item_id
stringlengths 6
6
| context
stringlengths 91
1.32k
| question
stringlengths 11
231
| url
stringlengths 32
155
| answers
sequence | evidence_start
int64 0
902
| evidence_end
int64 41
1.26k
| evidence_text
stringlengths 9
647
| occurrences
list | original_article
stringlengths 131
157k
| question_type
stringclasses 10
values | answer_type
stringclasses 10
values |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
000503 | Pluto, oficiální označení (134340) Pluto, je největší a po Eris druhou nejhmotnější známou trpasličí planetou sluneční soustavy. Zároveň se jedná o deváté největší a desáté nejhmotnější známé těleso, které obíhá přímo okolo Slunce. Roku 1930 ho objevil americký astronom Clyde Tombaugh. Toto kosmické těleso astronomové původně řadili mezi planety, ovšem po změně definice pojmu "planeta", ke kterému došlo během 26. valného shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze v roce 2006 byl zařazen mezi trpasličí planety a plutoidy. Pluto se, podobně jako i další objekty Kuiperova pásu, skládá především z kamenných materiálů a ledu. Jde o poměrně malé těleso, které má přibližně pětinu hmotnosti Měsíce a třetinu jeho objemu. Obíhá po vysoce výstřední a nakloněné dráze. Jeho vzdálenost od Slunce se pohybuje mezi 30 a 49 astronomickými jednotkami (AU) (tj. 4,4-7,4 miliard km).... | Kdo objevil Pluto? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pluto_%28trpasli%C4%8D%C3%AD_planeta%29 | [
"Clyde Tombaugh"
] | 232 | 286 | Roku 1930 ho objevil americký astronom Clyde Tombaugh. | [
{
"start": 271,
"end": 285,
"text": "Clyde Tombaugh"
}
] | Pluto, oficiální označení (134340) Pluto, je největší a po Eris druhou nejhmotnější známou trpasličí planetou sluneční soustavy. Zároveň se jedná o deváté největší a desáté nejhmotnější známé těleso, které obíhá přímo okolo Slunce. Roku 1930 ho objevil americký astronom Clyde Tombaugh. Toto kosmické těleso astronomové původně řadili mezi planety, ovšem po změně definice pojmu "planeta", ke kterému došlo během 26. valného shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze v roce 2006 byl zařazen mezi trpasličí planety a plutoidy. Pluto se, podobně jako i další objekty Kuiperova pásu, skládá především z kamenných materiálů a ledu. Jde o poměrně malé těleso, které má přibližně pětinu hmotnosti Měsíce a třetinu jeho objemu. Obíhá po vysoce výstřední a nakloněné dráze. Jeho vzdálenost od Slunce se pohybuje mezi 30 a 49 astronomickými jednotkami (AU) (tj. 4,4-7,4 miliard km). V pravidelných intervalech se tak ocitá blíže Slunci než poslední planeta sluneční soustavy - Neptun. V současné době (roku 2012) se nachází asi 32 AU od Slunce. Pluto bylo klasifikováno jako planeta sluneční soustavy od svého objevu až do roku 2006. Jeho status však byl zpochybňován již od konce 70. let 20. století, kdy byla objevena vzdálená planetka (2060) Chiron a kdy také astronomové přesněji poznali jeho malou hmotnost. Na přelomu tisíciletí bylo objeveno mnoho transneptunických objektů, zejména pak roku 2005 těleso rozptýleného disku Eris, které je asi o 27 % hmotnější než Pluto. Dne 24. srpna 2006 pak Mezinárodní astronomická unie (IAU) na svém astronomickém kongresu v Praze přijala novou definici planety, která Pluto z této společnosti vyloučila, a ustanovila nový typ těles, trpasličí planety, kam vedle Pluta zařadila též Eris a těleso hlavního pásu Ceres. Následně bylo Pluto také zapsáno do seznamu planetek, a to pod katalogovým číslem 134340. Přesto však někteří astronomové stále zastávají názor, že Pluto by mělo patřit mezi planety. Pluto má pět známých měsíců. Největší, Charon, byl objeven roku 1978, další dva, Nix a Hydra, následovaly až roku 2005. Další dva malé měsíce, Kerberos a Styx byly objeveny v letech 2011 a 2012. Protože hmotný střed soustavy Pluto – Charon leží mezi těmito tělesy a nikoliv pod povrchem jednoho z nich, hovoří se o nich někdy jako o binárním tělese. IAU však zatím nepřijala formální definici binární trpasličí planety, a proto je Charon oficiálně klasifikován jako satelit Pluta. Ve 40. letech 19. století analyzoval francouzský matematik Urbain Le Verrier nepravidelnosti v oběžné dráze Uranu a pomocí zákonů klasické mechaniky předpověděl pozici tehdy ještě neobjevené planety Neptun. Na konci 19. století však astronomové opět pozorovali drobné odchylky od Uranovy vypočítané dráhy, což znovu vedlo ke spekulacím, že musí být ve svém oběhu rušen ještě další, zatím neznámou planetou. Percival Lowell, americký astronom a bohatý obchodník, který roku 1894 založil Lowellovu observatoř ve Flagstaffu v Arizoně, začal roku 1906 pracovat na rozsáhlém projektu, jehož cílem bylo najít případnou devátou planetu, kterou nazýval "Planeta X". Roku 1909 už měli s dalším astronomem Williamem H. Pickeringem vytipováno na obloze několikero souřadnic, na nichž by se mohla nacházet. Hledání přesto nepřinášelo žádné výsledky. Lowell a jeho observatoř v něm přesto pokračovali až do jeho smrti roku 1916. Lowell nevěděl, že 19. března 1915 jeho observatoř pořídila dva matné snímky s Plutem, ovšem těleso na nich zůstalo nerozpoznáno. Navíc Lowell nebyl jediný, komu se něco takového nevědomky podařilo. Celkem je známo 16 předobjevových fotografií Pluta, přičemž nejstarší z nich byla pořízena na Yerkesově observatoři ve Williams Bay ve Wisconsinu, a to již 20. srpna 1909. Po Lowellově smrti následovala desetiletá právní bitva s jeho vdovou, Constance Lowellovou, která zpochybnila jeho poslední vůli, v níž observatoři odkázal 1 milión dolarů. Většina této částky však padla na soudní výlohy a hledání Planety X se tak znovu rozběhlo až roku 1929, kdy se ho ujal Clyde Tombaugh, kterého za tímto účelem pozval ředitel hvězdárny Vesto Melvin Slipher, jehož zaujaly Tombaughovy precizní astronomické náčrty. Tombaughovým úkolem bylo systematické fotografování noční oblohy. Každý snímek pořídil dvakrát v určitém časovém rozmezí. Následně se dvojice snímků porovnávaly, zda na nich nějaký objekt nezměnil svou pozici. Díky přístroji nazývaném blink komparátor mohl při prohlížení fotografických desek rychle přecházet tam a zpět, čímž se u objektů, jež změnily svou pozici, vyvolávala iluze jejich pohybu. 18. února 1930, téměř po roce hledání, nakonec Tombaugh nalezl pohybující se těleso na deskách pořízených 23. a 29. ledna toho roku. Jedna méně kvalitní fotografie byla pořízena také 21. ledna. Poté, co se objev potvrdil ještě i na dalších snímcích, zaslala o něm 13. března 1930 hvězdárna zprávu do Harvard College Observatory. Objev Pluta měl obrovský ohlas po celém světě. Lowellova observatoř, která měla právo těleso pojmenovat, obdržela z celého světa nesčetně návrhů, zahrnujících mj. jména jako Odin, Persephone, Erebos, Atlas či Prometheus. Constance Lowellová navrhovala Zeus, a později Percival po svém manželovi a dokonce Constance po sobě. Všechny tyto návrhy byly zamítnuty, a astronomové Lowellovy observatoře nakonec volili hlasováním z užšího okruhu pouhých tří návrhů: Minerva, římská bohyně moudrosti, Cronus, anglický přepis jména jednoho z Titánů, a Pluto, římský bůh podsvětí. První uvedené jméno však již patřilo planetce (93) Minerva. V hlasování nakonec astronomové jednomyslně vybrali Pluta, jehož jméno navrhla jedenáctiletá školačka Venetie Burneyová z Oxfordu. Oficiálně byl objekt pojmenován 24. března 1930. Veřejnosti byl nový název oznámen 1. května 1930. Určitou roli při výběru jména sehrál také fakt, že jeho počáteční dvě písmena jsou současně iniciálami Percivala Lowella. Rovněž astronomický symbol Pluta () byl vytvořen složením písmen P a L. Symbol užívaný astrology je však odlišný () a podobá se symbolu Neptunu (); nejviditelnějším rozdílem je kroužek místo prostředního hrotu trojzubce. Jméno se mezi veřejností brzy vžilo. Ještě téhož roku Walt Disney představil kresleného psa Pluta, společníka Mickey Mouse. O dva roky později pak Glenn T. Seaborg pojmenoval nově objevený chemický prvek plutonium (podobně jako již předtím byly jiné prvky pojmenovány po nově objevených planetách, a sice uran a neptunium). V českém jazyce se název Pluto užívá v mužském rodě neživotném i v rodě středním. Varianta mužského rodu vyplývá z faktu, že název tělesa je odvozen od mužského jména zmíněného boha podsvětí. Slovník spisovné češtiny i Pravidla českého pravopisu v pravopisném slovníku uvádějí mužský rod a akademické vydání Pravidel českého pravopisu uvádí obě varianty. Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR uvádí rod mužský a připouští i rod střední s poznámkou, že tento je v úzu častý zčásti vlivem koncovky "-o" a zčásti proto, že se ztrácí povědomí o původu názvu. Myšlenka, že Pluto je hledanou planetou X, začala získávat trhliny hned po jeho objevu. Pluto měl totiž velmi malou jasnost a také i v poměrně velkém dalekohledu se stále jevil jen jako bod. Odhady jeho hmotnosti byly v průběhu 20. století několikrát významně opraveny, přesněji však mohla být stanovena teprve až po objevu jeho měsíce Charona, kdy astronomové s pomocí 3. Keplerova zákona dospěli k hodnotě 0,2 % hmotnosti Země. Taková hmotnost byla příliš nízká na to, aby mohla vysvětlit pozorované odchylky v oběžné dráze Uranu. Následovaly tedy další pokusy nalézt planetu X (které se začalo říkat též "Transpluto"), která by je mohla způsobovat, ovšem bez úspěchu. Roku 1992 pak americký astronom E. Myles Standish s využitím údajů získaných během průletu sondy Voyager 2 kolem Neptunu přepočítal hmotnost této obří planety a obdržel hodnotu o 0,5 % nižší, než se dříve udávalo. To současně znamenalo změnu v jeho uvažovaném gravitačním vlivu. Novým výpočtům se pak Uran již na své oběžné dráze nijak nevymykal. Pluto tedy sice byl nalezen poměrně blízko místa, kde Lowell na základě údajných odchylek v dráze Uranu předpověděl pozici planety X, ovšem podle dnešních poznatků se jednalo jen o náhodu. V současné době se většina astronomů shoduje, že žádná planeta X, jak ji definoval Lowell, neexistuje. Oběžná doba Pluta je 248 pozemských let. Charakteristiky jeho oběžné dráhy jsou podstatně odlišné od oběžných drah planet, které jsou téměř kruhové a neoddalují se od roviny ekliptiky. Pluto na rozdíl od nich obíhá po velmi výstřední a velmi nakloněné dráze, svírající s ekliptikou úhel větší než 17°. V důsledku této výstřednosti se také v malém úseku své dráhy nachází blíže Slunci, než Neptun. Naposledy tato situace nastala v období od 7. února 1979 do 11. února 1999, přičemž perihéliem prošel 5. srpna 1989. Z dlouhodobého hlediska je oběžná dráha Pluta chaotická. Jeho pozice může být relativně spolehlivě vypočtena na několik milionů let dopředu (i do minulosti), ovšem po uplynutí 10 až 20 miliónů let se již všechny předpoklady stávají spekulativními. V důsledku své malé hmotnosti je totiž Pluto citlivý i na poměrně malé vlivy, které mohou jeho dráhu narušovat. To neznamená, že by se nepředvídatelně měnila jeho dráha, kterou naopak především dráhová rezonance s Neptunem činí velmi stabilní a bezpečnou před srážkami s planetami či před vymrštěním pryč z oblasti. Znamená to však, že nelze dopředu určit jeho pozici na této dráze. Přestože oběžná dráha Pluta při pohledu shora zdánlivě protíná dráhu Neptunu, ve skutečnosti jejich uspořádání neumožňuje, aby se spolu tato tělesa někdy srazila nebo i jen k sobě přiblížila. Jedním z důvodů je, že obě oběžné dráhy se ve skutečnosti nekříží. Při pohledu shora se sice zdá, že v okamžiku, kdy je Pluto nejblíže Slunci, je současně také blízko dráhy Neptunu, ve skutečnosti se však vyskytuje vysoko nad ní, dokonce nejvýše, jak je možné. V tomto místě se Pluto pohybuje ve vzdálenosti 8 astronomických jednotek nad dráhou Neptunu, takže ke kolizi v žádném případě nemůže dojít. Vzestupný a sestupný uzel dráhy Pluta, tj. body, kde dráha protíná ekliptiku, zase s Neptunem svírají úhel větší než 21°. Samotná tato fakta by však k ochraně Pluta nestačila. Plynní obři (zejména Neptun) mohou svou gravitací jeho dráhu narušovat, takže se některé její charakteristiky (např. precese) mohou v průběhů miliónů let změnit natolik, že by nakonec ke srážce dojít mohlo. Fungují zde však ještě i další mechanismy. Nejvýznamnější z nich je, že Pluto se nachází v dráhové rezonanci s Neptunem 3:2, což znamená, že na každé tři oběhy Neptunu kolem Slunce připadnou dva oběhy Pluta a poté se planety opět dostanou do stejné pozice. Tento cyklus trvá asi 500 let. Tělesa jsou přitom uspořádána tak, že v době, kdy se Pluto poprvé v cyklu dostane do blízkosti svého perihélia, nachází se Neptun více než 50° za ním. Než Pluto dokončí další oběh, má už Neptun za sebou jeden a půl svého oběhu, takže při druhém průchodu Pluta svým perihéliem je Neptun zase o přibližně stejnou vzdálenost napřed. Pluto a Neptun se tak navzájem nemohou přiblížit na vzdálenosti menší než 17 astronomických jednotek. Pluto se dokonce občas přiblíží více Uranu (11 AU) než Neptunu. Rezonance 3:2 je velmi stabilní a přetrvává již mnoho miliónů let. Díky ní by se Pluto nemohlo s Neptunem nikdy srazit, ani kdyby jeho dráha nebyla tolik nakloněná. Kromě rezonance 3:2 hrají při udržování stability oběžné dráhy Pluta svou roli ještě i jiné vlivy, které jsou důsledkem dvou dalších mechanismů. Tzv. argument šířky perihélia Pluta, tj. úhel mezi bodem, kde kříží rovinu ekliptiky, a bodem, v němž je nejblíže Slunci (perihéliem), se pohybuje kolem hodnoty 90°. To znamená, že když je Pluto v perihéliu, nachází se současně nejvýše nad rovinou ekliptiky, což mu brání v setkáních s Neptunem. Tento fakt je přímým důsledkem tzv. Kozaiova mechanismu, jehož vlivem je výstřednost dráhy menšího tělesa (zde Pluta) úzce spojena s jejím sklonem vůči dráze většího tělesa, jež na ně gravitačně působí (Neptunu). V případě Pluta tento mechanismus způsobuje, že jeho argument šířky perihélia se pohybuje v rozmezí ±38°, takže úhel mezi perihéliem Pluta a oběžnou dráhou Neptunu je vždy větší než 52°. K největšímu úhlovému přiblížení dochází vždy jednou za 10 000 let. Další vliv má fakt, že tzv. délky vzestupných uzlů těchto dvou těles (tj. bodů, kde jejich dráha protíná rovinu ekliptiky) jsou téměř v rezonanci s výše uvedeným pohybem perihélia. V případě, že obě délky jsou stejné, tzn. že by bylo možné oba uzly a Slunce spojit rovnou čárou, činí argument šířky perihélia Pluta 90° a Pluto se přibližuje Slunci v nejvyšším možném bodě nad dráhou Neptunu. Jinými slovy, když Pluto protíná rovinu oběžné dráhy Neptunu, nachází se vždy v největší vzdálenosti za touto planetou. Tento jev bývá označován jako superrezonance 1:1. Oblast sluneční soustavy, kde se těleso může do takové rezonance s Neptunem dostat, je velmi úzká, a proto je zřejmě ze zmíněných vlivů, které udržují dráhu Pluta stabilní, nejslabší. Také se zdá, že nejde jen o klasický problém tří těles, ale že svou roli zde hraje i vliv dalších plynných obrů, zejména Jupiteru. Problém oscilace perihélia Pluta lze nejlépe pochopit při polárním pohledu na oběžné dráhy těchto těles, např. z místa, odkud planety vidíme obíhat proti směru hodinových ručiček. Poté, co Pluto projde svým vzestupným uzlem (jedním z bodů, kde protíná ekliptiku), přibližuje se zezadu k Neptunu. Neptun na něj na svůj úkor gravitačně působí, což Pluto nepatrně postrčí na větší dráhu, kde podle 3. Keplerova zákona obíhá o trošku pomaleji. To postupně způsobuje změnu jeho perihélia a délek vzestupných uzlů (a v menší míře se podobné změny dějí též u Neptunu). Po mnoha opakováních je nakonec Pluto natolik zpomalen a Neptun urychlen, že naopak Neptun začne dohánět Pluto na opačné straně své oběžné dráhy (poblíž opačného uzlu). Tentokrát zase Pluto postupně nabírá na rychlosti a Neptun se zpomaluje, dokud se v blízkosti původního uzlu role znovu neotočí. Jedna perioda tohoto cyklu trvá asi 20 000 let. Vzhledem k hvězdám se Pluto otočí vždy jednou za 153,29 hodiny a vzhledem ke Slunci jednou za 153,28 hodiny, takže jeden tamní den je roven přibližně 6,39 dne pozemského. Osu rotace má podobně jako planeta Uran vůči své dráze extrémně nakloněnou, a to v úhlu asi 120°, jakoby ležel na boku, snad v důsledku dávné srážky s jiným tělesem. Pluto dokonce rotuje opačným směrem, než je u těles sluneční soustavy obvyklé (což se označuje jako tzv. retrográdní rotace). Vzhledem k tomuto sklonu na jeho povrchu nastávají také velmi výrazné sezónní změny. V době slunovratů bývá jedna čtvrtina jeho povrchu vystavena stálému slunečnímu svitu a jedna čtvrtina je ve stálém stínu. Detailní průzkum Pluta je kvůli jeho velké vzdálenosti od Země mimořádně obtížný. Mnoho z jeho charakteristik proto budou moci astronomové upřesnit po zpracování dat sondy New Horizons, která okolo Pluta prolétla 14. července 2015. Průměrná zdánlivá jasnost Pluta se pohybuje kolem 15,1, i když v perihéliu může zjasnit až na hodnotu 13,65. K jeho pozorování je tedy nutný dalekohled s průměrem zrcadla alespoň 20 cm. I v poměrně velkých dalekohledech se však stále jeví (podobně jako hvězdy) jako bod, a nelze tedy rozlišit jeho disk. Důvodem je jeho velmi malý úhlový průměr, který se pohybuje mezi 0,06 a 0,11 úhlové vteřiny. První pokusy o zobrazení povrchu Pluta, provedené na konci 80. let 20. století, byly založeny na pečlivých pozorováních přechodů jeho největšího měsíce, Charonu, přes jeho disk. Během pozorování se měřily změny v celkové jasnosti binárního tělesa Pluto-Charon. Pokud Charon zakryl jasnější část povrchu Pluta, byla i změna jejich celkové jasnosti zřetelnější, než když zakryl tmavější část. Výsledkem pak byla počítačově zpracovaná mapa jasnějších a tmavších oblastí. Touto metodou bylo také možné sledovat změny jasnosti povrchu Pluta v průběhu času. Současné mapy byly vytvořeny složením snímků z Hubblova vesmírného dalekohledu (HST), které mají největší v současné době dostupné rozlišení, a ukazují tak znatelně více podrobností. Díky nim lze rozeznat povrchové odlišnosti o průměru několika stovek kilometrů, jako jsou polární oblasti či velké světlé skvrny. Protože žádná z obou kamer, jež HST využíval při pořizování snímků, již není v provozu, zůstaly tyto mapy nejpodrobnějšími studiemi jeho povrchu až do roku 2015, kdy kolem Pluta proletěla vesmírná sonda New Horizons. Snímky HST spolu s pozorovanou světelnou křivkou Pluta a také periodickými změnami v jeho infračerveném spektru odhalují, že jeho povrch je velmi rozmanitý, co se týče jasnosti i barvy. Zdá se dokonce, že povrch Pluta oplývá tolika kontrasty, jako málokteré jiné těleso sluneční soustavy; srovnatelný v tomto ohledu by mohl být například měsíc Saturnu Iapetus. Barvy přechází z uhlově černé, přes tmavě oranžovou až do bílé. Americký astronom Marc Buie, jenž se zabýval podrobnou analýzou povrchu Pluta, ho popsal jako mnohem méně červený než povrch Marsu, blížící se spíše odstínům měsíce Io, ovšem s větší příměsí oranžové. Z porovnání složených snímků pořízených roku 1994 se snímky z let 2002-2003 vyplynulo, že povrch Pluta se mezi těmito obdobími výrazně změnil: severní polární oblast zjasnila a jižní polokoule ztmavla. Mezi lety 2000 a 2002 Pluto také znatelně zčervenal. Tyto rychlé změny zřejmě souvisí se sezónní sublimací některých chemických prvků na povrchu do atmosféry, kterýžto efekt je významně posilován extrémním sklonem rotace a vysokou výstředností oběžné dráhy. Spektroskopická analýza povrchu Pluta odhalila, že z 98 % sestává z dusíkového ledu, v němž lze nalézt stopy methanu a oxidu uhelnatého. Ta část povrchu, která je přivrácená k měsíci Charonu, obsahuje více methanového ledu, zatímco část odvrácená více dusíku a oxidu uhelnatého. Roku 2011 pak Hubblův vesmírný teleskop pomocí přístroje Cosmic Origins Spectrograph odhalil, že na povrchu se musí nacházet nějaká látka, která silně absorbuje ultrafialové záření. V úvahu připadají především složité molekuly uhlovodíků či nitrilů, jež by mohly vznikat interakcí slunečního záření se zmrzlým methanem, oxidem uhelnatým a dusíkem. Je možné, že právě tyto molekuly dávají Plutu jeho mírně načervenalý odstín. S ohledem na očekávané mapování povrchu Pluta sondou New Horizons v červenci roku 2015 Mezinárodní astronomická unie rozhodla, že nové názvy povrchových útvarů této trpasličí planety budou čerpány ze tří oblastí: podle průzkumníků, vesmírných misí, kosmických lodí, vědců a techniků .; podle fiktivních průzkumníků a cestovatelů, míst jejich původu a cílů cest, jejich dopravních prostředků (korábů, vesmírných lodí atp.) a také podle spisovatelů a umělců; podle podsvětních říší a míst v podsvětí (dle představ v různých světových kulturách), cestovatelů podsvětím a tvorům žijících v podsvětí. Mezinárodní astronomická unie také ve spolupráci s týmem New Horizons vyzvala širokou veřejnost, aby navrhovala vhodná pojmenování a následně o nich hlasovala. Na základě pozorování Pluta pomocí HST astronomové usuzují, že jeho průměrná hustota se pohybuje mezi 1,8 a 2,1 g/cm3, z čehož vyplývá, že hmotnost by tělesu mohly přibližně z 50-70 procent dodávat kamenné materiály a ze 30-50 procent led. Lze předpokládat, že vlivem rozpadu radioaktivních prvků obsažených v materiálech tvořících těleso se led zahřívá dost na to, aby se od těchto materiálů oddělil, takže Pluto pravděpodobně má diferencovanou vnitřní strukturu. V takovém případě by se kamenné materiály shromažďovaly v hutnějším jádře, které by obklopoval ledový plášť. Průměr jádra by měl být kolem 1700 km, tj. 70 % průměru Pluta. Je možné, že zahřívání stále ještě pokračuje, a vytváří tak na rozhraní mezi jádrem a pláštěm podpovrchový oceán z tekuté vody. Odhaduje se, že jeho tloušťka by mohla činit 100-180 km. Pracovníci Institutu pro výzkum planet Německého střediska pro letectví a kosmonautiku vypočítali, že Pluto má podobný poměr hustoty vůči svému průměru jako Neptunův měsíc Triton, tj. někde na pomezí mezi středně velkými ledovými satelity Uranu a kamennými satelity, jako je Jupiterův měsíc Europa. Pluto má hmotnost 1,3×1022 kg, tj. asi 0,2 procenta hmotnosti Země, a jeho průměr byl dříve odhadnut na 2 306 ±20 km, což je přibližně 66 % průměru Měsíce. Ovšem při průletu sondy New Horizons v červenci roku 2015 byla stanovena velikost na 2 370 ± 20 km a je tak momentálně největší známou trpasličí planetou. Původně se astronomové snažili vypočítat hmotnost Pluta na základě jeho domnělého vlivu na oběžné dráhy Neptunu a Uranu, a roku 1955 dospěli k závěru, že je přibližně stejně hmotný, jako Země. Další výpočty, provedené roku 1971 tuto předpokládanou hmotnost snížily zhruba na úroveň Marsu. Roku 1976 astronomové Dale Cruikshank, Carl Pilcher a David Morrison z Havajské university vzali v úvahu přítomnost methanového ledu na jeho povrchu, což znamenalo, že Pluto je vzhledem ke svému rozměru velmi jasný. Poprvé tak odhadli jeho albedo a na jeho základě usoudili, že hmotnost Pluta nemůže přesahovat 1 procento hmotnosti Země. Albedo Pluta je 1,3 až 2krát větší než albedo Země. Objev měsíce Charona roku 1978 umožnil výpočet hmotnosti tohoto binárního systému s využitím třetího Keplerova zákona. Poté, co byla změřena gravitace Charona, mohla být určena i skutečná hmotnost Pluta. Díky pozorování vzájemných zákrytů Pluta a Charona mohli vědci také přesněji stanovit rozměry Pluta, a pokroky v adaptivní optice zase umožnily lepší poznání jeho tvaru. Pluto je se svou hmotností dosahující 0,2 hmotnosti Měsíce mnohem méně hmotný než terestrické planety sluneční soustavy. Tuto hmotnost dokonce převyšuje i sedm měsíců (Ganymed, Titan, Callisto, Io, pozemský Měsíc, Europa a Triton), a možná také trpasličí planeta Eris, objevená roku 2005. Průměr Pluta (odhadovaný na více než 2300 km) rovněž nedosahuje průměru planet, ale je více než dvojnásobný oproti největšímu tělesu hlavního pásu planetek, trpasličí planetě Ceres. S ohledem na chybu, jíž jsou odhady velikosti zatíženy, není možné zatím s jistotou říci, zda má větší či menší průměr než Eris. Přesné určení jeho velikosti komplikuje uhlovodíkový opar, který těleso obklopuje. Atmosféra Pluta je tvořena tenkou dusíkovou slupkou, obsahující malá množství methanu a oxidu uhelnatého. Tyto tři prvky se do atmosféry uvolňují ze zmrzlého povrchu. Atmosférický obal je přibližně 60 km silný. Těsně nad povrchem se atmosférický tlak pohybuje v rozmezí od 6,5 do 24 mikrobarů. Předpokládá se, že výrazný vliv na atmosféru má protáhlá oběžná dráha Pluta: čím více se vzdaluje od Slunce, tím více se plyny z atmosféry ukládají zmrzlé na povrchu. Když se Pluto naopak Slunci přibližuje, teplota pevného povrchu mírně stoupá, a zmrzlý materiál znovu sublimuje. Tato sublimace má (podobně jako odpařování) na povrch ochlazující účinek; lze tedy hovořit o naprostém opaku skleníkového efektu, který známe ze Země. Pomocí submilimetrového radioteleskopu SMA na observatoři Mauna Kea na Havaji se astronomům podařilo změřit, že povrchová teplota Pluta činí 43 Kelvinů (tj. - °C), což je o 10 Kelvinů méně, než činily předpovědi, které s tímto efektem nepočítaly. Methan, který je zase silným skleníkovým plynem, vytváří v atmosféře Pluta teplotní inverzi (s rostoucí výškou stoupá i teplota), takže ve výšce 10 km nad povrchem jsou teploty o 36 stupňů vyšší než těsně nad ním a v horních vrstvách atmosféry dosahují dokonce výšky kolem 100 K (-173 °C). V nižších vrstvách atmosféry se koncentruje více methanu než v horních. Přestože je zde methan po dusíku druhým nejběžnějším plynem, jeho celkové množství se pohybuje jen kolem 0,5 %. První známky existence atmosféry na Plutu byly poprvé zachyceny roku 1985 astronomy z Wiseovy observatoře v Izraeli. Když pozorovali, jak Pluto zakrývá jednu hvězdu, všimli si, že hvězda postupně zhasíná, místo aby prudce zmizela. Podle míry zeslabení svitu hvězdy prosvěcující atmosféru Pluta určili hodnotu atmosférického tlaku na 0,15 Pascalů, tj. zhruba 700 000krát menší, než je tlak atmosféry pozemské. Závěry potvrdila a posílila další pozorování podobného zákrytu roku 1988, která se někdy považují za první průkazný důkaz existence atmosféry na tomto tělese. Další zákryt pozorovaly a analyzovaly roku 2002 týmy pod vedením Bruna Sicardyho z Pařížské observatoře, Jamese L. Elliota z Massachusettského technologického institutu a Jaye Pasachoffa z Williams College. Přestože Pluto byl dále od Slunce než roku 1988, a měl tedy být chladnější a obklopený slabší atmosférou, dospěli k překvapivému odhadu tlaku 0,3 Pascalům, tj. dvojnásobku oproti předchozím pozorováním. Vysvětlením by mohlo být, že roku 1987 se poprvé po 120 letech dostal ze stínu severní pól Pluta, takže vysublimoval dusík z polární čepičky. Bude trvat desítky let, než přebytečný dusík zase zkondenzuje a usadí se ve zmrzlém stavu tentokrát na jižním pólu, jehož polární čepice se v trvalém stínu nachází nyní. Naměřené malé nepravidelnosti v atmosférickém tlaku jsou zřejmě důkazem toho, že na Plutu vane vítr. V říjnu 2006 Dale Cruikshank et al. z Ames Research Center americké NASA odhalili spektroskopickou analýzou na povrchu Pluta ethan. Jeho vznik lze vysvětlit fotolýzou či radiolýzou (tj. chemickou reakcí za působení světla či ionizujícího záření) methanu. V roce 2015 bylo zjištěno pomocí přístrojů meziplanetární sondy New Horizons, že tato planetka zažívá klimatickou změnu, z astronomického hlediska také velká část povrchu Pluta leží v tropické oblasti. Podrobnější informace naleznete v článku Měsíce Pluta. Pluto má pět známých přirozených satelitů. První z nich, Charon, byl objeven americkým astronomem Jamesem Christym roku 1978. Další čtyři měsíčky objevil tzv. HST Pluto Companion Search Team, tj. skupina americké NASA pátrající po neznámých průvodcích Pluta na snímcích Hubblova vesmírného dalekohledu. Těmito měsíci jsou Nix a Hydra, objeveny roku 2005, Kerberos, objeven roku 2011, a Styx, objeven roku 2012. Satelity obíhají Pluto v neobvyklé blízkosti, v porovnání s jinými systémy. Teoreticky se satelity kolem Pluta mohou vyskytovat až do vzdálenosti 53 % poloměru tzv. Hillovy sféry (stabilní zóna gravitačního vlivu tělesa). Například Neptunův měsíc Psamathe obíhá svou mateřskou planetu ve vzdálenosti 40 % poloměru její Hillovy sféry. Všechny známé satelity Pluta však obíhají ve vzdálenostech do 3 % této zóny. Zdá se tedy, že jde o velmi kompaktní systém, ačkoliv zatím ještě nelze vyloučit objevy dalších těles nebo i malých prstenců. Podrobnější informace naleznete v článku Charon (měsíc). Soustava Pluto-Charon je pozoruhodná zejména tím, že její hmotný střed (barycentrum) neleží uvnitř žádného z jejích těles. Jde o druhý největší binární systém ve sluneční soustavě (po systému Slunce-Jupiter). Současně má Charon také vzhledem k Plutu poměrně velké rozměry. Někteří astronomové proto soustavu nazývají trpasličí dvojplanetou (analogicky k dvojplanetkám). Systém je také neobvyklý tím, že obě tělesa mají vůči sobě navzájem vázanou rotaci, tzn. že jejich doba rotace se rovná oběžné době kolem jejich barycentra. V důsledku toho jsou obě tělesa k sobě neustále přivrácena stejnou stranou a při pohledu z jakéhokoliv místa na jejich povrchu se to druhé nachází na obloze ve stále stejné pozici, případně (na odvrácené straně) na ní není vidět nikdy. Protože osa rotace Pluta je vůči rovině ekliptiky extrémně nakloněná, takže Pluto z jejího pohledu vypadá, jakoby se otáčelo "na boku", platí nutně totéž také pro celou binární soustavu. Povrch Charonu zatím není příliš podrobně prozkoumán. Roku 2007 na něm astronomové z Gemini Observatory odhalili skvrny tvořené hydráty amoniaku a krystaly vodního ledu. To by mohlo svědčit o přítomnosti tzv. ledových gejzírů, dopravujících na povrch tekutou vodu, která by následně zamrzala v podobě ledových krystalů. Podrobnější informace naleznete v článcích Hydra (měsíc) a Nix (měsíc). Další dva měsíce zachytili astronomové pomocí Hubblova vesmírného teleskopu až 15. května 2005. Pluto se tak stal prvním známým tělesem Kuiperova pásu s více než jedním měsícem. Satelit obíhající Pluto po vzdálenější dráze (původně označený jako S/2005 P 1) byl později pojmenován Hydra a měsíc nacházející se blíže mateřskému tělesu (původně označený jako S/2005 P 2) dostal jméno Nix. Oba malé měsíce obíhají Pluto ve dvoj- až trojnásobně větší vzdálenosti než Charon: dráha Nix je od barycentra soustavy vzdálená 48 700 kilometrů a Hydry 64 800 kilometrů. Pohybují se po téměř kruhových prográdních dráhách ležících prakticky ve stejné rovině, jako oběžná dráha Charonu. Tyto dráhy leží velmi blízko dráhové rezonanci 4:1 (v případě Nix) a 6:1 (v případě Hydry) s Charonem. Fyzikální vlastnosti těchto měsíců zatím nebyly zcela spolehlivě určeny. Hydra se někdy jeví být jasnější než Nix, což může znamenat, že je buď větší, nebo že některé části jejího povrchu odrážejí více světla. Dosavadní odhady jejich rozměrů závisí právě na míře této odrazivosti (albedu). Pokud je podobné, jako mají komety (4 %), pak by Hydra měla průměr 167 ± 10 km a Nix 137 ± 11 km. Pokud by bylo podobné Charonu (35 %), pak by tyto rozměry byly 61 ± 4 km a 46 ± 4 km. Je-li jejich hustota podobná hustotě Pluta nebo menší, nepřesahují jejich individuální hmotnosti 0,0005násobek hmotnosti celé Plutonovy soustavy. Objev dvou malých měsíců vyvolal spekulace, že by Pluto mohl mít také proměnlivý systém prstenců. Dopady malých těles mohou vyvrhnout dostatek materiálu, z něhož by se zformovaly. Dosavadní pozorování Hubblovým vesmírným dalekohledem však zatím nic takového nenaznačují. Pokud by takový systém existoval, musel by být podobně slabý, jako prstence Jupiteru, anebo velmi stísněný, nepřesahující šířku 1000 km. Studie zveřejněná roku 2006 dospěla k závěru, že pozorování Hubblovým dalekohledem prakticky vylučují, že by ještě kolem Pluta mohly být nalezeny nějaké měsíce velkých rozměrů. Podle studie panuje 90% jistota, že při uvažovaném albedu 4 % se ve vzdálenosti přesahující 5 úhlových vteřin od Pluta již nenachází žádné těleso s průměrem větším než 29 km. Pokud by se uvažovalo albedo 38 %, byla by horní mez průměru případného nového měsíce dokonce jen 9 km. O něco rozměrnější tělesa by se však mohla ukrývat na dráhách blíže Plutu, kde pozorování ztěžuje jeho záře. Přesto byly nalezeny další satelity, jejichž velikost však zatím nebyla spolehlivě určena. Podrobnější informace naleznete v článcích Kerberos (měsíc) a Styx (měsíc). Čtvrtý měsíc Pluta, Kerberos, objevil tým amerických astronomů v čele s Markem Showalterem z Institutu SETI. Objev satelitu, který nalezli na snímcích Hubblova vesmírného teleskopu, když pátrali po případných prstencích Pluta, byl oznámen 20. července 2011. Průměr tělesa, nacházejícího se mezi oběžnými dráhami Nix a Hydry, se odhaduje na 13 až 34 km a poloměr dráhy na 59 000 km. Kerberos je desetkrát méně jasný než měsíc Nix, takže pro jeho zachycení na fotografiích byla nutná osmiminutová expozice. Stejný tým objevil také zatím poslední Plutův měsíc, Styx. Objev oznámila NASA 11. července 2012. Usuzuje se, že satelit je nepravidelného tvaru, s průměrem 10 až 25 km a poloměrem dráhy přibližně 46 000 km. Související informace naleznete také v článcích Kuiperův pás a Model z Nice. Původ Pluta astronomy dlouho mátl. Jedna hypotéza předpokládala, že se jedná o bývalý měsíc Neptunu, který z oběžné dráhy kolem této planety vymrštil její největší současný měsíc Triton. Tahle myšlenka se však neujala, neboť Pluto se na své dráze kolem Slunce Neptunu nikdy nepřibližuje. Skutečné místo Pluta mezi tělesy sluneční soustavy začalo být jasnější po roce 1992, kdy astronomové postupně nalézali další malá transneptunická tělesa, která se Plutu podobala nejenom svou oběžnou dráhou, ale také rozměry a složením. Astronomové proto dospěli k závěru, že Pluto je jen největším členem tzv. Kuiperova pásu, poměrně stabilního prstence sestávajícího z těles obíhajících Slunce ve vzdálenosti 30 až 50 astronomických jednotek. Podobně jako jiná tělesa Kuiperova pásu, i Pluto má některé vlastnosti společné s kometami, jež rovněž pocházejí z oblastí ležícími za oběžnou dráhou Neptunu. Pokud by se Pluto nacházel ve stejné vzdálenosti od Slunce jako Země, vyvinul by se u něj typický kometární ohon. Ačkoliv Pluto je největším známým současným tělesem Kuiperova pásu, nebylo tomu tak zřejmě vždy. Např. Neptunův měsíc Triton, který je o něco větší než Pluto, má natolik podobné geologické i atmosférické složení, že to astronomy vede k domněnce, že se jedná o bývalé těleso Kuiperova pásu, které později Neptun na své oběžné dráze zachytil. Rovněž Eris, dnes objekt rozptýleného disku, může pocházet ze stejné populace těles. Některá velká tělesa Kuiperova pásu včetně Pluta obíhají kolem Slunce v dráhové rezonanci 3:2 s Neptunem. Pluto jako jejich největší představitel jim také dal název - plutina. Pluto je zřejmě, podobně jako i ostatní tělesa Kuiperova pásu, jednou z planetesimál, které ve sluneční soustavě ještě zbyly z dob, kdy se tato soustava teprve utvářela v protoplanetárním disku, a které navzájem nesplynuly v plnohodnotné planety. Většina astronomů se shoduje, že jeho současná pozice je výsledkem relativně náhlé migrace Neptunu v raných dobách vývoje sluneční soustavy. Během svého postupu z vnitřnější oblasti soustavy směrem ven se Neptun dostával do blízkosti objektů v předchůdci dnešního Kuiperova pásu. Jeden z nich zřejmě zachytil na své oběžné dráze (Triton), jiné uzamkl v dráhových rezonancích a další vymetl na chaotické dráhy. Tento scénář vyplynul z počítačového modelu, sestaveného roku 2004 astronomy francouzské Observatoire de la Côte d'Azur, známém jako model z Nice. Je tedy možné, že Pluto původně obíhal po téměř kruhové dráze ve vzdálenosti kolem 33 astronomických jednotek od Slunce. Z modelu také vyplývá, že v původním planetesimálním disku mohlo být kolem tisíce těles podobné velikosti, jako má Pluto, včetně Tritonu a Eris. Tento závěr také lépe vysvětluje vznik jeho měsíce Charonu, neboť srážka Pluta s jiným velkým tělesem, která tomu zřejmě předcházela, je v současném řídkém Kuiperově pásu velmi nepravděpodobná. Při střední opozici je hvězdná velikost Pluta jen 13,6. Maximální jasnost při jeho největším přiblížení k Zemi může být ještě o magnitudu vyšší. Naopak v aféliu své dráhy, a zároveň v konjunkci je jeho hvězdná velikost 15,9. K jeho pozorování je vždy potřeba větší astronomický dalekohled. Jeho zdánlivý průměr může být maximálně 0,3 obloukové vteřiny, proto je téměř nemožné vidět ho jako kotouček. K nalezení Pluta na obloze jsou zapotřebí detailnější hvězdné mapy. Pro velký sklon své dráhy k ekliptice, který je až 17,15° se Pluto může pohybovat mnoha jinými souhvězdími, jako jsou souhvězdí zvěrokruhu. Jeho zdánlivý pohyb na obloze je velmi pomalý. Od prosince 2006 se nachází v souhvězdí Střelec a setrvá v něm až do začátku března 2023. Podrobnější informace naleznete v článku New Horizons. Pluto představuje pro vesmírný let vzhledem ke své malé hmotnosti a obrovské vzdálenosti velkou výzvu. Jako první měla možnost těleso navštívit sonda Voyager 1, ovšem její řídící středisko místo toho dalo přednost průletu kolem Saturnova měsíce Titan, který byl neslučitelný s trajektorií potřebnou na průlet kolem Pluta. Další sonda, která se dostala do vnějších oblastí sluneční soustavy, byl Voyager 2, ovšem ani jeho dráha letu se k Plutu nijak nepřibližovala. První seriózní úvahy o výzkumu Pluta vesmírnou sondou se tak objevily až v posledním desetiletí 20. století, kdy NASA začala plánovat misi k Plutu a Charonu, později nazvanou Pluto Kuiper Express. Roku 2000 však byla z rozpočtových důvodů odvolána. Již následujícího roku však začali pracovníci NASA plánovat misi novou, takže 19. ledna 2006 se nakonec k Plutu podařilo vyslat vesmírnou sondu New Horizons. Roku 2007 sonda minula Jupiter, kde využila efektu gravitačního praku, který zrychlil její let. Největšího přiblížení k Plutu sonda dosáhla 14. července 2015, 11:49:57 GMT. Vědecká pozorování tělesa však bylo možné zahájit již o pět měsíců dříve a trvá ještě další měsíc po plánovaném setkání. První snímky vzdáleného Pluta sonda pořídila v rámci testu dlouhofokální kamery LORRI (Long Range Reconnaisance Imager) v září 2006. Snímky, pořízené ze vzdálenosti asi 4,2 miliardy kilometrů, potvrzují, že sonda je schopna zaměřit i vzdálený cíl, což je velmi důležité pro její směrování k Plutu a jiným objektům Kuiperova pásu. New Horizons má na palubě přístroje, které umožní např. pořizování obrazových záznamů či provádění spektroskopických analýz, díky čemuž bude možné studovat geologii a morfologii Pluta i jeho měsíce Charonu, zmapovat složení jejich povrchu a analyzovat atmosféru Pluta. Objevy nových malých měsíců mohou znamenat pro sondu nepředvídané komplikace. Podle některých úvah mohl materiál vyvržený při případných kolizích mezi tělesy Kuiperova pásu a těmito měsíci, které mají jen velmi malou gravitaci a tím i únikovou rychlost, vytvořit slabý prachový prstenec. Pokud by zkřížil sondě cestu, znamenalo by to zvýšené riziko škod způsobených mikrometeoroidy, které by sondu mohly vyřadit z provozu. Pluto je v současné době řazen mezi trpasličí planety, případně plutoidy (tj. trpasličí planety za oběžnou dráhou Neptunu). Patří mezi tělesa Kuiperova pásu, přesněji mezi tzv. plutina, tj. objekty obíhající Slunce v dráhové rezonanci 2:3 s Neptunem. Krátce po svém objevu byl označen za planetu, ovšem po objevu dalších transneptunických těles se objevila otázka, zda nemá být spíše považován za jejich řadového člena. Některá muzea a planetária začala veřejnosti představovat modely sluneční soustavy, v nichž již Pluto mezi planetami nefiguroval, což vzbuzovalo kontroverze. Roku 2002 byl objeven Quaoar, o němž se v té době soudilo, že jeho průměr je přibližně 1280 kilometrů, téměř polovina průměru Pluta. Roku 2004 zase objevitelé Sedny odhadli její průměr až na 1800 km, tedy velmi blízko hodnotě průměru Pluta, přesahující 2300 km. Sílily proto názory, že Pluto by měl být označen jen za jeden z objektů Kuiperova pásu, podobně jako astronomové přestali za planety považovat Ceres, Pallas, Juno a Vestu, když objevili, že mezi Marsem a Jupiterem je celý pás planetek jim blízkých rozměrů. Roku 2003 o tom astronomové hlasovali na 25. valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Sydney, ovšem návrh neprošel. 29. července 2005 byl oznámen objev Eris, u níž byl zjištěn podobný průměr, jako má Pluto. Objevitelé i tisk ji v té době označili za desátou planetu sluneční soustavy, ovšem obecně mezi astronomy v tom žádná shoda nepanovala. Mnozí to naopak považovali za nejsilnější argument pro přeřazení Pluta mezi planetky. Debatu nakonec ukončilo 26. valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie, konané 14. - 26. srpna 2006 v Praze, na němž byla přijata nová definice planety. Zásadní podmínkou, která Pluto z této skupiny vyřadila, byl požadavek, že těleso musí vládnout dostatečnou gravitací, aby vyčistilo okolí své oběžné dráhy od jiných těles. Součástí rozhodnutí byl i výslovný výčet uznaných planet, mezi nimiž Pluto nebyl jmenován. Naopak, toto těleso bylo přímo označeno za prototyp nově ustanovené kategorie těles, trpasličích planet. 13. září 2006 pak IAU oficiálně zahrnula obě největší transneptunická tělesa do svého katalogu planetek pod označením (134340) Pluto a (136199) Eris. Změna klasifikace vyvolala mezi astronomy také určitý odpor. Alan Stern, vedoucí vědeckého týmu řídícího let sondy New Horizons, rozhodnutí výslovně odmítl s tím, že podle nové definice by nebyly planetami ani Země, Mars, Jupiter či Neptun, neboť se v okolí jejich drah vyskytují některé planetky. Podle něj rozhodnutí ani neodráží vůli astronomické komunity, neboť pro něj hlasovalo méně než pět procent astronomů. Na druhou stranu např. Michael Brown, objevitel Eris, rozhodnutí IAU podpořil. Ve Spojených státech se k protestům přidali i někteří politici. Několik členů Kalifornského zákonodárného shromáždění předložilo rezoluci, v níž mj. obvinili IAU z "vědeckého kacířství". Poslanci Sněmovny reprezentantů Nového Mexika přijali rezoluci, v níž vzdali čest Clydu Tombaughovi, objeviteli Pluta, v níž se mj. uvádělo, že Pluto bude vždy považován za planetu, a 13. březen 2007 (výročí objevu) byl prohlášen za Den planety Pluto. O dva roky později schválil podobnou rezoluci illinoiský senát, který požadoval, aby Plutu byl navrácen jeho původní status a současně určil za den Pluta 13. březen 2009. Diskuse o statusu Pluta nevyhasly ani v následujících letech, ve Spojených státech se o něm debatovalo ještě v říjnu 2014. | PERSON | PERSON |
005725 | Opavice (lidově Zlatá Opavice, německy Goldoppa, polsky Opawica, slezsky Złota Opawica) je levostranný přítok řeky Opavy v okrese Bruntál v Moravskoslezském kraji. Délka toku činí 35,7 km. Plocha povodí měří 194,2 km2. Řeka pramení severozápadně od Heřmanovic na jihozápadních svazích Příčného vrchu (974 m) v nadmořské výšce 850 m. Nejprve její tok směřuje na jihovýchod, protéká výše zmíněnou obcí. Pod ústím Tisové se říčka stáčí více na východ k obci Holčovice. Odtud v délce zhruba 3 km teče severovýchodním směrem k osadě Hynčice, kde se obrací opět k jihovýchodu.... | Jak dlouhá je řeka Opavice? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Opavice | [
"35,7 km"
] | 164 | 188 | Délka toku činí 35,7 km. | [
{
"start": 180,
"end": 187,
"text": "35,7 km"
}
] | Opavice (lidově Zlatá Opavice, německy Goldoppa, polsky Opawica, slezsky Złota Opawica) je levostranný přítok řeky Opavy v okrese Bruntál v Moravskoslezském kraji. Délka toku činí 35,7 km. Plocha povodí měří 194,2 km2. Řeka pramení severozápadně od Heřmanovic na jihozápadních svazích Příčného vrchu (974 m) v nadmořské výšce 850 m. Nejprve její tok směřuje na jihovýchod, protéká výše zmíněnou obcí. Pod ústím Tisové se říčka stáčí více na východ k obci Holčovice. Odtud v délce zhruba 3 km teče severovýchodním směrem k osadě Hynčice, kde se obrací opět k jihovýchodu. Po dalších čtyřech kilometrech protéká Opavice Městem Albrechtice, pod nímž v délce cca 10 km tvoří státní hranici s Polskem (Opolské vojvodství). Od zhruba 3,0 říčního kilometru až ke svému ústí řeka protéká okrajem Krnova. levé – Komorský potok, Solný potok, Valštejnský potok, Láč (Láčský potok), Mohla (polsky Potok Mokry nebo Radynka) pravé – Tisová, Burkvízský potok, Kobylí potok, Hůrka, Ježnický potok Průměrný průtok v Krnově činí 1,5 m3/s. Hlásný profil: V úseku Opawica – Chomiąża tvoří řeka Opavice hranici polského Přírodního parku Rajón Mokre - Lewice. | NUMERIC | NUMERIC |
005593 | ... částice, ze kterých se skládá hmota. Baryony (například proton) se skládají ze tří kvarků, mezony (například pion) se skládají z jednoho kvarku a z jednoho antikvarku. Teoreticky byly předpovězené roku 1964 Murray Gell-Mannem (a nezávisle na něm i Georgem Zweigem) ve snaze vysvětlit vlastnosti tehdy známých částic, za což roku 1969 dostal Nobelovu cenu za fyziku. Pozdější objevy dalších částic si vyžádaly zavedení dodatečných tří kvarků. V současné době tedy známe šest druhů kvarků. Kvarková struktura byla teoreticky předpovězena nezávisle na sobě M.... | Kolik druhů kvarků v současné době známe? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kvark | [
"šest"
] | 446 | 491 | V současné době tedy známe šest druhů kvarků. | [
{
"start": 473,
"end": 477,
"text": "šest"
}
] | Kvarky jsou podle standardního modelu částicové fyziky elementární částice, ze kterých se skládají hadrony (tedy například protony a neutrony). Tyto částice mají spin 1⁄ , což znamená, že se jedná o fermiony. Dle standardního modelu částicové fyziky nemají kvarky vnitřní strukturu a jsou spolu s leptony a kalibračními bosony "nejmenší" známé částice, ze kterých se skládá hmota. Baryony (například proton) se skládají ze tří kvarků, mezony (například pion) se skládají z jednoho kvarku a z jednoho antikvarku. Teoreticky byly předpovězené roku 1964 Murray Gell-Mannem (a nezávisle na něm i Georgem Zweigem) ve snaze vysvětlit vlastnosti tehdy známých částic, za což roku 1969 dostal Nobelovu cenu za fyziku. Pozdější objevy dalších částic si vyžádaly zavedení dodatečných tří kvarků. V současné době tedy známe šest druhů kvarků. Kvarková struktura byla teoreticky předpovězena nezávisle na sobě M. Gell-Mannem a G. Zweigem v roce 1964. O pět let později došlo k potvrzení na lineárním urychlovači SLAC ve Stanfordu při rozptylových experimentech s protony. Kvarky, které nejsou pozorovány přímo, byly dlouho považovány za teoretický nástroj umožňující objasnit chování hadronů a mezonů. Dnes jsou však již chápány jako reálné částice, přestože je lze teoreticky popsat i jako kvazičástice. Název kvark pochází z knihy Finnegans Wake (česky Plačky nad Finneganem) od autora Jamese Joyce. Slovo kvark i jednotlivé názvy pochází od Gell-Manna, který k nim nakreslil i ilustrační obrázky. Již v roce 1974 se objevily první modely počítající s tím, že kvarky se skládají z dalších menších částic, tzv. preonů. Dodnes však pro tyto teorie neexistuje jediná experimentální indicie, kvarky se chovají jako bodové až do rozměrů řádově 10−18 metru a tam je i hranice současných experimentálních možností. Také teoretické koncepty rozpracovávané v současnosti se od preonových teorií liší a potenciální nebodovost kvarků řeší nejčastěji pomocí strun. Kvarky jsou jediné elementární částice, které podléhají všem známým základním interakcím. Kvarky nelze při nízkých energiích pozorovat jako volné částice (to je důsledek tzv. asymptotické volnosti), ale pouze prostřednictvím rozptylových experimentů a na základě symetrií ve vlastnostech pozorovaných hadronů. Vysoce energetická srážka hadronů však může způsobit jejich "roztavení" a vznik tzv. kvark-gluonového plazmatu. V něm se kvarky mohou pohybovat volně. Tento stav hmoty měl být ve vesmíru 20–30 mikrosekund po Velkém třesku a lze jej na extrémně krátkou dobu vytvořit v částicovém urychlovači. Kvarky se řadí k fermionům se spinem 1⁄ a baryonovým číslem 1⁄ Ke každému kvarku existuje příslušná antičástice – antikvark. Kvarky se rozdělují na šest tzv. vůní. Elektrický náboj, izospin, podivnost, půvab, krása a pravda představují kvantová čísla kvarku. Kvarky řadíme do generací neboli rodin (podobně jako leptony). První generaci tvoří kvarky u a d (tj. nahoru a dolů), druhou generaci tvoří kvarky s a c (tj. podivný a půvabný) a třetí generaci tvoří kvarky b a t (tj. spodní a svrchní). Každý z kvarků se navíc může vyskytnou ve třech barvách, jimž přiřazujeme hodnoty červená, zelená nebo modrá. Barvy slouží pouze k určitému označení a představují jistý druh náboje (tzv. barevný náboj). Kvarky však ve skutečnosti v žádném případě nemají žádnou barvu, protože jsou mnohem menší než vlnová délka viditelného světla. Barva má v tomto případě podobný význam jako např. elektrický náboj. Související informace naleznete také v článku Hadron. Ze tří valenčních kvarků se skládá baryon, a to tak, že každý kvark má jinou barvu, tzn. výsledný baryon je bezbarvý. Baryon tedy může mít hodnotu podivnosti až o velikosti 3. Z kvarku a antikvarku stejné barvy vznikají mezony. Barvy kvarků v mezonu se mění, přičemž pravděpodobnost zachycení kterékoli ze tří barev je stejná, tzn. při sledování mezonu v určitém časovém intervalu se mezon také jeví jako bezbarvý. Kvarky jsou v hadronech vzájemně vázány prostřednictvím gluonů. Jejich vliv na vlastnosti částic je větší, než se dříve předpokládalo. Mezon K(0) je složen z kvarku d (down) a antikvarku : : : : : s ̄ : : : : {\displaystyle {\overline {s}}} (má podivnost − .) Mezon K(+) je složen z kvarku u (up) a antikvarku : : : : : s ̄ : : : : {\displaystyle {\overline {s}}} ( . má také podivnost −) Mezon K(−) je složen z kvarku s (strange) a antikvarku : : : : : u ̄ : : : : {\displaystyle {\overline {u .}}} (má podivnost +1) Mezonové rezonance K* mají stejné složení jako mezony K. Mezon π(0) má složení : : : ( u : : u ̄ : : + d : : d ̄ : : ) . : / : 2 : : {\displaystyle (u{\overline {u}}+d{\overline {d}})/2} : Mezon . π(+) obsahuje u a : : : : : d ̄ : : : : {\displaystyle {\overline {d}}} : Mezon π(−) obsahuje d a : : . : : : u ̄ : : : : {\displaystyle {\overline {u}}} : Mezonové rezonance ρ mají stejné složení jako mezony π Proton p(+) a baryonové rezonance N(+) jsou složeny z kvarků u, u, d Neutron n(0) a baryonové rezonance N .(0) jsou složeny z kvarků d, d, u Baryon Δ(++) obsahuje u, u, u Baryon Δ(+) obsahuje u, u, d Baryon . Δ(0) obsahuje u, d, d Baryon Δ(−) obsahuje d, d, d Baryon Σ(+) obsahuje u, u, s Baryon Σ . (0) a baryon Λ(0)obsahují u, d, s Baryon Σ(−) obsahuje d, d, s Baryon Ξ(0) obsahuje d . , s, s Baryon Ξ(−) obsahuje u, s, s Baryon Ω(−) obsahuje s, s, s Jako exotické hadrony se označují nově objevené složené částice: tetrakvarky – s celočíselným spinem, složené ze 2 kvarků a 2 antikvarků; pentakvarky – s poločíselným spinem, složené ze 4 kvarků a 1 antikvarku; dibaryony – s celočíselným spinem, složené ze 6 kvarků. Mezi exotické hadrony, tedy silně interagující složené částice, se dále řadí i hypotetické částice obsahující kvarky nebo vázané gluonové komplexy: glueballs/gluebally (dříve zvané též gluonia) – exotické hadrony složené pouze z gluonů; "hybridní" hadrony, vázané stavy kvarků/antikvarků a (ne virtuálních) gluonů. Neúspěšné bylo dosud také hledání částic složených z leptonů a kvarků jako jedné třídy leptokvarků, hypotetických částic s nenulovým baryonovým i leptonovým číslem. Elementární částice Obrázky, zvuky či videa k tématu kvark ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo kvark ve Wikislovníku Kvarky na aldebaran.cz Quarks (HyperPhysics) | NUMERIC | NUMERIC |
009227 | Karelská republika (karelsky Karjalan Tazavalta, rusky Р К) je republika na severozápadě Ruska. Byla vyhlášena 25. července 1923 v rámci RSFSR. Má rozlohu 172 400 km2. Má 697 521 obyvatel (2006). Hlavním městem je Petrozavodsk. Jako v jediné z republik Ruské federace není její titulární jazyk, karelština, jazykem úředním. V současné době zahrnuje většinu historického území Karelie (zbytek náleží Finsku a Leningradské oblasti). Na jejím území se nenacházejí téměř žádné hory, ale zato mnoho jezer. == Geografie == === Poloha === Karélie je severská země, její severní hranicí probíhá severní polární kruh. Republika hraničí se čtyřmi oblastmi Ruska (Murmanskou oblastí na severu, Archangelskou oblastí... | Je Karélie severská země, její severní hranicí probíhá severní polární kruh? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Karelská_republika | [
"Ano"
] | 532 | 608 | Karélie je severská země, její severní hranicí probíhá severní polární kruh. | [] | Karelská republika (karelsky Karjalan Tazavalta, rusky Р К) je republika na severozápadě Ruska. Byla vyhlášena 25. července 1923 v rámci RSFSR. Má rozlohu 172 400 km2. Má 697 521 obyvatel (2006). Hlavním městem je Petrozavodsk. Jako v jediné z republik Ruské federace není její titulární jazyk, karelština, jazykem úředním. V současné době zahrnuje většinu historického území Karelie (zbytek náleží Finsku a Leningradské oblasti). Na jejím území se nenacházejí téměř žádné hory, ale zato mnoho jezer. == Geografie == === Poloha === Karélie je severská země, její severní hranicí probíhá severní polární kruh. Republika hraničí se čtyřmi oblastmi Ruska (Murmanskou oblastí na severu, Archangelskou oblastí na východě, Vologdskou oblastí na jihovýchodě a Leningradskou oblastí na jihu) a na západě se pěti provinciemi Finska (od jihu k severu postupně Jižní Karélií, Severní Karélií, Kainuu, Severní Pohjanmaa a Laponskem). Její břehy omývá na severovýchodě Bílé moře, na jihovýchodě Oněžské jezero a na jihu Ladožské jezero. === Klima === Klima se vyznačuje rysy klimatu kontinentálního i přímořského. Zima je relativně mírná ale dlouhá a léto je chladné. Relativní vlhkost vzduchu je vysoká a změny teplot nejsou velké. Průměrná teplota v červenci 14 až 16 °С a v lednu -9 až -13 °С Průměrné množství srážek za rok je 600 mm na jihozápadě a 400 až 500 mm na severu. Většina jich spadne v létě. === Reliéf === Republika se nachází ve východní části Baltského štítu. Její území představuje kopcovitou rovinu s jasně vyjádřenými stopami vlivu ledovce (morénové valy, charakteristické kruhové (kamy) a podlouhlé (ozy) kopce a jezerní kotliny). Nejvyšší místa jsou na západě a severozápadě hřbetu Mansalkja (nadmořská výška do 578 m) a Západokarelská vysočina (do 417 m). Nejvýznamnější nížiny jsou u moře a jezer (Přibělomorská, Oloněcká, Vodlinská). Pobřeží Bílého moře (Pomorský a Karelský břeh) se vyznačuje velkým množstvím zálivů a zátok. === Nerosty === V republice se nacházejí naleziště různých stavebních materiálů (žula, diabas, křemenec, dolomity, mramor), dále pegmatit, železná ruda, železité křemence (Kostomukšskogo) a titanomagnetity (Pudožgorskogo) a slídy. === Vodní zdroje === Karélie je kraj jezer, řek a bažin. Řeky patří k úmoří Bílého a Baltského moře. Nejsou dlouhé, ale mají velké průtoky a jsou na nich peřeje a vodopády. Největší jsou Kem, Vyg, Kereť ústící do Bílého moře a Vodla, Suna a Šuja ústící do Oněžského jezera. Řeky se využívají jako zdroje hydroenergie a pro splavování dřeva. Splavné jsou pouze dolní toky největších řek. Jezera tvoří 18 % území republiky. Nejvíce jich je na severu. Největší jsou Ladožské a Oněžské a dále pak Vygozero, Topozero, Pjaozero a Segozero. Jezera jsou často spojená průtoky. === Půdy a flóra === Základní typy půd jsou podzolové, bažinato-podzolové a bažinaté. Karélie je bohatá na lesy (borovice, smrky, karelské břízy, olše, osiky). Zabírají polovinu rozlohy republiky. Bažiny zabírají 18 % území. === Fauna === Zastoupení živočichů je rozmanité. Žijí zde sněžní zajíci, bobři, ondatry (aklimatizované), hnědí medvědi, sobi a losi. Velký průmyslový význam mají mořské i sladkovodní ryby (navagy, sledi, tresky, platýsi, lososi, pstruzi) a tuleni. Na území republiky se nachází rezervace Kivač. == Historie == Karélie byla osídlena již v dobách okolo 1. tisíciletí. Ve 12. století oblast obsadila Novgorodská republika, nakonec se dostala pod vliv Moskvy v polovině 15. století. V 17. století se stala častým terčem útoků Švédů, kteří ukusovali z jejího území. Po čase se zase ustálil původní stav – Karélie se vrátila Rusku. V posledních dobách carského Ruska se v zemi rozvíjela výroba dřeva a železa. Po říjnové revoluci vznikla Karelská pracovní komuna (8. června 1920) a ta byla přeměněna na Karelskou ASSR (25. července 1923), ale po zimní válce, v níž k ní byla přičleněna část Finské Karélie, byla reorganizována jako samostatná, šestnáctá sovětská republika (31. března 1940) pod názvem Karelofinská SSR. Roku 1956 (16. července) byl status země opět změněn na ASSR. Současného postavení požívá oblast od roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz. == Obyvatelstvo == Většina současných obyvatel Karélie jsou Rusové (76,6 %, 2002); původní obyvatelé, Karelové, tvoří 9,2 % (ještě okolo roku 1900 to bylo 40 %). Následují Bělorusové (5,3 %), Ukrajinci (2,7 %), Finové (2%) a Vepsové (0,7 %). Většina obyvatel vyznává ortodoxní křesťanství. Karélie je proslulá dřevěnými kostely s cibulovitými báněmi. == Ekonomika == Výroba je založena na těžbě dřeva a surovin, zemědělství není kvůli severní poloze oblasti vůbec možné. V Karélii, a hlavně v Petrozavodsku je zastoupeno velké množství dřevozpracujících podniků a také papíren. V roce 2016 je Karelská republika s dluhem 114,1 miliard rublů třetí nejzadluženější oblastí Ruské federace. V důsledku ostré rozpočtové krize plánuje ruská vláda v roce 2016 na další tři roky takřka sedminásobně snížit objem rozpočtových úvěrů pro regiony, což dostane Karelskou republiku spolu s dalšími 19 regiony na pokraj bankrotu. == Města == == Odkazy == === Literatura === V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo "К". === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Republika Karélie ve Wikimedia Commons | VERB_PHRASE | YES_NO |
002232 | Kuba je největší ostrovní stát v Karibiku. Je jednou z posledních zemí světa se socialistickým režimem. Země přes moře sousedí se Spojenými státy americkými a Mexikem, ostrovními státy karibské oblasti (Bahamy, Haiti a Jamajka) a dalšími již vzdálenějšími středoamerickými či karibskými státy. Americká Florida je od Kuby vzdálena 150 km severním směrem, nedaleko od Kuby leží i mexický Yucatán a na severozápad od země se nachází mohutný Mexický záliv. Ostatní ostrovní státy leží severovýchodním až jižním směrem. Na východě Kuby se nachází vojenská základna "Zátoka Guantánamo", kterou Kuba v roce 1901 pronajala v časově neomezené smlouvě USA. Příjezd do této základny, chráněný protitankovými zátarasy a vojskem, tak tvoří jedinou vnitrozemní hranici na Kubě. Kuba je největším ostrovem souostroví Velké Antily. Hlavní ostrov (15. dle velikosti na Zemi) se táhne v délce 1200 km a místy je široký až 190 km.... | Je Kuba nejmenším ostrovem souostroví Velké Antily? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuba | [
"ne"
] | 765 | 816 | Kuba je největším ostrovem souostroví Velké Antily. | [] | Kuba je největší ostrovní stát v Karibiku. Je jednou z posledních zemí světa se socialistickým režimem. Země přes moře sousedí se Spojenými státy americkými a Mexikem, ostrovními státy karibské oblasti (Bahamy, Haiti a Jamajka) a dalšími již vzdálenějšími středoamerickými či karibskými státy. Americká Florida je od Kuby vzdálena 150 km severním směrem, nedaleko od Kuby leží i mexický Yucatán a na severozápad od země se nachází mohutný Mexický záliv. Ostatní ostrovní státy leží severovýchodním až jižním směrem. Na východě Kuby se nachází vojenská základna "Zátoka Guantánamo", kterou Kuba v roce 1901 pronajala v časově neomezené smlouvě USA. Příjezd do této základny, chráněný protitankovými zátarasy a vojskem, tak tvoří jedinou vnitrozemní hranici na Kubě. Kuba je největším ostrovem souostroví Velké Antily. Hlavní ostrov (15. dle velikosti na Zemi) se táhne v délce 1200 km a místy je široký až 190 km. Většinu jeho povrchu zaujímají nížiny. Pouze na západě, ve středu a na východě ostrova se nachazí vrchovina. V této lokalitě se vyskytují oblasti, kde se vytvořily zajímavé krasové útvary. Na jihovýchodě ostrova se podél pobřeží táhne pohoří Sierra Maestra. V tomto pohoří se nachází i nejvyšší hora ostrova, Pico Turquino, která je vysoká 1974 m n. m. Bažinaté oblasti se nacházejí pouze na poloostrově Zapata. U pobřeží se často nacházejí korálové útesy a atoly. Stát Kuba je vedle hlavního ostrova tvořen přibližně čtyřmi tisíci malých ostrovů a ostrůvků. Druhý největší kubánský ostrov Isla de la Juventud (ostrov Mládeže, před revolucí zvaném Ostrov borovic) se nachází na jih od západní části hlavního ostrova.Ostrovy jsou rozděleny do dvou kategorií. Ty, které mají přírodní zdroj pitné vody se nazývají Isla a druhé bez zdroje pitné vody Caya. Mezi nejvýznamnější souostroví okolo hlavního ostrova patří Jardines de la Reina a Jardines del Rey. Ostrov leží v tropech. Celoročně jej ovlivňují větry, které se nazývají pasáty. Průměrná celoroční teplota se pohybuje okolo 25 °C[zdroj?]. Teplota mořské vody u pobřeží zpravidla neklesá pod 24 °C[zdroj?]. Nejvydatněji prší v říjnu, listopadu a květnu. V nížinách ročně spadne 600-1200 mm srážek, v horách bývají tyto hodnoty až dvojnásobné[zdroj?]. Koncem léta a na podzim se v oblasti vyskytují hurikány. Pro své přírodní krásy je, stejně jako další ostrovy oblasti, nazývána perlou Karibiku. Kvůli izolaci od pevniny na ostrově žije či roste značné množství endemických živočichů, ptáků a rostlin. V roce 2011 existovalo 14 kubánských národních parků, které pokrývaly téměř 5% rozlohy státu. Malé části území ostrova pokrývají savany. Nepříliš husté lesy tvoří stromy z čeledi bobovitých ("akáty"), kubánské borovice a palmy - především palma královská. Na východě se rozprostírají tropické lesy, na pobřeží rostou porosty mangrove. V zemi rostou i vzácné karibské cykasy, jejichž nejlepší sbírku v ČR najdete v Botanické zahradě Liberec. Značná část ostrova je obdělávána a řízeně zemědělsky využívána, byť ne zcela úspěšně. Velká část orné půdy je zarostlá plevelem, tzv. marabu (Dichrostachys cinerea, Marabou-thorn). Národním stromem Kuby je obří palma královská (Palmera real, Roystonea regia), národním květem bílá a velmi silně vonící mariposa (Hedychium coronarium, v překladu "motýlek") z čeledi zázvorovitých. Národním ptákem s barvami kubánské vlajky je barevný tocororo (Priotelus temnurus). Životní prostředí na Kubě je silně narušeno aktivitami státu - jak klasickým průmyslem, tak i stavebními aktivitami na pobřeží. Nezávislá kontrola životního prostředí aktivisty je státem blokována, jakákoliv publicita zakazována a kritici znečišťování jsou vězněni. Recyklace surovin je na nízké úrovni. Neexistuje bezolovnatý benzin, při technických kontrolách automobilů se neměří exhalace. Podrobnější informace naleznete v článku Provincie Kuby. Kuba se dělí na 15 provincií (provincias) a ostrov Mládeže. Ten tvoří tzv. zvláštní okrsek, Municipio Especial - Isla de la Juventud. Těchto 16 celků se dále dělí na 169 obcí (municipios). Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Kuby. Před rokem 1492 Kubu obývaly indiánské kmeny Sibonejů, Tainů, Karibů a dalších. Ti během španělské kolonizace z velké části vymřeli na infekční nemoci zavlečené z Evropy jako neštovice nebo se smísili se španělskými dobyvateli a původní populace již na ostrově neexistují. V roce 1492 Kubu objevil Kryštof Kolumbus, který také prozkoumal pobřeží ostrova, který pojmenoval Juana. V roce 1511 se na východě ostrova v oblasti Baracoa usadila první španělská kolonie pod vedením Diega Velázqueze. Kuba zůstala španělskou kolonií po následujících 400 let. Otroctví, ve kterém žili černošští obyvatelé ostrova, bylo zrušeno roku 1886. Nezávislost na Španělsku byla vyhlášena 10. října 1868, vedla však k dlouhé válce a plné nezávislosti se země dočkala až později. V roce 1898 proběhla Španělsko-americká válka, ve které Španělsko ztratilo vládu nad Kubou, Portorikem a Španělskou východní Indií. Krátké období byla Kuba pod správou USA. Nezávislá Kuba byla vyhlášena 20. května 1902. USA si jako podmínku stažení svých vojsk udržely v pronájmu vojenskou základnu Guantánamo a zátoku Bahía Honda na druhé straně ostrova. Té se však později vzdaly na oplátku za rozšíření základny v Guantánamu. V roce 1933 se k moci dostal seržant Fulgencio Batista y Zaldívar, který v zemi zavedl nejdříve relativně otevřenou vládu. Kubu v různých podobách kontroloval v letech 1933-1944 a poté opět 1952-1959. V období své první vlády Batista prosadil řadu sociálně laděných zákonů a byl znám dobrou spoluprací s odbory. Za druhé světové války vyhlásil válku Japonsku, Německu a Itálii, válečných operací se však Kuba přímo neúčastnila. V roce 1944 uspořádal v zemi svobodné volby, ve kterých zvítězil nastávající prezident Ramón Grau. Batista následujících 8 let žil v USA, domácí politiky se však účastnil na dálku a byl dokonce zvolen senátorem "v nepřítomnosti". Po návratu na Kubu v roce 1952 se rozhodl kandidovat na prezidenta. Před volbami však bylo jasné, že kandidující Batista skončí na slabém 3. místě. Batista se proto rozhodl jednat. Dne 10. března 1952 se zmocnil vlády v zemi vojenským pučem. Jeho následující vláda se již projevovala korupcí, policejní brutalitou, překaženými volbami v roce 1954 a zhoršující se ekonomickou situací. Havana se stala známým centrem gamblerů, prostituce a americké mafie. V této atmosféře vznikaly v zemi nejrůznější hnutí směřující ke svržení režimu a požadující svobodné volby. Jedním z nich byla i skupina kolem jistého Fidela Castra, syna statkáře z východu Kuby a člena Ortodoxní strany. Tato skupina dne 26. července 1953 uskutečnila známý útok na kasárna Moncada. Castro byl po útoku zatčen, odsouzen a spolu s bratrem Raúlem a dalšími členy hnutí v roce 1953 uvězněn na Ostrově borovic (Isla de los Pinos, nyní ostrov mládeže Isla de la Juventud). Přestože útok byl neúspěšný, Fidela Castra, který se v té době marně snažil prosadit i jinde, zmedializoval. Později po něm Castro pojmenoval své Hnutí 26. července, základ budoucí nové Komunistické strany Kuby. Po hlasování v kubánském parlamentu o amnestii byli bratři Castrovi v roce 1956 propuštěni na svobodu. Po propuštění se Castro obával o svůj život, odcestoval proto do Mexika, kde sestavil a vycvičil jednotku, která se jednoho dne měla vylodit na Kubě. Přestože ke konci své vlády byl již Batista široce nenáviděným diktátorem, byla Kuba v období jeho vlády jednou z nejbohatších zemí Latinské Ameriky. Míra gramotnosti obyvatelstva dosahovala těsně před jeho pádem necelých 80 % a byla tedy vyšší než ve Španělsku té doby. 2. prosince 1956 připlul do země Fidel Castro na známé jachtě Granma (babička) s cílem vyvolat revoluci proti režimu Fulgencia Batisty. Po vylodění na východě ostrova (Oriente) v zemi postupně vypukla tzv. Kubánská revoluce, která skončila o dva roky později v lednu 1959 vítězstvím revolucionářů. Fidel Castro vstoupil do Havany triumfálně 8. ledna 1959 s příslibem brzkých svobodných voleb. Ty se však již nikdy nekonaly. Castrovi nejbližší spolupracovníci Ernesto Guevara a jeho bratr Raúl Castro byli již tehdy přesvědčenými marxisty, přičemž Raúl byl členem levého křídla místní strany PSP, původní komunistické strany Kuby. Již v roce 1959 tak začaly první protesty proti vlivu komunismu na ostrově. Samotný Batista uprchl dne 31. 12. 1958 ze země. Po revoluci nastal rychlý exodus obyvatel ze země, který pokračoval ještě v 60. letech, zatýkání a masové popravy. Na prokomunistický vývoj revoluce zahájily tisícovky Kubánců proticastrovské povstání v Sierra Escambray, na které Castro reagoval masovým vystěhováváním obyvatelstva do oblasti Pinar del Río, aby zablokoval jejich podporu povstalcům. Po revoluci bylo více než 100.000 obyvatel zatčeno a zavřeno do vězení z Batistovy doby. Ta však kapacitně nedostačovala, takže jako věznice musely tehdy sloužit i některé stadiony. V čele revolučních jednotek stáli tzv. vousáči - "barbudos", kteří se zapřisáhli, že se neoholí až do vítězství revoluce. Tyto osobnosti se poté staly vedoucími představiteli porevoluční Kuby. Mezi tyto hlavní vojenské vůdce jednotlivých jednotek (comandante) patřili mj. Frank País, Fidel Castro, Huber Matos, Rolando Cubela, Camilo Cienfuegos a Ernesto Guevara zvaný Che. Jejich osudy byly rozmanité, avšak až na bratry Castry téměř vždy tragické. Frank País byl zavražděn na počátku revoluce v roce 1957 Batistovou policií. Huber Matos podal demisi již v říjnu 1959, tedy krátce po vítězství. Demisi zdůvodnil nejdříve osobně F. Castrovi nesouhlasem s komunistickým směřováním země a byl odmítnut. Poté ji zopakoval i ve zdvořilém dopise. Byl proto zatčen a odsouzen na 20 let vězení, které si až do roku 1979 odsloužil. Po jejich vypršení emigroval do USA. Zatčením "zrádce" byl pověřen oblíbený Camilo Cienfuegos, který sám projevil jisté překvapení nad tímto postupem bratrů Castrových. Jen několik týdnů poté jeho letadlo zmizelo z radarů při jednom z přeletů Kuby a jeho tělo nebylo nikdy objeveno. Che Guevarův odjezd z Kuby a problematický vztah ke stále dominantnějšímu Fidelu Castrovi je dosud středem dohadů. Guevara byl popraven v Bolívii při dalším z jeho pokusů o světovou revoluci. Rolando Cubela byl zatčen v roce 1966 po obvinění z plánu zavraždit Fidela Castra a odsouzen k trestu smrti. Ten se však neuskutečnil. Cubela žije v exilu v Madridu. Původní Komunistická strana Kuby na počátku revoluce nebyla hlavní složkou revolučního hnutí. Tato strana v té době již nesla nové jméno Lidové socialistické strany (PSP) a angažovala se spíše směrem k demokratickým změnám. Někteří její členové se však v hnutí a následných bojích angažovali (především Raúl Castro a Blas Roca, otec pozdějšího disidenta Vladimira Rocy a další). Současná KSK proto není její přímou následovnicí, ale vyvinula se především z Castrova Hnutí 26. července, které pohltilo další revoluční organizace do tzv. ORI - Sloučené revoluční organizace. Do ORI vstoupila i původní historická komunistická strana PSP. Sjednocená strana ORI se poté transformovala v PURSC (Sjednocená strana kubánské socialistické revoluce) a následně přejmenovala na novou Komunistickou stranu Kuby KSK v roce 1965. Ta měla od počátku šestičlenný sekretariát (F. Castro, R. Castro, O. Dorticos, C.R. Rodríguez, Blas Roca a Faure Chomón). Všechny ostatní politické strany na Kubě byly zakázány a v roce 1961 Fidel Castro mohl světu veřejně potvrdit to co dosud neprohlašoval. Že revoluce na Kubě byla revolucí socialistickou. Fidel toto pronesl při uctění památky těch, kteří zemřeli na následky bombardování při útoku v zátoce Sviní. Prezidentem země byl po rezignaci Manuela Urrutii krátce po revoluci zvolen Osvaldo Dorticós Torrado, který tuto funkci vykonával do konce roku 1976. Fidel Castro vedl první porevoluční vládu. Podrobnější informace naleznete v článku Invaze v zátoce Sviní. Castro v té době neměl a priori v úmyslu rozkol se Spojenými státy, jeho cílem bylo vymanit se z jednostranné ekonomické závislosti na výrobě cukru, ekonomické závislosti na USA (které v té době např. kontrolovaly 40% produkce cukru) a těžbu veškerého nerostného bohatství Kuby. Výsledkem jeho politiky byl pravý opak - totální závislost na výrobě cukru, dolech a RVHP. Narůstající podpora Kuby ze strany socialistických zemí, především však Sovětského svazu a Československa, byla v USA velmi negativně vnímána. Podepsaná hospodářská dohoda se SSSR znamenala příliv subvencovaného zboží na Kubu včetně ropy, kterou americké rafinérie na ostrově odmítly zpracovávat. Vyhrocenou situaci Castro řešil jejich znárodněním, které se později rozšířilo i na banky, podniky a jiné sektory. V reakci na znárodnění majetku amerických firem na Kubě v srpnu 1960 vyhlásily USA v říjnu téhož roku embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které dále posílily v únoru 1962. Další ránu vztahům mezi Kubou a USA dalo ozbrojené vylodění exilových Kubánců původně podporovaný CIA v zátoce Sviní v dubnu 1961. Ta je během vlády prezidenta Eisenhowera také z valnou měrou vyzbrojila. Přípravy na invazi však narušily volby v USA. Po zvolení prezidenta Kennedyho však nový prezident USA původně přislíbenou rozsáhlejší pomoc odmítl. Započatá invaze na Kubu proto proběhla v situaci, kdy poblíž ostrova čekala letadlová loď a výsadkové jednotky, kterým Kennedy neudělil povolení k akci. Invaze se tak konala provizorně bez přislíbené letecké podpory. Kubánská vojska při střetu na ostrově naopak již tehdy masivně využívala sovětské a československé zbraně a invazi během tří dnů překonala. Tento pokus o svržení režimu na Kubě tedy skončil neúspěšně. Československé zbraně té doby najdete i v muzeu na pláži Girón. Podrobnější informace naleznete v článku Karibská krize. Poté, co USA rozmístily rakety středního doletu Jupiter vyzbrojené jadernými hlavicemi v Turecku a Itálii a Fidel Castro požádal SSSR o ochranu před americkou agresí, rozhodlo sovětské vedení v čele s Nikitou Chruščovem tajně rozmístit na Kubě jaderné rakety. Na leteckých snímcích pořízených americkou CIA 16. října 1962 bylo zjištěno, že Kubánci staví odpalovací rampy pro rakety. 18. října se americký prezident John Fitzgerald Kennedy dozvěděl, že k ostrovu již míří sovětský konvoj s raketami. Po zvážení možných reakcí – mj. invaze na Kubu nebo bombardování odpalovacích ramp – se USA rozhodly vyhlásit 22. října námořní blokádu Kuby. Hned následující den změnily sovětské konvoje směr a 26. října 1962 Nikita S. Chruščov oficiálně oznámil, že SSSR stáhne své rakety pod kontrolou OSN, pokud se USA zavážou neprovést invazi na Kubu a stáhnou rakety středního doletu z Turecka. Touto dohodou byla dne 28. října 1962 hrozící jaderná krize ukončena a USA se zavázaly, že nepodniknou ani nepodpoří žádné vojenské akce vedoucí ke svržení diktátorského režimu rodiny Castrů. Koncem 60. let se Kuba pokusila naplnit Che Guevarovo heslo "Jeden, dva i více Vietnamů" a vyvolat či podpořit revoluce v rozvojovém světě. V letech 1967-1969 byly expediční síly vyslány do válkou rozvráceného Konga, kde se poprvé na scéně objevil i později popravený generál Ochoa. Ten se později angažoval i při tajných a prohraných misích do Venezuely. Po popravě Che Guevary v Bolívii v roce 1967 se v polovině 70. let s Kubou pokusily zlepšit vztahy Spojené státy. Jednání, vzniklá z podnětu amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera však ztroskotala v roce 1976 v důsledku výrazné vojenské angažovanosti Castrovy vlády během Angolské občanské války. Účast několika tisíc kubánských vojáků v tomto konfliktu na přelomu let 1975-1976 totiž Američané nemohli přijmout. V roce 1977 byly kubánské expediční síly generála Ochoy vyslány do Etiopie pod velením sovětského generála Petrova s cílem bojovat proti Somálským rebelům. Celkově špatná situace na Kubě se prudce zhoršila ekonomickou krizí na konci 70. let. Ta vyvolala zájem obyvatel země o "hlasování nohama", když velká skupina obyvatel začala v dubnu 1980 masově žádat o politický azyl na peruánském velvyslanectví v Havaně. Situace postupně gradovala až počet žádostí dosahoval přibližně 10.000 Kubánců. Ti obývali veškeré volné prostory ambasády. Za této situace, nikoliv nepodobné exodu Němců v roce 1989 z Prahy, byl Fidel Castro nucen umožnit volný odjezd všem, kteří o něj budou mít zájem. Exodus skončil v říjnu 1980 poté, co ze země prostřednictvím přístavu Mariel uprchlo více než 125.000 obyvatel. Důležitou událostí v rámci vnitřní politiky režimu byl v roce 1989 soudní proces s generálem Arnaldem Ochoou a dalšími vysokými funkcionáři, kteří byli obviněni z pašování drog a korupce. V červenci 1989 byl Ochoa spolu se třemi dalšími obviněnými na základě rozhodnutí soudu zastřelen. Generál Ochoa byl přitom oblíbeným členem ústředního výboru komunistické strany s rostoucím vlivem. Podle světových historiků se nedá zcela vyloučit, že do obchodu s drogami byl z politických důvodů a s cílem zajišťování financí pro státní i vlastní rozpočet zapleten i sám kubánský prezident. Poprava tohoto vysokého důstojníka měla možná i zlikvidovat ambice populárního vojenského vůdce a zastrašit opozici ve velení kubánské armády. Po rozpadu SSSR na začátku 90. let a ukončení sponzorování země v rámci RVHP se země propadla do hluboké ekonomické krize. Ta vyvolala nutnost striktních hospodářských omezení, zvaných "Zvláštní období" (Período especial). Kubánská ekonomika se po prudkém propadu byla nucena přeorientovat na spolupráci (a podporu) ze strany chávezovské Venezuely a komunistické Číny. V roce 2004 se začaly objevovat vážné spekulace o zdraví Fidela Castra, které byly posléze potvrzeny pozváním španělského lékařského týmu na ostrov. Lékaři byli nuceni konstatovat chybnou léčbu po odoperování části tlustého střeva kubánskými lékaři a vměšování pacienta do lékařského rozhodování, Castra však po značném úsilí zachránili. V roce 2006 byl oslabený a nemocný Fidel Castro nucen abdikovat a prezidentské pravomoci převzal muž číslo dvě a Fidelův bratr Raúl Castro. Fidel Castro si však ponechal funkci prvního tajemníka ÚV KSK. V roce 2010 publikovala kubánská vláda velký návrh ekonomických "úprav", který obsahoval i propouštění 500.000 státních zaměstnanců do března 2011 s cílem umožnit jejich přechod do soukromé sféry. Plán reforem byl formálně schválen v dubnu 2011 pětiletým sjezdem Komunistické strany Kuby, která se schází poprvé po 11. letech, přičemž se počítá s propouštěním dalšího půl milionu zaměstnanců. Na tomto sjezdu se Fidel Castro vzdal svých funkcí ve straně a na místo prvního tajemníka strany byl zvolen jeho bratr Raúl, který tak opět drží všechny hlavní funkce - prezidenta, premiéra i předsedy komunistické strany. Moc v zemi je podle kubánské ústavy koncentrována v rukou Komunistické strany Kuby a Raúla Castra jako prvního tajemníka strany. Jeho bratr a historický vůdce revoluce se 19. dubna 2011 této funkce vzdal. Další politické strany jsou v zemi zakázány. V zemi existuje několik paralelních mocenských struktur: Politbyro ÚV KSK - vedené jeho prvním tajemníkem Raúlem Castrem. KSK má dle ústavy vedoucí roli ve státě. Státní rada - vedená jejím předsedou prezidentem Raúlem Castrem Rada ministrů (vláda) - vedená premiérem, Raúlem Castrem Mezi významné organizace v zemi patří kromě komunistické strany i uliční tak zvané Výbory na obranu revoluce (CDR), které původně fungovaly jako složka ministerstva vnitra a jejichž cílem bylo udávání všeho protirevolučního. Související informace naleznete také v článku Dámy v bílém. Veškerá politická opozice v zemi je zakázána a persekuována, osobnosti s odlišným názorem než je oficiální se setkávají s pronásledováním, vězněním i častým fyzickým napadáním organizovaným složkami státní moci. Činnost opozice je tedy zcela ilegální. Její představitelé jsou vězněni v přeplněných věznicích, z nichž mezi nejznámější patří havanská Villa Marista. V poslední době však režim změnil taktiku a namísto dlouholetého věznění probíhají každý měsíc stovky až tisíce krátkodobých zadržení s cílem zastrašit a odradit opoziční hlasy. Od roku 1997 se na podpoře kubánské demokratické opozice podílí humanitární organizace Člověk v tísni. Spolupracovníci společnosti distribuují přímo na Kubě léky, techniku a finanční prostředky nemocným, rodinám uvězněných a odpůrcům totalitního režimu a organizují kampaně podporující kubánskou demokratickou opozici. Mezi významné osoby demokratické opozice náleží sociálnědemokratický politik Elizardo Sánchez, který vede kubánský seznam politických vězňů. Mezi nejvýznamnější vězně svědomí patří například Óscar Elías Biscet, propuštěný v březnu 2011, a řadil se k nim i Orlando Zapata, který v důsledku hladovky zemřel v roce 2010. Dalším disidentem, který proti jednání komunistického režimu protestuje sérií hladovek, je Guillermo Fariñ. V létě 2012 zahynul za ne zcela objasněných okolností křesťanskodemokratický politik Oswaldo Payá Sardiñ, autor Projektu Varela, obdoby Charty 77. V září téhož roku byl zatčen nezávislý novinář Calixto Martínez, kterému za neúctu k minulé i současné hlavě státu hrozí až tři roky vězení. Mezi typické způsoby násilí proti nenásilné opozici patří tzv. Akty zastrašení (Actos de repudio), kdy se organizovaný dav spolupracovníků kubánské StB shlukne před bydlištěm disidenta, útočí a poškozuje jeho dům a případně disidenta i fyzicky napadá. V druhém desetiletí 21.století dochází ke zlepšování vztahů mnoha zemí, zejména Spojených států s Kubou. Souvisí s tím i krátké setkání a podání ruky Raúla Castra a Baracka Obamy, na celoamerickém summitu v Panamě. Dne 19. dubna 2015 se vůbec poprvé v historii Kuby dostaly na kandidátku obecních voleb opoziční disidenti, Hildebrando Chaviano a Yuniel López. Jedná se o zastupitelské volby v hlavním městě Havaně. Všepronikající státní kontrola, požadavek servilního umění, cenzura či zákaz cest do zahraničí pro neservilní autory ovlivňuje veškerou uměleckou tvorbu na ostrově. Řada kubánských umělců se proto v minulosti proslavila v exilu, kde již vyrostla celá generace slavných kubánských tvůrců. Ti co zůstali na ostrově měli často vážné problémy s diktaturou na Kubě, když důvodem k zatčení byla často pouhá kritika poměrů v zemi. Nejedná se však jen o ojedinělé případy - některá, kdysi slavná umělecká odvětví, byla zcela (přinejmenším oficiálně) zlikvidována. Zmizela tak například dokumentární fotografie, která svým otevřeným pohledem na realitu nemohla nové poměry v zemi přežít. Přitom ještě v počátcích revoluce dala země světu slavná jména jako Korda či Corrales. První významnější spisovatelé Kuby se začali objevovat v 19. století, přičemž jejich práce se často týkaly zrušení otroctví. Mezi ně patří Gertrudis Gomez de Avellaneda a Cirilo Villaverde. S blížící se nezávislostí ostrova se tématům svobody začali věnovat osobnosti jako José Martí či Nicolás Guillén. Mezi známá jména mezinárodně uznávaných autorů tvořících i po revoluci patří Dulce María Loynaz, José Lezama Lima, Alejo Carpentier, Reinaldo Arenas či Guillermo Cabrera Infante. Mezi nejznámější kubánské spisovatele současnosti patří autoři, kteří byli nuceni ze země emigrovat: Daína Chaviano (USA), Zoé Valdés (Francie), Eliseo Alberto (Mexiko), Pedro Juan Gutiérrez (Kuba), Leonardo Padura (Kuba) a Abilio Estévez (Španělsko). Slavnou mladou autorkou je pak stále na Kubě žijící blogerka Yoani Sánchez, jejíž práce je dostupná i v češtině na blogu Generacion Y, udržovaným v zahraničí poté, co byla její stránka na Kubě zablokována. Časopis Time ji zařadil mezi 100 nejvlivnějších osobností světa, ve Španělsku získala hlavní literární cenu Ortega y Gasset a jinde ve světě i další ceny. Na jejich převzetí ovšem neobdržela povolení k vycestování ze země. Mezi nejznámější kubánské fotografy patří dokumentární fotografové z období revoluce. Nejlepším z nich byl pravděpodobně Raúl Corrales, nejslavnějším však Alberto Korda. Ten se prosadil především slavnou fotografií Ernesta "Che" Guevary, která patří k nejznámějším fotografiím světa. Dokumentární fotografie již na současné Kubě nehraje zásadní roli i s ohledem na politickou citlivost dokumentování chmurné ostrovní existence. Kubánská hudba se vyvinula do celé řady stylů vycházejících z evropské a africké kultury. Mezi hlavní tradiční styly kubánské hudby patří: trova, habanera, danzón, son, kubánský jazz, rumba, timba (kubánská salsa) a obvykle vyťukávaný rytmus označovaný jako clave (klíč). Mezi nejznámější kubánské zpěváky a hudebníky patří Kubánci v exilu. S 90 miliony prodanými alby je vůbec nejúspěšnější latinskoamerickou zpěvačkou například Gloria Estefan, mezi slavná jména se řadí i zpěvačka salsy Celia Cruz, zpěvák salsy a merengue Willy Chirino a další. Mezi známé kubánské oficiální zpěváky starší generace nadále žijící na ostrově patří Pablo Milanés, Silvio Rodríguez, Omara Portuondo či známá kapela Buena Vista Social Club, o které byl natočen i film Wima Wenderse. Problémy s diktaturou a související cenzurou mívají i etablované a státem podporované kapely. Známá popová skupina Moneda Dura tak například po vydání svého alba Alma sin Bolsillos byla svědkem zákazu vysílání písně "Mala leche" ve státních (tj. všech) médiích jakožto nepřípustné kritiky situace na ostrově a přímo diktátora Castra. K nejznámějším rockovým kapelám současnosti patří punkrocková skupina Porno para Ricardo, jejíž hlavní představitel Gorki Águila byl v minulosti dva roky vězněn a nedávno opět zatčen za "příliš hlasitou hudbu". Při posledním soudu byl souzen podle nového politického zákona za "nebezpečnost". Teprve po silném mezinárodním tlaku byl osvobozen a potrestán pouze pokutou za veřejné pohoršení. Pravděpodobně nejznámějším kubánským filmem současnosti je "Jahody a čokoláda" režiséra Tomáse Gutiérreze Aley Kuba je členem OSN, v roce 1962 jí bylo pozastaveno členství v OAS. Byla členem RVHP a tzv. východního bloku až do jeho rozpadu. Současnými hlavními kubánskými spojenci jsou latinskoamerické státy s levicovými vládami: především Venezuela a Bolívie, které jsou členy mezinárodní organizace Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky vzniklé v roce 2004 (zakládající smlouvu podpsali Hugo Chávez a Fidel Castro). Dalším významným partenerem je Čína a Holandsko. Podrobnější informace naleznete v článku Česko-kubánské vztahy. Od oficiálního navázání diplomatických styků s Kubou 23. 11. 1920 až do roku 1960 Československo zastupoval na Kubě velvyslanec ČSR ve Washingtonu. Nový stálý velvyslanec přímo pro Kubu byl vyslán na ostrov až po převzetí moci Fidelem Castrem v roce 1960. Československo tak podporovalo Castrovu Kubu od samého počátku, mimo jiné dodávkami zbraní, půjčkami, odpouštěním plateb atd. Československo současně zastupovalo Kubu v USA, se kterými Havana neměla diplomatické vztahy. Vztahy s ČSR zkomplikoval až rok 1968. Fidel Castro poté ve svém projevu z 23.8.1968 rozporuplně a emotivně zareagoval na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a současně silně kritizoval kvalitu československých dodávek na Kubu. Po okupaci Československa se vztahy začaly vracet do starých kolejí a v lednu 1969 již Castro československé dodávky opětovně pochválil. Československo patřilo v době socialismu k největším dodavatelům elektráren na Kubu, z ostrova současně odebíralo cukr a nikl. Obchodní výměna mezi oběma zeměmi není v 21. století příliš veliká, v porevoluční době se českým podnikům mezi větší obchody podařilo vyjednat stavbu elektrárny Felton v 90. letech (smlouva podepsána v roce 1997). Elektrárna s výkonem 2× 250 MW je největší kubánskou elektrárnou. Jejím dodavatelem je Škodaexport, a.s.. Elektrárna byla plně uvedena do provozu v roce 2001. Významné jsou ještě dodávky potravin, hutních produktů a dílů na montáž motocyklů Jawa. Do České republiky naopak putují kubánské doutníky a rum, pocházející z někdejších předrevolučních palíren firmy Bacardi. Na Kubě se každoročně rekreují tisíce českých občanů. Na oficiální kubánské státní licenci stojí i pražská restaurace "Bodeguita del Medio", součást řetězce pojmenovaného podle oblíbené Hemingwayovy restaurace v Havaně. V restauraci hrají i státem vysílané hudební skupiny. Kuba je etnicky velmi rozmanitá, obývají ji španělsky mluvící Kubánci, pocházející především z obyvatel historického Španělska a černošské otroky západní Afriky. Zemi rasově tvoří především běloši (64,1 %), mulati/mesticové (26,6 %) a černoši (9,3 %). V zemi žije značná - až 1 % - čínská menšina obývající v Havaně vlastní čínskou čtvrť. Původní indiánské kmeny v průběhu španělské kolonizace vymřely na nemoci zanesené z Evropy a původní populace již na ostrově neexistují, byť někteří obyvatelé se stále hlásí ke své indiánské krvi. Kuba je tradičně katolickou zemí se značným vlivem afrokubánské Santérie vycházející z kultů západoafrického etnika Yoruba. Po revoluci v roce 1959 Kuba silně omezila náboženský život, přestože papírově nadále uznávala svobodu náboženství. Výsledkem této "svobody" byl odchod 80 % katolických a protestantských kněžích do USA v letech 1959-61. Věřícím byl zakazován vstup do komunistické strany, v roce 1962 se Kuba oficiálně stala ateistickým národem a od roku 1969 byly v zemi zakázány Vánoce. Ty byly obnoveny až v roce 1998 po návštěvě papeže Jana Pavla II. Tenze mezi věřícími a státem mírně poklesly po odchodu Fidela Castra od moci. Katolická církev, především kardinál Ortega osobně, hrály v poslední době jistou roli při propouštění politických vězňů do exilu. V náboženství obyvatel ostrova převládá katolická církev, vedená kardinálem Ortegou (Jaime Lucas Cardinal Ortega y Alamino), která udává, že se k ní hlásí přibližně 60 % věřících na ostrově. Významná je i původně africká Santérie, k jejichž praxi se různou měrou obrací až 80 % obyvatelstva (katolicismus a santérie se tedy částečně překrývají). Různé protestantské církve vyznává přibližně 6% obyvatel. Na ostrově je i funkční židovská obec a v čínském městě v Havaně dominují buddhisté. Mezi slaběji zastoupené patří ruské pravoslaví, pro které otevřel pravoslavný kostel v roce 2008 sám Raúl Castro). Jedná se o pozůstatek sovětského bloku, kdy zde žily desetitisíce Rusů. Katolickou patronkou Kuby je Panna Maria Milosrdná z Cobre (Vírgen de la Caridad del Cobre) na východě ostrova v pohoří Sierra Maestra. Panna Marie z Cobre je v afrokubánských kultech synkretizována v jednu božskou osobu s bohyní Očún (šp: Ochún, angl: Oshun) Kostel v El Cobre je také nejvýznamnějším kubánským poutním místem. Jak napovídá i název, jedná se o lokalitu poblíž historických měděných dolů založených kdysi Španěly. Havana (La Habana) - 2,2 mil. obyvatel (hlavní město) Velkoryse řešená metropole na břehu Floridského průlivu, s cenným historickým jádrem, památka UNESCO, která byla zrekonstruována za cenu vystěhování většiny původních obyvatel z centra města. Až na výjimky hůře udržovaná (platí pro většinu kubánských měst i vesnic kromě některých výjimek v historických centrech zaměřených na turisty). Převážně existují a jsou stavěny zděné a železobetonové budovy. Přístav, železniční i silniční křižovatka. Santiago de Cuba - 450 000 obyvatel Původní hlavní město Kuby. Camagüey - 295 000 obyvatel Centrum dobytkářství, zajímavá spleť uliček historického centra. Cienfuegos Perla Karibiku, nachází se na jižním pobřeží Kuby. Holguín - 245 000 obyvatel Rušné město bez zásadních historických památek. Guantánamo - 210 000 obyvatel V blízkosti se nachází americká vojenská základna v zátoce Guantánamo. Slumy na Kubě zvané "Llega y Pon" (Přijeď a usaď se) jsou často ukryté na okrajích měst. Mezi nejznámější patří již 20 let starý slum Casablanca v havanském okrsku Regla, nebo novější jako je El Bachiplán, Blumer Caliente a San Miguel, tedy "vesnice bídy" podobné slumům v Jižní Americe. Slumy vznikají i přesto, že v Havaně je prováděna častá kontrola obyvatel. Ti, kteří nemají ve městě povolení k pobytu jsou odesíláni zpět do chudých provincií s omezenou šancí najít práci. Hospodářství země je sužováno vleklou krizí způsobenou centralizovaným řízením ekonomiky i firem zabavených jejich původním vlastníkům a také nadměrnou byrokratizací jak rozhodování tak i celého plánovacího procesu. Země pravidelně propadá do potíží podle aktuálně aplikovaných metod stranického vedení (např. ekonomická krize země z roku 1969-70). Krize se prohloubila v roce 1990 po pádu RVHP a totalitních režimů v Evropě, které Kubu sponzorovaly, kdy vyvolala tzv. Zvláštní období (Período especial). Kuba je v současnosti druhou nejchudší zemí Latinské Ameriky před posledním Haiti. Průměrný plat na Kubě dle oficiálních statistik dosahoval v roce 2010 přibližně €12,7 (přesně 17.92 CUC, tj. 448 CUP). Minimální měsíční plat byl dle dat z roku 2007 stanoven na €10. Nutno však k tomu přičíst úsporu za neplacení nájmu z bydlení (€150), minimální ceny energií, minimální ceny základních potravin, ovoce a zeleniny (v € 0,10) atd. V indexu lidského rozvoje je ovšem Kuba v rámci Latinské Ameriky hodnocena poměrně vysoko - podle údajů za rok 2013 se nacházela nad Mexikem, ale pod Uruguayí, Argentinou a Chile. Hlavním zdrojem ekonomiky je těžba, zpracování a export niklu a zčásti i kobaltu. V menší míře je těžena nafta. Druhým hlavním zdrojem ekonomiky je cestovní ruch (cca 2 miliony turistů ročně). Třetím zdrojem jsou finanční převody volných měn od Kubánců uprchlých a pracujících v USA. Dřívější hlavní opora ekonomiky, cukrová třtina a výroba cukru je přes masové mobilizace obyvatelstva v době sklizní na ústupu způsobeném špatnou organizací práce v hospodářství ovládaném komunistickou stranou a důstojníky armády. Kuba, donedávna nazývaná "cukřenka světa", musí občas cukr i dovážet. Mezi známé produkty patří zpracování tabáku a známých havanských doutníků. Vedle historických a původně soukromých značek je známá i značka Cohiba, vytvořená původně pouze pro Fidela Castra a vrcholné politiky. Známý je i export rumu z továren zabavených především firmě Bacardi v roce 1960. Mramor. Návštěva kubánského hřbitova je nezapomenutelným zážitkem. Hřbitovy jsou spíše malá mramorová městečka. Podle kvality použitého mramoru lze odhadnout movitost zemřelého a jeho rodiny. V říjnu 1960 vyhlásily USA embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které dále posílily v únoru 1962 embargem na veškerý obchod s Kubou. V letech 1992 a 1996 Spojené státy obchodní embargo ještě zpřísnily. Helms-Burtonovův zákon z roku 1996 omezuje obchod s Kubou pro firmy z jakékoli země. Vůči zemi pokračuje hospodářské embargo ze strany USA, které je však postupně omezováno a Spojené státy jsou v současnosti první největší vývozce potravin na ostrov a současně 6. největší celkový vývozce. Ze všech dalších zemí světa Kuba dováží i vyváží produkty volně. Embargo je však Kubou silně využíváno propagandisticky a především Fidel Castro mu v minulosti připisoval hlavní roli při problémech kubánské ekonomiky. Vyjadřování Raúla Castra je již mírnější. Kuba má dvě oficiální měny: kubánské "národní" peso (peso cubano nacional, ISO 4217 kód CUP) - Hlavní měna ve které obyvatelstvo dostává výplatu. V obchodech se za CUP dostane pouze velmi omezené zboží - přídělové potraviny a ve velmi omezené míře také technické výrobky kubánské produkce nebo asijské provenience (nejobyčejnější oděvy a obuv, rákosový nábytek apod.). Za CUP je také zelenina a ovoce na tržišti. kubánské konvertibilní peso (peso cubano convertible, ISO 4217 kód CUC postavené na roveň dolaru v kurzu 1:1,08 USD) - obdoba "tuzexových bonů" má na Kubě podstatně širší využití než někdejší bony v ČSSR. Směnitelnost CUC platí pouze na Kubě, velká část obchodů využitelných turisty prodává zboží za CUC, které otevírá dveře ke kvalitnějšímu byť předraženému, zboží z dovozu. Řadový Kubánec však nemá oficiální možnost, jak si CUC vydělat, může je však směnit ve směnárně za CUP či zahraniční valuty, kurz 25 CUP : 1 CUC. Největším zdrojem CUC pro Kubánce jsou dary od jejich příbuzných žijících v zahraničí (podle mezinárodních odhadů to je ročně až 1,2 miliardy USD). Kromě těchto dvou měn je možné používat i euro, které je zavedeno v izolovaných turistických centrech jako Varadero, ostrovy Cayo Largo, aj. Eurem je sice možné platit, ale tím stylem, že u pokladny zákazník zaplatí eurem, následně proběhne přepočet na CUC a nazpět se vrací v CUC. Účelem zavedení eura bylo zkomplikovat závislost na "imperialistickém" dolaru (současně totiž byla zavedena daň 10% na výměnu dolarů) a zlepšit příjem deviz do chudé státní pokladny (turisté dostávají zpět bankovky CUC, které jsou mezinárodně bezcenné). Do konce října 2004 se na Kubě používal k platbám v převážné míře americký dolar (USD). Od 8. listopadu 2004 však byl stažen z oběhu a nahrazen CUC. Pokud nyní někdo chce v bance vyměnit bankovky USD za CUC, je mu účtována 10% přirážka, interpretovaná jako riziko Kuby za použití embargované měny. Při bezhotovostním styku, nebo při použití bankovní karty, není tento poplatek účtován. Pro mezinárodní bankovní styk se Kuba rozhodla nepoužívat USD. Od roku 1999 byl vyhlášen záměr zavést euro jako povinné platidlo při obchodních transakcích se zeměmi EU. Pro cesty z/do EU včetně ČR platí vízová povinnost. I zde jinak platí dramatický rozdíl mezi extrémně omezenými právy Kubánců a relativně širokými možnostmi cizinců cestujících na Kubu. Tyto rozdíly najdete nejen v existenci "hotelů pro cizince", "autobusů pro cizince", vynucovaného dělení plateb a rozdílných cenách v "národních pesech" a "konvertibilních pesech" (nebo valutách) od cizinců, ale také v lepší přístupnosti některého zboží pro cizince. Komplikace nastávají i při získávání automobilu či jen volném nákupu benzínu, který je pro cizince relativně dostupný v omezených valutových (CUC) benzinových pumpách. Vládou organizované zhoršené postavení místních občanů oproti cizincům ostatně platí i v jiných oblastech každodenního života. Nákup automobilu na Kubě je podmíněn státním povolením, včetně podání důkazu, kde zájemce vzal na automobil peníze. Automobily na Kubě se odlišují různou barvou poznávacích značek, které pro policii jasně odlišují majitele (státní podnik, soukromník, turista či diplomat). Po ulicích jezdí americké vozy vyrobené v 50.-60. letech a držící pohromadě často s využitím sovětských aj. dílů, sovětské lady a nová vozidla státních firem Peugeot, Volkswagen, Mercedes, Toyota, Škoda Fabia a Škoda Octavia. Tyto značky jsou však pro soukromníky prakticky nedostupné. Na křižovatkách i ve městech obvykle stojí "vytěžovači" neboli "zefektivňovači dopravy", kteří kontrolují, jestli státní vozy nejsou zneužívány k soukromým účelům a do poloprázdných aut rozmísťují čekající "stopaře". Tato praxe se rozmohla po kolapsu státní veřejné dopravy především po pádu socialistického bloku. Nemají však oprávnění vnucovat "stopaře" do pronajatých vozidel turistů. Dálnice a hlavní silnice jsou v použitelném stavu, byť pohyb dobytka po dálnici je na Kubě častým jevem a řidič musí být vždy ve střehu. Na rozdíl od cest cizinců na Kubu platil donedávna pro Kubánce striktní zákaz vycestovat ze země bez zvláštního povolení (Carta Blanca, obdoba výjezdní doložky v ČSSR), které není vydáváno automaticky a navíc stojí mnohanásobek měsíčního platu na ostrově (150 CUC, tj. přibližně 150 USD). Známý je proto fenomén tzv. "balseros", tedy uprchlíků na rybářských loďkách, kteří se často objevují na ostrovech okolních zemí a na pobřeží USA. Zrušení zákazu bylo údajně zvažováno již po nástupu Raúla Castra k moci, v tisku se k tomu příznivě vyslovila i Mariela Castro, dcera Raúla Castra. V říjnu 2012 kubánská média informovala, že povinnost Kubánců žádat o povolení k výjezdu do ciziny bude zrušena. Opatření vstoupilo v platnost 14. 1. 2013. Lidé s trvalým bydlištěm na Kubě mohou zůstat v cizině 24 měsíců, pak se budou muset na ostrov vrátit k obnovení dokumentace. Dosud se výjezdní doložky, bez nichž Kubánci nemohli vycestovat od roku 1959, vydávaly jenom na 11 měsíců. Nový zákon nicméně dále zdůrazňuje potřebu chránit "lidský kapitál" Kuby, takže vysoce kvalifikovaní profesionálové, např. lékaři, musí i nadále překonat více překážek, chtějí-li vycestovat. Na potíže také zřejmě narazí kritici vlády, neboť prodlužování pasů jim může být odepřeno z "důvodů veřejného zájmu definovaných orgány státní moci". Zastavení půjček od zemí socialistického bloku na počátku 90. let a prudký propad vlastní ekonomiky donutil Kubu otevřít se více zahraničním turistům. Nejznámějším letoviskem je Varadero. Na seznam UNESCO nejnavštěvovanější město Havana, blízký Trinidad a také nedaleká oblast Viñ v oblasti Pinar del Río. Řada turistických oblastí tvoří zóny zakázané pro běžné obyvatelstvo. Zde nezaměstnaní či nežijící Kubánci do nich měli donedávna zakázán přístup, který byl vládou Raúla Castra uvolněn. Oblasti jsou nadále určeny pouze pro turisty a vrcholné politiky, a proto případná byť povolená návštěva Kubánce může mezi místními bezpečnostními složkami vzbudit nežádoucí zájem. V zemi existuje i řada rekreačních míst pro politiky vládnoucí strany, které jsou Kubáncům i turistům uzavřeny. Část historických center byla v posledních letech opravena. Po ostrově lze cestovat do většiny oblastí autem, na motorce i na kole, možnosti přespání jsou omezené na oficiální hotely a soukromá ubytovací zařízení. Organizovaní turisté jsou přepravováni převážně klimatizovanými autobusy Yutong, pro Kubánce nedostupným. Orientace v hromadných dopravních prostředcích je na dodávky z Číny, tak jako celé hospodářství. Individuální turisté si mohou pronajmout osobní automobily, většinou Škoda Fabia, Toyota Yaris, Peugeot 206 případně další značky. Ceny pronájmu automobilů jsou vyšší než je ve světě zvykem.[zdroj?] Jako taxi lze zajistit běžné automobily i koňské drožky a malé motorové tříkolky, tzv. Kokotaxi. Cena benzínu a nafty je obvykle o něco dražší než cena světová (v květnu 2015 je to 1,5 USD (37 Kč)/litr olovnatého benzínu 94 oktanu). Bezolovnatý benzín je na ostrově nedostupný.[zdroj?] Ubytovávání je omezeno přísnou kontrolou obyvatel (přísné tresty za soukromé ubytování cizince, pokud dotyčný nemá příslušnou licenci, s cenou 15-30 CUC za pokoj). Ubytování cizího hosta tak může být pro hostitele relativně riskantním. Na venkově jsou především ovoce a zelenina velmi levné, v případě masa a rybích výrobků již je dostupnost problematičtější. Zákaz ubytování Kubánců v hotelích pro cizince již několik let neplatí (Varadero atp.). Je to povoleno kubánskou ústavou. Omezení bylo novou vládou Raúla Castra zrušeno, ubytování je však de facto znemožněno výškou cen, a proto Kubánci převážně využívají odborářských rekreačních objektů na stejných státních plážích. Kubánský turista s vyššími příjmy má možnost se ubytovat v jakémkoliv hotelu. Po zemi existuje řada ubytoven různého původu (pionýrské, školní,odborářské atp.), z nichž některé byly přeměněny na standardní ubytování pro turisty, další slouží nadále Kubáncům. To samozřejmě podporuje rozšiřování vnitřní turistiky. Lidé jsou veselí a přívětiví. Problém při vytváření běžných mezilidských vztahů při návštěvě ostrova samozřejmě komplikuje značný vliv propagandy na řadu Kubánců, kteří jsou se společenským řádem spokojeni. Problémem je dramatický rozdíl v příjmech mezi Kubánci (5-15 € za měsíc) a cizinci. To je však kompenzováno tím, že Kubánci nemusí platit nájem za byt, mnoho věcí domácí potřeby dostávají zdarma od státu, energie jsou neskonale levné.[zdroj?] Nikomu nehrozí hlad a bída.[zdroj?] Nikdo nemusí žebrat a nikde nevidíte bezdomovce.[zdroj?] Lidé bydlí zdarma ve státních domech (zabavených původním majitelům) a především v domech vybudovaných za socialismu. Základní potraviny pro obyvatelstvo jsou na příděl ve formě lístků a v omezeném množství. Tyto dostávají od státu za nízké částky. Ostatní lze nakoupit na tržištích a v obchodech. Na Kubě převládají zděné nebo panelové domy a domky. Na vesnicích je značná část domů dřevěných, jelikož průměrné teploty jsou okolo 20 stupňů Celsia. Znalost angličtiny v turisticky atraktivních oblastech je přijatelná, mimo ně je třeba mluvit španělsky. Mladí Kubánci nad 15 let běžně ovládají angličtinu a učí se také německy a francouzsky. Bezpečnost na celém ostrově, nejen v turistických destinacích, je nejlepší z celého Amerického kontinentu. Existují drobné krádeže za bílého dne. Nápravná zařízení převážně jsou prázdná, jen v některých jsou umístěni disidenti a další protistátní živly. Naopak věznice na základně Guantánamo jsou plné nepřátel USA a dalších teroristů. Do země létá přes 100 leteckých společností, zejména charterového charakteru. V roce 1944 byla v Havaně založena mezinárodní letecká asociace IATA. Hlavní pravidelná spojení: Air France, Iberia, Cubana, Martin Air, Mexicana, Condor, Air Europe. Hlavní mezinárodní letiště: Havana, Varadero, Holguín a Santiago de Cuba. Jako autobusy v Havaně sloužily donedávna především tzv. "velbloudi" (camellos), tedy hrbaté plechové návěsy k nákladním automobilům TIR přizpůsobené k přepravě osob. Camellos v době ekonomické krize zachraňovaly veřejnou dopravu v zemi a v současné době byly v Havaně nahrazeny levnými čínskými autobusy. V provinciích jsou však stále k vidění. Svůj lidový název obdrželi podle svého nepravidelného vzhledu. Kuba je poslední zemí ve střední Americe a Karibiku s existujícím pravidelným železničním spojením (další linka existuje i v Mexiku u Barranca del Cobre, je však určena primárně turistům). Dráha ani vlaky nejsou v dobrém stavu a trpí značnou poruchovostí a velkými zpožděními. Vzdělání a základní zdravotní péče je pro místní občany v podstatě zdarma, byť nedostupný materiál či léky musí pacienti shánět sami a úplatky patří v nemocnicích k běžné praxi. Nejsou však v takové výši, jako v jiných státech, nejen Latinské Ameriky. Základní zdravotní péče je celoplošně zabezpečena, úroveň však neodpovídá standardům známým v Latinské Americe. Zdravotnické služby jsou charakterizovány "úplatky, používáním primitivních nástrojů, pochybnými praktikami, špatnou výživou, nedostatkem léků a špínou". Nedostatek lékařů je z části zapříčiněn velmi velkou externí praxí kubánských lékařů po celé Latinské Americe, kde vyučují na tamních univerzitách a v nemocnicích. Značné investice do vzdělání a množství lékařů z 80. let nebyly vyrovnávány obdobnými investicemi do nemocnic a jejich vybavení a podpora lékařů známá z dob RVHP již zkrachovala s ukončením podpory Kuby zeměmi východního bloku. Obyvatelé si tak musí dokupovat i řadu lékařského materiálu na vlastní náklady, přičemž vybavení nemocnic pro místní obyvatele je známo svou zanedbaností. atp. Hygienické potřeby (zubní pasty, mýdla, vložky, tampóny) nejsou pro běžné Kubánce zcela dostupné. Situace je prý horší verzí někdejších československých tzv. front na toaletní papír. Země má jednu z nejnižších dětských úmrtností na světě. To je však dáno velmi aktivní potratovou politikou, kdy jakkoli potenciálně problematický plod podléhá interrupci. Zdravotnickému systému prý často nedůvěřují i vlastní politické špičky, které se nechávají operovat v zahraničí, i život samotného Fidela Castra byt léčen španělskými lékaři. Naopak těm, kteří upadli v nemilost státu se nedostává ani elementární lékařské péče.[zdroj?] I proto patří základní léky mezi materiál, který některé nadace systematicky distribuují disidentům na Kubě. Obecně je lékařů na Kubě nedostatek, nicméně režim je využívá k politickým i finančním cílům a "vyváží" je do vybraných zemí (Guatemala, Bolívie či Venezuela), kde pomáhají léčit. Celkem je v zahraničí více než 37 000 kubánských lékařů, pro které je práce v cizině vítanou možností výdělku. Jedná se přitom o více než polovinu lékařů, kteří vystudovali na univerzitách v Havaně a v Santigo de Cuba. Tito lékaři však chybí v kubánských nemocnicích, přičemž existují ústavy, ze kterých odešla téměř polovina lékařů do zahraničí. Vývoz také vyvolává konflikty s lékařskými organizacemi v těchto zemích, kde se odmítají řídit místně platnými normami. Skutečností jsou i útěky těchto vyslaných lékařů prostřednictvím třetích zemí do zahraničí, především s podporou USA, kam v letech 2006-2010 odešlo již více než 1574 kubánských lékařů. Jejich rodiny jsou na Kubě za emigraci trestány, včetně propouštění rodinných příslušníků ze zaměstnání, aby rodiny donutili zaplatit náklady na vzdělání svých příslušníků v emigraci. Standardně jsou prý zabavovány nemovitosti emigrantů atp. Dle deníků USA jsou lékaři snažící o nezávislé aktivity vězněni. V zemi existují výběrové nemocnice pro politiky a cizince (např. klinika Cira García), do kterých má běžné obyvatelstvo zakázán přístup a která slouží i tzv. zdravotním turistům ze zahraničí. Kuba se tuto zdravotní turistiku pro cizí občany snaží vehementně podporovat a to i pro občany USA, kteří v domovině nemají možnost léčby. V zemi, kde navíc panuje široký nedostatek i základních léků, stále existují valutové lékárny, kde se za ceny pro naprostou většinu obyvatelstva nepřístupné prodávají léky, které na běžném trhu není možno získat. Kritici tohoto dělení na "bohaté" a "chudé" pacienty jsou zatýkáni a vězněni.[zdroj?] Na Kubě jsou uvězňováni či souzeni i lékaři, mapující znečištění životního prostředí a jeho dopad na zdraví atp. Přesto je Kuba vyhlášena celosvětově organizací OSN za nejčistší zemi světa.[zdroj?] Od 1. května 2010 jsou zahraniční návštěvníci povinni uzavřít před vstupem do země zdravotní pojištění na celou dobu pobytu, aby mohla být zajištěna rychlá a odborná péče. Kubánské lékárny na malých městech mnohdy připomínají kiosky s novinami a cigaretami. V roce 2012 se na Kubě poprvé po několika desetiletích objevila cholera. První případy se vyskytly ve východokubánské provincii Granma, což režim v červenci téhož roku přiznal. Již 28. srpna však nákazu označil za vymýcenou, ačkoli zprávy nezávislých novinářů, mj. Calixta Martíneze, prokazovaly opak. Počátkem roku 2013, kdy se objevilo více případů také v Havaně, vláda přiznala, že nemoc se vrátila zpět. Úřady potvrdily 51 případů, spekuluje se až o stovkách nakažených a nejméně jednom mrtvém. Obyvatelstvo je ve své většině zcela gramotné, tj. umí číst, psát a počítat, na rozdíl od značné části zemí Latinské Ameriky. Alfabetizace však byla úspěšná již před nástupem masové školící kampaně Fidela Castra a za Batisty dosahovala téměř 80%. Úroveň vyššího vzdělání je však nízká, školy trpí horší vybaveností a výuka je zcela ovládána propagandou vládnoucí strany. Studentům je znemožněn přístup k odborné literatuře i beletrii i k jiným světovým názorům, jsou nuceni do členství v ideologicky organizovaných mládežnických organizací a jejich další uplatnění je politicky podmiňováno.[zdroj?] Ve školách je povinná výuka marx-leninismu. Podrobnější informace naleznete v článku Internet na Kubě. Internet na Kubě je cenzurován, vybrané nezávislé webové stránky především s kubánskými tématy na ostrově nelze otevřít. E-maily jsou často kontrolovány. Běžnému obyvatelstvu není internet poskytován. Rychlost připojení při 256 kb/s patří k nejhorším na světě. Přístup k Internetu je organizován a striktně kontrolován. Mají ho k dispozici především prominenti režimu: politici, vedoucí pracovníci a jejich rodiny či státem protežovaní umělci či sportovci, kteří si již navykli využívat Facebook i jiné sociální sítě. Internet mívají omezeně k dispozici i zaměstnanci státem zřizovaných organizací a škol. Zde bývá zpřístupněn hlavně e-mail, samotný přístup na internet je velmi nekvalitní, omezovaný a proto málo používaný. Objemy dat potřebné k využívání např. Facebooku a jiných sítí zatím znemožňují jejich pravidelné využití v zemi s tak nekvalitním připojením. Rozšiřuje se proto i ilegální používání Internetu.[zdroj?] Mezi disidenty na Kubě je známá skupina blogerů (např. slavná Yoani Sánchez), kteří pomocí internetu obcházejí informační monopol státu. Jejich blogy jsou však obvykle blokovány státem a nejdou na Kubě otevřít. Vystavování článků na internet probíhá často přes zahraničí. Donedávna platil i zákaz nákupu počítačů a mobilů soukromými osobami, ten byl však novou vládou Raúla Castra zrušen. Cena běžného počítače však dosahuje ročního platu na ostrově a proto nelze počítat s dramatickými rozšířením počítačů v zemi. Mobilní telefony jsou dnes již rozšířené i mezi běžnými obyvateli Kuby. Pro turisty bývá internet k dispozici v hotelech, kde je většinou nutno si zakoupit internetovou kartu (cca 10CUC/hodinu internetu, 1 CUC je přibližně 1 USD). Mobilní síť GSM (Cubacel/368 01F) byla v květnu 2011 bez větších problémů dostupná mj. v krajích La Habana, Mayabeque, Matanzas, Cienfuegos, Sancti Spíritus a Villa Clara. Ceny hovorů pro místní obyvatelstvo jsou však nadále vysoké. Pro návštěvníky ostrova stojí (2011) jedna SMS do ČR cca 15 Kč, minuta odchozího hovoru pak cca 60 Kč (roamingová zóna 3). Československý film "Rukojmí v Bella Vista" z roku 1979 byl natočen na Kubě. Film volně navazuje na stejně pojmenovaný díl ze seriálu 30 případů majora Zemana z roku 1970. Ten byl natočen v hotelu Los Jazmines nad oblastí Viñ v provincii Pinar del Río. Ernest Hemingway strávil na ostrově téměř 20 let a z ostrova pochází i téma jeho nobelovského románu Stařec a moře. Žil ve vile Finca Vigía nedaleko Havany. Kubánci nesmí soukromě prodávat státem kontrolované produkty. Rybáři nesmí soukromě prodávat vlastnoručně ulovené ryby a mořské plody. Podobný zákaz platí také pro hovězí z vlastní krávy, ale nikoliv pro vepřové či drůbež. Na Kubě se nadále montují české motocykly Jawa. V Havaně během druhé svět. války (roku 1941) zemřel český podnikatel Jindřich Waldes, prchající z protektorátu před nacismem. Od roku 1959 považuje Kuba americkou přítomnost na vojenské základně Guantánamo za ilegální okupaci kubánského území. V roce 2002 Spojené státy zbudovaly na základně věznici Guantánamo pro osoby, které byly označeny za "militantní bojovníky" zadržené v Afghánistánu a Iráku. Od roku 1969 byly v zemi zakázány Vánoce, obnoveny byly až v roce 1998 po návštěvě papeže Jana Pavla II. Kubánský mramor byl dovážen do ČSSR: v českých budovách ze 70.-80. let (nádražích, centrálách KSČ atp.) najdete často obložení z růžového či žlutavého kubánského mramoru. V květnu 2006 byl kubánský prezident označen americkým časopisem Forbes jako 7. nejbohatší hlava státu na zeměkouli, zhruba na úrovni britské královny. Fidel Castro toto veřejně v přímém televizním přenosu odmítl a mimo jiné deklaroval, že nevlastní ani jeden dolar. Pokud mu někdo toto vlastnictví dokáže, tak se zavázal k tomu, že se okamžitě vzdá všech svých státnických funkcí. Na jednom náměstí v Havaně je pamětní pomník vyhlazení českých Lidic, který Kubánci instalovali k prvnímu výročí tohoto barbarského aktu, podobně jako v řadě jiných zemí světa. Hlavní město Havana bývá označována jako "Paříž Karibiku". Státní zaměstnanci na Kubě (cca 7 miliónů lidí) neplatí daně ze mzdy. KAŠPAR, Oldřich. Dějiny Karibské oblasti. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-557-9. OPATRNÝ, Josef. Kuba. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-7277-089-6. Obrázky, zvuky či videa k tématu Kuba ve Wikimedia Commons Téma Kuba ve Wikicitátech Galerie Kuba ve Wikimedia Commons Félix Andrés León Carballo: Současná Kuba - přednáška kubánského velvyslance v České republice Lidská práva na Kubě článek "Pravá Kuba" na idnes .cz reportáž a fotografie z Kuby "50 let po revoluci" na webu jansochor.com Kuba na webu clovekvtisni.cz Videozáznam z besedy s někdejším československým velvyslancem na Kubě Stanislavem Svobodou Ladislav Holdoš, velvyslanec ČSSR na Kubě v kritických letech 1969-70 Kuba pro cestovatele s baťohem Cuba - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Cuba (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Cuba Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Bureau of Western Hemispehere Affairs. Background Note: Cuba [online]. U.S. Department of State, 2011-04-28, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Cuba [online]. REV. 2011-08-16, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Library of Congress. Country Profile: Cuba [online]. 2006-09-28, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Havaně. Souhrnná teritoriální informace: Kuba [online]. Businessinfo.cz, 2010-04-01, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (česky) KNIGHT, Franklin W; LEVINSON, Sandra H. Cuba [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) | VERB_PHRASE | YES_NO |
005268 | Navarrské království (baskicky: Nafarroako Erresuma; francouzsky: Royaume de Navarre; španělsky: Reino de Navarra), dříve Pamplonské království, bylo evropské království ležící na Pyrenejském poloostrově u Atlantického oceánu. Vzniklo roku 824, kdy tamní baskický vůdce Íñ Arista získal titul pamplonského krále a ukončil nadvládu Franské říše. Roku 1513 zabrala Kastilie jižní část Navarrského království, to však zůstalo nezávislé až do roku 1589, kdy byla zřízena personální unie s Francií. V roce 1620 se začlenilo do Francouzského království a zaniklo.... | Která krajina zabrala roku 1513 jižní čásť Navarrského království? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Navarrsk%C3%A9_kr%C3%A1lovstv%C3%AD | [
"Kastilie"
] | 345 | 493 | Roku 1513 zabrala Kastilie jižní část Navarrského království, to však zůstalo nezávislé až do roku 1589, kdy byla zřízena personální unie s Francií. | [
{
"start": 363,
"end": 371,
"text": "Kastilie"
}
] | Navarrské království (baskicky: Nafarroako Erresuma; francouzsky: Royaume de Navarre; španělsky: Reino de Navarra), dříve Pamplonské království, bylo evropské království ležící na Pyrenejském poloostrově u Atlantického oceánu. Vzniklo roku 824, kdy tamní baskický vůdce Íñ Arista získal titul pamplonského krále a ukončil nadvládu Franské říše. Roku 1513 zabrala Kastilie jižní část Navarrského království, to však zůstalo nezávislé až do roku 1589, kdy byla zřízena personální unie s Francií. V roce 1620 se začlenilo do Francouzského království a zaniklo. Ovšem toto území užívalo společně s provincií Béarn jistý stupeň autonomie až do roku 1792. Mapy Znaky a vlajky Seznam navarrských králů Dějiny Španělska Dějiny Francie | LOCATION | LOCATION |
000376 | Proměna (německy Die Verwandlung) je povídka Franze Kafky vydaná roku 1915. Poprvé vyšla tiskem v říjnovém čísle expresionistického měsíčníku Die Weißen Blätter. V knižní podobě ji ještě v prosinci téhož roku publikovalo nakladatelství Kurta Wolffa. Povídka Proměna začíná probuzením hlavní postavy, obchodního cestujícího Řehoře Samsy (v originále Gregor Samsa) a jeho zjištěním, že se proměnil v obří hmyz (tato základní informace celého textu je čtenáři představena v jediné větě v úvodu – "Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz."). Přestože se snaží svou indispozici skrýt před rodinou, je nakonec odhalen. Vyděšení rodiče a sestra Markétka se rozhodnou Řehoře zavřít v jeho pokoji v jakési domácí internaci. Samsa po celou dobu svého změněného stavu uvažuje racionálně, nepropadá depresím a zachovává chladnou hlavu (jeho první starostí je, jak jako hmyz půjde do práce). Řehoř jako hmyz rozumí nadále lidské řeči, jemu samotnému však ostatní příliš nerozumí, nemůže tedy se svým okolím komunikovat.... | Kdo je hrdinou novely Proměna od Kafky? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98eho%C5%99_Samsa | [
"Řehoř Samsa"
] | 250 | 613 | Povídka Proměna začíná probuzením hlavní postavy, obchodního cestujícího Řehoře Samsy (v originále Gregor Samsa) a jeho zjištěním, že se proměnil v obří hmyz (tato základní informace celého textu je čtenáři představena v jediné větě v úvodu – "Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz."). | [
{
"start": 502,
"end": 513,
"text": "Řehoř Samsa"
}
] | Proměna (německy Die Verwandlung) je povídka Franze Kafky vydaná roku 1915. Poprvé vyšla tiskem v říjnovém čísle expresionistického měsíčníku Die Weißen Blätter. V knižní podobě ji ještě v prosinci téhož roku publikovalo nakladatelství Kurta Wolffa. Povídka Proměna začíná probuzením hlavní postavy, obchodního cestujícího Řehoře Samsy (v originále Gregor Samsa) a jeho zjištěním, že se proměnil v obří hmyz (tato základní informace celého textu je čtenáři představena v jediné větě v úvodu – "Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz."). Přestože se snaží svou indispozici skrýt před rodinou, je nakonec odhalen. Vyděšení rodiče a sestra Markétka se rozhodnou Řehoře zavřít v jeho pokoji v jakési domácí internaci. Samsa po celou dobu svého změněného stavu uvažuje racionálně, nepropadá depresím a zachovává chladnou hlavu (jeho první starostí je, jak jako hmyz půjde do práce). Řehoř jako hmyz rozumí nadále lidské řeči, jemu samotnému však ostatní příliš nerozumí, nemůže tedy se svým okolím komunikovat. Situace v rodině se od Řehořovy proměny značně zhorší; jednak přijdou o Řehořovu finanční podporu (dosud je ze svého platu živil převážně on), jednak strádají rodiče i sestra psychicky. Otec se navrací do zaměstnání, pracuje jako sluha, Markétka prodává v obchodě a také se učí francouzštinu. Matka ani otec do Řehořova pokoje nevstupují, stará se o něj mladší sestra Markéta, vždy když za ním sestra přichází, tak se Řehoř schová pod pohovku, aby ji neděsil. Jediný z lidí, kdo se s danou situací smíří, je otrlá posluhovačka, která s Řehořem-hmyzem jedná rázně a bez okolků. Jednou se Markéta s matkou rozhodnou vystěhovat z Řehořova pokoje nábytek v dobrém úmyslu, Markétka se domnívá, že by se mu lépe lezlo po stěnách a stropu, čímž se Řehoř skutečně rád baví. Ovšem matka se obává, že by si to Řehoř mohl vysvětlit jako definitivní zavrhnutí ze strany rodiny. Řehoř si nakonec uvědomí, že by byl rád, kdyby mu pokoj ponechali, tak jak je. Brání tedy svůj oblíbený obraz, spatří ho matka a upadne do mdlob. Vyhrocenou situaci se rozhodne vyřešit zaskočený otec, nakonec po Řehořovi hází jablka, čímž ho těžce zraní. Řehořův zdravotní stav se zhoršuje. Ztěžuje se i atmosféra v rodině; hmotný nedostatek a vypětí ze skrývání Řehoře v bytě doléhají na jeho rodiče i Markétku, která navrhuje Řehoře odstranit. Rodina si do bytu nastěhuje podnájemníky, kteří o Řehořovi nevědí. Později ho ale spatří, protože Řehoř si chtěl poslechnout, jak jim Markétka hraje na housle, a tak opustil svůj pokoj. Otec se ho snažil zahnat zpět do jeho pokoje, ze kterého se postupem času stalo skladiště nepotřebných věcí. Nájemníci dávají okamžitou výpověď. Nad ránem Řehoř opuštěný umírá. Ráno jej nalezne posluhovačka ("Pojďte se podívat, ono to chcíplo; leží to tam dočista chcíplé!") a jeho mrtvolu sama odklidí. Téhož dne uspořádají Samsovi, jimž se viditelně ulevilo, výlet z města a probírají nadějné plány do budoucna. Proměna obsahuje typické kafkovské prvky jako pocit bezvýchodnosti (přestože Řehoř do konce doufá v jakýkoli pozitivní zvrat svého osudu), absurditu (svou proměnu přijal Řehoř s klidem), komicko-tragické momenty (otec bojuje proti Řehořovi házením jablek) i humor. Proměna je dokonce často považována za jedno z nejhumornějších Kafkových děl, jednak využíváním kontrastu racionálního uvažování a absurdní situace proměny v hmyz, jednak užitím paradoxních slovních spojení typu: ..."a už klepal na jedny z postranních dveří otec, slabě, ale zato pěstí." Proměna nabízí řadu rozporuplných interpretací, mezi nimiž je velmi těžké rozhodnout, co vlastně Řehořova proměna ve hmyz znamená. Zde jsou uvedeny některé možnosti významu Kafkovy povídky: Proměna byla pouze Řehořova snová, nerealistická vize. Jedná se o absurdní grotesku plnou nadsázky a humoru. Řehořova proměna je zdrojem pobavení. Proměna je symbolické zobrazení osamělosti a bezradnosti před vlastním údělem. Proměna zobrazuje měšťanskou strnulost a povrchní morálku. Z psychoanalytického hlediska dochází v rodině ke dvojí proměně. Nejprve zaujal Řehoř otcovo místo živitele (otec nepracoval, dokud rodinu živil Řehoř) a Řehoř je nyní vůdčí jedinec rodiny. Po proměně je Řehoř oslaben, ztrácí místo vůdce, které znovu zaujímá otec (vrací se do práce). V souboji (jablky) otec syna smrtelně zraní. Profesor německé literatury na univerzitě v Princetonu Stanley Corngold uvedl ve své knize The Commentator's Despair (česky Komentátorova beznaděj) na sto třicet různých možností. Franz Kafka: Die Verwandlung, in: Die Weissen Blätter, roč. 2, č. 10, říjen 1915, str. 1177-1230 Pražská německá literatura Obrázky, zvuky či videa k tématu Proměna ve Wikimedia Commons Český text povídky Celý německý text povídky Proměna Nové vydání Proměny ke 130. výročí narození Franze Kafky Vydání Proměny s ilustracemi argentinského malíře Luise Scafatiho Originální verze Franz Kafka - Die Verwandlung v PDF | PERSON | PERSON |
000796 | Cordelia je první měsíc planety Uran. Obíhá planetu ve vzdálenosti 49750 kilometrů. Je veliký 13 kilometrů. Objev měsíce je datován do roku 1986, kdy byla planeta navštívena americkou sondou Voyager 2. Hmotnost je ~4,4×1016 kg. Jeden oběh kolem planety mu trvá 0,335033 dne. Doba rotace kolem vlastní osy není známa. Cordelia je spolu s měsícem Ophelia tzv. pastýřským měsícem k Uranově prstenci Epsilon. Svou gravitací ovlivňuje částice v prstenci a drží tak prstenec pohromadě. | V jaké vzdálenosti obíhá Cordelia Uran? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Cordelia_(m%C4%9Bs%C3%ADc) | [
"49750 kilometrů"
] | 38 | 83 | Obíhá planetu ve vzdálenosti 49750 kilometrů. | [
{
"start": 67,
"end": 82,
"text": "49750 kilometrů"
}
] | Cordelia je první měsíc planety Uran. Obíhá planetu ve vzdálenosti 49750 kilometrů. Je veliký 13 kilometrů. Objev měsíce je datován do roku 1986, kdy byla planeta navštívena americkou sondou Voyager 2. Hmotnost je ~4,4×1016 kg. Jeden oběh kolem planety mu trvá 0,335033 dne. Doba rotace kolem vlastní osy není známa. Cordelia je spolu s měsícem Ophelia tzv. pastýřským měsícem k Uranově prstenci Epsilon. Svou gravitací ovlivňuje částice v prstenci a drží tak prstenec pohromadě. | NUMERIC | NUMERIC |
003624 | ... zveřejňování e-mailové adresy na internetu. Když už vaši adresu zveřejnit chcete je dobré nahradit "zavináč – @" například – (at). Spam je nevyžádaná reklamní pošta. Nízké náklady na odeslání zprávy umožňují spammerům odeslat stovky miliónů elektronických zpráv denně pomocí laciného internetového připojení. Stovky aktivních spammerů způsobují přetížení počítačů v internetu, které takto dostávají desítky či stovky nevyžádaných e-mailů denně. Dalším typem e-mailových zpráv jsou takzvané hoaxy. Tak se nazývají bludné a zplanělé zprávy kolující po internetu. E-mailoví červi a viry používají elektronickou poštu k tomu, aby se mohli šířit do ostatních zranitelných počítačů.... | Co je spam? | https://cs.wikipedia.org/wiki/E-mail | [
"nevyžádaná reklamní pošta",
"nevyžádaná pošta"
] | 135 | 169 | Spam je nevyžádaná reklamní pošta. | [
{
"start": 143,
"end": 168,
"text": "nevyžádaná reklamní pošta"
}
] | Elektronická pošta, zkráceně e-mail (zkráceně také mail, ale pozor na záměnu se slovem email – nátěrová hmota), je způsob odesílání, doručování a přijímání zpráv přes elektronické komunikační systémy. E-mailové služby se poprvé rozšířily mezi veřejnost až díky vzniku jedné z prvních volných e-mailových služeb Hotmail v roce 1996. Tu po jejím celosvětovém úspěchu zakoupila firma Microsoft a později vznikly i další nyní známé služby. Termín e-mail se používá jak pro internetový systém elektronické pošty založený na protokolu SMTP (Simple Mail Transfer Protocol), tak i pro intranetové systémy, které dovolují posílat si vzájemně zprávy uživatelům uvnitř jedné společnosti nebo organizace (tyto systémy často používají nestandardní protokoly, mívají ovšem bránu, která jim dovoluje posílat a přijímat e-maily z internetu). K širokému rozšíření e-mailu přispěl zejména internet. E-mail je ve skutečnosti starší než internet; některé staré e-mailové systémy byly rozhodujícím nástrojem při tvorbě internetu. Elektronická pošta vznikla v roce 1965 jako způsob komunikace více uživatelů mainframového počítače se sdílením času; přesto je přesná historie nejasná, mezi prvními systémy s touto schopností byly Q32 od SDC a CTSS z MIT. E-mail se rychle rozšířil a stal se síťovým e-mailem, což umožňovalo uživatelem posílání zpráv mezi různými počítači. Raná historie síťového e-mailu je taktéž nejasná; systémy AUTODIN mohly být první, které umožňovaly přenos elektronických textových zpráv mezi různými počítači (1966), ale je možné, že něco podobného měl už systém SAGE. Počítačová síť ARPANET měla hlavní slovo v dalším vývoji elektronické pošty. Existuje zpráva, která poukazuje na experimenty s přenosem e-mailů mezi systémy krátce po vzniku ARPANETu v roce 1969. Ray Tomlinson začal v roce 1971 používat znak @ na oddělení jména uživatele od názvu stroje. Všeobecný názor, že byl původcem elektronické pošty, je přehnaný, přesto jeho programy SNDMSG a READMAIL byly v jeho vývoji velmi důležité. ARPANET významně zvýšil popularitu e-mailu, a ten se zároveň stal trhákem jako aplikace v rámci ARPANETu. Jak se elektronická pošta stávala všeobecně známou, zvyšovala se její popularita, což vedlo i k rozšíření mezi lidi, kteří neměli přístup k ARPANETu. Bylo vyvinuto několik protokolů na doručování pošty mezi skupinami počítačů se sdíleným časem pomocí alternativních přenosových systémů jako UUCP a e-mailový systém VNET od IBM. Tehdy nebyly všechny počítače nebo sítě navzájem síťově propojené, e-mailové adresy musely obsahovat "cestu" pro zprávu, tj. trasu mezi počítačem odesílatele a příjemce. Tímto způsobem bylo možné posílat e-maily mezi více sítěmi. Cestu specifikovala tzv. "bang path" adresa, která již specifikovala skoky (hops) mezi lokacemi, které byly považované za dostupné adresátovi. Nazývala se tak, protože obsahovala pro každý skok znak "bang", tj. "!". Takže například cesta ...!bigsite!foovax!barbox!ja oznamuje, že pošta se má směrovat stroji bigsite (předpokládaná dobře známá lokace přístupná každému) a odtud přes stroj foovax uživatelskému účtu na stroji barbox. Předtím než se běžně začaly používat mailové programy s automatickým směrováním, lidé často uveřejňovali složené bang adresy s použitím { } konvence (viz Glob), přičemž mezi složenými závorkami byly uvedené cesty některých velkých strojů v naději, že potenciální odesílatel bude schopný spolehlivě doručit poštu na jeden z nich (například ...!{seismo, ut-sally, ihnp4}!rice!beta!gamma!ja). Bang cesty s 8 až 10 skoky nebyly v roce 1981 ničím výjimečným. Vytáčená UUCP spojení pracující v nočních hodinách způsobovala týden dlouhé přenosy. Bang cesty se volily často podle času přenosu a spolehlivosti, takže se zprávy často ztrácely. Související informace naleznete také v článku E-mailová adresa. Mezi počítači na internetu se vyměňují zprávy pomocí Simple Mail Transfer Protocol a softwaru typu MTA jako např. Sendmail. Uživatelé mívají na svém počítači nainstalován program, který se nazývá e-mailový klient. Ten stahuje zprávy z poštovního serveru použitím protokolů POP nebo IMAP, avšak v prostředí velkých společností se stále vyskytuje použití některého komerčního protokolu jako např. Lotus Notes nebo Microsoft Exchange Server. Je možné ukládat e-maily buď na straně serveru, nebo na straně klienta. Standardní formáty pro mailové schránky jsou např. Maildir a mbox. Několik e-mailových klientů používá vlastní formát a na konverzi mezi těmito formáty je potřebný speciální program. Někteří uživatelé nepoužívají e-mailového klienta, ale přistupují ke zprávám umístěným na poštovním serveru přes webové rozhraní. Tento postup se často používá zejména u freemailových (bezplatných) služeb. Při posílání pošty přes internet má být zaručen spolehlivý přenos zprávy i v případě dočasného výpadku cílového serveru. Zpráva se obvykle píše v prostředí programu typu e-mailového klienta nebo v obdobném formuláři webového rozhraní. Klient pomocí Simple Mail Transfer Protocol (SMTP) pošle zprávu programu Mail Transfer Agent (MTA), například smtp.a.org, který může běžet buď na samostatném smtp poštovním serveru, nebo i přímo na počítači odesílatele. Program MTA zjistí z uvedených cílových adres název domény (část adresy za zavináčem) a tyto domény vyhledá v Domain Name System (DNS), aby zjistil mail exchange servery přijímající poštu pro danou doménu. DNS server domény b.org, tedy ns.b.org, odpoví MX záznamem, kde uvede mail exchange server pro danou doménu. MTA server (např. smtp.a.org) odešle zprávu na mail exchange server (např. mx.b.org) pomocí protokolu SMTP. Domény obvykle mají záložní (backup) mail exchange server, takže můžou pokračovat v přijímaní pošty, i když je právě nedostupný hlavní mail exchange server. Když není možné zprávu doručit, MTA příjemce o tom musí odeslat zpět odesílateli zprávu (bounce message), ve které ukazuje na problém. Mail exchange server zprávu doručí do schránky adresáta. Ze schránky adresáta si zprávu stáhne pomocí protokolu POP (POP3) nebo IMAP nebo ji adresátovi umožní prohlédnout poštovní klient příjemce nebo webová služba. Bývalo zvykem, že kterýkoliv MTA přijímal zprávy pro kteréhokoli uživatele na internetu a udělal, co se dalo, aby zprávu doručil. Takové MTA se nazývají open mail relays. To bylo důležité v začátcích internetu, když byla síťová spojení nespolehlivá a nepermanentní. Když MTA nemohl doručit zprávu do cíle, mohl ji alespoň poslat agentovi bližšímu k cíli. Ten by měl větší šanci ji doručit. Ukázalo se však, že tento mechanizmus byl zneužitelný lidmi posílající nevyžádanou hromadnou poštu (spam), a proto velmi málo ze současných MTA jsou open mail relays (tj. přijímají poštu pro známé uživatele resp. domény). Prakticky všechny open relays jsou rychle odhalené a zneužité spammery, kteří neustále prohledávají (skenují) IP rozsahy celého internetu. Pro e-mail je definován přenos 7bitové ASCII informace. Přesto je většina e-mailových přenosů 8bitových, kde ale nelze zaručit bezproblémovost. Z toho důvodu byla elektronická pošta rozšířena o standard MIME, aby bylo umožněno kódování vkládaných HTML a binárních příloh, obrázků, zvuků a videí. Typický sled událostí, který se uskuteční, když Jana napíše e-mail Petrovi: Jana napíše zprávu pomocí svého e-mailového klienta nebo ve formuláři webového rozhraní. Přitom také napíše nebo zvolí z adresáře e-mailovou adresu svého adresáta. Potom klikne na tlačítko "Odeslat". Programy poštovní klient, MTA server s pomocí informace od DNS serveru a mail exchange server a poštovní klient na straně adresáta se postarají o doručení zprávy adresátovi, popřípadě odesílateli (Janě) zašlou chybovou, varovnou nebo potvrzující zprávu. Petr klikne na tlačítko "zkontrolovat novou poštu" ve svém e-mailovém klientu (popřípadě má poštovní klient nastavený tak, že program v určitých časových intervalech poštu stahuje sám) a ten vyzvedne poštu pomocí protokolu POP (POP3). Popřípadě může Petr pomocí webové služby nebo příslušně nastaveného poštovního klienta prohlížet doručené e-maily přímo ve schránce na mail exchange serveru. Internetové e-mailové zprávy se skládají ze dvou hlavních částí: Hlavička – předmět zprávy, odesílatel, příjemce a jiné informace o e-mailu Tělo – Samotná zpráva, obyčejně obsahuje na konci blok s podpisem. Tělo e-mailu začíná zpravidla pozdravem. K e-mailu je možné přikládat jako přílohy i obrázky a jiné soubory. Bez problémů bývá doručování menších souborů typu dokumentu. Pokud však je ke zprávě přiložen velký soubor nebo příliš mnoho souborů nebo soubor typu programu, který by mohl být infikován virem nebo červem, mnohdy taková zpráva neprojde ochrannými filtry na doručovací cestě. Hlavičky obvykle obsahují alespoň 4 pole: Od (From): e-mailová adresa (popř. i jméno) odesílatele zprávy (zpravidla vyplňuje program automaticky) Komu (To): e-mailová adresa (popř. i jméno .) příjemce zprávy, adresátů může být více současně (vyplňuje odesílatel) Předmět (Subject): stručný popis obsahu zprávy (vyplňuje odesílatel, nepovinně) Datum (Date): místní datum a čas . odeslání zprávy (vyplňuje program automaticky) Informace v hlavičce na počítači příjemce je podobná záhlaví na konvenčním dopisu – skutečná informace o tom, komu byla zpráva adresována, je odstraněná mailovým serverem potom, co je přiřazená správné mailové schránce. Pole "Od" nemusí obsahovat adresu skutečného odesílatele. Je velmi jednoduché to zfalšovat a zpráva potom vypadá, že přišla z uvedené adresy. Je možné e-mail digitálně podepsat, aby bylo jisté, od koho zpráva pochází. Další běžné součásti hlavičky: Kopie (Cc): carbon copy – kopie (carbon proto, že psací stroje používají "kopírák" (carbon paper) k vytvoření kopií dopisů) (vyplňuje odesílatel . , nepovinná položka) Slepá čili skrytá kopie (Bcc): blind carbon copy – neviditelná kopie (adresát bude vidět osoby uvedené v poli "Komu" a "Cc", ale ne adresy v " . Bcc") (vyplňuje odesílatel, nepovinná položka) Received: přijato – trasové informace vytvořené servery, kterými zpráva prošla (automatické zápisy serverů) Content-type: druh obsahu – informace o tom, jak má být zpráva zobrazena, obvykle MIME typ (automatický zápis) Související informace naleznete také v článku E-mailová adresa. Každý uživatel musí mít pro příjem zpráv svoji e-mailovou adresu, která identifikuje jeho elektronickou poštovní schránku. Ta je fyzicky umístěna na nějakém internetovém serveru, populární jsou zejména servery, které nabízejí e-mailovou schránku zdarma a s webovým rozhraním (např. Centrum.cz, GMail, Seznam.cz). Pro odesílání zpráv není vlastní e-mailová adresa nutná, typickým příkladem jsou elektronické pohlednice, bez vlastní e-mailové adresy lze přes webové rozhraní zasílat také klasické e-mailové zprávy i s přílohou (např. Sendik.cz). Populární jsou diskuzní skupiny zvané e-mailové konference (mailinglisty), ve kterých probíhá hromadná výměna e-mailů mezi všemi účastníky. Související informace naleznete také v článku Elektronický podpis. Nejjednodušší formou elektronického podpisu je prosté uvedení jména a dalších identifikačních a kontaktních údajů na konci těla zprávy. Obvykle se však pojmem elektronický podpis míní sofistikovanější nástroj, kdy pomocí speciálního kódu připojeného ke zprávě je možné ověřit jednak to, kdo zprávu skutečně odeslal (samotný údaj v položce From totiž není spolehlivý) a zpravidla i to, že obsah zprávy (tělo zprávy a přílohy) nebyl mezi odesláním a přijetím zprávy změněn. Jinak řečeno – jedná se o prostředek, který umožní ověřit, že elektronický dokument skutečně podepsala daná osoba a že v dokumentu nedošlo k žádným dodatečným změnám. Bez osobních bezpečnostních opatření e-mail nezaručuje soukromí, protože e-mailové zprávy všeobecně nejsou šifrované; e-mailové zprávy musí projít cizími počítači v síti předtím, než dosáhnou cílový počítač, což znamená, že je relativně jednoduché je cestou zachytit a přečíst si cizí zprávu; většina poskytovatelů internetového připojení (Internet service provider) ukládá na své servery kopie vašich e-mailových zpráv předtím, než je doručí. Tyto zálohy můžou zůstat na serveru až několik měsíců, a to i v případě, že si je ve své schránce vymažete. Existují kryptografické (šifrovací) aplikace, které mohou tyto nedostatky řešit, jako např. virtuální privátní sítě, šifrování zpráv pomocí PGP nebo GNU Privacy Guard, šifrovaná komunikace s e-mailovým serverem pomocí Transport Layer Security a Secure Sockets Layer a šifrované autentifikační schéma jako Simple Authentication and Security Layer. Šifrovací aplikace bývají obvykle funkčně propojené s aplikacemi vytvářejícími elektronický podpis. Užitečnost a použitelnost elektronické pošty ohrožují dva fenomény: spam a e-mailoví červi. Velkým problémem se naopak stává nevyžádaná obtěžující pošta zvaná spam (týká se především různých služeb, inzerátů, formulářů, atd.), kvůli kterému je vhodné být opatrný při zveřejňování e-mailové adresy na internetu. Když už vaši adresu zveřejnit chcete je dobré nahradit "zavináč – @" například – (at). Spam je nevyžádaná reklamní pošta. Nízké náklady na odeslání zprávy umožňují spammerům odeslat stovky miliónů elektronických zpráv denně pomocí laciného internetového připojení. Stovky aktivních spammerů způsobují přetížení počítačů v internetu, které takto dostávají desítky či stovky nevyžádaných e-mailů denně. Dalším typem e-mailových zpráv jsou takzvané hoaxy. Tak se nazývají bludné a zplanělé zprávy kolující po internetu. E-mailoví červi a viry používají elektronickou poštu k tomu, aby se mohli šířit do ostatních zranitelných počítačů. Přestože první e-mailový červ (Morris worm) infikoval UNIXové počítače, tento problém se v současnosti týká především Microsoft Windows. Vliv těchto dvou faktorů způsobuje, že uživatelé dostávají více nevyžádané pošty, což snižuje použitelnost e-mailu. Množství technologických iniciativ (Stopping e-mail abuse) se snaží zmírnit dopad spamových útoků. V USA byl Kongresem schválen zákon na regulaci takového e-mailu (Can Spam Act of 2003). Jiný způsob obrany před spamem je obrana technologická. Jedním ze zdrojů e-mailových adres je web a určitým specializovaným programem je možné hromadně extrahovat elektronické adresy vyskytující se v textu webových stránek. K zabránění těmto automatizovaným útokům se používá e-mailová adresa ve formě pochopitelné člověku, avšak nepochopitelné stroji. Například adresa "eva@domena.cz" se zapíše jako "eva zavináč doména tečka cz" (v angličtině se často používá "eva AT doména DOT cz") a nebo se vygeneruje obrázek obsahující e-mailovou adresu a ten se uvede namísto textu. V současné době existuje také mnoho programů (ať jsou to samostatné aplikace, součásti e-mailových klientů, nebo programy na serverech), které jsou schopny na bázi různých kritérií alespoň část spamu odfiltrovat. Existují programy pro bezpečnou e-mailovou komunikaci: Enigmail – velice rozšířený. Jedná se o doplněk, který do poštovního klienta Thunderbirdu přidá podporu pro práci s šifrovanou poštou. Můžete posílat poštu v šifrované podobě, což zajistí, že si vaše zprávu přečtou pouze prověřené osoby. Safetica Free – dříve pod názvem DisCryptor, je bezplatný bezpečnostní nástroj pro ochranu počítačového soukromí. Dokáže zašifrovat soubory, složky a přílohy e-mailů. Obsahuje řadu pokročilých funkcí, jako např. datová skartovačka pro bezpečné odstranění dat. Software je vyvíjen českou společností Safetica Technologies. Vigenè šifra – program zašifruje i dešifruje text, který napíšete. Hodí se k nejjednoduššímu způsobu šifrování e-mailové komunikace. Musíme mít ale na paměti, že tato šifra je mezi námi už několik staletí a není tak nerozbitným kódem jako nejmodernější algoritmy. Je zdarma. Tor – jedná se o projekt, který si klade za cíl ochránit soukromí a bezpečnost uživatelů e-mailů. Snaží se zabránit sledování komunikace probíhající skrze protokol TCP. Tor rozebere internetové připojení uživatele na malé části. Vše je anonymní. Program lze také využít i k zabezpečení přístupu k freemailovým službám skrze jejich zranitelné webové rozhraní. Je zdarma. Seznam Email (Seznam.cz) Centrum.cz mail (Centrum.cz) Outlook (Microsoft) Gmail (Google) Internet Simple Mail Transfer Protocol (SMTP) Post Office . Protocol version 3 (POP3) Internet Message Access Protocol (IMAP) Obrázky, zvuky či videa k tématu e-mail ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo e-mail ve Wikislovníku E-mail v České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy (TDKIV) | ENTITY | OTHER |
007105 | Optická čočka je optická soustava dvou centrovaných ploch, nejčastěji kulových, popř. jedné kulové a jedné rovinné plochy. Čočka je tvořena z průhledného materiálu. Slouží především v optice, ale také v jiných oborech, pro ovlivnění šíření světla v širším smyslu, tj. viditelného světla, infračerveného a ultrafialového záření. Čočky jsou nejčastěji skleněné, ale k jejich výrobě se běžně používají také plasty. Materiál čočky je charakterizován indexem lomu, který je vždy větší než jedna, a indexem absorpce, který je pro vlnové délky v rozsahu použitelnosti čočky blízký nule. Nejjednodušší popis šíření paprsků čočkou poskytuje geometrická optika. Nejstarší zmínka o čočce pochází ze starověké Indie , mladý Ind vynalezl čočku spojením dvou kamínku. Paprsek, dopadající na libovolné místo povrchu čočky se uvnitř čočky láme podle Snellova... | Z čeho je tvořena optická čočka? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Co%C4%8Dka_%28optika%29 | [
"z průhledného materiálu"
] | 123 | 164 | Čočka je tvořena z průhledného materiálu. | [
{
"start": 140,
"end": 163,
"text": "z průhledného materiálu"
}
] | Optická čočka je optická soustava dvou centrovaných ploch, nejčastěji kulových, popř. jedné kulové a jedné rovinné plochy. Čočka je tvořena z průhledného materiálu. Slouží především v optice, ale také v jiných oborech, pro ovlivnění šíření světla v širším smyslu, tj. viditelného světla, infračerveného a ultrafialového záření. Čočky jsou nejčastěji skleněné, ale k jejich výrobě se běžně používají také plasty. Materiál čočky je charakterizován indexem lomu, který je vždy větší než jedna, a indexem absorpce, který je pro vlnové délky v rozsahu použitelnosti čočky blízký nule. Nejjednodušší popis šíření paprsků čočkou poskytuje geometrická optika. Nejstarší zmínka o čočce pochází ze starověké Indie , mladý Ind vynalezl čočku spojením dvou kamínku. Paprsek, dopadající na libovolné místo povrchu čočky se uvnitř čočky láme podle Snellova zákona a podle stejného zákona se lomí na protilehlém povrchu. Kromě toho se malá část světla odráží zpět. Na obrázku je schematické znázornění čočky s indexem lomu : : : n : : {\displaystyle n} , která je umístěna v okolním prostředí s indexem lomu : : : : n : ' : : : : {\displaystyle n^{\prime }} . Vzhledem k tomu, že okolním prostředím je obvykle vzduch, lze s dostatečnou přesností předpokládat platnost vztahu : : : : n : ' : : = 1 : : {\displaystyle n^{\prime }=1} . Osa : : : o : : {\displaystyle o} je optická osa čočky, body : : : : F : 1 : : , : F : 1 : : ' : : : : {\displaystyle F_{ .1},F_{1}^{\prime }} představují předmětové a obrazové ohnisko první lámavé plochy s poloměrem křivosti : : : : R : 1 : : : : {\displaystyle . R_{1}} a vrcholem : : : : V : 1 : : : : {\displaystyle V_{1}} , a body : : : : F : 2 : : , : F : 2 : . : ' : : : : {\displaystyle F_{2},F_{2}^{\prime }} představují předmětové a obrazové ohnisko druhé lámavé plochy s poloměrem křivosti : : : : R : 2 : : : : {\displaystyle R_{2}} a vrcholem v bodě : : : : V : 2 : : : : {\displaystyle V_{2}} . Body : : : F : : {\displaystyle F} a : : : : F : ' : : : : {\displaystyle F^{\prime }} představují předmětové a obrazové ohnisko čočky. Předmětová ohnisková vzdálenost čočky je označena : : : f : : {\displaystyle f} a její obrazová ohnisková vzdálenost : : : : f : ' : : : : {\displaystyle f^{\prime }} . Vzdálenost obrazového ohniska první lámavé plochy : : : : F : 1 : : ' : : : : {\displaystyle F_{1}^{\prime }} a předmětového ohniska druhé lámavé plochy : : : : F : 2 : : : : {\displaystyle F_{2}} je označována jako optický interval : : : Δ : : {\displaystyle \Delta } . Optickou mohutností se označuje převrácenou hodnotu obrazové ohniskové vzdálenosti čočky, tzn. : : : D = : : 1 : f : ' : : : : : : {\displaystyle D={\frac {1} . {f^{\prime }}}} : V praxi je obvykle tloušťka čočky : : : d : : {\displaystyle d} mnohem menší než poloměry křivosti jednotlivých lámavých ploch : : : : R : 1 : : . : : {\displaystyle R_{1}} a : : : : R : 2 : : : : {\displaystyle R_{2}} , tzn. : : : d ≪ : R : 1 : . : : : {\displaystyle d\ll R_{1}} a : : : d ≪ : R : 2 : : : : {\displaystyle d\ll R_{2}} . Taková čočka se označuje jako tenká. V opačném případě se mluví o tlusté čočce. Ze znalosti ohniskových vzdáleností obou lámavých ploch, které tvoří čočku, tzn. : : : : f : 1 : : , : f : 1 : : ' : : , : f : 2 : : , : f : 2 : : ' : : . : : {\displaystyle f_{1},f_{1}^{\prime },f_{2},f_{ . 2}^{\prime }} , lze odvodit ohniskové vzdálenosti čočky : : : f : : {\displaystyle f} a : : : : f : ' : : : : {\displaystyle f .^{\prime }} . : : : f = : : : : f : 1 : : : f : 2 : : : Δ : : : : {\displaystyle f={\frac . {f_{1}f_{2}}{\Delta }}} : : : : : f : ' : : = − : : : : f : 1 : : ' : : : f . : 2 : : ' : : : Δ : : : : {\displaystyle f^{\prime }=-{\frac {f_{1}^ . {\prime }f_{2}^{\prime }}{\Delta }}} : Pokud je prostředí před čočkou i za ní stejné, bude platit : : : : f : . ' : : = − f : : {\displaystyle f^{\prime }=-f} : Ohniskovou vzdálenost čočky lze vyjádřit také pomocí poloměrů křivosti jednotlivých lámavých ploch : : : : R : 1 : . : : : {\displaystyle R_{1}} a : : : : R : 2 : : : : {\displaystyle R_{2}} a indexu lomu čočky : : : n : : {\displaystyle n} . Získáme tak tzv. zobrazovací rovnici tlusté čočky : : : f = − : : : n : R : 1 : : : R : 2 : : : : ( n − 1 ) : [ n ( : R : 2 : : − : R : 1 . : : ) + ( n − 1 ) d ] : : : : = − : f : ' : : : : {\displaystyle f=-{\frac {nR_{1}R_{2}}{(n-1)\left[ . n(R_{2}-R_{1})+(n-1)d\right]}}=-f^{\ .prime }} : Pro tenkou čočku lze tuto zobrazovací rovnici přepsat do tvaru : : : f = − : : : : R : 1 : : : R : 2 : : : : ( n − 1 ) ( : R : 2 : : − . : R : 1 : : ) : : : = − : f : ' : : : : {\displaystyle f=-{\frac {R_{1}R_{ . 2}}{(n-1)(R_{2}-R_{1})}}=-f^{\prime }} : Pro . čočku platí vztahy : : : : : : y : ' : : y : : = : : : a : ' : : a : : = : : : − : a : ' : : − : f : ' : : : f : . : : : {\displaystyle {\frac {y^{\prime }}{y}}={\frac {a^{\prime . }}{a}}={\frac {-a^{\prime }-f^{\prime }}{f}}} , kde : : : y . : : {\displaystyle y} je příčná velikost předmětu, : : : : y : ' : : : : {\displaystyle y^{\prime }} je příčná velikost obrazu, : : . : a : : {\displaystyle a} je vzdálenost předmětu od čočky a : : : : a : ' : : : : {\displaystyle a^{\prime }} je vzdálenost obrazu od čočky. Zobrazovací rovnici čočky lze pomocí těchto vztahů vyjádřit ve tvaru : : : : : 1 : a : ' : : : : + : : 1 a : : = : : 1 : f : ' : : : : = − : : 1 f : : . : : {\displaystyle {\frac {1}{a^{\prime }}}+{\frac {1}{a}} . ={\frac {1}{f^{\prime }}}=-{\frac {1}{f}}} : Pro tenkou čočku . lze tento vztah přepsat jako : : : : : 1 : a : ' : : : : + : : 1 a : : = : : 1 : f : ' : : : : = − : : 1 f : : = ( n − . 1 ) : ( : : 1 : R : 1 : : : : − : : 1 : R : 2 : : : : ) : : : {\displaystyle {\frac {1}{a^{\prime }}}+{\frac {1}{a}}= . {\frac {1}{f^{\prime }}}=-{\frac {1}{f}}=(n- .1)\left({\frac {1}{R_{1}}}-{\frac {1}{R_{2}}}\right)} : Je možno se přesvědčit, že tato rovnice je platná nejen pro spojnou, ale také pro rozptylnou čočku. Z předchozího vztahu je vidět, že optickou mohutnost můžeme vyjádřit jako : : : D = : : 1 : f : ' : : : : = ( n − 1 ) : ( : : 1 : R : 1 : : : : − : : . 1 : R : 2 : : : : ) : = ( n − 1 ) σ : : {\displaystyle D={\frac {1}{f^{\prime }}}=(n-1)\left({ .\frac {1}{R_{1}}}-{\frac {1}{R_{2}}}\right)= . (n-1)\sigma } , kde : : : σ = : : 1 : R : 1 : : : : − : : 1 : R : 2 : : : : : : {\displaystyle \ .sigma ={\frac {1}{R_{1}}}-{\frac {1}{R_{2}}}} označuje tzv. vypuklost čočky. V některých případech (například v objektivech fotografických přístrojů), je-li potřeba výrazně zmenšit ztráty způsobené odrazem, se povrch čoček pokrývá jednou nebo více vrstvami průhledných dielektrických látek (antireflexní pokrytí). Tím se dosáhne toho, že na jedné vlnové délce nebo v určitém rozsahu vlnových délek světlo prochází čočkou prakticky beze ztrát. Čočky jsou většinou kulové, tj. alespoň jeden jejich povrch je tvořen částí kulové plochy. Ve zvláštních případech se používají čočky jiných tvarů, viz níže. Základní dělení čoček vychází z toho, jak působí na prošlý rovnoběžný (kolimovaný) optický svazek. Spojné čočky neboli spojky mění svazek na sbíhavý, takže paprsky se za nimi protínají v bodě označovaném jako ohnisko. Vzniká tak skutečný obraz předmětu před čočkou. Naproti tomu rozptylné čočky neboli rozptylky svazek mění na rozbíhavý, který zdánlivě vychází z ohniska před čočkou – vytvářejí zdánlivý obraz. Spojky (též spojné čočky, konvexní čočky) jsou vždy uprostřed silnější než na okrajích a mají vždy jeden vypuklý povrch; dále se dělí na: dvojvypuklé (bikonvexní) – druhý povrch je také vypuklý ploskovypuklé (plankonvexní) – druhý povrch je rovinný dutovypuklé (vydutovypuklé, konkávkonvexní) – druhý povrch je dutý. Rozptylka (též rozptylné čočky, konkávní čočky) jsou naopak uprostřed tenčí než na okrajích a mají jeden povrch dutý. Podle tvaru druhého povrchu se dělí na: dvojduté (dvojvyduté, bikonkávní) – druhý povrch je také dutý ploskoduté (ploskovyduté, plankonkávní) – druhý povrch je rovinný vypukloduté (konvexkonkávní) – druhý povrch je vypuklý. Existují také čočky, které mají jiný tvar povrchu, než je kulová výseč: válcová neboli cylindrická čočka – aspoň jeden její povrch je tvořen částí válce; taková čočka ovlivňuje chod paprsků jen v rovině kolmé na osu tohoto válce, zatímco v rovině určené směrem paprsku a osou válce není sbíhavost ovlivněna. Používá se mj. ke korekci některých vad zraku. multifokální čočka – má v různých místech různou ohniskovou vzdálenost, používá se u multifokálních brýlí. Fresnelova čočka – je to plochá čočka vzniklá rastrováním obvyklé kulové nebo válcové čočky asférická čočka – je rotačně symetrická ale má jiný, než kulový tvar. Speciálně navržené tvary takovýchto čoček umožnily například konstrukci nových druhů fotografických objektivů a astronomických přístrojů. Používá se u kontaktních čoček, je též vhodná pro korekci některých forem astigmatismu. toroidní čočka – ve dvou navzájem kolmých rovinách má jiné zakřivení, takže v každé z nich ovlivňuje sbíhavost paprsků jinak. Lze ji použít pro korekci astigmatismu. Související informace naleznete také v článku Optické zobrazení. Pro zobrazování pomocí čoček požíváme chodu tzv. význačných paprsků. Význačné paprsky spojky: Paprsek, který prochází optickým středem čočky, se neláme. Tento paprsek nazýváme hlavní. Paprsek procházející při svém dopadu na spojku ohniskem F1 se láme rovnoběžně s optickou osou čočky. Paprsek dopadající rovnoběžně s optickou osou čočky se láme do ohniska F2. Význačné paprsky rozptylky: Paprsek rovnoběžný s optickou osou se láme tak, že v prodloužení prochází ohniskem F1 (Paprsky se lámou tak, jakoby vycházely z ohniska F1 na optické ose) Paprsek mířící do ohniska F2 se láme rovnoběžně s optickou osou Paprsek procházející optickým středem čočky nemění svůj směr Žádná čočka se nechová ideálně – při zobrazování předmětů vznikají různé vady a deformace. Nejčastějšími vadami čoček jsou Barevná vada neboli chromatická aberace je vada, která souvisí s tím, že ohnisková vzdálenost čočky závisí na indexu lomu a ten se mění podle barvy použitého světla (tedy podle vlnové délky). Bílé světlo je však složeno z různých vlnových délek a každá jeho složka (tzn. každá barva) se při průchodu čočkou láme trochu jinak. Při průchodu čočkou s barevnou vadou tedy dochází k rozkladu světla. V důsledku této vady je obrazem bodu bod určité barvy, který je obklopen mezikružími jiných barev. Chromatickou vadu lze alespoň částečně odstranit vhodnou kombinací spojných a rozptylných čoček, což se nazývá achromatizací optické soustavy. Sférická (též kulová nebo otvorová) vada vzniká tehdy, pokud na čočku dopadá široký svazek paprsků, přičemž paraxiální paprsky se za čočkou setkávají v jiném bodě než okrajové paprsky širokého svazku. Vzdálenost : : : Δ x : : {\displaystyle \Delta x} mezi body, v nichž se setkávají paraxiální a okrajové paprsky, se nazývá sférická aberace. Tato vada způsobuje, že obrazem bodu není bod, ale rozmazaná kruhová ploška. Určitého zostření obrazu lze dosáhnout odcloněním okrajových paprsků. Omezováním obrazu však klesá světlost obrazu. Tuto vadu lze také částečně kompenzovat kombinací čoček. Dosáhneme-li odstranění kulové vady pro určitý bod : : : P : : {\displaystyle P} ležící na optické ose, není tím automaticky zajištěno odstranění této vady také pro jiný bod : : : : P : 1 : : : : {\displaystyle P_{1}} , který leží ve vzdálenosti : : : y : : {\displaystyle y} od optické osy. Toho bude dosaženo pouze při splnění tzv. sinové (nebo Abbeovy) podmínky : : : n y sin : α = : n : ' : : : y : ' : : sin : : α : ' : : : : {\displaystyle . ny\sin \alpha =n^{\prime }y^{\prime }\sin \alpha ^{\prime }} , kde : : . : n : : {\displaystyle n} a : : : : n : ' : : : : {\displaystyle n^{\prime }} jsou indexy lomu v předmětovém a obrazovém prostoru, : . : : y : : {\displaystyle y} a : : : : y : ' : : : : {\displaystyle y^{\prime }} jsou vzdálenosti bodu : : : P : : { .\displaystyle P} na optické ose a bodu : : : : P : 1 : : : : {\displaystyle P_{1}} v předmětovém prostoru a bodu jejich obrazů : : : : P : ' : . : : : {\displaystyle P^{\prime }} a : : : : P : 1 : : ' : : : : {\displaystyle P_{1}^{ . \prime }} , a : : : α : : {\displaystyle \alpha } , : : : : α : ' : : : : {\displaystyle \alpha ^{\prime }} jsou úhly, které svírají sdružené paprsky s optickou osou. Sinová podmínka má význam především při zobrazování širokých svazků paprsků, kdy je požadováno nejen ostré zobrazení bodu, ale také ostré zobrazení malé plochy kolem bodu. Sinová podmínka zajišťuje správné zobrazení bodů v rovině kolmé k optické ose, nezajišťuje však správné zobrazení bodů odlišných od bodu : : : P : : {\displaystyle P} , které leží na optické ose. Aby byla soustava bez sférické vady korigována také pro blízké body ležící na optické ose, musí být splněna tzv. Herschelova podmínka : : : n y sin : : : α 2 : : = : n : ' : : : y : ' : : sin : . : : : α : ' : : 2 : : : : {\displaystyle ny\sin {\frac {\alpha }{2}}=n^{\ .prime }y^{\prime }\sin {\frac {\alpha ^{\prime }}{2}}} : Sinová a Herschelova podmínka si vzájemně odporují, proto není možné zobrazit ostře objemovou část prostoru. Tyto podmínky jsou splněny pouze při zrcadlení širokých svazků paprsků na rovinném zrcadle, kdy : : : : n : ' : : = − n : : {\displaystyle n^{\prime }=-n} . , : : : : y : ' : : = y : : {\displaystyle y^{\prime }=y} a : : : : α : ' : : = − α : : {\displaystyle \alpha ^{\prime }=-\alpha } . V případě velmi úzkých svazků paprsků, tzn. : : : sin : α ≈ α : : {\displaystyle \sin \alpha \approx \alpha } a : : : sin : : α : ' : : ≈ : . α : ' : : : : {\displaystyle \sin \alpha ^{\prime }\approx \alpha ^{\prime }} , přechází sinová a Herschelova podmínka v Helmholtz-Lagrangeovu rovnici . : : : n y α = : n : ' : : : y : ' : : : α : ' : : : : {\displaystyle ny\alpha =n^{\prime }y^{\prime }\alpha ^{\prime }} : Tato rovnice platí pro zobrazení paraxiálními svazky kolineárních paprsků. Astigmatická vada (astigmatismus) je vada, kdy při zobrazení roviny kolmé k optické ose dochází k tomu, že body v navzájem kolmých osách se nezobrazí ve stejné vzdálenosti. Astigmatismus také způsobuje rozdílné zobrazení, pokud paprsek dopadá na optickou soustavu kolmo nebo pod úhlem. Vzdálenost mezi body na optické ose, v nichž se protínají paprsky ze vzájemně kolmých os se nazývá astigmatický rozdíl. Úsečky v těchto bodech se nazývají fokály. Astigmatismus je možné odstranit kombinací čoček. Výsledná soustava čoček, u níž se astigmatismus projevuje jen velmi málo, se nazývá anastigmát. Astigmatismus se projevuje zejména při zobrazování předmětů, které pozorujeme pod velkým zorným úhlem (např. při fotografování). Naproti tomu u dalekohledů je zorný úhel poměrně malý, takže se u nich astigmatismus neprojevuje. Koma je vada čočky, kdy na čočku dopadá široký svazek paprsků, který není rovnoběžný s optickou osou. Pokud je dopadající svazek paprsků dostatečně široký, nebude se bod zobrazovat jako úsečka, ale bude v různě vzdálených rovinách od optické soustavy vytvářet složité obrazce, které tvarem připomínají komety. Astigmatismus pro široké paprsky bývá nazýván koma. Ke zkreslení dochází tehdy, je-li zvětšení vnějších částí předmětu odlišné od zvětšení vnitřních částí. Zkreslení lze dobře vidět pomocí tzv. rastru. Pokud jsou vnější části předmětu zvětšeny více, mluvíme o poduškovitém zkreslení, jsou-li naopak zvětšeny méně než vnitřní části, pak se jedná o zkreslení soudkovité. Soustava, u níž nedochází ke zkreslení, se nazývá ortoskopická. Zklenutí (sklenutí) zorného pole je vada, která spočívá ve skutečnosti, že body ležící v rovině kolmé k optické ose se nezobrazují v rovině kolmé k ose, ale na zakřivené ploše. V rovině kolmé k optické ose tak nelze získat obraz, který by byl v celém rozsahu stejně ostrý. Tato vada souvisí s astigmatismem a bývá u anastigmátů odstraněna současně s astigmatismem. Brýle pro korekci zraku a lupy představují jedno z nejstarších využití čočky Prvním fotografickým přístrojům stačila jediná čočka pro vytvoření obrazu na fotografickém papíru; dnes mají v objektivech většinou několik čoček za sebou Dalekohledy a menší astronomické přístroje Optické mikroskopy Rozličné optické a měřicí přístroje (teodolit, heliograf a další) Mechaniky pro čtení kompaktních disků, DVD a disků Blu-ray (používají plastové čočky) Lasery Fresnelova čočka Gravitační čočka – je založena na Einsteinem předpovězeném ohybu světla v gravitačním poli. Má význam v astronomických pozorováních, neboť způsobuje zdánlivé posuny některých pozorovaných objektů na obloze. Magnetická čočka – speciálně tvarované magnetické pole, které působí na elektrony podobně, jako klasické čočky na fotony; je součástí elektronového mikroskopu. Elektromagnetická čočka Obrázky, zvuky či videa k tématu čočka ve Wikimedia Commons Animace Feynmanovy teorie světla podle QED | ENTITY | ENTITY |
011378 | Skaní (anglicky plying, německy Zwirnen) je úprava příze, při které se spojují a zakrucují dvě nebo více nití dohromady. Skát se mohou staplové příze ze stejného materiálu, jemnosti a barvy jak spolu navzájem, tak i s filamenty (přízí z nekonečného vlákna). Podle odhadů ze začátku 21. století se z celosvětové výroby staplových a filamentových přízí vice než pětina zpracovává skaním, tj. řádově 15 milionů tun ročně. == Zákrut == Pro charakter skané příze je důležitý směr a počet zákrutů jak u předkládaných tak i u výsledných nití. Směr zákrutu je viditelný při pohledu na svisle drženou nit (náčrt vlevo). Jestliže spirála zákrutu probíhá stejným směrem jako prostřední část písmene "Z", jedná se o přízi točenou k sobě doleva, vytvářející pravý závit. U pravého zákrutu k sobě (levého závitu od sebe) se spirála podobá písmenu "S". Když skací zákrut probíhá stejným směrem jako u obou předkládaných nití, vzniká velmi tvrdá příze (vhodná například na pneumatikové kordy).... | Kdy se jedná o přízi točenou k sobě doleva? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Skan%C3%AD | [
"jestliže spirála zákrutu probíhá stejným směrem jako prostřední část písmene \"Z\""
] | 611 | 757 | Jestliže spirála zákrutu probíhá stejným směrem jako prostřední část písmene "Z", jedná se o přízi točenou k sobě doleva, vytvářející pravý závit. | [
{
"start": 611,
"end": 691,
"text": "jestliže spirála zákrutu probíhá stejným směrem jako prostřední část písmene \"Z\""
}
] | Skaní (anglicky plying, německy Zwirnen) je úprava příze, při které se spojují a zakrucují dvě nebo více nití dohromady. Skát se mohou staplové příze ze stejného materiálu, jemnosti a barvy jak spolu navzájem, tak i s filamenty (přízí z nekonečného vlákna). Podle odhadů ze začátku 21. století se z celosvětové výroby staplových a filamentových přízí vice než pětina zpracovává skaním, tj. řádově 15 milionů tun ročně. == Zákrut == Pro charakter skané příze je důležitý směr a počet zákrutů jak u předkládaných tak i u výsledných nití. Směr zákrutu je viditelný při pohledu na svisle drženou nit (náčrt vlevo). Jestliže spirála zákrutu probíhá stejným směrem jako prostřední část písmene "Z", jedná se o přízi točenou k sobě doleva, vytvářející pravý závit. U pravého zákrutu k sobě (levého závitu od sebe) se spirála podobá písmenu "S". Když skací zákrut probíhá stejným směrem jako u obou předkládaných nití, vzniká velmi tvrdá příze (vhodná například na pneumatikové kordy). Naproti tomu příze s opačným točením při skaní je měkčí. Se stoupajícím počtem zákrutů se (až do určité hranice) zvyšuje pevnost příze. (U krepových přízí se tato mez překračuje, tím dostanou zvláštní charakter, kterým se vytváří ve tkanině zrnitý povrch). == Hladké skané příze == Účelem skaní je zde zvýšit pevnost a stejnoměrnost výsledné příze. Tyto vlastnosti jsou potřebné zejména u tkalcovských osnov, šicích nití a pneumatikových kordů (skaných z textilních materiálů i z ocelových drátů.) === Příprava === Staplové příze mají sklon ke smyčkování. Aby se tomu zamezilo, vkládají se potáče nebo nasoukané cívky na 15–30 minut do pařáku při teplotě 60–80 °C.Příze se potom kropí emulzí s obsahem mastné kyseliny (cca 0,5 % váhy cívek). Tím se sníží tření a oděr příze při dalším zpracování. Většina přízí prochází před skaním sdružovacím strojem, kde se společně navíjí 2–6 nití na jednu cívku. === Skací stroje === Pro velkovýrobu skaných přízí se nejčastěji používají dvouzákrutové stroje. Funkce: Předloha se navléká na duté vřeteno (1) v pevně stojícím hrnci (2). Příze prochází shora vřetenem a kolem vnější stěny hrnce k vodiči (3) nad středem vřetene k navíjecímu ústrojí (4). Při každé otáčce vřetene se vkládá do příze první zákrut mezi předlohou a špičkou vřetene a druhý mezi dolním otvorem ve vřetenu a vodičem. Otáčky vřeten mohou dosáhnout 12 000 za minutu. Praktický příklad výkonu jednoho vřetene: Dvojmo skaná směsová příze 17 tex s 830 (přádními) Z-zákruty na metr při 11 000 otáčkách vřetene a 650 skacích zákrutech (S) = 62 g/hod. Pro skaní malých partií a pro některé zvláštní účely jsou vhodnější jiné druhy skacích strojů, např. prstencové, dvoustupňové, křídlové (viz snímek vpravo) nebo kablovací. Na Světové výstavě textilních strojů v roce 2007 byl předváděn třízákrutový stroj. Při skaní zde příze vytváří dva balóny, z nichž jeden se otáčí v protisměru s téměř dvojnásobnou rychlostí a tak se vkládají na každou otáčku vřetene do příze tři zákruty.) == Zdobné (efektní) příze == === Druhy přízí === Tyto příze vznikají tak, že kolem základní jednoduché nebo skané niti se obtáčí příze vytvářející efekty různých tvarů (buklé, loop, froté a pod.) nebo ozdobné niti se podávají s proměnlivou rychlostí a vytváří kolem základní niti smyčky, nopky a pod., nebo mezi dvě základní nitě se zaskávají do místa zakrucování chomáčky vláken nebo kousky příze, buď průběžně nebo v intervalech.Zdobné příze se požívají k ručnímu a strojnímu pletení, na dekorační tkaniny a k vytváření efektů s jednotlivými nitěmi ve tkaninách nebo například v tapetách. Na snímku vpravo je několik příkladů zdobných přízí na ruční pletení. Tématem se podrobněji zabývá článek Efektní příze. ==== Žinylka ==== Zajímavý druh je žinylka (chenille). Výsledná příze vypadá jako housenka, jejíž jádro z dvojice skaných nití je po celé délce a obvodu obklopeno pravidelně odstávajícími vlasy (flórem). Vzniká tak, že vlasová nit, která se zavádí během zakrucování mezi obě niti jádra, se průběžně uřezává na přesnou délku (např. 4 mm). Žinylka se pak navíjí na potáč podobně jako na konvenčních prstencových strojích. === Výroba === Většina efektních přízí se vyrábí na prstencových skacích strojích a na strojích s dutým vřetenem. Podávací ústrojí je na nich upraveno na současné přivádění několika nití s různými, průběžně měnitelnými rychlostmi. Na některých strojích je instalováno i průtahové ústrojí, které přivádí k místu zákrutu chomáčky vláken v různé formě. Skaní často probíhá ve 2–3 pasážích, hotová příze se většinou navíjí na konickou cívku. Na moderních strojích s dutým vřetenem probíhá skaní tak, že příze vycházející z průtahového ústrojí (nebo z cívečnice) je po průchodu dutinou vřetene zakrucována zvláštním elementem a zákrut je zároveň fixován přízí z potáče nasazeného na vřetenu. S pomocí rozdílných otáček zkrucovacího ústrojí a vřetene se dá značně ovlivnit vzhled a omak výsledné příze. Známé jsou také kombinace s dutým vřetenem a následujícím prstencovým skaním.Výrobci speciálních strojů na zdobné příze nabízí zařízení, která umožňují vzorování efektů ve více než 2000 variantách. == Kablování == Technologie je velmi podobná dvouzákrutovému skaní, příze zde však dostává při každé otáčce vřetene jen jeden zákrut. Jedna ze dvou nití, které se při skaní sdružují, se předkládá na cívce nasazené na vřetenu, druhá nit se odvíjí z cívečnice, prochází vřetenem a obtáčí se kolem první niti. Tímto způsobem se vkládá do příze jen skací zákrut, na zákrutu předkládaných nití se nic nemění a udržují si původní objem.Technologie je proto obzvlášť vhodná pro skaní nezakroucených tvarovaných filamentů (BCF) na kobercové příze, kde se dosáhne lepšího plošného krytí a tím i úspory materiálu. Kablovací stroje se dají po snadné přestavbě pracovních orgánů použít i na dvouzákrutové skaní. == Reference == == Literatura == Kolektiv autorů: Tkalcovská příručka, str. 263–271, SNTL Praha 1980. Schenek: Lexikon Garne und Zwirne, Deutscher Fachverlag 2005, ISBN 3871508101 | CLAUSE | OTHER |
010093 | ... Byl poprvé použit v pařížské škole hluchých v 18. století a rozšířil se po celé Evropě. Pro jednotlivé jazyky existují odchylky; pro Spojené království, Austrálii a Nový Zéland je např. používána prstová abeceda pod zkratkou BANZSL (British, Australian and New Zealand Sign Language), přepis francouzské abecedy je označován LSF (La langue des signes française).V řadě zemí jsou používány systémy, kde jsou jednotlivá písmena tvořena prsty obou rukou (dominantní ruky a podřízené ruky). Prstové abecedy jsou používány i pro jiná písma, než latinku (řečtina, ruština, arabština, japonština atd.). == Prstová abeceda v České republice == Užívání prstové... | Jsou prstové abecedy používány pouze pro latinku? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Prstová_abeceda | [
"Ne."
