item_id
stringlengths 6
6
| context
stringlengths 91
1.32k
| question
stringlengths 11
231
| url
stringlengths 32
155
| answers
sequence | evidence_start
int64 0
902
| evidence_end
int64 41
1.26k
| evidence_text
stringlengths 9
647
| occurrences
list | original_article
stringlengths 131
157k
| question_type
stringclasses 10
values | answer_type
stringclasses 10
values |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
002988 | ... která označuje ženy a dívky. Termín "člověk s modrou krví" označuje člověka z aristokracie. Důvodem je, že skrz neopálenou kůži jsou lépe vidět modře zbarvené žíly. V Microsoft Windows se jako "modrá smrt" označuje havárie operačního systému, při které se chybové hlášení zobrazí přes celou modře zbarvenou obrazovku (viz BSOD). Modrá stuha je ocenění udělované lodi, která dosáhne nejrychlejšího času při přeplutí Atlantiku. Na lékařských diagramech se modrou barvou označuje neokysličená krev, resp. žíly, které ji vedou. Modrou barvu používá jako svůj symbol ODS (jejím logem je modrý pták). modrá barva spolu s žlutou bývají považovány za symbol buržoazie a politické pravice Jako "modrokabátníci" (pro barvu uniforem) byli v americké občanské válce označováni vojáci Unie. Světle modrá barva (azzurro) je národní barva Itálie, k vidění např. na reprezentačních dresech jejích sportovců. "Velká modrá" či "Modrá dáma" je slangové označení firmy IBM. "Malá modrá" je slangové označení firmy Microsoft.... | Jaká havárie se v Microsoft Windows označuje jako "modrá smrt"? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Modr%C3%A1 | [
"Operačního systému"
] | 169 | 332 | V Microsoft Windows se jako "modrá smrt" označuje havárie operačního systému, při které se chybové hlášení zobrazí přes celou modře zbarvenou obrazovku (viz BSOD). | [
{
"start": 227,
"end": 245,
"text": "Operačního systému"
}
] | Modrá je jedna ze základních barev barevného spektra, je to barva monochromatického světla o vlnové délce zhruba 470 nm. Modrá barva patří mezi základní barvy při aditivním míchání (viz RGB), jejím doplňkem je žlutá. Modrá patří mezi tzv. studené bavy. Některé kultury nerozlišují mezi modrou a zelenou barvou. Modrá barva má uklidňující efekt; někdy též evokuje pocit autority, bezpečí nebo úspěchu. Dále symbolizuje: důvěru, důvěryhodnost důstojnost věrnost, loajalita etablovanost (např. zavedená, fungující značka) moc umírněnost, klid chlad Denní obloha má modrou barvu, to je způsobeno Rayleighovým rozptylem světla na molekulách vody. Stejně tak i tlustá vrstva vody má modrou barvu, protože voda pohlcuje červené světlo (s vlnovou délkou kolem 750 nm). (Oproti tomu je těžká voda bezbarvá, neboť absorbuje záření vyšších vlnových délek.) Modrá barva . se používá na mnoho uniforem, takže jejich nositelům se pak přezdívá např. "modrá armáda" (pro železničáře) apod. Modré límečky je v angličtině označení dělníků - proti bílým límečkům úředníků Modrá barva obecně označuje muže či chlapce, oproti růžové, která označuje ženy a dívky. Termín "člověk s modrou krví" označuje člověka z aristokracie. Důvodem je, že skrz neopálenou kůži jsou lépe vidět modře zbarvené žíly. V Microsoft Windows se jako "modrá smrt" označuje havárie operačního systému, při které se chybové hlášení zobrazí přes celou modře zbarvenou obrazovku (viz BSOD). Modrá stuha je ocenění udělované lodi, která dosáhne nejrychlejšího času při přeplutí Atlantiku. Na lékařských diagramech se modrou barvou označuje neokysličená krev, resp. žíly, které ji vedou. Modrou barvu používá jako svůj symbol ODS (jejím logem je modrý pták). modrá barva spolu s žlutou bývají považovány za symbol buržoazie a politické pravice Jako "modrokabátníci" (pro barvu uniforem) byli v americké občanské válce označováni vojáci Unie. Světle modrá barva (azzurro) je národní barva Itálie, k vidění např. na reprezentačních dresech jejích sportovců. "Velká modrá" či "Modrá dáma" je slangové označení firmy IBM. "Malá modrá" je slangové označení firmy Microsoft. Ve Stopařově průvodci po Galaxii se několikrát vyskytuje postava "Húlúvú" popisovaná jako "superinteligentní odstín modré barvy". V barevném značení odporů znamená modrá barva číslici 6 nebo toleranci ± 0,25 % Někteří lidé považují původ názvu hudebního žánru blues za odvozen od pojmenování modré barvy v angličtině (blue). Anglický idiom "feeling blue" (doslova "cítit se modře") znamená "být smutný", "mít depresi" (podle řecké mytologie spouštěl Zeus déšť vždy, když byl smutný). Modrou barvou jsou označeny vodovodní kohoutky z nichž teče studená voda Obrázky, zvuky či videa k tématu modrá ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo modrý ve Wikislovníku | ENTITY | OTHER |
005582 | Pražské Metro tvoří v současnosti základ sítě pražské městské hromadné dopravy. Jde o tzv. "těžké" metro sovětského typu. V roce 2013 přepravilo 584 miliony cestujících, v průměru tedy 1,6 milionu denně. Jedná se o jedinou síť podzemní dráhy a zároveň jedinou dráhu, která je podle českého zákona o dráhách kategorizována jako speciální železniční dráha. Provozovatelem dráhy i drážní dopravy na ní je Dopravní podnik hlavního města Prahy a. s. První úsek pražského metra byl otevřen 9. května 1974 (úsek Florenc (původně Sokolovská) – Kačerov trasy C), dosud poslední úsek byl otevřen 6. dubna 2015 (prodloužení trasy A v úseku Dejvická– Nemocnice Motol). Metro má v současné době tři linky značené písmeny a barvami: A (zelená), B (žlutá) a C (červená); do budoucna se plánuje nová linka D (modrá). Dohromady měří jeho síť 65,2 km. Soupravy metra zastavují... | Kolik cestujících každý den přibližně přepraví metro v Praze? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Metro_v_Praze | [
"1,6 milionu"
] | 122 | 203 | V roce 2013 přepravilo 584 miliony cestujících, v průměru tedy 1,6 milionu denně. | [
{
"start": 185,
"end": 196,
"text": "1,6 milionu"
}
] | Pražské Metro tvoří v současnosti základ sítě pražské městské hromadné dopravy. Jde o tzv. "těžké" metro sovětského typu. V roce 2013 přepravilo 584 miliony cestujících, v průměru tedy 1,6 milionu denně. Jedná se o jedinou síť podzemní dráhy a zároveň jedinou dráhu, která je podle českého zákona o dráhách kategorizována jako speciální železniční dráha. Provozovatelem dráhy i drážní dopravy na ní je Dopravní podnik hlavního města Prahy a. s. První úsek pražského metra byl otevřen 9. května 1974 (úsek Florenc (původně Sokolovská) – Kačerov trasy C), dosud poslední úsek byl otevřen 6. dubna 2015 (prodloužení trasy A v úseku Dejvická– Nemocnice Motol). Metro má v současné době tři linky značené písmeny a barvami: A (zelená), B (žlutá) a C (červená); do budoucna se plánuje nová linka D (modrá). Dohromady měří jeho síť 65,2 km. Soupravy metra zastavují celkem v 61 stanicích, z nichž tři páry stanic jsou přestupní (Muzeum, Můstek a Florenc). Linky podzemní dráhy jsou na čtyřech místech vedeny pod řekou Vltavou. Linka C je nad zemí v tubusu Nuselského mostu, linka A vede po otevřeném povrchu v areálu depa Hostivař, stejně tak i linka B vede nad zemí, a to mezi stanicemi Hloubětín a Černý Most a také mezi stanicemi Hůrka a Lužiny, kde je vedena v tubusu nad povrchem země. Pražské metro je tzv. "těžké" metro sovětského typu, budované se snahou o dosažení co nejvyšší přepravní kapacity v porovnání s lehčími systémy, jako je například lehké metro, podpovrchová tramvaj aj. I o realizaci takovýchto druhů metra se v souvislosti s Prahou hovořilo. Většina úseků podzemní dráhy je vedena pod povrchem, pouze některé úseky na okraji sítě jsou povrchové či nadzemní. Jednotlivé linky metra se nekříží přímo, ale v různých úrovních; vlaky mohou mezi nimi přejíždět pomocí manipulačních spojek, cestující přecházejí přestupními chodbami. Pod centrem města jsou jednosměrné tunely podzemní dráhy většinou ražené a stanice trojlodní, založené hluboko pod zemí (cca 30–40 m), tzv. pražského typu. S povrchem je spojují šikmo vyražené eskalátorové tunely. Naopak v úsecích na sídlištích a na okrajích města jsou tratě metra umístěny mělčeji pod zemí a hloubené; tomu rovněž odpovídá i ráz stanic (založené ve stavební jámě, cca 5–20 m hluboko). Nová sídliště byla již stavěna s dostatečným prostorem pro případné budování staveb velkých rozměrů. Svojí úlohu sehrálo také konstruování metra jako krytu civilního obyvatelstva pro případný vojenský útok na Prahu; tunely i stanice se staly součástí tzv. ochranného systému metra. Ze čtyř úseků vedoucích pod Vltavou jsou tři ražené a jeden hloubený. Právě tyto části celého systému bylo nejnáročnější vybudovat; nezbytností se stalo jednak zpevňování nadloží, jednak využití nejmodernějších dosud neotestovaných technologií (například u hloubeného podchodu linky C pod řekou u Tróji). Pražské metro přepraví přes 1,6 milionů cestujících denně. Jeho radiální systém tří linek zajišťuje dopravu do hlavních sídlišť velkoměsta (Jižní Město, Jihozápadní město a další) a historického centra. Navazuje na něj systém tramvají i autobusů; obě sítě byly v minulosti postupně upravovány tak, aby se staly tzv. "napaječi" metra. Proto lze sledovat největší obraty cestujících hlavně v těch stanicích, kde je možný přestup na povrchovou dopravu. Nejvíce zatíženými stanicemi jsou I. P. Pavlova (obrat 118 647 cestujících denně), Dejvická (117 726) a Anděl (101 451). Nejzatíženějšími úseky jsou I. P. Pavlova - Vyšehrad (291 689 cestujících denně), Vyšehrad - Pražského povstání (280 916) a I. P. Pavlova - Muzeum (268 078), všechny na lince C. Vzhledem k vysoké vytíženosti bývá vypravováno v ranní špičce 445 vozů, v sedle 254 a o víkendech 165. V dopravních špičkách byly krátké intervaly (180 sekund) již od zahájení provozu v roce 1974 (trojvozové soupravy vozů Ečs, od srpna 1975 čtyřvozové, od února 1979 v plné délce pěti vozů), moderní zabezpečovací zařízení instalované od 80. let 20. století umožnilo další zkrácení intervalů. Dnes je časový interval mezi odjezdy souprav ve špičce pracovního dne cca 2-3 minuty, mimo špičku 4–10 minut. V roce 2012 byl podíl metra na přepravě všech cestujících v pražské MHD 45,65 %, což vcelku odpovídá původní koncepci MHD, která předpokládala v polovině 80. let 20. století poměry mezi všemi třemi primárními druhy dopravy 1:1:1 a na počátku let 90. pak 40% podíl metra. Zprovoznění metra umožnilo ukončit provoz starých dvounápravových motorových vozů s vlečnými, i některých tramvajových trati. To ne vždy vítali cestující s horší pohyblivostí přepravující se na kratší vzdálenost. Jak pro nutnost překonávání výškových rozdílů při vstupu do vestibulu, tak pro omezení celkového počtu stanic, a tudíž nutnost překonávat delší vzdálenosti pěšky. Kvůli prosazované ideji: "Kam jede metro, nepojede tramvaj", byla např. zrušena i tramvajová trať v úseku Na Veselí - Budějovické náměstí, čímž ovšem došlo také k odříznutí tratě z Budějovického náměstí na Ryšánku od vozovny Pankrác, takže musela být rovněž zrušena, i když několik let předtím prošla rekonstrukcí. Související informace naleznete také v článku Dějiny metra v Praze. Patrně prvním návrhem na výstavbu podzemní dráhy v Praze byla iniciativa pražského obchodníka Ladislava Rotta z roku 1898. Navrhoval městské radě využít prací na kanalizaci a asanaci Starého města a zároveň s nimi zahájit stavby tunelů na první případné lince podzemní dráhy ve směru Karlín – Praha – Podolí, která by se u Křižovnického pivovaru spojila s druhou linkou Malá Strana – Vinohrady. U pražské radnice však se svými návrhy neuspěl. Plány na výstavbu metra či podpovrchové tramvaje v Praze se objevovaly i v předválečném Československu. První návrh na výstavbu čtyř podzemních tratí předložili roku 1926 Ing. Vladimír List a Bohumil Belada pod názvem "Podzemní rychlá dráha pro Prahu". Další návrhy na výstavbu podzemních tratí byly vypracovány do soutěže vypsané Elektrickými podniky hlavního města Prahy v roce 1931. Těsně před druhou světovou válkou byla fakticky zahájena stavba trasy A, ale roku 1941 musela být kvůli válečné situaci ukončena. Po skončení konfliktu se plánovalo obnovení projekčních prací a výstavby, první úsek měl být otevřen roku 1950. Potom ale přišel příkaz vlády, který práce zmrazil s odůvodněním, že na projekt není země hospodářsky dost silná. Výhledový plán na rozvoj metropole do roku 1960 z června 1949 již s podzemní dráhou nepočítal. Další návrhy přišly až v 60. letech, kdy se začínala doprava v Praze rapidně zhoršovat. Hlavní tepny tramvajové sítě, ulice Na příkopě a Václavské náměstí, byly často přeplněné. Navíc doprava k nově budovanému Jižnímu Městu a přes Nuselské údolí vůbec byla nedostatečná; cesta přes Nusle pro náročné terénní podmínky již nebyla vyhovující. Jako vítězný návrh byla zvolena podpovrchová tramvaj, která měla vést z Hlavního nádraží přes Nuselský most na Pankrác. V roce 1966 se začalo s výstavbou, zanedlouho však bylo na základě průzkumu sovětské komise zjištěno, že systém metra odděleného od tramvaje by byl efektivnější, takže se rozestavěné úseky musely ještě přestavovat. Za normalizace přišlo politické rozhodnutí (24. března 1971) použít místo vozů domácí výroby sovětské, zastaralé koncepce (vycházející z typu vyvinutého na konci 50. let) a výrazně těžší, což si vynutilo vložení posilujícího roštu do Nuselského mostu, který nebyl na takové zatížení původně navržen. Posilující rošt by si však vyžádalo i použití souprav československých vozů R1, neboť tubus Nuselského mostu byl konstruován pro použití kloubových tramvají s nízkým nápravovým tlakem. Ačkoliv se počítalo s otevřením již roku 1970, zpoždění způsobená nedostatkem zkušeností prodloužila stavbu až do roku 1974. O rok dříve se také začalo s ražbou linky A z Dejvic na Vinohrady. Slavnostní otevření prvního úseku trasy C 9. května 1974 v 9 hodin a 19 minut se stalo politickou manifestací, na níž byl přítomen generální tajemník KSČ Gustáv Husák, který slavnostně přestřihl pásku. 12. srpna 1978 byl zprovozněn první úsek linky A, ve stanici Muzeum vznikl první přestupní bod metra. Na konci roku 1980 byly obě trasy prodlouženy a roku 1977 se začalo se stavbou prvního úseku linky B. Budování úseku Sokolovská (dnešní Florenc) – Smíchovské nádraží trvalo osm let, do provozu byla trasa B dána 2. listopadu 1985. V této době se také dala do pohybu stavba dalších navazujících úseků Dukelská (dnes Nové Butovice) – Smíchovské nádraží, připravovala se stavba Sokolovská–Zápotockého (dnes Českomoravská), stavělo se depo trasy A v Hostivaři a roku 1984 byla trasa C prodloužena pod Vltavou do Holešovic. Takto rozsáhlá a rychlá výstavba však patrně již byla nad možnosti stagnující ekonomiky ČSSR. Ke konci 80. let se začaly termíny pro oficiální otevření mírně zpožďovat a dokonce byly přesunuty finance určené k výstavbě metra v Bratislavě (výstavba se po roce zastavila) a peníze byly použity k prodloužení trasy B. Po Sametové revoluci bylo vzhledem ke změně politické situace jasné, že stanovené tempo není možné udržet – podzemní dráha ztratila svůj politický význam. Zatímco dříve bylo obtížnější trať naplánovat než sehnat finance, nyní byla situace opačná, protože výstavba metra se přestala financovat z federálních peněz a začala se financovat ze zdrojů města. Dne 22. února 1990 byla přejmenována většina stanic s ideologickými názvy, většinou v okrajových částech města, na jména odpovídající místním částem, ve kterých se nacházejí. K přejmenování došlo například u stanic Vyšehrad (Gottwaldova), Háje (Kosmonautů), Pankrác (Mládežnická), Chodov (Budovatelů), Opatov (Družby), Nádraží Holešovice ( . Fučíkova), Roztyly (Primátora Vacka) na trase C. Stanice Florenc (dosud Sokolovská) byla přejmenována zřejmě z toho důvodu, že v blízkosti Sokolovské ulice ležely čtyři nové stanice na trase B. Na trase A byla Leninova přejmenována na Dejvickou. Další stanice byly přejmenovány na trase B: Nové Butovice (Dukelská), Anděl (Moskevská), Jinonice (Švermova). Byly změněny i názvy stanic na rozestavěném úseku trasy B. Stanice Invalidovna měla původně být Hakenova a Českomoravská se měla jmenovat Zápotockého. Dne 22. listopadu téhož roku byl dokončen úsek linky B Florenc – Českomoravská. Rok po dostavbě tohoto úseku se začalo budovat dále směrem na Hloubětín a na druhé straně linky B také na Zličín (otevřen 11. listopadu 1994). Trať Českomoravská – Černý Most byla dokončena až roku 1998, a to bez dvou stanic (Hloubětín a Kolbenova), které byly dokončeny v pozdější době a před jejich dokončením je soupravy projížděly bez zastavení. V 90. letech započala obměna vozového parku jak rekonstrukcemi sovětských vozů, tak také prostřednictvím nákupu nových souprav. Komplikace a zdražení přinesl krach firmy ČKD Dopravní systémy, která původně měla být jeho hlavním výrobcem. To mimo jiné vedlo k zavedení pásmového provozu na lince B.[zdroj?] Pásmový provoz spočíval v tom, že některé spoje metra nebyly ukončeny až na konečné, ale blíže centru na některé bývalé konečné. Místo až na Zličín tak některé soupravy jezdily jen na Smíchovské nádraží nebo do Nových Butovic. Na druhém konci města končily na Českomoravské místo až na Černém Mostě. Pásmový provoz byl zrušen se změnami jízdních řádů v únoru 2008. V srpnu 2002 došlo k zaplavení metra povodní na Vltavě. Systém protipovodňové ochrany v metru nebyl vhodným způsobem udržován a selhal, na některých novějších úsecích zcela chyběl. Až do března 2003 byly některé úseky metra mimo provoz, což způsobovalo časté dopravní kolapsy. S obnovou metra, jejíž finanční náklady přesáhly 6,96 miliard korun, pomohly jak státní, tak i zahraniční zdroje. Byl zrenovován i ochranný systém metra, aby se podobným událostem předešlo. Další prodloužení sítě přišlo v červnu 2004, kdy linka C podruhé překročila Vltavu a dorazila do Severního Města (stanice Kobylisy a Ládví). Tento úsek byl polovinou zamýšlené tratě, která končí v Letňanech. V květnu 2006 byla otevřena stanice Depo Hostivař na lince A. Vznikla přestavbou části stejnojmenného depa metra. Byly k ní přesunuty konečné zastávky mnoha (šesti) městských a příměstských autobusových linek, které dříve končily u stanice Skalka. Nevýhodou stanice je, že do ní ve špičkách dojíždí jen každý druhý vlak, což snižuje její efektivitu. 8. května 2008 byl slavnostně otevřen navazující úsek z Ládví do Letňan se třemi novými stanicemi – Střížkovem, Prosekem a Letňany, . kde vyrostl autobusový terminál odbavující městské a příměstské linky a záchytné parkoviště P+R. Po osmi letech tak byl dokončen úsek IV.C (výstavba byla rozdělena na 2 fáze: C1 Nádraží Holešovice – Ládví a C2 Ládví – Letňany), který obsloužil severní část města. 10. září 2010 došlo k otevření přebudovaného západního vestibulu stanice metra Stodůlky. 6. dubna 2015 bylo otevřeno prodloužení metra A na jejím západním konci. Od původní konečné stanice Dejvická se linka prodloužila o další 4 stanice: Bořislavka, Nádraží Veleslavín, Petřiny a Nemocnice Motol. Architektura metra byla původně řešena tak, aby splňovala dva základní funkční požadavky. Jedná se o účelné vyřešení dopravní situace ve velkoměstě a vylepšení životního prostředí v Praze s důrazem na estetiku úpravy jednotlivých stanic a vestibulů. Koncepce esteticky vyváženého prostředí přichází hlavně ze Sovětského svazu a z tamního moskevského metra, které je vyhlášené svou úpravou staničních interiérů.[zdroj?] Celková kompozice stanic metra byla v centru města řešena zabudováním výstupů metra do historických budov. Dále od centra se pak objevují zastřešené samostatné výstupy, a to hlavně na trase C. Tam, kde bylo převýšení více než 6 m, byly ke klasickým schodům přidány i schody pohyblivé (tzv. eskalátory). Na vstupy do stanic dále navazují vestibuly, umožňující i drobný obchod. Od počátku byl kladen důraz na to, aby vestibuly byly esteticky vyvážené. Plní totiž nejenom funkci přístupovou, ale v řadě případů se uplatňují i jako podchody (Muzeum, Hradčanská, Florenc). V poslední době je však tato představa esteticky vyváženého prostředí značně narušena rozdělením na část neplacenou s veřejnými záchody, obchody, trafikami a část placenou.[zdroj?] Původní obklady z kamenných desek (centrum Prahy tras C a A) ničí graffiti nebo jsou polepovány reklamou. Po povodních v roce 2002 došlo též ke změně v charakteru osvětlení a stropních krytů a byl obměněn systém grafických navigačních značek. Trasa A má hlavně ražené tunely a stanice (charakteristické třemi tubusy oddělenými pilířovými sloupy) nebo hloubené (charakteristické zastřešeným nástupištěm bez opor nebo s oporami). Sestupy na nástupiště jsou na trase C po schodech, eskalátory (I. P. Pavlova) nebo kombinací (Nádraží Holešovice), postupně jsou doplňovány i výtahy. Nástupiště bývají ostrovní, výjimečně boční (Vyšehrad, Hlavní nádraží, Střížkov, Prosek, Rajská zahrada, Černý Most, Nemocnice Motol). Obklady stěn jsou ve stanicích v centru osazeny mohutnými leštěnými deskami z kamene (Florenc, Muzeum, I. P. Pavlova, Budějovická), v dalších etapách se postupně přikročilo ke glazovaným tvárnicím, v poslední době se uplatňují jiné moderní materiály (Kobylisy). Hlavním architektem první etapy trasy C byl Jaroslav Otruba, celkem se na trase C podílelo více než 50 architektů a ateliérů. Každá linka má svou vlastní trať, v žádném úseku není vedeno více linek. Přestup mezi nimi je možný ve třech stanicích: Muzeum, Florenc a Můstek, které tvoří vrcholy "přestupního trojúhelníku" pod centrem města. Soupravy mohou přejíždět mezi všemi linkami – to se používalo hlavně v časech, kdy některé linky neměly vlastní depo. Celkem existují tři spojky; mezi linkami A a C jsou dvě jednokolejné spojky, mezi linkami B a C je pouze jedna jednokolejná, využívaná obousměrně. Z linky A na linku B není možný přímý přejezd. Související informace naleznete také v článku A (linka metra v Praze). Linka A vede z Motola do Hostivaře, je označena zelenou barvou. Na trati se nachází 17 stanic, celková délka je 17 km, vlak ji běžnou rychlostí projede za 30 minut. Výstavba první části trasy byla zahájena v roce 1973, otevřena byla 12. srpna 1978. Tento úsek (I.A) vedl mezi stanicemi Leninova (dnes Dejvická) a Náměstí Míru, byl dlouhý 4,7 km a měl 7 stanic. V roce 1976 byla zahájena výstavba úseku II.A, který byl otevřen 19. prosince 1980, byl dlouhý 2,6 km a patřily k němu stanice Jiřího z Poděbrad, Flora a Želivského. Dne 11. července 1987 byl otevřen úsek III.A/1, který trasu prodloužil o 1,3 km do stanice Strašnická, 4. července 1990 pak úsek III.A/2 přidal dalších 1,4 km a stanici Skalka. 26. května 2006 byla trasa ještě prodloužena na severovýchod o stanici Depo Hostivař s využitím existující spojky do depa vedené částečně po povrchu. Přepravní kapacita trasy A přepočtená na 1 hodinu činí ve špičce cca 20 320 osob a v sedle, tzn. v době snížených přepravních nároků, cca 10 500 osob. Od 6.dubna 2015 je linka A prodloužena úsekem V.A ze stanice Dejvická přes stanice Bořislavka, Nádraží Veleslavín, Petřiny do stanice Nemocnice Motol. Výstavba byla zahájena v dubnu 2010. Související informace naleznete také v článku B (linka metra v Praze). Linka B vede zhruba ve směru jihozápad-severovýchod, je označována žlutou barvou. Má 24 stanic, celková délka činí 25,7 km, vlak ji projede za 42 minut. Výstavba prvního úseku I.B byla zahájena v roce 1979, otevřen byl 2. listopadu 1985. Má sedm stanic od Smíchovského nádraží po Florenc (v době otevření zvanou Sokolovská) a délku 4,9 km. Úsek III.B o délce 4,9 km se třemi novými stanicemi mezi Smíchovským nádražím a Novými Butovicemi (dříve Dukelskou) byl otevřen 26. října 1988 jako druhý v pořadí. Nachází se na něm 3 stanice – Radlická, Jinonice (dříve Švermova) a Nové Butovice. První dvě stanice se poměrně málo využívají, Radlická je druhá nejméně využívaná v celé síti pražského metra. Na konci 80. let bylo totiž navrženo v blízkosti stanice nové sídliště, jehož výstavba se však neuskutečnila vzhledem ke společenským změnám. Stavba tratě stála mimo zájem veřejnosti, protože neprocházela hustě obydlenou oblastí. Dne 22. listopadu 1990 byl otevřen úsek II.B, který k trase přidal 4,4 km trati a 4 nové stanice za Florencí po Českomoravskou. Úsek V.B mezi Novými Butovicemi a Zličínem (5 stanic, délka 5,1 km) byl otevřen 11. listopadu 1994. Dosud poslední část IV.B byla otevřena 8. listopadu 1998, měla 6,3 km a vedla z Českomoravské na Černý Most. Tento úsek má 5 stanic, v roce 1998 však zůstávaly nedostavěny stanice Hloubětín a Kolbenova, které byly otevřeny až v letech 1999, resp. 2001. Přepravní kapacita trasy B přepočtená na 1 hodinu činí ve špičce cca 21 000 osob a v sedle cca 10 500 osob. Související informace naleznete také v článku C (linka metra v Praze). Linka C vede zhruba ve směru sever–jihovýchod, je označována červenou barvou. Má 20 stanic, celková délka je 22,4 km, vlak trasu projede za 36 minut. Nejstarší úsek trasy C i celého pražského metra, I.C, se začal budovat 7.1. 1966 a byl otevřen 9.5. 1974. Jeho délka je 6,6 km a čítá 9 stanic mezi Florencí (původně Sokolovská) a Kačerovem. V roce 1975 pak následovalo zahájení navazujícího úseku II.C, který při otevření 7. listopadu 1980 přidal 5,3 km trati a 4 stanice mezi Kačerovem a Háji (tehdy Kosmonautů). 3. listopadu 1984 byl otevřen úsek III.C, který za Florencí přidal 2,2 km trati a dvě nové stanice (Vltavská a Nádraží Holešovice, tehdy Fučíkova). Úsek IV.C1, o délce 4,0 km byl zprovozněn 26. června 2004 a prodlužuje severní část trasy o dvě nové stanice (Kobylisy a Ládví). Zatím poslední z úseků, IV.C2, o délce 4,6 km s třemi stanicemi (Střížkov, Prosek a Letňany) byl otevřen 8. května 2008. Přepravní kapacita trasy C přepočtená na 1 hodinu činí ve špičce cca 26 900 osob a v sedle cca 12 600 osob. Vozový park pražského metra tvoří několik typů souprav. První typ R1 byl vyvinut společností ČKD Praha, závod Tatra Smíchov a byly vytvořeny pouze dva kusy. Ale protože se na poslední chvíli rozhodlo o dodání vozů Ečs sovětské výroby, nedostaly se prototypy nikdy do provozu. Smíchovský výrobce by totiž, především pro vytížení výrobních kapacit exportem tramvají do Sovětského svazu, nestihl dodat včas požadovaný počet souprav. Navíc, vůz R1 byl o téměř 19 cm širší, než jsou současné vozy, a proto by se "nevešel" do tunelu. Vozy R1 byly odlehčené díky použití laminátu. Kromě politických tlaků bývá uváděn jako další důvod dání přednosti sovětským soupravám zdlouhavý vývoj souprav R1 a obavy o jejich bezpečnost, kdy laminátové prvky ještě v té době nevykazovaly takové protipožární vlastnosti, aby je bylo možné použít do provozu v tunelech. Oba prototypy byly zničeny při záhadné nehodě v depu Kačerov, kdy do odstavené soupravy narazila souprava druhá. Tehdejší vládou byla nehoda prezentována jako úplné selhání brzd, ale ještě dnes se najde spousta lidí, kteří tvrdí, že nehoda byla zinscenovaná. Svou konstrukcí se R1 částečně podobal dnešním vozům M1, jelikož právě u "er-jedničky" se pracovníci ČKD inspirovali. Dodány byly tedy vozy typu Ečs vyrobené v Mytiščinském strojírenském závodu. Původní sovětské vozy, které byly v provozu v počtu 85 ks mezi lety 1974–1997, jezdily pouze na lince C; po jejich vyřazení jich bylo zachováno pouze několik. Třívozová souprava však bývá občas v provozu na lince C jako muzejní, jeden z vozů je pak také umístěn na speciální podbetonované koleji i ve Vozovně Střešovice. Další typ vlaků tvoří soupravy řady 81-71 též zkonstruované v závodu Mytišči. Skládají se z řídících vozů 81–717.1 a vložených 81–714.1. Jsou to nástupci původních souprav, avšak byla u nich provedena jistá vylepšení, z kterých je velmi nápadné například rozdělení vozů právě na čelní a vložené. Díky tomu se mohla zvýšit kapacita vlaků. Tyto úpravy sovětský výrobce provedl jednak na žádost pražského dopravního podniku (ten požadoval například kromě tohoto od vlaků i zvládnout vyšší stoupání, aby vozy mohly na linku A), jednak však aby splnil požadavky provozovatelů domácích, ti zase pro změnu potřebovali zvýšit obsaditelnost na vytížených linkách). Poprvé se soupravy typu 81-71 objevily na lince A v roce 1978 a poslední nové pak výrobce dodal roku 1990. Celkem se jednalo o 201 čelních a 299 vložených vozů. Poslední soupravy dojezdily v roce 2009. Snahu řešit zastaralost vozového parku v 90. letech se dopravní podnik rozhodl modernizací některých sovětských vlaků. Zhoršující se situace, především nutné odstávky původních souprav po ujetí maximálně 1,44 mil. km, jej k tomu nutila již mnoho let. Výměnu veškeré elektroinstalace, interiéru a dalších prvků provedla firma Škoda Transportation a zrodila se tak souprava 81–71M. První souprava tohoto provedení vyjela do pražských tunelů podzemní dráhy roku 1996 (s cestujícími od 4. února 1998), v následující dekádě pak následovaly desítky souprav, hlavně pro linky A a B, které již byly na konci své životnosti. Nové vlaky se objevily až roku 1998, jedná se o soupravy typu M1, vyráběné nejdříve konsorciem ČKD Dopravní systémy-ADtranz-Siemens, později jen společností Siemens AG, v obou případech v továrně na pražském Zličíně. Vlaky tohoto typu začaly být v prvním desetiletí 21. století postupně nasazovány na linku C, kde se během několika let (v roce 2005) staly jedinými provozovanými typy souprav. Dále má Dopravní podnik ještě mnoho pracovních vozidel. Jejich počet se začal rozšiřovat již v časech výstavby linky B, kdy tehdejších 10 lokomotiv řady ČSD T 212.1 nevyhovovalo. Byly proto pořízeny nové, které již disponovaly úpravou pro provoz v síti s napájením přívodní kolejnicí (řada 797.8). Byly pořizovány v 90. letech, roku 2000 jich měl Dopravní podnik již 14. Označení u nich bylo provedeno interními čísly v rozsahu T1 až T14. Lokomotivy však nejsou jedinými pracovními vozy metra. Mezi další takové patří například i tzv. "motorové univerzální vozidlo" WŽB 10-M, sloužící k provádění různých stavebních prací a dovozu stavebního materiálu, dále pak svařovací vůz K 355 PT původem z Rakouska, měřící vůz MATISA švýcarského původu ( .neboť tratě je nutné dle vyhlášky č. 177/1995 zákona o drahách pravidelně kontrolovat; metro samo má vůbec jednu z nejpřísnějších norem ohledně provozních parametrů), podbíjecí vůz (pro podbíjení kolejí v úsecích, kde je štěrkové lože), cisternu a některé další vozy, které slouží pro přepravu materiálu. Metro jezdí od 4-5 hodin ráno až přibližně do půlnoci. Stanice jsou navrženy na provoz s pětivozovými soupravami, které jsou nyní také na všechny tři linky nasazovány (poprvé na lince C od 26. února 1979). Maximální provozní rychlost v tunelech je 80 km/h, cestovní rychlost (tj. včetně stání ve stanicích) pak v roce 2004 dosahovala 34,6 km/h. V ranní špičce se vypravuje 89 souprav, v sedle 50 a o víkendech 33 souprav. V dopravních špičkách byly velmi krátké intervaly již od 70. let, moderní zabezpečovací zařízení od 90. let 20. století umožnilo další zkrácení. Podle jízdních řádů platných od roku 2014 činí nejkratší interval na lince A 150 sekund, na lince B 140 sekund, na lince C 115 sekund. Již od roku 1974 byl pro cestující v okolí stanic metra zřizován orientační a informační systém, jaký v přestupních uzlech mimo stanice metra dosud většinou chybí. Ve staničním tunelu je většinou umístěno výrazné liniové schéma příslušné linky (podle vzhledu přezdívané "teploměr") s vyznačenými stanicemi a přestupy na ostatní linky metra. Ve středním staničním tunelu bývá umístěno kolmo k ose jízdy, přičemž šipkami je naznačeno, do kterých stanic lze ze které koleje cestovat. U koleje nebo u přístupu k bočnímu (traťovému) staničnímu tunelu bývá schéma v jednosměrné variantě, umístěné rovnoběžně s osou jízdy. Počínaje rokem 2002 (po zkušenostech s mimořádnou povodňovou dopravou) byly tyto informační prvky doplněny o čísla kolejí (kolej 1, kolej 2). Na zadní stěně traťového tunelu bývá na několika místech vyznačen název stanice kovovými reliéfními písmeny doplněným čtvercovou deskou v barvě trasy metra (zelená pro trasu A, žlutá pro trasu B a červená pro trasu C). Nad nástupištěm nebo ve středním staničním tunelu bývá název stanice vyznačen na tabulích, případně samolepkách. Ve staničních tunelech i v halách (vestibulech) a chodbách stanic jsou umístěny v jednotném grafickém provedení navigační tabule k výstupům ze stanice, případně k přestupům. V 80. letech byl v některých stanicích zřizován obdobný informační systém i v přestupních uzlech a autobusových terminálech na povrchu u stanic metra (Holešovice, Jižní Město). Vstupy do stanic jsou označeny většinou světelnými nebo osvětlenými piktogramy se stylizovaným znakem pražského metra (písmeno M rozšířené třemi šipkami). Grafické provedení navigačních tabulí bylo od roku 1974 přibližně dvakrát výrazně změněno. V 70. a 80. letech byly vestibuly stanic vybavovány plánkem okolí stanice a schématem sítě metra. Tyto informační prvky byly nedostatečně udržovány a postupně odstraněny. Kolem přelomu století začaly být stanice vybavovány informačními panely AWK, obsahujícími jednotnou dopravní mapu Prahy, stálé i příležitostné informační letáky a staniční jízdní řád. Staniční jízdní řád obsahuje od té doby podrobný rozpis spojů – předtím v minulosti obsahoval pouze rozmezí intervalů a údaj o prvním a posledním spoji. Ve vozech je u každých dveří umístěno schéma sítě metra – původně bylo umisťováno mapové schéma vedle dveří, později liniové schéma všech tří linek nad každými dveřmi. Zhruba od přelomu století jsou stanice vybavovány akustickými i mechanickými navigačními zařízeními pro nevidomé (houkátka, vodicí drážky atd.). V čele nástupiště a na dalších místech stanic jsou umístěny hodiny s aktuálním časem v hodinách, minutách a sekundách. V čele nástupiště hodiny navíc ukazují počet minut a sekund od odjezdu posledního vlaku. V několika frekventovaných stanicích jsou na stěně traťového tunelu ve stanici umístěna projekční plátna, na něž je promítáno zpravodajství. V dolní části plátna je uveden údaj o konečné stanici nejbližšího vlaku a o době zbývající do jeho příjezdu, resp. odjezdu. Ve všech stanicích jsou nad nástupištěm proměnné informační panely, na nichž jsou zobrazovány informace o případném ukončení vlaku před nejzazší konečnou stanicí, popřípadě o tom, že vlak není určen k přepravě cestujících. Tento systém se rozšiřuje i o časové údaje jako je aktuální čas a čas do příjezdu další soupravy. V několika frekventovaných stanicích jsou ve středním staničním tunelu, popřípadě i na jiných místech umístěny informační stojany umožňující hlasovou komunikaci s informačním střediskem a dotyková obrazovka počítače umožňující vyhledání dopravních i turistických informací. Pro usnadnění orientace cestujících funguje ve vozech již od počátku provozu metra hlášení stanic a dalších důležitých informací. Při příjezdu vlaku do stanice jsou cestující informováni, o jakou stanici se jedná a zdali je přestupní nebo konečná, hlásí se také podstatné změny, například pokud je uzavřen jeden z východů. V případě pásmového provozu či výluky je ohlášena změna konečné stanice. Protože u původních vozů zcela chyběla optická i zvuková signalizace před uzavřením dveří, obvyklá v povrchové dopravě, byli cestující již od počátku provozu pražského metra upozorňování slovním hlášením. To zpočátku znělo Ukončete nástup, dveře se zavírají, později Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají, v roce 1992 bylo změněno na Ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají. Krátce po zavření dveří a rozjezdu soupravy je vyhlášen název příští stanice. Hlášení stanic namluvila na lince B Eva Jurinová, bývalá tisková mluvčí FN Motol a hlasatelka zpráv TV Nova, na lince A Světlana Lavičková (moderátorka ČRo2–Praha). Lince C propůjčil hlas hlasatel a moderátor ČRo3–Vltava Tomáš Černý. Od 9. prosince 2007 jsou na stanicích s přestupem na příměstské vlaky vyhlašováno hlášení Přestup na linky S a další vlakové spoje (prvních několik měsíců ve znění Přestup na vlaky linky S a další spoje Českých drah). Na konečných stanicích jsou cestující upozorněni hlášením Konečná stanice, prosíme, vystupte. Terminal station, please exit the train (do roku 2007 znělo anglické hlášení Terminus, please leave the train). Ve stanicích Vyšehrad, Hlavní nádraží, Prosek, Střížkov, Nemocnice Motol, Rajská zahrada směr Černý Most a Černý Most je hlášení při příjezdu do stanice doplněno o Vystupujte prosím vpravo, ve směru jízdy, na Černém Mostě a NM je hlášení o konečné ořezáno o anglické znění, tedy do tvaru Černý Most. Konečná stanice. Vystupujte prosím vpravo, ve směru jízdy.Terminal station, please exit the train; ve stanici Skalka, kde končící vlak přejede před stanicí do protisměru, zase chybí informace o změně strany výstupu. Ve stanici Skalka je také těžké odhadnout, na kterou kolej vlak pojede, pokud zde končí – pokud se vrací zpět do stanice Nemocnice Motol, jede na kolej 2, pokud však jede do depa, přijede na kolej 1. Pokud vlak jede do depa, tak při příjezdu do třech předcházejících stanic přidá hlášení např. Želivského. Upozorňujeme cestující, že tento vlak končí jízdu ve stanici Skalka., po příjezdu do koncové stanice se spustí trojjazyčné (CZ, EN, DE) staniční hlášení ve tvaru Vlak na první koleji ve směru Depo Hostivař není určen pro přepravu cestujících. Nenastupujte prosím do soupravy a nepřekračujte bezpečnostní pás. Nové a rekonstruované vozy již mají i světelnou signalizaci LED upozorňující na zavírající se dveře a rovněž světelný informační panel s názvy stanic. Kromě hlášení ve vlacích existuje i staniční; to upozorňuje cestující jednak na základní bezpečnostní opatření (zákaz překračování bezpečnostního pásu na nástupišti, není-li zde přítomna souprava), jednak na různé důležité