208/8. == Literární a publikační činnost == Na rozdíl od Kafky byl Brod od počátku úspěšným autorem. Jeho první román a v pořadí již čtvrtá kniha, Schloss Nornepygge (česky Zámek Nornepygge), vydaný v roce 1908, kdy bylo Brodovi dvacet čtyři let, byl veřejností nadšeně přijat. V Berlíně, centru tehdejší německé kultury, byla kniha vysoce oceněna jako významný příklad expresionismu. Za jeho nejvýznamnější... | Byl Kafka od počátku úspěšným autorem? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Max_Brod | [
"ne"
] | 120 | 176 | Na rozdíl od Kafky byl Brod od počátku úspěšným autorem. | [] | Max Brod (27. května 1884, Praha – 20. prosince 1968, Tel Aviv) byl pražský, židovský, německy píšící spisovatel, překladatel a skladatel, člen Pražského kruhu. Zasloužil se o publikování literární pozůstalosti Franze Kafky a významnou měrou přispěl k jeho celosvětové proslulosti. Má rovněž zásluhy o šíření české kultury (zejm. díla Leoše Janáčka a Jaroslava Haška) v zahraničí. == Život == Max Brod byl synem Adolfa Broda, ředitele banky Union v Praze, a jeho ženy Františky, rozené Rosenfeldové. V dětství ho postihlo vážné onemocnění páteře. Měl také ještě mladšího bratra Ottu Broda (1888–1944), který zemřel v Osvětimi.Studoval na uznávaném Německém státním reálném gymnáziu v Praze. Poté vystudoval práva na Německé univerzitě v Praze a získal doktorát. Velmi záhy se začal zajímat o literaturu a jeho první literární práce se objevily již v první dekádě 20. století. Poté pokračoval v psaní prózy i literárních studií až do konce svého života. Zásadním způsobem se zasloužil o publikaci děl svého v té době již zesnulého přítele Franze Kafky. K vydání připravil také Kafkovy deníky a korespondenci. Po absolvování vysoké školy v roce 1907 byl Brod zaměstnán jako úředník (koncipista) u Pražského poštovního ředitelství. Na tomto zaměstnání jej, podobně jako jeho přítele, Franze Kafku, zaujala především relativně kratší pracovní doba, jež mu umožnila věnovat se i literární tvorbě. Na Pražském poštovním ředitelství pracoval do roku 1924, kdy se stal kulturním referentem československé vlády. V letech 1929 až 1939 byl hudebním a divadelním kritikem pražských německých novin Prager Tagblatt. Před první světovou válkou začal silně pociťovat své židovské kořeny a živě se zajímal o sionistické hnutí Theodora Herzla. Po ustavení samostatného Československa byl jmenován viceprezidentem Židovské národní rady. Dne 2. února 1913 se v Praze oženil s o rok starší Elsou Taussigovou (*24.8.1883), dcerou Eduarda Taussiga a Hermíny roz. Wahleové V roce 1939 emigrovali s manželkou Elsou do tehdejší Palestiny, kde v Tel Avivu pracoval jako divadelní dramaturg a kritik. Do Prahy se vrátil krátce v červnu 1964, aby zahájil kafkovskou výstavu. V Tel Avivu – v té době již ve státu Izrael – v roce 1968 zemřel. === Pražské adresy === 1884 (27. května): rodný dům, Haštalská čp. 1031/25. V únoru 2011 byla na budově odhalena pamětní deska s textem 27.5.1884 zde se narodil Max Brod, spisovatel, propagátor české kultury, nejlepší přítel Franze Kafky. Zemřel v Tel Avivu 20.12.1968. Slavnostního aktu se zúčastnil ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a velvyslanci Izraele, Německa a Rakouska.školní docházka – 1890–? : Piaristická kolej, Panská školní docházka ?–1902: Německé gymnázium, Štěpánská – zde maturoval. školní docházka – 1902–1907: Německá Karlo-Ferdinandova univerzita – studium práva, zde se v roce 1902 seznámil s Franzem Kafkou. kdy?: Dům U Mladých Goliášů, Skořepka čp. 527/1 – zde se Franz Kafka 13. července 1912 seznámil se svou budoucí snoubenkou Felice Bauer: Skořepka čp. 1056 11. března 1913: Biskupská čp. 1065 16. února 1914: Elišky Krásnohorské čp. 897 18. září 1914–1938: Břehová čp. 208/8. == Literární a publikační činnost == Na rozdíl od Kafky byl Brod od počátku úspěšným autorem. Jeho první román a v pořadí již čtvrtá kniha, Schloss Nornepygge (česky Zámek Nornepygge), vydaný v roce 1908, kdy bylo Brodovi dvacet čtyři let, byl veřejností nadšeně přijat. V Berlíně, centru tehdejší německé kultury, byla kniha vysoce oceněna jako významný příklad expresionismu. Za jeho nejvýznamnější knihu je považován román Wachposten (česky Hlídka), jehož spoluautor je pravděpodobně samotný Franz Kafka[zdroj?], který v té době pracoval na své knize Proces. I další díla zaznamenala velký ohlas a Brod se záhy v německých jazykových oblastech proslavil. S Franzem Kafkou se Brod setkal poprvé v říjnu 1902, když ve studentském spolku přednášel o Arthuru Schopenhauerovi. Brod a Kafka, v té době rovněž student Německé univerzity v Praze, se spřátelili a scházeli se často, téměř denně. Na návštěvě u Maxe Broda se Kafka také setkal s jeho příbuznou a svou pozdější snoubenkou Felice Bauerovou. Max Brod patřil k nejbližším osobám Kafkova života. Byl mu oporou, povzbuzoval jej v literární tvorbě a snažil se mírnit jeho duševní krize. Pomáhal mu publikovat jeho texty. Kafka a Brod zůstali blízkými přáteli až do Kafkovy smrti v roce 1924. Než Kafka zemřel, ustavil ve své závěti, že jeho dosud nepublikovaná díla mají být zničena. Vykonavatelem poslední vůle určil Broda. Ten se však rozhodl Kafkovu pozůstalost vydat. Od roku 1925 začal Brod publikovat Kafkova díla z pozůstalosti, mj. romány Amerika (česky Amerika), Das Schloss (česky Zámek) či Der Prozess (česky Proces). V následujících třech desetiletích vydal šest svazků Kafkovy tvorby a jeho biografii. Kromě Kafky stál Brod i za Franzem Werfelem a Karlem Krausem, ale jen do té doby, dokud se oba neodklonili od judaismu ke křesťanství. Pro českou kulturu je Brod významný tím, že se přičinil o divadelní uvedení Jaroslava Haškova Dobrého vojáka Švejka v Berlíně a prosazoval Janáčkovy opery v zahraničí. Rovněž přeložil do němčiny libreta Janáčkových oper. == Fotogalerie == == Hudební dílo == Od svých šesti let hrál Max Brod na klavír. Hudebně jej ovlivnil jeho přítel, houslista Adolf Schreiber (1883–1920), kterého též doprovázel na klavír. Brod byl rovněž hudebním skladatelem a je autorem 38 hudebních děl či cyklů. Jsou to především písně a cykly písní na texty Heinricha Heineho, Johanna Wolfganga von Goethe nebo Franze Kafky, ale také skladby pro klavír. == Dílo == Z rozsáhlého díla Maxe Broda jsou zde vybrána jen nejdůležitější díla. === Vlastní próza === Wachposten, 1915. Román (česky Hlídka). Ein Kampf um Wahrheit. Románová trilogie (česky Boj za pravdu). Tycho Brahes Weg zu Gott, 1916. Román (česky Tychona Brahe cesta k Bohu). Reubeni, Fürst der Juden, 1925. Román (česky Rëubeni, kníže židovské). Galilei in Gefangenschaft 1948. Román (česky Galilei ve vězení). === Teoretická pojednání === Leoš Janáček: Leben und Werk, 1924. Biografie (česky Leoš Janáček: Život a dílo). Heidentum, Christentum und Judentum, 1922. Studie (česky Pohanství, křesťanství a židovství). Pražské hvězdné nebe : Hudební a divadelní zážitky z dvacátých let, překlad: Bedřich Fučík, Praha : Supraphon, 1969 – výbor hudebních a divadelních recenzí z Prahy 20. let. === Překlady poezie === 1916 Jüngste tschechische Lyrik : eine Anthologie, Berlin-Wilmersdorf : Verlag der Wochenschrift Die Aktion, autoři: Petr Bezruč, Otokar Březina, Viktor Dyk, Otokar Fischer, Stanislav Hanuš, Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic, . Josef Kodiček, Petr Křička, Jan Svatopluk Machar, Stanislav K. Neumann, Antonín Sova, Fráňa Šrámek, Erwin Taussig, Otakar Theer, Karel Toman, Richard Weiner, přeložili: Max Brod, Otto Pick a Rudolf Fuchs. === Překlady libret === Její pastorkyňa (Jenůfa, překlad 1918), Káťa Kabanová (Katja Kabanowa, 1922), Příhody lišky Bystroušky (Das schlaue Füchslein, 1925), Věc Makropulos (Die Sache Makropulos, 1926), Z mrtvého domu (Aus einem Totenhaus, 1930). === Pražští němečtí autoři === Franz Kafka, eine Biographie, 1937. Biografie (Franz Kafka: Životopis). Der Prager Kreis, 1966. Studie (česky Pražský kruh). Streitbares Leben: Autobiographie, 1960. Autobiografie (česky Život plný bojů). === Hudební dílo (výběr) === Mir träumte..., op. 1 (1900, upraveno 1940), text: Heinrich Heine Die Botschaft, op. 1b (1901, upraveno 1940), text: Heinrich Heine Drei Lieder des Todes, op. 24, text: Heinrich Heine Drei philosophisches texte, op. 27, text: Heinrich Heine La Méditerranée, rapsódie pro klavír, op. 28, věnováno Tod und Paradies, op. 35, (1951) dvě písně na texty z deníků Franze Kafky Acht Lieder aus Goethes "Chinesisch-Deutschen Jahres- und Tageszeiten" (für Ester), op. 32, osm písní na verše Johanna Wolfganga von Goethe klavírní kvintet Elégie dramatique, op. 33 == Dílo v českém překladu (výběr) == === Beletrie === Česká služka. Malý román, se svol. spisovat. přel. Jan Osten, v Praze: Alois Lapáček, 1910 Tychona Brahe cesta k bohu. Román, překlad Adolf Wenig, V Praze: F. Topič, 1917 Franci čili Láska druhého řádu. Pražský román, Brno: Moravské Noviny, 1923 Život s bohyní. Román, Praha: Pokrok, 1927 Osudný rok. Román, přel. Pavel Eisner, Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1934 Zázračný kaktus (Opuncie). Prominentní komedie o 3 jednáních, přel. Jan Grmela, v Praze: Evžen J. Rosendorf, 1934 Město nemajetných, přel. Gabriela Veselá, in: Světová literatura, roč. 38, č. 2 (1993), s. 123–128, pozn. Povídka ze sbírky Experimenty == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Literatura === BÄRSCH, Claus-Ekkehard. Max Brod im "Kampf um das Judentum". Zum Leben und Werk eines deutsch-jüdischen Dichters aus Prag. Wien: Passagen-Verlag, 1992. (německy) BROD, Max. Život plný bojů. Autobiografie. Praha: Mladá fronta, 1966. (česky) KROLOP, Kurt. Max Brod versus Karl Kraus. Překlad Alena Bláhová. Literární noviny. 15. prosince 1994, čís. 50, s. 4. Původně přednáška pronesená 17. října 1994 v Centru Franze Kafky v Praze v rámci kolokvia Max Brod - prostředník kultur. (česky) Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 73. ŠRÁMKOVÁ, Barbora. Max Brod und die tschechische Kultur. Svazek 17. Wuppertal: Arco Verlag, 2010. (Arco Wissenschaft). ISBN 978-3938375273. TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 140. VESELÝ, Radek. Max Brod. Maskil [online]. Prosinec 2008 [cit. 2011-1-22]. Roč. 8, čís. 3, s. 16-17. Dostupné online. VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 7. sešit : Bra-Brum. Praha: Libri, 2007. 110-224 s. ISBN 978-80-7277-248-3. S. 185–186. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Max Brod ve Wikimedia Commons Osoba Max Brod ve Wikicitátech Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Max Brod Max Brod v Českém hudebním slovníku osob a institucí | VERB_PHRASE | YES_NO |
008743 | ... dospělého člověka je srdce asi 12 cm dlouhé a 8–9 cm široké. Hmotnost srdce se liší podle pohlaví, u muže se pohybuje kolem 280-340 g, u žen kolem 230-280 gramů. Průměrně srdce udělá okolo 100 000 úderů každý den. Srdeční základna leží pod pátým až sedmým hrudním obratlem, hrot zasahuje do pátého mezižebří. === U domácích savců === === U dinosaurů === Velcí sauropodní dinosauři jako byl Giraffatitan měli obří srdce, jejichž hmotnost zřejmě dosahovala až kolem 200 kg a průměr kolem 1,5 metru. Objem krve v těle u těchto dinosaurů mohl dosahovat až kolem 3000 litrů. U známého teropoda rodu Tyrannosaurus zase srdce dosahovalo velikosti mikrovlnné trouby (asi 75 x 50 cm) a bylo tak zhruba 100 - 150krát větší... | Kolik úderů průměrně vykoná lidské srdce za jeden den? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Srdce | [
"okolo 100 000"
] | 166 | 217 | Průměrně srdce udělá okolo 100 000 úderů každý den. | [
{
"start": 187,
"end": 200,
"text": "okolo 100 000"
}
] | Srdce (lat. cor nebo cardia - z řec. κ, kardia) je dutý svalový orgán živočichů s oběhovým systémem (včetně všech obratlovců), uložený v hrudníku, který svými pravidelnými stahy zajišťuje oběh hemolymfy nebo krve tělem, a tím i přenos dýchacích plynů, živin, odpadních látek a další funkce. Stavba srdce je u různých skupin živočichů odlišná. Nejjednodušší srdce mají někteří bezobratlí, u nichž rozšířený pulsující úsek cévy funguje jako peristaltické čerpadlo. Srdce ptáků a savců má čtyři oddíly s chlopněmi (které fungují jako ventily), dva pro plicní oběh (zajišťující průtok krve plícemi a její okysličování) a dva pro oběh hlavní (zajišťující průtok okysličené krve tělem). Stavbou, funkcí a chorobami lidského srdce se zabývá kardiologie, srdeční choroby patří mezi nejčastější příčiny smrti, zejména v bohatých zemích. == Uložení srdce == U savců je srdce uloženo v středohrudí, tedy v hrudníku mezi plícemi (pulmo), hrudní kostí (sternum) a bránicí (diaphragma). Zevně je kryto vazivovým obalem, osrdečníkem (perikard), což je duplikatura vnitřní povázky hrudní dutiny, pokrývající prakticky celé srdce. Uvnitř perikardu je tenká dvojitá membrána. V tomto úzkém dvojitém vaku je perikardiální prostor. Je v něm malá vrstva tekutiny, která chrání srdce před třením a nárazy. Uvnitř je srdce vystláno další vrstvou – endokardem, který celé srdce hydraulicky utěsňuje. Mezi endokardem a perikardem je vlastní zdroj síly srdce – myokard. Je tvořen příčně pruhovaným svalstvem, které není ovlivňováno vůlí. Stěny síní mají méně svaloviny než stěny komor, protože vykonávají menší činnost. Obsahuje nervy, které určují rytmus srdečního tepu. Ve středohrudí je srdce fixováno hlavně pomocí velkých cév, které vycházejí z jeho základny, tedy hlavně obloukem aorty, plicním kmenem a plicními žilami. Kromě toho z perikardu vychází vaz, který spojuje srdce s hrudní kostí (lig. sternopericardiacum), tak je tomu u člověka, kopytníků a velkých plemen psů. U malých zvířat (kočky, malí psi) je srdce spojeno vazem s bránicí (lig. phrenicopericardiacum). U člověka se srdce nachází asi ze 2/3 vlevo, u zvířat je srdce více uprostřed, např. u psa je srdce vlevo ze 4/7, u skotu a u koně jsou vlevo 3/5 srdce. ("Vlevo" a "vpravo" nikoli z hlediska pozorovatele, nýbrž nositele srdce.) == Popis srdce == Srdce má tvar kužele, jehož hrot (apex) směřuje doleva a dolů. Srdeční základna je místo, kam ústí cévy vstupující a vystupující do srdce, podkladem hrotu je hlavně levá komora. Levá plocha srdce je přivrácená k hrudní kosti a k žebrům (facies sternocostalis), pravá plocha srdce je přivrácená k bránici (facies diaphragmatica). Ve veterinární anatomii se plocha srdce směřující k levému boku nazývá strana oušková (facies auricularis), pravá plocha srdce je pak plocha síňová (facies atrialis). Srdce savců je uvnitř rozděleno na 4 samostatné dutiny. Přepážky mezi dutinami jsou zevně naznačeny mělkými zářezy na povrchu srdce. Srdce je, zejména v oblasti základny, obaleno funkčním tukem, který vyrovnává nerovnosti srdečního povrchu a umožňuje tak jeho klouzání v dutině osrdečníku. === Dutiny srdce === Krev při průchodu srdcem protéká dutinami, které jsou navzájem odděleny chlopněmi, zabraňujícími zpětnému toku krve. Náraz krve na uzavřené chlopně při systole slyšíme jako srdeční ozvy. Neokysličená krev je do srdce přiváděna dutými žilami (venae cavae), ty jsou dvě: horní, která přivádí krev z horní části těla, a dolní. Duté žíly se před srdcem slévají v žilném splavu (sinus venarum cavarum). ==== Pravá síň ==== Z žilného splavu, tj. horní a dolní dutou žilou, krev odtéká do pravé síně (lat. atrium dextrum). Pravá síň tvoří pravou polovinu srdeční základny. Má relativně tenkou svalovou stěnu, neboť odvádí menší část práce než levá polovina, a vybíhá na povrch srdce v jakýsi svalový vak, který se nazývá ouško (auricula). Vnitřní plocha síní není hladká, vybíhá ve svalové trámce. V přepážce mezi pravou a levou síní je místo se zúženou stěnou, pozůstatek po propojení síní u plodu, který má nevzdušné plíce. Po porodu se zpravidla rychle uzavírá, jestliže se tak nestane, je nutno otvor uzavřít chirurgicky. Řadí se mezi lehčí srdeční vady (foramen ovale). Pravá síň je oddělena od pravé komory (ventriculus dexter) síňokomorovou přepážkou, ve které je otvor opatřený trojcípou chlopní (valva atrioventricularis dextra, tricuspidalis). Trojcípá (trikuspidální) chlopeň střeží vstup do pravé komory a zajišťuje, aby se při stahu (systole) krev z komory nemohla vracet zpět do síně. Má tři cípy, proto název trojcípá. Pracuje jednoduchým způsobem, stejně jako chlopeň mitrální v levé komoře. Svalové napětí při stahu (kontrakci) vytváří v komorách tlak, který stlačuje chlopenné cípy k sobě a vytváří tak těsný uzávěr. Otevírání a uzavírání srdečních chlopní způsobuje "tlukot srdce ", který je možné poslouchat stetoskopem. ==== Pravá komora ==== Pravá komora leží pod pravou síní, nedosahuje ale až do srdečního hrotu. Má tenčí stěnu než levá komora, ale silnější než je stěna síní. U člověka je stěna asi 0,5 cm tlustá. Uvnitř komory myokard vybíhá do prostoru a tvoří bradavkovité svaly, na které se upínají šlašinky, vazivové struny rozepjaté mezi stěnou komory a cípy trojcípé chlopně. Šlašinky zabraňují vyvrácení chlopně při stahu komory. Pravá komora vyúsťuje do plicního kmene (truncus pulmonalis), otvor uzavírá poloměsíčitou (semilunární) chlopní (valva trunci pulmonalis). Tato chlopeň dostala své jméno podle podobnosti s půlměsícem a tvoří jakési kapsy. Plicní chlopeň dovoluje krvi protékat z pravé komory do hlavní tepny plicního oběhu (plicnice). Při kontrakci komor se dostává neokysličená krev přes plicní chlopeň do plicnice a do plic. ==== Levá síň ==== Z plic přitéká okysličená krev plicními žilami do levé síně. Levá síň (lat. atrium sinistre) tvoří levou polovinu srdeční základny. Stejně jako pravá síň má tenkou svalovou stěnu a vybíhá na povrch srdce jako ouško. V síňokomorové přepážce je otvor opatřený dvojcípou chlopní, která se také nazývá chlopeň mitrální (valva atrioventricularis sinistra, bicuspidalis, mitralis) pro podobnost s tvarem biskupské mitry. Pracuje souběžně a stejným způsobem jako atriventriokulární chlopeň v pravém srdci. ==== Levá komora ==== Levá komora (lat. ventriculus sinister) má ze všech srdečních dutin nejtlustší stěnu, u člověka je až 1,5 cm tlustá. Zasahuje až do srdečního hrotu. Uvnitř jsou bradavkovité svaly, na které se upínají šlašinky, a srdeční struny, které jsou součástí převodního systému srdečního. Stahem levé komory je krev vypuzována do aorty, otvor uzavírá aortální chlopeň (valva aortae). Aortální chlopeň pracuje stejně a ve stejném rytmu jako chlopeň plicní. Při kontrakci komor se dostává okysličená krev přes aortální chlopeň do hlavního tělního oběhu. Typický zvuk srdeční činnosti "lub-dub" způsobuje střídání fází systoly a diastoly. Systola je fáze, kdy krev tryská ze srdečních komor do tepen. Relaxační fáze, kdy srdce odpočívá a plní se krví, se nazývá diastola. Síně začínají svůj stah odshora, což připomíná ždímání. Síně musí krev dopravit do komor pod nimi. === Stavba srdeční stěny === Na povrchu je srdce kryto perikardem, vazivovou blankou, ve které probíhají tepny a žíly, obsahuje také tukovou tkáň. Nejsilnější část stěny je myokard, který je tvořen srdeční svalovinou. V síních je dvouvrstevný, ve stěnách komor je trojvrstevný. Vlákna srdečního svalu jsou složitě propletena a tvoří architektoniku srdečního svalu. Vnitřní stěna, obrácená do srdečních dutin, se nazývá endokard. Je to vazivová blanka, směrem do dutin pokryta endotelem, tedy výstelkou cév. Mezi endokardem a myokardem probíhají Purkyňova vlákna, součást převodního systému srdečního. === Srdeční skelet === Mohlo by se zdát, že se všechny chlopně nacházejí v jedné rovině v úrovni srdeční báze. Preparace srdeční stěny však ukáže, že čtyři vazivové prstence chlopní (anuli fibrosi), které tvoří základní část srdečního skeletu, tvoří vzájemně nakloněné roviny. Jednu rovinu tvoří prstence trojcípé a dvojcípé chlopně. Další rovinu odkloněnou dopředu doprava tvoří prstenec aorty. A nakonec třetí zaujímá nejvíce vzadu vlevo odkloněná rovina prstence chlopní plicních tepen malého srdečního oběhu. Okraje otvorů, které prstence uzavírají, jsou vyztužené vazivovými pruhy, stejně tak i srdeční stěna je zesílena vazivem. U skotu a některých jiných savců dokonce vazivo osifikuje a vznikají skutečné kosti trojúhelníkového tvaru (ossa cordis). Také u člověka mohou srdeční vaziva vzácně kalcifikovat. === Nutritivní oběh srdce === I srdeční sval potřebuje kyslík a živiny k tomu, aby mohl pracovat. Srdce ale nemůže přijímat živiny z velkého množství krve, která protéká srdcem. Rychlost toku i vnitřní tlak je příliš vysoký a mohl by potrhat jemnou síť kapilár. Proto je srdce zásobováno zvenku. Z aorty, těsně nad aortální chlopní – otvorem ne větším než brčko na pití – odstupují dvě věnčité (koronární) tepny, které zajišťují vlastní zásobování srdce. Vytvářejí jemnou krajkovou síť, která obkružuje celé srdce a svým tvarem připomíná věnec. Odtud pochází název věnčité tepny. Věnčité tepny jsou dvě – pravá a levá – a jsou to jediné tepny, které vystupují ze vzestupné aorty hned za srdcem. Protože při systole je tlak v aortě příliš velký, jsou to také jediné tepny, které se plní při diastole. Levá věnčitá tepna se dělí na levou sestupnou větev, která vede krev k oběma komorám, a na ramus circumflexus, který se otáčí dozadu a zásobuje krví levou komoru a síň. Zrcadlově je obrazem koronárních tepen systém srdečních žil. Ty mají za úkol odvádět krev ze srdečního svalu zpět. Tyto žíly jdou paralelně a vyprazdňují se do pravé síně. Jedná se o terminální arterie, to znamená, že netvoří žádné spojky s ostatními tepnami a pokud dojde k ucpání tepny, okrsek tkáně, který tato tepna zásobuje, již nedostává živiny ani kyslík a odumře (ischemie). Ischemická choroba srdeční je stav, kdy zúžená věnčitá tepna nezvládá dostatečně zásobovat srdeční sval. Při úplném uzávěru tepny dojde k infarktu myokardu. Je to velmi vážný stav, který může vyústit až do srdeční zástavy. Jakmile dojde k odumření srdeční svaloviny, je to nevratný stav, protože srdce se dokáže hojit jen vazivovou jizvou. == Velikost srdce a jeho uložení == U dospělého člověka je srdce asi 12 cm dlouhé a 8–9 cm široké. Hmotnost srdce se liší podle pohlaví, u muže se pohybuje kolem 280-340 g, u žen kolem 230-280 gramů. Průměrně srdce udělá okolo 100 000 úderů každý den. Srdeční základna leží pod pátým až sedmým hrudním obratlem, hrot zasahuje do pátého mezižebří. === U domácích savců === === U dinosaurů === Velcí sauropodní dinosauři jako byl Giraffatitan měli obří srdce, jejichž hmotnost zřejmě dosahovala až kolem 200 kg a průměr kolem 1,5 metru. Objem krve v těle u těchto dinosaurů mohl dosahovat až kolem 3000 litrů. U známého teropoda rodu Tyrannosaurus zase srdce dosahovalo velikosti mikrovlnné trouby (asi 75 x 50 cm) a bylo tak zhruba 100 - 150krát větší než lidské srdce. == Práce srdce == Srdeční cyklus se rozpadá do dvou hlavních fází: Systola je koordinovaný stah srdeční svaloviny síní nebo komor Diastola je uvolnění (relaxace) srdečního svaluPři diastole síní (za současné systoly komor) přitéká do pravé síně oběma dutými žilami krev z velkého tělního oběhu, zatímco do levé síně přitéká krev z plicních žil. Následuje systola obou síní (současně s diastolou obou komor), při které je krev ze síní vypuzena do komor. Aby nedocházelo ke zpětnému toku krve z komor do síní, je mezi pravou síní a komorou trojcípá chlopeň a mezi levou síní a komorou chlopeň dvojcípá (viz výše). Tyto chlopně se při následné systole komor uzavřou a krev z komor je tak vypuzena do plicního kmene a do aorty. Zpětnému toku krve do komor brání poloměsíčité chlopně uzavírající jak plicní kmen, tak aortu. Rozlišujeme dvě fáze systoly: izovolumická kontrakce - roste tlak, objem se nemění ejekční fáze - objem se zmenšuje, tlak se neměníStejně tak rozlišujeme dvě fáze diastoly: izovolumická relaxace - tlak klesá, objem se nemění plnicí fáze - objem komor roste, tlak se neměníKaždou systolou je tak ze srdce vypuzeno průměrně asi 70 ml krve. Množství krve, které jedna komora přečerpá za minutu, se nazývá minutový srdeční výdej. Minutový výdej = tepový objem × srdeční frekvence U člověka v klidu je srdeční frekvence 70-80 stahů za minutu. Klidový minutový srdeční výdej je tedy 5-6 l/min, což zhruba odpovídá celkovému množství krve v těle. V případě potřeby se ale dokáže zvýšit více než pětkrát, a to hlavě zrychlením srdeční frekvence. Za celý život člověka udělá srdce zhruba 2,5 miliardy stahů. Proudění krve v krevním řečišti se řídí tlakovým spádem, tj. hnací silou oběhu krve jsou tlakové rozdíly mezi tepennou a žilní částí oběhové soustavy. Velikost krevního tlaku je v jednotlivých částech oběhové soustavy dána jednak činností srdce a jednak odporem cesty, který klesá s druhou mocninou poloměru a roste s délkou cévy. Proto směrem od srdce krevní tlak klesá, za současného poklesu rychlosti proudění krve. Zpomalení toku krve ve vlásečnicích je velmi důležité, protože zde probíhá vlastní předávání živin a kyslíku tkáním a odvádění produktů metabolismu. == Řízení srdeční činnosti == Srdce je do jisté míry autonomní orgán, podněty ke kontrakci myokardu vznikají přímo ve vlastní svalovině, a to v modifikovaných kardiomyocytech tvořících převodní soustavu srdeční. Této vlastnosti se říká automacie. Na rozdíl od kosterního svalu se membránový potenciál po depolarizaci nevrací rychle zpět na původní hodnotu, ale zůstává po asi 200-350 ms ve fázi plató, kdy je membránový potenciál kladný a buňka nereaguje na další vzruch. Teprve pak dojde k repolarizaci a buňka je schopna další kontrakce. Proto nemůže v srdeční svalovině dojít k tetanické křeči. Kvůli délce fáze plató také maximální tepová frekvence nemůže překročit 200 - 210 tepů za minutu. === Převodní systém srdeční === Na membránách buněk převodního systému se neustále spontánně mění membránový potenciál. Po dosažení spouštěcí úrovně (spontánní diastolická repolarizace) vzniká akční potenciál, který se šíří do pracovního myokardu a způsobí jeho kontrakci. Po skončení akčního potenciálu se na membránách opět začne tvořit nový akční potenciál. Buňky samotné jsou tedy zdroj vzruchů. Akční potenciály vznikají pravidelně a jsou příčinou rytmické práce srdce. Hlavním zdrojem vzruchů u savců je sinoatriální uzel (SA uzel), shluk buněk převodního systému srdečního ve stěně pravé síně blízko žilního splavu. Tady je spontánní depolarizace nejrychlejší, SA uzel proto generuje vzruchy i pro ostatní části převodního systému. Rytmus srdečních frekvencí určuje SA uzel na počet 70 tepů za minutu. Sám uzel je regulován pokyny z autonomního kardioregulačního centra v mozkovém kmeni. Centrum řízení srdeční činnosti je umístěno v prodloužené míše. Za určitých okolností ale může vzruch vznikat i jinde, což se projeví změnou frekvence tvorby vzruchů. V přepážce mezi síněmi a komorami je atrioventrikulární uzel (AV uzel). Za běžných okolností pouze převádí vzruch z SA uzlu, může ale generovat vzruch pro celé srdce. Z AV uzlu vychází Hissův svazek, který se v mezikomorové přepážce rozdělí na dvě Tawarova raménka, pravé a levé. Každé raménko míří k pracovnímu myokardu komor, kde se větví na Purkyňova vlákna, která probíhají pod endokardem a šíří vzruch do stěny komor. V SA uzlu a AV uzlu je rychlost šíření vzruchu 0,02-0,1 m/s, ve zbytku převodního systému se vzruch šíří rychlostí až 4 m/s. Mezi buňkami pracovního myokardu je šíření vzruchu pomalejší, do 1 m/s. U zdravého srdce je směr šíření vzruchů v určitém okamžiku vždy stejný. Výsledné vektory vzruchu můžeme snímat pomocí EKG. === Řízení srdeční frekvence === ==== Nervové řízení ==== Nejvýznamnější řízení frekvence je řízení nervové, pomocí autonomních nervů. Sinoatriální uzel je pod tonickým vlivem vegetativního nervového systému, který tak ovlivňuje rychlost tvorby vzruchů. Parasympatická nervová vlákna, nn. retardantes, pocházejí z bloudivého nervu. Působí na srdeční činnost zpomalením srdeční frekvence, snížením síly kontrakce a snížením vzrušivosti myokardu. Účinek parasympatiku na srdeční sval je zprostředkován mediátorem acetylcholinem, receptory v srdeční tkáni mohou být zablokovány atropinem (proto atropin zvyšuje srdeční frekvenci). Sympatická nervová vlákna, nn. accelerantes, pocházejí z hrudních sympatických ganglií. Působí na srdeční činnost zrychlením srdeční frekvence, zvýšením síly kontrakce a zvýšením vzrušivosti myokardu. Mediátorem sympatiku je noradrenalin. ===== Baroreceptorové reflexy ===== V oblouku aorty se nacházejí baroreceptory, které snímají krevní tlak. Při zvýšení tlaku krve je utlumen sympatikus, srdeční frekvence se sníží a tlak krve poklesne. ==== Humorální řízení ==== Katecholaminy, tedy adrenalin a noradrenalin, mají na srdce stejný účinek jako sympatikus. Naopak acetylcholin působí na srdce jako parasympatikus. Glukagon zrychluje srdeční frekvenci a zvyšuje sílu kontrakcí, inzulín také zrychluje srdeční činnost. Progesteron naopak srdeční frekvenci zpomaluje. ==== Vliv teploty na tepovou frekvenci ==== Frekvence s jakou sinoatriální uzel generuje vzruchy závisí i na jeho teplotě. Třetím faktorem ovlivňujícím srdeční frekvenci je proto tělesná teplota. Například zvýšení teploty o 1 °C se projeví vzestupem frekvence srdečního tepu asi o 10 úderů za minutu. == Srdce jako endokrinní žláza == Srdce produkuje hormon, atriový natriuretický peptid, který má vliv na krevní cévy, ledviny a nadledviny a podílí se na regulaci krevního tlaku a krevního objemu. == Vývoj srdce == Srdce je jeden z prvních orgánů, které se u embrya začnou vyvíjet. Začíná bít zhruba pět týdnů po poslední normální menstruaci (tři týdny po početí) a jeho tep se zpočátku plynule zrychluje až na hodnoty kolem 280 tepů za minutu v 7. až 9. týdnu, načež frekvence opět klesá až na 150 tepů v 15. týdnu. Po porodu se funkce srdce prudce změní, když se dítě odpojí od matčina krevního oběhu a začne dýchat. == Srdce u různých živočichů == === Srdeční frekvence === Čím menší živočich, tím je srdeční frekvence rychlejší. U mláďat bije srdce rychleji než u dospělých jedinců. Srdeční frekvence plejtvákovce je asi 9 úderů za minutu, slona 25 stahů za minutu, u člověka je to 70 stahů za minutu. Vrabec má tepovou frekvenci 500 stahů za minutu, rejsek 600 stahů za minutu, letící kolibřík dokonce 1200 stahů za minutu. === Srdce ptáků === Stejně jako u savců je srdce ptáků čtyřkomorové, s dokonale oddělenými dutinami. Vzhledem k velikosti těla je velké, leží v tělní dutině na hrudní kosti mezi plícemi a žaludkem. === Srdce ostatních obratlovců === Nejjednodušší srdce mají ryby a paryby; funguje jako čerpadlo, které žene krev směrem k žábrám, kde je okysličována a pak rozváděna po těle, aniž by se vracela zpět do srdce. Tvoří je jedna síň, kam přitéká neokysličená krev, a jedna komora, která vypuzuje krev do žáber. U dospělých obojživelníků dochází k rozdělení síní, srdce má tedy jednu komoru a dvě síně. Vzniká primitivní velký a malý krevní oběh, ale dochází k míšení okysličené a neokysličené krve. U plazů se začíná objevovat náznak mezikomorové přepážky, u krokodýlů je již kompletní, srdce je tedy čtyřkomorové stejně jako u savců a ptáků a už nedochází k míšení krve. === Srdce bezobratlých === U bezobratlých zastává funkci primitivního srdce většinou rozšířený pulsující úsek cévy, který funguje jako peristaltické čerpadlo. Cirkulace tělních tekutin (hemolymfy, krve) je zajištěna peristaltickými stahy hladké svaloviny pulsující cévy. == Technické analogie srdce == Hledáme-li technické analogie srdce a potažmo celé oběhové soustavy, musíme na prvním místě jmenovat ty nejdokonalejší - umělé srdce a funkční podpory srdce (kardiostimulátory). V lékařství jsou také úspěšně používány nejrůznější implantáty, jako např. umělé cévy či srdeční chlopně. Z technického hlediska představuje jistou funkční analogii srdce také např. jednoduchá pumpa, jejíž zpětné ventily plní stejnou funkci jako u srdce chlopně, i když je zřejmé, že pumpa nebyla zkonstruována na základě studia funkce srdce a jeho chlopní. Jistou, i když velmi vzdálenou, analogii celé oběhové soustavy představují také hydraulické a pneumatické systémy, používané např. v robotice. Ty používají jako ústřední jednotku hydraulický či pneumatický motor, jehož funkce by se dala přirovnat k funkci srdce, a dále pak soustavu rozvodných hadic, která by snesla srovnání s cévní soustavou. == Choroby srdce == Stavbou, funkcí a chorobami lidského srdce se zabývá kardiologie, srdeční choroby patří mezi nejčastější příčiny smrti, zejména v bohatých zemích. V České republice jsou nejčastější příčinou smrti a umírá na ně asi 50 % lidí. Nejčastější příčinou úmrtí z nemocí srdce je ischemická choroba srdeční. Ischemické choroby srdce jsou nejčastější příčinou hospitalizace i úmrtí v ČR. Na roční úmrtnosti se podílejí přibližně čtvrtinou. Statistika za rok 2012, uvádí 75.499 případů hospitalizace pro ischemické choroby srdce. V ČR v tom roce zemřelo na tyto choroby 25.178 lidí, na infarkt myokardu 6439. Ischemická choroba srdeční Infarkt myokardu Chlopenní vady Infekční endokarditida Srdeční arytmie Vrozené srdeční vady == Srdce v přeneseném významu == Srdce se ale v hovorové i technické mluvě užívá v mnoha přenesených i naprosto konkrétních významech: Srdce je všeobecně symbolem lásky, náklonnosti i přátelství (viz rčení láska sídlí v srdci aneb láska prochází srdcem či nechal u ní své srdce apod.). Naši předkové se domnívali, že srdce je sídlem citu, myšlení a duše, což ale není možné díky prokázanému životu s umělým srdcem. Symbol srdce může sloužit jako ozdoba či upomínka na nějakou osobu (třeba perníkové či jiné ozdobné srdce, srdíčko). Může však být také symbolem odvahy a energie: bojovat srdcem nebo srdnatě přeneseně znamená odvážný čin, do kterého člověk vložil svoji veškerou fyzickou a psychickou energii (viz rčení nechali v něm kus srdce). "Srdeční záležitost" se obvykle týká mimořádně blízké osoby či zvláště milé věci (záležitosti, události, předmětu, vlastnosti, vztahu apod.) pro nějakou konkrétní osobu "Nepokojné srdce" prý mívají osoby neklidné, těkavé, nestálé, hyperaktivní apod. "Srdce" může označovat tu nejdůležitější, centrální část nějakého většího technického či společenského systému (viz termín "srdce stroje", "srdce elektrárny", "srdce Evropy" apod.) Srdce zvonu je volně zavěšené závaží, které "bije" do zvonu (srovnej rčení má srdce jako zvon) Srdce je také červená barva v karetních hrách. == Odkazy == === Reference === === Související články === Oběhová soustava Elektrokardiogram Wiggersův diagram Transplantace srdce === Literatura === Silbernagl S., Despopoulos A.: Atlas fyziologie člověka. Grada Avicenum, Praha, 1993 Stanislav Trojan a kol.: Lékařská fyziologie. Grada, Praha, 2003 Kolektiv autorů, Koldův atlas veterinární anatomie. Grada, Praha, 1999 Hugo Černý, Veterinární anatomie, Novico, Brno, 2002 Ivan Novotný, Michal Hruška: Biologie člověka === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu srdce ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo srdce ve Wikislovníku Téma Srdce ve Wikicitátech (anglicky) HeartWorks - realistický 3D model srdce (anglicky) Srdce a krení oběh (animace) (anglicky) Srdce a krevní oběh (anglicky) Srdeční choroby (anglicky) eMedicine: Anatomie srdce (anglicky) Portál srdce | NUMERIC | NUMERIC |
002247 | ... V zemi je organizovaná mimoparlametní opozice, v čele s komunisty. Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční politika Ruské federace. V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na ruské území potřebují čeští občané vízum, jsou to víza buď turistická (do 30 dní) nebo služební (business, na 30 dní až 12 měsíců). S vyřizováním víz pomáhají různé agentury.... | Má v České republice Ruská federace velvyslanectví? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko | [
"ano"
] | 148 | 277 | V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. | [] | Rusko (rusky Р, Rossija), oficiálním názvem Ruská federace (rusky Р Ф, Rossijskaja federacija), je s rozlohou 17 125 191 km2 největší stát světa. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 146,1 milionů obyvatel je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě. Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy se nacházejí na dohled od Japonska a z ruské Čukotky je velmi blízko na Aljašku (USA). Území je rozděleno do 9 časových pásem a do 84 samosprávných celků, z toho 22 republik. Ruská federace je hlavním následnickým státem Sovětského svazu, který se rozpadl roku 1991; převzala jeho místo v Radě bezpečnosti OSN a je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je členem G20, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací. Od r. 2014 již není Rusko členem G8. Rusko je také považováno za jednu ze světových vojenských velmocí. Ruská ekonomika od r. 2016 opustila desítku největších světových ekonomik a podle nominální HDP je dvanáctá na světě s 1,8% objemu celkového světového HDP a šestá v HDP dle parity kupní síly. V přepočtu HDP na obyvatele se nachází na 71 místě ve světě ze 187 sledovaných zemí Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů – nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva, pitné vody – z energetického hlediska je Rusko soběstačným státem. Ruské hospodářství prodělalo v 90. letech 20. století vleklou krizi po níž následovalo období silného růstu mezi lety 2000 až 2007. Růst byl přerušen světovou finanční krizí v období 2008 až 2009 a pokračoval v menší míře od roku 2010 do roku 2014. Od konce roku 2014 zaznamenává ruská ekonomika pokles způsobený snížením cen surovin a ekonomickými sankcemi. Rusko se podílí asi na čtvrtině světového obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA. Velký vliv má v Rusku pravoslavné křesťanství, přestože zemi ovlivnilo období ateistického Sovětského svazu. Další jsou islám, judaismus a buddhismus. Některé oblasti ruské kultury, jako např. literatura 19. století, dosáhly světového úspěchu. Zároveň je současné Rusko mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva. Nejpočetnější menšinou jsou Tataři, kteří stejně jako mnohé národy ruského Kavkazu vyznávají islám. Podrobnější informace naleznete v článku Rus (oblast). Jméno země v současné formě bylo na poč. 16. století do ruštiny převzato ze středověké řečtiny – byzantské prameny nazývaly zemi východních Slovanů Ρ, Rhóssía. Ovšem tento řecký výraz sám byl mladší variantou slova Ρ, Rhós neboli Rus (rusky Р, Rus'), označujícího od raného středověku prostor dnešní Ukrajiny, Běloruska a západní části evropského Ruska. Etymologie názvu Rus není zcela jistá, avšak nejběžněji se přijímá tzv. normanská teorie: termín pochází ze staré severštiny, znamená "veslaři" a byl odvozen od jména kraje Roden (později zvaného Roslagen), což bylo pobřeží Svealandu, středního Švédska. Z Rodenu se varjagové (švédští vikingové čili Normani) vydávali po mořích a řekách do východoevropských oblastí a Černomoří, Rus částečně kolonizovali a stali se od poloviny 9. století vládnoucí vrstvou, jež vytvořila stát (Kyjevská Rus, viz níže), aby posléze se Slovany splynula. Germánské jméno tak přešlo do slovanštiny, nejprve jako etnonymum a později rovněž jako geonymum. Tato teorie, odvozující jméno Ruska od jména kraje ve Švédsku, má podporu jak ve zprávách kronik, tak i v dalších lingvistických souvislostech: s ruštinou a švédštinou sousedící ugrofinské jazyky totiž označují Švédsko výrazy takřka shodnými se jménem Rossija, tedy např. . Ruotsi, Ruoŧ, Rootsi, Roodsi, Ročinma apod. Kromě "normanské" teorie ovšem existují i další, dovozující, že jméno Rus pochází buď: od základu indoevropského slova ruksa či russa ("světlý . , bílý") či od hypotetického praslovanského slova р, r's' ("medvěd" – posvátné zvíře starých Slovanů), příbuzného s latinským ursus a starořeckým α, arktos anebo od jména ukrajinské řeky Ros (pravý přítok Dněpru, jižně od Kyjeva). Ani tyto, ani jiné pokusy o vysvětlení však nejsou obecně lingvisty a historiky (a to většinou ani ruskými) uznávány. Související informace naleznete také v článku Dějiny Ruska. Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další). Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus. První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862. Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus. Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvíce prosperujících států v Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu. V 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Batu-chana porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou Hordou. Ta se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů. Novgorod spolu s Pskovem udržel poté jistou míru autonomie. Expanzi ze strany Švédů odvrátil kníže Alexandr Něvský, který je porazil v bitvě na řece Něvě (1240), stejně tak zastavil vpád Řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě roku 1242. Potomci Alexandra Něvského z novgorodské rurikovské větve vládli Vladimiru. Později učinili Moskvu svým sídelním městem. Související informace naleznete také v článcích Moskevské velkoknížectví a Zlatá Horda. Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, strádáním na zemědělství a rozšíření různých epidemií. Epidemie však nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit. Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij Donský porazil Zlatou hordu v bitvě na Kulikově poli. Moskva postupně vstřebala okolní knížectví, včetně Tveru a Novgorodu, i nadále však odváděla poplatky Zlaté hordě. Moskevský stát se stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ, zatímco některé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu. Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI, a přijal znak byzantského dvouhlavého orla za svůj vlastní, eventuálně také jako ruský státní znak. Související informace naleznete také v článku Ruské carství. Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii. Za jeho vlády se ruské teritorium směrem na Sibiř zdvojnásobilo, což z Ruska vytvořilo transkontinentální stát. Krymští Tataři, jediní zbývající zástupci Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví. Zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři také roku 1570 zdevastovali Rjazaň, kde se setkali jen se slabým odporem. V roce 1571 Krymští Tataři a jejich osmanští spojenci (80 000 Tatarů, 33 000 Turků a 7 000 janičárů) vpadli do centrálního Ruska a za řekou Ugrou rozdrtili křídlo ruského vojska se 6 000 bojovníky. Jelikož ruská armáda neměla sílu k zastavení invaze, ustoupila do Moskvy. Venkovské obyvatelstvo také uprchlo do hlavního města. Armáda Krymských Tatarů zdevastovala města a vesnice v okolí Moskvy a poté vypálila většinu hlavního města. Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a 150 000 Rusů bylo odvlečeno do zajetí. Následující rok krymský chán Devlet Giraj, podporovaný Osmanskou říší, plánoval plné dobytí Ruska, ale jejich armáda byla poražena v bitvě u Molodi, což eliminovalo hrozbu krymsko-osmanské expanze do Ruska. Nájezdy Tatarů za účelem zajímání otroků však neustaly až do konce 17. století. Rusové byli odvlékáni do otroctví ve velkých počtech i nadále, i když výstavba nových opevnění po celém jižním Rusku neustále zužovala prostor přístupný pro nájezdy Krymských Tatarů. Rozmach ruského carství se pozastavil po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.–17. století, kdy Polsko-litevská unie obsadila velké části Ruska, včetně Moskvy. V roce 1612 však byli Poláci a Litevci nuceni ustoupit. Zasloužil se o to sbor pod vedením Kuzmy Minina a knížete Dmitrije Požarského. Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov. Carská dynastie Romanovců následně vládla Rusku až do roku 1917. V 17. století Rusko kolonizovalo většinu Sibiře a v roce 1648 Rusové poprvé přešli Beringův průliv mezi Asií a Severní Amerikou. V roce 1648 se rolníci z Ukrajiny připojili k záporožským kozákům ve vzpouře proti polsko-litevskému společenství. V roce 1654 ukrajinský vůdce Bohdan Chmelnický nabídl ruskému carovi Alexeji I., že by Ukrajina měla být oddělena od Polsko-litevské unie a postavena pod jeho ochranu. Car Alexej I. tuto nabídku přijal, což vedlo k další rusko-polské válce (1654–1667). Nakonec byla Ukrajina rozdělena podél Dněpru, západní část připadla Polsku a východní část Rusku. Související informace naleznete také v článku Ruské impérium. Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v Severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora. Vláda Kateřiny II. Veliké (1762–1796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802) a Ázerbájdžán (1813). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. V roce 1803–1806 bylo provedeno první ruské obeplutí země a v roce 1820 ruská expedice objevila kontinent Antarktidy. Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Ruská armáda se přehnala přes Evropu až do Paříže. Alexandr I. Pavlovič se účastnil v čele ruské delegace Vídeňského kongresu, který definoval mapy v po-napoleonské Evropě. Zemi oslabila Krymská válka proti Osmanské říší v letech 1853–1856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 1904–1905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo. Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny tvrdé rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl. První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější Velkou říjnovou revoluci, která přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války. V červenci 1918 byl bolševiky zavražděn někdejší car ruského impéria Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Romanov) a jeho rodina. Související informace naleznete také v článcích Sovětský svaz, Dějiny Sovětského svazu a Sovětské válečné zločiny. 7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí. Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá armáda, Černá armáda a Zelená armáda, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být silným protivníkem proti bolševikům podporovaným Rakousko-Uherskem a Německem, a to ani přes intervenci Francie, Británie a Československých legií. Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města na Sibiři, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim již zachránit v Jekatěrinburgu ze zajetí nepodařilo, necelý týden před příchodem legií do města byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých. V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství. Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz. Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně. 22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu. Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí. Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa. Po 2. světové válce je SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období. Následující desetiletí provází určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; je zahájen sovětský kosmický program. Během své vlády v roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od kozáckého shromáždění Perejaslavské rady a připojení Ukrajiny k Ruskému impériu. To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu od té doby existovaly separatistické tendence. Éra Chruščovova následníka Brežněva je pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, avšak bránila se jakékoli modernizaci a způsobila hospodářský propad. V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stává generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahajuje období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace. Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17. března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že "SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat". 25. prosince 1991 se SSSR oficiálně rozpadla na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik. V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty super-velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové. 31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii. Putin vyhrál prezidentské volby 2012 a Medveděv byl jmenován ministerským předsedou. V únoru 2014 proběhly v Soči zimní olympijské hry, které byly komentátory hodnoceny přes menší výtky jako úspěšné. Nedlouho poté Rusko z důvodu dění na Ukrajině do té doby ukrajinský poloostrov Krym na základě referenda ze dne 16. března 2014 začlenilo jednostranně jako federální subjekt Republika Krym a město Sevastopol do Ruské federace. Od září 2015 se Rusko zapojilo leteckými a raketovými údery do Syrské občanské války proti militantním skupinám Islámského státu, Fronty an-Nusrá (Al-Káida v Levantě) a Džaíš al-Fatah (radikální sunnité). Prezident Putin a francouzský prezident Francois Hollande se 17. listopadu dohodli na vojenské spolupráci v Sýrii a společně kooperují letecké útoky na Islámský stát. Dohoda přišla nedlouho po teroristických útocích v Paříži a výbuchu ruského letadla v Egyptě. Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita. S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik. Závažný problém představovala nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patřila mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila. Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země. Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky. Mezi největší teroristické masakry patří teroristický útok na beslanskou školu (2004), bombové útoky v Moskevském metru (2004 a 2010) a na nádraží a trolejbus ve Volgogradu (2013). Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost. Podrobnější informace naleznete v článcích Putinismus, Druhá studená válka, Anexe Krymu Ruskou federací, Ruská vojenská intervence na Ukrajině (2014–současnost) a Mezinárodní sankce v průběhu ukrajinské krize. Rusko na konci desátých let 21. století navázalo na někdejší velmi aktivní zahraniční politiku a začalo pracovat na návratu image přední světové mocnosti. Zapojilo se ve světě do několika konfliktů: v roce 2008 se stalo jednou ze stran konfliktu v Gruzii, kde pomohlo stabilizovat de facto nezávislý stav separatistické Abcházie a Jižní Osetie. V roce 2014 se aktivně zapojilo do ukrajinské krize, v rámci které anektovalo ukrajinský Krym a podpořilo separatistickou válku na východě Ukrajiny. Mnoho světových lídrů Rusko tvrdě kritizovalo a řada států Západního světa na ruské zboží uvalila embargo. To spolu s nízkou cenou ropy znamenalo pro ruskou ekonomiku téměř okamžitý propad HDP asi o 4 %. V roce 2015 se zapojilo do složité občanské války v Sýrii s cílem podpořit režim Bašára al-Asada. Související informace naleznete také v článcích Lidská práva v Rusku, Ruská opozice, LGBT práva v Rusku a Kontroverzní ruské zákony. Dodržování občanských a politických práv v Rusku je dlouhodobě sledováno jak občany Ruska, tak zahraničím. Jejich případné nedodržování či dokonce potlačování je soustavně kritizováno zahraničními vládami, některými ruskými a mnoha zahraničními médii a v Rusku i mimo Rusko působícími nevládními organizacemi, cílícími na podporu svobody a demokracie. Obzvláště společnosti, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch nebo v České republice Člověk v tísni vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv občanů. Freedom House, mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za "nesvobodný stát" – podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost skutečně svobodné diskuse. Ruské autority veškeré námitky, především závěry Freedom House, odmítají. Podle nevládní organizace Democracy Ranking se Ruská federace v průzkumu demokratických svobod, do kterého bylo zahrnuto 115 zemí, umístila na 95. místě. Související informace naleznete také v článcích Politický systém Ruska a Politické strany v Rusku. Ruská federace je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Federální shromáždění je dvoukomorový parlament. Rada federace je horní komorou a Státní duma je dolní komora, která je volena na dobu pěti let. V současnosti jsou ve Státní dumě zastoupeny strany Jednotné Rusko (54 %), Komunistická strana Ruské federace (13 %), Liberální demokratická strana Ruska (13 %) a Spravedlivé Rusko (6 %). V zemi je organizovaná mimoparlametní opozice, v čele s komunisty. Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční politika Ruské federace. V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na ruské území potřebují čeští občané vízum, jsou to víza buď turistická (do 30 dní) nebo služební (business, na 30 dní až 12 měsíců). S vyřizováním víz pomáhají různé agentury. Velvyslanectví České republiky v Rusku sídlí v Moskvě, generální konzuláty jsou v Petrohradu a Jekatěrinburgu. Rusko je členem skupiny vyspělých národů G20, Rady Evropy, OBSE, APEC, skupiny BRICS a také regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKB a Šanghajské organizace pro spolupráci. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropské unie, Spojených států amerických a Kanady politické a hospodářské sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum, ve kterém se více než devadesát procent hlasujících vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci. Postupně byly tyto sankce zostřovány také v důsledku údajné podpory povstalců ve válce na východní Ukrajině. Nicméně řada zemí Evropské unie, včetně Řecka, Rakouska, Itálie, Kypru, Bulharska a Lucemburska, jdou jen neochotně cestou sankcí. V důsledku uvalení sankcí se Rusko rozhodlo soustředit svou ekonomiku na východ. V roce 2014 podepsalo důležitou smlouvu o dodávkách plynu s Čínou a užší obchodní spolupráci se Severní Koreou by mohla znamenat návštěva jejího ministra zahraničí v Rusku. Ozbrojené síly Ruské federace jsou rozděleny do pozemních sil, námořnictva a letectva. A dále na tři samostatné druhy vojsk: vzdušná a kosmická obrana, raketová vojska strategického určení a vzdušná výsadková vojska. Rusko disponuje největší jadernou a tankovou silou na světě. Země vyrábí většinu svého vlastního vojenského vybavení, jen několik typů dováží a je největším dodavatelem zbraní na světě. Ruské námořnictvo zahrnuje Severní (nejsilnější), Tichooceánské, Černomořské, Baltské a Kaspické loďstvo, dále Námořní letectvo a Pobřežní vojsko (námořní pěchota, pobřežní rakety a dělostřelecká vojska). Využívá jednu letadlovou loď (Admiral Kuzněcov), pět křižníků (křižník Pjotr Velikij třídy Kirov je silně vyzbrojená a má nukleární pohon). Dále čtrnáct torpédoborců, šest fregat, šedesát čtyři korvet, devět nukleárních balistických ponorek a desítky útočných ponorek. Ruské letectvo využívá víceúčelové stíhací letouny čtvrté generace Suchoj Su-27, Suchoj Su-30, Suchoj Su-35S, MiG-29 a MiG-31. Dále bitevní letouny Suchoj Su-25, stíhací-bombardovací Suchoj Su-24 a Suchoj Su-34, bombardéry Tupolev Tu-22M, Tupolev Tu-95 a Tupolev Tu-160, stovky transportních letounů a bitevních vrtulníků (Mil a Kamov). Ve výzbroji má i česká letadla Let L-410 Turbolet a Aero L-39 Albatros. Stíhací letoun páté generace Suchoj T-50 měl první let v lednu 2010 a první dodávky do armády se plánují na rok 2017. Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Ruska. Rusko se člení na 8 federálních okruhů nebo na 12 ekonomických rajónů, ty se dále dělí na 85 subjektů. Federálními okruhy jsou Centrální federální okruh, Jižní federální okruh, Severozápadní federální okruh, Dálněvýchodní federální okruh, Sibiřský federální okruh, Uralský federální okruh, Povolžský federální okruh, v roce 2010 byl vyčleněn z Jižního federálního okruhu nový Severokavkazský federální okruh. Roku 2014 vzniknul dočasně Krymský federální okruh, který však byl již o dva roky později začleněn do Jižního federálního okruhu. Federální subjekty v současnosti zahrnují 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále 3 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou došlo ke snížení z původních 89 subjektů v roce 1993 na dnešních 83 subjektů. Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nejlidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km2) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel. Naopak nejmenšími celky jsou federální města, hustě osídlené kavkazské republiky a středoruské oblasti. Související informace naleznete také v článku Geografie Ruska. Ruská federace je největším státem na světě, celková rozloha činí přibližně 17 milionů km2. Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). V Rusku je 23 míst světového dědictví UNESCO, 40 biosférických rezervací UNESCO, 41 národních parků a 101 přírodních rezervací. Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží. Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantického. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby. Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa. Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad. V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané (brakické) Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách. Související informace naleznete také v článku Podnebí Ruska. Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě. Podnebné pásy: Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře). Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Rusku. Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok. Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa. Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi. Související informace naleznete také v článku Ekonomika Ruska. Ruská ekonomika v r. 2016 klesla na dvanáctou v pořadí na světě , kdy se na stavu jeho ekonomiky začíná vážně projevovat soubor negativních faktorů z nichž nejhlavnější jsou pokles cen klíčových nerostných surovin a ekonomické sankce uvalené na Rusko v reakci na Ruskou anexi Krymu. V roce 2012 Financial Times ohodnotily Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20 a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11 % HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míry hospodářského růstu.. . V současnosti se však díky ekonomickým problémům, rychlému snižování státních rezerv, vysoké inflaci a dalším negativním jevům situace výrazně změnila V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna. Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov. Rusko je jedenáctým největším producentem automobilů. Největší automobilové společnosti v Rusku jsou AvtoVAZ a GAZ. Kamaz je předním výrobcem nákladních vozů a kamionů, jedná se o jednoho z deseti nejvýznamnějších světových výrobců v tomto oboru. Marussia je první ruský výrobce supersportů. V zemi se po rozpadu Sovětského svazu výrazně zvedla příjmová nerovnost, nejvyšší nerovnost vykazuje Moskva a Kavkazské regiony. Ruský Giniho koeficient byl v roce 2009 změřen na 40,11 bodu. Od roku 1999 zažívalo Rusko značný ekonomický růst, který byl přerušen jen globální ekonomickou krizí v roce 2009. Od roku 2014 má Rusko opět hospodářské problémy, které byly zapříčiněny hlavně poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy - Rosněft, Lukoil, Sibněft, Juganskněftěgaz a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky (roku 2013 těžba všech nerostných surovin tvořila 10,4 % HDP Ruska) a příjmy z nich kryjí do značné míry výdaje státního rozpočtu. V roce 2013 se daň z těžby nerostných surovin a vývozní daň z plynu, ropy a ropných produktů podílely na příjmech federálního rozpočtu ze 46 %. Surovinové příjmy jsou soustředěny na federální úrovni, jejich váha v konsolidovaných státních příjmech, zahrnujících i rozpočty regionů a míst je proto zhruba poloviční. Rusko dodává čtvrtinu spotřeby zemního plynu v EU, a to zejména prostřednictvím tranzitních cest přes Ukrajinu (Sojuz, Družba) a Bělorusko (Jamal-Evropa). Pro případ přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu, které byly v minulosti ohroženy, když Ukrajina nesplácela dluhy za tyto suroviny, byla v roce 2011 dokončena první fáze tzv. Severního plynovodu Nord Stream, který vede pod Baltickým mořem přímo do Německa (s napojením do Česka). Následující rok byl v Německu dokončen plynovod NEL navazující na plynovod BBL, přivádějící plyn do Velké Británie. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea). Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, byl donedávna plánován plynovod South Stream, vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko. Dne 18. června 2015 podepsali zástupci rakouské společnosti OMV a ruského Gazpromu tzv. Memorandum o porozumění (předběžnou dohodu), podle kterého se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem. Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují také německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Royal Dutch Shell. První potrubí má být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019. Téměř ve stejnou dobu bude stavěno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Celkové náklady projektu přesáhnou pravděpodobně náklady na jeho první fázi, které činily 7,4 miliardy eur. Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m3 zemního plynu ročně do Evropské unie. Od roku 2020 nemá být již žádný plyn z Ruska, určený pro Západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu. Rusko je třetí největší výrobce elektřiny ve světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je z federálního rozpočtu do roku 2015 vyčleněn asi 1 bilion rublů. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části na velkých řekách jako je Volha, zatímco potenciál východní Sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny. Žebříček firem podle kapitalizace (časopis "Expert", 2008/10/6): Rusko má po Spojených státech druhou největší železniční síť na světě, většina je pod kontrolou státem vlastněné společnosti RŽD. Železnice používají oproti Česku širší rozchod (1520 mm). Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku projíždí rekordních sedm časových pásem a je nejdelší železniční tratí na světě. První vysokorychlostní trať byla zahájena v roce 2009 na trati Petrohrad-Moskva-Nižnij Novgorod, využívá ruské vysokorychlostní vlaky Sapsan. Nejčastějším druhem městské dopravy bývají autobusy, trolejbusy a tramvaje. Významná část tramvají v Rusku je české výroby (Tatra T3, Tatra T6B5 atd.). Linky metra využívá sedm měst Ruska (Moskva, Petrohrad, Nižnij Novgorod, Novosibirsk, Samara, Jekatěrinburg a Kazaň) a tzv. systém Metrotram využívají další tři. Ve výstavbě je metro v Čeljabinsku, Krasnojarsku a Omsku. První metro bylo otevřeno v Moskvě v roce 1935. V roce 2006 mělo Rusko 755,000 km zpevněných silnic, z nich nejdůležitější jsou tzv. Ruské federální dálnice. Tyto dálnice spojují především Moskvu a okolní oblasti. Například M10 spojuje dvě největší města (Moskva a Petrohrad) a vede až k finskému pohraničí, M6 vede přes Volgograd ke Kaspickému moři a M9 k hranicím Lotyšska. Trans-sibiřská dálnice (AH6) měří přes 11.000 km a spojuje Baltské moře a Tichý oceán. Plán na léta 2012–2020 zahrnuje výstavbu 120.000 km nových silnic (z toho 18.000 km federálních dálnic). Země vlastní jedinou flotilu atomových ledoborců na světě. Hlavními ruskými námořními přístavy jsou: Rostov na Donu u Azovského moře, Novorossijsk na pobřeží Černého moře, Astrachaň a Machačkala u Kaspického moře, Kaliningrad a Petrohrad u Baltu, Archangelsk u Bílého moře, Murmansk v Barentsově moři, Petropavlovsk-Kamčatskij a Vladivostok u Tichého oceánu. Mezi největší výrobce dopravních letadel v Rusku patří Suchoj, Tupolev a Iljušin. Od roku 2006 je většina ruských leteckých výrobců spojena do holdingu Sjednocená letecká korporace, obdobně vznikl o rok později holding Ruské vrtulníky. V roce 2013 se zde vyrábělo pět typů dopravních letadel. Rusko během svého vývoje od roku 1991 zaznamenalo několik vážných ekonomických krizí. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (1998). 17. srpna 1998 dopadla na Rusko finanční krize, jejíž širší příčiny lze vysledovat až k východoasijské finanční krizi v roce 1997. Bezprostřední příčinou byla tehdejší neschopnost Ruska splácet svůj zahraniční dluh. Krize měla vážné následky i v okolních státech Ruska. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (2014). V polovině roku 2014 začal ruský rubl oslabovat vůči ostatním světovým měnám, což ke konci toho roku způsobilo valutovou krizi. Tehdejší rychlý pokles směnné hodnoty rublu vůči americkému dolaru a euru o maximálních 50-60 % (zvláště v roce 2016 následovalo opět posílení rublu) byl způsoben prudce zvýšenou poptávkou občanů po dováženém zboží s vysokou hodnotou jako jsou automobily a televizory. Dalšími důvody byl odliv zahraničního kapitálu kvůli ztrátě důvěry investorů v ruskou ekonomiku. Ta byla zapříčiněna poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. I tato ruská krize způsobila téměř všem státům v jeho okolí (s výjimkou Číny) značné hospodářské problémy, včetně poklesu směnných kurzů jejich měn. Věda a technika v Rusku kvetly od osvícenství zvláště po založení univerzit v Petrohradě a v Moskvě a Ruské akademie věd. Jejich rozvoj je spojen s působením cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Veliké, panovníků, kteří otevřeli Rusko vlivům západní Evropy. Ruská matematická škola byla a je jednou z nejvlivnějších na světě. Dmitrij Ivanovskij objevil viry, Dmitrij Mendělejev vynalezl periodickou tabulku prvků a Sergej Lebeděv syntetickou gumu. Dalšími vynálezci byli Michail Britnev (ledoborec), Stěpan Makarov (torpédová loď), Franz San Galli (radiátor), Gleb Kotelnikov představil padák a Jevgenij Čertovskij první přetlakový oblek. K významnějším ruským objevům a vynálezům ve fyzice dále patří: elektrický oblouk, laser, maser, Lenzův zákon, fotovoltaický článek, Čerenkovovo záření, 3D holografie, elektronová paramagnetická rezonance, heterotransistor a tokamak na termonukleární fúzi. Proslulými leteckými konstruktéry byli Andrej Nikolajevič Tupolev, Sergej Iljušin a Oleg Antonov. Jako konstruktér pěchotních zbraní se celosvětově proslavil Michail Kalašnikov. O příspěvcích ruských vědců k rozvoji kosmonautiky od 20. století pojednává kapitola níže. Pilíři ruské vědy jsou rovněž Ivan Petrovič Pavlov a Michail Lomonosov. Pavlov získal i Nobelovu cenu, stejně jako Pjotr Leonidovič Kapica, Andre Geim, Konstantin Novoselov, Alexej Alexejevič Abrikosov, Vitalij Lazarevič Ginzburg, Ilja Prigogine, Nikolaj Gennadijevič Basov, Alexandr Prochorov, Pavel Alexejevič Čerenkov, Igor Jevgeněvič Tamm, Ilja Frank, Nikolaj Nikolajevič Semjonov a Ilja Iljič Mečnikov. K dalším významným osobnostem exaktních a přírodních věd patří Andrej Nikolajevič Kolmogorov, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij, Grigorij Perelman, Sofia Kovalevská, Igor Kurčatov, Alexandr Ivanovič Oparin, Andrej Markov, Sergej Prokudin-Gorskij, Pafnutij Lvovič Čebyšev, Alexandr Fridman, Alexandr Stěpanovič Popov, Vladimir Zvorykin, Nikolaj Vavilov, Vladimir Ivanovič Vernadskij a Wladimir Köppen. Krize v 90. letech vedla k drastickému snížení státní podpory vědy a odlivu mozků z Ruska, ovšem po roce 2000 se na vlně nového ekonomického boomu situace ruské vědy a techniky zlepšila a vláda zahájila kampaň zaměřenou na modernizaci a inovaci. V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli literární vědci Michail Bachtin a Vissarion Grigorjevič Bělinskij, lingvisté Roman Jakobson a Vladimir Jakovlevič Propp, průkopník moderní pedagogiky Anton Semjonovič Makarenko, sociolog a antropolog Andrej Korotajev, teoretik kultury Anatolij Lunačarskij či historik Nikolaj Michajlovič Karamzin. Nejznámějšími ruskými filozofy jsou Nikolaj Berďajev či Vladimir Solovjov. Klíčovými představiteli ruské psychologie a psychiatrie byli Vladimir Michajlovič Bechtěrev, Lev Vygotskij a Alexandr Romanovič Lurija. Leonid Kantorovič a Leonid Hurwicz získali Nobelovu cenu za ekonomii. Podrobnější informace naleznete v článcích Sovětský vesmírný program a Roskosmos. Ruští vědci a kosmonauti podstatně přispěli k pronikání lidí do vesmíru. Konstantin Ciolkovskij je považován za otce soudobé kosmonautiky, jeho práce inspirovala Sergeje Koroljova, Valentina Gluška a mnoho dalších, kteří přispěli k úspěchu vesmírného programu, což vedlo i k vývoji programu Sojuz. Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru a vyslal roku 1957 do vesmíru první umělou družici Země Sputnik 1. Ve stejném roce vyslal Sovětský svaz jako první do vesmíru živého tvora, fenu Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stalo vyslání a bezpečný návrat majora Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, dne 12. dubna 1961. První ženou ve vesmíru byla rovněž Ruska Valentina Těreškovová. Sonda Luna 9 jako první přistála na Měsíci, Veněra 7 byla první sondou, která přistála na jiné planetě (Venuše), a Mars 3 pak rovněž první sondou, která přistála na Marsu. Sovětský svaz také jako první sestavil na oběžné dráze Země permanentně obydlenou vesmírnou stanici Mir. Agentura Roskosmos používá pilotované vesmírné lodě Sojuz, které na oběžnou dráhu vynáší stejnojmenná nosná raketa, a také automatické nákladní kosmické lodě Progress. Program raketoplánů Buran byl ve fázi vývoje v důsledku rozpadu SSSR zrušen. Po ukončení amerického programu Space Shuttle v roce 2011 jsou však ruské vesmírné lodě Sojuz v současnosti jediným dopravním prostředkem pro kosmonauty (resp. astronauty) na cesty k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). V rámci společného programu se těchto vesmírných cest účastní také astronauti ze Spojených států a dalších zemí jako jsou Francie a Německo, přičemž Rusko jejich zemím pronajímá účastnická místa. Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Ruska. Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa. Avšak počet obyvatel mezi lety 1995–2010 klesl o více než 5 milionů; odhad k 1. lednu 2014 hovoří o 143 657 000 obyvatelích, což je o 800 000 více než při oficiálním sčítání roku 2010. V posledních letech tedy opět počet obyvatel mírně stoupl, částečně vlivem imigrace. V roce 2009 bylo od roku 1995 poprvé dosaženo, v důsledku imigrace a zvyšující se porodnosti, demografického růstu, i když jen o 20 000 obyvatel. Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (77 %, tj. přes 110 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – průměrná hustota osídlení činí, vzhledem k obrovské rozloze federace, pouhých 8,4 obyv./km2. Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.) a na severovýchodě, nejvíce se naopak vylidňují oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). V roce 2014 byla průměrná délka života 71 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 65 let u mužů a 77 u žen. Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, ukrajinština, čuvaština, němčina ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku. Ruština je nejvíce geograficky rozšířený jazyk Eurasie, druhým nejpoužívanějším jazykem na internetu po angličtině, jedním ze dvou oficiálních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice a jedním ze šesti úředních jazyků OSN. Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva. Přestože je Rusko sekulárním státem, je Ruská pravoslavná církev uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska. Křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl. Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Podle sčítání lidu z roku 2002 tvoří muslimové 10 % (14,5 mil.) z tehdy celkové 143 miliónové ruské populace. Duchovní v evropské části Ruska hovoří až o 20 miliónech přívrženců. "Etničtí muslimové", tj. národy tradičně muslimské, tvoří většinu populace v sedmi regionech Ruské federace podle sčítání lidu z roku 2002: v Ingušsku (98 % . ), v Čečenské republice (96 %), v Dagestánu (94 %), v Kabardino-Balkaria (70 %), v Karačajevo-Cherkessia (54,6 %), v Baškortostán (54,5 %), v republice Tatarstán (54 %). Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků (1 % obyvatelstva), protestantů (1 % obyvatelstva), buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva; 0,5 % obyvatelstva), židů (0,1 % obyvatelstva), u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství. V poslední době se objevují také různé formy novopohanství. Podle statistiky Světové banky (2008) 54 % ruské pracovní síly dosáhlo vysokoškolského vzdělání, což je nejvyšší počet dosažení vysokoškolské úrovně na světě. Míra gramotnosti v Rusku je, podle sčítání lidu roku 2002, 99,4 %. Základní a sekundární vzdělání je jedenáctileté a začíná v šestém nebo sedmém roce dítěte. Je rozděleno na tři etapy; základní (4 roky), střední sekundární (5 let) a vyšší sekundární (2 roky). V Rusku je obrovský počet vysokých škol technického i humanitního zaměření. Systém dělení studia na bakalářské a magisterské byl zaveden kolem roku 2009. Kdo řádně složil přijímací zkoušky a má vynikající výsledky, má vzdělání zdarma a ještě dostává měsíční prospěchové stipendium. Státní výdaje na vzdělávání byly v roce 2004 ve výši 13 % státního rozpočtu (3,6 % HDP). Škola začíná v 8:30 a to od září do května, červen je "zkouškový měsíc", kdy studenti z devátého a jedenáctého ročníku skládají různé zkoušky. Známkuje se obráceně než u nás, jednička je tedy nedostatečná a pětka výborná. Nejstarší a největší ruské univerzity jsou Moskevská státní univerzita a Petrohradská státní univerzita. Starý ruský folklór má své kořeny v pohanském slovanském náboženství. Rusové mají mnoho tradic, některé jsou dodržovány v různých částech Ruska více, některé méně, je to například mytí v zimní báně, horké parní lázni podobné sauně, před odjezdem na dlouhou cestu musí všichni cestovatelé na chvíli posedět v tichu, zapískání v domě přináší velkou smůlu a matky obvykle neukazují své dítě nikomu kromě otci a nejbližším příbuzným čtyřicet dní po porodu. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská literatura. Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého. Ke klasikům světové literatury bezpochyby patří Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Sergejevič Puškin, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dramatik Anton Pavlovič Čechov. Spisovatelé Josif Brodskij, Michail Alexandrovič Šolochov, Alexandr Solženicyn, Ivan Alexejevič Bunin a Boris Leonidovič Pasternak získali Nobelovu cenu za literaturu. K národním klasikům patří také Vladimir Nabokov, Maxim Gorkij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Anna Andrejevna Achmatovová, Michail Jurjevič Lermontov, Michail Bulgakov, Sergej Alexandrovič Jesenin, Vladimir Vladimirovič Majakovskij, Marina Cvětajevová, Ivan Alexandrovič Gončarov či bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Hranice své země překročil také věhlas autorů jako je Alexandr Alexandrovič Blok, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Osip Mandelštam, Alexandr Kuprin, Vasilij Andrejevič Žukovskij, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Andrej Andrejevič Vozněsenskij či Andrej Bělyj. V Petrohradu se narodila americká spisovatelka Ayn Randová. Klasiky sci-fi jsou Alexej Nikolajevič Tolstoj, Jevgenij Zamjatin či Arkadij a Boris Strugačtí. Související informace naleznete také v článcích Ruský balet a Ruští skladatelé. Ruská hudba, jejíž kořeny sahají hluboko do dob pohanských východních Slovanů, od svých počátků prošla do dnešní doby dlouhým historickým vývojem. Po přijetí křesťanství došlo k rozvoji duchovní hudby, resp. zpěvu. Zpočátku šlo o přejímání byzantské liturgie, která však brzy získala své charakterisktické ruské prvky a do dnešních dnů hraje nezastupitelnou úlohu v ruských dějinách. V 11. století vznikl znamennyj raspěv, charakteristický způsob pravoslavného církevního zpěvu. Také archeologické objevy částí nejstarších strunných nástrojů v Novgorodu pocházejí z této doby. V 16. – 17. století se rozvíjí ruská lidová píseň. Některé z nich se staly světoznámými, jako např. Píseň burlaků, Kalinka, Kaťuša, Kozácká ukolébavka, Dubinuška, Poljuško pole, Korobuška, Oči čornyje ad. Počátky umělé ruské hudby sahají do 18. století a od doby panování Petra Velikého byly pod vlivem západní hudby. Nejvýznamnějším skladatelem této doby byl Dmitrij Bortňanskij - Ukrajinec, v jehož tvorbě jsou zastoupeny jak komorní hudba, tak a capellové sborové zpěvy považované za typické pro ruskou pravoslavnou duchovní hudbu. Inspirace ruskou lidovou hudbou se poprvé ve větší míře objevuje v operách a orchestrálních skladbách Michaila Ivanoviče Glinky a Alexandra Sergejeviče Dargomyšského, čímž byla předurčena cesta vývoje ruské národní skladatelské školy. Později se zformovalo volné sdružení pěti mladých skladatelů, nazvané Mocná hrstka, do které patřili Alexandr Borodin (opera Kníže Igor se známými Poloveckými tanci), César Kjuj, Milij Alexejevič Balakirev, Modest Petrovič Musorgskij (jeho stěžejní díla jsou opera Boris Godunov a pásmo skladeb "Kartinky" Obrázky z výstavy) a Nikolaj Andrejevič Rimský-Korsakov. Tito skladatelé si vytyčili za cíl použití prvků osobité ruské lidové hudby v symfoniích, operách a komorní hudbě. Zřejmě nejznámějším ruským skladatelem období romantismu byl Petr Iljič Čajkovskij. Jeho rozsáhlé hudební dílo obsahuje sedm symfonií (včetně Patetické symfonie h-moll, op. 74 a nečíslované Symfonie Manfred h moll, op. 58) a proslulé jsou jeho koncerty pro housle (D-dur) a klavír (b-moll). Ke stálému repertoáru světových divadel patří jeho opery, především Evžen Oněgin a Piková dáma. Velmi populární jsou jeho klasická baletní díla Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček. Významná je také jeho duchovní sborová tvorba. Romantickým skladatelem byl i Alexander Glazunov. Ve světě velmi uznávána je dále celá řada novějších ruských hudebních skladatelů, jako jsou Sergej Rachmaninov (význačné koncerty pro klavír, známý též jako klavírní virtuos) a Alexandr Skrjabin. Mezi nejvýznamnější moderní autory klasické hudby patří např. Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič, Dmitrij Kabalevskij a Alfred Schnittke. Mezi interprety vynikli violoncellista Mstislav Rostropovič či operní pěvci Fjodor Ivanovič Šaljapin a Anna Netrebko. Zakladatelem proslulé skupiny Ruský balet byl Sergej Ďagilev. Jeho dvorním scénografem byl Léon Bakst. Anna Pavlovová a Maja Plisecká jsou legendárními baletními tanečnicemi. Divadelní pedagogiku zásadně ovlivnil Konstantin Sergejevič Stanislavskij. Představiteli ruského popu jsou Valerij Leontijev, Alla Pugačova, nebo Viktor Coj. rozvoj popové a rockové hudby zažilo Rusko zejména na konci sovětské éry. Města Petrohrad (dříve Leningrad), Jekatěrinburg (dříve Sverdlovsk) a Omsk se stala hlavními středisky rockové hudby. Byli to například zpěváci Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava, ze skupin lze jmenovat např. Mašina Vremeni, Slot, DDT, Akvárium, Alisa, Kino, Nautilus Pompilius, Aria, Graždanskaja oborona, Splin a Korol i Šut. Nejnověji jsou ve světě známé popové duo Tatu a skupiny Nu Virgos a Vitas. Již v Sovětském svazu působily také jazzové kapely. První ruské malby se dochovaly v ikonách a pestrých freskách z 10. století. Císařská akademie umění vznikla v roce 1757. Díky umělecké společnosti Peredvižnici se v Rusku zpopularizoval realismus, který dominoval konci 19. století. Zlomová Ruská avantgarda převládala zhruba do konce třicátých let dvacátého století. Po říjnové revoluci musela postupně většina výtvarného umění sloužit diktatuře proletariátu, většinou to byla díla velmi vlastenecká a propagandistická, od omezení co umělci mohli malovat se začalo upouštět na konci 80. let. Ermitáž v Petrohradu spravuje největší sbírku obrazů na světě. Nejslavnějšími ruskými malíři jsou Vasilij Kandinskij, Ilja Repin, Kazimir Malevič, Ivan Ajvazovskij, Andrej Rublev, Ivan Ivanovič Šiškin, Viktor Michajlovič Vasněcov, Ivan Nikolajevič Kramskoj, Vasilij Perov, Nikolaj Konstantinovič Rerich, El Lisickij a Isaak Iljič Levitan. Od christianizace Kyjevské Rusi byla ruská architektura ovlivněna převážně byzantskou architekturou. Na rozdíl od opevnění (Kremlin), měly hlavní kamenné budovy staré Rusy pravoslavné církve dómy, často pozlacené nebo pestře malované. Italský architekt Aristotele Fioravanti a jiní přinesli v 15. století do Ruska renesanci, zatímco v tom následujícím začala převládat věžatá architektura reprezentující například Chrám Vasila Blaženého. Na konci 17. století se začalo objevovat naryškinské a záhy také sibiřské baroko, druhé polovině 19. století dominuje neo-byzantský či pseudoruský styl, později Art Nouveau, konstruktivismus a empír. Na návrší zvaném Mamajevova mohyla u Volgogradu byla vybudovaná největší socha ženy na světě, socha Matka vlast volá, zpodobněna je jako antická bohyně vítězství Niké. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kinematografie. Ruské filmy se začaly objevovat po říjnové revoluci, za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie je považován film Křižník Potěmkin, jehož autorem je režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn. Klasikem dokumentárního filmu se tehdy stal Dziga Vertov. I přes sovětské omezování kreativity se podařilo natočit několik světově známých filmů, např. Jeřábi táhnou, Balada o vojákovi, komedie Eldara Rjazanova (Ironie osudu, Služební román) a Leonida Gajdaje, oskarový film Sergeje Bondarčuka Vojna a mír. Slavnými filmovými režiséry jsou Andrej Tarkovskij a Nikita Michalkov. Sojuzmultfilm studio bylo největším producentem animace. K nejznámějším postavičkám patří v Rusku a okolních zemích zejména Čeburaška, ruský Medvídek Pú, a vlk a zajíc z Jen počkej, zajíci! Pozdní osmdesátá a devadesátá léta byly v ruském filmu a animaci obdobím krize. Výjimkou byl například několikrát oceněný film Svéráz národního lovu. Nicméně od počátku 21. století se začala produkce znovu vyplácet a nyní již dosahuje vyšší úrovně než v Británii a Německu. Prvním opravdovým blockbusterem se stal film Noční hlídka (2004) a jeho pokračování. Mezi nejúspěšnějšími ruskými filmy jsou Ironie osudu 2 (2007), Tajemný ostrov (2008), Stalingrad (2013) a Vij (2014). Hlavní ruská filmová cena Nika je od roku 1987 každoročně udělovaná Ruskou filmovou akademií v Moskvě. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kuchyně. Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeni (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný šašlik a ruský černý i červený kaviár. Populární ve světě je také ruská vodka a ruský čaj. Pro tradiční vaření vody na čaj se v ruské kuchyni užívá tzv. samovar. Ruské a sovětské olympijské týmy byly vždy mezi prvními čtyřmi příčkami v počtu zlatých medailí z letních olympijských her. Co do celkového počtu medailí ze zimních a letních olympijských her je Rusko na druhém místě na světě. Letní olympijské hry se konaly v Moskvě naposledy v roce 1980. Poslední Zimní olympijské hry 2014 byly uspořádány právě v Rusku, a to v Soči. Rusko vyhrálo Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2008, 2009 a 2012, a tím předstihlo Kanadu jako stát s nejvíce zlatými medailemi z mistrovství světa. V nadnárodní evropské lize KHL tvoří velkou většinu ruští hráči, ale působí zde i mnoho hráčů ze zahraničí. Také se jí účastní týmy z Kazachstánu, Lotyšska, Finska, Běloruska, Chorvatska, Slovenska a je považována po NHL za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě. Mimo ledního hokeje patří mezi nejpopulárnější sporty v Rusku také fotbal a basketbal. Ruské kluby CSKA Moskva a Zenit Petrohrad vyhrály Pohár UEFA v roce 2005 a 2008. Zenit vyhrál i Superpohár UEFA (2008), když porazil vítěze Ligy mistrů Manchester United FC. Rusko bude hostit Mistrovství světa ve fotbale 2018. Krasobruslení je další oblíbený ruský sport, zejména bruslení v páru a tanec na ledě. Na všech zimních olympijských hrách od roku 1964 do roku 2006 sovětské nebo ruské páry vyhrály zlato. Maria Šarapovová byla světovou jedničkou i vítězkou všech grandslamových turnajů, mezi muži byl na první příčce žebříčku ATP Marat Safin. Dvě zlaté ze dvou olympiád má tyčkařka Jelena Isinbajevová, tři zlaté má zápasník Alexandr Karelin. Proslulá je ruská šachová škola, k legendám patří Garri Kasparov, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik, Alexandr Alexandrovič Aljechin, Michail Botvinnik, Michail Tal nebo Boris Spasskij. Nejslavnějším ruským fotbalistou a držitelem Zlatého míče byl brankář Lev Jašin. Mimořádných úspěchů dosáhli Rusové v hokeji. Z velké části za nimi stál náročný trenér Viktor Tichonov. Slavnou pětku snů čili tzv. "green line" tvořili Igor Larionov, Sergej Makarov, Vladimir Krutov, Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. Nejslavnějším brankářem byl Vladislav Treťjak. Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. V roce 2013 Rusko navštívilo 28.4 milionů turistů, je to devátý nejnavštěvovanější stát na světě a sedmý nejnavštěvovanější v Evropě. Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země – Moskva a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou Chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, Katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), Katedrála svatého Izáka, Palácové náměstí, Petěrgof, Treťjakovská galerie a Ermitáž. Mezi hlavní turistické trasy patří tzv. "Zlatý kruh" historických měst v okolí Moskvy, plavby na velkých řekách např. Volze a dlouhé cesty přes slavnou Trans-sibiřskou magistrálu. Rekreačními oblastmi jsou subtropické pláže u Černého moře a lyžařská střediska v Předkavkazsku (Krasnaja Poljana, Čeget a Elbrus). Plánovaný umělý Ostrov Federace s hotely v moři poblíž Soči by měl mít tvar Ruské federace. Nejvíce turistů přijíždí z Německa, další také z Číny, USA, Velké Británie, Finska a Itálie. Typické suvenýry jsou Matrjoška, Ušanka, kožešinové oblečení, balalajka, samovar a kaviár. | VERB_PHRASE | YES_NO |
011606 | Eyragues je francouzská obec v departmentu Bouches-du-Rhône, která se nachází 15 kilometrů jižně od Avignonu. Vesnice je zajímavá tím, že zde stojí kostel sv. Maxima z 11. století s gotickou apsidou a se zvonicí z 18. století a kaple z 11. století zasvěcená sv. Bonitovi, jež byla v 17. století rozšířena. Eyragues sousedí na severu s Châteaurenard, na východě s Noves, na jihu se Saint-Rémy-de-Provence a na západě s Maillane a s Graveson. == Vývoj počtu obyvatel == Počet obyvatel == Související články == Seznam obcí v departementu Bouches-du-Rhône == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Eyragues ve Wikimedia Commons (francouzsky) Oficiální stránky Eyraguesu | Čím je zajímavá vesnice? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Eyragues | [
"tím, že zde stojí kostel sv. Maxima z 11. století s gotickou apsidou a se zvonicí z 18. století a kaple z 11. století zasvěcená sv. Bonitovi, jež byla v 17. století rozšířena"
] | 110 | 305 | Vesnice je zajímavá tím, že zde stojí kostel sv. Maxima z 11. století s gotickou apsidou a se zvonicí z 18. století a kaple z 11. století zasvěcená sv. Bonitovi, jež byla v 17. století rozšířena. | [
{
"start": 130,
"end": 304,
"text": "tím, že zde stojí kostel sv. Maxima z 11. století s gotickou apsidou a se zvonicí z 18. století a kaple z 11. století zasvěcená sv. Bonitovi, jež byla v 17. století rozšířena"
}
] | Eyragues je francouzská obec v departmentu Bouches-du-Rhône, která se nachází 15 kilometrů jižně od Avignonu. Vesnice je zajímavá tím, že zde stojí kostel sv. Maxima z 11. století s gotickou apsidou a se zvonicí z 18. století a kaple z 11. století zasvěcená sv. Bonitovi, jež byla v 17. století rozšířena. Eyragues sousedí na severu s Châteaurenard, na východě s Noves, na jihu se Saint-Rémy-de-Provence a na západě s Maillane a s Graveson. == Vývoj počtu obyvatel == Počet obyvatel == Související články == Seznam obcí v departementu Bouches-du-Rhône == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Eyragues ve Wikimedia Commons (francouzsky) Oficiální stránky Eyraguesu | CLAUSE | OTHER |
000677 | ... straně. Kůň má vždy nejméně dvě končetiny v kontaktu s podložkou. Jeho krok je dlouhý, krk má uvolněný. Nohosled: LZ, LP, PZ, PP Rychlost koně je v kroku 6-8 km/hod. Klus Klus je chod koně v dvoudobém taktu. Pohyb je diagonální s krátkou fází vnosu. Klusající kůň dosahuje maximální rovnováhy a současně vykonává nejdelší možný krok. Nohosled: LZ+PP, PZ+LP Rychlost koně v klusu je 4 m/s (15 km/h). Klusáci jsou schopni vyvinout 42-50 km/h na kratší vzdálenosti. Jsou dva druhy klusu: lehký a pracovní.... | Jaká je rychlost koně v kroku? | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%AF%C5%88 | [
"6-8 km/hod."
] | 133 | 169 | Rychlost koně je v kroku 6-8 km/hod. | [
{
"start": 158,
"end": 169,
"text": "6-8 km/hod."
}
] | Kůň domácí (Equus caballus) nebo pouze kůň je domestikované zvíře patřící mezi lichokopytníky. V minulosti se koně používali především k přepravě. Od 20. století se na nich jezdí hlavně rekreačně. Slovo kůň označuje obecně jak samce, tak i samici koně. Samice se nazývá klisna nebo kobyla. Mezi kobylou a klisnou je rozdíl takový, že kobyla hříbě měla, ale klisna ne. Samice v říji se říjí nebo je říjná. Na říjnou klisnu hřebec reaguje flémováním. Gravidní samice se označuje pojmem březí. Porod je nazýván hřebením. Samec je hřebec, vykastrovaný pak valach. Mládě koně se nazývá hříbě. Věda zabývající se koňmi je hipologie. Předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy; proto v Americe nejsou koně divocí, ale koně zdivočelí. Dobu ledovou přežili dva předkové koně - kůň Převalského, který přežívá dodnes, a Tarpan, který byl lidmi vyhuben. Eohippus (neboli Hyracotherium) je znám jako prakoník. Žil v pralesích starších třetihor - v eocénu - asi před 60 miliony let. Na všech končetinách měl pět prstů, ale k chůzi byly uzpůsobeny jenom čtyři na předních končetinách a tři prsty na zadních. Měl malé a ostré zuby; pravděpodobně se živil listím. Byl velký asi jako liška. Tento předek koně žil ve stepích Severní Ameriky. Na předních nohách měl jen čtyři prsty, na zadních tři. Oba tyto druhy, z nichž Mesohippus je starší, byly větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohli proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty. Mesohippus žil v oligocénu, Miohippus v miocénu. Parahippus se na tvrdém povrchu pohyboval pouze po prostředním prstu a ostatní dva používal jen v měkkém terénu. Stál u vzniku několika různých odlišných linií vývoje, z nichž nejdůležitější je linie Pliohippa. Právě z tohoto předchůdce se před milionem let vyvinul Equus caballus - dnešní kůň. První důkazy o domestikaci koně pochází z Centrální Asie, z doby asi 3000 let př. n. l. Domestikovaní koně se chovali zprvu pro mléko a maso, později pro přepravu nákladů i přepravu osobní. Do dnešní doby se zachovaly primitivní udidla a sedla. Horké podnebí dávalo podnět k vývoji lehčích, vyšších koní s užšími kopyty (typickým příkladem je achaltekinský kůň a arabský plnokrevník). Naproti tomu v horských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). V suchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích oblastech s bohatou pastvou koně těžcí (chladnokrevní). Koně byli pro člověka vždy velmi důležití. V pravěku mu sloužili pouze jako potrava, později člověk koně domestikoval a začal ho využívat k tahu a jízdě na něm. Koně sloužili v dopravě, zemědělství, nezbytní byli ve vojenství, ale poskytovali lidem i zábavu při lovech, různých soutěžích a dostizích. Koňské žíně byly využívány pro výrobu matrací, kartáčů, hudebních nástrojů a jiných předmětů. V současnosti se ve vyspělých zemích využívá kůň převážně pro zábavu a v podstatně menší míře než tomu bývalo v minulosti i pro práci: například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr,drožka) v centrech historických městech nebo při slavnostních příležitostech. Ve východní a jihovýchodní Evropě je kůň na venkově stále běžným tažným zvířetem. Setkat se s nimi lze i v cirkusech. V České republice se stále častěji koně domácí objevují i v zoologických zahradách a chová je například Zoo Brno, Zoo Liberec či Zoo Tábor. Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví - jednak k výrobě očkovacích látek a sér. Kůň má velký význam v hiporehabilitaci, léčebném a pedagogickém využití v oborech hipoterapie, psychoterapie pomocí koní, aktivity s využitím koní a parajezdectví. Největší využití koní je ale stále ve sportu. Čím dál víc roste sportovní využití koní - existuje velké množství jezdeckých i vozatajských disciplín. Nejdůležitějšími soutěžemi v jezdeckém sportu jsou: Drezura je sportovní disciplina postavená na vzájemné harmonii a souhře koně a jezdce. Cílem drezury je co nejvíce zdokonalit pohyb koně, připravit (přijezdit) koně tak, aby byl schopen nést svého jezdce lehce, aby byl pružný, vyvážený, správně osvalený a reagoval na i na ty nejjemnější pobídky svého jezdce. Pro závody jsou vypsány drezurní úlohy rozdělené do několika stupňů obtížnosti. Drezurní úloha je soubor cviků, které musí jezdec s koněm postupně udělat co nejpřesněji v určeném pořadí. Je to olympijská sportovní disciplina. Jeden z nejtěžších cviků je piaffa. Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky. Ty se rozdělují na překážky výškové (např. kolmý skok), šířkové (např. vodní příkop) a výškově-šířkové (např. oxer). Rozlišují se také do jednotlivých úrovní nejjednodušší ZM, Z, ZL, L, SM, S, ST, T, nejtěžší TT). Jedná se o olympijskou sportovní disciplínu. Soutěž jezdecké všestrannosti neboli military, jedná se o třídenní soutěž skládající se z drezury, terénní jízdy a parkuru. Je to olympijská sportovní disciplina a pro koně i jezdce je velice náročná. Dostihy se dělí na rovinové dostihy, překážkové dostihy a klusácké dostihy. Ve své podstatě se u dostihů nejedná o sport, ale o výkonnostní zkoušku, jejímž výsledkem na konci kariéry je tzv. generální handicap - GH.[zdroj?] Dostihy nejsou a nebyly nikdy řízeny tělovýchovnými organizacemi, řídí je Ministerstvo zemědělství, např. prostřednictvím Jockey clubu. Výše GH určuje vlastně kvalitu koně a tím i jeho potomstva. Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Derby a St. Leger). Při překážkových dostizích kůň překonává proutěné, nebo pevné překážky, příkopy či vodní skoky: (Grand National (Velká národní) a Velká pardubická). Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce na lehkém vozíku zvaném sulka. Méně obvyklé jsou klusácké dostihy pod sedlem. Kůň zde musí pouze klusat (nesmí cválat). Klusácké dostihy jsou velmi oblíbené v Americe a Francii. Cross-country je jízda terénem. Kůň musí skákat překážky a přitom mít nejlepší čas. Existují i další sportovní odvětví a zvláštní soutěže provozované s koňmi: Kočárové soutěže resp. vozatajské soutěže jsou specializovaným sportovní odvětvím, kdy soutěžící - vozatajové - nejedou přímo na koni, ale vezou se (na povozu) na speciálním vozidle taženém koňmi (tedy jedou v kočáru). Obvykle se jedná o soutěže, kdy se testuje vozatajská zručnost na vymezené dráze. Vůz musí překonávat různé umělé překážky a speciální vozatajské branky. Koňské pólo je kolektivní sportovní hra s míčkem na branky, kterou hrají dvě skupiny jezdců na koních. U nás není příliš rozšířené, v mnoha zemích světa (například v celé Americe, v jižní Asii a v některých západoevropských zemích) je velice oblíbené. Westernový jezdecký sport se vyvinulo v Americe na dobytkářských rančích, odtud se rozšířil do celého světa. Klade důraz především na všestrannost koně i jezdce a byla vyšlechtěna i některá plemena, která se hodí speciálně pro tento styl, jako quarter horse, american paint horse a appaloosa. Všechny disciplíny se odvíjejí od každodenní práce kovbojů. trail - trasa s překážkami jako můstek, kavalety nebo branka , které jsou simulací obtížného terénu. Musí být překonány s rozvahou, v určeném pořadí a chodu cutting - dobytkářská disciplína, při které musí jezdec nebo více jezdců oddělit jednoho nebo více předem určených býčků od stáda a označit je v co nejkratším čase barrel racing - rychlostní disciplína, jedná se . o projetí kolem tří barelů, rozestavených do trojúhelníku, přičemž ani jeden z nich nesmí být schozen pole banding - jde o projetí slalomu bez shození tyče v co nejkratším čase western pleasure - soutěžící jsou předvedeni všichni zároveň a na pokyn rozhodčích předvádějí jednotlivé cviky ve . stanovených chodech, hodnotí se sed jezdce, pobídky, připravenost a ochota koně a v neposlední řadě i celkový vzhled a upravenost dvojice reining - rychlostní disciplína, ve které však kůň musí prokázat vysoký stupeň ovladatelnosti, součástí jsou i složitější westernové prvky jako klouzavé zastavení ze cvalu, obraty, couvání, nebo nehybné stání po několik sekund western horsemanship - drezurní soutěž, ve které se se hodnotí zejména jezdecká vyspělost, sed a udělování pobídek. Na konci sezóny se pořádá tzv. Hubertova jízda, kterou se slaví konec sezóny. Jezdec při ní musí chytit pírko, být nejrychlejší a v terénu skákat překážky. Související informace naleznete také v článku nemoci koní. Zdravý kůň má v klidu tělesnou teplotu 37,5-38,5 °C (hříbata asi o 1 °C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8-16 dechů za minutu (hříbata 10-20), tepová klidová frekvence je 35-45 tepů za minutu (hříbata 100-120). Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na onemocnění kopyt (například otlaky, schvácení kopyt, podotrochlóza, abscesy, hniloba rohového střelu, rozštěp kopyta, rakovina kopyt, ...), nemoci kloubů a končetin ( . nálevky, špánek, kostnatění kopytních chrupavek, natažení šlachy, zášlapy a odřeniny, návní kost, zlomeniny, šinbajny, ...), nemoci očí (zákal, zánět spojivek, ...) . , nemoci dutiny ústní (řádky (otok horního patra), nemoci zubů, ...), onemocnění kůže (podlom, dermatofilóza, otlaky, letní vyrážka, plísňová onemocnění, svrab, vši ., střečkovitost, ...), poruchy trávicí soustavy (kolika, průjem, otrava, ...), poruchy oběhového systému (anémie, lymfangitida, africký mor koní, dehydratace, ... . ), nemoci dýchací soustavy (chřipka koní, hříběcí, obrna hrtanu, COPD, kašel, vozhřivka, ...), pohlavní onemocnění (metritida, infekční zmetání klisen, ...); závažným onemocněním je tetanus a vzteklina, koně můžou trpět i alergiemi. Koně často napadají vnitřní i vnější paraziti - vši, svrab, klíšťata, škrkavky, tasemnice, roupi, velcí a malí strongylidi, střečci. Zlozvyky koní jsou poruchy chování, které se opakují, i když k tomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost, útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů, ... Špatná nebo nedostatečně vyvinutá stavba těla (sražená záď, jelení krk, úzká kopyta, kravský postoj...) způsobují zdravotní problémy a snižují pohyblivost. Nohy by měly být rovné, ani vypoulené, ani klenuté k sobě. Jezdečtí koně váží od 300 po 700 kg v závislosti na plemenu. Tažní koně váží od 700 kilogramů do 1 tuny. Největší kůň v historii byl pravděpodobně Shirský kůň jménem Mammoth, který se narodil v roce 1848. Byl 220 cm vysoký a jeho vrcholná váha byla odhadnuta na 1500 kg . Současný nejmenší kůň na světě je Thumbelina, plně dospělý miniaturní kůň. Je 43 cm vysoká a váží 26 kg. Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Podle profilu se rozlišuje hlava rovná, klabonosá (vypouklá, například u starokladrubských koní), štičí (konkávní, s miskovitým profilem, u arabských koní), volská, babská a klínovitá. Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží i ke komunikaci. Např. uši sklopené dozadu znamenají, že kůň je podrážděn. Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole pokrývá asi 340°. Žuchvy neboli ganaše jsou tvořeny hlavně žvýkacími svaly. Kůň má dlouhou hlavu proto, aby při pasení mohl mít oči dostatečně vysoko a viděl nad vrcholky trav případné nebezpečí. Základem krku je, stejně jako u všech ostatních savců, 7 krčních obratlů. Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně. Přední noha se skládá z: plec - skládá se z lopatky, která by měla svírat asi 45° se zemí, a z ramenní kosti předloktí - tvoří ho kost loketní a vřetenní, které jsou vzadu srostlé. Mělo by být dobře osvalené. zápěstí (carpus) - kloub ze sedmi malých kůstek, má být na ose přední končetiny. záprstí spěnka - má svírat úhel asi 45° se zemí, základem je spěnková kost a kosti sezamské korunka - základem je kost korunková kopyto - je kožním derivátem, jehož základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Kopyto dělíme na část chodidlovou, stěnovou, střelovou a větve na které dosedá kopytní chrupavka. Mělo by svírat úhel asi 55° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami. Zadní noha se skládá z: stehno - stehenní kost, stehenní sval bérec - holenní a lýtková kost. Bérce mají být dlouhé a svalnaté hlezenní kloub - jeden z nejdůležitějších kloubů, skládá se z 6 kostí, měl by být pod hrbolem sedací kosti nárt - je delší než záprstí, čím je delší, tím rychleji se může kůň pohybovat spěnka - má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost korunka - základem je kost korunková kopyto - základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Mělo by svírat asi 45° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami. Hřbet tvoří 18 obratlů, k nim se upíná 18 párů žeber, z nich je 10 párů nepravých. V přední části hřbetu se nachází kohoutek. Čím je hrudník prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat. Základem beder je 6 bederních obratlů, u arabských koní jich bývá jen 5. Mají být široká a pevná. Tvoří ji pánev a svalstvo, připojuje se k ní ohon, který slouží k odhánění hmyzu. Základem je 17-19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadníma nohama, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek. Srst se skládá z krycích a podsadových chlupů. Podsadové chlupy jsou duté a slouží k tepelné izolaci, narůstají na zimu. Hříbata se rodí s podsadovými chlupy, krycí jim začínají růst až po asi 3 měsících. Výměna chlupů se nazývá línání. Kůň má i ochranné chlupy - žíně a rousy. Jsou hrubší, dlouhé a pevněji zapuštěné do škáry, tvoří kštici, hřívu a rousy. Vysoce citlivé jsou hmatové chlupy na pyscích a nad očima.Chlupové víry jsou důležité pro identifikaci, vznikají různým napětím podkožních svalů. Vyskytují se například na čele, krku, prsou, ve slabinách. Barva srsti spolu s barvou kůže určuje barvu koní. Čím víc vzduchu je v dřeni chlupu, tím světleji srst působí. Existuje mnoho barev koní. Ty nejzákladnější jsou: Hnědák - od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou. Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě. Bělouš vybělující má jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, ta se věkem vyběluje směrem od hlavy až po úplně bílou barvu. Bělouš nevybělující má bílou srst smíšenou s nějakou další barvou. Pak vzniká červený bělouš - jablečňák, hnědý bělouš, šedý bělouš - mourek atd. Nevybělující bělouši mají vždy hlavu tmavší, než zbytek těla. Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Albín má kůži pod srstí růžovou, bělouš černou. Ryzák - srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu nebo lehce rozdílnou má i hříva a ocas. Plavák má barvu do žlutošeda, tmavou hřívu, ocas i nohy. Má vždy tzv. úhoří pruh (pruh tmavé srsti vedoucí podél páteře od hřívy k ocasu) a zebrování na nohou. Pokud nemá úhoří pruh, uvádí se to jako odchylka. Koně mají velice často vrozené odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Dva poslední příklady, vytvořené lidmi, slouží k identifikaci jedinců. V jádru buňky koně se nachází 32 párů chromozomů. Základní dělení plemen je podle stupně prošlechtění, a to na: primitivní plemena - zachovávají si původní způsob života, mají tvrdou konstituci, dospívají později, ale jsou dlouhověká, obvykle mívají menší vzrůst a bývají velmi přizpůsobivá kulturní plemena - jsou . dlouhodobě šlechtěna podle chovných cílů Podle původu se koně dají rozdělit do čtyř skupin: Skupina koní mongolských (stepních)- jejich předkem je kůň Převalského, patří sem např. kirgizský kůň, baškirský kůň, sibiřský kůň, kazašský kůň ., kabardinský kůň, altajský kůň,... Skupina koní východních (orientálních) - jejich předkem je tarpan podskupina koní íránských - achatelkinský kůň, jomutský kůň, lokajský kůň, karabašský kůň, perský arab, podskupina . koní tarpani - konik, hucul, ... podskupina koní arabského typu - arabský plnokrevník, berberský kůň, Shagya arab, těrský kůň, španělský kůň, andaluský kůň, lipicán, starokladrubský kůň, orlovský klusák, . quarter horse, american paint horse, pinto, appaloosa, criollo, passo fino, francouzský jezdecký kůň, trakénský kůň, norfolk, yorkshirský kůň, hunter, morgan, švédský teplokrevník, brumby . ,... podskupina koní anglického typu - anglický plnokrevník, angloarab, český teplokrevník, hannoverský kůň, Skupina koní západních - jejich předkem je kůň západního typu (již vyhynul), patří sem např. norik, hafling, . belgický kůň, peršeron, clydesdalský kůň, shirský kůň, torijský kůň, bitjug, ... Skupina koní severských (nordických) - např. fjordský kůň, pony (shetlandský pony, dartmoorský pony, exmoorský pony ., velšský pony), connemara, ... Polde temperamentu: Chladnokrevní koně - odvozený od koně západního, s mohutnou stavbou těla, klidní, s dobrým charakterem, nejčastěji užíváni jako tažní - belgický, norický, . peršeronský, shirský Teplokrevní koně - odvozený od koně východního, s ušlechtilejší stavbou těla, živý, užívaní pro práci pod sedlem, jako všestranně užitkoví nebo pro sport -český teplokrevník, hannoverský kůň, huculský kůň, starokladrubský . kůň Plnokrevní koně - staré ušlechtilé plemeno, které si zachovalo svůj původní ráz, a je bez příměsi cizí krve, nebo teplokrevník dlouhodobě šlechtěný na určitou užitkovost s takovým stupněm prošlechtění, že požadované vlastnosti už nejdou dalším přikřižováním zlepšovat- arabský kůň, anglický plnokrevník, achaltekinský kůň Polokrevní koně - kříženci plnokrevních koní s teplokrevnými - arabofríský kůň, Hispanoarab Sedlo rozkládá jezdcovu váhu po koňském hřbetu. Různá sedla se používají k různým účelům (Univerzální sedlo, skokové sedlo, dostihové sedlo, drezurní sedlo, westernové sedlo). Pod sedlo se většinou umisťuje sedlová poduška. Podbřišník sedlo udržuje na hřbetu koně, probíhá za předníma nohama koně. Třmeny jsou připevněny k sedlu, zvyšují stabilitu jezdce a pomáhají při tzv. lehkých sedech v různých krocích. Uzdečka se připevňuje na hlavu koně a pomáhá jezdci nad koněm udržet kontrolu. Skládá se z nátylníku, podhrdelníku, čelenky, lícnic, otěží, nánosníku a udidla. Uzda se používá při přehlídkách a drezurách, na rozdíl od uzdečky, která je využívána mnohem častěji, má navíc jednu lícnici k dalšímu udidlu (uzdečka má udidlo jen jedno, uzda dvě). Udidlo se umisťuje do huby koně, existuje jich několik druhů (jednou, dvakrát lomené udidlo, rovné udidlo...). Existují i varianty bez udidel, kdy se kůň ovládá tlakem na nos, nebo udidla s pákami. Někdy se používají i martingaly, které koni brání ve zdvihání hlavy, jsou upevněny nad kohoutkem (kolem krku), k podbřišníku a k otěžím. Kamaše se používají k ochraně nohou koně při práci, skákání i přepravě. Koně jako prapůvodní obyvatele stepí a lesostepí byli od středověku ustájeni ve stájích, většinou v boxech nebo stáních. Box je nejvhodnější ze stájových typů ustájení. Každý kůň má svůj vyhrazený prostor, v boxu by mělo být místo pro lehání a volný pohyb. Umístění ve stáních není tak pohodlné jako v boxech, ale z etologického hlediska šetří psychické zdraví koní, protože jsou blíž u sebe, vidí na sebe a slyší se (to je ale možné i u boxového typu). Frekvence stájových zlozvyků (např. okusování žlabu) je však ve vazném ustájení větší než v ustájení boxovém. Koně jsou po většinu času jsou přivázáni hlavou ke zdi. Stání není tak prostorově náročné jako boxy a ušetří se práce a podestýlka, ale trpí tu zdraví koně díky nedostatku pohybu. Podestýlkou je většinou sláma, hobliny, výjimečně i rašelina, krouhaný papír, piliny či jen gumová podložka. Při venkovním ustájení se kůň pohybuje celý den volně po výběhu. Mnoho lidí se bojí, že koně nastydnou, ale kůň uvyklý pobytu venku podle potřeby mění srst (v opačném případě mu majitel pořídí venkovní pokrývku). Protože kůň je zvíře žijící ve stepích, za normálních životních podmínek by musel každý den nachodit mnoho kilometrů (za vodou, potravou, závětřím...). Proto se koně alespoň několikrát týdně pouštějí do výběhu s přístřeškem, nejlépe se zpevněnou podlahou, kde se kůň může ukrýt před nepříznivým počasím. Koně je třeba čistit vícekrát denně, především před ježděním a po něm. Čistění má většinou několik fází: obvykle se začíná hrubým očištěním rýžákem či hřbílkem, pokračuje se měkkým kartáčem a dokončuje vyčesáním hřívy a ocasu či natřením kopyt olejem. Čištění se zahajuje hřbílkem (tvrdá destička s výstupky). Tímto nástrojem se pohybuje v kruzích i proti směru růstu srsti. Začíná se od krku a postupuje k ocasu. Hřbílkem by se nemělo přejíždět přes klouby končetin a kohoutek (pokud je zde nečistota, stačí ji jen jemně pomocí hřbílka odrolit). Následuje čištění hrubým kartáčem (rýžákem). Při tom se postupuje od krku koně k ocasu, včetně kloubů, kohoutku a břicha koně, vždy po směru růstu srsti a od shora dolů. Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří místo nad slabinami koně, kde srst tvoří hvězdicovitý útvar - zde se čistí srst ve všech směrech a na nástroj se netlačí, neboť se jedná o citlivé místo a mohlo by dojít k poplašení zvířete. Tahy rýžákem by měly být dlouhé, pohyby vedené celou paží rytmicky, plynule a silně. Po několika tazích se rýžák vždy vyčistí o připravené kovové hřbílko. Hlava se rýžákem nečistí, v břišní oblasti mezi zadními končetinami je třeba čistit opatrně. Dalším v pořadí je měkký kartáč. S ním se začíná od hlavy, opět ve směru růstu srsti. Kolem očí se čistí opatrně, nozdry se vynechávají. Od hlavy se pokračuje k ocasu koně, přičemž tahy tímto kartáčem jsou krátké s vytočením zápěstí. Vždy se postupuje zepředu dozadu a shora dolů, aby nečistota a prach nepadaly na již vyčištěné plochy. Měkký kartáč se čistí o kovové hřbílko častěji. Když je kůň takto vyčištěn, použije se ještě hadřík na vytření nozder a jiný na podocasní část. Následně se rozčeše hřebenem hříva a ocas a na závěr se kopytním háčkem pročistí kopyta. Při jeho používání se kopíruje tvar podkovy a práce se provádí velmi opatrně, aby se při ní kůň nezranil. Musí se při tom dávat pozor na střelku, protože zde je kůň velmi citlivý. Pro úplný lesk lze na závěr koně přetřít hadříkem a vazelínou nebo olejem natřít kopyta. Anglický styl ježdění používá anglické sedlo, chody jsou krok, klus, cval . Westernový styl je využívaný hlavně v Americe, používá se westernové sedlo, chody jsou krok, jog a lope. Otěže se drží jednou rukou, třmeny jsou delší než u anglického ježdění. Základní chody koně jsou krok, klus, cval; vedlejší chod: trysk Krok Krok má čtyřdobý takt. Tento pohyb se nazývá raterální, což znamená, že po sobě jdou vždy nejprve dvě končetiny na jedné (levé či pravé) straně. Kůň má vždy nejméně dvě končetiny v kontaktu s podložkou. Jeho krok je dlouhý, krk má uvolněný. Nohosled: LZ, LP, PZ, PP Rychlost koně je v kroku 6-8 km/hod. Klus Klus je chod koně v dvoudobém taktu. Pohyb je diagonální s krátkou fází vnosu. Klusající kůň dosahuje maximální rovnováhy a současně vykonává nejdelší možný krok. Nohosled: LZ+PP, PZ+LP Rychlost koně v klusu je 4 m/s (15 km/h). Klusáci jsou schopni vyvinout 42-50 km/h na kratší vzdálenosti. Jsou dva druhy klusu: lehký a pracovní. V lehkém klusu se vysedává a v pracovním se sedí pevně v sedle. Cval: Cval rozpoznáváme na levou nebo na pravou ruku. Na jízdárně se cválá tzv. na vnitřní nohu, tj. že vedoucí je vnitřní přední noha. První nacválá vždy zadní vnější noha. Nohosled: LZ,LP+PZ,PP (na pravou ruku) a PZ,PP+LZ,LP (na levou ruku) rychlost v terénu je až 30 km/h. Plnokrevníci na dráze běží rychlostí až 60 km/h (na kratší úsek). Trysk: je nejrychlejším, čtyřdobým chodem. Přechod mezi cvalem a tryskem nazýváme rychlý cval neboli galop. | NUMERIC | NUMERIC |
010935 | Wonder Woman je pilotní díl nerealizovaného amerického dobrodružného fantasy televizního seriálu. Vznikl v roce 2011 a natočil jej Jeffrey Reiner. Televizní snímek na motivy komiksových příběhů o Wonder Woman byl vyroben jako pilot pro plánovaný seriál stanice NBC, která se však rozhodla si pořad neobjednat. Realizovaný pilotní díl nebyl nikdy oficiálně vysílán. == Příběh == Diana Themyscira vede v Los Angeles velkou společnost Themyscira Industries, zároveň ale bojuje proti zločincům jako Wonder Woman. Diana se svou superhrdinskou činností nijak... | Byl realizován seriál s pilotním dílem Wonder Woman? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Wonder_Woman_(pilotn%C3%AD_d%C3%ADl) | [
"ne"
] | 310 | 364 | Realizovaný pilotní díl nebyl nikdy oficiálně vysílán. | [] | Wonder Woman je pilotní díl nerealizovaného amerického dobrodružného fantasy televizního seriálu. Vznikl v roce 2011 a natočil jej Jeffrey Reiner. Televizní snímek na motivy komiksových příběhů o Wonder Woman byl vyroben jako pilot pro plánovaný seriál stanice NBC, která se však rozhodla si pořad neobjednat. Realizovaný pilotní díl nebyl nikdy oficiálně vysílán. == Příběh == Diana Themyscira vede v Los Angeles velkou společnost Themyscira Industries, zároveň ale bojuje proti zločincům jako Wonder Woman. Diana se svou superhrdinskou činností nijak neskrývá a vystupuje tak i v médiích, aby však měla klid pro sebe, používá navíc i skrytou totožnost Diany Prince. V podobě Wonder Woman podezřívá svoji obchodní konkurentku, Veronicu Cale, že distribuuje nelegální drogy, které dávají uživatelům nadlidské schopnosti a které ovšem můžou také lidi znetvořit. == Obsazení == Adrianne Palicki jako Wonder Woman / Diana Themyscira / Diana Prince Elizabeth Hurley jako Veronica Cale Tracie Thoms jako Etta Candy Pedro Pascal jako Ed Indelicato Cary Elwes jako Henry Detmer Justin Bruening jako Steve Trevor == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wonder Woman (2011 TV pilot) na anglické Wikipedii. === Externí odkazy === Wonder Woman v Internet Movie Database (anglicky) Wonder Woman v Česko-Slovenské filmové databázi | VERB_PHRASE | YES_NO |
005447 | ... Oslabeny byly vztahy i se západní Evropou (krom Británie). Tyto trendy vyvrcholily za vlády Donalda Trumpa, který nastoupil do prezidentského úřadu roku 2017. == Geografie == === Poloha === Spojené státy americké leží v Severní Americe. Jejich břehy omývá z východu Atlantský oceán a ze západu Tichý oceán. Stát Aljaška leží v severní části kontinentu a je ze severu omýván Severním ledovým oceánem. Aljašku odděluje od Euroasijského kontinentu Beringův průliv. Mezi nejznámější poloostrovy patří Florida na jihu USA, která odděluje Mexický záliv od Atlantského oceánu. Ze severu mají USA společnou hranici s Kanadou, na jihu pak s Mexikem. Floridský průliv odděluje USA od souostroví Bahamy a od Kuby. === Horopis === USA leží v Severní Americe. Základem tohoto kontinentu je starý kanadský štít, který se rozprostírá v severovýchodní části kontinentu... | Který průliv odděluje Aljašku od Euroasijského kontinentu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9_st%C3%A1ty_americk%C3%A9 | [
"Beringův"
] | 404 | 465 | Aljašku odděluje od Euroasijského kontinentu Beringův průliv. | [
{
"start": 449,
"end": 457,
"text": "Beringův"
}