] | 491 | 599 | Prstové abecedy jsou používány i pro jiná písma, než latinku (řečtina, ruština, arabština, japonština atd.). | [] | Prstová abeceda je komunikační systém, který užívají zejména neslyšící osoby. Prstová abeceda využívá formalizovaných a ustálených postavení prstů a dlaně jedné ruky nebo prstů a dlaní obou rukou k zobrazování jednotlivých písmen abecedy. Prstová abeceda je využívána zejména k odhláskování cizích slov, odborných termínů, případně dalších pojmů. Prstová abeceda v taktilní (hmatové) formě může být využívána jako komunikační systém hluchoslepých osob. == Prstové abecedy ve světě == Pro jednotlivé jazyky jsou používány různé systémy prstové abecedy. Pro latinku jsou častěji používány prsty jedné ruky. Praváci přitom vytvářejí písmena pravou ruku, leváci levou. Tento systém má svůj původ v 15. století a byl poprvé popsán španělskými mnichy. Byl poprvé použit v pařížské škole hluchých v 18. století a rozšířil se po celé Evropě. Pro jednotlivé jazyky existují odchylky; pro Spojené království, Austrálii a Nový Zéland je např. používána prstová abeceda pod zkratkou BANZSL (British, Australian and New Zealand Sign Language), přepis francouzské abecedy je označován LSF (La langue des signes française).V řadě zemí jsou používány systémy, kde jsou jednotlivá písmena tvořena prsty obou rukou (dominantní ruky a podřízené ruky). Prstové abecedy jsou používány i pro jiná písma, než latinku (řečtina, ruština, arabština, japonština atd.). == Prstová abeceda v České republice == Užívání prstové abecedy v České republice upravuje zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoněmých osob. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byly použity překlady textů z článků Fingerspelling na anglické Wikipedii, Д na ruské Wikipedii a Alphabet dactylologique na francouzské Wikipedii. === Související články === Znaková řeč Znakový jazyk | VERB_PHRASE | YES_NO |
012610 | ... Přesné umístění je na západním pobřeží v kraji zvaném Troas, pahorek Hisarlik. Trója, nazývaná též Ilion (u Homéra Ilios), legendární město, které je všeobecně známé hlavně díky Homérově Iliadě, hrdinskému eposu o téměř desetileté Trójské válce. O událostech před touto válkou a po ní je líčeno v literárních dílech vzniklých až po Homérovi. Většinou se však nedochovalo víc než jen údaje o obsahu a zlomky těchto textů. Přesně určit polohu Tróje, nebo dokonce uspokojivě dokázat její existenci se podařilo až na konci 19. století. Rokem 1870 začal totiž na Hissarliku první archeologické výkopy hlavní objevitel Tróje Heinrich Schliemann a zasvětil jim celý život. Podle Iliady založili Achájové tábor blízko ústí řeky Skamandros, kde také ukotvili své lodě. Město Trója samo stálo na kopci nad krajinou v okolí řeky Skamandros, kde také měly probíhat údajné bitvy o Tróju.... | Jaký starověký spis podává informace o legendárním městě Trója? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Trója | [
"Iliadě"
] | 83 | 249 | Trója, nazývaná též Ilion (u Homéra Ilios), legendární město, které je všeobecně známé hlavně díky Homérově Iliadě, hrdinskému eposu o téměř desetileté Trójské válce. | [
{
"start": 191,
"end": 197,
"text": "Iliadě"
}
] | Trója (anglicky Troy, chetitsky Truwisa, řecky Τ, Ί, latinsky Trō nebo Ī, turecky Truva nebo Troia) bylo jednak skutečné, jednak bájné město na území dnešního Turecka v západní Malé Asii. Přesné umístění je na západním pobřeží v kraji zvaném Troas, pahorek Hisarlik. Trója, nazývaná též Ilion (u Homéra Ilios), legendární město, které je všeobecně známé hlavně díky Homérově Iliadě, hrdinskému eposu o téměř desetileté Trójské válce. O událostech před touto válkou a po ní je líčeno v literárních dílech vzniklých až po Homérovi. Většinou se však nedochovalo víc než jen údaje o obsahu a zlomky těchto textů. Přesně určit polohu Tróje, nebo dokonce uspokojivě dokázat její existenci se podařilo až na konci 19. století. Rokem 1870 začal totiž na Hissarliku první archeologické výkopy hlavní objevitel Tróje Heinrich Schliemann a zasvětil jim celý život. Podle Iliady založili Achájové tábor blízko ústí řeky Skamandros, kde také ukotvili své lodě. Město Trója samo stálo na kopci nad krajinou v okolí řeky Skamandros, kde také měly probíhat údajné bitvy o Tróju. Poloha starověkého města je dnes asi 5 kilometrů od pobřeží, avšak zhruba před 3000 lety bylo ústí řeky Skamander přibližně o tutéž vzdálenost městu blíže. Ústí řeky totiž tvořilo veliký záliv – přírodní přístav, který se od dob starověku naplnil naplaveninami. Město se tudíž jako by "posunulo" dále od pobřeží. Nedávné geologické objevy umožnily zrekonstruovat podobu původního trójského pobřeží. Až na drobné nesrovnalosti tato rekonstrukce potvrzuje polohu popsanou v homérské Tróji. V listopadu 2001 geologové John C. Kraft z University of Delaware a John V. Luce z Trinity College v Dublinu prezentovali výsledky výzkumů, které začaly rokem 1977. Porovnali dnešní geologii krajiny a pobřežních útvarů s těmi, jež jsou popsány v Iliadě a jiných klasických zdrojích (např. Strabo's Geographia), a došli k závěru, že zde existuje shoda mezi polohou Schliemannovy Tróje a dalšími místy, jako například zmiňovaným řeckým táborem, geologickými svědectvími, popisy topografie a úvahách o bitvě v Iliadě. Další práce Johna Krafta a jeho společníků byla publikována roku 2003. Kromě Iliady nalézáme zmínky o Tróji i v dalším důležitém literárním díle přisuzovaném Homérovi – v Odyseji. Stejně jako v další antické literatuře. Homérovu legendu o Tróje podrobně rozpracoval římský básník Publius Vergilius Maro v díle Aeneis. Řekové a Římané přijali Trójskou válku jako historický fakt a identitu homérské Tróje přisoudili Malé Asii. Alexander Veliký například toto místo roku 334 př. n. l. navštívil a složil oběti u hrobek, jež jsou spojovány s homérskými hrdiny Achillem a Patroklem. V roce 1995 po nálezu luvijské pečeti z období Tróje VII (o tomto rozdělení níže) se horce diskutovalo o tom, jakým jazykem se v Homérově Tróji vlastně mluvilo. Frank Starke z univerzity v Tübingenu nedávno demonstroval, že jméno Priam je spojeno s luvijským slovem Priimuua, což znamená "mimořádně odvážný". Pravděpodobnost, že Trója patřila do luvijsky mluvící komunity, je tak stále větší. I když není úplně jasné, zda byla luvijština oficiálním jazykem, nebo spíše pouhým nářečím. Malá menšina současných spisovatelů namítá, že Homérova Trója nebyla v Malé Asii, ale jinde – adepty na umístění Tróje jsou i Anglie, Chorvatsko či Skandinávie. Většina učenců toto tvrzení však zcela odmítá a popírá. Za hlavního objevitele bájného města Trója je považován německý obchodník a amatérský archeolog Heinrich Schliemann, který Tróji zasvětil celý svůj život. Podle francouzského cestovatele Lechevaliera byly vyvěrající prameny (Skamandros a její přítok Siomis) na úpatí pahorku Hissarlik shodné s těmi, které popisuje Homér ve své Iliadě. Toto tvrzení, které do té doby nikdo nevyvrátil, přivedlo Schliemanna roku 1868 k vesnici Bunarbaši (dnešní Pinarbasi) – vesnici, o které se tradovalo, že je vystavěna právě na místě legendární Tróje. Ačkoliv byl k místu Schliemann nedůvěřivý, neváhal a začal prostudovávat místní půdu. Schliemann byl sice pouhý archeologický amatér, avšak i když při svých prvních vykopávkách nenalezl žádné známky starověké civilizace, nebál se zcela zpochybnit dosavadní domněnky o poloze Tróji. Vlastní intuice, badatelské nadání a perfektní znalost téměř každého slova Iliady Schliemanna nakonec dovedly právě až na zmiňovaný pahorek jménem Hissarlik. (Schliemann byl zcela přesvědčen, že Iliada není pouhým mýtem, nýbrž fakty popisující historické události tak, jak se udály. Dokázal pak s přesností sestavit chronologii popisované bitvy o Tróju a podle toho následně po logických úvahách určit místa a vzdálenosti jednotlivých dějišť.) I přesto, že Schliemann postrádal oficiální povolení k vykopávkám, začal 9. dubna roku 1870 na pahorku své archeologické práce. Jeho snažení se vyplatilo, jelikož velice záhy začal nalézat trosky paláců a chrámů. Ve svých dopisech popisuje, že objevil zbytky zdí budov postavených na zdech budov jiných, ale stejného charakteru. Kvůli sporům s Turky musel Schliemann velice brzy vykopávky ukončit a navrátil se k nim až 11. října 1871 již s legální licencí. A navázal tam, kde skončil. Schliemann byl ovšem přesvědčen, že Homérova Trója, jež je historicky zasazována do období kolem roku 1250 př. n. l., je nejstarší a logicky proto nejníže položenou vrstvou. Že před založením královského sídla byla oblast neobydlená. Tato zcela chybná domněnka později zpochybnila jeho vykopávky. Po úmorném hledání nalezl studnu, jejíž kameny však byly pospojovány maltou, což znamenalo, že v nejlepším případě pochází z římské doby – což bylo doloženo nálezem římských mincí s hlavami Minervy, Faustiny, Aurelia a Commoda. Naděje ho však neopouštěly a postupně začal stále častěji odhalovat zdi, které už nespojovala malta a dále také mramorové desky. První z nich odkazovala na krále Pergamonu a pocházela z 3. tisíciletí př. n. l. Další nalezené desky obsahující řecké texty byly však patrně mladší a s Trójou neměly pranic společného. Jaký šok následoval, když 30. října 1871 objevil při pohledu do výkopu primitivní kamenné nástroje, kladiva, sekery a další kamenná ostří. Další a významnější stopy po době kamenné následovaly v dalších dnech, což Schliemanna velmi zmátlo, jelikož dle jeho mínění byl trójský národ velice vyspělý s vysokým citem pro estetičnost. A sám Homér se zmiňuje pouze o nástrojích bronzových a železných. Pozůstatky po trójské civilizaci logicky musely ležet v mladší a tedy i výše položené vrstvě země než ostatky po době kamenné. A přesto žádné nezvratné důkazy o existenci Tróje dřív, než nalezl právě nástroje z doby kamenné, neobjevil. Nálezy byly celkově dost nerovnoměrné. Nástroje z doby kamenné byly objeveny v hloubce čtyř a půl metru na vrcholku kopce, kdežto o dalších dvacet metrů dále v té samé hloubce nalézal Schliemann římské zdi. Tam, kde hledal stopy po lidech žijících 3000 let před Kristem, nalézal stopy po lidech žijících 1500 let před Kristem. Dnes už je ale zřejmé, v čem Schliemann při svých úvahách chyboval. Předpokládal, že hora Hissarlik je tvořena na sobě pravidelně navrstvenými homogenními kulturními vrstvami. Což byl naprosto chybný předpoklad, jelikož pozůstatky jednotlivých kultur se na sebe navršily v jiném plošném rozsahu a v jiných výškách. Ten, kdo se dobýval do středu kopce zvenku, pak narážel na různé vrstvy ve stejných hloubkách. Jediné, v čem se Schliemann nemýlil, bylo jeho tvrzení, že střed pahorku nebyl zároveň centrem města – tím byl nejvyšší bod pahorku položený mimo střed. 6. listopadu 1871 byl Schliemann rozrušen objevem měděných jehel, nožů, mečů a válečných seker tři metry pod nálezy z doby kamenné. Ještě hlouběji pak nalezl čepele nožů z vulkanického skla s dvojitým ostřím. A čím hlouběji kopal, tím rostla kvalita nálezů. Postupně objevoval první hliněné nádoby velice elegantního charakteru, ač bez okras, nebo přes metr vysoké hliněné urny. 22. listopadu 1871 se Schliemann prokopal až k mohutným otesaným kvádrům nemálo podobným těm, jaké viděl v Mykénách – snad, jak doufal, základy trojského hradu. 90 % nálezů zcela jistě pocházelo z předhistorické doby, ale žádný z nich nepodával svědectví o homérské Tróje. Třebaže nebylo jisté, zda z doby trojské existují nějaké nápisy, doufal Schliemann, že důkazy o její existenci najde právě v nich. Krátce poté vysílený, avšak zatím víceméně spokojený Schliemann opět ukončil své práce a vrátil se k nim po pečlivých přípravách zase 1. dubna 1872. Nalézal jen mnoho na sobě ležících bloků lasturového vápence, které tak budily dojem zbytků zdí budov, stříbrné jehlice do vlasů, rozbité pohřební urny a nádoby na vodu, čepele nožů, oštěpy a nejrůznější drobné předměty ze slonoviny. Na mnohých blocích z mramoru objevil i soví obličeje s lidskými rysy, o kterých se domníval, že představují jednu jedinou bohyni – ilijskou Minervu (Athéna, podle Homéra bohyně Athéna se soví tváří). Při dalším odkrývání Tróje byly objeveny nádoby známé pod názvem pithos – nádoby o průměru jednoho metru a výšce dvou metrů určené ke skladování zásob. Ovšem cenné nálezy se objevovaly každým dnem a ve velkém množství. Avšak stále žádný nápis, který by dokazoval přítomnost homérské Tróje. Schliemann začal pochybovat o svém přesvědčení, že i Trojané znali písmo, protože většina nálezů byla zdobena jen symboly – nejčastěji hákovým křížem. 13. června byl objeven dva metry dlouhý a skoro devadesát centimetrů široký blok párského mramoru, na kterém byl zobrazen bůh Helios se svými vesmírnými pádícími oři (Heliova metopa dnes nacházející se v berlínském Pergamonském muzeu). Nález, který způsobil tolik rozruchu jako zmatku – Homér se totiž opět nezmiňoval ve svém eposu o ničem souvisejícím s bohem Heliem. Po dalších úvahách však dospěl k názoru, že tento nález může pocházet z chrámu ilijské Minervy – o nálezu základů tohoto chrámu byl přesvědčen. Schliemann už byl však zcela vysílen a zklamán. Třebaže našel mnoho indicií, nic zcela nevratně nedokazovalo přítomnost Tróje. Byl zcela odhodlán přenechat vykopávky profesionálním archeologickým organizacím. A tu po dlouhých týdnech objevil asi tři metry vysoké zdi. Podle rozložení kamenů kolem byl však Schliemann přesvědčen, že původně byly zdi mnohem vyšší. Dalším důležitým nálezem byly základy čtvercové věže o rozloze 12 x 12 metrů na skalním podkladu. Teď si byl Schliemann zcela jistý, že odkryl tolik opěvovanou homérskou Tróju. Po dalším přerušení vykopávek se Schliemann navrátil k práci 31. ledna 1873. 24. února pak s dělníky zcela odkryl zeď nalezenou v předešlém roce. A konečně objevil nápis. Nápis hlásající "to hieron" což v překladu znamená "svatyně". Podle Schliemanna nebylo pochyb o tom, že se musí jednat o Athénin chrám. Postupným odkrýváním cca 87 metrů dlouhé zdi (severní podélná strana chrámu) Schliemann zjistil, že byl chrám postaven na chrámu jiném, starším, a ten zrovna tak – svou rozlohou největší stavba v Tróji. Ovšem aby toho nebylo málo, dřívější Schliemannův spolupracovník Calvert začal Schliemannovu práci zpochybňovat a tvrdit, že žádná ze zatím vykopaných vrstev není hledanou homérskou Trójou. Počátkem dubna 1873 Schliemann a jeho dělníci odkryli dům charakterem velice podobný domu pompejskému. V polovině dubna pak hlásil, že byla objevena široká ulice Pergamonu v blízkosti předtím objeveného domu, dlážděná až metr a půl dlouhými a až metr širokými kamennými deskami. Nepochyboval o tom, že tato ulice vede k něčemu důležitému, přesněji k hlavnímu objektu trójského hradního opevnění, a pokračoval v dalších a dalších vykopávkách. Výsledek předčil jeho očekávání – nalezl dvě šest metrů od sebe vzdálené brány i jejich měděné svorníky – podle jeho domněnek Sakajská brána. Budovu nalezenou za branou pak bez rozpaků identifikoval jako Priamův palác. Ovšem chyběly mu důkazy, které by jeho tvrzení nezvratně potvrdily. 24. května podal Schliemann zprávu, že svůj úkol zcela vyřešil a 15. června tak hodlá ukončit své archeologické práce. Byl zcela přesvědčen, že Trója existovala, netušil však, že největší objev učiní až po napsání svého hlášení. Podle všeho 31. května – není však jisté, podle jakého kalendáře je toto datum určeno, a proto se prameny v tomto ohledu rozcházejí – Schliemann objevil za Priamovým palácem kruhovou trojskou hradbu vedoucí od Sakajské brány. Při dalším bádání v blízkosti Priamova domu objevil na zdi měděný předmět, na kterém ležela asi 1,5 metru vysoká vrstva na kámen zatvrdlého červeného popela a kalcinovaných trosek. Jednalo se o ukrytý bájný Priamův poklad – celkem 8 833 předmětů zahrnujících malé lístečky, hvězdičky, kroužky a knoflíky vyrobené ze zlata, části řetězů a diadémů, měděný štít, kotlík a desku, stříbrné vázy a čepele, zlaté lahve a poháry. Ve stříbrné váze také nalezl dva zlaté diadémy, čelenku a čtyři náušnicové přívěšky, korále, knoflíky, šest náramků a dva poháry. Vše vykopával sám bez pomoci dělníků. Byl totiž odhodlán si poklad nechat pro sebe a vyvézt jej ze země. Po Schliemannovi na Hissarliku bádali i Vilém Dröpfeld (1893–1894) a Carl Blegen (1932–1938). I jejich bádání podléhá rozdělení fází existence Tróje. Devět hlavních fází rozdělili ještě do šesti podfází a dalších 40 podskupin. V roce 1988 se vykopávek ujal univerzitní tým vedený profesorem Manfredem Korfamnnem za asistence Briana Rosea, který dohlížel na vykopávky z doby pozdně bronzové podél pobřeží Egejského moře. Možný důkaz o válce byl nalezen v podobě hrotů šípů skrytých hluboko ve vrstvách datovaných do brzkého období 12. století př. n. l. V srpnu 1993 byla pomocí magnetického zobrazování na polích pod pevností lokalizována a odkryta jáma situována mezi pozdějším řeckým a římským městem. Nálezy z této jámy jsou datovány do pozdní doby bronzové – údajné doby Homérovy Tróje. Korfmann je přesvědčen, že tato díra kdysi mohla označovat venkovní obranu mnohem většího města, než se původně předpokládalo. Toto město je datováno do období kolem roku 1250 př. n. l. Nedávné archeologické důkazy nalezené Korfmannovým týmem nasvědčují tomu, že město bylo vskutku Homérova Trója. Od roku 2006 vede nově povolené výkopy Korfamnnův kolega Ernest Pernicka. Schliemann při svých výzkumech objevil, ačkoliv si toho nebyl zcela vědom, hned několik vrstev legendárního města. Při jeho archeologickém průzkumu se zjistilo, že místo bylo osídleno v průběhu několika tisíciletí. Nejstarší vrstva spadá již do pozdního neolitu – druhá polovina 4. tisíciletí př. n. l. Nejmladší do doby římského císařství. Homérská Trója byla kladena do sedmé vrstvy (15.–12. století př. n. l.). Schliemann ji však omylem (na základě tzv. Priamova pokladu) kladl do vrstvy druhé, z konce 3. tisíciletí př. n. l. Trója I: 2. polovina 4. tisíciletí, období pozdního neolitu Trója II . : 2. – 3. čtvrtina 3. tisíciletí, z této doby nalézáme keramiku kykladského a helladského charakteru a také do této fáze pravděpodobně spadá Schliemannův poklad přisuzovaný homérskému králi Priamovi Trója III – V: Až 18. století př . n. l., město v tomto období nenabylo tak velkého významu jako ve fázích předtím Trója VI: 17. – 15. století př. n. l., nalézáme známky mykénské kultury, toto osídlení bylo pravděpodobně zničeno zemětřesením někdy před . počátkem 13. století Trója VIIa: 1300 – pravděpodobně 1190 př. n. l., podle všeho Homérova Trója; Epos Ilias je však považován za fikci, nikoliv přepis historických událostí a badatelé předpokládají, že Trója VIIa byla zničena útokem . tzv. Mořských národů Trója VIIb1: 12. století př. n. l. Trója VIIb2: 11. století př. n. l. Trója VIIb3: do 950 př. n. l. Trója VIII: . okolo 700 př. n. l. Trója IX: Ilium, 500 př. n. l., Helenistické období, město bylo založeno Římany za vlády Augusta a představovalo důležité město obchodu až do založení Konstantinopole, v byzantské době město upadalo, až nakonec úplně vymizelo Archeologické naleziště Trója se stalo součástí celosvětově chráněných památek UNESCO roku 1998. Největší sbírku nálezů z Tróje vlastní státní muzea v Berlíně. | ENTITY | ENTITY |
009470 | Pinotage je modrá odrůda révy původem z Jižní Afriky. Byla tam vyšlechtěna v roce 1925 jako kříženec Pinot noir a Cinsault (Cinsault byl známý jako "Hermitage", odtud název "Pinotage"). Jihoafrická republika je také zdaleka největším producentem vín této odrůdy. == Dějiny == Odrůdu Pinotage vyšlechtil v Jižní Africe v roce 1925 Abraham Izak Perold, první profesor vinařství na Stellenbosch University. Perold pokoušel spojit nejlepší vlastnosti robustního Hermitage a Pinot noir, tedy hroznů, ze kterých je dobré víno, ale mohou být náročné na pěstování. Perold zasadil čtyři sazenice z tohoto křížení v zahradě na Welgevallenské experimentální farmě a zapomněl na ně. V roce 1927 univerzita vyslala tým k zušlechtění a údržbě zahrady. Součástí tohoto týmu byl mladý asistent Charlie Niehaus, který o sazenicích věděl a zachránil je před likvidací. Mladé rostliny byly přesazeny do zemědělské školy Elsenburg, kde působil Peroldův nástupce C.... | Kdo vyšlechtil odrůdu vína Pinotage? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pinotage | [
"Abraham Izak Perold"
] | 276 | 403 | Odrůdu Pinotage vyšlechtil v Jižní Africe v roce 1925 Abraham Izak Perold, první profesor vinařství na Stellenbosch University. | [
{
"start": 330,
"end": 349,
"text": "Abraham Izak Perold"
}
] | Pinotage je modrá odrůda révy původem z Jižní Afriky. Byla tam vyšlechtěna v roce 1925 jako kříženec Pinot noir a Cinsault (Cinsault byl známý jako "Hermitage", odtud název "Pinotage"). Jihoafrická republika je také zdaleka největším producentem vín této odrůdy. == Dějiny == Odrůdu Pinotage vyšlechtil v Jižní Africe v roce 1925 Abraham Izak Perold, první profesor vinařství na Stellenbosch University. Perold pokoušel spojit nejlepší vlastnosti robustního Hermitage a Pinot noir, tedy hroznů, ze kterých je dobré víno, ale mohou být náročné na pěstování. Perold zasadil čtyři sazenice z tohoto křížení v zahradě na Welgevallenské experimentální farmě a zapomněl na ně. V roce 1927 univerzita vyslala tým k zušlechtění a údržbě zahrady. Součástí tohoto týmu byl mladý asistent Charlie Niehaus, který o sazenicích věděl a zachránil je před likvidací. Mladé rostliny byly přesazeny do zemědělské školy Elsenburg, kde působil Peroldův nástupce C. J. Theron. Oba pak společně vybrali vhodné klony a nově vzniklou odrůdu nazvali pinotage. První víno bylo vyrobeno v roce 1941 v Elsenburgu z první komerční výsadby v Myrtle Grove. Autor odrůdy Abraham Perold však výsledek svého šlechtění stěží mohl ochutnat, v témže roce totiž zemřelPrvní uznání přišlo, když víno Bellevue vyrobené z Pinotage zvítězilo na Cape Wine Show 1959. Tento úspěch a snadné pěstování Pinotage vyvolaly vlnu výsadby v šedesátých letech. == Rozšíření == Většina světové výsadby Pinotage je v Jižní Africe, kde se pěstuje na téměř 7000 ha (7,4 % plochy vinic) a je tam třetí nejpěstovanější modrou odrůdou (za odrůdami Cabernet Sauvignon a Syrah) a šestou celkem (2017). Jako tržně mimořádně úspěšné domácí křížení je symbolem vinařských tradic v zemi. Produkce vzrostla z asi 3 milionů litrů na přelomu tisíciletí do roku 2017 na 5 mil. litrů prodaných doma a 19 mil. litrů exportovaných. Kromě Jižní Afriky se Pinotage v menší míře také pěstuje v Brazílii, Kanadě, Izraeli, Novém Zélandu, USA a Zimbabwe. Na Novém Zélandě je 94 akrů (38 ha) Pinotage. Ve Spojených státech jsou výsadby v Kalifornii a ve Virginii. == Víno == Pinotage dává výrazné tmavě rudé, zemité víno bohaté na bezcukerný extrakt a taniny. V Jihoafrické republice je standardní součástí červených kupáží. Naprostá většina produkce na světovém trhu (v roce 2017 asi 19 mil. litrů) pochází právě z JAR. Tržní úspěch zřejmě souvisí s tím, že odrůda je v jihoafrických podmínkách velmi produktivní a víno je levnější, než jeho konkurenti. Zhruba polovina se exportuje ve velkém a lahvuje se v cílových zemích, druhá polovina se vyváží v originálních lahvích. Kritikové pinotáži vyčítají, že bývá cítit po amyl- nebo izoamylacetátu (jako odlakovač nehtů). Tomu se však lze vyhnout vhodným technologickým postupem. Pinotage se hodí k výrobě barikového vína a s úspěchem snese i delší archivaci. Novějšími trendem je produkce pinotáží s tóny kouře, čokolády, nebo kávy. == Reference == | PERSON | PERSON |
004900 | ... starších. Sebevražda je v ČR nejčastější příčinou nepřirozeného úmrtí. V období let 2001-2005 bylo v Česku zaznamenáno 8 023 sebevražd (pro srovnání v tomto období zemřelo 7 010 osob při dopravní nehodě), což tvoří 1,48 % celkového počtu úmrtí a 23,3 % úmrtí vnějšími příčinami. V roce 2007 v Česku dobrovolně odešlo ze světa celkem 1 375 lidí, v roce 2012 to bylo 1 647 lidí a v roce 2013 pak 1 740 lidí.[zdroj?] Mnohem častěji (80 % případů) sebevraždu páchají muži. V roce 2012 se v Česku zabilo 277 žen a 1 370 mužů, v roce 2013 pak 332 žen a 1 408 mužů.[zdroj?] Podle odborníků je tento poměr způsoben... | Kolik bylo v období 2001-2005 v Česku zaznamenáno sebevražd? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sebevra%C5%BEda | [
"8 023"
] | 75 | 282 | V období let 2001-2005 bylo v Česku zaznamenáno 8 023 sebevražd (pro srovnání v tomto období zemřelo 7 010 osob při dopravní nehodě), což tvoří 1,48 % celkového počtu úmrtí a 23,3 % úmrtí vnějšími příčinami. | [
{
"start": 123,
"end": 128,
"text": "8 023"
}
] | Sebevražda (Latinsky suicidium, výraz odvozený od sui caedere, tedy zabít sám sebe) je čin, kterým člověk úmyslně zapříčiní vlastní smrt. "Z psychologického hlediska je sebevražda agresí obrácenou proti sobě. Lze si však představit i jiné psychologické mechanismy včetně projevu zoufalství, existenciální tísně a neschopnosti dál žít." Příčinou může být deprese, bipolární porucha, schizofrenie, alkoholismus, narkomanie aj. Svou roli nezřídka hrají i stresové faktory, jako například finanční potíže nebo problémy s mezilidskými vztahy. Snaha zabránit sebevraždám se odráží v omezení přístupu ke střelným zbraním, v léčbě duševních nemocí, v psychoterapii, v terapii při zneužívání návykových látek i zlepšování ekonomického rozvoje. Nejběžnější způsoby sebevraždy se v různých zemích liší a částečně souvisejí s dostupností prostředků k jejímu provedení. Mezi časté formy patří oběšení, otrava pesticidy a použití střelné zbraně. Na následky sebevraždy každoročně zemře přibližně 800 000 až jeden milión osob, což celosvětově činí sebevraždu desátou hlavní příčinou úmrtí. Mezi sebevrahy je více mužů než žen, přičemž u mužů je pravděpodobnost, že se zabijí, třikrát až čtyřikrát větší než u žen. Každý rok dojde přibližně k 10 až 20 miliónům neúspěšných pokusů o sebevraždu; ty jsou častěji zaznamenány u mladších osob a u žen. Názory na sebevraždu byly vždy ovlivňovány širšími existenčními tématy, jako jsou náboženství, čest a smysl života. Abrahámovská náboženství sebevraždu tradičně považují za urážku Boha, neboť vyznávají posvátnost života. Během samurajské éry v Japonsku byl rituál seppuku uznáván jako prostředek odčinění selhání nebo forma protestu. Satí, nyní nezákonný hinduistický pohřební obřad, očekával od vdovy sebeupálení na manželově pohřební hranici, ať už dobrovolně nebo pod nátlakem ze strany rodiny a společnosti. Zatímco dříve byly sebevražda i pokus o ni trestně postižitelné, ve většině západních zemí tomu tak již není. Ve většině islámských zemí však zůstává tento způsob odchodu ze života trestným činem. Ve 20. a 21. století byla sebevražda formou sebeupálení prostředkem protestu, zatímco Kamikaze a sebevražedné bombové útoky byly využívány jako forma vojenské nebo teroristické taktiky. Sebevražda, označovaná rovněž jako dokonaná sebevražda, je "akt odnětí si vlastního života". Pokus o sebevraždu nebo sebevražedné chování bez fatálních následků jsou pak charakterizovány jako sebepoškození motivované touhou ukončit vlastní život, které však nemá za následek smrt. Asistovaná sebevražda je typ sebevraždy, kdy jednotlivec nepřímo pomáhá druhému člověku přivodit si smrt, a to poskytnutím rady nebo prostředků k jejímu spáchání. Tím se asistovaná sebevražda liší od eutanazie, při níž druhá osoba hraje mnohem aktivnější roli. Sebevražedné myšlenky jsou myšlenky na ukončení vlastního života. Slovo sebevražda je spojením zvratného zájmena a slova vrah/vražda (má základ v praslovanském výrazu vorgъ - nepřítel; v češtině došlo k posunu významu). Pro označení vykonání sebevraždy je v češtině ustálené slovní spojení "spáchat sebevraždu". Slovo spáchat se přitom v češtině pojí s negativními jevy (spáchat zločin, spáchat hřích). To souvisí také s vlivem křesťanského nábožeství, které tento skutek považuje za těžký hřích, sebevrahům byl v minulosti dokonce odepřen křesťanský pohřeb. Přitom toto spojení se začalo používat až v 19. století. Dřívější prameny, pokud takový jev popisují, volí přímá slova jako "nalehl na meč" či "oběsil se". V 19. století se používaly také pojmy samovrah, samovražda a také básnické pojmy samobijstvo, samobojstvo. Pro sebevraždu se používají i různé eufemismy, např. dobrovolný odchod ze života, vzít si život. Psycholog Pavel Říčan ve své knize Agresivita a šikana mezi dětmi používá pojmenování suicidium, které překládá jako sebezabití. Připojuje k němu poznámku: "Záměrně neužívám slova "sebevražda", které má odsuzující akcent; ten není u některých suicidií na místě." V českém překladu knihy rakouského esejisty a obhájce sebevraždy Jeana Améryho Vztáhnout na sebe ruku se pro sebevraždu navrhuje termín dobrovolná smrt, pro člověka, který se k sebevraždě chystá označení suicidér a pro oběť dokonané sebevraždy označení suicidant. Mezi faktory, které ovlivňují riziko sebevraždy, patří genetická dispozice, psychiatrické poruchy, narkomanie, různé psychické stavy, kulturní, rodinné a společenské situace a genetika. Duševní onemocnění a zneužívání návykových látek jsou často souběžnými jevy. Mezi další rizikové faktory patří předchozí pokusy o sebevraždu, snadná dostupnost prostředků k jejímu spáchání, předchozí sebevražda v rodině nebo traumatické poranění mozku. Příkladem je počet sebevražd v domácnostech se střelnými zbraněmi, který je vyšší než v domácnostech, které střelné zbraně nevlastní. Socioekonomické faktory, například nezaměstnanost, chudoba, bezdomovectví a diskriminace jsou další skutečnosti, které mohou myšlenky na sebevraždu vyvolat. Přibližně 15-40 % osob zanechává dopis na rozloučenou. Má se za to, že genetika stojí za přibližně 38 % až 55 % případů sebevražedného chování. Váleční veteráni jsou ohroženi vyšším rizikem sebevraždy částečně i v důsledku vyššího počtu případů duševních onemocnění a zdravotních problémů souvisejících s válkou. Vědci předpokládají, že lidé s abnormální verzí genu SKA2 mohou mít větší problémy zastavit příliv hormonů, které jejich tělo produkuje v reakci na stres (KAMINSKI 2014) a díky kterým tělo zůstává v negativním rozpoložení a zvýšené připravenosti reagovat na nebezpečí. Podle experimentů až u 80% sebevrahů je možné pomocí testu předvídat hrozící pokus o sebevraždu. Duševní poruchy jsou v okamžiku sebevraždy častým jevem; odhady se pohybují mezi 27 % a více než 90 % případů. U osob přijatých na psychiatrické oddělení je doživotní riziko dokonané sebevraždy přibližně 8,6 %. Celá polovina osob, jež zemřely v důsledku sebevraždy, pravděpodobně trpěla depresí; tato nebo některá z dalších afektivních poruch, například bipolární porucha, zvyšuje riziko sebevraždy dvacetinásobně. Mezi další významné příčiny sebevražd patří schizofrenie (14 %), poruchy osobnosti (14 %), bipolární porucha a posttraumatická stresová porucha. Na následky sebevraždy umírá přibližně 5 % osob se schizofrenií. Poruchy příjmu potravy jsou dalším onemocněním spojeným s vysokým rizikem sebevraždy. Nejvýznamnějším prediktivním ukazatelem eventuálního dokonání sebevraždy jsou předchozí sebevražedné pokusy. Přibližně 20 % sebevražd předchází dřívější pokus o sebevraždu a z těch, kteří se o sebevraždu pokusí, ji do roka dokoná 1 % a více než 5 % pak sebevraždu spáchá po 10 letech. Ačkoli sebepoškozování není považováno za pokus o sebevraždu, sebepoškozující chování se zvýšeným rizikem sebevraždy souvisí. V přibližně 80 % případů dokonaných sebevražd dotyčná osoba navštívila lékaře během roku předcházejícího úmrtí; ve 45 % tato návštěva proběhla v měsíci předcházejícím sebevraždě. Asi 25-40 % osob, které sebevraždu dokonaly, v předchozím roce kontaktovalo služby péče o duševní zdraví. Zneužívání návykových látek je druhým nejběžnějším rizikovým faktorem sebevraždy po depresi a bipolární poruše. Se sebevraždami souvisí jak chronické zneužívání látek, tak akutní intoxikace. V kombinaci s osobním zármutkem, například z důvodu úmrtí blízké osoby, se riziko ještě dále zvyšuje. Zneužívání látek je také spojováno s poruchami duševního zdraví. Většina osob je v okamžiku spáchání sebevraždy pod vlivem sedativně-hypnotických látek (jako je například alkohol nebo benzodiazepiny); alkoholismus hraje roli u 15 % až 61 % případů. V zemích s vysokou spotřebou alkoholu a vyšší hustotou míst, kde se alkohol rozlévá, je rovněž vyšší počet sebevražd, přičemž tato souvislost se vztahuje zejména na konzumaci destilovaných alkoholických nápojů, nikoli na konzumaci alkoholu obecně. Přibližně 2,2-3,4 % osob léčených z alkoholismu v určitém okamžiku života umírá na následky sebevraždy. Alkoholici, kteří se pokoušejí spáchat sebevraždu, jsou obvykle muži staršího věku, kteří se o ni již dříve pokusili. Ke 3 až 35 % případů úmrtí osob užívajících heroin dochází v důsledku sebevraždy (přibližně čtrnáctinásobek počtu úmrtí osob, které tuto drogu neužívají). Užívání kokainu a metamfetaminů se sebevraždou velmi úzce souvisí. U osob užívajících kokain je riziko nejvyšší během abstinenční fáze. Osoby užívající inhalanty jsou rovněž vystaveny značnému riziku sebevraždy - v určitém okamžiku života se o ni pokusí přibližně 20 % a více než 65 % o ní uvažuje. Kouření cigaret je s rizikem sebevraždy rovněž spojováno. Pro tuto souvislost existuje jen málo důkazů, byly však vysloveny hypotézy, že ti, kteří mají předpoklad ke kouření, mají rovněž předpoklady k sebevraždě, že kouření způsobuje zdravotní problémy, které lidi následně vedou k myšlenkám na ukončení života, a že kouření má vliv na chemické pochody v mozku, které jsou příčinou sebevražedných sklonů. Konopí však podle všeho toto riziko nijak nezvyšuje. Gambleři (patologičtí hráči) jsou v porovnání s běžnou populací spojováni s častějšími myšlenkami na sebevraždu a pokusy o ni. O sebevraždu se pokusí 12 až 24 % patologických hráčů. Počet sebevražd jejich životních partnerů je třikrát vyšší než u běžné populace. Mezi další faktory, které u gamblerů riziko sebevraždy zvyšují, patří duševní nemoci, alkohol a užívání drog. Mezi sebevražedností (suicidalitou) a zdravotními problémy existuje jistá souvislost; ke zmíněným zdravotním potížím mimo jiné patří chronická bolest, traumatické poranění mozku, rakovina, hemodialýza, HIV nebo systémový lupus erythematodes. Diagnóza rakoviny riziko následné sebevraždy přibližně zdvojnásobuje. Zvýšená sebevražednost přetrvává i po vypořádání se s depresivním onemocněním nebo závislostí na alkoholu. U osob s více než jedním onemocněním je riziko obzvláště vysoké. V Japonsku jsou zdravotní problémy uváděny jako hlavní důvod sebevraždy. Poruchy spánku, například nespavost a spánková apnoe, jsou u deprese a sebevraždy dalšími rizikovými faktory. V některých případech mohou být poruchy spánku rizikovým činitelem nezávislým na depresi. Symptomy podobnými afektivním poruchám se může projevovat celá řada dalších onemocnění, mezi něž patří např. hypotyreóza, Alzheimerova choroba, nádory mozku, systémový lupus erythematodes a nežádoucí vedlejší účinky řady léků (například beta blokátorů a steroidů). Riziko sebevraždy zvyšuje řada psychosociálních stavů. Patří mezi ně pocit beznaděje, ztráta radosti ze života, deprese a úzkostlivost. Roli hraje rovněž snížená schopnost řešit problémy, ztráta dřívějších schopností a snížená kontrola impulzivního chování. U starších osob je významným faktorem vnímání sebe sama jako přítěže pro ostatní. Riziko zvyšují také nedávné stresující životní situace, například ztráta člena rodiny nebo přítele, ztráta zaměstnání, společenská izolace (např. osamělý život). Vyššímu riziku jsou vystaveni i ti, kteří nikdy nevstoupili do manželského svazku. Riziko sebevraždy může snížit aktivní víra člověka. To je přičítáno negativnímu postoji, který k sebevraždě mnohá náboženství zaujímají, a větší vztahové pospolitosti, kterou náboženství může poskytovat. U muslimů, stejně jako jiných skupin věřících, byl prokázán nižší počet sebevražd. Někteří lidé mohou sebevraždu spáchat jako únik před šikanou či předsudky. Sexuální zneužívání v dětství a čas strávený v pěstounské péči jsou rovněž dalšími z rizikových faktorů. Má se za to, že sexuální zneužívání k celkovému riziku přispívá až z 20 %. Vývojová psychologie vysvětluje sebevraždu tak, že může zlepšovat inkluzivní zdatnost. Osoba, která páchá sebevraždu, již nemůže mít více dětí a tím, že zůstává naživu, odčerpává zdroje a prostředky, které by mohlo využívat její příbuzenstvo. Námitkou je, že smrt zdravých dospělých jedinců reprodukční schopnost pravděpodobně nijak nezvýší. Adaptace na velmi odlišné původní prostředí může být v tom současném kontraproduktivní. S rizikem sebevraždy souvisí také chudoba. Relativní chudoba jedince, jež se v porovnání s jeho okolím zvyšuje, přispívá k růstu rizika sebevraždy. Od roku 1997 spáchalo v Indii sebevraždu přes 200 000 rolníků, a to částečně kvůli problémům s dluhy. V Číně je sebevražda třikrát pravděpodobnější ve venkovských regionech než ve městech, a to částečně z důvodu finančních obtíží v těchto oblastech země. Důležitou roli v problematice sebevražd hrají média, včetně internetu. Způsob, jakým sebevraždu prezentují, může mít v důsledku velkého množství zpráv, prominentně a opakovaně uváděných a sebevraždu glorifikujících nebo romantizujících, negativní vliv. Je-li uveden podrobný popis toho, jak konkrétními prostředky sebevraždu spáchat, může se četnost použití tohoto způsobu sebevraždy napříč celou populací zvýšit. Tento spouštěcí faktor epidemií sebevražd nebo tzv. inspirovaných sebevražd je známý jako Wertherův efekt, pojmenovaný po protagonistovi Goetheho díla Utrpení mladého Werthera, který sebevraždu sám spáchal. Riziko je vyšší u dospívajících, kteří si mohou smrt romantizovat. Zdá se, že zatímco vliv sdělovacích prostředků je významný, vliv zábavních prostředků nelze jednoznačně vymezit. Objevily se návrhy, aby protikladem Wertherova efektu byl tzv. Papagenův efekt, kdy poskytování informací o mechanismech zvládání náročných situací může mít ochranný efekt. Výraz je založen na postavě Mozartovy opery Kouzelná flétna, která se ze strachu ze ztráty milované dívky chystá spáchat sebevraždu, dokud mu přátelé nepomohou. Pokud by média podávala zprávy vhodným způsobem, bylo by možno riziko sebevražd snížit. Získání podpory ze strany mediálního průmyslu však může být zejména z dlouhodobého hlediska obtížné. Racionální sebevražda je promyšlené a odůvodněné odnětí si vlastního života, ačkoli někteří se domnívají, že sebevražda není logická nikdy. Akt dobrovolného odchodu ze života ve prospěch druhých je známý jako altruistická sebevražda. Příkladem může být starý člověk, který svůj život ukončí proto, aby mladším lidem v komunitě zanechal větší množství potravy. V některých eskymáckých kulturách je tento krok vnímán jako projev vážnosti, odvahy nebo moudrosti. Sebevražedný útok je politický čin, při kterém se útočník dopouští násilí na ostatních, přičemž ví, že tento krok povede k jeho vlastní smrti. Někteří sebevražední bomboví útočníci páchají útoky ve snaze o získání titulu mučedníka. Útoky kamikadze byly prováděny jako úkol motivovaný vyšším principem nebo morální povinností. Vražda a následná sebevražda je skutek vraždy do týdne následovaný sebevraždou osoby, která vraždu spáchala. Hromadné sebevraždy jsou často páchány pod sociálním tlakem, kdy se členové vzdávají své osobní nezávislosti ve prospěch vůdce. Masovou sebevraždu mohou spáchat i pouzí dva lidé - taková sebevražda se pak nazývá sebevražedný pakt. Za výjimečných okolností, kdy je pokračování života chápáno jako nesnesitelné, přistupují lidé k sebevraždě jako k prostředku úniku. Někteří vězni v nacistických koncentračních táborech volili dobrovolnou smrt tím, že se záměrně dotkli elektřinou napájených plotů. Nejčastější způsoby provedení sebevraždy se v různých zemích liší. K těm nejběžnějším patří zejména sebevražda oběšením, otrávením pesticidy a za použití střelné zbraně. Má se za to, že tyto rozdíly existují částečně v důsledku dostupnosti prostředků pro spáchání sebevraždy jistým způsobem. Průzkum provedený v 56 zemích ukázal, že ve většině z nich je nejběžnější formou sebevraždy oběšení, kterému se přičítá 53 % sebevražd mužů a 39 % sebevražd žen. 30 % sebevražd na celém světě je spácháno za použití pesticidů. Četnost využití tohoto postupu se však značně liší - od 4 % v Evropě až po více než 50 % v Tichomoří. Běžný je rovněž v Latinské Americe, protože pro zemědělské obyvatelstvo je nejpřístupnější. V mnoha zemích stojí předávkování léky za přibližně 60 % sebevražd žen a 30 % sebevražd mužů. Mnoho sebevražd je neplánovaných a dochází k nim v průběhu akutních období rozpolcenosti. Úmrtnost se liší podle použitých prostředků: střelné zbraně 80-90 %, utonutí 65-80 %, oběšení 60-85 %, otrava výfukovými plyny 40-60 %, sebevražedný skok 35-60 %, sebevražedná otrava oxidem uhelnatým 40-50 %, pesticidy 6-75 %, předávkování léky 1,5-4 %. Nejobvyklejší způsoby pokusu o sebevraždu se od nejčastějších úspěšných způsobů liší - až 85 % pokusů o sebevraždu v rozvinutých zemích souvisí s předávkováním léky. Ve Spojených státech stojí za 57 % sebevražd použití střelné zbraně, přičemž tento způsob je běžnější spíše u mužů než u žen. Dalšími častými metodami jsou oběšení u mužů a otrava u žen, které společně stojí za přibližně 40 % sebevražd v USA. Ve Švýcarsku, kde střelnou zbraň vlastní téměř každý, dosahují nejvyššího počtu sebevraždy oběšením. Sebevražedné skoky jsou obvyklé v Hong Kongu a Singapuru, kde stojí za 50 % a 80 % sebevražd. V Číně je nejčastějším způsobem sebevraždy pozření pesticidů. V Japonsku stále dochází k sebevraždám vlastnoručním proříznutím dutiny břišní, známému rovněž jako seppuku nebo harakiri, nejobvyklejším způsobem je však oběšení. Jde o naplánované rozhodnutí, člověk nevidí důvod, proč dál setrvávat na světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připravuje a plánuje velice pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často ji plánuje v naprostém soukromí. Je velice obtížné této sebevraždě zabránit, protože bez odborné pomoci touha po klidu a dosažení pomyslného ráje přetrvává a vede k novým přípravám. Otázka podílu viny nejbližšího okolí dotyčného je velmi diskutabilní. Ne každý dokáže odhadnout nebo dokonce vyhodnotit jakékoliv známky "volání o pomoc", pokud jsou vůbec rozpoznatelné v poslední fázi příprav. Bilanční sebevraždy často páchají vážně nemocní lidé. Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých depresích, může působit velmi náhle. Šok z momentálního psychického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt i pud sebezáchovy. Pokud se podaří sebevraha zadržet, roste šance na potlačení této nejjednodušší zničující optiky. Obnoví se potřeba žít nebo alespoň strach z bolesti. Stává se, že i impulzivní sebevrah kolem sebe nechá náznaky, kterými podvědomě volá o pomoc a pozornost okolí. Předstíraná sebevražda je velmi oblíbený nástroj citového vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Sebevrah si zajistí, aby někdo přišel a našel ho. Bolest z pořezaných zápěstí nebo předloktí vnímá optikou velikosti trestu toho, kdo to zavinil - tedy vydírané osoby. "Bolí mě to proto, že jsi byl zlý." Hrubší zacházení s vyděračem se ukázalo jako celkem přínosné. Ve zdravotnických zařízeních bývali "práškaři" nuceni podílet se na úklidu po výplachu žaludku, řezné rány se zašívaly bez většího umrtvení. Stále platí, že přistoupení na hru sebevraha znamená jeho vítězství. Jsou známy i případy (neteroristických) aktů sebevraždy, které vyjadřují politické postoje a burcují veřejnost. Často jsou pak oslavovány jako hrdinské činy. Z českého prostředí sem patří sebeupálení Jana Palacha a Jana Zajíce v roce 1969 na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, ještě před nimi tímto způsobem protestoval proti okupaci Československa polský účetní Ryszard Siwiec. Sebeupálením protestoval také v roce 1960 buddhistický mnich Thich Quang Duc v Saigonu (Jižní Vietnam) a Norman Morrison ve Spojených státech proti válce ve Vietnamu. Ke smrti může vést také protestní hladovka, což málem postihlo Mahátmu Gándhího, který se snažil zabránit bojům mezi hinduisty a muslimy. Úmrtí vlastním přičiněním, ale bez předchozího úmyslu, náhodou (opilec se smrtelně poraní pádem). Biická sebevražda - motiv má původ v realitě, když člověk např. kvůli dluhům vyhodnotí svou situaci jako bezvýchodnou; patická - původ v patologii, např. schizofrenik se zabije kvůli strachu z halucinovaných objektů. Podrobnější informace naleznete v článku Rozšířená vražda. Je sebevražda, při které se rozhodne sebevrah rozhodnout i o osudu svých blízkých. Má přitom představu, že sebevražda je lepší východisko nejen pro něj, ale i pro tyto blízké (nejčastěji děti). Sebevrah se tak stává vrahem, příkladem je např. Romana Zienertová, která svou sebevraždu nestihla dokonat. Pro sebevraždu ani depresi neexistuje žádná jednotná základní patofyziologie. Má se však za to, že je výsledkem souhry řady behaviorálních, socioenvironmentálních a psychiatrických faktorů. Nízká hladina mozkového neurotrofického faktoru (BDNF) je se sebevraždou spojována přímo i nepřímo prostřednictvím jeho role v depresi, posttraumatické stresové poruše, schizofrenii a obsesivně kompulzivní poruše. Pitevní studie zjistily sníženou hladinu BDNF v hipokampu a prefrontální mozkové kůře u osob s psychiatrickými onemocněními i u těch, které jimi netrpí. Má se za to, že hladina mozkového neurotransmiteru serotoninu je u osob páchajících sebevraždu nízká. Tato domněnka je částečně založena na prokázaně zvýšené hladině 5-HT2A receptorů zjištěné po smrti. Mezi další důkazy patří snížená hladina kyseliny 5-hydroxyindoloctové, produktu rozkladu serotoninu, v mozkomíšním moku. Přímé důkazy je však obtížné shromáždit. Epigenetika, věda zabývající se změnami genetické exprese v reakci na environmentální faktory, které nemění základní DNA, hraje v určování rizika sebevraždy rovněž jistou roli. Prevence sebevražd je pojem používaný pro kolektivní snahy s cílem snížit počet sebevražd prostřednictvím preventivních opatření. Snížení přístupu k určitým prostředkům, například ke střelným zbraním nebo jedům, riziko sebevraždy snižuje. Mezi další opatření patří omezení přístupu k dřevěnému uhlí (zapříčiňující otravu oxidem uhelnatým) a bariéry na mostech a ve stanicích metra. Účinná může být také léčba závislosti na drogách a alkoholu, léčba deprese a léčba osob, které se v minulosti o sebevraždu pokusily. Někteří jako preventivní strategii navrhují omezení přístupu k alkoholu (například snížením počtu barů). Ačkoli jsou krizové linky běžné, pro potvrzení či vyvrácení jejich efektivity existuje jen málo důkazů. U adolescentů, kteří v nedávné době o sebevraždě přemýšleli, výsledky podle všeho zlepšuje kognitivně behaviorální terapie. Ekonomický rozvoj může díky svému vlivu na šíření chudoby počet sebevražd také snížit. Snahy o zvýšení frekvence společenských styků, zejména u starších mužů, mohou být rovněž účinné. O dopadu soustavného vyšetřování celkové populace na výsledný počet sebevražd existuje jen minimum údajů. Jelikož počet osob, jejichž výsledek je po provedení testu pozitivní, aniž by u nich existovalo riziko sebevraždy, je vysoký, panují obavy o to, že vyšetřování by mohlo významným způsobem zvýšit vytížení orgánů péče o duševní zdraví. Posouzení stavu osob, u nichž je riziko vysoké, se však stále doporučuje. Zdá se, že dotazy týkající se sebevražednosti samotné riziko nijak nezvyšují. U osob s problémy s duševním zdravím může riziko sebevraždy snížit řada léčebných postupů. Aktivně sebevražedné osoby mohou být přijaty do psychiatrické péče na základě dobrovolného rozhodnutí či proti jejich vůli. Osobní věci, které by dotyčný mohl použít k sebepoškození, jsou obvykle zabaveny. Někteří kliničtí lékaři dávají svým pacientům k podpisu smlouvu o prevenci sebevraždy, ve které pacienti souhlasí, že si v případě propuštění neublíží. Důkazy však žádný významný vliv této praxe nedokládají. Pokud je u osoby riziko nízké, může být stanovena ambulantní léčba. U osob s hraniční poruchou osobnosti s chronickými sebevražednými sklony se krátkodobá hospitalizace neukázala být účinnější než komunitní péče s cílem zlepšení výsledků. Existují předběžné důkazy, že psychoterapie, konkrétně dialektická behaviorální terapie, snižuje sebevražednost u dospívajících i u osob s hraniční poruchou osobnosti. Neexistují však důkazy pro úbytek dokonaných sebevražd. Ve vztahu k výhodám a škodlivosti antidepresiv panují spory. Zdá se, že u mladších osob novější antidepresiva, například SSRI, zvyšují riziko sebevražednosti z 25 na 40 promile. U starších osob však mohou toto nebezpečí snižovat. Lithium se zdá být účinné při snižování rizika u osob s bipolární poruchou a unipolární depresí na téměř stejnou úroveň jako u obecné populace. Po pokusu o sebevraždu (pokud neskončí smrtí) bývá často nezbytné psychiatrické vyšetření a případně následná léčba. Aby se pokus o sebevraždu neopakoval je nutné najít příčinu pokusu a tu eliminovat. Sebevraždou ukončí svůj život přibližně 0,5 % až 1,4 % lidí. Na přelomu let 2008/2009 byla sebevražda globálně desátou nejčastější příčinou úmrtí, přičemž ročně takto zemře zhruba 800 000 až milión lidí; úmrtnost je tedy 11,6 na 100 000 obyvatel ročně. Od 60. let 20. století do roku 2012 vzrostl počet sebevražd o 60 %; výrazné zvýšení bylo zaznamenáno zejména v rozvojovém světě. Na každou sebevraždu končící smrtí připadá 10 až 40 pokusů o sebevraždu. Mezi jednotlivými zeměmi a časovými obdobími existují velké rozdíly v počtu sebevražd. V roce 2008 tvořily sebevraždy v Africe 0,5 % z celkového počtu úmrtí, v jihovýchodní Asii 1,9 %, v Severní a Jižní Americe 1,2 % a v Evropě 1,4 %. Počet úmrtí sebevraždou na 100 000 obyvatel dosáhl v Austrálii 8,6, v Kanadě 11,1, v Číně 12,7, v Indii 23,2, ve Spojeném království 7,6 a v USA 11,4. Sebevražda byla v roce 2009 desátou nejčastější příčinou smrti ve Spojených státech (tehdy došlo k přibližně 36 000 případů). Kolem 650 000 lidí ročně je v důsledku pokusu o sebevraždu přijato na pohotovostní oddělení. V Litvě, Japonsku a Maďarsku byl zaznamenán nejvyšší poměrný počet sebevražd. Zeměmi s absolutně nejvyšším počtem sebevražd jsou Čína a Indie, kde dochází k více než polovině případů. V Číně je sebevražda dokonce pátou nejčastější příčinou smrti. V západním světě umírá sebevraždou třikrát až čtyřikrát více mužů než žen, i když ženy se o ni pokoušejí čtyřikrát častěji. Příčinou je skutečnost, že muži užívají k ukončení života podstatně nebezpečnější prostředky. Tento rozdíl je ještě výraznější u osob starších 65 let; v této věkové kategorii páchá sebevraždu desetkrát více mužů než žen. Na Čínu připadá jeden z nejvyšších počtů ženských sebevražd na světě a je to současně také jediná země, kde je sebevražda u žen častější než u mužů (v poměru 0,9). Ve východním Středomoří je počet sebevražd mužů a žen téměř vyrovnán. Počet sebevražd žen je nejvyšší v Jižní Koreji - 22 na 100 000 obyvatel; obecně jsou tyto údaje rovněž vysoké v jihovýchodní Asii a západním Tichomoří. U statistického zpracování a interpretace záleží, jakým způsobem je míra sebevražednosti vyjádřena. V řadě zemí je počet sebevražd nejvyšší u osob středního věku nebo starších lidí. Absolutní počet sebevražd je ale nejvyšší ve věku mezi 15 a 29 lety, neboť tato věková skupina je nejpočetnější. Ve Spojených státech jsou údaje nejvyšší u mužů europoidní rasy starších 80 let, přestože mladí lidé se o sebevraždu pokoušejí častěji. Sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí u adolescentů a mladých mužů, hned po úmrtí na následky nehody. U mladých mužů v rozvinutém světě jde o příčinu smrti v téměř 30 % případů. V rozvojovém světě jsou tyto údaje podobné, tvoří však nižší procento všech úmrtí v důsledku vyššího počtu úmrtí zaviněných jinými úrazy. V jihovýchodní Asii dochází na rozdíl od jiných oblastí světa k sebevraždám mladých žen mnohem častěji než u žen starších. Sebevražda je v ČR nejčastější příčinou nepřirozeného úmrtí. V období let 2001-2005 bylo v Česku zaznamenáno 8 023 sebevražd (pro srovnání v tomto období zemřelo 7 010 osob při dopravní nehodě), což tvoří 1,48 % celkového počtu úmrtí a 23,3 % úmrtí vnějšími příčinami. V roce 2007 v Česku dobrovolně odešlo ze světa celkem 1 375 lidí, v roce 2012 to bylo 1 647 lidí a v roce 2013 pak 1 740 lidí.[zdroj?] Mnohem častěji (80 % případů) sebevraždu páchají muži. V roce 2012 se v Česku zabilo 277 žen a 1 370 mužů, v roce 2013 pak 332 žen a 1 408 mužů.[zdroj?] Podle odborníků je tento poměr způsoben zejména tím, že muži jsou v této činnosti důslednější. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, čin skutečně vykonají. Volí přitom střelnou zbraň nebo oběšení, kde je šance na záchranu velmi malá. Ženy oproti tomu přistupují spíše k předávkování léky a lékařům se daří je zachránit. Většinou se jedná o sebevraždy demonstrativní, podle statistik ženy takové pokusy dělají 4× častěji než muži. Nejčastěji k tomuto činu přistupují lidé mezi 45 a 50 lety, nejčastějším způsobem je oběšení. Podle výzkumů je 30-90 % (záleží na postoji autora výzkumu) sebevražd spojeno s psychickými poruchami, typicky s depresemi, závislostí na alkoholu, schizofrenií a poruchami osobnosti (nejvíce s emočně nestabilní a antisociální). Počet sebevražd se do roku 2007 (včetně) dlouhodobě snižoval a očekává se, že tento trend bude, navzdory přechodnému zvyšování (2008-2013), dále pokračovat. To je způsobeno také kvalitnějšími antidepresivy a kvalitnější psychiatrickou péčí. Významné nárůsty počtu sebevražd jsou svázány s obdobím zásadních změn, ať již se jedná o třicátá léta 20. století (ekonomická krize, začátek 2. světové války) nebo přelom 60. a 70. let 20. století (normalizace). Poválečné maximum patří roku 1970 s 2 824 zemřelými sebevraždou. Zvláštní pozornost si zaslouží[zdroj?] sebevraždy dětí. V období 2001-2005 bylo zaznamenáno 35 případů (věková skupina do 14 let). Důvodem sebevraždy u dětí je třeba špatná známka na vysvědčení a strach z reakce rodičů.[zdroj?] Častým důvodem je také nešťastná láska.[zdroj?] Ve starověkých Aténách nebyl osobě, která spáchala sebevraždu bez svolení státu, umožněn normální pohřeb s příslušnými poctami. Takový člověk byl pohřben osamoceně na okraji města, bez nároku na náhrobní kámen nebo jiné označení hrobu. Ve starověkém Řecku a Římě byla sebevražda považována za odpovídající vyrovnání se s vojenskou porážkou. Ačkoli byl tento způsob odchodu ze života ve starověkém Římě zpočátku povolen, v pozdějších obdobích byl považován za zločin proti státu kvůli vysokým nákladům, které stát musel hradit. Trestní výnos vydaný roku 1670 francouzským králem Ludvíkem XIV. zakotvoval mnohem přísnější potrestání - tělo mrtvého bylo vláčeno ulicemi obličejem dolů a pak oběšeno či pohozeno na smetiště. Navíc byl zkonfiskován veškerý majetek zemřelého. V historii křesťanské církve byli lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, exkomunikováni a ti, kteří sebevraždou zemřeli, byli pohřbeni mimo posvěcené hřbitovy. Ve Velké Británii byl na konci 19. století pokus o sebevraždu pokládán za obdobu pokusu o vraždu a mohl být potrestán i oběšením. V Evropě 19. století se pohled na sebevraždu změnil - sebevražda už nebyla chápána jako skutek zaviněný hříchem, nýbrž jako důsledek nepříčetnosti. Ve většině západních zemí již není sebevražda považována za trestný čin, od středověku do přinejmenším 19. století tomu tak ale v mnoha případech bylo. Řada islámských států ji stále považuje za zločin. V Austrálii sebevražda trestným činem není. Trestným činem však je radit, podněcovat nebo podporovat či jinak napomáhat druhému v pokusu o sebevraždu, a zákon výslovně umožňuje každé osobě použít "takovou sílu, která je nezbytná", k tomu, aby bylo spáchání sebevraždy jinému člověku znemožněno. V Severním Teritoriu Austrálie byla lékařem asistovaná sebevražda krátce legální (v letech 1996 až 1997). Žádná země Evropy v současné době nepovažuje sebevraždu nebo pokus o sebevraždu za trestný čin. Anglie a Wales dekriminalizovaly sebevraždu vydáním Zákona o sebevraždě z roku 1961, Irská republika je následovala roku 1993. Výraz "spáchat" se používal v souvislosti s nelegálností tohoto aktu, mnohé organizace se však proti tomu postavily kvůli negativnímu významu tohoto slova. V Indii je sebevražda stále nelegální a rodina zesnulého může čelit právním potížím. V Německu je protiprávní aktivní eutanazie a každý, kdo je přítomen sebevražednému pokusu, může být stíhán za neposkytnutí pomoci v naléhavém případě. Švýcarsko zcela dekriminalizovalo asistovanou sebevraždu článkem 115 trestního zákoníku, který byl přijat již v roce 1942 a na základě něhož je pomoc při sebevraždě vždy legální, s výjimkou případu, kdy tak pomáhající koná ze zištných důvodů. Jakákoliv pomoc při sebevraždě je tedy legální, pokud není motivována osobním prospěchem ze smrti dotčeného. Nejvyšší soud v Lausanne v roce 2006 vydal rozhodnutí, jímž bylo anonymnímu nemocnému dlouhodobě trpícímu psychiatrickými potížemi uděleno právo ukončit vlastní život. Ve Spojených státech není sebevražda protiprávní, na ty, kdo se o ni pokusí, ale mohou být uvaleny sankce. Asistovaná sebevražda byla postupně legalizována ve státech Oregon, Washington, Vermont a Nové Mexiko a dekriminalizována ve státě Montana. Dále je asistovaná sebevražda rovněž legální v Belgii (eutanázie legalizována již v roce 2002, ale lékařem asistovaná sebevražda až v roce 2006 s tím, že je dostupná v zásadě pouze pro rezidenty, protože zákon vyžaduje, aby lékař a žadatel o asistenci měli dlouhodobou historii medicínského kontaktu), Lucembursku (od roku 2009 legalizováno spolu s eutanázií) a Nizozemsku (legální pouze asistence lékařů od roku 2002, legalizováno spolu s eutanázií). Ve většině forem křesťanství je sebevražda pokládána za hřích, což vychází zejména ze spisů vlivných křesťanských myslitelů středověku, jako byli svatý Augustin a svatý Tomáš Akvinský; podle byzantského křesťanského Justiniánova zákoníku však sebevražda považována za hřích nebyla. Katolická církev zakládá svůj postoj k sebevraždě na přikázání "Nezabiješ" (stanoveného na základě Nové smlouvy Ježíšem v evangeliu svatého Matouše 19,18) a na myšlence, že život je dar daný nám Bohem, který by neměl být zavrhován, že sebevražda je proti "přirozenému řádu" a tedy proti Božímu plánu se světem. Existuje však domněnka, že psychické onemocnění nebo velký strach z utrpení snižují zodpovědnost člověka, který se rozhodl sebevraždu spáchat. Argumenty proti sebevraždě pak uvádějí mimo jiné následující skutečnosti: Páté přikázání lze přesněji přeložit jako "Nezavraždíš", což se nemusí nutně vztahovat na jedince uvažujícího o zabití sebe sama; Bůh dal lidem svobodnou vůli; ukončení vlastního života neporušuje Boží . zákon o nic více než léčba nemoci; v Bibli je zaznamenána řada sebevražd Božích následovníků, aniž by tyto byly odsuzovány atd. Judaismus se soustřeďuje na to, jak důležité je vážit si tohoto života, a sebevražda jako taková je tedy totéž co popírání Boží dobroty ve světě. Za extrémních okolností, kdy se zdálo, že si mohou vybrat pouze smrt nebo zrazení vlastního náboženství, však navzdory tomu páchali Židé individuální nebo masové sebevraždy (viz Masada, první pronásledování Židů ve Francii a hrad v Yorku); pochmurnou připomínkou toho je modlitba z židovské liturgie ve chvíli, "kdy se nůž dotýká hrdla", nebo za ty, kdo umírají, aby "posvětili Boží jméno" (viz mučednictví). Tyto skutky se setkaly ze strany židovských autorit se smíšenou reakcí - jedni je považovali za příklad hrdinského mučednictví, zatímco jiní tvrdili, že nebylo správné, když si Židé v očekávání mučednického titulu vzali život. Islám sebevraždu nepovoluje. V hinduismu se obecně na sebevraždu dívají s pohrdáním a považují ji za stejně hříšnou jako je vražda jiného člena současné hinduistické společnosti. Hinduistické posvátné knihy uvádějí, že člověk, který spáchá sebevraždu, se stane součástí světa duchů a bude se potulovat po Zemi až do chvíle, kdy by za normálních okolností zemřel, pokud by sebevraždu nespáchal. Hinduismus však přiznává člověku právo ukončit vlastní život nenásilným způsobem, a to vyhladověním k smrti, nazývaným Prayopavesa. Prayopavesa se ale týká jen těch, kteří už v tomto životě nemají žádnou touhu nebo ambice a také žádnou zodpovědnost. Pro džinismus je typická podobná praxe zvaná Santhara. Satí neboli rituální sebeupálení vdovy bylo v hindské společnosti rozšířeno zejména v období středověku. Filozofie sebevraždy se zabývá řadou otázek, včetně toho, co je podstatou sebevraždy, zda může být racionální volbou nebo ne či zda je sebevražda morálně přípustná. Filozofické argumenty o morální přípustnosti sebevraždy zahrnují celou škálu postojů - od silné opozice (pohlížející na sebevraždu jako neetický a amorální počin) až po vnímání sebevraždy jako posvátného práva každého (dokonce i mladého a zdravého člověka), kdo je přesvědčen, že na základě pečlivého racionálního uvážení se může rozhodnout ukončit svůj vlastní život. K oponentům sebevraždy patří křesťanští filozofové jako Augustin z Hippa a Tomáš Akvinský, dále Immanuel Kant a je možno říci, že i John Stuart Mill - Millův důraz na význam svobody a nezávislosti vedl k tomu, že odmítal volbu, která by člověku bránila v učinění nezávislých rozhodnutí v budoucnosti. Jiní na sebevraždu pohlížejí jako na legitimní záležitost osobní volby. Zastánci tohoto postoje se domnívají, že nikdo by neměl být nucen trpět proti své vůli, zejména za okolností, jako jsou nevyléčitelné nemoci, psychická onemocnění a stáří, kdy neexistuje vyhlídka na zlepšení stavu. Odmítají názor, že sebevražda je vždy iracionální, a snaží se doložit, že může být posledním možným řešením pro ty, kteří trpí nesnesitelnou bolestí nebo zažívají hluboké trauma. Ještě radikálnější postoj by se snažil přesvědčit o tom, že by lidem mělo být umožněno nezávisle zvolit smrt bez ohledu na to, zda trpí či nikoli. Význačnými obhájci této myšlenkové školy jsou skotský empirik David Hume a americký bioetik Jacob Appel. Vyznamný český politolog, filosof a státnik Tomáš Garrigue Masaryk se mimo jíné věnoval otázce seběvraždy a v roce 1879 se ve Vidní habilitoval sociologickou prací o seběvraždě. Ve svém díle "Seběvražda hromadným jevem společenským moderní osvěty" (německy: "Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart", doslova: "Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti"), které v roce 1881 bylo vydané v německém, pak o 23 lety později i v českém znění, se snažil popsat a vysvětlit přičiny vzniku trendu seběvražd v moderní společnosti. Masaryk hledal zdroje seběvražedných myšlenek člověka v přírodních, geografických, hospodářských i sociálních faktorech, které na tehdejší společnost působily. Největší důvod "choroby" společnosti však viděl v úpadku zbožnosti lidí a v nedostatku mravních zákonů, kterými by se mohli řídit. Současná společnost podle Masaryka je společnost vzdělaná, avšak většinou vzdělaná pouze napůl. Vysvětluje tento jev tím, že největší čast obyvatelstva má základní znalosti, ziskané ve škole, ale nemá ve svém životě další konkretní cíle. Přesto lidé mají schopnost přemyšlet o smyslu vlastního bytí, a občas to způsobuje vnitřní konflikt, který může v nejhorším připadě vést k seběvraždě. Masaryk porovnává moderního člověka s divochem, u kterého se sebevražedné tendence spíše neobjevovaly. Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma typy lidí byl v nahlížení na okolní svět: zatímco divoch celý svůj život zaměřoval na svět okolní, který poznával především smyslově, moderní člověk vše kolem sebe vztahuje k vlastnímu niternému světu, který ho nutí pokládat si existenciální otázky. Otázky o smyslu vlastního života pak mohou člověka často zavést k negativním myšlenkám a k pochybnostem vedoucím ke sklíčenosti. Masaryk popisuje velký vliv nabožensví na moralní stáv člověka. Přitomnost Boha v životě společností podle myšlenek Masaryka určuje moralní pravidla, davá lidem ochranu od chmurných myšlenek, a proto ztráta víry v Boha znamená pro člověka ztrátu morálních úkazatelů, což zpusobkauje frustrace a jíné psychické problémy. Ve svém hlavním díle "Sebevražda" (Le Suicide, 1897) francouzský sociolog Emile Durkheim rozebírá fenomén sebevraždy ze sociologického pohledu. Toto dílo se právě považuje za "klasiku metodologie", protože pomoci analýzy existujícího statistického výzkumu Durkheim dokazuje, že rozhodující roli v otázce sebevraždy nehrají psychologické příčiny jedince, ale sociologické faktory. Durkheim vytvořil vlastní definici sebevraždy: "Sebevražda je aplikována na všechny případy smrtí vyplývající přímo či nepřímo z pozitivního nebo negativního činu oběti, který ví, že jeho čin způsobí tento výsledek." Durkheim rozdělil sebevražední činy do čtyř kategorií: Egoistická sebevražda. (Egoismus - snaha milovat jen sebe). Egoistické sebevraždě předchází stav apatie a melancholie. Egoista se cítí lhostejně ke svým povinnostem, veřejné službě a práce. Tím pádem smrt je vnímána jako radost a možnost být v klidu. Altruistická sebevražda. (Altruismus - je protikladem egoismu, nesobeckost). Předchází jí energie a vášeň. Společnost dovádí jedince k sebevraždě za vyšším cílem. Jde o velice vysoké propojenosti s náboženstvím. Člověk považuje sebeobětování bohu za jediný smysl svého života, zejména v tradičních kulturách. Anomická sebevražda. (Anomie - stav společnosti, kdy neplatí normy a pravidla). Anomické sebevraždě předchází podráždění a zoufalství. Spácháním sebevraždy člověk vyjadřuje protest proti životu obecně nebo proti tomu, kdo otravuje mu život. Fatalistická sebevražda (Fatalismus = víra v to, že všechno v životě je předurčeno osudem). Fatalistické sebevraždě Durkheim se v knize věnuje nejméně. Je výsledkem hněvu a zklamání. Je způsobena nadbytkem regulaci a existencí pravidel, proti němž člověk je bezmocný. Sebevražda je obhajována v mnoha kulturách a subkulturách. Japonská armáda během 2. světové války podporovala a oslavovala útoky kamikadze, což byly sebevražedné útoky vojenských letců japonského císařství na námořní lodi spojenců v závěrečných fázích tichomořské kampaně tohoto konfliktu. Japonská společnost jako celek byla charakterizována jako "sebevraždu tolerující" (viz sebevražda v Japonsku). Při hledání informací o sebevraždě na internetu se ve výsledcích objevují stránky, které v 10-30 % nabádají k sebevražedným pokusům nebo je jinak podporují. Existují obavy, že podobné webové stránky mohou pro osoby s jistými předpoklady představovat poslední krok k sebevraždě. Někteří lidé se na internetu sdružují do sebevražedných skupin, a to buď s přáteli, které již delší dobu znají, nebo s lidmi, které "potkali" v chat roomech nebo na virtuálních nástěnkách. Internet však na druhou stranu může sebevraždám předejít, neboť díky němu se izolovaní lidé mohou zařadit do nějaké sociální skupiny. Některé z kulturních nebo přírodních památek prosluly vysokým počtem pokusů o sebevraždu. Patří k nim třeba most Golden Gate v San Francisku, japonský les Aokigahara, jihoanglický útes Beachy Head nebo torontský viadukt v ulici Bloor Street. Počet těch, kteří od postavení mostu Golden Gate v roce 1937 až do roku 2010 spáchali skokem z něj sebevraždu, již přesáhl 1300. V mnoha lokalitách, kde k sebevraždám běžně dochází, byly vybudovány bariéry sebevražedným pokusům zabraňující . Příkladem je takzvaný Světelný závoj v Torontu a bariéry na Eiffelově věži v Paříži či budově Empire State Building v New Yorku. Od roku 2011 je budována bariéra i na mostu Golden Gate. Tyto zábrany se ukázaly být obecně velice účinné. Jelikož sebevražda vyžaduje vědomé rozhodnutí zemřít, někteří se domnívají, že z toho důvodu o ní nelze hovořit u jiných živočišných druhů než je člověk. Sebevražedné chování bylo pozorováno u bakterií salmonelly snažících se překonat jiné, konkurenční bakterie tím, že spustí odpověď imunitního systému proti nim. V Brazílii bylo rovněž zaznamenáno sebevražedné obranné chování dělníků mravenců rodu Forelius pusillus, kdy malá skupinka mravenců opustí každý večer bezpečí mraveniště, aby mohla utěsnit vchod do něj zvenčí. Pokud je mšice kyjatka hrachová napadena slunéčkem sedmitečným, může explodovat; v důsledku toho jsou další jedinci tohoto druhu rozptýleni do okolí a ochráněni před útokem slunéčka, které samotné někdy hyne. Některé druhy termitů mají vojáky, kteří také explodují a pokrývají své nepřátele lepivou hmotou. Zaznamenány byly i zprávy o psech, koních a delfínech, kteří spáchali sebevraždu, důkazy však nebyly příliš přesvědčivé. Sebevraždám zvířat se doposud věnovalo jen několik málo vědeckých studií. Příkladem hromadné sebevraždy je "jonestownská" kultovní sebevražda z roku 1978, při níž 918 členů tzv. Chrámu lidu, americké sekty vedené Jimem Jonesem, ukončilo svůj život po vypití hroznového nealkoholického nápoje Flavor Aid, do něhož byl přidán kyanid. V posledních dnech bitvy o Saipan v roce 1944 spáchalo sebevraždu přes 10 000 japonských civilistů; někteří ukončili svůj život skokem z Útesu sebevrahů a Útesu Banzai. Irská stávka hladovkou z roku 1981, vedená Bobbym Sandsem, měla za následek 10 mrtvých. Jako příčina smrti bylo koronerem uvedeno "dobrovolné vyhladovění" a nikoli sebevražda; původní "vyhladovění" bylo na úmrtních listech opraveno po protestech rodin zemřelých stávkujících. O Erwinu Rommelovi bylo během 2. světové války zjištěno, že předem věděl o spiknutí 20. července, zaměřeném proti Hitlerovi, a bylo mu vyhrožováno veřejným soudním procesem, popravou a represáliemi vůči jeho rodině, pokud si sám nevezme život. | NUMERIC | NUMERIC |
012066 | ... filosof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi. Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Své spisy psal většinou formou rozprav mezi svým učitelem Sókratem a dalšími... | Založil Platón athénskou akademii? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Platón | [
"ano"
] | 91 | 190 | Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. | [] | Platón (řecky Π, 427 př. n. l. – 347 př. n. l.) byl řecký filosof, pedagog a matematik. Jméno Platón je pouze obecně rozšířený pseudonym tohoto filosofa, jeho původní jméno bylo Aristoklés, syn Aristóna a Periktiony. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších myslitelů vůbec; britský filosof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi. Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Své spisy psal většinou formou rozprav mezi svým učitelem Sókratem a dalšími osobami, kterým Sókratés svými otázkami pomáhá vyvrátit jejich předsudečné a nezralé názory a dospět k lepšímu poznání. Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Ústředními tématy pro ně jsou: rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním; ctnost a možnost výchovy ke ctnosti; spravedlivé, a přitom trvalé uspořádání obce; dobro jako konečný cíl člověka i obce. Je po něm pojmenován měsíční kráter Plato. Platón se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Jeho otec Aristón prý odvozoval svůj původ od athénského krále Kodra, matka Periktioné pocházela z rodu slavného básníka a zákonodárce Solóna a její bratři Charmidés a Kritiás se podíleli na vládě třiceti na konci peloponéské války. Platónovi bratři Adeimantos a Glaukón také vystupují v jeho dialozích a sestra Pótóné byla matka filosofa Speusippa, který po Platónově smrti vedl Akademii. Aristón patrně brzy zemřel a Periktioné si vzala svého strýce Pyrilampa, diplomata a přítele Perikleova. S ním měla syna Antifóna, který vystupuje v dialogu Parmenidés. Platón, který o sobě téměř nepíše, dává všem vystupovat v sókratovských dialozích. Podle Diogena Laertia dostal jméno Aristoklés po svém dědovi, přezdívku Platón (široký, mohutný) mu prý dal jeho zápasnický trenér; jiní ji odvozovali od jeho nezvykle širokého čela. V mládí dostal vynikající vzdělání v gramatice, hudbě a gymnastice a s filosofií jej seznámil Kratylos, žák Hérakleitův. Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. Platón sám to ovšem v dialozích nikde výslovně neříká a podle dialogu "Faidón" nebyl při Sókratově smrti, protože byl nemocen. Poté, co byl jeho učitel roku 399 př. n. l. odsouzen a popraven, odešel snad Platón z Athén do Megary a cestoval do Itálie, na Sicílii, do Egypta a do Kyrény. O cestách na Sicílii a o svých zkušenostech s tamními vládci Diónem a Dionýsem píše v Sedmém listu, jediném zachovaném autobiografickém textu. Ve věku 40 let (tedy snad roku 387 př. n. l.) se vrátil do Athén a v "Akadémově háji" založil slavnou Akademii, která trvala až do roku 529, kdy ji zrušil císař Justinián. Jedním z nejvýznamnějších žáků Akademie byl Aristotelés, po Platónově smrti však Akademii převzal jeho synovec Speusippos. Platón zemřel v Athénách ve vysokém věku 82 (nebo 84) let. Soudě podle jeho spisů měl Platón k Sókratovi velice blízko a téměř všechno, co o Sókratovi víme, víme od Platóna. Ironické líčení Aristofanovo k tomu mnoho nepřidává. Ve svých dialozích se Platón tváří jako pouhý tlumočník myšlenek Sókratových (který, jak známo, nic nenapsal) a v Sedmém listu dokonce říká, že o svých vlastních myšlenkách nikdy nic nenapsal a nenapíše, protože filosofie se musí vyučovat ústně, v rozhovoru a ve společném "úsilí myšlení". Na druhé straně se Sókratovy názory a postoje v těchto dialozích mění a s jedinou výjimkou Obrany Platón nikde netvrdí, že by je byl slyšel z první ruky. Je tedy otázka, nakolik je máme připisovat spíše Platónovi. V některých dialozích (např. Menón, Faidros, Kritón) není přítomen vypravěč, jinde hovoří Sókratés v první osobě (Lysis, Charmidés, Ústava), v Prótagorovi Sókratés vypráví o své předchozí rozpravě s Prótagorou. Dialogy Faidón, Symposion a Theaitétos vyprávějí Sókratovi žáci, patrně po mnoha letech, a Platón (kromě Theaitéta) nijak nenaznačuje, jak k nim vůbec přišel. Při porovnání biografií jednotlivých postav vyjdou najevo značné nesrovnalosti. Tak v Prótagorovi jsou Alkibiadés a Agathón mladíci, kdežto Apollodóros a Glaukón by mohli být jejich otci; v Symposiu je to právě naopak. Tyto nesrovnalosti patrně nejsou nahodilé a Platón tedy nepíše jako historik. Dialogy se naopak podobají dobovému divadlu, neboť na scéně vystupují nejvýše tři postavy, které mají "sbor" mlčících posluchačů. Sókratův proces a smrt jsou přímo tématem tří dialogů (Obrana, Kritón a Faidón), které se také nejčastěji čtou. V pěti dalších se objevují narážky a varování: v Theaitétovi a v Euthyfrónovi mluví Sókratés o pomluvách a obvinění z korupce; v Menónovi ho varuje Anytos, v Gorgiovi a v Ústavě Sókratés vysvětluje, proč k tomu musí dojít. Jiné dialogy spojují osoby, jež se však představují pokaždé jinak. Tak v Obraně si Sókratés stěžuje, že ho Aristofanés zostudil a způsobil jeho soud, kdežto v Symposiu spolu s ním a s dalšími přáteli hodují. V Kratylu Sókratés chválí Euthyfrónovu moudrost, kdežto v Euthyfrónovi jej zesměšňuje a karikuje. Sókratův soud je na pozadí toho, co o dobových Athénách víme, těžko pochopitelný. Bezbožnost a ateismus nebyly v pátém století v Athénách zločinem, Aristofanovy komedie, kde si ze ctitelů božstev dělá legraci, dostávaly ceny a není známo, že by někdy čelil nějakému obvinění. Naopak Sókratés se pro své filosofické poslání odvolává na Apollóna, jednoho z předních athénských bohů. Podrobnější informace naleznete v článku Platónova nauka. Platónova díla mají vesměs formu dialogu (rozhovoru), kde většinou vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Jedinou výjimku představuje dochovaný soubor Platónových Listů, kde zejména Sedmý list vrhá na Platónův život i jeho vlastní pojetí filosofie jiné světlo: filosofii nelze sepsat jako systém ani učit, nýbrž musí se dobývat vlastním myšlenkovým úsilím. O pravosti Sedmého listu mnozí badatelé pochybovali, v současném bádání se však stává naopak klíčem k pochopení Platónova díla. Platónova díla se citují s uvedením stránky a sloupce či úseku ve vydání francouzského tiskaře H. Étienne (Stephanus); blíže viz Citování filosofické literatury. Dochované Platónovy dialogy se už od starověku řadí do čtveřic, tzv. tetralogií; dialogy, o jejichž autorství se vážně pochybuje, jsou označeny křížkem. Názvy dialogů užíváme podle překladu F. Novotného: I. Euthyfrón, Obrana Sókrata (také Apologie), Kritón, Faidón II. Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos (také Státník) III. Parmenidés, Filébos, Symposion (také Hostina), Faidros IV. Alkibiadés I., +Alkibiadés II., +Hipparchos, +Milovníci V. +Theagés, Charmidés, Lachés, Lysis VI. Euthydémos, Prótagorás, Gorgiás, Menón VII. Hippiás Větší, Hippiás Menší, Ión, Menexenos VIII. Kleitofón, Ústava (také Republika), Tímaios, Kritiás IX. +Minós, Zákony, +Epinomis, Listy Kromě toho se pod Platónovým jménem tradovala řada dalších apokryfních spisů, o jejichž autorství se . pochybovalo už ve starověku, a proto nejsou v tetralogiích zahrnuty: +Axiochos, +Definice, +Démodokos, +Epigramy, +Eryxiás, +Halkyón, +O spravedlnosti, +O ctnosti, +Sisyfos. Časové pořadí vzniku jednotlivých dialogů neznáme a nevíme ani, zda byly dodatečně redigovány. První pokus o časové uspořádání udělal významný německý teolog a filosof Friedrich Schleiermacher, a to podle Platónova domnělého myšlenkového vývoje. Moderní bádání zde používá zejména exaktních srovnávacích metod jazyka a slohu, z nichž plyne, že můžeme rozlišit zhruba tři skupiny textů, které k sobě mají blízko. O jednotlivostech se stále diskutuje, o zásadním rozlišení tří skupin je však do značné míry shoda. Pokládají se za nejbližší historickému Sókratovi, který obvykle diskutuje o určité otázce (přátelství, zbožnost) s někým, kdo se pokládá za odborníka, a ukazuje, že tento odborník věci nerozumí. Je ponecháno na čtenáři, aby spor rozsoudil. Patří sem i dialogy o Sókratově soudu a smrti. Obrana Sókratova Kritón Charmidés Lachés Lysis Euthyfrón Menexenos Hippiás Menší Ión Za přechod k následující skupině se pokládají: Gorgiás Prótagorás Menón Už v raných dialozích dává někdy Sókratés odpovědi a představuje pozitivní, a tedy patrně Platónovy názory. Zde se také objevuje myšlenka, že poznání spočívá v chápání neměnných forem či idejí, myšlenka nesmrtelné duše a učení o spravedlnosti, pravdě a kráse. Jádrem středního období je Symposion a Ústava. Euthydémos Kratylos Faidón Faidros Symposion či Hostina Ústava či Republika Theaitétos Parmenidés V dialogu Parmenidés se objevují kritiky myšlenky forem či idejí, což se často chápe jako známka, že ji Platón opouští. Sókratés v dialozích chybí nebo hraje jen menší roli. Pozdní dialogy jsou střízlivější a logičtější než předchozí, ale slibují i řešení otázek položených dříve. Zde se asi nejspíš dá hledat zralé Platónovo myšlení. Sofistés Politikos Filébos Tímaios Krítiás Zákony Platónův vliv na celou západní filosofii je nedozírný. Ve starověku na něj navázal střední a nový platonismus, prostřednictvím Augustinovým ovlivnil křesťanské myšlení a znovu ve vrcholném středověku prostřednictvím Prokla a Dionysia Areopagity. I renesanční myšlení se živí zejména Platónem, jehož pilně čtou i myslitelé novověku. Platónovy spisy v překladu F. Novotného (Oikumené) A. Graeser, Řecká filosofie klasického období. Praha 2000 F. Novotný, O Platónovi I–IV. Praha 1948, 1970 J. Patočka, Negativní platonismus. Praha 1990 J. Patočka, Platón. Přednášky z antické filosofie. Praha 1992 G. Reale, Platón. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsané nauky. Praha 2005 A. Rodziewicz, IDEA I FORMA. Ι Κ Ε. O fundamentach filozofii Platona i presokratyków (IDEA AND FORM. Ι Κ Ε. On the Foundations of the Philosophy of Plato and the Presocratics). Wroclaw 2012 E. A. Wyller, Pozdní Platón. Praha 1996 Luciano De Crescenzo, Příběhy řecké filozofie – Sokrates a ti druzí, Praha 2004 Akademie Platonismus Platónovo pojetí demokracie Platónova nauka Platónské těleso Realismus a nominalismus Obrázky, zvuky či videa k tématu Platón ve Wikimedia Commons Osoba Platón ve Wikicitátech Seznam děl v . Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Platón Texty: Souborné Platónovo dílo v řečtině (a angličtině) Ústava - česky Platón – en Platon - en (Jowett, 1892) Sebrané spisy na ELPENOR - en Dialogy Laches . a Kriton, česky Hesla ve Stanford Encyclopedia of Philosophy: Plato Plato's Ethics Friendship and Eros Middle Period Metaphysics and Epistemology Plato on Utopia Rhetoric and Poetry Články: W. K. C. Guthrie, A History of Greek Philosophy, vol. IV, Plato: The Man and His Dialogues, Earlier Period, Cambridge University Press, 1989, pp. 8-38 Portál Plato and His Works: Plato and His Dialogues by Bernard Suzanne Are There Really Platonic Forms? "Plato and Totalitarianism: A Documentary Study" Plato Bibliography at PlatoGeek | VERB_PHRASE | YES_NO |
005531 | Willis Tower (do roku 2009 Sears Tower) je 442 metrů vysoký mrakodrap v Chicagu v Illinois. Byl postaven v letech 1970 až 1973 podle návrhu firmy Skidmore, Owings and Merrill. Je druhým nejvyšším mrakodrapem Spojených států amerických, hned po One World Trade Center. Od svého dokončení, kdy výškou překonal věže World Trade Center, až do roku 1998 byl nejvyšší budovou světa; v roce 1998 jej předčil mrakodrap Petronas Twin Towers. Hlavním architektem stavby byl Bruce Graham. Budova má 108 poschodí, 108 fungujících výtahů a vlastní směrovací číslo. Pracuje v ní přibližně 10 000 lidí a dalších 50 000 ji denně navštíví. Willis Tower váží celkem 225 500 tun a je celý pokryt sklem. Na vyhlídkovém 103. patře (Skydeck) ve výšce 412 metrů byly 2. června 2009 otevřeny tři prosklené kukaně (Skyledge), vysunuté zhruba 1,3 metru ven z fasády a poskytující nevšední zážitek z výšky. Seznam nejvyšších budov v... | Kolik tun váží Willis Tower? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Willis_Tower | [
"225 500"
] | 623 | 683 | Willis Tower váží celkem 225 500 tun a je celý pokryt sklem. | [
{
"start": 648,
"end": 655,
"text": "225 500"
}
] | Willis Tower (do roku 2009 Sears Tower) je 442 metrů vysoký mrakodrap v Chicagu v Illinois. Byl postaven v letech 1970 až 1973 podle návrhu firmy Skidmore, Owings and Merrill. Je druhým nejvyšším mrakodrapem Spojených států amerických, hned po One World Trade Center. Od svého dokončení, kdy výškou překonal věže World Trade Center, až do roku 1998 byl nejvyšší budovou světa; v roce 1998 jej předčil mrakodrap Petronas Twin Towers. Hlavním architektem stavby byl Bruce Graham. Budova má 108 poschodí, 108 fungujících výtahů a vlastní směrovací číslo. Pracuje v ní přibližně 10 000 lidí a dalších 50 000 ji denně navštíví. Willis Tower váží celkem 225 500 tun a je celý pokryt sklem. Na vyhlídkovém 103. patře (Skydeck) ve výšce 412 metrů byly 2. června 2009 otevřeny tři prosklené kukaně (Skyledge), vysunuté zhruba 1,3 metru ven z fasády a poskytující nevšední zážitek z výšky. Seznam nejvyšších budov v Chicagu Seznam nejvyšších budov USA Obrázky, zvuky či videa k tématu Willis Tower ve Wikimedia Commons Zpráva Chicagská Sears Tower přejmenována ve Wikizprávách (anglicky) Willis Tower | NUMERIC | NUMERIC |
009416 | ... Nejdelší řekou je část řeky Okavango na severu, v tzv. Capriviho výběžku, a také část řeky Zambezi. Při pobřeží se rozkládá Namibská poušť, ve vnitrozemí pak poušť Kalahari. Savany a pastviny tvoří asi 45 % rozlohy státu. Nejvyšší hora Königstein na západě země je vysoká 2 573 m n. m. == Administrativní dělení == Z administrativního hlediska je Namibie rozdělena na 14 regionů: Kunene Omusati Ošana Ohangwena Oikoto Západní Kawango Východní Kawango Zambezi Erongo Otjozondjupa Omaheke Khomas Hardap ǁ === Města === Windhoek – hlavní a zároveň největší město, kolem 450 000 obyvatel Walvis Bay (62 000 obyvatel) Rundu (62 000 obyvatel) Swakopmund (44 725 obyvatel) Oskahati (34 500 obyvatel)Ostatní města mají méně... | Jak se nazývá nejvyšší hora Namibie? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Namibie | [
"Königstein"
] | 226 | 289 | Nejvyšší hora Königstein na západě země je vysoká 2 573 m n. m. | [
{
"start": 240,
"end": 250,
"text": "Königstein"
}
] | Namibie, oficiálně Namibijská republika, je republika na západním pobřeží jižní Afriky. Na severu sousedí s Angolou, na severovýchodě se Zambií, na východě s Botswanou a na jihu s Jihoafrickou republikou. Na západě ji omývají vody Atlantského oceánu. Má rozlohu 824 292 km2 a přes 2,2 miliónů obyvatel, což představuje nejmenší hustotu zalidnění v Africe (2,6 ob./km2). Hlavním městem země je město Windhoek, kde žije kolem 320 tis. obyvatel. Namibie (dříve Německá jihozápadní Afrika) získala nezávislost v roce 1990 jako jedna z posledních afrických zemí, a to od Jihoafrické republiky, která ji pod názvem Jihozápadní Afrika přechodně spravovala. Je jednou ze čtyř zemí světa, kde lze jít z jednoho bodu do tří jiných zemí, tzv. čtyřmezí. == Historie == Původními obyvateli území byli Damarové a Sanové. Na konci 15. století se na dnešním území Namibie vylodili Portugalci, ze severu přišly kmeny Ovambů, Hererů a Namů. Hererové s Namy a dalšími kmeny začali vést boje o půdu. Situaci vzájemných sporů využili Němci k obsazování země. V roce 1883 získal německý obchodník A. Lüderitz od Namů zátoku (dnes pojmenovanou) Lüderitz Bay. Angličané v té době již měli v držení Velrybí zátoku. Na zakoupeném území v okolí dnešního města Lüderitz (celkem 40 000 km2) Němci v roce 1884 vyhlásili protektorát. V roce 1894 byl zlomen odboj Hotentotských kmenů a Němci začali s intenzívním osidlováním.Němečtí vojáci a statkáři zabírali domorodým kmenům pastviny a zabavovali dobytek. V roce 1904 proti útlaku kolonizátorů povstaly kmeny Hererů a Namů; povstání bylo potlačeno a mělo za následek tři roky trvající genocidu, které padlo za oběť asi 65 z 80 tisíc Hererů a asi polovina z dvaceti tisíc Namů. Zbývající byli uvězněni v koncentračních táborech, kde museli vykonávat otrocké práce pro Německou říši a velké množství jich zahynulo. Jejich veškerá půda byla císařským dekretem zkonfiskována a rozdělena mezi bílé farmáře. Od roku 1915, kdy Jihoafrická unie obsadila tuto původně německou kolonii, byla správa území výhradně v rukou vlády v Pretorii, ačkoliv Jihoafrická unie ani pozdější Jihoafrická republika nikdy území de iure nepřipojila. Bílí obyvatelé Jihozápadní Afriky byli zastoupeni v Jihoafrickém parlamentu. Od roku 1926 existovalo Zákonodárné shromáždění, v němž byla zastoupena Národní strana a Německý svaz Jihozápadní Afriky; domorodému obyvatelstvu aktivní ani pasivní volební právo uděleno nebylo. Na místní úrovni hráli jistou roli většinou dosti servilní kmenoví náčelníci, se kterými udržovalo velice omezené kontakty jihoafrické Ministerstvo pro bantuské záležitosti. První projevy namibijské lidové iniciativy se objevovaly až v 50. letech v podobě odborových hnutí, o jejichž vznik se zasloužili hlavně jihoafričtí odboráři. V Jihoafrické unii se zároveň formovala Organizace studentů Jihozápadní Afriky. Z jejich řad vyšli pozdější vedoucí představitelé organizací Národní unie Jihozápadní Afriky Fanuel J. Kozonguizi a Zedekia Ngavirue a Lidová organizace Jihozápadní Afriky (SWAPO) Mburumba Kerina. Tito lidé se zasadili o vznik politické, nacionalistické, někdy až radikální alternativy k hierarchické kmenové, ze své podstaty nenárodní politice. Po několikaletém úsilí OSN, zejména takzvané Západní styčné skupiny (tvořené Francií, Kanadou, NSR, Spojenými státy a Velkou Británií), a diplomatické aktivitě Spojených států, které zároveň usilovaly o omezení vlivu SSSR a Kuby v Angole, Namibie vyhlásila nezávislost 21. března 1990. Hlavní silou v třináctiletém ozbrojeném boji za nezávislost byla organizace SWAPO (Lidová organizace Jihozápadní Afriky) v čele se Samuelem Nujomou. Pří získání nezávislosti byl Sam Nujoma Národním shromážděním vzešlým ze svobodných a spravedlivých voleb zvolen prezidentem. Politický vývoj Namibie je ve znamení jasné převahy jedné strany (opakovaně potvrzované volbami) SWAPO, která není příliš ohrožována opozicí. Přestože Nujoma v souladu s ústavou opustil v roce 2005 prezidentskou funkci, nadále zůstává patrně nejvlivnějším namibijským politikem. Na severovýchodě Namibie na území tzv. Capriviho pruhu vypuklo roku 1994 separatistické povstání. == Geografie == Namibie leží v jihozápadní části Afriky na pobřeží Atlantského oceánu. Na severu má 1 376 km dlouhou hranici s Angolou, na severovýchodě 233 km se Zambií, na východě 1 360 km s Botswanou a na jihu 855 km s Jihoafrickou republikou. Pobřeží Atlantského oceánu na západě je dlouhé 1 572 km. S rozlohou 825 418 km2 je 33. největším státem na světě, 15. největším v Africe a 10,5× větším než Česká republika. Z Afriky zabírá asi 2,7 % rozlohy. Velká část země je pokryta pouštěmi. Největší procento rozlohy země zabírá Namibská poušť. Nejdelší řekou je část řeky Okavango na severu, v tzv. Capriviho výběžku, a také část řeky Zambezi. Při pobřeží se rozkládá Namibská poušť, ve vnitrozemí pak poušť Kalahari. Savany a pastviny tvoří asi 45 % rozlohy státu. Nejvyšší hora Königstein na západě země je vysoká 2 573 m n. m. == Administrativní dělení == Z administrativního hlediska je Namibie rozdělena na 14 regionů: Kunene Omusati Ošana Ohangwena Oikoto Západní Kawango Východní Kawango Zambezi Erongo Otjozondjupa Omaheke Khomas Hardap ǁ === Města === Windhoek – hlavní a zároveň největší město, kolem 450 000 obyvatel Walvis Bay (62 000 obyvatel) Rundu (62 000 obyvatel) Swakopmund (44 725 obyvatel) Oskahati (34 500 obyvatel)Ostatní města mají méně než 20 000 obyvatel == Politika == === Přehled nejvyšších představitelů === == Ekonomika == Namibie má na africké poměry celkem slušnou síť silnic, vybudovanou německými kolonisty a modernizovanou jihoafrickými dělníky v 80. letech. Významným přístavem je Walvis Bay (Velrybí zátoka), přes niž se do země dováží a vyváží většina zboží. Země je významným producentem diamantů, těží se ale také zinek, uran, stříbro, rudy olova, zinku, mědi a zlata. HDP dosahuje 6500 USD na hlavu, což je na africké podmínky mimořádné. Mezinárodní obchod je úzce provázán s JAR a zeměmi Commonwealthu. Měnou je namibijský dolar. 7 % obyvatelstva je evropského původu. Tato skupina obyvatel má oproti původnímu obyvatelstvu značně vyšší kupní sílu. == Obyvatelstvo == Namibijci jsou většinou příslušníky Ovambského kmene (50 %), Kavangové 9 %, Hererové 7 %, Damarové 7 %, Namové 7 %, Sanové 3 %. Zastoupení ostatních kmenů je velice nízké. Obyvatelstvo smíšeného bělošského a černošského původu ("barevní") tvoří 6,5 % populace. V roce 2006 žilo v Namibii 40 000 Číňanů. Běloši tvoří 7 % populace a jedná se hlavně o potomky Portugalců, Nizozemců, Němců, Britů a Francouzů. V roce 1960 tvořili běloši 14 % populace.75 % – 80 % Namibijců je gramotných. Namibie má téměř nejnižší hustotu zalidnění na světě - na kilometr čtvereční připadá jen 2,5 osob. Podle humanitární organizace Člověk v tísni je průměrný věk obyvatel 20 let a Nambijci se dožívají průměrně padesáti let. Více než pětina (20 %) dospělých obyvatel je nositeli onemocnění AIDS. V zemi chybí dostatek lékařů, na jednoho lékaře připadá asi 9 000 obyvatel. === Jazyk === Úředním jazykem je angličtina. Do roku 1990 byly úředními jazyky také němčina a afrikánština. Když se Namibie osamostatnila od Jižní Afriky, nová vláda Namibie se chtěla vyhnout obvinění z upřednostňování afrikánštiny či němčiny. Proto se angličtina stala jediným úředním jazykem Namibie. Afrikánština, němčina a Oshiwambo byly uznány jako regionální jazyky. Polovina všech obyvatel Namibie má jazyk Oshiwambo jako svůj první jazyk, zatímco afrikánština je nejvíce rozšířeným komunikačním jazykem, u mladší generace je tímto jazykem angličtina. Afrikánština i angličtina se používají především jako druhý jazyk vyhrazený pro veřejnou sféru komunikace, ale menší komunity rodilých mluvčích těchto jazyků existují po celé Namibii. Zatímco oficiálním jazykem je angličtina, většina bílých obyvatel mluví buď německy nebo afrikánsky. Dokonce i dnes, 100 let po skončení německé koloniální éry, je němčina hlavním obchodním jazykem. Afrikánsky hovoří 60 % bílé komunity, německy 32 %, anglicky mluví 7 % a portugalsky 1 %. Portugalsky mluví černoši a běloši z Angoly. === Náboženství === Nejrozšířenějším náboženstvím v Namibii je křesťanství, které vyznává 90 % obyvatel (51 % luteránské, 19 % římskokatolické, 5 % anglikánské, dále holandští/afrikánští reformovaní, tj. kalvinisté a další). Dále jsou zde v desetiprocentní míře zastoupena animistická náboženství. == Odkazy == === Reference === === Literatura === KLÍMA, Jan. Namibie. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-439-5. === Související články === Válka za nezávislost Namibie === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Namibie ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Namibie ve Wikislovníku Další informace na stránkách Ministerstva zahraničních věcí České republiky http://www.embnamibia.at - EMBASSY / PERMANENT MISSION OF THE REPUBLIC OF NAMIBIA in Austria Namibia - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) Namibia (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Namibia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) Bureau of African Affairs. Background Note: Namibia [online]. U.S. Department of State, 2011-04-04 [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Namibia [online]. [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Pretorii. Souhrnná teritoriální informace: Namibie [online]. Businessinfo.cz, 2011-01-24 [cit. 2011-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) GREEN, Reginald Herbold. Namibia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) Geological expedition to Namibia in March 2012, more than 300 photographs. Climate, ice, water and landscapes. In search of traces of megatsunami. | ENTITY | ENTITY |
002908 | ... výraznou modernizací zoologické zahrady a její zatraktivnění pro návštěvníky (nové typy výběhů, zlepšený vzhled pavilónů) Související informace naleznete také v článku Seznam zoologických zahrad v Česku. Nejstarší zoologická zahrada na českém území je zoo Liberec, která byla založena v roce 1919. Po pražské zoo je nejnavštěvovanější zoo ve Zlíně, umístěná v atraktivním prostředí anglického parku u zámku Lešná. Následují nově zrekonstruována zoo v Ostravě a zoo v Plzni, která v rámci České republiky chová nejvíce zvířat, žije zde téměř 7000 zvířat v 1210 druzích. Proslulá je zoo Dvůr Králové, kterou proslavil zejména v 70. letech 20. století její tehdejší ředitel, vynikající zoolog a cestovatel Josef Vágner.... | Která zoologická zahrada na českém území je nejstarší? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zoologick%C3%A1_zahrada | [
"ZOO Liberec"
] | 208 | 301 | Nejstarší zoologická zahrada na českém území je zoo Liberec, která byla založena v roce 1919. | [
{
"start": 256,
"end": 267,
"text": "ZOO Liberec"
}
] | Zoologická zahrada (zkráceně zoo, nesprávně ZOO - nejedná se o zkratku) je zábavné, vědecké a osvětové zařízení určené k chovu zvířat, někdy ohrožených druhů, v zajetí, pokud možno v podmínkách co nejbližších přirozenému životu druhu v přírodě. Díky existenci zoologických zahrad se podařilo zachránit již řadu vymírajících druhů (např. zubr, kůň Převalského, berneška havajská, bažant mandžuský, aligátor čínský). Chov divokých zvířat v zajetí je historicky doložen již z období starověku. Zvířata byla chována pro užitek, k náboženským účelům, ale také z důvodů mocenské reprezentace a předvádění. Právě tato poslední motivace předznamenala vznik pozdějších zoologických zahrad. Nejstarší doklady pocházejí z Egypta, kde byla některá zvířata chována v chrámových či palácových zahradách už v období Staré říše, např. ve městě Nechen již v 1. polovině 3 tis. př. n. l.. Později, ve 2. tis. př. n. l. byla zvířata chována i v jiných městech, např. ve Vesetu. Někteří faraoni, např. Hatšepsut nebo Thutmose III. dováželi divoká zvířata ze země Penet na východě Afriky. K chovaným druhům patřily opice, zejména pavián pláštíkový, krokodýli, antilopy, pštrosi nebo kočkovité šelmy. Často se jednalo zároveň o zvířata uctívaná ve staroegyptském náboženství a jejich chov měl i kultickou funkci, např. v případě krokodýlů, býků, adaxů, ibisů či jiných ptáků. O málo později je chov divokých zvířat doložen také v Mezopotámii, zejména ve středoasyrské a novobabylónské říši. Asyrští králové Tiglatpilesar III., Aššurnasirpal II. Sinacherib či Aššurbanipal chovali ve svých palácích lvy, levharty, velbloudy, kozorožce, slony a jiná zvířata, která byla vystavována a v některých případech předváděna poddaným. Z doby krále Aššurnasirpala II. pochází tento nápis: "Všechna kolik jen jich je, zvířata nížin i hor, jsem přivedl a shromáždil v hlavním městě, abych je ukázal svým poddaným." Zvířata chovali ve svých palácích také féničtí či izraelští panovníci, např. Šalomoun podle první knihy královské choval ve svém paláci v Jeruzalémě pávy a opice. Perští králové z dynastie Achajmenovců chovali ve svých palácích lvy, kterým někdy předhazovali zločince odsouzené k smrti, což dokládá biblická kniha Daniel. Méně zpráv máme o chovu zvířat v antickém Řecku, ve 4. stol. existovala zoologická zahrada v makedonské Pelle, založená Alexandrem Velikým, zde prováděl výzkumy Aristotelés. Ve starověkém Římě se divoká zvířata, zejména používala ke krutým gladiátorským zápasům. V aréně byla zvířata zabíjena speciálně vycvičenými gladiátory - venatiory, štvána proti sobě navzájem nebo jim byli předhazováni odsouzenci. Tato forma popravy se v římském právu označovala jako ad bestias. Zvířata byla do Říma dovážena z Afriky, Asie i severní Evropy, jednalo se hlavně o lvy, tygry, levharty, medvědy, ale také krokodýly, slony, nosorožce, pratury, divoká prasata či zubry. V císařském období byla dovážena i neškodná zvířata, např. žirafy, pštrosi, mufloni, jeleni, tuleni či antilopy, které venatioři zabíjeli pro pobavení publika. Dovoz zvířat postupem času dosáhl nestvůrných rozměrů, např. za vlády císaře Trajána bylo zabito v arénách víc než 11 000 různých zvířat. Zápasy se zvířaty neskončily ani po nástupu křesťanství, ukončil je v 6. stol. ostrogótský král Theoderich. V Byzanci zanikly až po roce 680 n. l. Od nejstarších dob byla divoká zvířata chována také ve starověké Indii a Číně, často jako součást palácových zahrad. Již ve 12. stol. př. n. l. zřídil zakladatel dynastie Čou, král Wen, velký park zvaný Zahrada moudrosti, kde byli chováni jeřábi, bažanti a jeleni. V Indii existovaly zahrady se zvířaty za vlády dynastie Maurjů ve 3 stol. př. n. l. byly v nich chováni jeleni, antilopy, ptáci, ale také tygři. Rovněž aztéčtí panovníci měli u svého paláce v Tenochtitlánu zahradu s různými druhy zvířat, jako byli jaguáři, pumy, hadi nebo draví ptáci, ale také sbírku znetvořených a tělesně postižených lidí. Ve středověké Evropě byl známým chovatelem zvířat Karel Veliký. Na svém dvoře v Cáchách choval velbloudy jednohrbé, lvy, ptáky i slona indického jménem Abbás, který zde žil 8 let. Zvířata tehdy chovali také muslimští chalífové a sultáni, jimž za vlády Abbásovců patřil velký zvěřinec v mezopotámském městě Samarra. Své zvěřince měli také čínští a japonští císařové. Ti dávali přednost spíš chovu jelenů a okrasných ptáků, v parku čínských císařů byli chováni jeleni milu i poté, co byl tento druh vyhuben v přírodě. Počátkem 15. století byla do Číny admirálem Čeng Che dovezena první žirafa. V Evropě chovali od 11. století zejména dravé ptáky, medvědy a lvy angličtí, francouzští i římskoněmečtí panovníci, ale také papežové. Známými milovníky zvířat byli angličtí králové Vilém Dobyvatel, Jindřich III. či Eduard II. Ve 13. století choval Fridrich II. Sicilský ve zvěřincích v Luceře a Palermu např. velbloudy, slony, žirafu nebo ledního medvěda. Když se roku 1234 císař vypravil do Německa potrestat odbojného syna Jindřicha, nechal za sebou ve slavnostním průvodu německými městy vést zvěřinec včetně žirafy. Zejména lvy chovali také čeští králové. První zmínka o lvech v Praze je z roku 1280, kdy benátský dóže upomíná královnu Kunhutu o zaplacení dvou lvů. Chov lvů rozšířili Karel IV. a zvláště Václav IV., který choval kočkovité šelmy, medvědy i dravé ptáky. Vladislav II. Jagellonský choval kolem roku 1500 bílého kakadu, kterého dostal darem od své manželky královny Anny. O století později, za vlády Ferdinanda I., byl vystavěn Lví dvůr a v oborách na místě dnešní Stromovky či Jeleního příkopu byli chováni různí kopytníci či exotičtí ptáci. Ferdinand Tyrolský a Rudolf II. zvěřinec dále rozšiřovali, za Rudolfa II. v něm byly chovány i opice a údajně i dronte mauricijský. Zvěřinec pražského hradu přežil třicetiletou válku a zanikl až v průběhu 18. stol., za vlády Marie Terezie, přibližně v téže době, kdy byla založena menažerie (pozdější zoo) ve vídeňském Schönbrunnu. V 16. a 17. století byla do Evropy v souvislosti se zámořskými plavbami dovážena zvířata z Asie, Afriky i Ameriky. Zvěřince byly nezbytnou součástí panovnických zahrad v celé Evropě od Moskvy po Edinburgh a Lisabon. Chovali se zvláště lvi a tygři, medvědi nebo sloni. Ve zvěřincích byly předváděny i souboje zvířat, zejména lvů a medvědů s velkými psy, ale také např. slona s tygrem (poč. 18. stol. v Paříži) či nosorožcem (v 16. stol v Lisabonu). Zápasy většinou nekončily zabitím zvířat, zejména z důvodu jejich vysoké ceny a obtížné dostupnosti. Sloni či medvědi také defilovali před panovníkem nebo předváděli různé kousky, právě proto se ubikace zvěřinců nazývaly zwingery (od něm. slovesa zwingen - "nutit"). zvířecí zápasy zakázala na území Habsburské monarchie až Marie Terezie roku 1752, např. ve Španělsku či Rusku ale tato tradice přežila až do počátku 19. století. Dovážely se také opice, papoušci a další zvířata. V průběhu 16. stol. byl do Lisabonu dovezen nosorožec indický a dva sloni, do Neapole zebra, do Ferrary tygr, do Florencie krokodýl, žirafa a slon africký, do Pisy čínští bažanti. Ve Vídni žil v 2. pol 16. století jeden slon indický více než 20 let. Někteří panovníci, jako např. Jindřich IV. Navarrský nebo habsburský císař Leopold I. v tomto období chovali gepardy, které používali k lovu. Na konci 15. století je poprvé doložen termín Tiergarten, používaný pro ZOO i v současné němčině, a to pro zvěřinec hrabat württemberských ve Stuttgartu. Podle vzoru panovníků budovali zvěřince na svých sídlech bohatí šlechtici. Obyvateli hradních příkopů byli zejména medvědi. Koncem 15. století choval jihočeský magnát Půta Švihovský z Rýznburka na hradě Rabí opici, snad paviána. Od 16. století nastal rozvoj budování obor, bažantnic a zámeckých parků, kde byli chováni bažanti, pávi, okrasné kachny a husy, různí jeleni nebo cizokrajná plemena domácích zvířat. Tato zařízení, určená k chovu okrasných i užitkových zvířat, se označovala francouzským termínem la menageérie "hospodářství". Kromě šlechticů je zřizovaly také kláštery, zejména ve Francii a tehdejším Burgundsku. Většina panovnických zvěřinců ve středověku a raném novověku nebyla přístupná veřejnosti. Výjimkou byl zvěřinec v londýnském Toweru, založený roku 1204 a od konce 16. stol. přístupný veřejnosti, v 17. století jej mohl navštívit každý, kdo s sebou přinesl slepici, psa nebo jiné zvíře jako krmení pro šelmy. Veřejnosti byla zvířata předváděna v kočovných zvěřincích a od 2. pol. 18. století také v cirkusech. Tato zařízení měla zábavní a komerční charakter, předváděla nejen exotická zvířata, ale také různé kuriozity, abnormality a zrůdy, jako např. srostlé jedince domácích zvířat, zvířata s nadbytečnými končetinami, též trpaslíky a jinak postižené lidi. Výklad byl barvitý, doprovázený skandálními podrobnostmi, zvěřince předváděly lidožravé tygry, třistaleté krokodýly, dvacetimetrové hroznýše, mumifikované mořské panny, neškodní kaloni byli vydáváni za upíry atd. Životní podmínky zvířat v těchto zařízeních byly otřesné, zvířata byla chována v malých pojízdných klecích nebo pouze přivázaná na řetěze a neodborně krmena různými zbytky a odpadky jídla. Totéž platí i o medvědářích, kteří od středověku až do 20. stol. předváděli ochočené "tancující" medvědy a někdy i jiná zvířata, jako např. opice či velbloudy. V současné době se s nimi můžeme setkat v jihovýchodní Evropě nebo Indii. Jejich medvědi jsou obvykle ve špatném zdravotním stavu, metody drezury jsou velmi tvrdé, často za hranicemi týrání. Za první skutečnou zoologickou zahradu je odborníky považována zoo ve vídeňském Schönbrunnu otevřená v roce 1752. Až do 19. stol. však byla určená především pro členy habsburského dvora. Naproti tomu zoo v Paříži, zřízená rozhodnutím Konventu roku 1789 v prostorách botanické zahrady Jardin des plantes, kam byla přivezena zvířata z královského zvěřince ve Versailles, byla určena primárně pro veřejnost a pro vědecký výzkum. Termín zoologická zahrada byl poprvé použit pro londýnskou zoo, založenou v Regent's Parku roku 1828 a populární zkratka ZOO o dva roky později v Dublinu. Mnoho zoologických zahrad bylo v 19. století založeno buďto pod patronátem bohatých mecenášů, spolky nadšenců a milovníků zvířat, nebo obchodníky a hostinskými z reklamních důvodů. Např. zřízení zoo ve Frankfurtu nad Mohanem sponzoroval filozof Arthur Schopenhauer, zahradu ve Drážďanech založil spolek chovatelů drůbeže, zoo v Norimberku vznikla jako reklama při jednom hostinci atd. Pouze výjimečně byly zoologické zahrady zakládány vědci jako odborné instituce nebo na náklady státu. Zvláštním fenoménem byly v 19. stol. aklimatizační zahrady, v nichž se prováděly pokusy s aklimatizací cizokrajných, zejména tropických živočichů na evropské klima. Některé z nich se podobaly oborám nebo pozdějším safari parkům, neboť v nich byla zvířata, zvláště kopytníci, ale také např. pštrosi či klokani, chována volně, v přirozených skupinách. Vynikající úroveň měla např. zahrada hraběte z Derby v Knowsley u Liverpoolu nebo park vévody z Bedfordu Woburn Abbey, který sehrál významnou roli při záchraně jelenů milu. Podmínky chovu zvířat v prvních zoo se moc neodlišovaly od zvěřinců. Zvířata byla chována v klecích nebo úzkých výbězích zvaných zwingery. Ubikace byly řazeny systematicky, bez ohledu na požadavky na životní prostředí, někdy i ve dvou patrech nad sebou. Od poloviny 19. stol. se rozšířila móda chovu zvířat v ubikacích napodobujících exotické budovy, např. sloni byli chováni v indických pagodách, velbloudi v mešitách, žirafy ve staroegyptských chrámech atd. Podobné budovy lze dodnes vidět např. v zoo v Antverpách, Wroclawi či v Lipsku. I v dnešních zoo někdy bývají např. výběhy bizonů vyzdobeny indiánskými totemy, budují se různé africké vesničky či japonské zahrady, atraktivní zejména pro děti. Jde však spíš o dekorace než zařízení určená přímo k chovu zvířat. V 19. a počátkem 20. stol. bývali jako atrakce vystavováni také domorodci z Afriky, Latinské Ameriky či Tichomoří, často i s ukázkami folklóru a tradičního způsobu života. Vzácná a exotická zvířata se těšila mimořádné přízni veřejnosti. Úplnou senzaci vyvolala žirafa jménem Zarafa, jíž věnoval roku 1827 egyptský místokrál Muhammad Alí francouzskému králi Karlu X.. Vlna obdivu a nadšení ze žirafy se tehdy odrazila ve výtvarném umění, v hudbě a dokonce i v démské módě. Podobně slavný byl hroch Obaysch, dovezený roku 1850 do Londýna a obdivovaný královnou Viktorií. Revoluční změnu v koncepci zoologických zahrad zavedl Karl Hagenbeck, obchodník s exotickými zvířaty a jejich milovník. Ten při zakládání nové zoologické zahrady ve Stellingenu u Hamburku v roce 1907 započal s chovem zvířat ve volných výbězích, ohrazených pouze příkopy, výstavbou umělých skal pro medvědy, kozorožce či paviány a budováním velkých voliér pro ptáky. Tento trend je v různých obměnách využíván v zoologických zahradách dodnes. Hagenbeck inicioval výstavbu podobných výběhů i v jiných zoologických zahradách, např. v Římě či v Budapešti. V pražské zoo je památkou na Hagenbecka výběh pand červených umístěný naproti hlavnímu vchodu, původně určený pro vlky. Od poloviny 20. stol. začaly být v západní Evropě i USA zřizovány safari parky, chovající zvířata ve velkých společných výbězích, nabízející návštěvníkům bezprostřední kontakt se zvířaty. Návštěvníci mohou přes prostor safari projíždět buďto svými vlastními automobily nebo specializovaným dopravním prostředkem (autobus, vláček). Vzhledem k tomu, že hluk automobilových motorů a výfukové plyny poškozují zdraví zvířat, ale také z bezpečnostního hlediska, je výhodnější využití specializovaných vozidel. zvlášť dobře se osvědčují elektromobily. Obdobným trendem jsou průchozí expozice, zejména ptáků. v nich mohou návštěvníci procházet přímo prostorem výběhu nebo voliéry. Průchozí expozice jsou sice atraktivní, ale zároveň riskantní z hlediska bezpečnosti návštěvníků i chovaných zvířat. Nelze v nich chovat silná a nebezpečná zvířata, uplatňují se zde proto hlavně ptáci, ze savců např. klokani, hlodavci (mara stepní, psoun prériový), letouni (noční pavilony netopýrů a kaloňů) nebo drobné šelmy (mangusty, surikaty). Někdy se do podobných ubikací umisťují i opice či lemuři, což je ale spojeno s řadou rizik (nebezpečí pokousání, škodlivé přikrmování "žebrajících" opic, krádeže předmětů). Z důvodů ochrany chovaných zvířat před týráním, krádeží (např. v případě papoušků, hlodavců, želv) či nepovoleným krmením ze strany návštěvníků je vhodné, aby byly průchozí expozice opatřeny dozorem nebo alespoň monitorovány kamerou. Změnilo se i poslání zoologickách zahrad. Namísto vystavování jednotlivých zvířat se snaží zoologické zahrady prezentovat celé skupiny živočichů v ubikacích, napodobujícch jejich přirozené prostředí. Vedle zábavní a vzdělávací funkce azhrad je kladen důraz i na vědecký výzkum a záchranu ohrožených druhů živočichů. Mezi hlavní cíle moderních zoologických zahrad patří chov a rozmnožování ohrožených druhů živočíchů a programy na jejich zpětné vysazování do přírody. Významným propagátorem této úlohy zoo byl Gerald Durrell, v Česku Josef Vágner, Zdeněk Veselovský. Mezi hlavní úspěchy zoologických azhrad patří záchrana druhů živočichů, vyhubených v přírodě, jeź se podAřilo zachránit jen díky chovu v zajeí. Patří k nim např. kůň Převalského, zubr, jelen milu, přímorožec arabský a šavlorohý, z ptáků berneška havajská, bažant mandžuský, ibis skalní nebo hrdilčka sokorská. Samozřejmostí je vedení plemenných knih ohrožených druhů. Zahrady ovšem nadále slouží i ke vzdělávacím, výzkumným, rekreačním a estetickým účelům. Jednou z nejznámějších českých zoo je Zoologická zahrada Praha. Chová přes 600 druhů zvířat, z nichž typický je kůň Převalského, kterého má zahrada i ve znaku a jehož celosvětovou plemennou knihu vede. Dalšími atraktivními zvířaty jsou sloni, tygři, lachtani, tučňáci a gorily, v poslední době i varani komodští nebo gaviálové. Na věhlasu pražské zoo mají zásluhy především tři ředitelé: Jiří Janda - její zakladatel a první ředitel, který se 30 let snažil o založení zoo v Praze Zdeněk Veselovský - dlouholetý ředitel, který se i přes těžké podmínky v dobách socialismu zasloužil zejména o její ohlas v odborném světě Petr Fejk - zasadil se o výraznou modernizací zoologické zahrady a její zatraktivnění pro návštěvníky (nové typy výběhů, zlepšený vzhled pavilónů) Související informace naleznete také v článku Seznam zoologických zahrad v Česku. Nejstarší zoologická zahrada na českém území je zoo Liberec, která byla založena v roce 1919. Po pražské zoo je nejnavštěvovanější zoo ve Zlíně, umístěná v atraktivním prostředí anglického parku u zámku Lešná. Následují nově zrekonstruována zoo v Ostravě a zoo v Plzni, která v rámci České republiky chová nejvíce zvířat, žije zde téměř 7000 zvířat v 1210 druzích. Proslulá je zoo Dvůr Králové, kterou proslavil zejména v 70. letech 20. století její tehdejší ředitel, vynikající zoolog a cestovatel Josef Vágner. Založil zde v Česku unikátní africké safari: 30 ha velké výběhy s volně vypuštěnými stády afrických kopytníků a ptáků. Návštěvníky vozí přímo mezi zvířata safaribusy. Forma safari je k dispozici také v chomutovském zooparku, který je rozlohou největší z českých ZOO, rozkládá se na 112 hektarech a specializuje se na chov zvířat z oblasti Eurasie. Safari má rovněž zoo v Olomouci a významná je také zoo v Ústí nad Labem. Nejmenší rozlohu má Zoo Hodonín a zoo Chleby. Na prvním místě v počtu celosvětově chráněných druhů je pražská a plzeňská zoo, z nichž každá chová téměř 250 druhů. V počtu ohrožených živočichů v Česku je na prvním místě malá Zoo Hluboká (u Hluboké nad Vltavou), která má přes 50 těchto druhů. Na chov české a evropské fauny se specializují také Zoo Děčín a Podkrušnohorský zoopark Chomutov. Zoopark ve Vyškově je zase zajímavý specializací na chov exotických a krajových plemen domácích zvířat. Méně dobrou pověst mají Zoo Brno a Zoo Ústí nad Labem, především vinou zastaralých, dosluhujících ubikací. I tyto zahrady se však mohou pochlubit zajímavými expozicemi a pozoruhodnými chovatelskými úspěchy.[zdroj?] V posledních deseti letech se v českých zoo projevuje trend rozčlenění prostoru zahrady podle geografických oblastí. Nejvýrazněji se tato tendence projevuje v plzeňské a zlínské zoo, ale projevuje se i v nové rekonstrukci zahrad v Jihlavě a Ostravě, do budoucna plánuje obdobnou koncepci i Zoo Olomouc. Zoologickou zahradou (Zoo) smí být v Česku označováno pouze zařízení, které od Ministerstva životního prostředí obdrželo licenci k provozování zoologických zahrad. To ji vydává na základě zákona č. 162/2003 Sb., o podmínkách provozování zoologických zahrad, který vychází z evropské směrnice č. 1999/22/ES. Při vydávání licence se posuzuje zejména, zda zařízení má vhodné zařízení na ustájení živočichů z pohledu jejich zdraví a vhodných životních podmínek má zavedené opatření k zabránění úniků živočichů má zajištěnu pravidelnou veterinární péči provádí výchovu veřejnosti k ochraně přírody (zejména poskytováním informací o vystavených druzích, jejich přírodních stanovištích a úloze v ekosystémech) účastní se výzkumu prospěšného pro ochranu druhů má dostatek odborného personálu vzhledem k počtu chovaných živočichů. Ve Spojených státech amerických musí mít jakýkoliv veřejný zvířecí výběh licenci a podléhá inspekci mimo jiné těchto úřadů: United States Department of Agriculture, United States Environmental Protection Agency, Drug Enforcement Administration, Occupational Safety and Health Administration. V závislosti na tom, jaká zvířata vystavují mohou podléhat zákonům (např. Endangered Species Act, the Animal Welfare Act, the Migratory Bird Treaty Act of 1918 aj.). V Severní Americe mohou zoo zažádat o akreditaci vydávanou Asociací zoo a akvárií (dále AZA). K jejímu získání musí splnit požadavky AZA na zdraví a blaho zvířat, financování, vzdělání zaměstnanců a zapojení do globálních konzervačních snah. Inspekci provádí tři odborníci (obvykle veterinář, odborník na péči o zvířata a odborník na management zoo), posléze její výstup hodnotí panel dvanácti dalších odborníků, kteří o udělení akreditace rozhodnou. Tento proces je opakován po pěti letech. AZA odhaduje, že z celkem 2400 vydaných licencí (údaj z února 2007) je akreditováno méně než 10%. Biolog Marc Bekoff ve své knize "Na zvířatech záleží" uvádí následující fakta jako protiargumenty proti tvrzení, že zoo přispívá k rozvoji znalostí a podporuje myšlenku ochranu přírody: Michael Kruger z Informačního centra pohody zvířat zjistil, že doba, kterou stráví průměrný návštěvník zoo před jednou expozicí, se pohybuje od 30 sekund do dvě minuty. Informační panely čtou návštěvníci jen některé. Dle průzkumů je převážným důvodem návštěvy zoo touha pobavit se. Dle studie provedené v Edinburské zoo pouhá 4% návštěvníků jdou do zoo kvůli vzdělání. Nikdo vysloveně neuvedl, že by šel do zoo kvůli podpoření myšlenky na ochranu přírody. Dokladů pro tvrzení, že v zoo se lidé něčemu naučí nebo že návštěva zoo rozvine postoj vedoucí k ochraně přírody, je velmi málo. V Evropě je situace poněkud lepší, zvláště u oblíbených a návštěvnicky atraktivních druhů zvířat jako jsou kočkovité šelmy, medvědi, primáti, žirafy, sloni, z ptáků např. papoušci a tučňáci. V každé zoo jsou však chována i zvířata, která pro návštěvníky moc atraktivní nejsou, jako např. většina druhů antilop, divoké kozy a ovce nebo vrubozobí ptáci (husy, kachny), přestože se často jedná o zvířata velmi cenná z hlediska záchranných programů a ochrany ohrožených druhů. | ENTITY | ORGANIZATION |
006295 | Jonathan Littel (* 10. října 1967, New York, USA) je francouzsky píšící americký spisovatel v současnosti žijící v Barceloně. (Ve Francii je považován za francouzského spisovatele amerického původu.) Jeho nejznámějším dílem je román Laskavé bohyně. Narodil se v židovské rodině (sám se však za žida "vůbec nepovažuje"), která emigrovala z Polska do Spojených států na konci 19. století, jeho otcem je spisovatel Robert Littell. Vystudoval pařížské lycée Fenelon a odjel do Ameriky studovat na Yale. Po třech letech na Yale odjel na tehdy válčící Balkán. V průběhu sedmi let se účastnil humanitárních akcí neziskové organizaceAction contre la faim, hlavně v Bosně a Hercegovině, ale také na různých místech po celém světě jako např. v Čečensku, Afghánistánu, Kongu nebo dokonce v Moskvě. V roce 2001 se rozhodl ukončit humanitární činnost a začal psát svůj nejznámější román Laskavé... | Jak se jmenuje nejznámější dílo spisovatele Jonathana Littela? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jonathan_Littell | [
"Laskavé bohyně"
] | 200 | 248 | Jeho nejznámějším dílem je román Laskavé bohyně. | [
{
"start": 233,
"end": 247,
"text": "Laskavé bohyně"
}
] | Jonathan Littel (* 10. října 1967, New York, USA) je francouzsky píšící americký spisovatel v současnosti žijící v Barceloně. (Ve Francii je považován za francouzského spisovatele amerického původu.) Jeho nejznámějším dílem je román Laskavé bohyně. Narodil se v židovské rodině (sám se však za žida "vůbec nepovažuje"), která emigrovala z Polska do Spojených států na konci 19. století, jeho otcem je spisovatel Robert Littell. Vystudoval pařížské lycée Fenelon a odjel do Ameriky studovat na Yale. Po třech letech na Yale odjel na tehdy válčící Balkán. V průběhu sedmi let se účastnil humanitárních akcí neziskové organizaceAction contre la faim, hlavně v Bosně a Hercegovině, ale také na různých místech po celém světě jako např. v Čečensku, Afghánistánu, Kongu nebo dokonce v Moskvě. V roce 2001 se rozhodl ukončit humanitární činnost a začal psát svůj nejznámější román Laskavé bohyně, rozsáhlou fresku vykreslující pomocí fiktivních vzpomínek vzdělaného důstojníka SS Maxmiliana Aue druhou světovou válku a východní frontu. Laskavé bohyně získaly v roce 2006 Goncourtovu cenu a Velkou cenu Francouzské akademie za román. Jorge Semprún tuto knihu označil za "událost století". Jediné jeho předchozí vydané dílo, kyberpunkový román Bad Voltage, vyšlo v roce 1989 ve vydavatelství Signet Book. Kniha sice neobsahuje žádné zmínky o autorovi, ale časté odkazy na Francii a autory jako Jean Genet a Charles Baudelaire a na Paříž bezpochyby ukazují na téhož autora. Několikrát zde ostatně zmiňuje pařížské podzemí, kde se děj (často) odehrává (Jonathan Littell byl během svých studií na lycée Fenelon v Paříži tzv. katafilem – milovníkem nezákonných výprav do (nejen) pařížského podzemí). V roce 2006 zveřejnil obsáhlou a podrobnou zprávu o ruských tajných službách v letech 1991–2005 The Security Organs of the Russian Federation - A Brief History 1991–2005 V současnosti žije s manželkou a dvěma dcerami v Barceloně. Bad Voltage – Signet Books, 1989, ISBN 0-451-16014-2 Laskavé bohyně (Les Bienveillantes) – Gallimard, 2006, ISBN 2-07-078097-X, český překlad Michala Marková . , Odeon, 2008, ISBN 978-80-207-1278-3 The Security Organs of the Russian Federation – A Brief History 1991–2005 – Publishing House, 2006 (dostupné online) Obrázky, zvuky či videa k tématu Jonathan Littell ve Wikimedia Commons Osoba Jonathan Littell ve Wikicitátech Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jonathan Littell | ENTITY | ENTITY |
008801 | ... Velikost efektivní hodnoty střídavého proudu a napětí s harmonickým průběhem je I e f = 2 2 I m ≈ 0,707 ⋅ I m {\displaystyle I_{ef}={\frac {\sqrt {2}}{2}}I_{m}\approx 0{,}707\cdot I_{m}} , U e f = 2 2 U m ≈ 0,707 ⋅ U m {\displaystyle U_{ef}={\frac {\sqrt {2}}{2}}U_{m}\approx 0{,}707\cdot U_{m}} ,kde Im je amplituda střídavého proudu a Um je amplituda střídavého napětí. == Výroba střídavého proudu == Střídavý proud vzniká elektromagnetickou indukcí v generátoru, nazývaném alternátor. Frekvence otáčení rotoru v generátoru určuje frekvenci střídavého proudu. Jestliže se otáčení rotoru děje se stálou úhlovou rychlostí, pak... | Jaký elektrický proud vzniká v alternátoru? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Střídavý_proud | [
"střídavý"
] | 407 | 491 | Střídavý proud vzniká elektromagnetickou indukcí v generátoru, nazývaném alternátor. | [
{
"start": 407,
"end": 415,
"text": "střídavý"
}
] | Střídavý proud, též AC (alternating current), je termín označující elektrický proud, jehož směr se v čase mění, na rozdíl od stejnosměrného proudu DC (direct current), který protéká obvodem stále stejným směrem, i když jeho velikost může být proměnná. == Průběh střídavého proudu == Střídavý proud může mít periodický nebo neperiodický průběh. periodický průběh - okamžité hodnoty proudu se po určité době, označované jako perioda, znovu opakují (například proud v rozvodné síti) neperiodický průběh - hodnoty okamžitého proudu jsou v čase náhodné (takový charakter má například šum, nebo záznam lidské řeči)Speciálním periodickým průběhem střídavého proudu je tzv. harmonický střídavý proud. Okamžitá hodnota harmonického střídavého proudu se v čase mění podle funkce sinus: i ( t ) = I m ⋅ sin ( ω t + φ 0 ) {\displaystyle i(t)=I_{m}\cdot \sin(\omega t+\varphi _{0})} ,Harmonický střídavý proud prochází obvodem s lineární zátěží (odpor, indukčnost, kapacita) při napájení ze zdroje harmonického střídavého napětí: u ( t ) = U m ⋅ sin ( ω t + φ 0 + φ ) {\displaystyle u(t)=U_{m}\cdot \sin(\omega t+\varphi _{0}+\varphi )} ,kde Im je amplituda střídavého proudu, Um amplituda střídavého napětí, ω je úhlová frekvence, φ0 je počáteční fáze střídavého napětí, φ je fázový posuv mezi napětím a proudem (často se zkráceně mluví o fázi). Střídavý proud může mít libovolný obecný průběh např. trojúhelníkový, pilový, obdélníkový, impulsní apod., ale každý periodický střídavý signál můžeme pomocí Fourierovy transformace převést na řadu harmonických sinusových signálů, to znamená že můžeme na tento průběh pohlížet jako na součet sinusových průběhů o různých frekvencích a amplitudách. === Obvody střídavého proudu a napětí === Pokud v konstantním magnetickém poli rovnoměrně otáčíme cívkou (osa otáčení je kolmá na osu cívky i na siločáry pole), pak se na jejích vývodech indukuje harmonické střídavé napětí. Pokud předpokládáme pasivní lineární zátěž, pak střídavý proud a střídavé napětí v jednom obvodu mají stejnou frekvenci, ale podle charakteru zátěže má proud vůči napětí různý fázový posuv. Na součástkách s kapacitou (kondenzátor) má proud proti napětí fázový předstih, na součástkách s indukčností (cívka) má proud proti napětí fázové zpoždění (viz též RLC obvody). Součástky pouze s elektrickým odporem (rezistor) nevytvářejí žádný fázový posuv – napětí a proud jsou ve fázi. Lineární zátěž je ve střídavém obvodu charakterizována svou impedancí. Velikost impedance závisí vedle rezistence též na zdánlivých odporech (induktivní reaktanci, kapacitní reaktanci) jednotlivých součástek proti průchodu střídavého proudu. === Velikost střídavých veličin === Velikost střídavého proudu je obtížné vyjádřit jediným číslem, protože jeho hodnota se neustále mění v čase. Proto zavádíme několik různých odlišně definovaných hodnot: Imax je špičkový proud, nejvyšší hodnota proudu, která se v daném průběhu vyskytujeI'ef' je efektivní hodnota proudu, v silových střídavých obvodech jde o nejčastěji udávanou hodnotu. Pokud není specifikováno o jakou hodnotu se jedná, je myšlena hodnota efektivní. Efektivní hodnota je definována jako velikost stejnosměrného proudu, který by při průchodu rezistorem vyvolal stejný tepelný účinek. Z matematického hlediska jde o kvadratický průměr hodnot uceleného počtu period. Pro sinusový průběh platí tyto vztahy: Ief = 1/√2 . Imax ≈ 0,7072. ImaxImax = √2 . Ief ≈ 1,4142. Ief Istř – střední absolutní hodnota proudu. Je to střední hodnota absolutních hodnot proudu: I s t r = 1 T ∫ t t + T | i ( τ ) | d τ {\displaystyle I_{str}={\frac {1}{T}}\int _{t}^{t+T}|i(\tau )|\mathrm {d} \tau } Jde o hodnotu ustáleného stejnosměrného proudu, při které projde vodičem za jednu periodu stejný elektrický náboj jako u proudu střídavého (uvažují se zde ovšem absolutní hodnoty). Střední hodnota je vlastně proud naměřený stejnosměrným ampérmetrem, za předpokladu dvoucestného usměrnění např. Grätzovým můstkem. Některé levnější měřicí přístroje proto měří místo Ief hodnotu Istř , což je mnohem jednodušší, a pak ji násobí konstantou 1,1107. To může být zdrojem systematických chyb při měření neharmonických průběhů. Přístroje umožňující měřit skutečnou efektivní hodnotu libovolných střídavých průběhů se pak označuji true RMS.Vztah Istř k ostatním napětím: Istř = 2 Imax / π = 0,6366 ImaxImax = π . Istř / 2 = 1,5708 IstřIstř = √8 Ief / π = 0,9003 IefIef = π . Istř / √8 = 1,1107 Istř === Výkon střídavého proudu === Kvůli neustále se měnící okamžité hodnotě střídavého proudu a napětí se mění také elektrický výkon. Průměrný elektrický výkon střídavého proudu lze vypočítat: P = U ⋅ I ⋅ cos φ {\displaystyle P=U\cdot I\cdot \cos \varphi } ,kde U a I jsou efektivní hodnoty střídavého proudu a napětí, φ je fázový posuv mezi proudem a napětím, člen cos φ se nazývá účiník. Pozor platí pouze u sinových průběhů! Efektivní hodnoty střídavého proudu a napětí jsou hodnoty takového stejnosměrného proudu a napětí, jehož výkon by byl stejný jako je výkon daného střídavého proudu a napětí. Velikost efektivní hodnoty střídavého proudu a napětí s harmonickým průběhem je I e f = 2 2 I m ≈ 0,707 ⋅ I m {\displaystyle I_{ef}={\frac {\sqrt {2}}{2}}I_{m}\approx 0{,}707\cdot I_{m}} , U e f = 2 2 U m ≈ 0,707 ⋅ U m {\displaystyle U_{ef}={\frac {\sqrt {2}}{2}}U_{m}\approx 0{,}707\cdot U_{m}} ,kde Im je amplituda střídavého proudu a Um je amplituda střídavého napětí. == Výroba střídavého proudu == Střídavý proud vzniká elektromagnetickou indukcí v generátoru, nazývaném alternátor. Frekvence otáčení rotoru v generátoru určuje frekvenci střídavého proudu. Jestliže se otáčení rotoru děje se stálou úhlovou rychlostí, pak vzniklý střídavý proud má harmonický průběh. === Dvoufázová soustava === Předchůdce třífázové soustavy, zůstává v provozu ve Philadelphii === Trojfázová soustava === Střídavý elektrický proud se vyrábí pomocí synchronních generátorů (alternátorů), které obsahují u dvoupólových strojů tři cívky navzájem otočené o 120 stupňů. Střídavé napětí, vznikající v takovém generátoru se nazývá trojfázové napětí nebo také třífázové napětí. Cívky generátoru mohou být zapojeny do hvězdy nebo trojúhelníku, takže generátor má pak tři vývody, které nazýváme fáze. Každá ze tří fází má průběh napětí proti sousedním fázím fázově posunut o 120 stupňů elektrických. Všechny alternátory veřejné elektrické sítě pracují navzájem synchronně s jmenovitou frekvencí 50 Hz v Evropě nebo 60 Hz v USA. Při zapojení cívek do hvězdy vznikne kromě tří fází ještě vodič s nulovým elektrickým potenciálem, který se nazývá střední pracovní vodič (v žargonu nulák, jedná se o tzv. střed sítě). Elektrické napětí mezi středním pracovním vodičem a druhou svorkou cívky se nazývá fázové napětí, napětí měřené mezi dvěma libovolnými fázemi (vzniklé díky vzájemnému fázovému posunu o 120 stupňů) se nazývá sdružené napětí případně mezifázové napětí. Pro harmonický průběh platí podle cosinové věty: U s = 2 ⋅ sin ( π 3 ) ⋅ U f = 3 ⋅ U f ≈ 1 , 73 ⋅ U f {\displaystyle U_{s}=2\cdot \sin \left({\frac {\pi }{3}}\right . )\cdot U_{f}={\sqrt {3}}\cdot U_{f}\approx 1{,}73\cdot U_{f}}Velkou výhodou třífázové soustavy je, že při lineární a symetrické (tj. ve všech třech fázích stejné) zátěži je z generátoru v každém okamžiku periody odebírán konstantní výkon, takže na něm nevznikají momentové rázy. === Výhody a nevýhody použití harmonických střídavých napětí a proudů === Střídavý proud se používá kvůli snadnější výrobě v elektrárnách, dálkovému přenosu a v neposlední řadě kvůli snadnějšímu vypínání. Snížení přenosových ztrát se dosahuje především transformací elektrického napětí na vysoké napětí nebo velmi vysoké napětí (vyšší intenzita elektrického pole) a nízký proud (nižší magnetická indukce), čímž se snižují provozní ztráty vzniklé zahříváním elektrického vedení vlivem elektromagnetické indukce. Vyšší střídavé napětí přináší také pořizovací úspory na průřezech vodičů, tedy především na mědi, a následných lehčích nosných konstrukcích vedení i dalších zařízení. Transformace napětí se provádí pomocí elektrických transformátorů napětí. ==== Výhody střídavého proudu ==== Zásadní výhodou střídavého proudu je, ve srovnání se stejnosměrným proudem, jeho mnohem jednodušší průmyslová výroba a distribuce: jednoduché (skokově přepínané) zvyšování a snižování napětí pomocí transformátorů. vzhledem k tomu, že proud prochází nulou každou půlperiodu, vycházejí přístroje určené k vypínání (vypínače a stykače) a ochraně (pojistky, jističe a chrániče) silových obvodů střídavého proudu konstrukčně mnohem menší. generátory střídavého proudu, na rozdíl od stejnosměrných dynam, nepoužívají komutátory (mechanické střídače), takže jsou jednodušší z hlediska výroby i údržby.V oblasti distribuce se ale stejnosměrný proud výjimečně používá také, a sice pro masivní dálkové vedení 750 kV odlehlými a nepřístupnými oblastmi divočiny, případně i pod hladinou moře, kde je pak potřeba jen jediný vodič, který může být i v supravodivém provedení. ==== Nevýhody střídavého proudu ==== Hlavní nevýhody střídavého proudu ve srovnání se stejnosměrným: složitější rekuperace (vracení energie do sítě) – tento problém je zmírněn nástupem pokročilé polovodičové techniky (aplikace elektronických střídačů) nutnost plně synchronizovat všechny elektrické generátory v celé síti nutnost vyvažovat nejen toky samotného činného výkonu, ale i jalového podstatný vliv rozložených liniových parametrů vedení, jako parazitní indukčnost a kapacita == Důvody střídavého elektrického napájení == Střídavá forma elektrické energie je vhodná pro její přenos z důvodů: podstatného snížení ztrát na vedení, podstatného snížení pořizovacích nákladů na dálkové rozvody,obojí snížením velikosti přenášeného střídavého proudu. === Transformace při rozvodu === Po zvýšení, pro účely přenosu elektrické energie, se velmi vysoké napětí - tzv. nadřazená soutava (VVN) (v ČR o napětí 110 kV, 220 kV a 400 kV) opět snižuje v rozvodnách VVN/VN a . transformovnách na vysoké napětí (VN), to se pak dále snižuje v distribučních transformátorech na nízké napětí (NN) s efektivní hodnotou mezifázového sdruženého napětí definovanou na přesně 400 V, resp. 0,4 kV, s mezními tolerancemi +5 % − %. Zápis na transformovně pak může být například: VN/NN: 3× 22/0,4 kV, 50 HzDíky n-násobnému snížení napětí je v síti NN pro přenos stejného výkonu nutno přenášet adekvátně zvýšený proud, tedy při dodržení stejné proudové hustoty je potřeba n× krát větší průřez vodičů a jemu odpovídající vyšší množství vodivého materiálu v kabelech. === Trojfázový rozvod === Pro elektromotory, pro točivé elektrické stroje obecně, je přirozené používat trojfázový rozvod, díky kterému pak v prostoru může vznikat točivé elektromagnetické pole. Trojfázový stroj totiž pro vytvoření točivého elektromagnetického pole nepotřebuje "nulák", který navíc dokonce ani nemusí existovat. ==== Výroba ==== Při výrobě elektrické energie v elektrárnách mohou mít generátory (alternátory) svá vlastní jmenovitá napětí, třeba 3 kV, a do standardizované sítě VN se připojují přifázované a přes přesně nastavené odbočky transformátorů. Po zvýšení, pro účely přenosu, se velmi vysoké napětí (VVN) opět snižuje v rozvodnách a transformovnách na vysoké napětí (VN). ==== Rozvody v zahraničí ==== V Evropě se používá sjednocená rozvodná síť o frekvenci 50 Hz, naproti tomu například v Severní Americe se v domácnostech používá elektrický rozvod o fázovém napětí 120 V při frekvenci 60 Hz, navíc s jinak definovanou neutrální zemí: Mimo střední vodič. === Jednofázový rozvod === Pro použití v domácnostech se však používá spíše jednofázové napájení s efektivní hodnotou fázového napětí cca 230 V proti zemi. Jeho hodnota vyplývá právě z hodnoty 400 V, kdy sdružené napětí mezi fázory rotujícími v rovnostranném trojúhelníku jednoznačně určuje hodnotu mezi vrcholem a středem umělé země. Fázové napětí pak lze vypočítat z kosinové věty: Fázové napětí vyplývá ze sdruženého zmenšeného odmocninou čísla 3, cca 1,73. ==== Rozvody v domácnostech ==== V bytovém rozvodu je předepsáno vytvořit několik navzájem nezávislých napájecích obvodů (zásuvky, světla, elektrický sporák, automatická pračka), každý zvlášť. Ty je vhodné připojovat z důvodů rovnoměrnějšího zatížení každý k jiné fázi rozvodné sítě. ==== Napájení drobné elektroniky ==== V převážné většině spotřební elektroniky (počítač, rozhlas apod.) se používá bezpečné malé (MN) stejnosměrné napětí, které se typicky vytváří buď pomocí domácích transformátorků (adaptérů) s usměrňovači nebo pomocí spínaných zdrojů. Tyto spotřebiče tedy mohou být napájeny i z jiných zdrojů stejnosměrného napětí, jako jsou (auto)baterie, suché články, dynama, fotovoltaické články apod. == Použití střídavého proudu == Střídavý proud se používá v běžných domácích elektrických spotřebičích (žárovka, zářivka, spotřebiče používající elektromotor, elektrická topidla apod.). === V trakci === Zvláštní kapitolu tvoří speciální typy trakčního napájení v dopravě, kde se kromě stejnosměrného napájení trakčních vozidel (lokomotiv, trolejbusů, vozů metra či tramvají) používá běžná frekvence 50 Hz při speciálním zapojení fází střídavého napájení. V některých zemích, např. v Německu, Rakousku a Švýcarsku, železnice používá třetinová frekvence 16 2 3 {\displaystyle {\tfrac {2}{3}}} Hz (16,6Hz). Tato frekvence byla zvolena pro možnost jednoduchého odvození od frekvence 50 Hz v rotačních měničích. V současnosti je pro tyto napájecí sítě normována frekvence 16,7 Hz. === V průmyslu === Další typy speciálního použití střídavého proudu lze najít v průmyslu: Kupř. v hutnictví se běžně používají obloukové pece s běžnou frekvencí 50 Hz, které jsou jedny z největších spotřebičů zapojených do sítě vůbec. Početně nejvýznamnější a nejsilnější skupinu elektrospotřebičů v průmyslu tvoří třífázové asynchronní motory, které pohání naprostou většinu běžných průmyslových strojních mechanismů. === Palubní sítě === Střídavý proud je používán i v palubních sítích některých dopravních prostředků (letadla, lodě). V těchto případech je obvykle používáno střídavé napájení s vyšší frekvencí (typicky 400 Hz) pro snížení ztrát a zmenšení rozměrů a hmotnosti transformátorů. == Označení střídavého proudu == Ve schématech elektrických obvodů se střídavý proud označuje vlnovkou ~. Anglická zkratka střídavého proudu je AC (alternating current). == Odkazy == === Reference === === Související články === Stejnosměrný proud Elektřina Transformátor Alternátor Elektrárna Telegrafní rovnice === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu střídavý proud ve Wikimedia Commons Trojfázová soustava (krynicky.cz) | ADJ_PHRASE | OTHER |
012654 | ... jsou částice relativně daleko od sebe, pohybují se v celém objemu a nepůsobí na sebe přitažlivou silou. V chemických rovnicích se označuje písmenem g (gas). Kinetická energie částic je mnohem větší než potenciální energie, která odpovídá přitažlivým silám. V důsledku toho se částice po vzájemné srážce rychle... | Co je u plynů mnohem větší nez potenciální energie? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Plyn | [
"kinetická energie"
] | 161 | 260 | Kinetická energie částic je mnohem větší než potenciální energie, která odpovídá přitažlivým silám. | [
{
"start": 161,
"end": 178,
"text": "kinetická energie"
}
] | Plyn neboli plynná látka je jedno ze skupenství látek, při kterém jsou částice relativně daleko od sebe, pohybují se v celém objemu a nepůsobí na sebe přitažlivou silou. V chemických rovnicích se označuje písmenem g (gas). Kinetická energie částic je mnohem větší než potenciální energie, která odpovídá přitažlivým silám. V důsledku toho se částice po vzájemné srážce rychle vymaní z dosahu přitažlivých sil a v objemu látky se pohybují téměř volně. Vzájemné vazby mezi částicemi lze tedy téměř zanedbat. U řídkých plynů je možné jednotlivé částice považovat za volné. == Vlastnosti plynů == plynná tělesa nemají svůj tvar, ale jejich tvar odpovídá tvaru nádoby plynná tělesa nemají vlastní objem, ale vyplňují vždy celý objem nádoby plynná tělesa nemají volný povrch (hladinu) plyny jsou stlačitelné plyny vedou elektrický proud jen za určitých speciálních podmínek teplo se v plynech může šířit prouděním celkový tlak plynu ve směsi vzájemně chemicky neinteragujících plynů je dán Daltonovým zákonemVýše zmíněná pravidla platí, pokud zanedbáme gravitaci (což pro pokusy v malém měřítku lze). Plyn může být také držen pohromadě gravitací, a tvořit tak atmosféru planety nebo planetu samou. === Objem plynu === Objem jednoho molu plynu za normálních podmínek (0 °C, 101 325 Pa) je 0,022414 m3, tedy 22,414 litru. V tomto objemu je obsaženo 6,022×1023 částic (atomů nebo molekul) látky – tzv. Avogadrova konstanta. Za podmínek podle IUPAC (0 °C, 100 000 Pa) je objem 1 molu přibližně 22,71 litru. == Ideální plyn == Pro zjednodušené zkoumání vlastností plynů se zavádí pojem ideální (dokonalý) plyn, což je dokonale stlačitelný plyn bez vnitřního tření. == Skutečný plyn == Skutečný (reálný) plyn má na rozdíl od ideálního plynu také viskozitu (neboli vnitřní tření) a nedá se dokonale stlačit. Při zkoumání plynu jakožto souboru velkého množství částic se využívá kinetická teorie látek. Její aplikací získáme kinetickou teorii plynů. == Mez výbušnosti == Spodní mez výbušnosti je nejnižší koncentrace hořlavého plynu ve směsi se vzduchem, ve které se už vyskytuje dostatek kyslíku na to, aby byla směs schopná po dodání iniciační energie (např. jiskrou, plamenem, tlakem) hořet, resp. deflagrovat či detonovat. Horní mez výbušnosti je nejvyšší koncentrace hořlavého plynu ve směsi se vzduchem, ve které se ještě vyskytuje dostatek kyslíku na to, aby byla směs schopná po dodání iniciační energie hořet, resp. deflagrovat či detonovat. Například u zemního plynu je spodní mez výbušnosti 4,3% a horní 15%. Nejlepší koncentrace pro výbuch je tedy mezi těmito hodnotami. == Odkazy == === Související === Látka Skupenství Tekutina Kapalina Pevná látka Aeromechanika Svítiplyn Zemní plyn Plynovod === Externí odkazy === Slovníkové heslo plyn ve Wikislovníku Encyklopedické heslo Plyn v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Obrázky, zvuky či videa k tématu plyn ve Wikimedia Commons | ADJ_PHRASE | OTHER |
013032 | Ronald Myles Dworkin (11. prosince 1931 Providence, Rhode Island, USA − 14. února 2013 Londýn, Anglie) byl americký filosof práva a představitel politické filosofie. Byl dlouholetým profesorem na University College London a na New York University. == Život == Ronald Dworkin se narodil v roce 1931 v Providence v státe Rhode Island, ve Spojených státech. Bakalariát vystudoval na Harvard University a na Magdalen College, Oxford, kde mezi jeho učiteli byl i Sir Rupert Cross. Dworkin poté studoval práva na Harvard Law School a byl asistentem soudce Learned Handa, který působil u amerického Federálního odvolacího soudu. Soudce Hand označil Dworkina za svého nejlepšího asistenta a Dworkin uznává soudce Handa za jednoho ze svých nejdůležitějších mentorů. Dworkin pak krátce pracoval u významné právnické firmy Sullivan and Cromwell v New York City a od roku 1962 byl profesorem práva na Yale University, od roku 1968 jako držitel Hohfeldovy stolice právní vědy.... | Studoval Ronald Dworkin na Harvardské univerzitě? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ronald_Dworkin | [
"Ano"
] | 355 | 475 | Bakalariát vystudoval na Harvard University a na Magdalen College, Oxford, kde mezi jeho učiteli byl i Sir Rupert Cross. | [] | Ronald Myles Dworkin (11. prosince 1931 Providence, Rhode Island, USA − 14. února 2013 Londýn, Anglie) byl americký filosof práva a představitel politické filosofie. Byl dlouholetým profesorem na University College London a na New York University. == Život == Ronald Dworkin se narodil v roce 1931 v Providence v státe Rhode Island, ve Spojených státech. Bakalariát vystudoval na Harvard University a na Magdalen College, Oxford, kde mezi jeho učiteli byl i Sir Rupert Cross. Dworkin poté studoval práva na Harvard Law School a byl asistentem soudce Learned Handa, který působil u amerického Federálního odvolacího soudu. Soudce Hand označil Dworkina za svého nejlepšího asistenta a Dworkin uznává soudce Handa za jednoho ze svých nejdůležitějších mentorů. Dworkin pak krátce pracoval u významné právnické firmy Sullivan and Cromwell v New York City a od roku 1962 byl profesorem práva na Yale University, od roku 1968 jako držitel Hohfeldovy stolice právní vědy. V roce 1969 nastoupil po H. L. A. Hartovi na stolici právních věd v Oxfordu a od roku 1994 byl také profesorem práv na New York University. Po odchodu z Oxfordu přednášel také na University college London. Byl také dlouholetým přispěvatelem pro The New York Review of Books. == Myšlení a dílo == Dworkin byl radikální zastánce lidských práv a právo je pro něho především historicky vzniklý celek, který je třeba interpretovat a rozvíjet. Dworkin odmítal pozitivistické pojetí práva (včetně teorie svého oxfordského předchůdce H. L. A. Harta), které začíná od oprávnění zákonodárce a nezabývá se souvislostí práva s morálkou. Právo podle Dworkina naopak vychází z práv jednotlivých lidí a při svém vývoji i výkladu s morálkou nutně souvisí. Úkolem právní teorie je poradit soudci, jak má správně rozhodovat, a podle Dworkina by dokonale vzdělaný soudce, který by měl dost času, vždycky našel to nejlepší řešení. == Odkazy == === Reference === === Literatura === R. Dworkin, Když se práva berou vážně. Praha: OIKOYMENH, 2001 - 455 s. ISBN 80-7298-022-X === Související články === Lidská práva === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Ronald Dworkin ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ronald Dworkin (anglicky) R. Dworkin, The Conservative Phalanx Ruling the Supreme Court Dworkin na stránkách NYU Law Faculty Stránky na UCL "Ronald Dworkin - Mr Justice": článek v Times literary supplement, 5. 12. 2007 Stanford Encyclopedia, heslo Interpretation and Coherence in Legal Reasoning Stanford Encyclopedia, heslo Interpretivist Theories of Law | VERB_PHRASE | YES_NO |
007933 | Lymfa (míza) je nažloutlá tekutina některých živočichů včetně člověka, která koluje v lymfatickém systému. Má podobné složení jako krevní plazma. Související informace naleznete také v článku lymfatická soustava. Lymfa vzniká v mezibuněčných prostorech z tkáňového moku. Za 24 hodin se v těle vytvoří asi 2,5 l lymfy. Sbírá se do mízních vlásečnic (lymfatických kapilár). Potom pokračuje dál širšími cévami, kde se pak na různých místech nachází lymfatické uzliny, které lymfu filtrují. Lymfatické cévy se postupně spojují do tzv. ductus thoracicus, která lymfu odvádí do žilního systému. Lymfa tedy necirkuluje v uzavřeném oběhu, jako je to například u krve. Protrhnutí stěn mízních cév může vést k otokům. Složení lymfy je proměnlivé - závisí na tom, v kterém orgánu vzniká.... | Jaké množství lymfy se zhruba vytvoří v lidském těle během jednoho dne? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lymfa | [
"2,5 l"
] | 271 | 317 | Za 24 hodin se v těle vytvoří asi 2,5 l lymfy. | [
{
"start": 305,
"end": 310,
"text": "2,5 l"
}
] | Lymfa (míza) je nažloutlá tekutina některých živočichů včetně člověka, která koluje v lymfatickém systému. Má podobné složení jako krevní plazma. Související informace naleznete také v článku lymfatická soustava. Lymfa vzniká v mezibuněčných prostorech z tkáňového moku. Za 24 hodin se v těle vytvoří asi 2,5 l lymfy. Sbírá se do mízních vlásečnic (lymfatických kapilár). Potom pokračuje dál širšími cévami, kde se pak na různých místech nachází lymfatické uzliny, které lymfu filtrují. Lymfatické cévy se postupně spojují do tzv. ductus thoracicus, která lymfu odvádí do žilního systému. Lymfa tedy necirkuluje v uzavřeném oběhu, jako je to například u krve. Protrhnutí stěn mízních cév může vést k otokům. Složení lymfy je proměnlivé - závisí na tom, v kterém orgánu vzniká. Je do určité míry podobné složení krevní plazmy, má však mnohem méně bílkovin. Nejvíc jich v lymfě pochází z jater. Lymfa, která přichází z trávicí soustavy, má zase vysoký obsah tuků. Lymfa v kapilárách neobsahuje buňky; ty se do ní dostávají až po průchodu některou lymfatickou uzlinou. V ductus thoracicus má lymfa narůžovělou barvu, je kalná a obsahuje mnoho buněk. Má i schopnost srážet se, podobně jako krev. 99 % jejích buněk tvoří lymfocyty, z toho 95 % jsou malé lymfocyty. Ostatní buňky jsou v lymfě ojedinělé. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lymfa na slovenské Wikipedii. Lymfatická soustava Céva | NUMERIC | NUMERIC |
007833 | Sluch je schopnost vnímat zvuky, která je společná všem vyšším živočichům, kteří jsou vybaveni speciálním smyslovým orgánem, uchem. Zvuk, který prochází zvukovodem naráží do bubínku, ten se rozechvěje a vibrace přenáší přes kladívko, kovadlinku a třmínek do hlemýždě. Tam na vibrace reagují smyslové buňky, které informace o zachyceném zvuku vedou pomocí sluchového nervu k dalšímu zpracování do mozku. Lékařský obor, který zkoumá lidský sluch, se nazývá audiologie. Člověk dokáže slyšet frekvence přibližně v rozmezí 20 Hz až 20 kHz. Někteří mladí lidé dokážou slyšet frekvence mírně nad 20 kHz, naopak s přibývajícím věkem se horní hranice snižuje. Běžný lidský hlas má frekvenci zhruba od 200 Hz do 800 Hz. Také... | Jak se nazývá obor zkoumající lidský sluch? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sluch | [
"audiologie"
] | 403 | 466 | Lékařský obor, který zkoumá lidský sluch, se nazývá audiologie. | [
{
"start": 455,
"end": 465,
"text": "audiologie"
}
] | Sluch je schopnost vnímat zvuky, která je společná všem vyšším živočichům, kteří jsou vybaveni speciálním smyslovým orgánem, uchem. Zvuk, který prochází zvukovodem naráží do bubínku, ten se rozechvěje a vibrace přenáší přes kladívko, kovadlinku a třmínek do hlemýždě. Tam na vibrace reagují smyslové buňky, které informace o zachyceném zvuku vedou pomocí sluchového nervu k dalšímu zpracování do mozku. Lékařský obor, který zkoumá lidský sluch, se nazývá audiologie. Člověk dokáže slyšet frekvence přibližně v rozmezí 20 Hz až 20 kHz. Někteří mladí lidé dokážou slyšet frekvence mírně nad 20 kHz, naopak s přibývajícím věkem se horní hranice snižuje. Běžný lidský hlas má frekvenci zhruba od 200 Hz do 800 Hz. Také schopnost rozeznávat zabarvení zvuků, tedy[zdroj?] jednotlivé tóny, se u lidí různí. Tato schopnost se označuje jako relativní sluch. Odhaduje se, že asi jeden člověk z 10 000 má absolutní sluch, takže dokáže rozlišit i nepatrné rozdíly v tónech. Díky tomu, že člověk má uši po stranách hlavy, umožňuje sluch orientaci v prostoru, nicméně podstatně hůře než zrak. Zejména původ hlubokých nebo táhlých tónů se pomocí sluchu obtížně lokalizuje. Některá zvířata, například šelmy nebo přežvýkavci, dokážou natáčet ušní boltce, což jejich schopnost lokalizace původu zvuku zlepšuje. Omezená schopnost sluchu se nazývá nedoslýchavost, úplná ztráta sluchu je hluchota. Poškození sluchu může být vrozené nebo získané v důsledku nemoci, operace, působení nadměrného hluku atd. K poškození sluchu zpravidla dochází, pokud hladina akustického tlaku překročí 140 decibelů, nicméně pokud se člověk trvale pohybuje v prostředí s hlasitostí pouze 85 decibelů, může si rovněž sluch poškodit. V důsledku toho, že člověk poměrně nepřesně lokalizuje původ zvuku, snadno podléhá sluchovým halucinacím - například se domnívá, že někdo chodí po jeho bytě, že slyší ve tmě šepotání apod. Zajímavým jevem je akuse hudby, stav, kdy má člověk pocit, že zvnějšku slyší hrát hudbu, přitom si je však vědom přeludu (jedná se tedy o pseudohalucinaci). Jde o poměrně vzácný jev, který častěji mohou pozorovat lidé se sluchovou vadou a zřejmě také s určitými hudebními vlohami. Vyvolání jevu také podporuje hlučné prostředí, únava a stresující situace. Akusím hudby často podléhal například Bedřich Smetana. Hudba, kterou člověk slyší může být v podstatě jakéhokoli druhu, někdy je člověku příjemná, jindy nikoli, někdy je člověk schopen hudbu do jisté míry ovládat. Jev zpravidla nelze vyvolat vůli a po nějaké době sám odezní. Někteří živočichové mají výrazně lepší sluch než člověk, a to jak z hlediska citlivosti, tak i pokud jde o frekvence, které ucho vnímá. Například pes dokáže vnímat zvuky od 30 Hz do 45 kHz, kočka od 15 Hz do 50 kHz, netopýr až 100 kHz. Právě netopýři, ale i jiní živočichové, využívají sluch také k orientaci v prostoru ve tmě, kdy vysílají zvukové signály a podle jejich odrazu určí polohu a velikost překážky. Tento postup se nazývá echolokace, a kromě netopýrů jej používají také můry, kytovci nebo někteří ptáci. Ucho Mechanoreceptor může také sloužit k vnímání zvuku a tedy i umožňuje slyšet. Rostlinná bioakustika také zkoumá zvukovou komunikaci mezi rostlinami. Obrázky, zvuky či videa k tématu sluch ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo sluch ve Wikislovníku | ENTITY | DENOTATION |
001802 | Psion je značka kapesních počítačů stejnojmenné firmy velikosti školního penálu. Nejnovější řady Psionů obsahují standardní řady Microsoft Office. Příslušenstvím počítačů Psion je síťový adaptér, hlavní a záložní baterie včetně paměťových karet a kabelu pro spojení s PC. Psion má operační systém EPOC, který se rozlišuje na EPOC16 (starší verze) a EPOC32 (novější verze). Firma Psion byla založena v roce 1980 a vyvíjela software pro počítače ZX81 a ZX Spectrum. V roce 1984 firma uvádí kapesní počítač Psion Organiser s jednořádkovým displejem, který obsahoval velmi jednoduchou "databázi", kalkulátor a hodiny. Počítač neobsahoval operační systém. V roce 1986 byl uveden výrazně vylepšený model Psion Organiser II. Mezi hlavní vylepšení patřil dvouřádkový displej, lepší paměťové moduly, více aplikací (např. diář nebo budík), možnost programování vlastních aplikací v jazyce OPL (Organiser Programming Language,... | Jak se jmenuje starší verze operačního systému EPOC? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Psion | [
"EPOC16"
] | 272 | 372 | Psion má operační systém EPOC, který se rozlišuje na EPOC16 (starší verze) a EPOC32 (novější verze). | [
{
"start": 325,
"end": 331,
"text": "EPOC16"
}
] | Psion je značka kapesních počítačů stejnojmenné firmy velikosti školního penálu. Nejnovější řady Psionů obsahují standardní řady Microsoft Office. Příslušenstvím počítačů Psion je síťový adaptér, hlavní a záložní baterie včetně paměťových karet a kabelu pro spojení s PC. Psion má operační systém EPOC, který se rozlišuje na EPOC16 (starší verze) a EPOC32 (novější verze). Firma Psion byla založena v roce 1980 a vyvíjela software pro počítače ZX81 a ZX Spectrum. V roce 1984 firma uvádí kapesní počítač Psion Organiser s jednořádkovým displejem, který obsahoval velmi jednoduchou "databázi", kalkulátor a hodiny. Počítač neobsahoval operační systém. V roce 1986 byl uveden výrazně vylepšený model Psion Organiser II. Mezi hlavní vylepšení patřil dvouřádkový displej, lepší paměťové moduly, více aplikací (např. diář nebo budík), možnost programování vlastních aplikací v jazyce OPL (Organiser Programming Language, podobný BASICu, ale s kompilátorem do mezikódu, což tehdy nebylo obvyklé). K počítači bylo také možné připojit další moduly (např. port RS232), čímž značně vzrostly možnosti využití tohoto počítače. Začala tak "éra Psionů". Roku 1987 byl zahájen vývoj zařízení "SIBO" (SIxteen Bit Organiser) a současně také multitaskingového operačního systému EPOC. Od roku 1991 se začaly prodávat počítače Psion Series 3. Postupem času byly vyvinuty verze Psion Series 3 (1991), Psion Series 3a (1993), Psion Series 3c (1996), Psion Series 3mx (1998) a ještě ruská verze Psion Series 3aR. Tyto počítače bylo již možné označovat jako PDA (Personal Digital Assistant), navíc obsahovaly textový procesor, tabulkový kalkulátor, databáze a další aplikace, které bylo možné tvořit v jazyce OPL. S modemem se počítač dokázal připojit do Internetu. Novější verze obsahovaly více paměti (až 2 MB RAM), lepší procesor (až 27 MHz), větší displej (480×160), rychlejší rozhraní RS232 a různá softwarová vylepšení. V roce 1997 je uveden nový kompletně 32bitový model Psion Series 5. Později následují verze Psion Series 5mx, Psion Series 5mx Pro a Psion Revo (odlehčený Psion Series 5mx). Srdce počítače tvořil RISCový procesor ARM710T (až 36 MHz), počítač obsahoval až 16 MB RAM, dotykový displej s rozlišením 640×240 pixelů a šestnácti odstíny šedé, velmi dobrá byla klávesnice. Další rozhraní byla RS232, IA, mikrofon a reproduktor, data se ukládala na CompactFlash. V roce 1997 byla ve spolupráci s firmami Nokia, Ericsson a Motorola založena společnost Symbian Ltd., 32bitový operační systém EPOC byl přejmenován na Symbian OS a stal se základem nových chytrých telefonů (smartphone). Nový Psion Series 7 a Psion netBook s barevným displejem se objevil až v roce 2001, další produkty Psionu již nebyly tak úspěšné a firma se začala postupně stahovat z trhu. V roce 2012 společnost Motorola Solutions koupila Psion za 200 milionů dolarů. Obrázky, zvuky či videa k tématu Psion ve Wikimedia Commons Historie Psionů, seriál na idnes.cz: [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] http://www.engadget.com/2012/06/15/motorola-buys-psion-for-200-million/ | ENTITY | ENTITY |
007200 | Neuron, česky nervová buňka, je základní funkční a histologická jednotka nervové tkáně. Jsou to vysoce specializované buňky, schopné přijmout, vést, zpracovat a odpovědět na speciální signály. Přenáší a zpracovávají informace z vnitřního i vnějšího prostředí a tím podmiňují schopnost organismu na ně reagovat. Neuron jako základní jednotku nervové tkáně popsal roku 1835 Jan Evangelista Purkyně, i když někdy je tento objev připisován Španělovi Cajalovi, který vysvětlil jeho funkci. Tělo neuronu (perikaryon, neurocyt, soma) je ta část nervové buňky, ve které je uloženo jádro. Velikost perikaryonu se pohybuje od 6 μ (malé zrnité buňky kůry mozečku)... | Co je to neuron? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Neuron | [
"základní funkční a histologická jednotka nervové tkáně"
] | 0 | 87 | Neuron, česky nervová buňka, je základní funkční a histologická jednotka nervové tkáně. | [
{
"start": 32,
"end": 86,
"text": "základní funkční a histologická jednotka nervové tkáně"
}
] | Neuron, česky nervová buňka, je základní funkční a histologická jednotka nervové tkáně. Jsou to vysoce specializované buňky, schopné přijmout, vést, zpracovat a odpovědět na speciální signály. Přenáší a zpracovávají informace z vnitřního i vnějšího prostředí a tím podmiňují schopnost organismu na ně reagovat. Neuron jako základní jednotku nervové tkáně popsal roku 1835 Jan Evangelista Purkyně, i když někdy je tento objev připisován Španělovi Cajalovi, který vysvětlil jeho funkci. Tělo neuronu (perikaryon, neurocyt, soma) je ta část nervové buňky, ve které je uloženo jádro. Velikost perikaryonu se pohybuje od 6 μ (malé zrnité buňky kůry mozečku) do 100 μ (velké pyramidové neurony motorických oblastí mozkové kůry). Jádro je poměrně velké, kulovité nebo oválné, bývá v něm zpravidla jedno velké jadérko. V cytoplasmě těla (neuroplasma) jsou organely a struktury shodné s organelovou výbavou ostatních somatických buněk, zvláště vyniká granulární endoplasmatické retikulum, které v perikaryu tvoří dynamickou strukturu nazývanou Nisslova tigroidní substance, a Golgiho komplex, který byl poprvé popsán právě v nervové buňce. V těle neuronu, stejně tak i v jeho výběžcích, se nacházejí početné mitochondrie. Ve všech neuronech jsou lysosomy, které mohou obsahovat zrna (granula) pigmentů, lipofuchsinu a neuromelaninu. Přestože se předpokládá, že plně diferencované neurony nemají schopnost mitotického dělení, v jejich cytoplasmě byly prokázány centrioly. V těle i výběžcích neuronu jsou specializovaná intermediální filamenta, neurofilamenta, a mikrotubuly, nazývané neurotubuly. Agregací neurofilament a neurotubulů vznikají neurofibrily, které se v histologických preparátech znázorňují impregnací těžkými kovy. Po mikrotubulech jsou ke vzdáleným zakončením dopravovány neuronální granule nesoucí mediátorovou RNA kódující proteiny potřebné v nervovém zakončení; i když obsahují faktory potřebné pro překlad mRNA, překlad mRNA je po dobu transportu zastaven. Neuronální granule hrají roli v regeneraci axonů a poruchy v transportu mRNA jsou spojeny s neuronálními poruchami. Výběžky neuronů jsou dvou typů: krátké – tzv. dendrity a jsou dostředivé dlouhé – tzv. neurity neboli axony a jsou odstředivé Výběžky jsou integrální součástí neuronu. Při zničení neurocytu výběžky degenerují a zanikají. Je-li výběžek přerušen, ta část, která ztratí kontakt s neurocytem zaniká (Wallerova degenerace). Pahýl výběžku je schopen se regenerovat (Wallerova regenerace), proto je i při poškození nervu šance, že se jeho funkce časem plně obnoví. Dendrity mají stejnou strukturu a neuroplasmy jako tělo neuronu. V místě odstupu od těla jsou tlusté, postupně se větví. Dendrity jsou většinou krátké, větví se v blízkosti neurocytu a nemají myelinovou pochvu. Na povrchu dendritů bývají přítomné dendritické trny. Axon je vždy pouze jeden. V místě jeho odstupu na těle neuronu není patrná Nisslova substance, tato část těla se nazývá odstupový konus axonu. V cytoplasmě axonu (axoplasma) jsou podélně probíhající neurofilamenta, vyztužující axon. Může se větvit a vytvářet kolaterály. Konečné rozdělení axonu se nazývá telodendron (telodendrie). Na distálním konci axonu je axoterminála, specializovaná sekreční struktura, která při podráždění uvolňuje neurotransmitery do synaptické štěrbiny. Axony jsou většinou obaleny myelinovou pochvou. Výjimku tvoří neurony CNS, kde je asi 40 % axonů bez obalů (holá vlákna). Axon obalený pochvou se nazývá nervové vlákno. Pochva je vytvářena gliovými buňkami, Schwannovými buňkami na periferních nervech a oligodendrogliemi v CNS. Myelinová pochva vytvářena Schwannovými buňkami není souvislá, vytváří asi 1mm dlouhé segmenty, internodia, členěné Ranvierovými zářezy. V místech zářezu je na membráně axonu velké množství elektricky řízených iontových kanálů. Může být velmi dlouhý, i několik metrů u velkých zvířat. U člověka je nejdelší axon asi 1 m dlouhý. Vede od páteře až po konečky prstů na nohou. [zdroj?] Podle počtu a způsobu odstupu výběžků rozdělujeme neurony na několik typů: unipolární neurony bipolární neurony pseudounipolární neurony multipolární neurony Unipolární neurony mají pouze jeden výběžek, a to axon. Dendrit je přeměněn na specializované zakončení (např. tyčinku), které nepřijímá aferenci od jiného neuronu (proto se nenazývá dendritem), ale samo vzruch tvoří na základě svého podráždění přijatou informací (např. světelným zářením o vhodné vlnové délce). Unipolární jsou smyslové neurony – primární smyslové buňky, tyčinky a čípky sítnice. Bipolární neurony jsou opatřené jedním neuritem a jedním dendritem, které obvykle odstupují na opačných pólech buněčného těla. Je to například druhý neuron zrakové dráhy nebo čichové buňky. Pseudounipolární neuron je zvláštní typ bipolárního neuronu. V blízkosti těla dendrit a axon splývají v jediný výběžek, dendraxon. Ten se po různě dlouhém průběhu ve tvaru písmene T opět rozděluje na výběžky dva. Pseudounipolární neurony jsou typické pro spinální ganglia a ganglia mozkových nervů. Multipolární neurony jsou nejpočetnější. Z buněčného těla vystupuje několik dendritů a jeden axon, takže buňka má hvězdicovitý tvar. Multipolární neurony jsou "typické" neurony. Neurony můžeme rozdělit také podle délky axonu: Golgiho I.typ - neurony s dlouhým neuritem Golgiho II. typ - neurony s krátkým neuritem, který se rozvětvuje v blízkosti perikarya Z hlediska funkce se neurony dělí na tři skupiny: Aferentní neurony Eferentní neurony Interneurony Aferentní neurony přivádějí informaci z receptorů do CNS. Eferentní neurony vedou vzruch z CNS do efektorů. Interneurony jsou neurony vložené mezi aferentní a eferentní neurony. Neurony jsou jedinečné v tom, že dokážou rychle přenášet informaci ve formě podráždění. Klíčovou strukturou k přenosu podráždění je specializovaná cytoplasmatická membrána neuronu, neuronální membrána. V neuronální membráně se nachází množství různých typů iontových kanálů. Na membráně dendritů a těla, tam, kde nasedají synapse, převažují iontové kanály řízené chemicky, jinak převažují kanály řízené elektricky. Za fyziologických podmínek je ve všech buňkách jiná koncentrace různých iontů než v mezibuněčném prostoru. Velké množství energie, která se uvolní při buněčném katabolismu, je použité k udržení tohoto stavu (ATPázová pumpa). U nervových buněk je nerovnováha mezi ionty uvnitř a vně buňky taková, že na membráně vzniká membránový potenciál, činící asi -50 až -90 mV. Vnitřní povrch membrány nese záporný náboj, vnější povrch má náboj kladný. Zdrojem potenciálu je náboj nesený ionty, zejména K+, Na+, Cl- a anionty bílkovin. Ionty mohou volně přecházet přes membránu, iontovými kanály, což jsou místa pro jejich průchod, pronikají dovnitř a vně buňky mnohem rychleji. Propustnost iontových kanálů pro jednotlivé ionty je významně ovlivňována koncentrací intracelulárního Ca+. V klidu je proto na membráně membránový potenciál, membrána je tedy polarizována. Podrobnější informace naleznete v článku akční potenciál. Membrána, na které převažují chemicky řízené iontové kanály (tj. postsynaptická membrána), je drážditelná chemickými podněty, především mediátorem. Odpověď na toto podráždění může být dvojí: Depolarizace - zvýšení permeability pro sodné, draselné a chloridové ionty Hyperpolarizace - zvýšení permeability pro draselné a chloridové ionty To způsobí lokální změnu membránového potenciálu (místní podráždění) membrány. Ještě ale nedochází k šíření podráždění. Depolarizace membrány působí excitačně, hyperpolarizace naopak inhibičně. Chemicky řízené iontové kanály jsou rozhodující pro vzrušivost neuronu, díky nim dochází k modulaci signálu. Membrána, na které převažují elektricky řízené iontové kanály, reaguje na podráždění podle zákona "vše nebo nic". Buď reaguje vzruchem, nebo ne, a pokud ano, tak s nejvyšší možnou intenzitou. Ke vzniku vzruchu musí dojít k místní depolarizaci membrány, a náhlému rychlému poklesu membránového potenciálu. Prahová hodnota, při které dojde k otevření elektricky řízených iontových kanálů a ke vzniku vzruchu je -55 mV. Odstup od šumu neuronu je 3 až 30 dB. Rychlost šíření akčního potenciálu závisí na obalech nervového vlákna – nemyelinizovaná vlákna vedou vzruchy rychlostí max. 2 m/s, naproti tomu tlustá myelinizovaná vlákna dokážou vést vzruchy rychlostí až 120 m/s. Vlna depolarizace membrány, která nastává otevřením iontových kanálů, šířící se postupně po povrchu neuronu, se nazývá akční potenciál a je podstatou přenosu informací neurony. Roztroušená skleróza je autoimunitní onemocnění, které ničí gliové buňky vytvářející pochvu. Tím je narušeno vedení vzruchu. Neurony spolu komunikují pomocí vysoce specializovaných struktur zvaných synapse. Akční potenciál šířící se po povrchu neuronu způsobí uvolnění specifických látek, mediátorů (neurotransmiterů), do synaptické štěrbiny, prostoru mezi dvěma neurony. Mediátor způsobí podráždění chemicky řízených iontových kanálů na membráně druhého neuronu, může tak dojít ke vzniku dalšího akčního potenciálu. | ENTITY | ENTITY |
009918 | ... Katolická církev se považuje za přímou pokračovatelku prvotní církve založené Kristem, římského biskupa označuje za přímého následníka sv. Petra, jehož Kristus dle ní učinil hlavou církve, a biskupy těch církví, které dodržují při svěcení apoštolskou posloupnost, za přímé následníky dvanácti apoštolů. == Věřící == Podle vatikánské ročenky Annuario Pontificio měla římskokatolická církev ke konci roku 2010 1 272 000 000 členů (pokřtěných katolíků), což ji činí největší křesťanskou církví (zahrnující celosvětově asi polovinu všech křesťanů) a největší náboženskou organizací na světě (zahrnující cca 1/6 lidstva). Působí celosvětově, počet jejích příznivců se v jednotlivých oblastech liší. Nejkatoličtějším kontinentem světa je Amerika. Římskokatolická církev drtivě převládá v prakticky celé Jižní a Střední Americe. Hlásí se k němu polovina věřících obyvatel Kanady.... | Je Amerika nejkatoličtějším kontinentem světa? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Římskokatolická_církev | [
"Ano"