události jako například dopravní změny (zavedení speciálních linek, výluky apod.) či změny v provozu stanice (například zastavení či spouštění eskalátorů, uzavření stanice), často se také ohlašují informace o různých kulturních a sportovních událostech. Za dobu existence pražského metra se jeho odbavovacího systému dotkly dvě významnější změny. Od počátků pražského metra byly všechny stanice pražského metra na vstupech i výstupech vybaveny mincovními turnikety, které mechanickými výsuvnými rameny zabránily v průchodu tomu, kdo se pokusil vstoupit bez zaplacení (vhození jednokorunové mince) nebo projít nesprávným směrem. Nejnovějším úsekem, který zpočátku byl ještě turnikety vybaven, byl III.C, otevřený 3. listopadu 1984. Jízdné činilo 1 Kčs a ačkoliv tarif v MHD byl obecně nepřestupný, mezi oběma trasami metra se smělo přestupovat bez dalšího placení. Od podzimu roku 1985 (mezi 28. září a 29. září) byly u vstupů do metra zprovozněny označovače jízdenek značky Merona a odstraněny turnikety. Celá změna proběhla úspěšně ještě před otevřením úseku metra I.B. Označovače v metru již od počátku byly elektronické razítkovací, zatímco v tramvajích a autobusech byly nadále pouze mechanické děrovače maďarské výroby. Jízdné se v následujícím desetiletí postupně zvyšovalo, tarif MHD však zůstal nepřestupní, stále s možností přestupu mezi trasami metra na jednu jízdenku. Od 1. června 1996 byl zaveden v celé Pražské integrované dopravě přestupní a časový tarif. V metru to znamenalo výměnu všech označovačů jízdenek za značku Mikroelektronika (v rámci konsorcia Mypol), protože nové jízdenky byly širší a označovací potisk byl prováděn příčně při kratší straně jízdenky, nikoliv po její délce, jako dříve. Do budoucna se uvažuje o obnovení turniketového systému, který by však již byl založen na čtení čipových karet. Diskuse byly spojeny s úvahami o Univerzální kartě Pražana (později zavedené pod názvem Opencard) nebo Národní dopravní kartě. Někteří z kritiků odkazují na nadměrný zásah do soukromí (např. kampaň sdružení Iuridicum Remedium), pokud by systém nejen kontroloval zaplacení jízdného, ale také by mohl soustavně systematicky sledovat, odkud a kam jednotliví lidé cestují, podobně jako je to vyhodnocováno nyní při občasných přepravních průzkumech, kdy cestující při nástupu dostanou kartičku a při výstupu ji odevzdají. Uvažuje se dokonce i o možnosti využití systému k zabránění vstupu konkrétním nežádoucím osobám nebo ke sledování konkrétních osob. O obnovení turniketů a uzavřeného odbavovacího systému v pražském metru se začalo vážně uvažovat kolem roku 1998, v roce 2000 vypracoval Metroprojekt studii, podle níž by si zavedení vyžádalo instalaci asi 800 turniketů, přičemž zvláštní úpravy kvůli propustnosti by byly nutné jen ve stanici I. P. Pavlova. Ještě na jaře 2008 se uvažovalo o zavedení ne dříve než v roce 2012 nebo 2013, avšak v prosinci 2008 v souvislosti se snížením rozpočtu pro rok 2009 ředitel DP oznámil rozhodnutí, že turnikety budou zavedeny do roku 2010. Investiční náklady se odhadují na jednu až dvě miliardy Kč a návratnost investice byla ve studii proveditelnosti z jara 2008 odhadnuta na 2 až 4 roky. Řešení pomocí turniketů je však obtížně slučitelné například s používáním SMS jízdenek. V září 2011 se primátor Bohuslav Svoboda (ODS) postavil k návrhu Dopravního podniku hl. m. Prahy na zavedení turniketů odmítavě a označil je za ekonomický hazard. Ve studiích je podle něj přeceněn podíl černých pasažérů, což silně zkresluje odhad návratnosti. Skepticky se vyjádřil rovněž jeho náměstek Karel Březina (ČSSD). Proti záměru protestovaly i TOP 09 a Česká pirátská strana. Pražské metro má tři depa; nejstarší Depo Kačerov, otevřené roku 1974 a sloužící pro linku C, Depo Hostivař, umožňující vypravování vozů metra na linku A, od roku 2006 také částečně i jako stanice metra a zprovozněné roku 1985. K těmto dvěma pak ještě také patří Depo Zličín pro linku B, které funguje od roku 1994. Související informace naleznete také v článku Zabezpečovací zařízení metra v Praze. Zabezpečovací zařízení zajišťuje bezpečnost a plynulost provozu vlaků v metru. To pražského metra dovoluje nejkratší následný interval mezi vlaky 90 s při maximální dovolené rychlosti vlaků 80 km/h, kromě stanice Skalka, která dovoluje nejkratší následný interval mezi vlaky 105 s. Bezpečný provoz pražského metra zajišťuje kombinace několika druhů zabezpečovacích zařízení: Staniční: Pražské metro využívá reléové staniční zabezpečovací zařízení typu AŽD 71 speciálně upravené pro podzemní dráhu. Toto zařízení zabezpečuje jízdní cesty ve stanicích s kolejovým rozvětvením a v depech. Ve stanicích Nádraží Holešovice, Ládví a Letňany je zapojeno elektronické staniční zabezpečovací zařízení typu ESA 11 M s úpravou pro provoz metra. Zařízení zabezpečuje jízdní cesty ve stanicích s kolejovým rozvětvením. ESA 11 M je ovládána z jednotného ovládacího pracoviště, tzv. JOP, které je také využito ve stanici Florenc-B, kde ovládá AŽD 71. Po dokončení úseku IV.C1 jsou ESA 11 M a JOP použity ve stanici Ládví. Traťové: Rovněž se jedná o reléové zařízení typu AŽD 71 nebo ESA 11 M, které zabezpečuje jízdy vlaků v úsecích mezi stanicemi s kolejovým rozvětvením, traťových spojkách a spojovacích kolejích do dep. Vlakové: Pražské metro využívá liniový vlakový zabezpečovač ARS s kontrolou rychlosti jízdy vlaků sovětské výroby a na lince C je nainstalován vlakový zabezpečovač francouzské firmy MATRA typu PA 135 firmy Siemens AG s kontrolou rychlosti jízdy vlaků, kontrolou sledu vlaků a zařízení pro automatické vedení vlaku. Na trati A je vlakový zabezpečovač LZA (SOP-2P polské výroby a automatizační zařízení ACBM-3 firmy AŽD Praha), který umožňuje automatické vedení vlaku a další činnosti s tím spojené. Od roku 2014 je instalován i na trasu B. Související informace naleznete také v článku Eskalátory v pražském metru. Eskalátory jsou základním zařízením metra, nezbytným pro fungování hlavně hluboce založených stanic. V podzemní dráze existují různé typy pohyblivých schodů. U těch úseků metra, budovaných za dob socialismu, byly použity jednak kratší eskalátory (zejména z vestibulů na povrch) československé výroby od firmy Transporta Chrudim, jednak delší, hlubinné, (ze staniční střední lodi do vestibulu u hluboko založených ražených stanic na linkách A a B) sovětské výroby. Po roce 1990 byly nejstarší z nich (instalace do roku 1980) postupně vyměňovány, na nových úsecích se objevily pohyblivé schody západoevropské výroby. Nejdelší eskalátory pražského metra (87 metrů) jsou ve stanici Náměstí Míru, která je zároveň nejhlubší stanice. Výtahy se začaly stavět až po roce 1990, poprvé tedy při otevření V. úseku trasy B na Zličín v roce 1994, v současnosti běží projekt na doplnění výtahů do starších stanic. Celkově je v roce 2016 v pražském metru 160 výtahů a plošin. K 1.březnu 2016 je bezbariérových 43 z 61 stanic (70%). Poslední stanicí s nově otevřeným výtahem je přestupní stanice Můstek A/B. Další v pořadí by měly být stanice Palmovka a Karlovo náměstí. Podle schválené dopravní koncepce mají být bezbariérové všechny stanice do roku 2025 tzn. za 9 let přibude ještě 18 stanic Související informace naleznete také v článku Ochranný systém metra. Součástí stanic metra – především těch budovaných za socialismu – jsou i zvláštní prostory, které měly sloužit jako kryt zejména v případě války a ohrožení. Různé slepé štoly a rozsáhlé provozní místnosti, kam je běžným cestujícím vstup zakázán, se měly změnit v zásobovací, bezpečnostní i zdravotnická centra a poskytovat po dobu 72 hodin nezbytné věci evakuovanému obyvatelstvu. K tomuto účelu navíc mohly být upraveny i části stanic a traťových tunelů; okrajovými úseky by se pak zajišťovalo spojení systému s okolním světem. Řídící stanoviště včetně řídícího počítače je u stanice metra I. P. Pavlova, v místech, kde je budova Centrálního dispečinku DPP. U tratí stavěných po roce 1990 byl rozsah OSM výrazně omezen. Jako ochrana proti povodni (což byla jediná událost, kdy byl tento systém aktivován) kryty nebyly projektovány a jak ukázalo zatopení metra při povodni roku 2002, nemohly být v takovém případě účinné. Na začátku 21. století bylo rozhodnuto radou hlavního města Prahy bezpečnost do budoucna dimenzovat spíše pro případy teroristického útoku nebo živelní pohromy aj, než na nebezpečí války, na které byl připravován tzv. ochranný systém metra. Ten již na nových stavbách metra realizován nebude – posledním úsekem, kde se uplatnil, se tak stal IV.C1. Tato významná změna se u nově budovaných staveb projeví hlavně úsporami, a to ve výši stovek milionů Kč; nové systémy bude na rozdíl od OSM možné uvést do provozu v kratší době. V červnu 2005 pak byly na základě usnesení vlády č. 823 uvolněny prostředky ve výši 50 milionů Kč (původně město žádalo celkem 162,5 milionů Kč) na provedení těchto opatření. Související informace naleznete také v článku Reklama v pražském metru. Reklama se v pražském metru začala objevovat až na konci 90. let 20. století a hlavně pak v prvním desetiletí století jedenadvacátého. Reklamní panely AWK obsluhované agenturou Rencar, dceřinou společností dopravce, jsou ve staničních lodích, přestupních i jiných chodbách, vstupních vestibulech atd. Reklamy ve formě samolepicích nebo výměnných fólií se objevují na podlahách a schodištích, na bočních stěnách eskalátorových tunelů a přestupních chodeb, v interiéru i exteriéru vozidel a na dalších místech. V několika frekventovaných stanicích se objevily informační projektory promítající zpravodajství a informaci o příjezdu příštího vlaku na stěnu traťového tunelu naproti nástupišti, které však byly počátkem roku 2008 demontovány a částečně nahrazeny billboardy, avšak v listopadu téhož roku se do stanic metra znovu vrátily. Od roku 2014 jsou opět postupně demontovány. Související informace naleznete také v článku Graffiti v pražském metru. První graffiti se začalo objevovat po roce 1989; souviselo to se změnou společenských podmínek po sametové revoluci. Pražské metro se s problémem graffiti začalo potýkat na počátku 90. let 20. století. Po polovině 90. let začaly být mramorové obklady a některé další plochy opatřovány speciálním nátěrem, který může usnadnit čištění. Též i na soupravách metra se začaly vyskytovat různé obrazce a nápisy. Vlaky typů 81-71M a M1 sice již mají interiér navržený tak, aby byl snadněji omyvatelný a lépe odolával výtvorům graffiti, přesto i vozy těchto typů bývají často terčem sprejerů. Na soupravách 81-71 bylo ale Graffiti rozšířenější. Kromě graffiti je také problematický i vandalismus, demolování vybavení podzemní dráhy či znemožňování jejího plynulého fungování; náklady na opravu poškozených věcí dosahují desítek milionů korun. To bývá spojováno někdy i s příjezdy různých skupin sportovních fanoušků, kteří již několikrát způsobili značné škody, či dokonce dočasně zastavili provoz částí metra. Vzhledem k tomu, že pražské metro využívají tisíce lidí a je zde vysoká koncentrace osob, jsou vlaky i stanice podzemní dráhy místem, kde dochází často[zdroj?] k trestné činnosti. A to od drobných kapesních krádeží až po přepadení. Každá stanice je sice vybavena kamerovým systémem, s ohledem na dobu, kdy vznikal, jsou však problémy s jejich umístěním či v některých případech s pořizováním záznamu. Podzemní dráhu pravidelně kontrolují i dvojčlenné hlídky městské policie,. Po roce 2001 začala být také i zvažována možnost, že by – podobně jako například v moskevském nebo londýnském metru – mohlo dojít k teroristickému útoku. Byla proto provedena různá cvičení bezpečnostních složek a ve vozech podzemní dráhy se také objevily plakáty vyzývající cestující k obezřetnosti v případě nalezení podezřelého zavazadla. Po teroristických útocích na španělské vlaky 11. března 2004 byla v pražském metru z bezpečnostních důvodů odstraněna většina odpadkových košů. To se sice negativně projevilo na čistotě a pořádku ve stanicích, ale pouze dočasně – kolem roku 2007 se začaly instalovat nové tzv. "protiteroristické" koše. Pokud by do některého byla uložena výbušnina a došlo by k výbuchu, konstrukce koše by výbuch udržela uvnitř odpadové nádoby. Související informace naleznete také v článku D (linka metra v Praze). Plánuje se výstavba nové linky D. V roce 2013 magistrát schválil stavbu této linky, která by měla být stavěna ve dvou úsecích: Úsek I.D1 z Pankráce do Písnice se sedmi novými stanicemi a délkou přes deset kilometrů. Nové stanice ponesou názvy: Olbrachtova, Nádraží Krč, Nemocnice Krč, Nové Dvory, Libuš, Písnice a Depo Písnice. Výstavba by měla začít v roce 2020. Úsek I.D2 z Pankráce na stanici Náměstí Míru. Nová stanice mezi nimi ponese název: Nám. Bratří Synků. V červenci 2015 radní města rozhodli, že nová linka D bude mít vlaky bez řidiče. První úsek by měl být hotový v roce 2022. Po dostavbě těchto úseků by měla být linka D schopna částečně nahradit v případě rekonstrukce Nuselský most, kterým vede linka C. Ve výhledových studiích se objevuje prodloužení z Náměstí Míru na Žižkov a Vysočany, nebo přes Hlavní nádraží na Náměstí Republiky, kde by došlo i k přestupu na linku B. Ve výhledu je prodloužení z Nemocnice Motol až na Letiště Václava Havla. Pravděpodobněji bude ze stanice Nádraží Veleslavín vedena k letišti rychlodráha. V plánu je také prodloužení přes Řepy do stanice Zličín, kde by se znovu setkala s linkou B. Související informace naleznete také v článku E (linka metra v Praze). Již v 80. letech 20. století se uvažovalo o další lince E, která byla vzhledem ke koncepci pražského metra plánovaná jako okružní. Na počátku 21. století se o ní opět nezávazně mluvilo v souvislosti s návrhy na pořádání olympiády. Její přesná trasa dosud nebyla stanovena, ani není zanesena v územním plánu. Pavel Fojtík: 30 let pražského metra, Dopravní podnik hl. m. Prahy, 2004. ISBN 80-239-2704-3 Pavel Fojtík, Stanislav Linert, František Prošek: Historie městské hromadné dopravy v Praze, Dopravní podnik hl. m. Prahy, 2. vydání, 2000. ISBN 80-238-5702-9 Pavel Fojtík, PhDr. Marie Jílková, ing. František Prošek: Sto let ve službách města, Dopravní podnik hl. m. Prahy, 1997. ISBN 80-238-0890-7 Josef Škorpil: Pražské metro: čtvrtá dimenze velkoměsta: historie, výstavba, provoz, Panorama, 1990. ISBN 80-7038-195-7 Železniční doprava v pražské aglomeraci Pražská integrovaná doprava Obrázky, zvuky či videa k tématu Metro v Praze ve Wikimedia Commons Galerie Metro v Praze ve Wikimedia Commons Stručná historie na stránkách Dopravního podniku hl. m. Prahy Video z archivu ČT – dobové zpravodajské materiály Československých filmových týdeníků a České televize o stavbě a provozu pražského metra Podívejte se, jak se stavělo metro v Praze. Unikátní fotografie staré 40 let (Technet.cz) Leningradské tempo a shnilé brambory Pořad Českého rozhlasu Plus, obsahuje velké množství archivních zvukových záznamů z vysílání Československého rozhlasu z let, kdy se v Praze stavělo a uvádělo do provozu metro. | NUMERIC | NUMERIC |
005823 | ... herec a bývalý moderní pětibojař. V roce 2002 získal zlatou medaili v moderním pětiboji (družstva) na dorosteneckém mistrovství Evropy. Kvůli sportu, kterému se věnoval do svých osmnácti let, přesídlil do Prahy. V roce 2007 vyhrál s písní Dopis pěveckou soutěž CzechTalent Zlín. V roce 2008 mu firma Sony BMG vydala jeho první album Cesta do záhu(d)by. Tentýž rok napsal a nahrál hudbu pro film Anglické jahody a se svým spoluhráčem Jiřím Kučerovským vystupoval jako předskokan skupiny Chinaski na Chinaski Space Tour 2008. V roce 2009 vydal druhé album Hlavní uzávěr splínu a spolu s ním vyšel i jeho první zpěvník "Já, písničkáŘ", obsahující písně z prvního a druhého CD. V září 2012 absolvoval studium herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU).... | Jak se jmenovalo jeho druhé album? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Klus | [
"Hlavní uzávěr splínu"
] | 528 | 677 | V roce 2009 vydal druhé album Hlavní uzávěr splínu a spolu s ním vyšel i jeho první zpěvník "Já, písničkáŘ", obsahující písně z prvního a druhého CD. | [
{
"start": 558,
"end": 578,
"text": "Hlavní uzávěr splínu"
}
] | Tomáš Klus (* 15. května 1986 Třinec) je český písničkář, textař, skladatel, herec a bývalý moderní pětibojař. V roce 2002 získal zlatou medaili v moderním pětiboji (družstva) na dorosteneckém mistrovství Evropy. Kvůli sportu, kterému se věnoval do svých osmnácti let, přesídlil do Prahy. V roce 2007 vyhrál s písní Dopis pěveckou soutěž CzechTalent Zlín. V roce 2008 mu firma Sony BMG vydala jeho první album Cesta do záhu(d)by. Tentýž rok napsal a nahrál hudbu pro film Anglické jahody a se svým spoluhráčem Jiřím Kučerovským vystupoval jako předskokan skupiny Chinaski na Chinaski Space Tour 2008. V roce 2009 vydal druhé album Hlavní uzávěr splínu a spolu s ním vyšel i jeho první zpěvník "Já, písničkáŘ", obsahující písně z prvního a druhého CD. V září 2012 absolvoval studium herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jako herce jej bylo možno vidět například v seriálu Hop nebo Trop (2004) nebo ve filmu Šejdrem (2008). Roli prince Jakuba si zahrál ve vánoční pohádce Tajemství staré bambitky (2011). Na scéně školního divadla DISK účinkoval ve hrách Malá mořská víla, Kazimír a Karolína, Tartuffe, Markéta Lazarová a Racek. Účinkuje ve hře Deadline v pražském Divadle Ypsilon. V roce 2010 se stal zpěvákem roku hudebních cen TV stanice Óčko i výročních Andělů. V letech 2011 a 2012 získal stříbrného a zlatého Českého slavíka. Podporuje také charitativní projekty. O Velikonocích roku 2011 odvysílala ČT pořad Klus pro Kuře, kde vystoupil jako moderátor i jako jeden z interpretů. V září 2011 vydal album Racek. Součástí bylo i turné po České republice, které bylo dlouho dopředu vyprodáno, včetně tří koncertů v Praze. Při svých koncertech je schopen udržet pozornost publika běžně i po dobu tří hodin. Podíl na tom mají rovněž hudební aranže i výrazný kytarový doprovod Jiřího Kučerovského. Navazuje na českou písničkářskou tradici a svou tvorbu a interpretaci neomezuje hudebními žánry. Pro jeho tvorbu je typický důraz na text a melodii, spolu s vlivy předchůdců a jeho vlastním výrazem. Ve svých textech se nebrání komentování situace ve společnosti. Tomáš Klus vydal další desku Proměnamě a tvrdí, že sám proměnou prošel. Uklidnil se. Může za to spokojený rodinný život, díky němuž nemá potřebu se za čímkoli honit a pro něco se stresovat. Má svou jistotu, kterou tak hledal. Je jí manželka Tamara Kubová, známá finalistka z populární hudební soutěže Hlas Československa, a jejich dcera Josefína. Album bylo v dubnu 2015 na cenách Anděl vyhlášeno jako nejprodávanější album roku 2014. Prodalo se ho přes dvacet tisíc kusů. V roce 2014 hrál v pohádce Tři bratři v roli nejstaršího syna Jana, který se vydá hledat zakletou princeznu Růženku. Podílel se i na soundtracku k filmu. Na konci června 2015 pokřtil své nové album, které opět nahrál s uskupením Cílová skupina. Album s názvem Anat život není se zabývá protiválečnými písněmi a bylo vydáno 29. června 2015. Název alba odkazuje na semitskou bohyni války a plodnosti Anat. Singlem byla zvolena píseň "JdeVoZem". 2009: Já, písničkáŘ • zpěvník, Albatros 2014: JÁ písničkáŘ II • zpěvník, Albatros Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Tomáše Kluse. Studiová alba 2008: Cesta do záhu(d)by 2009: Hlavní uzávěr splínu 2011: Racek 2014: Proměnamě s Jeho cílovou skupinou 2015: Anat život není s Jeho cílovou skupinou V rámci regionální hudební soutěže mladých zpěváků CzechTalent Zlín, obdržel v r. 2007 jak hlavní cenu festivalu, tak i cenu diváků. Kategorie - Zpěvák Jiné výskyty V zastoupení čtenářů webportálu iDNES.cz, byl Klus v r. 2014 vyhodnocen za vítěze ankety o tzv. 25 objevů v české kultuře za čtvrtstoletí uplynulém od Sametové revoluce. | ENTITY | ENTITY |
011150 | 13. mistrovství Evropy ve volejbale mužů se konalo ve dnech 17. – 25. září v NDR. Turnaje se zúčastnilo 12 týmů, rozdělených do tří čtyřčlenných skupin. První dvě družstva postoupila do finálové skupiny, týmy na třetím a čtvrtém místě hráli ve skupině o sedmé až dvanácté místo. Mistrem Evropy se stali volejbalisté Sovětského svazu. == Kvalifikace == == Výsledky a tabulky == === Skupina A (Erfurt) === === Skupina B (Suhl) === K= Zápas Polsko - Francie skončil 3:2 (15:9, 15:4, 13:15, 11:15, 15:13), ale pro zjištěný doping francouzského hráče Clevenauxe, byl výsledek zápasu kontumován na 3:0. === Skupina C (Berlín) === === Finálová skupina (Berlín) === === Skupina o 7. - 12. místo (Suhl) === == Konečné pořadí == == Externí odkazy == (anglicky) Oficiální stránky CEV (anglicky) Sportovní statistiky na todor66 (česky) Rudé právo | Turnaje se zúčastnilo 12 týmů rozdělených do kolika skupin? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mistrovstv%C3%AD_Evropy_ve_volejbale_mu%C5%BE%C5%AF_1983 | [
"do tří"
] | 82 | 152 | Turnaje se zúčastnilo 12 týmů, rozdělených do tří čtyřčlenných skupin. | [
{
"start": 125,
"end": 131,
"text": "do tří"
}
] | 13. mistrovství Evropy ve volejbale mužů se konalo ve dnech 17. – 25. září v NDR. Turnaje se zúčastnilo 12 týmů, rozdělených do tří čtyřčlenných skupin. První dvě družstva postoupila do finálové skupiny, týmy na třetím a čtvrtém místě hráli ve skupině o sedmé až dvanácté místo. Mistrem Evropy se stali volejbalisté Sovětského svazu. == Kvalifikace == == Výsledky a tabulky == === Skupina A (Erfurt) === === Skupina B (Suhl) === K= Zápas Polsko - Francie skončil 3:2 (15:9, 15:4, 13:15, 11:15, 15:13), ale pro zjištěný doping francouzského hráče Clevenauxe, byl výsledek zápasu kontumován na 3:0. === Skupina C (Berlín) === === Finálová skupina (Berlín) === === Skupina o 7. - 12. místo (Suhl) === == Konečné pořadí == == Externí odkazy == (anglicky) Oficiální stránky CEV (anglicky) Sportovní statistiky na todor66 (česky) Rudé právo | NUMERIC | NUMERIC |
002494 | Samuel Barclay Beckett [Bekit] (13. dubna 1906 - 22. prosince 1989) byl irský dramatik a prozaik, představitel absurdního divadla. Narodil se ve Foxrocku nedaleko Dublinu v dobře situované protestantské rodině zeměměřiče Williama Becketta a zdravotní sestry Mary Roeové. Vzdělání získal na prestižních středních školách v Dublinu a poté na Trinity College, kde od roku 1923 studoval práva a evropské jazyky (francouzštinu a italštinu). Po ukončení studia (1927) pracoval jako učitel v Belfastu, ale již rok nato odjel přednášet angličtinu do Francie, kde mimo jiné působil i na prestižní pařížské Sorbonně. Roku 1930 se vrátil do Irska, aby zde převzal svůj magisterský diplom. Po roce vyučování francouzského jazyka na dublinské Trinity College se rozhodl věnovat výlučně spisovatelské dráze. Dědictví, které mu připadlo po... | Co dělala matka Samuella Becketta? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Samuel_Beckett | [
"zdravotní sestry"
] | 131 | 270 | Narodil se ve Foxrocku nedaleko Dublinu v dobře situované protestantské rodině zeměměřiče Williama Becketta a zdravotní sestry Mary Roeové. | [
{
"start": 241,
"end": 257,
"text": "zdravotní sestry"
}
] | Samuel Barclay Beckett [Bekit] (13. dubna 1906 - 22. prosince 1989) byl irský dramatik a prozaik, představitel absurdního divadla. Narodil se ve Foxrocku nedaleko Dublinu v dobře situované protestantské rodině zeměměřiče Williama Becketta a zdravotní sestry Mary Roeové. Vzdělání získal na prestižních středních školách v Dublinu a poté na Trinity College, kde od roku 1923 studoval práva a evropské jazyky (francouzštinu a italštinu). Po ukončení studia (1927) pracoval jako učitel v Belfastu, ale již rok nato odjel přednášet angličtinu do Francie, kde mimo jiné působil i na prestižní pařížské Sorbonně. Roku 1930 se vrátil do Irska, aby zde převzal svůj magisterský diplom. Po roce vyučování francouzského jazyka na dublinské Trinity College se rozhodl věnovat výlučně spisovatelské dráze. Dědictví, které mu připadlo po smrti otce, mu umožnilo usadit se v Londýně, kde se mezi lety 1935-1936 kvůli svým neutuchajícím depresím podrobil psychiatrické léčbě. Po svém propuštění z léčebny několik let cestoval po Evropě. Do básnického světa vstoupil v roce 1930 svou 98veršovou sbírkou Děvkoskop. V tomto dramatickém monologu si hlavní postava René Descartes krátí čekání na omeletu ze zkažených vajec rozjímáním nad obskurností teologických záhad, plynutím času a blížící se smrtí. Po sbírce následoval soubor esejí Proust (1931) a román Víc píchanců než kopanců (1934). Od roku 1933-1936 žil Beckett v Londýně. Přibližně v té době se seznámil se Suzanne Dechevaux-Dumesnilovou, studentkou hry na piano, se kterou se v roce 1961 oženil. Jeho románová kariéra naplno odstartovala v roce 1938 knihou Murphy, která líčí vnitřní boj hrdiny zmítajícího se mezi touhou po milence-prostitutce a naprostém útěku do temných zákoutí mysli. V témže roce se odstěhoval do Francie. Za druhé světové války se angažoval v protifašistickém odboji - francouzském hnutí odporu. Před nacistickým pronásledováním byl roku 1942 nucen prchnout do malé vesničky Roussillon na jihu Francie, kde až do konce války pracoval v zemědělství. V té době napsal svůj v pořadí druhý román Watt, který byl vydán v roce 1953 a je považován za poslední z jeho románových děl napsaných v rodné řeči. Po skončení války krátce spolupracoval s irským Červeným křížem v St.Lo v Normandii a poté se už natrvalo usadil v Paříži. Mezi lety 1946-1949 vytvořil své největší prozaické dílo, trilogii Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný. Ve francouzštině se mu prý tvořilo mnohem lépe, neboť psal "beze stylu", bez snahy o eleganci. Byl přímo posedlý touhou vytvořit něco, co sám nazýval "literatura neslova", čímž vyhlásil slovům celoživotní válku. Hra Čekání na Godota z roku 1949 mu přinesla celosvětovou proslulost a katapultovala jej mezi přední představitele absurdního divadla. Následovalo dílo Konec hry (1957) a série divadelních a krátkých rádiových her. Ve hře Poslední páska popisující starého osamělého muže, který sedí ve svém pokoji a po nocích poslouchá nahrávky různých etap své minulosti, se autor vrací k rodné angličtině. V několika dílech jsou přítomny stopy černého humoru, ke kterému se spisovatel uchyluje, aby tak zmírnil dopad svých pochmurných námětů. Děj jeho posledního kompletního románu Jak to je (1961) líčí osud hrdiny brodícího se bahnem, který po chvíli dohání dalšího brodícího se člověka, jehož násilím nutí do řeči jen proto, aby se záhy ocitl na jeho místě a čekal, kdo bude trápit jeho samotného. V 60. letech psal převážně pro rozhlas, divadlo a televizi. Roku 1969 mu byla udělena Nobelova cena. V letech 70. se pak objevují sbírky krátkých básní Mirlitonnades (1978), Společnost (1979) a All Strange Away (1979). Dílo Katastrofa z roku 1984, které se zabývá tématem výslechu disidentů, bylo napsáno speciálně pro Václava Havla. V roce 1989 mu zemřela manželka. Stalo se tak krátce poté, co se nastěhoval do menšího pečovatelského domu, protože doma ošklivě upadl. Poslední dny života strávil v téměř holém pokoji přijímáním návštěv a psaním. Jeho poslední kniha nese název Stirring Still. Samuel Beckett zemřel na následky dýchacích potíží v nemocnici dne 22. prosince 1989. Proslýchá se, že většinu peněz, které získal za Nobelovu cenu, daroval chudým umělcům. Byl pochován na pařížském hřbitově 'Cimetiè du Montparnasse'. Žil v Paříži, jeho tvorba byla francouzským prostředím značně ovlivněna. Svá díla psal anglicky, ve větší míře ale francouzsky. Část díla kreativně převáděl z jednoho jazyku do druhého. Čekání na Godota (En attendant Godot) - 1949 Konec hry (Fin de partie) - 1957 Akt beze slov - 1957 Poslední páska (Krapp's Last Tape) - 1958 Akt beze slov II - 1959 Šťastné . dny (Happy Days) - 1961 Hra (Play) - 1963 Jde a přijde (Come and Go) - 1966 Dech (Breath) - 1969 Ne já (Not I) - 1973 Tenkrát ( . That Time) - 1975 Nyní - 1982 Katastrofa (Catastrophe) - 1984 Všichni, kdož padají (All That Fall) - 1957 Víc píchanců než kopanců (More Pricks Than Kicks) - 1934 Murphy - 1938 Watt - . 1945 (česky Tso - 2002) Molloy - 1951, spolu s dvěma následujícími tvoří trilogii Malone umírá - 1951 Nepojmenovatelný - 1953 Novely a texty pro nic - 1955 a 1958 Jak to je - 1961 Děvkoskop (Whoroscope) - 1930 Společnost (Company) - 1979 | VERB_PHRASE | PERSON |
004784 | ... duševními poruchami. Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl rozporuplnou osobností.[zdroj?] Odmítal se sžít se soudobým Ruskem.[zdroj?] Usiloval za každou cenu o nápravu společnosti, ale tím se bezmyšlenkovitě zříkal i vymožeností vyspělé Evropy.[zdroj?] Lidi ho považovali za psychologa, což on odmítal.[zdroj?] Přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století. Dostojevskij zemřel v roce 1881 na plicní krvácení spojené s rozedmou plic a epileptickým záchvatem. Chudí lidé (1846) – román v dopisech. Touto prvotinou navázal na tradici gogolovského realismu, ale svůj zájem už zde soustřeďoval především do nitra postav. Snažil se vyložit jejich vnitřní svět, a také proces deformace, jemuž lidé podléhají v střetu s krutým okolím.... | Kdy zemřel Fjodor Michajlovič Dostojevskij? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Fjodor_Michajlovi%C4%8D_Dostojevskij | [
"v roce 1881"
] | 402 | 502 | Dostojevskij zemřel v roce 1881 na plicní krvácení spojené s rozedmou plic a epileptickým záchvatem. | [
{
"start": 422,
"end": 433,
"text": "v roce 1881"
}
] | Fjodor Michajlovič Dostojevskij (rusky Ф М Д; 30. říjnajul./ 11. listopadu 1821greg. Moskva – 28. lednajul./ 9. února 1881greg. Petrohrad) byl ruský spisovatel a filozof, jeden z nejvýznamnějších světových spisovatelů, vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderní psychologické prózy. Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roku 1821 v Moskvě, v rodině lékaře jako druhé z osmi dětí. Vystudoval vojenské technické učiliště (obor konstrukce mostů), ale poté se rozhodl pro literaturu. Patřil do skupiny utopického socialisty Michaila Vasiljeviče Petraševského (tzv. "Petraševci"), která vystupovala proti carovi Mikuláši I . V roce 1849 byl Dostojevskij se všemi členy této organizace odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Těsně před popravou jim byl trest změněn nejprve na 4 roky v káznici a později na nucené práce na Sibiři. Zde strávil Dostojevskij deset let; první čtyři roky na nucených pracích a poté jako voják. Byl psychicky a fyzicky na dně a začal trpět epilepsií. Stráž však považovala jeho záchvaty za předstírání. Jelikož si sám prošel peklem, dokázal se vcítit do lidí s narušenou osobností. Po návratu ze Sibiře absolvoval Dostojevskij dva delší pobyty v západní Evropě. Zde pochopil, že morální úroveň zdejší společnosti je špatná. Vyhovovalo mu ale, že se zde mohl věnovat své přehnané hráčské vášni. Neuznával racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví a příliš velké sebevědomí. Bojoval za proměnu Ruska. Zásadní potřebu změny viděl ve vnitřní proměně jedince, v návratu k pokoře, v respektování ruských tradic. Těmito názory si získal carovu přízeň a úctu. Stále ho však pronásledovala carská policie. K sebevraždám a k despotismu docházelo podle Dostojevského zejména vinou ztráty náboženské opory a přehnaného individualismu. Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů, radikálního převratu se ale bál. Dostojevskij a jeho bratr Michail vydávali v letech 1861–1863 časopis Čas (Vremja) a rok poté časopis Epocha. Michail zemřel a Dostojevskij splácel jeho dluhy. Tím se dostal do existenčních problémů. Ve svých dílech psychologicky rozebíral zločince, revolucionáře, prostitutky a lidi s duševními poruchami. Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl rozporuplnou osobností.[zdroj?] Odmítal se sžít se soudobým Ruskem.[zdroj?] Usiloval za každou cenu o nápravu společnosti, ale tím se bezmyšlenkovitě zříkal i vymožeností vyspělé Evropy.[zdroj?] Lidi ho považovali za psychologa, což on odmítal.[zdroj?] Přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století. Dostojevskij zemřel v roce 1881 na plicní krvácení spojené s rozedmou plic a epileptickým záchvatem. Chudí lidé (1846) – román v dopisech. Touto prvotinou navázal na tradici gogolovského realismu, ale svůj zájem už zde soustřeďoval především do nitra postav. Snažil se vyložit jejich vnitřní svět, a také proces deformace, jemuž lidé podléhají v střetu s krutým okolím. Bílé noci (1848) – lyrická povídka, vymyká se jeho další tvorbě. O dívce, která každý večer čeká na svého milého u břehu řeky. Nesmělý mladík jí začne dělat společnost a po čase se do ní zamiluje, ale dívka chce, aby zůstali přáteli. Přesto jí vyzná lásku, dívka se rozhoduje, zda přijmout jeho lásku, ale právě tehdy se vrátí její milý a ona jde bez váhání za ním. Dvojník (1849) – novela, první z hlubinných analýz rozdvojené psychiky člověka. Nětočka Nězvanovová / Strýčkův sen (1849) – Dostojevskij poprvé v ruské literatuře vylíčil osud bezprávného "mladého" člověka jako sociální tragédii a objevil v něm hlubokou lidskost. Na tragiku vlastního života reagoval Dostojevskij i svým černým humorem. Z nejlepších jeho prací tohoto gogolovského období jsou satirické novely: Nětočka Nězvanovová / Strýčkův sen a Ves Štěpančikovo – charakterová studie ruského Tartuffa. Uražení a ponížení (1861) – román se sentimentální tematikou. Zde Dostojevskij opět zdůrazňuje nutnost zastat se chudých a bezmocných proti krutosti mocných. Zápisky z mrtvého domu (1861) – autobiografický román, svědectví o pobytu v omské káznici a o lidech, jež tam poznal. Zabýval se otázkou, proč se člověk stane zločincem a zda má vůbec následovat trest. Podle motivů tohoto románu později složil operu Z Mrtvého domu Leoš Janáček. Zápisky z podzemí (1864) – novela předjímající existencialismus, drásavý portrét člověka, jehož přesvědčením je nenechat sebou nikdy manipulovat, i kdyby to bylo ospravedlňováno "prospěchem" a "pokrokem". Zločin a trest (1866) – hlavním hrdinou je chudý petrohradský student Rodion Romanovič Raskolnikov, který se cítí být výjimečný. Má svou vlastní teorii o tom, že život některých lidí je bezcenný a že tudíž není hříchem jim ho vzít. Jde k lichvářce a zabije ji, jenže za lichvářkou přijde její sestra, která vše viděla, a tak musí zabít i ji (sekerou). Po činu uteče, po čase se dostane do rodiny alkoholika Marmeladova. Zde pracuje (jako prostitutka) jeho dcera Soňa. Raskolnikov se do Soni zamiluje a svěří se jí se svým činem. Soňa ho přesvědčí, aby se šel přiznat, za svůj čin je odsouzen na 8 let na Sibiř, kde je mu Soňa oporou. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno. Hráč (1867) – román, ve kterém použil autor své zkušenosti s hráčskou vášní. Idiot (1868) – hlavní hrdina kníže Lev Nikolajevič Myškin, nedoléčený epileptik, se po dlouhé době léčení vrací do Petrohradu, do ruské společnosti, v níž je zprvu kvůli své nemoci označován za "idiota", ale svým chováním velmi rychle dovede předsudky ostatních změnit, a většinou dokonce zcela vyvrátit. Svou lidskostí, nesobeckou ušlechtilostí a zdánlivě až naivní dobrotivostí dokonce nad ostatní ruskou společností výrazně vyniká. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno. Běsi (též Běsové, 1871–72) – hlavní myšlenka tohoto díla je vyjevena v soudobém Rusku, které hlavnímu hrdinovi Štěpánu Trofimovičovi přijde nemocné, plné neduhů a morových ran, plné běsů a běsíků, co se v jeho milém Rusku nashromáždilo. Roku 1988 zfilmováno (Režie: Andrzej Wajda hrají: Isabelle Huppert, Philippine Leroy-Beaulieu) Deník spisovatele (1873) – rozsáhlý komentář doby a jejích problémů. Výrostek (1875) – román, vykresluje morální rozpor chlapce, který poznává, že základem společenské skutečnosti jsou peníze a kariéra, touží vlastnit milion, aby si ho nikdo netroufl urážet. Bratři Karamazovi (1879) – poprvé vydáno 1879–1880, Dostojevského vrcholné dílo, psychologický a filosofický román s kriminální zápletkou. Otec Fjodor Pavlovič Karamazov je zhýralec a myslí si, že může nad svými syny (Dmitrij, Ivan, Aljoša, nemanželský Smerďakov) vládnout, jak se mu zachce. Starší syn Dmitrij je vášnivý stejně jako otec, Ivan je nadaný, racionálně uvažující ateista, nejmladší Aljoša žije zasvěceným životem v klášteře. Nemanželský syn Smerďakov, kterého starý Karamazov nepřijal za svého, zabije otce tak, aby byl z vraždy obviněn Dmitrij. Smerďakov pak spáchá sebevraždu a Dmitrij je odsouzen. Román má mnoho dalších důležitých dějových linií, např. lásky Dmitrije, který se rozhoduje mezi Kateřinou a Agrafenou, na niž má zálusk i jeho otec Fjodor. Věčný manžel – krátký román. Překládal Balzaca, jeho překlady však nejsou považovány za příliš kvalitní. | DATETIME | DATETIME |
004578 | Mount Everest (tibetsky ཇོ་མོ་གླང་མ, Džomolangma; nepálsky साथा, Sagarmátha), je s nadmořskou výškou 8848 m n. m. (podle starších údajů i 8850 m n. m.) nejvyšší hora na Zemi. Mount Everest vznikl spolu se zbytkem Himálaje kolizí indické a eurasijské kontinentální desky. Hora je pojmenována po britském geodetovi George Everestovi. Pohoří Himálají stále roste díky neustálému tlačení Indické desky na Eurasijskou, v důsledku čehož se zvětšuje i nadmořská výška Mount Everestu. Mount Everest se tyčí v Mahálangurském Himálaji v nepálském regionu Khumbu na hranici s Čínou (s Tibetskou autonomní oblastí; západní a jihovýchodní vrchol tvoří hranici). Na nepálské straně je součástí národního parku Sagarmatha, který je součástí světového dědictví UNESCO. Na severní straně se nachází Národní přírodní rezervace Qomolangma. Edmund Hillary a Tenzing Norgay uskutečnili 29. května 1953 prvovýstup na horu. Mount Everest od té doby přitahuje mnoho profesionálních horolezců, ale i fyzicky zdatných lezců a klientů.... | Kdy se uskutečnil prvovýstup na horu Mount Everest? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mount_Everest | [