] | Spojené státy americké (anglicky United States of America, krátce také United States, zkratka US nebo USA), zkráceně také Spojené státy, jsou demokratická federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se mezi Atlantským oceánem na východě a Tichým oceánem na západě. Na severu sousedí s Kanadou a na jihu s Mexikem. Díky státu Aljaška sahá území Spojených států amerických i k břehům Severního ledového oceánu (Beringova úžina je dělí od asijského území Ruska), zahrnuje také některé tichomořské ostrovy (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, jednoho federálního území s hlavním městem a sídlem prezidenta, Kongresu a Nejvyššího soudu (District of Columbia), šesti závislých území (Portoriko, Severní Mariany, Guam, Americké Panenské ostrovy, Americká Samoa a atol Palmyra) a deseti malých ostrovů či útesů.S rozlohou 9,8 milionu kilometrů čtverečních jsou Spojené státy třetí největší zemí na světě (po Rusku a Kanadě). S více než 327 miliony obyvatel jsou třetí nejlidnatější zemí planety (po Číně a Indii). Populace je tradičně koncentrována na obou pobřežích, na východním leží největší město Spojených států New York, na západním pobřeží druhé největší město Los Angeles. Hlavním městem je Washington. Východní část země je hustěji osídlena než západní. Podle nominálního HDP jsou Spojené státy největší světovou ekonomikou, podle HDP v paritě kupní síly druhou největší (po Číně). Jejich ekonomický výkon představuje přibližně čtvrtinu celosvětového HDP. Jsou největším světovým dovozcem a druhým největším vývozcem. Staly se symbolem a průkopníkem ekonomiky založené na volném trhu, v mnohém v tom inspirovaly Evropu nebo Čínu. Oproti Evropě ovšem vykazují menší míru přerozdělování bohatství a větší ekonomické rozdíly mezi lidmi. V nominálním HDP na obyvatele jsou na osmém místě na světě, v HDP v paritě kupní síly na hlavu na dvanáctém, v indexu lidského rozvoje na třináctém. Americká měna, dolar, je hlavní rezervní měnou světa. Americký průmysl a obchod dosáhl vynikajících výsledků a dobyl trhy po celém světě (Ford, Coca-Cola, Boeing, JP Morgan, Exxon, Johnson & Johnson, Walmart, Amazon, Apple, Microsoft, Google, Facebook).Podle většiny kritérií jsou vojensky nejmocnější zemí světa. Čtyřicet procent vojenských výdajů na světě připadá právě na USA. Jsou jadernou velmocí a jedinou zemí, která jadernou zbraň použila ve vojenské operaci. Jsou jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Geopoliticky jsou hodnoceny jako supervelmoc, přičemž tento statut získali především po roce 1945, po svém vítězství ve druhé světové válce. Po konci studené války (1989) se dokonce hovořilo o tom, že jsou supervelmocí jedinou, což se dnes snaží změnit zejména Čína a Rusko. Specifické jsou vztahy Spojených států s Evropou a zejména Spojeným královstvím, neboť to byly evropské velmoci, které severní Ameriku kolonizovaly, aby pak čelily vzpouře místních kolonistů a hnutí za nezávislost, přičemž střet s Brity byl rozhodující (nezávislost na Británii Američané vyhlásili roku 1776). Vzhledem k prosazení se angličtiny jako hlavního a úředního jazyka USA však specifická vazba mezi Spojenými státy a Británií (a stejně tak dalšími anglicky mluvícími zeměmi Commonwealthu, jako je Kanada či Austrálie) přetrvává. Vazba se západní kontinentální Evropou byla dána imigračními vlnami v 19. století (zejm. z Německa a Itálie), posílena byla po americkém osvobození této části Evropy od nacismu v roce 1945. Spojené státy se pak, mj. prostřednictvím vojenské organizace NATO, staly garantem bezpečnosti této části Evropy. Po pádu komunismu ve střední a východní Evropě se vytvořily podobně úzké spojenecké vazby i zde, klíčovým spojencem je pro Američany zejména Polsko. Jako supervelmoc se však USA snaží budovat spojenecké vazby ve všech regionech světa, na Blízkém východě patří ke klíčovým spojencům Izrael a Saúdská Arábie, v Asii Japonsko a Jižní Korea, v jižní Americe Kolumbie, v současnosti se takovým spojencem stává i Brazílie. Americká kultura, zejména pak pop-kultura, získala globální vliv (Hollywood, Disney, jazz, rockenrol, rap, televizní seriály), stejně jako americký životní styl (automobilismus, fast food), a to až takový, že se mimo USA začalo hovořit o americkém kulturním imperialismu či amerikanizaci života. Výborných výsledků dosahuje americká věda a školství (systém univerzit s Harvardem v čele, vynález atomové bomby, internetu, přistání na Měsíci). == Etymologie == Původ pojmu Amerika je znám: V roce 1507 vyrobil německý kartograf Martin Waldseemüller mapu světa, na níž na počest italského objevitele a kartografa Ameriga Vespucciho (latinsky Americus Vespucius) označil země západní polokoule "Amerika". Zvolil Vespucciho a nikoli Kryštofa Kolumba, který doplul k americkým břehům dříve, neboť Vespucci si na rozdíl od Kolumba uvědomil, že je na novém kontinentě, kdežto Kolumbus se domníval, že dorazil do Asie. Sám Vespucci nazýval nový kontinent "Nový svět".První užití pojmu "Spojené státy americké" je doloženo v dopise z 2. ledna 1776, který napsal irský generál americké revoluční armády Stephen Moylan asistentovi George Washingtona Josephu Reedovi. Ve veřejném textu se pojem prvně objevil v anonymní eseji v novinách The Virginia Gazette, jež vycházely ve Williamsburgu. Článek vyšel 6. dubna 1776. V právně závazném textu se název objevil v druhém návrhu Článků konfederace a trvalé unie, který připravil John Dickinson. Návrh vyhotovil k 17. červnu 1776 a uvádělo se v něm: "Jméno této konfederace je Spojené státy americké". V červnu 1776 také Thomas Jefferson napsal pojem "Spojené státy americké" velkými písmeny do nadpisu originálního hrubého návrhu Deklarace nezávislosti.Běžně se užívá též krátká verze názvu "Spojené státy", anglická zkratka "USA" v anglické i české výslovnosti (logický český ekvivalent SSA proti tomu zavededen není) či pojem "Amerika". V 18. století se užívalo též pojmu "Columbia", který odkazoval k objeviteli kontinentu Kryštofu Kolumbovi. Tento pojem, spíše literární, časem vymizel, ale je zachován v označení federálního území (de facto hlavního města) "District of Columbia".V angličtině se pojem United States nejprve užíval v množném čísle ("United States are..."). Po občanské válce se začal používat v čísle jednotném ("United States is..."), aby bylo zdůrazněno, že jde o nerozbornou jednotku. V češtině se ale tato verze neprosadila a užívá se nadále plurál ("Spojené státy jsou..."). U přídavného jména "americký" převážil v češtině význam "vztahující se ke Spojeným státům", ačkoli pojem může značit i "vztahující se k celému americkému kontinentu" (tedy severní i jižní Americe). Druhý význam je však typický jen pro odbornější geografické, geologické či jiné přírodovědné publikace. V běžné řeči a publicistice převažuje význam prvý. Ještě více pak u pojmu Američan, kterým je prakticky vždy míněn "občan Spojených států amerických". Stejné je to v angličtině u pojmu "American". Američané jím označují jak "občana USA", tak "příslušníka amerického národa", neboť v tom ve Spojených státech prakticky není rozdíl, vzhledem k americké politické (státní) koncepci národa. V Evropě převažuje pojetí národa kulturní (jazyk, kultura) či etnické (společný původ). V USA také pojem "nation" prakticky splývá s pojmem "stát" či "lid státu". Pro pojem národ v evropském smyslu se užívá spíše pojem "ethnicity". == Dějiny == === Původní osídlení === Původní obyvatelstvo, tj. Indiáni a Eskymáci, osídlilo americký kontinent pravděpodobně z Asie. Tradiční odhad příchodu tzv. paleoindiánů přes zamrzlou Beringovu úžinu je zhruba 12 000-11 000 let př. n. l., některé novější výzkumy počítají i s časnějším osídlením, a to po moři. Kolonisté ze Sibiře postupovali ze severu na jih podél pobřeží Tichého oceánu a patrně takto osídlili nakonec i jižní Ameriku. Jejich kultura je nazývána kultura Clovis, pozůstatky po ní byli nalezeny zejména v dnešním Novém Mexiku, Texasu, Virginii či Pensylvánii (ale také v Chile). Clovis byla dlouho považována za nejstarší domorodou kulturu obou Amerik a prapředka všech kultur pozdějších, množí se ale důkazy i o některých starších kulturách. Z pozdějších předkolumbovských komunit byla nejvýznamnější Mississippská kultura, která kulminovala v období mezi léty 800-1600, s centrem v Cahokii, nedaleko dnešního St. Louis, kde bylo nalezeno osmdesát mohyl, z nichž největší je Monks Mound, s rozlohou pět hektarů. Odhaduje se, že zde žilo 30 000 obyvatel. Doloženo bylo vyspělé zemědělství se zásadní rolí kukuřice, ptačí kult a lidské oběti. Třetí nejvýznamnější předkolumbovskou kulturu vytvořili Anasaziové v oblasti dnešního Nového Mexika, Arizony, Colorada a Utahu. Stavěli sídla zvaná pueblo, nejslavnější z nich se nachází v Mesa Verde. Pozoruhodná kultura se nacházela rovněž v Louisianě, v archeologické lokalitě Poverty Point. Na severu Spojených států byla nejvýznamnějším útvarem Irokézká liga, která však zažívala svůj vrchol až po příchodu Evropanů a sehrávala svou roli ještě v britsko-amerických konfliktech. O velikosti americké populace před příchodem Evropanů se vedou spory a odhady se značně rozcházejí, od 500 000 lidí až k 9 milionům.Pro současnou evropskou civilizaci byl tzv. Nový svět objeven výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492, i když již předtím, okolo roku 1000, přistáli u břehů Ameriky Vikingové vedeni Leifem Erikssonem. === Koloniální období === V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantského pobřeží. Od roku 1664 se Anglie a později Království Velké Británie postupně zmocnily nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořily na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia). Ty se staly základem budoucích USA. Přestože evropské mocnosti, které kolonizovaly sever amerického kontinentu, zdůrazňovaly, že jejich postup není kořistnický jako postup Španělů a Portugalců v jižní Americe, evropská kolonizace znamenala i zde pro původní obyvatele katastrofu. Nové zavlečené nemoci jako neštovice, chřipka a spalničky zredukovaly jejich populaci místy až o 90 % a zcela zničily jejich sociální struktury. Ale již při této kolonizaci se rodil i nový svobodný duch budoucího státu, neboť řada z prvních osadníků byli Evropané, kteří odcházeli ze starého kontinentu kvůli náboženskému útlaku a věřili, že v novém světě naleznou útočiště. Náboženská svoboda a tolerance se tak stala jedním z klíčových témat při formování novodobé severoamerické kultury. Amerika díky tomu též nekopírovala evropské sekularizační trendy a modernismus zde byl prosazován naopak v součinnosti s vírou, která získala specifický, naléhavý, osobní charakter (viz První velké probuzení), zejména mezi protestanty, kteří nakonec mezi osadníky převážili. Specifický americký přístup k náboženskému prožitku se v kultuře a politice USA projevuje dodnes (viz americký evangelikalismus). Typickým rysem prvních osadnických kultur byl rovněž důraz na samosprávu a konstitucionalismus, tedy práva zaručená základními zákony. Kolem roku 1770 dosáhla populace ve třinácti britských koloniích 2,1 milionu obyvatel, což představovalo třetinu populace tehdejší Británie. Tradiční důraz na samosprávnost, rostoucí ekonomická síla i populace a koroze idejí monarchismu u klíčových myslitelů (John Adams, Thomas Paine, James Madison) předurčily střet mezi kolonií a kolonizačním centrem v Evropě. === Vznik Spojených států amerických a jejich expanze === Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici. Pověstným incidentem se stalo zvláště tzv. Bostonské pití čaje roku 1773. Napětí vyvrcholilo v roce 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Článků Konfederace z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byl schválen tzv. Bill of Rights – listina práv, prvních 10 dodatků ústavy - jehož ratifikace byla ukončena v roce 1791. Roku 1789 byl prvním prezidentem Spojených států zvolen George Washington, který dovedl povstaleckou armádu k vítězství nad Brity. Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796) a Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (viz Koupě Louisiany), jejíž malá část byla přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812. Pokračující spory v oblasti námořního obchodu a rozdělení sfér vlivu na severoamerickém kontinentu mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím vedly k britsko-americké válce, jež je někdy nazývána druhou válkou za nezávislost a trvala mezi lety 1812 a 1814. Spojené státy válku vyhlásily v přesvědčení, že budou moci využít zaneprázdněnosti Spojeného království, které zaměstnávala válka s Napoleonem, a zabrat zbytek britského panství v Severní Americe. Neuspěly však; jejich vpád do Kanady skončil debaklem a Spojené království postupně začalo na americký kontinent přesouvat další síly. Britové ovšem o tuto válku nestáli a nehodlali investovat prostředky do tak nejistého podniku, jakým by byl pokus o znovudobytí Severní Ameriky, a obě strany se tedy dohodly na návratu ke statu quo ante doplněném dohodami řešícími největší kontroverze. Obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni). Toto období je někdy nazýváno era of good feelings neboli érou dobré shody. Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820) a Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846–1848 Alta California a Santa Fe de Nuevo México (Kalifornie jako stát od 1850). Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858) a Oregon (1859). === Americká občanská válka === V 19. století začaly narůstat rozpory mezi americkým severem a jihem. Sever byl lidnatý (19 milionů obyvatel), industriální a odmítal otroctví. Jih byl méně osídlený (8 milionů obyvatel z toho polovina byli černí otroci), zemědělský (zejm. plantáže bavlny) a žil z otroctví. Hnutí, založené na protestantské teologii, které otroctví odmítalo, se nazývalo abolicionismus. Pozvolna se na severu otázka otroctví ovšem začala politizovat. Odpůrci otroctví založili i novou Republikánskou stranu. Její ústřední osobností se stal Abraham Lincoln. Když byl roku 1861 zvolen prezidentem, došlo k secesi (odtržení) jedenácti jižních států (Jižní Karolíny, Mississippi, Floridy, Alabamy, Georgie, Louisiany, Texasu, Virginie, Arkansasu, Severní Karolíny a Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké. To nakonec vedlo k občanské válce (známé též jako válka Severu proti Jihu). Ta začala 12. dubna 1861 útokem konfederačních jednotek na americkou pevnost Fort Sumter v Jižní Karolíně. Zpočátku dosáhly jižní jednotky solidních úspěchů díky zkušenosti svého velitele Roberta Edwarda Leea, jeho vojska však byla roku 1863 poražena v klíčové bitvě u Gettysburgu. Armádu Unie, tedy Severu, nakonec přivedl k vítězství Ulysses S. Grant (budoucí prezident, v letech 1869–1877). Válka trvala do roku 1865. Po vítězství Severu musely všechny jižní státy ratifikovat třináctý dodatek ústavy, který otroctví zakazoval. Vítězství to však nebylo zdaleka definitivní. Nejenže byl Lincoln zavražděn, ale k moci se na jihu dostala frakce Demokratické strany zvaná Redeemers, která hlásala nadřazenost bělochů a zavedla rasovou segregaci (tzv. Zákony Jima Crowa). (O odstranění jejích posledních zbytků se vedl tuhý politický boj až do 60. let 20. století). Válka nicméně znatelně posílila federální moc a umožnila další expanzi.. === Posilování velmocenského postavení === Mohutný hospodářský rozvoj po skončení občanské války způsobil, že se USA již roku 1872 staly hospodářsky nejsilnější zemí světa. Za tímto rozmachem na konci 19. a začátku 20. století stáli průmyslníci jako Cornelius Vanderbilt, John D. Rockefeller, Henry Ford a Andrew Carnegie, či bankéř John Pierpont Morgan. Ekonomický boom byl doprovázen další expanzí na západ. Ještě před občanskou válkou a poté až do první světové války zde vzniklo 15 dalších unijních států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867) ., Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona a Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruského impéria rozsáhlé území Aljašky. Od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu, především do Karibiku a do Tichomoří. Vítězství ve Španělsko-americké válce a další intervence měly několik důsledků; protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německou říší roku 1899 a Průplavové pásmo v Panamě. Na počátku 20. století se Spojené státy staly jednou ze světových velmocí. Kromě svého již velkého vlivu na západní polokouli, resp. na obou kontinentech Ameriky, se však USA ve světové politice až do první světové války angažovaly jen poměrně málo. Jejich politika byla do značné míry izolacionistická (viz Monroeova doktrína). Zásadní roli při překonávání amerického izolacionismu sehrál prezident Woodrow Wilson. Američané se díky němu v roce 1917 zapojili na straně Dohody do první světové války. Wilson svou koncepcí práva na sebeurčení národů též významně ovlivnil podobu Evropy po konci války.20. léta 20. století přinesla další mohutný rozmach hospodářství. Americkým sebevědomím zacloumal až krach na newyorské burze v roce 1929. Ten způsobil celosvětovou ekonomickou krizi, jež katalyzovala zejména politický vývoj v Evropě (pomohla zvláště vzestupu fašismu a nacismu). V samotných Spojených státech vedla k opuštění čisté "laissez faire" ekonomické politiky a větším státním zásahům do ekonomiky v rámci plánu zvaného New Deal, který připravil Demokrat Franklin Delano Roosevelt. Plán měl své kritiky, ale obzvláště dobře se hodil pro válečný stav, do něhož se USA dostaly poté, co Japonsko napadlo jejich základnu Pearl Harbor v Pacifiku. Američané následně vyhlásili válku nejen Japonsku, ale i jeho spojenci, nacistickému Německu, a vstoupili tak do druhé světové války (již předtím ovšem hospodářsky podporovaly Spojence podle Zákona o půjčce a pronájmu z roku 1941). USA se podílely přímo na poražení Německa na evropském kontinentě (viz Den D), Japonce pak porazily i za pomoci zcela nové zbraně – atomové bomby – kterou v roce 1945 svrhly na japonská města Hirošima a Nagasaki. Vítězné mocnosti, tedy USA, Británie a Sovětský svaz, pak dohodami ekonomickými (konference v Bretton Woods) i politickými (Jaltská konference) narýsovaly podobu poválečného světa. === Studená válka === Za války, která přímo nezasáhla území kontinentálních USA, se americká průmyslová výroba zdvojnásobila, zatímco Evropa byla hospodářsky na kolenou. Bylo zřejmé, že Spojené státy se staly klíčovou mocností Západu. Po válce pomohly těžce postižené Západní Evropě včetně Západního Německa v rámci Marshallova plánu. Západoevropské státy díky němu nejen poměrně rychle překonaly nejhorší problémy, ale navíc nastoupily cestu k výraznému hospodářskému růstu a k doposud nebývalému blahobytu. Po válce dostaly USA též do správy poručenská území OSN v Tichém oceáně, jež byla předtím pod správou Japonska, a většina z nich se později stala volně přidruženými územími Spojených států (Marshallovy ostrovy, Severní Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny dva – dosud poslední – státy Unie: Aljaška a Havaj. Rozdělení sfér vlivu mezi vítěznými mocnostmi druhé světové války proběhlo poklidně, ale klid nevydržel dlouho – po roce 1947 vzniklo mezi Spojenými státy (a jeho západními spojenci) a Sovětským svazem napětí, kterému se pak říkalo studená válka. Toto napětí se projevovalo jak pozitivně, tedy snahou o ekonomické předběhnutí soupeřícího tábora či proslulým "vesmírným závodem", v jehož rámci Sověti vyslali prvního člověka do kosmu (1961) a Američané přistáli na Měsíci (1969), ale občas i různými, často velmi krvavými, "proxy wars" (zástupnými konflikty). Na některých z nich se Spojené státy tak či onak přímo podílely – Korejská válka (1950–53), Karibská krize (1962), Vietnamská válka (1959-1975). Zejména vietnamský konflikt vyvolal pnutí i uvnitř americké společnosti, odpor proti této válce probíhal v součinnosti s hnutím za práva Afroameričanů, které vedl především reverend Martin Luther King. Tento boj, podpořený zejména demokratickým prezidentem Johnem Fitzgeraldem Kennedym (zavražděn 1963), byl úspěšný: Zákony na obranu lidských práv z let 1964 (školy, zaměstnání a ubytování), 1965 (volby) a 1968 (trh s bydlením) zakázaly diskriminaci na základě rasy nebo barvy pleti. Hnutí 60. let (někdy se hovoří o kontrakultuře) přinesla však i některé sporné jevy, jako je adorace drog a promiskuity, černošský radikalismus (Černí panteři, Malcolm X aj.), nebo levicový extremismus (obdiv k násilnické čínské kulturní revoluci apod.), což v 70. a 80. letech přineslo protipohyb – neokonzervatismus, v USA reprezentovaný především republikánským prezidentem Ronaldem Reaganem. Reagan zvolil tvrdý postup i vůči Sovětům, avšak byl to právě Reagan, který nakonec reagoval vstřícně na reformátorského vůdce Sovětského svazu Michaila Gorbačova (1985-1991) a sérií dohod o odzbrojení de facto Studenou válku ukončil. Ta definitivně skončila pádem komunismu v Evropě (1989) a rozpadem Sovětského svazu (1991). O Spojených státech se začalo hovořit jako o jediné světové supervelmoci. === Po roce 1989 === Euforie z konce Studené války a triumfu západního modelu společnosti trvala takřka po celá 90. léta 20. století. Americké ekonomice, opojené průnikem na nové trhy a možnostmi internetu, digitalizace a nových technologií, se dařilo (90. léta jsou nejdelším obdobím setrvalého ekonomického růstu v americké historii). Svět do značné míry akceptoval i roli Spojených států jako "světového četníka" (zejm. Válka v zálivu roku 1991). Roku 2001 přišel však zlom. Jednak došlo k prasknutí "dot-com bubliny" na trzích a poté éru poklidného vývoje narušil teroristický útok z 11. září 2001 na newyorská Dvojčata, který provedli islámští teroristé ze skupiny Al-Káida. Ačkoli se demokratický svět s Američany a jejich prezidentem George W. Bushem v té chvíli solidarizoval, jejich reakce, obecně nazvaná Válka proti terorismu, jež především spočívala v invazi do Iráku roku 2003, již tolik respektována nebyla a vzrostlo i napětí uvnitř americké společnosti. Jistotami zacloumala i finanční krize z roku 2008, která začala jako americká hypoteční krize, avšak přerostla v krizi celosvětovou. Později vzrostlo rovněž napětí mezi Spojenými státy a dalšími velmocemi, které s nelibostí nesou americkou hegemonii - především Ruskem a Čínou. Oslabeny byly vztahy i se západní Evropou (krom Británie). Tyto trendy vyvrcholily za vlády Donalda Trumpa, který nastoupil do prezidentského úřadu roku 2017. == Geografie == === Poloha === Spojené státy americké leží v Severní Americe. Jejich břehy omývá z východu Atlantský oceán a ze západu Tichý oceán. Stát Aljaška leží v severní části kontinentu a je ze severu omýván Severním ledovým oceánem. Aljašku odděluje od Euroasijského kontinentu Beringův průliv. Mezi nejznámější poloostrovy patří Florida na jihu USA, která odděluje Mexický záliv od Atlantského oceánu. Ze severu mají USA společnou hranici s Kanadou, na jihu pak s Mexikem. Floridský průliv odděluje USA od souostroví Bahamy a od Kuby. === Horopis === USA leží v Severní Americe. Základem tohoto kontinentu je starý kanadský štít, který se rozprostírá v severovýchodní části kontinentu a jehož střední část je protlačena a tvoří dno Hudsonova zálivu. Je tvořen velmi starými přeměněnými a vyvřelými horninami. V současnosti se pod západní okraj desek amerických kontinentů podsouvá tichooceánská litosférická deska a zároveň se Jižní Amerika pohybuje směrem k Severní. V důsledku pohybů litosférických desek vznikla vysoká horská hradba, která se táhne od Aleutských ostrovů přes Aljašský poloostrov až po Ohňovou zemi. Kordillery, jejichž nejvyšším bodem je se svou výškou 6168 metrů Denali (dříve Mount McKinley), začínají Aljašským hřbetem a táhnou se na jih ve dvou výrazných pásmech: při pobřeží Tichého oceánu leží Pacifické pobřežní pásmo a ve vnitrozemí Skalnaté hory. Mezi jednotlivými pásy Kordiller se rozprostírají sníženiny a plošiny, např. Koloradská plošina či Velká pánev. Nejvyšší bod tzv. sousedících Spojených států (tj. bez Aljašky a Havaje) je vrchol Mount Whitney (4417 m) v kalifornském pohoří Sierra Nevada. Jen pár desítek kilometrů od Sierry Nevady leží nejníže položené místo USA i Ameriky v Údolí smrti (anglicky Death Valley). Tato proláklina je 86 metrů pod úrovní hladiny moře a své jméno dostala podle nehostinných podmínek pro život: jedná se o poušť bez vodních zdrojů, kde byla naměřena dosud nejvyšší teplota na Zemi, 56,7 °C ve stínu. Poblíž východního pobřeží se táhne staré pohoří Apalačské hory a mezi Apalačskými horami a Atlantským oceánem se rozprostírá pak Pobřežní nížina. Mexický záliv lemuje Mississippská nížina. Mezi Apalačskými horami a Kordillerami se postupně od východu rozprostírají Vnitřní roviny a Velké planiny. === Vodstvo === Větší část území USA patří do úmoří Atlantského oceánu. Vlévají se do něj veletoky, jako je Mississippi s přítokem Missouri, což je nejdelší říční soustava USA, dlouhá 6212 km, a dále také Řeka Svatého Vavřince či Rio Grande. Tichý oceán zásobují vesměs kratší toky tekoucí z Kordiller, například řeky Columbia a Colorado. V USA najdeme i mnoho jezer. Ledovcového původu jsou Velká jezera (Hořejší jezero, Michiganské jezero, Huronské jezero a jezero Ontario), které tvoří největší zásobárnu sladké vody na světě a přírodní hranici mezi USA a Kanadou. Velké Solné jezero se rozprostírá v bezodtoké oblasti mezi Skalnatými horami a Coastal Range. V USA je množství vodopádů; nesporně nejznámější jsou Niagarské vodopády mezi Erijským a Ontarijským jezerem. === Podnebí === Díky své velikosti leží USA v několika významných podnebních pásech. Počasí v Americe je značně nestálé a teplotní výkyvy mohou nastávat dokonce i několikrát denně. Severní část území leží v mírném pásu, je ale chladnější a vlhčí než v Evropě. Způsobuje to studený Labradorský proud, který omývá severovýchodní a východní pobřeží. Ve Vnitřních rovinách a Velkých planinách padá úměrně vzdálenosti od Atlantského oceánu čím dál tím méně srážek. Zajímavým jevem je sněhový efekt Velkých jezer, způsobující sněhové kalamity v jejich blízkosti, a to zejména na jejich jihozápadním pobřeží, které je převážně na území USA. Chladnější podnebí panuje v oblasti západního pobřeží, kde se pod vlivem proudů Tichého oceánu udržuje teplota vesměs konstantní. Nejchladnější zimy najdeme ve Skalistých horách a Sierra Nevadě, kde můžeme naměřit jedny z nejsilnějších mrazů v Americe. V oblastech Jižní Ameriky, Velkých plání, jižních částí atlantického pobřeží, Floridě a státech u Mexického zálivu panují v letním období až tropická vedra, která může doprovázet i nesnesitelná vlhkost. Jižní část USA leží v příjemném subtropickém podnebném pásu a Mexický záliv s poloostrovem Florida v tropickém pásu. Výjimku tvoří vysoce položené pohoří a plošiny, kde je podstatně chladněji, jelikož se zde projevuje výšková stupňovitost. Aljaška leží v subarktickém pásu a Havajské ostrovy v tropickém pásu. Tvar povrchu Ameriky umožňuje takřka bezproblémový přesun vzdušných mas ze severu na jih a naopak. Proto jsou časté hlavně vpády arktického vzduchu z vyšších zeměpisných šířek až do oblasti Mexického zálivu. Proudění v rovnoběžkovém směru stojí v cestě horské bariéry Kordiller, proto se vláha, která by se s proudícím vzduchem dostávala do vnitrozemí Ameriky z Tichého oceánu, vyprší nad oceánem, úzkou pobřežní nížinou a návětrnými svahy tichooceánského pásma. Texas je jinak známý pro svá tornáda, která se vyskytují hlavně na otevřených plochách v období května a září. == Vláda a politika == Spojené státy jsou nejstarší federací světa. Jde o prezidentskou republiku a zastupitelskou demokracii, fungující prostřednictvím kongresového systému definovaného ústavou nahrazující původní ústavu, tzv. Články Konfederace ("Articles of Confederation") platné mezi roky 1781 a 1788. Území tak spadá pod troje orgány – na federální, státní a místní úrovni, ačkoliv mnohé oblasti jsou spravovány více místními správami, například i okresními nebo metropolitními orgány. Všechny tyto správní orgány jsou voliči voleny v tajných volbách nebo jmenovány voliči volenými zástupci. Státní správa se na federální úrovní skládá ze tří složek: zákonodárné: Je jí Kongres skládající se ze Senátu a Sněmovny reprezentantů ("House of Representatives") určující federální zákony, vyhlašující války, schvalující mezinárodní dohody a federální rozpočet. výkonné: Je jí prezident se schválením senátu jmenující vládu a další úředníky, spravující federální právo, vetující návrhy zákonů a velící armádě. soudní: Je jí nejvyšší soud a níže postavené federální soudy jmenované prezidentem se svolením senátu, jež právo vykládají a určují platnost zákonů podle ústavy. Kongres Spojených států je parlamentem dvoukomorovým. Sněmovna reprezentantů má 435 členů po dva roky reprezentujících takzvané "kongresové okresy" (český překlad je problematický). Poměr počtu zástupců z každého státu se každý desátý rok mění podle vývoje počtu obyvatel. Každému státu je však zajištěn nejméně jeden zástupce, jehož v současnosti má sedm států. Nelidnatější stát, Kalifornie, jich má 53. Každý stát má dva senátory volené na šestileté volební období. Každý druhý rok je volena třetina senátu, zatímco sněmovna reprezentantů je každý druhý rok volena celá. Senátoři tedy mají šestileté volební období a kongresmani dvouleté. Volba kongresmanů i senátorů není ústavou specifikována a je tak ponechána na státech, nicméně většinou se do obou komor volí pomocí Systému prvního v cíli (First-past-the-post). Ústava Spojených států je nejvyšším zákonným dokumentem amerického právního systému. Je společenskou smlouvou upravující fungování společnosti pomocí zvolené vlády. Veškeré zákony i postupy států a federální vlády mohou být předmětem zkoumání a je-li shledáno, že nejsou ve shodě s ústavou, jsou zneplatněny. Ústava je živým dokumentem jež může být doplněn několika různými způsoby. Všechny z nich však vyžadují svolení alespoň převážné většiny států. Ústava tak byla od doby svého vzniku změněna, resp. doplněna, 27 krát, naposledy v roce 1992. Ústava zahrnuje ustanovení "zachovat svobodu" a základní práva podle Listiny práv ("Bill of Rights") a dodatků ústavy jež zahrnují svobodu slova, svobodu vyznání a svobodu tisku, právo na spravedlivý proces, právo držet a nosit zbraň, všeobecné volební právo, a právo vlastnické. Zároveň všem státům zaručuje republikánské zřízení. === Politický systém === Spojené státy americké jsou zastupitelskou demokracií a prezidentskou republikou. Politický systém je většinový. K americké politické kultuře patří velká soupeřivost mezi dvěma největšími stranami a vysoký podíl veřejnosti v politice. Americké politice dominují dvě největší strany – Republikánská strana a Demokratická strana. Členové těchto dvou stran drží převážnou většinu volených úřadů v celé zemi na federální, státní i místní úrovni. Nezávislí nebo kandidáti menších stran bývají nejúspěšnější převážně pouze ve volbách do místních zastupitelstev, ačkoliv několik nezávislých senátorů má svá křesla i v senátu. V americké politické kultuře je Republikánská strana vnímána jako "pravostředová" nebo konzervativní, Demokratická strana pak jako "levostředová" nebo liberální. Velikost obou stran ovšem způsobuje značné rozdíly i uvnitř jich samotných. Po volbách v roce 2006 drží poprvé od roku 1994 většinu ve sněmovně reprezentantů i v senátu Demokratická strana, která získala ještě větší náskok v roce 2008, včetně úspěchu v prezidentských volbách. Od roku 2017 je prezidentem Spojených států republikán Donald Trump. === Přední politické strany === Republikánská strana – strana se hlásí ke konzervatismu a snaží se např. o rozvoj podnikání. Jedna ze dvou hlavních stran, má status pravice. Demokratická strana – oficiálně liberální strana, soustředí se na rozvoj sociální a státní oblasti. V Americe má status levice, v Evropě je vnímána spíše jako středová, protože je ekonomicky konzervativnější než evropské levicové strany. === Zahraniční politika === ==== Vývojové tendence ==== Spojené státy ovlivňují v širokém měřítku celosvětový ekonomický, politický a vojenský vývoj. Tento vliv vyvolává četné diskuze o jejich zahraniční politice po celém světě. Téměř všechny státy mají ve Washingtonu svá velvyslanectví a mnoho z nich konzuláty po celé zemi. Nicméně Írán, Severní Korea, Bhútán a Súdán diplomatické styky se Spojenými státy neudržují. Spojené státy jsou zakládajícím členem Organizace spojených národů se stálým zastoupením v Radě bezpečnosti OSN a právem veta. Jsou členem mnoha dalších mezinárodních organizací. Současnými spojenci jsou Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Izrael a státy NATO, z nichž Spojené království Velké Británie a Severního Irska má s USA další nadstandardní vztahy. Navíc mají USA úzké diplomatické, ekonomické a kulturní vztahy se státy, s nimiž sousedí, tedy s Kanadou a Mexikem. Jako celek prošla zahraniční politika USA především ve 20. století rozmanitým vývojem. Monroeova doktrína z roku 1823 definovala celou západní polokouli za sféru vlivu Spojených států. Po vítězné španělsko-americké válce v roce 1898 Spojené státy anektovaly Havaj, Portoriko a Filipíny. Při tzv. banánových válkách v první polovině 20. století Spojené státy intervenovaly v několika zemích Karibiku a Střední Ameriky. Na počátku století byla snaha o izolacionismus a neangažování se mimo západní polokouli. Tento trend byl na čas přerušen během první světové války, do které se USA zapojily v roce 1917 po potopení britské lodě Lusitania s Američany na palubě. Po konci války se odmítly zapojit do Společnosti národů (předchůdkyně OSN) a pokračovaly ve své politice z předválečného období. Ta byla definitivně opuštěna po japonském útoku na Pearl Harbor a vstupem USA do druhé světové války. Po konci největšího konfliktu v dějinách pomáhaly USA obnovit západní Evropu (Marshallův plán) a snažily se zabránit celosvětovému rozmachu komunismu (NATO, Korejská válka, Vietnamská válka). V rámci tohoto boje podporovaly USA také různé nedemokratické vlády (Pinochet, Suharto, Čon Tu-hwan, Perón, Husajn, Duvalier, podpora operace Kondor) či se nepřímo podílely na svržení vlád, jež odporovaly jejich zájmům (Mosaddek v Íránu, Árbenz v Guatemale), nebo se o jejich svržení snažily (podpora contras v Nikaragui).Po vítězství ve studené válce se staly USA v podstatě jedinou supervelmocí na světě. Tato jejich pozice však doznává v posledních letech určitou proměnu, zvláště v souvislosti s komplikovanou situací na Středním Východě a v neposlední řadě s mocenským vzestupem Číny, podporovaným jejím rostoucím ekonomickým potenciálem. ==== Některé problémy na začátku 21. století ==== Vlády USA čelily po světě antipatiím mnoha občanů i států, ale i protestům v samotných USA, kvůli metodám boje proti teroristům, mezi které patří zacházení s vězni ve věznicích Guantánamo a Abu-Ghrajb, provozování tajných věznic CIA mimo americké území, ve kterých . bylo povoleno mučení vězňů (Egypt, Pákistán, Polsko, Litva nebo Rumunsko), masové odposlouchávání svých občanů i spojenců (PATRIOT Act, Echelon a odhalení Edwarda Snowdena o činnosti NSA), kvůli válce v Iráku ., která destabilizovala region a vyžádala si velké množství obětí (odhady se pohybují zhruba od 115 000 do až 461 000 mrtvých od roku 2003), nebo z důvodu vojenské intervence v Libyi, která se po svržení libyjského režimu propadla do chaosu. Kritizována je také úzká spolupráce s nedemokratickými režimy jako je Saúdská Arábie a podpora vojenské intervence v Jemenu. Vztahy mezi Spojenými státy a Íránem se prudce zhoršily poté, co USA v roce 2018 odstoupily od mezinárodní jaderné dohody s Íránem a zpřísnily protiíránské sankce. ==== Americko-čínské vztahy ==== Stav vztahů mezi USA a Čínou je jedním ze základních parametrů mezinárodní politiky. Tyto vztahy se zlepšily v době prezidentství Richarda Nixona, který provedl zásadní obrat tím, že uznal vládu v Pekingu jako legitimní vládu Číny. Došlo k uznání tzv. politiky jedné Číny a Tchaj-wan byl nucen postoupit své místo v OSN Pekingu. V roce 1996 se Čína pokoušela ovlivnit americké prezidentské volby zasíláním finančních příspěvků na podporu kampaně Billa Clintona. V roce 2016 byla Čína jako vlastník amerických státních dluhopisů v hodnotě 1,244 bilionu USD největším zahraničním věřitelem Spojených států.V době vlády prezidentů George W. Bushe a Baracka Obamy se začaly projevovat rozpory zapříčiněné mocenským vzestupem Číny jako vážného hráče v celosvětovém měřítku, hlavně však v jihovýchodní Asii. Napětí mezi Čínou a Spojenými státy vystupňovala řada incidentů, například hackerské útoky, včetně krádeže osobních údajů 21,5 milionu zaměstnanců amerických federálních úřadů v roce 2015, nebo budování umělých ostrovů v Jihočínském moři. Ambice Číny jsou umocněny její rostoucí ekonomickou sílou, která se projevuje mj. v obrovských každoročních přebytcích Číny v jejím obchodu s USA. Podle názoru amerických analytiků provádí Čína protekcionistickou obchodní politiku pomocí uměle udržovaného nízkého směnného kurzu čínské měny a zároveň mnohem nížších mezd pracovníků v čínském průmyslu, čímž může nabízet své zboží v USA za velmi nízké ceny a vytlačovat tak domácí výrobce. V roce 2017 dosáhl čínský přebytek v obchodu s USA 375 miliard USD. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce amerického prezidenta v lednu 2017 se tato situace přeměnila v konflikt, přičemž USA již zavedly zvýšené celní sazby na dovoz oceli a hliníku z Číny. Pokud nedojde ke kompromisu, hrozí nebezpečí stupňující se obchodní války mezi oběma velmocemi. Ohlášené eventuální odvetné kroky Číny, kterými by zavedla vysoká cla na 128 druhů zboží dováženého z USA, neudělaly ve Washingtonu velký dojem. Podle pozorovatelů nejde prezidentu Trumpovi primárně o přístup na čínské trhy, nýbrž o zlepšení platební bilance USA a o to, aby byl celkově zbrzděn mocenský vzestup Číny. Amerika hrozí tím, že by zavedla trestná cla na další čínské dovozy ve výši 150 miliard USD ročně, a Čína neví, jak by takové obchodní válce zabránila. Ta by podle čínských odborníků zasáhla jejich zemi silněji než USA. V současné době se vedou intenzivní jednání mezi oběma státy. Do Pekingu přiletěla 2. května 2018 americká delegace, ke které patřili ministr financí Steven Mnuchin, ministr obchodu Wilbur Ross a pověřenec pro obchodní záležitosti Robert Lighthizer. Informované kruhy ve Washingtonu byly toho názoru, že cílem této delegace nebylo ihned ukončit spor s Čínou o obchodní záležitosti. === Nejznámější organizace === ==== Vládní organizace ==== CIA – Central Intelligence Agency – rozvědka pro zahraničí FBI – Federal Bureau of Investigation – kontrarozvědka a federální vyšetřovací úřad NASA – National Aeronautic and Space Agency – vládní agentura pro kosmonautiku NSA – National Security Agency – Národní bezpečnostní agentura NCIS – Naval Criminal Investigative Service – Námořní kriminální vyšetřovací služba ==== Veřejné organizace ==== Národní střelecká asociace – National Rifle Association (NRA) === Ozbrojené síly === Ozbrojené síly Spojených států amerických se skládají z pěti složek: armády, letectva, námořnictva, námořní pěchoty a pobřežní stráže. V aktivní službě je 1 426 026 lidí. Mezi výzbroj americké armády patří např. letadlové lodě, jaderné ponorky, "neviditelná" letadla či tanky Abrams. Pokročilými technologiemi disponují i výstroje a vybavení pěších a speciálních jednotek. Zapojila se do velké části hlavních konfliktů 20. století. Americká armáda pomohla porazit císařské a později i nacistické Německo v obou světových válkách. V současné době mají USA nejlépe vybavenou a nejsilnější armádu na světě.[zdroj?] Tento fakt je způsoben vysokými výdaji na obranu, zhruba 3/4 toho, co zbytek světa[zdroj?] (pro rok 2011 – 698 mld. dolarů), a rozvojem moderních technologií, jakými jsou například technologie stealth nebo mikrovlnné, sonické a ULF (Ultra-Low Frequency) zbraně, které úspěšně vyvíjejí přední americké korporace, a též značná část zbraní a munice z ochuzeného uranu. Americká armáda má vysokou bojeschopnost díky dlouholetým zkušenostem; od počátku 20. století se účastnila přibližně stovky ozbrojených konfliktů nebo intervencí. V poslední době operuje například v Afghánistánu v rámci operace Operace Trvalá svoboda a obecnějšího konceptu tzv. války proti terorismu. V současné době mají Spojené státy 823 vojenských základen, rozmístěných ve více než 130 ze 195 zemí světa. Od 2. světové války v Německu a v Japonsku, od Korejské války v Jižní Koreji a v dalších zemích. Z mezinárodních vojenských aliancí patří USA k NATO, jejímž jsou nejsilnějším členem. Ozbrojené síly USA jsou subjektem s největším dopadem na znečištění ovzduší na světě a též největší spotřebou ropy (podle CIA World Factbook je to 320 000 barelů denně, což je přibližně 15× více než v době II. světové války). Její emise navíc nejsou připočítávány k emisím USA ani země, na jejímž území ozbrojené síly operují. V současnosti operují Spojené státy vojensky podle některých zdrojů ve více než stovce zemí světa. == Administrativní členění == Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, D.C., spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když s nimi bývá často uváděn) – a dalších nezačleněných území, např. ostrovních teritorií Portoriko a Severní Mariany. Při podepsání Deklarace nezávislosti Spojených států se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Virginie). === Města a metropolitní oblasti === Více než 83 % Američanů žije v jedné z 361 metropolitních oblastí. V roce 2005 bylo ve Spojených státech 254 měst s populací větší než 100 tisíc, 25 měst mělo více než 1 milion obyvatel a 4 města (New York, Los Angeles, Chicago a Houston) s populací větší než 2 miliony. Ve Spojených státech je 50 metropolitních oblastí, které mají počet obyvatel přes 1 milion. Mezi nejrychleji rostoucí aglomerace patří Dallas, Houston, Atlanta a Phoenix. == Obyvatelstvo == Spojené státy americké jsou třetí nejlidnatější zemí na světě. Dne 17. října 2006 překročily hranici 300 milionů obyvatel. Počet ilegálních imigrantů se odhaduje na 12 milionů. Populační růst je 0,97 %, což je celkem vysoké číslo např. v porovnání s Evropskou unií, kde je přírůstek pouze 0,16 %. Na to, že jsou USA zemí prvního světa, je zde relativně vysoká i dětská úmrtnost (6,14 ppm) i počet lidí pod hranicí chudoby (47 milionů, tj. 15,15 %) nebo ve vězení (2,245 milionu neboli 751 na 100 000 obyvatel; tj. asi 7,5× více než průměr EU). USA mají velmi rozmanitou populaci. V zemi je 31 etnických skupin s počtem obyvatel větším než jeden milion. To je způsobeno imigrací, která provázela Spojené státy po celou jejich historii – a provází je i nadále. Od 17. století se do Spojených států stěhovali hlavně Evropané, v posledních několika dekádách imigranty představují přistěhovalci z Latinské Ameriky, hlavně z Mexika, Kuby a Portorika, a z Asie. Každoročně se do USA přistěhuje okolo jednoho milionu legálních imigrantů. === Etnické složení === Podle odhadu z roku 2005 tvoří 74,7 % obyvatelstva běloši, 12,1 % černoši/Afroameričané, 4,3 % Asiaté, Indiáni a Eskymáci pak 0,8 % a jiné ras celkem 7,9 %. V těchto číslech je zahrnuto 14,5 % těch, kdo se považují za jednu z těchto etnických skupin a zároveň za Hispánce nebo Latinoameričany. Při sčítání obyvatelstva v USA je totiž otázka rasy jedna věc, zatímco otázka hispánského původu věc druhá. Nejrychleji rostoucí skupinou jsou obyvatelé hispánského původu. Zatímco v roce 1996 tvořili 10 % obyvatelstva, v roce 2000 to bylo 12,5 % a podle odhadu z roku 2005 14,5 %. Vysoký růst je daný jednak imigrací, jednak vysokou porodností. V Kalifornii, Arizoně, Novém Mexiku a v Texasu se pravděpodobně brzy stanou většinou. Největší podíl Hispánců je v Novém Mexiku – 43,6 %. Mexičané obývají především jihozápad a západ USA, Portoričané severovýchod a Kubánci Floridu. Nehispánští běloši (většinou evropského původu) tvořili v roce 1960 85 % populace, nyní představují asi 65 % a podle prognóz klesne jejich podíl v roce 2042 pod 50 %; v roce 2050 mají tvořit 46,3 % populace. Nehispánští běloši tvořili v letech 2008–2009 51,4 % všech novorozenců. V roce 2012 jejich podíl poklesl pod 50 % a menšiny tak již tvoří většinu novorozenců.Muži tvoří 48,5 % populace, ženy 51,5 %. Mužů je přitom více ve věkových skupinách do 15 let, ale naopak nad 65 let již převažují ženy, a to o celých 12,5 %.Věkové složení obyvatelstva je následující: Zdroj === Imigrace === Od počátku kolonizace v 17. století až do 20. století mezi imigranty převládali Evropané, především Angličané, ale také Irové, kteří prchali před hladomorem v Irsku, a Němci, kteří se začali ve větších počtech stěhovat po potlačení revoluce v roce 1848. Velká část imigrantů v 19. století prošla imigračním střediskem na Ellis Islandu v New Yorku. Ve druhé polovině 19. století se do Spojených států stěhovalo mnoho Čechů, kteří se usazovali především v Texasu a ve státech středozápadu (např. v Nebrasce tvoří Čechoameričané okolo 5 % obyvatel), ale také ve velkých městech jako Chicago, kde byl . starostou český rodák Antonín Čermák.Imigrační zákon z roku 1921 (Emergency Quota Act), který byl ještě zpřísněn v roce 1924, omezil přistěhovalectví do USA kvótami, což nejvíce postihlo emigranty z jižní a východní Evropy, kteří tvořili na počátku 20. století přes polovinu nově příchozích. Ve 30. letech tento zákon bránil příchodu Židů, kteří prchali před nacistickým Německem. Zákon byl změněn až v roce 1952. V 50. a 60. letech se do Spojených států stěhovalo ročně 200–300 tisíc lidí.Prezident Lyndon B. Johnson v roce 1965 podepsal zákon Immigration and Nationality Act of 1965, který zrušil jakákoliv rasová omezení pro imigraci a Spojené státy otevřel imigrantům ze zemí třetího světa, především z Latinské Ameriky, Karibiku a Asie, kteří postupně mezi imigranty převládli. Na počátku 21. století Spojené státy přijímaly okolo 1 milionu imigrantů ročně. V roce 2015 se do Spojených států přistěhovalo legálně více než milion lidí, ale jenom 85 tisíc z nich přišlo z Evropy.Takzvaná "sanctuary cities", tedy ochranitelská či azylová města, mezi než patří New York, Los Angeles, Denver, Chicago, Seattle a stovky dalších amerických měst a okrsků, která jsou většinou ovládaná demokraty, odmítají na svém území uplatňovat federální zákony týkající se imigrace a chrání nelegální imigranty před federální vládou. === Jazyky === Angličtina je výlučným mateřským jazykem pro asi 82 % obyvatel, španělština pro 10 % obyvatel. USA nemají na federální úrovni zákonem kodifikovaný úřední jazyk, nicméně angličtina jím fakticky je a některé zákony a předpisy vyžadují v určitých oblastech její znalost (viz např. požadavky pro naturalizaci). Některé jednotlivé státy Unie úřední jazyky kodifikovány mají, a to buďto angličtinu, nebo vícero jazyků včetně angličtiny. Vícejazyčné státy jsou Havaj (angličtina a havajština), Nové Mexiko (angličtina a španělština) a Louisiana (angličtina a francouzština). V různých dalších závislých územích je situace ještě pestřejší, často je zvláštními předpisy chráněn jazyk původních obyvatel. === Náboženství === Ve Spojených státech amerických hrají náboženství mnohem významnější roli, než je tomu v Evropě, kde došlo v druhé polovině 20. století k rozsáhlé sekularizaci společnosti v řadě zemí (kupř. Švédsko, Česko, Estonsko a další). Je obtížné, až nemožné, dodat pro USA přesná čísla, neboť v této oblasti neexistují žádné ucelené statistiky typu sčítání lidu (americké pojetí odluky církve od státu má za následek, že se státní úřady na věci týkající se víry neptají), takže počty věřících se odvozují buďto ze soukromých průzkumů či údajů samotných církví a představují spíše hrubé odhady. Obyvatel bez vyznání, ateistů a agnostiků je jen asi 14 %. Nejrozšířenějším náboženstvím ve Spojených státech je křesťanství, k němuž se hlásí asi 76 % až 81 % obyvatel. Zhruba 2/3 z nich jsou protestanti, kteří jsou ovšem roztříštěni do mnoha dílčích seskupení a denominací, takže nejsilnější církví je církev římskokatolická, k níž náleží zbylá třetina křesťanů (asi 25 % obyvatel). Jsou tam i početné diecéze východních katolíků, z celkem 10 církví: arménští katolíci, syrští katolíci, syromalankarští katolíci z Indie, syromalabarští katolíci z Indie, chaldejští katolíci z Iráku, maronité, řeckokatolíci-melchité, ukrajinští řeckokatolíci, rusínští řeckokatolíci a rumunští řeckokatolíci. Celkem mají tyto církve 468 330 věřících. Patří k nim také část z 36 000 arménských katolíků a část z 6 200 rumunských řeckokatolíků z diecézí pro USA a Kanadu. Je tam též personální Ordinariát katedry sv. Petra pro římskokatolíky anglikánského ritu (bývalé episkopály z ECUSA-Episkopální církve v USA), který vznikl 1. ledna 2012, roku 2012 měl 2 550 věřících a 23 kněží ve 12 farnostech; počet věřících narůstá - 2013 již 4 550, 23 kněží ve 12 farnostech, 2014 - už 6 000 věřících a 40 kněží ve 25 farnostech. Ordinářem je Jeffrey Neil Steenson, do září 2007 jeden z biskupů ECUSA, oficiálně konvertoval (i s rodinou) 1. prosince 2007, ordinářem je od 1. ledna 2012, uveden do úřadu 12. února 2012. Jako nejpočetnější a nejvýznamnější skupina obyvatel (z náboženského hlediska) jsou bráni evangelikálové, těsně následovaní katolíky (obojí zhruba 25 %), přičemž pořadí se může v různých statistikách měnit. Vysoká koncentrace konzervativních protestantů v jihovýchodní části USA, kde představují dominantní kulturní a politickou sílu, dala této oblasti přezdívku "biblický pás" (Bible Belt).V roce 1830 vznikla Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (tj. mormoni), jejíž stoupenci v první polovině 19. století osídli území budoucího státu Utah, kde jsou i dnes většinovou církví. Nekřesťanská náboženství představují asi 3,5 % obyvatel USA, přičemž nejvýznamnější z nich jsou judaismus(židé), islám, buddhismus a hinduismus. Zejména počet vyznavačů islámu a buddhismu rychle roste. křesťané 76,7 % protestanti 52 % baptisté 16,3 % metodisté 6,8 % luteráni 4,6 % římští katolíci 24,5 %, plus východní katolíci agnostici, ateisté, bez vyznání celkem 14,2 % židé 1,6 % muslimové 0,6 % buddhisté 0,5 % hinduisté 0,4 % === Systém vzdělávaní === Vzdělávací systém je v USA podobný v každém z 50 států. Školní systém je v kompetenci jednotlivých států. Výrazné rozdíly mohou být hlavně ve financování. Veřejné školství je dále decentralizované v rámci každého státu, např. od státního výboru vzdělávání až po místní školské obvody. Obecné požadavky jednotlivých států se realizují prostřednictvím těchto místních školních obvodů. Ty jsou spravovány školní radou, kterou si volí občané. O formě výuky, osnov, použití učebnic rozhoduje školní rada spolu s kompetentním pedagogickým pracovníkem školy. Financování škol bylo založeno na peněžních prostředcích plynoucích z místních daní. Aktuálně se školy financují hlavně ze státního rozpočtu a o použití prostředků rozhoduje školní rada.Veřejné školství je všeobecně dostupné. Věk vzdělávací povinnosti je v jednotlivých státech různý. Začíná v pěti až osmi letech a končí ve čtrnácti až osmnácti letech. Vzdělávací povinnost se zpravidla plní školní docházkou do veřejných škol, do státem akreditovaných soukromých škol nebo schválenými programy domácího vzdělávání. Ve většině veřejných a soukromých škol je výuka rozdělena do tří stupňů (úrovní): "základní" škola (elementary school; v Česku první stupeň základní školy, spíše "obecná" škola), . "střední" odpovídá druhému stupni české základní školy nebo nižším ročníkům víceletých gymnázií (middle school, někdy junior high school) a "vysoká" (high school, někdy secondary education), odpovídající českým středním školám. V převážné většině škol těchto stupňů jsou děti rozděleny do věkových skupin na ročníky, resp. třídy (grade) od školky (Kindergarden) pro nejmladší žáky přes první třídu až po dvanáctý ročník (třídu), poslední rok "vysoké" školy. Přesné věkové přiřazení žáků a studentů (anglicky jen student) v ročnících se trochu liší podle místa. Vyšší, terciární vzdělávání, známější jako college univerzitní úrovně je obecně vedeno nezávisle na základním a středním školství. V roce 1954 Nejvyšší soud rozhodl, že rasová segregace na amerických veřejných školách je protiústavní. V boji za desegregaci začaly americké soudy v 60. a 70. letech nařizovat povinné rozvážení dětí odlišných ras do škol v jiných čtvrtích (tzv. desegregation busing), aby byla zajištěna rasová rovnováha na amerických školách. To se ovšem setkalo s odporem mnoha bílých rodičů a nastal tzv. bílý útěk z velkých měst.Dne 3. července 2018 vydala Trumpova administrativa nařízení, kterým zrušila dosavadní praxi pozitivní diskriminace (tzv. affirmative action) na amerických středních a vysokých školách, které se mohly při přijímání studentů rozhodovat podle rasového klíče a směly zvýhodňovat afroamerické a hispánské uchazeče o přijetí na školu. Harvardova univerzita a některé další americké univerzity se rozhodly nařízení vlády nerespektovat a chtějí dál uplatňovat rasové hledisko při výběru budoucích studentů. === Zdravotní péče === Spojené státy patří mezi země s nejvyššími výdaji na zdravotnictví v poměru k HDP. V mezinárodních žebříčcích kvality zdravotnických systémů (WHO, The BMJ) však nepatří ke špičce. V roce 2008 se USA podle OECD při srovnání délky života, kojeneckou úmrtností nebo potenciálně ztracených let života v souvislosti se zdravotním stavem umístili v dolní třetině států OECD. Přesto jsou USA zemí s nejrozšířenějším využíváním moderních medicínských technologií. V USA neexistuje univerzální zdravotní systém zajišťující péči pro všechny obyvatele. Některé státy však v minulosti vyvíjely iniciativu směrem k univerzálnímu systému, například zavedením povinného zdravotního pojištění, které chudým dotuje stát. Jde hlavně o státy Minnesota a Massachusetts. Vláda USA financuje z daní zdravotní péči pro přibližně 28% obyvatel, a to zejména pro lidi nad 65 let a zdravotně postižených (Medicare), chudých ( Medicaid), pro děti z rodin s nízkým příjmem (Children' s Health Insurance Program), jakož i pro vojenské veterány (Veterans Health Administration) a lidí v aktivní vojenské službě (Tricare). Vláda také financuje kliniky poskytující předporodní péči a spolu s charitativními organizacemi i většinu hospiců pečujících o lidi, jejichž očekávaná délka dožití je do šesti měsíců. Podíl veřejných výdajů na celkových výdajích na zdravotnictví dlouhodobě stoupá. Ve srovnání s většinou jiných států OECD vláda USA nereguluje ceny léků, důsledkem čehož jsou zejména ceny originálních léků podstatně vyšší. Vznikají tak příznivé podmínky pro vývoj nových léků, z čehož profitují i jiné státy. Značná část výdajů na zdravotnictví v USA směřuje do výzkumu. Většinu (hlavně aplikovaného) výzkumu financují soukromé ziskové firmy, přičemž vláda se orientuje zejména na základní výzkum. Veřejná diskuse se týká hlavně problému rychle rostoucích nákladů, nerovného přístupu ke zdravotní péči a nárůstu počtu nepojištěných, resp. nedostatečně pojištěných Američanů. V roce 2015 bylo bez zdravotního pojištění 28,6 milionu Američanů. K nejvíce diskutovaným řešením patří různé možnosti zavedení univerzálního zdravotního systému. == Společnost == === Americký způsob života === Společnost v USA charakterizuje americký způsob života (American way of life). Široké vrstvy obyvatelstva jsou nábožensky založené. Společenské tradice se historicky odvozují od puritánství. To ukazuje například prudérní filmový rating MPAA či citlivost na sexismus. Vlastní pohled na sebe charakterizuje americká výjimečnost. V zemi je rozšířena představa tzv. amerického snu. Velkou roli hraje v ústavě USA zakotvené právo na vlastnění ručních palných zbraní. V některých státech, například v Texasu, je dovoleno nosit ruční zbraně viditelně u sebe, v městě New Yorku je to naopak zakázáno. === Oligarchie === Dvě americké univerzity, Northwestern University a Princeton, vypracovaly společnou studii uveřejněnou v roce 2014, ve které zkoumaly 1 779 politických změn či návrhů z let 1981 až 2002. Zaměřily se na otázku shody těchto změn s veřejným míněním lidí, kteří je prosazovali. Touto studií bylo zjištěno, že zatímco míra prosazení legislativních návrhů ve prospěch nejbohatších 10 % Američanů měla lineární závislost na jejich preferenci, prosazení legislativních změn ve prospěch průměrných Američanů bylo nezávislé na tom, jak moc si Američané dané změny přejí nebo je potřebují. Dochází tak k tomu, že není uplatňována "vůle lidu", ale vůle několika málo elit a dá se tak mluvit o existenci oligarchie a neexistenci demokracie v USA. Ekonomické elity a organizované skupiny, zastupující velké zájmy byznysu, mají podstatný nezávislý dopad na politiku Spojených států, zatímco zájmy mas a průměrných občanů mají [na prosazení politických změn] nepatrný nebo žádný vliv.|Studie Nothwestern University . a PrincetonuNa začátku roku 2017 byl tzv. index demokracie Spojených států amerických ohodnocen hodnotou pod 8,0, čímž se podle Ekonomické zpravodajské jednotky (Economist Intelligence Unit, EIU), která hodnocení prováděla, země přesunula z kategorie "plná demokracie" do kategorie "vadná demokracie" – poprvé ve své historii. === Chudoba === Studie OSN z května 2018 konstatovala, že 40 milionů Američanů žije v chudobě a 5 milionů žije v podmínkách třetího světa. Podle údajů americké národní koalice proti bezdomovectví z roku 2009 má 44 % bezdomovců práci a přesto nedokáží bezdomovectví uniknout. === Kriminalita === V USA je kriminalita relativně vyšší než v Evropě (v roce 2013 bylo 4,3 vraždy na 100 000 obyvatel za rok), velmi se ale liší dle státu a města. Průřezová analýza Světové zdravotnické organizace Mortality Database z roku 2010 ukázala, že míra vražd je ve Spojených státech sedmkrát vyšší než v jiných rozvinutých zemích (nicméně zhruba na celosvětovém průměru). Míra vražd s použitím střelné zbraně pak 25,2krát vyšší. Nebezpečná jsou zejména ghetta obývaná městkou chudinou. Město s nejvyšší mírou kriminality je Detroit, kde je ukazatel vražd na zhruba desetinásobku amerického průměru. Ze států měla k roku 2012 největší vražednost Louisiana, nejnižší pak New Hampshire. Právo nosit zbraň zaručuje Američanům jeden z dodatků ústavy, byť se o věci vede široká společenská diskuse. Podle údajů FBI z let 1980-2008 spáchali 90% vražd muži a 52,5% černoši. Černoši tak v USA páchají vraždy osmkrát častěji než bílí Američané (počítáno v to i Hispánce). Většina vražd je nicméně "uvnitř jedné rasy", neboli 93% zavražděných černochů připadá na černošské vrahy, 84% bílých obětí bylo zabito bílými vrahy.Třicet z padesáti států federace má ve svém zákonodárství trest smrti. Od roku 1967 do roku 1977 se kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu USA popravy nevykonávaly, nicméně po průlomovém rozhodnutí Nejvyšší soudu z roku 1976 byla praxe obnovena. Od té doby bylo vykonáno zhruba 1300 proprav, drtivá většina z nich ve třech státech: Texas, Virginie a Oklahoma. V roce 2015 měly díky tomu Spojené státy pátý nejvyšší počet poprav na světě, po Číně, Íránu, Pákistánu a Saúdské Arábii. Spojené státy mají rovněž nejvyšší počet uvězněných osob na světě. Počet vězňů se od roku 1980 zečtyřnásobil. Podle kritiků měla na tento trend vliv privatizace vězeňství v 80. letech, rozhodující však byla patrně změna postoje státu k drogám od 80. let – podle Federal Bureau of Prisons je většina vězňů ve federálních věznicích odsouzena za trestné činy spjaté s drogami. Nejvyšší míra uvězněnosti je v Oklahomě, nejnižší v Massachusetts. == Ekonomika == Ekonomika Spojených států amerických je nejsilnější národní ekonomikou, druhý největší ekonomický celek na světě (za ekonomikou Evropské unie) a země s druhým největším objemem zahraničního obchodu (za Čínou). Její hrubý národní produkt v roce 2011 byl 14,991 bilionu dolarů, s 48 350 dolary na obyvatele. Ekonomiku USA z velké části tvoří služby a výzkum; primární (suroviny-zpracovávající) průmysl tvoří jen nepatrnou část. Zemědělství tvoří pouhé 1 % hrubého národního produktu. V USA, oblasti nazvané Silicon Valley, sídlí také řada technologických firem. Mezi známými firmami najdeme společnosti Google, Amazon.com, Microsoft, Facebook, Apple a další. Mezi problémy americké ekonomiky patří státní a veřejný dluh. Spojené státy měly v roce 2015 státní dluh zhruba 18 151 miliard $, což je asi 102 % jeho HDP. Je to největší zahraniční dluh na světě a 11. největší vládní dluh na % HDP na světě. Mezi další problémy patří korporátní dluhopisy, hypoteční krize vyvolaná pádem cen nemovitostí, nízké úroky, výrazně negativní saldo zahraničního obchodu, vzrůstající inflace a uspokojení nároků tzv. baby boom generace, která v současnosti začíná čerpat sociální důchody. Mezi největší obchodní odvětví patří maloobchodní a velkoobchodní prodej, sektor (finančních, obchodních, zdravotnických, sociálních) služeb, proporcionálně vysoký podíl má i věda a výzkum nebo třeba zábavní průmysl. Spojené státy mají nejvyšší spotřebu na světě co se týče ropy, zemního plynu, elektřiny a řady dalších komodit. Hlavními obchodními partnery jsou Evropská unie včetně Spojeného království, Kanada, Mexiko, Japonsko a Čína. Zahraniční obchod USA je již desítky let ve schodku, který se od roku 1998 začal prohlubovat. Od roku 2001 přesahuje negativní bilance (s jedinou výjimkou) hranici 400 miliard $ ročně (viz informační grafika). Celkový zahraniční dluh USA dosáhl koncem října 2018 částku 6 200 miliard $, přičemž největšími zahraničními věřiteli jsou Čína (1139 miliard $), Japonsko (1019 miliard $) a Brazílie (314 miliard $). === Sociální reformy === Během prezidentských období Baracka Obamy došlo k posunu v schvalování dvou zásadních reforem – v oblasti zdravotní péče a v oblasti přistěhovalectví. Reforma zdravotního pojištění – zdravotní pojištění je v této zemi záležitostí každého jedince, zatím není povinné. Zároveň jsou pojišťovny soukromými firmami, výše pojištění se neodvíjí od výše příjmu, ale je rozdělena dle věku, prodělaných nemocí atd. To znamená, že mnoho lidí z rodin s nízkými příjmy si nemůže dovolit pojištění platit. Ze statistiky National Center for Health Statistics z roku 2012 vyplývá, že 45,5 milionů (tedy 14,7 %) osob bylo nepojištěno v době rozhovoru, pročež 57,7 milionů (18.6 %) nebylo pojištěno alespoň část roku předcházejícímu interview, z toho 34,1 milionů nebylo pojištěno více než rok. Z celkového počtu bylo nepojištěno 4 900 000 (6.6 %) dětí do 18let. Ze statistiky také vyplývá, že počet lidí, kteří si neplatí zdravotní pojištění, mírně klesá a přibližně 10 % neplatičů nepochází z rodin s nízkými příjmy. Reforma zvaná "Obamacare" (Patient Protection and Affordable Care Act), která má začít platit od ledna 2014, by měla pro všechny občany USA zajistit podstatně větší dostupnost zdravotního pojištění. Také například zakazuje firmám, které zajišťují zdravotní pojištění, jakoukoliv diskriminaci – tedy posuzovat výši zdravotní pojistky klienta podle jeho předchozího zdravotního stavu či na základě pohlaví, jak bylo doposud běžné, a proto bylo zdravotní pojištění v podstatě nedostupné pro vážně nemocné a sociálně slabé občany. Imigrační reforma – v USA žije asi 11 milionů nelegálních přistěhovalců. Názory na jejich dopad na ekonomiku se různí, od pozitivního přínosu vzhledem k poměru zjednodušeně vyjádřeno práce/mzda/útrata – nekvalifikovaná práce za co nejnižší mzdu(neakceptovatelnými pro Američany), která je zde utracena, . k negativní dopadům souvisejícím s šedou ekonomikou, vzděláváním, zdravotní péčí,občanskými právy, atd. Dne 27. 6. 2013 došlo v Senátu USA k většinovému schválení "Border Security, Economic Opportunity, and Immigration Modernization Act of 2013". Tato reforma by umožnila zlegalizování pobytu imigrantů, případně získání občanství. Také by se změnil systém vydávání legálních víz v závislosti na ekonomických potřebách státu, zvýšily by se kontroly na hranicích s Mexikem. Tato reforma musí ještě projít schválením v Kongresu. Prezident Obama se v roce 2014 snažil imigrační reformu prosadit pomocí exekutivních nařízení, která obcházejí Kongres, čímž podle kritiků porušil americkou Ústavu a proto celkem 26 amerických států v čele s Texasem podalo na Obamovu administrativu žalobu. === Turismus === Mezi nejvýznamnější centra cestovního ruchu patří velkoměsta (New York, Los Angeles). Množství turistů navštěvuje národní parky (Yellowstonský, Yosemitský, Sequoia, Grand Canyon, Everglades, Redwood, Mamutí jeskyně, Olympic, Great Smoky Mountains, Glacier, Carlsbadské jeskyně, Skalnaté hory). Nejnavštěvovanější přírodní památkou jsou ovšem Niagarské vodopády, jež leží na hranicích s Kanadou. Poblíž amerického města Keyston v Jižní Dakotě se nachází národní památník Mount Rushmore, sousoší čtyř amerických prezidentů vytesané do skály. Každoročně ho navštíví okolo dvou milionů turistů. Mnohé atrakce nabízí proslulý zábavní park Disneyland. Mnoho turistů chce vidět i centrum filmového průmyslu Hollywood. K nejcenějším památkám z předkolumbovské historie patří Národní park Mesa Verde, který byl zapsán i na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Z nepřírodních památek se na seznam dostala i budova Independence Hall ve Filadelfii, kde byla přijata Deklarace nezávislosti Spojených států, a Socha Svobody, která se stala nejen symbolem New Yorku, ale i celých USA. K dalším známým, ba ikonickým, stavbám patří Gateway Arch v St. Louis, Golden Gate Bridge v San Franciscu, Empire State Building a nádraží Grand Central Terminal v New Yorku, Lincolnův památník, Bílý dům a Kapitol ve Washingtonu, Millennium Park v Chicagu. Metropolitní muzeum umění či Carnegie Hall v New Yorku patří k nejnavštěvovanějším kulturním institucím. Řadu turistů láká i město hazardu Las Vegas (zejm. slavná Fontána Bellagio), přímořská letoviska na Floridě (např. Miami Beach) nebo v Kalifornii (např. Santa Monica se slavným molem, v minulosti centrem americké taneční kultury). == Infrastruktura == === Doprava === Automobilismus hraje klíčovou roli nejen v americké osobní dopravě, ale v celé americké kultuře. Spojené státy mají nejvyšší míru vlastnictví automobilů na obyvatele na světě, v roce 2017 bylo v Americe 255 009 283 motorových vozidel – to značí poměr 910 vozidel na 1000 osob. Průměrný dospělý Američan stráví každý den v autě 55 minut. Centrem automobilového průmyslu byl tradičně Detroit a celý tzv. rezavý pás kolem Velkých jezer, alespoň do krize z roku 2008. Tradičními automobilovými značkami byli Ford, Lincoln, Chrysler, Chevrolet, Jeep, Cadillac, Buick nebo Dodge. Některé značky už ovšem zanikly. Mezi motorkami měly velkou tradici značky Indian a Harley-Davidson, která si vytvořila specifickou uživatelskou kulturu. Automobilisté i motocyklisté mohou využívat jednu z největších sítí veřejných silnic na světě, v délce 6,4 miliónu kilometrů, z toho 91 700 kilometrů jsou dálnice, často mnohaproudové. Některé silnice mají přímo ikonický charakter, například slavná U.S. Route 66, která sice již v dálničním systému není (od roku 1985), ale její části fungují pro turisty jako Historic Route 66. Velkou tradici má i americká železnice, ačkoli počet přepravených osob je oproti Evropě nízký (přibližně 31 miliónů osob ročně). V posledních letech se ale zájem zvyšuje – mezi roky 2000 a 2010 vzrostl počet uživatelů vnitrostátní meziměstské osobní železnice o 37%. Na rozdíl od jiných druhů dopravy, na železnici hraje velkou úlohu státní sektor. Největší společností je státní dopravce Amtrak, který vznikl roku 1971, když převzal 26 menších společností. Nejrušnější železniční trasou je plně elektrifikovaný Severovýchodní koridor, spojující Washington a Boston. Zde je přepravováno asi 10 milionu cestujících (tedy třetina výkonů celého Amtraku) a jezdí zde i rychlovlak Acela vyráběný kanadskou společností Bombardier. Civilní letecká přeprava hraje, na rozdíl od evropských zemí, velkou roli i ve vnitrostátní dopravě. Letecké společnosti jsou výhradně soukromé, naopak letiště jsou obvykle vlastněna veřejnými korporacemi, obvykle městy. Tři největší letecké společnosti na světě jsou americké, mezi nimi dominuje American Airlines. Hartsfield-Jackson International Airport u Atlanty je nejvytíženějším letištěm na světě. Los Angeles International Airport čtvrtým a O'Hare International Airport u Chicaga šestým. Americká společnost Boeing je spolu s evropským Airbusem největším výrobcem letadel na světě a také největším americkým exportérem. == Kultura == === Sport === Nejoblíbenější sporty ve Spojených státech jsou (v tomto pořadí): americký fotbal, baseball, basketbal, lední hokej, fotbal, tenis, golf a wrestling. Čtyři hlavní profesionální sportovní ligy ve Spojených státech jsou Major League Baseball (MLB), National Basketball Association (NBA), National Football League (NFL) a National Hockey League (NHL), všechny čtyři patří mezi nejlukrativnější sportovní ligy na světě. Profesionální fotbalová liga Major League Soccer (MLS) zatím nedosahuje úrovně popularity čtyř nejvyšších soutěží nebo jejich mezinárodních protějšků, ačkoliv její průměrná návštěvnost roste. Americký původ má basketbal, volejbal, skateboarding a snowboarding. Lakros vymysleli ve 12. století severoameričtí indiáni. K americkým sportovním legendám patří boxeři Muhammad Ali, Joe Frazier a Mike Tyson, basketbalisté Michael Jordan, Kobe Bryant, LeBron James, Magic Johnson, Shaquille O'Neal, Kareem Abdul-Jabbar, Wilt Chamberlain, Karl . Malone, Tim Duncan a Larry Bird, baseballisté Babe Ruth, Jackie Robinson, Joe DiMaggio, Barry Bonds a Hank Aaron, tenistky Serena Williamsová, Chris Evertová a Billie Jean Kingová, tenisté Andre Agassi, John McEnroe ., Jimmy Connors a Pete Sampras, golfisté Tiger Woods a Jack Nicklaus, cyklista Lance Armstrong, plavci Michael Phelps (23 zlatých olympijských medailí), Mark Spitz (9 zlatých olympijských medailí), Matt Biondi (8 zlatých) a Jenny Thompsonová (8 zlatých), atleti Jesse Owens, Carl Lewis, Florence Griffith-Joynerová, Michael Johnson a Ray Ewry. Jediným americkým mistrem světa v šachu byl Bobby Fischer. K největším hvězdám amerického fotbalu patří Jerry Rice nebo Adam Vinatieri. USA jsou na letních olympijských hrách medailově nejúspěšnější zemí, na zimních jsou druhé za Norskem. K největším "zimním hvězdám" amerického sportu patří sjezdařka Lindsey Vonnová. Nejúspěšnějším americkým hokejistou v NHL byl Mike Modano. Spojené státy osmkrát olympijské hry pořádaly. Čtyřikrát šlo o hry letní (v St. Louis roku 1904, v Los Angeles v letech 1932 a 1984, v Atlantě 1996) a čtyřikrát o hry zimní (v Lake Placid 1932 a 1980, ve Squaw Valley 1960 a v Salt Lake City 2002). V roce 2028 se budou konat letní hry již potřetí v Los Angeles. V roce 1994 pořádaly Spojené státy mistrovství světa ve fotbale. === Literatura === Americkými nositeli Nobelovy ceny za literaturu jsou Ernest Hemingway, John Steinbeck, Thomas Stearns Eliot, William Faulkner, Pearl S. Bucková, Toni Morrisonová, Saul Bellow, Isaac Bashevis Singer, Sinclair Lewis a Eugene O'Neill. Ke klasikům americké literatury patří též Mark Twain, Arthur Miller, Jerome David Salinger, Vladimir Nabokov, Francis Scott Fitzgerald, Ayn Randová, Truman Capote, Henry James, John Updike, Norman Mailer, Philip Roth . , O. Henry, Gore Vidal, Charles Bukowski, Henry Miller či Thomas Pynchon v próze, Walt Whitman, Emily Dickinsonová, Ralph Waldo Emerson, Jack Kerouac, Allen Ginsberg, Ezra Pound, Robert Frost, Sylvia Plathová, Langston Hughes či Henry Wadsworth Longfellow v poezii a Tennessee Williams v dramatu. Velké popularity lze v USA dosáhnout i za pomoci jediné knihy, jako se to stalo Harper Leeové (Jako zabít ptáčka) Margaret Mitchellové (Jih proti severu), Harriet Beecher Stoweové (Chaloupka strýčka Toma) nebo Maye Angelou (I Know Why the Caged Bird Sings). Spojené státy byly vždy především velmocí v oblasti žánrové literatury. Králem žánrů byl již Edgar Allan Poe. Dobrodružný román přivedl k dokonalosti Jack London, Herman Melville do něj vnesl slavnou postavu a symbol touhy Mobydicka, Edgar Rice Burroughs Tarzana, James Fenimore Cooper svého Posledního mohykána. Isaac Asimov, Ray Bradbury, Robert A. Heinlein a Philip K. Dick patří ke klasikům sci-fi. Na jejím pomezí se vždy rafinovaně pohyboval i Kurt Vonnegut. Stephen King se stal králem literárního hororu a thrilleru, když tak navázal na svého velkého předchůdce Howarda Phillipse Lovecrafta. Známým autorem thrillerů je také John Grisham. Mario Puzo se proslavil svým mafiánským eposem Kmotr. Drsnou detektivní školu zakládal Dashiell Hammett. Revoluci v žánru fantasy svou Hrou o trůny způsobil George R. R. Martin. Skulinu na trhu objevila i Stephenie Meyerová se svou ságou Stmívání, stejně jako Ursula K. Le Guinová. K průkopníkům americké fantasy patřil již "temný romantik" Nathaniel Hawthorne. Špiónské romány proslavily Toma Clancyho. Kouzlo konspiračních teorií zužitkoval beze zbytku Dan Brown. V humoristickém žánru se prosadil Washington Irving. Biografie proslavily Carla Sandburga. Řadu klasických komiksových postav vytvořil Stan Lee. V dějinách amerického divadla sehrály velkou roli "lehčí" žánry jako burleska, vaudeville či minstrel show, které se staly předpokladem rozvoje muzikálu, v němž se Američané stali velmocí. Proslulou se stala zejména čtyřicítka scén na newyorské ulici Broadway, kde měly premiéru jedny z nejslavnějších muzikálů 20. století, zejména z pera Brita Andrew Lloyd Webbera (Fantom opery, Cats, Evita, Jesus Christ Superstar), ale i řady dalších autorů (West Side Story, Oklahoma!, Chicago, My Fair Lady). Od roku 1947 je udílena prestižní divadelní cena Tony. === Výtvarné umění === Americké výtvarné umění bylo dlouho ve stínu evropského, ale v 19. století se emancipovalo a stalo se svébytným. Mary Cassattová byla nejvýznamnější reprezentantkou impresionismu v severní Americe. Blízko k němu měl i James Abbott McNeill Whistler. Na realistickou malbu vsadil Edward Hopper, regionalismus zakládal Grant Wood. Průkopnicí moderního umění v USA byla Georgia O'Keeffe. Modernismus došel ke svému vrcholu v díle Jacksona Pollocka, jenž je jedním z hlavních světových představitelů abstraktního expresionismu. V USA v 60. letech 20. století vznikl i zcela osobitý výtvarný směr zvaný pop-art. Jeho hlavním představitelem byl Andy Warhol (narozen na Slovensku), k dalším reprezentantům patřil Roy Lichtenstein. Jean-Michel Basquiat založil pouliční graffiti. Uměleckou fotografii formoval zvláště Man Ray. Silná je americká architektura. Frank Lloyd Wright zavedl koncept "organické architektury". Podobným průkopníkem byl Buckminster Fuller, tvůrce geodetických kopulí. Louis Sullivan je označován za "otce mrakodrapů", které jsou pro americkou kulturu přímo ikonické. Typickými bílými domy proslul modernista Richard Meier. Mezi modernismem a postmodernismem stál Philip Johnson. Klasikem postmodernismu je Robert Venturi. V Číně narozený I. M. Pei se proslavil svými moderními zásahy do galerie Louvre v Paříži. === Hudba === K nejslavnějším americkým skladatelům vážné hudby patří George Gershwin, Leonard Bernstein, Aaron Copland a Philip Glass. V čele avantgardních pokusů stál John Cage. Legendou filmové hudby je John Williams, ve stejném žánru prosluli též James Horner, Henry Mancini či Quincy Jones. Králem muzikálů byl Cole Porter. Scott Joplin založil hudební styl ragtime. Jazzovými legendami jsou Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Miles Davis, Glenn Miller, Nat King Cole, Charlie Parker, John Coltrane. Nejslavnější sóloví umělci populární a rockové hudby pocházejí často právě z USA. Klasiky 40.–70. let, otci zakladateli žánru, jsou Elvis Presley, Bob Dylan, Johnny Cash, Jimi Hendrix, Frank Sinatra, Pete Seeger, B.B. King, Ray Charles, Bruce . Springsteen, James Brown, Janis Joplin, Tina Turner, Aretha Franklin, Frank Zappa, Stevie Wonder, Bing Crosby, Chuck Berry, Eartha Kittová, Liza Minnelli, Duke Ellington, Joan Baezová, Buddy Holly, Lou Reed, Billie Holiday, Diana Rossová, Donna Summer, Nina Simone, Gene Kelly, Etta James, Alice Cooper či Iggy Pop. Další silná vlna přišla v 80. letech: Michael Jackson, Madonna, Whitney Houston, Cher, Prince, Mariah Carey, Janet Jackson. V 90. letech nastal mohutný nástup rapu a hip-hopu, nejslavnějšími rappery se stali Eminem, Tupac Shakur, 50 Cent, Kanye West, Akon, Jay Z, Snoop Dogg, Dr. Dre, Lil Wayne. Králem latino-popu je Ricky Martin, americké country pak Dolly Parton. V posledních letech kralují hitparádám Lady Gaga, Beyoncé, Katy Perry, Miley Cyrus, Britney Spears, Justin Timberlake, Bruno Mars, Anastacia, Taylor Swift, Christina Aguilera, Pink, Gwen Stefani, Usher, Lana Del Rey, Norah Jones. Ze Spojených států pochází mnoho z nejslavnějších rockových skupin. Povětšinou z Kalifornie: The Doors (Jim Morrison), Metallica (James Hetfield), Linkin Park (Chester Bennington), Red Hot Chili Peppers (Anthony Kiedis), Eagles, The . Beach Boys, Thirty Seconds to Mars (Jared Leto), Green Day (Billie Joe Armstrong), Guns N' Roses (Axl Rose), Megadeth (Dave Mustaine), Korn, Blink-182, Slayer, The Black Eyed Peas. Největším narušením kalifornské kulturní hegemonie byla vlna grunge z 90. let, která se zdvihla v Seattlu: Nirvana (Kurt Cobain, Dave Grohl), Alice in Chains, Pearl Jam či Soundgarden. Silná hudební scéna je ale také na východním pobřeží: Bon Jovi (Jon Bon Jovi), Kiss, Aerosmith (Steven Tyler), R.E.M., Ramones, My Chemical Romance, The Velvet Underground, Simon & Garfunkel (Paul Simon, Art Garfunkel), Pixies, Backstreet Boys. Z amerického vnitrozemí je cesta ke světové slávě o dost těžší, nicméně našly se i takové případy: skupina Evanescence vznikla v Arkansasu, metaloví Nine Inch Nails v Ohiu, Slipknot v Iowě či Pantera v Texasu. Nejslavnější americkou tanečnicí byla Isadora Duncanová. === Kinematografie === Americký filmový průmysl je nejrozvinutější na světě, jeho synonymem je Hollywood, komplex filmových koncernů v Kalifornii – byť existují studia i jinde. Zcela zvláštní pozici v americké i globální kultuře si vydobyl Walt Disney, který způsobil revoluci v dětském a kresleném filmu a vytvořil i vlastní obchodní impérium. Režiséry nejslavnějších hollywoodských blockbusterů byli Steven Spielberg (E.T., Čelisti) a George Lucas (Hvězdné války). Ron Howard proslul blockbustery podle knih Dana Browna, ale i ceněným životopisným snímkem Čistá duše. Westerny proslul John Ford. Specialistou na sci-fi byl Robert Zemeckis, na svém kontě má ale i ceněnou "kroniku Ameriky 2. poloviny 20. století", snímek Forrest Gump. Komedie byli doménou George Cukora (Adamovo žebro) nebo Billyho Wildera (Někdo to rád horké), komediální klasiky mají na svém kontě i Woody Allen (Annie Hallová), Sydney Pollack (Tootsie) či William Wyler (Prázdniny v Římě). Velké mafiánské podívané proslavili Martina Scorseseho (Gangy New Yorku) a Francise Forda Coppolu (Kmotr). Akční film se pokusil na umění povýšit Quentin Tarantino (Pulp Fiction). Surrealistické inspirace ani v komerční produkci nezapřel originální Tim Burton (Batman, Karlík a továrna na čokoládu). Symbolem uměleckého filmu jsou naopak tvůrci jako Orson Welles (Občan Kane), Stanley Kubrick (Mechanický pomeranč) nebo David Lynch (Modrý samet). Umělecké ambice měl i Elia Kazan (Na východ od ráje) či Sidney Lumet (Dvanáct rozhněvaných mužů). Politický aktivismus je hlavním motivem Olivera Stonea ( Četa, JFK) nebo dokumentaristy Michaela Moorea. Silný politický akcent nesly již snímky průkopníka amerického filmu D. W. Griffitha (Zrození národa). Hollywood produkuje i nesčetně hereckých filmových hvězd, které se stávají globálními celebritami. V éře klasického hollywoodu (20.-50. léta 20. století) to byly mezi ženami Mary Pickfordová, Lillian Gishová, Němka Marlene Dietrichová, Joan Crawfordová, Grace Kellyová, Judy Garlandová, Marilyn Monroe, Elizabeth Taylorová, Katharine Hepburnová, Rita Hayworthová, Lauren Bacallová, belgicko-britská herečka Audrey Hepburnová či dětská hvězda Shirley Temple. Z mužů pak Buster Keaton, Angličan Charlie Chaplin, Harold Lloyd, John Wayne, Henry Fonda, Gregory Peck, Fred Astaire, Cary Grant, Humphrey Bogart, James Dean, Marlon Brando, Clark Gable, Bratři Marxové, Gary Cooper, Spencer Tracy, James Stewart nebo Charlton Heston. Později to byly hvězdy jako Julia Robertsová, Sandra Bullocková, Meryl Streepová, Barbra Streisandová, Sigourney Weaver, Gwyneth Paltrowová, Julianne Moore, Whoopi Goldbergová, Cameron Diazová, Jennifer Anistonová, Jodie Fosterová, Angelina Jolie ., Jennifer Lopezová, Robin Williams, Brad Pitt, Leonardo DiCaprio, Arnold Schwarzenegger, Bruce Lee, Johnny Depp, Robert Redford, Robert De Niro, Jim Carrey, Tom Cruise, Sylvester Stallone . , Bruce Willis, Kevin Costner, Tom Hanks, Jack Nicholson, Clint Eastwood, Morgan Freeman, Will Smith, George Clooney, Eddie Murphy, Mel Gibson, Nicolas Cage, Harrison Ford, Paul Newman, John Travolta, Michael Douglas, Patrick Swayze, Richard Gere a mnozí jiní. Americká Akademie filmového umění a věd každoročně uděluje cenu, které se všeobecně říká Oscar (oficiálně Cena Akademie – Academy Award). Velkou prestiž má také Zlatý glóbus (Golden Globe Award) udělovaný každý rok Asociací zahraničních novinářů v Hollywoodu. Jako iluzionista celosvětově proslul David Copperfield. === Media === Mezi nejvýznamnější americká média patří tzv. velká trojka televizních společností – NBC, ABC a CBS, kterou doplňuje televizní síť Fox. Významné jsou také zpravodajská kabelová televizní společnost CNN a na ekonomické zpravodajství zaměřená televizní stanice Bloomberg. K nejvýznamnějším novinám – i v celosvětovém měřítku – patří deník The New York Times mediálního konglomerátu Time Warner a také The Wall Street Journal, rovněž vydávaný v New Yorku. Dále lze jmenovat mj. The Washington Post, Chicago Tribune a Los Angeles Times. Značný význam je přisuzován také internetovým novinám The Huffington Post. Mezi periodickými časopisy vynikají týdeníky Time a Newsweek. Pro Evropu, Latinskou Ameriku, Afriku a Blízký východ vychází Time Europe. Time Asia má sídlo v Hongkongu. Časopis Newsweek vychází od roku 2012 pouze na internetu. Existuje celá řada vědeckých a populárně-vědeckých časopisů, například National Geographic Magazine. === Kuchyně === Na Den díkůvzdání většina Američanů jí tradiční jídla z dob osidlování, k nimž patří zejména pečený krocan, ale také sladké brambory či javorový sirup. Velkou roli v americké kultuře také hraje jablečný koláč (zvaný často americký koláč – american pie) či hovězí steak. Ve 20. století si Američané oblíbili hamburgery a hot dogy. Ve druhé polovině 20. století se nedílnou součástí americké kultury staly fast food restaurace jako McDonald's, KFC či Burger King. Obliba rychlého občerstvení je však i předmětem veřejné kritiky. Podílela se na tom, že během osmdesátých a devadesátých let 20. století se příjem kalorií Američanů zvýšil o 24% a bývá spojována s epidemií obezity. Významnou je v USA spotřeba kávy, kavárenský řetězec Starbucks je největší na světě. Ještě slavnější se stala kofeinová limonáda Coca-Cola. Ze sladkostí jsou oblíbené lívance polévané sirupem, donut (americká verze koblihy s dírou uprostřed), sušenky cookies, dortíky muffiny, moučník brownie či tvarohový dort cheesecake. Velký vliv na americkou gastronomii měly pochopitelně i vlny přistěhovalců, Italové sebou přivezli oblibu pizzy, přistěhovalci z jihu pak jídel jako burrito či tacos a velkou oblibu si získalo i jídlo čínské či thajské. K nejznámějším regionálním variantám americké kuchyně patří jižanský Tex-Mex, kde nejtypičtějším pokrmem je chili con carne. Klasickými surovinami jsou fazole, čedar, hovězí a kukuřičná mouka na tortilly.Specifickou, byť mladou, tradicí amerického stravování je tzv. brunch, dopolední jídlo mezi časem snídaně a oběda. Na brunch chodí Američané zejména o víkendech. Ve většině restaurací není považováno za slušné sednout si rovnou ke stolu, na uvedení ke stolu je nutno počkat. Typické pro americké restaurace rovněž je, že obsluha je placena výhradně ze spropitného, proto je považováno za obzvláště neslušné dýško nedat. Očekávanou jeho výší je 15-20 procent ceny jídla. == Věda == Jakýmsi praotcem americké vědy byl všestranný učenec Benjamin Franklin. Americká věda byla dlouho ve stínu evropské, od konce 19. století se však začala prudce rozvíjet. Symbolem této éry byli vynálezci jako Samuel F. B. Morse (elektrický telegraf) a Thomas Alva Edison (fonograf), nebo Bratři Wrightové, tvůrci prvního letadla těžšího než vzduch. Obrovskou posilou se stala vlna vědeckých emigrantů ve 30. letech 20. století, kteří z Evropy prchali před nacismem. Patřili k nim i lidé jako Albert Einstein, Albert Abraham Michelson, Enrico Fermi nebo John von Neumann, kteří americkou vědu rychle vytáhli na špičkovou úroveň, podporováni ekonomickou silou Ameriky. Symbolem této nové síly se stal Projekt Manhattan (řízený Robertem Oppenheimerem), který dal Spojeným státům jako první zemi na světě atomovou bombu, Program Apollo, který Američany roku 1969 přivedl jako první na Měsíc (v osobě Neila Armstronga), či masivní rozvoj elektroniky, počítačů a digitálních technologií, jehož symbolem se stalo Silicon Valley, proslulé kalifornské centrum inovací, či Arpanet, předchůdce internetu, který byl původně vyvinut pro americkou armádu. Většina pilířů internetu – vyhledávač Google, největší sociální síť Facebook, nebo internetová encyklopedie Wikipedie – vznikla ve Spojených státech. Pýchou americké vědy je rovněž síť univerzit, z nichž některé patří k nejprestižnějším na světě. Například podle žebříčků kvality univerzit QS World University Ranking 2019 je mezi prvními dvaceti nejlepšími univerzitami světa jedenáct amerických: Massachusettský technologický institut, Stanfordova univerzita, Harvardova univerzita, Kalifornský technologický institut, Chicagská univerzita, Princetonská univerzita, Cornellova univerzita, Yaleova univerzita, Kolumbijská univerzita, Pensylvánská univerzita a Michiganská univerzita. Harvard drží rekord v počtu laureátů Nobelových cen, s velkým náskokem před britskou Cambridge. Prvním rodilým Američanem, který získal Nobelovu cenu za vědu byl chemik Theodore William Richards (1914). Linus Pauling obdržel Nobelovu cenu za chemii i Nobelovu cenu míru. John Bardeen je jediným vědcem, který získal Nobelovu cenu ve svém oboru dvakrát. Jedna z nich byla za půlomový objev transistoru. Jeden z klíčových objevů fyziky 20. století, že elektromagnetické záření má jak vlnovou, tak částicovou povahu, má na svém kontě Arthur Holly Compton. K ikonám americké vědy patří též vynálezce cyklotronu Ernest Lawrence, objevitel vakcíny proti dětské obrně Jonas Salk, známý popularizátor vědy Richard Feynman, spoluobjevitel DNA James Dewey Watson, vynálezce počítačové myši Douglas Engelbart či astronomové Edwin Hubble a Carl Sagan. Matematik Norbert Wiener založil kybernetiku. K nejslavnějším americkým informatikům patří Donald Knuth, tvůrci programovacího jazyka C Ken Thompson a Dennis Ritchie, nebo "otec internetu" Vint Cerf, který vytvořil komunikační protokol TCP/IP, na kterém je celosvětová síť vystavěna. Pilíře americké filozofie a sociálních věd stavěli Henry David Thoreau či William James, Charles Sanders Peirce a John Dewey, nejvýznamnější představitelé amerického pragmatismu, prvního ryze amerického filozofického směru, který hluboce ovlivnil celou americkou společnost. Velmi vlivnými autory 20. století se staly psychologové Erich Fromm, Abraham Maslow, Carl Rogers, John Watson, Edward Thorndike či nejcitovanější psycholog 20. století Burrhus Frederic Skinner, sociologové Erving Goffman a Talcott Parsons, filozof vědy Thomas Kuhn, . genderová teoretička Judith Butlerová, političtí filozofové John Rawls, Samuel Huntington (autor slavného Střetu civilizací) a Francis Fukuyama (autor neméně slavného eseje Konec dějin a poslední člověk), filozof jazyka Hilary Putnam, zakladatel sexuologie Alfred Kinsey, antropologové Margaret Meadová a Clifford Geertz či lingvista Noam Chomsky. Zcela mimořádné postavení mají Američané v ekonomii. Od začátku udílení Nobelových cen za ekonomii v roce 1969 do roku 2018 bylo jen třináct ročníků, kdy cenu nepřebíral některý z Američanů. Největší vliv na společnost měli z mnoha laureátů otec neoliberalismu Milton Friedman, klíčoví představitelé neokeynesyánského směru Joseph Stiglitz a Paul Krugman, představitel teorie her John Forbes Nash, jehož proslavil film Čistá duše, a který nesl při bádání břímě paranoidní psychózy, nebo Paul Samuelson, z jehož učebnice se již mnoho let učí tisíce studentů ekonomie po celém světě. O obohacení ekonomie analýzou netržního chování usiloval Gary Stanley Becker. S psychologií se snažil ekonomii propojit Herbert A. Simon. Také jediná žena, která Nobelovu cenu za ekonomii získala, je Američanka: Elinor Ostromová. == Státní svátky v roce 2019 == == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Americký sen Slib věrnosti Seznam amerických prezidentů Seznam pečetí států Spojených států amerických Seznam vlajek států Spojených států amerických === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Spojené státy americké ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Spojené státy americké ve Wikislovníku Téma Spojené státy americké ve Wikicitátech Kategorie Spojené státy americké ve Wikizprávách (anglicky) Cestovní příručka na Wikivoyage (česky) Infoamerika.cz (česky) (anglicky) Velvyslanectví USA v České republice (česky) (anglicky) Americké centrum v Praze (česky) (anglicky) Ministerstvo zahraničních věcí České republiky – USA (anglicky) Sborník z Bílého domu k volnému použití pod licencí Creative Commons (česky) / Podnikání a firmy v USA (anglicky) CDC.gov – data k zdravotnímu pojištění v roce 2012 (anglicky) HHS.gov – průběh a fakta k reformě zdravotního pojištění dle let/CDC data k zdravotnímu pojištění v roce 2012 ] http://www.nytimes.com/2013/02/17/magazine/do-illegal-immigrants-actually-hurt-the-us-economy.html?pagewanted=all& United States of America - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) United States of America (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) USA - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-06-20 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. CIA. The World Factbook - United States [online]. Rev. 2011-07-26 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR ve Washingtonu. Souhrnná teritoriální informace: Spojené státy americké [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) BEEMAN, Richard R, a kol. United States [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) | LOCATION | LOCATION |
004587 | ... Tento neuvěřitelný fakt mě náležitě udivil, nemarnil jsem čas a tuto šťastnou událost jsem co nejvíc rozhlásil. Například Vám, jenž jste si dosud zřejmě také nepovšiml, že si dopisujete s německým stylistou. Nyní Vám radím, jako příteli, nikoli z vlastního zájmu – tyto listy uchovejte, svažte je, dobře je střežte. Člověk nikdy neví." To naznačuje, navzdory ironii, že se možná chtěl stát spisovatelem. Freud vydal čtyři zásadní chorobopisy svých pacientů. Ve všech užíval pro své pacienty přezdívky – Dora, Malý Hans, Krysí muž a Vlčí muž. Dora byla krásnou osmnáctiletou dívkou. Jmenovala se ve skutečnosti Ida Bauerová. Její analýza byla neúspěšná, sama ji přerušila. Přesto Freud zvolil k sepsání ukázkového chorobopisu (nazval ho Zlomek analysy případu hysterie) právě ji, protože potřeboval ilustrovat nové objevy. Roli sexuality v neuróze (ve hře byla masturbace... | Jak se skutečně jmenovala pacientka Dora, kterou léčil Sigmund Freud? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sigmund_Freud | [
"Ida Bauerová"
] | 586 | 627 | Jmenovala se ve skutečnosti Ida Bauerová. | [
{
"start": 614,
"end": 626,
"text": "Ida Bauerová"
}
] | Sigmund Freud (6. května 1856, Příbor – 23. září 1939, Londýn), rodným jménem Sigismund Šlomo Freud, byl lékař-neurolog, psycholog a zakladatel psychoanalýzy. Narodil se v moravském Příboře v německy mluvící židovské rodině pocházející z Haliče. Během jeho dětství se rodina přestěhovala do Vídně, kde prožil takřka celý život. Zemřel v emigraci v Londýně, kam se krátce před smrtí uchýlil před nastupujícím nacismem. Vytvořil psychoterapeutickou metodu založenou na volných asociacích pacienta, vytvoření přenosového vztahu s ním a na interpretaci jeho promluv, snů, přenosových emocí a odporu během terapie. Okolo této terapeutické techniky rozvinul rozsáhlý teoretický systém popisující člověka z hlediska psychologického, filozofického i antropologického. Systém má několik větví, z nichž nejvýznamnější je pudová teorie (libido, vývojová stadia libida, narcismus, pud smrti), tzv. první topika (přání, výklad snů, oidipovský komplex, nevědomí, předvědomí, vědomí) a tzv. druhá topika (ego, superego a id). Velkou pozornost věnoval též kultuře a náboženství. Byl 3. nejcitovanějším psychologem 20. století. Jeho předci žili od 15. století v Kolíně nad Rýnem, odkud utekli před pogromem východním směrem. V 19. století se z Litvy stěhovali do Haliče a poté zakotvili v Rakousko-Uhersku. Jeho původní židovské jméno znělo Šlomo Simcha. Freud je německým překladem hebrejského Simcha, což značí "radost". Jméno Šlomo (či Solomon) obdržel po dědovi, který zemřel nedlouho před jeho narozením. Šlomo Simcha pak znamená "moudrý muž, který se těší z učení". Podle jiné teorie nese jméno po burgundském králi svatém Zikmundovi, českém národním patronu (nezaměňovat s českým králem Zikmundem Lucemburským). Motivací volby tohoto jména měla být snaha po konformitě s českým (a zároveň katolickým) okolím. Byl nejstarším z osmi dětí z třetího manželství židovského obchodníka s látkami Ja'akova Freuda s Amálii Nathanovou. Narodil se do společenství asimilovaných židů v Příboře na Moravě, kde rodina žila do Sigmundových tří let. Odstěhovat se musela kvůli hospodářské krizi, která vedla k bankrotu otcova obchodu. Roku 1859 – po krátkém pobytu v Lipsku – se rodina usadila ve Vídni. Freud jako malý nechodil do školy, základní vzdělání získal doma. V deseti letech (o rok dříve než bylo obvyklé) nastoupil na Leopoldstädter Kommunal-Realgymnasium, později známé jako Sperlovo gymnázium. Patřil zde k nejlepším žákům, stal se primusem a absolvoval s vyznamenáním. Původně chtěl studovat práva, avšak po přečtení spisu O přírodě, který je připisován Goethemu, se náhle rozhodl pro studium medicíny. Začal ji studovat roku 1873 na Vídeňské univerzitě a závěrečné zkoušky složil za osm let, tedy s jistým zpožděním – mimo jiné i kvůli dvěma studijním pobytům v experimentální zoologické stanici v Terstu (kde se zrodila jeho láska k Itálii). Roku 1873 ho také silně vzrušila zpráva, že Heinrich Schliemann objevil starořecké město Trója, které vykopal zpod nánosů času jen díky důvěře v Homérův básnický popis. Archeologie ho od té doby fascinovala a metafora vykopávky silně ovlivnila jeho pozdější pojetí nevědomí a způsob, jak se k jeho obsahům dobíral. Promoval roku 1881 jako doktor veškerého lékařství. Univerzitní prostředí ve Vídni ho ovlivnilo v několika směrech. Setkal se zde se silným antisemitismem, což dle jeho vlastních slov posílilo jeho opozičnictví. Také ho to odradilo od sympatií k německému nacionálnímu hnutí, cítil se poté vždy buď Rakušanem nebo Židem (v národním, nikoli náboženském smyslu). Zaujaly ho přednášky z psychiatrie Theodora Meynerta (tehdy ještě nepochyboval o jeho plně neurologickém přístupu k psýše), ale obdobně jako T.G. Masaryka i přednášky filozofa Franze Brentana. Občas jeho zájem odbíhal od témat lékařských ke kulturním, přeložil například čtyři eseje Johna Stuarta Milla (mimo jiné o ženské emancipaci). Pohlcen byl též četbou knihy brněnského rodáka Theodora Gomperze Myšlení Řeků a studie Dějiny řecké civilizace Jacoba Burckhardta, díky čemuž později řadu svých objevů spojil s řeckou mytologií (Oidipus, Élektra, Erós, Thanatos). Velmi ho zaujalo dílo Charlese Darwina a intenzivně ho studoval. Přestože se později vzdálil biologii, Darwina si vždy vážil a podle Élisabeth Roudinescové byl darwinismus vždy základním skrytým modelem celého Freudova díla. Frank Sulloway se vyjádřil analogicky, Freud podle něj vytvořil "kryptobiologický" systém, ač je považován za zakladatele čistě psychologického pohledu na psýchu. Ještě za studií, roku 1876, se začal věnovat výzkumu. Nastoupil do laboratoře Ernsta Wilhelma Rittera von Brückeho a začal i publikovat ve vědeckém tisku – jeho první příspěvek je věnován pohlavním žlázám úhořů, úspěch měla i práce o centrální nervové soustavě mihule říční. Při svých neurologických bádáních nebyl daleko od definování neuronu (definován byl ovšem až Waldeyerem roku 1891). Přesto nebyl Freud ochoten se pro vědu zcela obětovat, a to proto, že do jeho osudu zasáhla láska – roku 1882 poznal Martu Bernaysovou, do níž se zamiloval. Její rodina mu dala jasně najevo, že si ji nebude moci vzít, dokud nebude hmotně zabezpečen. Podmínky ve výzkumu však byly nuzné a Brücke Freudovi přiznal, že na lépe placenou pozici by musel čekat příliš dlouho. Opustil proto vědeckou kariéru a stal se Meynertovým asistentem (sekundararzt) ve Vídeňské všeobecné nemocnici. I v nemocnici ještě nějaký čas inklinoval k výzkumu. Zdokonalil například metodu barvení neurologických řezů a publikoval o tom článek, který mu zajistil reputaci. Napsal rovněž monografii o rostlině kokainovník pravý, experimenty s kokainem však jeho pozici v lékařských a vědeckých kruzích zhoršily – především poté, co se pokoušel kokainem ulevit svému příteli Ernstu von Fleischlovi, morfinistovi. Fleischl se stal závislým jak na morfiu tak na kokainu (kterýžto možný účinek Freud neznal, látka byla dosud neprozkoumána), což vedlo ke kritice Freuda jeho kolegy. Roku 1885 se stal soukromým docentem, ale jeho ekonomická situace se stále příliš nelepšila. Podnikl tudíž dva kroky, které se pro jeho budoucí vývoj staly zásadními: přijal místo na soukromé klinice v Oberdöblingu, kde se poprvé doslechl o hypnóze, a poté odjel na roční stipendijní pobyt do Paříže k profesoru Jean-Martinu Charcotovi. Charcot používal hypnózu při svých přednáškách, demonstroval její účinky na dobrovolnících. Freud byl fascinován. Do centra jeho pozornosti se dostávala i hysterie, jíž se Charcot také zabýval. Během přednášek u Charcota byl Freud upozorněn, že hypnózu užívá i Hyppolyte Bernheim v Nancy. Freud navštívil i jeho přednášky, byť mezi Charcotem a Bernheimem panovala ohromná rivalita. Freud si nicméně oba získal tím, že přeložil jejich díla do němčiny: Charcotovy přednášky Leçons sur les maladies du systè nerveux a Bernheimovu práci De la suggestion et de ses applications thérapeutiques. U Charcota pochopil především to, že může existovat myšlení, které je odděleno od vědomí. Byl to základ pro pozdější koncept nevědomí. Roku 1886 se vrátil do Vídně. Oženil se s Martou Bernaysovou a otevřel si soukromou praxi. Zabýval se léčením neuróz a hysterie. Nejprve užíval elektroléčbu Wilhelma Heinricha Erba, ale brzy poznal, že účinky jsou nulové. Jiné způsoby, jak pomoci hysterickým pacientům, nebyly tehdy známy. Pokoušel se tedy nějak aplikovat hypnózu, jíž se naučil ve Francii. A právě touto cestou se propracoval k vlastní metodě a vlastní teorii lidské osobnosti – psychoanalýze. Klíčovou roli při objevu psychoanalýzy sehrál případ "Anny O.", jak je nazývána ve Freudových spisech. Dnes je známo, že se tato pacientka jmenovala Bertha Pappenheimová, a že se později stala slavnou feministkou. Poprvé se o tomto případu Freud dozvěděl v roce 1882 od svého přítele Josefa Breuera. I později se o Bertě dozvídal, jelikož byla několikanásobně spřízněna s jeho ženou. Případ začal v roce 1880, kdy byl k jednadvacetileté dívce poprvé povolán Breuer. Diagnostikoval těžkou hysterii a začal ženu léčit. Trpěla fyzickými poruchami (ztráta zraku, ochrnutí, ztráta řeči), které měly původ v psychickém vypětí, jež pramenilo z toho, že se po nocích starala o nemocného otce. Breuer léčil klidem na lůžku, ale symptomy se vrátily i po otcově smrti, což naznačovalo, že stres nebyl jedinou příčinou problémů. Breuer vyzkoušel hypnózu, ale na rozdíl od Bernheima v Nancy se nesnažil pacientku sugestivně ovlivnit, naopak nechal promlouvat ji samotnou, dotazoval se jí na původ jejích symptomů. A pacientce se po probuzení z hypnózy skutečně ulevovalo. Sama Bertha tomu říkala "léčba mluvením" (talking cure) či "vymetání komína" (chimney sweeping). Ovšem léčba měla i účinek, který Breuer nepředpokládal: Bertha se do něj zjevně zamilovala, fixovala se na něj, což se nelíbilo jeho ženě. A tak Breuer v roce 1882 léčbu náhle přerušil. Berta si vzápětí vsugerovala porodní bolesti a ještě ten večer se zmítala v křečích, křičíc: "Teď se narodí dítě doktora Breuera". Ten byl přivolán, uvedl ji naposled do hypnózy a odeslal do sanatoria, načež sám odjel se ženou na jakési druhé líbánky. Bertha byla ve vztahu k Breuerovi v tzv. přenosu, který se později stal základem psychoanalytické léčby, jeho to však vyděsilo. Freud o tom roku 1932 napsal v dopise Stefanu Zweigovi: "V tomto okamžiku držel v ruce klíč. (...) On ho však zahodil. Při všech velkých duševních darech v sobě neměl nic faustovského". Freud, který v praxi rychle zjišťoval, že elektroléčba je k ničemu, se chopil naděje, která z Breuerova případu vyplývala – pacientce se ulevilo, když mohla bez zábran, v hypnóze, mluvit o tom, co ji trápí. Sám se také pokoušel uvádět pacienty do hypnózy, ale neměl k tomu příliš vlohy. Vymyslel proto novou techniku – když si pacient nemohl na něco vzpomenout, Freud mu vsugeroval, že si to vybaví poté, co mu sáhne na čelo. Tato metoda měla překvapivý úspěch. Freud dospěl ke klíčovému objevu první fáze své tvorby: "Hysterici trpí vzpomínkami". Nechtěl si však uzurpovat nárok na objev, který dle něj náležel Breuerovi, a tak Freud Breuera po deseti letech (1895) od případu Anny O. přesvědčil k sepsání jejího chorobopisu. Sám přidal další čtyři chorobopisy, které nashromáždil, a pak společně publikovali Studie o hysterii (nikoliv bez vzájemných neshod). Terapii, kterou takto společně vytvořili, nazvali katartická metoda. Z ní se vyvinula, již bez Breuerovy účasti, psychoanalýza. K tomu ovšem Freud musel ještě rozvinout metodu volné asociace – dialog mezi lékařem a pacientem postupně povýšil na pacientův monolog, čímž také vyloučil nebezpečí ovlivnění vzpomínek lékařem. Ve Studiích o hysterii přiznává, že ho k tomu inspirovala jeho pacientka, již tam nazývá Ema ("Tu řekla hodně rozmrzele, že se jí nemám stále vyptávat, odkud pochází to a ono, ale nechat jí vypravovat, co mi má říci."). A aby ještě méně rozptyloval, vytvořil i dokonalé prostředí k léčbě, které je dnes známé především jako Freudova pohovka. Nová metoda Freuda utvrdila v několika věcech: že existuje i nevědomá část mysli, že klíčovou zprávou o ní v terapii je noční sen a že zásadní roli v neurotické poruše hraje sexualita. Právě poslední objev znamenal definitivní rozchod s Breuerem. Role sexuality však Freuda dlouho mátla, domníval se nejprve, že neurotici byli v dětství sexuálně svedeni dospělými (neboť o tom takřka bez výjimky svědčili jeho pacienti). Nakonec však tzv. teorii traumatu zavrhl, dospěl k přesvědčení, že scény svedení v dětství byly dětskými sexuálními fantaziemi a že neurotik je neurotikem právě proto, že se k fantazii vztahuje jako k realitě. Dodnes však existují autoři (především Jeffrey Masson), kteří se domnívají, že původní stanovisko bylo správné a Freud jen podlehl snaze ochránit pověst měšťanské společnosti. Freud však psychoanalýzu neobjevil jen studiem neurotiků a uplatněním své nové terapeutické metody. Klíčovou byla jeho analýza sama sebe, tzv. autoanalýza. Již roku 1895 začal analyzovat své sny, ten první rozebral v hotelu Bellevue nedaleko Vídně. Byl to sen o tzv. "Irmině injekci", kterým také později otevřel knihu Výklad snů. Autoanalýza však vyvrcholila kolem roku 1897. Měla dvě hlavní témata: vztah s Freudovým otcem (který v té době zemřel, načež u sebe Freud začal pozorovat neurotické rysy), a vztah s přítelem Wilhelmem Fliessem z Berlína, o němž Freud pochopil, že byl latentně homosexuální, a že v něm sám Freud prožil to, co jeho pacienti prožívají k němu – "hysterickou lásku", tedy stav tzv. "přenosu". Takto Freud objevil oidipovský komplex. Poprvé se o něm zmínil v historickém dopise Fliessovi z 15. října 1897 (pár dní před ročním výročím smrti svého otce), kde napsal: Freud své nové poznatky zformuloval v letech 1900 až 1905 v několika zakladatelských spisech: Ve Výkladu snů definoval nevědomí a oidipovský komplex, ve Třech pojednáních o sexuální teorii definoval libido a jeho vývoj (orální a anální stadium) a také dětskou sexualitu. Roli sexuality v neuróze popsal především v tzv. případu Dory. (Zlomek analysy případu hysterie) Základní model z Výkladu snů pak rozvinul ve dvou populárních pracích Psychopatologie všedního života (tzv. "freudovské přeřeknutí") a Vtip a jeho vztah k nevědomí, kde využil svou rozsáhlou sbírku anekdot, zejména židovských. Zpočátku budily jeho objevy pouze odpor a Freud žil v izolaci. Roku 1902 však byl jmenován mimořádným profesorem (außerordentlicher Professor) a pozvolna začal získávat první příznivce mezi vídeňskými lékaři, s nimiž ustavil tradici pravidelných středečních setkání v jeho bytě na Berggasse 19. Na historicky první schůzku roku 1902 se dostavili Rudolf Reitler, Max Kahane, Wilhelm Stekel a Alfred Adler. Dalšími účastníky se v průběhu roku stali muzikolog Max Graf a vydavatel Hugo Heller. Roku 1903 se připojili Paul Federn a Alfred Meisl. Roku 1905 přibyli Eduard Hitschmann, Adolf Deutsch a Philipp Frey. Roku 1906 se přihlásil Isidor Sadger a Otto Rank. Později se objevili třeba Wilhelm Reich, Sándor Ferenczi či Hans Sachs. Důležitým momentem pak bylo navázání kontaktu s curyšskou psychologickou školou (Max Eitingon, Eugen Bleuler, Karl Abraham, Carl Gustav Jung). To umožnilo, aby se lokální myšlenkový směr proměnil v mezinárodní hnutí. Roku 1908 byl uspořádán první mezinárodní psychoanalytický kongres v Salzburgu. Zde se Freud seznámil s Ernestem Jonesem, který posléze šířil psychoanalýzu v Británii a sepsal také dosud nejpodrobnější, třídílný Freudův životopis. Z USA přijel Abraham Arden Brill, který sehrál ve Spojených státech podobnou roli jako Jones v Británii. I díky jeho vlivu byli Freud a Jung roku 1909 pozváni k přednáškám na Clarkovu univerzitu v USA, kterou vedl Granville Stanley Hall. Již na konci salzburského kongresu začaly však hnutím zmítat spory. Při cestě vlakem zpět do Vídně skupina nespokojenců demonstrativně nepustila Freuda v kupé sednout (Adler, Stekel, Sadger, Reitler, Federn, Wittels). Vyčítala mu, že na kongresu opomíjel své první spolubojovníky z Vídně a upřednostňoval zahraniční delegáty, zejména Curyšany. Rozbuškou se stalo zejména to, že Freud nepozval nikoho z vídeňské skupiny na jednání o psychoanalytické ročence, které se uskutečnilo v Bleulerově hotelovém pokoji, a že redaktorem ročenky se stal Jung a vedoucími redaktory Bleuler a Freud (tedy 2:1 ve prospěch Curychu). Zaskočený Freud se bránil argumentem, že věnovat se seznámení se zahraničními hosty byla společenská nezbytnost, Curyšané mají oporu na Curyšské univerzitě a navíc mají k dispozici vlastní kliniku (Burghölzli), což usnadní průnik psychoanalýzy do vědeckého světa. Adler, který byl nevyhlášeným vůdcem nespokojenců, nakonec ustoupil a krize byla načas zažehnána. Na druhém sjezdu v Norimberku v roce 1910 se však znovu rozhořela naplno. Když předsedající kongresu Ferenczi navrhl (na Freudovo přání), aby se doživotním prezidentem nově vznikající Mezinárodní psychoanalytické společnosti stal Jung, vídeňská skupina kolem Adlera a Stekela rozpoutala bouři nevole, kvůli níž musel Ferenczi jednání přerušit. Nespokojenci se vzápětí shromáždili ve Stekelově pokoji a začali jednat o demonstrativním odjezdu z kongresu. Freud přišel na pokoj a přednesl dramatický projev, v němž varoval, že pokud nebude v čele psychoanalytického hnutí křesťan, sežehne psychoanalýzu antisemitismus. Vídeňané si nicméně vynutili kompromis, že Jung bude zvolen jen na dva roky. Freud souhlasil a udělal dva taktické kroky: rezignoval na vedení Vídeňské psychoanalytické společnosti a navrhl za sebe jako předsedu Adlera, zároveň navrhl vznik psychoanalytického měsíčníku Zentralblatt für Psychoanalyse, který by vedli Stekel a Adler. To vyvolalo nadšení a schizma se ještě jednou podařilo odvrátit. Nicméně ne na dlouho. Ač byl Freud ochoten Adlerovi ustupovat v "politických" tahanicích, v teoretických otázkách nikoli. Krátce po norimberském kongresu Adler v prostorách Lékařského kolegia (kam přemístil setkání vídeňské společnosti) prezentoval přednášku, kde zcela odmítl Freudovu sexuální teorii. Freud již neváhal a ostře proti Adlerovi vystoupil. Většina se k němu přidala. Překvapený Adler opustil na protest přednáškovou místnost a rezignoval na funkci předsedy Vídeňské psychoanalytické společnosti. Spolu s ním odešel i Stekel a dalších osm jeho příznivců. Založili nejprve Společnost pro svobodnou psychoanalýzu, ale nakonec se Adler rozhodl pojem psychoanalýza vůbec nepoužívat a založil vlastní školu zvanou individuální psychologie. Brzy však následoval i rozchod s Curyšany. Freuda nejprve znepokojilo, že Jung se dostal do sporu s Bleulerem, kterého si Freud přál vždy mít na své straně, ač se jejich názory lišily. Pak se však Jung začal vzdalovat i ideově. Vydal práci Proměny a symboly libida, kde odmítl Freudovu sexuální teorii. Když v dopisech vyjádřil názor, že by psychoanalýza neměla proti náboženství bojovat rozumem, ale sama se stát náboženstvím novým, Freud s ním přerušil styky. Jung pak založil analytickou psychologii. Rozchod s Jungem a Adlerem nicméně Freuda přiměl k obohacení své teorie: Jungův koncept "introverze/extroverze libida" a Adlerův důraz na egoistické pudy ho přivedl k formulaci teorie narcismu (definice v článku K zavedení narcismu, rozvinutí teorie v textech Pudy a jejich osudy a Smutek a melancholie). Jungova teorie archetypu také Freuda vyburcovala k sepsání Totemu a tabu, v němž rozvinul originální spekulaci o "vraždě primordiálního otce". Velkým popudem k rozvoji a uznání psychoanalýzy byla první světová válka, mimo jiné i díky významných úspěchům psychoanalytiků při léčení válečných neuróz. Zážitek války také Freuda inspiroval k definování tzv. pudu smrti (ve spise Mimo princip slasti z roku 1920), čímž jeho pudová teorie dostala třetí epicentrum (po libidu a narcismu). Rok 1923 byl ve Freudově životě v mnohém klíčový. Jednak vydal jeden ze svých nejdůležitějších spisů Já a Ono, kde rozvinul tzv. strukturální model psýchy (ego, superego a id), který se stal posléze zdaleka nejvlivnějším jeho konceptem. Také ovšem toho roku u něho propukla rakovina horní čelisti a ocitl se na prahu smrti. Od té doby si předsevzal, že se bude zaobírat již jen tématy, která ho nejvíce baví, což byly kulturně-psychologické teorie. Ty skutečně vyplnily poslední fázi jeho tvorby (Budoucnost jedné iluze, Nespokojenost v kultuře, Muž Mojžíš a monoteistické náboženství). Ve třicátých letech, navzdory tomu, že nikdy neochabla kritika, jíž byla psychoanalýza vystavena, získal Freud i svá první ocenění: roku 1930 obdržel ve Frankfurtu Goethovu cenu, byť nikoli za své objevy psychologické, ale za svůj sloh. Cenu přebírala dcera Anna a přečetla i děkovnou řeč, protože Freud po rozsáhlé amputaci horní čelisti nemohl téměř mluvit (přesto nadále, až do své smrti, léčil pacienty). Ze stejného důvodu četla Anna děkovnou řeč i v Příboře 25. října 1931 při odhalování pamětní desky na Freudově rodném domě. Freud v ní o svém rodišti napsal: Přestože institucionálních poct nebylo mnoho, Freud si získal úctu mezi mnohými intelektuálními a uměleckými velikány své doby. Roku 1936, u příležitosti Freudových 80. narozenin, sepsali zdravici, v níž uvedli: "Otázka, kterou Sigmund Freud položil lidstvu, se nikdy neztratí. Jeho příspěvek k vědění není možno natrvalo zapírat (...) Pokud zůstane nějaký čin naší rasy zachován, jsme si jisti, že to bude jeho průnik do hlubin lidské mysli". Dopis podepsalo 200 umělců, mezi nimi například H. G. Wells, Thomas Mann, Stefan Zweig, Romain Rolland či Virginia Woolfová. Albert Einstein se připojil osobním dopisem: "Jsem šťasten, že vám naše generace může vyjádřit úctu jako jednomu ze svých největších učitelů", napsal. Freudovi však nebylo dopřáno dožít ověnčen poctami a obklopen úctou. Objevila se politická hrozba: nacismus – v květnu 1933 nacisté pálili Freudovy knihy na svém shromáždění v Berlíně. Freud to komentoval: "Jaké děláme pokroky! Ve středověku by mne byli upálili, dnes se spokojují s tím, že pálí moje knihy". Nacisté jeho psychologii považovali za zvrhlou. Freud věřil, že v Rakousku se nacismus nemůže uchytit a že si Hitler netroufne Rakousko okupovat. Dlouho se proto bránil emigraci, kterou zvolila řada jiných analytiků (prchali zejména do Spojeného království a Spojených států, které se tak staly novými centry psychoanalytického hnutí). Po anšlusu poznal, že utéct je nutné, nacisté mu to však již nechtěli dovolit. Pomohla analytička a řecká princezna Marie Bonapartová, diplomatické kroky USA a přímluva italského fašistického vůdce Mussoliniho, který si Freuda vážil – Freud mohl z Vídně odjet i s dcerou Annou (rovněž významnou analytičkou). Všechny čtyři Freudovy sestry však zahynuly během holocaustu. Freud odešel do Londýna, kde 23. září 1939 zemřel. Dlouhá léta odmítal bolest utišující léky, aby mohl jasně myslet a tvořit. Když se však staly bolesti neúnosné, požádal Freud svého ošetřujícího lékaře Maxe Schura o smrtelnou dávku morfinu. Schur posléze napsal Freudovu biografii, kde jeho zdravotní problémy a poslední chvíle přesně popsal. Podle Schura Freud o eutanazii požádal poté, co dočetl Balzacovu novelu Šagrénová kůže, která pojednává o síle přání, jež bylo i Freudovým velkým tématem. Proti židovskému zvyku byl Freud zpopelněn. Při smutečním obřadu promluvili Ernest Jones a Stefan Zweig. Freud patřil k nejvýraznějším představitelům ateismu v historii. Již roku 1908 vydal článek Nutkavá jednání a náboženské úkony, kde náboženský ritus přirovnal k rituálům nutkavého neurotika a náboženství označil za kolektivní nutkavou neurózu. Další útok na náboženství znamenal spis Totem a tabu z roku 1913. V něm Freud popisuje vznik primárního náboženství, totemismu, jako odčinění prvotní vraždy otce, která se podle Freuda v prvních lidských tlupách musela odehrávat jako jakýsi zakladatelský kulturní akt. Bůh monoteismu však dle Freuda není ničím jiným než zastřenějším a abstraktnějším otcem, který byl zakódován i v primitivních totemech. S náboženstvím se Freud vypořádává i ve dvou pozdních pracích – Nespokojenost v kultuře a Budoucnost jedné iluze. Zde Freud náboženství označuje za iluzi. "Iluze není totéž, co omyl, nemusí také nutně být omylem. (...) Je to splnění nejstarších, nejsilnějších a nejnaléhavějších přání lidstva", napsal. Freud míní přání ochrany, řádu a spravedlnosti. Freud v závěru Budoucnosti jedné iluze vyslovuje naději, že přesto snad lidstvo jednou překoná onu "dětskou neurózu" náboženství a převládne vědecký realismus. Některé zdroje však naznačují, že to s Freudovou protináboženskostí nebylo tak jednoznačné. V mladších letech měl sklon k pověrám numerologického typu. Ty byly součástí i jeho přenosového vztahu k Fliessovi – ten měl zvláštní teorii o periodických cyklech v lidském životě, na jejímž základě Freudovi předpověděl, že zemře v 51 letech. Freud tomu dlouho věřil. V dopise Jungovi to Freud, s ironií, nazval "specificky mystickou povahou svého mysticismu". Podle Octava Mannoniho je zřejmé, že jeho analýza pověrečnosti v Psychopatologii všedního života je analýzou jeho vlastní pověrečnosti. V Nové řadě přednášek k úvodu do psychoanalýzy navíc Freud vyslovuje názor, že může existovat telepatický přenos myšlenek mezi lidmi. David Bakan ve své kontroverzní knize dokonce vyslovil názor, že Freud celou psychoanalýzu vyvinul na základě studia tajné židovské mystické nauky – kabaly. To však většina životopisců považuje za nevěrohodné. Podobné spekulace o utajovaném ovlivnění okultismem někdy podporuje i to, že Freud byl člen židovské odnože zednářského hnutí – B'naj B'rit. Jeho členství mělo však spíše význam identifikace s židovskou národností a navíc byl spolek B'naj B'rit prvním, který ho kdy pozval k přednášce o psychoanalytických teoriích – a to v době, kdy byl ještě všude jinde nevítaným hostem. Toho si do konce života velmi cenil. Freudova psychoanalýza je také často obviňována z toho, že není vědou, ale právě novým náboženstvím. Muzikolog Max Graf, jeden z prvních Freudových žáků, prohlásil, že atmosféra vzniku psychoanalýzy skutečně připomínala "založení nového náboženství". "V průběhu několika let jsem prožil všechny etapy dějin církve", řekl Graf a mínil především sérii exkomunikací z Freudova nejužšího kruhu. Připomínán je v této souvislosti také Freudův dogmatismus, podle Jonese jednou prohlásil: "Vlastníme pravdu". Freud sám sebe označoval za "politickou nulu" (řekl to například Maxi Eastmanovi), čímž měl na mysli, že se v politice příliš neorientuje a málokdy odhadne vývoj událostí – zmýlil se, když nepovažoval za pravděpodobný vznik první světové války, zmýlil se, když poté očekával snadné vítězství Rakouska v této válce atp. Po většinu svého života podporoval rakouskou sociální demokracii, její dlouholetý vůdce Viktor Adler byl jeho osobním přítelem a koupil od něho dokonce byt na Berggasse 19. Freud později prohlásil, že nebýt Adlerova předčasného skonu, mohl Rakousko zachránit před nacismem. Přesto jejich přátelství začalo prudkým sporem, který málem skončil soubojem – Freud roku 1873 při studentské hádce o materialismus (jejž už jako mladík vyznával) Adlera urazil poznámkou o tom, že kdysi pásl vepře. Všichni očekávali, že Adler vyzve Freuda na souboj, ten ale zachoval chladnou hlavu. Jeho velmi blízkým přítelem byl i Heinrich Braun, zakladatel sociálnědemokratického deníku Neue Zeit, znali se od dětství. Právě on ho původně inspiroval ke studiu práv (s cílem zapojit se následně do politické činnosti v sociální demokracii), od kteréhož záměru však Freud nakonec upustil. Roku 1927 Freud podepsal před volbami výzvu k podpoře sociální demokracie, spolu s dalšími osobnostmi rakouské kultury (mj. Franz Werfel či Robert Musil). Když sociální demokraté ovládli ve Vídni radnici, udělili Freudovi čestné občanství (konkrétně starosta Karl Seitz). Zároveň ale požádali o vypracování reformy školských zařízení Alfreda Adlera, jednoho z odpadlých Sigmundových žáků. To Freuda rozčílilo a jeho vztah k sociálním demokratům tak ochladl. Freud si vážil také císaře Františka Josefa I. za to, že nedovolil jmenování antisemity Karla Luegera vídeňským starostou, přestože vyhrál ve volbách. Ve 30. letech Freud vkládal určité naděje do křesťansko-sociálního hnutí a autoritářského kancléře Engelberta Dollfusse – viděl v nich hráz proti pronikání nacismu do Rakouska. Později však uznal, že to byla jedna z mnoha politických věcí, v nichž se zmýlil. Zvláštní byl jeho vztah k Benito Mussolinimu. Obdivoval ho za to, že v Římě nechal provést rozsáhlý archeologický průzkum (archeologie Freuda fascinovala od školních let), a nechal mu poslat svou knihu přes jednu italskou pacientku, která Mussoliniho osobně znala – napsal do ní věnování "velkému kulturnímu hrdinovi", což ješitného Mussoliniho ohromilo a považoval později za nutné apelovat na Hitlera, aby nacisté umožnili Freudovi klidný odjezd z Rakouska. Věnování do knihy Mussolinimu se později stalo předmětem kritiky filozofa Michela Onfraye, který z něj vyčetl obdiv k "fašistickému césarismu" a inspiraci dílem Friedricha Nietzscheho. V této souvislosti je však zajímavé, že podle Junga Freud nikdy Nietzscheho nečetl a Freudovo dílo bylo dle Junga "šachový tah dějin ducha, který kompenzoval Nietzscheho zbožštění principu moci". Freud byl též přesvědčený pacifista a podpořil mírový aktivismus Alberta Einsteina před druhou světovou válkou, o což ho Einstein osobně požádal. Freud tak učinil přesto, že si nedělal iluze o možnosti zkrocení lidské destruktivity (viz jeho text Proč válka?, který je odpovědí právě na Einsteinovu výzvu) a po vypuknutí první světové války nakrátko podlehl nacionalistickým vášním, za což se do konce života styděl (inspirovalo ho to nicméně k sepsání studie Masová psychologie a analýza Já). Především a hlavně byl celý život antiklerikálem. I proto byl často kritizován konzervativními kruhy a někdy ho obviňovali ze spojení s bolševismem. Taková obvinění měla někdy až kuriózní povahu. Ve své době velmi vlivný páter Wilhelm Schmidt například napsal: "Bolševici objevili oidipovský komplex a zrušili rodinné vazby a jakákoli omezení pohlavního styku, takže se dovoluje také mezi sourozenci, dokonce mezi rodiči a dětmi." Vztah Freuda k marxismu byl však poněkud jiný, shrnul ho v závěru Nové řady přednášek k úvodu do psychoanalýzy. Vyčítal zde marxismu, že je málo realistický, a že plodí stejné iluze jako náboženství. Vyčítal mu především iluzivní hodnocení lidské povahy jako z podstaty dobré, které sdílí s náboženstvím. V textu Pocit stísněnosti v kultuře (někdy překládáno jako Nespokojenost v kultuře) o tom napsal: "Komunisté věří, že nalezli cestu k vysvobození od zla. Člověk je dle nich jednoznačně dobrý (...) ale zavedení soukromého vlastnictví zkazilo jeho povahu. (...) Nechci kritizovat komunistický systém z ekonomického hlediska, nemohu zkoumat, zda je zrušení soukromého vlastnictví účelné a prospěšné. Avšak dokáži rozpoznat, že jeho psychologický předpoklad je neudržitelnou iluzí. Zrušením soukromého vlastnictví odebíráme lidské chuti k agresi jeden z jejích nástrojů, jistě silný, ale jistě ne ten nejsilnější. (...) I mě se zdá nepochybné, že reálná změna ve vztahu k vlastnictví pomůže více než jakýkoli etický příkaz. Avšak pochopení této skutečnosti je u socialistů pokaženo a znehodnoceno chybným posouzením lidské povahy." Freud měl mimořádný vliv na rozvoj moderního umění, především pak surrealismu, který se ho ústy André Bretona přímo dovolával – Breton koncept "automatického psaní" vytvořil na základě studia Freudových textů o nevědomí, jež započalo roku 1916 a v Surrealistickém manifestu vyjádřil vděk Freudovi za navrácení práv imaginaci. Vztah Freuda k modernímu umění byl však negativní, především k modernímu malířství. Oskaru Pfisterovi při diskusi o expresionistickém malířství napsal: "Měl byste vědět, že v běžném životě jsem vůči bláznům strašlivě netolerantní. Co se týká těchto 'kumštýřů', jsem přímo jedním z oněch jimi hned ocejchovaných filistrů a šosáků". Karlu Abrahamovi zase napsal, že moderní malíři zjevně trpí "vrozenými poruchami zraku". Breton Freuda navštívil roku 1921, byl však ze setkání s ním zklamaný, namísto magické osobnosti, již očekával, potkal prý "šedou myš v převleku za venkovského lékaře". Po vzniku surrealistického hnutí roku 1924 Breton přesto Freuda požádal o to, aby byl patronem hnutí, ten to však odmítl. Roku 1932 spolu znovu intenzivně korespondovali o Bretonově nové koncepci výkladu snů. Roku 1937 Breton Freuda požádal o příspěvek do surrealistického sborníku o snech Trajectoire du rê, Freud však odmítl s tím, že vykládat sny bez asociací snícího a studia aktuální situace snícího je podle něj nesmysl. Po Freudově odjezdu do Londýna ho tam těsně před smrtí navštívila druhá velká osobnost surrealismu - Salvador Dalí. Porozuměl si s Freudem mnohem lépe než Breton. Představil mu svou novou koncepci, která překonávala Bretonovo "automatické psaní" (využití mechanismů paranoii v kreativitě), a vytvořil také známý Freudův portrét. Freud vůbec poprvé uznal, že surrealismus může mít smysl. Freud udržoval vztahy i s umělci ve Vídni, s osobnostmi proslulého vídeňského "fin du siè". Gustav Mahler u něj byl krátce v analýze. Zvláštní vztah měl s Arthurem Schnitzlerem, velmi ho obdivoval, dopisovali si, ale když mu Schnitzler nabídl setkání, Freud odmítl s nejasným zdůvodněním, že se bojí "aby nepotkal svého dvojníka". Téma dvojnictví ("Doppelgänger") pro něj mělo zvláštní váhu, bylo součástí i vztahu s Fliessem a Freud se k tomuto tématu znovu vrátil v textu Cosi tísnivého. Když se Freud stal známým ve světě, navázal kontakt i s umělci mimo Vídeň. Jeho blízkými přáteli se stali zejména spisovatelé Stefan Zweig a Thomas Mann. V závěru života si hojně dopisoval s Arnoldem Zweigem. Roku 1921 ho navštívil H. G. Wells, roku 1924 Romain Rolland, s nímž si posléze korespondovali. Rolland se snažil Freuda přesvědčit, že náboženství má svou legitimitu a že jeho jádrem je tzv. oceánický pocit, pocit jednoty se všehomírem. Freud odpověděl, že tento pocit je možná obnovením pocitů dítěte u mateřského prsu. Klasickým uměním byl Freud fascinován od dětství. V osmi letech četl Homéra, Goetheho i Shakespeara. Už objev Oidipovského komplexu je provázán s úvahami o umění, nejen o dramatu Sofoklově, ale i o Shakespearově Hamletovi. "Jak vysvětlit, že tentýž Hamlet, který bez rozpaků posílá své dvořany na smrt a přímo ukvapeně zavraždí Laerta, váhá, když má vraždou strýce pomstít svého otce? Jak lépe to vysvětlit než trýzní, kterou mu působí temná vzpomínka, že se obíral tím, že se stejného činu dopustí i na svém otci," píše Freud v dopise Fliessovi, vzápětí poté, co definuje oidipovský komplex. Analýzy uměleckých děl se pak neodřekl po celou svou tvůrčí dráhu. Roku 1907 analyzoval druhořadý román Gradiva Wilhelma Jensense, který mu poslal Jung, patrně aby posílil s Jungem vztah. Ve stejném období napsal článek Básník a lidské fantazie, kde uměleckou tvorbu přirovnává k tzv. dennímu snění a přisuzuje jí i stejnou psychologickou funkci. Roku 1914 vydal, nejprve anonymně, článek Michalengelův Mojžíš, kde se nejprve doznal ke svému silnému vztahu k umění ("Pro mnohé prostředky a řadu účinků umění mi chybí správné porozumění (...) nicméně na mě působí umělecká díla silně, obzvláště díla básnická a práce sochařské, méně pak malířství. Byl jsem tak pohnut k tomu, že jsem před nimi při jistých příležitostech dlouho prodléval a chtěl jsem je svým způsobem pochopit") a poté analyzoval sochu, před kterou dle svých vlastních slov stál fascinován několik týdnů několik hodin denně, šlo o Michelangelovu sochu Mojžíše v chrámu sv. Petra v řetězech (San Pietro in Vincoli) v Římě. Mojžíšova pozice byla do té doby vykládána jako chvíle těsně před tím, než se prorok vymrští a zlostně zaútočí na dav tančící kolem zlatého telete. Freud však dospěl k závěru, že socha zachycuje chvíli, kdy Mojžíš zadržel svůj hněv, znovu usedl a instinktivně skryl před zlotřilci tabulky zákona, které přinesl ze Sinaje. Mnohokrát bylo upozorněno, že Freud touto analýzou patrně popisoval spíše svou vlastní pozici v psychoanalytickém hnutí, analýza vyšla právě v době Adlerova a Jungova odpadnutí. Jeden esej věnoval i Fjodoru Michajlovičovi Dostojevskému, nazval ho Dostojevskij a otcovražda. Román Bratři Karamazovi zde označil za největší román v dějinách a analyzoval Dostojevského epilepsii, kterou považoval za psychogenní. V eseji Cosi tísnivého se věnoval bizarním povídkám E. T. A. Hoffmanna, jeden text věnoval rovněž analýze povídky svého přítele Stefana Zweiga. V článku Motiv volby skříněk se věnuje mj. Shakespearovu Králi Learovi. V textu Jedna vzpomínka z Dichtung und Wahrheit se věnuje Goethemu, analyzuje jednu jeho vzpomínku z dětství (vyhazování hrnců oknem na ulici) a vyvozuje, že Goethe trpěl pocity rivality vůči svému mladšímu sourozenci. (Sám Freud tyto pocity vůči vlastnímu bratrovi objevil během své autoanalýzy, jeho bratr krátce po narození zemřel a on za to cítil dlouho pocit viny). Na vzpomínce z dětství je založen i Freudův asi nejznámější kulturologický text Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, kde se Freud snaží dobrat původu da Vinciho geniality a zabývá se i jeho homosexualitou – dle Freuda sublimovanou. Freud v textu rozebírá i slavný obraz Mony Lisy a její "záhadný" úsměv je podle něj úsměvem kojící matky. Roku 1914 Freud napsal, že takřka neposlouchá hudbu, protože si nedokáže vychutnat to, co neumí zanalyzovat. Octave Mannoni však zjistil od Freudova syna Ernsta, že to nebyla tak docela pravda – když byl Freud sám, broukával si prý Mozartovy melodie. Také film nebyl v centru jeho zájmu, i když při své cestě do USA se byl podívat na první grotesky. Jeho vkus byl klasický, populární kultura ho nezajímala, avšak po své emigraci překvapil své okolí, když začal hltat detektivní romány Agathy Christie. Zvláštní kapitolou jsou Freudovy vlastní umělecké ambice. Již ve Studiích o hysterii píše, že se ho nemile dotýká, že jeho chorobopisy připomínají novely a nemají punc vědeckosti. Podle Stevena Marcuse Freud nikdy není méně důvěryhodný, než při takovýchto poznámkách. Na účinku na nevědeckého čtenáře mu velmi záleželo a věnoval stylistice velkou pozornost. Paul Johnson napsal: "Věnoval stylu stejnou pozornost jako jiní lékaři – autoři povídek (například Arthur Conan Doyle), ale navíc postupoval stejně jako autor První knihy Královské – byl přesvědčený o své pravdě, měl vznešený styl a základem jeho prózy byla víra". Již jako maturant napsal v dopise příteli Emilu Flussovi: "Můj profesor mi také řekl, že mám, jak to Herder pěkně nazývá, idiomatický styl, tedy styl, který je zároveň bezchybný i charakteristický. Tento neuvěřitelný fakt mě náležitě udivil, nemarnil jsem čas a tuto šťastnou událost jsem co nejvíc rozhlásil. Například Vám, jenž jste si dosud zřejmě také nepovšiml, že si dopisujete s německým stylistou. Nyní Vám radím, jako příteli, nikoli z vlastního zájmu – tyto listy uchovejte, svažte je, dobře je střežte. Člověk nikdy neví." To naznačuje, navzdory ironii, že se možná chtěl stát spisovatelem. Freud vydal čtyři zásadní chorobopisy svých pacientů. Ve všech užíval pro své pacienty přezdívky – Dora, Malý Hans, Krysí muž a Vlčí muž. Dora byla krásnou osmnáctiletou dívkou. Jmenovala se ve skutečnosti Ida Bauerová. Její analýza byla neúspěšná, sama ji přerušila. Přesto Freud zvolil k sepsání ukázkového chorobopisu (nazval ho Zlomek analysy případu hysterie) právě ji, protože potřeboval ilustrovat nové objevy. Roli sexuality v neuróze (ve hře byla masturbace i milostná rivalita v rodinných vztazích), nový způsob výkladu snů (jádrem analýzy byla interpretace dvou Dořiných snů) a nově objevenou roli přenosu – tedy vtažení analytika do hry (což symbolizoval sen, kdy se Doře zdálo o kouři, který Freud vyložil jako symbol sama sebe – "kde je kouř, je také oheň" – neboť byl celoživotně silným kuřákem). Malý Hans se ve skutečnosti jmenoval Herbert Graf a byl synem hudebního vědce Maxe Grafa. V pěti letech Hans začal odmítat vycházet na ulici, bál se, že ho kousne kůň. Freud pověřil vedením analýzy Hansova otce, sám stál v pozadí. Hansovu fobii interpretoval za pomoci oidipovského komplexu – strach z otce podle něj Hans přenesl na koně. Fobie skutečně ustoupila. V dospělosti Hans Freuda znovu navštívil. Freud byl potěšen, že je psychicky zcela normální, protože psychoanalýza čelila kritice, že neuróza je vrozená a jakákoli terapie je tedy nemožná. Hans však Freuda překvapil sdělením, že si ze své dětské analýzy nic nepamatuje. To odporovalo základní tezi, že podmínkou vyléčení je uvedení nevědomého obsahu do vědomí. Freud proto přidal do systému kategorii předvědomí. Hansův chorobopis vyšel pod názvem Analýza fobie pětiletého chlapce. Krysí muž (Rattenmann), vlastním jménem Ernst Lanzer, byl vzdělaným mladým mužem a trpěl podivnou nutkavou neurózou. Na vojenském cvičení ztratil skřipec a slyšel o orientálním způsobu mučení, kdy se oběti nechá vlézt krysa do řitního otvoru. Od té chvíle začal mít pocit, že tímto mučením jsou ohroženi jeho otec (v té době již mrtvý) a jeho snoubenka. Zkonstruoval si nutkavou teorii, že této katastrofě může zabránit tím, že uhradí poštovné za nový skřipec. Freud při analýze velmi terapeuticky uspěl a potvrdil, že psychoanalýza má k léčení obsese (nutkavé neurózy) nejlepší předpoklady (o něco méně úspěšná je u hysterie, málo úspěšná je u depresí, u psychotických potíží nemůže dle Freuda uspět vůbec). Chorobopis Krysího muže Freud vydal pod názvem Poznámky k případu nutkavé neurózy. Vlčí muž (Wolfsmann) trpěl řadou psychických potíží, které byly na hraně psychózy. Freud nevěřil, že ho může opravdu vyléčit (v psychoanalýze byl dlouhá léta), ale napsal chorobopis o jeho neuróze v dětství. Vlčí muž se jmenoval Sergej Pankejev a byl to ruský šlechtic, který po říjnové revoluci přišel prakticky o veškerý majetek. Přezdívka Vlčí muž vznikla podle klíčového snu z dětství, který si pacient vybavil: na ořešáku před jeho oknem sedělo několik bílých vlků s dlouhými tlustými ocasy a upřeně se na něj dívalo. Po tomto snu propukla u něj dětská neuróza. Freud sen vyložil jako vzpomínku na tzv. prascénu, tedy pozorování soulože rodičů. Pro Freuda byl Vlčí muž cenný tím, že jím mohl oponovat Jungovi – byl Rus (a Jung začal tvrdit, že freudovská psychoanalýza popisuje jen židovskou mysl) a jeho vzpomínky z dětství přetékaly sexualitou (a Jung začal tvrdit, že dítě je sexuálně nevinné). Proto ho Freud vybral k sepsání chorobopisu, který nazval Z dějin případu dětské neurózy. Na rodný Příbor vzpomínal rád, ale naposledy v něm byl roku 1872, jako sedmnáctiletý gymnazista na prázdninách. Prožil zde tehdy nejsilnější zamilovanost svého života, okouzlila ho patnáctiletá dcera jeho hostitelů, Gisela Flussová. V článku O krycích vzpomínkách přiznal sílu svého tehdejšího