] | 698 | 744 | Nejkatoličtějším kontinentem světa je Amerika. | [] | Římskokatolická církev (nazývána též Latinská), v běžné mluvě často označovaná nepřesně jako katolická (všeobecná, univerzální) církev, je největší z třiadvaceti autonomních katolických církví a jedinou západní katolickou církví. Asi 1,13 miliardy pokřtěných římských katolíků činí římskokatolickou církev největší křesťanskou církví (zahrnující polovinu všech křesťanů) a největší náboženskou organizací na světě. V České republice, kde je zdaleka největší organizovanou náboženskou skupinou, se k této církvi podle posledního sčítání lidu z roku 2011 hlásí 1 083 899 lidí (10,26 % obyvatel Česka, 18,7 % z odpovídajících respondentů). V absolutních číslech poklesl počet lidí preferujících tuto církev na 40 % stavu oproti roku 2001. K Římskokatolické církvi se hlásí 49,83% lidí z celkového počtu všech věřících v ČR. Kromě společenství s římským biskupem, papežem, které spojuje všechny katolické církve, je pro římskokatolickou církev typický latinský ritus; až na výjimky se jedná o římský ritus, místně církev užívá i jiných ritů (milánská arcidiecéze užívá ambrosiánský ritus, v Zairu se užívá upraveného ritu, označovaného často jako zairský ritus). Počátky římskokatolické církve jakožto samostatné organizace oddělené od většiny východních církví souvisejí s Velkým schizmatem kolem roku 1054, kdy si papež, římský patriarcha, nárokoval moc nad čtyřmi východními patriarcháty, ty se odmítly podrobit a církevní představitelé Říma a Konstantinopole se po řadě teologických i mocenských sporů vzájemně exkomunikovali a prokleli. Tato exkomunikace byla zrušena teprve ve 20. století, a to v závěru 2. vatikánského koncilu, roku 1965. Metaforicky se říká, že církev opět dýchá oběma plícemi. Katolická církev se považuje za přímou pokračovatelku prvotní církve založené Kristem, římského biskupa označuje za přímého následníka sv. Petra, jehož Kristus dle ní učinil hlavou církve, a biskupy těch církví, které dodržují při svěcení apoštolskou posloupnost, za přímé následníky dvanácti apoštolů. == Věřící == Podle vatikánské ročenky Annuario Pontificio měla římskokatolická církev ke konci roku 2010 1 272 000 000 členů (pokřtěných katolíků), což ji činí největší křesťanskou církví (zahrnující celosvětově asi polovinu všech křesťanů) a největší náboženskou organizací na světě (zahrnující cca 1/6 lidstva). Působí celosvětově, počet jejích příznivců se v jednotlivých oblastech liší. Nejkatoličtějším kontinentem světa je Amerika. Římskokatolická církev drtivě převládá v prakticky celé Jižní a Střední Americe. Hlásí se k němu polovina věřících obyvatel Kanady. Ve Spojených státech a některých ostrovních státech Karibiku je počet katolíků převýšen počtem protestantů. Ve Spojených státech je celkem 77,3 milionů věřících katolíků. Celkem žije v Jižní Americe polovina všech věřících katolíků. Po ní následuje Evropa, kde se obvykle udává podíl katolíků v rozpětí 30–40 %. Žije zde jedna čtvrtina z celosvětového počtu věřících katolíků. V Austrálii se k Římskokatolické církvi hlásí 25 % obyvatel a v Africe asi jedna šestina obyvatel. Nejméně katolickým kontinentem je Asie, kde katolíci představují na území drtivé většiny asijských států zanedbatelnou menšinu, často pronásledovanou. Většinu obyvatelstva tvoří římští katolíci pouze ve dvou asijských státech (Filipíny a Východní Timor). V současné době rychle roste podíl katolíků v Africe a Asii (zejména jihovýchodní), naproti tomu ke stagnaci až poklesu dochází v Jižní Americe (zde speciálně v Brazílii, kde se v poslední době výrazně prosazují evangelikálové) a Evropě, kde dochází v řadě států k výraznému postupu sekularizace společnosti. == Organizace == Coby organizaci určuje fungování římskokatolické církve Kodex kánonického práva (zkráceně CIC, vydán 1983). Druhý vatikánský koncil deklaroval ve své konstituci Lumen gentium (čl. 8), že "jedna, svatá, katolická a apoštolská" církev "subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním." Petrovým nástupcem se míní papež. Církevní správa se člení na jurisdikční oblasti, nejčastěji vymezené na územním základě, existují však i jiné možnosti (například vymezení instituční, kupříkladu vojenský ordinariát). Za základní a standardní jednotku lze považovat diecézi, která se obvykle dále dělí na děkanáty a tyto dále na farnosti. Diecéze se mohou sdružovat v církevní metropoli. === Vztah k ostatním katolickým církvím === Římskokatolická církev sdílí s ostatními katolickými církvemi společenství ve svátostech a umožňuje věřícím z jednotlivých katolických církví za určitých podmínek změnu příslušnosti k této církvi, např. při migraci, svatbě apod.; teoreticky může být papežem, tedy biskupem církve latinského obřadu, zvolen i věřící některé z východních katolických církví. == Zdravotní a charitativní střediska == Katolická církev spravuje na celém světě 5158 nemocnic (nejvíce v Americe a Africe), 16 523 ostatních zdravotních středisek, 612 leprosárií, 15 679 domů pro staré, nemocné a handicapované lidi (nejvíce v Evropě – 8304), 9492 sirotčinců, 14 576 manželských poraden (nejvíce v Evropě 5670), 3782 sociálně-vzdělávacích středisek a 37 601 dalších institucí.[1] == Vzdělávací a výchovné instituce == Katolická církev spravuje na celém světě 73 580 mateřských škol, které navštěvuje 7 043 634 dětí; dále 96 283 základních škol 1. stupně pro 33 516 860 žáků; 46 339 základních škol 2. stupně a středních škol pro 19 760 924 žáků. Katolické vyšší školy navštěvuje 2 477 636 studentů, univerzity pak 2 719 643 studentů. == Učení == Nauka katolické církve se v základních – a nejpodstatnějších – věcech shoduje s naukou i ostatních církví, jak o tom svědčí společná kréda, zvl. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry. Souhrn katolické věrouky je obsažen v Katechismu katolické církve. Zde zmiňujeme některá specifika, jimiž se katolická církev vyznačuje. === Svátosti === Katolická církev uznává sedm svátostí (čísla v seznamu označují příslušné odstavce Katechismu katolické církve (KKC). Křest: KKC 1213–1284 Biřmování: KKC 1285–1321 Eucharistie: KKC 1322–1419 Svátost smíření: KKC 1422–1498 Svátost nemocných: KKC 1499–1532 Kněžství: KKC 1536–1600 Manželství: KKC 1601–1666 === Liturgie a modlitba === Středem života církve je liturgie, v níž hraje nejdůležitější úlohu eucharistická bohoslužba (= mše). Součástí liturgie je též Denní modlitba církve (zkráceně breviář, někdy též Liturgie hodin), což je modlitba založená na žalmech a jiných biblických textech, která má uvádět křesťana do života v Boží přítomnosti po celý den. Krom toho existuje v církvi mnoho dalších způsobů modlitby, ať už spontánní nebo ustálené, společné nebo soukromé. == Dějiny Římskokatolické církve == == Odkazy == === Reference === === Související články === Církve ve společenství s Římsko-katolickou církví Dějiny křesťanství Katolictví Římskokatolická církev v Česku Sedm hlavních hříchů Inkvizice Sexuální skandály katolických duchovních Seznam světců a mučedníků katolické církve === Externí odkazy === Římskokatolická církev v České republice Apoštolský stolec | VERB_PHRASE | YES_NO |
005782 | První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka, nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala ve světových oceánech. Na počátku války stál úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu. Měsíc po atentátu, 28. července, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetou válku Srbsku. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Válka propukla mezi dvěma koalicemi: mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, které se do války zapojilo v důsledku německého vpádu do Belgie, Francie a carské Rusko.... | Jaká byla záminka k vypuknutí první světové válce? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka | [
"úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este"
] | 235 | 345 | Na počátku války stál úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu. | [
{
"start": 257,
"end": 333,
"text": "úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este"
}
] | První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka, nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala ve světových oceánech. Na počátku války stál úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu. Měsíc po atentátu, 28. července, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetou válku Srbsku. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Válka propukla mezi dvěma koalicemi: mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, které se do války zapojilo v důsledku německého vpádu do Belgie, Francie a carské Rusko. K Dohodě se připojily další státy, v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K Ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko a státy Skandinávie. Boje první světové války proběhly na několika frontách po Evropě. Na západní frontě boje probíhaly v zákopech (zákopová válka). V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků. Jako konec světové války je udáván a ve světě oslavován 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou, ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Foche v Compiè. Formálním zakončením války byly Pařížské předměstské smlouvy v roce 1919. Podrobnější informace naleznete v článcích Příčiny první světové války a Atentát na Františka Ferdinanda d'Este. 28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Gavrilo Princip byl členem radikálního hnutí Mladá Bosna, jejímž cílem bylo sjednocení Srbů a nezávislost na Rakousko-Uhersku.[nenalezeno v uvedeném zdroji] Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou následně spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války. Atentát vzbudil na mezinárodním poli vlnu sympatií k Rakousko-Uhersku. Velká část populace v monarchii i mimo ni se proto z vyhlášení války Srbsku radovala a chápala ji za trestnou výpravu vůči jakési podivné zemi na Balkáně.[zdroj?] Původní představa o bleskové válce se však během následujících několika měsíců rozplynula a nadšení z války vystřídaly existenční obavy. Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperiálních velmocí. Byla to doba vypjatého nacionalismu. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Británie a Francie a podepsaly Srdečnou dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody, se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu, o kterou usilovalo také Srbsko. Když rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry, obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území[zdroj?] k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry společně se svou chotí, Žofií Chotkovou a na jejich závěr manželský pár navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny. Zde na ně byl 28. června 1914 spáchán srbskými radikály atentát, kterému ještě týž den podlehl on i jeho žena Žofie. Rakousko-Uhersko následně zaslalo Srbsku ultimátum, jež bylo formulováno tak, aby bylo protistranou odmítnuto a vedlo tak ke konfliktu mezi oběma zeměmi. V této činnosti byla rakouská strana podporována německou vládou, která léto 1914 považovala za nejvhodnější okamžik k vyvolání války s Ruskem, již považovala v blízké budoucnosti za nevyhnutelnou. Ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Na radu Ruska, které se Srbskem udržovalo blízké vztahy, částečně ustoupilo a přijalo devět z deseti bodů ultimáta, až na požadavek vyšetřovat rakouskou policií osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Téhož dne na základě uzavřených spojeneckých smluv zareagoval ruský car Mikuláš II. na rakouský útok na Srbsko vyhlášením takzvané přípravné fáze pro případ války, tedy částečné mobilizace třinácti armádních sborů u rakouské hranice. Naděje na "lokalizaci" konfliktu na Balkáně se rozplynula se zprávou o ruské všeobecné mobilizaci 31. července 1914. Systém mezinárodní bezpečnosti v předvečer války, založený na dvojici aliančních bloků – Trojdohodě a Trojspolku spustil tak řetězovou reakci vedoucí ke světové válce a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Dne 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, o dva dny později pak Francii (již 2. srpna obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie. V roce 1915 vstoupila do války Itálie na straně Dohody navzdory spojenecké smlouvě z roku 1882, kterou vznikl Trojspolek, v dubnu 1917 se na stranu spojeneckých mocností přidaly i Spojené státy. Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna (Japonsko zabralo v Číně německé teritorium Čching-tao a rakouský Tchien-ťin) a Turecko, resp. Osmanská říše, po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října). V německém generálním štábu měli vypracován Schlieffenův plán, který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým manévrem pěti armád vniknout do Francie, obklíčit její vojska ve východní části země a zničit je. Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzským vojskům se však podařilo z kleští včas ustoupit a kladla také nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září se tam po strategicky významné bitvě na řece Marně ("Zázrak na Marně") fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou (poziční) válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu. Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnene (Gusevu) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem Paula von Hindenburga a náčelníkem štábu Ericha Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu a Mazurských jezer (23.–31. srpna) zničit ruskou 2. armádu a vytlačit tak Rusy z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit. I na rakousko-uherském úseku východní fronty na haličské frontě postupovala, po úvodním nezdaru u Krašniku, ruská vojska velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla při bitvě o Halič za Karpaty na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska a obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zase v prosinci emigroval Tomáš Garrigue Masaryk. Na hranicích se setkal s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů. Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září 1914 a 2. prosince se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale již druhého dne zahájila srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a musely bojovat současně na všech frontách. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda 29. října 1914 vyhlásila válku Osmanské říši (dnešnímu Turecku), ke které tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Pro Osmanskou říši to byla zároveň i záminka k tomu, aby pomohla centrálním mocnostem porazit její úhlavního nepřítele - Rusko - a také aby rozšířila své hranice na Středním východě a v severní Africe. O pár dní nato překročila ruská vojska hranice na severovýchodě Osmanské říše (při dnešní Arménii a Gruzii) a zahájili ofenzívu, při níž byla osmanská (turecká) armáda zatlačena několik stovek kilometrů na západ. Po několika dnech, v polovině listopadu, ale spustila osmanská armáda protiofenzívu a zatlačila ruská vojska zpět za hranice. V polovině prosince zahájila osmanská vojska pod vedením vrchního velitele Envera Paši ofenzívu, v níž se probila do dnešní Gruzie (tehdy území Ruska). Současně se britská vojska, okupující Saúdskou Arábii, probila přes Mezopotámii až k Bagdádu, tam však byla osmanskou armádou zastavena. Osmanská armáda se chtěla dostat až na Kavkaz, těžké ruské obranné linie ale osmanskou ofenzívu odrazily a na začátku ledna 1915 byla osmanská armáda zatlačena zase zpět k hranicím. Důvodem kolapsu této osmanské ofenzivy bylo i to, že Enver Paša uskutečnil tuto ofenzivu pouze se 100 000 muži, co bylo málo k proražení ruských obranných linií. Současně se zatlačením Osmanské armády Rusy k rusko - osmanským hranicím se osmanská armáda začala přebíjet Rusy okupovaným Íránem. Dostala se až za Urmijské jezero. Ale i ta byla v dubnu zatlačena zpět k hranicím. Ještě v polovině února překročila osmanská armáda hranice v severním Egyptě (který byl součástí Britského impéria) při Zálivu. Osmanská armáda se přebila až za nilskou deltu nedaleko Alexandrie, ale v polovině května byla zatlačena zase zpět k hranicím. Na konci srpna se ruská armáda přebila za jezero Van Goüü. Dále se však zatím nedostala. Dne 23. května 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i Itálie, a tak vznikla další, italská, fronta. Itálie tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky Soči. Německé hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava) – Narošské jezero – Strypa (řeka protékající také haličským, dnes ukrajinským Zborovem). V té době začali Němci tajně finančně podporovat ruské exilové bolševické revolucionáře. Věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ. Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu Bulharska do války na jejich straně toto uskutečnilo soustředěný útok na Srbsko. Přes tuhý odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i Černou Horu. Balkánská fronta přestala existovat. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Tureckem. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na dardanelskou úžinu (viz Bitva o Gallipoli). Na moři se operace hladinových sil koncentrovaly do evropských vod poté, co britské Royal Navy zlikvidovalo během let 1914 a 1915 drtivou většinu německých plavidel operujících v zámoří. Již v lednu 1915 došlo u Dogger Banku k bitvě mezi britskými a německými bitevními křižníky, v níž byla početně slabší německá eskadra poražena, ovšem před úplným zničením se jí podařilo vyváznout. Velká Británie navíc brzy po vypuknutí války přistoupila k námořní blokádě. Ta se odříznutím Německa od nepostradatelných vojenských i nevojenských dodávek projevila velmi efektivně. Británie blokádou porušila uznávané mezinárodní právo, dané několika mezinárodními dohodami v průběhu minulých dvou století. Británie zaminovala mezinárodní vody, aby zabránila vstupu jakékoli lodi do celého Atlantského oceánu, čímž zapříčinila nebezpečí i pro neutrální lodě. Protože na porušení mezinárodního práva Velkou Británií byla minimální odezva, Německo očekávalo stejnou odezvu na svou neomezenou ponorkovou válku, ke které přistoupilo začátkem roku 1917. Státy dohody se rozhodli napadnout Osmanskou říši i výsadkem vojsk Australsko - novozélandského sboru (ANZAC) na poloostrově Gallipoli, jehož obsazením by mohly vojska ANZAC,, vpochodovat "do hlavního města Osmanské říše - Konstantinopole (dnešní Istanbul), byl by kontrolovaný vstup do Černého moře přes Dardanely, zjednodušilo by se spojení s Ruskem a odlehčená by byla i situace na srbském frontě. Vojska britského společenství nepostupovali dostatečně rychle a byly zastaveny v krvavých bojích, které Dohodě nepřinesly žádné výsledky. Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost Verdun. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z důvodů prestiže až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na Paříž. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků, Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Dohromady na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použili Angličané 15. září poprvé tanky. Úspěšnější byla letní ruská Brusilovova ofenzíva. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km. Velký úspěch zaznamenala na jihozápadně fronty. Rusové zde získali východní Halič a pod vedením generála Lešického na několik měsíců také prakticky celou Bukovinu. Dne 27. srpna vyhlásilo válku po boku Dohody Rumunsko. Vstup Rumunska do války (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti zemřel císař František Josef I. (21. listopadu) a na trůn nastoupil jeho prasynovec Karel I. Na italské frontě pokračovaly boje dalšími bitvami na Soči, tvrdě se bojovalo i v Alpách. Koncem května 1916 se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané konfrontaci hlavních sil, avšak v bitvě u Jutska se početně slabší německé flotile podařilo vyváznout. Přestože Britové utrpěli v bitvě poněkud vyšší ztráty, zůstalo jádro obou loďstev nedotčeno a poměr sil se nezměnil. Početní převaha Royal Navy tak umožňovala pokračovat v námořní blokádě německého loďstva, které po šťastném vyváznutí u Jutska již k další konfrontaci hlavních sil nenašlo odvahu. Frontové linie na Středním východě se nijak moc neměnily. Až v polovině dubna nastala výraznější změna, kdy se ruská armáda přebila až k jižním břehům Černého moře na severu Osmanské říše a držela linie na celém severovýchodě říše. Dále se však ruská armáda do konce války nedostala, protože osmanská armáda v defenzivním postavení dokázala tuto linii udržet. Na konci dubna až začátkem května zahájila osmanská armáda další ofenzívu na severu Britského Egypta. Dostala se až za Káhiru. Začátkem září se osmanská armáda dostala hlouběji za hranice Íránu na východě říše. Toto byla poslední velká ofenzíva Osmanské říše. Koncem prosince byla osmanská armáda v Íránu zatlačena ruskou armádou zpět k hranicím. Také v severním Egyptě to pro Osmanů nevypadalo dobře, protože zdejší Britská armáda zatlačovala osmanskou armádu opět zpět k hranicím. Německá říše byla nucena vyslat do Osmanské říše své jednotky. Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních mocností hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku. Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9. ledna) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31. ledna), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila Mezopotámii a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí. V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA 6. dubna do války proti Německu a vyslaly do Evropy své expediční síly. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, vojska Dohody utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (Nivellova ofenzíva v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu v bitvě u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě. Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta. Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Otakar Černín pochopil, že říše je na pokraji zhroucení, a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska. Československý odboj v té době přešel do další fáze, vznikala česko-slovenská zahraniční vojska, tzv. Československé legie, nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Československé legie bojovaly po boku Dohody s cílem "zasloužit" Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov, kde porazily rakousko-uherskou armádu. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje. V bitvě u Bachmače porazili Němce a donutili je uzavřít příměří. Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů – Dekretem o míru – obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Ustřední mocnosti kapitulaci Ruska přijaly a 22. 11. 1917 byla zahájena jednání o mírové smlouvě. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března 1918 v Brestu brestlitevský mír. Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny, zavázalo se zaplatit náhradu za znárodněné podniky, v nichž byl německý kapitál, celkem šest miliard marek, odevzdat Německu 245 564 kilogramů zlata, vojenské základny na východ od řeky Bereziny. Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu, a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztrácelo svůj význam. 8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa. Ruské odstoupení z války pomohlo armádě Osmanské říše, aby mohla zaujmout veškerou pozornost pouze na vojska Britského impéria v dnešní Palestině a Mezopotámii, které postupovaly směrem od Perského zálivu a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Britové spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. V prosinci 1917 získali Britové Jeruzalém. Německé i turecké síly byly vytištěny z arabských zemí. Osmanská armáda byla již vyčerpána a velkou část armády vyslala na Kavkaz, aby se více zásobovala a zabránila Britskému vojsku zaútočit na území říše ze severovýchodu. Ruská vojska totiž Írán opustila a o několik dní ho začali okupovat Britská vojska. Na další ofenzívy nebo protiofenzivy se armáda Osmanské říše už nezmohla. I přes statečnému boji osmanských vojáků byla osmanská armáda zatlačována více a více na sever. Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 československá vojska obsadila téměř celou Transsibiřskou magistrálu a dobyla všechna velká města na Sibiři, po incidentu s maďarskými zajatci Ruska se totiž legionáři odmítli odzbrojit, jak se dohodlo Německo s bolševiky, za což si vysloužilo uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu a jejího předsedu profesora T.G. Masaryka. Odtud byl již jen krůček k vzniku Československa. Cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim však již zachránit ze zajetí nepodařilo, 17. července 1918, necelý týden před příchodem legií do Jekatěrinburgu byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz Rudých. Jarní německá ofenzíva na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože 8. srpna 1918 Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden (26. září) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že válku prohráli. 15. září požádalo o mír Rakousko-Uhersko (spojenci ho odmítli), 30. září Bulharsko, o měsíc později Osmanská říše. Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kde Italové 24. října začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na bezhlavý útěk.[zdroj?] V následujících dnech Rakousko-Uhersko zaniklo (např. vznik Československa 28. října), přestože rakousko-uherská vláda ještě podepsala příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy. Jednání začala 1. listopadu 1918 u Padovy v severní Itálii mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne. 8. listopadu poblíž Compiè začali se zástupci Dohody vyjednávat Němci. 9. listopadu abdikoval Německý císař Vilém II., a sociální demokraté vyhlásili v Berlíně republiku. 11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal pod silným nátlakem prohlášení že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Téhož dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo. Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo v Compiè příměří, čímž první světová válka skončila. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo ostřelování Bělehradu (Srbská kampaň první světové války). v roce 1914 proběhly tři rakousko-uherské útoky na Srbsko, útočící vojska byla pokaždé poražena a zahnána zpět roku 1915 zaútočila . na Srbsko současně rakousko-uherská a bulharská vojska, srbská armáda byla zdecimovaná, její zbytky byly přepraveny po Jaderském moři na ostrov Korfu roku 1916 byly srbské jednotky přepraveny do Řecka na Soluňskou frontu. 28. srpna vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku 2. července . 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem v září 1918 byla na Soluňské frontě zahájena ofenzíva, bulharská armáda se zhroutila, poté došlo k zhroucení celé balkánské fronty a osvobození Srbska Podrobnější informace naleznete v článku Italská fronta (první světová válka). Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. května 1915 se ale přidala na stranu Dohody (za slib území na Balkáně – Istrie, . Dalmácie (Terst). 11 bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou o řeku Soču (jižně od Julských Alp a severně od Jaderského moře) na podzim roku 1917 proběhla bitva u Caporetta, při které se fronta posunula k řece Piavě až do konce války probíhala bitva na Piavě po celou dobu konfliktu se bojovalo také ve vysokohorských prostorách Alp na frontě táhnoucí se od hranic Švýcarska až po současné Slovinské Alpy. Dějištěm bojů byla plošina Ortles, Fleimstalské Alpy, Dolomity, Karnské Alpy a Julské Alpy. Podrobnější informace naleznete v článku Západní fronta (první světová válka). Německo zaútočilo na Francii přes Belgii, aby se vyhnulo francouzským pevnostem. Schlieffenplan, plán dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Velké Británie. Německá ofenzíva se však zastavila na řece Marně kvůli protiútoku Dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit. květen 1915 – vážné střetnutí u belgického města Ypry (použit plyn chlór, později se podle tohoto města pojmenuje plyn yperit); poprvé však byl plyn použit Němci v Polsku, jednalo se . o xylylbromid vystřelovaný v 150mm granátech, ovšem vývojáři opomenuli fakt, že při nízkých teplotách xylylbromid tuhne, neodpařuje se a nemá tudíž požadovaný účinek únor 1916 – zahájena bitva u Verdunu, která trvala až do prosince v bitvě na Sommě, která probíhala od července do listopadu 1916, využili Britové jako první tank v roce 1917 pokračovaly tvrdé boje, Nivellova ofenzíva v měsíci dubnu nic nevyřešila. Bitva u Cambrai byla úspěšnější, Britové poprvé využili tanky v součinnosti s pěchotou německá Ludendorffova ofenzíva, která pokračovala útoky až do počátku června 1918, ohrozila Paříž. Následná druhá bitva na Marně zahnala Němce na ústup, ti byli nuceni žádat o mír Podrobnější informace naleznete v článku Východní fronta (první světová válka). Bývalý ministr vnitra a člen Státní rady Pjotr Durnovo napsal carovi memorandum, ve kterém prohlašuje, že "válka bude znamenat pro Rusko zkázu". Ruská armáda na počátku války překvapivě poměrně rychle zmobilizovala a podnikla útok na Východní Prusko. po počátečních bojích porazila německá armáda Rusy v bitvě u Tannenbergu. Na jižní části fronty došlo v srpnu 1914 k bitvě u Krašniku, kde byla ruská armáda poražena rakousko-uherskou armádou. Situace se obrátila v bitvě o Halič, ruská armáda postoupila do Karpat, na východní Slovensko a do Slezska, ohrožovala české země v bitvě u Gorlice v červnu roku 1915 byla ruská armáda poražena, na konci roku 1915 stála německá vojska na hranici . měst Riga, Baranoviči, Stripa v červnu 1916 začala Brusilovova ofenzíva, díky níž Rusko dobylo Bukovinu a část Haliče 1. července 1917 byla zahájena Kerenského ofenzíva, která však byla odražena a ruská armáda musela ustoupit. 7. listopadu . proběhla v Rusku Říjnová revoluce v únoru 1918 zahájily Centrální mocnosti všeobecný útok proti Rusku. 3. března podepsalo Rusko Brestlitevský mír Bojovalo se i na moři (Německu patřily ostrovy severně od Austrálie – Karolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci. Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918). Posledním významným bojištěm byl Blízký východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši, ke kterému tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl pokus Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v Dardanelskou expedici. Bitva o Gallipoli však skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovali směrem od Perského zálivu Angličané a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. 19. leden 1917 britská tajná služba zachytila Zimmermannův telegram, . v níž Německo navrhovalo Mexiku spojenectví proti USA, za což mělo Mexiko získat zbraně a peníze na válku proti USA a posléze státy Arizona, Nové Mexiko a Texas, což velmi popudilo USA a v dubnu 1917 vstoupily aktivně do války USA, válka se z evropského konfliktu stává světovou a Amerika se stala ekonomickým vítězem války. Podrobnější informace naleznete v článcích Důsledky první světové války a Pařížská mírová konference (1919). První světová válka vytvořila dějinný zlom v oblasti geopolitické i vojenské, také však v oblasti dějin každodennosti, pokud jde o celospolečenskou atmosféru, tradiční morální hodnoty nebo kulturní zvyklosti a společenské návyky. Válka z let 1914–1918 tak představuje jeden ze zásadních zlomů moderních dějin lidstva, jehož důsledky pociťuje dodnes. První světová válka přinesla světu značné množství změn: Vojenské novinky – První světová válka byla první průmyslově vedenou válkou. Do bojů byly ve velkém měřítku nasazovány nové typy zbraní s nebývalou ničivou silou (tank, bojová letadla, chemické zbraně, ponorky, kulomety aj.) Politické změny – Rozpad předválečné struktury států a vznik států národních. Důsledkem světové války byl zánik Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše a vznik nástupnických států. Rakousko-Uhersko se rozpadlo na Československo, Rakousko a Maďarsko. Vytvořeny byly nové státy, Polsko a Jugoslávie. Zbylé území Rakousko-Uherska připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Francie získala zpět od Německa Alsasko a Lotrinsko, a Německo přišlo o všechny své kolonie. Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností. Ve střední Evropě vznikly národní státy, které měly podporu jen části jejich obyvatelstva a které byly příliš malé a slabé na to, aby mohly vzdorovat agresivnímu nacismu vznikajícímu v Německu.[zdroj?] Po válce se také vzedmula vlna sociálního i nacionálního radikalismu a hnutí za odstranění kolonialismu (Čína, Indie, Indonésie, Irák, Egypt). Proběhly také neúspěšné pokusy o socialistickou revoluci bolševického typu (Německo – v Bavorsku, Maďarsko, Bulharsko). Politický pacifismus – Jako reakce na válku se v následujících letech rozmohl pacifismus odmítající válku. Vznikla Společnost národů (1919), což byla světová mezinárodní organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Byl vytvořen také smírčí soud v Haagu. Sociální změny – Vlivem úmrtí značného množství mužů došlo k deformaci věkové a pohlavní struktury obyvatelstva mnoha zemí. Ženy se začaly domáhat práv, které byly tradiční výsadou mužů (např. volebního práva). Kulturně-morální změny – Nadšení z konce války kombinované s otrlostí, kterou si společnost vypěstovala během válečných let, vedly k rozmachu zábavy, která byla často na hranici nebo i za hranicí předválečného vkusu a tradiční morálky. Náboženské změny – Pro mnoho vojáků a jejich rodin válka znamenala velký odklon od organizovaného náboženství. Velké státní církve na obou stranách fronty se během války aktivně zapojovaly do štvavé válečné propagandy. Mnoho věřících proto po válce z církví vystoupilo nebo přestalo být nábožensky aktivní. Konečná mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže. | CLAUSE | OTHER |
009202 | ... zákonů tak, aby jejich tvar nezávisel na vztažné soustavě. Jednotlivé body prostoročasu nazýváme události a matematicky je popisujeme pomocí čtyřvektorů. Dráhy bodových částic v prostoročasu pak nazýváme světočáry. Vícerozměrný objekt vykresluje v časoprostoru tzv. světoplochu. Termíny prostoročas a časoprostor označují totéž - tentýž pojem. V odborných kruzích se nyní používá termín prostoročas (podobně jako angličtina a ostatní světové jazyky používají "spacetime", "Raumzeit", "espace-temps" apod.). Ve speciální teorii relativity se někdy zapisují složky polohového čtyřvektoru v... | Označují termíny prostoročas a časoprostor totéž? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Časoprostor | [
"ano"
] | 283 | 347 | Termíny prostoročas a časoprostor označují totéž - tentýž pojem. | [] | Prostoročas, dříve časoprostor, je fyzikální pojem z teorie relativity sjednocující prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného kontinua. Čas hraje roli čtvrtého rozměru a je oproti zbylým třem prostorovým rozměrům význačný (například tím, že se v něm lze pohybovat jen jedním směrem). V obecné teorii relativity je prostoročas obecně zakřivený a má strukturu variety. Projevy zakřivení prostoročasu pozorujeme jako gravitaci. V teorii relativity je vnímání času a prostoru odděleně závislé na pozorovateli (na rozdíl od klasické fyziky), prostoročas je na pozorovateli nezávislý, což umožňuje formulaci fyzikálních zákonů tak, aby jejich tvar nezávisel na vztažné soustavě. Jednotlivé body prostoročasu nazýváme události a matematicky je popisujeme pomocí čtyřvektorů. Dráhy bodových částic v prostoročasu pak nazýváme světočáry. Vícerozměrný objekt vykresluje v časoprostoru tzv. světoplochu. Termíny prostoročas a časoprostor označují totéž - tentýž pojem. V odborných kruzích se nyní používá termín prostoročas (podobně jako angličtina a ostatní světové jazyky používají "spacetime", "Raumzeit", "espace-temps" apod.). Ve speciální teorii relativity se někdy zapisují složky polohového čtyřvektoru v pořadí první tři souřadnice prostorové a čtvrtá s imaginární jednotkou, tedy (x1; x2; x3; x4 = ict) , což umožňuje snadný zápis vzdálenosti jako součet čtverců, byť metrika je jen pseudoeuklidovská . Často se však používá pořadí obrácené a s výhradně reálnými souřadnicemi, tedy (x0 = ct; x1; x2; x3); v obecné teorii relativity se toto pořadí užívá vždy. Vzdálenost mezi dvěma událostmi v prostoročasu se označuje jako prostoročasová vzdálenost (interval). Související informace naleznete také v článku Speciální teorie relativity. Prostoročas užívaný ve speciální teorii relativity je čtyřrozměrný, přičemž souřadnice x, y, z představují prostorové souřadnice a časová souřadnice je vyjadřována jako ct, kde c je rychlost světla. Čtveřice souřadnic tvoří čtyřvektor. Všechny souřadnice (prostorové i časová) mají tedy prostorový rozměr (jejich jednotkou jsou metry). Takto vytvořený čtyřrozměrný prostor je použitelný pouze tehdy, pokud vzdálenost v tomto prostoru je invariantní vzhledem k Lorentzově transformaci. To vyžaduje, aby vzdálenost mezi dvěma body tohoto prostoru byla definována jiným způsobem, než je obvyklé v euklidovském prostoru. Doplníme-li časovou souřadnici o imaginární jednotku, tzn. časovou souřadnici vyjádříme jako : : : : i : c t : : {\displaystyle \mathrm {i} ct} , lze vzdálenost vyjádřit vztahem : : : Δ : . s : 2 : : = : : ( : x : 2 : : − : x : 1 : : ) : : 2 : : + : : ( : y : 2 : : − : y : 1 : : ) : : 2 : . : + : : ( : z : 2 : : − : z : 1 : : ) : : 2 : : − : c : 2 : : : : ( : t : 2 : : − : t : 1 : : ) : : . 2 : : = Δ : x : 2 : : + Δ : y : 2 : : + Δ : z : 2 : : − : c : 2 : : Δ : t : 2 : : : : {\displaystyle \Delta s^{2}={(x_{2}-x_{1})}^{2 . }+{(y_{2}-y_{1})}^{2}+{(z_{2} . -z_{1})}^{2}-c^{2}{(t_{2}-t_{1} . )}^{2}=\Delta x^{2}+\Delta y^{2}+\Delta z^ . {2}-c^{2}\Delta t^{2}} : Veličina : : : Δ : s : 2 : : : : {\displaystyle \Delta s^{2}} bývá také označována jako "lineární element". Takto definovaný prostoročas má euklidovský charakter a je označován jako Minkowského prostor. Geometrie v Minkowskiho prostoročase však není euklidovská, ale pseudoeuklidovská. Z hlediska přechodu od speciální teorie relativity k obecné teorii relativity je však vhodnější formulovat vzdálenost zavedením metrického tenzoru. Vzhledem k tomu, že Minkowského prostor není zakřivený, má metrický tenzor jednoduchý tvar : : : : η : ι κ : : = : : ( : : : − 1 : : 0 : : 0 : : 0 : : : : 0 : . : 1 : : 0 : : 0 : : : : 0 : : 0 : : 1 : : 0 : : : : 0 : : 0 : : 0 : : 1 : : : ) : : = diag : ( − 1 , 1 . , 1 , 1 ) : : {\displaystyle \eta _{\iota \kappa }={\begin{pmatrix}-1&0&0&0 . \\0&1&0&0\\0&0&1&0\\0&0&0&1\end .{pmatrix}}=\operatorname {diag} (-1,1,1,1)} , kde : : : ι , κ = 0 , 1 , 2 , 3 : : {\displaystyle \iota ,\kappa =0,1,2,3} , přičemž index 0 označuje časovou složku a indexy 1, 2 a 3 označují prostorové komponenty metrického tenzoru. Místo uvedené metriky se často používá metrický tenzor s rozdílnou signaturou : : : : η : ι κ : : = : : ( : : : 1 : : 0 : : 0 : : 0 : : : : 0 : : − 1 : : 0 : . : 0 : : : : 0 : : 0 : : − 1 : : 0 : : : : 0 : : 0 : : 0 : : − 1 : : : ) : : = diag : ( 1 , − 1 , − 1 , . − 1 ) : : {\displaystyle \eta _{\iota \kappa }={\begin{pmatrix}1&0&0&0\\ . 0&-1&0&0\\0&0&-1&0\\0&0&0&-1 .\end{pmatrix}}=\operatorname {diag} (1,-1,-1,-1)} : Skalární součin dvou . vektorů : : : : A : ι : : : : {\displaystyle A^{\iota }} , : : : : B : ι : : : : {\displaystyle B^{ . \iota }} pak lze vyjádřit jako : : : : η : ι κ : : : A : ι : : : B : κ : : : : {\displaystyle \eta _{\iota \kappa }A^{\iota }B^{\kappa }} , kde bylo užito Einsteinovo sumační pravidlo. Výraz pro skalární součin lze použít i pro vyjádření vzdálenosti, tzn. : : : Δ : s : 2 : : = : η : ι κ : : Δ : x : ι : : Δ : x : κ : : : : {\ . displaystyle \Delta s^{2}=\eta _{\iota \kappa }\Delta x^{\iota }\Delta x . ^{\kappa }} , kde : : : : x : 0 : : : : {\displaystyle x^{0}} označuje časovou souřadnici a : : : : x : i : : : : {\displaystyle x^{i}} pro : : : i = 1 , 2 , 3 : : {\displaystyle i=1,2,3} označuje prostorové souřadnice. Tento postup umožňuje využití prostředků Riemannovy geometrie. Vzhledem k tomu, že vzdálenost je indefinitní, označujeme tuto geometrii jako pseudoriemannovskou. Každý bod Minkowskiho prostoročasu představuje tzv. prostoročasovou událost, čímž vyjadřujeme, že se nejedná pouze o prostorový bod, ale o bod prostoru vztahující se k danému časovému okamžiku. Vzdálenost mezi dvěma událostmi se označuje jako prostoročasový interval (vzdálenost). Související informace naleznete také v článku Obecná teorie relativity. V obecné teorii relativity se místo Minkowskiho prostoročasu používá Riemannův prostoročas, který může být obecně zakřivený a metrika je v něm charakterizována symetrickým metrickým tenzorem : : : : g : ι κ : : : : {\displaystyle g_{\iota \kappa }} , který obecně není diagonální. Vzdálenost je pak vyjádřena jako : : : : d : : s : 2 : : = : g : ι κ : : : d : : x : ι : : : d : : x : κ : : : : {\displaystyle \ .mathrm {d} s^{2}=g_{\iota \kappa }\mathrm {d} x^{\iota } . \mathrm {d} x^{\kappa }} : Přechod ke speciální teorii relativity lze zajistit položením : : : : g : ι κ : : = : η : ι κ : : : : {\ .displaystyle g_{\iota \kappa }=\eta _{\iota \kappa }} : Vzdálenost pak získá tvar : : : : d : : s : 2 : : = : η . : ι κ : : : d : : x : ι : : : d : : x : κ : : : : {\displaystyle \mathrm {d} s^{2}= . \eta _{\iota \kappa }\mathrm {d} x^{\iota }\mathrm {d} x^{\kappa }} : Prostoročasové vzdálenosti mezi dvěma událostmi lze rozdělit podle toho, zda je možné mezi oběma událostmi předat informaci prostřednictvím signálu šířícího se světelnou nebo podsvětelnou rychlostí. Časupodobný interval - též časový nebo časového charakteru. Jedná se o případ, kdy mezi oběma událostmi může být předána informace prostřednictvím signálu, který se šíří podsvětelnou rychlostí, tzn. rychlostí nižší než je rychlost světla. V takovémto uspořádání může být např. vznik první události příčinou výskytu druhé události apod., tzn. mezi oběma událostmi existuje příčinná souvislost. Ve zvolené metrice platí : : : : d : : s : 2 : : < 0 : : {\displaystyle \mathrm {d} s^{2}<0} . V metrice s opačnou signaturou bude : : : : d : : s : 2 : : > 0 : : {\displaystyle \mathrm {d} s^{2}>0} . Světelný interval - též světelného charakteru nebo také izotropní či nulový. Jedná se o případ, kdy mohou být obě události spojeny pouze prostřednictvím světelného signálu, tzn. signálem šířícím se rychlostí světla : : : c : : {\displaystyle c} . Mezi oběma událostmi existuje příčinná souvislost. Bez ohledu na volbu metriky v tomto případě platí : : : Δ : s : 2 : : = 0 : : {\displaystyle \Delta s^{2}=0} . Prostorupodobný interval - též prostorového charakteru. Jedná se o případ, kdy mezi oběma událostmi nemůže být předána informace prostřednictvím signálu, který se šíří podsvětelnou nebo světelnou rychlostí. Ve zvolené metrice platí : : : : d : : s : 2 : : > 0 : : {\displaystyle \mathrm {d} s^{2}>0} . V metrice s opačnou signaturou bude : : : : d : : s : 2 : : < 0 : : {\displaystyle \mathrm {d} s^{2}<0} . Poznámka: To, zda je prostoročasový interval větší nebo menší než nula, je závislé na signatuře zvolené metriky. Množinu událostí, které mají od dané události A nulovou vzdálenost, označujeme světelný kužel. Ten rozděluje prostoročas na tři oblasti: absolutní minulost, absolutní budoucnost a relativní současnost. Absolutní minulostí označujeme ty události B, které pro každého pozorovatele leží v minulosti události A, absolutní budoucnost jsou pak události B, které pro každého pozorovatele leží v budoucnosti události A. Relativní současnost je tvořena událostmi B, pro něž existují pozorovatelé, pro které jsou události A a B současné, pro některé jiné patří B do minulosti A, pro ostatní patří B do budoucnosti A. Čtyřvektor Speciální teorie relativity Obecná teorie relativity Teorie strun M-teorie | VERB_PHRASE | YES_NO |
009265 | ... MR oficiálním státním symbolem Maďarské republiky, reprezentujícím na domácí i mezinárodní scéně.Íránská vlajka je podobná maďarské vlajce, přičemž zelené a červené pruhy jsou obráceny. == Popis, použití a symbolika == Maďarská vlajka má tři stejně široké vodorovné pruhy červený, bílý a zelený. Od roku 2000 se státní vlajka používá v poměru 1:2, národní vlajka se smí používat v poměrech 1:2 a 2:3.... | Jaké barvy jsou vodorovné pruhy na vlajce Maďarska? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Maďarská_vlajka | [
"červený, bílý a zelený"
] | 223 | 299 | Maďarská vlajka má tři stejně široké vodorovné pruhy červený, bílý a zelený. | [
{
"start": 276,
"end": 298,
"text": "červený, bílý a zelený"
}
] | Vlajka Maďarska je podle ústavního zákona o státních symbolech MR oficiálním státním symbolem Maďarské republiky, reprezentujícím na domácí i mezinárodní scéně.Íránská vlajka je podobná maďarské vlajce, přičemž zelené a červené pruhy jsou obráceny. == Popis, použití a symbolika == Maďarská vlajka má tři stejně široké vodorovné pruhy červený, bílý a zelený. Od roku 2000 se státní vlajka používá v poměru 1:2, národní vlajka se smí používat v poměrech 1:2 a 2:3. Je-li ve střední části vlajky umístěn státní znak, jedná se o neoficiální verzi státní vlajky, ale v současném Maďarsku převažující tendence užívat vlajku se znakem na úkor vlajky státní, a to nejenom na budovách státních institucí. Červená barva symbolizuje sílu a krev prolitou vlastenci za svobodu země, bílá oddanost a čistotu, zelená naději. == Historie == Nejstaršími maďarskými barvami jsou již od středověku červená a bílá, vyskytující se na vlajce Arpádovské dynastie. Červeno-bílo-zelená vlajka poprvé zavlála za vlády krále Matyáše II. na počátku 17. století. Ovšem historie používání těchto barev sahá až do roku 1222, kde pečeť krále Ondřeje II. přidržovala stuha v těchto barvách.Červená, bílá a zelená se užívaly jako barvy Uherska a jsou rovněž barvami uherského znaku z 15. století. Oficiálně se barvy definují spolu s barvami vlajky Rakouska až v roce 1806. Od revoluce a boje za svobodu v letech 1848–49 se užívá jako národní vlajka. Od roku 1867 se objevila i ve vlající části obchodní vlajky Rakouska-Uherska. Po vzniku samostatné První Maďarské republiky roku 1918 se stala státní vlajkou. Po vyhlášení socialistické Maďarské lidové republiky v roce 1949 se barvám přisuzovaly (shora dolů a zase zpět) interpretace, že obětavost (červená) a čistý charakter národa (bílá), jsou sluncem a deštěm pro úrodnou půdu (zelená), která, když uzraje v míru (bílá), přinese bohaté plody komunismu (červená). == Historický vývoj == == Další maďarské vlajky == == Podobné vlajky == == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Magyarország zászlaja na maďarské Wikipedii. === Literatura === BROŽEK, Aleš. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. Praha: Kartografie, 2003. 223 s. ISBN 80-7011-776-1. MUCHA, Ludvík. Vlajky a Znaky zemí světa. Praha: GKP, 1987 (3. vydání). 215 s. === Související články === Maďarsko Dějiny Maďarska Státní symboly Maďarska === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu maďarská vlajka ve Wikimedia Commons Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat: Lokální odkaz: Flags of Hungary Wikidata: National flag of Hungary (anglicky) Flags of the World - Hungary (maďarsky) (anglicky) Magyar Állami Jelképek - Nemzeti zászló (maďarsky) (anglicky) (německy) (italsky) (španělsky) Magyarország nemzeti jelképei (maďarsky) (anglicky) (německy) (slovensky) (rumunsky) Magyarország legfontosabb jelképei és ereklyéi | ADJ_PHRASE | OTHER |
005403 | ... rozhovory, vysílané v německé televizi, mají většinou podtitulky, filmové produkce jsou někdy již v originále vyrobeny s týmiž herci ve dvou jazykových verzích - pro Švýcarsko a pro export nebo jsou na vývoz dabovány do spisovné němčiny. Němčina se píše latinkou. S výjimkou přehlasovaných Ä, Ö, Ü nevyužívá diakritická znaménka. Používání tzv. ostrého S (scharfes... | Jak se píše němčina? | https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bm%C4%8Dina | [
"latinkou"
] | 242 | 267 | Němčina se píše latinkou. | [
{
"start": 258,
"end": 266,
"text": "latinkou"
}
] | Němčina je západogermánský jazyk, kterým hovoří přibližně 200 milionů lidí na celém světě. V Evropě je z hlediska počtu rodilých mluvčích němčina s asi 100 mil. mluvčími druhým nejrozšířenějším jazykem po ruštině. V Evropské unii je němčina nejpoužívanějším mateřským jazykem. Patří také mezi 10 nejpoužívanějších jazyků na světě. Píše se latinkou se spřežkovým pravopisem. Zvláštností je, že podstatná jména se píší velkými počátečními písmeny. Poslední reforma pravopisu proběhla v roce 1996 a přepracována byla v letech 2004 a 2006. Němčina je úředním jazykem v těchto zemích Německo (80 mil. mluv.) Rakousko (7,9 mil. mluv.) Lichtenštejnsko (31 tis. mluv.) Švýcarsko (4,3 mil. . mluv.) – spolu s francouzštinou, italštinou a rétorománštinou Lucembursko (270 tis. mluv.) – spolu s lucemburštinou a francouzštinou Belgie (110 tis. mluv.) – Německojazyčné společenství v provincii Lutych . spolu s nizozemštinou a francouzštinou Itálie (260 tis. mluv.) – Jižní Tyrolsko (autonomní provincie Bolzano) Německy dále hovoří menšiny v těchto zemích Francie (1,5 mil. mluv.) – Alsasko a Lotrinsko . Dánsko (25 tis. mluv.) – Šlesvicko (region Syddanmark) Rumunsko (380 tis. mluv.) – Banát, Sedmihradsko Maďarsko (200 tis. mluv.) Polsko . (500 tis. mluv.) SNS (1,9 mil. mluv.) – Povolží (jižní Rusko), Kazachstán USA (1,5 mil. mluv.) – zejména Pensylvánie . , Severní a Jižní Dakota Kanada (560 tis. mluv.) Brazílie (1,5 mil. mluv.) Argentina (400 tis. mluv.) Austrálie (135 tis. mluv .) Paraguay (38 tis. mluv.) Namibie (25 tis. mluv.) – do r. 1989 regionální úřední jazyk JAR (60 tis. mluv.) Izrael (několik . desítek tisíc mluv.) Česko (několik desítek tisíc mluv.) – viz Německá menšina v Česku Slovensko (pravděpodobně několik tisíc až desítek tisíc mluv.) Papua-Nová Guinea – (unserdeutsch) kreolský jazyk na základě němčiny Počty mluvčích menšin je ovšem nutné brát s rezervou, čísla se podle jednotlivých průzkumů mohou značně lišit. Také především v zemích východní Evropy a někdejšího Sovětského svazu došlo výzvou k návratu do původní vlasti Německem po r. 1990 k rozhodujícímu odlivu etnických Němců v reprodukčně perspektivním věku, takže tam lze během příštích desetiletí očekávat praktický zánik výskytu němčiny. Spisovná němčina, která je standardizovanou podobou hornoněmčiny (Hochdeutsch, hornoněmecké nářeční skupiny), se od ostatních germánských jazyků liší změnami v důsledku druhého posouvání hlásek, které bylo uzavřeno ke konci 8. století. V historii vývoje spisovného německého jazyka rozlišujeme tato období: prehistorické/germánské (5.–8. století) stará horní němčina (Althochdeutsch) (8. století–1050) . střední horní němčina (Mittelhochdeutsch) (1050–1350) raná nová horní němčina (Frühneuhochdeutsch) (1350–1650) nová horní němčina (Neuhochdeutsch) (1650–současnost .) Základní členění nářečí v němčině je podle stupně druhého posouvání hlásek v jihoseverním směru: horní němčina (včetně rakouské a švýcarské němčiny) – úplné střední němčina – částečné Dolní němčina (Platt) – žádné posouvání hlásek Mezi jednotlivými nářečími a dialekty existují značné rozdíly. Již dialekt v Kolíně nad Rýnem je pro mnohého Němce z jiné oblasti jen těžko srozumitelný. Značné potíže pak vznikají, jedná-li se o severoněmecké tzv. Plattdütsch z Fríska nebo o dialekty z Bavorska, Bádenska či Rakouska. Zcela nesrozumitelné je pak tzv. Schwyzerdüütsch, mluvené ve Švýcarsku: švýcarské filmy nebo televizní rozhovory, vysílané v německé televizi, mají většinou podtitulky, filmové produkce jsou někdy již v originále vyrobeny s týmiž herci ve dvou jazykových verzích - pro Švýcarsko a pro export nebo jsou na vývoz dabovány do spisovné němčiny. Němčina se píše latinkou. S výjimkou přehlasovaných Ä, Ö, Ü nevyužívá diakritická znaménka. Používání tzv. ostrého S (scharfes S, ß – pouze malé, při psaní verzálkami přepisováno jako SS) bylo reformou pravopisu v 90. letech 20. století omezeno, ve Švýcarsku se ß dokonce jako zastaralé důsledně nahrazuje za ss. Německá abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí: nejběžnější odchylky ve výslovnosti ä – e, e: (otevřené; älter, spät); ck – k (packen, Stück); chs – ks . nebo chs, když -s- část koncovky (du machst); e – když dlouhé, uzavřené, téměř í (gewehr); krátké v nepřízvučné slabice oslabeno, před l, n, popř. r . (pokud vysloveno) mizí zcela, ale nemizí zcela v koncovkach -eln, -ern po r a l, stejně jako v -en po n; ei, ai, ey, ay – aj (ein, . klein, drei, Mai); eu, äu – oj (euch, neu, räuspern); g – ch - na konci slova (flugzeug) h – po samohlásce a mezi samohláskami se . nevyslovuje, prodlužuje předchozí samohlásku (Ruhe, gehen), pokud to není jediná souhláska ve slově (aha, Uhu); ie i: – (viel, sieben, Marie) . , ije: – (Familie, Linie, Italien); ng – podobné českému mango, banka (singen, lange); o – když dlouhé, uzavřené, blíže ú (holen .); ö – mezi o a e (können) ph – f (Philosophie); r – téměř splývá s e (aber, liefern); s – z – (Seite) .; ss – s – užívá se vždy, když se neužije ß (Strasse – např. ve Švýcarsku nebo chybí-li ß na klávesnici či při psaní velkými písmeny); ß – s – užívá se zpravidla při dlouhé výslovnosti . předchozí samohlásky (Straße, Fuß); sch – š (schön); sp – šp – na začátku slov nebo kořenů (spät); st – št – na začátku slov nebo kořenů (stehen .); tion – cijon (Funktion, Nation); tsch – č (tschechisch) ; z, tz – c (sitzen, zehn); ü – mezi u a i ( . müssen); v f (Vater), v cizích slovech – v (Vase); w – v (warten); kmenová samohláska je dlouhá před jedinou souhláskou (lesen) nebo žádnou (wo). Podrobnější informace naleznete v článku Německá gramatika. Rozlišuje se určitý (der, die, das) a neurčitý (ein, eine) člen. Rozlišují se čtyři pády u jmen: nominativ, genitiv, dativ a akuzativ. Jsou vyjádřeny většinou jen tvarem členu, k některým ale patří koncovky podstatného jména. Systém slovesných časů je bohatší než v češtině. Původní systém významu 6 slovesných časů (předminulý [plusquamperfektum], minulý [préteritum]] a [perfektum], přítomný [prézens] a budoucí I a II [futurum]) rozlišoval tu skutečnost, zda se jedná v přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti o ukončený či probíhající děj. Dnes se však tento systém využívá velmi omezeně a v běžné konverzaci se používá již jen přítomný čas (vyjadřuje též budoucnost) a minulé časy perfektum a préteritum. Podmíněný děj se vyjadřuje konjunktivem a kondicionálem. Velmi časté je používání trpného rodu. Slovosled je díky flexibilnosti jazyka mnohem volnější než v angličtině, ale i tak existují jistá pravidla. Může mít více variant v závislosti na použitých spojkách či příslovečných určeních. Typickým rysem němčiny je odsouvání ostatních slovesných tvarů (a také hlavního slovesa ve vedlejší větě) na konec, může se tam sejít i několik sloves najednou: Wenn ich das früher gewusst hätte, hätte ich es nicht mehr tun müssen. Doslova: Když já to dříve věděl by měl, měl by já to ne více činit muset. Všechna podstatná jména se píší s velkým počátečním písmenem. Starší slovní zásoba byla ovlivněna hlavně latinou a románskými jazyky. V moderní době je patrný silný vliv angličtiny. Výpůjček je vcelku značné množství, němčina však k většině přejatých slov má i samotný německý protějšek, většinou složeninu. Příklad: magnetofon: r Rekorder, ale i s Tonbandgerät ("zvukopáskopřístroj") byznys, podnikání: s Business, ale i s Geschäft Zvláštností je, že některá slova budí dojem neněmeckého, anglického původu, přestože v angličtině neexistují, např. s Handy - mobilní telefon. Ač čistě německá zkrácenina z s Handfernsprecher ("telefon do ruky"), vyslovuje se často anglicky händy. Výpůjčky ovšem fungují i opačným směrem. Německá slova se objevují v mnoha dalších jazycích. Například slovo 'r 'Bauplan (stavební plán, skica) se v angličtině používá pro technické označení morfologie organismů. Arbeito, které v japonštině znamená vedlejší pracovní poměr pochází z německého slova Arbeit, f. (práce) atd. | ENTITY | OTHER |
004605 | Antonymum (z řec. α anti proti; ὄ onoma jméno), též opozitum označuje slovo opačného, protikladného významu. Jedno slovo může mít více antonym s různými významy, podle toho, o který druh antonymie jde, v jakém kontextu a na které významové škále k antonymii dochází, popřípadě ke kterému z více významů slova se vztahuje. Na rozdíl od synonymie a homonymie, které vznikají v podstatě náhodně (nejsou podmíněny vnější realitou), antonyma vznikají v každém jazyce přirozeně z důvodu vyjádřit významový protiklad k některému výrazu. Některá slova antonymní protějšek nemají (zejména číslovky určité, citoslovce). Antonyma dělíme na: polární, komplementární. K antonymii se zpravidla řadí i antonyma: konverzní kontextová.... | Jak se dělí antonyma? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonymum | [
"Polárn",
"komplementární"
] | 610 | 654 | Antonyma dělíme na: polární, komplementární. | [
{
"start": 630,
"end": 636,
"text": "Polárn"
},
{
"start": 639,
"end": 653,
"text": "komplementární"
}
] | Antonymum (z řec. α anti proti; ὄ onoma jméno), též opozitum označuje slovo opačného, protikladného významu. Jedno slovo může mít více antonym s různými významy, podle toho, o který druh antonymie jde, v jakém kontextu a na které významové škále k antonymii dochází, popřípadě ke kterému z více významů slova se vztahuje. Na rozdíl od synonymie a homonymie, které vznikají v podstatě náhodně (nejsou podmíněny vnější realitou), antonyma vznikají v každém jazyce přirozeně z důvodu vyjádřit významový protiklad k některému výrazu. Některá slova antonymní protějšek nemají (zejména číslovky určité, citoslovce). Antonyma dělíme na: polární, komplementární. K antonymii se zpravidla řadí i antonyma: konverzní kontextová. Antonyma polární, nebo též vlastní, graduální, kontrastní, z hlediska logiky kontrární, jsou antonyma, která vyjadřují protilehlé body na polární škále, nepokrývají však celý rozsah nadřazeného pojmu, protože mezi nimi nebo vně nich je ještě alespoň jeden další stupeň: velký × malý obrovský × malinký teplý × studený sever × jih černý × bílý Komplementární nebo též hlediska z logiky kontradiktorní antonyma svými významy rozdělují rozsah nadřazeného pojmu na dvě poloviny. Jde zejména o dvojice slov, z nichž druhé je z prvního odvozeno předponou ne-, ale existují i jiné dvojice: přítomný × nepřítomný katolík × nekatolík pravda × lež hluchý × slyšící Některá antonyma fungují jako polární nebo komplementární v různých kontextech: muž . × žena (v právním a běžném významu komplementární, biologicky i polární) uvnitř × venku (pokud se nepočítá s mezipolohou) Mezi komplementární antonyma se řadí i reverzní antonyma, která popisují opačný proces nebo opačný směr (vektorová antonyma .): vejít × vyjít od × k sestavit × rozebrat nakládka × vykládka svolaný × rozpuštěný Konverzní nebo též vztahová antonyma vytvářejí takové dvojice, v nichž jedno slovo vyjadřuje vztah z hlediska jednoho subjektu a druhé slovo tentýž vztah z hlediska druhého subjektu: . rodič × dítě učitel × žák prodávat × kupovat Kontextová, paralelní, případová nebo nekompatibilní antonyma vytvářejí dvojice slov, která jsou v určitém kontextu vnímána jako protiklady, ačkoliv obecně jsou dvěma z více pojmů téže kategorie: křesťan × muslim křesťan × . nevěřící mluvit × zpívat mluvit × být potichu Čech × Němec jablko × hruška černý × hnědý (uhlí) elektrický × plynový (sporák) Autoantonymum, též antagonymum je slovo, které má více významů, z nichž některé jsou si navzájem některým z výše uvedených způsobů protikladná – jde tedy vlastně o homonymní antonyma. Vznikají například vývojovou změnou významu slova na protikladný nebo zvukovou či psanou shodou rozdílně vzniklých slov. V češtině se vyskytují jen ojediněle: zřejmě – pravděpodobně i zjevně, pedofil – přítel dětí i vrah a prznitel dětí, soudruh – přítel i představitel nepřátelské mocenské struktury. Autoantonyma jsou typická pro archaické jazyky, například čínštinu. Ve velké míře jsou zachovaná například v latině (imago – obraz i vzor, altus – vysoký i hluboký, clam – potichu × clamare – křičeti), řečtině (farmakon – lék i jed, hagios – svatý i ohavný), angličtině (apparent – zjevný i domnělý, virtual - opravdový i zdánlivý). Některé slovní kořeny mají v příbuzných jazycích nebo v různých fázích vývoje jazyka opačný význam (host je v latině nepřítel, úžas je v ruštině hrůza, strašlivý ve staročeštině znamenalo bojácný). Synonymum Homonymum Hyperonymum Frazém Zápor KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník českých synonym a antonym. Brno : Lingea, 2007. NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv autorů. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1992. Kapitola slovní zásoba, s. 112-113. Slovníkové heslo antonymum ve Wikislovníku | ENTITY | OTHER |
004320 | Národní parky v Česku jsou velkoplošná, zvláště chráněná území v Česku. V České republice se nachází čtyři národní parky. Jejich status upravuje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Nejstarší z nich je Krkonošský národní park (vyhlášen v roce 1963), největší je Národní park Šumava (69 030 ha). Pro národní parky se užívá zkratka NP. Národní park je definován v § 15 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny: V roce 1956 byl vydán zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, který definoval pojem i jeho náplň na území Československa.... | Kdy byl vyhlášen Krkonošský národní park? | https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_parky_v_%C4%8Cesku | [
"1963"
] | 197 | 309 | Nejstarší z nich je Krkonošský národní park (vyhlášen v roce 1963), největší je Národní park Šumava (69 030 ha). | [
{
"start": 258,
"end": 262,
"text": "1963"
}
] | Národní parky v Česku jsou velkoplošná, zvláště chráněná území v Česku. V České republice se nachází čtyři národní parky. Jejich status upravuje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Nejstarší z nich je Krkonošský národní park (vyhlášen v roce 1963), největší je Národní park Šumava (69 030 ha). Pro národní parky se užívá zkratka NP. Národní park je definován v § 15 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny: V roce 1956 byl vydán zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, který definoval pojem i jeho náplň na území Československa. Rozsahy vyhlášených chráněných území se dodatečně měnily vládními nařízeními. Vývoj názorů na ochranu přírody vedl v roce 1992 k přijetí nového zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. | DATETIME | DATETIME |
010886 | ... náhorní plošině v Centrální brazilské vysočině v oblasti, kde pramení řeka Tocantins. Nachází se v průměrné nadmořské výšce 1172 m, nejnižší bod leží 1067 m nad mořem a nejvyšší ve výšce 1230 m n. m. Průměrná teplota je po celý rok velmi vyrovnaná, v lednu se pohybuje okolo 23 °C a v červenci 22 °C. V lednu spadne průměrně 310 mm srážek, v červenci nespadnou žádné. == Historie města == Brasília je relativně mladé město, vzniklo jako nová brazilská metropole. Až do jejího vybudování bylo hlavním městem Brazílie Rio de Janeiro (již od roku 1763). Brzy poté, co země získala nezávislost, zrodila se (v roce 1822) myšlenka na vybudování nového hlavního města. Společně s tímto návrhem bylo navrženo jméno pro toto město – mělo se jmenovat právě Brasília. V ústavě byla tato idea zapsaná od roku 1891.... | Bylo Rio de Janeiro v minulosti hlavním městem Brazílie? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bras%C3%ADlia | [
"ano"
] | 467 | 554 | Až do jejího vybudování bylo hlavním městem Brazílie Rio de Janeiro (již od roku 1763). | [] | Brasília je hlavní město Brazílie. Leží hluboko ve vnitrozemí, asi 1000 km severozápadně od Ria de Janeiro. Ve městě a jeho okolní aglomeraci (tzn. ve Federálním distriktu) žilo v roce 2016 více jak 3 miliony osob, což z Brasílie dělá čtvrté největší brazilské město. == Přírodní podmínky == Brasília leží na náhorní plošině v Centrální brazilské vysočině v oblasti, kde pramení řeka Tocantins. Nachází se v průměrné nadmořské výšce 1172 m, nejnižší bod leží 1067 m nad mořem a nejvyšší ve výšce 1230 m n. m. Průměrná teplota je po celý rok velmi vyrovnaná, v lednu se pohybuje okolo 23 °C a v červenci 22 °C. V lednu spadne průměrně 310 mm srážek, v červenci nespadnou žádné. == Historie města == Brasília je relativně mladé město, vzniklo jako nová brazilská metropole. Až do jejího vybudování bylo hlavním městem Brazílie Rio de Janeiro (již od roku 1763). Brzy poté, co země získala nezávislost, zrodila se (v roce 1822) myšlenka na vybudování nového hlavního města. Společně s tímto návrhem bylo navrženo jméno pro toto město – mělo se jmenovat právě Brasília. V ústavě byla tato idea zapsaná od roku 1891. K realizaci projektu však došlo až v roce 1954, když začaly přípravné práce. Město bylo založeno a vybudováno v letech 1956–1961 brazilským prezidentem českého původu Juscelinem Kubitschekem. Aby nová metropole nebyla izolovaná, bylo nutno též vystavět letiště a silniční infrastrukturu, které nové město spojily se Sã Paulem, Rio de Janeirem a dalšími důležitými sídly v zemi. Rozložení města odráží jeho moderní charakter; jednotlivé čtvrti jsou oddělené, silnice byly vyprojektovány jako široké a dlouhé mnohaproudé komunikace s mimoúrovňovými křižovatkami. Architektura významných budov, hlavně státních úřadů, které se nacházejí v centru města, patří k nejtypičtějším ukázkám architektury 50. a 60. let 20. století. K slavnostnímu otevření nového hlavního města došlo v roce 1960. Součástí slavnostního obřadu byl i náboženský ceremoniál a na Centrálním náměstí byl vztyčen železný kříž z Portugalska. Od roku 1987 je Brasília zařazená na seznamu UNESCO. Od roku 2001 má Brasília také i svůj vlastní systém metra. == Ekonomika == Hlavním ekonomickým odvětvím ve městě je stavebnictví, služby, komunikace, finančnictví, potravinářský, dřevařský a zábavní průmysl. Město má spíše vládní než průmyslový charakter. Je sídlem několika národních společností jako Brasil Telecom, Correios, banky Caixa Econômica Federal a největší Banco do Brasil. == Doprava == Ve městě se nachází mezinárodní letiště Brasília, které je pro svou polohu hlavním leteckým dopravním uzlem v zemi. Podle počtu přepravených pasažérů a pohybu letadel je třetí nejrušnější v zemi. V roce 2001 bylo spuštěno metro. == Kultura == Patronem města je Jan Bosco. V roce 2008 získalo město titul americké hlavní město kultury. == Zajímavá místa == Ačkoli Brasília není nikterak staré město, nachází se zde řada zajímavých míst. Na náměstí Tří mocností stojí budova národního kongresu, nejvyššího soudu, dále pak památník připomínající založení města a palác Planalto, kde sídlí prezidentské kanceláře. Důležitou budovou je také moderní Katedrála Zjevení Panny Marie, která svojí konstrukcí připomíná kostru obrovského obratlovce. Mezi zajímavé mosty patří obloukový most Ponte Juscelino Kubitschek. == Partnerská města == == Fotogalerie == == Odkazy == === Reference === === Související články === Oscar Niemeyer Juscelino Kubitschek de Oliveira === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Brasília ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Brasilia ve Wikislovníku Můžeme dál... Brasilia – architektonická přednáška Davida Vávry Galerie Brasília ve Wikimedia Commons | VERB_PHRASE | YES_NO |
002047 | ... Zounkové z Malých Nehvizd). Za kmotry mu byli prarodiče Regina Benešová-Werichová a František Choděra. Rodiče se brzo rozvedli a Jan připadl do péče otci. Narodil se na Smíchově (tehdejší čp. 403), kde měli matčini rodiče hostinec; za 1. světové války, když byl otec na frontě, žil u své matky v Holešovicích. V roce 1929 se Jan Werich oženil se švadlenou a návrhářkou divadelních kostýmů Zdeňkou (též Zdenou) roz. Houskovou (1. června 1906 - 14. dubna 1980), která v 60. letech přeložila dvě divadelní hry z angličtiny. Jejich jediná dcera Jana Werichová (1935-1981) byla herečka a překladatelka; její jediná dcera Zdeňka Kvapilová, přezdívaná Fanča (*1967), provdaná Hulíková, vystudovala pedagogiku a je psycholožkou ve Švýcarsku. Jan Werich studoval Masarykovo gymnázium v Praze v Křemencově ulici (zrušeno roku 1949, nyní je na stejném místě Masarykova střední škola chemická), kde se také seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Poslední ročník víceletého gymnázia však absolvoval na smíchovském reálném gymnáziu, kde také odmaturoval.... | V jakém městě vystudoval Jan Werich gymnázium? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Werich | [
"v Praze",
"Praze",
"Praha"
] | 738 | 963 | Jan Werich studoval Masarykovo gymnázium v Praze v Křemencově ulici (zrušeno roku 1949, nyní je na stejném místě Masarykova střední škola chemická), kde se také seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. | [
{
"start": 779,
"end": 786,
"text": "v Praze"
},
{
"start": 781,
"end": 786,
"text": "Praze"
}
] | Národní umělec Jan Křtitel František Serafínský Werich (6. února 1905 Smíchov - 31. října 1980 Praha) byl český filmový a divadelní herec, dramatik a filmový scenárista, v autorské trojici s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a posléze i poválečné české divadelní kultury, spisovatel. Jedním z divadel, ve kterých hrál, bylo divadlo Osvobozené. Jan Werich byl jediný syn Vratislava Wericha, úředníka První české vzájemné pojišťovny (syna Františka Wericha, obchodníka v Praze a Reginy roz. Duchoňové z Hostomic), a jeho manželky Gabriely roz. Choděrové (dcery Jana Choděry, hostinského v Žižkově č. 970, a Marie, roz. Zounkové z Malých Nehvizd). Za kmotry mu byli prarodiče Regina Benešová-Werichová a František Choděra. Rodiče se brzo rozvedli a Jan připadl do péče otci. Narodil se na Smíchově (tehdejší čp. 403), kde měli matčini rodiče hostinec; za 1. světové války, když byl otec na frontě, žil u své matky v Holešovicích. V roce 1929 se Jan Werich oženil se švadlenou a návrhářkou divadelních kostýmů Zdeňkou (též Zdenou) roz. Houskovou (1. června 1906 - 14. dubna 1980), která v 60. letech přeložila dvě divadelní hry z angličtiny. Jejich jediná dcera Jana Werichová (1935-1981) byla herečka a překladatelka; její jediná dcera Zdeňka Kvapilová, přezdívaná Fanča (*1967), provdaná Hulíková, vystudovala pedagogiku a je psycholožkou ve Švýcarsku. Jan Werich studoval Masarykovo gymnázium v Praze v Křemencově ulici (zrušeno roku 1949, nyní je na stejném místě Masarykova střední škola chemická), kde se také seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Poslední ročník víceletého gymnázia však absolvoval na smíchovském reálném gymnáziu, kde také odmaturoval. Po maturitě studoval práva na Karlově univerzitě. V roce 1926 vytvořili s Jiřím Voskovcem dvojici. Nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod a brzo na to začala i jejich divadelní spolupráce v Osvobozeném divadle. Ta vyústila do jejich první hry Vest pocket revue - názvem mysleli malou revui do kapsičky u vesty. Werich byl na plakátech uveden jako J. W. Rich. V letech 1927-1938 jejich divadelní spolupráce pokračovala, do roku 1935 působili v Osvobozeném divadle, v letech 1935-1937 působili pod hlavičkou tzv. Spoutaného divadla, kde uvedli jednu ze svých nejodvážnějších her Balada z hadrů. V roce 1937 se vrátili k Osvobozenému divadlu, které bylo o rok později (1938) uzavřeno a J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek byli nuceni opustit Československo. Druhou světovou válku strávili spolu v USA, kde se živili jako herci; především mezi tamní českou komunitou. Proslavili se též svými protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky vysílanými česky do Evropy. V roce 1945 se Jan Werich vrátil zpět do osvobozeného Československa. Jiří Voskovec se navrátil až 1. 9. 1946. Spolu s Jiřím Voskovcem na krátký čas otevřeli Divadlo V+W, ale vzhledem k politické situaci už nebylo možné dělat politickou satiru. V roce 1948 Werichův partner Jiří Voskovec emigroval do Francie (a v roce 1950 do USA). Po roce 1948 Jan Werich působil v řadě pražských divadel. V letech 1956-1961 byl ředitelem Divadla ABC. J. Werich založil Divadlo Voskovce a Wericha, kde se jeho novým partnerem stal Miroslav Horníček. Z jejich divadelní tvorby této doby se staly nejznámější tzv. forbíny, tj. předscény. Jeho poválečná činnost je spojena s tehdejším režimem; jeho kritici mu vytýkají, že ačkoli byl velmi populární, nezastal se svých pronásledovaných a vězněných kolegů a přátel.[zdroj?] Jeho obránci poukazují na Werichův podpis petice Dva tisíce slov. Ke konci 50. let podnikl J. Werich několik individuálních cest do Itálie; jednu z nich i s dcerou Janou. Své zážitky popsal v knize Italské prázdniny (1. vyd. Českosl. spis. 1960, ... 9. vyd. Toužimský & Moravec 2010). Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec. Jiří Suchý uvádí, že to Jan Werich bral trochu s humorem a trochu s despektem; zmiňuje Werichovu průpovídku "...jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat." V období normalizace nesměl vystupovat v rozhlase ani televizi, měl zákaz veřejně mluvit. Právě v roce 1968 se podepsal také pod Manifest dvou tisíc slov. V roce 1977 vyšel paradoxně k tomu v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s Werichovým jménem. Televize vysílala dlouhé záběry J. Wericha sedícího mezi ostatními shromážděnými umělci poslouchajícími projevy J. Švorcové a dalších tehdy komunisticky angažovaných umělců. Zastánci Jana Wericha tvrdí, že žádal komunistické úřady o vyškrtnutí svého jména ze seznamu signatářů, protože podepsal pouze prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno a jeho protesty nebyly zveřejněny. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně je potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy (Ikar, 2011). Jiří Suchý po letech tvrdí, že Werich šel na shromáždění z obavy, že by jinak nemohl vycestovat na plánovanou cestu za Jiřím Voskovcem do USA; tušil, že Voskovce uvidí naposledy. V letech 1945-1980 bydlel na pražské Kampě ve stejném domě jako básník Vladimír Holan, označovaném jako dům Dobrovského nebo častěji Werichova vila (U Sovových mlýnů 501/7). Traduje se, že se Werich s Holanem neměli příliš v oblibě. Je pochován na Olšanských hřbitovech (I. občanský hřbitov, 9. oddělení, hrob 267). Při příležitosti stého výročí jeho narození vydala Česká národní banka pamětní stříbrnou minci v nominální hodnotě 200 Kč. Jan Werich ve svých hrách a především vyprávěních proslul mnoha převážně politickými narážkami. Např. o Pražském jaru říkal v roce 1968 ve svých televizních rozhovorech s Vladimírem Škutinou: "takže když to shrneme... tak je to lepší, než jsme se báli, že by to mohlo bejt, když jsme mysleli, že by to mohlo bejt moc špatný... ovšem musí se to hlídat!" První hry dvojice V+W byly spíše zábavné, s velkým množstvím hudby, politicky neangažované. Vest pocket revue (1927) - představení mělo obrovský úspěch (208 repríz). Vytvořili zde zcela nové pojetí scény, vystupovali jako bíle nalíčení klauni, kteří si povídají nejen mezi sebou, ale i s obecenstvem. Měli předem domluvené téma i směr dialogu, ale zůstal dost velký prostor pro improvizaci. Premiéra Skafandr Ostrov Dynamit Sever proti jihu Golem Hej rup! V pozdější době psal spolu s J. Voskovcem politicky angažované revue, většina z nich byla silně levicově zaměřená, upozorňovali na nezaměstnanost a na sociální rozdíly. Pozdější díla byla zcela nepokrytě antifašistická. Jejich dialogy jsou zaměřeny proti maloměšťáctví, hlouposti, totalitě atd. Parodie byly zaměřeny nejen na dění v tehdejší době, ale i na historii. Caesar - 1932, představuje Benita Mussoliniho jako Caesara, který touží po válce. Od této hry je Osvobozené považováno za politické divadlo. Osel a stín - 1933, lidé se hádají o nesmyslné věci. Antická historka - spor o poplatek za odpočinek ve stínu osla. Kat a blázen - 1934, kritika fašismu. Na popud německého velvyslanectví, které si stěžovalo na urážku hlavy státu, byli V + W vykázáni z paláce U Nováků a sezónu 1935-1936 odehráli pod názvem Spoutané divadlo v sálu Rokoka. Zde vznikla divácky nejúspěšnější hra této dvojice: Balada z hadrů - 1935, na rozdíl od předchozích her není výrazně zaměřena proti nacismu (Kritika skrze Tři košile Děda Nezamysla). Má výrazný sociální kontext a je spíše poctou Villonovi - svobodomyslnému člověku, buřiči a velkému básníku středověké Francie, jehož postoje byly autorům jistě blízké. Na jaře 1936 se V+W vrací do prostor paláce U Nováků a taktéž k názvu Osvobozené divadlo. Nebe na Zemi Těžká Barbora Svět za mřížemi Pěst na oko - lidé se odmítají poučit z historie a neustále opakují jednu chybu. Hra byla myšlena jako výzva k dohodě mezi lidmi a aby zabránili mocným jim ubližovat. Na hudbu J. Ježka napsali do těchto her texty mnoha písní (např. Nebe na zemi). Po návratu do Československa stihli Voskovec s Werichem ještě podle hudební komedie Finian's Rainbow od 'Yip' Harburga a Freda Saidyho napsat hru: Divotvorný hrnec - originální hudbu Burtona Lane upravil Zdeněk Petr. Pudr a benzín - 1931 Peníze nebo život - 1932 U nás v Kocourkově - 1932 Hej rup! - 1934 Svět patří nám - 1937 Pád Berlína - 1949, role Hermanna Göringa v ruském filmu. Císařův pekař a pekařův císař - 1951, dvojrole (zachráněná kopie cenzurované verze zveřejněna až v roce 1991). Tajemství krve - 1953 Byl jednou jeden král - 1954, hlavní role s Vlastou Burianem. Dva mrazíci - 1954 - vypravěč (voiceover) s Vlastou Burianem. Vzorný kinematograf Haška Jaroslava - 1955 Psohlavci - 1955, drobná epizodní role jednoho z žalujících rychtářů. Hudba z Marsu - 1955, drobná epizodní role posluchače v publiku. Stvoření světa - 1957 - vypravěč (pouze hlas - voiceover). Baron Prášil - 1961 - vedlejší role, kapitán lodě. Až přijde kocour - 1963, dvojrole. Šest otázek pro Jana Wericha - 1964 Pan Tau a Claudie - 1970 Muž, který rozdával smích - 1970, vzpomínkový televizní pořad. Pan Tau a cesta kolem světa - 1972 Hledá se pan Tau - 1972 25. hodina - Francie/Itálie/Jugoslávie, 1967 posmrtně Fimfárum Jana Wericha - 2002, (pouze hlas z původní nahrávky autorského čtení knihy Fimfárum). Fimfárum 2 - 2006, (pouze hlas z původní nahrávky autorského čtení knihy Fimfárum). Fimfárum - Do třetice všeho dobrého - 2011, (pouze hlas z původní nahrávky autorského čtení knihy Fimfárum). Medvěd - 1961 Slzy, které svět nevidí - 1962 Kočár nejsvětější svátosti - 1962 Uspořená libra - 1963 Drahý zesnulý - 1964 Magnetické vlny léčí - 1965 Král a žena - 1967 Co na to říkáte, pane Werichu? - 1968 Fimfárum (1960) Italské prázdniny (1960) Potlach Falstaffovo babí léto Lincoln 1933 Listování Korespondence s Voskovcem I-III Deoduši Všechno je jinak (1969) V pořadí: píseň - interpret - (hudba ./text) - rok Babička Mary - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) Bleška a veška - Jan Werich - (Jiří Baur / Jan Werich) Civilizace - Jan Werich - (Jaroslav Ježek / . Jan Werich a Jiří Voskovec) David a Goliáš - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) Divotvorný hrnec - - (Burt Lane / Jiří Voskovec a Jan Werich) Ezop a brabenec - - (Jaroslav Ježek / . Jan Werich a Jiří Voskovec) Funiculí funiculá - Allanovy sestry - (Luigi Denza / Jan Werich) Hodné štěně - Jan Werich - (Jan Werich a Karel Vlach / Jan Werich) Kalná řeka (Ol' Man River . ) - - (Jerome Kern / Hammerstein Oscar II, český text Jan Werich a Pavel Kopta) Klobouk ve křoví - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) Nebe na zemi - - (Jaroslav Ježek / Jan . Werich a Jiří Voskovec) Nikdy nic nikdo nemá - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) O Španělsku si zpívám - - (Jaroslav Ježek / Jiří Voskovec a Jan Werich) Píseň strašlivá o Golemovi - - ( . Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) Potopa - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) Prodám srdce - - (Jaroslav Ježek / Jiří Voskovec a Jan Werich) Půl párku - - (Lou Singer / . Jan Werich a Jiří Voskovec) Stonožka - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) Strojvůdce Příhoda (Casey Jones) - - ( / Jan Werich a Jiří Voskovec) Svět patří nám - - (Jaroslav Ježek . / Jan Werich a Jiří Voskovec) Svítá - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) Šůr polka - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) Tmavomodrý svět - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich . a Jiří Voskovec) Tři strážníci - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) V domě straší duch( Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) Zeměkoule - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec .) Život je jen náhoda - - (Jaroslav Ježek / Jan Werich a Jiří Voskovec) Pozn: diskografie není úplná. 1953 Civilisace - Jan Werich (ze hry Osel a stín upravil Dalibor Brázda - Karel Vlach se svým orchestrem) / Kalná řeka - Rudolf Cortés - Supraphon 51566-M. 2008 Jaroslav Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka - četba z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, celkem 12 CD disků. | LOCATION | LOCATION |
007775 | ... g.[zdroj?] V prehistorických dobách byly po celém světě hojně rozšířeny želvy sloní,[zdroj?] avšak s příchodem člověka tento druh téměř vyhynul. Předpokládá se, že je lidé lovili jako potravu. Nyní můžeme želvy sloní najít pouze na Seychelách a Galapágách. Dorůstají do velikosti přes 130 cm a váží okolo 300 kg. Mezi největší želvy celé geologické historie patřil obří svrchnokřídový rod Archelon s délkou těla až 4 metry a několikatunovou hmotností.[zdroj?] Tito obři žili v mořích. Želvy rozdělujeme do dvou podřádů podle toho, jakým způsobem vtahují krk do krunýře: želvy skupiny Cryptodira (skrytohrdlí) dokážou zatáhnout krk a hlavu pod páteř, želvy skupiny Pleurodira (skrytohlaví) ji schovávají do krunýře na levou nebo pravou stranu. Jazyk je tlustý a nevysunutelný. Komorové oči většiny suchozemských želv směřují dolů na předměty před nimi, zatímco u... | Mají želvy vysunutelný jazyk? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelvy | [
"ne"
] | 747 | 779 | Jazyk je tlustý a nevysunutelný. | [] | Želvy (Testudines) se od ostatních plazů odlišují především tím, že je jejich tělo obvykle chráněno kostěným krunýřem, který se dělí na hřbetní (karapax) a břišní (plastron). Vyvinul se z jejich žeber. Do tohoto řádu se zahrnuje i několik dnes již vyhynulých druhů. Nejstarší druhy želv žily před zhruba 220 miliony let v období triasu (rod Odontochelys), což z nich dělá jednu z nejstarších dosud žijících skupin plazů (o mnoho více než ještěři nebo hadi). V dnešní době je na světě asi 300 druhů želv, některé z nich jsou silně ohrožené. Želvy jsou studenokrevní živočichové, což znamená, že teplota jejich těla se mění podle okolního prostředí. Jsou typicky dlouhověké, někteří jedinci se dožili prokazatelně i více než 180 let, např. želva sloní. Související informace naleznete také v článku Seznam plazů Česka. V české přírodě se vyskytuje přibližně osm druhů želv. Nejhojnějším druhem želv v Česku je nepůvodní želva nádherná. Jedinou původní (a i ta byla údajně vysazená v 16.století) je želva bahenní. Velikost želv se značně různí. Mořské druhy dorůstají obvykle do obrovských rozměrů, zatímco sladkovodní želvy jsou typicky daleko menší (ale jsou zaznamenáni i jedinci 2 m dlouzí). Suchozemské želvy mohou dorůstat až do velikosti želv mořských. Největší želvou na světě je kožatka velká, mořská želva, která váží i přes 900 kg a jejíž krunýř je až 2 m dlouhý. Nejmenší želvou je Homopus signatus signatus (poddruh želvy trpasličí), která měří necelých 8 cm a váží pouhých 140 g.[zdroj?] V prehistorických dobách byly po celém světě hojně rozšířeny želvy sloní,[zdroj?] avšak s příchodem člověka tento druh téměř vyhynul. Předpokládá se, že je lidé lovili jako potravu. Nyní můžeme želvy sloní najít pouze na Seychelách a Galapágách. Dorůstají do velikosti přes 130 cm a váží okolo 300 kg. Mezi největší želvy celé geologické historie patřil obří svrchnokřídový rod Archelon s délkou těla až 4 metry a několikatunovou hmotností.[zdroj?] Tito obři žili v mořích. Želvy rozdělujeme do dvou podřádů podle toho, jakým způsobem vtahují krk do krunýře: želvy skupiny Cryptodira (skrytohrdlí) dokážou zatáhnout krk a hlavu pod páteř, želvy skupiny Pleurodira (skrytohlaví) ji schovávají do krunýře na levou nebo pravou stranu. Jazyk je tlustý a nevysunutelný. Komorové oči většiny suchozemských želv směřují dolů na předměty před nimi, zatímco u některých vodních želv se oči nacházejí na vrchní části hlavy. Tyto druhy se dokážou v mělkých vodách skrýt před predátory tak, že jsou zcela ponořeny ve vodě vyjma očí a nozder. Mořské želvy mají poblíž očí žlázky produkující slané slzy, čímž se zbavují nadbytečné soli získané z mořské vody, kterou pijí. Želvy vidí pravděpodobně velmi dobře ve tmě, a to díky neobvykle vysokému počtu tyčinek v sítnici oka.[zdroj?] Navíc nedokážou plynule sledovat pohybující se kořist. Tato schopnost je obyčejně vyhrazena pouze predátorům. Masožravé želvy ovšem dokážou velmi rychle pohnout hlavou a doslova chňapnout po kořisti. Vidí barevně.[zdroj?] Želvy mají zkostnatělý zobák, čelisti používají ke kousání a žvýkání potravy. Místo zubů je horní i dolní čelist pokryta rohovitými výčnělky. U masožravých želv jsou kvůli chytání potravy obvykle ostré, u býložravých želv bývají vroubkované, což jim pomáhá při žvýkaní velmi tuhých rostlin. Při polykání potravy používají želvy jazyk, avšak na rozdíl od ostatních plazů ho nemohou vystrčit a chytat s ním potravu.[zdroj?] Krunýř sloužil původně u želv při hrabání v zemi. Horní část krunýře se nazývá karapax, spodní část pak plastron a dohromady jsou spojeny po stranách tzv. mosty. Obvykle je karapax složen z 5 hřbetních, 8 žeberních a 24 postranních desek.[zdroj?] Právě počet těchto desek spolu s tvarem plastronu je jedním z hlavních rozlišovacích znaků pro podobné druhy. Vnitřní část krunýře tvoří přibližně 60 kostí.[zdroj?] S krunýřem je tělo želvy pevně spojeno páteřními a žeberními kostmi, což v důsledku znamená, že želva nemůže ze svého krunýře vylézt. Vnější část krunýře je většinou pokryta štítovými destičkami z keratinu, některé druhy mají krunýř krytý jen silnou kůží.[zdroj?] Tvar krunýře nám velmi napomáhá při zjišťování způsobu života želvy. Značná část suchozemských želv má veliký a těžký krunýř kupolovitého tvaru, který znemožňuje predátorům uchopit ho do čelistí a rozdrtit. Želva skalní má naopak plochý a ohebný krunýř, díky kterému se snadno skryje ve skalních trhlinách.[zdroj?] Většina vodních želv má krunýř plochý, hydrodynamického tvaru, a tak mohou snadno a rychle plavat a potápět se. Krunýř vodních želv je také daleko lehčí než u suchozemských druhů, protože jsou mezi kostmi velké mezery, tzv. fontanely. Podle tvaru plastronu se zhruba ve třech letech želvy dá poznat pohlaví. Sameček má plastron vypouklý nahoru, což mu pomáhá při páření.[zdroj?] Barva krunýře se velmi různí, ale obvykle je to černá, hnědá a olivově zelená. Některé druhy mají na krunýři i červené, oranžové, žluté nebo šedé tečky, linky nebo nepravidelné skvrnky. Jednou z nejkrásněji zbarvených želv je želva ozdobná, která má žlutý plastron a černý nebo olivově zelený karpax s červenými značkami okolo jeho okraje. Vnější strana krunýře je součástí kůže, kdy každá štítová destička odpovídá jedné modifikované šupině. Zbytek kůže je tvořen mnohem menšími šupinkami, podobně jako u ostatních plazů. Vodní želvy nesvlékají kůži naráz jako hadi, ale neustále po malých kouskách. Pokud chováte želvu v akváriu, můžete ve vodě najít částečky mrtvé kůže. Suchozemské želvy také svlékají kůži, ale ta se oproti vodním želvám nikdy neodlupuje a vrství se do tlustých 'kopečků', které mají podobu letokruhů. Obecně panuje představa, že spočítáním těchto letokruhů dostaneme věk želvy. Tato metoda ale není příliš přesná, zejména z toho důvodu, že rychlost růstu nových destiček se mění (za rok jich při příznivých podmínkách může narůst i několik) a že některé destičky nakonec z krunýře odpadnou.[zdroj?] Suchozemské želvy jsou proslulé svým pomalým tempem pohybu, který je zapříčiněn jednak jejich těžkým a velkým krunýřem a jednak relativně neefektivním způsobem postavení končetin, které jsou roztažené do stran jako u ještěrek. Sladkovodní želvy, které žijí částečně i na souši, mají na končetinách plovací blány a dlouhé drápy. Pomocí těchto drápů se mohou vyšplhat na břeh či plovoucí klády, kde se pak rády vyhřívají na slunci. Samci mívají drápy delší a používají je ke stimulaci samice při páření. Styl plavání sladkovodních želv připomíná psa (jakoby běh ve vodě), končetiny ale míří do stran. Velké druhy želv plavou spíše méně, ty největší už často jen chodí po dně řek či jezer. Plovací blány mají téměř všechny druhy sladkovodních želv, ale několik druhů, např. karetka novoguinejská, má místo končetin ploutve. Tyto druhy želv pak plavou stejným stylem jako mořské želvy. Mořské želvy žijí téměř výhradně ve vodě a tak mají místo nohou ploutve. Ve vodě pak vypadají jako by se vznášely či létaly. Předními končetinami pohybují nahoru a dolů, zadní končetiny nejsou používány k pohybu ale spíše ke kormidlování. Na souši mají velmi omezenou pohyblivost, a tak na souš vylézají pouze samice, aby nakladly vejce. Pohybují se velmi pomalu a namáhavě se postrkují dopředu pomocí ploutví. Zadními končetinami vyhrabou samice díru, nakladou do nich vejce a pak je zase zahrabou pískem.. I přesto, že některé druhy stráví značnou část života pod vodou, potřebují dýchat vzduch a musí tedy v pravidelných intervalech vyplouvat na povrch, aby doplnily plíce čerstvým vzduchem. Část života stráví i na souši. Mořské želvy kladou vejce na suchých písečných plážích. Vědci[kdo?] také zkoumají schopnost některých australských sladkovodních želv dýchat pod vodou.[zdroj?] Některé druhy mají prostornou kloaku, jejíž sliznice tvoří prstovité výběžky, papily, které mají bohaté krevní zásobení a zvyšují povrch kloaky. Želvy tak mohou přijímat kyslík rozpuštěný ve vodě, papily fungují podobně jako rybí žábry. Třída plazů je parafyletický taxon, protože v něm nejsou zahrnuti i ptáci (při širším pojetí plazů také savci). Více informací najdete na stránce věnované plazům. První želvy se na zemi objevily už v éře dinosaurů, někdy před 200 miliony lety – jsou jednou z mála skupin v současnosti žijících plazů, které známe již z triasu. Jsou jedinou přeživší větví prastarého kladistického podstromu anapsid, který obsahuje skupiny jako Millerettidae, Procolophonoidea a Pareiasauria. Lebka všech druhů anapsid postrádá otvory ve spánkové oblasti. Všechny ostatní žijící druhy amniot mají právě tyto lebeční otvory. Většina anapsid vyhynula v pozdním permu s výjimkou skupiny Procolophonoidea a předchůdců želv, kteří vymřeli později. Nicméně nedávno bylo prokázáno, že typická vlastnost anapsid, kterou převzala i želví lebka, nemusí být znak určující, že jsou želvy potomci anapsid, ale spíše že jde o případ konvergentní evoluce. Nejnovější fylogenetické studie proto zařadily želvy mezi Diapsida, o něco blíže k šupinatým než k archosaurům. Všechny nové studie podporují nové zařazení želv, i když některé přiřazují želvy blíže k archosaurům. Přezkoumáním předchozích fylogenetických stromů, které dokazovaly příbuznost želv s anapsida, bylo zjištěno, že mylné zařazení želv bylo způsobeno jak počátečním předpokladem, že želvy patří mezi Anapsida (a spíše zkoumaly, jaký typ anapsid želvy jsou), tak nedostatečně širokým vzorkem fosilních a recentních taxonů nutných pro sestrojení kladogramu. Přestože věc ještě není uzavřena, většina vědců se nyní přiklání k názoru, že želvy jsou diapsidní. Mezi nejstarší želvy patří rody Proganochelys a Australochelys, jejich zástupci na Zemi žili ještě před oddělením vznikem sesterských linií – skrytohlavých a skrytohrdlých. Rod Australochelys je s těmito želvami spojován do společné skupiny Rhaptochelydia. | VERB_PHRASE | YES_NO |
007492 | ... ve 20. letech 13. století. Jeho právní řád byl odvozen od rakouských měst Enže a Vídně. Roku 1243 Brnu král Václav I. udělil městská privilegia. Hrad Špilberk patrně založil v 70. letech 13. století Přemysl Otakar II. Již před polovinou 13. století byla vystavěna kamenná hradba. Roku 1292 obdrželo město právo volit rychtáře.... | Kdo Brnu udělil městská privilegia? | https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Brna | [
"Král Václav I."
] | 92 | 148 | Roku 1243 Brnu král Václav I. udělil městská privilegia. | [
{
"start": 107,
"end": 121,
"text": "Král Václav I."
}
] | Dějiny Brna začínají v raném středověku, přičemž první písemná zmínka pochází z roku 1091. Trvalé lidské osídlení zde však existovalo již dlouhou dobu před tímto datem, přímým předchůdcem města je slovanské hradiště Staré Zámky. První doklady o přítomnosti člověka na území současného Brna pochází již z pravěku. Nejstarším dokladem lidského osídlení území Brna je rukou opracovaný kámen nalezený na Červeném kopci starý přibližně 700 000 let. V oblasti Brna žil také člověk kromaňonský. Významným nalezištěm se stopami osídlení starší doby kamenné je Stránská skála, kde je ovšem i osídlení z období pozdějších (eneolit). Počínaje mladší dobou kamennou (neolit) byl prostor Brna osídlen nepřetržitě, přičemž v některých obdobích pravěku a celý středověk zde existovaly sídelní útvary centrálního významu. Další významná archeologická naleziště jsou např. Bystrc (sídliště kultury s moravskou malovanou keramikou), Hradisko u Obřan (hradiště z období popelnicových polí), Staré Zámky u Líšně (hradiště z období eneolitu a doby hradištní), . Holásky (mohyly z doby halštatské, Brno-Maloměřice (sídliště z mladší doby kamenné, laténské pohřebiště), Řečkovice (osada z doby halštatské), Kotlářská ulice (hrob kovotepce z doby stěhování národů), bohaté na archeologické nálezy je ovšem celé území Brna, jelikož Brněnská kotlina byla velmi příhodná k osídlení (vlídné klima, úrodné půdy, komunikační uzel ap.). Během stavebních prací na univerzitním kampusu v městské části Bohunice byly v roce 2007 nalezeny pozůstatky pravděpodobně opevněné osady z mladší doby kamenné o stáří 6-8 tisíc let. Za odborného archeologického průzkumu byly nalezeny četné pozůstatky dobové keramiky, úlomky pazourků, kostí aj. Z těch se usuzuje, že se mohlo jednat o osadu kupců a lovců, kteří ovlivňovali dění v širokém okolí. Existují dohady, že osada mohla být obehnána i vodním příkopem, pro to však není dostatek důkazů. Na území tzv. historického jádra Brna bylo zaznamenáno osídlení eneolitické, ze starší až pozdní doby bronzové a halštatu. Pozornost si zaslouží zatím ojedinělé hroby rámcově z 9. století. Trvalé osídlení tohoto areálu počíná ve 12. století, a to v jižní části – zhruba mezi dnešním náměstím Svobody a ulicí Nádražní. V poslední době byly získány také doklady využívání jižních svahů při ulici Pekařské v tomto období. Bohaté pravěké osídlení počínaje eneolitem bylo zaznamenáno také v širším prostoru Dornychu. Ve 2. století n. l. se řecký geograf Klaudios Ptolemaios zmiňoval o osadě Meliodunon zřejmě na území dnešního Brna.[zdroj?] První doklady slovanského osídlení pocházejí z 5.–7. století. V průběhu 8. a 9. století plnilo centrální funkci v brněnském prostoru hradiště Staré Zámky u Líšně, správní středisko Velkomoravské říše. Určitý význam mělo již v té době sídliště pravděpodobně na ostrově v řece Svratce na území dnešního Starého Brna (přibližně v prostoru Křížové, Křídlovické, Ypsilantiho ulice), snad již v 1. polovině 10. století opevněné (Brněnský hrad). Osídlení zde pokračuje nepřerušeně dále, další opevnění vzniklo nejspíše v 1. polovině 11. století. Nejdříve na přelomu 10. a 11. století byla na levobřeží Svratky postavena rotunda, jejíž pozůstatky byly zachyceny v areálu augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí. Tento kostel byl dvakrát přestavěn a roku 1323 založila Eliška Rejčka v jeho těsné blízkosti současný kostel Nanebevzetí Panny Marie sloužící však již nově založenému klášteru cisterciaček. Zdá se, že na Starém Brně bylo i významné centrum přemyslovského státu po ovládnutí Moravy touto dynastií roku 1019, ve 2. polovině 11. a 1. polovině 12. století zde zřejmě sídlila údělná knížata. Z roku 1091 je první zaručená písemná zmínka v Kosmově kronice, věrohodné jsou však i údaje v tzv. listinných falzech hlásících se rovněž do 11. století. Ve 12. století se raně středověká aglomerace, která zahrnula kromě hradu a osídlení v areálu pozdějšího starobrněnského kláštera ještě hospodářské podhradí na pravobřeží Svratky, rozšířila na svahy jižně od Pekařské ulice a zejména do jižní části pozdějšího města. Tehdy byl také vybudován jednolodní kostelík sv. Petra s kryptou; kolem bylo doloženo soudobé osídlení, nikoliv však opevnění na přístupné straně. Palisádový žlab v místě domu Petrov 8 (biskupství) však nevylučuje existenci hrazeného dvorce. Existence přemyslovského správního hradu v 11. a 12. století na Petrově není ve světle archeologických výzkumů pravděpodobná. Osídlení z 8.–12. století, na které navázalo ve 13. století předměstí, bylo archeologicky prokázáno také v areálu ulic Dornych a Spálená. Kolem roku 1200 přišli němečtí (rakouští) a valonští osídlenci, výrazně se rozrostlo osídlení zahrnující do 30. let 13. století celé pozdější historické jádro v hradbách. Tento vývoj vrcholil vznikem institucionálního města asi ve 30., možná již ve 20. letech 13. století. Jeho právní řád byl odvozen od rakouských měst Enže a Vídně. Roku 1243 Brnu král Václav I. udělil městská privilegia. Hrad Špilberk patrně založil v 70. letech 13. století Přemysl Otakar II. Již před polovinou 13. století byla vystavěna kamenná hradba. Roku 1292 obdrželo město právo volit rychtáře. V roce 1349 se Brno stalo trvalým sídlem moravských markrabat. Vedle Olomouce bylo Brno nejvýznamnějším moravským městem, zasedal zde i zemský soud a od doby Karla IV. se zde vedla jedna řada zemských desk. Obvod sevřený hradbami dosahoval necelých 37 ha, počet obyvatel se v lucemburské době pohyboval kolem 8 000. Husitské války zasáhly Brno v letech 1428 a 1430. Brno zůstalo po celou dobu pevnou baštou katolictví, k čemuž přispěl jeho převážně německý charakter. Husité město nedobyli, těžce však utrpělo Staré Brno a další blízké vsi a předměstí. JIž v 1.polovině 13. století vznikají v Brně první zděné měšťanské domy, i když ještě o řadu desetiletí později bylo město převážně dřevěné. Proces přechodu ke zděné architektuře se v prostředí měšťanské zástavby výrazně urychlil od 2. poloviny 13. století, takže ve 14. a 15. století mělo Brno v zásadě zděný charakter. Ač cihly se používaly již ve 13. století, velký rozmach cihlových staveb lze zaznamenat v 15. století. V roce 1641 po dobytí Olomouce švédskými vojsky se Brno stalo faktickým hlavním městem Moravy mj. proto, že sem byly z Olomouce narychlo přemístěny zemské desky. Konec sporu obou měst učinil však až roku 1782 markrabě a císař Josef II., který přiznal nárok na označení hlavního města definitivně Brnu. V září 1643 a pak v roce 1645 bylo samotné Brno neúspěšně obléháno osmnáctitisícovým švédským vojskem generála Torstensona, který chtěl Brno použít jako základnu pro finální útok na Vídeň. Později se k Torstensonovu vojsku přidalo ještě desetitisícové vojsko sedmihradského knížete Jiřího II. Rákócziho, jehož část ale byla zanedlouho odvolána k Lednici. Během tohoto obléhání město bránilo pouze 1476 obyvatel, přičemž vojáci tvořili necelou polovinu. Díky tvrdosti a nasazení obránců a geniální organizaci obrany důstojníkem francouzského původu Raduitem de Souches však Švédové neuspěli a se ztrátou 8 000 mužů byli donuceni obléhání ukončit. Téměř o sto let později, roku 1742, bylo Brno bez úspěchu obléháno pruskými vojsky. V roce 1749 byl v Brně založen moravský soudní a politický senát. Průmysl se začal rozvíjet již roku 1763, kdy byla založena první textilní manufaktura. Roku 1777 bylo založeno brněnské biskupství, podléhající však olomouckému arcibiskupství. V roce 1805 v Brně nocoval Napoleon Bonaparte před důležitou bitvou u Slavkova. Pobyt francouzských vojsk byl pro město značnou přítěží, spotřebovávala množství potravinových zásob na úkor měšťanů a začaly se šířit nemoci. V roce 1817 bylo císařským dekretem Františka I. založeno Františkovo muzeum, dnešní Moravské zemské muzeum, druhé největší a zároveň druhé nejstarší (po muzeu v Opavě) muzeum v ČR. Rok 1839 bylo město spojeno s Vídní železnicí. Roku 1846 bylo zavedeno veřejné osvětlení plynovými lampami, roku 1847 byl do Brna zaveden telegraf. Od roku 1850 zde až do roku 1949 působil vrchní zemský soud, jehož působnost se vztahovala jak na celou Moravu, tak na České Slezsko. 6. července 1850 bylo k Brnu připojeno 19 dalších katastrálních území a jeho rozloha se zvětšila na 1 732 hektarů; jeho rozšířené území (tzv. vnitřní Brno) se pak zhruba krylo s moderní městskou částí Brno-střed. Zároveň bylo Brno rozděleno na 4 samosprávné okresy, v jejichž čele stály okresní výbory v čele s představeným a náměstkem. V letech 1859–1864 bylo postupně zbořeno téměř celé městské opevnění Brna, z něhož se do dnešní doby zachovaly spolu s přestavěnou Měnínskou bránou jen krátké úseky, přiléhající k ulicím Husova, Bašty a k Denisovým Sadům. Po zboření městského opevnění nastal prudký průmyslový rozvoj města. V srpnu 1869 zahájila provoz koněspřežná dráha. Rok 1873 přinesl první vysokou školu v Brně, technický institut. V letech 1881 a 1882 bylo nově vybudované městské divadlo osvětleno jako první evropské divadlo elektrickými žárovkami T. A. Edisona, hned další rok bylo založeno první české knihkupectví Joži Barviče. Významná byla i řeč profesora T. G. Masaryka 6. června 1882 v Brně na sjezdu na Moravě založené lidové strany. Roku 1899 bylo založeno Vysoké učení technické v Brně. V letech 1896–1916 proběhla v historickém jádru rozsáhlá asanace, při níž bylo zbořeno 238 domů a budov. Od poloviny 19. století se snažili čeští vlastenci o vybudování české univerzity v Brně (např. T. G. Masaryk jako poslanec Vídeňské Říšské Rady sbíral podpisy pro podporu založení), ale kvůli německé menšině ve městě se jim to nepodařilo. Protože se v Brně existence čtyř okresních výborů neosvědčila, byl 3. května 1905 vydán nový statut města Brna, který okresní výbory rušil. Do čela každého okresu pak volilo městské zastupitelstvo jen jednoho představeného a dva náměstky. V říjnu téhož roku se v Brně konal sjezd Němců, zvaný Volkstag, při kterém došlo k potyčkám mezi Čechy a Němci. Na podnět Němců byla povolána policie a v ulicích Brna zasahovalo vojsko, přičemž byl zabit jeden český dělník. Po vzniku první republiky bylo 6. listopadu 1918 převzato Brno do českých rukou. Jako první univerzita nového státu vznikla již 12. prosince 1918 Vysoká škola zvěrolékařská v Brně, nynější Veterinární a farmaceutická univerzita Brno. Další školy univerzitního typu následovaly v roce 1919; 28. ledna vznikla Masarykova univerzita a později téhož roku také Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. 16. dubna 1919 byla na základě zákona č. 213/1919 Sb. . , o sloučení sousedních obcí s Brnem, k Brnu připojena 2 města (Husovice a Královo Pole) a 21 dalších obcí (Bohunice, Brněnské Ivanovice, Černovice, Dolní Heršpice, Horní Heršpice, Juliánov, Jundrov ., Kamenný Mlýn, Kohoutovice, Komárov, Komín, Lískovec, Maloměřice, Medlánky, Obřany, Přízřenice, Řečkovice, Slatina, Tuřany, Žabovřesky a Židenice), čímž vzniklo tzv. Velké Brno o rozloze 12 379 hektarů, téměř o tři roky dříve než Velká Praha. 26. května 1928 bylo Výstavou soudobé kultury v Československu otevřeno nově vybudované Brněnské výstaviště. Rozsáhlou průmyslovou výstavu v následujícím roce si 31. srpna 1929 prohlédl i prezident Československé republiky T. G. Masaryk. V roce 1930 byla postavena proslulá funkcionalistická Vila Tugendhat a v letech 1936–1940 brněnská přehrada. 22. ledna 1933 uskutečnili členové Národní obce fašistické tzv. "Židenický puč," který byl armádou potlačen. V noci z 14. na 15. března 1939 uskutečnili brněnští Němci, jejichž menšina čítala ve městě přes 50.000 obyvatel, puč, při kterém obsadili ještě před příchodem německé okupační armády důležité budovy ve městě. Brněnský starosta Rudolf Spazier však odmítl vydat brněnským Němcům radnici a ve funkci zůstal až do 23. března 1939. 17. listopadu 1939 byly vysoké školy v Brně přepadeny nacisty a studenti odvlečeni do koncentračních táborů, příštího roku se z Kounicových kolejí stala věznice, kde se konaly popravy a byly odtud vypravovány transporty do vyhlazovacích táborů. Roku 1944 byl k Brnu připojen městys Líšeň. Téhož roku se Brno několikrát stalo terčem anglo-amerických náletů. 26. dubna 1945 Brno v rámci Bratislavsko-brněnské operace osvobodila Rudá armáda. 27. dubna 1945 se sešel ke svému prvnímu jednání Revoluční národní výbor, vedený předsedou a jeho třemi náměstky. Zároveň vzniklo v předměstích i ve vnitřním městě 26 místních národních výborů, které však neměly vždy přesně vymezené kompetence. Hned na konci května proběhlo vysídlení Němců z Brna a tzv. Brněnský pochod smrti, při kterém bylo 20 tisíc moravských Němců odvedeno pěšky na rakouské území a 1691 z nich zahynulo. Jednotlivé MNV pak v Brně působily do konce roku 1946, k 1. lednu 1947 pak byly nahrazeny obvodními radami nově vzniklých 10 městských obvodů, existujících do roku 1949, kdy došlo k další správní reformě Brna. Během komunismu pak došlo ještě k několika dalším správním reformám Brna. 1. ledna 1957 byla k Brnu připojena rozsáhlá oblast Brněnské přehrady (části tehdejších katastrů obcí Bystrc, Kníničky, Rozdrojovice, Moravské Knínice, Chudčice a Veverská Bítýška) o rozloze 31,8 km2. Roku 1958 bylo zbudováno mezinárodní letiště Brno-Tuřany. Roku 1959 započala v Černovicích výstavba prvního brněnského panelového sídliště. Následující masivní výstavba panelových sídlišť pak pokračovala v 60., 70. a 80. letech a výrazně se podepsala na vzhledu mnoha brněnských čtvrtí. 1. července 1960 byly k Brnu připojeny obce Bystrc, Holásky, Kníničky, Mokrá Hora a část katastru Moravan (tzv. Nové Moravany), čímž se rozloha Brna zvětšila na 18 069 hektarů. Roku 1965 bylo zbudováno i nové divadlo, Janáčkova opera. V letech 1966–1969 byla na území Brna provedena rozsáhlá katastrální reforma. 26. listopadu 1971 byly k Brnu připojeny obce Bosonohy, Dvorska, Chrlice, Ivanovice u Brna, Jehnice, Ořešín, Soběšice a Žebětín. Jako poslední byl k Brnu 1. července 1980 připojen Útěchov. V roce 1987 byla vybudována závodní trať Masarykův okruh. Po sametové revoluci začala řada bývalých obcí požadovat samosprávu, některé čtvrtě (například Kníničky) uvažovaly i o odtržení od Brna. 30. srpna 1990 schválil poslední Národní výbor města Brna usnesení č. XXIII/110-17 " .k územnímu členění města Brna pro organizaci nejbližších komunálních voleb", kterým v hrubých rysech stanovil nové členění Brna na 29 samosprávných městských částí, jež začaly existovat 24. listopadu 1990, v den komunálních voleb. 12. září 2010 se v Dolních Heršpicích a Přízřenicích konalo místní referendum o oddělení od Brna a vytvoření nové obce Dolní Heršpice-Přízřenice, o těchto snahách podrobněji pojednává článek Dolní Heršpice-Přízřenice. Od roku 1990 se Brno stalo sídlem významných institucí s celostátní působností, jako je Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nebo naposledy úřad Veřejného ochránce práv – ombudsmana. Z hlediska územěsprávního však význam Brna nebývale klesl až na úroveň krajského města relativně malého Jihomoravského kraje. Po roce 1990 byla na území Brna k postupně ukončena výstavba dalších panelových domů. Do konce století byly dokončeny rekonstrukce a opravy fasád velkého množství domů v dlouhodobě zanedbávaném historickém jádru města. Přitom došlo v místě velkého špalíčku ke zboření historicky cenných domů (část jich byla vybombardována už za 2. světové války) a vybudováno zde poněkud kontroverzní obchodní centrum. Následně byly také zrekonstruovány Dům pánů z Lipé a Dům pánů z Kunštátu. V roce 2002 byla vila Tugendhat zapsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. V letech 2006–7 proběhla často kritizovaná rekonstrukce náměstí Svobody, které bylo vydlážděno žulovými bloky, byla přidána fontána s verši brněnského básníka Jana Skácela, malé pítko a květinová výzdoba na sloupy osvětlení. | PERSON | PERSON |
011176 | ... v roce 1992. Ústava zahrnuje ustanovení "zachovat svobodu" a základní práva podle Listiny práv ("Bill of Rights") a dodatků ústavy jež zahrnují svobodu slova, svobodu vyznání a svobodu tisku, právo na spravedlivý proces, právo držet a nosit zbraň, všeobecné volební právo, a právo vlastnické. Zároveň všem státům zaručuje republikánské zřízení. === Politický systém === Spojené státy americké jsou zastupitelskou demokracií a prezidentskou republikou. Politický systém je většinový. K americké politické kultuře patří velká soupeřivost mezi dvěma největšími stranami a vysoký podíl veřejnosti v politice. Americké politice dominují dvě největší... | Má USA královnu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9_st%C3%A1ty_americk%C3%A9 | [
"Ne"
] | 374 | 455 | Spojené státy americké jsou zastupitelskou demokracií a prezidentskou republikou. | [] | Spojené státy americké (anglicky United States of America, krátce také United States, zkratka US nebo USA), zkráceně také Spojené státy, jsou demokratická federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se mezi Atlantským oceánem na východě a Tichým oceánem na západě. Na severu sousedí s Kanadou a na jihu s Mexikem. Díky státu Aljaška sahá území Spojených států amerických i k břehům Severního ledového oceánu (Beringova úžina je dělí od asijského území Ruska), zahrnuje také některé tichomořské ostrovy (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, jednoho federálního území s hlavním městem a sídlem prezidenta, Kongresu a Nejvyššího soudu (District of Columbia), šesti závislých území (Portoriko, Severní Mariany, Guam, Americké Panenské ostrovy, Americká Samoa a atol Palmyra) a deseti malých ostrovů či útesů.S rozlohou 9,8 milionu kilometrů čtverečních jsou Spojené státy třetí největší zemí na světě (po Rusku a Kanadě). S více než 327 miliony obyvatel jsou třetí nejlidnatější zemí planety (po Číně a Indii). Populace je tradičně koncentrována na obou pobřežích, na východním leží největší město Spojených států New York, na západním pobřeží druhé největší město Los Angeles. Hlavním městem je Washington. Východní část země je hustěji osídlena než západní. Podle nominálního HDP jsou Spojené státy největší světovou ekonomikou, podle HDP v paritě kupní síly druhou největší (po Číně). Jejich ekonomický výkon představuje přibližně čtvrtinu celosvětového HDP. Jsou největším světovým dovozcem a druhým největším vývozcem. Staly se symbolem a průkopníkem ekonomiky založené na volném trhu, v mnohém v tom inspirovaly Evropu nebo Čínu. Oproti Evropě ovšem vykazují menší míru přerozdělování bohatství a větší ekonomické rozdíly mezi lidmi. V nominálním HDP na obyvatele jsou na osmém místě na světě, v HDP v paritě kupní síly na hlavu na dvanáctém, v indexu lidského rozvoje na třináctém. Americká měna, dolar, je hlavní rezervní měnou světa. Americký průmysl a obchod dosáhl vynikajících výsledků a dobyl trhy po celém světě (Ford, Coca-Cola, Boeing, JP Morgan, Exxon, Johnson & Johnson, Walmart, Amazon, Apple, Microsoft, Google, Facebook).Podle většiny kritérií jsou vojensky nejmocnější zemí světa. Čtyřicet procent vojenských výdajů na světě připadá právě na USA. Jsou jadernou velmocí a jedinou zemí, která jadernou zbraň použila ve vojenské operaci. Jsou jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Geopoliticky jsou hodnoceny jako supervelmoc, přičemž tento statut získali především po roce 1945, po svém vítězství ve druhé světové válce. Po konci studené války (1989) se dokonce hovořilo o tom, že jsou supervelmocí jedinou, což se dnes snaží změnit zejména Čína a Rusko. Specifické jsou vztahy Spojených států s Evropou a zejména Spojeným královstvím, neboť to byly evropské velmoci, které severní Ameriku kolonizovaly, aby pak čelily vzpouře místních kolonistů a hnutí za nezávislost, přičemž střet s Brity byl rozhodující (nezávislost na Británii Američané vyhlásili roku 1776). Vzhledem k prosazení se angličtiny jako hlavního a úředního jazyka USA však specifická vazba mezi Spojenými státy a Británií (a stejně tak dalšími anglicky mluvícími zeměmi Commonwealthu, jako je Kanada či Austrálie) přetrvává. Vazba se západní kontinentální Evropou byla dána imigračními vlnami v 19. století (zejm. z Německa a Itálie), posílena byla po americkém osvobození této části Evropy od nacismu v roce 1945. Spojené státy se pak, mj. prostřednictvím vojenské organizace NATO, staly garantem bezpečnosti této části Evropy. Po pádu komunismu ve střední a východní Evropě se vytvořily podobně úzké spojenecké vazby i zde, klíčovým spojencem je pro Američany zejména Polsko. Jako supervelmoc se však USA snaží budovat spojenecké vazby ve všech regionech světa, na Blízkém východě patří ke klíčovým spojencům Izrael a Saúdská Arábie, v Asii Japonsko a Jižní Korea, v jižní Americe Kolumbie, v současnosti se takovým spojencem stává i Brazílie. Americká kultura, zejména pak pop-kultura, získala globální vliv (Hollywood, Disney, jazz, rockenrol, rap, televizní seriály), stejně jako americký životní styl (automobilismus, fast food), a to až takový, že se mimo USA začalo hovořit o americkém kulturním imperialismu či amerikanizaci života. Výborných výsledků dosahuje americká věda a školství (systém univerzit s Harvardem v čele, vynález atomové bomby, internetu, přistání na Měsíci). == Etymologie == Původ pojmu Amerika je znám: V roce 1507 vyrobil německý kartograf Martin Waldseemüller mapu světa, na níž na počest italského objevitele a kartografa Ameriga Vespucciho (latinsky Americus Vespucius) označil země západní polokoule "Amerika". Zvolil Vespucciho a nikoli Kryštofa Kolumba, který doplul k americkým břehům dříve, neboť Vespucci si na rozdíl od Kolumba uvědomil, že je na novém kontinentě, kdežto Kolumbus se domníval, že dorazil do Asie. Sám Vespucci nazýval nový kontinent "Nový svět".První užití pojmu "Spojené státy americké" je doloženo v dopise z 2. ledna 1776, který napsal irský generál americké revoluční armády Stephen Moylan asistentovi George Washingtona Josephu Reedovi. Ve veřejném textu se pojem prvně objevil v anonymní eseji v novinách The Virginia Gazette, jež vycházely ve Williamsburgu. Článek vyšel 6. dubna 1776. V právně závazném textu se název objevil v druhém návrhu Článků konfederace a trvalé unie, který připravil John Dickinson. Návrh vyhotovil k 17. červnu 1776 a uvádělo se v něm: "Jméno této konfederace je Spojené státy americké". V červnu 1776 také Thomas Jefferson napsal pojem "Spojené státy americké" velkými písmeny do nadpisu originálního hrubého návrhu Deklarace nezávislosti.Běžně se užívá též krátká verze názvu "Spojené státy", anglická zkratka "USA" v anglické i české výslovnosti (logický český ekvivalent SSA proti tomu zavededen není) či pojem "Amerika". V 18. století se užívalo též pojmu "Columbia", který odkazoval k objeviteli kontinentu Kryštofu Kolumbovi. Tento pojem, spíše literární, časem vymizel, ale je zachován v označení federálního území (de facto hlavního města) "District of Columbia".V angličtině se pojem United States nejprve užíval v množném čísle ("United States are..."). Po občanské válce se začal používat v čísle jednotném ("United States is..."), aby bylo zdůrazněno, že jde o nerozbornou jednotku. V češtině se ale tato verze neprosadila a užívá se nadále plurál ("Spojené státy jsou..."). U přídavného jména "americký" převážil v češtině význam "vztahující se ke Spojeným státům", ačkoli pojem může značit i "vztahující se k celému americkému kontinentu" (tedy severní i jižní Americe). Druhý význam je však typický jen pro odbornější geografické, geologické či jiné přírodovědné publikace. V běžné řeči a publicistice převažuje význam prvý. Ještě více pak u pojmu Američan, kterým je prakticky vždy míněn "občan Spojených států amerických". Stejné je to v angličtině u pojmu "American". Američané jím označují jak "občana USA", tak "příslušníka amerického národa", neboť v tom ve Spojených státech prakticky není rozdíl, vzhledem k americké politické (státní) koncepci národa. V Evropě převažuje pojetí národa kulturní (jazyk, kultura) či etnické (společný původ). V USA také pojem "nation" prakticky splývá s pojmem "stát" či "lid státu". Pro pojem národ v evropském smyslu se užívá spíše pojem "ethnicity". == Dějiny == === Původní osídlení === Původní obyvatelstvo, tj. Indiáni a Eskymáci, osídlilo americký kontinent pravděpodobně z Asie. Tradiční odhad příchodu tzv. paleoindiánů přes zamrzlou Beringovu úžinu je zhruba 12 000-11 000 let př. n. l., některé novější výzkumy počítají i s časnějším osídlením, a to po moři. Kolonisté ze Sibiře postupovali ze severu na jih podél pobřeží Tichého oceánu a patrně takto osídlili nakonec i jižní Ameriku. Jejich kultura je nazývána kultura Clovis, pozůstatky po ní byli nalezeny zejména v dnešním Novém Mexiku, Texasu, Virginii či Pensylvánii (ale také v Chile). Clovis byla dlouho považována za nejstarší domorodou kulturu obou Amerik a prapředka všech kultur pozdějších, množí se ale důkazy i o některých starších kulturách. Z pozdějších předkolumbovských komunit byla nejvýznamnější Mississippská kultura, která kulminovala v období mezi léty 800-1600, s centrem v Cahokii, nedaleko dnešního St. Louis, kde bylo nalezeno osmdesát mohyl, z nichž největší je Monks Mound, s rozlohou pět hektarů. Odhaduje se, že zde žilo 30 000 obyvatel. Doloženo bylo vyspělé zemědělství se zásadní rolí kukuřice, ptačí kult a lidské oběti. Třetí nejvýznamnější předkolumbovskou kulturu vytvořili Anasaziové v oblasti dnešního Nového Mexika, Arizony, Colorada a Utahu. Stavěli sídla zvaná pueblo, nejslavnější z nich se nachází v Mesa Verde. Pozoruhodná kultura se nacházela rovněž v Louisianě, v archeologické lokalitě Poverty Point. Na severu Spojených států byla nejvýznamnějším útvarem Irokézká liga, která však zažívala svůj vrchol až po příchodu Evropanů a sehrávala svou roli ještě v britsko-amerických konfliktech. O velikosti americké populace před příchodem Evropanů se vedou spory a odhady se značně rozcházejí, od 500 000 lidí až k 9 milionům.Pro současnou evropskou civilizaci byl tzv. Nový svět objeven výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492, i když již předtím, okolo roku 1000, přistáli u břehů Ameriky Vikingové vedeni Leifem Erikssonem. === Koloniální období === V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantského pobřeží. Od roku 1664 se Anglie a později Království Velké Británie postupně zmocnily nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořily na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia). Ty se staly základem budoucích USA. Přestože evropské mocnosti, které kolonizovaly sever amerického kontinentu, zdůrazňovaly, že jejich postup není kořistnický jako postup Španělů a Portugalců v jižní Americe, evropská kolonizace znamenala i zde pro původní obyvatele katastrofu. Nové zavlečené nemoci jako neštovice, chřipka a spalničky zredukovaly jejich populaci místy až o 90 % a zcela zničily jejich sociální struktury. Ale již při této kolonizaci se rodil i nový svobodný duch budoucího státu, neboť řada z prvních osadníků byli Evropané, kteří odcházeli ze starého kontinentu kvůli náboženskému útlaku a věřili, že v novém světě naleznou útočiště. Náboženská svoboda a tolerance se tak stala jedním z klíčových témat při formování novodobé severoamerické kultury. Amerika díky tomu též nekopírovala evropské sekularizační trendy a modernismus zde byl prosazován naopak v součinnosti s vírou, která získala specifický, naléhavý, osobní charakter (viz První velké probuzení), zejména mezi protestanty, kteří nakonec mezi osadníky převážili. Specifický americký přístup k náboženskému prožitku se v kultuře a politice USA projevuje dodnes (viz americký evangelikalismus). Typickým rysem prvních osadnických kultur byl rovněž důraz na samosprávu a konstitucionalismus, tedy práva zaručená základními zákony. Kolem roku 1770 dosáhla populace ve třinácti britských koloniích 2,1 milionu obyvatel, což představovalo třetinu populace tehdejší Británie. Tradiční důraz na samosprávnost, rostoucí ekonomická síla i populace a koroze idejí monarchismu u klíčových myslitelů (John Adams, Thomas Paine, James Madison) předurčily střet mezi kolonií a kolonizačním centrem v Evropě. === Vznik Spojených států amerických a jejich expanze === Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici. Pověstným incidentem se stalo zvláště tzv. Bostonské pití čaje roku 1773. Napětí vyvrcholilo v roce 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Článků Konfederace z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byl schválen tzv. Bill of Rights – listina práv, prvních 10 dodatků ústavy - jehož ratifikace byla ukončena v roce 1791. Roku 1789 byl prvním prezidentem Spojených států zvolen George Washington, který dovedl povstaleckou armádu k vítězství nad Brity. Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796) a Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (viz Koupě Louisiany), jejíž malá část byla přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812. Pokračující spory v oblasti námořního obchodu a rozdělení sfér vlivu na severoamerickém kontinentu mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím vedly k britsko-americké válce, jež je někdy nazývána druhou válkou za nezávislost a trvala mezi lety 1812 a 1814. Spojené státy válku vyhlásily v přesvědčení, že budou moci využít zaneprázdněnosti Spojeného království, které zaměstnávala válka s Napoleonem, a zabrat zbytek britského panství v Severní Americe. Neuspěly však; jejich vpád do Kanady skončil debaklem a Spojené království postupně začalo na americký kontinent přesouvat další síly. Britové ovšem o tuto válku nestáli a nehodlali investovat prostředky do tak nejistého podniku, jakým by byl pokus o znovudobytí Severní Ameriky, a obě strany se tedy dohodly na návratu ke statu quo ante doplněném dohodami řešícími největší kontroverze. Obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni). Toto období je někdy nazýváno era of good feelings neboli érou dobré shody. Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820) a Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846–1848 Alta California a Santa Fe de Nuevo México (Kalifornie jako stát od 1850). Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858) a Oregon (1859). === Americká občanská válka === V 19. století začaly narůstat rozpory mezi americkým severem a jihem. Sever byl lidnatý (19 milionů obyvatel), industriální a odmítal otroctví. Jih byl méně osídlený (8 milionů obyvatel z toho polovina byli černí otroci), zemědělský (zejm. plantáže bavlny) a žil z otroctví. Hnutí, založené na protestantské teologii, které otroctví odmítalo, se nazývalo abolicionismus. Pozvolna se na severu otázka otroctví ovšem začala politizovat. Odpůrci otroctví založili i novou Republikánskou stranu. Její ústřední osobností se stal Abraham Lincoln. Když byl roku 1861 zvolen prezidentem, došlo k secesi (odtržení) jedenácti jižních států (Jižní Karolíny, Mississippi, Floridy, Alabamy, Georgie, Louisiany, Texasu, Virginie, Arkansasu, Severní Karolíny a Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké. To nakonec vedlo k občanské válce (známé též jako válka Severu proti Jihu). Ta začala 12. dubna 1861 útokem konfederačních jednotek na americkou pevnost Fort Sumter v Jižní Karolíně. Zpočátku dosáhly jižní jednotky solidních úspěchů díky zkušenosti svého velitele Roberta Edwarda Leea, jeho vojska však byla roku 1863 poražena v klíčové bitvě u Gettysburgu. Armádu Unie, tedy Severu, nakonec přivedl k vítězství Ulysses S. Grant (budoucí prezident, v letech 1869–1877). Válka trvala do roku 1865. Po vítězství Severu musely všechny jižní státy ratifikovat třináctý dodatek ústavy, který otroctví zakazoval. Vítězství to však nebylo zdaleka definitivní. Nejenže byl Lincoln zavražděn, ale k moci se na jihu dostala frakce Demokratické strany zvaná Redeemers, která hlásala nadřazenost bělochů a zavedla rasovou segregaci (tzv. Zákony Jima Crowa). (O odstranění jejích posledních zbytků se vedl tuhý politický boj až do 60. let 20. století). Válka nicméně znatelně posílila federální moc a umožnila další expanzi.. === Posilování velmocenského postavení === Mohutný hospodářský rozvoj po skončení občanské války způsobil, že se USA již roku 1872 staly hospodářsky nejsilnější zemí světa. Za tímto rozmachem na konci 19. a začátku 20. století stáli průmyslníci jako Cornelius Vanderbilt, John D. Rockefeller, Henry Ford a Andrew Carnegie, či bankéř John Pierpont Morgan. Ekonomický boom byl doprovázen další expanzí na západ. Ještě před občanskou válkou a poté až do první světové války zde vzniklo 15 dalších unijních států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867) ., Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona a Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruského impéria rozsáhlé území Aljašky. Od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu, především do Karibiku a do Tichomoří. Vítězství ve Španělsko-americké válce a další intervence měly několik důsledků; protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německou říší roku 1899 a Průplavové pásmo v Panamě. Na počátku 20. století se Spojené státy staly jednou ze světových velmocí. Kromě svého již velkého vlivu na západní polokouli, resp. na obou kontinentech Ameriky, se však USA ve světové politice až do první světové války angažovaly jen poměrně málo. Jejich politika byla do značné míry izolacionistická (viz Monroeova doktrína). Zásadní roli při překonávání amerického izolacionismu sehrál prezident Woodrow Wilson. Američané se díky němu v roce 1917 zapojili na straně Dohody do první světové války. Wilson svou koncepcí práva na sebeurčení národů též významně ovlivnil podobu Evropy po konci války.20. léta 20. století přinesla další mohutný rozmach hospodářství. Americkým sebevědomím zacloumal až krach na newyorské burze v roce 1929. Ten způsobil celosvětovou ekonomickou krizi, jež katalyzovala zejména politický vývoj v Evropě (pomohla zvláště vzestupu fašismu a nacismu). V samotných Spojených státech vedla k opuštění čisté "laissez faire" ekonomické politiky a větším státním zásahům do ekonomiky v rámci plánu zvaného New Deal, který připravil Demokrat Franklin Delano Roosevelt. Plán měl své kritiky, ale obzvláště dobře se hodil pro válečný stav, do něhož se USA dostaly poté, co Japonsko napadlo jejich základnu Pearl Harbor v Pacifiku. Američané následně vyhlásili válku nejen Japonsku, ale i jeho spojenci, nacistickému Německu, a vstoupili tak do druhé světové války (již předtím ovšem hospodářsky podporovaly Spojence podle Zákona o půjčce a pronájmu z roku 1941). USA se podílely přímo na poražení Německa na evropském kontinentě (viz Den D), Japonce pak porazily i za pomoci zcela nové zbraně – atomové bomby – kterou v roce 1945 svrhly na japonská města Hirošima a Nagasaki. Vítězné mocnosti, tedy USA, Británie a Sovětský svaz, pak dohodami ekonomickými (konference v Bretton Woods) i politickými (Jaltská konference) narýsovaly podobu poválečného světa. === Studená válka === Za války, která přímo nezasáhla území kontinentálních USA, se americká průmyslová výroba zdvojnásobila, zatímco Evropa byla hospodářsky na kolenou. Bylo zřejmé, že Spojené státy se staly klíčovou mocností Západu. Po válce pomohly těžce postižené Západní Evropě včetně Západního Německa v rámci Marshallova plánu. Západoevropské státy díky němu nejen poměrně rychle překonaly nejhorší problémy, ale navíc nastoupily cestu k výraznému hospodářskému růstu a k doposud nebývalému blahobytu. Po válce dostaly USA též do správy poručenská území OSN v Tichém oceáně, jež byla předtím pod správou Japonska, a většina z nich se později stala volně přidruženými územími Spojených států (Marshallovy ostrovy, Severní Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny dva – dosud poslední – státy Unie: Aljaška a Havaj. Rozdělení sfér vlivu mezi vítěznými mocnostmi druhé světové války proběhlo poklidně, ale klid nevydržel dlouho – po roce 1947 vzniklo mezi Spojenými státy (a jeho západními spojenci) a Sovětským svazem napětí, kterému se pak říkalo studená válka. Toto napětí se projevovalo jak pozitivně, tedy snahou o ekonomické předběhnutí soupeřícího tábora či proslulým "vesmírným závodem", v jehož rámci Sověti vyslali prvního člověka do kosmu (1961) a Američané přistáli na Měsíci (1969), ale občas i různými, často velmi krvavými, "proxy wars" (zástupnými konflikty). Na některých z nich se Spojené státy tak či onak přímo podílely – Korejská válka (1950–53), Karibská krize (1962), Vietnamská válka (1959-1975). Zejména vietnamský konflikt vyvolal pnutí i uvnitř americké společnosti, odpor proti této válce probíhal v součinnosti s hnutím za práva Afroameričanů, které vedl především reverend Martin Luther King. Tento boj, podpořený zejména demokratickým prezidentem Johnem Fitzgeraldem Kennedym (zavražděn 1963), byl úspěšný: Zákony na obranu lidských práv z let 1964 (školy, zaměstnání a ubytování), 1965 (volby) a 1968 (trh s bydlením) zakázaly diskriminaci na základě rasy nebo barvy pleti. Hnutí 60. let (někdy se hovoří o kontrakultuře) přinesla však i některé sporné jevy, jako je adorace drog a promiskuity, černošský radikalismus (Černí panteři, Malcolm X aj.), nebo levicový extremismus (obdiv k násilnické čínské kulturní revoluci apod.), což v 70. a 80. letech přineslo protipohyb – neokonzervatismus, v USA reprezentovaný především republikánským prezidentem Ronaldem Reaganem. Reagan zvolil tvrdý postup i vůči Sovětům, avšak byl to právě Reagan, který nakonec reagoval vstřícně na reformátorského vůdce Sovětského svazu Michaila Gorbačova (1985-1991) a sérií dohod o odzbrojení de facto Studenou válku ukončil. Ta definitivně skončila pádem komunismu v Evropě (1989) a rozpadem Sovětského svazu (1991). O Spojených státech se začalo hovořit jako o jediné světové supervelmoci. === Po roce 1989 === Euforie z konce Studené války a triumfu západního modelu společnosti trvala takřka po celá 90. léta 20. století. Americké ekonomice, opojené průnikem na nové trhy a možnostmi internetu, digitalizace a nových technologií, se dařilo (90. léta jsou nejdelším obdobím setrvalého ekonomického růstu v americké historii). Svět do značné míry akceptoval i roli Spojených států jako "světového četníka" (zejm. Válka v zálivu roku 1991). Roku 2001 přišel však zlom. Jednak došlo k prasknutí "dot-com bubliny" na trzích a poté éru poklidného vývoje narušil teroristický útok z 11. září 2001 na newyorská Dvojčata, který provedli islámští teroristé ze skupiny Al-Káida. Ačkoli se demokratický svět s Američany a jejich prezidentem George W. Bushem v té chvíli solidarizoval, jejich reakce, obecně nazvaná Válka proti terorismu, jež především spočívala v invazi do Iráku roku 2003, již tolik respektována nebyla a vzrostlo i napětí uvnitř americké společnosti. Jistotami zacloumala i finanční krize z roku 2008, která začala jako americká hypoteční krize, avšak přerostla v krizi celosvětovou. Později vzrostlo rovněž napětí mezi Spojenými státy a dalšími velmocemi, které s nelibostí nesou americkou hegemonii - především Ruskem a Čínou. Oslabeny byly vztahy i se západní Evropou (krom Británie). Tyto trendy vyvrcholily za vlády Donalda Trumpa, který nastoupil do prezidentského úřadu roku 2017. == Geografie == === Poloha === Spojené státy americké leží v Severní Americe. Jejich břehy omývá z východu Atlantský oceán a ze západu Tichý oceán. Stát Aljaška leží v severní části kontinentu a je ze severu omýván Severním ledovým oceánem. Aljašku odděluje od Euroasijského kontinentu Beringův průliv. Mezi nejznámější poloostrovy patří Florida na jihu USA, která odděluje Mexický záliv od Atlantského oceánu. Ze severu mají USA společnou hranici s Kanadou, na jihu pak s Mexikem. Floridský průliv odděluje USA od souostroví Bahamy a od Kuby. === Horopis === USA leží v Severní Americe. Základem tohoto kontinentu je starý kanadský štít, který se rozprostírá v severovýchodní části kontinentu a jehož střední část je protlačena a tvoří dno Hudsonova zálivu. Je tvořen velmi starými přeměněnými a vyvřelými horninami. V současnosti se pod západní okraj desek amerických kontinentů podsouvá tichooceánská litosférická deska a zároveň se Jižní Amerika pohybuje směrem k Severní. V důsledku pohybů litosférických desek vznikla vysoká horská hradba, která se táhne od Aleutských ostrovů přes Aljašský poloostrov až po Ohňovou zemi. Kordillery, jejichž nejvyšším bodem je se svou výškou 6168 metrů Denali (dříve Mount McKinley), začínají Aljašským hřbetem a táhnou se na jih ve dvou výrazných pásmech: při pobřeží Tichého oceánu leží Pacifické pobřežní pásmo a ve vnitrozemí Skalnaté hory. Mezi jednotlivými pásy Kordiller se rozprostírají sníženiny a plošiny, např. Koloradská plošina či Velká pánev. Nejvyšší bod tzv. sousedících Spojených států (tj. bez Aljašky a Havaje) je vrchol Mount Whitney (4417 m) v kalifornském pohoří Sierra Nevada. Jen pár desítek kilometrů od Sierry Nevady leží nejníže položené místo USA i Ameriky v Údolí smrti (anglicky Death Valley). Tato proláklina je 86 metrů pod úrovní hladiny moře a své jméno dostala podle nehostinných podmínek pro život: jedná se o poušť bez vodních zdrojů, kde byla naměřena dosud nejvyšší teplota na Zemi, 56,7 °C ve stínu. Poblíž východního pobřeží se táhne staré pohoří Apalačské hory a mezi Apalačskými horami a Atlantským oceánem se rozprostírá pak Pobřežní nížina. Mexický záliv lemuje Mississippská nížina. Mezi Apalačskými horami a Kordillerami se postupně od východu rozprostírají Vnitřní roviny a Velké planiny. === Vodstvo === Větší část území USA patří do úmoří Atlantského oceánu. Vlévají se do něj veletoky, jako je Mississippi s přítokem Missouri, což je nejdelší říční soustava USA, dlouhá 6212 km, a dále také Řeka Svatého Vavřince či Rio Grande. Tichý oceán zásobují vesměs kratší toky tekoucí z Kordiller, například řeky Columbia a Colorado. V USA najdeme i mnoho jezer. Ledovcového původu jsou Velká jezera (Hořejší jezero, Michiganské jezero, Huronské jezero a jezero Ontario), které tvoří největší zásobárnu sladké vody na světě a přírodní hranici mezi USA a Kanadou. Velké Solné jezero se rozprostírá v bezodtoké oblasti mezi Skalnatými horami a Coastal Range. V USA je množství vodopádů; nesporně nejznámější jsou Niagarské vodopády mezi Erijským a Ontarijským jezerem. === Podnebí === Díky své velikosti leží USA v několika významných podnebních pásech. Počasí v Americe je značně nestálé a teplotní výkyvy mohou nastávat dokonce i několikrát denně. Severní část území leží v mírném pásu, je ale chladnější a vlhčí než v Evropě. Způsobuje to studený Labradorský proud, který omývá severovýchodní a východní pobřeží. Ve Vnitřních rovinách a Velkých planinách padá úměrně vzdálenosti od Atlantského oceánu čím dál tím méně srážek. Zajímavým jevem je sněhový efekt Velkých jezer, způsobující sněhové kalamity v jejich blízkosti, a to zejména na jejich jihozápadním pobřeží, které je převážně na území USA. Chladnější podnebí panuje v oblasti západního pobřeží, kde se pod vlivem proudů Tichého oceánu udržuje teplota vesměs konstantní. Nejchladnější zimy najdeme ve Skalistých horách a Sierra Nevadě, kde můžeme naměřit jedny z nejsilnějších mrazů v Americe. V oblastech Jižní Ameriky, Velkých plání, jižních částí atlantického pobřeží, Floridě a státech u Mexického zálivu panují v letním období až tropická vedra, která může doprovázet i nesnesitelná vlhkost. Jižní část USA leží v příjemném subtropickém podnebném pásu a Mexický záliv s poloostrovem Florida v tropickém pásu. Výjimku tvoří vysoce položené pohoří a plošiny, kde je podstatně chladněji, jelikož se zde projevuje výšková stupňovitost. Aljaška leží v subarktickém pásu a Havajské ostrovy v tropickém pásu. Tvar povrchu Ameriky umožňuje takřka bezproblémový přesun vzdušných mas ze severu na jih a naopak. Proto jsou časté hlavně vpády arktického vzduchu z vyšších zeměpisných šířek až do oblasti Mexického zálivu. Proudění v rovnoběžkovém směru stojí v cestě horské bariéry Kordiller, proto se vláha, která by se s proudícím vzduchem dostávala do vnitrozemí Ameriky z Tichého oceánu, vyprší nad oceánem, úzkou pobřežní nížinou a návětrnými svahy tichooceánského pásma. Texas je jinak známý pro svá tornáda, která se vyskytují hlavně na otevřených plochách v období května a září. == Vláda a politika == Spojené státy jsou nejstarší federací světa. Jde o prezidentskou republiku a zastupitelskou demokracii, fungující prostřednictvím kongresového systému definovaného ústavou nahrazující původní ústavu, tzv. Články Konfederace ("Articles of Confederation") platné mezi roky 1781 a 1788. Území tak spadá pod troje orgány – na federální, státní a místní úrovni, ačkoliv mnohé oblasti jsou spravovány více místními správami, například i okresními nebo metropolitními orgány. Všechny tyto správní orgány jsou voliči voleny v tajných volbách nebo jmenovány voliči volenými zástupci. Státní správa se na federální úrovní skládá ze tří složek: zákonodárné: Je jí Kongres skládající se ze Senátu a Sněmovny reprezentantů ("House of Representatives") určující federální zákony, vyhlašující války, schvalující mezinárodní dohody a federální rozpočet. výkonné: Je jí prezident se schválením senátu jmenující vládu a další úředníky, spravující federální právo, vetující návrhy zákonů a velící armádě. soudní: Je jí nejvyšší soud a níže postavené federální soudy jmenované prezidentem se svolením senátu, jež právo vykládají a určují platnost zákonů podle ústavy. Kongres Spojených států je parlamentem dvoukomorovým. Sněmovna reprezentantů má 435 členů po dva roky reprezentujících takzvané "kongresové okresy" (český překlad je problematický). Poměr počtu zástupců z každého státu se každý desátý rok mění podle vývoje počtu obyvatel. Každému státu je však zajištěn nejméně jeden zástupce, jehož v současnosti má sedm států. Nelidnatější stát, Kalifornie, jich má 53. Každý stát má dva senátory volené na šestileté volební období. Každý druhý rok je volena třetina senátu, zatímco sněmovna reprezentantů je každý druhý rok volena celá. Senátoři tedy mají šestileté volební období a kongresmani dvouleté. Volba kongresmanů i senátorů není ústavou specifikována a je tak ponechána na státech, nicméně většinou se do obou komor volí pomocí Systému prvního v cíli (First-past-the-post). Ústava Spojených států je nejvyšším zákonným dokumentem amerického právního systému. Je společenskou smlouvou upravující fungování společnosti pomocí zvolené vlády. Veškeré zákony i postupy států a federální vlády mohou být předmětem zkoumání a je-li shledáno, že nejsou ve shodě s ústavou, jsou zneplatněny. Ústava je živým dokumentem jež může být doplněn několika různými způsoby. Všechny z nich však vyžadují svolení alespoň převážné většiny států. Ústava tak byla od doby svého vzniku změněna, resp. doplněna, 27 krát, naposledy v roce 1992. Ústava zahrnuje ustanovení "zachovat svobodu" a základní práva podle Listiny práv ("Bill of Rights") a dodatků ústavy jež zahrnují svobodu slova, svobodu vyznání a svobodu tisku, právo na spravedlivý proces, právo držet a nosit zbraň, všeobecné volební právo, a právo vlastnické. Zároveň všem státům zaručuje republikánské zřízení. === Politický systém === Spojené státy americké jsou zastupitelskou demokracií a prezidentskou republikou. Politický systém je většinový. K americké politické kultuře patří velká soupeřivost mezi dvěma největšími stranami a vysoký podíl veřejnosti v politice. Americké politice dominují dvě největší strany – Republikánská strana a Demokratická strana. Členové těchto dvou stran drží převážnou většinu volených úřadů v celé zemi na federální, státní i místní úrovni. Nezávislí nebo kandidáti menších stran bývají nejúspěšnější převážně pouze ve volbách do místních zastupitelstev, ačkoliv několik nezávislých senátorů má svá křesla i v senátu. V americké politické kultuře je Republikánská strana vnímána jako "pravostředová" nebo konzervativní, Demokratická strana pak jako "levostředová" nebo liberální. Velikost obou stran ovšem způsobuje značné rozdíly i uvnitř jich samotných. Po volbách v roce 2006 drží poprvé od roku 1994 většinu ve sněmovně reprezentantů i v senátu Demokratická strana, která získala ještě větší náskok v roce 2008, včetně úspěchu v prezidentských volbách. Od roku 2017 je prezidentem Spojených států republikán Donald Trump. === Přední politické strany === Republikánská strana – strana se hlásí ke konzervatismu a snaží se např. o rozvoj podnikání. Jedna ze dvou hlavních stran, má status pravice. Demokratická strana – oficiálně liberální strana, soustředí se na rozvoj sociální a státní oblasti. V Americe má status levice, v Evropě je vnímána spíše jako středová, protože je ekonomicky konzervativnější než evropské levicové strany. === Zahraniční politika === ==== Vývojové tendence ==== Spojené státy ovlivňují v širokém měřítku celosvětový ekonomický, politický a vojenský vývoj. Tento vliv vyvolává četné diskuze o jejich zahraniční politice po celém světě. Téměř všechny státy mají ve Washingtonu svá velvyslanectví a mnoho z nich konzuláty po celé zemi. Nicméně Írán, Severní Korea, Bhútán a Súdán diplomatické styky se Spojenými státy neudržují. Spojené státy jsou zakládajícím členem Organizace spojených národů se stálým zastoupením v Radě bezpečnosti OSN a právem veta. Jsou členem mnoha dalších mezinárodních organizací. Současnými spojenci jsou Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Izrael a státy NATO, z nichž Spojené království Velké Británie a Severního Irska má s USA další nadstandardní vztahy. Navíc mají USA úzké diplomatické, ekonomické a kulturní vztahy se státy, s nimiž sousedí, tedy s Kanadou a Mexikem. Jako celek prošla zahraniční politika USA především ve 20. století rozmanitým vývojem. Monroeova doktrína z roku 1823 definovala celou západní polokouli za sféru vlivu Spojených států. Po vítězné španělsko-americké válce v roce 1898 Spojené státy anektovaly Havaj, Portoriko a Filipíny. Při tzv. banánových válkách v první polovině 20. století Spojené státy intervenovaly v několika zemích Karibiku a Střední Ameriky. Na počátku století byla snaha o izolacionismus a neangažování se mimo západní polokouli. Tento trend byl na čas přerušen během první světové války, do které se USA zapojily v roce 1917 po potopení britské lodě Lusitania s Američany na palubě. Po konci války se odmítly zapojit do Společnosti národů (předchůdkyně OSN) a pokračovaly ve své politice z předválečného období. Ta byla definitivně opuštěna po japonském útoku na Pearl Harbor a vstupem USA do druhé světové války. Po konci největšího konfliktu v dějinách pomáhaly USA obnovit západní Evropu (Marshallův plán) a snažily se zabránit celosvětovému rozmachu komunismu (NATO, Korejská válka, Vietnamská válka). V rámci tohoto boje podporovaly USA také různé nedemokratické vlády (Pinochet, Suharto, Čon Tu-hwan, Perón, Husajn, Duvalier, podpora operace Kondor) či se nepřímo podílely na svržení vlád, jež odporovaly jejich zájmům (Mosaddek v Íránu, Árbenz v Guatemale), nebo se o jejich svržení snažily (podpora contras v Nikaragui).Po vítězství ve studené válce se staly USA v podstatě jedinou supervelmocí na světě. Tato jejich pozice však doznává v posledních letech určitou proměnu, zvláště v souvislosti s komplikovanou situací na Středním Východě a v neposlední řadě s mocenským vzestupem Číny, podporovaným jejím rostoucím ekonomickým potenciálem. ==== Některé problémy na začátku 21. století ==== Vlády USA čelily po světě antipatiím mnoha občanů i států, ale i protestům v samotných USA, kvůli metodám boje proti teroristům, mezi které patří zacházení s vězni ve věznicích Guantánamo a Abu-Ghrajb, provozování tajných věznic CIA mimo americké území, ve kterých . bylo povoleno mučení vězňů (Egypt, Pákistán, Polsko, Litva nebo Rumunsko), masové odposlouchávání svých občanů i spojenců (PATRIOT Act, Echelon a odhalení Edwarda Snowdena o činnosti NSA), kvůli válce v Iráku ., která destabilizovala region a vyžádala si velké množství obětí (odhady se pohybují zhruba od 115 000 do až 461 000 mrtvých od roku 2003), nebo z důvodu vojenské intervence v Libyi, která se po svržení libyjského režimu propadla do chaosu. Kritizována je také úzká spolupráce s nedemokratickými režimy jako je Saúdská Arábie a podpora vojenské intervence v Jemenu. Vztahy mezi Spojenými státy a Íránem se prudce zhoršily poté, co USA v roce 2018 odstoupily od mezinárodní jaderné dohody s Íránem a zpřísnily protiíránské sankce. ==== Americko-čínské vztahy ==== Stav vztahů mezi USA a Čínou je jedním ze základních parametrů mezinárodní politiky. Tyto vztahy se zlepšily v době prezidentství Richarda Nixona, který provedl zásadní obrat tím, že uznal vládu v Pekingu jako legitimní vládu Číny. Došlo k uznání tzv. politiky jedné Číny a Tchaj-wan byl nucen postoupit své místo v OSN Pekingu. V roce 1996 se Čína pokoušela ovlivnit americké prezidentské volby zasíláním finančních příspěvků na podporu kampaně Billa Clintona. V roce 2016 byla Čína jako vlastník amerických státních dluhopisů v hodnotě 1,244 bilionu USD největším zahraničním věřitelem Spojených států.V době vlády prezidentů George W. Bushe a Baracka Obamy se začaly projevovat rozpory zapříčiněné mocenským vzestupem Číny jako vážného hráče v celosvětovém měřítku, hlavně však v jihovýchodní Asii. Napětí mezi Čínou a Spojenými státy vystupňovala řada incidentů, například hackerské útoky, včetně krádeže osobních údajů 21,5 milionu zaměstnanců amerických federálních úřadů v roce 2015, nebo budování umělých ostrovů v Jihočínském moři. Ambice Číny jsou umocněny její rostoucí ekonomickou sílou, která se projevuje mj. v obrovských každoročních přebytcích Číny v jejím obchodu s USA. Podle názoru amerických analytiků provádí Čína protekcionistickou obchodní politiku pomocí uměle udržovaného nízkého směnného kurzu čínské měny a zároveň mnohem nížších mezd pracovníků v čínském průmyslu, čímž může nabízet své zboží v USA za velmi nízké ceny a vytlačovat tak domácí výrobce. V roce 2017 dosáhl čínský přebytek v obchodu s USA 375 miliard USD. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce amerického prezidenta v lednu 2017 se tato situace přeměnila v konflikt, přičemž USA již zavedly zvýšené celní sazby na dovoz oceli a hliníku z Číny. Pokud nedojde ke kompromisu, hrozí nebezpečí stupňující se obchodní války mezi oběma velmocemi. Ohlášené eventuální odvetné kroky Číny, kterými by zavedla vysoká cla na 128 druhů zboží dováženého z USA, neudělaly ve Washingtonu velký dojem. Podle pozorovatelů nejde prezidentu Trumpovi primárně o přístup na čínské trhy, nýbrž o zlepšení platební bilance USA a o to, aby byl celkově zbrzděn mocenský vzestup Číny. Amerika hrozí tím, že by zavedla trestná cla na další čínské dovozy ve výši 150 miliard USD ročně, a Čína neví, jak by takové obchodní válce zabránila. Ta by podle čínských odborníků zasáhla jejich zemi silněji než USA. V současné době se vedou intenzivní jednání mezi oběma státy. Do Pekingu přiletěla 2. května 2018 americká delegace, ke které patřili ministr financí Steven Mnuchin, ministr obchodu Wilbur Ross a pověřenec pro obchodní záležitosti Robert Lighthizer. Informované kruhy ve Washingtonu byly toho názoru, že cílem této delegace nebylo ihned ukončit spor s Čínou o obchodní záležitosti. === Nejznámější organizace === ==== Vládní organizace ==== CIA – Central Intelligence Agency – rozvědka pro zahraničí FBI – Federal Bureau of Investigation – kontrarozvědka a federální vyšetřovací úřad NASA – National Aeronautic and Space Agency – vládní agentura pro kosmonautiku NSA – National Security Agency – Národní bezpečnostní agentura NCIS – Naval Criminal Investigative Service – Námořní kriminální vyšetřovací služba ==== Veřejné organizace ==== Národní střelecká asociace – National Rifle Association (NRA) === Ozbrojené síly === Ozbrojené síly Spojených států amerických se skládají z pěti složek: armády, letectva, námořnictva, námořní pěchoty a pobřežní stráže. V aktivní službě je 1 426 026 lidí. Mezi výzbroj americké armády patří např. letadlové lodě, jaderné ponorky, "neviditelná" letadla či tanky Abrams. Pokročilými technologiemi disponují i výstroje a vybavení pěších a speciálních jednotek. Zapojila se do velké části hlavních konfliktů 20. století. Americká armáda pomohla porazit císařské a později i nacistické Německo v obou světových válkách. V současné době mají USA nejlépe vybavenou a nejsilnější armádu na světě.[zdroj?] Tento fakt je způsoben vysokými výdaji na obranu, zhruba 3/4 toho, co zbytek světa[zdroj?] (pro rok 2011 – 698 mld. dolarů), a rozvojem moderních technologií, jakými jsou například technologie stealth nebo mikrovlnné, sonické a ULF (Ultra-Low Frequency) zbraně, které úspěšně vyvíjejí přední americké korporace, a též značná část zbraní a munice z ochuzeného uranu. Americká armáda má vysokou bojeschopnost díky dlouholetým zkušenostem; od počátku 20. století se účastnila přibližně stovky ozbrojených konfliktů nebo intervencí. V poslední době operuje například v Afghánistánu v rámci operace Operace Trvalá svoboda a obecnějšího konceptu tzv. války proti terorismu. V současné době mají Spojené státy 823 vojenských základen, rozmístěných ve více než 130 ze 195 zemí světa. Od 2. světové války v Německu a v Japonsku, od Korejské války v Jižní Koreji a v dalších zemích. Z mezinárodních vojenských aliancí patří USA k NATO, jejímž jsou nejsilnějším členem. Ozbrojené síly USA jsou subjektem s největším dopadem na znečištění ovzduší na světě a též největší spotřebou ropy (podle CIA World Factbook je to 320 000 barelů denně, což je přibližně 15× více než v době II. světové války). Její emise navíc nejsou připočítávány k emisím USA ani země, na jejímž území ozbrojené síly operují. V současnosti operují Spojené státy vojensky podle některých zdrojů ve více než stovce zemí světa. == Administrativní členění == Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, D.C., spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když s nimi bývá často uváděn) – a dalších nezačleněných území, např. ostrovních teritorií Portoriko a Severní Mariany. Při podepsání Deklarace nezávislosti Spojených států se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Virginie). === Města a metropolitní oblasti === Více než 83 % Američanů žije v jedné z 361 metropolitních oblastí. V roce 2005 bylo ve Spojených státech 254 měst s populací větší než 100 tisíc, 25 měst mělo více než 1 milion obyvatel a 4 města (New York, Los Angeles, Chicago a Houston) s populací větší než 2 miliony. Ve Spojených státech je 50 metropolitních oblastí, které mají počet obyvatel přes 1 milion. Mezi nejrychleji rostoucí aglomerace patří Dallas, Houston, Atlanta a Phoenix. == Obyvatelstvo == Spojené státy americké jsou třetí nejlidnatější zemí na světě. Dne 17. října 2006 překročily hranici 300 milionů obyvatel. Počet ilegálních imigrantů se odhaduje na 12 milionů. Populační růst je 0,97 %, což je celkem vysoké číslo např. v porovnání s Evropskou unií, kde je přírůstek pouze 0,16 %. Na to, že jsou USA zemí prvního světa, je zde relativně vysoká i dětská úmrtnost (6,14 ppm) i počet lidí pod hranicí chudoby (47 milionů, tj. 15,15 %) nebo ve vězení (2,245 milionu neboli 751 na 100 000 obyvatel; tj. asi 7,5× více než průměr EU). USA mají velmi rozmanitou populaci. V zemi je 31 etnických skupin s počtem obyvatel větším než jeden milion. To je způsobeno imigrací, která provázela Spojené státy po celou jejich historii – a provází je i nadále. Od 17. století se do Spojených států stěhovali hlavně Evropané, v posledních několika dekádách imigranty představují přistěhovalci z Latinské Ameriky, hlavně z Mexika, Kuby a Portorika, a z Asie. Každoročně se do USA přistěhuje okolo jednoho milionu legálních imigrantů. === Etnické složení === Podle odhadu z roku 2005 tvoří 74,7 % obyvatelstva běloši, 12,1 % černoši/Afroameričané, 4,3 % Asiaté, Indiáni a Eskymáci pak 0,8 % a jiné ras celkem 7,9 %. V těchto číslech je zahrnuto 14,5 % těch, kdo se považují za jednu z těchto etnických skupin a zároveň za Hispánce nebo Latinoameričany. Při sčítání obyvatelstva v USA je totiž otázka rasy jedna věc, zatímco otázka hispánského původu věc druhá. Nejrychleji rostoucí skupinou jsou obyvatelé hispánského původu. Zatímco v roce 1996 tvořili 10 % obyvatelstva, v roce 2000 to bylo 12,5 % a podle odhadu z roku 2005 14,5 %. Vysoký růst je daný jednak imigrací, jednak vysokou porodností. V Kalifornii, Arizoně, Novém Mexiku a v Texasu se pravděpodobně brzy stanou většinou. Největší podíl Hispánců je v Novém Mexiku – 43,6 %. Mexičané obývají především jihozápad a západ USA, Portoričané severovýchod a Kubánci Floridu. Nehispánští běloši (většinou evropského původu) tvořili v roce 1960 85 % populace, nyní představují asi 65 % a podle prognóz klesne jejich podíl v roce 2042 pod 50 %; v roce 2050 mají tvořit 46,3 % populace. Nehispánští běloši tvořili v letech 2008–2009 51,4 % všech novorozenců. V roce 2012 jejich podíl poklesl pod 50 % a menšiny tak již tvoří většinu novorozenců.Muži tvoří 48,5 % populace, ženy 51,5 %. Mužů je přitom více ve věkových skupinách do 15 let, ale naopak nad 65 let již převažují ženy, a to o celých 12,5 %.Věkové složení obyvatelstva je následující: Zdroj === Imigrace === Od počátku kolonizace v 17. století až do 20. století mezi imigranty převládali Evropané, především Angličané, ale také Irové, kteří prchali před hladomorem v Irsku, a Němci, kteří se začali ve větších počtech stěhovat po potlačení revoluce v roce 1848. Velká část imigrantů v 19. století prošla imigračním střediskem na Ellis Islandu v New Yorku. Ve druhé polovině 19. století se do Spojených států stěhovalo mnoho Čechů, kteří se usazovali především v Texasu a ve státech středozápadu (např. v Nebrasce tvoří Čechoameričané okolo 5 % obyvatel), ale také ve velkých městech jako Chicago, kde byl . starostou český rodák Antonín Čermák.Imigrační zákon z roku 1921 (Emergency Quota Act), který byl ještě zpřísněn v roce 1924, omezil přistěhovalectví do USA kvótami, což nejvíce postihlo emigranty z jižní a východní Evropy, kteří tvořili na počátku 20. století přes polovinu nově příchozích. Ve 30. letech tento zákon bránil příchodu Židů, kteří prchali před nacistickým Německem. Zákon byl změněn až v roce 1952. V 50. a 60. letech se do Spojených států stěhovalo ročně 200–300 tisíc lidí.Prezident Lyndon B. Johnson v roce 1965 podepsal zákon Immigration and Nationality Act of 1965, který zrušil jakákoliv rasová omezení pro imigraci a Spojené státy otevřel imigrantům ze zemí třetího světa, především z Latinské Ameriky, Karibiku a Asie, kteří postupně mezi imigranty převládli. Na počátku 21. století Spojené státy přijímaly okolo 1 milionu imigrantů ročně. V roce 2015 se do Spojených států přistěhovalo legálně více než milion lidí, ale jenom 85 tisíc z nich přišlo z Evropy.Takzvaná "sanctuary cities", tedy ochranitelská či azylová města, mezi než patří New York, Los Angeles, Denver, Chicago, Seattle a stovky dalších amerických měst a okrsků, která jsou většinou ovládaná demokraty, odmítají na svém území uplatňovat federální zákony týkající se imigrace a chrání nelegální imigranty před federální vládou. === Jazyky === Angličtina je výlučným mateřským jazykem pro asi 82 % obyvatel, španělština pro 10 % obyvatel. USA nemají na federální úrovni zákonem kodifikovaný úřední jazyk, nicméně angličtina jím fakticky je a některé zákony a předpisy vyžadují v určitých oblastech její znalost (viz např. požadavky pro naturalizaci). Některé jednotlivé státy Unie úřední jazyky kodifikovány mají, a to buďto angličtinu, nebo vícero jazyků včetně angličtiny. Vícejazyčné státy jsou Havaj (angličtina a havajština), Nové Mexiko (angličtina a španělština) a Louisiana (angličtina a francouzština). V různých dalších závislých územích je situace ještě pestřejší, často je zvláštními předpisy chráněn jazyk původních obyvatel. === Náboženství === Ve Spojených státech amerických hrají náboženství mnohem významnější roli, než je tomu v Evropě, kde došlo v druhé polovině 20. století k rozsáhlé sekularizaci společnosti v řadě zemí (kupř. Švédsko, Česko, Estonsko a další). Je obtížné, až nemožné, dodat pro USA přesná čísla, neboť v této oblasti neexistují žádné ucelené statistiky typu sčítání lidu (americké pojetí odluky církve od státu má za následek, že se státní úřady na věci týkající se víry neptají), takže počty věřících se odvozují buďto ze soukromých průzkumů či údajů samotných církví a představují spíše hrubé odhady. Obyvatel bez vyznání, ateistů a agnostiků je jen asi 14 %. Nejrozšířenějším náboženstvím ve Spojených státech je křesťanství, k němuž se hlásí asi 76 % až 81 % obyvatel. Zhruba 2/3 z nich jsou protestanti, kteří jsou ovšem roztříštěni do mnoha dílčích seskupení a denominací, takže nejsilnější církví je církev římskokatolická, k níž náleží zbylá třetina křesťanů (asi 25 % obyvatel). Jsou tam i početné diecéze východních katolíků, z celkem 10 církví: arménští katolíci, syrští katolíci, syromalankarští katolíci z Indie, syromalabarští katolíci z Indie, chaldejští katolíci z Iráku, maronité, řeckokatolíci-melchité, ukrajinští řeckokatolíci, rusínští řeckokatolíci a rumunští řeckokatolíci. Celkem mají tyto církve 468 330 věřících. Patří k nim také část z 36 000 arménských katolíků a část z 6 200 rumunských řeckokatolíků z diecézí pro USA a Kanadu. Je tam též personální Ordinariát katedry sv. Petra pro římskokatolíky anglikánského ritu (bývalé episkopály z ECUSA-Episkopální církve v USA), který vznikl 1. ledna 2012, roku 2012 měl 2 550 věřících a 23 kněží ve 12 farnostech; počet věřících narůstá - 2013 již 4 550, 23 kněží ve 12 farnostech, 2014 - už 6 000 věřících a 40 kněží ve 25 farnostech. Ordinářem je Jeffrey Neil Steenson, do září 2007 jeden z biskupů ECUSA, oficiálně konvertoval (i s rodinou) 1. prosince 2007, ordinářem je od 1. ledna 2012, uveden do úřadu 12. února 2012. Jako nejpočetnější a nejvýznamnější skupina obyvatel (z náboženského hlediska) jsou bráni evangelikálové, těsně následovaní katolíky (obojí zhruba 25 %), přičemž pořadí se může v různých statistikách měnit. Vysoká koncentrace konzervativních protestantů v jihovýchodní části USA, kde představují dominantní kulturní a politickou sílu, dala této oblasti přezdívku "biblický pás" (Bible Belt).V roce 1830 vznikla Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (tj. mormoni), jejíž stoupenci v první polovině 19. století osídli území budoucího státu Utah, kde jsou i dnes většinovou církví. Nekřesťanská náboženství představují asi 3,5 % obyvatel USA, přičemž nejvýznamnější z nich jsou judaismus(židé), islám, buddhismus a hinduismus. Zejména počet vyznavačů islámu a buddhismu rychle roste. křesťané 76,7 % protestanti 52 % baptisté 16,3 % metodisté 6,8 % luteráni 4,6 % římští katolíci 24,5 %, plus východní katolíci agnostici, ateisté, bez vyznání celkem 14,2 % židé 1,6 % muslimové 0,6 % buddhisté 0,5 % hinduisté 0,4 % === Systém vzdělávaní === Vzdělávací systém je v USA podobný v každém z 50 států. Školní systém je v kompetenci jednotlivých států. Výrazné rozdíly mohou být hlavně ve financování. Veřejné školství je dále decentralizované v rámci každého státu, např. od státního výboru vzdělávání až po místní školské obvody. Obecné požadavky jednotlivých států se realizují prostřednictvím těchto místních školních obvodů. Ty jsou spravovány školní radou, kterou si volí občané. O formě výuky, osnov, použití učebnic rozhoduje školní rada spolu s kompetentním pedagogickým pracovníkem školy. Financování škol bylo založeno na peněžních prostředcích plynoucích z místních daní. Aktuálně se školy financují hlavně ze státního rozpočtu a o použití prostředků rozhoduje školní rada.Veřejné školství je všeobecně dostupné. Věk vzdělávací povinnosti je v jednotlivých státech různý. Začíná v pěti až osmi letech a končí ve čtrnácti až osmnácti letech. Vzdělávací povinnost se zpravidla plní školní docházkou do veřejných škol, do státem akreditovaných soukromých škol nebo schválenými programy domácího vzdělávání. Ve většině veřejných a soukromých škol je výuka rozdělena do tří stupňů (úrovní): "základní" škola (elementary school; v Česku první stupeň základní školy, spíše "obecná" škola), . "střední" odpovídá druhému stupni české základní školy nebo nižším ročníkům víceletých gymnázií (middle school, někdy junior high school) a "vysoká" (high school, někdy secondary education), odpovídající českým středním školám. V převážné většině škol těchto stupňů jsou děti rozděleny do věkových skupin na ročníky, resp. třídy (grade) od školky (Kindergarden) pro nejmladší žáky přes první třídu až po dvanáctý ročník (třídu), poslední rok "vysoké" školy. Přesné věkové přiřazení žáků a studentů (anglicky jen student) v ročnících se trochu liší podle místa. Vyšší, terciární vzdělávání, známější jako college univerzitní úrovně je obecně vedeno nezávisle na základním a středním školství. V roce 1954 Nejvyšší soud rozhodl, že rasová segregace na amerických veřejných školách je protiústavní. V boji za desegregaci začaly americké soudy v 60. a 70. letech nařizovat povinné rozvážení dětí odlišných ras do škol v jiných čtvrtích (tzv. desegregation busing), aby byla zajištěna rasová rovnováha na amerických školách. To se ovšem setkalo s odporem mnoha bílých rodičů a nastal tzv. bílý útěk z velkých měst.Dne 3. července 2018 vydala Trumpova administrativa nařízení, kterým zrušila dosavadní praxi pozitivní diskriminace (tzv. affirmative action) na amerických středních a vysokých školách, které se mohly při přijímání studentů rozhodovat podle rasového klíče a směly zvýhodňovat afroamerické a hispánské uchazeče o přijetí na školu. Harvardova univerzita a některé další americké univerzity se rozhodly nařízení vlády nerespektovat a chtějí dál uplatňovat rasové hledisko při výběru budoucích studentů. === Zdravotní péče === Spojené státy patří mezi země s nejvyššími výdaji na zdravotnictví v poměru k HDP. V mezinárodních žebříčcích kvality zdravotnických systémů (WHO, The BMJ) však nepatří ke špičce. V roce 2008 se USA podle OECD při srovnání délky života, kojeneckou úmrtností nebo potenciálně ztracených let života v souvislosti se zdravotním stavem umístili v dolní třetině států OECD. Přesto jsou USA zemí s nejrozšířenějším využíváním moderních medicínských technologií. V USA neexistuje univerzální zdravotní systém zajišťující péči pro všechny obyvatele. Některé státy však v minulosti vyvíjely iniciativu směrem k univerzálnímu systému, například zavedením povinného zdravotního pojištění, které chudým dotuje stát. Jde hlavně o státy Minnesota a Massachusetts. Vláda USA financuje z daní zdravotní péči pro přibližně 28% obyvatel, a to zejména pro lidi nad 65 let a zdravotně postižených (Medicare), chudých ( Medicaid), pro děti z rodin s nízkým příjmem (Children' s Health Insurance Program), jakož i pro vojenské veterány (Veterans Health Administration) a lidí v aktivní vojenské službě (Tricare). Vláda také financuje kliniky poskytující předporodní péči a spolu s charitativními organizacemi i většinu hospiců pečujících o lidi, jejichž očekávaná délka dožití je do šesti měsíců. Podíl veřejných výdajů na celkových výdajích na zdravotnictví dlouhodobě stoupá. Ve srovnání s většinou jiných států OECD vláda USA nereguluje ceny léků, důsledkem čehož jsou zejména ceny originálních léků podstatně vyšší. Vznikají tak příznivé podmínky pro vývoj nových léků, z čehož profitují i jiné státy. Značná část výdajů na zdravotnictví v USA směřuje do výzkumu. Většinu (hlavně aplikovaného) výzkumu financují soukromé ziskové firmy, přičemž vláda se orientuje zejména na základní výzkum. Veřejná diskuse se týká hlavně problému rychle rostoucích nákladů, nerovného přístupu ke zdravotní péči a nárůstu počtu nepojištěných, resp. nedostatečně pojištěných Američanů. V roce 2015 bylo bez zdravotního pojištění 28,6 milionu Američanů. K nejvíce diskutovaným řešením patří různé možnosti zavedení univerzálního zdravotního systému. == Společnost == === Americký způsob života === Společnost v USA charakterizuje americký způsob života (American way of life). Široké vrstvy obyvatelstva jsou nábožensky založené. Společenské tradice se historicky odvozují od puritánství. To ukazuje například prudérní filmový rating MPAA či citlivost na sexismus. Vlastní pohled na sebe charakterizuje americká výjimečnost. V zemi je rozšířena představa tzv. amerického snu. Velkou roli hraje v ústavě USA zakotvené právo na vlastnění ručních palných zbraní. V některých státech, například v Texasu, je dovoleno nosit ruční zbraně viditelně u sebe, v městě New Yorku je to naopak zakázáno. === Oligarchie === Dvě americké univerzity, Northwestern University a Princeton, vypracovaly společnou studii uveřejněnou v roce 2014, ve které zkoumaly 1 779 politických změn či návrhů z let 1981 až 2002. Zaměřily se na otázku shody těchto změn s veřejným míněním lidí, kteří je prosazovali. Touto studií bylo zjištěno, že zatímco míra prosazení legislativních návrhů ve prospěch nejbohatších 10 % Američanů měla lineární závislost na jejich preferenci, prosazení legislativních změn ve prospěch průměrných Američanů bylo nezávislé na tom, jak moc si Američané dané změny přejí nebo je potřebují. Dochází tak k tomu, že není uplatňována "vůle lidu", ale vůle několika málo elit a dá se tak mluvit o existenci oligarchie a neexistenci demokracie v USA. Ekonomické elity a organizované skupiny, zastupující velké zájmy byznysu, mají podstatný nezávislý dopad na politiku Spojených států, zatímco zájmy mas a průměrných občanů mají [na prosazení politických změn] nepatrný nebo žádný vliv.