"29. května 1953"
] | 821 | 900 | Edmund Hillary a Tenzing Norgay uskutečnili 29. května 1953 prvovýstup na horu. | [
{
"start": 865,
"end": 880,
"text": "29. května 1953"
}
] | Mount Everest (tibetsky ཇོ་མོ་གླང་མ, Džomolangma; nepálsky साथा, Sagarmátha), je s nadmořskou výškou 8848 m n. m. (podle starších údajů i 8850 m n. m.) nejvyšší hora na Zemi. Mount Everest vznikl spolu se zbytkem Himálaje kolizí indické a eurasijské kontinentální desky. Hora je pojmenována po britském geodetovi George Everestovi. Pohoří Himálají stále roste díky neustálému tlačení Indické desky na Eurasijskou, v důsledku čehož se zvětšuje i nadmořská výška Mount Everestu. Mount Everest se tyčí v Mahálangurském Himálaji v nepálském regionu Khumbu na hranici s Čínou (s Tibetskou autonomní oblastí; západní a jihovýchodní vrchol tvoří hranici). Na nepálské straně je součástí národního parku Sagarmatha, který je součástí světového dědictví UNESCO. Na severní straně se nachází Národní přírodní rezervace Qomolangma. Edmund Hillary a Tenzing Norgay uskutečnili 29. května 1953 prvovýstup na horu. Mount Everest od té doby přitahuje mnoho profesionálních horolezců, ale i fyzicky zdatných lezců a klientů. Výstup jihovýchodní cestou z Nepálu není technicky příliš obtížný, nebezpečím však může být akutní horská nemoc, výkyvy počasí a vítr. V Nepálu je hora nazývána Sagarmátha (साथा, Sagaramā, do nepálštiny převzato ze sanskrtu, kde znamená "Tvář nebes"). Tibetský název zní Qomolangma (ཇོ་མོ་གླང་མ, wylie Jo mo glang ma, Džo-mo-lang-ma, znamená "Matka světa"). Zkomolením tibetského názvu vzniklo i čínské 珠 (pinyin: Zhū Fē, českým přepisem Ču-mu-lang-ma feng). Českým standardizovaným exonymem je Everest[zdroj?]. U nás i jinde ve světě zdomácnělo jméno Everest, které hoře dal Brit Sir Andrew Scott Waugh (hlavní zeměměřič pro Indii). Sir George Everest byl předchůdcem Sira Andrew Scott Waugha. Často slyšíme nesprávnou výslovnost [ivrist]. Publikace britského rozhlasu BBC Pronouncing Dictionary of British Names, Oxford University Press z roku 1971 uvádí dva způsoby výslovnosti [everest] a [everist], správná výslovnost je tedy [maunt everest], případně méně často [maunt everist]. Horolezci hovoří vždy o [everestu], včetně R. Messnera, který zdolal jako první všechny osmitisícovky. Čínský deník People's Daily publikoval roku 2002 článek, v němž se ohrazuje proti přetrvávajícímu používání anglického názvu v západním světě. Autor doporučuje používání tibetského jména hory. Udávaná výška 8 848 je oficiálně uznaná Nepálem a Čínou Radhanath Sikdar, indický matematik a zeměměřič z Bengálska, byl v roce 1852 prvním, kdo určil Everest jako nejvyšší horu světa pomocí trigonometrických výpočtů na základě měření teodolitem z 240 km vzdálené Indie. Před průzkumným měřením byl vrchol zeměměřiči nazýván jménem Peak XV. V padesátých letech 20. století indičtí zeměměřiči učinili přesnější měření, které se přiblížilo dnešním měřením a výpočtům výšky Everestu 8848 m. Dnes je obecně přijímána hodnota 8848 m. Everest stále roste díky pohybům tektonických desek, předpokládaný růst je 3 až 5 mm do výšky a 27 mm k severovýchodu za rok. Konečně podle čínských měření z května 2005 je výška hory 8844 metrů, což je o celé 4 metry méně, než se běžně uvádí. Everest je horou, jejíž vrcholek je nejvýše nad mořskou hladinou. Za nejvyšší horu světa by mohla být pokládána také Mauna Kea na Havaji, která je nejvyšší horou od své základny, ukryté pod mořskou hladinou na oceánském dně. Mauna Kea takto přesahuje 10 km, ale nad moře ční pouhými 4 205 metry. Druhou horou, jež by mohla být nejvyšší, je Chimborazo v Ekvádoru. Vrchol Chimboraza je od středu Země o 2 168 metrů dále než Everest. Tímto způsobem Chimborazo měří 6384,4 km a Everest pouze 6382,3 km. Příčinou rozdílu je zemská rotace, která deformuje tvar Země i mořské hladiny, od níž se výška standardně měří. Přitom podle nadmořské výšky není Chimborazo se svými 6310 metry nad mořem ani nejvyšší horou And. Pro zajímavost lze uvést, že nejhlubší místo oceánského dna prohlubeň Challenger v Mariánském příkopu je hlouběji pod mořskou hladinou než je Everest nad ní. Mount Everest má dlouhou historii pokusů o překonání, kterým dlouho odolával. V kontextu s dnešními komerčními výpravami, kdy na něj lezou i děti a důchodci, to může působit divně, nicméně je třeba si uvědomit, že dnešní návštěvníci mají oproti těm z první poloviny 20. století obrovské výhody: vyzkoušené cesty, pevně instalovaná lana a žebříky, lepší vybavení a mnohem důvěryhodnější předpovědi počasí. I tak ale Everest zůstává nebezpečnou horou i pro klasické a maximálně jištěné výpravy na vrchol. V roce 1921 se uskutečnila průzkumná expedice pod vedením George Malloryho, která si kladla za cíl zejména vylepšit geografické znalosti o oblasti, na výstup na vrchol nebyla dostatečně vybavena. Tato expedice vystoupila na severní sedlo v nadmořské výšce 7060 metrů, výše však již nepokračovala a vrátila se. V roce 1922 se pak uskutečnila velká britská expedice pod vedením Charlese Granvilla Bruce. Expedice čítala 13 britských horolezců (včetně George Malloryho) a více než 160 nepálských a tibetských nosičů. Členem expedice byl také britský horolezec a chemik George Finch, který zde zkoušel výhody využití kyslíku z přenosných kyslíkových bomb. První pokus (bez použití kyslíku) uskutečnil Mallory, tři další horolezci a devět nosičů. Při tomto pokusu Mallory a dva horolezci poprvé v historii překročili hranici nadmořské výšky 8000 metrů, když dosáhli výšky 8 225 metrů. Druhého pokusu, tentokrát již s podporou kyslíku, se kromě nosičů účastnili Bruce, Finch a Gurkha Tejbir. Bruce a Finch dosáhli výšky 8326 m. Třetího pokusu se účastnili Mallory (tentokrát již s kyslíkem), Finch, tři další britští horolezci a 16 nosičů. Při výstupu však strhli lavinu, ve které zahynulo 7 nosičů. Dále již nepokračovali a celá expedice tím skončila. Další velká expedice se uskutečnila o dva roky později. Účastnilo se jí 13 Britů (pod vedením Bruce a za účasti Malloryho) a asi 150 nosičů. Během stavby základních táborů zahynuli dva nosiči na omrzliny. První pokus o výstup byl neúspěšný, při druhém pokusu bylo dosaženo 8573 metrů. Na třetí pokus vyrazili Mallory a Andrew Irvine, zpět se však nevrátili. Jaké výšky dosáhli, není známo. Geolog výpravy Noel Odell, který jako jediný horolezce doprovázel do nejvyššího tábora, je údajně viděl stoupat od druhého výšvihu (second step), který je, jak bylo později zjištěno, ve výšce 8605 metrů. Při expedici v roce 1933 byl nalezen Irvinův cepín pod prvním výšvihem (first step) v nadmořské výšce 8560 metrů, v roce 1999 pak Malloryho tělo v 8155 metrech. S vysokou pravděpodobností lze říci, že v době nehody oba horolezci již slaňovali zpět do nejvyššího základního tábora. Tělo Irvina ani fotoaparát, který oba měli s sebou a který by mohl mnohé objasnit, však nikdy nalezeny nebyly. Podle některých teorií oba horolezci dosáhli vrcholu, mezi zkušenými horolezci však tato varianta příliš příznivců nemá. Také v následujících letech se uskutečnily další expedice s pokusy o výstup, žádný však nedosáhl ani nadmořské výšky druhého pokusu z britské expedice v roce 1924. V roce 1950 povolil Nepál vstup cizinců na své území, což otevíralo další možnosti. V roce 1952 se tak uskutečnila úspěšná švýcarská expedice. Jejím cílem nebyl výstup na vrchol, ale průzkum trasy výstupu z Nepálu. Nejvýše vystoupili Raymond Lambert a Šerpa Tenzing Norgay, kteří dosáhli nadmořské výšky 8595 metrů, což byl nový výškový rekord (s výhradou neznámé výšky dosažené Mallorym). Norgay získal zkušenosti, které již o rok později zúročil. Jako první stanuli na vrcholu Mount Everestu 29. května 1953 Novozélanďan Edmund Hillary a nepálský Šerpa Tenzing Norgay. První ženou na Everestu byla Japonka Džunko Tabei dne 16. května 1975 po výstupu klasickou jižní cestou. Jen o 11 dní později ji následovala Tibeťanka Phantog po výstupu severní cestou s čínskou expedicí. Třetí ženou a první Evropankou na Everestu se stala asi nejúspěšnější himálajská horolezkyně - Polka Wanda Rutkiewiczová v roce 1978 (jižní cestou). První výstup v zimě dokončila 17. února 1980 JV hřebenem polská expedice vedená Andrejem Zawadou. Na vrchol vystoupili Leszek Cichy a Krzysztof Wielicki. Polští horolezci byli v zimním lezení v Himálaji průkopníky. Během výstupu na Everest čelili mrazům kolem - °C a prudkým vichřicím. První výstup bez použití umělého kyslíku na Mount Everest úspěšně zakončili 8. května 1978 Reinhold Messner a Peter Habeler. Messner pak v roce 1980 předvedl první kompletní sólovýstup, samozřejmě opět bez kyslíku. Použití kyslíku devalvuje podaný výkon, podle Messnera odpovídá výstup na Everest s kyslíkem výstupu do výšky 6400 metrů bez kyslíku. Horolezci stoupající s kyslíkem jsou v případě vypotřebování bomby ve velkém nebezpečí, neboť nejsou aklimatizování na skutečnou výšku, ve které se nacházejí. Takováto událost končí zpravidla tragicky. Z celkového počtu evidovaných výstupů na Everest je výstupů bez kyslíku jen něco přes dvě procenta. Dne 15. října 1984 vystoupili na vrchol první českoslovenští horolezci - Slováci Zoltán Demján a Jozef Psotka, společně s nimi i Šerpa Ang Rita (varianta Polské cesty na JZ pilíři, bez použití kyslíku). Jozef Psotka však při sestupu z Jižního sedla zahynul. Jako první český horolezec stanul na vrcholu v roce 1991 Leopold Sulovský, společně s Italem Battistou Bonalim. Ve dnech 10. a 11. května 1996 zemřelo ve vrcholové části osm lidí, z toho tři horští vůdci: Rob Hall, Scott Fisher a Andy Harris. Mrtvých by bylo ještě víc, nebýt dočasného utišení bouře a výkonu vůdce Anatolije Bukrejeva, který byl ovšem částí kolegů později kritizován, že lezl bez kyslíku, nesetrval s výpravou a vrátil se dřív připravit pro navracející se čaj a kyslík, což někteří považovali za nezodpovědné. Příběhem se šťastným koncem je naopak výstup Izraelce Nadava Ben Yehudy, který se pokusil horu zdolat v květnu 2012. Rekord najmladšího Izraelce na vrcholu Mount Everestu však obětoval záchraně tureckého horolezce. Cestou dolů jim nikdo nebyl ochotný pomoci a Nadav se stal oprávněně hrdinou. V roce 2006 se učitel matematiky z britského městečka Gainsborough pokusil vylézt na Mount Everestu s cestovní kanceláří Asian Trekking. Zdolal vrchol, ale cestou dolů ho opustily síly a ukryl se v malé jeskyni. Během několika hodin ho míjelo mnoho dalších horolezců. Po dalších deseti hodinách přišla výprava natáčející dokument pro Discovery Channel. Zeptali se Davida: "Kdo jsi?". Ten odpověděl "Jmenuji se David Sharp, jsem tu s Asian Trekking a jen se chci trochu vyspat". Poskytli mu zásobu kyslíku a nechali ho samotného. David Sharp zemřel. Celkem při výstupu (či sestupu) na Mount Everest zahynulo v letech 1922 až 2010 219 horolezců, včetně dvou Čechů (Libor Kozák v roce 2007 a Věslav Chrzaszcz v roce 2009). V dubnu 2015 způsobilo zemětřesení v oblasti Nepálu smrt přibližně 3 700 lidí, na 200 lidí bylo v oblasti Mount Everestu pohřešovaných. Největší počet výstupů na vrchol zvládl k roku 2011 Šerpa Appa - celkem 21 výstupů. Nejmladšímu lezci na Everestu bylo 13 let, byl jím Američan Jordan Romer, nejstarší byl Šerpa ve věku 77. Everest má dvě hlavní horolezecké cesty, jihovýchodní z Nepálu a severovýchodní z Tibetu, ale existují i další méně časté cesty. Jihovýchodní cesta z Nepálu je technicky méně obtížná než severozápadní cesta z Tibetu, také proto je mnohem frekventovanější. Jihovýchodní cestou šli také Hillary a Tenzing. Výběr prvovýstupu byl ovšem předurčen politickou situací v oblasti, neboť Tibet byl v roce 1949 pro cizince uzavřen. Většina pokusů o výstup je během dubna a května před letní monzunovou sezónou, kdy se také snižuje rychlost tzv. tryskového proudění. Nicméně k pokusům o výstup dochází i po letní monzunové sezóně v září a říjnu, ale výška sněhové pokrývky činí výstupy mnohem obtížnějšími. První výstup po letní monzunové sezóně se podařil na podzim 1973 japonské expedici jihovýchodním hřebenem. Samostatnou kapitolou jsou zimní výstupy, tedy výstupy v období zimního monzunu, kdy horolezci musí čelit polárním teplotám a častým vichřicím. Na druhou stranu v zimě v Himálaji méně sněží. Úspěšných zimních výstupů na Everest je méně než deset. První pokusy a výstupy na Everestu byly značně ovlivněny politickou situací v obou zemích. Do roku 1949 byl pro cizince uzavřen Nepál, v letech 1950-1979 Čína vojensky obsadila a znepřístupnila Tibet. Ze tří stěn Everestu severní a východní spadají do Tibetu, jihozápadní do Nepálu. 1953 - klasická jižní cesta přes ledopád Khumbu, Jižní sedlo (7986 m) a JV hřeben První pokus provedla britsko-novozélandská výprava v roce 1951, která jako první prostoupila ledopád do výšky 6500 m. Následovaly dvě švýcarské výpravy na jaře a na podzim 1952. Během první z nich Raymond Lambert a Tenzing Norkej dosáhli výšky 8595 m. Následující rok jejich cestou dokončila výstup britská expedice vedená Johnem Huntem (viz výše). Mezi ledovcem Khumbu a Jižním sedlem vzniklo několik variant výstupu. V dnešní době je tato trasa doslova obležena komerčními expedicemi. Na začátku sezóny ji Šerpové vybaví fixními lany a upraví cestu ledopádem Khumbu, za použití fixních lan se platí. V příznivých vrcholových dnech pak vystupují stovky zájemců o vrchol, v drtivé většině s použitím kyslíku a mnozí s pomocí Šerpů, jejichž úkolem je dopravit platícího klienta na vrchol a zpět. Zvýšený počet lidí pokoušejících se o dosažení vrcholu, z nichž většina jsou více dobrodruzi než horolezci, přináší s sebou negativní jevy od znečišťování trasy odpadky až po krádeže materiálu a vynesených zásob. 1960 - klasická severní cesta přes Severní sedlo (7000 m), severní a severovýchodní hřeben Trasa prvních pokusů o výstup na nejvyšší horu Země. V letech 1921-1938 Britové zorganizovali sedm expedic. Nejblíže úspěchu byly třetí a čtvrtá výprava (1924 a 1933), kdy se postupně sedm horolezců (tři z nich bez kyslíkových přístrojů, jejich výškový rekord byl pak překonán až v roce 1978) dostalo do výšky 8500-8600 m. Zastavily je fyzická únava a také technické obtíže tzv. Druhého výšvihu. Výstup severní cestou dokončila obrovská čínská expedice čítající přes 200 členů. Na vrchol vystoupili Číňané Wang Fu-čchou, Čchu Ťin-chua a Tibeťan Gonpa 27. května 1960. I tato trasa je dnes v obležení komerčních výprav a zajištěná v sezóně fixními lany. 1963 - americká cesta přes ledopád Khumbu, západní rameno (7200 m) a Hornbeinův kuloár v severní stěně Trasu otevřela americká výprava vedená Normanem Dyhrenfurthem, která současně postupovala i klasickou jižní cestou. Na obou trasách byla úspěšná. Prvovýstup přes západní rameno otevřeli William Unsoeld a Tom Hornbein 22. května. Sestoupili jihovýchodním hřebenem se svými kolegy, kteří tudy ve stejný den stoupali a dosáhli vrcholu jen dvě hodiny před nimi. Na sestupu museli bivakovat v 8400 m, přičemž utrpěli vážné omrzliny. Kromě otevření nové trasy se zdařil i první přechod hory. 1975 - Bonningtonova cesta JZ stěnou O výstup nejstrmější stěnou Everestu (viz foto v odstavci Historie) se od roku 1969 pokoušelo šest výprav (Japonci, Britové a dvě mezinárodní). Všechny zastavilo počasí a technické obtíže skalní stěny ve výšce 8200-8500 m nazývané Žlutý pás nebo Rockband. Existují zde dvě varianty, prvovýstup se nakonec podařil levou variantou britské expedici vedené Chrisem Bonningtonem. Na vrchol hory vystoupili Doug Scott a Dougal Haston, později také Peter Boardman s Šerpou Pertembou a sólo Mick Burke (ztratil se v mlze při sestupu). Tuto cestu se podařilo zopakovat třikrát: 1988 slovenský výstup alpským stylem, 1993 Japonci (v zimě) a 1995 Korejci expedičním způsobem. 1979 - jugoslávská cesta západním hřebenem Poprvé se o něj pokusila francouzská výprava v roce 1974. Pět jejích členů zahynulo v lavině. Prvovýstup se zdařil slovinským a chorvatským horolezcům, kteří otevřeli technicky velmi obtížnou trasu na většinou návětrné straně hory. Na vrchol vystoupili Andrej Stremfelj a Jernej Zaplotnik. Ve druhém družstvu je následovali Stipe Božić, Stane Belak a Šerpa Ang Phu, který se zabil pádem při sestupu. K sestupu obě družstva použila snazší americkou cestu Hornbeinovým kuloárem (1963), která jugoslávskou trasu křižuje ve výšce 7300 m. Kompletní cestu západním hřebenem zopakovala bulharská expedice v roce 1984, většina dalších výprav zvolila kombinaci jugoslávské a americké cesty a vyhnula se tím nejobtížnější části hřebene. 1980 - japonská diretissima severní stěnou Po otevření tibetských hranic vylezli Japonci velmi přímou trasu v severní stěně, která se v 8200 m napojuje do americké cesty v Hornbeinově kuloáru. Na vrcholu stáli Takaši Ozaki a Tsuneo Šigehiro. Trasu zopakovali v roce 1986 Švýcaři Erhard Loretan a Jean Troillet alpským stylem za pouhých 36 hodin a později několik málo dalších výprav. 1980 - polská cesta jižním pilířem Cesta sleduje pravý okraj jihozápadní stěny, v 8100 m překonává obtížný skalní stupeň. Z expedice vedené Andrzejem Zawadou vystoupili na vrchol Andrzej Czok a Jerzy Kukuczka. Cestu zopakovala československá expedice v roce 1984 a později pár dalších výprav. 1980 - Messnerova cesta Reinhold Messner během svého třídenního sólovýstupu opustil v 7200 m klasickou severní cestu a prostoupil severní stěnou a Nortonovým kuloárem. Trasa není často lezena, většina lezců sleduje raději delší, ale snazší klasickou severní trasu. 1982 - sovětská cesta JZ pilířem Horolezci z Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu otevřeli cestu vlevo od Bonningtonovy trasy velmi obtížným skalním pilířem. V 8500 m se výstup napojuje na západní hřeben. Ve čtyřech družstvech vystoupilo na vrchol devět horolezců. Jejich výstup nebyl nikdy zopakován. 1983 - americká cesta V stěnou Prvnímu výstupu východní stěnou předcházel jeden také americký pokus v roce 1981. Trasa překonává převýšení 3500 m, ve spodní části obtížné skalní stěny, výše lavinami ohrožovaný pilíř. Na vrchol vystoupily dvě trojice horolezců - Kim Momb, Lou Reichardt, Carlos Buhler a George Lowe, Dan Reid, Jay Cassell. Jejich výstup nebyl nikdy zopakován. 1984 - australská cesta Velkým (Nortonovým) kuloárem v severní stěně Trasu prostoupila malá výprava několika přátel bez podpory šerpských nosičů a bez kyslíkových přístrojů. Na vrchol vystoupili Tim McCartney-Snape a Greg Mortimer. Jejich spolulezec Henderson musel vzdát 50 m pod vrcholem. 1986 - pilíř spadající ze západního ramene Everestu k severu Kanadská výprava zlezla poprvé pilíř spadající ze západního ramene Everestu k severu. V 7250 m se trasa napojuje na americkou cestu (1963). Na vrchol hory vystoupili Mike Congdon a horolezkyně Sharon Wood (jediná žena, která zlezla Everest novou cestou). 1988 - východní stěnou vlevo ve spádnici Jižního sedla Australsko-britská malá výprava otevřela novou cestu východní stěnou vlevo ve spádnici Jižního sedla, ve kterém se trasa napojuje na jihovýchodní hřeben. Vrcholu dosáhl sólo Angličan Stephen Venables. Tuto cestu zopakovali v roce 1992 horolezci z Chile. 1995 - severovýchodní hřeben Trasu celým severovýchodním hřebenem přes Tři věže poprvé zkoušeli Britové roku 1982, kdy dosáhli 8200 m. V roce 1991 dva Britové prostoupili hřeben až do 8450 m, kde se napojili do klasické severní cesty. Vrcholu ale nedosáhli, sestoupili do Severního sedla. Celý kompletní výstup severovýchodním hřebenem dokončila velká japonská expedice roku 1995, která hřeben zabezpečila 4 km lan. Dva Japonci a čtyři Šerpové vystoupili na vrchol hory. 1996 - kazašská cesta severovýchodní stěnou Kazaši stoupali stěnou mezi severním a severovýchodním hřebenem do zhruba 8000 m, kde se napojili na klasickou severní cestu. 2004 - severní stěnou mezi Hornbeinovým a velkým kuloárem Ruská expedice otevřela obtížnou trasu severní stěnou mezi Hornbeinovým a velkým kuloárem. Osm horolezců ve třech družstvech dosáhlo vrcholu hory. Jejich výstup překonává dvě náročné skalní stěny v 7200 a 8500 m. 2009 - korejská cesta jihozápadní stěnou Jihokorejská expedice dokončila novou cestu v levé části jihozápadní stěny. Vedoucí výpravy Pak Jŏ s dalšími třemi horolezci vystoupil na vrchol hory 20. května, poté sestoupili klasickou jižní cestou. Výstup navazoval na předchozí neúspěšné pokusy v letech 2007 a 2008 (viz popis expedice). Celkem existuje 17 cest a jejich variant k vrcholu Everestu. Běžně používané jsou jen dvě z nich. Pravděpodobně šest cest nebylo od prvovýstupu nikdy zopakováno. Jen dva prvovýstupy byly podniknuty bez použití kyslíkových přístrojů (Velký kuloár 1984 a východní stěna 1988). Na vrcholu Everestu stálo už několik tisíc lidí, bez kyslíkového přístroje zhruba jen 100, po výstupu alpským stylem (bez podpory Šerpů, bez kyslíku, bez předchozího zajištění trasy lany) jen tři (Messner 1980, Loretan a Troillet 1986). Mapa tras na Everest na www.explorersweb.com Možnosti nových prvovýstupů na Everest jsou omezené. Logickou možností je tzv. Fantasy Ridge v pravé části východní stěny, který se napojuje na severovýchodní hřeben. Pilíř je ohrožován lavinami a napojuje se na severovýchodní hřeben teprve pod jeho nejobtížnějším místem. Navíc by se jednalo o nejdelší výstupovou trasu s největším převýšením. Další možnou trasou je pravá část jihozápadní stěny vpravo od Bonningtonovy cesty, kudy se pokoušely prostoupit tři expedice v 70. letech a také československá výprava v roce 1987. Nejvyšší dosažený bod na této trase je 8350 m (Dougal Haston a Don Whillans 1972). jde o jednu ze 14 osmitisícovek a jako nejvyšší hora Asie je jednou z hor Koruny planety v roce 1990 australský horolezec Tim McCartney-Snape dosáhl jako první člověk vrcholu zdoláním celé nadmořské výšky hory, tj. od 0 m až do samotného vrcholu Everestu. Cestu absolvoval pěšky od moře v Bengálském zálivu. | DATETIME | DATETIME |
002604 | ... tzv. svatou trojici). Pro dochucení se často se využívají další bylinky, kupř. yzop lékařský, meduňka lékařská nebo badyán. Absint má přírodní zelenou barvu, ale může být taktéž bezbarvý. Nápoj je nezřídkakdy označován jako "zelená víla". Pojmenování absint je kodifikováno v pravidlech českého pravopisu, nicméně kvůli velkému exportu českých absintů jsou výrobky pojmenovány absinth, případně absinthe, což je nyní mezinárodně uznávaný název tohoto nápoje. Absint lze dělit na dva základní druhy. První je francouzský, který se někdy označuje přídomkem pravý.... | Jakou charatkteristickou barvu má absint? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Absint | [
"přírodní zelenou"
] | 128 | 191 | Absint má přírodní zelenou barvu, ale může být taktéž bezbarvý. | [
{
"start": 138,
"end": 154,
"text": "přírodní zelenou"
}
] | Absint (též absinth; francouzsky absinthe; z latinského absinthium a řeckého ἀ apsinthion, pelyněk) je tvrdý alkoholický nápoj, jenž se vyrábí z pelyňku, anýzu a fenyklu (jedná se o tzv. svatou trojici). Pro dochucení se často se využívají další bylinky, kupř. yzop lékařský, meduňka lékařská nebo badyán. Absint má přírodní zelenou barvu, ale může být taktéž bezbarvý. Nápoj je nezřídkakdy označován jako "zelená víla". Pojmenování absint je kodifikováno v pravidlech českého pravopisu, nicméně kvůli velkému exportu českých absintů jsou výrobky pojmenovány absinth, případně absinthe, což je nyní mezinárodně uznávaný název tohoto nápoje. Absint lze dělit na dva základní druhy. První je francouzský, který se někdy označuje přídomkem pravý. Druhým typem je východoevropský absint, titulovaný přídomkem český nebo bohémský; často je modravé barvy. Jejich rozdíl netkví v místě vzniku, ale ve způsobu výroby. Pravé absinty se vyrábějí máčením výše zmíněných tří a dalších bylin v alkoholu, jeho následné destilaci a barvením, kdežto české absinty zpravidla vynechávají některé bylinné složky, obcházejí následnou destilaci a výsledný produkt se pouze filtruje, tudíž je oproti pravým absintům velmi hořký. Někteří zastánci pravého absintu tyto "bohémské" absinty za absint nepovažují a toto základní rozdělení popírají. Roku 1915 byl absint v USA a takřka v celé Evropě (kromě Portugalska, Rakouska-Uherska, Španělska, Švédska a Velké Británie) zakázán. Přestože byl na konci své doby označen za zdraví škodlivý, do dnešního dne nebyl doložen důkaz o tom, že by se jednalo o škodlivější produkt, než kterýkoliv jiný vysokoprocentní alkoholický nápoj. Psychotropní účinky absintu jsou i dnes nikoli výjimečně přeceňovány. Oživení absintu přišlo v 90. letech 20. století, kdy Evropská unie znovu povolila jeho výrobu a prodej; bylo to však podmíněno regulacemi, týkajícími se obsahu thujonu. Počátkem roku 2008 se na světě vyrábělo kolem dvou set značek absintů; mezi zeměmi původu své zastoupení měly Česká republika, Francie, Německo, Španělsko a Švýcarsko. V současnosti většina zemí nemá zákonnou definici absintu (ve smyslu skotské whisky, brandy nebo ginu), tudíž výrobci mohou svůj produkt nazvat absintem, aniž by museli dodržet jakoukoliv normu. Výjimkou je kupř. Švýcarsko - tamější absint musí být po maceraci destilován a nesmí být uměle barven. Bylinné přísady jsou macerovány v alkoholu, načež je výsledný macerát destilován. Destilace je dvou- nebo třífázová, přičemž v určitých fázích se bylinky obměňují a doplňují. Tento finální (průtahový) destilát je naprosto bezbarvý a obsahuje zhruba od 65% do 80% alkoholu. Takto upravený destilát může být rovnou stáčen a prodáván jako bílý absint, neboli blanche, resp. la Bleue. Pokud je destilát dále barven, aby získal zelenou barvu, jde o absint verte, neboli zelený. Zelenou barvu dodává absintu chlorofyl z bylinek, jež jsou při barvení použity. Chlorofyl postupem času v lahvi hnědne (vizte raritní pre-ban absinty z počátku 19. století, které byly v různých koutech světa po sto letech nalezeny). Součástí technologického postupu výroby některých českých firem je loužení pelyňku v horké vodě. To má za následek, že se uvolní aroma, a někdy i pro absint příznačná barva. Některé firmy využívají podobný postup jako u pravých absintů, čili louží, resp. macerují v alkoholu a posléze filtrují, ale neprovádějí finální destilaci. Vyrábí-li se absint macerací v alkoholu, produkt již, jelikož macerace mu pro něj typicky zelenou barvu poskytne, není potřeba dále barvit. Při postupu loužení bylin v horké vodě se naopak zpravidla následně provádí barvení pomocí umělých barviv. Tyto nápoje získávají výrazně zelenou, často až fluorescenční barvu. Absint byl dlouho považován za halucinogenní. Tato domněnka byla posílena v 70. letech 20. století zmínkou ve vědeckém časopisu, že thujon se podobá THC - aktivní látce v konopí. V 19. století francouzský doktor Magnan zkoumal 250 případů alkoholismu a došel k závěru, že absintoví pijáci na tom byli hůře než obyčejní alkoholici a že navíc trpěli vážnými halucinacemi. Tento závěr byl odpůrci absintu přijat velice vlídně, stejně tak absintu v tomto případě paradoxně přitížili bohémští umělci, jako např. Oscar Wilde, Paul Verlaine, Toulouse Lautrec nebo Vincent van Gogh, jenž si údajně pod jeho vlivem uřízl ucho. Dnes je jisté, že absint halucinace nezpůsobuje. Thujon, domnělý aktivní prvek v absintu, sice ve velkých dávkách může způsobit svalové křeče, ale není prokázáno, že by způsoboval halucinace. Je pravděpodobné, že hlášené případy halucinací z 19. století byly způsobeny jedovatými chemikáliemi, kupř. modrou skalicí, které se přidávaly do levných absintů, aby se docílilo zajímavější barvy. Přes výše uvedené se i dnes vedou diskuse o tom, zda má absint jiné účinky než alkoholové opojení. Umělci popisovali účinky absintu jako "mysl otevírající", obecně je nejčastější zkušeností jakási "střízlivější opilost"; znalci absintu tento jev vysvětlují tím, že některé z široké škály bylinek působí jako stimulanty a některé naopak jako sedativa. Domnělé halucinogenní účinky thujonu v dnešní době paradoxně marketingově pomáhají některým výrobcům při propagaci jejich výrobků. V dubnu 2008 byla zveřejněna studie předních znalců absintu zaměřená na analýzu "starých" absintů a jejich obsahu thujonu. Bylo vědecky dokázáno, že absinty z 19. a počátku 20. století obsahovaly nanejvýš 48,3 mg.l-1 thujonu, čímž bylo popřeno tvrzení, že původní absinty obsahovaly několikanásobně větší množství thujonu než absinty dnešní. Podle českých norem nemůže být v nápoji o obsahu alkoholu nejméně 25 % obsaženo více než 35 mg.l-1 alfa a beta thujonu. Přesný původ absintu není jasný. Lékařské využití pelyňku je zmíněno na starém egyptském papyru z období roku 1550 př. n. l. Výtažky z pelyňku byly používány jako lék i ve starém Řecku, ze kterého je doložena zmínka o pelyňkovém víně, absinthites oinos. První ověřená zmínka o absintu jakožto destilátu se datuje až od 18. století. Podle legendy historie absintu započala kolem roku 1792 ve formě všeléku od lékaře ze švýcarského Couvetu, Pierra Ordinaira. Jeho recept byl poté předán sestrám Henriodovým, které absint prodávaly jako léčivý elixír. Jiná verze tvrdí, že sestry absint prodávaly už před příchodem doktora Ordinaira do Couvetu. Každopádně je potvrzeno, že jistý major Dubied získal od sester recept a roku 1797 se svým synem Marcellinem a zetěm Henry-Louisem Pernodem založil v Couvetu první absintový lihovar - Dubied Pè et Fils. V roce 1805 byl ve francouzském městě Pontarlier uveden do provozu druhý lihovar - nesl název Maison Pernod Fils a absintovému trhu dominoval až do zákazu absintu v roce 1915. Kořeny oblíbenosti absintu sahají do 40. let 19. století, kdy byl absint podáván na příděl francouzským legionářům jako lék proti malárii. Když se vojáci vrátili do Francie, přivezli s sebou i chuť na absint. V 60. letech 19. století se absint stal již natolik populárním, že páté hodině odpolední se začalo říkat l'heure verte - "zelená hodinka". Absint se začal těšit oblibě všech společenských vrstev. Mimo Francii a Švýcarsko se absint konzumoval kupř. ve Španělsku, v USA (existují zmínky o jeho konzumaci v New Orleans) a na půdě dnešní České republiky, která tehdy byla součástí Rakouska-Uherska. Absint se v Čechách rozšířil v 80. letech 19. století; to zvláště díky českým umělcům, např. Viktoru Olivovi. Jednou z mála zemí světa, jež produkci absintu po roce 1915 nezakázaly, byly právě Čechy, kde se absint popíjel hlavně v uměleckých kavárnách a vinárnách (kupř. v kavárně Slavii). Roku 1920 byla Albínem Hillem založena likérka Hills, jejíž pokračovatelé v 90. letech 20. století tvrdili, že Hill absint vyráběl již za První republiky. Hillův absint byl prý velmi populární zvláště během druhé světové války, kdy se rozléval na příděl. Přestože je na tomto tvrzení postavena česká absintová tradice, nebyl dosud veřejnosti předložen jediný důkaz dokládající skutečnost, že likérka Hills předválečný absint skutečně vyráběla. Tento argument patří spolu se zákazem absintu v protektorátním Československu, který vstoupil v platnost v roce 1941, mezi přední zbraně jeho odpůrců, jež tvrdí, že absint (ať už pravý, nebo bohémský) se v předválečném Československu nikdy nevyráběl. Každopádně je ale pravda, že potomek zakladatele Albína Hilla, Radomil, začal na počátku 90. let 20. století na popud zákazníka Ing. Boháče ze Slavonic vyrábět bohémský Hills absinth, jehož první lahve se začaly dodávat do restaurace Besídka ve Slavonicích, odkud se postupně rozšířil do všech koutů republiky a nakonec do celého světa. Starorežná Prostějov (Pálírna u Zeleného Stromu) je jeden z největších producentů a vývozců absintu v České republice; tuto lihovinu vyrábí již od počátku 19. století; doložit to lze starými etiketami, datujícími se právě do počátků minulého století. Kvůli usilování vinařských spolků i různých jiných organizací o absintovou prohibici bylo v obecném povědomí vytvářeno přesvědčení, že absint je spojen s násilnými zločiny a společenským nepokojem. Ve Švýcarsku roku 1905 Jean Lanfray zabil svou rodinu, a poté se pokusil zabít sebe. Domněnka, že Lanfray zabíjel, poněvadž vypil dvě sklenice absintu, se rychle šířila. Skutečnost, že Lanfray měl absint pouze ráno a během dne vypil sedm sklenic vína, šest sklenic koňaku a kávu s brandy, přitom byly bagatelizovány. Na základě této události vznikla petice na absintovou prohibici, načež po nasbírání 82 tis. podpisů byl v roce 1907 zákaz absintu zanesen do švýcarské ústavy. Zajímavostí je, že vůbec první zemí, kde byl absint zakázán, byl Svobodný konžský stát. Tamější zákaz začal platit v roce 1898. V roce 1906 byl absint zakázán v Belgii a Brazílii. Nizozemí se přidalo v roce 1909, USA roku 1912 a Francie se zákazu dočkala v roce 1915. Německo pokusům o společenské vytěsnění absintu odolávalo až do roku 1923, kdy jeho radikální odpůrci svého dosáhli i tam. V Československu byly po vyhlášení protektorátu vládním nařízením č. 458/1941 Sb., o obchodu s absinthem, absinth a "veškeré kořalky" obsahující byť malé množství vermutového koření a základních látek sloužících k výrobě absintu zakázány. Po zákazu absintu se pozvolna rozvinula výroba podobného anýzového nápoje se jménem pastis, pro jehož výrobu se nevyužívalo pelyňku, a tudíž se ho zákaz netýkal. Společnost Pernod se po zákazu přesunula do katalánského Španělska, kde absint zakázán nebyl, ale kvůli upadajícímu zájmu zde byla poslední lahev pravého absintu Pernod naplněna v roce 1960. Ve Švýcarsku se absint po zákazu přesunul do tajných, ilegálních, převážně domácích destilérek. Tyto absinty se nazývaly Clandestine a šlo většinou jen o blanche absinty, neboť barvení patřilo mezi náročnější části technologického postupu a absence charakteristické zelené barvy nahrávala snahám o utajení před úřady. K prvnímu uvolnění zákazu došlo už v roce 1988, a to v některých zemích Evropské unie. Podmínkou bylo omezení thujonu na 10 mg.l-1. Na počátku 90. let 20. století britský dovozce BBH Spirits objevil český absint Hills, a protože Velká Británie absint nikdy nezakázala, začal tento nápoj importovat do Anglie; obliba absintu od toho okamžiku rychle stoupala, a renesance absintu byla na světě. Do Francie se výroba pravého absintu vrátila v roce 1999, nicméně Francie je zemí, na kterou se absintový zákaz podepsal regulací, že absint se ve Francii může vyrábět, může se z ní vyvážet, ale na jejím území smí být prodáván jen pod názvem spiritueux à base de plantes d'absinthe, neboli alkohol na bázi pelyňku. Z uvedeného vyplývá, že absint se ve Francii pod svým vlastním jménem (absinthe) prodávat nesmí. Na přelomu milénia se zákaz absintu postupně zrušil ve všech státech, kde byl na počátku 20. století zaveden. Až na regionální výjimky, jako je např. Mataura na Novém Zélandu, lze absint legálně konzumovat v kterékoli části světa. V současnosti celosvětově existují více než dvě stovky značek. Ve světě je rozšířeno několik způsobů, jak se absint pije. Těmi částmi jednotlivých postupů, které vzbuzují největší pozornost, jsou metody míchání absintu s vodou, což má za následek změnu jeho barvy. Nejen Francouzi tento proces označují slovem loucher nebo louche, což doslova znamená kalit se, kalný. Pokud se smíchá pravý absint s vodou, mělo by dojít k jeho pozvolnému zakalení a změně barvy - ze smaragdově zelené na mléčnou. Změna barvy má svou podstatu v silicových složkách, jež se ve vodě začnou srážet a odlučovat se od alkoholové složky - dochází ke srážení v koloidní suspenzi. Součástí některých metod ředění absintu vodou je nalití vody do skleničky s absintem přes kostku cukru na lžičce, což má za následek rozpuštění cukru a zjemnění chuti nápoje; tento způsob konzumace je velmi rozšířen po celém světě. Absint se původně naléval do speciálních sklenic, naprostá většina z nichž měla rozšiřující se kulatou nožku tvaru skleněné kuličky; objem sklenice se pohyboval okolo 75 ml. Přes sklenici byla položena speciální děrovaná lžička, na niž se pokládala kostka cukru. Původní pijáci absintu si vždy nápoj připravovali sami; příprava nápoje číšníkem by byla urážkou. Tento tradiční způsob konzumace se společně s replikami absintového příslušenství pozvolna vrací. Ředění absintu vodou by mělo být v poměru 3:1 až 6:1. Doporučení se liší v závislosti na konzumované značce. Na české půdě se po revoluci objevil nový způsob úpravy absintu před konzumací, který se stal úspěšným marketingovým tahem. Na lžičku se položí kostka cukru, jež se namočí do sklenice s absintem. V důsledku vysokého podílu alkoholu je možno kostku s absintem zapálit a vznikající karamel nechat odkapávat do sklenice. Ihned po dohoření se lžička s karamelem ponoří do absintu, celá směs se rozmíchá a následně podává ke konzumaci. Procedura je opticky velmi efektní a získává si množství turistů a absintových nováčků. Tento rituál je vhodný spíše pro bohémský absint. V Rusku je rozšířeným zvykem podávat absint silně vychlazený a zapíjet ho sklenicí vodky. | ADJ_PHRASE | OTHER |
005485 | ... Vznikl tak Sovětský svaz. Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně. 22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov)... | Ve kterém roce se Stalin chopil moci? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko | [
"1924"
] | 30 | 80 | Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. | [
{
"start": 53,
"end": 57,
"text": "1924"
}