poblouznění i to, že nucený odchod rodiny z Moravy dlouho vnímal bolestně: "Bylo to mé první poblouznění, dost intenzivní, avšak udržované v naprosté tajnosti. Dívka po několika dnech odcestovala do výchovného ústavu (...) a tento rozchod po tak krátké známosti mou touhu ještě jaksepatří zesílil. Dlouhé hodiny jsem se osaměle procházel opět nalezenými nádhernými lesy, zaměstnán budováním vzdušných zámků, které kupodivu nesměřovaly do budoucnosti, nýbrž se snažily zlepšit minulost. Kdyby nedošlo k hospodářskému úpadku, kdybych zůstal v rodném kraji, kdybych vyrůstal na venkově a zesílil jako mladí muži v onom domě, bratři mé milované, kdybych byl pokračoval v povolání svého otce a nakonec se oženil s dívkou, kterou bych za všechna ta léta jistě dobře poznal!" Příbor pak již nikdy nenavštívil, ačkoli se v roce 1886 ocitl na Moravě na manévrech jako lékař c. k. armády během vojenské služby, relativně blízko rodišti. Myšlenky však měl jiné, jak dokazuje jeho korespondence s Breuerem: "Stále si hrajeme na válku. To jediné, co je v Olomouci snesitelné, je velkoměstská kavárna se zmrzlinou, novinami a dobrým pečivem," napsal tehdy příteli. Později se ale zmínil o českých zemích jako o své vlasti – v předmluvě k českému vydání svých přednášek Úvod do psychoanalysy z roku 1935 napsal: "Doufám, že se tomuto překladu mých přednášek do českého jazyka podaří získat v nově rozkvétající zemi stoupence pro mladou vědu psychoanalytickou. Vedle toho bude pro mne, starého muže, zadostiučiněním, že se přes znění přísloví přece jen poněkud uplatním ve své vlasti." (čímž narážel na biblické přísloví, že "ve své vlasti není nikdo prorokem") Rodiště Příbor je často zmiňováno v jeho díle, v článku O krycích vzpomínkách si vybavuje vzpomínku na dětskou hru na louce za městem a o rodišti píše: "Ve městě jsem se nikdy necítil příliš dobře. Myslím, že mě nikdy neopustila touha po krásných lesích rodného kraje, ve kterých jsem otci utíkal, sotva jsem se naučil chodit". Ve Výkladu snů vzpomíná historku, jak jeho otec ve Příboru čelil antisemitskému útoku, a rodiště se objevuje i v jednom jeho snu o otci. Ve Výkladu snů zmiňuje i návštěvu Prahy ze studentských let a dojem, že místní slovanské obyvatelstvo není příliš tolerantní k užívání němčiny. Do Prahy jezdil i později, o čemž svědčí vzpomínka známého iluzionisty Erika Jana Hanussena, který Freuda potkal v hotelu na pražské Flóře. Do deníku si zapsal: "Je tu jakýsi lékař z Vídně, jmenuje se Freud. Zahrál jsem si s ním partii biliáru a na celé čáře jsem vyhrál. Vyprávěl jsem mu, že experimentuji s hypnózou. Ten doktor řekl, že to dělá také, ale jen z terapeutických důvodů, jinak by to bylo pouhé šarlatánství. Protože jsem poznal, že má z té velké prohry špatnou náladu, nenechal jsem se vyprovokovat a pozval ho na moka. Potom mi udělal nesrozumitelnou přednášku o svém objevu podvědomí. To tak! Jak by mohl právě on objevit podvědomí? Protože mě nudil, vyzval jsem ho k nové partii biliáru, kterou jsem rovněž vyhrál." Při autoanalýze se mu údajně částečně vrátila znalost češtiny. Důvěřoval jen českému služebnictvu a byl milovníkem pravých olomouckých tvarůžků. Do Freudova osudu však výrazně zasáhlo i Slovensko, byť ne tak výrazně, jak zpočátku věřil. Roku 1918 trávil léto ve Vysokých Tatrách. Sandor Ferenczi tam za ním poslal z Budapešti svého přítele, bohatého pivovarníka Antona von Freunda, kterého nechtěl sám léčit, protože si byli příliš blízcí. Von Freund byl po amputaci jednoho varlete, které bylo zasaženo karcinomem. Ačkoli k tomu nebyl fyziologický důvod, stal se po operaci impotentním. Freud se rozhodl pro rychlou analýzu během procházek po Tatrách. Rychle rozpoznal, že operace pivovarníkovi znovuzpřítomnila kastrační obavy z dětství. Von Freundovi se skutečně ulevilo a v nadšení okamžitě Freudovi nabídl dar jednoho milionu korun, který brzy skutečně vložil do nadace pro rozvoj psychoanalýzy. Freud byl v šoku, protože jeho hnutí trpělo neustále finanční nouzí, zvláště ve válečných časech. Freud mohl s penězi volně disponovat a rozhodl se vybudovat vlastní psychoanalytické nakladatelství. Bez obav z účtu utratil 50 000 korun na nákup tiskařských strojů, navíc podepsal řadu smluv, z nichž pro nakladatelství plynuly finanční závazky. Jenže přišel rychlý zvrat, krátce po válce v Maďarsku padla revoluční komunistická vláda Bély Kuna (která ostatně psychoanalýze velmi přála, Ferenczi se na revoluci přímo podílel) a nastoupil k moci autoritativní diktátor Miklós Horthy, který zakázal převod jakýchkoli peněz z maďarských účtů do zahraničí. Freud už se k von Freundovým penězům nikdy nedostal a psychoanalytické nakladatelství (zpočátku ho vedl Otto Rank, později Freudův syn Martin), ač existovalo, téměř napořád už se pak topilo v dluzích. Freud se vždy cítil Židem v národním smyslu. V životopisné črtě O sobě a psychoanalýze vzpomínal, jak bolestně se ho dotkla vlna antisemitismu, s níž se setkal na Vídeňské univerzitě – utvrdila ho v jeho židovství. "Nikdy jsem nepochopil, proč bych se měl za svůj původ, nebo – jak se začalo říkat – za svou rasu stydět." To však neznamená, že by měl blízko k judaismu. V dopise řediteli židovského vydavatelství v Curychu napsal: "Židovské náboženství je mi stejně vzdálené jako všechna ostatní náboženství (...) citově na něm nejsem účasten. Oproti tomu jsem měl vždy silný cit sounáležitosti se svým národem, a ten jsem podporoval i u svých dětí. Všichni jsme zůstali židovského náboženského vyznání." Freud skutečně judaismus nijak nešetřil mezi jinými náboženstvími – v knize Muž Mojžíš a monoteistické náboženství vyslovil tezi, že Mojžíš byl původem Egypťan, který se založením judaismu pokusil zachránit monoteistický Atonův kult, a že byl židovským lidem zabit, z čehož vznikl "židovský pocit viny", základ židovské kultury (dle Freuda musí být pocit viny základem kultury vždy). Podle filozofa Michela Onfraye bylo krajně nevhodné, že tyto teze Freud publikoval v době silného pronásledování Židů v Německu. Obvinění z antisemitismu je však neobhajitelné, Freud si židovské kultury vždy vážil, nikdy nebral honoráře za překlad svých děl do hebrejštiny, Paul Johnson ho dokonce označil za "nejvýraznějšího představitele židovství" v moderní éře. Freud viděl v židovství mimořádný zdroj energie. Maxi Grafovi jednou prý řekl: "Pokud neumožníš svému synovi, aby vyrostl jako Žid, zbavíš ho tím zdrojů energie, které se nedají ničím jiným nahradit." Není však zcela jasné, co tím myslel, neboť jakoukoli náboženskou výchovu vždy odmítal a ani jemu samotnému se jí nedostalo. Sám v této otázce zřejmě neměl zcela jasno, o čemž svědčí vyjádření v předmluvě k hebrejskému vydání Totemu a tabu z roku 1930: "Žádný ze čtenářů této knihy se nebude moci tak snadno vmyslet do citového rozpoložení autora, který nerozumí svatému jazyku, náboženství otců – jako každému jinému – je zcela odcizen, nacionalistické ideály nemůže sdílet, a přece nikdy nezapíral příslušnost ke svému národu, svůj svéráz pociťuje jako židovský a nepřeje si, aby tomu bylo jinak. Zeptali-li bychom se jej: co je na tobě židovského, když jsi se vzdal všech těchto věcí, jež jsi měl se svými soukmenovci společné? – potom by odpověděl: ještě velmi mnoho, pravděpodobně to hlavní. Avšak toto podstatné by v současné době nedokázal vyjádřit jasnými slovy." Otec i matka pocházeli z Haliče, z území dnešní Ukrajiny (matka z města Brody, centra chasidské kultury). Okolo data jeho narození panují nejasnosti. Určitě se narodil nějakého šestého dne roku 1856, ale zda to bylo v květnu, jak se oficiálně uvádí, je nejisté. Až do roku 1931 toto datum všichni považovali za nesporné, ale tehdy radní v Příboře chtěli na počest rodáka vytvořit pamětní desku a po nahlédnutí do obecní matriky zjistili, že písař jasně poznačil 6. březen. V rodinné bibli otec zaznamenal narození na úterý měsíce roš chodeš roku 5616 (po nesmírně složitém výpočtu z židovského letopočtu se dojde k datu 6. května), ovšem možná jen proto, aby mezi svatbou a narozením prvního dítěte bylo 9 měsíců. Freud se původně nejmenoval Sigmund, ale Sigismund. Změnil si jméno na studiích kvůli svému příbuznému, který se jmenoval rovněž Sigismund. Octave Mannoni však upozornil, že změna jména mohla mít hlubší psychologické motivy a že podobně později začal používat slovo narcismus namísto správného narcissismus. Podle rodinné legendy, kterou Freud připomíná ve Výkladu snů (při analýze snu o strýci Josefovi), jakási selka po jeho narození prorokovala jeho matce, že "právě darovala světu velkého muže". Freudova matka byla třetí ženou jeho otce (obě manželky před ní záhy zemřely), když se Sigismund Freud narodil, měl už dva dospělé nevlastní bratry. Svého otce prý původně považoval za dědečka a nevlastního bratra za otce. Byl to údajně "mámin mazlíček" (prvorozený) a mnohem blíž než k sourozencům měl ke svému stejně starému synovci. Byli to nerozluční přátelé. Freud vztah k synovci považoval za klíčové téma své autoanalýzy a vysvětloval skrze něj i svůj vztah k některým přátelům a žákům – potřebou blízkého přítele si získat, ale zároveň ho brzy zapudit. Freud svou matku vždy vykresloval jako obětavou a milující osobu. Podle svědectví Freudových vnoučat však šlo o dominantní ženu, kterou nikdy neopouštěla štiplavá ironie. V rodině měla přezdívku "frau tornado". Ve čtvrté třídě (14 let) měl z chování dostatečnou (čtyřku): věděl totiž o tom, že jeho spolužáci navštěvují vykřičené domy a lokály a nikomu o tom neřekl. Známka snížená o dva stupně se v následujících dvou pololetích opět vrátila na výbornou a tam už zůstala do konce studií, ačkoliv byl Freud často mluvčím nespokojených chlapců - učitelé však toto chování u jinak pilného žáka se smyslem pro povinnost tolerovali. Na svatbu se svou snoubenkou čekal Freud přes čtyři roky, protože matka snoubenky nechtěla dát dceru nezajištěnému mladíkovi bez peněz. Dokonce se s Martou odstěhovala z Vídně. Freud v tu dobu napsal své snoubence zhruba 1500 mnohostránkových dopisů. Zveřejněna z nich byla dosud jen část. Podle většiny životopisců nebyl své ženě nikdy nevěrný. Existuje pouze spekulace (kterou rozšířil Jung), že měl poměr se svou švagrovou Minnou Bernaysovou, která jeden čas žila s Freudovými. Tuto spekulaci rozvíjel kupříkladu antifreudovsky naladěný Hans Eysenck. Freud měl šest dětí, tři syny a tři dcery. Roku 1887 se narodila Mathilde, roku 1889 Jean-Martin (pojmenován podle Charcota), roku 1891 Olivier (pojmenován podle Olivera Cromwella), roku 1892 Ernst (pojmenován podle Brückeho), roku 1893 Sophie a roku 1895 Anna. Anna se stala významnou psychoanalytičkou, Ernst byl architektem a angažoval se v sionistickém hnutí. Jeho syn Lucian Freud se stal významným malířem, jeho druhý syn Clement Freud spisovatelem (jeho nejznámějším dílem je kniha pro děti Grimble) a politikem (poslanec parlamentu za Liberální stranu 1973–1987). Lucianova dcera Bella je významnou módní návrhářkou, druhá dcera Esther spisovatelkou (Její autobiografický román Hideous Kinky se dočkal i filmového zpracování s Kate Winsletovou v hlavní roli). Clementova dcera Emma je manželkou scenáristy Richarda Curtise (autora komedií Notting Hill, Čtyři svatby a jeden pohřeb, Deník Bridget Jonesové, Láska nebeská, Mr. Bean či seriálu Černá zmije), syn Mathew se zase přiženil do rodiny mediálního magnáta Ruperta Murdocha. Freudův synovec Edward L. Bernays se stal zakladatelem moderních public relations. Freud rád hrál taroky a hru Go. Choval psy čau-čau. Velmi se zajímal o kokain (tehdy to byla neznámá droga, považována za neškodnou). Přišel na jeho povzbuzující účinky a dost s ním experimentoval. Posílal jej snoubence i přátelům. Jednoho dne přišel i na jeho znecitlivující účinky (při jedné aplikaci mu zdřevěněl jazyk). Později je ověřil i na druhé osobě, to když chtěl pomoci asistentovi v nemocnici, který si stěžoval na děsivé bolesti zubů. Do laboratoře, kde Freud kokain aplikoval, oba následoval houf zvědavých kolegů. Díky droze asistenta bolesti sužovat přestaly, což všechny udivilo. Freud poté odjel za svou snoubenkou, ale dva lékaři, kteří úspěchu koky přihlíželi – Carl Koller a Leopold Königstein – ji nezávisle na sobě začali pilně zkoumat. Když se Freud vrátil do Vídně, dověděl se, že doktor Koller splnil sen každého anesteziologa – založil s pomocí kokainu lokální anesteziologii. Operovat například oči bylo od té doby možné bezbolestně a při vědomí pacienta. Freud tak přišel o možnost se proslavit. Zpočátku Kollerovi nic nezazlíval, ale podle řady životopisců cítil určitou křivdu kvůli tomu, že ani Koller (rodák ze Sušice), ani Königstein (který objev aplikoval do praxe) se nikdy nezmínili o jeho prvenství. Roku 1885 spálil všechny své vědecké práce, výpisky a dopisy (krom těch od snoubenky Marty). V dopise Martě to následně komentoval: "Životopisci ať se moří, nebudeme jim to ulehčovat. Už se těším, jak se budou mýlit." Disponoval tzv. fonografickou pamětí, tedy byl schopen po vyslechnutí dlouhých promluv takřka přesně je z odstupu písemně zaznamenat – takto vznikl v letech 1915–1918 jeho spis Přednášky k úvodu do psychoanalysy. Přednášky pronášel zpatra na Vídeňské univerzitě a teprve večer je zaznamenal na papír, dle svědků takřka v doslovném znění. Tato schopnost podmiňovala jeho snadné učení se cizím jazykům i práci s pacienty – Freud si při psychoanalytickém vyšetřování nikdy nic nezapisoval, domníval se, že by to pacienty rušilo, poznámky o všech během dne provedených analýzách si vždy udělal až večer. Celý život trpěl "cestovní neurózou", zejména jízda vlakem ho zneklidňovala. Autoanalýza mu ukázala, že odpor k železnici v něm vznikl kolem třetího roku života, když rodina opouštěla Příbor a mířila do Lipska. Ve Vratislavi na nádraží spatřil prvně v životě plynové osvětlení, které ho poděsilo, protože mu připomnělo historky o plamenech pekelných, o nichž mu vyprávěla jeho katolická chůva Monika Zajícová. Ta byla vůbec významnou figurou jeho dětství, Freud ji velmi miloval. V autoanalýze se mu však vynořil její obraz jako svůdkyně a poněkud zvláštní vychovatelky, nechávala ho například koupat ve vodě, která byla znečištěna její menstruační krví. Ovlivnila nejspíše i jeho vztah k náboženství, brávala ho sebou často do kostela. Zakladatel moderního managementu Peter Drucker ve svých pamětech vzpomíná, jak ho jako chlapce jednou rodiče během návštěvy kavárny upozornili, že právě "vstoupil nejdůležitější muž v Evropě". Drucker se tehdy zeptal "Důležitější než císař?" a rodiče prý odpověděli "Ano, důležitější než císař". Tím mužem byl Freud. Drucker upozorňuje, že jeho rodiče nepatřili k úzkému kruhu Freudových příznivců, a vyvozuje z toho, že Freud nebyl ve Vídni zdaleka takový vyděděnec, jak praví freudovská legenda, naopak byl již tehdy uznáván jako velká osobnost. Ač se Freudovi dostalo v USA zřejmě vůbec nejlepšího přijetí ze všech zemí, do nichž psychoanalýza pronikla, Americe nedůvěřoval, obával se povrchního amerického přístupu k věci. Podílelo se na tom i několik kuriózních příhod, na něž Freud nebyl připraven: Roku 1925 mu slavný filmový magnát Samuel Goldwyn nabídl 100 000 dolarů, když přijede do Hollywoodu a bude se podílet na scénáři k sérii filmů o milostných romancích minulosti, mimo jiné mezi Kleopatrou a Marcem Antoniem. Podobné nabídky se na něj sesypaly z USA po vypuknutí případu Loeb-Leopold, v němž dva chicagští chlapci zavraždili svou čtrnáctiletou příbuznou jen proto, aby spáchali "dokonalý zločin". Mediální magnát William Randolph Hearst Freudovi nabídl, že pro něj vypraví soukromou loď, pokud přijede svědčit k soudu, chicagské noviny Tribune zase pět tisíc dolarů, když podrobí oba vrahy psychoanalýze. Novinář Billy Wilder, budoucí slavný filmový režisér, se zase nechal k Freudovi objednat jako pacient, aby z něj vymámil interview – Freud ho vykázal ze své pracovny. Podrobnější informace naleznete v článku Volné asociace. Metoda volných asociací je jádrem Freudovy terapeutické techniky. Freud nechal pacienty ulehnout na lehátko a přiměl je, aby bez sebemenší kontroly rozumu, svědomí či vkusu (tzv. základní psychoanalytické pravidlo) říkaly, co jim právě běží hlavou – jaké obrazy, vzpomínky, fantazie. Nejprve zjistil, že se lze touto technikou dobrat k nevědomým obsahům úplně stejně jako v hypnóze, posléze si povšiml, že navzdory přijetí základního psychoanalytického pravidla pacienti při volném asociování některé věci nevysloví, v toku jejich řeči se vyskytnou proluky či úplný blok. Tomuto jevu říkal Freud odpor a ten by měl být pro psychoanalytika hlavním vodítkem, že Ego (v původní Freudově topice vědomí) se brání přijetí čehosi nevědomého. Z toho Freud usuzoval, že střet s tímto nevědomým je také jádrem pacientovy neurózy. Volné asociace pacienta přimějí též k regresivní formě myšlení (primárně-procesuálnímu myšlení), což podporuje stav tzv. přenosu, tedy situaci, že pacient se začne vztahovat k analytikovi jako k nevědomě významným figurám ze své minulosti (nejčastěji matka či otec). Podrobnější informace naleznete v článku Oidipovský komplex. Kolem třetího až osmého roku života dítě dle Freuda dosáhne pochopení, že otec s matkou mají mezi sebou cosi, co dítě rovněž chce, a čehož lze dosáhnout odstraněním konkurenta, rivala, obvykle rodiče stejného pohlaví. Ovšem vedle toho je potřeba cenného rodiče stejného pohlaví uchovat při životě. Dítě zažívá tedy význačné prožitky ambivalence, chlapec vůči otci a dívka vůči matce, které ve zdařilém případě řeší tak, že se své oidipovské volby na vědomé rovině vzdá, vražedná přání vytěsní a identifikuje se s rodiči. Součástí oidipovského komplexu je i tzv. komplex kastrační. Klíčovým vývojovým momentem dle Freuda je, když děti poznají, že chlapci penis mají a dívky ho nemají. Chlapci se začnou domnívat, že penis může být odebrán za trest, a počnou se obávat, že budou-li masturbovat a chtít svou matku, o penis přijdou (kastrační strach). Dívky se počnou domnívat, že jim byl penis odebrán za trest. Když dívka pozná, že ani matka nemá penis, počne si jí méně vážit, ztrátu penisu ji začne vyčítat a přesune svůj zájem na otce. Otec ji pak má poskytnout za penis náhradu – dítě. Podrobnější informace naleznete v článku Libido. Libido se mimo psychoanalýzu někdy definuje jako "pohlavní pud". Pro psychoanalytiky však jde o energii, či dokonce spíše o "metaforu energie", která má zdroj buď v nevědomí, anebo v těle. Když se za zdroj považuje tělo, je libidem myšlena spíše energie, kterou jsou obsazeny výboje pohlavního pudu. Když se za zdroj považuje nevědomí, vyniká "metaforická povaha" pojmu libido. Pojem libido Freud převzal z latiny, kde původně značil přání, touhu či nutkání, což akcentuje pudový charakter této energie, Freud však stejně tak akcentoval psychickou povahu této energie, když o libidu hovořil jako o "palivu psychického systému". Obě představy jsou u Freuda, tak jako v mnoha jiných případech, zakotveny v různých fázích jeho tvorby. Libido se podle Freuda vyvíjí tak, že prochází různými stádii, v nichž se mění zdroje a formy sexuální slasti: Orální období: Erotogenní zónou ústa, libost získávána sáním, kousáním a žvýkáním Anální období: Slast získávána zadržováním a . vypouštěním stolice, díky nácviku čistoty se slast ze zadržování a vypouštění stává socializovanou, buď je zdrojem hrdosti, nebo zdrojem pokoření, může být prostředkem k vyjádření vzdoru nebo poslušnosti Falické období: Významné se stávají genitálie, souběžně probíhá oidipovský a . kastrační komplex Latence: Díky vývoji oidipovského a kastračního komplexu, resp. identifikaci s rodičem stejného pohlaví a vytěsnění agrese a sexuálních přání pudy jakoby kanalizovány a dítě zdánlivě desexualizováno Genitální období: Období, jehož cílem je ustavení pevné identity, včetně identity sexuální. Závěrem by mělo být navázání intimního vztahu, tedy nová objektní volba mimo rámec původní rodiny. Každé pozdější libidinosní pohyby jiným směrem než ke genitalitě jsou projevem fixace či regrese. Pokud se průchod vývojovou fází nezdaří, dochází k fixaci (na fázi libida, na objekt), při komplikovaném průchodu dochází v dospělosti k regresi. Fixovaná nebo regredující osoba pak má infantilní způsoby chování, nebo se k nim uchyluje pod vnějším tlakem (eventuálně si vybírá erotické objekty na základě podobnosti s fixovaným objektem – např. velká ňadra – případně lze indikovat ztrátu energie uvázané na objekt). Podle Freuda se každá fixace či regrese v dospělosti projevuje buď psychickou poruchou anebo sexuální perverzí. Sexuální perverze otevřeně manifestuje původní sexuální tematiku, původní objekty a také vztah k erogenním zónám. U neuróz či jiných poruch psychoanalytik indikuje téma, objekty i drážděné zóny (např. problémy s vyměšováním) analogicky jako u perverzí. Perverze jsou pro Freuda svědky dějin libida, podobně jako neurózy. Perverze jsou negativy neuróz; to, co neurotik potlačuje, "deviant" přehrává. I úkolem perverze je však bránit Ego před úzkostí. Dítě je pro Freuda "polymorfně perverzní" a sexuální perverze v dospělosti představuje regresi ke sklonům infantilní sexuality. Lidská psychika dle Freuda sestává ze tří vrstev: vědomí je vázáno na vnímání, zahrnuje tu část osobnosti, kterou si jedinec plně uvědomuje. předvědomí obsahuje zapomenuté, ale vybavitelné myšlenky, zážitky, konflikty, rozhodnutí atd. Obsahy předvědomí nečelí při přechodu do vědomí odporu. nevědomí je nejrozsáhlejší a vědomí nepřístupná část psychiky, představuje změť neorganizovaných představ, přání, obav, zkreslených obrazů skutečnosti. Do nevědomí jsou vytěsněny myšlenky a city, které by pro jedince byly při uvědomění příliš zraňující, ponižující, budily pocity úzkosti nebo viny. Podle Freuda co je nevědomé, má stálou tendenci stát se vědomým a psychika musí vynakládat energii, aby se tomu nestalo. Proto například lidé, kteří toho moc vytěsnili, mohou podle Freuda cítit únavu bez zjevné příčiny. Podrobnější informace naleznete v článku Ego, superego a id. Freud vymezuje tři poměrně nezávislé složky (id, ego a superego), které se řídí rozdílnými, navzájem rozpornými principy a cíli: Id (Ono), z něhož vyvěrá pudová duševní energie (libido), která je hybnou silou člověka, je zdrojem energie pro ego i superego. Id je iracionální, nebere ohled na realitu, jeho cílem je okamžité uspokojení svých přání, řídí se principem slasti. Id je zcela nevědomé. Podle Freuda představují sny splněná přání id a jsou bránou do nevědomí. Projevy ryzího id lze pozorovat u kojenců. Ego (Já) se řídí principem reality a má sebezáchovnou funkci. Vzniká z části id v průběhu vývoje dítěte vlivem jeho interakcí (vzájemného působení) s vnějším světem. Je racionální, zvažuje činy a jejich následky. Přání id porovnává s realitou, dává jim přijatelnou formu a uspokojuje je ve vhodnou chvíli a vhodným způsobem. Ego je vědomé, předvědomé i nevědomé. Nevědomá část se pomocí obranných mechanismů (viz dále) vypořádává jak s nepřijatelnými přáními id, tak s extrémními zákazy superega. Silné ego je znakem zdravě vyvinuté osobnosti. Superego (Nadjá) vzniklo v průběhu socializace z konfliktů dítě versus autorita, poskytuje ventil vlastním agresivním impulsům jedince, jde o proti sobě projevenou agresivitu. Obsahuje vědomě či nevědomě internalizované (zvnitřněné) omezení, zákazy a příkazy ukládané dítěti rodiči a dalšími pro dítě významnými autoritami. Je zdrojem nevědomého pocitu viny, vnitřní tísně. Řešení lze hledat v náboženství, které poskytne vysvětlení (jsi hříšník) i řešení (věříš-li, budeš spasen). Superego je moralizující silou v člověku, řídí se "principem dokonalosti". Jednou jeho částí je svědomí, druhou částí je ideální ego, které usiluje o dokonalost a jehož základem byly činnosti a projevy dítěte, které rodiče chválili. Superego může být v rozporu se současnými hodnotami jedince. Silně rozvinuté superego se vyskytuje u perfekcionistů, slabě rozvinuté u zločinců. Podrobnější informace naleznete v článku Psychoanalytické směry. Za nejvýznamnější Freudovu následovnici bývá považována Melanie Kleinová, která obrátila svou pozornost k problému psychózy a nejranějšího vývoje dítěte. Její škola, kterou vybudovala, svedla mnoho teoretických půtek s konkurenčním směrem, který zpočátku reprezentovala zejména Freudova dcera Anna, posléze Heinz Hartmann, Margaret Mahlerová či Edith Jacobsonová. Anna se soustředila na rozvíjení strukturálního modelu a zejména na téma obran Ega. Hartmann rozvíjel teorii tzv. autonomních funkcí Ega, Mahlerová a Jacobsonová rozvinuli model nejranějšího vývoje dítěte, který s jinou terminologií popisoval mnohé z kleiniánských témat. K této škole, tzv. egopsychologům, patřil i Erik Erikson, který se zabýval zejména vztahem psychického vývoje a společnosti (kniha Dětství a společnost). Mezi kleiniánskou a egopsychologickou skupinu se vklínila tzv. skupina středu tvořená rodilými britskými analytiky (Donald Woods Winnicott, Ronald Fairbairn, Harry Guntrip). Ze skupiny středu vzešly i osobnosti, které se posléze více osamostatnily: John Bowlby se svou vlivnou teorií přimknutí (attachment) či Michael Balint. Zcela specificky se vyvíjela francouzská psychoanalýza, jejíž centrální osobností se stal Jacques Lacan, na jeho dílo reagovaly osobnosti jako Didier Anzieu, Jean Laplanche či André Green. V USA se rozvinula zvláštní škola tzv. kulturní psychoanalýzy (Karen Horneyová, Erich Fromm, Harry Stack Sullivan). O spojení freudismu s marxismem usilovali Herbert Marcuse či Louis Althusser. Interpersonální školu reprezentoval zejména Stephen Mitchell, tzv. selfpsychologii na základně psychoanalýzy vystavěl Heinz Kohut. Géza Róheim využil psychoanalýzu pro svá antropologická zkoumání. Z psychoanalýzy vychází také analytická teorie osobnosti Carla Gustava Junga. Freud čelil vždy velkému přívalu kritiky, který on považoval za zákonitý projev odporu proti nevědomému. K nejvlivnějším kritikům freudismu patří Karl Popper, který freudismus označil za pseudovědu, protože jeho postuláty nejsou falsifikovatelné. Silná kritika zaznívá také z řad biologicky orientované psychiatrie, především z pozic behaviorismu, tu reprezentuje zejména Hans Eysenck, podle nějž "Freud vrátil psychologii o sto let zpátky". Tradiční je kritika feministická, zahájila ji již Simone de Beauvoirová ve své slavné knize Druhé pohlaví. V 70. letech byla mezi levicovými intelektuály vlivná též dekonstruktivistická kritika psychoanalýzy Gillese Deleuzeho a Felixe Guattariho. Z pozic strukturalismu odmítl Freudovy názory (především antropologické spekulace o původu incestu) Claude Lévi-Strauss. Marxisticko-pavlovovskou kritiku Freuda reprezentoval například americký marxista Harry Kohlsaat Wells, jehož kniha Pavlov a Freud vyšla v roce 1963 i v Československu. Ovlivnil řadu filmařů, k freudovské inspiraci se hlásili třeba Luis Buñ či Alfred Hitchcock. Za typicky freudovský je považován Hitchcockův snímek Vertigo, ale filozof Slavoj Žižek upozornil na to, že i dům hlavního hrdiny v Psychu je strukturován dle freudovského modelu: sklep reprezentuje Id, první patro Ego a 2. patro Supergo. Freud se sám objevil mnohokrát ve filmu. V životopisném filmu Freud: Tajná vášeň z roku 1962 představoval zakladatele psychoanalýzy Montgomery Clift. Freud se stal i popkulturní postavou. Roku 1976 byla natočena kriminální komedie The Seven-Per-Cent Solution, v níž se slavný detektiv Sherlock Holmes pokouší u Sigmunda Freuda vyléčit ze závislosti na kokainu. (Nejde o příběh Conana Doyla). Film byl nominován na dva Oscary a Freuda ztvárnil Alan Arkin. Sherlock Holmes a Sigmund Freud se na plátně potkali ještě jednou, a to ve filmu Sherlock Holmes a pekelný stroj (v originále Sherlock Holmes and the Leading Lady), Freud zde roku 1910 hypnotizuje divu vídeňské operety Irene Adlerovou, aby společně s Holmesem zabránil atentátu na císaře Františka Josefa I. Roku 1984 vznikla komedie Tajný deník Sigmunda Freuda (The Secret Diary of Sigmund Freud), Freuda zde hrál Bud Cort. Ve stejném roce natočila BBC životopisný seriál Freud s Davidem Suchetem v hlavní roli (posléze se proslavil jako Hercule Poirot). Česká televize natočila roku 1994 televizní film Bludiště, který pojednává o jednom případu Sigmunda Freuda. Jeho role se ujal František Němec, jeho pacientku zápolící s tajnou masturbací a svým despotickým otcem (Luděk Munzar) hrála Eva Vejmělková. Režii měl František Filip. Americká společnost PBS roku 2004 vyprodukovala dokumentární drama The Question of God: Sigmund Freud & C.S. Lewis, kde Freuda v mládí hrál Declan Conlon a ve stáří Peter Eyre. V sérii hráli i čeští herci, Dáša Bláhová představovala Freudovu matku Amalii, Václav Benedikt jeho otce Jacoba a Jan Bartoš Jean-Martina Charcota. V roce 2011 natočil kanadský režisér David Cronenberg film Nebezpečná metoda (Dangerous Method), který pojednává o vztahu Freuda, Junga a Sabiny Spielreinové. Freuda ztvárnil Viggo Mortensen. Freud je předobrazem lékaře z kreslených vtipů Vladimíra Jiránka. Studie o hysterii – vytěsnění Výklad snů – nevědomí, předvědomí, vědomí, oidipovský komplex Psychopatologie všedního života – freudovské přeřeknutí, předeterminovanost Vtip a jeho vztah k nevědomí Tři úvahy o sexuální teorii – libido, oralita, analita, perverze . Zlomek analysy případu hysterie – chorobopis Dory Analýza fobie pětiletého chlapce – chorobopis Malého Hanse Poznámky k případu nutkavé neurózy – chorobopis Krysího muže Psychoanalytické poznámky k autobiograficky popsanému případu paranoie (dementia paranoides) – chorobopis prezidenta Schrebera Totem a tabu – vražda prvotního otce K zavedení . narcismu – narcismus Z dějin případu dětské neurózy – chorobopis Vlčího muže Mimo princip slasti – pud života a pud smrti Já a Ono – Ego, Id, Superego Svazek I. Spisy z let 1892–1899 (2000) Jeden případ hypnotického . uzdravení s poznámkami o vzniku hysterických symptomů prostřednictvím "protivůle" Charcot Několik úvah ke srovnávacímu studiu organických a hysterických motorických ochrnutí Obranné neuropsychózy O psychickém mechanismu hysterických jevů Chorobopisy K psychoterapii hysterie O oprávněnosti oddělení určitého komplexu symptomů od neurastenie jakožto "úzkostné neurózy" Obsese a fobie Ke kritice "úzkostné neurózy" Další poznámky o obranných neuropsychózách Dědičnost a etiologie neuróz K etiologii hysterie Údaje o obsahu vědeckých prací soukromého docenta dr. Sigm. Freuda 1877-1897 Sexualita v etiologii neuróz K psychickému mechanismu zapomnětlivosti O krycích vzpomínkách Svazek II/III. Výklad snů. O snu (1998) Svazek IV. Psychopatologie všedního života (1996) Svazek V. Spisy z let 1904–1905 (2000) Freudovská psychoanalytická metoda O psychoterapii Tři pojednání k teorii sexuality Moje názory na roli sexuality v etiologii neuróz Zlomek analysy případu hysterie Psychická léčba (léčba duše) Svazek VI. Vtip a jeho vztah k nevědomí (2005) Svazek VII. Spisy z let 1906–1909 (2003) Diagnostika skutkové podstaty a psychoanalýza K sexuální osvětě dětí Bludné představy a sny v knize W. Jensense "Gradiva" Nutkavá jednání a náboženské úkony "Kulturní" sexuální morálka a moderní nervozita O dětských sexuálních teoriích Hysterické fantazie a jejich vztah k bisexualitě Charakter a anální erotika Básník a vytváření fantazie Rodinný román neurotiků Obecně o hysterickém záchvatu Analýza fobie pětiletého chlapce Poznámky k případu nutkavé neurózy Svazek VIII. Spisy z let 1909–1913 (1997) O psychoanalýze K úvodu do diskuse o sebevraždě. Závěrečné slovo Příspěvky k psychologii milostného života I. a II. Psychogenní porucha zraku v psychoanalytickém pojetí Budoucí vyhlídky psychoanalytické terapie O "divoké" psychoanalýze Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci O opačném významu prvotních slov Dopis dr. Friedrichu S. Kraussovi o "Antropophytei" Příklady prozrazení patogenních fantazií u neurotiků Formulování dvou principů psychického dění Psychoanalytické poznámky k autobiograficky popsanému případu paranoie (dementia paranoides) O typech neurotických onemocnění K úvodu do diskuse o onanii. Závěrečné slovo Význam pořadí samohlásek Zacházení s výkladem snů v psychoanalýze "Velká je Diana Efezských" K dynamice přenosu Rady lékaři při psychoanalytické léčbě Zájem o psychoanalýzu Dvě dětské lži Několik poznámek k pojmu nevědomí v psychoanalýze Náchylnost k nutkavé neuróze K zahájení léčby Svazek IX. Totem a tabu (1997) Svazek X. Spisy z let 1913–1917 (2002) Pohádkový materiál ve snech Sen jako důkazní prostředek Motiv volby krabičky Zkušenosti a příklady z analytické praxe K dějinám psychoanalytického hnutí O "fausse reconnaissance . " ("déja raconté") během psychoanalytické práce Vybavování vzpomínek, opakování a propracovávání K zavedení narcismu Michelangelův Mojžíš K psychologii gymnasisty Pudy a jejich osudy Sdělení o případu paranoi odporujícím psychoanalytické teorii Vytěsnění Nevědomí Poznámky o přenosové lásce Aktuální poznámky o válce a smrti Pomíjejícnost Některé charakterové typy z psychoanalytické práce Vztah mezi symbolem a symptomem Mytologická paralela k jedné plastické nutkavé představě O přeměnách pudů zvláště anální erotiky Metapsychologické doplnění učení o snech Smutek a melancholie Svazek XI. Přednášky k úvodu do psychoanalýzy (1997) Svazek XII. Spisy z let 1917–1920 (2003) Jedna potíž s psychoanalýzou Jedna vzpomínka z dětství z "Dichtung und Wahrheit" Z dějin případu dětské neurózy Příspěvky k psychologii milostného života III. Cesty psychoanalytické terapie "Dítě je bito" Něco tísnivého O psychogenezi jednoho případu ženské homosexuality Myšlenková asociace jednoho čtyřletého dítěte O předhistorii analytické techniky Svazek XIII. Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920–1924 (1999) Mimo princip slasti Davová psychologie a analýza Já Sen a telepatie O některých neurotických mechanizmech u žárlivosti, paranoi a homosexuality Psychoanalýza a teorie libida Já a Ono Genitální organizace u dětí Poznámky k teorii a praxi výkladu snů Ďábelská neuróza v sedmnáctém století Josef Popper-Lynkeus a teorie snů Ztráta smyslu pro realitu při neuróze a psychóze Ekonomický problém masochizmu Neuróza a psychóza Zánik oidipského komplexu Stručný nástin psychoanalýzy Dodatek k analýze malého Hanse Svazek XIV. Spisy z let 1925–1931 (2007) "Zázračný blok" Popření Některé psychické důsledky anatomického rozdílu mezi pohlavími O sobě a psychoanalýze Odpor proti psychoanalýze Zabrždění, symptom, úzkost Otázka analýzy prováděné laiky Psychoanalýza Fetišismus Budoucnost jedné iluze . Humor Náboženský prožitek Dostojevský a otcovražda Pocit stísněnosti v kultuře O libidinózních typech O ženské sexualitě Goethova cena 1930 Dopis Romainu Rollandovi Ernestu Jonesovi k 50. narozeninám Dopis vydavateli Jüdische Presszentrale Zürich K otevření hebrejské university Dopis Maximu Leroyovi o jednom Descartovu snu Dopis starostovi města Příbor Svazek XV. Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy (1997) Svazek XVI. Spisy z let 1932–1939 (1998) K získání ohně Proč válka? Dodatek k mé autobiografii Jemnost jednoho chybného úkonu Konstrukce v analýze Konečná a nekonečná analýza Muž Mojžíš a monoteistické náboženství Svazek XVII. Spisy z pozůstalosti 1892–1938 (1996) Příspěvky ke "Studiím o hysterii" Vyplněné tušení ze snu Psychoanalýza a telepatie Hlava medúzy Proslov ke členům spolku B'nai B'rith (1926) Rozštěpení Já při obranném postupu Nástin psychoanalýzy Some Elementary Lessons in Psycho-Analysis Výsledky, myšlenky, problémy BABIN, Pierre. Sigmund Freud - tragédie nepochopení. Bratislava : Slovart, 1994. 144 s. ISBN 80-7145-121-5. CVEKL, Jiří. Sigmund Freud. Praha : Orbis, 1965. 244 s. ISBN 978-80-7185-447-6. ČERNOUŠEK, Michal. Sigmund Freud - dobyvatel nevědomí. Litomyšl : Paseka, 1996. 181 s. ISBN 80-7185-126-4. MANNONI, Octave. Freud. Olomouc : Votobia, 1997. 188 s. ISBN 80-7198-0366-6. MARKUS, Georg. Sigmund Freud a tajemství duše. Litomyšl : Paseka, 2002. 264 s. ISBN 80-7185-447-6. SIMÉON, Michel; ARIEL, Robert. Freud: dobrodružství psychoanalýzy. Praha : Garamond, 2008. 56 s. ISBN 978-80-7407-020-4. STONE, Irving. Vášně mysli. Brno : Jota, 2010. 1008 s. ISBN 978-80-7217-792-9. STORR, Anthony. Freud. Praha : Argo, 1996. 162 s. ISBN 80-85794-93-4. ADAMEC, Jiří. Druhý život psychoanalýsy: z dopisů Sigmunda Freuda a Sándora Ferencziho. Brno : Filosofický seminář, 2009. 65 s. ISBN 978-80-87234-08-2. Dostupné on-line: [1] ADAMEC, Jiří. Psychoanalýsa: přehled souborného síla Sigmunda Freuda. Brno : Filosofický seminář, 2008. 74 s. ISBN 978-80-254-1319-7. Dostupné on-line: [2] ALBERTI, Christiane; SAURET, Marie-Jean. Psychoanalýza. Praha : Levné knihy, 2007. 65 s. ISBN 978-80-7309-500-0. BURIÁNEK, Václav. Fakta a dojmy: psychoanalytikův malý průvodce rodným krajem Sigmunda Freuda. Praha : Triton, 2006. 320 s. ISBN 978-80-7254-930-6. CHATEAU, Ladislava. Portrét pro Lou, Sabinu a Marii. Praha : Psychoanalytické nakladatelství, 2006. 190 s. ISBN 80-86123-22-7. KERR, John. Nebezpečná metoda: příběh Junga, Freuda a Sabiny Spielreinové. Praha : Prostor, 1999. 553 s. ISBN 80-7260-009-5. MAHLER, Martin (ed). Psychoanalýza v Čechách. Praha : Nakladatelství Franze Kafky, 1997. ISBN 80-85844-34-6. MASSON, Jeffrey Moussaieff. Útok na pravdu: Freudovo potlačení teorie svádění. Praha : Mladá fronta, 2007. 256 s. ISBN 978-80-204-1640-7. RICHEBÄCHER, Sabine. Život mezi Jungem a Freudem. Praha : Portál, 2011. 336 s. ISBN 978-80-262-0005-5. SAYERSOVÁ, Janet. Matky psychoanalýzy. Praha : Triton, 1999. 258 s. ISBN 80-7254-035-1. SCHWARTZ, Joseph. Dějiny psychoanalýzy. Praha : Triton, 2003. 352 s. ISBN 80-7254-393-8. SLIPP, Samuel. Freudovská mystika: Freud, ženy a feminismus. Praha : Triton, 2007. 266 s. ISBN 978-80-7254-891-0. WEISSWEILEROVÁ, Eva. Freudové: biografie jedné rodiny. Jinočany : H a H, 2008. 358 s. ISBN 978-80-7319-070-5. WOLFF, Larry. Týrání a zneužívání dětí ve Vídni v době Freuda (korespondenční lístky z konce světa). Praha : Triton, 2007. 336 s. ISBN 978-80-7254-869-9. YERUSHALMI, Yosef Hayim. Freudův Mojžíš : Judaismus konečný a nekonečný. Praha : Academia, 2015. 234 s. ISBN 978-80-200-2501-2. FLEM, Lydia: L'Homme Freud: une biographie intellectuelle, Paris, Seuil 1991. GAY, Peter: Freud: A Life for Our Time, London, Papermac 1988. JONES, Ernest: Sigmund Freud: Life and Work I-III, London, Hogarth Press 1953-1957. MAJOR, René, TALAGRAND, Chantal: Freud, Paris, Gallimard 2006. ELLENBERGER, Henri F.: Histoire de la découverte de l'inconscient, Paris, Fayard 2008. ANZIEU, Didier: L'auto-analyse de Freud, Paris: Press Iniversitaires de France 1959. APPIGNANESI, Lisa, FORRESTER, John: Freud's Women, London: Phoenix 2005. BRIDGE, Marie: On the Way Home: Conversations Between Writers and Psychoanalysts, London: Karnac Books 2008. GARDINER, Muriel (ed): The Wolf-Man and Sigmund Freud, New York: Basic Books 1971. KANZER, Mark, GLENN, Jules (eds): Freud and his Patients, New York: Yason Aronson 1980. ROGAL, Stefan: Freuds Psychoanalyse: am Beispiel von Arthur Schnitzlers Novelle Leutnant Gustl, Leipzig: Militzke 2009. SAYERS, Janet: Freud's Art: Psychoanalysis Retold, London: Routledge 2007. WESTERINK, Herman: Controversy and challenge: the reception of Sigmund Freud's psychoanalysis in German and Dutch speaking theology and religious studies, Wien: LIT 2009. WEIGEL, Sigrid: Heine und Freud, Berlin: Kulturverlag Kadmos 2010. FONAGY, Peter; TARGETOVÁ, Mary. Psychoanalytické teorie. Praha : Portál, 2005. 400 s. ISBN 80-7178-993-3. MITCHELL, Stephen; BLACKOVÁ, Margaret. Freud a po Freudovi. Praha : Triton, 1999. 314 s. ISBN 80-7254-029-7. RYCROFT, Charles. Kritický slovník psychoanalýzy. Praha : Psychoanalytické nakladatelství, 1993. 156 s. ISBN 80-901601-1-5. Psychoanalytické směry Psychoanalýza Výklad snů Edward L. Bernays Anna Freudová Lucian Freud Melanie Kleinová Cena Sigmunda Freuda za vědeckou prózu Obrázky, zvuky či videa k tématu Sigmund Freud ve Wikimedia Commons Osoba Sigmund Freud ve Wikicitátech Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem . je Sigmund Freud (česky) Město Příbor - Sigmund Freud (anglicky) Freud na Answers.com (anglicky) Videos of Sigmund Freud (česky) Sigmund Freud na webu psychoanalytika Bohuslava Brouka (1912-1978) (česky) Bohuslav Brouk: Zikmund Freud – K odhalení jeho pamětní desky v Příboře na Moravě, Rozpravy Aventina, 1. října 1931, r. VI, č. 3, s. 21 | PERSON | PERSON |
000345 | Noc je denní období, během nějž se Slunce nachází za horizontem. Opakem noci je den. Doba jejího trvání závisí na mnoha faktorech, jako jsou roční období, zeměpisná šířka, zeměpisná délka a časové pásmo. Během noci většina lidí a zvířat spí, protože nemohou provádět většinu aktivit konaných za denního světla. Nedostatek slunečního světla má navíc velký vliv na morfologii, fyziologii a chování téměř všech živých organismů. Naopak některá zvířata, například netopýři nebo cvrčci, jsou aktivní především v noci. V kultuře a mytologii je často spojována s nebezpečím a zlem.... | Co je opakem noci? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Noc | [
"den"
] | 65 | 84 | Opakem noci je den. | [
{
"start": 80,
"end": 83,
"text": "den"
}
] | Noc je denní období, během nějž se Slunce nachází za horizontem. Opakem noci je den. Doba jejího trvání závisí na mnoha faktorech, jako jsou roční období, zeměpisná šířka, zeměpisná délka a časové pásmo. Během noci většina lidí a zvířat spí, protože nemohou provádět většinu aktivit konaných za denního světla. Nedostatek slunečního světla má navíc velký vliv na morfologii, fyziologii a chování téměř všech živých organismů. Naopak některá zvířata, například netopýři nebo cvrčci, jsou aktivní především v noci. V kultuře a mytologii je často spojována s nebezpečím a zlem. V lidovém folklóru téměř každé země se vyskytují příběhy a zkazky o nebezpečných bytostech, které jsou aktivní v noci. Jedná se o duchy, upíry či vlkodlaky. Tropická noc Bílá noc Obrázky, zvuky či videa k tématu noc ve Wikimedia Commons Téma noc ve Wikicitátech Slovníkové heslo noc ve Wikislovníku | ENTITY | ENTITY |
005482 | ... Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží. Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantického. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby. Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa. Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a... | Která řeka Ruské federace je největší? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko | [
"Jenisej"
] | 571 | 690 | Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa. | [
{
"start": 604,
"end": 611,
"text": "Jenisej"
}
] | Rusko (rusky Р, Rossija), oficiálním názvem Ruská federace (rusky Р Ф, Rossijskaja federacija), je s rozlohou 17 125 191 km2 největší stát světa. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 146,1 milionů obyvatel je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě. Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy se nacházejí na dohled od Japonska a z ruské Čukotky je velmi blízko na Aljašku (USA). Území je rozděleno do 9 časových pásem a do 84 samosprávných celků, z toho 22 republik. Ruská federace je hlavním následnickým státem Sovětského svazu, který se rozpadl roku 1991; převzala jeho místo v Radě bezpečnosti OSN a je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je členem G20, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací. Od r. 2014 již není Rusko členem G8. Rusko je také považováno za jednu ze světových vojenských velmocí. Ruská ekonomika od r. 2016 opustila desítku největších světových ekonomik a podle nominální HDP je dvanáctá na světě s 1,8% objemu celkového světového HDP a šestá v HDP dle parity kupní síly. V přepočtu HDP na obyvatele se nachází na 71 místě ve světě ze 187 sledovaných zemí Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů – nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva, pitné vody – z energetického hlediska je Rusko soběstačným státem. Ruské hospodářství prodělalo v 90. letech 20. století vleklou krizi po níž následovalo období silného růstu mezi lety 2000 až 2007. Růst byl přerušen světovou finanční krizí v období 2008 až 2009 a pokračoval v menší míře od roku 2010 do roku 2014. Od konce roku 2014 zaznamenává ruská ekonomika pokles způsobený snížením cen surovin a ekonomickými sankcemi. Rusko se podílí asi na čtvrtině světového obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA. Velký vliv má v Rusku pravoslavné křesťanství, přestože zemi ovlivnilo období ateistického Sovětského svazu. Další jsou islám, judaismus a buddhismus. Některé oblasti ruské kultury, jako např. literatura 19. století, dosáhly světového úspěchu. Zároveň je současné Rusko mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva. Nejpočetnější menšinou jsou Tataři, kteří stejně jako mnohé národy ruského Kavkazu vyznávají islám. Podrobnější informace naleznete v článku Rus (oblast). Jméno země v současné formě bylo na poč. 16. století do ruštiny převzato ze středověké řečtiny – byzantské prameny nazývaly zemi východních Slovanů Ρ, Rhóssía. Ovšem tento řecký výraz sám byl mladší variantou slova Ρ, Rhós neboli Rus (rusky Р, Rus'), označujícího od raného středověku prostor dnešní Ukrajiny, Běloruska a západní části evropského Ruska. Etymologie názvu Rus není zcela jistá, avšak nejběžněji se přijímá tzv. normanská teorie: termín pochází ze staré severštiny, znamená "veslaři" a byl odvozen od jména kraje Roden (později zvaného Roslagen), což bylo pobřeží Svealandu, středního Švédska. Z Rodenu se varjagové (švédští vikingové čili Normani) vydávali po mořích a řekách do východoevropských oblastí a Černomoří, Rus částečně kolonizovali a stali se od poloviny 9. století vládnoucí vrstvou, jež vytvořila stát (Kyjevská Rus, viz níže), aby posléze se Slovany splynula. Germánské jméno tak přešlo do slovanštiny, nejprve jako etnonymum a později rovněž jako geonymum. Tato teorie, odvozující jméno Ruska od jména kraje ve Švédsku, má podporu jak ve zprávách kronik, tak i v dalších lingvistických souvislostech: s ruštinou a švédštinou sousedící ugrofinské jazyky totiž označují Švédsko výrazy takřka shodnými se jménem Rossija, tedy např. . Ruotsi, Ruoŧ, Rootsi, Roodsi, Ročinma apod. Kromě "normanské" teorie ovšem existují i další, dovozující, že jméno Rus pochází buď: od základu indoevropského slova ruksa či russa ("světlý . , bílý") či od hypotetického praslovanského slova р, r's' ("medvěd" – posvátné zvíře starých Slovanů), příbuzného s latinským ursus a starořeckým α, arktos anebo od jména ukrajinské řeky Ros (pravý přítok Dněpru, jižně od Kyjeva). Ani tyto, ani jiné pokusy o vysvětlení však nejsou obecně lingvisty a historiky (a to většinou ani ruskými) uznávány. Související informace naleznete také v článku Dějiny Ruska. Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další). Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus. První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862. Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus. Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvíce prosperujících států v Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu. V 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Batu-chana porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou Hordou. Ta se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů. Novgorod spolu s Pskovem udržel poté jistou míru autonomie. Expanzi ze strany Švédů odvrátil kníže Alexandr Něvský, který je porazil v bitvě na řece Něvě (1240), stejně tak zastavil vpád Řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě roku 1242. Potomci Alexandra Něvského z novgorodské rurikovské větve vládli Vladimiru. Později učinili Moskvu svým sídelním městem. Související informace naleznete také v článcích Moskevské velkoknížectví a Zlatá Horda. Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, strádáním na zemědělství a rozšíření různých epidemií. Epidemie však nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit. Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij Donský porazil Zlatou hordu v bitvě na Kulikově poli. Moskva postupně vstřebala okolní knížectví, včetně Tveru a Novgorodu, i nadále však odváděla poplatky Zlaté hordě. Moskevský stát se stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ, zatímco některé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu. Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI, a přijal znak byzantského dvouhlavého orla za svůj vlastní, eventuálně také jako ruský státní znak. Související informace naleznete také v článku Ruské carství. Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii. Za jeho vlády se ruské teritorium směrem na Sibiř zdvojnásobilo, což z Ruska vytvořilo transkontinentální stát. Krymští Tataři, jediní zbývající zástupci Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví. Zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři také roku 1570 zdevastovali Rjazaň, kde se setkali jen se slabým odporem. V roce 1571 Krymští Tataři a jejich osmanští spojenci (80 000 Tatarů, 33 000 Turků a 7 000 janičárů) vpadli do centrálního Ruska a za řekou Ugrou rozdrtili křídlo ruského vojska se 6 000 bojovníky. Jelikož ruská armáda neměla sílu k zastavení invaze, ustoupila do Moskvy. Venkovské obyvatelstvo také uprchlo do hlavního města. Armáda Krymských Tatarů zdevastovala města a vesnice v okolí Moskvy a poté vypálila většinu hlavního města. Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a 150 000 Rusů bylo odvlečeno do zajetí. Následující rok krymský chán Devlet Giraj, podporovaný Osmanskou říší, plánoval plné dobytí Ruska, ale jejich armáda byla poražena v bitvě u Molodi, což eliminovalo hrozbu krymsko-osmanské expanze do Ruska. Nájezdy Tatarů za účelem zajímání otroků však neustaly až do konce 17. století. Rusové byli odvlékáni do otroctví ve velkých počtech i nadále, i když výstavba nových opevnění po celém jižním Rusku neustále zužovala prostor přístupný pro nájezdy Krymských Tatarů. Rozmach ruského carství se pozastavil po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.–17. století, kdy Polsko-litevská unie obsadila velké části Ruska, včetně Moskvy. V roce 1612 však byli Poláci a Litevci nuceni ustoupit. Zasloužil se o to sbor pod vedením Kuzmy Minina a knížete Dmitrije Požarského. Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov. Carská dynastie Romanovců následně vládla Rusku až do roku 1917. V 17. století Rusko kolonizovalo většinu Sibiře a v roce 1648 Rusové poprvé přešli Beringův průliv mezi Asií a Severní Amerikou. V roce 1648 se rolníci z Ukrajiny připojili k záporožským kozákům ve vzpouře proti polsko-litevskému společenství. V roce 1654 ukrajinský vůdce Bohdan Chmelnický nabídl ruskému carovi Alexeji I., že by Ukrajina měla být oddělena od Polsko-litevské unie a postavena pod jeho ochranu. Car Alexej I. tuto nabídku přijal, což vedlo k další rusko-polské válce (1654–1667). Nakonec byla Ukrajina rozdělena podél Dněpru, západní část připadla Polsku a východní část Rusku. Související informace naleznete také v článku Ruské impérium. Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v Severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora. Vláda Kateřiny II. Veliké (1762–1796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802) a Ázerbájdžán (1813). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. V roce 1803–1806 bylo provedeno první ruské obeplutí země a v roce 1820 ruská expedice objevila kontinent Antarktidy. Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Ruská armáda se přehnala přes Evropu až do Paříže. Alexandr I. Pavlovič se účastnil v čele ruské delegace Vídeňského kongresu, který definoval mapy v po-napoleonské Evropě. Zemi oslabila Krymská válka proti Osmanské říší v letech 1853–1856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 1904–1905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo. Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny tvrdé rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl. První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější Velkou říjnovou revoluci, která přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války. V červenci 1918 byl bolševiky zavražděn někdejší car ruského impéria Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Romanov) a jeho rodina. Související informace naleznete také v článcích Sovětský svaz, Dějiny Sovětského svazu a Sovětské válečné zločiny. 7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí. Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá armáda, Černá armáda a Zelená armáda, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být silným protivníkem proti bolševikům podporovaným Rakousko-Uherskem a Německem, a to ani přes intervenci Francie, Británie a Československých legií. Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města na Sibiři, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim již zachránit v Jekatěrinburgu ze zajetí nepodařilo, necelý týden před příchodem legií do města byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých. V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství. Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz. Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně. 22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu. Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí. Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa. Po 2. světové válce je SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období. Následující desetiletí provází určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; je zahájen sovětský kosmický program. Během své vlády v roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od kozáckého shromáždění Perejaslavské rady a připojení Ukrajiny k Ruskému impériu. To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu od té doby existovaly separatistické tendence. Éra Chruščovova následníka Brežněva je pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, avšak bránila se jakékoli modernizaci a způsobila hospodářský propad. V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stává generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahajuje období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace. Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17. března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že "SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat". 25. prosince 1991 se SSSR oficiálně rozpadla na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik. V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty super-velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové. 31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii. Putin vyhrál prezidentské volby 2012 a Medveděv byl jmenován ministerským předsedou. V únoru 2014 proběhly v Soči zimní olympijské hry, které byly komentátory hodnoceny přes menší výtky jako úspěšné. Nedlouho poté Rusko z důvodu dění na Ukrajině do té doby ukrajinský poloostrov Krym na základě referenda ze dne 16. března 2014 začlenilo jednostranně jako federální subjekt Republika Krym a město Sevastopol do Ruské federace. Od září 2015 se Rusko zapojilo leteckými a raketovými údery do Syrské občanské války proti militantním skupinám Islámského státu, Fronty an-Nusrá (Al-Káida v Levantě) a Džaíš al-Fatah (radikální sunnité). Prezident Putin a francouzský prezident Francois Hollande se 17. listopadu dohodli na vojenské spolupráci v Sýrii a společně kooperují letecké útoky na Islámský stát. Dohoda přišla nedlouho po teroristických útocích v Paříži a výbuchu ruského letadla v Egyptě. Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita. S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik. Závažný problém představovala nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patřila mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila. Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země. Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky. Mezi největší teroristické masakry patří teroristický útok na beslanskou školu (2004), bombové útoky v Moskevském metru (2004 a 2010) a na nádraží a trolejbus ve Volgogradu (2013). Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost. Podrobnější informace naleznete v článcích Putinismus, Druhá studená válka, Anexe Krymu Ruskou federací, Ruská vojenská intervence na Ukrajině (2014–současnost) a Mezinárodní sankce v průběhu ukrajinské krize. Rusko na konci desátých let 21. století navázalo na někdejší velmi aktivní zahraniční politiku a začalo pracovat na návratu image přední světové mocnosti. Zapojilo se ve světě do několika konfliktů: v roce 2008 se stalo jednou ze stran konfliktu v Gruzii, kde pomohlo stabilizovat de facto nezávislý stav separatistické Abcházie a Jižní Osetie. V roce 2014 se aktivně zapojilo do ukrajinské krize, v rámci které anektovalo ukrajinský Krym a podpořilo separatistickou válku na východě Ukrajiny. Mnoho světových lídrů Rusko tvrdě kritizovalo a řada států Západního světa na ruské zboží uvalila embargo. To spolu s nízkou cenou ropy znamenalo pro ruskou ekonomiku téměř okamžitý propad HDP asi o 4 %. V roce 2015 se zapojilo do složité občanské války v Sýrii s cílem podpořit režim Bašára al-Asada. Související informace naleznete také v článcích Lidská práva v Rusku, Ruská opozice, LGBT práva v Rusku a Kontroverzní ruské zákony. Dodržování občanských a politických práv v Rusku je dlouhodobě sledováno jak občany Ruska, tak zahraničím. Jejich případné nedodržování či dokonce potlačování je soustavně kritizováno zahraničními vládami, některými ruskými a mnoha zahraničními médii a v Rusku i mimo Rusko působícími nevládními organizacemi, cílícími na podporu svobody a demokracie. Obzvláště společnosti, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch nebo v České republice Člověk v tísni vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv občanů. Freedom House, mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za "nesvobodný stát" – podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost skutečně svobodné diskuse. Ruské autority veškeré námitky, především závěry Freedom House, odmítají. Podle nevládní organizace Democracy Ranking se Ruská federace v průzkumu demokratických svobod, do kterého bylo zahrnuto 115 zemí, umístila na 95. místě. Související informace naleznete také v článcích Politický systém Ruska a Politické strany v Rusku. Ruská federace je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Federální shromáždění je dvoukomorový parlament. Rada federace je horní komorou a Státní duma je dolní komora, která je volena na dobu pěti let. V současnosti jsou ve Státní dumě zastoupeny strany Jednotné Rusko (54 %), Komunistická strana Ruské federace (13 %), Liberální demokratická strana Ruska (13 %) a Spravedlivé Rusko (6 %). V zemi je organizovaná mimoparlametní opozice, v čele s komunisty. Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční politika Ruské federace. V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na ruské území potřebují čeští občané vízum, jsou to víza buď turistická (do 30 dní) nebo služební (business, na 30 dní až 12 měsíců). S vyřizováním víz pomáhají různé agentury. Velvyslanectví České republiky v Rusku sídlí v Moskvě, generální konzuláty jsou v Petrohradu a Jekatěrinburgu. Rusko je členem skupiny vyspělých národů G20, Rady Evropy, OBSE, APEC, skupiny BRICS a také regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKB a Šanghajské organizace pro spolupráci. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropské unie, Spojených států amerických a Kanady politické a hospodářské sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum, ve kterém se více než devadesát procent hlasujících vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci. Postupně byly tyto sankce zostřovány také v důsledku údajné podpory povstalců ve válce na východní Ukrajině. Nicméně řada zemí Evropské unie, včetně Řecka, Rakouska, Itálie, Kypru, Bulharska a Lucemburska, jdou jen neochotně cestou sankcí. V důsledku uvalení sankcí se Rusko rozhodlo soustředit svou ekonomiku na východ. V roce 2014 podepsalo důležitou smlouvu o dodávkách plynu s Čínou a užší obchodní spolupráci se Severní Koreou by mohla znamenat návštěva jejího ministra zahraničí v Rusku. Ozbrojené síly Ruské federace jsou rozděleny do pozemních sil, námořnictva a letectva. A dále na tři samostatné druhy vojsk: vzdušná a kosmická obrana, raketová vojska strategického určení a vzdušná výsadková vojska. Rusko disponuje největší jadernou a tankovou silou na světě. Země vyrábí většinu svého vlastního vojenského vybavení, jen několik typů dováží a je největším dodavatelem zbraní na světě. Ruské námořnictvo zahrnuje Severní (nejsilnější), Tichooceánské, Černomořské, Baltské a Kaspické loďstvo, dále Námořní letectvo a Pobřežní vojsko (námořní pěchota, pobřežní rakety a dělostřelecká vojska). Využívá jednu letadlovou loď (Admiral Kuzněcov), pět křižníků (křižník Pjotr Velikij třídy Kirov je silně vyzbrojená a má nukleární pohon). Dále čtrnáct torpédoborců, šest fregat, šedesát čtyři korvet, devět nukleárních balistických ponorek a desítky útočných ponorek. Ruské letectvo využívá víceúčelové stíhací letouny čtvrté generace Suchoj Su-27, Suchoj Su-30, Suchoj Su-35S, MiG-29 a MiG-31. Dále bitevní letouny Suchoj Su-25, stíhací-bombardovací Suchoj Su-24 a Suchoj Su-34, bombardéry Tupolev Tu-22M, Tupolev Tu-95 a Tupolev Tu-160, stovky transportních letounů a bitevních vrtulníků (Mil a Kamov). Ve výzbroji má i česká letadla Let L-410 Turbolet a Aero L-39 Albatros. Stíhací letoun páté generace Suchoj T-50 měl první let v lednu 2010 a první dodávky do armády se plánují na rok 2017. Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Ruska. Rusko se člení na 8 federálních okruhů nebo na 12 ekonomických rajónů, ty se dále dělí na 85 subjektů. Federálními okruhy jsou Centrální federální okruh, Jižní federální okruh, Severozápadní federální okruh, Dálněvýchodní federální okruh, Sibiřský federální okruh, Uralský federální okruh, Povolžský federální okruh, v roce 2010 byl vyčleněn z Jižního federálního okruhu nový Severokavkazský federální okruh. Roku 2014 vzniknul dočasně Krymský federální okruh, který však byl již o dva roky později začleněn do Jižního federálního okruhu. Federální subjekty v současnosti zahrnují 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále 3 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou došlo ke snížení z původních 89 subjektů v roce 1993 na dnešních 83 subjektů. Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nejlidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km2) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel. Naopak nejmenšími celky jsou federální města, hustě osídlené kavkazské republiky a středoruské oblasti. Související informace naleznete také v článku Geografie Ruska. Ruská federace je největším státem na světě, celková rozloha činí přibližně 17 milionů km2. Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). V Rusku je 23 míst světového dědictví UNESCO, 40 biosférických rezervací UNESCO, 41 národních parků a 101 přírodních rezervací. Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží. Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantického. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby. Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa. Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad. V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané (brakické) Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách. Související informace naleznete také v článku Podnebí Ruska. Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě. Podnebné pásy: Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře). Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Rusku. Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok. Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa. Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi. Související informace naleznete také v článku Ekonomika Ruska. Ruská ekonomika v r. 2016 klesla na dvanáctou v pořadí na světě , kdy se na stavu jeho ekonomiky začíná vážně projevovat soubor negativních faktorů z nichž nejhlavnější jsou pokles cen klíčových nerostných surovin a ekonomické sankce uvalené na Rusko v reakci na Ruskou anexi Krymu. V roce 2012 Financial Times ohodnotily Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20 a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11 % HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míry hospodářského růstu.. . V současnosti se však díky ekonomickým problémům, rychlému snižování státních rezerv, vysoké inflaci a dalším negativním jevům situace výrazně změnila V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna. Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov. Rusko je jedenáctým největším producentem automobilů. Největší automobilové společnosti v Rusku jsou AvtoVAZ a GAZ. Kamaz je předním výrobcem nákladních vozů a kamionů, jedná se o jednoho z deseti nejvýznamnějších světových výrobců v tomto oboru. Marussia je první ruský výrobce supersportů. V zemi se po rozpadu Sovětského svazu výrazně zvedla příjmová nerovnost, nejvyšší nerovnost vykazuje Moskva a Kavkazské regiony. Ruský Giniho koeficient byl v roce 2009 změřen na 40,11 bodu. Od roku 1999 zažívalo Rusko značný ekonomický růst, který byl přerušen jen globální ekonomickou krizí v roce 2009. Od roku 2014 má Rusko opět hospodářské problémy, které byly zapříčiněny hlavně poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy - Rosněft, Lukoil, Sibněft, Juganskněftěgaz a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky (roku 2013 těžba všech nerostných surovin tvořila 10,4 % HDP Ruska) a příjmy z nich kryjí do značné míry výdaje státního rozpočtu. V roce 2013 se daň z těžby nerostných surovin a vývozní daň z plynu, ropy a ropných produktů podílely na příjmech federálního rozpočtu ze 46 %. Surovinové příjmy jsou soustředěny na federální úrovni, jejich váha v konsolidovaných státních příjmech, zahrnujících i rozpočty regionů a míst je proto zhruba poloviční. Rusko dodává čtvrtinu spotřeby zemního plynu v EU, a to zejména prostřednictvím tranzitních cest přes Ukrajinu (Sojuz, Družba) a Bělorusko (Jamal-Evropa). Pro případ přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu, které byly v minulosti ohroženy, když Ukrajina nesplácela dluhy za tyto suroviny, byla v roce 2011 dokončena první fáze tzv. Severního plynovodu Nord Stream, který vede pod Baltickým mořem přímo do Německa (s napojením do Česka). Následující rok byl v Německu dokončen plynovod NEL navazující na plynovod BBL, přivádějící plyn do Velké Británie. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea). Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, byl donedávna plánován plynovod South Stream, vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko. Dne 18. června 2015 podepsali zástupci rakouské společnosti OMV a ruského Gazpromu tzv. Memorandum o porozumění (předběžnou dohodu), podle kterého se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem. Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují také německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Royal Dutch Shell. První potrubí má být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019. Téměř ve stejnou dobu bude stavěno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Celkové náklady projektu přesáhnou pravděpodobně náklady na jeho první fázi, které činily 7,4 miliardy eur. Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m3 zemního plynu ročně do Evropské unie. Od roku 2020 nemá být již žádný plyn z Ruska, určený pro Západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu. Rusko je třetí největší výrobce elektřiny ve světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je z federálního rozpočtu do roku 2015 vyčleněn asi 1 bilion rublů. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části na velkých řekách jako je Volha, zatímco potenciál východní Sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny. Žebříček firem podle kapitalizace (časopis "Expert", 2008/10/6): Rusko má po Spojených státech druhou největší železniční síť na světě, většina je pod kontrolou státem vlastněné společnosti RŽD. Železnice používají oproti Česku širší rozchod (1520 mm). Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku projíždí rekordních sedm časových pásem a je nejdelší železniční tratí na světě. První vysokorychlostní trať byla zahájena v roce 2009 na trati Petrohrad-Moskva-Nižnij Novgorod, využívá ruské vysokorychlostní vlaky Sapsan. Nejčastějším druhem městské dopravy bývají autobusy, trolejbusy a tramvaje. Významná část tramvají v Rusku je české výroby (Tatra T3, Tatra T6B5 atd.). Linky metra využívá sedm měst Ruska (Moskva, Petrohrad, Nižnij Novgorod, Novosibirsk, Samara, Jekatěrinburg a Kazaň) a tzv. systém Metrotram využívají další tři. Ve výstavbě je metro v Čeljabinsku, Krasnojarsku a Omsku. První metro bylo otevřeno v Moskvě v roce 1935. V roce 2006 mělo Rusko 755,000 km zpevněných silnic, z nich nejdůležitější jsou tzv. Ruské federální dálnice. Tyto dálnice spojují především Moskvu a okolní oblasti. Například M10 spojuje dvě největší města (Moskva a Petrohrad) a vede až k finskému pohraničí, M6 vede přes Volgograd ke Kaspickému moři a M9 k hranicím Lotyšska. Trans-sibiřská dálnice (AH6) měří přes 11.000 km a spojuje Baltské moře a Tichý oceán. Plán na léta 2012–2020 zahrnuje výstavbu 120.000 km nových silnic (z toho 18.000 km federálních dálnic). Země vlastní jedinou flotilu atomových ledoborců na světě. Hlavními ruskými námořními přístavy jsou: Rostov na Donu u Azovského moře, Novorossijsk na pobřeží Černého moře, Astrachaň a Machačkala u Kaspického moře, Kaliningrad a Petrohrad u Baltu, Archangelsk u Bílého moře, Murmansk v Barentsově moři, Petropavlovsk-Kamčatskij a Vladivostok u Tichého oceánu. Mezi největší výrobce dopravních letadel v Rusku patří Suchoj, Tupolev a Iljušin. Od roku 2006 je většina ruských leteckých výrobců spojena do holdingu Sjednocená letecká korporace, obdobně vznikl o rok později holding Ruské vrtulníky. V roce 2013 se zde vyrábělo pět typů dopravních letadel. Rusko během svého vývoje od roku 1991 zaznamenalo několik vážných ekonomických krizí. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (1998). 17. srpna 1998 dopadla na Rusko finanční krize, jejíž širší příčiny lze vysledovat až k východoasijské finanční krizi v roce 1997. Bezprostřední příčinou byla tehdejší neschopnost Ruska splácet svůj zahraniční dluh. Krize měla vážné následky i v okolních státech Ruska. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (2014). V polovině roku 2014 začal ruský rubl oslabovat vůči ostatním světovým měnám, což ke konci toho roku způsobilo valutovou krizi. Tehdejší rychlý pokles směnné hodnoty rublu vůči americkému dolaru a euru o maximálních 50-60 % (zvláště v roce 2016 následovalo opět posílení rublu) byl způsoben prudce zvýšenou poptávkou občanů po dováženém zboží s vysokou hodnotou jako jsou automobily a televizory. Dalšími důvody byl odliv zahraničního kapitálu kvůli ztrátě důvěry investorů v ruskou ekonomiku. Ta byla zapříčiněna poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. I tato ruská krize způsobila téměř všem státům v jeho okolí (s výjimkou Číny) značné hospodářské problémy, včetně poklesu směnných kurzů jejich měn. Věda a technika v Rusku kvetly od osvícenství zvláště po založení univerzit v Petrohradě a v Moskvě a Ruské akademie věd. Jejich rozvoj je spojen s působením cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Veliké, panovníků, kteří otevřeli Rusko vlivům západní Evropy. Ruská matematická škola byla a je jednou z nejvlivnějších na světě. Dmitrij Ivanovskij objevil viry, Dmitrij Mendělejev vynalezl periodickou tabulku prvků a Sergej Lebeděv syntetickou gumu. Dalšími vynálezci byli Michail Britnev (ledoborec), Stěpan Makarov (torpédová loď), Franz San Galli (radiátor), Gleb Kotelnikov představil padák a Jevgenij Čertovskij první přetlakový oblek. K významnějším ruským objevům a vynálezům ve fyzice dále patří: elektrický oblouk, laser, maser, Lenzův zákon, fotovoltaický článek, Čerenkovovo záření, 3D holografie, elektronová paramagnetická rezonance, heterotransistor a tokamak na termonukleární fúzi. Proslulými leteckými konstruktéry byli Andrej Nikolajevič Tupolev, Sergej Iljušin a Oleg Antonov. Jako konstruktér pěchotních zbraní se celosvětově proslavil Michail Kalašnikov. O příspěvcích ruských vědců k rozvoji kosmonautiky od 20. století pojednává kapitola níže. Pilíři ruské vědy jsou rovněž Ivan Petrovič Pavlov a Michail Lomonosov. Pavlov získal i Nobelovu cenu, stejně jako Pjotr Leonidovič Kapica, Andre Geim, Konstantin Novoselov, Alexej Alexejevič Abrikosov, Vitalij Lazarevič Ginzburg, Ilja Prigogine, Nikolaj Gennadijevič Basov, Alexandr Prochorov, Pavel Alexejevič Čerenkov, Igor Jevgeněvič Tamm, Ilja Frank, Nikolaj Nikolajevič Semjonov a Ilja Iljič Mečnikov. K dalším významným osobnostem exaktních a přírodních věd patří Andrej Nikolajevič Kolmogorov, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij, Grigorij Perelman, Sofia Kovalevská, Igor Kurčatov, Alexandr Ivanovič Oparin, Andrej Markov, Sergej Prokudin-Gorskij, Pafnutij Lvovič Čebyšev, Alexandr Fridman, Alexandr Stěpanovič Popov, Vladimir Zvorykin, Nikolaj Vavilov, Vladimir Ivanovič Vernadskij a Wladimir Köppen. Krize v 90. letech vedla k drastickému snížení státní podpory vědy a odlivu mozků z Ruska, ovšem po roce 2000 se na vlně nového ekonomického boomu situace ruské vědy a techniky zlepšila a vláda zahájila kampaň zaměřenou na modernizaci a inovaci. V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli literární vědci Michail Bachtin a Vissarion Grigorjevič Bělinskij, lingvisté Roman Jakobson a Vladimir Jakovlevič Propp, průkopník moderní pedagogiky Anton Semjonovič Makarenko, sociolog a antropolog Andrej Korotajev, teoretik kultury Anatolij Lunačarskij či historik Nikolaj Michajlovič Karamzin. Nejznámějšími ruskými filozofy jsou Nikolaj Berďajev či Vladimir Solovjov. Klíčovými představiteli ruské psychologie a psychiatrie byli Vladimir Michajlovič Bechtěrev, Lev Vygotskij a Alexandr Romanovič Lurija. Leonid Kantorovič a Leonid Hurwicz získali Nobelovu cenu za ekonomii. Podrobnější informace naleznete v článcích Sovětský vesmírný program a Roskosmos. Ruští vědci a kosmonauti podstatně přispěli k pronikání lidí do vesmíru. Konstantin Ciolkovskij je považován za otce soudobé kosmonautiky, jeho práce inspirovala Sergeje Koroljova, Valentina Gluška a mnoho dalších, kteří přispěli k úspěchu vesmírného programu, což vedlo i k vývoji programu Sojuz. Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru a vyslal roku 1957 do vesmíru první umělou družici Země Sputnik 1. Ve stejném roce vyslal Sovětský svaz jako první do vesmíru živého tvora, fenu Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stalo vyslání a bezpečný návrat majora Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, dne 12. dubna 1961. První ženou ve vesmíru byla rovněž Ruska Valentina Těreškovová. Sonda Luna 9 jako první přistála na Měsíci, Veněra 7 byla první sondou, která přistála na jiné planetě (Venuše), a Mars 3 pak rovněž první sondou, která přistála na Marsu. Sovětský svaz také jako první sestavil na oběžné dráze Země permanentně obydlenou vesmírnou stanici Mir. Agentura Roskosmos používá pilotované vesmírné lodě Sojuz, které na oběžnou dráhu vynáší stejnojmenná nosná raketa, a také automatické nákladní kosmické lodě Progress. Program raketoplánů Buran byl ve fázi vývoje v důsledku rozpadu SSSR zrušen. Po ukončení amerického programu Space Shuttle v roce 2011 jsou však ruské vesmírné lodě Sojuz v současnosti jediným dopravním prostředkem pro kosmonauty (resp. astronauty) na cesty k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). V rámci společného programu se těchto vesmírných cest účastní také astronauti ze Spojených států a dalších zemí jako jsou Francie a Německo, přičemž Rusko jejich zemím pronajímá účastnická místa. Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Ruska. Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa. Avšak počet obyvatel mezi lety 1995–2010 klesl o více než 5 milionů; odhad k 1. lednu 2014 hovoří o 143 657 000 obyvatelích, což je o 800 000 více než při oficiálním sčítání roku 2010. V posledních letech tedy opět počet obyvatel mírně stoupl, částečně vlivem imigrace. V roce 2009 bylo od roku 1995 poprvé dosaženo, v důsledku imigrace a zvyšující se porodnosti, demografického růstu, i když jen o 20 000 obyvatel. Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (77 %, tj. přes 110 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – průměrná hustota osídlení činí, vzhledem k obrovské rozloze federace, pouhých 8,4 obyv./km2. Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.) a na severovýchodě, nejvíce se naopak vylidňují oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). V roce 2014 byla průměrná délka života 71 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 65 let u mužů a 77 u žen. Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, ukrajinština, čuvaština, němčina ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku. Ruština je nejvíce geograficky rozšířený jazyk Eurasie, druhým nejpoužívanějším jazykem na internetu po angličtině, jedním ze dvou oficiálních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice a jedním ze šesti úředních jazyků OSN. Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva. Přestože je Rusko sekulárním státem, je Ruská pravoslavná církev uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska. Křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl. Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Podle sčítání lidu z roku 2002 tvoří muslimové 10 % (14,5 mil.) z tehdy celkové 143 miliónové ruské populace. Duchovní v evropské části Ruska hovoří až o 20 miliónech přívrženců. "Etničtí muslimové", tj. národy tradičně muslimské, tvoří většinu populace v sedmi regionech Ruské federace podle sčítání lidu z roku 2002: v Ingušsku (98 % . ), v Čečenské republice (96 %), v Dagestánu (94 %), v Kabardino-Balkaria (70 %), v Karačajevo-Cherkessia (54,6 %), v Baškortostán (54,5 %), v republice Tatarstán (54 %). Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků (1 % obyvatelstva), protestantů (1 % obyvatelstva), buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva; 0,5 % obyvatelstva), židů (0,1 % obyvatelstva), u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství. V poslední době se objevují také různé formy novopohanství. Podle statistiky Světové banky (2008) 54 % ruské pracovní síly dosáhlo vysokoškolského vzdělání, což je nejvyšší počet dosažení vysokoškolské úrovně na světě. Míra gramotnosti v Rusku je, podle sčítání lidu roku 2002, 99,4 %. Základní a sekundární vzdělání je jedenáctileté a začíná v šestém nebo sedmém roce dítěte. Je rozděleno na tři etapy; základní (4 roky), střední sekundární (5 let) a vyšší sekundární (2 roky). V Rusku je obrovský počet vysokých škol technického i humanitního zaměření. Systém dělení studia na bakalářské a magisterské byl zaveden kolem roku 2009. Kdo řádně složil přijímací zkoušky a má vynikající výsledky, má vzdělání zdarma a ještě dostává měsíční prospěchové stipendium. Státní výdaje na vzdělávání byly v roce 2004 ve výši 13 % státního rozpočtu (3,6 % HDP). Škola začíná v 8:30 a to od září do května, červen je "zkouškový měsíc", kdy studenti z devátého a jedenáctého ročníku skládají různé zkoušky. Známkuje se obráceně než u nás, jednička je tedy nedostatečná a pětka výborná. Nejstarší a největší ruské univerzity jsou Moskevská státní univerzita a Petrohradská státní univerzita. Starý ruský folklór má své kořeny v pohanském slovanském náboženství. Rusové mají mnoho tradic, některé jsou dodržovány v různých částech Ruska více, některé méně, je to například mytí v zimní báně, horké parní lázni podobné sauně, před odjezdem na dlouhou cestu musí všichni cestovatelé na chvíli posedět v tichu, zapískání v domě přináší velkou smůlu a matky obvykle neukazují své dítě nikomu kromě otci a nejbližším příbuzným čtyřicet dní po porodu. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská literatura. Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého. Ke klasikům světové literatury bezpochyby patří Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Sergejevič Puškin, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dramatik Anton Pavlovič Čechov. Spisovatelé Josif Brodskij, Michail Alexandrovič Šolochov, Alexandr Solženicyn, Ivan Alexejevič Bunin a Boris Leonidovič Pasternak získali Nobelovu cenu za literaturu. K národním klasikům patří také Vladimir Nabokov, Maxim Gorkij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Anna Andrejevna Achmatovová, Michail Jurjevič Lermontov, Michail Bulgakov, Sergej Alexandrovič Jesenin, Vladimir Vladimirovič Majakovskij, Marina Cvětajevová, Ivan Alexandrovič Gončarov či bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Hranice své země překročil také věhlas autorů jako je Alexandr Alexandrovič Blok, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Osip Mandelštam, Alexandr Kuprin, Vasilij Andrejevič Žukovskij, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Andrej Andrejevič Vozněsenskij či Andrej Bělyj. V Petrohradu se narodila americká spisovatelka Ayn Randová. Klasiky sci-fi jsou Alexej Nikolajevič Tolstoj, Jevgenij Zamjatin či Arkadij a Boris Strugačtí. Související informace naleznete také v článcích Ruský balet a Ruští skladatelé. Ruská hudba, jejíž kořeny sahají hluboko do dob pohanských východních Slovanů, od svých počátků prošla do dnešní doby dlouhým historickým vývojem. Po přijetí křesťanství došlo k rozvoji duchovní hudby, resp. zpěvu. Zpočátku šlo o přejímání byzantské liturgie, která však brzy získala své charakterisktické ruské prvky a do dnešních dnů hraje nezastupitelnou úlohu v ruských dějinách. V 11. století vznikl znamennyj raspěv, charakteristický způsob pravoslavného církevního zpěvu. Také archeologické objevy částí nejstarších strunných nástrojů v Novgorodu pocházejí z této doby. V 16. – 17. století se rozvíjí ruská lidová píseň. Některé z nich se staly světoznámými, jako např. Píseň burlaků, Kalinka, Kaťuša, Kozácká ukolébavka, Dubinuška, Poljuško pole, Korobuška, Oči čornyje ad. Počátky umělé ruské hudby sahají do 18. století a od doby panování Petra Velikého byly pod vlivem západní hudby. Nejvýznamnějším skladatelem této doby byl Dmitrij Bortňanskij - Ukrajinec, v jehož tvorbě jsou zastoupeny jak komorní hudba, tak a capellové sborové zpěvy považované za typické pro ruskou pravoslavnou duchovní hudbu. Inspirace ruskou lidovou hudbou se poprvé ve větší míře objevuje v operách a orchestrálních skladbách Michaila Ivanoviče Glinky a Alexandra Sergejeviče Dargomyšského, čímž byla předurčena cesta vývoje ruské národní skladatelské školy. Později se zformovalo volné sdružení pěti mladých skladatelů, nazvané Mocná hrstka, do které patřili Alexandr Borodin (opera Kníže Igor se známými Poloveckými tanci), César Kjuj, Milij Alexejevič Balakirev, Modest Petrovič Musorgskij (jeho stěžejní díla jsou opera Boris Godunov a pásmo skladeb "Kartinky" Obrázky z výstavy) a Nikolaj Andrejevič Rimský-Korsakov. Tito skladatelé si vytyčili za cíl použití prvků osobité ruské lidové hudby v symfoniích, operách a komorní hudbě. Zřejmě nejznámějším ruským skladatelem období romantismu byl Petr Iljič Čajkovskij. Jeho rozsáhlé hudební dílo obsahuje sedm symfonií (včetně Patetické symfonie h-moll, op. 74 a nečíslované Symfonie Manfred h moll, op. 58) a proslulé jsou jeho koncerty pro housle (D-dur) a klavír (b-moll). Ke stálému repertoáru světových divadel patří jeho opery, především Evžen Oněgin a Piková dáma. Velmi populární jsou jeho klasická baletní díla Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček. Významná je také jeho duchovní sborová tvorba. Romantickým skladatelem byl i Alexander Glazunov. Ve světě velmi uznávána je dále celá řada novějších ruských hudebních skladatelů, jako jsou Sergej Rachmaninov (význačné koncerty pro klavír, známý též jako klavírní virtuos) a Alexandr Skrjabin. Mezi nejvýznamnější moderní autory klasické hudby patří např. Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič, Dmitrij Kabalevskij a Alfred Schnittke. Mezi interprety vynikli violoncellista Mstislav Rostropovič či operní pěvci Fjodor Ivanovič Šaljapin a Anna Netrebko. Zakladatelem proslulé skupiny Ruský balet byl Sergej Ďagilev. Jeho dvorním scénografem byl Léon Bakst. Anna Pavlovová a Maja Plisecká jsou legendárními baletními tanečnicemi. Divadelní pedagogiku zásadně ovlivnil Konstantin Sergejevič Stanislavskij. Představiteli ruského popu jsou Valerij Leontijev, Alla Pugačova, nebo Viktor Coj. rozvoj popové a rockové hudby zažilo Rusko zejména na konci sovětské éry. Města Petrohrad (dříve Leningrad), Jekatěrinburg (dříve Sverdlovsk) a Omsk se stala hlavními středisky rockové hudby. Byli to například zpěváci Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava, ze skupin lze jmenovat např. Mašina Vremeni, Slot, DDT, Akvárium, Alisa, Kino, Nautilus Pompilius, Aria, Graždanskaja oborona, Splin a Korol i Šut. Nejnověji jsou ve světě známé popové duo Tatu a skupiny Nu Virgos a Vitas. Již v Sovětském svazu působily také jazzové kapely. První ruské malby se dochovaly v ikonách a pestrých freskách z 10. století. Císařská akademie umění vznikla v roce 1757. Díky umělecké společnosti Peredvižnici se v Rusku zpopularizoval realismus, který dominoval konci 19. století. Zlomová Ruská avantgarda převládala zhruba do konce třicátých let dvacátého století. Po říjnové revoluci musela postupně většina výtvarného umění sloužit diktatuře proletariátu, většinou to byla díla velmi vlastenecká a propagandistická, od omezení co umělci mohli malovat se začalo upouštět na konci 80. let. Ermitáž v Petrohradu spravuje největší sbírku obrazů na světě. Nejslavnějšími ruskými malíři jsou Vasilij Kandinskij, Ilja Repin, Kazimir Malevič, Ivan Ajvazovskij, Andrej Rublev, Ivan Ivanovič Šiškin, Viktor Michajlovič Vasněcov, Ivan Nikolajevič Kramskoj, Vasilij Perov, Nikolaj Konstantinovič Rerich, El Lisickij a Isaak Iljič Levitan. Od christianizace Kyjevské Rusi byla ruská architektura ovlivněna převážně byzantskou architekturou. Na rozdíl od opevnění (Kremlin), měly hlavní kamenné budovy staré Rusy pravoslavné církve dómy, často pozlacené nebo pestře malované. Italský architekt Aristotele Fioravanti a jiní přinesli v 15. století do Ruska renesanci, zatímco v tom následujícím začala převládat věžatá architektura reprezentující například Chrám Vasila Blaženého. Na konci 17. století se začalo objevovat naryškinské a záhy také sibiřské baroko, druhé polovině 19. století dominuje neo-byzantský či pseudoruský styl, později Art Nouveau, konstruktivismus a empír. Na návrší zvaném Mamajevova mohyla u Volgogradu byla vybudovaná největší socha ženy na světě, socha Matka vlast volá, zpodobněna je jako antická bohyně vítězství Niké. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kinematografie. Ruské filmy se začaly objevovat po říjnové revoluci, za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie je považován film Křižník Potěmkin, jehož autorem je režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn. Klasikem dokumentárního filmu se tehdy stal Dziga Vertov. I přes sovětské omezování kreativity se podařilo natočit několik světově známých filmů, např. Jeřábi táhnou, Balada o vojákovi, komedie Eldara Rjazanova (Ironie osudu, Služební román) a Leonida Gajdaje, oskarový film Sergeje Bondarčuka Vojna a mír. Slavnými filmovými režiséry jsou Andrej Tarkovskij a Nikita Michalkov. Sojuzmultfilm studio bylo největším producentem animace. K nejznámějším postavičkám patří v Rusku a okolních zemích zejména Čeburaška, ruský Medvídek Pú, a vlk a zajíc z Jen počkej, zajíci! Pozdní osmdesátá a devadesátá léta byly v ruském filmu a animaci obdobím krize. Výjimkou byl například několikrát oceněný film Svéráz národního lovu. Nicméně od počátku 21. století se začala produkce znovu vyplácet a nyní již dosahuje vyšší úrovně než v Británii a Německu. Prvním opravdovým blockbusterem se stal film Noční hlídka (2004) a jeho pokračování. Mezi nejúspěšnějšími ruskými filmy jsou Ironie osudu 2 (2007), Tajemný ostrov (2008), Stalingrad (2013) a Vij (2014). Hlavní ruská filmová cena Nika je od roku 1987 každoročně udělovaná Ruskou filmovou akademií v Moskvě. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kuchyně. Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeni (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný šašlik a ruský černý i červený kaviár. Populární ve světě je také ruská vodka a ruský čaj. Pro tradiční vaření vody na čaj se v ruské kuchyni užívá tzv. samovar. Ruské a sovětské olympijské týmy byly vždy mezi prvními čtyřmi příčkami v počtu zlatých medailí z letních olympijských her. Co do celkového počtu medailí ze zimních a letních olympijských her je Rusko na druhém místě na světě. Letní olympijské hry se konaly v Moskvě naposledy v roce 1980. Poslední Zimní olympijské hry 2014 byly uspořádány právě v Rusku, a to v Soči. Rusko vyhrálo Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2008, 2009 a 2012, a tím předstihlo Kanadu jako stát s nejvíce zlatými medailemi z mistrovství světa. V nadnárodní evropské lize KHL tvoří velkou většinu ruští hráči, ale působí zde i mnoho hráčů ze zahraničí. Také se jí účastní týmy z Kazachstánu, Lotyšska, Finska, Běloruska, Chorvatska, Slovenska a je považována po NHL za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě. Mimo ledního hokeje patří mezi nejpopulárnější sporty v Rusku také fotbal a basketbal. Ruské kluby CSKA Moskva a Zenit Petrohrad vyhrály Pohár UEFA v roce 2005 a 2008. Zenit vyhrál i Superpohár UEFA (2008), když porazil vítěze Ligy mistrů Manchester United FC. Rusko bude hostit Mistrovství světa ve fotbale 2018. Krasobruslení je další oblíbený ruský sport, zejména bruslení v páru a tanec na ledě. Na všech zimních olympijských hrách od roku 1964 do roku 2006 sovětské nebo ruské páry vyhrály zlato. Maria Šarapovová byla světovou jedničkou i vítězkou všech grandslamových turnajů, mezi muži byl na první příčce žebříčku ATP Marat Safin. Dvě zlaté ze dvou olympiád má tyčkařka Jelena Isinbajevová, tři zlaté má zápasník Alexandr Karelin. Proslulá je ruská šachová škola, k legendám patří Garri Kasparov, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik, Alexandr Alexandrovič Aljechin, Michail Botvinnik, Michail Tal nebo Boris Spasskij. Nejslavnějším ruským fotbalistou a držitelem Zlatého míče byl brankář Lev Jašin. Mimořádných úspěchů dosáhli Rusové v hokeji. Z velké části za nimi stál náročný trenér Viktor Tichonov. Slavnou pětku snů čili tzv. "green line" tvořili Igor Larionov, Sergej Makarov, Vladimir Krutov, Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. Nejslavnějším brankářem byl Vladislav Treťjak. Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. V roce 2013 Rusko navštívilo 28.4 milionů turistů, je to devátý nejnavštěvovanější stát na světě a sedmý nejnavštěvovanější v Evropě. Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země – Moskva a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou Chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, Katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), Katedrála svatého Izáka, Palácové náměstí, Petěrgof, Treťjakovská galerie a Ermitáž. Mezi hlavní turistické trasy patří tzv. "Zlatý kruh" historických měst v okolí Moskvy, plavby na velkých řekách např. Volze a dlouhé cesty přes slavnou Trans-sibiřskou magistrálu. Rekreačními oblastmi jsou subtropické pláže u Černého moře a lyžařská střediska v Předkavkazsku (Krasnaja Poljana, Čeget a Elbrus). Plánovaný umělý Ostrov Federace s hotely v moři poblíž Soči by měl mít tvar Ruské federace. Nejvíce turistů přijíždí z Německa, další také z Číny, USA, Velké Británie, Finska a Itálie. Typické suvenýry jsou Matrjoška, Ušanka, kožešinové oblečení, balalajka, samovar a kaviár. | LOCATION | LOCATION |
003097 | ... Korýši žijí především ve vodním prostředí, a to ve sladké či slané vodě, ale některé skupiny se adaptovaly i k životu na souši (svinka, stínka). Věda zabývající se korýši se nazývá karcinologie, případně malakostratologie či krustaceologie. Korýši mají jeden pár složených očí, 2 páry tykadel, 1 pár kusadel a 2 páry čelistí (tzn. celkem tři páry ústních částí). Hruď a zadeček nese množství přívěsků (končetin), včetně žaberních nožek.... | Kolik párů složených očí mají korýši? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kor%C3%BD%C5%A1i | [
"Jeden"
] | 245 | 366 | Korýši mají jeden pár složených očí, 2 páry tykadel, 1 pár kusadel a 2 páry čelistí (tzn. celkem tři páry ústních částí). | [
{
"start": 257,
"end": 262,
"text": "Jeden"
}
] | Korýši (Crustacea) jsou velká skupina členovců (zpravidla klasifikovaná jako podkmen, přestože fylogenetickými analýzami byla odhalena její nepřirozenost) zahrnující asi 52 000 druhů. Patří k nim i velmi známé druhy živočichů, jako jsou krabi, humři či krevety, ale i některé velmi malé druhy, jako buchanka či perloočka. Korýši žijí především ve vodním prostředí, a to ve sladké či slané vodě, ale některé skupiny se adaptovaly i k životu na souši (svinka, stínka). Věda zabývající se korýši se nazývá karcinologie, případně malakostratologie či krustaceologie. Korýši mají jeden pár složených očí, 2 páry tykadel, 1 pár kusadel a 2 páry čelistí (tzn. celkem tři páry ústních částí). Hruď a zadeček nese množství přívěsků (končetin), včetně žaberních nožek. Na konci těla je telson. Tělo korýšů se skládá z hlavy, hrudi (thorax) a zadečku (abdomen). První dvě jmenované části však často srůstají v hlavohruď (cephalothorax). Společným znakem je naupliová larva, kterou prochází během vývoje. Tělo je víceméně kryto krunýřem, který je prostoupen vápenatými solemi. Krunýř svlékají (proces ekdyze), aby mohli růst. Na přední straně hlavy mají korýši jeden či dva páry tykadel, která slouží při průzkumu okolí. Některé druhy zde mají zabudovány chemoreceptory, kterými rozeznávají látky ve vodě nebo kterými hledají kořist. Následuje pár silných kusadel (mandibul). Dále na osmi článcích trupu je po páru končetin. Přední pár nožek slouží k rozmělnění potravy, dalších pět páru je obecně určeno k pohybu, avšak jejich anatomie i využití se u jednotlivých skupin liší. Většina korýšů je pohyblivá, ačkoliv některé druhy se vyznačují parazitickým způsobem života a tráví život uvnitř hostitele. Také dospělí svijonožci jsou nepohybliví, protože jsou hlavovou částí ukotveni na podkladu. Menší korýši dýchají díky difuzi, větší mívají žábry nebo vzácně i určitý typ plic (u kraba palmového (Birgus latro)). Korýši jsou většinou odděleného pohlaví (gonochoristé), i když několik jich je i hermafroditických. Larválním stádiem korýšů je nauplius, i když je někdy toto stádium potlačeno a objevuje se pouze v embryonálním vývoji. Nižší korýši mají nepřímý vývoj (přes larvu - nauplius) mají neustálený počet článků vývojově starší a méně dokonalí př. buchanka, perloočka, listonoh americký, žábronožka solná, vilejši Vyšší korýši mají přímý nebo nepřímý vývoj (přes . larvu - zoea) mají stálý počet článků jsou mladší a vývojově dokonalejší př. raci (Astacus), krabi, langusta, krevety, stínka třída lupenonožci (Branchiopoda) listonožky (Notostraca) žábronožky ( .Anostraca) perloočky (Cladocera) třída veslonožci (Remipedia) Enantiopoda jeskyňovky (Nectiopoda) třída volnohlavci (Cephalocarida) Brachypoda třída Maxillopoda (nepřirozená skupina)rakovčíci (Mystacocarida) klanonožci ( . Copepoda) kapřivci (Branchiura) jazyčnatky (Pentastomida) Tantulocarida Thecostraca svijonožci (Cirripedia) třída lasturnatky (Ostracoda) Metacopina Myodocopa Podocopa třída rakovci (Malacostraca) - v podstatě "vyšší korýši" podtřída Eumalacostraca řád různonožci (Amphipoda) podtřída Hoplocarida podtřída Phyllocarida V tomto článku byl použit překlad textu z článku Crustacean na anglické Wikipedii. Obrázky, zvuky či videa k tématu Korýši ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo korýš ve Wikislovníku Taxon Crustacea ve Wikidruzích | NUMERIC | NUMERIC |
003639 | ... data, tak i software (SŘBD). Předchůdcem databází byly papírové kartotéky. Umožňovaly uspořádávání dat podle různých kritérií a zatřiďování nových položek. Veškeré operace s nimi prováděl přímo člověk. Správa takových kartoték byla v mnohém podobná správě dnešních databází. Dalším krokem bylo převedení zpracování dat na stroje. Za první velké strojové zpracování dat lze asi považovat sčítání lidu ve Spojených státech v roce 1890. Paměťovým médiem byl děrný štítek a zpracování sebraných informací probíhalo na elektromechanických strojích. Elektromechanické stroje se využívaly pro účely zpracování dat další půlstoletí. Velkým impulsem pro další rozvoj databází byl překotný vývoj počítačů v padesátých letech 20. století. Ukázalo se, že původně univerzální používání strojového kódu procesorů je (nejen) pro databázové úlohy neefektivní, a proto se objevil požadavek na vyšší jazyk pro zpracování dat.... | Kdo vykonával veškeré operace s papírovými kartotékami? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Databáze | [
"člověk"
] | 160 | 205 | Veškeré operace s nimi prováděl přímo člověk. | [
{
"start": 198,
"end": 204,
"text": "člověk"
}
] | Databáze (neboli datová základna, též databanka) je systém souborů s pevnou strukturou záznamů. Tyto soubory jsou mezi sebou navzájem propojeny pomocí klíčů. V širším smyslu jsou součástí databáze i softwarové prostředky, které umožňují manipulaci s uloženými daty a přístup k nim. Tento software se v české odborné literatuře nazývá systém řízení báze dat (SŘBD). Běžně se označením databáze – v závislosti na kontextu – myslí jak uložená data, tak i software (SŘBD). Předchůdcem databází byly papírové kartotéky. Umožňovaly uspořádávání dat podle různých kritérií a zatřiďování nových položek. Veškeré operace s nimi prováděl přímo člověk. Správa takových kartoték byla v mnohém podobná správě dnešních databází. Dalším krokem bylo převedení zpracování dat na stroje. Za první velké strojové zpracování dat lze asi považovat sčítání lidu ve Spojených státech v roce 1890. Paměťovým médiem byl děrný štítek a zpracování sebraných informací probíhalo na elektromechanických strojích. Elektromechanické stroje se využívaly pro účely zpracování dat další půlstoletí. Velkým impulsem pro další rozvoj databází byl překotný vývoj počítačů v padesátých letech 20. století. Ukázalo se, že původně univerzální používání strojového kódu procesorů je (nejen) pro databázové úlohy neefektivní, a proto se objevil požadavek na vyšší jazyk pro zpracování dat. V roce 1959 se konala konference zástupců firem, uživatelů a amerického ministerstva obrany, jejímž závěrem byl požadavek na univerzální databázový jazyk. Výsledkem byla o rok později na konferenci CODASYL publikovaná první verze jazyka COBOL, který byl po mnoho dalších let nejrozšířenějším jazykem pro hromadné zpracování dat. V roce 1965 na konferenci CODASYL byl vytvořen výbor Database Task Group (DBTG), který měl za úkol vytvořit koncepci databázových systémů. Začaly vznikat první síťové SŘBD na sálových počítačích. Jedním z prvních průkopníků databází byl Charles Bachman. V roce 1971 vydal výbor zprávu The DBTG April 1971 Report, kde se objevily pojmy jako schéma databáze, jazyk pro definici schématu, subschéma a podobně. Byla zde popsána celá architektura síťového databázového systému. Ve stejné době byly vyvíjeny i hierarchické databáze. Jedním z prvních SŘBD byl IMS, který byl vyvinut firmou IBM pro program letu na Měsíc Program Apollo. Systém IMS patří stále k nejrozšířenějším na sálových počítačích. V roce 1970 začínají zveřejněním článku E. F. Codda první relační databáze, které pohlížejí na data jako na tabulky. Kolem roku 1974 se vyvíjí první verze dotazovacího jazyka SQL. Vývoj této technologie po 10 letech přinesl výkonově použitelné systémy, srovnatelné se síťovými a hierarchickými databázemi. V 90. letech 20. století se začínaly objevovat první objektově orientované databáze, jejichž filozofie byla přebírána z objektově orientovaných jazyků. Tyto databáze měly podle předpokladů vytlačit relační systémy. Původní předpoklady se však nenaplnily a vznikla kompromisní objektově-relační technologie. Z hlediska způsobu ukládání dat a vazeb mezi nimi můžeme rozdělit databáze do základních typů: Hierarchická databáze Síťová databáze Relační databáze Objektová databáze Objektově relační databáze Pojem "databáze" je často zjednodušován na to, co je ve skutečnosti databázový systém (databázový stroj) nebo též systém řízení báze dat. Ten neobsahuje pouze tabulky – ty jsou jedny z mnoha tzv. databázových objektů (někdy též databázových entit). Pokročilejší databázové systémy dále obsahují: pohledy neboli views – SQL příkazy, pojmenované a uložené v databázovém systému. Lze z nich vybírat (aplikovat na ně příkaz SELECT) jako na ostatní tabulky. indexy pro každou tabulku. Klíče jsou definovány nad jednotlivými sloupci tabulek (jeden klíč jich může zahrnovat i více) a jejich funkce je vést si v tabulkách rychlé LUT (look-up tables – "pořadníky") na sloupce, nad nimiž byly definovány, . vyloučit duplicitu v záznamech nebo zajišťovat fulltextové vyhledávání. spouště neboli Trigger– mechanizmus nad jednotlivými řádkami tabulky (případně samotnou tabulkou), který se vyvolá po změně, odstranění nebo přidání řádky, případně smazání tabulky a provede předprogramovanou akci ( .například kontrolu integrity dat, doplění hodnot...) uživatelem definované procedury a funkce – některé databázové stroje podporují ukládání pojmenovaných kusů kódu, které provedou v databázi nad danými tabulkami určitou sekvenci příkazů (procedury) nebo navíc vrátí nějaký výsledek (uživatelské funkce). Mohou mít parametry, které se většinou dělí na vstupní (IN), výstupní (OUT) a vstupně-výstupní (INOUT). události, též (počeštěně) "eventy" – de facto procedury, spouštěné v určitý (uživatelem definovaný) datum a čas nebo opakovaně s definovatelnou periodou. Mohou sloužit k údržbě, promazávání dočasných dat či kontrolování referenční integrity. formuláře – některé databázové systémy jako např. Microsoft Access umožňuje uživatelům vytvářet vstupní formuláře pro vizuálně přívětivé zadávání hodnot. Uživatel si může např. nadefinovat rozložení jednotlivých vstupních polí z dané tabulky, popisky atd. sestavy nebo též reporty – podobně jako u formulářů sestavy umožňují uživateli definovat layout s políčky dané tabulky, do kterého se při použití doplní aktuální hodnoty. Používají se pro výstup dat (tisk, prezentaci nebo pouhé zobrazení). Sestavy mohou být např. doplněny o filtry, které vyfiltrují jen kýžené záznamy. uživatelská oprávnění – u lepších databázových systémů je samozřejmostí nabídnout možnosti, jak oddělit jednotlivé úrovně přístupu k ostatním objektům databáze jejich uživatelům. Možností bývají desítky, s rozlišením na jednotlivé typy příkazů, které ten který uživatel bude nebo nebude mít oprávnění spustit. partitioning – způsob, jak rozdělit data v tabulce na více pevných disků a tím rozložit zátěž na ni kladenou procesy – databázové stroje . umí podat přehled o procesech, které jejich služeb aktuálně využívají. proměnné nastavení – typicky desítky proměnných, které lze přenastavovat a tím ovlivňovat chování a výkon databázového stroje jako takového. collation – MySQL má pokročilé možnosti pro nastavení několika desítek znakových sad a porovnávání, souhrnně nazývané collation. Nastavení collation může být provedeno na jednotlivé textové sloupce, celé tabulky i celé databáze (s kaskádovitou dědičností). Collation ovlivňuje i řazení, například hodnota utf8_czech_ci zajistí správné řazení podle češtiny (tedy včetně diakritiky a včetně ch). vizuální E-R schéma – (v MySQL INFORMATION.SCHEMA). Vizuální reprezentace vztahů (relací) na sobě závislých polí (cizích klíčů) mezi tabulkam. a další Související informace naleznete také v článku Databázová integrita. Databázová integrita je takový stav, při němž záznamy v celé databázi vyhovují soustavě určitých definovaných pravidel. Tato pravidla obvykle odpovídají vybraným pravidlům z té části světa, pro kterou databáze slouží. Může se jednat například o pravidla stanovující rozsah uložených hodnot, jejich typ nebo vazby mezi nimi. MySQL PostgreSQL Oracle Microsoft SQL Server SQLite Firebird Integritní omezení Normální forma Multimediální databáze Relační schéma databáze Obrázky, zvuky či videa k tématu databáze ve Wikimedia Commons Téma Databáze ve Wikicitátech Databáze v České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy (TDKIV) http://www.dbsvet.cz – Databázový svět, informační portál o databázích Seriál Embedded databáze | PERSON | PERSON |
005439 | ... (Black Death). Mezi rokem 1348 a Velkým morem (Great Plague) v roce 1665 se ve městě šestnáctkrát rozšířila morová nákaza. Jindřich VII. Tudor, který nastoupil na trůn v roce 1485 a oženil se s Alžbětou z Yorku, čímž ukončil válku růží, byl rozhodný a schopný panovník, který centralizoval moc u dvora. Pokračoval v praxi půjčování prostředků pro válku s Francií z City a na rozdíl od předchozích králů splácel půjčky včas. Málo se ale věnoval rozvoji Londýna. Poměrná stabilita v době vlády dynastie Tudorovců však měla výrazný vliv na tehdejší rychlý... | S kým se oženil Jindřich VII. Tudor? | https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Lond%C3%BDna | [
"s Alžbětou z Yorku"
] | 141 | 306 | Tudor, který nastoupil na trůn v roce 1485 a oženil se s Alžbětou z Yorku, čímž ukončil válku růží, byl rozhodný a schopný panovník, který centralizoval moc u dvora. | [
{
"start": 196,
"end": 214,
"text": "s Alžbětou z Yorku"
}
] | Londýn je hlavní město Anglie a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ležící na jihovýchodě země při ústí řeky Temže. Londýnská City je jedno z největších světových obchodních center a Londýn je společně s městy New York, Tokio a Paříž označován jako jedno ze čtyř nejdůležitějších měst na světě. Obyvatelé Londýna za 2000 let jeho historie zažili mor, zničující požár, občanskou válku, vzdušné bombardování a teroristické útoky. I přesto toto město stále roste a rozvíjí se a je jedním z finančních a kulturních center světa. Středověká mytologie Geoffreye Monmoutha uvádí, že Londýn byl založen Trójanem Brutem v době bronzové a byl nazván Troia Nova nebo Trinovantum. Král Lud toto město přejmenoval na CaerLudein - z tohoto jména pochází dnešní název Londýn. Geoffrey Monmouth opatřil prehistorický Londýn bohatstvím legendárních králů a zajímavými příběhy. Navzdory intenzívním vykopávkám na tomto území archeologové zatím nenašli žádné stopy rozsáhlého osídlení. Byly nalezeny pouze roztroušené prehistorické předměty, stopy zemědělské činnosti, pohřebiště a stopy obydlení. Považuje se za málo pravděpodobné, že by existovalo v období před osídlením Římany na tomto území město. V prehistorické době byla oblast Londýna zřejmě pokryta roztroušenými zemědělskými usedlostmi. Město Londinium bylo založeno Římany po jejich invazi roku 43 vedené císařem Claudiem. Předpokládá se, že název Londinium pochází z doby před příchodem Římanů, ačkoli jsou jeho kořeny nejasné. Jedna verze uvádí, že pochází z osobního jména znamenajícího 'divoký', nicméně poslední výzkumy vedené Richardem Coatesem ukázaly jako pravděpodobné, že jméno vzniklo z předkeltského slova Plowonida, které má dva kořeny – plew a nejd, tzn. proudící řeka - Londinium by tedy znamenalo osada na břehu divoké řeky. Coates uvádí, že řeka byla nazývána Temží v horní části, kde byla užší a Plowonida v dolní části, kde byla příliš široká pro přebrodění. Archeologové nyní věří, že Londýn byl založen jako civilizovaná osada kolem roku 50. Zbytky dřevěného odvodnění u hlavní, Římany postavené cesty vykopané u No 1 Poultry byly datovány do roku 47 - tento rok je považován za rok založení Londýna. O 10 let později bylo Londinium vydrancováno kmenem Iceni vedeným královnou jménem Boudicca. Archeologické výzkumy prokázaly rozsáhlé známky zkázy ohněm z této doby a také vojenské opevnění v oblasti City, které bylo zřejmě centrem římské obrany města proti britskému povstání. Město se vzpamatovalo asi po 10 letech a dosáhlo počtu obyvatel srovnatelného s počtem před zničením, tedy kolem roku 140 - přibližně 45 000 lidí. Londýn se stal hlavním městem římské provincie Británie (předchozím centrem byl blízký Colchester). Poté nastal mírný útlum rozvoje. Kolem roku 375 byl Londýn malou a bohatou obcí s dobře vybudovanou ochranou. V roce 410 římská okupace skončila a obyvatelům města bylo doporučeno, aby si obranu zajišťovali sami. V polovině 5. století bylo římské město prakticky opuštěno. Strategická pozice na řece Temži vedla kolem roku 600 Anglosasy k tomu, že zde obnovili osídlení. Tato anglosaská osada nebyla zbudovaná na místě původní ohrazené City, ale asi jeden kilometr proti proudu řeky. Obec byla pojmenována Lundenwic - londýnský obvod. Nedávné vykopávky v oblasti Covent Garden odkryly rozsáhlé anglosaské osídlení, datované do 7. století. Ukazuje se, že osídlení zabíralo plochu asi 60 hektarů a vedlo od nynější Národní galerie na východě až po Aldwych na západě. Mezi koncem 9. století a začátkem 10. století se centrum osady přesunulo ze staré lokality do City. To bylo zřejmě způsobeno administrativními změnami zahájenými Alfrédem Velikým po jeho vítězství nad Guthrumem. Alfréd jmenoval svého zetě hraběte Aethelreda z Mercie správcem Londýna a nechal zbudovat dvě obranná opevnění pro ochranu mostu, který byl zřejmě v té době opraven. Londýn byl v té době nazýván Lundenburgh a jižní část kolem mostu byla označována jako oblast Southwark nebo Suthringa Geworc (obranná stavba mužů ze Surrey). Roku 1066 došlo k invazi Normanů do Británie, která vyvrcholila obsazením Londýna a korunovací normanského vévody Viléma Dobyvatele anglickým králem. Za jeho vlády bylo ve městě vybudováno několik tvrzí – Tower, Baynard's Castle a Montfichet's Castle jako prevence proti vzpourám. Vilém rovněž v roce 1067 potvrdil původní saská práva a výsady. Samospráva města byla upevněna volebním právem garantovaným králem Janem Bezzemkem v roce 1199 a 1215. Král Vilém II. Ryšavý, syn Viléma Dobyvatele, zahájil stavbu Westminster Hall, základu Westminsterského paláce, který byl v době středověku hlavním královským sídlem. V roce 1176 byla zahájena stavba mostu London Bridge (dokončena v roce 1209), který byl postaven na místě předchozích několika dřevěných mostů. Tento most byl používán po dalších 600 let, a byl jediným londýnským mostem přes Temži do roku 1739. V době středověku se Londýn rozvíjel ve dvou směrech. Okolí Westminsteru proti proudu řeky se stalo královským sídlem a vládním centrem, zatímco City se stalo centrem obchodu a řemesel. Území mezi nimi zůstalo asi do roku 1600 neobydleno. Obchod a řemesla ve středověku se vytrvale rozvíjela a tím rostl i Londýn. V roce 1100 měl Londýn asi 20 000 obyvatel, zatímco v roce 1300 tento počet vzrostl na 100 000. Řemesla byla organizována do různých cechů, které ovládaly město a volily správce města – Lord Mayor of London. Středověký Londýn byl protkán úzkými a křivolakými ulicemi a většina budov byla stavěna z hořlavých materiálů jako dřevo a sláma, což vytvářelo nebezpečí častých požárů. Hygiena a kanalizace byly v té době na velmi nízké úrovni. Londýn ztratil asi polovinu obyvatel v polovině 14. století - v době tzv. černé smrti (Black Death). Mezi rokem 1348 a Velkým morem (Great Plague) v roce 1665 se ve městě šestnáctkrát rozšířila morová nákaza. Jindřich VII. Tudor, který nastoupil na trůn v roce 1485 a oženil se s Alžbětou z Yorku, čímž ukončil válku růží, byl rozhodný a schopný panovník, který centralizoval moc u dvora. Pokračoval v praxi půjčování prostředků pro válku s Francií z City a na rozdíl od předchozích králů splácel půjčky včas. Málo se ale věnoval rozvoji Londýna. Poměrná stabilita v době vlády dynastie Tudorovců však měla výrazný vliv na tehdejší rychlý rozvoj města. Šlechta si uvědomila, že je lepší hájit své zájmy u dvora místo vzájemných půtek v provinciích. Tudorovský Londýn byl však ve srovnání se současnou dobou často velmi bouřlivý. V roce 1497 se Perkin Warbeck, mladší bratr mladého krále Eduarda V., který požadoval, aby byl prohlášen Richardem, vévodou z Yorku, utábořil se svými společníky u Blackheath. Nejdříve mezi obyvatelstvem zavládla panika, král však zorganizoval obranu města, povstání potlačil a Warbeck byl zajat a popraven v Tyburnu. Reformace přinesla za součinnosti vyšších vrstev společnosti do Londýna mnoho krveprolití a posunula společnost k protestantismu. Před reformací tvořily větší polovinu osídlení Londýna kláštery a jiné církevní stavby a mniši a jeptišky tvořili asi třetinu obyvatelstva. Zrušení klášterů provedené Jindřichem VIII. mělo na město značný vliv, protože téměř veškerý církevní majetek změnil majitele. Proces začal uprostřed 30. let 16. století a do roku 1538 byla většina klášterů zrušena. Krátce před svou smrtí Jindřich obnovil nemocnici St Bartholomew's Hospital, ale většina budov zůstala po jeho smrti v roce 1547 opuštěna. Za vlády Eduarda VI. byly cechovním společnostem spláceny dluhy královského dvora a některé příjmy byly věnovány na charitativní účely. Mimoto v roce 1550 City koupila královský statek v Southwarku na jižním břehu řeky Temže a obnovila klášter svatého Tomáše jako nemocnici St Thomas's Hospital. V té době byla také založena nemocnice Christ's Hospital a Bridewell Palace byl upraven na dětský domov a nápravný dům pro ženy. Po smrti Eduarda VI. v roce 1553 byla v Toweru přijata lady Jane Greyová jako příští královna - ale Lord Mayor (primátor), konšelé a soudci brzy změnili názor a prohlásili místo ní královnou Marii I. V následujícím roce se královna rozhodla provdat za Filipa II., což vyprovokovalo povstání vedené sirem Tomasem Wyatem. Ten se svými spojenci ovládl Southwark a později dorazil až k Charing Cross. Ale v City nemělo povstání žádnou podporu a tak Wyatt kapituloval. Tato akce demonstrovala rozhodující politický význam City v té době a malý vliv oblastí mimo hradby města. Vliv Londýna jako obchodního centra v rámci Evropy rychle rostl. Mnoho malých dílen se rychle rozvíjelo, což platilo především pro tkalcovny. Obchodní výměna mezi západní Evropou a Ruskem, Orientem a Amerikou rostla. Bylo to období vzniku monopolních obchodních společností jako například Russia Company (1555) a britské Východoindické společnosti (East India Company, 1600). Druhá z nich, která ovládla většinu Indie, byla jednou z klíčových institucí Londýna a Velké Británie po dobu dvou a půl století. V roce 1572 Španělé zničili obchodní centrum Antverpy a tato událost postavila Londýn na první místo mezi obchodními přístavy v Severním moři. Přistěhovalci přijížděli do Londýna nejen z celé Anglie a Walesu ale i ze zahraničí například Hugenoti z Francie. V této době vznikaly první mapy Londýna. Největší část obyvatel žila v oblasti City s hustotou, která není běžná pro rozvinutou společnost 21. století. Stará hlavní spojnice City s královským dvorem ve Westminsteru – Strand - byla lemována honosnými šlechtickými sídly, ale tyto dvě části města byly odděleny a Westminster byl ve srovnání s City jen malou enklávou. Hlavní dopravní tepnou nebyla Strand, ale řeka Temže. Další obvody, které jsou nyní součástí centra města, měly na konci 16. století venkovský charakter. Covent Garden byla místem zemědělských trhů. Nemocnice a domy pro rekonvalescenty byly budovány v Holbornu a Bloomsbury, aby byl využit čerstvý vzduch této oblasti. Islington a Hoxton byly odlehlé vesnice. V roce 1561 poškodil úder blesku původní katedrálu svatého Pavla. Střecha byla opravena, ale špička věže nebyla obnovena. V roce 1565 založil Thomas Green v City obchodní burzu, která obdržela v roce 1571 od královny Alžběty titul Královská burza. Konec 16. století, kdy v Londýně žil a pracoval William Shakespeare se svými společníky, je jedním z nejslavnějších kulturních období města. Existoval však značný odpor proti budování divadel. Veřejné produkce vytvářely davy a těch se obávaly autority, protože při srocování hrozilo větší nebezpečí šíření moru. Divadla se potýkala s odporem vzrůstajícího vlivu puritánů, nicméně královna Alžběta ráda sledovala divadelní představení na svém královském dvoře a svolila k veřejnému předvádění "takových her, které přinášejí důstojné obveselení a ne příklady zla." Divadla byla budována hlavně mimo hranice města, na jižním břehu řeky, kde se vytvářely centra zábavy a kde bylo možno vidět například medvědí zápasy. Na jižním břehu tak byly postaveny divadla Globe, Rose a Swan, zatímco Theatre a Curtain stály u východních hradeb City a Blackfairs uvnitř hradeb. Během posledních let vlády královny Alžběty si někteří její dvořané a bohatí obyvatelé Londýna vybudovali venkovská sídla v Middlesexu, Essexu a Surrey. Byl to první příznak expanze osídlení města mimo hradby, ale v době smrti posledního panovníka z rodu Tudorů byl Londýn velmi kompaktním. Rozpínání Londýna mimo hranice City se zrychlilo během 17. století. V prvním roce tohoto století bylo bezprostřední okolí City, s výjimkou šlechtických sídel budovaných směrem k Westminsteru, považováno za nevhodné pro obydlení. Bezprostředně na sever se rozkládaly slatiny, které byly nedávno odvodněny a nebyly ještě rozparcelované, ale byly plné žebráků a poutníků, kteří směřovali do Londýna. V sousedství této oblasti byly Finsbury Fields – oblíbené místo cvičení lukostřelců. Přípravy na korunovaci krále Jakuba I. byly přerušeny několika epidemiemi moru, které usmrtily asi 30 000 lidí. Slavnostní procesí Lord Mayor's Show, které bylo na několik let přerušeno, bylo na příkaz krále v roce 1609 obnoveno. Tomas Button koupil zrušený klášter Charterhouse za 13 000 liber a v roce 1611 ho začal přestavovat na nemocnici, kapli a školu. Škola Charterhouse School byla jedna z nejdůležitějších veřejných škol Londýna, dokud ve viktoriánské době nepřesídlila do Surrey. Tyto budovy jsou dosud používané jako lékařská škola. Hlavním centrem veřejného života Londýňanů byla kostelní loď původní katedrály svatého Pavla. Kupci domlouvali obchody v postranní lodi, používajíc křtitelnici jako přepážku u níž uskutečňovali své platby, právníci se setkávali se svými klienty u určitých sloupů a nezaměstnaní zde sháněli práci. Zdejší hřbitov byl centrem obchodu s knihami a Fleet Street byla místem veřejné zábavy. Divadla, jež se objevovala na konci vlády královny Alžběty, v době Jakuba I. nabývala velké popularity. Představení byla doplňována použitím pečlivě propracovaných masek. Král Karel I. nastoupil na trůn v roce 1625. Během jeho vlády se začala aristokracie ve velké míře usazovat ve West Endu. Mimo ty kdo měli speciální zájmy u dvora to byli i velcí vlastnící půdy, kteří trávili část roku v Londýně aby si užili společenského života. Lincoln's Inn Fields bylo postaveno v roce 1629 a náměstí Covent Garden, navržené prvním klasicky vzdělaným architektem Inigo Jonesem následovaly v roce 1632. Okolní ulice byly vybudovány krátce poté a byly pojmenovány po členech královské rodiny. Pět členů parlamentu, které chtěl král v lednu 1642 uvěznit, našlo útočiště v City. V srpnu král shromáždil své vojsko u Nottinghamu. V průběhu Anglické občanské války stál Londýn na straně parlamentu. Zpočátku měl král navrch a vyhrál bitvu Brentfordu, kousek na západ od Londýna. City sestavila prozatímní vojsko, kterého se král zalekl a ustoupil. Krátce nato byl vybudován rozsáhlý systém opevnění na obranu Londýna proti dalšímu útoku royalistů. Obranný systém byl tvořen obrovským hliněným valem, doplněným baštami a pevnůstkami. Začínal u hradeb City a obklopoval celou obydlenou oblast, včetně Westminsteru a Southwarku. Londýn nebyl royalisty znovu napaden a finanční prostředky City podstatně přispěly k vítězství zástupců parlamentu. Nezdravý a přeplněný Londýn strádal častými výskyty morových nákaz, ale největší pohromou je událost označovaná jako Velký mor (Great Plague). Postihla Londýn v letech 1665 a 1666 a zemřelo během ní asi 60 000 lidí, což byla jedna pětina obyvatel. Velký mor byl bezprostředně následován další pohromou, i když jejím výsledkem bylo ukončení výskytu velkých morových nákaz. V neděli 2. září 1666 v jednu hodinu po půlnoci v ulici Pudding Lane v jižní části Londýna se začal šířit požár, který byl počátkem Velkého požáru Londýna (Great Fire of London). Podporován východním větrem se požár začal šířit Londýnem a počáteční snahy zabránit jeho šíření zbořením pásu domů jako požární zábrany byly neorganizované. V úterý vítr začal polevovat a ve středu požár začal slábnout. Ve čtvrtek dopoledne už byl skoro pod kontrolou, ale navečer plameny znovu vyšlehly u Temple. Některé domy byly odstřeleny a tím byl oheň překonán. Požár zničil asi 60 procent City, včetně původní katedrály svatého Pavla, 87 kostelů, 44 cechovních sídel a královskou burzu. Přesto ztráty na lidských životech byly překvapivě malé, předpokládá se, že jich bylo maximálně 16. Během několika dnů byly králi předloženy architekty Christopherem Wrenem, Johnem Evelynem a Robertem Hookem plány na obnovu města. Wren navrhoval vybudovat hlavní třídy ve směru sever-jih a východ-západ, postavit kostely na izolovaných, významných místech, soustředit veřejný život na nově postavených náměstích, soustředit nejvýznamnější cechovní sídla do jedné skupiny budov připojených ke Guildhall a postavit krásné nábřeží na břehu řeky od Blackfairs až po Tower. Wren chtěl vybudovat nový systém ulic s odstupňovanou šířkou – 30, 60 a 90 stop. Evelynovy plány se lišily od Wrenových tím, že navrhl spojit ulicí St Dunstan's na východě až po katedrálu svatého Pavla a tím, že nenavrhoval vybudování nábřeží. Oba plány nebyly využity a přestavba zachovala původní systém ulic, jehož většina se dochoval až do dnešní doby. Přesto se obnovené město lišilo od starého. Mnoho šlechtických rezidencí nebylo obnoveno, protože jejich majitelé se rozhodli postavit své domy ve West Endu, kde vznikly nové obvody, například St. James's, blíže královského sídla, jímž byl, do doby než ho v 90. letech 17. století zničil požár, Whitehall Palace. Oddělení střední obchodní společenské třídy soustředěné v City a světa šlechty v okolí královského dvora ve Westminsteru bylo dokončeno. V samotné City se domy přestaly stavět z hořlavých materiálů a na jejich stavbu bylo použito kamene aby se snížilo riziko požáru. Plány Christopera Wrena na obnovu Londýna nebyly využity, ale byl pověřen obnovou spálených kostelů a katedrály svatého Pavla. Jeho kopulovitá barokní kupole byla hlavním symbolem Londýna jedno a půl století. Obnovu městské zástavby City prováděl Robert Hooke. V období po Velkém požáru se mnoho lidí usídlilo v území East Endu, bezprostředně na východ od městských hradeb. Londýnské doky se začaly rozrůstat po proudu řeky a to přilákalo mnoho lidí, kteří pracovali v samotných docích nebo v dopravě zboží. Tito lidé osidlovali oblasti Whitechapel, Wapping, Stepney a Limehouse, ale jejich životní podmínky byly ubohé. V té době se stal Londýn předním světovým finančním centrem, když překonal Amsterodam. V roce 1694 byla založena Bank of England a britská Východoindická společnost výrazné zvýšila svůj vliv. Na konci 17. století začal fungovat Lloyd's of London. V roce 1700 se v Londýně uskutečňovalo 80 % anglického dovozu, 69 % vývozu a 86 reexportu. Většinu tvořilo luxusní zboží z Ameriky a Asie jako hedvábí, cukr, čaj a tabák. Poslední položka ukazuje Londýn jako důležité překladiště. I když bylo v 17. století v Londýně mnoho řemeslníků, jejich ekonomická síla nebyla nikdy primárně závislá na průmyslu. Místo toho byl významným obchodním a distribučním střediskem. Zboží bylo dováženo do Londýna rozrůstajícím se anglickým obchodním loďstvem nejen pro vlastní spotřebu, ale i pro reexport do Evropy a dalších zemí. Vilém Oranžský se o Londýn, jehož kouř mu působil záchvaty astma, příliš nestaral a po požáru Whitehall Palace v roce 1691 koupil Nottingham House a nechal ho přestavět na Kensington Pallace. Kensington byla v té době bezvýznamná vesnice, ale přestěhování dvora způsobilo růst jejího významu. V té době byl založen Greenwich Hospital, obdoba Chelsea Hospital – založen v roce 1681, pro námořníky. V době vlády královny Anny byl vydán výnos přikazující postavit 50 nových kostelů pro rychle narůstající populaci žijící mimo hranice City. Století 18. bylo obdobím rychlého růstu Londýna, následujícího růst populace, počátečních projevů průmyslové revoluce a stoupající role Londýna jako centra Britského impéria. V té době expandoval Londýn za původní hranice zrychleným tempem. Pro majetné byly vybudovány nové městské části, jako například Mayfair ve West Endu, byly postaveny nové mosty přes Temži, což podpořilo rychlý rozvoj jižního Londýna, a v oblasti East Endu se směrem po proudu řeky rozšiřoval londýnský přístav. V 18. století se v Londýně staly populárními kavárny. Rostl počet literárních děl a vydávaných novin. Ulice Fleet Street se stala místem zrodu britského tisku. Londýn se v té době potýkal se zločinem. V roce 1750 byla ustanovena první profesionální policejní jednotka - Bow Street Runnesrs. Tresty za zločiny byly velmi přísně a trest smrti byl udělován i za menší provinění. Veřejné popravy oběšením byly běžnou součástí života té doby. Roku 1780 otřáslo Londýnem Gordon Riots, vzpoura protestantů proti katolické emancipaci, vedené lordem Georgem Gordonem. Několik katolických kostelů a domů bylo poškozeno a 285 buřičů bylo zabito. V 19. století se Londýn stal největším městem světa a hlavním městem Britského impéria. Počet obyvatel stoupl z 1 miliónu v roce 1800 na 6 miliónů o století později. Během té doby se Londýn stal hlavním globálním politickým, finančním a obchodním centrem. V této pozici setrval až do pozdních let tohoto století, kdy Paříž a New York ohrozily jeho nadřazenost. Zatímco město bohatlo v závislosti na britské expanzi, existovaly v Londýně i oblasti extrémní chudoby a milióny lidí byly nuceny přežívat ve slumech. V roce 1829 premiér Robert Peel zřídil policejní složku z pravomocí na celém obydleném území Londýna – Metropolitan Police Service. Pro policisty se tak vžilo označení pocházející ze jména zakladatele – bobbies , někdy i peelers. Významný vliv na změnu Londýna měla vznikající železnice. Železniční síť umožňovala rozvoj předměstí, z nichž cestovali lidé střední a bohaté vrstvy do centra. Tato změna podpořila rychlé rozpínání města, ale i rozdělení společenských tříd. Zatímco bohatí se usidlovali v předměstích, obyvatelé chudší vrstvy zůstávali v centru města. První londýnská železniční trasa, otevřená v roce 1836, vedla ze zastávky London Bridge do Greenwich. Následoval rychlý rozvoj železnice, která spojila Londýn se všemi oblastmi Británie. Železniční stanice postavené v té době – Euston station (1837), Paddington station (1838), Fenchurch Street station (1841), Waterloo station (1848), King's Cross station (1850) a St Pancras station (1863). V 50. letech 19. století byly vybudovány první linky londýnského metra. Významnou událostí byla i velká výstava roku 1851, která se konala v tzv. Křišťálovém paláci - The Crystal palace -, který byl za tímto účelem postaven a který měl zprostředkovat velikost a význam dominantního vlivu Velké Británie. Obydlená oblast se rozrůstala a vznikly nové čtvrti - Islington, Paddington, Belgravia, Holborn, Finsbury, Shoreditch, Southwark a Lambeth. Současná správa města, založená na historických místních orgánech, nebyla schopna efektivně řešit narůstající problémy. V roce 1855 byl ustaven nový správní orgán – Metropolitan Board of Works (MBW) – aby zajistil vytvoření infrastruktury odpovídající rozšiřujícímu se městu a stoupajícímu počtu obyvatel. Jedním z prvních problému, které tato instituce řešila, byl problém s kanalizací a zásobováním vodou. V té době se odpadní vody vypouštěly přímo do Temže. Problém kulminoval tzv. Velkým zápachem (Great Stink) v roce 1858. Parlament schválil MBW výstavbu důkladného systému kanalizace. Pověření pro řízení této stavby dostal Josef Bazalgete. Nejrozsáhlejší stavební akce 19. století představovala stavbu 2 100 km tunelů a potrubí pod povrchem Londýna, které odváděly splašky a rozváděly pitnou vodu. Poté co byl tento systém dokončen bylo zaznamenáno výrazné snížení výskytu cholery a jiných nákaz. Tento systém je využíván do současné doby. Londýn, jako hlavní město rozsáhlé říše, přitahoval přistěhovalce z kolonií a chudších oblastí Evropy. Během vlády královny Viktorie se v Londýně usídlil velký počet Irů, především po velké neúrodě a hladomoru. V určité době tvořili irští přistěhovalci asi 20 % londýnského obyvatelstva. Londýn byl rovněž domovem početné židovské komunity a skupin přistěhovalců z Číny a jižní Asie. Roku 1888 bylo ustanoveno nové hrabství – Londýn, spravované institucí London County Council. To byl první volený správní orgán s působností na celém území Londýna. Nahradil předchozí Metropolitan Board of Works, který byl tvořen jmenovanými členy. Toto nové hrabství tehdy zahrnovalo všechny londýnská předměstí, i když další rozvoj Londýna způsobil jeho expanzi mimo původně stanovené hranice. V 19. století bylo postaveno nebo opraveno mnoho významných staveb, například: Trafalgarské náměstí Westminsterský palác a Big Ben Royal Albert Hall Victoria and Albert Museum Tower Bridge Londýn byl počátkem století na vrcholu slávy jako hlavní město největšího světového impéria, ale nové století přineslo významné změny. První bombardování Londýna během první světové války způsobilo velké zděšení a způsobilo smrt asi 700 obyvatel. V období mezi dvěma světovými válkami zaznamenal Londýn růst obydlených oblastí rychlejší než kdykoli předtím. Londýňané hledali venkovský styl života a tak se módním trendem stala nižší hustota obydlení - typické dvojdomky, místo ustupující řadové zástavby. To bylo doprovázeno další výstavbou železniční sítě, včetně nových linek metra, a nově i automobilovou dopravou. Podobně jako v jiných regionech i v Londýně se během ekonomické krize ve 30. letech 20. století objevovaly problémy s nezaměstnaností . Počet obyvatel dosáhl svého maxima v roce 1939 počtem 8,6 miliónů. Na počátku 20. století bylo v Londýně pro vytápění používáno především uhlí, které bylo zdrojem obrovského množství dýmu. V kombinaci s klimatickými podmínkami byl kouř zdrojem typického smogu a Londýn se stával charakteristický londýnskou mlhou. Zákon o čistém vzduchu z roku 1956 vydaný na základě zkušeností s obdobím velkého smogu mezi 4. prosincem 1952 a březnem 1953, které způsobilo smrt 12 000 lidí, stanovil vytvoření bezkouřových oblastí, ve kterých bylo povoleno pro topení používat technologie, které nejsou zdrojem dýmu (bylo to ještě v době, kdy většina domácností používala pro topení krby). V době druhé světové války byl Londýn, stejně jako mnohá jiná anglická města, terčem útoků bombardování německým letectvem. Stovky tisíc londýnských dětí bylo, jako preventivní opatření, odstěhováno na venkov, kde bylo ohrožení bombardováním menší. Pro úkryty civilního obyvatelstva před nálety byly používány zastávky metra. Poškození Londýna bombardováním bylo značné, nejvíce zasaženou částí byla oblast Docklands. Během války bylo zabito asi 35 000 Londýňanů, asi 50 000 bylo vážně zraněno, desítky tisíc budov byly zničeny a stovky tisíc obyvatel Londýna zůstaly bez domova. Bezprostředně po ukončení války se v Londýně, který se teprve zotavoval z válečných škod, na stadiónu ve Wembley konaly Letní olympijské hry 1948. V poválečném Londýně bylo hlavním problém bydlení, což bylo způsobeno velkým množstvím obytných budov, které byly v době války zničeny. Jako řešení tohoto problému byla vybrána stavba vysokých panelových domů a podpora stěhování do nových čtvrtí budovaných na okraji Londýna. Během 50. a 60. let 20. století se tvář Londýna výstavbou vysokých panelových domů dramaticky změnila. Začátkem 60. let se s úspěchem britských hudebních skupin jako Beatles nebo Rolling Stones stával Londýn střediskem kultury mládeže označované pojmem Swinging London a Carnaby Street se stala světovým centrem mladé módy. Role Londýna jako zdroje inspirací pro mladou módu v 80. letech během období nové vlny a éry punku. Polovina 90. letech je známá jako doba obnovy vlivu britského popu. Rozpínání Londýna bylo válkou zpomaleno a těsně po válce byl vytvořen pás zeleně pro podporu lepšího životního prostředí. Původní vymezení hrabství Londýn, které v té době zahrnovalo jen část z nově vzniklých předměstí, spravovaného institucí London County Council bylo zrušeno a byla ustanovena správní oblast Velký Londýn a nový správní úřad – Greater London Council (GLC) spolu s 32 samosprávnými městskými částmi. V 80. letech byl vlivem politických rozporů mezi GLC, vedeném Kenem Livingstonem, a konzervativní vládou Margaret Tchatcerové v roce 1986 GLC zrušen a jeho pravomoci byly přiděleny správám městských čtvrtí. V roce 2000 byl labouristickou vládou založen správní orgán s vlivem nad celou oblastí Velkého Londýna – Greater London Authority a reprezentující jeden z devíti anglických regionů. Populace Velkého Londýna v poválečných desetiletích stále klesala z přibližně 8,6 miliónů v roce 1939 k 6,8 miliónů v 80. letech. V 80. letech se tento trend vlivem silného ekonomického růstu postupně zastavoval. London Plan publikovaný starostou Londýna v roce 2004 odhaduje, že počet obyvatel v roce 2016 dosáhne počtu asi 8,1 miliónů a stabilně se bude zvyšovat. To se odráží v trendu stavět vyšší obytné budovy a velké investice do veřejné dopravy. Na přelomu století, jako připomenutí nového milénia, byl v Greenwichi vybudován Millennium Dome, pro který se v současnosti hledá smysluplné využití. Jedením z daleko úspěšnějších projektů, původně zamýšlený jen jako přechodná stavba, je největší vyhlídkové kolo na světě Millennium Wheel, známější pod jménem Londýnské oko, které navštíví ročně až 4 milióny návštěvníků. Národní loterie k výročí milénia byla zdrojem prostředků pro obnovu existujících atrakcí a z tohoto fondu bylo financováno například zastřešení velké dvorany Britského muzea. Dne 6. června 2005 byl Londýn vybrán jako místo pořádání Letních olympijských her 2012. Oslavy tohoto vítězství však přerušilo několik teroristických útoků na londýnské metro. V důsledku bombových útoků na metro a autobus zemřelo více než 50 lidí a 700 bylo zraněno. 1 – několik zemědělců 50 – 5000 – 10 000 140 – 45 000 – 60 000 300 – 10 000 – 20 000 400 – méně než 5000? 500 – několik set? 700 – několik tisíc v Sasy nově vybudovaném městě Lundenwic 900 – několik tisíc v Sasy obnoveném městě Lundenburgh 1000 – 5000 – 10 000 1100 – 10 000 – 20 000 1300 – 50 000 – 100 000 (podle výzkumu Dereka Keenea) 1350 – 25 . 000 – 50 000 po Černé smrti 1500 – 50 000 – 100 000 1600 – 100 000 – 200 000 1700 – 550 000 (asi 10 % populace Anglie a Walesu) 1750 – 700 000 1801 – 959 300 (Londýn byl v té . době největším městem světa) 1831 – 1 655 000 1851 – 2 363 000 1891 – 5 572 012 1901 – 6 506 954 1911 – 7 160 525 1921 – 7 386 848 1931 – 8 110 480 1939 – 8 615 245 (nejvyšší počet . obyvatel v dějinách Londýna) 1951 – 8 196 978 1961 – 7 992 616 1971 – 7 452 520 1981 – 6 805 000 1991 – 6 829 300 2001 – 7 322 400 2003 – 7 387 900 2016 – 8 200 000 (odhad podle . materiálu London's Place in the UK Economy Corporation of London září 2002) První sčítání lidu se konalo v roce 1801, takže údaje před tímto datem jsou odhady, založené na archeologických výzkumech v porovnání se známým počtem obyvatel londýnské City v letech 1600 – 1800. Údaje před rokem 1300 jsou z odvozeny s historických záznamů. Počty do roku 1891 zahrnují oblast Velkého Londýna v rozsahu z roku 2001 (Velký Londýn nebyl vymezen do roku 1965). Čísla do roku 1971 byly rekonstruovány statistickým úřadem z dat založených na předchozích sčítáních obyvatelstva tak, aby odpovídaly počtu obyvatel oblasti Velkého Londýna. Data z roku 1981 a předchozí odpovídají průměrům uprostřed roku, aby lépe odpovídala průměrnému stavu. | PERSON | PERSON |