|Studie Nothwestern University . a PrincetonuNa začátku roku 2017 byl tzv. index demokracie Spojených států amerických ohodnocen hodnotou pod 8,0, čímž se podle Ekonomické zpravodajské jednotky (Economist Intelligence Unit, EIU), která hodnocení prováděla, země přesunula z kategorie "plná demokracie" do kategorie "vadná demokracie" – poprvé ve své historii. === Chudoba === Studie OSN z května 2018 konstatovala, že 40 milionů Američanů žije v chudobě a 5 milionů žije v podmínkách třetího světa. Podle údajů americké národní koalice proti bezdomovectví z roku 2009 má 44 % bezdomovců práci a přesto nedokáží bezdomovectví uniknout. === Kriminalita === V USA je kriminalita relativně vyšší než v Evropě (v roce 2013 bylo 4,3 vraždy na 100 000 obyvatel za rok), velmi se ale liší dle státu a města. Průřezová analýza Světové zdravotnické organizace Mortality Database z roku 2010 ukázala, že míra vražd je ve Spojených státech sedmkrát vyšší než v jiných rozvinutých zemích (nicméně zhruba na celosvětovém průměru). Míra vražd s použitím střelné zbraně pak 25,2krát vyšší. Nebezpečná jsou zejména ghetta obývaná městkou chudinou. Město s nejvyšší mírou kriminality je Detroit, kde je ukazatel vražd na zhruba desetinásobku amerického průměru. Ze států měla k roku 2012 největší vražednost Louisiana, nejnižší pak New Hampshire. Právo nosit zbraň zaručuje Američanům jeden z dodatků ústavy, byť se o věci vede široká společenská diskuse. Podle údajů FBI z let 1980-2008 spáchali 90% vražd muži a 52,5% černoši. Černoši tak v USA páchají vraždy osmkrát častěji než bílí Američané (počítáno v to i Hispánce). Většina vražd je nicméně "uvnitř jedné rasy", neboli 93% zavražděných černochů připadá na černošské vrahy, 84% bílých obětí bylo zabito bílými vrahy.Třicet z padesáti států federace má ve svém zákonodárství trest smrti. Od roku 1967 do roku 1977 se kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu USA popravy nevykonávaly, nicméně po průlomovém rozhodnutí Nejvyšší soudu z roku 1976 byla praxe obnovena. Od té doby bylo vykonáno zhruba 1300 proprav, drtivá většina z nich ve třech státech: Texas, Virginie a Oklahoma. V roce 2015 měly díky tomu Spojené státy pátý nejvyšší počet poprav na světě, po Číně, Íránu, Pákistánu a Saúdské Arábii. Spojené státy mají rovněž nejvyšší počet uvězněných osob na světě. Počet vězňů se od roku 1980 zečtyřnásobil. Podle kritiků měla na tento trend vliv privatizace vězeňství v 80. letech, rozhodující však byla patrně změna postoje státu k drogám od 80. let – podle Federal Bureau of Prisons je většina vězňů ve federálních věznicích odsouzena za trestné činy spjaté s drogami. Nejvyšší míra uvězněnosti je v Oklahomě, nejnižší v Massachusetts. == Ekonomika == Ekonomika Spojených států amerických je nejsilnější národní ekonomikou, druhý největší ekonomický celek na světě (za ekonomikou Evropské unie) a země s druhým největším objemem zahraničního obchodu (za Čínou). Její hrubý národní produkt v roce 2011 byl 14,991 bilionu dolarů, s 48 350 dolary na obyvatele. Ekonomiku USA z velké části tvoří služby a výzkum; primární (suroviny-zpracovávající) průmysl tvoří jen nepatrnou část. Zemědělství tvoří pouhé 1 % hrubého národního produktu. V USA, oblasti nazvané Silicon Valley, sídlí také řada technologických firem. Mezi známými firmami najdeme společnosti Google, Amazon.com, Microsoft, Facebook, Apple a další. Mezi problémy americké ekonomiky patří státní a veřejný dluh. Spojené státy měly v roce 2015 státní dluh zhruba 18 151 miliard $, což je asi 102 % jeho HDP. Je to největší zahraniční dluh na světě a 11. největší vládní dluh na % HDP na světě. Mezi další problémy patří korporátní dluhopisy, hypoteční krize vyvolaná pádem cen nemovitostí, nízké úroky, výrazně negativní saldo zahraničního obchodu, vzrůstající inflace a uspokojení nároků tzv. baby boom generace, která v současnosti začíná čerpat sociální důchody. Mezi největší obchodní odvětví patří maloobchodní a velkoobchodní prodej, sektor (finančních, obchodních, zdravotnických, sociálních) služeb, proporcionálně vysoký podíl má i věda a výzkum nebo třeba zábavní průmysl. Spojené státy mají nejvyšší spotřebu na světě co se týče ropy, zemního plynu, elektřiny a řady dalších komodit. Hlavními obchodními partnery jsou Evropská unie včetně Spojeného království, Kanada, Mexiko, Japonsko a Čína. Zahraniční obchod USA je již desítky let ve schodku, který se od roku 1998 začal prohlubovat. Od roku 2001 přesahuje negativní bilance (s jedinou výjimkou) hranici 400 miliard $ ročně (viz informační grafika). Celkový zahraniční dluh USA dosáhl koncem října 2018 částku 6 200 miliard $, přičemž největšími zahraničními věřiteli jsou Čína (1139 miliard $), Japonsko (1019 miliard $) a Brazílie (314 miliard $). === Sociální reformy === Během prezidentských období Baracka Obamy došlo k posunu v schvalování dvou zásadních reforem – v oblasti zdravotní péče a v oblasti přistěhovalectví. Reforma zdravotního pojištění – zdravotní pojištění je v této zemi záležitostí každého jedince, zatím není povinné. Zároveň jsou pojišťovny soukromými firmami, výše pojištění se neodvíjí od výše příjmu, ale je rozdělena dle věku, prodělaných nemocí atd. To znamená, že mnoho lidí z rodin s nízkými příjmy si nemůže dovolit pojištění platit. Ze statistiky National Center for Health Statistics z roku 2012 vyplývá, že 45,5 milionů (tedy 14,7 %) osob bylo nepojištěno v době rozhovoru, pročež 57,7 milionů (18.6 %) nebylo pojištěno alespoň část roku předcházejícímu interview, z toho 34,1 milionů nebylo pojištěno více než rok. Z celkového počtu bylo nepojištěno 4 900 000 (6.6 %) dětí do 18let. Ze statistiky také vyplývá, že počet lidí, kteří si neplatí zdravotní pojištění, mírně klesá a přibližně 10 % neplatičů nepochází z rodin s nízkými příjmy. Reforma zvaná "Obamacare" (Patient Protection and Affordable Care Act), která má začít platit od ledna 2014, by měla pro všechny občany USA zajistit podstatně větší dostupnost zdravotního pojištění. Také například zakazuje firmám, které zajišťují zdravotní pojištění, jakoukoliv diskriminaci – tedy posuzovat výši zdravotní pojistky klienta podle jeho předchozího zdravotního stavu či na základě pohlaví, jak bylo doposud běžné, a proto bylo zdravotní pojištění v podstatě nedostupné pro vážně nemocné a sociálně slabé občany. Imigrační reforma – v USA žije asi 11 milionů nelegálních přistěhovalců. Názory na jejich dopad na ekonomiku se různí, od pozitivního přínosu vzhledem k poměru zjednodušeně vyjádřeno práce/mzda/útrata – nekvalifikovaná práce za co nejnižší mzdu(neakceptovatelnými pro Američany), která je zde utracena, . k negativní dopadům souvisejícím s šedou ekonomikou, vzděláváním, zdravotní péčí,občanskými právy, atd. Dne 27. 6. 2013 došlo v Senátu USA k většinovému schválení "Border Security, Economic Opportunity, and Immigration Modernization Act of 2013". Tato reforma by umožnila zlegalizování pobytu imigrantů, případně získání občanství. Také by se změnil systém vydávání legálních víz v závislosti na ekonomických potřebách státu, zvýšily by se kontroly na hranicích s Mexikem. Tato reforma musí ještě projít schválením v Kongresu. Prezident Obama se v roce 2014 snažil imigrační reformu prosadit pomocí exekutivních nařízení, která obcházejí Kongres, čímž podle kritiků porušil americkou Ústavu a proto celkem 26 amerických států v čele s Texasem podalo na Obamovu administrativu žalobu. === Turismus === Mezi nejvýznamnější centra cestovního ruchu patří velkoměsta (New York, Los Angeles). Množství turistů navštěvuje národní parky (Yellowstonský, Yosemitský, Sequoia, Grand Canyon, Everglades, Redwood, Mamutí jeskyně, Olympic, Great Smoky Mountains, Glacier, Carlsbadské jeskyně, Skalnaté hory). Nejnavštěvovanější přírodní památkou jsou ovšem Niagarské vodopády, jež leží na hranicích s Kanadou. Poblíž amerického města Keyston v Jižní Dakotě se nachází národní památník Mount Rushmore, sousoší čtyř amerických prezidentů vytesané do skály. Každoročně ho navštíví okolo dvou milionů turistů. Mnohé atrakce nabízí proslulý zábavní park Disneyland. Mnoho turistů chce vidět i centrum filmového průmyslu Hollywood. K nejcenějším památkám z předkolumbovské historie patří Národní park Mesa Verde, který byl zapsán i na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Z nepřírodních památek se na seznam dostala i budova Independence Hall ve Filadelfii, kde byla přijata Deklarace nezávislosti Spojených států, a Socha Svobody, která se stala nejen symbolem New Yorku, ale i celých USA. K dalším známým, ba ikonickým, stavbám patří Gateway Arch v St. Louis, Golden Gate Bridge v San Franciscu, Empire State Building a nádraží Grand Central Terminal v New Yorku, Lincolnův památník, Bílý dům a Kapitol ve Washingtonu, Millennium Park v Chicagu. Metropolitní muzeum umění či Carnegie Hall v New Yorku patří k nejnavštěvovanějším kulturním institucím. Řadu turistů láká i město hazardu Las Vegas (zejm. slavná Fontána Bellagio), přímořská letoviska na Floridě (např. Miami Beach) nebo v Kalifornii (např. Santa Monica se slavným molem, v minulosti centrem americké taneční kultury). == Infrastruktura == === Doprava === Automobilismus hraje klíčovou roli nejen v americké osobní dopravě, ale v celé americké kultuře. Spojené státy mají nejvyšší míru vlastnictví automobilů na obyvatele na světě, v roce 2017 bylo v Americe 255 009 283 motorových vozidel – to značí poměr 910 vozidel na 1000 osob. Průměrný dospělý Američan stráví každý den v autě 55 minut. Centrem automobilového průmyslu byl tradičně Detroit a celý tzv. rezavý pás kolem Velkých jezer, alespoň do krize z roku 2008. Tradičními automobilovými značkami byli Ford, Lincoln, Chrysler, Chevrolet, Jeep, Cadillac, Buick nebo Dodge. Některé značky už ovšem zanikly. Mezi motorkami měly velkou tradici značky Indian a Harley-Davidson, která si vytvořila specifickou uživatelskou kulturu. Automobilisté i motocyklisté mohou využívat jednu z největších sítí veřejných silnic na světě, v délce 6,4 miliónu kilometrů, z toho 91 700 kilometrů jsou dálnice, často mnohaproudové. Některé silnice mají přímo ikonický charakter, například slavná U.S. Route 66, která sice již v dálničním systému není (od roku 1985), ale její části fungují pro turisty jako Historic Route 66. Velkou tradici má i americká železnice, ačkoli počet přepravených osob je oproti Evropě nízký (přibližně 31 miliónů osob ročně). V posledních letech se ale zájem zvyšuje – mezi roky 2000 a 2010 vzrostl počet uživatelů vnitrostátní meziměstské osobní železnice o 37%. Na rozdíl od jiných druhů dopravy, na železnici hraje velkou úlohu státní sektor. Největší společností je státní dopravce Amtrak, který vznikl roku 1971, když převzal 26 menších společností. Nejrušnější železniční trasou je plně elektrifikovaný Severovýchodní koridor, spojující Washington a Boston. Zde je přepravováno asi 10 milionu cestujících (tedy třetina výkonů celého Amtraku) a jezdí zde i rychlovlak Acela vyráběný kanadskou společností Bombardier. Civilní letecká přeprava hraje, na rozdíl od evropských zemí, velkou roli i ve vnitrostátní dopravě. Letecké společnosti jsou výhradně soukromé, naopak letiště jsou obvykle vlastněna veřejnými korporacemi, obvykle městy. Tři největší letecké společnosti na světě jsou americké, mezi nimi dominuje American Airlines. Hartsfield-Jackson International Airport u Atlanty je nejvytíženějším letištěm na světě. Los Angeles International Airport čtvrtým a O'Hare International Airport u Chicaga šestým. Americká společnost Boeing je spolu s evropským Airbusem největším výrobcem letadel na světě a také největším americkým exportérem. == Kultura == === Sport === Nejoblíbenější sporty ve Spojených státech jsou (v tomto pořadí): americký fotbal, baseball, basketbal, lední hokej, fotbal, tenis, golf a wrestling. Čtyři hlavní profesionální sportovní ligy ve Spojených státech jsou Major League Baseball (MLB), National Basketball Association (NBA), National Football League (NFL) a National Hockey League (NHL), všechny čtyři patří mezi nejlukrativnější sportovní ligy na světě. Profesionální fotbalová liga Major League Soccer (MLS) zatím nedosahuje úrovně popularity čtyř nejvyšších soutěží nebo jejich mezinárodních protějšků, ačkoliv její průměrná návštěvnost roste. Americký původ má basketbal, volejbal, skateboarding a snowboarding. Lakros vymysleli ve 12. století severoameričtí indiáni. K americkým sportovním legendám patří boxeři Muhammad Ali, Joe Frazier a Mike Tyson, basketbalisté Michael Jordan, Kobe Bryant, LeBron James, Magic Johnson, Shaquille O'Neal, Kareem Abdul-Jabbar, Wilt Chamberlain, Karl . Malone, Tim Duncan a Larry Bird, baseballisté Babe Ruth, Jackie Robinson, Joe DiMaggio, Barry Bonds a Hank Aaron, tenistky Serena Williamsová, Chris Evertová a Billie Jean Kingová, tenisté Andre Agassi, John McEnroe ., Jimmy Connors a Pete Sampras, golfisté Tiger Woods a Jack Nicklaus, cyklista Lance Armstrong, plavci Michael Phelps (23 zlatých olympijských medailí), Mark Spitz (9 zlatých olympijských medailí), Matt Biondi (8 zlatých) a Jenny Thompsonová (8 zlatých), atleti Jesse Owens, Carl Lewis, Florence Griffith-Joynerová, Michael Johnson a Ray Ewry. Jediným americkým mistrem světa v šachu byl Bobby Fischer. K největším hvězdám amerického fotbalu patří Jerry Rice nebo Adam Vinatieri. USA jsou na letních olympijských hrách medailově nejúspěšnější zemí, na zimních jsou druhé za Norskem. K největším "zimním hvězdám" amerického sportu patří sjezdařka Lindsey Vonnová. Nejúspěšnějším americkým hokejistou v NHL byl Mike Modano. Spojené státy osmkrát olympijské hry pořádaly. Čtyřikrát šlo o hry letní (v St. Louis roku 1904, v Los Angeles v letech 1932 a 1984, v Atlantě 1996) a čtyřikrát o hry zimní (v Lake Placid 1932 a 1980, ve Squaw Valley 1960 a v Salt Lake City 2002). V roce 2028 se budou konat letní hry již potřetí v Los Angeles. V roce 1994 pořádaly Spojené státy mistrovství světa ve fotbale. === Literatura === Americkými nositeli Nobelovy ceny za literaturu jsou Ernest Hemingway, John Steinbeck, Thomas Stearns Eliot, William Faulkner, Pearl S. Bucková, Toni Morrisonová, Saul Bellow, Isaac Bashevis Singer, Sinclair Lewis a Eugene O'Neill. Ke klasikům americké literatury patří též Mark Twain, Arthur Miller, Jerome David Salinger, Vladimir Nabokov, Francis Scott Fitzgerald, Ayn Randová, Truman Capote, Henry James, John Updike, Norman Mailer, Philip Roth . , O. Henry, Gore Vidal, Charles Bukowski, Henry Miller či Thomas Pynchon v próze, Walt Whitman, Emily Dickinsonová, Ralph Waldo Emerson, Jack Kerouac, Allen Ginsberg, Ezra Pound, Robert Frost, Sylvia Plathová, Langston Hughes či Henry Wadsworth Longfellow v poezii a Tennessee Williams v dramatu. Velké popularity lze v USA dosáhnout i za pomoci jediné knihy, jako se to stalo Harper Leeové (Jako zabít ptáčka) Margaret Mitchellové (Jih proti severu), Harriet Beecher Stoweové (Chaloupka strýčka Toma) nebo Maye Angelou (I Know Why the Caged Bird Sings). Spojené státy byly vždy především velmocí v oblasti žánrové literatury. Králem žánrů byl již Edgar Allan Poe. Dobrodružný román přivedl k dokonalosti Jack London, Herman Melville do něj vnesl slavnou postavu a symbol touhy Mobydicka, Edgar Rice Burroughs Tarzana, James Fenimore Cooper svého Posledního mohykána. Isaac Asimov, Ray Bradbury, Robert A. Heinlein a Philip K. Dick patří ke klasikům sci-fi. Na jejím pomezí se vždy rafinovaně pohyboval i Kurt Vonnegut. Stephen King se stal králem literárního hororu a thrilleru, když tak navázal na svého velkého předchůdce Howarda Phillipse Lovecrafta. Známým autorem thrillerů je také John Grisham. Mario Puzo se proslavil svým mafiánským eposem Kmotr. Drsnou detektivní školu zakládal Dashiell Hammett. Revoluci v žánru fantasy svou Hrou o trůny způsobil George R. R. Martin. Skulinu na trhu objevila i Stephenie Meyerová se svou ságou Stmívání, stejně jako Ursula K. Le Guinová. K průkopníkům americké fantasy patřil již "temný romantik" Nathaniel Hawthorne. Špiónské romány proslavily Toma Clancyho. Kouzlo konspiračních teorií zužitkoval beze zbytku Dan Brown. V humoristickém žánru se prosadil Washington Irving. Biografie proslavily Carla Sandburga. Řadu klasických komiksových postav vytvořil Stan Lee. V dějinách amerického divadla sehrály velkou roli "lehčí" žánry jako burleska, vaudeville či minstrel show, které se staly předpokladem rozvoje muzikálu, v němž se Američané stali velmocí. Proslulou se stala zejména čtyřicítka scén na newyorské ulici Broadway, kde měly premiéru jedny z nejslavnějších muzikálů 20. století, zejména z pera Brita Andrew Lloyd Webbera (Fantom opery, Cats, Evita, Jesus Christ Superstar), ale i řady dalších autorů (West Side Story, Oklahoma!, Chicago, My Fair Lady). Od roku 1947 je udílena prestižní divadelní cena Tony. === Výtvarné umění === Americké výtvarné umění bylo dlouho ve stínu evropského, ale v 19. století se emancipovalo a stalo se svébytným. Mary Cassattová byla nejvýznamnější reprezentantkou impresionismu v severní Americe. Blízko k němu měl i James Abbott McNeill Whistler. Na realistickou malbu vsadil Edward Hopper, regionalismus zakládal Grant Wood. Průkopnicí moderního umění v USA byla Georgia O'Keeffe. Modernismus došel ke svému vrcholu v díle Jacksona Pollocka, jenž je jedním z hlavních světových představitelů abstraktního expresionismu. V USA v 60. letech 20. století vznikl i zcela osobitý výtvarný směr zvaný pop-art. Jeho hlavním představitelem byl Andy Warhol (narozen na Slovensku), k dalším reprezentantům patřil Roy Lichtenstein. Jean-Michel Basquiat založil pouliční graffiti. Uměleckou fotografii formoval zvláště Man Ray. Silná je americká architektura. Frank Lloyd Wright zavedl koncept "organické architektury". Podobným průkopníkem byl Buckminster Fuller, tvůrce geodetických kopulí. Louis Sullivan je označován za "otce mrakodrapů", které jsou pro americkou kulturu přímo ikonické. Typickými bílými domy proslul modernista Richard Meier. Mezi modernismem a postmodernismem stál Philip Johnson. Klasikem postmodernismu je Robert Venturi. V Číně narozený I. M. Pei se proslavil svými moderními zásahy do galerie Louvre v Paříži. === Hudba === K nejslavnějším americkým skladatelům vážné hudby patří George Gershwin, Leonard Bernstein, Aaron Copland a Philip Glass. V čele avantgardních pokusů stál John Cage. Legendou filmové hudby je John Williams, ve stejném žánru prosluli též James Horner, Henry Mancini či Quincy Jones. Králem muzikálů byl Cole Porter. Scott Joplin založil hudební styl ragtime. Jazzovými legendami jsou Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Miles Davis, Glenn Miller, Nat King Cole, Charlie Parker, John Coltrane. Nejslavnější sóloví umělci populární a rockové hudby pocházejí často právě z USA. Klasiky 40.–70. let, otci zakladateli žánru, jsou Elvis Presley, Bob Dylan, Johnny Cash, Jimi Hendrix, Frank Sinatra, Pete Seeger, B.B. King, Ray Charles, Bruce . Springsteen, James Brown, Janis Joplin, Tina Turner, Aretha Franklin, Frank Zappa, Stevie Wonder, Bing Crosby, Chuck Berry, Eartha Kittová, Liza Minnelli, Duke Ellington, Joan Baezová, Buddy Holly, Lou Reed, Billie Holiday, Diana Rossová, Donna Summer, Nina Simone, Gene Kelly, Etta James, Alice Cooper či Iggy Pop. Další silná vlna přišla v 80. letech: Michael Jackson, Madonna, Whitney Houston, Cher, Prince, Mariah Carey, Janet Jackson. V 90. letech nastal mohutný nástup rapu a hip-hopu, nejslavnějšími rappery se stali Eminem, Tupac Shakur, 50 Cent, Kanye West, Akon, Jay Z, Snoop Dogg, Dr. Dre, Lil Wayne. Králem latino-popu je Ricky Martin, americké country pak Dolly Parton. V posledních letech kralují hitparádám Lady Gaga, Beyoncé, Katy Perry, Miley Cyrus, Britney Spears, Justin Timberlake, Bruno Mars, Anastacia, Taylor Swift, Christina Aguilera, Pink, Gwen Stefani, Usher, Lana Del Rey, Norah Jones. Ze Spojených států pochází mnoho z nejslavnějších rockových skupin. Povětšinou z Kalifornie: The Doors (Jim Morrison), Metallica (James Hetfield), Linkin Park (Chester Bennington), Red Hot Chili Peppers (Anthony Kiedis), Eagles, The . Beach Boys, Thirty Seconds to Mars (Jared Leto), Green Day (Billie Joe Armstrong), Guns N' Roses (Axl Rose), Megadeth (Dave Mustaine), Korn, Blink-182, Slayer, The Black Eyed Peas. Největším narušením kalifornské kulturní hegemonie byla vlna grunge z 90. let, která se zdvihla v Seattlu: Nirvana (Kurt Cobain, Dave Grohl), Alice in Chains, Pearl Jam či Soundgarden. Silná hudební scéna je ale také na východním pobřeží: Bon Jovi (Jon Bon Jovi), Kiss, Aerosmith (Steven Tyler), R.E.M., Ramones, My Chemical Romance, The Velvet Underground, Simon & Garfunkel (Paul Simon, Art Garfunkel), Pixies, Backstreet Boys. Z amerického vnitrozemí je cesta ke světové slávě o dost těžší, nicméně našly se i takové případy: skupina Evanescence vznikla v Arkansasu, metaloví Nine Inch Nails v Ohiu, Slipknot v Iowě či Pantera v Texasu. Nejslavnější americkou tanečnicí byla Isadora Duncanová. === Kinematografie === Americký filmový průmysl je nejrozvinutější na světě, jeho synonymem je Hollywood, komplex filmových koncernů v Kalifornii – byť existují studia i jinde. Zcela zvláštní pozici v americké i globální kultuře si vydobyl Walt Disney, který způsobil revoluci v dětském a kresleném filmu a vytvořil i vlastní obchodní impérium. Režiséry nejslavnějších hollywoodských blockbusterů byli Steven Spielberg (E.T., Čelisti) a George Lucas (Hvězdné války). Ron Howard proslul blockbustery podle knih Dana Browna, ale i ceněným životopisným snímkem Čistá duše. Westerny proslul John Ford. Specialistou na sci-fi byl Robert Zemeckis, na svém kontě má ale i ceněnou "kroniku Ameriky 2. poloviny 20. století", snímek Forrest Gump. Komedie byli doménou George Cukora (Adamovo žebro) nebo Billyho Wildera (Někdo to rád horké), komediální klasiky mají na svém kontě i Woody Allen (Annie Hallová), Sydney Pollack (Tootsie) či William Wyler (Prázdniny v Římě). Velké mafiánské podívané proslavili Martina Scorseseho (Gangy New Yorku) a Francise Forda Coppolu (Kmotr). Akční film se pokusil na umění povýšit Quentin Tarantino (Pulp Fiction). Surrealistické inspirace ani v komerční produkci nezapřel originální Tim Burton (Batman, Karlík a továrna na čokoládu). Symbolem uměleckého filmu jsou naopak tvůrci jako Orson Welles (Občan Kane), Stanley Kubrick (Mechanický pomeranč) nebo David Lynch (Modrý samet). Umělecké ambice měl i Elia Kazan (Na východ od ráje) či Sidney Lumet (Dvanáct rozhněvaných mužů). Politický aktivismus je hlavním motivem Olivera Stonea ( Četa, JFK) nebo dokumentaristy Michaela Moorea. Silný politický akcent nesly již snímky průkopníka amerického filmu D. W. Griffitha (Zrození národa). Hollywood produkuje i nesčetně hereckých filmových hvězd, které se stávají globálními celebritami. V éře klasického hollywoodu (20.-50. léta 20. století) to byly mezi ženami Mary Pickfordová, Lillian Gishová, Němka Marlene Dietrichová, Joan Crawfordová, Grace Kellyová, Judy Garlandová, Marilyn Monroe, Elizabeth Taylorová, Katharine Hepburnová, Rita Hayworthová, Lauren Bacallová, belgicko-britská herečka Audrey Hepburnová či dětská hvězda Shirley Temple. Z mužů pak Buster Keaton, Angličan Charlie Chaplin, Harold Lloyd, John Wayne, Henry Fonda, Gregory Peck, Fred Astaire, Cary Grant, Humphrey Bogart, James Dean, Marlon Brando, Clark Gable, Bratři Marxové, Gary Cooper, Spencer Tracy, James Stewart nebo Charlton Heston. Později to byly hvězdy jako Julia Robertsová, Sandra Bullocková, Meryl Streepová, Barbra Streisandová, Sigourney Weaver, Gwyneth Paltrowová, Julianne Moore, Whoopi Goldbergová, Cameron Diazová, Jennifer Anistonová, Jodie Fosterová, Angelina Jolie ., Jennifer Lopezová, Robin Williams, Brad Pitt, Leonardo DiCaprio, Arnold Schwarzenegger, Bruce Lee, Johnny Depp, Robert Redford, Robert De Niro, Jim Carrey, Tom Cruise, Sylvester Stallone . , Bruce Willis, Kevin Costner, Tom Hanks, Jack Nicholson, Clint Eastwood, Morgan Freeman, Will Smith, George Clooney, Eddie Murphy, Mel Gibson, Nicolas Cage, Harrison Ford, Paul Newman, John Travolta, Michael Douglas, Patrick Swayze, Richard Gere a mnozí jiní. Americká Akademie filmového umění a věd každoročně uděluje cenu, které se všeobecně říká Oscar (oficiálně Cena Akademie – Academy Award). Velkou prestiž má také Zlatý glóbus (Golden Globe Award) udělovaný každý rok Asociací zahraničních novinářů v Hollywoodu. Jako iluzionista celosvětově proslul David Copperfield. === Media === Mezi nejvýznamnější americká média patří tzv. velká trojka televizních společností – NBC, ABC a CBS, kterou doplňuje televizní síť Fox. Významné jsou také zpravodajská kabelová televizní společnost CNN a na ekonomické zpravodajství zaměřená televizní stanice Bloomberg. K nejvýznamnějším novinám – i v celosvětovém měřítku – patří deník The New York Times mediálního konglomerátu Time Warner a také The Wall Street Journal, rovněž vydávaný v New Yorku. Dále lze jmenovat mj. The Washington Post, Chicago Tribune a Los Angeles Times. Značný význam je přisuzován také internetovým novinám The Huffington Post. Mezi periodickými časopisy vynikají týdeníky Time a Newsweek. Pro Evropu, Latinskou Ameriku, Afriku a Blízký východ vychází Time Europe. Time Asia má sídlo v Hongkongu. Časopis Newsweek vychází od roku 2012 pouze na internetu. Existuje celá řada vědeckých a populárně-vědeckých časopisů, například National Geographic Magazine. === Kuchyně === Na Den díkůvzdání většina Američanů jí tradiční jídla z dob osidlování, k nimž patří zejména pečený krocan, ale také sladké brambory či javorový sirup. Velkou roli v americké kultuře také hraje jablečný koláč (zvaný často americký koláč – american pie) či hovězí steak. Ve 20. století si Američané oblíbili hamburgery a hot dogy. Ve druhé polovině 20. století se nedílnou součástí americké kultury staly fast food restaurace jako McDonald's, KFC či Burger King. Obliba rychlého občerstvení je však i předmětem veřejné kritiky. Podílela se na tom, že během osmdesátých a devadesátých let 20. století se příjem kalorií Američanů zvýšil o 24% a bývá spojována s epidemií obezity. Významnou je v USA spotřeba kávy, kavárenský řetězec Starbucks je největší na světě. Ještě slavnější se stala kofeinová limonáda Coca-Cola. Ze sladkostí jsou oblíbené lívance polévané sirupem, donut (americká verze koblihy s dírou uprostřed), sušenky cookies, dortíky muffiny, moučník brownie či tvarohový dort cheesecake. Velký vliv na americkou gastronomii měly pochopitelně i vlny přistěhovalců, Italové sebou přivezli oblibu pizzy, přistěhovalci z jihu pak jídel jako burrito či tacos a velkou oblibu si získalo i jídlo čínské či thajské. K nejznámějším regionálním variantám americké kuchyně patří jižanský Tex-Mex, kde nejtypičtějším pokrmem je chili con carne. Klasickými surovinami jsou fazole, čedar, hovězí a kukuřičná mouka na tortilly.Specifickou, byť mladou, tradicí amerického stravování je tzv. brunch, dopolední jídlo mezi časem snídaně a oběda. Na brunch chodí Američané zejména o víkendech. Ve většině restaurací není považováno za slušné sednout si rovnou ke stolu, na uvedení ke stolu je nutno počkat. Typické pro americké restaurace rovněž je, že obsluha je placena výhradně ze spropitného, proto je považováno za obzvláště neslušné dýško nedat. Očekávanou jeho výší je 15-20 procent ceny jídla. == Věda == Jakýmsi praotcem americké vědy byl všestranný učenec Benjamin Franklin. Americká věda byla dlouho ve stínu evropské, od konce 19. století se však začala prudce rozvíjet. Symbolem této éry byli vynálezci jako Samuel F. B. Morse (elektrický telegraf) a Thomas Alva Edison (fonograf), nebo Bratři Wrightové, tvůrci prvního letadla těžšího než vzduch. Obrovskou posilou se stala vlna vědeckých emigrantů ve 30. letech 20. století, kteří z Evropy prchali před nacismem. Patřili k nim i lidé jako Albert Einstein, Albert Abraham Michelson, Enrico Fermi nebo John von Neumann, kteří americkou vědu rychle vytáhli na špičkovou úroveň, podporováni ekonomickou silou Ameriky. Symbolem této nové síly se stal Projekt Manhattan (řízený Robertem Oppenheimerem), který dal Spojeným státům jako první zemi na světě atomovou bombu, Program Apollo, který Američany roku 1969 přivedl jako první na Měsíc (v osobě Neila Armstronga), či masivní rozvoj elektroniky, počítačů a digitálních technologií, jehož symbolem se stalo Silicon Valley, proslulé kalifornské centrum inovací, či Arpanet, předchůdce internetu, který byl původně vyvinut pro americkou armádu. Většina pilířů internetu – vyhledávač Google, největší sociální síť Facebook, nebo internetová encyklopedie Wikipedie – vznikla ve Spojených státech. Pýchou americké vědy je rovněž síť univerzit, z nichž některé patří k nejprestižnějším na světě. Například podle žebříčků kvality univerzit QS World University Ranking 2019 je mezi prvními dvaceti nejlepšími univerzitami světa jedenáct amerických: Massachusettský technologický institut, Stanfordova univerzita, Harvardova univerzita, Kalifornský technologický institut, Chicagská univerzita, Princetonská univerzita, Cornellova univerzita, Yaleova univerzita, Kolumbijská univerzita, Pensylvánská univerzita a Michiganská univerzita. Harvard drží rekord v počtu laureátů Nobelových cen, s velkým náskokem před britskou Cambridge. Prvním rodilým Američanem, který získal Nobelovu cenu za vědu byl chemik Theodore William Richards (1914). Linus Pauling obdržel Nobelovu cenu za chemii i Nobelovu cenu míru. John Bardeen je jediným vědcem, který získal Nobelovu cenu ve svém oboru dvakrát. Jedna z nich byla za půlomový objev transistoru. Jeden z klíčových objevů fyziky 20. století, že elektromagnetické záření má jak vlnovou, tak částicovou povahu, má na svém kontě Arthur Holly Compton. K ikonám americké vědy patří též vynálezce cyklotronu Ernest Lawrence, objevitel vakcíny proti dětské obrně Jonas Salk, známý popularizátor vědy Richard Feynman, spoluobjevitel DNA James Dewey Watson, vynálezce počítačové myši Douglas Engelbart či astronomové Edwin Hubble a Carl Sagan. Matematik Norbert Wiener založil kybernetiku. K nejslavnějším americkým informatikům patří Donald Knuth, tvůrci programovacího jazyka C Ken Thompson a Dennis Ritchie, nebo "otec internetu" Vint Cerf, který vytvořil komunikační protokol TCP/IP, na kterém je celosvětová síť vystavěna. Pilíře americké filozofie a sociálních věd stavěli Henry David Thoreau či William James, Charles Sanders Peirce a John Dewey, nejvýznamnější představitelé amerického pragmatismu, prvního ryze amerického filozofického směru, který hluboce ovlivnil celou americkou společnost. Velmi vlivnými autory 20. století se staly psychologové Erich Fromm, Abraham Maslow, Carl Rogers, John Watson, Edward Thorndike či nejcitovanější psycholog 20. století Burrhus Frederic Skinner, sociologové Erving Goffman a Talcott Parsons, filozof vědy Thomas Kuhn, . genderová teoretička Judith Butlerová, političtí filozofové John Rawls, Samuel Huntington (autor slavného Střetu civilizací) a Francis Fukuyama (autor neméně slavného eseje Konec dějin a poslední člověk), filozof jazyka Hilary Putnam, zakladatel sexuologie Alfred Kinsey, antropologové Margaret Meadová a Clifford Geertz či lingvista Noam Chomsky. Zcela mimořádné postavení mají Američané v ekonomii. Od začátku udílení Nobelových cen za ekonomii v roce 1969 do roku 2018 bylo jen třináct ročníků, kdy cenu nepřebíral některý z Američanů. Největší vliv na společnost měli z mnoha laureátů otec neoliberalismu Milton Friedman, klíčoví představitelé neokeynesyánského směru Joseph Stiglitz a Paul Krugman, představitel teorie her John Forbes Nash, jehož proslavil film Čistá duše, a který nesl při bádání břímě paranoidní psychózy, nebo Paul Samuelson, z jehož učebnice se již mnoho let učí tisíce studentů ekonomie po celém světě. O obohacení ekonomie analýzou netržního chování usiloval Gary Stanley Becker. S psychologií se snažil ekonomii propojit Herbert A. Simon. Také jediná žena, která Nobelovu cenu za ekonomii získala, je Američanka: Elinor Ostromová. == Státní svátky v roce 2019 == == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Americký sen Slib věrnosti Seznam amerických prezidentů Seznam pečetí států Spojených států amerických Seznam vlajek států Spojených států amerických === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Spojené státy americké ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Spojené státy americké ve Wikislovníku Téma Spojené státy americké ve Wikicitátech Kategorie Spojené státy americké ve Wikizprávách (anglicky) Cestovní příručka na Wikivoyage (česky) Infoamerika.cz (česky) (anglicky) Velvyslanectví USA v České republice (česky) (anglicky) Americké centrum v Praze (česky) (anglicky) Ministerstvo zahraničních věcí České republiky – USA (anglicky) Sborník z Bílého domu k volnému použití pod licencí Creative Commons (česky) / Podnikání a firmy v USA (anglicky) CDC.gov – data k zdravotnímu pojištění v roce 2012 (anglicky) HHS.gov – průběh a fakta k reformě zdravotního pojištění dle let/CDC data k zdravotnímu pojištění v roce 2012 ] http://www.nytimes.com/2013/02/17/magazine/do-illegal-immigrants-actually-hurt-the-us-economy.html?pagewanted=all& United States of America - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) United States of America (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) USA - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-06-20 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. CIA. The World Factbook - United States [online]. Rev. 2011-07-26 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR ve Washingtonu. Souhrnná teritoriální informace: Spojené státy americké [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) BEEMAN, Richard R, a kol. United States [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) | VERB_PHRASE | YES_NO |
000206 | ... V roce 2008 vydala svoje první EP Kill Kill se třemi písněmi a poté v lednu 2010 na iTunes plnohodnotné album jako Lana Del Ray a.k.a. Lizzy Grant. Její otec Robert jí pomohl s marketingem, ale album bylo po několika týdnech staženo z prodeje. Před tím, než na konci června 2011 podepsala smlouvu s vydavatelstvím Stranger Records a v říjnu vydala debutový singl Video Games, nahrávala svoje písně na svůj YouTube. K písním si vytvářela svoje vlastní videa. Jak se později ukázalo, většina nahrávek byla demo verzí písní z alba Born to Die. Ve stejném měsíci s ní podepsalo smlouvu další vydavatelství, Interscope Records. Lana původně nechtěla působit jako sólová zpěvačka, především proto, aby nebyla kritizována sama za sebe, ale vydavatelství na tom trvalo. Video Games vyhrálo na podzim roku 2011 ocenění Q award za "Next big thing". 30. prosince 2011 vydala druhý singl Born to Die, ke kterému zároveň natočila první profesionální video s režisérem Woodkidem. Dne 4. ledna 2012 podepsala smlouvu s NEXT Model Management agency. 14. ledna 2012 byla host v pořadu SNL.... | Kdy vydala Lana Del Rey druhý singl Born to Die? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lana_Del_Rey | [
"30. prosince 2011"
] | 843 | 969 | 30. prosince 2011 vydala druhý singl Born to Die, ke kterému zároveň natočila první profesionální video s režisérem Woodkidem. | [
{
"start": 843,
"end": 860,
"text": "30. prosince 2011"
}
] | Elizabeth Woolridge Grant (* 21. června 1985 Lake Placid, New York), známá pod uměleckým pseudonymem jako Lana Del Rey, je americká zpěvačka a skladatelka. Její umělecký pseudonym se skládá z kombinací jména hollywoodské herečky Lany Turner a auta Ford Del Rey. Sama sebe popisuje jako gangsterskou Nancy Sinatru. Narodila se v New Yorku. Je dcerou doménového investora a milionáře Roberta Granta a matky Pat Grant. Do svých 14 let vyrůstala v Lake Placid se svými dvěma sourozenci. Poté byla kvůli své začínající závislosti na alkoholu poslána do internátní školy v Connecticutu. K tomuto období se vyjádřila v roce 2012 pro časopis GQ: "Byla jsem velký pijan, pila jsem každý den a to i sama. Myslela jsem si, že je to celý zatraceně hustý. Alkohol byl moje první láska. O tomhle období jsem psala na desce Born to Die." Když se zbavila závislosti, šla studovat newyorskou Fordham University v Bronxu obor filozofie - metafyzika. O tom mluvila v rozhovoru pro Reflex v roce 2013: "Filozofie byl jediný předmět, jenž ke mně na střední škole promlouval. Měla jsem ráda i angličtinu, ale tohle mě opravdu hodně zasáhlo. Narazila jsem tam na skupinu lidí, kteří řešili, proč jsme tady, odkud jsme sem přišli, jak to, co vnímáme jako realitu, došlo své existence. Vždycky jsem si tyhle otázky kladla, ale nikdo mi na ně nedokázal odpovědět." Když jí bylo 20 let, přestěhovala se do přívěsu za město, protože se jí takový styl života líbil. Pár let pracovala v rehabilitačním centru pro alkoholiky a drogově závislé. Na levé ruce má vytetováno písmeno "M" odkazované její babičce Madeleine. Na obou rukách má vytetované "Paradise" a "Trust no one". Na prsteníčku levé ruky má frázi "Die young". Další tetování má na pravé ruce - jména spisovatelů Whitman a Nabokov - a na hrudníku má "Nina" a "Billie". Popírá jakékoliv plastické operace včetně botoxu ve rtech. Měla společně se svým bratrem a sestrou dva apartmány, jeden v New Yorku a druhý v Los Angeles. Od srpna 2011 chodila s frontmanem skupiny Kasidy Barrie-James O'Neillem. Vztah oficiálně skončil ke konci června 2014. Lana už v tu dobu chodila s italským modním fotografem Francescem Carrozzinim. Když ji strýc naučil hrát na kytaru, uvědomila si, že může napsat milion písniček jen se šesti akordy. Začala hrát v nočních klubech pod různými pseudonymy jako "Jump Rope Queen", "Lizzy Grant" nebo "Phenomena". Přiznala se, že neměla v plánu pokračovat a se svojí budoucí kariérou zpěvačky to nebrala vážně. 25. dubna 2005 bylo registrováno album se sedmi písněmi pod jménem Elizabeth Woolridge. Album nese dva názvy - Rock Me Stable; Young Like Me -, ale názvy písní jsou dodnes neznámé. Mezi roky 2005 a 2006 nahrála Sirens pod jménem May Jailer, které bylo vydáno v květnu 2012. O pár let později podepsala smlouvu s 5 Point Records. V roce 2008 vydala svoje první EP Kill Kill se třemi písněmi a poté v lednu 2010 na iTunes plnohodnotné album jako Lana Del Ray a.k.a. Lizzy Grant. Její otec Robert jí pomohl s marketingem, ale album bylo po několika týdnech staženo z prodeje. Před tím, než na konci června 2011 podepsala smlouvu s vydavatelstvím Stranger Records a v říjnu vydala debutový singl Video Games, nahrávala svoje písně na svůj YouTube. K písním si vytvářela svoje vlastní videa. Jak se později ukázalo, většina nahrávek byla demo verzí písní z alba Born to Die. Ve stejném měsíci s ní podepsalo smlouvu další vydavatelství, Interscope Records. Lana původně nechtěla působit jako sólová zpěvačka, především proto, aby nebyla kritizována sama za sebe, ale vydavatelství na tom trvalo. Video Games vyhrálo na podzim roku 2011 ocenění Q award za "Next big thing". 30. prosince 2011 vydala druhý singl Born to Die, ke kterému zároveň natočila první profesionální video s režisérem Woodkidem. Dne 4. ledna 2012 podepsala smlouvu s NEXT Model Management agency. 14. ledna 2012 byla host v pořadu SNL. Již před vystoupením přiznala, že je nervozní, jelikož je to poprvé, co vystupuje v americké televizi. Vystoupení byl skandál, její výkon byl pro mnohé kritiky parodií na originál, a od té doby má Lana odpor k americkým mediím. Ve francouzské show Taratata během rozhovoru prozradila, že její první deska ponese týž název jako druhý singl a vyjde 30. ledna 2012. Born to Die se prodalo doposud přes 7 milionů kopií a stalo se v roce 2012 pátým nejprodávanějším albem roku. Další singl vydala 8. dubna, Blue Jeans. Na Twitteru prohlásila: "Ukážu vám, že není nic krásnějšího než smrt." , což se vztahovalo ke klipu, ve kterém již podruhé na konci zemře. Další singly Summertime Sadness a National Anthem byly vydány 22. června a 8. července. Mezitím Lana album propagovala na různých festivalech v rámci Born to Die Tour. V červnu Lana potvrdila, že pracuje na další desce, kterou vydá na podzim. Později řekla, že se nebude jednat o album, ale o EP s názvem Paradise. Ve fyzické verzi bylo k dostání jako re-edice alba Born to Die s názvem Born to Die: The Paradise Edition. V půlce léta oděvní značka H&M potvrdila, že se stane tváří kolekce podzim/zima 2012, ke které Blue Velvet a David Lynch natočil videoklip. Tato coververze se nachází i na Paradise a sloužila jako propagační singl. První oficiální singl Paradise byl 25. září v Kalifornii představen jako desetiminutový videoklip k Ride a 12. listopadu 2012 vyšla ona reedice. Dne 14. února 2013 byl zveřejněn reklamní klip pro Jaguara F-TYPE s písní Burning Desire. Potvrdila také, že pracuje na hudbě pro dva filmy. Jeden z nich byl snímek Velký Gatsby, pro který natočila píseň Young and Beautiful a 10. května se objevil na YouTube videoklip. V březnu a dubnu zveřejnila coververze k písním Chelsea Hotel #2 Leonarda Cohena a se svým přítelem přezpívané Summer Wine od Lee Hazlewood a Nancy Sinatry. 3. dubna vyjela na turné Paradise Tour na podporu svého stejnojmenného EP. V létě 2013 znovu vydala Summertime Sadness - zremixovanou verzi o kterou se postaral Cedric Gervais. Remix dostal nominaci na hudebních cenách Grammy 2014. Samotná Lana dostala nominace za nejlepší popové album s Paradise a za nejlepší píseň napsanou pro vizuální média s Young and Beautiful. Dne 4. prosince 2013 proběhla premiéra půlhodinového filmu Tropico. Zahrnující tři skladby Body Electric, Gods And Monsters a Bel Air z re-edice Paradise. Následně na to na iTunes vyšlo EP Tropico, které obsahovalo tyto tři písně i třiceti minutový film. Děj je o Evě a Adamovi a jejich cestě k znovu nalezení nevinnosti. Celý projekt byl rozloučení s érou Born to Die. Zároveň Lana potvrdila jméno své třetí desky Ultraviolence které později vyšlo v roce 2014. O svém novém album už dříve řekla "Pracuji na něm opravdu pomalu, ale miluji vše, co dělám. Psala jsem v Santa Monice a už vím, jak deska bude znít. Teď to jen musím dokončit." V lednu 2014 bylo potvrzeno že Lana přezpívá píseň Once Upon a Dream, ze Šípkové Růženky, pro nový film Maleficent z produkce Disney. Píseň vyšla 26. ledna 2014. 20. února 2014 zveřejnila svou fotografii s Danem Auerbachem, zpěvákem z kapely The Black Keys, s popisem: "Já a Dan Auerbach jsme nadšeni, že vám předvedeme Ultraviolence." Poté se ukázalo, že Auerbach je hlavním producentem alba a spolu s Lanou v lednu nahrávali v jeho studiu v Nashvillu. V dubnu 2014 Lana oznámila, že pilotní singl z následující studiové Ultraviolence ponese název West Coast. Píseň měla premiéru 14. dubna 2014 v rádiu BBC a videoklip 7. května 2014. Mezitím vyjela na turné po Severní Americe a Evropě. 23. května 2014 vystoupila na dlouho očekávaná události, před svatební oslavě Kanyeho Westa a Kim Kardashian ve Francii ve Versailles. Pár dní před albem, které vyšlo 13. června 2013, byly vydány průběžně tři propagační singly a těmi byly Shades of Cool, Ultraviolence a Brooklyn Baby. Shades of Cool se 17. června 2014 dočkal i svého videoklipu. V tu samou dobu vystupovala převážně na evropských festivalech. 30. července 2014 byl vydán videoklip k písni Ultraviolence, která byla 18. sprvna 2014 vydána jako druhý oficiální singl z alba. V prosinci 2014 oznámila turné na příští rok zvané The Endless Summer Tour. Pro Německo vyšel poslední singl z Ultraviolence a to bonusová píseň Black Beauty. Ke konci roku 2014 světlo světa spatřili dvě nové písně Big Eyes a I Can Fly, které nazpívala pro film Tima Burtona, Big Eyes. V lednu 2015 vydal její dlouholetý kamarád a producent jejího alba Born to Die, Emile Haynie píseň Wait For Life, kterou Lana nazpívala pro jeho debutové album We Fall. Také obdržela svou druhou nominaci na BRIT Awards v kategorii "mezinárodní ženská umělkyně". V rozhovoru pro Grazia Magazine řekla, že by chtěla na novém albu orchestr a monumentální refrény. Poté oznámila, že je již ve fázi nahrávání alba a chybí ji už jen pár písní, aby bylo kompletní. Album podle jejích vlastních slov zní podobně jako zlatý věk jazzu. Dále potvrdila název alba, Honeymoon, které bude obsahovat píseň s názvem Music To Watch Boys To a cover verzi od Niny Simone, Don't Let Me Be Misunderstood. V dubnu 2015 se objevila upoutávka k filmu The Age of Adaline, ve které zazněla ukázka nevydané písně Life is Beautiful. 7. května 2015 vyjela Del Rey na The Endless Summer Tour po Severní Americe. Na jednom vystoupení oznámila, že album Honeymoon vyjde v září. V červnu zveřejnila na internet postupně dvě ukázky videoklipu ke skladbě Honeymoon, která byla 14. července 2015 byla nahrána na její oficiální Youtube účet. Na začátku srpna 2015 prozradila, že pilotní singl z alba Honeymoon se jmenuje High by the Beach. Ten vyšel 10. srpna 2015 a videoklip 13. srpna. Del Rey prozradila přes internet, že nové album vyjde 18. září 2015. 21. srpna bylo album Honeymoon k předprodeji a s tím zároveň vyšel první propagační singl Terrence Loves You. 28. srpna vyšlo album Beauty Behind the Madness od The Weeknd, kde Del Rey přispěla svými vokály na písni Prisoner. 7. září vyšel druhý propagační singl a to titulní píseň Honeymoon. Druhý oficiální singl z alba Music To Watch Boys To vyšel 11. září a videoklip k němu 30. září. Turné k albu Born to Die probíhaly mezi lety 2011 a 2012. V roce 2013 vyrazila Lana na turné Paradise Tour, které zahrnovala Evropu, Asii a Jižní Ameriku. Turné zahrnovalo i Českou republiku a bylo oznámeno 24. února v rámci "Electronic Beats festivalu". Konal se 13. dubna 2013 ve vyprodaném divadle Archa. Na koncertě se nechala slyšet, že zde nečekala takovouto reakci publika, několikrát opakovala "Jste šílení" nebo "Nejlepší dav", na konci slíbila, že přijede znovu. Na začátku roku 2014 oznámila pokračování turné pro Severní Ameriku. Lana vyprodala všechny show během několika hodin. Poté přidala pár vystoupení na evropských festivalech. Na rok 2015 oznámila The Endless Summer Tour na podporu svého alba Ultraviolence. Born to Die Tour Paradise Tour The Endless Summer Tour Festival Tour 2016 | DATETIME | DATETIME |
003875 | ... znamená hlavní město a plný název je zkrácen jen na příponu, dnešní Kjóto), kde z milosti císaře (s jeho formálním souhlasem) vládl. V roce 1185 generál Minamoto no Joritomo jako první porušil tuto tradici, odmítl se přesunout a následně vládl z Kamakury na jih od dnešní Jokohamy. Ve 13. století Japonci odrazili dva mongolské pokusy o invazi do Japonska. Šógunát Kamakura byl poměrně stabilní, nicméně Japonsko poměrně záhy upadlo do sporů mezi jednotlivými frakcemi a následné období je známo jako období Sengoku neboli "období válčících států". Vojevůdce Hidejoši Tojotomi vedl roku 1592 neúspěšnou japonskou invazi do Koreje. V roce 1600 v bitvě u Sekigahary šógun Tokugawa Iejasu buď porazil nebo přijal za spojence všechny své nepřátele a zformoval šógunát Tokugawa v malé rybářské vesničce Edo (původně přepisováno též jako "Jeddo"), která je dnes známá jako Tokio (východní hlavní město). Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska... | Jak se jmenuje hlavní město Japonska? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Japonsko | [
"Tokio"
] | 635 | 901 | V roce 1600 v bitvě u Sekigahary šógun Tokugawa Iejasu buď porazil nebo přijal za spojence všechny své nepřátele a zformoval šógunát Tokugawa v malé rybářské vesničce Edo (původně přepisováno též jako "Jeddo"), která je dnes známá jako Tokio (východní hlavní město). | [
{
"start": 871,
"end": 876,
"text": "Tokio"
}
] | Japonsko (japonsky: 日, Nihonkoku/Nipponkoku) je císařský ostrovní stát ve východní Asii. Na západě ho Korejský průliv odděluje od pobřeží Koreje, Japonské moře ho odděluje od Severní Koreje a Ruska. Japonské ostrovy Rjúkjú z východu ohraničují Východočínské moře a na jihu sahají až k Tchaj-wanu. Jméno Japonska doslova znamená Země vycházejícího slunce: 日 (ni, slunce) 本 (hon, původ) 国 (koku, země). Čínsky se tytéž znaky čtou Ž'-pen-kuo, odtud zřejmě pocházejí názvy v evropských jazycích (francouzské Japon [žapon], anglické Japan [dž'pen]). Symbolem Japonska je sopka Fudži (Fudži-san), které nerodilí mluvčí někdy nesprávně říkají Fudži-jama, což vzniká špatným čtením znaku pro horu (japonské čtení "jama" zaměněno za sinojaponské čtení "san"). Související informace naleznete také v článku Dějiny Japonska. Historie Japonska se dělí na jednotlivá dílčí období: Džómon (縄 10 000 - 300 př. n. l.) Jajoi (弥 300 př. n. l. - 710 n. l.) Nara (奈 710-794 .) Heian (平 794-1185) Kamakura (鎌 1185-1333) Muromači (室 1333-1568) Azuči-Momojama (安 1568-1600) Tokugawa (nebo . také Edo) (江 1600-1868) Meidži (明 1868-1912) Taišó (大 1912-1926) Šówa (昭 1926-1989) Heisei (平 od 1989) Archeologické nálezy ukazují, že Japonsko bylo osídleno ranými humanoidy přibližně před 500 tisíci lety v průběhu starší doby kamenné. V opakujících se ledových dobách, které probíhaly v posledním 1 milionu let, bylo Japonsko pravidelně spojováno s asijským kontinentem pevninskými mosty (přes Sachalin na severu a pravděpodobně přes Kjúšú na jihu), čímž byla umožněna migrace lidí, zvířat a rostlin z oblastí dnešní Číny a Koreje na japonské ostrovy. S koncem poslední doby ledové a globálním oteplením se na přelomu střední a mladší doby kamenné - kolem roku 11 tisíc před naším letopočtem - objevila kultura Džómon (Jomon), která byla charakteristická polo-kočovnou společností lovců a sběračů a výrobou nejstarší známé keramiky na světě. Předpokládá se, že příslušníci kultury Džómon jsou předchůdci prvních Japonců a dnešního národa Ainu. Začátek období Jajoi kolem roku 300 př. n. l. je spojený s příchodem nových technik z asijského kontinentu, jako je pěstování rýže, stejně jako s masivní migrací z nejrůznějších částí Asie - z Korey a Číny), především pak z oblastí Pekingu a Šanghaje, a z jihu po moři. Nicméně několik současných studií ukazuje, že období Jajoi je o 5 až 6 století delší, než se původně předpokládalo, neboť masivní migrace je nutná k vysvětlení razantního vzrůstu populace. Ze 3. století př. n. l. pochází první historicky doložitelný název Japonska, čínský znak 倭 Wa. Podle tradiční japonské mytologie bylo Japonsko založeno v 7. století př. n. l. původním císařem Džimmu. Během 5. a 6. století bylo zavedeno čínské písmo a buddhismus spolu s ostatními aspekty čínské kultury nejprve prostřednictvím Korejského poloostrova a později přímo z Číny. Císařové byli formálními vládci, nicméně skutečná moc byla obvykle v rukou mocné dvorské šlechty, regentů nebo šógunů (vojenských správců). Původní politická struktura zajišťovala, že když byla válka mezi rivaly skončena, vítězný šógun se přesunul do hlavního města Heian (plný název je Heiankjóto, 'kjóto', což znamená hlavní město a plný název je zkrácen jen na příponu, dnešní Kjóto), kde z milosti císaře (s jeho formálním souhlasem) vládl. V roce 1185 generál Minamoto no Joritomo jako první porušil tuto tradici, odmítl se přesunout a následně vládl z Kamakury na jih od dnešní Jokohamy. Ve 13. století Japonci odrazili dva mongolské pokusy o invazi do Japonska. Šógunát Kamakura byl poměrně stabilní, nicméně Japonsko poměrně záhy upadlo do sporů mezi jednotlivými frakcemi a následné období je známo jako období Sengoku neboli "období válčících států". Vojevůdce Hidejoši Tojotomi vedl roku 1592 neúspěšnou japonskou invazi do Koreje. V roce 1600 v bitvě u Sekigahary šógun Tokugawa Iejasu buď porazil nebo přijal za spojence všechny své nepřátele a zformoval šógunát Tokugawa v malé rybářské vesničce Edo (původně přepisováno též jako "Jeddo"), která je dnes známá jako Tokio (východní hlavní město). Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionáři z Portugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce 1854 na Konferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi. Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po Válce Bošin v letech 1867 - 1868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V roce 1867 nastoupil na trůn nový císař Mucuhito (dnes známý jako Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek čínsko-japonské a rusko-japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a polovinu Sachalinu a později v roce 1910 okupovalo Koreu. Během 1. světové války Japonsko obsadilo většinu Mikronésie. Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k invazi do Mandžuska a druhé čínsko-japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonsko trpělo nedostatkem strategických surovin (ropy, kaučuku, barevných kovů, atd.), které muselo dovážet. Proto se Japonsko zajímalo i o bohatá naleziště v jihovýchodní Asii. Kvůli válce v Číně a obsazení leteckých a námořních základen ve francouzské Indočíně (6. července 1941) bylo na Japonsko uvaleno embargo a USA zmrazily japonská aktiva ve svých bankách. V souvislosti s expanzí do jihovýchodní Asie a Pacifiku považovali někteří japonští vůdci za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v Pacifiku. Nicméně vstup Spojených států do 2. světové války postupně změnil rovnováhu sil v Pacifiku v neprospěch Japonska. Po dlouhém pacifickém tažení se Spojenci dostali až k japonským ostrovům. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Ósaku a další města strategickým bombardováním a na Hirošimu a Nagasaki atomovými bombami. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo 15. srpna 1945. Japonská armáda se v masovém měřítku dopouštěla válečných zločinů, z nichž nejznámější je masakr v Nankingu v prosinci 1937, při němž zahynulo až 300 tisíc civilistů a válečných zajatců. V Číně v důsledku japonské invaze přišlo o život asi 15 milionů lidí. Během války zahynuly 2 miliony Japonců, jenom v březnu 1945 při americkém náletu na Tokio zahynulo na 110 tisíc lidí. Po válce Japonsko přišlo o většinu svých zámořských držav a miliony Japonců byly vysídleny z Mandžuska a Koreje. Mandžusko připadlo Číně, jižní Sachalin a Kurily Sovětskému svazu, a Severní Mariany Spojeným státům. Poražené Japonsko zůstalo pod okupační správou USA až do roku 1952, po jejímž skončení zahájilo významné ekonomické oživení, které vrátilo ostrovům prosperitu. Úspěch olympijských her v Tokiu v roce 1964 je považován za jeden z mnoha znaků, že Japonsko znovu získalo svůj národní status. Ostrovy Rjúkjú zůstaly pod správou USA až do roku 1972, aby byla zajištěna stabilizace východní Asie. Vojenská přítomnost USA v Japonsku je však stále významná. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Japonska. Japonsko leží na východním okraji asijského kontinentu. Stát je tvořen řetězem ostrovů v západní části Tichého oceánu. Největší ostrovy jsou (od severu k jihu) Hokkaidó (北), Honšú (本, největší ostrov), Šikoku (四) a Kjúšú (九). K těmto ostrovům patří i skupina menších ostrovů v bezprostřední blízkosti i ostrovy více vzdálené např. Okinawa. Celková délka pobřeží všech ostrovů je 33 889 km. Japonsko je země z velké části hornatá. Nejvyšší horou je Fudži (3776 m), další nejvyšší hory jsou uvedeny v seznamu japonských třítisícovek, nejprominentnější hory jsou v seznamu japonských ultraprominentních vrcholů. Lidé se soustřeďují převážně do pobřežních oblastí. Hustota obyvatelstva je velmi vysoká; Japonsko je, co se týče hustoty zalidnění, 30. na světě. Slabá zemětřesení jsou častá, protože Japonsko se nachází na hranici tří tektonických desek. Velká zemětřesení se vyskytnou během každého století několikrát a často také vyvolají vlny tsunami. Poslední velká zemětřesení byla v letech 1923 (Velké zemětřesení v Kantó, 8,3 stupně), 1995 (Zemětřesení v Kóbe, 7,2 stupně), 2004 (oblast Čúecu, 6,9 stupně) a 2011 (Zemětřesení a tsunami v Tóhoku, 8,9 stupně), které pravděpodobně připravilo největší katastrofu od 2. světové války. Počet mrtvých se odhaduje až na 11 000 a čtvrt miliónu lidí připravily živly o domov. Podnebí Japonska je oceánické, vlhké a monzunové, ale díky rozloze země se klima v různých oblastech liší. Období dešťů začíná na Okinawě počátkem května, na ostrově Honšú pak uprostřed června, kde trvá cca 6 týdnů. Na přelomu léta a podzimu přinášejí silné deště také tajfuny. Japonsko je konstituční monarchie, kde moc císaře je maximálně omezena. Jeho funkce je pouze reprezentativní, ústava z roku 1947 definuje jeho pozici takto: "Císař je symbol státu a jednoty národa, odvozuje svou moc a postavení od vůle národa, v němž tkví nezávislá moc". Nepřímo je tedy řečeno, že Císař již není pozemský potomek bohů, ale běžný monarcha. Toto prohlášení učinil císař Hirohito. Moc drží v rukou převážně japonský premiér a další zvolení členové Národního shromáždění, zatímco svoboda volby spočívá na japonských občanech. Císař působí především jako hlava státu při diplomatických příležitostech. Současným císařem je Akihito. Jeho nástupcem na trůně je Naruhito, korunní princ Japonska. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový Japonský parlament. Skládá se z Poslanecké sněmovny, která má 480 členů, volených každé čtyři roky nebo při předčasných volbách, a Sněmovny rádců s 242 členy, volených na šestileté období. Aktivní volební právo mají osoby starší 20 let, volí se tajně do všech zastupitelských úřadů. Liberálně demokratická strana (LDP) byla u moci od roku 1955 až do roku 2009, s výjimkou krátkodobé koaliční vlády zformované opozičními stranami v roce 1993. Největší opoziční stranou byla po desetiletí sociálně liberální Demokratická strana Japonska (DPJ), které poprvé a s velkým náskokem zvítězila v předčasných parlamentních volbách v srpnu 2009. Premiér je hlavou vlády, je jmenován japonským císařem poté, co je navržen parlamentem, a Poslanecká sněmovna mu musí vyslovit důvěru. Mezi jeho důležité pravomoci patří jmenování a odvolávání ministrů, z nichž většina musí být členy parlamentu. V současnosti slouží jako předseda japonské vlády Šinzó Abe. Historicky byl japonský politický systém ovlivněn hlavně Čínou. Nicméně ke konci 19. století byl právní systém z velké části založen na evropském právu, zejména pak na systému ve Francii a Německu. Například v roce 1896 japonská vláda zavedla občanský zákoník založený na německém modelu. S poválečnými změnami zůstává tento zákoník platný i v dnešním Japonsku. Moc zákonodárná náleží japonskému Národnímu shromáždění. Současná ústava vyžaduje, aby císař vyhlásil legislativu, která prošla parlamentem, aniž by mu dávala pravomoc zákon odmítnout. Moc soudní je v Japonsku rozdělena do 4 základních stupňů: Nejvyšší soud a 3 stupně nižších soudů. Japonsko je členským státem Spojených národů a nestálým členem Rady bezpečnosti Spojených národů. Japonsko se spolu se členy skupiny G4 - Brazílií, Německem a Indií, uchází o stálá křesla v bezpečnostní radě.. Jednou z podmínek kapitulace po 2. sv. válce bylo rozpuštění armády. Japonsko se podle článku 9. ústavy vzdalo vlastní armády, ale ústava nebyla porušena, když roku 1954 založilo tzv. síly sebeobrany, které se dělí na pozemní, námořní a vzdušné a čítají asi 238 600 vojáků. Jako ekonomická síla je Japonsko členem skupin G8 a APEC a vynakládá velké prostředky na mezinárodní pomoc a rozvojové projekty. Japonsko vede teritoriální spory s Ruskem a Čínou ohledně kontroly námořních a přírodních zdrojů jako ropa a zemní plyn a také si neudržuje dobré vztahy se Severní Koreou s níž přetrvávají rozpory ohledně únosu japonských občanů a programu jaderných zbraní. Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Japonska. Japonsko se dělí na 47 prefektur. Japonský právní řád nezná pojem hlavního města, v českém prostředí za něj však bývá označována prefektura Tokio (東), která ztratila postavení města při změnách systému státní správy v roce 1943. Prefektura má nyní 9,3 milionů obyvatel, včetně venkovských oblastí a administrativně pod ni spadajících odlehlých souostroví. Na území prefektury Tokio se nachází vládní budovy, císařský palác a centrum oblasti. Naopak třetina prefektury je pokryta horami a lesy. Metropolitní oblast souvislého osídlení tvořená cca 6 prefekturami má celkem více než 37 milionů obyvatel. Podle některých vymezení do ní spadá i Jokohama, uvádená níže jako samostatné město, kterým na rozdíl od Tokia je. Jokohama (横 3,5 milionů obyvatel) Ósaka (大 2,6 milionů obyvatel) Nagoja (名 2,2 milionů obyvatel) Sapporo (札 1,8 milionů obyvatel) Kóbe (神 1,5 milionu obyvatel) Kjóto (京 1,5 . milionu obyvatel) Fukuoka (福 1,4 milionu obyvatel) Hirošima (広 1,1 milionu obyvatel) Hokkaidó (北) Honšú (本) Šikoku (四) Kjúšú (九) Související informace naleznete také v článku Ekonomika Japonska. Japonská ekonomika je třetí největší na světě a dá se označit za asijskou ekonomickou velmoc. Největší růst zaznamenala v druhé polovině 20. století, když v 60. letech rostla průměrně o 10 % ročně, v 70. pak o 5 %. Zaměřuje se hlavně na průmysl - výrobu automobilů (Japonsko byl druhý největší výrobce automobilů na světě v roce 2009. v roce 2015 třetí), dopravních prostředků, elektroniky, strojírenství. Těží ze vzdělané a disciplinované pracovní síly, v posledních letech ji ale trápí deflace. Počet obyvatel Japonska je odhadován na 127,1 milionu, s 80% žijícími na Honšú. Japonská společnost je jazykově i kulturně homogenní, složená z 98,5% etnických Japonců, s malým počtem zahraničních pracovníků. muži: 62,252 mil. ženy: 65,183 mil. Ekonomicky činné obyvatelstvo: 66,990 miliónu (k 31. 12. 2001) Absolutní roční přírůstek obyvatelstva k 1. 10. 2002: cca 145 000 obyvatel Relativní průměrný roční přírůstek obyvatelstva v roce 2002: 0,11 % Demografické . složení v roce 2002: děti do 15 let: 14,2 % populace osoby nad 65 let: 18,5 % populace Průměrná délka dožití: muži 77,73 let ženy 84,64 let Národnostní složení: Japonci (98,3 %) ostatní národnosti: . Korejci (632 tis.) Číňané (381 tis.) Brazilci (265 tis.) Filipínci (157 tis.) Američané (46 tis.) Peruánci (50 tis .) Thajci (24 tis.) Britové (15 tis.) Vietnamci (14 tis.) Celkem žije v Japonsku přes 1,78 milionů nejaponského obyvatelstva Hlavními japonskými náboženstvími jsou šintoismus a buddhismus. Specifikou Japonska je, že většina lidí se hlásí k oběma hlavním náboženstvím. Podle statistického průzkumu, provedeného Japonským Ministerstvem školství, kultury, sportu, vědy a technologií (文 [Monbu-kagaku-šó], MEXT) jsou přibližné počty věřících: šintoismus - 107 mil. obyv., budhismus - 89 mil. obyv., křesťanů - 3 mil. obyv., jiné 10 mil. obyv. Běžně se uvádí údaje cca 70 % šintoisté, 30 % buddhisté. Tyto údaje je však třeba považovat za zavádějící, jelikož většina Japonců pouze udržuje některé národní zvyky, tradice a pověry (lze srovnat s tím, když český ateista slaví Vánoce). Běžně je v šintoistické svatyni koutek pro buddhisty a naopak. Ke křesťanství se hlásí 1 % obyvatel (podle jiných údajů až 6 %). V zemi také působí mnoho sekt, které tato náboženství kombinují, na vzestupu jsou nyní sekty vyznávající boha Kušizaka, které jsou známé svým velmi pozitivním přístupem k tělesné lásce. Podrobnější informace naleznete v článku Kultura Japonska. Velmi známé je japonské umění krásného písma - kaligrafie, komiksy - manga (čtou se, jak je pro Japonsko typické, zprava doleva), origami (skládačky z papíru), ikebana (umění aranžování květin), a čajové obřady. Významným symbolem Japonska je i kimono (tradiční japonský oděv), mnohdy viděný na umělkyních zvaných gejša (společnice, které baví tradičními tanci, hrou na hudební nástroje, příjemnou konverzací apod.); třebaže se jako běžný oděv již téměř nenosí, často (v rodinách či u osob ctících tradici) je používán při významných příležitostech (svatba ap.) Tradiční japonské divadlo nó a japonské divadlo kjógen byly vyhlášeny jako světové nemateriální kulturní dědictví UNESCO. Japonská kinematografie obohatila filmy o žánry: anime - jde o kreslené filmy či seriály, džidaigeki - japonské historické filmy o samurajích, japonský horor (J-horor), filmy s obřími netvory (kaidžú), pink filmy (název z angličtiny) - japonská "softcore" pornografie, filmy o Jakuze. Podrobnější informace naleznete v článku Fotografie v Japonsku. Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Japonsku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Japonsku vyvíjela za silné spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění k úspěchům značného počtu Japonců ve světě fotografie do dnešních dní. Situaci ovlivnila izolace země, která byla stranou od okolního světa až do roku 1854. Jedním z průkopníků fotografie byl Švýcar Pierre Rossier, kterého na východ poslala londýnská firma Negretti and Zambra. Do tohoto umění zasvětil fotografy jako byli Ueno Hikoma, Horie Kuwadžiró nebo Maeda Genzó. První evropští turisté sem začali připlouvat v 70. letech 19. století a fotografie se začala rozvíjet komerčně. Pečlivě kolorované snímky zobrazovaly nejen staré Japonsko a jeho památky, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů. Přibližně 80. léta v japonské fotografii byla mezníkem, kdy začalo tvořit více japonských fotografů, například Kazumasa Ogawa, Adolfo Farsari, Raimund von Stillfried, Kusakabe Kimbei, Šin'iči Suzuki nebo Tamamura Kózaburó. Byli to oni, kdo připravili cestu pro tuto rychle rostoucí profesi během druhé poloviny 19. století. Fotografie v Japonsku byla časem přijata jako umělecká forma a dnes se japonští fotografové aktivně účastní na klíčových výstavách po celém světě. V Japonsku se nachází celá řada předních světových výrobců klasických i digitálních fotoaparátů a fotografické optiky, nespočet fotografických organizací a každoročně je udělováno několik fotografických ocenění. Mezi celosvětově známé japonské výrazy patří například: aikido - bojové umění bonsaj (zakrslý stromeček, jehož vzhled má napodobovat tvary velkých stromů v přírodě) drift - automobilový sport (řízený smyk) vzniklý v Japonsku gejša (společnice) . kamikaze ("božský vítr" - sebevražední letci za 2. sv. války) judo - bojové umění vzniklé v Japonsku karate - bojové umění katana - japonský samurajský meč lehce šavlovitého tvaru nindža - nájemný vrah, špión sakura - japonská třešeň . samuraj - bojovník, ekvivalent evropského rytíře seppuku, vulgárně harakiri - obřadní sebevražda mečem pro zachování cti sumó - tradiční japonský zápas suši - tradiční japonské jídlo připravované z rýže, ryb a mořských řas cunami (anglický přepis tsunami, z výrazu 津 . znamenajícího vlna v přístavu) - jedna nebo několik po sobě jdoucích vln na hladině moře, které vznikají při silném zemětřesení pod hladinou moře, podmořském sesuvu nebo dopadu meteoritu do moře nebo jeho blízkosti Oblíbený a známý je i sójový tvaroh tofu; dále šóju (sójová omáčka) a pasta miso (ze zkvašené rýže, obilí a sójových bobů). | LOCATION | LOCATION |
005614 | ... medovice, pyl, voda), zpracovávání medu z nektaru a medovice, konzervování pylu, stavbu plástů, krmení matky, trubců a plodu, střežení vchodu do úlu, úklid a čištění, větrání a udržování správné teploty v úlu a řada dalších činností. Matka je včelí samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány (dělnice je mají zakrnělé). Od dělnic se liší na první pohled svými většími rozměry. Matky měří 20–25 mm a jejich hmotnost se po vylíhnutí pohybuje v rozmezí 175–240 mg. Oplozená matka váží 225–290 mg. Od... | Co je to včelí matka? | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%8Dela_medonosn%C3%A1 | [
"včelí samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány"
] | 238 | 353 | Matka je včelí samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány (dělnice je mají zakrnělé). | [
{
"start": 247,
"end": 325,
"text": "včelí samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány"
}
] | Včela medonosná Apis mellifera L., 1758 patří mezi blanokřídlý hmyz. Jde o jednoho z nejznámějších zástupců společenského hmyzu. Druh vznikl pravděpodobně extrémní geografickou izolací (alopatrická speciace) od mateřské populace včely východní, a to v době evolučně "nedávné" – asi před 10 000 lety (Oldroyd 1999). Oblast původního rozšíření zahrnovala Afriku, Blízký východ a Evropu. Do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland byla přivezena až v 17. století, na Dálný východ až začátkem 20. století. Svá hnízda staví na chráněných místech, přičemž jsou jednotlivé plásty umístěny vedle sebe. Mezi ostatními druhy včel je nejvíce hospodářsky využívána. Včela patří do kmene členovců (Arthropoda). Její tělo se skládá ze tří hlavních částí – hlavy, hrudi a zadečku. Tyto části jsou od sebe oddělené zúžením, které jim umožňuje pohyblivost. Hlava (caput) včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra (tentorium). Po boku temene hlavy (vertex) má včela dvě složené oči (oculi compositi) a na vrcholu temena tři jednoduché oči (ocelli), které jsou rozmístěné do tvaru trojúhelníku, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temena tenká brázdička (carina), která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla (antennae) včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, pomocí kterých včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla dělnic se skládají z 12 článků, u trubce ze 13. Nejdelší je základní článek tykadla, tzv. násadec, kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla tzv. bičíky. U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Hruď (thorax) má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu – křídel a nohou. Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stádiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stádiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a využil se na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď (prothroax), středohruď (mesothroax), zadohruď (metathroax), a přesunutý kroužek (propodeum). Včela má 3 páry nohou (pedes). Včele slouží nohy k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu, čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do kterých sbírá pyl. Články nohou: kyčel (coxa); příkyčlí (subcoxa); stehno (femur); holeň a článkované chodidlo (poslední článek nese drápky a polštářky) Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel (alae), která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků, okem běžně neviditelných. Křídla nejsou končetiny, nýbrž jen vychlípeniny pokožky, do nichž ve stadiu kukly pronikly vzdušnice a nervy a kolem nichž proudí do křídel i hemolymfa. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely včelaři vypočítávají tzv. loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Včela mávne křídly přesně 230 krát za minutu v úhlu 90°. Pokud nese pyl jen zvětší úhel mávání, nikoli frekvenci. Vzájemná koordinace činnosti předního a zadního křídla je zajištěna háčky (je jich 13-25), které vyrůstají na předním okraji zadního křídla a zapadají při letu včely do žlábku na zadním okraji předního křídla. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (např. když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl. V zadečku (abdomen) včely jsou uložené zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Je pohyblivě spojen s hrudní částí. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na žihadle se nacházejí zpětné háčky, které znemožňují po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žihadlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout tenkým předmětem (nehtem). Vajíčko Larva (nymfa) Předkukla Kukla Dospělec (imago) Vajíčko pokládá matka včely medonosné do dělničí či trubčí buňky plástu nebo do mateří misky. Do včelí buňky a mateří misky klade vajíčka oplozená, do trubčích vajíčka neoplozená. Vajíčko je bílé tyčinkovité, lehce zakřivené, o délce 1,3–1,8 mm a hmotnosti kolem 0,130 mg. Larva vylíhlá z vajíčka není ještě vůbec podobná včele a musí projít celou dokonalou proměnou, než se z ní stane dospělec (imago). Tělo larvy tvoří hlava a 13 článků. Pokožka larvy má bílou lesklou barvu. Larvy jsou v prvních hodinách dlouhé přibližně 1,5–2,0 mm a směrem k hlavě a zadečku se jejich tělo zužuje. V buňkách jsou larvy stočené bříškem dovnitř a postupem růstu se napřimují a vyplní téměř celý objem buňky. Předkukla má v mateřské buňce, tzv. matečníku, vytvořený zámotek jen na bocích a ve vrchní části buňky. Do tohoto zámotku se larva zapřádá po zavíčkování buňky. Jednotlivé vnější části těla předkukly už začínají narůstat do tvarů podobných dospělé včele. Kukla je čtvrtým stádiem vývoje včely. Stádium kukly trvá u matky 5 dní a u dělnic a trubců 8 dní. Během této doby se kukla nehýbe a je natočená v buňce hlavou směrem k otvoru buňky. Ve stádiu kukly nastává přeměna vnitřních orgánu. Živiny potřebné pro látkovou přeměnu a na tvorbu nových orgánů čerpá ze zásob proteinů, glykogenu a tuku, které si vytvořila v larválním stádiu. Dospělec vylézá z buňky po vykousání jejího víčka. Celkový vývoj matky trvá 16 dní, dělnice 21 dní a trubce 24 dní. Včely žijí ve společnosti, kterou nazýváme včelstvo. Včelstvo je zpravidla složeno z jedné matky, mnoha dělnic a určitého množství trubců, závisejícího na síle včelstva, dostupnosti bílkovinné potravy (pylu) a roční době. Do určité míry je odchov trubců podmíněn i genetickými vlastnostmi a stářím matky. Jednotliví členové včelstva jsou na sobě závislí tak, že jeden bez ostatních nedovede plnit svou funkci a následně zahyne (např. osamělá dělnice, matka, či trubec nebo plod). Mezi včelami funguje dokonalá dělba práce: Matka – její úlohou je klást vajíčka, čímž zabezpečuje obnovu včelstva Trubec – jeho úlohou je oplodnit mladé matky; v případě potřeby pomáhá zahřívat včelí plod, díky své vyšší tělesné teplotě, než jakou mají . dělnice Dělnice – vykonávají pro včelstvo všechny ostatní potřebné práce, jako je: vyhledávání a přinášení potravy (nektar, medovice, pyl, voda), zpracovávání medu z nektaru a medovice, konzervování pylu, stavbu plástů, krmení matky, trubců a plodu, střežení vchodu do úlu, úklid a čištění, větrání a udržování správné teploty v úlu a řada dalších činností. Matka je včelí samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány (dělnice je mají zakrnělé). Od dělnic se liší na první pohled svými většími rozměry. Matky měří 20–25 mm a jejich hmotnost se po vylíhnutí pohybuje v rozmezí 175–240 mg. Oplozená matka váží 225–290 mg. Od dělnice se dále liší tím, že nemá orgány uzpůsobené ke sběru, tedy pylové košíčky, voskotvorné žlázy, ani hltanové žlázy. Matka se také na rozdíl od dělnic nepodílí na pracích v úlu. Své žihadlo má uzpůsobené nejen k obraně (a to pouze v případě konfliktu s jinou matkou; nemá na žihadle protiháčky, proto po bodnutí nehyne, jako je to u dělnic) ale její žihadlo funguje zejména jako kladélko ke kladení vajíček. O matku se musí dělnice soustavně starat. Celý život ji krmí tzv. mateří kašičkou (výměšek hltanových žláz mladých včel), bohatou na bílkoviny. Vývoj matky je zpočátku podobný jako vývoj dělnice. Rozdíl je v tom, že larvička matky dostává od začátku až do konce larválního vývoje mateří kašičku ve větším množství, než dělnice. Postup je takový, že při přípravě na rojení (popř. při tiché výměně) položí matka na dno mateřské misky (matečníku) oplodněné vajíčko. Mateřská miska má tvar kulového vrchlíku o průměru 9 mm a je postavena dnem vzhůru, nejčastěji na okraji plástu. Pokud včelaři odchovávají "umělé" matky, zhotovují si tyto misky sami z včelího vosku, nebo používají misky sériově vyráběné z plastu. Po položení vajíčka do mateřské misky vystaví dělnice z této misky mateřskou buňku ve tvaru žaludu a je dlouhá 20–30 mm. Z vajíčka se po třech dnech zárodečného vývoje vylíhne larvička, která velmi rychle roste, a za 5 dní zaplní mateřskou buňku. Na konci larválního vývoje dělnice buňku zavíčkují, larva se v ní na 8 dní zakuklí, a během této doby se z kukly přemění na dospělou matku. Matka se tedy líhne 16. dne od položení vajíčka do mateřské misky. Z buňky se dostane pomocí kusadel, kdy vykouše ve víčku otvor, a víčko odklopí. Tento otvor si dovede vykousat přesně tak velký, aby jím akorát prolezla, takže podle velikosti otvoru včelař může poznat velikost matky. Okamžitě po vylíhnutí jí přijdou dělnice nakrmit. V případě nouze se jde matka sama nakrmit sladinou (medem). Pokud v úlu nalezne po vylíhnutí další matku, nastane mezi nimi souboj, při kterém ta slabší zpravidla zahyne. Někdy bývá i vítězící matka poraněná, v některých případech dokonce zahynou obě. Rojení je přirozený způsob rozmnožování včelstev. Při rojení se včelstvo rozdělí na dvě části, ve kterých jsou zastoupeny včely všech věkových kategorií včetně trubců. S prvním rojem vyletí i stará matka. Roj se zabydlí v předem vyhlédnuté dutině a postaví si tam nové plásty. V úle zůstávají zavíčkované mateřské buňky (matečníky), ze kterých se pak vylíhnou mladé matky. Silné včelstvo se může vyrojit i vícekrát v jedné sezóně. Matka produkuje feromon, kterému se ve včelařství říká "mateří látka". Včely dělnice tento feromon z matky olizují a předávají si ho dál jedna druhé. Tato chemická informace tak ve včelstvu neustále koluje. Pokud bude matka ve včelstvu chybět, tento feromon přestane kolovat, a včelstvo tak zjistí, že je osiřelé, a proto začne zakládat nouzové matečníky. Aby je mohlo založit, musí ve včelstvu existovat otevřený plod (tzn. vajíčka, larvičky). Pokud ve včelstvu otevřený plod není, je včelstvo odsouzené k zániku. Včelař může pomoci tím, že do včelstva přidá plást s otevřeným plodem z jiného včelstva. Lepším řešením je přidání cizího zavíčkovaného matečníku ve stádiu těsně před vylíhnutím. Doba, po kterou ve včelstvu matka neklade, se nepříznivě projeví zeslábnutím včelstva. Proto zkušení včelaři takovému včelstvu přidávají oplozenou matku. Tato procedura je vždy s rizikem, že včelstvo matku nepřijme a úspěch záleží na zkušenostech včelaře. Dělnice tvoří ve včelstvu nejpočetnější složku. Jsou to samičky, které mají nevyvinuté pohlavní orgány, a proto se nemohou spářit s trubci. Dělnice vyrůstají do velikosti 12–14 mm a jejich hmotnost se pohybuje okolo 100 mg. Líhnou se z oplodněných vajíček v dělničích buňkách, kterých bývá na 1 dm2 přibližně 400. V době hlavní snůšky se v úlu nachází dělnic 30 000–50 000, v době zimního klidu 10 000–20 000. Dělnice se líhnou z oplozeného vajíčka 21. den od jeho položení do buňky.[zdroj?] Po vylíhnutí začnou sílit a po 2-3 hodinách se z nich stávají tzv. včely čističky, jejichž úkolem je vyčistit buňky a připravit je matce k zakladení. Další vývoj včely v úlu probíhá různě, záleží na okolních podmínkách a na potřebách včelstva, kterým se mladé včely (mladušky) přizpůsobují. Přibližně od 4. dne po vylíhnutí začínají krmit včelí plod mateří kašičkou smísenou s medem a pylem. V dalším stádiu se dělnicím aktivují voskotvorné žlázy a 12. den se z nich stávají stavitelky, které staví včelí dílo. V následujícím stádiu vývoje se ze stavitelek stávají strážkyně česna (úlová dvířka), které mají za úkol bránit před vetřelci a v době, kdy není snůška, i před jinými včelami. V posledním stádiu, 21. dne, se z mladušek stávají létavky, vylétají z úlu a zapojují se do shánění potravy a vody. Tato činnost včelí tělíčko vysiluje a po 6–8 týdnech je již znát velké opotřebení (vybledlé barvy) a včela uhyne. Včely uhynou i v případě, že použijí své žihadlo, protože si ho po bodnutí vytrhnou i s jedovou žlázou. Na zimu se líhnou tzv. dlouhověké včely, které mají za úkol přečkat zimu a jejichž délka života je i několik měsíců. Činnost dělnic se přizpůsobuje hlavně tomu, co je ve včelstvu potřeba. Údaje uvedené v tabulce jsou příkladem získaným z pozorování označených dělnic. Pokud včelstvo osiří, a nedokáže si odchovat matku, dojde k vzájemnému krmení dělnic mateří kašičkou. Tím dojde k aktivaci jejich vaječníků a takovým včelám pak říkáme trubčice. Vzhledem k tomu, že nejsou schopny se spářit s trubcem, kladou vajíčka neoplodněná, ze kterých se líhnou pouze trubci. Takové včelstvo je odsouzené k zániku, neboť tyto trubčice již nepřijmou žádnou matku. Existují sice postupy, kterými lze někdy takové včelstvo zachránit přidáním matky, ale zkušení včelaři to nedělají, neboť věková struktura těchto včelstev je vysoká a takto zachráněné včelstvo stejně zaostává. Včelaři se snaží k tomuto stavu nenechat dojít, a pokud k němu přece jen dojde, pak taková včelstva raději likvidují. Trubčí larvy v dělničích buňkách dorůstají větších rozměrů, do buněk se nevejdou, a proto včely tyto buňky protahují. Po zavíčkování jsou tyto buňky nevzhledné a říká se jim hrboplod. Trubec je včelí sameček. Měří 15–17 mm a váží okolo 220 mg. Na rozdíl od dělnic a matky nemá žihadlo. Trubci se líhnou z neoplozených vajíček, která matka naklade do trubčích buněk, odlišujících se od dělničích svou velikostí. Trubčí buňky jsou větší než dělničí a na 1 dm2 trubčích buněk jich připadá 270. Trubci žijí zpravidla jen v letním období a jejich počet postupně klesá. Ve včelstvu jich může být několik set až pár tisíc, ale nejčastější množství je okolo 500 trubců. Včelaři, kteří chovají matky, záměrně ve včelstvech odchovávají větší množství trubců, aby zvýšili pravděpodobnost oplodnění matky trubci s kvalitnějšími genetickými vlastnostmi. Na konci léta dělnice z úlu trubce vyženou z důvodu přerušení snůšky v důsledku déle trvajícího nepříznivého počasí. V zimě se tedy trubci v úlech nacházejí jen ve výjimečných případech. Potrava včel sestává z: bílkoviné složky – pyl květů glycidové složky – nektar hmyzosnubných květů a medovice, což je odpadní produkt metabolismu mer a mšic. Sběrem a shromažďováním zásob se zabývají výhradně dělnice-létavky. Nektar a medovici sbírají do tzv. volátka – rozšířené části trávící trubice umístěné v přední části zadečku. Pyl městnají do košíčků na holenním článku třetího páru nohou. Přinesený pyl je létavkami městnán do plástových buněk. Úlové včely (krmičky a kojičky) uskladněný pyl podle potřeby odebírají a pomocí enzymu hltanových žláz přeměňují ve svém těle na bílkovinnou složku potravy důležitou pro krmení plodu – larev v buňkách. Takto natrávenou a upravenou potravou je plod krmen včelami krmičkami. Složení krmného produktu je proměnlivé a ovlivňuje spolu s dalšími činiteli vývoj larev v dělnice, trubce či novou matku. Larva matky v matečníku je po celou dobu svého vývoje živena produktem o vysoké biologické hodnotě. Krmivo za tím účelem produkované včelami kojičkami nese případné označení "mateří kašička". Po příletu do úlu předávají létavky nasbíraný nektar resp. medovici z volátka do volátka úlovým včelám. Úlové včely obdržený nektar zahušťují tak, že pomocí ústních orgánů vystavují kapku nektaru teplému a větranému prostředí úlu. Zahuštěnou sladinu ukládají do buněk plástů. Dalším odpařováním vody uložená sladina dozrává postupně v med. Glycidová složka potravy je podle potřeby čerpána z takto nashromážděných zásob medu. Matka a trubci se nechají krmit kojičkami. Propolis je lepkavá pryskyřičná substance, kterou včely sbírají na pupenech stromů a keřů. Obsahuje vysoký podíl látek bránících rozvoji mikroorganismů. Včely ji používají k tmelení vnitřních stěn úlu, ucpávání nežádoucích štěrbin a mumifikaci mrtvých těl vetřelců. Včelí vosk je vysoce odolný ester jednofunkčních alkoholů a vyšších mastných kyselin. Mladé úlové včely ho produkují jako výpotek tzv. zrcátek na spodní straně článků zadečku. Včelí roj, který se volně usadí např. v dutině stromu, zahájí neprodleně výstavbu díla. Včely se zavěsí na strop dutiny a nožkami zaklesnuté jedna do druhé vytvoří jakýsi živý závěs. Voskové výpotky promíchávají se slinami a postupně modelují plást, což je svislá tenká vosková stěna osázená z obou stran hustou sítí šestistěnných buněk. Včely v umělém prostředí úlu stavějí buňky na předem vylisovaných voskových polotovarech (mezistěnách). Mezistěny dodává do úlu včelař v potřebném množství a velikosti. Velikost mezistěny je limitována rozměrem dřevěného rámku – rámkovou mírou. Voskový plást je pozoruhodný svojí strukturou. Základem je dutý šestistěn trubkovitého tvaru (buňka) až 15 mm hluboký. Šestiboký tvar umožňuje, že stěny buňky jsou společné buňkám sousedním a navzájem do sebe beze zbytku zapadají. Dno buňky je uzavřené a zároveň společné s buňkami na opačné straně plástu. V příčném řezu se plást jeví jako stromečková struktura. Střední osu tvoří dna buněk resp. mezistěna a jednotlivé buňky vybíhají do stran vzhůru v mírném úhlu asi 5°. Nevodorovný sklon přispívá spolu s adhezí k tomu, že obsah buněk (řídká sladina, med či voda) nemohou vytéci. Vodu přinášejí včely létavky z vnějšího prostředí. Je zajímavé, že dávají přednost vodě z lidského hlediska nekvalitní (močůvka, okraje zakalených louží). Přinesená voda slouží k ředění medu při zpracování na krmivo. Voda odpařující se z buněk při zahušťování sladiny a dozrávání medu se stává důležitým činitelem při regulaci úlového mikroklimatu. Fyzikální účinky odpařující se vody včely využívají tak, že aktivním větráním (víření křídel na česně) regulují vlhkost a teplotu úlového prostředí. Včely vidí lépe, než se dříve soudilo. Včela medonosná jako sociální hmyz s vysoce rozvinutou schopností komunikace. Zajímavý je způsob, jakým informuje včela průzkumnice o poloze nového zdroje potravy: Děje se tak pomocí včelího tance: Na svislé ploše plástu včela vybíhá určitým směrem, bzučí křídly a vrtí zadečkem. Po ukončení vrtivého přímého běhu se vrací v klidu po elipse k výchozímu bodu a opět vybíhá. Vektor vrtivého běhu svírá se svislicí plástu úhel shodný s úhlem, který svírá směr k potravě a poloha slunce. Při tanci je včela průzkumnice obklopena tzv. rekrutkami. Rekrutky její taneček sledují a po určité době vyrážejí z úlu ve směru, o kterém byly takto informovány. I když je slunce za mraky, včely vnímají rozptýlené polarizované světlo a podle něho určí polohu slunce. Uvedené jevy prozkoumal, popsal a v roce 1965 zveřejnil německý zoolog Karl von Frisch. Další způsob komunikace podobně, jako u ostatních živočichů, ale u hmyzu především, je na základě chemických podnětů pomocí feromonů: Feromony jedové žlázy – Nápadný i člověkem vnímatelný je chemický signál k hromadnému útoku. Při vbodnutí je žihadlo včely vytrženo z jejího těla. Dojde k obnažení výstelky jedové žlázy. V této části včelího těla je syntetizovaná směs feromonů, jejichž vůně uvolněná do prostoru aktivuje ostatní včely k agresi. Feromony Nasanovy žlázy – Nasanova žláza je umístěna v horní části ukončení zadečku. Možno pozorovat včely dělnice, jak při návratu ze snůšky v okolí vchodu do úlu zvedají zadečky a vířením křídel rozptylují feromon přitahující ostatní včely v poli. I takto lze vysvětlit časté zalétávání včel do cizího úlu. Feromon "mateří látka" (nezaměnit s mateří kašičkou). Vyústění žlázy produkující mateří látku je v blízkosti kusadel (mandibuly) matky. Feromon se uplatňuje v řadě případů. Uvedeny jsou nejdůležitější: Přitahuje k sobě dělnice pečovatelky a upevňuje soudržnost včelstva. Včely při krmení matky přejímají mateří látku a kontaktem s ostatními včelami ji rozšiřují do celého společenství. Působí jako sexuální atraktant; přitahuje trubce ke kopulaci při snubním letu Nedostatek feromonu: při uhynutí matky vede včely k naražení nouzových matečníků pro výchovu matky náhradní snížením produkce u staré matky nastartuje přípravy k rojení, (matečníky a výchova nových matek) Obranný pud včel je jednou ze základních podmínek přežití. Včely musejí uhlídat shromážděné zásoby a samotnou existenci včelstva. Útok včel lze očekávat jen tehdy, vnímají-li včely vzniklou situaci jako ohrožení zásob či existenci včelstva. Podrobnější informace naleznete v článku včelí jed. Pohotovost k útoku drží tzv. strážkyně na česně. Jsou velmi citlivé na pohyb a vibrace v blízkosti úlu. Zkušení včelaři vědí, že kritická vzdáleností od česna je asi 5 m. Při přiblížení pod tuto hranici lze očekávat útok. Manipulace s úlem vyprovokuje k obranné činnosti. Nejprve nalétávají, varovně bzučí. Nakonec dojde na žihadlo. Po prvním vpichu je cítit zřetelnou nakyslou vůni včelího jedu a zřejmě i feromonu (viz komunikace včel). To je signál i pro ostatní včely k útoku. Další příčiny provokující agresivitu včel mohou být: obtěžování ze strany mravenců, vos, ptáku, hlodavců sečení trávy křovinořezem, broušení kosy těžba dřeva, pohyb koní či jiných velkých zvířat Nejcitlivější na rušení jsou včely za časného jara a v ostatních obdobích mimo snůšku. Naopak při rojení, jakkoliv letící a hučící včelstvo působí impozantním až hrozivým dojmem, obavy nejsou na místě. Za pozoruhodné lze považovat zjištění, že pro imunitní systém a odolnost proti chorobám nemají včely příliš rozsáhlou genetickou výbavu. Tento nedostatek je kompenzován vysokou organizovaností a účelným chováním celého hmyzího společenství, což se odráží v celé řadě "hygienických návyků" (čistící pud, desinfekce propolisem). V moderní době obranné mechanismy včel selhávají v konfrontaci se zavlečenými parazity (kleštík včelí Varroa destructor) nebo pesticidy a insekticidy v zemědělství. O to více jsou odkázány na pomoc člověka. Proto dnes ve volné přírodě včelstvo nemůže dlouho přežít. virózy: virus deformovaných křídel, Deformed Wing Virus (DWV) virus pytlíčkovitého plodu, Sacbrood Virus (SBV) virus černání matečníků Black Queen Cell Virus (BQCV . ) kašmírský virus Kashmir Bee Virus (KBV) mor včelího plodu (n) hniloba (n) zvápenatění včelího plodu varroáza (n) viróza virus akutní paralýzy včel Acute (Bee) Paralysis Virus (ABPV .) virus chronické paralýzy včel Chronic (Bee) Paralysis Virus (CBPV) nosemóza akarapidóza (n) varroáza (n) otrava (n) – nebezpečné choroby podle veterinárního zákona majka fialová lesknáček úlový ( . výskyt v ČR nebyl dosud potvrzen) včelomorka obecná zavíječ voskový zavíječ malý Carl Linné, který pojmenoval včelu medonosnou jako včelu med nosící (mellifera), později poznal určitou nepřesnost, protože včely nosí jen nektar, který v úlu zpracují na med. Navrhl proto nový název Apis mellifica L. Podle mezinárodních zoologických pravidel je platným jménem jméno Apis mellifera. Včely lidé chovají ze dvou hlavních důvodů: získávání včelích produktů (med, vosk, propolis, mateří kašička, jed, pyl) opylovací činnost. Existují totiž plodiny (např. ovocné stromy), kde bez opylení včelami není zajištěna úroda. Včelaři proto přisunují včely v kočovných vozech přímo do kvetoucích porostů v době květu. Na světě je opylováno asi 85 % všech kvetoucích rostlin hmyzem; z toho 85 % včelami.[zdroj?] U ovocných stromů asi 90 % květů navštěvují včely.[zdroj?] Seznam kvetoucích rostlin navštěvovaných včelami čítá na 170 000 druhů. Rostliny, které by se bez opylování včelami těžko obešly, tvoří skupinu 40 000 druhů. Jabloň: 90,0 % Třešeň: 98,5 % Hrušeň: 92,0 % Angrešt: 73,3 % Višeň samosprašná: 58,3 % Slivoň samosprašná: 42,9 % cizosprašné: 96,4 % řepka olejka: nárůst výnosu při opylení včelami je o 30 % Důležitým opylovačem je i čmelák, který opyluje lépe při nižších teplotách. Úloha včel pro opylování se přeceňuje a není nezastupitelná. Biologický druh včela medonosná (Apis melifera Linnaeus, 1758) je rozčleněn do početné škály poddruhů | ENTITY | ENTITY |
003948 | ... o jednu šestinu delší jež je jejich šířka." (Federální rozhodnutí z 12. prosince 1889 o podobě státního znaku). Rozměr kříže na vlajce nebo na štítu není formálně stanoven, v současnosti se reálně užívá poměr 2:3 nebo 7:10 vůči rozměru vlajky. Rovněž přesný odstín červené barvy není určen. Švýcarská národní vlajka byla inspirována podobou vlajky Kantonu Schwyz. Švýcarské lodě užívají námořní vlajku s tradičními rozměry 2:3. Symbol červeného kříže, užívaný Mezinárodním výborem Červeného kříže, je odvozen od švýcarské vlajky. Červený kříž v bílém poli byl prohlášen za mezinárodní ochranný symbol v roce 1864 Ženevskou úmluvou o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli. Tato podoba byla přijata jako pocta zakladateli MVČK Švýcaru Henry Dunantovi. Vlajky všech šestadvaceti švýcarských kantonů mají poměr stran 1:1.... | Ve kterém roce byl červený kříž na bílém poli prohlášen za mezinárodní ochranný symbol? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%BDcarsk%C3%A1_vlajka | [
"1864"
] | 534 | 708 | Červený kříž v bílém poli byl prohlášen za mezinárodní ochranný symbol v roce 1864 Ženevskou úmluvou o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli. | [
{
"start": 612,
"end": 616,
"text": "1864"
}
] | Vlajka Švýcarska má podobu červeného čtvercového listu s bílým rovnoramenným křížem ve středu. Švýcarská vlajka je jednou ze dvou čtvercových vlajek států – tou druhou je vlajka Vatikánu. Formálně je stanovena pouze podoba kříže, již od roku 1889: "Znakem Federace je kolmý bílý kříž v červeném poli, jehož ramena mají délku o jednu šestinu delší jež je jejich šířka." (Federální rozhodnutí z 12. prosince 1889 o podobě státního znaku). Rozměr kříže na vlajce nebo na štítu není formálně stanoven, v současnosti se reálně užívá poměr 2:3 nebo 7:10 vůči rozměru vlajky. Rovněž přesný odstín červené barvy není určen. Švýcarská národní vlajka byla inspirována podobou vlajky Kantonu Schwyz. Švýcarské lodě užívají námořní vlajku s tradičními rozměry 2:3. Symbol červeného kříže, užívaný Mezinárodním výborem Červeného kříže, je odvozen od švýcarské vlajky. Červený kříž v bílém poli byl prohlášen za mezinárodní ochranný symbol v roce 1864 Ženevskou úmluvou o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli. Tato podoba byla přijata jako pocta zakladateli MVČK Švýcaru Henry Dunantovi. Vlajky všech šestadvaceti švýcarských kantonů mají poměr stran 1:1. Až na několik drobných výjimek jsou (kromě tvaru) shodné se znaky kantonů. Švýcarsko Švýcarská hymna, Švýcarský znak | DATETIME | DATETIME |
004074 | ... Je obalena pluchou a pluškou. Obilka bývá 5–14 mm dlouhá a 1,9–3,7 mm široká s embryem umístěným v bazální části. U rýže seté (O. sativa) je obilka obalena pluchou a pluškou. Obsahuje 70–80 % škrobu a dále bílkoviny a vitamín B. Obilka obsahuje asi 8–12 % bílkovin, 2,4 % tuků, 68–72 % sacharidů, 10 % vlákniny a 4–5 % minerálních látek. Dále vitamíny B1, B2 a B3. Průměrný výnos rýže seté (O. sativa) je 3–5 t/ha při dvou až třech sklizních za rok. Rýže setá (O. sativa) je nejdůležitější obilovinou světa. Jako hlavní příjem potravy ji má asi 1/4 obyvatelstva zeměkoule.... | Je u rýže seté obilka obalena pluchou a pluškou? | https://cs.wikipedia.org/wiki/R%C3%BD%C5%BEe | [
"ano"
] | 118 | 178 | U rýže seté (O. sativa) je obilka obalena pluchou a pluškou. | [] | Rýže (Oryza) je rod jednoděložných rostlin z čeledi lipnicovitých. Původ má v tropických oblastech Afriky a Asie. V botanice se rozlišuje přes 20 druhů, kulturních forem – obilnin – jsou desetitisíce. Celkově rýže pokrývá asi dvacet procent kalorické spotřeby lidské populace. Rýže (Oryza L.) je rod lipnicovitých (Poaceae) rostlin ze skupiny rýžovitých (Oryzeae) zahrnujících asi 21–25 druhů a tisíce taxonů nižších než druh. Rod rýže (Oryza) zavedl v roce 1753 Carl Liné poté, co popsal druh rýže seté (Oryza sativa) pěstované v té době v Etiopii. Později bylo popsáno více než 100 druhů rýže, které jsou uloženy v různých herbářích. Většinou se ale jedná o stejné druhy nebo o taxony nižší než druh, protože v dnešní době je uznáváno asi 21–25 druhů rýže. Hospodářský význam má rýže setá (Oryza sativa L.) a rýže africká (Oryza glaberrima Staud.), též nazývaná rýže červená. Ostatní druhy rýže jsou divoké nebo chápané jako plevelné v rýžovištích uvedených dvou druhů. Podle počtu chromozomů se rozlišuje rýže diploidní (24 chromozomů, sady AA, BB, CC, EE, FF a GG) a tetraplodní (48 chromozomů, sady BBCC, CCDD, HHJJ a HHKK). Diplodními druhy jsou pouze divoké rýže Oryza alta, O. australiensis, O. barthii, O. brachyantha, O. coarctata, O. eichingeri, O. grandiglumis, O. granulata, O. latifolia, O. longiglumis, O. malampuzhaensis, O. meyeriana, O. minuta, O. officinalis, O. perennis, O. punctata, O. rhizomatis, O. ridleyi a O. schlecteri. Tetraplodních je 9 druhů včetně 2 pěstovaných: O. rufipogon, O. nivara (synonymě Oryza sativa f. spontanea), O. glumipatula (syn. Oryza glumaepatula), O. meridionalis, O. breviligualata, O. logistaminata (syn. Oryza glumaepatula), O. sativa a O. glaberrima. Rýže pochází z povodí Perlové řeky v Číně, kde byla domestikována před 8 200–13 500 lety. Dnes je rozšířena všude ve světě, hlavně v tropech a subtropech. Rýže setá (O. sativa) vznikla pravděpodobně z divoké Oryza rufipogon. Další pěstovanou rýží je Oryza glaberrima, která se pěstuje v povodí Nigeru. Rýže (Oryza) je jednoletá či víceletá rostlina. Nejpěstovanější druh rýže setá (O. sativa) je jednoletá bylina. Má mohutný svazčitý kořenový systém s řadou odnoží. Rýže klíčí ve vlhkém prostředí jedním primárním kořenem, který se později větví ve dva adventivní kořeny. Ty se dále větví v další postranní kořeny. Mohutnost kořenového systému závisí na druhu a odrůdě, ale i na půdě a používané agrotechnice. Kořeny jsou tvořeny aerenchymem a jsou bílé, později nahnědlé až světle hnědé. Kořenový systém se vyvíjí v průběhu růstu rostliny a kvetení. Po ukončení kvetení se již nerozvíjí. Čím více má rostlina odnoží, tím mohutnější má kořenový systém, který tyto odnože vyživuje. Nadzemní část rostliny je tvořena svazkem vzpřímených stébel dosahujících délky jednoho metru až 0,5–5 m. Stéblo vyrůstá z odnožovacího kolénka a následně se v kolínkách větví na odnože druhého a třetího řádu. Jedna rostlina pak má 10 až 20 odnoží z čehož, některé jsou neplodné a odumírají v průběhu vegetace. Stéblo se dělí na kolénka, z nichž vyrůstají listy a na internody, které se k vrcholové části rostliny prodlužují. Stéblo je tak bohatě olistěno. Mívá v průměru 6 až 10 cm šířky a je na průřezu oválné a na povrchu hladké. Má zelenou barvu, která se s vegetačním stářím mění do žluté, některé druhy a kultivary jsou s nádechem do růžova či tmavě červena. Většina druhů rýže je vzpřímená, existují však i poléhavé taxony. Rýže setá (O. sativa) roste v trsech. Listy vyrůstají střídavě z kolének. List je tvořen pochvou, jazýčkem, oušky a čepelí. Pochva obaluje stéblo a v určité vzdálenosti se odděluje a tvoří listovou čepel. V místě předělu se nalézají tzv. ouška, která jsou chlupatá. Ouška v pozdějších vývojových fázích opadávají. Jazýček, který se na předělu také nachází je blanitý, bílý, 10 až 15 mm dlouhý, někdy rozeklaný na 2 poloviny. Čepel je asi 1–2 cm úzká a v průměru 0,3–35 cm dlouhá. Obsahuje podélnou žilnatinu. Na okraji je drsná, rub a líc se neliší. Někdy bývá obalena chloupky a je od báze pigmentovaná. Praporcový list je širší než ostatní. Řada delších listů je v polovině ohlá směrem k zemi. Jednotlivé kvítky vyrůstající v klasech a sdružují se v laty různého uspořádání. Latu obvykle tvoří 40–500 jednokvětých klásků. Květ je na krátkém vřetenu obalen pětižilnou, kožovitou, často osinatou a chlupatou pluchou. Tvoří ho šest tyčinek ve dvou kruzích a jednopouzdrý semeník obalený dvěma plenkami s pérovou bliznou rozdělenou na dvě části. Rýže setá (O. sativa) má jednokvěté klásky o 6 tyčinkách v latách. Plodem je obilka, která bývá po stranách smáčklá s různě barevným oplodím. Je obalena pluchou a pluškou. Obilka bývá 5–14 mm dlouhá a 1,9–3,7 mm široká s embryem umístěným v bazální části. U rýže seté (O. sativa) je obilka obalena pluchou a pluškou. Obsahuje 70–80 % škrobu a dále bílkoviny a vitamín B. Obilka obsahuje asi 8–12 % bílkovin, 2,4 % tuků, 68–72 % sacharidů, 10 % vlákniny a 4–5 % minerálních látek. Dále vitamíny B1, B2 a B3. Průměrný výnos rýže seté (O. sativa) je 3–5 t/ha při dvou až třech sklizních za rok. Rýže setá (O. sativa) je nejdůležitější obilovinou světa. Jako hlavní příjem potravy ji má asi 1/4 obyvatelstva zeměkoule. Rýže se dále zkvašuje a vyrábějí se z ní alkoholické nápoje jako arak, rýžové pivo či víno; z rýžové slámy se vyrábí cigaretový papír. Řada agrochemických firem se pokouší získat kontrolu nad produkcí rýže její genetickou modifikací a následným patentováním takto získaného GMO. Firma Bayer provedla pro zvýšení odbytu svého herbicidu genetickou modifikaci zajišťující odolnost GM rýže vůči tomuto herbicidu (GM rýže LL62). V 90. letech 20. století proběhly v evropskách laboratořích mnohé genetické studie s cílem zvýšení hektarové produkce rýže. Většinu z nich vedla nizozemská organizace HNGAC. Tyto výzkumy byly později zastaveny kvůli nedostatečnému financování. Problémem se ukazuje nelegální kontaminace potravinářské rýže neschválenými a neprověřeným odrůdami geneticky modifikovaných rýží. Tento problém odhalily odpovědné orgány také v České republice přírodní / natural – obilky světle hnědé barvy bílá – s obilkami, jež mohou být dlouhozrnné nebo krátkozrnné arborio – kulatozrnná rýže, vhodná do italského rizota basmati – používá se v indické kuchyni jasmínová – voňavá, používá se v čínské kuchyni lepkavá černá, lepkavá bílá – používá se do nákypů, součást kuchyně dálného východu Ještě se používá název "planá rýže" – pro semena severoamerické vodní trávy, která není pravá rýže. Hlavní využití rýže je coby potraviny – jako součást pokrmů (se zeleninou, masem, omáčkami), jako příloha, v některých receptech (rýžový nákyp, rýžový puding, rýžové nudle, suši) hraje hlavní roli. Obilky rýže poskytují jednu z nejdůležitějších potravin na světě. A to především druh rýže setá (O. sativa), v menší míře pak druh rýže africká (O. glaberrima). Rýže neobsahuje lepek a je vhodná pro diabetiky. Obilky se používají buď neloupané, nebo loupané, případně se z nich mletím připravuje rýžová mouka. Rýžové otruby jsou používány ke snížení rizika rakoviny tlustého střeva. Světová produkce rýže stabilně stoupá, z asi 200 milionů tun neloupané rýže v roce 1960 na 650 milionů v roce 2007. V roce 2007 patřily mezi největší producenty Čínská lidová republika (28,5 % světové produkce), Indie (21,7 %), Indonésie (8,8 %), Bangladéš (6,7 %), Vietnam (5,5 %), Myanmar (5,0 %) a Thajsko (4,3 %) . Jen asi 6 % světové produkce rýže je mezinárodně obchodováno. Největšími vývozci jsou Thajsko (26 % světového vývozu), Vietnam (15 %) a Spojené státy americké (11 %), největším dovozcem je pak Indonésie (14 % světového dovozu). Využití rýže jinak než ke konzumaci: Rýže se používá také v jednom ze světových náboženství (buddhismu), kde z ní buddhističtí mniši vytvářejí tzv. mandaly. V řadě zemích se podle tradice zrna bílé rýže házejí na novomanžele, vycházející z kostela. Obrázky, zvuky či videa k tématu rýže ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo rýže ve Wikislovníku Galerie rýže ve Wikimedia Commons (anglicky) Rice Research Institute Recepty z rýže | VERB_PHRASE | YES_NO |
010557 | ... dynamické interakce mezi jednotlivými proudy v atmosféře. Na Saturnu se střídají dvě roční období a to léto a zima. Léto nastává, když je Saturn nakloněný ke Slunci tak, že je Slunce v rovině s prstenci Saturnu a sluneční paprsky dopadají na povrch pod menším úhlem než v zimě, a tedy se jich méně odráží do okolního prostředí. Tato dvě roční období se na planetě střídají přibližně každých 15 let. Na planetě se však roční období nijak neprojevují, což je způsobeno vlivem atmosféry a vnitřními procesy v Saturnu. Ve výskytu mohutných bouřkových útvarů se však projevuje jistá periodicita. Mezi výskytem třech největších dosud pozorovaných... | Má Saturn čtyři roční období? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Saturn_(planeta) | [
"Ne"
] | 62 | 119 | Na Saturnu se střídají dvě roční období a to léto a zima. | [] | Saturn (starý český název Hladolet) je v pořadí planet na šestém místě a po Jupiteru druhá největší planeta sluneční soustavy. Planeta byla pozorována již starověkými astronomy a byla pojmenována po římském bohu Saturnovi, který byl obdobou řeckého boha Krona. Astronomický symbol pro Saturn je ♄. Saturn patří mezi velké plynné obry, pro které je typické, že nemají pevný povrch, ale pouze hustou atmosféru, která postupně přechází do pláště. Atmosféra je tvořena převážně lehkými plyny, a to hlavně vodíkem, který tvoří 96,3 % jejího objemu. Při pozorování Saturnu z dálky je planeta světle žlutá, což způsobuje vrstva mraků s nejasnými pásy různých barevných odstínů, které jsou přibližně rovnoběžné s rovníkem planety. Teplota v horní oblačné vrstvě atmosféry dosahuje -140 °C. Objem planety je 764krát větší než objem Země, má však ze všech planet nejmenší hustotu, která dosahuje pouze 0,6873 g/cm3. Jedná se o jedinou planetu ve sluneční soustavě, která má menší střední hustotu než voda. Saturn je znám svou mohutnou soustavou planetárních prstenců, které jsou viditelné ze Země i malým dalekohledem. Vedle prstenců, které se značí velkými písmeny latinské abecedy, obíhá kolem planety také početná rodina měsíců, jichž je k roku 2009 potvrzeno 62. Největší z nich je Titan, který má jako jediný měsíc ve sluneční soustavě hustou atmosféru. Jeden oběh okolo Slunce vykoná Saturn za 29,46 pozemského roku. Na noční obloze je snadno pozorovatelný pouhým okem jako nažloutlý neblikavý objekt, jasností srovnatelný s nejjasnějšími hvězdami. Od ekliptiky se nikdy nevzdálí na větší úhlovou vzdálenost než 2,5°. Přechod jedním znamením zvěrokruhu trvá více než 2 roky. Předpokládá se, že Saturn vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece a teorii gravitačního kolapsu. Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice až posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti. Protože úniková rychlost na povrchu Saturnu dosahuje 35,49 km/s, což daleko převyšuje tepelnou rychlost molekul, zůstalo na něm nejspíše původní složení atmosféry, kterou nabalil už během vzniku z protoplanetárního disku. Teorie gravitačního kolapsu na druhou stranu předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan Boss z Carnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě Saturnu trval jen několik století. Vznik velkých Saturnových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jako vznikaly kamenné planety. Jelikož je však Saturn velmi vzdálen od Slunce, v žádné z fází vzniku měsíců nevystoupila teplota na vysoké hodnoty jako v případě okolí Jupitera. Vlivem nízkých teplot tak nedošlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety. Předpokládá se, že proto je v Saturnově měsíční soustavě tak vysoké zastoupení vodního ledu. Menší a zpětně obíhající měsíce jsou nejspíše jako v jiných případech zachycené planetky pocházející z jiných oblastí sluneční soustavy. Saturn je nejvíce zploštělá planeta ve sluneční soustavě. Její rovníkový průměr je přibližně o 10 % větší než polární průměr (rovníkový průměr je 120 536 km, polární průměr je 108 728 km). Možným vysvětlením tohoto jevu je rychlá rotace a spíše tekutá než pevná fáze vodíku v jádře planety, která se působením vnitřního tlaku nevypařuje až do teploty 7000 K. Podobně jako Jupiter i Saturn vyzařuje více energie (např. v podobě tepla 1,78 krát více tepla než dostává od Slunce), což je způsobeno nejspíše klesáním hélia do spodnějších vrstev v atmosféře Saturnu. Saturn se podobně jako Jupiter celkově skládá ze 75 % vodíku a 25 % hélia se stopami metanu, vody a amoniaku. Toto složení odpovídá složení původní mlhoviny, ze které se zformovaly všechny planety sluneční soustavy. Předpokládá se, že jádro planety je tvořeno z kovového vodíku či hélia (nebo sloučeniny těchto dvou kovů), což je způsobeno obrovským tlakem panujícím uvnitř planety. Teplota v jádře se odhaduje na 12 000 K. Podle údajů získaných během průletu sondy Voyager 1 je poměr vodíku ku héliu v atmosféře 9:1. Se vzrůstající hloubkou teplota a tlak ve vnitřku planety narůstá vlivem nadložních vrstev. Mezi atmosférou, povrchem, pláštěm a jádrem nejsou zřetelné hranice. Už 500 km pod vrcholky mraků vodík přechází do kapalného skupenství a vytváří globální oceán tekutého vodíku. Blíže ke středu planety získává kapalný vodík stále více vlastností kovů. Asi v hloubce 25 000 až 33 000 km pod vrchními mraky začíná vrstva tekutého kovového vodíku, která má hloubku přibližně 20 000 km. Kovový vodík je forma vodíku se zvláštními vlastnostmi, mezi které patří velmi dobrá elektrická vodivost. Jádro planety má přibližně 25 000 km v průměru a tvoří ho pravděpodobně směs skalnatého materiálu a podle některých údajů i ledu. Teplota ve vnitřním jádře je podle odhadů 12 000 K, tlak se odhaduje na 8 miliónů MPa. Hmotnost jádra je 22 násobek hmotnosti Země. Atmosféra Saturnu se skládá téměř výhradně z vodíku a hélia. Největší zastoupení má molekulární vodík (96,3 %), který je následován héliem (3,25 %). Malý obsah hélia se vysvětluje tím, že těžší hélium klesá přes vodíkovou vrstvu blíže k jádru, kde se hromadí. V horních vrstvách atmosféry se vyskytuje také krystalický amoniak. Vyjma těchto látek obsahuje atmosféra také malé množství metanu a dalších uhlovodíků. Atmosféra Saturnu je vlivem vzdálenosti od Slunce chladnější než atmosféra Jupiteru, ale nacházejí se v ní komplexnější molekuly, například ethan a jiné deriváty metanu. Ionosféra, extrémně řídká ionizovaná vrstva atmosféry Saturnu, sahá až po prstenec C. Nejvrchnější vrstva atmosféry absorbuje ultrafialové záření, což vede ke vzniku mlžného oparu. Mlha vzniká na polokouli, která je právě nakloněna ke Slunci. V horních mracích dosahuje teplota přibližně –140 °C. S mocností atmosféry směrem k nitru planety postupně roste teplota, což ovlivňuje skupenství různých chemických sloučenin v atmosféře a má za následek vznik mraků různého složení v různých výškových hladinách. Nejvyšší vrstvu tvoří krystalky čpavkového ledu. Pod nimi se nachází vrstva mraků ze siřičitanu amonného. Předpokládá se, že nejnižší vrstvu tvoří mraky tvořené z vodního ledu. K jádru planety padají kapky heliového deště. Přeměna jejich pohybové energie na tepelnou způsobuje, že Saturn vyzařuje přibližně 1,78krát větší množství energie než dostává od Slunce. Vyzařování energie do okolí pravděpodobně pomáhá ještě další mechanismus, gravitační kolaps (tzv. Kelvinova-Helmholtzova nestabilita) podobně jako v případě Jupiteru. Nejchladnější částí atmosféry jsou póly, ale americké sondy Voyager 1 a Voyager 2 překvapivě naměřily nízké teploty i ve středu rovníkového pásu. Žlutá barva planety je způsobena odrazem slunečního světla od horních mraků. Na podrobných záběrech ze sondy Cassini se však atmosféra jeví jako modrá. Bob West z Jet Propulsion Laboratory, člen zobrazovacího týmu Cassini, prohlásil: "Byli jsme velmi překvapeni. Saturn by měl být žlutý." Při pozorování z nižších vrstev atmosféry by se obloha Saturnu jevila modrá. Modrá barva je pravděpodobně způsobena rozptylem slunečního světla vlivem tzv. Rayleighova rozptylu na molekulách atmosféry podobně jako tomu je v atmosféře Země. Zatímco světlo na Zemi se rozptyluje na molekulárním dusíku a kyslíku, v atmosféře Saturnu se rozptyluje na molekulárním vodíku. Stále však není jasné, proč je severnější polokoule mnohem výrazněji modrá než jižní. Podle jedné hypotézy je to způsobeno tím, že jižní polokoule obsahuje mnohem více mraků, které se podílejí na žluté barvě planety. V Saturnově atmosféře vanou větry, které dosahují rychlosti až 400 m/s v oblasti pólů, v rovníkové oblasti dosahují rychlosti až 1 800 km/h, což je pětkrát více než nejrychlejší větry na Jupiteru. Převážná část větrů směřuje východním směrem a předbíhá rotaci planety. Západním směrem vanou pouze slabší větry v severních šířkách. Větry se projevují pohybem mraků a vytvářením tmavších pásem oblaků rovnoběžných s rovníkem a světlejších pásem mezi nimi. V důsledku metanového zákalu ve velkých výškách však tyto oblačné pásy nejsou tak kontrastní jako v případě Jupiteru. Polární zploštění působí střídání světlejších a tmavších pruhů v atmosféře, které obíhají rovnoběžně s rovníkem. Různé zbarvení pruhů je způsobeno rozdílným chemickým složením a různě silnou oblačností. Atmosférické pásy jsou méně výrazné než u Jupitera a v oblasti rovníku jsou i širší. Podle jiného zdroje jsou pásy naopak tenčí a mají složitější, i když méně výraznou strukturu než pásy Jupitera. Výraznými atmosférickými útvary jsou světlé skvrny podobné tlakovým nížím na Zemi, ale mnohonásobně větší. Jsou vytvářeny konvektivními proudy v atmosféře. Je pro ně typické, že rychle mění tvar a po čase zmizí. Bílé skvrny jsou pravděpodobně velké výbuchy plynů z vnitřních oblastí planety. Dalšími projevy konvekce jsou vlnové řetězce. V prosinci roku 1994 objevil Hubbleův dalekohled bílé bouřkové víry ve tvaru klínu, jeden z největších pozorovaných bouřkových útvarů v atmosféře Saturnu. Bouře se nacházela těsně nad jeho rovníkem a způsoboval ji proud přehřátých plynů stoupajících z nejnižších vrstev atmosféry. Novější snímky zobrazily její pohyb a detailně zachytily změny její struktury. Bílé bouřkové mraky byly tvořeny krystalky amoniaku. V červnu až září roku 2004 bylo možno pozorovat intenzivní rádiové emise, které dostaly jméno Dračí bouře. Generátorem radiového záření byly silné výboje statické energie. Tento gigantický hurikán byl poháněn energií, kterou produkovaly dynamické procesy v hlubších částech atmosféry. Dračí bouře se nachází v páse zvaném "Alej bouřek". Dne 4. února 2004 objevil Glenn S. Orton a Padma Yanamandra-Fisherová pomocí přístroje Long Wavelength Spectrometer na Keckově observatoři relativně teplý polární vír, první případ teplé polární čepičky ve sluneční soustavě. Během měření byl pozorován nárůst teploty z 88 K na 89 K a později až na 91 K v oblasti pólů. Jde o nejteplejší místo na planetě. Polární víry na Zemi, Jupiteru, Marsu a Venuši jsou chladnější než jejich okolí, polární vír v jižních šířkách Saturnu je však teplejší než okolí. Neobvyklá je celá teplejší kompaktní oblast na póle planety. Na Zemi je tento efekt pouze krátkodobý, avšak na Saturnu se jedná o dlouhodobý jev. Z pozorování se zjistilo, že teplota výrazně stoupá na 70° jižní šířky a opět na 87°. Toto náhlé zvýšení teploty pravděpodobně způsobuje koncentrace částic v okolí jižního pólu, které absorbují sluneční světlo a teplo. Okolo severního pólu planety obíhá záhadná struktura ve tvaru šestiúhelníku (anglicky hexagonal cloud). První snímky tohoto útvaru pocházejí již od sondy Voyager 1 a 2, podrobnější snímky útvaru pak přinesla sonda Cassini. Z pozorování za dlouhý čas vyplývá, že šestiúhelník s průměrem 25 000 km je stabilní a nejedná se o krátkodobý jev. Jeho strany a úhly jsou pravidelné. Tento útvar do určité míry připomíná atmosférické víry nad zemskými póly, planetology však zaráží, že nemá zaoblený tvar. Šestiúhelník je vnořený 100 km do atmosféry a zachovává si svůj tvar minimálně do 75 km hloubky. V současnosti je tento útvar zahalený do tmy polární noci, proto ho sonda Cassini může pozorovat jen pomocí infračerveného mapovacího spektrometru. Vědci z oxfordské univerzity prováděli experimenty s dynamikou tekutin a podařilo se jim dosáhnout obdobného šestiúhelníkového tvaru. V rotujícím válci s vodou vytvořili další proudy, po obarvení tekutin viděli podobný šestiúhelník. To nasvědčuje tomu, že hexagon na severním pólu Saturnu skutečně je výsledkem dynamické interakce mezi jednotlivými proudy v atmosféře. Na Saturnu se střídají dvě roční období a to léto a zima. Léto nastává, když je Saturn nakloněný ke Slunci tak, že je Slunce v rovině s prstenci Saturnu a sluneční paprsky dopadají na povrch pod menším úhlem než v zimě, a tedy se jich méně odráží do okolního prostředí. Tato dvě roční období se na planetě střídají přibližně každých 15 let. Na planetě se však roční období nijak neprojevují, což je způsobeno vlivem atmosféry a vnitřními procesy v Saturnu. Ve výskytu mohutných bouřkových útvarů se však projevuje jistá periodicita. Mezi výskytem třech největších dosud pozorovaných útvarů uplynulo vždy přibližně 57 let, což jsou 2 oběhy Saturnu kolem Slunce. Pozorování je však zatím příliš málo na to, aby mohli vědci tvrdit, že výskyt velkých bouřek je pravidelný a souvisí s příchodem léta na severní polokouli planety. Magnetické pole Saturnu objevila sonda Pioneer 11 v roce 1979. Má mnohem menší intenzitu než magnetické pole Jupiteru a jde o nejslabší magnetické pole mezi všemi plynnými obry. Na rovníku dosahuje hodnoty 21 μ, a je tedy jen o málo silnější než magnetické pole Země. Ve srovnání s pozemským magnetickým polem však Saturnovo pole vykazuje silnější dipólový charakter a současně je magnetické osa téměř rovnoběžná s rotační osou planety. Orientace magnetického pólu je stejná jako u Jupiteru. Magnetické pole je nejspíše generováno hydromagnetickým dynamem, které je o něco hlouběji než v případě Jupitera. Magnetosféra sahá daleko do prostoru, ale vlivem slunečního větru není podobně jako u ostatních planet stejně rozsáhlá na obě strany. Na přivrácené straně ke Slunci je pole vlivem tlaku proudících částic deformováno směrem k planetě tvořící plazmový torus, který je největší v celé sluneční soustavě. Pole sahá do vzdálenosti asi 1,1 miliónu km, na odvrácené straně bude protaženo do chvostu, který se táhne za planetou, ale jeho délka není v současnosti známá. V magnetosféře Saturnu se nacházejí všechny jeho prstence a měsíce. Oproti jiným magnetosférám však Saturnova vykazuje odchylky v poli, které nejspíše souvisejí s přítomností prstenců kolem planety. Nabité částice v magnetosféře obíhají planetu stejnou rychlostí jakou ona rotuje kolem své osy. V oblasti dráhy Titánu dosahuje rychlost pohybu částic až 193 km/s, takže částice měsíc při jeho oběhu dokonce předbíhají, jelikož ten obíhá pomaleji. Atomy vodíku v prstenci však nejsou ionizované, a proto se nezúčastňují pohybu částic magnetosféry. Vlivem existence magnetosféry se v oblasti pólů příležitostně vyskytují polární záře, které jsou viditelné v ultrafialové části spektra. Ve viditelném spektru nebyly polární záře zatím pozorovány, což může souviset s tím, že jsou slabší než na Jupiteru a jejich pozorování je rušeno odrazy a rozptýleným světlem na prstencích planety. Pozorované polární záře sahají až 1 600 km nad oblačnou vrstvu planety. Sledováním zmenšování a zvětšování se polární záře mohou astronomové na dálku sledovat atmosféru planety a současně i její magnetické pole. Novější studie polární záře založené na pozorování sondy Cassini a Hubbleova dalekohledu ukázaly, že polární záře Saturnu se liší od polárních září jiných planet. Pozorovaný polární prstenec často není spojitý a má tvar neúplného kruhu, oproti pozemské polární záři se v průměru na obloze vyskytuje i po delší čas. Z přítomnosti magnetosféry vyplývá i přítomnost radiačních pásů planety, tedy oblastí kolem rovníku, ve kterých se zachytávají částice slunečního větru. Záření z radiačních pásů je tak slabé, že na rozdíl od záření Jupiterových pásů není měřitelné soudobými přístroji ze Země. V blízkosti prstenců a měsíců nejsou radiační pásy spojité, protože jejich částice pohlcují elektricky nabité částice slunečního větru. Nejmenší částice prstence však po srážce s nabitými částicemi radiačního pásu opouští prstenec a přidávají se ke stacionárně rotujícím částicím magnetosféry. Saturn obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 1426,9 miliónu km, což je přibližně dvojnásobek vzdálenosti Jupitera od Slunce a téměř desetinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Oběžná dráha je eliptická, blízká kruhové. Odklon osy od kolmice na ekliptiku je 26,7°, zhruba o 4 stupně více, než je skloněna rotační osa Země. Sklon osy rotace planety vůči oběžné dráze Země má velký význam z hlediska viditelnosti Saturnových prstenců ze Země, kdy jsou vidět lépe či hůře, v závislosti na jejich sklonu vůči pozemskému pozorovateli a množství odráženého slunečního světla směrem k pozorovateli. Oběžná rychlost dosahuje 9,66 km/s, což odpovídá 34 703 km/h. Jedna otočka planety kolem vlastní osy trvá 10,66 hodiny. Saturn se tak řadí mezi planety s nejkratším dnem. Rychlejší rotaci má již pouze Jupiter. Rotace je diferenciální, což znamená, že rychlost není ve všech částech planety stejná. Klesá od rovníku směrem k pólu. Na rovníku vykoná jednu otočku za 10 h a 14 min, kdežto například na 57° šířky trvá jedna otočka již 11 hodin a 7,5 minuty. Saturnovy prstence mají celkový průměr 420 000 km, ale tlusté jsou maximálně jen několik set metrů. Jsou tvořeny ledovými úlomky, prachem, kamením a balvany, které nemají průměr větší než několik metrů. Mezi prstenci leží dráhy nejvnitřnějších měsíců. Měsíc Pan obíhá v mezeře nazývané Enckeho dělení ve vnější části prstence A. Jiný měsíc Atlas obíhá na okraji prstence A, zatímco Prometheus a Pandora obíhají každý z jedné strany prstence F. Některé měsíce nalezneme na shodných drahách. Saturn má nejvýraznější a nejjasnější soustavu prstenců ze všech planet sluneční soustavy. Původně byly známé jedině Saturnovy prstence a planeta Saturn byla těmito prstenci ojedinělá. Až v roce 1977 byly objeveny nevýrazné prstence okolo planety Uran a poté i okolo Jupitera a Neptunu. Prstence jsou tvořeny velkým množstvím drobných částeček různé velikosti od prachových zrnek až po objekty velké desítky metrů. Pravděpodobně se jedná o kousky hornin obohacené kousky vodního ledu. Každá částice obíhá planetu samostatně okolo rovníku a při oběhu se řídí Keplerovými zákony. Znamená to, že nejbližší částice obíhají Saturn nejrychleji (jednou za 4,9 hodiny) a nejvzdálenější pomaleji (jednou za 2 dny). Přelety sond ukázaly, že hlavní prstence jsou tvořeny množstvím malých jemných prstenců. Původ prstenců není do dneška zcela jasně vysvětlen. Jedna teorie předpokládá, že se zformovaly přirozeně z původního materiálu protoplanetárního disku, dle jiné teorie se jedná o měsíc rozpadlý vlivem slapových sil. Zvláštností je poslední prstenec Saturnu, který je velmi řídký a nachází se ve vzdálenosti téměř 100× větší než "klasické" prstence. Byl objeven v roce 2009 Spitzerovým vesmírným dalekohledem při pozorování v infračervené oblasti spektra. Předpokládá se, že je složen pouze z jemných prachových částic, které jen málo odrážejí viditelné světlo. To spolu s jeho extrémně nízkou hustotou způsobuje, že není v klasických dalekohledech pozorovatelný. Existuje podezření, že jde o materiál vytržený z měsíce Phoebe. Celkově se "klasické" prstence dělí směrem od planety na D, C, B, A, F, G a E. Jednotlivé prstence jsou od sebe odděleny mezerou. Nejvzdálenější část systému Saturnových prstenců viditelných ze Země tvoří prstenec A. Prstenec A je od nejširšího a nejjasnějšího prstence B oddělen tmavou mezerou širokou 4500 km zvanou Cassiniho dělení, která je viditelná v dalekohledu o průměru alespoň 7,5 cm. Následuje částečně průhledný prstenec C. Slabší prstence D a F leží uvnitř a vně viditelných prstenců. Jiné dva prstence G a E leží za prstencem F. V roce 2004 objevila sonda Cassini náznaky dalších prstenců, které dostaly předběžná označení R/2004 S1 a R/2004 S2. Ani v mezerách mezi prstenci však není úplně prázdný prostor, jelikož jsou vyplněny řadou slabých prstenců. Celkově komplex prstenců zabírá přibližně 250 000 km a má tloušťku jen okolo stovek m, ale většinou jsou prstence tenčí. Výjimkou je nově objevený řídký prstenec, který se rozprostírá ve vzdálenosti 6 až 12 miliónů km od Saturnu a jehož tloušťka je přibližně 20× větší než je průměr Saturnu. Odhaduje se, že celková hmotnost prstenců dosahuje pouze 1 % hmotnosti pozemského Měsíce. Související informace naleznete také v článku Měsíce Saturnu. Doposud je k podzimu roku 2009 známo 62 měsíců Saturnu, z čehož 53 měsíců je pojmenováno a 9 měsíců má provizorní označení. Nejbližší objevený měsíc Pan obíhá ve vzdálenosti 133 583 km, nejvzdálenější pojmenovaný měsíc je Ymir ve vzdálenosti 23 100 000 km. Pouze 4 nebo 6 největších měsíců má kulatý tvar, ostatní jsou nepravidelné. Vlivem zlepšování pozorovacích metod a techniky neustále přibývají nalezené měsíce. Před lety sond Voyager bylo známo pouze 9 měsíců, ale za posledních 20 let se jejich počet více než zdvojnásobil. Největším měsícem Saturnu je Titan o průměru 5 150 km, který byl objeven jako první. Titan je větší než planeta Merkur a je obklopen vlastní hustou atmosférou složenou hlavně z molekulárního dusíku a metanu. Po Ganymedovi je druhým největším měsícem sluneční soustavy a je jediným měsícem s hustou atmosférou. Jeho povrch je pevný, ale na jeho povrchu je už potvrzeno minimálně jedno jezero tekutých uhlovodíků. Povrchové teploty na Titanu dosahují asi –178 °C a tlak 160 kPa. Titan se stal po Měsíci druhým měsícem, na kterém přistála evropsko-americká sonda – Huygens. Druhý největší měsíc Saturnu je Rhea, největší známý měsíc ve sluneční soustavě bez atmosféry. Skládá se ze směsi vodního ledu a křemičitanů. Je možné, že má malé kamenité jádro. Spolu s měsícem Japetem je viditelný i pomocí malých dalekohledů. Japetus je zvláštní tím, že jedna polokoule je světlá a druhá tmavá a kolem rovníku se táhne vysoký hřeben. Podobný zvláštní jev vykazuje i další velký měsíc Dione, u kterého je odrazivost polokoule ve směru jeho pohybu o 30 až 40 % větší než odrazivost druhé polokoule. Na povrchu měsíce Mimas se nachází obrovský kráter Herschel, které se řadí k největším impaktním kráterům v poměru k velikosti těles. Měsíc Enceladus s průměrem 512 km má největší albedo ze všech měsíců sluneční soustavy. Vykazuje vulkanickou aktivitu, přičemž sopky namísto roztaveného magmatu chrlí vodu, která se okamžitě přeměňuje vlivem nízkých teplot na led. Teplo způsobující vulkanismus vzniká vlivem silných slapových jevů okolních měsíců a mateřské planety. Okolo Enceladu je velmi řídká atmosféra. Pozoruhodný měsíc je též Tethys, který sdílí dráhu s dalšími dvěma malými měsíci Telesto a Calypso. Tyto malé měsíce obíhají v libračních bodech Tethysu. Podobně i měsíce Helene a Dione mají společnou oběžnou dráhu. Dvojice měsíců Prometheus a Pandora obíhá z opačných stran prstence F a jejich gravitační působení udržuje částice v prstenci. Saturn je snadno pozorovatelný pouhým okem. Lidé jej proto znali již od pravěku. První historicky doložené pozorování této planety pochází do období okolo roku 650 př. n. l. z oblasti Mezopotámie. V dochovaném textu je zmínka o zákrytu planety Měsícem. V nejstarších modelech nebeské sféry, které byly geocentrické, byl nejvzdálenější planetou od Země a obíhal ji mezi oběžnou dráhou Jupiteru a nejvzdálenější sférou hvězd. V roce 1610 se pozorováním Saturnu zabýval Galileo Galilei. Kvůli nedokonalé optice použitých dalekohledů, která umožňovala pouze 32násobné zvětšení, neodhalil podstatu Saturnových prstenců a pokládal je za dvě samostatná tělesa, doprovázející vlastní planetu, a považoval tedy Saturna za trojplanetu. Dalšími pozorováními však zjistil, že tyto oběžnice po stranách planety pravidelně mizí, což bylo způsobeno měnícím se sklonem prstenců vůči Slunci a Zemi. Toto zjištění ale nebyl Galileo do své smrti schopen vysvětlit. Teprve v roce 1656 přinesl správné vysvětlení pozorovaných jevů holandský astronom, matematik a fyzik Christiaan Huygens, který jako první prohlásil, že Saturn je obklopen kruhovým prstencem. Jeho závěr byl založen na nových pozorováních planety započatých v roce 1655 pomocí dalekohledu s 50násobným zvětšením. V dubnu téhož roku pak objevil také největší Saturnův měsíc Titan a určil poměrně přesně jeho oběžnou dobu. V 70. a 80. letech 17. století byly objeveny další čtyři měsíce Saturnu, a to Japetus, Rhea, Tethys a Dione. Skutečnost, že Saturnův prstenec se ve skutečnosti skládá z více vzájemně oddělených prstenců, zjistil jako první francouzský astronom Giovanni Domenico Cassini v roce 1675. Jím objevená mezera mezi prstenci se dodnes označuje termínem Cassiniho dělení na jeho počest. V roce 1789 změřil William Herschel zploštění planety. Poměr rovníkového průměru k polárnímu odhadl na 11:10. Od konce 18. století již technika umožňovala rozeznávat bílé skvrny v atmosféře planety, kterých si poprvé v roce 1796 všimli Johann Hieronymus Schröter a jeho asistent Karl Ludwig Harding na observatoři v blízkosti Brém. Skvrny byly později příležitostně pozorovány i v 19. a 20. století (a to v letech 1876, 1903, 1930, 1960 a 1990). Z novějších pozorování vyplývá, že se objevují přibližně každých 27 až 30 let, což koresponduje s oběžnou dráhou Saturnu kolem Slunce, která je přibližně 29,5 roku. V 19. století také prokázal J. E. Keeler, že jednotlivé prstence nejsou jednolité, ale skládají se z nesmírného počtu malých částic. Saturn bývá na noční obloze velmi dobře pozorovatelný i pouhým okem, jelikož je téměř tak jasný jako Jupiter a má výraznou žlutou barvu. Jeho zdánlivá hvězdná velikost se pohybuje v závislosti na konstelaci od 1,4 do –0,4 magnitudy, což jsou hodnoty, kterých dosahují nejjasnější hvězdy. Na rozdíl od hvězd ale Saturn jako jiné planety nebliká, jeho světlo je klidné. Jeho jasnost vůči pozorovateli na Zemi ovlivňuje také okamžitý sklon prstenců vůči Zemi. Saturn se od ekliptiky nikdy nevzdaluje více než o 2,5°, z čehož vyplývá, že na 50. rovnoběžce při horní kulminaci nikdy nemůže vystoupat výše než na 66° a klesnout méně než 14° pod obzor. Považuje se za nejvzdálenější planetu, kterou lze pozorovat pouhým okem. Jasnost Uranu se však pohybuje na hranici pozorovatelnosti a za ideálních podmínek je vidět i on, ačkoli je dále než Saturn. Prstence Saturnu nejsou pouhým okem viditelné, zobrazí se však již při pozorování menším dalekohledem, pokud jsou příhodně orientované vůči Zemi. Společně se Saturnem je možné dalekohledem pozorovat i jeho největší měsíc Titan. Dobře viditelný je při vhodném sklonu i stín prstenců na planetě. Na samotném povrchu Saturnu je možno pozorovat atmosférické pásy a vzácně bílé jasné skvrny, které byly pozorovatelné naposledy v roce 1990. Planeta se pohybuje po obloze nejpomaleji ze všech planet viditelných pouhým okem, což je důsledek třetího Keplerova zákona. Jako všechny ostatní planety tak i Saturn někdy při svém pohybu na hvězdném pozadí "zpomaluje", "zastaví" a případně se pohybuje i nazpět. Tyto nerovnoměrnosti v pohybu jsou způsobeny sčítáním pohybu Země a Saturnova téměř rovnoměrného oběhu okolo Slunce. V roce 2008 se planeta nacházela v souhvězdí Lva a začátkem září 2009 se přesune do souhvězdí Panny. Průměrně se v jednom souhvězdí zvěrokruhu zdržuje více než 2 roky. Pozorovatelný je každý rok vždy v tom období, ve kterém je viditelná i oblast souhvězdí, ve kterém se nachází. Kromě amatérských a profesionálních pozorování ze Země je Saturn také předmětem výzkumu Hubbleova vesmírného dalekohledu z oběžné dráhy Země. Ten pozoruje hlavně atmosférické změny, ale i polární záře v oblasti pólů. Dalekohled objevil také několik nových malých měsíců a pomohl určit maximální tloušťku Saturnových prstenců. Při zákrytu hvězdy GSCC5249-01240 během 20. až 21. listopadu 1995 se mu podařilo určit podrobnější strukturu prstenců. Při maximálním sklonu prstenců v roce 2003 pořídila kamera Wide Field Planetary Camera 2 s použitím 30 snímků v širokém pásmu vlnových délek snímky Saturnu, čímž dosáhla doposud nejlepšího spektrálního pokrytí planety v historii jejího pozorování. Tyto snímky umožnily vědcům lépe studovat dynamické procesy odehrávající se v atmosféře a vytvořit modely sezónního chování atmosféry. Z pozemských observatoří pozorují Saturn například Evropská jižní observatoř a observatoř na Mauna Kea, které v letech 2000 a 2003 objevily několik malých nepravidelných měsíců. Současná astronomie čerpá většinu detailních znalostí o Saturnu ze snímků, pořízených kosmickými sondami. První z nich byl Pioneer 11, který prolétl v blízkosti Saturnu roku 1979. K planetě dorazil po čtyř a půl roční cestě meziplanetárním prostorem. Studium planety a jejího okolí začalo 2. srpna 1979, poté sonda provedla riskantní, ale úspěšný manévr, během něhož prolétla 1. září 1979 rovinou Saturnových prstenců. Během průletu hrozila srážka sondy a hmoty prstenců. Nejvíce se sonda Saturnu přiblížila na 21 400 km nad oblast mraků. Výzkum planety ukončila 15. září a pokračovala v letu do vnějších oblastí sluneční soustavy. Dalšími průzkumníky Saturnu byly sondy Voyager 1 a Voyager 2, které snímkovaly Saturn v letech 1980 a 1981. Největšího přiblížení Voyager 1 dosáhl 13. listopadu 1980, ale jeho přístroje zkoumaly planetu již tři měsíce před tím. Během přeletu bylo pořízeno množství fotografií, které přinesly řadu nových poznatků o planetě. Podařilo se rovněž získat snímky měsíců Mimas, Tethys, Dione, Enceladus, Rhea a Titan. Okolo Titanu pak sonda 12. listopadu 1980 proletěla ve vzdálenosti pouhých 6500 km, což umožnilo nasbírat základní údaje o atmosféře měsíce a jeho teplotě. O rok později se k Saturnu přiblížila sonda Voyager 2, které se nejblíže dostala 25. srpna 1981. Během průletu začala sonda zkoumat horní vrstvy atmosféry planety za pomoci radaru. Radarové měření přineslo poznatky o teplotě a hustotě atmosféry, například se zjistilo, že v nejvyšších oblastech atmosféry Saturnu je tlak okolo 7 kPa a teplota –203 °C, zatímco v nejnižších zkoumaných oblastech byl tlaku až 120 kPa a teplota –130 °C. Severní pól byl o 10 °C chladnější než jižní, což bylo vysvětleno jako výsledek sezónních jevů. Během průletu sondy se podařilo na Zemi odeslat okolo 16 000 fotografií. V roce 1997 odstartovala z kosmodromu na mysu Canaveral raketa Titan, nesoucí na palubě planetární sondu Cassini-Huygens, která jako první sonda v historii měla za úkol být navedena na oběžnou dráhu kolem Saturnu. K tomu došlo 1. července 2004 a 25. prosince se od sondy oddělil přistávací modul Huygens, který byl navržen a vyroben Evropskou kosmickou agenturou pro přistání na měsíci Titan. Po oddělení začal modul samostatnou třítýdenní cestu a 14. ledna 2005 úspěšně přistál na povrchu Titanu. Během přistání sonda Cassini sloužila jako translační stanice pro signál vysílaný z přistávacího modulu na Zemi. Modul přistál na zmrzlém povrchu tvořeném směsí křemičitanových hornin a tuhého metanu. Nad očekávání dobře přežil přistávací manévr a na povrchu fungoval více než 4 hodiny. Spojení se sondou Cassini bylo ale ztraceno už po dvou hodinách, protože sonda zmizela za horizontem. Sonda Cassini pokračuje z oběžné dráhy ve výzkumu Saturnu a jeho měsíců. Saturn patří mezi plynné obry, takže nemá pevný povrch jako terestrické planety. U těchto planet se předpokládá, že případný život by mohl teoreticky vznikat pouze v atmosféře v oblastech, kde se nacházejí kapičky vody a dostatek slunečního záření. Objevily se spekulace, ve kterých se tvrdilo, že by v takovém prostředí dokázaly žít i vícebuněčné organismy. Na Zemi se však zatím nenašly žádné organismy, které by byly schopny žít výhradně v mracích, dokonce ani na místech, kde jsou mraky přítomny téměř neustále. Analogicky můžeme předpokládat podobnou situaci pro všechny tělesa sluneční soustavy s atmosférou a tedy i pro Saturn. Naopak za možné kandidáty na mimozemský život v Saturnově rodině se považují měsíce Titan a Enceladus. Složení atmosféry Titanu připomíná složení atmosféry Země v raném stádiu vzniku. Uvažuje se též o možnosti výskytu jednobuněčných organismů, které by zde mohly přežívat. Po přistání sondy Huygens však Fransois Raulin, jeden z expertů projektu prohlásil, že život na Titanu je velmi nepravděpodobný z důvodu nepřítomnosti vody na povrchu měsíce. Měsíc Enceladus vědce překvapil přítomností vody v kapalném skupenství, kterou chrlí gejzíry na jeho povrchu. Tyto podmínky by mohly dovolovat existenci primitivního života. Saturnus, po kterém je planeta pojmenována, byl starý římský bůh rolnictví, který se později ztotožňoval s řeckým Kronem, bohem času. Na rozdíl od Krona, který pro požírání vlastních dětí nebyl u starověkých Řeků příliš oblíben, měl Saturnus u Římanů velkou vážnost a úctu. Podle mýtu naučil lidi obdělávat půdu, pěstovat rostliny a stavět obydlí. O době jeho údajného panování se hovořilo jako o "zlatém věku lidstva" a na památku jeho vlády se konaly slavnosti zvané saturnálie. V době těchto slavností dostávali otroci na krátký čas svobodu, protože ve zlatém věku nebylo pánů a ani otroků. Saturnovi se po ztotožnění s Kronem začaly připisovat Kronovy děti, mezi nimi například i Zeus, Římany nazývaný Jupiter, který ho nakonec svrhl z trůnu. V indické mytologii Saturn ztělesňuje bůh Šani. V astrologii je Saturn pokládán za nepříznivou planetu kvůli tomu, že jeho pohyb je nejpomalejší ze všech planet tradiční astrologie. Symbolizuje formování a jistotu, zákony času a prostoru, strukturu, pořádek, pravidla, hranice, starobu, nepřízeň a smrt. Jako kladné vlastnosti se mu připisuje stálost, praktičnost, hospodárnost, vytrvalost a systematičnost, k nepříznivým patří chlad, izolace, nedůvěra, pesimismus, frustrace a deprese. Klasická astrologie se na něho dívá jako na "otce času", protože lidský život je údajně po třech obězích této planety zvěrokruhem naplněn. Současně je považován za životního učitele a symbol otce, proto je též symbolem zkušenosti a zodpovědnosti. V tradiční astrologii vládne Saturn znamení Kozoroha i znamení Vodnáře, někteří moderní astrologové však Vodnáře přiřazují planetě Uran, objevené r. 1781. Od starověku patřila planeta Saturn mezi sedm těles (společně s Merkurem, Venuší, Marsem, Jupiterem, Měsícem a Sluncem), pozorovaných na noční obloze. Saturn se stal podobně jako další planety sluneční soustavy námětem některých sci-fi knížek. Často se vyjma Saturnu objevuje děj situovaný na jeho měsíc Titan, který má hustou atmosféru a jeho povrch je tvořený uhlovodíky. Z tohoto důvodu se často měsíc popisuje jako "čerpací stanice" pro budoucí kosmické lety či jako surovinová základna pro dobývání vzdálených částí sluneční soustavy. Saturn se do literatury zapisuje například v díle bratrů Strugackých v roce 1962, kteří publikovali svoji knihu Tachmasib letí k Saturnu. Další knihou, ve které je oblast okolo Saturna hlavním motivem, je román Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odysea. Příběh vypráví o lidské výpravě k Saturnově měsíci Japetusu, u kterého by se měl nacházet tajemný černý monolit. Měsíc Titan je například zmiňován v knize českého autora Jiřího Kulhánka Stroncium. Vyjma literárního zpracování se Saturn stává i námětem filmu Saturn 3, který vypráví příběh o malé vědecké stanici na povrchu měsíce Titan, kde dvojice vědců se dostává do kontaktu s další osobou a jeho robotem. | VERB_PHRASE | YES_NO |
007491 | ... přístupné straně. Palisádový žlab v místě domu Petrov 8 (biskupství) však nevylučuje existenci hrazeného dvorce. Existence přemyslovského správního hradu v 11. a 12. století na Petrově není ve světle archeologických výzkumů pravděpodobná. Osídlení z 8.–12. století, na které navázalo ve 13. století předměstí, bylo archeologicky prokázáno také v areálu ulic Dornych a Spálená. Kolem roku 1200 přišli němečtí (rakouští) a valonští osídlenci, výrazně se rozrostlo osídlení zahrnující do 30. let 13. století celé pozdější historické jádro v hradbách. Tento vývoj vrcholil vznikem institucionálního města asi ve 30., možná již ve 20. letech 13. století. Jeho právní řád byl odvozen od rakouských měst Enže a Vídně. Roku 1243 Brnu král Václav I. udělil městská privilegia. Hrad Špilberk patrně založil v 70. letech 13. století Přemysl Otakar II. Již před polovinou 13. století byla vystavěna kamenná hradba.... | Kdy byla Brnu udělena městská privilegia? | https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Brna | [
"Roku 1243"
] | 715 | 771 | Roku 1243 Brnu král Václav I. udělil městská privilegia. | [
{
"start": 715,
"end": 724,
"text": "Roku 1243"
}
] | Dějiny Brna začínají v raném středověku, přičemž první písemná zmínka pochází z roku 1091. Trvalé lidské osídlení zde však existovalo již dlouhou dobu před tímto datem, přímým předchůdcem města je slovanské hradiště Staré Zámky. První doklady o přítomnosti člověka na území současného Brna pochází již z pravěku. Nejstarším dokladem lidského osídlení území Brna je rukou opracovaný kámen nalezený na Červeném kopci starý přibližně 700 000 let. V oblasti Brna žil také člověk kromaňonský. Významným nalezištěm se stopami osídlení starší doby kamenné je Stránská skála, kde je ovšem i osídlení z období pozdějších (eneolit). Počínaje mladší dobou kamennou (neolit) byl prostor Brna osídlen nepřetržitě, přičemž v některých obdobích pravěku a celý středověk zde existovaly sídelní útvary centrálního významu. Další významná archeologická naleziště jsou např. Bystrc (sídliště kultury s moravskou malovanou keramikou), Hradisko u Obřan (hradiště z období popelnicových polí), Staré Zámky u Líšně (hradiště z období eneolitu a doby hradištní), . Holásky (mohyly z doby halštatské, Brno-Maloměřice (sídliště z mladší doby kamenné, laténské pohřebiště), Řečkovice (osada z doby halštatské), Kotlářská ulice (hrob kovotepce z doby stěhování národů), bohaté na archeologické nálezy je ovšem celé území Brna, jelikož Brněnská kotlina byla velmi příhodná k osídlení (vlídné klima, úrodné půdy, komunikační uzel ap.). Během stavebních prací na univerzitním kampusu v městské části Bohunice byly v roce 2007 nalezeny pozůstatky pravděpodobně opevněné osady z mladší doby kamenné o stáří 6-8 tisíc let. Za odborného archeologického průzkumu byly nalezeny četné pozůstatky dobové keramiky, úlomky pazourků, kostí aj. Z těch se usuzuje, že se mohlo jednat o osadu kupců a lovců, kteří ovlivňovali dění v širokém okolí. Existují dohady, že osada mohla být obehnána i vodním příkopem, pro to však není dostatek důkazů. Na území tzv. historického jádra Brna bylo zaznamenáno osídlení eneolitické, ze starší až pozdní doby bronzové a halštatu. Pozornost si zaslouží zatím ojedinělé hroby rámcově z 9. století. Trvalé osídlení tohoto areálu počíná ve 12. století, a to v jižní části – zhruba mezi dnešním náměstím Svobody a ulicí Nádražní. V poslední době byly získány také doklady využívání jižních svahů při ulici Pekařské v tomto období. Bohaté pravěké osídlení počínaje eneolitem bylo zaznamenáno také v širším prostoru Dornychu. Ve 2. století n. l. se řecký geograf Klaudios Ptolemaios zmiňoval o osadě Meliodunon zřejmě na území dnešního Brna.[zdroj?] První doklady slovanského osídlení pocházejí z 5.–7. století. V průběhu 8. a 9. století plnilo centrální funkci v brněnském prostoru hradiště Staré Zámky u Líšně, správní středisko Velkomoravské říše. Určitý význam mělo již v té době sídliště pravděpodobně na ostrově v řece Svratce na území dnešního Starého Brna (přibližně v prostoru Křížové, Křídlovické, Ypsilantiho ulice), snad již v 1. polovině 10. století opevněné (Brněnský hrad). Osídlení zde pokračuje nepřerušeně dále, další opevnění vzniklo nejspíše v 1. polovině 11. století. Nejdříve na přelomu 10. a 11. století byla na levobřeží Svratky postavena rotunda, jejíž pozůstatky byly zachyceny v areálu augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí. Tento kostel byl dvakrát přestavěn a roku 1323 založila Eliška Rejčka v jeho těsné blízkosti současný kostel Nanebevzetí Panny Marie sloužící však již nově založenému klášteru cisterciaček. Zdá se, že na Starém Brně bylo i významné centrum přemyslovského státu po ovládnutí Moravy touto dynastií roku 1019, ve 2. polovině 11. a 1. polovině 12. století zde zřejmě sídlila údělná knížata. Z roku 1091 je první zaručená písemná zmínka v Kosmově kronice, věrohodné jsou však i údaje v tzv. listinných falzech hlásících se rovněž do 11. století. Ve 12. století se raně středověká aglomerace, která zahrnula kromě hradu a osídlení v areálu pozdějšího starobrněnského kláštera ještě hospodářské podhradí na pravobřeží Svratky, rozšířila na svahy jižně od Pekařské ulice a zejména do jižní části pozdějšího města. Tehdy byl také vybudován jednolodní kostelík sv. Petra s kryptou; kolem bylo doloženo soudobé osídlení, nikoliv však opevnění na přístupné straně. Palisádový žlab v místě domu Petrov 8 (biskupství) však nevylučuje existenci hrazeného dvorce. Existence přemyslovského správního hradu v 11. a 12. století na Petrově není ve světle archeologických výzkumů pravděpodobná. Osídlení z 8.–12. století, na které navázalo ve 13. století předměstí, bylo archeologicky prokázáno také v areálu ulic Dornych a Spálená. Kolem roku 1200 přišli němečtí (rakouští) a valonští osídlenci, výrazně se rozrostlo osídlení zahrnující do 30. let 13. století celé pozdější historické jádro v hradbách. Tento vývoj vrcholil vznikem institucionálního města asi ve 30., možná již ve 20. letech 13. století. Jeho právní řád byl odvozen od rakouských měst Enže a Vídně. Roku 1243 Brnu král Václav I. udělil městská privilegia. Hrad Špilberk patrně založil v 70. letech 13. století Přemysl Otakar II. Již před polovinou 13. století byla vystavěna kamenná hradba. Roku 1292 obdrželo město právo volit rychtáře. V roce 1349 se Brno stalo trvalým sídlem moravských markrabat. Vedle Olomouce bylo Brno nejvýznamnějším moravským městem, zasedal zde i zemský soud a od doby Karla IV. se zde vedla jedna řada zemských desk. Obvod sevřený hradbami dosahoval necelých 37 ha, počet obyvatel se v lucemburské době pohyboval kolem 8 000. Husitské války zasáhly Brno v letech 1428 a 1430. Brno zůstalo po celou dobu pevnou baštou katolictví, k čemuž přispěl jeho převážně německý charakter. Husité město nedobyli, těžce však utrpělo Staré Brno a další blízké vsi a předměstí. JIž v 1.polovině 13. století vznikají v Brně první zděné měšťanské domy, i když ještě o řadu desetiletí později bylo město převážně dřevěné. Proces přechodu ke zděné architektuře se v prostředí měšťanské zástavby výrazně urychlil od 2. poloviny 13. století, takže ve 14. a 15. století mělo Brno v zásadě zděný charakter. Ač cihly se používaly již ve 13. století, velký rozmach cihlových staveb lze zaznamenat v 15. století. V roce 1641 po dobytí Olomouce švédskými vojsky se Brno stalo faktickým hlavním městem Moravy mj. proto, že sem byly z Olomouce narychlo přemístěny zemské desky. Konec sporu obou měst učinil však až roku 1782 markrabě a císař Josef II., který přiznal nárok na označení hlavního města definitivně Brnu. V září 1643 a pak v roce 1645 bylo samotné Brno neúspěšně obléháno osmnáctitisícovým švédským vojskem generála Torstensona, který chtěl Brno použít jako základnu pro finální útok na Vídeň. Později se k Torstensonovu vojsku přidalo ještě desetitisícové vojsko sedmihradského knížete Jiřího II. Rákócziho, jehož část ale byla zanedlouho odvolána k Lednici. Během tohoto obléhání město bránilo pouze 1476 obyvatel, přičemž vojáci tvořili necelou polovinu. Díky tvrdosti a nasazení obránců a geniální organizaci obrany důstojníkem francouzského původu Raduitem de Souches však Švédové neuspěli a se ztrátou 8 000 mužů byli donuceni obléhání ukončit. Téměř o sto let později, roku 1742, bylo Brno bez úspěchu obléháno pruskými vojsky. V roce 1749 byl v Brně založen moravský soudní a politický senát. Průmysl se začal rozvíjet již roku 1763, kdy byla založena první textilní manufaktura. Roku 1777 bylo založeno brněnské biskupství, podléhající však olomouckému arcibiskupství. V roce 1805 v Brně nocoval Napoleon Bonaparte před důležitou bitvou u Slavkova. Pobyt francouzských vojsk byl pro město značnou přítěží, spotřebovávala množství potravinových zásob na úkor měšťanů a začaly se šířit nemoci. V roce 1817 bylo císařským dekretem Františka I. založeno Františkovo muzeum, dnešní Moravské zemské muzeum, druhé největší a zároveň druhé nejstarší (po muzeu v Opavě) muzeum v ČR. Rok 1839 bylo město spojeno s Vídní železnicí. Roku 1846 bylo zavedeno veřejné osvětlení plynovými lampami, roku 1847 byl do Brna zaveden telegraf. Od roku 1850 zde až do roku 1949 působil vrchní zemský soud, jehož působnost se vztahovala jak na celou Moravu, tak na České Slezsko. 6. července 1850 bylo k Brnu připojeno 19 dalších katastrálních území a jeho rozloha se zvětšila na 1 732 hektarů; jeho rozšířené území (tzv. vnitřní Brno) se pak zhruba krylo s moderní městskou částí Brno-střed. Zároveň bylo Brno rozděleno na 4 samosprávné okresy, v jejichž čele stály okresní výbory v čele s představeným a náměstkem. V letech 1859–1864 bylo postupně zbořeno téměř celé městské opevnění Brna, z něhož se do dnešní doby zachovaly spolu s přestavěnou Měnínskou bránou jen krátké úseky, přiléhající k ulicím Husova, Bašty a k Denisovým Sadům. Po zboření městského opevnění nastal prudký průmyslový rozvoj města. V srpnu 1869 zahájila provoz koněspřežná dráha. Rok 1873 přinesl první vysokou školu v Brně, technický institut. V letech 1881 a 1882 bylo nově vybudované městské divadlo osvětleno jako první evropské divadlo elektrickými žárovkami T. A. Edisona, hned další rok bylo založeno první české knihkupectví Joži Barviče. Významná byla i řeč profesora T. G. Masaryka 6. června 1882 v Brně na sjezdu na Moravě založené lidové strany. Roku 1899 bylo založeno Vysoké učení technické v Brně. V letech 1896–1916 proběhla v historickém jádru rozsáhlá asanace, při níž bylo zbořeno 238 domů a budov. Od poloviny 19. století se snažili čeští vlastenci o vybudování české univerzity v Brně (např. T. G. Masaryk jako poslanec Vídeňské Říšské Rady sbíral podpisy pro podporu založení), ale kvůli německé menšině ve městě se jim to nepodařilo. Protože se v Brně existence čtyř okresních výborů neosvědčila, byl 3. května 1905 vydán nový statut města Brna, který okresní výbory rušil. Do čela každého okresu pak volilo městské zastupitelstvo jen jednoho představeného a dva náměstky. V říjnu téhož roku se v Brně konal sjezd Němců, zvaný Volkstag, při kterém došlo k potyčkám mezi Čechy a Němci. Na podnět Němců byla povolána policie a v ulicích Brna zasahovalo vojsko, přičemž byl zabit jeden český dělník. Po vzniku první republiky bylo 6. listopadu 1918 převzato Brno do českých rukou. Jako první univerzita nového státu vznikla již 12. prosince 1918 Vysoká škola zvěrolékařská v Brně, nynější Veterinární a farmaceutická univerzita Brno. Další školy univerzitního typu následovaly v roce 1919; 28. ledna vznikla Masarykova univerzita a později téhož roku také Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. 16. dubna 1919 byla na základě zákona č. 213/1919 Sb. . , o sloučení sousedních obcí s Brnem, k Brnu připojena 2 města (Husovice a Královo Pole) a 21 dalších obcí (Bohunice, Brněnské Ivanovice, Černovice, Dolní Heršpice, Horní Heršpice, Juliánov, Jundrov ., Kamenný Mlýn, Kohoutovice, Komárov, Komín, Lískovec, Maloměřice, Medlánky, Obřany, Přízřenice, Řečkovice, Slatina, Tuřany, Žabovřesky a Židenice), čímž vzniklo tzv. Velké Brno o rozloze 12 379 hektarů, téměř o tři roky dříve než Velká Praha. 26. května 1928 bylo Výstavou soudobé kultury v Československu otevřeno nově vybudované Brněnské výstaviště. Rozsáhlou průmyslovou výstavu v následujícím roce si 31. srpna 1929 prohlédl i prezident Československé republiky T. G. Masaryk. V roce 1930 byla postavena proslulá funkcionalistická Vila Tugendhat a v letech 1936–1940 brněnská přehrada. 22. ledna 1933 uskutečnili členové Národní obce fašistické tzv. "Židenický puč," který byl armádou potlačen. V noci z 14. na 15. března 1939 uskutečnili brněnští Němci, jejichž menšina čítala ve městě přes 50.000 obyvatel, puč, při kterém obsadili ještě před příchodem německé okupační armády důležité budovy ve městě. Brněnský starosta Rudolf Spazier však odmítl vydat brněnským Němcům radnici a ve funkci zůstal až do 23. března 1939. 17. listopadu 1939 byly vysoké školy v Brně přepadeny nacisty a studenti odvlečeni do koncentračních táborů, příštího roku se z Kounicových kolejí stala věznice, kde se konaly popravy a byly odtud vypravovány transporty do vyhlazovacích táborů. Roku 1944 byl k Brnu připojen městys Líšeň. Téhož roku se Brno několikrát stalo terčem anglo-amerických náletů. 26. dubna 1945 Brno v rámci Bratislavsko-brněnské operace osvobodila Rudá armáda. 27. dubna 1945 se sešel ke svému prvnímu jednání Revoluční národní výbor, vedený předsedou a jeho třemi náměstky. Zároveň vzniklo v předměstích i ve vnitřním městě 26 místních národních výborů, které však neměly vždy přesně vymezené kompetence. Hned na konci května proběhlo vysídlení Němců z Brna a tzv. Brněnský pochod smrti, při kterém bylo 20 tisíc moravských Němců odvedeno pěšky na rakouské území a 1691 z nich zahynulo. Jednotlivé MNV pak v Brně působily do konce roku 1946, k 1. lednu 1947 pak byly nahrazeny obvodními radami nově vzniklých 10 městských obvodů, existujících do roku 1949, kdy došlo k další správní reformě Brna. Během komunismu pak došlo ještě k několika dalším správním reformám Brna. 1. ledna 1957 byla k Brnu připojena rozsáhlá oblast Brněnské přehrady (části tehdejších katastrů obcí Bystrc, Kníničky, Rozdrojovice, Moravské Knínice, Chudčice a Veverská Bítýška) o rozloze 31,8 km2. Roku 1958 bylo zbudováno mezinárodní letiště Brno-Tuřany. Roku 1959 započala v Černovicích výstavba prvního brněnského panelového sídliště. Následující masivní výstavba panelových sídlišť pak pokračovala v 60., 70. a 80. letech a výrazně se podepsala na vzhledu mnoha brněnských čtvrtí. 1. července 1960 byly k Brnu připojeny obce Bystrc, Holásky, Kníničky, Mokrá Hora a část katastru Moravan (tzv. Nové Moravany), čímž se rozloha Brna zvětšila na 18 069 hektarů. Roku 1965 bylo zbudováno i nové divadlo, Janáčkova opera. V letech 1966–1969 byla na území Brna provedena rozsáhlá katastrální reforma. 26. listopadu 1971 byly k Brnu připojeny obce Bosonohy, Dvorska, Chrlice, Ivanovice u Brna, Jehnice, Ořešín, Soběšice a Žebětín. Jako poslední byl k Brnu 1. července 1980 připojen Útěchov. V roce 1987 byla vybudována závodní trať Masarykův okruh. Po sametové revoluci začala řada bývalých obcí požadovat samosprávu, některé čtvrtě (například Kníničky) uvažovaly i o odtržení od Brna. 30. srpna 1990 schválil poslední Národní výbor města Brna usnesení č. XXIII/110-17 " .k územnímu členění města Brna pro organizaci nejbližších komunálních voleb", kterým v hrubých rysech stanovil nové členění Brna na 29 samosprávných městských částí, jež začaly existovat 24. listopadu 1990, v den komunálních voleb. 12. září 2010 se v Dolních Heršpicích a Přízřenicích konalo místní referendum o oddělení od Brna a vytvoření nové obce Dolní Heršpice-Přízřenice, o těchto snahách podrobněji pojednává článek Dolní Heršpice-Přízřenice. Od roku 1990 se Brno stalo sídlem významných institucí s celostátní působností, jako je Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nebo naposledy úřad Veřejného ochránce práv – ombudsmana. Z hlediska územěsprávního však význam Brna nebývale klesl až na úroveň krajského města relativně malého Jihomoravského kraje. Po roce 1990 byla na území Brna k postupně ukončena výstavba dalších panelových domů. Do konce století byly dokončeny rekonstrukce a opravy fasád velkého množství domů v dlouhodobě zanedbávaném historickém jádru města. Přitom došlo v místě velkého špalíčku ke zboření historicky cenných domů (část jich byla vybombardována už za 2. světové války) a vybudováno zde poněkud kontroverzní obchodní centrum. Následně byly také zrekonstruovány Dům pánů z Lipé a Dům pánů z Kunštátu. V roce 2002 byla vila Tugendhat zapsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. V letech 2006–7 proběhla často kritizovaná rekonstrukce náměstí Svobody, které bylo vydlážděno žulovými bloky, byla přidána fontána s verši brněnského básníka Jana Skácela, malé pítko a květinová výzdoba na sloupy osvětlení. | DATETIME | DATETIME |
002223 | Bělehrad (srbsky Б / Beograd) je hlavním a největším městem Srbska. Mezi lety 1918-1941 a 1946-1992 byl také hlavním městem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, resp. Jugoslávie. V roce 2011 zde žilo přes 1 160 000 obyvatel, aglomerace čítá přes 1,65 milionu lidí. Město leží na soutoku řek Dunaj a Sáva. Související informace naleznete také v článku Dějiny Bělehradu. Bělehrad, který se nachází na strategickém soutoku dvou řek, patří k velmi starým městům a místům, kde kontinuální osídlení trvá již několik tisíc let. Již v dobách Keltů zde existovala osada. Tu později Římané, kteří město nazývali Singidunum, rozšířili a přebudovali i přístav pro svoji říční flotilu. Od 6. století město patřilo Byzantské říši, po stěhování národů a úpadku Cařihradu se sem nastěhovali Slované.... | Leží Bělehrad na soutoku čtyř řek? | https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C4%9Blehrad | [
"ne"
] | 370 | 521 | Bělehrad, který se nachází na strategickém soutoku dvou řek, patří k velmi starým městům a místům, kde kontinuální osídlení trvá již několik tisíc let. | [] | Bělehrad (srbsky Б / Beograd) je hlavním a největším městem Srbska. Mezi lety 1918-1941 a 1946-1992 byl také hlavním městem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, resp. Jugoslávie. V roce 2011 zde žilo přes 1 160 000 obyvatel, aglomerace čítá přes 1,65 milionu lidí. Město leží na soutoku řek Dunaj a Sáva. Související informace naleznete také v článku Dějiny Bělehradu. Bělehrad, který se nachází na strategickém soutoku dvou řek, patří k velmi starým městům a místům, kde kontinuální osídlení trvá již několik tisíc let. Již v dobách Keltů zde existovala osada. Tu později Římané, kteří město nazývali Singidunum, rozšířili a přebudovali i přístav pro svoji říční flotilu. Od 6. století město patřilo Byzantské říši, po stěhování národů a úpadku Cařihradu se sem nastěhovali Slované. Město ale trpělo pod náporem jak uherských, tak benátských útoků, neboť oba státy se snažili získat tuto oblast pod svoji kontrolu. V roce 1284 se Bělehrad stal poprvé hlavním městem Srbska. Mezi lety 1316-1402 byl ale také součástí Uher. V roce 1402 se Bělehrad stal hlavním městem posledního srbského státu v středověku - Srbského despotátu. Nyní tak nachází k dalšímu rozkvětu města a i srbského státu jako takového. V období husitských válek a úpadku těžby stříbra v Českých zemích, které patřily k významným vývozcům tohoto kovu, se Srbsko stalo státem s největší těžbou stříbra, což umožnilo srbskému králi Štěpánu Lazarevičovi udělat z Bělehradu jedno z největších kulturních a hospodářských měst Evropy. Turecké obléhání Bělehradu se odehrálo mezi 4. a 22. červencem roku 1456. Město se hrdinně bránilo, nicméně počet výpadů ze strany stále agresivnějšího islámského souseda se zvyšoval. V důsledku tureckých nájezdů řada vysoce vzdělaných lidí z Byzance, Bulharska, Řecka a Makedonie utekla do Bělehradu. V tomto důsledku se Bělehrad stal jednotným kulturním centrem, ne jen ve východní ale v celé Evropě. Jedním z těchto významných lidí byl například Bulhar Konstantin Filosof, který byl osobním životopiscem krále Štěpána. V 15. století tu byla pohraniční pevnost Uherska, kterou však roku 1521 po mnoha neúspěšných pokusech dobyli Turci. V letech 1688-1690, 1717-1739 a 1789-1791 ho drželi Rakušané. Od roku 1806 je Bělehrad hlavním městem Srbska. Nejednalo se však o samostatný stát, ale pouze o stát autonomní. Až do roku 1867 tu proto byla stále přítomna turecká vojenská posádka. Konec 19. století je ve znamení rychlého rozvoje města. Původní budovy jsou likvidovány a nahrazují je moderní stavby, budované v tehdejších populárních slozích. Od roku 1918 byl Bělehrad hlavním městem Království SHS, které neslo od roku 1929 název Jugoslávie. Město následuje další evropské metropole v rozvoji moderní dopravních a komunikační infrastruktury. V roce 1927 je otevřeno letiště, o dva roky později začíná vysílat Radio Beograd. Za druhé světové války byl obsazen nacistickým Německem, v říjnu 1944 Bělehrad obsadila národněosvobozenecká armáda Jugoslávie a Rudá armáda. Po válce se v Bělehradě konaly procesy s válečnými zločinci, četníky a protikomunistickými aktivisty. Jakmile boje skončily a moci se chopili komunisté, začal být Bělehrad jako metropole rozšiřován a modernizován. V rámci první pětiletky se začalo západně od historického města na zelené louce stavět rozsáhlé sídliště Nový Bělehrad. K budování byly nasazeny mládežnické brigády, které se zapojily do mnohých staveb v Jugoslávii přelomu 40. a 50. let 20. století. Kromě masové výstavby nových sídlišť se Bělehrad stal také místem realizace moderní jugoslávské, potažmo srbské architektury. Zatímco v celé zemi vznikaly výstavní budovy, hlavní město potřebovalo také mnohé kulturní a společenské budovy vystavěné s vědomím, že se jedná o hlavní město reprezentující celou federaci. Začal se velkolepě obnovovat chrám svatého Sávy, jehož výstavba doteď probíhala velmi pomalu. Dunaj překročily nové silniční mosty, které umožnily spojení se severním okolím města. Jako vůdčí stát Hnutí nezúčastněných zemí a hlavní město neutrálního státu se Bělehrad stal místem mnohých mezinárodních konferencí a častých zahraničních návštěv. Ke konci 80. let 20. století se ekonomická situace Jugoslávie zhoršila a problémy pocítili i obyvatelé Bělehradu. Nová politická garnitura, která reprezentovala hlavně srbské zájmy, získávala rychle podporu. Její mítinky se konaly v prostoru Ušće, tedy na soutoku Sávy a Dunaje. Celé město se stalo v dobách rozpadu jugoslávského státu dějištěm politických shromáždění, a to jak vládních, tak i opozičních. Režim Slobodana Miloševiće vedl k mezinárodním sankcím a vyústil až v bombardování města vojsky NATO v polovině roku 1999. Byly těžce poškozeny významné budovy státní správy a mosty přes Dunaj. Miloševićův režim byl svržen demonstrací, při které byl obsazen a vyrabován jugoslávský parlament. Bělehrad leží 116,75 m n. m. při soutoku Sávy s Dunajem na souřadnicích 44° 49' 14 s. z. š. a 20° 27' 44 v. z. d. Původní Bělehradské historické jádro se nachází v oblasti dnešní pevnosti Kalemegdan na pravém břehu řeky. Od 19. století bylo město rozšiřováno směrem na východ a jih. Po druhé světové válce bylo vystavěno na levém břehu řeky Sávy nové město v socialistickém stylu. S městem jsou spojeny menší komunity Zemun, Krnjača a Ovča. Samotný Bělehrad má rozlohu 360 km2 , zatímco rozloha s metropolitní oblastí činí 3 223 km2. V historii tvořil Bělehrad důležitou křižovatku mezi západem a Orientem. Na levém břehu Sávy má město kopcovitý terén, nejvyšším bodem města je Torlak kopec s výškou 303 m. Bělehrad má mírné kontinentální podnebí, střídají se zde čtyři roční období a jsou zde rovnoměrně rozloženy srážky. Průměrná roční teplota ve městě je 11, 7 °C, nejteplejším měsícem je červenec s průměrnou teplotou 22, 1 °C. Průměrný roční úhrn srážek v Bělehradě činí zhruba 700 milimetrů. Je zde v průměru 2 096 slunečních hodin.Nejslunnější měsíce jsou červenec a srpen. Nejvyšší oficiálně zaznamenaná teplota v Bělehradě byla 43, 1 °C, nejnižší 10. ledna 1893 činila - °C. Jako jediné město v zemi nad 1 milion obyvatel má Bělehrad dominantní postavení v zemi. Je hospodářským, politickým i kulturním centrem státu. Bělehrad je hospodářsky nejrozvinutější oblastí Srbska. Více než 30 % HDP země se vytváří právě v metropoli, kde je také soustředěno 30 % veškeré pracovní síly. Mezi významné podniky, které v hlavním městě sídlí, patří Národní banka Srbska, Air Serbia, Telekom Srbija, Telenor Srbija, Delta Holding a další. Město je významné také z dopravního hlediska. Křižují se zde panevropské koridory, ústí sem mnohé železniční tratě, poloha na soutoku dvou řek je klíčová pro vnitrozemskou i mezinárodní lodní dopravu. V Surčinu se pak nachází mezinárodní letiště Nikoly Tesly. Metropole má rozsáhlý systém veřejné dopravy, jejímž základem je tramvajová síť; úvahy o vybudování podzemní dráhy trvají i nadále. Z města vedou dálnice do Záhřebu, Subotice, Noviho Sadu, Podgorice, Prištiny a do Skopje. Na bělehradských předměstích jsou i četné, i když většinou nevelké strojírenské závody (především na výrobu obráběcích a zemědělských strojů), dále podniky textilní, kožedělné, dřevozpracující, chemické a potravinářské. V okolí města, nedaleko Smedereva a Pančeva se nachází rozlehlá průmyslová zóna. Podle sčítání lidu v roce 2011 žilo ve městě 1 166 763 obyvatel, v aglomeraci 1 659 440 obyvatel. Největší podíl tvoří Srbové (1 505 448), Romové (27 325), Černohorci (9 902), Jugoslávci (8 061), Chorvaté (7 752) a Makedonci (6 970). Mnoho obyvatel sem přišlo z ekonomických důvodů z menších měst a venkova, stovky tisíc jich sem přišly jako uprchlíci z Chorvatska, Bosna a Hercegoviny a Kosova následkem jugoslávských válek v 90. letech 20. století. V polovině 90. let se sem začali stěhovat i Číňané, kterých se tu dnes odhaduje mezi 10-20 000 lidí. Části v Novém Bělehradu, nazvané Blok 70, se zde hovorově říká čínská čtvrť. Po studiích v 70. a 80. letech 20. století zde zůstalo žít i mnoho přistěhovalců z Blízkého východu, především Sýrie, Íránu, Jordánska a Iráku. V roce 2007 se v Novém Bělehradu usadilo několik kurdských rodin z Iráku. 1 429 170 obyvatel se hlásí k pravoslaví, dále 16 305 k Římskokatolické církvi, 3 796 k protestantismu a 3 996 je muslimů. Židovská komunita zde měla až 10 000 příslušníků, ovšem během 2. světové války a následné vlně emigrace jich je v současnosti asi 2 200. Bělehrad každoročně hostí několik významných kulturních akcí, festivalů (FEST - Bělehradský filmový festival, BITEF - Bělehradský divadelní festival, BEMUS - Bělehradský hudební festival aj.), ale také veletrhy a pod.. Ivo Andrić, nositel Nobelovy ceny za literaturu zde napsal jedno ze svých nejznámějších děl - Most na Drině. K dalším velkým bělehradským spisovatelům patří i Branislav Nušić, Miloš Crnjanski, Meša Selimović a další. Většina srbského filmového průmyslu se nachází v Bělehradě. Jedním z nejznámějších je film oceněný v roku 1995 na cenách Palme d'Or s názvem Underground (Podzemí) od režiséra Emira Kusturicy. K význačným rockovým skupinám patří Riblja Čorba, Bajaga i Instruktori aj. Během 90. let bylo město hlavním centrem hudebního stylu turbofolk,[zdroj?] k jehož nejznámějším představitelům patřila Ceca Ražnatovićová. Dnes je Bělehrad centrem srbské hip-hopové scény, působí zde umělci jako Beogradski Sindikat, Škabo, Marčelo. Nachází se zde mnoho divadel, přední místa mají Srbské národní divadlo, Jugoslávské dramatické divadlo nebo Ateliér 212. V Bělehrade sídli Srbská akademie vědy a umění nebo Srbská národní knihovna. Srbské národní muzeum bylo založeno roku 1844 a návštěvníkům nabízí pohled na více než 400 000 exponátů. Mj. se zde nachází také rukopis Miroslavljevo Jevanđelje (Miroslavovo evangelium). Vojenské muzeum nadchne především zahraniční turisty. K exponátům muzea patří i letecká stíhačka Lockheed F-117 Nighthawk, která byla sestřelená jugoslávskou armádou. Kromě ní se v muzeu nachází přes 25 000 exponátů, které sahají až do Doby římské. Jugoslávské letecké muzeum nabízí přes 200 letounů, mj. i takové, které nejsou vidět nikde jinde na světě - např. Fiat G.50. Nachází se zde také letouny USA a NATO, sestřelené během války. Etnografické muzeum vzniklo roku 1901 a nachází se v něm více než 150 000 exponátů, které nabízí pohled na vesnickou a městskou kulturu na Balkáně, především však zemí bývalé Jugoslávie. od roku 1900 působí v Bělehradě i Muzeum moderního umění, které nyní zahrnuje přes 8540 děl srbských i světových umělců. Muzeum Nikoly Tesly bylo založeno roku 1952 a hostí osobní předměty vynálezce. V muzeu leží přes 160 000 originálních dokumentů a okolo 5 700 jiných předmětů. K dalším muzeum patří např. Muzeum Vuk a Dositej, Muzeum letectví nebo velice známé Muzeum Afrického umění. V Bělehradě se nachází dvě státní a více soukromých vysokých škol. Bělehradská univerzita (У у Б, Univerzitet u Beogradu) byla založená roku 1808 jako Hlavní akademie. Patří k nejstarším vzdělávacím institucím tohoto typu v zemi a studuje na ní přibližně 90 000 studentů. Ve městě je 195 základních a 85 středních škol. Dále je zde 14 speciálních, 15 hudebních škol a 4 školy pro dospělé. V městské části Dedinje se nachází komplex královských rezidencí, dělících se na Královský palác a Bílý palác, které jsou sídlem pro současnou srbskou královskou rodinu korunního prince Alexandra III.. Chrám svatého Marka je jedním z největších pravoslavných chrámů ve městě. Budova Srbského parlamentu se nachází na třídě Bulvár krále Alexandra. Chrám svatého Sávy se řadí k největším svého druhu na Balkáně. Avalská televizní věž stojí na stejnojmenném kopci a měří 204,5 m. Stojí na místě původní věže, zničené bombardováním NATO v roce 1999. Dům kapitána Miši dnes hostí rektorát Bělehradské univerzity. Genex Tower je bělehradský mrakodrap, měřící 115 metrů. Je to třetí nejvyšší budova v Jižní Evropě. Palác Srbska je obrovská vládní budova na novém městě, hostící 6 vládních ministerstev. Starý palác leží na rohu ulic Krále Milana a Jaroslava Jovanoviće. Původně se jednalo a královský palác dynastie Obrenovićů, nyní je v něm městský úřad. Bělehradská aréna byla otevřena 30. července 2004 a je ve vlastnictví města. Cena výstavby přesáhla 70 milionů EUR a navrhl ji Vlada Slavica. Beogradska zadruga, secesní budova a nejstarší banka ve městě. Ve městě je dále mnoho kostelů, jedna mešita, několik menších mrakodrapů, hotelů, akademií, vládních budov a pod. Podgorica, Černá Hora Skopje, Makedonie Lublaň, Slovinsko Athény, Řecko Madrid, Španělsko Řím, Itálie Petrohrad, Rusko Kuvajt City, Kuvajt Láhaur, Pákistán Havana, Kuba Coventry, Velká Británie Chicago, USA | VERB_PHRASE | YES_NO |
003911 | Bahamské ostrovy leží jihovýchodně od Floridy a severovýchodně od Kuby. Souostroví tvoří 30 větších, 700 menších (nazývaných dle velikosti cays nebo keys, odkud pramení také původní název Bahamského souostroví - Lucayské souostroví) a cca 2400 korálových ostrovů. Leží v Atlantském oceáně. Prvním místem, které Kryštof Kolumbus v Americe objevil, byl právě jeden z ostrovů Bahamského souostroví. V roce 1492 přistál na ostrovu San Salvador a prohlásil ho za španělskou državu. Většinu původního obyvatelstva odvezli Španělé jako otroky do zlatých dolů na Kubu a na Haiti, zbytek vymřel. Na počátku 17. století se na ostrově začali usazovat Britové a v roce 1717 se Bahamy staly britskou kolonií. 7. ledna 1964 byla udělena Bahamám samospráva a 10. července 1973 byla vyhlášena nezávislost. Od počátku 80. let 20. století sem přicházejí uprchlíci z Haiti, kteří se snaží uniknout bídě a politickým nepokojům ve své zemi.... | Kdy byla na Bahamách vyhlášena nezávislost? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bahamy | [
"10. července 1973"
] | 696 | 789 | 7. ledna 1964 byla udělena Bahamám samospráva a 10. července 1973 byla vyhlášena nezávislost. | [
{
"start": 744,
"end": 761,
"text": "10. července 1973"
}