] | Rusko (rusky Р, Rossija), oficiálním názvem Ruská federace (rusky Р Ф, Rossijskaja federacija), je s rozlohou 17 125 191 km2 největší stát světa. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 146,1 milionů obyvatel je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě. Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy se nacházejí na dohled od Japonska a z ruské Čukotky je velmi blízko na Aljašku (USA). Území je rozděleno do 9 časových pásem a do 84 samosprávných celků, z toho 22 republik. Ruská federace je hlavním následnickým státem Sovětského svazu, který se rozpadl roku 1991; převzala jeho místo v Radě bezpečnosti OSN a je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je členem G20, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací. Od r. 2014 již není Rusko členem G8. Rusko je také považováno za jednu ze světových vojenských velmocí. Ruská ekonomika od r. 2016 opustila desítku největších světových ekonomik a podle nominální HDP je dvanáctá na světě s 1,8% objemu celkového světového HDP a šestá v HDP dle parity kupní síly. V přepočtu HDP na obyvatele se nachází na 71 místě ve světě ze 187 sledovaných zemí Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů – nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva, pitné vody – z energetického hlediska je Rusko soběstačným státem. Ruské hospodářství prodělalo v 90. letech 20. století vleklou krizi po níž následovalo období silného růstu mezi lety 2000 až 2007. Růst byl přerušen světovou finanční krizí v období 2008 až 2009 a pokračoval v menší míře od roku 2010 do roku 2014. Od konce roku 2014 zaznamenává ruská ekonomika pokles způsobený snížením cen surovin a ekonomickými sankcemi. Rusko se podílí asi na čtvrtině světového obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA. Velký vliv má v Rusku pravoslavné křesťanství, přestože zemi ovlivnilo období ateistického Sovětského svazu. Další jsou islám, judaismus a buddhismus. Některé oblasti ruské kultury, jako např. literatura 19. století, dosáhly světového úspěchu. Zároveň je současné Rusko mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva. Nejpočetnější menšinou jsou Tataři, kteří stejně jako mnohé národy ruského Kavkazu vyznávají islám. Podrobnější informace naleznete v článku Rus (oblast). Jméno země v současné formě bylo na poč. 16. století do ruštiny převzato ze středověké řečtiny – byzantské prameny nazývaly zemi východních Slovanů Ρ, Rhóssía. Ovšem tento řecký výraz sám byl mladší variantou slova Ρ, Rhós neboli Rus (rusky Р, Rus'), označujícího od raného středověku prostor dnešní Ukrajiny, Běloruska a západní části evropského Ruska. Etymologie názvu Rus není zcela jistá, avšak nejběžněji se přijímá tzv. normanská teorie: termín pochází ze staré severštiny, znamená "veslaři" a byl odvozen od jména kraje Roden (později zvaného Roslagen), což bylo pobřeží Svealandu, středního Švédska. Z Rodenu se varjagové (švédští vikingové čili Normani) vydávali po mořích a řekách do východoevropských oblastí a Černomoří, Rus částečně kolonizovali a stali se od poloviny 9. století vládnoucí vrstvou, jež vytvořila stát (Kyjevská Rus, viz níže), aby posléze se Slovany splynula. Germánské jméno tak přešlo do slovanštiny, nejprve jako etnonymum a později rovněž jako geonymum. Tato teorie, odvozující jméno Ruska od jména kraje ve Švédsku, má podporu jak ve zprávách kronik, tak i v dalších lingvistických souvislostech: s ruštinou a švédštinou sousedící ugrofinské jazyky totiž označují Švédsko výrazy takřka shodnými se jménem Rossija, tedy např. . Ruotsi, Ruoŧ, Rootsi, Roodsi, Ročinma apod. Kromě "normanské" teorie ovšem existují i další, dovozující, že jméno Rus pochází buď: od základu indoevropského slova ruksa či russa ("světlý . , bílý") či od hypotetického praslovanského slova р, r's' ("medvěd" – posvátné zvíře starých Slovanů), příbuzného s latinským ursus a starořeckým α, arktos anebo od jména ukrajinské řeky Ros (pravý přítok Dněpru, jižně od Kyjeva). Ani tyto, ani jiné pokusy o vysvětlení však nejsou obecně lingvisty a historiky (a to většinou ani ruskými) uznávány. Související informace naleznete také v článku Dějiny Ruska. Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další). Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus. První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862. Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus. Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvíce prosperujících států v Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu. V 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Batu-chana porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou Hordou. Ta se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů. Novgorod spolu s Pskovem udržel poté jistou míru autonomie. Expanzi ze strany Švédů odvrátil kníže Alexandr Něvský, který je porazil v bitvě na řece Něvě (1240), stejně tak zastavil vpád Řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě roku 1242. Potomci Alexandra Něvského z novgorodské rurikovské větve vládli Vladimiru. Později učinili Moskvu svým sídelním městem. Související informace naleznete také v článcích Moskevské velkoknížectví a Zlatá Horda. Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, strádáním na zemědělství a rozšíření různých epidemií. Epidemie však nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit. Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij Donský porazil Zlatou hordu v bitvě na Kulikově poli. Moskva postupně vstřebala okolní knížectví, včetně Tveru a Novgorodu, i nadále však odváděla poplatky Zlaté hordě. Moskevský stát se stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ, zatímco některé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu. Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI, a přijal znak byzantského dvouhlavého orla za svůj vlastní, eventuálně také jako ruský státní znak. Související informace naleznete také v článku Ruské carství. Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii. Za jeho vlády se ruské teritorium směrem na Sibiř zdvojnásobilo, což z Ruska vytvořilo transkontinentální stát. Krymští Tataři, jediní zbývající zástupci Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví. Zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři také roku 1570 zdevastovali Rjazaň, kde se setkali jen se slabým odporem. V roce 1571 Krymští Tataři a jejich osmanští spojenci (80 000 Tatarů, 33 000 Turků a 7 000 janičárů) vpadli do centrálního Ruska a za řekou Ugrou rozdrtili křídlo ruského vojska se 6 000 bojovníky. Jelikož ruská armáda neměla sílu k zastavení invaze, ustoupila do Moskvy. Venkovské obyvatelstvo také uprchlo do hlavního města. Armáda Krymských Tatarů zdevastovala města a vesnice v okolí Moskvy a poté vypálila většinu hlavního města. Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a 150 000 Rusů bylo odvlečeno do zajetí. Následující rok krymský chán Devlet Giraj, podporovaný Osmanskou říší, plánoval plné dobytí Ruska, ale jejich armáda byla poražena v bitvě u Molodi, což eliminovalo hrozbu krymsko-osmanské expanze do Ruska. Nájezdy Tatarů za účelem zajímání otroků však neustaly až do konce 17. století. Rusové byli odvlékáni do otroctví ve velkých počtech i nadále, i když výstavba nových opevnění po celém jižním Rusku neustále zužovala prostor přístupný pro nájezdy Krymských Tatarů. Rozmach ruského carství se pozastavil po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.–17. století, kdy Polsko-litevská unie obsadila velké části Ruska, včetně Moskvy. V roce 1612 však byli Poláci a Litevci nuceni ustoupit. Zasloužil se o to sbor pod vedením Kuzmy Minina a knížete Dmitrije Požarského. Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov. Carská dynastie Romanovců následně vládla Rusku až do roku 1917. V 17. století Rusko kolonizovalo většinu Sibiře a v roce 1648 Rusové poprvé přešli Beringův průliv mezi Asií a Severní Amerikou. V roce 1648 se rolníci z Ukrajiny připojili k záporožským kozákům ve vzpouře proti polsko-litevskému společenství. V roce 1654 ukrajinský vůdce Bohdan Chmelnický nabídl ruskému carovi Alexeji I., že by Ukrajina měla být oddělena od Polsko-litevské unie a postavena pod jeho ochranu. Car Alexej I. tuto nabídku přijal, což vedlo k další rusko-polské válce (1654–1667). Nakonec byla Ukrajina rozdělena podél Dněpru, západní část připadla Polsku a východní část Rusku. Související informace naleznete také v článku Ruské impérium. Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v Severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora. Vláda Kateřiny II. Veliké (1762–1796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802) a Ázerbájdžán (1813). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. V roce 1803–1806 bylo provedeno první ruské obeplutí země a v roce 1820 ruská expedice objevila kontinent Antarktidy. Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Ruská armáda se přehnala přes Evropu až do Paříže. Alexandr I. Pavlovič se účastnil v čele ruské delegace Vídeňského kongresu, který definoval mapy v po-napoleonské Evropě. Zemi oslabila Krymská válka proti Osmanské říší v letech 1853–1856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 1904–1905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo. Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny tvrdé rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl. První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější Velkou říjnovou revoluci, která přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války. V červenci 1918 byl bolševiky zavražděn někdejší car ruského impéria Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Romanov) a jeho rodina. Související informace naleznete také v článcích Sovětský svaz, Dějiny Sovětského svazu a Sovětské válečné zločiny. 7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí. Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá armáda, Černá armáda a Zelená armáda, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být silným protivníkem proti bolševikům podporovaným Rakousko-Uherskem a Německem, a to ani přes intervenci Francie, Británie a Československých legií. Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města na Sibiři, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim již zachránit v Jekatěrinburgu ze zajetí nepodařilo, necelý týden před příchodem legií do města byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých. V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství. Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz. Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně. 22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu. Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí. Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa. Po 2. světové válce je SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období. Následující desetiletí provází určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; je zahájen sovětský kosmický program. Během své vlády v roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od kozáckého shromáždění Perejaslavské rady a připojení Ukrajiny k Ruskému impériu. To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu od té doby existovaly separatistické tendence. Éra Chruščovova následníka Brežněva je pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, avšak bránila se jakékoli modernizaci a způsobila hospodářský propad. V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stává generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahajuje období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace. Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17. března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že "SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat". 25. prosince 1991 se SSSR oficiálně rozpadla na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik. V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty super-velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové. 31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii. Putin vyhrál prezidentské volby 2012 a Medveděv byl jmenován ministerským předsedou. V únoru 2014 proběhly v Soči zimní olympijské hry, které byly komentátory hodnoceny přes menší výtky jako úspěšné. Nedlouho poté Rusko z důvodu dění na Ukrajině do té doby ukrajinský poloostrov Krym na základě referenda ze dne 16. března 2014 začlenilo jednostranně jako federální subjekt Republika Krym a město Sevastopol do Ruské federace. Od září 2015 se Rusko zapojilo leteckými a raketovými údery do Syrské občanské války proti militantním skupinám Islámského státu, Fronty an-Nusrá (Al-Káida v Levantě) a Džaíš al-Fatah (radikální sunnité). Prezident Putin a francouzský prezident Francois Hollande se 17. listopadu dohodli na vojenské spolupráci v Sýrii a společně kooperují letecké útoky na Islámský stát. Dohoda přišla nedlouho po teroristických útocích v Paříži a výbuchu ruského letadla v Egyptě. Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita. S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik. Závažný problém představovala nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patřila mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila. Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země. Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky. Mezi největší teroristické masakry patří teroristický útok na beslanskou školu (2004), bombové útoky v Moskevském metru (2004 a 2010) a na nádraží a trolejbus ve Volgogradu (2013). Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost. Podrobnější informace naleznete v článcích Putinismus, Druhá studená válka, Anexe Krymu Ruskou federací, Ruská vojenská intervence na Ukrajině (2014–současnost) a Mezinárodní sankce v průběhu ukrajinské krize. Rusko na konci desátých let 21. století navázalo na někdejší velmi aktivní zahraniční politiku a začalo pracovat na návratu image přední světové mocnosti. Zapojilo se ve světě do několika konfliktů: v roce 2008 se stalo jednou ze stran konfliktu v Gruzii, kde pomohlo stabilizovat de facto nezávislý stav separatistické Abcházie a Jižní Osetie. V roce 2014 se aktivně zapojilo do ukrajinské krize, v rámci které anektovalo ukrajinský Krym a podpořilo separatistickou válku na východě Ukrajiny. Mnoho světových lídrů Rusko tvrdě kritizovalo a řada států Západního světa na ruské zboží uvalila embargo. To spolu s nízkou cenou ropy znamenalo pro ruskou ekonomiku téměř okamžitý propad HDP asi o 4 %. V roce 2015 se zapojilo do složité občanské války v Sýrii s cílem podpořit režim Bašára al-Asada. Související informace naleznete také v článcích Lidská práva v Rusku, Ruská opozice, LGBT práva v Rusku a Kontroverzní ruské zákony. Dodržování občanských a politických práv v Rusku je dlouhodobě sledováno jak občany Ruska, tak zahraničím. Jejich případné nedodržování či dokonce potlačování je soustavně kritizováno zahraničními vládami, některými ruskými a mnoha zahraničními médii a v Rusku i mimo Rusko působícími nevládními organizacemi, cílícími na podporu svobody a demokracie. Obzvláště společnosti, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch nebo v České republice Člověk v tísni vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv občanů. Freedom House, mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za "nesvobodný stát" – podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost skutečně svobodné diskuse. Ruské autority veškeré námitky, především závěry Freedom House, odmítají. Podle nevládní organizace Democracy Ranking se Ruská federace v průzkumu demokratických svobod, do kterého bylo zahrnuto 115 zemí, umístila na 95. místě. Související informace naleznete také v článcích Politický systém Ruska a Politické strany v Rusku. Ruská federace je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Federální shromáždění je dvoukomorový parlament. Rada federace je horní komorou a Státní duma je dolní komora, která je volena na dobu pěti let. V současnosti jsou ve Státní dumě zastoupeny strany Jednotné Rusko (54 %), Komunistická strana Ruské federace (13 %), Liberální demokratická strana Ruska (13 %) a Spravedlivé Rusko (6 %). V zemi je organizovaná mimoparlametní opozice, v čele s komunisty. Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční politika Ruské federace. V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na ruské území potřebují čeští občané vízum, jsou to víza buď turistická (do 30 dní) nebo služební (business, na 30 dní až 12 měsíců). S vyřizováním víz pomáhají různé agentury. Velvyslanectví České republiky v Rusku sídlí v Moskvě, generální konzuláty jsou v Petrohradu a Jekatěrinburgu. Rusko je členem skupiny vyspělých národů G20, Rady Evropy, OBSE, APEC, skupiny BRICS a také regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKB a Šanghajské organizace pro spolupráci. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropské unie, Spojených států amerických a Kanady politické a hospodářské sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum, ve kterém se více než devadesát procent hlasujících vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci. Postupně byly tyto sankce zostřovány také v důsledku údajné podpory povstalců ve válce na východní Ukrajině. Nicméně řada zemí Evropské unie, včetně Řecka, Rakouska, Itálie, Kypru, Bulharska a Lucemburska, jdou jen neochotně cestou sankcí. V důsledku uvalení sankcí se Rusko rozhodlo soustředit svou ekonomiku na východ. V roce 2014 podepsalo důležitou smlouvu o dodávkách plynu s Čínou a užší obchodní spolupráci se Severní Koreou by mohla znamenat návštěva jejího ministra zahraničí v Rusku. Ozbrojené síly Ruské federace jsou rozděleny do pozemních sil, námořnictva a letectva. A dále na tři samostatné druhy vojsk: vzdušná a kosmická obrana, raketová vojska strategického určení a vzdušná výsadková vojska. Rusko disponuje největší jadernou a tankovou silou na světě. Země vyrábí většinu svého vlastního vojenského vybavení, jen několik typů dováží a je největším dodavatelem zbraní na světě. Ruské námořnictvo zahrnuje Severní (nejsilnější), Tichooceánské, Černomořské, Baltské a Kaspické loďstvo, dále Námořní letectvo a Pobřežní vojsko (námořní pěchota, pobřežní rakety a dělostřelecká vojska). Využívá jednu letadlovou loď (Admiral Kuzněcov), pět křižníků (křižník Pjotr Velikij třídy Kirov je silně vyzbrojená a má nukleární pohon). Dále čtrnáct torpédoborců, šest fregat, šedesát čtyři korvet, devět nukleárních balistických ponorek a desítky útočných ponorek. Ruské letectvo využívá víceúčelové stíhací letouny čtvrté generace Suchoj Su-27, Suchoj Su-30, Suchoj Su-35S, MiG-29 a MiG-31. Dále bitevní letouny Suchoj Su-25, stíhací-bombardovací Suchoj Su-24 a Suchoj Su-34, bombardéry Tupolev Tu-22M, Tupolev Tu-95 a Tupolev Tu-160, stovky transportních letounů a bitevních vrtulníků (Mil a Kamov). Ve výzbroji má i česká letadla Let L-410 Turbolet a Aero L-39 Albatros. Stíhací letoun páté generace Suchoj T-50 měl první let v lednu 2010 a první dodávky do armády se plánují na rok 2017. Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Ruska. Rusko se člení na 8 federálních okruhů nebo na 12 ekonomických rajónů, ty se dále dělí na 85 subjektů. Federálními okruhy jsou Centrální federální okruh, Jižní federální okruh, Severozápadní federální okruh, Dálněvýchodní federální okruh, Sibiřský federální okruh, Uralský federální okruh, Povolžský federální okruh, v roce 2010 byl vyčleněn z Jižního federálního okruhu nový Severokavkazský federální okruh. Roku 2014 vzniknul dočasně Krymský federální okruh, který však byl již o dva roky později začleněn do Jižního federálního okruhu. Federální subjekty v současnosti zahrnují 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále 3 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou došlo ke snížení z původních 89 subjektů v roce 1993 na dnešních 83 subjektů. Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nejlidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km2) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel. Naopak nejmenšími celky jsou federální města, hustě osídlené kavkazské republiky a středoruské oblasti. Související informace naleznete také v článku Geografie Ruska. Ruská federace je největším státem na světě, celková rozloha činí přibližně 17 milionů km2. Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). V Rusku je 23 míst světového dědictví UNESCO, 40 biosférických rezervací UNESCO, 41 národních parků a 101 přírodních rezervací. Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží. Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantického. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby. Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa. Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad. V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané (brakické) Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách. Související informace naleznete také v článku Podnebí Ruska. Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě. Podnebné pásy: Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře). Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Rusku. Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok. Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa. Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi. Související informace naleznete také v článku Ekonomika Ruska. Ruská ekonomika v r. 2016 klesla na dvanáctou v pořadí na světě , kdy se na stavu jeho ekonomiky začíná vážně projevovat soubor negativních faktorů z nichž nejhlavnější jsou pokles cen klíčových nerostných surovin a ekonomické sankce uvalené na Rusko v reakci na Ruskou anexi Krymu. V roce 2012 Financial Times ohodnotily Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20 a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11 % HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míry hospodářského růstu.. . V současnosti se však díky ekonomickým problémům, rychlému snižování státních rezerv, vysoké inflaci a dalším negativním jevům situace výrazně změnila V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna. Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov. Rusko je jedenáctým největším producentem automobilů. Největší automobilové společnosti v Rusku jsou AvtoVAZ a GAZ. Kamaz je předním výrobcem nákladních vozů a kamionů, jedná se o jednoho z deseti nejvýznamnějších světových výrobců v tomto oboru. Marussia je první ruský výrobce supersportů. V zemi se po rozpadu Sovětského svazu výrazně zvedla příjmová nerovnost, nejvyšší nerovnost vykazuje Moskva a Kavkazské regiony. Ruský Giniho koeficient byl v roce 2009 změřen na 40,11 bodu. Od roku 1999 zažívalo Rusko značný ekonomický růst, který byl přerušen jen globální ekonomickou krizí v roce 2009. Od roku 2014 má Rusko opět hospodářské problémy, které byly zapříčiněny hlavně poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy - Rosněft, Lukoil, Sibněft, Juganskněftěgaz a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky (roku 2013 těžba všech nerostných surovin tvořila 10,4 % HDP Ruska) a příjmy z nich kryjí do značné míry výdaje státního rozpočtu. V roce 2013 se daň z těžby nerostných surovin a vývozní daň z plynu, ropy a ropných produktů podílely na příjmech federálního rozpočtu ze 46 %. Surovinové příjmy jsou soustředěny na federální úrovni, jejich váha v konsolidovaných státních příjmech, zahrnujících i rozpočty regionů a míst je proto zhruba poloviční. Rusko dodává čtvrtinu spotřeby zemního plynu v EU, a to zejména prostřednictvím tranzitních cest přes Ukrajinu (Sojuz, Družba) a Bělorusko (Jamal-Evropa). Pro případ přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu, které byly v minulosti ohroženy, když Ukrajina nesplácela dluhy za tyto suroviny, byla v roce 2011 dokončena první fáze tzv. Severního plynovodu Nord Stream, který vede pod Baltickým mořem přímo do Německa (s napojením do Česka). Následující rok byl v Německu dokončen plynovod NEL navazující na plynovod BBL, přivádějící plyn do Velké Británie. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea). Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, byl donedávna plánován plynovod South Stream, vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko. Dne 18. června 2015 podepsali zástupci rakouské společnosti OMV a ruského Gazpromu tzv. Memorandum o porozumění (předběžnou dohodu), podle kterého se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem. Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují také německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Royal Dutch Shell. První potrubí má být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019. Téměř ve stejnou dobu bude stavěno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Celkové náklady projektu přesáhnou pravděpodobně náklady na jeho první fázi, které činily 7,4 miliardy eur. Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m3 zemního plynu ročně do Evropské unie. Od roku 2020 nemá být již žádný plyn z Ruska, určený pro Západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu. Rusko je třetí největší výrobce elektřiny ve světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je z federálního rozpočtu do roku 2015 vyčleněn asi 1 bilion rublů. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části na velkých řekách jako je Volha, zatímco potenciál východní Sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny. Žebříček firem podle kapitalizace (časopis "Expert", 2008/10/6): Rusko má po Spojených státech druhou největší železniční síť na světě, většina je pod kontrolou státem vlastněné společnosti RŽD. Železnice používají oproti Česku širší rozchod (1520 mm). Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku projíždí rekordních sedm časových pásem a je nejdelší železniční tratí na světě. První vysokorychlostní trať byla zahájena v roce 2009 na trati Petrohrad-Moskva-Nižnij Novgorod, využívá ruské vysokorychlostní vlaky Sapsan. Nejčastějším druhem městské dopravy bývají autobusy, trolejbusy a tramvaje. Významná část tramvají v Rusku je české výroby (Tatra T3, Tatra T6B5 atd.). Linky metra využívá sedm měst Ruska (Moskva, Petrohrad, Nižnij Novgorod, Novosibirsk, Samara, Jekatěrinburg a Kazaň) a tzv. systém Metrotram využívají další tři. Ve výstavbě je metro v Čeljabinsku, Krasnojarsku a Omsku. První metro bylo otevřeno v Moskvě v roce 1935. V roce 2006 mělo Rusko 755,000 km zpevněných silnic, z nich nejdůležitější jsou tzv. Ruské federální dálnice. Tyto dálnice spojují především Moskvu a okolní oblasti. Například M10 spojuje dvě největší města (Moskva a Petrohrad) a vede až k finskému pohraničí, M6 vede přes Volgograd ke Kaspickému moři a M9 k hranicím Lotyšska. Trans-sibiřská dálnice (AH6) měří přes 11.000 km a spojuje Baltské moře a Tichý oceán. Plán na léta 2012–2020 zahrnuje výstavbu 120.000 km nových silnic (z toho 18.000 km federálních dálnic). Země vlastní jedinou flotilu atomových ledoborců na světě. Hlavními ruskými námořními přístavy jsou: Rostov na Donu u Azovského moře, Novorossijsk na pobřeží Černého moře, Astrachaň a Machačkala u Kaspického moře, Kaliningrad a Petrohrad u Baltu, Archangelsk u Bílého moře, Murmansk v Barentsově moři, Petropavlovsk-Kamčatskij a Vladivostok u Tichého oceánu. Mezi největší výrobce dopravních letadel v Rusku patří Suchoj, Tupolev a Iljušin. Od roku 2006 je většina ruských leteckých výrobců spojena do holdingu Sjednocená letecká korporace, obdobně vznikl o rok později holding Ruské vrtulníky. V roce 2013 se zde vyrábělo pět typů dopravních letadel. Rusko během svého vývoje od roku 1991 zaznamenalo několik vážných ekonomických krizí. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (1998). 17. srpna 1998 dopadla na Rusko finanční krize, jejíž širší příčiny lze vysledovat až k východoasijské finanční krizi v roce 1997. Bezprostřední příčinou byla tehdejší neschopnost Ruska splácet svůj zahraniční dluh. Krize měla vážné následky i v okolních státech Ruska. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (2014). V polovině roku 2014 začal ruský rubl oslabovat vůči ostatním světovým měnám, což ke konci toho roku způsobilo valutovou krizi. Tehdejší rychlý pokles směnné hodnoty rublu vůči americkému dolaru a euru o maximálních 50-60 % (zvláště v roce 2016 následovalo opět posílení rublu) byl způsoben prudce zvýšenou poptávkou občanů po dováženém zboží s vysokou hodnotou jako jsou automobily a televizory. Dalšími důvody byl odliv zahraničního kapitálu kvůli ztrátě důvěry investorů v ruskou ekonomiku. Ta byla zapříčiněna poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. I tato ruská krize způsobila téměř všem státům v jeho okolí (s výjimkou Číny) značné hospodářské problémy, včetně poklesu směnných kurzů jejich měn. Věda a technika v Rusku kvetly od osvícenství zvláště po založení univerzit v Petrohradě a v Moskvě a Ruské akademie věd. Jejich rozvoj je spojen s působením cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Veliké, panovníků, kteří otevřeli Rusko vlivům západní Evropy. Ruská matematická škola byla a je jednou z nejvlivnějších na světě. Dmitrij Ivanovskij objevil viry, Dmitrij Mendělejev vynalezl periodickou tabulku prvků a Sergej Lebeděv syntetickou gumu. Dalšími vynálezci byli Michail Britnev (ledoborec), Stěpan Makarov (torpédová loď), Franz San Galli (radiátor), Gleb Kotelnikov představil padák a Jevgenij Čertovskij první přetlakový oblek. K významnějším ruským objevům a vynálezům ve fyzice dále patří: elektrický oblouk, laser, maser, Lenzův zákon, fotovoltaický článek, Čerenkovovo záření, 3D holografie, elektronová paramagnetická rezonance, heterotransistor a tokamak na termonukleární fúzi. Proslulými leteckými konstruktéry byli Andrej Nikolajevič Tupolev, Sergej Iljušin a Oleg Antonov. Jako konstruktér pěchotních zbraní se celosvětově proslavil Michail Kalašnikov. O příspěvcích ruských vědců k rozvoji kosmonautiky od 20. století pojednává kapitola níže. Pilíři ruské vědy jsou rovněž Ivan Petrovič Pavlov a Michail Lomonosov. Pavlov získal i Nobelovu cenu, stejně jako Pjotr Leonidovič Kapica, Andre Geim, Konstantin Novoselov, Alexej Alexejevič Abrikosov, Vitalij Lazarevič Ginzburg, Ilja Prigogine, Nikolaj Gennadijevič Basov, Alexandr Prochorov, Pavel Alexejevič Čerenkov, Igor Jevgeněvič Tamm, Ilja Frank, Nikolaj Nikolajevič Semjonov a Ilja Iljič Mečnikov. K dalším významným osobnostem exaktních a přírodních věd patří Andrej Nikolajevič Kolmogorov, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij, Grigorij Perelman, Sofia Kovalevská, Igor Kurčatov, Alexandr Ivanovič Oparin, Andrej Markov, Sergej Prokudin-Gorskij, Pafnutij Lvovič Čebyšev, Alexandr Fridman, Alexandr Stěpanovič Popov, Vladimir Zvorykin, Nikolaj Vavilov, Vladimir Ivanovič Vernadskij a Wladimir Köppen. Krize v 90. letech vedla k drastickému snížení státní podpory vědy a odlivu mozků z Ruska, ovšem po roce 2000 se na vlně nového ekonomického boomu situace ruské vědy a techniky zlepšila a vláda zahájila kampaň zaměřenou na modernizaci a inovaci. V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli literární vědci Michail Bachtin a Vissarion Grigorjevič Bělinskij, lingvisté Roman Jakobson a Vladimir Jakovlevič Propp, průkopník moderní pedagogiky Anton Semjonovič Makarenko, sociolog a antropolog Andrej Korotajev, teoretik kultury Anatolij Lunačarskij či historik Nikolaj Michajlovič Karamzin. Nejznámějšími ruskými filozofy jsou Nikolaj Berďajev či Vladimir Solovjov. Klíčovými představiteli ruské psychologie a psychiatrie byli Vladimir Michajlovič Bechtěrev, Lev Vygotskij a Alexandr Romanovič Lurija. Leonid Kantorovič a Leonid Hurwicz získali Nobelovu cenu za ekonomii. Podrobnější informace naleznete v článcích Sovětský vesmírný program a Roskosmos. Ruští vědci a kosmonauti podstatně přispěli k pronikání lidí do vesmíru. Konstantin Ciolkovskij je považován za otce soudobé kosmonautiky, jeho práce inspirovala Sergeje Koroljova, Valentina Gluška a mnoho dalších, kteří přispěli k úspěchu vesmírného programu, což vedlo i k vývoji programu Sojuz. Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru a vyslal roku 1957 do vesmíru první umělou družici Země Sputnik 1. Ve stejném roce vyslal Sovětský svaz jako první do vesmíru živého tvora, fenu Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stalo vyslání a bezpečný návrat majora Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, dne 12. dubna 1961. První ženou ve vesmíru byla rovněž Ruska Valentina Těreškovová. Sonda Luna 9 jako první přistála na Měsíci, Veněra 7 byla první sondou, která přistála na jiné planetě (Venuše), a Mars 3 pak rovněž první sondou, která přistála na Marsu. Sovětský svaz také jako první sestavil na oběžné dráze Země permanentně obydlenou vesmírnou stanici Mir. Agentura Roskosmos používá pilotované vesmírné lodě Sojuz, které na oběžnou dráhu vynáší stejnojmenná nosná raketa, a také automatické nákladní kosmické lodě Progress. Program raketoplánů Buran byl ve fázi vývoje v důsledku rozpadu SSSR zrušen. Po ukončení amerického programu Space Shuttle v roce 2011 jsou však ruské vesmírné lodě Sojuz v současnosti jediným dopravním prostředkem pro kosmonauty (resp. astronauty) na cesty k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). V rámci společného programu se těchto vesmírných cest účastní také astronauti ze Spojených států a dalších zemí jako jsou Francie a Německo, přičemž Rusko jejich zemím pronajímá účastnická místa. Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Ruska. Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa. Avšak počet obyvatel mezi lety 1995–2010 klesl o více než 5 milionů; odhad k 1. lednu 2014 hovoří o 143 657 000 obyvatelích, což je o 800 000 více než při oficiálním sčítání roku 2010. V posledních letech tedy opět počet obyvatel mírně stoupl, částečně vlivem imigrace. V roce 2009 bylo od roku 1995 poprvé dosaženo, v důsledku imigrace a zvyšující se porodnosti, demografického růstu, i když jen o 20 000 obyvatel. Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (77 %, tj. přes 110 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – průměrná hustota osídlení činí, vzhledem k obrovské rozloze federace, pouhých 8,4 obyv./km2. Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.) a na severovýchodě, nejvíce se naopak vylidňují oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). V roce 2014 byla průměrná délka života 71 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 65 let u mužů a 77 u žen. Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, ukrajinština, čuvaština, němčina ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku. Ruština je nejvíce geograficky rozšířený jazyk Eurasie, druhým nejpoužívanějším jazykem na internetu po angličtině, jedním ze dvou oficiálních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice a jedním ze šesti úředních jazyků OSN. Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva. Přestože je Rusko sekulárním státem, je Ruská pravoslavná církev uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska. Křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl. Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Podle sčítání lidu z roku 2002 tvoří muslimové 10 % (14,5 mil.) z tehdy celkové 143 miliónové ruské populace. Duchovní v evropské části Ruska hovoří až o 20 miliónech přívrženců. "Etničtí muslimové", tj. národy tradičně muslimské, tvoří většinu populace v sedmi regionech Ruské federace podle sčítání lidu z roku 2002: v Ingušsku (98 % . ), v Čečenské republice (96 %), v Dagestánu (94 %), v Kabardino-Balkaria (70 %), v Karačajevo-Cherkessia (54,6 %), v Baškortostán (54,5 %), v republice Tatarstán (54 %). Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků (1 % obyvatelstva), protestantů (1 % obyvatelstva), buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva; 0,5 % obyvatelstva), židů (0,1 % obyvatelstva), u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství. V poslední době se objevují také různé formy novopohanství. Podle statistiky Světové banky (2008) 54 % ruské pracovní síly dosáhlo vysokoškolského vzdělání, což je nejvyšší počet dosažení vysokoškolské úrovně na světě. Míra gramotnosti v Rusku je, podle sčítání lidu roku 2002, 99,4 %. Základní a sekundární vzdělání je jedenáctileté a začíná v šestém nebo sedmém roce dítěte. Je rozděleno na tři etapy; základní (4 roky), střední sekundární (5 let) a vyšší sekundární (2 roky). V Rusku je obrovský počet vysokých škol technického i humanitního zaměření. Systém dělení studia na bakalářské a magisterské byl zaveden kolem roku 2009. Kdo řádně složil přijímací zkoušky a má vynikající výsledky, má vzdělání zdarma a ještě dostává měsíční prospěchové stipendium. Státní výdaje na vzdělávání byly v roce 2004 ve výši 13 % státního rozpočtu (3,6 % HDP). Škola začíná v 8:30 a to od září do května, červen je "zkouškový měsíc", kdy studenti z devátého a jedenáctého ročníku skládají různé zkoušky. Známkuje se obráceně než u nás, jednička je tedy nedostatečná a pětka výborná. Nejstarší a největší ruské univerzity jsou Moskevská státní univerzita a Petrohradská státní univerzita. Starý ruský folklór má své kořeny v pohanském slovanském náboženství. Rusové mají mnoho tradic, některé jsou dodržovány v různých částech Ruska více, některé méně, je to například mytí v zimní báně, horké parní lázni podobné sauně, před odjezdem na dlouhou cestu musí všichni cestovatelé na chvíli posedět v tichu, zapískání v domě přináší velkou smůlu a matky obvykle neukazují své dítě nikomu kromě otci a nejbližším příbuzným čtyřicet dní po porodu. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská literatura. Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého. Ke klasikům světové literatury bezpochyby patří Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Sergejevič Puškin, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dramatik Anton Pavlovič Čechov. Spisovatelé Josif Brodskij, Michail Alexandrovič Šolochov, Alexandr Solženicyn, Ivan Alexejevič Bunin a Boris Leonidovič Pasternak získali Nobelovu cenu za literaturu. K národním klasikům patří také Vladimir Nabokov, Maxim Gorkij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Anna Andrejevna Achmatovová, Michail Jurjevič Lermontov, Michail Bulgakov, Sergej Alexandrovič Jesenin, Vladimir Vladimirovič Majakovskij, Marina Cvětajevová, Ivan Alexandrovič Gončarov či bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Hranice své země překročil také věhlas autorů jako je Alexandr Alexandrovič Blok, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Osip Mandelštam, Alexandr Kuprin, Vasilij Andrejevič Žukovskij, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Andrej Andrejevič Vozněsenskij či Andrej Bělyj. V Petrohradu se narodila americká spisovatelka Ayn Randová. Klasiky sci-fi jsou Alexej Nikolajevič Tolstoj, Jevgenij Zamjatin či Arkadij a Boris Strugačtí. Související informace naleznete také v článcích Ruský balet a Ruští skladatelé. Ruská hudba, jejíž kořeny sahají hluboko do dob pohanských východních Slovanů, od svých počátků prošla do dnešní doby dlouhým historickým vývojem. Po přijetí křesťanství došlo k rozvoji duchovní hudby, resp. zpěvu. Zpočátku šlo o přejímání byzantské liturgie, která však brzy získala své charakterisktické ruské prvky a do dnešních dnů hraje nezastupitelnou úlohu v ruských dějinách. V 11. století vznikl znamennyj raspěv, charakteristický způsob pravoslavného církevního zpěvu. Také archeologické objevy částí nejstarších strunných nástrojů v Novgorodu pocházejí z této doby. V 16. – 17. století se rozvíjí ruská lidová píseň. Některé z nich se staly světoznámými, jako např. Píseň burlaků, Kalinka, Kaťuša, Kozácká ukolébavka, Dubinuška, Poljuško pole, Korobuška, Oči čornyje ad. Počátky umělé ruské hudby sahají do 18. století a od doby panování Petra Velikého byly pod vlivem západní hudby. Nejvýznamnějším skladatelem této doby byl Dmitrij Bortňanskij - Ukrajinec, v jehož tvorbě jsou zastoupeny jak komorní hudba, tak a capellové sborové zpěvy považované za typické pro ruskou pravoslavnou duchovní hudbu. Inspirace ruskou lidovou hudbou se poprvé ve větší míře objevuje v operách a orchestrálních skladbách Michaila Ivanoviče Glinky a Alexandra Sergejeviče Dargomyšského, čímž byla předurčena cesta vývoje ruské národní skladatelské školy. Později se zformovalo volné sdružení pěti mladých skladatelů, nazvané Mocná hrstka, do které patřili Alexandr Borodin (opera Kníže Igor se známými Poloveckými tanci), César Kjuj, Milij Alexejevič Balakirev, Modest Petrovič Musorgskij (jeho stěžejní díla jsou opera Boris Godunov a pásmo skladeb "Kartinky" Obrázky z výstavy) a Nikolaj Andrejevič Rimský-Korsakov. Tito skladatelé si vytyčili za cíl použití prvků osobité ruské lidové hudby v symfoniích, operách a komorní hudbě. Zřejmě nejznámějším ruským skladatelem období romantismu byl Petr Iljič Čajkovskij. Jeho rozsáhlé hudební dílo obsahuje sedm symfonií (včetně Patetické symfonie h-moll, op. 74 a nečíslované Symfonie Manfred h moll, op. 58) a proslulé jsou jeho koncerty pro housle (D-dur) a klavír (b-moll). Ke stálému repertoáru světových divadel patří jeho opery, především Evžen Oněgin a Piková dáma. Velmi populární jsou jeho klasická baletní díla Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček. Významná je také jeho duchovní sborová tvorba. Romantickým skladatelem byl i Alexander Glazunov. Ve světě velmi uznávána je dále celá řada novějších ruských hudebních skladatelů, jako jsou Sergej Rachmaninov (význačné koncerty pro klavír, známý též jako klavírní virtuos) a Alexandr Skrjabin. Mezi nejvýznamnější moderní autory klasické hudby patří např. Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič, Dmitrij Kabalevskij a Alfred Schnittke. Mezi interprety vynikli violoncellista Mstislav Rostropovič či operní pěvci Fjodor Ivanovič Šaljapin a Anna Netrebko. Zakladatelem proslulé skupiny Ruský balet byl Sergej Ďagilev. Jeho dvorním scénografem byl Léon Bakst. Anna Pavlovová a Maja Plisecká jsou legendárními baletními tanečnicemi. Divadelní pedagogiku zásadně ovlivnil Konstantin Sergejevič Stanislavskij. Představiteli ruského popu jsou Valerij Leontijev, Alla Pugačova, nebo Viktor Coj. rozvoj popové a rockové hudby zažilo Rusko zejména na konci sovětské éry. Města Petrohrad (dříve Leningrad), Jekatěrinburg (dříve Sverdlovsk) a Omsk se stala hlavními středisky rockové hudby. Byli to například zpěváci Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava, ze skupin lze jmenovat např. Mašina Vremeni, Slot, DDT, Akvárium, Alisa, Kino, Nautilus Pompilius, Aria, Graždanskaja oborona, Splin a Korol i Šut. Nejnověji jsou ve světě známé popové duo Tatu a skupiny Nu Virgos a Vitas. Již v Sovětském svazu působily také jazzové kapely. První ruské malby se dochovaly v ikonách a pestrých freskách z 10. století. Císařská akademie umění vznikla v roce 1757. Díky umělecké společnosti Peredvižnici se v Rusku zpopularizoval realismus, který dominoval konci 19. století. Zlomová Ruská avantgarda převládala zhruba do konce třicátých let dvacátého století. Po říjnové revoluci musela postupně většina výtvarného umění sloužit diktatuře proletariátu, většinou to byla díla velmi vlastenecká a propagandistická, od omezení co umělci mohli malovat se začalo upouštět na konci 80. let. Ermitáž v Petrohradu spravuje největší sbírku obrazů na světě. Nejslavnějšími ruskými malíři jsou Vasilij Kandinskij, Ilja Repin, Kazimir Malevič, Ivan Ajvazovskij, Andrej Rublev, Ivan Ivanovič Šiškin, Viktor Michajlovič Vasněcov, Ivan Nikolajevič Kramskoj, Vasilij Perov, Nikolaj Konstantinovič Rerich, El Lisickij a Isaak Iljič Levitan. Od christianizace Kyjevské Rusi byla ruská architektura ovlivněna převážně byzantskou architekturou. Na rozdíl od opevnění (Kremlin), měly hlavní kamenné budovy staré Rusy pravoslavné církve dómy, často pozlacené nebo pestře malované. Italský architekt Aristotele Fioravanti a jiní přinesli v 15. století do Ruska renesanci, zatímco v tom následujícím začala převládat věžatá architektura reprezentující například Chrám Vasila Blaženého. Na konci 17. století se začalo objevovat naryškinské a záhy také sibiřské baroko, druhé polovině 19. století dominuje neo-byzantský či pseudoruský styl, později Art Nouveau, konstruktivismus a empír. Na návrší zvaném Mamajevova mohyla u Volgogradu byla vybudovaná největší socha ženy na světě, socha Matka vlast volá, zpodobněna je jako antická bohyně vítězství Niké. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kinematografie. Ruské filmy se začaly objevovat po říjnové revoluci, za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie je považován film Křižník Potěmkin, jehož autorem je režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn. Klasikem dokumentárního filmu se tehdy stal Dziga Vertov. I přes sovětské omezování kreativity se podařilo natočit několik světově známých filmů, např. Jeřábi táhnou, Balada o vojákovi, komedie Eldara Rjazanova (Ironie osudu, Služební román) a Leonida Gajdaje, oskarový film Sergeje Bondarčuka Vojna a mír. Slavnými filmovými režiséry jsou Andrej Tarkovskij a Nikita Michalkov. Sojuzmultfilm studio bylo největším producentem animace. K nejznámějším postavičkám patří v Rusku a okolních zemích zejména Čeburaška, ruský Medvídek Pú, a vlk a zajíc z Jen počkej, zajíci! Pozdní osmdesátá a devadesátá léta byly v ruském filmu a animaci obdobím krize. Výjimkou byl například několikrát oceněný film Svéráz národního lovu. Nicméně od počátku 21. století se začala produkce znovu vyplácet a nyní již dosahuje vyšší úrovně než v Británii a Německu. Prvním opravdovým blockbusterem se stal film Noční hlídka (2004) a jeho pokračování. Mezi nejúspěšnějšími ruskými filmy jsou Ironie osudu 2 (2007), Tajemný ostrov (2008), Stalingrad (2013) a Vij (2014). Hlavní ruská filmová cena Nika je od roku 1987 každoročně udělovaná Ruskou filmovou akademií v Moskvě. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kuchyně. Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeni (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný šašlik a ruský černý i červený kaviár. Populární ve světě je také ruská vodka a ruský čaj. Pro tradiční vaření vody na čaj se v ruské kuchyni užívá tzv. samovar. Ruské a sovětské olympijské týmy byly vždy mezi prvními čtyřmi příčkami v počtu zlatých medailí z letních olympijských her. Co do celkového počtu medailí ze zimních a letních olympijských her je Rusko na druhém místě na světě. Letní olympijské hry se konaly v Moskvě naposledy v roce 1980. Poslední Zimní olympijské hry 2014 byly uspořádány právě v Rusku, a to v Soči. Rusko vyhrálo Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2008, 2009 a 2012, a tím předstihlo Kanadu jako stát s nejvíce zlatými medailemi z mistrovství světa. V nadnárodní evropské lize KHL tvoří velkou většinu ruští hráči, ale působí zde i mnoho hráčů ze zahraničí. Také se jí účastní týmy z Kazachstánu, Lotyšska, Finska, Běloruska, Chorvatska, Slovenska a je považována po NHL za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě. Mimo ledního hokeje patří mezi nejpopulárnější sporty v Rusku také fotbal a basketbal. Ruské kluby CSKA Moskva a Zenit Petrohrad vyhrály Pohár UEFA v roce 2005 a 2008. Zenit vyhrál i Superpohár UEFA (2008), když porazil vítěze Ligy mistrů Manchester United FC. Rusko bude hostit Mistrovství světa ve fotbale 2018. Krasobruslení je další oblíbený ruský sport, zejména bruslení v páru a tanec na ledě. Na všech zimních olympijských hrách od roku 1964 do roku 2006 sovětské nebo ruské páry vyhrály zlato. Maria Šarapovová byla světovou jedničkou i vítězkou všech grandslamových turnajů, mezi muži byl na první příčce žebříčku ATP Marat Safin. Dvě zlaté ze dvou olympiád má tyčkařka Jelena Isinbajevová, tři zlaté má zápasník Alexandr Karelin. Proslulá je ruská šachová škola, k legendám patří Garri Kasparov, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik, Alexandr Alexandrovič Aljechin, Michail Botvinnik, Michail Tal nebo Boris Spasskij. Nejslavnějším ruským fotbalistou a držitelem Zlatého míče byl brankář Lev Jašin. Mimořádných úspěchů dosáhli Rusové v hokeji. Z velké části za nimi stál náročný trenér Viktor Tichonov. Slavnou pětku snů čili tzv. "green line" tvořili Igor Larionov, Sergej Makarov, Vladimir Krutov, Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. Nejslavnějším brankářem byl Vladislav Treťjak. Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. V roce 2013 Rusko navštívilo 28.4 milionů turistů, je to devátý nejnavštěvovanější stát na světě a sedmý nejnavštěvovanější v Evropě. Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země – Moskva a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou Chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, Katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), Katedrála svatého Izáka, Palácové náměstí, Petěrgof, Treťjakovská galerie a Ermitáž. Mezi hlavní turistické trasy patří tzv. "Zlatý kruh" historických měst v okolí Moskvy, plavby na velkých řekách např. Volze a dlouhé cesty přes slavnou Trans-sibiřskou magistrálu. Rekreačními oblastmi jsou subtropické pláže u Černého moře a lyžařská střediska v Předkavkazsku (Krasnaja Poljana, Čeget a Elbrus). Plánovaný umělý Ostrov Federace s hotely v moři poblíž Soči by měl mít tvar Ruské federace. Nejvíce turistů přijíždí z Německa, další také z Číny, USA, Velké Británie, Finska a Itálie. Typické suvenýry jsou Matrjoška, Ušanka, kožešinové oblečení, balalajka, samovar a kaviár. | DATETIME | DATETIME |
007746 | ... Merkurovi, jelikož při pozorování se Merkur pohybuje po obloze rychleji než všechny ostatní planety.Vhodné podmínky pro pozorování Merkuru nastávají v době východu nebo západu Slunce. Pro jeho pozorování je důležité, zda Merkur právě Slunce dobíhá nebo předbíhá. Pokud Slunce dobíhá, je viditelný po několik minut poté, co Slunce zapadlo za horizont. Pokud Slunce předbíhá, je možné pozorovat planetu chvíli před východem Slunce, než zanikne v narůstajícím slunečním světle. Planetu je možné pozorovat pouhým okem či triedrem. Merkur se nikdy nevzdaluje od Slunce dále než na 28°, což znemožňuje jeho přímé pozorování ze Země s větším rozlišením a přesností. Jasnost Merkuru se mění od 1,7 do − magnitudy a podobně jako u Měsíce je možné u Merkuru pozorovat měnící se fáze. První pozorování Merkuru pomocí dalekohledu provedl v roce 1610 italský astronom Galileo Galilei. O 21 let později byl poprvé pozorován přechod Merkuru přes sluneční disk Francouzem Pierrem Gassendimem.... | V jakém roce byl poprvé pozorován Merkur dalekohledem? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Merkur_(planeta) | [
"1610"
] | 778 | 875 | První pozorování Merkuru pomocí dalekohledu provedl v roce 1610 italský astronom Galileo Galilei. | [
{
"start": 837,
"end": 841,
"text": "1610"
}
] | Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy, dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a je tak menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Merkur nemá žádný měsíc. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci a jeden oběh trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet sluneční soustavy a nejmenší sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihelium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity. Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi -2,0 až 5,5m, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nikdy nevzdaluje od Slunce dále než na 28,3° je většinu roku těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky tak nastávají při soumraku či úsvitu, než vyjde Slunce nad horizont. Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesla až dvojice sond, která kolem planety prolétla. První sondou u Merkuru byla americká sonda Mariner 10 v 70. letech, která nasnímala přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která provedla tři průlety kolem Merkuru a v roce 2011 byla definitivně úspěšně navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, který silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na povrch Merkuru je většina povrchu erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot přes 600 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C, na odvrácené panuje mráz až − °C. Nejstarší doložené pozorování Merkuru pochází z prvního tisíciletí před naším letopočtem. Před 4. stoletím př. n. l. pozorovali Merkur řečtí astronomové, kteří však věřili, že se jedná o dvě samostatná tělesa, která pojmenovali Apollo pro hvězdu při východu Slunce a Hermés při západu. Současné pojmenování planety pochází z římské mytologie, kde Merkur bylo jméno pro posla bohů, který odpovídal jménem v původní řecké mytologii Hermovi. == Vznik == Merkur vznikl podobně jako ostatní planety solárního systému přibližně před 4,5 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu materiálem zbylým ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Jelikož má Merkur netypicky velké jádro vzhledem k plášti, je možné, že v době vzniku proběhla kolize s velkou planetisimálou, která část pláště odpařila. Současně je možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety. Po vzniku primární kůry se na povrchu stále nacházely rozsáhlé oblasti žhavé roztavené lávy, která nejspíše vyplnila některé starší oblasti. Po ztuhnutí lávy nastalo pro Merkur klidnější období, kdy už nedopadalo tolik těles na jeho povrch a mohly vzniknout mezikráterové planiny. Merkur i nadále postupně chladl a docházelo ke zmenšování jádra, což se na povrchu projevilo rozpraskáním kůry a vytvořením stovky kilometrů dlouhých zlomů. Po rozpraskání kůry se na povrchu objevily další velké lávové oblasti, které opět překryly část povrchu a umožnily vznik hladkých planin. Od té doby se již na povrchu žádná větší lávová plocha neobjevila a vzhled povrchu se začal utvářet dopady meteoritů a mikrometeoritů, což se projevilo vznikem drobného prachu rozšířeného po celém povrchu a nazývaného regolit.Mimo hypotézu o velké srážce existují i další hypotézy, které se snaží abnormální velikost jádra vůči zbytku planety vysvětlit. Podle jedné z nich vznikla planeta ještě předtím, než se zářivý výkon Slunce stabilizoval, a většina jejího pláště pak byla odpařena do okolního vesmíru při některé z obřích protoslunečních erupcí. Jiná uvádí jako možné vysvětlení domněnku, že velká část lehčích chemických prvků, formujících obvykle plášť, byla vytlačena mimo oblast vzniku Merkuru silným slunečním větrem. == Fyzická charakteristika == Merkur je nejmenší planeta sluneční soustavy s rovníkovým poloměrem 2439,7 km, která dosahuje pouze 38 % průměru Země a je tedy pouze přibližně 1,4 krát větší než pozemský Měsíc. Paradoxně je Merkur menší než dva největší měsíce ve sluneční soustavě Ganymed a Titan. Jedná se o jednu ze čtyř terestrických planet v soustavě, která má pevný kamenitý povrch. Planeta je tvořena přibližně ze 70 % z kovových materiálů a 30 % tvoří křemičitany. Vlivem velkého zastoupení kovů ve složení je Merkur druhou nejhustší planetou ve sluneční soustavě o hustotě 5,427 g/cm3. Tvar planety je podobně jako v případě Venuše téměř dokonale kulový, což znamená, že má velmi malé zploštění v oblasti pólů.Merkur zblízka zkoumaly dvě americké sondy: Mariner 10, který v letech 1974–1975 zmapoval přibližně 45 % povrchu, a MESSENGER, který zatím při třech průletech v roku 2008 a 2009 studoval kromě atmosféry i složení povrchu. Sondy zjistily velmi slabé stopy plynného obalu, obsahujícího především atomy pocházející ze slunečního větru, tedy převážně helium. Hustota Merkurovy atmosféry je však velmi nízká. === Geologické složení === Zvláštností Merkuru je jeho značně vysoká hustota dosahující asi 5400 kg/m3 a poměrně silné magnetické pole o velikosti asi 1 % zemského. Tento fakt je vysvětlován vysokým zastoupením železa a niklu uvnitř planety a masivním jádrem, které se nachází pod kůrou. Jako důkaz velkých rozměrů jádra slouží přítomnost magnetického pole. Kdyby bylo jádro jen malé, pomalá rotace planety by nestačila ke generování silného magnetického pole. Značná akumulace železa v jádře společně s jeho masivní velikostí zabírající až 75 % průměru planety je pro vědce zatím záhadou, ale existuje několik hypotéz, které se ho snaží vysvětlit.Geologové odhadují, že jádro planety zabírá okolo 42 % celkového poloměru tělesa, například u Země je to pouze 17 %. Současné výzkumy napovídají, že jádro Merkuru je tekuté. Jádro obklopuje 500 až 700 km silný plášť tvořený silikáty. Na povrchu je kůra, která by dle měření sondy Mariner 10 a pozemských teleskopů mohla být 100 až 300 km silná. Odhaduje se, že planeta je ze 70 % tvořena kovy a pouze z 30 % silikátovým materiálem.Nejvíce uznávaná teorie předpokládá, že Merkur měl původně poměr železa ku křemičitanům stejný jako chondrity, které jsou základní stavební jednotkou většiny těles ve sluneční soustavě a že celá planeta byla přibližně 2,25krát hmotnější než je dnes. Nicméně v rané historii sluneční soustavy mělo dojít ke srážce Merkuru s planetisimálou o hmotnosti 1/6 Merkuru a velikosti několika stovek kilometrů, která vedla k odpaření většiny tehdejší kůry a velké části pláště. Po srážce zůstalo jádro, které se náhle stalo dominantní komponentou celé planety. Podobný proces se nejspíše odehrál v době zformování pozemského Měsíce. Za oblast hypotetické srážky se občas považuje rozsáhlá oblast Caloris Basin.Jiné teorie předpokládají, že Merkur se zformoval jako protoplaneta v planetární mlhovině dříve, než se Slunce ustálilo a stabilizovalo svůj energetický tok. Vznikla tak protoplaneta, která měla přibližně 2krát větší hmotnost, načež následně došlo ke kontrakci protoslunce, které v oblasti Merkuru zvýšilo teplotu mezi 2500 až 3500 K (či dokonce až na 10 000 K). V důsledku těchto teplot se vypařila velká část povrchu a pláště, čímž došlo ke vzniku atmosféry Merkuru tvořené z plynů vzniklých z hornin. Vzájemné interakce se slunečním větrem následně měly odvát celou atmosféru do okolního vesmíru.Třetí hypotéza předpokládá, že sluneční mlhovina byla směrem do středu vlivem počínající akrece hustší, a proto byly lehčí částice vytlačovány mimo oblast blízkou k budoucímu Slunci. Jak se musel materiál tvořící později Merkur prodírat nahuštěným plynem, v místě vzniku Merkuru tak zůstávaly převážně těžší prvky, ze kterých je Merkur nyní složen. Každá z předkládaných hypotéz ale vyžaduje jiné složení povrchových hornin, čehož se má využít během experimentů sond MESSENGER a BepiColombo, které by měly závěry těchto hypotéz potvrdit či vyvrátit. === Povrch === Povrch Merkuru se velmi podobá povrchu pozemského Měsíce, jak ukázaly první detailnější snímky pořízené americkou sondou Mariner 10. Pokrývá ho především obrovské množství kráterů vzniklých srážkou s meteority a planetkami nejrůznějších velikostí (tzv. impaktní krátery). Podobně jako na Měsíci se i na povrchu Merkuru nachází rozsáhlé lávové pláně vyplňující některé velké impaktní pánve. Oproti Měsíci je povrch Merkuru mnohem tmavší a to i přes to, že se na jeho povrchu nachází menší množství minerálů obsahujících železo, které jsou zodpovědné za tmavost povrchu Měsíce. V případě Merkuru tak může za jeho tmavost jiný prvek, konkrétně uhlík. Ten se na povrch dostal během impaktů, které obnažily starší kůru Merkuru, pravděpodobně vzniklou utuhnutím magmatického oceánu v rané fázi vývoje planety. Grafit, minerál tvořený uhlíkem, je totiž jeden z prvků, který má dostatečně nízkou hustotu, aby se mohl vznášet při hladině magmatického oceánu. Nejvýraznějším povrchovým útvarem Merkuru je přes 1400 km se táhnoucí prohlubeň Caloris Basin, která je často považována za největší kráter ve sluneční soustavě. Planetu navštívily zatím pouze sondy: nejdříve Mariner 10 v 70. letech 20. století a v prvním desetiletí 21. století sonda MESSENGER. Mariner 10 prolétl kolem Merkuru celkem třikrát, načež odeslal na Zemi přes 2700 snímků, které však pokryly povrch pouze z 45 %. Povrch planety byl tedy k roku 2009 zmapován pouze z menší části. Snímky ukázaly svět podobný Měsíci s velice starou kůrou pokrytou značným množstvím impaktních kráterů od velikosti několika stovek metrů až po 1300 kilometrů. Na Merkuru nebyl identifikován žádný geologický proces, který by mohl krátery omlazovat, jako např. desková tektonika na Zemi či lávové výlevy na povrchu Měsíce, a tak se zde nachází mnoho kráterů v různém stupni eroze. Merkur má také hory, které ale jeví značné známky rozrušení impakty jiných těles. Horstva jsou však menšinovým činitelem, většinu povrchu nejspíše zabírají lávové planiny dvojího typu: mezikráterové a hladké. Rozdíl mezi nimi spočívá v četnosti kráterů, které se na nich nacházejí. Předpokládá se, že hladké planiny jsou mladší.Oproti povrchu Měsíce či Marsu chyběly u Merkuru doklady sopečné aktivity na povrchu planety až do roku 2008, kdy tam sonda MESSENGER objevila sopky. Předpokládá se, že během kontrakce obvodu Merkuru se mohla planeta zmenšit až o 0,1 %, což se projevilo masivním zvrásněním kůry a jejím popraskáním. Vznikly tak útesové zlomy vysoké několik kilometrů a dlouhé až stovky kilometrů. Je pravděpodobné, že se díky chladnutí planety za posledních 3,8 miliardy let zmenšil její průměr o 14 km na nynějších 4879 km. Od roku 2008 se pak povedlo na povrchu Merkuru identifikovat jak projevy efuzivního vulkanismu v podobě lávových proudů, tak i explozivního vulkanismu v podobě uloženin pyroklastického materiálu. Odhaduje se, že efuzivní vulkanismus byl aktivní převážně před ~4,1 až 3,55 miliardami let, kdežto explozivní se odehrával od 3,9 po 1 miliardu let. === Atmosféra === Merkur má velmi tenkou atmosféru, která odpovídá v podstatě vakuu. Tvoří ji atomy vyražené z jeho povrchu slunečním větrem, což je důsledek slabého gravitačního pole poměrně lehké planety. Jelikož je povrch Merkuru velmi horký, tyto atomy rychle unikají do vesmíru. Proto je – oproti Zemi nebo Venuši, jejichž atmosféry jsou stabilní – atmosféra Merkuru proměnlivá a musí být neustále doplňována. Tlak atmosféry na povrchu je menší než 10−10 Pa, což v pozemském měřítku odpovídá tlaku ultra-nízkému (daleko vyšší tlak má i vakuum v běžné žárovce). Jelikož planeta nemá silnější atmosféru, obloha na Merkuru je vždy černá. Atmosféra se skládá především z kyslíku, sodíku, vodíku a helia. Helium pochází pravděpodobně ze slunečního větru, i když část plynu se může uvolňovat také z nitra planety, zatímco ostatní prvky jsou uvolňovány z povrchu a doneseného meteoritického materiálu fotoionizací dopadajícím slunečním zářením. V atmosféře byly pozorovány i nízké obsahy molekul oxidu uhličitého a vody, což naznačuje sopečnou aktivitu na planetě. Merkurova atmosféra je tak řídká, že atomy plynů se v ní pohybují po balistických drahách a daleko častěji se srážejí s povrchem planety než samy mezi sebou.Vlivem velice nízké hustoty atmosféry, která se dá v podstatě považovat za vakuum, se v Merkurově atmosféře nevyskytují žádné meteorologické jevy, jež by bylo možno pozorovat. ==== Teplota ==== Jelikož planeta nemá v podstatě žádnou atmosféru, která by dokázala udržet stabilní teplotu, dochází na jejím povrchu k silným teplotním výkyvům, největším v celé sluneční soustavě. Teplota klesá až k − °C na straně odvrácené od Slunce a narůstá až k 430 °C na straně osluněné. Tyto diametrální změny teploty během dne jsou způsobeny několika faktory. K nim se řadí rotace planety, při které jedna strana Merkuru zůstává přivrácená ke Slunci 176 dní. === Voda === Původně se předpokládalo, že voda na povrchu Merkuru v žádném případě nemůže existovat. Nepřítomnost atmosféry a blízkost Slunce totiž působí proti výskytu vody. Výkonné radioteleskopy i měření sondy Mariner 10 však ukazují, že navzdory obrovským povrchovým teplotám může být na Merkuru led. Rotační osa Merkuru je totiž téměř kolmá k rovině oběhu, takže na dno velkých impaktních kráterů v oblastech pólů nikdy nesvítí Slunce a teplota se tam soustavně drží na − °C. Tato voda se na Merkur pravděpodobně dostala při srážkách s jádry komet. Při nárazu se část vody z jádra komety mohla dostat pod povrch planety, kde je uložena v podobě vodního ledu překrytého jemným prachem, který funguje jako tepelná izolace.V roce 1991 planetologové Duane Mulhelm a Bryan Butler studovali nezmapované oblasti Merkuru za použití sedmdesátimetrové antény v kalifornském Goldstone. K velkému překvapení naměřili silný odraz vysílaného radarového signálu z oblasti severního pólu planety, který se značně podobal odrazům zjištěným u polárních čepiček na Marsu. V roce 1994 se uskutečnilo stejné pozorování Merkuru, které přineslo podobné výsledky i pro oblasti okolo jižního pólu planety. === Magnetické pole a radiace === Sonda Mariner 10 v roce 1974 detekovala magnetické pole Merkuru o síle asi 1 % zemského. To bylo pro vědecký svět překvapením, jelikož se věřilo, že takto malá planeta má jen malé pevné jádro, které již dávno vychladlo, a tudíž nevytváří magnetismus. Objev sondy znamenal přehodnocení tohoto předpokladu a možnost existence většího, částečně roztaveného jádra, které by rozdílnou rychlostí rotace mohlo generovat magnetické pole planety na principu dynama. Magnetické pole je vůči rotační ose Merkuru skloněné o 7 stupňů a je natolik silné, že umožňuje vznik magnetosféry okolo planety, která odklání sluneční vítr.Existují i jiná vysvětlení magnetického pole planety, která se obejdou bez hypotézy jejího většího jádra. Může být vybuzováno remanentní magnetizací hornin obsahujících železo, které mohly být zmagnetizovány v době vzniku planety.Jak potvrdila měření další sondy MESSENGER během dvou průletů na počátku 21. století, magnetické pole Merkuru je menší než pozemské, čehož se využívá pro počítačové modelace. Současná výpočetní kapacita počítačů nestačí na numerické modelování pozemského magnetického jádra, a proto se modeluje snadnější pole Merkuru, čehož se pak používá pro snahu objasnit tajemství spojená s pozemským polem. == Oběžná dráha == Merkur obíhá Slunce po eliptické dráze s poměrně velkou excentricitou dosahující 0,2056. Tato výstřednost oběžné dráhy se projevuje v tom, že v době perihélia je přibližně o 24 miliónů km blíže ke Slunci než v době afélia. Průměrná vzdálenost od centrální hvězdy je 57,9 miliónů km, kterou planeta urazí jednou za 87,969 dne průměrnou rychlostí oběhu 47,87 km/s.Vůči Zemi se planeta přibližuje a oddaluje s maximálním rozdílem 145 miliónů km, což se projevuje na pozorovatelnosti planety na noční obloze, kdy kolísá její úhlová velikost mezi 5" až 15". Jelikož je Merkur mnohem blíže ke Slunci než Země, jeví se Slunce na jeho obloze až dva a půl krát větší než na pozemské. === Stáčení perihelia === Měření parametrů oběžné dráhy Merkuru bylo také jedním z nejvýznamnějších důkazů obecné teorie relativity. Merkur má velmi výstřednou dráhu a v gravitačním poli Slunce se perihelium jeho dráhy stáčí přibližně o jeden stupeň za 6 pozemských let. Toto stáčení nebylo možné plně vysvětlit působením ostatních planet na základě Newtonových zákonů. Po započtení všech vlivů zbývala nevysvětlená odchylka 43 obloukových vteřin za století. Původně se astronomové domnívali, že působí další, dosud neznámá planeta (které říkali Vulkan). Až Einsteinova obecná teorie relativity důvod tohoto jevu plně vysvětlila. === Rotace === Teprve roku 1965 se podařilo spolehlivě určit rotační dobu planety na 59 dnů, a to pomocí nových výkonných radioteleskopů. Do té doby se věřilo, že Merkur má vázanou rotaci vzhledem ke Slunci, což by vedlo k tomu, že by byla ke Slunci přivrácena stále stejná strana, jež by byla vystavována extrémnímu žáru a odvrácená chladu. Pomocí teleskopů se zjistilo, že planeta ve skutečnosti rotuje, a to velice pomalu, takže jedna otočka zabírá 58,646 pozemského dne. Vlivem pomalé rotace trvá jeden sluneční den na Merkuru 176 pozemských dnů. Vědci předpokládají, že dříve se mohl Merkur točit kolem své osy mnohem rychleji a že den mohl trvat pouhých osm hodin. Vlivem gravitačního působení Slunce ale došlo k prodloužení dne až na dnešní hodnoty. Jelikož rotační osa planety je kolmá na rovinu oběžné dráhy, mají všechny body na povrchu Merkuru stejně dlouhý den. Merkur má vůči Slunci tzv. rotační rezonanci s oběžnou dobu v poměru 3:2. Předpokládá se, že by se mohlo jednat o důsledek hypotetické srážky s velikou planetisimálou v rané historii planety. Vlivem srážky a vnitřního složení mohla planeta ztratit sférickou symetrii. Slapové síly Slunce však přesto nebyly schopny vytvořit z Merkuru těleso s vázanou rotací jako má například pozemský Měsíc. Nastala tak situace, kdy je v perihéliu ke Slunci střídavě přivrácena a odvrácena hmotnější část planety. === Přechod Merkuru === Merkur se v určitých pravidelných cyklech ocitá mezi Sluncem a Zemí, takže je možné sledovat jeho přechod přes sluneční disk. Úkaz, při němž Merkur přejde pouze po okraji slunečního kotouče, takže do něj vstoupí jen částečně, se nazývá částečný přechod. Úplné přechody Merkuru lze pozorovat třináctkrát či čtrnáctkrát za století, a to vždy v květnu nebo listopadu. Květnové přechody nastávají asi měsíc poté, co Merkur projde svým aféliem, a mohou být od sebe vzdáleny 13 nebo 33 let. Listopadové přechody nastávají jen několik dní před tím, než Merkur dosáhne svého perihélia. Jsou dvakrát častější než květnové a mohou být od sebe vzdáleny 7, 13 nebo 33 let. == Pozorování == Merkur je znám přinejmenším již z dob starověkých Sumerů asi 3 tisíce let př. n. l. Jejich pozorování jsou zaznamenána klínovým písmem na hliněných tabulkách. Poté byl Merkur pozorován ve starověkém Řecku, kde se pro něj vžily názvy Σ (Stilbón) a Ἑ (Hermaón). Později byl Řeky zván Apollón po stejnojmenném bohu, pokud byl viděn ráno, či Hermés v době večera. Okolo 4. století před naším letopočtem ale antičtí astronomové poznali, že tato dvě tělesa jsou ve skutečnosti těleso jedno. Římané později pojmenovali planetu po poslovi bohů Merkurovi, jelikož při pozorování se Merkur pohybuje po obloze rychleji než všechny ostatní planety.Vhodné podmínky pro pozorování Merkuru nastávají v době východu nebo západu Slunce. Pro jeho pozorování je důležité, zda Merkur právě Slunce dobíhá nebo předbíhá. Pokud Slunce dobíhá, je viditelný po několik minut poté, co Slunce zapadlo za horizont. Pokud Slunce předbíhá, je možné pozorovat planetu chvíli před východem Slunce, než zanikne v narůstajícím slunečním světle. Planetu je možné pozorovat pouhým okem či triedrem. Merkur se nikdy nevzdaluje od Slunce dále než na 28°, což znemožňuje jeho přímé pozorování ze Země s větším rozlišením a přesností. Jasnost Merkuru se mění od 1,7 do − magnitudy a podobně jako u Měsíce je možné u Merkuru pozorovat měnící se fáze. První pozorování Merkuru pomocí dalekohledu provedl v roce 1610 italský astronom Galileo Galilei. O 21 let později byl poprvé pozorován přechod Merkuru přes sluneční disk Francouzem Pierrem Gassendimem. Další italský astronom Giovanni Battista Zupi pozoroval v roce 1639 fáze Merkuru, což byl nezvratný důkaz obíhání Merkuru kolem Slunce a nikoliv kolem Země. O dva roky později se německý astronom Johann Franz Encke pokusil o první reálný odhad hmotnosti planety podle ovlivňování dráhy komety Encke. Skutečnost, že existují oběžné poruchy v dráze Merkuru, začala pak vést některé astronomy k úvaze, že by se mezi Merkurem a Sluncem mohla nacházet ještě jedna planeta, kterou začali nazývat Vulkán. Vulkán ale nakonec nebyl nikdy pozorován. Ke konci 18. století se objevil názor, že Merkur má vlastní atmosféru viditelnou dalekohledem. Byla poprvé pozorována Johnem Flamsteedem a Johannem Schröterem při přechodu Merkuru přes Slunce. Později se však ukázalo, že se jednalo pouze o kontrast mezi Sluncem a planetou.Roku 1799 se objevuje první snaha odhadnout délku dne na Merkuru. Německý astronom Schröter předpokládal na základě pozorování, že jeden den na planetě trvá podobně jako na Zemi 24 hodin. Friedrich Wilhelm Bessel určil průměr planety roku 1832 na 4855 km (současná hodnota je 4879,4 km) O mnoho později roku 1881 Giovanni Schiaparelli určil rotaci planety na 88 dní, což se shodovalo s oběžnou dobou planety okolo Slunce. Předpokládal, že planeta má vázanou rotaci, takže je ke Slunci stále přivrácena pouze jedna strana planety. V roce 1889 se objevila první mapa povrchu Merkuru, kterou vyhotovil Giovanni Schiaparelli a který předpokládal, že povrch planety musí být rotačně svázán se Sluncem slapovými jevy způsobovanými centrální hvězdou. V roce 1962 byla odvrácená strana Merkuru zkoumána za pomoci radioastronomie. Měření zjistila, že odvrácená strana planety je příliš horká, očekávaly se teploty mnohem nižší. O tři roky později v roce 1965 změřili Američané Pettengil a Dyce rotační dobu planety na 59±5 dní na základě radarového pozorování Dopplerova posunu. V roce 1971 Američan Goldstein upřesnil rotační dobu na 58,65±0,25 dne pomocí stejné metody.K roku 2009 byl povrch planety prozkoumán pouze z části (okolo 45 %). Jelikož se planeta nachází příliš blízko Slunci, není možné pro její pozorování použít Hubbleův kosmický dalekohled. Merkur se nikdy nevzdaluje daleko od Slunce, a tak je možné planetu pozorovat pouze brzy po východu Slunce a chvíli před západem. V té době ale musí odražené světlo od planety procházet silnější vrstvou atmosféry, které až desetkrát snižují rozlišovací schopnost teleskopů. V současnosti je povrch Merkuru prozkoumán v podstatě celý díky působení americké planetární sondy MESSENGER v okolí Merkuru mezi roky 2008 až 2015. == Výzkum == Merkur byl poslední zkoumanou terestrickou planetou ve sluneční soustavě i přes to, že se jedná o jednu z blízkých planet. Donedávna byl zblízka prozkoumán pouze jedinou sondou – americkou sondou Mariner 10. V současnosti (k roku 2011) se výzkumem nejbližší planety Slunce zabývá další americká sonda MESSENGER, která uskutečnila tři průlety okolo planety. V roce 2011 byla navedena na oběžnou dráhu kolem Merkuru. === Minulost === Před letem Marineru 10 byly poznatky o Merkuru velice kusé, jelikož planetu jde ze Země jen obtížně pozorovat. Mariner 10 proletěl kolem Merkuru 29. března 1974 ve vzdálenosti 705 kilometrů od povrchu. Podruhé prolétl kolem planety 21. září 1974 a 16. března 1975 pak potřetí. Během těchto třech průletů pořídil a odeslal zpět k Zemi přes 2700 použitelných fotografií o různém rozlišení mezi 4 km až 100 m na pixel, které celkově pokryly 45 % povrchu. Jedním z obrovských překvapení mise bylo objevení a změření magnetického pole planety, což změnilo pohled na vnitřní stavbu planety.3. srpna 2004 odstartovala k Merkuru další sonda americké kosmické agentury NASA – MESSENGER. Na oběžnou dráhu kolem planety byla navedena 18. března 2011, ale už 14. ledna 2008 a 6. října 2008 byly provedeny první dva průlety kolem planety, třetí proběhl 29. září 2009. Vzhledem ke svému zaměření (výzkum planety samotné i její magnetosféry) sonda obíhala kolem Merkuru po velmi eliptické oběžné dráze, která se k povrchu planety přibližovala vždy u severní polokoule. Sonda ukončila svou úspěšnou misi 30. dubna 2015. === Budoucnost === Na rok 2017 plánovala Evropská kosmická agentura ESA start družice BepiColombo. Projekt se potýkal s mnoha potížemi, ale po ministerské konferenci členských států ESA v prosinci 2005 v Berlíně se zdálo,že financování je zajištěno. Ve skutečnosti mělo jít o dvě samostatné sondy, které se budou doplňovat: MPO (Mercury Planetary Orbiter – sonda pozorující planetu) a MMO (Mercury Magnetospheric Orbiter – sonda studující magnetosféru) dodaná japonskou kosmickou agenturou JAXA. K Merkuru měly obě sondy dorazit kolem roku 2019 a měly obíhat Merkur po eliptických drahách, přičemž dráha MPO měla mít menší výstřednost. == Merkur v kultuře == === Jméno planety === V antickém Řecku nesl Merkur dvojí označení i přes to, že antičtí astronomové věděli, že se jedná o jedno a totéž těleso. Dvě jména byla důsledkem ranního a večerního objevování se na obloze. Pro ranní hvězdu se vžil název Apollo a pro večerní hvězdu pak jméno Hermés. V antických dobách se již u některých (např. u Hérakleita) objevoval názor, že Merkur, podobně jako Venuše, nejspíše obíhá kolem Slunce a nikoliv kolem Země.Dnešní název planety pochází z římské mytologie, kde Mercurius bylo jméno římského boha obchodu, cestování a šikovných zlodějů, který byl protějškem řeckého boha Herma. Bůh Hermés byl zobrazován jako okřídlený boží posel, a je tedy pravděpodobné, že jméno planety s ním bylo spojeno také díky jejímu rychlému pohybu po obloze. Hermés byl zpravidla považován za syna boha nebes Caela a uctívání se mu dostávalo převážně od obchodníků. Jméno bylo pak počeštěno na dnešní Merkur. Základ slova pochází z latinského "merx" (mzda či odměna) anebo "mercor" (kupujeme, obchodujeme).Na území dnešního Česka používaly slovanské kmeny ve své mytologii označení Dobropán. V Číně byl pojmenován Šuej-sing a označován jako "planeta vody". Severská mytologie spojovala Merkur s bohem Ódinem. === Sci-fi === Merkur posloužil jako námět celé řady sci-fi děl. Často se objevuje téma spojené s extrémní radiací na povrchu planety či pomalou rotací a přechodem dne a noci. V literatuře se vyskytují hlavně dva obrazy Merkuru. Planety, která je z jedné strany chladná a z druhé žhavá. Tato představa se vyskytuje hlavně v dílech psaných před rokem 1965, kdy bylo prokázáno, že planeta pomalu rotuje. Druhý modernější obraz planety odráží novější vědecké poznatky. Mezi starší díla popisující Merkur jako nerotující těleso patří například kniha anglického spisovatele Erica Rückera Eddisona z roku 1922 s názvem The Worm Ouroboros pojednávající o věčném boji dvou národů proti sobě. V knize nejsou obsaženy žádné do té doby známé znalosti o Merkuru. Mezi významné autory sci-fi píšící o Merkuru patří i Isaac Asimov, který na povrch planety situoval několik svých povídek (Runaround, The Dying Night, Lucky Starr and the Big Sun of Mercury). Všechny byly napsány před tím, než astronomové zjistili, že planeta nemá vázanou rotaci, což je námět, který se v povídkách často vyskytuje. Do roku 1965 spadají i některá díla od Arthura C. Clarka (Islands in the Sky), Larryho Nivena (The Coldest Place), Hugha Walterse (Mission to Mercury) a mnohá další. Po roce 1965 se mění koncept děl a Merkur se začíná objevovat jako rotující planeta. Znovu se dostává do díla Arthura C. Clarka v díle Setkání s Rámou vydaném v roce 1973, jež pojednává o mimozemské lodi prolétávající sluneční soustavou v těsné blízkosti Slunce. Během průletu přistanou na její palubě lidé, kteří začnou rozsáhlý vnitřek prozkoumávat a sledovat oživování celé lodě. V roce 1986 vycházejí novely a povídky amerického autora Kima Kim Stanleyho Robinsona zabývající se Merkurem (hlavně Mercurial) a současně se objevuje i v románu Modrý Mars. V povídce Mercurial je hlavním motivem město neustále pojíždějící po rovníku planety ve stínu a unikající před smrtící radiací, jež dopadá na přivrácenou stranu planety. Celému městu vládne autokratický tyran. Merkur se vyskytuje taktéž ve filmové tvorbě, například v seriálu Futurama či ve filmu Sunshine. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byly použity překlady textů z článků Mercury in fiction na anglické Wikipedii a Mercury (planet) na anglické Wikipedii. === Související články === Přechod Merkuru Astrofyzika Planety Sluneční soustava === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Merkur ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Merkur (Dobropán) v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Slovníkové heslo Merkur ve Wikislovníku Český vědec pomáhá zkoumat okolí planety Merkur, Aktualne.cz | DATETIME | DATETIME |