008977 | ... Dále účinkovala v souboru Sodoma-Gomora (Zagorová, Štědroň, Sodoma). Začala spolupracovat s orchestrem Václava Zahradníka, se kterým natočila své první LP Bludička (1970), nesoucí jeden z největších hitů Bludička Julie (1969). Od roku 1969 účinkovala v pražském divadle Apollo. === 70. léta === Po přesídlení do Prahy začala natáčet s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, postupně vznikly např. písně Tisíc nových jmen, Já jsem tvá neznámá, Náš dům zní smíchem nebo třeba baladická píseň s citovým projevem On je někdo. V letech 1972 až 1974 hostovala v Divadle Semafor v Suchého parodickém představení Kytice (zpracovaném velmi volně na námět Karla Jaromíra Erbena). Zde vystupovala v roli Bludičky. Její obliba u posluchačů narůstala, což se odrazilo i v jejím umístění v anketě posluchačské oblíbenosti. V r. 1974 a 1975 získala bronzového slavíka, následoval... | Co se odrazilo v umístění Hany Zagorové v anketě posluchačské oblíbenosti? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hana_Zagorová | [
"Její obliba u posluchačů narůstala"
] | 715 | 820 | Její obliba u posluchačů narůstala, což se odrazilo i v jejím umístění v anketě posluchačské oblíbenosti. | [
{
"start": 715,
"end": 749,
"text": "Její obliba u posluchačů narůstala"
}
] | Hana Zagorová (* 6. září 1946 Petřkovice) je česká zpěvačka, textařka, herečka a moderátorka. Patří k nejznámějším českým a slovenským zpěvačkám. Během své pěvecké kariéry se stala druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v kategorii zpěvačka v historii (po Lucii Bílé), když získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala přes 895 písní a za hudbu a zpěv získala mnoho prestižních cen. == Soukromý život == Hana Zagorová se narodila a vyrůstala na Ostravsku. Otec Josef Zagora byl stavebním inženýrem, matka Edeltruda učitelkou. Prvním manželem Hany Zagorové byl v letech 1986–1992 tanečník a baletní mistr Vlastimil Harapes. Po rozvodu s Harapesem si vzala 30. května 1992 slovenského tenoristu Štefana Margitu. == Profesní kariéra == === 60. léta – začátky === Poprvé na sebe pěvecky upozornila v roce 1963 v ostravské soutěži Hledáme nové talenty, kde ji doprovázel Orchestr Gustava Broma. V letech 1964–1968 studovala a následně absolvovala herectví na brněnském JAMU. V roce 1968 vydala svůj první pěvecký singl s písní Svatej kluk. Koncem šedesátých let se začala častěji objevovat na televizní obrazovce. Účinkovala se skupinou Flamingo a natáčela v ostravském rozhlase. V tomto období se ve spojení s ní ujal termín "beatový šanson", který poukazoval na přesvědčivost jí podaného textu písně. V tom jí pomáhala i její herecká průprava. Dále účinkovala v souboru Sodoma-Gomora (Zagorová, Štědroň, Sodoma). Začala spolupracovat s orchestrem Václava Zahradníka, se kterým natočila své první LP Bludička (1970), nesoucí jeden z největších hitů Bludička Julie (1969). Od roku 1969 účinkovala v pražském divadle Apollo. === 70. léta === Po přesídlení do Prahy začala natáčet s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, postupně vznikly např. písně Tisíc nových jmen, Já jsem tvá neznámá, Náš dům zní smíchem nebo třeba baladická píseň s citovým projevem On je někdo. V letech 1972 až 1974 hostovala v Divadle Semafor v Suchého parodickém představení Kytice (zpracovaném velmi volně na námět Karla Jaromíra Erbena). Zde vystupovala v roli Bludičky. Její obliba u posluchačů narůstala, což se odrazilo i v jejím umístění v anketě posluchačské oblíbenosti. V r. 1974 a 1975 získala bronzového slavíka, následoval stříbrný a od roku 1977 získala devětkrát po sobě Zlatého slavíka. V roce 1977 podepsala Antichartu.Na koncertech se začala objevovat s vlastní doprovodnou kapelou, kterou vedl Karel Vágner. Vystupovala s kolegou Michalem Prokopem, kterého v roce 1975 vystřídal Petr Rezek. S Petrem Rezkem natočila několik úspěšných duetů (mimo jiné: Asi, asi nebo Duhová víla). Jejich spolupráce trvala šest let. Koncem sedmdesátých let koncertovala po ČSSR společně s italským zpěvákem Drupim. Natáčí své pořady s vlastním scénářem: Zaváté studánky, Prázdniny. === 80. léta === V tomto období pravidelně natáčela svůj hudební TV pořad s názvem Dluhy Hany Zagorové. Často koncertovala, během roku odehrála až 360 koncertů doma i v zahraničí, často se vracela do Polska, kde se stala velmi populární zpěvačkou, a také do Ruska či Německa. Nahrávala desky pro domácí příznivce, ale také pro zahraniční firmy (Německo, Rakousko, Anglie, Polsko, Rusko). Natáčela pořady v zahraničí (Německo, Egypt, Malta, Polsko) a spolupracovala s řadou zahraničních kolegů (polská skupina Vox, polská zpěvačka Irena Jarocka, rakouská zpěvačka Goldie Ens, Belgičan Julius Zegers, Buena Ventura). V roce 1980 se objevila v jedné z hlavních rolí ve filmovém muzikálu Trhák režiséra Zdeňka Podskalského. Z tohoto filmu pochází duet s Jurajem Kukurou Lásko, amore. V roce 1989 natočila ve spolupráci s německou televizí muzikálovou pohádku Peter Pan, kde hrála roli matky. V období let 1980 až 1986 vystupovala s tanečním a pěveckým duem Petra Kotvalda a Stanislava Hložka (se Stanislavem Hložkem až do r. 1989). Ze stáje Karla Vágnera r. 1981 odchází Petr Rezek. Rokem 1986 počíná spolupráce orchestru K. Vágnera a Hany Zagorové s dvojicí Linda Finková a Pavel Noha. Pokračovala spolupráce s Karlem Vágnerem, který pro ni byl nejen kapelníkem a manažerem, ale také skladatelem. Z jeho dílny pochází např. Počítadlo lásky nebo Usnul nám, spí. Za doprovodu orchestru Karla Vágnera se zpěvačka těší enormní slávě, počátkem osmdesátých let čítá její počet hlasů v anketě Zlatý slavík takový počet, jako počet hlasů všech ostatních zpěvaček dohromady. Zagorová natáčí LP desky s velmi kvalitním repertoárem, jen namátkou LP Světlo a Stín, Co stalo se stalo, Sítě kroků tvých či Živá voda. Skladby pro ni psali známí osvědčení, ale i začínající skladatelé – Pavel Žák, Petr Hapka, Jindřich Parma, Jiří Zmožek, Vítězslav Hádl či Lída Nopová i textaři – Pavel Žák, Jan Krůta, Jiřina Fikejzová, Zdeněk Borovec či Vladimír Čort. Sama interpretka rovněž přispívá svými texty – například Málokdo ví, To by nebylo fér, Sláva je bál nebo Černý páv. V roce 1986 se po sérií zlatých slavíků umístila na bronzové příčce. Avšak Zagorová to nebere jako prohru, v budoucích letech se těší stálé oblibě publika a v anketě se umisťuje pravidelně v první desítce: 1989 – 6. místo, 1991 – 8. místo, 1996 – 9. místo, 2002 – 7. místo, 2003 – 4. místo, 2009 – 10. místo, 2010 – 8. místo, 2012 – 10. místo, 2013 – 9. místo. Natočila šansonově laděnou desku s texty Michala Horáčka s názvem Živá voda. V podobném duchu se neslo i následující album Dnes nejsem doma, které je ale vydáno až r. 1990. Směrem šansonu se ubírá i její další tvorba. V červnu 1989 podepsala petici Několik vět, v níž hnutí Charta 77 požadovalo propuštění politických vězňů a svobodu slova. Byla jí zastavena činnost a až do pádu komunistického režimu nesměla veřejně vystupovat. Odolala tlaku svůj podpis odvolat, naopak ho potvrdila slovy: "Nebylo tam nic, s čím by slušný člověk nesouhlasil." Znovu zpívala na veřejnosti v listopadu 1989 společně s Jaroslavem Hutkou, a to hymnu na Václavském náměstí v Praze, následně na Letné s Martou Kubišovou a Jiřím Suchým. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let nazpívala znělky pro dětské seriály (Šmoulové a Tom a Jerry). === 90. léta === V roce 1991 vydala šansonové album Rozhovor v tichu. Karel Vágner se stal jejím producentem a jeho vydavatelství Multisonic vydává nadále její řadová alba místo firmy Supraphon. Počátkem devadesátých let vystoupila s programem pro krajany v Kanadě. Doma připravila zcela nový koncertní program s názvem Noční telefony, který tvořily převážně šansonově laděné skladby z posledních alb. S tímto programem vystupuje až do r. 1992. Poté omezuje svoji profesní činnost. Dle vlastních slov "měla pocit, že co měla odzpívat, už odzpívala." Věnuje se svému manželovi, Štefanu Margitovi. V tomto období píše scénáře některých televizních pořadů a vydává kompilace svých starších písní a LP desek. V letech 1993 až 1998 se objevuje na TV obrazovkách se svým pořadem Když nemůžu spát. Pro tento pořad natáčí nové písničky, převážně duety se svými hosty. Autorem těchto písní je Michal David. Znovu začíná koncertovat v roce 1996, od roku 1999 mají koncerty pravidelný plán. Na koncertech ji doprovázela skupina Miloše Nopa. Obnovuje příležitostnou spolupráci s Petrem Kotvaldem a Stanislavem Hložkem, pravidelně koncertuje s Petrem Rezkem. Natáčí také dvě alba s manželem Štefanem Margitou s názvy Ave (1994) a Ave 2.(1996) V roce 1998 natáčí po čtyřech letech novinkové album Já?, na kterém se objevují první písně od jejího nového spolupracovníka, autora, Jiřího Březíka. === Od roku 2000 === Koncertně vystupuje až do roku 2010 se skupinou Miloše Nopa, od r. 2010 trvá spolupráce s Jiřím Dvořákem a jeho skupinou Boom!Band. Na koncertech spolupracuje s Petrem Rezkem. Pravidelně, každý rok před Vánoci, pořádá koncert v pražské Lucerně se speciálním programem a hosty. Koncertuje po celé České republice a v posledních letech se velmi často vrací i na Slovensko. Natáčí další novinková alba a singly a byly vydány také kompilace starších skladeb, za prodej svých alb a kompilací získává zlaté a platinové desky. V roce 2001 vydává album Hanka, získává zlatou desku, dostává se do čela hitparád a v anketě Český Slavík 2003 se umístila na čtvrtém místě. V letech 2000 až 2004 TV Nova vysílala zábavný pořad Hogo-Fogo, který společně s manželem moderovala a podílela se i na psaní scénáře. Pořad se těšil veliké oblibě. Píše scénáře a písňové texty, věnuje se literární tvorbě, v roce 2006 vydává svou knihu básnických sbírek pod názvem Milostně. V r. 2007 poprvé ztvárnila postavu bláznivé prostitutky v muzikálu Vašo Patejdla Jack Rozparovač v divadle Kalich, a o dva roky později, v Davidově Moně Lise, matku hlavní hrdinky. Divadlo Kalich v Praze se stalo domovskou scénou zpěvačky. V roce 2010 Česká televize a Supraphon vydali životopisnou knihu s DVD a CD nesoucí název Legenda – Hana Zagorová – Málokdo ví. Uspořádala koncert v pražské Lucerně, ze kterého Česká televize odvysílala záznam (byl vydán na CD a DVD). Vystupuje na řadě charitativních akcí a také se účastnila jejich organizace a produkce. V roce 2014 získává Diamantovou desku Supraphonu za 10,5 milionu prodaných nosičů, vydává dlouho očekávané novinkové album Vyznání, na kterém zpěvačka potvrzuje své kvality, dobře se prodává a zpěvačce se velmi omladilo publikum za zmíněné album získala Zlatou desku. V září 2016 slavila své sedmdesáté narozeniny koncertem ve vyprodané Lucerně, záznam z koncertu zaznamenává Česká televize, na koncertě křtí novinkové album O Lásce, hned první týden v prodeji se album stává nejprodávanějším pro daný týden, získalo status Zlatá deska, stejně tak, jako o dva roy později s albem Já nemám strach. Se zpěvačkou je spojen hovorový termín "..nedělej Zagorku.." I v současnosti patří mezi nejoblíbenější a nejprodávanější zpěvačky, o čemž svědčí například stálé umístění na předních příčkách v anketě Český slavík. Zagorová je jedinou zpěvačkou své generace, která se po celou svou dobu kariéry, od r. 1968, drží v první desítce žebříčku oblíbenosti ankety Český / Zlatý slaví. Je nejprodávanější tuzemskou zpěvačkou.[zdroj?] V roce 2015 byla akademiky uvedena do Síně slávy 2014 v hudebních cenách Anděl. == Výrazné nahrávky podle období == === 60. léta === Hany, Svatej kluk, Poslední šantán, Obraz smutný slečny, Mrtvá láska, Bludička Julie, Tisíc nových jmen, Tanečnice, Prý jsem zhýralá, Černý pasažér, === 70. léta === Gvendolína, Nemám ráda, Já jsem tvá neznámá,Koho tlačí můra, Fata morgana, Sliby-Chyby, Náš dům zní smíchem, Já se vznáším, On je někdo, já znám ten balzám, kluk na kterého . můžu dát, Cesta ke štěstí, Studánko stříbrná,Breviář lásky, Kamarád, Zima,zima,zima, Dávám kabát na věšák, Byl to víc než přítel můj, Louka vábí, . Maluj zase obrázky,Můj sen je touha žít, Žízeň, Málokdo ví, Zdá se, Telegram,Tak to jsem já, Sám jsi šel, Proč ti na tom tak záleží, Píseň labutí, Kosmický sen, Náskok Duety: s Petrem Rezkem: Asi, asi (1975), Duhová víla (1977), Dotazník (1978), Ta pusa je Tvá (1979), s italským zpěvákem Drupim: Setkání (1979, na SP 1980) === 80. léta === Rýmy, Perný den, Opona, Líto je mi líto, Zásnuby, Tam pod naší strání, Benjamín, Usnul nám spí, Mimořádná linka, Sloky trochu smutné lásky, Nápad, Biograf láska, Žízeň po životě,Počítadlo lásky, Láska je počasí, Proč nejsi větší, Vím málo, Křižovatka 6 ., Co stalo se stalo,Dneska už to vím, Maják, Řekni třikrát lásko, Už dlouho se mi zdáš, Mys dobrých nadějí, Nešlap nelámej,Noční dopis, Sláva je bál, . Když svítím, Sítě kroků tvých, Letní kluci, Džínovej kluk, Náhlá loučení, Láska na inzerát, Já chtěla jsem ti báseň psát, Dobré jitro, Už se mi nechce jít dál, Tu, . tu, Naše láska ztrácí L, Kousek cesty s tebou, Zlato, Srážka s láskou, Skleněné sny, Mám plán, Živá voda, Zemětřesení, Modrá čajovna, Rybičko zlatá, přeju si, Měsíc je den ode dne krásnější Duety: Dávné lásky, Setkání, Hej, mistře basů, Jen pár dnů S Hložkem a Kotvaldem: Diskohrátky, Polibek, Černý páv, Máj je máj, Jinak to nejde, Kostky jsou vrženy, Spěchám, Pro dva tři úsměvy, Auťák na lásku, Můj čas === 90. léta === Beránek, Andělé, Dnes nejsem doma, Skanzen bídy, Čas odejít, Rozhovor v tichu, Merilyn, Moře samoty, Žena za Tvými zády, Jako starý strom, Když nemůžu spát, Kdybych byla bůh, J́tame, Když tě ztrácím, Na co já tě mám Duety: Ave Maria, Svítíš mi v tmách, Mží, Den jako obrázek, Přijď aspoň na chvíli Pro děti z přelomu 80./90. let: Šmoulí země, Tom a Jerry, "Písničky pro Barbie", "Želvy Ninja", === od roku 2000 === Za každou chvíli s tebou platím, Je naprosto nezbytné, Zůstaň tady léto, Ode zdi ke zdi, Pokušení, Navěky zůstane pouze čas, Co jsi zač, Lásko vítej, Smůlu máš, Tam kde něco končí . , Adieu, S láskou je svět akorát, Zloděj duší, Z nebe pláče déšť, Zítra se zvedne vítr, Zvon vánoční, Rande u zdi nářků, S tebou, Bleriot, Můj chlap, Už nemám křídla tvá, Je tady podzim, O Lásce, Hraj muziko, Já nemám strach, Není taková == Ceny a uznání == === Tuzemské === 1963 – Hledáme nové talenty – 2. místo 1965 – Dvanáct na houpačce(hitparáda Československého rozhlasu) – 9. místo z 12. s písní Písnička v bílém 1968 – Třináct na houpačce – 12. místo z 13. s písní Svatej kluk 1969 – Moravský vrabec – 1. místo pro nejpopulárnějšího zpěváka Moravy 1968 1969 – Zlatý slavík 1968 – 5. místo 1970 – Zlatý slavík 1969 – 4. místo 1970 – Moravský vrabec – 1. místo pro nejpopulárnějšího zpěváka Moravy 1969 1970 – Žebřík Mladé fronty(hitparáda Mladé fronty) I0 – 6. místo z 30. – Koho tlačí múra, 12. místo z 30. – Já jsem tvá neznámá 1970 – Žebřík Mladé fronty II – 7. místo z 30. – Já jsem tvá neznámá, 16. místo z 30. – Koho tlačí múra 1.6.1971 – Žebřík Mladé fronty – 28. místo z 30. – Gvendolína 1971 – šestá nejprodávanější zpěvačka roku na značce Supraphon 1972 – Zlatý slavík 1971 – 5. místo 1973 – Zlatý slavík 1972 – 4. místo 1973 – 2. cena Supraphonu 1972 (druhá nejprodávanější zpěvačka na značce Supraphon v Československu) 1973 – šestá nejprodávanější zpěvačka roku na značce Supraphon 1974 – Zlatý slavík 1973 – 6. místo 1974 – sedmá nejprodávanější zpěvačka roku na značce Supraphon 1975 – Zlatý slavík 1974 – 3. místo 1975 – čtvrtá nejprodávanější zpěvačka roku na značce Supraphon 1976 – Zlatý slavík 1975 – 3. místo 1977 – Zlatý slavík 1976 – 2. místo 1977 – 3. cena Supraphonu 1976 (třetí nejprodávanější zpěvačka na značce Supraphon) 1977 – 1985 – Zlatý slavík – 1. místo 1977 – SP Duhová víla – nejprodávanější deska roku 1978 – 1. cena Supraphonu 1977 (nejprodávanější zpěvačka na značce Supraphon) 1979 – 1. cena Supraphonu 1978 (nejprodávanější zpěvačka na značce Supraphon) 1980 – 1. cena Supraphonu 1979 (nejprodávanější zpěvačka na značce Supraphon) 1980 srpen – Nejprodávanější singly Supraphonu – 3. místo s písní Setkání 1981 – 1. cena Supraphonu 1980 (nejprodávanější zpěvačka na značce Supraphon) 1982–1983 – Zlatý slavík – absolutní vítězka 1982–1983 – Sedmikráska Sedmičky 1982 – 1. cena Supraphonu 1981(nejprodávanější zpěvačka na značce Supraphon) 1983 – Zlatá deska Supraphonu za 1 000 000 prodaných LP desek 1983 – zasloužilá umělkyně 1983 – 1. cena Supraphonu 1982 (nejprodávanější zpěvačka na značce Supraphon) 1984 – 1985 – Televizní rolnička – 2. místo(po Karlu Gottovi) 1984 – 1. cena Supraphonu 1983 (nejprodávanější zpěvačka na značce Supraphon) 1985 – 1. cena Supraphonu 1984 (nejprodávanější zpěvačka na značce Supraphon) 1985 – Diskoslavík 1984 – 1. místo 1985 říjen – 20 nej SP – 17. místo Letní kluci 1986 – 1. cena Supraphonu 1985 (nejprodávanější zpěvačka na značce Supraphon) 1986 – Televizní rolnička – 3. místo 1986 – Čestné uznání Pragokoncertu 1986 – Pop '86 – anketa časopisu Populár – 6. místo 1987 – Zlatý slavík 1986 – 3. místo 1987 – Televizní rolnička – 6. místo 1988 – Diskoslavík 1987 – 8. místo 1988 únor – SP desky 10 nej – 8. místo Mám plán 1988 – Zlatý slavík 1987 – 6. místo 1988 – Televizní rolnička – 9. místo 1989 duben – SP desky 10 nej – 1. místo Šmoulová země 1989 – Zlatý slavík 1988 – 8. místo 1990 – Zlatý slavík 1989 – 6. místo 1991 – Zlatý slavík 1990 – 9.místo 1991 – Telerezonance – televizní písničková soutež, 1. místo – Rozhovor v tichu 1991 – Zlatý slavík – tabulka úspěšnosti v letech 1962–1991 – 2. místo, K. Gott 1. místo 1992 – Zlatý slavík 1991 – 8. místo 1992 – TýTý 1991 – 3. místo 1992 – Telerezonance – 2. místo 1993 – TýTý 1992 – 7. místo 1994 – TýTý 1993 – 7. místo 1995 – TýTý 1994 – 8. místo 1996 – Super slavík (obnovena anketa pod názvem Český slavík) 1996 – Český slavík – 9. místo 1996 – TýTý 1995 – 9. místo 1997 – TýTý 1996 – 7. místo 1997 – Český slavík – 10. místo 1997 únor – ...než to zapomenu je v Praze 2. nejprodávanější knihou 1998 – Zlatá deska za 25 tisíc prodaných nosičů alba Maluj zase obrázky 1998 – Zlatá deska za 25 tisíc prodaných nosičů alba Ave 1998 – Český slavík – 11. místo 1998 – TýTý 1997 – 6. místo 1999 – Český slavík – 10. místo 1999 – TýTý 1998 – 9. místo 2000 – osmá nejprodávanější zpěvačka roku ČR dle IFPI 2000 – TýTý 1999 – 9. místo 2000 – Český slavík – 11. místo 2001 – Zlatá deska za 15 tisíc prodaných nosičů alba Hanka 2001 – TýTý 2000 – 7. místo 2001 – druhá nejprodávanější zpěvačka roku dle IFPI – CD Hanka třetí nejprodávanější CD roku 2001 – Platinová deska za 55 tisíc prodaných nosičů alba Maluj zase obrázky 2001 – Český slavík – 9. místo 2001 – Je naprosto nezbytné – 5. nejúspešnější píseň roku 2002 leden – Je naprosto nezbytné boduje 9 týdnů ve Formule Pop, po 2 týdnu na 1. místě 2002 – s manželem se stali "Zlatý pár roku 2001" – anketa časopisu Šťastný Jim 2002 – TýTý 2001 – 7. místo 2002 červenec – Hitparáda Formule Pop ČRo– Zůstaň tady léto 10 týdnů na 1. místě 2002 – Český slavík – 7. místo 2002 – Zlatá a Dvouplatinová deska za 55 tisíc prodaných nosičů alba Maluj zase obrázky 2003 – Zlatá deska za 14 tisíc prodaných nosičů alba Největší hity 2003 – TýTý 2002 – 8. místo 2003 – Platinová deska za 31 tisíc prodaných nosičů alba Ave 2003 – Český slavík – 4. místo 2003 – čtvrtá nejprodávanější zpěvačka roku dle IFPI s albem Největší hity 2004 – Platinová deska za 20 tisíc prodaných nosičů alba Největší hity 2004 – TýTý 2003 – 5. místo 2004 leden – Hitparáda Formule Pop – písnička Navěky zůstane čas se dostává v druhém kole na 1. pozici 2004 – Český slavík – 8. místo 2005 – Český slavík – 8. místo 2005 – TýTý 2004 – 5. místo 2005 – Platinová deska za prodej 2DVD Cesta ke štěstí 2006 – Zlatá deska za více než 10 tisíc prodaných nosičů 4CD S úctou/Zlatá kolekce – Hana Zagorová do té doby jako jediná a první dostala zlatou desku za prodej alba tohoto typu. 2006 – TýTý 2005 – 4. místo 2006 – Český slavík – 10. místo 2007 – Český slavík – 10. místo 2007 – TýTý 2006 – 5. místo 2007 – Zlatá deska za prodej DVD Vzpomínání 2007 – Český rozhlas – Hitparáda Česká dvanáctka – Zlatá Česká 12 za píseň Adieu 2008 – Český slavík – 11. místo 2009 – Lady PRO 2009 2009 – Český slavík – 10. místo 2010 – Cena nočního proudu (ČRo) 2010 – Český slavík – 8. místo 2011 – Zlatá deska za prodej 3000 nosičú 2DVD/CD Lucerna 2010 (live) 2011 – Český slavík – 9. místo 2012 – vstupuje do Síně slávy (Předávání cen vítězům ankety popularity, kterou už několik let vyhlašuje časopis Rytmus života) 2012 – Český slavík – 10. místo 2013 – Český slavík – 9. místo 2014 – Diamantová deska Supraphonu za prodej 10 120 000 nosičů / nejprodávanější zpěvačka ČR 2014 – Zlatá deska za prodej alba Vyznání 2014 – Český slavík – 8. místo 2015 – Hudební ceny Anděl 2014 – Síň slávy 2015 – Český slavík – 9. místo 2016 – Senior Prix za celoživotní mistrovství – Nadace Život umělce 2016 – Čestné občanství Prahy 4 2016 – Český slavík – 9. místo 2016 – Zlatá deska za prodej alba O Lásce 2017 – Zlatá a stříbrná medaile – Česká mincovna – série Slavíci ve zlatě 2017 – Radio Vlna – anketa TOP 1000 hitov – 2. místo s písní Maluj zase obrázky 2017 – Český slavík – 10. místo 2018 - Zlatá deska za prodej alba Já nemám strach === Zahraniční === 1969 – Belgie – Cena obecenstva na festivalu v Knokke 02. – 09.03.1970 – Rumunsko – (pouze) Účast na písňovém festivalu Zlatý jelen Brašov/Cerbul de aur 1970 Brasov – písnička Bludička Julie 08. – 22.11.1970 – Kuba – Varadero '70 Festival internacional de la cancion popular (tři vystoupení) 1971 – Belgie – 2. místo u poroty na mezinárodním festivalu TV společností v Knokke 1973 – Kuba – Cena Světového festivalu 1975 – Německo/Drážďany – účast na písňovém festivalu – půlhodinový recitál 1975 – Německo – písničkový pořad TV NDR "TV Schlager studio" – vítězství v 1. kole s písní Ich gehe nur in Hosen + postup do 2. kola. Následne z něhož šla do celoroční přehlídky nejúspěšnejších skladeb "Einmal im Jahr". 1978 – Bulharsko – Zlatý Orfeus 1978 – Slovensko – Bratislavská lýra – 1. semifinále – Pojď kdo máš mě rád (Hana soutěžila + vystoupila se svým programem a hostem P. Rezkem) 1978 – Polsko – Cena polského rozhlasu a televize, Intertalent 78, Festival Sopoty 78 1983 – Bulharsko – Zlatý Orfeus 1984 – Polsko – Host hudebního festivalu (triumfální úspěch, program musel být přerušen, aby se publikum uklidnilo po dvacetiminutovém vystoupení Hanky; festivalu se např. účastnila i Tina Turner) 1984 – Polsko – Katowice 1988 – Polsko – Cena Krysztalowy Kamerton 2012 – Slovensko – Legendy popu == Film == Josefína Trhák Loupežnická legenda Petr Pan – česko-německý filmový muzikál Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště == Televize == Písničky pro Hanku – 1968 a 1969 Zpívá Hana Zagorová – 1975, 1977 a 1978 Zaváté studánky – 1976 Báječné ženy na létajících strojích – 1978 – Televizní muzikál Prázdniny – 1978 Zájezd – 1979 – televizní recitál Hany Zagorové a italského zpěváka Drupiho Dluhy Hany Zagorové – osmidílná série, skládající se z hudebních vystoupení Hany a jejích hostů nebo spolupracovníků (natáčená v létech 1980–1985) Výtah v hotelu Sen (1987–1988) Když nemůžu spát – noční pořad s odbornými hosty zdravotnictví a lékařství(1993–1998) Hogo Fogo – zábavný pořad na TV Nova, který Hana Zagorová uváděla se svým manželem Štefanem Margitou od roku 2000 do roku 2004. Kam zmizel ten starý song - Hana Zagorová – 2005 13.komnata Hany Zagorové – 2006 Cesta ke štěstí – narozeninový medailon – 2006 Top Star - Skutečné příběhy hvězd – dokumentární cyklus věnovaný Haně Zagorové – 2010 Zrcadlo tvého života - Hana Zagorová – 2012 == Diskografie == === Řadová alba === 1971 Bludička – Supraphon 1976 Cesta ke štěstí – Supraphon 1979 Breviary Of Love – Supraphon/Artia Pozn.: Určeno pro export. 1979 ...tobě, tebe, ti – Supraphon 1980 Oheň v duši mé – Supraphon 1981 Střípky – Supraphon 1982 Světlo a stín – Supraphon 1983 Mimořádná linka – Supraphon 1984 Co stalo se stalo – Supraphon 1985 Sítě kroků Tvých – Supraphon 1986 Náhlá loučení – Supraphon 1988 Živá voda – Supraphon 1990 Dnes nejsem doma – Supraphon 1991 Rozhovor v tichu – Multisonic 1994 Když nemůžu spát – Tommü records 1998 Já? – Multisonic 2001 Hanka – Multisonic 2003 Navěky zůstane čas – Multisonic 2007 Zloděj duší – Multisonic 2014 Vyznání – Supraphon 2016 O Lásce – Supraphon 2018 Já nemám strach – Supraphon 1985 Jinak to nejde – Hana Zagorová, Petr Kotvald a Stanislav Hložek – Supraphon 1987 Dluhy Hany Zagorové – Hana Zagorová a hosté – Supraphon 1994 Ave – Hana Zagorová a Štefan Margita – Multisonic 1996 Ave 2 – Hana Zagorová a Štefan Margita – Multisonic === Výběry === 1985 Lávky (2 LP) – Supraphon 1995 Gvendolína (1968–71) Bonton 1995 Maluj zase obrázky / To nej... (kompilace nově nazpívaných hitů) – Multisonic 1996 Maluj zase obrázky 2 (kompilace nově nazpívaných hitů) – Multisonic 1998 Jinak to nejde Bonton Pozn.: Duety s Petrem Kotvaldem a Stanislavem Hložkem. Není totožné se stejnojmenným LP z r. 1985! 2000 Modrá Čajovna – Multisonic Pozn.: Výběr z písniček, které pro Hanu Zagorovou napsal Karel Vágner. 2003 Hana Zagorová – Největší hity – (2 CD) – Sony Music Bonton 2006 S úctou – (4 CD) – Supraphon 2006 Perly (2 CD) – Multisonic 2007 Můj čas – Multisonic Pozn.: Výběr z duetů s Petrem Kotvaldem a Stanislavem Hložkem. 2008 Dávné lásky – Supraphon Pozn.: Výběr duetů. 2009 Černý páv – Supraphon Pozn.: Výběr písní s texty Hany Zagorové, album obsahuje dvě novinky: Z nebe pláče déšť / Bodegita. 2009 Duety se slavnými muži – Multisonic Pozn.: Výběr duetů. 2011 Zítra se zvedne vítr – (3 CD + dvě novinkové písně) – Supraphon 2012 Spolu – Hana Zagorová a Petr Rezek, hity – Multisonic === DVD === 2004 Hej, mistře basů - Lucerna 1999 – Multisonic 2004 Cesta ke štěstí – Supraphon, 2DVD 2007 Vzpomínaní – Supraphon 2011 Lucerna 2010 – Česká televize, 2DVD + 1CD 2011 Hogo fogo/nachytávky a duety – EMI 2016 Hana Zagorová 70 – Česká televize, DVD + CD == Literatura == Jiří Janoušek, Rudolf Křesťan: Hvězdy z masa a kostí, Práce, Praha 1979 Marie Formáčková: Dopisy Heleně, aneb Adresát: Helena Růžičková, Formát, Praha 2003, ISBN 80-86718-26-3 Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha: Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 1115–1116. Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 751. Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 802. TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 537. == Biografie == Hana Zagorová, Michaela Zindelová: Než to zapomenu..., Cesty, Praha 1996, ISBN 80-7181-150-5 Hana Zagorová, Michaela Zindelová: Hana Zagorová... Dřív než to zapomenu, Ikar, Praha 2004, ISBN 80-249-0441-1 Hana Zagorová: Milostně, Knižní klub, Praha 2006, ISBN 80-242-1696-5 Hana Zagorová a Scarlett Wilková – Málokdo ví 2010 (příloha DVD a CD) / Česká Televize a SUPRAPHON / Mirosla Graclík a Václav Nekvapil: Hana Zagorová...Zagorka, MV knihy, Praha 2017, ISBN 978-80-87003-49-7 == Reference == == Externí odkazy == Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Hana Zagorová Oficiální stránky Neoficiální stránky 13. komnata Hany Zagorové – dokument ČT (2006), možnost on-line přehrání Hana Zagorová v Česko-Slovenské filmové databázi Hana Zagorová na Kinoboxu.cz Hana Zagorová ve Filmové databázi Hana Zagorová v Internet Movie Database (anglicky) Hana Zagorová v pořadu Impulsy Václava Moravce | CLAUSE | OTHER |
013225 | ... horský je elegantní a silná koza. Jeho výška v kohoutku činí 0,70 - 0,85 m, délka těla 1 - 1,30 m, váha 11 - 36 kg, ocas měří 3 - 8 cm a lebka 18,3 - 22 cm. Kamzík má dlouhé končetiny, což je nezbytné, aby se mohl pohybovat v příkrém terénu, a jeho tělo je velmi masivní. Má hnědou srst, která je v zimě zbarvena velmi tmavě, na zadních končetinách má bílé skvrny a dolní části tváří jsou také bílé. V létě má srst výrazně světlejší, jedině horní část tváří, hřbetní podélný pruh a dolní část končetin zůstávají hodně tmavé. Hrdý postoj a hákovité růžky, zdobící hlavu, jsou první znaky, které umožňují kamzíka přesně určit. Samec má často větší rozměry než samice stejného věku. Na rozdíl od jelenovitých, kteří každý rok mění paroží, neztrácí kamzík růžky nikdy. === Potrava === V létě se kamzíci živí především divokou trávou a nízkou vegetací, ale neopomíjejí ani bobovité rostliny, zvláště alpský jetel, kterému dávají výraznou přednost. V zimě, kdy čelí omezením v potravě a pokud sněhová pokrývka není... | Čím se živí Kamzík horský? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kamz%C3%ADk_horsk%C3%BD | [
"trávou a nízkou vegetací"
] | 785 | 946 | V létě se kamzíci živí především divokou trávou a nízkou vegetací, ale neopomíjejí ani bobovité rostliny, zvláště alpský jetel, kterému dávají výraznou přednost. | [
{
"start": 826,
"end": 850,
"text": "trávou a nízkou vegetací"
}
] | Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) je druh divoké horské kozy. == Biologie a chování == === Rozšíření a biotop === Jeho původním domovem jsou především vysokohorské oblasti Alp (chráněn v pohoří Ortles - 3000 kusů a Grajských Alpách), Tater, Karpat, vyskytuje se i na Balkáně a v Turecku. V Česku se vyskytuje v Jeseníkách a Lužických horách, kde byl uměle vysazen na počátku 20. století. Z konce 20. století existují i záznamy výskytu kamzíka na Králickém Sněžníku. Kamzičí populace v České republice je nejzdravější v celé Evropě, například v Alpách je u kamzíků velmi častá prašivina. Kamzík se často popisuje jako druh skalní a vysokých nadmořských výšek, připisuje se mu obliba pro pastviště ležící ve větších výškách než 2000 m. Toto však vždy neplatí, jak pravidelně dokazuje jeho přítomnost v lesích, kde ho nezkušení lidé spatří obtížněji. Je tomu tak především proto, že život na skalách mu neposkytuje nutnou potravu ani na jaře a v létě, ale též kvůli většímu ohrožení v nekrytém terénu. Na jaře a v létě se kamzíkům v lese daří, zejména v lesích vyšších nadmořských výšek. Detekce výskytišť kamzíků podle nadmořské výšky je tedy obtížná. Nalézají se jak pod hranicí 1000 m n. m., tak ve výšce nad 2500 m n. m. Je možno zaznamenat přítomnost této zvěře ještě nad 3000 m n. m., avšak příčinou těchto mimořádných případů může být časté rušení, než aby se jednalo o pravidelná letní stanoviště. === Popis === Kamzík horský je elegantní a silná koza. Jeho výška v kohoutku činí 0,70 - 0,85 m, délka těla 1 - 1,30 m, váha 11 - 36 kg, ocas měří 3 - 8 cm a lebka 18,3 - 22 cm. Kamzík má dlouhé končetiny, což je nezbytné, aby se mohl pohybovat v příkrém terénu, a jeho tělo je velmi masivní. Má hnědou srst, která je v zimě zbarvena velmi tmavě, na zadních končetinách má bílé skvrny a dolní části tváří jsou také bílé. V létě má srst výrazně světlejší, jedině horní část tváří, hřbetní podélný pruh a dolní část končetin zůstávají hodně tmavé. Hrdý postoj a hákovité růžky, zdobící hlavu, jsou první znaky, které umožňují kamzíka přesně určit. Samec má často větší rozměry než samice stejného věku. Na rozdíl od jelenovitých, kteří každý rok mění paroží, neztrácí kamzík růžky nikdy. === Potrava === V létě se kamzíci živí především divokou trávou a nízkou vegetací, ale neopomíjejí ani bobovité rostliny, zvláště alpský jetel, kterému dávají výraznou přednost. V zimě, kdy čelí omezením v potravě a pokud sněhová pokrývka není příliš silná, se uspokojí se suchými bylinami a přechází pak k režimu, kdy si vystačí s větévkami listnatých dřevin (jeřáby různých druhů, olše, aj.), lišejníky a i letorosty jehličnanů. === Život === Kamzíci jsou pospolitá zvěř. Část roku žijí ve stádech, kde jsou mnohdy samci i samice, ale vedeny jsou zásadně starší samicí. V určitých periodách lze ale zaznamenat zcela zřejmou separaci. Vznikají stáda, kde jsou výlučně kamzice a jejich potomstvo, nebo jsou skupiny složeny pouze z kozlů. ==== Rozmnožování ==== Na konci října a na začátku listopadu vznikají velká shromáždění obou pohlaví - je to znak blížící se říje. Samci tíhnou k polygamii, v této době se bez ustání provokují v duelech a snaží se zaujmout samice. Boje jsou velice prudké, zvýrazněné akrobatickými výkony kozlů a jejich vzájemným pronásledováním. Souboje většinou končí určením dominantního samce (který na místě zůstává) a poraženého soupeře (který odtáhne pryč). Zranění na citlivém místě těla může přivodit smrt účastníka, ale tyto případy jsou velmi vzácné. V prosinci říje končí, zvěř se odebírá do zimních stanovišť a kamzíci zcela ztratí zájem o samice. Březost trvá 160 - 170 dní a 20 - 30 dní před porodem se samice oddělí od stáda. K porodu dochází na rozhraní května a června. Krátce po narození mládě svou matku všude následuje, a i když kojení trvá přibližně 2 měsíce, kůzle samo spásá jemnou vegetaci už 30 dní po narození. V naprosté většině kamzice rodí jen jedno mládě. == Lov == Lov kamzíků byl vždy ceněn jako důkaz mužnosti a odvahy, protože se odehrával v obtížném horském terénu a často při něm bylo třeba provádět přímo horolezecké výkony, někdy i s ulovenou kořistí na zádech. Ve středověku k lovu sloužily kamzičí oštěpy o délce 5-6 m. Lovci kamzíky zahnali na skály a pak je zespodu probodli dlouhými oštěpy. Jindy kamzíky stříleli z kuší a od 16. stol. i palnými zbraněmi. Ceněny byly hlavně bezoáry, nacházející se v předžaludcích kamzíků, které byly používány jako lék a měly uplatnění i v tehdejší alchymii. Zastřelení bílého kamzíka bylo tabu a lovec, který by na takové zvíře vystřelil, podle tradice do roka zemřel. V dnešním Slovinsku se vyprávěly legendy o zlatorogovi, králi kamzíků se zlatými růžky. Lovu na kamzíky se věnovali i někteří panovníci, např. Maxmilián I. nebo později František Josef I a František Ferdinand d'Este. Kamzíci se loví většinou šoulačkou v horském terénu. Jedná se o fyzicky náročný způsob lovu, který klade velké nároky na lovcovu výstroj i kondici. Možný je také lov na čekané. V oblastech s vyšší koncentrací kamzičí zvěře se lov provádí i naháňkami. Trofejí z kamzíka jsou růžky (háky), bezoárové koule a kamzičí vous, který kamzík nemá na bradě, ale na hřbetě. == Poddruhy == Kamzík horský alpský (R. rupicapra rupicapra) Kamzík horský tatranský (R. rupicapra tatrica; Blahout, 1972) Kamzík horský balkánský (R. rupicapra balcanica; Bolkay, 1925) Kamzík horský karpatský (R. rupicapra carpatica; Couturier, 1938) Kamzík horský turecký (R. rupicapra asiatica; Lydekker, 1908) Kamzík horský kavkazský' (R. rupicapra caucasica; Lydekker, 1910) Kamzík středozemní (Rupicapra pyrenaica, dříve též R. rupicapra pyrenaica) - nově samostatný druh == Odkazy == === Reference === === Literatura === Gaisler J., 1983: Zoologie obratlovců. - Academia, Praha, 536 str. Roček Z., 2002: Historie obratlovců. Evoluce, fylogenze, systém. - Academia, Praha, 512 str. Vlasák P., 1986: Ekologie savců. - Academia, Praha, 291 str. Anděra M., 1997: Svět zvířat I. Savci (1). - Albatros, Praha, 143 str. === Související články === Kamzík Lov Tatry === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu kamzík horský ve Wikimedia Commons Taxon Rupicapra rupicapra ve Wikidruzích Kamzík horský na Biolibu.cz | ADJ_PHRASE | OTHER |
003400 | ... (zahrnuje kostry hrudní a pánevní končetiny, které se vzájemně liší a jejichž stavba je jiná než u ostatních obratlovců). V kosterní svalovině ptáků dominují hlavně létací svaly a svaly zadních končetin. Největšími svaly na ptačím těle jsou hrudní svaly (mm. pectorales), upínající se na hřeben kosti hrudní a pohybující křídlem dolů, a jeho antagonista m. supracoracoideus, ležící pod ním a vykonávající pohyb křídel směrem nahoru. Svalstvo končetiny se upíná na synsakrum, femur a tibiotarzum. Běhák svalovinu nemá, podélně jím vedou jen šlachy k prstům. Zajímavá je úprava některých svalů zadní končetiny (m. ambiens, mm. flexores perforantes et perforati), která umožňuje automatické sevření prstů hřadujícího ptáka. Při napnutí šlach těchto svalů zapadnou jejich výrůstky do prohlubní šlachových pochev jako řetěz do ozubeného kola, takže sedící pták už nevynakládá žádnou svalovou námahu. Podrobnější informace naleznete v článku Trávicí soustava ptáků.... | Jaké jsou největší svaly na ptačím těle? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anatomie_pt%C3%A1k%C5%AF | [
"hrudní"
] | 208 | 436 | Největšími svaly na ptačím těle jsou hrudní svaly (mm. pectorales), upínající se na hřeben kosti hrudní a pohybující křídlem dolů, a jeho antagonista m. supracoracoideus, ležící pod ním a vykonávající pohyb křídel směrem nahoru. | [
{
"start": 245,
"end": 251,
"text": "hrudní"
},
{
"start": 305,
"end": 311,
"text": "hrudní"
}
] | Anatomie ptáků je vědní obor zabývající se stavbou ptačího těla. Ptáci jsou specializovanou vývojovou větví plazů skupiny Archosauria, od kterých se odlišili schopností endotermní termoregulace (homoitermie) a vytvořením unikátního způsobu létání za pomoci zcela nové struktury – peří. Dalšími jejich progresivními znaky jsou přestavba přední končetiny v křídlo, změny v lopatkovém pásmu, zejména srůst klíční kosti v sáňky (furcula), zadní končetina s prodlouženým běhákem (tarsometatarsus), úplné rozdělení srdce na pravou stranu s redukovanou a levou stranu s oxidovanou krví, rozvoj pravé aorty a vymizení levé, a zvětšení koncového mozku rozvojem neostriata. Speciálními znaky jsou dále pneumatizace kostí, zvláštní úprava plic a rozvoj vzdušných vaků, zpevnění některých částí kostry (lebky, páteře, pánve) srůstem jednotlivých kostí, vznik zobákovitých čelistí s rohovitým pokryvem, zdokonalení ve stavbě oka a vnitřního ucha. Po plazích předcích zdědili suchou kůži, v níž se původní epidermální šupina přetvořila v pero a rozvinula se jen jediná, tzv. kostrční žláza. Plazího typu je i trojbazická a monokondylní lebka, původně diapsidní, modifikovaná ztrátou horního jařmového oblouku a splynutím spánkové jámy s orbitou. Zachován zůstal v zásadě i plazí způsob rozmnožování; žloutkem bohatá vejce však mají vždy pevnou vápenitou skořápku a je také rozvinuta komplikovaná péče o vejce a mláďata, označovaná jako hnízdění. Mnoho dalších znaků ptáků tvoří anatomické a funkční adaptace související se schopností letu. Všechny tyto pokročilé adaptace s vysokým stupněm instinktivního jednání učinily z ptáků vývojově velmi úspěšnou skupinu, která osídlila celý svět s výjimkou mořských hlubin a rozrůznila se ve velké množství specializovaných skupin a druhů. Podrobnější informace naleznete v článku Embryonální vývoj ptáků. Podrobnější informace naleznete v článku Kůže ptáků. Kůže (cutis) společně se sliznicemi trávicího, dýchacího, močového a pohlavního traktu představují nejen primární mechanické bariéry, kterými se ptáci chrání proti vstupu patogenů do organismu, ale také se podílejí na imunitních reakcích. Kůže ptáků je velmi tenká a takřka neobsahuje kožní žlázy. Skládá se z pokožky (epidermis), škáry (dermis) a podkoží (subcutis). Od kůže jsou také odvozeny kožní deriváty (appendices carnosae) – např. hřebínek, lalůčky, ušnice aj. Unikátním útvarem u ptáků je peří. Podrobnější informace naleznete v článku Kostra ptáků. Vzhledem ke způsobu života a pohybu vykazuje kostra ptáků řadu anatomických odchylek v porovnání se savci (nižší relativní hmotnost, pevnost, pneumatizace většiny kostí a redukce jejich počtu srůstem v některých částech kostry aj.). Kosti jsou díky vysokému obsahu minerálních látek velmi tvrdé a pevné, ale také křehké. Zvláštnostmi ptačí kostry jsou zejména bezzubý zobák, vysoká pohyblivost horního zobáku, plně vyvinutý pletenec hrudní končetiny přeměněné v křídlo, osifikace hrudních úseků žeber a zpevnění hrudníku pomocí háčkovitých výběžků. Podobně jako u jiných obratlovců se rozlišuje kostra osová, axiální (zahrnuje kostru hlavy, krku a trupu) a kostra končetin (zahrnuje kostry hrudní a pánevní končetiny, které se vzájemně liší a jejichž stavba je jiná než u ostatních obratlovců). V kosterní svalovině ptáků dominují hlavně létací svaly a svaly zadních končetin. Největšími svaly na ptačím těle jsou hrudní svaly (mm. pectorales), upínající se na hřeben kosti hrudní a pohybující křídlem dolů, a jeho antagonista m. supracoracoideus, ležící pod ním a vykonávající pohyb křídel směrem nahoru. Svalstvo končetiny se upíná na synsakrum, femur a tibiotarzum. Běhák svalovinu nemá, podélně jím vedou jen šlachy k prstům. Zajímavá je úprava některých svalů zadní končetiny (m. ambiens, mm. flexores perforantes et perforati), která umožňuje automatické sevření prstů hřadujícího ptáka. Při napnutí šlach těchto svalů zapadnou jejich výrůstky do prohlubní šlachových pochev jako řetěz do ozubeného kola, takže sedící pták už nevynakládá žádnou svalovou námahu. Podrobnější informace naleznete v článku Trávicí soustava ptáků. Trávicí systém (systema digestorium) odpovídá u ptáků základní stavbě u vyšších obratlovců, až na některé zvláštnosti. Podobně jako u savců lze jej rozdělit na část hlavovou a trávicí trubici. Hlavovou část tvoří tzv. orofarynx, který zahrnuje dutinu ústní (zobákovou) a hltan. Horní a dolní čelist kryje více či méně zrohovatělý zobák. Jazyk je většinou neohebný, protože je podložen kostí, zato jej ptáci mohou vysunovat poměrně daleko z ústní dutiny. Chuťové pohárky jsou přítomny na jazyku a na stěně dutiny zobáku. Choana je jednotná a stejně tak i hltanové vyústění sluchových čili Eustachových trubic. Trávicí trubici představují jícen, který probíhá po pravé straně krku a je u mnoha ptáků v distální části rozšířen ve vole. Trávicí trubice dále pokračuje jako žláznatý a svalnatý žaludek, tenké střevo a poměrně krátké tlusté střevo. Na rozhraní tenkého a tlustého střeva zpravidla odstupují dvě různě velká slepá střeva. Trávicí trubice končí společně s vývodnými cestami močovými a pohlavními v kloace. Žluč do střeva přivádějí dva žlučovody, bez ohledu na přítomnost nebo absenci žlučníku. Pankreatickou šťávu přivádějí do střeva 2-3 vývody. Podrobnější informace naleznete v článku Imunitní systém ptáků. Nejlépe prostudovaný je imunitní systém u kura domácího. Na jeho funkci se podílejí nespecifické a specifické obranné mechanismy organismu, které jsou vzájemně provázány a do značné míry se navzájem podmiňují. Morfologickým podkladem imunitního systému je lymfatická tkáň, uspořádaná do lymfatických orgánů souhrnně tvořících lymfatický systém. Obranné mechanismy ptáků jsou analogické savčím, výjimkou je výrazná anatomická dichotomie imunitního systému. Močové orgány regulují příjem a výdej vody a udržují homeostázu. V porovnání se savci mají ptáci odlišnou stavbu ledvin a chybí jim ledvinová pánvička, močový měchýř (výjimkou jsou pštrosi) i močová trubice. Párové pravé ledviny (metanefros) jsou protáhlého tvaru, třílaločnaté a jsou uloženy v zadní části tělní dutiny v prohlubních synsakra. Poprvé je vytvořena Henleova klička, jež přispívá ke zpětné resorpci vody z primární moče a tvorbě vlastní hypertonické moče, a je zvětšen počet glomerulů; kromě toho dochází k resorpci vody i v kloace. Zbytky vrátnicového oběhu v ledvinách jsou zachovány. Kyselina močová se dopravuje krví z jater do Malpighiho tělísek a zde je filtrována z glomerulů. Párové močovody odvádějí tekutou moč přímo do středního oddílu kloaky, odkud se dostává zpět do koprodea. Tam se po odnětí zbylé vody ukládá bělavá kyselina močová a jiné uráty jako povrchový povlak na trus. Trus s močí pak odchází středním a vnějším oddílem kloaky ven z těla. Podrobnější informace naleznete v článku Rozmnožovací soustava ptáků. Způsob rozmnožování je u ptáků dokonalejší než u plazů (jsou u nich vyvinuty různé formy rodičovských instinktů). Pohlavní orgány se však vyznačují úsporností stavby. Samčími gonádami jsou párová fazolovitá varlata (pravé je menší), většině ptáků chybí penis a kopulují přitištěním okrajů kloak. Samice mají zpravidla jen jeden fungující vaječník, a to levý, včetně levého vejcovodu. Podrobnější informace naleznete v článku Dýchací soustava ptáků. Ptáci mají nejvýkonnější dýchací systém ze všech obratlovců. Celková aktivní plocha ptačích plic je až o 20% větší než u savců; také intenzita dýchání u ptáků je vzhledem k morfologickým i funkčním odlišnostem plic mnohem vyšší. Plíce jsou ale poměrně malé, kompaktní a při dýchání se jejich objem nemění, což prakticky zhoršuje jejich vyšetření auskultací. Ventilace je umožněna především systémem vzdušných vaků. Podrobnější informace naleznete v článku Oběhová soustava ptáků. Kardiovaskulární systém (systema cardiovasculare), stejně jako u savců, zahrnuje srdce, krevní cévy a lymfatický systém. Ptáci mají relativně největší srdce z obratlovců a absolutně nejvyšší krevní tlak, srdeční frekvenci a tělesnou teplotu. Větší relativní objem srdce a vyšší tepová frekvence zajišťují ptákům větší minutový objem než u savců. Plicní a tělní krevní oběh jsou u ptáků uspořádány stejně jako u savců. Ptáci mají 3 portální žilní oběhy (hypofyzární, jaterní, ledvinový). Podrobnější informace naleznete v článku Smyslová soustava ptáků. Ptáci řídí svá jednání zejména zrakem, sluchem a hmatem. Smyslové receptory mohou představovat samostatné orgány (ucho, oko), tvořit shluky ve sliznici nosní a ústní dutiny (čich, chuť) nebo tvořit orgány s povrchovou a hlubokou citlivostí (organa sensoria accessoria). Endokrinní systém je u ptáků analogický se savci, nicméně existují odlišnosti. V adenohypofýze, která postrádá střední lalok, byly zjištěny folikuly stimulující hormon, luteinizační hormon (svatební opeření samců), thyreotropní hormon, adrenokortikotropní hormon, luteotropní hormon (vyvolává hnízdní pud a u holubů produkci kašovité hmoty ke krmení mláďat). V neurohypofýze byl zjištěn oxytocin (snáška) a antidiuretický hormon (regulace hospodaření s vodou). Brzlík funguje jednak jako endokrinní žláza, jednak jako krvetvorný orgán. Hormon štítné žlázy – tyroxin, ovlivňuje metabolismus, růst, pelichání i chování ptáků v souvislosti s tahem. Parathormon příštítných tělísek řídí hospodaření vápníkem a fosforem. V nadledvinách na rozdíl od savců nejsou korová a dřeňová vrstva morfologicky zřetelně odděleny; kůra produkuje kortikoidy a dřeň adrenalin. Produkce insulinu a glukagonu v ostrůvkovité endokrinní části pankreatu je shodná s poměry u savců i plazů. Gonády obou pohlaví produkují pohlavní hormony (androgeny i estrogeny); za normálních okolností však jedna z obou skupin převládá a určuje mj. i sekundární pohlavní znaky. Nervová soustava ptáků je na vyšším stupni vývoje než u plazů a proto jejich životní projevy jsou dokonalejší a jejich schopnost přizpůsobovat se podmínkám prostředí je větší. V centrální nervové soustavě (CNS) ptáků jsou vyvinuty zvláště ty části, které mají přímý vztah k ústrojím pohybu, zraku a sluchu. Neobyčejně bohatý instinktivní život ptáků podmínil rozvoj koncového mozku, který obsahuje již všechna vyšší ústředí kromě zrakového. To je lokalizováno v dobře vyvinutém středním mozku. Koncový mozek je nejmohutnější částí celého mozku, povrch hemisfér ale není gyrifikován jako u savců, ale získal na objemu zvětšením vnitřní hmoty bazálních ganglií a neopália. Také mozeček je značně rozvinut a jeho zvětšené laloky jsou zvrásněné jako u savců. Rozvinuty jsou i zrakové hrboly ve stropu středního mozku, kde zůstává zrakové ústředí. Čichové laloky jsou naopak silně redukovány. Mícha sahá od mozku až do posledního ocasního obratle. Při přechodu z krční do hrudní oblasti a v pánevní krajině je zduřelá v místě odstupu motorických nervů inervujících létací svaly a svaly běháku. Pro ptačí míchu je typické toto zesílení (hřbetní výduť) v bederní a křížové krajině, v důsledku velké koncentrace pojivových (neurogliových) buněk. Míšní nervy i vegetativní nervový systém jsou dobře vyvinuty, ale vymezení sympatických a parasympatických vláken je často problematické, protože útrobní nervy obsahují obojí vlákna. ČERNÝ, Hugo. Anatomie domácích ptáků. 1. vyd. Brno : Metoda, 2005. 447 s. ISBN 80-239-4966-7. ALTMAN, R.B. et al.. Avian Medicine and Surgery. 1. vyd. Philadelphia : W.B. Saunders Co., 1997. 1070 s. (anglicky) RITCHIE, B.W. et al.. Avian Medicine: Principles and Application. Florida, USA : Wingers Publ., 1994. 1384 s. ISBN 0-9636996-5-2. (anglicky) | ADJ_PHRASE | OTHER |
002889 | ... kočka divoká evropská a asijská kočka stepní. První kočky se do blízkosti lidí dostaly před 10-12 tisíci lety, v době, kdy začala vznikat první trvalá lidská sídla, ale až z doby před 8 000 lety pocházejí první důkazy existence ochočených koček, a to z dnešního Turecka (oblast Anatolie) a z Kypru. Kolem roku 3000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života v Egyptě, dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie. Pro zemědělce měla kočka obrovský význam jako lovec hlodavců, kteří ohrožovali skladiště obilí a potravin. Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou... | Uctívali staří Egypťané kočky jako božstvo? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ko%C4%8Dka_dom%C3%A1c%C3%AD | [
"Ano"
] | 561 | 652 | Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. | [] | Kočka domácí (Felis silvestris f. catus) je domestikovaná forma kočky divoké, která je již po tisíciletí průvodcem člověka. Stejně jako její divoká příbuzná patří do podčeledi malé kočky, a je typickým zástupcem skupiny. Má pružné a svalnaté tělo, dokonale přizpůsobené lovu, ostré drápy a zuby a vynikající zrak, sluch a čich. Kočka domácí vždy sloužila člověku především jako lovec hlodavců, v současnosti se uplatňuje také jako společník a mazlíček člověka. V některých oblastech Číny je konzumováno/konzervováno kočičí maso, ve třetím světě je kočka domácí rovněž kožešinovým zvířetem a výrobky z kočičí kožešiny se dostávaly i na evropský trh. V červnu 2007 byl však dovoz kočičí kůže a kožešiny do Evropy zakázán. Člověk rozšířil kočku domácí prakticky na všech kontinentech (s výjimkou Antarktidy), na mnoha místech zpětně zdivočela. Divokým předkem domácích koček byla zřejmě kočka divoká, přesněji její africký poddruh kočka plavá, dále snad i kočka divoká evropská a asijská kočka stepní. První kočky se do blízkosti lidí dostaly před 10-12 tisíci lety, v době, kdy začala vznikat první trvalá lidská sídla, ale až z doby před 8 000 lety pocházejí první důkazy existence ochočených koček, a to z dnešního Turecka (oblast Anatolie) a z Kypru. Kolem roku 3000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života v Egyptě, dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie. Pro zemědělce měla kočka obrovský význam jako lovec hlodavců, kteří ohrožovali skladiště obilí a potravin. Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni - Bastet, která byla zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou. Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího Slunce, Měsíce, plodnosti a štědrosti. Poblíž chrámu ve městě Bubastis, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště. Slunečního boha Ra vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé kočky byly balzamovány. Egypťané nepovolovali vývoz koček z Egypta, ale díky fénickým obchodníkům se kočky přesto rozšířily do celého Středomoří. První doklady o kočkách v Evropě nacházíme na řeckých vázách z 5. století př. n. l. V Řecku byla kočka dávána do spojitosti s bohyní Afroditou a Artemis, jejíž kult částečně splynul s kultem Bastet. Kočka domácí byla domestikována také v Asii, asi 1000 let př. n. l. začal jejich chov v Číně a od začátku letopočtu také v Indii. V Indii byla uctívána v podobě bohyně Šasthi, ochránkyně malých dětí a šestinedělek. Indové však věří, že chlupy, které kočce línají, mohou rituálně znečistit člověka, který si s kočkou hraje. V Číně byly kočky pod ochranou buddhismu, byly spojovány s chudobou a mnišstvím, zároveň měly mít moc před chudobou chránit. Na druhou stranu Číňané dodnes příležiostně kočky chovají i pro kožešinu a maso, které se jí hlavně v okolí Kantonu. Čtvrté zvíře v čínském zvěrokruhu je obvykle známo jako zajíc či králík, může jím však být i kočka. Tento rozpor vznikl proto, že kočka i králík se v čínštině označují shodným názvem mao. V Číně je stejně jako v Evropě známa také pověra, že černé kočky přinášejí smůlu. Za vlády římského císaře Octaviana Augusta se dostaly kočky do Říma, kde se staly ozdobou salonů bohatých Římanů. Brzy však se dostaly i do nižších vrstev a římští legionáři si je brali na svá vojenská tažení na sever a tak se kočky dostaly i do Velké Británie. Do 10. století našeho letopočtu byly kočky považovány za hodné ochrany, za přinášející štěstí a v mnohých krajinách (Anglie, Skotsko) byl vydán zákaz jejich zabíjení včetně stanovení pokuty za zabití. Římané převzali kult bohyně Artemis; kterou nazývali Diana, ale ke kočkám zastávali spíše praktický přístup jako k lovcům hlodavců. Další "kočičí" bohyně je skandinávská bohyně čarodějnictví a lásky Freya, která vlastnila kočár tažený kočkami, ovšem divokými. Ještě v 19. století se místy v Německu či Dánsku doporučovalo dívkám, které se chtěly šťastně vdát, aby dobře pečovaly o svou kočku - Freyno zvíře. Kladný vztah ke kočkám má islám, prorok Mohamed měl totiž kočku jménem Muezza, kterou velmi miloval. Na začátku středověku se kočky dostaly z Číny do Japonska, kde měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového nebo chránit staré rukopisy v chrámech před potkany. Japonci však také věřili, že se kočka, která se dožije sta let, promění v čarodějnici. Proto v japonských pohádkách často vystupují čarodějnice, které se teriantropicky proměňují v kočky. V Evropě byla kočka ceněným zvířetem i v raném středověku. Nařízení Karla Velikého v 9. století uvádí kočku mezi zvířaty, která mají být chována v každém selském či klášterním dvoře. Kočka byla chráněna přísnými zákony. Například v 11. století ve Walesu měl ten, kdo by zabil či ukradl kočku z knížecích sýpek, zaplatit tolik oblií, kolik je třeba k zasypání kočky, která visí za ocas a čenichem se dotýká země. Křesťané na kočky původně nahlíželi kladně. Podle jedné legendy kočka zahřívala a chránila Ježíška v jesličkách, za což ji Panna Maria vděčně pohladila po hlavě. Typická kresba na hlavě mourovatých koček proto byla pokládána za stopu tří prstů Matky Boží. Kočka je v katolické ikonografii atributem svaté Gertrudy. Od 13. století se pohled na kočku radikálně změnil s příchodem inkvizice. Tehdy se vše, co předtím na nich lidé obdivovali (pružné pohyby, individualita a nezávislost), stalo podezřelým. Inkvizice vyhlásila kočku za posedlou zlými duchy, protože má v očích pekelný oheň, a za spojence čarodějnic a ďábla. V té době začaly být kočky upalovány spolu s čarodějnicemi, černá kočka se stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil černé kočky za ďábelská stvoření, která chovají pouze kacíři a čarodějníci. Na konci 15. století další papež, Inocenc VIII., přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka. Pronásledování koček bylo na vrcholu v 16.-17. století, kdy byly kočky věšeny, přibíjeny na vrata nebo upalovány v koších (zvláště ve Francii a dnešní Belgii). V belgickém městě Ypres se každoročně druhou středu v květnu koná slavnost Kattenstoet. Zatímco ve středověku a raném novověku při ní byly kočky upalovány a shazovány ze zvonice, v 19. století tyto kruté praktiky zanikly a dnes se jedná naopak o oslavu koček. Kočky měly mít schopnost ovládnout mrtvé tělo a proměnit je v upíra. Přes pronásledování koček v raném novověku používali námořníci kočky na svých lodích pro lov myší a krys. Např. v britském námořnictvu v 18. stol. vznikla "oficiální funkce" lodních koček, majících statut člena posádky. Lodní kočky existovaly ještě ve 20. stol. Jedna z nich jménem Jenny se plavila i na Titanicu.[zdroj?] Takto se postupně kočky dostaly do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. S nástupem osvícenství se situace koček znovu obrátila, v období baroka a především rokoka se staly ozdobou salonů. Postupně se však obyčejná kočka jevila příliš obyčejnou a začalo její šlechtění. V 17. století přivezl cestovatel Pietro della Valle do Itálie první dlouhosrsté kočky z perské provincie Chorasán. V 18. století byly všechny dlouhosrsté kočky nazývané angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka, postupně se však ustálilo rozdělení na kočky angorské, perské a vanské. Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let. První výstava koček se konala v Crystal Palace v Londýně v roce 1871. Objevilo se na ní i několik exemplářů siamské kočky, v té době poprvé dovezené do Evropy. Výstavu zorganizoval spisovatel a malíř Harrison Weir, který také sepsal standardy a byl jedním z posuzovatelů. V roce 1887 byl v Londýně založen Národní klub chovatelů koček, který začal pořádat pravidelné výstavy. V roce 1895 byla uspořádána první výstava koček také ve Spojených státech. Další organizace na sebe nenechaly dlouho čekat: roku 1898 byl ve Velké Británii založen Klub koček, o pět let později vznikla Asociace chovatelů koček, CFA. V roce 1910 přibyl Řídící výbor chovatelů koček (GCCF), v roce 1949 Mezinárodní felinologická federace, FIFe, která je v současnosti hlavní organizací chovatelů koček v Evropě včetně ČR. Existuje však celá řada dalších chovatelských spolků. Kočky domácí jsou si, navzdory dlouhému období domestikace, navzájem stále velmi podobné. Obecné rysy stavby těla jsou stejné - kočka má dlouhé tělo s relativně krátkými končetinami, krátký krk, poměrně širokou a krátkou hlavu a středně dlouhý ocas. V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu činí pak kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5-7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5-4,5 kg. Srst je obvykle krátká, rovná a přilehlá. Ačkoliv je kočka domácí domestikovaná forma kočky divoké, její teritorium se neliší od kočky divoké. Mláďata vrhá a vychovává na suchých místech, obvykle ve stodolách nebo v jiných, podobných hospodářských objektech. Lovit chodí především v noci, protože má větší pravděpodobnost, že vyhledá potravu. V jejím jídelníčku jsou především drobní hlodavci a ptáci. Proto se při lovu pohybuje především na polích a zahradách nebo na stromech. Kočky, které jsou pravidelně krmeny člověkem, loví hlavně pro zábavu a často mají ve zvyku ukazovat své úlovky člověku. Ve dne kočka často odpočívá především na místech, kde se cítí v bezpečí, tzn. na vyvýšených teplých místech jako jsou stromy, trámy na půdách apod. Denně prospí až 16 hodin. Existují tři základní tělesné typy koček: zavalitý typ, který se vyznačuje kratším a kompaktním tělem, hlubokým hrudníkem, širokou zádí, krátkou a kulatou hlavou s plochým obličejem a krátkými končetinami. Typickými plemeny tohoto typu jsou perská a exotická kočka a britská krátkosrstá kočka. Podobný je svalnatý typ, který se někdy zahrnuje pod typ zavalitý. Je pro něj typické dobré osvalení, delší končetiny než u předešlého typu a ne tak kulatá hlava. Tento typ je nejčastějším tělesným typem kočky. Zcela odlišný je útlý typ, nazývaný též štihlý či orientální typ kočky. Kočky tohoto typu mají štíhlé tělo, protáhlou klínovitou hlavu a dlouhé nohy. Extrémně štíhlý typ je typickým znakem současných siamských či orientálních koček. Existují i názory, že zavalitý a svalnatý typ kočky jsou znakem potomků kočky divoké evropské, zatímco útlý typ pochází z kočky plavé. Mezi jednotlivými tělesnými typy existují plynulé přechody. Některá plemena koček se díky selekci stavbou těla výrazněji odlišují, např. japonský bobtail má zkrácený a deformovaný ocas. Americký curl a skotská klapouchá kočka se pak vyznačují změnami ušních boltců. Plemeno munchkin má zase geneticky zkrácené končetiny, podobně jako jezevčík, a stejně jako u nich se jedná o geneticky fixovanou chondrodysplazii. Občas se vyskytují také kočky s polydaktylií, které mají více než pět prstů na každé noze. Kočka je především dokonalý predátor - má ostré smysly, dokáže se potichu plížit i vyvinout velkou rychlost (udává se 48 km/h) a je vyzbrojena zuby a zejména drápy k usmrcení kořisti. Hlava kočky je spíše široká a krátká, mezi jednotlivými plemeny však existují poměrně velké rozdíly v jejím tvaru: britské, exotické a perské kočky (obecně zavalitý typ) mají hlavu nápadně kulatou, evropská krátkosrstá, mainská mývalí kočka či turecká angora se vyznačují mírně protáhlejší hlavou, orientální kočky mají lebku velmi protáhlou. Ještě větší rozdíly jsou v nasazení uší či utváření stopu. Vždy jsou nápadné velké čelisti a oči. Kočka je prstochodec, došlapuje na spodní plochy prstů, které jsou vybaveny měkkými polštářky. Na předních končetinách má kočka pět, na zadních čtyři prsty. Drápy jsou zatažitelné a při chůzi skryté v kožních záhybech. To kočce umožňuje tichý pohyb, který je důležitý pro úspěšný lov. Mimovolným důsledkem je fakt, že stopy kočkovitých šelem díky tomu lze snadno odlišit od stop šelem psovitých. Drápy na předních nohách si kočka obrušuje pravidelným škrabáním, zejména o dřevěné předměty (v přírodě to jsou hlavně stromy), zadní si okusuje. Kůže kočky je kryta srstí, jediná neosrstěná místa jsou nosní zrcátko, polštářky tlapek a bezprostřední okolí struků, genitálií a konečníku. Srst kočky je tvořena až 20 000 chlupy na centimetru čtverečním. U koček se vyskytuje několik typů srsti - krátkosrstá kočka má po celém těle krátkou a přilehlou srst, polodlouhosrsté a dlouhosrsté mají srst delší a zpravidla jemnější. V chovu ušlechtilých koček se udržují i mutace podmiňující zvlněnou srst, jakou mají kočky typu rex, drátovitou srst, která je plemenným znakem americké drsnosrsté kočky, či úplnou bezsrstost sphynxů. Dlouhosrsté kočky línají po celý rok, krátkosrsté pak hlavně na jaře, kdy se zbavují zimní srsti. Na zbarvení srsti se podílí devět lokusů: A, aguti, který způsobuje nestejnoměrnou pigmentaci chlupu; B, který ovlivňuje plné černé zbarvení; C, který řídí plné zbarvení či odznaky; D, který řídí případné ředění . barvy; I, inhibitor zbarvení chlupu; O, lokus pro zrzavé zbarvení; S, lokus, který způsobuje bílou skvrnitost; T, který má na svědomí kresbu srsti; a konečně W, který způsobuje bílou barvu srsti. Kombinace těchto genů vytváří až 235 barevných variet domácí kočky. Základními barvami srsti kočky domácí jsou černá, červená, čokoládová a skořicová, ředěním těchto barev vzniká modrá, želvovinová, lila a plavá. Bílá se za základní barvu nepovažuje, jde o nedostatek pigmentu. Výsledné zbarvení kočky je ovlivňováno také kresbou, která je tvořena interakcí alely A a T. Rozeznáváme čtyři druhy kresby: habešská, při které je srst na těle tvořena pískově žlutými chlupy s černými proužky, a která je typická právě pro habešské kočky, mramorovaná kresba, která je typická třemi hřbetními pruhy a oválnou kresbou na bocích těla, tygrovaná kresba a tečkovaná kresba, které je jediným povoleným zbarvením ocicatů a egyptských mau. Působením genů albinotické série, které omezuje tvorbu pigmentu v srsti, kůži i oční duhovce, vzniká siamské a barmské zbarvení. Tělo kočky je světlé až bílé, na koncových částech těla (končetiny, ocas, uši) se pigment vytváří. Oči koček se siamským zesvětlením jsou vždy modré, oči barmských koček jsou jantarové. Křížením těchto dvou typů zbarvení vzniká jejich přechod, zvaný tonkinské zbarvení. Související informace naleznete také v článku Anatomie kočky domácí. Dospělá kočka má 244 kostí a 512 svalů. Kostra kočky se skládá z lebky, páteře, žeber s hrudní kostí a kostí končetin. Spojení pákovité stavby zadních končetin a silných zádových svalů umožňuje kočce velice rychlý start a mohutné skoky, není však vhodné pro dlouhodobý výkon. Velice pružnou páteř z volně spojených obratlů umožňující ohnutí těla prakticky o 180 stupňů tvoří 7 krčních, 13 hrudních a 7 bederních obratlů, kost křížová (ze 3 srostlých obratlů) a obvykle 20-26 obratlů ocasu. Lebka kočky je středně dlouhá, s dobře vyvinutou mozkovnou a silnými čelistmi. Kočka domácí má úplný sekodontní chrup, který umožňuje potravu trhat, ale ne žvýkat. Mléčný chrup kočky obsahuje 26 zubů. Koťata se rodí jako bezzubá, zoubky se prořezávají 10-30 dní po narození. Výměna mléčného chrupu za trvalý probíhá obvykle od 3. do 6. měsíce věku. Trvalý chrup se skládá z 30 zubů, přičemž z horní čelisti jich vyrůstá 16, z dolní 14. Skus je klešťovitý, to znamená, že řezáky obou čelistí se dotýkají řeznými plochami. Při posuzování pravidelnosti skusu u šlechtěných plemen koček se povoluje tolerance 2 mm. Větší odchylky se označují za předkus či podkus a jsou nežádoucí. Vzhledem k možné dědičné podmíněnosti se jedinci s předkusem či podkusem vyřazují z chovu. Kočka domácí má vynikající zrak, sluch i čich. Oproti člověku má sice menší zorné pole (205 stupňů oproti 220 stupňům u člověka), vidí však ostřeji a v šeru ji napomáhá tapetum lucidum, vrstva buněk nacházející se na cévnaté vrstvě za sítnicí, které odrážejí dopadající světlo. Tato schopnost způsobuje charakteristický zlatozelený svit, který lze v očích kočky za šera pozorovat. Na světle se kočičí zornice stáhne do úzké štěrbiny. Kočka vnímá některé barvy, v jejím světě je však nejdůležitější pohyb a barvy nehrají důležitou roli. Kočky mají výborný sluch, čemuž napomáhají pohyblivé ušní boltce. Kočka domácí má schopnost přesně rozlišit, odkud daný zvuk vychází. Spodní hranice slyšení je asi 30 Hz, tedy stejně jako u člověka, horní hranice je pak asi o dvě oktávy výše než u lidského sluchu, 45 kHz. Nosní sliznice kočky obsahuje asi 200 miliónů čichových buněk. Čich slouží kočce k nalezení kořisti, k orientaci v prostředí a ke komunikaci s ostatními kočkami. Kočka domácí má zachovaný Jacobsonův orgán, kterým může také přijímat určité pachy, jako jsou feromony vylučované říjícími kočkami. Chuť je těsně spojená s čichem. Zajímavé je, že kočky nemají schopnost vnímat sladkou chuť. Hmat je ze všech smyslů nejméně vyvinut. Nejcitlivějším místem na těle kočky je jazyk, dále čenich a tlapky. Na tlapkách jsou citlivé receptory vnímající vibrace, díky kterým může kočka zaznamenat i nepatrné chvění. Schopnost koček předpovídat zemětřesení je zřejmě dána právě touto citlivostí. Kočka domácí má dále na hrudních končetinách a na obličeji citlivé hmatové vousy, které ji umožňují orientaci i v naprosté tmě. Kočka je do značné míry necitlivá vůči vysokým teplotám - povrch rozehřátý na 44 °C již člověku připadá jako horký a dotyk vnímá jako bolest, kočka teplotu povrchu vnímá jako nepříjemnou až při 52 °C. Kočka domácí je teplokrevný živočich, její vnitřní tělesná teplota je 38,0-39,5 °C, měří se obvykle v konečníku lékařským teploměrem. Koťata a mladí jedinci mají tělesnou teplotu trochu vyšší, dospělí kastráti naopak trochu nižší. Dechová frekvence zdravé kočky, v klidu při pokojové teplotě, se pohybuje od 20 do 30 nádechů za minutu, tepová frekvence se pohybuje mezi 110 až 130 tepy za minutu. Je to tvor s krepuskulární aktivitou a přirozeně je nejaktivnější večer a v brzkých ranních hodinách. Denně prospí 12-16 hodin, přičemž platí, že útlý, orientální typ je aktivnější než typy zavalité. Kočky žijící divoce se dožívají v průměru 3-5 let, zatímco doma chované kastrované kočky až 15 let. Guinessova kniha rekordů uznává jako nejstarší kočku Creme Puff, která se narodila 3. srpna 1967 a dožila se 38 let. Na věk dožití kočky působí mnoho faktorů - její zdraví, výživa a i to, jestli chodí ven a vystavuje se tak nebezpečí úrazu. Podle statistik se kastrovaná zvířata dožívají delšího věku než nekastrovaná, která mají sklon více se toulat. Většina koček pohlavně dospívá v 7. až 9. měsíci, kočky obvykle dospívají později než kocouři. U některých jedinců může dojít k pohlavní dospělosti už v 6 měsících věku, naopak u některých plemen, zvláště větších, dochází k pohlavní dospělosti až po jednom roce věku jedince. Časnější nástup stimuluje styk s již cyklujícími kočkami či kocoury. Protože kočky tělesně dospívají později, než dojde k dospělosti pohlavní, neměly by se nakrývat před dosažením alespoň 12 měsíců věku. Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat. Kočka domácí je sezónně polyestrické zvíře, k říji dochází v průběhu celého roku vyjma zimy. Pouze v případě horkého léta může být říje omezená jen na jaro a podzim. Říje trvá u koček zhruba 7 dní, ale její délka může být u konkrétních jedinců velice variabilní (zpravidla se však vejde do 3-15 dnů. Období mezi jednotlivými říjemi může být pouze tři týdny až měsíc. Klasickými příznaky říje jsou neklid, protahování se, otírání se o nohy chovatele, nepravidelný a snížený příjem potravy a vytrvalé snahy uniknout ven za kocourem. Při silnějším pohlazení po zádech se většina koček staví do pářícího postoje (přední končetiny natažené vpředu, hrudník se dotýká země, pokrčené zadní nohy posunuté pod břichem a ocas nahoře nebo na straně). Kocouři v období říje projevují taktéž neklid, jsou více cítit a ve zvýšené míře značkují močí své teritorium. Volně žijící kočky ohlašují říji močí a naléhavým voláním, na které často odpoví více kocourů. Kočka se otírá o předměty a válí se po zemi. Kocouři přilákáni pachem a voláním říjící se samice bojují o právo se pářit. Někdy stačí jen ritualizovaná agrese, velmi často však dojde i k fyzické konfrontaci. S kočkou se často spojí jen jediný, nejsilnější kocour z celé skupiny, i když výjimkou není ani superfekundace, což je jev, při kterém je kočka během jedné říje oplodněna více kocoury a v jednom vrhu jsou koťata různých otců. Když je kočka připravená k páření, dá to kocourovi najevo tím, že zaujme pářící postoj. Koitus trvá jen několik sekund a skončí násilným odstrčením kocoura kočkou, kočka může kocoura i napadnout. Během styku s kocourem teprve drážděním samičích pohlavních cest dojde k ovulaci (provokovaná ovulace). Nespáří-li se kočka, říjový cyklus se vrací zpět do proestru a další říje může nastat už za další týden. U kočky může říje nastat i v průběhu březosti, kočka se může pářit a výsledkem je superfetace, kdy jsou v děloze kočky plody různého stáří. Březost domácí kočky trvá přibližně 9 týdnů, fyziologická délka březosti počítána od krytí se pohybuje v rozmezí od 56 do 71 dní, průměrně 65 dní. Březí kočky bývají klidnější a přijímají více potravy. Prvním příznakem březosti je ztmavnutí struků, které se objeví za 2-3 týdny po krytí. V druhé třetině březosti je u většiny koček vidět zvětšené břicho a slabiny. Mléčné žlázy bývají zvětšené a překrvené, patrné v srsti. V poslední třetině březosti je, zvláště při větším počtu mláďat, břicho nápadně zvětšené. Již kolem 26.-30. dne březosti je možná diagnostika pomocí ultrazvukového vyšetření kočky. U koček, které se sice pářily, ale nezabřezly, se totiž může objevit falešná březost, pseudogravidita, která věrně připomíná březost skutečnou. Tento stav je způsoben tím, že došlo k ovulaci a hormonální vyladění organismu odpovídá skutečné březosti, ale bez přítomnosti plodů v děloze. Místo porodu končí říjí, která nastane v době očekávaného porodu nebo dříve. V posledních dnech před porodem dochází k výraznému zvětšení mléčných žláz, uvolnění pánve a ke zduření vulvy. Kočka může být neklidná, vyhledává tmavá a tichá místa k vrhu. Délka porodu je individuální a záleží mimo jiné na velikosti vrhu, může trvat až 24 hodin. Obyčejně se rodí 4 až 6, ale také až 10 koťat. Podrobnější informace naleznete v článku Kotě. Koťata se rodí slepá a hluchá, osrstěná. Hmotnost se pohybuje okolo 57-114 gramů. Koťata mají hned po narození vyvinutý čich a hmat, tyto dva smysly používají k nalezení bradavky matky. Hned po porodu se matce začne vylučovat mlezivo (kolostrum), první potrava pro novorozená koťata. Teprve později jsou koťata krmena mlékem. Kočičí mléko je albuminové, neobsahuje kasein a jen malé množství laktózy, proto je kravské mléko jako náhradní potrava pro koťata nevhodné a nebezpečné. Náhradním řešením pro krmení koťat, která ztratila matku, jsou specializované mléčné náhražky nebo v nouzi kondenzované mléko, ředěné vlažnou vodou. Koťata podporují produkci mléka masírováním okolí bradavek ("mléčný krok") a předením. Silnější jedinci obvykle vyhledávají přední páry bradavek, v nichž je produkce mléka intenzivnější. Pijí několikrát denně, zbytek času prospí. Kočka koťatům masíruje břicho, anální otvor a genitálie, čímž podporuje vylučování moči a trusu. Koťata sama ještě nejsou schopna samostatného vylučování. V tého fázi koťata rychle rostou a po týdnu by měla zdvojnásobit svojí porodní váhu. Koťata otvírají oči kolem 10. dne věku. V té době váží okolo 200 gramů. Začínají vnímat svoje okolí a aktivně ho prozkoumávat. Učí se pohybovat a od třetího týdne se objevují první hry, při kterých se učí běhat, skákat, plížit se a lovit, koťata poznávají okolí. Na konci prvního měsíce věku váží okolo 300 gramů a začínají se sama čistit. V tomto období je chovatel může začít přikrmovat. Koťata jsou čistotná a už v tomto věku se mohou naučit používat kočičí toaletu. Období mezi pátým až sedmým týdnem je důležité pro socializaci koťat. Koťata si vytvářejí vztah k vlastnímu druhu a k druhům, se kterými přicházejí do styku. Koťata, která v tomto období neměla kontakt s člověkem, se budou lidem celý život vyhýbat a nikdy z nich nevyrostou přítulné kočky, na rozdíl od koťat, která měla v tomto období možnost socializace na člověka. Ve věku deseti týdnů už jsou koťata vůči novým věcem obezřetnější a jejich povahy jsou plně vyvinuté. Ve třech měsících jsou již plně odstavená. Dvanáct týdnů věku je u ušlechtilých plemen koček doporučený věk odběru koťat a jejich prodeji novému majiteli. V tomto věku jsou koťata velmi hravá a učí se sociálnímu chování. Ve volné přírodě, kde koťata zůstávají s matkou, ji následují při každodenních činnostech a učí se samostatně lovit. Okolo pátého měsíce věku dojde k výměně zubů. Po dosažení pohlavní dospělosti vyniknou pohlavní rozdíly mezi kočkou a kocourem. Kocour bývá větší, má širší krk a větší hlavu. Kočky bývají menší a jejich hlava má tvar trojúhelníku (záleží však na plemeni). Nekastrovaný kocour je teritoriální a svůj revír si značí močí a otíráním se o předměty. Ze svého teritoria vyhání vetřelce. Na rozdíl od kočky se toulá a při hledání samice v říji může strávit několik dní mimo domov. Revír nekastrovaného kocoura je asi třikrát větší než teritorium nekastrované kočky. Kočky nesnášejí změnu prostředí a nerady cestují, při hrách ale nejsou tak agresivní jako kocouři. Po kastraci se však značná část povahových rozdílů mezi kocourem a kočkou ztratí. Kastrace koček je jediný spolehlivý způsob, jak u koček chovaných v bytě eliminovat říji a její projevy (rozstřikování moči, hlasové projevy) a jak u divoce žijících koček nebo koček s výběhem zamezit produkci nežádoucího potomstva. Kastrované kočky mají větší průměrnou délku života, drží se více doma, jsou přítulnější, mazlivější a klidnější. Není pravda, že kastrovaná kočka ztratí schopnost lovit myši, tloustnutí kastrátů je spíš než přímý důsledek kastrace následkem sníženého energetického výdeje jedince. Kastrace se kromě koček chovaných doma používá také na kočky volně žijící venku. Ovariohysterektomie je kastrace koček, samic. Jedná se o chirurgické odstranění vaječníků, vejcovodů a dělohy. Zákrok se provádí v narkóze a kočka se po ní zotavuje několik dní. Kastrace kočky vede k odstranění všech doprovodných projevů řije, kočka už nikdy nebude mít koťata. Kastrace je spolehlivou ochranou proti nemocem pohlavních orgánů (pyometra, rakovina dělohy aj.), výzkumy ukazují, že výrazně zmenšuje riziko výskytu rakoviny mléčné žlázy. Existuje alternativní řešení kastrace, a to sterilizace. Ta spočívá v podvázání vaječníků; sterilizace však neovlivňuje hormonální hladinu, kočka stále bude mít říji, i když nebude moci zabřeznout. Sterilizace také nemá žádný efekt jako ochrana před rakovinou. Současně může dojít i ke vstřebání podvazujícího materiálu a tím obnovení fertility kočky. Orchiektomie je kastrace kocourů. Jde o chirurgický zákrok, při kterém se odstraní varlata, nadvarlata a část chámovodu. Tento zákrok by se měl provádět až v pohlavní dospělosti kocoura, ve věku kolem jednoho roku. Brzká kastrace může vést ke tvorbě močových kamenů, protože močová trubice neměla čas se pořádně vyvinout a rozšířit. Také může dojít k nevyvinutí sekundárních pohlavních znaků, které odlišují kočku od kocoura (větší vzrůst, tzv. kocouří hlava). Vzhledem k relativní jednoduchosti zákroku je kocour do 24 hodin po kastraci v původní kondici. Do dvou měsíců po kastraci je však ještě schopen zplodit potomstvo, protože při kastraci nedojde k odstranění všech spermií z vývodných pohlavních cest. Kastrace odstraňuje nežádoucí projevy říje jako toulání, vyhledávání koček v říji, značkování teritoria a upravuje intenzivní zápach moči. Kastráti jsou klidnější a raději se zdržují doma, nemají potřebu bojovat o teritorium či kočky. Související informace naleznete také v článku Plemena koček. Díky šlechtění (plemenitbě, chovu) vznikla celá řada jednotlivých plemen kočky domácí, která se navzájem liší nejenom barvou srsti a její kvalitou, ale i stavbou těla, velikostí a barvou očí i povahovými vlastnostmi. I v současné době vznikají nová plemena koček. Šlechtění koček si vyžaduje znalosti o daném plemeni (znalost uznaného standardu vyhlášeného FIFe, případně jiných organizací, které dané plemeno uznávají. Zároveň je třeba být členem nějakého klubu chovatelů, který svými vnitřními předpisy usměrňuje pravidla chovu koček s průkazem původu. Do chovu jsou v dnešní době připuštěni pouze jedinci odpovídající platnému standardu. To, zda jedinec standardu odpovídá, určí na výstavě posuzovatel. Každá základní organizace chovatelů koček stanoví ve svých předpisech chovatelům určitá práva a povinnosti, specifikuje zásady plemenitby daného plemene, které chovatel musí dodržovat a taktéž určuje podmínky, po jejichž splnění je možné jedince zařadit do chovu (určuje kolik a jakých výstav s . jakým hodnocením musí jedinec absolvovat, jaký musí být jeho zdravotní stav a věk atd.) Na dodržování těchto předpisů dohlíží poradce chovu (zkušený chovatel, který má pravomoc vystavovat příslušné dokumenty, pomáhá jednotlivým chovatelům a dohlíží na jejich činnost). V současné době se často hovoří o takzvaném týrání chovem - což je situace, kdy se u zvířat přešlechťují některé fyziologické znaky do té míry, že zvířatům znemožňují normální život. Jedná se například o perské kočky a další exotické kočky, které mají na základě deformovaného nosu a tlamy dýchací potíže. Toto týraní není doposud právně zakázáno a je tudíž na jednotlivých chovatelských organizacích, jak se k tomuto problému postaví. Vzteklina - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka. Vždy končí smrtí. Prevencí je každoroční očkování. Borelióza - mohou se nakazit všichni savci včetně člověka. Je přenášena klíšťaty a komáry. Prevencí je každoroční očkování a používání repelentů, které zabrání přisátí klíštěte. Panleukopénie - postihuje pouze kočky, často malá koťata. Často končí smrtí. Prevencí je očkování. Virová rhinotracheitis - postihuje pouze kočky. Prevencí je očkování. Kaliciviróza - postihuje pouze kočky. Prevencí je očkování. Infekční peritonitída (Feline Infectious Peritonitis, FIP) - postihuje pouze kočky, vždy končí smrtí. Prevencí je vakcinace (vakcinace není nikdy 100%, je možné ji provést pouze u koček, které nepřišly nikdy do styku s koronaviry a takových koček není mnoho. Koronaviry jsou běžně přítomny v těle kočky a většina koček nikdy FIP neonemocní. Ovšem pokud je kočka nějakým způsobem oslabena - genetika, stres, infekce - viry v těle se přemnoží a mohou zmutovat. V ČR neexistuje test, který by prokázal, zda má kočka v sobě koronaviry "normální" nebo ty zmutované, jen to, že jsou v těle přítomny, což ovšem nemusí znamenat, že kočka onemocní FIP. U očkování se navíc diskutuje o jeho negativních účincích a většina chovatelů ho nedoporučuje. FIV, "kočičí AIDS" - postihuje pouze kočky, končí smrtí. kočičí leukóza, FeLV - postihuje pouze kočky, končí smrtí. Prevencí je vakcinace. Campylobakterióza - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka. Člověk se nakazí z infekčního trusu, projevuje se žaludečními a střevními problémy. Kočky se nakazí jen zřídka. Prevencí je hygiena. Salmonelóza - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka, i plazi. Prevencí je hygiena. Tuberkulóza - kočka se nakazí od nemocného člověka. Dermatofytóza - kožní plíseň - mohou se nakazit všichni savci včetně člověka, k nákaze dochází přímým kontaktem nebo pobytem v kontaminovaném prostředí. U člověka i u zvířat se projevuje kožními změnami. Prevencí je očkování a hygiena. Giardióza - původcem je Giardia intestinalis. Jedná se o průjmové onemocnění mladších koček nebo oslabených jedinců. Toxoplazmóza - původcem je prvok Toxoplasma gondii. Kočky jsou definitivním hostitelem, mezihostitelem jsou ostatní savci včetně člověka. Trichomoniáza - původcem je Tetratrichomonas felistomae. Postihuje nejčastěji ústní dutinu. Teilerióza - původcem je Theileria felis. Onemocnění koček a kočkovitých v Severní Americe, prvok napadá lymfocyty a červené krvinky. Izosporóza - původcem jsou kokcidie Isospora felis a I. rivolta. Střevní onemocnění postihující zejména koťata do stáří 4 měsíců. motolice Paragonimus westermani (motolice plicní) - motolice vyskytující se v Asii, Africe a Jižní Americe. Kočka se nakazí pozřením sladkovodních raků a krabů, motolice se lokalizují v plicích a vyvolávají zánět plic. Opistorchis felineus a O. viverrini - jsou motolice postihující játra a žlučovody. Vyskytují se především v Asii a ve východní Evropě. Kočka se nakazí pozřením masa kaprovitých ryb. tasemnice Mesocestoides lineatus Dipylidium caninum (tasemnice psí) - nejběžnější tasemnice u masožravců v Česku Echinococcus multilocularis - definitivním hostitelem je kočka a pes. Tasemnice je nebezpečná pro člověka. hlístice Toxocara cati (škrkavka kočičí) - nejběžnější střevní hlístice u koček Toxascaris leonina (škrkavka šelmí) Ancylostoma tubaeforme Aelurostrongylus abstrusus - způsobuje plicní červivost koček Trichuris vulpis (tenkohlavec liščí) - červi způsobující záněty slepého a tlustého střeva Capillaria aerophila - napadá plíce. Zaklíštění - kočky napadají klíšťata různých druhů, v Česku nejčastěji Ixodes ricinus, význam tkví především v přenosu infekčních onemocnění (tularémie, borelióza, babesióza) Ušní svrab - původcem je Otodectes cynotis Notoedrový svrab - původcem je zákožka Notoedres cati Cheyletielóza - původcem je Cheyletiella yasguri Trombikulóza - původcem je sametka podzimní (Neotrombicula autumnalis) Všenky - Felicola subrostratus Blechy - napadají všechny savce. Prevencí je hygiena a odblešování zablešených koček. The World Cat Congress / WCC - web - není chovatelskou organizací v pravém slova smyslu (neregistruje kočky, nepořádá výstavy), ale konfederací největších chovatelských organizací, jejímž hlavním účelem je podpora vzájemné spolupráce a koordinace společných akcí a činnosti. Fédération Internationale Féline (FIFe) - web Cat Fanciers' Association (CFA) - web The International Cat Association (TICA) - web World Cat Federation (WCF) - web The Governing Council of the Cat Fancy . (GCCF) - web The Australian Cat Federation Inc. (ACF) - web New Zealand Cat Fancy (NCF) - web The Southern Africa Cat Council (SACC) - web American Cat Fanciers Association (ACFA) - web The Canadian Cat Association/Association Feline Canadienne (CCA/AFC) - web | VERB_PHRASE | YES_NO |
012173 | ... Hlavními obchodními partnery jsou Finsko, Švédsko a Lotyšsko, přičemž podíl dalších zemí Evropské unie na zahraničním obchodu stále roste. Estonsko je od roku 2004 členem Evropské unie a NATO, od roku 2011 platí eurem. == Přírodní poměry == Estonsko leží na východním pobřeží Baltského moře (estonsky Läänemeri) v severozápadní části Východoevropské roviny mezi 57,3° a 59,5° severní šířky a 21,5° a 28,1° východní délky. Průměrná nadmořská... | Je Estonsko členem NATO? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Estonsko | [
"Ano"
] | 143 | 222 | Estonsko je od roku 2004 členem Evropské unie a NATO, od roku 2011 platí eurem. | [] | Estonsko (estonsky Eesti), oficiálním názvem Estonská republika (Eesti Vabariik), je území a stát ve východní Evropě, nejsevernější z pobaltských zemí. Jde o přímořský stát, jehož hranici tvoří z větší části Baltské moře; 80 km široký Finský záliv na severu je odděluje od Finska, přibližně 300 km moře je na západě dělí od Švédska. Suchozemskou hranici má Estonsko na východě s Ruskem, ovšem převážná část této hranice prochází rozlehlým Čudským jezerem. Nejdelší suchozemská hranice je na jihu s Lotyšskem. Hlavním městem je Tallinn, ležící na severním pobřeží. Většinu obyvatelstva Estonska tvoří Estonci, hovořící estonštinou, uralským jazykem blízkým finštině, estonsky hovoří v této zemi 85 % obyvatel, i když Estonci tvoří pouze 70 % obyvatelstva. Od sovětské okupace v zemi žije též početná ruská menšina. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl potravinářský a dřevozpracující, založené na rozvinutém zemědělství, lesnictví a rybolovu. Hlavními obchodními partnery jsou Finsko, Švédsko a Lotyšsko, přičemž podíl dalších zemí Evropské unie na zahraničním obchodu stále roste. Estonsko je od roku 2004 členem Evropské unie a NATO, od roku 2011 platí eurem. == Přírodní poměry == Estonsko leží na východním pobřeží Baltského moře (estonsky Läänemeri) v severozápadní části Východoevropské roviny mezi 57,3° a 59,5° severní šířky a 21,5° a 28,1° východní délky. Průměrná nadmořská výška činí pouhých 50 m n. m.; nejvyšším bodem země je Suur Munamägi na jihovýchodě (318 m). Přes tuto nízkou nadmořskou výšku je reliéf členěný hranami jednotlivými geologických vrstev a povětšinou zvlněný působením pevninského ledovce. Země má jen málo nerostného bohatství, pro hospodářství významnější jsou pouze ložiska ropných břidlic a vápence. 61% rozlohy země pokrývají lesy. V Estonsku se nachází více než 1400 jezer a značné množství močálů, rašelinišť a bažin. Na území Estonska se nachází 5 rozsáhlých národních parků, které jsou přizpůsobeny pro turismus. Většina jezer je poměrně malých, avšak největší Čudské jezero (Peipsi järv) ležící na východě země zabírá úctyhodných 3555 km2. Pobřeží dlouhé 3794 km je členité, s množstvím zálivů, zátok a průlivů. Z více než 1500 ostrovů a ostrůvků jsou největší Saaremaa a Hiiumaa.Podnebí je mírné, i když poněkud chladnější než v Česku, se čtyřmi přibližně stejně dlouhými ročními obdobími. Průměrná teplota se pohybuje od 16,3 °C na ostrovech do 17,1 °C ve vnitrozemí v červenci, který je nejteplejším měsícem, a od -3,5 °C na ostrovech do -7,6 °C ve vnitrozemí v únoru, který je nejchladnější. Průměrný srážkový úhrn je 568 milimetrů ročně, přičemž nejvíce srážek spadne v pozdním létě. == Dějiny == První příležitost k osídlení Estonska se naskytla, když přibližně před 11 000 – 13 000 lety z území ustoupil pevninský ledovec. Stopy nejstaršího známého osídlení v Estonsku byly nalezeny u řeky Pärnu, v katastru vesnice Pulli v obci Sauga. Toto sídliště je datováno do 9. tisíciletí př. n. l. Nepočítáme-li několik jednotlivých zmínek, vstoupilo Estonsko do historických pramenů na přelomu 12. a 13. století v souvislosti s dobýváním převážně pohanského Pobaltí křesťanskými mocnostmi. Území Estonska bylo dobyvateli začleněno do nově vyhlášené Mariiny země (Terra Mariana), která obsáhla celé Estonsko roku 1227, když Řád mečových bratří (Němečtí rytíři) ovládl ostrov Saaremaa a sever Estonska byl po bitvě u Lyndanisse dobyt dánskými křižáky v čele s králem Valdemarem II. V rámci Terry Mariany byly části Estonska poddány Řádu mečových bratří (posléze Livonskému řádu), Dánsku a pobaltským biskupstvím. Další expanzi na východ zastavil roku 1242 ruský kníže Alexandr Něvský v bitvě na Čudském jezeře. Koncem 16. století po rozpadu Livonské konfederace, poslední státní formy Terry Mariany, se stala většina estonského území součástí Švédské říše, jižní část součástí Polska. Po opakovaných ozbrojených konfliktech roku 1629 postoupilo poražené Polsko Altmarským mírem Švédsku i jižní část Estonska. Hladomor v letech 1695–1697 zahubil okolo 1/5 estonské a livonské populace. Po porážce Švédska v Severní válce bylo Estonsko přiřčeno roku 1721 Nystadskou smlouvou k Ruské říši. Po celou dobu však v zemi zůstávala vůdčí vnitropolitickou silou německá šlechta a měšťanstvo. Po pádu carského Ruska v důsledku Velké říjnové revoluce vyhlásilo Estonsko 24. února 1918 nezávislost, na což sovětské Rusko i císařské Německo reagovaly vojenským útokem. V následující válce za nezávislost Estonsko zvítězilo a jeho suverenita a hranice vůči Rusku byla potvrzena Tartuskou smlouvou, podepsanou 2. února 1920. Estonsko si udrželo nezávislost 22 let. Po většinu této doby bylo parlamentní republikou; národní parlament (Riigikogu) byl volen občany staršími 18 let. V roce 1934 v reakci na pokus o fašistický převrat vyhlásil prezident Konstantin Päts autoritářský režim, který trval do roku 1938.V průběhu druhé světové války (konkrétně: na podzim roku 1939) rozhodl Hitler o vystěhování Baltských Němců z Estonska. Většina jich poslechla a do konce roku bylo do Německa přestěhováno cca 14 000 lidí. Zbytek vystěhoval po válce Stalin. Na základě tajného dodatku paktu Ribbentrop-Molotov uzavřeného mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem byla země v červnu 1940 obsazena sovětskými vojsky. 21. července byla vyhlášena Estonská sovětská socialistická republika, která byla oficiálně počátkem srpna 1940 připojena k SSSR. Poté nastala doba těžkých stalinských represí, kdy bylo mnoho intelektuálních a politických vůdců popraveno, uvězněno nebo deportováno na Sibiř, včetně prezidenta Konstantina Pätse. V letech 1941–1944 byla země okupována německou Třetí říší a začleněna do říšského komisariátu Ostland. Po vítězné válce se v rámci Generálního plánu Východ plánovala postupná germanizace regionu. Židovská menšina byla vyhlazena, zatímco někteří Estonci vstupovali do estonské divize Waffen-SS. V roce 1944 byla země osvobozena Rudou armádou. Následovalo 46 let sovětské okupace a vytvoření Estonské SSR jako svazové republiky Sovětského svazu. Estonsko obnovilo svou nezávislost 20. srpna 1991, přičemž právně navázalo na předválečnou Estonskou republiku. 20. srpen byl z tohoto důvodu vyhlášen státním svátkem, nicméně nejdůležitější státní svátek nadále připadá na den nezávislosti, tj. 24. února. Poslední ruské jednotky opustily zemi 31. srpna 1994. Estonsko se stalo součástí NATO 29. března 2004 a EU 1. května téhož roku. Po dlouhých letech sporů podepsalo Estonsko 18. května 2005 hraniční dohodu s Ruskem, která lehce mění hranici neformálně platnou od roku 1991. Estonský parlament Riigikogu dohodu přijal 20. června 2005. Parlament nicméně k textu přidal preambuli, ve které se odkazuje na nepřerušenou právní kontinuitu Estonské republiky v průběhu sovětské okupace. Právě tento odkaz způsobil, že ruská strana následně stáhla svůj podpis z uzavřené dohody a vyjádřila přání otázku hranic znovu otevřít, přestože Estonsko opakovaně zdůraznilo, že vůči Rusku nemá žádné územní nároky. == Politika == Estonsko je parlamentní republikou, v jejímž čele stojí prezident volený jednokomorovým parlamentem. Funkční období prezidenta je 5 let a jedna osoba může být prezidentem nanejvýš ve dvou po sobě následujících funkčních obdobích. Vládu sestavuje premiér jmenovaný prezidentem. Počet ministrů není pevně dán, např. v roce 2005 měl kabinet 15 členů. Vládu schvaluje parlament vyslovením důvěry většinou členů. Zákonodárná moc je v rukou jednokomorového parlamentu zvaného Riigikogu. Parlament má 101 poslanců a je volen ve všeobecných parlamentních volbách, které se konají každé 4 roky. Nejvyšší soudní instancí je Národní soud (Riigikohus) s 19 soudci. Předseda soudu je nominován prezidentem a schvalován parlamentem. Zbylé soudce pak nominuje předseda soudu, nicméně k jejich potvrzení ve funkci je opět potřeba schválení parlamentem. Kromě běžného hlasování ve volební místnosti je v Estonsku možné hlasovat i prostřednictvím internetu. Elektronické hlasování bylo poprvé použito v komunálních volbách v roce 2005. == Administrativní a samosprávné členění == Estonsko je rozděleno na 15 administrativních jednotek – krajů (estonsky maakond): Harjumaa, Hiiumaa, Ida-Virumaa, Järvamaa, Jõ, Läänemaa, Lääne-Virumaa, Pärnumaa, Põ, Raplamaa, Saaremaa, Tartumaa, Valgamaa, Viljandimaa a Võ. Kraje se dělí na samosprávné celky, jimiž mohou být buď samosprávná statutární města (estonsky linn), nebo obce nemající městský status (estonsky vald), které mohou sestávat z jednoho nebo více sídel. Sídla se podle velikosti, významu a historické tradice dělí v města (linn), městyse (alev), městečka (alevik), vesnice (küla) a usedlosti (talu). Většina měst a městysů tvoří samostatnou samosprávnou jednotku, zatímco městečka, vesnice a usedlosti bývají v samosprávné obce sdruženy s dalšími okolními sídly. == Hospodářství == Po získání nezávislosti v roce 1991 se Estonsko významnou měrou soustředilo na obnovu hospodářství země a nastartování hospodářského růstu. V roce 1992 uvedlo do oběhu vlastní volně směnitelnou měnu – estonskou korunu (eesti kroon, EEK), která nahradila sovětský rubl. Nová měna byla pevně svázána s německou markou v kurzu 8 EEK = 1 DEM. Poté, co Německo nahradilo marku eurem, byl kurz změněn na 15,6466 EEK za 1 euro. Následovala rozsáhlá privatizace, včetně telekomunikací, železnic a energetiky, která v omezené míře pokračuje i nyní[kdy?]. V roce 1994 zavedlo Estonsko jako vůbec první země na světě rovnou daň z příjmů ve výši 26 %. Od roku 2000 však právnické osoby nemusí tuto daň platit vůbec, a to pokud svůj zisk reinvestují. Daň je však stále platná v případě vyplácení dividend. V roce 2005 se sazba daně snížila na 24 % a v roce 2011 byla sazba daně ve výši 21 %. Nejhorším rokem pro estonské hospodářství od získání nezávislosti byl rok 1999, kdy v důsledku ruské krize z předchozího roku poklesl hrubý domácí produkt o několik procent. Od té doby HDP neustále roste tempem okolo 7 % ročně. V roce 2006 však estonské hospodářství dosáhlo tempa růstu 11,4 %, což je doposud nejvyšší od doby obnovení nezávislosti. HDP přepočtený na jednoho obyvatele je 18,500 USD (2010), což je nejvíce z pobaltských zemí. Estonské hospodářství je založeno převážně na službách, významný je zejména sektor informačních technologií, telekomunikace a bankovnictví. Z průmyslových oborů jsou nejdůležitější elektrotechnický, dřevozpracující a chemický průmysl, těžba ropných břidlic a stavba lodí. Významnou roli hraje též rybolov. Rychlý růst estonského hospodářství je podporován přísunem kapitálu ze skandinávských zemí. Přes estonské přístavy prochází i významná část ruského zahraničního obchodu, mimo jiné i ruská ropa. Estonsko je od roku 2004 členem Evropské unie a od roku 1999 členem Světové obchodní organizace (WTO). V roce 2004 byla vyhotovena estonská podoba estonských euromincí. Zavedení eura se původně plánovalo na 1. leden 2007. I přes těžký dopad hospodářské krize dosáhla estonská vláda masivními škrty splnění všech Maastrichtských kritérií a díky tomu Estonsko přijalo euro k počátku roku 2011. V roce 2017 bylo ohlášeno možné zavedení nové kryptoměny vydávané estonským státem. == Obyvatelstvo == Etničtí Estonci tvoří necelých 70 % obyvatelstva a více než 25% tvoří etničtí Rusové. První a druhá generace imigrantů z různých částí bývalého Sovětského svazu, zejména z Ruska, pak představuje většinu ze neestonských obyvatel země. Rusky mluvící menšina žije hlavně v Tallinnu a v průmyslových oblastech na severovýchodě Estonska (Ida-Virumaa). Za zmínku stojí i nepočetná finská menšina. Mnoho obyvatel ruského původu je v Estonsku v postavení občanů druhé kategorie bez základních práv tzv. neobčanů. Nemohou například získat místo ve státní správě. Tento status nemá oporu v mezinárodním právu a byl kritizován i parlamentním shromážděním Rady Evropy.Úředním jazykem je estonština, uralský jazyk blízký finštině. Ruština nemá status úředního jazyka, ale většina lidí ve středním a vyšším věku jí alespoň rozumí(zejména etničtí Rusové , z nichž nekteří obývají Tallinn (Revel) od dob carského Ruska), neboť byla povinným jazykem ve školách v době okupace Sovětským svazem. Mladší lidé většinou mluví dobře anglicky. Estonská populace od roku 1990, kdy dosáhla počtu 1 569 000, klesá. K začátku roku 2012 ubylo okolo 15 % estonských obyvatel , což je dáno hlavně poklesem porodnosti a emigrací. Nicméně od roku 1998 se porodnost relativně zvýšila. Problémem zůstává i vysoká úmrtnost (22 212 lidí roku 1994, 15 244 v roce 2011), kterou se ale daří postupně snižovat. === Náboženství === Estonci jsou z velké většiny bez vyznání a vliv církví je poměrně malý. Podle projektu Eurobarometr v průzkumech z roku 2005 pouze 16 % Estonců prohlásilo, že věří, že "Bůh existuje", 54 % věří, že "existuje duch nebo životní síla" a 26 % nevěří, že "existuje nějaký duch, Bůh, nebo životní síla". Převládajícím náboženstvím etnických Estonců je křesťanství, představované luteránskou evangelickou církví. Většina věřících patřících k ruské menšině se hlásí k ruské pravoslavné církvi. V současnosti se k různým církvím hlásí méně než třetina dospělého obyvatelstva. Přítomné jsou i další menší protestantské církve, Svědkové Jehovovi, židé a novopohané. === Významná města === Haapsalu Jõ Kärdla Kohtla-Järve Kunda Kuressaare Narva Paldiski Pärnu Rapla Tartu Tallinn Valga Võ Viljandi == Kultura == Za zakladatele moderní estonské literatury je považován Friedrich Reinhold Kreutzwald, za zakladatele moderní estonské poezie jsou označováni Marie Underová a Kristjan Jaak Peterson. Významnou představitelkou estonského národního obrození byla básnířka Lydia Koidula či spisovatel Carl Robert Jakobson. Johann Voldemar Jannsen napsal báseň, která se stala později textem estonské národní hymny. Pentalogie Pravda a spravedlnost, jejímž autorem je Anton Hansen Tammsaare, je pilířem estonské prózy. V meziválečném Estonsku vynikli básnířka Betti Alverová či básník Friedebert Tuglas, který do estonské literatury vnesl prvky impresionismu a symbolismu. Ve druhé polovině 20. století se prosadil Jaan Kross. K oceňovaným současným autorům patří Tõ Õ. Nejproslulejšími hudebními skladateli jsou Arvo Pärt, Evald Aav a Eduard Tubin. Z interpretů lze jmenovat dirigenta Neeme Järviho. V Estonsku se narodil významný americký architekt Louis Kahn. V modelingu se prosadila Carmen Kassová. == Věda a vzdělávání == K významným vědcům patří astrofyzik Ernst Öpik, fyzikové Thomas Johann Seebeck, jenž objevil termoelektrický jev, a Heinrich Lenz či optik Bernhard Schmidt. Estonský původ měli i zoologové Karl Ernst von Baer a Alexander von Middendorff. K nejvýznamnějším světovým sémiotikům patří Jurij Michajlovič Lotman. Lingvista Paul Ariste zasvětil život studiu umírající votštiny. Ve vývoji estonského jazyka sehrál zásadní roli filolog Johannes Aavik. Tvůrcem umělého jazyka Occidental byl baltský Němec Edgar de Wahl. Mezinárodní věhlas získal i filozof a kulturní teoretik Jaan Kaplinski. V Tallinu se narodil zakladatel gestalt psychologie Wolfgang Köhler. Základní školy jsou v Estonsku devítileté (7–15 let) a jsou povinné pro všechny. Studenti, kteří absolvují základní školu obdrží certifikát, který jim dává právo pokračovat v dalším vzdělávání. Existují 2 varianty dalšího studia (obě po třech letech studia): První variantou jsou sekundární obecně vzdělávací školy (gymnázia), druhou pak odborně vzdělávací školy. Bezprostředně po vystudování gymnázia obdrží studenti certifikát, který jim dává možnost studovat dále. Vyšší vzdělávání je zajišťováno univerzitami a také institucemi vyššího vzdělávání. Studium na univerzitě je rozděleno do několika částí. První etapou jsou bakalářská studia (obvykle tříletá), druhou magisterská studia (obvykle dvouletá), třetí pak doktorská studia (obvykle čtyřletá). Nejslavnější estonskou institucí terciárního vzdělávání je univerzita v Tartu. == Sport == Samostatné Estonsko po roce 1991 získalo již sedm zlatých olympijských medailí. Tu první získala dráhová cyklistka Erika Salumäeová na olympiádě v Barceloně roku 1992. Další zlato v Sydney 2000 přidal desetibojař Erki Nool. V Pekingu 2008 ho napodobil další atlet, diskař Gerd Kanter. Ještě lepší bilanci mají Estonci na olympiádě zimní, zejména díky dvěma běžcům na lyžích a dvojnásobným olympijským vítězům - Andrusu Veerpaluovi a Kristině Šmigunové. Ale i meziválečné samostatné Estonsko sbíralo olympijské vavříny - zápasník Kristjan Palusalu přivezl dvě zlaté z Berlína v roce 1936 (z volného stylu i zápasu řecko-římského). I další zlaté brali mezi válkami zápasníci: Eduard Pütsep (1924), Osvald Käpp (1928) a Voldemar Väli (1928). Jediná nezápasnická medaile byla hned ta první a získal jí vzpěrač Alfred Neuland (1920). Řada Estonců ovšem uspěla i v barvách Sovětského svazu, lze vzpomenout rychlobruslaře Antse Antsona (zlato OH 1964), zápasníky Johannese Kotkase (zlato z OH 1952) a Jaana Taltse (zlato z OH 1972), výškaře Jüri Tarmaka (zlato z OH 1972), cyklistu Aavo Pikkuuse (zlato z OH 1976) či basketbalistu Tiita Sokka (zlato z OH 1988). Mistry světa jsou například oštěpař Andrus Värnik (2005), šermíř Nikolaj Novosjolov (2010, 2013), zápasník August Englas (1953) či veslař Jüri Jaanson (1990). Úspěšný byl i šachista Paul Keres. V roce 1993 byl v Estonsku vynalezen nový sport - kiiking. == Odkazy == === Reference === === Literatura === ŠVEC, Luboš. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-154-9. === Související články === Státní symboly Estonska Evropská unie Baltské státy === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Estonsko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Estonsko ve Wikislovníku Estonsko na OpenStreetMap Digitální Estonsko: kde leží klíč k efektivní státní správě (PohledZvenku.cz) Estonica.org – informační server o Estonsku (estonsky)(anglicky) Estonia (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Estonia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky) Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Estonia [online]. U.S. Department of State, 2011-06-21 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Estonia [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Tallinnu. Souhrnná teritoriální informace: Estonsko [online]. Businessinfo.cz, 2010-05-01 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) ARUJA, Endel, a kol. Estonia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) Expedition in Estonia 1987 – Expedice Balt 1987 do Estonska (česky) | VERB_PHRASE | YES_NO |
006672 | ... v osmém měsíci věku. Ramlice, samice králíka, mají nepravidelnou říji, která se opakuje vždy asi po třech týdnech a to hlavně od února do září. Králík má tzv. provokovanou ovulaci, to znamená, že k vyplavení vajíček dojde až při dráždění pochvy samcem. To zvyšuje šanci vajíček na oplození. Březost pak trvá 28 až 35 dní. Čím je méně králíčků tím déle trvá březost. Březí samice si připravuje hnízdo pro vrh mláďat. Toto chování se objevuje i u králic, které sice byly připuštěny, ale nezabřezly – pak se jedná o březost falešnou. V jednom vrhu bývá 6 až 12 mláďat, přesný počet závisí na plemeni. Porodní hmotnost se pohybuje kolem 60 g, králíčata jsou holá, slepá a zcela závislá na své matce. Králice kojí jen jednou denně, její mléko je ale velmi vydatné. Mladí králíci otvírají oči 9. nebo 10. den a do 20. dne opouštějí hnízdo. Odstavují se do 54. dne od narození. Zajímavost: Pokud samice... | Do kterého dne opouštějí králíci hnízdo? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1l%C3%ADk_dom%C3%A1c%C3%AD | [
"20."
] | 764 | 837 | Mladí králíci otvírají oči 9. nebo 10. den a do 20. dne opouštějí hnízdo. | [
{
"start": 812,
"end": 815,
"text": "20."
}
] | Králík domácí (Oryctolagus cuniculus f. domesticus) je domestikovaná forma evropského králíka divokého. Králíci jsou domácím zvířetem, které lze poměrně snadno chovat v malochovech pro maso, bílé králičí maso obsahuje v porovnání s ostatními domácími zvířaty nejméně cholesterolu. Zakrslá plemena jsou pak oblíbeným zvířetem chovaným jako společníci, hlavně v městských bytech. Je oblíben převážně u malých dětí. Divocí králíci pochází z Pyrenejského poloostrova, kde byli oblíbenou lovnou zvěří už od pravěku. Staří Římané na přelomu letopočtu chovali divoké králíky v oborách, tzv. leporáriích a jejich maso, zejména z mláďat (dokonce i dosud nenarozených), považovali za pochoutku. Římané také králíky vysadili na Baleárských ostrovech, kde se tak přemnožili, že za císaře Augusta musela být k jejich likvidaci nasazena armáda. V raném středověku chovali králíky především mniši v klášterech, neboť maso s neosrstěných mláďat bylo pokládáno za postní pokrm, což potvrdil sám papež Řehoř Veliký. Ve středověku byli králíci chováni ve stájích pro zábavu, a také proto, aby uklízeli zbytky potravy po koních. Od druhé poloviny 16. století pak známe první bílé králíky, ale též barevná a masná plemena, ke skutečnému rozvoji chovatelství došlo v Anglii. V 17. století se chov zaměřoval hlavně na králíky chované pro kožešinu, od 19. století se středem pozornosti stala masná produkce. Centrem chovu byla tradičně Francie, oblast dnenší Belgie a Nizozemí či Anglie, do střední Evropy se chov králíků rozšířil až po napoleonských válkách a v Česku se chov králíků rozvíjel až na sklonku 19. století. Dnes je uznáváno asi 100 plemen králíků (65 základních, 35 jsou rexové a zakrslá plemena). Co má králík společného s králem? Ve skutečnosti nic, ale přesto spolu obě slova souvisejí. Protože králík nebyl v Čechách původním zvířetem, neměli pro něj naši předkové vlastní jméno. Když byli ve 13. nebo na počátku 14. století přivezeni z území dnešního Německa do Čech první králíci, dostalo se k nám i jejich německé jméno das Kaninchen, což je zkomolenina latinského názvu králíka cuniculus. Díky fonetické podobnosti došlo k záměně Kaninchen za Königchen (tj. zdrobnělina z der König - král) a české slovo králík bylo na světě. Samice králíka se označuje slovem ramlice, z německého slovesa rammeln, což je hovorové, poněkud vulgární slovo pro páření (něco jako české "šoustat"). V Česku se králík domácí chová v několika typech chovů, v závislosti na účelu jejich chovu. Pro komerční produkci masa slouží velkochovy masných brojlerů, ve velkochovech se rovněž chovají králíci za účelem produkce kožešiny nebo vlny. Králík domácí je významné laboratorní zvíře a pro tento účel se chová v akreditovaných laboratorních chovech. Posledním typem chovu jsou drobnochovy králíků pro maso nebo jako hobby, a individuální chovy zakrslých králíků chovaných ze záliby. Každý typ chovů má svá specifika, králíci jsou chovaní v různých podmínkách a krmeni odlišným způsobem. Stavy králíků v ČR (v tis. kusech) Králík domácí je zvířetem, které má, podobně jako jeho divoký předek, schopnost velmi rychle se rozmnožovat. Pohlavně dospívá už ve 3 nebo 4 měsících věku, i když chovatelská dospělost nastává až v osmém měsíci věku. Ramlice, samice králíka, mají nepravidelnou říji, která se opakuje vždy asi po třech týdnech a to hlavně od února do září. Králík má tzv. provokovanou ovulaci, to znamená, že k vyplavení vajíček dojde až při dráždění pochvy samcem. To zvyšuje šanci vajíček na oplození. Březost pak trvá 28 až 35 dní. Čím je méně králíčků tím déle trvá březost. Březí samice si připravuje hnízdo pro vrh mláďat. Toto chování se objevuje i u králic, které sice byly připuštěny, ale nezabřezly – pak se jedná o březost falešnou. V jednom vrhu bývá 6 až 12 mláďat, přesný počet závisí na plemeni. Porodní hmotnost se pohybuje kolem 60 g, králíčata jsou holá, slepá a zcela závislá na své matce. Králice kojí jen jednou denně, její mléko je ale velmi vydatné. Mladí králíci otvírají oči 9. nebo 10. den a do 20. dne opouštějí hnízdo. Odstavují se do 54. dne od narození. Zajímavost: Pokud samice příliš ztloustne, přichází přechodně o schopnost mít mláďata. Zhubnutí, které vede k obnovení možnosti březosti, se dosáhne tak, že tlustá samice přejde na dietu, např. v drobnochovech se této samici dává jen voda a seno. Trávící soustava králíků je uzpůsobena pro příjem trávy, bylin a listů, což je potrava s velkým množstvím vlákniny. Králík je nepřežvýkavý býložravec a jeho trávení je velmi podobné trávení koně - stejně jako on využívá velkého slepého střeva plného symbiotických mikroorganismů k fermentaci vlákniny a získává tak živiny, které by jinak byly nedostupné. Tento způsob získávání živin ale není dokonalý a králík, aby ho co nejlépe využil, proto požírá měkké bobky, které obsahují bílkoviny i vitamíny skupiny B . Toto chování je naprosto normální. Hlavní složku krmné dávky králíka by měla tvořit objemná krmiva, v drobnochovech tedy seno a sláma. Je možno krmit také zelená krmiva (např. bazalka, brokolice, celer, čekanka, jabloňové listí, jitrocel, kapusta, kokoška pastuší tobolka, kopřiva (zavadlá), pampeliška, petržel, salát, nejedovaté plevele - pýr, lebeda apod.) Vhodné jsou také okopaniny, mrkev, krmná řepa, tuřín, topinambury nebo vařené brambory. Z jadrných krmiv je nejvhodnější oves nebo ječmen, možno zkrmovat také hrách nebo sóju jako zdroj bílkovin, nebo lněné semínko. Králík by měl vždy mít k dispozici vodu. Ve velkochovech jsou v ČR králíci chovaní hlavně pro maso; spotřeba králičího masa na obyvatele a rok činí 2,7 – 3,0 kg. Drobnochovatelé chovají pro vlastní potřebu - nabídka králičího masa v obchodech pochází z velkochovů bíle pigmentovaných brojlerových králíků. Brojleroví králíci jsou hybridi šlechtění speciálně na ranost, výbornou zmasilost a kvalitu masa, důležitá je také intenzita růstu a konverze krmiva. Ve velkochovech jsou králíci chováni v uzavřených klimatizovaných halách, způsob chovu je uzavřený klecový. Králice jsou intenzivně využívané a dávají 6-8 vrhů za rok. Krmí se výhradně granulovanou krmnou směsí. Kůže brojlerových králíků se používá k výrobě plsti. Pro produkci kožešin jsou chována rexová plemena králíků, pro produkci vlny pak angorská plemena. V laboratorních chovech jsou králíci chováni v klecích a krmeni kompletní krmnou směsí, která je ale jiného složení než směs k výkrmu brojlerů. Velký důraz je kladen na zamezení styku s choroboplodnými zárodky. V drobnochovech jsou králíci nejčastěji ustájeni v králíkárnách a krmeni přirozenou potravou, která sestává převážně z vody, zrní, nejlépe v košilkách (bez košilek ho snědí více a ztloustnou, čerstvé trávy a sena (nesmí být zapařené, můžou se nafouknout a zemřít). Zakrslí králíci chovaní ze záliby jsou oblíbení domácí mazlíčci hlavně v městských bytech. Zpravidla se chovají v klecích, která by měla mít minimální co největší rozměry (ideální jsou 100x60 a s plastovým úkrytem). V kleci by měla být podestýlka (např. kočkolit), neustále pak seno a voda. Je vhodné, aby měl i pravidelný výběh mimo klec. Králíci jsou nejčastěji chováni po jednotlivcích, kvůli vysoké teritorialitě, dva králíci v kleci se téměř jistě nesnesou. Králík je citlivý na hluk, jeho klec by proto měla být v tiché části bytu (ne u televize apod.) a také by neměl přicházet do styku s tabákovým kouřem. V domácnostech se často stává, že králík příliš ztuční (nevhodná strava). Základem krmné dávky by mělo být kvalitní seno granule pro králíky v dávce 2-3% hmotnosti dospělého zvířete (5-6% nebo neomezeně u mláděte). králičí mor myxomatóza syfilis králíků paréza trávicího ústrojí kojících ramlic . toxikóza březích ramlic kokcidióza Zajímavostí může být, že králík domácí se údajně dokáže pohybovat rychlostí 56 km/h. Jaroslav Konrád: Nemoci králíků se základy hygieny chovu, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1972 Jaroslav Fingerland: Domácí chov králíků, Brázda, Praha 1991, ISBN 80-209-0184-1 Plemena králíků Obrázky, zvuky či videa k tématu králík domácí ve Wikimedia Commons | NUMERIC | NUMERIC |
011292 | ... pásem a do 84 samosprávných celků, z toho 22 republik. Ruská federace je hlavním následnickým státem Sovětského svazu, který se rozpadl roku 1991; převzala jeho místo v Radě bezpečnosti OSN a je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je členem G20, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací. Od r. 2014 již není Rusko členem G8. Rusko je také považováno za jednu ze světových vojenských velmocí. Ruská ekonomika od r. 2016 opustila desítku největších světových ekonomik... | Je Rusko členem G20? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko | [
"Ano, je."