] | Bahamské ostrovy leží jihovýchodně od Floridy a severovýchodně od Kuby. Souostroví tvoří 30 větších, 700 menších (nazývaných dle velikosti cays nebo keys, odkud pramení také původní název Bahamského souostroví - Lucayské souostroví) a cca 2400 korálových ostrovů. Leží v Atlantském oceáně. Prvním místem, které Kryštof Kolumbus v Americe objevil, byl právě jeden z ostrovů Bahamského souostroví. V roce 1492 přistál na ostrovu San Salvador a prohlásil ho za španělskou državu. Většinu původního obyvatelstva odvezli Španělé jako otroky do zlatých dolů na Kubu a na Haiti, zbytek vymřel. Na počátku 17. století se na ostrově začali usazovat Britové a v roce 1717 se Bahamy staly britskou kolonií. 7. ledna 1964 byla udělena Bahamám samospráva a 10. července 1973 byla vyhlášena nezávislost. Od počátku 80. let 20. století sem přicházejí uprchlíci z Haiti, kteří se snaží uniknout bídě a politickým nepokojům ve své zemi. Bahamy se administrativně dělí na okruhy. Platí to pro všechny oblasti v zemi s výjimkou New Providencu. Je jich 31, z toho 23 se jich vytvořilo v roce 1996, zbytek v roce 1999. Bahamy tvoří dlouhý řetěz nízkých vápencových a korálových ostrovů a více než 2000 drobných skalisek. Na Bahamách nenajdeme pohoří ani strmá pobřeží - převažují rozlehlé pláže. Nadmořská výška ostrovů je proto malá. Podnebí je tropické, pod vlivem severovýchodních pasátů a teplého Golfského proudu. Průměrné teploty dosahují v nejteplejším srpnu 28°C, v nejstudenějším únoru 21 °C. Srážky se pohybují mezi 1100 až 1600 mm za rok, na jihovýchodním konci souostroví méně než 1000 mm. Jediné přírodní bohatství Baham představují pláže, které se nyní každoročně stávají místem radovánek několika milionů návštěvníků, většinou z USA. Cestovní ruch zajišťuje práci více než dvěma třetinám výdělečně činného obyvatelstva. Těží se sůl a dřevo. Jsou zde také rafinérie ropy. Významné je pěstování cukrové třtiny a ovoce, jako jsou ananasy a banány. Země je rovněž sídlem řady bank a peněžních ústavů, které využívají zdejšího výhodného daňového systému, a provozuje velké obchodní loďstvo plující pod levnou vlajkou. Hlavní město Nassau má výhodně položený, kdysi strategicky významný přístav. Do 50. let 20. století byl hlavním hospodářským odvětvím lov mořských hub. Černoši tvoří 85 % obyvatelstva, 12 % běloši a 3 % ostatní. Úředním jazykem je angličtina, která je překvapivě bližší britské angličtině než té americké a které rozumí většina obyvatelstva. Kromě ní se na Bahamách hovoří bahamskou kreolskou angličtinou a kreolskou francouzštinou (kterou hovoří převážně imigranti z Haiti). Obyvatelé Baham jsou velmi náboženský národ, země má nejvíce kostelů na osobu na světě. Křesťanství je nejrozšířenějším náboženstvím. Nejdominantnější je Baptistská církev, ve kterou věří 1/3 obyvatelstva. Jiné církve jsou anglikáni, římští katolíci a metodisté. KAŠPAR, Oldřich. Dějiny Karibské oblasti. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-557-9. Obrázky, zvuky či videa k tématu Bahamy ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Bahamy ve Wikislovníku Bahamas - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Bahamas (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Bureau of Western Hemispehere Affairs. Background Note: Bahamas, The [online]. U.S. Department of State, 2011-06-08, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Bahamas, The [online]. REV. 2011-08-16, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Havaně. Souhrnná teritoriální informace: Bahamy [online]. Businessinfo.cz, 2011-03-27, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (česky) ALBURY, E. Paul, a kol. The Bahamas [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) | DATETIME | DATETIME |
013195 | ... Každý jedinec si brání teritorium velké několik desítek kilometrů. Na zimu upadá do hibernace (nepravého zimního spánku), před kterým musí dosáhnout hmotnosti i vyšší než 900 kg. Během listopadu až prosince ulehává na klidném a suchém místě (např. ve skalních dutinách nebo ve vlastnoručně vyhrabané jámě) a během hibernace, z které se probouzí v únoru až dubnu, často opouští svůj brloh a vydává se za potravou. I přes svůj mohutný vzhled je medvěd hnědý výborný běžec, který dokáže běžet i vyšší rychlostí než 45 km/h. Medvěd hnědý je všežravec. Živí se širokou paletou rostlinné (lesní plody, kořínky, zemědělské plodiny, houby) i živočišné stravy (nejčastěji ryby, hmyz nebo malí až středně velcí savci). I přes svou zabijáckou pověst tvoří až 90 % potravy medvěda hnědého rostlinná strava. Obsah jeho potravy se značně mění podle jednotlivých lokalit. Například medvědi ze Severní Ameriky spořádají enormní počet hmyzu během jednoho léta, mnohdy i více jak 40... | Čím se živí Medvěd hnědý? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Medv%C4%9Bd_hn%C4%9Bd%C3%BD | [
"nejčastěji ryby, hmyz nebo malí až středně velcí savci"
] | 552 | 712 | Živí se širokou paletou rostlinné (lesní plody, kořínky, zemědělské plodiny, houby) i živočišné stravy (nejčastěji ryby, hmyz nebo malí až středně velcí savci). | [
{
"start": 656,
"end": 710,
"text": "nejčastěji ryby, hmyz nebo malí až středně velcí savci"
}
] | Medvěd hnědý (Ursus arctos) je známá medvědovitá šelma a jediný zástupce své čeledi, který se vyskytoval a vzácně i vyskytuje na území České republiky. Jde o největší evropskou šelmu a spolu s medvědem ledním o vůbec největší recentní druh suchozemského predátora. Žije v Evropě, Asii a Severní Americe. Délka těla: 2-4 m Délka ocasu: 5-20 cm Hmotnost: 100-800 kg Výška v kohoutku: 87-126 cm Délka života: 20-30 let. V zajetí se výjimečně mohou dožít až přes 40 let. Medvěd hnědý je mohutná šelma se silnými končetinami s velkými, až 15 cm dlouhými drápy, dlouhou srstí a velkou kulatou hlavou. Zbarvení srsti se značně liší podle několika poddruhů (viz níže), ale všeobecně se pohybuje od žlutavě plavé až po tmavě černou. Mnozí jedinci mají navíc bílý nebo stříbřitý odstín srsti, což má za následek prošedivělý vzhled. Ani velikost není pevně stanovena a kolísá u jednotlivých populací podle množství dostupné potravy. Nejmenším poddruhem je přitom medvěd syrský a největším medvěd kodiak. Přítomnost medvěda hnědého můžeme zaznamenat i podle jeho charakteristických stop - přední je širší, zadní připomíná otisk lidské nohy, akorát má na rozdíl od ní viditelné silné drápy. Pohlaví se od sebe liší pouze velikostí (samec je o 38-50 % větší než samice), mladí jedinci mají do druhého roku života bílý pruh na hrdle. V současné době se počet volně žijících medvědů hnědých odhaduje na 200 000 jedinců a dle Červeného seznamu IUCN jde o málo dotčený druh. Největší populace žijí v Rusku (120 000 jedinců), Spojených státech (32 500 jedinců) a Kanadě (21 750 jedinců). V Evropě žije zhruba 14 000 jedinců v desíti oddělených populacích, od západního Španělska po východní Rusko a od severní Skandinávie po jižní Rumunsko a Bulharsko. Nevyskytuje se na Britských ostrovech a ve Skandinávii a Francii je kriticky ohrožený, velice nízký počet volně žijících jedinců byl zaznamenán ve střední Evropě. Karpatské populace medvěda hnědého jsou nejpočetnější v evropské části Ruska, kde žije 4 500 až 5 000 jedinců. Prehistorické pozůstatky potvrzují, že medvěd hnědý dříve žil v Asii, Evropě, Severní Americe a v pohoří Atlas v Africe. V mnohých oblastech původního areálu rozšíření je však nyní zaniklý nebo kriticky ohrožený. V Severní Americe se vyskytuje poddruh medvěda hnědého zvaný medvěd grizzly.Na Aljašce, kde jsou velice hojní, se vyskytuje na východě od Yukonu po Severozápadní teritoria a na jihu od Britské Kolumbie po západní Alberty. Izolované populace žijí v severozápadním Washingtonu, severním Idahu, západní Montaně a severozápadním Wyomingu. Populace medvědů hnědých v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem je velice nízká a čítá odhadem čtrnáct až osmnáct jedinců, z toho navíc nedostatek samic schopných rozmnožování. Postupně bývá díky globálnímu oteplování, které mu dovoluje dostávat se dále na sever, stále hojnější i v arktických oblastech. [zdroj?] V Severní Americe medvědi preferují otevřené krajiny, zatímco v Eurasii se zdržují spíše skryti v horách nebo ve vlhkých lesních komplexech a odlehlých krajích. V současné době pro ně představuje největší hrozbu ztráta přirozeného biomu a lov. Na území České republiky byl medvěd hnědý považovaný za plně vyhynulého už v druhé polovině 19. století; poslední zaznamenaný úlovek byl v květnu 1885 v Beskydech (jeho lebka s původním popisem a datem ulovení je součástí sbírek Muzea regionu Valašsko v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí). V současnosti se na Moravě a Slezsku vyskytuje stále a občas se odsud toulá dále na západ, jih nebo jihozápad. Nejhojnější je na moravské straně Karpat (např. v Javorníkách nebo Moravskoslezských Beskydech), kam proniká ze Slovenska, kde je významně hojnější. Dle vyhlášky 395/1992 Sb. je medvěd hnědý v České republice kriticky ohrožený a přísně chráněný druh. Pokud není medvěd hnědý rušen člověkem, je aktivní především ve dne, ale pokud žije v blízkosti lidí, přešel k nočnímu způsobu života. Po většinu roku žije samotářsky, ačkoli byly v některých oblastech již několikrát zpozorovány skupiny medvědů, v nichž vládne přísná hierarchie založená na věku a velikosti. Každý jedinec si brání teritorium velké několik desítek kilometrů. Na zimu upadá do hibernace (nepravého zimního spánku), před kterým musí dosáhnout hmotnosti i vyšší než 900 kg. Během listopadu až prosince ulehává na klidném a suchém místě (např. ve skalních dutinách nebo ve vlastnoručně vyhrabané jámě) a během hibernace, z které se probouzí v únoru až dubnu, často opouští svůj brloh a vydává se za potravou. I přes svůj mohutný vzhled je medvěd hnědý výborný běžec, který dokáže běžet i vyšší rychlostí než 45 km/h. Medvěd hnědý je všežravec. Živí se širokou paletou rostlinné (lesní plody, kořínky, zemědělské plodiny, houby) i živočišné stravy (nejčastěji ryby, hmyz nebo malí až středně velcí savci). I přes svou zabijáckou pověst tvoří až 90 % potravy medvěda hnědého rostlinná strava. Obsah jeho potravy se značně mění podle jednotlivých lokalit. Například medvědi ze Severní Ameriky spořádají enormní počet hmyzu během jednoho léta, mnohdy i více jak 40 000 jedinců za jeden den, přičemž u nich může tento hmyz zaplnit až jednu třetinu energie získávané z potravy. V Rusku a na Aljašce tvoří hlavní složku jejich potravy ryby, zvláště pak lososi. Často se živí medem, který bere lesním včelám. Medvěd hnědý však útočí i na mnohem větší zvířata, např. mladé jeleny, daňky, srnce, jelence nebo dokonce bizony, občas zabíjí i hospodářská zvířata. Při lovu využívá své ostré zuby na zabití a rozporcování kořisti. Občas vyhledává i mršiny, u kterých využívá svých ostrých drápů pro zastrašení nebo odehnání konkurentů, např. vlků, pum, menších medvědů nebo tygrů. Medvěd hnědý se páří od května do července. Se svým druhem zůstává několika dnů, ale i týdnů. Samice dosahuje pohlavní dospělosti v 5. až 7. roce života, zatímco samci se páří až o několik let později, až když jsou mohutní a silní, což je důležitý předpoklad při soubojích o samice a území. Samice má utajenou březost, kdy se časné zárodečné stadium nevyvíjí. Mláďata se rodí po 6-8 měsíční březosti při zimním spánku. V případech, kdy nemá matka dostatečné tukové zásoby, se často mláďata rodí mrtvá nebo umírají krátce po porodu. V jednom vrhu bývá průměrně jedno až čtyři mláďata. Nejčastěji se rodí dvě, ačkoli byly zaznamenány i případy, kdy měla samice v jednom vrhu pět mláďat. Velikost mláďat závisí na věku matky, lokalitě a množství dostupné potravy. Starší samice rodí zpravidla větší mláďata než samice mladší. Mláďata jsou po narození slepá, bezzubá, neosrstěná a váží zhruba 500 g. Svou matku následují a tuhou potravu si začnou shánět až po čtyřech měsících života. U matky zůstávají dva až čtyři roky a podobně jako u jiných savců se od matky učí pozorováním a napodobováním. Velice často se stává, že dospělý samec zabije dospívající mláďata od jiného samce, přičemž zdůrazňuje svou osobu. Starší mláďata v případě nebezpečí nejčastěji prchají na stromy, po kterých umí na rozdíl od dospělců dobře šplhat. V přírodě se dožívá průměrně 25 let, v zajetí až dvakrát tolik. Pro svou sílu, velikost a schopnost "zázračně obživnout" ze zimního spánku byl medvěd hnědý uctíván přírodními národy téměř v celé Eurasii a Severní Americe. Nálezy ozdobených medvědích lebek, pohřbených společně s lidskými ostatky, pocházejí již z období paleolitu před více než 30 000 lety. Pro Sámy, staré Finy, Balty a sibiřské domorodce byl medvěd uctívaným tvorem. Věřilo se, že je pánem a hospodářem lesa, příbuzným člověka, který rozumí lidské řeči. Vyslovení jeho pravého jména bylo tabu, dostal proto většinou opisné jméno, což je i případ českého slova medvěd (s pův. významem "med-vyjed", jedlík medu). U lesních národů jsou jeho tabu pojmenování obdivnější a vznešenější: např. sibiřští Mansové mu říkají torel ("vznešený"), Eveni akbaka ("stařec") a Jakuti ehe ("dědeček"), také na Zakarpatské Ukrajině či v Bělorusku mu vesničané dříve lichotivě říkali ďadko. Postoj starých Finů k medvědovi je popsán v eposu Kalevala, zejména v jeho 46. runě, kde čarodějný pěvec Väinämöinen loví medvěda. Také zde je medvěd nazýván lichotivými jmény, např. Otso s medovou tlapou a je označen z potomka bohyně lesa Mielikki. Ulovení medvěda u sibiřských národů, ale také u severoamerických Indiánů (např. Kríů, Čipevajanů), dodnes doprovázejí složité usmiřovací obřady, při nichž se lovci zabitému medvědovi omlouvají a někdy i svalují vinu na někoho jiného. V některých oblastech severní Asie, zejména u Ainuů, Nivchů a Ketů, bylo zvykem chovat medvíďata ve vesnici, kde je některé ženy kojily společně s dětmi. Medvíďata si hrála s dětmi a byla pečlivě ošetřována. Když dorostla, vesničané je obvykle obětovali a snědli. Ainuové věřili, že duch obětovaného medvěda putuje přímo do nebe, kde sdělí bohům všechna přání a prosby lidí. Nivchové a Ketové někdy medvědy místo obětování vypustili zpět do přírody. Staří Izraelité pokládali medvěda za zlé a nebezpečné zvíře, podle starozákonní legendy přivolal prorok Elíša, uražený posměšky dětí, dvě medvědice, které posměváčky napadly. Medvěd měl své místo i v řecké mytologii, kde byl spojován s bohyní Artemis. Známý je příběh o lovkyni Kallistó, která byla následkem kletby proměněna v medvědici a posléze se stala souhvězdím Velké medvědice. Římané medvědy zneužívali k hrám v cirku, kde je nutili zápasit s gladiátory nebo jinými zvířaty, případně jim předhazovali odsouzené zločince. Přiváželi je ve velkém ze Sýrie a z Germánie, např. císař Gordianus III. dal vypustit do arény 300 medvědů, kteří se pro pobavení diváků navzájem rozsápali. Medvědi měli význam i v kultuře starověké Indie, Číny, Korey a Japonska. Většinou se však nejednalo o medvěda hnědého, ale jiné, menší druhy, v Indii to byl medvěd pyskatý, ve východní Asii medvěd ušatý. Korejský kulturní hrdina a první panovník Tangun byl podle mýtů potomkem nebešťana jménem Hwanung a medvědice. Medvěda si vážili i staří Keltové, kteří ho pokládali za symbol síly a statečnosti. Jména keltských králů Artuše a Cormaca Mac Arta jsou odvozena z keltského názvu medvěda (art). Medvěda si vážili rovněž Germáni. Jméno hrdiny Beowulfa znamená doslova "Vlk včel", což je opět opisné označení (tzv. kenning) pro medvěda. Vikinští berserkové byli elitní bojovníci nadaní medvědí silou a zuřivostí, také jejich název je odvozen od medvěda. Tento motiv později využil J. R. R. Tolkien pro postavu Medděda ve svém románu Hobit. Z germánského názvu medvěda jsou odvozena vlastní jména Björn, Berthold, Berengarie či Bernard, z keltského jméno Artur a z latinského jména Uršula a Voršila. Existuje mnoho pohádek o medvědech, v Evropě je to např. původně anglická pohádka o třech medvědech, známá je i skotská pohádka o hnědém medvědu ze Zeleného údolí (či Hnědém medvědu norském), kde je medvěd zakletým princem. Velmi častý je motiv únosu nebo "manželství" medvěda a dívky. Např. v ruské pohádce unesl medvěd dívku Mášenku, ta ho však přelstila a vrátila se k rodičům. V jiné ruské pohádce se vypráví o bohatýru Ivanu Medvídkovi, který byl synem ženy a medvěda a měl medvědí sílu. Podobného původu byl i lotyšský bohatýr Láčplésis, který měl navíc medvědí uši. Sibiřští Evenkové si vyprávějí o ženě, která zabloudila v tajze a přezimovala v medvědím brlohu spolu s medvědem. Na jaře pak medvědovi porodila děti, z nichž vyrostli siláci a šamani. Motiv ženy unesené medvědem je častý i v pohádkách amerických indiánů, např. Haidů nebo Kríů, ale také u indiánů jihoamerických v oblasti And, tam je však únoscem místní druh - medvěd brýlatý. Indiáni medvědy zobrazovali na totemových sloupech a uctívali je jako své předky. Mnohé kmeny, jako Čerokíjové, Kvakiutlové nebo Arikarové tančili medvědí tance, Tlingitové nosili medvědí masky. Slovo medvěd bylo součástí mnoha indiánských jmen, stačí vzpomenout náčelníky Kiowů Stojícího medvěda a Bílého medvěda, náčelníka Kríů Velkého medvěda, medicinmana Arikarů Medvědí břicho a mnohé další. Ve středověké Evropě medvěd své výsadní postavení mezi zvířaty ztratil ve prospěch lva. Nadále však zůstal oblíbenou lovnou zvěří a erbovními zvířetem šlechtických rodů (např. Orsiniové, vévoda Albrecht Medvěd), měst (např. Berlín, Bern, Madrid), státních a územních celků (např. Appenzelského kantonu, východního Fríska, Saska-Anhaltska, republiky Karélie) či emblematickým zvířetem (Finska. Od 19. stol. je "Ruský medvěd" neoficiálním symbolem Ruska, používaným zvláště v karikaturách. Ve 20. stol. se stal plyšový medvídek (teddy bear) jednou z nejoblíbenějších dětských hraček, přestože jeho vzorem mezi živými zvířaty není žádný druh medvěda, ale australský koala. Za druhé světové války se stal slavným symbolem a maskotem polského odboje medvěd Wojtek. Tento medvěd pocházel z Íránu a patřil generálu Wladyslawu Andersovi. Roku 1944 se Wojtek účastnil bitvy o Monte Cassino, kde pomáhal nosit dělostřeleckou munici. Bitvu přežil a za svou statečnost byl vyznamenán, dokonce získal v polské armádě hodnost desátníka. Válku přežil a zemřel roku 1963. Medvěd je také maskotem fotbalového klubu Bayern Mnichov nebo univerzity Berkeley. Medvědi byli často chováni v hradních příkopech nebo cvičeni k tanci a předváděni jako pouťová atrakce. Medvědář s ochočeným medvědem putoval od vesnice k vesnici a vydělával si jídlo předváděním různých kousků. Metody výcviku medvědů však byly velmi tvrdé, často za hranicemi týrání, cvičení medvědi byli ve špatném zdravotním stavu následkem stresu, podvýživy a nemocí. Dodnes se s medvědáři můžeme setkat v jihovýchodní Evropě a především v severní Indii, kde používají medvěda pyskatého. V 16.-18. stol. byly oblíbenou zábavou šlechty také zápasy medvědů s velkými psy nebo s býky, na rozdíl od antických zápasů však jejich cílem nebylo vzájemné usmrcení zápasníků. Milovníkem této zábavy byli např. ruský car Fjodor II. nebo saský kurfiřt August Silný. Jejich zobrazení se dochovalo např. na olejomalbách anglického barokního malíře George Hamiltona. Od 19. stol. jsou cvičení medvědi jednou z největších atrakcí cirkusů, patří také mezi oblíbené a poměrně nenáročné chovance zoologických zahrad. V Česku je chovají nejen Zoo Brno, Zoo Děčín, Zoo Dvorec, Zoo Chomutov, Zoo Plzeň a Zoo Tábor, ale také město Beroun nebo některé hrady a zámky. Medvědi jsou v zajetí oblíbeni pro svou učenlivost, komické pohyby a zdánlivě dobromyslný vzhled. Ve skutečnosti jsou ale značně nebezpeční a způsobili v ZOO i v cirkusech mnohem více úrazů než např. lvi a jiné kočkovité šelmy. Hlavní důvod je ten, že medvědi mají slabě vyvinuté obličejové svaly a tedy i málo výraznou mimiku. Na medvědovi tedy nelze poznat změny nálady dřív, než když se bezprostředně chystá k útoku. Lidé lovili medvědy hnědé i jeskynní už v paleolitu, nejen jako zdroj masa a kůže, ale také jako konkurenty a případný zdroj nebezpečí. Medvědi byli často ubíjeni během zimního spánku, nebo loveni pomocí různých léček a pastí. osobní souboj s medvědem byl odedávna důkazem mužnosti a odvahy. V minulosti byly k lovu používány těžké oštěpy či kopí, od 19. stol. se medvědi po celém světě loví odstřelem, obvykle na čekané. Obvyklou metodou je lov na újedi, čímž se myslí čekání u návnady (obvykle mrtvého zvířete). V USA a Kanadě se provádí lov medvěda hnědého a baribala pomocí psů, kteří medvěda vyplaší a přinutí k obraně nebo k útěku na strom, kde se stane pro lovce snadným cílem. Je povoleno lovit pouze medvědí samce.[zdroj?] Trofejí z medvěda je lebka, kožešina a pyjová kost. Medvědí maso se dá jíst, má tmavou barvu a chutí se poněkud podobá vepřovému nebo kančí zvěřině. Za pochoutky se pokládala medvědí hlava a především tlapy. Různým částem medvědího těla bylo připisována léčivé nebo magická moc, což platí např. o medvědím tuku, a zejména žluči, jíž dosud využívá tradiční čínská medicína. Kvůli žluči jsou dodnes medvědí v Asii vybíjeni pytláky nebo drženi v nelidských podmínkách na farmách, kde se jim žluč odebírá pomocí kanyly. Léčivé účinky medvědí žluči jsou však sporné. Méně se ví, že ve středověku se medvědím sádlem a žlučí léčilo i v Evropě, včetně Českých zemí. Kronikář Václav Březan zaznamenal, že se medvědí žlučí léčil Vilém z Rožmberka. Medvěd hnědý útočí na člověka jen velice zřídkakdy a nejčastěji se tak stává, pokud ho vyrušíme při konzumaci potravy, když je raněný, nemá možnost úniku nebo pokud narazíme na samici s mláďaty či na samce v období páření. Tento problém existuje např. v Yellowstonském národním parku, Rusku nebo na Slovensku, kde se v posledních letech počet medvědů hnědých výrazně zvýšil. Medvěd hnědý byl donedávna považován za krvelačného zabijáka, často útočícího na domácí zvířata až do velikosti krávy a koně. Škody na dobytku byly jedním z důvodů pronásledování a vybíjení medvědů. Např. ve Skandinávii, Rumunsku či Pyrenejích přibylo útoků medvědů na dobytek od poloviny 20. stol., kdy nastal ústup chovu velkých pasteveckých psů. Ve Skandinávii a Rusku někdy proniká i do chlévů. kromě samotných zvířat zde často sežere i jejich krmení, zvláště pokud se jedná o prasata. Zvířata usmrcuje zlomením vazu a většinou je nesežere celá, přednost dává vnitřnostem. V některých lokalitách medvědi (nejen hnědí, ale např. i lední a baribalové) v noci navštěvují skládky odpadků i ulice měst, kde prohledávají kontejnery a popelnice a hledají poživatelné odpadky. Poddruh medvěd brtník dostal své jméno podle toho, že vybírá dutiny stromů s hnízdy lesních včel. Brť je totiž staročeské slovo, označující dutinu stromu. Medvěd hnědý byl popsán švédským přírodovědcem Carlem Linném ve svém díle z roku 1758 Systema naturae (Soustava přírody), pod latinským názvem Ursus arctos. Toto jméno je složeno z latinského a řeckého slova pro medvěda. Předkem medvěda hnědého byl znatelně větší, až 4 m velký medvěd jeskynní (Ursus spelaeus), často loven našimi předky, neandrtálci, pro maso a srst, ale kteří jej též používali jako námět pro sošky určené k náboženským ceremoniálům. Medvěd jeskynní, obávaný živočich i pro jiné šelmy, např. lvy jeskynní, vyhynul zhruba před 10 000 lety. Medvěd kodiak (U. arctos middendorffi) Medvěd grizzly (U. arctos horribillis) Medvěd eurasijský (U. arctos arctos) Medvěd kamčatský (U. a. beringianus) Medvěd kalifornský (U. a. californicus) Medvěd aljašský (U. . a. gyas) Medvěd plavý (U. a. isabellinus) Medvěd východosibiřský (U. a. jeniseensis) Medvěd ussurijský (U. a. lasiotus) Medvěd kavkazský (U. a. meridionalis) Medvěd západokanadský (U. a. pervagor) Medvěd tibetský (U. a. pruinonsus) Medvěd syrský (U. a. syriacus) Medvěd atlaský † (U. a. crowtheri) Medvěd mexický † (U. a. nelsoni) | ADJ_PHRASE | OTHER |
013391 | ... okamžitě stalo populárním jako domácí mazlíček. Například královna Alžběta I. vlastnila morče jako domácího mazlíčka, což mohlo přispět k jeho popularitě. Existuje velké množství různých plemen morčat, lišících se barvou, délkou či strukturou srsti, barvou očí a rozetami. == Charakteristika == V podmínkách domácího chovu dosahují morčata hmotnosti 800 až 1250 g, ale mohou vážit až 1800 g při délce těla 20 až 36 cm. Páření probíhá... | Může morče dorůst až do váhy jednoho a půl kilogramu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mor%C4%8De_dom%C3%A1c%C3%AD | [
"Ano"
] | 299 | 422 | V podmínkách domácího chovu dosahují morčata hmotnosti 800 až 1250 g, ale mohou vážit až 1800 g při délce těla 20 až 36 cm. | [] | Morče domácí je domestikovaná forma jihoamerického hlodavce morčete divokého. Patří mezi oblíbené domácí mazlíčky. Morčata většinou nekoušou, a proto jsou vhodná pro děti. == Historie == Morče domácí (Cavia aperea porcellus) pochází z divokého morčete (Cavia aperea). Již dávno předtím, než dobyli Jižní Ameriku Španělé, chovali morčata pro maso a kožešinu Močikové, Čimúové a Inkové v oblasti dnešního Peru a Chile. Často se chovala také jako mazlíčci pro děti. Morčata se používala také jako obětní zvířata, kněží z jejich vnitřností věštili budoucnost a ukládali je jako obětinu do hrobů zemřelých. Svědectvím této skutečnosti jsou mumifikovaná morčata nalezená ve vykopávkách inckých sídlišť. Již tehdy se vyskytovaly mnohé barevné rázy. Avšak výzkumy naznačují, že černá morčata byla (nejspíše z pověrčivosti) hned po narození usmrcována. V kečujštině (jazyce Inků) se morčata nazývají cui cui podle typického hlasového projevu.V 15. století zmiňuje své první setkání s ochočenými morčaty u jihoamerických indiánů Kryštof Kolumbus a v 16. století tato zvířata popsal v knize o přírodě této oblasti slavný renesanční přírodovědec Conrad Gessner.Morčata byla dovezena do Evropy kolem 16. století a jako domácí mazlíčci se začala chovat na počátku 18. století, a to hlavně v Anglii. Zpočátku si je mohli dovolit jen bohatí lidé. V Anglii byly také v 19. století pořádány i první morčecí výstavy. Po druhé světové válce přišla vlna obliby morčat, která trvá dodnes.Po španělském vstupu do nového světa si morče brzy našlo svou cestu na evropský kontinent, kde se okamžitě stalo populárním jako domácí mazlíček. Například královna Alžběta I. vlastnila morče jako domácího mazlíčka, což mohlo přispět k jeho popularitě. Existuje velké množství různých plemen morčat, lišících se barvou, délkou či strukturou srsti, barvou očí a rozetami. == Charakteristika == V podmínkách domácího chovu dosahují morčata hmotnosti 800 až 1250 g, ale mohou vážit až 1800 g při délce těla 20 až 36 cm. Páření probíhá v době říje trvající 24 hodin, následuje březost v rozsahu 58 až 75 dní (nejčastěji 68 dní). V každém vrhu (ročně až pět, ale raději jen dva) se rodí jedno až šest mláďat s průměrnou porodní váhou 90 g. Ty samice odstaví ve stáří 4-6 týdnů. Pohlavní dospělosti dosahují samci ve věku osmi týdnů, samice deseti týdnů. Délka života bývá čtyři až deset let, ale může dosáhnout až čtrnácti let. Stavba těla je u všech morčat stejná – široká oblá hlava, krátký krk, ramena a předhrudí široké, ne moc dlouhý, ale široký hřbet. Zadek zaoblený bez ocasu, končetiny krátké rovné – přední se čtyřmi prsty, zadní se třemi. Prospívající jedinec má celé tělo dobře osvalené. Chrup morčete tvoří dvacet zubů, čtyři řezáky, čtyři třenové zuby a dvanáct stoliček. == Chov morčat == Stejně jako při chovu jiných domácích mazlíčků je třeba zajistit zvířeti vhodné podmínky a věnovat mu dostatek času. Morčata jsou zvířata společenská, zvláště samice, a proto je lze chovat ve skupině. Chovat dva nebo více samečků se většinou nedoporučuje, neboť se často kolem půl roku věku začínají prát, a to i když spolu žijí od narození. Přesto jsou případy, a není jich málo, kdy se samečci neperou. Vhodné obydlí pro jedno morče je klec o ploše minimálně 80 × 50 cm a výšce 35–40 cm. Ta by měla být umístěna ve světlém nepřetopeném pokoji. Je třeba dbát na to, aby v pokoji nebyl průvan (na ten jsou morčata náchylná) a pokud možno ani zdroje hluku, jako např. televize, ovšem u většiny chovatelů tento faktor nezpůsobuje žádné komplikace. === Umístění chovu === Klec – asi nejčastější používané obydlí pro morčata. Dá se koupit v každém zverimexu, momentálně je již na trhu i velká nabídka co do barev a velikostí. Mezi výhody patří snadná přenosnost, vzdušnost a jednoduché čištění, mezi nevýhody cena, nebezpečí průvanu (pro morčata je průvan nebezpečný), možnost broušení zubů o kovové mříže klece, špatný kontakt s morčetem a také občasné vyhazování podestýlky z klece. Plastbox – Na morče netáhne a nevypadává ven podestýlka, ale v plastboxu je ztížena ventilace (mřížka je jen svrchu), a tak se musí častěji čistit, aby v něm nebyla příliš vysoká vlhkost. Terárium – je asi nejvhodnější, s morčetem jste mnohem více v kontaktu, morče je prokazatelně mnohem spokojenější. Doma nebo na zakázku vyrobená ubikace – často využívané chovateli, ubytování obvykle vypadá jako skříň z lamina s šuplíky z plexi nebo skla, někdy jen se sklem vysokým 25–30 cm v přední stěně. Jednotlivé ubikace se lehce čistí, s morčaty se jednoduše manipuluje (proto se i lépe ochočují) a přitom nejsou vystavena průvanu. Také toto ubytování skýtá možnost variací a lze je vhodně zakomponovat do vybavení bytu. Mezi nevýhody patří váha, kvůli čemuž se s celou sestavou špatně manipuluje. To lze částečně řešit např. kolečky. Venkovní výběh v létě, oplocený kousek travnatého plácku (chráněný i shora před útoky dravců, psů a koček). Morčata jsou tak stále na čerstvém vzduchu. Je však třeba dávat pozor na přehřátí od slunce, proto je třeba zajistit i chladnější místo ve stínu, aby se morčata měla kam schovat.Jako podestýlku je vhodné použít hobliny (piliny jsou příliš jemné, dráždí oči a vnikají do nozder; sláma může způsobit poranění očí, která jsou u morčat přirozeně vystouplé). Dalšími možnostmi jsou dřevěné pelety, dělají se i slaměné či konopné. U konopných pelet hrozí výskyt parazitů (lze je odstranit vystříkáním některým z relevantních přípravků, např. Arpalitem). Vhodná je také kukuřičná drť, která moč vsákne a zabraňuje tak zápachu, někdo používá i kočkolity, ale hrozí nebezpečí otravy při požití. Seno je vhodné jako potrava, pokud možno každý den, nikoli však jako podestýlka, protože nasákne močí a rychle začne zapáchat. Je třeba kontrolovat, zda u morčete dochází k dostatečnému obrušování zubů a nepřerůstají-li mu drápky. V případě že ano, je třeba pravidelně zastřihávat. Pokud si na tuto činnost netroufne sám chovatel, je nutné navštívit zvěrolékaře.Každé morče by mělo mít jako součást bydlení domeček. Ten se dá koupit ve zverimexu, ale je možné ho vyrobit i doma. Bez domečku morče nemá soukromí a nemá se kam schovat. Napaječka nejlépe s kuličkovým systémem, jesličky na seno a trávu, různé hračky. Morče je koprofág, požírá vlastní výkaly. Ty jsou zdrojem vitaminů, vlákniny a symbiotických, ve střevě žijících bakterií. == Potrava == Jeho potrava by měla být pestrá (hlavně v domácích podmínkách). Vhodné je krmit morče pravidelně každý den ve stejnou dobu. Obvykle se krmí dvakrát denně. Nejdůležitější složkou potravy je seno. Je to hlavní zdroj vlákniny (která je pro morče velmi důležitá) a zároveň si morče neustálým přežvykováním stébel obrušuje stoličky. Morče k němu musí mít přístup neustále. Velkou výhodou je, že neobsahuje tuky. Při krmení senem musí mít morče také neustálý přístup k pitné vodě. Seno by mělo být dostatečně hrubé, nejlépe sečené kosou (domácí sekačkou není vhodné, je moc jemné). Také je důležité, aby bylo v pořádku (suché, zelené a bezprašné). Nejvhodnější je luční nebo horské seno, protože obsahuje různé druhy lučních trav a bylin. Další důležitou základní složkou potravy je zelenina. Každý den by mělo morče kousek čerstvé zeleniny dostat. Čerstvá potrava nesmí být podávaná příliš studená rovnou z ledničky. Morčeti můžete nabídnout téměř jakýkoli druh zeleniny či ovoce, např. mrkev, celer, petržel, papriky všech barev (ne pálivé), červenou řepu, čerstvý fenykl, rajče, saláty, mátu, ovesné vločky, různé zeleninové natě, v malém množství salátovou okurku (obsahuje příliš vody a větší množství může způsobit průjem). V malém množství květák, kapustu, kedluben, brokolici, zelí (nadýmá, je zátěží při trávení). Nevhodné jsou brambory, pórek, cibule a česnek! Ovoce jen občas v malém množství (obsahuje hodně cukrů), např. jablko, hruška, hroznové víno, mandarinka, meloun (obsahuje moc vody), ananas, jahody, třešně atd. Čerstvá tráva je další velmi důležitou složkou potravy. V teplém období by měla morčata dostávat trávu každý den v přiměřeném množství, ale nenahrazuje seno! Je pro ně důležitým zdrojem vitamínů. Trávu nesmíte podávat zapařenou a nesmí být chemicky ošetřena. Největší radost jim uděláte pampeliškovými listy či květy sedmikrásek. Samozřejmě můžete podávat i jiné druhy. Dávejte však pozor, co trháte! Ne všechny rostliny jsou pro morčata jedlé. Nesbírejte nic, co neznáte. Z jedovatých rostlin si jmenujme např. pryskyřník. Morčeti neustále dorůstají zuby, proto je důležité, aby mělo seno neustále k disposici. Dále je dobré podávat větvičky ovocných stromů na ohlodávání, sušené bylinky i se stonky, avšak hlavním zdrojem obrušování zubů zůstává kvalitní seno. Tekutiny morčatům nesmějí chybět. Většinou je do sebe vpraví při konzumaci čerstvé potravy, ale vždy je důležitý přístup k pitné vodě. Je dobré mít ji v napáječce, protože v misce dochází často ke znečištění výkaly. Neměla by být přímo z kohoutku, ale převařená nebo odstátá. Příležitostně můžete morčeti nabídnout čaj. Granule speciální pro morčata jsou vyráběné tak, aby morče mělo dostatek vitamínů, které jsou pro ně nejvhodnější, zejména přidaný vitamín C, který si morče neumí vyrobit samo. Nevhodné jsou směsi se zrním, které jsou k dostání v Pet-Shopech (zverimexech). Takové směsi obsahují nevhodné zrní, ale třeba i slunečnicová semena, ořechy a další nevhodné složky, které obsahují příliš mnoho tuku, a může dojít až k obezitě morčete a trávicím problémům. Nejpotřebnějším vitamínem pro morčata je vitamín C. Stejně jako člověk si jej morče neumí samo vyrobit, a proto jej musí získávat z potravy. Často je nutné vitamíny dodávat v podobě různých kapek, prášku apod., zejména v době nemoci, ale jen v malém množství. Pokud morče cestuje v přepravce, ve které je mu těsno, mělo by mít stále k dispozici seno, vodu a zeleninu. === Nevhodné krmivo === Směsi, které obsahují sušené mléko, živočišné moučky, luštěniny, různé druhy semínek (např. slunečnice, kukuřice). Pamlsky pro hlodavce obsahující mléko. Tyčinky lepené vejci nebo medem. Ořechy (příliš tučné, poškozující orgány; na obezitu může morče i zemřít). sušené pečivo (morče si zuby nebrousí (v puse se hned rozmočí na kaši), tučné a špatně stravitelné) solné a minerální kameny (hrozí tvorba močových kamenů) == Komunikace == Morčata žila v přírodě ve velkých skupinách, jedná se o zvířata se silně vyvinutým sociálním smyslem. Morčata ovládají pestrou škálu zvuků a jiných prostředků k vyjádření svých pocitů. Kvíkání – morče vyžaduje pozornost, má na něco chuť; kvíkají také mláďata dožadující se matky. Bublání – vyjadřuje spokojenost, klid; bublají i samice v říji. Cvakání zubů - značí hrozbu, strach, vztek. Zpívání – je ojedinělé, přesně se neví, co vyjadřuje; existují domněnky, např. signál stresové situace, sociální tlak. Účelové pískání – morčata se dorozumívají mezi sebou tak jako lidé. Rumba – tanec, kterým projevuje samec zájem o samici, nebo reakce na nějaké dění narušující jeho běžný den. Samec se pohybuje při rumbě pomalu, natažen a vydává jakési mručení. zívání- výraz spokojenosti či únavyUši morčete dokáží vnímat ultrazvuk až k hranici 100 kHz. == Čistokrevná morčata == V mnoha státech jsou zřízené kluby morčat s rodokmenem, které se řídí určitými standardy. Česká republika není výjimkou. Pořádá mnoho výstav, které je možno navštívit. Informace a termíny výstav naleznete na stránkách klubu. Abyste mohli odchovávat morčata s průkazem původu (PP), musíte se nejdříve stát členy Českého svazu chovatelů u libovolné základní organizace (např. v místě bydliště či chovatelů morčat), zaregistrovat si vlastní chovatelskou stanici (CHS). Vystavovaná morčata se dělí do tří standardů – A, B, C. Morče lze registrovat od 500 g a výš, na věku nezáleží. Mělo by ovšem mít vyvinuté všechny znaky svého plemene. Vystavovat můžete v kategorii baby, junior nebo dospělých. Průkaz původu se vystavuje jedincům, kteří odpovídají standardu svého plemene. Poté se absolvuje registrace čili uchovnění. Mláďatům se vystavuje tento průkaz, pokud mají alespoň jednoho z rodičů registrovaného. == Plemena morčat == Následující tabulka ukazuje dělení morčat podle struktury srsti. Jsou zde i některá neuznaná plemena. === Saténové morče === Toto morče bylo vyšlechtěno v USA v roce 1977. Jeho srst má saténový lesk, je jemnější než u běžných hladkosrstých morčat a má také méně podsady. Charakteristický je výrazný lesk (vyžaduje se až ke kořínkům). Vyskytuje se v nejrůznějších barvách (nejčastěji v červené, zlaté, krémové, bílé a aguti). Mnoho barev zatím nebylo uznáno. U saténových morčat a jejich kříženců se vyskytuje choroba fibrózní osteodystrofie. Spočívá v poruše metabolismu vápníku. Dochází k vyplavování vápníku z kostí a nahrazení kostní hmoty měkkou vazivovou tkání. Měkké kosti pak působí morčeti bolest při přijímání potravy a při pohybu. Jedná se o velmi bolestivé onemocnění. Diagnózu lze určit jednoznačně pouze rentgenovým snímkem lebky a dlouhých kostí. Tato nemoc je léčitelná, prognóza však záleží na stupni postižení. Základní příznaky osteodystrofie: problémy s pohybem; problémy s příjmem potravy; postupný úbytek váhy. == Morče na maso == Morče bylo původními obyvateli Ameriky chováno na maso a i dnes je maso morčat běžnou součástí jídelníčku, zejména mezi obyvateli Peru či Ekvádoru. Peruánci například ročně zkonzumují v průměru 65 milionů morčat. == Morče jako laboratorní zvíře == Morče domácí se řadí podle vyhlášky č. 207/2004 Sb. mezi druhy laboratorních zvířat. Používá se k laboratorním pokusům ve farmakologii, mikrobiologii, imunologii, parazitologii a dalších biotechnologických oborech. Chov v laboratorních podmínkách, jakož i veškeré pokusy na morčatech musí být v souladu se zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění zákona 77/2004 Sb., dále pak vyhlášky č. 207/2004 Sb a dalších souvisejících předpisů. Ve zmiňované vyhlášce jsou stanoveny limity pro minimální chovnou plochu pro jedno zvíře během pokusu i mimo něj, chovnou plochu pro matku s mláďaty, limity pro teplotu a vlhkost, limity pro navykací fázi před samotným experimentem. == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu morče domácí ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Morče v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Slovníkové heslo morče ve Wikislovníku(anglicky) Morče domácí - výživa Základní organizace chovatelů morčat a jiných drobných hlodavců | VERB_PHRASE | YES_NO |
003302 | ... Byl jím Doug Sampson. Následně se rozhodli sehnat sólového zpěváka, kterým se stal Dennis Wilcock. Když Harris se Sampsonem ze skupiny odešli, tak si Harris chtěl založit vlastní skupinu. Původně do ní chtěl vzít i Sampsona, ten však již hrál s někým jiným. Volba nakonec padla na Rona Matthewse. Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara). Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), který právě v té době byl v televizi. Po několika hospodských koncertech ze skupiny odešel zpěvák Paul Day. Jako náhrada za něj nastoupil Dennis Wilcock, se kterým již Harris dříve hrál. Rovněž začínali dělat problémy kytaristé, protože neuměli hrát sóla. To vyřešil Wilcockův kamarád Dave Murray, oba dosavadní kytaristé však odešli.... | Vznikla skupina Iron Maiden o Vánocích? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Iron_Maiden | [
"ano"
] | 301 | 501 | Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara). | [] | Iron Maiden je anglická heavymetalová skupina založená v roce 1975 baskytaristou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu "Running Free"). K roku 2010 prodali přes 95 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy. Získali mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards. Do roku 2015 skupina vydala celkem šestnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci − Paul Di'Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (dvanáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála s dvěma kytaristy. Od roku 1999, kdy se vrátil Adrian Smith, ve skupině hrají tři − Murray, Smith a Janick Gers, který Smithe v roce 1990 nahradil. Hlavní postavou a pilířem pro Iron Maiden je její baskytarista Steve Harris. V mladých letech obdivoval skupiny jako Genesis nebo Jethro Tull. Jeho první nástroj byla akustická kytara, krátce poté si však pořídil svou první baskytaru. Svou první skupinu s názvem Influence založil počátkem sedmdesátých let spolu se svým kamarádem, kytaristou Davem Smithem. Sestavu doplnil zpěvák Bob Verschoile, bubeník Paul Sears a zpěvák Tim. Hráli například převzaté skladby od Free a The Who, ale i vlastní. Pod názvem Influence odehráli pouhý jeden koncert, načež jej změnili na Gypsy's Kiss. Skupina se však po několika dalších koncertech úplně vytratila. Harris následně přešel do již zavedené kapely nazvané Smiler. Po několika koncertech vyměnili stávajícího bubeníka za nového. Byl jím Doug Sampson. Následně se rozhodli sehnat sólového zpěváka, kterým se stal Dennis Wilcock. Když Harris se Sampsonem ze skupiny odešli, tak si Harris chtěl založit vlastní skupinu. Původně do ní chtěl vzít i Sampsona, ten však již hrál s někým jiným. Volba nakonec padla na Rona Matthewse. Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara). Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), který právě v té době byl v televizi. Po několika hospodských koncertech ze skupiny odešel zpěvák Paul Day. Jako náhrada za něj nastoupil Dennis Wilcock, se kterým již Harris dříve hrál. Rovněž začínali dělat problémy kytaristé, protože neuměli hrát sóla. To vyřešil Wilcockův kamarád Dave Murray, oba dosavadní kytaristé však odešli. Ještě před Iron Maiden se Murray znal s Adrianem Smithem. Spolu s ním hrál rovněž ve své první skupině pojmenované Stone Free. Později společně působili ještě v několika dalších skupinách. První skupina, ve které vydržel déle (bez Smithe), se jmenovala The Secret. Byla to rovněž první kapela, se kterou nahrál ve studiu nahrávku. Následně ho Wilcock s Harrisem přijali do Iron Maiden. Skupina odehrála nějaké koncerty jen ve čtyřech (Harris, Murray, Wilcock a Matthews), následně však přijala druhého kytaristu jménem Bob Sawyer. Po neshodách se Sawyerem a Wilcockem ze skupiny na čas odešel Dave Murray. Murray se tedy přidal ke Smithově skupině Urchin. V Maiden v té době nezůstal ani jeden kytarista a Harris, jako vůdčí osobnost skupiny, začal shánět klávesistu. Skupina však s klávesistou Tonym Moorem odehrála jeden pouhý koncert a Harris se rozhodl pokračovat opět bez kláves. Na tomto koncertě nehrál ani stálý bubeník skupiny, toho nahradil Barry Purkins (známější jako Thunderstick) a na místo kytaristy se postavil Terry Wrapram. Ani Thunderstick ve skupině nevydržel déle než jeden koncert; nahradil ho Harrisův starý známý Doug Sampson. Jako další ze sestavy odešel zpěvák Dennis Wilcock, na místo kytaristy se vrátil Murray a krátce zkoušeli v triu Harris, Sampson a Murray. Ve třech členech několik měsíců pouze zkoušeli až v listopadu 1978 do skupiny přišel zpěvák Paul Di'Anno. V té době skupina začala používat různé kouřové a světelné efekty, a přibližně ve stejném období vznikl maskot skupiny, později nazvaný Eddie. Poslední prosincový den roku 1978 Iron Maiden získali možnost nahrát své první demo. V sestavě Harris, Murray, Di'Anno a Sampson nahráli celkem čtyři skladby − "Iron Maiden", "Prowler", "Invasion" a "Strange World". Nahrávky poskytli DJ Nealu Kayovi, vlastníkovi klubu Soundhouse. Jejím manažerem se stal Rod Smallwood. Skupina hrála poměrně dlouhou dobu s jedním kytaristou, počátkem roku 1979 se jím stal Paul Cairns. Ten však vydržel přibližně tři měsíce a pak jej nahradil Paul Todd (který se skupinou odehrál pouze jeden koncert). V září 1979 do skupiny přišel Tony Parsons, který zde vydržel přibližně dva měsíce a odešel těsně před podepsáním smlouvy s EMI. Ještě před podepsáním smlouvy s EMI Records si skupina v listopadu 1979 u fiktivního vydavatelství Rock Hard Records (vlastním nákladem) vydala EP pojmenované The Soundhouse Tapes. Kvůli špatné technické kvalitě nahrávky neobsahovaly skladbu "Strange World". První prosincový den roku 1979 se členové skupiny Iron Maiden pod vedením Roda Smallwooda sešli se zástupci společnosti EMI a podepsali smlouvu. Pro nahrání alba Harris chtěl sehnat ještě druhého kytaristu. Jako prvnímu bylo toto místo nabídnuto Adrianu Smithovi, který již dříve s Murrayem hrál. Ten to však odmítl, protože i jeho kapela Urchin v té době získala smlouvu. Nakonec volba padla na Dennise Strattona. Ve stejné době rovněž odešel bubeník Sampson. Ještě v prosinci 1979 ho nahradil Strattonův přítel Clive Burr. Hned v lednu roku 1980 skupina začala nahrávat své historicky první studiové album. Obsahuje skladby, které již dlouhou dobu hráli na koncertech. Po neúspěšných zkouškách se dvěma různými producenty nakonec vyhrál Will Malone. Vydání eponymního alba Iron Maiden předcházel singl "Running Free" se skladbou "Burning Ambition" na B-straně. Singl vyšel v únoru a album až v dubnu 1980. Na obalu singlu se nenachází maskot Eddie. Autorem však je Derek Riggs, který Eddieho na pozdější alba připravoval. V únoru 1980 Iron Maiden rozjeli spolu s několika dalšími turné nazvané Metal for Muthas Tour. Šlo o doprovodné turné ke kompilaci Metal for Muthas Neala Kaye. Ještě před vydáním prvního alba skupina v březnu 1980 dělala předkapelu skupině Judas Priest v britské části při jejich turné British Steel Tour. V dubnu se pak konalo několik posledních koncertů v rámci turné Metal for Muthas. Album Iron Maiden vyšlo 11. dubna a ihned se dostalo na čtvrté místo hitparády. Od května do srpna 1980 pak Iron Maiden odehráli společné turné se skupinou Praying Mantis. Od srpna pak své vůbec první evropské turné a to jako předkapela americké skupině Kiss. Již během turné se začaly problémy mezi Strattonem a ostatními členy zhoršovat. Po jeho ukončení byl Stratton ze skupiny propuštěn a jako náhrada do skupiny přišel Adrian Smith. Od listopadu do prosince 1980 skupina absolvovala své první turné s novým kytaristou. V prosinci pak zahájila nahrávání své druhé desky v londýnském studiu Battery Studios. Produkce se tentokrát ujal Martin Birch. Nahrávání skončilo v lednu 1981 a výsledek dostal název Killers. Nachází se na něm většinou skladby, které již dříve hráli na svých koncertech. Album vyšlo 9. února 1981. V britském žebříčku se tentokrát umístilo až na dvanáctém místě. Dne 17. února 1981 skupina zahájila světové turné, začínající ve městě Ipswich v Anglii. Turné následně pokračovalo přes Francii, Itálii, Švýcarsko, Belgii, Nizozemsko a Německo. Právě v Německu se ve skupině začalo zvyšovat napětí kvůli Paulu Di'Annovi. Přes několik zrušených koncertů turné dál pokračovalo v Japonsku, Austrálii a Spojených státech amerických. Při většině amerických koncertů hráli jako předkapela skupině Judas Priest. Po neshodách s Paulem Di'Annem do skupiny přišel zpěvák skupiny Samson jménem Bruce Dickinson, který si později vysloužil přezdívku the anti air-raid siren, která se dá do češtiny přeložit jako siréna při leteckém náletu. Změna přišla v říjnu 1981. Od ledna do února 1982 nahrávali své třetí studiové album s názvem The Number of the Beast. Album pak vyšlo 22. března a okamžitě se dostalo na první místo albového žebříčku. Producentem byl opět Birch. Dne 25. února skupina zahájila další turné po Británii. To pak pokračovalo přes Francii, Španělsko, Švýcarsko, Belgii, Německo, Nizozemsko a následně pak i USA, Kanadu, Austrálii a Japonsko. Na několika koncertech skupina dělala předkapelu Scorpions, Rainbow, Judas Priest a 38 Special, většinu však odehrála jako vlastní koncerty. Během turné se začínaly tvořit problémy s Clivem Burrem, jako náhrada přišel Nicko McBrain. V lednu 1983 skupina zahájila práce na svém čtvrtém studiovém albu; prvním, které nevzniklo v domovské Anglii. Nahrávalo se totiž ve studiu Compass Point Studios ve městě Nassau na Bahamách. Produkce se opět ujal Birch a album nazvané Piece of Mind vyšlo 16. května 1983 a v žebříčku se umístilo na třetím místě. K albu vyšly dva singly − "Flight of Icarus" a "The Trooper", a stejně jako The Number of the Beast bylo oceněno platinovou deskou. Turné na jeho podporu začalo 2. května a pokračovalo až do 18. prosince. Vedle evropských koncertů odehráli i své vůbec první vlastní turné po USA. Ve stejném studiu jako Piece of Mind nahráli Iron Maiden i své další album − Powerslave. Nahrávalo se od února do června 1984 a vyšlo v září téhož roku. K nejznámějším skladbám z alba patří singly "Aces High" a "2 Minutes to Midnight", další známou písní je pak třináctiminutový epos "Rhyme of the Ancient Mariner", který byl složen na motivy stejnojmenné básně anglického básníka Samuela Taylora Coleridge. Ještě před jeho vydáním skupina v srpnu 1984 zahájila své doposud největší turné nazvané World Slavery Tour, při němž odehrála přibližně 190 koncertů po celém světě. Jeden z koncertů byl na festivalu Rock in Rio, kde hráli pro přibližně 250 000 návštěvníků. Turné skončilo v červenci 1985 a vzniklo při něm první oficiální koncertní album skupiny − Live After Death, které vyšlo v listopadu 1985. V roce 1985 skupina spolupracovala na italském hororu Phenomena režiséra Daria Argenta, k němuž nahrála píseň "Flash of the Blade". Své šesté studiové album nazvané Somewhere in Time bylo netradičně nahráváno ve dvou studiích − v Compass Point a v Wisseloord Studios v nizozemském Hilversumu. Album vyšlo v říjnu 1986 a v britském žebříčku stanulo opět na třetím místě. Od září 1986 do května 1987 skupina jela další velké turné na podporu aktuálního alba. Od února do března 1988 skupina nahrávala své sedmé album příznačně nazvané Seventh Son of a Seventh Son. Nahrávání tentokrát probíhalo v mnichovském studiu Musicland Studios a album vyšlo v květnu 1988. Bylo pojato jako koncepční, vzešly z něj čtyři singly: "Can I Play with Madness", "The Evil That Men Do", "The Clairvoyant" a "Infinite Dreams", všechny se objevily v první desítce hitparády singlů. Samotné album pak napodobilo legendární The Number of the Beast a také se dostalo na první místo žebříčku prodejnosti. Od dubna do prosince 1988 pak odehráli necelou stovku koncertů v rámci podpory turné k aktuálnímu albu. Zahrnovalo mimo jiné vystoupení na festivalu Monsters of Rock v obci Castle Donington v Anglii. Skupina měla rovněž naplánováno odehrát jeden koncert v Československu; mělo se tak stát na Stadionu na Letné v Praze dne 25. srpna 1988. Koncert byl však zrušen. Šlo vůbec o první turné, při kterém skupina využila doprovodného klávesistu; stal se jím Harrisův baskytarový technik Michael Kenney. V roce 1989 skupina spolu neodehrála ani jeden koncert, namísto toho Harris pracoval ve studiu na koncertním albu a video záznamu nazvaném Maiden England. Album pak vyšlo v listopadu 1989. Smith se rozhodl vydat vlastní album nazvané Silver and Gold, které vyšlo pod hlavičkou skupiny A.S.A.P. (Adrian Smith and Project). Své první sólové album rovněž nahrál Dickinson. Dostalo název Tattooed Millionaire a vyšlo v květnu 1990. Na kytaru zde hrál Janick Gers, který již dříve spolupracoval s Fishem z Marillion a Ianem Gillanem z Deep Purple. Ještě před nahráváním osmého alba ze skupiny odešel Adrian Smith. Jako náhrada přišel právě Janick Gers. Nahrávalo se od června do září a produkce se opět ujal Martin Birch. Album dostalo název No Prayer for the Dying a vyšlo 1. října 1990 s tím, že v britském žebříčku prodejnosti se dostalo na druhé místo. Albu se však moc velký úspěch nedostavil. Větší úspěch než samotné album zaznamenal singl "Bring Your Daughter... to the Slaughter", který se vyhoupl na post nejvyšší, kde se udržel tři týdny. Tuto píseň napsal Bruce Dickinson a v jeho verzi se objevila na soundtracku k filmu Noční můra v Elm Street 5. Turné na podporu alba začalo 19. září 1990 a pokračovalo až do září roku následujícího. Po skončení turné skupina zahájila práce na svém novém albu. Jako to poslední, produkované Martinem Birchem, se nahrávalo v Harrisově vlastním studiu Barnyard Studios. Spolu s Birchem se tentokrát na produkci podílel i sám Harris. Album Fear of the Dark vyšlo v květnu 1992. Velmi známou písní z tohoto alba je stejnojmenná skladba, kterou kapela často hraje na svých koncertech. Úspěch zaznamenal singl "Be Quick or Be Dead", který se dostal na druhé místo v hitparádě singlů. Turné na jeho podporu začalo v červnu a skončilo v listopadu stejného roku. Jedno vystoupení se konalo opět v Doningtonu − jako host se při přídavku představil Adrian Smith. Od března do srpna 1993 odehráli další turné, při něm však postupně začal dělat problémy i Dickinson. Šlo o první turné, během kterého skupina zahrála i v Česku; v ostravském Paláci kultury a sportu. Během turné vyšly celkem dvě koncertní alba − A Real Live One v březnu a A Real Dead One v říjnu. Obě poté vyšla jako jedno album pod názvem A Real Live Dead One. V listopadu 1993 ještě vyšel další koncertní záznam Live at Donington. Dickinson svůj odchod oznámil v březnu 1993, se skupinou však ještě odehrál celé turné až do srpna. Při konkurzu na uvolněné místo se členům nejvíce líbil Blaze Bayley, frontman skupiny Wolfsbane. Jeho nástup byl oznámen v lednu 1994 a hned ve stejný měsíc zahájili práce na svém novém albu. Nahrávání trvalo s přestávkami více než rok a výsledek s názvem The X Factor spatřil světlo světa v říjnu 1995. Albu se dostala velmi špatná kritika a oproti předchozím albům působilo spíš jako propadák. Skalní fanoušci kapely si nemohli zvyknout na nového zpěváka, a to ne z důvodu, že by byl Bayley špatný, spíš byl jiný než Dickinson, na kterého byli zvyklí. K albu vyšly dva doprovodné singly − "Man on the Edge" a "Lord of the Flies". Od září 1995 do září 1996 skupina koncertovala v rámci turné The X Factour opět po celém světě. Skupina podruhé zahrála v Česku; stalo se tak v pražském Průmyslovém paláci. Po návratu z turné se skupina opět umlčela z koncertování, namísto toho však zahájila práce na albu Virtual XI, které vyšlo až v březnu 1998. Album zaostalo i za The X Factor, a to i přesto, že na něm jsou známé písně "Futureal" a "The Clansman". Od dubna do prosince pak následovalo další turné, při kterém se odehrálo třetí vystoupení skupiny v Česku. Tentokrát opět v Praze, nyní však v Malé sportovní hale. Při tomto turné začal zlobit Bayleyův hlas. Několik koncertů muselo být dokonce zrušeno a po jeho ukončení byl Bayley ze skupiny vyhozen. Ihned po odchodu Blaze Bayleyho vznikla myšlenka opět oslovit Bruce Dickinsona. Spolu s ním přišel i Adrian Smith a skupina poprvé doopravdy začala fungovat s třemi kytarami. Od července do října 1999 skupina odehrála kratší turné. Následně celá šestičlenná sestava i s novým producentem Kevinem Shirleyem začala pracovat na novém albu nazvaném Brave New World. Album vyšlo v květnu 2000 a umístilo se na sedmém místě britského žebříčku. V červnu Iron Maiden odstartovali další velké turné, během kterého vystoupili v pražské Paegas aréně. Mimo pražské vystoupení skupina během tohoto turné hrála i na dalším ročníku festivalu Rock in Rio v brazilském Rio de Janeiru. Záznam z tohoto koncertu vyšel jako živé album a DVD Rock in Rio. Na toto vystoupení opět přišlo přes 250 000 fanoušků. Turné na podporu alba Brave New World skončilo až v březnu 2002 a v tomto roce skupina rovněž získala ocenění Ivor Novello Awards. Následovalo období klidu, hned počátkem roku 2003 ho však skupina přerušila nahráváním alba Dance of Death, které pak vyšlo v září. Dostalo se na druhé místo žebříčku prodejnosti a společně s albem Brave New World bylo vyhlášeno nejlepším metalovým albem roku 2003 (Brave New World roku 2000). Na albu se nachází většinou písně, jejichž délka přesahuje pět minut. Pouze dvě písně jsou kratší, obě dvě vyšly jako singly − "Wildest Dreams" a "Rainmaker". Ještě před vydáním alba skupina absolvovala turné Give Me Ed... 'Til I'm Dead Tour. Po jeho vydání pak přibližně stejně dlouhé turné na jeho podporu. Během obou skupina hrála v Česku; ve Zlíně a Praze. Turné skončilo v únoru 2004. Od května do srpna 2005 se konalo turné Eddie Rips Up the World Tour. Bylo zahájeno v pražské T-Mobile Aréně. Součástí turné bylo i několik vystoupení v rámci putovního festivalu Ozzfest ve Spojených státech. Na něm, během vystoupení v San Bernardinu, došlo k napadení kapely některými fanoušky, kteří na ni házeli nejrůznější předměty. Kvůli tomu kapela zrušila své zbývající koncerty na tomto festivalu. Turné skupina zakončila charitativním vystoupením pro bývalého bubeníka skupiny Clivea Burra, který trpěl roztroušenou sklerózou. V srpnu 2005 vyšlo živé album Death on the Road, na němž je zachycen záznam koncertu v Dortmundu, který byl součástí turné k albu Dance of Death. Od března do dubna 2006 Iron Maiden nahráli své, v pořadí čtrnácté, album nazvané A Matter of Life and Death. Album vyšlo v srpnu a produkce se opět ujali Shirley s Harrisem. Ještě před samotným počinem vyšel první singl "The Reincarnation of Benjamin Breeg", druhý "Different World" následoval později. V prosinci roku 2006 nahráli ve studiu Abbey Road živé vystoupení pro pořad Live from Abbey Road. Měsíc před tím Iron Maiden spolu se svým manažerem Rodem Smallwoodem ohlásili, že po 27 letech končí se spoluprací se Sanctuary Music. Založili společnost Phantom Music Management, nicméně nenastaly žádné významné změny. Následovalo turné po Severní Americe a Evropě. Na koncertech nejprve odehráli všech deset skladeb z aktuálního alba v nezměněném pořadí a poté pět klasických skladeb z jiných alb. V rámci tohoto turné skupina 6. června 2007 odehrála svůj druhý koncert v Ostravě. O čtyři dny později se konalo vystoupení na festivalu Download, které bylo natáčeno a vysíláno na internetu. Během koncertu Bruce Dickinson prohlásil, že záznam bude použit pro živé DVD. Dne 24. června 2007 turné skončilo, poslední koncert byl v Londýnské Brixton Academy na pomoc nadaci Cliva Burra. V únoru 2008 skupina zahájila velké turné Somewhere Back in Time World Tour, které se zaměřovalo na slavné období skupiny v 80. letech, obzvláště na album Powerslave, neboť celkové ladění obsahuje egyptské prvky, podobně jako na albu a tehdejších vystoupeních. Turné začalo v indické Bombaji a také poprvé navštívili Kostariku a Kolumbii. V Česku vystupovala dne 8. srpna 2008 na stadionu Eden v Praze. Se začátkem tohoto turné také souvisí vydání živého dvou-DVD se záznamy Live After Death a Maiden England. Právě při tomto turné vznikl dokumentární film Iron Maiden: Flight 666. Během turné skupina cestovala speciálně upraveným Boeingem 757 zvaným "Ed Force One", které pilotoval zpěvák skupiny Bruce Dickinson. Od ledna do března 2010 skupina pracovala na svém patnáctém studiovém albu. Výsledek dostal název The Final Frontier a vyšel v srpnu 2010. Produkce se opět ujali Shirley a Harris. Od června 2010 do srpna 2011 skupina odehrála přibližně sto koncertů v rámci The Final Frontier World Tour. Tentokrát skupina odehrála i několik koncertů v rámci putovního festivalu Sonisphere; jedno se konalo na Holešovickém výstavišti 11. června 2011. V březnu 2012 vyšel záznam z koncertu nazvaný En Vivo! V červnu stejného roku se skupina vydala na další světové turné nazvané Maiden England World Tour. Turné pokračovalo do října 2013; jeden koncert z turné odehráli i v Česku, přesněji 29. července 2013 v pražské aréně Eden. V březnu 2013 zemřel bubeník Clive Burr, který se skupinou nahrál první tři alba, ve věku 56 let. V roce 2012 vydal Smith společně s projektem Primal Rock Rebellion album Awoken Broken a ve stejném roce vydal první sólové album s názvem British Lion i Steve Harris. V červenci 2012 Dickinson v rozhovoru prohlásil, že skupina chystá na rok 2014 nové studiové album. Koncem roku 2014 byla Dickinsonovi diagnostikována rakovina a přestože měla skupina kompletně dokončené studiové album, její členové prohlásili, že s vydáním počkají do doby, než bude frontman zdráv a vyrazí se skupinou na koncertní turné. Album nakonec dostalo název The Book of Souls a vyšlo v září 2015. Nahrávka je nejdelším studiovým albem v historii skupiny. Na album navázalo celosvětové turné The Book of Souls World Tour čítající více než sto vystoupení. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam členů Iron Maiden. Současná sestava Bruce Dickinson – zpěv (1981–1993, 1999–dosud) Steve Harris – baskytara (1975–dosud) Dave Murray – kytara (1976, 1977–dosud . ) Adrian Smith – kytara (1980–1990, 1999–dosud) Janick Gers – kytara (1990–dosud) Nicko McBrain – bicí (1983–dosud) a Michael Kenney – klávesy (1988–dosud) – pouze koncertní hudebník Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Iron Maiden. Studiová alba Iron Maiden (1980) Killers (1981) The Number of the Beast (1982) Piece of Mind (1983) Powerslave (1984) Somewhere in Time (1986) Seventh Son of . a Seventh Son (1988) No Prayer for the Dying (1990) Fear of the Dark (1992) The X Factor (1995) Virtual XI (1998) Brave New World (2000) Dance of Death (2003) A Matter of Life and Death (2006) The Final Frontier (2010) The Book of Souls (2015) | VERB_PHRASE | YES_NO |
000514 | ... Horní Heršpice, Dolní Heršpice a Přízřenice a jihovýchodní část katastrálního území Trnitá a má rozlohu 1277 ha. Sídlo úřadu městské části je v Komárově. Pro účely senátních voleb je území městské části Brno-jih zařazeno do volebního obvodu číslo 58. Městská část Brno-jih hraničí na jihu a jihovýchodě s městem Modřicemi, na západě s obcí Moravany a městskou částí Brno-Bohunice, na severu s městskou části Brno-střed, na východě s městskými částmi Brno-Černovice a Brno-Tuřany. Původní části Dolních Heršpic a Přízřenic si dosud zachovávají vesnický charakter a zároveň představují... | Jaké číslo má volební obvod Brno-jih? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Brno-jih | [
"58"
] | 158 | 254 | Pro účely senátních voleb je území městské části Brno-jih zařazeno do volebního obvodu číslo 58. | [
{
"start": 251,
"end": 253,
"text": "58"
}
] | Brno-jih je od 24. listopadu 1990 jedna z 29 městských částí statutárního města Brna. Rozkládá se na jihu města po obou březích řeky Svratky, do níž se zde vlévá řeka Svitava, a zahrnuje celá katastrální území Komárov, Horní Heršpice, Dolní Heršpice a Přízřenice a jihovýchodní část katastrálního území Trnitá a má rozlohu 1277 ha. Sídlo úřadu městské části je v Komárově. Pro účely senátních voleb je území městské části Brno-jih zařazeno do volebního obvodu číslo 58. Městská část Brno-jih hraničí na jihu a jihovýchodě s městem Modřicemi, na západě s obcí Moravany a městskou částí Brno-Bohunice, na severu s městskou části Brno-střed, na východě s městskými částmi Brno-Černovice a Brno-Tuřany. Původní části Dolních Heršpic a Přízřenic si dosud zachovávají vesnický charakter a zároveň představují jedny z nejzachovalejších vesnických celků na území moderního Brna. Horní Heršpice, Komárov a Trnitá mají pro změnu spíše městský charakter. Na západě území městské části se podél Vídeňské ulice nachází významná obchodně průmyslová zóna. Na různých místech městské části se nacházejí také významná obchodní centra Futurum a Avion Shopping Park Brno, i řada jiných obchodů jako je Europamöbel. V nedávné době bylo do katastru Přízřenic rozšířeno původně modřicemodřické obchodní centrum Olympia. Městskou částí prochází i několik důležitých dopravních tepen. Jedná se především o dálnice D1 a D2, a rychlostní komunikaci E461. Jižně od dálnice D1 se zde však nacházejí i rozsáhlé plochy nezastavěné zemědělské půdy. Dopravní spojení se středem města i s jinými městskými částmi zajišťuje dopravní podnik města Brna prostřednictvím tramvajových linek č. 2, 6, 9 a 12, a několika autobusových a trolejbusových linek. K Brnu bylo území městské části připojeno ve třech fázích. 6. července 1850 byla k Brnu připojena katastrální území Trnitá (její katastr v té době zahrnoval také severozápadní část současného katastru Komárova) a Křenová (k němu patřily z území současné . městské části Brno-jih jen malé části dnešních parcel 425/2 a 560/2 a krátký úsek Ponávky, a roku 1941 byly tyto pozemky při první katastrální reformě Brna připojeny ke katastrálnímu území Trnitá). 16. dubna 1919 . následovalo připojení obcí Dolní Heršpice, Horní Heršpice, Komárova, a Přízřenic, jakož i Černovic a Brněnských Ivanovic (jejichž původní katastry na území městské části také zasahovaly) a nakonec 1. července 1960 také severovýchodní část katastru obce Moravany, označovaná jako Nové Moravany (toto území bylo později začleněno do katastru Horních Heršpic), a obec Holásky, jejíž původní katastr sem také zasahoval. Do roku 1945 mělo území městské části převážně zemědělský charakter, poté zde nastal rozvoj průmyslu, jehož negativní vliv na životní prostředí městské části se projevil hlavně v 70. a 80. letech. V letech 1966-1969 se i území této městské části dotkla rozsáhlá katastrální reforma Brna. Do té doby například patřila nejvýchodnější nezastavěná část katastru Komárova k historické obci Černovice, naopak část komárovského katastru se nacházela i na levém břehu řeky Svitavy (dnes součást katastrálních území Černovice a Brněnské Ivanovice). Od 1. srpna 1976 do 23. listopadu 1990 bylo celé území moderní městské části Brno-jih začleněno do tehdejšího městského obvodu Brno IV. 24. listopadu 1990 pak dochází ke vzniku novodobé městské části Brno-jih. Od 90. let zde také dochází k postupné obnově a zlepšování dopravní infrastruktury, životního prostředí, rozšiřování a budování sportovišť, a opravám školních budov. 12. září 2010 se v Dolních Heršpicích a Přízřenicích konalo místní referendum o oddělení od Brna a vytvoření nové obce Dolní Heršpice-Přízřenice, o těchto snahách podrobněji pojednává článek Dolní Heršpice-Přízřenice. Obrázky, zvuky či videa k tématu Brno-jih ve Wikimedia Commons Oficiální web městské části Drobná sakrální architektura v MČ Brno-jih | NUMERIC | NUMERIC |
006403 | Dagmar Havlová, rozená Veškrnová (* 22. března 1953 Brno) je česká herečka. V roce 1997 se stala manželkou tehdejšího českého prezidenta Václava Havla a první dámou České republiky. Od roku 2016 používá jméno Dagmar Havlová-Veškrnová. Narodila se v rodině hudebního skladatele Karla Veškrny a jeho ženy Markéty (15. dubna 1922 – 30. prosince 2013) v Brně-Židenicích. Jejím strýcem byl kněz podzemní církve Vladimír Julián Veškrna (23. února 1925 Brno - Husovice – 17. června 2012 České Budějovice - Suché Vrbné). Roku 1971 ukončila maturitou studia na státní konzervatoři v Brně (zde získala titul DiS.) a v roce 1975 absolvovala Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kde získala titul MgA. V Brně účinkovala v Divadle na provázku. Po příchodu do Prahy byla stálou členkou Divadla Jiřího Wolkera a účinkovala také v Semaforu. Její jméno figuruje na seznamu signatářů prohlášení Anticharty.... | Ve kterém roce se Dagmar Havlová provdala za Václava Havla? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dagmar_Havlová | [
"1997"
] | 76 | 181 | V roce 1997 se stala manželkou tehdejšího českého prezidenta Václava Havla a první dámou České republiky. | [
{
"start": 83,
"end": 87,
"text": "1997"
}
] | Dagmar Havlová, rozená Veškrnová (* 22. března 1953 Brno) je česká herečka. V roce 1997 se stala manželkou tehdejšího českého prezidenta Václava Havla a první dámou České republiky. Od roku 2016 používá jméno Dagmar Havlová-Veškrnová. Narodila se v rodině hudebního skladatele Karla Veškrny a jeho ženy Markéty (15. dubna 1922 – 30. prosince 2013) v Brně-Židenicích. Jejím strýcem byl kněz podzemní církve Vladimír Julián Veškrna (23. února 1925 Brno - Husovice – 17. června 2012 České Budějovice - Suché Vrbné). Roku 1971 ukončila maturitou studia na státní konzervatoři v Brně (zde získala titul DiS.) a v roce 1975 absolvovala Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kde získala titul MgA. V Brně účinkovala v Divadle na provázku. Po příchodu do Prahy byla stálou členkou Divadla Jiřího Wolkera a účinkovala také v Semaforu. Její jméno figuruje na seznamu signatářů prohlášení Anticharty. Od roku 1979 vystupovala v Divadle na Vinohradech. Po sňatku s Václavem Havlem své působení v divadle přerušila. V roce 2005 se po 11leté pauze opět navrátila na divadelní scénu a s velkým úspěchem vystupovala ve hře Israele Horovitze "Chvíle pravdy". Nyní je stálou členkou Divadla na Vinohradech. Mezi její nejvýraznější jevištní výkony patří Jana v Anouilhově Skřivánkovi, Kateřina v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Lady Macbeth, titulní postavy v Ionescově Macbethovi, Gazdině robě, ve Strindbergově Královně Kristině, v Horovitzově Chvíli pravdy. Vystupovala také jako Ibsenova Rebeka nebo Baronka Castelliová v Krležově Rodu Glembayů. Ve filmu si zahrála poprvé v roce 1974, a to v celovečerní veselohře Juraje Herze Holky z porcelánu. Pro její filmovou kariéru jsou charakteristické komediální role, celkem natočila více než 60 filmů a 250 televizních inscenací. Poslední celovečerní film, ve kterém hraje, je komedie Václava Havla Odcházení (2011). V roce 2013 také televize uvedla pokračování legendárního seriálu Sanitka, ve kterém ztvárnila jednu z hlavních postav. Za Václava Havla se provdala 4. ledna 1997 na žižkovské radnici, necelý rok po smrti jeho předchozí choti Olgy. Jako první dáma mimo jiné doprovázela manžela při jeho pracovních povinnostech a začala se věnovat charitě. Spolu se svým manželem založili Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. V roce 2001 se stala jedinou majitelkou památkově chráněné vyhlídkové restaurace Terasy na pražském Barrandově. Nemovitost vložila do společnosti Barrandovské terasy, a.s. Roku 2003 prodala část akcií nejmenovanému kupci. Z prvního manželství má Dagmar Havlová dceru Ninu, vdanou Smitovou (* 1976), která roku 2004 absolvovala pražskou právnickou fakultu a po třech letech se stala justiční čekatelkou. V roce 2015 pak byla jmenována soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1. V roce 1997 založila nadaci Vize 97, ze které vznikla po sloučení s nadací Nadací Václava a Olgy Havlových o rok později Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. V nově vzniklé nadaci je předsedkyní Správní rady. Nadace působí ve čtyřech oblastech, v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní. V roce 1997 uspořádala sedm nadačních představení Královny Kristiny. Výtěžek v hodnotě téměř 5 milionů Kč věnovala na výstavbu domova pro staré lidi v povodněmi postižených oblastech Moravy. V rámci nadace se podílela mimo jiné na organizaci prevence rakoviny tlustého střeva, jehož výsledkem je bezplatné preventivní vyšetření pro všechny občany České republiky nad 50 let věku. V den narozenin manžela, Václava Havla, zavedla tradiční předávání Ceny Nadace VIZE 97 významným domácím i zahraničním osobnostem. V rámci projektu Fond porozumění dlouhodobě podporuje Domov sv. Rodiny pro mentálně postižené a Domov sv. Karla Boromejského pro seniory. Dne 5. prosince 2005 založila dnes již tradiční Mikulášský charitativní bazar a přizvala ke spolupráci deset významných neziskových organizací z celé České republiky. Založila botanickou zahradu na zámku v Lánech. Vzácné dřeviny věnovaly do arboreta významné osobnosti z České republiky i ze zahraničí. Dnes je možno expozici navštívit v areálu firmy Botanicus v Ostré u Lysé nad Labem. Aktivně se účastní boje proti rasové nesnášenlivosti a diskriminaci. Dagmar Havlová uděluje pravidelně záštity kulturním a zdravotním projektům. JAMU 1968 – Broučci (Verunka) 1971 – Doktor Causy (Děvče) 1974 – Radúz a Mahulena (Ženy) 1974 – Evžen Oněgin (Taťána) 1974 – Kotevní náměstí (Anna Petrovna) 1975 – První . den svobody (Inge) Státní konzervatoř 1970 – Skřivánek (Jana) Divadlo na provázku 1974 – Profesionální žena (Soňa Čechová) Divadlo Jiřího Wolkera 1975 – Dlouhý, Široký a Bystrozraký (zakletá princezna) 1975 – Tajemný . doktor Ox (Suzela) 1977 – Bumbaraš aneb Paličák (Varvara) 1978 – Kterak se o princeznu čert pokoušel (princezna Cecilka) 1978 – O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (Černovláska) 1978 – Ošklivá princezna ( .ošklivá princezna Elena) 1978 – Zkrocení zlé ženy (Kateřina) 1979 – Ze života hmyzu (Motýlice Iris / Chrobačka / Zaječice) Divadlo na Vinohradech 1979 – My, níže podepsaní (Alla Šindinová) 1980 – Lištičky . (Alexandra) 1980 – Poslední záblesk (Colette) 1980 – Svatba Krečinského (Lidočka) 1981 – Sviť, sviť, má hvězdo (Margareta) 1981 – Jedenácté přikázání (Františka) 1982 – Diamantoví . kluci (Marta) 1982 – Dalskabáty, hříšná ves (Dorotka) 1983 – Krajnice báječných cest (Darina) 1984 – Zločin a trest (Nastasja Filipovna) 1985 – Rafani (Marta) 1985 – Spartakus . (Varinia) 1986 – Den delší než století (Ajzada) 1987 – Krysař (Lora) 1987 – Jedna jaro v Paříži (Jeanett) 1987 – Lov divokých kachen (Věra) 1988 – Taková ženská na . krku (Lucette) 1989 – Mistr a Markétka (Hela) 1989 – Hlasy ptáků (Yveta) 1991 – Macbett (Lady Macbett / Lady Duncanová / Čarodějnice) 1992 – Gazdina roba (Eva) 1992 – . Duše krajina širá (Adéla) 1994 – Chvála prostopášnosti (Smolička) 1995 – Královna Kristina (královna Kristina) 2006–2010 – Chvíle pravdy (Kathleen) 2008 – Višňový sad (Ljubov Raněvská) . 2010–2013 – Marie Stuartovna (skotská královna Marie Stuartovna) 2011–2014 – Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! Postmuzikál (Roxana) 2013–2014 – Rebeka (Rosmersholm) ( .Rebeka) 2014–současnost – Rod Glembayů (Baronka Castelliová-Glembayová) 2016–současnost – Její pastorkyňa (Kostelnička) Švandovo divadlo 2008 – Chvíle pravdy (Kathleen) Studio DVA divadlo 2006–2010 . – Chvíle pravdy (Kathleen) Získala celou řadu ocenění za herecké výkony a charitativní činnost. 1975 – Zlaté slunce, cena za nejlepší ženský herecký výkon – Holky z porcelánu 1976 – Zlaté slunce, cena za nejlepší ženský herecký výkon – Holka . na zabití 1982 – Ocenění pro nejlepší herečku, MFF v Bratislavě 1997 – Velká stuha Řádu renesance (Grand Cordon of Al Nahda Decoration), udělená během státní návštěvy Jordánska v září 1997, jako druhé nejvyšší státní vyznamenání 2001 – Cena Niky . 2001 – Cena Masarykovy akademie umění za herectví 2003 – Osobnost města Brno – Židenice 2004 – American friends of the Czech Republic 2004 – Hrnec smíchu za celoživotní přínos filmu, Polsko 2005 – Hercova mise za celoživotní herecké mistrovství, MFF Trenčianské Teplice 2007 – Cena . za přínos české komedii, Novoměstský Hrnec smíchu 2009 – Cena "Smích léčí", ONKOCET EUROPE o.p.s. 2013 – American Friends of the Czech Republic (Američtí přátelé České republiky) za vynikající vedení Nadace VIZE 97 a významné přínosy pro zlepšení . občanské společnosti 2014 – Cena TýTý, nejoblíbenější Herečka a Absolutní vítěz všech kategorií 2014 – Cena vinohradského diváka August za nejlepší ženský herecký výkon sezony za Ibsenovu Rebeku 2016 – Cena vinohradského diváka August za nejlepší ženský herecký výkon sezony za Krležovu baronku Glembayovou-Castelli členka mezinárodní charitativní organizace . Femmes d'Europe, sídlící v Bruselu členka mezinárodní Nadace na ochranu zvířat RCPCA čestná předsedkyně Společnosti pro záchranu Národní knihovny v Praze čestná předsedkyně - patronka Českého výboru UNICEF členka správní rady Konta náročných operací čestná předsedkyně Společnosti Vítězslavy Kaprálové členka a spolupracovnice rady Počítače . proti bariérám při Chartě 77 pro mentálně postižené čestná členka Evropské unie umění, diplom a cena MAU Masarykovy akademie umění za herecké umění čestná členka organizace Helppes, soustřeďující se na výcvik asistenčních psů pro postižené spoluobčany čestná členka České gastroenterologické společnosti Jana Evangelisty Purkyně členka Etické . komise České lékařské komory členka Společnosti přátel PEN klubu od roku 2001 členka Board of Advisorsinstituce Educational Initiative for Central and Eastern Europe členka výboru International Committee of Woman Leaders for Mental Health při presidentské knihovně J. Cartera zakladatelka a členka správní rady Knihovny Václava Havla, o.p.s. členka správní rady AMU čestná členka Společnosti pro gastrointestinální onkologii (SGO) České Lékařské Společnosti Jana Evangelisty Purkyně | DATETIME | DATETIME |
012696 | Senát Parlamentu České republiky je horní komora Parlamentu České republiky. Jeho postavení je upraveno v Ústavě ČR, přijaté roku 1992. V Senátu zasedá 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Senát je nerozpustitelný, každé dva roky se volí třetina senátorů. Sídlo Senátu je dle zákona č. 59/1996 Sb. areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratským palácem a Malým Fürstenberským palácem. Horní komorou zákonodárného sboru byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady. Ta byla tvořena dědičnými členy (např. církevními hodnostáři) a členy jmenovanými. V roce 1907 byl reformou omezen počet doživotně jmenovaných členů a stanoven jejich počet mezi 150 a 170. Kromě dědičných českých šlechtických rodů byla do Panské sněmovny jmenována řada významných... | Na kolik let je volen v České republice senátor? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Senát_Parlamentu_České_republiky | [
"šesti"
] | 136 | 201 | V Senátu zasedá 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. | [
{
"start": 191,
"end": 196,
"text": "šesti"
}
] | Senát Parlamentu České republiky je horní komora Parlamentu České republiky. Jeho postavení je upraveno v Ústavě ČR, přijaté roku 1992. V Senátu zasedá 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Senát je nerozpustitelný, každé dva roky se volí třetina senátorů. Sídlo Senátu je dle zákona č. 59/1996 Sb. areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratským palácem a Malým Fürstenberským palácem. Horní komorou zákonodárného sboru byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady. Ta byla tvořena dědičnými členy (např. církevními hodnostáři) a členy jmenovanými. V roce 1907 byl reformou omezen počet doživotně jmenovaných členů a stanoven jejich počet mezi 150 a 170. Kromě dědičných českých šlechtických rodů byla do Panské sněmovny jmenována řada významných osobností, které se zasloužily o společnost či umění, mezi nimi například jako první Čech František Palacký. Prvorepublikovou horní komorou byl Senát Národního shromáždění ČSR. Po vzniku Československé republiky byla 29. února 1920 přijata ústava, která jak v rakousko-uherské tradici, tak i po vzoru Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z Poslanecké sněmovny s třemi sty členy a Senátu se sto padesáti členy. Do obou komor se volilo poměrným systémem. Do Sněmovny na 6 let, do Senátu na 8 let. Členem Sněmovny se mohl stát občan starší 30 let, do Senátu bylo možné být zvolen po dosažení věku 45 let. Rozdílnost byla i v nutné délce státního občanství voličů. První volby do Senátu se konaly v květnu 1920, krátce po prvních volbách do Sněmovny. Díky změnám a předčasným termínům následující volby probíhaly současně s volbami do Sněmovny, což spolu se shodným poměrným systémem mělo za následek, že stranické složení Senátu do značné míry kopírovalo složení dolní komory parlamentu a proklamovaná funkce "pojistky demokracie" byla zcela iluzorní. Obě komory byly prezidentem definitivně rozpuštěny bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy. V poválečné republice nebyla instituce senátu obnovena, ačkoliv určitý charakter druhé komory měla slovenská frakce poslanců Národního shromáždění. Tento stav však trval jen do roku 1948. Květnová ústava zavedla striktně jednokomorové Národní shromáždění. Slovenská národní rada byla sice zachována, její usnesení zůstala omezená teritoriálně (Slovensko) i tematicky, a nově byla postavena pod kontrolu Národního shromáždění i vlády. Ve federativním Československu od roku 1969 do roku 1992 existovalo dvoukomorové Federální shromáždění. Podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, se FS skládalo ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Povahu horní komory, založené na regionálním principu, měla Sněmovna národů. Ze 150 poslanců Sněmovny národů bylo 75 voleno v České socialistické republice a 75 ve Slovenské socialistické republice. Zpočátku však nebyla Sněmovna národů volená řádnými volbami. Poslance za SSR zvolila ze svých řad Slovenská národní rada a poslance za ČSR zvolila ze svých řad rozšířená prozatímní Česká národní rada vytvořená na základě ústavního zákona č. 77/1968 Sb., o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky. První řádné volby do Federálního shromáždění proběhly až 26.-27.11.1971; potom se konaly každých 5 let. Pouze po listopadu 1989 byla část poslanců vyměněna kooptací namísto řádných voleb. Postavení Sněmovny národů v rámci Federálního shromáždění ČSSR bylo silnější, než postavení Senátu v rámci prvorepublikového parlamentu. Obě sněmovny FS si byly rovnocenné. K platnému usnesení a přijetí zákona bylo třeba souhlasu kvalifikované většiny poslanců v obou sněmovnách. Vedle toho platil zákaz majorizace při společném hlasování hlasování obou sněmoven o řadě zákonů a při hlasování o důvěře vládě, což znamená, že menšina slovenských poslanců nesměla být přehlasována českou většinou a mohla sporné usnesení zablokovat. Pokud obě sněmovny hlasovaly různě, mohly se usnést na tzv. dohodovacím řízení, kdy byl vytvořen dohodovací výbor, tvořený zpravidla 20 poslanci (po deseti za každou sněmovnu). Pokud by ani dohodovací výbor nedošel ke shodě, mohl prezident Federální shromáždění rozpustit a vypsat nové volby. V podmínkách normalizace však takových případ neshody prakticky nastat nemohl a k rozpuštění Federálního shromáždění nedošlo ani později. Sněmovna národů, stejně jako celé Federální shromáždění, zanikla k 31. prosinci 1992. Česká socialistická republika (1969-1990) a Česká republika (1990-1992) měla jednokomorovou Českou národní radu. Při rozdělení federace vyvstal však problém s umístěním českých poslanců zanikajícího Federálního shromáždění. Nová Ústava České republiky, účinná od 1. ledna 1993, proto[zdroj?] zakotvila dvoukomorový parlament, složený z Poslanecké sněmovny a Senátu. Avšak zřízení senátu bylo v politických diskusích silně zpochybňováno[zdroj?] a vzácné nebyly ani snahy o jeho vypuštění z ústavy.[zdroj?] Do doby jeho ustavení bylo zamýšleno zřídit Prozatímní Senát (čl. 106 odst. 2 Ústavy), ale ten nakonec uzákoněn nebyl. Nakonec byly první volby do Senátu Parlamentu ČR uspořádány až na podzim roku 1996. Jelikož šlo o první volby do senátu, 1/3 obvodů volila senátora na 2 roky, 1/3 zvolila senátora se čtyřletým mandátem a pouze 1/3 volila senátora s ústavou předepsaným šestiletým mandátem. Zkrácením prvních mandátů u vybraných senátních obvodů byla naplněna ústavní klauzule, dle které se volby do Senátu konají každé 2 roky a volí se 1/3 senátu (samotná délka mandátu je 6 let). První, tzv. ustavující schůze Senátu se konala ve středu 18. prosince 1996, kdy bylo zvoleno vedení nově vzniklého Senátu. Prvním předsedou Senátu se stal Petr Pithart z KDU-ČSL. Hned v prvních volbách zvítězili kandidáti vládní ODS (32 senátorů), kteří společně se senátorským klubem KDU-ČSL (13 senátorů) a klubem ODA (7 senátorů) získali v horní komoře parlamentu ústavní většinu 52 senátorů. Tato provládní koalice vydržela až do pádu vlády Václava Klause na přelomu let 1997 a 1998. Následně Senát podporoval úřednickou vládu Josefa Tošovského a to až do předčasných voleb v červnu 1998. Po sněmovních volbách podepsaly dvě nejsilnější parlamentní strany (ODS a ČSSD) tzv. Opoziční smlouvu, která dávala nejen možnost oběma politickým stranám měnit ústavu (společně měly více jak 3/5 ústavní většinu jak v PS, tak v Senátu), ale zároveň i vládní sociální demokracie podpořila kandidáta ODS (Libuše Benešová) do funkce předsedy Senátu. Tato politická konstelace však vydržela pouze do senátních voleb r. 2000, kdy většinu křesel v Senátu obsadili členové Čtyřkoalice. Úspěch malých stran zaznamenaly i volby do Senátu r. 2002, kdy Čtyřkoalice opět vyhrála, tentokrát se však jednalo o vládní subjekt a Senát tak dál podporoval Špidlův kabinet, vzniklý v létě 2002. Opozice vedená ODS (M. Topolánek) získala kontrolu nad Senátem po volbách r. 2004, kdy ČSSD vedená premiérem S. Grossem utrpěla velkou porážku a v Senátu měla po volbách pouhých 7 zástupců. Úspěch ODS se opakoval i v supervolebním roce 2006, kdy M. Topolánek jako premiér obhájil post nejsilnější strany i ve volbách do Senátu. Volby do Senátu r. 2006 mají prvenství v tom, že poprvé v dějinách získala jedna strana dostatečný počet senátorů, aby mohla po volbách disponovat většinou senátních hlasů. V roce 2006 se to povedlo ODS, která v l. 2006 - 2008 měla 41 senátorů, tedy více jak polovinu celkového počtu senátorů. Tuto nadpoloviční většinu ztratila v následujících volbách v r. 2008, vládní koalice vedená ODS si však většinu v Senátu udržela. Teprve v roce 2010 dokázala ČSSD zopakovat takový výsledek senátních voleb, jaký měla v r. 2006 ODS, tedy výsledné obsazení nadpoloviční většiny křesel v Senátu jedinou polit. stranou, v tomto případě opoziční ČSSD. Úspěch ČSSD se opakoval i v r. 2012, kdy po senátních volbách dále posílila na celkových 46 senátorů. Teprve senátní volby v r. 2014 znamenaly ztrátu nadpoloviční většiny pro ČSSD (jejich senátorský klub měl po volbách 35 členů), ale samotná vládní koalice (ČSSD, ANO, KDU-ČSL) si udržela pohodlnou většinu (49 senátorů). Senátní volby v roce 2016 znamenaly úspěch především pro KDU-ČSL či kandidáty, které KDU-ČSL podporovala (jednalo se o zisk 9 mandátů). Naopak propadly ČSSD (pouze 2 mandáty) a hnutí ANO 2011 (pouze 3 mandáty). I přesto si vládní koalice udržela většinu. Z opozičních stran získaly senátory ODS (3 mandáty), TOP 09 a STAN (2 mandáty) a STAN samostatně (2 mandáty). Žádného senátora nezískala KSČM. Z menších stran úspěch slavily také Severočeši.cz, Strana zelených, OPAT, SLK či "OSN". Nejpočetnějším senátorským klubem zůstal Senátorský klub ČSSD (25 členů), na druhé místo se dostal Senátorský klub KDU-ČSL a nezávislí (16 členů). Následují Klub Starostové a nezávislí (11 členů), Senátorský klub Občanské demokratické strany (10 členů), Senátorský klub ANO (7 členů) a Klub nezávislých senátorů (5 členů). V senátních volbách v roce 2016 obhajovalo svůj mandát 19 senátorů (volilo se celkem ve 27 obvodech), uspělo 10 senátorů. Volby v obvodu č. 4 - Most však později Nejvyšší správní soud ČR označil za neplatné a budou se opakovat. Senát projednává návrhy zákonů, které mu postoupila Poslanecká sněmovna. Návrh zákona z Poslanecké sněmovny může: schválit - návrh zákona je postoupen prezidentovi ČR zamítnout - návrh je vrácen do Poslanecké sněmovny, ta může Senát přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců. Přehlasování poslaneckou sněmovnou není možné v případě ústavního zákona, volebních zákonů, zákonu o styku obou komor parlamentu, jednacího řádu senátu a některých mezinárodních smluv vrátit s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny - ta o zákonu hlasuje ve znění navrženém Senátem, pokud . není přijato prostou většinou, hlasuje znovu o návrhu v původním znění navrženém Poslaneckou sněmovnou a je případně schválen nadpoloviční většinou hlasů všech poslanců vyjádřit vůli se návrhem nezabývat - tímto usnesením je návrh zákona přijat nevyjádřit se - pokud se Senát do 30 dnů k návrhu zákona nevyjádří, je zákon přijat Senát Parlamentu ČR má a opakovaně využívá právo zákonodárné iniciativy, t. j. může poslanecké sněmovně podávat vlastní návrhy zákonů. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny přijímá v naléhavých záležitostech na místo zákonů zákonná opatření, která může navrhovat jen vláda a která musí být schválena na první schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny, jinak dále pozbývají platnosti. Zákonná opatření nelze přijímat ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a některých mezinárodních smluv. Předseda Senátu Parlamentu České republiky vyhlašuje termín voleb prezidenta České republiky. Senát může podat k Ústavnímu soudu na prezidenta žalobu pro velezradu. Senát vyjadřuje souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu, které navrhuje prezident. Spolu s Poslaneckou sněmovnou vydává usnesení, že prezident nemůže vykonávat ze závažných důvodů svůj úřad. Na návrh Senátu jmenuje prezident předsedu a inspektory Úřadu na ochranu osobních údajů. Senát též Poslanecké sněmovně navrhuje dva kandidáty na Veřejného ochránce práv. Podrobnější informace naleznete v článku Volby do Senátu Parlamentu České republiky. Volby se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva podle dvoukolového většinového systému. Vyhlašuje je v zákonem stanovených lhůtách prezident České republiky. Volební obvody jsou jednomandátové a vymezené zákonem. Volby probíhají v 81 obvodech (každé 2 roky v jedné třetině obvodů), za každý obvod je zvolen kandidát, který v prvním kole volby získal alespoň 50% hlasů, a pokud žádný z kandidátů nezískal alespoň 50% hlasů, postupují 2 kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů v prvním kole do kola druhého. Ve druhém kole se stane senátorem kandidát s vyšším počtem získaných hlasů. V případě uvolnění nebo neobsazení některého místa se konají pro příslušný obvod doplňovací volby. Kandidátovi musí být v první den voleb nejméně 40 let. Volební účast se pohybuje v rozmezí od 15,38 % (druhé kolo v roce 2016) po 44,59 % (první kolo v roce 2010). Senátní volby se konají v sudých letech na podzim, první kolo každých druhých voleb (1998, 2002, 2006, 2010, 2014...) se koná společně s volbami do zastupitelstev obcí, první kolo ostatních voleb (2000, 2004, 2008, 2012, 2016...) se koná společně s volbami do zastupitelstev krajů. Související informace naleznete také v článku Seznam členů Senátu Parlamentu České republiky (2016-2018). Po volbách v roce 2016 má Senát Parlamentu ČR toto složení: Mandáty senátorů Mandáty senátorů pro 11. volební období 2016-2018 vzešly z voleb do jedné třetiny Senátu PČR v letech 2012, 2014 a 2016 a z doplňovacích voleb do Senátu PČR v lednu 2014. Podrobnější informace naleznete v článku Předseda Senátu Parlamentu České republiky. Předseda Senátu zastupuje Senát navenek. Mezi jeho pravomoci patří svolávání, zahajování, přerušování a ukončování schůze Senátu; podepisování usnesení Senátu. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny podepisuje zákonná opatření Senátu. V případě neobsazené funkce prezidenta a současného rozpuštění Poslanecké sněmovny vykonává část pravomocí prezidenta svěřenou předsedovi Poslanecké sněmovny. Je volen Senátem vždy po nových volbách do třetiny Senátu. Disponuje jedním ze sedmi klíčů od dveří do Korunní komory v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta, kde jsou uloženy české korunovační klenoty. 5. předsedou Senátu je od 24. listopadu 2010 Milan Štěch (ČSSD). Pro 9. volební období Senátu byl 21. listopadu 2012 zvolen předsedou znovu, stejně tak pro 10. volební období 19. listopadu 2014. Místopředsedové Senátu zastupují předsedu Senátu v pořadí jím určeném a střídají se v řízení schůze Senátu. Jeden z nich je označován jako "1. místopředseda", ačkoli Ústava ani zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, takovou funkci výslovně (na rozdíl např. od Federálního shromáždění) neznají. Nejdéle působícím senátorem je Milan Štěch z klubu ČSSD, jenž v obvodě č. 15 - Pelhřimov zvítězil v prvních volbách v roce 1996 a senátorský mandát obhájil i v následujících volbách v letech 2002, 2008 a 2014. V letech 1996-2016 byli senátory také Pavel Eybert z klubu ODS (obvod č. 13 - Tábor) a Přemysl Sobotka rovněž z klubu ODS (obvod č. 34 - Liberec), kteří ve volbách v roce 2016 již nekandidovali. Sídlem Senátu je dle zákona č. 59/1996 Sb. areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratský palác a Malý Fürstenberský palác. Jednací sál Senátu se nachází v místech bývalých Valdštejnových koníren. Další historické prostory slouží senátorům pro jednání. Interiéry Valdštejnského paláce jsou zdarma přístupné pro veřejnost o víkendech od 10 do 16 hodin. V letním období o hodinu déle. Vstup do objektu je z 1. nádvoří Valdštejnského paláce, které je přístupné z Valdštejnského náměstí. Valdštejnská zahrada je volně přístupná od dubna do října od 10 do 18 hodin, v době státních svátků je slavnostně osvětlena a otevřena až do 22 hodin. V sala terreně probíhají v letní sezóně koncerty pro veřejnost, divadelní představení a jiné kulturní akce. Předseda Senátu Parlamentu České republiky Volby do Senátu Parlamentu České republiky Seznam členů Senátu Parlamentu České republiky Parlament České republiky Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky Prozatímní Senát Seznam sněmů českých zemí Panská sněmovna Senát Národního shromáždění Obrázky, zvuky či videa k tématu Senát Parlamentu České republiky ve Wikimedia Commons Senát Parlamentu ČR | NUMERIC | NUMERIC |
003341 | ... alb. Skupina dosáhla výrazný komerční úspěch s pátým albem Metallica (známým také jako Black Album), vydaném roku 1991, které debutovalo na 1. místě žebříčku Billboard 200. Tímto albem se kapela počala ubírat směrem ke střednímu proudu. Celosvětového ohlasu dosáhly singly "Fade to Black", "Master of Puppets", "Welcome Home (Sanitarium)", "One", "Enter Sandman", "The Unforgiven", "Nothing Else Matters", "Fuel" a "Whiskey in the Jar". V roce 2000 Metallica, spolu s několika dalšími umělci, zažalovala společnost Napster za sdílení materiálu chráněného autorskými právy bez souhlasu členů kapely. Spor se skončil dohodou a z Napsteru se stala placená služba. Album St. Anger, vydané v roce 2003, navzdory debutu na 1. místě žebříčku Billboard 200, zklamalo některé fanoušky, kterým chyběla kytarová sóla a vadily "plechové" bicí. Dokument s názvem Some Kind of Monster přiblížil fanouškům proces nahrávání alba. Metallica doposud vydala deset... | Jak se nazývá společnost, kterou Metallica roku 2000 zažalovala? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Metallica | [
"Napster"
] | 441 | 602 | V roce 2000 Metallica, spolu s několika dalšími umělci, zažalovala společnost Napster za sdílení materiálu chráněného autorskými právy bez souhlasu členů kapely. | [
{
"start": 519,
"end": 526,
"text": "Napster"
}
] | Metallica je americká metalová skupina založená roku 1981 v Los Angeles. Pro první alba Metallicy (DAWE) jsou typická rychlejší tempa skladeb, agresivní a ve svém stylu i hudebně náročnější kompozice. Tato skutečnost je zařadila společně se skupinami Megadeth, Slayer a Anthrax do "Velké čtyřky" thrash metalu. Skupina se dala dohromady na základě inzerátu v losangeleských novinách, který podal bubeník Lars Ulrich. Ve skupině hraje sólový kytarista Kirk Hammett (který se přidal ke skupině v roce 1983), basový kytarista Robert Trujillo (členem od roku 2003) spolu se zakládajícím bubeníkem Larsem Ulrichem a pak zpěvákem a doprovodným kytaristou Jamesem Hetfieldem. Předchozí členové skupiny byli sólový kytarista Dave Mustaine (který odešel a založil skupinu Megadeth) a basisté Ron McGovney, Cliff Burton a Jason Newsted. Skupina také dlouho spolupracovala s producentem Bobem Rockem, který produkoval všechna alba od roku 1990 do roku 2003 a pomáhal také jako dočasný baskytarista po odchodu Jasona Newsteda do příchodu Trujilla. Kapela si dokázala postupně získávat stále větší a větší množství fanoušků v undergroundu, a také přízeň kritiky. Někteří kritici považují album Master of Puppets z roku 1986 za jedno z nejvýznamnějších metalových alb. Skupina dosáhla výrazný komerční úspěch s pátým albem Metallica (známým také jako Black Album), vydaném roku 1991, které debutovalo na 1. místě žebříčku Billboard 200. Tímto albem se kapela počala ubírat směrem ke střednímu proudu. Celosvětového ohlasu dosáhly singly "Fade to Black", "Master of Puppets", "Welcome Home (Sanitarium)", "One", "Enter Sandman", "The Unforgiven", "Nothing Else Matters", "Fuel" a "Whiskey in the Jar". V roce 2000 Metallica, spolu s několika dalšími umělci, zažalovala společnost Napster za sdílení materiálu chráněného autorskými právy bez souhlasu členů kapely. Spor se skončil dohodou a z Napsteru se stala placená služba. Album St. Anger, vydané v roce 2003, navzdory debutu na 1. místě žebříčku Billboard 200, zklamalo některé fanoušky, kterým chyběla kytarová sóla a vadily "plechové" bicí. Dokument s názvem Some Kind of Monster přiblížil fanouškům proces nahrávání alba. Metallica doposud vydala deset studiových alb, čtyři živá alba, šest EP, dvacet pět videoklipů a šestačtyřicet singlů. Skupina vyhrála devět cen Grammy a jako jediné kapele v historii se jí podařilo bodovat v albovém žebříčku Billboard 200 na prvním místě s pěti po sobě následujícími alby. Album Metallica (1991), s kterého se v USA prodalo více než 15 miliónů kopií (22 mil. celosvětově), je 25. nejprodávanějším albem v USA. V období, kdy vyšlo jejich poslední album Death Magnetic (2008) se celkový počet prodaných nahrávek odhadoval na více než 100 miliónů. K září 2008 byla Metallica pátým nejlépe se prodávajícím hudebním interpretem, od 25. května 1991, kdy začal informační systém SoundScan sledovat prodejnost nahrávek. Za sledované období prodala Metallica jenom v Spojených státech 50 111 000 alb. V roce 2009 byla skupina uvedena do Rock and Roll Hall of Fame. Úvodní slovo ceremoniálu přednesl Flea. Od roku 2012 skupina pracuje na novém albu. Fanoušci se konečně po osmi letech čekání dočkají nového alba s názvem Hardwired...to Self-Destruct (2016), které má datum vydání na 18. listopad. Metallica vznikla v Los Angeles, v Kalifornii, v USA, když si, v druhé půlce roku 1981, bubeník Lars Ulrich napsal inzerát do Los Angelských novin The Recycler: Bubeník hledá ostatní metalové hráče, abychom mohli jamovat na hudbu skupin Tygers of Pan Tang, Diamond Head a Iron Maiden. Na inzerát poté odpověděli kytarista James Hetfield a Hugh Tanner ze skupiny Leather Charm. Ačkoliv se ještě nevytvořila skupina, Ulrich už požádal zakladatele vydavatelství Metal Blade Records Briana Slagela, jestli by nemohl nahrát skladbu pro novou komplaci vydavatelství zvanou Metal Massacre. Slagel souhlasil a Ulrich převědčil Hetfielda, aby zpíval a hrál na rytmickou kytaru. Skupina tedy byla oficiálně založena v řjnu 1981, pět měsíců poté, co se Ulrich a Hetfield poprvé setkali. Ulrichův přítel Ron Quintana potom vymyslel jméno Metallica (mezi jeho návrhy se objevilo i název MetalMania). Ulrich nakonec použil jméno Metallica a pak dal druhý inzerát do novin The Recycler, a do něho napsal, že hledá sólového kytaristu. Nakonec odpověděl Dave Mustaine, a poté, co Hetfield a Ulrich viděli jeho drahé vybavení, tak byl začleněn do skupiny. V roce 1982 pak Metallica nahrála první vlastní skladbu "Hit the Lights" pro kompilaci Metal Massacre (kde byla skupina uvedena jako "Mettallica"). Hetfield hrál na basovou kytaru a Lloyd Grant hrál kytarové sólo. Kompilace vyšla 15. června 1982. Ačkoliv byli členové rozhněváni chybou na obalu, Metallica se dokázala touto skladbou dostatečně proslavit, a tak si mohla poprvé naživo zahrát 14. března 1982 v Radio City v Anaheimu v Californii s nově začleněným baskytaristou Ronem McGovneym. První skutečný koncert kapely (sice zahráli již o dva týdny dříve v Anaheimu, ale kvůli návštěvě pouze asi dvaceti lidí se jednalo spíše o večírek) se uskutečnil až 27. března 1982 v Hollywoodském klubu Whisky a Go Go. Původně měli pouze předskakovat britským Saxon, ale nakonec hráli celý večer. Metallica pak nahrála první demo, které se jmenovalo Power Metal (podle Quitanovy vizitky ze začátku roku 1982). Na podzim roku 1982 ale Ulrich a Hetfield navštívili vystoupení skupiny Trauma v nočním klubu Whisky a Go Go (který leží v západním Hollywoodu), v němž hrál baskytarista Cliff Burton. Oba dva byli ohromeni Burtonovým používáním wah-wah pedálu a požádali ho, jestli by se nepřidal k Metallice. Hetfield a Mustaine pak chtěli dostat McGovneyho pryč ze skupiny, protože si mysleli, že "ničím nepřispěl, jenom poslouchal". Ačkoliv Burton nabídku původně odmítl, na konci roku přijal s podmínkou, že se skupina přesune do El Cerrita v San Franciscu. První vystoupení Metallicy s Burtonem bylo v nočním klubu The Stone v březnu 1983. První nahrávka s Burtonem bylo demo Megaforce z roku 1983. Metallica byla připravena nahrát první album, ale když Metal Blade nebyl schopný pokrýt dodatečné finance, skupina začala hledat další možnosti. Koncertní promotér Johny "Z" Zazula, který slyšel demo No Life 'til Leather, nabídl, že sjedná dohodu mezi Metallicou a Newyorskými nahrávacími společnostmi. Potom, co se zjistilo, že společnosti nemají zájem nahrávat, si Zazula půjčil peníze, aby pokryl náklady na nahrávání a nechal podepsat Metallicu smlouvu pro jeho vlastní vydavatelství Megaforce Records. Na natáčení prvního alba Kill 'Em All jela kapela do Rochesteru v New Yorku, kde se Hetfield, Ulrich a Burton rozhodli z kapely vyloučit Mustaina pro jeho problémy s alkoholem, drogami a násilnickým chováním, během sešlosti 11. dubna 1983. Mustaina nahradil Kirk Hammett z kapely Exodus, který se stal členem Metallicy ještě ten samý den. První vystoupení s Hammetem bylo 16. dubna 1983 v nočním klubu The Showplace v Doveru v New Jersey. Album se nejprve mělo jmenovat Metal Up Your Ass, ale kvůli sporu mezi vydavateli a distributory, kteří odmítali vydat album s tímhle názevem, bylo album přejemováno na Kill 'Em All a album tak vyšlo 27. května 1983 a je považováno za klasiku žánru. Album bylo vydáno firmou Megaforce Records v USA a firmou Music for Nations v Evropě a umístilo se na 120 místě žebříčku Billboard 200 v roce 1988 a ačkoliv album nebylo důležitým finančním úspěchem, pomohlo Metallice získat základnu posluchačů v undergroundové metalové scéně. Metallica po vydání svého prvního alba vyjela na své první turné (s britskou kapelou Raven), aby podpořila vydání alba. V únoru 1984 předskakovala skupině Venom na turné Seven Dates of Hell, kde skupina hrála před sedmi tisíci lidmi na Aardschokovém Festivalu ve městě Zwolle v Nizozemsku. Mustaine, který po odchodu založil skupinu Megadeth, často v rozhovorech vyjadřoval svoji nelibost vůči Hammetovi. Také říkal, že mu Hammet "ukradl job". Mustaine byl "nasrán", protože věří, že se Hammet stal známý díky hraním skladeb, které napsal on. V roce 1985 v rozhovoru s Metal Force, Mustaine o Hammetovi řekl: "Je to opravdu legrační, jak Kirk Hammet ukradl všechna má sóla, která jsem nahrál v No Life 'til Leather a vy jste ho ještě zvolili nejlepším kytaristou časopisu." Ns první album skupiny Megadeth Killing Is My Business... And Business Is Good! z roku 1985 Mustaine zařadil skladbu Mechanix, kterou Metallica upravila a přejmenovala na The Four Horsemen (z alba Kill 'Em All). Mustaine řekl, že to udělal proto, aby naštval Metallicu. Ta zase oponovala a označila Mustaina za alkoholika a za muzikanta, který ani neumí hrát na kytaru. Metallica nahrála druhé studiové album, Ride the Lightning, ve studiu Sweet Silence v Kodani v Dánsku. Producentem tentokrát byl Flemming Rasmussen. Album bylo vydáno v srpnu 1984 a umístilo se na stém místě v Billboard 200. Zvláštní je, že v tiskárně ve Francii omylem vytiskli zelené obaly k albu, které se později staly vysoce ceněnou sběratelskou raritou. Ostatní skladby z alba jsou Fight Fire With Fire (tématem písně je nukleární válka), For Whom the Bell Tolls, Fade to Black, Trapped Under Ice, Escape (pokus kapely o rádiový hit), Creeping Death (skladba, která vypráví biblický příběh o židovském odchodu z otroctví v Egyptě, zaměřující se především na mor, jenž navštívil Egypťany) a instrumentální skladba The Call of Ktulu. Mustaine je označen jako spoluautor skladeb Ride the Lightning a The Call of Ktulu. 14. ledna 1984, po jednom z koncertů, někdo vykradl náklaďák s celou hudební výbavou, členům skupiny zůstaly jen ty kytary, které měli s sebou v hotelu. Z tohoto zážitku se narodila první balada Metallicy Fade to Black. Píseň má velice pesimistický text: "Ztratil jsem chuť do života... nic mi nezůstalo, potřebuji konec, abych se osvobodil". Následně se Metallica vydala na evropské turné. Poté, co ředitel vydavatelství Elektra Records Michael Alago a spoluzakladatel firmy Q-Prime Management Cliff Burnstein viděli koncert Metallicy, nabídli ji smlouvu, která byla pro skupinu výhodná a tak ji 12. září podepsala. Úspěch Metallicy byl pak zvýrazněn tím, že British label Music for Nations vydal limitovanou edici singlu Creeping Death, kterého se prodalo 40 000 kusů. Dvě ze tří skladeb se objevily na znovuvydaném albu Kill 'Em All (vydaném v roce 1989 Elektrou, obsahující předělávky skladeb Am I Evil? od Diamond Head a Blitzkrieg od skupiny Blitzkrieg). Metallica poté vyjela na první velké evropské turné se skupinou Tank s průměrnou návštěvou 1300 lidí. Po návratu do USA skupina absolvovala turné se skupinami W.A.S.P. a Armored Saint. 17. srpna 1984 skupina hrála na festivalu Monsters of Rock v Donnington Parku vedle takových kapel jako Ratt a Bon Jovi před 70 000 lidmi. James Hettfield na koncertě přednesl slavnou řeč na téma "Metallica a jiné kapely tohoto festivalu". Malá ukázka: "Jestli jste přišli, abyste viděli barevný hadry ze spandexu a make-up, nebo jiný sračky a čekáte na slova rock'n'roll, baby v každý písničce, tak my nejsme vaší kapelou". Po vystoupení na festivalu se situace Metallicy v Anglii zlepšila a prodej desek se zdvojnásobil. 31. srpna skupina hrála před obecenstvem 60 tisíc posluchačů na festivalu Days on the Green v Oaklandu v Californii. Třetí album Metallicy, Master of Puppets, bylo nahráno ve studiu Sweet Silence a vydáno v březnu 1986. Na albu pracovali od léta 1985, natáčení trvalo od 2. září do 27. prosince, v lednu pak bylo album mixováno. Album dosáhlo 29. příčky v Billboardu 200 a strávilo tam 72 týdnů. Album Master of Puppets bylo první, které Metallice získalo zlaté album, a to 4. listopadu 1986 a poté roku 2003 bylo šestkrát označeno za platinové. Steve Huey z Allmusic označil album za "největší úspěch skupiny". Titulní skladba pojednává o kokainu, jenž byl v té době velmi oblíbený. Po vydání alba se Metallica spolu s Ozzym Osbournem vydala na turné po celých Spojených státech Amerických. Hetfield si při něm zlomil zápěstí a proto pouze zpíval (na kytaru za něho hrál John Marshall). Ráno 27. září 1986, během Evropské části turné Damage Inc., jela skupina autobusem ze Stockholmu do Kodaně. U Dörarpu ve Švédsku však řidič autobusu ztratil kontrolu nad vozem a dostal smyk, což poté způsobilo převrácení autobusu. Hetfield měl několik odřenin, Ulrich si zlomil prst u nohy, Hammett byl na chvíli v bezvědomí a krátce neviděl na jedno oko. Burton byl při smyku vyhozen z horního lůžka oknem, autobus na něho záhy převrátil. Jenom nohy mu zůstaly vidět. Byl na místě mrtvý. Kirk mohl mluvit o štěstí, jelikož "lůžko smrti", na kterém Burton ležel, bylo původně jeho. Pohřeb se konal 7. října v San Francisku. Cliffovi na rozloučenou hrála jeho skladba "Orion". Burtonova smrt nechala budoucnost skupiny v nejistotě. Zbývající členové se rozohodli, že by Burton chtěl, aby pokračovali a s požehnáním Burtonovy rodiny hledali náhradu. Zhruba čtyřicet lidí zkoušelo získat místo baskytaristy, včetně Lese Claypoola ze skupiny Primus, Troye Gregoryho ze skupiny Prong a frontmana kapely Flotsam and Jetsam, Jasona Newsteda. Newsted se naučil úplně všechny skladby a po konkurzu ho skupina pozvala do klubu Tommy's Joynt v San Franciscu. Hetfield, Ulrich a Hammett se rozhodli, že Newsted je ten pravý, kdo má nahradit Burtona. První vystoupení s Newstedem bylo v Country Clubu v Rededě, v Californii. Potom, co se Newsted přidal ke skupině, skupina dokončila na začátku roku 1987 turné. V březnu 1987 si Hetfield podruhé zlomil zápěstí. V létě 1987 se kapela "zašila" v garáži Larse v East Bay v San Franciscu, kde začaly zkoušky, na kterých hráli covery skupin NWOBHM. V červenci se Metallica vrátila do studia A.M. Conway v Los Angeles, kde nahráli některé skladby z garážových zkoušek. Za šest dnů z toho vzešlo minialbum The $5.98 E.P. Garage Days Re-Revisited. Album bylo nahráno, jako zkouška nově sestaveného studia, zkouška pro Newsteda a zmírnění smutku a stresu po smrti Burtona. 21. srpna byla premiéra této desky, která ale od roku 1989 už nebyla běžně v prodeji (znovu ale vyšla jako bonus pozdější desky "Garage Inc." v roce 1998). Video nazvané Cliff 'Em All bylo vydáno v roce 1987, aby připomínalo tři roky Burtona v Metallice. Video se skládá z basových sól, domácích videí a fotek. ...And Justice for All bylo vydáno v roce 1989. Původ jejího názvu můžeme hledat v posledních slovech americké přísahy vlajce: "I pledge all allegiance to the flag of the United States of America and to the Republic for which it stands, one nation, under God, individual, with liberty and justice for all. (Přísahám úplnou věrnost vlajce Spojených států amerických a republice, za niž vlaje, národu pod vládou Boží, nezávislému, se svobodou a spravedlností pro všechny). Album bylo komerečním trhákem, dosáhlo na šesté místo v Billboard 200 a stalo se tak prvním, které bylo v první desítce. Album se pak stalo platinové devět týdnů po vydání. Metallica tak strhla z výsluní tehdy módní hairmetalové kapely. Newstedova basová linka byla úmyslně utlumená a jeho nápady byly ignorovány (dostal ale zásluhy za část písně Blackened). Také bylo několik stížností na produkci: např. Steve Huey z Allmusic si všiml, že Ulrichovy bicí jsou více cvakající než bušící a že kytary málo zní. Turné k propagaci alba se jmenovalo The Damaged Justice tour. Protože Metallica toho roku a roku následujícího hrála hodně koncertů a zanedbávala nahrávání, vyšlo album až za rok 6. září 1988. Od předešlých se liší zvukově a je určitým posunem i ve stylu. Bylo nominováno na cenu Grammy. K balladě One byl natočen první videoklip kapely. Metallica se pak vydala na velké turné Damage Justice, které začalo už 11. září v Budapešti a skončilo 8. října 1989 v Sao Paulu. Společně s prací na novém albu začala kapela hledat nového producenta, protože Rasmussen byl podle názoru členů "moc panovačný". Nahradil jej Bob Rock. Nahrávání začalo v říjnu 1990 a mělo být dokončeno v březnu 1991. Premiéra však byla několikrát odložena, protože nahrávání skončilo až v červnu 1991. Vzniklo i několikahodinové video ze zákulisí studia (A Year and a Half in the Life of Metallica ). Premiéra samotné desky byla až 12. září. Album dostalo jednoduchý název Metallica, říká se mu také Black Album. Stalo se nejznámějším a mělo také nejlepší prodejnost. Některé jeho skladby už byly přijatelné i pro mainstreamová média a tím jejich popularita dále rostla. 16. března 1999 Metallica získala za 11 miliónů prodaných nosičů Black Album ocenění Diamond Award. Album se stálo jedním z nejznámějších alb v rockové historii. Kapela se od té doby stala komerčně úspěšnější a to se projevilo i na zvětšování koncertního pódia a přidávání dalších efektů. Metallica se pak vydala na turné s Guns N' Roses. Při koncertě v Montrealu ohňostroj vybuchl v nepravou chvíli a silně popálil Jamese. Metallica tak zrušila několik vystoupení a po zbytek turné James jenom zpíval; znovu za něj "zaskočil" John Marshal, tak jako dříve, když měl James několikrát zlomenou ruku. Po krátké pauze 9. října 1992 se kapela vydává na evropskou Wherever I May Roam Tour. Koncem prosince koncertovala v Japonsku. Po "šňůře" koncertů si členové dopřáli měsíční volno. Věnovali se hlavně rodině a svým zájmům. Kirk započal spolupráci s časopisem Guitar World. Prostřednictvím tohoto časopisu dával kurzy hry na kytaru. V tomto měsíci pokračovala série koncertů. První byl v Brně na stadiónu FC Boby. 4. června v Belgii skončila šňůra koncertů propagujících "Černé Album". V prosinci vychází boxset Live Shit: Binge & Purge, první živé album kapely. Roku 1995 James a Lars začali pracovat na novém albu; i když předem věděli, že nebude jako předchozí. Lars chtěl, aby kapela "stárla s hrdostí". V té době udělala Metallica na metalovou skupinu revoluční počin: všichni si ostříhali vlasy (Newsted tak učinil již roku 1992). Skladby, které tentokrát nesly místy až bluesový, countryový, nebo hard rockový feeling, byly hotovy už v dubnu, ale celé nahrávání trvalo rok. Album Load vyšlo u Polygramu v červnu 1996, nahrávalo se v The Plant Studios v Sausalitu, nedaleko San Francisca pod vedením Boba Rocka. Při práci na albu vzniklo něco kolem třiceti skladeb, na Load se ovšem dostalo jen čtrnáct z nich. Mezitím bylo nahráno pokračování Loadu: ReLoad. Album opět vzniklo ve studiu The Plant mezi květnem 1995 a únorem 1996 a od července do října 1997. Mixovalo se tamtéž v září a říjnu 1997. Kapele na desce hostovala zpěvačka Marianne Faithfull (v písni "The Memory Remains"). Turné propagující tato dvě alba trvalo až do října 1998. Mezi Load a ReLoad jsou znatelné rozdíly. Load má fotografii obalu z autorova spermatu a kravské krve a má jemnější zvuk, zatímco ReLoad má fotografii obalu z autorovy moči a kravské krve a texty a hudba jsou o poznání temnější. 14. října, den po koncertě v San Diegu, se Metallica znovu vrátila do studia, aby nahrála nové písně na své další album. Garage Inc. vyšlo 23. listopadu 1998 jako dvojCD, které obsahuje všechny dosud nahrané cover songy Metallicy a navíc 11 nových. 7. prosince 1998 byly vydány i videokazety, dokumentující koncerty ve Fort Worth v Texasu (8. a 9. května 1997). Režisérem byl Wayne Isham. Koncert, nazvaný Cunning Stunts byl rovněž vydán na dvou discích DVD, stal se tak prvním DVD skupiny. V lednu 1999 kapelu kontaktoval dirigent a skladatel filmové hudby Michael Kamen. Navrhl, jestli by Metallica nechtěla nahrát pár koncertů se San Franciským symfonickým orchestrem. 21. a 22. dubna 1999 se v Berkeley Community Theatre v San Franciscu uskutečnily dva velmi neobyčejné koncerty. Na koncertech zazněly skladby ze všech alb, mimo alba Kill 'Em All. Metallica vydala záznam z těchto koncertů. Album nese název S&M. Vyšlo 22. listopadu 1999 na dvojcédéčku. Koncerty natáčel i tým režiséra Wayneho Ishama, a tak je koncert dostupný také na videokazetě a DVD. Metallica při příležitosti vydání alba odehrála ještě další dva koncerty s orchestry - 19. listopadu v Berlíně a 23. listopadu v New Yorku. Album obsahuje dvě nové skladby - pomalou "- Human" (čti majnus hjumn) a No Leaf Clover, která je typickou metalovou baladou; jemné pasáže se střídají s tvrdšími. S tímto albem Metallica překonala další bariéry a původní představy o tom, co je a co není Metallica. V roce 2000 Metallica nahrála poprvé skladbu pro soundtrack - "I Disappear" - k filmu Mission:Imposible 2. Právníci kapely rozpoutali jeden z největších soudních procesů v hudební historii - kvůli zpřístupňování muziky na internetu ve formátu MP3 zdarma proti firmě Napster. Udělali si tak mnoho nepřátel, avšak bránili tím autorská práva nejen svých písní. Lars, který stál v čele tohoto sporu, nakonec soud vyhrál. V létě Metallica hrála na 13 koncertech v USA v rámci Summer Sanitarium Tour. Do konce roku se kolem Metallicy nedělo nic zajímavého. Ale pravá senzace teprve měla přijít s příchodem nového milénia. 17. ledna 2001 z Metallicy odchází Jason Newsted - jako důvod uvedl, že hraní hudby, kterou miluje, se odrazilo na jeho zdraví jak fyzickém, tak psychickém. Metallica ve třech znovu vešla do studia. Na postu baskytaristy zaměstnali producenta Boba Rocka. V polovině července se Hetfield ocitl na odvykací kůře ze závislosti na alkoholu a jiných látkách. 10. prosince, po půl roce, Hetfield konečně ukončil svoje léčení. Nový rok přinesl informaci, že režisérské duo Joe Berlinger a Bruce Sinofsky pracují na dokumentárním filmu o Metallice. V březnu 2002 oficiální fanclub oznámil, že se Metallica vrátila do studia. Už v první polovině prosince začala Metallica hledat nového baskytaristu, který by se s nimi vydal na koncertní šňůru po Evropě, jméno ale nepadlo. Mezi kandidáty byli třeba: Mike Inez (Alice in Chains, Ozzy Osbourne), Joey Vera (Armored Saint ) a další. V polovině ledna byli dopsáni Rob Trujillo (ex- Suicidal Tendancies, ex- Ozzy Osbourne) a Eric Forrest (ex- VoiVod). Nejnovější informace říkaly, že se nové album St. Anger má objevit 10. června. Ve studiu A pokračovaly poslední nahrávky. Ale nejvíc se spekulovalo o tom, že novým basistou se má stát Robert Trujillo, oficiálně to však nebylo potvrzeno. Nakonec, 24. ledna 2003, se Robert připojil k Metallice. St.Anger vyšlo 5. června. Skalní fanoušci byli zděšeni tím, že na albu nejsou slyšet sólové kytary, které byly pro Hammetta tak charakteristické. Joe Berlinger i Bruce Sinofsky jsou tvůrci dokumentu o Metallice - Some Kind Of Monster. Film má dvě a půl hodiny. Je v nich výřez z mnoha dnů každodenního života kapely. Mezi lety 2001 a 2003 bylo nahráno tisíc hodin materiálu. Rozpočet filmu je okolo 1,5 miliónu dolarů. Premiéra filmu byla v lednu 2004 na filmovém festivalu v Park City. V listopadu 2004 skončila jeden a půl roku trvající koncertní šňůra 180 vystoupení. Časopis Rolling Stone vyhlásil Jamese Hetfielda mužem roku 2004. James Hetfield dostal 12. května 2006 speciální cenu. Jedná se o Cenu Stévie Ray Vaughana a James si ji zasloužil díky podpoře fondu MusiCares MAP a díky vytrvalé pomoci závislým hudebníkům s odvykací léčbou. Metallica se v červnu roku 2006 vydala na miniturné Escape from the studio '06, které začalo na obrovském festivalu v Německu Rock am Ring 2006. Tento koncert byl vysílán v přímém přenosu na MTV. Fanoušci Metallicy byli tímto turné naprosto nadšeni, protože skupina zahrála na koncertech celé legendární album Master of Puppets. V srpnu, po skončení turné, se Metallica vrátila zpět do svého studia HQ, kde pokračují práce na novém albu Death Magnetic. Producentem alba je Rick Rubin. V květnu 2008 Metallica spustila promo stránku MissionMetallica.com, kde jsou postupně zveřejňovány videa a fotografie z natáčení. Fanoušci si zde mohou album také zakoupit. Death Magnetic vyšlo 12. září 2008. V roce 2011 vyšlo EP Beyond Magnetic, s několika skladbami, které se nedostaly na album. Dne 31. října 2011 vyšlo zcela nové album, které nese jméno Lulu. Metallica na něm spolupracovala se slavným hudebníkem Lou Reedem, album má celkem 10 skladeb. Většinou se dočkalo velmi negativních recenzí. Délka alba dosahuje téměř 90 minut. ==='''Metallica: Through the Never a Hardwired... to Self-Destruct: Throught the Never je film o skupině. Film je spíše zfilmovaný koncert. V České republice se naposledy kapela podívala v roce 2014 na festival Aerodrome v Praze. Fanoušci kapely si na internetu mohli vybrat skladby, které chtějí zahrát. Kapela byla v Praze velmi krátce, hned potom kapela odjela na další turné. V srpnu tohoto roku uveřejnila datum vydání nového alba, které nese název Hardwired... to Self-Destruct. Album vyjde 18. listopadu. Kapela mezitím vydala už dvě skladby z nového alba fanoušci první skladbu z názvem Hardwired hodnotí velmi pozitivně, ale druhou kladbu z názvem Month into Flame už zase tak ne, ale i přesto má skladba velký potenciál. Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Metallicy. Spawn: For Whom the Bell Tolls Mission Impossible II: I Disappear Zombieland: For Whom the Bell Tolls 1982 - No Life ́til Leather Metallica získala 8 ocenění Grammy: 1990 - Nejlepší metalová skladba: "One" . (...And Justice for All) 1991 - Nejlepší metalová skladba: "Stone Cold Crazy" (Garage Days Re-Revisited) 1992 - Nejlepší metalové album: "Metallica" (Black Album) 1999 . - Nejlepší metalová skladba: "Better Than You" (ReLoad) 2000 - Nejlepší hard rocková skladba: "Whiskey in the Jar" (Garage Inc.) 2001 - Nejlepší rocková instrumentální skladba: . "Call Of Ktulu" (S&M) spolu s Michaelem Kamenem a Symfonií San Francisca 2004 - Nejlepší metalová skladba: "St. Anger" (St. Anger) 2008 - Nejlepší metalová skladba: . "My Apocalypse" (Death Magnetic) MTV Video Music Awards: 1992 - Nejlepší metalové video: "Enter Sandman" (Black Album) 1996 - Nejlepší metalové video: "Until it Sleeps . " (Load) American Music Award: 1996 - Nejlepší metalový/hard rockový umělec: "Metallica" 1996 - Nejlepší metalová skladba: "Until It Sleeps" (Load) Billboard Music Award .: 1997 - Nejlepší Rock and rollový umělec: Metallica 1999 - Catalog Artist of the Year: Metallica 1999 - Catalog Album of the Year: Metallica (The Black Album) Governor's Award: 2004 - Nejlepší skupina: Metallica Kerrang! 2003 - Síň slávy (Hall of Fame) 2003 - Nejlepší mezinárodní skupina - Metallica 2004 - Nejlepší skupina na světě - Metallica 2008 - Inspiration Award Winner - Metallica 2009 - Nejlepší album - Death Magnetic Bammies: 1997: Nejlepší bubeník: . Lars Ulrich 1997: Nejlepší Hard Rockové album: ReLoad Obrázky, zvuky či videa k tématu Metallica ve Wikimedia Commons Metallica.4fan.cz - Český fanklub kapely Metallica (anglicky) Metallica.com - oficiální stránky HMB - Metallica v databázi Hard Music Base (česky) | ENTITY | ORGANIZATION |
008623 | ... transponovatelností Oliviera Messiaena nebo jazzové stupnice. Používají se i mnohé stupnice odvozené ze stupnic mimoevropského původu. Stupnice používané v mimoevropské hudbě se někdy označují jako exotické. K nim jsou tradičně řazeny stupnice pentatonické, cikánské, někdy také stupnice celotónová. Patří k nim i stupnice, vytvořené podle zcela odlišných pravidel, např. indonéské stupnice sléndro a pélog nebo stupnice indické, pracující s oktávou dělenou na 22 nestejných dílů. Související informace naleznete také v článku Diatonická stupnice. Stupně jsou od sebe vzdáleny o celé tóny i půltóny. Staré stupnice - mody, používané v evropské středověké hudbě, např. v gregoriánském chorálu se nazývají církevní, neboť v té době sloužila středověká hudba převážně církevním účelům. Názvy jsou řeckého původu, podle řeckých kmenů (např. Dórů). Oproti původnímu... | Proč se stupnicím ve středověké hudbě říká církevní? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Stupnice_(hudba) | [
"středověká hudba převážně církevním účelům"
] | 604 | 786 | Staré stupnice - mody, používané v evropské středověké hudbě, např. v gregoriánském chorálu se nazývají církevní, neboť v té době sloužila středověká hudba převážně církevním účelům. | [
{
"start": 743,
"end": 785,
"text": "středověká hudba převážně církevním účelům"
}
] | Hudební stupnice je řada tónů (zpravidla v rozmezí jedné oktávy) uspořádaná podle určitých pravidel. Pravidla určují vzdálenosti mezi jednotlivými stupni (intervaly). Různé stupnice se liší zejména počtem tónů a vzdálenostmi (intervaly) mezi nimi, např. umístěním půltónů a celých tónů. Přesné tónové vzdálenosti ve stupnicích závisejí také na použitém ladění. Základní tón stupnice se nazývá tónika. Od ní se pak odvozuje název stupnice, buď s označením pomocí písmen nebo pomocí solmizačních slabik. Podle počtu tónů ve stupnici lze nejznámější stupnice rozdělit na pětitónové, tedy pentatonické (typické pro hudbu z oblasti Číny a Japonska), šestitónové (celotónové), sedmitónové (diatonické, církevní, cikánské) dvanáctitónové . (chromatická, alterovaná) Tradiční evropská hudba vychází z řeckých antických stupnic, pracuje tedy hlavně se stupnicemi diatonickými, u kterých se rozlišuje durová (tvrdá) a tři varianty mollové (měkké) - aiolská, harmonická, melodická. V moderní evropské hudbě se objevují stupnice umělé, např. módy s omezenou transponovatelností Oliviera Messiaena nebo jazzové stupnice. Používají se i mnohé stupnice odvozené ze stupnic mimoevropského původu. Stupnice používané v mimoevropské hudbě se někdy označují jako exotické. K nim jsou tradičně řazeny stupnice pentatonické, cikánské, někdy také stupnice celotónová. Patří k nim i stupnice, vytvořené podle zcela odlišných pravidel, např. indonéské stupnice sléndro a pélog nebo stupnice indické, pracující s oktávou dělenou na 22 nestejných dílů. Související informace naleznete také v článku Diatonická stupnice. Stupně jsou od sebe vzdáleny o celé tóny i půltóny. Staré stupnice - mody, používané v evropské středověké hudbě, např. v gregoriánském chorálu se nazývají církevní, neboť v té době sloužila středověká hudba převážně církevním účelům. Názvy jsou řeckého původu, podle řeckých kmenů (např. Dórů). Oproti původnímu antickému pojmenování se jednotlivé mody často liší - aby to nebylo zbytečně jednoduché, je například původní antický dórský modus dnes označován jako církevní frygický - podrobnosti jsou v článcích o jednotlivých modech. dórský modus - d e f g a h c d frygický . modus - e f g a h c d e lydický modus - f g a h c d e f mixolydický modus - g a h c d e f g Později přibyly dnes nejrozšířenější: aiolský modus - a h c d e f g a ( .shodný s diatonickou mollovou stupnicí) jónský modus - c d e f g a h c (shodný s diatonickou durovou stupnicí) Především z formálních důvodů byl mezi mody včleněn také modus na sedmém stupni durové stupnice: lokrický modus - h c d e f g a h, charakteristický především alterovanou (zmenšenou) kvintou. S rozvojem harmonie se od používání většiny církevních modů upustilo a zůstala pouze jónská stupnice, které se začalo říkat durová - tvrdá a aiolská, nazývaná měkká. Tyto stupnice je možné vytvořit od libovolného tónu. Konkrétní stupnice je určena předznamenáním (křížky, béčka). Durové a mollové stupnice lze podle předznamenání uspořádat do kvintového a kvartového kruhu. Stejně znějící stupnice mohou mít různá předznamenání - např. Cis dur (7♯) a Des dur (5♭). Dvojici durové a mollové stupnice se stejným předznamenáním říkáme souběžné (paralelní). Ke každé stupnici durové náleží jedna příbuzná stupnice aiolská (přirozená) mollová (obě stupnice mají stejný tónový materiál). Mollová začíná na 6. stupni durové stupnice, durová se tvoří na 3. stupni mollové stupnice. Související informace naleznete také v článku Durová stupnice. Intervaly mezi sousedními tóny durové stupnice jsou od základního tónu po řadě 2, 2, 1, 2, 2, 2, 1 půltónů. Půltóny jsou mezi 3. a 4. a mezi 7. a 8. stupněm, jinak stupnice postupuje po celých tónech. Názvy durových stupnic označujeme velkými písmeny. Základní durová stupnice je c, d, e, f, g, a, h neboli C dur (je shodná se stupnicí jónskou). Tuto stupnici lze zahrát na bílých klávesách na klavíru, tzn. notový zápis neobsahuje žádné předznamenání. Související informace naleznete také v článku Mollová stupnice. Základní mollová (měkká) stupnice a moll a, h, c, d, e, f, g, a je shodná s aiolskou stupnicí. Obsahuje stejné tóny jako základní durová stupnice C dur, ale její uspořádání je jiné. Intervaly mezi sousedními tóny jsou 2, 1, 2, 2, 1, 2, 2 půltónů. Aiolská mollová stupnice má tedy půltóny mezi 2. a 3., mezi 5. a 6. stupněm. Názvy mollových stupnic označujeme obvykle malými písmeny. Související informace naleznete také v článku Harmonická moll. Je odvozena od základní (aiolské) mollové stupnice zvýšením 7. (předposledního) tónu. Intervaly mezi sousedními tóny jsou 2, 1, 2, 2, 1, 3, 1 půltónů. Zůstávají půltóny mezi 2. a 3., mezi 5. a 6. stupněm, mezi 6. a 7. stupněm je interval zvětšená sekunda (tři půltóny), a mezi 7. a 8. stupněm je proto jen půltón. Příklad pro a moll: aiolská - a h c d e f g a harmonická - a h c d e f gis a Související informace naleznete také v článku Melodická moll. Je odvozena od základní (aiolské) mollové stupnice zvýšením 6. a 7. tónu. Intervaly mezi sousedními tóny jsou 2, 1, 2, 2, 2, 2, 1 půltónů. Půltóny jsou mezi 2. a 3. a mezi 7. a 8. stupněm. Zvýšení 6. a 7. tónu je prováděno jen ve směru vzestupném, ve směru sestupném je melodická stupnice shodná se základní aiolskou. Příklad pro a moll: aiolská - a h c d e f g a – a g f e d c h a melodická - a h c d e fis gis a – a g f e d c h a Související informace naleznete také v článku chromatická stupnice. Na chromatické stupnici jsou jednotlivé stupně od sebe vzdáleny o půltóny - tato stupnice tedy má dvanáct stupňů (viz notový zápis výše). Mají stupňové uspořádání, které se liší od stupnic předešlých: Sestává ze sedmi tónů, přičemž intervaly mezi sousedními tóny jsou 1, 3, 1, 2, 1, 3 půltónů. Stupnice má pět stupňů a nemá půltónové vzdálenosti mezi stupni. Někdy se proto nazývá anhemitonická bezpůltónová) pentatonika. Intervaly mezi sousedními tóny jsou 2, 2, 3, 2, 3. Na klavíru ji dávají např. černé klávesy (f♯, g♯, a♯, c♯, d♯). Pentatonická stupnice bývá považována za nejstarší stupnici vůbec. Objevuje se v lidové hudbě mnoha národů na mnoha místech světa. Z této stupnice vychází dosud mnohá čínská nebo japonská hudba. Lze ji najít i v evropských lidových písních. Celotónová stupnice má šest stupňů, mezi nimiž je vždy vzdálenost celého tónu (dvou půltónů). Intervaly mezi sousedními tóny od základního tónu jsou po řadě 2, 2, 2, 2, 2, 2. Interval (hudba) ladění Obrázky, zvuky či videa k tématu Stupnice ve Wikimedia Commons http://www.sbor.webzdarma.cz/slovnik%20hudby/S_slovnik.htm | CLAUSE | OTHER |
004053 | ... Jahody se používají i jako dekorační doplněk pro míchané nápoje a značné obliby v celosvětovém zastoupení má konzumace jahod spolu se sektem. Jahody mají výrazné aromatické vlastnosti, čehož se využívá u celé škály výrobků. Jahodová příchuť je tak známá u žvýkaček, bonbónů, čokolády, sušenek, vůní, ale také například u kondomů. Jahody se využívají také v kosmetice, jelikož obsahují velké množství manganu, který je prospěšný pro pevnost a růst vlasů a pokožky. Dříve se jahody využívaly i pro bělení zubů. | Používají se jahody v kosmetice? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jahoda | [
"ano"
] | 334 | 467 | Jahody se využívají také v kosmetice, jelikož obsahují velké množství manganu, který je prospěšný pro pevnost a růst vlasů a pokožky. | [] | Jahoda je souplodí nažek na šťavnatém zdužnatělém květním lůžku, rostoucí na jahodníku (Fragaria). Toto souplodí nažek vytváří nepravý plod. Jahoda patří mezi drobné ovoce. Jahody jsou velmi bohatým zdrojem vitamínu C. Jeho obsah je srovnatelný s citrusovými plody. V závislosti na odrůdě může dosahovat od 40 do 90 mg/100 g plodu. Vyjma vysokého podílu vitamínu C jsou také bohatým zdrojem vitamínu A, B, E a organických kyselin (jako například kyseliny jablečné, citrónové, chininové, šťavelové, salicylové či ellagová, která působí v prevenci nádorových chorob. Organické kyseliny jsou důležitým faktorem udávající typickou a charakteristickou vůni a chuť. Jahoda obsahuje také lehce stravitelnou vlákninu, což umožňuje snadné další tepelné úpravy a výrobu marmelád, či džemů. Z minerálních látek je v jahodě zastoupen převážně draslík, zinek, hořčík, síra, vápník a pak některé netypické prvky jako je bor, fluor, kobalt či molybden. Jsou také výrazným zdrojem tekutin, jelikož plody jsou tvořeny z 87 % z vody. Oproti ostatním druhům ovoce obsahují malý podíl přírodních cukrů. Konzumace jahod má údajně pozitivní účinek na tvorbu testosteronu, který aktivuje spermie. Podporuje krevní oběh v pohlavních orgánech díky vysokému obsahu antioxidantů. Dále podporují metabolismus, vylučování, působí proti vzniku močových a žlučových kamenů, snižují nachlazení, pomáhají při léčbě chorob srdce. Jahoda není bobule, ačkoliv je často za bobuli nebo plod považována. U bobulí jsou semena obklopena více nebo méně šťavnatou dužninou. Klasickým příkladem jsou angrešt, rybíz nebo borůvka, ale patří mezi ně také okurka, řepa nebo dýně. Jahody nikoliv. U těchto druhů je konzumován plod, avšak u jahodníku nejde botanicky o plod, ale zbytnělé květní lůžko. Vlastní plody jsou malá zelená zrníčka na červené slupce. Jahody jsou známy již od dob starověkého Říma (i když archeologické nálezy ukazují, že byly konzumovány již v době kamenné),. Pro širokou konzumaci se ale začaly používat až v pozdním středověku, kdy byly pěstovány převážně mnichy. Zahradní jahody, které jsou v současnosti konzumovány, vznikly křížením několika druhů jahod. Některé z nich byly do Evropy přivezeny až francouzskými korzáry v 17. století po objevení Ameriky. Za vznik současných jahod je zodpovědné křížení druhů zahradníkem Ludvíka XV jménem Antoino Duchesne. Díky jeho práci došlo ke zkřížení jahodníku virginského a jahodníku chilského, což mělo za následek vznik nové odrůdy v podobě jahodníku ananasového, který se pěstuje dnes. Jahody byly dříve považovány pro svou chuť za královské ovoce, či za ovoce lásky, kdy jejich konzumace měla podporovat chuť k sexu. Na území Čech a Moravy se jahody začínají v širší míře pěstovat až v 19. století v oblasti Neveklovska. Podrobnější informace naleznete v článku Jahodník velkoplodý. V současnosti jsou pěstovány různé odrůdy jahodníku. Obvykle se jedná o křížence více druhů. Nejčastěji jsou pěstovány odrůdy křížence jahodník velkoplodý (Fragaria × ananassa). Tyto jahody jsou obvykle rostliny větší vzrůstem, mají větší plody než plané druhy jahod. Plody často obsahují více vody. Podle doby sklizně jsou někdy prodejci rozdělovány odrůdy jahodníku velkoplodého na: jednouplodicí odrůdy které dávají jednu nebo dvě sklizně do roka "stáleplodicí" - mezi odrůdy "stáleplodících" jahodníků zařazujeme odrůdy, které v podmínkách ČR plodí dvakrát ročně. Mimo tyto období je u těchto odrůd plodnost spíše žádná. "měsíční" jahody jsou řazeny do druhu Fragaria vesca, nejde o jahodník velkoplodý. Pěstované kultivary plodí opakovaně, až dvakrát ročně menší plody nebo velmi malé plody v nevelkém množství. Jde o velmi dekorativní ovoce (a rostliny). "Day neutral" - jahodníky plodící celý rok. Tyto jahodníky ovšem dávají velkou úrodu také pouze v pozdním jaře a počátkem léta. Jahody se sklízejí ručním sběrem, kdy jsou trhány z jahodníku. Hlavní období sklizně je nejčastěji v červnu a červenci. Sklízené jahody mají svěže červenou barvu, která naznačuje, že jsou již dozrálé. Nezralé plody jsou zelené, či nažloutlé a přezrále pak tmavě rudé a na dotek již měkké. Doporučuje se sklízet jahody dopoledne, jelikož jsou již oschlé, ale současně stále lehce podchlazené, což udržuje jejich stav déle čerstvý. Natrhané jahody by se měly umístit do ledničky, či chladné místnosti, aby déle vydržely. Většina jahod je dnes pěstována na obrovských jahodových plantážích, které jsou rozesety po celém světě. Mezi největší pěstitele se řadí USA, Španělsko, Francie, Itálie, Japonsko, Polsko, Rusko, či severské státy. Roční produkce přesahuje 2 milióny tun a jedná se o výraznou vývozní komoditu. Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v zahradních jahodách. Jahody jsou často uváděny jako příčina alergických reakcí. Ve většině případů se však nejedná o alergickou, ale tzv. pseudoalergickou reakci. Tato se vyznačuje podobnými příznaky, nejčastěji kopřivka, které jsou však vyvolávány jiným mechanismem. Jahody se konzumují jak za syrova po utržení z keříku, tak i po tepelné úpravě, přidávají se jako náplň například do ovocných (jahodových) knedlíků, do pečiva (jahodový koláč, jahodová bublanina atd.). Často se také zavařují do kompotů, využívají se pro výrobu moštů. Vyhlášená je konzumace jahod se šlehačkou. Jahody se používají i jako dekorační doplněk pro míchané nápoje a značné obliby v celosvětovém zastoupení má konzumace jahod spolu se sektem. Jahody mají výrazné aromatické vlastnosti, čehož se využívá u celé škály výrobků. Jahodová příchuť je tak známá u žvýkaček, bonbónů, čokolády, sušenek, vůní, ale také například u kondomů. Jahody se využívají také v kosmetice, jelikož obsahují velké množství manganu, který je prospěšný pro pevnost a růst vlasů a pokožky. Dříve se jahody využívaly i pro bělení zubů. | VERB_PHRASE | YES_NO |
012437 | ... členů kapely. Spor se skončil dohodou a z Napsteru se stala placená služba. Album St. Anger, vydané v roce 2003, navzdory debutu na 1. místě žebříčku Billboard 200, zklamalo některé fanoušky, kterým chyběla kytarová sóla a vadily "plechové" bicí. Dokument s názvem Some Kind of Monster přiblížil fanouškům proces nahrávání alba. Metallica doposud vydala deset studiových alb, čtyři živá alba, šest EP, dvacet pět videoklipů a šestačtyřicet singlů. Skupina vyhrála... | Kolik studiových alb vydala Metallica? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Metallica | [
"deset"
] | 333 | 451 | Metallica doposud vydala deset studiových alb, čtyři živá alba, šest EP, dvacet pět videoklipů a šestačtyřicet singlů. | [
{
"start": 358,
"end": 363,
"text": "deset"
}
] | Metallica je americká metalová skupina založená roku 1981 v Los Angeles. Pro první alba Metallicy (DAWE) jsou typická rychlejší tempa skladeb, agresivní a ve svém stylu i hudebně náročnější kompozice. Tato skutečnost je zařadila společně se skupinami Megadeth, Slayer a Anthrax do "Velké čtyřky" thrash metalu. Skupina se dala dohromady na základě inzerátu v losangeleských novinách, který podal bubeník Lars Ulrich. Ve skupině hraje sólový kytarista Kirk Hammett (který se přidal ke skupině v roce 1983), basový kytarista Robert Trujillo (členem od roku 2003) spolu se zakládajícím bubeníkem Larsem Ulrichem a pak zpěvákem a doprovodným kytaristou Jamesem Hetfieldem. Předchozí členové skupiny byli sólový kytarista Dave Mustaine (který odešel a založil skupinu Megadeth) a basisté Ron McGovney, Cliff Burton a Jason Newsted. Skupina také dlouho spolupracovala s producentem Bobem Rockem, který produkoval všechna alba od roku 1990 do roku 2003 a pomáhal také jako dočasný baskytarista po odchodu Jasona Newsteda do příchodu Trujilla. Kapela si dokázala postupně získávat stále větší a větší množství fanoušků v undergroundu, a také přízeň kritiky. Někteří kritici považují album Master of Puppets z roku 1986 za jedno z nejvýznamnějších metalových alb. Skupina dosáhla výrazný komerční úspěch s pátým albem Metallica (známým také jako Black Album), vydaném roku 1991, které debutovalo na 1. místě žebříčku Billboard 200. Tímto albem se kapela počala ubírat směrem ke střednímu proudu. Celosvětového ohlasu dosáhly singly "Fade to Black", "Master of Puppets", "Welcome Home (Sanitarium)", "One", "Enter Sandman", "The Unforgiven", "Nothing Else Matters", "Fuel" a "Whiskey in the Jar". V roce 2000 Metallica, spolu s několika dalšími umělci, zažalovala společnost Napster za sdílení materiálu chráněného autorskými právy bez souhlasu členů kapely. Spor se skončil dohodou a z Napsteru se stala placená služba. Album St. Anger, vydané v roce 2003, navzdory debutu na 1. místě žebříčku Billboard 200, zklamalo některé fanoušky, kterým chyběla kytarová sóla a vadily "plechové" bicí. Dokument s názvem Some Kind of Monster přiblížil fanouškům proces nahrávání alba. Metallica doposud vydala deset studiových alb, čtyři živá alba, šest EP, dvacet pět videoklipů a šestačtyřicet singlů. Skupina vyhrála devět cen Grammy a jako jediné kapele v historii se jí podařilo bodovat v albovém žebříčku Billboard 200 na prvním místě s pěti po sobě následujícími alby. Album Metallica (1991), s kterého se v USA prodalo více než 15 miliónů kopií (22 mil. celosvětově), je 25. nejprodávanějším albem v USA. V období, kdy vyšlo jejich poslední album Death Magnetic (2008) se celkový počet prodaných nahrávek odhadoval na více než 100 miliónů. K září 2008 byla Metallica pátým nejlépe se prodávajícím hudebním interpretem, od 25. května 1991, kdy začal informační systém SoundScan sledovat prodejnost nahrávek. Za sledované období prodala Metallica jenom v Spojených státech 50 111 000 alb. V roce 2009 byla skupina uvedena do Rock and Roll Hall of Fame. Úvodní slovo ceremoniálu přednesl Flea. Od roku 2012 skupina pracuje na novém albu. Fanoušci se konečně po osmi letech čekání dočkají nového alba s názvem Hardwired...to Self-Destruct (2016), které má datum vydání na 18. listopad. Metallica vznikla v Los Angeles, v Kalifornii, v USA, když si, v druhé půlce roku 1981, bubeník Lars Ulrich napsal inzerát do Los Angelských novin The Recycler: Bubeník hledá ostatní metalové hráče, abychom mohli jamovat na hudbu skupin Tygers of Pan Tang, Diamond Head a Iron Maiden. Na inzerát poté odpověděli kytarista James Hetfield a Hugh Tanner ze skupiny Leather Charm. Ačkoliv se ještě nevytvořila skupina, Ulrich už požádal zakladatele vydavatelství Metal Blade Records Briana Slagela, jestli by nemohl nahrát skladbu pro novou komplaci vydavatelství zvanou Metal Massacre. Slagel souhlasil a Ulrich převědčil Hetfielda, aby zpíval a hrál na rytmickou kytaru. Skupina tedy byla oficiálně založena v řjnu 1981, pět měsíců poté, co se Ulrich a Hetfield poprvé setkali. Ulrichův přítel Ron Quintana potom vymyslel jméno Metallica (mezi jeho návrhy se objevilo i název MetalMania). Ulrich nakonec použil jméno Metallica a pak dal druhý inzerát do novin The Recycler, a do něho napsal, že hledá sólového kytaristu. Nakonec odpověděl Dave Mustaine, a poté, co Hetfield a Ulrich viděli jeho drahé vybavení, tak byl začleněn do skupiny. V roce 1982 pak Metallica nahrála první vlastní skladbu "Hit the Lights" pro kompilaci Metal Massacre (kde byla skupina uvedena jako "Mettallica"). Hetfield hrál na basovou kytaru a Lloyd Grant hrál kytarové sólo. Kompilace vyšla 15. června 1982. Ačkoliv byli členové rozhněváni chybou na obalu, Metallica se dokázala touto skladbou dostatečně proslavit, a tak si mohla poprvé naživo zahrát 14. března 1982 v Radio City v Anaheimu v Californii s nově začleněným baskytaristou Ronem McGovneym. První skutečný koncert kapely (sice zahráli již o dva týdny dříve v Anaheimu, ale kvůli návštěvě pouze asi dvaceti lidí se jednalo spíše o večírek) se uskutečnil až 27. března 1982 v Hollywoodském klubu Whisky a Go Go. Původně měli pouze předskakovat britským Saxon, ale nakonec hráli celý večer. Metallica pak nahrála první demo, které se jmenovalo Power Metal (podle Quitanovy vizitky ze začátku roku 1982). Na podzim roku 1982 ale Ulrich a Hetfield navštívili vystoupení skupiny Trauma v nočním klubu Whisky a Go Go (který leží v západním Hollywoodu), v němž hrál baskytarista Cliff Burton. Oba dva byli ohromeni Burtonovým používáním wah-wah pedálu a požádali ho, jestli by se nepřidal k Metallice. Hetfield a Mustaine pak chtěli dostat McGovneyho pryč ze skupiny, protože si mysleli, že "ničím nepřispěl, jenom poslouchal". Ačkoliv Burton nabídku původně odmítl, na konci roku přijal s podmínkou, že se skupina přesune do El Cerrita v San Franciscu. První vystoupení Metallicy s Burtonem bylo v nočním klubu The Stone v březnu 1983. První nahrávka s Burtonem bylo demo Megaforce z roku 1983. Metallica byla připravena nahrát první album, ale když Metal Blade nebyl schopný pokrýt dodatečné finance, skupina začala hledat další možnosti. Koncertní promotér Johny "Z" Zazula, který slyšel demo No Life 'til Leather, nabídl, že sjedná dohodu mezi Metallicou a Newyorskými nahrávacími společnostmi. Potom, co se zjistilo, že společnosti nemají zájem nahrávat, si Zazula půjčil peníze, aby pokryl náklady na nahrávání a nechal podepsat Metallicu smlouvu pro jeho vlastní vydavatelství Megaforce Records. Na natáčení prvního alba Kill 'Em All jela kapela do Rochesteru v New Yorku, kde se Hetfield, Ulrich a Burton rozhodli z kapely vyloučit Mustaina pro jeho problémy s alkoholem, drogami a násilnickým chováním, během sešlosti 11. dubna 1983. Mustaina nahradil Kirk Hammett z kapely Exodus, který se stal členem Metallicy ještě ten samý den. První vystoupení s Hammetem bylo 16. dubna 1983 v nočním klubu The Showplace v Doveru v New Jersey. Album se nejprve mělo jmenovat Metal Up Your Ass, ale kvůli sporu mezi vydavateli a distributory, kteří odmítali vydat album s tímhle názevem, bylo album přejemováno na Kill 'Em All a album tak vyšlo 27. května 1983 a je považováno za klasiku žánru. Album bylo vydáno firmou Megaforce Records v USA a firmou Music for Nations v Evropě a umístilo se na 120 místě žebříčku Billboard 200 v roce 1988 a ačkoliv album nebylo důležitým finančním úspěchem, pomohlo Metallice získat základnu posluchačů v undergroundové metalové scéně. Metallica po vydání svého prvního alba vyjela na své první turné (s britskou kapelou Raven), aby podpořila vydání alba. V únoru 1984 předskakovala skupině Venom na turné Seven Dates of Hell, kde skupina hrála před sedmi tisíci lidmi na Aardschokovém Festivalu ve městě Zwolle v Nizozemsku. Mustaine, který po odchodu založil skupinu Megadeth, často v rozhovorech vyjadřoval svoji nelibost vůči Hammetovi. Také říkal, že mu Hammet "ukradl job". Mustaine byl "nasrán", protože věří, že se Hammet stal známý díky hraním skladeb, které napsal on. V roce 1985 v rozhovoru s Metal Force, Mustaine o Hammetovi řekl: "Je to opravdu legrační, jak Kirk Hammet ukradl všechna má sóla, která jsem nahrál v No Life 'til Leather a vy jste ho ještě zvolili nejlepším kytaristou časopisu." Ns první album skupiny Megadeth Killing Is My Business... And Business Is Good! z roku 1985 Mustaine zařadil skladbu Mechanix, kterou Metallica upravila a přejmenovala na The Four Horsemen (z alba Kill 'Em All). Mustaine řekl, že to udělal proto, aby naštval Metallicu. Ta zase oponovala a označila Mustaina za alkoholika a za muzikanta, který ani neumí hrát na kytaru. Metallica nahrála druhé studiové album, Ride the Lightning, ve studiu Sweet Silence v Kodani v Dánsku. Producentem tentokrát byl Flemming Rasmussen. Album bylo vydáno v srpnu 1984 a umístilo se na stém místě v Billboard 200. Zvláštní je, že v tiskárně ve Francii omylem vytiskli zelené obaly k albu, které se později staly vysoce ceněnou sběratelskou raritou. Ostatní skladby z alba jsou Fight Fire With Fire (tématem písně je nukleární válka), For Whom the Bell Tolls, Fade to Black, Trapped Under Ice, Escape (pokus kapely o rádiový hit), Creeping Death (skladba, která vypráví biblický příběh o židovském odchodu z otroctví v Egyptě, zaměřující se především na mor, jenž navštívil Egypťany) a instrumentální skladba The Call of Ktulu. Mustaine je označen jako spoluautor skladeb Ride the Lightning a The Call of Ktulu. 14. ledna 1984, po jednom z koncertů, někdo vykradl náklaďák s celou hudební výbavou, členům skupiny zůstaly jen ty kytary, které měli s sebou v hotelu. Z tohoto zážitku se narodila první balada Metallicy Fade to Black. Píseň má velice pesimistický text: "Ztratil jsem chuť do života... nic mi nezůstalo, potřebuji konec, abych se osvobodil". Následně se Metallica vydala na evropské turné. Poté, co ředitel vydavatelství Elektra Records Michael Alago a spoluzakladatel firmy Q-Prime Management Cliff Burnstein viděli koncert Metallicy, nabídli ji smlouvu, která byla pro skupinu výhodná a tak ji 12. září podepsala. Úspěch Metallicy byl pak zvýrazněn tím, že British label Music for Nations vydal limitovanou edici singlu Creeping Death, kterého se prodalo 40 000 kusů. Dvě ze tří skladeb se objevily na znovuvydaném albu Kill 'Em All (vydaném v roce 1989 Elektrou, obsahující předělávky skladeb Am I Evil? od Diamond Head a Blitzkrieg od skupiny Blitzkrieg). Metallica poté vyjela na první velké evropské turné se skupinou Tank s průměrnou návštěvou 1300 lidí. Po návratu do USA skupina absolvovala turné se skupinami W.A.S.P. a Armored Saint. 17. srpna 1984 skupina hrála na festivalu Monsters of Rock v Donnington Parku vedle takových kapel jako Ratt a Bon Jovi před 70 000 lidmi. James Hettfield na koncertě přednesl slavnou řeč na téma "Metallica a jiné kapely tohoto festivalu". Malá ukázka: "Jestli jste přišli, abyste viděli barevný hadry ze spandexu a make-up, nebo jiný sračky a čekáte na slova rock'n'roll, baby v každý písničce, tak my nejsme vaší kapelou". Po vystoupení na festivalu se situace Metallicy v Anglii zlepšila a prodej desek se zdvojnásobil. 31. srpna skupina hrála před obecenstvem 60 tisíc posluchačů na festivalu Days on the Green v Oaklandu v Californii. Třetí album Metallicy, Master of Puppets, bylo nahráno ve studiu Sweet Silence a vydáno v březnu 1986. Na albu pracovali od léta 1985, natáčení trvalo od 2. září do 27. prosince, v lednu pak bylo album mixováno. Album dosáhlo 29. příčky v Billboardu 200 a strávilo tam 72 týdnů. Album Master of Puppets bylo první, které Metallice získalo zlaté album, a to 4. listopadu 1986 a poté roku 2003 bylo šestkrát označeno za platinové. Steve Huey z Allmusic označil album za "největší úspěch skupiny". Titulní skladba pojednává o kokainu, jenž byl v té době velmi oblíbený. Po vydání alba se Metallica spolu s Ozzym Osbournem vydala na turné po celých Spojených státech Amerických. Hetfield si při něm zlomil zápěstí a proto pouze zpíval (na kytaru za něho hrál John Marshall). Ráno 27. září 1986, během Evropské části turné Damage Inc., jela skupina autobusem ze Stockholmu do Kodaně. U Dörarpu ve Švédsku však řidič autobusu ztratil kontrolu nad vozem a dostal smyk, což poté způsobilo převrácení autobusu. Hetfield měl několik odřenin, Ulrich si zlomil prst u nohy, Hammett byl na chvíli v bezvědomí a krátce neviděl na jedno oko. Burton byl při smyku vyhozen z horního lůžka oknem, autobus na něho záhy převrátil. Jenom nohy mu zůstaly vidět. Byl na místě mrtvý. Kirk mohl mluvit o štěstí, jelikož "lůžko smrti", na kterém Burton ležel, bylo původně jeho. Pohřeb se konal 7. října v San Francisku. Cliffovi na rozloučenou hrála jeho skladba "Orion". Burtonova smrt nechala budoucnost skupiny v nejistotě. Zbývající členové se rozohodli, že by Burton chtěl, aby pokračovali a s požehnáním Burtonovy rodiny hledali náhradu. Zhruba čtyřicet lidí zkoušelo získat místo baskytaristy, včetně Lese Claypoola ze skupiny Primus, Troye Gregoryho ze skupiny Prong a frontmana kapely Flotsam and Jetsam, Jasona Newsteda. Newsted se naučil úplně všechny skladby a po konkurzu ho skupina pozvala do klubu Tommy's Joynt v San Franciscu. Hetfield, Ulrich a Hammett se rozhodli, že Newsted je ten pravý, kdo má nahradit Burtona. První vystoupení s Newstedem bylo v Country Clubu v Rededě, v Californii. Potom, co se Newsted přidal ke skupině, skupina dokončila na začátku roku 1987 turné. V březnu 1987 si Hetfield podruhé zlomil zápěstí. V létě 1987 se kapela "zašila" v garáži Larse v East Bay v San Franciscu, kde začaly zkoušky, na kterých hráli covery skupin NWOBHM. V červenci se Metallica vrátila do studia A.M. Conway v Los Angeles, kde nahráli některé skladby z garážových zkoušek. Za šest dnů z toho vzešlo minialbum The $5.98 E.P. Garage Days Re-Revisited. Album bylo nahráno, jako zkouška nově sestaveného studia, zkouška pro Newsteda a zmírnění smutku a stresu po smrti Burtona. 21. srpna byla premiéra této desky, která ale od roku 1989 už nebyla běžně v prodeji (znovu ale vyšla jako bonus pozdější desky "Garage Inc." v roce 1998). Video nazvané Cliff 'Em All bylo vydáno v roce 1987, aby připomínalo tři roky Burtona v Metallice. Video se skládá z basových sól, domácích videí a fotek. ...And Justice for All bylo vydáno v roce 1989. Původ jejího názvu můžeme hledat v posledních slovech americké přísahy vlajce: "I pledge all allegiance to the flag of the United States of America and to the Republic for which it stands, one nation, under God, individual, with liberty and justice for all. (Přísahám úplnou věrnost vlajce Spojených států amerických a republice, za niž vlaje, národu pod vládou Boží, nezávislému, se svobodou a spravedlností pro všechny). Album bylo komerečním trhákem, dosáhlo na šesté místo v Billboard 200 a stalo se tak prvním, které bylo v první desítce. Album se pak stalo platinové devět týdnů po vydání. Metallica tak strhla z výsluní tehdy módní hairmetalové kapely. Newstedova basová linka byla úmyslně utlumená a jeho nápady byly ignorovány (dostal ale zásluhy za část písně Blackened). Také bylo několik stížností na produkci: např. Steve Huey z Allmusic si všiml, že Ulrichovy bicí jsou více cvakající než bušící a že kytary málo zní. Turné k propagaci alba se jmenovalo The Damaged Justice tour. Protože Metallica toho roku a roku následujícího hrála hodně koncertů a zanedbávala nahrávání, vyšlo album až za rok 6. září 1988. Od předešlých se liší zvukově a je určitým posunem i ve stylu. Bylo nominováno na cenu Grammy. K balladě One byl natočen první videoklip kapely. Metallica se pak vydala na velké turné Damage Justice, které začalo už 11. září v Budapešti a skončilo 8. října 1989 v Sao Paulu. Společně s prací na novém albu začala kapela hledat nového producenta, protože Rasmussen byl podle názoru členů "moc panovačný". Nahradil jej Bob Rock. Nahrávání začalo v říjnu 1990 a mělo být dokončeno v březnu 1991. Premiéra však byla několikrát odložena, protože nahrávání skončilo až v červnu 1991. Vzniklo i několikahodinové video ze zákulisí studia (A Year and a Half in the Life of Metallica ). Premiéra samotné desky byla až 12. září. Album dostalo jednoduchý název Metallica, říká se mu také Black Album. Stalo se nejznámějším a mělo také nejlepší prodejnost. Některé jeho skladby už byly přijatelné i pro mainstreamová média a tím jejich popularita dále rostla. 16. března 1999 Metallica získala za 11 miliónů prodaných nosičů Black Album ocenění Diamond Award. Album se stálo jedním z nejznámějších alb v rockové historii. Kapela se od té doby stala komerčně úspěšnější a to se projevilo i na zvětšování koncertního pódia a přidávání dalších efektů. Metallica se pak vydala na turné s Guns N' Roses. Při koncertě v Montrealu ohňostroj vybuchl v nepravou chvíli a silně popálil Jamese. Metallica tak zrušila několik vystoupení a po zbytek turné James jenom zpíval; znovu za něj "zaskočil" John Marshal, tak jako dříve, když měl James několikrát zlomenou ruku. Po krátké pauze 9. října 1992 se kapela vydává na evropskou Wherever I May Roam Tour. Koncem prosince koncertovala v Japonsku. Po "šňůře" koncertů si členové dopřáli měsíční volno. Věnovali se hlavně rodině a svým zájmům. Kirk započal spolupráci s časopisem Guitar World. Prostřednictvím tohoto časopisu dával kurzy hry na kytaru. V tomto měsíci pokračovala série koncertů. První byl v Brně na stadiónu FC Boby. 4. června v Belgii skončila šňůra koncertů propagujících "Černé Album". V prosinci vychází boxset Live Shit: Binge & Purge, první živé album kapely. Roku 1995 James a Lars začali pracovat na novém albu; i když předem věděli, že nebude jako předchozí. Lars chtěl, aby kapela "stárla s hrdostí". V té době udělala Metallica na metalovou skupinu revoluční počin: všichni si ostříhali vlasy (Newsted tak učinil již roku 1992). Skladby, které tentokrát nesly místy až bluesový, countryový, nebo hard rockový feeling, byly hotovy už v dubnu, ale celé nahrávání trvalo rok. Album Load vyšlo u Polygramu v červnu 1996, nahrávalo se v The Plant Studios v Sausalitu, nedaleko San Francisca pod vedením Boba Rocka. Při práci na albu vzniklo něco kolem třiceti skladeb, na Load se ovšem dostalo jen čtrnáct z nich. Mezitím bylo nahráno pokračování Loadu: ReLoad. Album opět vzniklo ve studiu The Plant mezi květnem 1995 a únorem 1996 a od července do října 1997. Mixovalo se tamtéž v září a říjnu 1997. Kapele na desce hostovala zpěvačka Marianne Faithfull (v písni "The Memory Remains"). Turné propagující tato dvě alba trvalo až do října 1998. Mezi Load a ReLoad jsou znatelné rozdíly. Load má fotografii obalu z autorova spermatu a kravské krve a má jemnější zvuk, zatímco ReLoad má fotografii obalu z autorovy moči a kravské krve a texty a hudba jsou o poznání temnější. 14. října, den po koncertě v San Diegu, se Metallica znovu vrátila do studia, aby nahrála nové písně na své další album. Garage Inc. vyšlo 23. listopadu 1998 jako dvojCD, které obsahuje všechny dosud nahrané cover songy Metallicy a navíc 11 nových. 7. prosince 1998 byly vydány i videokazety, dokumentující koncerty ve Fort Worth v Texasu (8. a 9. května 1997). Režisérem byl Wayne Isham. Koncert, nazvaný Cunning Stunts byl rovněž vydán na dvou discích DVD, stal se tak prvním DVD skupiny. V lednu 1999 kapelu kontaktoval dirigent a skladatel filmové hudby Michael Kamen. Navrhl, jestli by Metallica nechtěla nahrát pár koncertů se San Franciským symfonickým orchestrem. 21. a 22. dubna 1999 se v Berkeley Community Theatre v San Franciscu uskutečnily dva velmi neobyčejné koncerty. Na koncertech zazněly skladby ze všech alb, mimo alba Kill 'Em All. Metallica vydala záznam z těchto koncertů. Album nese název S&M. Vyšlo 22. listopadu 1999 na dvojcédéčku. Koncerty natáčel i tým režiséra Wayneho Ishama, a tak je koncert dostupný také na videokazetě a DVD. Metallica při příležitosti vydání alba odehrála ještě další dva koncerty s orchestry - 19. listopadu v Berlíně a 23. listopadu v New Yorku. Album obsahuje dvě nové skladby - pomalou "- Human" (čti majnus hjumn) a No Leaf Clover, která je typickou metalovou baladou; jemné pasáže se střídají s tvrdšími. S tímto albem Metallica překonala další bariéry a původní představy o tom, co je a co není Metallica. V roce 2000 Metallica nahrála poprvé skladbu pro soundtrack - "I Disappear" - k filmu Mission:Imposible 2. Právníci kapely rozpoutali jeden z největších soudních procesů v hudební historii - kvůli zpřístupňování muziky na internetu ve formátu MP3 zdarma proti firmě Napster. Udělali si tak mnoho nepřátel, avšak bránili tím autorská práva nejen svých písní. Lars, který stál v čele tohoto sporu, nakonec soud vyhrál. V létě Metallica hrála na 13 koncertech v USA v rámci Summer Sanitarium Tour. Do konce roku se kolem Metallicy nedělo nic zajímavého. Ale pravá senzace teprve měla přijít s příchodem nového milénia. 17. ledna 2001 z Metallicy odchází Jason Newsted - jako důvod uvedl, že hraní hudby, kterou miluje, se odrazilo na jeho zdraví jak fyzickém, tak psychickém. Metallica ve třech znovu vešla do studia. Na postu baskytaristy zaměstnali producenta Boba Rocka. V polovině července se Hetfield ocitl na odvykací kůře ze závislosti na alkoholu a jiných látkách. 10. prosince, po půl roce, Hetfield konečně ukončil svoje léčení. Nový rok přinesl informaci, že režisérské duo Joe Berlinger a Bruce Sinofsky pracují na dokumentárním filmu o Metallice. V březnu 2002 oficiální fanclub oznámil, že se Metallica vrátila do studia. Už v první polovině prosince začala Metallica hledat nového baskytaristu, který by se s nimi vydal na koncertní šňůru po Evropě, jméno ale nepadlo. Mezi kandidáty byli třeba: Mike Inez (Alice in Chains, Ozzy Osbourne), Joey Vera (Armored Saint ) a další. V polovině ledna byli dopsáni Rob Trujillo (ex- Suicidal Tendancies, ex- Ozzy Osbourne) a Eric Forrest (ex- VoiVod). Nejnovější informace říkaly, že se nové album St. Anger má objevit 10. června. Ve studiu A pokračovaly poslední nahrávky. Ale nejvíc se spekulovalo o tom, že novým basistou se má stát Robert Trujillo, oficiálně to však nebylo potvrzeno. Nakonec, 24. ledna 2003, se Robert připojil k Metallice. St.Anger vyšlo 5. června. Skalní fanoušci byli zděšeni tím, že na albu nejsou slyšet sólové kytary, které byly pro Hammetta tak charakteristické. Joe Berlinger i Bruce Sinofsky jsou tvůrci dokumentu o Metallice - Some Kind Of Monster. Film má dvě a půl hodiny. Je v nich výřez z mnoha dnů každodenního života kapely. Mezi lety 2001 a 2003 bylo nahráno tisíc hodin materiálu. Rozpočet filmu je okolo 1,5 miliónu dolarů. Premiéra filmu byla v lednu 2004 na filmovém festivalu v Park City. V listopadu 2004 skončila jeden a půl roku trvající koncertní šňůra 180 vystoupení. Časopis Rolling Stone vyhlásil Jamese Hetfielda mužem roku 2004. James Hetfield dostal 12. května 2006 speciální cenu. Jedná se o Cenu Stévie Ray Vaughana a James si ji zasloužil díky podpoře fondu MusiCares MAP a díky vytrvalé pomoci závislým hudebníkům s odvykací léčbou. Metallica se v červnu roku 2006 vydala na miniturné Escape from the studio '06, které začalo na obrovském festivalu v Německu Rock am Ring 2006. Tento koncert byl vysílán v přímém přenosu na MTV. Fanoušci Metallicy byli tímto turné naprosto nadšeni, protože skupina zahrála na koncertech celé legendární album Master of Puppets. V srpnu, po skončení turné, se Metallica vrátila zpět do svého studia HQ, kde pokračují práce na novém albu Death Magnetic. Producentem alba je Rick Rubin. V květnu 2008 Metallica spustila promo stránku MissionMetallica.com, kde jsou postupně zveřejňovány videa a fotografie z natáčení. Fanoušci si zde mohou album také zakoupit. Death Magnetic vyšlo 12. září 2008. V roce 2011 vyšlo EP Beyond Magnetic, s několika skladbami, které se nedostaly na album. Dne 31. října 2011 vyšlo zcela nové album, které nese jméno Lulu. Metallica na něm spolupracovala se slavným hudebníkem Lou Reedem, album má celkem 10 skladeb. Většinou se dočkalo velmi negativních recenzí. Délka alba dosahuje téměř 90 minut. ==='''Metallica: Through the Never a Hardwired... to Self-Destruct: Throught the Never je film o skupině. Film je spíše zfilmovaný koncert. V České republice se naposledy kapela podívala v roce 2014 na festival Aerodrome v Praze. Fanoušci kapely si na internetu mohli vybrat skladby, které chtějí zahrát. Kapela byla v Praze velmi krátce, hned potom kapela odjela na další turné. V srpnu tohoto roku uveřejnila datum vydání nového alba, které nese název Hardwired... to Self-Destruct. Album vyjde 18. listopadu. Kapela mezitím vydala už dvě skladby z nového alba fanoušci první skladbu z názvem Hardwired hodnotí velmi pozitivně, ale druhou kladbu z názvem Month into Flame už zase tak ne, ale i přesto má skladba velký potenciál. Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Metallicy. Spawn: For Whom the Bell Tolls Mission Impossible II: I Disappear Zombieland: For Whom the Bell Tolls 1982 - No Life ́til Leather Metallica získala 8 ocenění Grammy: 1990 - Nejlepší metalová skladba: "One" . (...And Justice for All) 1991 - Nejlepší metalová skladba: "Stone Cold Crazy" (Garage Days Re-Revisited) 1992 - Nejlepší metalové album: "Metallica" (Black Album) 1999 . - Nejlepší metalová skladba: "Better Than You" (ReLoad) 2000 - Nejlepší hard rocková skladba: "Whiskey in the Jar" (Garage Inc.) 2001 - Nejlepší rocková instrumentální skladba: . "Call Of Ktulu" (S&M) spolu s Michaelem Kamenem a Symfonií San Francisca 2004 - Nejlepší metalová skladba: "St. Anger" (St. Anger) 2008 - Nejlepší metalová skladba: . "My Apocalypse" (Death Magnetic) MTV Video Music Awards: 1992 - Nejlepší metalové video: "Enter Sandman" (Black Album) 1996 - Nejlepší metalové video: "Until it Sleeps . " (Load) American Music Award: 1996 - Nejlepší metalový/hard rockový umělec: "Metallica" 1996 - Nejlepší metalová skladba: "Until It Sleeps" (Load) Billboard Music Award .: 1997 - Nejlepší Rock and rollový umělec: Metallica 1999 - Catalog Artist of the Year: Metallica 1999 - Catalog Album of the Year: Metallica (The Black Album) Governor's Award: 2004 - Nejlepší skupina: Metallica Kerrang! 2003 - Síň slávy (Hall of Fame) 2003 - Nejlepší mezinárodní skupina - Metallica 2004 - Nejlepší skupina na světě - Metallica 2008 - Inspiration Award Winner - Metallica 2009 - Nejlepší album - Death Magnetic Bammies: 1997: Nejlepší bubeník: . Lars Ulrich 1997: Nejlepší Hard Rockové album: ReLoad Obrázky, zvuky či videa k tématu Metallica ve Wikimedia Commons Metallica.4fan.cz - Český fanklub kapely Metallica (anglicky) Metallica.com - oficiální stránky HMB - Metallica v databázi Hard Music Base (česky) | NUMERIC | NUMERIC |
003109 | Vlas a chlup jsou označení pro dva anatomicky téměř totožné útvary tvořené keratinem. Až na několik výjimek jsou přítomny (hlavně ve formě srsti) u všech savců a jejich nejdůležitější funkcí je termoregulace (ať už v teplém nebo chladném prostředí). Lidský vlas/chlup se skládá ze dvou základních částí: vlasový stvol (scapus pili), jenž vyčnívá nad pokožku, a kořen vlasu (radix pili), který se nachází pod její úrovní. Nejhlubší částí kořene je tzv. vlasová cibulka (bulbus), nad ní následuje zbytek kořene. Cibulka je obalena vlasovými pochvami (dvěma epitely a jednou vazivovou); dohromady se kořenu a kolem obalené pochvě říká vlasový folikul. Jeho součástí jsou i mazové a potní žlázy a cévní zásobení. Vlasový stvol se skládá ze tří vrstev: kutikuly, kortexu a meduly. Kutikula (šupinatá vrstva) tvoří přirozenou vrstvu, která chrání před vnějším prostředím.... | Co je nejdůležitější funkcí vlasů a chlupů? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlas | [
"Termoregulace"
] | 86 | 249 | Až na několik výjimek jsou přítomny (hlavně ve formě srsti) u všech savců a jejich nejdůležitější funkcí je termoregulace (ať už v teplém nebo chladném prostředí). | [
{
"start": 194,
"end": 207,
"text": "Termoregulace"
}