010716 | ... která jej používá. Termín také zpravidla nezahrnuje jen ekonomický, ale i společenský a politický význam. Stát si většinou ponechává možnost takový ekonomický systém regulovat zákony, např. zákoníkem práce či obchodním zákoníkem. Anarchokapitalismus je pak název pro systém kapitalismu bez přítomnosti jakékoli státní regulace. Ekonomiky takových států, kde stát zasahuje do ekonomiky, jsou smíšené; tržní principy fungují v určitých oblastech, v jiných však vládne monopol či monopson státu. == Historický vývoj kapitalismu == Kapitalistické vztahy v hospodářství se v Evropě objevují již od 16. století, kdy začaly pomalu vytlačovat vztahy feudální. Teprve s rozvojem průmyslové revoluce však dochází k rozšíření kapitalismu do většiny světa a k likvidaci původních hospodářských a společenských systémů. K rozvoji dochází převážně v oblastech s vyšší gramotností.... | S příchodem jaké revoluce došlo k rozšíření kapitalismu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kapitalismus | [
"průmyslové"
] | 656 | 810 | Teprve s rozvojem průmyslové revoluce však dochází k rozšíření kapitalismu do většiny světa a k likvidaci původních hospodářských a společenských systémů. | [
{
"start": 674,
"end": 684,
"text": "průmyslové"
}
] | Kapitalismus je ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány v prostředí tržní ekonomiky za účelem dosažení zisku. Akumulací (části) zisku vzniká kapitál, který je znovu investován do výroby za účelem navýšení zisku. Vyskytuje se však více pojetí kapitalismu závisející na historické době a osobě, která jej používá. Termín také zpravidla nezahrnuje jen ekonomický, ale i společenský a politický význam. Stát si většinou ponechává možnost takový ekonomický systém regulovat zákony, např. zákoníkem práce či obchodním zákoníkem. Anarchokapitalismus je pak název pro systém kapitalismu bez přítomnosti jakékoli státní regulace. Ekonomiky takových států, kde stát zasahuje do ekonomiky, jsou smíšené; tržní principy fungují v určitých oblastech, v jiných však vládne monopol či monopson státu. == Historický vývoj kapitalismu == Kapitalistické vztahy v hospodářství se v Evropě objevují již od 16. století, kdy začaly pomalu vytlačovat vztahy feudální. Teprve s rozvojem průmyslové revoluce však dochází k rozšíření kapitalismu do většiny světa a k likvidaci původních hospodářských a společenských systémů. K rozvoji dochází převážně v oblastech s vyšší gramotností. == Definice == Will Hutton a Anthony Giddens identifikují tři základní charakteristiky kapitalismu: Systém soukromého vlastnictví majetku Hospodářskou činnost řídí cenové signály trhu Předpokládá motivaci pro činnost vycházející z hledání zisku a na této motivaci je závislýKarl Marx definuje kapitalismus jako výrobní způsob, který se zakládá na námezdní práci.Pojem kapitalismus byl zaveden marxistickou teorií jako negativní označení pro tržní hospodářství. Přesto existovali i další teoretici, kteří prezentovali kapitalismus v té či oné podobě (například Max Weber, který jej dával do souvislosti s protestantismem). Konkrétní definice kapitalismu jako takového je však stále předmětem rozsáhlých debat. V období studené války se stal termín kapitalismus do jisté míry pejorativním označením nedostatků západního světa, používán byl ve velké míře především levicově smýšlejícími silami. Rovněž začal představovat ale i symbol západu, protiklad tehdejšího východního socialismu. == Kritika kapitalismu a jeho alternativy == Kapitalismus je kritizován kvůli údajným bezcitným bojům, válkám o peníze, ropu, pracovní příležitosti. Někteří odpůrci této politické filozofie tvrdí, že kapitalismus spočívá v tom, že lidé namísto toho, aby společně něco užitečného vytvářeli, jsou posílání do nerovné soutěže při jejich získávání, kde vítězí jen hrstka jedinců na úkor všech ostatních. Tihle jedinci postupně ovládají úplně všechno a v zájmu udržení si svých privilegií a zisků, manipulují veřejným míněním, omezují lidské svobody, bezcitně vykořisťují pracující, rozpoutávají války nebo bezohledně drancují planetu. K alternativám systémů společenského uspořádání a reformám kapitalismu patří např. samospráva pracujících participativní ekonomika, základní nepodmíněný příjem, komunismus, nebo ekonomie obnovitelných zdrojů. Zastánci úplného volného trhu a pravicoví libertariáni kritizují tzv. kamarádšoft kapitalismus (jánabráchismus), tedy systém, kde jsou dle nich zvýhodňovány některé banky a korporace, což podle libertariánů nemá s principy volného trhu nic společného a považují ho za formu socialismu. Kapitál je navíc dědičný. Gatsbyho křivka ukazuje, že sociální nerovnost (Giniho koeficient) je často nadále děděná jako za feudalismu a společnost nenabízí rovné příležitosti. Marxisté považují kapitalismus za poslední období nerovné společnosti. Hlavním problémem je podle marxismu vykořisťování a odcizení člověka: Dělník vyrobí produkt, tedy tvoří nadhodnotu, tento výrobek neslouží ani jemu přímo, ani však se nestává jeho vlastním předmětem směny, ale je od tohoto konečného výrobku odcizen, neboť se nepodílí na jeho směně a nemá z něj tedy spravedlivý výnos. Výrobek patří kapitalistovi, který bohatne z práce jiných, odskutečněných, od výsledků své práce oddělených, totiž samotných dělníků. Tak roste i zisk jeho, a nikoli dělníka, který má na tvorbě výrobku účast svou prací. Je odskutečněn od své podstaty pouze na pracovní sílu, která představuje hodnotu pro kapitalistu. Leninismus přidává pojem imperialismus, kterým Lenin ve své knize označil soudobou, dle něj poslední fázi vývoje kapitalismu, charakterizovanou nadvládou monopolů a dělením světa mezi světové mocnosti. == Přínosy a obhajoba kapitalismu == === Rakouská ekonomická škola === Dle ekonomů rakouské ekonomické školy (např. Ludwig von Mises) je kapitalismus systém, v němž je díky volnému trhu, osobnímu vlastnictví a dobrovolné směně možné dosáhnout maximálního bohatství a naplnění lidských potřeb. Zároveň díky soukromému vlastnictví výrobních statků dochází k motivaci spořit a tím akumulovat bohatství a zvyšovat produktivitu práce. === Ekonomický růst === S nástupem kapitalismu je spjato i ohromné zrychlení bohatnutí společnosti. Jak popsal již Adam Smith ve svém díle Bohatství národů, společnosti bohatnou v době, kdy je jim umožněna dobrovolná směna a vlastnictví kapitálu. V takové situaci se i zdánlivě špatné lidské vlastnosti, jako je např. chamtivost, projeví snahou co nejlépe uspokojit zákazníka, a ve výsledku dochází k obohacení na obou stranách transakce. == Kapitalismus v České republice == K vzniku kapitalismu se váže i kupónová privatizace v Československu a Česku. Za symbolický poplatek se občan stal akcionářem v podniku. Ovšem díky kupónové privatizaci docházelo k častému tunelování. Za hlavní aktéry této privatizace jsou považováni: Václav Klaus, Tomáš Ježek a Dušan Tříska. Díky privatizaci vzniklo mnoho politických kauz, jako Kauza harvardských fondů, Kauza bytů OKD apod. == Citát == [zdroj?] == Odkazy == === Reference === === Literatura === BRAUDEL, Fernand. Dynamika kapitalismu. Praha: Argo, 1999. 81 s. ISBN 80-7203-193-7. GRÜN, Max von der. Dva dopisy Pospischielovi. Doslov. Praha: NZB, 2015. 274 s. ISBN 978-80-905864-3-7. Dvořák, F.: Kdo vládne světu, Eko-konzult, Bratislava 2004 (česky), ISBN 80-8079-019-1 – kniha zaměřená na kritiku kapitalismu URBAN, Otto. Kapitalismus a česká společnost: k otázkám formování české společnosti v 19. století. Příprava vydání Martin Sekera. 2. vyd. Praha: Lidové noviny, 2003. 323 s. ISBN 80-7106-500-5. [1. vyd. 1978]. === Související články === Socialismus Komunismus Antikapitalismus Trh (ekonomie) Globalizace Sociální darwinismus Kumpánský kapitalismus (crony capitalism) === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu kapitalismus ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo kapitalismus ve Wikislovníku Téma Kapitalismus ve Wikicitátech | ADJ_PHRASE | OTHER |
005503 | Národní park České Švýcarsko je jeden ze čtyř národních parků v České republice. Byl vyhlášen v roce 2000, hlavním předmětem ochrany jsou unikátní pískovcové útvary a na ně vázaný biotop. Mohutné skalní věže, brány, stěny, rokle, města a bludiště vznikly v důsledku erozí křídových mořských sedimentů, které byly vyzdviženy na povrch v období čtvrtohor v důsledku alpinského vrásnění. Nejznámějším skalním útvarem je Pravčická brána, která se stala symbolem parku. Má status národní přírodní památky a jedná se o největší pískovcovou skalní bránu v Evropě. Vedle ní byl postaven zámeček Sokolí hnízdo. České Švýcarsko se nachází v okrese Děčín mezi obcemi Hřensko, Chřibská a vesnicí Brtníky. Zaujímá oblast při státní hranici s Německem, která ho odděluje od národního parku Saské Švýcarsko. Rozloha parku činí 79,23 km2.... | Ve kterém roce byl vyhlášen Národní park České Švýcarsko? | https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_park_%C4%8Cesk%C3%A9_%C5%A0v%C3%BDcarsko | [
"2000"
] | 81 | 187 | Byl vyhlášen v roce 2000, hlavním předmětem ochrany jsou unikátní pískovcové útvary a na ně vázaný biotop. | [
{
"start": 101,
"end": 105,
"text": "2000"
}
] | Národní park České Švýcarsko je jeden ze čtyř národních parků v České republice. Byl vyhlášen v roce 2000, hlavním předmětem ochrany jsou unikátní pískovcové útvary a na ně vázaný biotop. Mohutné skalní věže, brány, stěny, rokle, města a bludiště vznikly v důsledku erozí křídových mořských sedimentů, které byly vyzdviženy na povrch v období čtvrtohor v důsledku alpinského vrásnění. Nejznámějším skalním útvarem je Pravčická brána, která se stala symbolem parku. Má status národní přírodní památky a jedná se o největší pískovcovou skalní bránu v Evropě. Vedle ní byl postaven zámeček Sokolí hnízdo. České Švýcarsko se nachází v okrese Děčín mezi obcemi Hřensko, Chřibská a vesnicí Brtníky. Zaujímá oblast při státní hranici s Německem, která ho odděluje od národního parku Saské Švýcarsko. Rozloha parku činí 79,23 km2. Oblast náleží ke geomorfologickému celku Děčínské vrchoviny, která je součástí Krušnohorské hornatiny. Z jižní a západní strany park obepíná Chráněná krajinná oblast Labské pískovce, z východní strany k němu přiléhá Chráněná krajinná oblast Lužické hory. V parku se nachází jediná vesnice, a to Mezná patřící k obci Hřensko, dále zřícenina vodního mlýna a několika skalních hrádků (např. Falkenštejn, Šaunštejn). Lesy pokrývají 97 % území. Původně dominantní buk lesní byl vytlačen dnes silně převažujícím smrkem ztepilým. Bylinné patro zde není příliš druhově rozmanité, zato v patru mechovém se vyskytují stovky druhů mechů a lišejníků. Kdysi známou rostlinou parku byl blánatec kentský, už se však v parku nevyskytuje, stejně jako řada živočichů typu los evropský či kočka divoká. V Českém Švýcarsku hnízdí desítky druhů ptáků, za všechny lze jmenovat čápa černého nebo sokola stěhovavého, jehož zdejší populace je největší ve střední Evropě. Národní park České Švýcarsko se nalézá v Ústeckém kraji v okrese Děčín, na jihozápadě Šluknovského výběžku. Zasahuje do území několika samosprávných celků, a to měst Krásná Lípa a Chřibská, a obcí Hřensko, Janov, Růžová, Srbská Kamenice, Jetřichovice, Doubice a Staré Křečany. Rozloha parku je 79,23 km2. Takřka celou severní a části západní stranou přiléhá k německé hranici, za níž na něj navazuje národní park Saské Švýcarsko (Nationalpark Sächsische Schweiz), který svou rozlohou 93,5 km2 ještě převyšuje velikost Českého Švýcarska. Východní stranu parku lemuje Chráněná krajinná oblast Lužické hory, jeho ostatní strany obepíná Chráněná krajinná oblast Labské pískovce, na kterou na hranicích rovněž navazuje německý protějšek – Chráněná krajinná oblast Saské Švýcarsko (LSG Sächsische Schweiz). Území obou chráněných krajinných oblasti včetně obou národních parků se označuje jako Českosaské Švýcarsko (Sächsisch-Böhmische Schweiz) nebo Labské pískovce (Elbsandsteingebirge). Německé a české území Labských pískovců společně vytváří jednu z nejdůležitějších evropských pískovcových oblastí. Samotný název "České Švýcarsko" vznikl odvozením od názvu Saské Švýcarsko, používaném pro německou část Labských pískovců od 18. století. O tento romantický název se zasloužili švýcarští malíři Adrian Zingg a Anton Graff, kteří působili na Akademii v Drážďanech a malovali krajinu podél Labe, která jim připomínala domovinu. Českému Švýcarsku se někdy říká Zadní hory – tímto jménem krajinu obdařil liberecký spisovatel Miloslav Nevrlý. Labské pískovce jsou nejsevernějším výběžkem české křídové pánve. Z většiny jsou formovány turonskými pískovci, které na povrchu tvoří výrazné krajinné dominanty. V období svrchní křídy, před cca 90 miliony let, pokrývalo celé území moře. Na jeho dně se postupně navršily sedimenty o mocnosti až 1 km. Tyto sedimenty byly tvořeny především pískovci a slínovci, ale i prachovci a slepenci. Písek sem byl přiváděn řekami z oblastí, kde se dnes nachází Jizerské hory a Krkonoše. Střední vrstva mocného sedimentu byla tvořena výhradně pískovci. Tato vrstva dosahovala mocnosti 350–420 m, a právě ona dala vzniknout členitým skalním útvarům v národním parku. Pískovce v oblasti Českosaského Švýcarska jsou tvořeny "kvádry", které od sebe oddělují pukliny, pročež jsou označovány jako "kvádrové pískovce". Pro období třetihor je typická silná vulkanická činnost. Ta dala v oblasti vzniknout mnohým dominantám, z nichž tu nejvvyšší představuje Růžovský vrch (619 m n. m.), čedičový kužel, který pronikl na povrch skrze pískovec v důsledku vulkanické činnosti. Z dalších hor a kopců, které vznikly v důsledku vulkanických elevací, to jsou např. Mlýny, Suchý vrch, Koliště, Limberk, Vosí vrch, Český vrch, Větrný vrch či Popovičský vrch. Z hlediska dnešního stavu krajiny, tzn. výrazně členitého terénu s dominujícími pískovcovými masivy, bylo klíčové období čtvrtohor. Tehdy v důsledku alpinského vrásnění došlo v oblasti Českosaského Švýcarska k mohutnému tektonickému zdvihu pískovcových sedimentů. Další pohyby tektonických desek spolu s častým střídáním ledových a meziledových dob a především díky vodním živlům rychle postupovala eroze místních hornin. Na erozi pískovců měly vliv i další přírodní děje jako jsou klimatické změny a zvětrávání. Vrstva pískovce je pod zemí silná ještě několik stovek metrů, poté na ni navazuje tvrdá a vodu nepropustná vrstva žuly. Zdejší pískovec je velmi porézní a nasákavý materiál, takže jakmile začne pršet, voda se většinou už nemá kam vsakovat (žula vodu nepropustí a pískovec pod zemí už je nasáklý). To jen přispívá ke zvýšené vlhkosti, která převažuje hlavně v roklích, kde bývá nedostatek slunečních paprsků. Výše popsaným způsobem vznikly skalní útvary, které jsou v rámci Evropy unikátní. Pískovec je v této oblasti natolik dominantní, že se pro tento stav vžilo označení "pískovcový fenomén". Vedle hluboce zařezaných kaňonů Labe, Kamenice a Křinice se zde nachází vysoké skalní stěny a věže, plošiny, převisy a římsy, skalní města, bludiště a výjimkou nejsou ani hřibovité útvary. Snad nejznámějším skalním útvarem na území parku je Pravčická brána. S rozpětím 26,5 m a výškou 16 m je největší přirozenou skalní branou v Evropě a je symbolem národního parku. Menší obdobou Pravčické brány je Malá Pravčická brána, která dosahuje výšky 2,3 m a šířky 3,3 m; šíře oblouku je 1–1,5 m. K dalším netradičním skalním útvarům patří např. pískovcové převisy Jeskyně českých bratří a Velký pruský tábor, skalní průrva se schodištěm Úzké schody, menší skalní útvar Černá brána nebo jeskyně Vinný sklep. Nejstarší doklady o lidském osídlení Českého Švýcarska spadají do období mezolitu. První lidé se zde pohybovali v menších skupinách, hledajíce útočiště pod pískovcovými převisy. Drsný charakter zdejší přírody však neposkytoval příliš dobré podmínky pro trvalejší pobyt pravěkých lidí, proto byl jejich výskyt v oblasti spíše sporadický. Dokládá to zejména malé množství archeologických nálezů v místech skalních převisů. Od doby halštatské do doby raně středověké dokonce úplně chybí archeologické nálezy, které by dokládaly osídlení v tomto mezidobí. Lze tak říci, že od doby prvních lidí až do prvních století našeho letopočtu byla krajina Českého Švýcarska osídlena jen minimálně. První souvislejší doklady o lidském osídlení pocházejí až z 8.–10. století. Z této doby jsou známy hned tři významné lokality, z nichž nejvýznamnější je hradiště na ostrožně Adlerhorn při soutoku Křinice a Brtnického potoka. Zásadní průlom v osidlování Českého Švýcarska přinesla až pozdně středověká kolonizace ve 13. a 14. století. Tehdy byla založena většina sídel, které se dnes nachází těsně za hranicemi národního parku (např. Arnoltice (1352), Růžová (1352), Huntířov (1352)). Osadníci sem přicházeli ze dvou feudálních sídel: od jihu z hradu Ostrý u Benešova nad Ploučnicí a z východní strany od hradu Krásný Buk. Z doby vrcholně středověké pochází i několik hrádků, jejichž pozůstatky se nacházejí přímo v národním parku: jedná se především o Falkenštejn, Šaunštejn ("Loupežnický hrad"), Kyjovský hrádek ("Horní Karlštejn"), Brtnický hrádek ("Loupežný hrádek") a Vlčí hrádek ("Pustý zámek"). Důvod zbudování těchto hrádků není dosud zcela objasněn. Na základě nálezů pozůstatků po středověkých sklárnách a těžbě hornin (vápence a železné rudy) je možné, že skalní hrádky plnily funkci hornických a výrobních center. Přísun osadníku do oblasti Šluknovska znamenal mnohonásobně zvýšenou poptávku po zemědělské půdě. Kolonisté tento problém řešili hlavně vypalováním lesních porostů, což byl nejrychlejší způsob, jak zalesněnou oblast přeměnit v zemědělskou. Dnešního národního parku se však tato přeměna příliš netýkala z důvodu špatné přístupnosti terénu a nedostatku půdy, která by byla k obhospodařování vhodná. Nicméně lesní porosty národního parku sloužily jako zdroj dřeva. Dřevo se přemisťovalo mj. po vodě, na dolních tocích Kamenice a Křinice existovala soustava jezů a menších přehrad, díky kterým bylo možno dřevo dopravit až k Labi. V 19. století došlo k rozkvětu obcí při okrajích dnešního národního parku i přímo v něm, rozšířena byla zejména textilní, ale i strojní výroba. Ve 20. století nastal útlum, po druhé světové válce některé obce dokonce zanikly. Přímo na území parku se jednalo o Zadní Doubice a Zadní Jetřichovice. Dnes se v parku nachází pouze jedna vesnice – Mezná. Kromě Mezné se v parku nalézá i několik dalších lidských sídel, konkrétně Mezní Louka, restaurace Sokolí hnízdo u Pravčické brány, restaurace v soutěskách Kamenice, hotel Zámeček v blízkosti Vysoké Lípy, osada Na Tokání a hájovna Saula u Dolní Chřibské. Složení bioty národního parku je nejvýrazněji ovlivněno geomorfologickou stavbou, která má vliv i na ráz celé krajiny. Vysoké pískovcové útvary způsobují veliké nadmořské převýšení na malém prostoru, takže zde není nouze o náhle zvraty vegetačních stupňů. Tyto zvraty umožňují výskyt montánních a dokonce i subalpínských druhů v jinak velmi nízké nadmořské výšce. Vzácností není ani výskyt reliktů. Složení flóry v parku je kromě geomorfologie ovlivněno klimatickými poměry, vysokým stupněm zalesnění a složením geologického substrátu. Až 97 % území parku zabírají lesy. Původně dominantní buk lesní (Fagus sylvatica) byl nahrazen invazivním smrkem ztepilým (Picea abies), který se dnes vyskytuje až na 60 % povrchu. Na skalním podkladě se dobře daří borovici lesní (Pinus sylvestris) i bříze bělokoré (Betula pendula). Původně hojně rozšířený buk a jedle bělokorá (Abies alba) se v parku nacházejí ve velmi malé míře, i když se správa parku snaží o pozvolnou obnovu dominance těchto dřevin. Na některých svazích se občas vyskytuje dub zimní (Quercus petraea), u vodních toků zase olše lepkavá (Alnus glutinosa). Mezi další, méně časté druhy patří mj. jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), krušina olšová (Frangula alnus), líska obecná (Corylus avellana), střemcha obecná (Prunus padus) a vrba jíva (Salix caprea). V oblastech čedičových vyvřelin se místy daří kromě buku lesního i jasanu ztepilému (Fraxinus excelsior), lípě srdčité (Tilia cordata), javoru klenu (Acer pseudoplatanus) i mléči (Acer platanoides), jilmu horskému (Ulmus glabra) a habru obecnému (Carpinus betulus). Velkým problémem parku zůstávají nepůvodní dřeviny, které zde byly uměle vysazovány již od 19. století z důvodu zvýšené poptávky po dřevu. Původní lesy s převládajícím bukem a jedlí se totiž neobnovovaly tak rychle, aby dostatečně uspokojily poptávku po dřevě. Na území dnešního parku či v jeho těsném okolí proto byly pokusně vysazovány různé druhy dřevin převážně ze Severní Ameriky jako borovice vejmutovka (Pinus strobus), borovice Banksova (Pinus banksiana) i douglaska (Pseudotsuga menziesii), cypřišek Lawsonův (Chamaecyparis lawsoniana), modřín japonský (Larix leptolesis) nebo zerav obrovský (Thuja plicata). Počátkem 20. století byl ještě pokusně zaváděn dub červený (Quercus rubra) a modřín opadavý (Larix decidua). Většina z těchto dřevin se v parku neuchytila, avšak douglaska, vejmutovka, modřín a dub červený zde zdomácněly. Tyto dřeviny se šíří na úkor dřevin původních a svým často netolerantním chováním vůči ostatním rostlinám působí v parku problémy. Zejména vejmutovka svým silným přirozeným zmlazením a netolerancí i vůči bylinnému a mechovému patru působí v oblastech svého rozšíření rozpad místních ekosystémů. Bylinné patro, na rozdíl od mechového patra, není výrazně druhově rozmanité. Vysoké zastoupení zde mají subatlantské druhy jako je koprník štětinolistý (Meum athamanticum), mochna anglická (Potentilla anglica), mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium), pérnatec horský (Lastrea limbosperma), sítina kostrbatá . (Juncus squarrosus), sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus), svízel skalní (Galium saxatile), třezalka pěkná (Hypericum pulchrum), třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum), štírovník bažinný (Lotus uliginosus), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), zblochan zoubkatý (Glyceria declinata) a žebrovice různolistá (Blechnum spicant). Ze zástupců submontánních a montánních druhů lze jmenovat hlavně devětsil bílý (Petasites albus), plavuň pučivou (Lycopodium annotinum), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), violku dvoukvětou (Viola biflora) a vranec jedlový (Huperzia selago). Tyto druhy se pojí hlavně k hlubokým a stinným roklím. I když je teplomilná květena v Českém Švýcarsku vzácná, přece jen se zde vyskytuje. Reprezentují jí druhy jako čistec přímý (Stachys recta), hořčík jestřábníkovitý (Picris hieracioides), chrastavec křovištní (Knautia drymeia), kakost krvavý (Geranium sanguineum), pelyněk ladní (Artemisia campestris), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) a žluťucha menší (Thalictrum minus). Na území Českého Švýcarska se kdysi vyskytoval i vzácný blánatec kentský (Hymenophyllum tunbrigense), který se vyskytuje hlavně v Anglii a na severozápadě Francie. Tato rostlina však z parku už vymizela, na čemž měl pravděpodobně nemalý podíl nadměrný sběr rostliny člověkem. V národní parku se vyskytuje nejméně 246 druhů lišejníků. K typickým druhům skalních stěn patří Chrysotrix chlorina, plsťotvorka ebenová (Cystocoleus ebeneus), Racodium rupestre a šálečka lesklá (Psilolechia lucida). Pískovcové ostrohy obývá především terčovka prohnutá (Parmelia incurva). Oblasti s čedičovým podložím jsou typické pro drobnovýtrusku hnědavou (Acarospora fuscata), buelii stélkovou (Buellia aethalea), misničku nazlátlou (Lecanora subaurea), mapovník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum) a pevnokmínek kloboukatý (Stereocaulon pileatum). Ze vzácnějších lišejníků lze jmenovat dutohlávku Cladonia subcervicornia, Phaeographis inusta a třpytku Micarea pycnidiophora. K ojedinělým nálezům patří i druhy citlivé na znečištěné ovzduší jako jsou ohrožené čárnička psaná (Graphis scripta) a cecatka chřástnatá (Thelotrema lepadinum). K roku 2007 bylo v parku známo 334 druhů mechorostů, z toho 87 je zařazeno na Červeném seznamu mechorostů v ČR (42 zdejších druhů dokonce patří mezi kriticky ohrožené). K nejvzácnějším druhům patří subarkticko-subalpínské druhy játrovky křižítka velkobuněčná (Lophozia grandiretis), mokřanka oddálená (Hygrobiella laxifolia) a polanka Michauxova (Anastrophyllum michauxii), dále mechy dvouhrotcovka drsná (Dicranodontium asperulum), chudozubík zahnutý (Tetrodontium repandum) a měřík prostřední (Plagiomnium medium). V hlubokých inversních roklích lze nalézt např. ohrožené druhy játrovky křižítku tupou (Lophozia obtusa) a křepenku bledou (Cephalozia leucantha), dále chudozubíka Brownového (Tetrodontium brownianum), kýlnatku drobnolistáou (Scapania lingulata), nivenku štítovitáou (Harpnathus scutatus) či úzkolistce dlouholistého (Rhynchostegiella teneriffae). V roce 2003 byl v parku nalezen nový druh játrovky pro Českou republiku, a to mokřanka oddálená (Hygrobiella laxifolia). Z typičtějších druhů lze jmenovat pískovce prorůstající čtyřzoubek průzračný (Tetraphis pellucida), kryjnice Meylanova (Calypogeia integristipula) a bělomech skalní (Leucobryum juniperoideum). Typickým obyvatelem podmáčených smrčin je rohozec trojlaločný (Bazzania trilobata), pro sušší bory je typická křivonožka zprohýbaná (Campylopus flexuosus). Během mykologického průzkumu v roce 2007 zaměřeného na bučiny, reliktní bory, inverzní rokle a spáleniště bylo objeveno 15 druhů makromycetů zařazených do Červeného seznamu hub (makromycetů) České republiky. V bučinách se vyskytují pavučinec načervenalý nevroubený (Cortinarius purpurascens var. largusoides), korálovec ježatý (Hericium erinaceus), šťavnatka rezavějící (Hygrophorus discoxanthus), šťavnatka básnická (Hygrophorus poetarum), ryzec rudohrdlý (Lactarius rubrocinctus), helmovka dvojvonná (Mycena diosma), štítovka lemovaná (Pluteus luctuosus) a holubinka sluneční (Russula solaris). V inverzních roklích byly objeveny mecháček hladký (Cyphellostereum laeve), kalichovka leptoniová (Omphalina epichysium) a žilnatka bledá (Phlebia centrifuga). V reliktních borech roste hřib borový (Boletus pinophilus) a šťavnatka slizoprstenná (Hygrophorus gliocyclus). Na spáleništi roste liškovec spáleništní (Faerberia carbonaria). Ze zákonem chráněných druhů je v národním parku doložena bolinka černohnědá (Camarops tubulina). Na území parku se vyskytovalo přinejmenším 62 druhů savců. Někteří z nich však byli už dávno vyhubeni, typicky vlk obecný (Canis lupus), kočka divoká (Felis silvestris), medvěd hnědý (Ursus arctos) a los evropský (Alces alces). Ze současných zástupců savců se zde vyskytuje např. rejsec vodní (Neomys fodiens), rejsec černý (Neomys anomalus), bobr evropský (Castor fiber), hraboš mokřadní (Microtus agrestis), myšice temnopásá (Apodemus agrarius), plch velký (Myoxus glis), plch zahradní (Eliomys quercinus), plšík lískový (Muscardinus avellanarius) nebo vydra říční (Lutra lutra). Z větších šelem lze zmínit především rysa ostrovida (Lynx lynx), který se v parku pravidelně rozmnožuje. Z přežvýkavců lze v rezervaci narazit na kamzíka horského (Rupicapra rupicapra), jelena evropského (Cervus elaphus), srnce obecného (Capreolus capreolus) a prase divoké (Sus scrofa). Park poskytuje velmi příhodné podmínky pro výskyt netopýrů, kterých zde bylo zjištěno až 15 druhů. Zmínit lze např. vrápence malého (Rhinolophus hipposideros), netopýra velkého (Myotis myotis), netopýra rezavého (Nyctalus noctula) a netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus). V Českém Švýcarsku bylo zjištěno 227 druhů ptáků, přičemž 148 z nich představují hnízdící druhy. Z větších ptáků zde hnízdí mj. čáp černý (Ciconia nigra) a sokol stěhovavý (Falco peregrinus), jehož zdejší populace je největší ve střední Evropě. Pravidelný výskyt byl zaznamenán např. u bekasiny otavní (Gallinago gallinago), bramborníčka hnědého (Saxicola rubetra), datla černého (Dryocopus martius), chřástala vodního (Rallus aquaticus) i polního (Crex crex .), křepelky polní (Coturnix coturnix), ledňáčka říčního (Alcedo atthis), lelka lesního (Caprimulgus europaeus), pisíka obecného (Actitis hypoleucos), skorce vodního (Cinclus cinclus), tetřívka obecného (Tetrao tetrix), ťuhýka obecného (Lanius collurio), sluky lesní (Scolopax rusticola) a žluvy hajní (Oriolus oriolus). Park je bohatý na výskyt sov, kterých zde hnízdí nejméně sedm druhů; jedná se např. o kulíška nejmenšího (Glaucidium passerinum), sýce rousného (Aegolius funereus) a výra velkého (Bubo bubo). Bezpečně prokázána byla přítomnost 16 druhů plazů a 8 druhů obojživelníků. Některé se však v parku už nevyskytují (např. želva bahenní (Emys orbicularis) a s největší pravděpodobností i užovka podplamatá (Natrix tessellata)). Z čeledi mlokovitých lze zmínit především mloka skvrnitého (Salamandra salamandra), čolka hranatého (Triturus helveticus), čolka horského (Triturus alpestris), čolka obecného (Triturus vulgaris), vzácně se v parku vyskytuje i čolek velký (Triturus cristatus). Z populace žab je nejčastější skokan skřehotavý (Rana ridibunda), skokan štíhlý (Rana dalmatina) a skokan ostronosý (Rana arvalis), vzácný je výskyt kuňky obecné (Bombina bombina). Naopak častý je výskyt ještěrky živorodé (Zootoca vivipara), ještěrky obecné (Lacerta agilis) i zmije obecné (Vipera berus), stále relativně vzácně se v parku objevuje užovka hladká (Coronella austriaca). Ryby se v oblasti Labských pískovců vyskytují hlavně v Labi, která však jen míjí západní okraj národního parku. Největším tokem Českého Švýcarska je Kamenice, která spolu s dalšími toky parku (např. Červený potok, Jetřichovický potok, Křinice) patří ke pstruhovému pásmu s hojným výskytem pstruha obecného (Salmo trutta). Z dalších zástupců ryb v těchto tocích lze jmenovat lipana podhorního (Thymallus thymallus), vranku obecnou (Cottus gobio). V Jílovském potoce ještě žije střevle potoční (Phoxinus phoxinus) a mřenka mramorovaná (Noemacheilus barbatulus). Z kruhoústých se v České Švýcarsku vyskytuje už jen mihule potoční (Lampetra planeri), a to v toku Křinice a Kamenice. Od roku 2000 se Správa národního parku snaží o navrácení lososa obecného (Salmo salar) do vod Kamenice. Lososi sem kdysi každoročně táhli za třením. V důsledku vodních staveb na řece Labi však lososi z Kamenice i dalších toků v Čechách úplně vymizeli. Navrácení se děje prostřednictvím vysazování plůdků lososa v různých místech toku (např. v roce 2011 to bylo až 12 000 plůdků). Pak nezbývá, než čekat na to, zda se sem lososi už jako dospělí jedinci vrátí vytřít. Úlovky dospělých jedinců jsou zatím ojedinělé. Výskyt bezobratlých živočichů je v parku velmi bohatý a různorodý. Druhová rozmanitost je dána především různými typy biotopů. Ze 45 druhů vážek se lze v parku setkat např. s klínatkou rohatou (Ophiogomphus cecilia), páskovcem kroužkovaným (Cordulegaster boltoni) i dvojzubým (Cordulegaster bidentatus), šidélkem kopovitým (Coenagrion hastulatum), šídlem . královským (Anax imperator) i sítinovým (Aeschna juncea), vážkou čárkovanou (Leucorrhinia dubia), vážkou jasnoskvrnnou (Leucorrhinia pectoralis), vážkou podhorní (Sympetrum pedemontanum) nebo vážkou tmavou (Sympetrum danae). Druhově velmi rozmanitá je i populace motýlů, kterých bylo v parku pozorováno přes 1000 druhů. Za zmínku stojí hlavně bělásek ovocný (Aporia crataegi), hnědásek chrastavcový (Euphydryas aurinia), okáč třeslicový (Coenonympha glycerion), ostruháček jilmový (Satyrium w-album), otakárek fenyklový (Papilio machaon), přástevník kostivalový či např. soumračník černohnědý (Heteropterus morpheus). Hojný je výskyt okáčů, bělásků, žluťásků či hnědásků. Z babočkovitých zde žijí mj. babočka admirál, babočka bodláková, kopřivová a paví oko. Co se týče brouků, čeleď střevlíkovitých zastupují např. střevlík nepravidelný (Carabus irregularis), Carabus arvensis, Carabus auratus, Carabus nitens, Carabus problematicus, Dyschirius intermedius a Pterostichus quadrifoveolatus. Z více než sta druhů zástupců čeledi tesaříkovitých, kteří v parku žijí, lze zmínit vzácné druhy jako je tesařík pasekový (Pachyta lamed), tesařík zavalitý (Ergates faber), Acmaeops septentrionis, Anastrangalia dubia, Clytus lama a Pedostrangalia pubescens. Kovaříkovití jsou v parku reprezentování mj. druhy Agriotes pallidulus, Aplotarsus incanus, Cardiophorus asellus, Ectinus aterrimus, Pseudanostirus globicollis, Sericus subaeneus a Stenagostus rufus. Ze zástupců stehenáčových se v parku vyskytují např. druhy Calopus serraticornis, Clanoptilus geniculatus a Ischnomera cinerascens cinerascens, z nosatcovitých a mandelinkovitých to jsou Aphytobius sphaerion, Chrysolina rufa, Minota obesa, Notaris atterimus, Otiorhynchus equestris či dokonce Tropideres albirostris. Vzácný je výskyt chrobáka černého (Typhaeus typhoeus) a hrobaříka Nicrophorus germanicus. Z dalších zajímavých nebo vzácných druhů bezobratlých lze zmínit stonožku Brachyschendyla montana, měkkýše Arion intermedius a závornatku černavou (Clausilia bidentata), žížaly Aporectodea handlirschi, Helodrilus oculatus a Dendrobaena attemsi attemsi, nebo korýše listonoha letního (Triops cancriformis). Vzácný je rovněž výskyt cikády chlumní (Cicadetta montana) a mravence Manica rubida. Národní park je jednou z mála lokalit koníka jeskynního na území Česka. Žije zde také vzácná, pro území Česka endemická, kobylka