] | 245 | 317 | Je členem G20, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací. | [] | Rusko (rusky Р, Rossija), oficiálním názvem Ruská federace (rusky Р Ф, Rossijskaja federacija), je s rozlohou 17 125 191 km2 největší stát světa. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 146,1 milionů obyvatel je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě. Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy se nacházejí na dohled od Japonska a z ruské Čukotky je velmi blízko na Aljašku (USA). Území je rozděleno do 9 časových pásem a do 84 samosprávných celků, z toho 22 republik. Ruská federace je hlavním následnickým státem Sovětského svazu, který se rozpadl roku 1991; převzala jeho místo v Radě bezpečnosti OSN a je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je členem G20, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací. Od r. 2014 již není Rusko členem G8. Rusko je také považováno za jednu ze světových vojenských velmocí. Ruská ekonomika od r. 2016 opustila desítku největších světových ekonomik a podle nominální HDP je dvanáctá na světě s 1,8% objemu celkového světového HDP a šestá v HDP dle parity kupní síly. V přepočtu HDP na obyvatele se nachází na 71 místě ve světě ze 187 sledovaných zemí Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů – nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva, pitné vody – z energetického hlediska je Rusko soběstačným státem. Ruské hospodářství prodělalo v 90. letech 20. století vleklou krizi po níž následovalo období silného růstu mezi lety 2000 až 2007. Růst byl přerušen světovou finanční krizí v období 2008 až 2009 a pokračoval v menší míře od roku 2010 do roku 2014. Od konce roku 2014 zaznamenává ruská ekonomika pokles způsobený snížením cen surovin a ekonomickými sankcemi. Rusko se podílí asi na čtvrtině světového obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA. Velký vliv má v Rusku pravoslavné křesťanství, přestože zemi ovlivnilo období ateistického Sovětského svazu. Další jsou islám, judaismus a buddhismus. Některé oblasti ruské kultury, jako např. literatura 19. století, dosáhly světového úspěchu. Zároveň je současné Rusko mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva. Nejpočetnější menšinou jsou Tataři, kteří stejně jako mnohé národy ruského Kavkazu vyznávají islám. Podrobnější informace naleznete v článku Rus (oblast). Jméno země v současné formě bylo na poč. 16. století do ruštiny převzato ze středověké řečtiny – byzantské prameny nazývaly zemi východních Slovanů Ρ, Rhóssía. Ovšem tento řecký výraz sám byl mladší variantou slova Ρ, Rhós neboli Rus (rusky Р, Rus'), označujícího od raného středověku prostor dnešní Ukrajiny, Běloruska a západní části evropského Ruska. Etymologie názvu Rus není zcela jistá, avšak nejběžněji se přijímá tzv. normanská teorie: termín pochází ze staré severštiny, znamená "veslaři" a byl odvozen od jména kraje Roden (později zvaného Roslagen), což bylo pobřeží Svealandu, středního Švédska. Z Rodenu se varjagové (švédští vikingové čili Normani) vydávali po mořích a řekách do východoevropských oblastí a Černomoří, Rus částečně kolonizovali a stali se od poloviny 9. století vládnoucí vrstvou, jež vytvořila stát (Kyjevská Rus, viz níže), aby posléze se Slovany splynula. Germánské jméno tak přešlo do slovanštiny, nejprve jako etnonymum a později rovněž jako geonymum. Tato teorie, odvozující jméno Ruska od jména kraje ve Švédsku, má podporu jak ve zprávách kronik, tak i v dalších lingvistických souvislostech: s ruštinou a švédštinou sousedící ugrofinské jazyky totiž označují Švédsko výrazy takřka shodnými se jménem Rossija, tedy např. . Ruotsi, Ruoŧ, Rootsi, Roodsi, Ročinma apod. Kromě "normanské" teorie ovšem existují i další, dovozující, že jméno Rus pochází buď: od základu indoevropského slova ruksa či russa ("světlý . , bílý") či od hypotetického praslovanského slova р, r's' ("medvěd" – posvátné zvíře starých Slovanů), příbuzného s latinským ursus a starořeckým α, arktos anebo od jména ukrajinské řeky Ros (pravý přítok Dněpru, jižně od Kyjeva). Ani tyto, ani jiné pokusy o vysvětlení však nejsou obecně lingvisty a historiky (a to většinou ani ruskými) uznávány. Související informace naleznete také v článku Dějiny Ruska. Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další). Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus. První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862. Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus. Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvíce prosperujících států v Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu. V 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Batu-chana porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou Hordou. Ta se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů. Novgorod spolu s Pskovem udržel poté jistou míru autonomie. Expanzi ze strany Švédů odvrátil kníže Alexandr Něvský, který je porazil v bitvě na řece Něvě (1240), stejně tak zastavil vpád Řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě roku 1242. Potomci Alexandra Něvského z novgorodské rurikovské větve vládli Vladimiru. Později učinili Moskvu svým sídelním městem. Související informace naleznete také v článcích Moskevské velkoknížectví a Zlatá Horda. Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, strádáním na zemědělství a rozšíření různých epidemií. Epidemie však nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit. Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij Donský porazil Zlatou hordu v bitvě na Kulikově poli. Moskva postupně vstřebala okolní knížectví, včetně Tveru a Novgorodu, i nadále však odváděla poplatky Zlaté hordě. Moskevský stát se stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ, zatímco některé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu. Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI, a přijal znak byzantského dvouhlavého orla za svůj vlastní, eventuálně také jako ruský státní znak. Související informace naleznete také v článku Ruské carství. Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii. Za jeho vlády se ruské teritorium směrem na Sibiř zdvojnásobilo, což z Ruska vytvořilo transkontinentální stát. Krymští Tataři, jediní zbývající zástupci Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví. Zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři také roku 1570 zdevastovali Rjazaň, kde se setkali jen se slabým odporem. V roce 1571 Krymští Tataři a jejich osmanští spojenci (80 000 Tatarů, 33 000 Turků a 7 000 janičárů) vpadli do centrálního Ruska a za řekou Ugrou rozdrtili křídlo ruského vojska se 6 000 bojovníky. Jelikož ruská armáda neměla sílu k zastavení invaze, ustoupila do Moskvy. Venkovské obyvatelstvo také uprchlo do hlavního města. Armáda Krymských Tatarů zdevastovala města a vesnice v okolí Moskvy a poté vypálila většinu hlavního města. Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a 150 000 Rusů bylo odvlečeno do zajetí. Následující rok krymský chán Devlet Giraj, podporovaný Osmanskou říší, plánoval plné dobytí Ruska, ale jejich armáda byla poražena v bitvě u Molodi, což eliminovalo hrozbu krymsko-osmanské expanze do Ruska. Nájezdy Tatarů za účelem zajímání otroků však neustaly až do konce 17. století. Rusové byli odvlékáni do otroctví ve velkých počtech i nadále, i když výstavba nových opevnění po celém jižním Rusku neustále zužovala prostor přístupný pro nájezdy Krymských Tatarů. Rozmach ruského carství se pozastavil po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.–17. století, kdy Polsko-litevská unie obsadila velké části Ruska, včetně Moskvy. V roce 1612 však byli Poláci a Litevci nuceni ustoupit. Zasloužil se o to sbor pod vedením Kuzmy Minina a knížete Dmitrije Požarského. Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov. Carská dynastie Romanovců následně vládla Rusku až do roku 1917. V 17. století Rusko kolonizovalo většinu Sibiře a v roce 1648 Rusové poprvé přešli Beringův průliv mezi Asií a Severní Amerikou. V roce 1648 se rolníci z Ukrajiny připojili k záporožským kozákům ve vzpouře proti polsko-litevskému společenství. V roce 1654 ukrajinský vůdce Bohdan Chmelnický nabídl ruskému carovi Alexeji I., že by Ukrajina měla být oddělena od Polsko-litevské unie a postavena pod jeho ochranu. Car Alexej I. tuto nabídku přijal, což vedlo k další rusko-polské válce (1654–1667). Nakonec byla Ukrajina rozdělena podél Dněpru, západní část připadla Polsku a východní část Rusku. Související informace naleznete také v článku Ruské impérium. Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v Severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora. Vláda Kateřiny II. Veliké (1762–1796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802) a Ázerbájdžán (1813). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. V roce 1803–1806 bylo provedeno první ruské obeplutí země a v roce 1820 ruská expedice objevila kontinent Antarktidy. Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Ruská armáda se přehnala přes Evropu až do Paříže. Alexandr I. Pavlovič se účastnil v čele ruské delegace Vídeňského kongresu, který definoval mapy v po-napoleonské Evropě. Zemi oslabila Krymská válka proti Osmanské říší v letech 1853–1856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 1904–1905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo. Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny tvrdé rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl. První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější Velkou říjnovou revoluci, která přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války. V červenci 1918 byl bolševiky zavražděn někdejší car ruského impéria Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Romanov) a jeho rodina. Související informace naleznete také v článcích Sovětský svaz, Dějiny Sovětského svazu a Sovětské válečné zločiny. 7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí. Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá armáda, Černá armáda a Zelená armáda, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být silným protivníkem proti bolševikům podporovaným Rakousko-Uherskem a Německem, a to ani přes intervenci Francie, Británie a Československých legií. Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města na Sibiři, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim již zachránit v Jekatěrinburgu ze zajetí nepodařilo, necelý týden před příchodem legií do města byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých. V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství. Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz. Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně. 22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu. Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí. Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa. Po 2. světové válce je SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období. Následující desetiletí provází určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; je zahájen sovětský kosmický program. Během své vlády v roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od kozáckého shromáždění Perejaslavské rady a připojení Ukrajiny k Ruskému impériu. To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu od té doby existovaly separatistické tendence. Éra Chruščovova následníka Brežněva je pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, avšak bránila se jakékoli modernizaci a způsobila hospodářský propad. V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stává generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahajuje období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace. Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17. března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že "SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat". 25. prosince 1991 se SSSR oficiálně rozpadla na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik. V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty super-velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové. 31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii. Putin vyhrál prezidentské volby 2012 a Medveděv byl jmenován ministerským předsedou. V únoru 2014 proběhly v Soči zimní olympijské hry, které byly komentátory hodnoceny přes menší výtky jako úspěšné. Nedlouho poté Rusko z důvodu dění na Ukrajině do té doby ukrajinský poloostrov Krym na základě referenda ze dne 16. března 2014 začlenilo jednostranně jako federální subjekt Republika Krym a město Sevastopol do Ruské federace. Od září 2015 se Rusko zapojilo leteckými a raketovými údery do Syrské občanské války proti militantním skupinám Islámského státu, Fronty an-Nusrá (Al-Káida v Levantě) a Džaíš al-Fatah (radikální sunnité). Prezident Putin a francouzský prezident Francois Hollande se 17. listopadu dohodli na vojenské spolupráci v Sýrii a společně kooperují letecké útoky na Islámský stát. Dohoda přišla nedlouho po teroristických útocích v Paříži a výbuchu ruského letadla v Egyptě. Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita. S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik. Závažný problém představovala nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patřila mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila. Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země. Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky. Mezi největší teroristické masakry patří teroristický útok na beslanskou školu (2004), bombové útoky v Moskevském metru (2004 a 2010) a na nádraží a trolejbus ve Volgogradu (2013). Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost. Podrobnější informace naleznete v článcích Putinismus, Druhá studená válka, Anexe Krymu Ruskou federací, Ruská vojenská intervence na Ukrajině (2014–současnost) a Mezinárodní sankce v průběhu ukrajinské krize. Rusko na konci desátých let 21. století navázalo na někdejší velmi aktivní zahraniční politiku a začalo pracovat na návratu image přední světové mocnosti. Zapojilo se ve světě do několika konfliktů: v roce 2008 se stalo jednou ze stran konfliktu v Gruzii, kde pomohlo stabilizovat de facto nezávislý stav separatistické Abcházie a Jižní Osetie. V roce 2014 se aktivně zapojilo do ukrajinské krize, v rámci které anektovalo ukrajinský Krym a podpořilo separatistickou válku na východě Ukrajiny. Mnoho světových lídrů Rusko tvrdě kritizovalo a řada států Západního světa na ruské zboží uvalila embargo. To spolu s nízkou cenou ropy znamenalo pro ruskou ekonomiku téměř okamžitý propad HDP asi o 4 %. V roce 2015 se zapojilo do složité občanské války v Sýrii s cílem podpořit režim Bašára al-Asada. Související informace naleznete také v článcích Lidská práva v Rusku, Ruská opozice, LGBT práva v Rusku a Kontroverzní ruské zákony. Dodržování občanských a politických práv v Rusku je dlouhodobě sledováno jak občany Ruska, tak zahraničím. Jejich případné nedodržování či dokonce potlačování je soustavně kritizováno zahraničními vládami, některými ruskými a mnoha zahraničními médii a v Rusku i mimo Rusko působícími nevládními organizacemi, cílícími na podporu svobody a demokracie. Obzvláště společnosti, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch nebo v České republice Člověk v tísni vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv občanů. Freedom House, mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za "nesvobodný stát" – podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost skutečně svobodné diskuse. Ruské autority veškeré námitky, především závěry Freedom House, odmítají. Podle nevládní organizace Democracy Ranking se Ruská federace v průzkumu demokratických svobod, do kterého bylo zahrnuto 115 zemí, umístila na 95. místě. Související informace naleznete také v článcích Politický systém Ruska a Politické strany v Rusku. Ruská federace je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Federální shromáždění je dvoukomorový parlament. Rada federace je horní komorou a Státní duma je dolní komora, která je volena na dobu pěti let. V současnosti jsou ve Státní dumě zastoupeny strany Jednotné Rusko (54 %), Komunistická strana Ruské federace (13 %), Liberální demokratická strana Ruska (13 %) a Spravedlivé Rusko (6 %). V zemi je organizovaná mimoparlametní opozice, v čele s komunisty. Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční politika Ruské federace. V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na ruské území potřebují čeští občané vízum, jsou to víza buď turistická (do 30 dní) nebo služební (business, na 30 dní až 12 měsíců). S vyřizováním víz pomáhají různé agentury. Velvyslanectví České republiky v Rusku sídlí v Moskvě, generální konzuláty jsou v Petrohradu a Jekatěrinburgu. Rusko je členem skupiny vyspělých národů G20, Rady Evropy, OBSE, APEC, skupiny BRICS a také regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKB a Šanghajské organizace pro spolupráci. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropské unie, Spojených států amerických a Kanady politické a hospodářské sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum, ve kterém se více než devadesát procent hlasujících vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci. Postupně byly tyto sankce zostřovány také v důsledku údajné podpory povstalců ve válce na východní Ukrajině. Nicméně řada zemí Evropské unie, včetně Řecka, Rakouska, Itálie, Kypru, Bulharska a Lucemburska, jdou jen neochotně cestou sankcí. V důsledku uvalení sankcí se Rusko rozhodlo soustředit svou ekonomiku na východ. V roce 2014 podepsalo důležitou smlouvu o dodávkách plynu s Čínou a užší obchodní spolupráci se Severní Koreou by mohla znamenat návštěva jejího ministra zahraničí v Rusku. Ozbrojené síly Ruské federace jsou rozděleny do pozemních sil, námořnictva a letectva. A dále na tři samostatné druhy vojsk: vzdušná a kosmická obrana, raketová vojska strategického určení a vzdušná výsadková vojska. Rusko disponuje největší jadernou a tankovou silou na světě. Země vyrábí většinu svého vlastního vojenského vybavení, jen několik typů dováží a je největším dodavatelem zbraní na světě. Ruské námořnictvo zahrnuje Severní (nejsilnější), Tichooceánské, Černomořské, Baltské a Kaspické loďstvo, dále Námořní letectvo a Pobřežní vojsko (námořní pěchota, pobřežní rakety a dělostřelecká vojska). Využívá jednu letadlovou loď (Admiral Kuzněcov), pět křižníků (křižník Pjotr Velikij třídy Kirov je silně vyzbrojená a má nukleární pohon). Dále čtrnáct torpédoborců, šest fregat, šedesát čtyři korvet, devět nukleárních balistických ponorek a desítky útočných ponorek. Ruské letectvo využívá víceúčelové stíhací letouny čtvrté generace Suchoj Su-27, Suchoj Su-30, Suchoj Su-35S, MiG-29 a MiG-31. Dále bitevní letouny Suchoj Su-25, stíhací-bombardovací Suchoj Su-24 a Suchoj Su-34, bombardéry Tupolev Tu-22M, Tupolev Tu-95 a Tupolev Tu-160, stovky transportních letounů a bitevních vrtulníků (Mil a Kamov). Ve výzbroji má i česká letadla Let L-410 Turbolet a Aero L-39 Albatros. Stíhací letoun páté generace Suchoj T-50 měl první let v lednu 2010 a první dodávky do armády se plánují na rok 2017. Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Ruska. Rusko se člení na 8 federálních okruhů nebo na 12 ekonomických rajónů, ty se dále dělí na 85 subjektů. Federálními okruhy jsou Centrální federální okruh, Jižní federální okruh, Severozápadní federální okruh, Dálněvýchodní federální okruh, Sibiřský federální okruh, Uralský federální okruh, Povolžský federální okruh, v roce 2010 byl vyčleněn z Jižního federálního okruhu nový Severokavkazský federální okruh. Roku 2014 vzniknul dočasně Krymský federální okruh, který však byl již o dva roky později začleněn do Jižního federálního okruhu. Federální subjekty v současnosti zahrnují 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále 3 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou došlo ke snížení z původních 89 subjektů v roce 1993 na dnešních 83 subjektů. Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nejlidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km2) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel. Naopak nejmenšími celky jsou federální města, hustě osídlené kavkazské republiky a středoruské oblasti. Související informace naleznete také v článku Geografie Ruska. Ruská federace je největším státem na světě, celková rozloha činí přibližně 17 milionů km2. Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). V Rusku je 23 míst světového dědictví UNESCO, 40 biosférických rezervací UNESCO, 41 národních parků a 101 přírodních rezervací. Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží. Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantického. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby. Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa. Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad. V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané (brakické) Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách. Související informace naleznete také v článku Podnebí Ruska. Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě. Podnebné pásy: Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře). Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Rusku. Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok. Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa. Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi. Související informace naleznete také v článku Ekonomika Ruska. Ruská ekonomika v r. 2016 klesla na dvanáctou v pořadí na světě , kdy se na stavu jeho ekonomiky začíná vážně projevovat soubor negativních faktorů z nichž nejhlavnější jsou pokles cen klíčových nerostných surovin a ekonomické sankce uvalené na Rusko v reakci na Ruskou anexi Krymu. V roce 2012 Financial Times ohodnotily Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20 a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11 % HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míry hospodářského růstu.. . V současnosti se však díky ekonomickým problémům, rychlému snižování státních rezerv, vysoké inflaci a dalším negativním jevům situace výrazně změnila V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna. Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov. Rusko je jedenáctým největším producentem automobilů. Největší automobilové společnosti v Rusku jsou AvtoVAZ a GAZ. Kamaz je předním výrobcem nákladních vozů a kamionů, jedná se o jednoho z deseti nejvýznamnějších světových výrobců v tomto oboru. Marussia je první ruský výrobce supersportů. V zemi se po rozpadu Sovětského svazu výrazně zvedla příjmová nerovnost, nejvyšší nerovnost vykazuje Moskva a Kavkazské regiony. Ruský Giniho koeficient byl v roce 2009 změřen na 40,11 bodu. Od roku 1999 zažívalo Rusko značný ekonomický růst, který byl přerušen jen globální ekonomickou krizí v roce 2009. Od roku 2014 má Rusko opět hospodářské problémy, které byly zapříčiněny hlavně poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy - Rosněft, Lukoil, Sibněft, Juganskněftěgaz a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky (roku 2013 těžba všech nerostných surovin tvořila 10,4 % HDP Ruska) a příjmy z nich kryjí do značné míry výdaje státního rozpočtu. V roce 2013 se daň z těžby nerostných surovin a vývozní daň z plynu, ropy a ropných produktů podílely na příjmech federálního rozpočtu ze 46 %. Surovinové příjmy jsou soustředěny na federální úrovni, jejich váha v konsolidovaných státních příjmech, zahrnujících i rozpočty regionů a míst je proto zhruba poloviční. Rusko dodává čtvrtinu spotřeby zemního plynu v EU, a to zejména prostřednictvím tranzitních cest přes Ukrajinu (Sojuz, Družba) a Bělorusko (Jamal-Evropa). Pro případ přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu, které byly v minulosti ohroženy, když Ukrajina nesplácela dluhy za tyto suroviny, byla v roce 2011 dokončena první fáze tzv. Severního plynovodu Nord Stream, který vede pod Baltickým mořem přímo do Německa (s napojením do Česka). Následující rok byl v Německu dokončen plynovod NEL navazující na plynovod BBL, přivádějící plyn do Velké Británie. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea). Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, byl donedávna plánován plynovod South Stream, vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko. Dne 18. června 2015 podepsali zástupci rakouské společnosti OMV a ruského Gazpromu tzv. Memorandum o porozumění (předběžnou dohodu), podle kterého se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem. Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují také německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Royal Dutch Shell. První potrubí má být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019. Téměř ve stejnou dobu bude stavěno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Celkové náklady projektu přesáhnou pravděpodobně náklady na jeho první fázi, které činily 7,4 miliardy eur. Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m3 zemního plynu ročně do Evropské unie. Od roku 2020 nemá být již žádný plyn z Ruska, určený pro Západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu. Rusko je třetí největší výrobce elektřiny ve světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je z federálního rozpočtu do roku 2015 vyčleněn asi 1 bilion rublů. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části na velkých řekách jako je Volha, zatímco potenciál východní Sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny. Žebříček firem podle kapitalizace (časopis "Expert", 2008/10/6): Rusko má po Spojených státech druhou největší železniční síť na světě, většina je pod kontrolou státem vlastněné společnosti RŽD. Železnice používají oproti Česku širší rozchod (1520 mm). Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku projíždí rekordních sedm časových pásem a je nejdelší železniční tratí na světě. První vysokorychlostní trať byla zahájena v roce 2009 na trati Petrohrad-Moskva-Nižnij Novgorod, využívá ruské vysokorychlostní vlaky Sapsan. Nejčastějším druhem městské dopravy bývají autobusy, trolejbusy a tramvaje. Významná část tramvají v Rusku je české výroby (Tatra T3, Tatra T6B5 atd.). Linky metra využívá sedm měst Ruska (Moskva, Petrohrad, Nižnij Novgorod, Novosibirsk, Samara, Jekatěrinburg a Kazaň) a tzv. systém Metrotram využívají další tři. Ve výstavbě je metro v Čeljabinsku, Krasnojarsku a Omsku. První metro bylo otevřeno v Moskvě v roce 1935. V roce 2006 mělo Rusko 755,000 km zpevněných silnic, z nich nejdůležitější jsou tzv. Ruské federální dálnice. Tyto dálnice spojují především Moskvu a okolní oblasti. Například M10 spojuje dvě největší města (Moskva a Petrohrad) a vede až k finskému pohraničí, M6 vede přes Volgograd ke Kaspickému moři a M9 k hranicím Lotyšska. Trans-sibiřská dálnice (AH6) měří přes 11.000 km a spojuje Baltské moře a Tichý oceán. Plán na léta 2012–2020 zahrnuje výstavbu 120.000 km nových silnic (z toho 18.000 km federálních dálnic). Země vlastní jedinou flotilu atomových ledoborců na světě. Hlavními ruskými námořními přístavy jsou: Rostov na Donu u Azovského moře, Novorossijsk na pobřeží Černého moře, Astrachaň a Machačkala u Kaspického moře, Kaliningrad a Petrohrad u Baltu, Archangelsk u Bílého moře, Murmansk v Barentsově moři, Petropavlovsk-Kamčatskij a Vladivostok u Tichého oceánu. Mezi největší výrobce dopravních letadel v Rusku patří Suchoj, Tupolev a Iljušin. Od roku 2006 je většina ruských leteckých výrobců spojena do holdingu Sjednocená letecká korporace, obdobně vznikl o rok později holding Ruské vrtulníky. V roce 2013 se zde vyrábělo pět typů dopravních letadel. Rusko během svého vývoje od roku 1991 zaznamenalo několik vážných ekonomických krizí. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (1998). 17. srpna 1998 dopadla na Rusko finanční krize, jejíž širší příčiny lze vysledovat až k východoasijské finanční krizi v roce 1997. Bezprostřední příčinou byla tehdejší neschopnost Ruska splácet svůj zahraniční dluh. Krize měla vážné následky i v okolních státech Ruska. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (2014). V polovině roku 2014 začal ruský rubl oslabovat vůči ostatním světovým měnám, což ke konci toho roku způsobilo valutovou krizi. Tehdejší rychlý pokles směnné hodnoty rublu vůči americkému dolaru a euru o maximálních 50-60 % (zvláště v roce 2016 následovalo opět posílení rublu) byl způsoben prudce zvýšenou poptávkou občanů po dováženém zboží s vysokou hodnotou jako jsou automobily a televizory. Dalšími důvody byl odliv zahraničního kapitálu kvůli ztrátě důvěry investorů v ruskou ekonomiku. Ta byla zapříčiněna poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. I tato ruská krize způsobila téměř všem státům v jeho okolí (s výjimkou Číny) značné hospodářské problémy, včetně poklesu směnných kurzů jejich měn. Věda a technika v Rusku kvetly od osvícenství zvláště po založení univerzit v Petrohradě a v Moskvě a Ruské akademie věd. Jejich rozvoj je spojen s působením cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Veliké, panovníků, kteří otevřeli Rusko vlivům západní Evropy. Ruská matematická škola byla a je jednou z nejvlivnějších na světě. Dmitrij Ivanovskij objevil viry, Dmitrij Mendělejev vynalezl periodickou tabulku prvků a Sergej Lebeděv syntetickou gumu. Dalšími vynálezci byli Michail Britnev (ledoborec), Stěpan Makarov (torpédová loď), Franz San Galli (radiátor), Gleb Kotelnikov představil padák a Jevgenij Čertovskij první přetlakový oblek. K významnějším ruským objevům a vynálezům ve fyzice dále patří: elektrický oblouk, laser, maser, Lenzův zákon, fotovoltaický článek, Čerenkovovo záření, 3D holografie, elektronová paramagnetická rezonance, heterotransistor a tokamak na termonukleární fúzi. Proslulými leteckými konstruktéry byli Andrej Nikolajevič Tupolev, Sergej Iljušin a Oleg Antonov. Jako konstruktér pěchotních zbraní se celosvětově proslavil Michail Kalašnikov. O příspěvcích ruských vědců k rozvoji kosmonautiky od 20. století pojednává kapitola níže. Pilíři ruské vědy jsou rovněž Ivan Petrovič Pavlov a Michail Lomonosov. Pavlov získal i Nobelovu cenu, stejně jako Pjotr Leonidovič Kapica, Andre Geim, Konstantin Novoselov, Alexej Alexejevič Abrikosov, Vitalij Lazarevič Ginzburg, Ilja Prigogine, Nikolaj Gennadijevič Basov, Alexandr Prochorov, Pavel Alexejevič Čerenkov, Igor Jevgeněvič Tamm, Ilja Frank, Nikolaj Nikolajevič Semjonov a Ilja Iljič Mečnikov. K dalším významným osobnostem exaktních a přírodních věd patří Andrej Nikolajevič Kolmogorov, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij, Grigorij Perelman, Sofia Kovalevská, Igor Kurčatov, Alexandr Ivanovič Oparin, Andrej Markov, Sergej Prokudin-Gorskij, Pafnutij Lvovič Čebyšev, Alexandr Fridman, Alexandr Stěpanovič Popov, Vladimir Zvorykin, Nikolaj Vavilov, Vladimir Ivanovič Vernadskij a Wladimir Köppen. Krize v 90. letech vedla k drastickému snížení státní podpory vědy a odlivu mozků z Ruska, ovšem po roce 2000 se na vlně nového ekonomického boomu situace ruské vědy a techniky zlepšila a vláda zahájila kampaň zaměřenou na modernizaci a inovaci. V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli literární vědci Michail Bachtin a Vissarion Grigorjevič Bělinskij, lingvisté Roman Jakobson a Vladimir Jakovlevič Propp, průkopník moderní pedagogiky Anton Semjonovič Makarenko, sociolog a antropolog Andrej Korotajev, teoretik kultury Anatolij Lunačarskij či historik Nikolaj Michajlovič Karamzin. Nejznámějšími ruskými filozofy jsou Nikolaj Berďajev či Vladimir Solovjov. Klíčovými představiteli ruské psychologie a psychiatrie byli Vladimir Michajlovič Bechtěrev, Lev Vygotskij a Alexandr Romanovič Lurija. Leonid Kantorovič a Leonid Hurwicz získali Nobelovu cenu za ekonomii. Podrobnější informace naleznete v článcích Sovětský vesmírný program a Roskosmos. Ruští vědci a kosmonauti podstatně přispěli k pronikání lidí do vesmíru. Konstantin Ciolkovskij je považován za otce soudobé kosmonautiky, jeho práce inspirovala Sergeje Koroljova, Valentina Gluška a mnoho dalších, kteří přispěli k úspěchu vesmírného programu, což vedlo i k vývoji programu Sojuz. Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru a vyslal roku 1957 do vesmíru první umělou družici Země Sputnik 1. Ve stejném roce vyslal Sovětský svaz jako první do vesmíru živého tvora, fenu Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stalo vyslání a bezpečný návrat majora Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, dne 12. dubna 1961. První ženou ve vesmíru byla rovněž Ruska Valentina Těreškovová. Sonda Luna 9 jako první přistála na Měsíci, Veněra 7 byla první sondou, která přistála na jiné planetě (Venuše), a Mars 3 pak rovněž první sondou, která přistála na Marsu. Sovětský svaz také jako první sestavil na oběžné dráze Země permanentně obydlenou vesmírnou stanici Mir. Agentura Roskosmos používá pilotované vesmírné lodě Sojuz, které na oběžnou dráhu vynáší stejnojmenná nosná raketa, a také automatické nákladní kosmické lodě Progress. Program raketoplánů Buran byl ve fázi vývoje v důsledku rozpadu SSSR zrušen. Po ukončení amerického programu Space Shuttle v roce 2011 jsou však ruské vesmírné lodě Sojuz v současnosti jediným dopravním prostředkem pro kosmonauty (resp. astronauty) na cesty k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). V rámci společného programu se těchto vesmírných cest účastní také astronauti ze Spojených států a dalších zemí jako jsou Francie a Německo, přičemž Rusko jejich zemím pronajímá účastnická místa. Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Ruska. Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa. Avšak počet obyvatel mezi lety 1995–2010 klesl o více než 5 milionů; odhad k 1. lednu 2014 hovoří o 143 657 000 obyvatelích, což je o 800 000 více než při oficiálním sčítání roku 2010. V posledních letech tedy opět počet obyvatel mírně stoupl, částečně vlivem imigrace. V roce 2009 bylo od roku 1995 poprvé dosaženo, v důsledku imigrace a zvyšující se porodnosti, demografického růstu, i když jen o 20 000 obyvatel. Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (77 %, tj. přes 110 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – průměrná hustota osídlení činí, vzhledem k obrovské rozloze federace, pouhých 8,4 obyv./km2. Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.) a na severovýchodě, nejvíce se naopak vylidňují oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). V roce 2014 byla průměrná délka života 71 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 65 let u mužů a 77 u žen. Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, ukrajinština, čuvaština, němčina ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku. Ruština je nejvíce geograficky rozšířený jazyk Eurasie, druhým nejpoužívanějším jazykem na internetu po angličtině, jedním ze dvou oficiálních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice a jedním ze šesti úředních jazyků OSN. Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva. Přestože je Rusko sekulárním státem, je Ruská pravoslavná církev uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska. Křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl. Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Podle sčítání lidu z roku 2002 tvoří muslimové 10 % (14,5 mil.) z tehdy celkové 143 miliónové ruské populace. Duchovní v evropské části Ruska hovoří až o 20 miliónech přívrženců. "Etničtí muslimové", tj. národy tradičně muslimské, tvoří většinu populace v sedmi regionech Ruské federace podle sčítání lidu z roku 2002: v Ingušsku (98 % . ), v Čečenské republice (96 %), v Dagestánu (94 %), v Kabardino-Balkaria (70 %), v Karačajevo-Cherkessia (54,6 %), v Baškortostán (54,5 %), v republice Tatarstán (54 %). Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků (1 % obyvatelstva), protestantů (1 % obyvatelstva), buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva; 0,5 % obyvatelstva), židů (0,1 % obyvatelstva), u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství. V poslední době se objevují také různé formy novopohanství. Podle statistiky Světové banky (2008) 54 % ruské pracovní síly dosáhlo vysokoškolského vzdělání, což je nejvyšší počet dosažení vysokoškolské úrovně na světě. Míra gramotnosti v Rusku je, podle sčítání lidu roku 2002, 99,4 %. Základní a sekundární vzdělání je jedenáctileté a začíná v šestém nebo sedmém roce dítěte. Je rozděleno na tři etapy; základní (4 roky), střední sekundární (5 let) a vyšší sekundární (2 roky). V Rusku je obrovský počet vysokých škol technického i humanitního zaměření. Systém dělení studia na bakalářské a magisterské byl zaveden kolem roku 2009. Kdo řádně složil přijímací zkoušky a má vynikající výsledky, má vzdělání zdarma a ještě dostává měsíční prospěchové stipendium. Státní výdaje na vzdělávání byly v roce 2004 ve výši 13 % státního rozpočtu (3,6 % HDP). Škola začíná v 8:30 a to od září do května, červen je "zkouškový měsíc", kdy studenti z devátého a jedenáctého ročníku skládají různé zkoušky. Známkuje se obráceně než u nás, jednička je tedy nedostatečná a pětka výborná. Nejstarší a největší ruské univerzity jsou Moskevská státní univerzita a Petrohradská státní univerzita. Starý ruský folklór má své kořeny v pohanském slovanském náboženství. Rusové mají mnoho tradic, některé jsou dodržovány v různých částech Ruska více, některé méně, je to například mytí v zimní báně, horké parní lázni podobné sauně, před odjezdem na dlouhou cestu musí všichni cestovatelé na chvíli posedět v tichu, zapískání v domě přináší velkou smůlu a matky obvykle neukazují své dítě nikomu kromě otci a nejbližším příbuzným čtyřicet dní po porodu. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská literatura. Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého. Ke klasikům světové literatury bezpochyby patří Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Sergejevič Puškin, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dramatik Anton Pavlovič Čechov. Spisovatelé Josif Brodskij, Michail Alexandrovič Šolochov, Alexandr Solženicyn, Ivan Alexejevič Bunin a Boris Leonidovič Pasternak získali Nobelovu cenu za literaturu. K národním klasikům patří také Vladimir Nabokov, Maxim Gorkij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Anna Andrejevna Achmatovová, Michail Jurjevič Lermontov, Michail Bulgakov, Sergej Alexandrovič Jesenin, Vladimir Vladimirovič Majakovskij, Marina Cvětajevová, Ivan Alexandrovič Gončarov či bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Hranice své země překročil také věhlas autorů jako je Alexandr Alexandrovič Blok, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Osip Mandelštam, Alexandr Kuprin, Vasilij Andrejevič Žukovskij, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Andrej Andrejevič Vozněsenskij či Andrej Bělyj. V Petrohradu se narodila americká spisovatelka Ayn Randová. Klasiky sci-fi jsou Alexej Nikolajevič Tolstoj, Jevgenij Zamjatin či Arkadij a Boris Strugačtí. Související informace naleznete také v článcích Ruský balet a Ruští skladatelé. Ruská hudba, jejíž kořeny sahají hluboko do dob pohanských východních Slovanů, od svých počátků prošla do dnešní doby dlouhým historickým vývojem. Po přijetí křesťanství došlo k rozvoji duchovní hudby, resp. zpěvu. Zpočátku šlo o přejímání byzantské liturgie, která však brzy získala své charakterisktické ruské prvky a do dnešních dnů hraje nezastupitelnou úlohu v ruských dějinách. V 11. století vznikl znamennyj raspěv, charakteristický způsob pravoslavného církevního zpěvu. Také archeologické objevy částí nejstarších strunných nástrojů v Novgorodu pocházejí z této doby. V 16. – 17. století se rozvíjí ruská lidová píseň. Některé z nich se staly světoznámými, jako např. Píseň burlaků, Kalinka, Kaťuša, Kozácká ukolébavka, Dubinuška, Poljuško pole, Korobuška, Oči čornyje ad. Počátky umělé ruské hudby sahají do 18. století a od doby panování Petra Velikého byly pod vlivem západní hudby. Nejvýznamnějším skladatelem této doby byl Dmitrij Bortňanskij - Ukrajinec, v jehož tvorbě jsou zastoupeny jak komorní hudba, tak a capellové sborové zpěvy považované za typické pro ruskou pravoslavnou duchovní hudbu. Inspirace ruskou lidovou hudbou se poprvé ve větší míře objevuje v operách a orchestrálních skladbách Michaila Ivanoviče Glinky a Alexandra Sergejeviče Dargomyšského, čímž byla předurčena cesta vývoje ruské národní skladatelské školy. Později se zformovalo volné sdružení pěti mladých skladatelů, nazvané Mocná hrstka, do které patřili Alexandr Borodin (opera Kníže Igor se známými Poloveckými tanci), César Kjuj, Milij Alexejevič Balakirev, Modest Petrovič Musorgskij (jeho stěžejní díla jsou opera Boris Godunov a pásmo skladeb "Kartinky" Obrázky z výstavy) a Nikolaj Andrejevič Rimský-Korsakov. Tito skladatelé si vytyčili za cíl použití prvků osobité ruské lidové hudby v symfoniích, operách a komorní hudbě. Zřejmě nejznámějším ruským skladatelem období romantismu byl Petr Iljič Čajkovskij. Jeho rozsáhlé hudební dílo obsahuje sedm symfonií (včetně Patetické symfonie h-moll, op. 74 a nečíslované Symfonie Manfred h moll, op. 58) a proslulé jsou jeho koncerty pro housle (D-dur) a klavír (b-moll). Ke stálému repertoáru světových divadel patří jeho opery, především Evžen Oněgin a Piková dáma. Velmi populární jsou jeho klasická baletní díla Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček. Významná je také jeho duchovní sborová tvorba. Romantickým skladatelem byl i Alexander Glazunov. Ve světě velmi uznávána je dále celá řada novějších ruských hudebních skladatelů, jako jsou Sergej Rachmaninov (význačné koncerty pro klavír, známý též jako klavírní virtuos) a Alexandr Skrjabin. Mezi nejvýznamnější moderní autory klasické hudby patří např. Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič, Dmitrij Kabalevskij a Alfred Schnittke. Mezi interprety vynikli violoncellista Mstislav Rostropovič či operní pěvci Fjodor Ivanovič Šaljapin a Anna Netrebko. Zakladatelem proslulé skupiny Ruský balet byl Sergej Ďagilev. Jeho dvorním scénografem byl Léon Bakst. Anna Pavlovová a Maja Plisecká jsou legendárními baletními tanečnicemi. Divadelní pedagogiku zásadně ovlivnil Konstantin Sergejevič Stanislavskij. Představiteli ruského popu jsou Valerij Leontijev, Alla Pugačova, nebo Viktor Coj. rozvoj popové a rockové hudby zažilo Rusko zejména na konci sovětské éry. Města Petrohrad (dříve Leningrad), Jekatěrinburg (dříve Sverdlovsk) a Omsk se stala hlavními středisky rockové hudby. Byli to například zpěváci Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava, ze skupin lze jmenovat např. Mašina Vremeni, Slot, DDT, Akvárium, Alisa, Kino, Nautilus Pompilius, Aria, Graždanskaja oborona, Splin a Korol i Šut. Nejnověji jsou ve světě známé popové duo Tatu a skupiny Nu Virgos a Vitas. Již v Sovětském svazu působily také jazzové kapely. První ruské malby se dochovaly v ikonách a pestrých freskách z 10. století. Císařská akademie umění vznikla v roce 1757. Díky umělecké společnosti Peredvižnici se v Rusku zpopularizoval realismus, který dominoval konci 19. století. Zlomová Ruská avantgarda převládala zhruba do konce třicátých let dvacátého století. Po říjnové revoluci musela postupně většina výtvarného umění sloužit diktatuře proletariátu, většinou to byla díla velmi vlastenecká a propagandistická, od omezení co umělci mohli malovat se začalo upouštět na konci 80. let. Ermitáž v Petrohradu spravuje největší sbírku obrazů na světě. Nejslavnějšími ruskými malíři jsou Vasilij Kandinskij, Ilja Repin, Kazimir Malevič, Ivan Ajvazovskij, Andrej Rublev, Ivan Ivanovič Šiškin, Viktor Michajlovič Vasněcov, Ivan Nikolajevič Kramskoj, Vasilij Perov, Nikolaj Konstantinovič Rerich, El Lisickij a Isaak Iljič Levitan. Od christianizace Kyjevské Rusi byla ruská architektura ovlivněna převážně byzantskou architekturou. Na rozdíl od opevnění (Kremlin), měly hlavní kamenné budovy staré Rusy pravoslavné církve dómy, často pozlacené nebo pestře malované. Italský architekt Aristotele Fioravanti a jiní přinesli v 15. století do Ruska renesanci, zatímco v tom následujícím začala převládat věžatá architektura reprezentující například Chrám Vasila Blaženého. Na konci 17. století se začalo objevovat naryškinské a záhy také sibiřské baroko, druhé polovině 19. století dominuje neo-byzantský či pseudoruský styl, později Art Nouveau, konstruktivismus a empír. Na návrší zvaném Mamajevova mohyla u Volgogradu byla vybudovaná největší socha ženy na světě, socha Matka vlast volá, zpodobněna je jako antická bohyně vítězství Niké. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kinematografie. Ruské filmy se začaly objevovat po říjnové revoluci, za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie je považován film Křižník Potěmkin, jehož autorem je režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn. Klasikem dokumentárního filmu se tehdy stal Dziga Vertov. I přes sovětské omezování kreativity se podařilo natočit několik světově známých filmů, např. Jeřábi táhnou, Balada o vojákovi, komedie Eldara Rjazanova (Ironie osudu, Služební román) a Leonida Gajdaje, oskarový film Sergeje Bondarčuka Vojna a mír. Slavnými filmovými režiséry jsou Andrej Tarkovskij a Nikita Michalkov. Sojuzmultfilm studio bylo největším producentem animace. K nejznámějším postavičkám patří v Rusku a okolních zemích zejména Čeburaška, ruský Medvídek Pú, a vlk a zajíc z Jen počkej, zajíci! Pozdní osmdesátá a devadesátá léta byly v ruském filmu a animaci obdobím krize. Výjimkou byl například několikrát oceněný film Svéráz národního lovu. Nicméně od počátku 21. století se začala produkce znovu vyplácet a nyní již dosahuje vyšší úrovně než v Británii a Německu. Prvním opravdovým blockbusterem se stal film Noční hlídka (2004) a jeho pokračování. Mezi nejúspěšnějšími ruskými filmy jsou Ironie osudu 2 (2007), Tajemný ostrov (2008), Stalingrad (2013) a Vij (2014). Hlavní ruská filmová cena Nika je od roku 1987 každoročně udělovaná Ruskou filmovou akademií v Moskvě. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kuchyně. Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeni (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný šašlik a ruský černý i červený kaviár. Populární ve světě je také ruská vodka a ruský čaj. Pro tradiční vaření vody na čaj se v ruské kuchyni užívá tzv. samovar. Ruské a sovětské olympijské týmy byly vždy mezi prvními čtyřmi příčkami v počtu zlatých medailí z letních olympijských her. Co do celkového počtu medailí ze zimních a letních olympijských her je Rusko na druhém místě na světě. Letní olympijské hry se konaly v Moskvě naposledy v roce 1980. Poslední Zimní olympijské hry 2014 byly uspořádány právě v Rusku, a to v Soči. Rusko vyhrálo Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2008, 2009 a 2012, a tím předstihlo Kanadu jako stát s nejvíce zlatými medailemi z mistrovství světa. V nadnárodní evropské lize KHL tvoří velkou většinu ruští hráči, ale působí zde i mnoho hráčů ze zahraničí. Také se jí účastní týmy z Kazachstánu, Lotyšska, Finska, Běloruska, Chorvatska, Slovenska a je považována po NHL za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě. Mimo ledního hokeje patří mezi nejpopulárnější sporty v Rusku také fotbal a basketbal. Ruské kluby CSKA Moskva a Zenit Petrohrad vyhrály Pohár UEFA v roce 2005 a 2008. Zenit vyhrál i Superpohár UEFA (2008), když porazil vítěze Ligy mistrů Manchester United FC. Rusko bude hostit Mistrovství světa ve fotbale 2018. Krasobruslení je další oblíbený ruský sport, zejména bruslení v páru a tanec na ledě. Na všech zimních olympijských hrách od roku 1964 do roku 2006 sovětské nebo ruské páry vyhrály zlato. Maria Šarapovová byla světovou jedničkou i vítězkou všech grandslamových turnajů, mezi muži byl na první příčce žebříčku ATP Marat Safin. Dvě zlaté ze dvou olympiád má tyčkařka Jelena Isinbajevová, tři zlaté má zápasník Alexandr Karelin. Proslulá je ruská šachová škola, k legendám patří Garri Kasparov, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik, Alexandr Alexandrovič Aljechin, Michail Botvinnik, Michail Tal nebo Boris Spasskij. Nejslavnějším ruským fotbalistou a držitelem Zlatého míče byl brankář Lev Jašin. Mimořádných úspěchů dosáhli Rusové v hokeji. Z velké části za nimi stál náročný trenér Viktor Tichonov. Slavnou pětku snů čili tzv. "green line" tvořili Igor Larionov, Sergej Makarov, Vladimir Krutov, Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. Nejslavnějším brankářem byl Vladislav Treťjak. Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. V roce 2013 Rusko navštívilo 28.4 milionů turistů, je to devátý nejnavštěvovanější stát na světě a sedmý nejnavštěvovanější v Evropě. Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země – Moskva a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou Chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, Katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), Katedrála svatého Izáka, Palácové náměstí, Petěrgof, Treťjakovská galerie a Ermitáž. Mezi hlavní turistické trasy patří tzv. "Zlatý kruh" historických měst v okolí Moskvy, plavby na velkých řekách např. Volze a dlouhé cesty přes slavnou Trans-sibiřskou magistrálu. Rekreačními oblastmi jsou subtropické pláže u Černého moře a lyžařská střediska v Předkavkazsku (Krasnaja Poljana, Čeget a Elbrus). Plánovaný umělý Ostrov Federace s hotely v moři poblíž Soči by měl mít tvar Ruské federace. Nejvíce turistů přijíždí z Německa, další také z Číny, USA, Velké Británie, Finska a Itálie. Typické suvenýry jsou Matrjoška, Ušanka, kožešinové oblečení, balalajka, samovar a kaviár. | VERB_PHRASE | YES_NO |
013199 | ... Používá se nejčastěji v chemii či lékařství, například obsahy běžných kovových prvků jako je měď nebo zinek se v živočišných a rostlinných tkáních pohybují v řádu jednotek až stovek mg/kg. Obsahy alkalických kovů nebo typických aniontů jako uhličitany se v minerálních vodách obvykle uvádějí v mg/l. Gram (značka g) je definován jako jedna tisícina kilogramu. Dnes se často využívá jako jednotka pro vážení přísad při vaření a nákupu potravin.... | Jakou značku má gram? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kilogram | [
"g"
] | 304 | 363 | Gram (značka g) je definován jako jedna tisícina kilogramu. | [
{
"start": 317,
"end": 318,
"text": "g"
}
] | Kilogram (hovorově kilo) je základní jednotka hmotnosti, značka je kg. Odpovídá přibližně hmotnosti 1 litru vody. Podle soustavy SI je kilogram definován jako hmotnost mezinárodního prototypu kilogramu uloženého u Mezinárodního úřadu pro míry a váhy v Sè (Francie). První definice kilogramu pocházela z roku 1875. Tomu předcházelo pověření vědců v dobách krále Ludvíka XVI., aby stanovili jednotky v desítkové soustavě. Název je odvozen z latinského kořene grámma, plus předpona soustavy SI kilo. Přestože označení jednotky již obsahuje předponu, jedná se o základní jednotku a naopak gram je považován za násobek této základní jednotky. Kilogram je jedinou takovou jednotkou v soustavě SI. Podle rozhodnutí 3 Generální konference pro míry a váhy z roku 1901 je kilogram definován jako jednotka hmotnosti takto: –CGPM, Declaration on the unit of mass and on the definition of weight; conventional value of gn Mezinárodní prototyp kilogramu je válec o výšce i průměru 39 mm vyrobený ze slitiny 90 % platiny a 10 % iridia. Podle něj byly vyrobeny co možná identické kopie, které uchovávají příslušné instituty v různých státech. Těchto kopií bylo vyrobeno celkem 80. V Česku uchovává tento státní etalon (kopie č. 67) Český metrologický institut. Materiál pro zhotovení prototypu byl volen podle následujících kritérií: odolnost proti korozi, vysoká hustota (omezení vlivu vztlaku při měření ve vzduchu), dobrá elektrická vodivost (eliminace vlivu statické elektřiny), nízká magnetická vodivost - diamagnetismus (omezení nežádoucích magnetických vlivů - přitažlivosti), tepelná stabilita, tvrdost (odolnost proti otěru). Kilogram je poslední jednotka SI, která je definovaná pomocí prototypu, a ne fyzikální definicí. Kilogram byl zvolen tak, aby odpovídal hmotnosti 1 litru vody prosté vzduchu při teplotě, při které má voda maximální hustotu (3,98 °C), při normálním atmosférickém tlaku (760 mm Hg). Tato původní definice však má závažné nedostatky, obsahuje totiž kruhovou závislost: jednotka hmotnosti se zde definuje s pomocí tlaku, který je ovšem definován prostřednictvím hmotnosti. Kvůli těmto problémům byl tedy kilogram v roce 1889 definován na základě prototypu, který byl ovšem vyroben tak, aby kilogram přibližně vyhovoval původní definici. Při výrobě původního standardu však došlo k malé odchylce, která způsobila, že 1 kilogram vody nemá objem přesně 1 litr, ale 1,000 028 l. Definice prototypem má i další problémy: Z nejasných příčin za posledních 100 let prototyp ztratil přibližně 50 mikrogramů. Jelikož je však kilogram definován jako aktuální hmotnost prototypu, změnila se tím i definovaná velikost kilogramu a znamená to, že objekt, který měl před 100 lety hmotnost 1 000 kg a vůbec se od té doby nezměnil, má dnes hmotnost cca 1 000,000 05 kg. Jednou z příčin změny hmotnosti může být ztráta atomů vodíku, které se do slitiny dostaly jako parazitní příměsi při její přípravě. Další, i když dovozovanou příčinou je lidský faktor, kdy při opakovaném, i jemném, čištění prototypu v průběhu 100 let byl prototyp prostě odřen, a tím mírně ztratil na hmotnosti. Přitom není úplně jasné, jestli se jedná o skutečnou ztrátu hmotnosti právě tohoto hlavního mezinárodního prototypu; situace může být i opačná, kdy z neznámé příčiny narostla hmotnost ostatních národních prototypů. Do přesnosti měření vstupuje i přesnost tzv. komparačních vah (prototypy nelze vážit absolutně). U definice jediným prototypem hrozí teoretická možnost, že by tento prototyp mohl být ztracen nebo zničen. Ryze fyzikální definice by poskytla možnost jej kdykoli a kdekoli znovu vyrobit. Definici prototypem nelze předat na dálku, např. v hypotetické situaci, kdy by bylo potřeba kilogram popsat někomu, kdo se nemůže dostat k prototypu (například obyvatelé vzdálené planety). Čistě fyzikální definici by bylo možné prostě odeslat jako zprávu a o realizaci prototypu (případně konverzi na své jednotky) by se již adresát postaral sám. Kromě výše uvedených problémů je i z principiálních důvodů definice prototypem považována za neuspokojivou a hledá se definice založená na neměnných vlastnostech přírody. Problematikou definice jednotky se v lednu 2011 zabývala i mezinárodní konference vědců z Mezinárodního úřadu pro míry a váhy, konaná v budově Královské společnosti v Londýně s úkolem stanovit směry v definování jednotky kilogramu. V současné době existuje několik zvažovaných způsobů, jak přistoupit k nové definici, podle toho, jaká fundamentální fyzikální konstanta by se definicí zafixovala: Pevným stanovením Planckovy konstanty by s pomocí kvantové fyziky a relativistického vztahu mezi energií a hmotností : : : E = h f = m : c : 2 : : : : {\displaystyle E=hf=mc^{2}} bylo možno definovat jednotku hmotnosti. Možnou realizací jsou wattové váhy (anglicky watt balance), které porovnávají tíhu tělesa s magnetickou silou. Aby bylo možno tento postup použít, je potřeba dosáhnout relativní nejistoty měření asi 1×10-8, v současné době se dosahuje nejistoty asi 5,2×10-8. Pevným stanovením Avogadrovy konstanty, která definuje jednotku látkového množství jeden mol by bylo kdykoli možno realizovat etalon kilogramu jako Avogadrovu kouli z křemíku s přesně určeným počtem atomů. Počet atomů v jednom molu látky je však hodně velký a vždy bude existovat malá odchylka způsobená chybou počítání atomů. Tímto problémem se začal v roce 2003 zabývat Spolkový fyzikálně-technický institut v Braunschweigu v Německu pod názvem "Projekt Avogadro". Za tímto účelem byl zkonstruován předmět ve tvaru koule z chemicky čistého křemíku s atomovým číslem 28 a poloměrem lišícím se pouze o jednotky atomů - a současně nejdokonaleji kulatý předmět na Zemi. Stanovením elementárního náboje by bylo možné kilogram definovat pomocí magnetické síly mezi vodiči se známým proudem, která tělesu udělí stanovené zrychlení. Podrobnější informace naleznete v článku Nové definice SI. Na 24. Všeobecné konferenci pro váhy a míry, která se konala 17.-21. října 2011, byl připraven návrh budoucí revize soustavy SI, ve kterém je definice kilogramu odvozena z Planckovy konstanty. Jelikož však zatím nebyly splněny požadavky na přesnost jejího měření, nebyla tato revize na tomto zasedání zatím přijata. Předpony lze dávat k základu gram (nanogram, gigagram), nikoli k základnímu kilogramu (tedy nikoli milikilogram, megakilogram). Z praktických důvodů se však užívá také kilotuna a megatuna, viz dále. Kromě kilogramu se často používají následující jednotky: Nanogram (značka ng) je jedna tisícina mikrogramu. Mikrogram (značka μ) je tisícina miligramu (miliontina gramu, tzn. miliardtina kilogramu). V běžném životě je to příliš malé množství, aby mělo nějaký praktický význam. Běžně se však používá při sledování výskytu superstopových množství látek v přírodě (například některé vzácné prvky se mořské vodě vyskytují v řádu koncentrací μ/l, doporučená denní dávka vitaminu B12 je 2,5 μ) nebo v jaderné fyzice při udávání obsahu krátkodobě žijících izotopů (μ/kg nebo dokonce μ/t). Miligram (značka mg) je tisícina gramu, tzn. miliontina kilogramu. Používá se nejčastěji v chemii či lékařství, například obsahy běžných kovových prvků jako je měď nebo zinek se v živočišných a rostlinných tkáních pohybují v řádu jednotek až stovek mg/kg. Obsahy alkalických kovů nebo typických aniontů jako uhličitany se v minerálních vodách obvykle uvádějí v mg/l. Gram (značka g) je definován jako jedna tisícina kilogramu. Dnes se často využívá jako jednotka pro vážení přísad při vaření a nákupu potravin. Cena pro potraviny prodávané v menším množství než jeden kilogram bývá běžně uváděna jako cena za 100 g. Také údaje o obsahu a složení jednotlivých potravin bývají vztahovány k hmotnosti 100 g a tudíž odpovídají procentům hmotnosti. Gram je základní jednotkou hmotnosti ve starší soustavě CGS. Dekagram (oficiální značka v soustavě SI je dag, ale v běžném životě se častěji používá zastaralé označení dkg) je 10 gramů, tedy jedna setina kilogramu. Je to jednotka používaná převážně v maloobchodě s potravinami. Čech mluvící hovorovou češtinou kupující množství menší než jeden kilogram většinou definuje požadované množství v dekagramech (hovorově deka: Dejte mi 20 deka šunky, prosím.). Přestože jednotková cena se v maloobchodě zpravidla udává na 100 gramů nebo na kilogram, český zákazník kupuje na deka. Hovorově metrák, odpovídá 100 kg. Značí se q. Podrobnější informace naleznete v článku Metrický cent. Tuna (značka t, někdy Mg) je jednotka hmotnosti, která nepatří do soustavy SI, avšak může se používat spolu s jednotkami SI. Odpovídá 1000 kilogramům a znamená totéž co megagram. Vyšší řády hmotností se často vztahují k tuně (kilotuna, megatuna). Jednotka tuna se používá např. v dopravním značení pro vyjadřování povolené hmotnosti vozidla. Kilotuna (značka kt, dle SI gigagram, Gg) je tisíc tun, čili milion kilogramů. Megatuna (značka Mt, dle prakticky nepoužívané definice SI teragram, značka Tg) je milion tun, čili miliarda kilogramů. V ekvivalentech kilotun a megatun TNT se obvykle udává energie uvolněná výbuchem jaderné zbraně. Nejsilnější známá jaderná zbraň, sovětská Car-bomba, měla sílu okolo 57 Mt TNT.[1] Systémem měření a váhami se zabývají následující mezinárodní instituce: BIPM (Bureau International des Poids et Mesures) - Mezinárodní úřad pro míry a váhy; sídlí v Sè u Paříže. CGPM (Conférence Générale des Poids et Mesures) - Generální konference pro míry a váhy CIPM (Comité International des Poids et Mesures) - Mezinárodní výbor pro míry a váhy | ABBREVIATION | ABBREVIATION |
011846 | ... Tok energie ze Slunce na Zemi, neboli Sluneční konstanta činí asi 1,4 kW m−2. Slunce je staré přibližně 4,6 miliard let, což je řadí mezi hvězdy středního věku. Bude svítit ještě asi 5 až 7 miliard let. Teplota na povrchu Slunce činí asi 5 800 K, proto je lidé vnímají jako žluté (i když maximum jeho vyzařování je v zelené části viditelného spektra). Průměr Slunce je zhruba 1 400 000 km, což činí asi 109 průměrů Země. Jeho objem je tedy asi 1,3 milionkrát větší než objem Země. Hustota Slunce činí průměrně 1 400 kg m−3. Slunce se otáčí jinou rychlostí u pólů a na rovníku. Na rovníku se otočí jednou za 25 dní, na pólu za 36 dní. Jeho absolutní magnituda je +4,1, relativní pak −. Jde tak o nejjasnější těleso na obloze. Astronomický symbol pro Slunce je kruh s bodem uprostřed, v Unicode ☉ (U+2609 SUN). Slunce je hvězda nejbližší k Zemi, jejíž povrch zásobuje teplem a světlem. Světlo dosáhne povrchu Země za 8 minut a 19 sekund (přičemž... | Která hvězda je nejbližší k Zemi? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Slunce | [
"Slunce"
] | 813 | 887 | Slunce je hvězda nejbližší k Zemi, jejíž povrch zásobuje teplem a světlem. | [
{
"start": 813,
"end": 819,
"text": "Slunce"
}
] | Slunce je hvězda hlavní posloupnosti, spektrální třídy G2V. Obíhá okolo středu Mléčné dráhy ve vzdálenosti od 25 000 do 28 000 světelných let. Oběh trvá přibližně 226 milionů let. Tvoří centrum sluneční soustavy, od Země je vzdálená 1 AU (asi 150 milionů km). Jde tedy o hvězdu Zemi nejbližší. Hmotnost Slunce je asi 330 000krát větší než hmotnost Země a představuje 99,8 % hmotnosti sluneční soustavy, ale jen asi 2 % jejího momentu hybnosti. Slunce je koule žhavého plazmatu, neustále produkuje ohromné množství energie. Jeho výkon činí zhruba 4×1026 W, z čehož na Zemi dopadá asi 0,45 miliardtiny. Tok energie ze Slunce na Zemi, neboli Sluneční konstanta činí asi 1,4 kW m−2. Slunce je staré přibližně 4,6 miliard let, což je řadí mezi hvězdy středního věku. Bude svítit ještě asi 5 až 7 miliard let. Teplota na povrchu Slunce činí asi 5 800 K, proto je lidé vnímají jako žluté (i když maximum jeho vyzařování je v zelené části viditelného spektra). Průměr Slunce je zhruba 1 400 000 km, což činí asi 109 průměrů Země. Jeho objem je tedy asi 1,3 milionkrát větší než objem Země. Hustota Slunce činí průměrně 1 400 kg m−3. Slunce se otáčí jinou rychlostí u pólů a na rovníku. Na rovníku se otočí jednou za 25 dní, na pólu za 36 dní. Jeho absolutní magnituda je +4,1, relativní pak −. Jde tak o nejjasnější těleso na obloze. Astronomický symbol pro Slunce je kruh s bodem uprostřed, v Unicode ☉ (U+2609 SUN). Slunce je hvězda nejbližší k Zemi, jejíž povrch zásobuje teplem a světlem. Světlo dosáhne povrchu Země za 8 minut a 19 sekund (přičemž z druhé nejbližší hvězdy Proxima Centauri dosáhne světlo zemského povrchu za 4,22 roku). Vzdálenost mezi Zemí a Sluncem se pohybuje v rozmezí 147 097 000 km (perihélium) až do 152 099 000 km (afélium). Tyto změny vzdálenosti však nejsou příčinou střídání ročních období na Zemi. Od zdánlivého pohybu Slunce se současně odvozuje i pravý sluneční čas. Jeho upravená hodnota v podobě středního slunečního času je základem měření času v běžném životě. Energie slunečního záření pohání téměř všechny procesy, které na Zemi probíhají. Je na ní závislé podnebí, změny počasí i teploty, významně se podílí na přílivu a odlivu. Pomáhá udržet na zemském povrchu vodu v kapalném skupenství, je klíčovým faktorem pro fotosyntézu rostlin a umožňuje živočichům vidět. Zemská atmosféra propouští jen část spektra slunečního záření – všechny složky viditelného spektra, část ultrafialového, infračerveného a radiového záření. Ultrafialové záření podněcuje tvorbu vitaminu D vznikajícího v lidské kůži. Při dlouhodobějším působení ale může způsobovat i nepříznivé efekty v podobě mutací a vzniků nádorových onemocnění či slepoty. Slunce bylo ve starověku v mnoha kulturách uctíváno jako božstvo. V antickém Řecku byl bohem Slunce Helios, který cestoval každý den po obloze ve svém zlatém voze. Ve starověkém Římě se nazýval Sol a ve starověkém Egyptě pak Ré, Ra či Amon. V astrologii je Slunce symbolem vitality a zdraví. Většina kultur považovala Slunce za symbol života a znovuzrození, což bylo spojeno s jeho pravidelným objevováním se na obloze každé ráno. První písemné zmínky o pozorování Slunce pocházejí období 2 000 let př. n. l. ze starověké Číny. V roce 762 př. n. l. bylo pozorováno první zatmění Slunce v Asýrii, o kterém se dochovaly písemné zmínky v podobě hliněné destičky psané klínovým písmem. Anaxagoras se v roce 434 př. n. l. domníval, že se Slunce skládá z hromady hořícího kamení, které je jen o málo větší než Řecko. Dle představ mnohých civilizací Slunce obíhalo okolo Země a nikoliv Země kolem Slunce, jak bylo později prokázáno. Aristoteles ve svém modelu vesmíru umístil Slunce mezi oběžnou dráhu Měsíce a Merkuru, čímž na dlouhou dobu ovlivnil řadu dalších myslitelů. Aristarchos ze Samu předvedl současně teorii, že Slunce je středem soustavy a že Země kolem něho obíhá. Tato raná heliocentrická představa se příliš neuchytila a až do roku 1507 převažoval názor, že středem soustavy je Země. V roce 1543 publikoval svoje teze Mikuláš Koperník v knize De revolutionibus orbium coelestium, kde se vyjádřil pro heliocentrickou soustavu. Konstrukce prvního dalekohledu značně rozšířila možnosti zkoumání Slunce, čehož využil Galileo Galilei a David Fabricius pro pozorování slunečních skvrn. Objevení slunečních skvrn značně pobouřilo tehdejší katolickou obec, jelikož do té doby se věřilo, že Slunce je tvořeno z "dokonale čistého éteru" a tedy je nemožné, aby se na jeho povrchu nacházely tmavší plochy. Během následujících dvou let se ale podařilo minimálně čtyřem dalším pozorovatelům pozorovat sluneční skvrny, což podpořilo Galileovo pozorování. V roce 1625 jezuita Christoph Scheiner zjistil, že Slunce rotuje podobně jako Země okolo svojí rotační osy. Tento objev učinil na základě pozorování slunečních skvrn, které se během pozorování nápadně pohybovaly od jednoho okraje ke druhému. Významným krokem pro porozumění významu a pozice Slunce se stalo objevení Keplerových zákonů a Newtonova gravitačního zákona. Díky nim se zjistilo, že Slunce je velmi hmotné a že všechna tělesa ve sluneční soustavě kolem něho obíhají. Velikost a vzdálenost od Země byly poprvé přesně změřeny v roce 1672 díky přesným měřením italského astronoma Giovanniho Cassiniho a Johna Flamsteeda. V roce 1814 použil německý astronom Joseph von Fraunhofer spektroskop pro analýzu slunečního světla a zjistil, že spektrum Slunce je přerušované tmavými absorpčními čárami. Tyto čáry byly pojmenovány jako Fraunhoferovy čáry a staly se důležitým pomocníkem při pozdějším určování chemického složení Slunce. Ve druhé polovině 19. století bylo Slunce a další hvězdy velmi intenzivně studovány, jelikož zde platila vzájemná provázanost. Nové objevy u Slunce pomáhaly vědcům pochopit procesy, které se odehrávají v jiných hvězdách a opačně. Příčina jeho záření ale přes veškerou námahu zůstávala dlouho nejasná. Jedna z hypotéz vyslovená skotským inženýrem Johnem Waterstonem předpokládala, že vyzářená energie pochází z gravitační kontrakce Slunce. Další hypotéza vyslovená J. Mayerem tvrdila, že teplota Slunce je udržována dopady meteoritů na jeho povrch. Důležitým mezníkem pro pochopení Slunce se stal objev spektrometrie, díky němuž došlo k určení chemického složení Slunce. Postupně se začalo předpokládat, že hlavním energetickým zdrojem Slunce je jaderná reakce, a tak se začaly vést debaty o formě této jaderné reakce, zda se tedy jedná o slučování (fúzi), nebo o štěpení. Až v roce 1938 navrhl německý fyzik Hans Bethe jadernou fúzi jako energetický zdroj Slunce. Tato teorie byla definitivně potvrzena až v roce 2002. Slunce je jednoznačně největší nebeské těleso, které se nachází ve sluneční soustavě. Má přibližně 109× větší průměr než Země a 1 300 000násobně větší objem. Celkově obsahuje okolo 99,8 % hmoty sluneční soustavy. Funguje jako obrovská plazmová koule s průměrnou hustotou jen o málo větší, než je hustota vody. Směrem ke středu hustota i teplota narůstá. V porovnání s ostatními hvězdami v naší Galaxii patří do středně staré skupiny hvězd. Jeho hmotnost a svítivost je však větší než je průměr hvězd nacházejících se v naší Galaxii, který se odhaduje asi na polovičku hodnot Slunce. Průměr hmotnosti a svítivosti hvězd v Galaxii je totiž tvořen červenými trpaslíky. Zvláštností Slunce je i to, že se jedná o samostatnou hvězdu, která netvoří vícenásobný systém, či dvojhvězdu (i když se v některých případech spekuluje o nepovedené dvojhvězdě Slunce – Jupiter[zdroj?]) a současně také není členem žádné hvězdokupy. Slunce je hvězda spektrální třídy G2V, žlutý trpaslík. Vyzařuje v celém elektromagnetickém spektru, má spojité spektrum s absorpčními spektrálními čárami. Teplota na povrchu Slunce je asi 5 800 K, proto má maximum vyzařování na vlnové délce 501 nm, což je v (žluto)zelené části viditelného spektra a lidé ho ze země vnímají jako žluté (směrem do modré části spektra záření ubývá rychleji). Jeho skutečná barva je však bílá (nejlépe je tak vidět mimo zemskou atmosféru). Když je nízko nad obzorem, je ze Země vidět jako oranžové nebo červené kvůli Rayleighovu rozptylu v atmosféře, který je nepřímo úměrný čtvrté mocnině vlnové délky (modré světlo má přibližně poloviční vlnovou délku než červené), a protože vykonalo dlouhou cestu nižší a hustší vrstvou atmosféry. Modrá barva oblohy je také způsobena Rayleighovým rozptylem. Při východu a západu se může Slunce zdát šišaté či velmi velké. Tvar je zkreslen atmosférickou refrakcí, která má u obzoru hodnotu 0,5°, takže když se dotkne obzoru, ve skutečnosti je už pod obzorem. Rozdílná velikost je optický klam. . Slunce je téměř dokonalá koule, se zploštěním přibližně pouhých 10 km polárního průměru vzhledem k rovníkovému průměru. Tento téměř ideální stav je dán částečně tím, že na povrchu v oblasti rovníku je odstředivý efekt sluneční rotace asi 18milionkrát slabší než gravitační přitažlivost. Související informace naleznete také v článku Sluneční energie. Téměř všechna energie Slunce je vyzařována ve formě elektromagnetického záření, které je nezbytným předpokladem pro všechny formy života na Zemi. Vzniká jako výsledek termonukleární reakce pp-řetězce, kdy dochází k přeměně vodíku na hélium za současného uvolňování energie. Předpokládá se, že každou sekundu Slunce spotřebuje a přemění 700 miliónů tun vodíku na 695 miliónů tun hélia. Zbytek v podobě 4,5 miliónů tun za sekundu je přeměněn na energii v poměru 96 % elektromagnetického záření a 4 % elektronová neutrina. Všechno elektromagnetické záření včetně viditelného záření pochází z fotosféry. Každou sekundu vyzáří Slunce do okolí tolik energie, že by to stačilo pokrýt potřeby celého světa na více než 1 000 let. Energie ve středu Slunce vzniká ve formě fotonů gama záření a neutrin. Na povrch Slunce se dostává prostřednictvím konvekce, absorpce a emise, opouští ho v podobě elektromagnetické radiace a neutrin (v malé míře také v podobě kinetické energii a termální energie slunečního větru a jako energie magnetického pole. Tlak záření, které se dostává na povrch Slunce, je obrovský a vyrovnává se působením gravitační síly, kterou jsou všechny částice ve Slunci přitahovány k jeho středu. Slunce je v hydrostatické a energetické[zdroj?] rovnováze. Sluneční neutrina je možno detekovat pomocí neutrinového detektoru. Sledování slunečních neutrin je důležité, protože může poskytovat informace o jádře Slunce v téměř reálném čase na rozdíl od fotonů, které ze středu putují tisíce až milióny let. Současný počet pozorovaných slunečných neutrin je však asi třikrát menší, než počet neutrin, který byl předpovídán modelem. Rozdíl mezi předpokládaným a skutečným počtem neutrin se dlouho nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Měření pomocí neutrinového detektoru Subdury Neutrino Observatory však potvrdilo teorii, že neutrina mají nenulovou hmotnost a že po dobu své cesty zevnitř Slunce k Zemi oscilují mezi elektronovým neutrinem, mionovým neutrinem a tauónovým neutrinem. Současné detektory založené na chlóru a galiu však mohou zachytit jen elektronová neutrina. Od svého vzniku už Slunce spotřebovalo polovinu svých zásob vodíku. Dalších přibližně 5 až 7 miliard let bude ještě ve Slunci probíhat termonukleární reakce, během které se přemění většina vodíku na helium. Až dojde vodík v jádře, naruší se na krátký čas hydrostatická rovnováha, což povede k tomu, že se stane červeným obrem. Zvětšováním průměru Slunce dojde k tomu, že nejbližší planety budou pohlceny rozšiřujícím se Sluncem. Předpokládá se, že bude pohlcena i Země. Složení Slunce není do dnešních dnů zcela známé. Většina informací o jeho složení pochází z výzkumu spektrálních čar. Slunce není složeno homogenně, ale jeho chemické složení je závislé na hloubce. V jádře vlivem jaderných reakcí je větší obsah helia, než na jeho povrchu. Předpokládá se, že v jádře je vodík zastoupen již 34 % a helium 64 %. Spektrum současně ukazuje, že se ve Slunci nachází ve stopovém množství většina prvků, které jsou známé na Zemi. Metalicita Slunce, tedy poměr obsahu těžších a lehčích prvků, je 1,6 %. V hmotnostních poměrech je Slunce složeno ze zhruba 3⁄ vodíku a 1⁄ hélia. V roce 2003 měla americká sonda Genesis za úkol výzkum slunečního větru a odebrání jeho vzorků. Při přistávání návratového modulu na Zemi se však neotevřely padáky a pouzdro se zřítilo. Velká část vzorků tak byla poškozena. Sluneční těleso spolu s atmosférou zvanou heliosféra se dělí na několik vrstev. Související informace naleznete také v článku Jádro Slunce. Uprostřed Slunce se nachází jádro, kde dochází k uvolňování energie. Jedná se o oblast, která sahá do vzdálenosti 175 000 km od středu. Teplota v jádru dosahuje 1,5×107 K a hustota plazmatu se zde pohybuje okolo 130 000 kg.m−3. Související informace naleznete také v článku Termojaderná fúze. V tomto prostředí jsou již jednotlivé atomy rozloženy na volná jádra a elektrony, současně se vodík postupně a velmi pomalu mění na helium za uvolnění obrovského množství energie, tento proces se nazývá termojaderná fúze. Každou sekundu se při tom spálí 700 000 000 tun vodíku. Ani to však neznamená, že uvnitř Slunce děj probíhá nějak překotně. Hustota výkonu Slunce je pouhých 0,19 mW.kg−1. Postupně přes několik mezistupňů v tzv. proton-protonovém cyklu dojde ke sloučení čtyř protonů v jednu částici alfa – jádra helia, přičemž dva z protonů se přemění na neutrony. Řetězec těchto reakcí produkuje mnoho energie ve formě fotonů tvrdého gama záření. Předpokládá se, že z 1 gramu vodíku vznikne hélium a současně i 1012 J energie ve formě fotonů. Ty pronikají k chladnějšímu povrchu, což jim trvá podle různých odhadů od asi 17 tisíců po 50 miliónů let. Za tu dobu předají většinu své energie hmotě Slunce a stanou se z nich fotony o mnohem delších vlnových délkách, například fotony viditelného světla. Mnohem rychleji se k povrchu dostanou vzniklá neutrina, pro které hmota Slunce prakticky není překážkou. Související informace naleznete také v článku Vrstva v zářivé rovnováze. Tato vrstva je široká zhruba půl milionu km. Zářivá rovnováha znamená, že co atomy v této vrstvě pohltí, to také později vyzáří, přičemž tlak záření vyrovnává gravitační tlak. Právě tato vrstva způsobuje výrazné zpomalení fotonů, protože každý foton, který je pohlcen, je následně vyzářen v náhodném směru. Předpokládá se, že fotony touto vrstvou projdou přibližně za 100 000 let. Teplota se zde pohybuje v rozmezí 7 až 2 000 000 K, hustota dosahuje 20 g/cm3 ve spodních vrstvách a 0,2 g/cm3 ve svrchních. Jedná se o tenkou mezivrstvu, která byla objevena měřením americké družice SOHO. Předpokládá se, že zde dochází ke generaci rozsáhlého magnetického pole Slunce. Současně se zde mění rychlost proudů plazmatu a rotační rychlost. Tato vrstva o tloušťce asi 200 tisíc km je nejsvrchnější vrstva Slunce, která se podobá hrnci s vroucí vodou. V této vzdálenosti od jádra je již způsob předávání energie pomocí záření málo účinný. Některé ionty jsou totiž schopny za nižších teplot fotony pohlcovat a následně je neemitovat dále, čímž dochází k jejich absorpci. Studenější hmota padá směrem ke středu Slunce, ohřátá se dere k povrchu, což způsobuje značné turbulence v této vrstvě a promíchávání materiálu. Hlavním přenosem tepla se tak stává proudění čili konvekce. Během konvekce se přenášený plyn rychle ochlazuje a rozpíná. Výstupy konvektivních proudů je možno v této zóně pozorovat jako granuly či supergranuly. Odhaduje se, že teplota se zde pohybuje od 2 000 000 do 6 000 K. Související informace naleznete také v článku Fotosféra. Fotosféra je viditelný povrch Slunce, která se pozoruje jako sluneční kotouč viditelný ze Země. Při pozorování se jeví střed Slunce jasnější, než okraje, což je dáno tím, že na okrajích Slunce jsou pozorovány chladnější oblasti fotosféry. Ve fotosféře je možné pozorovat vrcholky vystupujících proudů z konvektivní zóny dosahující velikostí až 1 000 km (tzv. granulace). Nápadné jsou také sluneční skvrny a protuberance. Předpokládá se, že její hustota se pohybuje okolo 1023 částic/m3 (či v jiném zápisu 3,5×10−7 do 4,5×10−8 g/cm3) při teplotě kolem 5 800 K. Fotosféra je tak nejchladnější oblastí Slunce. Její šířka je v rozmezí mezi 200 až 400 km. Typickým jevem ve fotosféře je přítomnost granulí, které jsou různá zrna s průměrem od 200 do 1 800 km. Jedná se o výstupné konvektivní proudy ze svrchních oblastí Slunce, které mají přibližně o 200 °C vyšší teplotu než okolní fotosféra. Související informace naleznete také v článku Chromosféra. Chromosféra je vcelku tenká a řídká vrstva nad fotosférou, která má jasně červené zbarvení. Její teplota stoupá směrem od Slunce a dosahuje až 300 000 K, ale její hodnota není všude stejná. Do výšky 3 000 km pozvolna stoupá asi k hodnotě 6 000 K, ale pak rychle narůstá směrem od Slunce, což je nejspíše způsobeno nestabilitou plazmatu. Objevují se v ní chromosférické erupce. Je to vrstva silně ionizovaného plynu, která se rozkládá od 12 000 do 15 000 km. Jedná se o spodní část sluneční atmosféry, která je během zatmění Slunce viditelná jako načervenalý světelný úkaz. Tato červená barva je způsobena tím, že maximum jejího záření se nachází ve vodíkové čáře H-alfa, čemuž odpovídá vlnová délka světla 656,7 nanometrů. Hustota plynu se zde pohybuje okolo 10−15 g/cm3, což odpovídá přibližně hustotě částic 75 km nad povrchem Země. Související informace naleznete také v článku Přechodová oblast. Přechodová oblast (některé zdroje jí samostatně nevyčleňují) je tenká nepravidelná vrstva sluneční atmosféry, které odděluje korónu od chladnější fotosféry. Teplota se zde náhle mění z 20 000 K (na hranici s chromosférou) až na teplotu 1 000 000 K (na hranici s korónou). Tato vrstva je pozorovatelná převážně přes ultrafialovou část spektra. Související informace naleznete také v článku Koróna. Koróna nemá vnější hranici a zasahuje hluboko do sluneční soustavy, ale někdy je udáváno, že končí ve vzdálenosti 1 až 2 000 000 km. Teplota v koróně o tří řády přesahuje teplotu na povrchu Slunce, pohybuje se mezi 1 000 000 K až 6 000 000 K. Příčinou je zřejmě ohřev pomocí Alfénových vln. Koróna je velice řídká (hustota částic se pohybuje okolo 1011 částic/m3) a normálně neviditelná, neboť je přezářena spodnější fotosférou; pozorovatelná je pouze při zatměních Slunce nebo pomocí koronografu. Také v koróně se vyskytují erupce a protuberance. Slunce má silné magnetické pole, které má přibližně hodnotu 10−4 tesla, lokálně pole slunečních skvrn dosahuje až do 10−1 tesla. Většina útvarů na jeho povrchu s tímto polem souvisí. Slunce je magneticky proměnná hvězda, polarita jeho pólů a orientace jeho siločar se mění spolu s 22 ročním slunečním cyklem. V maximu slunečního cyklu je magnetické pole Slunce velmi složité a dá se vnímat zastoupený dvojpólový moment. Silokřivky jsou vlivem rotace Slunce tvarovány do podoby tzv. Archimedových spirál, což má za následek, že obíhající tělesa kolem Slunce procházejí střídavě oblastmi s rozdílnými směry magnetického pole. Celkové magnetické pole vzniklo v původním magnetickém plyno-prachové sluneční mlhoviny, ze kterého vzniklo Slunce a ostatní objekty sluneční soustavy. Toto pole se podle posledních měření vyskytuje všude na Slunci. Další složka celkového magnetického pole jsou tzv. lokální magnetická pole. Jsou velmi proměnlivá a nejsilnější jsou v místech aktivních oblastí. Vznik tohoto magnetického pole jako jeho vznik a vývoj fotosférických, chromosférických a koronálních objektů není zatím zcela dostatečně vysvětlen. Magnetické pole Slunce ovlivňuje celou sluneční soustavu. Související informace naleznete také v článku Sluneční cyklus. Sluneční aktivita je komplex dynamických jevů, které se v omezeném čase a prostoru vyskytují na slunečním povrchu nebo těsně pod ním. Následkem těchto procesů je změna magnetického pole a změna množství vyvrhovaných částic do okolního prostoru. Elektricky nabité a neutrální částice opouštějící korónu a s nimi unikající záření se nazývá sluneční vítr. Částice slunečního větru se pohybují po zakřivených spirálovitých drahách. Je to proto, jelikož sledují siločáry slunečního magnetického pole, které se v důsledku svojí rotace deformují magnetické pole do tvaru tzv. Parkerových spirál. Ty planety sluneční soustavy, které mají magnetické pole, většinu částic slunečního větru od sebe odklánějí. Množství slunečního větru závisí nejen na sluneční aktivitě, ale také na místě na povrchu Slunce, odkud sluneční částice unikají. Největší množství slunečního větru se uvolňuje skrz koronální díry. Každou sekundou Slunce opustí asi 1 milión tun slunečního plazmatu. Od svého vzniku až do dneška tak Slunce do svého okolí vyvrhlo přibližně okolo 0,01 % svojí hmoty.[zdroj?] V periodě slunečního cyklu se mění též celkové množství jeho záření – celkové vyzařování nazývané též nesprávně jako sluneční konstanta. Jelikož ale dochází k pozvolným změnám vyzařované energie v závislosti na čase, není tato hodnota konstantní. V současnosti platí, že každý metr slunečního povrchu vyzáří za sekundu do okolního prostoru přibližně 62,86×106 J, celý povrch Slunce pak 3,826×1026 J. Na Zemi z tohoto množství dopadá přibližně 2×1017 J, ale asi polovička se odráží zpět o atmosféru, či se v ní rozptyluje. V blízkosti Země dosahuje sluneční vítr rychlosti od 300 do 800 km/s. Množství slunečního větru se zvyšuje s výronem koronální hmoty v důsledku sluneční erupce. Výron koronální hmoty má nepříznivý vliv na objekty v okolí Země jako jsou družice ale například i astronauti. Současně se projevují i na Zemi v podobě geomagnetické bouřky. Mezi jejich projevy patří občasné narušení navigačních systémů, výpadky bezdrátového spojení, či případně vyřazení elektrických rozvodů. Sluneční aktivita se mění v závislosti na slunečním cyklu, který má střední délku 11 let. Tento cyklus má asymetrický tvar: náběh cyklu do maxima trvá přibližně 4 roky, jeho pokles k minimu je pomalejší a trvá 7 let. Jeho nejviditelnějším projevem jsou sluneční skvrny, které se začnou na jeho povrchu postupně objevovat. V čase slunečního minima se sluneční skvrny na Slunci téměř nevyskytují a v době maxima je jich oproti tomu na povrchu Slunce značné množství. Maxima výskytu skvrn nejsou stejné, jelikož jejich výskyt je spojen současně s 80ročním slunečním cyklem. Mezi další projevy patří prototurbulence, které jsou gigantické výrony plynu do sluneční atmosféry. Související informace naleznete také v článku Sluneční soustava. Slunce je hlavním tělesem sluneční soustavy, které má 745× větší hmotnost než všechny planety soustavy. Slunce si tak udržuje gravitačním působením dominanci v soustavě. Těžiště sluneční soustavy se nachází blízko Slunce, podle působení ostatních planet je nad nebo pod jeho povrchem. Ostatní tělesa soustavy obíhají kolem tohoto těžiště v o mnoho řádů větších vzdálenostech, takže je korektní označit jejich oběh za oběh kolem Slunce. Těmi to tělesy jsou především planety, trpasličí planety, planetky, meteoroidy, komety a kosmický prach. Aby těleso bylo schopno uniknout z gravitačního působení Slunce, musí překonat tzv. třetí kosmickou rychlost. Ta se mění podle vzdálenosti tělesa od Slunce – např. u Země je 42,1 km/s. Související informace naleznete také v článku Vznik a vývoj sluneční soustavy. Slunce vzniklo spolu se sluneční soustavou ze hvězdné mlhoviny. Materiál ve středu globule se díky gravitačním kontrakcím začal postupně zahušťovat. Odstředivá síla zrychlovala rotaci mlhoviny, což vedlo ke zploštění původně kulaté globule do protoplanetárního disku. V jeho středu se utvořila protohvězda, ve středu které rychle začala narůstat hustota a tlak, až došlo k zažehnutí termonukleární reakce. Délka života hvězdy typu G2, tedy skupiny do které spadá i Slunce, se pohybuje okolo 10 miliard let. Slunce vzniklo přibližně před 4,6 miliardami let, což znamená, že má před sebou ještě minimálně dalších 5 až 7 miliard let své stabilní existence v současné podobě. Po vyčerpání zásob vodíku se předpokládá, že se termojaderná reakce v jeho vnitru na krátko ustane, tlak záření přestane působit proti vlastní gravitaci, což naruší vnitřní rovnováhu. Jádro se smrští a jeho teplota a tlak se opětovně zvýší, čímž dojde k syntéze hélia na další chemické prvky, jako jsou například uhlík a kyslík. Tato reakce bude probíhat několik miliónů let, což Slunce na okamžik opět stabilizuje. Vnější vrstvy Slunce se však začnou rozpínat, řídnout a chladnout, což se projeví na jeho zvětšujícím se objemu a změně barvy. Slunce se přemění do stádia rudého obra. Předpokládá se, že rozpínající Slunce následně pohltí Merkur, Venuši a dle některých scénářů i Zemi. Po vyčerpání zásob hélia v jádře dojde opětovně k pozastavení termojaderných reakcí, což povede k tomu, že již žádná síla nebude působit proti gravitačnímu působení a Slunce se začne smršťovat do malého tělesa. Jádro zkolabuje, scvrkne se a změní se na bílého trpaslíka. Vnější vrstvy budou během tohoto pochodu odmrštěny do okolního prostředí – vznikne planetární mlhovina, která bude obsahovat značné množství různých prvků rozšiřujících se do okolního vesmíru. Bílý trpaslík bude pozvolna chladnout, až vychladne zcela. Hypotézu rotace Slunce poprvé vyslovil roku 1609 Johannes Kepler ve své knize Astronomia nova. Všechna hmota na Slunci se díky extrémní teplotě vyskytuje v podobě plazmatu. To umožňuje, aby Slunce rotovalo rychleji na rovníku než ve vyšších zeměpisných šířkách. Díky tomuto rozdílu je magnetické pole Slunce deformované a tvarem připomíná silotrubici. Tato deformace magnetického pole způsobuje erupce a spouští vznik slunečních skvrn a protuberancí. Slunce rotuje okolo své osy v porovnání s jinými hvězdami pomalu. Rychlost rotace není všude na povrchu stejná. Na rovníku se Slunce otočí jednou za 25,38 dne, na pólech za 36 dní. Tento jev se nazývá diferenciální rotace. Vnitřek Slunce se otáčí jako tuhé těleso jednotnou rychlostí jednou za 27 dní. Toto je synodická doba rotace, která je počítána vzhledem k Zemi. Vůči okolním nehybným objektům se Slunce otočí jednou za 25,38 dne. Související informace naleznete také v článku Galaxie Mléčná dráha. Slunce se vůči Zemi a ostatním tělesům sluneční soustavy téměř nepohybuje. Z pohledu Galaxie však Slunce není stacionárním tělesem, ale obíhá kolem galaktického jádra přibližně ve vzdálenosti 30 000 světelných let od jádra rychlostí přibližně 250 km·s−1. Slunce oběhne střed Galaxie ve vzdálenosti 25 000 až 28 000 světelných let jednou za 226 miliónů let. Tento oběh nemá tvar kružnice a ani elipsy, ale vykonává zvláštní pohyb po tzv. galaktických epicyklech. Jedná se o elipsu, jejíž střed obíhá kolem středu Galaxie po kružnici. Jeden oběh Slunce okolo středu Galaxie se nazývá galaktický rok. Země obíhá okolo Slunce a zároveň rotuje kolem své osy. Díky rotaci Země směrem od západu k východu se Slunce zdánlivě pohybuje po obloze opačným směrem, tedy od východu na západ. Azimut jeho východu a západu se mění v závislosti na ročním období. V rámci zeměpisné šířky zůstává stejný jen úhel, pod kterým vychází a zapadá. Na 48° severní zeměpisné šířky (jižní části Slovenska) Slunce vychází a zapadá pod úhlem 42°. Na rovníků je tento úhel roven 90°. Na pólech je úhel východu nulový, nad a pod obzor ho vynáší zdánlivý pohyb Slunce po ekliptice. Tento úhel současně ovlivňuje i délku soumraku, která je největší na pólech a nejmenší na rovníku. Oběh Země okolo Slunce způsobuje zdánlivý pohyb Slunce po ekliptice. Tento pohyb se děje proti směru zemské rotace. Proto je slunečný tzv. synodický den o čtyři minuty delší než hvězdný tzv. siderický. Slunce postupně přechází zdánlivými souhvězdími po noční obloze a znameními zvěrokruhu. Dvakrát za rok přejde Slunce světovým rovníkem a to v době rovnodennosti. Od světového rovníku se nikdy nevzdálí na větší vzdálenost než je sklon rotační osy Země a tedy 23,5°. Tím se mění maximální výška Slunce nad jižním bodem horizontu. Na 48. rovnoběžce se jeho výška mění od 18,5° (zimní slunovrat) do 65,5° (letní slunovrat). Oběh Země okolo Slunce se popisuje pomocí ekliptikálních souřadnic. Jelikož Země obíhá kolem Slunce nerovnoměrnou rychlostí, Slunce nekulminuje každý den přesně ve dvanáct, respektive v letním čase v jednu hodinu. Tyto rozdíly mezi pravým slunečním časem a středním slunečným časem vyrovnává časová rovnice. Související informace naleznete také v článku Zatmění Slunce. Zatmění Slunce je astronomický jev, který nastane, když Měsíc vstoupí mezi Zemi a Slunce, takže jej částečně, nebo zcela zakryje. Taková situace se objevuje, jen pokud je měsíc v novu a Slunce i Měsíc jsou při pohledu ze Země v jedné přímce. Na části Země, kde je zatmění pozorováno, dochází k výraznému setmění, ochlazení, kolem černého středu slunce je vidět výrazná záře sluneční koróny, objeví se hvězdy i některé planety a známé jsou také neobvyklé reakce zvířat. Tyto průvodní jevy v některých kulturách v minulosti vedly ke spojování události s náboženstvím a přisuzování mystických významů. V moderní době jsou však duchovní významy zatmění Slunce většinou odmítány v důsledku snadnosti pochopení jeho příčin. Slunce je na denní obloze velmi jasné těleso, které se nedoporučuje pozorovat nechráněným okem, jelikož jeho delší pozorování by mohlo vést k poškození zraku. Přímý pohled do Slunce způsobuje fosfenové vizuální jevy a dočasnou částečnou slepotu. Při přímém pohledu působí Slunce na sítnici výkonem asi 4 miliwatty, což vede k zahřívání sítnice a k jejímu možnému poškození. Během východu a západu Slunce je sluneční světlo zeslabeno rozptylem světla díky obzvláště dlouhému průchodu zemskou atmosférou; za těchto podmínek lze Slunce bez nebezpečí pozorovat. Mlha, atmosférický prach a vysoká vlhkost přispívají k atmosférickému zředění.[zdroj?] Pozorování Slunce optikou soustřeďující záření, jako je dalekohled, je bez ochranného filtru tlumícího záření velmi nebezpečné. Je důležité použít vhodný filtr; improvizované filtry mohou propustit UV záření, které může při vysoké jasnosti poškodit zrak. Nefiltrovaný dalekohled může na sítnici doručit 500krát více slunečního světla než prosté oko, čímž téměř okamžitě zabíjí buňky sítnice. I krátký pohled do poledního Slunce přes nefiltrovaný dalekohled může způsobit trvalou slepotu. Bezpečný způsob, jak pozorovat Slunce, je promítnutí jeho obrazu na plátno či papír pomocí dalekohledu nebo malého teleskopu. Doporučuje se, aby pozorovatel byl vybaven speciálními ochrannými pomůckami i během pozorování slunečního zatmění a to jak celkového, tak i částečného. Jako nejvhodnější ochrana se doporučuje používat speciální brýle pro pozorování Slunce. První satelit navržený pro průzkum Slunce byly americké sondy Pioneer 5, 6, 7, 8 a 9 vypuštěné během rozmezí let 1959 až 1968. Cílem sond nebylo přiblížit se ke Slunci, ale provádět pozorování ze vzdálenosti odpovídající přibližné oběžné dráze Země. V této vzdálenosti sondy poprvé podrobně měřily sluneční vítr a magnetické pole Slunce. V 70. letech 20. století byla vyslána sonda Helios 1 a za pomoci Apollo Telescope Mount byly prováděny nová pozorování a měření slunečního větru a sluneční korony. Sonda Helios 1 byla společným americko-německým projektem, který měl za úkol studovat sluneční vítr z orbity uvnitř dráhy Merkuru. V roce 1980 byla vyslána americká sonda Solar Maximum Mission, která byla navržena k pozorování gamma záření, rentgenového záření a měření UV záření ze slunečních erupcí během zvýšené sluneční aktivity. Sonda několik měsíců po startu vlivem elektronického selhání přestala fungovat, jelikož došlo k přepnutí sondy do záložního stavu, ve kterém setrvala 3 roky než byla v roce 1984 opravena během mise STS-41-C. Sonda následně zaslala na Zemi tisíce snímků sluneční korony před tím, než v červnu 1989 vstoupila do atmosféry Země, kde byla zničena. Další sondy určené k výzkumu Slunce a slunečního větru: TRACE SOHO Ulysses Genesis dvojice sond STEREO Související informace naleznete také v článku Sluneční božstva. | ENTITY | ENTITY |
012523 | Tango je tanec pocházející z Uruguaye a Argentiny. Poté se rozšířil do ostatních částí světa, kde vznikly jeho další styly, včetně toho, který vznikl v Severní Americe a Evropě a který se tančí ve sportovním tanci, kde se řadí mezi soutěžní standardní tance. Díky svému původu a povaze tance bylo tango dříve řazeno mezi latinskoamerické tance. Když se tango rozšířilo do Severní Ameriky a Evropy, bylo zjednodušeno a přizpůsobeno potřebám tradičního společenského tance a začleněno do repertoáru mezinárodních soutěží ve společenském tanci – tanečním sportu. Soutěžní tango se vyvinulo konkrétně z evropského stylu – anglického tanga. == Styly tanga a tangové hudby == === Styly tanga === Tango Argentino Tango Oriental (uruguayo) Tango Canyengue (v Čechách by se dal jako příměr dosti dobře použít tanec Pražské podskalí) Tango Liso Tango Salon (poměrně elegantní taneční styl, při kterém partneři nesdílejí společné... | Z jakého tanga se vyvinulo soutěžní tango? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tango_(tanec) | [
"anglického"
] | 560 | 635 | Soutěžní tango se vyvinulo konkrétně z evropského stylu – anglického tanga. | [
{
"start": 618,
"end": 628,
"text": "anglického"
}
] | Tango je tanec pocházející z Uruguaye a Argentiny. Poté se rozšířil do ostatních částí světa, kde vznikly jeho další styly, včetně toho, který vznikl v Severní Americe a Evropě a který se tančí ve sportovním tanci, kde se řadí mezi soutěžní standardní tance. Díky svému původu a povaze tance bylo tango dříve řazeno mezi latinskoamerické tance. Když se tango rozšířilo do Severní Ameriky a Evropy, bylo zjednodušeno a přizpůsobeno potřebám tradičního společenského tance a začleněno do repertoáru mezinárodních soutěží ve společenském tanci – tanečním sportu. Soutěžní tango se vyvinulo konkrétně z evropského stylu – anglického tanga. == Styly tanga a tangové hudby == === Styly tanga === Tango Argentino Tango Oriental (uruguayo) Tango Canyengue (v Čechách by se dal jako příměr dosti dobře použít tanec Pražské podskalí) Tango Liso Tango Salon (poměrně elegantní taneční styl, při kterém partneři nesdílejí společné centrum rovnováhy) Tango Orillero (označení stylu pocházejících z okrajových čtvrtí Capital Federal) Tango Milonguero (Tango Apilado; silueta tanečníků v páru vytváří písmeno "A") Tango Nuevo (pod tento pojem spadá většina stylů, které se objevily od počátku 90.let) Neotango (moderní styl, tančený většinou na elektronickou hudbu, při kterém se používají všechny druhy – nejen frontální – tanečního držení a taneční figury, kdy se jeden z dvojice tanečníků nachází v pozici s těžištěm mimo stabilní polohu) Show Tango (známé také jako Fantasia) Ballroom Tango (tango jako společenský tanec) Finské Tango Filipino Tango === Styly tangové hudby === Tango Vals / Vals criollo (valčíková forma tanga) Milonga (příbuzný tanec s většinou rychlejším tempem) Canyengue (starší styl, vyznačující se výraznou rytmikou) Candombe (původně uruguayský styl používaný při karnevalech a přehlídkách, ovlivněný africkými kořeny, který někdy pro tanec slouží jako alternativa k milongové hudbě) Electrotango – např. Bajofondo, Gotan Project Alternative Tango (tj. hudba, která původně nebyla tangová, ale je přizpůsobená pro tango) == Figury == Figury podle ČSTS: Chůze (Walks) Postupový krok (Progresive Side Step) Postupová spojka (Progressive Link) Zavřená promenáda (Closed Promenade) Kolébková otáčka (Rock Turn) Otevřená otáčka vlevo, partnerka mimo, zavřené zakončení (Open Reverse Turn, Partner Outside, Closed Finish) Otevřená otáčka vlevo, partnerka vyrovnaně, zavřené zakončení (Open Reverse Turn, Partner in Line, Closed Finish) Korta vzad (Back Corté) Otevřená otáčka vlevo, partnerka mimo, otevřené zakončení (Open Reverse Turn, Partner Outside, Open Finish) Otevřená otáčka vlevo, partnerka vyrovnaně, otevřené zakončení (Open Reverse Turn, Partner in Line, Open Finish) Otáčka vlevo postupovým úkrokem (Progressive Side Step Reverse Turn) Otevřená promenáda (Open Promenade) Kolébky na pravou a levou nohu (Left Feet and Right Feet Rocks) Twistová otáčka vpravo (Natural Twist Turn) Promenádní otáčka vpravo (Natural Promenade Turn) Promenádní otáčkou vpravo do kolébkové otáčky (Natural Promenade Turn to Rock Turn) Promenádní spojka (Promenade Link) Čtyřkrok (Four Step) Čtyřkrok se slow navíc (Four Step with Extra Slow) Promenáda otevřená vzad (Back Open Promenade) Výkruty mimo (Outside Swiwels) Spádná promenáda (Fallaway Promenade) Změna čtyřkrokem (Four Step Change) Přítahový příklep (Brush Tap) Spádný čtyřkrok (Fallaway Four Step) Základní otáčka vlevo (Basic Reverse Turn) Vídeňská otáčka vlevo (Winnese Waltz Reverse Turn) Obchvat (The Chase) Spádná otáčka vlevo a vkluzná pivota (Fallaway Reverse and Slip Pivot) Pětikrok (Five Step) Minipětikrok (Mini Five Step) == Odkazy == === Reference === === Literatura === Landsfeld, Z., Plamínek, J.; Technika standardních tanců, Praha 1999 === Související články === Argentinské tango === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Tango ve Wikimedia Commons | ADJ_PHRASE | OTHER |
003438 | ... Narůstá zpravidla jen na určitých místech těla, zvaných pernice (pterylae), mezi nimiž jsou neopeřené nažiny (apteriae). V průběhu vývoje peří se zvyšuje metabolismus ptáků až o 30 %, což se projevuje jak zvýšenými nároky na výživu, tak i zvýšenou vnímavostí ke stresorům. Opeření dospělých (teleoptile) je tvořeno obrysovými a prachovými pery. Obrysová pera (pennae contourae) mají všichni naši ptáci, pera prachová jen někteří. Osu obrysového pera tvoří centrální stvol (scapus), po jehož stranách je prapor (vexillum).... | O kolik se zvyšuje metabolismus ptáků v průběhu vývoje peří? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pe%C5%99%C3%AD | [
"až o 30 %"
] | 125 | 276 | V průběhu vývoje peří se zvyšuje metabolismus ptáků až o 30 %, což se projevuje jak zvýšenými nároky na výživu, tak i zvýšenou vnímavostí ke stresorům. | [
{
"start": 177,
"end": 186,
"text": "až o 30 %"
}
] | Peří (lat. pennae) je tělní pokryv ptáků a jako takové je základním charakteristickým znakem této třídy, nicméně peří se objevilo i u mnoha jiných dinosaurů. Peří je složeno z jednotlivých per, což je kožní derivát tvořený zrohovatělou pokožkou. Peří je pro ptáky naprosto nezbytné, je totiž účinným tepelným izolantem a umožňuje tak ptákům udržovat jejich vysokou tělesnou teplotu, také tvoří konturu ptačího těla, plochu křídel a ocasu a zároveň je velmi lehké - peří umožňuje ptákům let. Barva peří a opeření těla je také významným druhově specifickým znakem a u mnoha druhů patří rozdíly v barvě peří ke znakům pohlavního dimorfismu. Opeření dospělých ptáků je dvouvrstevné - na povrchu se nachází vrstva krycího peří, pod ní je pak hluboká péřová vrstva tvořená prachovitým, prachovým, štětečkovitým nebo vlasovým peřím, která má hlavně termoregulační funkci. Jednotlivé druhy peří se od sebe liší vzhledem, velikostí, stavbou i uspořádáním a jsou základními typy ptačího peří. Kromě těchto typů se u některých ptáků vyvinulo štětinovité peří, u tučnáků je krycí peří změněno do podoby tuhých šupin, u běžců zase došlo k redukci praporu obrysových per. Krycí peří (lat. pennae contourae generales) tvoří vnější vrstvu ptačího opeření. Pokrývá celý povrch těla a určuje jeho obrys, na určitých částech těla také došlo ke specializaci krycích per v souvislosti s létáním. Krycí peří je tvořeno obrysovými pery s pevnými prapory. Během postnatálního vývoje ptáků narůstá nejprve prachový šat mláďat – pápěří (neoptile). Narůstá zpravidla jen na určitých místech těla, zvaných pernice (pterylae), mezi nimiž jsou neopeřené nažiny (apteriae). V průběhu vývoje peří se zvyšuje metabolismus ptáků až o 30 %, což se projevuje jak zvýšenými nároky na výživu, tak i zvýšenou vnímavostí ke stresorům. Opeření dospělých (teleoptile) je tvořeno obrysovými a prachovými pery. Obrysová pera (pennae contourae) mají všichni naši ptáci, pera prachová jen někteří. Osu obrysového pera tvoří centrální stvol (scapus), po jehož stranách je prapor (vexillum). Horní, plná část stvolu nesoucí prapor je osten (rhachis). Osten má vrstvu korovou a dřeňovou. Korová vrstva je tvořena zrohovatělými, plochými, bezjadernými buňkami. Je velmi pevná, pružná a uvnitř vyztužená podélnými ostrými lištami. Dřeň ostnu se skládá z řad zrohovatělých epitelových buněk, obsahujících dutinky naplněné vzduchem. Spodní, dutá část stvolu, jež zakotvuje pero v kůži a nenese prapor, je brk (calamus). Má válcovitý tvar, je průsvitný a jeho stěna je tvořena, podobně jako u ostnu, plochými bezjadernými buňkami. V období růstu je brk vyplněn vazivovou pulpou, po dozrání brku vzniká tzv. brková duše. Brk je v kůži zanořen v perovém váčku (folliculus pennae), který se skládá z epitelové pochvy (blíže k peru) a z vazivové pochvy, jež tvoří pouzdro folikulu. Kolem vazivové pochvy obrysových per jsou hladké svaly, které slouží k ovládání pera. Prapor tvoří větve (rami) vyrůstající v jedné rovině na obě strany ostnu. Z každé větve vyrůstají opět v téže rovině na obě strany paprsky (radii); paprsky horní řady, tj. směřující ke špičce pera, jsou opatřeny háčky (hamuli) a dalšími mikrostrukturami (brvy, cilie) a pevně se zachycují za jednodušeji stavěné paprsky spodní řady – tím vzniká souvislá plocha praporu. Prapor pera pštrosa, emu a nandu nemá paprsky s háčky. Krycí pera se zpravidla zakládají dvouvětevně, přičemž vedlejší část, tzv. paosten (hyporhachis), přisedá na ventrální straně pera, nese vždy měkké větve a paprsky a bývá zpravidla kratší. U některých ptáků se mohou také vyskytovat různá okrasná pera, která jsou nejčastěji přeměněnými pery krycími, případně rýdovacími. S vývojem letu se některá obrysová pera funkčně specializovala: nejvýraznější je tato specializace na křídlech a na ocasu ptáka. Obrysová pera se rozlišují na (1) krycí (tectrices), která kryjí hlavu, krk, tělo a nohy, a vytvářejí tělní obrys ptáka, (2) letky (remiges), což jsou dlouhá pera křídel a (3) rýdovací[zdroj?] pera (rectrices), narůstající vějířovitě v místě ocasu. Letky se rozlišují podle místa přirůstání na letky ruční (primární), loketní (sekundární) a případně i ramenní (terciární). Počet a tvar jednotlivých typů letek je důležitým taxonomickým znakem. Krycí pera překrývající bázi letek a rýdovacích per se nazývají krovky. Skupina per upínající se k jedinému článku 1. prstu se nazývá křidélko (alula); uplatňuje se za letu při manévrování a přistávání. Tuhá krycí pera, která vyrůstají z kostrče, se nazývají pera rýdovací. Mají funkci kormidla a tvoří ocas ptáka. Shora překrývají rýdovací pera vrchní ocasní krovky, zespoda je podepírají spodní ocasní krovky. Druhým typem ptačích per jsou pera prachová (plumae), jež u dospělých ptáků leží pod obrysovými a významně se podílejí na tepelné izolaci. Mají krátký stvol a jejich větve netvoří prapor. Paprsky jsou zkrácené a nenesou háčky. U prachového peří mláďat vycházejí větve přímo z báze pera. Rozlišuje se několik druhů prachových per. Prachovitá pera (semiplumae) mají zřetelný stvol, ale prapor není soudržný, větve se nespojují a paprsky chybí. Vyskytuje se např. při bázi zobáku; u hrabavých ptáků vyrůstá na nažinách. Tak zvaný drobivý prach tvoří pera pudrovitá (pennae pulveriformes) s brkem a dlouhými postranními vlákny, která na distálním konci uvolňují drobné částice ("prach") udržující peří v dobrém stavu a zamezující jeho vlhnutí (např. papoušci, volavky). Štětinovitá pera (vibrissae, setae) mají hmatovou funkci a vyrůstají nejčastěji kolem zobáku (např. u lelků, rorýsů, vlaštovek). Vlasová pera (filoplumae) s tenkým ostnem a koncovým praporem se nacházejí mezi krycím peřím. Štětečkovitá pera (pennae penicilliformes) stavbou připomíná prachové peří. Z krátkého brku vyrůstá štěteček tvořený větvemi s nezaklesnutými háčky nebo bez nich. Nacházejí se v okolí kloaky a kolem vyústění kostrční žlázy. Související informace naleznete také v článku přepeřování. Přepeřování je proces, při kterém vypadává staré peří a místo něj narůstají nová pera. Výměna peří je řízena hormonálně a periodicky se opakuje. Když výměně podléhají všechna pera, mluvíme o přepeřováním úplném, mění-li se peří jen na některých částech těla, jedná se o přepeřování částečné. Přepeřování znamená pro ptáka oslabení a stres, při ztrátě většího množství letek také dočasnou ztrátu schopnosti létat. Zbarvení peří je dáno jednak přítomností pigmentů v epidermálních buňkách per, jednak fyzikálně optickými jevy (lomem světla) na mikrostrukturách paprsků a větví (tzv. strukturální zbarvení) a kombinací obou. Nejčastějšími pigmenty jsou melaniny (černé, hnědé, tmavožluté), lipochromy či karotenoidy (žluté, červené), vzácnější jsou porfyriny (zelené, růžové). Strukturální barvy jsou bílá (úplný odraz) a různé tóny modré, často s kovovým leskem. Řada odstínů se dosahuje souhrou melaninů a strukturálních barev. Barva peří je také ovlivňována hormony, dietou, věkem, fyzikálním poškozením, nemocemi a částečně i vodou. | NUMERIC | NUMERIC |
008250 | Pavučinec různý (Cortinarius varius) je jedlá houba rostoucí v jehličnatých lesích (borovice, smrk), zvláště na vápnité půdě. Nejvíce se vyskytuje od července do října. == Vzhled == Klobouk je 5–10 cm široký, polokulovitě klenutý, pak rozložený až plochý, nebo i vmáčklý s tenkým okrajem. Zbarven je žlutookrově, nebo žloutkově ve středu někdy červenohnědý, ve stáří zlatohnědý, na okraji světlejší, slizký, hladký, lesklý, za sucha mírně matný. Lupeny jsou husté, u třeně většinou mělce vykrojené do zubu, tenké a nepříliš široké. Jsou sytě makově modré, do fialova, pak okrově skořicové, s ostřím mělce vroubkovaným. Výtrusy jsou bledě rezavě hnědé a elipsovitě mandlovité. Třeň je plný, k dolejšku kyjovitě ztloustlý, v mládí obyčejně dosti krátký, později protažený (5–10 cm dlouhý). Je vločkatě vláknitý až skoro hladký, bílý, na špičce trochu namodralý (později se tento odstín ztrácí), v dolejší části je žlutavě krémový, ve stáří celý žlutookrový. Třeň není ani ve stáří dutý.... | Jak široký je klobouk pavučinatce různého? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavučinec_různý | [
"5–10 cm"
] | 182 | 288 | Klobouk je 5–10 cm široký, polokulovitě klenutý, pak rozložený až plochý, nebo i vmáčklý s tenkým okrajem. | [
{
"start": 193,
"end": 200,
"text": "5–10 cm"
}
] | Pavučinec různý (Cortinarius varius) je jedlá houba rostoucí v jehličnatých lesích (borovice, smrk), zvláště na vápnité půdě. Nejvíce se vyskytuje od července do října. == Vzhled == Klobouk je 5–10 cm široký, polokulovitě klenutý, pak rozložený až plochý, nebo i vmáčklý s tenkým okrajem. Zbarven je žlutookrově, nebo žloutkově ve středu někdy červenohnědý, ve stáří zlatohnědý, na okraji světlejší, slizký, hladký, lesklý, za sucha mírně matný. Lupeny jsou husté, u třeně většinou mělce vykrojené do zubu, tenké a nepříliš široké. Jsou sytě makově modré, do fialova, pak okrově skořicové, s ostřím mělce vroubkovaným. Výtrusy jsou bledě rezavě hnědé a elipsovitě mandlovité. Třeň je plný, k dolejšku kyjovitě ztloustlý, v mládí obyčejně dosti krátký, později protažený (5–10 cm dlouhý). Je vločkatě vláknitý až skoro hladký, bílý, na špičce trochu namodralý (později se tento odstín ztrácí), v dolejší části je žlutavě krémový, ve stáří celý žlutookrový. Třeň není ani ve stáří dutý. Dužnina je pevná, jemně a kompaktně masitá, v klobouku bílá, později se slabým žlutým nádechem, ve třeni vlnkatě vláknitá se slabým žlutavým nádechem. Slabě voní a příjemně chutná. == Výskyt == Většinou v jehličnatých lesích na vápencové půdě. Rostou hlavně na okrajích lesů od konce léta do podzimu. == Upotřebení == Jedná se o jedlou a chutnou houbu, kterou je možné požívat v jakékoliv úpravě. == Literatura == GARIBOVOVÁ, L.V., M. SVRČEK a J. BAIER. Houby: poznáváme sbíráme upravujeme. 2. vyd. Praha : Lidové vydavatelství, 1989. Planeta. SVRČEK, M. a B. VANČURA. Houby. 3912. vyd. Praha : ARTIA, 1987. PILÁT, Albert. Naše houby II.: Kritické druhy našich hub. 775. vyd. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1959. GARNWEIDNER, Edmund. Houby: Kapesní atlas. 4. vyd. Praha : Slovart, 1995. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu pavučinec různý ve Wikimedia Commons Pavučinec různý na biolib.cz | NUMERIC | NUMERIC |
003225 | ... více než ostatní formy rockové hudby (s výjimkou black metalu), využívají "zvrácenosti", aby poukázaly na hlubší souvislosti. Žánr, původem odnož thrash metalu, vznikl, aby vzdával hold temným, principiálním idejím, které zůstávaly v metalu nevyužity. Zaměření se na smrt a extrémy dalo podnět na pojmenování žánru. Existují tři teorie o původu termínu "death metal". První se vztahuje na skladbu s názvem "Death Metal" od kapely Possessed z jejich prvního alba "Seven Churches" (1985). Ale toho roku se také objevila skladba "Death Metal"... | Jak se nazývá první album od kapely Possessed? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Death_metal | [
"Seven Churches"
] | 372 | 490 | První se vztahuje na skladbu s názvem "Death Metal" od kapely Possessed z jejich prvního alba "Seven Churches" (1985). | [
{
"start": 467,
"end": 481,
"text": "Seven Churches"
}
] | Death metal je hudební styl vycházející z heavy metalu. První death metalové skupiny vznikaly v první polovině osmdesátých let ve Spojených státech. Jednou z prvních kapel byli američtí Death. Death metal je velmi těžké přesně definovat, většina kapel hrající death metal je ovlivněna jinými styly nebo hraje přímo kombinaci několika stylů. Může obsahovat hrubé nebo temné texty zaměřené na smrt jako nihilistickou metaforu (což neplatí ve všech případech) nebo na témata jako brutalita, satanismus, politika nebo pocity beznaděje. Skladby nemají pevnou strukturu, místo toho se klade důraz na rozvíjení motivů. Žánr se často spojuje s podladěnými, technicky náročnými kytarami, rychlými údery, energičností a komplikovanou rytmikou. Kvůli větší zuřivosti se používají neobyčejně rychlé bicí. Zpěv se většinou skládá z bručení, vrčení a blábolení, anglicky nazývaného "death grunts" nebo growling. Někdy se používá také screaming. Někdy je mylně nazýván "hrdelním zpěvem". Death metal je známý svým prudkým tempem, nepředvídatelnými změnami ve struktuře, a extrémně rychlými a komplikovanými kytarami a bicími, i když se některé kapely zaměřují spíš na rychlost a surovost než na techniku hraní. Kapely tohoto stylu často využívají hluboce podladěné kytary a baskytary a také dvojkopákové bicí. Toto je sice standard, ale některé kapely používají i jiné nástroje, např. klávesy a saxofon. Death metal je většinou neobyčejně fyzicky náročný na muzikanty, především ve své nejkomplikovanější formě. Deathmetalové texty se většinou zaobírají nihilistickými tématy více než ostatní formy rockové hudby (s výjimkou black metalu), využívají "zvrácenosti", aby poukázaly na hlubší souvislosti. Žánr, původem odnož thrash metalu, vznikl, aby vzdával hold temným, principiálním idejím, které zůstávaly v metalu nevyužity. Zaměření se na smrt a extrémy dalo podnět na pojmenování žánru. Existují tři teorie o původu termínu "death metal". První se vztahuje na skladbu s názvem "Death Metal" od kapely Possessed z jejich prvního alba "Seven Churches" (1985). Ale toho roku se také objevila skladba "Death Metal" na albu "Power from Hell" od anglických thrasherů Onslaught. Také demo kapely Death se nazývalo "Death by Metal". Druhá teorie tvrdí, že žánr byl pojmenován podle průkopníků tohoto stylu, Death. Říká se, že jejich strohý název se ujal jako jméno pro nový metalový žánr. Třetí teorie se objevila roku 2003, když Quorthon, zesnulý zakladatel blackmetalové skupiny Bathory, v rozhovoru s britským novinářem vyhlásil, že on vymyslel pojem "death metal" už v roce 1984, i když jeho kapela nikdy k death metalu nepatřila. Death metal se vyvinul z thrash metalu. Thrash metal je žánr extrémů: rychlá tempa, hlučnost, nestálost, řev (screaming) a nepředvídatelné struktury skladeb. Thrash-metalové kapely experimentovaly s novými technikami a nápady, aby posunuly žánr dál od komerčního rocku. Nejextrémnější thrash-metalové kapely vytvořily proto death-metalový zvuk tím, že hrály ještě rychlejší, tvrdší a temnější thrash. Okolo roku 1983 se začaly formovat agresivní americké kapely jako floridští Death, kalifornští Possessed a chicagští Master. Ze jmenovaných kapel jako první vydali ukázku "raného death metalu" Possessed, a to album "Seven Churches" (1985), dál také Švýcaři Messiah (album "Hymn to Abramelin – 1986) a Kanaďané Slaughter (Strappado – 1986); v roce 1987 potom Death vydali "Scream Bloody Gore" a Necrophagia "Season of the Dead". Morbid Angel je další kapela, která silně ovlivnila death-metalovou scénu početnými demo nahrávkami. Tyto "rané death-metalové" kapely vytvořily žánr, který se podstatně liší od svého nejbližšího příbuzného, thrash metalu. Koncem 80. let se začal hrát death metal ve Skandinávii, obzvlášť ve Švédsku. Začátkem 90. let vydaly svoje první alba kapely jako Nihilist (později Entombed), God Macabre, Carnage (později Dismember), Unleashed a Grave. Jejich styl se zakládal na odlišném kytarovém zvuku, který se značně nechal inspirovat zvukem britských grinderů Unseen Terror. Když se na to podíváme z jiného uhlu pohledu, můžeme říct, že moderní koncepce death metalu – bod zřetelného osamostatnění od heavy metalu a thrash metalu – se začíná rýsovat v roce 1989. Také jako se Nová vlna britského heavy metalu nechala inspirovat energií punk rocku v 70. letech, tak i metal na konci 80. let udělat to samé. Chaotický a často matoucí vývoj, který se děl v těch dobách, je asi nejlépe vidět v případě britské kapely Napalm Death, která se většinou považuje za grindcore kapelu. Tato kapela současně patřila do hardcore scény, i když se Napalm Death začátkem roku 1990 grindcoru vzdali a ubrali se jiným směrem. Především na albu "Harmony Corruption" hráli Napalm Death něco, co by většina fanoušků v současnosti nazvala death metal nebo "moderní death metal" podle uvedené charakteristiky. Toto album obsahuje agresivní a značně technické kytarové riffy, složité rytmy, důmyslný growling Marka "Barneyho" Greenwaya a hlubokomyslné texty. Mezi další skupiny, které významně přispěly k tomuto ranému hnutí, patří britští Bolt Thrower a Carcass, američtí Cannibal Corpse, Švédi Entombed, Newyorčané Suffocation, a zejména Morbid Angel z americké Floridy. K tomu všemu skupina Death přidala album "Human" (1991), příklad moderního death metalu. Otec kapely Chuck Schuldiner nekompromisní rychlost a technickou virtuozitu posunul ještě dál. Mezi další příklady tohoto směrování patří alba: Carcass – "Necroticism: Descanting the Insalubrious" (1991), Suffocation – "Human Waste" (1991), Entombed – Clandestine (1992). V tomto bodě se už zrcadlí všechny uvedené charakteristiky: prudké tempo a početné zvraty, extrémně rychlé bubnovaní, morbidní texty a hrdelní zpěv. Na přelomu 80. a 90. let početné nahrávací společnosti začaly podepisovat smlouvy s death-metalovými kapelami ve velkém množství. Earache Records a Roadrunner Records se staly nejvýznamnějšími společnostmi žánru, s kapelami jako Carcass, Napalm Death, Morbid Angel, Entombed, Obituary, Sepultura, Pestilence, a Deicide. I když tyto společnosti nezačínaly jako death-metalová vydavatelství (Earache byl grindcore label a Roadrunner thrashový label), na začátku 90. let se staly vlajkovými loděmi žánru. Krom toho vznikly nové labely, např. Nuclear Blast, Century Media a Peaceville; mnohá z těchto vydavatelství získala v 90. letech úspěch i v jiných metalových odnožích. Popularita death metalu dosáhla vrcholu v letech 1992-93, když se některé kapely jako Morbid Angel těšily komerčnímu úspěchu; avšak žánr jako celek se kvůli své extrémní povaze nikdy nedostal do středního proudu. Postupně se v té době rozvinul do následných stylů: Melodický death metal, zkráceně také melodeath, je méně extrémní forma death metalu. Skladby se zakládají na melodice kytarové hry, převzaté od Iron Maiden a growlingu ve vysokých tónech. První album v tomto stylu (Heartwork – 1994) je někdy připisováno grindcore kapele Carcass. Mezi nejznámější představitele patří: Hypocrisy, Amon Amarth, In Flames, Arch Enemy, Dark Tranquillity a At the Gates patří mezi průkopníky stylu, tzv. Gothenburského metalu. Skandinávský death metal je předchůdce melodického death metalu. Skupiny jako Entombed, Dismember, Unleashed a výše uvedení At the Gates pomohly definovat zvuk, ze kterého se vyvinul melodický death metal. Tento pojem je běžně zaměnitelný s melodickým death metalem. Entombed (ex-Nihilist) je kapela, která začala kombinovat punkové a death/thrashové riffy; též vytvořila nový kytarový zvuk – využitím efektu kytarového pedálu, čímž se vytvořil surový, mechanický, elektrický bzukot, který se později pokusily mnohé kapely reprodukovat. Takovýto zvuk má kořeny u britské deathgrindové kapely Unseen Terror a jejich alba "Human Error". Floridský death metal je konzervativnější a útočnější než jeho skandinávská verze, důkladnější, vybroušený a tradiční; v mnohých ohledech je možno tento styl považovat, minimálně v prvních letech, za brutálnější a komplikovanější thrash metal. Je většinou přímočařejší a brutálnější než "technický death metal". K tomuto stylu se zařazují kapely jako Deicide, Resurrection, Malevolent Creation, Monstrosity, Obituary, Brutality, Morbid Angel a Death (i když poslední nahrávky Death spadají i do kategorie "progresivní death metal"). Související informace naleznete také v článku Technický death metal. Technical death metal, omezený, ale význačný žánr, se spojuje s kapelami, které obzvlášť vynikají virtuozitou hráčů. Hudebně ho charakterizují chaotické riffy, atypické rytmy, vypracovaná produkce a nadčasovost. Běžně se sem řadí kapely jako Amoral, Atheist, Cynic, Sadist, Gorguts, Immolation, Necrophagist, Nocturnus, Atheist, Decapitated, Cryptopsy, Spawn of Possession, Nile, Origin, Dying Fetus, Philosopher a Psycroptic, Obscura. Progresivní death metal je styl death metalu, který z progresivního metalu převzal nadčasovost a kolísavost nálad. Některé znaky těchto žánrů je možno najít dokonce u obou. Typické znaky death metalu (growling, rychlé bicí, brutalita) a progresivního metalu (nestandardní délka skladeb, netradiční nástroje, akustické části a pod.). Žánr zastupují kapely jako Amorphis, Opeth, Cynic, Novembre, Coprofago, Death, Pestilence (poslední album), Nocturnus a Atheist. Žánr je úzce spjatý s technickým death metalem a mnohé kapely patří do obou stylů. Brutální death metal vznikl kombinací grindcore a death metalu, ale neměl by se zaměňovat s deathgrindem (kombinace death metalu a grindcore v poměru 50:50), protože nemá nic nebo skoro nic společného s hardcore punkovými postoji a estetikou. U tohoto stylu je důležitá neotesanost, hrubost a brutalita, ale ve většině případů také technická zručnost. Brutální death metal se spojuje se skupinami jako Suffocation, Cannibal Corpse, Nile, Iniquity, Cryptopsy, Disgorge, Devourment, Krisiun, Disavowed a Deeds of Flesh. Growling je většinou ve velmi nízkých tónech a v textech je "plno krve". Krom toho, kytary hrají většinou živelné, hyper rychlé a hluboce podladěné melodie. Death/doom je pomalý a depresivní styl, který se nechal inspirovat klasickým doom metalem. Styl vytvořily kapely jako Sempiternal Deathreign, Dream Death, Delirium, Asphyx, My Dying Bride, Paradise Lost (raná tvorba), Anathema, Winter a Disembowelment. Zatímco tradiční doom metal se opírá o pomalé tempo, aby tak vytvořil depresivní atmosféru, death/doom je o něco rychlejší a klade důraz na melodie v mollové stupnici, aby tak vytvořil podobnou atmosféru, a navíc využívá kombinaci growlingu a zpěvu. Blackened death metal je odnož death metalu spojená s celistvými a melodickými prvky black metalu. Kapely tohoto stylu také převzaly některé náměty black metalu, jako je zlo, satanismus a okultismus. Příkladem jsou Necrophobic, Goatwhore, Behemoth, Belphegor, Zyklon a Dissection. Blackened death metal je spíš black metal než death metal, i když podle názvu by to mělo být opačně; obsahuje mnohé black-metalové prvky. Deathrash (též "Death/Thrash" nebo "death-thrash") je druh thrash metalu s prvky death metalu, mezi které patří rychlé bubnování, kytary, tematika smrti a občas také vokály v death-metalovém stylu. V prvním období byl tento styl přechodem od thrash metalu k death metalu, který začal v roce 1986. Mezi ukázková alba stylu patří: "Reign in Blood" od Slayer, "Beneath the Remains" od Sepultury, "Pleasure to Kill" od Kreator a "Darkness Descends" od Dark Angel. Mezi další kapely patří Pestilence, Epidemic a Cancer. Mnozí považují grindcore za extrémní variantu death metalu a hardcore. Mnozí příznivci grindcore a hudební historici ho spíš považují za samostatný žánr, i když se vyvíjel paralelně s death metalem (death metal z thrash metalu, grindcore z crust punku) a navzájem na sebe působily, tak má raný grindcore kořeny v hardcore, punk metalu a anarcho-punku. Mezi první grindcore skupiny patří Anal Cunt, Napalm Death, Carcass, Impetigo, Fear of God, Terrorizer, Extreme Noise Terror, Repulsion a čeští Ingrowing. Na druhé straně, existují metalové odnože, které vznikly kombinováním death metalu a jazzu, například Pestilence a jejich album Spheres, nebo výtvory floridských Atheist a Cynic. Gorguts je další kapelou, která používá prvky jazzu (album "Obscura"). Nile do své hudby zase začlenili egyptskou hudbu a tematiku Blízkého východu. V poslední době si získává stále větší popularitu metalcore, styl kombinující moderní hardcore punk s thrash metalem a death metalem. Dying Fetus je jedna z takovýchto kapel, jejíž členové byli aktivní v lokální hardcore-punkové scéně, i když Dying Fetus nemá s metalcore kapelami mnoho společného. Třeba také poznamenat, že mnoho skupin možno lehce zařadit do dvou nebo více popisovaných stylů, a že kategorizace kapely je často jen věcí názoru a interpretace. Melodic death metal Brutal death metal Heavy metal Obrázky, zvuky či videa k tématu death metal ve Wikimedia Commons (anglicky) Encyclopaedia Metallum (anglicky) Metallian, další metalová encyklopedie (anglicky) Metalová mapa Evropy | ENTITY | ENTITY |
001004 | Jaroslav Foglar (6. července 1907, Praha – 23. ledna 1999, Praha) byl populární český spisovatel literatury pro mládež, významná osobnost českého skautského hnutí, redaktor několika dětských časopisů a zážitkový vychovatel. Pod skautskou přezdívkou Jestřáb vedl po většinu svého života chlapecký (původně klasický skautský, později jinak nazývaný) oddíl, Pražskou Dvojku. Část jeho díla (zejména příběhy Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky) přešla v Česku do obecného povědomí a některé jeho pojmy a fráze zlidověly. == Životopis == === Dětství === Narodil se na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3. Rodina se však krátce poté přestěhovala do Předlic (Ústí nad Labem) a následně do Poděbrad. Když byly Foglarovi 4 roky, 17. července 1911 zemřel na srdeční nemoc jeho otec Jindřich (v Poděbradech, kam se celá rodina přestěhovala kvůli léčbě) ve věku 39 let. Od té doby žil Jaroslav Foglar pouze s matkou a starším bratrem Zdeňkem.V roce 1914 se ovdovělá paní Foglarová se svými dvěma... | Napsal Jaroslav Foglar knihu Hoši od Bobří řeky? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Foglar | [
"ano"
] | 372 | 516 | Část jeho díla (zejména příběhy Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky) přešla v Česku do obecného povědomí a některé jeho pojmy a fráze zlidověly. | [] | Jaroslav Foglar (6. července 1907, Praha – 23. ledna 1999, Praha) byl populární český spisovatel literatury pro mládež, významná osobnost českého skautského hnutí, redaktor několika dětských časopisů a zážitkový vychovatel. Pod skautskou přezdívkou Jestřáb vedl po většinu svého života chlapecký (původně klasický skautský, později jinak nazývaný) oddíl, Pražskou Dvojku. Část jeho díla (zejména příběhy Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky) přešla v Česku do obecného povědomí a některé jeho pojmy a fráze zlidověly. == Životopis == === Dětství === Narodil se na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3. Rodina se však krátce poté přestěhovala do Předlic (Ústí nad Labem) a následně do Poděbrad. Když byly Foglarovi 4 roky, 17. července 1911 zemřel na srdeční nemoc jeho otec Jindřich (v Poděbradech, kam se celá rodina přestěhovala kvůli léčbě) ve věku 39 let. Od té doby žil Jaroslav Foglar pouze s matkou a starším bratrem Zdeňkem.V roce 1914 se ovdovělá paní Foglarová se svými dvěma syny přestěhovala zpět do Prahy, na Vinohrady do Korunní třídy. Někdy na přelomu let 1919/1920 na výzvu svého kamaráda poprvé navštívil skautský oddíl, protože se mylně domnívali, že s ním mohou zdarma cestovat do Anglie. Zjistili, že cesta zdarma není, přesto dostali pozvání do oddílu. Navštívili tedy ještě několik schůzek a výprav za město. Při jedné z dalších akcí, kdy v ulicích Prahy prodávali losy Skautské loterie, se nachladil, a matka mu proto další skautování zakázala.V roce 1923 byl společně se svým bratrem Zdeňkem přijat do 48. klubu oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku Jestřáb. Jaroslav tehdy sice nesplňoval věk pro oldskauty, byl však přijat do jisté míry z nouze, aby měl klub dostatečný počet členů pro schválení v rámci skautské organizace. Trampské toulání s oldskauty jej však nezaujalo. Jako téměř dospělý nakonec přijal v roce 1924 nabídku vstoupit do 34. pražského oddílu Ohnivci. Ohnivci byli o rok později sloučeni s legendárním druhým pražským oddílem (tzv. Dvojka). === Počátky dospělosti === V roce 1924 skončil obchodní školu a krátce pracoval v informační kanceláři firmy Wys Muller & Co. Poté na třináct let přešel k firmě Oskar Stein, velkoobchod papírem, u níž pracoval jako fakturant.O prázdninách roku 1925 vedl skautský tábor, při němž poprvé zavítal do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu z tábora se z rozhodnutí rady Junáka 34. pražský oddíl sloučil se slavnou Dvojkou a Jestřáb přešel do jeho vedení jako rádce, aby se po dvou letech stal vůdcem oddílu. V této funkci vydržel plných šedesát let. V roce 1987 po 60 letech nepřetržitého vedení předal oddíl svému nástupci, čímž se zařadil mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě. === První publikační úspěchy === Dvě desítky let tradovanou legendu, že jako třináctiletý v novinách publikoval báseň Měsíční noci, dnes již badatelé odmítají. Rukopis ani dobový výtisk novin totiž doposud nikdo nedoložil, takže se patrně jedná o několik desetiletí starý bibliografický omyl. V roce 2010 bylo osvětleno i pozadí popěvku Biograf, jehož rukopis některé badatele mátl. Jak ukázala odborná rešerše agentury abcRedakce.cz, říkačka Biograf se později objevovala například i v repertoáru Osvobozeného divadla. Jeho první, skutečně doloženou publikací je tedy povídka Vítězství z roku 1923. Od začátku svého působení mezi skauty pociťuje zároveň touhu napsat nějakou jasnou a čtivou knihu, která by skauting propagovala. Podařilo se mu ji však napsat až ve druhé polovině třicátých let. Mezitím získával vůdcovské i textařské zkušenosti.V roce 1934 se zúčastnil s knihou Modrý život Jiřího Dražana soutěže o nejlepší knihu pro mládež, vyhlášenou nakladatelstvím Melantrich. Spolu s dalšími dvěma autory získal první místo. Součástí vítězství bylo i vydání knihy. Pod novým názvem Přístav volá tak vyšlo jeho první dílo. V té době stále působil jako úředník. V roce 1935 přesvědčil nakladatelství Melantrich o koncepci nového časopisu pro mládež, a tak v červnu téhož roku vyšlo nulté číslo časopisu Malý hlasatel s odpovědným redaktorem dr. Břetislavem Mencákem. Název byl brzy změněn na Mladý hlasatel. Foglar s časopisem začal spolupracovat jako externí redaktor. Období jeho redaktorského působení v Melantrichu přišlo v roce 1938, kdy zde začal působit jako pracovník propagačního oddělení. 8. května 1937 vyšla v Mladém hlasateli na jeho popud výzva k zakládání čtenářských klubů Mladého hlasatele a v létě téhož roku vyšlo první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana. Od listopadu 1938 se ve vedení redakce objevil společně s Karlem Burešem a od 17. prosince začal vycházet na pokračování dnes již legendární seriál – Rychlé šípy, kreslený dr. Janem Fischerem. Rozborem jeho předválečných inspiračních zdrojů se zřejmě nejvýrazněji zabývala kniha Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla, vydaná roku 2010 (druhé vydání 2011, třetí výrazně rozšířené z roku 2018). === Činnost v období Protektorátu === S počátkem okupace a Protektorátu jsou paradoxně, ale jen shodou náhod, spojeny jedny z největších Foglarových redaktorských úspěchů. – Vrcholné období časopisu Mladý hlasatel s komiksem Rychlé šípy a také největší rozmach jeho čtenářských klubů (do jara 1941 jich bylo registrováno téměř 25.000). Na jaře roku 1941 byl však Mladý hlasatel úředně zastaven. Foglar sice mohl v Melantrichu zůstat na pozici technického redaktora, tato práce ho ale neuspokojovala. Navíc mu bylo nepříjemné nechávat zcela bez podpory početný zástup svých čtenářských klubů. Krátce po zastavení Mladého hlasatele proto přijal nabídku na spolupráci s rozhlasem, kde od konce léta začal v časopisu Rozhlas mladých řídit klubovou stránku, kterou zde založil. Hlavně ale začal psát scénáře pro rozhlasový pořad Klub zvídavých dětí. Postupně vzniklo 15 obsáhlých scénářů, které dohromady tvoří uzavřený příběh šestice pražských dětí.První větší komplikace souvisely s jeho oddílovou činností. Organizace Junák, největší prvorepubliková skautská organizace, ke které náležela i Foglarova Dvojka, se ocitl ve vnitřní krizi. Po vzniku Druhé republiky souhlasil s řadou politických ústupků ve svém programu (sloučení s jinými a názorově odlišnými skautskými organizacemi, změna krojů, politizace činnosti aj.), které pokračovaly i s příchodem okupantů a vznikem Protektorátu. Okupační orgány přesto všechno považovaly Junáka za nebezpečnou opoziční organizaci. V létě roku 1940 byly některé junácké tábory nečekaně rozehnány bezpečnostními nacistickými oddíly. Táboru Foglarovy Dvojky se tento zátah sice vyhnul, takže mohl pokračovat podle plánu až téměř do konce připraveného programu (navzdory tradovaným legendám o ukončení po několika dnech). Když však byla koncem roku 1940 organizace Junák úředně zastavena, musel i Foglar se svým oddílem hledat nouzové řešení pro pokračující oddílovou činnost. Byl zřejmě jedním z prvních, kdo se s oddílem přihlásil do organizace Dorostu Klubu českých turistů (tzv. "Káčata"), kde s oddílem setrval až téměř do konce okupace.V roce 1942 vzniklo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, které následně začalo ovlivňovat veškerou mimoškolní organizovanou činnost dětí a mládeže. Jaroslav Foglar přešel během léta roku 1943 z rozhlasu do externí spolupráce s kuratorním časopisem Správný kluk, kde jak doufal, se mu podaří navázat na dřívější činnost Mladého hlasatele. V rozhlasu se mu to z různých důvodů nepodařilo, ale v Kuratoriu zpočátku spatřoval slibný potenciál. Přál si proto, aby v redakci Správného kluka mohl získat stálý úvazek. Vedl zde opět čtenářské kluby, psal povídky a také scénáře pro Svorné gambusíny. Skončilo to ale přesně opačně. Protože vlastně od počátku neprojevoval pro oslavu protektorátního vlastenectví žádné pochopení, byl začátkem roku 1944 z redakce časopisu vyhozen. Až do konce Protektorátu sice na jednu stranu dál vedl svůj oddíl a příležitostně publikoval, zároveň však rostl jeho strach z možného zatčení, případně z nuceného totálního nasazení. Přesto ani na konci války neodkláněl hlavu od možnosti být prospěšný ve svém okolí, takže například po únorovém náletu na Prahu ochotně vypomáhal s několika chlapci z oddílu při odklízení sutin na pražských Vinohradech.Činnosti Jaroslava Foglara mezi roky 1939–1945 se komplexně doposud jako jediná, zato však velice erudovaně a čtivě, věnovala obsáhlá publikace Klub zvídavých dětí • Jaroslav Foglar a Protektorát, vydaná v roce 2018. === Třetí republika === Těsně po válce redigoval krátkou dobu časopis Junák. Pro názorové neshody však odtud brzy odešel do neskautského, obecně mládežnického časopisu Vpřed. První "foglarovské" číslo časopisu Vpřed (č. 18) vyšlo 9. dubna 1946 s legendární kresbou Rychlých šípů na titulní straně (autor Bohumil Konečný – Bimba). Tento časopis ukončil svoji činnost v roce 1948. Foglar při odchodu dostal od vydavatele nabídku, aby se stal redaktorem časopisu Mladý technik. To ale Foglar odmítl se slovy: "Technika není mým oborem". Časopis v technických oborech sice navazoval na Mladého hlasatele, byl však orientován výhradně na techniku. To Foglara odpuzovalo a zřejmě ani nevěřil, že by zde mohl své romantické vize nějak smysluplně uplatnit. Odmítnutím nabízené redaktorské práce mu přitom propadlo i členství v Syndikátu novinářů. === Potíže v období komunistických vlád === Protože byl díky značným honorářům za knihy a redakční nápady velice dobře finančně zaopatřen, chtěl po roce 1948 zůstat na volné noze. Na nátlak komunistické kontrarozvědky byl však nucen na několik let přijmout místo vychovatele učňovské a středoškolské mládeže. Díky tomuto přizpůsobení, a také díky vytěžování ze strany StB, mohl dál vést svůj oddíl, byť pod hlavičkou turistického oddílu (skauting byl opět rozpuštěn).Prvnímu výslechu ze strany Státní bezpečnosti byl Foglar podroben v létě roku 1954. Na podzim 1955 s StB podepsal tzv. vázací akt spolupráce a byl veden pod krycím jménem "Šípek". V rámci tohoto uvázání byl přinucen podat několik písemných hlášení, jimiž se snažil nikomu neublížit. Po několika měsících, v březnu 1956 napsal "řídícímu důstojníkovi" dopis, v němž zoufale psal, že na tuto spolupráci časově ani nervově nestačí, načež StB překvapivě jeho spis uzavřela a odložila. Vyjma jedné krátké epizody z roku 1957 nebyl v letech 1948–1962 publikačně nijak činný. Až začátkem šedesátých let začal spolupracovat s pionýrským časopisem ABC mladých techniků a přírodovědců, jehož redakci vedl Vlastislav Toman. V letech 1963–1966 pro tento časopis vytvářel komiks Kulišáci kreslený Jiřím Kráslem a redigoval rubriku Kompas. K dalšímu vývoji došlo poté, kdy se spisovatelovým souhlasem rozvířil v roce 1964 veřejnou diskusi nad foglarovkami Petr Sadecký. Znovu začal publikovat a stal se spisovatelem na volné noze. Po delší odmlce se v roce 1965 na trhu objevil román Tajemná Řásnovka, který začal psát už za Protektorátu. V Ostravském kulturním zpravodaji začaly znovu od začátku vycházet Rychlé šípy i s novými příběhy, kreslenými Marko Čermákem. V průběhu roku 1968 mohl opětovně vést svůj oddíl. Postupně začal psát i další knihy včetně dalšího (v pořadí již třetího) dílu o Rychlých šípech ve Stínadlech. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a nastolení socialistické normalizace však znamenaly nové umlčení jeho veřejné činnosti i skautské činnosti Pražské dvojky. V sedmdesátých letech se proto věnoval převážně práci s oddílem (opětovně přejmenovaným jako turistický oddíl "Hoší od bobří řeky"), publikoval příležitostně a pouze časopisecky. Situace se začala pozvolna měnit až koncem osmdesátých let. Výraznou byla jeho spolupráce s výtvarníkem Kájou Saudkem na komiksových seriálech pro Českou speleologickou společnost pod názvy Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn. === Po roce 1989 === Po revoluci roku 1989 měl Jaroslav Foglar plně otevřenu cestu ke čtenářské veřejnosti. S nakladatelstvím Olympia, s nímž měl dobrou zkušenost už z let 1968/1969 (tehdy mu v Olympii vyšly 4 knihy) uzavřel exkluzivní smlouvu na vydávání Sebraných spisů Jaroslava Foglara. Postupně tak vyšlo od roku 1990 do roku 2000 všech 26 jeho knih (s edičními poznámkami Václava Noska-Windyho a posledních pět svazků, výpisy z kronik, ve spolupráci s editorem Milošem Zapletalem). Všechny svazky edice byly se souhlasem Jaroslava Foglara podrobeny citlivé redakční a jazykové úpravě, aby byly blíže současnému mladému čtenáři (podíleli se na nich zejména šéfredaktor a iniciátor edice Vladimír Dobrovodský a redaktorka dr. Jaroslava Poberová). V roce 1997 vyšlo k Foglarovým devadesátinám jubilejní, patnácté vydání Hochů od Bobří řeky s pamětním listem. A na sklonku Foglarova života splnilo Nakladatelství Olympia jeho největší přání a vydalo v samostatné knize všechny kreslené seriálové příběhy Rychlé šípy a poté rovněž v jedné knize kreslené seriály Svorní gambusíni a jiné příběhy. Bezprostřední porevoluční atmosféra představovala mimořádné oživení zájmu o Foglarovo dílo, doložené vysokými náklady jeho knih. Byl v tom i jistý projev občanské satisfakce za všechna minulá příkoří. Ne všechno však bylo v pořádku. 18. listopadu 1992 byl přepaden dvěma učni, kteří ho chtěli okrást o peníze. Dovolal se však pomoci sousedů. Sdružení přátel Jaroslava Foglara na to tehdy zareagovalo seminářem Hledáme lék na dětskou kriminalitu, v jehož rámci byly v následujících letech konány přednáškové cykly, natáčeny filmy a vydávány sborníky přednášek. Sama skutečnost, že dva mladí chlapci jdou násilně přepadnout starého spisovatele, který výchově mládeže věnoval celý život, působila jako šok. Další šok přišel v roce 1995. Od jara byl dlouhodobě hospitalizován, přesto podle možností dál vyjížděl na besedy se čtenáři. K jeho devadesátinám a taktéž k nedožitým devadesátinám ilustrátora Rychlých šípů dr. Jana Fischera uspořádalo Muzeum hlavního města Prahy rozsáhlou výstavu s názvem Po stopách Rychlých šípů. Neznámí zloději však na této výstavě ukradli jeho první deník a jednoho z kovových ježků v kleci. Samotný závěr jeho života byl spojen s horečnými aktivitami některých jeho příznivců. Zároveň byl poznamenán mediálně stále více sledovaným hašteřením různých skupin jeho příznivců, které měly diametrálně odlišný názor na využití jeho odkazu a především jeho finanční pozůstalosti. Jaroslav Foglar zemřel 23. ledna 1999 v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 91 let. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze. Dne 28. října 2017 mu byla z rukou českého prezidenta Miloše Zemana udělena medaile Za zásluhy (in memoriam). === Současnost === K výročí 110 let od narození pana Jaroslava Foglara (6.7.1907) vzniklo první stálé muzeum Jaroslava Foglara v prostorách hradu Ledeč nad Sázavou. V roce 2018 oznámilo nakladatelství Albatros, že znovu vydá zásadní díla Jaroslava Foglara. == Ohlasy na dílo Jaroslava Foglara == Jeho dílo ovlivnilo významnou část populace Československa a dalo vzniknout určité subkultuře. Za všech politických režimů měl mnoho příznivců a přátel, ale také mnoho kritiků nebo dokonce nepřátel. Zároveň měl mnoho napodobitelů i několik epigonů. Svým celoživotním zaměřením na zážitkovou výchovu mladých byl pro mnoho lidí velkým inspirátorem. Na dílo, zejména stínadelskou trilogii o Rychlých šípech, navazuje řada dalších autorů - například Svatopluk Hrnčíř s několika díly Ostrov Uctívačů ginga nebo Jaroslav Velinský (Kapitán Kid) s dílem Poslední tajemství Jana T.. Už v 60. letech vznikl v okruhu sběratelů Klub přátel Jaroslava Foglara, po sametové revoluci pak na něj navázalo Sdružení přátel Jaroslava Foglara, fungující dodnes. Původně sběratelský kroužek se snaží propagovat Foglarovo dílo mezi současnou mládeží a funguje jako běžné sdružení dětí a mládeže. Podle možností se také snaží navázat i na myšlenku dětských čtenářských klubů, kterou v šedesátých letech 20. století rozvíjel časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, byť Miloš Dvorský na přehledné analýze statistik ukazuje, že to není nijak snadné. === Spolupráce s StB === Jaroslav Foglar byl jednou z mála veřejných osob, které se ke svým stykům se Státní bezpečností, byť velmi krátkým, samy veřejně přiznaly dávno před zveřejněním porevolučních seznamů agentů StB (tzv. Cibulkovy seznamy a jiné podobné publikace).[zdroj?] V roce 2002 jej Jaroslav Hanzel, který spisovatele na sklonku socialismu krátce, ale intenzivně propagoval,[zdroj?] najednou veřejně v týdeníku Reflex obvinil z udavačství.[zdroj?] Mediálně vděčná kauza měla zásadní vadu – Hanzel se s ním kdysi ve zlém rozešel a byl vůči němu silně zaujatý.[zdroj?] Především však své tvrzení o jeho udavačství opíral o neupřesněné svědectví z druhé ruky. Pravdou navíc je, že StB o něj v důsledku jeho apolitičnosti přestala jevit v padesátých letech už po půl roce zájem.[zdroj?] V roce 1975 byl kontrarozvědkou dokonce krátce evidován pod krycím jménem "Jestřáb" jako potenciální nepřítel socialistického státu. === Spekulace o sexuální orientaci === Jeho líčení přátelských vztahů mezi chlapci i literární opěvování chlapeckých povah i opálených těl, jeho celoživotní působení mezi chlapeckou mládeží i staromládenecký život s matkou zavdávaly příčinu ke spekulacím o jeho sexuální orientaci. Nejvýrazněji toto obvinění rozvířil již zmíněný Jaroslav Hanzel, který se po jeho smrti zapojil do soudního sporu o dědictví, vedeného mezi Foglarovým synovcem a Nadací Jaroslava Foglara. Redaktor Reflexu Jan Potůček dostal od Hanzela někdy okolo roku 1999 rozsáhlou cyklostylovanou "lékařskou zprávu" o jeho údajné homosexualitě. Potůček ji vyhodnotil jako velmi amatérskou analýzu osobnosti, založenou na citátech z foglarovek, deníků a vyjádření bývalých členů Foglarova oddílu. Byť Potůček zprávu nikde na Hanzelovu žádost nezveřejnil, později její existenci potvrdil (Hanzel ji naopak popřel), protože se mezitím dostala i do dalších rukou. Hanzel nicméně na Foglarově homoerotickém cítění trval, což dokládal opět některými neověřitelnými svědectvími z druhé či třetí ruky.Provokativní představa chlapeckého spisovatele jako gaye vyvolala řadu polemik. Někteří autoři najednou začali s naprostou samozřejmostí psát o množství sexuality, která se na stránkách jeho děl údajně objevuje., Zikmund-Lender dokonce provedl výzkum mezi gayi nad 30 let a zjišťoval, jak vnímali Foglarovo dílo. (Většina z nich vyjadřovala . k homoerotickému výkladu díla Jaroslava Foglara spíše odpor a hodnotili čistotu a ideál přátelství, zobrazené v knihách, vesměs jako neerotické.) Byť se tedy na této úrovni snažili někteří Foglara hájit, laická veřejnost většinou postřehla jen pomyslnou provokativní mlhu o Foglarově sexualitě. Do tohoto kontextu hledání sexuality zapadá i názor sexuologa Petra Weisse, podle něhož Hans Christian Andersen, Lewis Caroll i Jaroslav Foglar byli pedofily.Znalci Foglarova díla vesměs jakékoli spekulace o spisovatelově sexuální orientaci odmítali. Souhlasí s tím, že ve svých dílech používal téměř výhradně chlapecké postavy. V Chatě v Jezerní kotlině je to Pavel Zeman a Ludva Grygar, Přístav volá je příběhem Jiřího Dražana a Ládi Vilemína, v knize Když duben přichází jsou hlavními hrdiny Lubor Klement a Vojta Řezina. Znalci to zdůvodňují především dříve běžným pojetím oddělené výchovy chlapců a děvčat. Miloš Zapletal souhlasí, že žádný z hrdinů jeho chlapeckých románů nepokukuje po děvčatech. Ani Foglar sám se nikdy neoženil a skoro všechen volný čas věnoval vedení chlapeckého skautského oddílu. Zapletal uzavírá, že v tomto smyslu zcela určitě "normální" nebyl, ale "s jistotou prohlašuje", že jeho nesmírně silná motivace neměla nic společného se sexuální orientací. Pečlivá analýza jeho děl ukazuje, že především v počátcích své tvorby a rovněž v jejím závěru se kladné postavy děvčat v jeho díle objevovaly. Většinou sice jako postavy vedlejší, nicméně ne vždy. Jiřka, Lenka a Martina z Historie Svorné sedmy a především Vlasta objevující se v několika příbězích Rychlých šípů, jsou postavy dějově poměrně zásadní. O jednoznačně heterosexuální orientaci Jaroslava Foglara svědčí také spisovatelovy deníky a další dochované archiválie.Dalším dokladem jeho heterosexuality je podle Miloše Zapletala skutečnost, že se v jeho blízkosti během života objevila řada žen, o které buď projevil zájem, nebo se do něj zamilovaly. Jeho první velkou láskou byla během studia na obchodní škole Božena Voldřichová. Později, v roce 1927 byl tak okouzlen Jiřinou Kalousovou, že jí umožnil účast na táborovém programu a věnoval jí pak vlastnoruční opis táborové kroniky. V roce 1947 si do deníku napsal, že se ožení s M. M., o 18 let mladší spolupracovnicí z časopisu Vpřed a úspěšnou skautskou vedoucí, která jej obdivovala jako svůj vzor – vztah trval rok a půl. Neboť vztah k oddílu byl podle Zapletala Foglarovou největší a nejstálejší láskou. Později opakovaně litoval, že nezaložil vlastní rodinu. Vynahrazoval si to tím, že navštěvoval rodinu svého bratra a dlouhé hodiny si hrál s jeho dětmi; synovec Petr se později stal i členem jeho oddílu. Za přesvědčivý důkaz toho, že měl k chlapcům vztah výhradně výchovný a pedagogický, nikoli sexuální, považuje Miloš Zapletal skutečnost, že si ze stovek chlapců, které po několik desetiletí vedl, nikdy nikdo nestěžoval na nějaké obtěžování nebo zneužívání a . že nic takového proti němu nikdy nezneužili ani jeho osobní nepřátelé, kterých měl vždycky dost, ani Státní bezpečnost, která se neodvážila nic podobného ani naznačit.Pokud jde o jím celoživotně propagovaný kult těla, který někteří jeho odpůrci v posledních letech rovněž označovali jako úchylku, Miloš Dvorský opakovaně zdůrazňuje jeho vzory z dětství (např. film Zorro mstitel), nebo vliv organizace Wandervogel. Podle Dvorského není v jeho díle vidět nic víc, než ideály antické kalokagathie v podobě, jak byla tato filozofie na počátku 20. století popularizována skrze organizace typu Wandervogel, Junák, Sokol a jiné podobné. == Charakter tvorby == === Motivy === Typickým Foglarovým hrdinou je chlapec z města, na prahu dospívání. Dívky se vyskytují jen okrajově a v podružné roli, výjimkou je Historie Svorné sedmy, kde je ústřední klub složen z hochů i děvčat. Milostné nebo sexuální vztahy se ve Foglarových příbězích každopádně nenacházejí. Dospělí se také objevují jen okrajově, hlavně jako rodiče, učitelé nebo bezejmenné postavy ze světa, který tomu chlapeckému nerozumí. Výjimkou jsou mladí skautští vedoucí, případně osoba jejich typu (Rikitan; učitel Kovář z Když Duben Přichází). Hlavním hrdinou románu bývá jednotlivec nebo dvojice či větší skupina, většinou ale vždy existuje jedna postava, jejíž osudy a myšlenkové pochody především sledujeme. Např. v Pokladu Černého delfína je to Standa Melichar z dvojice s Lojzkem Noskem, v Chatě v Jezerní kotlině Pavel Zeman z dvojice s Ludvou Grygarem. V řadě románů je hrdinou citlivý a čestný chlapec, který trpí nepochopením okolí (často rodičů), při hledání dobrodružství se někdy zaplete s pochybnými kumpány a nakonec nachází naplnění svých potřeb v ušlechtilém přátelství s vrstevníkem nebo ve skautském oddíle či podobném spolku. Opakovaným motivem je liduprázdná divoká krajina "za městem", kam je obtížný přístup a kde chlapečtí hrdinové svobodně tráví čas a zažívají dobrodružné příhody (Chata v Jezerní kotlině, Dobrodružství v Zemi nikoho, Modrá rokle). V podobných lokalitách vrcholí i romány ze skautského prostředí. Foglar v příbězích nešetří tragédiemi, jako jsou vážná zranění, onemocnění nebo i smrt. Zpravidla však nepostihují hlavní hrdiny, ale jejich okolí, a mívají výchovný podtext, neboť jsou způsobeny nezodpovědným či nebezpečným chováním. === Autorský styl === Foglarův literární styl má několik typických rysů. Jedním z nich je časté používání nezvyklých, až bizarních jmen vedlejších postav, jejich příjmení mnohdy nemají žádný reálný předobraz (Dabinel, Hačiřík, Komour, Losna, Mažňák, Macíř, Mencíř, Murkač, Široko-Širokko, Šprundibour a jiné), vymyšlené je ostatně i příjmení Tleskač. Dále je často přítomen svérázný humor, dialogický nebo situační. Některá jeho díla jsou vysloveně humoristická, jako Tábor smůly, Nováček Bubáček píše deník nebo řada dílů komiksu o Rychlých šípech. Výchovná a poučná stránka je u Foglara někdy tak zdůrazněna, že některé pasáže mají až charakter ilustrované příručky (např. román Hoši od Bobří řeky obsahuje přesné návody jak lovit bobříky, jinde jsou podrobně popsána pravidla her vhodných pro tábor, některé díly Rychlých šípů učí, jak skákat do záchranné plachty, jak ze čtyř rukou vyrobit nosítka apod.), nebo je mezi kapitoly vložen přímo seznam zásad správného chování. Nebývá to ale na úkor čtivosti celku. Mnohé romány nejsou prosty upřímného patosu, opěvujícího zpravidla krásy nevinného chlapectví, přátelství, jara a přírody. Foglar používá poutavý jazyk blízký duši mladých hochů, ale i dívek. Mluva jeho chlapeckých hrdinů ve starších dílech působí dnes již poněkud archaicky, ale víceméně koresponduje s celkovou atmosférou děl. Posun k současnějšímu jazyku je však patrný například v jeho posledním románu Modrá rokle, kde mají také některé postavy moderně znějící jména (Denny, Altar). Výrazný posun v přizpůsobení Foglarova původního jazyka moderní češtině je zcela zřejmý teprve v nových vydáních Foglarových děl v rámci edice Sebraných spisů J. F., které vycházely po roce 1989 v nakladatelství Olympia. Autor s pochopením akceptoval redakční a jazykové úpravy svých děl a bez výhrady je přijal. == Dílo == Všechna Foglarova díla (včetně výpravných samostatných vydání komiksových Rychlých šípů a Svorných gambusínů a též trilogie Rychlé šípy ve Stínadlech) vyšla v knižní edici nakladatelství Olympia Sebrané spisy Jaroslava Foglara. Detailní přehled vydaných i nevydaných děl Jaroslava Foglara je k dispozici na badatelském webu Vontové.org.Majitel knižních práv – Skautská nadace Jaroslava Foglara – se v dubnu 2018 dohodla s nakladatelstvím Albatros, že vydá dílo Jaroslava Foglara v novém vydání. Jako první přijdou na řadu v září 2018 knihy Hoši od Bobří řeky a Chata v Jezerní kotlině. === Knihy === Přístav volá (pův. vydání 1934), o přátelství Jirky Dražana a Ládi Vilemína, román seznamuje s Modrým životem Boj o první místo (1936), o cestě Petra Solnara k naplnění svých tužeb ve skautském oddíle Hoši od Bobří řeky (1937), klasické dílo o skupině 12 chlapců, které vede mladý muž Rikitan k ušlechtilému životu podle skautských zásad, seznamuje s lovem bobříků Tábor smůly (1938), humoristická sbírka zážitků z Foglarova dětství a vedení skautských táborů Chata v Jezerní kotlině (1939), o přátelství Pavla Zemana a Ludvy Grygara, román silně akcentuje škodlivost kouření Historie Svorné sedmy (1940), o partě dětí z jednoho činžáku a jejích příhodách Pod junáckou vlajkou (1940), příběh Mirka Trojana, který za nepoctivým účelem vstoupí do skautského oddílu, jehož prostředí ho napraví Záhada hlavolamu (1941), jeden z nejslavnějších románů, o dobrodružství Rychlých šípů ve Stínadlech a hledání ježka v kleci, zpracováno i jako televizní seriál a celovečerní film, první díl tzv. Stínadelské trilogie Když Duben přichází (1944), o několika spolužácích ze znesvářené školní třídy, kteří k sobě hledají cestu Stínadla se bouří (1947), navazuje na Záhadu hlavolamu, druhý díl tzv. Stínadelské trilogie Tajemná Řásnovka (1965), o peripetiích chlapeckého klubu na pražské Řásnovce Poklad Černého delfína (1966), o dvou pražských klucích, kteří vstoupí do skautského oddílu, děj je velmi konkrétně lokalizován do ulic Starého Města Kronika Ztracené stopy (1967), rady a návody pro činnost klubů Dobrodružství v Zemi nikoho (1969), příběh dvou kamarádů Vládi a Vincka, kteří se zapletou do hledání vzácných zkamenělin v opuštěné lomové krajině Devadesátka pokračuje (1969), navazuje na knihu Pod junáckou vlajkou Tajemství Velkého Vonta (1986) české vydání v Německu), navazuje na Stínadla se bouří a uzavírá tzv. Stínadelskou trilogii, vydanou později v jednom svazku jako Rychlé šípy ve Stínadlech Dobrodružství v temných uličkách (1990), obsahuje Záhadu hlavolamu, Stínadla se bouří a první vydání Tajemství Velkého Vonta v Československu) Tajemství Velkého Vonta (1992), první samostatné vydání) Život v poklusu (1989/1990), autobiografie Nováček Bubáček píše deník (1990), s humornou nadsázkou podané zážitky skautského nováčka Jestřábe, vypravuj (1990), sbírka krátkých povídek z rozličných prostředí Strach nad Bobří řekou (knižně 1990, napsáno ale o několik let dříve) navazuje na Hochy od Bobří řeky a zřetelně, byť nevysloveně, odkazuje k období nacistické okupace Náš oddíl (1992), příručka pro práci ve skautském oddíle Modrá rokle (1994), poslední Foglarův román, zpracovaný původně jako komiks, o chlapeckém klubu z nejmenovaného velkoměsta, kteří zažívají dobrodružství v opuštěném krasu Kronika Hochů od Bobří řeky – I. díl: Skautský rok a II. díl: Tábory ve Sluneční zátoce a na Zelené říčce (1996), výpisy z kronik, editor Miloš Zapletal Rychlé šípy (1998, souborné knižní vydání kresleného seriálu) Svorní gambusíni a jiné příběhy (1999, knižní vydání dalších kreslených seriálů) Z Bobří hráze (1999), výpisy z kronik, editor Miloš Zapletal Hry Jaroslava Foglara (2000), výpisy z kronik, editor Miloš Zapletal Rychlé šípy ve Stínadlech (2005), soubor, obsahuje Záhadu hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta, ilustrace Milan Teslevič Tábor Zelené příšery (2007), výpisy z kronik, editor Miloš Zapletal Tábor ve Sluneční zátoce (2007), obsahuje libreto zmíněné divadelní hry, přehled táborů Jaroslava Foglara a příručku Tábornická moudrost, aneb Tábor – podnik pro celé muže === Příručky pro práci s mládeží === Zápisník 13 bobříků (s Dr. Karlem Burešem, 1941) Můj turistický zápisník (s Kamilem Buderou, 1985) Skautské hry v přírodě (s Milošem Zapletalem + autoři: Robert Baden-Powell, Antonín Benjamin Svojsík 1991) Skautské hry v klubovně (s Milošem Zapletalem 1991) Skautský tábor (s Milošem Zapletalem, Jiřím Herzánem, Jiřím Lasovským, 1991) === Kreslené seriály === Rychlé šípy (1938–1941, 1946–1948, 1966–1971, 1986, 1989), souborné knižní vydání v roce 1998 Svorní gambusíni (1943–1944) Příběhy Medvědí družiny (1945/1946) Pim a Red (1947–1948) Za poklady starých Inků (1948) K pramenům neznámé řeky (1964–1965) Kulišáci (1963–1966) Chata v Jezerní kotlině (1969/1970) Záhada hlavolamu (1971) Stínadla se bouří (1970) Tajemství Velkého Vonta (2012) Modrá rokle (1984), komiks Káji Saudka Ztracený kamarád (1987), volné pokračování Modré rokle, komiks Káji Saudka Jeskyně Saturn (1990/1991), další volné pokračování Modré rokle, komiks Káji Saudka Kreslené seriály Jaroslava Foglara (1990), výběr sestavil Ivan Vápenka Expedice Borneo (2007) Hoši od Bobří řeky (2007), komiks Ivany Peroutkové a Milana Tesleviče Modrý život Jiřího Dražana aneb Přístav volá (2014), komiks Milana Tesleviče === Divadelní hry === Tábor ve Sluneční zátoce (1939) Tajemství Jezerní kotliny (1970) === Filmy a seriály podle námětu Jaroslava Foglara === Záhada hlavolamu (1993) – film Záhada hlavolamu (1969) – televizní seriál Stínadla se bouří – rozhlasový seriál Když Duben přichází - rozhlasový seriál === Nevydaná díla (stav k roku 2018) === Klub zvídavých dětí – rozsáhlý text s příhodami šestice pražských dětí == Literatura o Foglarovi == === Knihy === DVORSKÝ, Miloš: Mýtus zvaný Stínadla. NZB, Praha, 2010, ISBN 978-80-904272-2-8, Druhé, rozšířené vydání. NZB, Praha, 2011, ISBN 978-80-904272-5-9 DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla. Praha: NZB, 2018. 376 s. ISBN 978-80-906755-1-3. FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. HAMANOVÁ, Růžena – LÁBUSOVÁ, Dorota (eds.): K fenoménu Jaroslav Foglar : sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar. Památník národního písemnictví. Praha, 2008. ISBN 978-80-85085-88-4 HOJER, Jindřich, ČERNÝ, Václav a kol.: Jestřábe, díky – Jaroslavu Foglarovi Hoši od Bobří řeky a přátelé. Ostrov, Praha, 2000, ISBN 80-86289-12-5 JIRÁSEK, Ivo (ed.): Fenomén Foglar. Prázdninová škola Lipnice. Praha, 2007. ISBN 978-80-239-9736-1 KOL. Klub zvídavých dětí • Jaroslav Foglar a Protektorát. Praha: NZB, 2018. 412 s. ISBN 978-80-906755-6-8. MIKULA, Lumír: Causa Jaroslav Foglar. Ostrava, 1991. MRVA, Jiří. Jaroslav Foglar. 1. vyd. Kroměříž: Okresní knihovna, 1990. 66 s. Předmluva Jaroslava Foglara. NOSEK, Václav: Jestřábí perutě. Praha, 1999 PÍREK, Zdeněk: Čtenářské kluby Jaroslava Foglara. Brno, 1990. POLÁK, Jiří: Poselství žlutého kvítku. Praha, 2003 RABA, Jiří: Jaroslav Foglar v hádankách a vzpomínkách. Praha, 2005 SOHR, Stanislav: Zase zní píseň úplňku. Karviná, 1968 VUČKA, Tomáš: Cesta za modrým světlem. Meditace nad texty Jaroslava Foglara. Příbram, 2015. ISBN 978-80-87855-26-3 ZACHARIÁŠ, Jiří: Stoletý hoch od Bobří řeky. Praha, Ostrov, 2007 ZAPLETAL, Miloš: Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Knižní klub, Praha, 2007. ISBN 978-80-242-1902-8 HOŠEK, Pavel: Evangelium podle Jaroslava Foglara. CDK, Brno, 2017. ISBN 978-80-7325-427-8 === Články === HORÁČKOVÁ, Alice: Foglar byl pro mě polobůh, rozhovor s Milošem Zapletalem, MF DNES 18.8. 2007; na iDNES jako Foglar byl polobůh, ale nikoli dokonalý HORÁČKOVÁ, Alice: Muž, který nechtěl dospět, Mladá fronta DNES 7. 7. 2007. Na iDNES jako Stoletý Jaroslav Foglar nechtěl dospět JANDOUREK, Jan: Dokonalí hoši. Mladá fronta DNES 3. 3. 2001 JANDOUREK, Jan: Skutečný fenomén – Jaroslav Foglar, MF DNES 20. 10. 2007 KOMÁREK, Stanislav: Jestřáb a kuřátka. Právo 21. 6. 2001, Salon Práva, str. 2–3, vyšlo v knize Mír s mloky, Petrov, 2003, ISBN 80-7227-167-9, ukázka včetně Jestřáb a kuřátka SADECKÝ, Petr: Proč mlčí Jaroslav Foglar?, Zlatý máj č. 3/1964, str. 105–108, v následujících číslech (cca 4–11) v diskusi reagují Vladimír Kovářík, Jaroslav Foglar, Miroslav Kovářík, Václav Stejskal, Zdeněk Vavřík, Bedřich Bösser a další. VACKE, Vojtěch: Svět pouze pro chlapce? Kmen (časopis), roč. 1988, č. 40, str. 1 VALÁŠEK, Martin, Jan Jandourek: Svět Foglarových Stínadel, Souvislosti – revue pro literaturu a kulturu, č. 30 (4/1996), téma čísla Dětství, str. 69–85. (1. část č. 4/1996 jako Portable Document Format 400 kB) == Zajímavost == V roce 2014 rozhodlo zastupitelstvo města Dobříš o pojmenování několika nových ulic na motivy díla Jaroslava Foglara. K původně navržené ulici Jaroslava Foglara přibyly ještě ulice Rychlých šípů, Ke Stínadlům, Jana Tleskače a Velkého Vonta. Už dříve přitom k podobnému kroku sáhli v Kuřimi na Brněnsku – v nové obytné lokalitě jsou ulice Foglarova a Jestřábova, Dušínova, Metelkova, Hojerova, Červenáčkova a Rychlonožkova, dále Bohoušova, Losnova, Rozdělovací, Tleskačova a Vontská. Smutným paradoxem je, že právě v Dušínově ulici docházelo k týrání dvou malých chlapců v tzv. Kuřimské kauze. == Odkazy == === Reference === === Související články === Rychlé šípy Klub zvídavých dětí Kulišáci Svorní gambusíni Mirek Dušín Jan Tleskač Ježek v kleci Literatura pro děti === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Foglar ve Wikimedia Commons Jaroslav Foglar ve Slovníku české literatury po roce 1945 (projekt ÚČL AV ČR) Oddíl Pražská Dvojka Bohoušek – Foglarovský magazín iKlubovna, klubový web Sdružení přátel Jaroslava Foglara (prezentace sdružení má být na http://www.spjf.cz) Jaroslav Foglar – Jestřáb, neoficiální stránka, Michal Ambrož Foglarweb, Pavel Novotný Vontové.org Muzeum Jaroslava Foglara - první muzeum věnované našemu významnému českému spisovateli | VERB_PHRASE | YES_NO |