] | Vlas a chlup jsou označení pro dva anatomicky téměř totožné útvary tvořené keratinem. Až na několik výjimek jsou přítomny (hlavně ve formě srsti) u všech savců a jejich nejdůležitější funkcí je termoregulace (ať už v teplém nebo chladném prostředí). Lidský vlas/chlup se skládá ze dvou základních částí: vlasový stvol (scapus pili), jenž vyčnívá nad pokožku, a kořen vlasu (radix pili), který se nachází pod její úrovní. Nejhlubší částí kořene je tzv. vlasová cibulka (bulbus), nad ní následuje zbytek kořene. Cibulka je obalena vlasovými pochvami (dvěma epitely a jednou vazivovou); dohromady se kořenu a kolem obalené pochvě říká vlasový folikul. Jeho součástí jsou i mazové a potní žlázy a cévní zásobení. Vlasový stvol se skládá ze tří vrstev: kutikuly, kortexu a meduly. Kutikula (šupinatá vrstva) tvoří přirozenou vrstvu, která chrání před vnějším prostředím. Při správné funkci mazové žlázy je tato vrstva konzervována vlasovým mazem (tukem) a vlas méně propouští škodliviny a vodné roztoky. Skládá se z 5-10 souběžně a stříškovitě uspořádaných odumřelých buněk (šupin), které k sobě přiléhají. Šupiny se překrývají asi do 1/7 délky a s osou vlasu tvoří úhel asi 18°. Jednotlivé vrstvy jsou pokryty jemnou membránou a vzájemně jsou spojeny proteinovým a lipidovým tmelem. Kortex (kůra/vláknitá vrstva) zabírá 75-80 % vlastní vlasové hmoty. Skládá se z protáhlých neživých buněk (vláken keratinu). Jednotlivá vlákna tvoří nejnižší stavební jednotku mikrofibrilu - ty se kruhovitě seskupují, vytvářejí snopečky a tím tvoří další stavební jednotku makrofibrilu. Tato vybudovaná část se nazývá ortokortex, jde o pravidelné uspořádání vlasového kortexu. Při nepravidelném uspořádání kortexu (především vlasy upravované preparací, barvením a odbarvováním) vzniká parakortex. Tyto obě části se od sebe liší nejen fyzikálním a chemicky rozdílným složením aminokyselin, ale také různou chemickou reaktivitou. Jednotlivé vláknité makrofibrily jsou mezi sebou spojeny buněčnými membránami a proteinovým tmelem. V kortexu se nacházejí shluky pigmentových zrn, které se jeví jako tmavé skvrny (ostrůvky) mezi fibrilami. Medulla (dřeň) je centrální část vlasu. Ne u všech vlasů je uprostřed, u dlouhých se nachází zpravidla jen u kořínků. Je velmi dobře vyvinuta u vousů - má nepravidelný hvězdicovitý tvar. Keratin meduly má houbovitou strukturu s mnoha dutinkami. Obsahuje asi 3,5 % lipidů. Keratin meduly má jiné chemické složení než kortex. Z chemického hlediska vlasy obsahují uhlík, vodík, kyslík, dusík, železo, měď, zinek, jód, 20 různých druhů aminokyselin, proteiny, lipidy (např. cholesterin) a vodu (asi 12 % hmotnosti vlasu). Vlas po chemické stránce: Původně měkká buničitá bílkovinná hmota prekeratin se keratinizací neboli rohovatěním mění pevnou hmotu keratin. Vlas má podobnou pevnost jako kevlar.[zdroj?] Jediné vlasové vlákno dokáže udržet 100 gramové závaží. Průměr vlasu je zhruba 18 μ-180 μ. V průměru mají na hlavě nejvíce vlasů světlovlasí lidé (okolo 140 000), nejméně zrzaví (asi 80 000). Každý vlasový kořínek má přitom v průběhu existence (postupně) až 12 vlasů. Průměrná tloušťka vlasu je 42-95 mikrometrů. Muži mají vlasy nejsilnější v týlu, avšak ženské vlasy jsou silnější než mužské. Člověk bez rozdílu pohlaví má pod pokožkou 2 až 5 milionů vlasových váčků. Počet a druh váčků je dán už při narození. Vlas roste přibližně 2-6 let a potom vypadne. Denně vypadne člověku asi 70-100 vlasů a to v případě, že nemá s vlasy žádné problémy. Každý den vlasy povyrostou o 0,2-0,45 mm. Padání vlasů se rozděluje na vratné (dočasné) a nevratné. Příčinami vratného vypadávání může být stres, těhotenství nebo například nedostatek vitamínů. Častou příčinou padání vlasů je užívání některých léků (například léky na akné, hormonální terapie, epileptika, léky potlačující imunitní systém, léky na snížení cholesterolu atd.). Nevratné vypadávání vlasů je důsledkem činnosti mužských hormonů testosteronu a dihydrotestosteronu, ale také i důsledkem léčby nádorového onemocnění (radioterapie). Samotných příčin padání vlasů však existuje mnohem více a při diagnostice je potřeba brát v úvahu rodinnou anamnézu, aktuální zdravotní stav, překonané onemocnění, stresovou zátěž, prostředí, výživu a životní styl. Pro omezení vypadávání vlasů je důležitá řada faktorů - zejména dostatečné prokrvení pokožky. Proto se dá vypadávání vlasů zmírnit masáží hlavy. Je to však jen malá část toho, co je potřeba udělat. Léčba padání vlasů je komplikovaná a často s nejistými výsledky. Existuje pouze několik látek testovaných na úrovni klinických studií, které vykazují příznivý vliv na hustotu a růst vlasů: minoxidil 5%, fluridil, aminexil, melatonin (spánkový hormon), někdy se používá i kyselina hyaluronová (klinické studie jsou ke stažení v odkazu níže). Pro vnitřní užití je nutná zvláštní kombinace látek, která respektuje potřeby každého jedince. Čím dál častější je také ložiskové vypadávání vlasů, zvané Alopecia Areata. Jedná se o autoimunitní onemocnění, kdy imunitní systém začne napadat vlasové folikuly a vytvářet malé lysinky velikosti mince. Spouštěčem bývá velmi silný stres nebo traumatický zážitek (postihuje i malé děti například při šikaně). Doporučuje se používat šetrné kosmetické přípravky, hydratovat pokožku a hlavně dodržovat duševní hygienu, která je klíčem k návratu vlasů. Zde je nutné poznamenat, že stav se často mění a recidiva, tedy návrat onemocnění po "vyléčení", je zcela individuální. Jestliže je příčinou například stres a organizmus se zaměří na vlastní buňky, je třeba se podívat přímo na jádro problému. Kosmetické prostředky jsou sice v pořádku, ale problém neřeší. Každá porucha imunitního systému má svou příčinu a tu je potřeba najít. Ze zkušeností lze říci, že Alopecia areata je často doprovázena jiným onemocněním, například silnou alergií, psychickým onemocněním (většinou deprese), onemocněním zažívacího traktu atd. Různé zbarvení vlasů je dáno hlavně geneticky. Jedině tvar a vnitřní skladba melaninových zrn rozhodují o tom, zda vlasy mají barvu tmavou nebo světlou. Počet pigmentových zrn ovlivňuje pouze intenzitu zbarvení. Člověk samotný většinou klade důraz na společenskou funkci vlasů - upravuje si účes, barvu a délku vlasů. Po 85. roku života jsou vlasy téměř u všech lidí naprosto bezbarvé - z důvodu nedostatku melaninu - látky tvořené pigmentovými buňkami. Pokud tyto buňky přestanou fungovat, vlas je bílý. Účes vždy hrál vyznanou kulturní a společenskou úlohu. V dobách středověku a raného novověku (hlavně v 18. století) bylo běžné, že muži i ženy nosili dlouhé vlasy. Delší vlasy byly zejména ve středověku jasným symbolem vyššího společenského postavení, bohatství a svobody, zatímco kratší vlasy byly především symbolem podřízenosti a zejména poddanství. Na počátku 19. století a po první světové válce začínají muži v západních kulturách nosit vlasy kratší, zatímco ženy je mají typicky delší (byť na začátku 20. století začala určitá část žen nosit též i vlasy kratší). Byl to přímý důsledek válek, během které se museli muži na frontě vypořádat s řadou nemocí a parazitů a krátký sestřih byl výhodnější z hygienického hlediska. Nošení dlouhých vlasů u mužů se začalo vracet v 60. letech 20. století, kdy se stalo symbolem hippies a politického protestu proti establishmentu. Ke konci 20. století se staly delší vlasy u mužů symbolem určité snahy o nonkonformitu. | ENTITY | OTHER |
004638 | Kniha je sešitý nebo slepený svazek listů nebo skládaný arch papíru, kartonu, pergamenu nebo jiného materiálu, popsaný, potištěný nebo prázdný s vazbou a opatřený přebalem. Kniha je též literární práce nebo hlavní oddíl této práce. Kniha publikovaná v elektronické formě se nazývá elektronická kniha (e-kniha) nebo e-book. Knihovní a informační věda definuje knihu jako monografii pro její rozlišení od periodických publikací jako jsou časopisy nebo noviny. Osoba se zaujetím pro knihy je označována jako bibliofil nebo knihomil. Člověk s chorobnou touhou psát knihy je označován jako grafoman, s nutkáním vydat vlastní knihu typoman. Ústní podání (řeč, tradice, doslech) je nejstarší způsob rozšiřování zpráv a příběhů. Po zavedení písma v starověkých civilizacích byly informace zapisovány na hliněné destičky, ostraka,... | Jakým názvem se označuje kniha publikovaná v elektronické formě? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kniha | [
"E-kniha"
] | 232 | 322 | Kniha publikovaná v elektronické formě se nazývá elektronická kniha (e-kniha) nebo e-book. | [
{
"start": 301,
"end": 308,
"text": "E-kniha"
}
] | Kniha je sešitý nebo slepený svazek listů nebo skládaný arch papíru, kartonu, pergamenu nebo jiného materiálu, popsaný, potištěný nebo prázdný s vazbou a opatřený přebalem. Kniha je též literární práce nebo hlavní oddíl této práce. Kniha publikovaná v elektronické formě se nazývá elektronická kniha (e-kniha) nebo e-book. Knihovní a informační věda definuje knihu jako monografii pro její rozlišení od periodických publikací jako jsou časopisy nebo noviny. Osoba se zaujetím pro knihy je označována jako bibliofil nebo knihomil. Člověk s chorobnou touhou psát knihy je označován jako grafoman, s nutkáním vydat vlastní knihu typoman. Ústní podání (řeč, tradice, doslech) je nejstarší způsob rozšiřování zpráv a příběhů. Po zavedení písma v starověkých civilizacích byly informace zapisovány na hliněné destičky, ostraka, papyrus (Alexandrie, Byblos) nebo pergamenové svitky (Pergamon). V té době se objevují první knihovny (bibliotéky) pro jejich skladování (např. Alexandrijská knihovna). Pergamenové svitky byly později postupně nahrazovány kodexem, což je svázaná kniha se stránkami a hřbetem, tedy forma většiny knih dodnes. Pro svitky byl nejčastěji používán papyrus, pro kodexy pergamen. Ten byl ve 14. století v Evropě nahrazen lacinějším papírem původem z Číny. Před objevem knihtisku (v Číně) a zavedením tiskařského lisu byly všechny knihy psány ručně (rukopis). To je také činilo drahými a vzácnými. V raném středověku si knihy mohla dovolit jen církev, univerzity a bohatí a často bývaly připevněny řetězy k polici nebo ke stolu proti odcizení. V polovině 15. století začaly být knihy v západní Evropě vyráběny blokovým tiskem (technika byla na východě známá už staletí předtím). Při blokovém tisku byl obrysový obraz celé stránky vyřezán ze dřeva. Matrice mohla být mnohokrát natřena inkoustem a použita na reprodukci kopií dané stránky. Výroba celé knihy byl ale stále náročný proces, vyžadující ručně řezanou desku pro každou stránku. Dřevěné desky také nebyly velmi trvanlivé a snadno se opotřebovaly nebo poškodily. Nejstarší datovaný exemplář kopie pořízené blokovým tiskem uchovává Britská knihovna. Desku nalezl v roce 1907 archeolog Marc Aurel Stein v ohrazené jeskyni u Tun-chuangu v severozápadní Číně. Tiráž na konci obsahuje: Uctivě vyrobil pro obecnou volnou distribuci Wang Jie ve prospěch svých dvou rodičů třináctého dne čtvrtého měsíce devátého roku Xiantongu (tedy 11. května 868). Čínský vynálezce Pi Sheng kolem roku 1045 vyrobil pohyblivé litery z kameniny (žádné příklady jeho tisku se ale nezachovaly). Znaky a zarovnávací výplně vkládal do mělké přihrádky a zaléval je horkým voskem. Po ztuhnutí vosku šla přihrádka s písmeny používat na tisk celých stránek. Když Johann Gutenberg v 15. století zavedl knihtisk s kovovými pohyblivými literami, knihy začaly být levnější a široce dostupné. Odhaduje se, že před objevem tiskařského lisu bylo v Evropě vytvořeno ročně jen asi 1000 různých knih. Knihtisk představoval radikální změnu, kdy jedné knihy mohly být najednou vytištěny statisíce exemplářů. Např. jen dílna Hanse Luffta, tiskaře ve Wittenbergu, vytiskla mezi lety 1534 a 1574 více než 100 000 výtisků Lutherovy bible. Další staletí znamenaly zlepšení tiskařského lisu i současně i podmínek pro svobodu tisku postupným uvolňováním přísných zákonů cenzury. V polovině 20. století knižní produkce v Evropě byla přes 200 000 titulů ročně. Na přelomu druhého tisíciletí byl dostupný internet a rozširuje se elektronická kniha. Kniha má přesně stanovenou podobu a každá její součást má svůj název. I když se v současné době mnoho nakladatelství z ekonomických důvodů nedrží této podoby knih při vydávání, lze podle této úpravy knihy poznat kvalitu nakladatelské a knihařské práce. knižní blok - označuje svázané a oříznuté listy knihy bez desek. Tento blok je až na konci výroby přilepen ("zavěšen") do desek obálky pomocí předsádky. signet - značka nakladatelství nebo edice umístěná v knize na první liché stránce. patitul - je list, který předchází hlavní titul a na kterém je uveden autor knihy a titul knihy. Oproti hlavnímu titulu je vysázen menším písmem. Důvod tohoto zdvojování titulního listu je v minulosti, kdy byly knihy ještě těžké a při častém používání se vytrhávaly z desek. S deskami knihy se tak často ztratil i titulní list a později nebylo možné zjistit název knihy. Signet a patitul mohou být uvedeny na jedné stránce. frontispis - (též protititul) je označení pro sudou stránku naproti titulnímu listu. Často je na něm ilustrace. hlavní titul - je vždy umístěn na liché stránce knihy. Musí obsahovat titul a podtitul, jméno autora. Může také obsahovat rok vydání a název nakladatelství. hřbet knihy - u lepených vazeb je vždy rovný, u vázaných knih může být rovný nebo oblý. impresum - (též autorská tiráž, copyrightová stránka, nakladatelský záznam) je na druhé straně titulního listu a musí obsahovat copyright textu (ilustrací) a ISBN. Může se zde umístit laudatio (poděkování) sponzorům knihy. Tiráž - je obvykle umístěna na posledním listu knihy. Obsahuje technické a nakladatelské údaje o knize, více v samostatném hesle tiráž předsádka - je dvojlist (pevnějšího papíru), který spojuje knižní blok s deskami knihy. V knize je předsádka přední a zadní. Je prázdná, může však být potištěna ilustrací. přídeští - je jeden z listů předsádky, který je nalepený na deskách (zakrývá surovou vnitřní stranu desky), je přední a zadní. desky - jsou obalem knihy v případě tzv. pevné vazby (hardback). Zpravidla obsahuje titul knihy a jméno autora. Desky knihy se dnes vyrábějí zpravidla z lepenky a jsou potahovány papírem, textilem, koženkou nebo kůží. ořízka - jsou tři (oříznuté) strany knižního bloku. Čtvrtá strana je vlepena do hřbetu knihy. Ořízka může být obarvená nebo zlacená. To se dělá z dekorativních důvodů, ale také jako ochrana proti prachu. obálka - je obalem knižního bloku v případě měkké vazby (jinak paperback, brožovaná vazba), kdy plní roli desek a přebalu v jednom. přebal - je list papíru obalující desky knihy. Má funkci jak ochrannou, tak informační (propagační). potah - je papír nebo textil používaný k zakrytí lepenky knižních desek a k jejich spojení záložka - může být vložená papírová nebo může jít o textilní či kožený proužek, který je na jednom konci vlepen do hřbetu knihy. Kniha (zvláště odborná) může mít i více textilních záložek. Správně provedená textilní či kožená záložka se pozná podle toho, že při uchopení jejího konce s ní pohodlně projedete celý knižní blok, aniž byste ji museli pustit. kapitálek - je proužek textilie (výjimečně se vyskytuje i kožený), který má především dekorativní charakter. Je vlepen do hřbetu knihy, aby zakrýval mezeru mezi blokem a deskami a chránil tak hřbet zavřené knihy před prachem. vakát - je prázdná stránka (záměrná nebo nezamýšlená) kdekoliv v knize. paginace - číslování stránek. Tradičně v pravém dolním rohu stran nebo uprostřed nebo v záhlaví stránky. kapitola - je oddíl textu v knize, který má samostatné postavení. Každá kapitola musí začínat na liché stránce knihy. Je označena názvem nebo alespoň číslicí. obsah - je seznam všech kapitol a podkapitol, který usnadňuje práci s knihou. Obzvláště důležitý je u odborných knih. Umísťuje se na konci knihy, avšak u odborných publikací může být umístěn i na začátku za impresem. rejstřík - může být místní, věcný nebo personální. Může také být nerozlišený. Věci nebo osoby, které autor považuje za důležité, mohou být uvedeny v rejstříku. Tam je u nich zároveň uvedena každá strana jejich výskytu v textu. Slouží pro lepší vyhledávání v textu knihy. Rejstřík patří do odborné nebo populárně naučné knihy. bibliografie - je soupis jiných knih, na které se odkazuje v textu. ex libris - je ozdobné označení vlastníka knihy. s tvrdou (pevnou) vazbou (též vázané) . s polotuhou vazbou (leporela, dětské skládačky) - používá se lepenka do 600 g/m2 s měkkou vazbou (též brožury, paperbacky) - na obálku se používá těžší papír než na blok, ne však lepenka . V1 - měkké desky, sešité drátěnou sponkou V2 - měkké desky, lepená, oříznutá na třech stranách (i s obálkou) V2a - lepená brožura s přesahem obálky V2b - lepená brožura, . předsádka je přilepena k obálce V3 - lepená brožura sešitá drátem ze strany, tzv. blokovaná brožura V4 - šitá brožura (vázaný blok přilepený k měkké obálce) V5 - polotuhá vazba s deskami z lehčí lepenky - knižní blok je buď lepen, nebo . sešit nití, vazba je podobná V2, dnes se již téměř nepoužívá V6 - leporela V7 - poloplátěná vazba (šitý blok, plátěný hřbet, papírový potah desek) V8 - pevné desky, šitý blok, plátěný . potah, papírový přebal V8a - pevné desky, šitý blok, papírový (laminovaný) potah, bez přebalu V8b - pevné desky, šitý blok, papírový potah, papírový přebal V9 - plastové desky, šitý blok Potah obálek (knižních desek) je kvůli ochraně papíru často laminován. Povrch papíru je potažen slabou fólií - lesklou, matnou nebo strukturovanou. Používá se také lakování papíru. Laik rozdíl téměř nepozná. Pro větší efektivitu se může nalakovat pouze část papíru (obálky, přebalu), to pak nazýváme parciálním lakem. Dále se obálka zdobí slepotiskem, což je vytlačení nápisu nebo obrazce do obálky (přebalu). Ražba je vyražení nápisu nebo obrazce do obálky knihy přes slabou fólii, ze které se na obálku přenese barva (např. zlatá). ISBN ISSN Knihtisk Neperiodická publikace Knihkupectví knihovna Svaz českých knihkupců a nakladatelů - SČKN Elektronická kniha Hybridní kniha Biblioterapie Bibliofilie Manuskript Svitek "Kniha knih" "Knižní čtvrtek" "Měsíc knihy" Pistorius, Vladimír: Jak se dělá kniha. Paseka. Praha, Litomyšl 2003 DOLENSKÝ, Ctibor. Domácí knihařství. Praha : Šolc a Šimáček, 1921. Dostupné online. CHYTIL, Karel. Dějiny českého knihařství. Praha : Společenstvo knihařů atd., 1899. Dostupné online. KRIEBEL, Otakar. Vazba knih. Brno : Ústřední spolek učitelský na Moravě a ve Slezsku, 1923. Dostupné online. HRABENOVSKÝ, Josef. Domácí knihař. Ruda nad Moravou : J. Vlad. Mangl, 1928. Dostupné online. Obrázky, zvuky či videa k tématu kniha ve Wikimedia Commons Galerie kniha ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo kniha ve Wikislovníku Téma Kniha ve Wikicitátech Kategorie Čítárna ve Wikiverzitě Kniha v České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy (TDKIV) Muzeum knihy ve Žďáře nad Sázavou Jak se co dělá - Knihy Jak se dělá kniha - Technický základ pro knihovníky Jak vydat knihu Ekolist.cz: Co je zelenější - klasická kniha, nebo elektronická čtečka? | ENTITY | ENTITY |
006904 | Obec Třebosice se nachází v okrese Pardubice, kraj Pardubický. Ke dni 19. 11. 2010 zde žilo 185 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1319. Obec je významnou archeologickou lokalitou. Archeoložka Kristýna Bulvová její význam pro poznání neolitické kultury přirovnává k významu Věstonic pro poznání moravského paleolitu. Obec proslavil unikátní nález miniaturní plastiky kozla, přes 6 tisíc let staré. Nález je řazen do lengyelské kultury. V dubnu 2015 zastupitelstvo obce schválilo, že hlava kozla se stane symbolem obce na jejím znaku a praporu. Původní dvoutřídní školu, která byla na staré faře, v r.1879 nahradila nově postavená čtyřtřídní škola. Prvním řídícím učitelem byl Jan Vosáhlo. Učilo se v ní od první do páté třídy. Kostel Povýšení svatého Kříže dřevěná barokní zvonice - osmiúhelníkový půdorys, nejstarší zvon je z roku 1464 (po starší... | Kolik obyvatel žilo ke dni 19. 11. 2010 v obci Třebosice, v okrese Pardubice? | https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99ebosice | [
"185"
] | 63 | 105 | Ke dni 19. 11. 2010 zde žilo 185 obyvatel. | [
{
"start": 92,
"end": 95,
"text": "185"
}
] | Obec Třebosice se nachází v okrese Pardubice, kraj Pardubický. Ke dni 19. 11. 2010 zde žilo 185 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1319. Obec je významnou archeologickou lokalitou. Archeoložka Kristýna Bulvová její význam pro poznání neolitické kultury přirovnává k významu Věstonic pro poznání moravského paleolitu. Obec proslavil unikátní nález miniaturní plastiky kozla, přes 6 tisíc let staré. Nález je řazen do lengyelské kultury. V dubnu 2015 zastupitelstvo obce schválilo, že hlava kozla se stane symbolem obce na jejím znaku a praporu. Původní dvoutřídní školu, která byla na staré faře, v r.1879 nahradila nově postavená čtyřtřídní škola. Prvním řídícím učitelem byl Jan Vosáhlo. Učilo se v ní od první do páté třídy. Kostel Povýšení svatého Kříže dřevěná barokní zvonice - osmiúhelníkový půdorys, nejstarší zvon je z roku 1464 (po starší předchůdkyni) Obrázky, zvuky či videa k tématu Třebosice ve Wikimedia Commons | NUMERIC | NUMERIC |
007032 | James Nachtwey (* 14. března 1948 Syracuse (New York)) je vlivný americký fotožurnalista a válečný fotograf. Pracuje jako korespondent pro časopis Time v Bagdádu, byl členem agentury Magnum Photos od roku 1986 do 2001. V zámoří byl celkem pětkrát oceněn Klubem zahraničních novinářů (v letech 1983, 1984, 1986, 1994 a 1998) a obdržel od ní Zlatou medailí Roberta Capy. V roce 2003 byl při útoku na jeho konvoj v Bagdádu zraněn granátem, když tam pracoval pro magazín Time. Nachtwey začal pracovat jako fotograf pro malé nakladatelství v Novém Mexiku v roce 1976. V roce 1980 se přestěhoval do New Yorku a začal pracovat jako fotograf na volné noze. V roce 1981 se zúčastnil svého prvního úkolu v Severním Irsku, kde dokumentoval občanské nepokoje. Od roku 1984 pracoval jako fotograf pro magazín Time. Pro Black Star pracoval od roku 1980 do roku 1985 a členem Magnum Photos byl od roku 1986 do roku 2001. V roce 2001 byl jedním ze zakládajících členů představenstva agentury VII Photo Agency.... | Pro jaký časopis pracuje James Nachtwey jako korespondent? | https://cs.wikipedia.org/wiki/James_Nachtwey | [
"Time"
] | 109 | 218 | Pracuje jako korespondent pro časopis Time v Bagdádu, byl členem agentury Magnum Photos od roku 1986 do 2001. | [
{
"start": 147,
"end": 151,
"text": "Time"
}
] | James Nachtwey (* 14. března 1948 Syracuse (New York)) je vlivný americký fotožurnalista a válečný fotograf. Pracuje jako korespondent pro časopis Time v Bagdádu, byl členem agentury Magnum Photos od roku 1986 do 2001. V zámoří byl celkem pětkrát oceněn Klubem zahraničních novinářů (v letech 1983, 1984, 1986, 1994 a 1998) a obdržel od ní Zlatou medailí Roberta Capy. V roce 2003 byl při útoku na jeho konvoj v Bagdádu zraněn granátem, když tam pracoval pro magazín Time. Nachtwey začal pracovat jako fotograf pro malé nakladatelství v Novém Mexiku v roce 1976. V roce 1980 se přestěhoval do New Yorku a začal pracovat jako fotograf na volné noze. V roce 1981 se zúčastnil svého prvního úkolu v Severním Irsku, kde dokumentoval občanské nepokoje. Od roku 1984 pracoval jako fotograf pro magazín Time. Pro Black Star pracoval od roku 1980 do roku 1985 a členem Magnum Photos byl od roku 1986 do roku 2001. V roce 2001 byl jedním ze zakládajících členů představenstva agentury VII Photo Agency. Po celou svou kariéru fotografoval ozbrojené konflikty a sociální problémy v Jižní Africe, Latinské Americe a na Středním východě. V zemích bývalého Sovětského svazu dokumentoval válečné konflikty, hlad, a znečištění. V západní Evropě a v USA fotografuje podmínky ve věznicích. Vyfotil také první volby bez rozlišení ras v Jižní Africe. Nachtwey pracoval také na reportáži postižených míst tsunami v jihovýchodní Asii 26. prosince 2004. Vytvořil také známou sérii fotografií s názvem Body of work z průběhu útoků na Světové obchodní centrum 11. září 2001. V současné době žije v New Yorku. International Center of Photography, New York Museum of Photographic Arts, San Diego Culturgest, Lisabon Bibliothè nationale de France, Paříž Palazzo Esposizione, Řím El Círculo de Bellas Artes, Madrid Galerie Fahey/Klein, Praha Karolinum ., Praha Hasselblad Center Švédsko Canon Gallery, Amsterdam Nieuwe Kerk, Amsterdam Massachusetts College of Art, Boston Hood Museum of Art, Dartmouth College C/O Berlín, Berlín Stadtmuseum Göhre, Jena 2001: L . 'Occhio Testimone 2000: Inferno (Phaidon Press; ISBN 0-7148-3815-2) 1999: Civil Wars 1997: Ground Level 1989: Deeds of War (Thames and Hudson, ISBN 0-500-54152-3) – Fotografie z Nicaraguy, El Salvadoru, Libanonu a Afghánistánu. 1993 - Cena W. Eugena Smithe | ENTITY | ENTITY |
005135 | Bratři Grimmové (německy Brüder Grimm, nebo Gebrüder Grimm) byli sběratelé klasických lidových německých pohádek a mytologických příběhů. Známější z obou bratrů, Jacob Grimm (1785–1863), byl jedním z největších německých jazykovědců. Mladší Wilhelm Grimm (1786–1859) se zapsal do dějin jako spolupracovník svého staršího bratra. Bratří Grimmové prosluli v německé i světové... | Jakému vědnému oboru se věnovali bratři Grimmové? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Brat%C5%99i_Grimmov%C3%A9 | [
"jazykovědců"
] | 138 | 233 | Známější z obou bratrů, Jacob Grimm (1785–1863), byl jedním z největších německých jazykovědců. | [
{
"start": 221,
"end": 232,
"text": "jazykovědců"
}
] | Bratři Grimmové (německy Brüder Grimm, nebo Gebrüder Grimm) byli sběratelé klasických lidových německých pohádek a mytologických příběhů. Známější z obou bratrů, Jacob Grimm (1785–1863), byl jedním z největších německých jazykovědců. Mladší Wilhelm Grimm (1786–1859) se zapsal do dějin jako spolupracovník svého staršího bratra. Bratří Grimmové prosluli v německé i světové literatuře svou sbírkou lidových pohádek a písní, pověstí a legend. Zvláště svými Kinder-und Hausmärchen (česky: Pohádky bratří Grimmů), kterými položili základy nové vědy – folkloristiky. Pohádky jako Sněhurka či Šípková Růženka jsou známy z mnoha zpracování, ale prvními, kdo je zapsali, byli právě bratří Grimmové. V činorodé spolupráci byl Wilhelm tím, kdo pohádky sbíral a upravoval, zatímco Jacob, který byl lingvista a filolog, pohádky povýšil na předmět seriózního vědeckého výzkumu. Lidové pohádky bratřím vyprávělo dohromady asi 40 lidí. Jednou z nejvýznamnějších vypravěček byla Marie Hassenpflugová, přítelkyně jejich sestry Charlotty, která pocházela z dobře situované, francouzsky mluvící rodiny. Mariininy příběhy byly směsí motivů pocházejících z lidové tradice a vlivů z četby Perraultových Pohádek Matky husy (1697). Roku 1830 se bratři přestěhovali do Göttingenu, kde se Jacob stal univerzitním knihovníkem. V roce 1837, ale byli oba bratři propuštěni za protest proti zrušení tzv. Hannoverské konstituce králem Ernestem Augustem. V roce 1841 se bratři Grimmové stávají profesory na univerzitě v Berlíně a pracují na německém výkladovém slovníku. První svazek tohoto rozsáhlého díla vyšel v roce 1854 a poslední 16. svazek vyšel až dlouho po jejich smrti v roce 1960. Bratři Grimmové pracovali velmi činorodě a důkladně také na poli heroické mytologie, starověkého náboženství a práva a jejich úsilí nepolevilo ani když se Wilhelm v roce 1825 oženil. Sám Jacob se nikdy neoženil. Wilhelm zemřel v Berlíně 16. prosince 1859 a Jacob o 4 roky později tamtéž 20. srpna 1863. Bratři Grimmové tvořili dokonalý pracovní tým, v němž se Jacob zaměřoval na studia lingvistická, kdežto Wilhelm byl spíše literárním badatelem. Ve své práci byli ovlivnění současným německým romantismem a svou láskou k mytologii, folklóru a fantaziím. Svou prací dokázali, že na základě studia ústních pramenů, muže být sestavena sbírka folklórních příběhů, které se snaží o ryzí reprodukci originálních motivů, a ukázali tak cestu dalším badatelům. Ač byly sesbírané příběhy zaznamenány s co největší přesností a věrností, přece však se zvláště Wilhelm při pozdějších vydáních neubránil svým literárním ambicím a některým pohádkám dodal poetický nádech. Svou celoživotní prací bratři Grimmové dokázali, že pohádky mohou být zaznamenávány a poté uveřejněny v tištěné formě ve svém originálním znění, a tak být dále šířeny. V praxi byly pak, zejména kvůli dětem, pohádky upravovány, například ve Sněhurce byl změněn konec příběhu, kdy v původním znění musela zlá královna tančit v rozžhavených botách až k smrti, nebo v Jeníčkovi a Mařence, kdy byla zlá čarodějnice ve velkých mukách zaživa upečena v peci. Ani v moderní době nezůstaly pohádky bratří Grimmů ušetřeny pozornosti. Němečtí nacisté považovali za jeden ze symbolů německého lidu pohádku O červené Karkulce, neboť v jejich interpretaci byla zachráněna před zlým židovským vlkem. V 70. letech 20. století byly pohádky bratří Grimmů zase předmětem pohrdání a kritiky feministického hnutí za svůj neskrývaný sexistický popis světa. Kromě činnosti folkloristické se bratři Grimmové věnovali i jazykovědě – spolu založili v roce 1838 projekt, který vedl k vytvoření Deutsches Wörterbuch, jednoho z nejvýznamnějších slovníků německého jazyka, který je používán dodnes a se svými dvaatřiceti svazky se řadí také k nejrozsáhlejším slovníkům vůbec. Projekt byl dokončen až v roce 1961. Dalším významným dílem Jacoba Grimma byl spis Deutsche Mythologie, který rozsáhle pojednává o germánské mytologii. Pohádky bratří Grimmů (Kinder- und Hausmärchen) byly publikovány ve dvou svazcích (1812–1815), poslední edice vyšla v roce 1857 a obsahovala 211 pohádek, dalších 28 bylo v dřívějších edicích, takže celkem tedy sbírka obsahovala 239 pohádkových příběhů. Pohádky byly zapsány podle ústní tradice, v prvním vydání bylo použito 10 dialektů německého jazyka. Některé pohádky se staly proslulými po celém světě, jsou půvabné svým kouzlem, motivy komunikace mezi lidmi a zvířaty a morálním patosem boje dobra se zlem. Mezi nejznámější publikované pohádky patří: Sněhurka, Červená karkulka, Šípková Růženka, Jeníček a Mařenka, Popelka, Brémští muzikanti, Dupynožka, Tři přadleny nebo Bělinka a Růženka. Dále také: Čiperná Markyta, Medvědáč, Železný Jan, Strakatinka, Král Odřivous a další. Kletba Bratří Grimmů, česko-britsko-americký film z roku 2005, režie Terry Gilliam, historická fikce ze života obou bratrů Věčný příběh, americký pohádkový romantický film z roku 1998, oba bratři zde vystupují na počátku a na konci filmového příběhu v rolích posluchačů vyprávěného příběhu Grimm, americký seriál | ENTITY | DENOTATION |
004058 | ... kartony s banánovými plody umístí. V tlakové komoře dojde "k omačkání plodů" plynem (etylen), čímž se nastartuje zrychlený proces zrání. Zralost banánů (v obchodech, popř. skladech) se určuje speciální stupnicí dle podílu zahnědlých skvrn a ploch na slupce. S postupujícím zráním se banán také zakulacuje. Banány rostou ve visících trsech, od několika po mnoho kusů ve vrstvě (zvané též ruka) v mnohovrstevném svazku. Celek visících trsů se nazývá kmen. V roce 2002 se celosvětově prodalo přes 12 miliónů tun banánů. Státy Ekvádor, Kostarika, Kolumbie a Filipíny exportovaly každý přes 1 milión tun banánů. Mezi nejhojněji pěstovaný kultivar banánu patří triploidní odrůda vzniklá zkřížením druhů Musa acuminata a Musa balbisiana. Tento druh je... | Kolik se v roce 2002 prodalo celosvětově tun banánů? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ban%C3%A1n | [
"12 miliónů"
] | 458 | 520 | V roce 2002 se celosvětově prodalo přes 12 miliónů tun banánů. | [
{
"start": 498,
"end": 508,
"text": "12 miliónů"
}
] | Banán je protáhlé ovoce (nesladké druhy s vyšším obsahem škrobu (plantain) zelenina) a plod banánovníku (epigeická bobule). Jde o velice žádanou komoditu produkovanou zemědělci tropických zemí, kde tvoří významnou složku potravy. Banány mívají obvykle hmotnost mezi 125–200 g, ta je však významně závislá na konkrétním kultivaru. Z této váhy asi 80 % představuje jedlou část a zbývajících 20 % připadá na kožovitou slupku. Banán se (po kukuřici a rýži) stal třetí plodinou, u níž je znám celý její genom. Vůně, chuť a konzistence plodů je významně ovlivněna teplotou, při které dozrávají. Při nízkých teplotách šednou a kazí se. Banány dodávané na trh mírného pásma (tedy i k nám) jsou sklízené tak, že dozrávají během dopravy. Snížení teploty během této doby zvyšuje životnost plodů, ale, jak již bylo zmíněno výše, negativně ovlivňuje jejich kvalitu, proto při dopravě nikdy nebývají chlazeny pod 13,5 °C. Proto se také nedoporučuje ukládat nakoupené banány do lednice, protože jejich kvalita tím značně utrpí. Zajímavostí je, jak se nechávají banány dozrávat. Tento proces probíhá v tzv. tlakových komorách, do kterých se celé nerozbalené kartony s banánovými plody umístí. V tlakové komoře dojde "k omačkání plodů" plynem (etylen), čímž se nastartuje zrychlený proces zrání. Zralost banánů (v obchodech, popř. skladech) se určuje speciální stupnicí dle podílu zahnědlých skvrn a ploch na slupce. S postupujícím zráním se banán také zakulacuje. Banány rostou ve visících trsech, od několika po mnoho kusů ve vrstvě (zvané též ruka) v mnohovrstevném svazku. Celek visících trsů se nazývá kmen. V roce 2002 se celosvětově prodalo přes 12 miliónů tun banánů. Státy Ekvádor, Kostarika, Kolumbie a Filipíny exportovaly každý přes 1 milión tun banánů. Mezi nejhojněji pěstovaný kultivar banánu patří triploidní odrůda vzniklá zkřížením druhů Musa acuminata a Musa balbisiana. Tento druh je bez semen (kvůli konzumaci), takže se musí rozmnožovat pouze vegetativně, v důsledku čehož je velice náchylný k nemocem a různým plísním. Banán, resp. rostlina banánovník, byl domestikován v jihovýchodní Asii (kde rostou botanické druhy banánovníku) a podle archeologických nálezů to mohlo nejspíše být na území dnešní Papuy-Nové Guineje a to možná již 8000 př. n. l. První písemná zmínka o banánech . je v buddhistických textech z let okolo 600 př. n. l. Alexandr Veliký objevil chuť banánu v údolích Indie v roce 327 př. n. l. První známý organizovaný banánový sad se objevil v Číně v roce 200 n. l. V roce 650 islámští dobyvatelé přinesli banán do Palestiny. Arabští kupci rozšířili banány po většině území Afriky. V roce 1502 portugalští kolonisté vybudovali první banánové sady v Karibiku a ve Střední Americe. Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v syrových banánech. Banánovník je zpravidla napaden bakterií hnědé hniloby brambor - Ralstonia solanacearum, se kterou snad žije dokonce v určité symbióze a kterou známe v podobě hnědých flíčků a ploch na banánové slupce. | NUMERIC | NUMERIC |
008212 | Krabi (Brachyura) jsou polyfyletická skupina vodních živočichů (v některých taxonomických systémech definovaná jako infrařád). Krabi mají 5 párů kráčivých nohou (pereiopody), první pár je zakončen klepety. Mají široce oválný plochý krunýř, zpravidla mohutná klepeta a jedno z klepet bývá dominantní.... | Kolik párů kráčivých nohou mají krabi? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Krabi | [
"5"
] | 127 | 205 | Krabi mají 5 párů kráčivých nohou (pereiopody), první pár je zakončen klepety. | [
{
"start": 138,
"end": 139,
"text": "5"
}
] | Krabi (Brachyura) jsou polyfyletická skupina vodních živočichů (v některých taxonomických systémech definovaná jako infrařád). Krabi mají 5 párů kráčivých nohou (pereiopody), první pár je zakončen klepety. Mají široce oválný plochý krunýř, zpravidla mohutná klepeta a jedno z klepet bývá dominantní. Nohy orientované do stran a redukovaný zadeček. Ten je přimknut na spodní plochu hlavohrudi, na plastron. Samci mají zadeček subtilní a špičatý, samice široký a tupě zakončený.Největší zaznamenaný krab je velekrab japonský (Macrocheira kaempferi) s rozpětím nohou až 3,7 m. Pravděpodobně nejčastěji chovaný krab v Česku je krab suchozemský (Cardisoma armatum), známý pod názvy krab harlekýn nebo krab tříbarvý. == Rozšíření == Krabi jsou rozšířeni po celé planetě. V Česku se vyskytuje místy invazní druh krab říční (Eriocheir sinensis). == Význam == Krabi jsou hojně loveni pro maso, které se získává převážně z klepet a těla jedince. Ročně se celosvětově pro maso odloví asi 1,5 miliónu tun krabů. Největším producentem je Čína a země v Jihovýchodní Asii. == Klasifikace == sekce Dromiacea De Haan, Homolodromioidea Alcock, 1900 Homoloidea De Haan, 1839 sekce Raninoida De Haan, 1839 sekce Cyclodorippoida Ortmann, 1892 sekce Eubrachyura de Saint Laurent, 1980 podsekce Heterotremata Guinot, 1977 Aethroidea Dana, 1851 Bellioidea Dana, 1852 Bythograeoidea Williams, 1980 Calappoidea De Haan, 1833 Cancroidea Latreille, 1802 Carpilioidea Ortmann, 1893 Cheiragonoidea Ortmann, 1893 Dairoidea Serè, 1965 Dorippoidea MacLeay, 1838 Eriphioidea MacLeay, 1838 Gecarcinucoidea Rathbun, 1904 Goneplacoidea MacLeay, 1838 Hexapodoidea Miers, 1886 Leucosioidea Samouelle, 1819 Majoidea Samouelle, 1819 Orithyioidea Dana, 1852 Palicoidea Bouvier, 1898 Parthenopoidea MacLeay, 1838 Pilumnoidea Samouelle, 1819 Portunoidea Rafinesque, 1815 Potamoidea Ortmann, 1896 Pseudothelphusoidea Ortmann, 1893 Pseudozioidea Alcock, 1898 Retroplumoidea Gill, 1894 Trapezioidea Miers, 1886 Trichodactyloidea H. Milne-Edwards, 1853 Xanthoidea MacLeay, 1838 podsekce Thoracotremata Guinot, 1977 Cryptochiroidea Paul'son, 1875 Grapsoidea MacLeay, 1838 Ocypodoidea Rafinesque, 1815 Pinnotheroidea De Haan, 1833 == Galerie == == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Krabi ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo krab ve Wikislovníku | NUMERIC | NUMERIC |
011781 | 79. mistrovství světa v ledním hokeji se konalo od 1. do 17. května 2015. Pořadatelskou zemí bylo Česko. Rozhodl o tom kongres IIHF v Kolíně nad Rýnem 21. května 2010. Turnaj se odehrával v Praze a Ostravě. MS se v Praze pořádalo už po desáté (1933, 1938, 1947, 1959, 1972, 1978, 1985, 1992, 2004), v Ostravě potřetí (1959, 2004). Turnaje se zúčastnilo celkem 16 týmů, 14 nejlepších z minulého mistrovství a 2 postupující z minulého ročníku skupiny A divize 1 - Slovinsko a Rakousko. Obhájcem mistrovské trofeje byl výběr Ruska, který však ve finále nestačil na tým Kanady, které podlehl poměrem 1:6. == Výběr pořadatelské země == O pořádání 79. ročníku Mistrovství... | Konalo se mistrovství světa v ledním hokeji 2015 v Praze? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mistrovstv%C3%AD_sv%C4%9Bta_v_ledn%C3%ADm_hokeji_2015 | [
"ano"
] | 168 | 206 | Turnaj se odehrával v Praze a Ostravě. | [] | 79. mistrovství světa v ledním hokeji se konalo od 1. do 17. května 2015. Pořadatelskou zemí bylo Česko. Rozhodl o tom kongres IIHF v Kolíně nad Rýnem 21. května 2010. Turnaj se odehrával v Praze a Ostravě. MS se v Praze pořádalo už po desáté (1933, 1938, 1947, 1959, 1972, 1978, 1985, 1992, 2004), v Ostravě potřetí (1959, 2004). Turnaje se zúčastnilo celkem 16 týmů, 14 nejlepších z minulého mistrovství a 2 postupující z minulého ročníku skupiny A divize 1 - Slovinsko a Rakousko. Obhájcem mistrovské trofeje byl výběr Ruska, který však ve finále nestačil na tým Kanady, které podlehl poměrem 1:6. == Výběr pořadatelské země == O pořádání 79. ročníku Mistrovství světa v ledním hokeji právě v Česku bylo rozhodnuto na základě hlasování kongresu Mezinárodní hokejové federace (IIHF) 21. května 2010 v Kolíně nad Rýnem. Jediným protikandidátem Česka v kandidatuře byla Ukrajina, která ovšem prohrála výrazným poměrem hlasů 84 ku 22.Kandidující státy: == Stadiony == Pořadatelé šampionátu v roce 2015 vybrali pro pořádání pražskou O2 arenu a ČEZ Arénu v Ostravě stejně jako při pořádání MS 2004. == Maskoti šampionátu == Maskoty turnaje byli králíci z klobouku Bob a Bobek. Populární večerníčkovou dvojici poprvé představili zástupci Českého svazu ledního hokeje 9. září 2014 na tiskové konferenci v hotelu Clarion v Praze. Prezident Českého svazu ledního hokeje Tomáš Král vysvětlil výběr maskotů takto: "Maskot je pro vyznění akce jednou ze stěžejních záležitostí, které jsme se v rámci organizačního výboru intenzivně věnovali. Chtěli jsme, aby něco vypovídal o České republice, a aby zároveň něco říkal našim lidem." Původně však chtělo vedení ČSLH za maskota šampionátu světoznámého Krtečka, kterého tvůrcem je český autor Zdeněk Miler. Tenhle návrh ale nakonec kvůli složitým jednáním ohledně autorských práv s vnučkou Zdeňka Milera neprošel. Prezident svazu Tomáš Král k tomu poznamenal: "Je tam tak složitá situace s majiteli práv, že to padlo."Celý proces schvalování oficiálního maskota zabral téměř celý rok, schválit výběr totiž vzápětí musela ještě Mezinárodní federace ledního hokeje a sportovní marketingová agentura Infront. Práva na použití Boba a Bobka vlastní Česká televize, s jejímiž zástupci se vedení ČSLH bez větších problémů domluvilo. Představitelé svazu mohli vybírat z mnoha variant a zpočátku se zdálo, že se maskotem stane tradičně lev, který už jim byl při šampionátech v roce 1985, 1992 i 2004. "Samozřejmě jsme přemýšleli o lvu, který je s českým hokejem neodmyslitelně spojen. Chtěli jsme však, aby ten maskot byl příjemný a milý. Chtěli jsme, aby se lidi bavili, k čemuž maskot patří," dodal k tomuto tématu Král. O hokejový vzhled Boba a Bobka se postaral výtvarník a scénograf Alex Dowis, který vycházel z originálního provedení od kreslíře Vladimíra Jiránka. == Prodej vstupenek == Už před oficiálním začátkem prodeje vstupenek vyhlásili pořadatelé, že prodej bude probíhat ve dvou fázích. V první fázi od listopadu 2014 si fanoušci mohli koupit jenom denní balíčky na dva respektive tři zápasy v jednom dějišti. V druhé fázi od února 2015 si pak mohli koupit vstupenky na jednotlivá utkání. Oficiálním prodejcem vstupenek je akciová společnost Sazka Ticket. === Ceny vstupenek === Dne 19. srpna 2014 zveřejnil Organizační výbor mistrovství světa cenové kategorie vstupenek, způsob a časový harmonogram jejich prodeje. Ceny vstupenek na jeden zápas základní skupiny se pohybovaly od 190 Kč na méně atraktivní jednotlivé zápasy až do 1 690 Kč. Čtvrtfinálové zápasy bylo možné zakoupit v cenových relacích 2 390 až 2 990 korun českých. Vstupenky na semifinále v pražské O2 areně byly v hodnotě 4 690 Kč a 5 790 Kč, ceny vstupenek na zápas o 3. místo byly 4 290 Kč a 5 390 Kč. Vstupenka na finálový zápas pak vyšla na 7 190 Kč resp. 8 990 Kč. Prezident ČSLH JUDr. Tomáš Král k ceně vstupenek uvedl: "Snahou organizátorů bylo zohlednit v cenách vstupenek program a konkrétní rozlosování šampionátu. Ačkoliv je výnos ze vstupenek hlavním zdrojem příjmů do rozpočtu šampionátu, který musí pokrýt veškeré výdaje spojené s organizací šampionátu, chtěli jsme zejména zápasy základních skupin zpřístupnit místním fanouškům." Objevily se však i názory, že ceny vstupenek jsou předražené, například trenér české hokejová reprezentace Vladimír Růžička uvedl, že na české poměry jsou vstupenky dražší. === První vlna vstupenek === První vlna prodeje vstupenek začala 4. listopadu 2014 od 08:00 hodin SEČ na terminálech společnosti Sazka, na internetových stránkách Sazky a také v pokladnách obou dějišť, O2 areny v Praze a ČEZ Arény v Ostravě. Před oběma halami se první zájemci o lístky postavili do fronty už v noci den před začátkem prodeje. Hlavní nápor lidí však přišel brzo ráno, kdy v hlavním městě začalo jezdit metro. Fronty se tvořily i proto, že samotný prodej šel pomalu a většina lidí kupovala větší množství vstupenek. Už za pět hodin po zahájení prodeje vstupenek bylo podle informací organizátorů v rezervaci 88 860 balíčků vstupenek a zaplaceno jich bylo 22 957. Všechny vstupenky na utkání domácího mužstva byly již před 15. hodinou rezervovány. Šéfka ticketingu Radka Bařtipánová však dodala, že fanoušci, na které se nedostalo nemusí zoufat: "V další fázi se ještě mohou dostat do prodeje vstupenky z aktuálních rezervací, které nebudou uhrazeny ve stanoveném časovém limitu. V druhé vlně prodeje vstupenek, která začne v únoru, je navíc reálné uvolnění vstupenek z blokací pro IIHF, marketingovou společnost Infront a jejich partnery a dalších technických blokací."Na konci ledna pak organizátoři šampionátu oznámili, že je na celý šampionát prozatím prodáno 43 % vstupenek, což mírně převyšovalo jejich odhady. Generální sekretář Českého svazu ledního hokeje Martin Urban přiblížil podrobnosti: "Prodejní kapacita pro celé mistrovství světa je 723 678 vstupenek. Ke včerejšku jich bylo prodáno 311 718 a těchto 43 procent už je skutečně natvrdo prodaných a zaplacených." V první vlně bylo nakonec prodáno zhruba 50 % lístků z celkové kapacity 723 tisíc. === Druhá vlna vstupenek === Druhá vlna prodeje vstupenek začala 12. února 2015 od 13:00 hodin SEČ a probíhala stejným způsobem jako vlna první. Do prodeje se dostalo i zhruba 1 200 zbývajících vstupenek na zápasy českého mužstva v základní skupině i v případném čtvrtfinále. Jednalo se o lístky z takzvaných technických rezervací. Lístky na zápasy českého týmu v základní skupině nakonec byly vyprodané po 50 minutách prodeje. Generální sekretář ČSLH Martin Urban k tomu řekl: "Stejně jako v první vlně prodeje byl největší zájem o vstupenky na zápas České republiky a Kanady, které zmizely z prodeje po devíti minutách. O tři minuty déle vydržely v systému vstupenky na zápas českého týmu se Švédskem."Několik dní před začátkem šampionátu oznámili organizátoři, že je prodáno 495 tisíc vstupenek (tedy 68 % z celkové kapacity). Organizátoři navíc vyčlenili 35 tisíc vstupenek pro školáky a 10 tisíc lístků pro mladé hokejisty do 14 let. === Návštěvnický rekord === MS v hokeji v Praze a Ostravě navštívilo na 64 zápasech 741 690 diváků, což je historicky největší návštěva na mistrovství světa v hokeji. Toto mistrovství také překonalo rekord v průměrné návštěvnosti na zápas, který činí 11 589 diváků. == Přehled skupin == Nasazení týmů (čísla v závorkách) vzniklo podle žebříčku IIHF, vydaného po mistrovství světa v Bělorusku 2014. Pořadatelé šampionátu měli možnost využít přesunutí jednoho z týmů z jeho původní přidělené skupiny do druhé. Tuto možnost využili hned po oznámení složení skupin, když záměrně zařadili Slovensko do ostravské skupiny, protože zde to slovenští fanoušci mají daleko blíže, zatímco do Prahy se namísto nich přesunuli Švýcaři. Slovensko totiž původně mělo být ve skupině s Českem, což pořadatelé nechtěli připustit hlavně z ekonomických důvodů, ale i pro atraktivitu celého turnaje. == Soupisky == Každý národní tým musí mít družstvo složené z nejméně 17 hráčů (15 bruslařů a 2 brankářů) a nejvíce z 25 hráčů (22 bruslařů a 3 brankářů). Všechna zúčastněná mužstva, musí skrze potvrzení svých příslušných národních asociací, předložit potvrzenou soupisku prvně ředitelství IIHF, která ji následně schválí. == Rozhodčí == Mezinárodní federace ledního hokeje nominovala na Mistrovství světa 16 hlavních rozhodčích a stejný počet čárových sudích. Největší zastoupení rozhodčích na šampionátu mělo Česko spolu se Švédskem. Česko reprezentoval rekordní počet hned pěti českých rozhodčích, dvou hlavních a třech čárových. Švédové měli na turnaji tři hlavní a dva čárové sudí. Po čtyřech rozhodčích mělo Finsko a Rusko, po třech Spojené státy americké a Švýcarsko, po dvou Německo a Slovensko a po jednom Bělorusko, Estonsko, Kanada a Norsko.Z šestnácti hlavních sudí rozhodovala pětice na této úrovni vůbec poprvé. Ovšem dva z nich, Švýcaři Daniel Stricker a Tobias Wehrli již na MS působili, a to jako čároví sudí. Nejzkušenějším hlavním rozhodčím byl Vladimír Šindler z Česka, který pískal už na jedenácti světových šampionátech a dvou zimních olympijských hrách. Hned sedm čárových rozhodčích působilo na seniorském světovém šampionátu úplně poprvé. Nejzkušenějším čárovým sudím byl Estonec Anton Semjonov, který se účastnil už osmi světových šampionátů. == Herní systém == Šestnáct účastníků bylo rozděleno do dvou skupin po 8 týmech. V rámci skupiny se utkal každý s každým. Za vítězství v základní hrací době se udělovaly 3 body, za vítězství po prodloužení či samostatných nájezdech 2 body, za prohru po prodloužení či samostatných nájezdech 1 bod a za prohru v základní hrací době 0 bodů. Případné prodloužení následovalo po krátké 3 minutové přestávce, a hrálo se v základní hrací části pouze 5 minut. Z každé skupiny postoupila čtveřice týmů s nejvyšším počtem bodů do čtvrtfinále playoff. Pro týmy na pátých až sedmých místech ve skupinách turnaj skončil. Oba týmy z osmých míst automaticky sestoupily do 1. divize (neplatilo pro Rusko, pořadatele MS 2016). === Kritéria při rovnosti bodů v základních skupinách === Pokud měly po konci základních skupin dva týmy stejný počet bodů, rozhodoval o postupujícím nebo o lépe nasazeném týmu pro čtvrtfinále výsledek jejich vzájemného zápasu. Pokud rovnost nastala mezi třemi nebo více týmy, postupovalo se podle následujících kritérií, dokud nezbyly dva týmy, mezi nimiž rozhodl výsledek ze vzájemného zápasu: Body z minitabulky vzájemných zápasů Brankový rozdíl z minitabulky vzájemných zápasů Vyšší počet vstřelených branek v minitabulce vzájemných zápasů Výsledky proti nejbližšímu nejvýše umístěnému týmu mimo týmy v minitabulce (pořadí kritérií: 1. body, 2. brankový rozdíl, 3. více vstřelených branek) vůči tomuto družstvu Výsledky proti nejbližšímu druhému nejvýše umístěnému týmu mimo týmů v minitabulce (pořadí kritérií: 1. body, 2. brankový rozdíl, 3. více vstřelených branek) vůči tomuto družstvu Postavení v žebříčku IIHF před startem mistrovstvíV průběhu základních skupin, kdy ještě nebyly sehrány všechny zápasy, rozhodovala v případě bodové rovnosti tato kritéria: Nižší počet odehraných utkání Brankový rozdíl Vyšší počet vstřelených branek Postavení v žebříčku IIHF před startem mistrovstvíČtvrtfinále bylo sehráno křížovým systémem (tj. 1. tým ze skupiny A proti 4. týmu ze skupiny B, 2. tým ze skupiny A proti 3. týmu ze skupiny B, 1. tým ze skupiny B proti 4. týmu ze skupiny A a 2. tým ze skupiny B proti 3. týmu ze skupiny A). Vítězové čtvrtfinále postoupili do semifinále, pro poražené čtvrtfinalisty turnaj skončil. V semifinále se dvojice utkaly v následujícím vzorci: vítěz utkání mezi 1A - 4B vs vítěz 2B - 3A, vítěz 1B - 4A vs vítěz 2A - 3B. Oba semifinálové zápasy se odehrály ve větší O2 areně. Vítězní semifinalisté postoupili do finále, kde se rozhodlo o držitelích zlatých a stříbrných medailí, zatímco poražení semifinalisté se střetli v zápase o bronzové medaile. ==== Systém prodloužení v playoff ==== V případě vyrovnaného stavu i po šedesáti minutách čtvrtfinále, semifinále nebo zápasu o třetí místo se zápas prodlužoval o deset minut, a to po krátké tříminutové přestávce. V zápase o zlaté medaile by následovalo dvacetiminutové prodloužení, před kterým by proběhla patnáctiminutová přestávka s úpravou ledové plochy. Jestliže by během prodloužení ani jeden z týmů nedosáhl branky, na řadu by se dostaly samostatné nájezdy, které by určily vítěze utkání. === Kritéria pro určení konečného pořadí týmů === Pořadí na prvních čtyřech místech určil výsledek finálového zápasu a utkání o bronz. O konečném umístění na 5. až 16. místě rozhodovala tato kritéria: Vyšší postavení ve skupině Vyšší počet bodů ve skupině Lepší brankový rozdíl Vyšší počet vstřelených branek Postavení v žebříčku IIHF před startem mistrovstvíPoznámka: Poražení čtvrtfinalisté zaujali automaticky 5. až 8. místo a byli seřazeni podle výsledků v základních skupinách dle kritérií uvedených výše. == Legenda == Toto je seznam vysvětlivek použitých v souhrnech odehraných zápasů. == Základní skupiny == === Skupina A – Praha === ==== Tabulka ==== O sestupu Rakouska rozhodla minitabulka vzájemných zápasů, ve které měla Francie 5 bodů, Lotyšsko 3 body a Rakousko 1 bod. ==== Zápasy ==== Všechny časy zápasů jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (UTC +2). === Skupina B – Ostrava === ==== Tabulka ==== ==== Zápasy ==== Všechny časy zápasů jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (UTC +2). == Play off == === Pavouk === Všechny časy zápasů jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (UTC +2). === Čtvrtfinále === === Semifinále === === Zápas o 3. místo === === Finále === == Konečné pořadí == == Hráčské statistiky a hodnocení hráčů == === Nejlepší hráči podle direktoriátu IIHF === Reference: IIHF.com === All Stars === Reference: IIHF.com === Kanadské bodování === Toto je pořadí hráčů podle dosažených bodů. Za jeden vstřelený gól nebo přihrávku na gól hráč získal jeden bod. Záp. = Odehrané zápasy; G = Góly; A = Přihrávky na gól; Body = Body; +/− = Plus/Minus; PTM = Počet trestných minut; Poz. = Pozice === Hodnocení brankářů === Pořadí nejlepších pěti brankářů podle úspěšnosti zásahů v procentech. Brankář musel mít odehráno minimálně 40% hrací doby za svůj tým. Záp. = Odehrané zápasy; Čas = Čas na ledě (minuty/sekundy); OG = Obdržené góly; PZ = Počet zásahů; ČK = Čistá konta; Úsp% = Procento úspěšných zásahů; POG = Průměr obdržených gólů na zápas == Galerie == Náhledy == Česko na Mistrovství světa == Domácí výběr se na úvod světového šampionátu střetl s hokejovou reprezentací Švédska. Dramatickou bitvu před vyprodaným stadionem český hokejový tým prohrál 5:6 po samostatných nájezdech. Následující den se domácí reprezentace utkala s Lotyši, které Češi udolali 4:2 v základní hrací době. Třetí zápas, tentokrát s Kanadou, český výběr prohrál 3:6. Dalším testem prošel domácí výběr v zápase s Francií, který Česko nakonec vyhrálo 5:1 v základní hrací době. Následující den Češi porazili reprezentaci Rakouska 4:0 v základní hrací době. V předposledním zápase skupiny A si Češi výhrou 4:2 nad Německem zajistili postup do čtvrtfinále. Poslední utkání se Švýcarskem česká sestava vyhrála 2:1 po samostatných nájezdech. Čtvrtfinálový zápas s Finskem Česko ve vypjaté atmosféře vyhrálo 5:3 a postoupilo do semifinále turnaje. V semifinále Češi podlehli favorizovanému výběru Kanady 2:0. V tomto zápase ovšem reprezentanti Česka gól dali, avšak rozhodčí Bulanov gól neuznal. V zápase o bronzové medaile sice Češi přestříleli v poměru 39 ku 16 ale přesto podlehli výběru USA 3:0 v základní hrací době. Česká republika tak skončila na celkovém čtvrtém místě. == Odkazy == === Související články === Mistrovství světa v ledním hokeji 2015 (Divize I) Mistrovství světa v ledním hokeji 2015 (Divize II) Mistrovství světa v ledním hokeji 2015 (Divize III) === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Mistrovství světa v ledním hokeji 2015 ve Wikimedia Commons MS v ledním hokeji 2015 – oficiální stránky (česky), (anglicky) www.hokejportal.cz – výsledky, novinky a kompletní zpravodajství (česky) www.hokej.cz – výsledky, novinky a kompletní zpravodajství (česky) | VERB_PHRASE | YES_NO |
002640 | Městečko South Park (v anglickém originále South Park) je americký komediální animovaný seriál, který vytvořili Trey Parker a Matt Stone. V USA je vysílá stanice Comedy Central od roku 1997. V Česku ho v letech 1997 - 2004 vysílaly stanice HBO a TV Nova až do 6. série. Od roku 2012 navázala Nova na svém kanále Fanda 7. sérií a od roku 2016 seriál vysílá Prima Comedy Central. Seriál popisuje život v zapadlém coloradském městečku South Park, přičemž hlavními hrdiny jsou čtyři žáci základní školy. Svým charakteristickým, velice agresivním, vulgárním a často značně kontroverzním humorem se tvůrci vyjadřují k různým politickým a společenským, často tabuizovaným, problémům, např. euthanasii, potratům, víře, nebo aféře s karikaturami proroka Mohameda.... | Která americká stanice vysílá South Park? | https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9Bste%C4%8Dko_South_Park | [
"Comedy Central"
] | 138 | 190 | V USA je vysílá stanice Comedy Central od roku 1997. | [
{
"start": 162,
"end": 176,
"text": "Comedy Central"
}
] | Městečko South Park (v anglickém originále South Park) je americký komediální animovaný seriál, který vytvořili Trey Parker a Matt Stone. V USA je vysílá stanice Comedy Central od roku 1997. V Česku ho v letech 1997 - 2004 vysílaly stanice HBO a TV Nova až do 6. série. Od roku 2012 navázala Nova na svém kanále Fanda 7. sérií a od roku 2016 seriál vysílá Prima Comedy Central. Seriál popisuje život v zapadlém coloradském městečku South Park, přičemž hlavními hrdiny jsou čtyři žáci základní školy. Svým charakteristickým, velice agresivním, vulgárním a často značně kontroverzním humorem se tvůrci vyjadřují k různým politickým a společenským, často tabuizovaným, problémům, např. euthanasii, potratům, víře, nebo aféře s karikaturami proroka Mohameda. Městečko South Park poběží nejméně do konce roku 2016 a s nynějšími 20 sériemi se tak stává druhým nejdelším americkým animovaným seriálem všech dob, více epizod mají pouze Simpsonovi. V Česku vysílala seriál HBO a TV Nova, která odvysílala celkem šest sérií, od července roku 2012 jej začala opět vysílat stanice Fanda. Ta v roce 2014 ukončila vysílání, na začátku prosince 2015 jej opětovné nasadila stanice Prima Comedy Central. Na oficiálním webu je možné volně sledovat všechny díly v originálním znění, kromě čtyř cenzurovaných dílů s Mohamedem. Městečko South Park bylo v březnu 2005 vyhlášeno v anketě 100 Greatest Cartoons třetím nejlepším animovaným seriálem všech dob, porazili jej pouze druzí Tom a Jerry a první Simpsonovi. V dubnu 2006 vyhrálo Městečko South Park Peabody Award, která se uděluje výjimečným televizním a rozhlasovým pořadům. South Park je považován za velice kontroverzní seriál, ať už je to kvůli používání vulgárního jazyka, nebo zesměšňování mnohých aspektů lidské společnosti a aktuálního společenského dění. Jako příklad lze uvést epizody Navěky nejlepší přátelé, která reaguje na spor o odpojení Terri Schiavo od přístrojů udržujících ji při životě, nebo epizody Animákové války I a II, které reagují na aféru s karikaturami proroka Mohameda. Největší vlnu kontroverze způsobila pravděpodobně epizoda Uvězněný v komoře zesměšňující scientologii a její představitele v čele s Tomem Cruisem. V Česku vzbudil seriál okamžitě po svém uvedení značné rozhořčení, především pro svou značnou vulgárnost, v českých médiích dosud nevídanou. Na internetu se objevila "Iniciativa rodiče proti South Parku", jejíž iniciátorka, Mgr. Hana Králová, tvrdí, že seriál narušuje dětskou psychiku, vytváří u dětí nevhodné normy chování, učí je používat vulgarismy a prezentuje sex jako zcela normální součást lidského života. Stránky iniciativy byly aktualizovány naposledy 15. srpna 2000 a v současnosti[kdy?] již neexistují. Je dostupná pouze archivovaná verze na archive.org. Stanley "Stan" Marsh Často nejupřímnější člen party. Stan často přichází s logickým řešením netradičních situací, do kterých se chlapci dostávají. Postava Stana je alter ego tvůrce seriálu Treye Parkera a často shrnuje morální poselství epizody. Jeho nejlepším přítelem je Kyle a jejich přátelství je ústředním motivem mnoha epizod. Kyle Broflovski Skeptický, inteligentní, občas pokrytecký a také nejsnáze ovlivnitelný člen party. Kyle je alter-ego dalšího tvůrce, Matta Stonea. Spolu se Stanem přichází Kyle s rozumným pohledem na bláznivé chování světa dospělých. Kyle je často považován za nejčestnějšího člena party. Díky svému židovskému původu je často terčem Cartmanova rasismu. Eric Theodore Cartman Postava byla inspirována Archiem Bunkerem. Cartman je často původcem zápletky epizody. Cartman je agresivní, sadistický, fanatický, rozmazlený, obézní, drzý, manipulativní a nepřátelský. Často uráží Kyla kvůli jeho židovskému původu a Kennyho pro jeho chudobu. Je pro něj také typické, že touží po bohatství a je pro něj ochoten udělat cokoliv. Kenneth "Kenny" McCormick Kenny pochází z extrémně chudé a hulvátské rodiny. Je posedlý sexem a toaletním humorem, o kterých často poučuje své kamarády. Je mu těžké rozumět, neboť má kapuci přes velkou část tváře. Přesto mu všichni jeho kamarádi bezvadně rozumí. Během prvních pěti sezón zahynul Kenny takřka v každé epizodě, většinou velice komickou smrtí, přičemž se v následující objevil znovu. Legendární je také hláška, kdy Cartman nebo Stan vykřikne: "Oh my God, they killed Kenny!" Kyle: "You bastards!" Na konci páté sezóny Kenny definitivně zemřel a v partě jej nahradil Butters a později Tweek. Kenny se do seriálu vrátil v sedmé sérii, tentokrát už ale neumírá (až na vzácné výjimky). Jerome "Chef" McElroy Postava Chefa, v českém dabingu Šéfa, je šéfkuchařem ve školní jídelně southparské základní školy, již naši hrdinové navštěvují. Je jedním z mála charakterů černé pleti v show, typickým pro tuto postavu je pak velký sexuální apetit a úspěchy u žen. Často se stával zdrojem rozličných informací pro hlavní čtveřici, působí jako spojka mezi světem dětí a dospělých. Rozhovor s chlapci začínal rituálem složeným z vět: -"Hi, children!" -"Hi, Chef!" -"How are you today?" -"Bad." -"Why bad?". Postava Chefa ale přestala v seriálu hrát v roce 2006, a to přesto, že byla velmi populární. Vše má na svědomí Isaac Hayes, významný soulový americký zpěvák, který tuto kultovní postavu v originále daboval. Hayes coby aktivní člen Scientologické církve neunesl, když se Scientologie stala terčem ostré kritiky a zesměšnění v show. [zdroj?] Leopold "Butters" Stotch Butters nahradil v partě Kennyho na začátku šesté sezóny. Butters je nervózní, naivní, lehce manipulovatelný a skrývající své emoce, přičemž zůstává paradoxně optimistický a bystrý. Často je bezohledně trestán svými extrémně starostlivými rodiči a necitlivě urážen, nebo zneužíván svými spolužáky. K jeho tragickému charakteru se přidává fakt, má narozeniny 11. září. Buttersovo alter-ego je Profesor Chaos, za kterého se často převléká a chce škodit obyvatelům South Parku. Tweek Tweak V partě nahradil v šesté sezóně Butterse.(díl 6x6 Profesor Chaos) Tweek je nervově nevyrovnaný, touží po samotě a trpí PPD (Porucha Pozornostního Deficitu). Původci problémů jsou pravděpodobně jeho rodiče, kteří jej naučili pít velké množství kávy a také skřítci, kteří Tweekovi kradou spodní prádlo. V pozdějších epizodách se z Tweeka opět stala vedlejší postava. V 19. série zjistí, že je gay, když se v 6 dílu dá dohromady se svým spolužákem Craigem. Timmy Burch Tělesně postižený žák, který musí používat vozíček. Jeho slovník je velice omezený, prakticky jen vykřikuje své jméno a vydává různé zvuky, jen výjimečně řekne něco jiného (nejčastější slova sou Timmyyy, Bublaaa a Shiiit). Ačkoliv je postižený, ve škole jsou na něj kladeny stejné nároky jako na ostatní žáky Pan Mackey Pan Mackey je studijní poradce na škole v South Parku. Jeho zvláštností je, že téměř za každou větou řekne ÁNO. Mnohdy si z něj studenti dělají při hodinách srandu, že říkají např. Už se to nestane, pane Mackey, áno. Randy, Sharon, Shelley a Děda Marshovi Gerald, Sheila a Ike Moisha Broflovski Liane Cartmanová Stuart McCormick, Paní McCormicková,Kennyho bratr Kevin a malá sestra Stephen (dříve Chris) a Lynda Stotchovi Pan a Paní Tweekovi Pan .(í) Herbert Garrison Korektní ředitel a ostatní korektní Chefovi rodiče ze Skotska Paní Diane Choksondiková Ředitelka Victoria Paní Veronica Crabtreeová Pan Mackey Token Black (dříve Token Williams) Wendy Testaburgerová Bebe Stevensová Philip "Pip" Pirrup Clyde Donovan ( .dříve Clyde Goodman) Craig Tucker Jimmy Vulmer (dříve Jimmy Swanson) Dog Poo Goth Kids Pan Hankey, vánoční hovínko Pan Otrok Jimbo Kern a Ned Gerblansky Policista Barbrady Starostka McDanielsová Dr. Alphonse Mephisto a Kevin Ručníček Otec Maxi Tuong Lu . Kim (majitel čínské restaurace City Wok) Ježíš Satan Saddám Husajn Scott Tenorman Pan Klobouk (maňásek Pana Garrisona) Pan Větvička (náhradník Pana Klobouka) Bůh Terrance a Phillip obrko*ot Scott Dougie ("Generál Zmatek") Kyle Schwartz (Kyleův bratranec) Šesťáci Mojžíš Smrt Mr. Kitty/Číča (Cartmanova kočka) Fluffy (Cartmanovo prase) Sparky (Stanův teplý pes) Gobbles/Bubla (Timmyho ochočený krocan) ... a další Podrobnější informace naleznete v článku Seznam dílů seriálu Městečko South Park. Na motivy seriálu byl v roce 1999 natočen film South Park: Bigger, Longer & Uncut (přesný překlad znamená "South Park: Větší, Delší & Nesestříhaný", v České republice uveden pod názvem South Park: Peklo na Zemi). Na začátku roku 2007 vyšla v nakladatelství Blackwell kniha South Park a filosofie. Nejznámější tváře současné světové filosofie zde poukazují na fakt, že tento kontroverzní seriál není pouze směs fekálního humoru s rasovým podtextem, ale že se jeho prostřednictvím autorská dvojka Trey Parker a Matt Stone tvrdě otírají o problémy světové politiky, filosofie, etiky a . navíc se u toho dobře pobavíte. 1999 South Park: Chef's Luv Shack - hra pro Nintendo 64, Dreamcast, PlayStation, Microsoft Windows/PC/ 1999 South Park Rally - hra pro PlayStation . , Microsoft Windows/PC/, Nintendo 64 a Dreamcast 2012 South Park: Tenorman's Revenge - hra Xbox Live Arcade 2014 South Park: The Stick of Truth - RPG hra pro Microsoft Windows/PC ./, PlayStation 3, Xbox 360 Obrázky, zvuky či videa k tématu Městečko South Park ve Wikimedia Commons (anglicky) South Park Studios - oficiální stránka (anglicky) Městečko South Park v Internet Movie Database Městečko South Park v Česko-Slovenské filmové databázi South-Park.cz - česká fanouškovská stránka | ENTITY | ORGANIZATION |
006509 | ... Góreckého. Ve své době proslul především jako interpret a improvizátor, jako skladatel však nebyl příliš uznáván. Bachova hudba byla vnímána jako konzervativní a po jeho smrti upadla na padesát let téměř v zapomenutí. Až počínaje Felixem Mendelssohnem Bartholdym se od první poloviny 19. století začala postupně opět více hrát. Bach působil ve světských i církevních službách na různých místech Německa, nejvýznamnější jeho působiště byla Výmar, Köthen a Lipsko. Mezi jeho nejznámější kompozice patří Braniborské koncerty, Dobře... | Na kterých místech Bach převážně působil? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Johann_Sebastian_Bach | [
"Výmar",
"Köthen",
"Lipsko"
] | 332 | 466 | Bach působil ve světských i církevních službách na různých místech Německa, nejvýznamnější jeho působiště byla Výmar, Köthen a Lipsko. | [
{
"start": 443,
"end": 448,
"text": "Výmar"
},
{
"start": 450,
"end": 456,
"text": "Köthen"
},
{
"start": 459,
"end": 465,
"text": "Lipsko"
}
] | Johann Sebastian Bach (31. března 1685 Eisenach – 28. července 1750 Lipsko) byl německý hudební skladatel a virtuos hry na klávesové nástroje, považovaný za jednoho z největších hudebních géniů všech dob a završitele barokního hudebního stylu. Bachovo dílo mělo a má značný vliv na další vývoj hudby počínaje W. A. Mozartem a Ludwigem van Beethovenem až po Arnolda Schoenberga nebo Henryka Góreckého. Ve své době proslul především jako interpret a improvizátor, jako skladatel však nebyl příliš uznáván. Bachova hudba byla vnímána jako konzervativní a po jeho smrti upadla na padesát let téměř v zapomenutí. Až počínaje Felixem Mendelssohnem Bartholdym se od první poloviny 19. století začala postupně opět více hrát. Bach působil ve světských i církevních službách na různých místech Německa, nejvýznamnější jeho působiště byla Výmar, Köthen a Lipsko. Mezi jeho nejznámější kompozice patří Braniborské koncerty, Dobře temperovaný klavír, Mše h moll, Matoušovy pašije, Vánoční oratorium, Hudební obětina, Goldbergovy variace a poslední opus Umění fugy. Od 20. do 22. března 2019 spustil Google Doodle hru, která měla připomínat Johanna Sebastiana Bacha a na kterou bylo možno se dostat přímo z vyhledávače. Jednalo se historicky o první hru od Google Doodle, která byla naprogramována s umělou inteligencí. Spočívala v tom, že uživatel zadal na notovou osnovu několik not (minimálně čtyři) a systém automaticky vygeneroval čtyři tónové linky tak, aby výsledná hudba zněla v Bachově stylu. Systém se učil generovat skladby díky znalosti 306 Bachových kompozic. == Život == === Dětství a mládí === Narodil se v duryňském Eisenachu v Sasko-eisenašském vévodství ve středovýchodním Německu, jako čtvrtý syn dvorního městského hudebníka Johanna Ambrozia Bacha. Hudební tradice rodu byla dlouhodobá, jeho předkové byli hudebníky téměř po dvě století. Johann Sebastian projevoval výrazné hudební nadání již od útlých let. Jeho rodiče zemřeli velmi brzy (matka v roce 1694, otec 1695) a jeho oporou se stal starší bratr Johann Christoph Bach, který jej zasvětil do základů varhanní a klavírní hry i do hudební teorie. Základy ostatního vzdělání získal Johann Sebastian na protestantské škole v Eisenachu, odkud však velmi brzy odešel za svým starším bratrem Johannem Christophem do Ohrdrufu. Bratr, který tam působil jako varhaník, mu předal další hudební zkušenosti, ale vzhledem ke špatné finanční situaci své rodiny byl Johann Sebastian nucen ve svých 15 letech odejít do Lüneburgu, kde se stal sborovým sopranistou. Celkem zde strávil dva roky, dokončil humanisticko-teologické středoškolské vzdělání a rozšířil si své hudební znalosti. === Arnstadt === Nejpozději od března 1703 Bach pracoval jako houslista soukromé kapely výmarského spoluregenta Johanna Ernsta von Sachsen-Weimar. 9. srpna téhož roku pak byl přijat na místo varhaníka Nového kostela (Neue Kirche, nyní Bachkirche) v Arnstadtu a dostal k dispozici nový dvojmanuálový nástroj, sestrojený významným stavitelem varhan Johannem Friedrichem Wenderem. V říjnu 1705 dostal Bach třítýdenní dovolenou, aby navštívil jednoho z nejvýznamnějších skladatelů a varhaníků té doby Dietricha Buxtehudeho. Bach si pobyt u Buxtehuda bez dovolení prodloužil na tři měsíce, za což byl po návratu do Arnstadtu napomínán tamní konzistoří pro "nedbalost ve službě". Buxtehude se však pro Bacha stal cenným učitelem a hudebním vzorem, jehož vliv se dá vysledovat na řadě Bachových kompozic, například chorálních předehrách jako je Wie schön leuchtet der Morgenstern (BWV 739), preludiích, tokátách a fantaziích. Ačkoli finanční podmínky služby v Arnstadtu byly dobré, Bach se často dostával do konfliktu s tamní konzistoří. Kromě zmíněného svévolného prodloužení studijního pobytu u Buxtehuda nebo stížnosti na to, že Bach dovolil přístup na kůr "cizí dívce", snad své budoucí ženě, šlo především o to, že Bachova novátorská a emotivní hudba působila na místní posluchače rušivě a rozptylovala je při bohoslužbě. Proto se komponista rozhodl utéct ze stísněných arnstadtských poměrů a vyhledat si nové místo. === Mühlhausen a Výmar === 24. dubna 1707 hrál Bach na zkoušku v Mühlhausenu a od 1. července nastoupil místo varhaníka ve zdejším kostele Divi Blasii. V Mühlhausenu setrval zhruba rok – o propuštění ze služby požádal 25. června 1708. Výmarský vévoda Wilhelm Ernst, který skladatele při jeho návštěvě Výmaru slyšel hrát, mu totiž nabídl lépe placené místo. Mezitím se Bach 17. října 1707 oženil s Marií Barbarou Bachovou, svou vzdálenou sestřenicí. Bach se svou těhotnou ženou přesídlil do Výmaru v první polovině července 1708 a nastoupil zde jako dvorní varhaník a komorní hudebník. Výmarský kulturní život byl mnohem inspirativnější a bohatší než v předchozím působišti a Bachův zaměstnavatel, vévoda Wilhelm Ernst, byl velkorysým a uměnímilovným panovníkem. Z doby výmarského působení pochází velká část Bachova varhanního díla a řada dalších skladeb, například Lovecká kantáta BWV 208, nejstarší dochovaná Bachova světská kantáta. Bachům se ve Výmaru také narodilo jejich prvních šest dětí, z nichž dvě ovšem brzy zemřely. Roku 1713 se Bach z dnes již neznámých důvodů ucházel o místo varhaníka v Halle, odmítl však nakonec podepsat smlouvu s odůvodněním, že nabízená mzda neodpovídá jeho očekávání. Vévoda Wilhelm Ernst jmenoval Bacha v roce 1714 koncertním mistrem, a ačkoli toto místo bylo v hierarchii dvorních hudebníků až třetí po kapelníkovi a jeho zástupci, Bach dostával ze všech nejvyšší plat. Nová pozice znamenala i nové povinnosti, mezi jiným musel Bach každé čtyři týdny komponovat jednu církevní kantátu pro nedělní bohoslužby – jako první vznikla kantáta Himmelskönig, sei willkommen BWV 182. Bachovým hudebním přítelem byl v té době drážďanský hudební ředitel Johann Georg Pisendel (1687–1755), který Bachovi zprostředkoval italskou hudbu, zvláště vliv svého učitele Antonia Vivaldiho. Bach ve Výmaru setrval do roku 1717, kdy podepsal smlouvu na post kapelníka v Köthenu, aniž by ovšem předem požádal svého pána o uvolnění z místa. Došlo proto k otevřenému konfliktu s panovníkem a Bach byl dokonce na několik týdnů uvězněn a poté 2. prosince 1717 v nemilosti propuštěn z vězení i ze služby. === Köthen === Bach v Köthenu získal výjimečné postavení, a to i díky svému osobnímu přátelství s hudbymilovným knížetem Leopoldem von Anhalt-Köthen, svým zaměstnavatelem. Měl zde titul kapelníka a ředitele komorní hudby a k dispozici dostal kvalitní sedmnáctičlennou kapelu. Kníže nešetřil ani na nástrojovém vybavení, a Bach tak roku 1719 cestoval do Berlína zakoupit nové cembalo. V Berlíně poznal hudbymilovného braniborského markraběte Christiana Ludwiga (1677-1734), pro něhož pak zkomponoval slavné instrumentální skladby dnes známé jako Braniborské koncerty. V červenci 1720, právě když byl Bach s knížecím dvorem na dvouměsíčním pobytu v Karlových Varech, v Köthenu onemocněla a náhle zemřela jeho první žena Marie Barbara. 3. prosince 1721 si Bach vzal za ženu Annu Magdalenu rozenou Wilcke, dceru dvorního hudebníka. Ta se mu stala vzornou manželkou, která mu dala dalších třináct z jeho celkem dvaceti dětí, z nichž většina ovšem zemřela již v útlém věku. Anna Magdalena Bachová byla i nejbližší spolupracovnicí svého muže, opisovala jeho skladby a podporovala jeho tvůrčí aktivity až do konce jeho života. V Köthenu Bach zkomponoval mimo jiné Dobře temperovaný klavír (1 díl, BWV 846–869), šest houslových partit a sonát a řadu dalších závažných kompozic, ale i díla spíše pedagogického určení, jako je Klavírní knížka Anny Magdaleny Bachové. Přes uznání, kterého se mu v Köthenu dostalo, odešel Bach v roce 1723 do Lipska. O důvodech lze jen spekulovat, snad šlo o změnu hudebního vkusu dvora a změnu postojů knížete k Bachovi. === Lipsko === Smrtí předchozího varhaníka Johanna Kuhnaua se 5. června 1722 uvolnilo místo kantora Tomášského kostela v Lipsku. Bach se o místo ucházel, ale byl vybrán jiný slavný kandidát, Georg Philipp Telemann. Telemann ovšem místo vzápětí odmítl - protože mu byl v Hamburku zvýšen plat, rozhodl se tam zůstat. Bylo tedy vypsáno druhé výběrové řízení, v němž byl Johann Sebastian Bach opět poražen, tentokrát kapelníkem z Darmstadtu Johannem Christophem Graupnerem. Ani tentokrát však nebyla volba úspěšná, protože Graupnerovi nebylo uděleno povolení opustit dosavadní místo. Nakonec tedy bylo místo nabídnuto "jako třetí volbě" Bachovi, a ten je zastával až do konce svého života. Přitom si nadále podržel titul knížecího dvorního kapelníka v Köthenu a pro tamní dvůr i nadále dodával skladby k slavnostním příležitostem. Svou službu v Lipsku Bach nastoupil koncem května 1723. Ve své funkci byl Bach jako městský hudební ředitel zodpovědný za hudební život ve městě a v jeho čtyřech kostelích, připravoval skladby pro bohoslužby, nejrůznější církevní a společenské příležitosti, vyučoval a působil též jako vedoucí a hráč souboru Collegium musicum, který byl složen z jeho žáků a městských hudebníků. Hráli díla soudobých skladatelů (např. významného českého skladatele Jana Dismase Zelenky). V tomto období života Bach vytvořil další závažné kompozice, např. Janovy pašije, Matoušovy pašije, Mši h moll nebo Umění fugy. Pro církevní provoz komponoval pravidelně kantáty, zpočátku jednu každý týden, takže jich celkem napsal kolem tří set. Přes veškerou aktivitu Bacha postupně začala unavovat snaha o veřejné uznání, proto se postupně uzavíral více do kruhu rodiny, ve kterém se cítil nejšťastnější. Posledních deset let Bachova života bylo naplněno tvorbou, ale i relativním klidem. Bachův syn Carl Philipp Emanuel se stal hudebníkem pruského krále Bedřicha Velikého (též aktivního hudebníka), který otce Bacha pozval v roce 1747 na svůj dvůr a přijal ho s poctami. Johann Sebastian Bach se mu odvděčil improvizacemi na králem zadané téma, zpracované později v Hudební obětině, dílu dokonalé kontrapunktické architektury. Koncem roku 1749 Bach ztratil zrak a pomalu se zhoršoval i jeho celkový zdravotní stav. Zhoršení kulminovalo nezdařenou oční operací na jaře následujícího roku. Bach zemřel v tichosti, avšak obklopen milující rodinou, 28. července 1750. Byl pohřben v Lipsku na hřbitově u kostela sv. Jana. Ještě více než sto let mu zde v den jeho smrti prokazovali poslední úctu jednotlivé skupiny studentů Tomášské školy. 22. října 1894 byla u příležitosti přestavby kostela a sousedícího hřbitova exhumována dubová rakev. Náhrobní kámen se nezachoval, ale podle ústního podání, i z důvodu, že jen 12 ze 1400 zemřelých v roce 1750 bylo pohřbeno v dubové rakvi a z dobrozdání lipského anatoma Wilhelma Hise byla potvrzena identita skladatele. Ostatky byly v jednoduchém kamenném sarkofágu pohřbeny pod oltář kostela sv. Jana. Po zničení kostela a přilehlého hřbitova za druhé světové války byl v roce 1950 u příležitosti 200. výročí Bachovy smrti sarkofág přemístěn do chóru kostela sv. Tomáše. Identita ostatků je některými moderními muzikology zpochybňována, a přestože se dochovaly kosti jeho syna Carla Philippa Emanuela, test DNA nebyl dosud proveden. Posledním dílem, na němž Bach před svou smrtí pracoval, byl slavný cyklus Umění fugy (nedokončen). Z dvaceti Bachových dětí se čtyři staly skladateli: Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johann Friedrich Christoph a Johann Christian. Od roku 1950 se také na jeho počest koná v Lipsku Mezinárodní hudební soutěž J. S. Bacha. == Dílo == Johann Sebastian Bach byl mistrem polyfonie a přivedl k dokonalosti hudební formu fugy. Ve své bohaté tvorbě dokázal vyjádřit hluboké myšlenky umělecky přesvědčivým způsobem. Jeho hudební myšlení je pronikavé a jasné, přitom však nepostrádá výraznou citovost. Bach nebyl extravagantním umělcem, ale spořádaným otcem rodiny, praktickým a zároveň hluboce věřícím člověkem, který měl zároveň smysl i pro běžné pozemské radosti, což se vše odráží i v jeho díle. Jeho hudba se povznáší do dimenzí téměř nadpozemských a zároveň stojí pevnýma nohama na zemi, najdeme v ní pokoru a soucit s lidským utrpením i vřelou oslavu světského života. Přestože většina jeho skladeb byla psána na objednávku, Bach je dokázal naplňovat hlubokým obsahem. Z Bachova díla víme o celkem 1126 hudebních kompozicích (označují se zkratkou BWV a pořadovým číslem) nejrůznějších forem. Přitom se velké množství dalších skladeb nedochovalo a do celkového počtu nejsou započítány ani autorem revidované verze skladeb a nejrůznější hudební kusy sloužící k výuce - celkově tak Bach složil nejméně kolem 1400 děl. V Bachově díle jsou čitelné vlivy italské hudby (forma kantáty), přímým vzorem při komponování instrumentálních koncertů mu byl italský skladatel Vivaldi, kterého obdivoval. Navázal a propracoval formu taneční suity, v jejichž pomalých větách jsou patrné vlivy francouzské hudby. Velmi si vážil umění svých současníků, v mládí usiloval o to být žákem Buxtehudeho a nelitoval ujít pěšky (v říjnu 1705) 320 kilometrů dlouhou cestu, jen aby si jej vyposlechl. Bachovo nepopiratelně originální a hluboké dílo je jeho vlastní svébytnou a vědomou syntézou a rekapitulací předchozího vývoje německé, italské a francouzské hudby. === Klávesové skladby === Největší podíl ve skladatelově odkazu mají skladby pro klávesové nástroje, především Fugy Fuga h moll (Fuge h-moll), BWV 951 a 951a Fantazie Fantazie c moll (Fantasie c-moll), BWV 1121 Chromatická fantazie a fuga (Chromatische Fantasie und Fuge), BWV 903 Preludia Preludium c moll (Präludium c-moll), BWV 999 Preludium a fuga (Präludium und Fuge), BWV 552 Preludium, fuga a Allegro (Präludium, Fuge und Allegro), BWV 998 Tokáty Tokáta a fuga d moll (Toccata und fuge d-moll), BWV 565 (nejznámější a nejpopulárnější varhanní skladba všech dob) Tokáta g moll (Toccata g-moll), BWV 915 Chorální skladby (je jich kolem 260) Při řekách babylónských (An Wasserflüssen Babylon), BWV 653 Otče náš v nebeské říši (Vater unser im Himmelreich), BWV 682 a 683 Kristus vstal z mrtvých (Christ ist erstanden), BWV 627 Chorální předehry Chorální předehra G dur (Choral Vorspiel G-dur), BWV 95 Pasacaglie Passacaglia a fuga v c moll, BWV 582 === Jiná duchovní hudba === Rozsáhlou částí skladatelovy tvorby jsou též další duchovní skladby, např. Mše Mše G dur (Messe G-dur / Kyrie-Gloria Messe), BWV 24 Mše h moll (Messe h-moll), BWV 232 Mše F dur (Messe F-dur), BWV 233 Oratoria, moteta a kantáty, kterých napsal přes 200 (včetně světských) Oratorium Nanebevstoupení "Lobet Gott in seinen Reichen" (Himmelfahrts-Oratorium), BWV 11 Matoušovy pašije (Matthäus-Passion), BWV 244 Janovy pašije (Johannes-Passion), BWV 245 Markovy pašije (Markus-Passion), BWV 247 Vánoční oratorium (Weihnachts-Oratorium), BWV 248 Velikonoční oratorium (Oster-Oratorium), BWV 249, a další díla tohoto typu, např. Magnificat, BWV 243 === Koncertní a orchestrální skladby === Dalšími hudebními útvary, které měly své důležité místo v Bachově tvorbě, jsou koncertní a koncertantní skladby, např.: Braniborské koncerty č. 1–6 (Brandenburgische Konzerte Nr. 1-6), BWV 1046-1051 Koncert pro cembalo a moll (Cembalokonzert a-moll), BWV 1065 Ouvertury (Suity pro orchestr)Varhanní koncerty Varhanní koncert G dur (Orgelkonzerte G-dur), BWV 592 Varhanní koncert C dur na téma Antonia Vivaldiho "Velký Mogul", BWV 594Cembalové (klavírní) koncerty Italský koncert (Italienisches Konzert), BWV 971 === Suity a sonáty === Nejznámější z nich jsou: Anglické suity 1-6 (Englische Suite Nr. 1-6), BWV 806-811 Francouzské suity (Französische Suite Nr. 1-6), BWV 812-817 Sinfonia, BWV 1046 a 1071 Suity pro violoncello (Cellosuiten Nr. 1-6), BWV 1007-1012 Triové sonáty Sonáta pro dvě flétny a continuo (Sonate für Zwei Flauti traversi und Basso continuo), BWV 1039 Varhanní sonáty č.1-6 (Orgelsonaten Nr. 1-6), BWV 525-530 Sonáty a partity pro sólové housle (Sonaten und Partiten für Violin Solo) BWV 1001-1006 Sonáty pro flétnu Sonáty pro violu da gamba a cembalo, BWV 1027-1029 === Skladby pro sólové nástroje === Ze skladeb pro sólové nástroje (s výjimkou varhan) jsou nejznámější klavírní skladby, z nichž nejvýznačnějšími jsou komplety Dobře temperovaný klavír 1 a 2 (Wohltemperiertes Klavier Nr. 1 und 2). Sem lze také zařadit i již zmíněné varhanní skladby nebo cellové a houslové suity. === Polyfonní cykly === Vrcholem kontrapunktického umění jsou polyfonní cykly (bez nástrojové specifikace): Umění fugy (Die Kunst der Fuge), BWV 1080; jedno z nejvýznamnějších děl hudební historie jak po stránce obsahové, tak formální Hudební obětina (Musikalisches Opfer), BWV 1079 === Ostatní tvorba === V menším, nikoli však zanedbatelném počtu najdeme ve skladatelově tvorbě také Kánony Variace Goldbergovy variace (Goldberg-Variationen), BWV 988 Písně Pochody Scherza Capriccia == Ukázky hudby == Klavírní koncert č. 1 d moll, BWV 1052 1. Allegro - 2. Adagio - 3. Allegro Kantáta BWV 140 "Wachet auf" 1. Sbor - 2. Recitativ - 3. Duet - 4. Chorál - 5. Recitativ - 6. Duet - 7. Chorál Partita a moll pro sólovou flétnu BWV 1013 Partita Loutnová suita e moll, BWV 996 1. Preludium - 2. Allemande - 3. Courante - 4. Sarabanda - 5. Bourrée - 6. Giga Partita d moll pro sólové housle BWV 1004 Chaconna Anglická suita č. 1 A dur, BWV 806 1. Preludium - 2. Allemande - 3. Courante I. - 4. Courante II. - 5. Double I. - 6. Double II. - 7. Sarabanda - 8. Bourrée I. a II. - 9. Giga Italský koncert F dur, BWV 971 1. Allegro - 2. Andante - 3. Presto Dobře temperovaný klavír, 1. díl Preludium a fuga č. 20 a moll, BWV 865 == Odkazy == === Poznámky === === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Sebastian Bach na německé Wikipedii. === Související články === BWV – katalog děl Johanna Sebastiana Bacha === Literatura === "Bach Bibliography" – Bachovská bibliografie Ernest Zavarský: Johann Sebastian Bach. Editio Supraphon, 1986 Václav Holzknecht: J. S. Bach a jeho synové. Panton: Praha, Bratislava 1968Zahraniční Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach. Praha: Vyšehrad 2011 Hans Heinrich Eggebrecht: Geheimnis Bach. Nötzel, Wilhelmshaven 2001, ISBN 3-7959-0790-X Klaus Eidam: Das wahre Leben des Johann Sebastian Bach. Piper Verlag GmbH 2005, ISBN 3-492-24435-1 Arno Forchert: Johann Sebastian Bach und seine Zeit. Laaber Verlag, Neuaufl. 2005, ISBN 3-89007-531-2 Johann Nikolaus Forkel: Über Johann Sebastian Bachs Leben, Kunst und Kunstwerke. Bärenreiter-Verlag, Kassel 2004, ISBN 3-7618-1472-0 (Repr. d. Ausg. Leipzig 1802) Martin Geck: Johann Sebastian Bach. Rowohlt, Reinbek 2002, ISBN 3-499-50637-8 Maarten 't Hart: Bach und ich. Piper Verlag 2003, ISBN 3-492-23296-5 (s CD) Friedrich von Hausegger, Johann Sebastian Bach - Im Kontext der Musikgeschichte. ABOD 2006, CD ISBN 3-8341-0171-0 Michael Heinemann (Hg.) Das Bach-Lexikon. Laaber-Verlag 2000, Band 6 des Bach-Handbuch, ISBN 3-89007-456-1 Konrad Küster (Hg.): Bach Handbuch. Bärenreiter-Verlag, Kassel 1999, ISBN 3-7618-2000-3 Ludwig Prautzsch: Die verborgene Symbolsprache Johann Sebastian Bachs, 1. - Zeichen- und Zahlenalphabet der kirchenmusikalischen Werke. Merseburger Verlag, Kassel 2004, ISBN 3875372980 Wolfgang Schmieder: Bach-Werke-Verzeichnis (BWV). Thematisch-systematisches Verzeichnis der musikalischen Werke von Johann Sebastian Bach. Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1990, ISBN 3-7651-0255-5 Gottfried Scholz: Bachs Passionen. Ein musikalischer Werkführer. Beck, München 2000, ISBN 3-406-43305-7 Albert Schweitzer: Johann Sebastian Bach. Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1990, ISBN 3-7651-0034-X Philipp Spitta: Johann Sebastian Bach, DOVER PUBN INC Vol. 1 1992 ISBN 0-486-27412-8, Vol. 2 2000 ISBN 0-486-27413-6, Vol. 3 1992, ISBN 0-486-27414-4 Philipp Spitta: Johann Sebastian Bach. 2 Bde, Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1964 Charles Sanford Terry: Johann Sebastian Bach. Insel Verlag 1999, ISBN 3-458-34288-5 Arnold Werner-Jensen: Reclams Musikführer Johann Sebastian Bach. Bd. 1: Instrumentalmusik, Bd. 2: Vokalmusik, Philipp Reclam jun., Stuttgart 1993 Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach. Fischer, Frankfurt/M. 2000, ISBN 3-10-092584-X === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Johann Sebastian Bach ve Wikimedia Commons Galerie Johann Sebastian Bach ve Wikimedia Commons Autor Johann Sebastian Bach ve Wikizdrojích (německy) Osoba Johann Sebastian Bach ve Wikicitátech Encyklopedické heslo Bach v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Johann Sebastian Bach Johann Sebastian Bach na projektu Musopen Volně přístupné partitury děl od J. S. Bacha v projektu IMSLP Bach Cantatas Website a všechno, co s tím souvisí === Česky === Johann Sebastian Bach a violoncello Stručný životopis J. S. Bacha Stručný životopis J. S. Bacha Stručný životopis J. S. Bacha Web věnovaný Bachovi Nahrávka Braniborských koncertů ke stažení ze stránek Českého rozhlasu === Noty a texty === Mutopiaproject.org Klávesové kompozice jako pdf a midi Loutnové tabulatury Bach Cantata Page - texty vokálních děl === V cizích jazycích === Johann Sebastian Bach na projektu Musopen Volně přístupné partitury děl od J. S. Bacha v projektu IMSLP (en/cs) Bachův archiv v Lipsku (de) Nová Bachova společnost (de, en, fr) Bachův dům v Eisenachu (de, en, fr, es, jp) J. S. Bach na webu Klassika.info (de) Bach.de (de) Poslech Bachových děl (en) Web věnovaný Bachovi (sk) JSBach.org (en) Goldbergovy variace v projektu Digitalbach oregonské univerzity Mše h moll v projektu Digitalbach oregonské univerzity Matoušovy pašije (de, en, fr, es, he, it, ja, sw, pt, hu, ru, sv, id, ca, zh) (Flash) Dobře temperovaný klavír: Korevaar (klavír), Goeth (órgano), Parmentier (cembalo); (en,es, pt) | LOCATION | LOCATION |
000814 | Michael Edward Palin (* 5. května 1943, Broomhill, Anglie) je britský komik, spisovatel a jeden z šesti členů komediální skupiny Monty Python. Studoval historii na univerzitě v Oxfordu, kde se seznámil s Terrym Jonesem, se kterým později společně psal skeče pro různé show na BBC. V roce 1966 si vzal svou současnou manželku Helenu Gibbinsovou, se kterou má tři děti. Od 80. let 20. století se začal věnovat natáčení cestovních dokumentů po celém světě. Mezi jeho nejúspěšnější patří například Od pólu k pólu nebo Kolem světa za 80 dní. Za jeho působení v televizi mu byl roku 2000 udělen Řád britského impéria. Od roku 2009 do 2012 byl prezidentem Royal Geographical Society. Obrázky, zvuky či videa k tématu Michael Palin ve Wikimedia Commons Michael Palin v Česko-Slovenské filmové databázi Palinův cestovatelský web | Co studoval Michael Edward Palin na univerzitě v Oxfordu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Michael_Palin | [
"historii"
] | 143 | 280 | Studoval historii na univerzitě v Oxfordu, kde se seznámil s Terrym Jonesem, se kterým později společně psal skeče pro různé show na BBC. | [
{
"start": 152,
"end": 160,
"text": "historii"
}
] | Michael Edward Palin (* 5. května 1943, Broomhill, Anglie) je britský komik, spisovatel a jeden z šesti členů komediální skupiny Monty Python. Studoval historii na univerzitě v Oxfordu, kde se seznámil s Terrym Jonesem, se kterým později společně psal skeče pro různé show na BBC. V roce 1966 si vzal svou současnou manželku Helenu Gibbinsovou, se kterou má tři děti. Od 80. let 20. století se začal věnovat natáčení cestovních dokumentů po celém světě. Mezi jeho nejúspěšnější patří například Od pólu k pólu nebo Kolem světa za 80 dní. Za jeho působení v televizi mu byl roku 2000 udělen Řád britského impéria. Od roku 2009 do 2012 byl prezidentem Royal Geographical Society. Obrázky, zvuky či videa k tématu Michael Palin ve Wikimedia Commons Michael Palin v Česko-Slovenské filmové databázi Palinův cestovatelský web | ENTITY | ENTITY |
001884 | ... půda pro mikroorganismy se používaly vývary z kvasnic, komorová voda z očí, později agar (polysacharid z ruduch). V klinické bakteriologii je dnes základem většiny živných médií krevní agar připravovaný smíšením ovčí krve a agaru. Může být dále upravován pro určité skupiny bakterií (např. čokoládový agar pro meningokoky, Šulova půda pro mykobakterie). Takzvaná selektivní média se používají v případě, kdy je potřeba získat čistou kulturu určitých bakterií - například po přidání 10% roztoku chloridu sodného vypěstujeme kulturu stafylokoků. Diagnostické médium umožňuje diagnostikovat určitý druh bakterií, např. podle jejich metabolického produktu. Většina bakterií obsahuje jediný nukleoid (tzv. bakteriální chromozom), obvykle kruhovou molekulu DNA, která se skládá z nukleových bází. Výjimkou jsou např. spirochéty z rodu Borrelia mající nukleoid lineárního (nikoliv kruhového) tvaru. Počet bází sahá od 112 000 komplementárních párů bází (u Nasuia deltocephalinicola) až k 12 200 000 párům u půdní bakterie Sorangium cellulosum.... | Kolik nukleoidů obsahuje většina bakterií? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bakterie | [
"jediný nukleoid"
] | 657 | 794 | Většina bakterií obsahuje jediný nukleoid (tzv. bakteriální chromozom), obvykle kruhovou molekulu DNA, která se skládá z nukleových bází. | [
{
"start": 683,
"end": 698,
"text": "jediný nukleoid"
}
] | Bakterie (Bacteria, dříve též Bacteriophyta či Schizomycetes), nebo také eubakterie (Eubacteria), je doména jednobuněčných prokaryotických organismů. Mívají kokovitý či tyčinkovitý tvar a zpravidla dosahují velikosti v řádu několika mikrometrů. Studiem bakterií se zabývá bakteriologie, významně tuto vědu rozvinuli Robert Koch a Louis Pasteur. Typickou součástí bakteriálních buněk je peptidoglykanová buněčná stěna, jaderná oblast (nukleoid), DNA bez intronů, plazmidy a prokaryotický typ ribozomů. U bakterií se nevyskytuje pohlavní rozmnožování, namísto toho se nejčastěji dělí binárně. Bakterie jsou nejrozšířenější skupinou organismů na světě. Dříve se druhy bakterií klasifikovaly podle vnějšího vzhledu, dnes jsou moderní zejména genetické metody. Díky nim se dnes rozlišuje asi 25 základních kmenů bakterií. Bakterie mají velký význam v planetárním oběhu živin a mnohdy vstupují do oboustranně prospěšných svazků s jinými organismy. Mnohé patří mezi komenzálické druhy, které žijí například v lidské trávicí soustavě. Na druhou stranu je známo i mnoho patogenních bakterií, tedy druhů, které způsobují infekce. I člověk mnohé z bakterií využívá, například v potravinářském a chemickém průmyslu. Vědci využívají bakterie ve výzkumu a samotné bakterie jsou předmětem bádání bakteriologie. Bakterie poprvé pozoroval roku 1676 nizozemský přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek, a to mikroskopem vlastní výroby. Jméno bacterium zavedl až Christian Gottfried Ehrenberg v roce 1838. Pojem pochází z řeckého slova bacterion, které znamená malý klacek či tyčka (první pozorované bakterie byly tyčinky). V roce 1859 Louis Pasteur dokázal, že kvašení způsobují bakterie, a že tyto bakterie nevznikají spontánně z neživé hmoty. Pasteur také prosazoval názor, že mikroorganismy včetně bakterií způsobují nemoci. Robert Koch byl průkopníkem v oblasti lékařské mikrobiologie a studoval původce cholery, TBC a anthrax. Při výzkumu TBC s konečnou platností dokázal, že bakterie jsou původci této nemoci, za což dostal v roce 1905 Nobelovu cenu. Takzvané Kochovy postuláty jsou výčtem čtyř kritérií, která jsou nutná k tomu, aby byl daný patogen uznán za původce určité nemoci. V devatenáctém století již bylo známo, že jsou mnohé bakterie patogenní, ale nebyly známy účinné antibakteriální léky. V roce 1910 však Paul Ehrlich vyvinul první chemoterapeutikum proti bakterii Treponema pallidum (původce syfilis), a to díky záměně běžně používaných laboratorních barviv za sloučeninu, která selektivně zabíjela bakterie. Tradičně se však za první systémově použitelné antibiotikum uvádí penicilin, jehož účinků si všiml v roce 1928 Alexander Fleming. Gramovo barvení, metoda k rychlé klasifikaci bakterií do několika skupin, bylo vyvinuto v roce 1884 Hansem Christianem Gramem. Spolu s vývojem bakteriologie se vyvíjelo i studium systematiky bakterií. Ve starším pojetí zahrnovala říše bakterie (Monera) všechny prokaryotní organismy. V roce 1977 Carl Woese zjistil, že Archaea mají vlastní vývojovou linii, odlišnou od linie bakterií. Z toho vyplývající taxonomie byla založená na sekvenaci určitého úseku rRNA, a rozdělila prokaryotické organismy na dvě samostatné domény. Bakterie jsou nejrozšířenější skupinou organismů na světě. Celkově se odhaduje, že na Zemi žije asi 5×1030 (jedinců) bakterií. Celkový počet druhů se dá jen tušit, odhady sahají od 107 k 109 druhů. Bakterie je možné nalézt v půdě, vodě, ovzduší i jakožto symbionty uvnitř a na povrchu mnohobuněčných organismů. V jednom gramu půdy žije asi 40 miliónů bakterií, v jednom mililitru sladké vody je jich přibližně milion. Jsou však známy i druhy, které se specializují na prostředí, kde by ostatní organismy mohly přežívat jen stěží (vroucí voda v sopečných jezerech, nejvyšší vrstvy atmosféry a podobně). Některé druhy bakterií jsou dle výzkumů schopny přežít i ve vesmíru, tedy ve vakuu a o teplotě - °C. Bakterie však mají různé požadavky na prostředí v němž žijí, významným hlediskem je teplota, kyselost a množství kyslíku. Podle teplotního optima se bakterie dělí na psychrofilní (do 20 °C), mezofilní (20-40 °C), termofilní (40 °C a více) a případně též hypertermofilní s optimem kolem 80 °C. Na základě kyselosti rozlišujeme alkalofilní (v zásaditém prostředí), neutrofilní (v ± neutrálním prostředí s pH 6-8) či acidofilní (v kyselém prostředí). Dalším významným hlediskem je vztah ke kyslíku. Aerobní bakterie (př. Mycobacterium) vyžadují kyslík v atmosférické koncentraci, mikroaerofilní (Lactobacillus) v koncentraci velmi nízké (cca 2 %), většina bakterií však patří mezi fakultativně anaerobní, které rostou lépe v přítomnosti kyslíku, ale dokáží růst i bez něho. Na okraji tohoto spektra jsou striktně anaerobní druhy, které žijí jen v prostředí bez kyslíku (většina druhů rodu Clostridium). Z dalších limitujících činitelů je možno zmínit vlhkost (většina je vlhkomilných, suchomilné jsou nokardie či aktinomycety), hydrostatický tlak (z hlubokých moří známe i barofilní bakterie), osmotický tlak (především v závislosti na množství solí), a podobně. Navenek je nejnápadnějším rysem bakterií tvar bakteriálních buněk a jejich kolonií. U bakterií se rozlišují následující typy buněk dle tvaru: kulovitý (koky) - pokud vytvářejí kolonie, dělí se dále na diplokoky (kolonie tvořené dvěma buňkami), tetrakoky (čtyři buňky v kolonii), streptokoky . (řetízkovité kolonie), stafylokoky (hroznovité kolonie) a sarciny (balíčkovité kolonie) tyčinkovitý (tyčinky čili bacily) - tyto se mohou sdružovat v koloniích po dvou (diplobacily) či v řetízcích ( . streptobacily), případně tvoří palisády zakřivený - takto tvarované bakterie nevytvářejí kolonie a patří mezi ně vibria (krátké lehce zakřivené tyčinky), spirily (lehce zvlněné tyčinky) či spirochéty (tyčinky šroubovitého tvaru) vláknitý vláknité kolonie větvený - vytvářejí buďto náznaky větvení nebo větvení úplné. Druhá skupina může vytvářet bakteriální mycelia. Některé bakterie vytvářejí kolonie podobné tělu jednoduchých mnohobuněčných eukaryot. Patří k nim některé sinice (např. Anabaena), myxobakterie (Myxococcales) a mnohé další skupiny. Druhé jmenované bakterie dokonce tvoří za určitých podmínek makroskopické plodničky se sporami uvnitř. Také o dobře známých bakteriích, které napadají lidské tělo, se ukazuje, že dokáží díky molekulárním signálům synchronizovat své chování a "táhnout za jeden provaz". Velikost bakterií je velice rozmanitá, obvykle se ale pohybuje mezi desetinami a desítkami mikrometrů. Například Escherichia coli dosahuje délky 2-3 μ a šířky 0,6 μ. Je však známo mnoho v tomto směru extrémních bakterií. Dříve se mělo za to, že prokaryotická buňka nemůže být větší než řádově desítky mikrometrů vzhledem k omezeným možnostem difuze, která hraje hlavní úlohu při transportu látek buňkou. Mezi bakterie, které jsou zřejmě výjimkou z tohoto pravidla, patří například Epulopiscium fishelsoni, jejíž 0,2-0,7 mm dlouhé buňky jsou větší než buňky většiny prvoků. V současnosti je největší známá bakterie Thiomargarita namibiensis (0,75 mm). Naopak nejmenší jsou bakterie rodu Mycoplasma (a příbuzný Ureaplasma) s průměrem buňky jen asi 0,1-0,3 μ. Nemají buněčnou stěnu, a proto byly dříve považovány za viry. Malé jsou i rickettsie a chlamydie. Ještě mnohem menší jsou však kontroverzní nálezy, označované jako nanobakterie, které dosahují velikosti jen 50-200 nanometrů (0,05-0,2 μ), podle nejnovějších výzkumů se však nejedná o živé organismy, ale o krystaly uhličitanu vápenatého v krevním séru. Související informace naleznete také v článku prokaryotická buňka. Bakteriální buňka je buňkou prokaryotní. Přestože existují značné rozdíly mezi stavbou buněk různých skupin bakterií, lze vystopovat určité společné rysy. Známe nejen mnohé struktury na povrchu buněk (membrána, buněčná stěna, pilusy, bičíky), ale i vnitrobuněčné struktury (souhrnně protoplast). Na povrchu bakteriálních buněk je cytoplazmatická membrána podobná membráně eukaryot, ale s tím rozdílem, že většinou neobsahuje žádné steroidy. Důležitou funkcí membrány bakterií je tvorba ATP díky vytváření protonového gradientu (H+ iontů). Většina bakterií má na povrchu buňky buněčnou stěnu z peptidoglykanu (murein), jenž obsahuje kyselinu muramovou jako jednu z hlavních složek. Peptidoglykan tvoří kolem buněk pevnou síť vyplněnou peptidy. Buněčná stěna bakterií je však velmi proměnlivá a je mimo jiné důležitým znakem při rozlišování bakterií na grampozitivní a gramnegativní. Grampozitivní mají totiž v buněčné stěně více peptidoglykanu, který zachycuje více krystalové violeti. Výjimku tvoří bakterie třídy Mollicutes (např. rod Mycoplasma), které nesyntetizují peptidoglykan a tudíž jim chybí buněčná stěna. Jejich tvar tak drží pouze třívrstevná membrána, do níž ukládají steroidy. Díky této zvláštnosti mají tyto baktérie velkou plasticitu a mohou měnit svůj tvar. Mnoho bakterií má na povrchu ještě další polysacharidovou či proteinovou ochrannou vrstvu, tzv. kapsulu (pouzdro). Její funkcí je dále zpevňovat povrch bakterií (bakterie s kapsulou jsou díky tomu více patogenní) a navíc se lépe přichytit k substrátu. Někdy se díky slizovitým, méně soudržným kapsulám (zvaným slizová vrstva) vážou jednotlivé buňky v bakteriálních koloniích. Dohromady se kapsule a slizové vrstvě také říká glykokalyx. Vyjma plošných útvarů, které kryjí buňku, se vyskytuje na povrchu ještě řada jiných struktur, jako jsou například bičíky a pilusy (rovněž zvané fimbrie). Bičíky jsou vlasovité (asi 20 nm silné, 20 μ dlouhé) struktury ukotvené v membráně, tvořené helikálně složeným proteinem flagelinem a sloužící k pohybu. Bakterie mohou mít žádný, jeden (monotricha), více na jedné straně (lofotricha), dva uspořádané proti sobě (amfitricha) či velký počet bičíků rozložených po celém povrchu bakterie (peritricha). Bičíky bakterií se stavbou značně liší od bičíků eukaryot. Pilus čili fimbrie je druhým charakteristickým vlasovitým útvarem, ale kratší, tužší a užší v průměru. Pilusy bakterie využívají k přichycení na podklad (adheze), ale specializované sexuální pilusy (F pilusy) slouží k přenosu DNA (sexualita bakterií). Uvnitř bakteriální buňky se nachází protoplast, tedy množství různých struktur rozptýlených v cytosolu. Mezi nejvýznamnější vnitrobuněčné struktury u bakterií patří nukleoid (jaderné oblasti), ribozomy, inkluze a cytoskelet. V cytosolu však jsou rozptýleny i jiné struktury, například množství proteinů, mRNA a bakteriální metabolity. Nukleoid (bakteriální chromozom, genofor) je jaderná oblast bakterií, tedy jediný obvykle kruhový řetězec tvořený dvěma vlákny deoxyribonukleové kyseliny (DNA). Vzácně je však DNA bakterií i lineární nebo rozdělená do více chromozomů. Nejsou přítomny histony a netvoří se ani nukleozomy, celá oblast ani zpravidla není obklopena žádnou membránou. Opět však existuje výjimka a např. u planktomycet a poribakterií byly nalezeny membránové struktury, které připomínají eukaryotické buněčné jádro (u rodu Gemmata má dokonce toto jádro dvojitou membránu a póry). V cytoplazmě jsou pak roztroušeny plazmidy, malé úseky DNA. Ribozomy jsou prokaryotického typu; jsou charakterizovány zkratkou 30S+50S, která vyjadřuje velikost a strukturu ribozomálních podjednotek. Ribozomy bakterií jsou odlišné od eukaryotických nejen délkou proteinů, ale i jejich typem, čímž se logicky stávají častým cílem antibiotik. Inkluze jsou váčky či zrna, zpravidla sloužící jako zásobní struktury. Mohou skladovat glykogen, fosfáty, elementární síru, někdy však i barviva či enzymy. Bakterie patří k nejstarším organismům nalézaných ve formě fosílií. První bakterie jsou známy z archaika, nalézány jsou stromatolity, tedy horniny obsahující fosílie bakterií, zvláště sinic. Předkem dnešních bakterií byly jednobuněčné organismy, jež se vyvinuly na Zemi před čtyřmi miliardami let a patřily k vůbec prvním formám života. Další tři miliardy let všechny organismy na Zemi byly mikroskopické, přičemž po celou dobu dominovaly bakterie spolu s archea. Přestože byly objeveny fosílie bakterií (např. stromatolity), nedostatek zjistitelných znaků znemožňuje jejich určení a hlubší studium. Srozumitelné údaje se zjišťují pomocí sekvenace genomu recentních bakterií. Díky této technice vědci částečně rekonstruovali bakteriální strom života a zdá se, že bakterie jsou postranní větví linie, z níž se vyvinuly archea a eukaryota. Posledním společným předkem bakterií a archeí byl pravděpodobně hypertermofil, který žil před 2,5-3,2 miliardami let. Bakterie se rovněž zúčastnily vzniku eukaryot (viz níže). Dnes se taxon bakterie (Bacteria) považuje za samostatnou doménu, která je striktně oddělena od ostatních (doména Archaea i všechny eukaryotické říše). Důvodem k tomuto rozdělení je skutečnost, že Archaea a Bacteria jsou velmi nepříbuzné skupiny lišící se velkým množstvím genetických i morfologických znaků. Existuje více způsobů klasifikace bakterií. Zpočátku se klasifikovaly především podle vzhledu (fenotypu), dnes se však mimoto používají též analytické (podle chemických vlastností) a velmi často též genetické (podle genotypu) metody. Stejně jako u jiných organizmů se používá binomické názvosloví (jako je například Escherichia coli) a základním taxonem je druh. Nižšími taxony pak jsou poddruh, velmi často i morfovar, patovar a serovar. Určování (determinace, identifikace) bakterií má velký význam v medicíně, kde je správným stanovením původce dané bakteriální infekce podmíněna následující léčba. Proto byla potřeba identifikovat tyto bakterie hlavním impulsem k vyvinutí determinačních technik. Mikroskopickým pozorováním tělních tekutin se bakterie určují jen zřídka, častěji jsou preparáty barveny. Známým typem barvení je Gramovo barvení, které umožňuje rozlišovat bakterie grampozitivní (G+), gramnegativní (G-) a bez buněčné stěny (Mollicutes). Pro mykobakterie (Mycobacteria) a nokardie (Nocardia) se zase používá Ziehl-Neelsenovo barvení. Často však nestačí ani barvit vzorek, ale přistupuje se ke kultivaci (viz níže). Při identifikaci bakterií také čím dál více používá také genetických metod, jako je polymerázová řetězová reakce. Jejich výhodou je jejich přesnost a rychlost v porovnání s kultivačními metodami. Systematika se zabývá pojmenováváním bakteriálních taxonů a jejich seskupováním podle příbuznosti. Klasifikace bakterií je průběžně vydávána v International Journal of Systematic and Evolutionary Microbiology (Mezinárodní ročenka systematické a evoluční mikrobiologie) a Bergey's Manual of Systematic Bacteriology (Bergeyho manuál systematické bakteriologie). Dříve byla systematika založena především na základě morfologických a analytických metod, které však dnes vytlačují genetické metody (podobně jako v případě jejich určování). K používaným metodám patřilo i Gramovo barvení. Dalšími možnostmi bylo dělení na základě rozdílů v buněčném metabolismu, stavbě základních buněčných komponent (DNA, mastných kyselin, antigenů, a podobně). Tyto metody však nezaručují přirozenost taxonů, které byly na základě nich vytvořeny. Dnešní bakteriální klasifikační metody se soustředí především na molekulární systematiku. Z genetických metod se využívá sekvenace dlouhodoběji stabilních částí DNA, jako je rRNA nebo je měřen obsah GC (množství guaninu a cytosinu v rámci DNA). Na základě zmíněných genetických metod je v rámci domény bakterie identifikováno poměrně velké množství kmenů. Jejich celkový počet není přesně dán a pohybuje se kolem 22-26. Příbuzné kmeny se seskupují do vývojových linií (klád), jedním ze známějších systémů je ten Cavalier-Smithův. Související informace naleznete také v článku růst bakteriální populace. Bakterie v prostředí, které jim zajišťuje pro ně vhodné chemické i fyzikální podmínky, zpravidla rostou a množí se. Mechanismem růstu je u bakterií syntéza všech komponent těla, čímž se zvyšuje hmotnost i objem jedince. Po dosažení určitých rozměrů se bakterie rozdělí metodou binárního dělení, což je typ nepohlavního rozmnožování. Doba mezi dvěma děleními se označuje jako generační doba. Při dostatečném počtu bakterií v dané populaci lze mluvit o kolonii, doba potřebná k zdvojnásobení počtu buněk v kolonii se nazývá doba zdvojení. Bakterie se rozmnožují nejčastěji binárním dělením, je známo však několik případů odlišného typu nepohlavního množení (např. pučení, tvorba hormogonií, baeocyty a podobně). Při binárním dělení se buňka nejprve prodlouží na dvojnásobnou délku a replikuje svou DNA, načež se uprostřed začne vytvářet septum (přehrádka složená ze dvou membrán a základu buněčné stěny). Septum vždy vzniká růstem dvou přepážek od protilehlých stran buňky do jejího centra, kde se obě části spojí. Při tomto procesu se uplatňují různé enzymy (např. transpeptidázy). Běžně z každé mateřské buňky vznikne jedna sesterská buňka, při nedokončeném dělení septa však může dojít ke vzniku shluků bakterií (viz článek koky). U streptokoků jsou místa růstu vzájemně orientovaná pod úhlem 180°, čímž vznikají řetězce. U stafylokoků je tento úhel 90°, což má za následek vznik shluků. Vyjma příčného dělení je známo ještě mnoho jiných alternativních způsobů nepohlavního rozmnožování. Zvláštním způsobem je například vytváření více než jedné spory, čímž se ze sporulace stává de facto rozmnožování. Takto se může za určitých podmínek dělit Anaerobacter (vzniká najednou až sedm spor). Další možností je mnohonásobné dělení jedné buňky na mnoho dílčích baeocytů u sinic řádu Pleurocapsales. Mateřská buňka obsahuje mnoho kopií DNA a v určitém okamžiku proběhne v rychlém sledu mnohonásobné dělení a z popraskané mateřské buňky se uvolní nové buňky. Naopak pučení, které se vyskytuje například u sinic nebo u Planctomycetes, probíhá tak, že zralá buňka začne na svém povrchu vytvářet zcela novou buňku. Pokud dceřiná buňka doroste do dostatečné velikosti, je do ní vpuštěna DNA a buňka (obvykle podstatně menší než mateřská) je odpojena. Postupem času doroste a může se začít sama rozmnožovat. I zde předchází pučení replikace DNA. Některé přisedlé bakterie (např. sinice) se množí pomocí hormogonií, krátkých vláken, která se oddělí od mateřského řetězce a dorůstají v nový. Související informace naleznete také v článku spora (bakterie). Některé bakterie vytvářejí spory, tedy zvláštní buňky, které slouží k dlouhodobému přežití nepříznivých podmínek. Takové bakterie nazýváme sporulující. Spory tvoří zejména některé grampozitivní bakterie bakterie ze skupiny Firmicutes (modelové rody Clostridium či Bacillus). Jejich spory nazýváme endospory, protože vznikají uvnitř buňky mateřské, a to vždy jen jedna v každé buňce, zatímco okolní buňka mateřská se posléze rozpustí. Jejich schopnost vydržet nehostinné podmínky se označuje jako kryptobióza. V praxi mohou spory přežít extrémně vysoké teploty (někdy vydrží až několik hodin varu), radiaci, kyselost prostředí, dezinfekční látky v prostředí a podobně. Tím se bakteriální spory pravděpodobně stávají nejodolnějšími známými buňkami v přírodě. Endospory se za příznivějších okolností opět změní ve vegetativní buňky. Spory odlišného typu vytváří jiné, také grampozitivní bakterie, konkrétně aktinomycety. Ty vznikají na konci vlákna aktinomycet, a proto se nejedná o endospory, a navíc mají mírně odlišné vlastnosti. Třetí skupinou, jež sporuluje, jsou bakterie rodu Azotobacter, v tomto případě se však odolné útvary spíše nazývají cysty. Cysty mají zpomalený metabolismus a ztloustlou buněčnou stěnu. Související informace naleznete také v článku živná půda. V laboratoři se mnohdy z různých důvodů bakterie kultivují v umělém prostředí (médiu). Toto prostředí musí mít vhodné chemické a fyzikální vlastnosti, zpravidla charakteristické pro určitý typ bakterií. Médium musí proto obsahovat všechny nezbytné živiny nutné pro život a růst bakterií. Každá bakterie požaduje určité minerální látky, ty se nejčastěji přidávají ve formě různých sloučenin. Kultivační média prošla od dob Pasteura značným vývojem, jako živná půda pro mikroorganismy se používaly vývary z kvasnic, komorová voda z očí, později agar (polysacharid z ruduch). V klinické bakteriologii je dnes základem většiny živných médií krevní agar připravovaný smíšením ovčí krve a agaru. Může být dále upravován pro určité skupiny bakterií (např. čokoládový agar pro meningokoky, Šulova půda pro mykobakterie). Takzvaná selektivní média se používají v případě, kdy je potřeba získat čistou kulturu určitých bakterií - například po přidání 10% roztoku chloridu sodného vypěstujeme kulturu stafylokoků. Diagnostické médium umožňuje diagnostikovat určitý druh bakterií, např. podle jejich metabolického produktu. Většina bakterií obsahuje jediný nukleoid (tzv. bakteriální chromozom), obvykle kruhovou molekulu DNA, která se skládá z nukleových bází. Výjimkou jsou např. spirochéty z rodu Borrelia mající nukleoid lineárního (nikoliv kruhového) tvaru. Počet bází sahá od 112 000 komplementárních párů bází (u Nasuia deltocephalinicola) až k 12 200 000 párům u půdní bakterie Sorangium cellulosum. Geny jsou většinou po celé délce DNA, přestože i u některých bakterií existují introny (nepřekládané části genů). Dále bakterie obsahují plazmidy, izolované části DNA, obsahující vždy jen několik málo genů. Bakterie se bez nich sice zpravidla obejdou, plazmidy však slouží bakteriím například pro rezistenci k antibiotikům, k fixaci vzdušného dusíku a k jiným specializovaným účelům, čímž svým hostitelům poskytují selekční výhodu. Plazmidy se mohou mezi bakteriemi horizontálně přenášet procesy transformací, konjugací a transdukcí. Geny jsou v procesu transkripce přepisovány do jednotlivých typů RNA, jako je mRNA, rRNA či tRNA. Z mRNA se pak syntetizují proteiny v procesu translace. Bakterie se rozmnožují nepohlavně, a proto dědí identické kopie genomů svých rodičů (jsou to klony). Přesto se DNA může vyvíjet díky rekombinaci či mutacím. Mutace jsou způsobeny chybami při replikaci DNA a vystavením různým mutagenům. Mezi bakteriemi dochází k výměně genetického materiálu horizontálním přenosem. Související informace naleznete také v článcích konjugace (biologie), transdukce (genetika) a transformace (genetika). Bakterie nemají systém pohlaví podobný eukaryotickým organismům, nicméně mohou si navzájem vyměňovat část svojí genetické informace. Tento proces se označuje jako konjugace. Přenos probíhá jedním směrem: jedna z bakterií je dárce čili donor DNA (nesprávně také "samčí buňka"), druhý je příjemce čili recipient ("samičí buňka"). Výměna DNA se děje spojením buněk přes sexuální pilusy, vláknité duté útvary. Schopnost tvořit sexuální pilusy je umožněna specifickými sekvencemi DNA, jež se souhrnně označují jako F-faktor. V praxi může být F-faktor jak část bakteriálního chromozomu, tak plazmid. Dárce genetické informace musí mít F-faktor, proto je zván F+. Konjugací se zvyšuje genetická diverzita bakterií. Bakterie mohou genetický materiál přijímat i z okolního prostředí, např. z mrtvých bakterií. Tento proces se označuje jako transformace. Proces transdukce zase v praxi znamená přenos genetického materiálu bakteriálními viry (bakteriofágy). U bakterií je známo velké množství různých metabolických procesů, pravděpodobně mnohem víc než u eukaryotických organismů. Tradičně byl typ metabolismu jedním ze základních znaků pro taxonomii bakterií, ale dnes se ví, že taxonomie založená na těchto znacích často neodpovídá skutečnému fylogenetickému vývoji. Metabolická aktivita je samozřejmě podmíněná obsahem biogenních prvků v substrátu (uhlík, dusík, síra, fosfor) a vhodného zdroje energie k biosyntetickým procesům. Auxotrofní druhy, tedy bakterie, které si neumí určitou sloučeninu syntetizovat, vyžadují též některé růstové faktory (vitamíny, aminokyseliny, purinové a pyrimidinové báze). Bakteriální metabolismus můžeme rozdělit podle tří kritérií: druh užívané energie, zdroj uhlíku a donor elektronů. Dle druhu užívané energie se rozlišují bakterie fototrofní a chemotrofní, podle zdroje uhlíku na autotrofní a heterotrofní a dle donorů elektronů na litotrofní a organotrofní. Tyto termíny jsou vzájemně kombinovatelné, proto například cyanobakterie jsou fotoautotrofní. K fototrofním bakteriím patří především již zmíněné cyanobakterie (sinice), dále zelené sirné bakterie, zelené nesirné bakterie, heliobacterie, purpurové bakterie a v r. 2007 popsané chloracidobakterie. Většina se označuje za fotoautotrofy, protože zpravidla získávají uhlík z anorganických zdrojů (oxid uhličitý). U těchto bakterií probíhá fotosyntéza, proces, který pohání energie ze slunečního světla a jeho výsledkem je fixace uhlíku v organických sloučeninách za pomoci Calvinova cyklu. Donorem elektronů pro redukci NADP+ je buď voda (tzv. oxygenní fotosyntéza, uvolní se kyslík), nebo jiné látky (vodík, síra, thiosulfát, sirovodík), při nichž se kyslík neuvolňuje. Sinice využívají při fotosyntéze barviva chlorofylu a dalších pigmentů. Mimo fotoautotrofy existuje i několik fotoheterotrofů, které sice také fotosyntetizují, ale jako zdroje uhlíku užívají organických sloučenin (acetát, pyruvát). Chemotrofní bakterie, tedy bakterie využívající energie z vhodných chemických reakcí, mohou být rovněž dvojího typu. Takzvané chemoautotrofní získávají uhlík z anorganických sloučenin, typicky oxidu uhličitého a chemoheterotrofní z organických sloučenin. K chemoheterotrofním bakteriím řadíme například rozkladače v půdě (v podstatě saprofyty) nebo bakterie podílející se na kvasných procesech. Známe však rovněž mnoho chemoautotrofních skupin, například bakterie vodíkové, sirné, bakterie oxidující železo či síru, nitrifikační a další. Bakterie díky svým unikátním metabolickým pochodům hrají významnou roli v koloběhu látek, a to zejména v koloběhu uhlíku, dusíku a síry. Tím, že se podílejí na rozkladu organických látek, vrací do atmosféry oxid uhličitý. Některé bakterie dokáží z atmosféry fixovat vzdušný dusík, jako například Rhizobium, či sinice Anabaena a Nostoc. Některé z těchto bakterií jsou rovněž obsaženy v hlízkách bobovitých rostlin. Významné jsou i bakterie, zapojené v přeměně dusíkatých látek na dusitany a dusičnany, případně zpět na vzdušný dusík. Bakterie jsou v přírodě nezastupitelné ve svém významu pro koloběh látek, jako symbiotické oboustranně prospěšné organismy či jako výrobní prostředek v biotechnologiích. Dále jsou tu také bakterie způsobující choroby a bakterie podílející se na rozkladu mrtvé organické hmoty (destruenti). Hydrolytické bakterie jsou zodpovědné za hydrolýzu organických látek. Velmi významně se v historii bakterie zapojily do vzniku eukaryotických buněk. Bakterie mají i své patogeny, a to především viry, které se nazývají bakteriofágy. Související informace naleznete také v článku endosymbiotická teorie. Podle endosymbiotické teorie se dávné bakterie podílely na vzniku eukaryotické buňky z primitivních buněk, které mohly být příbuzné dnešním archeím. Alfaproteobakterie byly pohlceny protoeukaryotickými buňkami za vzniku mitochondrií či hydrogenozomů. Tyto organely se stále nachází u všech známých eukaryot (někdy v redukované podobě). Později vedlo pohlcení dalších endosymbiontů, tentokrát bakterií příbuzných sinicím, ke vzniku chloroplastů řas a rostlin. Je známo velké množství mutualistických (oboustranně prospěšných) symbiotických vztahů bakterií. Velmi často se v symbiotických svazcích účastní sinice. Ty vstupují jak svazků s houbami (tzv. cyanolišejníky), ale velmi často též tvoří symbiotické vztahy s vyššími rostlinami (sinice jako fixátoři dusíku). Symbiotické sinice vegetující v tělech živočichů se nazývají zoocyanely a mají je například pláštěnci (Tunicata). Mimo sinic je známo i mnoho heterotrofních bakterií, které se účastní symbiotických svazků. Významné jsou především hlízkové bakterie (např. Rhizobium) a také množství bakterií v tělních dutinách živočichů (například jako součást střevní mikroflóry). Známy jsou však i symbiotické bioluminiscenční bakterie, bakterie trávící celulózu a mnohé jiné. Na povrchu i uvnitř těl organismů žije poměrně značné množství bakterií, které nazýváme komenzálické, pokud svému hostiteli výrazně neškodí, ale ani výrazně neprospívají. V lidském těle se vyskytuje bohatá mikroflóra na kůži, v celé trávicí soustavě (zejména v tlustém střevě), v horních dýchacích cestách, v uchu a oku, močové trubici a vagíně (vaginální flóra). Takzvaná střevní mikroflóra mnoha obratlovců včetně člověka je převážně tvořená právě komenzálickými bakteriemi, které jsou v tlustém střevě přítomny v obrovských počtech. Množství bakterií v gramu střevní tráveniny se odhaduje na 1012 a předpokládá se, že celkové množství střevních bakterií dosahuje počtu lidských buněk daného jedince či ho dokonce převyšuje. Někdy komenzálické bakterie přechází v patogeny, nebo se naopak stávají mutualisty. Množství bakterií vytváří mikrobiální povlak i na lidské kůži. Přestože je lidská pokožka suchá, slaná a kyselá, roste na ní velké množství bakterií, jako Corynebacterium, Staphylococcus, Micrococcus a mnohé další. Většinou kožní bakterie žijí v blízkosti potních žláz a u kořene vlasů. Bakterie jsou i důvodem, proč lidé páchnou, když se potí. Související informace naleznete také v článku bakteriální infekce. Některé bakterie způsobují choroby, někdy souhrnně zvané bakteriózy či bakteriální infekce. Ty se neomezují na člověka, naopak různé bakterie napadají široké spektrum hostitelských druhů včetně hub, rostlin a prvoků. Přestože některé bakterie mohou být patogeny i na samotném povrchu těla daného organismu, značné množství jich vstupuje dovnitř různými tělními otvory, například u rostlin průduchy, skrz sliznice živočichů, ranami, případně přes kůži. V místě, kde se usídlí, mohou způsobit hnisání, ničit tkáň či pletiva (např. nekróza) či škodit svými vlastními toxiny. Názvy bakteriálních nemocí se často tvoří přidáním koncovky -óza k názvu dané patogenní bakterie. Mezi nejběžnější lidské bakteriální nemoci patří například zubní kaz, z vážnějších nemocí je ve světě velmi častá tuberkulóza, v roce 2002 jí byly podle WHO infikovány dvě miliardy lidí a ročně na ní umíraly dva miliony lidí. Existují různé možnosti nákazy. S potravou (alimentárně) se do těla dostává například Salmonella (salmonelóza), Shigella spp. (shigelóza provázená průjmy) nebo Listeria spp. (původce listeriózy), vzdušnou cestou například Mycobacterium spp. (TBC a lepra) nebo Chlamydophila psittaci (původce jedné z chlamydióz). Ranami se do těla dostane například původce tetanu, Clostridium tetani. Speciální případ jsou přenosy přes členovce, vyskytující se například u bakterií Borrelia spp. (jeden druh původcem boreliózy), Rickettsia spp. (tyfus a jiné), a u mnohých dalších. Přes urogenitální trakt se bakterie mohou dostat do těla pohlavním stykem, jako například Neisseria gonorrhoeae (kapavka) či Treponema pallidum (syfilis). Lidské tělo bojuje s bakteriemi pomocí některých složek imunitního systému. Proti extracelulárním bakteriím (žijícím mimo lidské buňky, obvyklé infekce) v těle bojují hlavně buňky neutrofily - k tomu jim však pomáhá i tzv. komplement a různé protilátky. Vnitrobuněčné bakterie jsou cílem aktivovaných makrofágů a TC-lymfocytů. Člověk sám má v sobě i na sobě různé druhy bakterií, bez kterých by se často neobešel (symbióza). Diverzita patogenů je větší u domorodců, kteří nepřišli do styku s moderní léčbou (která způsobuje stavy jako je antibiotická rezistence). Bakterie, jako Lactobacillus, se (společně s kvasinkami a plísněmi) často již tisíce let používají k přípravě fermentovaných (kvašených) potravin, jako je sýr, sójová omáčka, nakládaná zelenina, kyselé zelí, ocet, víno a jogurt. Jogurt a kefír se vyrábí kvašením mléka za přítomnosti bakterií; mléko díky tomuto procesu dostává jiné příchuti. Mléčných bakterií se využívá při průmyslové produkci kyseliny mléčné. Ta totiž vzniká kvašením sacharidů. Fermentací sacharidů za přítomnosti máselných bakterií se zase využívá k produkci kyseliny octové a máselné, kvašením vzniklé kyseliny máselné se průmyslově vyrábí butanol a aceton. Dalšími látkami, jež jsou produkovány bakteriemi, jsou xanthan (používá se jako mazivo, přísada do potravin, při výrobě nátěrových hmot, keramiky a různých dalších prostředků) a kurdlany (potenciální uplatnění v potravinářství). V průmyslu se též uplatňují enzymy získané z bakterií. Některé proteázy se přidávají do některých pracích prášků, ke štěpení škrobu se užívá amyláz, v medicíně našly uplatnění streptokinázy. Mnohdy se v biotechnologii přistupuje k cílenému šlechtění bakterií za účelem zlepšení jejich vlastností. V praxi to znamená hledat v kultuře náhodné mutanty, bakterie s, nebo bez určitého plazmidu, nebo je cíleně rekombinovat a mutovat. Uvažuje se například o šlechtění bakterií fixujících dusík. Schopnost bakterií rozkládat mnohé látky se využívá především v zpracovávání (např. toxického) odpadu i jiných způsobech bioremediace. V čistírnách odpadních vod je velmi často podporován růst aerobních rozkladných bakterií tím, že je odpadní voda promíchávána kyslíkem za vzniku tzv. aktivovaného kalu, rozkladných bakterií se však na podobném principu využívá i v různých domácích septicích. Bakterie schopné trávit uhlovodíky v ropě jsou využívány při čištění ropných skvrn, na pláže se někdy přidává hnojivo, aby se růst bakterií podpořil (např. po havárii tankeru Exxon Valdez). V chemickém průmyslu se bakterie používají k produkci nejrůznějších chemických látek, případně léků či agrochemikálií. Bakterie se rovněž používají namísto pesticidů v biologickém boji proti škůdcům. V tomto ohledu je známá půdní bakterie Bacillus thuringiensis (BT). Pomocí geneticky upravených bakterií se také vyrábí inzulin a další hormony, enzymy, růstové faktory či protilátky. Ve výzkumu se bakterií využívá kvůli rychlému růstu a poměrně snadné manipulaci s nimi. Bakterie jsou modelové organismy pro molekulární biologii, genetiku a biochemii. Vědci například cíleně mutují DNA bakterií a následné fenotypy zkoumají - tímto způsobem se zjišťuje funkce genů, enzymů a metabolických cest, jejich značná část se dá později aplikovat i na komplexnější organismy. Modelovým organismem je zejména bakterie Escherichia coli. Schopnosti některých patogenních bakterií inkorporovat plazmidy do DNA hostitele se využívá v genetickém inženýrství: zejména Agrobacterium tumefaciens je používaná při cílené přípravě geneticky modifikovaných plodin. | NUMERIC | NUMERIC |
011369 | ... (international)jobs – pro oblast lidských zdrojůmil – pro armádu USA (military)mobi – pro poskytovatele mobilních produktů (mobile)museum – pro muzeaname – pro osobní stránky jednotlivcůnet – pro organizace zajišťující provoz sítě (network)org – pro neziskové organizace (organization)pro – pro profesionály, profesní sdružení apod. (professional, od konce roku 2015 bez omezení)travel – pro oblast cestovního ruchucapitalexpertVšeobecně je jich již velmi mnoho a přibývají další. === Historie === Původně (v lednu 1985) existovalo pouze následujících šest gTLD:com – komerční subjektyedu – vzdělávací organizace USAgov – vládní orgány USAnet – subjekty orientované na poskytování síťových služeb a infrastrukturyorg – nekomerční organizace a občanská sdruženímil – armáda USA Z těchto generických domén jsou dnes domény .com, .net a .org zcela otevřené, tzn. kdokoli si pod nimi může zaregistrovat doménu bez ohledu na to, zda vyhovuje zamýšlenému cíli dané domény. Takže existují například komerční firmy, které používají doménové jméno s TLD .net.... | Co znamená, že jsou domény .com, .net a .org zcela otevřeny? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dom%C3%A9na_nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADho_%C5%99%C3%A1du | [
"kdokoli si pod nimi může zaregistrovat doménu"
] | 781 | 970 | Z těchto generických domén jsou dnes domény .com, .net a .org zcela otevřené, tzn. kdokoli si pod nimi může zaregistrovat doménu bez ohledu na to, zda vyhovuje zamýšlenému cíli dané domény. | [
{
"start": 864,
"end": 909,
"text": "kdokoli si pod nimi může zaregistrovat doménu"
}
] | Doména nejvyššího řádu (TLD, z anglického Top Level Domain) je internetová doména na nejvyšší úrovni stromu internetových domén. V doménovém jméně je doména nejvyšší úrovně uvedena na konci (např. u cs.wikipedia.org je doménou nejvyššího řádu org). TLD popisuje základní skupinu doménových jmen, např. všechna doménová jména daného státu. Domény nejvyššího řádu jsou pevně stanoveny internetovou standardizační organizací IANA. Existují TLD následujících tří typů: Národní TLD (country-code TLD, ccTLD) sdružující domény jednoho státu. Jejich název je dvoupísmenný, až na výjimky odpovídající kódu země podle ISO 3166-1, např. cz pro Českou republiku. Generické TLD (generic TLD, gTLD) sdružující obecné domény (např. org pro neziskové organizace), nespojené s jedním konkrétním státem (až na výjimku TLD mil a gov, které jsou z historických důvodů vyhrazeny pro vojenské, resp. vládní počítačové sítě v USA). Infrastrukturní TLD využívané pro vnitřní mechanismy Internetu. V současné době existuje jediná taková TLD: arpa, používaná systémem DNS. Geografické TLD (Geo TLD) sdružující domény z jednoho města, v jednom jazyce, z jedné provincie atd. == Národní doména nejvyššího řádu == Národní doména nejvyššího řádu (anglicky country-code TLD, ccTLD) je doména nejvyššího řádu společná pro domény daného státu či závislého území. Její název je dvoupísmenný a až na výjimky odpovídá kódu země podle ISO 3166-1. Např. doména .cz je určena pro počítačové sítě v České republice. === Obecné informace === V každém státu určuje příslušný správce národní domény pravidla, podle kterých se doménová jména v dané TLD přidělují. Některé státy umožňují registraci jména v národní TLD libovolnému zájemci, bez ohledu na to, jestli má s příslušným státem něco společného. Mezi takové státy a území patří i ČR se svou doménou .cz, dále také např. Arménie (.am), Itálie (.it), Jersey (.je), Kokosové . ostrovy (.cc), Německo (.de), Niue (.nu), Rakousko (.at), Samoa (.ws), Tonga (.to), Turkmenistán (.tm), Mikronésie (.fm) či Tuvalu (.tv). To umožňuje existenci "zajímavých" doménových jmen jako např. coje.to, uloz.to, barrandov.tv, rock.fm, I.am (angl. jsem), start.at (angl. začít u), go.to (angl. jít na). Jiné státy a závislá území povolují registraci domény v příslušné TLD pouze občanům či podnikům té které země. Příkladem je např. Kanada (.ca), Mongolsko (.mn) či Slovensko (.sk). Unikátní projekt zahájilo Tokelau (.tk): na svých stránkách umožňuje registraci doménového jména zdarma. Většina národních domén používá kód země podle ISO 3166-1. Některé ccTLD však tuto konvenci nedodržují. === ISO 3166-1, které nejsou ccTLD ===eh – rezervované pro Západní Saharu, nebyl oficiálně přidělen a není zanesen v systému DNS.kp – rezervované pro Severní Koreu.tl – Východní Timor, v současnosti používá starší kód .tp (viz níže).cs – Srbsko a Černá Hora, původně bylo ccTLD .cs pro Československo, dnes nahrazená českým .cz a slovenským .sk; Srbsko a Černá Hora používá ccTLD .yu (viz níže).ax – Å === Nepoužívané ccTLD === Jsou zaneseny v DNS, ale neexistují žádné jejich poddomény a nejsou ani přijímány registrace domén v těchto TLD.bv – norské závislé území Bouvetův ostrov (neobydlený ostrov vyhlášený za přírodní rezervaci)sj – norské závislé území Svalbardgb – Velká Británie, v současné době registrováno jediné doménové jméno (dra.hmg.gb), ale pouze pro e-maily; WWW stránka neexistuje. Žádné nové registrace nejsou přijímány. Místo toho se používá doména .uk.so – Somálsko, kvůli současné nestabilitě v zemi neprobíhá registrace domén v .so. === ccTLD, které nejsou ISO 3166-1 ===ac – Ascensiongg – Guernseyim – Ostrov Manje – Jersey: tyto kódy patří mezi kódy, které jsou v ISO 3166-1 alpha-2 rezervovány pro mezinárodní poštovní unii UPU. IANA v roce 1996 povolila použití takových kódů, později však toto povolení zrušila; tyto TLD jsou jediné, které byly podle tohoto pravidla přiděleny.su – (dnes již neplatný kód ISO 3166-1 pro Sovětský svaz): v roce 2001 bylo rozhodnuto, že další registrace již nebudou přijímány, ale doména je stále aktivní a ještě v roce 2005 se dala doména zaregistrovat za 100 USD.tp – (starší kód ISO 3166-1 pro Východní Timor): Východní Timor používá tento starší kód namísto aktuálně platného kódu tl.uk – Kód ISO 3166-1 pro Spojené království je gb, ovšem v předchozích počítačových sítích se používal identifikátor .uk, což se promítlo i do TLD. Později bylo přidělena i TLD .gb, přičemž cílem byl postupný přechod na tento kód, k tomu ovšem nikdy nedošlo a široce používané .uk již lze jen těžko změnit.yu – (dnes již neplatný kód ISO 3166-1 pro Jugoslávii): používáno pro Srbsko a Černou Horu namísto správného kódu .cs.eu – Na schůzi ICANN se 25. září 2000 rozhodlo povolit používání kódů, které jsou v ISO 3166-1 rezervovány pro libovolné použití. Jediný takový existující kód je eu vyhrazený pro Evropskou unii. === Nadále není ani ccTLD, ani ISO 3166-1 ===zr – Zair. Tento stát s oficiálním názvem Demokratická republika Kongo používá doménu .cd. == Generická doména nejvyššího řádu == Generická doména nejvyššího řádu (anglicky generic top-level domain, zkráceně generic TLD nebo gTLD) je doména nejvyššího řádu (alespoň teoreticky) společná pro daný typ subjektů. Její název je nejméně třípísmenný. === Dělení gTLD === Toto je jen hrubý překlad z angličtiny. V češtině názvosloví pro dělení těchto domén neexistuje. Neomezené jejich použití není nijak omezenocom .info .net .org .eu .pro Vyhrazené jsou určeny pro specifický účel, ale není to vyžadovánoname Vymezené mohou být použity pouze pro daný účelbiz .int .xxx Garantované mohou být použity pouze pro daný účel, navíc mají garanta – organizaci stanovující podmínky registrace a dohlížející na provoz. Označují se sTLD (podle sponsored TLD, kde sponsor znamená garant)aero .cat .coop .jobs .mobi .museum .travel Exkluzivní tyto domény smějí používat pouze subjekty v USA, navíc s většími či menšími restrikcemiedu .gov .mil Infrastrukturní neveřejnéarpa .root Zrušenénato Rezervovanéexample .invalid .localhost .test Připravovanétel .post .free Navrženéasia .geo .kid .mail .sco .web Pseudo-doménybitnet .csnet .onion .uucp === Seznam existujících gTLD === Existují tyto generické TLD:aero – pro letecký průmyslbiz – pro obchod (business)cat – pro katalánskou jazykovou a kulturní komunitu (catalan)com – pro komerční (ziskové) organizace (commercial)coop – pro družstva a družstevní sdružení (cooperative)edu – pro vzdělávací instituce v USA (education)gov – pro vládu USA (government)info – pro servery s informacemi (prakticky neomezené využití)int – pro mezinárodní organizace založené na základě mezistátních smluv (international)jobs – pro oblast lidských zdrojůmil – pro armádu USA (military)mobi – pro poskytovatele mobilních produktů (mobile)museum – pro muzeaname – pro osobní stránky jednotlivcůnet – pro organizace zajišťující provoz sítě (network)org – pro neziskové organizace (organization)pro – pro profesionály, profesní sdružení apod. (professional, od konce roku 2015 bez omezení)travel – pro oblast cestovního ruchucapitalexpertVšeobecně je jich již velmi mnoho a přibývají další. === Historie === Původně (v lednu 1985) existovalo pouze následujících šest gTLD:com – komerční subjektyedu – vzdělávací organizace USAgov – vládní orgány USAnet – subjekty orientované na poskytování síťových služeb a infrastrukturyorg – nekomerční organizace a občanská sdruženímil – armáda USA Z těchto generických domén jsou dnes domény .com, .net a .org zcela otevřené, tzn. kdokoli si pod nimi může zaregistrovat doménu bez ohledu na to, zda vyhovuje zamýšlenému cíli dané domény. Takže existují například komerční firmy, které používají doménové jméno s TLD .net. V prosinci 1988 byla vytvořena sedmá gTLD: .int. Ta slouží mezinárodním organizacím založeným na základě mezistátních smluv (např. eu.int Evropské unie). Důvodem jejího vzniku byl požadavek NATO na vlastní doménu. Do této domény byly také zařazeny některé infrastrukturní mezinárodní databáze Internetu jako např. ip6.int, sloužící pro zpětný překlad adres IPv6 systémem DNS (ekvivalent in-addr.arpa, které je pro IPv4). V květnu 2000 však bylo rozhodnuto, že všechny další podobné databáze budou zakládány ve specializované infrastrukturní doméně .arpa. V polovině 90. let začala být zřejmá potřeba velkého množství doménových jmen (hlavně v gTLD .com), což mělo za následek požadavek na zavedení nových gTLD. 4. února 1997 bylo navrženo sedm nových gTLD (.arts, .firm, .info, .nom, .rec, .store a .web). Tento návrh však nebyl pro nesouhlas americké vlády proveden. Od října 1998 se správou doménových jmen zabývá organizace ICANN. Ta po veřejné debatě přistoupila 16. prosince 2000 k zavedení následujících sedmi nových gTLD:aerobizcoopinfomuseumnameproV současné době se plánuje vytvoření dalších generických domén nejvyššího řádu. Navrhovány jsou následující domény: .asia, .geo, .kid, .mail, .post, .sco, .tel, .web a .xxx. V roce 2013 byly schváleny první nelatinské domény ش., .о, .с a .游. === Firemní gTLD === Nejen pro ochranu obchodních značek je možno registrovat si vlastní gTLD (generickou TLD), tedy unikátní doménu s celosvětovým dosahem. IANA si klade několik podmínek (splnění registračního procesu, shodu názvu s provozovatelem, technickou, právní a smluvní shodu), po jejichž splnění je možno takovou TLD získat a provozovat: IANA je zahrne do DNS tabulek. Například pro banku BNP Paribas je na základě schválené žádosti zavedena gTLD, takže původní URL http://bnpparibas.com je přesměrována na https://group.bnpparibas/. Podstatou firemních gTLD je, že garantem takové gTLD musí být majitel značky, což v případě .bnpparibas skutečně je BNP Paribas.A pro účel ochrany značek by registrovaná gTLD neměla být zavádějící: Není jasné zda IANA má povinnost registrovat jakoukoli formálně správně podanou žádost o registraci gTLD, či zda záleží na její libovůli, pouze na názorech členů schvalovací komise. == Geografické TLD == TLD pro určité město, pro stránky v určitém jazyce, pro jednotlivé oblasti států. Příklady:london pro Londýnberlin pro Berlínamsterdam pro Amsterdamwien pro Vídeňnyc pro New Yorkcymru pro stránky ve velštiněquebec pro stránky z Québecunrw pro stránky ze Severního Porýní-Vestfálskacat pro stránky v katalátštiněa řada dalších == Ostatní TLD == === Historické === V 80. letech byla vytvořena TLD nato pro použití Severoatlantickou aliancí, neboť žádná z tehdy existujících TLD nevyhovovala statutu mezinárodní organizace. Nedlouho poté však byla vytvořena TLD int věnovaná právě mezinárodním organizacím, takže NATO dnes používá doménu nato.int. Nepoužívaná TLD nato byla později (až v červnu 1996) zrušena. V minulosti byl Internet pouze jednou z mnoha počítačových sítí. Počítače, které nebyly propojené do Internetu, ale pouze do specializovaných sítí (např. Bitnet či UUCP), mohly prostřednictvím speciálních internetových bran posílat e-maily i do Internetu, přestože do něj samy nebyly připojeny. Pro označení takových počítačů se často používaly pseudodomény jako např. .bitnet či .uucp. Tyto domény však nikdy skutečně neexistovaly v rámci systému DNS. Pokud se dnes používají tyto specializované sítě, obvykle již používají standardní internetové domény a tyto pseudodomény jsou nyní již jen historickým reliktem. === Rezervované === RFC 2606 specifikuje následující čtyři speciálních doménová jména, která jsou vyhrazena pro různé účely s tím, že je zaručeno, že takové domény nikdy nebudou v globálním doménovém stromu existovat:example – vyhrazeno pro použití v příkladech v dokumentaci apodinvalid – vyhrazeno pro použití jako evidentně neexistující jménolocalhost – vyhrazeno pro tradiční použití termínu localhosttest – vyhrazeno pro testovací účely === Alternativní === Existují i další stromy, nezávislé na IANA, používající Alternativní DNS kořen. Takový strom může provozovat kdokoli s vlastním DNS. V síti Internet byla sítí alternativních nameserverů provozována například doména .biz ještě před svým oficiálním schválením. Česká komunitní síť CZFree.Net ve své infrastruktuře používá top level doménu .czf, == Odkazy == === Reference === === Související články === internetová doména ISO 3166-1 – Seznam dvoupísmenných zkratek seznam internetových domén nejvyššího řádu internetová horečka === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu doména nejvyššího řádu ve Wikimedia Commons Zpráva Zelená pro čtyři nové generické domény ve Wikizprávách IANA (anglicky) Oficiální seznam ccTLD (anglicky) ICANN (anglicky) RFC 1591 – Domain Name System Structure and Delegation Oficiální seznam ISO 3166-1-alpha-2, iso.org (anglicky) Seznam domén nejvyššího řádu, lupa.cz | VERB_PHRASE | OTHER |
006237 | ... svou filosofii (tehdy prý přijal pseudonym "Ohsawa" podle francouzského "oh, ça va", což je obvyklá odpověď na otázku "Jak se máš?"). Po několika letech se vrátil do Japonska. Za druhé světové války byl za své pacifistické ideály vězněn a jen těsně unikl trestu smrti. Na šíření makrobiotiky na Západě se podíleli Ohsawovi žáci, k nimž patří například Mičio Kuši a Tomio Kikuči. Dle klubu Sisyfos je makrobiotická dieta "jednostranná, nevyvážená a proto nevhodná a riziková. Makrobiotická výživa neobsahuje dostatek výživných látek a může dojít k těžké podvýživě".. Zajištění dostatečného množství vápníku (1 až 1,5 g) z rostlinných zdrojů je problematické.zdroj? Rovněž vstřebávání železa je rostlinnou stravou tlumeno (vznik nerozpustných sloučenin) – přitom je v populaci ČR poměrně častý nedostatek železa. | Patří klub Sisyfos mezi kritiky makrobiotické stravy? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Makrobiotika | [
"Ano"
] | 383 | 478 | Dle klubu Sisyfos je makrobiotická dieta "jednostranná, nevyvážená a proto nevhodná a riziková. | [] | Makrobiotika (z řeckého makrós – velký, dlouhý a bios – život) je životní styl a dietní režim, který je založen na taoistickém učení jin a jang. Makrobiotika jako základní potravinu předepisuje obilniny a doplňuje je o další potraviny (místní zelenina a další lokální produkty). Zakazuje požívání průmyslově zpracovaných potravin a většinu živočišných produktů. Makrobiotické učení také omezuje množství tekutin, zakazuje přejídání a požaduje, aby potrava byla před polknutím důkladně rozžvýkána. Standardní makrobiotický talíř tvoří z 50 % celozrnné obilniny, z 30 % zelenina (hlavně tepelně upravená a kvašená), z 15 % luštěniny a mořské řasy, z 5 % polévky. Doplňkově lze zařadit ryby, ovoce mírného pásma, semena, ořechy, oleje apod. Nejstarší zaznamenané použití termínu makrobiotika je v Hippokratově spisu O vzduchu, vodách a místech, jenž pojednává o vlivu prostředí a výživy na lidské zdraví. Slovo "makrobiotika" použil v roce 1796 německý lékař Christoph Wilhelm Hufeland (1762–1836) ve své knize Makrobiotika, neboli umění, jak prodloužit lidský život. Hufeland byl profesorem lékařství v Jeně a později prvním děkanem medicíny na univerzitě v Berlíně. Hufeland postuluje "životní sílu", která se podle něj nachází nejen v živých organismech, ale v menší míře i v ostatních látkách; tuto sílu mohou posilovat nebo oslabovat vlivy prostředí. Podle Hufelandova názoru lze nemocem zabránit především správnou výživou a životosprávou. Japonský vojenský lékař Sagen Išizuka (1850–1909) během své profesní kariéry došel k názoru, že tradiční japonské lékařství je účinnější než západní medicína. Jeho dietní doporučení odpovídají tradiční japonské stravě (rozumí se před "pozápadněním" Japonska, k němuž došlo kolem roku 1870). Podle Išizuky závisejí zdraví a dlouhověkost na rovnováze mezi sodíkem a draslíkem a kyselinami a zásadami. Jídlo je určujícím faktorem této rovnováhy. Vliv mají i další faktory, jako jsou přírodní podmínky a podnebí, fyzická aktivita nebo psychický stres. Išizukův následovník, filosof George Ohsawa (1893–1966) se narodil v chudé rodině samuraje a neměl prostředky na vyšší vzdělání. Kolem roku 1913 se setkal s Manabu Nišibatou (přímým žákem Išizuky) a studoval s ním v Tokiu. Později cestoval do Evropy, zejména do Paříže, kde začal šířit svou filosofii (tehdy prý přijal pseudonym "Ohsawa" podle francouzského "oh, ça va", což je obvyklá odpověď na otázku "Jak se máš?"). Po několika letech se vrátil do Japonska. Za druhé světové války byl za své pacifistické ideály vězněn a jen těsně unikl trestu smrti. Na šíření makrobiotiky na Západě se podíleli Ohsawovi žáci, k nimž patří například Mičio Kuši a Tomio Kikuči. Dle klubu Sisyfos je makrobiotická dieta "jednostranná, nevyvážená a proto nevhodná a riziková. Makrobiotická výživa neobsahuje dostatek výživných látek a může dojít k těžké podvýživě".. Zajištění dostatečného množství vápníku (1 až 1,5 g) z rostlinných zdrojů je problematické.zdroj? Rovněž vstřebávání železa je rostlinnou stravou tlumeno (vznik nerozpustných sloučenin) – přitom je v populaci ČR poměrně častý nedostatek železa. | VERB_PHRASE | YES_NO |
007643 | ... Posléze se stala učitelkou a ředitelkou té dívčí školy, na které studovala. Marie Skłodowska složila (pod tímto jménem) v roce 1891 jako první žena v historii přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny. Přes den studovala a po večerech doučovala a vydělávala si tak na živobytí. V roce 1893 získala licenciát a začala pracovat jako laborantka v průmyslové laboratoři Lippmanových závodů. Současně dále studovala na Sorbonně a druhý licenciát z matematiky získala v roce 1894. Rovněž v roce 1894 poznala svého budoucího manžela Pierra Curie, který byl v té době doktorandem v laboratoři Henri Becquerela. Po Pierrově doktorátu se v roce 1895 vzali. Pierre byl bez vyznání a... | V jakém roce složila první žena v historii přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Curie-Sk%C5%82odowsk%C3%A1 | [
"1891"
] | 80 | 226 | Marie Skłodowska složila (pod tímto jménem) v roce 1891 jako první žena v historii přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny. | [
{
"start": 131,
"end": 135,
"text": "1891"
}
] | Marie Curie-Skłodowská, rozená Maria Salomea Skłodowska, v polštině Maria Skłodowska-Curie (7. listopadu 1867 Varšava, Polsko - 4. července 1934 Passy, Haute-Savoie, Francie) byla významná francouzská vědkyně polského původu. Většinu svého života strávila ve Francii, kde se zabývala výzkumy v oblasti fyziky a chemie. K jejím největším úspěchům patří: teorie radioaktivity technika dělení radioaktivních izotopů objev dvou nových chemických prvků: radia a polonia. Pod jejím osobním vedením byly též prováděny první výzkumy léčby rakoviny pomocí radioaktivity. Curie-Skłodowská byla dvakrát vyznamenána Nobelovou cenou. Poprvé v roce 1903 obdržela cenu za fyziku za výzkumy radioaktivity spolu se svým manželem Pierrem Curie a objevitelem radioaktivity Henri Becquerelem. Podruhé jí byla udělena v roce 1911 cena za chemii za izolaci čistého radia. Maria Salomea Skłodowska byla nejmladší z pěti dětí učitelského páru Władysława a Bronisławy Skłodowských. Oba rodiče pocházeli z nižší polské šlechty (polsky szlachta). Otec studoval na univerzitě v Petrohradě a poté byl učitelem matematiky a fyziky. Matka byla žákyní jediné soukromé dívčí školy ve Varšavě. Posléze se stala učitelkou a ředitelkou té dívčí školy, na které studovala. Marie Skłodowska složila (pod tímto jménem) v roce 1891 jako první žena v historii přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny. Přes den studovala a po večerech doučovala a vydělávala si tak na živobytí. V roce 1893 získala licenciát a začala pracovat jako laborantka v průmyslové laboratoři Lippmanových závodů. Současně dále studovala na Sorbonně a druhý licenciát z matematiky získala v roce 1894. Rovněž v roce 1894 poznala svého budoucího manžela Pierra Curie, který byl v té době doktorandem v laboratoři Henri Becquerela. Po Pierrově doktorátu se v roce 1895 vzali. Pierre byl bez vyznání a Maria byla nábožensky vlažná, proto měli občanský sňatek, což na nějaký čas vedlo k roztržce Marie s její polskou katolickou rodinou. Roku 1897 se jim narodila dcera Irè (taktéž pozdější nositelka Nobelovy ceny). Pierre Curie doporučil Marii Becquerelovi, který jí nabídl doktorantské studium pod svým vedením na zdánlivě neatraktivní a pracné téma - zjistit, proč je radioaktivita některých druhů uranové rudy mnohem vyšší, než by plynulo z podílu čistého uranu v rudě. Mladá vědkyně, nyní již provdaná a pod jménem Marie Curie, začala obtížnou práci na dělení uranové rudy na jednotlivé chemické sloučeniny, zpočátku s pomocí mladého chemika A. Debiernea, který dělal licenciát. Hledala sloučeninu, která způsobovala vysokou radioaktivitu. Debiernea to brzy přestalo bavit a nahradil ho sám Pierre Curie. Výzkumy po čtyřech letech vedly nejprve k objevu polonia, jež Marie Curie pojmenovala po své polské vlasti, a posléze mnohem radioaktivnějšího radia (první gram radia izolovala ze smolince pocházejícího z Jáchymova). Výsledkem bylo také vyjasnění pravděpodobných příčin radioaktivity - jako efektu při rozpadu atomových jader. V roce 1903 jako první žena v historii získala titul doktora fyziky a ve stejném roce jí byla udělena Nobelova cena za fyziku. Získání Nobelovy ceny Curieovy náhle proslavilo. Sorbonna Pierrovi přiznala místo profesora a souhlasila se založením jeho vlastní laboratoře, ve které se Marie stala vedoucí výzkumu. Ve stejné době také porodila druhou dceru Evu (1904). Pierre Curie však dne 19. dubna 1906 přišel o život, a to tak, že ho přejel nákladní koňský povoz. Marie Curie-Skłodowská tak ztratila životního druha i spolupracovníka. Dne 13. května téhož roku se fakultní rada rozhodla zachovat katedru vytvořenou pro Pierra Curie a svěřila ji Curie-Skłodowské, spolu s řízením laboratoře. Tak Curie-Skłodowská vyšla ze stínu. Stala se první profesorkou Sorbonny. Vinou toho, že manželé Curieovi ještě před Pierrovou smrtí odmítli dát si patentovat postup přípravy radia z rud, ochudili se o značné finanční prostředky použitelné např. pro výstavbu laboratoře - obtížné získávání peněz po velkou část jejich kariéry ztěžovalo a značně zpomalovalo výzkum. V lednu roku 1911 nebyla o jeden hlas zvolena do Francouzské akademie věd (Académie des sciences). V prosinci téhož roku však dostala svou druhou Nobelovu cenu (za chemii), díky které přesvědčila francouzskou vládu, aby vyčlenila prostředky na vytvoření nezávislého Ústavu pro radium (Institut du radium), který byl založen v roce 1914 a ve kterém se prováděly výzkumy z oblasti chemie, fyziky a lékařství. Tento ústav se stal líhní nositelů Nobelových cen - vyšli z něho ještě čtyři, mezi nimi i Mariina dcera Irè Joliot-Curie a Mariin zeť Frédéric Joliot, kteří získali Nobelovu cenu za objevení uměle vyvolané radioaktivity. Během 1. světové války se Curie-Skłodowska stala šéfem vojenské lékařské buňky, která se zabývala organizací polních rentgenografických stanic, které vyšetřily celkem více než 3 milióny případů zranění francouzských vojáků. Po válce Curie-Skłodowska nadále vedla Ústav pro rádium v Paříži a zároveň cestovala po světě, kde její nadace pomáhala zakládat lékařské ústavy pro léčbu rakoviny. U Marie Curie-Skłodowské na ústavu také dva roky studoval František Běhounek (v letech 1920-1922), který po návratu zkoumal radioaktivitu v jáchymovských dolech. V roce 1925 Marie Curie-Skłodowska sfárala do dolu Svornost v Jáchymově. Absolvovala také cestu po Spojených státech, kde převzala mnoho čestných titulů a také dostala od amerického prezidenta slavnostně gram radia pro výzkum a léčbu nemocných. V roce 1932 s pomocí polského prezidenta Moścického byl jeden z takovýchto institutů založen ve Varšavě. Prvním vedoucím se stala Mariina sestra Bronisława. Maria Curie-Skłodowska zemřela 4. července 1934 v sanatoriu Sancellemoz u Passy (Haute-Savoie) na leukemii způsobenou zřejmě ionizujícím zářením materiálů, se kterými pracovala bez ochranných prostředků. Byla pohřbena vedle Pierra v Sceaux. V roce 1995 byla pro své zásluhy jako první žena pochována pod kopulí pařížského Pantheonu. | DATETIME | DATETIME |
006406 | ... poněkud slabomyslné divadlo. Novinář a bývalý prezidentův mluvčí Petr Hájek, který dostal zlatý Bludný balvan za popírání evoluční teorie, označil celou soutěž za něco "vysoce hloupého". Biolog Jan Kolář tvrdí, že pro popularizaci vědy nemůže negativní kampaň fungovat ze tří důvodů. Nejdříve zmiňuje, že udílením cen Sisyfos poskytuje oceněným propagaci ve smyslu "i negativní reklama je reklama".... | Patří mezi kritiky cen Bludný balvan i bývalý mluvčí prezidenta Klause Petr Hájek? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bludný_balvan_(cena) | [
"Ano"
] | 33 | 190 | Novinář a bývalý prezidentův mluvčí Petr Hájek, který dostal zlatý Bludný balvan za popírání evoluční teorie, označil celou soutěž za něco "vysoce hloupého". | [] | Bludný balvan (zkráceně Bl. b. nebo BlB) je cena resp. anticena Českého klubu skeptiků Sisyfos, který ji uděluje za pseudovědeckou činnost. Cena je pravidelně udělována každý rok, a to vždy za rok předchozí. První ročník proběhl v roce 1999. Bludné balvany jsou udělovány v kategoriích jednotlivců a družstev. V každém ročníku se v každé kategorii udělují nejvýše tři Bludné kameny s odlišeným pořadím, vzestupně od bronzového, přes stříbrný až po vítězný zlatý. K 10. výročí udílení cen (v roce 2007) udělil klub navíc výjimečnou cenu Jubilejní Diamantový Bludný Arcibalvan. Cenu navrhla a vyrobila výtvarnice Jitka Splítková. Jde o kameny nabarvené příslušnou barvou: bronzovou, stříbřenkou a zlatěnkou. Výjimku tvořily jubilejní diamantové balvany, která byly předány ve formě pytlíku sazí. Při aplikaci vysokého tlaku a teploty se totiž promění v diamanty. Sdružení Sisyfos uděluje Bludné balvany "pro zvýraznění přínosu jednotlivců i různých spolků k matení české veřejnosti a rozvoji blátivého způsobu myšlení". Nominovat lze kohokoliv, kdo v daném roce působil na území České republiky, přičemž navrhnout kandidáta může jakýkoliv člen Sisyfa. Z kandidátů pak nejméně pětičlenný Komitét pro udělování BlB navrhne tajném hlasování udělení cen. Konečné rozhodnutí o udělení cen přísluší výkonnému výboru, který udělení cen potvrdí taktéž v tajném hlasování. Proti udělení ceny není "odvolání ani slitování", pouze pokud oceněný získá v budoucnosti Nobelovu cenu, je povinen Bludný balvan vrátit a výbor Sysifa ho vymaže z rejstříku laureátů. V současnosti[kdy?] v Komitétu pro udělování Bludných balvanů působí Martin Bloch, Petr Brodský, Jiří Grygar, Olga Kracíková, Miroslav Kutílek, Leoš Kyša, Věra Nosková, Luděk Pekárek, Vladimír Přibyl, Lenka Přibylová a Čeněk Zlatník. Předávání Bludných balvanů probíhá obvykle v posluchárně Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, dříve ceremoniály předávání ceny probíhaly jak na Přírodovědecké fakultě UK, tak v budově Akademie věd ČR v Praze 1. Samotné slavnostní předávání je pojato v recesistickém duchu. Členové komitétu bývají ověnčeni a jsou oblečeni v antických řízách, doprovází je tři Grácie. Každý z laureátů je předem informován o udělení ceny a je vyzván, aby se ceremoniálu zúčastnil, většinou se ale nedostaví. Po předání cen následuje recesistická scénka. Aleš Uhlíř kritizuje ve svém článku na serveru Britské listy zejména teatrálnost ceremonie předávání s tím, že není důstojné vědců z výzkumných ústavů, Akademie věd a vědeckých rad vysokých škol inscenovat již na pohled poněkud slabomyslné divadlo. Novinář a bývalý prezidentův mluvčí Petr Hájek, který dostal zlatý Bludný balvan za popírání evoluční teorie, označil celou soutěž za něco "vysoce hloupého". Biolog Jan Kolář tvrdí, že pro popularizaci vědy nemůže negativní kampaň fungovat ze tří důvodů. Nejdříve zmiňuje, že udílením cen Sisyfos poskytuje oceněným propagaci ve smyslu "i negativní reklama je reklama". Dále poukazuje na asymetrickou situaci v konfrontaci "Sisyfos versus pseudověda", kdy veřejnost podle Koláře nemívá ráda, když někdo kritizuje oponenty z pozice oficiální autority. Za třetí nedostatek považuje Kolář to, že Sisyfos nenabízí lákavější alternativu, než představují nevědecké myšlenkové směry. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam nositelů Bludného balvanu. Mezi nositele Bludných balvanů patří například bývalý český ministr Antonín Baudyš, švýcarský spisovatel Erich von Däniken, zakladatel psychotroniky Zdeněk Rejdák nebo český herec Jaroslav Dušek. Z organizací pak například tři nejvýznamnější české televizní stanice (Česká televize, TV Nova a Prima TV), redakce časopisu Vesmír nebo Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR. | VERB_PHRASE | YES_NO |
002897 | ... a vyrovnaný. Původně byl používán jako hlídací, honácký a tažný pes na selských dvorech. Naháněl dobytek, hlídal zemědělské usedlosti a ve speciálním postroji tahal malé dvoukolové káry. Bernský salašnický stejně jako bernardýn umí vyhledávat lidi ztracené ve sněhových závějích. Toto plemeno je velmi staré a odjakživa využívané k práci na salaši, většinou k nahánění ovcí nebo tažení vozíčků. V 17. století je používali třeba prodejci mléka, kteří dali mléko v nádobách na vozíček, který vezl pes velmi podobný bernskému salašnickému psu - vyplývá to z kreseb... | Umí bernský salašnický vyhledávat lidi ztracené ve sněhových závějích? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bernsk%C3%BD_sala%C5%A1nick%C3%BD_pes | [
"Ano"
] | 191 | 283 | Bernský salašnický stejně jako bernardýn umí vyhledávat lidi ztracené ve sněhových závějích. | [] | Bernský salašnický pes je švýcarské psí plemeno. Je středně velký až velký, dlouhosrstý, tříbarevný, harmonický a vyrovnaný. Původně byl používán jako hlídací, honácký a tažný pes na selských dvorech. Naháněl dobytek, hlídal zemědělské usedlosti a ve speciálním postroji tahal malé dvoukolové káry. Bernský salašnický stejně jako bernardýn umí vyhledávat lidi ztracené ve sněhových závějích. Toto plemeno je velmi staré a odjakživa využívané k práci na salaši, většinou k nahánění ovcí nebo tažení vozíčků. V 17. století je používali třeba prodejci mléka, kteří dali mléko v nádobách na vozíček, který vezl pes velmi podobný bernskému salašnickému psu - vyplývá to z kreseb neznámého člověka objevených ve francouzském městě Oyonnax v departmentu Ain. Krom toho ale historie tohoto plemene není vůbec známá - ani přibližní předci nejsou známí. Za zemi jejich původu se však považuje Švýcarsko, právě v Bernu byl totiž ustanoven jejich první standard a to v roce 1907. Také byl uznán název "bernský salašnický pes" - do té doby se používaly různé názvy. 2015: Bernský salašnický pes je v České republice ale i po celém světě velmi oblíbený a rozšířený. V České republice je již založeno více než dvacet chovatelských stanic tohoto plemene. Poměr výšky v kohoutku k délce těla je asi 9:10. Tělo má spíše podsadité, než dlouhé. Plemeno je snadno rozeznatelné díky tříbarevným znakům (černá, hnědočervené pálení a bílá). Většina těla je černá. Líce, punčochy a skvrna okolo oka má hnědočerné pálení. Hruď, prsty, čumák, špička ocasu a lysina mezi očima mají bílou barvu. Pokud pes sedí, je nejnápadnější díky své bílé náprsence. Zbarvení jednotlivých psů se liší jen nepatrně většinou v množství bílé barvy. Hlava je těžší, čumák krátký. Oči jsou tmavě hnědé. Uši trojúhelníkové, lehce zaoblené, vysoko nasazené. Krk je dlouhý a rovný. Srst na něm vytváří límec. Hřbet je dlouhý, také rovný a bohatě osrstěný. Ocas je také bohatě osrstěný, v klidu svěšený černý a na konci bílý, v pohybu vznášející se na úrovni hřbetu, nebo nesený poněkud nad ní. Psi mají výšku v kohoutku 64-70 cm, feny 58-66 cm, a váhu mezi 32 až 50 kg. Na pohled divoce vypadající plemeno. Ve skutečnosti je však velmi krotké a miluje své "lidi", ale velmi rychle přilne i k cizím a agresivita se u jedinců tohoto plemene skoro vůbec nevyskytuje. Velmi dobrý pes do rodiny - miluje děti a jejich hrátky mu nevadí, má vysoký práh bolesti a pokud se mu něco nelíbí, prostě odejde. Má ale velmi rád i ostatní zvířata, ta většinou ignoruje a kontakt s nimi nevyhledává, stejně tak s nimi nevyhledává ani spory. K cizím se chová nadmíru přátelsky, není to tedy dobrý hlídač. Nemá rád vodu a koupání je pro něj utrpení. Jinak je ale milý, laskavý a velmi přátelský. Samotu nemá rád a ze všeho nejraději je se svým pánem, ovšem na zahradě a venku, nikoli v bytě, kde nemá dostatek pohybu. Je obzvláště náchylný k dysplazii kyčelních kloubů. Trpí také dědičnými očními chorobami a rakovinou. Je důležité u něj kontrolovat rodokmen a zkontrolovat předky, zda netrpěli právě potížemi s klouby nebo potížemi s kardiovaskulárním systémem, který často zaviní nečekanou smrt zvířete. Dožívá se jen málo let, v průměru deseti. Dr. h. c. Hans Räber: Bernský salašnický pes (doplnil MVDr. Jan Nesvadba), Dona, České Budějovice, 1997 Prof. Dr. Bernd Günter: Bernský salašnický pes, Timy, 125 stran Esther Verhoef-Verhallen .: Bernský salašnický pes, Rebo, 128 stran Harper Louise: Bernský salašnický pes, Fortuna, 158 stran Ludwig J.,Steimerová Chr.:Švýcarští salašničtí psi, Vašut, 64 stran. Obrázky, zvuky či videa k tématu Bernský salašnický pes ve Wikimedia Commons Klub švýcarských salašnických psů The Bernese Mountain dog Club of America | VERB_PHRASE | YES_NO |
007829 | ... Jsou ale živočichové, kteří vnímají jenom světlo a tmu, nebo jsou úplně slepí. Vnímání barev zajišťují čípky. V normálním lidském oku existují tři druhy čípků, lišící se barevnými pigmenty a citlivostí k vlnovým délkám, které určují jednotlivé barvy. Čípky lidí vnímají červenou, zelenou a modrou barvu. Normální lidské vidění je tedy trichromatické, vidění barvoslepých lidí je např. dichromatické (dva druhy čípků). Málo známým faktem je, že se u některých lidí vyskytuje i opak barvosleposti, tedy čtyři druhy čípků. Všichni živočichové nevnímají barvy stejně jako člověk. Trichromatické vidění je výsada primátů.[zdroj?] Většina savců má pouze dichromatické vidění, jako barvoslepí lidé. Je známým faktem, že pes je barvoslepý - ale ne úplně, vidí dobře červenou a žlutou barvu. Kůň nemá čípky citlivé na zelenou barvu.... | Vnímají všichni živočichové barvy stejně jako člověk? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zrak | [
"ne"
] | 524 | 579 | Všichni živočichové nevnímají barvy stejně jako člověk. | [] | Zrak je smysl, který umožňuje živočichům vnímat světlo, různé barvy, tvary. Pro člověka je to smysl nejdůležitější, asi 80 % všech informací vnímáme zrakem. Zrak je zaměřen především na vnímání kontrastu, proto dovoluje vidění kontur předmětů, jejich vzdálenost a významně se podílí na orientaci v prostoru. Vlastní vnímání světla je založeno na citlivosti zrakových pigmentů (např. rodopsin) na světlo. Světlem se zrakové pigmenty rozkládají, čímž zahájí řetěz chemických reakcí, které vedou k převedení signálu na elektrický potenciál, vzruch, který přenáší informaci do zrakových center mozku. Fotoreceptory lidského oka jsou citlivé na světelné vlny v rozsahu 400–760 nm. Absolutní práh citlivosti je 10−19 J, což odpovídá energii jednoho jediného fotonu.[zdroj?] Rodopsin je zřejmě nejvýznamnější oční pigment zodpovědný za vnímání světla, ale nikoliv jediný. V čípkách se vyskytují především tzv. jodopsiny, které umožňují barevné vidění. Mechanismus jejich funkce však je podobný. Rodopsin je transmembránový protein složený z proteinové složky opsinu a karotenové složky retinalu. Retinal je schopný cis-trans izomerie. Cis konfigurace retinalu je pevně vázána na lysinový zbytek opsinového proteinu a představuje klidový stav. Retinal je však schopen prudce reagovat na dopadající fotony světla. Když totiž dojde k absorpci světla cis-retinalem, změní se na all-trans izomer a uvolní se do cytoplazmy. Změnou konformace rodopsinu se aktivuje G protein transducin. Ten aktivuje cGMP fosfodiesterázu, která rozkládá cGMP na otevřený GMP. Když však v tyčinkách není cGMP, dojde k uzavření sodíkových iontových kanálů, a tak dochází k hyperpolarizaci membrány. To inhibuje synapse na tyčinkových buňkách a vede to k zastavení produkce jistých neurotransmiterů. Jejich nedostatek způsobí depolarizaci membrány nervových buněk v sítnici a vznik akčního potenciálu v očním nervu. Následně dojde k dodání této informace do mozku. Retinal je derivát vitamínu A. Při jeho nedostatku se zpomalí adaptace na tmu (kdy je nutná syntéza většího množství pigmentů), výsledkem je šeroslepost. Zraková ostrost je schopnost odlišit dva body v prostoru. Závisí na schopnosti optického aparátu zaostřit paprsky na sítnici, ale také na průhlednosti oka, intenzity osvětlení a hustotě a zapojení fotoreceptorů v daném místě sítnice. Minimální zorný úhel ve žluté skvrně, kde je největší množství čípků, je 1 úhlová minuta - vzdálenost obrazů na sítnici je pak pouhých 5 μ, mezi dvěma podrážděnými světločivými buňkami je jedna nepodrážděná. Související informace naleznete také v článku Lidské oko. Smyslovým orgánem je oko (oculus), které je složeno z oční koule a přídatných orgánů. Vlastní světločivná vrstva oka, sítnice, obsahuje fotoreceptory, vysoce specializované světločivé buňky, tyčinky a čípky. Ty jsou zanořeny v pigmentovém epitelu, který zajišťuje jejich výživu a světelnou izolaci. Člověk má v každém oku přes 100 miliónů světločivých buněk. K dokonalosti zrakového vnímání jsou nezbytné části oka tvořící jeho optický systém (rohovka, komorová voda, čočka, sklivec), který soustřeďuje paprsky tak, aby jejich ohnisko bylo na sítnici. Podrobnější informace naleznete v článku Barevné vidění. Zraková ostrost dravců a kočkovitých šelem je mnohem větší, než u člověka. Jsou ale živočichové, kteří vnímají jenom světlo a tmu, nebo jsou úplně slepí. Vnímání barev zajišťují čípky. V normálním lidském oku existují tři druhy čípků, lišící se barevnými pigmenty a citlivostí k vlnovým délkám, které určují jednotlivé barvy. Čípky lidí vnímají červenou, zelenou a modrou barvu. Normální lidské vidění je tedy trichromatické, vidění barvoslepých lidí je např. dichromatické (dva druhy čípků). Málo známým faktem je, že se u některých lidí vyskytuje i opak barvosleposti, tedy čtyři druhy čípků. Všichni živočichové nevnímají barvy stejně jako člověk. Trichromatické vidění je výsada primátů.[zdroj?] Většina savců má pouze dichromatické vidění, jako barvoslepí lidé. Je známým faktem, že pes je barvoslepý - ale ne úplně, vidí dobře červenou a žlutou barvu. Kůň nemá čípky citlivé na zelenou barvu. Naproti tomu ptáci, plazi a ryby mají obvykle tetrachromatické vidění[zdroj?], tedy čtyři druhy čípků. Člověk a ostatní primáti vnímají barvy od modré po červenou, tedy světlo s vlnovou délkou zhruba od 400 do 700 nanometrů. U ptáků je citlivost mírně posunuta k modrým barvám. Hlubinné ryby mají citlivost hlavně na modrou barvu, která proniká pod mořskou hladinu nejhlouběji. Motýli vidí ultrafialové světlo s vlnovou délkou kratší než 400 nanometrů, ale nevidí naopak červenou. Někteří hadi vidí široké spektrum barev od ultrafialové až po infračervenou (nad 700 nanometrů), navíc na vnímání tepla oběti mají někteří na hlavě i další specializovaný orgán, mimo oči. Při setmění (šeru) dojde k rozšíření zornice, aby se do oka dostalo co nejvíc světla. Citlivost oka na světlo se zvyšuje. Protože jsou čípky méně citlivé, ve tmě přestáváme vidět barvy. Někteří živočichové (šelmy, zvířata s noční aktivitou, žralok, ale i kráva nebo kůň) mají za sítnicí vrstvu buněk (nebo vláken) schopných odrážet světlo. Tato vlákna umožňují lepší vidění za šera, protože světelné paprsky, které projdou sítnicí, se odrazí a procházejí sítnicí zase nazpět, takže mohou podráždit fotoreceptory dvakrát. Odražené světlo je příčinou "svítících očí" těchto zvířat. U zraku dochází především k poruchám ostrosti, poruchám vnímání barev a celkovému oslabení zraku. Poruchy ostrosti jsou způsobeny špatnou akomodací oční čočky. Je to: krátkozrakost dalekozrakost astigmatismus Špatné rozlišování barev je způsobeno chybnou činností čípků nebo tyčinek. Důsledkem špatné činnosti tyčinek je šeroslepost, tedy omezená schopnost vidění za šera. Při špatné činnosti čípků člověk ztrácí schopnost vidět barvy. Přitom jen asi jeden člověk ze 100.000 vidí pouze v odstínech šedé, ostatní barvoslepí pouze nerozlišují některé odstíny. Nejčastější je zaměňování červené se zelenou, méně časté je zaměňování žluté s modrou. Pokud je zrak oslaben mluvíme o slabozrakosti, při úplné ztrátě zraku hovoříme o slepotě. Podrobnější informace naleznete v článku Binokulární vidění. Vnímání prostoru je umožněno polohou očí, kdy do každého oka dopadá mírně odlišný obraz, z nichž se v mozku skládá prostorový obraz prostředí. Částečně ho ovlivňuje i zaostřování oční čočky, které pomáhá odhadnout vzdálenost, takže i jednooký člověk má určitou prostorovou orientaci. Pokud má živočich oči po stranách hlavy, získává tím široký přehled okolí (a možnost uvidět včas hrozící nebezpečí), který je však velmi plochý (kopytníci, kytovci aj.). Naopak poloha očí vedle sebe umožňuje dokonalý prostorový přehled, ale užší rozhled (šelmy, primáti, dravci). Oko Lidské oko Slepota Slepá skvrna Smysl (biologie) Optický klam Oční kontakt Zrakový systém Barvoslepost Obrázky, zvuky či videa k tématu Zrak ve Wikimedia Commons Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat: Lokální odkaz: Vision Wikidata: Visual perception Slovníkové heslo zrak ve Wikislovníku | VERB_PHRASE | YES_NO |
009153 | ... někdy též švihy (tento termín není příliš vžitý), se vyznačují rychlým dotykem dvou artikulátorů, který je na rozdíl od vibrant pouze jednorázový. V češtině se obvykle nedůrazné "r" artikuluje spíš jako verberant než jako vibrant. ===== Laterální vs. středové souhlásky ===== Většina souhlásek vzniká prouděním vzduchu podél středové linie jazyka. V případě konstriktiv a aproximant však může vzduch proudit také okolo boků jazyka, přičemž špička jazyka se může dotýkat v horní části ústní dutiny. Takové souhlásky se nazývají bokové (laterální). ==== Nepulmonické souhlásky ==== Nepulmonické souhlásky jsou tvořeny proudem vzduchu, který je dáván do pohybu jiným způsobem než plícemi. Tato skupina souhlásek, které se v češtině nevyskytují, zahrnuje mlaskavky, ejektivy a implozivy. === Rozdělení podle místa artikulace === Následující rozdělení souhlásek... | Jak vzniká většina souhlásek? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Souhláska | [
"Prouděním vzduchu podél středové linie jazyka."