Pholidoptera aptera bohemica. První pokusy o ochranu území Českého Švýcarska, potažmo celých Labských pískovců, sahají do roku 1739, kdy hrabě Jan Josef Thun zakázal na území Děčínského panství pastvu dobytka a v určitém období v roce i těžbu dříví. Hrabě tak chtěl místní zvěři ponechat potřebný klid pro vývoj a rozmnožování. Podobného účelu byla i nařízení v následujících letech. Např. podle nařízení Kinských z roku 1863 byla v některých lesních revírech dnešního národního parku zakázána seč a byl vyčleněna klidová místa, která byla ponechána samostatnému vývoji. Důvodem pro tato opatření byly populace tetřeva hlušce a tetřívka obecného, o které hraběcí rod projevoval zájem. Podobných počinů se v dějinách ochrany Labských pískovců vyskytla celá řada, což napomohlo k zachování druhové rozmanitosti i vysoké hodnoty krajiny. S rozvojem turismu a s přílivem návštěvníků na přelomu 19. a 20. století se stále více začalo uvažovat o řízené ochraně území. První reálné pokusy o řízenou ochranu pocházejí z pera českého průkopníka moderní ochrany přírody Rudolfa Maximoviče, který v roce 1923 napsal: "České Švýcarsko jest vhodným objektem turistického ruchu. Jde opravdu o významné objekty, neboť tato oblast má nejen v detailu [...], ale i jako krajinný celek nesporný charakter přírodní památky vhodné ke zřízení parciální rezervace. Proto má ministerstvo zájem na udržení území v dochovaném stavu, oddálení všech nebezpečí, která by mu hrozila a na vědeckém probádání a využití". Nicméně první řízená ochranná území byla vyhlášena až o deset let později: v roce 1933 v oblasti vznikly rezervace Edmundova soutěska, Pravčická brána a Tiské stěny. Vznikala však potřeba chránit oblast jako celek. První návrh na zřízení chráněné krajinné oblasti v povodí Labe mezi Litoměřicemi a Hřenskem podal v roce 1939 vládní prezident v Ústí nad Labem. Podle údajů z Okresního archivu v Děčíně se o vyhlášení národního parku uvažovalo již v roce 1943. Ochranářským snahám se dostalo slyšení až v 27. června 1972, kdy byla výnosem Ministerstva kultury Československé socialistické republiky č. 4946/72 – II/2 zřízena Chráněná krajinná oblast Labské pískovce. O deset let později byla provedena zonace území, tzn. oblast se rozdělila na čtyři zóny odstupňované podle míry ochrany. Takováto zonace byla v roce 1994 ještě upravena. Ochranáři však požadovali pro nejcennější část chráněné krajinné oblasti ještě vyšší stupeň ochrany. Po dlouholetém úsilí a i za pomoci ochranářů z německé strany byl k 1. lednu 2000 zákonem č. 161/1999 Sb. vyhlášen Národní park České Švýcarsko. V následujících letech se začaly zpracovávat podklady pro zřízení biosférické rezervace UNESCO, která by měla kromě Českého Švýcarska zahrnovat i Chráněnou krajinnou oblast Labské pískovce. Nejcennější oblasti jsou dále připravovány pro začlenění do soustavy Natura 2000. Park je součástí Evropsky významné lokality České Švýcarsko a Ptačí oblasti Labské pískovce. Na území národního parku se nachází tři maloplošná chráněná území. Jedná se o přírodní památku Nad Dolským mlýnem, národní přírodní rezervaci Růžák a národní přírodní památku Pravčická brána. V minulosti se na území parku nacházely i dvě přírodní rezervace, a to Ponova louka a Babylon. V roce 2007 však byly zrušeny. O park se stará Správa Národního parku České Švýcarsko se sídlem v Krásné Lípě. Dvakrát ročně vydává "Zpravodaj Správy Národního parku České Švýcarsko". Počátky zájmu turistů o krajinu Českého Švýcarska sahají do druhé poloviny 19. století, kdy se krajinou toulali jedni z jejích první propagátorů, švýcarští malíři Adrian Zingg a Anton Graff. Ve třicátých letech 19. století byl na trase Děčín – Drážďany zahájen provoz lodní dopravy včetně výletních parníků, roku 1851 vyjel po nové železniční trase Drážďany–Podmokly první vlak. O rozmach turistiky v Českém Švýcarsku se postaral hlavně rod Kinských, který vlastnil českokamenické panství, a rod Clary-Aldringenů, kterým patřilo panství děčínské. Po členech těchto rodů je pojmenována řada skalních útvarů a míst jako např. Rudolfův kámen nebo Edmundova soutěska. Byl to rod Clary-Aldringenů, který v 80. letech 19. století zpřístupnil Pravčickou bránu turistům. V roce 1878 vznikl v Děčíně první spolek podporující turistický ruch v oblasti, a to Horský spolek pro České Švýcarsko (Gebirgsverein für die Böhmische Schweiz); v roce 1885 byl ještě v Krásné Lípě založen Horský spolek pro nejsevernější Čechy (Gebirsverein für das nördlichste Böhmen). V roce 2009 se České Švýcarsko zařadilo mezi European Destinations of Excellence (Excelentní turistická destinace). Dnes je park zpřístupněn sítí turistických tras. Některé přírodní úkazy jako Pravčická brána, Edmundova soutěska či Tiské stěny jsou zpoplatněny. V Českém Švýcarsku má dlouhou tradicí horolezectví. První výstupy na skalní věže zde byly prováděny již v 19. století, k průkopníkům skalního lezení patřil Oliver Perry Smith, z Čechů např. Bernd Arnold a Jindřich Hudeček. V současné době je horolezectví v parku povoleno za podmínek, které stanovuje Návštěvní řád národního parku České Švýcarsko. Horolezecká činnost se může provozovat jen v určitých oblastech, lézt zde mohou pouze členové UIAA a přidružených organizací (tzn. i členové Českého horolezeckého svazu). Až do roku 2000 se v parku nacházelo několik trampských kempů, se zřízením národního parku zanikly. Kromě již zmíněných hrádků a obydlených staveb se v rezervaci nalézá i řada dalších upomínek na působení člověka. Snad nejvýznamnější z nich je kulturní památka Dolský mlýn, o kterém prameny hovoří již v roce 1515. Mlýn vlastnilo mnoho různých majitelů a postupně se měnila i jeho funkce – jednu dobu dokonce sloužil jako palírna a výletní hostinec. V současné době usiluje o zachování mlýna Občanské sdružení pro záchranu a konzervaci kulturní památky Dolský mlýn. Další stavbou v parku je např. chatka na Mariině skále v jihozápadní části parku, kterou nechal v roce 1856 postavit Ferdinand Bonaventura z rodu Kinských. Chatka v roce 2005 vyhořela, o rok později však byla obnovena. V oblasti se nachází i řada dalších památek lidové a sakrální architektury, ty větší jsou umístěny především ve vesnicích mimo území parku. | DATETIME | DATETIME |
001932 | ... zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své "ne". Francie je členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je vedoucím členem Mezinárodní organizace frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států. Ve Francii sídlí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, UNESCO, Mezinárodní úřad pro míry a váhy a Interpol. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Francie. Podrobnější informace naleznete v článcích Regiony Francie, Francouzské departementy a Zámořská Francie. Francie se skládá z 18 regionů.... | Kde sídlí Interpol? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Francie | [
"ve Francii"
] | 471 | 589 | Ve Francii sídlí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, UNESCO, Mezinárodní úřad pro míry a váhy a Interpol. | [
{
"start": 471,
"end": 481,
"text": "ve Francii"
}
] | Francie (francouzsky La France, výslovnost /fʀ̃s/), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française, výslovnost /ʀ fʀ̃sɛ/) je demokratický stát, jehož většina území (někdy označovaná jako Metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Francouzskou republiku tvoří i tzv. Zámořská Francie, která zahrnuje území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají L'Hexagone (šestiúhelník). K Francii patří také malý ostrov Korsika. Je členskou zemí Severoatlantické aliance a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a Organizace spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných jaderných mocností a členem sdružení osmi nejvyspělejších států světa G8. Spolu se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existující koloniální velmocí. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Francie. Hranice současné Francie zhruba souhlasí s těmi z dob starověké Galie obývané keltským kmenem Galů. Galie byla podrobena v 1. století př. n. l. Římany a Galové částečně převzali latinský jazyk i kulturu. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století. Galské východní hranice byly ve 4. století obsazeny germánskými kmeny, převážně Franky, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni Francké říše roku 843 na (Francia orientalis) na východě, Francia occidentalis na západě a Lotharingii ve středu. Z Východní Francké Říše se stala Svatá říše římská, západní část dala vzniknout dnešní Francii. Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Od 12. století angličtí králové z rodu Plantagenetů ovládali rozsáhlá území západní Francie a k vyhnání Angličanů z Francie došlo teprve na konci stoleté války mezi Anglií a Francií v 15. století. Ve druhé polovině 16. století Francii zasáhly náboženské války mezi hugenoty a katolíky. Monarchie dosáhla své největší moci za vlády Ludvíka XIV, který vládl v 2. polovině 17. a začátkem 18. století. V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Ve válce o španělské dědictví Francie dosáhla dosazení Bourbonů na španělský trůn, zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku a v sedmileté válce v důsledku porážky od Velké Británie přišla o svou koloniální říši v Indii a Kanadě. Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. stále prohluboval a byl jednou z příčin Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 a vedla 3. září 1791 k nahrazení absolutistické monarchie konstituční, 22. září 1792 byla následně nastolena První republika. Vláda však ve skutečnosti zůstala v rukou revolučního kabinetu. 22. srpna 1795 byla vyhlášena ústava roku III, vlády se chopilo direktorium. Následně v roce 1799 ovládl republiku Napoleon Bonaparte, stal se prvním konzulem a 18. května 1804 státním převratem založil první francouzské císařství, jehož se stal prvním panovníkem. Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se Spojeným Královstvím, Pruskem, Rakouskem a Ruskem, založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny. Po neúspěšné invazi do Ruska a porážce v bitvě u Lipska už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu 1814 abdikoval. Poté došlo k restauraci bourbonského království. Během Vídeňského kongresu uprchl z vyhnanství na ostrově Elba a nakrátko obnovil císařství. Definitivně poražen byl v bitvě u Waterloo. V roce 1830 dala Červencová revoluce vzniknout konstituční monarchii v čele s vedlejší větví Bourbonů, nahrazené roku 1848 Druhou republikou. Její existence byla zanedlouho ukončena zvolením dosavadního prezidenta a císařova synovce Ludvíka Napoleona císařem (jako Napoleona III.), který byl zajat po prohrané prusko-francouzské válce roku 1870, kdy vznikla Třetí republika. Ačkoliv vyšla Francie vítězně z první i druhé světové války, ztrácela během 20. století postupně bývalé velmocenské postavení. Po II. světové válce vznikla Čtvrtá republika. V roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem. V důsledku válek v Indočíně a Alžírsku a vlně dekolonizace po roce 1960 přišla Francie o většinu svých kolonií v Africe a Asii. V posledních desetiletích se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy. Francie byla v čele států podporujících urychlení rozšíření měnové unie, kterou chtěla dosáhnout vytvoření více sjednocené a schopné Evropské politiky, obrany a bezpečnostního aparátu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti. Ačkoliv Francii obvykle vnímáme jako jednolitý národní stát, při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že - slovy André Mauroise - "jakási francouzská rasa nikdy neexistovala". Francouzi se vyznačují značně různorodým národnostním původem, který je stejně jako jejich dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Tato skutečnost je zřejmější při uvědomění si geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci. Navíc přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkáváme s nejrozličnějšími národy – Kelty, Řeky, Římany, Germány, Franky, Normany, Židy, Španěly, Portugalci, Italy, Alžířany a mnoha dalšími. Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechaly vlivy Galů (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), Římanů a Franků, přičemž první dva na přelomu tisíciletí splynuly dohromady a třetí dal Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační, což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským původem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská okcitánština, která má blízko ke katalánštině. "Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu", byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Francie. Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraniční na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km . ) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika je tvořena i tzv. zámořskou Francií, která sestává z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí – viz Antarktický smluvní systém). Evropská část Francie zaujímá plochu 543 965 km2. Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vogézy, Armorský masív a Ardeny. Největšími francouzskými řekami jsou Loira, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonna (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu. Loira je zároveň také nejdelší francouzskou řekou. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam měst ve Francii. Kromě hlavního města Paříže, v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí, jsou největšími městy Marseille, Lyon, Toulouse, Nice, Nantes, Štrasburk, Montpellier, Bordeaux, Lille, Rennes. Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Francie. Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k parlamentu. Francie je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá mezinárodní smlouvy. Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je dolní komorou parlamentu. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu. Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své "ne". Francie je členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je vedoucím členem Mezinárodní organizace frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států. Ve Francii sídlí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, UNESCO, Mezinárodní úřad pro míry a váhy a Interpol. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Francie. Podrobnější informace naleznete v článcích Regiony Francie, Francouzské departementy a Zámořská Francie. Francie se skládá z 18 regionů. Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine) . , z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylých pět je tvořeno vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako zámořské departementy a zámořské regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka DOM-ROM, jmenovitě se jedná o Réunion, Mayotte, Francouzskou Guyanu, Martinik a Guadeloupe). Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a které mají smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 2054 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 700. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada). Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve Vichy a definitivně odstraněn založením Čtvrté republiky v roce 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve. Kromě 18 regionů a 101 departmentů pod francouzskou suverenitu spadají Nová Kaledonie, Wallis a Futuna, Francouzská Polynésie, Clippertonův ostrov, Saint-Pierre a Miquelon, Svatý Bartoloměj, Svatý Martin a Francouzská jižní a antarktická území. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázán na euro. Podrobnější informace naleznete v článku Armáda Francie. Francouzské ozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin: Pozemní vojsko (Armée de Terre) Chasseurs Alpins - horská divize armády Cizinecká legie Námořní pěchota Lehké letectvo (ALAT - Aviation Légére de l'Armée de Terre) Technikové ( .Génie) - včetně Pařížského požárního sboru Námořnictvo (Marine Nationale) Námořní letectvo Fusiliers de Marine - ochrana námořních objektů na zemi Commandos Marines - speciální jednotka francouzské armády - včetně požárního praporu města Marseille Letectvo (Armée de l'Air) Teritoriální letecká obrana Letectvo Četníci (Gendarmerie Nationale), armádní policie, které fungují jako částečně jako policie na venkově a jako policie taková. Do armády se může vstoupit v 17 letech. Od Alžírské války o nezávislost byla branná povinnost omezena a úplně zrušena byla roku 1996 Jacquesem Chiracem Francii se v oblasti armádních výdajů vyrovná jen Německo a Spojené království. Francie ročně utratí na armádu bezmála 50 mld dolarů, což je 2,6 % HDP (podle statistik NATO z roku 2003) a v absolutních číslech třetí místo na světě za USA a Čínou. Spolu se Spojeným královstvím platí 40 % z celkových výdajů na obranu celé EU. Francie je jedním z pěti států světa, které vlastní jak jaderné a termojaderné zbraně. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Francie. Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech France Télécom, Air France, stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl. Francie je členem skupiny G8. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě. V roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank a v rámci Evropské měnové unie užívá společnou měnu euro. Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku. Je šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem. Dále podle statistiky OECD byla v roce 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD). Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD). Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde s velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný hrubý domácí produkt na jednu hodinu práce 47,2 USD. Mezi příklady technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří mj. vysokorychlostní vlaky TGV a letadla Airbus. Železniční síť Francie, která k roku 2008 spojuje 29 473 km, je nejdražší železniční sítí v západní Evropě a spravuje ji společnost RFF. Po Německu jde o druhou nejrozsáhlejší železniční síť v západní Evropě. Vlaky osobní dopravy provozuje společnost SNCF. Mezi vysokorychlostní vlakové spojení ve Francii patří Thalys, Eurostar a TGV, které za komerčního využití na vysokorychlostních tratích dosahují rychlosti 270 - 320 km / h. Eurostar, společně s Eurotunnel Shuttle, spojuje Francii se Spojeným královstvím přes Eurotunel. Francie má železniční spojení do všech sousedních států, kromě Andorry. Vnitrostátní spojení je také velmi dobře rozvinuté a nachází se zde také několik podzemních železnic a tramvají, které doplňují autobusovou dopravu. Ve Francii se nachází přibližně 893 300 kilometrů funkčních vozovek. Dálniční síť měří přibližně 12 000 kilometrů. Nejsou zde pravidelné registrační poplatky, či daně, ale za použití dálnic se vybírá mýtné, kromě blízkosti velkých obcí. Na novém trhu s automobily převládají národní značky, jakými jsou Renault (27% ze všech aut prodaných v roce 2003), Peugeot (20,1%) a Citroën (13,5% ). Přes 70% nových prodaných aut v roce 2004 bylo na naftový pohon, což je znatelně více než těch benzínových a LPG. Ve Francii se také nachází nejvyšší most na světě - viadukt Millau a několik důležitých mostů, například Pont de Normandie. V Francii se nachází přibližně 477 letišť a přistávacích ploch. Největším a nejdůležitějším letištěm je letiště Charlese de Gaulla poblíž Paříže, které je také centrem francouzských národních aerolinek - Air France. Ve Francii se nachází 10 větších přístavů - největší z nich v Marseille. Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Francie. Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývali Keltové (Galie a Bretaň) a Aquitánci (Baskicko), později se zde usazovali Římané a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, a Židé z Východní Evropy a Maghrebu. Od 60. let 20. století se do Francie stěhují Arabové, Berbeři, černoši z Afriky a Karibiku, Číňané a Vietnamci. Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv. Černé nohy. Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40 % francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou). Dále jsou známa data z testování novorozenců na srpkovitou anémii, které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce 2012 34,44% novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27% v roce 2006. Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku 1962 se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce 1945 byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv se Španělskem, Portugalskem, Jugoslávií a zeměmi bývalých kolonií, tj. Marokem a Tuniskem, silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také ze severní Afriky. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců (bez Alžířanů) čísla 2,3 milionu. V letech prudkého rozvoje se imigrace vymkla kontrole. Migranti přicházeli stále častěji spontánně nebo na osobní výzvy. Ztráta kontroly nad imigrací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a zvýšený nárůst nelegálních pracovních poměrů vedly k tomu, že došlo k omezování možností jak přiblížit způsoby zprostředkování práce a pracovní či bytové možnosti minimálním sociálním požadavkům. Nelegální práce a vysoká nezaměstnanost vedly ke stupňování napětí mezi domácími obyvateli a imigranty, především severoafrickými, ale také mezi jednotlivými etnicko-kulturními skupinami přistěhovalců. Počátkem osmdesátých let 20. století začalo docházet k otevřeným vzpourám a pouličním bitkám s policií. Ukončení náboru pracovních sil změnilo charakter imigrace, který se projevil zvýšeným příchodem dalších rodinných příslušníků především z mimoevropských oblastí (ze severní Afriky a Turecka). V polovině devadesátých let 20. století odvozovalo svůj původ z celkového počtu 55 milionů Francouzů asi 18 milionů alespoň částečně od rodičů nebo prarodičů pocházejících ze zahraničí. Podle článku 2 ústavy je úředním jazykem Francie francouzština, románský jazyk odvozený z latiny. Dále je používána němčina a arabština. Tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti. Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky The World Factbook ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83-88 %, islám 5-10 %, protestantismus 2 %, židovské náboženství 1 %. Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše za ateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané. Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. Toto vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích. Mnoho mladých muslimů ve Francii čelí diskriminaci[zdroj?] a vysoké nezaměstnanosti, která na předměstích Paříže dosahuje přes 50%, a na jejich komunitu mají stále větší vliv radikální islamističtí salafisté. Podle analýzy z roku 2016 zavedení islámského práva šaría podporuje 72% francouzských muslimů a 35% muslimů ve Francii považuje za ospravedlnitelné použití násilí na ochranu víry. Podrobnější informace naleznete v článku Vzdělání ve Francii. Systém francouzského vzdělání je vysoce centralizovaný, organizovaný a rozvětvený. Dělí se na tři části: primární vzdělání (enseignement primaire) sekundární vzdělání (enseignement secondaire) terciární nebo akademické vzdělání (enseignement supérieur) Primární a sekundární vzdělání je převážně veřejné (soukromé školy také existují jako celonárodní síť jednotlivých primárních a sekundárních katolických škol), zatímco akademické vzdělání je otázkou státních i soukromých škol. Podrobnější informace naleznete v článku Francouzská kultura. Francouzská kultura je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami imigrace. Francie hrála po celá staletí velmi důležitou roli jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů západní civilizace vzniklo ve Francii; většina výtvarných stylů novověku se zrodila v pařížské umělecké komunitě. Související informace naleznete také v článku Francouzské umění. Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozdělení Franské říše, pod názvem "karolinské umění". Vlastní vývoj zaznamenalo v 11. století s šířením románského slohu. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvět architektury a sochařství spojeného převážně s regionem Provence, kde bylo stavitelství silně ovlivněno římskou kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblast Normandie, převážně Burgundsko. Zde se objevují počátky gotiky. První ryze gotickou stavbou je Bazilika Saint-Denis u Paříže. Od 13. století je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastí Île-de-France, odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami tohoto slohu jsou katedrály (hlavně v městech Paříž, Remeš, Chartres, Amiens aj.), vitráže a sochařská díla. S nástupem renesance ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v Burgundsku jako pozdní gotika. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě zámek ve Fontainebleau, kde se projevil vliv pozdní renesance a manýrismu. Inspiraci malbami, sochami a dekoracemi lze spatřit v Antverpách, Bruselu i v Praze. V oblasti architektury jsou dále známé zámky na řece Loiře (Blois, Chambord), zámek Fountain u Paříže a Lucemburský palác v Paříži). Během rozvoje baroka v 17. století se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního 18. století. Počátkem 18. století vzniká klasicismus, který v podstatě vychází z francouzské kultury. Typickými zástupci jsou malíři J. L. David, Gérard, Ingres, dále pak Delacroix, Géricault a později i Daumier, jejichž dílo dalo impulz ke vzniku moderního umění. V polovině 19. století vzniká realismus, jehož hlavními představiteli jsou Courbet a barbizonská škola. V moderním umění je velmi důležitá francouzská secese (Art nouveau) a to hlavně v architektuře (vchody metra v Paříži, Guimard). Vzniká mnoho malířských směrů v čele s impresionismem (Manet, Renoir, Monet, Pissarro, Sisley), proti kterému se v roce 1880 postavil Cézanne se svým osobitým stylem. Malíř Gauguin dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevných polí. Tento styl byl dále rozvíjen skupinou Nabis a fauvisty (Matisse, Derain, Vlaminck). V sochařství vyniká Rodin (hra světla) a Maillol (ženský akt). Rok 1907 se nese v duchu založení kubismu Picassem, Braquem a Grisem (kubismus převádí předměty na geometrické prvky). Dalšími směry této doby jsou dadaismus a surrealismus (inspirace psychoanalýzou Sigmunda Freuda, hlavní otázky nevědomí) v čele s Marcelem Duchampem, Maxem Ernstem, Salvadorem Dalím. Ke konci druhé světové války se do popředí dostává abstraktní umění díky Pařížské škole (École de Paris) a akčnímu umění (action painting). Dubuffet zavedl do malby používání netradičních materiálů jako sádra, dehet nebo štěrk. Vzniká op-art s hlavními představiteli V. Vasarelym a F. Morelletem. K novějším směrům patřil nouveau réalisme (nový realismus) a pop art (Arman, César, Spoerri, Tinguely). V 80. a 90. letech se Francie ztotožňuje s charakterem soudobého umění např. proudy jako land art, body art, minimalismus a konceptualismus (Christian Boltanski), arte povera, nouveau réalisme (Erik Dietman), neoexpresionismus ad. Související informace naleznete také v článku Francouzská literatura. Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou jsou tzv. Štrasburské přísahy z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. dadaismus, kubismus, surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla Henryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době. Mezi nejznámější autory patří : François Villon, Jules Verne, François Rabelais, Michel de Montaigne, Pierre Corneille, Moliè, Voltaire, Victor Hugo, Stendhal, Gustav Flaubert, Honoré de Balzac, Romain Rolland, Antoine de Saint-Exupéry, Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Markýz de Sade a další. Související informace naleznete také v článcích Francouzská hudba a Francouzská opera. Francie byla dlouhou dobu považována za centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přinesenou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a[Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop. Francie se také považuje za zemi klarinetu. Související informace naleznete také v článku Francouzská kuchyně. Francouzská kuchyně je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována jako jeden z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových šéfkuchařů jako Taillevent, La Varenne, Carê, Escoffier nebo Bocuse byli mistry této kuchyně. Navíc, francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření. Obyvatelé Francie trpí na hemeroidy nejvíce ze zemí západní Evropy. Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty ve Francii jsou cyklistika (ve Francii se každoročně pořádá světoznámá Tour de France), ragby, lehká atletika, automobilový sport (Grand Prix Francie v Magny-Cours, 24 hodin Le Mans) a tenis (French Open v Paříži). Nejhranějším sportem ve Francii je Pétanque. Různé formy Pétanque jsou hrány ve Francii přibližně 17 miliony lidí. Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal (ffpjp), která dohlíží na Pétanque, eviduje 480 000 licencovaných hráčů. Další známou hrou, která pochází z Francie je stolní fotbal. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech. Francouzi několikrát pořádali olympijské hry: letní v letech 1900 a 1924 v Paříži a zimní v roce 1924 v Chamonix, 1968 v Grenoble a 1992 v Albertville. | LOCATION | LOCATION |
005295 | Otec Goriot (francouzsky Le Pè Goriot) je realistický román, jedno z nejznámějších děl francouzského spisovatele Honoré de Balzaca. Autor se v něm pozastavuje zejména nad rozmanitými lidskými osudy. Dílo představuje kritiku úpadku morálky, je to realistický obraz francouzské společnosti první poloviny 19. století, kde jsou peníze a majetek důležitější než láska a přátelství. Balzac si potrpěl na zevrubné popisy jednotlivých... | Kdo napsal román Otec Goriot? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Otec_Goriot | [
"Honoré de Balzaca"
] | 0 | 131 | Otec Goriot (francouzsky Le Pè Goriot) je realistický román, jedno z nejznámějších děl francouzského spisovatele Honoré de Balzaca. | [
{
"start": 113,
"end": 130,
"text": "Honoré de Balzaca"
}
] | Otec Goriot (francouzsky Le Pè Goriot) je realistický román, jedno z nejznámějších děl francouzského spisovatele Honoré de Balzaca. Autor se v něm pozastavuje zejména nad rozmanitými lidskými osudy. Dílo představuje kritiku úpadku morálky, je to realistický obraz francouzské společnosti první poloviny 19. století, kde jsou peníze a majetek důležitější než láska a přátelství. Balzac si potrpěl na zevrubné popisy jednotlivých prostředí, ale také citů a pocitů postav, které autor často vystihuje metaforicky (nos jako zobák papouška). Děj se povětšinou odehrává v pařížském penzionátu vdovy Vauquerové, kde přebývá řada nájemníků, autor však nejvíce sleduje osudy dvou zdejších obyvatel - Evžena de Rastignaca, mladého studenta práv, a otce Goriota, bývalého významného obchodníka s nudlemi. Mimo nich v penzionátu přebývají i další osoby - slečna Vauquerová (hamižná stará vdova, která se stará pouze o výdělek), Vautrin (cynický uprchlý galejník, který dává Evženovi řadu rad do života), Poiret ( . starší málo inteligentní muž), slečna Michonneauová (stará panna, bez jejíhož přičinění by nebyl Vautrin dopaden, po jeho zradě je z penzionátu vykázána), medik Bianchon (obětavý student medicíny, nejlepší přítel Evžena) ., vdova Couturová a její schovanka Viktorína (Viktoríně zemřela matka a ujala se jí vdova, nejlepší přítelkyně její matky, obě jsou velmi zbožné, na konci díla se díky dědictví po synu Viktorínina otce stávají bohatými) a dva sloužící - Kryštof a Sylvie.V průběhu děje sledujeme dva životní příběhy. Evžen de Rastignac plný ideálů přijíždí do Paříže studovat práva. Zprvu je sice pohoršen cynismem a zločinností ve společnosti, později se však svých ideálů vzdává a ctižádostivě míří za uznáním, bohatstvím a vlivným společenským postavením (například svou matku žádá o celoživotní úspory), k čemuž mu mnohokrát pomůže svými radami i Vautrin a jeho vzdálená příbuzná, komtesa de Beauséant. Dostává se mezi pařížskou smetánku - navštěvuje plesy, setkání šlechty a navazuje vlivné vztahy. Ze zištných důvodů se stává milencem hraběnky de Nucingen, jedné z Goriotových dcer. V závěru díla se stěhuje z penzionu a chová se jako mladý šlechtic. Otec Goriot představuje jeho opak, prožívá společenský pád a přestože byl prosperující podnikatel, umírá v naprosté bídě. Okolím je považován za hlupáka. Jeho jedinou životní vášní jsou jeho dvě dcery, kterým od mládí splnil každý rozmar (kupoval jim šperky, od mlada jezdily v kočáře). Anastázii (de Restaud) (starší dcera, zkoušela zachránit svého milence de Treilles tím, že prodá manželovy šperky, ten na to však přišel, v závěru díla přichází o své děti, ke svému otci přichází teprve když . ztratí vědomí) a Delfínu (de Nucingen) (mladší dcera, celé dílo vystupuje, jako že má svého otce ráda, ale ukazuje se, že tomu tak není, s Rastignacem se bude stýkat dále). Goriot je obě provdal s obrovským věnem za vlivného hraběte de Restauda a neméně vlivného bankéře de Nucingena. Zeťové však nemají Goriota v oblibě, a tak jej brzy z obou rodin vyštvou. Starý pán se tak se svými dcerami musí stýkat pouze osamotě, ale nikdy jim neodmítne poskytnout další a další finanční podporu, a to ani v době, kdy se jeho dcery dostávají do velkých finančních potíží. A tak se musí vystěhovat ze svého pěkného bytu do malé, zatuchlé podkrovní světničky v penzionátu Vauqurové. Goriot se snaží pomoci jak může, prodává poslední zbytky svého majetku, stále více se utápí v citových problémech, ke štěstí mu stačí vidět jednu z jeho dcer nebo se jí dotknout. Toto citové přepětí však starý pán není schopen vydržet a stává se jeho obětí. Na smrtelné posteli o něj pečují Rastignac a Bianchon, kteří o jeho život zoufale bojují do úplného konce. Goriot touží naposledy vidět své dcery, ale ani přes Rastignacovo naléhání je jejich manželé nechtějí pustit. Anastázie nakonec uteče, ale už přichází pozdě, Delfína po hádce se svým mužem omdlévá. V posledních minutách svého života prožívá muka, proklíná dcery, kterým dal vše a ony ho v jeho poslední hodině ani nenavštíví. Umírá sám. Ani na pohřeb nezískává Rastignac peníze od jeho zeťů, kteří spravují majetky svých manželek, a tak s Bianchonem zaplatí Goriotovi levný obřad. Na poslední cestu starého pána nevyprovodí ani jedna z jeho dcer. | PERSON | PERSON |
000056 | Interval je vzdálenost mezi dvěma tóny. Ozvou-li se oba tóny současně, vzniká interval harmonický, zazní-li po sobě, vzniká interval melodický. Nejmenší vzdálenost mezi dvěma tóny je v evropské hudbě půltón, vzdálenost dvou půltónů se označuje jako celý tón. Základním intervalem je oktáva, která udává rozmezí, jež je dále rozděleno na tóny a půltóny. Oktáva je základním intervalem z toho důvodu,... | Jaká je nejmenší vzdálenost mezi dvěma tóny v evropské hudbě? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Interval_(hudba) | [
"půltón"
] | 144 | 258 | Nejmenší vzdálenost mezi dvěma tóny je v evropské hudbě půltón, vzdálenost dvou půltónů se označuje jako celý tón. | [
{
"start": 200,
"end": 206,
"text": "půltón"
}