013103 | ... charakterizovaná péčí o druhého, pomocí a plněním jeho potřeb. láska k idolu: velmi častá v pubertálním věku. Jedná se prakticky o zbožňování určité osoby, například příbuzného, učitele, známého umělce, politického vůdce atd.Láska zpravidla souvisí se sexuální orientací jedince a erotické lásky je jedinec schopen právě k osobě toho pohlaví a toho věku, na který je sexuálně orientován. === Sebeláska === Zdravé sebevědomí se dá označit za lásku k sobě samému. V tomto případě se jedná o ochotu člověka dbát o své tělo, zlepšovat se jak po fyzické, tak duševní stránce a tolerovat některé své nedostatky. Přehnaná láska k sobě samému spojená s přehlížením okolního světa se nazývá narcismus, podle řecké báje o krásném mladíkovi Narcisovi, který se zamiloval do vlastního odrazu na hladině studánky. === Impersonální (neosobní) láska === Impersonální láska je láska ke zvířatům, předmětům, hodnotám, nebo činnostem, většinou bez sexuálního faktoru. I tato kategorie... | Jak se nazývá láska ke zvířatům, předmětům, hodnotám, nebo činnostem? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Láska | [
"impersonální láska"
] | 843 | 953 | Impersonální láska je láska ke zvířatům, předmětům, hodnotám, nebo činnostem, většinou bez sexuálního faktoru. | [
{
"start": 843,
"end": 861,
"text": "impersonální láska"
}
] | Láska označuje silný pozitivní vztah náklonnosti, oddanosti nebo touhy, který se může lišit jak svojí povahou, tak také předmětem. Někdy převažuje volní, jindy citová nebo sexuální stránka vztahu. Jeho předmětem může být druhý člověk, určité společenství nebo božstvo, ale také určitá věc, místo a vlast, nějaké hnutí či idea a konečně i život, bohatství nebo moc. Může se z milovaného předmětu těšit, pomáhat mu a pečovat o něj, anebo ho chtít mít pro sebe a ovládat. Někdy se láskou rozumí jen zamilovanost, počáteční touha a emoční i sexuální přitažlivost. V širším smyslu se někdy hovoří i o lásce k sobě, což nemusí být egoismus. Právě proto, že se jedná o silný vztah ke druhému, může být z druhé strany také odmítnuta či zklamána: pak se hovoří o "nešťastné lásce". Mnohé případy nešťastné lásky jsou zaviněny nezralostí jedince a jeho osobnosti. Osobnost není vyvinuta a projektuje do partnera vlastnosti svých rodičů. V metaforickém smyslu se ovšem slovo láska někdy používá i pro jednostranný vztah pouhé chtivosti, mocenské ("láska k moci"), hospodářské ("láska k penězům") nebo sexuální. Spojení "prodejná láska" znamená ve skutečnosti směnu sexuální chtivosti a hospodářské potřeby a slovo je zde použito ironicky a mimo svůj vlastní význam. Z psychologického pohledu je láska primární lidskou potřebou, proto je také jedním z nejrozšířenějších námětů v umění – v knihách, filmech, divadelních hrách i v písních různých žánrů. Zvláštní místo zaujímá láska v některých náboženstvích a podle křesťanství je sám Bůh láskou. == Rozdělení významů == Objektivní rozdělení a popsání všech významů lásky prakticky není možné, protože vnímání lásky je velmi závislé na osobních vlastnostech a zkušenostech každého člověka. Velké rozdíly jsou také mezi kulturami a v čase (např. ve starověkém Řecku byla láska definována zcela odlišně). I přes velkou subjektivitu výkladů je ale možné rozlišit tyto obecné kategorie: === Interpersonální (mezilidská) láska === Nejčastěji se slovem láska popisuje interpersonální láska, neboli láska mezi lidmi. Zde se tímto pojmem vyjadřuje silné citové zaujetí k jiné osobě (nebo osobám), spojené se šťastnými pocity v přítomnosti milované osoby. Může se jednat jak o oboustranný vztah, tak i o jednostranný neopětovaný cit. I zde lze rozlišit více druhů mezilidské lásky, téma je však velmi široké a vnímání lásky přirozeně subjektivní, takže existuje mnoho různých kategorizací, kategorie nejsou ostře ohraničené a často se překrývají. Jako pomůcka pro rozlišení se někdy užívají čtyři výrazy staré řečtiny pro lásku: Storgé – blízká, příbuzenská láska Filia - přátelství Erós – vášnivá láska Agapé – oddaná láska.(Podrobněji viz níže.) Často se rozlišují a uvádějí například tyto významy: "klasická" láska: Silný citový vztah mezi dvěma osobami, založený na vzájemné znalosti a důvěře. Jedná se prakticky o velmi pevné, trvalé a spíše výlučné přátelství, většinou provázené sexuálním stykem. "Milenecká láska se v ideálním případě transformuje v lásku manželskou. Ta se opírá o tři S: stesk, soucit, starost. Stesk po partnerovi v odloučení, soucit s jeho bolestí a starost, aby se mu něco nestalo. Pokud to cítíte, máte toho druhého člověka rád. Říkal bych tomu spíš manželské citové spříznění než manželská láska." --Miroslav Plzák zamilovanost: emoční stav vyznačující se touhou a závislostí na předmětu touhy, kdy člověka v nepřítomnosti druhého resp. objektu tíží stesk, někdy i žárlivost. Zamilovaný člověk přehlíží chyby a nedostatky druhého, byť by byly sebevíc zjevné. (V některých pojetích je láska ztotožňována se zamilovaností, v jiných je zamilovanost považována za dočasnou fázi lásky a v dalších je zamilovanost od lásky zcela odlišována.) platonická láska: vztah velmi podobný klasické lásce (zamilovanosti), ale bez sexuality (partneři spolu nemají pohlavní styk). Termínem platonická láska se v běžné řeči velmi často označuje láska neopětovaná (obzvláště v pubertálním věku), toto označení je však mylné. mateřská (příbuzenská) láska: nezištná láska typicky v rodině, bez sexuálního podtextu, charakterizovaná péčí o druhého, pomocí a plněním jeho potřeb. láska k idolu: velmi častá v pubertálním věku. Jedná se prakticky o zbožňování určité osoby, například příbuzného, učitele, známého umělce, politického vůdce atd.Láska zpravidla souvisí se sexuální orientací jedince a erotické lásky je jedinec schopen právě k osobě toho pohlaví a toho věku, na který je sexuálně orientován. === Sebeláska === Zdravé sebevědomí se dá označit za lásku k sobě samému. V tomto případě se jedná o ochotu člověka dbát o své tělo, zlepšovat se jak po fyzické, tak duševní stránce a tolerovat některé své nedostatky. Přehnaná láska k sobě samému spojená s přehlížením okolního světa se nazývá narcismus, podle řecké báje o krásném mladíkovi Narcisovi, který se zamiloval do vlastního odrazu na hladině studánky. === Impersonální (neosobní) láska === Impersonální láska je láska ke zvířatům, předmětům, hodnotám, nebo činnostem, většinou bez sexuálního faktoru. I tato kategorie je velmi subjektivní a obtížně definovatelná, lze tu ale rozlišit několik nejznámějších druhů impersonální lásky: Láska k vlasti (vlastenectví) Vlastenectví (patriotismus) je láska k vlasti nebo k určitému zeměpisnému, společenskému, ekonomickému, politickému a kulturnímu prostředí, v němž národ existuje. Na rozdíl od úzce pojatého nacionalismu nevylučuje úctu k jiným národům.Láska k lidstvuLáska k lidstvu jako celku (nebo obecně k celému světu) se dá také zařadit do kategorie impersonální lásky, protože zde nejde přímo o lásku k lidem jako jednotlivcům, ale spíše o lásku k ideji lidstva a jeho hodnotám. Podobným postojem (ovšem s přítomností sexuálního faktoru) se vyznačovalo hnutí Hippies, které působilo v USA v 60. letech minulého století.Další velmi rozšířené druhy impersonální lásky jsou např. láska k jídlu, penězům, zvířatům, hudbě, ke své práci, k určitému předmětu ve škole atd. Pokud se v impersonální lásce vyskytuje i sexuální faktor, pak se mluví o tzv. parafilii (sexuální deviaci). === Další významy === Pohlavní styk se často označuje slovním obratem "milovat se", který ovšem sám o sobě nemusí žádný citový vztah zahrnovat. Erotická přitažlivost a náklonnost je ovšem silným a možná i nejčastějším podnětem i součástí lásky mezi dvěma dospělými lidmi, jsou však také druhy lásky, které sexuální spojení vylučují, například rodičovská láska nebo láska učitele k dětem. Vědní disciplína zabývající se sexuální láskou a jejími projevy se nazývá erotologie.Láska jako ctnostLásku lze považovat i za lidskou ctnost. V tomto kontextu vidí lásku například křesťanská víra. Tento význam je zaměnitelný za lásku k lidstvu, v obou případech se jedná o lásku k lidem jako celku a ochotu pomáhat ostatním. Chování sledující prospěch ostatních lidí se nazývá altruismus.Náboženská láska (láska k Bohu)V křesťanství je láska základní charakteristikou vztahu jednak mezi Bohem a člověkem a jednak mezi lidmi navzájem, a je tedy také hlavním požadavkem kladeným na každého křesťana. Papež Benedikt XVI. v roce 2006 sepsal encykliku Deus caritas est (Bůh je láska), ve které se zabýval tématem lásky v Křesťanství. Mnoho náboženství také rozlišuje sexuální lásku mezi lidmi a lásku jako základ veškerého bytí, popřípadě jako způsob, jakým dosáhnout osvícení.Některé biologické a z nich odvozené ideologické teorie pojímají lásku jako funkci, která má sloužit reprodukci, tedy schopnost získat vhodného partnera, udržet si jej, reprodukovat se a investovat se do rodičovské péče. == Některé definice a typologie lásky == "Kladný, silný emocionální vztah k osobě, ideji nebo věci, v některých podobách přecházející až k obecnějšímu ztotožnění s altruistickými morálními hodnotami. Může být také součásti diagnostické bipolární škály láska – nenávist" (Psychologický slovník, Jan Hartl a Helena Hartlová) "Vztah mezi dvěma lidmi charakterizovaný silnou citovou vazbou, nezištností, stálostí, vytrvalostí, odpovědností a vzájemnou věrností. Stadium, které může navazovat na stav zamilovanosti a přitažlivosti. V přeneseném významu též vztah ke skupině lidí, idealizované osobnosti nebo ideji, který je tak silný, že jedinec klade sebe a své zájmy až na druhé místo. Ve třetím významu je láska totožná s romantickou zamilovaností." (Sociologický slovník, Jan Jandourek) "... schopnost překročit sebe sama, svůj sobecký životní rozvrh, opustit pole jen svých zájmů, cíle a prospěchu, otevřít se druhému. Někoho považovat pro sebe za cennějšího, než jsem sám sobě." (Tomáš Halík) Americký psycholog Robert J. Sternberg vytvořil typologii mezilidských vztahů založenou na třech základních rozměrech lásky: vzájemné blízkosti (intimacy), vášni (passion) a oddanosti (commitment). Na tomto základě rozlišoval 8 stavů:neláska (nonlove, nepřítomen žádný základní rozměr) zalíbení (liking, přítomna intimita) zamilovanost (infatuated love, přítomna vášeň) prázdná láska (empty love, přítomna oddanost) romantická láska (romantic love, přítomna intimita a vášeň) přátelská láska (companionate love, přítomna intimita a oddanost) osudová láska (fatuous love, přítomna vášeň a oddanost) dokonalá láska (consumate love, přítomny všechny tři rozměry) Australský psycholog J. T. A. Condon lásku charakterizoval v rámci své teorie citové vazby (attachment, v češtině se překládá též jako přilnutí). Kanadská psycholožka Beverley Fehrová rozlišila pomocí faktorové analýzy 9 typů lásky:zalíbení (affection): přátelská neintenzivní láska, vzájemná blízkost, s objímáním a polibky, bez sexuálního styku sexuální láska (sexual love): zamilovanost, chtíč, závislost, spíše krátkodobá láska platonická láska (platonic love): přátelská intenzivní láska, velká vzájemná důvěra a spřízněnost, bez sexuálního styku přátelství (friendship): empatie, sdílení společných zájmů, upřímnost, podpora druhého romantická láska (romantic love): idealistická, pohádková láska, zamilovanost, nervozita, trávení času společně dětská láska (puppy love): krátkodobá zamilovanost, nerozumné chování, stydlivost vášnivá láska (passionate love): intenzivní sexuální láska, většinou krátkodobá, velká intimita pobláznění (infatuation): slepá zamilovanost, krátkodobá láska oddanost (commited love): dlouhodobá oddaná láska, vzájemná důvěra a blízkost, většinou se sexuálním stykem Asi nejtriviálnější definicí lásky je : "Láska je oblouznění jehož doba je přímo úměrná uspokojení představ o dokonalém partnerovi." Daniel Bulla == Lidové teorie o lásce == === "Protiklady se přitahují" === Mezi širokou veřejností je velmi rozšířeno rčení prohlašující, že se "protiklady přitahují", tzn. že si lidé vybírají partnery, kteří se od nich odlišují. Tomuto tématu se věnovaly různé výzkumy lidských vztahů s rozdílnými závěry. Někteří odborníci věří, že si lidé hledají partnery s prakticky identickými vlastnostmi, jiní naopak prohlašují, že si lidé hledají partnery, kteří je budou svými vlastnostmi doplňovat. Například v dotazníkovém průzkumu časopisu Evolutionary Psychology byla prokázána většinová shoda mezi uváděnými vlastnostmi ideálního partnera a vlastnostmi vyplňovatelů (od 0.51 do 0.62), tzn. lidé ve většině do dotazníku uváděli, že by jejich partneři měli mít podobné vlastnosti. Když byli ale respondenti poté dotázáni ústně, nejčastěji odpovídali, že by chtěli partnery s opačnými vlastnostmi (nejspíše pod vlivem tohoto všeobecně rozšířeného rčení).Podle některých odborníků ale z krátkodobého hlediska reálný výběr partnerů většinou neodpovídá ani tomuto rčení, ani uváděným vlastnostem ideálního partnera. Podle Haralda Brauna, německého spisovatele zabývajícího se láskou, bývá pro lidi zoufale hledající lásku jediné kritérium zájem druhého partnera, zatímco u ostatních hraje velkou roli první dojem a schopnost partnera uspokojovat emocionální potřeby. Většina autorů se ale shoduje v názoru, že pokud mezi partnery není alespoň částečná shoda v charakteru a zájmech, tyto vztahy se po určité době rozpadají. Nejvíce dlouhodobých vztahů podle nich tedy bývá mezi partnery s podobnými zájmy a povahovými rysy. Naproti tomu v některých oblastech, jako jsou například genové předpoklady, si lidé prokazatelně raději vybírají partnery s odlišnými vlastnostmi, aby poskytli případným potomkům co největší genovou rozmanitost (hlavně v oblasti imunitního systému). Tyto rozdíly lidé vnímají podvědomě, například pomocí feromonů vylučovaných partnerem. === "Láska prochází žaludkem" === Výklad tohoto rčení není zcela jednoznačný. Může popisovat preferenci osob, které umí dobře uvařit, nebo spojovat příjemné pocity plného žaludku s příjemnými pocity lásky. Třetím možným výkladem je pak svírání (popř. mravenčení) žaludku na začátcích vztahů při spatření milované osoby. Také je možným původcem tohoto rčení spojitost romantických večeří s následujícím pohlavním stykem. Nejčastějším výkladem je ale posílení pocitů lásky k partnerovi, který nám uvařil, po výborném jídle. To je způsobeno zvýšenou hladinou hormonů způsobujících dobrou náladu, hlavně serotoninu a dopaminu, které se uvolňují jak po vydatném jídle, tak i v prvních fázích romantických vztahů. Spojením těchto pocitů s osobou, která jídlo uvařila, se pak může docílit stavu, který se blíží čerstvé zamilovanosti. === Preference některých ženských znaků === Dalším velmi diskutovaným tématem je teze, že muže více přitahují ženy s blonďatou barvou vlasů. Někteří odborníci potvrzují pravdivost tohoto názoru pro krátkodobé vztahy (obzvláště pro tzv. vztahy na jednu noc), v preferencích barvy vlasů pro vážné dlouhodobé vztahy se ale názory odborníků i výsledky různých výzkumů rozcházejí.Podle amerického časopisu Psychology Today si muži raději vybírají blonďaté partnerky, protože z evolučního hlediska jsou blonďaté ženy zdravější než ostatní (a tudíž je větší šance přežití potomka). Je to způsobeno přirozeným leskem vlasů u zdravých lidí, který se při nemocích vytrácí. Dalším důvodem může být hnědnutí vlasů v průběhu stárnutí- blonďaté vlasy jsou tedy znakem mládí. Z tohoto předpokladu tedy mohou vycházet různé stereotypy, například že blonďaté ženy jsou hloupější nebo hravější než ženy tmavovlasé (podle stereotypu, že děti a mladiství bývají hraví a nerozumní).Studie Psychology Today se věnuje i dalším fyziologickým znakům, které muži u žen preferují. Preference dlouhých vlasů je například dána pomalým růstem vlasů a jejich vypadáváním při vážných nemocích. Dlouhé vlasy jsou tedy známkou dlouhodobého zdraví. Až do nedávné doby byly také pro muže jednoznačně přitažlivější baculaté ženy (viz české přirovnání krev a mlíko), protože baculatost byla také známkou celkového zdraví a hojnosti potravy. Velkou záhadou byla až donedávna preference velkých a pevných ňader, protože jejich velikost nijak nesouvisí se schopností kojit nebo vychovávat potomky. Podle antropologa Franka Marlowa je ale tato preference způsobena snadnějším zjištěním stáří ženy - větší ňadra se v průběhu stárnutí znatelně prověšují, zatímco u malých ňader je tento rozdíl menší, a tudíž hůře rozpoznatelný. == Láska z biochemického pohledu == Biologické modely nazírají na lásku jako na zvířecí pud, sloužící k reprodukci a vychovávání potomků. Helen Fisherová, americká profesorka antropologie studující mezilidské vztahy, rozděluje lásku do tří fází, které se částečně překrývají: Žádostivost [ang. lust] (nadrženost, chtíč) je základní sexuální potřeba, která nutí člověka vyhledávat partnery. Tato fáze se vyznačuje zvýšenou hladinou testosteronu u mužů a estrogenů u žen. Působí od několika málo sekund, a v navázaném vztahu málokdy trvá déle než několik týdnů nebo měsíců. Přitažlivost [ang. attraction] (zamilovanost, touha) je intenzivnější emoce zaměřená na určitého člověka, která se vyvine z žádostivosti jako prostředek věrnosti ke konkrétnímu partnerovi. Tato fáze většinou trvá půl roku až tři roky. Nedávné neurologické studie prokázaly, že v průběhu zamilovanosti mozek pravidelně uvolňuje specifické skupiny hormonů, z nichž největší roli hrají: feromony, chemické látky vylučované z těla, sloužící k vyvolávání určitých reakcí u příjemců. dopamin, hormon zodpovědný za vnitřní motivaci, který způsobuje šťastné pocity při dosažení cíle a zároveň může vyvolávat určitou závislost. Tento hormon působí přímo na vegetativní nervovou soustavu, při jeho zvýšené hladině jsou tedy znatelné fyziologické příznaky jako např. zrychlený srdeční tep nebo zvýšení krevní tlak. Kromě jeho přirozené výroby může být také ve velkém množství uvolňován drogami (hlavně amfetaminy), kvůli čemuž se pocit zamilovanosti často přirovnává k drogovému opojení. noradrenalin, hormon umožňující tělu překonávat krátkodobou zátěž a zvýšenou aktivitu serotonin, hormon podílející se na vzniku nálad. Jeho zvýšená hladina vyvolává šťastné pocity, zatímco při jeho nedostatku se projevuje podrážděnost a deprese. Zároveň ale také ovlivňuje příjem potravy a cyklus spánku a bdění, jeho zvýšená či naopak snížená hladina proto může způsobovat poruchy spánku a příjmu potravy. Oddanost [ang. attachment] (věrnost) je na rozdíl od předchozích dvou fází dlouhodobá. Z evolučního hlediska je tato fáze důležitá pro výchovu potomků. V této fázi je obvyklá zvýšená hladina oxytocinu (tzv. hormonu lásky) a antidiuretického hormonu, které se v předchozích fázích příliš neprojevují. Italský badatel E. Emanuele se svými spolupracovníky se zabýval zvýšenou hladinou tzv. nervového růstového faktoru (NGF) v prvních několika měsících vztahu. Zjistili, že zhruba po jednom roce se hladina tohoto hormonu vrací do normálu. == Kulturní a náboženské rozdíly == === Starověké Řecko === Starověká řecká kultura v jazyce i dílech filozofů používala toto obecné rozdělení lásky: Erós (žádostivost) – láska vášnivá, založená na tělesné a duševní přitažlivosti, používáno pro erotickou lásku bez ohledu na pohlaví Storgé (starostlivost) – něžný vztah založený na dlouhodobé oddanosti, používáno hlavně pro mateřskou lásku Mániá (mánie, posedlost) – láska šílená, žárlivá, vlastnická, se závislostí na partnerovi Agapé (laskavost, oddanost) – pečující vztah, sladění vzájemných potřeb, v novodobém kontextu "pravá láska" Fíliá (filie, náklonnost) – láska přátelskáPlatón ve svém díle Symposion definoval lásku jako sílu duše, snažící se o filozofické poznání. Dále také rozděloval mezilidskou lásku na lásku "nebeskou", kde se kladl důraz na krásu charakteru a inteligenci partnera (nikoliv na fyzickou krásu), a na lásku "nízkou", kde šlo pouze o tělesné uspokojení. Nebeská láska přitom mohla podle Platóna existovat pouze mezi muži. === Starověký Řím (latinsky mluvící svět) === Latina má pro lásku dvě slova: amor (láska milenecká, toužící, včetně sexuální) a caritas (láska mateřská, pečující). Základní sloveso pro lásku je amā, které bylo používáno jak pro mezilidskou, tak pro neosobní lásku. Z něj odvozené podstatné jméno je amor, které se v množném čísle používalo pro označení sexuálních styků. Odvozené názvy pro partnery jsou amans (milenec) a amica (milenka). Slovo amica se v té době používalo i pro označení prostitutky. Ze stejného kořenu se ale odvozují i slova amicus (přítel) a amicitia (přátelství). V dobovém kontextu byla ovšem slovem amicitia myšlena spíše zavázanost nebo ovlivněnost. Marcus Tullius Cicero se tímto tématem zabývá do hloubky ve svém traktátu O Přátelství.Další římský básník, Ovidius, sepsal obsáhlé dílo Umění milovat, ve kterém se podrobně zaobírá všemi aspekty lásky a zároveň poskytuje o lásce užitečné rady. === Západní náboženství === Křesťanství a židovství mají díky podobným základům i podobné náhledy na lásku. Obě náboženství rozlišují mezilidskou lásku a lásku mezi Bohem a člověkem, přičemž považují oba typy za nejdůležitější podstatu své náboženské víry. V obou náboženstvích se vyskytují přikázání ohledně obou druhů lásky, jako např. "miluj bližního svého" (Leviticus 19:18), nebo "Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou." (Deuteronomium 6:5). Ve starém zákoně (tóře) se vyskytuje více náhledů na Boží lásku, které se vždy neshodují. Pravděpodobně nejstarší a nejznámější "definice" lásky v křesťanství se nachází v Novém zákoně v jedné z epištol sv. Pavla Sv. Tomáš Akvinský, popsal lásku jako "vůli konat dobro vůči ostatním" nebo "touhu po úspěchu druhých". Nejčastěji citovaná židovská definice lásky pochází od novodobého rabína Eliyahu Eliezer Desslera, který ji popisuje jako "dávání bez očekávání zisku". Některé křesťanské zdroje také přímo prohlašují, že "Bůh je láska". Tato teze se v židovské víře nevyskytuje. Ve svatých textech islámské víry se žádné ukazatele na to, že "Bůh je láska", nevyskytují. Podobně jako křesťanství a židovství, i islám rozlišuje mezilidskou lásku a lásku mezi Bohem a člověkem, tu ale rozděluje ještě na dva další druhy. Tzv. rafah nebo rahmah je Boží láska zahrnující všechny živé bytosti bez rozdílu, zatímco hub nebo wudda jsou názvy pro lásku Boha pouze k věřícím, kteří dodržují všechna přikázání. Podle koránu tedy Alláh miluje všechny lidi bez rozdílu, zároveň si ale lidé musí vysloužit jeho náklonnost svou poslušností. === Východní náboženství === Buddhismus, podobně jako starověké Řecko, rozlišuje několik druhů lásky. Káma je smyslná, sexuální mezilidská láska. Zároveň je ale překážkou na cestě k probuzení, protože je egoistická. Karuná je soucit se všemi bytostmi bez rozdílu; snižuje utrpení druhých. Doplňuje se s moudrostí a je nezbytná na cestě k osvícení. Mettá je "dobrotivá" láska. Podobně jako starořecká agapé spočívá v osvobození od svých tužeb a nezištném pomáhání ostatním. Je to velmi pokročilý bod na cestě za probuzením, protože vyžaduje velké sebeuvědomění. Cílem buddhistů je osvobodit se od utrpení (tzn. dosáhnout probuzení vymaněním se za samsáry). Hinduismus používá stejné rozdělení jako buddhismus, ale ještě navíc rozlišuje tzv. prema, povznesenou láska a bhakti, lásku k bohu. === Hnutí Hippies === Hnutí Hippies, které působilo ponejvíce v 60. letech minulého století na území USA, praktikovalo ideologii tzv. "volné lásky". Ta spočívala ve vyjadřování lásky ke všem lidem bez rozdílu a v názoru, že sex se žádným způsobem neodlišuje od ostatních věcí, které spolu lidé mohou činit. Toto kulturní hnutí tedy nemělo prakticky žádná tabu a provozování nezávazného sexu bylo zcela běžnou záležitostí. == Odkazy == === Reference === === Literatura === PECK, Morgan Scott: Nevyšlapanou cestou, ISBN 80-7203-036-1 FINKIELKRAUT, A., Co kdyby láska nikdy neskončila. Brno: CDK 2014 OTIS-COUR, Leah. Rozkoš a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku. Praha: Vyšehrad, 2002. 179 s. (Kulturní historie). ISBN 80-7021-542-9. PIEPER, J., O víře, O naději, O lásce, Praha: Krystal OP 2018 LEWIS, C. S., Čtyři lásky, Praha: Návrat domů, 1997 === Související články === Emoce Manželství Sexuální orientace Slova obsahující kořen -fil- Volná láska Nápoj lásky Zámek lásky Fyzická intimita === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu láska ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo láska ve Wikislovníku Téma Láska ve Wikicitátech Láska v Sociologické encyklopedii Sociologického ústavu Akademie věd České republiky FISHER, H. E. Romantic love: a mammalian brain system for mate choice. Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences. 2006, roč. 361, čís. 1476, s. 2173-2186. Dostupné online. (anglicky) | ENTITY | ENTITY |
003342 | ... Home (Sanitarium)", "One", "Enter Sandman", "The Unforgiven", "Nothing Else Matters", "Fuel" a "Whiskey in the Jar". V roce 2000 Metallica, spolu s několika dalšími umělci, zažalovala společnost Napster za sdílení materiálu chráněného autorskými právy bez souhlasu členů kapely. Spor se skončil dohodou a z Napsteru se stala placená služba. Album St. Anger, vydané v roce 2003, navzdory debutu na 1. místě žebříčku Billboard 200, zklamalo některé fanoušky, kterým chyběla kytarová sóla a vadily "plechové" bicí. Dokument s názvem Some Kind of Monster přiblížil fanouškům proces nahrávání alba. Metallica doposud vydala deset studiových alb, čtyři živá alba, šest EP, dvacet pět videoklipů a šestačtyřicet singlů. Skupina vyhrála devět cen Grammy a jako jediné kapele v historii se jí podařilo bodovat v albovém žebříčku Billboard 200 na prvním místě s pěti po sobě následujícími alby. Album Metallica (1991), s kterého se v USA prodalo více než 15 miliónů kopií (22 mil. celosvětově), je 25. nejprodávanějším albem v USA.... | Kolik studiových alb Metallica doposud vydala? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Metallica | [
"deset"
] | 598 | 716 | Metallica doposud vydala deset studiových alb, čtyři živá alba, šest EP, dvacet pět videoklipů a šestačtyřicet singlů. | [
{
"start": 623,
"end": 628,
"text": "deset"
}
] | Metallica je americká metalová skupina založená roku 1981 v Los Angeles. Pro první alba Metallicy (DAWE) jsou typická rychlejší tempa skladeb, agresivní a ve svém stylu i hudebně náročnější kompozice. Tato skutečnost je zařadila společně se skupinami Megadeth, Slayer a Anthrax do "Velké čtyřky" thrash metalu. Skupina se dala dohromady na základě inzerátu v losangeleských novinách, který podal bubeník Lars Ulrich. Ve skupině hraje sólový kytarista Kirk Hammett (který se přidal ke skupině v roce 1983), basový kytarista Robert Trujillo (členem od roku 2003) spolu se zakládajícím bubeníkem Larsem Ulrichem a pak zpěvákem a doprovodným kytaristou Jamesem Hetfieldem. Předchozí členové skupiny byli sólový kytarista Dave Mustaine (který odešel a založil skupinu Megadeth) a basisté Ron McGovney, Cliff Burton a Jason Newsted. Skupina také dlouho spolupracovala s producentem Bobem Rockem, který produkoval všechna alba od roku 1990 do roku 2003 a pomáhal také jako dočasný baskytarista po odchodu Jasona Newsteda do příchodu Trujilla. Kapela si dokázala postupně získávat stále větší a větší množství fanoušků v undergroundu, a také přízeň kritiky. Někteří kritici považují album Master of Puppets z roku 1986 za jedno z nejvýznamnějších metalových alb. Skupina dosáhla výrazný komerční úspěch s pátým albem Metallica (známým také jako Black Album), vydaném roku 1991, které debutovalo na 1. místě žebříčku Billboard 200. Tímto albem se kapela počala ubírat směrem ke střednímu proudu. Celosvětového ohlasu dosáhly singly "Fade to Black", "Master of Puppets", "Welcome Home (Sanitarium)", "One", "Enter Sandman", "The Unforgiven", "Nothing Else Matters", "Fuel" a "Whiskey in the Jar". V roce 2000 Metallica, spolu s několika dalšími umělci, zažalovala společnost Napster za sdílení materiálu chráněného autorskými právy bez souhlasu členů kapely. Spor se skončil dohodou a z Napsteru se stala placená služba. Album St. Anger, vydané v roce 2003, navzdory debutu na 1. místě žebříčku Billboard 200, zklamalo některé fanoušky, kterým chyběla kytarová sóla a vadily "plechové" bicí. Dokument s názvem Some Kind of Monster přiblížil fanouškům proces nahrávání alba. Metallica doposud vydala deset studiových alb, čtyři živá alba, šest EP, dvacet pět videoklipů a šestačtyřicet singlů. Skupina vyhrála devět cen Grammy a jako jediné kapele v historii se jí podařilo bodovat v albovém žebříčku Billboard 200 na prvním místě s pěti po sobě následujícími alby. Album Metallica (1991), s kterého se v USA prodalo více než 15 miliónů kopií (22 mil. celosvětově), je 25. nejprodávanějším albem v USA. V období, kdy vyšlo jejich poslední album Death Magnetic (2008) se celkový počet prodaných nahrávek odhadoval na více než 100 miliónů. K září 2008 byla Metallica pátým nejlépe se prodávajícím hudebním interpretem, od 25. května 1991, kdy začal informační systém SoundScan sledovat prodejnost nahrávek. Za sledované období prodala Metallica jenom v Spojených státech 50 111 000 alb. V roce 2009 byla skupina uvedena do Rock and Roll Hall of Fame. Úvodní slovo ceremoniálu přednesl Flea. Od roku 2012 skupina pracuje na novém albu. Fanoušci se konečně po osmi letech čekání dočkají nového alba s názvem Hardwired...to Self-Destruct (2016), které má datum vydání na 18. listopad. Metallica vznikla v Los Angeles, v Kalifornii, v USA, když si, v druhé půlce roku 1981, bubeník Lars Ulrich napsal inzerát do Los Angelských novin The Recycler: Bubeník hledá ostatní metalové hráče, abychom mohli jamovat na hudbu skupin Tygers of Pan Tang, Diamond Head a Iron Maiden. Na inzerát poté odpověděli kytarista James Hetfield a Hugh Tanner ze skupiny Leather Charm. Ačkoliv se ještě nevytvořila skupina, Ulrich už požádal zakladatele vydavatelství Metal Blade Records Briana Slagela, jestli by nemohl nahrát skladbu pro novou komplaci vydavatelství zvanou Metal Massacre. Slagel souhlasil a Ulrich převědčil Hetfielda, aby zpíval a hrál na rytmickou kytaru. Skupina tedy byla oficiálně založena v řjnu 1981, pět měsíců poté, co se Ulrich a Hetfield poprvé setkali. Ulrichův přítel Ron Quintana potom vymyslel jméno Metallica (mezi jeho návrhy se objevilo i název MetalMania). Ulrich nakonec použil jméno Metallica a pak dal druhý inzerát do novin The Recycler, a do něho napsal, že hledá sólového kytaristu. Nakonec odpověděl Dave Mustaine, a poté, co Hetfield a Ulrich viděli jeho drahé vybavení, tak byl začleněn do skupiny. V roce 1982 pak Metallica nahrála první vlastní skladbu "Hit the Lights" pro kompilaci Metal Massacre (kde byla skupina uvedena jako "Mettallica"). Hetfield hrál na basovou kytaru a Lloyd Grant hrál kytarové sólo. Kompilace vyšla 15. června 1982. Ačkoliv byli členové rozhněváni chybou na obalu, Metallica se dokázala touto skladbou dostatečně proslavit, a tak si mohla poprvé naživo zahrát 14. března 1982 v Radio City v Anaheimu v Californii s nově začleněným baskytaristou Ronem McGovneym. První skutečný koncert kapely (sice zahráli již o dva týdny dříve v Anaheimu, ale kvůli návštěvě pouze asi dvaceti lidí se jednalo spíše o večírek) se uskutečnil až 27. března 1982 v Hollywoodském klubu Whisky a Go Go. Původně měli pouze předskakovat britským Saxon, ale nakonec hráli celý večer. Metallica pak nahrála první demo, které se jmenovalo Power Metal (podle Quitanovy vizitky ze začátku roku 1982). Na podzim roku 1982 ale Ulrich a Hetfield navštívili vystoupení skupiny Trauma v nočním klubu Whisky a Go Go (který leží v západním Hollywoodu), v němž hrál baskytarista Cliff Burton. Oba dva byli ohromeni Burtonovým používáním wah-wah pedálu a požádali ho, jestli by se nepřidal k Metallice. Hetfield a Mustaine pak chtěli dostat McGovneyho pryč ze skupiny, protože si mysleli, že "ničím nepřispěl, jenom poslouchal". Ačkoliv Burton nabídku původně odmítl, na konci roku přijal s podmínkou, že se skupina přesune do El Cerrita v San Franciscu. První vystoupení Metallicy s Burtonem bylo v nočním klubu The Stone v březnu 1983. První nahrávka s Burtonem bylo demo Megaforce z roku 1983. Metallica byla připravena nahrát první album, ale když Metal Blade nebyl schopný pokrýt dodatečné finance, skupina začala hledat další možnosti. Koncertní promotér Johny "Z" Zazula, který slyšel demo No Life 'til Leather, nabídl, že sjedná dohodu mezi Metallicou a Newyorskými nahrávacími společnostmi. Potom, co se zjistilo, že společnosti nemají zájem nahrávat, si Zazula půjčil peníze, aby pokryl náklady na nahrávání a nechal podepsat Metallicu smlouvu pro jeho vlastní vydavatelství Megaforce Records. Na natáčení prvního alba Kill 'Em All jela kapela do Rochesteru v New Yorku, kde se Hetfield, Ulrich a Burton rozhodli z kapely vyloučit Mustaina pro jeho problémy s alkoholem, drogami a násilnickým chováním, během sešlosti 11. dubna 1983. Mustaina nahradil Kirk Hammett z kapely Exodus, který se stal členem Metallicy ještě ten samý den. První vystoupení s Hammetem bylo 16. dubna 1983 v nočním klubu The Showplace v Doveru v New Jersey. Album se nejprve mělo jmenovat Metal Up Your Ass, ale kvůli sporu mezi vydavateli a distributory, kteří odmítali vydat album s tímhle názevem, bylo album přejemováno na Kill 'Em All a album tak vyšlo 27. května 1983 a je považováno za klasiku žánru. Album bylo vydáno firmou Megaforce Records v USA a firmou Music for Nations v Evropě a umístilo se na 120 místě žebříčku Billboard 200 v roce 1988 a ačkoliv album nebylo důležitým finančním úspěchem, pomohlo Metallice získat základnu posluchačů v undergroundové metalové scéně. Metallica po vydání svého prvního alba vyjela na své první turné (s britskou kapelou Raven), aby podpořila vydání alba. V únoru 1984 předskakovala skupině Venom na turné Seven Dates of Hell, kde skupina hrála před sedmi tisíci lidmi na Aardschokovém Festivalu ve městě Zwolle v Nizozemsku. Mustaine, který po odchodu založil skupinu Megadeth, často v rozhovorech vyjadřoval svoji nelibost vůči Hammetovi. Také říkal, že mu Hammet "ukradl job". Mustaine byl "nasrán", protože věří, že se Hammet stal známý díky hraním skladeb, které napsal on. V roce 1985 v rozhovoru s Metal Force, Mustaine o Hammetovi řekl: "Je to opravdu legrační, jak Kirk Hammet ukradl všechna má sóla, která jsem nahrál v No Life 'til Leather a vy jste ho ještě zvolili nejlepším kytaristou časopisu." Ns první album skupiny Megadeth Killing Is My Business... And Business Is Good! z roku 1985 Mustaine zařadil skladbu Mechanix, kterou Metallica upravila a přejmenovala na The Four Horsemen (z alba Kill 'Em All). Mustaine řekl, že to udělal proto, aby naštval Metallicu. Ta zase oponovala a označila Mustaina za alkoholika a za muzikanta, který ani neumí hrát na kytaru. Metallica nahrála druhé studiové album, Ride the Lightning, ve studiu Sweet Silence v Kodani v Dánsku. Producentem tentokrát byl Flemming Rasmussen. Album bylo vydáno v srpnu 1984 a umístilo se na stém místě v Billboard 200. Zvláštní je, že v tiskárně ve Francii omylem vytiskli zelené obaly k albu, které se později staly vysoce ceněnou sběratelskou raritou. Ostatní skladby z alba jsou Fight Fire With Fire (tématem písně je nukleární válka), For Whom the Bell Tolls, Fade to Black, Trapped Under Ice, Escape (pokus kapely o rádiový hit), Creeping Death (skladba, která vypráví biblický příběh o židovském odchodu z otroctví v Egyptě, zaměřující se především na mor, jenž navštívil Egypťany) a instrumentální skladba The Call of Ktulu. Mustaine je označen jako spoluautor skladeb Ride the Lightning a The Call of Ktulu. 14. ledna 1984, po jednom z koncertů, někdo vykradl náklaďák s celou hudební výbavou, členům skupiny zůstaly jen ty kytary, které měli s sebou v hotelu. Z tohoto zážitku se narodila první balada Metallicy Fade to Black. Píseň má velice pesimistický text: "Ztratil jsem chuť do života... nic mi nezůstalo, potřebuji konec, abych se osvobodil". Následně se Metallica vydala na evropské turné. Poté, co ředitel vydavatelství Elektra Records Michael Alago a spoluzakladatel firmy Q-Prime Management Cliff Burnstein viděli koncert Metallicy, nabídli ji smlouvu, která byla pro skupinu výhodná a tak ji 12. září podepsala. Úspěch Metallicy byl pak zvýrazněn tím, že British label Music for Nations vydal limitovanou edici singlu Creeping Death, kterého se prodalo 40 000 kusů. Dvě ze tří skladeb se objevily na znovuvydaném albu Kill 'Em All (vydaném v roce 1989 Elektrou, obsahující předělávky skladeb Am I Evil? od Diamond Head a Blitzkrieg od skupiny Blitzkrieg). Metallica poté vyjela na první velké evropské turné se skupinou Tank s průměrnou návštěvou 1300 lidí. Po návratu do USA skupina absolvovala turné se skupinami W.A.S.P. a Armored Saint. 17. srpna 1984 skupina hrála na festivalu Monsters of Rock v Donnington Parku vedle takových kapel jako Ratt a Bon Jovi před 70 000 lidmi. James Hettfield na koncertě přednesl slavnou řeč na téma "Metallica a jiné kapely tohoto festivalu". Malá ukázka: "Jestli jste přišli, abyste viděli barevný hadry ze spandexu a make-up, nebo jiný sračky a čekáte na slova rock'n'roll, baby v každý písničce, tak my nejsme vaší kapelou". Po vystoupení na festivalu se situace Metallicy v Anglii zlepšila a prodej desek se zdvojnásobil. 31. srpna skupina hrála před obecenstvem 60 tisíc posluchačů na festivalu Days on the Green v Oaklandu v Californii. Třetí album Metallicy, Master of Puppets, bylo nahráno ve studiu Sweet Silence a vydáno v březnu 1986. Na albu pracovali od léta 1985, natáčení trvalo od 2. září do 27. prosince, v lednu pak bylo album mixováno. Album dosáhlo 29. příčky v Billboardu 200 a strávilo tam 72 týdnů. Album Master of Puppets bylo první, které Metallice získalo zlaté album, a to 4. listopadu 1986 a poté roku 2003 bylo šestkrát označeno za platinové. Steve Huey z Allmusic označil album za "největší úspěch skupiny". Titulní skladba pojednává o kokainu, jenž byl v té době velmi oblíbený. Po vydání alba se Metallica spolu s Ozzym Osbournem vydala na turné po celých Spojených státech Amerických. Hetfield si při něm zlomil zápěstí a proto pouze zpíval (na kytaru za něho hrál John Marshall). Ráno 27. září 1986, během Evropské části turné Damage Inc., jela skupina autobusem ze Stockholmu do Kodaně. U Dörarpu ve Švédsku však řidič autobusu ztratil kontrolu nad vozem a dostal smyk, což poté způsobilo převrácení autobusu. Hetfield měl několik odřenin, Ulrich si zlomil prst u nohy, Hammett byl na chvíli v bezvědomí a krátce neviděl na jedno oko. Burton byl při smyku vyhozen z horního lůžka oknem, autobus na něho záhy převrátil. Jenom nohy mu zůstaly vidět. Byl na místě mrtvý. Kirk mohl mluvit o štěstí, jelikož "lůžko smrti", na kterém Burton ležel, bylo původně jeho. Pohřeb se konal 7. října v San Francisku. Cliffovi na rozloučenou hrála jeho skladba "Orion". Burtonova smrt nechala budoucnost skupiny v nejistotě. Zbývající členové se rozohodli, že by Burton chtěl, aby pokračovali a s požehnáním Burtonovy rodiny hledali náhradu. Zhruba čtyřicet lidí zkoušelo získat místo baskytaristy, včetně Lese Claypoola ze skupiny Primus, Troye Gregoryho ze skupiny Prong a frontmana kapely Flotsam and Jetsam, Jasona Newsteda. Newsted se naučil úplně všechny skladby a po konkurzu ho skupina pozvala do klubu Tommy's Joynt v San Franciscu. Hetfield, Ulrich a Hammett se rozhodli, že Newsted je ten pravý, kdo má nahradit Burtona. První vystoupení s Newstedem bylo v Country Clubu v Rededě, v Californii. Potom, co se Newsted přidal ke skupině, skupina dokončila na začátku roku 1987 turné. V březnu 1987 si Hetfield podruhé zlomil zápěstí. V létě 1987 se kapela "zašila" v garáži Larse v East Bay v San Franciscu, kde začaly zkoušky, na kterých hráli covery skupin NWOBHM. V červenci se Metallica vrátila do studia A.M. Conway v Los Angeles, kde nahráli některé skladby z garážových zkoušek. Za šest dnů z toho vzešlo minialbum The $5.98 E.P. Garage Days Re-Revisited. Album bylo nahráno, jako zkouška nově sestaveného studia, zkouška pro Newsteda a zmírnění smutku a stresu po smrti Burtona. 21. srpna byla premiéra této desky, která ale od roku 1989 už nebyla běžně v prodeji (znovu ale vyšla jako bonus pozdější desky "Garage Inc." v roce 1998). Video nazvané Cliff 'Em All bylo vydáno v roce 1987, aby připomínalo tři roky Burtona v Metallice. Video se skládá z basových sól, domácích videí a fotek. ...And Justice for All bylo vydáno v roce 1989. Původ jejího názvu můžeme hledat v posledních slovech americké přísahy vlajce: "I pledge all allegiance to the flag of the United States of America and to the Republic for which it stands, one nation, under God, individual, with liberty and justice for all. (Přísahám úplnou věrnost vlajce Spojených států amerických a republice, za niž vlaje, národu pod vládou Boží, nezávislému, se svobodou a spravedlností pro všechny). Album bylo komerečním trhákem, dosáhlo na šesté místo v Billboard 200 a stalo se tak prvním, které bylo v první desítce. Album se pak stalo platinové devět týdnů po vydání. Metallica tak strhla z výsluní tehdy módní hairmetalové kapely. Newstedova basová linka byla úmyslně utlumená a jeho nápady byly ignorovány (dostal ale zásluhy za část písně Blackened). Také bylo několik stížností na produkci: např. Steve Huey z Allmusic si všiml, že Ulrichovy bicí jsou více cvakající než bušící a že kytary málo zní. Turné k propagaci alba se jmenovalo The Damaged Justice tour. Protože Metallica toho roku a roku následujícího hrála hodně koncertů a zanedbávala nahrávání, vyšlo album až za rok 6. září 1988. Od předešlých se liší zvukově a je určitým posunem i ve stylu. Bylo nominováno na cenu Grammy. K balladě One byl natočen první videoklip kapely. Metallica se pak vydala na velké turné Damage Justice, které začalo už 11. září v Budapešti a skončilo 8. října 1989 v Sao Paulu. Společně s prací na novém albu začala kapela hledat nového producenta, protože Rasmussen byl podle názoru členů "moc panovačný". Nahradil jej Bob Rock. Nahrávání začalo v říjnu 1990 a mělo být dokončeno v březnu 1991. Premiéra však byla několikrát odložena, protože nahrávání skončilo až v červnu 1991. Vzniklo i několikahodinové video ze zákulisí studia (A Year and a Half in the Life of Metallica ). Premiéra samotné desky byla až 12. září. Album dostalo jednoduchý název Metallica, říká se mu také Black Album. Stalo se nejznámějším a mělo také nejlepší prodejnost. Některé jeho skladby už byly přijatelné i pro mainstreamová média a tím jejich popularita dále rostla. 16. března 1999 Metallica získala za 11 miliónů prodaných nosičů Black Album ocenění Diamond Award. Album se stálo jedním z nejznámějších alb v rockové historii. Kapela se od té doby stala komerčně úspěšnější a to se projevilo i na zvětšování koncertního pódia a přidávání dalších efektů. Metallica se pak vydala na turné s Guns N' Roses. Při koncertě v Montrealu ohňostroj vybuchl v nepravou chvíli a silně popálil Jamese. Metallica tak zrušila několik vystoupení a po zbytek turné James jenom zpíval; znovu za něj "zaskočil" John Marshal, tak jako dříve, když měl James několikrát zlomenou ruku. Po krátké pauze 9. října 1992 se kapela vydává na evropskou Wherever I May Roam Tour. Koncem prosince koncertovala v Japonsku. Po "šňůře" koncertů si členové dopřáli měsíční volno. Věnovali se hlavně rodině a svým zájmům. Kirk započal spolupráci s časopisem Guitar World. Prostřednictvím tohoto časopisu dával kurzy hry na kytaru. V tomto měsíci pokračovala série koncertů. První byl v Brně na stadiónu FC Boby. 4. června v Belgii skončila šňůra koncertů propagujících "Černé Album". V prosinci vychází boxset Live Shit: Binge & Purge, první živé album kapely. Roku 1995 James a Lars začali pracovat na novém albu; i když předem věděli, že nebude jako předchozí. Lars chtěl, aby kapela "stárla s hrdostí". V té době udělala Metallica na metalovou skupinu revoluční počin: všichni si ostříhali vlasy (Newsted tak učinil již roku 1992). Skladby, které tentokrát nesly místy až bluesový, countryový, nebo hard rockový feeling, byly hotovy už v dubnu, ale celé nahrávání trvalo rok. Album Load vyšlo u Polygramu v červnu 1996, nahrávalo se v The Plant Studios v Sausalitu, nedaleko San Francisca pod vedením Boba Rocka. Při práci na albu vzniklo něco kolem třiceti skladeb, na Load se ovšem dostalo jen čtrnáct z nich. Mezitím bylo nahráno pokračování Loadu: ReLoad. Album opět vzniklo ve studiu The Plant mezi květnem 1995 a únorem 1996 a od července do října 1997. Mixovalo se tamtéž v září a říjnu 1997. Kapele na desce hostovala zpěvačka Marianne Faithfull (v písni "The Memory Remains"). Turné propagující tato dvě alba trvalo až do října 1998. Mezi Load a ReLoad jsou znatelné rozdíly. Load má fotografii obalu z autorova spermatu a kravské krve a má jemnější zvuk, zatímco ReLoad má fotografii obalu z autorovy moči a kravské krve a texty a hudba jsou o poznání temnější. 14. října, den po koncertě v San Diegu, se Metallica znovu vrátila do studia, aby nahrála nové písně na své další album. Garage Inc. vyšlo 23. listopadu 1998 jako dvojCD, které obsahuje všechny dosud nahrané cover songy Metallicy a navíc 11 nových. 7. prosince 1998 byly vydány i videokazety, dokumentující koncerty ve Fort Worth v Texasu (8. a 9. května 1997). Režisérem byl Wayne Isham. Koncert, nazvaný Cunning Stunts byl rovněž vydán na dvou discích DVD, stal se tak prvním DVD skupiny. V lednu 1999 kapelu kontaktoval dirigent a skladatel filmové hudby Michael Kamen. Navrhl, jestli by Metallica nechtěla nahrát pár koncertů se San Franciským symfonickým orchestrem. 21. a 22. dubna 1999 se v Berkeley Community Theatre v San Franciscu uskutečnily dva velmi neobyčejné koncerty. Na koncertech zazněly skladby ze všech alb, mimo alba Kill 'Em All. Metallica vydala záznam z těchto koncertů. Album nese název S&M. Vyšlo 22. listopadu 1999 na dvojcédéčku. Koncerty natáčel i tým režiséra Wayneho Ishama, a tak je koncert dostupný také na videokazetě a DVD. Metallica při příležitosti vydání alba odehrála ještě další dva koncerty s orchestry - 19. listopadu v Berlíně a 23. listopadu v New Yorku. Album obsahuje dvě nové skladby - pomalou "- Human" (čti majnus hjumn) a No Leaf Clover, která je typickou metalovou baladou; jemné pasáže se střídají s tvrdšími. S tímto albem Metallica překonala další bariéry a původní představy o tom, co je a co není Metallica. V roce 2000 Metallica nahrála poprvé skladbu pro soundtrack - "I Disappear" - k filmu Mission:Imposible 2. Právníci kapely rozpoutali jeden z největších soudních procesů v hudební historii - kvůli zpřístupňování muziky na internetu ve formátu MP3 zdarma proti firmě Napster. Udělali si tak mnoho nepřátel, avšak bránili tím autorská práva nejen svých písní. Lars, který stál v čele tohoto sporu, nakonec soud vyhrál. V létě Metallica hrála na 13 koncertech v USA v rámci Summer Sanitarium Tour. Do konce roku se kolem Metallicy nedělo nic zajímavého. Ale pravá senzace teprve měla přijít s příchodem nového milénia. 17. ledna 2001 z Metallicy odchází Jason Newsted - jako důvod uvedl, že hraní hudby, kterou miluje, se odrazilo na jeho zdraví jak fyzickém, tak psychickém. Metallica ve třech znovu vešla do studia. Na postu baskytaristy zaměstnali producenta Boba Rocka. V polovině července se Hetfield ocitl na odvykací kůře ze závislosti na alkoholu a jiných látkách. 10. prosince, po půl roce, Hetfield konečně ukončil svoje léčení. Nový rok přinesl informaci, že režisérské duo Joe Berlinger a Bruce Sinofsky pracují na dokumentárním filmu o Metallice. V březnu 2002 oficiální fanclub oznámil, že se Metallica vrátila do studia. Už v první polovině prosince začala Metallica hledat nového baskytaristu, který by se s nimi vydal na koncertní šňůru po Evropě, jméno ale nepadlo. Mezi kandidáty byli třeba: Mike Inez (Alice in Chains, Ozzy Osbourne), Joey Vera (Armored Saint ) a další. V polovině ledna byli dopsáni Rob Trujillo (ex- Suicidal Tendancies, ex- Ozzy Osbourne) a Eric Forrest (ex- VoiVod). Nejnovější informace říkaly, že se nové album St. Anger má objevit 10. června. Ve studiu A pokračovaly poslední nahrávky. Ale nejvíc se spekulovalo o tom, že novým basistou se má stát Robert Trujillo, oficiálně to však nebylo potvrzeno. Nakonec, 24. ledna 2003, se Robert připojil k Metallice. St.Anger vyšlo 5. června. Skalní fanoušci byli zděšeni tím, že na albu nejsou slyšet sólové kytary, které byly pro Hammetta tak charakteristické. Joe Berlinger i Bruce Sinofsky jsou tvůrci dokumentu o Metallice - Some Kind Of Monster. Film má dvě a půl hodiny. Je v nich výřez z mnoha dnů každodenního života kapely. Mezi lety 2001 a 2003 bylo nahráno tisíc hodin materiálu. Rozpočet filmu je okolo 1,5 miliónu dolarů. Premiéra filmu byla v lednu 2004 na filmovém festivalu v Park City. V listopadu 2004 skončila jeden a půl roku trvající koncertní šňůra 180 vystoupení. Časopis Rolling Stone vyhlásil Jamese Hetfielda mužem roku 2004. James Hetfield dostal 12. května 2006 speciální cenu. Jedná se o Cenu Stévie Ray Vaughana a James si ji zasloužil díky podpoře fondu MusiCares MAP a díky vytrvalé pomoci závislým hudebníkům s odvykací léčbou. Metallica se v červnu roku 2006 vydala na miniturné Escape from the studio '06, které začalo na obrovském festivalu v Německu Rock am Ring 2006. Tento koncert byl vysílán v přímém přenosu na MTV. Fanoušci Metallicy byli tímto turné naprosto nadšeni, protože skupina zahrála na koncertech celé legendární album Master of Puppets. V srpnu, po skončení turné, se Metallica vrátila zpět do svého studia HQ, kde pokračují práce na novém albu Death Magnetic. Producentem alba je Rick Rubin. V květnu 2008 Metallica spustila promo stránku MissionMetallica.com, kde jsou postupně zveřejňovány videa a fotografie z natáčení. Fanoušci si zde mohou album také zakoupit. Death Magnetic vyšlo 12. září 2008. V roce 2011 vyšlo EP Beyond Magnetic, s několika skladbami, které se nedostaly na album. Dne 31. října 2011 vyšlo zcela nové album, které nese jméno Lulu. Metallica na něm spolupracovala se slavným hudebníkem Lou Reedem, album má celkem 10 skladeb. Většinou se dočkalo velmi negativních recenzí. Délka alba dosahuje téměř 90 minut. ==='''Metallica: Through the Never a Hardwired... to Self-Destruct: Throught the Never je film o skupině. Film je spíše zfilmovaný koncert. V České republice se naposledy kapela podívala v roce 2014 na festival Aerodrome v Praze. Fanoušci kapely si na internetu mohli vybrat skladby, které chtějí zahrát. Kapela byla v Praze velmi krátce, hned potom kapela odjela na další turné. V srpnu tohoto roku uveřejnila datum vydání nového alba, které nese název Hardwired... to Self-Destruct. Album vyjde 18. listopadu. Kapela mezitím vydala už dvě skladby z nového alba fanoušci první skladbu z názvem Hardwired hodnotí velmi pozitivně, ale druhou kladbu z názvem Month into Flame už zase tak ne, ale i přesto má skladba velký potenciál. Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Metallicy. Spawn: For Whom the Bell Tolls Mission Impossible II: I Disappear Zombieland: For Whom the Bell Tolls 1982 - No Life ́til Leather Metallica získala 8 ocenění Grammy: 1990 - Nejlepší metalová skladba: "One" . (...And Justice for All) 1991 - Nejlepší metalová skladba: "Stone Cold Crazy" (Garage Days Re-Revisited) 1992 - Nejlepší metalové album: "Metallica" (Black Album) 1999 . - Nejlepší metalová skladba: "Better Than You" (ReLoad) 2000 - Nejlepší hard rocková skladba: "Whiskey in the Jar" (Garage Inc.) 2001 - Nejlepší rocková instrumentální skladba: . "Call Of Ktulu" (S&M) spolu s Michaelem Kamenem a Symfonií San Francisca 2004 - Nejlepší metalová skladba: "St. Anger" (St. Anger) 2008 - Nejlepší metalová skladba: . "My Apocalypse" (Death Magnetic) MTV Video Music Awards: 1992 - Nejlepší metalové video: "Enter Sandman" (Black Album) 1996 - Nejlepší metalové video: "Until it Sleeps . " (Load) American Music Award: 1996 - Nejlepší metalový/hard rockový umělec: "Metallica" 1996 - Nejlepší metalová skladba: "Until It Sleeps" (Load) Billboard Music Award .: 1997 - Nejlepší Rock and rollový umělec: Metallica 1999 - Catalog Artist of the Year: Metallica 1999 - Catalog Album of the Year: Metallica (The Black Album) Governor's Award: 2004 - Nejlepší skupina: Metallica Kerrang! 2003 - Síň slávy (Hall of Fame) 2003 - Nejlepší mezinárodní skupina - Metallica 2004 - Nejlepší skupina na světě - Metallica 2008 - Inspiration Award Winner - Metallica 2009 - Nejlepší album - Death Magnetic Bammies: 1997: Nejlepší bubeník: . Lars Ulrich 1997: Nejlepší Hard Rockové album: ReLoad Obrázky, zvuky či videa k tématu Metallica ve Wikimedia Commons Metallica.4fan.cz - Český fanklub kapely Metallica (anglicky) Metallica.com - oficiální stránky HMB - Metallica v databázi Hard Music Base (česky) | NUMERIC | NUMERIC |
002203 | ... Lennon a McCartney pak začínají spolupracovat na psaní písní, za první dva roky spolupráce jich napsali kolem jednoho sta. Veškerý volný čas trávili spolu a hráli na kytary. Paul ve škole prospíval velmi dobře, mluví německy i španělsky, ale dal přednost muzice a tak místo učení začal vystupovat se skupinou po Británii a místo dalšího studia začal pracovat jako pomocník strojvedoucího na lokomotivě a stáčet drát v továrně. Na podzim roku 1958 se skupina Quarry Men přejmenovala na Johnny and The Moondogs a v roce 1959 se skupina opět přejmenovala, tentokrát na The Silver Beetles. V roce 1960 se skupina naposledy přejmenovala na The Beatles (slovní hříčka - beetle znamená brouk, beat znamená tlouci, bít, tep...) a dostala angažmá v německém Hamburku. Díky odchodu původního basového kytaristy Stuarta Sutcliffa jeho nástroj přebírá McCartney. Paul působil ve skupině The Beatles do jejího rozpadu v roce 1970. Po smrti manažera... | Ve kterém roce se skupina The Beatles rozpadla? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Paul_McCartney | [
"1970"
] | 855 | 921 | Paul působil ve skupině The Beatles do jejího rozpadu v roce 1970. | [
{
"start": 916,
"end": 920,
"text": "1970"
}
] | Sir James Paul McCartney MBE (* 18. června 1942 Liverpool) je britský hudebník, zpěvák a skladatel, bývalý člen skupiny The Beatles. Paul McCartney se narodil rodičům s irskými předky (James McCartney a Mary Patricia Mohinová). Společně s bratrem Michaelem (pod pseudonymem Mike McGear se prosadil v komediální hudební skupině The Scaffold) byli vychováváni v katolické víře. Matka zemřela na rakovinu prsu, když bylo Paulovi 13 let. V dětství mu otec koupil první kytaru a jelikož dříve sám hrál na trubku a klavír v jazzové kapele, dával Paulovi první lekce hudby sám. Na škole Liverpool Institute poznal George Harrisona a začali se spolu učit na kytaru (pro zajímavost - Paul je levák a kytaru se zrcadlově nataženými strunami drží krkem na opačnou stranu). Historie skupiny The Beatles začala v roce 1957, kdy se na pouti v anglickém Wooltonu Paul seznámil s Johnem Lennonem, který ho přivedl do skupiny Quarry Men jako kytaristu. Tímto okamžikem vzniká nejslavnější hudební spojení všech dob - Lennon/McCartney. Lennon a McCartney pak začínají spolupracovat na psaní písní, za první dva roky spolupráce jich napsali kolem jednoho sta. Veškerý volný čas trávili spolu a hráli na kytary. Paul ve škole prospíval velmi dobře, mluví německy i španělsky, ale dal přednost muzice a tak místo učení začal vystupovat se skupinou po Británii a místo dalšího studia začal pracovat jako pomocník strojvedoucího na lokomotivě a stáčet drát v továrně. Na podzim roku 1958 se skupina Quarry Men přejmenovala na Johnny and The Moondogs a v roce 1959 se skupina opět přejmenovala, tentokrát na The Silver Beetles. V roce 1960 se skupina naposledy přejmenovala na The Beatles (slovní hříčka - beetle znamená brouk, beat znamená tlouci, bít, tep...) a dostala angažmá v německém Hamburku. Díky odchodu původního basového kytaristy Stuarta Sutcliffa jeho nástroj přebírá McCartney. Paul působil ve skupině The Beatles do jejího rozpadu v roce 1970. Po smrti manažera skupiny Briana Epsteina, se stal nepsaným vůdcem kapely a především jejím nejaktivnějším členem. Mezi jeho nejlepší a nejznámější písně éry Beatles patří Eleanor Rigby (1966), Can't Buy Me Love (1964), Let It Be (1970) a především Hey Jude (1968) a Yesterday (1965). V roce 1967 začal Paul (stejně jako ostatní členové skupiny) užívat ve větší míře drogy a o rok později se celá skupina vydává do Indie, aby zde meditovala. Kromě drog Paul experimentuje jako první člen Beatles s elektronickou hudbou a natáčí soukromé undergroundové filmy. Pod Paulovým vedením také vzniká kritikou odsouzený a veřejností nepochopený (avšak v dnešní době velmi pozitivně vnímaný) film Beatles Magical Mystery Tour, plný psychedelických obrazců a výjevů. Paul žil dlouhá léta s herečkou Jane Asherovou, ale v roce 1967 se seznámil s Lindou Eastmanovou, americkou fotografkou. Dne 12. března 1969 se spolu vzali, o osm dní tak předběhli Johna Lennona s Yoko Ono. Paul adoptoval Lindinu dceru z prvního manželství Heather. Společně s Lindou měli tři děti - Mary Annu, Stellu Ninu a Jamese Louise. Oba manželé vždy tvrdili, že kromě devíti dní, kdy byl McCartney v roce 1980 v japonském vězení (za držení marihuany), byli každý den spolu. V dubnu 1970 Paul McCartney veřejně oznámil, že skupinu Beatles opouští (přestože kapela de facto neexistovala již v roce 1969), ostatní jej následovali a všichni členové se věnují vlastním projektům. Paul naučil manželku Lindu hrát na klávesy a angažoval jí ve své nové skupině Wings, založené v roce 1971. První společnou prací byla píseň Another Day. Ačkoliv hudební kritici Lindu kritizovali za její zpěv i hraní, Wings získali mnoho cen Grammy a v 70. letech byli velmi úspěšní. V roce 1972 vyráží skupina na první turné po Velké Británii a o rok později i po Evropě. V roce 1973 vydávají The Wings patrně své nejlepší album Band On The Run. McCartney vydal nespočet alb, ať samostatně nebo se skupinou Wings. Mezi nejznámější vedle již zmíněných patří Ram, Venus and Mars či Tug of War. V polovině 80. let spolupracoval se Steviem Wonderem nebo Michaelem Jacksonem. S manželkou se stávají vegetariány a bojovníky za práva zvířat. V roce 1994 předává Yoko Ono zbylým členům Beatles Lennonovy demonahrávky, ke kterým pak nahrají hudební doprovod. Poslední skladby skupiny, Real Love a Free as a Bird, jsou vydány na albech Anthology 1 (Apple Records, 21. listopadu 1995) a Anthology 2 (Apple Records, 18. března 1996). Píseň Now And Then, plánovaná pro Anthology 3 (Apple Records, 28. října 1996), nebyla dokončena. V roce 1997 byl McCartney pasován na rytíře a nejen neuvěřitelným počtem prodaných desek je právem považován za jednoho z nejlepších hudebníků 20. století. V roce 1998 zemřela Paulova žena Linda na rakovinu prsu. Nicméně se McCartney v roce 2002 podruhé oženil s modelkou Heather Millsovou a v říjnu 2003 se jim narodila dcera Beatrice Milly McCartney. Nedlouho poté se ale s Heather rozvedl. Paul se věnuje i vážné hudbě, složil několik klasických děl (např. Liverpoolské oratorium nebo Standing Stone). V roce 1999 byl uveden do síně slávy, uspořádal koncert na počest Lindě a také první výstavu svých obrazů. Dne 6. června 2004, jako první člen skupiny Beatles, vystoupil na koncertě v Praze. Dne 20. února 2008 převzal ocenění za svůj celoživotní hudební přínos v rámci BRIT Awards. V roce 2009 vyšel 1 DVD + 2 CD live koncert s názvem Good Evening New York City, byl sestříhán z několika nocí a obsahuje jak písně z tvorby Paula + Wings, tak i hity Beatles. 9. října 2011 se v Londýně potřetí oženil s Nancy Shevellovou. Zatím jeho posledním hudebním počinem zůstává deska Kisses On The Bottom z roku 2012, na níž vzdal hold svým oblíbeným melodiím ze 30. a 40. let a nadělil si ji k 70. narozeninám. Dne 12. prosince 2012 vystoupil na benefičním koncertu 121212, věnovaném obětem hurikánu Sandy, spolu s bývalými členy skupiny Nirvana (ti se setkali poprvé od rozpadu roku 1994). Zahráli společnou píseň "Cut Me Some Slack". Ta se objeví v dokumentu Sound City, který režíruje ex bubeník Nirvany Dave Grohl, a který by měl mít premiéru v únoru 2013. Dne 12. října 2013 vydává nové album New se stejnojmennou titulní písní. 1961: Hofner 500 Bass - Model měl hnědo-žlutou barvu. Paul ho koupil v Hamburku a používal ho do roku 1963, kdy dostal druhý velmi podobný model. Poté ho používal jako záložní a až v letech 1968-69 hrál na oba modely současně, ovšem poté kytaru někdo ukradl. 1963: Hofner 500/1 Bass - Model měl hnědo-žlutou barvu. Dostal ho darem od firmy Hofner používal ho do 70. let. Rozdíly mezi starým a novým Hofnerem: Starý Měl Tmavší barvu, jinak napsané logo, snímače hned vedle sebe a další maličkosti. 1964: Epiphone FT-79 Texan Model měl přírodní barvu. Paul s tímto modelem hrál Yesterday. 60. léta ( Ve skupině Beatles) All My Loving Cańt Buy Me Love Yesterday Drive My Car Eleanor Rigby Penny Lane Hey Jude Let It Be 70. léta ( Ve Skupině Wings .) C Moon My Love Live And Let Die Jet Band On The Run Let ́Em In Mull Of Kintyre 70. + 80. léta Maybe Ím Amazed Ebony And Ivory (+ Stevie Wonder) Say Say . Say (+ Michael Jackson) No More Lonely Nights 90. léta a 2000 - 2012 Hope Of Deliverence Young Boy Fine Line McCartney (1970) UK #2; US #1 Ram (1971) UK . #1; US #2 McCartney II (1980) UK #1; US #1 Tug of War (1982) UK# 1; US #1 Pipes of Peace (1983 .) UK #4; US #15 Press To Play (1986) UK #8; US #30 С в С (1988) UK #63; US #109 Flowers in . the Dirt (1989) UK #1; US #24 Off The Ground (1993) UK #5; US #17 Off The Ground - The Complete Works (1993) Flaming Pie ( .1997) UK #2; US #2 Run Devil Run (1999) UK #12; US #27 Driving Rain (2001) UK #26; US #26 Chaos . and Creation in the Backyard (2005) UK #10; US #6 Memory Almost Full (2007) UK #5; US #3 Kisses on the Bottom (2012) New (2013) Tripping the Live Fantastic (1990) UK #16; US #26 Tripping the Live Fantastic: Highlights! (1990) US #141 Unplugged (The Official Bootleg) (1991) UK #7; US #14 Paul Is Live (1993) UK #34; US #78 Back in the U.S. (2002) US #8 Back in the World (2003) UK #5 Good Evening New York City (2009) All the Best! (1987) UK #2; US #62 The Paul McCartney Collection (1993) Never Stop Doing What You Love (2005) Pure McCartney (2016) Paul McCartney's Liverpool Oratorio . (1991) US #177 Paul McCartney's Standing Stone (1997) US #194 Paul McCartney's Working Classical (1999) Ecce Cor Meum (2006) Ocean' .s Kingdom (2011) Thrillington (1977) Strawberries Oceans Ships Forest (1993) Rushes (1998) Liverpool Sound Collage (2000) Twin Freaks (2005) Electric Arguments (2008 . ) The Family Way (1967) Give My Regards to Broad Street (1984) UK #1; US #21 Rupert and the Frog Song (1985) Wings Wild Life (1971) UK # .11; US #10 Red Rose Speedway (1973) UK #5; US #1 Band on the Run (1973) UK #1; US #1 Venus and Mars ( . 1975) UK #1; US #1 Wings at the Speed of Sound (1976) UK #2; US #1 London Town (1978) UK #4; US # . 2 Back to the Egg (1979) UK #6; US #8 Band on the Run: 25th Anniversary Edition (1999) UK #69 Wings over America (1976) UK #8; US #1 Wings Greatest (1 December 1978) UK #5; US #29 Wingspan: Hits and History (2001) UK #5; US #2 | DATETIME | DATETIME |
001846 | Sir Christopher Wren, (20. října 1632, East Knoyle, Wiltshire, Anglie - 25. února 1723, Londýn, Anglie) byl anglický návrhář, astronom a jeden z nejslavnějších anglických architektů své doby (17. století). Absolvoval Wadhamovu kolej Oxfordské univerzity. Navrhl 53 londýnských kostelů včetně katedrály Sv. Pavla. Věnoval se též navrhování významných světských budov. Byl zakladatelem Londýnské královské společnosti (prezidentem 1680 - 1682) a jeho vědecká práce byla oceněna i takovými vědci jako například sir Isaac Newton či Blaise Pascal. Je také zřejmě jednou ze zakládajících postav Ashmolean museum v Oxfordu. Vinou Velkého požáru Londýna roku 1666 většina tehdejších staveb lehla popelem a vznikla tedy potřeba postavit nové. Jednou z nich byla také katerála sv. Pavla, která sice nebyla ohněm poničena tolik, aby nemohla... | Kolik londýnských kostelů navrhl Christopher Wren? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Christopher_Wren | [
"53"
] | 255 | 312 | Navrhl 53 londýnských kostelů včetně katedrály Sv. Pavla. | [
{
"start": 262,
"end": 264,
"text": "53"
}
] | Sir Christopher Wren, (20. října 1632, East Knoyle, Wiltshire, Anglie - 25. února 1723, Londýn, Anglie) byl anglický návrhář, astronom a jeden z nejslavnějších anglických architektů své doby (17. století). Absolvoval Wadhamovu kolej Oxfordské univerzity. Navrhl 53 londýnských kostelů včetně katedrály Sv. Pavla. Věnoval se též navrhování významných světských budov. Byl zakladatelem Londýnské královské společnosti (prezidentem 1680 - 1682) a jeho vědecká práce byla oceněna i takovými vědci jako například sir Isaac Newton či Blaise Pascal. Je také zřejmě jednou ze zakládajících postav Ashmolean museum v Oxfordu. Vinou Velkého požáru Londýna roku 1666 většina tehdejších staveb lehla popelem a vznikla tedy potřeba postavit nové. Jednou z nich byla také katerála sv. Pavla, která sice nebyla ohněm poničena tolik, aby nemohla být rekonstruována, bylo však rozhodnuto o stavbě katedrály nové. Návrhem na novou katedrálu byl roku 1668 pověřen právě Christopher Wren. Neměl to však jednoduché - byl přijat až jeho čtvrtý návrh, označován jako variantní. Ten se však Wrenovi pravděpodobně příliš nezamlouval, protože i když byly stavební práce již započaty, vymohl si souhlas s dekorativními úpravami, během kterých plán katedrály významně změnil opět směrem k prvnímu návrhu. Takto stojí na Ludgate Hill v londýnském City až dodnes. Obrázky, zvuky či videa k tématu Christopher Wren ve Wikimedia Commons | NUMERIC | NUMERIC |
009806 | ... pro vládu selhal: jednotky vyslaly delegáty na jednání s plukovníkem Polkovnikovem, ale zástupci ústředního výkonného výboru nepřesvědčili delegáty, aby podpořili vládu proti sovětu. Ve dnech před bolševickým povstáním se nedařilo zastavit oslabování Kerenského vlády. Přípravy vlády byly dokončeny 20. říjnajul./ 2. listopadu 1917greg. vysláním jednotky čtyřiceti cyklistů do Zimního paláce a zasláním žádosti velitelům frontových jednotek, aby nahradili vojáky, kteří jsou považováni za blízké bolševikům. Vládní plán zahrnoval ovládnutí důležitých budov hlavního města, centra města a mostů, které umožňovaly přístup z předměstí. === Předvečer Druhého sjezdu sovětů === 21. říjnajul./ 3. listopadu 1917greg. konference jednotek petrohradské posádky,... | Oslabovala Kerenského vláda před bolševickým povstáním? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Říjnová_revoluce | [
"Ano."
] | 187 | 272 | Ve dnech před bolševickým povstáním se nedařilo zastavit oslabování Kerenského vlády. | [] | Říjnová revoluce, známá též jako bolševická revoluce nebo (podle samotných komunistů) Velká říjnová socialistická revoluce, zkráceně VŘSR či Velký říjen, byla druhá fáze ruské revoluce roku 1917, následující po únorové revoluci. Svrhla středově liberální Prozatímní vládu, v níž byla zastoupena jen umírněná levice, zejména socialisté-revolucionáři ("eseři") a sociální demokraté ("menševici"), a vynesla k moci krajní levici vedenou bolševiky v čele s V. I. Leninem. Bolševici, v té době oficiálně nazývaní Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků), byli přímými předchůdci pozdější Komunistické strany Sovětského svazu. Brzy potlačili své dosavadní levicové spojence, vyhráli následující občanskou válku a založili Sovětský svaz, první stabilní komunistický režim světa, který se později stal supervelmocí. Datum 25. října 1917 odpovídá juliánskému kalendáři platnému v Rusku, později zrušenému novou bolševickou vládou. Pro zbytek světa začaly události 7. listopadu 1917 podle gregoriánského kalendáře. Prozatímní vláda trvala na pokračování velmi nepopulární účasti Ruska na první světové válce, což bránilo provádění hlubokých reforem požadovaných občany. To způsobilo, že bolševický program, vyjádřený hesly "Mír, chléb a půda" a "Všechnu moc sovětům" (tj. lidovým radám), na podzim roku 1917 rychle získával příznivce. Hospodářská krize, která se v létě prohloubila, hrozba nasazení na frontu pro vojáky hlavního města, rozčarování z nedostatečnosti vládních reforem a podpora Prozatímní vlády většinou ostatních stran zvýhodňovala bolševiky, kteří v hlavním městě Petrohradu rozpoutali intenzivní propagandistickou kampaň. Nižší třídy ve městě se odmítaly obětovat pokračováním ve válce a tolerováním koaliční vlády za účasti pravicové Konstitučně demokratické strany ("kadetů") po Kornilovově puči. Navzdory zjevné slabosti Prozatímní vlády se několik dní před plánovanou revolucí ukázalo, že obyvatelé odmítnou ozbrojené povstání samotných bolševiků proti Prozatímní vládě, jaké chtěl Lenin. Proto bylo rozhodnuto přijmout méně riskantní postup, který prosazoval hlavně Lev Trockij a který spočíval v převzetí moci během připravovaného Druhého sjezdu sovětů: Moc na sebe strhne Petrohradský sovět, nikoli strana, a jakýkoli odpor vlády bude pak vypadat jako kontrarevoluce. Vláda zatím poslala část vojenské posádky na blízkou frontu, a tím podnítila revoluci.Nový Petrohradský vojenský revoluční výbor, který hájil své kroky jako obranu proti kontrarevoluci a který v praxi řídili bolševici, rychle převzal kontrolu nad posádkovými jednotkami. Mezi vládou a Výborem došlo k několika nekrvavým střetům o ovládnutí strategických bodů hlavního města, které skončily vítězstvím Výboru a izolací vlády, jíž se stěží podařilo získat vojenskou pomoc. Pak konečně došlo k přímému útoku na vládu, který Lenin požadoval už týdny a který skončil zajetím téměř celé Prozatímní vlády v noci 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg., kdy již zasedal Druhý sjezd sovětů. Opuštění sjezdu umírněnými socialisty na protest proti akci bolševiků usnadnilo vytvoření vlády (Sovnarkomu) výlučně z bolševiků. Následující vyjednávání o vytvoření koaliční vlády z různých socialistických stran zkrachovala na neústupnosti jednotlivých frakcí. Pokus opozice o povstání proti bolševikům v hlavním městě ani pochod vojsk z fronty na Petrohrad se nezdařily. Moc nové vlády se po celé zemi šířila ve fázích doprovázených vážnými střety v některých oblastech, jako byla Moskva. Vojenská slabost opozice a popularita prvních opatření bolševiků však pomáhala Leninovi a jeho straníkům. Nejradikálnější opozice vůči bolševickému puči byla neoblíbená a umírněná strana se nedokázala prosadit v institucích nového režimu – kvůli rozpuštění Ústavodárného shromáždění v lednu 1918 a vyloučení socialistů ze sovětů následujícího jara brzy propukla občanská válka. == Pozadí == V létě 1914 vypukla první světová válka a carské Rusko do ní vstoupilo jako součást Trojdohody na straně Francie a Velké Británie proti Ústředním mocnostem Německu, Rakousku-Uhersku a jejich spojencům. Válečné útrapy vyvolaly v Rusku napětí, jež počátkem roku 1917 vyústilo v únorovou revoluci, která svrhla monarchii, ale nedokázala ukončit válku, hlavní příčinu nespokojenosti obyvatel. Do vzniku připravovaného Všeruského ústavodárného shromáždění měla zemi řídit Prozatimní vláda, jejímž posledním předsedou byl středolevicový právník Alexandr Fjodorovič Kerenskij. Dění v Rusku výrazně ovlivňovaly také rady pracujících a vojáků, zvané sověty, z nichž nejdůležitější byl Petrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů. Původně v sovětech převažoval vliv demokratické levice, zejména Strany socialistů-revolucionářů ("eserů"), k nimž patřil Kerenský, a umírněné frakce sociální demokracie, tzv. menševiků, ale postupně rostl vliv radikálů odštěpených jak od sociální demokracie, nazývaných bolševici, tak od eserů, zvaných levých eserů. Na podzim roku 1917 politickou situaci vyhrotil neúspěšný puč generála Kornilova a dále se zhoršila hospodářská situace Ruska. V hlavním městě Petrohradě byla vysoká nezaměstnanost, nedostatek paliva i jídla a inflace. Pro většinu obyvatel se životní podmínky zhoršily, zatímco se zdálo, že vláda se omezuje jen na administrativní opatření. Během krize klesla popularita premiéra Kerenského: pravice tvrdila, že zradil Kornilova, zatímco levice a petrohradský lid ho považovali za spoluviníka Kornilovova kontrarevolučního puče. Kornilovova porážka prospěla hlavně bolševikům; a veřejné mínění bylo nakloněno vzniku nové vlády opřené o sověty, která by spojila různé socialistické proudy včetně bolševiků, což se projevilo v nesčetných rezolucích schválených po porážce Kornilova. Radikalizace mas se odrazila ve ztrátě moci umírněných politiků nad hlavními sověty země: Moskevský sovět ovládli bolševici 5. záříjul./ 18. září 1917greg. a petrohradský následoval 25. záříjul./ 8. října 1917greg. po opakovaných porážkách umírněných v různých hlasováních. Bolševický politik Lev Davidovič Trockij, nedávno propuštěný z vězení, se stal předsedou sovětu hlavního města. Více než sto sovětů z celé země žádalo, aby Všeruský ústřední výkonný výbor – stále pod kontrolou eserů a menševiků – převzal moc, zatímco v jiných významných lokalitách ovládli bolševici místní sověty. Baltské loďstvo, jež bylo velmi blízko od hlavního města, odmítlo uznávat Kerenského. Rolníci v oblasti Petrohradu si zvolili bolševického delegáta pro připravovaný předparlament (Prozatímní radu Ruské republiky). Ve velkých městech značně vzrostla podpora bolševiků.Předparlament se sešel krátce poté, aby diskutoval o tom, jaká vláda by měla nahradit nouzový kabinet (direktorium) vytvořený Kerenským po Kornilovově puči. Bolševici prosazovali konec koalic s buržoazními stranami a vytvoření nového, výhradně socialistického kabinetu; tuto pozici zastávali Kameněv a Trockij. I přes rozdíly mezi nimi – Trockij vnímal novou vládu jako první krok k přenesení moci na sověty, zatímco Kameněv jako způsob, jak zajistit konání Ústavodárného shromáždění – oba stále spoléhali na možnost prohloubit revoluci mírovými prostředky. Tento postoj, původně podporovaný vůdcem bolševiků Leninem, byl vážně ohrožen náhlou změnou Leninova postoje, jež se 15. záříjul./ 28. září 1917greg. promítla do dvou dopisů adresovaných ústřednímu výboru bolševické strany, ve kterých Lenin odmítl umírněnost a požadoval okamžité povstání. Ústřední výbor, překvapený novým postojem, se rozhodl požadavky Lenina ignorovat, aby nebyla podkopána shoda levice nastolená spoluprací socialistů během konfrontace s Kornilovem.Aby zlomil opozici většiny bolševického ústředního výboru, jež nechtěla přijmout požadavek na povstání a uchopení moci, Lenin hrozil odstoupením z výboru, což však nemělo na postoj ostatních členů žádný vliv. V polovině října Lenin zintenzívnil svou kampaň za okamžité převzetí moci, a to jak uvnitř strany, tak u obyvatelstva. Vydal několik spisů, ve kterých zdůvodňoval svůj postoj vnitrostátní i mezinárodní situací (zvýšená podpora bolševiků, rozmach revolučních nálad na venkově, nepokoje v německé armádě atd.).Předparlament nakonec umožnil Kerenskému vytvořit novou vládu s konstitučními demokraty a dalšími liberálními frakcemi. To Lenina přimělo, aby znovu přehodnotil svůj názor. Pokus předparlamentu utvořit socialistickou vládu selhal, a tak se naděje většiny bolševického ústředního výboru upřela na příští sjezd sovětů. Největší radikálové doufali, že by sjezd mohl přenést moc na krajně levicovou vládu, která by rychle zavedla radikální opatření. Pro umírněnější bolševiky by nová prozatímní vláda zaručila volby do Ústavodárného shromáždění a jeho konání. Petrohradský sovět nazval nový kabinet "vládou pro občanskou válku", odmítl mu poskytnout jakoukoli podporu a oznámil, že příští sjezd sovětů vytvoří kabinet nový a "opravdu revoluční". Bolševici předparlament opustili a začali agitovat ve prospěch vytvoření nové vlády a proti Kerenskému a jeho příznivcům. == Přípravy == === Rozhodnutí ústředního výboru a nedostatky organizace === Navzdory Leninovu přání okamžitého uchopení moci bolševickou stranou po zprávách o postoji dělníků a vojáků, podporujících přenesení moci na sověty, ale nikoliv pouze na stranu, bolševické vedení zaměřilo své úsilí na Druhý sjezd sovětů s přáním předat vládní moc jemu. Hlavním zastáncem tohoto názoru byl Trockij, a dokonce i v ústředním výboru nemalá část, vedená Kameněvem a Zinovjevem, s obavami sledovala snahu Lenina vyvolat povstání. Tento proud se domníval, že situace není k ozbrojenému povstání příznivá a raději se spoléhal na sověty a na budoucí ústavodárné shromáždění, že budou pokračovat v revoluci. Také věřil, že po státním převratu by se proti nové vládě spojila celá buržoazie a že by povstalci nebyli schopni vojensky čelit Německu a nemohli by se spoléhat na silnější podporu světového proletariátu. Přestože Lenin nakonec prosadil svůj názor, že je potřeba začít povstání, nebylo stanoveno datum a ústřední výbor byl velmi rozdělen.Aby Lenin ospravedlnil svůj záměr okamžitě začít s povstáním, předkládal různá odůvodnění: blížící se podepsání míru mezi stranami Velké . války (tedy dohody mezi imperialistickými mocnostmi, jak to vnímal); že se Kerenskij chystá vydat hlavní město Němcům; že se připravuje další pravicový převrat, jako byl Kornilovův; nebo že triumf ruské a světové revoluce by mohl být dosažen jen po malém boji. Situace Prozatímní vlády byla opravdu velmi vážná a rychle ztrácela autoritu; vojenská situace na severní frontě u hlavního města byla katastrofická a Kerenskij neměl žádné záruky loajality městské posádky. Nedostatek pohonných hmot a potravin způsobil růst inflace. Dosavadní apatie populace by se mohla snadno proměnit v rebelii a vláda se nemohla spoléhat na účinnou podporu Všeruského ústředního výkonného výboru, izolovaného od mas. Petrohradský sovět byl již v rukou bolševiků, které vedl Trockij. 24. záříjul./ 7. října 1917greg. se bolševici rozhodli soustředit na získání co největšího počtu sovětů, ovládaných od jara umírněnými socialisty, a to prostřednictvím právě probíhajících voleb. Podobnou strategii přijali i leví eseři, tehdy spojenci bolševiků. Mobilizace sil radikálních levicových stran v předvečer sjezdu sovětů nastala zčásti kvůli přetrvávajícím pověstem o možné kontrarevoluci nebo zrušení sjezdu, jehož svolání umírnění socialisté přijali jen neochotně. 7. říjnajul./ 20. října 1917greg. se Lenin vrátil z Finska do hlavního města a bolševici opustili předparlament. Trockij přijal zásadní rozhodnutí: rozhodl se, že využije pověsti o tom, že dočasná vláda chce opustit hlavní město, aby vysvětlil ovládnutí vojenské posádky hlavního města a rozdání zbraní dělníkům jako obranná opatření proti nepřátelům revoluce, vnějším (Němci) i vnitřním (kontrarevoluce). O čtyři dny později Trockij vyhlásil svá podezření na sjezdu sovětů severní oblasti s úmyslem získat na svou stranu vojáky rozmístěné kolem hlavního města. Na tomto sjezdu byla zřejmá ohromná podpora bolševiků z blízkosti hlavního města a vojáků umístěných v okolí Petrohradu. Mezitím bolševici, kteří nesouhlasili s povstáním, rozběhli kampaň, která měla lidem vysvětlit jejich důvody.Lenin se setkal s bolševickým ústředním výborem 10. říjnajul./ 23. října 1917greg. a podařilo se mu prosadit názor o potřebě ozbrojeného povstání proti vládě, ale ne ke konkrétnímu termínu před Sjezdem sovětů. Rozhodnutí bylo nejednoznačné a spíš zdůraznilo rozdíly mezi Leninovými radikály a umírněným směrem Kameněva. Ve dnech následujících po zasedání ústředního výboru nebyla prováděna žádná příprava na okamžité povstání a bolševické kádry ani nebyly připraveny k tomu, aby ji prováděly, kvůli nedostatku organizace a vedení. Neexistoval žádný plán na ovládnutí komunikačních a dopravních sítí a Rudé gardy, které byly stále víc na straně bolševiků, ani neměly v hlavním městě jednotné velení.12. říjnajul./ 25. října 1917greg. výkonný výbor Petrohradského sovětu schválil vytvoření orgánu, který měl koordinovat obranu nadcházejícího sjezdu sovětů, Vojenského revolučního výboru. Měl být složen ze zástupců sovětu, zástupců loďstva, odborů, továrních výborů, vojenských organizací různých stran v sovětu, dělnických milicí a dalších organizací. Zasedání zástupců jednotek petrohradské posádky bylo také svoláno na následující dny. Výbor nebyl kruhem spiklenců, ale oficiálním orgánem Petrohradského sovětu. Umírnění socialisté Výbor brzy opustili, což usnadnilo jeho ovládnutí extremisty a zejména bolševiky.Čtyři dny před předpokládaným zahájením sjezdu sovětů, 16. říjnajul./ 29. října 1917greg., se konalo další zasedání ústředního výboru, jež potvrdilo rozhodnutí o uchopení moci navzdory tvrdé opozici umírněných; Kameněv hrozil, že odstoupí, a k Leninově nelibosti spolu se Zinovjevem začali veřejně projevovat svůj opoziční názor. Nevyhnutná příprava na uskutečnění převratu proti Prozatímní vládě však stále nezačala. Většina vedení strany i rezoluce dělníků a vojáků, které nepřestávaly docházet, nadále hodlaly předat moc sjezdu sovětů. Leví eseři a podobně i menševici internacionalisté se také připravovali během sjezdu vytvořit novou socialistickou vládu složenou z různých stran, ale stavěli se proti okamžitému převzetí moci. Téhož dne Trockij potvrdil zprávu, která se před několika dny objevila v některých novinách: "Říká se o nás, že připravujeme organizaci, aby se chopila moci. Není to žádné tajemství."Konečný cíl činnosti Petrohradského sovětu vytyčil sám Trockij: sjezd sovětů se měl chopit vládní moci, vyhlásit okamžité příměří a rozdat půdu rolníkům. Podle Lenina však moc bylo třeba převzít před sjezdem a úlohou sjezdu mělo být jen její přijetí.Rozhodnutí umírněných socialistů odložit kongres o pět dní pro nepřítomnost delegátů v hlavním městě bylo rozhodující: umožnilo bolševikům, aby se zorganizovali k převzetí moci a zmařili pokus Kerenského před sjezdem odzbrojit radikály. Zpoždění bylo zčásti také důsledkem projevů vnitřních rozporů v bolševické straně, takže umírnění socialisté doufali, že na sjezdu vznikne většina, která se postaví proti Leninově pozici. === Přípravy Prozatímní vlády === Uzavřená schůze kabinetu v noci 4. říjnajul./ 17. října 1917greg. řešila vojenské ohrožení hlavního města po okupaci baltských ostrovů poblíž Estonska nepřítelem. Ministr sociálních věcí konstituční demokrat Nikolaj Kiškin navrhl přenesení hlavního města do Moskvy a začlenění Petrohradu do frontové oblasti. Návrh socialisté kritizovali, protože by snížil vliv Petrohradského sovětu a Celoruského ústředního výkonného výboru na vládu a na budoucí ústavodárné shromáždění. Tváří v tvář kritice se kabinet rozhodl nepřijmout návrh, pokud by nebyl schválen předparlamentem. Diskuse unikla ve zkreslené podobě na veřejnost, takže se lidé domnívali, že se vláda snaží použít Němce k rozdrcení revoluce, a tuto fámu použili bolševici ve svůj prospěch. Vláda ve skutečnosti nikdy neměla v úmyslu vydat město nepříteli; chtěla využít jeho blízkost, aby se zbavila revoltujících částí vojenské posádky, ačkoli vojenští velitelé nevěřili tomu, že Němci město opravdu ohrožují.Dne 9. říjnajul./ 22. října 1917greg. vojenské velitelství v hlavním městě nařídilo odchod třetiny jednotek městské posádky na frontu (a to z politických důvodů, protože velitel severní fronty o posily z hlavního města nestál). Jednotky posádky pak odmítly Prozatímní vládu a vyhlásily loajalitu Petrohradskému sovětu. Vojáci, kteří byli nevěrnější během potlačení bolševického červencového povstání, včetně kozáků, zůstali neutrální nebo se přidali k sovětům. Vzhledem k přetrvávajícím fámám o dalším převratu pravice, které povzbuzovala prohlášení Michaila Rodzjanka požadující přenechání hlavního města Němcům a vzpomínky na podobný rozkaz Kornilova během jeho neúspěšného puče, rozkaz vojenského velitelství alarmoval Petrohradský sovět, který začal připravovat protiopatření.13. říjnajul./ 26. října 1917greg. se Kerenskij objevil v předparlamentu, aby popřel fámy tvrdící, že připravuje přenesení hlavního města. Krátce se sešla vláda a rozhodla se apelovat na obyvatelstvo, aby nepodporovalo akce bolševiků a nechalo vládu konat. Vláda přitom doufala, že bude mít potřebnou sílu, což vyplývalo ze zprávy plukovníka Polkovnikova, nedávno jmenovaného vojenského velitele hlavního města.Kerenskij pak navštívil frontu a byl nepřítomen od 14. říjnajul./ 27. října 1917 .greg. do 17. říjnajul./ 30. října 1917greg.. Vláda se mezitím stále více obávala možnosti bolševického povstání, ačkoli vojenští velitelé hlavního města ji stále ujišťovali, že byla přijata náležitá protiopatření. Kiškin byl přesvědčen, že vláda má dostatečnou sílu, aby rozdrtila možné bolševické povstání, ale nepodnikal preventivní opatření. Místopředseda vlády Alexandr Konovalov se rozhodl požádat o posily z vojenských škol Oranienbaum a Peterhof, dělostřelectvo z dělostřelecké školy hlavního města a o vyslání praporu cyklistů do Zimního paláce, aby posílili jeho obranu. Konovalov pak přesvědčil Kerenského, aby přijel do hlavního města a zúčastnil se schůze vlády, na níž byli ministři obrany a vnitra přesvědčeni, že rozdrtí jakoukoli vzpouru. Sám Kerenskij vyjádřil touhu, aby bolševici povstali, aby je bylo možné rozdrtit. Následující noc další schůze vlády schválila uplatnění nových opatření k potlačení možného povstání, které Kerenskij dojednal s vojenskými veliteli hlavního města. V době původního termínu zahájení sjezdu sovětů kozáci v noci hlídali město před možným povstáním a obrana Zimního paláce byla posílena. Rada ministrů vydala také několik prohlášení vyzývajících obyvatelstvo k udržení klidu. Kerenskij oznámil jak britskému velvyslanci, tak předparlamentu, že je schopen čelit bolševikům. V Kaluze u Moskvy dostali kozáci rozkaz rozpustit místní sovět a byl obnoven příkaz k zadržení Lenina. Všechna tato opatření měla silnou podporu menševiků a eserů v Celoruském ústředním výkonném výboru.Pokus ústředního výkonného výboru získat podporu vojenských jednotek posádky pro vládu selhal: jednotky vyslaly delegáty na jednání s plukovníkem Polkovnikovem, ale zástupci ústředního výkonného výboru nepřesvědčili delegáty, aby podpořili vládu proti sovětu. Ve dnech před bolševickým povstáním se nedařilo zastavit oslabování Kerenského vlády. Přípravy vlády byly dokončeny 20. říjnajul./ 2. listopadu 1917greg. vysláním jednotky čtyřiceti cyklistů do Zimního paláce a zasláním žádosti velitelům frontových jednotek, aby nahradili vojáky, kteří jsou považováni za blízké bolševikům. Vládní plán zahrnoval ovládnutí důležitých budov hlavního města, centra města a mostů, které umožňovaly přístup z předměstí. === Předvečer Druhého sjezdu sovětů === 21. říjnajul./ 3. listopadu 1917greg. konference jednotek petrohradské posádky, kterou uspořádal Petrohradský revoluční vojenský výbor (VRV), potvrdila větší věrnost jednotek petrohradskému sovětu než vládě. Revoluční nálada konečně povzbudila Revoluční vojenský výbor a Petrohradský sovět, aby se snažily ujmout se moci, podepsat mír, zajistit zásobování obyvatelstva potravinami a schválit agrární reformu. Týž večer poslal VRV zprávu vojenskému veliteli hlavního města plukovníku Polkovnikovovi, že všechny následující rozkazy musejí být schváleny VRV, na což velitel odmítl přistoupit. Proto VRV následujícího dne informoval jednotky městské posádky o nebezpečí hrozící kontrarevoluce a o tom, že všechny rozkazy by měly být schváleny VRV. Pak začal posílat své vlastní komisaře do hlavních vojenských jednotek Petrohradu, a tím zajistil kontrolu nad posádkou, která odmítala vládu. Jednotky byly obvykle novými komisaři VRV nadšeny, často šlo o bolševiky nedávno propuštěné z vězení. VRV také nařídil arzenálům, aby nevydávaly zbraně nebo střelivo bez jeho svolení.22. říjnajul./ 4. listopadu 1917greg. v hlavním městě probíhaly demonstrace; byl vyhlášen "den Petrohradského sovětu" a bolševici i leví eseři se s velkým úspěchem snažili mobilizovat obyvatelstvo ve prospěch předání moci sovětům. Řečníci vyslaní k plukům VRV vyvolávali nespokojenost s vládou. Ve městě bylo cítit napětí kvůli možným střetům mezi demonstranty a kozáky, kteří svolali vlastenecký pochod na připomenutí osvobození Moskvy z Napoleonových rukou. Některé jednotky se mobilizovaly a rozhodly se zůstat v pohotovosti až do začátku sjezdu sovětů. Některé jednotky rudých gard byly rovněž v pohotovosti. Náčelník štábu vojenské oblasti hlavního města generál Jakov Bagratuni požádal severní frontu, aby připravila několik vojenských jednotek pro okamžité odeslání do Petrohradu, avšak komisař frontu Vojtinskij odpověděl, že takový krok je nemožný, aniž by se vojákům vysvětlilo, nač se připravují. Kerenskij krátce poté marně zopakoval stejnou žádost.Druhý den VRV oznámil opatření směřující k ovládnutí posádky a strategických bodů hlavního města údajně na obranu revoluce. Po dni debat se Petropavlovská pevnost konečně rozhodla podřídit vedení VRV. Arzenál pevnosti dovolil VRV vyzbrojit mnoho rudých gardistů. Autorita vojenských velitelů města stále klesala.Vláda byla stále přesvědčena, že má dostatek věrných vojáků k rozdrcení možného povstání, ačkoli několik dní předtím ministr vnitra připustil, že není dostatečně silný k přímému útoku na levicové radikály. Ovšem aktivity VRV, přípravy rudých gardistů a projevy podpory převzetí moci sověty vedly vládu ke snaze získat vojenskou posilu ze severní fronty. Vzhledem k blízkému zahájení Druhého sjezdu sovětů, od něhož se čekalo její odstranění a převzetí moci, se vláda rozhodla pokusit provést preventivní opatření. V noci23. říjnajul./ 5. listopadu 1917greg. Kerenskij navrhl pozatýkat VRV, ale kabinet schválil pouze stíhání některých členů, zastavení dvou bolševických novin a posílení obrany Zimního paláce, což byla nepatrná a nedostatečná opatření, která však rozpoutala konfrontaci a jako údajně "kontrarevoluční" činy poskytla záminku, kterou očekávali protivníci vlády. Kerenskij dále nařídil Bagratunimu, aby předložil VRV ultimátum: má zrušit svůj příkaz k ovládnutí posádky, nebo budou přijata veškerá opatření, která vláda bude považovat za nutná k obnovení pořádku. Večer se VRV pod vlivem umírněných členů Petrohradského sovětu rozhodla přijmout Kerenského ultimátum, ale tento ústupek se ukázal marný. === Rozložení sil a postoj posádky === Vláda se spoléhala hlavně na studenty důstojnických škol (kadety čili junkery) a tři pluky kozácké jízdy umístěné v Petrohradu; bolševici se opírali o rudé gardy (početné a odhodlané, ale nezkušené), námořníky (nečetné) a vojáky (zkušené a velmi početné, ale většinou pasivní). Bolševici se snažili vlichotit mužstvu stopadesátitisícové městské posádky, přičemž jim pomáhala nechuť vojáků odjet na frontu, jak si přála vláda a velitel severní fronty.17. říjnajul./ 30. října 1917greg. se Vladimir Čeremisov a jeho komisař, bývalý bolševik Vojtinskij, ve Pskově sešli s vojáky posádky, aby jim vysvětlili potřebu odjet na frontu k obraně hlavního města. Delegaci posádky tvořili většinou bolševici, kteří byli podezřívaví ohledně motivu schůzky a trvali na tom, že při přesunech jednotek má poslední slovo Petrohradský sovět. Strany se nedohodly a o pět dní později Čeremisova 5. armáda zvolila nový výbor s většinou bolševiků.Rovněž 17. říjnajul./ 30. října 1917greg. se ustavil Vojenský revoluční výbor, orgán městského sovětu pro řízení vojenských záležitostí, který byl fakticky ovládán paralelním orgánem bolševické strany. Den po setkání s Čeremisovem se zástupci posádky setkali ve Smolném a vyslovili nedůvěru vládě a podporu Petrohradskému sovětu. Členové Ispolkomu, kteří setkání schválili, nakonec odešli, aniž by byli připuštěni ke slovu. == Události v Petrohradu == === Uzavření tiskáren a první střety === 24. říjnajul./ 6. listopadu 1917greg. kolem tří hodin ráno byl Kerenskij v doprovodu vojenských velitelů v Zimním paláci, aby pracovali na opatřeních proti bolševikům. Na ultimátum zaslané VRV nepřišla odpověď a kabinet krátce předtím schválil zatčení vůdců VRV. Pak přišla zpráva, že VRV nakonec přijal požadavky vojenských velitelů, ale Kerenskij odmítl opustit svůj plán. Generál Bagratuni dál žádal o posily z fronty (junkery z Oranienbaumu, útočné jednotky z Carského sela a dělostřelce z Pavlovsku), zatímco plukovník Polkovnikov nařídil zatknout komisaře poslané z VRV k jednotkám posádky a postavit je před soud. VRV měl být souzen a propuštění účastníci červnových nepokojů měli být zase uvězněni. Pro podněcování nepokojů měly být zastaveny dva bolševické deníky, Rabočij puť a Soldat, a aby se zachovalo zdání nestrannosti, zákaz měl postihnout i dvoje konzervativní noviny. Stráž Zimního paláce byla opět posílena. S vědomím, že politické strany nebudou tato opatření vnímat příznivě, přijal pak Kerenskij návrh několika ministrů, aby týž den promluvil o situaci v předparlamentu. O svítání v půl šesté malé jednotky kadetů a milice, vyslané vládou, napadly tiskárny dvou bolševických novin, zničily aktuální vydání, poškodily vybavení a zastavily tiskařské stroje. Zaměstnanci odešli do blízkého Smolného institutu, sídla Petrohradského sovětu, Petrohradského revolučního vojenského výboru a bolševické strany, aby tam o událostech informovali. Bolševici svolali krizové zasedání za účasti zástupců sovětu, VRV a levých eserů; akce vlády byla označena za kontrarevoluční; a brzy začaly přicházet informace o podezřelých pohybech vojenských jednotek. VRV ihned považoval události za kontrarevoluční útok na sjezd sovětů a rozeslal jednotkám "Rozkaz č. 1" nařizující mobilizaci. Přes přání menšiny v VRV a bolševické straně byla odmítnuta myšlenka okamžitého povstání a byla přijata pouze opatření zajišťující konání sjezdu sovětů. V deset hodin dopoledne se znovu sešel kabinet a Kerenskij ho informoval o opatřeních přijatých ráno. Přes pochybnosti některých ministrů stále věřil, že má situaci pod kontrolou. Městská milice však neuposlechla rozkaz zatknout členy VRV a rozpustit jednotky loajální bolševikům, protože podléhala sovětu a ne vládě. Během následujících dní milice pokračovala ve svých policejních činnostech, ale nepodílela se na obraně Prozatímní vlády. Většina opatření nařízených Kerenským byla ve skutečnosti obranná: jednotky kadetů byly vyslány střežit nádraží a byla posílena stráž Zimního paláce.Po zasedání vlády premiér Kerenskij dál neúspěšně pokračoval ve snaze urychlit příchod jednotek loajálních vládě do Petrohradu, zadržet jednotky městské posádky v kasárnách a odstranit z nich komisaře vyslané VRV. Během dopoledne a časného odpoledne se vyjasnilo, že většina jednotek v hlavním městě poslouchá pokyny Petrohradského sovětu a rozkazy vlády ignoruje. Obě strany se navzájem obviňovaly ze zrady revoluce a pasovaly se na její obránce.Odpoledne se ukázalo, že jednotky, které měly přijít do města posílit vládu, buď přešly na stranu sovětu, nebo byly zdrženy jeho příznivci. Námořníci křižníku Aurora, který se opravoval ve franko-ruských loděnicích, povstali proti svým důstojníkům po vydání rozkazu, že křižník má opustit hlavní město, když sovět loďstva tento rozkaz odmítl. Vláda měla ve městě jen několik tisíc ozbrojenců – hlavně důstojníků, kozáků, kadetů a batalion žen – a byla v jasné početní nevýhodě. Asi dvě stovky se jich v poledne shromáždily v paláci a o dvě hodiny později se k nim připojilo 68 kadetů z Michailovského dělostřelecké akademie. Pokusy udržet kontrolu nad městskou posádkou byly neúspěšné. I když většina jejích vojáků neměla chuť se účastnit bojů, ti, kteří byli ochotni, obvykle chtěli bojovat na straně sovětu. Většina jednotek tak zůstala v kasárnách, ale ty nejvíce radikalizované přišly na pokyn sovětu, a totéž udělala většina rudých gard. Bylo to dost bojovníků na to, aby zajistili početní převahu Petrohradského sovětu nad vládou. === Ochromení vlády === V poledne začalo nové zasedání předparlamentu, jež řídil Nikolaj Avksenťjev. Kerenskij dorazil krátce poté a vyžádal si mimořádný projev před shromážděním. V hodinové řeči pronesené charakteristickým stylem popsal události posledních hodin a požádal o bezpodmínečnou podporu. Ta byla shromážděním zamítnuta i přes nepřítomnost radikální levicel a přes ovace, které zazněly po projevu. Umírněná levice se pak sešla v Všeruském ústředním výkonném výboru mezi půlnocí a čtyřmi hodinami ráno následujícího dne na krizovém zasedání. Po čtyřech hodinách jednání se podařilo pouze těsnou většinou schválit podporu vlády za podmínky zahájení radikálních reforem, aby se uspokojili příznivci bolševiků a uklidnili ti, kteří reformy žádali již od počátku ruské revoluce. Kerenskij však návrh odmítl v naději, že situaci zvládne sám, a tak zůstalo jen u dalšího neužitečného apelu ke klidu a varování před možnou kontrarevolucí v případě povstání. Po odchodu z předparlamentu se Kerenskij odebral na městské vojenské velitelství u Zimního paláce, aby řídil opatření proti bolševikům, opět obranná: ovládnutí budov a strategických bod a izolace centra pomocí zvednutí něvských mostů. Oddíly kadetů byly vyslány zajistit budovy a hlídkovat na ulicích, některé úřady začaly zavírat a v 15 hodin byly telefony Smolného institutu odpojeny od ústředny.Mezi 14. a 15. hodinou kadeti ovládli Nikolajevský most a most u paláce; dalšímu oddílu dav zabránil ovládnout Litějný most a tito kadeti byli zajati rudými gardami. Kolem 18:30 Pavlovský pluk, věrný sovětu, obsadil Trojický most, čímž předešel jeho zabrání dalším oddílem kadetů. Když se komisař petrohradského pluku granátníků dozvěděl, co se děje, vyslal vojáky obsadit mosty, ještě než k tomu přišel rozkaz z VRV. Hlavní mosty tak v podvečer byly v rukou sovětu a vládě se nepodařilo dosáhnout jejich zvednutí.VRV utvořil výbor, který měl řídit konfrontaci s vládou, ale jeho rozkazy v podstatě nebyly nic víc než vyslání dalších komisařů, tentokrát na strategická místa, aby požadovali jejich podřízení VRV. Postupně během dne byly hlavní body Petrohradu ovládnuty silami loajálními Petrohradskému sovětu v řadě nekrvavých srážek se silami loajálními vládě. Ve čtyři odpoledne se cyklisté střežící Zimní palác rozhodli stáhnout. O hodinu později zabral jeden z komisařů na rozkaz VRV telegrafní stanici s podporou vojáků Kexholmova pluku, kteří ji hlídali. O tři hodiny později dorazil oddíl kadetů zabrat budovu, ale vojáci ho nevpustili dovnitř a kadeti se stáhli. Někdy v té době si VRV vyžádal příchod námořníků baltské floty z Helsinek, kteří pak pluli do hlavního města čtyřmi minolovkami a potom od tří hodin ráno příštího dne vlakem. Nemohli se však včas zapojit do revoluce, jelikož vlak zdržely drážní úřady. Zatím se členové rudých gard mobilizovali a přicházeli do Smolného. V obavách z reakce vlády VRV nařídil zaujmout ve městě nové pozice. Po deváté večerní vzbouřenci – konkrétně Izmailovský gardový pluk, který v červenci první podpořil vládu – obsadili Baltské nádraží, čímž odřízli vládu od možných posil ze západu. Ve 21 hodin také z telegrafní stanice vyšli obsadit blízkou tiskovou agenturu. Komisaři byli také vysláni obsadit telefonní ústřednu, elektrárnu a zbývající nádraží. O hodinu později se kadeti z Michajlovského dělostřelecké školy pokusili zatknout Lenina v bolševické tiskárně ve čtvrti Vyborg; a nejen že tam Lenin nebyl, ale dorazila jednotka rudé gardy a zadržela je. Jednotky Petrohradského sovětu večer ovládaly většinu města. Opatření sovětu však byla i nadále obranná, aby se předešlo možnému puči ze strany vlády a zajistilo konání celoruského sjezdu sovětů, který měl provést přenesení moci.Lenin, stále se skrývající v hlavním městě, zatím s nelibostí sledoval běh událostí. Nechápal, proč jeho souvěrci definitivně neskoncují s Kerenského vládou bez čekání na sjezd, a neúspěšně žádal stranu o povolení přijít do Smolného. Zoufalý z pasivity ústředního výboru se odpoledne pokusil získat podporu městského a okrskového výboru. Nebyl schopen se ovládnout a navzdory příkazu ústředního výboru, aby zůstal v úkrytu, se přestrojil a tramvají a pak pěšky vyrazil v doprovodu jediného tělesného strážce do Smolného. === Příchod Lenina a převzetí moci === Leninovi se podařilo dorazit do Smolného kolem půlnoci na 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg.; po cestě ho zastavila hlídka kadetů, ale nepoznala ho a považovala ho jen za opilce. Okamžitě zintenzivnil protivládní činnost ústředního výboru, přestal uvažovat o pouhé obraně a naopak zahájil kroky k vytvoření nové revoluční vlády ještě před zahájením Druhého všeruského sjezdu sovětů, jež mělo proběhnout toho dne. Zjevná slabost Kerenského vlády a úspěšné ovládnutí města také přispěly ke změně nálady v budově sovětu. Petrohradský revoluční vojenský výbor začal připravovat rozpuštění Prozatímní vlády, její uvěznění a ovládnutí posledních zbývajících strategických bodů města. V půl druhé ráno námořníci, vojáci Kexholmova pluku a rudí gardisté obsadili ústřední poštu. Ve dvě ráno bylo obsazeno Nikolajevské nádraží a hlavní elektrocentrála. Nikolajevský most byl dobyt kolem 3.30 poté, co v jeho blízkosti zakotvila Aurora. Pokus malé vládní jednotky ho znovu ovládnout byl odražen. Vojáci Kexholmova pluku dostali rozkaz obsadit telefonní ústřednu, státní banku a ministerstvo financí. V šest ráno byla obsazena státní banka a v sedm padla telefonní ústředna po chvilkovém střetu s kadety, kteří ji hlídali, ale bez jediného výstřelu. Telefony Smolného byly znovu zapojeny a telefony Zimního paláce odpojeny. Ministerstvo financí bylo pak převzato bez potíží, poněvadž ho střežili vojáci Pavlovského pluku, jednoho z nejvěrnějších sovětu. V osm ráno VRV ovládl poslední velkou stanici, Varšavské nádraží, jež spojovalo se severní frontou. Za svítání byla většina města vyjma Zimního paláce v moci Petrohradského sovětu. Nikdo z obránců paláce ani z jeho obléhatelů si však nepřál riskovat ztráty. Město se probudilo s pozoruhodnou normálností: úřady, školy i veřejná doprava fungovaly jako obyčejně. Vláda však už ve své budově neměla světlo ani telefon.Při rozednění žádali vojenští velitelé o pomoc tři městské kozácké pluky, ty ji však odmítly poskytnout, jakmile se ukázalo, že se vláda nemůže spolehnout na podporu pěchoty. Velitelé proto vládě sdělili, že nemají vojáky a situace je vážná; a v 10 hodin to vláda oznámila nejvyššímu velení armády přímou telefonní linkou, kterou povstalci nepřerušili. V 11.30 Kerenskij zamířil po silnici na frontu, aby tam získal vojáky, kteří by povstání potlačili. Kadeti bránící Zimní palác požadovali záruky, že dostanou posily, jinak hrozili odchodem. V téže době bolševici vyhlásili přenesení moci na sověty. Zatímco se Kerenskij snažil sehnat auto – vlaky už byly v moci Petrohradského sovětu a palácové automobily poškodili sabotéři – Lenin napsal prohlášení o sesazení vlády, které se hned rozšířilo po městě."Občanům Ruska! Prozatímní vláda byly sesazena. Vládní moc byla předána do rukou orgánu petrohradského sovětu zástupců dělníků a vojáků, vojenského revolučního výboru, který stojí v čele petrohradského proletariátu a posádky. Cíl, o který lid usiloval – okamžité uzavření demokratického míru, zrušení soukromého vlastnictví pozemků, řízení průmyslové výroby dělníky, vytvoření sovětské vlády – tohoto cíle bylo dosaženo. Ať žije revoluce dělníků, vojáků a rolníků!"Jeden z členů eserského ústředního výboru vyzval údajně spřízněné jednotky, aby bránily Kerenského vládu, ale bez úspěchu. Vliv eserů na vojsko mizel a už nestačil na to, aby petrohradské vojáky přiměl podpořit vládu. Stranická základna ve městě, tvořená většinou dělníky a vojáky, nechtěla bránit vládní koalici obsahující buržoazní strany.Během dne VRV přebíral poslední významné objekty stále pod kontrolou vlády: věznici Kresty, kde osvobodili šest zadržených agitátorů, a byl obklíčen Mariinský palác, sídlo předparlamentu. Sám předparlament byl po formálním protestu rozpuštěn, ale nikdo z jeho členů nebyl zatčen. Státní úřady a školy se zavíraly.Odpoledne Trockij na zasedání Petrohradského sovětu oznámil pád vlády a opatření k převzetí moci v hlavním městě. Brzy poté se poprvé od červencových dní před sovětem objevil Lenin a byl přivítán ovacemi vstoje. Sovět odsouhlasil převzetí moci, i když Zimní palác ještě nepadl. Ráno byl vytvořen tříčlenný výbor, který měl řídit jeho obléhání; to si Lenin stále přál ukončit ještě před zahájením sjezdu sovětů. === Dobytí Zimního paláce === Plán Petrohradského revolučního vojenského výboru (VRV) na dobytí Zimního paláce zahrnoval vytvoření dvou soustředných kruhů jednotek kolem budovy; vnitřní (složený hlavně z vojáků Pavlovského pluku na jihu a Kexholmova pluku na severu) měl vyvíjet tlak na obležené, zatímco vnější mě odrazit případné útoky kadetů nebo kozáků; obležení zahrnovalo Petropavlovskou pevnost a křižník Aurora. Byla nastavena tak komplikovaná struktura velení, že to pak působilo zdržení, což kritizoval i Trockij. Antonov-Ovsejenko, bolševický člen VRV, sdělil komisařům jednotek následující plán: palác dostane ultimátum, a pokud ho včas nepřijme, pevnost červeným světlem oznámí začátek ostřelování. První výstřely půjdou z Aurory a budou slepé. Pokud bude přesto odpor pokračovat, křižník i pevnost zahájí ostrou palbu.Kolem 13. hodiny skupina námořníků obsadila Admiralitu a zatkla vrchní velení námořnictva. První zdržení plánu nastalo, když se ve 14 hodin nedostavili helsinští námořníci, kteří měli posílit vojáky. Kronštat právě dorazil do města s improvizovanou flotilou různých lodí. Zastaralý Amur zakotvil u Aurory, zatímco ostatní lodě se přiblížily k Admiralitě. Asi tři tisíce námořníků z Kronštatu se vylodilo na pomoc obléhání.V paláci se zatím sešel kabinet, jejž za nepřítomnosti Kerenského vedl místopředseda vlády Konovalov. Odvolal Polkovnikova, jehož velení se zdálo nedostatečné, a jmenoval konzervativního ministra sociálních věcí Kiškina hlavním velitelem obrany s diktátorskými pravomocemi. Dále bylo rozhodnuto pokračovat v zasedání, dokud nedojde k záchraně jednotkami přivolanými z fronty anebo k zajetí povstalci. Skutečné velení nad jednotkami v paláci měl poslanec P. I. Palčinskij, který byl v nezáviděníhodné situaci: neměl potraviny ani plán obrany, byl obklopen zmatenými funkcionáři a jeho vojáci byli demoralizovaní. Kiškin odešel do sousedního sídla generálního štábu, aby odvolal Polkovnikova a místo něho dosadil náčelníka štábu vojenské oblasti hlavního města generála Bagratuniho, čímž zmatek v paláci ještě zvýšil.Venku probíhaly jen chabé pokusy vládních sil odebrat důležité budovy sovětu: vrchní velitel armády Stankevič se pokusil se skupinou kadetů znovu obsadit telefonní ústřednu, ale po krátkém boji byl odražen. Po návratu do generálního štábu na Palácovém náměstí informoval vrchní velení o naléhavé potřebě přislíbených posil a o tom, že chabé jednotky stále loajální vůči vládě nebudou moci vzdorovat déle než dva dny.Během odpoledne přicházely obléhatelům posily, zatímco někteří obránci odcházeli, aniž by jim lidé kolem paláce bránili. Několika jednotkám kozáků a skupině kadetů se podařilo dostat do paláce také bez boje s obléhateli, a to opět posílilo obranu.Lenin zatím naléhal na velitele obléhání, aby ho ukončili co nejdřív, aby se zabránilo dalšímu odkladu zahájení sjezdu a nervozitě delegátů. Velitel pevnosti se tak konečně odhodlal odeslat do generálního štábu dva cyklisty s ultimátem. Bylo datováno k 18:30, mělo vypršet v 19.10 a požadovalo kapitulaci vlády a jejích jednotek. Ministři opustili večeři a znovu se spěšně sešli, aby se rozhodli na ultimátum neodpovídat a nevzdávat se. Po vypršení lhůty vojáci Pavlovského regimentu obsadili generální štáb přes pokusy kadetů z paláce pomoci jeho obráncům. Někdy v té době velitel severní fronty generál Čeremisov telefonoval do štábu, aby zjistil situaci v hlavním městě, ale spojení bylo přerušeno obléhateli. Bagratuni, který jednal v paláci s ministry, se pak rozhodl odstoupit a krátce poté byl zajat povstalci.Mezi osmou a devátou večerní si některé z jednotek bránících palác vyjednaly s obléhateli odchod. Důstojníci jim nebránili, protože nechtěli dále snižovat morálku obránců tím, že by je drželi v paláci. Odešla jednotka útočných sil a někteří kozáci. Mezitím obléhatele posílily nově příchozí jednotky, mimo jiné námořníci z Finska a Kronštatu. Po dvou pokusech o vyjednávání mezi vedením obléhatelů a jednotkami obránců palác ve 22 hodin opustila víc než polovina kadetů, kteří v něm doposud zůstávali.Po určitých zmatcích, způsobených šířením nepravdivých zpráv o kapitulaci paláce, bylo zahájeno dobývání, když v pevnosti konečně našli lucernu potřebnou k signalizaci Auroře. Ta ve 21:35 a pak ještě o pět minut později vystřelila výstražnou salvu ze svých šestipalcových děl. Palba vystrašila osádku paláce a zajistila Auroře slávu revoluční legendy, dodnes kotvící jako muzeum na březích Něvy. Obléhatelé dali obráncům čas opustit palác, a pak zahájila palbu pevnost, tentokrát ostrou municí. Vypálila na palác asi třicet střel, z nichž jen dvě nebo tři napáchaly trochu škody. Antonov-Ovsejenko odmítl dohodu dosaženou Chudnovským, podle níž měli obránci opustit palác se zbraněmi, a tak se některé skupiny vzdaly bez podmínek. Jen příslušnice ženského oddílu odmítaly odevzdat zbraně z obavy ze znásilnění. Z paláce se podařilo kontaktovat petrohradskou městskou radu, a její delegace se pak neúspěšně pokusila zastavit bombardování, nebyla však vpuštěna na Auroru ani do paláce. Městská rada se pak přes odpor bolševických radních rozhodla vydat sama k paláci, aby fyzicky chránila vládu, což bylo schváleno Ústředním výkonným výborem rolnických sovětů.Za soumraku začaly malé skupiny obléhatelů pronikat do paláce a postupem času jejich počty narůstaly. Nejdříve se obráncům dařilo nečetné vetřelce odzbrojovat, ale později už byli sami odzbrojováni. Odchod části obránců usnadnil vnikání obléhatelů do budovy. Po asi hodinové přestávce, jež měla umožnit dalším obhájcům kapitulovat, bylo kolem 23. hodiny obnoveno ostřelování paláce i přes riziko, že zasáhne ty z útočníků, kteří již byli v paláci.Před půlnocí se skupina více než 300 lidí, zahrnující mimo jiné radní, poslance sjezdu sovětů a členy Ústředního výkonného výboru rolnických sovětů, sešla na radnici, a pak se za zpěvu Marseillaisy vydala k paláci. V čele byli Prokopovič, jediný ministr, jenž nebyl v paláci, a eserský starosta Šreider. Na Kazaňském náměstí poblíž Admirality jejich postup zastavil oddíl námořníků a po vzrušené diskusi se pochodující spořádaně vrátili do radnice, aniž by něčeho dosáhli.Před druhou hodinou ráno útočníci konečně našli místnost, kde byla shromážděna vláda; ta dala své kadetské stráži rozkaz nepoužít násilí, aby se zabránilo krveprolití. Jednotka vedená Vladimirem Antonovem-Ovsejenkem rychle obsadila místnost a prohlásila ministry za zatčené. Ve 2.10 26. říjnajul./ 8. listopadu 1917greg. Konovalov jménem vlády prohlásil, že se podrobují násilí. Zadrženi byli všichni členové vlády vyjma Kerenského a Prokopoviče, kteří nebyli v paláci. V té době bylo město úplně v moci Petrohradského sovětu a Druhý sjezd sovětů již začal. Ministry odvedli do Petropavlovské pevnosti a komisaři VRV jim museli dát zvláštní stráž složenou z vojáků a námořníků, aby je uchránili před davem, který se shromáždil u paláce a hrozil jim lynčováním zejména poté, co se rozneslo, že Kerenského se nepodařilo zadržet.Filmy a jiná zobrazení události často ukazují veliký útok na Zimní palác a krutou bitvu, zatímco ve skutečnosti bolševičtí útočníci nenarazili na velký odpor a byli schopni celkem snadno proniknout do budovy a obsadit ji. Většina petrohradského povstání se obešla bez krveprolití a probíhala za poměrně normálního chodu metropole. Odhaduje se, že na straně útočníků zemřelo pět námořníků a jeden voják, zatímco obránci neměli oběti žádné. === Druhý sjezd sovětů a bolševický puč === ==== První zasedání: odchod umírněných a roztržka levice ==== Zatím ve stejný den 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg. ve 22.40 hod., s téměř devítihodinovým zpožděním, byl zahájen Druhý všeruský sjezd sovětů dělníků a vojáků. Bolševici se pokoušeli sestavit dočasnou vládu ještě před začátkem sjezdu, ale delegáti, kteří už nemohli déle čekat, si vynutili konec odkladů.Na sjezd přišlo asi 670 zvolených delegátů, z nichž 300 bylo bolševiků a asi 100 bylo levých eserů, kteří také podporovali svržení vlády Kerenského. Podpora bolševiků se v posledních měsících před sjezdem dramaticky zvýšila, ale neměli absolutní většinu delegátů. Prvním úkolem kongresu byla volba nového předsednictva; bolševici navrhli složení se čtrnácti bolševiky, sedmi sociálními revolucionáři, třemi menševiky a jedním menševickým internacionalistou (Julius Martov), které bylo schváleno v bouřlivém hlasování. Pak byl Kameněv jmenován předsedou sjezdu. Po předložení agendy navržené bolševiky – sestavení nové vlády, snaha o ukončení války a svolání Ústavodárného shromáždění – dal Kameněv slovo Martovovi. Krátce po začátku zasedání uslyšeli delegáti střelbu Petropavlovské pevnosti na Zimní palác. Kongres původně jednohlasně schválil návrh vůdčího menševického internacionalisty Julia Martova jmenovat demokratickou vládu, která by zahrnula všechny strany, které byly součástí Petrohradského sovětu, aby se zabránilo dalšímu krveprolití. Návrh podpořil Anatolij Lunačarskij za bolševiky a Sergej Mstislavskij za levé esery.Když však byli informováni o tom, že Prozatímní vláda byla svržena a že její členové – včetně eserských a menševických ministrů – byli zajati, někteří delegáti těchto stran zastoupených v Petrohradském sovětu odsoudili tento postup a opustili na protest sál. Většina frakcí eserů i menševiků se postavila proti činům bolševiků; tito politici se rozhodli připojit k pochodu na Zimní palác organizovanému radou hlavního města, aby ukázali svou podporu vládě. Odchod umírněných podkopal úsilí levých eserů, menševiků internacionalistů a umírněnějších politiků bolševické strany ve prospěch dohody socialistických stran a usnadnilo Leninovi vytvořit novou výlučně bolševickou vládu.Martov se snažil zachovat konsensus a navrhl vytvořit novou vládu přijatelnou pro umírněné i radikály a pozastavit jednání sjezdu do jejího sestavení. Lev Trockij si vzal slovo a na adresu frakcí, které právě opustily sjezd, a jejich příznivců, jako byl Martov, řekl:"To co se stalo, bylo povstání, ne spiknutí. Povzbuzujeme revoluční energii dělníků a vojáků Petrohradu; vykovali jsme vůli mas k povstání, ne ke spiknutí. Lidové masy následovaly náš prapor a naše povstání zvítězilo. A teď nám říkají: zřekněte se svého vítězství, udělejte ústupky, couvněte. Před kým? Ptám se, před kým bychom měli ustoupit? Před těmi zkrachovanými skupinami, které nás opustily nebo před těmi, kteří činí tento návrh? Ale my je už známe, nikdo v Rusku už je nepodporuje... Ne, v tom není žádná dohoda možná. Těm, kteří odešli, a těm, kteří nám to navrhují, odpovídáme: zbankrotovali jste, vaše role končí, jděte tam, kam patříte, na smetiště dějin." Když byl návrh spolupráce mezi socialistickými stranami odmítnut radikálním křídlem bolševiků zastoupeným Trockým, většina Martovových menševických internacionalistů také opustila sjezd. Trockij dosáhl okamžitého odsouzení umírněných, kteří právě opustili sjezd, a označil je za kontrarevolucionáře. Leví eseři na rozdíl od jiných frakcí zůstali a snažili se mírnit postoje bolševiků a dosáhnout dohody mezi různými socialistickými směry. Zprávy, které po pádu Zimního paláce přicházely od různých vojenských jednotek, vyvolaly mezi delegáty euforii. Jedna z nich říkala, že 3. prapor cyklistů, povolaný Kerenským z jihozápadní fronty, se podřídil Petrohradskému sovětu a že blízká posádka v Carském selu slíbila, že bude chránit hlavní město před případnými útoky. Krylenko hlásil, že na severní frontě vznikl Revoluční vojenský výbor, který zrušil rozkaz pochodovat proti hlavnímu městu, a že velitel fronty Čeremisov uznal autoritu výboru. Jednotky vyslané z fronty, aby rozdrtily povstání, postupně oznámovaly svou podporu Revolučnímu vojenskému výboru hlavního města.Pak byla přečtena proklamace o převzetí moci, sestavená Leninem, který podle Lunačarského v tu chvíli ještě na sjezd nedorazil. Obsahovala také základní rysy programu nové vlády:"Sovětská vláda okamžitě navrhne demokratický mír mezi všemi národy a zahájení okamžitého příměří na všech frontách. Zajistí bezúplatný převod půdy statkářů, koruny a klášterů rolnickým výborům; bude chránit práva vojáků zavedením úplné demokracie v armádě; zavede řízení produkce dělníky; zajistí konání Ústavodárného shromáždění ve stanovený čas; bude odpovědná za zásobování měst a lidí zbožím; zajistí všem národnostem Ruska právo na opravdové sebeurčení. Sjezd vyhlásí, že všechna moc ve státě přechází na sověty zástupců dělníků, vojáků a rolníků." Dekret byl schválen s jen dvěma hlasy proti a dvanácti, které se zdržely. O svítání vyčerpaní delegáti odročili jednání, aby se mohli vyspat. Socialisté, kteří odešli ze sjezdu a nesouhlasili s převzetím moci, zatím založili Výbor pro záchranu vlasti a revoluce, první centrum odporu vůči nové vládě. Výbor odsoudil akce bolševiků, požádal obyvatelstvo o podporu a vyhlásil záměr sestavit novou vládu. Konstitučně demokratická strana ("kadeti"), přes svůj odpor k bolševikům, se k nové organizaci nepřipojila a pokračovala v obraně legitimity zrušené Prozatímní vlády. ==== Druhé zasedání: Sovnarkom a revoluční dekrety ==== Druhého dne se ospalí delegáti všech socialistických stran vrátili, aby hovořili o podobě nové vlády; bolševický ústřední výbor navrhl složení nové vlády zvané Rada lidových komisařů (ruskou zkratkou Sovnarkom) – Trockij navrhl nazývat její členy komisaři – a nabídl tři křesla levým eserům, kteří však do vlády nechtěli, pokud by v ní nebyly i jiné strany. Na druhém zasedání v noci 26. říjnajul./ 8. listopadu 1917greg. Lenin představil několik návrhů, aby upevnil svou pozici: Dekret o míru, Dekret o půdě a složení nové vlády. První z nich, podobný dřívějším návrhům ruských defensistů, požadoval příměří a zahájení jednání o okamžitém míru mezi válčícími zeměmi bez reparací a anexí. Měl bolševikům získat zejména sympatie vojáků. Dekret o půdě legalizoval již probíhající zabírání půdy aristokracie a kulaků. Vlastnictví půdy bylo zrušeno a půda zabraná sověty měla být rozdělena rolníkům. Dekret byl postaven hlavně na programu levých eserů a měl bolševikům získat jejich podporu a také legitimizovat novou vládu v očích rolníků.Před ukončením sjezd schválil novou vládu a nový Všeruský ústřední výkonný výbor (ÚVV). Nový ÚVV byl veden umírněným bolševikem Kameněvem a byl složen z 62 bolševiků, 29 levých eserů, 6 menševiků internacionalistů a 4 členů malých stran. Triumfovala tak strategie skupiny bolševických vůdců typu Trockého, kteří byli názorově uprostřed mezi leninisty, požadujícími okamžité bolševické povstání, a umírněnými, upřednostňujícími vytvoření socialistické vlády bez liberálů; Trockého strategií bylo využít sověty, jejich prestiž a jim podřízené organizace, aby bolševici mohli svrhnout Prozatímní vládu a chopit se moci. V 5 hodin ráno následujícího dne sjezd schválil Radu lidových komisařů jako základ nové vlády do doby, než se sejde Ústavodárné shromáždění.Všichni noví komisaři byli členové bolševické strany, jelikož leví eseři nakonec odmítli připojit se k nové vládě bez dalších socialistických stran. Novému Sovnarkomu předsedal Lenin, komisariát zahraničí obsadil Trockij, školství Lunačarskij, vnitra Rykov, obchodu a průmyslu Nogin, práce Šljapnikov, zemědělství Miljutin, financí Skvorcov, spravedlnosti Lomov, zásobování Teodorovič, pošt a telegrafů Avilov, národností Stalin, a konečně ozbrojené síly byly vedeny triumvirátem, který tvořili Antonov-Ovsejenko, Dybenko a Krylenko. Po zvolení nových řídících orgánů státu byl Druhý sjezd sovětů ukončen. === Boje o Petrohrad a rozhovory socialistů === I když bolševici ovládli město, největší střety mezi zastánci a protivníky revoluce proběhly v následujících pěti dnech. Takzvané povstání junkerů proti nové vládě ráno 29. říjnajul./ 11. listopadu 1917greg. bylo odhaleno dříve, než se mohlo koordinovat s povstáním Kerenského-Krasova, tedy útokem jednotek věrných svržené Prozatímní vládě na Petrohrad. V den ukončení Druhého sjezdu sovětů, 27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg., se Lenin ve dvě hodiny ráno sešel s Petrohradským vojenským revolučním výborem, aby řídil obranu města před nečetnými kozáckými jednotkami, které se Kerenskému podařilo sehnat, aby s ním táhly na Petrohrad. Ty bez ohledu na svou slabost postupovaly bez odporu a byly již v Gačině v blízkosti hlavního města. Přes své úsilí nebylo ruské vrchní velení schopno několika stovkám Kerenského kozáků poskytnout posily. Uprostřed bojů o ovládnutí hlavního města a Moskvy Národní železniční odbory (Vikžel) přinutily různé socialistické strany k vyjednávání o vytvoření koaliční vlády, což podporovalo mnoho členů Ispolkomu, včetně umírněného bolševického proudu v čele s Kameněvem, dále leví eseři nebo Martovovi menševici internacionalisté. Strany čelily hrozbě ochromení železnic, ale nepodařilo se jim dosáhnout příměří mezi znepřátelenými stranami; menševici a eseři požadovali vládu bez Lenina a Trockého. Následkem nepřítomnosti některých členů bolševického ústředního výboru z důvodů válečných povinností umírnění bolševici v zásadě schválili podmínky opozičních stran a vyslali delegáty umírněného směru na jednání, kterých se zúčastnilo zhruba třicet socialistů. Ti byli zpočátku neoblomní, protože věřili v rychlé svržení bolševiků, ale neúspěchy vojenských akcí je přiměly k větší vstřícnosti. Bolševičtí delegáti byli ochotni přijmout nové požadavky opozice: rozšíření Ispolkomu a konec sporů; ale Lenin dal Sovnarkomu právo vládnout pomocí dekretů. Na novém zasedání ústředního výboru dne 1. listopadujul./ 14. listopadu 1917greg. s Leninem a Trockým opět přítomnými výbor odmítl Leninův návrh okamžitě přerušit rozhovory, ale schválil návrh Trockého, aby se konalo pouze jedno další zasedání, které by ukázalo zbytečnost rozhovorů. Lenin napadl umírněné členy a vyhrožoval jim vyloučením strany; o tři dny později pět umírněných členů ústředního výboru odstoupilo kvůli Leninovým zamítavým postojům vůči koalici s ostatními socialistickými stranami jak ve výboru, tak i ve vládě, Důvodem rezignací byl strach, že jediným . dalším způsobem, jak si udržet moc, bude teror, a proto rezignovali i další funkcionáři včetně levých eserů z VRV. 7. listopadujul./ 20. listopadu 1917greg. se konalo poslední kolo rozhovorů, na kterém byli přítomni bolševici; tehdy bolševici prosadili poměrem 29 hlasů ku 23, že Ispolkom schvaluje vládnutí dekrety Sovnarkomu. Po odeznění vojenské hrozby vůči hlavnímu městu a s Leninem a Trockým zpět v ústředním výboru se bolševická pozice zatvrdila a jednání selhala.Když Lenin ovládl Sovnarkom, souhlasil, že učiní ústupky, aby znovu získal spojenectví s dalšími stranami: po dvou týdnech rozhovorů vstoupili 9. prosincejul./ 22. prosince 1917greg. leví eseři do vlády a získali tři komisaře (zemědělství, pošty a telegrafů a spravedlnosti). Tato dohoda způsobila, že bolševici, kteří předtím odstoupili kvůli neúspěchu koaličních rozhovorů, se znovu vrátili. Koalice byla zachována až do přijetí brestlitevské smlouvy, kterou leví eseři odmítli, ačkoli konečná konfrontace mezi oběma stranami proběhla až v létě roku 1918.14. listopadujul./ 27. listopadu 1917greg. zbytky Všeruského svazu rolnických sovětů, z něhož odstoupili umírnění socialisté, schválily sjednocení s Všeruským ústředním výkonným výborem sovětů vojáků a dělníků. == Šíření revoluce == V industrializovaných městech a v lokalitách, kde radikální levicové strany ovládaly místní sověty, byl přesun moci proveden rychle. Často síly potřebné k jeho zajištění poskytly místní jednotky rudých gard nebo vojáků posádky. Tento vzorec sledovala především industrializovaná města severně a východně od Moskvy a na Uralu. V jiných městech, kde byla značná opozice, jako na středním toku Volhy, v samotné Moskvě nebo v některých jí blízkých městech, bylo uznání nové vlády pomalejší a někdy trvalo téměř jeden týden od událostí v Petrohradu.Několik dní po . převzetí moci v hlavním městě uznal novou vládu okolní region: jak 1. armáda, tak baltští námořníci, týl severní fronty, severní část západní fronty a části Estonska a Lotyšska, čímž Petrohrad získal bezpečí a vojenskou podporu. V polovině listopadu s konečným ovládnutím Moskvy Sovnarkom ovládal pás území od Petrohradu přes Volhu až po Ural, i když v něm stále existovaly izolované oblasti odporu. Tím skončila první fáze rozšiřování moci bolševické vlády, které se obnovilo jen o dva týdny později. Po získání moci v místech, kde byl místní sovět v rukou bolševiků a levých eserů, začala druhá fáze rozšiřování autority nové vlády. Ta trvala asi dva měsíce a byla poznamenána politickými spory a vojenskými expedicemi vysílanými po železnici z Moskvy nebo Petrohradu, aby ovládly nová území. Boje tohoto období se soustředily na oblasti jižně od Moskvy, na východní Ukrajinu, na jihozápadní frontu a na velké oblasti Sibiře a Střední Asie.Počátkem roku 1918 disponovala nová vláda podporou nebo podřízeností armády a kontrolou většiny velkých měst a provinčních hlavních měst centrální části státu a teoretickou pravomoc nad většinou území starého impéria. Její vliv v odlehlejších provinciích byl však slabý. === Moskva === Stejně jako v hlavním městě i v Moskvě byla politická opozice vůči převratu vedena esery, ale boj o moc zde byl mnohem ostřejší než v Petrohradě. Boje trvaly dlouho a podle Bucharina stály asi pět tisíc životů.Moskevští eseři, soudržnější a konzervativnější i když slabší než v hlavním městě, se tvrdě postavili proti bolševickému převzetí moci. Vedl je starosta města Vadim Viktorovič Rudněv, který v červnu dosáhl velkého volebního vítězství. Bližší liberálům než ve své socialistické revoluční minulosti, byl Rudněv jednou z konzervativních stranických osobností města, příznivcem koalice s konstitučními demokraty a podporovatelem spojenectví s Dohodou. Místní bolševici nebyli připraveni převzít moc: ovládali dělnické sověty, ale ne vojáky, Rudá garda také nebyla připravená a na rozdíl od hlavního města neexistoval vojenský revoluční výbor. Kromě toho hlavní bolševičtí vůdci v Moskvě, Alexej Rykov a Viktor Nogin, patřili k umírněnému proudu, který se proti převzetí moci stavěl. V předvečer revoluce byla moc v Moskvě rozdělena mezi městskou radu, ovládanou esery, dělnický sovět s bolševickou většinou, vojenský sovět stále v rukou eserů, ale s rostoucím vlivem bolševiků, a zastupitelstva čtvrtí, většinou ovládaná bolševiky. Když přišly z Petrohradu zprávy o převzetí moci bolševiky, strany nechtěly pokračovat v konfrontaci v Moskvě, ale jak městská rada, tak místní sověty vytvořily vojenské orgány (radnice Výbor pro veřejnou bezpečnost a sověty Revoluční vojenský výbor). Výbor pro veřejnou bezpečnost městské rady zahrnoval subjekty pod kontrolou eserů nebo menševiků, jako výkonné výbory sovětů vojáků a rolníků moskevské provincie. Výbor nechal vojenské operace v rukou místního vojenského guvernéra plukovníka K. I. Rjabceva a odmítl návrh jediného ještě svobodného ministra Prozatímní vlády S. N. Prokopoviče, aby doplnil vládní místa ministrů, kteří byli zajati v Petrohradě. Pokusy místních eserů o vojenskou mobilizaci svých stoupenců selhaly; strana ztratila podporu většiny vojáků a dělníků města a nedokázala si vytvořit spolehlivé vojenské síly. Většinu ozbrojených sil bojujících proti bolševikům poskytly vojenské akademie, důležitější a soudržnější než v Petrohradě. Mnoho důstojníků se však do střetu nezapojilo. Vůbec většina obyvatel projevila vůči střetu mezi oběma stranami lhostejnost. Ani policie obecní úřady nepodporovala. Bolševici mezitím získali podporu několika tisíc dobrovolníků z rudých gard, zejména mladých lidí, a také většiny posádky, ačkoli hodně vlažnou. Žádný z pluků města nepodporoval Prozatímní vládu. Výhoda bolševiků spočívala v tom, že měli početní nadřazenost a dělostřelectvo. Mohli se také spoléhat na posily z průmyslových center kolem Moskvy. Síly radničního výboru, pět až deset tisíc mužů s četnými kulomety, stály proti čtyřiceti až padesáti tisícům mužů revolučního výboru a jejích dělům.27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg. a následující den probíhala jednání mezi plukovníkem Rjabcevem a bolševiky; plukovník požadoval uvolnění moskevského Kremlu a rozpuštění Revolučního vojenského výboru. Už 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg. totiž jednotka věrná bolševikům převzala kontrolu nad telegrafní stanicí, poštou a Kremlem s jeho arzenálem. Dva dny poté, co bolševici odmítli plukovníkovy požadavky, začaly tvrdé boje. Rjabcev zaútočil na Kreml v noci 27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg., když obhájci odmítli vpustit do pevnosti stráž složenou z kadetů. Celkově centrum města zůstávalo v rukou Výboru pro veřejnou bezpečnost, zatímco průmyslová předměstí ovládali bolševici.28. říjnajul./ 10. listopadu 1917greg. jednotky radničního výboru dobyly Kreml. Někteří obránci byli postříleni v jednom z prvních masakrů revolučního období. Pokusy prolomit blokádu centra města selhaly kvůli podpoře bolševiků dělníky. V noci 29. říjnajul./ 11. listopadu 1917greg. bylo vyhlášeno příměří, částečně díky Vikželu, národním železničním odborům. Obě strany přijaly příměří v naději, že přijdou posily, které jim zajistí vítězství. A byl to bolševický revoluční výbor, který očekávané posily získal, zatímco jeho soupeři se totéž nepodařilo. Eserům se v zásadě nepodařilo zastavit pronikání bolševických posil do Moskvy: Dvanáct tisíc dobrovolníků pod velením Michaila Frunzeho dorazilo z provincie Vladimir a pět set námořníků a následujícího dne 1200 námořníků a rudých gardistů přijelo z Petrohradu. Sliby podpory radniční komise ze strany velitelů západní fronty se projevily pouze příjezdem sto sedmdesáti šesti příslušníků stíhacího praporu: Kerenskij se pokusil odvést některé z posil do Petrohradu, jiné jednotky se odmítly účastnit a města ovládaná bolševiky bránila postupu ostatních. Nakonec příměří prospělo bolševikům, zatímco menševici a leví eseři se snažili vytvořit sílu nezávislou na obou táborech protivníků.Navzdory ústupkům Výboru pro veřejnou bezpečnost, vynuceným Vikželem, Vojenský revoluční výbor ukončil příměří, aby zničil svého soupeře díky svým posilám a díky konečnému vítězství bolševiků v Petrohradě. V noci z 30. říjnajul./ 12. listopadu 1917greg. boje opět vzplály a pokračovaly během následujících tří dnů; tentokrát byly protibolševické síly již v obraně. Odpor byl zarputilý, jeho poslední opěrné body byly radnice, Alexandrovova vojenská akademie a Kreml. Rudé gardy ovládly Kreml útokem z rána 2. listopadujul./ 15. listopadu 1917greg. a lynčovaly některé obránce v pomstě za předchozí masakr. Starosta nakonec téhož dne vyhlásil kapitulaci a poražení byli odzbrojeni, i když je pak propustili; Výbor pro veřejnou bezpečnost byl rozpuštěn a všechny socialistické strany vyjednaly konečné podmínky kapitulace, které byly obecně velkorysé. === Sibiř === S několika výjimkami nebyly zprávy o petrohradském bolševickém převratu na Sibiři přijímány dobře. V některých městech (Omsk, Irkutsk...) proběhly v ulicích protesty, ale v regionu obecně vládla lhostejnost. Postupně však volby v místních sovětech, které vyhrávali bolševici, umožnily pomalu převzít moc i v této oblasti. Bolševici neřídili některá místa až do února 1918. Přestože dosavadní veřejné orgány byly obecně velmi kritické vůči převzetí vládní moci bolševiky, neprokázaly účinný odpor. === Oblasti národnostních menšin === Revoluce povzbudila nacionalistické snahy jednotlivých národností: v listopadu a prosinci většina etnických skupin vyhlásila autonomii nebo dokonce nezávislost na Rusku; toto úsilí menšin naráželo na odpor nejen příznivců nové sovětské vlády, ale často i ruských obyvatel opačného názoru.Na severozápadě vyhlásilo nezávislost . Finsko, jež nová vláda uznala 4. lednajul./ 17. ledna 1918greg.. V Lotyšsku, kde byli hlavní stranou probolševičtí sociální demokraté, se uvažovalo o budoucnosti regionu v rámci ruské federace; jednotky lotyšských střelců byly jedněmi z nejdůležitějších útvarů, které podporovaly Leninovu vládu. V Estonsku bojovali nacionalisté a prosovětské síly až do obsazení území německými jednotkami v únoru 1918.Na jihu byla situace mimořádně složitá na Ukrajině, o jejíž ovládnutí se snažilo několik stran. Na počátku uzavřely probolševické síly a Centrální rada Ukrajiny nejistou alianci proti svým oponentům a Rada vydala svou třetí "univerzálu" (tj. prohlášení) (20. listopadujul./ 3. prosince 1917greg., ve které se vyhlásila vládou regionu, i když ne ve smyslu nezávislosti, ale pouze autonomie v rámci federálního Ruska. Vyslání vládních jednotek do oblasti, aby ji ovládly, a strach petrohradské vlády z ukrajinsko-kozácké aliance zhoršily vztahy mezi Petrohradem a Kyjevem. Rada nakonec vyhlásila nezávislost 9. lednajul./ 22. ledna 1918greg., ale bolševici brzy ovládli Kyjev, ačkoli nedokázali získat moc nad celým regionem, kde zuřily boje mezi četnými stranami. V Zakavkazsku většina arménských, gruzínských a ázerbájdžánských vůdců nepřijala novou vládu. 25. listopadujul./ 8. prosince 1917greg. byl ustaven Komisariát Zakavkazska jako dočasná vláda do svolání ústavodárného shromáždění.V regionech s kozáckým obyvatelstvem se soustředila důležitá část opozice vůči Leninově vládě; kozácké úřady v Jekatěrinodaru, na Kubáni a v Orenburgu ve Střední Asii stále vzdorovaly bolševické nadvládě, i když neměly velkou podporu. Oblast dolního toku Donu se stala útočištěm pro vojáky a politiky nepřátelské vůči bolševikům a místem zrodu jejich nejnebezpečnějšího protivníka v době občanské války, Dobrovolnické armády.Ve Střední Asii se místní představitelé, často náboženští a konzervativní, postavili proti nové vládě; v Taškentu ruští radikálové (bez podpory domorodého obyvatelstva) vyhlásili sovětskou moc, ale byli izolováni. Konzervativní vůdci založili konkurenční vládu v Kokandě. Dál na severu, v jiných oblastech s muslimskou populací, získala moc nacionalistická hnutí a vyhlásila autonomii až do rozhodnutí Ústavodárného shromáždění.Obecně platí, že moc nové vlády nad územími s menšinami neexistovala nebo byla omezená, často se soustředila v několika izolovaných městech. Nacionalistické organizace převzaly moc nad většinou území a usilovaly především o autonomii v novém federálním státě. === Armáda === Ačkoli obecně schvalovali sovětskou vládu, vojáci upřednostňovali socialistickou koalici a ne moc jen samotných bolševiků. Přesto však přijali první opatření přijatá Leninovou vládou; díky četným schůzím v různých jednotkách se bolševikům a levým eserům podařilo v listopadu a prosinci získat většinovou podporu vojáků. Přestože podpora byla silnější na frontách u hlavního města než ve vzdálenějších oblastech, koncem roku armáda jako celek přijala novou vládu a její oponenti se nemohli spoléhat na vojenské jednotky, které by se proti ní postavily.Bolševičtí vůdci si byli vědomi, že je klíčové ukončit válku, aby se udrželi u moci. Bez ohledu na jiné země Sovnarkom sjednal 7. listopadujul./ 20. listopadu 1917greg. začátek jednání o příměří s Německem; velící velitel, generál Nikolaj Dujonin odmítl jednat a byl odvolán. Jednotky si vybíraly delegáty, aby zahájili jednání s jednotkami protivníka, Centrálních mocností. Když bylo 2. prosincejul./ 15. prosince 1917greg. podepsáno oficiální příměří, většina jednotek již dávno dosáhla místních dohod s blízkými nepřátelskými jednotkami; oficiální příměří definitivně ukončilo válku na východní frontě. To legitimizovalo novou vládu v očích vojáků, kterým se splnilo přání ukončit boje a vrátit se do svých domovů; demobilizace začala koncem roku. Tehdy vláda vyhlásila místa důstojníků za volitelná, zrušila dosavadní důstojnické tituly a nárameníky a přenesla moc nad armádou na volené výbory. == První kroky == Proběhla i sociální a politická revoluce; noví komisaři urychleně schválili pozoruhodný počet zákonů, které změnily společnost a ruskou ekonomiku. Po Dekretu o půdě následovalo přijetí osmihodinového pracovního dne,29. říjnajul./ 11. listopadu 1917greg. což splnilo jedno z největších přání dělníků; 2. listopadujul./ 15. listopadu 1917greg. Deklarace práv národů Ruska zrušila diskriminaci na etnickém základě a náboženství a potvrdila právo na sebeurčení; 10. listopadujul./ 23. listopadu 1917greg. byly zrušeny šlechtické a podobné tituly. Převedení náboženských škol pod pravomoc komisaře školství proběhlo 11. listopadujul./ 24. listopadu 1917greg.; nahrazení starých soudních tribunálů soudy zvolenými nebo jmenovanými sověty bylo schváleno 22. listopadujul./ 5. prosince . 1917greg.; a dekrety ze dne 16. prosincejul./ 29. prosince 1917greg. a 18. prosincejul./ 31. prosince 1917greg. převedly uzavírání manželství, rozvody a registraci porodů a úmrtí z církví na úřady. Byla deklarována rovnost pohlaví před zákonem. Počátkem roku 1918 bylo vyhlášeno oddělení církve od státu a 1. únorajul./ 14. února 1918greg. byl zaveden gregoriánský kalendář. Náboženským sdružením a církvím bylo zakázáno vlastnit majetek.Od prvních dnů se projevoval reformní duch: nový komisař pro vzdělávání Anatolij Lunačarskij vyjádřil záměr naučit obyvatelstvo v krátké době číst a psát. Na konci listopadu bylo oznámeno, že vláda zamýšlí zavést systém sociálního zabezpečení zahrnující nezaměstnanost, nemoc, důchod a zdravotní postižení. === Zásobování, správa a ekonomika === Zatímco ve městech nutnost udržet podporu pracovníků donutila vládu urychlit ovládnutí průmyslu (moc zaměstnanců nad továrnami byla legalizována dne 14. listopadujul./ 27. listopadu 1917greg.) – většina bolševických vůdců včetně samotného Lenina upřednostňovala pomalejší tempo a napřed spíše jen dohled nad vedoucími pracovníky než jejich nahrazení – na venkově Dekret o půdě legitimoval a urychlil pozemkovou reformu, jež byla ponechána v rukou obcí. Kromě této skutečnosti měla revoluce na ruské zemědělství jen malý okamžitý vliv. Rozdělování půdy však prohloubilo nedostatek, protože velkostatky byly hlavními dodavateli zemědělských produktů; pokusy o zlepšení zásobování měst cestou výměny potravin za vyráběné zboží tento problém nevyřešily a vláda musela vysílat ozbrojené jednotky na venkov, aby zvýšily tok jídla do měst, a zároveň snížila příděly, stejně jako to předtím dělala Prozatímní vláda. Zhoršení ekonomické situace navzdory zlepšení právního postavení (zákonný dohled nad průmyslem) vedlo k brzkému zklamání městského proletariátu. Hospodářská krize a vlastní ideologické preference vlády upřednostňovaly přijímání centralizačních a autoritářských opatření.V prosinci selhala celostátní stávka úředníků a počátkem roku 1918 bolševici již ovládali veřejnou správu, která upřednostňovala konsolidaci vlády. Ihned po nástupu do úřadu se několik ministerských tajemníků tajně setkalo v bytě Sofie Paninové, bývalé náměstkyně ministra školství, jako jakási alternativní vláda, která se snažila oponovat opatřením Sovnarkomu, zabránit tomu, aby se veřejné prostředky dostaly do rukou bolševiků, a podporovat odpor úředníků. Na konci listopadu však byla většina členů bývalé vlády propuštěna z Petrohradu a krátce poté Sovnarkom rozpustil Výbor pro záchranu vlasti a revoluci.2. prosincejul./ 15. prosince 1917greg. byla vytvořena Nejvyšší rada národního hospodářství, aby . koordinovala hospodářskou činnost státu a znárodnila průmysl. 14. prosincejul./ 27. prosince 1917greg. byly znárodněny banky a následující den bylo zabaveno veškeré zlato v soukromých rukou a 23. prosince 1917jul./ 5. ledna 1918greg. vláda zakázala obchodování s akciemi a vyplácení dividend. O měsíc později, 28. lednajul./ 10. února 1918greg., vláda odmítla splácet státní dluh. === Kořeny občanské války === Po převzetí moci Leninova vláda rychle zahájila represivní opatření, která hluboce poznamenala nové období. 27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg. Sovnarkom schválil svůj první zákon: cenzuru tisku, zdůvodněnou bojem proti nepřátelům revoluce. Jak vláda, tak revoluční vojenská komise používaly násilí proti oponentům a lidem podezřelým, že jimi jsou. Pokusy levých eserů a některých bolševiků ukončit represe byly odmítnuty, což vedlo k dočasnému odchodu levých eserů z vlády a k rezignaci čtyř bolševických komisařů.Krátce po volbách do Ústavodárného shromáždění, v nichž bolševici získali velmi dobré výsledky v Petrohradě a Moskvě, ale celkově prohráli, se snažili zadržet některé z nejvýznamnějších oponentů a jejich kanceláře v hlavním městě byly zničeny. Dne 28. listopadujul./ 11. prosince 1917greg. vláda nařídila zatčení některých prominentních konstitučních demokratů, označených za "nepřátele lidu", a strana byla zakázána. Nárůst represí, který neúspěšně kritizovali někteří členové Všeruského ústředního výkonného výboru, vedl k potřebě vytvořit pro tento účel specializovaný orgán: 6. prosincejul./ 19. prosince 1917greg. vláda a samotný Lenin pověřili Felixe Dzeržinského, aby připravil návrhy pro boj proti "sabotérům a kontrarevolucionářům". V následující den vláda jeho návrhy schválila a založila Čeku (Mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží), hlavní nástroj politického teroru a zárodek budoucí politické policie. K trestání zločinů považovaných za kontrarevoluční byly založeny revoluční tribunály, tvořené soudcem a šesti porotci zvolenými sověty.Vztahy se spojeneckými mocnostmi byly od začátku špatné; spojenci neuznali novou vládu a byli rozhořčeni Leninovým odmítnutím platit ruský dluh. Koncem roku 1917 a počátkem roku 1918 došlo k menším diplomatickým sporům.Počáteční opozice vůči nové vládě však byla neorganizovaná a neměla podporu lidovch mas, které nejdříve podporovaly vládu Lenina. Různé instituce, které se postavily proti bolševické vládě, byly poraženy stejně jako pokusy o kontrarevoluci; oponenti vlády proto vkládali naděje do Ústavodárného shromáždění, jež by jim mohlo umožnit odstavit bolševiky od moci. Ti, i když opakovaně obhajovali jeho konání a odsoudili zpoždění schválená předchozí vládou, odmítli předat moc. Po jednom zasedání bylo shromáždění vládou násilně rozpuštěno. To vedlo opozici k tomu, aby zvážila opuštění zákonných metod odporu vůči bolševické vládě a urychlilo první střety občanské války. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Revolución de Octubre na španělské Wikipedii. === Literatura === DANIELS, Robert V. Red October : the Bolshevik Revolution of 1917. Boston: Beacon Press, 1997. xiv, 269 pages, [36] pages of plates s. Dostupné online. ISBN 9780807056455. FELSTINSKY, Yuri. The Bolsheviks and the Left SRS, October 1917-July 1918 : toward a single-party dictatorship. , 1988. disertace. Universidad estatal de Nueva Jersey. . Oclc=42033223. (anglicky) FIGES, Orlando. Lidská tragédie : ruská revoluce 1891-1924. Praha ; Plzeň: Beta-Dobrovský ; Ševčík, 2000. 837 s. ISBN 80-86278-72-7, ISBN 80-7291-004-3. GEYER, Dietrich. Revolutionary Russia. [s.l.]: Harvard University Press, 1968. 269 s. OCLC 801869546. Kapitola The Bolshevik Insurrection in Petrograd(anglicky) CHAMBERLIN, William Henry. The Russian revolution, 1917-1918: from the overthrow of the czar to the assumption of power by the bolsheviks. New York: Grosset & Dunlap, 1976. 511 s. Dostupné online. ISBN 9780448001883. PEREIRA, Norman G. O. White Siberia : the politics of civil war. Montreal: McGill-Queen's University Press, 1996. 1 online resource (xii, 261 pages, [6] pages of plates) s. Dostupné online. ISBN 9780773513495. PEZLAROVÁ, Jana. Únorová revoluce 1917 a vznik demokratického státu v Rusku. Brno, 2008 [cit. 2017-09-09]. magisterská. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce prof. JUDr. Eduard Vlček, CSc.,. s. 46. Dostupné online. PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Praha: Argo, 1998. 396 s. ISBN 80-7203-081-7. RABINOWITCH, Alexander. The Bolsheviks come to power : the revolution of 1917 in Petrograd. New York: W.W. Norton, 1978. xxxiii, 393 pages s. Dostupné online. ISBN 9780393008937. RADKEY, Oliver H. The sickle under the hammer; The Russian Socialist Revolutionaries in the early months of the Soviet rule. New York: Columbia University Press, 1963. 525 s. OCLC 422729. (anglicky) ROSENBERG, William G. Russian Liberals and the Bolshevik Coup. The Journal of Modern History. 1968, roč. 40, čís. 3, s. 328-347. Dostupné online. (anglicky) WADE, Rex A. The Russian Revolution, 1917 (New Approaches to European History). Cambridge: Cambridge University Press, 2000. xvii, 337 pages s. Dostupné online. ISBN 9780521425650. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Říjnová revoluce ve Wikimedia Commons (česky) Velká říjnová socialistická revoluce – video z cyklu České televize Historický magazín | VERB_PHRASE | YES_NO |