] | 280 | 351 | Většina souhlásek vzniká prouděním vzduchu podél středové linie jazyka. | [
{
"start": 305,
"end": 351,
"text": "Prouděním vzduchu podél středové linie jazyka."
}
] | Souhlásky (konsonanty) jsou takové hlásky, jejichž charakteristickým rysem (na rozdíl od samohlásek) je šum, který vzniká specifickým postavením či pohybem mluvidel. Jazyky se různí také počtem souhlásek: zaniklý kavkazský ubychijský jazyk jich měl 84 a novogvinejský rotokas pouhých 6 (jeho abeceda má celkem 12 písmen). == Artikulace == === Rozdělení podle způsobu artikulace === Souhlásky jsou poměrně heterogenní skupinou zvuků, existuje mnoho způsobů jejich tvoření. Společná vlastnost, která odlišuje souhlásky od samohlásek, je jejich relativní zavřenost. To znamená, že při jejich artikulaci jsou ústa otevřena méně než u samohlásek, čímž vznikají překážky a turbulence při proudění vzduchu – příčina vzniku šumu.(a, e, i, o, u) ==== Pulmonické souhlásky ==== Pulmonické hlásky vznikají prouděním vzduchu, který je uváděn do pohybu pomocí plic. Skupiny pulmonických souhlásek jsou následující: ===== Konstriktivy ===== Konstriktivy – úžinové souhlásky – se tvoří těsným přiblížením dvou artikulátorů, čímž vzniká úžina (konstrikce) a silný šum. Při artikulaci konstriktiv je nutné přesné postavení artikulátorů, i malá odchylka je dobře slyšitelná. Proto se v této skupině rozlišuje největší počet souhlásek. Podle sluchového (akustického) dojmu se též nazývají třené souhlásky (frikativy). ===== Okluzivy ===== Okluzivy – závěrové souhlásky – vznikají přechodným vytvořením překážky (okluze), která brání proudění vzduchu. Uvolněním závěru dojde k prudkému uvolnění přetlaku vzduchu a vzniká typický šum (exploze). Podle sluchového dojmu se též nazývají ražené souhlásky (explozivy, často jen plozivy). ===== Semiokluzivy ===== Semiokluzivy – polozávěrové souhlásky – vznikají prvotní krátkou okluzí, která je vzápětí uvolněna a plynule následována konstrikcí. V podstatě jde o rychlý sled okluzivy a konstriktivy, které jsou artikulovány současně. Ve výslovnosti lze zřetelně rozlišit současnou artikulaci u semiokluzivy (např. české /c/ [ts]) od dvou samostatně vyslovených souhlásek (např. [t] a [s]). Podle sluchového dojmu se též nazývají poloražené souhlásky (afrikáty). ===== Nazály ===== Nazály, nosovky, vznikají vytvořením okluze (závěru) v dutině ústní a uvolněním cesty vzduchu nosní dutinou poklesem měkkého patra. Vyznačují se šumem i tónem (sonoritou), který je formován rezonancí v ústní dutině (závislé na postavení artikulátorů a místě vytvoření okluze). Obvykle se jedná o souhlásky znělé. Na konci artikulace dochází k uvolnění okluze v ústní dutině, proto se též někdy přiřazují mezi okluzivy. ===== Aproximanty ===== Aproximanty vznikají přiblížením (aproximací) artikulátorů, které není tak těsné jako u konstriktiv, ale těsnější než u samohlásek. Nemají výrazný šum ani tón. Aproximanty jsou nejvíce otevřené souhlásky, a tvoří tedy jakýsi plynulý přechod k samohláskám. ===== Vibranty ===== Vibranty, kmitavé souhlásky, vznikají aerodynamicky podmíněným, opakovaným dotykem artikulátorů (kmitáním). ===== Verberanty ===== Verberanty, někdy též švihy (tento termín není příliš vžitý), se vyznačují rychlým dotykem dvou artikulátorů, který je na rozdíl od vibrant pouze jednorázový. V češtině se obvykle nedůrazné "r" artikuluje spíš jako verberant než jako vibrant. ===== Laterální vs. středové souhlásky ===== Většina souhlásek vzniká prouděním vzduchu podél středové linie jazyka. V případě konstriktiv a aproximant však může vzduch proudit také okolo boků jazyka, přičemž špička jazyka se může dotýkat v horní části ústní dutiny. Takové souhlásky se nazývají bokové (laterální). ==== Nepulmonické souhlásky ==== Nepulmonické souhlásky jsou tvořeny proudem vzduchu, který je dáván do pohybu jiným způsobem než plícemi. Tato skupina souhlásek, které se v češtině nevyskytují, zahrnuje mlaskavky, ejektivy a implozivy. === Rozdělení podle místa artikulace === Následující rozdělení souhlásek používá názvosloví, které není zcela systematické, protože částečně pojmenovává oba artikulátory, částečně jen jeden z artikulátorů zapojených do tvoření hlásek. Nicméně toto rozdělení je vžité a všeobecně užívané. === Sekundární modifikace výslovnosti === Kromě výše uvedených míst artikulace se do procesu tvoření souhlásek mohou zapojovat další orgány, které znění souhlásky modifikují. Sekundární artikulace se v přepisu výslovnosti označuje pomocí horních indexů a diakritiky, přidávaných k základnímu symbolu. Ve spisovné české výslovnosti se takovéto modifikace nevyskytují. === Hlasnost === Hlasností se rozumí účast aktivní hlasivek (fonace) na tvorbě hlásek, která se akusticky projevuje znělostí. Souhlásky se obvykle dělí na hlasné (znělé) a nehlasné (neznělé), často tvoří páry lišící se pouze hlasností. V některých jazycích kromě normální (modální) fonace odlišuje také fonace dyšná a třepená. === Iniciační mechanismus === Většina souhlásek (v češtině všechny) patří mezi tzv. pulmonické egresivní. To znamená, že iniciační mechanismus, dodávající energii pro jejich tvoření, spočívá ve vytlačování vzduchu z plic. Souhlásky můžeme dělit na egresivní a ingresivní. Při jejich tvoření egresivních hlásek vzniká v dutinách mluvidel přetlak, vytlačující vzduch ven. Naopak u ingresivních hlásek vzniká podtlak, který nasává vzduch dovnitř. Podle orgánu, který vytváří přetlak nebo podtlak, dělíme souhlásky na pulmonické (plíce a bránice), glotalické (hlasivky) a velarické (měkké patro). == Akustické vlastnosti == Z akustického hlediska jsou souhlásky dosti heterogenní skupinou zvuků. Společnou vlastností je přítomnost šumu, tj. nepravidelných kmitů. Tato vlastnost se nazývá konsonantnost. To je hlavní rozdíl od samohlásek. === Obstruenty a sonory, znělost === Jako obstruenty se označují nevokální souhlásky s vysokou mírou šumu (podle překážky (obstrukce), která se staví do proudu vzduchu). V češtině i mnoha jiných jazycích vytvářejí korelační páry, jejichž členy se od sebe liší znělostí. Do této skupiny se řadí explozivy (okluzivy), afrikáty (semiokluzivy) a frikativy (konstriktivy). Znělé pravé souhlásky se vyznačují přítomností tónu, který je však jiné kvality než u samohlásek a sonor. V české terminologii se označují jako pravé souhlásky. Podskupinou frikativ jsou sibilanty (sykavky), které se vyznačují vyšší amplitudou a frekvencí, a jsou tedy hlasitější než non-sibilanty. Jedná se o frikativy ze skupiny alveolárních a postalveolárních. Obdobně to platí i o asibilantách (polosykavkách), což jsou afrikáty tvořené na témže místě. Jako sonory (sonoranty) se označují souhlásky, které jsou vždy znělé (netvoří znělostní páry) a vyznačují se vokálností – přítomností vyšších frekvencí, tzv. formantů (F1, F2 atd.), ve svém spektru. V české terminologii se nazývají jedinečné souhlásky. K jedinečným souhláskám patří i klouzavé hlásky (tzv. glide, např. [w, j, ʊ̯]), které jsou svým charakterem polovokály (blízké samohláskám). Nemají příznak konsonantnosti ani vokálnosti. Rovněž jsou vždy znělé. Znělost je dána aktivní činností hlasivek (fonací), které vytvářejí základní frekvenci F0. Znělé souhlásky se vyznačují přítomností tónu. Pro srovnání uvádí tabulka i samohlásky. === Kompaktnost – nekompaktnost === Kompaktní jsou hlásky, které mají zvukovou energii soustředěnou uprostřed spektra, nekompaktní mají toto maximum posunuto k hornímu nebo dolnímu okraji spektra. Kompaktní souhlásky se vyslovují v zadní části ústní dutiny (od postalveolár až po glotály), ostatní jsou nekompaktní. === Drsnost – matnost === Drsné souhlásky se vyznačují výraznými nepravidelnostmi složek zvuku, velkým třecím šumem způsobeným turbulencemi vzduchu. Drsné jsou frikativy a afrikáty. Ostatní souhlásky jsou matné. Vyznačují se sourodým zvukovým spektrem. === Kontinuálnost – nekontinuálnost === Tato vlastnost se týká časového trvání artikulace a výsledného zvuku. Kontinuální (nepřerušené) souhlásky lze vyslovovat relativně dlouhou dobu. Nekontinuální mají během své artikulace úplný závěr (okluzi) s následnou explozí, jedná se tedy o explozivy (okluzivy) orální i nazální a afrikáty (semiokluzivy). === Gravisovost – akutovost === Gravisové (tupé) souhlásky zahrnují nízké frekvence ve svém spektru. Jedná se přední (bilabiály, labiodentály a dentály) a zadní (veláry – glotály) souhlásky. Akutové (ostré) souhlásky jsou všechny ostatní. Mají ve svém spektru převážně vysoké frekvence. === Délka === Délkou souhlásek se rozumí jejich trvání. Fonologické rozlišování délky souhlásek není tak časté jako u samohlásek, což souvisí i s tím, že souhlásky nejsou artikulačně jednotnou třídou segmentů a jejich trvání se může projevovat různým způsobem. Např. u exploziv a afrikát se může prodloužit doba okluze (závěru), exploze je ze své podstaty jen krátkodobým jevem. Omezená možnost trvání je např. u verberant. Příkladem jazyků, kde délka souhlásek má fonologickou rozlišovací hodnotu je arabština nebo finština. Např. finské tuli [ˈ] (oheň) a tulli [ˈ] (clo). V estonštině jsou dokonce popisovány 3 stupně délky hlásek. Dlouhé souhlásky se také vyskytují ve slovenštině. Délka souhlásek je též často dávána do souvislosti s geminací, zdvojováním souhlásek. == Přehled souhlásek == == Odkazy == === Literatura === Duběda T. Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Karolinum, Praha 2005. ISBN 80-246-1073-6. Krčmová M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. FF OU, Ostrava 2006. ISBN 80-7368-213-3. === Externí odkazy === Slovníkové heslo souhláska ve Wikislovníku | VERB_PHRASE | OTHER |
012164 | Chrám Sagrada Familia (česky chrám Svaté rodiny) se nachází na východním pobřeží Španělska v Barceloně. Stavební práce na něm začaly v roce 1882, trvají dodnes. Chrám je hlavní stavbou slavného architekta Antonia Gaudího. Toto neobyčejné stavební dílo mělo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Chrám byl vysvěcen 7. listopadu 2010 papežem Benediktem XVI., který ji také propůjčil titul basillica minor. Gaudího práce vykazuje vlivy maurské architektury. Zajímal se o Art nouveau, jeho přístup k architektuře je však velmi individuální a nekonvenční. Místo přesných projektů zhotovoval neostré skici, často chodil na staveniště a pozoroval všechny detaily, aby je mohl případně pozměnit. Gaudí převzal projekt Sagrada Familia... | Koho hlavní stavbou je chrám Sagrada Família? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sagrada_Fam%C3%ADlia | [
"Antonia Gaudího"
] | 161 | 221 | Chrám je hlavní stavbou slavného architekta Antonia Gaudího. | [
{
"start": 205,
"end": 220,
"text": "Antonia Gaudího"
}
] | Chrám Sagrada Familia (česky chrám Svaté rodiny) se nachází na východním pobřeží Španělska v Barceloně. Stavební práce na něm začaly v roce 1882, trvají dodnes. Chrám je hlavní stavbou slavného architekta Antonia Gaudího. Toto neobyčejné stavební dílo mělo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Chrám byl vysvěcen 7. listopadu 2010 papežem Benediktem XVI., který ji také propůjčil titul basillica minor. Gaudího práce vykazuje vlivy maurské architektury. Zajímal se o Art nouveau, jeho přístup k architektuře je však velmi individuální a nekonvenční. Místo přesných projektů zhotovoval neostré skici, často chodil na staveniště a pozoroval všechny detaily, aby je mohl případně pozměnit. Gaudí převzal projekt Sagrada Familia ve velmi raném stadiu (v roce 1883), věnoval mu hodně energie. V roce 1926 však zemřel a ukázalo se nemožné pokračovat ve stavbě v jeho duchu. Předpokládá se, že by Gaudí nezůstal u zbarvení přírodního kamene, měl rád barvy a řada jeho prací ukazuje nadměrné používání různých tónů barev. Gaudí zamýšlel ze Sagrady Familii vybudovat "poslední velkou svatyni křesťanství", a proto je tato katedrála velmi bohatá na křesťanské symboly. Jeden z nejpromyšlenějších znaků je 18 věží, které reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Pannu Marii a ta nejvyšší Ježíše Krista. Věže reprezentující evangelisty budou v budoucnosti doplněny sochami zpodobňujícími tradiční symboly těchto světců: býk (sv. Lukáš), anděl (sv. Matouš), orel (sv. Jan) a lev (sv. Marek). Centrální věž Ježíše Krista bude doplněna obrovským křížem. Ví se, že Gaudí také chtěl vybavit chrám třemi monumentálními fasádami: Narození, Umučení a Zmrtvýchvstání a každá z nich měla mít své 4 věže. Do roku 1935, kdy byla stavba přerušena, byla dostavěna pouze východní fasáda - Narození. Na vrcholech jejích věží jsou různé geometrické tvary - při jejich stavbě byl Gaudí pravděpodobně ovlivněn kubismem. Dekorace zahrnuje také mnoho liturgických textů jako "Hosanna", "Gloria", nebo "Sanctus"; na velkých dveřích fasády Narození můžeme číst různé texty z Bible v různých jazycích včetně katalánštiny. O dokončení kostela probíhala řada diskusí. Někteří říkají, že dokončení by bylo jako kdybychom Venuši Mélské přidělali ruce, jiní by s dostavbou jen souhlasili. Nedávno byla postavena úplně nová fasáda představující Kristovo utrpení, která je však místy velice nepodobná Gaudího dílu a jeho myšlence.[zdroj?] Celkové dokončení katedrály se plánuje na rok 2026 - 100. výročí smrti Antonia Gaudího. Stavba bude probíhat celkem 144 let. Architekti, kteří se po smrti Gaudího na výstavbě katedrály podíleli, se snažili dodržovat původní Gaudího plány.[zdroj?] Je zajímavé, že od počátku stavby až dodnes se katedrála staví z darů a příspěvků. | PERSON | PERSON |
006726 | ... V letech 1406–1407 proběhla úspěšná čínská invaze do Vietnamu a z dobytého Vietnamu byla vytvořena provincie Ťiao-č'. Nadvládu čínské dynastie Ming ukončil roku 1428 vůdce povstání Lé Loi, a založil vietnamskou dynastii Lé, která formálně vládla zemi až do roku 1788. V důsledku čínské okupace Vietnamu byl obnovený vietnamský stát mnohem pokročilejší ve vojenské oblasti, zvláště co se týče kvality střelných zbraní, což mu umožnilo během 15. a 16. století rozhodnout staletí trvající války s Čampou ve svůj prospěch. Francouzští misionáři do Vietnamu přijížděli od 17. století. Panovníci dynastie Nguyen, vládnoucí na území jižního Vietnamu, začali s Francouzi spolupracovat. V letech 1854 - 84 ovládla Francie Vietnam vojenskou silou a učinila z něj svou kolonii Francouzská Indočína rozdělenou do tří oblastí: Tonkin, Annam, Kočinčína. Od konce 19. století sílil protifrancouzský odboj (povstání, které vedl Phan Đì Phù).... | Ve kterých letech byl Vietnam francouzskou kolonií? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vietnam | [
"1854 - 84"
] | 682 | 843 | V letech 1854 - 84 ovládla Francie Vietnam vojenskou silou a učinila z něj svou kolonii Francouzská Indočína rozdělenou do tří oblastí: Tonkin, Annam, Kočinčína. | [
{
"start": 691,
"end": 700,
"text": "1854 - 84"
}
] | Vietnam (vietnamsky Việ Nam), celým oficiálním názvem Vietnamská socialistická republika (vietnamsky Cộ hò Xã hộ chủ nghĩ Việ Nam, česky též zkratka VSR), je stát v jihovýchodní Asii, na východě poloostrova Zadní Indie při pobřeží Jihočínského moře. Jeho sousedé jsou Kambodža, Čína, Laos. Počet obyvatel přesahuje 90 milionů. Hlavním městem je Hanoj. V zemi vládne komunistická strana, která však dovoluje soukromé podnikání. Oficiálním jazykem je vietnamština. Související informace naleznete také v článku Dějiny Vietnamu. Oblast známá jako Vietnam byla osidlována již od paleolitu (kultura Hò Bì, kultura Bắ Sơ) a některá archeologická naleziště v provincii Thanh Hoa mohou být údajně stará až několik tisíc let. Archeologové spojují začátky vietnamské civilizace s pozdním neolitem, ranou dobou bronzovou a s kulturou Phung-nguyen, která sídlila v oblasti provincie Vinh Phu současného Vietnamu někdy mezi lety 2000 a 1400 př. n. l. Někdy kolem roku 1200 př. n. l. pak došlo k vytvoření kultury Dong Son, která je pozoruhodná především díky svým propracovaným kotlům. Právě bronzové zbraně, nářadí a bubínky nám ukazují na vliv, který signalizuje původní zdroj technologie bronzových odlitků. Bylo také nalezeno mnoho malých starověkých měděných dolů v jižním Vietnamu. Známá je také jistá podobnost mezi místy v provincii Don Son a jižní Asii. Mezi podobné znaky můžeme zahrnout např. výskyt rakví ve tvaru lodě, podobné pohřební nádoby, dále také např. černání zubů nebo žvýkání arakových ořechů. Legendární dynastie Hồ Bà je považována mnoha Vietnamci za zakladatele prvního vietnamského státu, známého jako Văn Lang. V roce 257 př. n. l. Thụ Phán porazil posledního krále této dynastie, sjednotil původní kmeny Lạ Việ se svými kmeny Âu Việ, čímž vytvořil nový kmen Âu Lạ, a prohlásil sám sebe novým panovníkem jménem An Dư Vư. Roku 207 př. n. l. pak čínský generál jménem Čao Tchuo tohoto panovníka porazil a původní kmen Âu Lạ přetransformoval v kmen Nanyue. Roku 111 př. n. l. byl tento kmen spojen s čínskou říší pod nadvládou dynastie Chan. Číňané vládli poměrně tvrdě a pokoušeli se o sinizaci obyvatelstva, proto docházelo ke vzpourám. Během jedné z nich se v 6. století Vietnam na přechodnou dobu osamostatnil. Tisícileté období čínské nadvlády nad územím Vietnamu trvalo do roku 938, kdy Ngô Quyề taktickým bojem porazil čínskou armádu v bitvě na řece Bach Dang. Ve 13. století musel Vietnam čelit třem mongolským vpádům, ale všechny se podařilo odrazit. V letech 1406–1407 proběhla úspěšná čínská invaze do Vietnamu a z dobytého Vietnamu byla vytvořena provincie Ťiao-č'. Nadvládu čínské dynastie Ming ukončil roku 1428 vůdce povstání Lé Loi, a založil vietnamskou dynastii Lé, která formálně vládla zemi až do roku 1788. V důsledku čínské okupace Vietnamu byl obnovený vietnamský stát mnohem pokročilejší ve vojenské oblasti, zvláště co se týče kvality střelných zbraní, což mu umožnilo během 15. a 16. století rozhodnout staletí trvající války s Čampou ve svůj prospěch. Francouzští misionáři do Vietnamu přijížděli od 17. století. Panovníci dynastie Nguyen, vládnoucí na území jižního Vietnamu, začali s Francouzi spolupracovat. V letech 1854 - 84 ovládla Francie Vietnam vojenskou silou a učinila z něj svou kolonii Francouzská Indočína rozdělenou do tří oblastí: Tonkin, Annam, Kočinčína. Od konce 19. století sílil protifrancouzský odboj (povstání, které vedl Phan Đì Phù). Během 2. světové války Vietnam obsadilo Japonsko, po jehož kapitulaci vyhlásil Ho Či Min nezávislou republiku. Následná osmiletá Indočínská válka s Francií skončila v roce 1954 bitvou u Dien Bien Phu a rozdělením Vietnamu na základě Ženevských dohod s demilitarizovanou zónou podél 17. rovnoběžky. Po vietnamské válce byly obě části opět spojeny 2. července 1976 do společného státu. Vietnam byl podle Ženevských dohod rozdělen na Ho Či Minovu komunistickou severní Vietnamskou demokratickou republiku a profrancouzskou jižní Vietnamskou republiku císaře Bao Daie a pozdějšího problematicky zvoleného prezidenta Ngô Ð Diệ. Během nadcházejícího 300 denního období otevřených hranic téměř 1 milion většinou katolických obyvatel uprchl do Jižního Vietnamu. Zatímco na severu probíhalo rozsáhlé vraždění majitelů půdy, na jihu komunistické jednotky Vietcongu zahájily v 50. letech partyzánské operace s cílem svrhnout režim prezidenta Diệ. Vojenské operace partyzánského komunistického Vietcongu a jednotek Vietminhu probíhaly i na území sousedního Laosu a Kambodži. Nyní je ale Vietnam již spojený, došlo k tomu 2. července 1976 po konci Vietnamské války, více zde. Související informace naleznete také v článku Válka ve Vietnamu. Na začátku 60. let vypukl mezi Jižním a Severním Vietnamem konflikt, v němž se od roku 1964 na straně Jižního Vietnamu silně angažovaly USA. Válkou ve Vietnamu prošlo více než 2,6 milionů Američanů. Válka byla vedena se značnou krutostí; během bojů bylo zabito přes 2 miliony lidí, převážně civilistů, a bylo ničeno životní prostředí. Severní Vietnam byl dlouhodobě bombardován americkým letectvem v rámci operace Rolling Thunder. USA v boji s partyzány z Vietcongu použily proti rostlinným porostům jedovatou chemikálii Agent Orange, která kontaminovala půdu a zmrzačila miliony Vietnamců. USA se stáhly v roce 1973, ale válka skončila až v roce 1975, kdy padl Saigon a Severní Vietnam ovládl zbytek země. V důsledku vietnamské invaze do Kambodže proti režimu Rudých Khmerů došlo ke zhoršení čínsko-vietnamských vztahů a v roce 1979 vypukla čínsko-vietnamská válka. Od roku 1975 vládne v celé zemi Komunistická strana Vietnamu, která omezuje lidská práva, ale povoluje soukromé podnikání. Související informace naleznete také v článku Geografie Vietnamu. Při pobřeží se rozkládají úzké nížiny, ve vnitrozemí se pak vypínají hory, které dosahují výšky až přes 3000 m n. m. (Fan Si Pan). Pro Vietnam je charakteristická Rudá řeka, což je zároveň nejdelší řeka - protéká zemí v délce 450 km, dále nekonečná rýžová pole a stále zelené tropické lesy. Zemi často ohrožují tajfuny. Vietnam se člení na 63 administrativních oblastí; jde o 58 provincií (vietnamsky tỉ) a 5 měst "pod ústřední správou" (viet. thà phố trự thuộ trung ư), jež jsou na úrovni provincií. Jednotlivé provincie se dále dělí na okresy (viet. huyệ), střediskové obce (viet. thị xã) a města "pod provinční správou" (viet. thà phố trự thuộ tỉ); na téže úrovni jsou pak také (ve zmíněných 5 městech) městské obvody (viet. quậ). Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Vietnamu. Významnou roli v národním hospodářství hraje zemědělství - zaměstnává 48 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Mezi hlavní produkty patří rýže (4. místo na světě v produkci, 2. místo ve vývozu), káva (2. místo na světě v produkci), pepř (1. místo na světě v produkci), ořechy kešu (3. místo na světě v produkci), čaj (6. místo na světě v produkci), krevety. Zvolna se rozvíjí cestovní ruch - země je bohatá jak na kulturní, tak na přírodní bohatství, na své si přijdou i milovníci sportu. Vietnam patří mezi prioritní země české zahraniční rozvojové spolupráce. České projekty se soustředí na čtyři hlavní sektory: ochrana životního prostředí, sociální ochrana obyvatelstva, rozvoj venkova a zemědělství, boj proti kriminalitě (zejména obchodu s lidmi), ekonomicko průmyslový rozvoj. Hlavním náboženstvím je buddhismus. Mezi velká města patří Hanoj (Hà Nộ), Ho Či Minovo Město (Thà phố Hồ Chí Minh, též Sà Gò), Haiphong (Hả Phò), Huế, Danang (Đà Nã), a další. Vietové tvoří přibližně 85 % Vietnamců, tj. obyvatel celého státu. Ve Vietnamu žije celkem přes 50 menšinových skupin, například Khmerové, Hmongové, etničtí Číňané nebo Jaové. Horské kmeny obývající převážně hraniční oblasti žijí v chudobě a dodnes čelí diskriminaci ze strany většinové vietnamské společnosti. V období vietnamsko-čínského konfliktu Vietnam opustilo téměř půl milionu etnických Číňanů. V roce 1979 žilo ve Vietnamu necelých 53 milionů lidí a od té doby se počet obyvatel téměř zdvojnásobil na 90,5 milionu obyvatel. | DATETIME | DATETIME |
008957 | Vlajka Dánska, známa jako Dannebrog, je tvořena červeným listem s bílým skandinávským křížem sahajícím až ke krajům. Při věšení ve vertikální poloze je kratší rameno skandinávského kříže posunuto blíže k žerďovému lemu vlajky.[zdroj?]Skandinávský kříž se objevuje i na vlajkách všech dalších severských zemí: švédské, finské, norské a islandské. Během období Dánska-Norska byla tato vlajka používána i jako vlajka Norska, které přijalo svou dnešní vlajku až v roce 1821. Dánská vlajka patří k nejstarším na světě − používala se již v roce 1219 a je nejstarší... | Jakou barvu má kríž na vlajce Dánska? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dánská_vlajka | [
"bílým"
] | 0 | 116 | Vlajka Dánska, známa jako Dannebrog, je tvořena červeným listem s bílým skandinávským křížem sahajícím až ke krajům. | [
{
"start": 66,
"end": 71,
"text": "bílým"
}
] | Vlajka Dánska, známa jako Dannebrog, je tvořena červeným listem s bílým skandinávským křížem sahajícím až ke krajům. Při věšení ve vertikální poloze je kratší rameno skandinávského kříže posunuto blíže k žerďovému lemu vlajky.[zdroj?]Skandinávský kříž se objevuje i na vlajkách všech dalších severských zemí: švédské, finské, norské a islandské. Během období Dánska-Norska byla tato vlajka používána i jako vlajka Norska, které přijalo svou dnešní vlajku až v roce 1821. Dánská vlajka patří k nejstarším na světě − používala se již v roce 1219 a je nejstarší státní vlajkou, stále používanou nezávislým státem. == Historie dánské vlajky == Legenda o prvním objevení se dánské vlajky je mezi Dány velice populární. Podle ní dánská vlajka spadla z nebe 15. června 1219 při bitvě u Lyndanisse v dnešním Estonsku ve chvíli, kdy dánská vojska krále Waldemara II. prohrávala, se biskup Andrei obrátil o pomoc k Bohu, který mu seslal právě tento rudý prapor s bílým křížem. Armáda posilněná podporou z míst nejvyšších bitvu dokázala vyhrát, a proto si tento prapor nechala jako svůj symbol. Většina historických dokumentů tuto legendu potvrzují. Je tím nejstarší vlajkou světa. == Další vlajky == Splitflag a Orlogsflag mají stejnou specifikaci, ale právně to jsou dvě odlišné vlajky. Splitflag je tvořena obdélníkovým listem zakončeným dvěma prameny, barva červeného pozadí má stejný odstín jako červená barva na Dannebrog. Tato vlajka je užívána na pevnině. Orlogsflag má stejný tvar jako Splitflag, ale barva pozadí je tmavší než na Dannebrog. Tato vlajka je užívána pouze na moři. == Galerie == == Odkazy == === Reference === === Související články === Státní znak Dánska Dánská hymna Dějiny Dánska === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Dánská vlajka ve Wikimedia Commons | ADJ_PHRASE | OTHER |
011760 | Nový Falkenburk je pozdně barokní zámek ze 16. století, který nechal postavit majitel zdejšího panství Jindřich Berka z Dubé. Později přestavěný zámek se nachází na západním okraji městečka Jablonné v Podještědí v okresu Liberec a není veřejnosti přístupný. == Historie == Na místě dnešního zámku stávala zřejmě ve 14. století dřevěná tvrz, která před rokem 1450 zanikla. Vlastník panství Jindřich Berka z Dubé zde nechal v letech 1562 až 1572 postavit u rybníka (dnes pojmenován Mlýnský rybník) kamenný zámeček s věžičkou a dvěma křídly. V roce 1668 získal panství Jan Pachta z Rájova, jehož potomci zámeček přestavěli v barokním slohu v polovině 18. století. Přestavbu prováděl Filip Heger v roce 1759, tedy v době, kdy zámek patřil Janu Jáchymovi Pachtovi z Rájova.V zahradě... | Jaký architektonicky styl převládá na zámku Nový Falkenburk? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nov%C3%BD_Falkenburk | [
"barokní"
] | 0 | 125 | Nový Falkenburk je pozdně barokní zámek ze 16. století, který nechal postavit majitel zdejšího panství Jindřich Berka z Dubé. | [
{
"start": 26,
"end": 33,
"text": "barokní"
}
] | Nový Falkenburk je pozdně barokní zámek ze 16. století, který nechal postavit majitel zdejšího panství Jindřich Berka z Dubé. Později přestavěný zámek se nachází na západním okraji městečka Jablonné v Podještědí v okresu Liberec a není veřejnosti přístupný. == Historie == Na místě dnešního zámku stávala zřejmě ve 14. století dřevěná tvrz, která před rokem 1450 zanikla. Vlastník panství Jindřich Berka z Dubé zde nechal v letech 1562 až 1572 postavit u rybníka (dnes pojmenován Mlýnský rybník) kamenný zámeček s věžičkou a dvěma křídly. V roce 1668 získal panství Jan Pachta z Rájova, jehož potomci zámeček přestavěli v barokním slohu v polovině 18. století. Přestavbu prováděl Filip Heger v roce 1759, tedy v době, kdy zámek patřil Janu Jáchymovi Pachtovi z Rájova.V zahradě byla vybudována v roce 1760 Hegerem pozoruhodná oranžérie zvlněného půdorysu. Stavba je označována jako opozdilý projev dynamického baroka.Během sedmileté války zde byl vojenský lazaret a pak postupně zámek zpustl. V roce 1901 stavbu koupil Mořic (Jan?) Liebig, liberecký továrník a zámek přestavěl do dnešní podoby. Přestavby jím provedené jsou označovány jako necitlivé a pseudorokokové. Nyní je zámek i s barokním parkem veřejnosti nepřístupný. Po roce 1945 zde bylo odborné učiliště a nyní je využíván jako dětský domov. V roce 2001 byla provedena renovace zámku. == Přístupnost == Zámek je pro veřejnost nepřístupný. Lze k němu dojít ulicemi z centra Jablonného a nedaleko silnice od České Lípy do Jablonného a Liberce. Kolem něj je zdejším mokřadem vedena žlutě značená turistická trasa z Jablonného přes Jezevčí vrch. Nachází se necelý 1 km od železniční stanice Jablonné na trati 086 z České Lípy do Liberce. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Nový Falkenburk ve Wikimedia Commons Web Toulky Českem Web města Web Dětského domova v zámku | ADJ_PHRASE | OTHER |
001003 | Jaroslav Foglar (6. července 1907, Praha – 23. ledna 1999, Praha) byl populární český spisovatel literatury pro mládež, významná osobnost českého skautského hnutí, redaktor několika dětských časopisů a zážitkový vychovatel. Pod skautskou přezdívkou Jestřáb vedl po většinu svého života chlapecký (původně klasický skautský, později jinak nazývaný) oddíl, Pražskou Dvojku. Část jeho díla (zejména příběhy Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky) přešla v Česku do obecného povědomí a některé jeho pojmy a fráze zlidověly. == Životopis == === Dětství === Narodil se na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3.... | Jakou skautskou přezdívku měl Jaroslav Foglar? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Foglar | [
"Jestřáb"
] | 224 | 371 | Pod skautskou přezdívkou Jestřáb vedl po většinu svého života chlapecký (původně klasický skautský, později jinak nazývaný) oddíl, Pražskou Dvojku. | [
{
"start": 249,
"end": 256,
"text": "Jestřáb"
}
] | Jaroslav Foglar (6. července 1907, Praha – 23. ledna 1999, Praha) byl populární český spisovatel literatury pro mládež, významná osobnost českého skautského hnutí, redaktor několika dětských časopisů a zážitkový vychovatel. Pod skautskou přezdívkou Jestřáb vedl po většinu svého života chlapecký (původně klasický skautský, později jinak nazývaný) oddíl, Pražskou Dvojku. Část jeho díla (zejména příběhy Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky) přešla v Česku do obecného povědomí a některé jeho pojmy a fráze zlidověly. == Životopis == === Dětství === Narodil se na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3. Rodina se však krátce poté přestěhovala do Předlic (Ústí nad Labem) a následně do Poděbrad. Když byly Foglarovi 4 roky, 17. července 1911 zemřel na srdeční nemoc jeho otec Jindřich (v Poděbradech, kam se celá rodina přestěhovala kvůli léčbě) ve věku 39 let. Od té doby žil Jaroslav Foglar pouze s matkou a starším bratrem Zdeňkem.V roce 1914 se ovdovělá paní Foglarová se svými dvěma syny přestěhovala zpět do Prahy, na Vinohrady do Korunní třídy. Někdy na přelomu let 1919/1920 na výzvu svého kamaráda poprvé navštívil skautský oddíl, protože se mylně domnívali, že s ním mohou zdarma cestovat do Anglie. Zjistili, že cesta zdarma není, přesto dostali pozvání do oddílu. Navštívili tedy ještě několik schůzek a výprav za město. Při jedné z dalších akcí, kdy v ulicích Prahy prodávali losy Skautské loterie, se nachladil, a matka mu proto další skautování zakázala.V roce 1923 byl společně se svým bratrem Zdeňkem přijat do 48. klubu oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku Jestřáb. Jaroslav tehdy sice nesplňoval věk pro oldskauty, byl však přijat do jisté míry z nouze, aby měl klub dostatečný počet členů pro schválení v rámci skautské organizace. Trampské toulání s oldskauty jej však nezaujalo. Jako téměř dospělý nakonec přijal v roce 1924 nabídku vstoupit do 34. pražského oddílu Ohnivci. Ohnivci byli o rok později sloučeni s legendárním druhým pražským oddílem (tzv. Dvojka). === Počátky dospělosti === V roce 1924 skončil obchodní školu a krátce pracoval v informační kanceláři firmy Wys Muller & Co. Poté na třináct let přešel k firmě Oskar Stein, velkoobchod papírem, u níž pracoval jako fakturant.O prázdninách roku 1925 vedl skautský tábor, při němž poprvé zavítal do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu z tábora se z rozhodnutí rady Junáka 34. pražský oddíl sloučil se slavnou Dvojkou a Jestřáb přešel do jeho vedení jako rádce, aby se po dvou letech stal vůdcem oddílu. V této funkci vydržel plných šedesát let. V roce 1987 po 60 letech nepřetržitého vedení předal oddíl svému nástupci, čímž se zařadil mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě. === První publikační úspěchy === Dvě desítky let tradovanou legendu, že jako třináctiletý v novinách publikoval báseň Měsíční noci, dnes již badatelé odmítají. Rukopis ani dobový výtisk novin totiž doposud nikdo nedoložil, takže se patrně jedná o několik desetiletí starý bibliografický omyl. V roce 2010 bylo osvětleno i pozadí popěvku Biograf, jehož rukopis některé badatele mátl. Jak ukázala odborná rešerše agentury abcRedakce.cz, říkačka Biograf se později objevovala například i v repertoáru Osvobozeného divadla. Jeho první, skutečně doloženou publikací je tedy povídka Vítězství z roku 1923. Od začátku svého působení mezi skauty pociťuje zároveň touhu napsat nějakou jasnou a čtivou knihu, která by skauting propagovala. Podařilo se mu ji však napsat až ve druhé polovině třicátých let. Mezitím získával vůdcovské i textařské zkušenosti.V roce 1934 se zúčastnil s knihou Modrý život Jiřího Dražana soutěže o nejlepší knihu pro mládež, vyhlášenou nakladatelstvím Melantrich. Spolu s dalšími dvěma autory získal první místo. Součástí vítězství bylo i vydání knihy. Pod novým názvem Přístav volá tak vyšlo jeho první dílo. V té době stále působil jako úředník. V roce 1935 přesvědčil nakladatelství Melantrich o koncepci nového časopisu pro mládež, a tak v červnu téhož roku vyšlo nulté číslo časopisu Malý hlasatel s odpovědným redaktorem dr. Břetislavem Mencákem. Název byl brzy změněn na Mladý hlasatel. Foglar s časopisem začal spolupracovat jako externí redaktor. Období jeho redaktorského působení v Melantrichu přišlo v roce 1938, kdy zde začal působit jako pracovník propagačního oddělení. 8. května 1937 vyšla v Mladém hlasateli na jeho popud výzva k zakládání čtenářských klubů Mladého hlasatele a v létě téhož roku vyšlo první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana. Od listopadu 1938 se ve vedení redakce objevil společně s Karlem Burešem a od 17. prosince začal vycházet na pokračování dnes již legendární seriál – Rychlé šípy, kreslený dr. Janem Fischerem. Rozborem jeho předválečných inspiračních zdrojů se zřejmě nejvýrazněji zabývala kniha Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla, vydaná roku 2010 (druhé vydání 2011, třetí výrazně rozšířené z roku 2018). === Činnost v období Protektorátu === S počátkem okupace a Protektorátu jsou paradoxně, ale jen shodou náhod, spojeny jedny z největších Foglarových redaktorských úspěchů. – Vrcholné období časopisu Mladý hlasatel s komiksem Rychlé šípy a také největší rozmach jeho čtenářských klubů (do jara 1941 jich bylo registrováno téměř 25.000). Na jaře roku 1941 byl však Mladý hlasatel úředně zastaven. Foglar sice mohl v Melantrichu zůstat na pozici technického redaktora, tato práce ho ale neuspokojovala. Navíc mu bylo nepříjemné nechávat zcela bez podpory početný zástup svých čtenářských klubů. Krátce po zastavení Mladého hlasatele proto přijal nabídku na spolupráci s rozhlasem, kde od konce léta začal v časopisu Rozhlas mladých řídit klubovou stránku, kterou zde založil. Hlavně ale začal psát scénáře pro rozhlasový pořad Klub zvídavých dětí. Postupně vzniklo 15 obsáhlých scénářů, které dohromady tvoří uzavřený příběh šestice pražských dětí.První větší komplikace souvisely s jeho oddílovou činností. Organizace Junák, největší prvorepubliková skautská organizace, ke které náležela i Foglarova Dvojka, se ocitl ve vnitřní krizi. Po vzniku Druhé republiky souhlasil s řadou politických ústupků ve svém programu (sloučení s jinými a názorově odlišnými skautskými organizacemi, změna krojů, politizace činnosti aj.), které pokračovaly i s příchodem okupantů a vznikem Protektorátu. Okupační orgány přesto všechno považovaly Junáka za nebezpečnou opoziční organizaci. V létě roku 1940 byly některé junácké tábory nečekaně rozehnány bezpečnostními nacistickými oddíly. Táboru Foglarovy Dvojky se tento zátah sice vyhnul, takže mohl pokračovat podle plánu až téměř do konce připraveného programu (navzdory tradovaným legendám o ukončení po několika dnech). Když však byla koncem roku 1940 organizace Junák úředně zastavena, musel i Foglar se svým oddílem hledat nouzové řešení pro pokračující oddílovou činnost. Byl zřejmě jedním z prvních, kdo se s oddílem přihlásil do organizace Dorostu Klubu českých turistů (tzv. "Káčata"), kde s oddílem setrval až téměř do konce okupace.V roce 1942 vzniklo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, které následně začalo ovlivňovat veškerou mimoškolní organizovanou činnost dětí a mládeže. Jaroslav Foglar přešel během léta roku 1943 z rozhlasu do externí spolupráce s kuratorním časopisem Správný kluk, kde jak doufal, se mu podaří navázat na dřívější činnost Mladého hlasatele. V rozhlasu se mu to z různých důvodů nepodařilo, ale v Kuratoriu zpočátku spatřoval slibný potenciál. Přál si proto, aby v redakci Správného kluka mohl získat stálý úvazek. Vedl zde opět čtenářské kluby, psal povídky a také scénáře pro Svorné gambusíny. Skončilo to ale přesně opačně. Protože vlastně od počátku neprojevoval pro oslavu protektorátního vlastenectví žádné pochopení, byl začátkem roku 1944 z redakce časopisu vyhozen. Až do konce Protektorátu sice na jednu stranu dál vedl svůj oddíl a příležitostně publikoval, zároveň však rostl jeho strach z možného zatčení, případně z nuceného totálního nasazení. Přesto ani na konci války neodkláněl hlavu od možnosti být prospěšný ve svém okolí, takže například po únorovém náletu na Prahu ochotně vypomáhal s několika chlapci z oddílu při odklízení sutin na pražských Vinohradech.Činnosti Jaroslava Foglara mezi roky 1939–1945 se komplexně doposud jako jediná, zato však velice erudovaně a čtivě, věnovala obsáhlá publikace Klub zvídavých dětí • Jaroslav Foglar a Protektorát, vydaná v roce 2018. === Třetí republika === Těsně po válce redigoval krátkou dobu časopis Junák. Pro názorové neshody však odtud brzy odešel do neskautského, obecně mládežnického časopisu Vpřed. První "foglarovské" číslo časopisu Vpřed (č. 18) vyšlo 9. dubna 1946 s legendární kresbou Rychlých šípů na titulní straně (autor Bohumil Konečný – Bimba). Tento časopis ukončil svoji činnost v roce 1948. Foglar při odchodu dostal od vydavatele nabídku, aby se stal redaktorem časopisu Mladý technik. To ale Foglar odmítl se slovy: "Technika není mým oborem". Časopis v technických oborech sice navazoval na Mladého hlasatele, byl však orientován výhradně na techniku. To Foglara odpuzovalo a zřejmě ani nevěřil, že by zde mohl své romantické vize nějak smysluplně uplatnit. Odmítnutím nabízené redaktorské práce mu přitom propadlo i členství v Syndikátu novinářů. === Potíže v období komunistických vlád === Protože byl díky značným honorářům za knihy a redakční nápady velice dobře finančně zaopatřen, chtěl po roce 1948 zůstat na volné noze. Na nátlak komunistické kontrarozvědky byl však nucen na několik let přijmout místo vychovatele učňovské a středoškolské mládeže. Díky tomuto přizpůsobení, a také díky vytěžování ze strany StB, mohl dál vést svůj oddíl, byť pod hlavičkou turistického oddílu (skauting byl opět rozpuštěn).Prvnímu výslechu ze strany Státní bezpečnosti byl Foglar podroben v létě roku 1954. Na podzim 1955 s StB podepsal tzv. vázací akt spolupráce a byl veden pod krycím jménem "Šípek". V rámci tohoto uvázání byl přinucen podat několik písemných hlášení, jimiž se snažil nikomu neublížit. Po několika měsících, v březnu 1956 napsal "řídícímu důstojníkovi" dopis, v němž zoufale psal, že na tuto spolupráci časově ani nervově nestačí, načež StB překvapivě jeho spis uzavřela a odložila. Vyjma jedné krátké epizody z roku 1957 nebyl v letech 1948–1962 publikačně nijak činný. Až začátkem šedesátých let začal spolupracovat s pionýrským časopisem ABC mladých techniků a přírodovědců, jehož redakci vedl Vlastislav Toman. V letech 1963–1966 pro tento časopis vytvářel komiks Kulišáci kreslený Jiřím Kráslem a redigoval rubriku Kompas. K dalšímu vývoji došlo poté, kdy se spisovatelovým souhlasem rozvířil v roce 1964 veřejnou diskusi nad foglarovkami Petr Sadecký. Znovu začal publikovat a stal se spisovatelem na volné noze. Po delší odmlce se v roce 1965 na trhu objevil román Tajemná Řásnovka, který začal psát už za Protektorátu. V Ostravském kulturním zpravodaji začaly znovu od začátku vycházet Rychlé šípy i s novými příběhy, kreslenými Marko Čermákem. V průběhu roku 1968 mohl opětovně vést svůj oddíl. Postupně začal psát i další knihy včetně dalšího (v pořadí již třetího) dílu o Rychlých šípech ve Stínadlech. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a nastolení socialistické normalizace však znamenaly nové umlčení jeho veřejné činnosti i skautské činnosti Pražské dvojky. V sedmdesátých letech se proto věnoval převážně práci s oddílem (opětovně přejmenovaným jako turistický oddíl "Hoší od bobří řeky"), publikoval příležitostně a pouze časopisecky. Situace se začala pozvolna měnit až koncem osmdesátých let. Výraznou byla jeho spolupráce s výtvarníkem Kájou Saudkem na komiksových seriálech pro Českou speleologickou společnost pod názvy Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn. === Po roce 1989 === Po revoluci roku 1989 měl Jaroslav Foglar plně otevřenu cestu ke čtenářské veřejnosti. S nakladatelstvím Olympia, s nímž měl dobrou zkušenost už z let 1968/1969 (tehdy mu v Olympii vyšly 4 knihy) uzavřel exkluzivní smlouvu na vydávání Sebraných spisů Jaroslava Foglara. Postupně tak vyšlo od roku 1990 do roku 2000 všech 26 jeho knih (s edičními poznámkami Václava Noska-Windyho a posledních pět svazků, výpisy z kronik, ve spolupráci s editorem Milošem Zapletalem). Všechny svazky edice byly se souhlasem Jaroslava Foglara podrobeny citlivé redakční a jazykové úpravě, aby byly blíže současnému mladému čtenáři (podíleli se na nich zejména šéfredaktor a iniciátor edice Vladimír Dobrovodský a redaktorka dr. Jaroslava Poberová). V roce 1997 vyšlo k Foglarovým devadesátinám jubilejní, patnácté vydání Hochů od Bobří řeky s pamětním listem. A na sklonku Foglarova života splnilo Nakladatelství Olympia jeho největší přání a vydalo v samostatné knize všechny kreslené seriálové příběhy Rychlé šípy a poté rovněž v jedné knize kreslené seriály Svorní gambusíni a jiné příběhy. Bezprostřední porevoluční atmosféra představovala mimořádné oživení zájmu o Foglarovo dílo, doložené vysokými náklady jeho knih. Byl v tom i jistý projev občanské satisfakce za všechna minulá příkoří. Ne všechno však bylo v pořádku. 18. listopadu 1992 byl přepaden dvěma učni, kteří ho chtěli okrást o peníze. Dovolal se však pomoci sousedů. Sdružení přátel Jaroslava Foglara na to tehdy zareagovalo seminářem Hledáme lék na dětskou kriminalitu, v jehož rámci byly v následujících letech konány přednáškové cykly, natáčeny filmy a vydávány sborníky přednášek. Sama skutečnost, že dva mladí chlapci jdou násilně přepadnout starého spisovatele, který výchově mládeže věnoval celý život, působila jako šok. Další šok přišel v roce 1995. Od jara byl dlouhodobě hospitalizován, přesto podle možností dál vyjížděl na besedy se čtenáři. K jeho devadesátinám a taktéž k nedožitým devadesátinám ilustrátora Rychlých šípů dr. Jana Fischera uspořádalo Muzeum hlavního města Prahy rozsáhlou výstavu s názvem Po stopách Rychlých šípů. Neznámí zloději však na této výstavě ukradli jeho první deník a jednoho z kovových ježků v kleci. Samotný závěr jeho života byl spojen s horečnými aktivitami některých jeho příznivců. Zároveň byl poznamenán mediálně stále více sledovaným hašteřením různých skupin jeho příznivců, které měly diametrálně odlišný názor na využití jeho odkazu a především jeho finanční pozůstalosti. Jaroslav Foglar zemřel 23. ledna 1999 v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 91 let. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze. Dne 28. října 2017 mu byla z rukou českého prezidenta Miloše Zemana udělena medaile Za zásluhy (in memoriam). === Současnost === K výročí 110 let od narození pana Jaroslava Foglara (6.7.1907) vzniklo první stálé muzeum Jaroslava Foglara v prostorách hradu Ledeč nad Sázavou. V roce 2018 oznámilo nakladatelství Albatros, že znovu vydá zásadní díla Jaroslava Foglara. == Ohlasy na dílo Jaroslava Foglara == Jeho dílo ovlivnilo významnou část populace Československa a dalo vzniknout určité subkultuře. Za všech politických režimů měl mnoho příznivců a přátel, ale také mnoho kritiků nebo dokonce nepřátel. Zároveň měl mnoho napodobitelů i několik epigonů. Svým celoživotním zaměřením na zážitkovou výchovu mladých byl pro mnoho lidí velkým inspirátorem. Na dílo, zejména stínadelskou trilogii o Rychlých šípech, navazuje řada dalších autorů - například Svatopluk Hrnčíř s několika díly Ostrov Uctívačů ginga nebo Jaroslav Velinský (Kapitán Kid) s dílem Poslední tajemství Jana T.. Už v 60. letech vznikl v okruhu sběratelů Klub přátel Jaroslava Foglara, po sametové revoluci pak na něj navázalo Sdružení přátel Jaroslava Foglara, fungující dodnes. Původně sběratelský kroužek se snaží propagovat Foglarovo dílo mezi současnou mládeží a funguje jako běžné sdružení dětí a mládeže. Podle možností se také snaží navázat i na myšlenku dětských čtenářských klubů, kterou v šedesátých letech 20. století rozvíjel časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, byť Miloš Dvorský na přehledné analýze statistik ukazuje, že to není nijak snadné. === Spolupráce s StB === Jaroslav Foglar byl jednou z mála veřejných osob, které se ke svým stykům se Státní bezpečností, byť velmi krátkým, samy veřejně přiznaly dávno před zveřejněním porevolučních seznamů agentů StB (tzv. Cibulkovy seznamy a jiné podobné publikace).[zdroj?] V roce 2002 jej Jaroslav Hanzel, který spisovatele na sklonku socialismu krátce, ale intenzivně propagoval,[zdroj?] najednou veřejně v týdeníku Reflex obvinil z udavačství.[zdroj?] Mediálně vděčná kauza měla zásadní vadu – Hanzel se s ním kdysi ve zlém rozešel a byl vůči němu silně zaujatý.[zdroj?] Především však své tvrzení o jeho udavačství opíral o neupřesněné svědectví z druhé ruky. Pravdou navíc je, že StB o něj v důsledku jeho apolitičnosti přestala jevit v padesátých letech už po půl roce zájem.[zdroj?] V roce 1975 byl kontrarozvědkou dokonce krátce evidován pod krycím jménem "Jestřáb" jako potenciální nepřítel socialistického státu. === Spekulace o sexuální orientaci === Jeho líčení přátelských vztahů mezi chlapci i literární opěvování chlapeckých povah i opálených těl, jeho celoživotní působení mezi chlapeckou mládeží i staromládenecký život s matkou zavdávaly příčinu ke spekulacím o jeho sexuální orientaci. Nejvýrazněji toto obvinění rozvířil již zmíněný Jaroslav Hanzel, který se po jeho smrti zapojil do soudního sporu o dědictví, vedeného mezi Foglarovým synovcem a Nadací Jaroslava Foglara. Redaktor Reflexu Jan Potůček dostal od Hanzela někdy okolo roku 1999 rozsáhlou cyklostylovanou "lékařskou zprávu" o jeho údajné homosexualitě. Potůček ji vyhodnotil jako velmi amatérskou analýzu osobnosti, založenou na citátech z foglarovek, deníků a vyjádření bývalých členů Foglarova oddílu. Byť Potůček zprávu nikde na Hanzelovu žádost nezveřejnil, později její existenci potvrdil (Hanzel ji naopak popřel), protože se mezitím dostala i do dalších rukou. Hanzel nicméně na Foglarově homoerotickém cítění trval, což dokládal opět některými neověřitelnými svědectvími z druhé či třetí ruky.Provokativní představa chlapeckého spisovatele jako gaye vyvolala řadu polemik. Někteří autoři najednou začali s naprostou samozřejmostí psát o množství sexuality, která se na stránkách jeho děl údajně objevuje., Zikmund-Lender dokonce provedl výzkum mezi gayi nad 30 let a zjišťoval, jak vnímali Foglarovo dílo. (Většina z nich vyjadřovala . k homoerotickému výkladu díla Jaroslava Foglara spíše odpor a hodnotili čistotu a ideál přátelství, zobrazené v knihách, vesměs jako neerotické.) Byť se tedy na této úrovni snažili někteří Foglara hájit, laická veřejnost většinou postřehla jen pomyslnou provokativní mlhu o Foglarově sexualitě. Do tohoto kontextu hledání sexuality zapadá i názor sexuologa Petra Weisse, podle něhož Hans Christian Andersen, Lewis Caroll i Jaroslav Foglar byli pedofily.Znalci Foglarova díla vesměs jakékoli spekulace o spisovatelově sexuální orientaci odmítali. Souhlasí s tím, že ve svých dílech používal téměř výhradně chlapecké postavy. V Chatě v Jezerní kotlině je to Pavel Zeman a Ludva Grygar, Přístav volá je příběhem Jiřího Dražana a Ládi Vilemína, v knize Když duben přichází jsou hlavními hrdiny Lubor Klement a Vojta Řezina. Znalci to zdůvodňují především dříve běžným pojetím oddělené výchovy chlapců a děvčat. Miloš Zapletal souhlasí, že žádný z hrdinů jeho chlapeckých románů nepokukuje po děvčatech. Ani Foglar sám se nikdy neoženil a skoro všechen volný čas věnoval vedení chlapeckého skautského oddílu. Zapletal uzavírá, že v tomto smyslu zcela určitě "normální" nebyl, ale "s jistotou prohlašuje", že jeho nesmírně silná motivace neměla nic společného se sexuální orientací. Pečlivá analýza jeho děl ukazuje, že především v počátcích své tvorby a rovněž v jejím závěru se kladné postavy děvčat v jeho díle objevovaly. Většinou sice jako postavy vedlejší, nicméně ne vždy. Jiřka, Lenka a Martina z Historie Svorné sedmy a především Vlasta objevující se v několika příbězích Rychlých šípů, jsou postavy dějově poměrně zásadní. O jednoznačně heterosexuální orientaci Jaroslava Foglara svědčí také spisovatelovy deníky a další dochované archiválie.Dalším dokladem jeho heterosexuality je podle Miloše Zapletala skutečnost, že se v jeho blízkosti během života objevila řada žen, o které buď projevil zájem, nebo se do něj zamilovaly. Jeho první velkou láskou byla během studia na obchodní škole Božena Voldřichová. Později, v roce 1927 byl tak okouzlen Jiřinou Kalousovou, že jí umožnil účast na táborovém programu a věnoval jí pak vlastnoruční opis táborové kroniky. V roce 1947 si do deníku napsal, že se ožení s M. M., o 18 let mladší spolupracovnicí z časopisu Vpřed a úspěšnou skautskou vedoucí, která jej obdivovala jako svůj vzor – vztah trval rok a půl. Neboť vztah k oddílu byl podle Zapletala Foglarovou největší a nejstálejší láskou. Později opakovaně litoval, že nezaložil vlastní rodinu. Vynahrazoval si to tím, že navštěvoval rodinu svého bratra a dlouhé hodiny si hrál s jeho dětmi; synovec Petr se později stal i členem jeho oddílu. Za přesvědčivý důkaz toho, že měl k chlapcům vztah výhradně výchovný a pedagogický, nikoli sexuální, považuje Miloš Zapletal skutečnost, že si ze stovek chlapců, které po několik desetiletí vedl, nikdy nikdo nestěžoval na nějaké obtěžování nebo zneužívání a . že nic takového proti němu nikdy nezneužili ani jeho osobní nepřátelé, kterých měl vždycky dost, ani Státní bezpečnost, která se neodvážila nic podobného ani naznačit.Pokud jde o jím celoživotně propagovaný kult těla, který někteří jeho odpůrci v posledních letech rovněž označovali jako úchylku, Miloš Dvorský opakovaně zdůrazňuje jeho vzory z dětství (např. film Zorro mstitel), nebo vliv organizace Wandervogel. Podle Dvorského není v jeho díle vidět nic víc, než ideály antické kalokagathie v podobě, jak byla tato filozofie na počátku 20. století popularizována skrze organizace typu Wandervogel, Junák, Sokol a jiné podobné. == Charakter tvorby == === Motivy === Typickým Foglarovým hrdinou je chlapec z města, na prahu dospívání. Dívky se vyskytují jen okrajově a v podružné roli, výjimkou je Historie Svorné sedmy, kde je ústřední klub složen z hochů i děvčat. Milostné nebo sexuální vztahy se ve Foglarových příbězích každopádně nenacházejí. Dospělí se také objevují jen okrajově, hlavně jako rodiče, učitelé nebo bezejmenné postavy ze světa, který tomu chlapeckému nerozumí. Výjimkou jsou mladí skautští vedoucí, případně osoba jejich typu (Rikitan; učitel Kovář z Když Duben Přichází). Hlavním hrdinou románu bývá jednotlivec nebo dvojice či větší skupina, většinou ale vždy existuje jedna postava, jejíž osudy a myšlenkové pochody především sledujeme. Např. v Pokladu Černého delfína je to Standa Melichar z dvojice s Lojzkem Noskem, v Chatě v Jezerní kotlině Pavel Zeman z dvojice s Ludvou Grygarem. V řadě románů je hrdinou citlivý a čestný chlapec, který trpí nepochopením okolí (často rodičů), při hledání dobrodružství se někdy zaplete s pochybnými kumpány a nakonec nachází naplnění svých potřeb v ušlechtilém přátelství s vrstevníkem nebo ve skautském oddíle či podobném spolku. Opakovaným motivem je liduprázdná divoká krajina "za městem", kam je obtížný přístup a kde chlapečtí hrdinové svobodně tráví čas a zažívají dobrodružné příhody (Chata v Jezerní kotlině, Dobrodružství v Zemi nikoho, Modrá rokle). V podobných lokalitách vrcholí i romány ze skautského prostředí. Foglar v příbězích nešetří tragédiemi, jako jsou vážná zranění, onemocnění nebo i smrt. Zpravidla však nepostihují hlavní hrdiny, ale jejich okolí, a mívají výchovný podtext, neboť jsou způsobeny nezodpovědným či nebezpečným chováním. === Autorský styl === Foglarův literární styl má několik typických rysů. Jedním z nich je časté používání nezvyklých, až bizarních jmen vedlejších postav, jejich příjmení mnohdy nemají žádný reálný předobraz (Dabinel, Hačiřík, Komour, Losna, Mažňák, Macíř, Mencíř, Murkač, Široko-Širokko, Šprundibour a jiné), vymyšlené je ostatně i příjmení Tleskač. Dále je často přítomen svérázný humor, dialogický nebo situační. Některá jeho díla jsou vysloveně humoristická, jako Tábor smůly, Nováček Bubáček píše deník nebo řada dílů komiksu o Rychlých šípech. Výchovná a poučná stránka je u Foglara někdy tak zdůrazněna, že některé pasáže mají až charakter ilustrované příručky (např. román Hoši od Bobří řeky obsahuje přesné návody jak lovit bobříky, jinde jsou podrobně popsána pravidla her vhodných pro tábor, některé díly Rychlých šípů učí, jak skákat do záchranné plachty, jak ze čtyř rukou vyrobit nosítka apod.), nebo je mezi kapitoly vložen přímo seznam zásad správného chování. Nebývá to ale na úkor čtivosti celku. Mnohé romány nejsou prosty upřímného patosu, opěvujícího zpravidla krásy nevinného chlapectví, přátelství, jara a přírody. Foglar používá poutavý jazyk blízký duši mladých hochů, ale i dívek. Mluva jeho chlapeckých hrdinů ve starších dílech působí dnes již poněkud archaicky, ale víceméně koresponduje s celkovou atmosférou děl. Posun k současnějšímu jazyku je však patrný například v jeho posledním románu Modrá rokle, kde mají také některé postavy moderně znějící jména (Denny, Altar). Výrazný posun v přizpůsobení Foglarova původního jazyka moderní češtině je zcela zřejmý teprve v nových vydáních Foglarových děl v rámci edice Sebraných spisů J. F., které vycházely po roce 1989 v nakladatelství Olympia. Autor s pochopením akceptoval redakční a jazykové úpravy svých děl a bez výhrady je přijal. == Dílo == Všechna Foglarova díla (včetně výpravných samostatných vydání komiksových Rychlých šípů a Svorných gambusínů a též trilogie Rychlé šípy ve Stínadlech) vyšla v knižní edici nakladatelství Olympia Sebrané spisy Jaroslava Foglara. Detailní přehled vydaných i nevydaných děl Jaroslava Foglara je k dispozici na badatelském webu Vontové.org.Majitel knižních práv – Skautská nadace Jaroslava Foglara – se v dubnu 2018 dohodla s nakladatelstvím Albatros, že vydá dílo Jaroslava Foglara v novém vydání. Jako první přijdou na řadu v září 2018 knihy Hoši od Bobří řeky a Chata v Jezerní kotlině. === Knihy === Přístav volá (pův. vydání 1934), o přátelství Jirky Dražana a Ládi Vilemína, román seznamuje s Modrým životem Boj o první místo (1936), o cestě Petra Solnara k naplnění svých tužeb ve skautském oddíle Hoši od Bobří řeky (1937), klasické dílo o skupině 12 chlapců, které vede mladý muž Rikitan k ušlechtilému životu podle skautských zásad, seznamuje s lovem bobříků Tábor smůly (1938), humoristická sbírka zážitků z Foglarova dětství a vedení skautských táborů Chata v Jezerní kotlině (1939), o přátelství Pavla Zemana a Ludvy Grygara, román silně akcentuje škodlivost kouření Historie Svorné sedmy (1940), o partě dětí z jednoho činžáku a jejích příhodách Pod junáckou vlajkou (1940), příběh Mirka Trojana, který za nepoctivým účelem vstoupí do skautského oddílu, jehož prostředí ho napraví Záhada hlavolamu (1941), jeden z nejslavnějších románů, o dobrodružství Rychlých šípů ve Stínadlech a hledání ježka v kleci, zpracováno i jako televizní seriál a celovečerní film, první díl tzv. Stínadelské trilogie Když Duben přichází (1944), o několika spolužácích ze znesvářené školní třídy, kteří k sobě hledají cestu Stínadla se bouří (1947), navazuje na Záhadu hlavolamu, druhý díl tzv. Stínadelské trilogie Tajemná Řásnovka (1965), o peripetiích chlapeckého klubu na pražské Řásnovce Poklad Černého delfína (1966), o dvou pražských klucích, kteří vstoupí do skautského oddílu, děj je velmi konkrétně lokalizován do ulic Starého Města Kronika Ztracené stopy (1967), rady a návody pro činnost klubů Dobrodružství v Zemi nikoho (1969), příběh dvou kamarádů Vládi a Vincka, kteří se zapletou do hledání vzácných zkamenělin v opuštěné lomové krajině Devadesátka pokračuje (1969), navazuje na knihu Pod junáckou vlajkou Tajemství Velkého Vonta (1986) české vydání v Německu), navazuje na Stínadla se bouří a uzavírá tzv. Stínadelskou trilogii, vydanou později v jednom svazku jako Rychlé šípy ve Stínadlech Dobrodružství v temných uličkách (1990), obsahuje Záhadu hlavolamu, Stínadla se bouří a první vydání Tajemství Velkého Vonta v Československu) Tajemství Velkého Vonta (1992), první samostatné vydání) Život v poklusu (1989/1990), autobiografie Nováček Bubáček píše deník (1990), s humornou nadsázkou podané zážitky skautského nováčka Jestřábe, vypravuj (1990), sbírka krátkých povídek z rozličných prostředí Strach nad Bobří řekou (knižně 1990, napsáno ale o několik let dříve) navazuje na Hochy od Bobří řeky a zřetelně, byť nevysloveně, odkazuje k období nacistické okupace Náš oddíl (1992), příručka pro práci ve skautském oddíle Modrá rokle (1994), poslední Foglarův román, zpracovaný původně jako komiks, o chlapeckém klubu z nejmenovaného velkoměsta, kteří zažívají dobrodružství v opuštěném krasu Kronika Hochů od Bobří řeky – I. díl: Skautský rok a II. díl: Tábory ve Sluneční zátoce a na Zelené říčce (1996), výpisy z kronik, editor Miloš Zapletal Rychlé šípy (1998, souborné knižní vydání kresleného seriálu) Svorní gambusíni a jiné příběhy (1999, knižní vydání dalších kreslených seriálů) Z Bobří hráze (1999), výpisy z kronik, editor Miloš Zapletal Hry Jaroslava Foglara (2000), výpisy z kronik, editor Miloš Zapletal Rychlé šípy ve Stínadlech (2005), soubor, obsahuje Záhadu hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta, ilustrace Milan Teslevič Tábor Zelené příšery (2007), výpisy z kronik, editor Miloš Zapletal Tábor ve Sluneční zátoce (2007), obsahuje libreto zmíněné divadelní hry, přehled táborů Jaroslava Foglara a příručku Tábornická moudrost, aneb Tábor – podnik pro celé muže === Příručky pro práci s mládeží === Zápisník 13 bobříků (s Dr. Karlem Burešem, 1941) Můj turistický zápisník (s Kamilem Buderou, 1985) Skautské hry v přírodě (s Milošem Zapletalem + autoři: Robert Baden-Powell, Antonín Benjamin Svojsík 1991) Skautské hry v klubovně (s Milošem Zapletalem 1991) Skautský tábor (s Milošem Zapletalem, Jiřím Herzánem, Jiřím Lasovským, 1991) === Kreslené seriály === Rychlé šípy (1938–1941, 1946–1948, 1966–1971, 1986, 1989), souborné knižní vydání v roce 1998 Svorní gambusíni (1943–1944) Příběhy Medvědí družiny (1945/1946) Pim a Red (1947–1948) Za poklady starých Inků (1948) K pramenům neznámé řeky (1964–1965) Kulišáci (1963–1966) Chata v Jezerní kotlině (1969/1970) Záhada hlavolamu (1971) Stínadla se bouří (1970) Tajemství Velkého Vonta (2012) Modrá rokle (1984), komiks Káji Saudka Ztracený kamarád (1987), volné pokračování Modré rokle, komiks Káji Saudka Jeskyně Saturn (1990/1991), další volné pokračování Modré rokle, komiks Káji Saudka Kreslené seriály Jaroslava Foglara (1990), výběr sestavil Ivan Vápenka Expedice Borneo (2007) Hoši od Bobří řeky (2007), komiks Ivany Peroutkové a Milana Tesleviče Modrý život Jiřího Dražana aneb Přístav volá (2014), komiks Milana Tesleviče === Divadelní hry === Tábor ve Sluneční zátoce (1939) Tajemství Jezerní kotliny (1970) === Filmy a seriály podle námětu Jaroslava Foglara === Záhada hlavolamu (1993) – film Záhada hlavolamu (1969) – televizní seriál Stínadla se bouří – rozhlasový seriál Když Duben přichází - rozhlasový seriál === Nevydaná díla (stav k roku 2018) === Klub zvídavých dětí – rozsáhlý text s příhodami šestice pražských dětí == Literatura o Foglarovi == === Knihy === DVORSKÝ, Miloš: Mýtus zvaný Stínadla. NZB, Praha, 2010, ISBN 978-80-904272-2-8, Druhé, rozšířené vydání. NZB, Praha, 2011, ISBN 978-80-904272-5-9 DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla. Praha: NZB, 2018. 376 s. ISBN 978-80-906755-1-3. FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. HAMANOVÁ, Růžena – LÁBUSOVÁ, Dorota (eds.): K fenoménu Jaroslav Foglar : sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar. Památník národního písemnictví. Praha, 2008. ISBN 978-80-85085-88-4 HOJER, Jindřich, ČERNÝ, Václav a kol.: Jestřábe, díky – Jaroslavu Foglarovi Hoši od Bobří řeky a přátelé. Ostrov, Praha, 2000, ISBN 80-86289-12-5 JIRÁSEK, Ivo (ed.): Fenomén Foglar. Prázdninová škola Lipnice. Praha, 2007. ISBN 978-80-239-9736-1 KOL. Klub zvídavých dětí • Jaroslav Foglar a Protektorát. Praha: NZB, 2018. 412 s. ISBN 978-80-906755-6-8. MIKULA, Lumír: Causa Jaroslav Foglar. Ostrava, 1991. MRVA, Jiří. Jaroslav Foglar. 1. vyd. Kroměříž: Okresní knihovna, 1990. 66 s. Předmluva Jaroslava Foglara. NOSEK, Václav: Jestřábí perutě. Praha, 1999 PÍREK, Zdeněk: Čtenářské kluby Jaroslava Foglara. Brno, 1990. POLÁK, Jiří: Poselství žlutého kvítku. Praha, 2003 RABA, Jiří: Jaroslav Foglar v hádankách a vzpomínkách. Praha, 2005 SOHR, Stanislav: Zase zní píseň úplňku. Karviná, 1968 VUČKA, Tomáš: Cesta za modrým světlem. Meditace nad texty Jaroslava Foglara. Příbram, 2015. ISBN 978-80-87855-26-3 ZACHARIÁŠ, Jiří: Stoletý hoch od Bobří řeky. Praha, Ostrov, 2007 ZAPLETAL, Miloš: Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Knižní klub, Praha, 2007. ISBN 978-80-242-1902-8 HOŠEK, Pavel: Evangelium podle Jaroslava Foglara. CDK, Brno, 2017. ISBN 978-80-7325-427-8 === Články === HORÁČKOVÁ, Alice: Foglar byl pro mě polobůh, rozhovor s Milošem Zapletalem, MF DNES 18.8. 2007; na iDNES jako Foglar byl polobůh, ale nikoli dokonalý HORÁČKOVÁ, Alice: Muž, který nechtěl dospět, Mladá fronta DNES 7. 7. 2007. Na iDNES jako Stoletý Jaroslav Foglar nechtěl dospět JANDOUREK, Jan: Dokonalí hoši. Mladá fronta DNES 3. 3. 2001 JANDOUREK, Jan: Skutečný fenomén – Jaroslav Foglar, MF DNES 20. 10. 2007 KOMÁREK, Stanislav: Jestřáb a kuřátka. Právo 21. 6. 2001, Salon Práva, str. 2–3, vyšlo v knize Mír s mloky, Petrov, 2003, ISBN 80-7227-167-9, ukázka včetně Jestřáb a kuřátka SADECKÝ, Petr: Proč mlčí Jaroslav Foglar?, Zlatý máj č. 3/1964, str. 105–108, v následujících číslech (cca 4–11) v diskusi reagují Vladimír Kovářík, Jaroslav Foglar, Miroslav Kovářík, Václav Stejskal, Zdeněk Vavřík, Bedřich Bösser a další. VACKE, Vojtěch: Svět pouze pro chlapce? Kmen (časopis), roč. 1988, č. 40, str. 1 VALÁŠEK, Martin, Jan Jandourek: Svět Foglarových Stínadel, Souvislosti – revue pro literaturu a kulturu, č. 30 (4/1996), téma čísla Dětství, str. 69–85. (1. část č. 4/1996 jako Portable Document Format 400 kB) == Zajímavost == V roce 2014 rozhodlo zastupitelstvo města Dobříš o pojmenování několika nových ulic na motivy díla Jaroslava Foglara. K původně navržené ulici Jaroslava Foglara přibyly ještě ulice Rychlých šípů, Ke Stínadlům, Jana Tleskače a Velkého Vonta. Už dříve přitom k podobnému kroku sáhli v Kuřimi na Brněnsku – v nové obytné lokalitě jsou ulice Foglarova a Jestřábova, Dušínova, Metelkova, Hojerova, Červenáčkova a Rychlonožkova, dále Bohoušova, Losnova, Rozdělovací, Tleskačova a Vontská. Smutným paradoxem je, že právě v Dušínově ulici docházelo k týrání dvou malých chlapců v tzv. Kuřimské kauze. == Odkazy == === Reference === === Související články === Rychlé šípy Klub zvídavých dětí Kulišáci Svorní gambusíni Mirek Dušín Jan Tleskač Ježek v kleci Literatura pro děti === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Foglar ve Wikimedia Commons Jaroslav Foglar ve Slovníku české literatury po roce 1945 (projekt ÚČL AV ČR) Oddíl Pražská Dvojka Bohoušek – Foglarovský magazín iKlubovna, klubový web Sdružení přátel Jaroslava Foglara (prezentace sdružení má být na http://www.spjf.cz) Jaroslav Foglar – Jestřáb, neoficiální stránka, Michal Ambrož Foglarweb, Pavel Novotný Vontové.org Muzeum Jaroslava Foglara - první muzeum věnované našemu významnému českému spisovateli | PERSON | PERSON |
007146 | ... {\displaystyle \mathrm {d} \mathbf {F} _{s}} je složka vektoru síly a kolmá k elementu plochy . : : : : d : : S : : : {\displaystyle \mathrm {d} \mathbf {S} } na který působí, přičemž směr vektoru popisujícího element : : : : d : : S : : : {\displaystyle \mathrm {d} \mathbf {S} } má směr normály k této plošce. V případech, že existuje reálná tečná složka síly, se však pojem tlaku zpravidla nahrazuje obecnější tenzorovou veličinou mechanické napětí. Ve stlačitelných látkách způsobuje tlak deformaci. Při působení tlakové síly na pevné těleso se rozlišuje tah a tlak. Tahová síla způsobuje roztahování tělesa, tlaková jeho stlačování.... | Co rozlišujeme při působení tlakové síly na pevné těleso? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tlak | [
"tah a tlak"
] | 508 | 574 | Při působení tlakové síly na pevné těleso se rozlišuje tah a tlak. | [
{
"start": 563,
"end": 573,
"text": "tah a tlak"
}
] | Tlak je fyzikální veličina, obvykle označovaná symbolem p nebo P (z latinského pressura), vyjadřující poměr velikosti síly F, působící kolmo na rovinnou plochu a rovnoměrně spojitě rozloženou po této ploše, a obsahu této plochy S, tedy : : : p = : : F S : : : : {\displaystyle p={\frac {F}{S}}} . Pokud není tato síla F rozložena na dané ploše rovnoměrně, pak veličinu p, danou předchozím vzorcem, nazýváme střední tlak. Místním tlakem, tj. tlakem působícím v nějakém bodě uvažované plochy rozumíme diferenciální podíl : : : p = : : : : d : F : : : d : S : : : : : {\displaystyle p={\frac {\mathrm {d} F}{\mathrm {d} S}}} . Pokud vnější síla působí pouze kolmo (neexistuje žádná tečná složka), je tlak označován jako prostý (čistý). Zobecněnou definici tlaku (pro síly působící libovolným směrem na obecně nerovinnou plochu) můžeme ve vektorovém tvaru zapsat rovnicí : : : : d : : : F : : s : : = p : d : : S : : : {\displaystyle . \mathrm {d} \mathbf {F} _{s}=p\mathrm {d} \mathbf {S} } , kde : : : . : d : : : F : : s : : : : {\displaystyle \mathrm {d} \mathbf {F} _{s}} je složka vektoru síly a kolmá k elementu plochy . : : : : d : : S : : : {\displaystyle \mathrm {d} \mathbf {S} } na který působí, přičemž směr vektoru popisujícího element : : : : d : : S : : : {\displaystyle \mathrm {d} \mathbf {S} } má směr normály k této plošce. V případech, že existuje reálná tečná složka síly, se však pojem tlaku zpravidla nahrazuje obecnější tenzorovou veličinou mechanické napětí. Ve stlačitelných látkách způsobuje tlak deformaci. Při působení tlakové síly na pevné těleso se rozlišuje tah a tlak. Tahová síla způsobuje roztahování tělesa, tlaková jeho stlačování. Tahové a tlakové síly se odlišují pouze směrem působení, přičemž se předpokládá, že způsobené deformace jsou obdobné, avšak s opačnými znaménky. Pokud je tlak v nějaké uzavřené nádobě větší než tlak v jejím okolí, je v nádobě přetlak. Pokud naopak je v ní tlak nižší, je v nádobě podtlak. Přetlaku a podtlaku lze dosáhnout přesunem části hmoty do nebo z uzavřené nádoby, změnou její vnitřní velikosti nebo teploty jejího obsahu. Pro přesun části obsahu se používají pumpy. Sací pumpa pro odčerpání plynů z uzavřené nádoby se nazývá vývěva. Tlak se v průběhu let vyjadřoval velkým počtem jednotek. V současnosti je platná jednotka odvozená z jednotek SI, jeden pascal. Pascal je tlak, který vyvolává síla jednoho newtonu rovnoměrně rozložená na rovinné ploše s obsahem jednoho čtverečního metru, kolmé ke směru síly. Pro praktické použití v technické praxi je jednotka 1 Pa velmi malá, proto používáme jednotky násobné kPa, MPa. Tlak v plynech je vyvoláván tepelným pohybem částic plynu (atomů nebo molekul); nárazy těchto částic na stěny nádoby se projevují tlakem na ně působícím. Podobně tomu je i v kapalinách. Tlak působí i v pevných tělesech, kde se přenáší interakcí mezi částicemi pevně vázanými v krystalové nebo pseudokrystalové struktuře látky. Podrobnější informace naleznete v článku Tlaková síla. Podle třetího pohybového zákona působí kapalina proti působící síle stejně velkou reakcí. Kapalina tedy působí tlakovou silou kolmou k ploše, na niž síla působí. Tato síla má velikost : : : F = p S : : {\displaystyle F=pS} : Působení tlakové síly lze demonstrovat na principu hydraulického lisu. Tlaková síla působí vždy kolmo na plochu. Na vodorovné dno působí svislá tlaková síla, na svislé stěny působí vodorovná tlaková síla, na šikmé stěny působí tlaková síla kolmá k této stěně. Působení tlaku vyvolává v pevných tělesech deformace, přičemž vzájemnou souvislost mezi působícím tlakem a vzniklou deformací zkoumá pružnost. Při působení malého tlaku platí Hookův zákon. Čím je síla větší, tím větší je i tlak. Čím větší plocha, tím menší tlak (při stejné síle). Podrobnější informace naleznete v článku Parciální tlak. Parciální tlak plynu ve směsi je tlak, který by tento plyn vykazoval, pokud by byl v celém objemu sám. Molární podíl jednotlivé složky ve směsi plynů (vychází ze stavové rovnice ideálního plynu) může být vyjádřen takto: : : : : p : i : : = : : : : n : i : : ⋅ R T : V : : : : . {\displaystyle p_{i}={\frac {n_{i}\cdot RT}{V}}} : : : : : p : i . : : = : x : i : : ⋅ p : : {\displaystyle p_{i}=x_{i}\cdot p} : : : : : x : i . : : = : : : n : i : : n : : : : {\displaystyle x_{i}={\frac {n_{i}}{n}}} : kde pi je parciální tlak, R je univerzální plynová konstanta (8,314 J/K.mol), xi je molární zlomek. Rozměr této veličiny v soustavě SI i soustavě CGS je : : : : d i m : p = : : L : : − 1 : : : M : : : T : : − 2 : : : : {\displaystyle \mathrm . {dim} p=\mathrm {L} ^{-1}\mathrm {M} \mathrm {T} ^{-2}} . Hlavní jednotkou tlaku v soustavě SI je pascal (Pa). Je to tlak, který vyvolává síla 1 newtonu (1 N), rovnoměrně a spojitě rozložená a působící kolmo na plochu o obsahu 1 čtverečního metru (1 m2). V technické praxi se používají zejména násobky kilopascal (kPa, tj 103 Pa) a megapascal (MPa, tj. 106 Pa), v oboru hlubinné geologie a geofyziky i gigapascal (GPa, tj. 109 Pa). V meteorologii je obvyklé uvádět tlak vzduchu v jednotkách hektopascal (hPa, tj. 100 Pa), protože normální tlak atmosféry je blízký tisícinásobku této jednotky (přesně 1013,25 hPa). Ve vakuové technice se používají menší jednotka jako milipascal (mPa, tj. 10−3 Pa) a mikropascal (μ, tj. 10−6 Pa). V technické praxi se dříve používaly i jiné jednotky, zejména bar (bar) a technická atmosféra (at) rovná kilopondu na čtverečný centimetr (kp/cm2). Naproti tomu ve fyzice a termodynamice se užívala tzv. fyzikální atmosféra (atm), odvozená od normálního tlaku atmosféry. V meteorologii bylo v minulosti obvyklé používání jednotky torr (Torr), původně nazývané milimetr sloupce rtuti (mmHg). V anglosaské oblasti se běžně můžeme setkat s jednotkou libra síly na čtverečný palec (psi). V připojené tabulce jsou převodní vztahy mezi nejběžnějšími jednotkami tlaku. Poznámka: Symboly, uvedené před převodními koeficienty znamenají: ≡ koeficient je takto definován a je tedy absolutně přesný; = koeficient je odvozen z definice fyzikální konstanty (zde hodnoty normálního atmosférického tlaku); ≈ koeficient je odvozen výpočtem a je zaokrouhlený. Tlak se měří manometrem (tlakoměrem). Podrobnější informace naleznete v článku Měření tlaku. Atmosférický tlak Krevní tlak Mechanické napětí Osmotický tlak Pascalův zákon Hydraulický lis Obrázky, zvuky či videa k tématu tlak ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo tlak ve Wikislovníku | ENTITY | OTHER |
007715 | ... postupně budou "zapalovat" další reakce doprovázené vznikem těžších prvků – . uhlíku, kyslíku, neonu a hořčíku.Samotná existence soustavy nicméně není bezprostředně vázána na tyto přeměny a tak bude velmi pravděpodobně existovat i po útlumu slunečních termonukleárních reakcí a jeho proměně v rudého obra a následné smrštění se v "bílého trpaslíka". === Vnitřní planety === ==== Merkur ==== Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy, která dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a je tak menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci a jeden oběh kolem Slunce trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet sluneční soustavy a nejmenší sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihélium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity.... | Jak se jmenuje nejmenší planeta sluneční soustavy? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Slune%C4%8Dn%C3%AD_soustava | [
"Merkur"
] | 395 | 595 | Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy, která dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a je tak menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. | [
{
"start": 395,
"end": 401,
"text": "Merkur"
}
] | Sluneční soustava (podle Pravidel českého pravopisu psáno s malým s, tedy sluneční soustava, ovšem Česká astronomická společnost doporučuje psaní s velkým S, tedy Sluneční soustava) je planetární systém hvězdy známé pod názvem Slunce, ve kterém se nachází planeta Země. Systém tvoří především 8 planet, 5 trpasličích planet, přes 150 měsíců planet (především u Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptuna) a další menší tělesa jako planetky, komety, meteoroidy apod. == Planety == Planety ve sluneční soustavě obíhají po eliptických drahách kolem Slunce, které je ve společném ohnisku oběžných elips. Přesněji řečeno, obíhají kolem barycentra (těžiště) sluneční soustavy, které je v tělese Slunce nebo jeho blízkosti. Měsíce obíhají kolem planet také po eliptických drahách. Dráhy nejsou dokonale eliptické, protože tělesa sluneční soustavy se vzájemně ovlivňují, navíc je potřeba počítat s relativistickými efekty, především blízko Slunce. Sluneční soustava je součástí Galaxie nepřesně nazývané Mléčná dráha. Ta je dále součástí tzv. Místní skupiny galaxií, kam patří galaxie M 31 v Andromedě a přes 30 dalších menších vesmírných objektů. Místní skupina galaxií pak patří do Místní nadkupy galaxií (Supergalaxie). Zhruba 99,866 % celkové hmotnosti sluneční soustavy tvoří samo Slunce, které svou gravitační silou udržuje soustavu pohromadě. Zbylých 0,133 % připadá na planety a jiná tělesa. Soustava se rozkládá do vzdálenosti přibližně 2 světelných let, pásmo komet do vzdálenosti přibližně 1 000 astronomických jednotek AU, planetární soustava 50 AU. Soustava vznikla asi před 5 miliardami let (různé zdroje uvádějí rozmezí 4,55–5 miliard let). Planety jsou v pořadí od Slunce Merkur (☿), Venuše (♀), Země (♁), Mars (♂), Jupiter (), Saturn (♄), Uran (♅/) a Neptun (♆). Prvních pět planet bylo rozlišeno už ve starověku. Po svém objevení byly mezi planety na čas zařazeny i Ceres (do 1850) a Pluto (do 2006). Ty však nejsou ve svých zónách dominantními objekty, a tak jsou od roku 2006 označovány jako trpasličí planety. K nim se přidal v roce 2005 objekt s provizorním názvem 2003 UB313, od roku 2006 nazývaný Eris, který je pouze nepatrně menší, ale hmotnější než Pluto. Čas od času se objevují úvahy o existenci dalších planet, jako např. v roce 2016 byla předpovězena Devátá planeta. Důležitými složkami sluneční soustavy jsou také planetky tzv. hlavního pásu na drahách mezi Marsem a Jupiterem. V hlavním pásu planetek se také nachází trpasličí planeta Ceres. Překvapivě mnoho poměrně velkých těles je především v posledním desetiletí nacházeno v oblasti tzv. Kuiperova pásu za drahou Neptunu (Quaoar, Orcus aj.), případně i dále (Sedna). Úplný okraj naší soustavy pak tvoří obrovská zásobárna kometárních jader – tzv. Oortův oblak. == Vznik == Vědecká teorie jejího vzniku předpokládá, že před více než 4,6 miliardami let se v Galaxii začaly shlukovat částečky prachu a plynu – vznikal jakýsi obrovský prachoplynný mrak. Pravděpodobně přeměna nedaleké hvězdy v supernovu, kterýžto děj doprovázely tlakové vlny, přiměla mračno k pohybu. Částečky prachu a plynu se zformovaly do prstenců rotujících kolem hustého a hmotného středu mraku. Jak se mračno hroutilo, prach a plyny byly gravitační silou přitahovány do jeho středu, kde se zvyšovala teplota. Jádro mračna se ohřálo natolik, že v něm začala probíhat termonukleární reakce. Vzniklo Slunce a s ním se objevil sluneční vítr, jenž "rozfoukal" zbylý prach a plyn směrem ke vznikajícím planetám. Malé částečky v protoplanetárním mračnu do sebe začaly narážet a spojovat se do stále větších a větších kusů hmoty. Největší z nich se staly planetesimálami – základními kameny budoucích planet. Díky působení gravitace vznikaly stále větší objekty a nakonec celé planety, mnoho planetek a ještě více komet. Dál od středu byly teploty nižší, díky čemuž vznikli čtyři plynoví obři. === Zánik === Budoucí vývoj sluneční soustavy závisí od vývoje Slunce. Slunce má jaderné palivo dostačující ještě na 5, maximálně na 7 miliard let postupného hoření. Po jeho spotřebování se začnou vnější vrstvy Slunce pomalu nafukovat a pohlcovat vnitřní planety sluneční soustavy. Slunce přejde do dalšího stadia svého vývoje, které nazýváme červený obr. V něm zůstane Slunce přibližně na 35 milionů let stabilní a zatím bude ve svém jádru spalovat helium ("odpad" původních fúzních reakcí) na uhlík a kyslík. Po vyčerpání zásob hélia však bude rozpínání slunečního povrchu pokračovat až se nakonec změní na mladou planetární mlhovinu, která pohltí i ty nejvzdálenější části sluneční soustavy. Z jádra Slunce se stane malá horká a velmi hustá hvězda – bílý trpaslík. Vnější obálky se budou jako planetární mlhovina nadále rozpínat, až se nakonec smíchají s mezihvězdným prostředí a mohou posloužit při vzniku dalších nových hvězd. == Složení soustavy == === Slunce === Slunce je pomyslným centrálním bodem sluneční soustavy. Je výrazně nejhmotnějším tělesem celé soustavy, což mj. způsobuje, že obíhá v těsné blízkosti jejího těžiště. I tak se toto povětšinou nachází mimo samotné Slunce. Vlivem gravitačních sil úměrných sluneční hmotnosti je k němu celá soustava vázána. Tato hvězda září přibližně 4,5 miliardy let a předpokládá se, že bude zářit cca dalších 7 miliard let. Po vyčerpání většiny vodíku se jádro gravitací smrští a z "popela" předcházející reakce se stane "palivo" pro následující, přičemž s prudkým vzrůstem tlaku a teploty se postupně budou "zapalovat" další reakce doprovázené vznikem těžších prvků – . uhlíku, kyslíku, neonu a hořčíku.Samotná existence soustavy nicméně není bezprostředně vázána na tyto přeměny a tak bude velmi pravděpodobně existovat i po útlumu slunečních termonukleárních reakcí a jeho proměně v rudého obra a následné smrštění se v "bílého trpaslíka". === Vnitřní planety === ==== Merkur ==== Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy, která dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a je tak menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci a jeden oběh kolem Slunce trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet sluneční soustavy a nejmenší sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihélium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity. Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi −2,0 až 5,5m, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nevzdaluje od Slunce nikdy dále než na 28,3° je velice těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky tak nastávají při soumraku či úsvitu než vyjde Slunce nad horizont. Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesla až dvojice sond, která kolem planety prolétla. První sondou u Merkuru byla americká sonda Mariner 10 v 70. letech, která nasnímala přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která provedla tři průlety kolem Merkuru a v v roce 2011 byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Po vyčerpání veškerého paliva ukončila svou misi plánovaným pádem na povrch Merkuru dne 30. dubna 2015. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, ten silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na povrch Merkuru je většina povrchu erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C. Na polokouli odvrácené panuje mráz až −180 °C. ==== Venuše ==== Venuše je druhá planeta od Slunce ve sluneční soustavě. Je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Jedná se o jedinou planetu sluneční soustavy, která je pojmenována po ženě. Venuše je terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy se proto nazývá "sesterskou planetou" Země. Ačkoliv orbity všech ostatních planet jsou elipsami, orbita Venuše je jediná téměř kružnicí, se Sluncem pouze o 0,7 % mimo skutečný střed Venušiny oběžné dráhy. Okolo Slunce oběhne jednou za 224,7 pozemského dne. Protože je Venuše ke Slunci blíže než Země, je na obloze vždy zhruba ve stejné vzdálenosti od Slunce (největší elongace je 47,8°) a lze ji ze Země vidět jen před svítáním nebo po soumraku, kdy je i nejjasnější. Proto je Venuše někdy označována jako "jitřenka" či "večernice" a pokud se objeví, jde o zdaleka nejsilnější bodový zdroj světla na obloze po Slunci a Měsíci o magnitudě −4,6. Výjimečně lze Venuši pouhým okem spatřit i ve dne. Venuše je zcela zakryta vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje spatřit její povrch v oblasti viditelného světla. To zapříčinilo velkou řadu spekulací o jejím povrchu, které přetrvávaly až do 20. století, kdy byl její povrch prozkoumán pomocí přistávacích modulů a radarového mapování povrchu. Venuše má nejhustější atmosféru ze všech terestrických planet, která je tvořena převážně z oxidu uhličitého. Pro absenci uhlíkového cyklu ve formě navázání do hornin či na biomasu z atmosféry docházelo k jeho enormnímu nárůstu až do současné podoby. Vznikl tak silný skleníkový jev, který ohřál planetu na teploty znemožňující výskyt kapalné vody na jejím povrchu a učinil z Venuše suchý a prašný svět. Existují teorie, že Venuše měla dříve podobně jako Země oceány kapalné vody. Voda se vlivem narůstající teploty vypařila a následně se pro absenci magnetického pole vodní molekuly střetly s částicemi slunečního větru, což vedlo k jejich rozpadu na kyslík a vodík a úniku volných částic z atmosféry. V současnosti dosahuje tlak na povrchu Venuše přibližně 92násobku tlaku na Zemi. Venuše byla známa již starým Babyloňanům kolem roku 1600 př. n. l. a pravděpodobně byla pozorována dlouho předtím v prehistorických dobách díky své jasné viditelnosti. Jejím symbolem je stylizované znázornění bohyně Venuše držící zrcadlo: kruh s malým křížem pod ním (v Unicode: ♀). V rámci sovětského programu Veněra, který probíhal v letech 1961–1983 bylo k Venuši vypuštěno 16 sond. První mapa povrchu mohla být zhotovena teprve v 90. letech 20. století v rámci projektu Magellan. Tyto snímky přinesly poznatky o silné sopečné aktivitě na povrchu Venuše, což spolu s přítomností síry v atmosféře vedlo k domněnkám, že se na Venuši nachází aktivní vulkanismus i v současnosti. Při průzkumu snímků ale nebyly nalezeny žádné doklady lávových proudů, které by pocházely z nedávné doby. Na povrchu bylo překvapivě pozorováno jen malé množství impaktních kráterů naznačující, že celý povrch je relativně mladý o stáří přibližně půl miliardy let. ==== Země ==== Země je třetí planeta sluneční soustavy, zároveň největší terestrická planeta v soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Země nejspíše vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Země obíhá kolem Slunce po téměř kružnicové dráze s velmi malou excentricitou. Země jako domovský svět lidstva má mnoho názvů v závislosti na národu, mezi nejznámější patří název latinského původu Terra, Tellus či řecký název Gaia. Země je dynamickou planetou, která se skládá z jednotlivých zemských sfér. Jedná se o nedokonalou kouli s poloměrem 6378 km, uprostřed se nachází malé pevné jadérko obklopené polotekutým vnějším jádrem, dále pak pláštěm a zemskou kůrou, která se dělí na oceánskou a kontinentální. Zemská kůra je tvořena litosférickými deskami, které jsou v neustálém pohybu vlivem procesu nazývaného desková tektonika. Na povrchu Země se vyskytuje hydrosféra v podobě souvislého oceánu kapalné vody, který zabírá přibližně 71 % zemského povrchu. Na velmi úzkém pásu rozhraní mezi litosférou a atmosférou se nachází biosféra, živý obal Země, který je tvořen živými organismy. Jeho činností došlo k přeměně části litosféry na půdní obal Země tzv. pedosféru. Celou planetu obklopuje hustá atmosféra tvořená převážně dusíkem a kyslíkem vytvářející směs obvykle nazývanou jako vzduch. Její astronomický symbol sestává z kříže v kruhu, reprezentujícího poledník a rovník; v jiných variantách je kříž vysunut nad kruh (Unicode: ⊕ nebo ♁). Kromě slov odvozených od Terra, jako je terestrický, obsahují pojmy vztahující se k Zemi také prefix telur- nebo tellur- (např. telurický, tellurit podle bohyně Tellū) a geo- (např. geocentrický model, geologie). Země je domovským světem lidstva, které je na Zemi rozděleno na přibližně 200 nezávislých států, které jsou spolu ve vzájemném působení skrze diplomacii, cestování a obchod. ==== Mars ==== Mars je čtvrtá planeta sluneční soustavy, druhá nejmenší planeta soustavy po Merkuru. Je pojmenována po římském bohu války Martovi. Jedná se o planetu terestrického typu, tj. má pevný horninový povrch pokrytý impaktními krátery, vysokými sopkami, hlubokými kaňony a dalšími útvary. Má dva malé měsíce nepravidelného tvaru pojmenované Phobos a Deimos. Deimos (z řeckého Δ, česky Hrůza) je vnějším a menším ze dvou známých měsíců planety Marsu. Phobos, též psáno Fobos (z řeckého Φ, česky Děs), je vnitřním a větším ze dvou známých měsíců planety Marsu. V období, kdy je Mars v opozici ke Slunci a Země se tak nachází mezi těmito dvěma tělesy, je Mars pozorovatelný na obloze po celou noc. Spolehlivé informace o prvních pozorováních Marsu jako planety neexistují, ale je pravděpodobné, že k nim došlo mezi lety 3000 až 4000 př. n. l. Všechny starověké civilizace, Egypťané, Babylóňané a Řekové, znaly tuto "putující hvězdu" a měly pro ni svá pojmenování. Kvůli jejímu načervenalému nádechu, způsobenému červenou barvou zoxidované půdy na jejím povrchu, považovaly staré národy Mars většinou za symbol ohně, krve a zániku. Detailní zkoumání planety umožnilo od 60. let 20. století takřka 20 úspěšných automatických sond. V současné době jsou na oběžné dráze kolem Marsu tři funkční sondy (Mars Odyssey, Mars Express a Mars Reconnaissance Orbiter) a na povrchu planety se pohybují dvě vozítka (Opportunity a Curiosity) která poskytla data, jež umožnila zmapovat větší část povrchu, definovat základní historická období či porozumět základním jevům odehrávajícím se na planetě. === Hlavní pás asteroidů === Hlavní pás asteroidů je soustava planetek, které obíhají v prostoru mezi drahami Marsu a Jupiteru, zhruba ve vzdálenostech od 2 AU do 4 AU. Z větší části se vytvořily z protoplanetárního disku v oblasti, kde se v důsledku gravitačního vlivu Jupiteru nemohlo vytvořit jediné velké těleso. Mnohé vznikly dodatečně rozpadem původně vniklých těles při jejich vzájemných srážkách. V roce 2006 bylo známo přes 300 000 těles v této oblasti. === Vnější planety === ==== Jupiter ==== Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Sluneční soustava je někdy popisována jako dvojsystém skládající se ze Slunce a Jupiteru jako hlavních dvou členů a dalších menších těles. Jupiter, Saturn, Uran, a Neptun jsou označovány jako plynní obři, či planety jupiterského typu. Jupiter má hmotnost přibližně jedné tisíciny Slunce, což je okolo dva a půl krát více než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Planeta je pojmenována po římském bohu Jovovi (v 1. pádě Jupiter). Symbolem planety je stylizované znázornění božského blesku (v Unicode: ♃). Jupiter byl pozorován již od pradávna, při pohledu ze Země má Jupiter magnitudu −2,8, což z něj činí třetí nejjasnější objekt na noční obloze po Měsíci a Venuši (v některých případech se před Jupiter v jasnosti dostane Mars, když je v ideální pozici během svého oběhu vůči Zemi). Okolo planety se nacházejí slabé prstence, které jsou ze Země špatně viditelné. Současně ho obklopuje silné radiační pole. Při pohledu z okolního vesmíru jsou viditelné horní vrstvy atmosféry rozčleněny v závislosti na planetární šířce do různě barevných pruhů a skvrn, které jsou atmosférickými bouřemi. Nejznámější takovouto bouří je Velká rudá skvrna, která je známá minimálně od 17. století. Dosud není přesně známo, jaké vrstvy planetu tvoří, jelikož současné technické prostředky neumožňují její průzkum do větší hloubky. Předpokládá se, že Jupiter je složen převážně z vodíku, hélia a organických sloučenin. Je možné, že planeta má tvrdé kamenné jádro tvořené těžšími prvky. Jupiter byl prozkoumán několika automatickými sondami, nejčastěji na začátku programu Pioneer a programu Voyager, kdy všechny tyto sondy kolem planety proletěly. Později k Jupiteru zamířila sonda Galileo, která kolem planety po necelých osm let obíhala. Nejnovější data pocházejí ze sondy New Horizons, která v únoru 2007 použila planetu pro zvýšení rychlosti na své cestě k Plutu. V současnosti se plánují další mise do soustavy Jupiteru, které by měly za cíl prozkoumat převážně hypotetické oceány pod ledovou kůrou jeho měsíce Europy. Jupiter má nejméně 63 měsíců. První z nich objevil v roce 1610 Galileo Galilei a nezávisle na něm pravděpodobně i Simon Marius. Jde o čtyři velké měsíce Io, Europu, Ganymed a Callisto (nyní známé jako Galileovy měsíce), u jejichž nebeského pohybu bylo zřetelné, že jeho centrem není Země. Tato skutečnost byla hlavním bodem obhajoby Koperníkovy heliocentrické teorie o pohybu planet; Galileiho vyhlášení podpory Koperníkově teorii jej dostalo do problémů s inkvizicí. ==== Saturn ==== Saturn je šestá, po Jupiteru druhá největší planeta sluneční soustavy. Planeta byla pozorována již starověkými astronomy a byla pojmenována po římském bohu Saturnovi, který byl obdobou řeckého boha Krona. Astronomický symbol pro Saturn je ♄. Saturn patří mezi velké plynné obry, pro které je typické, že nemají pevný povrch, ale pouze hustou atmosféru, která postupně přechází do pláště. Atmosféra je tvořena převážně lehkými plyny, a to hlavně vodíkem, který tvoří 96,3 % jejího objemu. Při pozorování Saturnu z dálky je planeta světle žlutá, což způsobuje vrstva mraků s nejasnými pásy různých barevných odstínů, které jsou přibližně rovnoběžné s rovníkem planety. Teplota v horní oblačné vrstvě atmosféry dosahuje −140 °C. Objem planety je 764krát větší než objem Země, má však ze všech planet nejmenší hustotu, která dosahuje pouze 0,6873 g/cm3. Jedná se o jedinou planetu ve sluneční soustavě, která má menší střední hustotu než voda. Saturn je znám svou mohutnou soustavou planetárních prstenců, které jsou viditelné ze Země i malým dalekohledem. Vedle prstenců, které se značí velkými písmeny latinské abecedy, obíhá kolem planety také početná rodina měsíců, jichž je roku 2008 známo 60. Největší z nich je Titan, který má jako jediný měsíc ve sluneční soustavě hustou atmosféru. Jeden oběh okolo Slunce vykoná Saturn za 29,46 pozemského roku. Na noční obloze je snadno pozorovatelný pouhým okem jako nažloutlý neblikavý objekt, jasností srovnatelný s nejjasnějšími hvězdami. Od ekliptiky se nikdy nevzdálí na větší úhlovou vzdálenost než 2,5°. Přechod jedním znamením zvěrokruhu trvá více než 2 roky. ==== Uran ==== Uran je sedmá planeta od Slunce, třetí největší a čtvrtá nejhmotnější planeta ve sluneční soustavě. Řadí se mezi plynné obry a společně s Neptunem i mezi tzv. ledové obry. Jméno má po řeckém bohu Úranovi, bohu nebes. Symboly planety Uran jsou znak ♅ (užívaný v astrologii) nebo (užívaný v astronomii). I přes to, že je možné Uran za příznivých podmínek pozorovat pouhým okem na noční obloze, nebyl antickými astronomy rozpoznán jako planeta, ale byl považován za hvězdu kvůli pomalé rychlosti a slabé záři. Objev Uranu ohlásil William Herschel 13. března 1781, čímž poprvé v moderní době posunul známé hranice sluneční soustavy. Chemickým složením se Uran podobá Neptunu. Obě planety mají rozdílné zastoupení plynů oproti Jupiteru či Saturnu. Přesto je atmosféra Uranu složením podobná atmosféře Jupiteru či Saturnu. Tvoří ji převážně plynné formy vodíku a helia, ale obsahuje i výrazný podíl vody, čpavku či metanu se stopami uhlovodíků. Atmosféra Uranu je nejchladnější atmosférou ve sluneční soustavě, minimální teploty se pohybují okolo 49 K. Její struktura je vrstevnatá: v nejnižších patrech se nacházejí mraky vody, ve svrchních patrech mraky tvořené především metanem. Sama planeta je nejspíše složena především z ledu a kamene.Podobně jako další plynné planety má i Uran planetární prstence, magnetosféru a obíhá ho řada měsíců. Zvláštností Uranu je sklon jeho rotační osy: osa leží téměř v rovině, ve které planeta obíhá. Severní a jižní pól se proto nacházejí v oblastech, jež jsou u jiných planet charakteristické pro rovník. Při pohledu ze Země se proto občas stane, že se prstence Uranu jeví jako terč s Uranem ve středu. Když v roce 1986 kolem Uranu proletěla sonda Voyager 2, nepozorovala v atmosféře planety žádné větší množství mračen a bouřkových systémů, což je typické pro jiné plynné obry. Pozemská pozorování však přinesla náznaky sezónních změn počasí, s čímž souvisí i větry vanoucí v atmosféře. Ty mohou dosahovat rychlosti až 900 km/h. ==== Neptun ==== Neptun je osmá a od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy a řadí se mezi představitele plynných obrů. S rovníkovým průměrem okolo 50 000 km spadá mezi menší plynné obry sluneční soustavy. Podobně jako u ostatních plynných obrů je možno přímo pozorovat pouze svrchní vrstvy atmosféry, ve kterých je vidět několik velkých temných skvrn připomínajících skvrny v atmosféře Jupiteru. Neptun má charakteristicky modrou barvu, která je zapříčiněna množstvím metanu v atmosféře.Planeta Neptun je značně podobná Uranu, obě planety mají rozdílné složení než další plynní obři sluneční soustavy Jupiter a Saturn. Uran a Neptun jsou proto někdy vyčleňováni do zvláštní kategorie jako tzv. "ledoví obři". Atmosféra Neptunu je složena převážně z vodíku a helia s větším podílem vody, čpavku a metanu. Vnitřní stavba planety je spíše kamenitá a obohacená navíc vodním ledem. Planeta byla objevena v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem jako vůbec jediná na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles. Následně planeta dostala své jméno podle starořímského boha moří Neptuna. ==== Trpasličí planety ==== Ceres Podrobnější informace naleznete v článku Ceres (trpasličí planeta) Ceres je nejmenší a zároveň Slunci nejbližší trpasličí planeta. Ceres obíhá Slunce v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Ceres je největší objekt hlavního pásu planetek. Rovníkový poloměr činí 975 km. Svojí hmotností představuje skoro 30% pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem . Ceres byl objeven italským matematikem Giuseppem Piazzim 1. ledna 1801. Pluto Podrobnější informace naleznete v článku Pluto (trpasličí planeta) Pluto je největší a druhá nejhmotnější trpasličí planeta. Byla objevena roku 1930 americkým astronomem Clydem Tombaughem. Do roku 2006 bylo Pluto zařazeno mezi planety, od té doby co se změnila definice planety je Pluto zařazeno mezi trpasličí planety. Pluto se, podobně jako i další objekty Kuiperova pásu, skládá především z kamenných materiálů a ledu. Pluto má pět známých měsíců. Největší, Charon, Nix, Hydra, Kerberos a Styx . Rovníkový poloměr Pluta činí 2 370 km. Haumea Podrobnější informace naleznete v článku Haumea (trpasličí planeta) Haumea je trpasličí planeta nacházející se v Kuiperově pásu. Kolem Haumey obíhají dva její měsíce Hi'iaka a Namaka. Byla objevena roku 2004 týmem vedeným Michaelem Brownema a roku 2005 týmem vedeným José Ortizem. Objev provázely spory o prvenství mezi oběma týmy. Haumea má extrémně protáhlý tvar. Makemake Podrobnější informace naleznete v článku Makemake (trpasličí planeta) Makemake je trpasličí planeta nacházející se v Kuiperově pásu. Makemake má jeden měsíc pracovně nazvaný jako S/2015 (136472) 1.Makemake byla objevena 31. března 2005 a formálně klasifikována jako plutoid dne 11. července 2008. Toto těleso je relativně jasné, po Plutu jde o nejjasnější transneptunické těleso. Eris Podrobnější informace naleznete v článku Eris (trpasličí planeta) Eris je druhá největší trpasličí planeta a zároveň nejhmotnější trpasličí planeta. Nachází se v Rozptýleném disku. V létě 2005 bylo toto těleso objeviteli provizorně pojmenováno Xena. Eris má měsíc, který byl objevený na podzim roku 2005, který byl provizorně nazván Gabrielle (podle další postavy televizního seriálu) a který dostal předběžné označení S/2005 (2003 UB313) 1. Dnes se tento měsíc jmenuje Dysnomia. === Komety === Kometa je malé těleso sluneční soustavy podobné planetce, složené především z ledu a prachu a obíhající většinou po velice výstředné (excentrické) dráze kolem Slunce. Komety jsou známé pro své nápadné ohony. Naprostá většina komet se po většinu času zdržuje daleko za oběžnou dráhou Pluta, odkud občas přilétne do vnitřních částí sluneční soustavy. Velmi často jsou popisované jako "špinavé sněhové koule" – z velké části je tvoří zmrzlý oxid uhličitý, metan a voda smíchaná s prachem a různými nerostnými látkami. V závislosti na gravitační interakci komety s planetami se dráha komet může změnit z eliptické na hyperbolickou (a definitivně opustit sluneční soustavu) nebo na méně výstřednou. Například Jupiter je známý tím, že mění dráhy komet a zachycuje je na krátkých oběžných dráhách. Proto existují i komety, které se ke Slunci vrací pravidelně a často. Mezi ně patří například Halleyova, Hale-Boppova nebo Kohoutkova kometa. Často v tomto smyslu znamená jednou za několik let až staletí. === Kuiperův pás === Kuiperův pás je oblast ve sluneční soustavě, která se nachází za dráhou Neptuna ve vzdálenosti 30 až 50 AU od Slunce. Předpokládá se, že je složen z několika desítek tisíc těles větších než 100 km a řádově miliardy objektů větších než 1 km. Obsahuje tak absolutně nejvíce všech těles sluneční soustavy. Pojmenován je po Gerardu Kuiperovi, který v roce 1951 navrhl teorii o původu některých komet v bližší oblasti než Oortův oblak. === Rozptýlený a oddělený disk === Rozptýlený disk je vzdálená oblast sluneční soustavy, která je řídce osídlena ledovými planetkami, označovanými jako objekty rozptýleného disku. Tyto objekty jsou podskupinou širší skupiny transneptunických těles (TNO). Výstřednost oběžných drah těles rozptýleného disku dosahuje až hodnoty 0,8 a sklon k rovině ekliptiky až 40°. Jejich perihélium je větší než 30 astronomických jednotek (AU). Extrémní oběžné dráhy jsou zřejmě výsledkem rozptýlení těchto těles způsobeném gravitačním vlivem plynných obrů a stále je svou gravitací narušuje planeta Neptun. Některá transneptunická tělesa se však ani při svém největším přiblížení Slunci nedostávají do gravitačního vlivu vnějších planet, a jejich dráhy tak zůstávají nerušeny. Jako takové se tedy jeví být ve sluneční soustavě "oddělené". Tato skupina objektů tedy bývá označována jako oddělený disk. Mezi populacemi rozptýleného a odděleného disku však nejsou žádné pevné hranice. === Heliopauza === Heliopauza je oblast (rozhraní), kde přestává působit sluneční vítr. Podle současných poznatků vane sluneční vítr neztenčenou intenzitou asi do vzdálenosti 95 AU. Pak se ve větší míře střetává s mezihvězdným médiem, zpomaluje se a mění se v chuchvalce, které vypadají a chovají se spíše jako ohony komet. Tyto chuchvalce mohou zasahovat do vzdálenosti dalších přibližně 40 AU, pokud sluneční vítr vane proti směru proudění mezihvězdného média. V opačném směru to může být několikrát více. === Oortův oblak === Oortův oblak je řídká kulovitá obálka kolem naší sluneční soustavy. Nachází se daleko za Kuiperovým pásem, přibližně 50 000 až 100 000 AU od Slunce. Jde o pozůstatek prapůvodní planetární mlhoviny, ze které naše sluneční soustava vznikla. Skládá se z bilionů komet, z nichž některé pravděpodobně vlivem gravitace jiných těles změnily během minulých miliard let svou dráhu směrem k Slunci. Oortův oblak nese svůj název po holandském astronomovi Janu Oortovi, který hypotézu o jeho existenci poprvé zveřejnil v roce 1950. Jeho existence nebyla dosud prokázána, ale většina astronomů jej považuje za reálný. === Hranice sluneční soustavy === Není známo, že by se v oblasti za Oortovým oblakem nacházela další tělesa patřící do naší sluneční soustavy. To však neznamená, že zde nemohou být, protože gravitační působení Slunce sahá až do vzdálenosti asi 2 světelných let (125 000 AU), což je více než odhadovaný průměr Oortova oblaku. Lidstvo však zatím nemá nástroje pro podrobnější průzkum této oblasti. == Související články == Dějiny průzkumu sluneční soustavy ORBITER Space Flight Simulator – simulátor letů do vesmíru pro PC/Win, freeware == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu sluneční soustava ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Sluneční soustava Slovníkové heslo sluneční soustava ve Wikislovníku Kniha Sluneční soustava ve Wikiknihách Články České astronomické společnosti Vznik sluneční soustavy na stránkách Galaxie Vznik sluneční soustavy na Matematicko-fyzikálním webu Magdy Vlachové Web o sluneční soustavě na stránkách ZČU v Plzni (anglicky) Porovnání planet mezi sebou, planet se Sluncem, Jupiter a Slunce s dalšími hvězdami National Geographic Sluneční soustava nebo sluneční soustava – diskuse o pravopisu Sluneční soustava - Jména planet, boskowan.com; Jiří Wagner, Jr. Navštíveno 2018-07-01. | ENTITY | ENTITY |
005839 | ... prožil Vinnetou a jeho pokrevní bratr Old Shatterhand zhruba od jejich prvního setkání roku 1860 do doby, kdy byl apačský náčelník zastřelen. Ve čtvrtém dílu Vinnetoua apačský náčelník již nevystupuje, neboť kniha se odehrává v roce 1908, tedy zhruba dvacet až třicet let po jeho smrti. Vinnetou se zde stává symbolem míru, lásky a bratrství mezi lidmi. Další společná dobrodružství Old Shatterhanda a Vinnetoua jsou pochopitelně obsahem mnoha dalších autorových knih, jako je např. Syn lovce medvědů (1877), Duch Llana Estacada (1888), Old Surehand (1894–1896) nebo Satan a Jidáš (1896–1897) (v tomto románu se Vinnetou dokonce vydává s Old Shatterhandem do Afriky a na zpáteční cestě onemocní). Vinnetou je synem náčelníka mescalerských Apačů Inču-čuny, (Dobré Slunce) a má sestru Nšo-či (Krásný Den). V mládí jej kromě otce vychovával také Klekí-petra, (bílý otec) Apačů, a to na základě... | Kdo je sestrou Vinnetoua? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vinnetou | [
"Nšo-či"
] | 701 | 807 | Vinnetou je synem náčelníka mescalerských Apačů Inču-čuny, (Dobré Slunce) a má sestru Nšo-či (Krásný Den). | [
{
"start": 787,
"end": 793,
"text": "Nšo-či"
}
] | Apačský náčelník Vinnetou je společně se svým přítelem a pokrevním bratrem Old Shatterhandem nejznámější literární postava, kterou vytvořil německý spisovatel Karl May. Vinnetouovo jméno se poprvé objevuje v Mayově novele z roku 1875 Old Firehand. Tato novela se v dosti přepracované podobě stala podstatnou částí druhého dílu románu Vinnetou (tři díly 1893, čtvrtý díl 1909–1910), ve kterém jsou vylíčeny nejdůležitější příběhy, které v Americe prožil Vinnetou a jeho pokrevní bratr Old Shatterhand zhruba od jejich prvního setkání roku 1860 do doby, kdy byl apačský náčelník zastřelen. Ve čtvrtém dílu Vinnetoua apačský náčelník již nevystupuje, neboť kniha se odehrává v roce 1908, tedy zhruba dvacet až třicet let po jeho smrti. Vinnetou se zde stává symbolem míru, lásky a bratrství mezi lidmi. Další společná dobrodružství Old Shatterhanda a Vinnetoua jsou pochopitelně obsahem mnoha dalších autorových knih, jako je např. Syn lovce medvědů (1877), Duch Llana Estacada (1888), Old Surehand (1894–1896) nebo Satan a Jidáš (1896–1897) (v tomto románu se Vinnetou dokonce vydává s Old Shatterhandem do Afriky a na zpáteční cestě onemocní). Vinnetou je synem náčelníka mescalerských Apačů Inču-čuny, (Dobré Slunce) a má sestru Nšo-či (Krásný Den). V mládí jej kromě otce vychovával také Klekí-petra, (bílý otec) Apačů, a to na základě křesťanské lásky k bližním (Klekí-petra byl vzdělaný Němec, který žil dlouho s Indiány a byl pro své dobré vlastnosti přijat do kmene). Vinnetou byl zamilován do Ribanny z kmene Assiniboinů, ta si však vyvolila za muže Vinnetouova přítele, zálesáka Old Firehanda. Později byla Ribanna zavražděna bílým padoušským náčelníkem indiánského kmene Ponků Parranohem. Její smrt je pomstěna již s pomocí Old Shatterhanda. S Old Shatterhandem se Vinnetou přes počáteční konflikt tak spřátelí, že uzavřou pokrevní bratrství. Po smrti svého otce a své sestry (zavraždil je běloch Santer kvůli zlatu na hoře Nugget-tsil) se Vinnetou stává apačským náčelníkem a dědí slavnou Inču-čunovu "stříbrnou pušku" (Silberbüchse), což je dvouhlavňová ručnice, jejíž pažba je zdobena stříbrem. Vinnetou jezdí na koni jménem Ilčí (Vítr), jehož bratra, Hatátitlu (Blesk), daruje Old Shatterhandovi. Oba koně Vinnetou sám vychoval. Vinnetou se neustále marně snaží dopadnout vraha svého otce a své sestry. Nakonec mu v pomstě zabrání předčasná smrt. Santer zahyne až později s přispěním Old Shatterhanda. Podle Karla Maye zemřel Vinnetou 2. září roku 1874. Toto datum však příliš nevyhovuje logice románu. Karel May se jako Old Shatterhand seznámil s Vinnetouem roku 1860, takže by se jejich společná dobrodružství musela odehrát během pouhých čtrnácti let. Když k tomu přičteme Karlova další dobrodružství v jiných částech světa, zdá se to časově naprosto nereálné. V knize Chronik eines Weltläufers: Die Reisen von Old Shatterhand alias Kara Ben Nemsi (vydala nakladatelství Karl-May-Verlag roku 2015) se její autor, Němec Hans Imgram, snaží tento problém vyřešit. Na základě pečlivého bádání a porovnávání románových a povídkových obsahů navzájem sestavil důvěryhodnou časovou osu, podle které Vinnetou zemřel v pátek 5. června 1885. 1962 Poklad na Stříbrném jezeře-hlavní role Pierre Brice a Lex Barker 1963 Vinnetou -hlavní role Pierre Brice a Lex Barker . 1964 Mezi supy -hlavní role Pierre Brice a Stuart Grenger 1964 Vinnetou - Rudý gentleman -hlavní role Pierre Brice a Lex Barker 1964 Old Shatterhand -hlavní role Pierre Brice a Lex Barker 1965 Petrolejový princ hlavní role Pierre Brice a Stuart Grenger 1965 Vinnetou - poslední výstřel -hlavní role Pierre . Brice a Lex Barker 1966 Vinnetou a míšenka Apanači -hlavní role Pierre Brice a Lex Barker 1966 Old Firehand- hlavní role Pierre Brice a Rod Cameron 1968 Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti -hlavní role Pierre Brice a Lex Barker 1998 Vinnetou se vrací (televizní film . )-hlavní role Pierre Brice 2016 Vinnetou (minisérie) hlavní role Nik Xhelilaj a Wotan Wilke Möhring Postava Vinnetoua se stala znovu velmi populární po roce 1962, kdy byl natočen jeden z nejznámějších filmů inspirovaných dílem Karla Maye Poklad na Stříbrném jezeře. V tomto a několika následujících filmových zpracováních mu propůjčil tvář francouzský herec Pierre Brice. Filmový Vinnetou se ale od románového dosti liší, je zde uplatněna silná licentia poetica. Původní knižní podobě je nejpodobnější Poklad na Stříbrném jezeře a první díl Vinnetoua z roku 1963 (pomineme-li, že Klekí-petru zastřelil ve filmu Santer, který na konci filmu zahyne). Další filmová zpracování obsahují již pouze motivy Mayových děl. Tak na příklad v druhém dílu Vinnetoua Vinnetou – Rudý gentleman, (1964) Ribanna žije, je do Vinnetoua zamilovaná a Old Firehand se ve filmu vůbec nevyskytuje. Ve třetím díle Vinnetou – Poslední výstřel, (1965) hyne Vinnetou kulkou bídáka Rollinse, který v knize vystupuje pouze jako epizodní postava druhého dílu. Nicméně se ukáže, že tato rána nebyla smrtelná, protože v roce 1998 vzniklo volné pokračování Vinnetou se vrací. Film je uváděn také pod českým názvem Návrat Vinnetoua. Plánovaný film Vinnetou v cizích stopách nebyl vůbec realizován. V 80. letech vznikl seriál o Vinnetouovi, kde Vinnetoua opět ztvárnil Pierre Brice, u fanoušků Vinnetoua ale seriál pozitivní hodnocení nezískal. V roce 2015 televizní společnost RTL plánovala natočit nové tři filmy o Vinnetouovi, ve kterých se o Pierru Briceovi uvažovalo jako o možném představiteli Inču-čuny. Pierre Brice ovšem zemřel a tak si roli Inču-čuny zahrál Gojko Mitič.Natočeny byly tři filmy:Vinnetou-Nový svět, Vinnetou-Tajemství stříbrného jezera a Vinnetou-Poslední Bitva.Celá triologie měla název Vinnetou (minisérie).[zdroj?] Na filmy o Vinnetouovi byla natočena parodie Manitouova bota. Vinnetou je smyšlená postava, jeho předlohou však byl skutečný apačský náčelník Cochise, žijící v letech 1805–1874. Byl však inspirován i jinými apačskými náčelníky, především Geronimem a Vittoriem. Náčelník Cochise se, stejně jako Vinnetou, přátelil s bělochy a s jedním z nich, armádním stopařem Tomem Jeffordsem, jej pojilo hluboké přátelství, velmi podobné vztahu Vinnetoua s Old Shatterhandem. Cochise měl sestru jménem Sonseeahray (v překladu Jitřenka), do níž byl Jeffords zamilován. Dívka však byla záhy zavražděna bělochy (tak jako literární Nšo-či). Na rozdíl od literárního Vinnetou však byl Chochise náčelníkem Chirikahuú, nikoli Mescalerů a zemřel přirozenou smrtí v rezervaci. Stříbrná puška je označení dvouhlavňové ručnice s pažbou zdobenou stříbrem, kterou Vinnetou používal v dobrodružných románech Karla Maye. Zdědil ji po svém otci. Ve filmovém zpracování příběhů byla po Vinnetouově smrti odnášena proudem spolu s jeho tělem. Postava Vinnetoua se již několikrát představila i v českém divadle. V roce 2005 uvedlo Divadlo Minor částečně loutkovou hru Vinnetou aneb Věčná loviště for everybody v režii Jana Jirků. Vinnetoua s Old Shatterhandem hráli Jiří Laštovka a Filip Jevič, Sama Hawkense Petr Stach, Santera Ondřej Nosálek, Nšo-či Kristýna Franková, Klekí-petru Zuzana Skalníková a Inču-čunu a Tanguu Hynek Chmelař. Další hru s názvem Vinnetou uvedlo Strašnické divadlo v roce 2009 v režii Vojtěcha Štěpánka, titulní roli ztvárnil Michal Čeliš, Old Shatterhanda hrál Jiří Racek a Ribannu Malvína Pachlová. V roce 2013 měla v Městském divadle v Kladně premiéru hra Vinnetou dramatika Petra Kolečka v režii Ondřeje Pavelky. Titulní roli hrál Vojtěch Kotek, Old Shatterhanda Jakub Prachař, Santera Tomáš Petřík, Sama Hawkense Daniel Čámský, Klekí-petru Marie Štípková, Nšo-či Šárka Opršálová, Ribannu Lenka Zahradnická a Inču-čunu Zdeněk Velen. Seznam českých vydání díla Karla Maye Postavy z děl Karla Maye Klaus Farin: Karel May – první německá pop-hvězda, Arcadia, Praha 1994, Karel May: Já, náčelník Apačů, Olympia Praha 1992. http://karel-may.majerco.net/ Karel May - Mayovky na Internetu | PERSON | PERSON |
012271 | ... křídel se rovná 61 cm. Hmotnost rybáků černých je malá; pohybuje se okolo 62 g. Mají krátké, tmavé nohy. Mají tmavě šedá záda s dlouhými křídly, která jsou vepředu bílá. Černá převládá všude na hlavě, na krku (existují i jedinci s šedým krkem) a na břiše. Ocasní peří je tmavě šedé. Rozeznat jednotlivé poddruhy je těžké, ale většinou platí, že eurasijský poddruh je drobnější a má světlejší barvy.... | Jakou barvu mají záda Rybáka černého? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ryb%C3%A1k_%C4%8Dern%C3%BD | [
"tmavě šedá"
] | 109 | 173 | Mají tmavě šedá záda s dlouhými křídly, která jsou vepředu bílá. | [
{
"start": 114,
"end": 124,
"text": "tmavě šedá"
}
] | Rybák černý (Chlidonias niger) je malým druhem rybáka z rodu Chlidonias. Dospělí ptáci mají ve svatebním šatu černou hlavu a tělo, šedá křídla, kostřec, ocas a bílé podocasní krovky. V prostém šatu a šatu prvního roku se podobá ostatním druhům rodu. Hnízdí ve vnitrozemí Evropy (včetně České republiky), západní Asie a Severní Ameriky. Tažný, zimuje převážně v severní části Jižní Ameriky a na západním pobřeží Afriky. Má dva poddruhy: Chlidonias niger niger (Linnaeus, 1758) - rybák černý eurasijský Chlidonias niger surinamensis (Gmelin, 1789) - rybák černý americký == Popis == Dospělí jedinci jsou 25 cm dlouzí a jejich rozpětí křídel se rovná 61 cm. Hmotnost rybáků černých je malá; pohybuje se okolo 62 g. Mají krátké, tmavé nohy. Mají tmavě šedá záda s dlouhými křídly, která jsou vepředu bílá. Černá převládá všude na hlavě, na krku (existují i jedinci s šedým krkem) a na břiše. Ocasní peří je tmavě šedé. Rozeznat jednotlivé poddruhy je těžké, ale většinou platí, že eurasijský poddruh je drobnější a má světlejší barvy. Ještě těžší je rozeznat pohlaví, protože pohlavní dimorfismus je jen minimální nebo vůbec žádný. === Kříženci === Poslední dobou se poměrně často vyskytují kříženci rybáků černých a rybáků bělokřídlých (Chlidonias leucopterus). Takoví kříženci nesou znaky obou druhů, ale většinou platí, že mají břicho bílé s tmavými skvrnkami a zbytek těla černý. Toto křížení bylo zaznamenáno především na území Švédska a Nizozemska. == Ekologie == Ke hnízdění využívá rybák černý zarostlé okraje sladkovodních mokřadů. Sdružují se do menších kolonií okolo 20 párů (zřídka je k vidění i párů 100), výjimečně hnízdí jen v párech. Hnízda si staví v nízké vegetaci, někdy i přímo na vodě. Samice snáší vajíčka většinou v období od května do července a bývají to 2 až 4 vejce. Inkubaci provádí střídavě oba rodiče a probíhá asi tři týdny. Od této doby za další dva až tři týdny se mláďata opeří a vyletí z hnízda. Počty těchto ptáků pomalu klesají, ať už kvůli přirozenému úbytku nebo kvůli lidské činnosti. Za snižování jejich počtů může především znečišťování a zalidňování, ale je to způsobené i rozmnožením jejich přirozených predátorů, kteří mají za potravu vejce rybáků černých. Na tyto ptáky platí Dohoda o ochraně africko-eurasijských stěhovavých vodních ptáků. V Česku jsou zařazeni na seznam kriticky ohrožených druhů, ale IUCN je označuje jako málo dotčené. Rybák černý americký běžně migruje na pobřeží Jižní Ameriky. Rybák černý eurasijský zimuje v Africe, nejčastěji v severní a východní. Potravu shánějí většinou ve vodě nebo jejím okolí. Tou je nejčastěji vodní hmyz, malé rybky, plži, pulci a žáby. == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Black Tern na anglické Wikipedii. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu rybák černý ve Wikimedia Commons Taxon Chlidonias niger ve Wikidruzích | ADJ_PHRASE | OTHER |
007011 | Michael Emerson (* 7. září 1954 Iowa, USA) je americký divadelní a filmový herec. Získal cenu Emmy "Outstanding Guest Actor" v roce 2001 za roli ve filmu The Practice. Dnes je známý díky své roli Zepa Hindla v filmu Saw: Hra o přežití a také díky své roli Benjamina Linuse v televizním seriálu Lost a také seriálem Lovci zločinců, kde hraje geniálního programátora a miliardáře Harolda Finche. Hra snů – 1999 The Practice – 2001 Nevěrná – 2002 Saw: Hra o přežití – 2004 Legenda o Zorrovi – 2005 Lost – 2006 Hunger Games: Catching Fire – 2013 American Experience – 1988 Akta X – 1993 Advokáti – 1997 Zákon a pořádek . : Útvar pro zvláštní oběti – 1999 Policejní okrsek – 2000 Zákon a pořádek: Zločinné úmysly – 2001... | V jakém roce získal americký herec Michael Emerson cenu Emmy? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Michael_Emerson | [
"2001"
] | 82 | 167 | Získal cenu Emmy "Outstanding Guest Actor" v roce 2001 za roli ve filmu The Practice. | [
{
"start": 132,
"end": 136,
"text": "2001"
}
] | Michael Emerson (* 7. září 1954 Iowa, USA) je americký divadelní a filmový herec. Získal cenu Emmy "Outstanding Guest Actor" v roce 2001 za roli ve filmu The Practice. Dnes je známý díky své roli Zepa Hindla v filmu Saw: Hra o přežití a také díky své roli Benjamina Linuse v televizním seriálu Lost a také seriálem Lovci zločinců, kde hraje geniálního programátora a miliardáře Harolda Finche. Hra snů – 1999 The Practice – 2001 Nevěrná – 2002 Saw: Hra o přežití – 2004 Legenda o Zorrovi – 2005 Lost – 2006 Hunger Games: Catching Fire – 2013 American Experience – 1988 Akta X – 1993 Advokáti – 1997 Zákon a pořádek . : Útvar pro zvláštní oběti – 1999 Policejní okrsek – 2000 Zákon a pořádek: Zločinné úmysly – 2001 Beze stopy – 2002 Ztraceni – 2004/2010 Famílie – 2010 Lovci zločinců – 2011 Obrázky, zvuky či videa k tématu Michael Emerson ve Wikimedia Commons (anglicky)Michael Emerson neoficiální stránka Michael Emerson na Kinoboxu.cz Michael Emerson v Česko-Slovenské filmové databázi Michael Emerson v Internet Movie Database (anglicky) | DATETIME | DATETIME |
000411 | Aristotelés ze Stageiry byl filosof vrcholného období řecké filosofie, nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Makedonského. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Narodil se 384 př. n. l. v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiki v dnešní řecké Makedonii, asi 80 km východně od Soluně - Thessaloniki (proto se někdy nazývá Stagirita), zemřel v roce 322 př. n. l. v Chalkidě, asi 60 km SV od Athén. Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. V letech 367 až 347 Aristotelés studoval a pak i vyučoval v Platónově Akadémii v Athénách. Po Platónově smrti odešel vyučovat do Assu v Malé Asii a na Lesbos do Mytilény. Roku 343 př. n. l. jej povolal makedonský král Filip jako vychovatele svého syna Alexandra (budoucí Alexandr Veliký). Po Filipově smrti se... | Jak se jmenoval Aristotelův otec? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Aristotel%C3%A9s | [
"Nikomachos"
] | 434 | 511 | Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. | [
{
"start": 451,
"end": 461,
"text": "Nikomachos"
}
] | Aristotelés ze Stageiry byl filosof vrcholného období řecké filosofie, nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Makedonského. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Narodil se 384 př. n. l. v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiki v dnešní řecké Makedonii, asi 80 km východně od Soluně - Thessaloniki (proto se někdy nazývá Stagirita), zemřel v roce 322 př. n. l. v Chalkidě, asi 60 km SV od Athén. Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. V letech 367 až 347 Aristotelés studoval a pak i vyučoval v Platónově Akadémii v Athénách. Po Platónově smrti odešel vyučovat do Assu v Malé Asii a na Lesbos do Mytilény. Roku 343 př. n. l. jej povolal makedonský král Filip jako vychovatele svého syna Alexandra (budoucí Alexandr Veliký). Po Filipově smrti se Aristotelés vrátil zpět do Athén, kde se plně věnoval vědě a kde roku 335 př. n. l. založil vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion, nebo také peripatetická škola (z názvu krytého sloupořadí peripatos (π), kde se žáci učili, nebo od slovesa peripatein (procházet se), neboť Aristotelés se prý se svými žáky při výuce procházel). Během 13 let, které strávil v Athénách, vznikla většina jeho spisů, někdy spíše poznámek nebo záznamů z přednášek. Roku 322 př. n. l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristotelés v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z rouhání bohům a odsouzen, takže odešel do vyhnanství do Chalkidy, odkud pocházela jeho matka a kde v následujícím roce zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním, aby byl pochován vedle své ženy. Na rozdíl od svého učitele Platóna, který se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristotelés obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také dialogy jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen zlomky, kdežto téměř celé Aristotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Zatímco Platónův učitel Sókratés se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou a závaznou argumentaci, jak ji má svým žákům přednášet učitel. Platón v Sedmém listě výslovně říká, že žádnou svoji nauku nikdy nenapsal a nenapíše, protože vychází z vlastního přemýšlení a vyžaduje vnitřní úsilí a konfrontaci různých názorů, z níž teprve jako třením dřev o sebe "vyšlehne oheň poznání a rozumu". V Aristotelově myšlení hraje naproti tomu mnohem větší roli věcná zkušenost, která je všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filosofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a o všem správně myslet i argumentovat. Tímto novým vymezením filosofie položil Aristotelés základy soustavné filosofie jako snahy "porozumět tomu, co jest", ale také různých věd, například anatomie, astronomie, biologie, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie nebo politologie. Ve vlastní filosofické oblasti psal o estetice, etice, metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním, i literaturou a poezií. I když zejména v oblasti přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobu zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes živé. Základem aristotelského třídění věcí je představa nadřazeného rodu (řecky genos, latinsky genus), jehož jednotlivé druhy (eidos, species) se navzájem liší "specifickou" čili druhovou diferencí. Definice tak spočívá v určení (společného) rodu a tohoto rozdílu vůči ostatním druhům v něm. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do "stromu" nadřazených a podřazených kategorií, na čemž spočívá tzv. binomická nomenklatura v botanice, zoologii atd. V . "první filosofii" čili metafyzice, která pojednává o jsoucnech a bytí, se Aristotelés snaží překonat Parmenidovo ostré rozlišení "jsoucího" a "nejsoucího", které v důsledku vylučovalo každý vznik, změnu a zánik. Používá k tomu rozlišení mezi možností (dynamis, potentia) a uskutečněním (energeia, actus): vznikající věc už musela být možná, a tedy přechází z možnosti k uskutečnění. Každá změna ovšem musí mít svoji příčinu. Aristotelés rozlišuje následující příčiny látková (hyletiké, materialis), tj. materiál či látka, tvarová (eidetiké, formalis), tj. představa či tvar, účinná (hothen hé arché, efficiens), tj. ten, kdo ji působí, a účelová (hú heneka, finalis). Tak když se staví dům, musel se o to "přičinit" jak stavební materiál, tak představa domu, stavitel a konečně účel: někdo chce bydlet. Pokud by některá z nich chyběla, nemohlo by se stavět. Na tomto příkladě je vidět, že Aristotelova představa o jsoucím se od novověké filosofie a vědy liší především v tom, že typické, vzorové jsoucno je u něho živá bytost, nikoli "rozlehlá věc" (Descartes) nebo hmotný objekt. Jsoucno se může pohybovat a měnit, a to zejména za nějakým cílem, který patří k jeho přirozenosti (entelechie). Aristotelova filosofie je tedy teleologická. Za druhé je Aristotelovi cizí představa aktuálního nekonečna. Proto ani řetězec příčin nemůže být nekonečný, nýbrž musí skončit u první nutné příčiny, "prvního nehybného hybatele", jehož pak křesťanská teologie ztotožnila s Bohem. Pravidlům správného myšlení, usuzování a argumentace je věnována řada spisů, tradičně označovaných jako Organon čili nástroj, rozumí se právě myšlení. Jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy, z předpokladů (premis) vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je sylogismus: ze dvou tvrzení se společným členem plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne. Formalizováním aristotelské logiky vznikla predikátová logika včetně kvantifikátorů. Aristotelova "analytika" či logika jakožto nauka o pravidlech myšlení a řeči také z jazyka a z jeho forem vychází: podstata, případek (akcidens), atribut a podobně jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka. P. Aubenque, Rozumnost podle Aristotela. Praha 2003 K. Berka, Aristoteles. Praha 1966 J. Patočka, Aristotelés. Praha 1994 J. Patočka, Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové. Praha 1964 R. Sorabji, Aristotelés o paměti. Praha 1995 Ač se řada Aristotelových spisů ztratila, je i zachované dílo nesmírně rozsáhlé. Jeho spisy i poznámky se výborně hodily pro filosofické školy a když ty zanikly, na čas zmizely. Objevili je řecky mluvící křesťané z dnešního Libanonu a Sýrie, přeložili do arabštiny a poskytli je tak arabským islámským vzdělancům, kteří je nejen četli a komentovali, ale také zprostředkovali západní středověké kultuře. Aristotelés se tak (v latinských překladech) stal učitelem celé scholastiky a podle jeho vzoru se učilo na evropských vysokých školách až do 18. století. Proto se v odborné literatuře názvy Aristotelových spisů nejčastěji uvádějí latinsky. Soubor aristotelských spisů je tradičně uspořádán, patrně už od antiky, do několika tematických oddílů. Rozhodující kritické vydání v řečtině uspořádal v polovině 19. století německý filolog August Immanuel Bekker a vydala Berlínská akademie. Od té doby se Aristotelovy spisy citují podle stránek a sloupců (a nebo b) případně i řádek tohoto souborného vydání, tak zvaného "Bekkerova číslování". Výhoda je zřejmá: ve stovkách různých vydání a překladů se vždycky na okraji uvádějí právě tato čísla a citát se tedy snadno najde. Například Etika Nikomachova začíná v tomto vydání v prvním řádku a sloupci na straně 1094, údaj tedy bude 1094a1. Tradiční uspořádání, které pochází od Andronika Rhodského z 1. stol. př. n. l., člení korpus Aristotelových spisů na logické (Organon), tj. Kategorie, O vyjadřování (nebo O interpretaci), První . a Druhé analytiky, Topiky a O sofistických důkazech; přírodovědecké: Fysika, O nebi, O vzniku a zániku, Meteorologie, O duši a 17 menších spisů, přičemž u poloviny z nich se o jeho autorství pochybuje, Metafysiku, etické a politické: Etika Nikomachova a Eudemova, Politika a další 3 spisy, rétoriku a poetiku. Mimo tradiční korpus je Athénská ústava, nalezená až v 19. století. Spisy: Kategorie. Organon I. Praha 1958, 2009 O vyjadřování. Organon II. Praha 1959, 2010 První analytiky. Organon III. Praha 1961 Druhé analytiky. Organon IV. Praha 1962 Topiky. Organon V. Praha 1975 O sofistických důkazech. Organon VI. Praha 1978 Fyzika. Praha 1996, 2010 O nebi. O vzniku a zániku. Bratislava 1985 O duši. Praha 1996 Metafyzika. Praha 1927 (dostupné online), 2003, 2008 Etika Nikomachova. Praha 1937, 1996, 2009 Politika. Praha 1998, 2009 Politika. Bratislava 1988 Poetika. Praha 1996 Poetika ; Rétorika ; Politika. Bratislava 1980 Rétorika. Poetika. Praha 1999 Athénská ústava. Praha 2004 Výbory: Člověk a příroda. Praha 1984 Epagogé a epistémé. Praha 2004 Logos apofantikos. Praha 2000 Spravedlnost jako zdatnost. Praha 1996 Připisováno Aristotelovi: Liber de causis. Praha 1999 Magna moralia. Praha 2005 Většinu Aristotelových spisů přeložili do češtiny Antonín Kříž a Milan Mráz. Pojem fysiky jako nauky o fysis (přirozenosti) má u Aristotela - jako ostatně v celé antice - podstatně jiný význam než dnes. Odvozuje se z řeckého slovesa fyó, které znamená vznikat, růst. Také příroda je tedy pro Aristotela především živá. Aristotelés charakterizuje všechno živé vlastnostmi jako je potřeba potravy, zrození, růst a zánik, schopnost pohybu, vnímavost a reprodukce. U jednodušších živočichů patrně nevylučuje samoplození, správně však vykládá význam pohlaví. Všechno živé se vyznačuje tím, že má duši (psyché, anima). Ta může být podle Aristotela trojího druhu: vegetativní u rostlin, které vznikají, rostou a hynou; vnímavá (sensitiva) u živočichů, kteří se navíc pohybují a vnímají, a rozumná (rationalis) u člověka. Velkou pozornost věnuje popisu a anatomii živočichů, všímá si jejich podobností, zdůrazňuje účelnost jejich orgánů, nepomýšlí ale na žádný vývoj. Prakticky všechno, co bylo známo o geografických jevech, Aristotelés shrnul a zobecnil ve svém díle Meteorologika (Čtyři knihy o jevech meteorických), o přírodních procesech, probíhajících v tzv. sublunární sféře. Jde o elementární poznatky z obecné fyzické geografie, poprvé vyčleněné z jednotné starořecké vědy. Výklad je řazen podle sfér, nikoli však důsledně. Spodní část atmosféry chápe Aristoteles jako sféru vzduchu, ale i vody. Voda, která se vypařuje na zemském povrchu, stoupá, znovu se ochlazuje, sráží se a padá v podobě deště. Koloběh vody připomíná řeku tekoucí po kruhu. K vypařování dochází převážně v létě, srážky padají v zimě. Aristoteles si je vědom, že například v Etiopii a v Arábii prší v létě; příčinu spatřuje v tom, že prý se tam mraky - následkem velkého horka - rychle ochlazují. Nesouhlasí s Platónem, který se domníval, že řeky jsou napájeny z rozsáhlých podzemních rezervoárů, doplňovaných atmosferickými srážkami. Odmítá starověký názor, že mohou vytékat z oceánů. Soudí, že zejména veletoky pramení v horách, kde bývá nejvíce srážek (vzhledem k chladu a příznivějším podmínkám kondenzace). Zvláštní kapitolu věnuje Aristoteles zemskému povrchu. Souše se podle něho může proměňovat v moře a naopak. Proces má cyklický charakter a hlavním faktorem je při tom činnost řek. Egypt vznikl z nánosů Nilu; jeho úroveň leží údajně níže než hladina Rudého moře. Říční nánosy postupně zaplňují například i Maiotis (Azovské moře). Některé řecké roviny vznikly v místech mořských zálivů. Podobné změny probíhají ovšem velmi pomalu a v různých oblastech Země mají různý charakter. V některých oblastech přibývá vlhkosti, jiné vysychají. Byly doby, kdy neexistoval Nil ani Tanais (Don), a časem obě řeky zřejmě zase zmizí. Moře v některých místech nastupuje na pevninu, jinde ustupuje. Vše se během doby mění, všechno má počátek a konec. Moře nemají (na rozdíl od řek) stabilní toky, proudění vzniká pouze místy, v úzkých průlivech. Má na něj vliv rozdílná hloubka moří. Tak prý lze vysvětlit proudění z Maiotisu do Pontos Euxinos (Černé moře), odtud do Egejského a dál do Sicilského, Sardinského a Tyrhénského moře, která jsou údajně nejhlubší. Výpary a srážky jsou v rovnováze, objem moří je stabilní. Démokritovu myšlenku o postupném vysychání moří označuje Aristoteles za Ezopovu bajku. Salinitu prý lze vysvětlit tím, že se do mořské vody dostává zemní substance, a to vlivem suchého vypařování. To se mísí s vlhkým (tj. obyčejným) vypařováním, následkem jsou příměsi solí v atmosferických srážkách. Suché páry jsou podle Aristotela příčinou vzniku větrů; nejde prý o pohyb vzduchu. Převažují-li suché páry, bývají suché větrné roky; vlhké vypařování způsobuje vlhká a deštivá léta. Větry prý vanou od severu nebo od jihu. Chlad a horko brání jejich vzniku, proto jsou charakteristické především při střídání sezón. Má-li substance větru pozemský původ, je prý jeho směr určován pohybem nebe (oblohy). Příčinou zemětřesení jsou podle Aristotela větry (suché páry), které pronikají do podzemních dutin (pastí). Dochází k nim prý nejčastěji za tichého počasí, v noci, na jaře a na podzim, zejména ve sníženinách a v oblastech výskytu pórovitých hornin; nezřídka prý vznikají při zatmění Měsíce. Také blesky, hromy a orkány jsou produkty suchého vypařování. Zemské nitro se zformovalo pod vlivem obou typů vypařování - suché vedlo ke vzniku nerudných surovin, vlhké ke vzniku kovů. Několik knih věnoval Aristoteles živočišstvu. Popsal asi 500 druhů. Vytvořil základy srovnávací anatomie a embryologie. Vypracoval elementární klasifikaci živočišstva. Vyslovil tezi o postupném přechodu od neživé přírody k rostlinstvu a od rostlinstva k živočišstvu (která ovšem neměla evoluční obsah). Živé objekty zůstaly pro Aristotela předmětem spekulace. V jeho pracích je systematizován a zobecněn rozsáhlý empirický materiál. Aristoteles rozlišuje pět zemských pásů, z nichž dva jsou obyvatelné. Souše zabírají pouze část severního mírného pásu. Délka (protáhlost) ekumeny od západu k východu (od Heraklových sloupů - Gibraltar po Indii) přesahuje prý její šířku od severu k jihu (od Skýtie po Etiopii) minimálně v poměru 5:3. O Aristotelových prostorových obzorech lze získat představu zejména ze 13. kapitoly druhé knihy Meteorologiky. Uvádí v ní hlavní hory a řeky, které zná. Nezmiňuje se o Tigridu, Eufratu ani o Perském zálivu. Východní hranicí ekumeny je pro něj pohoří Parnas (Paropamíz a Hindúkuš), odkud tekou Indus, Baktra (Amudarja) a Hoasp (?). Nil prý pramení ve "Stříbrných horách", podobně jako Hremet (?), vlévající se do "Vnějšího oceánu" (Atlantiku). Aristoteles sdílel i mnohé omyly svých předchůdců i současníků - za nejvyšší a nejdelší pohoří pokládal Kavkaz, za největší řeku Indus. Kaspické moře je podle něj uzavřené, ale má podzemní spojení s Pontem. Tanais (Don) se odvětvuje od Araksu (Syrdarji), Istros (dolní Dunaj) a Tartes (Guadalquivir) pramení v Pyrenejích. Povrch Země se prý směrem k severu zvyšuje. Aristoteles se stal v jistém smyslu zakladatelem hydrologie, oceánologie a meteorologie. Doporučoval historický přístup k poznání interakce souše a moře. Několik knih věnoval i zoologickým otázkám. Zajímal se o možnosti matematické analýzy, o vyjadřování reálné skutečnosti, příčinnosti jevů, procesů vývoje matematickými prostředky. Ve spisu Peri uranú (lat. De coelo - O nebi) shrnuje argumenty ve prospěch učení pythágorejské školy, Sókrata, Platóna (dialog Faidon), že Země je kulatá. Otázkami etiky, to jest hledání nejlepšího života v obci, spravedlnosti a práva se Aristotelés zabýval v několika spisech: v Etice Eudemově, v Politice a v nejznámější Etice Nikomachově, z níž jsou i následující citáty. Nejdůležitější z věd je pro Aristotela věda o obci (politiké), která určuje, "co se každý v obci musí naučit". Nejde v ní o poznání, nýbrž o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé. V otázkách jednání - podobně jako v otázkách zdraví - není přesnost možná a "vzdělaný se vyznačuje tím, že v každé oblasti vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik povaha předmětu připouští." (1095a) Nejlepší jednání je to, které není prostředkem, nýbrž cílem. Takovým cílem je pro člověka blaženost (eudaimonia), která není vrtkavá jako pocit štěstí, ale trvalá. Blaženost je nejspíš darem bohů, ale něco také potřebuje: prostředky, podmínky a děti. Blažený je, kdo v jednání uskutečňuje dokonalé dobro a má k tomu nutné podmínky po celý život. (1101b) Cestou k blaženosti je ctnost, která se získává učením, zkušeností a návykem. Přirozenost dává člověku jen schopnost učení jako možnost, jež se uskutečňuje konáním (dobrým nebo špatným), což je právě smysl výchovy. Neřestí je mnoho, kdežto ctnost je vždycky jen jedna a většinou znamená vyhýbat se krajnostem, nedostatku i přebytku; tak je štědrost mezi rozhazovačností a lakotou, statečnost mezi zbrklostí a zbabělostí. Není to ale žádný průměr, nýbrž dokonalost sama, kterou by každé přidání i ubrání pokazilo. (1107a) Ctnost se týká jen jednání chtěných a vědomých, volba je předem rozvážené chtěné jednání (PRO-AIRESIS). Ty nejdůležitější ctnosti jsou statečnost, umírněnost, štědrost, laskavost jako střed vůči hněvivosti i slabošství, a v obci zejména spravedlnost. To je výkon dokonalé ctnosti vůči druhým, "dobré těch druhých" a "souhrn všech ostatních ctností". (1130b) Aristotelés pak rozlišuje mezi spravedlností retributivní, která napravuje nebo vyrovnává, a distributivní, která rozděluje. Týká se trestů a odměn, ale také směny, kterou zprostředkují peníze. Peníze činí věci souměřitelnými a zaručují budoucí směnu, pokud teď nic nepotřebujeme. (1134) Spravedlnost v obci musí být řízena zákonem, "proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon." (1134a35) Náležitost, slušnost (EPIEIKEIA, angl. fairness) je spravedlnosti podobná, ale není to totéž. Je spravedlivá, ale ne podle zákona, nýbrž jako náprava zákonné spravedlnosti. Zákon totiž musí být obecný, kdežto jednání je nepravidelné, takže některé případy nelze spravedlivě posoudit zákonem. (1137) A. MacIntyre, Ztráta ctnosti. Praha 2004 Aristotelés vychází z toho, že člověk je živočich, žijící v obci (zóon politikon), a nemůže tedy žít sám: "Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře nebo bůh." (Pol 1253a) Aristotelovo myšlení není evoluční ani historické, nýbrž systematické. Protože celek je podle něho (logicky) první, není obec sdružením lidí, nýbrž naopak člověk částí obce. Lidé se spolčují na dvou úrovních: rodina nebo lépe hospodářství (řecky: oikia) zajišťuje obživu a reprodukci; obec nebo stát (řecky: polis) je soběstačný a je účelem a cílem lidského spolužití. " . Obec je soběstačné společenství rovných za účelem co nejlepšího života" (1328a). "Obec je společenství dobrého života v domech a rodinách, jehož účelem je dokonalý a soběstačný život." (1280b) "Je druh vlády, kde se vládne nad sobě rovnými a svobodnými; nazýváme ji politickou. Nemůže dobře vládnout, kdo se nenaučil poslouchat." (1277b) Základem života v míru je rozdělení majetku; Aristotelés odmítá Platónův názor, že by lidé měli mít všechno společné. Uznává, že "peníze mají, takříkajíc, všichni nějak rádi" (1263b), varuje však před každou hamižností, která obec ničí. "Výsady zámožných ničí ústavu víc než výsady lidu ." (1297a) Otroky pokládá Aristotelés za nutnou součást každého hospodářství: "... kdyby tkalcovský člunek sám tkal, ... nebyli by třeba otroci." (1253b) O oprávněnosti otroctví jsou však různá mínění a podle Aristotela je třeba odlišit otroky "přirozené" a zotročené násilně. Svobodný je ten, kdo dovede rozkazovat i poslouchat, kdežto otrok umí jen poslouchat. "Kdo dává bezpečnosti přednost před svobodou, je právem otrok." Vláda hospodáře nad otroky je však něco jiného než vláda nad sobě rovnými v obci. Nejlepší je, pokud se svobodní ve vedení střídají, takže jednou rozkazují a jindy poslouchají. Podle toho, kdo vládne, rozlišuje Aristotelés tři právní formy obce (státu): monarchie, kde vládne jednotlivec ve prospěch všech občanů, aristokracie, kde vládnou ti nejlepší (řecky aristoi) politeia, kde . se na vládě podílejí všichni svobodní občané. a tři pokleslé formy: tyranie, vláda samozvaného vládce ve prospěch sebe samého, oligarchie, vláda bohatých pro svůj vlastní prospěch, demokracie, vláda davu. "Demokracie je tam ., kde vládne většina nemajetných a svobodných, oligarchie tam, kde vládne menšina bohatých" (1290b) Demokracie vznikla z domněnky, že lidé, kteří jsou si v něčem rovní (například svobodou) . , jsou si rovni ve všem, oligarchie naopak z předpokladu, že lidé, co jsou nerovní v něčem (například v majetku), si nejsou rovní vůbec. (1301a) Za nejlepší právní formu státu považoval monarchii, tedy vládu spravedlivého panovníka. Za vhodnou dále považoval aristokracii (vládu "nejlepších"), a za méně vhodnou, ale stále přijatelnou považoval politeu, vládu mnoha. Politeia může být spíš oligarchická, kde se nepřítomnost na zasedání trestá, anebo demokratická, kde se naopak chudým za účast zasedání platí. (1293b) Nejdůležitější v každé ústavě je, aby zákony zaručily, že se . nikdo z úřadu nemůže obohatit. (1308b) Za naprosto nepřijatelnou formu vlády považoval tyranii, tedy vládu jedince, jemuž jde jen o vlastní prospěch, dále oligarchii (vládu bohatých), která je přece jen o něco lepší než tyranie, a konečně demokracii, čili vládu lidu, což je nejmenší zlo z těchto tří. Jako první odděloval politiku od etiky: zatímco v soukromém životě má člověk hledat mnoho různých ctností, v politice rozhoduje spravedlnost čili "dobro těch druhých". Politika se řídí určitými pravidly, která jsou spojena s formou vlády, a která je možno použít v každém politickém zřízení. R. G. Mulgan, Aristotelova politická teorie. Praha 1998 R,Tóth, S.Krno, P.Kulašik: Stručný politologický slovník, UNIAPRESS, 1991. ISBN 80-85313-18-9 Filosofie Politologie Aristotelovo pojetí demokracie Demokracie v moderním slova smyslu Njája Aristoteles (kráter) Obrázky, zvuky či videa k tématu Aristotelés ve Wikimedia Commons Autor Aristotelés ve Wikizdrojích Osoba Aristotelés ve Wikicitátech Galerie Aristotelés ve Wikimedia Commons (česky) Aristotelovy . Kategorie (česky) Aristoteles - O duši (česky) Etika Nikomachova (celá kniha) (anglicky) Stanford Encyclopedia of Philosophy (německy) Heslo Aristoteles v Philosophen-Lexikon (Rudolf Eisler, 1912) (anglicky) Odkazy na stránky o Aristotelovi (anglicky) Aristotelovy spisy (německy) Nikomachische Ethik Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Aristotelés | PERSON | PERSON |
004897 | Gilotina (zast. guillotina, z francouzského guillotine) je popravčí stroj, využívaný nejvíce v době Francouzské revoluce. Odsouzencovu hlavu stíná železná sekera s šikmým ostřím. Poměrně značná hmotnost sekery zajišťuje dostatečnou razanci jejího dopadu. Poprava gilotinou je vedle popravy mečem jedním ze základních způsobů dekapitace neboli stětí. Pro svoji rychlost a spolehlivost se považovala za mnohem humánnější způsob popravy. Své jméno dostala gilotina podle propagátora a velkého příznivce používání tohoto popravčího stroje - francouzského lékaře Dr. Guillotina. Určitě není jejím přímým vynálezcem, neboť popravčí stroje pracující na podobném principu se užívaly v Německu, Velké Británii a Itálii již před rokem 1300. První gilotina spatřila světlo světa ve Francii 11. dubna 1792 za Velké francouzské revoluce. Byla prosazena J. I. Guillotinem a dr. Louisem. Stroji se nejdříve říkalo "louison" a "louisette".... | Kdy spatřila za Velké francouzské revoluce první gilotina světlo světa? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gilotina | [
"11. dubna 1792"
] | 731 | 824 | První gilotina spatřila světlo světa ve Francii 11. dubna 1792 za Velké francouzské revoluce. | [
{
"start": 779,
"end": 793,
"text": "11. dubna 1792"
}
] | Gilotina (zast. guillotina, z francouzského guillotine) je popravčí stroj, využívaný nejvíce v době Francouzské revoluce. Odsouzencovu hlavu stíná železná sekera s šikmým ostřím. Poměrně značná hmotnost sekery zajišťuje dostatečnou razanci jejího dopadu. Poprava gilotinou je vedle popravy mečem jedním ze základních způsobů dekapitace neboli stětí. Pro svoji rychlost a spolehlivost se považovala za mnohem humánnější způsob popravy. Své jméno dostala gilotina podle propagátora a velkého příznivce používání tohoto popravčího stroje - francouzského lékaře Dr. Guillotina. Určitě není jejím přímým vynálezcem, neboť popravčí stroje pracující na podobném principu se užívaly v Německu, Velké Británii a Itálii již před rokem 1300. První gilotina spatřila světlo světa ve Francii 11. dubna 1792 za Velké francouzské revoluce. Byla prosazena J. I. Guillotinem a dr. Louisem. Stroji se nejdříve říkalo "louison" a "louisette". Nakonec se ustálil název gilotina. Popravy gilotinou byly veřejné a proto dne 21. srpna téhož roku byla gilotina instalována na pařížském náměstí du Carrousel, kde stála až do 7. května 1793. Při příležitosti popravy francouzského krále byla krátce převezena na Náměstí Revoluce. Pak byla přestěhována na méně frekventované místo. Přesto se veřejné popravy ve Francii konaly až do roku 1939, poslední veřejná poprava se konala 17. června toho roku. Gilotinou se popravovalo i ve francouzských koloniích, Švýcarsku, Švédsku, Belgii, Německu a Řecku. Dnes se tento způsob popravy již pravděpodobně nepoužívá. Posledním oficiálním popraveným byl Hamida Djandoubi, 10. září 1977. Dne 9. října 1981 byl trest smrti ve Francii zrušen. Odsouzenec je připoután na pohyblivou dřevěnou desku (bascule) tak, aby jeho hlava přečnívala přes její okraj. Pak se deska překlopí do vodorovné polohy a nasune do prostoru pod pár vysokých sloupů, mezi nimiž se v kovových kolejničkách pohybuje čepel gilotiny (tedy vlastní sekera), ke které je připevněno zhruba šedesát kilogramů těžké závaží. Odsouzencův krk je znehybněn dřevěnou deskou s otvorem ve tvaru půlměsíce (lunette). Poté popravčí uvolní zarážku a čepel sekery se závažím dopadne na krk odsouzeného. Hlava bývá takto oddělena od těla zpravidla mezi třetím a čtvrtým krčním obratlem. V průběhu let prodělala gilotina různé drobné úpravy a mírná zdokonalení – například byly instalovány gumové tlumiče pádu ostří, lano nahrazeno převodovým mechanismem. V českých dějinách gilotina také neblaze proslula v době druhé světové války, kdy ji němečtí nacisté aktivně používali k popravám nepřátelských osob. Nejznámější v České republice resp. v bývalém Protektorátu Čechy a Morava se stala neblaze proslulá Pankrácká sekyrárna, jež byla umístěna v Praze-Nuslích ve věznici na Pankráci. Obrázky, zvuky či videa k tématu Gilotina ve Wikimedia Commons 21. ledna 1793 Ludvík XVI., francouzský král 16. října 1793 Marie Antoinetta, francouzská královna 31. prosince 1898 Joseph Vacher, sériový vrah 2. červenec 1931 Peter Kürten, sériový vrah | DATETIME | DATETIME |