009253 | Řemeslo je určitý druh manuální dovednosti, provozovaný za účelem obživy, resp. vytváření zisku. Pro řemeslné práce je charakteristický vysoký podíl ruční práce, spojený s používáním specializovaných nástrojů a pomůcek. Řemeslné práce se staly základem pro průmyslovou výrobu. V přeneseném významu slova se v nejširším smyslu slova jedná ale i o intelektuální dovednosti a osobní schopnosti doplněné (nikoliv nutně, ale velice často manuální) příslušnou zručností, odbornou erudicí a zkušeností resp. praxí daného jedince (např. umělecké řemeslo nemůže vykonávat každý, vyžaduje i tvůrčí schopnosti, které nejsou každému dány, třeba vymyslet a předložit vlastní originální umělecký návrh apod.). S dalším rozvojem a pokrokem stále více stoupají nároky na intelektuální úroveň řemeslníků a přibývá řemesel, kde je středoškolské či vysokoškolské... | Pro jakou výrobu se staly základem řemeslné práce? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Řemeslo | [
"Průmyslovou"
] | 220 | 276 | Řemeslné práce se staly základem pro průmyslovou výrobu. | [
{
"start": 257,
"end": 268,
"text": "Průmyslovou"
}
] | Řemeslo je určitý druh manuální dovednosti, provozovaný za účelem obživy, resp. vytváření zisku. Pro řemeslné práce je charakteristický vysoký podíl ruční práce, spojený s používáním specializovaných nástrojů a pomůcek. Řemeslné práce se staly základem pro průmyslovou výrobu. V přeneseném významu slova se v nejširším smyslu slova jedná ale i o intelektuální dovednosti a osobní schopnosti doplněné (nikoliv nutně, ale velice často manuální) příslušnou zručností, odbornou erudicí a zkušeností resp. praxí daného jedince (např. umělecké řemeslo nemůže vykonávat každý, vyžaduje i tvůrčí schopnosti, které nejsou každému dány, třeba vymyslet a předložit vlastní originální umělecký návrh apod.). S dalším rozvojem a pokrokem stále více stoupají nároky na intelektuální úroveň řemeslníků a přibývá řemesel, kde je středoškolské či vysokoškolské vzdělání samozřejmostí. == Historie == Řemesla vznikla souběžně s postupující specializací lidských činností - některé práce, vyžadující vysokou odbornost a/nebo zručnost postupně začali vykonávat jedinci, touto odborností či zručností vynikající. Rozvoj (daného) řemesla byl nejprve zajišťován po dědické linii – předáváním zkušeností potomkům. Od raného středověku se v Evropě ustálil proces řemeslnické kvalifikace, v němž si mistři řemeslníci kromě členů svých rodin vybírali cizí učedníky, které za finanční odměnu vyškolili, a dále absolventy bez praxe, tzv. tovaryše, kteří zvyšovali produktivitu jejich práce. Zkušený mistr se věnoval činnostem, vyžadujícím nejvyšší kvalifikaci, zatímco učňové připravovali materiály a základní výrobní technologie. Tovaryši vykonávali rutinní a snazší práce, a tak získávali potřebné znalosti, zpravidla 3-4 roky praxe mimo místo, v němž se vyučili. S rozvojem měst začaly ve 12.-13.století vznikat první profesní organizace řemeslníků, sdružující představitele daného řemesla ve městě či regionu – řemeslné cechy. Ty na sebe převzaly část úřední agendy, dosud zatěžující členy svých sdružení – cenovou politiku, kontrolní funkci, organizačně technické a sociální zabezpečení. Cechy zavedly jednotné pracovní normy - cechovní pravidla (pořádky), závazné pro výkon práce (například mistrovské kusy, tovaryšské zkoušky) a do značné míry i garantovaly minimální kvalitativní úroveň výkonu řemesla v daném místě. nejstarší cechovní sdružení jsou známa ze severní Itálie (Florenice, Milano, Pisa) a z Francie (Paříž). V zemích české koruny cechy vznikaly od 1.poloviny 14.století, například v Praze (1319 řezníci, 1324 zlatníci, následovali nožíři, kováři, zbrojíři, krejčí, tkalci a soukeníci, ševci, vyšívači, malíři a štítaři, hrnčíři, pasíři a další). S rozvojem průmyslové výroby a dalším rozvojem společnosti od počátku 19.století cechy byly spíše na překážku, snažily se zakazovat strojní výrobu a svobodné podnikání, proto byly postupně formou zákonů zrušeny, v Čechách roku 1852. Kolem poloviny 19.století evropská řemeslná výroba začala upadat, na její podporu koncem 19. století vzniklo například obrodné hnutí Arts and Crafts, dále ji začal organizovat stát. Cechy proměněné spíše v profesní spolky a často označované termínem grémium se dnes věnují jen samotnému řemeslu. == Současnost == Současné platné zákonodárství České republiky rozlišuje následující řemeslné živnosti: === Kovy a kovové výrobky === Kovářství Podkovářství Zámečnictví Nástrojářství Kovoobráběčství Galvanizérství Smaltérství Slévárenství Modelářství === Motorové a ostatní dopravní prostředky === Opravy silničních vozidel Opravy karoserií Opravy ostatních dopravních prostředků Opravy pracovních strojů === Zdravotnické výrobky a výrobky jemné mechaniky === Hodinářství Skupina 105: Elektrické stroje a přístroje Výroba, instalace a opravy elektrických strojů a přístrojů Výroba, instalace a opravy elektronických zařízení Montáž, opravy a rekonstrukce chladicích zařízení a tepelných čerpadel === Zpracování kameniva a zemin, keramika === Broušení a leptání skla Zpracování kamene === Chemická výroba === Výroba kosmetických prostředků === Potraviny a nápoje === Řeznictví a uzenářství Mlynářství Pivovarnictví a sladovnictví Mlékárenství Pekařství, cukrářství === Textilie a oděvy === Barvení a chemická úprava textilií === Kůže, kožené výrobky, pryžové výrobky a výrobky z plastických hmot === Zpracování gumárenských směsí Zpracování kůží a kožešinOpravy usňové obuvi === Dřevařská výroba, výroba nábytku, hudebních nástrojů a ostatních výrobků === Truhlářství Zlatnictví a klenotnictví Opravy hudebních nástrojů === Papírenská a polygrafická výroba === Polygrafická výroba === Stavebnictví === Zednictví Tesařství Pokrývačství Klempířství Štukatérství Podlahářství Izolatérství Kominictví Vodoinstalatérství, topenářství Montáž suchých staveb Kamnářství Malířství, lakýrnictví a natěračství === Ostatní === Čištění textilu a oděvů Fotografické služby Aplikace, výroba a opravy ortopedické obuvi == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu řemeslo ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo řemeslo ve Wikislovníku Televizní pořad Devatero řemesel v archivu ČT | ADJ_PHRASE | OTHER |
002727 | ... České republice. Pramení na Šumavě, u obce Černý Kříž, soutokem Teplé Vltavy a Studené Vltavy. Protéká mimo jiné Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi a Prahou a ústí zleva do Labe v Mělníku. Povodí Vltavy s přítoky Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou zaujímá jižní část Čech a spolu s Labem, jehož přítokem Vltava je, vytváří systém odvodňující téměř celé Čechy. Povodí řeky je 28 090 km2 (z toho 27 047,59 km2 v Česku). Své jméno "Vltava" řeka dostala od starých Germánů, kteří ji nazývali Wilt-ahwa - divoká voda. Řeka Teplá Vltava, která je považována za jeden ze dvou hlavních zdrojů Vltavy, pramení na východním svahu Černé hory (1 315 m n. m.) na Šumavě ve výšce 1 172 m n. m. jako Černý potok. Jeho pramen je znám jako chráněné území Pramen Vltavy.... | Do jaké řeky ústí Vltava? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vltava | [
"Labe"
] | 99 | 196 | Protéká mimo jiné Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi a Prahou a ústí zleva do Labe v Mělníku. | [
{
"start": 181,
"end": 185,
"text": "Labe"
}
] | Vltava (německy Moldau) je s délkou 430,2 km nejdelší řeka v České republice. Pramení na Šumavě, u obce Černý Kříž, soutokem Teplé Vltavy a Studené Vltavy. Protéká mimo jiné Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi a Prahou a ústí zleva do Labe v Mělníku. Povodí Vltavy s přítoky Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou zaujímá jižní část Čech a spolu s Labem, jehož přítokem Vltava je, vytváří systém odvodňující téměř celé Čechy. Povodí řeky je 28 090 km2 (z toho 27 047,59 km2 v Česku). Své jméno "Vltava" řeka dostala od starých Germánů, kteří ji nazývali Wilt-ahwa - divoká voda. Řeka Teplá Vltava, která je považována za jeden ze dvou hlavních zdrojů Vltavy, pramení na východním svahu Černé hory (1 315 m n. m.) na Šumavě ve výšce 1 172 m n. m. jako Černý potok. Jeho pramen je znám jako chráněné území Pramen Vltavy. Prvních 5 km teče severním směrem, od soutoku s Kvildským potokem v Kvildě obrací nadlouho svůj tok k jihovýchodu. Od ústí Vydřího potoka v obci Borová Lada (890 m n. m.) nese říčka název Teplá Vltava, záhy přibírá Vltavský potok, známý též jako Malá Vltava. Ten pramení v Pláňském polesí ve výšce 1 158 m n. m. Protéká Horní Vltavicí a poté v Lenoře (756 m n. m.) získává vody Řasnice, zvané také Travnatá Vltava. Za Lenorou má řeka jen nepatrný spád a vytváří v ploché krajině rozsáhlé mokřady s mnoha meandry, souhrnně zvané Vltavský luh. Zde uprostřed 1. zóny NP Šumava Mrtvý luh se v nadmořské výšce 731 m u osady Chlum stékají Teplá a Studená Vltava. Ta pramení na druhé straně hranic v Bavorsku západně od obce Haidmühle pod německým názvem Altwasser nebo Kalte Moldau. Od soutoku obou hlavních pramenných toků Teplé a Studené Vltavy pak řeka po zbytek své cesty má jméno Vltava. U Nové Pece se Vltava rozlévá do širokého a dlouhého přehradního jezera, které vzniklo přehrazením jejího toku u obce Lipno nad Vltavou. Za Lipnem protéká řeka romantickým skalnatým údolím pod Čertovou stěnou (tento její úsek se nazývá Čertovy proudy) a směřuje k vyrovnávací nádrži Lipno II, těsně před Vyšším Brodem. V úseku mezi přehradní hrází Lipno a Vyšším Brodem je koryto řeky téměř bez vody (přehrada je povinna udržovat minimální průtok 2 krychlové metry vody za sekundu), protože většina vod z Lipenského jezera je odváděna kanálem od podzemní elektrárny do vyrovnávací nádrže Lipno II. Pouze výjimečně se průtok zvyšuje - buďto za přebytku vody v nádrži, nebo u příležitosti vodáckých závodů, neboť úsek Čertových proudů je považován za jednu z nejtěžších vodáckých a slalomových tras na světě. Takové akce ovšem vyžadují průtok 20 - 30 m3 vody za sekundu. Související informace naleznete také v článku Vltava, vodácký úsek Vyšší Brod - Boršov nad Vltavou. Za Vyšším Brodem protéká Vltava otevřenější krajinou a stáčí svůj tok k severu. Četnými zákruty protéká turisticky atraktivní oblastí s řadou kulturně historických památek, které jsou obvykle v těsné blízkosti řeky. Její tok směřuje k hradu Rožmberk, protéká městečkem Větřní a skalnatým údolím vstupuje do Českého Krumlova. Tok Vltavy směřuje odtud dále na sever, protéká kolem kláštera Zlatá Koruna, míjí bývalé keltské oppidum Třísov a obtéká skalnatý ostroh se zříceninou hradu Dívčí kámen. Pak již pokračuje rovinatou Českobudějovickou pánví k Českým Budějovicím (řkm 239,6). Zde přibírá vody řeky Malše. Za městem pokračuje tok Vltavy kolem obce Hluboká nad Vltavou a směřuje k Hněvkovické přehradě. Ta zajišťuje vodu pro Jadernou elektrárnu Temelín. Odtud až za Prahu vytváří řeka hluboké a úzké údolí, které se rozšiřuje jen na několika místech. Protéká Týnem nad Vltavou a za ním přibírá vody řeky Lužnice. Až k Týnu nad Vltavou však již zasahuje hladina dalšího stupně Vltavské kaskády, Orlické přehrady, pojmenované podle známého zámku Orlík. Jezero pohltilo i soutok Vltavy s Otavou u hradu Zvíkova. Pod hrází Orlické přehrady pokračuje tok Vltavy dále k severu. V úseku před Prahou zadržují vody Vltavy ještě další čtyři přehrady Vltavské kaskády - Kamýcká, Slapská, Štěchovická a Vranská. U Davle leží v řece Ostrov sv. Kiliána, na němž do roku 1419 stával Ostrovský klášter. V těchto místech se zprava vlévá řeka Sázava, o něco dále na okraji Prahy za Zbraslaví se zleva připojuje řeka Berounka. Po průtoku hlavním městem se Vltava teprve v Kralupech nad Vltavou vymaňuje z úzkého údolí do roviny a u Mělníka ve výšce 156 m n. m. se vlévá do Labe. Ačkoliv je Vltava k místu soutoku delší a vodnější, nese tok dále oproti zvyklostem jméno Labe. To protéká Německem a ústí do Severního moře. Před několika milióny let odtékala horní část Vltavy do Dunaje. (levý / pravý, říční kilometr od pramene k ústí) Kvildský potok (L, řkm 424,1) Bučina (P, řkm 422,6) Vydří potok . (L, řkm 416,8) Vltavský potok (Malá Vltava) (P, řkm 416,0) Račí potok (L, řkm 404,5) Kubohuťský potok (L, řkm 402,8) Kaplický potok . (L, řkm 396,5) Řasnice (Travnatá Vltava) (P, řkm 394,3) Volarský potok (L, řkm 378,9) Studená Vltava (P, řkm 376,7) Jezerní potok ( .P) Olšina (L) Větší Vltavice (P, řkm 314,5) Branná (L, řkm 297,9) Polečnice (L, řkm 281,3) Jílecký potok (P) Křemžský potok . (Křemže) (L, řkm 258,6) Malše (P, řkm 240,0) Dehtářský potok (L, řkm 231,9) Bezdrevský potok (L, řkm 231,0) Lužnice (P ., řkm 202,2) Hrejkovický potok (P) Otava (L, řkm 169,1) Brzina (P, řkm 126,9) Musík (P, řkm 106,8) Mastník (P, řkm . 104,6) Kocába (L, řkm 82,8) Sázava (P, řkm 78,3) Bojovský potok (L, řkm 75,2) Berounka (L, řkm 63,4) (viz též Seznam řek . a potoků v Praze) Botič (P, řkm 55,2) Rokytka (P, řkm 47,4) Litovický potok (Šárecký potok) (L, řkm 42,7) Zákolanský potok (L) . Bakovský potok (L) Vybrané hlásné profily: řkm 329,54 – Přehrada Lipno I (1952–1959), plocha nádrže 48,7 km2, 725,6 m n.m. řkm 319,12 – Přehrada Lipno II řkm 233,00 – jez České Vrbné (1968), plavební komora postavena roku 2010, na místě vorové propusti postavena elektrárna. V blízkosti nová slalomová dráha. řkm 228,80 – jez Hluboká nad Vltavou (1935), plavební komora dokončena v roce 2013. řkm 210,39 – Přehrada Hněvkovice (1986–1992), plavební komora byla dokončena a uvedena do provozu roku 2010, plocha nádrže 2,68 – 3,21 km2. řkm 208,90 – starý jez Hněvkovice, 354,79 m n.m., provedena modernizace jezu s výstavbou plavební komory. Uvedeno do provozu 2017. řkm 200,41 – Přehrada Kořensko (1986–1991), plavební komora dokončena roku 2000, 2016-2017 komora modernizována. řkm 159,90 – Žďákovský most řkm 144,70 – Přehrada Orlík (1954– . 1966), plavební zařízení pro velká plavidla (šikmé kolejové zdvihadlo doplněné v horní části plavební komorou) nedokončeno, pouze šikmé kolejové zdvihadlo pro sportovní plavidla do 3,5 t; plocha nádrže 27,3 km2, hladina max. . 354 m n. m., min. 347,6 m n. m. řkm 134,73 – Přehrada Kamýk (1956–1962), s plavební komorou řkm 91,69 – Přehrada Slapy (1951–1954), výtah pro . lodě (svislé nebo šikmé zdvihadlo) není dokončen, plocha nádrže 13,92 km2 řkm 84,44 – Přehrada Štěchovice (1937–1945), s plavební komorou délkově přizpůsobenou pro plavení vorů, plocha nádrže 1,14 km . 2 řkm 71,33 – Přehrada Vrané nad Vltavou (1930–1936) s plavební komorou, plocha nádrže 2,51 km2 řkm 62,90 – plavební komora Modřany (jez Modřany) řkm 53,70 – plavební komora Smíchov (oddělený kanál . od Šítkovského jezu k jezu u Sovových mlýnů) řkm 50,50 – plavební komora Štvanice (jez u začátku ostrova Štvanice) řkm 43,50 – plavební komora Podbaba, plavební kanál Podbaba – Troja, délka 3,5 km (Trojský jez a sportovní kanál . na pravé straně) řkm 35,90 – plavební komora Roztoky, plavební kanál Roztoky – Klecany, délka 1,4 km (jez Klecany) řkm 26,70 – plavební komora Dolánky (jez Dolany) řkm 17,90 – plavební komora Miřejovice (jez Nelahozeves – Veltrusy) řkm 00,90 – plavební komora Hořín, plavební kanál Mělník – Vraňany, délka 10,1 km Související informace naleznete také v článku Vltava, vodácký úsek Vyšší Brod - Boršov nad Vltavou. Vodácky nejvyužívanější je Vltava v úseku z Vyššího Brodu do Boršova nad Vltavou. Název řeky pochází ze starogermánského slovního spojení "Wilth"-"ahwa", "divoká, dravá voda". Ve Fuldských análech z roku 872 je tento název doložen jako "Fuldaha" (srov. s řekou Fulda), v roce 1113 jako "Wultha". V Kosmově kronice se roku 1125 poprvé objevuje v počeštěné podobě jako "Wlitaua". | LOCATION | LOCATION |
007773 | ... se mění podle okolního prostředí. Jsou typicky dlouhověké, někteří jedinci se dožili prokazatelně i více než 180 let, např. želva sloní. Související informace naleznete také v článku Seznam plazů Česka. V české přírodě se vyskytuje přibližně osm druhů želv. Nejhojnějším druhem želv v Česku je nepůvodní želva nádherná. Jedinou původní (a i ta byla údajně vysazená v 16.století) je želva bahenní. Velikost želv se značně různí. Mořské druhy dorůstají obvykle do obrovských rozměrů, zatímco sladkovodní želvy jsou typicky daleko menší (ale jsou zaznamenáni i jedinci 2 m dlouzí). Suchozemské želvy mohou dorůstat až do velikosti želv mořských. Největší želvou na světě je kožatka velká, mořská želva, která váží i přes 900 kg a jejíž krunýř je až 2 m dlouhý. Nejmenší želvou je Homopus signatus signatus (poddruh želvy trpasličí), která měří necelých 8 cm a váží pouhých 140 g.[zdroj?] V prehistorických dobách byly po celém světě hojně rozšířeny želvy sloní,[zdroj?] avšak s příchodem člověka tento druh téměř vyhynul.... | Která želva e největší na světě? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelvy | [
"kožatka velká"
] | 647 | 761 | Největší želvou na světě je kožatka velká, mořská želva, která váží i přes 900 kg a jejíž krunýř je až 2 m dlouhý. | [
{
"start": 675,
"end": 688,
"text": "kožatka velká"
}
] | Želvy (Testudines) se od ostatních plazů odlišují především tím, že je jejich tělo obvykle chráněno kostěným krunýřem, který se dělí na hřbetní (karapax) a břišní (plastron). Vyvinul se z jejich žeber. Do tohoto řádu se zahrnuje i několik dnes již vyhynulých druhů. Nejstarší druhy želv žily před zhruba 220 miliony let v období triasu (rod Odontochelys), což z nich dělá jednu z nejstarších dosud žijících skupin plazů (o mnoho více než ještěři nebo hadi). V dnešní době je na světě asi 300 druhů želv, některé z nich jsou silně ohrožené. Želvy jsou studenokrevní živočichové, což znamená, že teplota jejich těla se mění podle okolního prostředí. Jsou typicky dlouhověké, někteří jedinci se dožili prokazatelně i více než 180 let, např. želva sloní. Související informace naleznete také v článku Seznam plazů Česka. V české přírodě se vyskytuje přibližně osm druhů želv. Nejhojnějším druhem želv v Česku je nepůvodní želva nádherná. Jedinou původní (a i ta byla údajně vysazená v 16.století) je želva bahenní. Velikost želv se značně různí. Mořské druhy dorůstají obvykle do obrovských rozměrů, zatímco sladkovodní želvy jsou typicky daleko menší (ale jsou zaznamenáni i jedinci 2 m dlouzí). Suchozemské želvy mohou dorůstat až do velikosti želv mořských. Největší želvou na světě je kožatka velká, mořská želva, která váží i přes 900 kg a jejíž krunýř je až 2 m dlouhý. Nejmenší želvou je Homopus signatus signatus (poddruh želvy trpasličí), která měří necelých 8 cm a váží pouhých 140 g.[zdroj?] V prehistorických dobách byly po celém světě hojně rozšířeny želvy sloní,[zdroj?] avšak s příchodem člověka tento druh téměř vyhynul. Předpokládá se, že je lidé lovili jako potravu. Nyní můžeme želvy sloní najít pouze na Seychelách a Galapágách. Dorůstají do velikosti přes 130 cm a váží okolo 300 kg. Mezi největší želvy celé geologické historie patřil obří svrchnokřídový rod Archelon s délkou těla až 4 metry a několikatunovou hmotností.[zdroj?] Tito obři žili v mořích. Želvy rozdělujeme do dvou podřádů podle toho, jakým způsobem vtahují krk do krunýře: želvy skupiny Cryptodira (skrytohrdlí) dokážou zatáhnout krk a hlavu pod páteř, želvy skupiny Pleurodira (skrytohlaví) ji schovávají do krunýře na levou nebo pravou stranu. Jazyk je tlustý a nevysunutelný. Komorové oči většiny suchozemských želv směřují dolů na předměty před nimi, zatímco u některých vodních želv se oči nacházejí na vrchní části hlavy. Tyto druhy se dokážou v mělkých vodách skrýt před predátory tak, že jsou zcela ponořeny ve vodě vyjma očí a nozder. Mořské želvy mají poblíž očí žlázky produkující slané slzy, čímž se zbavují nadbytečné soli získané z mořské vody, kterou pijí. Želvy vidí pravděpodobně velmi dobře ve tmě, a to díky neobvykle vysokému počtu tyčinek v sítnici oka.[zdroj?] Navíc nedokážou plynule sledovat pohybující se kořist. Tato schopnost je obyčejně vyhrazena pouze predátorům. Masožravé želvy ovšem dokážou velmi rychle pohnout hlavou a doslova chňapnout po kořisti. Vidí barevně.[zdroj?] Želvy mají zkostnatělý zobák, čelisti používají ke kousání a žvýkání potravy. Místo zubů je horní i dolní čelist pokryta rohovitými výčnělky. U masožravých želv jsou kvůli chytání potravy obvykle ostré, u býložravých želv bývají vroubkované, což jim pomáhá při žvýkaní velmi tuhých rostlin. Při polykání potravy používají želvy jazyk, avšak na rozdíl od ostatních plazů ho nemohou vystrčit a chytat s ním potravu.[zdroj?] Krunýř sloužil původně u želv při hrabání v zemi. Horní část krunýře se nazývá karapax, spodní část pak plastron a dohromady jsou spojeny po stranách tzv. mosty. Obvykle je karapax složen z 5 hřbetních, 8 žeberních a 24 postranních desek.[zdroj?] Právě počet těchto desek spolu s tvarem plastronu je jedním z hlavních rozlišovacích znaků pro podobné druhy. Vnitřní část krunýře tvoří přibližně 60 kostí.[zdroj?] S krunýřem je tělo želvy pevně spojeno páteřními a žeberními kostmi, což v důsledku znamená, že želva nemůže ze svého krunýře vylézt. Vnější část krunýře je většinou pokryta štítovými destičkami z keratinu, některé druhy mají krunýř krytý jen silnou kůží.[zdroj?] Tvar krunýře nám velmi napomáhá při zjišťování způsobu života želvy. Značná část suchozemských želv má veliký a těžký krunýř kupolovitého tvaru, který znemožňuje predátorům uchopit ho do čelistí a rozdrtit. Želva skalní má naopak plochý a ohebný krunýř, díky kterému se snadno skryje ve skalních trhlinách.[zdroj?] Většina vodních želv má krunýř plochý, hydrodynamického tvaru, a tak mohou snadno a rychle plavat a potápět se. Krunýř vodních želv je také daleko lehčí než u suchozemských druhů, protože jsou mezi kostmi velké mezery, tzv. fontanely. Podle tvaru plastronu se zhruba ve třech letech želvy dá poznat pohlaví. Sameček má plastron vypouklý nahoru, což mu pomáhá při páření.[zdroj?] Barva krunýře se velmi různí, ale obvykle je to černá, hnědá a olivově zelená. Některé druhy mají na krunýři i červené, oranžové, žluté nebo šedé tečky, linky nebo nepravidelné skvrnky. Jednou z nejkrásněji zbarvených želv je želva ozdobná, která má žlutý plastron a černý nebo olivově zelený karpax s červenými značkami okolo jeho okraje. Vnější strana krunýře je součástí kůže, kdy každá štítová destička odpovídá jedné modifikované šupině. Zbytek kůže je tvořen mnohem menšími šupinkami, podobně jako u ostatních plazů. Vodní želvy nesvlékají kůži naráz jako hadi, ale neustále po malých kouskách. Pokud chováte želvu v akváriu, můžete ve vodě najít částečky mrtvé kůže. Suchozemské želvy také svlékají kůži, ale ta se oproti vodním želvám nikdy neodlupuje a vrství se do tlustých 'kopečků', které mají podobu letokruhů. Obecně panuje představa, že spočítáním těchto letokruhů dostaneme věk želvy. Tato metoda ale není příliš přesná, zejména z toho důvodu, že rychlost růstu nových destiček se mění (za rok jich při příznivých podmínkách může narůst i několik) a že některé destičky nakonec z krunýře odpadnou.[zdroj?] Suchozemské želvy jsou proslulé svým pomalým tempem pohybu, který je zapříčiněn jednak jejich těžkým a velkým krunýřem a jednak relativně neefektivním způsobem postavení končetin, které jsou roztažené do stran jako u ještěrek. Sladkovodní želvy, které žijí částečně i na souši, mají na končetinách plovací blány a dlouhé drápy. Pomocí těchto drápů se mohou vyšplhat na břeh či plovoucí klády, kde se pak rády vyhřívají na slunci. Samci mívají drápy delší a používají je ke stimulaci samice při páření. Styl plavání sladkovodních želv připomíná psa (jakoby běh ve vodě), končetiny ale míří do stran. Velké druhy želv plavou spíše méně, ty největší už často jen chodí po dně řek či jezer. Plovací blány mají téměř všechny druhy sladkovodních želv, ale několik druhů, např. karetka novoguinejská, má místo končetin ploutve. Tyto druhy želv pak plavou stejným stylem jako mořské želvy. Mořské želvy žijí téměř výhradně ve vodě a tak mají místo nohou ploutve. Ve vodě pak vypadají jako by se vznášely či létaly. Předními končetinami pohybují nahoru a dolů, zadní končetiny nejsou používány k pohybu ale spíše ke kormidlování. Na souši mají velmi omezenou pohyblivost, a tak na souš vylézají pouze samice, aby nakladly vejce. Pohybují se velmi pomalu a namáhavě se postrkují dopředu pomocí ploutví. Zadními končetinami vyhrabou samice díru, nakladou do nich vejce a pak je zase zahrabou pískem.. I přesto, že některé druhy stráví značnou část života pod vodou, potřebují dýchat vzduch a musí tedy v pravidelných intervalech vyplouvat na povrch, aby doplnily plíce čerstvým vzduchem. Část života stráví i na souši. Mořské želvy kladou vejce na suchých písečných plážích. Vědci[kdo?] také zkoumají schopnost některých australských sladkovodních želv dýchat pod vodou.[zdroj?] Některé druhy mají prostornou kloaku, jejíž sliznice tvoří prstovité výběžky, papily, které mají bohaté krevní zásobení a zvyšují povrch kloaky. Želvy tak mohou přijímat kyslík rozpuštěný ve vodě, papily fungují podobně jako rybí žábry. Třída plazů je parafyletický taxon, protože v něm nejsou zahrnuti i ptáci (při širším pojetí plazů také savci). Více informací najdete na stránce věnované plazům. První želvy se na zemi objevily už v éře dinosaurů, někdy před 200 miliony lety – jsou jednou z mála skupin v současnosti žijících plazů, které známe již z triasu. Jsou jedinou přeživší větví prastarého kladistického podstromu anapsid, který obsahuje skupiny jako Millerettidae, Procolophonoidea a Pareiasauria. Lebka všech druhů anapsid postrádá otvory ve spánkové oblasti. Všechny ostatní žijící druhy amniot mají právě tyto lebeční otvory. Většina anapsid vyhynula v pozdním permu s výjimkou skupiny Procolophonoidea a předchůdců želv, kteří vymřeli později. Nicméně nedávno bylo prokázáno, že typická vlastnost anapsid, kterou převzala i želví lebka, nemusí být znak určující, že jsou želvy potomci anapsid, ale spíše že jde o případ konvergentní evoluce. Nejnovější fylogenetické studie proto zařadily želvy mezi Diapsida, o něco blíže k šupinatým než k archosaurům. Všechny nové studie podporují nové zařazení želv, i když některé přiřazují želvy blíže k archosaurům. Přezkoumáním předchozích fylogenetických stromů, které dokazovaly příbuznost želv s anapsida, bylo zjištěno, že mylné zařazení želv bylo způsobeno jak počátečním předpokladem, že želvy patří mezi Anapsida (a spíše zkoumaly, jaký typ anapsid želvy jsou), tak nedostatečně širokým vzorkem fosilních a recentních taxonů nutných pro sestrojení kladogramu. Přestože věc ještě není uzavřena, většina vědců se nyní přiklání k názoru, že želvy jsou diapsidní. Mezi nejstarší želvy patří rody Proganochelys a Australochelys, jejich zástupci na Zemi žili ještě před oddělením vznikem sesterských linií – skrytohlavých a skrytohrdlých. Rod Australochelys je s těmito želvami spojován do společné skupiny Rhaptochelydia. | ENTITY | ENTITY |
010267 | Mordor je země ve fiktivním světě anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena. Mordor čili Černá země se nachází na severovýchodě Středozemě. Tento pustý kraj je znám především jako panství Temného pána Saurona. Země Mordor je nejvíce popsána v třetím díle Tolkienovy trilogie Pán prstenů – Návrat krále. Mordor je v ní popisován především při líčení putování hlavního hrdiny románu, Frodo Pytlíka. O historii Černé země ve druhém a třetím věku lze číst v Silmarillionu. Další zmínky o Mordoru jsou také v Tolkienově knize Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě. == Pojmenování a symboly == Mordor v překladu znamenající Černá země (Mor - "Černý/Temný",... | Kde se nachází Mordor? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mordor | [
"na severovýchodě Středozemě"
] | 76 | 138 | Mordor čili Černá země se nachází na severovýchodě Středozemě. | [
{
"start": 110,
"end": 137,
"text": "na severovýchodě Středozemě"
}
] | Mordor je země ve fiktivním světě anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena. Mordor čili Černá země se nachází na severovýchodě Středozemě. Tento pustý kraj je znám především jako panství Temného pána Saurona. Země Mordor je nejvíce popsána v třetím díle Tolkienovy trilogie Pán prstenů – Návrat krále. Mordor je v ní popisován především při líčení putování hlavního hrdiny románu, Frodo Pytlíka. O historii Černé země ve druhém a třetím věku lze číst v Silmarillionu. Další zmínky o Mordoru jsou také v Tolkienově knize Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě. == Pojmenování a symboly == Mordor v překladu znamenající Černá země (Mor - "Černý/Temný", Dor - "Země") byl v odkazu na Temného pána Saurona označován též jako Země stínu či Země Nepřítele. Sauronovým symbolem a zároveň znakem Mordoru bylo zlé rudé oko bez víčka na černém poli. == Geografie == Mordor byl nehostinnou zemí ze tří stran ohraničenou vysokými horami. Na severu ji pohoří Ered Lithui dělilo od Bitevní pláně Dagorlad a zbytku Rhovanionu. Pohoří Ephel Dúath tvořilo přirozenou západní a jižní hranici země. Na západ od Mordoru leželo sousední království Gondor a jižněji se rozprostíraly země Haradu. Nejpřístupnější byl Mordor z východu, kde sousedil s Rhû a Chandem. V severovýchodní části Mordoru se tyčila ohnivá Hora osudu, kolem níž se rozprostírala nehostinná a pustá pláň Gorgoroth. Severně od Gorgorothu, na jednom z ostrohů Popelavých hor, ležela Sauronova Temná věž Barad-dû. Jižní část Mordoru zabírala nížinná pláň Nurn rozkládající se okolo jezera Núrnen. Do opevněného Mordoru vedly přes hraniční hory dva hlavní průchody. Významnější, vedoucí průsmykem Cirith Gorgor a dolinou Udû na severozápadě země, kde se sbíhaly Popelavé hory a Hory stínu, bránila před proniknutím nepřítele Černá brána. Druhý průchod se nacházel přibližně uprostřed západní části Hor stínu a procházel skrz Morgulské údolí nedaleko věže Minas Morgul. Přes hory vedly i další průsmyky, nebyly však téměř využívány. V nejznámějším z nich, Cirith Ungolu, sídlila obří pavoučice Odula. Tímto průsmykem byl hobitem Frodo Pytlíkem na cestě k Hoře osudu pronesen Jeden prsten. == Regiony == === Gorgoroth === Pláň Gorgoroth se rozprostírala v severozápadní části Mordoru. Uprostřed této sopečné pustiny sevřené horami Ephel Dúath a Ered Lithui se tyčila Hora osudu. Při cestě k Orodruině museli Gorgoroth překročit také hobiti Frodo a Sam. === Nurn === Nurn byla oblast v jihovýchodní části Mordoru rozprostírající se okolo velkého jezera Núrnen. Nurn byl ze západu a jihu ohraničen pohořím Ephel Dúath. Na severu hraničil s pláněmi Gorgorothu, na západ od něj ležel Jižní Ithilien a jižněji se nacházel Blízký Harad a Chand. Tato země sloužila Temnému pánu jako potravinová základna pro jeho vojska. Po porážce Saurona udělil král Elessar oblast Nurnu zdejším osvobozeným otrokům. === Udû === Udû čili "Peklo" byla dolina v nejseverozápadnější části Mordoru. Udû sevřeným mezi Ered Lithui a Ephel Dúath se táhl Strašidelný průsmyk - severní průchod do Mordoru. Celý Udû, pojmenovaný po první z Morgothových pevností, byl provrtán tunely a podzemními zbrojnicemi. Severní vstup do Udû zabezpečovala Černá brána Morannon. Na jihu pak průsmyk Cirith Gorgor uzavírala soutěska Carach Angren neboli Železná tlama. Zde byl navršen hliněný val a vykopán hluboký příkop překročitelný jen po jediném mostě. Před bitvou u Morannonu zde Temný pán shromáždil většinu svých vojsk. == Přírodní objekty == === Cirith Gorgor === Cirith Gorgor čili "Strašidelný průsmyk" byl jednou z cest vedoucích do Sauronovy opevněné země Mordor. Nacházel se mezi svahy pohoří Ephel Dúath a Ered Lithui. Na severozápadě od Cirith Gorgoru se rozkládala Bitevní pláň Dagorlad a Mrtvé močály, dál na jihovýchodě pak ležel Udû. Po Sauronově svržení zbudovali muži z Gondoru ve vstupu do Strašidelného průsmyku mocné věže, které měly bránit jeho návratu. Po zeslábnutí Jižního království a zchátrání opevnění se však Temný pán přesto vrátil do Mordoru a pevnost v Cirith Gorgoru nechal opravit. Tato nedobytná brána, u níž se na konci třetího věku odehrála velká bitva, byla známa jako Morannon. === Cirith Ungol === Cirith Ungol tedy "Pavoučí průsmyk" překračoval hřebeny Ephel Dúath nedaleko Morgulského údolí. Své jméno dostal tento průsmyk po potomcích dávné pavoučice Ungoliant. Její strašlivé potomstvo toto místo obývalo od nepaměti. Nejznámější a poslední z Ungoliantiných potomků byla Odula, s kterou se na své cestě přes Cirith Ungol utkali i hobiti Frodo Pytlík a Samvěd Křepelka, které sem zákeřně přivedl jejich průvodce Glum.Na východní straně průsmyku stávala od počátku třetího věku silná věž vystavěná Gondorskými na obranu proti Sauronově návratu. Podobně jako další z Dúnadanských pevností v hraničních horách byla opuštěna a záhy obsazena služebníky Temného pána. Skřeti z věže v Cirith Ungolu v čele se svým kapitánem Šagratem objevili nedaleko pavoučího tunelu paralyzovaného Froda, kterého odnesli do své věže. Zde došlo kvůli hobitovým cennostem ke krvavému souboji se skřety z Minas Morgul a Samovi se díky tomu podařilo svého pána osvobodit. === Morgai === Morgai neboli "Černý plot" byl vnitřní hřeben, ležící východně od Ephel Dúath. Táhl se rovnoběžně s mnohem vyššími Horami stínu a mezi nimi zelo hluboké koryto. Pohoří Morgai sloužilo jako druhý či vnitřní obranný kruh Mordoru. Při své cestě k Hoře osudu se podél štítu Morgai přesouvali hobiti Frodo Pytlík a Samvěd Křepelka. === Morgulské údolí === Morgulské údolí známé jako Imlad Morgul bylo jedním z hlavních průchodů do Mordoru. Ze západu na východ protínalo hřebeny Ephel Dúath a spojovalo zemi Mordor se západněji položeným Ithilienem. Morgulským údolím protékala řeka Morgulduina a na jeho západním okraji se nacházela čarodějnická pevnost Minas Morgul, kolem níž prakticky nebylo možné do Mordoru proklouznout. === Núrnen === Jezero Núrnen, v překladu znamenající "Smutná voda", bylo vnitrozemské moře nacházejícím se uprostřed jižní části Mordoru, v oblasti známé jako Nurn. V okolí Núrnenu pracovali Sauronovi otroci produkující potraviny pro jeho obrovská vojska. Po porážce Saurona udělil král Elessar oblasti okolo Núrnenu osvobozeným Sauronovým otrokům. == Dějiny == V Mordoru se na konci prvního tisíciletí druhého věku opevnil nejvyšší z Morgothových pobočníků, Sauron. Učinil tak nepochybně pro přírodní charakter této země, která byla obklopená horami a v budoucnu tak sloužila jako velká pevnost a zároveň skrývala Sauronovy plány. Po vykování Prstenů moci a dokončení věže Barad-dû, začal nový Temný pán obsazovat okolní země osídlené lidmi a z Mordoru zahájil válku s elfy. Mordorská vojska však byla poražena díky vojenské pomoci Númenorejců a Sauron se raději nechal lstivě zajmout a odvést na Númenor. Zde zkazil srdce většiny tamních obyvatel a přispěl ke zničení celého ostrova. Poté se opět vrátil do Mordoru a rozpoutal válku s přeživšími Dúnadany, kteří v jeho nepřítomnosti založili ve Středozemi království Arnor a Gondor.V roce 3434 druhého věku dojednali králové elfů a lidí Gil-galad a Elendil Poslední spojenectví. Spojené armády porazily Sauronova mordorská vojska, zbořily Černou bránu, pronikly do Mordoru a oblehly Barad-dû. Sauron byl tehdy dík Elendilovu synovi Isildurovi poražen, uprchl a také všichni jeho přeživší služebníci z Mordoru unikli. Počátkem třetího věku, který následoval po Sauronově porážce, byl Mordor neobývaný a na jeho hranicích hlídali Gondorští. Ti v hraničních horách zbudovali mnoho pohraničních pevností jako byla věž v Cirith Ungolu či hrad Durthang, které měly zabránit Sauronovi v návratu. Po velkém moru však pohraniční pevnosti zpustly a byly opuštěny, načež je obsadili vracející se skřeti. Sám Sauron svůj návrat dlouho připravoval a nakonec se jeho duch s pomocí nazgû do Mordoru roku 2942 třetího věku skutečně vrátil. Následovala válka o Prsten, v níž se Temný pán pokusil obsadit svobodné národy Středozemě a během níž jeho služebníci pátrali po Vládnoucím prstenu. Jeho zkázu způsobilo zničení Jednoho prstenu v Hoře osudu. Sauronův duch, podobně jako všechny zlé bytosti jež svou vůlí ovládal, byl z Mordoru nadobro vyhnán. V království Gondor usednul na trůn král Elessar, který osvobodil otroky Temného pána pracující v Nurnu na zásobování jeho armád a planina Nurn jim byla odevzdána do užívání pod svrchovaností Gondorského království. == Obyvatelstvo == Severozápadní oblast Mordoru byla nehostinná pustina obydlená jen velmi řídce. Před příchodem Saurona ani po jeho pádu tyto oblasti lidé neobývali a Gondorští se spokojili pouze s opevněním hraničních pohoří, kde vybudovali množství hradů. Na konci třetího věku se vojska Temného pána shromažďovaná k válce o Prsten nacházela především v pevnostech Barad-dû, Minas Morgul, v Udunu či na západě pláně Gorgoroth. Většinu Mordoru obývali skřeti, avšak žili zde též lidé dobrovolně či nedobrovolně sloužící Sauronovi. Množství Sauronových otroků živících jeho armády se nacházelo v okolí jezera Núrnen. Z plání Gorgorothu pocházeli velcí horští obři s rohovinovatou kůží a černou krví. Jejich náčelníka se podařilo usmrtit hobitu Pipinovi v bitvě před Černou bránou.Jazykem Sauronových služebníků byla Černá řeč, avšak mnozí z nich se při komunikaci uchylovali k užívání Obecné řeči. == Adaptace == V Jacksonově filmové trilogii byl Mordor podobně jako ostatní místa Středozemě natáčen na Novém Zélandu. Jako předloha pro Horu Osudu posloužila sopka Ngauruhoe a pozadí úvodní bitvy, pláně Gorgorothu či další mordorské scény byly točeny na svazích vulkánu Ruapehu.Na námět Tolkienovy předlohy je dostupná počítačová RPG hra Middle-earth: Shadow of Mordor.Po černé zemi je pojmenovaná i tmavá oblast v okolí severního pólu měsíce Charona. == Odkazy == === Reference === === Literatura === TOLKIEN, John Ronald Reuel. Silmarillion. Praha: Mladá fronta, 2003. ISBN 80-204-0999-8. TOLKIEN, John Ronald Reuel. Pán Prstenů - Společenstvo prstenu. Praha: Mladá fronta, 2002. ISBN 80-204-0362-0. TOLKIEN, John Ronald Reuel. Pán Prstenů - Dvě věže. Praha: Mladá fronta, 2002. ISBN 80-204-0372-8. TOLKIEN, John Ronald Reuel. Pán Prstenů - Návrat krále. Praha: Mladá fronta, 2002. ISBN 80-204-0373-6. TOLKIEN, John Ronald Reuel, 2009. Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě. Příprava vydání Christopher Tolkien; překlad Stanislava Pošustová-Menšíková. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-0193-5. === Související články === Sauron Skřeti (Středozem) Válka o Prsten Gondor Skvrna Mordor | LOCATION | LOCATION |
011291 | ... dráhu.SpaceX se snaží v dlouhodobém plánu zkonstruovat raketu, která by se dala opakovaně použít. V lednu 2015 se odehrál test v rámci zásobovacího letu lodě Dragon k ISS, během kterého se společnost pokusila o přistání prvního stupně rakety Falcon 9 na plošinu umístěnou v Atlantském oceánu. Test skončil dílčím úspěchem, když se povedlo první stupeň navést na plošinu, nicméně během závěrečného manévru se raketa ve vyšší rychlosti než bylo plánováno zřítila na plošinu. Společnost předpokládá, že pokud se jí úspěšně podaří zvládnout měkké přistání rakety po použití zpět, cena startu se dále sníží na 5 až 7 miliónů dolarů. SpaceX plánuje svou první demonstrativní pilotovanou misi Crew Dragon 2 na ISS na červenec 2019 a první operační pilotovaný let na ISS v prosinci 2019. == Informace o firmě == Firma sídlí ve městě Hawthorne v americké Kalifornii. Na počátku roku 2011 zaměstnávala přes 1250 osob.... | Kde má sídlo společnost SpaceX? | https://cs.wikipedia.org/wiki/SpaceX | [
"Hawthorne"
] | 808 | 861 | Firma sídlí ve městě Hawthorne v americké Kalifornii. | [
{
"start": 829,
"end": 838,
"text": "Hawthorne"
}
] | Space Exploration Technologies Corporation, více známá jako SpaceX, je americkou technologickou společností působící v aerokosmickém průmyslu, kterou v roce 2002 založil Elon Musk z peněz, které vydělal na prodeji svého podílu v systému PayPal. Společnost vyvinula raketové nosiče Falcon 1, Falcon 9 , těžkou nosnou raketu Falcon Heavy a kosmickou loď Dragon a začala s komerčním vypouštěním telekomunikačních družic. Dále vyvíjí druhou generaci lodi Dragon, Dragon 2, která bude mít jak nákladní, tak i pilotovanou verzi a supertěžký raketový systém BFR. Dle vyjádření Elona Muska má být cílem společnosti významně snížit náklady na cestu do vesmíru a tím umožnit lidstvu kolonizaci Marsu. Během své existence dosáhla firma SpaceX řady úspěchů. Jako první soukromé společnosti na světě se jí 28. září 2008 povedlo dosáhnout orbitální dráhy Země za použití motorů na kapalné palivo, dále jako první soukromé společnosti se jí povedlo 9. prosince 2010 vyslat na orbitu stroj a pak s ním přistát ve vodách Tichého oceánu. 25. května 2012 jako první soukromá firma úspěšně vyslala kosmickou loď k Mezinárodní vesmírné stanici a 3. prosince 2013 se zapsala do historie, když jako první soukromá firma dosáhla geosynchronní dráhy v rámci startu mise SES-8. 22. prosince 2015 společnost získala další důležité prvenství - podařilo se jí přistát s prvním stupněm rakety Falcon 9 FT a konečně 31. 3 2017 došlo při misi SES-10 k prvnímu znovupoužití již letěného stupně (z CRS-8). Oproti vládním agenturám i konkurenčním firmám využívá SpaceX systém stavby raket, kdy v podstatě celý konstrukční proces probíhá v rámci jedné továrny v Kalifornii. SpaceX tak není nucena převážet jednotlivé díly rakety v rámci USA, což vede ke snížení nákladů na výrobu raket a tím i zlevňování startů. Tento přístup, společně s vysokou frekvencí startů (SpaceX plánuje od roku 2014 do roku 2018 vykonat téměř 40 startů raket), umožňuje firmě snižovat náklady. K polovině roku 2014 se podařilo firmě SpaceX snížit náklady na jeden start rakety Falcon 9 na nízkou oběžnou dráhu Země na přibližně 60 miliónů amerických dolarů. Na toto zlevňování postupně reaguje i konkurence. Například společnost Arianespace, světový leader v kosmické dopravě, v reakci na klesající náklady společnosti SpaceX byl nucen přistoupit na zlevnění startů svých raket na geostacionární dráhu.SpaceX se snaží v dlouhodobém plánu zkonstruovat raketu, která by se dala opakovaně použít. V lednu 2015 se odehrál test v rámci zásobovacího letu lodě Dragon k ISS, během kterého se společnost pokusila o přistání prvního stupně rakety Falcon 9 na plošinu umístěnou v Atlantském oceánu. Test skončil dílčím úspěchem, když se povedlo první stupeň navést na plošinu, nicméně během závěrečného manévru se raketa ve vyšší rychlosti než bylo plánováno zřítila na plošinu. Společnost předpokládá, že pokud se jí úspěšně podaří zvládnout měkké přistání rakety po použití zpět, cena startu se dále sníží na 5 až 7 miliónů dolarů. SpaceX plánuje svou první demonstrativní pilotovanou misi Crew Dragon 2 na ISS na červenec 2019 a první operační pilotovaný let na ISS v prosinci 2019. == Informace o firmě == Firma sídlí ve městě Hawthorne v americké Kalifornii. Na počátku roku 2011 zaměstnávala přes 1250 osob. V říjnu 2013 to bylo již 3800 zaměstnanců. 18. srpna 2006 společnost v rámci iniciativy COTS vyhrála kontrakt vyhlášený americkou kosmickou agenturou NASA. V rámci tohoto kontraktu byla společnosti poskytnuta dotace ve výši až 278 mil. dolarů na vývoj a demonstrační lety kosmického dopravního systému složeného z rakety Falcon 9 a lodi Dragon. Tento systém od roku 2011, kdy byl definitivně ukončen provoz amerických raketoplánů, zajišťuje alternativní dopravu nákladů na stanici ISS. 23. prosince 2008 společnost oznámila, že vyhrála kontrakt CRS (Commercial Resupply Services) v hodnotě 1,6 mld. USD pro financování 12 dopravních letů ke stanici ISS po roce 2010. V roce 2012 byla společnost reprezentována v médiích také Gwynne Shotwellovou. Téhož roku šéf firmy Elon Musk představil projekt, jehož cílem je vybudovat kolonii na Marsu pro 80 000 lidí. A na jaře 2014 představil veřejnosti loď Dragon V2. I ta bude dopravována do vesmíru raketou Falcon 9 v1.2 Block 514. ledna 2016 vyhrála společnost kontrakt CRS2, po boku soukromých společností Sierra Nevada a Orbital ATK. Všechny tři firmy tím získaly zajištění na dalších šest letů k ISS v časovém horizontu od 2019 - 2024. Konečná hodnota kontraktu nicméně nebyla zveřejněna. == Historie == V roce 2001 Elon Musk koncipoval projekt Mars Oasis, který měl za cíl přenést miniaturní experimentální skleník pro pěstování rostlin na povrch Marsu, ve snaze znovu přilákat veřejný zájem o průzkum vesmíru a tím navýšit rozpočet NASA. Musk se pokoušel koupit levné rakety z Ruska, ale žádné rakety za přijatelnou cenu nesehnal.Při letu domů si Musk uvědomil, že by mohl založit společnost, která by vyvinula rakety, které by nebyly tak nákladné. Podle jednoho z prvních investorů Tesly a SpaceX, Steva Juvetsona, Musk spočítal, že materiál pro stavbu rakety tvoří ve skutečnosti jen 3 % z výsledné ceny v té době. Za použití vertikální integrace a produkci 85 % dílů na jednom místě a modulárním přístupem by SpaceX mohla snížit náklady na desetinu a dosáhnout 70% marže. SpaceX začala s malou orbitální raketou místo toho, aby rovnou postavila velkou, složitější a rizikovější nosič, který by mohl selhat a přivést společnost k bankrotu. Začátkem roku 2002 začal Musk hledat zaměstnance pro svou novou vesmírnou společnost, která se původně jmenovala Space Exploration, ale brzy se přejmenovala na SpaceX. Musk požádal proslulého raketového inženýra Toma Muellera, který je nyní CTO pro vesmírný pohon, a Mueller souhlasil, že půjde pracovat pro Muska. Společnost SpaceX nejdříve sídlila ve skladu v El Segundo v Kalifornii. Společnost se od svého založení v roce 2002 rychle rozrostla a od listopadu 2005 se počet zaměstnanců zvýšil ze 160 na 1100 v roce 2010, 3800 zaměstnanců a smluvních partnerů v říjnu 2013 a téměř 5000 na konci roku 2015. Od dubna 2017 má společnost téměř 6000 zaměstnanců. V roce 2016 na Mezinárodním vesmírném kongresu Musk uvedl, že SpaceX může najímat pouze Američany, protože ve společnosti pracují na "moderních zbraňových technologiích". Na konci roku 2012 měla Společnost SpaceX na svém seznamu startů více než 40 zakázek, což představovalo zhruba čtyři miliardy dolarů ze smluvních výnosů, přičemž mnohé z těchto smluv již byly částečně proplaceny. Smlouvy zahrnovaly jak komerční, tak i vládní (NASA, armáda) zákazníky. Od prosince 2013 měla společnost SpaceX celkem 50 domluvených zakázek, z toho dvě třetiny komerční zakázky. Koncem roku 2013 začala média v kosmickém průmyslu vyslovovat názory, že SpaceX snížila ceny pod úroveň hlavních hráčů na komerčním trhu s vynášením nákladu do vesmíru - Ariane 5 a Proton M - kdy SpaceX měla ve svém seznamu alespoň deset zakázek na geostacionární dráhu. === Cíle === Musk uvedl, že jedním z jeho cílů je snížit náklady a zvýšit spolehlivost vynášení nákladu do vesmíru a to až desetkrát. Společnost plánovala v roce 2004 začít "s vývojem těžkého nosiče a dokonce i supertěžkého, pokud bude poptávka". Každé zvýšení nosnosti vede ke snížení nákladů na vynesený kilogram na oběžnou dráhu. Elon Musk řekl: "Věřím, že cena 1100 dolarů za kilogram nebo méně je dosažitelná."Hlavním cílem Společnosti SpaceX bylo vyvinout systém rychlého opětovného použití. Od března 2013 jsou veřejně oznámeny aspekty tohoto úsilí, které zahrnovaly aktivní testování demonstrační rakety pro vertikální přistávání v malých výškách a následující zkoušky Falconu 9, který od poloviny roku 2013 po splnění mise zkoušel úkony nutné k přistání prvního stupně. Pro tyto účely byly rakety vybaveny stejně jako testovací raketa a probíhaly zkoušky přistávání na mořskou hladinu. COO Gwynne Shotwell řekla na Singapurském fóru satelitního průmyslu v létě 2013: "Pokud toho dosáhneme (opakovatelně použitelné technologie), a my se snažíme, abychom to udělali správně, tak pokud se na to podíváme, tak starty . můžou být od pěti do sedmi milionů dolarů, což by dramaticky změnilo situaci."Musk v rozhovoru z roku 2011 uvedl, že doufá, že se mu podaří za deset až dvacet let dopravit lidi na povrch Marsu. V roce 2010 ho jeho výpočty přesvědčily, že kolonizace Marsu je možná. V červnu 2013 Musk použil název "Mars Colonial Transporter" (později také známý jako Interplanetary Transport System - Meziplanetární dopravní systém) a odkazoval na soukromé financování, které by zahrnovalo vývoj raketových motorů, a vesmírné lodě pro přepravu lidí na Mars a návrat na Zem. V březnu 2014 Gwynne Shotwell uvedla, že jakmile se uskuteční let s posádku v lodi Dragon 2 a let Falconu Heavy, tak se inženýrský tým SpaceX zaměří na vývoj technologií nutných pro let k Marsu. === Úspěchy === Nejdůležitější úspěchy SpaceX jsou: První soukromě financovaná raketa na kapalné palivo, která dosáhla oběžné dráhy (4. let Falconu 1 - Ratsat - 28. září 2008). První soukromě financovaná společnost, které se podařilo úspěšně vynést kosmickou loď na oběžnou dráhu a zase s ní přistát (2. let Falconu 9 - NASA COTS Demo 1 - 8. prosinec 2010). První soukromá společnost, která poslala svojí loď k Mezinárodní vesmírné stanici (3. let Falconu 9 - NASA COTS Demo 2+ - 22. květen 2012). První soukromá společnost, která vynesla satelit na geostacionární dráhu (7. let Falconu 9 - SES-8 - 3. prosinec 2013). První přistání prvního stupně orbitální rakety na pevnině (20. let Falconu 9 - Orbcomm OG2 let 2 - 22. prosinec 2015). První přistání prvního stupně na mořské plošině (23. let Falconu 9 - SpaceX CRS-8 - 8. duben 2016). První start a přistání již použitého prvního stupně orbitální rakety (32. let Falconu 9 - SES-10 - 30. březen 2017). První řízený sestup jedné poloviny aerodynamického krytu (32. let Falconu 9 - SES-10 - 30. březen 2017). Znovupoužití kosmické lodě, konkrétně Dragonu C106, na kterém byla při druhém letu většina systémů původních (35. let Falconu 9 - SpaceX CRS-11 - 3. červen 2017).V prosinci 2015 vypustila SpaceX modernizovanou verzi Falconu 9 ze základny na Mysu Canaveral. Při tomto celkově dvacátém letu se jako obvykle oddělil druhý stupeň od prvního a první stupeň provedl třemi motory zážeh, který ho poslal zpět nad pevninu, kde první stupeň úspěšně vertikálně přistál. Bylo to poprvé, kdy přistál první stupeň rakety mířící na oběžnou dráhu.SpaceX také začala používat od verze 1.1 FT velmi podchlazené palivo, díky čemuž narostla nosnost rakety. Po nehodě s družicí Amos-6 není jisté, zda bylo velmi podchlazené palivo u verze 1.1 FT používáno i nadále. Dříve se tato technika použila pouze u některých motorů, ale nikdy se nedostala do provozu. Neúspěšně se také používala na sovětské lunární raketě N1. === Nezdary === V březnu 2013 postihl loď Dragon problém s manévrovacími tryskami. Z důvodu zablokovaných palivových ventilů nebylo možné loď správně ovládat, technici ze SpaceX ale dokázali dálkově problém vyřešit, takže Dragon dorazil k Mezinárodní vesmírné stanici s jednodenním zpožděním. V červnu 2015 odstartovala raketa Falcon 9, na jejímž vrcholu byla usazená zásobovací loď Dragon CRS-7, která mířila k ISS. Všechna měření telemetrie byla nominální až do druhé minuty a devatenácté sekundy letu, kdy byla zaznamenána ztráta tlaku helia a u druhého stupně se objevil oblak páry. Po několika sekundách druhý stupeň explodoval. První stupeň pokračoval pár sekund v letu, načež se působením aerodynamických sil rozpadl. Loď Dragon rozpad rakety přežila a vysílala telemetrii až do svého nárazu o hladinu moře. Později se zjistilo, že by kapsle mohla přistát neporušená, kdyby byl řídící systém upraven tak, aby v případě nehody otevřel padáky. Za viníka nehody byla označena ocelová vzpěra, která držela tlakovou nádobu s héliem, ta se ale působením přetížení uvolnila. To způsobilo zvýšení tlaku v nádrži paliva a její rozpad jelikož ta je stavěná na nižší tlak. Vyšetřování prokázalo, že dodavatel vzpěry nedodržel předepsanou kvalitu výroby. Problém se řídícím systémem Dragonu vedl k jeho celé analýze a jeho přenastavení tak, aby loď přečkala podobné havárie. V září 2016 explodoval Falcon 9 během plnění paliva před obvyklým statickým zážehem před startem. Statický zážeh měl proběhnout s připojeným nákladem, telekomunikační družicí Amos-6 s hodnotou 200 milionů dolarů, která byla při výbuchu zničena. Elon Musk popsal tuto událost jako "nejtěžší a složité selhání" v historii SpaceX. Technici společnosti přezkoumávali téměř tři tisíce kanálů telemetrie a videozáznamů, které pokrývaly dobu 35 až 55 po objevení anomálie. Musk zveřejnil, že výbuch byl způsoben námrazou kapalného kyslíku, který se používá jako okysličovadlo. Kyslík se dostal do struktury uhlíkových kompozitních nádrží a způsobil jejich vznícení. Nehoda způsobila odstávku trvající čtyři měsíce, než v lednu 2017 začaly Falcony 9 znovu létat. === Vlastnictví a financování === V srpnu 2008 společnost SpaceX přijala investici od Founders Fund ve výši 20 milionů dolarů. Začátkem roku 2012 byly přibližně dvě třetiny společnosti vlastněny jeho zakladatelem a cena jeho 70 milionů akcií byla odhadnuta na 875 milionů. Celková hodnota SpaceX tak byla 1,3 miliardy dolarů. Po letu COTS 2+ v květnu 2012 se cena společnosti téměř zdvojnásobila na 2,4 miliardy dolarů. V lednu 2015 společnost SpaceX získala finanční injekci od společností Google a Fidelity ve výši jedné miliardy dolarů výměnou za 8,333% podíl a hodnota společnosti byla stanovena přibližně na 12 miliard dolarů. Společnosti Google a Fidelity se připojily k tehdejší investiční skupině Draper Fisher Jurvetson, Founders Fund, Valor Equity Partners a Capricorn.V prvních deseti letech provozu společnost hospodařila s jednou miliardou dolarů. Z toho soukromý kapitál tvořil asi 200 milionů dolarů, přičemž Musk vložil zhruba 100 milionů a jiní investoři také zhruba stejnou částku (fond zakladatelů - Draper Fisher Jurvetson, ...). Zbytek pocházel z průběžných plateb za dlouhodobé smlouvy o startech a vývoji. Do dubna 2012 NASA z této částky poskytla přibližně 400 až 500 milionů dolarů, přičemž většina z toho byla poskytnuta za smlouvy týkající se vynášení nákladu. Do května 2012 SpaceX uzavřela smlouvy na 40 startů a z každé této smlouvy získala zálohu, protože potřebný nosič je postaven ještě před startem. == Zařízení == === Ústředí a výrobní závod === Ústředí SpaceX se nachází u Los Angeles ve městě Hawthorne, v ulici Rocket Road. Velký třípodlažní objekt byl původně postavený Northrop Corporation pro stavbu letadel Boeing 747, SpaceX zde má své kanceláře, řídící středisko a výrobní závod. V této oblasti je jedna z největších koncentrací sídel, nebo poboček firem z oboru leteckého průmyslu, včetně Boeingu, Raytheonu, Jet Propulsion Laboratory (NASA), Lockheed Martin, BAE Systems, Northrop Grumman a dalších.SpaceX využívá vysoký stupeň vertikální integrace při výrobě svých raket a raketových motorů. SpaceX vyrábí veškeré své raketové motory, raketové stupně, kosmické lodě a veškerý software na jednom místě v Hawthornu, což je neobvyklé pro letecký průmysl. Nicméně SpaceX má více než 3000 dodavatelů, z toho třetina dodává výrobky skoro každý týden. === Testovací a poletová demontážní zařízení === SpaceX má dvě testovací zařízení pro rakety: Vývojové a testovací zařízení SpaceX v McGregoru, Texas a pronajaté testovací zařízení Spaceport America v Novém Mexiku, kde je možné provádět testy vertikálního vzletu a přistání. Všechny raketové motory SpaceX jsou testovány na raketových zkušebních stojanech. Testování letu zkušebních raket Grasshopper v1.0 a F9R Dev1 v nízké nadmořské výšce bylo provedeno v McGregoru. Testování ve vyšších výškách mělo probíhat na základně Spaceport America s testovací raketou F9R Dev2, tento plán ale nakonec nebyl uskutečněn. Kromě toho se v McGregoru provádí poletová demontáž kabin Dragon. Společnost zakoupila testovací zařízení v McGregoru od zaniklé Beal Aerospace, kde obnovila největší testovací stojan pro testování motorů Merlin. SpaceX provedla od zakoupení objektu řadu zlepšení a také rozšířila jeho velikost zakoupením několika kusů přilehlé zemědělské půdy. V roce 2011 společnost oznámila plány na vybudování půl akrové betonové plošiny pro provádění testů vertikálního vzletu a přistání. V roce 2012 plošinu vybudovala pro testování rakety Grasshopper.SpaceX staví všechny svoje raketové motory a rakety ve svém hlavním závodě v Hawthornu. Testovací zařízení v McGregoru je jedno ze sekundárních míst, kde společnost testuje každý nově vyrobený motor. === Odpalovací zařízení === SpaceX v současné době provozuje tři kosmodromy, konkrétně na Mysu Canaveral, Vandenbergově letecké základně a Kennedyho vesmírném středisku. Také aktuálně buduje nový, plně soukromý kosmodrom v Texasu. Testovací lety Falconu 1 probíhaly na kosmodromu Omelek Island. Rampu SLC-40 na Mysu Canaveral využívá Falcon 9 pro lety na LEO a geostacionární dráhu. V září 2016 došlo na rampě k výbuchu rakety Falcon 9. K nehodě došlo při testovacím tankování druhého stupně. Rampa byla silně poškozena a měla by být zprovozněna v létě 2017. Součástí kosmodromu je také bývalý Launch Complex 13, který byl přejmenovaný na Landing zone 1 a je využíván pro přistávání prvních stupňů. Rampu SLC-4E na Vandenbergově letecké základně využívá Falcon 9 pro lety na polární dráhu. Z této rampy by měl mít možnost startovat i Falcon Heavy, i když se v současné době o této možnosti už nemluví. Rampu LC-39A v Kennedyho vesmírném středisku nabídla NASA v roce 2013 pro komerční zájemce. SpaceX podepsala nájemní smlouvu 14. dubna 2014. Nájemní smlouva by měla platit dvacet let. SpaceX vybudovala u rampy nový hangár. Rampa byla plánována pro starty Falconu Heavy a lety s Crew Dragonem, u kterých se předpokládá potřeba delší přípravy na start. Po nehodě Falconu 9 v roce 2016 na rampě SLC-40 byla úprava rampy urychlena a první start Falconu 9 z této rampy proběhl 19. února 2017. V létě 2017 (po skončení oprav rampy SLC-40) bude rampa LC-39A dodatečně upravena pro starty Falconu Heavy a postupně by mělo být demontováno i obslužné rameno pro raketoplány. V srpnu 2014 SpaceX oznámila a zahájila stavbu plně komerčního kosmodromu na Boca Chica v Texasu. === Zařízení pro vývoj satelitů === V lednu SpaceX oznámila svůj vstup do podnikání v oblasti výroby satelitů. Továrna by měla být umístěna v Seattlu, státě Washington. Zpočátku zde bude zaměstnáno přibližně 60 inženýrů, v průběhu několika let by však počet zaměstnanců mohl vzrůst až na 1000. V červenci 2016 SpaceX získala dalších 740 čtverečních metrů v Irvine, CA, s cílem zaměřit se na satelitní komunikaci. === Oblastní kanceláře === SpaceX má oblastní kanceláře v Hustonu v Texasu, Chantilly ve Virginii, ve Washingtonu D.C. a otevřela kanceláře v oblasti Seattlu v roce 2014, kde nabírá inženýry a vývojáře softwaru. == Úspěchy == 28. října 2008 při 4. zkušebním letu společnost úspěšně vypustila kosmickou raketu Falcon 1 která umístila na oběžnou dráhu 165 kg těžkou družici. Společnost se tak stala historicky 1. soukromým subjektem, který z ryze privátních zdrojů vyvinul kapalinovou raketu a úspěšně s ní dosáhl oběžné dráhy Země. 4. června 2010 raketa Falcon 9 dopravila po startu z floridského mysu Canaveral maketu kosmické lodi Dragon na oběžnou dráhu ve výšce 250 km. 8. prosince 2010 byl uskutečněn první (bezpilotní) zkušební let kosmické lodi Dragon, když ji raketa Falcon 9 z téhož mysu dopravila na oběžnou dráhu (Dragon se od rakety Falcon 9 oddělila po 10 minutách), kde Dragon 3 hodiny manévrovala a nakonec se vrátila zpátky atmosférou a úspěšně přistála na hladině Tichého oceánu. 22. května 2012 byla z mysu Canaveral raketou Falcon 9 vynesena loď Dragon, aby se spojila s Mezinárodní vesmírná stanici (ISS), jejíž posádce nesla 521 kg nákladu jako zásoby potravin, oblečení a počítače. Je to první případ připojení soukromé vesmírné lodi k ISS, mluví se tak o nové éře dobývání vesmíru. 31. května 2012 skončila mise úspěchem. Modul Dragon přistál podle plánu v Tichém oceánu a dopravil ze stanice ISS na Zemi 660 kg nákladu. 7. října 2012 byla k ISS znovu raketou Falcon 9 vypuštěna kosmická loď Dragon s nákladem. 3. prosince 2013 s pomocí rakety Falcon dopravila na oběžnou dráhu Země ve výši 36 000 km telekomunikační satelit SES-8 patřící lucemburské společnosti SES. Cena za tuto službu je 55 milionů dolarů. 20. dubna 2014 se nákladní loď Dragon vynesená raketou Falcon 9 připojila k ISS s 2300 kg nákladu. Let byl uskutečněn po několika odkladech. Součástí letu byl test přistání prvního stupně nosné rakety na mořskou hladinu, stupeň přistál, zachránit se ho nepodařilo. 22. prosince 2015 úspěšně odstartovala modernizovaná verze Falconu 9 (1.2), která na oběžnou dráhu Země vynesla 11 satelitů. Součástí letu bylo přistání prvního stupně nosné rakety zpátky na pozemní plochu letiště. Let byl úspěšný a SpaceX se stala první společností, která dokázala vrátit první stupeň rakety na pevnou zem. 8. dubna 2016 úspěšně odstartovala v rámci mise CRS-8 loď Falcon 9 (1.2). První stupeň se po oddělení úspěšně vrátil na plovoucí plošinu Of Course I Still Love You v Atlantiku. Druhý stupeň, loď Dragon, poté úspěšně doletěl k vesmírné stanici ISS, ke které vynesl nafukovací modul BEAM. 14. ledna 2017 dopravila raketa Falcon 9 na oběžnou dráhu do výšky 780 km prvních 10 ze 72 plánovaných družic satelitní sítě IRIDIUM Next. Každý ze satelitů vážil 860 kilogramů. První stupeň rakety Falcon 9 navíc úspěšně přistál na plovoucí plošině a SpaceX ho tak může znovu použít. == Projekty ve vývoji == === Meziplanetární dopravní systém === SpaceX v září 2016 oznámila plány ohledně Meziplanetárního dopravního systému, který by měl umožnit lidskou misi na Mars a jeho kolonizaci. Projekt zahrnuje vývoj velké nosné rakety a vesmírné lodi. V současné době jsou známy informace o zkouškách motoru nového motoru Raptor a velké nádrži z uhlíkových vláken. === Satelitní internet === Už v roce 2015 SpaceX oznámila záměr vybudovat telekomunikační satelitní systém, který by měl šířit internetové připojení po celém světě. Řádově by se mělo jednat o několik tisíc satelitů. Jako první byly 22. února 2018 vypuštěny, jako sekundární náklad družice Paz, dva testovací satelity Microsat-2a a Microsat-2b, jinak znamé také jako Tintin A a Tintin B. == Odkazy == === Reference === === Související články === Dragon (kosmická loď) COTS Demo Flight 2 === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu SpaceX ve Wikimedia Commons Domovská stránka společnosti Informace o letu z 5. června 2010 | LOCATION | LOCATION |
008292 | Lakam (hebrejsky: ה ל מ, Liška le-Kišrej Madaj; doslova: Oddělení vědeckých styků) je izraelská výzvědná služba zaměřená na ochranu izraelského jaderného programu a na sběr tajných informací vědeckého a technického charakteru. Původní název zněl Úřad pro zvláštní úkoly. == Založení == Lakam byl založen v roce 1957 Šimonem Peresem, tehdejším náměstkem ministra obrany Izraele. V té době totiž Izrael získal od Francie jaderný reaktor a bylo nutné zachovat tento fakt v tajnosti. Kromě toho měl Lakam také působit jako rozvědka pro průmyslovou špionáž, neboť tehdejší ředitel Mosadu I. Harel odmítal taková zadání přijímat. O vzniku Lakamu vědělo jen několik málo lidí. Jeho informátory se stali například vědečtí přidělenci izraelských... | Kým byl Lakam založen? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lakam | [
"Šimonem Peresem"
] | 286 | 377 | Lakam byl založen v roce 1957 Šimonem Peresem, tehdejším náměstkem ministra obrany Izraele. | [
{
"start": 316,
"end": 331,
"text": "Šimonem Peresem"
}
] | Lakam (hebrejsky: ה ל מ, Liška le-Kišrej Madaj; doslova: Oddělení vědeckých styků) je izraelská výzvědná služba zaměřená na ochranu izraelského jaderného programu a na sběr tajných informací vědeckého a technického charakteru. Původní název zněl Úřad pro zvláštní úkoly. == Založení == Lakam byl založen v roce 1957 Šimonem Peresem, tehdejším náměstkem ministra obrany Izraele. V té době totiž Izrael získal od Francie jaderný reaktor a bylo nutné zachovat tento fakt v tajnosti. Kromě toho měl Lakam také působit jako rozvědka pro průmyslovou špionáž, neboť tehdejší ředitel Mosadu I. Harel odmítal taková zadání přijímat. O vzniku Lakamu vědělo jen několik málo lidí. Jeho informátory se stali například vědečtí přidělenci izraelských ambasád v Spojených státech a Evropě či izraelští vědci působící v zahraničí. Do působnosti Lakamu patřil i dohled na izraelský jaderný reaktor v Negevské poušti ( Dimuna) a jeho ochrana. Začátkem šedesátých let vyslovily francouzská tajná služba SDECE a americká CIA podezření, že Izrael pracuje na vývoji jaderné zbraně. Proto Francie rázně omezila spolupráci s Izraelem na jaderném programu. == Úspěchy == V roce 1965 zjistila americká Komise pro jadernou energii, že ze skladu Společnosti pro jaderná paliva NUMEC v Apollu v Pensylvánii kdosi odcizil 91 kg obohaceného uranu. Následně bylo zjištěno, že tento sklad krátce před krádeží navštívil izraelský vědecký přidělenec v USA, agent Lakamu. Od tohoto okamžiku americké zpravodajské služby považovaly dohady o snahách Izraele o získání jaderné zbraně za potvrzené. Lakamu se podařilo společně s Mosadem získat technické výkresy na výrobu francouzských letounů Mirage prostřednictvím švýcarského inženýra A. Frauenknechta. V roce 1968 v rámci Operace Plumbat vyzvedla obchodní loď Scheersberg plující pod německou vlajkou v přístavu v Antverpách uran pro jistou německou firmu. Do Janova, svého cíle, ale Scheersberg nikdy nedoplul. Teprve po čase byla tato obchodní loď nalezena v jednom tureckém přístavu s prázdným nákladovým prostorem. Uran byl kdesi na moři přeložen na izraelskou loď. == Neúspěchy == K největším neúspěchům patřila tzv. Pollardova aféra. V rámci níž byl v roce 1985 v USA zatčen agent Lakamu Jonathan J. Pollard, zpravodajský analytik amerického námořnictva, který během 11 měsíců předal Izraeli asi 1000 dokumentů označených jako Tajné či Přísně tajné. Mnohé z těchto dokumentů se ani přímo netýkaly izraelské bezpečnosti a díky některým z nich dokonce mohlo dojít k prozrazení totožnosti agentů nasazených v SSSR či Jihoafrické republice. Pollard byl v USA odsouzen za špionáž pro cizí mocnost na doživotí (jeho manželka byla odsouzena na 5 let odnětí svobody). V oficiálním izraelském prohlášení se pravilo, že špionáž proti spojenci, USA, byla neautorizovaná a pirátská akce. Lakam byl oficiálně rozpuštěn a jeho činnost ukončena. == Ředitelé Lakamu == Binjamin Blumberg (1957 - 1981) Rafi Ejtan (1981 - 1986) == Externí odkazy == (anglicky) Pollardův web (anglicky) Zpráva vyšetřovací komise o případu Pollard | PERSON | PERSON |
001017 | ... kraji, její katastrální území má rozlohu 826,81 ha. Žije zde téměř 1500 obyvatel. Obcí, která se rozkládá v Dyjsko-svrateckém úvalu, protéká potok Syrůvka, jenž zde také pramení a zásobuje vodou zdejší rybník, nacházející se na jižním okraji vesnice. Při jižním břehu rybníka se nachází budova bývalého vodního mlýna. Dominantou celé obce je zdejší farní kostel svatého Augustina, při němž se nachází také zdejší hřbitov. V obci sídlí místní sdružení Moravské hasičské jednoty, zemědělské družstvo, základní škola 1. stupně, mateřská škola a lihovar. V obci se každoročně koná pouťová slavnost v polovině měsíce července a Augustinské hody konané poslední víkend v srpnu.... | Jak se jmenuje potok, který protéká obcí Syrovice? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Syrovice | [
"Syrůvka"
] | 86 | 254 | Obcí, která se rozkládá v Dyjsko-svrateckém úvalu, protéká potok Syrůvka, jenž zde také pramení a zásobuje vodou zdejší rybník, nacházející se na jižním okraji vesnice. | [
{
"start": 151,
"end": 158,
"text": "Syrůvka"
}
] | Obec Syrovice se nachází v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji, její katastrální území má rozlohu 826,81 ha. Žije zde téměř 1500 obyvatel. Obcí, která se rozkládá v Dyjsko-svrateckém úvalu, protéká potok Syrůvka, jenž zde také pramení a zásobuje vodou zdejší rybník, nacházející se na jižním okraji vesnice. Při jižním břehu rybníka se nachází budova bývalého vodního mlýna. Dominantou celé obce je zdejší farní kostel svatého Augustina, při němž se nachází také zdejší hřbitov. V obci sídlí místní sdružení Moravské hasičské jednoty, zemědělské družstvo, základní škola 1. stupně, mateřská škola a lihovar. V obci se každoročně koná pouťová slavnost v polovině měsíce července a Augustinské hody konané poslední víkend v srpnu. Jedná se o vinařskou obec ve Znojemské vinařské podoblasti (viniční tratě Stará hora, Nad Mlýnem). Jméno Syrovice získala tato vesnice od slova syrovo (chladno). První písemná zmínka o obci pochází z roku 1294. Až do zrušení poddanství se Syrovice dělily na 3 díly s rozdílnou vrchností. K 1. červenci 1980 došlo k integraci obcí Bratčice, Ledce, Sobotovice a Syrovice pod společný Místní národní výbor v Syrovicích, aniž by formálně došlo ke sloučení obcí v jednu. V integrovaném Místním národním výboře měly Sobotovice 13 zástupců, Ledce 14, Bratčice 21, a Syrovice 24. Roku 1990 se pak všechny obce opětovně osamostatnily. pozdně barokní kostel svatého Augustina z roku 1775 boží muka u silnice do Bratčic krucifix u kostela Římskokatolická farnost Syrovice Obrázky, zvuky či videa k tématu Syrovice ve Wikimedia Commons | LOCATION | LOCATION |
004296 | ... křídlovku a především Kladivo na čarodějnice. Podobně jako celý český film, v šedesátých letech 20. století prožíval mimořádné tvůrčí období. Po pádu socialismu stát víceméně přestal dotovat kinematografii a jeho posledním dlouhometrážním filmem tak zůstala Evropa tančila valčík. Během svého života natočil celkem 52 hraných filmů a přibližně k 80 filmům napsal scénář. Jeho první a poslední dílo dělí neuvěřitelné 3/4 století. Jeho magnum opus je Kladivo na čarodějnice (1969), film založený na stejnojmenné (1963) knize Václava Kaplického o čarodějnických procesech 17. století. Kaplický se naopak inspiroval knihou Malleus maleficarum. Děj se soustřeďuje na osudy skutečných obžalovaných v čarodějnických procesech na Moravě;v letech 1678–1695. V době humanismu znovu propukla mezilidská nenávist zapříčiněná mocichtivými jedinci.... | Kdy byl natočen film Kladivo na čarodějnice? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Otakar_V%C3%A1vra | [
"1969"
] | 433 | 585 | Jeho magnum opus je Kladivo na čarodějnice (1969), film založený na stejnojmenné (1963) knize Václava Kaplického o čarodějnických procesech 17. století. | [
{
"start": 477,
"end": 481,
"text": "1969"
}
] | Prof. Otakar Vávra (28. února 1911 Hradec Králové – 15. září 2011 Praha) byl český filmový režisér, scenárista a pedagog. Během svého dlouhého života, od třicátých do osmdesátých let a výjimečně i později, natočil mnoho filmů, mezi které patří husitská trilogie (1954–1956), Romance pro křídlovku (1966) a Kladivo na čarodějnice (1969). Hodnocení jeho osobnosti je značně rozporuplné: bývá označován za nejkontroverznějšího představitele českého filmu, který se přizpůsobil každému režimu, ale také za jednoho z jeho nejpřínosnějších osobností, který mj. vychoval řadu tvůrců tzv. nové vlny. Jeho dlouhý život se mu stal inspirací k autobiografii Podivný život režiséra. "Můj život byl s chybami, nehrdinský, ale často dost odvážný," tvrdil ve svých pamětech. "Člověk se přece po porážce vždycky zvedá a nikdy neztrácí naději. Umělec musí mít nezlomnou víru v člověka," napsal v závěru své knihy. Od roku 1945 byl v KSČ. V roce 2001 byl vyznamenán Českým lvem za celoživotní přínos české kinematografii i Cenou za mimořádný umělecký přínos světovému filmu na karlovarském filmovém festivalu a v roce 2004 Medailí Za zásluhy. Oceněn byl prakticky každým politickým systémem, kterým prošel. V posledních desetiletích byla jeho partnerkou téměř o 40 let mladší režisérka Jitka Němcová. Z prvního manželství měl jednoho syna. Jeho starší bratr Jaroslav Raimund Vávra byl spisovatel, spoluautor scénáře filmu Otakara Vávry Krakatit. Zemřel 15. září 2011 dvě hodiny před půlnocí na pooperační komplikace zlomeniny krčku. Studoval v Brně a Praze architekturu. Během let 1929–1930, kdy stále ještě studoval, spolupracoval na několika dokumentech. Roku 1931 produkoval experimentální film Světlo proniká tmou (i následující krátké filmy Žijeme v Praze a Listopad byly experimentálními snímky). Prvním filmem, který režíroval, byla Filosofská historie z roku 1937. Dalším filmem byl Cech panen kutnohorských, kde si zahrála Zorka Janů, sestra známé Lídy Baarové. Zorka Janů hrála i ve Vávrových filmech ze 40. let Podvod s Rubensem a Pacientka Dr. Hegela. Její sestra Lída Baarová hrála ve Vávrových filmech Panenství, Maskovaná milenka, Dívka v modrém a Turbina. Po roce 1945 natočil Krakatit, film se silným protiválečným poselstvím. Po únorovém komunistickém puči roku 1948 se přizpůsobil nové situaci a točil a produkoval filmy oslavující nový režim nebo epické historické fresky podporující oficiální interpretaci české historie: Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. V dalším desetiletí se režim stal liberálnějším a toto období přineslo jeho nejhodnotnější filmy: Zlatá reneta, Romance pro křídlovku a především Kladivo na čarodějnice. Podobně jako celý český film, v šedesátých letech 20. století prožíval mimořádné tvůrčí období. Po pádu socialismu stát víceméně přestal dotovat kinematografii a jeho posledním dlouhometrážním filmem tak zůstala Evropa tančila valčík. Během svého života natočil celkem 52 hraných filmů a přibližně k 80 filmům napsal scénář. Jeho první a poslední dílo dělí neuvěřitelné 3/4 století. Jeho magnum opus je Kladivo na čarodějnice (1969), film založený na stejnojmenné (1963) knize Václava Kaplického o čarodějnických procesech 17. století. Kaplický se naopak inspiroval knihou Malleus maleficarum. Děj se soustřeďuje na osudy skutečných obžalovaných v čarodějnických procesech na Moravě;v letech 1678–1695. V době humanismu znovu propukla mezilidská nenávist zapříčiněná mocichtivými jedinci. Inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu rozpoutal sérii procesů, která stála život víc než stovku lidí. Popisem brutality moci film sváděl ke spojení s politickými procesy 50. let, zejména s osudem Milady Horákové nebo s procesem se Slánským. Sám Vávra tento postřeh potvrdil jako správný. Černobílá alegorie plná symbolů sleduje příběh až do procesu a odsouzení kněze. Neschopnost zastavit zlo hned zpočátku jen inkvizitora podporuje v jeho činech. Film končí jeho slovy: "Já už nejsem obyčejný člověk. Já jsem... nahoře." Film byl promítán v menších kinech a později byl stažen z distribuce a byl promítán pouze příležitostně ve filmových klubech. Dalším z jeho tvůrčích vrcholů se stala Romance pro křídlovku (1966). Černobílý film je založen na stejnojmenné básni Františka Hrubína o lásce mezi studentem, který si užívá letní prázdniny, a dcerou principála. Milenci se rozhodnou utéct, ale otec vybere pro dívku jiného nápadníka. On sám tento svůj film označoval za vůbec nejlepší. Krakatit (1947) je film natočený na motivy stejnojmenného románu Karla Čapka z roku 1924. Vynálezce nebezpečné výbušniny se snaží uchovat svůj objev v tajnosti, aby nemohl být zneužit. Černobílá verze byla v roce 1980 následována barevnou, která nese název Temné slunce. Remake snímku posunul příběh do moderní doby a nevyhnul se propagandě. Často je považován za jeho nejslabší práci. V padesátých letech společně s jinými českými režiséry pomohl založit FAMU, na které vyučoval po pět dekád (od roku 1963 jako profesor). Jeho studenty byli Miloš Forman a jiní představitelé české nové vlny. Z FAMU odešel v roce 2008. Jeho žáky byli například Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, Evald Schorm, Jan Schmidt, Emir Kusturica nebo Lordan Zafranović. | DATETIME | DATETIME |
000845 | Phar Lap (1926-1932) byl proslulý dostihový kůň. Šlo o ryzáka, který se narodil na Novém Zélandu a jeho předkem byl pravděpodobně Eclipse. Trenér Harry Telford jej přivezl roku 1928 z Nového Zélandu na objednávku za pouhých 160 guineí. Majiteli se kůň nelíbil a chtěl ho obratem prodat. Trenér mu tedy zaplatil polovinu kupní částky a začal jej cvičit. Protože neuměl na trénincích cválat, naučil ho to H. Telford tak, že ho skoro strhal. Všichni se Harrymu i koni smáli, ale jeden pán, který ho viděl běžet, navrhl jméno "Blesk" - Far Lap, ale Harry odpověděl, že musí být na 7 písmen, jako poslední vítězové v Melbourne. Tak bylo vymyšleno jméno Phar Lap. Dobře vedený výcvik vyústil ve skvělé výsledky na travnaté dráze. Z 51 dostihů jich vyhrál 37, z toho zaznamenal sérii 33 vítězství za sebou, což je dodnes platný světový rekord.... | Kde se narodil kůň Phar Lap? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Phar_Lap | [
"na Novém Zélandu"
] | 49 | 138 | Šlo o ryzáka, který se narodil na Novém Zélandu a jeho předkem byl pravděpodobně Eclipse. | [
{
"start": 80,
"end": 96,
"text": "na Novém Zélandu"
}
] | Phar Lap (1926-1932) byl proslulý dostihový kůň. Šlo o ryzáka, který se narodil na Novém Zélandu a jeho předkem byl pravděpodobně Eclipse. Trenér Harry Telford jej přivezl roku 1928 z Nového Zélandu na objednávku za pouhých 160 guineí. Majiteli se kůň nelíbil a chtěl ho obratem prodat. Trenér mu tedy zaplatil polovinu kupní částky a začal jej cvičit. Protože neuměl na trénincích cválat, naučil ho to H. Telford tak, že ho skoro strhal. Všichni se Harrymu i koni smáli, ale jeden pán, který ho viděl běžet, navrhl jméno "Blesk" - Far Lap, ale Harry odpověděl, že musí být na 7 písmen, jako poslední vítězové v Melbourne. Tak bylo vymyšleno jméno Phar Lap. Dobře vedený výcvik vyústil ve skvělé výsledky na travnaté dráze. Z 51 dostihů jich vyhrál 37, z toho zaznamenal sérii 33 vítězství za sebou, což je dodnes platný světový rekord. Phar Lap se nejprve proslavil v Austrálii, poté i v Americe, kde byl na něj před jedním důležitým závodem spáchán atentát. Kulka ho však minula. Zemřel zanedlouho po atentátu. Jelikož si jeho majitel nepřál pitvu, hovořilo se o kolice. Objevily se i fámy, že byl Phar Lap otráven, protože byl velmi nenáviděn soupeři. (Což se potvridlo při pitvě provedené asi 20 let po Phar Lapově smrti.) Proto mu pořadatelé dávali do sedla závaží, aby byl dostih podle nich spravedlivý. I když byl handicapován zátěží 10 až 20 kg, vyhrál. Někteří lidé tvrdili, že tento kůň měl 2x větší srdce než ostatní koně (vážilo 6,2 kg, normální váha srdce se u koní pohybuje mezi 3 a 4 kg). Díky tomu mohl běžet rychleji - měl lépe okysličenou krev. Hlavně díky rodokmenu ho H. Telford koupil a dával do něj naděje. Obsahoval slavného vítěze Melbourne Cup - Carbine. Tvrdí se,že je prapra...potomkem Eclipse,který se narodil při zatmění a také měl dvakrát větší srdce. Australský režisér Simon Wincer o něm natočil v roce 1983 životopisný film Phar Lap. | LOCATION | LOCATION |
000863 | ... II. Ten dokončil přestavbu hradu a dal zbudovat hradní kapli. Po požáru Pražského hradu v roce 1316 se s dětmi na Křivoklát uchýlila královna Eliška Přemyslovna. Po roztržce Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou a dvouměsíčním uvěznění na Lokti zde v odloučení od matky prožil dětství (1319-1323) Karel IV. (1316-1378), tehdy ještě jako Václav. Odtud 4. dubna 1323 odjel do Francie a o osm let později se sem vrátil i s těhotnou manželkou Blankou z Valois. Na Křivoklátě se narodila jejich dcera Markéta, budoucí uherská královna. Později však Karel dával přednost jím založenému hradu Karlštejn. Často zde pobýval před postavením hradu Točník i Václav IV. Hrad Křivoklát mnohokrát v historii těžce poškozovaly požáry. Hořelo zde každých 200 let. Roku 1422 byl hrad poškozen požárem poprvé. Při tomto požáru zanikl mimo jiné takzvaný Manský dům,... | Kdy byl Křivoklát poprvé poškozen požárem? | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99ivokl%C3%A1t | [
"1422"
] | 755 | 798 | Roku 1422 byl hrad poškozen požárem poprvé. | [
{
"start": 760,
"end": 764,
"text": "1422"
}
] | Křivoklát (německy Pürglitz) je jeden z nejstarších a nejvýznamnějších středověkých hradů českých knížat a králů. Nachází se v nadmořské výšce 285-290 metrů na skalnatém ostrohu nad Rakovnickým potokem, přítokem řeky Berounky na území městyse Křivoklátu v okrese Rakovník ve Středočeském kraji. Hrad je v majetku České republiky a je zpřístupněný veřejnosti. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR a v roce 1989 byl zapsán na seznam národních kulturních památek ČR. Jeho správu a zpřístupnění veřejnosti zajišťuje Národní památkový ústav. Křivoklát nejprve sloužil jako lovecký hrad knížat a králů. Kosmas se o Křivoklátu zmiňuje v souvislosti s lety 1110-1113, kdy na něm měl kníže Vladislav I. věznit svého bratrance Otu Olomouckého. Archeologický průzkum však žádné osídlení z 11.-12. století neprokázal, a proto se předpokládá, že se Kosmova zmínka týká jiného stejnojmenného místa. Při průzkumu starého valu v jižním parkánu byly nalezeny střepy datované do raného středověku. Přesto však zůstává možnost, že hrad zmiňovaný roku 1110 stál na místě současného, nepravděpodobná. Ostrožna byla osídlena již v pravěku. Archeologickým výzkumem byla v prostoru parkánu nalezena keramika štítarské kultury z pozdní doby bronzové, zbytky roštové konstrukce a část chaty. Ze stejné doby pochází také obranný příkop ze stejného období zachycený ve výkopu v bráně. Podle rozmístění jednotlivých nálezů se předpokládá, že štítarské hradiště bylo rozsáhlejší než středověký hrad. Z nádvoří dále pocházejí nálezy keramiky z doby halštatské a laténské. Hrad přestavěl a rozšířil Přemysl Otakar I. Stavební práce pokračovaly i za vlády jeho syna Václava I. V první polovině 13. století se stal jedním ze sídelních hradů českých králů a byl spravován purkrabím. Často zde pobýval Václav I. a Přemysl Otakar II. Ten dokončil přestavbu hradu a dal zbudovat hradní kapli. Po požáru Pražského hradu v roce 1316 se s dětmi na Křivoklát uchýlila královna Eliška Přemyslovna. Po roztržce Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou a dvouměsíčním uvěznění na Lokti zde v odloučení od matky prožil dětství (1319-1323) Karel IV. (1316-1378), tehdy ještě jako Václav. Odtud 4. dubna 1323 odjel do Francie a o osm let později se sem vrátil i s těhotnou manželkou Blankou z Valois. Na Křivoklátě se narodila jejich dcera Markéta, budoucí uherská královna. Později však Karel dával přednost jím založenému hradu Karlštejn. Často zde pobýval před postavením hradu Točník i Václav IV. Hrad Křivoklát mnohokrát v historii těžce poškozovaly požáry. Hořelo zde každých 200 let. Roku 1422 byl hrad poškozen požárem poprvé. Při tomto požáru zanikl mimo jiné takzvaný Manský dům, jehož relikty v osmdesátých letech archeologicky zkoumal Tomáš Durdík. Výsledky tohoto výzkumu nejen poskytly zcela unikátní soubor často velmi luxusních předmětů denní potřeby, ale také zevrubné poznání zcela ojediněle dochované archeologické lokality. Manský dům totiž po požáru nebyl v žádné formě obnoven a jeho zbytky byly ponechány zcela bez povšimnutí a postupně zarostly vegetací. Roku 1471 nechal hrad nově zvolený král, Vladislav II. Jagellonský vykoupit a pozdněgoticky přestavět. Tehdy hrad získal podobu, v níž se v hlavních rysech dochoval dodnes. V 16. století se hrad stal majetkem Habsburků, kteří zde zřídili státní věznici. Za císaře Rudolfa II. zde byl uvězněn Edward Kelley. Další požár hrad téměř zničil v roce 1597. Hořelo zde i za třicetileté války za vlády Ferdinanda III. 3. června 1643 zde požár poškodil 38 místností. V 17. století byl hrad v rukou Valdštejnů a Fürstenberků. Poslední velký požár, který jej postihl 18. srpna 1826, vypukl v bytě vrchního správce. Po roce 1880 prošel hrad výraznou puristickou rekonstrukcí, za kterou stáli architekti dostavby katedrály sv. Víta Josef Mocker a Kamil Hilbert. Největším zásahem se stala Hilbertova znovuvýstavba Královnina (severního) křídla. To se částečně zřítilo a zbytek byl pečlivě rozebrán včetně všech architektonických detailů, původní je tedy jen přízemí. V roce 1929 prodal Max Egon II. Fürstenberg Křivoklát Československému státu za 118,5 milionů korun. V současnosti hrad spravuje Národní památkový ústav. Hrad sloužil po nástupu Habsburků na český trůn jako obávané státní vězení. Jako vězení sloužil ovšem i dříve. Slavnými vězni byli: Ota II. Olomoucký (1085-1126), roku 1110 ho zde uvěznil český kníže Vladislav I. Jindřich ze Šumburku, vyšehradský kanovník, uvězněn roku 1318 Jindřich Habsburský, vévoda rakouský, od roku 1322 na jeden rok Karel IV. (1316-1378), v raném dětství čtyři předáci povstání kutnohorských havířů v roce 1496. Tři z nich byli popraveni na nádvoří, čtvrtý uprchl, když omráčil kata. Dalších deset vůdců povstání bylo popraveno na místě dnešního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Poděbradech. Jan Augusta (1500-1572), biskup Jednoty bratrské, na hradě byl vězněn dlouhých šestnáct let (1547-1563). Hlídalo ho dvacet strážných z Německa, aby se s nimi nemohl domlouvat. Pokusil se uprchnout, byl přistižen a mučen. Jakub Bílek (1516-1581), bratrský kněz a sekretář Jana Augusty, vylíčil Augustovy útrapy, vězněn třináct let. Edward Kelley (1555-1597), anglický alchymista, který císaři Rudolfu II. sliboval elixír života a proměnu obyčejného kovu ve zlato. Když zabil jednoho z dvořanů, došla Rudolfovi trpělivost a byl zde uvězněn. 1109-1110 zmínka o lovecké stanici v Kosmově kronice 1319-1323 nucený pobyt pozdějšího císaře Karla IV. 1333 Blanka z Valois zde porodila dceru Markétu 1380 Václav IV. . přijal na hradě delegaci anglického krále Richarda II. 1422 požár 1597 požár 1643 požár 1655 (1658) zastaven Schwarzenbergům 1685 prodán Valdštejnům 1733 sňatkem přešel na Fürstenbergy 1826 požár 1929 Maxmilián Egon II. prodal hrad státu Hrad stojí na nepravé ostrožně tvořené starohorními drobami a jílovitými břidlicemi, které byly použity jako stavební materiál. Strmé svahy ostrožny obtéká ze tří stran Rakovnický potok a snadný přístup zůstává pouze na východní straně. Staveniště hradu má přibližně trojúhelníkový půdorys. Bylo chráněno obvodovou hradbou a další příčná hradba ho dělila na větší dolní a menší horní hrad (hradní jádro). Vstupní brána se nacházela pod čtverhrannou věží v jihozápadním nároží. Podél západní hradby stála budova, která sloužila pravděpodobně jako purkrabský dům. Za příčnou hradbou byl postaven obdélný sálový palác a ve východním cípu velká okrouhlá obytná věž (donjon) zapojená do hradeb. Palác byl později mnohokrát přestavován, a z jeho nejstarší fáze se dochovala románská okénka v přízemí. Hradby při jeho patě donjonu jsou zesíleny tak, že vyplňují celý prostor nároží, a tvoří tak mohutný břit. Po polovině třináctého století byly dále rozšiřovány obytné prostory a hospodářské objekty. K jižní hradbě byla přistavěna dvouprostorová budova a zbytek dolního nádvoří rozdělily příčné hradby na několik částí. V severním nároží, kde se nachází studna, stály hospodářské budovy, mezi které patřila jednoduchá zemnice. V paláci vznikl průjezd nové brány do horního hradu, který je vybavený sedilii a zaklenutý dvěma poli křížové klenby. Nový průjezd byl nutný, protože zbylé strany nádvoří horního hradu začaly zaplňovat stavby nových paláců. Z nich je starší plochostropé jižní křídlo, v jehož přízemí byla ještě použita románská okénka. Na tyto úpravy plynule navázalo další rozšiřování reprezentačních prostor. V dolním nádvoří začal při severní hradbě vznikat druhý palácový okrsek spojovaný s mocenskými ambicemi Přemysla Otakara II., ve kterém měly být ubytovávány významné návštěvy. Tvořila ho dvě protilehlá palácová křídla, která mezi sebou svírala úzké nádvoří. Jižní stranu uzavírala arkáda se vstupem z dolního nádvoří. V západním křídle se nacházel velký sál a roubená komora. V hradním jádře vzniklo severní křídlo se záchodovou věží a východní stranu uzavřela zeď. Pod velkou věží tak vznikl malý dvorek a lichoběžníkové nádvoří svírané palácovými křídly. Ze všech stran ho obklopoval jednopatrový arkádový ochoz. V prvním patře západního paláce vznikl velký sál zaklenutý čtyřmi poli šestidílných kleneb a osvětlovaný osmi kružbovými hrotitými okny. V patře jižního paláce byl menší sál, několik místností s valenými a křížovými klenbami a celé křídlo zakončovala kaple. Severozápadní nároží dolního hradu zaujala čtverhranná věž. Na počátku čtrnáctého století hrad vyhořel. Mladší palácový okrsek v dolním hradu rychle zanikl a ostatní budovy byly pouze udržovány v provozuschopném stavu. Rozsáhlou přestavbu zahájil až Václav IV., který si Křivoklát oblíbil zejména v počátku své vlády a po roce 1390 začal dávat přednost jiným hradům. Úpravy Václava IV. se dotkly celého hradu. Přibližně v polovině délky jižní hradby byla postavena Prochoditá věž s novou bránou. Kvůli ní musel být snížen terén ve velké části dolního nádvoří, a proto zaniklo jeho členění příčnými hradbami s výjimkou zdi, která oddělovala studniční nádvoří. Stará brána byla zrušena. Celý hrad byl obehnán novou parkánovou hradbou. V severním nároží se na ni napojoval úzký areál tzv. manského domu, který tvořilo podlouhlé nádvoří a kvalitně provedený palác zakončený čtverhrannou věží. Podél jihozápadní strany paláce do hradu vedla nová přístupová cesta chráněná dvojicí bran. Obdélná budova zakončená snad také věží byla postavena v jihozápadním nároží. Podél západní hradby dolního nádvoří vznikla nová budova purkrabství vybavená velkým sálem v patře. Podle kvalitně provedených architektonických detailů ji postavila dvorská huť. Snížení terénu dolního nádvoří si vynutilo úpravu brány do horního hradu, jejíž úroveň musela být výrazně snížena. Zároveň bylo přestavěno také severní křídlo paláce. Během husitských válek byl hrad těžce poškozen. Budova purkrabství vzhledem ke svému stavu sloužila jen jako sýpka a vyhořelý areál manského domu již nebyl obnoven. Opravy proběhly až za vlády krále Jiřího z Poděbrad. Vysunutá budova v jihozápadním nároží byla zkrácena a podél severní hradby dolního hradu vyrostla trojprostorová budova nového purkrabství. Křivoklát byl jediným královským hradem, kterým král Vladislav Jagellonský v Čechách disponoval. Věnoval proto jeho přestavbě značnou pozornost a provedené úpravy obytné části hradu z něj učinily rezidenci, která patřila mezi nejkvalitnější sídla střední Evropy. Zároveň byl zmodernizován obranný systém, ve kterém byla využita řada moderních prvků aktivní obrany. Přestavbu řídili mistři Benedikt Rejt a Hans Spiess. Zcela přestavěno bylo hradní jádro. Arkády a dělící zeď mezi nádvořím a dvorkem pod velkou věží byly strženy. Jednotlivá patra paláců spojilo nové čtyřramenné schodiště. Zbořeno a nově postaveno bylo s výjimkou přízemí také severní palácové křídlo. Velký sál v západním paláci získal novou klenbu a arkýř nad průjezdem brány. Jeho průčelí zdobí reliéfy Vladislava Jagellonského a jeho syna Ludvíka. Ozdobné architektonické detaily včetně tzv. manské lodžie u brány a oltáře v kapli pochází z dílny mistra Hanuše Špisse. Upravena byla také velká věž, která získala nový vstup v prvním patře, který byl přístupný ze severního palácového křídla. Její patra spojovalo schodiště v síle zdi. Paláce i věž byly ukončeny hrázděným nebo roubeným obranným polopatrem s řadou arkýřových vížek. V dolním hradu byla zbořena zástavba podél severní hradby včetně hradby samotné. Starou věž v severním nároží nahradila hranolová věž Huderka se zděnou helmicí. Podél původní hradby vznikla řada manských domků s kuchyní a těsně pod hradním jádrem objekt druhé kuchyně, který byl částečně vysunutý do parkánu. Průchod parkánem umožňuje klenutá chodbička. Rozšířila se také zástavba podél západní hradby. Západně od Prochodité věže se nacházel hradní pivovar a na něj se napojil nově postavený dvoutraktový Hejtmanský dům. Hlavní obranou linií se stala parkánová hradba s krytými střeleckými ochozy a arkýřovými vížkami. Chránila ji řada progresívních prvků aktivní dělostřelecké obrany jako byla bateriová věž, bollwerk nebo okrouhlá Zlatá bašta na jihozápadním nároží. Novým předbraním s kasematami byla zajištěna brána v Prochodité věži. Přístupovou cestu k ní chránil příkop s nízkou branskou věží. Ta byla později nahrazena kulisovou bránou v příčné zdi, která byla zbořena až v devatenáctém století. V období renesance se na hradě téměř nestavělo. Až král Ferdinand I. nechal provést drobné opravy oken, krbů a vnitřních dveří, aby se na hradě dalo bydlet. Císař Rudolf II. nechal některé budovy vybavit sgrafitovými omítkami, ale jinak se hradu nevěnoval, a dokonce i po požáru v roce 1597 nechal provést jen nejnutnější opravy. Projekt na větší opravu byl vypracován v roce 1638, ale nedošlo k ní. Teprve požár, který zničil 38 místností, přiměl krále Ferdinanda III. k opravě, která trvala až do roku 1644. Neopravena zůstala jen velká věž. Jižní palácové křídlo bylo znovu opraveno v roce 1685. Fürstenbergové nechali okolo roku 1756 velký královský sál rozdělit na dvě patra. Ve spodním vznikla řada místností a horní začalo sloužit jako skladiště. Požár ze dne 18. srpna 1826 zničil prakticky celý hrad. Opravy započaly až v roce 1856 a s mnoha přestávkami se protáhly až do roku 1921. Od roku 1929 v nich pokračoval český stát, ale přerušení způsobené druhou světovou válkou způsobilo, že byly dokončeny až v roce 1952. Podrobnější informace naleznete v článku Kaple Korunování Panny Marie (Křivoklát). Pozdně gotická kaple Korunování Panny Marie z doby krále Vladislava II. Jagellonského se nachází v jižním křídle hradního jádra. Nahradila starší kapli svatého Václava ze třináctého století. Namísto původního rovného zakončení získala polygonální uzávěr a byla zaklenuta síťovou klenbou. V bočních stěnách se nachází řady sedilií oddělených šroubovitým středním sloupkem a zdobených mitrovitými oblouky s kraby. Portál do sakristie je zdobený reliéfním rostlinným ornamentem. Oltář je uměleckou prací z doby po roce 1490, jejímž autorem je neznámý mistr, který pravděpodobně pocházel z okruhu Hanuše Spiesse z Frankfurtu nad Mohanem. Má podobu křídlové archy s dřevořezbou Korunování Panny Marie v centrální části, která je doplněna malovanými výjevy ze života Panny Marie a světců. Autorem maleb je neznámý malíř označovaný jako Mistr křivoklátského oltáře. Pohled Panny Marie směřuje do velké kamenné sedile vpravo v presbytáři, kde bývalo místo určené pro panovníka a jeho rodinu. Nad sedilií se původně nacházely dva znaky Českého království, ale během obnovy kaple na počátku dvacátého století byly sejmuty a nahrazeny fürstenberskými rodovými erby.[zdroj?] Velká věž v hradním jádře patří mezi méně obvyklé donjony, protože obytné věže v Čechách bývaly obvykle čtverhranné. Součástí hradu je od první stavební fáze. Je 42 metrů vysoká a v průměru měří dvanáct metrů. Původně se do věže vcházelo portálem v úrovni druhého patra z jižního palácového křídla po padacím můstku. Dřevěná konstrukce, na kterou můstek navazoval, shořela při posledním velkém požáru hradu v roce 1826 a později už nebyla obnovena.[zdroj?] Druhotně byl proražen nový portál v prvním patře, do kterého se vcházelo ze severního palácového křídla. Vchod v přízemí, který vede do hladomorny, pochází z roku 1750. Po jeho proražení se zde našlo šest kosterních pozůstatků. Obrannou funkci věže dokládá i síla stěn. Na nádvorní straně, odkud nehrozilo reálné nebezpečí, měří asi 2,5-3 metry. Na vnější straně, kde je věž propojená s hradbou, dosahuje šířka zdi až deset metrů.[zdroj?] Hrad obsahuje řadu cenných, pozdně goticky upravených prostor, přičemž především kaple s dochovaným pozdněgotickým malovaným oltářem patří k nejvýznamnějším gotickým prostorům v České republice. Na nejvyšším místě hradní dispozice se tyčí 42 m vysoký bergfrit, za ním je umístěno relativně těsné jádro hradu, které je tvořeno trojicí křídel obklopujících trojúhelné nádvoří. Jižní křídlo obsahuje rozměrnou hradní kapli Korunování Panny Marie. Západní křídlo obsahuje především velký sál a spolu se severním (královniným) křídlem, v němž byly původně menší soukromé prostory, tvoří hradní palác. Přízemí: Vězení (pod kaplí a Malý rytířským sálem) - novodobé repliky mučících nástrojů. Augustovo vězení Cela s honebním kočárem císaře Karla VI. Prostřední cela Třetí cela Stříbrnice (pod Královským sálem) - pokladnice, za husitských válek sem Zikmund Lucemburský nechal převézt české korunovační klenoty. Později se tu skladovaly zbraně hradní posádky nebo ulovená zvěř z okolních lesů. V současnosti jsou zde umístěny tři modely hradu. Na stěně visí ohořelé původní dubové dveře z 15. století (1490), jejichž klepadlo je ještě starší (kolem roku 1250). Mají rozměr 190 × 113 cm. Kolem dveří na kovové aplikaci se dodnes zachoval původní nápis: Letha boziho tisiczeho cztirsteho sedmdesateho devateho ty su dwerze dielany za Hrozska z Prossowicz hitmana na hradku Krivoklatu. Dveře byly poškozeny požárem v roce 1826, a proto Fürstenbergové nechali do vchodu vsadit jejich věrnou kopii. 1. patro: Malý rytířský sál - výstava gotického umění ze sbírek Národní galerie v Praze a dalších míst. Královský nebo také Velký rytířský sál - druhý největší gotický sál bez podpěrných sloupů uprostřed ve střední Evropě po Vladislavském sále na Pražském hradě. Sál měří na délku 28 m, na šířku 8 m a na výšku 8,5 m. Pro srovnání uvádíme rozměry Vladislavského sálu: délka 62 m, šířka 16 m a výška 13 m. Oproti pražskému sálu je mladší. Dalším rozdílem je zaklenutí, zatímco zde je hvězdicová klenba, ve Vladislavském sále je kroužená. Knihovna - čítá na 53 tisíc svazků. Prakticky ji shromáždil jen jeden jediný člověk - lantkrabě Karel Egon I. Na sklonku jeho života obsahovala okolo 20 tisíc svazků. Největší knihou ve sbírce je hebrejská didaktika ze 17. století, která váží přes 11 kilogramů a čítá na 2500 stran. Další velké knihovny tohoto rodu rostly ve stejné době i v dalších sídlech rodu - v německém Donaueschingenu a v rakouské Vitorazi. 2. patro: Obrazárna - fürstenberské reprezentativní rodové podobizny z období 16. - 20. století, mezi nimiž . vynikají práce významných evropských portrétistů Martina van Meytense (1695-1753), Josefa Weisse (1699-1770), Josefa Grassiho (1758-1838), Karla Škréty (1610-1674). Hradní muzeum - střední místnost je věnována Filipině Welserové. Zde zaujme především olejomalba na plátně Filipina návštěvu Jana Augustu v křivoklátském hradním žaláři (1882-1884), která je vrcholným životním dílem malíře romantického historického žánru Alfréda Seiferta (1850-1901). Hradní muzeum - Velký sál královnina křídla zpřístupňuje sbírku historických saní z období baroka, rokoka a 19. století, které zdobí řezba i malba. Obraz Prodavačka ovoce a zeleniny je datován do poslední čtvrtiny 16. století. Jeho autorem je nizozemský malíř Joachim Beuckelaer (1530-1574), jehož učitelem byl Peter Paul Rubens. Za hradním jádrem se nalézá rozsáhlé předhradí, které je kompletně obestavěno budovami a flankováno dvojicí pozdněgotických bašt, situovaných na spodních nárožích hradního areálu. Na jihu, nedaleko hradního jádra, je situována brána. Hlavní brána - nad ní na fasádě tesaný český lev. Pokladna a suvenýry - za branou vlevo Zlatá ulička (za branou vpravo), kterou charakterizují prampouchy, vede na Malou parkánovou zahrádku. Vede z ní vchod do průvodcovské místnosti, nahoře se nachází byt kastelána. Prochoditá věž s hodinovým strojem. Starý pivovar (jižní křídlo) - v současnosti správa hradu. Hejtmanství (jižní křídlo) - v suterénu byl dříve pivovarský provoz, hradní pivovar byl uzavřen až v roce 1951. Místnosti suterénu jsou propojeny, některé z následujících galerií jsou pod budovou dnešní správy hradu (Starý pivovar). Galerie u kamen Galerie Spilka - dlouhodobá výstava o československých legionářích Galerie Lednice Purkrabství (západní křídlo) Manské domy a bývalá kuchyně (severní křídlo) - dnes byty zaměstnanců, ubytování pro průvodce, restaurace, kavárna. Na fasádě jsou sluneční hodiny s latinským nápisem Horas non numero, nisi serenas (Počítám jen ty hodiny, které jsou jasné) a vročením 1888. Věž Huderka - v této věži byl uvězněn anglický alchymista, šarlatán a podvodník Edward Kelley. Studna má hloubku 42 m, je tedy tak hluboká, jako je hlavní věž vysoká. Nefunkční kovová kašna ozdobená fürstenberskými erby a před ní fiála s vročením 1858. Stromy na nádvoří: 2× jírovec (Aesculus), 2× lípa (Tilia) a zatím mladší líska turecká (Corylus colurna). V nejužším místě ostrožny se nachází objekt pivovarských sklepů, které sloužily jako zázemí pro hradní pivovar. Pivo se vařilo od roku 1517 v budově Hejtmanství na dolním nádvoří. V suterénu se nachází ležácké sklepy o rozloze více než 600 metrů čtverečních. Přízemí sloužilo jako bednárna, lahvárna, umývárna a prostor pro stáčení. Existuje projekt, který v těchto prostorách počítá se zprovozněním minipivovaru, restaurace a ubytování. Několik let po roce 2005 let byla ve sklepech expozice Křivoklátské přízraky. V současnosti budova slouží jako ubytovna pro zaměstnance a technické zázemí pro hrad. Pod pivovarskými sklepy stojí na bývalým hradním příkopem kaplička svaté Trojice. Pochází asi z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století a bývala zasvěcená svatému Vendelínovi a Nejsvětější Trojici. V neděli 15. června 2008 byla znovu vysvěcena. Na bocích kapličky jsou obrazy Nejsvětější Trojice, svatého Václava a svatého Vendelína od architekta Ondřeje Šefců. U začátku příjezdové cesty stojí pomník obětem první a druhé světové války, který byl odhalen 5. července 1931. Nahoře je medailon s poprsím mistra Jana Husa, který rámuje nápis "Jan Hus, Také prosím, abyste se milowali we spolek a prawdy každému přáli", a pod ním nápis: "1415, S VAŠÍ SMRTÍ NAŠE SVOBODA" a výčet padlých. Podél cesty k bráně stojí osm zděných podstavců soch z období 1731-1733. Bývaly zde sochy světců ve stylu lidového baroka. Jedinou sochou na místě je kopie sochy svatého Václava, jejíž originál byl restaurován v ateliéru akademického sochaře J. Novotného a spolu s dalšími dochovanými sochami uložen v depozitáři. Další sochy představovaly svatého Antonína, svatého Jana Evangelistu, svatého Floriána, na čtvrtém podstavci stál kříž a dále pak socha Panny Marie, svatého Josefa a svatého Jana Nepomuckého. Po pravé straně příjezdové cesty stojí budova bývalé četnické stanice. Ve třicátých letech dvacátého století zde pracovali tři a později šest četníků, kteří měli k dispozici jednu motorku. Zařízení v takových stanicích bývalo skromné. Většinou ho tvořil jen stůl s telefonem, židle, stojací věšák, dřevěná ohrádka oddělující prostor vyhrazený četníkům od prostoru pro veřejnost a zázemí stanice. Zanikla v roce 1950 po zřízení Sboru národní bezpečnosti. V nedávné době byla v budově umístěna pokladna a průvodcovská místnost a v současnosti slouží ke komerčnímu ubytování. Asi 200 metrů jihovýchodně od hradu se v protějším svahu na tzv. Nových cestách nachází pomník Karla Egona II. z Fürstenbergu. Novogotický čtrnáct metrů vysoký pískovcový pomník byl zhotoven v letech 1858-1860 Karlem J. Svobodou podle návrhu architekta Antonína Jiruše. Portrétní bustu knížete z bílého mramoru vytvořil sochař Emanuel Max (1810-1901). Monument věnovali čeští fürstenberští úředníci a zaměstnanci křivoklátského panství jako výraz úcty a vděku. Na čtvercovém podstavci jsou čtyři mramorové desky s nápisy v češtině, němčině a latině, které opěvují knížete Karla Egona II. (1795-1854). "Princeps serenissimus Carolus Egon de Fürstenberg, quum eruditione per civitatem, tum humanitate domi, forisque praeclarus natus 26. Octob. 1796. obiit 22. Octob. 1854" - přední strana pomníku "Quod ut venerationis ita amoris monimentum, qui Bohemicis ejus possessionibus curandis praeerant. Administri et Officiales veluti patri posuerunt 1860." - zadní strana "Postavený od úředníkův a služebníkův českých domu knížat z Fürstenbergů. 1860." - vlevo "Errichtet von den Fürstlich Fürstenberg'schen Beamten und Dienern in Böhmen. 1860" - vpravo Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla busta svržena ze stráně kladenskými radikály, které vedl agitátor a pozdější komunistický poslanec Alois Muna. V dubnu 1928 byla opět umístěna pod baldachýn, avšak dvanáct křivoklátských politických stran a spolků sepsalo petici, aby byla zase odstraněna. To městské zastupitelstvo odmítlo, přesto byla v roce 1928 opětovně stržena, tentokrát však tajně a v noci. Definitivně byla po široké osvětě a zásahu Státního památkového úřadu v Praze umístěna zpátky na své místo 8. června 1929. U pomníku je vyhlídka s výhledem na hrad. Na hradě se natáčely následující filmy a pohádky: Slasti Otce vlasti (1969, režie: Karel Steklý) Noc na Karlštejně (1974, režie: Zdeněk Podskalský) Honza málem králem (1977, režie . : Bořivoj Zeman) Jak se budí princezny (1978, režie: Václav Vorlíček) Nebojte se na Česnečce (1980, režie: Libuše Koutná) Třetí princ (1984, režie: Antonín Moskalyk . ) Tři veteráni (1984, Oldřich Lipský) Anděl Páně (2005, režie: Jiří Strach) Kletba bratří Grimmů (2005) Wanted (2008) Křivoklad (1834, Karel Hynek Mácha) Motiv z Křivoklátu (1883, Jaroslav Vrchlický), báseň Vězeň na Křivoklátě (1871, Josef Svátek), trojdílný historický román | DATETIME | DATETIME |
008482 | Scottie Pippen (celým jménem Scott Maurice Pippen * 25. září 1965) je bývalý americký profesionální basketbalista. Pippen proslul především jako "hvězda číslo 2" týmu Chicago Bulls po boku Michaela Jordana v letech 1991, 1992, 1993 a 1996, 1997, 1998, kdy Bulls získali šest titulů vítěze NBA. V NBA hrál postupně za tyto týmy: Chicago Bulls: 1987–1998 Houston Rockets: 1998–1999 Portland Trail Blazers: 1999–2003 znovu Chicago Bulls: 2003–2004 Scottie Pippen získal s reprezentačním týmem USA dvě zlaté medaile na olympijských hrách - v letech 1992 a 1996. Po ukončení kariéry profesionálního hráče pracoval nejprve jako analytik pro Bulls, jako asistent trenéra pro Los Angeles Lakers, dnes je komentátorem basketbalových přenosů v ABC. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Scottie Pippen ve Wikimedia Commons statistiky na basketball-reference.com | Získal Scottie Pippen s reprezentačním týmem USA dvě zlaté medaile na olympijských hrách - v letech 1992 a 1996? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Scottie_Pippen | [
"Ano"
] | 445 | 557 | Scottie Pippen získal s reprezentačním týmem USA dvě zlaté medaile na olympijských hrách - v letech 1992 a 1996. | [] | Scottie Pippen (celým jménem Scott Maurice Pippen * 25. září 1965) je bývalý americký profesionální basketbalista. Pippen proslul především jako "hvězda číslo 2" týmu Chicago Bulls po boku Michaela Jordana v letech 1991, 1992, 1993 a 1996, 1997, 1998, kdy Bulls získali šest titulů vítěze NBA. V NBA hrál postupně za tyto týmy: Chicago Bulls: 1987–1998 Houston Rockets: 1998–1999 Portland Trail Blazers: 1999–2003 znovu Chicago Bulls: 2003–2004 Scottie Pippen získal s reprezentačním týmem USA dvě zlaté medaile na olympijských hrách - v letech 1992 a 1996. Po ukončení kariéry profesionálního hráče pracoval nejprve jako analytik pro Bulls, jako asistent trenéra pro Los Angeles Lakers, dnes je komentátorem basketbalových přenosů v ABC. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Scottie Pippen ve Wikimedia Commons statistiky na basketball-reference.com | VERB_PHRASE | YES_NO |
007876 | Řecko (řecky Ε [eˈ] nebo Ε [eˈ]), oficiálně Řecká republika (Ε Δ), je stát ležící v jižní Evropě – na jihu Balkánského poloostrova. Rozkládá se jak na evropské pevnině, tak na četných ostrovech v Egejském, Krétském, Thráckém, Středozemním a Jónském moři. Jeho sousedy na pevnině jsou Albánie, Makedonie, Bulharsko a Turecko. Hlavním městem jsou Athény. Úředním jazykem je řečtina. Názvy řeckého národa a jeho země ve většině jazyků včetně češtiny vycházejí z některého z následujících tří zdrojů. První a nejčastější varianta, k níž patří české Řecko a např. také anglické Greece, francouzské Grè i německé Griechenland, pochází z latinského výrazu Graeci, který byl podle Aristotela starověkým názvem Řeků. Druhá varianta, která se vyskytuje např. v tádžičtině a uzbečtině, vychází z názvu území Iónie (řecky Iónía). Třetí podobou, kterou používají i sami Řekové, je Héllas podle mýtické Heleny.... | Jaké je hlavní město Řecka? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98ecko | [
"Athény"
] | 325 | 352 | Hlavním městem jsou Athény. | [
{
"start": 345,
"end": 351,
"text": "Athény"
}
] | Řecko (řecky Ε [eˈ] nebo Ε [eˈ]), oficiálně Řecká republika (Ε Δ), je stát ležící v jižní Evropě – na jihu Balkánského poloostrova. Rozkládá se jak na evropské pevnině, tak na četných ostrovech v Egejském, Krétském, Thráckém, Středozemním a Jónském moři. Jeho sousedy na pevnině jsou Albánie, Makedonie, Bulharsko a Turecko. Hlavním městem jsou Athény. Úředním jazykem je řečtina. Názvy řeckého národa a jeho země ve většině jazyků včetně češtiny vycházejí z některého z následujících tří zdrojů. První a nejčastější varianta, k níž patří české Řecko a např. také anglické Greece, francouzské Grè i německé Griechenland, pochází z latinského výrazu Graeci, který byl podle Aristotela starověkým názvem Řeků. Druhá varianta, která se vyskytuje např. v tádžičtině a uzbečtině, vychází z názvu území Iónie (řecky Iónía). Třetí podobou, kterou používají i sami Řekové, je Héllas podle mýtické Heleny. Gruzínsky se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova "brdzeni", což znamená "moudrý". Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Řecka. Řecké dějiny jsou důležitou součástí evropských a světových dějin. Začínají ještě před příchodem starověkých Řeků na území, které se postupně stalo sídelním územím Řeků a které zabíralo také značnou část dnešního Turecka. V období před řeckým osídlením zde žili Pelasgové (kontinentální Řecko) a Minóané (Kréta a některé ostrovy). Někdy ve 4.–3. tisíciletí před Kristem do Řecka pronikly první řecké kmeny – Achajci, kteří vytvořili mykénskou kulturu. Později se v Řecku usadily další řecké kmeny, Dórové, Ionové, Aiolové, Epiróti a Makedonci, které se promíchaly s původním obyvatelstvem, a tak se vytvořil starověký řecký národ. V klasickém starořeckém (antickém) období vytvořili Řekové velkou kulturu. Poté následovaly postupně římská vláda nad tehdejším řeckým územím, byzantské období, osmanská nadvláda, období bojů za nezávislost a vznik moderního Řecka. Podrobnější informace naleznete v článku Starověké Řecko. Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l., kdy začala nová éra řeckých městských států (např. Sparta nebo Athény), které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy se řecká kultura stala základem helénské civilizace. Podrobnější informace naleznete v článcích Achaia (římská provincie) a Byzantská říše. Postupně Řecko vojensky sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l., přesto v mnoha směrech si řecká kultura spíše podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se říše rozdělila na Východořímskou, známou později jako Byzanc, a Západořímskou, východní část říše se soustředila okolo Konstantinopole a zůstala v jádru řecká, zahrnujíc samotné Řecko a také řeckou Malou Asii. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až byla Konstantinopol 29. května 1453 dobyta a ocitla se pod nadvládou Osmanské říše. Přitom padl poslední císař z dynastie Palaiologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl během 15.–16. století postupně podmaňován Osmany. Podrobnější informace naleznete v článku Osmanská říše. Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrávaly se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo odchod řecké inteligence do Západní Evropy ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesanční epochy. Při druhém stěhování Řekové opouštěli pláně Peloponéského poloostrova a usazovali se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo, že některé řecké horské klany na poloostrově, stejně jako na některých ostrovech, si do značné míry udržely statut nezávislosti. Od konce 16. století až do 17. století se Řekové stěhovali zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat. Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že izoloval různé lidi uvnitř Osmanské říše s jiným vyznáním. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přesto, že tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození). Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli ve utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit. Podrobnější informace naleznete v článku Řecké království. (1832–1924, 1935–1973) Řecké království získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1821 velmoci uznaly nezávislost Řecka až v roce 1829 (Turecko uznalo nezávislost až v květnu 1832). Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever – dnešní Makedonské provincie. Zato ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. V letech 1941–44 bylo Řecko obsazeno Německem, k osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie. Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO (ovšem společně s dosud nepřátelským Tureckem), o dva roky později jedním ze zakládajících členů Evropské organizace pro jaderný výzkum. V letech 1967–1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou (viz Řečtí plukovníci), ve které bylo mnoho politických svobod omezeno, a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství. Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda, nebo smrt. Související informace naleznete také v článku Geografie Řecka. Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponéského poloostrova (spojeného s pevninou prostřednictvím Korintské šíje) a početných ostrovů (okolo 3000) včetně Kréty, Rhodu, Euboie nebo Dodekanésu či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Jónském moři. Kontinentální státní hranice Řecka jsou dlouhé 1180,71 km. Na severu hraničí s Albánií (246,70 km), Makedonií (256,31 km) a Bulharskem (474,70 km) a na východě s Tureckem (203,00 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Libyjské moře. Celková délka pobřeží je 15 021 km. Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Horská pásma na území Řecka se souhrnně označují Helenidy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindos má nejvyšší bod o výšce 2636 metrů nad mořem. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny). Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteora a Vikos. Pohoří Olymp s horou Mytikas o výšce 2919 metrů nad mořem je nejvyšším bodem Řecka. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia. Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952). Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, Střední Řecko, Thesálie, Západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaia, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem – v jižních čtvrtích je tedy klima přímořské, zatímco v severních čtvrtích panuje to horské. Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům ve východní Evropě stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci, delfíni i krakatice. Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Řecka. Řecko je parlamentní republika, v jejímž čele stojí prezident, který je volen parlamentem na pětileté období. Zákonodárnou moc má parlament. Demokracie vznikla právě v Aténách, založil ji Kleisthenés, v novověkém Řecku musela být po osvobození zpod turecké nadvlády ale nově nastolena. Přesto však patří Řecko mezi jedny z prvních evropských novodobých demokratických států. Demokracie zde vznikla podle francouzského vzoru v roce 1830, po porážce Turků. Definitivně prosadit ji se podařilo až počátkem 20. stol., jelikož do té doby zde docházelo ke státním převratům i politickým vraždám. První hlavou státu byl vzdělaný politik původem z ostrova Korfu, Joannis Kapodistrias, který byl zavražděn opozicí. Moderní demokracie byla definitivně ustavena v roce 1974, kdy padla vojenská diktatura Jeorjiosa Papadopulos. Byla založena pravicová strana Nea Dimokratia (Nová demokracie), kterou založil Konstantínos Karamanlís (starší) a která se jako první chopila moci. Proti ní vytvořil politik Andreas Papandreu socialistickou stranu PASOK (Panellinio sosialistiko kinima-Panhelénské socialistické hnutí). Tyto dvě strany patří dodnes k nejsilnějším politickým stranám, přestože zaznamenaly větší pokles poté co byly odhaleny podvody se statistikami strany PASOK před vstupem do měnové unie v roce 2001. Od března 2015 je prezidentem Prokopis Pavlopulos. Parlament (vůli) se skládá z 300 poslanců (Vuleftes) a jedné komory. Poslanci jsou voleni lidem každé čtyři roky, případně předčasnými volbami dříve. Nejvyšším soudem v zemi je tzv. Areopagus (řecky Arios Pagos, tedy Areův vrch). 13 krajů rozdělených do 74 regionálních jednotek (perifereiakés enóti̱tes; jednotné číslo: perifereiakí̱ enóti̱ta .) a 1 autonomní stát (Athos): Attika – Jižní Athény, Ostrovy, Severní Athény, Střední Athény, Západní Athény, Východní Attika, Západní Attika, Pireus Střední Řecko – Bojótie, Euboia ., Euritánie, Fókida, Fthiótida, Střední Makedonie – Chalkidiki, Imathie, Kilkis, Pella, Pieria, Serres, Soluň Kréta – Chania, Heraklion, Lasithi, Rethymno Východní Makedonie a Thrákie – . Drama, Evros, Kavala, Rodopy, Thasos, Xánthi Epirus – Arta, Janina, Preveza, Thesprotie Jónské ostrovy – Ithaka, Kefalonie, Korfu, Lefkada, Zakynthos Severní Egeis – Chios, . Ikaria, Lémnos, Lesbos, Samos Peloponés – Arkádie, Argolis, Korinthie, Lakónie, Messénie Jižní Egeis – Andros, Kalymnos, Karpathos, Kea-Kythnos, Kos, Milos, Mykonos, Naxos ., Paros, Rhodos, Syros, Théra, Tinos Thesálie – Karditsa, Lárisa, Magnesia, Sporady, Trikala Západní Řecko – Achaia, Aitólie-Akarnánie, Élida Západní Makedonie – Florina, Grevena, Kastoria, Kozani Související informace naleznete také v článku Ekonomika Řecka. Řecká ekonomika patří mezi nejslabší ekonomiky EU, což je zapříčiněno několika faktory. Z dějinného vývoje, který znamenal dlouhodobou závislost na Osmanské říši, zůstaly Řecku nevyřešené vztahy se sousedy, hlavně hraniční otázka s Tureckem. Kvůli tomu je fakticky pozastavena možná těžba ropy v Egejském moři, a tím zemi unikají potenciálně značné příjmy státního rozpočtu. Další nevýhodou je skutečnost, že Řecko má pouze malou plochu úrodné půdy, zatímco většinu území (i na ostrovech) zabírají pohoří, případně kamenitá neúrodná půda. Starověcí Řekové tuto bezútěšnou situaci řešili kolonizací ostatního Středomoří, moderní Řecko musí velkou část potřebných potravin a surovin zemědělského původu dovážet ze zahraničí. Významnou část řecké ekonomiky tvoří turistický průmysl, který vytváří přibližně 15 % HDP. Důležitým odvětvím je námořní průmysl, který rovněž zaměstnává mnoho obyvatel a představuje 4,5% HDP. Řecko má největší vojenskou flotilu v Evropě a mnoho lidí pracuje i v armádě. Řecké obchodní a jiné loďstvo představuje největší světové loďstvo a tvoří až 18% světové flotily. Pro řeckou ekonomiku je důležitý i potravinářský, chemický a textilní průmysl. Chov zvířat, který sestává hlavně z chovu ovcí a koz, prožívá v posledních letech hluboký úpadek. Hovězí dobytek, včetně krav na mléko, je chován jen v malé míře. Řecká ekonomika začala rapidně postupovat hlavně po roce 1974, kdy se vlády ujal pravicový politik Konstantinos Karamanlis (starší), za jehož období byl zmodernizován především průmysl, přesto zůstal v mezinárodním srovnání málo výkonný. Sociální politika Andrease Papandreu pomohla vyřešit těžké sociální problémy mnoha občanů Řecka a vytvořila vyspělý školský a zdravotnický systém. Zároveň ale touto štědrou sociální politikou začalo postupné zadlužování Řecka. Také se ekonomika během této vlády soustředila převážně na zemědělskou a ne na průmyslovou výrobu, protože průmysl vyžadoval velké investice, které si stát nemohl dovolit. Problémy s řeckou ekonomikou se prohloubily začátkem tohoto století, za další vlády PASOK, kdy byl premiérem Kostas Simitis. Nejvíce však ekonomika utrpěla během pravicové vlády Nea ND, Kostase Karamanlise mladšího, která trvala do roku 2009. Vládní kabinet po odstoupení čelil skandálům s korupcí a zatajování státního deficitu, který se vyšplhal až na 14 % HDP. Vláda místo toho, aby šetřila, si obstarávala další zahraniční půjčky na udržení standardu země. Nová vláda Jeorjosa Papandreu (2009) musela přijmout tvrdá opatření, např. snížení platů a zvýšení důchodového věku ze 60. na 65. rok. Zvýšila i daň z 19 na 21 %. Za tyto kroky dostala řecká vláda půjčku od EU a měnového fondu celkově ve výši 114 miliard euro. Radikálními opatřeními vlády a finanční půjčkou se Řecko vyhnulo bankrotu a do konce roku 2010 se podařilo snížit schodek na 8 %. Radikální postupy vlády se však neobešly bez demonstrací, kdy protestovalo přibližně 200 000 lidí, převážně v Athénách. Snížit deficit pod 8 % se však v roce 2011 nedařilo tak, jak vláda plánovala, proto musela v červenci přijmout další radikální úsporná opatření a změnit vládní kabinet, premiér Jorgos Papandreu však svou pozici obhájil. V říjnu 2011 byla na setkání evropské měnové unie sjednána nová dohoda, odpis 50 % řeckého dluhu vůči bankovním subjektům a nová půjčka ve výši 120 miliard euro. Po neshodě mezi některými vládními poslanci a premiérem Papandreuem byla nakonec sestavena nová prozatímní vláda v čele s nezávislým ekonomem Lukasem Papadimosem. Ten pokračoval v úsporných opatřeních, parlament přijal novou půjčku a poloviční odpis řeckého dluhu. Po následných volbách odhlasovala koalice premiéra Antonise Samarase další, v pořadí třetí velké memorandum, tzv. Memorandum III., domluvené s představiteli tzv. trojky (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond), které zahrnovalo velká úsporná opatření ve výši 11 miliard eur. Podle ministra financí Jannise Sturnarase to měla být poslední velká úsporná opatření. V roce 2014 zaznamenal řecký státní rozpočet první plusové hospodaření od roku 2008 (tzv. primární přebytek) a v dubnu se Řecko mohlo zčásti dočasně vrátit na mezinárodní finanční trhy. Premiér Samaras tehdy prohlásil, že situace se stabilizovala a Řecko nebude potřebovat další záchranné úvěry. K roku 2015, po několika letech poklesu, činil HDP (PPP) na hlavu 27 tisíc USD, což bylo nominálně méně než v mnoha nových členských státech EU (jmenovitě Česko, Estonsko, Litva, Kypr, Malta, Slovensko a také Slovinsko). Samarasova předpověď se ovšem nepotvrdila. V roce 2015 prožívají Řecko a spolu s ním Evropská měnová unie (EMU) mimořádně dramatickou krizi. Nezaměstnanost práceschopného obyvatelstva vystoupila na 27 %. Podrobnější informace naleznete v článku Dluhová krize v Řecku. Dluhová krize v Řecku má svůj původ v počínání řeckých vlád, počínaje vládami Kostase Simitise (1996–2004) a také Kostase Karamanlise (2004–2009), mj. za pomoci nesprávných statistik. Účelem bylo usnadnění vstupu země do Evropské měnové unie (tzv. Eurozóny). Tyto vlády připustily nadměrné výdaje jak státního, tak soukromého sektoru, které nebyly kryté skutečnou hospodářskou výkonností země. Výsledkem bylo mimořádně vysoké zadlužení u zahraničních věřitelů, usnadněné oboustrannou vírou v evropskou měnovou solidaritu, a dlouhodobě neúnosný schodek státního rozpočtu. K prohloubení domácí krize značně přispěla celosvětová krize hospodářská a především finanční od roku 2007. Řecko není podle úsudku ekonomů schopné postupně splácet své zahraniční dluhy, které dosáhly astronomické výše 324 miliard eur, natož je někdy zcela splatit. V referendu vyhlášeném novou vládou premiéra Alexise Tsiprase (hnutí Syriza) na 5. července 2015 rozhodl řecký národ o tom, zda přijme nebo nepřijme podmínky EMU k řešení vzniklé situace. Řecku hrozí tzv. grexit, tj. dobrovolné nebo nedobrovolné opuštění eurozóny a znovuzavedení bývalé měny (drachma), spojené s velkými problémy pro hospodářství země a její obyvatelstvo. V referendu se 61 % voličů vyslovilo proti podmínkám věřitelů země a 39 % pro tyto podmínky. Následujícího dne, 6. července 2015, odstoupil ze své funkce ministr financí Janis Varufakis. Novým ministrem financí se stal Euklidis Tsakalotos, který již vedl jednání s tzv. "trojkou". Od 12. července 2015 vedli představitelé Evropské měnové unie (EMU), především Angela Merkelová, François Hollande, Jean-Claude Juncker a Donald Tusk, v Bruselu jednání s ministerským předsedou Alexisem Tsiprasem o řešení řecké dluhové krize. Tsipras o tato jednání požádal bez ohledu na výsledek referenda z 5. července, protože se krize během několika dní vážným způsobem prohloubila. Dne 13. července 2015 bylo v Bruselu podepsáno předběžné ujednání mezi představiteli EMU a ministerským předsedou Tsiprasem o poskytnutí nových úvěrů ve výši zhruba 86 miliard eur (po odpočtu předpokládaného vlastního řeckého příspěvku jen 72 miliard eur) v rámci třetího záchranného programu s cílem dosáhnout v následujících třech letech restrukturalizaci státního dluhu země. V tom je započtena také částka 25 miliard eur na nezbytnou výpomoc pro opětné zprovoznění řeckého finančního systému, především bank. Potřebné úvěry by mohlo Řecko obdržet z prostředků Evropského stabilizačního mechanismu (EMS). Aby však byl tento program vůbec uskutečněn, musí být mj. schválen parlamenty některých členských zemí EMU. K tomu je nutné, aby řecký parlament do středy 15. července přijmul 12 bodů opatření. Nejdůležitější z nich jsou zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty, zvýšení věku pro odchod do starobního důchodu na 67 let a vytvoření fondu státního majetku s předpokládanou hodnotou zhruba 50 miliard eur, který má být zprivatizován. Výnos z privatizace státního majetku má být zčásti použit na splacení stávajícího státního dluhu, avšak 25 %, tedy v předpokladu 12,5 miliardy eur, by mohlo být použito na investice v Řecku samotném (tohoto ústupku dosáhl Tsipras v bilaterálním jednání s německou kancléřkou Merkelovou). Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Řecka. Podle oficiálního úřadu ELSTAT mělo Řecko v roce 2011 10 815 197 obyvatel. Většina obyvatel (98 %) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3 % patří k islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina. Obyvatelstvo dvou největších řeckých měst – Athén a Soluně – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Soluni je to mírně přes 1 milion. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10 930 000 obyvatel, z nichž 760 000 bylo původu jiného než řeckého. Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Romů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejících tak druhou nejpočetnější skupinu. Úředním jazykem v Řecku je novořečtina Dimotiki (lidový jazyk), kterým již dlouho hovořila většina obyvatel Řecka. Dimotiki se vyvinul ze starořečtiny, konkrétně z jazyka koiné (společná řeč), který byl vytvořen v 3. stol. př. Kr. na základě jónské attičtiny jako univerzální jazyk všech Řeků. Kromě standardní novořečtiny dimotiki existují i jiné novořecké jazyky, jimiž hovoří určité skupiny Řeků. Jsou to jazyky pontská řečtina (asi 2 miliony uživatelů), tsakonština (vychází ze starověké dórštiny) a kapadócká řečtina. Nejrozšířenějším menšinovým řeckým jazykem je pontská řečtina, kterou mluví pontští Řekové. Kapadóčtina a cakonština jsou spíše na ústupu. V Řecku se mluví také albánskou arvanitštinou, kterou používají Arvanité (asi 200 000 uživatelů), románskou arumunštinou, kterou mluví řečtí Arumuni (asi 100 000 uživatelů) a řeckou slovanštinou, kterou hovoří řečtí Slované (asi 60 000 uživatelů). Muslimská turecká menšina mluví turecky. Řecko prošlo po silné reemigrační vlně změnou z vystěhovalecké země v zemi imigrační. Na jedné straně pracoval do roku 1973 v zahraničí asi milion Řeků /od počátku sedmdesátých let 20. století se polovina z nich vrátila domů/. Na druhé straně žilo v Řecku počátkem devadesátých let 20. století asi 603 000 migrantů ze zahraničí, z toho 340 000 s řádným povolením, dále asi 260 000 "ilegálních migrantů" a pouze 3000 utečenců. Mezi legálními imigranty převažovali řečtí "navrátilci", především Řekové ze severního Černomoří. Mezi "ilegály" byli na prvním místě Albánci, za nimi s velkým odstupem Poláci. Potom následovaly země "třetího světa" v čele s Egyptem a Filipínami. Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku 1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý proběhl v roce 2005). V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárních vzpěračů Pyrrose Dimase a Kakhiho Kakhiashviliho. Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech jezuitů a poté protestantů o převrácení na svou víru, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo. Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou. Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje "převládající náboženství" Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi jsou ortodoxní církev a světský stav vzájemně blízce spjati. Jejich společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence. V lednu 2005 vyšla najevo série korupčních skandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení oddělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku. Většina Řeků (95–98 %) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3 % populace a žijí převážně v Thrákii. Rovněž zde žijí příslušníci římskokatolické církve, hlavně ve městě Patra, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, protestanti a Židé, hlavně v Soluni (která bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit staré řecké náboženství. Malá část Řecka, poloostrov Athos (někdy se též uvádí jen hora Athos), je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je Athos pod patriarchátem Konstantinopole, a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích. Jeden klášter se nedávno odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 mnichů, kteří oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě, a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století zvyšoval nevoli k římsko-katolické církvi. Řecká kultura položila základy moderní evropské kultury. Mnohé poznatky byly známy již starým Řekům, kteří založili např. filozofii, divadlo, astronomii, rétoriku, moderní medicínu či demokracii. Velký je i vliv řeckého jazyka v evropských jazycích. Slova jako ekonomika, politika, matematika, televize, strategie či aristokracie jsou řeckého původu. Řecká kultura prožila svůj další velký rozmach během byzantské doby, hlavně ve 12.–15. století, pak dalšímu velkému rozvoji bránila osmanská nadvláda. Do 17. století patřila mezi nejkulturnější evropská centra i Kréta, kde vládli Benátčané. Vyspělá kultura přetrvala i na Jónských ostrovech, kde Turci nikdy nevládli, ale i v Anatolii, která sice patřila Turkům, ale díky vyspělým velkoměstům si Maloasijští Řekové dokázali udržet moderní kulturu. Obrození nastává koncem 19. století, po osvobození Řecka. Kultura současného Řecka vychází především z byzantských a ze starověkých tradic. Nejdůležitějším aspektem společnosti je řecká ortodoxní byzantská křesťanská církev, kterou vyznává většina Řeků. Celkově má řecká kultura blíže k orientálním zemím než k Evropě. Ale i tak tvoří jakousi vstupní bránu mezi západem a orientem. Orientální prvky jsou v řecké kultuře patrné už od mykénské kultury. Řekové jsou národ, který se rád baví při dobré hudbě, tanci, jídle a víně. Hudba je pro Řeky jedna z nejdůležitějších částí jejich života. Nejpopulárnějším žánrem je lidová hudba a hudba z ní vycházející. V žádné jiné zemi v Evropě není lidová hudba a tradiční tance tak populární jako v Řecku, kde dokonce i dnes vznikají nové lidové písně.[zdroj?] Řecká hudba má kořeny v starořecké hudbě a již od mykénské doby patří pod orientální styly hudby. Tradiční lidová hudba je odlišná v různých tradičních krajích Řecka. Rozděluje se lidová hudba pevninského Řecka, lidová hudba z Kréty, Jónských ostrovů, Egejských ostrovů a z krajů, které byly obývané Řeky do řecko-turecké výměny obyvatel v r. 1923, tedy lidová hudba Pontských, maloasijských a Kapadóckých Řeků. Pevninská hudba z Makedonie a trakt se podobá ostatní balkánské hudbě, hudba z Epiru, Thesálie, Rumélie a Peloponésu (dimotiki Musik) je však specifická a zároveň nejpopulárnější celořecká lidová hudba. Tradiční nástroje jsou hlavně dechové – klarinet, zurna a flojera, v pozadí zní brnkací udi či laut. Nejznámější písně z této oblasti pocházejí od novořeckých kmenů, Sarakacanů a Karagunidů a také z peloponéského kraje Arkádie. V mnoha písních se slaví i hrdinský boj Řeků proti Turkům. Tradiční mužskou ozdobou je oblíbená suknice fustanella. Hudba z řeckých ostrovů (nisiotika) je odlišná, dominují zde housle a hudba je více melodická. Podobnou hudbu mají i Maloasijští Řekové (mikrasiatika). V jejich tradiční hudbě převládají převážně brnkací nástroje (kanonaki, udi) a housle. Hudba z Pontu (pondiaka) je odlišná, hraná na smyčcový nástroj kemence, písně jsou rychlé v silném orientálním tónu. Zvláštní postavení má i hudba z Kréty (kritika), kde je tradičním nástrojem smyčcová lyra, podobná jako kemence. Písně jsou často rychlé a melodické. Tradiční je zde i mandináda, vtipná rýmovaná pořekadlová píseň. Mandinády jsou v Řecku velmi populární. Tradiční řecké tance (choroi) se tančí obvykle v kruhu (kyklos) a většina z nich má starověký původ, jako např. tanec syrtos, který se tančí ve všech oblastech a první zmínka o něm je z 1. stol. po Kr. Podobným tancem je i kalamatianos a klistos, které se tančí v pevninském Řecku. Tradičním tancem pevninského Řecka je akrobatický tanec tsamiko, nazývaný také kleftikos Choros, tedy zbojnický tanec'.' Na ostrovech se tančí tance susta či pidichtos, na Krétě je nejznámější divoký tanec pendozalis či siganos. Některé mužské tance bývají doprovázeny výstřely. Typické maloasijské tance jsou zeimbekiko,karsilamas a ženský břišní tanec tsifteteli'. Pontské tance jsou také velmi divoké, známé jsou tik, dipat či trigona. Kapadóčtí Řekové tančí tance seite, es vassilis či leilalum. Po výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 přinesli Maloasijští Řekové do Řecka svou tradiční hudbu, zpočátku zpívali ironicky, o problémech, drogách, tento styl je známý jako Rembetiko. Hrálo se v tradičních anatolských tónech, převažovaly zde brnkací nástroje. Po druhé světové válce se tento styl zpopularizoval, tedy i nástroje jako buzuki, které se stalo nejpopulárnějším nástrojem Řeků. Zlatý věk řecké hudby nastal v 50.–70. letech, kdy vznikl styl laika, hraný na buzuki. Jsou to tzv. písně syrtaki, které skládali známí skladatelé jako Mikis Theodorakis (autor hudby k filmu Řek Zorba), Vassilis Tsitsanis, Manos Chatzidakis, Stavros Xarchakos, Nikos Gatsos či Manos Loizos. Nejznámější zpěváci byli Jorgos Dalaras, Grigoris Bithikotsis či Stelios Kazantzidis. Z tohoto stylu se vyvinula v 80. letech tzv. synchroni laika, která je nejpopulárnějším stylem dodnes, nesmí zde chybět buzuki. Dnes je populárním stylem i tradiční břišní tanec tsifteteli, také v doprovodu buzuki. Věnují se mu zpěváci jako Tasos Bugas, Jorgos Dalaras či Notis Sfakianakis. Mezi skladateli vážné hudby proslul avantgardní tvůrce Iannis Xenakis. Z interpretů si celosvětovou slávu vydobyla sopranistka Maria Callasová. V jejích stopách šla Agnes Baltsaová. V populární hudbě se prosadili Nana Mouskouri, Demis Roussos, Melina Mercouri a skladatel elektronické hudby Vangelis. V posledních letech pak Sakis Rouvas. Řekové jsou velmi konzervativní lidé, kteří ctí své starobylé tradice, někdy vycházející ještě z pohanských dob. Největšími řeckými slavnostmi jsou tradiční vesnické veselice panijiria, které se pořádají na počest různých svatých (ve starověku na počest bohů) či na oslavu dobré úrody (svátek chleba, hroznů, melounů). Při těchto zábavách se tančí na hlavním náměstí, kde se hoduje několik dní. Tradiční oslavy křesťanských svátků jako Velikonoce a Vánoce si uchovaly množství zvyků z předkřesťanské doby. Lidová mytologie vychází ze starořecké mytologie, je plná pohanských bohů a pověr. Známý je příběh o dřevorubci, kde vystupuje říční bůh, který trestá lidskou chamtivost. Příběh o Jannise a Mandritse, o nerozlučné lásce, obsahuje prvky z řeckých mýtů o Filemonovi a Baucis či o králi Midasovi. Velkým svátkem je i svatba (gamos), kde se slaví několik dní. Na venkově není výjimečné vidět na svatbě až 1000 hostů. Na prvním místě je u Řeků rodina, která drží spolu a je nerozlučitelná, proto děti žijí se svými rodiči i v dospělosti, často i se svou rodinou. Pro Řeky je tradiční pohostinnost (filoxenia). Řecká literatura začíná v 9. stol. př. n. l. mýtografem Homérem. Řekové poté vymysleli epos i drama, tedy komedii a tragédii. Nejvýznamnější starověcí spisovatelé byli např. autoři tragédií Sofoklés, Eurípidés a Aischylos, autor komedií Aristofanés, tvůrce biografií Plútarchos, básník Hésiodos, básnířka Sapfó, bajkař Ezop či Lúkianos, který je někdy označován za zakladatele sci-fi.. Nejvýznamnější byzantský román je od neznámého autora: Digenis Akritas. Líčí příběh byzantského vojáka, který zabije draka a zažívá velkou lásku. Za zakladatele moderní řecké literatury je považován Visentzos Kornaros, který v 16. stol. napsal jedno z nejvýznamnějších renesančních děl, Erotokritos, milostný román zasazený do starověkých Athén. Koncem 19. a v 20. stol. působili velikáni řecké poezie, jako Dionysios Solomos (autor řecké hymny), Konstantinos Kavafis, Janis Ritsos, Angelos Sikelianos, Kostis Palamas, autor textu olympijské hymny, a nositelé Nobelovy ceny Jorgos Seferis a Odysseas Elytis. Z prozaiků byli známí Adamantios Korais a Rigas Feraios, později slavný Nikos Kazantzakis, stvořitel Řeka Zorby. S francouzským kulturním prostorem splynul básník Jean Moréas. Z prozaiků se prosadil například Alexandros Papadiamantis. Nejvýznamnějšími antickými sochaři byli Feidiás a Praxiteles. Na Krétě působil v 16. století malíř El Greco (vlastním jménem Dominikos Theotokopulos), který se nakonec prosadil hlavně ve Španělsku, a je považován nejen za největšího řeckého malíře, ale je možná i nejslavnějším moderním (tedy neantickým a nebyzantským) Řekem vůbec. Nejoceňovanějšími řeckými filmovými režiséry jsou Theo Angelopoulos a Costa-Gavras, který emigroval do Francie. V Hollywoodu se akčními trháky prosadil George Pan Cosmatos. Podrobnější informace naleznete v článku Řecká kuchyně. Řecká kuchyně patří pod typickou středomořskou kuchyni. Obecně je velmi zdravá, Řekové konzumují velké množství olivového oleje, který je základem skoro každého jídla. Většina jídel pochází ze starověkého období, přestože mnohé mají dnes turecká jména, jako např. tradiční medový zákusek baklava, o kterém se zmiňoval již spisovatel Athénaios v 2. stol. K tradičním řeckým jídlům patří pečené maso (zejména jehněčí a kozí . ), ryby a mořští živočichové, saláty (nejznámější je tradiční choriatiki-vesnický), sýry (nejznámější je feta), mussaka (zapékaný lilek s rajčatovou omáčkou), suvlaki a gyros, pastitsio, dolmades (vinné listy plněné ragú), různé druhy omáček na těstoviny a omáčka tzatziki. Řecké zákusky jsou medové a velmi sladké, existuje množství druhů, ale nejznámější je zmiňovaná baklava. Řecká kuchyně byla ovlivněna italskou kuchyní, z níž pocházejí jídla jako pastitsio, těstoviny či stifádo. Kvalitní je i řecké víno a alkoholické nápoje ouzo, retsina a metaxa. Oblíbeným nápojem je i tradiční frapé, které vzniklo v Řecku. Zakladateli evropské exaktní vědy (ačkoli oni se tehdy necítili být ještě nijak odděleni od filozofů) jsou Archimédés, Eukleidés, Pythagoras, Démokritos, Hippokratés, Klaudios Ptolemaios, Thalés z Milétu, Galén, Eratosthenés z Kyrény, Anaximandros, Hipparchos, Hérón Alexandrijský, Leukippos z Milétu, Theofrastos, Diofantos, Aristarchos ze Samu, Apollónios z Pergy, Eudoxos z Knidu, Poseidónios nebo Archytas. Ve starém Řecku vznikla filozofie. Nejvýznamnějšími filozofy byly Aristoteles, Platón, Sokratés, Hérakleitos, Epikúros, Díogenés ze Sinópé, Anaxagorás, Parmenidés, Zénón z Eleje, Empedoklés, Plótínos, Xenofanés, Prótagorás z Abdér, Zénón z Kitia, Antisthenés, Epiktétos, Gorgiás z Leontín, Aristippos z Kyrény či Pyrrhón z Élidy. I oblast dnešních humanitních a sociálních věd má své otce zakladatele na Peloponésu, Hérodotos a Thúkydidés jsou otci dějepravy, v jejich stopách šel v římských časech Polybios. Díogenés Laertios sepsal první dějiny filozofie. Jedním z prvních teoretických ekonomů byl Xenofón. Intelektuálními oporami řecko-římské, posléze východořímské či byzantské civilizace byli Atanáš, Basileios Veliký, Řehoř z Nazianzu, Jan Zlatoústý, Řehoř z Nyssy, Kléméns Alexandrijský, Cassiodorus, Jan Malalas, Jan z Damašku, Konstantin VII. Porfyrogennetos, i české dějiny silně ovlivňující Cyril a Metoděj, Prokopios z Kaisareie, Michael Psellos, Gregorios Palamas, Niketas Choniates, Ioannes Zonaras, Georgios Gemistos Pléthón, Georgios Pachyméres, Georgios Akropolites a Basilius Bessarion, který musel z Konstantinopole prchat před Turky. Na území Osmanské říše se prosadil například geograf Yaqut al-Hamawi ar-Rumi, rovněž původem Řek. Jedním z nejvýznamnějších novověkých vědců byli matematik Constantin Carathéodory či astronom Eugè Michel Antoniadi. Oba působili většinu života ve Francii. V USA dosáhl věhlasu, díky svému PAP testu, lékař Georgios Papanikolaou. Nejznámějším novořeckým filozofem je patrně Cornelius Castoriadis. Řecko má poměrně vyspělý systém školské správy, která zaručuje kvalitní vzdělání. Struktura školského systému je zčásti podobná tomu v Česku. Začíná se v tzv. lidové škole (Dimotiko scholio), pak se pokračuje střední školou (Gymnasio) a středoškolské vzdělání se dokončuje na lyceu (Lykie), nebo na Odborné-technické škole (Technika ke epangelmatika ekpedeftiria). Po absolvování střední školy se může pokračovat výukou na univerzitě (Panepistimio). Řecko má mnoho univerzit, které patří mezi nejkvalitnější v Evropě. Známá je Athénská akademie (Akadimia Athinon), Národní a Kapodistriasova univerzita v Aténách (Ethnikon ke Kapodistriakon Panepistimion Athinon) a nejvýznamnější univerzitou Řecka a celého Balkánu je Aristotelova univerzita v Soluni (Aristotelio Panepistimio Thessalonikis). Slavnými basketbalisty byli Nikos Galis či Theodoros Papaloukas. Úspěšná je řecká vzpěračská škola, vzpěrači Pyrros Dimas a Akakios Kakiasvilis mají tři zlaté olympijské medaile. Demetrius Vikelas byl prvním předsedou Mezinárodního olympijského výboru. HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-883-9. DOSTÁLOVÁ, Růžena, a kol. Řecko. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-7277-110-8. Dějiny Řecka Řecké království Starověká Makedonie Starověké Řecko Řečtí plukovníci Řecká hudba Řecký folklór Obrázky, zvuky či videa k tématu Řecko ve Wikimedia Commons Průvodce Řecko ve Wikicestách Téma Řecko ve Wikicitátech Slovníkové heslo Řecko ve Wikislovníku Kategorie Řecko ve Wikizprávách Řecko na OpenStreetMap (česky . ) Velvyslanectví ČR v Řecku (česky) Řecko na euroskop (česky) Informace českého ministerstva práce a sociálních věcí (německy) Řecko v atlasu zemí časopisu Spiegel Greece - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Greece [online]. U.S. Department of State, 2010-11-23, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Greece [online]. REV. 2011-07-05, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Athénách. Souhrnná teritoriální informace: Řecko [online]. Businessinfo.cz, 2011-06-29, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (česky) BOWMAN, John S, a kol. Greece [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) | LOCATION | LOCATION |
005142 | ... Na rozdíl od "plnohodnotných" satelitů, dráhy kvazisatelitů leží mimo Hillovu sféru, a jsou nestabilní. Během času mají sklon vyvinout se do jiných typů resonantního pohybu, kde už nemusí zůstat v sousedství planety, ale mohou se s časem vrátit na původní či podobnou dráhu jako kvazisatelit atd. Jiné typy dráhy se 1:1 rezonancí s planetou obsahují podkovové a pulčí dráhy kolem libračních center, ale objekty na těchto drahách nezůstávají blízko zeměpisné délky planety mnoho orbitů okolo Slunce. Objekty s podkovovou dráhou jsou známy pro občasnou změnu dráhy na relativně krátkou kvazisatelitní, a jsou s nimi občas zaměňovány. Příkladem takového objektu je 2002 AA29 Země Země má v současné době devět známých kvazisatelitů: 3753 Cruithne 2002 AA29 2003 YN107 2004 GU9 (164207) 2006 FV35 2010 SO16 2013 LX28 2015 SO2 2016 HO3 Tyto objekty si drží svoji kvazisatelitní dráhu po dobu desítek až stovek let. Venuše I Venuše má svůj kvazisatelit, 2002 VE68.... | Kolik quazi-satelitů má Země? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kvazisatelit | [
"9"
] | 681 | 913 | Země má v současné době devět známých kvazisatelitů: 3753 Cruithne 2002 AA29 2003 YN107 2004 GU9 (164207) 2006 FV35 2010 SO16 2013 LX28 2015 SO2 2016 HO3 Tyto objekty si drží svoji kvazisatelitní dráhu po dobu desítek až stovek let. | [
{
"start": 756,
"end": 757,
"text": "9"
},
{
"start": 776,
"end": 777,
"text": "9"
}
] | Kvazisatelit (anglicky: Quasi-satellite, též "Quasi-satelit", "téměř-satelit", či "téměř-družice") je objekt s 1:1 dráhovou rezonancí, přičemž zůstává blízko planety po dobu několika oběhů kolem Slunce. Kvazisatelitu trvá jedna cesta kolem Slunce stejně jako planetě, ale jeho dráha má rozdílnou excentricitu (obvykle větší), jak je ukázáno na obrázku vpravo. Při pohledu z planety se dráha objektu jeví jako podlouhlá retrográdní smyčka okolo planety. Na rozdíl od "plnohodnotných" satelitů, dráhy kvazisatelitů leží mimo Hillovu sféru, a jsou nestabilní. Během času mají sklon vyvinout se do jiných typů resonantního pohybu, kde už nemusí zůstat v sousedství planety, ale mohou se s časem vrátit na původní či podobnou dráhu jako kvazisatelit atd. Jiné typy dráhy se 1:1 rezonancí s planetou obsahují podkovové a pulčí dráhy kolem libračních center, ale objekty na těchto drahách nezůstávají blízko zeměpisné délky planety mnoho orbitů okolo Slunce. Objekty s podkovovou dráhou jsou známy pro občasnou změnu dráhy na relativně krátkou kvazisatelitní, a jsou s nimi občas zaměňovány. Příkladem takového objektu je 2002 AA29 Země Země má v současné době devět známých kvazisatelitů: 3753 Cruithne 2002 AA29 2003 YN107 2004 GU9 (164207) 2006 FV35 2010 SO16 2013 LX28 2015 SO2 2016 HO3 Tyto objekty si drží svoji kvazisatelitní dráhu po dobu desítek až stovek let. Venuše I Venuše má svůj kvazisatelit, 2002 VE68. Tento asteroid kříží i dráhy Země a Merkuru; zdá se, že je souputníkem Venuše jen posledních 7000 let, a jeho osudem je opuštění své kvazisatelitní dráhy přibližně za 500 let. Ostatní planety Na základě simulací se předpokládá, že Uran a Neptun mohou mít kvazisatelity po dobu existence Sluneční soustavy (cca 4,5 mld. let), kolem Jupiteru může mít objekt kvazisatelitní dráhu po dobu 10 milionů let, a kolem Saturnu pouhých 100 000 let. Není znám jediný kvazisatelit kolem jiné planety než je Země a Venuše. Umělé Na začátku roku 1989 se sovětská sonda Fobos 2 stala kvazisatelitem Phobosu, měsíce Marsu, s průměrnou poloosou dráhy 100 km od Phobosu. Vzhledem k výpočtům mohla sonda na této dráze vydržet měsíce, ale kvůli poruše kontrolního systému bylo se sondou ztraceno spojení. měsíc (satelit) asteroidní měsíc doba oběhu dráhová rezonance V tomto článku byl použit překlad textu z článku Quasi-satellite na anglické Wikipedii. Quasi-satellite Information Page Earth's New Travelling Companion: Quasi-Satellite Discovered Astronomy.com: A new "moon" for Earth Discovery of the first quasi-satellite of Venus – University of Turku news release (August 17, 2004) | NUMERIC | NUMERIC |
011112 | ... Annapurna v oblasti, která byla až donedávna pro turisty uzavřena. Ve výše položených oblastech (v nadmořské výšce nad 5 500 m) lze nalézt horská plesa, vzniklá činností ledovců. === Ledovce === V Himálaji se nachází přibližně 15 000 ledovců, které obsahují přibližně 12 000 km3 čisté vody. Ledovec Siačen, dlouhý 70 km a nacházející se na hranici Indie a Pákistánu, je druhý nejdelší ledovec na světě mimo polární oblasti.... | Kolik se v Himaláji nachází ledovců? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Him%C3%A1laj | [
"15 000"
] | 199 | 294 | V Himálaji se nachází přibližně 15 000 ledovců, které obsahují přibližně 12 000 km3 čisté vody. | [
{
"start": 231,
"end": 237,
"text": "15 000"
}
] | Himálaj (sanskrtem, हिमाल) je název pro pohoří v Asii, které odděluje Indický subkontinent od Tibetské náhorní roviny. V tomto pohoří se nachází deset ze čtrnácti nejvyšších vrcholů světa, takzvaných osmitisícovek. Nejvyšší horou Himálaje i světa je Mount Everest (8 850 m n. m.). Pohoří zasahuje na území Pákistánu, Číny, Indie, Nepálu a Bhútánu. == Název == Název pochází ze sanskrtských slov hima (sníh) a álaja (obydlí); vykládá se jako Domov sněhu. Ve starší literatuře se můžeme setkat i s názvem Himalaje nebo Himaláje (pomnožné). V jazycích zemí, kam zasahuje, se pohoří zapisuje sanskrtem, hindsky i nepálsky हिमाल, Himā urdsky س ک ہ, Selseleh Kū Himā paňdžábsky ھ, Himā, bengálsky হিমাল় প্বালা, Himálaĵ parbatamálá, tibetsky ཧི་མ་ལ་ཡ, wylie Himalaya, čínsky 喜, pinyin Xǐ Shā, český přepis Si-ma-la-ja šan-maj == Členění == Podélně se Himálaj člení na různě vysoká a různě stará souběžná horská pásma. Příčně se pak vymezují jednotlivé úseky podle různých kritérií (např. úseky vymezené velkými řekami, které prorážejí Himálaj ze severu na jih). === Oblasti === Ze západu na východ: Kašmírský Himálaj mezi řekami Indus a Drás (Nanga Parbat, 8125 m) Paňdžábský Himálaj mezi řekami Drás a Satledž (Nunkun, 7135 m) Garhválský Himálaj mezi řekou Satledž a Nepálem (Nandádéví, 7816 m) Nepálský Himálaj (Sagarmatha, 8848 m) Sikkimský Himálaj včetně nepálského pohraničí (Kančendženga, 8586 m) Bhútánský Himálaj (Kula Kangri, 7554 m) Ásámský Himálaj (Namčhe Barwa, 7755 m) === Pásma === Himálaje jsou složeny ze tří hlavních pásem, která se stupňovitě zvedají od jihu na sever: Siválik (900 – 1 200 m) Malý Himálaj neboli Mahábhárat (3 000 – 4 000 m) Velký Himálaj (6 000 – 8 848 m)Himálajská flóra a fauna se liší podle podnebí, dešťů, výšky a půdy. Podnebí se mění od tropického na úpatí hor až po věčný sníh a led v nejvyšších polohách. Množství každoročních srážek se zvyšuje podél pohoří od západu na východ. Díky různorodosti podnebí, výšky, množství dešťů a druhů půdy žije v Himálaji mnoho různých rostlin a živočichů. Na Indoganžské nížině na úpatí hor se vegetace liší od západu k východu podle množství dešťů. Roviny v Pákistánu a indickém Pandžábu jsou porostlé suchomilnými trnovými křovinovými lesy. Dále na východ rostou vlhké opadavé lesy v Uttarakhandu a Uttarpradéši na horní Ganze a v Biháru a Západním Bengálsku na dolní Ganze. Jsou to monzunové lesy, z jejichž stromů opadá listí během období sucha. Na ásámských rovinách rostou tropické vlhké lesy. Nad nížinou leží pás terají, oblast písčité a hlinité půdy. Terai má více srážek než nížina a v jeho rovinaté oblasti se zpomalují řeky tekoucí z Himálají, které se v monzunovém období rozvodňují a přinášejí úrodný nános, zatímco v období sucha ustupují. Střední část pásu Terai tvoří směs luk, savan, opadavých i stále zelených lesů, mezi nimiž jsou nejvýše položené louky na světě. Teraiské louky jsou domovem nosorožce indického. Nad teraiským pásem leží náhorní oblast známá jako Bhabhar, oblast porézní a kamenité půdy tvořené naplaveninami z vyšších poloh. Bhabhar a níže položená místa v Sivaliku mají subtropické klima. V západní části tohoto subtropického pásma rostou subtropické borovicové lesy. Střední část pásma je domovem himálajských subtropických listnatých lesů. Sivalické hory, nazývané také Churijské nebo Margallské hory, tvoří vnější pásmo kopců rozšířených po celé oblasti Himálají skrz Pákistán, Indii, Nepál a Bhútán. Skládá se z mnoha subpásem. Většina jeho vrcholů dosahuje výšky od 600 do 1 200 metrů. Jižní svahy jsou strmější a tvoří zlom, severní svahy jsou mírnější. Propustné naplaveniny a jiné kameny umožňují dešťové vodě vsakovat se a odtékat dolů do Bhabharu a Terai, takže nahoře rostou jen křovinové lesy. Na sever od Sivalických hor a mezi sivalickými pohořími leží otevřená údolí, zvaná Vnitřní Terai, například Dehra Dun v Indii nebo Chitwan v Nepálu. Severně od Mahabharátského hřebenu leží hornatý region dosahující do výšek 4 000 metrů, kde začíná Velký Himálaj. V jeho středních výškách subtropické lesy přecházejí v pás mírných listnatých a smíšených lesů. Nad listnatými lesy leží subalpínské jehličnaté lesy a nad nimi alpínské keře a louky, které ve vyšších polohách přecházejí v tundru. Alpínské louky jsou letním domovem ohroženého irbise (levharta sněžného). == Vznik == Po rozpadu prvohorního kontinentu Pangea na několik litosférických desek vznikly dva kontinenty - Laurasie a Gondwana, jež se dále rozpadaly. Indická deska se oddělila od Africké a postupovala na sever, kde se dostala do kolize s Euroasijskou, pod kterou se začala zasouvat. Před samotnou srážkou se ve změlčujícím se moři utvářely ostrovy, jež se dále zvětšovaly. Poté se vlivem zasouvání indické desky ta euroasijská vyzdvihovala vzhůru. Tím se začal utvářet horský masiv Himálaje a Karákoramu. Tento proces trval milióny let a stále ještě trvá. To, že kdysi bylo i na území Himálají moře, lze dost dobře dokázat. Na území Himálají se vyskytuje velké množství zkamenělých mořských živočichů amonitů. A to i přes to, že nejbližší moře je Bengálský záliv. To svědčí o existenci moře v místě dnešních velehor. A jsou i další důkazy o existenci dávného moře v těchto výškách. Po odškrábnutí vrstvy naneseného zkamenělého bahna lze jasně a zřetelně pozorovat profil mořských vlnek otištěný ve zkamenělém písku. V tropických mořích se vyskytují také takzvané stromatolity. Tyto stromatolity se vytvářejí z organismů zanesených vápnitými kaly. Vzniká tak usazenina typická hlavně pro mělká prvohorní moře. V Austrálii se však stromatolity tvoří i dnes. Ovšem v Himálaji jsou tyto stromatolity různě přetočeny. To je svědectví o tom, jak velkému tlaku jsou tyto horniny vystaveny, který je takto deformuje. == Vodstvo == === Řeky === V Himálaji pramení tři ze světových hlavních říčních systémů: Indus – Řeky na západě Himálají tvoří povodí řeky Indus, která je z nich největší. Vzniká v Tibetu soutokem zdrojnic Sengge a Gar, teče na jihozápad přes Pákistán a vlévá se do Arabského moře. Vlévají se do ní mimo jiné řeky Dželam, Čanáb, Ráví, Beas a Satledž. Ganga-Brahmaputra – Do tohoto povodí patří většina himálajských řek. Jeho hlavními řekami jsou Ganga, Brahmaputra a Jamuna. Brahmaputra začíná v západním Tibetu jako řeka Jarlung Cangpo, protéká Tibetem na východ a dále na západ Ásámskými pláněmi. V Bangladéši se Ganga a Brahmaputra setkávají a vlévají se do Bengálského zálivu v největší říční deltě na světě. Jang-c'-ťiang – Řeky Jang-c'-ťiang, Mekong, Salwin a Žlutá řeka pramení v Tibetské náhorní plošině, která se geologicky liší od Himálaje, takže nejsou obvykle považovány za skutečné himálajské řeky.Řeky v nejvýchodnějších částech Himálaje se vlévají do řeky Iravádí, která pramení ve východním Tibetu, teče na jih skrz Myanmar a vlévá se do Andamanského moře. Podle odhadu žije v povodí himálajských řek 750 miliónů lidí. Podle jiného zdroje se jedná až o 1,3 miliardy lidí. === Jezera === V Himálaji se nalézají stovky jezer, většina z nich se nalézá do výšky 5 000 metrů. Největší jezero je Pangong Tso, které leží na hranicích mezi Indií a Tibetem. Je situováno ve výšce 4 600 metrů, je 8 km široké a téměř 134 km dlouhé. Jedno z nejvyšších jezer je Gurudogmar, ve výšce 5 148 metrů. Dalšími velkými jezery jsou jezero Tsongmo poblíž indicko-tibetské hranice v Sikkimu a jezero Tilicho v Nepálu v masívu Annapurna v oblasti, která byla až donedávna pro turisty uzavřena. Ve výše položených oblastech (v nadmořské výšce nad 5 500 m) lze nalézt horská plesa, vzniklá činností ledovců. === Ledovce === V Himálaji se nachází přibližně 15 000 ledovců, které obsahují přibližně 12 000 km3 čisté vody. Ledovec Siačen, dlouhý 70 km a nacházející se na hranici Indie a Pákistánu, je druhý nejdelší ledovec na světě mimo polární oblasti. Mezi další známější ledovce patří Gangotri a Yamunotri (Uttarakhand), Nubra, Biafo a Baltoro (oblast Karakoram), Zemu (Sikkim) a Khumbu (oblast Mount Everestu). V posledních letech vědci zaznamenali zvýšenou rychlost ústupu ledovců v celé oblasti, což může být důsledkem globálních klimatických změn. I když důsledky tohoto jevu se nemusejí projevit mnoho let, může znamenat katastrofu pro stovky miliónů lidí v severní Indii, kteří jsou v období sucha závislí na vodě v řekách pocházející právě z ledovců. Podle klimatické zprávy OSN mohou himálajské ledovce, které jsou zdrojem vody největších asijských řek, zmizet vlivem růstu teplot do roku 2350 a Indie, Tibet, Pákistán, Bangladéš, Nepál a Myanmar tak mohou v následujících desetiletích čelit povodním a rozsáhlým suchům. == Vliv Himálaje na podnebí == Himálaj má významný vliv na podnebí na Indickém subkontinentu a Tibetské náhorní plošině. Znemožňuje mrazivým a suchým arktickým větrům vanout na jih tohoto subkontinentu, v důsledku čehož je klima v jižní Asii mnohem teplejší než odpovídající oblasti v mírném pásmu v jiných částech světa. Zároveň brání monzunovým větrům vanout dál na sever, což způsobuje silné deště v oblasti Terai. Vědci se také domnívají, že Himálaj hraje důležitou roli ve vytvoření středoasijských pouští, např. Taklamakan nebo Gobi. Pohoří také brání západním zimním poruchám z Íránu proniknout dál, což má za následek sníh v Kašmíru a deště v částech Pandžábu a severní Indii. Přestože údolí Brahmaputry je bariérou pro studené severní větry, část mrazivých větrů se do něj dostane a způsobuje snížení teploty v severovýchodních indických státech a v Bangladéši. Tyto větry také v tomto období vyvolávají v těchto místech severovýchodní monzuny. Tryskové proudění má vliv i na vzhled himálajských vrcholů. Silný proud větrů ze západu vane kolem Everestu, čímž vytváří známé chuchvalce sněhu vanoucí z vrcholu, viditelné z velké vzdálenosti. == Nejvyšší vrcholy == == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Himalayas na anglické Wikipedii. == Související články == Seznam nejvyšších hor Osmitisícovka Karákoram Yeti == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Himálaj ve Wikimedia Commons Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat: Lokální odkaz: Himalaya Wikidata: Himalayas Galerie Himálaj ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Himálaj ve Wikislovníku | NUMERIC | NUMERIC |
003761 | ... V počítačích Apple je instalován standardně operační systém macOS a dotyková zařízení jsou poháněna operačním systémem iOS. Dalším známým softwarem je program pro přehrávání a uspořádávání hudební kolekce; iTunes. Mezi další aplikace od firmy Apple se řadí sada kancelářského balíku iWork a sada na vytváření hudby, fotek a videí iLife. Apple ale také vyvíjí a zavádí produkty v jiných oblastech. V poslední době je úspěšná řada multimediálních přehrávačů iPod,[kdy?] který se stal s více než 100 miliony prodanými kusy nejprodávanějším MP3 přehrávačem na světě. V lednu 2007 Apple představil mobilní telefon iPhone a roku 2010 tablet iPad. Steve Jobs, Steve Wozniak a Ronald Wayne v roce 1976 založili Apple v garáži rodičů Steva Jobse ve městě Cupertino poblíž San José (v oblasti později nazývané Silicon Valley).... | Kdo představil telefon iPhone? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Apple | [
"Apple"
] | 567 | 644 | V lednu 2007 Apple představil mobilní telefon iPhone a roku 2010 tablet iPad. | [
{
"start": 580,
"end": 585,
"text": "Apple"
}
] | Apple Inc., dříve Apple Computer Inc., je americká firma se sídlem ve městě Cupertino v Kalifornii. Firma byla založena v roce 1976, specializuje na hardware a software. Jejich nejznámějšími produkty jsou: řada počítačů Mac, sada kapesních počítačů a MP3 přehrávačů iPod, chytrý telefon iPhone a tablet iPad, nebo také hodinky Apple Watch. V počítačích Apple je instalován standardně operační systém macOS a dotyková zařízení jsou poháněna operačním systémem iOS. Dalším známým softwarem je program pro přehrávání a uspořádávání hudební kolekce; iTunes. Mezi další aplikace od firmy Apple se řadí sada kancelářského balíku iWork a sada na vytváření hudby, fotek a videí iLife. Apple ale také vyvíjí a zavádí produkty v jiných oblastech. V poslední době je úspěšná řada multimediálních přehrávačů iPod,[kdy?] který se stal s více než 100 miliony prodanými kusy nejprodávanějším MP3 přehrávačem na světě. V lednu 2007 Apple představil mobilní telefon iPhone a roku 2010 tablet iPad. Steve Jobs, Steve Wozniak a Ronald Wayne v roce 1976 založili Apple v garáži rodičů Steva Jobse ve městě Cupertino poblíž San José (v oblasti později nazývané Silicon Valley). Pro získání počátečního kapitálu Jobs prodal svůj mikrobus Volkswagen a Wozniak svou programovatelnou kalkulačku. Tímto obdrželi 1 350 dolarů, za něž si pořídili čipy typu 6502 firmy MOS Technology po 20 dolarech za kus. Modelu Apple I bylo nejprve vyrobeno 100 kusů, a to ručně. Počítač Apple II, jehož prototyp byl představen v dubnu 1977 na prvním veletrhu West Coast Computer Fair, vzbudil pozornost jako jeden z prvních kroků k osobním počítačům. Tento model byl komerčně velmi úspěšný – prodalo se ho několik milionů a prodával se až do 80. let, pozdější varianty Apple II se na školách používaly až do počátku 90. let. Následující model Apple III poškodil Jobs svou tvrdohlavostí – nechtěl v něm mít ventilátor a zakázal měnit podobu a velikost skříně; počítač byl velmi poruchový. Další týmy ale pracovaly na modelu Apple Lisa, uvedeném na trh v lednu 1983. Šlo ve své době o špičkově vybavený počítač, ale kvůli vysoké ceně (9 995 USD) neúspěšný. Technologický i komerční průlom v oboru osobních počítačů (jak v hardware, tak v software) představoval Macintosh. První model pod tímto označením, které Apple pro své počítače používá (ve zkrácené formě) dodnes, byl uveden na trh v lednu 1984. Jobs byl z Apple vyhozen kvůli sporům v roce 1985. V 90. letech pak firmu postihl úpadek, dražší počítače Apple válcoval Microsoft se svým operačním systémem Windows fungujícím na platformě PC. V roce 1997 se Jobs do firmy vrátil a začal ji pomalu vracet ke ziskovosti. V roce 2001 byl uveden Mac OS X. V roce 2006 přešel Apple k čipům Intel u všech počítačů řady Mac. Od roku 2007 firma zaznamenává velký úspěch se svými mobilními zařízeními - nejprve iPodem, posléze iPhonem a iPadem. Tato zařízení způsobila ve svých segmentech revoluci a popularizaci MP3 přehrávačů, smartphonů a tabletů. V souvislosti s tím byla v roce 2007 firma přejmenována z Apple Computers Inc. na Apple Inc., protože portfolio společnosti již netvořily pouze počítače, ale také multimediální služby a produkty. 25. srpna 2011 oznámil Steve Jobs rezignaci na post CEO společnosti Apple. (zemřel 5. října 2011 v Palo Alto) Na postu CEO jej nahradil Tim Cook. V roce 2013 se Apple stala nejhodnotnější značkou světa. V roce 2014 začal Apple budovat své nové sídlo Apple Park. To má být kompletně dokončeno na konci roku 2017. 2011 − společnost Apple se snažila zastavit prodej tabletů Galaxy Tab firmy Samsung sérií žalob v mnoha zemích, které byly v některých postupně odmítány pro svoji úplnou nebo částečnou neopodstatněnost. 2011 − společnost Apple přiznala instalaci sledovacího programu Carrier IQ na svých výrobcích s iOS. Tento program umožňuje odesílání diagnostických dat. Na rozdíl od jiných platforem ale program nemá přístup k uživatelskému rozhraní a je plně aktivní pouze v diagnostickém režimu. O významu a způsobu vzniku názvu a loga firmy Apple existuje několik legend. Jedna říká, že při výběru loga společnosti se zakladatelé inspirovali anekdotou o anglickém vědci Isaacu Newtonovi a vzniku gravitačního zákona. Další tvrdí, že společnost Apple je pojmenována a její logo vychází z jedné Jobsovy diety, kdy těsně před založením společnosti žil na jablečné farmě a nekonzumoval nic jiného než jablka. Počítač Macintosh (1984) byl v té souvislosti pojmenován po konkrétní odrůdě jablka. Také se říká, že se hledalo slovo, které by abecedně předcházelo Atari, v té době velmi úspěšnou počítačovou firmu. Podrobnější informace naleznete v článku Macintosh. Macintosh je dřívější označení rodiny osobních počítačů. Jméno pochází od odrůdy jablka Mcintosh, prvnímu z této řady ho dal Jef Raskin, který na začátku vedl vývojový tým (později jej nahradil Steve Jobs). Uvedení Macintoshe na trh v lednu 1984 doprovázela slavná televizní reklama parafrázující román 1984 (firma IBM v ní figurovala jako velký bratr). Podrobnější informace naleznete v článku MacBook. MacBook je název výrobní řady přenosných počítačů. Původní iBook byl nahrazen první verzí MacBooku 16. května 2006. Zatímco iBooky používaly procesory PowerPC od firmy IBM, MacBook později začal používat procesor značky Intel. První verze obsahovala chipset Intel 945GM, procesor Intel Core Duo a integrovanou grafickou kartu Intel GMA950. Později MacBook dostal novější procesory Intel Core 2 Duo, chipset Intel GM965 a grafickou kartu Intel X3100, nadále docházelo k postupným upgradům na novější verze procesorů. 9. března 2015 byla představena nová třída extra tenkých a lehkých počítačů, která nese opět jméno MacBook, původní unibody MacBook se nadále prezentuje pouze pod jménem MacBook Pro. Podrobnější informace naleznete v článku MacBook Pro. MacBook Pro je notebook s procesorem Intel Core i5/i7. Jeho předchůdcem byl PowerBook využívající procesor IBM PowerPC. Šlo o dražší a výkonnější variantu MacBooku, po vydání nového MacBooku jde o typ klasického výkonného notebooku typicky s displejem typu Retina. Výkonnostní rozdíl mezi modely MacBook a MacBook Pro byl dříve především v grafické kartě, která byla u MacBook Pro dedikovaná, postavená na čipech Nvidia a měla vlastní RAM – neplatilo to u 13palcové varianty, která v některých verzích používala integrovanou grafickou kartu, která byla například typu Intel Iris. Rozdíl ve vzhledu se týkal především toho, že řada Pro měla šasi z jednoho kusu hliníku, zatímco klasický MacBook měl šasi z jednoho kusu polykarbonátového bílého plastu. MacBook Pro je vybaven podsvícením klávesnice, které se aktivuje automaticky při poklesu intenzity světla. Dále se liší ve výbavě a velikosti displejů. Zatímco původní MacBook měl velikost displeje pouze 13,3", MacBook Pro se vyrábí ve velikostech 13" a 15". Procesory Intel jsou u tohoto počítače taktovány až do rychlosti 2,8 GHz. U všech počítačů MacBook Pro je uveden vysokorychlostní port Thunderbolt 2. Stejně jako další počítače Apple obsahující monitor má MacBook Pro vestavěnou kameru FaceTime, ta má u MacBooku Pro rozlišení 1,3 Mpix. Pro připojení k síti slouží Wifi 802.11n draft, k bezdrátovému připojení periferií pak Bluetooth 4.0. Podrobnější informace naleznete v článku iMac. iMac je počítač označován jako "all in one", v překladu "vše v jednom" – v tomto případě především monitor a počítač. Prvním modelem iMacu v roce 1998 zahájil Apple návrat mezi významné značky. iMac byl prvním produktem Applu s názvem uvozeným písmenem "i". V případě iMacu bylo zkratkou pro Internet, na který se tento počítač zaměřoval. Podrobnější informace naleznete v článku iPod. iPod je multimediální přehrávač. Tento název se užívá pro celou rodinu přenosných MP3 přehrávačů od Apple. Název iPod také dlouho používal nejvyspělejší "klasický" iPod, který dostal později přízvisko Classic. iPody mají jednoduché uživatelské rozhraní, které se ovládalo pomocí dotykového kolečka (tzv. click wheel). Výjimkou byl dříve pouze model iPod Touch, který se ovládal pomocí velkého dotykového displeje, podobně jako mobilní telefon iPhone. Obdobné ovládání dostaly později i další modely iPod. Podrobnější informace naleznete v článku iPhone. iPhone je produkt, který v sobě spojuje funkce mobilního telefonu s fotoaparátem, multimediálního přehrávače (iPod) a zařízení pro mobilní komunikaci s internetem. Ovládá se pomocí velkého dotykového displeje s virtuální klávesnicí. Funguje na chytrém operačním systému iOS. Podrobnější informace naleznete v článku iPad. Tablet iPad je produkt spojující multimediální přehrávač iPod Touch s plnohodnotným osobním počítačem, jeho cesta je někde mezi těmito stroji. I přesto, že definoval novou kategorii technologií zaznamenal obrovský komerční úspěch a postupně vytlačil z trhu netbooky. Podrobnější informace naleznete v článku macOS. macOS je operační systém pro počítače Macintosh. První Mac OS X v10.0 byla vydána 24. března 2001. Vznikl jako kombinace několika různých technologií. Základ systému se jmenuje Darwin a je složen z hybridního unixového jádra XNU (anglicky XNU's Not Unix) spolu s množstvím BSD, GNU a dalších open source nástrojů. Nad jádrem je množina knihoven, služeb a technologií, které jsou přejaty většinou z NeXTSTEPu a předchozího operačního systému Mac OS. Grafické uživatelské rozhraní se jmenuje Aqua a bylo vyvinuto společností Apple. Upravenou verzi macOS pojmenovanou iOS využívá mobilní telefon Apple iPhone, multimediální kapesní přehrávač iPod Touch a tablet iPad. Systém společnosti Apple je často aktualizovaný a nově přináší noční režim. iOS je mobilní operační systém vytvořený společností Apple Inc. Původně byl určen pouze pro mobilní telefony iPhone, později se však začal používat i na dalších mobilních zařízeních této firmy, jako jsou iPod Touch, iPad a nejnověji Apple TV. Pojmenování iOS se používá až od čtvrté verze tohoto systému. Do té doby byl oficiálně nazýván iPhone OS. Nový název iOS je v souladu s politikou pojmenovávání produktů (iPod, iPhone, iPad, ...). Ihned po zveřejnění nového názvu iOS byla na Apple podána žaloba od společnosti Cisco Systems, která název IOS používá pro označení softwaru na svých routerech. Aby zabránila žalobě, licencovala si společnost Apple použití tohoto názvu pro svá zařízení. Airport Express Aperture Apple I Apple II Apple III Apple Lisa Apple TV Cinema Display Final Cut Studio iCloud iLife iWork Logic Studio MacBook Air Mac mini Mac Pro Magic Mouse Mighty Mouse Mobile Me Remote Desktop Time Capsule Thunderbolt Display Apple Watch Apple Pippin Apple natočil své 2 Vánoční reklamní reklamy na iPhone 7 v Česku. První spot se jmenuje Frankie's Holiday, část děje se odehrává na Hošťálkově náměstí v Žatci. Druhý spot se jmenuje Romeo & Juliet a byl natočen na zámku v Libochovích. V animovaném seriálu Simpsonovy se Apple vyskytuje jako Mapple a produkty iPhone jako MyPhone, iPod-MyPod. | ENTITY | ORGANIZATION |
004486 | ... Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva). Edvard Beneš také pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a v roce 1935 předseda. Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. V letech 1921-1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech 1919-1926 a 1929-1935. Byl členem a místopředsedou tehdejší České strany národně sociální a významně ovlivňoval její politiku.... | V jakých letech zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Bene%C5%A1 | [
"1921-1922"
] | 507 | 671 | V letech 1921-1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech 1919-1926 a 1929-1935. | [
{
"start": 516,
"end": 525,
"text": "1921-1922"
}
] | Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany - 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935-1948, resp. v letech 1935-1938. V období tzv. Druhé republiky a německé okupace v letech 1938-1945 žil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa působil jako mezinárodně uznaný exilový prezident republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945-1948. Byl jedním z vůdců prvního československého odboje a hlavním představitelem československého odboje během druhé světové války. Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako Eduard, nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše (1843-1910) a jeho manželky Anny Petronily (1840-1909), roz. Benešové. Jedním z jeho sourozenců byl pozdější politik Vojta Beneš. V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1896-1904); bydlel tehdy v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou Benešovou (tehdy Annou Vlčkovou). Po maturitě studoval dále na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (Ecole libre des sciences politiques, dnešní Institut d'études politiques de Paris), v roce 1907 pak v Berlíně. V Paříži se roku 1906 zasnoubil se svou pozdější ženou Hanou a změnil si křestní jméno z Eduarda na Edvard. Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací (téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku)[zdroj?], tento diplom mu však pražská univerzita neuznala[zdroj?]. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu). V témže roce mu v lednu zemřela maminka a 6. listopadu si vzal Hanu, svatba byla na Vinohradech v kostele sv. Ludmily; v matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána ještě jako Eduard a Anna. V roce 1919 čekali manželé Benešovi dceru, Hana ale dítě nedonosila. Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze; současně se pokoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co se habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska neměly ani česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu. Přednášky i semináře se tedy musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu či v Kaulichově domě. Po začátku první světové války organizoval Beneš vnitřní odboj (Maffie - český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a se Slovákem (tehdejším francouzským leteckým důstojníkem) Milanem Rastislavem Štefánikem. Hana Benešová zůstala v Čechách, a kvůli politickým aktivitám manžela byla rakouskými úřady několikrát uvězněna. Pro úspěch celé revoluční akce, tedy pro rozbití Rakouska-Uherska a dosažení samostatnosti Čechů a Slováků (v té době byl používán termín "československý národ") byl důležitý fakt, že Masaryk, Beneš a Štefánik měli ze svých dřívějších pobytů nejen v zemích Dohody, ale i v Americe, Rusku a v jiných zemích potřebné znalosti poměrů o celkové politické situaci ve světě. Dr. Edvard Beneš byl sice ze tří hlavních vůdců československého zahraničního odboje nejmladší, ale získal mnoho zkušeností za svého předchozího pobytu ve Francii, za několikaměsíčního pobytu v Londýně a také za ročního pobytu v Německu několik let před válkou. I po dočasném návratu domů se věnoval dalšímu soustavnému studiu poměrů v cizině. Po příchodu do Paříže organizoval Beneš zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně a propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných Československých legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií. Koncem října 1918 zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až v září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem pověřil dalším zastupováním Československa Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařížské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva). Edvard Beneš také pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a v roce 1935 předseda. Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. V letech 1921-1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech 1919-1926 a 1929-1935. Byl členem a místopředsedou tehdejší České strany národně sociální a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka a po obtížných parlamentních jednáních byl Beneš zvolen 18. prosince 1935 druhým prezidentem Československé republiky. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu ovšem smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. Podle britského spisovatele Nigela Westa, autora knihy o tzv. projektu Venona, byl Edvard Beneš údajně sovětským informátorem s krycím jménem "19" (zmiňovaným v jedné depeši), které prý patřilo Benešovi. Obdobná tvrzení uvádějí i někteří další autoři, mimo jiné Viktor Suvorov. V roce 2008 informaci o Benešově předválečné spolupráci se sovětskou tajnou službou zveřejnil na základě zprávy ruské Služby vnější rozvědky i slovenský deník Pravda, i když se vyskytují pochybnosti o důvěryhodnosti sovětských archivních dokumentů. Sovětského zdroje uvádí jako agenta s krycím jménem "19" Edvarda Beneše. Někteří zahraniční autoři jako Eduard Mark a američtí autoři Herbert Romerstein a Eric Breindel došli k závěru, že krycí jméno "19" měl Rooseveltův poradce Harry Hopkins. Podle amerických autorů Johna Earla Haynese a Harvey Klehra mohl mít krycí jméno "19" i někdo z britské delegace na Washingtonské konferenci v květnu 1943. Dokumenty, které v roce 2009 zveřejnil bývalý důstojník KGB Alexander Vasiljev, ukázaly, že krycí jméno "19" patřilo pracovníkovi amerického ministerstva zahraničních věcí Laurenci Dugganovi. Po přijetí Mnichovské dohody 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Československa a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu. Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastnil diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR. Sám nejprve navrhoval pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy byly odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizovaly.[zdroj?] Benešova vláda postupně prosadila u spojeneckých velmocí odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti potvrdily na postupimské konferenci. V Londýně došlo i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, jehož předmětem byl možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády. V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš jen s malou snahou podporoval. Myšlenka federace Polska a Československa však přestala být realistická pro negativní postoj polské exilové vlády k SSSR (a vice versa), částečně také kvůli vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa. Edvard Beneš se v exilu snažil budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií šlo zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943. Tato smlouva se stala předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Smlouva byla výrazem nové zahraničněpolitické orientace československé zahraniční vlády na SSSR. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též článek Heliodor Píka). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu a 16. května přijel do Prahy. 28. října 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen prezidentem Československa dne 19. června 1946. Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou v zásadě nepřesně nazývány jako "Benešovy dekrety". Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů německé a maďarské národnosti (ale nikoli jejich vysídlení), a také znárodnění většiny československého průmyslu, bank a pojišťoven bez náhrady, jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců v Německu a Rakousku, především Sudetendeutsche Landsmannschaft, se zatím marně snaží o zrušení "Benešových dekretů" týkajících se občanů Československa německé a maďarské národnosti. Po obnovení Československa vznikla nová politická situace. Existovaly sice nadále různé politické strany, byly však sdružené v Národní frontě. V parlamentních volbách 1946 dosáhly Komunistická strana Československa a z části Komunistická strana Slovenska velkého úspěchu (na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana). Připadlo na ně 114 poslaneckých mandátů z celkového počtu 300 míst v Národním shromáždění, tedy 38 %. V důsledku toho byl předseda KSČ Klement Gottwald jmenován a zvolen novým předsedou československé vlády. To vše, spolu se vzrůstajícím vlivem Sovětského svazu v zemi, také díky uzavřené smlouvě se SSSR, směřovalo ke konci demokracie a udržení nezávislosti československého státu. 20. února 1948 podalo demisi 12 ministrů nekomunistických stran, 25. února podali demisi další dva ministři (z 26členné vlády). Tímto krokem chtěli ministři buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Konečnou příčinou k podání demise bylo náhlé obsazení všech vedoucích míst ve Sboru národní bezpečnosti (policie) komunisty. Většina představitelů demokratických sil spoléhala, že se za ně Beneš postaví a demisi nepřijme. Nekomunistické strany Národní fronty měly v té době omezené komunikační nástroje, komunisté ovládali rozhlas (ministerstvo informací) a díky přídělu papíru se snažili dlouhodobě omezovat prodemokratický tisk. Ve svém tisku předáci nekomunistických stran místo mobilizace vlastních příznivců vyzývali ke klidu a ujišťovali, že se nic nestane. Věřili v legální, ústavní a parlamentní řešení únorové krize. Jediný kdo se proti tlaku komunistů v tzv. únorové krizi roku 1948 otevřeně v Praze postavili, byli studenti, kteří byli při druhém pochodu na Hrad následně surově zbiti v Nerudově ulici. Komunisti v té době ovládali Sbor národní bezpečnosti (policie), většinu armády a sdělovací prostředky (vydali zákaz dovozu zahraničního tisku). Beneš demisi ministrů po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a v rozporu s ústavou, podle které měl vyhlásit nové volby při rezignaci nadpoloviční většiny ministrů, tj. 13, pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením. V té době byl už Beneš ovšem velmi vážně nemocen. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami.[zdroj?] Již v roce 1943 jej v Londýně postihlo mozkové krvácení.[zdroj?] V listopadu 1944 utrpěl poprvé cévní mozkovou příhodu, na jaře 1945 podruhé. Když ho v roce 1945 v Praze navštívil předseda národních socialistů Petr Zenkl, byl Benešovým tělesným i duševním stavem zděšen.[zdroj?] V červenci 1947 jej postihl záchvat mrtvice; od té doby musel být pod stálým lékařským dohledem. Počátkem roku 1948 musel chodit o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči, a občas i výrazně slinil a musel odplivávat. Jeho postižení se stále výrazněji zhoršovalo. V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, kterou bylo zlikvidováno demokratické státní zřízení. Měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval Beneš na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. Zde v parku své vily je spolu se svou manželkou Hanou pochován. Ferdinand Peroutka později o Benešovi v souvislosti s únorovými událostmi roku 1948 napsal: "Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie." V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou "Edvard Beneš se zasloužil o stát." Prezident České republiky Václav Klaus tento zákon nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo. Úloha Edvarda Beneše v československých dějinách je nazírána některými publicisty negativně, přičemž je mu přičítán významný podíl na zločinech proti lidskosti,. Edvard Beneš až příliš vycházel z úvahy, že Československo se může stát "mostem" mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi a napomoci tak stabilitě v Evropě. Jako sociolog byl přesvědčen, že politika je "praktická sociologie" a že jeho politika je vědecká. Stalin: "Já vím, že vy, Čechoslováci, nám Rusům nedůvěřujete. Ani vy, dr. Beneši, nám nedůvěřujete!" Beneš: "Ano!" Stalin: "Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli - že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít." (Stalinův přípitek na večeři na Benešovu počest, když se na jaře 1945 vracel z londýnského exilu přes Moskvu do Československa [1]) Beneš: "Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář - je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem." (z rozhovoru s paní Posse-Brázdovou v Sezimově Ústí 19. srpna 1948; Táborský, str. 271) Beneš:"Největší zrádce je Fierlinger, rozdupat ho jako hada. Ten musí viset na nejbližším stromě! Pamatujte si, že Fierlinger je svině" (Na adresu svého bývalého přítele Fierlingera, kvůli jeho kolaboraci s komunisty a SSSR. Z rozhovoru s Václavem Černým v Sezimově Ústí, v březnu 1948) Beneš:"Lháři, podvodníci, ničemové" (O ruských a československých komunistech. Z rozhovoru s Václavem Černým v Sezimově Ústí, v březnu 1948) Edvardu Benešovi bylo věnováno několik památníků: Aš - památník s reliéfem Benešova obličeje před ZŠ na Okružní ulici. Aš - tzv. Benešův palouček, se nachází na státních hranicích s Německem na místě, kde Beneš utíkal v roce 1915. Brno - socha před Právnickou fakultou Masarykovy univerzity. Praha - socha před Černínským palácem. Český Krumlov - busta na nádvoří hotelu Růže společně s bustou T.G. Masaryka. Sezimovo Ústí - památník s bustou Edvarda Beneše (na hrobce EB a HB), přístupná také zrekonstruovaná Benešova vila. Kožlany - socha v parku a škola, kterou navštěvoval. Mladá Boleslav - Socha Edvarda Beneše a T.G. Masaryka na konci Masarykovy třídy uprostřed parku. Štětí - sousoší Edvarda Beneše a T.G. Masaryka z roku 1938. Znojmo - památník s bustou Edvarda Beneše a Tomáše Garrigue Masaryka. Žatec - busta E. Beneše před autobusovým nádražím postavená z vděčnosti Volyňských Čechů Le problè autrichien et la question tchè - 1908 Otázka národnostní - Praha 1909 Stručný nástin vývoje moderního socialismu - Praha 1910-11 Stranictví. Sociologická studie - Praha 1912 Mravní soustavy v soudobé francouzské filosofii - Praha 1913 Le socialisme autrichien et la guerre - Paříž 1915 Détruisez l'Autriche-Hongrie - Paříž 1916 Vers la paix future - Genè 1916 La Boemia contro l'Austria-Ungeria - Locarno 1917 . Bohemia's Case for Independence - Washington 1917 K budoucímu míru - Praha 1919 Válka a kultura - Praha 1922 Zahraniční politika a demokracie - Praha 1923 Smysl československé revoluce - Praha 1923 Nesnáze demokracie (s T.G. Masarykem) - Praha 1924 Locarno a svaz národů - Praha 1925 Problém malých národů po světové válce v T. G. Masaryk: Problém malých národů v evropské krisi - Praha 1926 Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. I-III - Praha 1927-1928, 1994 Demokratická armáda, pacifismus a zahraniční politika - Praha 1931 La France et la nouvelle Europe - 1931 Boj o mír a bezpečnost státu - Praha 1934 Politická činnost a filosofie T. G. Masaryka . - Praha 1935 Masarykova cesta a odkaz - Praha 1937 Democracy Today and Tomorrow - New York 1939, Londýn 1939, 1940Demokracie dnes a zítra - Londýn 1942, Praha 1946, 1948, 1999 Tři roky druhé světové války. Projevy a dokumenty z r. 1938-1942 - Londýn 1942 Projev presidenta republiky Dr. Edvarda Beneše na Staroměstském náměstí v Praze 16. května 1945 - Praha 1945 Naše slovanská politika - Londýn 1943Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky - (Vydal týdeník"Londýn 1944, Praha 1947, 1948 Šest let exilu a druhé světové války, Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938-45 - (Vydal týdeník "Čechoslovák" v Londýně) Londýn 1945, Praha 1946, 1947 Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství - Praha 1947, 1948 Mnichovské dny - Londýn, 1948, 1955, 1958, Praha 1968 | DATETIME | DATETIME |
001622 | Walther Wilhelm Georg Bothe (8. ledna 1891, Oranienburg, Německo - 8. února 1957, Heidelberg, Německo) byl německý fyzik. Jeho práce představovaly významný přínos k vybudování moderní nukleární fyziky. Po ukončení studia na univerzitě v Berlíně působil na Vysoké škole zemědělské a později na Říšském fyzikálně-technickém ústavu. V roce 1932 po předchozím jmenování profesorem na univerzitě v Gießenu přešel na univerzitu v Heidelbergu. Zabýval se rentgenovým zářením, přirozenou i umělou radioaktivitou. Společně s H. Becrerem objevil nový druh záření, které se podařilo identifikovat až J. Chadwickovi jako proud neutronů. Za nejvýznamnější Botheův objev je považována koincidenční detekční metoda částic, která umožňovala stanovit směr jejich pohybu a odhalit jejich případný současný vznik. Této metody je využíváno zejména při studiu kosmického záření. Za tento objev mu byla společně s M. Bornem udělena Nobelova cena za fyziku pro rok 1954. | Kde zemřel Walther Wilhelm Georg Bothe? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Walther_Bothe | [
"Heidelberg"
] | 0 | 121 | Walther Wilhelm Georg Bothe (8. ledna 1891, Oranienburg, Německo - 8. února 1957, Heidelberg, Německo) byl německý fyzik. | [
{
"start": 82,
"end": 92,
"text": "Heidelberg"
}
] | Walther Wilhelm Georg Bothe (8. ledna 1891, Oranienburg, Německo - 8. února 1957, Heidelberg, Německo) byl německý fyzik. Jeho práce představovaly významný přínos k vybudování moderní nukleární fyziky. Po ukončení studia na univerzitě v Berlíně působil na Vysoké škole zemědělské a později na Říšském fyzikálně-technickém ústavu. V roce 1932 po předchozím jmenování profesorem na univerzitě v Gießenu přešel na univerzitu v Heidelbergu. Zabýval se rentgenovým zářením, přirozenou i umělou radioaktivitou. Společně s H. Becrerem objevil nový druh záření, které se podařilo identifikovat až J. Chadwickovi jako proud neutronů. Za nejvýznamnější Botheův objev je považována koincidenční detekční metoda částic, která umožňovala stanovit směr jejich pohybu a odhalit jejich případný současný vznik. Této metody je využíváno zejména při studiu kosmického záření. Za tento objev mu byla společně s M. Bornem udělena Nobelova cena za fyziku pro rok 1954. | LOCATION | LOCATION |
012832 | ... kterými měl Klaus údajně mít poměr. V dalších poslaneckých volbách v roce 2002 opět zvítězila ČSSD a došlo k posílení levice, což bylo vnímáno jako neúspěch ODS i Klause. Vedení ODS dalo následně své funkce k dispozici. Klaus se později rozhodl nekandidovat znovu na předsedu strany a oznámil úmysl kandidovat na funkci prezidenta republiky. Jako svého nástupce doporučil Petra Nečase, ale předsedou ODS byl zvolen Mirek Topolánek a Václav Klaus se stal čestným předsedou strany. Této funkce se vzdal 6. prosince 2008. Klausova prezidentská kandidatura byla úspěšná, když byl 28. února 2003 ve třetím kole opakované volby zvolen 142 hlasy z 281 prezidentem České republiky. Ve společném hlasování Senátu a Poslanecké sněmovny se prosadil nejen díky podpoře ODS, ale i kvůli rozporům v tehdejší vládní koalici, vnitřnímu boji v ČSSD a podpoře části KSČM. Do funkce byl uveden 7. března 2003. V roce 2003 Václav Klaus založil s manželkou... | Kdo se stal v roce 2003 prezidentem České republiky? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Klaus | [
"Klausova"
] | 523 | 677 | Klausova prezidentská kandidatura byla úspěšná, když byl 28. února 2003 ve třetím kole opakované volby zvolen 142 hlasy z 281 prezidentem České republiky. | [
{
"start": 523,
"end": 531,
"text": "Klausova"
}
] | Václav Klaus (* 19. června 1941 Praha) je český ekonom, pedagog a politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991-2002 její první předseda. V letech 1992-1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory parlamentu a v letech 2003-2013 zastával úřad prezidenta České republiky. Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 1992-1997 byl předsedou vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu své funkce premiéra některé pravomoci prezidenta republiky. Po pádu jím vedené vlády na podzim roku 1997 nakrátko ztratil rozhodující politický vliv, ale do vysoké politiky se vrátil již po volbách na jaře 1998, kdy se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (1998-2002). Po parlamentních volbách roku 2002, které ODS prohrála, se opět na krátký čas stáhl z vrcholné politiky. V únoru 2003 zvítězil v prezidentské volbě poprvé a na druhé pětileté období byl znovuzvolen prezidentem České republiky v roce 2008. Po odchodu z prezidentského úřadu v březnu 2013 opustil aktivní politiku a nadále se vyjadřuje k tématům vnitřní i zahraniční politiky, například k válce na východní Ukrajině či Evropské migrační krizi. Rod Klausů pochází ze západočeské obce Mileč. Otec Václava Klause Václav (1901-1974) byl povoláním účetní. Jeho matka Marie rozená Kailová (1914-2006) pracovala jako pokladní a průvodkyně turistů a byla také příležitostnou autorkou básní. Rodina byla duchovně spřízněna s Církví československou husitskou. Václav Klaus má o dva roky mladší sestru Alenu Jarochovou, která po okupaci Československa roku 1968 emigrovala i s manželem do Švýcarska. Dnes žije nedaleko Curychu a má švýcarské občanství. Klausovi rodiče kladli důraz na jeho dobré výsledky ve škole a mimoškolní aktivity. Mimo jiné Václav Klaus působil několik let v Dětském pěveckém sboru Československého rozhlasu, později byl juniorským i dorosteneckým reprezentantem Československa v basketbalu, což mu umožnilo získat zkušenosti z pobytů v zahraničí, a téměř deset let hrál celostátní první ligu v tomto sportu. Ve sportovním oddíle Dukla Praha pak také strávil povinnou vojenskou službu. Václav Klaus studoval v letech 1958-1963 ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Jako ekonomy, kteří ovlivnili jeho ekonomické uvažování, později uvedl Friedricha Hayeka, Miltona Friedmana, Ludwiga von Misese, Paula Samuelsona a Josefa Schumpetera. Při studiu se seznámil se svou pozdější manželkou Livií, která pochází z Oravy na Slovensku. Mají dva syny, Václava (* 10. září 1969) a Jana (* 2. září 1974) a pět vnoučat. Po vysoké škole a úspěšném konkursu nastoupil Klaus na místo v Ekonomickém ústavu ČSAV. V šedesátých letech absolvoval dva studijní pobyty na Západě, roku 1966 na Università degli Studi Federico II v italské Neapoli a roku 1969 na Cornellově univerzitě ve Spojených státech amerických. V roce 1968 získal titul kandidát ekonomických věd. Angažoval se v reformních periodikách Tvář a Literární noviny, kde publikoval sloupky pod pseudonymem Dalimil. Po Pražském jaru byl Klaus podle svých slov z politických důvodů nucen opustit vědeckou kariéru a v roce 1970 odešel do Státní banky československé (SBČS), kde pracoval na různých pozicích až do roku 1987. Od roku 1979 pořádal pravidelné semináře o ekonomických otázkách. Seminářů se zúčastňovala řada budoucích politiků. Kvůli seminářům začala Klause sledovat Státní bezpečnost (StB), která semináře považovala za "pravicové". Založila na něj a vedla svazek pod krycím jménem Kluk, nasadila na Klause své agenty, odposlouchávala jeho telefony, tajně mu prohledala kancelář a nasadila do ní odposlouchávací zařízení. V roce 1986 StB pořádání dalších seminářů znemožnila a svazek 11. srpna t. r. uzavřela. V roce 1987 se Klaus vrátil k akademické činnosti jako analytik v Prognostickém ústavu ČSAV. StB na něj v dubnu 1988 založila další svazek pod krycím jménem Rek. Není jasné, co bylo důvodem obnoveného zájmu StB o Klause, svazek byl 9. prosince 1989 skartován. V té době již Klaus cestoval do zahraničí včetně nekomunistických zemí a vystupoval v západních médiích. Podle Zákona o zabezpečení prezidenta republiky po skončení funkce (zákon č. 48/2004 Sb.) má bývalý prezident republiky nárok na rentu ve výši 50 tisíc Kč měsíčně. Renta je ze zákona splatná předem vždy do pěti pracovních dnů od počátku příslušného kalendářního měsíce. Dále má bývalý prezident republiky nárok na paušální náhradu, která kryje zejména nájemné kanceláře a odměnu pro asistenta, v celkové výši dalších 50 tisíc Kč měsíčně. Paušální náhrada je splatná spolu s rentou. Několik dní po 17. listopadu 1989 se Václav Klaus dostal na doporučení Rity Klímové do centra Občanského fóra (OF), kde byl jednou z prvních osobností z jiného okruhu než disidentského a uměleckého. Již 10. prosince 1989 se stal československým ministrem financí ve vládě Mariána Čalfy, nominovaným za Občanské fórum. Od června 1990 pokračoval na stejném postu pod Čalfovým vedením také ve federální vládě ČSFR a v říjnu 1991 byl jmenován i jejím místopředsedou. V červenci 1992 byl jmenován předsedou české vlády. Od konce roku 1989 až do demise své vlastní druhé vlády v roce 1997 tak Klaus nepřetržitě byl jedním z klíčových členů vlády, od roku 1992 tím zdaleka nejvlivnějším. Mimo jiné se směrodatně podílel na přeměně socialistické ekonomiky v kapitalistickou, na rozdělení Československa i na formování politické scény transformací Občanského fóra a vytvořením pravicové Občanské demokratické strany. Občanské fórum vzniklo jako názorově široce rozkročené nehierarchické hnutí se slabými strukturami, což omezovalo jeho akceschopnost. Již na jaře 1990 se v něm začaly projevovat spory o jeho směřování. Václav Klaus se do nich zapojil několik měsíců po parlamentních volbách, konaných v červnu 1990. Zastával názor, že OF je potřeba přeměnit na jasně definovaný politický subjekt s pevnější hierarchií, který by byl schopen prosadit potřebné reformy. Protože již před volbami z OF odešly některé levicové skupiny včetně sociální demokracie, hnutí se posunulo politicky doprava. Po vítězných volbách v OF zesílilo napětí a postupně se vyhranily tři názorové frakce: Klausem vedená pravice, centristé z řad bývalých disidentů (Pavel Rychetský, Jiří Dienstbier, Petr Pithart a další) a levice zastoupená hlavně členy klubu Obroda. Kongres OF v září 1990 nedokázal o budoucnosti hnutí přesvědčivě rozhodnout, což umožnilo Klausově skupině radikálních reformátorů, aby se pokusila OF převzít. Klaus problém transformace Občanského fóra představil jako střet mezi pravicí a levicí. Dne 10. října 1990 vytvořilo 57 pravicových poslanců OF Meziparlamentní klub demokratické pravice a 13. října byl Václav Klaus zvolen předsedou OF. Tím na dlouhou dobu získal rozhodující vliv na českou politiku a převzal politickou základnu, již doposud ovládal Václav Havel. Brzy poté se pravice neúspěšně pokusila vyloučit levicovou frakci z OF. V prosinci 1990 Václav Klaus navrhl, aby se Občanské fórum změnilo v politickou stranu s jasnou strukturou a disciplínou. Kongres OF, konaný 12. a 13. ledna 1991, tento návrh schválil hlasy 126 delegátů ze 175 a přijal prozápadní a protisocialistický program. Středoví a levicoví politici OF však chtěli přeměně hnutí v pravicovou stranu zabránit, a tak se rozkol v OF vyhrotil. Na schůzce u prezidenta Havla v Lánech 8. února 1991 se obě křídla dohodla, že alespoň do voleb, plánovaných na červen 1992, bude OF existovat jako koalice dvou skupin: pravicové strany vedené Klausem a centristického hnutí kolem bývalých disidentů. Napětí však pokračovalo a vedlo ke svolání mimořádného kongresu na 23. února. Ten schválil dohodu z Lán a v jejím duchu přeměnil Občanské fórum. To se nadále skládalo z dvou kolektivních členů, z pravicové strany a z hnutí tvořeného Klausovými oponenty. Oba členové měli samostatně působit pod jinými jmény a rozdělit si majetek OF, zatímco Občanské fórum samo mělo zůstat v politice jen do příštích voleb jako název společné poslanecké frakce. Pravice si vybrala jméno Občanská demokratická strana (ODS) a měla podporu zejména v dosavadních krajských organizacích OF, zatímco centristé, zahrnující většinu předklausovského vedení OF, si dali název Občanské hnutí. Přípravný výbor ODS s Klausem v čele se ustavil 14. března 1991 a 20.-21. dubna pak v Olomouci proběhl ustavující kongres, jenž zvolil Klause prvním předsedou strany. ODS se definovala jako pravicová strana s konzervativním programem a přijala programové prohlášení Cesta k prosperitě . Vytvořením ODS si Klaus zajistil pevnou mocenskou základnu a zároveň pomohl k rychlému ustavení politického spektra, jaké je běžné v západních zemích. V parlamentních volbách v červnu 1992 pak ODS v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou s velkým náskokem zvítězila - bylo to nejvýraznější Klausovo volební vítězství vůbec - zatímco Občanské hnutí zůstalo pod pětiprocentním ziskem, nutným ke vstupu do parlamentu, a po několika letech zaniklo. V době pádu komunismu mělo Československo centrálně plánované hospodářství a drtivá většina podniků byla v rukou státu. Nové ekonomické vedení, v němž převažovali bývalí pracovníci Prognostického ústavu ČSAV, se shodovalo na nutnosti zavedení tržní ekonomiky. Představy o způsobu a rychlosti transformace se ovšem lišily. Václav Klaus patřil mezi zastánce co nejrychlejší privatizace a uvolnění cen (tzv. radikály). Zasazoval se za trh "bez přívlastků", což podle něj znamená tržní hospodářství s doplňkovou sociální politikou, ale nikoliv sociální trh. Klaus v roce 1990 věřil, že dosavadní hospodářský systém zkolaboval, a je tedy třeba rychle vytvořit nový. Také se podle svých slov obával, že státní podniky vytunelují jejich bývalí komunističtí manažeři. Dostal se tím do sporu s místopředsedou federální vlády Valtrem Komárkem, ekonomickými poradci českého premiéra Petra Pitharta a dalšími zastánci pozvolnějšího zavádění trhu (tzv. gradualisty). Kromě toho narážely jeho snahy o rychlou transformaci ekonomiky na omezenou akceschopnost Občanského fóra a narůstající napětí ve vztazích se slovenskou politickou reprezentací. První podrobnější plán ekonomických reforem, vytvořený i s Klausovou účastí, byl uveřejněn 14. května 1990. Časový rámec a rozsah použití jednotlivých metod privatizace však tehdy ještě nebyl přesně dohodnut. Již na jaře 1990 začal Klaus hovořit o kupónové privatizaci jako metodě, kterou by se měla privatizovat největší část podniků. Naopak restitucím, tedy navracení majetku zabaveného komunisty původním majitelům nebyl Klaus nakloněn, podle Jiřího Peheho snad z obavy, že by mohly zpomalit a zkomplikovat proces privatizace. Projevilo se to později i ve vztahu k restitucím církevního majetku, které ODS v roce 1993 na dvě desetiletí zablokovala a Klaus obvinil katolickou církev, že se pokouší hrát ve společnosti roli, která jí nepřísluší. První transformační zákony v oblasti ekonomiky byly přijaty na konci dubna 1990. Když Valtr Komárek po červnových volbách 1990 odešel z vlády, zesílil vliv Klausova křídla radikálních reformátorů. V září vláda předložila Federálnímu shromáždění scénář reforem. V říjnu 1990 byl přijat zákon o malé privatizaci, podle kterého se dražily menší provozy. Zásadní reformy hospodářství, zejména uvolňování cen, protiinflační opatření a zavádění vnitřní konvertibility měny, začaly počátkem roku 1991. Ceny zprvu skokově vzrostly, ale koncem roku byla již inflace pod kontrolou a nezaměstnanost v České republice se dostala jen na asi 4 %, zatímco na Slovensku, postiženém útlumem zbrojního průmyslu, to bylo asi 12 %. V únoru 1991 byl schválen zákon o velké privatizaci a po bouřlivých debatách také druhý restituční zákon. V malé privatizaci bylo formou aukcí s upřednostněním domácích kupců do konce roku 1993 prodáno nebo pronajato 24 359 ekonomických jednotek v celkové tržní hodnotě 31 miliard korun. Když se objevila kritika toho, že v aukcích perou špinavé peníze představitelé minulého režimu a různé mafie (tj. organizované, zčásti i zločinecké skupiny), odmítal Václav Klaus návrhy, aby kupci museli prokazovat původ svého majetku; v médiích se objevila dokonce citace, podle které on "nezná rozdíl mezi čistými a špinavými penězi". Klaus se totiž zřejmě obával, že přezkoumávání majetku kupců by privatizaci zbrzdilo. Privatizace přitom nebyla jen ekonomický, ale i naléhavý politický úkol, který měl zemi navždy vymanit z rukou "starých struktur". Velká privatizace začala v únoru 1992 a do konce září 1994 jí prošlo 3 400 největších podniků v účetní hodnotě přes 912 miliard korun. Postupovalo se na základě předložených privatizačních projektů přímým prodejem, veřejnou soutěží, aukcí, bezúplatným převodem, prodejem na akciovém trhu nebo kupónovou metodou, při níž si za poplatek 1000 Kčs mohl každý dospělý Čechoslovák opatřit vlastnický podíl ve vybraných firmách. Konaly se dvě vlny kupónové privatizace, první roku 1991 a druhá 1993. Vedle rychlosti měla kupónová metoda v Klausových očích tu přednost, že rozdávání státního majetku občanům mu pomáhalo získat podporu před volbami 1992. Podpora kupónové privatizace vycházela z jejího chápání jako pokusu o spravedlivé rozdělení majetku mezi občany, i když podle Jiřího Peheho ve skutečnosti byla naděje běžných účastníků na zbohatnutí iluzorní. Z iniciativy podnikatelů, jako byli Viktor Kožený a Pavel Tykač, vznikly investiční privatizační fondy a shromáždily akcie od občanů. Z celkové hodnoty 333 miliard korun v akciích z kupónové privatizace shromáždily fondy 226 miliard. Tyto fondy však nebyly dostatečně regulovány a své podílníky často okrádaly. Rychlá ekonomická transformace, kterou prosazoval Klaus, tak předběhla vývoj právního systému, což mělo za následek rozsáhlou ekonomickou kriminalitu. Dodnes se vede spor, zda byla privatizace přes všechny problémy úspěšná, či zda šlo o rozkrádání, které "nemá v českých dějinách obdoby". Václav Klaus sám tvrdí, že případné chyby byly důsledkem složitosti celého transformačního projektu a toho, že ve hře bylo mnoho různých sil, takže nemohl řídit celý proces; v každém případě sám některé kontroverzní osoby podporoval, prohlásil například, že Česko potřebuje "více Kožených". Dalším problémem velké privatizace bylo, že velké banky zůstaly v majetku státu a podílely se na financování privatizačních projektů nebo vlastnily investiční fondy, takže stát přes ně fakticky dál podniky ovládal. Navíc banky poskytovaly úvěry i na některé pochybné projekty, často na popud politiků na celostátní i regionální úrovni. Také akciový trh vznikl až se zpožděním. Tento nezdravý stav ekonomiky 90. let se označuje jako bankovní socialismus a může souviset i s Klausovou snahou privatizovat českým namísto zahraničním zájemcům, jak tvrdí například Joseph Stiglitz. Klausův obraz thatcheristy až "tržního fundamentalisty" tak kontrastuje s názorem, který vyslovil např. Jan Macháček, že Klaus pouze používal tržní rétoriku, zatímco v praxi většinu protržních reforem od roku 1994 spíše brzdil. Přes značné výhrady však byla privatizace celkově úspěšná a již koncem roku 1993 vytvářel soukromý sektor přes 50 % HDP, přičemž o čtyři roky dříve byl jeho podíl zanedbatelný. Československá federace vznikla roku 1969 a státoprávně byla poměrně složitá: existovaly tři vlády (federální a dvě republikové), dvoukomorové Federální shromáždění a dva jednokomorové republikové parlamenty. Do roku 1989 však fungovala hladce, protože všechna důležitá rozhodnutí přijímalo jediné mocenské centrum, vedení komunistické strany. Po zániku vedoucí úlohy strany v listopadu 1989 však moc přešla na státní orgány, a ty o ni začaly soutěžit. Napětí rychle rostlo zejména mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, protože mnozí slovenští politici požadovali větší autonomii pro svou republiku. Pozice federální vlády postupně slábla a Václav Klaus si již roku 1990 začal aktivně a úspěšně budovat politickou základnu v České republice. Slovensko pro něj jako federálního ministra financí představovalo problém. Již roku 1990 jej a Vladimíra Dlouhého obvinil slovenský premiér Vladimír Mečiar, že nerespektují potřeby Slovenska. Mečiarova slovenská vláda pak privatizaci záměrně zpomalovala a narušovala. Zatímco Václav Havel a Petr Pithart se snažili najít kompromis se Slováky a federaci udržet, Václav Klaus zřejmě někdy na podzim 1991 došel k názoru, že je potřeba prosadit rychlé reformy i za cenu možného rozpadu společného státu. Snažil se sice působit i na Slovensku a ODS budoval jako celostátní federalistickou stranu. Ekonomická transformace však na Slovensko dopadla tvrději a Václav Klaus tam byl značně nepopulární, což kontrastovalo s jeho tehdejší oblibou u českého obyvatelstva. Další napětí do česko-slovenských vztahů vnesly parlamentní volby v červnu 1992. V Česku vyhrála pravicová reformní koalice vedená ODS, zatímco na Slovensku uspěly levicovější národně orientované strany v čele s Mečiarovým HZDS. To znemožňovalo jakákoli významnější rozhodnutí na federální úrovni. Prezident Havel sice pověřil Klause sestavením federální vlády, ODS ho však nominovala na předsedu české vlády. Také Mečiar odmítl svou účast ve federální vládě. Klaus a Mečiar usedli do čela republikových vlád a do federálních struktur nominovali jen málo významných politiků. Vliv federální vlády Jana Stráského se výrazně zmenšil, stejně jako vliv prezidenta Havla, který s volebním neúspěchem Občanského hnutí přišel o významné politické spojence, jakými byli Petr Pithart, Pavel Rychetský a Jiří Dienstbier. Již první povolební setkání Klause s Mečiarem ukázala, že společný stát je vážně ohrožen. Rozhodující otázkou bylo, zda se Slovensko může stát suverénní jednotkou, subjektem mezinárodního práva, a přitom zůstat ve federaci. ODS preferovala pokračování federace, zatímco HZDS požadovalo konfederaci. Oba politici se dohodli na konání referenda o budoucím uspořádání státu, nestanovili však žádné datum, a tak se referendum nikdy neuskutečnilo. ODS a HZDS se 16. června 1992 v Bratislavě dohodly, že chtějí situaci vyřešit do konce září. K dalšímu vyhrocení došlo, když 3. července Federální shromáždění pro nesouhlas slovenských poslanců s Havlem poprvé v dějinách státu nezvolilo prezidenta a 17. července Slovenská národní rada přijala deklaraci svrchovanosti, načež dosavadní prezident Havel okamžitě rezignoval. Dne 8. července 1992 se Klaus s Mečiarem na setkání v brněnské vile Tugendhat dohodli na rozdělení Československa. Mečiar počátkem srpna dohodu zpochybnil a opět navrhl konfederaci, to však Klaus odmítl. Při další schůzce tamtéž 26. srpna 1992 stvrdili původní dohodu a chvíli před půlnocí oznámili veřejnosti shodu na rozdělení Československa k 1. lednu 1993. Další komplikace nastaly 1. září, když Slovensko přijalo vlastní ústavu, ačkoli ještě platila ústava federální, a 1. října, když Federální shromáždění odmítlo schválit Klausem a Mečiarem předjednaný ústavní zákon umožňující zánik federace a místo toho na návrh Miloše Zemana přijalo rezoluci, podporující vznik česko-slovenské unie. Klaus to odmítl a prohlásil, že stát se rozpadne tak jako tak. Zároveň probíhaly ostré spory s Mečiarem a jeho spojenci o dělení majetku. Politická nestabilita způsobila i výrazný pokles zahraničních investic do Československa. Na setkání v Jihlavě 6. a 7. října však Klaus a Mečiar rozdělení Československa stvrdili podpisy a dojednali vznik společných komisí pro dělení majetku. Na pozdějších jednáních se pak shodli i na podobě budoucích vztahů mezi oběma státy a dalších otázkách. Pokus 18. listopadu rozpustit federaci ústavním zákonem ve Federálním shromáždění neprošel, opozice trvala na konání referenda. V podstatě stejný zákon však byl přijat na opakovaném hlasování o týden později, 25. listopadu. Přispěl k tomu zřejmě i slib českým poslancům, že po zániku Federálního shromáždění budou převzati do nově vzniklého Senátu, což však nebylo dodrženo. Tím byl učiněn rozhodující právní krok k zániku federace, i když se poté obě strany na různých úrovních ještě mnohokrát setkaly k projednání řady dílčích otázek, zejména ohledně dělení majetku. Československo tak mírovou cestou zaniklo 31. prosince 1992 a rozdělilo se na dva následnické státy, jež se ihned vzájemně v duchu mezinárodního práva uznaly a spořádaně si rozdělily majetek a závazky. Zatímco např. Stroehlein a kolektiv uváděli jako hlavní příčinu rozdělení federace neschopnost Klause a Mečiara dohodnout se o ekonomických a ústavních záležitostech společného státu, sám Klaus to přičítal naplnění snah slovenského národa po samostatnosti. Jiří Pehe soudí, že Klaus v roce 1992 vyhodnotil situaci realisticky a rychlým rozdělením federace zabránil tomu, aby pokračovala paralýza centrálních institucí nebo aby dokonce napětí eskalovalo v násilné střety, jako se to stalo v Jugoslávii. Po vyhraných volbách se 2. července 1992 Václav Klaus stal předsedou vlády České republiky. Sestavil koalici, která kromě Klausovy ODS a KDS, jež kandidovaly v koalici, zahrnovala ještě ODA a KDU-ČSL. Již v předvolební kampani hrála osoba Václava Klause jako předsedy ODS velkou roli, stal se její tváří jako symbol ekonomické transformace a kuponové privatizace. I díky předchozímu vládnímu angažmá byl jednou z nejvýraznějších osobností tehdejší politické scény, což spolu se ziskem téměř 30 % volebních hlasů pro ODS představovalo základ jeho silné pozice ve vládě. Kolář, Syllová a Pecháček takovou vládu definovali jako koaliční kabinet s dominancí premiéra, blížící se ve svém vládnutí ke kancléřskému modelu, kdy Klausova síla ve vládě vycházela zejména z jeho dominantního postavení ve vlastní straně a z nadpolovičního zastoupení ministrů ODS ve vládě. Po rozdělení Československa 1. ledna 1993 vláda Václava Klause převzala roli vlády samostatného státu. Přestože k rozdělení došlo proti přání většiny obyvatel (Stroehlein uvádí, že podle průzkumu veřejného mínění z roku 1991 se vyslovilo pro vznik nezávislých států jen 9 % Čechů a 15 % Slováků), pozice české vlády s Klausem v čele zůstala poměrně silná po celé funkční období, až do roku 1996. V lednu 1996 vláda také navázala na asociační dohodu s Evropským společenstvím z roku 1991 a podala přihlášku ke vstupu do Evropské unie. Uvnitř ODS měl Klaus od počátku velmi silnou pozici. Na stranických kongresech v letech 1992, 1993 i 1994 neměl při volbě předsedy žádného protikandidáta a ačkoli se postupně objevila a sílila oponentura místopředsedy Josefa Zieleniece, i v roce 1995 byl Klaus s velkou převahou zvolen. Na jaře 1996 došlo ke sloučení ODS s koaliční KDS, přičemž Václav Klaus zůstal nadále v čele výsledného subjektu, který si ponechal název Občanská demokratická strana. V roce 1996 ODS opět vyhrála volby se ziskem téměř 30 % hlasů, ale úspěch ČSSD pod vedením Miloše Zemana a redukce počtu menších parlamentních stran jí umožnily sestavit pouze menšinovou vládu. Do koalice s ní šly opět KDU-ČSL a ODA. Opoziční ČSSD vyměnila toleranci vlády za některé ústavní funkce. Kampaň ODS před samotnými volbami na přelomu května a června 1996 byla opět postavena na osobě Václava Klause a na volebním hesle, které údajně sám vybral: "Dokázali jsme, že to dokážeme". Setkala se však s menším účinkem, byla i hůře organizovaná, Klaus v průběhu obměnil volební tým a kampaň se za pochodu přizpůsobovala jeho požadavkům, se zdůrazněním prezentace jeho osoby. Ačkoli strana získala téměř stejný volební výsledek jako v roce 1992 a Klaus osobně obdržel také nejvíc preferenčních bodů, jeho zisk byl téměř 4× nižší než v předchozích volbách a také nižší než preferenční body lídra ČSSD Miloše Zemana. Už v srpnu 1996 tak čelil Klaus vnitrostranické kritice zejména od Josefa Zieleniece, ale i Miroslava Macka, který byl na prosincovém kongresu zvolen rovněž místopředsedou ODS. Klaus byl opět potvrzen v předsednické volbě bez protikandidáta, avšak menším poměrem hlasů než v minulosti. V následujícím roce se zhoršená komunikace s vedením strany projevila mimo jiné při vyjednávání Česko-německé deklarace, kdy předseda nerespektoval usnesení stranického grémia, na vlastní pěst jednal se Zemanem o dodatečném prohlášení k deklaraci, což vedení ODS ostře odsoudilo a Klaus pak musel ustoupit. Druhou vládu Václava Klause popsali Kolář a kolektiv jako koaliční kabinet s dominancí premiéra, nyní ovšem i se silnější pozicí vicepremiérů, a tedy i menších koaličních stran. Pozici předsedy oslabovalo jednak paritní zastoupení koaličních stran ve vládě, ODS tedy měla právě polovinu a ostatní strany se dělily o druhou polovinu míst. Dále jeho manévrovací prostor omezoval článek 3 koaliční dohody, který stanovoval, že všechna zásadní rozhodnutí budou přijímána až po vzájemné dohodě všech koaličních partnerů, takže premiér nemohl obcházet partnery silovým prohlasováním za pomoci opozice, jak k tomu docházelo v předchozím období. V době Klausova druhého premiérského období, v listopadu 1996 proběhly také vůbec první volby do nově ustavené horní komory parlamentu. Ačkoli se vedly úvahy o společných kandidátkách vládní koalice, ODS se nakonec rozhodla postavit své vlastní kandidáty. V prvním kole voleb strana výrazně uspěla. Když se však před druhým kolem snažil Klaus přesvědčit neúspěšné kandidáty ostatních koaličních stran k podpoře kandidátů ODS, setkal se s ostrým protestem vedení obou stran a KDU-ČSL se dokonce spojila s opoziční ČSSD, což ODS značně poškodilo. Předseda KDU-ČSL a současně vicepremiér v Klausově vládě Josef Lux tehdy deklaroval nebezpečí dominance ODS v Senátu, což ovšem nebyl první ani poslední spor obou politiků. Ekonomika země začala na jaře 1997 zpomalovat, což vedlo k propadu příjmů státního rozpočtu a Klausova vláda přijala řadu rozpočtových škrtů, označovaných jako "úsporné balíčky". Došlo také k měnovému otřesu. Müller-Rommel s Mansfeldovou popsali, že politika ekonomického neoliberalismu nebyla tak úspěšná, jak se v první polovině desetiletí mohlo zdát, a nastalá ekonomická situace se stala zdrojem řady rozporů ve vládní koalici. Klaus ovšem nepochyboval o správnosti zvoleného způsobu transformace a z ekonomických potíží vinil především úrokovou politiku[zdroj?] České národní banky. Nicméně došlo k prudkému propadu oblíbenosti vlády a zejména ODS u obyvatelstva a Klaus byl nucen po bouřlivých koaličních vyjednáváních přikročit v červnu 1997 k personálním obměnám, jimiž ztratil dva názorově blízké, proreformní stoupence: ministra financí Ivana Kočárníka a ministra obchodu a průmyslu Vladimíra Dlouhého. Klaus s obměněnou vládou požádal 10. července poslaneckou sněmovnu o opětovné vyslovení důvěry a získal ji nejnižší možnou většinou díky někdejšímu poslanci ČSSD Jozefu Wagnerovi, a to výměnou za slib, že privatizace bank bude probíhat pod kontrolou sněmovny. Již v průběhu roku 1996 a zejména pak v roce 1997 čelila ODS obviněním z nejasného financování, např. pomocí darů od podnikatelů účastnících se privatizace, které měly být poukázány přes nastrčené nebo smyšlené osoby. Původ několikamilionových příspěvků z roku 1995 se straně nedařilo přesvědčivě vysvětlit. Spekulace v těchto souvislostech se objevily i kolem samotné Klausovy osoby. Především šlo o tzv. švýcarské konto, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, o kterém měl Klaus údajně vědět, a o jím údajně vlastněnou vilu ve Švýcarsku. Zpráva o vile, již přinesla televize Nova, se posléze ukázala jako nepravdivá. Informace o švýcarském kontu ODS byla poprvé zveřejněna v Mladé frontě DNES v listopadu 1997. Existenci konta ve švýcarské bance Credit Suisse, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, potvrdilo Švýcarské státní zastupitelství v roce 2000. Václav Klaus čelil vnitrostranické kritice, např. poslanec Jan Klas a ministr vnitra Jan Ruml žádali svolání mimořádného kongresu ODS a uvažovali o vytvoření názorové frakce uvnitř strany. Eskalace sporů mezi Klausem a Zieleniecem vedla k Zieleniecovu srpnovému vzdání se poslaneckého mandátu a 23. října též k odchodu z vlády a rezignaci na místopředsednický post ve straně. Dne 7. listopadu 1997 odešel z vlády také ministr vnitra Ruml a 28. listopadu spolu s místopředsedou ODS Ivanem Pilipem vyzval Klause k odstoupení z funkce předsedy strany. Sám Klaus byl v té době v Sarajevu, pročež později získal tento akt přezdívku "Sarajevský atentát". Následujícího dne podali své rezignace ministři za KDU-ČSL a vzápětí i ministři za ODA. Strany to zdůvodnily zejména finančními skandály ODS, osobnostní rovinu však dokumentuje postoj lidovců, kteří uvažovali o setrvání ve vládní koalici, pokud by premiérem nebyl Klaus. Premiér podal 30. listopadu 1997 demisi z funkce předsedy vlády s dodatkem, že jde o demisi celé vlády. Prezident Havel ji přijal a další politická jednání vedl předseda KDU-ČSL Josef Lux. Dne 17. prosince 1997 prezident pověřil Josefa Tošovského, dosavadního guvernéra České národní banky, sestavením poloúřednické vlády. Nová vláda, složená zčásti z členů koaličních stran a zčásti z nestraníků, byla jmenována 2. ledna 1998. Václav Klaus obvinění z účasti na korupci odmítal a na mimořádném kongresu své strany v Poděbradech v prosinci 1997 získal hlasy většiny delegátů pro pokračování ve funkci předsedy strany. Jeho protikandidátem byl Jan Ruml, který však ve volbě neuspěl. Také došlo k obměně vedení strany, přičemž noví místopředsedové byli na Klausově straně. Vnitrostranická opozice proti Klausovi vytvořila odštěpeneckou platformu, která další měsíc vstoupila do vznikající Unie svobody (US). Události kolem pádu vlády a rozštěpení ODS vedly k propadu popularity ODS u voličů a určitému odlivu členů této strany. V roce 1991 se Václav Klaus habilitoval na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy jako docent ekonomie. V tomtéž roce 1991 založil Nadaci Václava Klause, ze které se v roce 1993 stal Nadační fond Václava Klause, podporující mimo jiné vzdělávání občanů České republiky v politických, sociálních a ekonomických vědách. V roce 1995 byl Klaus jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické. V následujících předčasných volbách (1998) získala ODS pod Klausovým vedením a po kampani, založené do značné míry na varování před nástupem levice k vládě, necelých 28 %. Po neúspěšném vyjednávání s předsedou Unie svobody Janem Rumlem sestavil vládu předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman za podpory ODS, a to po sepsání tzv. "opoziční smlouvy". V rámci rozdělení funkcí podle této smlouvy byl Václav Klaus zvolen do funkce předsedy Poslanecké sněmovny. Pragmatické řešení rozdělení moci a kontrast s předcházející výrazně protilevicovou kampaní ODS se staly předmětem ostré kritiky z nejrůznějších stran. To vedlo k nespokojenosti části veřejnosti, vyjádřené například iniciativou "Děkujeme, odejděte!" (listopad 1999), která bezvýsledně požadovala odchod Klause a Zemana z politiky (prosinec 1999). V roce 1999 Klaus založil občanské sdružení Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a působil jako první předseda jeho správní rady. Během krize v České televizi v prosinci 2000, která nastala poté, co byl zvolen novým generálním ředitelem Jiří Hodač, se Klaus postavil na stranu nového vedení v čele s Hodačem a jím jmenované ředitelky zpravodajství Jany Bobošíkové. V roce 2002 na 13. kongresu Občanské demokratické strany vystřídal Václava Klause ve vedení ODS nově zvolený předseda Mirek Topolánek, který v nadsázce nazval ideologii strany v době Klausova předsednictví "klausismus". Autor Klausovy biografie Lubomír Kopeček později popsal doktrínu klausismu jako soubor různých představ a myšlenek zahrnujících národní stát jako jediný myslitelný rámec demokracie, preferenci politických stran, liberální obhajobu trhu bez deformací a redistribuce či konzervativní pohled na společnost. V roce 2002 se Klaus během letu do New Yorku seznámil s Klárou Lohniskou, letuškou ČSA. V létě 2002 potom bulvární deník Blesk uveřejnil jejich společnou fotografii. Aféra však Klausův manželský život nerozvrátila. V březnu 2008 se v médiích objevila jména jiných dvou žen, se kterými měl Klaus údajně mít poměr. V dalších poslaneckých volbách v roce 2002 opět zvítězila ČSSD a došlo k posílení levice, což bylo vnímáno jako neúspěch ODS i Klause. Vedení ODS dalo následně své funkce k dispozici. Klaus se později rozhodl nekandidovat znovu na předsedu strany a oznámil úmysl kandidovat na funkci prezidenta republiky. Jako svého nástupce doporučil Petra Nečase, ale předsedou ODS byl zvolen Mirek Topolánek a Václav Klaus se stal čestným předsedou strany. Této funkce se vzdal 6. prosince 2008. Klausova prezidentská kandidatura byla úspěšná, když byl 28. února 2003 ve třetím kole opakované volby zvolen 142 hlasy z 281 prezidentem České republiky. Ve společném hlasování Senátu a Poslanecké sněmovny se prosadil nejen díky podpoře ODS, ale i kvůli rozporům v tehdejší vládní koalici, vnitřnímu boji v ČSSD a podpoře části KSČM. Do funkce byl uveden 7. března 2003. V roce 2003 Václav Klaus založil s manželkou Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových, jehož posláním je "podpora humanitárních aktivit právnických a fyzických osob, zejména se zaměřením na podporu projektů a aktivit zdravotně sociálního charakteru a projektů a aktivit v oblasti vzdělávání". Fond měl v roce 2014 šest projektů: Senioři komunikují, Jazykové kurzy, Stipendia, Kroužky, Podpora dětských obětí dopravních nehod a Řidičské průkazy. V roce 2005 Klaus obdržel anticenu Zelená perla za výrok "Občanská společnost je polemika se svobodnou společností. A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat.", který měl podle deníku Právo pronést 12. 7. 2005 na semináři CEP s názvem Postdemokracie: hrozba, nebo naděje? jako komentář k příspěvku ředitele české pobočky Greenpeace Jiřího Tuttera. Klausovo první funkční období vypršelo 7. března 2008. V roce 2008 byl Klausovým soupeřem v první prezidentské volbě ekonom Jan Švejnar, kterého podporoval i bývalý prezident Václav Havel. Volba proběhla 8. a 9. února a nepřinesla vítěze, i když Václavu Klausovi stačilo ke zvolení ve třetím kole získat jediný hlas navíc. V druhé volbě 15. února 2008 byl Klaus ve třetím kole prezidentem zvolen, když získal 141 hlasů. Ke zvolení mu pomohly hlasy tří tehdejších členů a poslanců ČSSD, a to Miloše Melčáka, Michala Pohanky a Evžena Snítilého. K takzvanému "chilskému incidentu" došlo 4. dubna 2011, během státní návštěvy v Chile. Prezident Klaus si zde vzal a vložil do kapsy protokolární pero vyrobené z modrého polodrahokamu lapis lazuli. Tuto situaci natočila Česká televize a záznam také odvysílala. Ten měl (především na internetu) několik milionů zhlédnutí a vzbudil značný ohlas v Česku i v zahraničí. V únoru 2012 Václav Klaus spolu se svými syny a kancléřem Jiřím Weiglem založil studijní a výzkumnou obecně prospěšnou společnost s názvem "Institut Václava Klause", jejímiž cíly jsou "dokumentace, výzkum a propagace života, díla a myšlenek prezidenta republiky Václava Klause" a "shromažďování literatury a propagace idejí a témat souvisejících s veřejným působením Václava Klause". Kromě zakladatelů se na její činnosti účastní např. Ladislav Jakl a europoslanec Ivo Strejček. Od roku 1990 je Václav Klaus aktivním členem Montpelerinské společnosti, sdružení liberálních ekonomů. Vystupuje s projevy na jejích konferencích a v září 2012 se na jeho pozvání konalo valné shromáždění této společnosti na Pražském hradě, kde Klaus prohlásil, že demokracii a tržní ekonomiku ohrožují mimo jiné ztráta tradičních hodnot, populismus demokratických politiků a rostoucí moc soudů, neziskových organizací a médií. Dne 28. září 2012 v Chrastavě na Liberecku došlo k útoku na Václava Klause neškodnou airsoftovou zbraní. Klaus utrpěl oděrky na lokti. Útočník chtěl upozornit na špatný stav politické scény v ČR. Za útok byl potrestán šesti měsíci odnětí svobody podmíněně. Senát PČR dne 4. března 2013, tedy ke konci Klausova funkčního období, schválil podání ústavní žaloby na něj pro velezradu. Šlo o první žalobu na prezidenta v historii ČR. Pro podání žaloby Ústavnímu soudu hlasovalo 38 přítomných senátorů a senátorek, 30 bylo proti a 13 se hlasování zdrželo nebo nezúčastnilo. V ústavní žalobě bylo uvedeno pět důvodů. Byla to především Klausova kontroverzní novoroční amnestie roku 2013 a jeho otálení s podpisem dodatku k Evropské sociální chartě. Dále to, že nerozhodl o jmenování Petra Langra, jednoho ze soudních čekatelů, ačkoliv mu to bylo podle žaloby uloženo soudem. Dalším bodem bylo nepodepsání doplňku Lisabonské smlouvy o novém záchranném fondu eurozóny i přes jeho schválení parlamentem. Klaus podle žaloby také ohrozil fungování Ústavního soudu České republiky tím, že téměř jeden rok nejmenoval žádného nového ústavního soudce a nenavrhl Senátu nové kandidáty s výjimkou dvou - senátem zamítnutých - pokusů. Podle tehdejšího premiéra Petra Nečase (ODS) bylo schválení žaloby útokem na pověst celé České republiky, motivovaný "osobní nesnášenlivostí". Ústavní soud projednal žalobu přednostně, a to v plénu pod sp. zn. Pl. ÚS 17/13. Řízení však bylo bez věcného projednání zastaveno se zdůvodněním, že Václav Klaus již v té době nebyl ve funkci prezidenta republiky. Před prezidentskými volbami 2013 Klaus vyjádřil podporu kandidatury svého tajemníka Ladislava Jakla tím, že sám podepsal jeho nominační petici. Ke své podpoře Miloše Zemana uvedl později v rozhovoru pro Lidové noviny, že ze všech zájemců o prezidentský post je Zeman jediným politikem. "Tak proč bych ho nemohl nepřímo podpořit?" Související informace naleznete také v článku Seznam prezidentských vet Václava Klause. Václav Klaus dříve kritizoval Václava Havla za časté používání prezidentského veta, sám však jako prezident právo veta často používal. Během prvního prezidentského období vetoval celkem 34 zákonů. V únoru 2006 například návrh zákona o registrovaném partnerství, protože byl podle něj špatný a rozšiřoval oblast státních zásahů do lidských životů. Za tento krok byl kritizován např. Jiřím Hromadou z Gay iniciativy a premiérem Jiřím Paroubkem. O měsíc později Poslanecká sněmovna veto nejtěsnější většinou přehlasovala a zákon začal platit. Když pak parlament v červnu 2008 schválil novelu zákona, prezident Klaus ji nechal projít bez svého podpisu. Během druhého prezidentského období využil Václav Klaus prezidentské veto celkem 29krát. Mimo jiné vetoval v květnu 2008 tzv. antidiskriminační zákon, o kterém prohlásil, že "je zbytečný a kontraproduktivní". Sněmovnou byl však přehlasován. Ve srovnání s praxí Václava Havla omezil Václav Klaus udělování prezidentské milosti. Mezi udělenými milostmi je však několik kontroverzních případů. Nejznámější jsou udělení milosti podnikateli a sponzorovi ODS Zdeňku Kratochvílovi (2008), Emilovi Novotnému, odsouzenému v Thajsku za pašování drog (2008), úplatné policistce (2010), spolupracovníkům zavražděného podnikatele Františka Mrázka (2010), jinému podnikateli, odsouzenému za půlmiliardový podvod (2011) a bývalé ředitelce Metropolitní univerzity Praha Anně Benešové, odsouzené za podplácení a zpronevěru (2012). Kromě toho byl odložen nástup do vězení dalšímu spolupracovníkovi podnikatele Mrázka (2012). Podrobnější informace naleznete v článku Amnestie Václava Klause. Při příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky prezident Klaus vyhlásil 1. ledna 2013 dílčí amnestii. Prezident prominul nebo zahladil roční a kratší nepodmíněné tresty všem odsouzeným a obviněným osobám. Amnestie se vztahovala i na ty osoby, které měly strávit ve vězení nanejvýš dva roky, ale nikoho nezabily, vážně nezranily a ani neznásilnily. Také téměř všem vězňům starším než 75 let byly jejich tresty prominuty. Prezident se také rozhodl zastavit i vleklá trestní stíhání, pokud od jejich zahájení uplynulo přes osm let a týkaly se maximálně desetiletých trestů. Tento bod amnestie se týkal například bývalého předsedy Českomoravského fotbalového svazu Františka Chvalovského, odsouzeného za úvěrový podvod, nebo manažerů vytunelovaného H-Systemu. Byla to jediná amnestie, kterou ve svém úřadu Václav Klaus vyhlásil. Amnestie byla velmi kritizována jak laickou (v průzkumu společnosti Median vyjádřilo nesouhlas s amnestií 82,2 % respondentů), tak odbornou veřejností (například předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský označil amnestii za "neuvěřitelný diletantismus"). Návrh skupiny senátorů na zrušení kontroverzní části o zastavení trestního stíhání však byly Ústavním soudem odmítnuty. Amnestie byla jedním z pěti důvodů, proč Senát podal na Klause ústavní žaloby pro velezradu. V březnu 2005 Klaus odmítl jmenovat několik justičních čekatelů navržených ministrem spravedlnosti do úřadu soudce, což odůvodnil jejich nízkým věkem (méně než 30 let). Někteří z nich se bránili správní žalobou, v soudním řízení však vytrval jen jeden z nich, Petr Langer, v jehož případě Městský soud v Praze shledal Klausovo jednání nezákonným a uložil mu justičního čekatele soudcem jmenovat, nebo jeho nejmenování řádně zdůvodnit, což potvrdil i Nejvyšší správní soud. Podle dostupných informací však tak Václav Klaus neučinil. V říjnu 2005 Klaus odmítl jmenovat prezidenta České lékařské komory (ČLK) Davida Ratha, který byl členem a poslancem ČSSD, do funkce ministra zdravotnictví ve vládě Jiřího Paroubka. Podle Klause by se Rath díky svému předsednictví ČLK dostal do střetu zájmů. Rath nakonec 2. listopadu 2005 z funkce prezidenta ČLK abdikoval a Klaus jej 4. listopadu jmenoval do funkce ministra zdravotnictví. Přístupovou smlouvu k Evropské unii podepsal Václav Klaus spolu s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou 16. dubna 2003 v Aténách. Smlouvu o Ústavě pro Evropu jménem prezidenta Klause za Českou republiku podepsali 29. října 2004 v Římě tehdejší premiér Stanislav Gross a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda. Václav Klaus však poté vystupoval jako kritik evropské integrace a fungování Evropské unie. Byl pro ekonomické svobody, ale odmítal bruselský politický centralismus i politickou integraci, která by podle Klause byla možná jen za cenu války. Demokratická kontrolovatelnost výkonné moci není podle něho možná v ničem větším, než v národním státě. Ve své knize Česká republika na rozcestí - Čas rozhodnutí z roku 2013 došel až k názoru, že nejlépe by pro Českou republiku bylo, pokud by z "antidemokratické" Evropské unie vystoupila. Klausův "euroskepticismus" či "eurorealismus" bývá kritizován, například Daniel Esperza z Palackého univerzity v Olomouci považuje (2010) Klausův euroskepticismus ze hlavní příčinu náhlého odmítnutí České republiky na mezinárodní scéně. Podle jeho názoru se Klaus ideologicky inspiroval britským euroskepticismem, což je ale v rozporu s politickou realitou České republiky, jež nemá velmocenské postavení ani alternativu v podobě Commonwealthu jako Velká Británie. Klausův euroskepticismus či eurorealismus je v rozporu s realitou a nelze jej vysvětlit, tak jako v britském případě teorií racionální volby, míní Esperza, když se ptá, nakolik Česká republika z Klausova euroskepticismu zahraničně-politicky profitovala a co je vlastně jeho politickým cílem. Propast mezi ideologií a realitou ukazuje dle autora na to, že Klaus je "idealista, jenž slepě věří ve svoji vlastní ideologii, kterou prezentoval jako výjimečný způsob řešení současné politické krize EU". Esperza vysvětluje tento euroskeptismus Klausovým srovnáním kritických postojů k EU s Janem Husem a jeho kritikou církve a Klausovou sebestylizací v disidenta v rámci EU, které odrážejí v Esterzově interpretaci jeden ze základních národních mýtů českého národa - husitské stigma a představu o národní výjimečnosti. Václav Klaus byl kritikem Lisabonské smlouvy. Po nálezu Ústavního soudu, který ji neshledal protiústavní, však smlouvu podepsal, i když prý v souvislosti s tím zvažoval možnost, že se vzdá prezidentského úřadu. V souvislosti s evropskou měnovou krizí roku 2011 Klaus vyjádřil nesouhlas se vstupem České republiky do eurozóny (s opuštěním koruny a přijetím eura). Vycházel přitom z přesvědčení, "že nemáme takovou ekonomickou výkonnost jako Německo a že nepracujeme tak tvrdě jako lidé v této zemi." Koncem roku 2012 odmítl Klaus za ČR podepsat doplněk Lisabonské smlouvy, který by umožnil vznik nového záchranného fondu eurozóny - Evropského stabilizačního mechanismu (ESM, též Euroval). Klaus tento fond označil za "zrůdnou, hroznou věc". Dodatek nakonec podepsal až Klausův nástupce Miloš Zeman. Václav Klaus opakovaně vyjádřil pochybnosti o smysluplnosti vojenského zásahu Severoatlantické aliance (NATO) proti Jugoslávii vedené prezidentem Slobodanem Miloševičem (tzv. Operace Spojenecká síla) a vyslovil se proti uznání samostatnosti státu Kosovo. V roce 2010 hostil Václav Klaus na Pražském hradě schůzku mezi americkým prezidentem Barackem Obamou a jeho ruským protějškem Dmitrijem Medveděvem, při které byla podepsána smlouva START o snižování počtu jaderných zbraní. V srpnu 2011 se Václav Klaus zastal svého mluvčího Petra Hájka a vysvětlil svůj postoj k tzv. homosexualismu poté, co Hájek označil homosexualitu za deviaci a odsoudil průvod gay hrdosti Prague Pride 2011. Klaus uvedl: "Pražská "Prague Pride" není projevem homosexuality, ale homosexualismu, kterého se - stejně jako řady dalších módních "ismů" - velmi obávám. Přesně toto je ostatně postoj, který jsem veřejně zastával v roce 2006 při svém vetu zákona o registrovaném partnerství." Dva Klausovi blízcí spolupracovníci v prezidentském období a jeho ideologičtí zastánci, ředitel politického odboru Ladislav Jakl a zástupce vedoucího kanceláře pro oblast komunikace . a kultury Petr Hájek se stali signatáři petice a aktivními účastníky radikálně konzervativní iniciativy Akce D.O.S.T. Ta s Václavem Klausem sdílela odpor k antidiskriminačnímu zákonu, multikulturalismu, "homosexualismu" či Lisabonské smlouvě a její představitelé spojovali motivaci k vlastnímu angažmá mimo jiné se svou nespokojeností s vývojem ODS po Klausově odchodu. Iniciativa uspořádala 3. října 2009 na podporu jeho odmítání ratifikace Lisabonské smlouvy tzv. "Pochod na Hrad", jenž jí posloužil jako jeden z aktivizačních momentů. Klaus převzal petici a v proslovu k účastníkům mimo jiné uvedl: "Čtu vaše hesla, já jim rozumím. Já to cítím podobně jako vy, ale jako prezident to říkám možná slabší terminologií." Na podzim téhož roku vystoupila na obranu prezidenta v protiakci při demonstraci Klausových odpůrců. V únoru 2011 zamýšlel ministr školství Josef Dobeš (VV) jmenovat předsedu Akce D.O.S.T Ladislava Bátoru svým náměstkem, údajně na doporučení "lidí z okolí prezidenta". Záměr však vyvolal značnou kritiku a protesty, zejména s poukazy na Bátorovy údajně extremistické názory a jeho vedení kandidátky nacionalistické Národní strany v roce 2006. Proti Bátorovu jmenování se tehdy postavil i premiér Petr Nečas, ale prezident Klaus se stal jedním z jeho hlavních obhájců, když se ho v článku pro Právo 28. února zastal, přihlásil se k řadě jeho názorů a protesty přirovnal k hilsneriádě. To vyvolalo další bouřlivé reakce některých osobností a sdružení. Dne 8. července 2011 pak prezident přijal Bátoru a další představitele Akce D.O.S.T. na Hradě při oficiálním setkání, přičemž Česká televize informovala o blízkosti některých členů ke krajní pravici. Na konci Klausova prezidentství se tato iniciativa postavila na jeho stranu ve sporech o prezidentskou amnestii, zejména proti "ideovému táboru kolem Karla Schwarzenberga". Václav Klaus byl od počátku své politické dráhy kritikem environmentalismu, který považuje za levicovou ideologii. Za své názory obdržel třikrát (v letech 1995, 2005 a 2007; výrok v roce 2005 se netýkal ekologie) v anketě "antiekologický výrok roku" cenu nazvanou "Zelená perla roku" a v roce 1993 za postoj k dostavbě Temelína také název Ropák roku. Environmentalismus označuje za současné největší ohrožení svobody. V odpovědi na otázky amerického Kongresu uvedl: "Komunismus vystřídalo nebezpečí ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie vzývá zemi a přírodu a pod hesly o jejich ochraně - podobně jako staří marxisté - se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva jakýmsi centrálním (nyní globálním) plánováním celého světa." Prohlásil například, že ekologičtí aktivisté představují větší globální hrozbu než teroristé z Al-Káidy. V rozhovoru pro HN řekl, že "environmentalismus je inkarnace novodobého levičáctví". Tento názor zopakoval v diskuzi se čtenáři Financial Times: "Environmentalismus - nikoli ochrana přírody (a životního prostředí) - je levicová ideologie." Václav Klaus patří k hlasitým kritikům názoru, že globální oteplování je způsobeno člověkem. Své názory na boj proti globálnímu oteplování shrnul ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta. Existenci globálních změn klimatu nezpochybňuje, je však hlasitým kritikem boje proti nim. Globální změny klimatu jsou podle jeho názoru přirozeného původu a boj proti nim tak bezvýznamný. Rovněž argumentuje tím, že oteplování nemusí mít jen negativní dopady. Řešení problému spatřuje v adaptaci a technologickém pokroku: "Namísto marných pokusů s ním bojovat bychom se měli připravit na jeho důsledky. I kdyby se atmosféra oteplovala, negativní dopady nemusí převážit." Rovněž dlouhodobě kritizuje panel IPCC jako zpolitizovaný a jednostranně zaměřený. Staví se proti termínu vědecký konsenzus, který je podle něho "vždy dosahován hlasitou menšinou, nikoli tichou většinou". V souvislosti s odchodem Václava Klause z funkce prezidenta zhodnotil americký novinář James Kirchick pro anglickou edici německého časopisu Der Spiegel prezidentské období Václava Klause. Podle jeho názoru Klaus měl určitě významnou roli v české historii, ale "jeho dědictví bude zřejmě poškozeno kontroverzními postoji k Evropské unii, klimatické změně a populismem". Kirchick si všímá Klausovy záliby v -ismech a zvláště potom jeho posledního užití pojmu havlismus v rozhovoru pro polský týdeník Rzeczy, jehož styl považuje u Václava Klause za rutinu, která je "zlomyslná, hysterická a přezíravá... k V. Havlovi". Podle Kirchicka byla prezidentská dekáda Václava Klause charakteristická častým testováním ústavních omezení funkce a kontroverzemi v záležitostech počínaje homosexuály a konče globálním oteplením. Klaus za sebou jako nejvýznamnější politik polistopadového období po V. Havlovi ponechává "diskutabilní dědictví", míní Kirchick. Konkrétně si všímá také Klausova opožděného podpisu Lisabonské smlouvy a kritiky Evropské unie. Autor připomíná roli Václava Klause v českých prezidentských volbách a jeho podporu Miloše Zemana, která byla podle Kirchickovy analýzy projevem Klausových sklonů k populismu. Podpora Zemana proti Karlu Schwarzenbergovi odpovídala podle Kirchicka Klausově osobnímu politickému stylu. Schwarzenberg představoval v protikladu ke Klausovi mezinárodní a kosmopolitní názor na politiku a byl především přítelem Václava Havla. Kirchick si dále všiml pragmatického vztahu Václava Klause k Rusku a napsal: "Za jeho 25 let v politice je těžké najít jediný geopolitický problém, na který by měl Klaus jiný názor než Rusko..." V závěru svého článku Kirchick připomněl, že Klaus byl i přes své kontroverzní výroky v České republice populární a důvěryhodný. Nicméně se pozastavuje nad jeho "překvapivou" amnestií z 1. ledna 2013, která "pravděpodobně může být nejtrvalejším aspektem Klausova dědictví". Ze strany názorových oponentů i ze zahraničí, např. europoslance Othmara Karase v roce 2009, byly kritizovány i Klausovy osobní vlastnosti, a sice jeho údajná politická nevypočitatelnost, ješitnost a sebestřednost. Podle Vladimíry Dvořákové (2011) popularitu Václava Klause snižují také názory a vystupování jeho poradce Ladislava Jakla a ředitele tiskového odboru prezidentské kanceláře Hájka. Britský týdeník The Economist v srpnu 2011 zařadil Václava Klause v souvislosti se způsobem prezentace jeho názorů mezi kontroverzní východoevropské politiky, kteří vyhledávají špatnou publicitu a údajně tím škodí vlastním zemím, které potřebují investice. Podle týdeníku má tato skupina sklon opovrhovat konvenční diplomacií a publicitou. "Například Václav Klaus obvykle odmítá hovořit se zahraničními novináři, pokud mu neslíbí, že otisknou celé jeho odpovědi," citoval The Economist server iHNed.cz. Uměleckou formou svůj názor na prezidenta Klause vyjádřil Michal Viewegh v knihách Báječná léta s Klausem a Mráz přichází z Hradu. V březnu 2013 se stal členem amerického libertariánského think tanku Cato Institute. V roce 2014 institut spolupráci ukončil kvůli Klausovým názorům na válku na východní Ukrajině, a postoji k sexuálním menšinám. V předčasných volbách roku 2013 výslovně podpořil stranu Jany Bobošíkové, která se za účelem soustředit "klausovské síly" přejmenovala na Hlavu vzhůru - volební blok. Osobně vystoupil na několika mítincích a objevil se i na předvolebních billboardech. Strana pak získala celkem 21 241 hlasů, což činilo 0,42 %, a nezískala tak žádný mandát. Klaus za hlavního viníka neúspěchu označil Stranu svobodných občanů, která se projektu odmítla zúčastnit (sama získala 122 564 hlasů, tedy 2,46 %). V roce 2014 nevyloučil, že by se zúčastnil volby prezidenta v roce 2018, a to v případě, že by se na tento post rozhodl kandidovat kněz Tomáš Halík, s nímž má Klaus dlouhodobé spory. Ministr školství Marcel Chládek (ČSSD) 24. října 2014 uvedl, že by měl Václav Klaus zasednout v čele Národní rady pro vzdělávání, jejíž vznik byl naplánován v souvislosti s novelou školského zákona od roku 2015. Téhož dne ministra vyzvali představitelé protikorupčních iniciativ Vraťte nám stát!, Veřejnost proti korupci a Nadační fond proti korupci, aby jej nejmenoval předsedou ani řadovým členem rady, a to s poukazem - krom jiného - na "politické a obchodní zájmy Václava Klause mladšího". Výběr kritizovala také společnost EDUin, zabývající se vzděláním. Ministr Chládek později téhož dne uvedl, že by Klaus neměl být v samotné radě, nýbrž jen ve výboru, který by měl připravit podklady k ukotvení rady v zákoně. Dne 26. října pak ministr uvedl, že v radě nezasedne žádný aktivní ani bývalý politik a že Václav Klaus nezasedne ani v přípravném výboru. V březnu 2014 prohlásil, že za válku na východní Ukrajině nesou spoluzodpovědnost Evropská unie a USA tím, že podporovaly protestující během Ukrajinské krize. Rusko bylo podle Klause do konfliktu zavlečeno a ruský prezident Vladimir Putin se v něm chová racionálně. V roce 2015 kritizoval pokračující devizové intervence ČNB jako neúčinné a procyklické. V seriálu České století, mapujícím české dějiny 20. století, se vyskytuje postava Klause v dílech věnovaných Sametové revoluci a rozdělení Československa. Klause ztvárnil herec Jaroslav Plesl. Od 19. března 2015 se Václav Klaus zařadil mezi komentátory pořadu Jak to vidí na Dvojce Českého rozhlasu. V roce 2016 podporoval vystoupení Velké Británie z EU, tzv. Brexit. V dubnu 2016 vystoupil jako host na kongresu německé strany Alternativa pro Německo (AfD), kde se prohlásil za jejího "skutečného fanouška" a pogratuloval straně k úspěchu v zemských volbách. V roce 2012 uvedl Petr Kellner, že zaplatí (prostřednictvím své společnosti PPF) desítky milionů korun, které Václav Klaus potřeboval na vznik a provoz svého institutu s názvem Institut Václava Klause, o.p.s. Nadační fond Václava Klause (NFVK), který před změnou statutu působil jako Nadace Václava Klause, založili v srpnu 1991 Václav Klaus, Občanská demokratická strana a společnost Telegraf. Miroslav Macek a Jindřich Menzel, spolumajitelé společnosti Telegraf, v následujícím roce od státu koupili Knižní velkoobchod. V roce 2010 činily náklady na správu NFVK 334 tisíc korun, z toho osobní náklady 226 tisíc korun. V témže roce NFVK poskytl nadační příspěvky ve výši 158 tisíc korun: 70 tisíc korun Centru pro ekonomiku a politiku na seminář a sborník textů o Thomasi Malthusovi, 40 tisíc korun Centru pro studium demokracie a kultury na vydávání Revue Politika a 48 tisíc korun na nákup vybavení pro zdravotně postižené občany. V roce 2011 činily náklady na správu NFVK 336 tisíc korun, z toho osobní náklady 226 tisíc korun. V témže roce NFVK poskytl nadační příspěvky ve výši 278 tisíc korun: 130 tisíc korun Centru pro ekonomiku a politiku a 148 tisíc korun na nákup vybavení pro zdravotně postižené občany. V roce 2012 poklesly příspěvky poskytnuté fondem na 48 tisíc korun. Náklady na správu NFVK dosáhly výše 325 tisíc korun, z toho osobní náklady 225 tisíc korun. Předsedkyní správní rady fondu je bývalá předsedkyně Senátu Parlamentu České republiky Libuše Benešová a členy Michaela Bartáková a Ladislav Jakl. Předsedou dozorčí rady je bývalý ministr Martin Kocourek. a členy Pavel Bém a Pavel Huťka. V roce 2012 bylo stanoveno, že NFVK zanikne sloučením s Nadačním fondem manželů Livie a Václava Klausových, k čemuž ale nedošlo. Během politické kariéry byla Václavu Klausovi udělena řada vyznamenání a čestných akademických titulů v Česku i v zahraničí. Například dne 14. září 1997, u příležitosti 60. výročí úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka, obdržel spolu s Petrem Pithartem a Milošem Zemanem v Rudolfinu Čestnou medaili T. G. Masaryka, kterou uděluje Masarykovo demokratické hnutí. 27. prosince 2007 . převzal od velvyslance Ruské federace Puškinovu medaili, kterou mu udělil ruský prezident Vladimir Putin. 10. května 2009 obdržel z rukou bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo Romana Herzoga ve Freiburgu v Breisgau Mezinárodní cenu Nadace Friedricha Augusta von Hayeka za své neúnavné angažmá pro věc svobodného tržního hospodářství a blízkost k principům, které Hayek ve svých vědeckých dílech zastával. Václav Klaus je autorem více než třiceti titulů. Jeho nejúspěšnější knihou je Modrá, nikoli zelená planeta, která byla přeložena do osmnácti jazyků. Mezi další známá díla patří Evropská integrace bez iluzí s pěti cizojazyčnými mutacemi a kniha Zápisky z cest. Politická literatura, ekonomie 1969: Marxova politická ekonomie a ekonomická teorie 1991: A Road to Market Economy 1991: Ekonomická teorie a ekonomická reforma 1992: Dismantling Socialism: A Road to Market Economy II. 1994: Česká cesta . 2015: Velcí ekonomové jsou mou inspirací Eseje a projevy 1998: Tak pravil Václav Klaus 1999: Země, kde se již dva roky nevládne 2004: Rok první - projevy, články, eseje 2005: Rok druhý - projevy ., články, eseje 2006: Rok třetí - projevy, články, eseje 2007: Rok čtvrtý - projevy, články, eseje 2008: Rok pátý - projevy, články, eseje 2009: Rok šestý . - projevy, články, eseje 2010: Rok sedmý - projevy, články, eseje 2011: Rok osmý - projevy, články, eseje 2012: Rok devátý - projevy, články, eseje 2013: . Rok desátý - projevy, články, eseje Ostatní 2007: Modrá, nikoli zelená planeta 2009: Modrá planeta v ohrožení 2009: Kde začíná zítřek 2010: Zápisky z cest 2011: Evropská integrace bez iluzí 2012: Zápisky . z nových cest 2013: My, Evropa a svět 2010: Jiří Pehe, Klaus: portrét politika ve dvaceti obrazech, Praha: Prostor, ISBN 978-80-7260-240-7 Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A-M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha : Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 319-321. Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A-M. Praha : Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 420. Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 288-289. KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 323. TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 64-65. Rozhovory 1997: NADORAZ - Rozhovor s Janou Klusákovou 2001: NAROVINU - Kniha hovorů Petra Hájka s Václavem Klausem 2003: Přerušený rozhovor - Knižní rozhovor s Jeronýmem Janíčkem | PERSON | PERSON |
013468 | Ron Zacapa Centario patří mezi nejoblíbenější rumy na světě. Patří mezi kvalitní rumy vyráběné z panenského sirupu (nikoliv z melasy) a zraje v sudech z bílého dubu v horách v Guatemale způsobem blendování sistema solera v nadmořské výšce 2333 m n. m. == Historie == Historie rumů Zacapa Centario sahá až do roku 1976, kdy byla destilerie založena ve městě Zacapa, nacházející se na východě Guatemaly 229 m n. m. == Výroba == Výroba rumů začíná na plantážích cukrové třtiny. Plantáže rumů Zacapa Centario se nacházejí na jihozápadě Guatemaly v nadmořské výšce 350 m. Destilerie se chlubí, že jejich plantáže jsou pro produkci cukrové třtiny na nejlepším místě na světě, díky kombinaci mikroklima, půdy a teploty. Na rozdíl od ostatních výrobců rumů, kteří pro destilaci používají melasu, což je zbytkový produkt při výrobě cukru, destilerie Zacapa používá tzv.... | Kde se nacházejí plantáže rumů Zacapa Centario? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ron_Zacapa_Centenario | [
"na jihozápadě Guatemaly"
] | 475 | 566 | Plantáže rumů Zacapa Centario se nacházejí na jihozápadě Guatemaly v nadmořské výšce 350 m. | [
{
"start": 518,
"end": 541,
"text": "na jihozápadě Guatemaly"
}
] | Ron Zacapa Centario patří mezi nejoblíbenější rumy na světě. Patří mezi kvalitní rumy vyráběné z panenského sirupu (nikoliv z melasy) a zraje v sudech z bílého dubu v horách v Guatemale způsobem blendování sistema solera v nadmořské výšce 2333 m n. m. == Historie == Historie rumů Zacapa Centario sahá až do roku 1976, kdy byla destilerie založena ve městě Zacapa, nacházející se na východě Guatemaly 229 m n. m. == Výroba == Výroba rumů začíná na plantážích cukrové třtiny. Plantáže rumů Zacapa Centario se nacházejí na jihozápadě Guatemaly v nadmořské výšce 350 m. Destilerie se chlubí, že jejich plantáže jsou pro produkci cukrové třtiny na nejlepším místě na světě, díky kombinaci mikroklima, půdy a teploty. Na rozdíl od ostatních výrobců rumů, kteří pro destilaci používají melasu, což je zbytkový produkt při výrobě cukru, destilerie Zacapa používá tzv. Panenský sirup (v orig. Virgin sugar cane honey), tedy primární výrobek při zpracování cukrové třtiny. Když přijde čas na kvašení, destilerie používá vlastní kmen kvasinek získaných z ananasu: Saccharomyces cerevisiae. Tyto kvasinky produkují specifické aroma typické pro rumy Zacapa Centario. Kvašení probíhá pomalu, jelikož kvasinky potřebují čas pro práci ke kýženému výsledku. Pokud se posuneme o 2000 m n. m. výše, přesněji do 2333 m n. m., dostaneme se do "The House Above the Clouds", v překladu dům nad mraky. Je to jedno z nejvýše položených míst využívaných ke zrání destilátů. Zde pomalým zráním získávají rumy Zacapa Centario svoje jedinečné vlastnosti. V horách nižší průměrná teplota 16,66 °C zpomaluje zrání a řidší vzduch a nižší atmosférický tlak napomáhá zintenzivnit infuzi chutí z dubových sudů. Jakmile jsou sudy na místě v "The House Above the Clouds", začíná složitý jemně vyvážený proces zrání. Destilerie používá jedinečný způsob zvaný " Sistema Solera", převzatý ze zrání Sherry. U destilerie Zacapa je sistema solera používána pro míchání (neboli Blendování) rumů různého stáří v sudech, kde dříve zrály robustní americké whiskey, jemné sherry a delikátní vína Pedro Ximenez. Každá kapka rumu zde prochází každým typem sudu, takže se každý z nich podělí o své aroma a chuť z čehož vzniká rum výjimečné kvality. Na celý tento proces dohlíží Master Blender, jedna ze 3 žen, které v potravinářském průmyslu dosáhly této pozice, Lorena Vásquezová. == Produkty == Zacapa 15yo – Prémiový rum zrající po dobu 5 až 15 let. 40% Alc Zacapa 23yo - Prémiový rum zrající po dobu 6 až 23 let. 40% Alc Zacapa 23yo Etiqueta Negra – Prémiový rum zrající po dobu 6 až 23 let. 43% Alc - Limitovaná edice Zacapa 23yo Straight from the Cask – Prémiový rum zrající po dobu 6 až 23 let. 45% Alc Zacapa Aniversario 30 - Exklusivní rum zrající po dobu 6 až 23 let. 40% Alc - vydán ku příležitosti 30. výročí destilerie Ron Zacapa Centario - Limitovaná edice Zacapa XO - Exklusivní rum zrající po dobu 6 až 23 let. 40% Alc == Ocenění == 1998Caribbean Week Rum Taste Festival - Barbados - 1st place - Premium category - Ron Zacapa Centenario 1999Caribbean Week Rum Taste Festival - Barbados - 1st place - Premium category - Ron Zacapa Centenario 2000Caribbean Week Rum Taste Festival - Barbados - Gold Award - Premium category - Ron Zacapa Centenario 2000Caribbean Week Rum Taste Festival - Barbados - Gold Award - Premium category - Ron Zacapa Centenario X.O. 2001International Spirits Challenge - London, UK - Gold Award - Super premium category - Ron Zacapa Centenario X.O. 2001Rum Fest - Gold Award - Super premium category - Ron Zacapa Centenario 2001Rum Fest - Gold Award - Super premium category - Ron Zacapa Centenario X.O. 2001Caribbean Week Rum Taste Festival - Barbados - Super Premium Category - Ron Zacapa Centenario 2001Caribbean Week Rum Taste Festival - Barbados - Super Premium Category - Ron Zacapa Centenario XO 2002Caribbean Week Rum Taste Festival - Barbados - Super Premium Category - Ron Zacapa Centenario 2002Caribbean Week Rum Taste Festival - Barbados - Super Premium Category - Ron Zacapa Centenario XO 2003Caribbean Week Rum Taste Festival - Barbados - Super Premium Category - Ron Zacapa Centenario XO 2003San Francisco World Spirits Competition - San Francisco, USA - Bronze - Ron Zacapa Centenario 23 Years Old 2006International Sugar Cane Spirits Festival and Tasting Competition - Tampa, FL, USA - Gold - Premium Rum - Ron Zacapa Centenario 15 Year Old 2006International Sugar Cane Spirits Festival and Tasting Competition - Tampa, FL, USA - Gold - Premium Rum - Ron Zacapa Centenario 23 Year Old 2008San Francisco World Spirits Competition - San Francisco, USA - Silver Medal - Zacapa 15 Year Old Rum Centenario 2008San Francisco World Spirits Competition - San Francisco, USA - Silver Medal - Zacapa 25 Year Old Rum Centenario == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Ron Zacapa Centenario ve Wikimedia Commons Oficiální stránka Ron Zacapa Centario Petrovy rumové stránky | LOCATION | LOCATION |
004404 | ... Dále vede účty napojené na rozpočet Evropských společenství apod. Na základě pověření Ministerstva financí provádí operace spojené se státními cennými papíry. Banka je politicky nezávislá (její nezávislost garantuje Ústava, zákon o ČNB a postavení bankovní rady); zodpovídá se dvakrát ročně Poslanecké sněmovně. Nejvyšším řídícím orgánem České národní banky je sedmičlenná Bankovní rada. Jejími členy jsou guvernér České národní banky, dva viceguvernéři a další čtyři členové... | Kolik členů má bankovní rada České národní banky? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_n%C3%A1rodn%C3%AD_banka | [
"sedmičlenná"
] | 316 | 391 | Nejvyšším řídícím orgánem České národní banky je sedmičlenná Bankovní rada. | [
{
"start": 365,
"end": 376,
"text": "sedmičlenná"
}
] | Česká národní banka (ČNB) je centrální banka České republiky a orgán, který vykonává dohled nad finančním trhem v zemi. Česká národní banka je právnickou osobou veřejného práva se sídlem v Praze. Jsou jí svěřeny kompetence správního úřadu v rozsahu stanoveném zákonem, sama ale správním úřadem není. Hospodaří samostatně s vlastním majetkem. Do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Podle článku 98 Ústavy ČR a zákona č. 6/1993 Sb., o ČNB, ve znění pozdějších předpisů, je hlavním cílem její činnosti péče o cenovou stabilitu (dřívější znění Ústavy před tzv. euronovelou uvádělo jako hlavní cíl péči o měnovou stabilitu). Dosažení a udržení cenové stability, tj. vytváření nízkoinflačního prostředí v ekonomice, je trvalým příspěvkem centrální banky k vytváření podmínek pro udržitelný hospodářský růst. Předpokladem účinnosti měnových nástrojů vedoucích k cenové stabilitě je nezávislost centrální banky. ČNB dále pečuje o finanční stabilitu a o bezpečné fungování finančního systému v ČR. ČNB rovněž podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády, pokud není tento vedlejší cíl v rozporu s cílem hlavním. V souladu s ním určuje měnovou politiku, vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank, vykonává dohled nad bankovním sektorem, kapitálovým trhem, pojišťovnictvím, penzijním připojištěním, družstevními záložnami a institucemi elektronických peněz. Dále provádí činnost podle zákona o ČNB a dalších právních předpisů. Mezi hlavní úkoly České národní banky patří: Její deklarovanou úlohou je zajistit stabilitu cenového indexu (což není totožné jako stabilita cen). ČNB usiluje o plnění uvedené úlohy v rámci měnově politického režimu nazývaného cílování inflace. Rozhodování bankovní rady ČNB o nastavení základních úrokových sazeb vychází z aktuální makroekonomické prognózy a vyhodnocení rizik jejího nenaplnění. Změnami úrokových sazeb (tedy produkcí peněz) ovlivňuje centrální banka cenu peněz na trhu, čímž se pokouší dosáhnout předem stanoveného růstu peněžní zásoby a tedy i zvolené inflace. V období před vstupem do eurozóny budou inflační cíle orientovány na plnění maastrichtských konvergenčních kritérií v oblasti cenové stability a dlouhodobých úrokových sazeb. Po zavedení eura se ČNB vzdá samostatné měnové politiky ve prospěch Evropské centrální banky. V souhrnu tzn. dohled nad bankovním sektorem, kapitálovým trhem, pojišťovnictvím a penzijním připojištěním, družstevními záložnami, devizový dohled a dohled nad institucemi elektronických peněz. ČNB stanoví pravidla, která chrání stabilitu celého finančního trhu. Systematicky reguluje, kontroluje, vyhodnocuje a popřípadě postihuje nedodržování stanovených pravidel. K integraci dohledu nad finančním trhem do jedné instituce (ČNB) došlo od 1. dubna 2006. ČNB tak převzala agendu bývalé Komise pro cenné papíry, Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění Ministerstva financí a Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Česká národní banka má monopolní právo vydávat bankovky a mince včetně mincí pamětních. Dbá o plynulý a hospodárný peněžní oběh, spravuje zásoby peněz, stahuje z oběhu a ničí opotřebované bankovky a mince a vyměňuje poškozené peníze za nové. Zajišťuje technickou a uměleckou přípravu platidel, jejich výrobu a dodávky. Podílí se na přípravě právní a technické ochrany platidel proti padělání a na její realizaci. V rámci ochrany měny posuzuje a eviduje všechny peníze zadržené pro podezření z padělání. Do devizové činnosti patří především správa devizových rezerv, operace na devizovém trhu a devizová regulace. Správa devizových rezerv má za cíl udržovat a eventuálně zvyšovat hodnotu devizových rezerv, zabezpečovat devizovou likviditu země. Devizové rezervy se skládají z cenných papírů denominovaných v cizích měnách, hotovosti a zlata. Mediálně nepopulární akcí ČNB v oblasti devizové činnosti se stal prodej více než 50 tun zlata z českého zlatého pokladu. Tento prodej proběhl postupně během let 1997 až 1998. Odůvodněn byl mimo jiné pravděpodobným poklesem hodnoty zlata na světových trzích, s ohledem na zvažovaný prodej zlatých rezerv zeměmi, které měly nově vstoupit do Evropské měnové unie (EMU). Mezi nejvýznamnější devizové operace na domácích trzích patří devizové intervence, kterými se ČNB v případě potřeby snaží ovlivňovat výši kurzu koruny vůči ostatním měnám. Od listopadu 2013 používá ČNB devizové intervence k oslabení kurzu koruny "poblíž hladiny 27 CZK/EUR", jako nástroj místo úrokových sazeb k plnění inflačního cíle. Výsledkem je výrazný vzrůst devizových rezerv. ČNB stanoví pravidla provádění platebního styku bankami i nebankovními subjekty. Zejména jde o lhůty zúčtování, pravidla pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků (např. platebních karet) a pro bezpečné fungování platebních systémů. ČNB provozuje systém mezibankovního platebního styku CERTIS a dále systém trhu krátkodobých dluhopisů SKD. ČNB vede účty (ne běžné) a poskytuje služby platebního styku zejména státu a bankám. ČNB poskytuje bankovní služby pro stát a veřejný sektor. Vede účty organizačním složkám státu, příspěvkovým organizacím zřízeným organizačními složkami státu, státním fondům a Národnímu fondu, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty, územním samosprávným celkům (obcím, krajům) a dobrovolným svazkům obcí, veřejným výzkumným institucím, veřejným vysokým školám, zdravotním pojišťovnám a svazům zdravotních pojišťoven. Dále vede účty napojené na rozpočet Evropských společenství apod. Na základě pověření Ministerstva financí provádí operace spojené se státními cennými papíry. Banka je politicky nezávislá (její nezávislost garantuje Ústava, zákon o ČNB a postavení bankovní rady); zodpovídá se dvakrát ročně Poslanecké sněmovně. Nejvyšším řídícím orgánem České národní banky je sedmičlenná Bankovní rada. Jejími členy jsou guvernér České národní banky, dva viceguvernéři a další čtyři členové bankovní rady. Členy bankovní rady na dobu 6 let jmenuje prezident republiky (bez nutnosti kontrasignace nebo souhlasu jiného ústavního orgánu), který je také může odvolat. Odvoláni však mohou být jen pokud přestanou splňovat zákonné podmínky výkonu funkce nebo pokud se dopustí vážného pochybení. Odvolání na rozdíl od jmenování členů bankovní rady probíhá v režimu čl. 62 Ústavy, prezident republiky tedy k platnosti svého rozhodnutí potřebuje spolupodpis (kontrasignaci) předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Podmínkami pro jmenování je svéprávnost, bezúhonnost, vysokoškolské vzdělání a zkušenosti a uznávanost v měnových záležitostech nebo v oblasti finančního trhu. Nikdo nesmí zastávat funkci člena bankovní rady více než dvakrát. Jednání bankovní rady předsedá guvernér, v jeho nepřítomnosti jím pověřený viceguvernér. Rada přijímá svá rozhodnutí prostou většinou hlasů, je usnášeníschopná, je-li přítomen guvernér, nebo jím pověřený předsedající viceguvernér a alespoň další tři její členové. V případě rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedajícího. Jménem České národní banky jedná navenek guvernér. V době jeho nepřítomnosti ho zastupuje jím pověřený viceguvernér. Guvernér nebo jím určený viceguvernér je oprávněn účastnit se s hlasem poradním schůze vlády. Guvernér také předkládá Poslanecké sněmovně nejméně dvakrát ročně zprávu o měnovém vývoji. V tomto případě je oprávněn účastnit se schůze sněmovny a musí mu být uděleno slovo. Sídlo ústředí ČNB je v Praze. Zastoupení ČNB na území ČR se nachází v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně a Ostravě. Členy Bankovní rady jsou: Jiří Rusnok (guvernér) – od 1. 3. 2014, jmenován Milošem Zemanem Mojmír Hampl (viceguvernér) – od 1. 12. 2006, jmenován Václavem Klausem Vladimír Tomšík . (viceguvernér) – od 1. 12. 2006, jmenován Václavem Klausem Vojtěch Benda – od 1. 7. 2016, jmenován Milošem Zemanem Tomáš Nidetzký – od 1. 7. 2016, jmenován Milošem . Zemanem Oldřich Dědek – od 13. 2. 2017, jmenován Milošem Zemanem Marek Mora – od 13. 2. 2017, jmenován Milošem Zemanem Bankovní úřad při ministerstvu financí 1919–26 Národní banka Československá 1926– . 39 a 1945–50 Národní banka pro Čechy a Moravu 1939–45 Státní banka československá 1950–92 Centrální registr úvěrů ČNB Podřízený pojišťovací zprostředkovatel Seznam členů Bankovní rady České národní banky Obrázky, zvuky či videa k tématu Česká národní banka ve Wikimedia Commons Oficiální stránky banky | NUMERIC | NUMERIC |
Subsets and Splits
No saved queries yet
Save your SQL queries to embed, download, and access them later. Queries will appear here once saved.