010332 | ... tady dolovala stříbrná ruda. Dostal se do vážných sporů se Smilem, po kterých ale velká část pozemků připadla králi. V roce 1274 byla osada povýšena na město a ke konci 13. století město obehnáno hradbami. Od roku 1308 až do roku 1945 se město jmenovalo Německý Brod. Za husitských válek zde v roce 1422 hledal útočiště král Zikmund se svým vojskem. Husitské oddíly vedené Janem Žižkou Brod dobyly a císařské vojsko porazily. Bylo to jedno z posledních vítězství Žižky, tato událost současně definitivně ukončila těžbu stříbra. Roku 1637 byl Brod povýšen na královské město. V letech 1871–1874 působil na zdejším gymnáziu Vilém Kurz, vědec, spisovatel a politik, jeden ze zakladatelů Klubu českých turistů a jeden z iniciátorů stavby Petřínské rozhledny v Praze. Roku 1945 bylo město v rámci vysídlení Němců z Československa přejmenováno na Havlíčkův Brod podle Karla Havlíčka Borovského. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.... | Podle koho bylo pojmenováno město Havlíčkův Brod? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Havlíčkův_Brod | [
"podle Karla Havlíčka Borovského"
] | 767 | 892 | Roku 1945 bylo město v rámci vysídlení Němců z Československa přejmenováno na Havlíčkův Brod podle Karla Havlíčka Borovského. | [
{
"start": 860,
"end": 891,
"text": "podle Karla Havlíčka Borovského"
}
] | Havlíčkův Brod (do roku 1945 Německý Brod, německy Deutschbrod) je město ve stejnojmenném okrese, v kraji Vysočina, 23 km severně od Jihlavy na řece Sázavě. Jde o významný dopravní uzel ležící zhruba uprostřed České republiky. Žije zde přibližně 23 tisíc obyvatel. == Historie == Původně zde stála hornická osada u brodu přes Sázavu. Nejdříve to byl Smilův Brod podle zakladatele Smila z Lichtenburka, o kterém existují nejstarší zmínky kolem roku 1234. Nejstarší zmínka o vlastním městě pochází ale z listiny datované k 26. říjnu 1256, ve které se řeší spor brodského plebána s vilémovským klášterem. Král Přemysl Otakar II. si dělal nároky na území kolem Brodu, které považoval za královskou půdu, protože se tady dolovala stříbrná ruda. Dostal se do vážných sporů se Smilem, po kterých ale velká část pozemků připadla králi. V roce 1274 byla osada povýšena na město a ke konci 13. století město obehnáno hradbami. Od roku 1308 až do roku 1945 se město jmenovalo Německý Brod. Za husitských válek zde v roce 1422 hledal útočiště král Zikmund se svým vojskem. Husitské oddíly vedené Janem Žižkou Brod dobyly a císařské vojsko porazily. Bylo to jedno z posledních vítězství Žižky, tato událost současně definitivně ukončila těžbu stříbra. Roku 1637 byl Brod povýšen na královské město. V letech 1871–1874 působil na zdejším gymnáziu Vilém Kurz, vědec, spisovatel a politik, jeden ze zakladatelů Klubu českých turistů a jeden z iniciátorů stavby Petřínské rozhledny v Praze. Roku 1945 bylo město v rámci vysídlení Němců z Československa přejmenováno na Havlíčkův Brod podle Karla Havlíčka Borovského. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. Ve městě se od roku 1995 vyrábí pivo Rebel. == Obyvatelstvo == === Počet obyvatel === === Struktura populace === Podle sčítání 1921 zde žilo v 847 domech 8 986 obyvatel, z nichž bylo 4 798 žen. 8 853 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 51 k německé a 2 k židovské. Žilo zde 5 087 římských katolíků, 166 evangelíků, 2 953 příslušníků Církve československé husitské a 160 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1223 domech 10 760 obyvatel. 10 506 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 142 k německé. Žilo zde 6 668 římských katolíků, 267 evangelíků, 2 803 příslušníků Církve československé husitské a 146 židů. == Členění města == Město se skládá z 13 katastrálních území a ze 14 místních částí: k. ú. Březinka u Havlíčkova Brodu – část Březinka k. ú. Havlíčkův Brod – části Havlíčkův Brod (část) k. ú. Jilemník – část Jilemník k. ú. Klanečná – část Klanečná k. ú. Květnov – část Květnov k. ú. Mírovka – část Mírovka k. ú. Perknov – část Havlíčkův Brod (část) k. ú. Poděbaby – části Havlíčkův Brod (část), Poděbaby k. ú. Suchá u Havlíčkova Brodu – části Suchá, Svatý Kříž k. ú. Šmolovy u Havlíčkova Brodu – část Šmolovy k. ú. Termesivy – části Herlify, Termesivy k. ú. Veselice u Havlíčkova Brodu – část Veselice k. ú. Zbožice – část ZbožiceDříve byly součástí města také dnes samostatné obce Bartoušov, Břevnice, Hurtova Lhota, Knyk, Kyjov, Michalovice, Vysoká a Ždírec. == Správní území == Havlíčkův Brod byl dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Havlíčkův Brod ale stále existuje a skládá se ze 120 obcí, ORP z 56 obcí. == Samospráva == V čele města je starosta. Zastupitelstvo má 25 členů. Městská rada má podle dohody po volbách v roce 2014 sedm členů. Po komunálních volbách roku 2010, stejně jako po komunálních volbách roku 2014, byl zvolen starostou města Jan Tecl z ODS. Radu města tvoří po volbách v roce 2014 zástupci ODS, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09, hnutí Broďáci a Společně pro Brod. Potřetí starostou byl Jan Tecl zvolen po komunálních volbách v roce 2018. V sedmičlenné městské radě má ODS nově tři zástupce, kandidátka hnutí ANO a Žen za Brod dva a TOP 09 s ČSSD po jednom. === Starostové Havlíčkova Brodu po roce 1990 === Ing. Tomáš Holenda 1990–1994 Ing. Václav Šrámek 1994–1998 (Zemědělská strana) Ing. arch. Jaroslav Kruntorád 1998–2006 (SNK – Broďáci) Ing. Jana Fischerová, CSc. 2006–2010 (ODS) Mgr. Jan Tecl, MBA od 2010 (ODS) == Školství == Mateřská škola Korálky Havlíčkův Brod Základní škola a Mateřská škola Havlíčkův Brod, Wolkerova Základní škola Havlíčkův Brod, Štáflova Základní škola Havlíčkův Brod, Konečná Základní škola Havlíčkův Brod, V Sadech Základní škola Havlíčkův Brod, Nuselská Základní škola a Praktická škola, U Trojice Gymnázium Havlíčkův Brod Obchodní akademie a Hotelová škola Havlíčkův Brod Střední průmyslová škola stavební akademika Stanislava Bechyně Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická Havlíčkův Brod Pedagogicko - psychologická poradna Havlíčkův Brod Základní umělecká škola J. V. Stamice Havlíčkův Brod Soukromá Základní umělecká škola == Muzea a galerie == Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod (Havlíčkovo náměstí 19) Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě (Havlíčkovo náměstí 18) == Sport == BK Havlíčkův Brod – hokejový klub hrající v 2. lize (3. nejvyšší česká soutěž) FC Pramen Havlíčkův Brod - futsalový klub hrající 2. nejvyšší ligu v republice Oddíl orientačního běhu Hroši Havlíčkův Brod (softballový tým, jehož všechna mužstva hrají nejvyšší ligy v republice) SRC Fanatic Havlíčkův Brod (aerobik, jehož týmy několikrát získaly titul mistrů světa, Evropy a ČR) TJ Sokol H. Brod (florbalový klub hrající v sezoně 2018/19 Divizi, 4. nejvyšší česká soutěž (12. místo - poslední) TJ Jiskra Havlíčkův Brod – basketbalový tým TJ Jiskra Havlíčkův Brod - zápas (několikanásobný mistr ČR) == Doprava == Havlíčkův Brod má celostátní význam jako silniční i železniční křižovatka. Protínají se zde dálkové silnice I/34 a I/38, z nichž zde vyúsťuje ještě silnice I/19 a několik silnic II. třídy. V havlíčkobrodském železničním uzlu se pak setkávají celostátní tratě č. 225 od Jihlavy a Veselí nad Lužnicí, 230 od Kolína a Prahy, 238 od Pardubic, 250 od Brna a lokální Trať 237 do Humpolce. Rychlíky mezi Prahou a Brnem tudy jezdí ve dvouhodinovém taktu. Město je také uzlem lokální autobusové dopravy a funguje zde i městská doprava. == Pamětihodnosti == === Církevní památky === Kostel Nanebevzetí Panny Marie Kostel svatého Vojtěcha Kostel svaté Kateřiny Kostel Nejsvětější Trojice Kaple svatého Kříže Kostel Svaté Rodiny Kaple Božího hrobu tři kříže na Kalvárii a jedno zastavení Křížové cesty === Světské památky === Havlíčkův dům Kašna se sochou Tritona Mariánský sloup Štáflova bašta Štáflova chalupa Zbytky městských hradeb == Osobnosti == Michal Ambrož (* 1954), zpěvák Josef Augusta (1946–2017), lední hokejista Karel Josef Barvitius (1864–1937), skladatel a nakladatel , první předseda OSA Jan František Beckovský (1658–1725), spisovatel, historik, překladatel náboženské literatury Jaroslav Benák (* 1962), hokejista Petr Bezouška (* 1978), právník Bohuslav Blažej (1932–1989), grafik a typograf Eduard Brzorád (1857–1903), politik , starosta Německého Brodu Michal de Causis (1380–1432), kněz , prokurátor papežské kurie , autor žaloby na Jana Husa Miloslav Čermák (* 1986), hokejista Bohumír Dufek (* 1955), odborový předák Tomáš Dvořák (* 1995), hokejista Jan Exnar (* 1951), sklář a malíř Václav Felix (1873–1933), matematik a rektor ČVUT Jana Fischerová (* 1955) politička , starostka Havlíčkova Brodu v letech 2006 - 2010 (vůbec první žena v této funkci) , poslankyně PS PČR v letech 2010 - 2017 Ivan Fišera (* 1941), sociolog a politik Antonín Formánek (1850–1906), právník a politik František Hamza (1868–1930), lékař Jaroslav Holík (1942–2015), hokejista Jiří Holík (* 1944), hokejista Petr Hrabalik (* 1962), zpěvák Václav Humpál (1940–1998), politik Josef Jahoda (1872–1946), pedagog, novinář, prozaik a básník Pavel Jajtner (* 1947), politik , bývalý velvyslanec v Rakousku , Maroku a u Svatého stolce Miroslav Jakeš (* 1951), cestovatel Eugen Kadeřávek (1840–1922), kněz, teolog, filosof a rektor teologické fakulty Antonín Kalina (1870–1922), politik a diplomat Jan Klán (1911–1986), pilot Václav Klofáč (1868–1942), český novinář a politik , první československý ministr národní obrany Rut Kolínská (* 1953), aktivistka Petr Koubský (* 1961), informatik, publicista a analytik Emil Králíček (1877–1930),secesní a kubistický architekt Roman Kučera (* 1964), trenér a fotbalista Tomáš Kučera (* 1991), fotbalista Marcel Kříž (* 1976), písničkář Vilém Kurz (1872–1945), klavírní virtuos a pedagog Karel Kut (1902–1961), český politik Karel Kuttelwascher (1916–1959), generál , nejúspěšnější československý letec v RAF Pavel Landovský (1936–2014), herec a dramatik, bývalý disident, signatář Charty 77 Jiří Liška (* 1949), zvěrolékař a politik Jaromír Machač (1923–2007), odbojář a politik Jarmila Machačová (* 1986), cyklistka Božena Machačová-Dostálová (1903–1973), politička Josef Marha (* 1976), hokejista Radek Martínek (* 1976), hokejista Bohuslav Matoušek (* 1949), houslista a violista světového významu Stella Májová (1923–2009), herečka, operetní a muzikálová zpěvačka Jaroslav Med (1932–2018), literární kritik, spisovatel a historik Pavel Mertlík (* 1961), ekonom , český ministr financí v letech 1999 - 2001 Jan Mikula (* 1992), fotbalista Ladislav Riedl Německobrodský (1902–1975), lékař Karel Noll (1880–1928), herec Jan Novák (* 1979), hokejista Radek Novotný (* 1983), herec Lucie Orgoníková (* 1976), politička Pavel Poc (* 1964), politik Miroslav Polreich (* 1931), rozvědčík Marie Rýdlová (1884–1971), herečka Rostya Gordon Smith (* 1949), světově špičková personalistka Josef Slabý (1869–1930), kněz a profesor Otto Slabý (1913–1993), lékař Karel Sodomka (1929–1988), hudební skladatel, dirigent a sbormistr Jan Sochor (hudebník) (1947–2013), hudebník Tomáš Souček (* 1995), fotbalista Antonín Stamic (1750–1800), houslista, violista, skladatel Jan Václav Stamic (1717–1757), skladatel a houslista světového významu Pavel Staněk (* 1973), právník a politik Karel Stibral (* 1971), estetik a historik Jan Suchý (* 1944), hokejista Petr Svoboda (* 1952), herec, moderátor a podnikatel Jaroslav Šerých (1928 - 2014), malíř a grafik Lenka Šmídová (* 1975), jachtařka Marika Šoposká (* 1989), herečka Otakar Štáfl (1884–1945), malíř , ilustrátor , grafik Jan Štefáček (* 1950), pedagog a politik Josef Štochl (1966–2014), literární vědec Marek Švec (* 1973), reprezentant řecko-římského zápasu Bohumil Vít Tajovský (1912–1999), kněz , opat premonstrátského kláštera v Želivě v letech 1948 - 1950 a 1991 - 1999 Jan Těsnohlídek (* 1987), spisovatel Břetislav Tolman (1873–1937), profesor vodního stavitelství a rektor ČVUT v letech 1934 - 1935 Jan Vala (* 1943), moderátor Vítek Vaněček (* 1996), hokejista Josef Vašíček (1980–2011), hokejista , tragicky zahynul při pádu letadla u Jaroslavle Vojtěch Weidenhoffer (1826–1901), podnikatel a politik Tomáš Zdechovský (* 1979), novinář, aktivista, analytik, europoslanec za KDU-ČSL Ladislava Zelenková (* 1949), politička Stanislav Zimprich (1916–1942), válečný letec, stíhací pilot Hynek Zohorna (* 1990), hokejista Tomáš Zohorna (* 1988), hokejista Vlasta Žehrová (* 1956), herečka a dabérka Kamila Ženatá (* 1953), výtvarnice Jaroslav Nebesář (1882 - 1958) , právník , ekonom , v letech 1945 - 1950 guvernér Státní banky československé Jan Laška (1914-1944), válečný letec, stíhací pilot == Partnerská města == Brielle, Nizozemsko Brixen, Itálie Český Brod, Česko Spišská Nová Ves, Slovensko Široký Brod, Česko Uherský Brod, Česko Vyšší Brod, Česko Železný Brod, Česko == Odkazy == === Reference === === Související články === BK Havlíčkův BrodFC Slovan Havlíčkův Brod Seznam kamenů zmizelých v Kraji Vysočina === Externí odkazy === Slovníkové heslo Havlíčkův Brod ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu Havlíčkův Brod ve Wikimedia Commons Územně identifikační registr ČR. Obec Havlíčkův Brod v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. http://www.muhb.cz/ Oficiální stránky Mapový server Webová kamera – pohled na Havlíčkovo náměstí MHD – jízdní řády, trasy linek | PERSON | PERSON |
012552 | Lalokoploutví (Coelacanthiformes, příp. Coelacanthimorpha) je podtřída nozdratých ryb. Lalokoploutvé ryby žily dle odhadů před 410–65 miliony let, ale jak dokazují úlovky z roku 1938, kdy byla odchycena na břehu jižní Afriky nejznámější zástupce lalokoploutvých – latimérie podivná, stále žije. Kromě latimérie podivné je znám ještě jeden recentní druh této skupiny (objevený až v roce 1998) – latimérie celebeská (Latimeria menadoensis). Lalokoploutví je skupina ryb. Až donedávna se předpokládalo,že lalokoploutvé ryby vyhynuly před 70 miliony let. == Odkazy == === Reference === === Literatura === Silvio Renesto & Rudolf Stockar (2018). First record of a coelacanth fish from the Middle Triassic Meride Limestone of Monte San Giorgio (Canton Ticino, Switzerland). Rivista Italiana di Paleontologia e Stratigrafia (Research in Paleontology and Stratigraphy), 124(3): 639-653. doi: https://doi.org/10.13130/2039-4942/10771 === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu lalokoploutví ve Wikimedia Commons | Jaký druh zvířete je nejznámějším zástupcem lalokoploutvých ryb? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lalokoploutví | [
"latimérie podivná"
] | 87 | 294 | Lalokoploutvé ryby žily dle odhadů před 410–65 miliony let, ale jak dokazují úlovky z roku 1938, kdy byla odchycena na břehu jižní Afriky nejznámější zástupce lalokoploutvých – latimérie podivná, stále žije. | [
{
"start": 264,
"end": 281,
"text": "latimérie podivná"
}
] | Lalokoploutví (Coelacanthiformes, příp. Coelacanthimorpha) je podtřída nozdratých ryb. Lalokoploutvé ryby žily dle odhadů před 410–65 miliony let, ale jak dokazují úlovky z roku 1938, kdy byla odchycena na břehu jižní Afriky nejznámější zástupce lalokoploutvých – latimérie podivná, stále žije. Kromě latimérie podivné je znám ještě jeden recentní druh této skupiny (objevený až v roce 1998) – latimérie celebeská (Latimeria menadoensis). Lalokoploutví je skupina ryb. Až donedávna se předpokládalo,že lalokoploutvé ryby vyhynuly před 70 miliony let. == Odkazy == === Reference === === Literatura === Silvio Renesto & Rudolf Stockar (2018). First record of a coelacanth fish from the Middle Triassic Meride Limestone of Monte San Giorgio (Canton Ticino, Switzerland). Rivista Italiana di Paleontologia e Stratigrafia (Research in Paleontology and Stratigraphy), 124(3): 639-653. doi: https://doi.org/10.13130/2039-4942/10771 === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu lalokoploutví ve Wikimedia Commons | ENTITY | ENTITY |
006254 | ... (zobrazovány byly měšťanské pokoje, dvorky a zátiší; oblíbený byl rovněž portrét). Z umělců jsou s biedermeierem spojování např. básníci Annette von Droste-Hülshoff či Eduard Mörike nebo hudební skladatel Franz Schubert. K biedermeierovým dramatikům bývají řazeni Franz Grillparzer a Johann Nepomuk Nestroy. Českým příkladem biedermeieru může být např. literární... | S kterým uměleckým směrem je spojován hudebník Franz Schubert? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Biedermeier | [
"Biedermeier"
] | 87 | 224 | Z umělců jsou s biedermeierem spojování např. básníci Annette von Droste-Hülshoff či Eduard Mörike nebo hudební skladatel Franz Schubert. | [
{
"start": 103,
"end": 114,
"text": "Biedermeier"
}
] | Biedermeier je umělecký směr a životní styl první poloviny 19. století, typický pro měšťanskou kulturu německy mluvících zemí. Časově bývá tradičně ohraničován Vídeňským kongresem (1815) a revolucí roku 1848. Samotné pojmenování biedermeier použil poprvé až v roce 1848 Joseph Victor von Scheffel v mnichovském časopise Fliegende Blätter a vznikl spojením příjmení Biedermann a Bummelmeyer. Biedermeier je měšťanská obdoba empíru (odtud název měšťanský empír), šlechtického stylu odvozeného z klasicismu. V reakci na romantismus, který se zdál svým duchovním vzletem přinášet jen krvavé revoluce a války, zdůrazňoval biedermeier klid, umírněnost, měšťanské ctnosti a drobnou práci. V první polovině 19. století byla již buržoazie natolik majetná, aby si mohla pořizovat výrobky, které jí pro svou náročnost byly dříve finančně nedostupné (např. čalouněný nábytek, porcelán atd. – díky zavádění tovární výroby se náklady na jejich zhotovení snížily). Protože však příjmy měšťanů nedosahovaly takových výší, aby si mohli dovolit stavět městské domy či paláce, zůstal biedermeier především stylem užitého umění. Již ve své době byl biedermeier napadán a odsuzován jako idyla hřbitova. Rozvíjel se v době tzv. metternichovského absolutismu, kdy byla většina občanských aktivit potlačena či kontrolována a biedermeier znamenal rovněž únik z veřejného života ke klidu u domácího krbu. Biedermeier se projevil i v umění (velmi se inspiroval právě módním romantismem), zejména v malířství (zobrazovány byly měšťanské pokoje, dvorky a zátiší; oblíbený byl rovněž portrét). Z umělců jsou s biedermeierem spojování např. básníci Annette von Droste-Hülshoff či Eduard Mörike nebo hudební skladatel Franz Schubert. K biedermeierovým dramatikům bývají řazeni Franz Grillparzer a Johann Nepomuk Nestroy. Českým příkladem biedermeieru může být např. literární dílo Magdaleny Dobromily Rettigové, především její kuchařky, či portrétní tvorba Antonína Machka. | ENTITY | DENOTATION |
000793 | University of Notre Dame du Lac je prestižní katolická univerzita ve státě Indiana u South Bendu. Založena byla 26. listopadu 1842 sedmi bratry z Kongregace Svatého kříže, v jejichž čele stál Edward Sorin. Notre Dame du Lac je do češtiny přeložitelné jako Naše Paní na jezeře. Zatímco Naše Paní je jednoznačně srozumitelný odkaz na jeden z titulů Panny Marie, na jezeře je patrně inspirováno některým ze dvou jezer v kampusu univerzity, který v současné době zabírá 1 250 akrů. V březnu 2009 vedení univerzity rozpoutalo rozsáhlý skandál, když pozvalo jako slavnostního řečníka na slavnostní vyřazování absolventů Baracka Obamu a zároveň oznámilo, že mu univerzita udělí čestný doktorát. To vyvolalo silné pobouření mezi katolíky vzhledem k extrémně propotratovým postojům... | Kdy byla založena univerzita University of Notre Dame du Lac? | https://cs.wikipedia.org/wiki/University_of_Notre_Dame | [
"26. listopadu 1842"
] | 98 | 205 | Založena byla 26. listopadu 1842 sedmi bratry z Kongregace Svatého kříže, v jejichž čele stál Edward Sorin. | [
{
"start": 112,
"end": 130,
"text": "26. listopadu 1842"
}
] | University of Notre Dame du Lac je prestižní katolická univerzita ve státě Indiana u South Bendu. Založena byla 26. listopadu 1842 sedmi bratry z Kongregace Svatého kříže, v jejichž čele stál Edward Sorin. Notre Dame du Lac je do češtiny přeložitelné jako Naše Paní na jezeře. Zatímco Naše Paní je jednoznačně srozumitelný odkaz na jeden z titulů Panny Marie, na jezeře je patrně inspirováno některým ze dvou jezer v kampusu univerzity, který v současné době zabírá 1 250 akrů. V březnu 2009 vedení univerzity rozpoutalo rozsáhlý skandál, když pozvalo jako slavnostního řečníka na slavnostní vyřazování absolventů Baracka Obamu a zároveň oznámilo, že mu univerzita udělí čestný doktorát. To vyvolalo silné pobouření mezi katolíky vzhledem k extrémně propotratovým postojům a rozhodnutím prezidenta Obamy, protestní petice proti jeho pozvání, kterou organizuje Cardinal Newman Society, deklarovala k 8. květnu 2009 více než 354 tisíc podpisů (zatímco její protipetice necelých 35 tisíc), otevřený nesouhlas s pozváním a udělením doktorátu vyjádřilo k 7. květnu 68 amerických biskupů. Kardinál George, arcibiskup Chicaga, výslovně prohlásil, že toto pozvání je ostudné a že University of Notre Dame zjevně nechápe, co to znamená být katolickou univerzitou, a John Michael D'Arcy, biskup diecéze, v níž univerzita leží, oznámil, že se slavnostního vyřazování absolventů tento rok nezúčastní. Většina biskupů upozornila, že univerzita svým rozhodnutím porušuje rozhodnutí biskupské konference z roku 2004, které zakazuje katolickým institucím poctít osoby, které oponují zásadním morálním stanoviskům katolické církve. Koncem dubna na protest proti Obamovu pozvání odmítla Laetare Medal univerzity a odvolala svůj slavnostní projev na University of Notre Dame profesorka práva na Harvadu a bývalá velvyslankyně USA při Svatém stolci, Mary Ann Glendon. Je to první případ odmítnutí Laetare Medal univerzity od roku 1883, kdy bylo její udělování zavedeno. Sportovní týmy Notre Dame se nazývají Fighting Irish. Jsou členem Národní vysokoškolské atletické asociace (NCAA) divize I. To je nejvyšší úroveň univerzitních programů, co nabízí Americké školství. Jejich kompetentní konference, ve kterých se sportovní program Fighting Irish nachází je Atlantic Coast Conference (ACC). Předtím se sportovní program Fighting Irish řadil do Horizon League (1982-83 až 1985-86). S jednoletou přestávkou se do Horizon League opět vrátil (1987-88 až 1994-95) a poté následovalo zařazení do Big East Conference do konce sezony 2012-13. Mužskou část sportovního programu nabízí univerzita uplatnění v baseballu, basketbalu, veslování, běhu, šermu, americkému fotbalu, golfu, lednímu hokeji, lakrosu, fotbalu, plavání a potápění, tenisu a atletiku. Ženská část programu obsahuje basketbal, běh, šerm, golf, lakros, veslování, fotbal, softball, plavání a potápění, tenis, volejbal a atletiku. Tým amerického fotbalu je od svého vzniku samovolný a je jako jeden z mála Indenpendent. Od roku 2013 má podepsanou dohodu s konferencí ACC, která umožňuje se v sezoně utkat s jejich pěti členy. Šermířská část programu soutěží v Midwest Fencing Conference a hokejisté v Hockey East. Americký fotbal v Notre Dame má dlouholetou tradici, která sahá až do roka 1887. Tehdy se první utkání odehrálo se skupinou, kdy Notre Dame nastoupilo proti Michiganu Wolverines. Dodnes je utkání mezi těmito týmy jedno z nejsledovanější událostí, přestože úplně největším rivalem Fighting Irish je škola z Kalifornie - USC. Fighting Irish doposud vlastní 13 mistrovských titulů (ačkoliv univerzity tvrdí pouze 11). Program Notre Dame má nejvíce členů v College Football Hall of Fame. S Ohio State University soupeří o vítěze v Heisman Trophy (trofej pro nejlepšího hráče amerického fotbalu na univerzitách). A v neposlední řadě je důležité zmínit, že Notre Dame Figting Irish má největší procento vítězství. V současné době hrají svá domácí utkání na legendárním Notre Dame Stadium. Tento stánek stojí na svém místě od roku 1929 a v letech 2016-2019 by měl být kompletně zmodernizován. Rekonstrukce stadionu by měla stát kolem $400 milionů. Celková kapacita je 80,795 a ta by měla být pouze o pár tisíc zvětšena. V roce 2007 byl vyčíslen roční zisk týmu na $22 milionů a to především díky jeho vlastního fotbalového programu. Forbes jmenoval tým jako nejcennější ze všech univerzit, když vyčíslil hodnotu týmu na $101 milionů. Související informace naleznete také v článku Seznam významných absolventů University of Notre Dame. Bruce Babbitt, politik, guvernér Arizony John Bellairs, spisovatel William Borders, arcibiskup baltimorský Abraham González, politik, guvernér státu Chihuahua Alexander Haig, ministr zahraničí USA a šéf štábu Bílého domu James Patrick Kelly, spisovatel William E. . Miller, politik, kandidát na viceprezidenta USA Julius Nieuwland, kněz a přírodovědec Edwin O'Connor, spisovatel a novinář, držitel Pulitzerovy ceny Condoleezza Rice, politička, ministryně zahraničí USA Nicholas Sparks, jeden z nejúspěšnějších spisovatelů současnosti Jim Wetherbee, kosmonaut Obrázky, zvuky či videa k tématu University of Notre Dame ve Wikimedia Commons Oficiální stránky školy | DATETIME | DATETIME |
007675 | ... postupně celé Slezsko a začaly Války o rakouské dědictví. Protiakcí bylo vyslání přibližně 16 000 rakouských vojáků proti dvojnásobné přesile pruských vojáků. Obě armády se střetly 10. dubna 1741 u Małujowic (Mollwitz) a rakouská vojska byla poražena. Hlavním důvodem neúspěchu bylo osamocení Rakouska v boji, nezanedbatelnou roli hrála i skutečnost, že Karel VI. zanechal své dceři armádu v nepříliš dobrém stavu. V této době byla spojencem Rakouska pouze Anglie, která jej podporovala penězi, ovšem Rakousko daleko více potřebovalo posily vojenské. Dne 13. března 1741 Marie Terezie porodila syna Josefa. Neúspěch u Małujowic se stal pobídkou pro ostatní nepřátelské státy – Francii, Španělsko, Bavorsko a Sasko, které se spojily s Pruskem. Jejich hlavním cílem bylo učinit z Rakouska slabý stát a získat na jeho úkor co nejvíce území. V červnu 1741 odcestovala Marie Terezie do Prešpurku, aby zjistila postoj Uher k pragmatické sankci (která zajišťovala dědičné právo pro ženské následovníky trůnu v Habsburské monarchie pod vládou Habsburků včetně Uher) a také, zda podpoří Rakousko. Uherští se vyjádřili... | Kdy odcestovala Marie Terezie do Prešpurku? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Terezie | [
"v červnu 1741"
] | 842 | 1,091 | V červnu 1741 odcestovala Marie Terezie do Prešpurku, aby zjistila postoj Uher k pragmatické sankci (která zajišťovala dědičné právo pro ženské následovníky trůnu v Habsburské monarchie pod vládou Habsburků včetně Uher) a také, zda podpoří Rakousko. | [
{
"start": 842,
"end": 855,
"text": "v červnu 1741"
}
] | Marie Terezie, celým jménem Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna, německy Maria Theresia Walburga Amalia Christiana (13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu 1780 Vídeň), z rodu Habsburků byla arcivévodkyní rakouskou, královnou uherskou (1741–1780) a českou (1743–1780), markraběnkou moravskou atd. Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Za její vlády došlo k mnohým reformám státní správy, armády a školství. Bývá označována také jako "císařovna Marie Terezie", ale jako žena se nikdy nemohla stát vládnoucí císařovnou Svaté říše římské. Císařem byl 13. září 1745 zvolen její manžel František I. Štěpán Lotrinský, čímž se stala císařskou manželkou. Marie Terezie nezůstala jen dcerou císaře a císařovnou, ale stala se i matkou dvou císařů, Josefa II. a Leopolda II. Marie Terezie byla pokřtěna hned v prvním dnu svého života. Byla nejstarší dcerou císaře Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. Její jediný bratr Leopold zemřel ve věku necelých sedmi měsíců (ještě před jejím narozením). V roce 1730 zemřela i její nejmladší, teprve šestiletá, sestra Marie Amálie. V důsledku pragmatické sankce z roku 1713 byla Marie Terezie de facto předpokládanou dědičkou habsburských zemí (rakouského dědictví). Od mládí ji vychovávali jezuité. Kromě hlavního předmětu, kterým bylo náboženství, se učila dějinám, latině, francouzštině a němčině. Dále pak ještě například kreslení, tanci a hudbě. V sedmi letech tančila společně se sestrou Marií Annou v opeře Euristeo, jejímž autorem byl Zenón. Později, ve 13 letech, v den otcových jmenin (tj. 4. listopadu 1730), poprvé zpívala před publikem ve hře Germania il di che spende Sagro all. Hned za dva roky si užila i svou první hereckou premiéru v komedii Il cicisbeo consolato. V roce 1728 se její vychovatelkou stala říšská hraběnka Maria Karolina von Fuchs-Mollard, zvaná "Charlotte", která s ní zůstala až do své smrti v roce 1754. Charlottu si velmi oblíbila, říkávala jí "mami" a po smrti ji jako jediného nečlena habsburského rodu nechala pochovat do rodinné Císařské hrobky. Zde leží hned vedle ní a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého jí pomohla získat. S Františkem Štěpánem se poprvé setkala již v pěti letech, kdy přišel z Nancy do Vídně. Ihned si ho oblíbil její otec – Karel VI., jenž v něm viděl svého syna, kterého mu osud odepřel. Snad největším problémem v počátcích vztahu mezi ní a Františkem Štěpánem byl věkový rozdíl: jí bylo tehdy šest, Františkovi Štěpánovi patnáct. František Štěpán byl velký na to, aby si s ní hrál. Při oficiálních oslavách, bálech a podobně je navíc rozděloval i protokol. Dalším problémem byl fakt, že případné spojenectví mezi Habsburky a Lotrinčany by ještě více popudilo Francii. Navíc fakt, že se pravděpodobně již nenarodí (což se také později potvrdilo) mužský následník rodu, hrál významnou roli při úvahách Karla VI., za koho provdá svou nejstarší dceru, protože pokud by existoval mužský následník, vše by bylo jednodušší. V úvahu přicházely sňatky s wittelsbašským kurfiřtem (v tom případě by se k Rakousku přidalo Bavorsko, což by ale způsobilo rozkol nejen v Evropě, ale i v říši), nebo se španělským následníkem trůnu. Karel VI. se navíc Anglii zavázal, že svou dceru provdá pouze za prince s menší rolí, což zase nahrávalo Františkovi Štěpánovi. Ten se roku 1729 navíc stal, po smrti svého otce, lotrinským vévodou, čehož se obávala Francie. Vše usnadnila Válka o polské následnictví v letech 1733–1735, v níž bojovalo Rakousko s Ruskem proti Francii a Španělsku. Vše nakonec dopadlo tak, že Rakousko získalo Parmu a Piacenzu a naopak ztratilo Neapol a Sicílii. František Štěpán ztratil Lotrinsko. Díky ztrátě Lotrinska a uznání pragmatické sankce Francií již nic nestálo v cestě svatbě Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. Navíc, jak udává literatura, byla Marie Terezie do svého budoucího manžela zamilovaná, takže ani odpor z její strany se neočekával. František Štěpán požádal Marii Terezii o ruku dne 31. ledna 1736, tentýž den byli ale od sebe odloučeni, Marie Terezie zůstala ve Vídni a František Štěpán se přesunul do Bratislavy, jak to vyžadovala etiketa. Svatba byla naplánována na 12. února 1736 v Augustiniánském kostele ve Vídni. Svatbu prováděl papežský nuncius Domenico Passionei. Oba své ano řekli latinsky. Celá svatba a svatební veselení bylo ukončeno posledním dnem masopustu – 14. února 1736. Na líbánky odjeli do Mariazell, kde si nechali požehnat velkou rodinu, což se jim také povedlo - Marie Terezie porodila 16 dětí. 7. června 1740 zemřela nejstarší dcera Marie Alžběta, navíc v té době, žádný ze tří potomků nebyl syn. Po smrti svého otce dne 20. října 1740 se Marie Terezie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a vévodkyní toskánskou. Ostatní tituly (včetně královny české a markraběnky moravské) si musela postupem času nechat nejprve potvrdit, takových titulů bylo celkem 20 včetně císařovny-manželky, který také neskýtal mnoho panovnických jistot. Problémy na začátku své vlády měla nejen s okolními zeměmi, na něž si činila nárok, ale i uvnitř Rakouska, kde v některých oblastech nepovažovali za dobré, aby jim vládla žena. Během následujícího měsíce se situace v Rakousku uklidnila a Marie Terezie, která v té době byla v pátém měsíci těhotenství, se mohla věnovat dalším záležitostem. Dalším naléhavým problémem byl fakt, že Karel VI. nezasvětil svou dceru do "věcí státních" a ona tak musela převzít celou vládu po svém otci, ačkoliv neměla znalosti místních poměrů. Podrobnější informace naleznete v článku Války o rakouské dědictví. Uplynulo jen několik dní vlády Marie Terezie a Prusko v čele s Fridrichem II. žádalo od Rakouska celé Slezsko výměnou za dva milióny zlatých, za záruku rakouských držav v Říši a za zasazení se o zvolení jejího manžela císařem. Tato nabídka byla Marii Terezii učiněna dne 15. listopadu 1740. Fridrich II. čekal na odpověď měsíc a den. Dne 16. prosince 1740, když nedostal odpověď, obsadila pruská vojska postupně celé Slezsko a začaly Války o rakouské dědictví. Protiakcí bylo vyslání přibližně 16 000 rakouských vojáků proti dvojnásobné přesile pruských vojáků. Obě armády se střetly 10. dubna 1741 u Małujowic (Mollwitz) a rakouská vojska byla poražena. Hlavním důvodem neúspěchu bylo osamocení Rakouska v boji, nezanedbatelnou roli hrála i skutečnost, že Karel VI. zanechal své dceři armádu v nepříliš dobrém stavu. V této době byla spojencem Rakouska pouze Anglie, která jej podporovala penězi, ovšem Rakousko daleko více potřebovalo posily vojenské. Dne 13. března 1741 Marie Terezie porodila syna Josefa. Neúspěch u Małujowic se stal pobídkou pro ostatní nepřátelské státy – Francii, Španělsko, Bavorsko a Sasko, které se spojily s Pruskem. Jejich hlavním cílem bylo učinit z Rakouska slabý stát a získat na jeho úkor co nejvíce území. V červnu 1741 odcestovala Marie Terezie do Prešpurku, aby zjistila postoj Uher k pragmatické sankci (která zajišťovala dědičné právo pro ženské následovníky trůnu v Habsburské monarchie pod vládou Habsburků včetně Uher) a také, zda podpoří Rakousko. Uherští se vyjádřili ve prospěch listiny, potvrdili svůj podpis a rozhodli se podpořit Rakousko i vojensky. Cenou ovšem byla větší samostatnost pro Uhry. Panovnice před říšským sněmem Maďarům potvrdila předešlá privilegia, osvobodila šlechtu od daní a rovněž potvrdila, co již slíbil Karel VI., že pokud zemřou potomci Karla VI., Josefa I. a Leopolda I., tak si Uhry budou moci zvolit vlastního krále. Pravděpodobnost, že by vymřeli tito následovníci byla malá, jelikož Marie Terezie v té době měla už budoucího dědice trůnu Josefa II. a další tři dcery. Marie Terezie se poté stala královnou uherskou, korunována byla 25. června roku 1741. Tím si v Uhrách získala mnoho příznivců. Na podzim 1742 získala první část slíbené uherské vojenské podpory a její armáda se zvětšila na přibližně 30 000 mužů ve zbrani. Uhry tímto poprvé ve své existenci povolaly své vojáky k obraně celé Rakouské říše, nikoli jen uherské části, jak tomu bylo dosud. Podruhé před říšský sněm předstoupila Marie Terezie v září 1741 (legenda praví, že se tak stalo 11. září), kdy to s Rakouskem vypadalo špatně; dle legendy předstoupila před sněm v černých šatech držíc na rukou půlročního Josefa II. a se slzami v očích sdělovala, že je všemi opuštěná a že nyní má již pouze Uhry. Uherské šlechtice to povzbudilo a ihned poskytli Marii Terezii peníze a vojsko a navíc dokonce uznali jejího manžela jako spoluvládce Uher. Dne 15. srpna 1741 překročily Rýn, hranici mezi Francií a Německou říší, francouzské oddíly pod záminkou pomoci bavorskému kurfiřtovi Karlu Albrechtovi. A již 15. září 1741 dobyly Linec, kde si nechal Karel Albrecht odpřisáhnout věrnost. Marie Terezie, ač nerada, uzavřela s Pruskem dohodu o tom, že v těchto těžkých chvílích se Prusko nespojí s Karlem Albrechtem a nezaútočí; za klid zbraní se vzdala Slezska až po Kladskou Nisu. Dohoda byla podepsána v Klein-Schenellendorfu. 26. listopadu 1741 dobyli Francouzi, Sasové a Bavoři Prahu. Karel VII. Bavorský se nechal provolat českým králem a stal se jím 7. prosince 1741. Na začátku roku 1742 dobylo Rakousko Bavorské kurfiřtství a Mnichov 12. února 1742. Téhož dne se Karel VII. nechal korunovat římskoněmeckým králem a císařem a František Štěpán tak ztratil pro tuto chvíli šance na jeho titul. Když se Fridrich II. dozvěděl, že se Rakousku začíná konečně dařit, rozhodl se odstoupit od smlouvy s Marií Terezií a dne 17. května 1742 vyhrál bitvu u Čáslavi a Chotusic. Díky Anglii byl ve Vratislavi 11. června 1742 podepsán předběžný mír mezi Rakouskem a Pruskem. 28. července 1742 byla v Berlíně podepsána konečná mírová dohoda. Prusko získalo Horní i Dolní Slezsko a hrabství kladské. Fridrich II. dále ještě požadoval území dnešního Královéhradeckého kraje, které ovšem již Marie Terezie odmítla vydat, i kdyby to mělo rozpoutat peklo, jak řekla. Rakousku z bývalého Slezska zbývá již jen Těšínsko, Opava a Krnov. Díky berlínskému míru se mohly jednotky, které byly původně začleněny na ochranu proti Prusku, soustředit na dobytí Čech, kde se mezitím francouzská šlechta chovala jako pravý diktátor. Většina české šlechty se začala od Karla VII. distancovat a ti, kteří s ním nesouhlasili již od začátku, začali odporovat. Nakonec byly země Koruny české dne 26. prosince 1742 dobyty zpět Rakouskem a vláda Karla VII. byla ukončena. Na začátku roku 1743 se Marie Terezie vypravila do Prahy, aby se zde nechala korunovat. Do Prahy dojela 29. dubna 1743 a korunovace se konala 12. května 1743. V těch dobách se již Marii Terezii poměrně dařilo, 27. června 1743 Rakousko s Anglií porazilo Francii v Bitvě u Dettingenu a Francouzi se museli stáhnout opět za Rýn. Díky tomuto vítězství mohla Marie Terezie začít uvažovat o znovu dobytí Lotrinska a také Štrasburku, který si již dříve hodně oblíbila. Na podporu svého snažení uzavřela Marie Terezie dne 13. září 1743 ve Wormsu spojenectví s Anglií a sardinsko-piemontským královstvím. V létě roku 1744 vpadl Fridrich II. podruhé do Čech, čímž porušil mír sjednaný roku 1742 Anglií. Dále uzavřel s Francií alianci a 19. září 1744 opět dobyl Prahu. Na sklonku roku 1744 navíc porodila sestra Marie Terezie – Marie Anna mrtvé dítě a sama dne 16. prosince 1744 zemřela. 31. ledna 1745 přivedla Marie Terezie na svět dalšího syna – Karla Josefa. I přes tuto radostnou událost vládla v Rakousku spíše špatná nálada, jelikož 4. června 1745 u Dobroměře a 30. září 1745 u Ždáru u Trutnova prohrálo Rakousko bitvy proti Fridrichu II. Rakousko společně s Anglií prohrálo ještě bitvu proti Francii dne 11. května 1745 u Fontenoy v Rakouském Nizozemí. Kvůli těmto prohraným bitvám a navíc kvůli strachu z útoku na Čechy Marie Terezie podepsala další mír (už třetí v řadě) s Fridrichem II. dne 25. prosince 1745 v Drážďanech, ve kterém se definitivně zřekla Slezska. Naopak, Fridrich II. přislíbil, že uzná Františka Štěpána za římskoněmeckého císaře. V době, kdy platil mír s Pruskem, zbývala Marii Terezii poslední dvě válčiště – v Itálii a Nizozemí. Dne 16. června 1746 zvítězila rakouská armáda, které velel Josef Václav z Lichtenštejna, v bitvě s francouzsko-španělským vojskem u Piacenzy a Marie Terezie si tak mohla připsat další vojenský úspěch. Roku 1744 vydala Marie Terezie dekret, kterým vypověděla Židy z Čech a o rok později i z Moravy i Slezska, a to pod záminkou údajné spolupráce židovské komunity s nepřítelem během pruské okupace Prahy. Odchod Židů z Prahy znamenal pro město hospodářský pokles, proto bylo od dalšího vyhánění upuštěno a roku 1748 byl Židům povolen návrat za tzv. toleranční daň. Roku 1758 Marie Terezie přikázala Židům nosit zvláštní označení. Tato diskriminační povinnost byla zrušena jejím synem Josefem roku 1781. V roce 1746 se k Rakousku a Anglii přidalo Rusko, které o něco dříve získalo vliv v Polsku. V Rusku vládla Alžběta I., která nastoupila na ruský trůn o rok později než Marie Terezie, se kterou měla společnou nechuť k Prusku a hlavně k jeho panovníku – Fridrichu II. Z důvodu vzájemné vojenské podpory spolu tyto dvě evropské vládkyně sepsaly dne 2. června 1746 dohodu, ve které si Marie Terezie v případě napadení Pruskem dělá opětovný nárok na Slezsko, kterého se původně vzdala kvůli míru ze dne 25. prosince 1745. Anglie, znechucena nekonečnými válkami a bitvami s Francií, tlačila na Marii Terezii, aby souhlasila s mírem, který by Anglie pomohla dojednat. Na odpověď měla dostatek času, ovšem, jak bylo tehdy rakouskou tradicí, Marie Terezie začínala vše zdržovat. To však Anglii došla trpělivost a Anglie s Francií se domluvily předběžně o míru a Marii Terezii postavily dne 30. dubna 1748 před hotovou věc. Marie Terezie byla donucena k souhlasu s tímto předběžným a později i s konečným mírem z 18. října 1748. Touto smlouvou Rakousko ztratilo jen několik menších území (Parmu, Piacenzu a Guastallu) a jedno větší, Slezsko. Naopak si obhájila Rakouské Nizozemí a Milán. Navíc všech osm zemí, které se podepsaly pod touto smlouvou (Anglie, Holandsko, Sardinie – Piemont, Francie, Španělsko a Janov), definitivně potvrdilo platnost pragmatické sankce. Tím skončila válka o rakouské dědictví, ve které, až na ztrátu Slezska, mladá Marie Terezie obstála. Se ztrátou Slezska se ovšem nehodlala smířit a hodlala si jej v budoucnu vzít zpět od Pruska, k tomu ale musela jednak naplnit státní pokladnu penězi a zmodernizovat armádu. Ke splnění obojího byly zapotřebí reformy, na které se Marie Terezie mohla konečně vrhnout. 20. ledna 1745 zemřel Karel VII. Bavorský, čímž se otevřela cesta k titulu římskoněmeckého císaře pro Františka Štěpána, a proto také začala Marie Terezie přesvědčovat některé kurfiřty, kteří o volbě nového římskoněmeckého císaře rozhodovali. Prvním kurfiřtem, u kterého "lobovala", byl mohučský arcibiskup, jenž byl zároveň arcikancléřem říše a měl tak důležitý hlas při volbě. Poslala mu dopis, v němž se přimlouvala, aby se její manžel stal císařem. Dále se obrátila na syna Karla VII. – Maxmiliána III. Josefa, který Marii Terezii nabídl dohodu, že mu také dá hlas a navíc získá hlas i od svého strýce, jímž byl kurfiřt v Kolíně nad Rýnem výměnou za to, že mu odstoupí zabraná území. Marie Terezie však s dohodou nesouhlasila. I přes snahu Francie se nakonec dne 13. září 1745 stal František Štěpán, manžel Marie Terezie, římskoněmeckým císařem ve Frankfurtu nad Mohanem, a získává tak jméno František I. Z Vídně se tím stává říšské hlavní město. Navíc, dne 26. února 1746 porodila Marie Terezie další dítě – Marii Amálii. Marie Terezie se nikdy nevyrovnala se ztrátou Slezska a nikdy si nehodlala připustit jeho definitivní ztrátu. Postupem času si Marie Terezie uvědomovala, že Prusko je možné porazit jen s jiným vojenským partnerem, kterým se měla stát Francie. Navíc Marie Terezie nedokázala odpustit zradu Anglie, která ji prakticky donutila podepsat mírovou smlouvu, ve které se definitivně Rakousko zříkalo Slezska výměnou za mír. Hlavním důvodem, proč se chtěla spojit s Francií, byl fakt, že pokud by se ji to podařilo, Prusko by ztratilo svého důležitého spojence. Jelikož neměli Marii Terezii v té době Francouzi moc v lásce, musela nejdříve poslat do Francie svého vyslance, aby připravil půdu pro konečná jednání. Tímto vyslancem se stal Moravan, Václav Antonín Kounic, kterého do Francie poslala v říjnu 1750. Ten po zjištění poměrů ve Francii došel nejprve k názoru, že Marie Terezie má upustit od záměru spojenectví s Francií, protože kořeny nepřátelství Francouzů k Rakousku byly stále hodně patrné, ale po domluvě s Marií Terezií přece jen pokračoval ve svém snažení. Po úspěšných prvních jednání jej Marie Terezie dne 13. května 1753 povolala zpátky do Vídně, kde z něj udělala dvorního a státního kancléře i šéfa zahraniční politiky. Navíc na začátku roku 1755 se přiostřila situace mezi Anglií a Francií a hrozila nová válka mezi nimi, což nahrávalo do karet Rakousku. V září 1755 začala první velká jednání mezi Francií a Rakouskem, která byla stále vedena tajně, protože ani jeden ze zúčastněných si nemohl dovolit ztrátu svého spojence v případě, že by jednání selhala a o všem se dozvěděli ostatní. Na tomto jednání padlo, že Rakousko by si přálo co nejrychlejší vyjednání dohody, aby v případě vypuknutí války mezi Anglii a Francií nemuselo zasahovat do sporu na straně Anglie, protože by to nesvědčilo pozdějšímu vyjednávání. Rakousko tedy chtělo, aby Francie zrušila svůj spolek s Pruskem a Francie žádala, aby Rakousko přerušilo své spojenectví s Anglií. Jednání poté byla zastavena až do listopadu 1755, kdy se obnovila. V té době si Francie uvědomovala, že Rakousko je v této chvíli lepším spojencem než Prusko, protože by mohlo povolit vstup francouzských jednotek do Holandska, ze kterého by útočily francouzské jednotky na Anglii. Anglie si naopak uvědomila, že Prusko je lepším spojencem, protože se bála, že by Prusové zaútočili na Hannoversko a navíc již pravděpodobně tušila, že Rakousko má nekalé úmysly. Proto dne 16. ledna 1756 uzavírají Prusko a Anglie tzv. westminsterskou konvenci. Díky této konvenci nestálo již nic v cestě k uzavření spojenectví mezi Rakouskem a Francií. První věcí, kterou bylo nutno vyjednat, byla cena dohody. Rakousko mělo jediný požadavek – Slezsko a Francie žádala rakouské Lucembursko a zbytek Nizozemí. Rakousko, i když to nežádalo, dostalo navíc Parmu a Piacenzu. Dále se dohodly, že při napadení jedné země ta druhá první pomůže, dále si navzájem potvrdily državy a potvrdily neutralitu Belgie. Po úspěšných jednáních byla dne 1. května 1756 sepsána dohoda ve francouzském Jouy-en-Josas, sídle francouzského ministra zahraničí. Ludvík XV. podepsal smlouvu hned druhý den a Marie Terezie až 19. května 1756. První vojenské manévry Rakouska na sebe nenechaly dlouho čekat a koncem července stáhla Marie Terezie své jednotky do Čech. Prusko ihned reagovalo a 29. srpna 1756 bez vyhlášení války Rakousku vpadlo do Saska. Tak vypuká válka sedmiletá válka (třetí slezská válka). Prvním, co bylo v této oblasti nutno provést, byla svatba Josefa, nejstaršího syna Marie Terezie, a to tak, aby z této svatby mělo Rakousko co největší užitek. S plánováním sňatku Josefa začala jeho matka ještě za třetí slezské války, a sice v roce 1760. První nabídka přišla od Neapolského krále Karla IV., který navrhl, aby si Josef vzal jeho nejstarší dceru a některá dcera Marie Terezie si vzala nejstaršího syna Karla IV. Výhodnost toho sňatku byla dvojí, jednak zaručovala bezpečnost Rakouska alespoň z jedné světové strany a jednak i fakt, že Karel IV. v dohledné době nastoupí na trůn Španělska za svého bezdětného nevlastního bratra Ferdinanda VI., což po pozdější smrti Karla IV. zakládalo nárok na španělský trůn pro syna Marie Terezie – Josefa. Druhou možností Marie Terezie, jak výhodně oženit svého syna Josefa, byl sňatek s vnučkou Ludvíka XV. – s Isabelou Parmskou, který se nakonec i uskutečnil. Aby Marie Terezie nepopudila španělské Bourbony, rozhodla se oženit svého druhého syna Leopolda s Marii Ludovikou, kterou si měl původně brát právě Josef. Syn Karla IV. – Ferdinand IV. si vzal dceru Marie Terezie – Marii Karolinu. Svatba Josefa II. a Isabely Parmské se uskutečnila dne 6. října 1760, tedy v době, kdy ještě probíhala sedmiletá válka, ale i přesto byla velmi nákladná, což mělo dokázat nepřátelům Rakouska, že státní kasa je ještě poměrně plná. Ovšem následující léta nebyla pro Rakousko a hlavně pro Habsburky příliš příznivá, roku 1761 zemřel Karel Josef, roku 1762 Johanna Gabriela (oba potomci Marie Terezie) a dovršením všeho roku 1763 zemřela i sotva dvaadvacetiletá Isabella Parmská. Všichni tři zemřeli na tehdejší obávanou metlu – neštovice. Isabella Parmská po sobě nechala dceru, která však jako sedmiletá zemřela rovněž. Protože Josef II., který byl roku 1764 zvolen římskoněmeckým králem, neměl mužského potomka a navíc Habsburkové po generace utužovali svou moc především sňatkovou politikou, začala pro něj Marie Terezie, i přes synův odpor, hledat vhodnou nevěstu. "Vítězkou" se stala německá princezna z rodu Wittelsbachů, Marie Josefa Bavorská, po jejíž smrti v roce 1767 se Josef už neoženil. Svatba se konala 23. ledna 1765. V roce 1767 si neštovice opět vybraly svou daň v královské rodině. Na jaře onemocněla nemilovaná manželka Josefa II. Marie Josefa i sama Marie Terezie. První z žen nemoci podlehla 28. května a velká panovnice přijala poslední pomazání 1. června, nakonec se však uzdravila. V polovině června onemocněl její zeť Albert Saský, manžel Marie Kristiny, která se vzpamatovávala z horečky omladnic po porodu jediné dcery, ale i on měl štěstí a přežil. Na podzim onemocněly dvě z dcer Marie Terezie, snoubenka neapolsko-sicilského krále Ferdinanda, Marie Josefa a Marie Alžběta. Zatímco Marie Josefa nemoci 15. října podlehla, Marie Alžběta neštovice i přes těžký průběh nemoci přestála. Po zajištění druhého sňatku nejstaršího syna se Marie Terezie "vrhla" na svatbu druhého nejstaršího syna – Leopolda. Nakonec si pro něj vybrala Marii Ludoviku, která po vzoru Marie Terezie porodila 16 dětí. Svatba se konala dne 5. srpna 1765 v Innsbrucku. Svatbu a svatební oslavy ovšem postihly dvě vážné události, jednak svatba byla urychlena kvůli špatnému zdraví ženicha, který měl vážné problémy se zažíváním, a jednak pár dní na to, dne 18. srpna 1765 večer náhle zemřel ženichův otec – František I. na infarkt. O náhlé smrti svého milovaného muže se Marie Terezie dozvěděla tentýž den od svého nejstaršího syna Josefa II. S jeho smrtí se nedokázala vyrovnat po zbytek svého života; od dalšího dne chodila až do své smrti v černém a své šperky a jiné oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky Františka I. byly umístěny do rodinné kapucínské krypty, kde byla později pochována i Marie Terezie. František I. po sobě zanechal obrovských 18 miliónů zlatých a dvě sídla v Čechách. Pomocí 12 miliónů umořila Marie Terezie státní dluh, zbytek si nechala pro zaopatření početné rodiny (11 dětí). Josef II. se po smrti svého otce stal automaticky římskoněmeckým císařem, jelikož byl v té době již římskoněmeckým králem. Navíc, dne 17. září 1765 Marie Terezie jmenovala Josefa II. jako spoluvládce habsburských zemí. Postupem času docházelo mezi oběma k značným rozporům, Josef II. se snažil vládnout sám, bez matčiny pomoci, navíc si v té době užíval nevázaného života, kdy místo toho, aby si hledal nevěstu, se kterou by zajistil mužského potomka a následníka, raději běhal za "lehkými ženami"; od jedné z nich dostal kapavku, jak udává literatura. Navíc se Josef II. čím dál více ztotožňoval s úhlavním nepřítelem Rakouska, Fridrichem II., ba co víc, snažil se o schůzku, ke které nakonec na sklonku vlády Marie Terezie došlo (v letech 1779 a 1780). Jeho matka mu také vyčítala, že si neudrží žádného přítele a jediný, s kým si Josef II. rozumí, je úhlavní nepřítel státu, kvůli němuž přišla Marie Terezie o Slezsko. Poslední léta svého života tak Marie Terezie prožila ve velkém stresu. Největší ránu ji způsobila smrt jejího manžela, dále pak věčné rozpory se synem. Navíc 5. srpna 1772 byla donucena souhlasit s rozdělením Polska mezi Prusko a Rusko. Kdyby se totiž postavila na stranu Polska, vše by vedlo k válce, kterou by osamocené Rakousko jistě prohrálo. Rakousko sice získalo 70 000 čtverečných kilometrů Polska, ale jeho nový nepřítel Rusko se rozrostlo v důsledku tohoto dělení ještě blíž k rakouským hranicím. Během hladomoru v českých zemích v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí, což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Dne 5. července 1778 vypukla Válka o bavorské dědictví a opět ji zahájil Fridrich II. vpádem do Čech. Válka byla ovšem velmi rychlá a neodehrály se během ní žádné velké bitvy. Mír byl sepsán následujícího roku, dne 13. května 1779 a dostal označení těšínský. Rakousko si mohlo ponechat bavorskou Innskou čtvrť, zbytek si vzalo Prusko. Tento mír byl poslední velkou politickou akcí, kterou Marie Terezie stihla za svého života udělat. U Marie Terezie byl diagnostikován vysoký krevní tlak a pulmonální neprůchodnost s rozedmou plic. Dne 8. listopadu 1780 se nachladila na lovu bažantů a 29. listopadu 1780 zemřela. Pitva ukázala, že jí nefungovala jedna plíce. Byla pochována, stejně jako její manžel a její vychovatelka Charlotta Fuchsová, v rodinné kapucínské kryptě. Po celém tehdejším Rakousku se konaly bohoslužby a i její celoživotní úhlavní nepřítel Fridrich II. jí vzdal čest. Zanechala po sobě, až na Slezsko a získanou část Bavorska, neporušené Rakousko z dob vlády svého otce a dále sedm potomků na sedmi evropských trůnech. královna uherská 1740–1780 (korunována roku 1741 v Prešpurku (dnešní Bratislava . )) královna česká 1740–1780 (korunována roku 1743 v Praze) arcivévodkyně rakouská 1740–1780 vévodkyně parmská 1740–1748 plus v desítkách dalších malých územních celků V letech 1740–1780 vládla Marie Terezie jako arcivévodkyně rakouská a královna uherská a česká. Její panování bylo založeno Pragmatickou sankcí císaře Karla VI. (který neměl mužského potomka) ve smyslu "vládkyně habsburské říše", nikoli jako "císařovny Svaté říše římské", jak je někdy označována. Tou totiž nebyla zvolena, ani nebyla takto korunována, ačkoli svého manžela do Frankfurtu nad Mohanem k jeho korunovaci v roce 1745 doprovodila. Její titul císařovny je tedy třeba považovat v letech 1745–1765 za titul "císařovny-manželky", později jako "císařovny-matky" (po smrti jejího manžela se stal císařem Svaté říše římské jejich syn Josef II.). Vývoj v užívání jednotlivých titulů názorně ilustruje vývoj mincovnictví z dob její vlády. Na mincích a medailích s podobiznou panovnice se objevuje nápis "M THERESIA D G R IMP HU BO REG" (= Maria Theresia, Dei Gratia Romanorum Imperatrix, Hungariae Bohemiaeque Regina = Marie Terezie z Boží vůle římská císařovna, uherská a česká královna) až od roku 1745, kdy byl její manžel František Lotrinský zvolen císařem po smrti císaře Karla VII. Albrechta. Karel VI., otec Marie Terezie, zřídil ve Vídni císařskou mincovnu, kde mincmistrem byl Matthäus Donner (bratr sochaře Georga Raphaela Donnera), který býval na spodním okraji mincí podepsán (případně zkratkou MD). Donner vytvářel a razil na příkaz císaře mince (české tolary, ze kterých později převzal jméno americký dolar, krejcary, dukáty, feniky, liardy. ad.) a medaile z milosti, které panovník uděloval za zásluhy významným osobnostem. Vyjadřovaly nejvyšší poctu od "milostivého" panovníka. Podrobnější informace naleznete v článku Tereziánské reformy. Za panování Marie Terezie byly provedeny osvícenské reformy v řadě oblastí. Na ně pak navázaly josefinské reformy. V rámci správní reformy byla omezena zemská samospráva, vytvořena centralizovaná správa monarchie a státní správa byla profesionalizována. Bylo sjednoceno trestní právo v Rakousku a českých zemích, a to zákoníkem zvaným Constitutio Criminalis Theresiana (vešel v platnost roku 1768). Tento zákoník byl v mnohém stále poplatný právní soustavě středověku, jako důkazní prostředek připouštěl například mučení a obsahoval ještě skutkové podstaty trestných činů jako je čarodějnictví nebo magie. Byly vytvořeny tereziánské katastry, soupisy půdy, domů a obyvatel. Tereziánský urbář z roku 1767 definoval vztahy mezi vlastníky půdy a jejich poddanými v Uhrách, což narazilo na ostrý odpor uherské šlechty. Poddanská a pozemková reforma, kterou navrhl a v několika zemích (Čechy, Dolní Rakousy, Morava, Štýrsko a Halič), provedl František Antonín Raab, se označuje jako raabizace (aboliční raabovská soustava, raabovský robotní svod nebo raabovský emfyteut). Část vrchnostenské půdy byla za poplatek rozdělena mezi rolníky, v rámci pilotního projektu byla roku 1775 rozdělena část půdy po zrušeném jezuitském řádu. Roku 1775 vydala Marie Terezie poslední robotní patent, který zmírnil robotní povinnost. Josef II. raabovské reformy zastavil. Stát podporoval podnikání (textilní a sklářské manufaktury, papírny), zavedl celní unii a cla na ochranu před zahraniční konkurencí. Modernizovalo se obdělávání půdy a prosadily se brambory. Byla zavedena jednotná měna (1 tolar = 2 zlaté) a první papírové peníze (bankocetle) a sjednoceny míry a váhy. V roce 1751 byl vydán ohňový patent, stanovující průlomové zásady požární ochrany, zejména stavbu domů z nehořlavých materiálů a vybavení vesnic zvoničkami s nepřetržitou vartýřskou službou. Roku 1773 byl zrušen jezuitský řád, jezuité tím přišli i o dohled nad školstvím. K řízení reformy školství byl pozván Johann Ignaz Felbiger. 6. prosince 1774 byl vydán Všeobecný školní řád pro všechny císařsko-královské země, který stanovil mimo jiné všeobecnou vzdělávací povinnost pro chlapce i dívky (nikoli povinnou školní docházku, jak se obvykle uvádí). Byla zavedena povinná šestiletá školní docházka a systém škol: triviální školy na venkově i ve městech, při farách, pro výuku čtení, psaní a počtů, výuku náboženství a základů zemědělství, pro dívky též domácích prací. Na obsah výuky dohlížel farář, na hospodaření školy školní dozorce, což byl obvykle nejbohatší sedlák z vesnice. hlavní školy ve městech, alespoň jedna v kraji. Kromě základních znalostí se učila též německá gramatika a latina. V českých hlavních školách se v prvním ročníku učilo česky, ve druhém částečně česky, ve vyšších německy. normální školy, což byly učitelské ústavy v zemských městech, s výukou pouze v němčině. preparandy, přípravné kursy pro učitele, trvaly při normálních školách 1–2 roky, při hlavních školách 3 měsíce. Dozor nad hlavními a normálními školami měly zemské školní komise. Roku 1775 byla provedena reorganizace středních škol podle Gratiana Marxe. Byla vytvořena pětitřídní (později šestitřídní) gymnázia, kde se učilo německy, od 3. třídy latinsky. Roku 1751 založila Marie Terezie ve Vídni vojenskou akademii. Marie Terezie osobně vyšívala jedny ze šatiček pro Pražské Jezulátko – zelené se zlatou výšivkou patří mezi nejvýznamnější. Z manželství s císařem Františkem I. Štěpánem vzešlo 16 dětí, 5 synů a 11 dcer. Šest dětí zemřelo ještě za života jejich matky (1. Marie Alžběta, 3. Marie Karolína, 7. Karel Josef, 10. Marie Karolína, 11. Johanna Gabriela, 12. Marie Josefa). Tři dcery se jmenovaly Marie Karolína (č. 3, 10 a 13). Dvě dcery se jmenovaly Marie Alžběta (č. 1 a 6). Dva synové se stali císaři (č. 4 a 9). 1. Marie Alžběta (1737–1740) 2. Marie Anna (1738–1789), žila později v Klagenfurtu 3. Marie Karolína (1740–1741) 4. Josef II. (1741–1790) 1.∞ 1760 princezna Isabela Bourbonsko-Parmská, dcera Filipa Parmského vévody z Parmy, Piacenzy, Guastelly 2.∞ 1765 princezna Marie Josefa Bavorská, dcera císaře Karla VII. a Marie Amálie Habsburské 5. Marie Kristina (1742–1798) ∞ 1766 vévoda Albert Kazimír Sasko-Těšínský, syn polského krále Augusta III. a Marie Josefy Habsburské 6. Marie Alžběta (1743–1808), abatyše v Innsbrucku 7. Karel Josef (1745–1761) 8. Marie Amálie (1746–1804) ∞ 1769 vévoda Ferdinand Parmský, syn Filipa Parmského vévody z Parmy, Piacenzy, Guastelly 9. Leopold II. (1747–1792) ∞ 1765 infantka Marie Ludovika Španělská z rodu Bourbon-Anjou, dcera krále Karla III. 10. Marie Karolína (1748–1748) 11. Johanna Gabriela (1750–1762) (zasnoubena) král Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský 12. Marie Josefa (1751–1767) (zasnoubena) král Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský 13. Marie Karolína (1752–1814) ∞ 1768 král Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský, syn španělského krále Karla III. 14. Ferdinand Karel (1754–1806) ∞ 1771 vévodkyně Marie Beatrice d'Este, dcera vévody Herkula III. z Modeny-d'Este 15. Marie Antoinetta (Marie Antonie) (1755–1793) ∞ 1770 Ludvík (1754–1793), dauphin, od 1774 jako Ludvík XVI. král Francie, syn dauphina Ludvíka Bourbonského 16. Maxmilián František (1756–1801), arcibiskup, kurfiřt kolínský číslování domů školství ulice Za jejího panování byly očíslovány domy. Do té doby se domy značily názvy, např. Dům U dvou slunců na pražské Malé Straně. V Praze bylo toto, tzv. nejstarší číslování provedeno v roce 1770. | DATETIME | DATETIME |
003450 | Moták pochop (Circus aeruginosus), též pochop rákosní je štíhlý pták z řádu dravců. U motáka pochopa, právě tak, jako u ostatních motáků, je výrazně vyvinutý pohlavní dimorfismus daný velikostí a zbarvením. Dospělý samec má vrchní část těla kaštanově hnědou, hlavu a hruď nažloutlou, břišní část rudohnědou. Ocas je stříbřitě šedý a také na křídlech jsou šedé plochy. Špičky křídel jsou černé. Větší a těžší samice je shodně s mladými ptáky jednobarevně hnědá, celkově tmavší než samec, jen vrch hlavy má světlý, smetanový (připomínající žlutou čepičku) a bílý kostřec. Mladí ptáci jsou ještě tmavší než samice, bez čepičky. Poznáme ho podle typického letu nízko nad terénem. Můžeme ho snadno zaměnit s motákem lužním, který je však štíhlejší, s podélnými pruhy zespodu křídel. Při toku předvádí samec v letu akrobatické kousky, vystoupá vysoko do oblak a pak se snáší dolů za družkou.... | Je u motáka pochopa vyvinut pohlavní dimorfismus? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mot%C3%A1k_pochop | [
"ano"
] | 84 | 206 | U motáka pochopa, právě tak, jako u ostatních motáků, je výrazně vyvinutý pohlavní dimorfismus daný velikostí a zbarvením. | [] | Moták pochop (Circus aeruginosus), též pochop rákosní je štíhlý pták z řádu dravců. U motáka pochopa, právě tak, jako u ostatních motáků, je výrazně vyvinutý pohlavní dimorfismus daný velikostí a zbarvením. Dospělý samec má vrchní část těla kaštanově hnědou, hlavu a hruď nažloutlou, břišní část rudohnědou. Ocas je stříbřitě šedý a také na křídlech jsou šedé plochy. Špičky křídel jsou černé. Větší a těžší samice je shodně s mladými ptáky jednobarevně hnědá, celkově tmavší než samec, jen vrch hlavy má světlý, smetanový (připomínající žlutou čepičku) a bílý kostřec. Mladí ptáci jsou ještě tmavší než samice, bez čepičky. Poznáme ho podle typického letu nízko nad terénem. Můžeme ho snadno zaměnit s motákem lužním, který je však štíhlejší, s podélnými pruhy zespodu křídel. Při toku předvádí samec v letu akrobatické kousky, vystoupá vysoko do oblak a pak se snáší dolů za družkou. Hlas v toku je vysoké "kví-eh" a pískavé "fíh". Od stejně velké káně lesní se liší útlejším vzezřením, delším ocasem a při klouzavém letu staví obě křídla do polohy širokého V. Pochopové preferují otevřenou krajinu, pro hnízdění si vybírají rákosové porosty nebo polní kultury (ozim, řepka, vojtěška). Hnízdí vždy v blízkosti vody. Staví si hnízdo ze stébel a větví přímo na zemi nebo v hustém rákosu těsně nad vodou. Začátkem května snáší samice v dvoudenním intervalu 3–6 bělavých vajec, která zahřívá po dobu asi jednoho měsíce. Samec samici na hnízdě nestřídá, ale přináší jí potravu po celou dobu sezení na vejcích i po vylíhnutí mláďat – samice přinesenou kořist porcuje a mláďata krmí. Na hnízdě mláďata stráví asi šest týdnů, v nebezpečí se rozlézají po okolí. Do hnízda se na noc někdy vrací i po dosažení vzletnosti. Potravu tvoří především drobní hlodavci, ale i jiní savci, ryby a ptáci. Hlavním lovištěm jsou břehy rybníků, slepých a hustě zarostlých říčních ramen, rákosiny, louky a zamokřená místa v blízkosti vod. Nad takovou krajinou létá pochop nízkým, značně neurovnaným (jakoby potácivým) letem, který mu umožňuje vyhledávat potravu na zemi i ve vodě. Nikdy neloví ve vzduchu . Moták pochop je tažný druh, který na zimoviště v jižní Evropě a Africe odlétá v srpnu až říjnu a ze zimovišť přilétá během března a dubna. V ČR hnízdí odhadem max. 1700 párů, přičemž četnost výskytu motáka pochopa má mírně vzrůstající tendenci. Obrázky, zvuky či videa k tématu Moták pochop ve Wikimedia Commons Galerie Moták pochop ve Wikimedia Commons hlasová ukázka v projektu Českého rozhlasu "Hlas na tento den" | VERB_PHRASE | YES_NO |
006053 | Ionizace je proces, při kterém se z elektricky neutrálního atomu nebo molekuly stává iont. Pojem "ionizace" také označuje stav hmoty, která obsahuje ionty. Opačným dějem k ionizaci je rekombinace. Vznik záporných iontů, aniontů, je zpravidla způsoben dodáním záporného elektrického náboje - prostřednictvím jednoho nebo více elektronů - do elektronového obalu částice. Vznik kladných iontů, kationtů, je naopak podmíněn odtržením jednoho či více elektronů z elektronového obalu, k čemuž je potřeba částici dodat energii, nejčastěji ve formě dopadajícího elektromagnetického záření - fotonů.... | Co je opačným dějem k ionizaci? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ionizace | [
"rekombinace"
] | 156 | 196 | Opačným dějem k ionizaci je rekombinace. | [
{
"start": 184,
"end": 195,
"text": "rekombinace"
}
] | Ionizace je proces, při kterém se z elektricky neutrálního atomu nebo molekuly stává iont. Pojem "ionizace" také označuje stav hmoty, která obsahuje ionty. Opačným dějem k ionizaci je rekombinace. Vznik záporných iontů, aniontů, je zpravidla způsoben dodáním záporného elektrického náboje - prostřednictvím jednoho nebo více elektronů - do elektronového obalu částice. Vznik kladných iontů, kationtů, je naopak podmíněn odtržením jednoho či více elektronů z elektronového obalu, k čemuž je potřeba částici dodat energii, nejčastěji ve formě dopadajícího elektromagnetického záření - fotonů. Minimální energie potřebná k odstranění jednoho elektronu se označuje jako ionizační potenciál (ionizační energie). Je to minimální energie, kterou musí mít dopadající částice, aby mohlo dojít k ionizaci a vytvoření kationtu. Ionizační potenciál se udává v elektronvoltech (1 eV = 1,6×10−19 J). Pro vodík má hodnotu 13,53 eV, kyslík 15,8 eV a rtuť 10,4 eV. Přidáním elektronu k atomu určitého prvku dojde k uvolnění jisté energie, kterou označujeme jako elektronovou afinitu. Tento proces funguje trochu odlišně v závislosti na tom, zda je iont vytvářen s kladně nebo záporně nabitým elektrickým nábojem. Kladně nabité ionty, jsou vytvářeny, když elektrony vázané na atom (nebo molekulu) absorbují dostatek energie k úniku z elektronového obalu. Množství energie potřebné k úniku se nazývá ionizační energie. Záporně nabité ionty vznikají, když se volný elektron srazí s atomem a následně se zachytí uvnitř elektronového obalu. Obecně lze ionizace rozdělit do dvou typů: sekvenční ionizace a ne-sekvenční ionizace. V klasické fyzice může probíhat jen sekvenční ionizace (více informací v sekci Klasická ionizace). Ne-sekvenční ionizace porušuje několik zákonů klasické fyziky (najdete ji v sekci Kvantová ionizace). Vztahuje se pouze na klasickou fyziku a Bohrův model atomu, který dělá jak atomovou tak i molekulární ionizaci zcela deterministickou, což znamená, že každý problém má vždy určitou a vypočitatelnou odpověď. Podle klasické fyziky, je naprosto nezbytné, aby energie elektronu převyšovala energetický rozdíl elektronového obalu, kterým se snaží projít. Analogie pro lepší pochopení: Stejným způsobem nemůže člověk skočit přes zeď vysokou jeden metr, bez toho aniž by vyskočil jeden metr vysoko nad zem, elektron se nemůže dostat přes 13,6-eV elektronového obalu, bez méně jak 13,6 eV energie . Podle těchto dvou principů, energie potřebná k uvolnění elektronu je větší než nebo rovna rozdílu mezi současnou atomovou vazbou nebo molekulárním orbitalem a nejvyšším možným orbitalem. Pokud absorbovaná energie přesahuje tento potenciál, pak se elektron vydává jako volný elektron. V opačném případě elektron krátce vstoupí do excitovaného stavu, dokud není absorbovaná energie vyzářena a elektron znovu vstoupí do nejnižšího možného stavu. Vzhledem k tvaru potenciálové bariéry, podle těchto zásad, musí mít volný elektron energii vyšší nebo rovnu energii potenciálové bariéry, aby byl schopný se přes ni dostat. Pokud má volný elektron dostatek energie, aby tak učinil, přejde do nejnižšího možného energetického stavu a zbývající energie bude vyzářena pryč. Pokud elektron nemá dostatek energie k překonání potenciálové bariéry, pak je elektrostatickou silou zahnán zpět, což je popsáno v Coulombově zákoně. Sekvenční ionizace je popis toho, jak probíhá ionizace atomu nebo molekuly. Například, iont s +2 nábojem může být vytvořen pouze z iontů s +1 nábojem nebo +3 nábojem. To znamená, že numerické náboj atomu nebo molekuly se musí měnit postupně, vždy se mění z čísla na číslo předchozí nebo následující. V kvantové mechanice, může ionizace probíhat klasicky, kdy elektron má dost energie k překonání potenciálové bariéry, ale je zde další možnost tunelové ionizace. Tunel ionizace probíhá důsledkem ionizace kvantového tunelování. V klasické ionizaci, musí mít elektron dostatek energie k překonání potenciálové bariéry, ale kvantové tunelování dovoluje elektronu jednoduše projít přes potenciálovou barieru díky vlnovému charakteru elektronu. Pravděpodobnost průchodu elektronu přes bariéru exponenciálně klesá se šířkou potenciálové bariéry. Pokud je střídavý proud kombinován s tunelem ionizace, dochází k hlavnímu jevu ne-sekvenční ionizace. Elektron, který se snaží dostat z atomu nebo molekuly může být zaslán zpátky vlivem střídavého proudu, přičemž nemůže být znovu zkombinován s atomem nebo molekulou a nemůže dojít k uvolnění přebytečné energie. Nebo má atom nebo molekula možnost dále ionizovat, díky vysokoenergetickým srážkám. Tato dodatečná ionizace je označována jako ne-sekvenční ionizace ze dvou důvodů: Za prvé, není zde žádné pravidlo toho, jak je druhý elektron odstraněn, a druhé, atom nebo molekula s +2 nábojem může být vytvořena přímo z atomu nebo molekuly s neutrálním nábojem, takže čísla nábojů nejsou sekvenční. Ne-sekvenční ionizace je často zkoumána na laserovém poli o nižší intenzitě, neboť při vysoké míře ionizace je většina ionizačních události sekvenční. Vzduch je vždy alespoň částečně ionizován účinkem kosmického záření a radioaktivitou zemské kůry. Běžně vzniká v 1 cm3 vzduchu každou sekundu přibližně deset kladných iontů a elektronů. Elektrony se poté mohou spojit s neutrální molekulou a vytvořit záporný iont. Obecně ionizace plynu se uskutečňuje např. el. výbojem, vysokou teplotou či srážkami molekul s velkou kinetickou energii Fotoionizace - vznik iontů absorpcí ultrafialového, rentgenového či ʏ Násobná ionizace - odtržení více než jednoho elektronu od neutrální molekuly (atomu) Malá encyklopedie chemie, Praha 1976 http://en.wikipedia.org/wiki/Ionization Plazma Ionosféra Rekombinace Ionizující záření | ENTITY | OTHER |
010053 | ... Jedná se o elektrostatické přitahování opačných nábojů v polárních nebo nabitých molekulách. Coulombická síla se projevuje například ve vodě. V molekule vody je na atomu kyslíku v důsledku jeho vysoké elektronegativity částečně záporný náboj, zatímco na vodících kladný. Vzniká tak dipól, který interaguje s dalšími dipóly molekul vody vodíkovým můstkem. (Pozn.: Coulombické síly nemusí nutně zahrnovat vodíkové můstky.) Přitažlivost molekul vody se nakonec projevuje na zvýšené teplotě varu, která je posunuta až na 100 °C. Indukční síla potřebuje ke svému vzniku trvale polarizovanou molekulu, která polarizuje ostatní (polární i nepolární) molekuly. Disperzní síla je nejvýznamnější z van der Waalsových sil.... | Projevuje se Coulombická síla ve vodě? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Van_der_Waalsovy_s%C3%ADly | [
"ano"
] | 97 | 145 | Coulombická síla se projevuje například ve vodě. | [] | Van der Waalsovy síly pojmenované po nizozemském fyzikovi Johannesi Dideriku van der Waalsovi jsou přitažlivé a odpudivé interakce (síly) mezi molekulami. Přitažlivé síly jsou uvedeny níže, odpudivou silou je elektrostatická repulze elektronových oblaků molekul, která je výrazná pouze při těsném přiblížení molekul k sobě. Existují tři typy přitažlivých van der Waalsových sil: Coulombická síla je způsobená polaritou molekul. Jedná se o elektrostatické přitahování opačných nábojů v polárních nebo nabitých molekulách. Coulombická síla se projevuje například ve vodě. V molekule vody je na atomu kyslíku v důsledku jeho vysoké elektronegativity částečně záporný náboj, zatímco na vodících kladný. Vzniká tak dipól, který interaguje s dalšími dipóly molekul vody vodíkovým můstkem. (Pozn.: Coulombické síly nemusí nutně zahrnovat vodíkové můstky.) Přitažlivost molekul vody se nakonec projevuje na zvýšené teplotě varu, která je posunuta až na 100 °C. Indukční síla potřebuje ke svému vzniku trvale polarizovanou molekulu, která polarizuje ostatní (polární i nepolární) molekuly. Disperzní síla je nejvýznamnější z van der Waalsových sil. Je slabší než kovalentní, koordinační vazba a vodíkový můstek. Vzniká i v nepolárních molekulách, které neobsahují stálé dipóly a jejichž vazby nejsou polarizované. I v nepolárních molekulách dochází, díky pohybu elektronů, ke vzniku slabých, rychle oscilujících (kmitajících) dipólů (v průměru je ale elektronová hustota v nepolární molekule rozložena rovnoměrně). Pokud se k sobě dvě molekuly přiblíží, bude tato oscilace synchronizována tak, že se jejich oscilující dipóly budou přitahovat. == Literatura == | VERB_PHRASE | YES_NO |
012115 | ... V 60. letech vynikl Nodar Dumbadze, v 70. letech Othar Čiladze. Nejznámějším gruzínským hudebním skladatelem je Giya Kancheli, žijící dnes v Belgii. Zakaria Paliašvili je autor gruzínské hymny. Slavným baletním choreografem byl George Balanchine. V současnosti si získala věhlas baletka Nina Ananiašvili. V sovětském filmu se prosadili filmoví režiséři Tengiz Abuladze, Vachtang Kikabidze a Georgij Danělija. Ve Francii působil režisér Otar Ioseliani. Nejznámější gruzínskou fotografkou je pak patrně Salome Vatzadze tvořící zejména v New Yorku. Patrně nejznámějším gruzínským malířem je Niko Pirosmani, představitel naivního umění, sochařem pak Zurab Cereteli. === Sport === Na olympijských hrách je samostatná Gruzie úspěšná především v bojových a silových sportech.... | kdo je autorem gruzínské hymny? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gruzie | [
"Zakaria Paliašvili"
] | 153 | 197 | Zakaria Paliašvili je autor gruzínské hymny. | [
{
"start": 153,
"end": 171,
"text": "Zakaria Paliašvili"
}
] | Gruzie (gruzínsky: ს, transliterace: Sakartvelo) je stát na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie, při východním okraji Černého moře. Jeho sousedy jsou na severu a severovýchodě Rusko, na jihu Turecko a Arménie a na jihovýchodě Ázerbájdžán. Součástí Gruzie jsou autonomní republiky Adžárie a Abcházie. Abchazské území a také Jižní Osetie jsou de facto ovládány a vojensky obsazeny Ruskem, takže gruzínská vláda nemá tyto oblasti pod kontrolou. == Název == Gruzínsky název země zní Sakartvelo. V některých jazycích se Gruzie řekne Georgia (například anglicky) nebo Georgie(n), podle jedné z teorií podle patrona země svatého Jiří (řecky Georgios). Název "Gruzie" pochází z ruštiny (Г – Gruzija). Gruzie proto v roce 2009 požádala pobaltské republiky, aby ruský název nepoužívaly a přešly na doporučené jméno Georgia pro estonštinu a Georgija pro litevštinu. == Dějiny == === Kavkazská Ibérie === V této době byla Gruzie obydlená různými kmeny, nejvýznamnější z nich byly Kartvelské, později známé také jako Kolchové a Iberové. Ty se dostaly nakonec pod vliv Urartské říše. V 4. století př. n. l. zde vytvořily starověký gruzínský stát Kartli, který existoval od 4. století př. n. l. do 6. století tento útvar je také nazýván Kavkazská Ibérie. Kavkazská Ibérie společně s přímořským státem Kolchida položila základy gruzínské státnosti a gruzínského národa. V 1. století n. l. obsadili Římané území dnešní Gruzie, jako jednu ze svých nejvýchodnějších provincií. Po rozdělení na západní a východní část se Gruzie stala součástí Východořímské říše, neboli Byzance. Kolem roku 340 zde bylo přijato křesťanství. V dobách oslabování Byzantského impéria se tohoto území nejdříve zmocnili Sásánovci, později Arabové. Arabové přišli k hranicím iberského knížectví v roce 645 a donutili jeho eristaviho (knížete) Štěpána II. opustit byzantskou příslušnost a uznat arabského chalífu jako svého nového nadřízeného. Z arabského vlivu se Ibérie vymanila až na počátku 9. století, když eristavi Ašot I. z jihozápadogruzínského rodu Bagrationů využil oslabení Arabské říše a prohlásil svůj rod za nový dědičný vládnoucí rod nad iberským knížectvím opět pod patronátem Byzance. Jeho nástupce Ardanase II. pak formálně ještě jako byzantský vazal přijal v roce 888 po více než 300leté odmlce iberskou královskou korunu. Korunován byl už ne jako vládce Ibérie, ale jako "Král všech Gruzínců". Jeho potomek Bagrat III. pak dokázal přibližně kolem roku 1000 sjednotit okolní rozdrobená knížectví v Gruzii pod jedinou vládu a položil tak základ existence Gruzínského království. === Období před nadvládou Ruska === Období vlády Bagrationů od konce 11. do počátku 13. století, zejména vláda Davida IV. a jeho vnučky Tamary, patří k vrcholným epochám gruzínských dějin. Toto zlaté období bylo násilně ukončeno mongolskou invazí. Další ránu jednotě Gruzie uštědřil středoasijský dobyvatel Tamerlán. Jednotná vláda byla po čase rozdrobena na drobná knížectví (abchazské, kachetinské, eretínské a tao-klardžetské) a na tři hlavní království – Imeretie, Kachetie a Kartlie. Gruzie byla v ohrožení jak ze západu z Turecka, tak z východu z Persie – Turci a Peršané získávali postupně vliv v jednotlivých knížectvích. Pod nátlakem těchto dvou velkých impérií se podařilo tak část obyvatelstva islamizovat. V 17. století načas obnovil slávu Gruzie vojevůdce Giorgi Saakadze, ale po jeho zavraždění persko-turecká agrese ještě zesílila. V roce 1783 byla uzavřena smlouva jedním z východních vládců o suverénnosti ruského carství nad těmito knížectvími, čímž získali Rusové fakticky nad nimi moc. === Období nadvlády Ruského impéria === Roku 1810 se východní dvě knížectví formálně připojila k Ruskému impériu a Gruzíni byli postupně začleňováni do carské říše, příkladem je slavný carský generál Pjotr Bagration. Do roku 1864 se podařilo Rusům anektovat celou Gruzii, kromě přístavů Suchumi a Batumi, které získali až po rusko-tureckých válkách. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit, začal růst gruzínský nacionalismus. Při nepokojích v roce 1905 v Rusku vypukl v Gruzii ozbrojený boj. === Období revoluce a SSSR === Po vypuknutí Říjnové revoluce moc v zemi rychle získali gruzínští sociální demokraté pod vedením Noa Žordaniji. Byl ustanoven výbor Zakavkazský komisariát, což byla společná vláda nacionálních stran všech tří budoucích kavkazských sovětských republik. Ten rozhodl o odtržení od Ruska a vytvoření Zakavkazské demokratické federativní republiky. Existovala až do doby, než Ázerbájdžán začal požadovat politickou i ekonomickou orientaci na Turecko, zatímco s tím nemohli představitelé Arménie a Gruzie souhlasit. Gruzie po vyhlášení samostatnosti požádala Německo o ochranu, čemuž bylo vyhověno. Roku 1920 byla podepsána také mírová smlouva s RSFSR, kterou ruští bolševici uznali nezávislost Gruzie za podmínky, že bude povolena bolševická strana v Gruzii a pomoc bělogvardějcům zastavena. Ruské bolševické vedení ale porušilo veškeré smlouvy a Rudá armáda se nakonec zmocnila země silou. Byla vyhlášena Gruzínská SSR a menševická vláda byla nucena uprchnout do francouzského exilu. V rámci Gruzínské SSR byla zřízena Adžarská ASSR na jihu, Abchazská ASSR na severozápadě a Jihoosetská autonomní oblast. Byl učiněn i pokus o integraci s Arménií a Ázerbájdžánem v Zakavkazskou SFSR, která se však 5. prosince 1936 rozpadla. V roce 1924 vypuklo protisovětské srpnové povstání, které bylo potlačeno. Z Gruzie pocházel sovětský diktátor Josif Stalin a jeho blízcí spolupracovníci Sergo Ordžonikidze a Lavrentij Berija, který byl ve 30. letech neomezeným pánem Gruzie a od roku 1938 obávaným šéfem sovětské tajné policie NKVD. === Období pádu SSSR a vyhlášení nezávislosti === Roku 1989 vláda Gruzínské SSR prohlásila, že současný stav je okupací a porušením mírové smlouvy. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti, byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost pak byla vyhlášena 14. listopadu 1990. Gruzie se jako jedna z mála nových republik nestala členem SNS, nakonec však z hospodářských důvodů do společenství vstoupila (vystoupila až v roce 2008 jako následek tehdejší války v Jižní Osetii). V následujícím roce byl v nezávislých volbách zvolen za prezidenta nacionalista Zviad Gamsachurdia, který měl v úmyslu zrušit autonomní postavení Jižní Osetie a Abcházie.Protože se nejvyšší sovět snažil rozhodnutí zrušit, začaly v zemi s přičiněním sovětských tajných služeb vypukat nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik, žádajících také nezávislost, čemuž nebylo vyhověno. Autonomní republiky se otevřeně postavily proti snaze nového gruzínského vedení zrušit jejich autonomii a vytvořit z Gruzie jednotný národní stát. V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osety a Gruzíni ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války. Po uklidnění situace v roce 1995 se do čela země dostal bývalý ministr zahraničí SSSR Eduard Ševardnadze, který se k moci dostal již v roce 1992, ale až do smrti Gamsachurdii probíhaly vnitřní boje o moc. Vládnout vydržel jako prezident země až do růžové revoluce v roce 2003. K vyjádření tendencí, které se vyvinuly v postkomunistických společnostech ve východní Evropě a ve střední Asii na začátku 21. století se používá pojem barevná revoluce. Během této "růžové" revoluce protestovaly tisíce lidí v čele s pozdějším prezidentem Michailem Saakašvilim proti Ševardnadzeho vládě, která nevyřešila základní hospodářské a politické problémy – chudobu a korupci. Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem už demokratickou cestou, kdy získal 95% hlasů. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardáře George Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA. Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil "superprezidentský systém" a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání.V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. Roku 2007 protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil "výjimečný stav", zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům. Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované. V květnu 2008 se v Gruzii konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila vládnoucí Sjednocená národní strana prezidenta Saakašviliho, která získala 63% hlasů. Opozice označila tyto volby za zfalšované.V říjnu 2012 v parlamentních volbách zvítězila opoziční koalice Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Prezident Saakašvili uznal porážku a oznámil, že jeho strana odchází do opozice. === Válka v Jižní Osetii === 1. srpna 2008 začala válka v Jižní Osetii mezi Gruzií a jihoosetinskými separatisty. Ta pak začala 7. srpna nabírat na síle, když se na stranu Jižní Osetie přidalo Rusko poté co podle zprávy pozorovatelů OBSE gruzínská armáda zaútočila nerozlišující dělostřeleckou a raketometnou palbou na správní středisko Jižní Osetie Cchinvali. Gruzíni žijící na území Jižní Osetie byli donuceni opustit domovy. Mise organizace Člověk v tísni začala ihned poskytovat materiální a psychosociální podporu tisícům utečencůJižní Osetie obývaná Osety, kteří žijí i v sousední ruské republice Severní Osetie-Alanie, usiluje stejně jako Abcházie o nezávislost na Gruzii od roku 1990 v souvislosti se snahou Gruzie odtrhnout se od bývalého SSSR a faktickou nezávislost, kterou Gruzie nikdy neuznala, získala Jižní Osetie po první gruzínsko-osetinské válce v letech 1991–1992 a po referendu místních obyvatel v lednu 1992.12. srpna potvrdilo Rusko stažení svých jednotek z Gruzie. 14. srpna schválil gruzínský parlament kvůli ruské agresi vystoupení ze Společenství nezávislých států.26. srpna byly Ruskou federací uznány samostatné státy Jižní Osetie a Abcházie. Uznání samostatnosti odsoudil americký prezident George W. Bush a další západní politici, kteří v konfliktu podporovali Gruzii.Na summitu EU, který probíhal na začátku září, prohlásil ruský prezident Dmitrij Medveděv, že Rusko stáhne své vojáky z gruzínského území, avšak v Abcházii a Jižní Osetii ozbrojené síly ponechá. S důsledky ozbrojeného konfliktu se země stále ještě potýká. Jedná se např. o nestabilní politickou situaci či dlouhodobý odliv obyvatelstva. == Geografie == Gruzie leží na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie. Podle některých názorů vede hranice mezi Evropou a Asií po hlavním kavkazském rozvodí, které také tvoří severní hranici Gruzie s Ruskem. Podle těchto názorů by Gruzie ležela těsně u hranic Evropy, některé její severní výběžky by do Evropy zasahovaly. Při použití v Česku přijímané hranice na řekách Kuma a Manyč patří do Asie i přilehlé části Ruské federace. Další definice vedou evropsko-asijskou hranici také přímo Gruzií. Zeměpisná šířka Gruzie 41 až 43° odpovídá např. šířce Pyrenejí, Říma, Bulharska, severního Japonska, pomezí Oregonu a Kalifornie nebo třeba Nové Anglie. Zeměpisná délka Gruzie 40 až 47° odpovídá např. délce Iráku, západního Jemenu a Mosambického průlivu. Rozlohou 69 700 km2 je Gruzie jen o málo (např. o 1 kraj) menší než Česko. Bez částečně mezinárodně uznaných separatistických provincií Abcházie a Jižní Osetie činí rozloha Gruzie jen 57 200 km2 (o málo více než Chorvatsko), tedy o 18 % méně. Na severu hraničí s Ruskem, na jihovýchodě s Ázerbájdžánem, na jihu s Arménií a na jihozápadě s Tureckem. Země je spjata s Kavkazem a podstatná část jejího povrchu je hornatá. Zjednodušeně lze říci, že severní hranice tvoří Velký Kavkaz a jižní hranice Malý. Uprostřed Gruzie jsou oba spojeny Lišským (Suramským) hřebenem. Od něj na západ se táhne široká kotlina řeky Rioni, na východ pak údolí Kury. Nejvyšší hora Kavkazu Elbrus leží kousek od gruzínských hranic v Rusku. Součástí hraničního hřebene je ale několik dalších pětitisícovek, z nichž nejvyšší (a tedy nejvyšší hora Gruzie) je Šchara (5201 m). Říční síť je rozvinuta nerovnoměrně. Nejhustší je v západní Gruzii a nejmenší na Jurské pahorkatině, což je spojeno s odtokem vody (od 80 až 150 l/s/km2 v západní Gruzii do 3 l/s/km2 na Jorské pahorkatině a jihovýchodě Dolnokartlijské roviny). Řeky náleží k úmořím Kaspického a Černého moře. Úmoří Kaspického moře je převážně tvořeno povodím řeky Kury. Její nejvýznamnější přítoky jsou zleva Velká Liachvi, Ksani, Aragvi, Jori a Alazani (poslední dvě ústí do Mingačevirské přehradní nádrže) a zprava Paravani, Dzama, Tana, Tedzami, Algeti a Chrami. Řeky černomořského úmoří (západní Gruzie) netvoří žádný systém a ústí do moře každá samostatně. Nejvýznamnější je Rioni s přítoky Cchenisckali, Techuri a Kvirila, která protéká na dolním toku Kolchidskou propadlinou. Další významné řeky ústící do Černého moře jsou Inguri, Kodori, Adžarisckali, Bzipi, Chobi a Galidzga. Řeka Čoroch pramenící v Turecku protéká Gruzií na dolním toku (26 km). Většina řek pramenících v horách má maximální průtok na jaře v době tání sněhu. Řeky, jejichž hlavním zdrojem jsou ledovce (Kodori, Inguri, Rioni) mají největší průtok v létě s výraznými maximy každý den ve večerních hodinách a minimem před úsvitem. Řeky Adžarského pobřeží a severních svahů Meschaetského hřbetu mají maxima na podzim a v zimě a jsou na nich časté povodně po deštích. Horské řeky se vyznačují rychlým tokem a tak zamrzají málokdy. Výjimku tvoří řeky Jihogruzínské pahorkatiny, které tečou pomalu na horním toku a rychle v nížině. Oblasti tvořené vápenci a vyvřelinami se vyznačují silně rozvětvenými podzemními systémy s množstvím silných vřídel (řeky Čjornaja, Cačchuri, Rečchi v západní Gruzii a Nardevani, Tašbaši, Armutlo v jižní Gruzii), které přerozdělují a přirozeně regulují vodní toky. Gruzie je bohatá na hydroenergetické zdroje. V Gruzii není mnoho jezer, ale v některých oblastech (Džavachetie, Kolchidská nížina, Kelská planina, staroledovcová zóna Abcházie) se nacházejí skupiny jezer tektonického, vulkanického, mořského, říčního, ledovcového, závalového, krasového jiného původu. Největší jsou Paravani (37 km2), Karcachi (26,6 km2) a Paleostomi (17,3 km2). Nejhlubší jsou závalová jezera Rica (116 m) a Amtkel (72 až 112 m podle výšky hladiny) a jezero Kelistba (75 m). Rybí průmysl je rozvinutý na jezerech Tabackuri a Paleostomi. === Podnebí === Podnebí je silně ovlivněno složitým geomorfologickým členěním krajiny. V údolích je teplé subtropické podnebí s vysokým podílem srážek, které mohou dosahovat od 1 000 až k 2 500 mm. Teplé podnebí umožňuje pěstovat celou řadu teplomilných plodin jako jsou citrusy či čajovník.Směrem na východ země klesá podíl srážek a oblasti jsou zde více suché. Začíná zde převládat kontinentální podnebí. V oblasti povodí řeky Rioni a Kury jsou typické mrazivé zimy a teplá léta. Průměrná teplota v Tbilisi se pohybuje okolo 1 °C v lednu a 24 °C v červenci. === Fauna === Vzhledem k různorodosti krajiny a malé zeměpisné šířce obývá Gruzii na 1000 druhů obratlovců, z toho 360 druhů ptáků (4 druhy supů, 11 druhů orlů), 160 druhů ryb, 48 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků. Lesy jsou obývány několika druhy masožravců jako je vlk, rys, šakal obecný, hyena žíhaná, kočka divoká a několik jedinců levharta perského (Panthera pardus ciscaucasica). Z ostatní velké zvěře je to medvěd hnědý, jelen lesní, srnec obecný, kamzík, prase divoké, koza bezoárová. Endemicky je zde domovem kozorožec kavkazský, kozorožec dagestánský a tetřívek kavkazský (Tetrao mlokosieviczi). Z dravců jsou rozšířeni orel skalní a orlosup bradatý. Bažant obecný byl jako původní endemický pták z Gruzie uměle rozšířen do celého světa. Počet rozšířených bezobratlých druhů je též velmi rozsáhlý a jejich soupis představuje rozsáhlé hledání napříč rozsáhlou literaturou. Jen známí pavouci čítají 501 druh. === Flora === 44 procent země tvoří lesy, z toho 5% činí pralesy a 40 % lesů si zachovalo původní strukturu. V nižších polohách roste převážně listnatý les (dub, buk), ve vyšších polohách pak jehličnatý les (smrk a jedle, mezi nimi jedle kavkazská). Nad hranicí lesa se rozprostírají subalpské a alpské louky. Pohoří na jihu země, nížiny a transkavkazská sníženina byla dříve tvořena stepí, dnes je převážně kultivovaná. == Ekonomika == Přibližně 40 % populace pracuje v zemědělství, kde pěstuje převážně zeleninu, obilí, brambory a zaměřuje se současně i na chov hospodářských zvířat (prasat a drůbeže). 20 % populace pracuje v průmyslovém sektoru, kde převažuje potravinářský průmysl nad strojírenstvím a automobilovým průmyslem, který je soustředěn v okolí hlavního města Tbilisi či ve městě Kutaisi a Batumi. Významná část obyvatelstva pracuje ve stavebnictví. Země se potýká s extrémně vysokou nezaměstnaností, která v některých regionech dosahuje až 80%.Gruzie je významnou hornickou zemí, která má bohaté zásoby železných a neželezných kovů, jenž ve velkém exportuje. Významná ložiska manganu se nacházejí v oblasti Čiatury a řadí se mezi největší na světě. V zemi se nacházejí malá ložiska ropy, plynu a uhlí, ale Gruzie není energeticky soběstačná a musí většinu paliv dovážet a to převážně z Ázerbájdžánu. Rafinace a úpravy surové ropy probíhá v Gruzii v místních rafinériích. Přes Gruzii vedou dva význammné ropovody (BTC a Baku-Supsa, a Jihokavkazský plynovod, spojující oblast Kaspického moře s Černým mořem. Urbanizace: 56,5 % Hrubý domácí produkt (HDP): 14,37 miliard USD, 3 215 USD na obyvatele (45 % služeb, 23 % průmysl, 32 % zemědělství) Nezaměstnanost: 16,3 % Hospodářský růst: 7 % Inflace(2018): 2,8 % Veřejný dluh: 11,2 miliard USD Státní dluh: 3,67 miliard USDOd roku 2005 funguje mezi Gruzií a státy Evropské unie bezvízový styk. Česká republika vyváží do Gruzie mimo jiné zbraně, za což jí, a dalším státům exportujícím do Gruzie zbraně, bylo pohrozeno sankcemi ze strany Ruska. == Obyvatelstvo == Počet obyvatel Gruzie v roce 2015 činil odhadem 3 729 500 lidí. Demografická situace v Gruzii je stejně jako v některých jiných v minulosti sovětských republikách (zvláště v Estonsku a Lotyšssku) charakterizovaná dvěma hlavními trendy po získání nezávislosti – úbytek celkové populace a "gruzínifikace" etnického složení. Poměr etnických Gruzínců se zvýšil mezi lety 1989 a 2002 o deset procent – z 73,7 % se zvýšil na 83,7 % populace. Populace v době, kdy Gruzie byla součástí Sovětského svazu a v prvních letech nezávislosti, strmě rostla a z počtu 4 miliony v padesátých letech se zvýšila na nejvyšší počet 5,5 milionu v roce 1992. Poté se trend změnil, populace se začala zmenšovat a v roce 2005 se snížila na 4,5 milionu. Tento počet reprezentuje celkovou populaci, včetně dvou separatistických regionů, tedy Abcházie a Jižní Osetie, jejichž populace se v roce 2005 odhadovala na 178 000 a 49 200. Bez Abcházie a Jižní Osetie měla Gruzie 4 321 500 obyvatel v roce 2005 a 4 382 100 v roce 2008. Podle sčítání v roce 2002 přišla Gruzie od začátku devadesátých let kvůli migraci o 1,1 milionu obyvatel, neboli 20 % populace. Snížení populace je způsobeno emigrací lidí hledajících zaměstnání, a snížením porodnosti v této době. Mezi lety 2002–2014 přišla Gruzie o 14,7 % populace.Obyvatelé Gruzie jsou Gruzíni (83,8 %), Azerové (6,5 %), Arméni (5,7 %), Oseti (0,9 %), Řekové (0,3 %), Abchazové (0,1 %), Rusové (1,5 %). Do kartvelské jazykové skupiny patří kromě vlastních Gruzínů také Adžarové, Lazové, Svanové, Mingrelové, Tušetové či Kachetové, kteří jsou v současné době považováni za etnické podskupiny Gruzínců. Nejvíce příslušníků má Gruzínská pravoslavná církev 82,1 %, Islám 9,9 %, Arménská apoštolská církev 5,7 %, katolictví 0,8 %, židé 0,1 %, ostatní 1,4 % (2002) V horách existuje originální místní náboženství džvarismus. == Kultura == === Umění === Básník Šota Rustaveli je autorem raně středověkého národního eposu Muž v tygří kůži (Vepkhist'q'aosani). K tomuto zakladatelskému dílu se vraceli v 19. století obrozenci jako Ilja Čavčavadze, Važa Pšavela, Akaki Cereteli nebo Nikoloz Baratašvili, kteří gruzínskou literaturu vzkřísili. Na konci století položil základy gruzínské prózy Alexander Kazbegi. Ve 20. století byl významným autorem básník Galaktion Tabidze. Obětí Stalinových čistek 30. let se stal prozaik Micheil Džavachišvili. Bardem Velké vlastenecké války se ve 40. letech stal básník Grigol Abašidze. V 60. letech vynikl Nodar Dumbadze, v 70. letech Othar Čiladze. Nejznámějším gruzínským hudebním skladatelem je Giya Kancheli, žijící dnes v Belgii. Zakaria Paliašvili je autor gruzínské hymny. Slavným baletním choreografem byl George Balanchine. V současnosti si získala věhlas baletka Nina Ananiašvili. V sovětském filmu se prosadili filmoví režiséři Tengiz Abuladze, Vachtang Kikabidze a Georgij Danělija. Ve Francii působil režisér Otar Ioseliani. Nejznámější gruzínskou fotografkou je pak patrně Salome Vatzadze tvořící zejména v New Yorku. Patrně nejznámějším gruzínským malířem je Niko Pirosmani, představitel naivního umění, sochařem pak Zurab Cereteli. === Sport === Na olympijských hrách je samostatná Gruzie úspěšná především v bojových a silových sportech. Zlatou olympijskou medaili v judu získal Laša Šavdatuašvili, Zurab Zviadauri a Irakli Cirekidze, v zápase Vladimer Chinčegašvili, Manučar Kvirkvelia a Revaz Mindorašvili. Zlato vybojovali i dva vzpěrači, roku 2004 Giorgi Asanidze a v roce 2016 Laša Talachadze. Ještě v časech Sovětského svazu zlato ze závodu ve skoku vysokém přivezl z římské olympiády Robert Šavlakadze. Gruzínská úspěšnost v zápase na OH není náhodná, zápas má v Gruzii starou tradici a mnozí historikové se domnívají, že klasický řecko-římský zápas byl v časech Římského impéria ovlivněn řadou gruzínských prvků, s nimiž se římští kolonizátoři v Ibérii setkali. V zemi je také dosti populární basketbal, řada hráčů se prosadila ve významných ligách, např. Tornike Šengelia, Nikoloz Ckitišvili a zvláště Zaza Pačulija, dvojnásobný vítěz severoamerické NBA s Golden State Warriors. Již za časů Sovětského svazu byla řada jeho reprezentantů v košíkové Gruzínci - trojnásobný mistr Evropy Otar Korkia či olympijští vítězi Micheil Korkia a Zurab Sakandelidze. Dinamo Tbilisi vyhrálo v roce 1962 nejprestižnější klubovou basketbalovou soutěž Evropy, tehdejší Pohár mistrů. Ve fotbale samostatná Gruzie zatím výraznějšího úspěchu nedosáhla. Ale v 60. až 80. letech měla silnou fotbalovou generaci, která se prosadila v dresu SSSR a také na klubové úrovni - Dinamo Tbilisi vyhrálo v sezóně 1980/1981 Pohár vítězů pohárů. K největším osobnostem této generace patřil Alexandr Čivadze (nejlepší fotbalista SSSR roku 1980), Ramaz Šengelia (nejlepší fotbalista SSSR 1978 a 1981), Micheil Meschi, Slava Metreveli a Givi Čocheli (všichni tři mistři Evropy 1960), Revaz Dzodzuašvili (stříbro z mistrovství Evropy 1972) či Murtaz Churčilava, který byl roku 2003 vyhlášen nejlepším gruzínským fotbalistou posledních padesáti let. Legendárním šachistou byl Tigran Petrosjan. Finalistou Wimbledonu byl tenista Alex Metreveli, zisk titulu mu zhatil v roce 1973 Jan Kodeš. Populární je v zemi také rugby. Místní lidovou hrou podobnou rugby je lelo burti. === Věda === K nejznámějším gruzínským vědcům patří kontroverzní lingvista Nikolaj Marr. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Georgien#Flora und Fauna na německé Wikipedii. V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo "Г с с р, В в". === Související články === Gagra Administrativní dělení Gruzie Seznam měst v Gruzii Abcházie Jižní Osetie Adžárie Válka v Jižní Osetii (2008) Růžová revoluce Barevné revoluce === Externí odkazy === Galerie Gruzie ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Gruzie v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Obrázky, zvuky či videa k tématu Gruzie ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Gruzie ve Wikislovníku Kategorie Gruzie ve Wikizprávách Pořad Českého rozhlasu Plus Muž, který zbavil Evropu rovnováhy strachu, podrobně se zabývá okolnostmi politického vzestupu i působení gruzínského politika Eduarda Ševardnadzeho v Gruzii. Georgia TVNews (anglicky)(německy)(rusky)(gruzínsky) Georgia – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Georgia (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Georgia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky) Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Georgia [online]. U.S. Department of State, 2011-01-28 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-20. (anglicky) CIA. The World Factbook – Georgia [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Tbilisi. Souhrnná teritoriální informace: Gruzie [online]. Businessinfo.cz, 2009-11-07 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) DJIBLADZE, Mikhail Leonidovich, a kol. Georgia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) | PERSON | PERSON |
012057 | ... Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů – poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární – dříve volutovou – keramikou). Okolo 200 let př. n. l. bylo na místě Závist založeno sídliště Keltů (Bojové). Kolem oblasti, kde nyní stojí Praha, zmiňuje Ptolemaiova mapa (2. století n.l.) germánské město s názvem "Casurgis". Během stěhování národů v 6. století, začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Podle legendy byla Praha založena v 8. století českou kněžnou a věštkyní Libuší a jejím manželem Přemyslem, zakladatelem dynastie Přemyslovců. Legenda říká, že Libuše vyšla na skalnatý útes vysoko nad Vltavou a prorokovala: "Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat." Na místě nařídila vystavět hrad a město nazvala Praha. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou, kde nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9. století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády... | Byla Praha podle legendy založena v 5. století? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Praha | [
"Ne."
] | 497 | 639 | Podle legendy byla Praha založena v 8. století českou kněžnou a věštkyní Libuší a jejím manželem Přemyslem, zakladatelem dynastie Přemyslovců. | [] | Praha je hlavní a současně největší město České republiky a 15. největší město Evropské unie. Leží mírně na sever od středu Čech na řece Vltavě, uvnitř Středočeského kraje, jehož je správním centrem, ale jako samostatný kraj není jeho součástí. Je sídlem velké části státních institucí a množství dalších organizací a firem. Sídlí zde prezident republiky, parlament, vláda, ústřední státní orgány a jeden ze dvou vrchních soudů. Mimoto je Praha sídlem řady dalších úřadů, jak ústředních, tak i územních samosprávných celků; sídlí zde též ústředí většiny politických stran, hnutí a iniciativ a centrály téměř všech církví, náboženských a dalších sdružení s celorepublikovou působností registrovaných v ČR. Do dnešní podoby se Praha vyvíjela jedenáct století. Coby historická metropole Čech byla v minulosti sídelním městem českých knížat a králů, římsko-německých císařů a hlavním městem Československa. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů a má skoro 1,3 milionu obyvatel, v pražské metropolitní oblasti o rozloze 4 983 km2 žijí 2 miliony obyvatel. Zároveň je Praha také vysoce ekonomicky vyspělým a bohatým regionem s výjimečně vysokou životní úrovní, přičemž tímto vyniká nejen nad české, ale i nad evropské standardy. Podle statistik Eurostatu je devátým nejbohatším regionem v Evropě. HDP na obyvatele v Praze dosahuje 171 % průměru celé Evropské unie (HDP na obyvatele ČR dosahuje pouze 80 %). V Praze sídlí celkem 12 univerzit (vysokých škol univerzitního typu). Praha je všeobecně považována za jedno z nejkrásnějších měst v Evropě. Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě, je památkovou rezervací UNESCO. Právě historické jádro města a mnohé památky přilákají ročně miliony turistů ze zemí celého světa. V roce 2012 navštívilo Prahu 6547700 turistů, je to tedy páté nejnavštěvovanější město Evropy, po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římu. Od roku 1920 je oficiálním názvem města Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha. V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga (latina, většina románských a slovanských jazyků), Prag (němčina) nebo Prague (angličtina a francouzština), kde se zachovala dřívější výslovnost s g; viz také rámeček "v jiných jazycích". Samotné jméno Praha vyvolává nejvíce diskuzí, které zřejmě nebudou nikdy uzavřeny. Různé hypotézy jsou obvykle zdůvodňovány jazykovědnými konstrukcemi nebo archeologickými nálezy. Název se běžně odvozuje od slova práh. Podle této nejuznávanější teorie je Praha pojmenována po říčním prahu, tj. brodu, který se nacházel někde pod dnešním Karlovým mostem. Přes tento brod přecházeli lidé přes řeku. Protože se město začalo rozrůstat právě nad tímto brodem, tedy prahem v řece, bylo nazváno Praha. Dnešní urbanisté se rovněž domnívají, že nejdůležitější a současně nejvíce charakteristické pro vznik Prahy byly právě říční brody, na rozdíl od říčních břehů či činností prováděných v okolí řeky. Podle jiných vysvětlení bývá pojmenování spojováno také jednak s pražením (opracováním ohněm) ať už obilí, kovů nebo lesa, a jednak s vyprahlým návrším, ostrohem nad brodem, na kterém byl postaven Pražský hrad, tedy na takzvané prazje, což je označení pro sluncem vyprahlé místo či označení pro takovou půdu samotnou. Pověst o založení Prahy název vysvětluje tím, že kněžna Libuše nechala založit město tam, kde osadník uprostřed lesa tesal práh ke svému srubu. Přívlastek Praga Caput Regni (Praha hlava království) byl používán od středověku, v roce 1518 byl vyznačen na Staroměstské radnici. Od roku 1927 byl součástí znaku Prahy přívlastek Praha matka měst (latinsky Praga mater urbium). Od roku 1991 je pak součástí znaku přívlastek Praga Caput Rei publicae (Praha hlava republiky). Přívlastek Praha stověžatá zřejmě poprvé použil historik Josef Hormayer počátkem 19. století, tou dobou tyto věže spočítal matematik a filozof Bernard Bolzano a dospěl k číslu 103 (bez vodáren a soukromých domů). Související informace naleznete také v článku Dějiny Prahy. Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů – poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární – dříve volutovou – keramikou). Okolo 200 let př. n. l. bylo na místě Závist založeno sídliště Keltů (Bojové). Kolem oblasti, kde nyní stojí Praha, zmiňuje Ptolemaiova mapa (2. století n.l.) germánské město s názvem "Casurgis". Během stěhování národů v 6. století, začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Podle legendy byla Praha založena v 8. století českou kněžnou a věštkyní Libuší a jejím manželem Přemyslem, zakladatelem dynastie Přemyslovců. Legenda říká, že Libuše vyšla na skalnatý útes vysoko nad Vltavou a prorokovala: "Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat." Na místě nařídila vystavět hrad a město nazvala Praha. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou, kde nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9. století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10. století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky – začalo se rodit středověké město. Počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti...", napsal kdosi neznámý o Praze. Kupec Ibráhím ibn Jákúb napsal již v 10. století o Praze, že je to "město z kamene", což bylo ve své době znakem spíše bohatých měst. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší – respektive latinsky Maior, to znamená také Větší – Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 magdeburská městská práva pražskému podhradí, osídlenému již minimálně od 10. století. Tak vzniklo Menší Město pražské – Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil Nové Město pražské a vytyčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplňováno měšťanskými domy, prostornými tržišti, zahradami, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký. V době Karlově ovšem byla většina jím založených kostelů jen rozestavěna. Bohatým italským městům jako Řím, Florencie, Benátky se nemohla rovnat.[zdroj?] Tehdy Praha sice patřila mezi největší města v Evropě a stala se rozlohou třetím největším v celé Svaté říši římské, ale počet obyvatel Prahy byl tehdy ovšem menší než v Římu, Benátkách, Janovu, Florencii, Milánu, Cařihradu, Paříži či Londýně. K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami, které bylo největší v českých zemích. Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň. Související informace naleznete také v článku Velká Praha. Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství. Přitom byly zničeny nebo odstraněny i některé památky, jako byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a pomník maršála Václava Radeckého (socha byla umístěna v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti a pomník nahrazen – později rovněž odstraněným – pomníkem Ernesta Denise) na Malostranském náměstí nebo socha císaře a krále, Habsburka Františka I. na Smetanově nábřeží, kam se v roce 2003 vrátila. Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Královské Vinohrady, Nusle nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila první světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus; byla také dostavěna gotická Katedrála svatého Víta. V září 1929 (za prezidenta T. G. Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače, jak je uvedeno nad klenbou triumfálního oblouku chóru dómu) byla dokončena dostavba katedrály a slavnostně otevřena u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Světově unikátní je architektura kubistická – jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Od 15. března 1939 byla Praha hlavním městem Protektorátu Čechy a Morava. Kulturní život byl ochromen; po incidentu, jehož obětí byl student Jan Opletal, byly zavřeny vysoké školy a předáci studentů popraveni. Během druhé světové války byli z Prahy deportováni do koncentračních táborů příslušníci tzv. "méněcenných ras", tedy zejména židovské a cikánské (dle tehdejšího označení) obyvatelstvo. Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna gestapa v Petschkově paláci nebo střelnice v Kobylisích. Režim dále zesílil represe po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942, po kterém byly vyhlazeny vesnice Lidice a Ležáky. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, při kterém zahynulo kolem 7 400 lidí z řad spojenců a civilistů a na 1 000 vojáků nacistické armády. Podle dohod mezi spojenci z protihitlerovské koalice ovšem musela americká armáda zůstat stát 6. května u Plzně, zatímco Rudá armáda dorazila do Prahy až 9. května. Pražskému povstání významně pomohli Vlasovci, kteří byli po válce vydáni do Sovětského svazu. Po skončení války byli téměř všichni pražští Němci z Prahy vysídleni. Válečné škody na pražské zástavbě byly minimální; plánovanou likvidaci města už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést, k vážnějšímu poškození tedy došlo pouze za trojnásobného bombardování americkými letadly na konci války: 15. listopadu 1944 v Holešovicích, 14. února 1945 zejména v Novém Městě, Nuslích, na Vinohradech a 25. března 1945 na strategické cíle ve Vysočanech, Libni a Kbelích. Výraznými stavbami, které vznikly jako náprava válečných škod, jsou věže kláštera v Emauzích nebo novější Tančící dům. Po druhé světové válce začala vznikat první sídliště, a to napřed v období tzv. první dvouletky (1946–1948). V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa. Výstavba sídlišť začala v padesátých letech a výrazně se urychlila v 60. letech. Původní zástavba byla někde nahrazena panelovými domy. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V roce 1968 do Prahy vtrhla vojska Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR) a zahájila okupaci, která trvala až do sametové revoluce. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS – systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy se tam 16. ledna 1969 upálil Jan Palach. Pro obyvatele byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Praha se stala centrem sametové revoluce, která ukončila mocenský monopol komunistické strany. Zavedením standardních vztahů se západoevropskými zeměmi se Praha ještě více otevřela turistice. Rozvoj soukromého vlastnictví a podnikání se nakonec projevil ve zkvalitnění služeb a také v opravě chátrajících budov v samém historickém jádru města. Individuální automobilová doprava, která před rokem 1990 nebyla tak intenzivní jako v mnohých městech západní Evropy, rychle rostla, a to vedlo k rychlému zhoršení dopravní situace ve městě. Počet cestujících MHD vzrostl od roku 2001 z 1,104 miliard na 1,186 miliard lidí v roce 2017, z toho 461 miliónů cestovalo metrem. Nejvytíženější stanicí metra je I. P. Pavlova, nejvytíženější tramvajovou linkou linka číslo 22. V roce 2002 Prahu těžce poničila povodeň. Povodeň poškodila např. pražskou zoo, která se však poté rychle zotavila, anebo pražské metro, kde zaplavila 18 stanic metra, jež byly uzavřené až na půl roku. Praha leží mírně na sever od středu Čech. Centrum se rozkládá v údolí Vltavy a jejích přítoků. Jejich erozní činnost vymodelovala členitý reliéf, nejnižším bodem je hladina Vltavy u Suchdola (177 m n. m.), nejvyšším pak nevýrazný vrch Teleček mezi Sobínem a Chrášťany (399 m n. m.). V centru je výrazný vrchol Petřín (327 m n. m.) s Petřínskou rozhlednou z roku 1891, strmě se zdvihající od Vltavy. Z hlediska geomorfologického členění náleží většina rozlohy hlavního města k celku Pražská plošina a jen menší díl na severovýchodě spadá do Středolabské tabule (Březiněves, Letňany, Čakovice, Miškovice, Vinoř, Prosek, Kbely, Satalice, Horní Počernice a Klánovice). Na samý jih města pronikají svými výběžky další dva celky – niva při ústí Berounky (Lipence, Zbraslav, Lahovice, Radotín) náleží k Hořovické pahorkatině, zatímco Brdská vrchovina zasahuje svým nejzazším koncem mezi Baněmi a Točnou až na pravý vltavský břeh (skupina vrchů Čihadlo, Šance a Hradiště). Podnebí v Praze je mírné, teplejší než na jiných místech ve stejné zeměpisné šířce (50° s.š.) – např. v kanadském Winnipegu činí v zimě průměrná denní teplota − °C, noční − °C. Způsobuje také občasný silný vítr, jeho průměrná rychlost je 5 m/s (14 km/h). Větry ale ne vždy vanou ze západu. Průměrný roční úhrn srážek za roky 1961–1990 ze stanice Praha-Ruzyně byly 526,6 mm, z toho nejvíce napršelo v květnu (78 mm) a nejméně v lednu a únoru (23 mm). Za roky 2000–2007 bylo průměrně ročně 160 dnů deštivých. Ročně je zde přibližně 60 zasněžených dnů, nejvíce v lednu, kde průměrná výška sněhu je 5 cm. Průměrně je zde ročně přes 1 600 slunečných hodin (5 hodin denně). Nejvíce slunečných hodin je v červnu (230, za den 8,5) a nejméně v prosinci (38, za den 1,5). Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 8,5 °C. V nejchladnějším měsíci lednu je průměrná denní teplota 1 °C, noční − °C. V nejteplejším měsíci červenci je průměrná denní teplota 24 °C, noční 13 °C. Ročně je okolo 100 mrazivých dnů a 30 ledových dnů. Relativní vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje mezi 65 až 90 %. Na globální oteplování a letní vysoké teploty v Praze radnice reaguje Strategii klimatické adaptace, která by měla být přijmuta do roku 2017. Zahrnuje větší podporu zeleně, lepší hospodaření s vodou, vytváření nových vodních ploch či zadržování vody v půdě. Přehled průměrné teploty a srážek podle měsíců Praha je podobně jako jiná velká města sužována zhoršenou kvalitou ovzduší a často se zde tvoří smog. Hlavní podíl na znečištění má prašný spad (tzv. lehký polétavý prach s částicemi do velikosti 10 mikrometrů), dále pak také zvýšená koncentrace oxidů dusíku, v letních měsících také přízemního ozónu. Největší koncentrace škodlivin byla naměřena ve čtvrtích u průmyslových podniků a především ve stopě hlavních silničních tahů (Pražský a Městský okruh + jejich radiály): na Novém Městě, Smíchově, Pankráci, Roztylech, Uhříněvsi, Vysočanech. Míra škodlivin je pravidelně kontrolována, nicméně například při požáru tržnice v Libuši nebyli občané o jejich zvýšeném obsahu v ovzduší informováni. Praha je v porovnání se zbytkem ČR výrazně bohatším regionem a svojí ekonomickou silou a převyšuje evropský průměr (v roce 2011 se ve studii Eurostatu umístila jako 9. nejbohatší region v Evropě a druhý nejbohatší region ve střední a východní Evropě, před ní se umístila jenom Bratislava). Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Hrubý domácí produkt v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru). Praha dlouhodobě vykazuje, v porovnání se zbytkem ČR, výrazně nižší podíl obecně ekonomicky neaktivních jedinců i nezaměstnaných. Míra zaměstnanosti se v Praze pohybuje kolem 60 %, v porovnání s 55 % v celé ČR, míra nezaměstnanosti se potom v Praze pohybuje kolem 2–3 %, v porovnání s 6–9 % v celé ČR. V Praze jsou také běžné výrazně vyšší mzdy, než ve zbytku ČR. Medián hrubých měsíčních mezd činil v roce 2009 v Praze 28 386 Kč, kdežto v celé ČR jen 22 229 Kč. Velice znatelné je také zaměření ekonomické činnosti v Praze na oblasti služeb a další činnosti terciérního sektoru, který zaměstnává asi 80 % ekonomicky aktivních Pražanů, v porovnání s celou ČR, kde terciérní sektor zaměstnává pouze 58 % ekonomicky aktivních. Analogicky obrácená je situace v průmyslovém (sekundárním) a zemědělsko-těžebním (primárním) sektoru, které v Praze zaměstnávají 20 % respektive 0 % ekonomicky aktivních obyvatel, kdežto v celé ČR 39 %, respektive 3 %. Specifický pro Prahu je také zvýšený podíl ekonomicky aktivních jedinců, kteří v Praze nebydlí, ale za prací do Prahy cestují. Z celkového počtu ekonomicky aktivních v Praze jich v Praze také sídlí asi 81 %, kdežto 19 % jedinců do Prahy za ekonomickými aktivitami cestuje (z toho nejvýznamnější je skupina obyvatel Středočeského kraje, kteří tvoří 13 % všech pracujících v Praze). Obráceně ale 96 % Pražanů má svoje ekonomické aktivity soustředěné v Praze a pouze 4 % Pražanů za nimi cestuje mimo Prahu. Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech čtrnácti krajů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než dvaceti zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 % na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů. Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 % celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regionů. Mimo to se v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska: kovodělný průmysl výroba strojů a zařízení chemie a farmaceutický průmysl průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty výroba dopravních prostředků Další odvětví hrají spíše méně významnou roli. Praha měla ke dni 1. ledna 2017 celkem 1 280 508 obyvatel, evidováno k trvalému pobytu jich bylo 1 301 489. Je 15. největším městem Evropské unie. Roku 2011 žilo v Praze 613738 mužů a 655058 žen. Průměrný věk všech obyvatel činil 41,2 let, u mužské části pak 39,7 let, u ženské části 42,7 let. V roce 2011 do Prahy dojíždělo za prací a studiem 199 360 lidí, z toho 128 675 (65 %) ze Středočeského kraje. Z Prahy vyjíždělo 23 332 lidí, z toho 16 989 (73 %) do Středočeského kraje. Ve městě je několik romských komunit, podíl Romů v populaci je nižší než průměr v ČR (při sčítání lidu v roce 2001 bylo procento uvedené romské národnosti poloviční proti celorepublikovému průměru, nižší je pouze v Kraji Vysočina). Podle výzkumu pro MPSV a ESF z roku 2006 je v Praze šest sociálně vyloučených romských lokalit s odhadovaným počtem obyvatel přes 9 000, nacházejí se ve čtvrtích Smíchov, Žižkov, Libeň, Karlín, Černý Most a Harfa. Dle sčítání pražského magistrátu z roku 2007 se ve městě pohybovalo zhruba 2 000 bezdomovců. Praha má vysokou míru počtu přistěhovalých i počtu vystěhovalých. Mezi přistěhovalými je výrazně vysoký podíl cizinců. Pražané se vystěhovávají nejvíce do Středočeského kraje, konkrétně okresů Praha-východ a Praha-západ, kde vzniká metropolitní oblast Prahy. Ta má přibližně 200 000 obyvatel a neustále roste. Je nejrychleji rostoucím místem v ČR. V minulosti v Praze žilo velice heterogenní obyvatelstvo – vedle Čechů Němci a Židé; ve středověku a raném novověku také Italové. Architektonické památky italského původu tvoří velkou část Malé Strany, židovského několik budov, které se zachovaly po asanaci Josefova, ale i synagogy mimo centrum města; Jubilejní synagoga na Novém Městě, synagoga na Smíchově a na Palmovce aj. V roce 1880 byla obcovacím jazykem 86,2 % obyvatel Prahy čeština a 13,7 % pak němčina. V roce 1920 se k česko-slovenské národnosti přihlásilo 94,2 % obyvatel Prahy, 4,6 % k německé a 0,9 % k židovské. Od poloviny 90. let v Praze opět stoupá počet cizinců. V roce 2001 žilo v Praze 61 477 cizinců, v roce 2012 pak již 162 715, když tvořili 13 % obyvatelstva. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. K 31. 12. 2012 v Praze žilo okolo 170 tisíc cizinců, z toho: 45 333 občanů Ukrajiny, 26 281 občanů Slovenska, 21 098 občanů Ruska, 11 277 občanů Vietnamu a z jiných zemí. Praha je kulturní metropolí celé České republiky, Evropské město kultury 2000. Působí zde desítky muzeí, galerií, divadel, kin a nejrůznějších kulturních institucí. Národní galerie v Praze spravuje největší sbírku výtvarného umění v Česku. Ve stálé expozici Veletržního paláce jsou díla světových umělců jako např. Mucha, Picasso, Monet nebo Van Gogh. Pražský magistrát vynakládá na kulturu ročně stamilionové částky; způsob přerozdělování finančních prostředků však v letech 2007–2008 ohrozil především některá menší divadla, a stal se tak předmětem ostrých sporů. V roce 2011 proběhl projekt Praha – město literatury, jenž měl za úkol podpořit vnímání Prahy jako místa, které podporuje četbu a zájem o literaturu. Jedním z cílů pak bylo získání titulu UNESCO kreativní město literatury. V rámci projektu např. bylo po Praze rozmístěno několik reproduktorů ve tvaru ptačích budek, z nichž byly pouštěny audioknihy českých autorů. Související informace naleznete také v článcích Seznam hradů, zámků a tvrzí v Praze, Seznam klášterů v Praze a Seznam kulturních památek v Praze. Praha díky je své bohaté historii významným světovým kulturním centrem a po Londýně, Paříži, Římě, Madridu a Berlínu je šestým nejnavštěvovanějším městem Evropy.[zdroj?] Neobyčejné množství a koncentrace dochovaných architektonických památek je mimo jiné zapříčiněno relativně minimálním poškozením za druhé světové války (na rozdíl od mnoha ostatních evropských velkoměst). Pražská památková rezervace (PPR) zahrnuje městské části s největší koncentrací památek. S rozlohou 8,66 km2 patří mezi největší rezervace svého druhu na světě. Na území Prahy je celkem 37 národních kulturních památek (z toho 28 na území PPR). Následující seznam uvádí pouze nejvýznamnější památky. Více objektů je uvedeno na stránce Seznam pražských památek. Kurzivou zvýrazněné objekty jsou národními kulturními památkami. Letohrádek Hvězda Břevnovský klášter Trojský zámek Veletržní palác Praha se vyznačuje mimořádnou koncentrací malých i velkých divadelních scén. V nejvýznamnějším Národním divadle, jehož novorenesanční budova a výzdoba je symbolem českého vlastenectví 19. století, působí stálé soubory činohry, opery a baletu; ty vystupují střídavě také v klasicistním Stavovském divadle, v němž se na konci 18. století uskutečnily premiéry Mozartových oper Don Giovanni a La clemenza di Tito. Mezi činoherními scénami dále vyniká Divadlo na Vinohradech. Prestižní hudební scénou je pražská Státní opera (původně pražská německá scéna) a také Dvořákova síň Rudolfina, sídla České filharmonie. Světově známé je také divadlo Laterna magika. Mezi menší scény patří mj. Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadlo či dnes již legendární Semafor a divadlo Járy Cimrmana. Kromě toho má Praha množství muzikálových a zábavných divadel (největší z nich je Hudební divadlo Karlín) a dalších komerčních scén, které se zaměřují např. na černé divadlo a žijí především z cestovního ruchu. V Praze sídlí symfonická hudební tělesa: Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, či Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) V Praze jsou stovky restaurací a barů a především hospod s dobrým českým pivem. Malá Strana, Staré Město, Žižkov nebo například i Nusle jsou plné dobrých hospod, z nichž mezi nejznámější patří U Pinkasů, U Zlatého Tygra, U černého vola, Klášterní pivovar Strahov, U Sadu, U Medvídků a další. Slavná je také restaurace, která si vaří vlastní pivo – U Fleků. Praha v posledních letech nabízí také více kvalitních restaurací vedených zkušenými šéfkuchaři. Úroveň gastronomie vzrůstá a tři pražské restaurace se k roku 2017 mohou pyšnit hvězdičkou Michelin. Každoročně je zde pořádán festival jídla – Prague Food Festival, festival piva – Český pivní festival, či festival zmrzlin – Prague Ice Cream Festival. V Praze také sídlí nebo sídlilo několik pivovarů: Břevnovský klášterní pivovar První novoměstský restaurační pivovar – Praha 1 Pivovar U Fleků – Praha 1 Klášterní pivovar Strahov – Praha 1 Pivovar Pražský most u Valšů – Praha 1 Pivovarský Hotel U Medvídků – Praha 1 Pivovarský dům – . Praha 2 Pivovar Braník – Praha 4 Jihoměstský pivovar – Praha 4 Sousedský pivovar U Bansethů – Praha 4 Pivovary Staropramen – Praha 5 Měšťanský pivovar – Praha 7 Výukový a výzkumný pivovar – Suchdolský Jeník – Praha 6 Pivovar U Bulovky – Praha 8 Fotografové zachycovali pohledy na architektonicky proslavené lokality jako jsou Vyšehrad, Staré město, Pražský hrad, ale také výjevy všedního života ve městě. Do dvacátých let 20. století zde působili umělci jako například Rudolf Bruner-Dvořák, Jan Srp, Jaroslav Petrák, Josef Fiedler nebo František Krátký. Fotografem druhé poloviny 19. století s mezinárodním věhlasem byl František Fridrich (1829–1892), který v září 1856 uspořádal v Praze první autorskou fotografickou výstavu v historii české fotografie. Byl největším vydavatelem fotografických pohlednic v zemi, vysokou dokumentární hodnotu mají jeho pohledy na tehdejší pražskou zástavbu, dnes už v nejednom případě asanovanou, či fotografie z různých společenských událostí. K jeho nejstarším pražským snímkům patří záběry z Hospodářsko-průmyslové výstavy na Rohanském ostrově v roce 1864, k těm nejvýznamnějším z posledního období zase cyklus fotografií rozestavěného, pak požárem zničeného a opět vystavěného Národního divadla z let 1880 až 1882 nebo právě dokončená stavba Rudolfina z roku 1885. Někdy od roku 1870 vedl František Fridrich kromě ateliéru v Michalské ulici ještě vlastní fotografický obchod na nároží Příkopů a Havířské ulice. V roce 1875 svůj fotoateliér pronajal malíři a vyučenému daguerrotypistovi Janu Malochovi (1825–1911), který u něj mimochodem v šedesátých letech pracoval, a sám si zřídil nový ateliér na tehdejší Ferdinandově, dnešní Národní třídě (dnes je tu kavárna Louvre). Piktorialista Vladimír Jindřich Bufka pracoval v ateliéru J. Langhanse v Praze a fotografoval večer, v dešti nebo v protisvětle. Jeho znalost fotografických technik mu umožňovalo provádět obtížné záběry, ve střední Evropě patří tyto práce k prvním svého druhu. Byl tvůrcem stylizovaných děl náročnými technikami gumotisku a barevného gumotisku, které v té době byly velmi inovativní. Inspiroval se z různých slohů a stylů: impresionismu a postimpresionismu, secese, symbolismu a dekadence, kubismu, futurismu nebo art deco. Jan Kříženecký se po studiích architektury stal revidentem stavebního úřadu města Prahy. Díky své zálibě ve fotografování byl městským archívem požádán o fotodokumentaci starých a historicky cenných domů, ulic a dalších památek pro jejich soupis. Celkem tak pořídil v letech 1902–1915 asi čtyři tisíce fotografií staré Prahy. Byl členem Klubu fotografů amatérů v Praze a na fotografické výstavě v roce 1897 vynikly jeho snímky soch z Karlova mostu a fota staveb z dalších českých měst. Dalším významným pražským fotografem byl Josef Sudek, který Prahu fotografoval po celý svůj život. Již na začátku roku 1916 sestavil malé album 156 originálních záběrů Prahy na formátu 3,5×5 cm. V období 1922–1927 žil na pražské Invalidovně, kde vznikl cyklus Z Invalidovny (1922–7), který připomíná žánrové malířství 19. století a impresionismus. V letech 1927–1928 fotografoval dostavbu katedrály svatého Víta a roku 1928, k 10. výročí založení republiky, vydal album 15 originálních fotografií s názvem Svatý Vít. Vlastnil fotografický ateliér na Újezdu čp. 30, od roku 1958 působil v bytě přízemí domu na Úvoze, který používal do své smrti. Dnes se v objektu nachází Galerie Josefa Sudka. Profesor a národní umělec Karel Plicka Prahu fotografoval v mnoha obměnách. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V knize Praha ve fotografiích K. P. (1940) nachází v nadčasovém monumentalizujícím pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti; publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace. Autorem několika knih o Praze je Karol Benický. Stanislav Tůma (1950–2005) měl za hlavní téma své tvorby Malou Stranu a Hradčany. V roce 1990 vydal knihu s názvem "Suburbium Pragense", oceněnou titulem "Nejkrásnější fotografická publikace roku 1997". Jeho kniha "Prager Motive" získala ocenění "Nejlepší fotografická publikace s textem" za rok 2004. Ladislav Sitenský Jan Reich byl jeden z posledních klasiků české fotografie, který fotografoval černobíle na velkoformátový deskový přístroj, a spoluzakladatel skupiny Český dřevák. Jeho nejznámějším cyklem je Mizející Praha, ve kterém snímal tramvaje, ohrady, nádraží, nábřeží apod. Na živobytí si vydělával produkcí barevných pohlednic v družstvu Fotografia. Pepa Středa vytváří panoramatické pohledy na město z výšky. Jan Pohribný ve své fotografické tvorbě využívá jako tvůrčí postupy vícenásobnou expozici v kombinaci s pohybovou neostrostí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která "zviditelňuje" energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Josef Koudelka v roce 1968 dokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Snímky, které nejdřív publikoval anonymně, se staly symboly tehdejších událostí, později za ně dostal Zlatou medaili Roberta Capy. Jiří Všetečka se proslavil zejména svými snímky z Prahy, dokumentárními snímky a ilustracemi inspirovanými podle knih. Nejznámější je Nezvalův Pražský chodec. František Dostál se ve své tvorbě věnuje především lidem z pražských ulic. Pro jeho dílo je typický jemný humor těžící z často absurdních setkání více nesourodých prvků na jednom obrazu. Prvotní inspirací ve fotografii mu byla jeho rodná čtvrť Vršovice. Zachycoval lidi ve zdánlivě obyčejných situacích, které však už tehdy měly výrazný výtvarný náboj. Hlavnímu městu věnoval několik knih: Trvalé bydliště Praha (1986, ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku) nebo Praha ve společné péči obyvatel (2010). V Praze se pravidelně konají fotografické festivaly a výstavy. Z uměleckých akcí jsou to například Prague Photo, Prague Biennale Photo, Digiforum nebo Festival Fotograf. Výstavy se konají v řadě fotografických galerií jako jsou například Galerie Leica, Galerie Langhans nebo Galerie Josefa Sudka. Některé vybrané výstavy věnuje fotografii Centrum současného umění DOX nebo Galerie Rudolfinum. Související informace naleznete také v článcích Magistrát hlavního města Prahy a Zastupitelstvo hlavního města Prahy. Praha je hlavním městem České republiky a jako taková je pravidelným sídelním městem jejích ústředních orgánů. Navíc je už od 24. listopadu 1990 de facto opět statutárním městem, má však specifické postavení obce i kraje zároveň. Netýká se jí zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) a zákon o krajích (č. 129/2000 Sb.), nýbrž zvláštní zákon o hlavním městě Praze (č. 131/2000 Sb.), který se zmiňuje o jejím statutu, ale mezi statutární města ji nepočítá. Praha vydává pro své území vlastní právní předpisy, vyhlášky i nařízení, které publikuje ve Sbírce právních předpisů hlavního města Prahy. V Praze zároveň sídlí i správní instituce Středočeského kraje. Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Části Prahy, o zásadních dějinných přelomech v článcích Královské hlavní město Praha a Velká Praha. Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1949 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských obvodů, správních obvodů a městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území a některá katastrální území jsou tak rozdělena do více správních a samosprávných částí města. Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a označování domů. Praha je složena ze 112 katastrálních území různé velikosti, charakteru i významu. Centrum města: Staré Město, Nové Město, Josefov, Malá Strana, Hradčany, Vyšehrad. Velké čtvrti poblíž centra: Smíchov, Vinohrady, Nusle, Vršovice, Žižkov, Karlín, Libeň, Vysočany, Holešovice, Bubeneč, Dejvice, Braník. V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů na úrovni okresů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu. Od roku 1990 nejsou tyto městské obvody samosprávnými celky, ale jsou jejich základem samosprávné městské části totožného názvu (u prvních tří jsou tyto měst. části s nimi přímo totožné). Od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy. Seznam deseti obvodů podle zákona č. 36/1960 Sb., u každého jsou uvedeny městské části, které nyní tvoří území obvodu: Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem a dále radou, starostou a úřadem městské části. Úřady některých městských částí měly již od ustavení městských částí svěřeny některé z působností státní správy i pro další městské části. Od 1. července 2001 byla tato úroveň působností v celé Praze rozdělena do 22 správních obvodů – uvádí-li se v mapách nebo textu v souvislosti s Prahou spojení "správní obvod", je tím nejčastěji míněn správní obvod této působnosti a úrovně. Od 1. ledna 2002 je názvem těchto 22 městských částí slovo Praha s příslušnou číslovkou, stejné označení se používá i pro správní obvod jejich rozšířené působnosti. Některé z těchto 22 městských částí mají tuto působnost jen pro své území, jiné i pro další městské části. Území většiny z těchto 22 správních obvodů (všech s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však není totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly původně (před rokem 1990) i správními obvody a měly i vlastní sbory (ONV). Vláda i poslanci opakovaně přicházejí s návrhy, aby staré členění bylo zrušeno. Na území Prahy se nachází 901 základních sídelních jednotek. Nejstarší vrstva pražských pomístních názvů pochází z doby kolem 12. století, kolem 14. století se vžily zejména názvy jednotlivých rynků a trhů. Některá místa měla vžitý název latinský, německý i český. Vžívala se též označení ulic podle zasvěcení kostela nebo kláštera, podle významných majitelů domů v ulici nebo domovních znamení, podle vzhledu nebo charakteru ulice nebo podle události. Domy byly rozlišovány zejména podle domovních znamení. Po roce 1770 byla v monarchii zavedena popisná čísla domů. Po sloučení čtyř pražských měst (1784) byly počínaje 27. říjnem 1787 v Praze zavedeny oficiální názvy ulic jako nutný doplněk k domovním číslům, která orientační funkci plnila hůře než dosavadní domovní znamení. Úředním zavedením byly všechny dosavadní názvy ulic důsledně poněmčeny a úřední zavádění a schvalování postupně nahrazovalo spontánní vývoj názvů. V roce 1857 vyšlo císařské nařízení o pojmenovávání ulic a zavádění domovních čísel podle ulic (dnes nazývaných orientační čísla). 8. října 1868 se sbor pražských obecních starších usnesl označit pražské ulice jednotnými německo-českými plechovými tabulemi (a zároveň stanovil zásadu unikátnosti názvu v rámci města). Na základě tohoto usnesení byla v Praze ustanovena zvláštní komise pro stanovení názvů ulic a náměstí. Výsledkem její práce byl "Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy", který z nařízení městské rady sestavil ředitel městského archivu Karel Jaromír Erben. V nově připojených Holešovicích byly umístěny jen české názvy, v roce 1893 se jednojazyčné tabulky v českých národních barvách začaly objevovat i v samotné Praze. Po soudních sporech bylo 20. dubna 1894 vyhláškou rozhodnuto o nahrazení dvojjazyčných tabulí českými v celé Praze. 1. října 1898 správní soud rozhodnutí definitivně potvrdil. V celé Praze se používají smaltované červenobílé tabule s názvy ulic jednotného vzoru, popisná čísla domů jsou tradičně provedena bílým písmem na červených tabulkách a orientační čísla bílým písmem na modrých tabulkách. V některých městských částech je orientační systém doplněn též názvy ulic ve formě směrového dopravního značení nebo speciálními městskými rozcestníky či směrovkami. Evidenční části Prahy se samostatnými řadami čísel popisných jsou totožné s katastrálními územími Prahy. Ulice jsou pojmenovány ve všech evidenčních částech Prahy. Ve většině částí Prahy jsou domům přidělována i čísla orientační; nejsou přidělena například v částech Běchovice, Benice, Šeberov, Petrovice nebo Zbraslav. Šesticifernými čísly jsou označeny sloupy veřejného osvětlení ve správě společnosti Eltodo Citelum, tuto identifikaci využívá k lokalizaci i integrovaný záchranný systém. Dalším významným orientačním prvkem jsou názvy zastávek městské hromadné dopravy. Související informace naleznete také v článku Soudy v Praze. Přestože je Praha hlavním městem České republiky, vrcholné soudní instituce sídlí v Brně. V Praze se nachází pouze jeden ze dvou vrchních soudů, ačkoli s působností vůči téměř celým Čechám, působnost krajského soudu vůči území města má městský soud, zároveň jde zde ale také středočeský krajský soud. Působnost okresních soudů vykonává ve městě deset soudů obvodních, jen pro pražské okolí existují dva klasické soudy okresní. Praha jako celek tvoří jeden vícemandátový volební obvod pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V Praze je celkem 10 jednomandátových volebních obvodů pro volby do Senátu Parlamentu ČR. Tyto volební obvody částečně odpovídají městským deseti obvodům. Podrobnější informace naleznete v článku Doprava v Praze. Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu. Pražský železniční uzel je centrem dálkové i příměstské osobní dopravy. Velká pražská nákladová nádraží jsou v útlumu, avšak v Uhříněvsi vzniklo největší kontejnerové překladiště ve střední Evropě. Letiště Václava Havla (do r. 2012 Praha-Ruzyně) je hlavním pražským letištěm. Veřejná doprava byla zprvu v 19. století zajišťována drožkami a omnibusy, od roku 1875 vznikala síť koněspřežné tramvaje, kterou od 90. let 19. století začala nahrazovat elektrická tramvaj. Do roku 1907 soukromé městské dráhy vykoupilo město. Po neúspěšném pokusu v letech 1908–1909 se od roku 1925 začlenily do městské dopravy i autobusy a od roku 1974 metro. Po roce 2002 nabyly důrazu snahy využít pro městskou a příměstskou dopravu více i železnici. Doplňkovou roli má od roku 1891 lanovka; po roce 2000 byly obnoveny tři malé osobní přívozy a zavedeny další. Metro, tramvaje, autobusy, vlaky, přívozy a lanovka jsou zařazeny do systému Pražské integrované dopravy. Předplatné jízdné se platí formou nákupu tištěných kupónů na pevné časové období (měsíční, čtvrtletní, roční) a systémem čipových karet Lítačka. Ulice a silnice byly po celou dobu vývoje města postupně upravovány a nové přistavovány. Hlavními dálkovými silničními tahy využívanými také k příměstské dopravě jsou dálnice D1 (Brno, Ostrava), D5 (Plzeň), D8 (Ústí nad Labem) a D11 (Hradec Králové). Pro automobily je postupně budován Pražský okruh a Městský okruh, jehož součástí je i kontroverzní tunelový komplex Blanka. Dostavba obou okruhů nabírá zpoždění. Automobilová doprava v centru a v přilehlých čtvrtích je regulována zejména systémem zón placeného stání, především u okrajových stanic metra jsou zřizována odstavná parkoviště P+R. Kolem roku 2000 se začala prosazovat koncepce ucelené pražské sítě cyklistických tras, podél některých ulic či samostatně mimo ulice byly vybudovány stezky pro cyklisty. Existují různé způsoby, jak zjednodušit pohyb na kole po městě. Například v roce 2014 v Praze bylo 163 km chráněných tras vedených odděleně od automobilové dopravy, 41 km cyklopruhů a 20,3 km jednosměrných ulic obousměrných pro kola. Osobní vodní doprava má v Praze převážně rekreační a turistický význam. Radotínský přístav umožňuje nákladní dopravu po Vltavě na labskou vodní cestu, je využíván sporadicky, zejména pro přepravu sypkých stavebních hmot a rozměrných nákladů. Po Praze je pak pojmenován pár mezinárodních vlaků EuroCity společností České dráhy a Polskie Koleje Państwowe (k r. 2016) na trase Praha – Olomouc – Bohumín – Katowice – Warszawa a zpět. Karlova univerzita založena roku 1348, nejstarší univerzita ve Střední Evropě České vysoké učení technické v Praze (ČVUT) založeno roku 1707 Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT) založena 1920 Vysoká škola ekonomická v Praze (VŠE) založena 1953 . Česká zemědělská univerzita v Praze (ČZU) založena 1906/1952 Akademie výtvarných umění v Praze (AVU) založena roku 1800 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (VŠUP) založena roku 1885 Akademie múzických umění v Praze (AMU .) založena roku 1945 Policejní akademie České republiky University of New York in Prague (UNYP) založeno roku 1998 International School of Prague (ISP) založeno roku 1948 Anglo-American University (AAU) založeno roku 1990 University of Northern Virginia in . Prague (UNVA) založeno roku 1998 Architectural Institute in Prague (ARCHIP) založeno roku 2010 Vysoká škola finanční a správní (VSFS) založeno roku 1999 Metropolitní univerzita Praha (MUP) založeno roku 2001 Prague College založeno roku 2004 . New York University Instituto Camõ Goethe-Institut Česko Instituto Cervantes British Council Alliance française Praha je sídlem významných fotbalových týmů AC Sparta Praha, SK Slavia Praha, FK Dukla Praha, Bohemians 1905, FK Viktoria Žižkov, FK Loko Vltavín a FK Bohemians Praha. A dále hokejových týmů HC Slavia Praha, HC Sparta Praha a HC Lev Praha. V Praze se nachází Strahovský stadion, největší stadion na světě, dnes už využíván jen jako výcvikové centrum fotbalové Sparty. Největší česká multifunkční hala je O2 arena. Další významný Stadion Letná je domovským stadionem AC Sparty, moderní Eden Aréna ve Vršovicích sídlem SK Slavie. Nejvýznamnější tenisový areál Štvanice patří Českému tenisovému svazu, kurty pak nejstaršímu českému tenisovému klubu I. ČLTK. Největší golfové tréninkové hřiště v ČR najdeme v Hodkovičkách, další také ve Zbraslavi, Hostivaři, Motole a nově také na Černém Mostě. Ke každoročním sportovním událostem také patří Pražský mezinárodní maraton (PIM), Memoriál Josefa Odložila (mezinárodní atletický mítink), Mystic Sk8 cup (světový skateboardový pohár) nebo Frisbeer Cup (mezinárodní frisbee turnaj). V Praze se dá zabruslit na zimních stadionech v Ice Areně v Letňanech, Nikolajce na Smíchově, stadionu Kobra v Braníku, ZS Hvězda v Praze 6, Malé sportovní hale Incheba na Výstavišti v Holešovicích a na různých venkovních kluzištích. Mezi největší bazény a akvaparky v Praze se řadí Plavecký stadion Podolí, Plavecký stadion Slavia Praha, Plavecký areál Šutka, Aquapark Barrandov, Aquacentrum Letňany a PSA Hloubětín, který je jako jediný přisolovaný mořskou solí. Nedaleko Prahy se nachází (asi 100 metrů za hranicí Prahy) největší český aquapark Aquapalace Praha. U Vltavy v Podolí je také písečná pláž Žluté lázně. Čeští emigranti pojmenovali po Praze několik nově založených sídel, nejvíce v tzv. "Novém světě". Praha, Slovensko New Prague, Minnesota, Spojené státy americké Prague, Oklahoma, Spojené státy americké Praha, Texas, Spojené státy americké Prague, Nebraska, Spojené státy americké V Praze má své sídlo například správce české národní internetové domény CZ, sdružení CZ.NIC. Najdeme zde také sídlo vyhledávače Seznam.cz, českou pobočku Google, vývojáře Skype nebo aukčního serveru eBay. Z významných mediálních domů zde sídlí vydavatelství MAFRA, Economia, Televize Nova, Televize Prima, Česká televize, Český rozhlas, Svobodná Evropa a další média. Technologicky je Praha místem, kde fyzicky běží řada serverů v rámci velkých datacenter. V minulosti byla jmenována čestnými občany Prahy řada osobností; posledním adeptem je režisér Miloš Forman. | VERB_PHRASE | YES_NO |
008796 | ... v americké občanské válce označováni vojáci Unie. Světle modrá barva (azzurro) je národní barva Itálie, k vidění např. na reprezentačních dresech jejích sportovců. "Velká modrá" či "Modrá dáma" je slangové označení firmy IBM. "Malá modrá" je slangové označení firmy Microsoft. Ve... | Jaká je národní barva Itálie? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Modrá | [
"světle modrá"
] | 54 | 167 | Světle modrá barva (azzurro) je národní barva Itálie, k vidění např. na reprezentačních dresech jejích sportovců. | [
{
"start": 54,
"end": 66,
"text": "světle modrá"
}
] | Modrá je jedna ze základních barev barevného spektra, je to barva monochromatického světla o vlnové délce zhruba 470 nm. Modrá barva patří mezi základní barvy při aditivním míchání (viz RGB), jejím doplňkem je žlutá. Modrá patří mezi tzv. studené bavy. Některé kultury nerozlišují mezi modrou a zelenou barvou. Modrá barva má uklidňující efekt; někdy též evokuje pocit autority, bezpečí nebo úspěchu. Dále symbolizuje: důvěru, důvěryhodnost důstojnost věrnost, loajalita etablovanost (např. zavedená, fungující značka) moc umírněnost, klid chlad Denní obloha má modrou barvu, to je způsobeno Rayleighovým rozptylem světla na molekulách vody. Stejně tak i tlustá vrstva vody má modrou barvu, protože voda pohlcuje červené světlo (s vlnovou délkou kolem 750 nm). (Oproti tomu je těžká voda bezbarvá, neboť absorbuje záření vyšších vlnových délek.) Modrá barva . se používá na mnoho uniforem, takže jejich nositelům se pak přezdívá např. "modrá armáda" (pro železničáře) apod. Modré límečky je v angličtině označení dělníků - proti bílým límečkům úředníků Modrá barva obecně označuje muže či chlapce, oproti růžové, která označuje ženy a dívky. Termín "člověk s modrou krví" označuje člověka z aristokracie. Důvodem je, že skrz neopálenou kůži jsou lépe vidět modře zbarvené žíly. V Microsoft Windows se jako "modrá smrt" označuje havárie operačního systému, při které se chybové hlášení zobrazí přes celou modře zbarvenou obrazovku (viz BSOD). Modrá stuha je ocenění udělované lodi, která dosáhne nejrychlejšího času při přeplutí Atlantiku. Na lékařských diagramech se modrou barvou označuje neokysličená krev, resp. žíly, které ji vedou. Modrou barvu používá jako svůj symbol ODS (jejím logem je modrý pták). modrá barva spolu s žlutou bývají považovány za symbol buržoazie a politické pravice Jako "modrokabátníci" (pro barvu uniforem) byli v americké občanské válce označováni vojáci Unie. Světle modrá barva (azzurro) je národní barva Itálie, k vidění např. na reprezentačních dresech jejích sportovců. "Velká modrá" či "Modrá dáma" je slangové označení firmy IBM. "Malá modrá" je slangové označení firmy Microsoft. Ve Stopařově průvodci po Galaxii se několikrát vyskytuje postava "Húlúvú" popisovaná jako "superinteligentní odstín modré barvy". V barevném značení odporů znamená modrá barva číslici 6 nebo toleranci ± 0,25 % Někteří lidé považují původ názvu hudebního žánru blues za odvozen od pojmenování modré barvy v angličtině (blue). Anglický idiom "feeling blue" (doslova "cítit se modře") znamená "být smutný", "mít depresi" (podle řecké mytologie spouštěl Zeus déšť vždy, když byl smutný). Modrou barvou jsou označeny vodovodní kohoutky z nichž teče studená voda Obrázky, zvuky či videa k tématu modrá ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo modrý ve Wikislovníku | ADJ_PHRASE | OTHER |
Subsets and Splits
No saved queries yet
Save your SQL queries to embed, download, and access them later. Queries will appear here once saved.