] | Interval je vzdálenost mezi dvěma tóny. Ozvou-li se oba tóny současně, vzniká interval harmonický, zazní-li po sobě, vzniká interval melodický. Nejmenší vzdálenost mezi dvěma tóny je v evropské hudbě půltón, vzdálenost dvou půltónů se označuje jako celý tón. Základním intervalem je oktáva, která udává rozmezí, jež je dále rozděleno na tóny a půltóny. Oktáva je základním intervalem z toho důvodu, že kromě primy (dva stejně vysoké tóny - poměr frekvencí 1:1) je oktáva nejkonsonantnějším intervalem: tóny vzdálené o oktávu mají nejjednodušší možný podíl frekvencí - 2:1 (čili tón o oktávu vyšší má dvojnásobnou frekvenci). V evropské hudbě je oktáva rozdělena na dvanáct půltónů (více o této problematice v článku ladění). Intervaly se nazývají podle toho, o kolik stupňů diatonické stupnice (např. C dur) jsou od sebe oba tóny intervalu vzdáleny. Jejich názvy jsou počeštělé latinské řadové číslovky v ženském rodě (prima = první, secunda = druhá, tertia = třetí, atd.). Tyto názvy platí pro všechny diatonické stupnice - tedy pro všechny durové, mollové a církevní hudební stupnice. V tabulce níže jsou uvedeny příklady pro stupnice C dur a e moll. Diatonická stupnice vychází ze sedmitónové řady (C, D, E, F, G, A, H), ale jak již bylo řečeno, oktáva je v evropské hudbě rozdělena do 12 půltónů. Označení "prima" až "oktáva" tedy nestačí k popisu všech dvanácti intervalů v dvanáctitónové chromatické stupnici. Proto se zavádí doplňková přídavná jména: čistá, malá a velká. Prima, kvarta, kvinta a oktáva mohou být jen čisté; sekunda, tercie, sexta a septima mohou být buď malé nebo velké. Čisté intervaly mají svoje označení proto, že poměr frekvencí jejich tónů je i v rovnoměrně temperovaném ladění velmi blízký poměru malých celých čísel, které používá čisté ladění. Každý interval může být dále zvětšený či zmenšený. Zvětšený interval je o půltón větší než velký (nebo čistý), zmenšený interval je o půltón menší než malý (nebo čistý). Dvojzvětšený interval je o půltón větší než zvětšený, dvojzmenšený interval je o půltón menší než zmenšený. V tabulce dole jsou z úsporných důvodů příklady pouze pro tercii a kvartu. Jediným omezením je, že žádný tón nesmí mít více než dva křížky (#) nebo více než dvě bé (b). Poznámka k výslovnosti: Fbb ("feses"), Fb ("fes"), F ("ef"), F# ("fis"), F## ("fisis") apod. Pokud provedeme enharmonickou záměnu, může mít jeden interval více názvů. Například interval obsahující čtyři půltóny je velká tercie (např. C - E), může se ale také nazývat dvojzvětšená sekunda (C - D##) nebo zmenšená kvarta (C - Fb). Varianty intervalů s "neobvyklými" názvy se vyskytují kvůli logice hudební harmonie: např. malá septima má v harmonii jinou funkci než zvětšená sexta, byť oba intervaly v temperovaném ladění znějí stejně. Provedeme-li tedy enharmonickou záměnu v zápisu not (např. místo G - E# napíšeme G - F), posluchač klavírní skladby nepozná žádný rozdíl, ale harmonický záměr skladatele přestane být z notového zápisu zřejmý.. Přesné frekvence jednotlivých stupňů závisejí na použitém ladění. V čistých či přirozených laděních jsou frekvence tónů ve vzájemných poměrech, vyjádřitelných celými čísly. Tyto poměry jsou dalším způsobem, jak označovat intervaly. Např. oktáva je vyjádřena poměrem 2:1, čistá kvinta je 3:2 atd. Pokud poměr frekvencí nelze vyjádřit jako jednoduchý zlomek, bývá vhodné uvádět jeho hodnotu jako desetinné číslo nebo se používá vyjádření v centech. V Evropě se od 19. století používá převážně rovnoměrně temperované ladění u něhož žádný interval kromě oktávy nelze vyjádřit jako jednoduchý zlomek. Např. velká tercie má velikost 1,259921, což je 400 centů. V mnohé mimoevropské hudbě (např. v arabské, perské, indické, thaiské, africké, indonéské) se používají intervaly odlišné. S intervaly odlišnými od dnešních pracovala i starořecká hudební teorie. Neobvyklé intervaly lze občas nalézt též v evropské hudbě lidové, např. na Moravském Slovácku i v hudbě umělé (Alois Hába, Eugen Ysaye, Nicola Vicentino, Adriaan Fokker, Ivor Darreg, Paul Erlich, Charles Ives, Ivan Wyschnegradsky, Joseph Schillinger). Tato hudba se nazývá mikrotonální. Vzdálenost mezi dvěma tóny může dělit na třetiny (třetinotóny]) a čtvrtiny (čtvrttóny) i menší díly, používat intervalů větších nebo konstruovaných zcela odlišným způsobem. stupnice (hudba) ladění kvintový kruh transpozice (hudba) Obrázky, zvuky či videa k tématu Interval ve Wikimedia Commons http://www.brozak.org/iksh+wts.gif http://www.instrumento.cz/clanky.php?tar=show_clanek& http://www.instrumento.cz/clanky.php?tar=show_clanek& Kurz harmonie bez not - Intervaly | NUMERIC | NUMERIC |
006635 | ... Poslanecká sněmovna vznikla s osamostatněním České republiky k 1. lednu 1993 přejmenováním České národní rady. Poslanecká sněmovna je tvořena 200 poslanci volených na čtyři roky poměrným systémem. Senát byl poprvé naplněn až volbami na podzim roku 1996. Čítá 81 senátorů volených na šest let většinovým systémem, každé dva roky se obmění třetina senátorů. Sídlo Parlamentu... | Jakým systémem jsou voleni senátoři? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Parlament_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky | [
"většinovým"
] | 258 | 359 | Čítá 81 senátorů volených na šest let většinovým systémem, každé dva roky se obmění třetina senátorů. | [
{
"start": 296,
"end": 306,
"text": "většinovým"
}
] | Parlament České republiky je dvoukomorový zákonodárný sbor České republiky. Je tvořen Poslaneckou sněmovnou (dolní komora) a Senátem (horní komora). Poslanecká sněmovna vznikla s osamostatněním České republiky k 1. lednu 1993 přejmenováním České národní rady. Poslanecká sněmovna je tvořena 200 poslanci volených na čtyři roky poměrným systémem. Senát byl poprvé naplněn až volbami na podzim roku 1996. Čítá 81 senátorů volených na šest let většinovým systémem, každé dva roky se obmění třetina senátorů. Sídlo Parlamentu České republiky na Malé Straně v Praze je určeno samostatným zákonem, který je zároveň prohlašuje za národní kulturní památku. Na českém území v minulosti měly působnost různé druhy sněmů, tedy český, moravský a slezský zemský sněm, rakouský Říšský sněm a různé československé parlamenty (národní shromáždění). Česká republika, která vznikla 1. ledna 1969 původně pod názvem Česká socialistická republika v rámci federalizace Československa, získala svůj první sněm, Českou národní radu, přičemž zároveň měla své poměrné zastoupení i ve Sněmovně národů Federálního shromáždění. Parlament České republiky vznikl na základě přechodného ustanovení čl. 106 odst. 1 Ústavy České republiky 1/1993 Sb. dnem účinnosti ústavy, tedy k 1. lednu 1993, z České národní rady, která se stala Poslaneckou sněmovnou pro volební období do 6. června 1996. Čl. 106 odst. 2 ústavy stanovil, že do doby zvolení Senátu podle Ústavy vykonává funkce Senátu Prozatímní Senát, který se ustaví způsobem, který stanoví ústavní zákon, přičemž do nabytí účinnosti takového zákona vykonává funkce Senátu Poslanecká sněmovna. Prozatímní Senát však nikdy zřízen nebyl a poslanecká sněmovna vykonávala funkce senátu až do podzimu roku 1996, kdy byl volbami naplněn řádný senát. Při prvních volbách do senátu bylo voleno všech 81 senátorů najednou, avšak pouze třetina z nich na plné šestileté funkční období, zbylé dvě třetiny měly volební období zkrácené na třetinu nebo na dvě třetiny. Strukturu a pravomoci parlamentu, způsob jeho rozhodování a způsob voleb jeho členů a podmínkách jejich mandátu stanoví ústava České republiky č. 1/1993 Sb., přijatá Českou národní radou, zejména v hlavě druhé, tj. v článcích 15 až 53. Některé podrobnosti stanoví zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky. Parlament České republiky: vykonává zákonodárnou moc má právo měnit Ústavní pořádek České republiky vydává souhlas k ratifikaci mezinárodních smluv vyslovuje důvěru či nedůvěru vládě (pouze Poslanecká sněmovna) schvaluje státní rozpočet na příští rok a projednává státní závěrečný účet roku minulého (pouze Poslanecká . sněmovna) pro vyšetření věcí veřejného zájmu může zřídit vyšetřovací komisi (pouze Poslanecká sněmovna) rozhoduje o vyhlášení válečného stavu v případě napadení nebo plnění mezinárodních závazků a rozhoduje o účasti České republiky v obranných systémech NATO vyslovuje souhlas s vysláním armády mimo území státu . , jakož i s pobytem cizích vojsk na území České republiky (nerozhoduje-li zde vláda) vyslovuje souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu (pouze Senát Parlamentu České republiky) 22. září 1992 přijala Česká národní rada zákon č. 465/1992 Sb., o sídle České národní rady, účinný od 15. října 1992. Ten jako sídlo ČNR vymezil výčtem v příloze komplex budov čp. 176, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 6, 7, 8 a 518 na Malé Straně . v Praze a zároveň v § 3 prohlásil celý tento komplex za národní kulturní památku a zmocnil vládu k vydání nařízení, kterým se stanoví způsob ochrany, což vláda učinila svým nařízením č. 118/1993 Sb. Nově pak stanovil sídlo parlamentu . , tedy obou jeho komor, jejich orgánů, poslanců, senátorů, Kanceláře Poslanecké sněmovny a Kanceláře Senátu zákon č. 59/1996 Sb., o sídle Parlamentu České republiky, který rovněž celý komplex prohlásil za národní kulturní památku. Tentýž zákon rovněž ustavil Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu jako státní rozpočtové organizace. Sídlem Senátu je areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratským palácem a Malým Fürstenberským palácem. Sídlo sněmovny se nachází ve třech blocích domů a paláců v oblasti mezi Malostranským a Valdštejnským náměstím, kolem Sněmovní a Thunovské ulice. Patří k němu zejména Thunovský palác (čp. 176) při východní straně Sněmovní ulice), který pochází z konce 17. století, v letech 1779–1794 sloužil jako divadlo a roku 1801 jej koupili čeští stavové, kteří jej přebudovali na sněmovnu, kanceláře a archív Zemského výboru Království českého. Roku 1861 byl pro obnovený zemský sněm vybudován sál přes dvě patra výšky paláce, který slouží dodnes, jako hlavní jednací sál sněmovny. V roce 1918 zde byla vyhlášena Československá republika a roku 1920 přijata její ústava. V tomto bloku sídlí rovněž Kancelář Poslanecké sněmovny, jsou zde jednací sály sněmovních klubů a výborů. Dále k sídlu sněmovny patří dům čp. 1 na severní straně horní části Malostranského náměstí, v 19. století sídlo Českého místodržitelství a jezuitského gymnázia, a blok na severní straně dolní části Malostranského náměstí: čp. 6 (Palác Smiřických neboli U Montágů), čp. 7 (Šternberský palác), čp. 518 (dříve nazývaný Velikovský dům, na rohu Tomášské ulice) a čp. 8 (na rohu Thunovské a Tomášské ulice). Smiřický palác je význačný tím, že 22. května 1618 zde skupina protestantských šlechticů tajně smluvila na další den třetí pražskou defenestraci, která stála u počátku třicetileté války. Šternberský palác patřil za národního obrození k centrům českého kulturního a vědeckého života. | ADJ_PHRASE | OTHER |
008900 | ... příslušných práv dosavadní olomoucké koleji Tovaryšstva Ježíšova. Vysokoškolská výuka začala o tři roky později. UPOL je zkratka Univerzity Palackého v Olomouci. V době stavovského povstání univerzita na čas zanikla, ale byla obnovena v roce 1621. V roce 1778 byla moravská univerzita na čas přestěhována do Brna, ale v roce 1782 vydal císař Josef II. dekret, kterým se univerzita přenesla zpátky do Olomouce, zároveň však byla degradována na akademické lyceum (podle dekretu měly být univerzity pouze ve Vídni, v Praze a ve Lvově). V roce 1827 bylo učení znovu povýšeno na univerzitu pojmenovanou C. k. Františkova univerzita v Olomouci. V roce 1860 císař František Josef I. dekretem univerzitu zrušil, v Olomouci zůstala kromě univerzitní knihovny pouze samostatná... | Jakou zkratku má Univerzita Palackého v Olomouci? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Univerzita_Palackého_v_Olomouci | [
"UPOL"
] | 117 | 165 | UPOL je zkratka Univerzity Palackého v Olomouci. | [
{
"start": 117,
"end": 121,
"text": "UPOL"
}
] | Univerzita Palackého v Olomouci (latinsky: Universitas Palackiana Olomucensis) je svou tradicí po Univerzitě Karlově druhá nejstarší univerzita v českých zemích, na Moravě pak nejstarší. == Historie == Vznikla 22. prosince 1573 udělením příslušných práv dosavadní olomoucké koleji Tovaryšstva Ježíšova. Vysokoškolská výuka začala o tři roky později. UPOL je zkratka Univerzity Palackého v Olomouci. V době stavovského povstání univerzita na čas zanikla, ale byla obnovena v roce 1621. V roce 1778 byla moravská univerzita na čas přestěhována do Brna, ale v roce 1782 vydal císař Josef II. dekret, kterým se univerzita přenesla zpátky do Olomouce, zároveň však byla degradována na akademické lyceum (podle dekretu měly být univerzity pouze ve Vídni, v Praze a ve Lvově). V roce 1827 bylo učení znovu povýšeno na univerzitu pojmenovanou C. k. Františkova univerzita v Olomouci. V roce 1860 císař František Josef I. dekretem univerzitu zrušil, v Olomouci zůstala kromě univerzitní knihovny pouze samostatná teologická fakulta, která se stala pojítkem mezi starou univerzitou a univerzitou dnešní, obnovenou až v roce 1946 pod názvem Univerzita Palackého. Vzhledem k takto přerušenému olomouckému univerzitnímu vývoji došlo v roce 1919 při založení univerzity v Brně k vydání zákona č. 50/1919 Sb.z.n., kterým byla Masarykova univerzita označena za druhou českou univerzitu. === Insignie === Revoluční hnutí roku 1848 nalezlo na olomoucké univerzitě živnou půdu. V březnu byla vytvořena ozbrojená Akademická legie o celkem 382 mužích (první rota se skládala ze studentů práva pod velením studenta Appela, druhá ze studentů filosofie a medicíny pod vedením studenta Arnošta Förchtgotta). Část legionářů pak podpořila akce revolučního studentstva ve Vídni. Profesoři (např. Ignác Jan Hanuš, Jan Helcelet, Andreas Ludwig Jeitteles) a studenti se účastnili činnosti politických spolků, podnítili vznik německých i českých novin. Pro své aktivity v roce 1848 univerzita upadla v nemilost a poté, co habsburský režim nabyl zpět sebevědomí, byla od roku 1851 postupně likvidována. Univerzita jako celek byla oficiálně zrušena dekretem v roce 1860 (dekret přečkaly fakulta teologie a, do roku 1875, lékařsko-chirurgické studium). Univerzitní regálie následně získala Univerzita Innsbruck. Konkrétně se jedná o: akademický řetěz olomouckého rektora zhotovený někdy mezi roky 1566–1573, který nyní slouží jako řetěz rektora innsbrucké univerzity medicíny, akademické žezlo olomouckého rektora zhotovené patrně v roce 1572, které nyní slouží jako žezlo děkana innsbrucké fakulty teologie, akademické žezlo děkana olomoucké filosofické fakulty zhotovené patrně v roce 1588, které nyní slouží jako žezlo rektora innsbrucké univerzity medicíny, a akademické žezlo děkana olomoucké právnické fakulty zhotovené v roce 1833, které nyní slouží jako žezlo děkana innsbrucké fakulty práv.Snahy o navrácení olomouckých regálií, které započaly již po vzniku Československa v roce 1918, byly doposud marné. Jediným výsledkem bylo obdržení kopie rektorského žezla, kterou Univerzita Innsbruck darovala Univerzitě Palackého v roce 1998. Při obnovení univerzity v roce 1947 tak musely být zhotoveny nové regálie. Autorem novodobého znaku UP je akademický malíř, pedagog UP a olomoucký patriot Aljo Beran. === Vývoj názvu olomoucké univerzity === Vývoj oficiálního názvu, zejména v 16. a prvních dvou třetinách 17. století, není přesně doložitelný i vzhledem k tomu, že oficiální název asi ještě nebyl plně ustálen. Podle historických dokladů a zejm. pečetí univerzity lze stanovit zhruba tento vývoj: jezuitská akademie a univerzita (1573–1762): Olomoucká akademie biskupská koleje Tovaryšstva Ježíšova (Alma Olomucensis academia collegii episcopalis Societatis Jesu) - v počátcích bylo olomoucké vysoké učení označováno jako akademie. Císařsko-královská a biskupská univerzita Tovaryšstva Ježíšova v Olomouci (Alma caesarea regia ac episcopalis universitas Societatis Jesu Olomucensis) – označení univerzita se objevuje poprvé v roce 1635 v souvislosti s vydělením fakult filosofické a teologické, k němuž došlo roku 1630. státní a biskupská univerzita (1762–1782): 1762–1777: Císařsko-královská a biskupská univerzita v Olomouci – roku 1762 bylo zakázáno používat přívlastku "Tovaryšstva Ježíšova", ale byl používán i starý název, a to až do zrušení jezuitského řádu roku 1773. 1777–1778: Císařsko-královská a arcibiskupská univerzita v Olomouci 1778–1782: Císařsko-královská a arcibiskupská univerzita v Brně olomoucké lyceum (1782–1827): Císařsko-královské lyceum v Olomouci Františkova univerzita (1827–1860): Císařsko-královská Františkova univerzita v Olomouci (Caesareo-regia universitas Franciscea Olomoucensis, K. K. Franzens-Universität in Olmütz) samostatná teologická fakulta (1860–1946): 1860–1919: Císařsko-královská teologická fakulta v Olomouci – jakožto samostatná vysoká škola s právem promočním 1919–1946: Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Olomouci – jakožto samostatná vysoká škola s právem promočním Univerzita Palackého (od roku 1946): podle zákona o obnovení univerzity šlo o "Univerzitu Palackého", později se však začíná objevovat dodatek "v Olomouci", který je součástí názvu i dnes. == Fakulty == === Cyrilometodějská teologická fakulta === Cyrilometodějská teologická fakulta je nejstarší fakultou univerzity – bohoslovecká studia probíhala již při povýšení Jezuitské koleje na univerzitu v roce 1573. Když byla mezi lety 1782–1827 univerzita degradována na lyceum, zachovala si tato fakulta vysokoškolský status, který jí zůstal i po uzavření ostatních fakult a zrušení univerzity v roce 1860 (většina profesorů fakulty se distancovala od revoluce roku 1848). V roce 1919 změnila jméno na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu. V letech 1939–1945 byla uzavřena nacisty, v roce 1946 se stala součástí obnovené univerzity. V roce 1950 byla zrušena komunisty, nakrátko byla obnovena v letech 1968–1974. Činnost obnovila v roce 1990. Kromě přípravy bohoslovců zde studují i laičtí posluchači. Ve spolupráci s Vyšší odbornou školou sociální Caritas v Olomouci nabízí také bakalářské obory charitativní a sociální práce a sociální a humanitární práce a samostatně navazující magisterské studium. === Filozofická fakulta === Filozofická fakulta je druhou nejstarší fakultou univerzity. Vyučování na ní zahájil Angličan George Warr 3. listopadu 1576 přednáškou z logiky. Po revoluci v roce 1848 byla tato fakulta potlačena jako první v roce 1851. Obnovena byla v roce 1946. Mezi lety 1953–1958 byla uzavřena. Dnes fakulta nabízí více než 600 kombinací širokého spektra humanitních, sociálních, lingvistických a uměnovědných oborů. === Právnická fakulta === Právnická fakulta je třetí nejstarší fakultou univerzity. V roce 1679 byla dekretem císaře Leopolda I. ustavena na univerzitě právnická profesura, a to k značné nelibosti jezuitů vedoucích univerzitu. V 60. letech 18. století se stala centrem osvícenství na Moravě. Profesura byla povýšena na direktorium v roce 1778 a fakultou se stala v roce 1784. Její studenti a profesoři byli nejaktivnějšími příznivci revoluce roku 1848. Následovalo její uzavření v roce 1855. Zákon o obnovení univerzity v Olomouci obnovil v roce 1946 i právnickou fakultu, k jejímu faktickému znovuotevření ale došlo až po pádu komunistického režimu v roce 1991. Fakulta je také jedinou v ČR poskytující klinické vzdělávání studentům ve formě bezplatné právní pomoci veřejnosti. === Lékařská fakulta === Vyučování lékařství bylo zahájeno na Filosofické fakultě v roce 1753. S přestěhováním do Brna v roce 1778 vznikla při Filosofické fakultě samostatná Katedra ranhojičství a babictví, která se pak v roce 1782 stala Direktoriem ranhojičství a babictví, na kterém probíhal dvouletý lékařský kurz. Studium lékařství pokračovalo i po uzavření univerzity v roce 1860, zrušena byla až v roce 1873. V roce 1946 došlo k obnovení fakulty. Mezi lety 1954–1958 byla jedinou fakultou univerzity. V roce 2008 se z ní vyčlenila nová Fakulta zdravotnických věd UP. === Pedagogická fakulta === Zatímco čtyři starobylé fakulty byly ustaveny zákonem o obnovení univerzity v Olomouci, pedagogická fakulta byla založena roku 1946 zvláštním zákonem č. 100/1946 Sb. Po reformě učitelského studia roku 1953 byla přeměněna na Vysokou školu pedagogickou, přeměněnou roku 1959 na Pedagogický institut. Ten byl v letech 1963–1964 včleněn zpět do Univerzity Palackého a vznikla tak opět pedagogická fakulta. V roce 1991 se z ní vyčlenila nová Fakulta tělesné kultury UP. === Přírodovědecká fakulta === V roce 1953 byla v Olomouci založena Vysoká škola pedagogická s Fakultou společenských věd a Fakultou přírodních věd. Ta druhá byla v roce 1958 začleněna do svazku univerzity. === Fakulta tělesné kultury === Fakulta tělesné kultury byla založena rozhodnutím Akademického senátu UP dne 27. srpna 1990. Vznikla na základě iniciativy pracovníků Katedry tělesné výchovy Pedagogické fakulty UP. Činnost zahájila v roce 1991. === Fakulta zdravotnických věd === Fakulta zdravotnických věd byla založena jako osmá fakulta univerzity na základě rozhodnutí akademického senátu UP 27. února 2008 osamostatněním zdravotnických nelékařských oborů od lékařské fakulty. == Univerzitní zařízení == Mezi univerzitní zařízení univerzity, běžně zvaná také "centrální jednotky" patří: Pracoviště UPRektorát (RUP) Centrum výpočetní techniky (CVT) Knihovna (KUP) Projektový servis (PS) Vědeckotechnický park (VTP) Vydavatelství (VUP) Centrum podpory studentů se specifickými potřebami (CPS) Konfuciův institut Akademik sport centrum (ASC) Správa kolejí a menz (SKM) === Sportovní hala === V univerzitní hale na adrese U sportovní haly 2, Olomouc-Lazce, sídlí tři sportovní celky SK UP Olomouc, SK UP-BCM Olomouc a v prostoru loděnice Akademik sport centrum UP. Jedná se o víceúčelovou halu s komplexem venkovních hřišť a loděnicí sloužící především pro odbornou výuku studentů Fakulty tělesné kultury UP, zájmovou tělesnou výuku studentů všech fakult UP, pro tréninky a mistrovská utkání oddílů Sportovního klubu UP a pro sportovní či kulturní akce. Hala svým vybavením splňuje veškeré parametry pro vrcholový sport na mezinárodní úrovni. Hrací plocha splňuje podle certifikátu DIN (mezinárodních federací volejbalu, basketbalu a házené) požadavky pro konání olympijských her na olympijské úrovni. Uvnitř jsou k dispozici dvě samostatné hrací plochy umožňující organizaci soustředění, turnajů, organizaci mezinárodních utkání a pořádání sportovních akcí na evropské i světové úrovni. Mezi prostory haly patří: víceúčelové centrum basketbalové hřiště volejbalové hřiště baseballové hřiště softbalové hřiště fotbalové hřiště vodní sporty == Studentské spolky == Prvním spolkem olomouckých studentů byla patrně Mariánská sodalita (bratrstvo po vzoru spolku ustaveného v roce 1563 na Collegiu Romanu) nazvaná Regina Angelorum, činná v letech 1625–1778.Na univerzitě působí či působily různé studentské spolky, jako například . ESN UP Olomouc (sekce Erasmus Student Network), AIESEC Olomouc, Asociace studentů speciální pedagogiky, Cech studentů historie, Česká asociace studentů psychologie, UP Crowd, Divadlo Konvikt, Liga posluchačů Právnické fakulty UP a další. == Významné osobnosti == Toto je neúplný seznam významných osobností spjatých s olomouckou univerzitou: === Přednášející === Jakub Kresa – FF (matematik, lingvista) Jan Tesánek – FF (přírodovědec) Karel Ferdinand Irmler – PF Johann Heinrich Bösenselle – PF Josef Vratislav Monse – PF (zakladatel moderní moravské historiografie) Franz Samuel Karpe – FF (slovinský filosof) Ignaz Feigerle Franz Fischer – PF (komercionalista) Adalbert Theodor Michel – PF Theodor von Pachmann – PF František Jan Mošner – LF (porodník) Leopold Schulz von Straßnitzki – PF (kameralista) Friedrich Franz – FF (daguerrotypista) Jan Koppel – PF (revolucionář) Ignác Jan Hanuš – FF (revolucionář) Jan Helcelet – LF, PF (revolucionář) Andreas Ludwig Jeitteles – LF (revolucionář) Pavel Trost – FF (lingvista) Ivan Poldauf – FF (lingvista) Antonín Procházka – PF (ústavní soudce) Jaromír Bělič – FF (dialektolog, lingvista) Josef Vašica – TF (zakladatel stolice staroslověnštiny) Aljo Beran (malíř a pedagog) Ladislav Rusek – PF (pedagog, skaut, výtvarník, publicista a básník) Vladislav David – PF Josef Jařab – FF ( amerikanista a politik) === Posluchači === Svatý Jan Sarkander (mučedník) Svatý Jan Ogilvie (mučedník) Albrecht z Valdštejna (vojevůdce) Wenceslas Pantaleon Kirwitzer (astronom) Karel Slavíček – FF (matematik) Jan Marcus Marci (lékař) Bohuslav Balbín (literát) Franz Retz (jezuitský generál) Josef Petrasch (učenec) Pavel Vranický (skladatel) Johann Karl Nestler – FF, TF, PF (polní hospodář) Johann Gregor Mendel – FF (otec genetiky) Rudolf Eitelberger von Edelberg – PF (historik umění) Peter Ritter von Rittinger – PF, FF Edmund Schebek – PF (historik) Eduard Schön – FF (skladatel) Arnošt Förchtgott – FF, PF (skladatel) Beda Dudík (historiograf) Alois Musil – TF (orientalista) Leopold Prečan – TF (arcibiskup) Svatý Gorazd II. – TF (mučedník) Jiří Opelík (kritik) Karel Werner (indolog) (orientalista) František Tomášek – TF (arcibiskup) Otakar Veřovský – FF (politik) Lumír Ondřej Hanuš – PřF (chemik) Miloslav Stibor – FF (fotograf) Helena Havlíčková – PdF (antikomunistka) Jindřich Štreit – PdF (fotograf) Rostislav Švácha – FF (historik) Jozef Kubinyi – LF (politik) Jan Balabán – FF (spisovatel, překladatel) Ivan Langer – LF a PF (politik) Emil Viklický – PřF (jazzman) Jan Korytář – PřF (ekolog) Bogdan Trojak – FF (básník) Kateřina Dubská – FF (politička) Benedikt Tomáš Mohelník – TF (teolog) Jiří Siostrzonek – FF (sociolog) Věra Beranová – (kunsthistorička) Bohdan Pomahač – LF (chirurg) Václav Čada – (historik, politik) Ivana Recmanová – FF (publicistka, aktivistka, umělkyně) == Rektoři == Prvním rektorem univerzity se v roce 1573 stal Hurtado Pérez. Až do roku 1765 připadala pozice Rectora Magnifica automaticky rektorovi jezuitské koleje. Prvním světským rektorem se v roce 1766 stal Johann Heinrich Bösenselle. K nejvýznamnějším rektorům univerzity patří osvícenec a zakladatel moderní moravské historiografie Josef Vratislav Monse, slovinský filosof Franz Samuel Karpe, první rektor obnovené univerzity po druhé světové válce filosof J. L. Fischer a první porevoluční rektor, amerikanista Josef Jařab. První ženou na postu rektora české vysoké školy se stala na Univerzitě Palackého v roce 1950 Jiřina Popelová. V současné době je rektorem Jaroslav Miller, který tuto funkci zastává od 1. února 2014. == Odkazy == === Reference === === Literatura === FIALA, Jiří, et al. Univerzita v Olomouci (1573–2009). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. 181 s. ISBN 978-80-244-2227-5. === Související články === Regionální centrum pokročilých technologií a materiálů === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Univerzita Palackého v Olomouci ve Wikimedia Commons Univerzita Palackého v Olomouci Žurnál Univerzity Palackého – online zpravodajství Studentský časopis Helena v krabici | ABBREVIATION | ABBREVIATION |
002301 | ... na konci chromozomů. Z biologického hlediska je hlavní funkcí smrti odstranění opotřebovaných organismů a uvolnění životního prostoru nastupující generaci. Smrt má výrazný sociální význam v lidské společnosti, např. v rodině vede smrt jednoho z členů k novému uspořádání její struktury a funkcí jejích členů - např. nejstarší syn částečně nahradí zemřelého otce apod. Chorobný strach ze smrti se nazývá thanatofobie, strach z mrtvol je nekrofobie. Smrt jako významná událost bývá různými způsoby oznamována příbuzným, známým i lidem z širokého okolí. Dnes je smrt nejčastěji oznámena vyvěšením a rozesláním tzv. parte, oznámení o úmrtí, která pořizuje rodina zemřelého. V minulosti se po smrti člověka nechalo vyzvánět zvonem - umíráčkem. Podle... | Jak se nazývá chorobný strach ze smrti? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt | [
"thanatofobie"
] | 372 | 451 | Chorobný strach ze smrti se nazývá thanatofobie, strach z mrtvol je nekrofobie. | [
{
"start": 407,
"end": 419,
"text": "thanatofobie"
}
] | Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, úplná a trvalá ztráta vědomí. Umírání je postupný proces, na jehož konci je smrt. Smrt nelze zaměňovat s umíráním, neboť umírání je jedna z fází života organismu. Smrt nastává u každého živého organismu v jiném věku a ve většině případů ji nelze dopředu přesně určit. Nicméně délka života je charakteristická pro každý druh organismu; vychází z jeho genetického základu, ale poměrně výrazně ji ovlivňují i vnější okolnosti. Průměrná délka života u člověka se stále prodlužuje - díky kvalitnější zdravotní péči, hygieně a zdravějšímu životnímu stylu. To, co má smrtelné následky (např. určitá dávka jedu, nevhodný léčebný postup atd.), se označuje jako letální, tedy smrtelné. Věda, zabývající se umíráním a smrtí, se nazývá thanatologie. Usnadněním umírání se zabývá paliativní péče. V běžné mluvě se pojem smrt používá prakticky výhradně ve vztahu k celému organismu, ale v přírodních vědách a lékařství se běžně lze setkat například s pojmem buněčná smrt, kde se slovo smrt vztahuje k části organismu. Zastavení životních funkcí, které lze ještě včasným vhodným zásahem zvrátit, se nazývá klinická smrt. Pojem smrt se užívá také v přeneseném významu pro zánik - kultury, politického systému, živočišného druhu apod. Expirace jako "poslední vydechnutí" znamená v lékařství klinickou smrt, která se projevuje mimo jiné i zástavou dýchání. Podobně také exitus'. Dříve se smrt diagnostikovala na základě zástavy dechu a srdečního tepu a i dnes se těchto ukazatelů používá nejčastěji. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že oproti dřívějšku víme, že zástava dechu a srdce nemusí být definitivní, takže se smrt na základě těchto ukazatelů určuje teprve, když je lékař přesvědčen, že dané funkce nelze obnovit. Pokud neexistují jiné významné okolnosti prokazující úmrtí, je na místě pokus o obnovení obou funkcí (viz kardiopulmonální resuscitace, zástava srdce a zástava dechu). Z těchto a jiných důvodů se zavedl termín mozková smrt, jež je definovaná jako nevratné vymizení všech funkcí celého mozku.. Za normálních okolností mozek odumírá během několika málo minut po zastavení dýchání nebo srdečního tepu, ale v případě, že je člověk podchlazen (například v ledové vodě), může se mozková smrt oddálit (jsou zaznamenány případy, kdy byl za těchto okolností topící se člověk oživen až po 20 minutách, aniž by to zanechalo nějaké následky). Vzhledem k tomu, že různé negativní vlivy (např. hypoxie, otřes mozku) postihují nejdříve vývojově mladší části mozku (šedou kůru mozkovou), může dojít k tzv. apalickému syndromu, kdy ani EEG nezaznamenává žádné mozkové vlny, a přesto hluboká životně důležitá mozková centra stále fungují. Proto se pro stanovení mozkové smrti vyšetření EEG doplňuje ještě např. vyšetřením kmenových evokovaných potenciálů, které zaznamenávají např. funkčnost sluchových drah na úrovni mozkového kmene (BAEP). Člověk může být tedy právně prohlášen za mrtvého na základě zástavy srdce, dechové zástavy, zjištěním dilatace (rozšíření) zorniček nereagujících na světlo či diagnózou mozkové smrti. Informační teorie používá termín informačně teoretická smrt pro stav, kdy není možné žádnými přístroji obnovit či zachovat život a u dané osoby není možno obnovit mysl a osobnost. V české legislativě je smrt definována pouze v ustanovení § 2 písm. e) zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon) .: § 10 odst. 3 téhož zákona pak dále stanovuje, že: Člověk, který je dlouho nezvěstný, nebo který zcela jistě zemřel, ale nelze to prokázat, může být na základě žádosti příbuzných soudně prohlášen za mrtvého. Příčiny smrti lze rozdělit na následující: podlehnutí nemoci smrt stářím a sešlostí - zpravidla se označuje jako přirozená smrt smrt způsobená vlastní vinou: sebevražda - úmyslné ukončení vlastního života sebezabití - smrt, kterou si člověk sám způsobí nedbalostí, neopatrností, nedopatřením . - např. dopravní nehoda, otrava houbami, smrtelný úraz při sportu eutanazie - asistovaná sebevražda, usmrcení na žádost smrt v důsledku podmínek neslučitelných se životem: smrt hladem smrt žízní smrt podchlazením udušení utonutí uhoření smrtelný úraz - např. zavalení kamením, zabití . padajícím stromem apod. smrt způsobená jiným člověkem: zabití - smrt způsobená jiným člověkem nedbalostí, neopatrností, nedopatřením - např. při dopravní nehodě vražda - smrt, způsobená úmyslně jiným člověkem; pokud smrt způsobí člověku zvíře (byť úmyslně) . , hovoříme spíše o zabití než vraždě poprava - vykonání rozsudku trestu smrti smrt způsobená zvířetem (predátor, parazit, bránící se živočich), rostlinou (otrava) Je zřejmé, že jednotlivé způsoby úmrtí mohou někdy poněkud splývat - . závažným problémem je odlišení vraždy (úmyslné zabití) od zabití (neúmyslné), nicméně někdy není ani snadné rozlišit, kdy si člověk smrt způsobil neopatrností a kdy byla způsobena vnějšími příčinami, rovněž eutanazie se někdy může blížit vraždě, ve válce zabití a vražda taktéž splývají atd. Stává se také, že organizmus umírá na kombinaci několika faktorů. Pokud člověk zemře bez předchozích příznaků a z příčin, které mají původ uvnitř těla, označuje se to jako náhlá smrt. Podrobnější informace naleznete v článku Stárnutí. Stárnutí je poměrně běžnou příčinou smrti u člověka, ačkoliv u ostatních druhů je tento důvod spíše v menšině. Vymezit stárnutí není lehké. Obvykle se tento proces definuje jako proces, kdy se zvyšuje riziko smrti. Z tohoto pohledu stárnutí začíná u člověka již po konci puberty. Existuje více hypotéz vysvětlujících stárnutí. Příkladem je teorie, že se v průběhu života nahromaďují mutace v buňkách, nebo teorie, že se množením buněk v těle postupně opotřebují telomery na konci chromozomů. Z biologického hlediska je hlavní funkcí smrti odstranění opotřebovaných organismů a uvolnění životního prostoru nastupující generaci. Smrt má výrazný sociální význam v lidské společnosti, např. v rodině vede smrt jednoho z členů k novému uspořádání její struktury a funkcí jejích členů - např. nejstarší syn částečně nahradí zemřelého otce apod. Chorobný strach ze smrti se nazývá thanatofobie, strach z mrtvol je nekrofobie. Smrt jako významná událost bývá různými způsoby oznamována příbuzným, známým i lidem z širokého okolí. Dnes je smrt nejčastěji oznámena vyvěšením a rozesláním tzv. parte, oznámení o úmrtí, která pořizuje rodina zemřelého. V minulosti se po smrti člověka nechalo vyzvánět zvonem - umíráčkem. Podle délky a frekvence zvonění se přitom dalo určit, jak významná osoba zemřela, například při úmrtí panovníka se zpravidla vyzvánělo všemi kostelními zvony zároveň. K úkolům zvoníka také patřilo napsat jméno zemřelé osoby křídou na tabulku, vyvěšenou na kostelní věži - jednalo se tedy vlastně o předchůdce dnešních parte. Kromě vyzvánění všemi zvony se smrt významné osoby ohlašuje i jinými způsoby, například vyvěšením černé vlajky nebo stažením vlajky na půl žerdi. Ke vzpomínce na mrtvé se někdy drží tzv. minuta ticha. Podrobnější informace naleznete v článku Pohřeb. Jako pohřeb se označuje rituál posledního rozloučení se zemřelým člověkem, symbolické vymezení jeho odchodu ze společnosti. Přestože každé náboženství a kultura mají pohřební ceremoniál a pohřební zvyky odlišné, v některých rysech se navzájem podobají - například většinou se nějakým způsobem poukáže na to, co zemřelého přetrvá (jeho potomci, jeho dílo, jeho nesmrtelná duše). Smrt může být v závislosti na světonázoru posuzujícího ukončením života nebo jeho proměnou. Pohled na smrt se liší jak dobově, tak teritoriálně, v závislosti na výchově, víře i životní filozofii každého jedince. Ve společnostech, kde žije v jedné domácnosti více generací a smrt člena rodiny je tedy běžnější událost, bývá přístup ke smrti celkem vyrovnaný, bývá chápána jako nutná součást života. V moderní společnosti je smrt do značné míry tabuizována, zpravidla chápána tragicky a očekávána s obavami. Jednotlivé náboženské a někdy i filosofické systémy mají obvykle velice důkladně a konzistentně rozpracovány představy o tom, co smrt znamená pro lidské bytí a jaký je další osud duše dotyčného - pokud připouštějí, že něco jako nesmrtelná duše vůbec existuje. Pro mnohá náboženství je ostatně příprava člověka na smrt a její "vysvětlení" jejich hlavních funkcí. Prožitek blízké smrti - Oproti předchozím variantám, varianta ke které je nejvíc důkazů, více či méně hodnověrných, tedy z hlediska teoretického ta nejvíce podložená. Jiná forma bytí - Řada náboženských systémů předpokládá existenci nehmotné nesmrtelné duše, která přetrvá smrt a žije dál, obvykle mimo hmotný svět živých. Často se pojí s koncepty nebe a pekla. Tento pohled postulují abrahámovská náboženství (křesťanství, islám, judaismus), buddhismus, taoismus. Smrt je zde pouze odchodem z tohoto světa, často za lepší a krásnější částí života. V křesťanském pojetí se člověk po smrti dočká spravedlivého rozsudku svých činů. Reinkarnace - Zejména podle východních náboženství může docházet k reinkarnaci, tj. převtělení duše zemřelého do nového těla, buď člověka nebo jiného živého organismu. Podle některých reinkarnace do lidského těla nastává až po určité době strávené na určitých místech (nebe, peklo) v závislosti na karmě). Také hovoří o konečném osvobození (mókša) zasloužilé duše z tohoto procesu (samsára). Názor, že smrt zcela ukončuje existenci daného člověka, je typický pro ateistické a materialistické náhledy na svět, které popírají existenci nehmotné nesmrtelné duše. Z tohoto hlediska se po smrti zvyšuje entropie a následuje postupná dekompozice (rozklad) těla. Z náboženských společenství se ke konci existence přiklánějí také Svědkové Jehovovi. Ti věří, že až přijde čas, Bůh lidi vzkřísí a ti budou žít v pozemském ráji. Dokládají to například biblickými verši: (Žalm 37:11) Ale mírní, ti budou vlastnit zemi a vskutku naleznou své největší potěšení v hojnosti pokoje. (Ezekiel 18:20) Duše, která . hřeší – ta zemře. (Žalm 78:50) ... Nezadržel jejich duši od smrti; a jejich život vydal dokonce moru. (Římanům 5:12) Proto právě jako skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili Některé filosofické a náboženské směry, například hinduismus, hlásají tzv. "kontinuitu bytí". Lidskou bytost považují za nehmotnou duši, která nikdy neumírá. To, co je smrtelné, je pouze fyzický obal, schránka, nádoba pro ducha, fyzické tělo. Dle tohoto pohledu člověk není fyzické tělo a nemůže tudíž zemřít. Smrt pak vnímají pouze jako změnu stavu existence a ve vztahu k fyzickému tělu jako "opuštění vozítka", v němž duch pobýval a působil na fyzické úrovni existence. Následný rozklad fyzického těla po odchodu ducha je pak způsoben postupnou dezintegrací buněk vlivem absence organizující energie ducha. S podobnými informacemi se můžeme setkat v teosofie, Učení odvěké moudrosti pocházejícího z tibetské větve mahájánového buddhismu, ale také v moderních výzkumech například v knihách Roberta A. Monroe Monroe například uvádí, že kolem čtyřicátého roku věku se mu začaly dít spontánní mimotělesné zážitky, které popisuje jako uvolnění vědomí z fyzického a také z astrálního těla. Prostřednictvím těchto prožitků měl možnost objevit a popsat svět, jenž je mimo fyzicko realitu. Tvrdí, že původ člověka nenašel ve hmotné struktuře fyzického těla, nýbrž ve stavu vědomého energetického bytí, kdy existuje ve formě nezávislého kvanta energie, disponujícího určitými vlastnostmi a schopnostmi. Toto vědomí údajně bez problémů dokáže cestovat vesmírem na velké vzdálenosti a často bývá "přitaženo" atraktivitou podmínek, které panují na planetě, jako je Země. Následně může dostat možnost se vtělit do fyzického těla, které obývá až do jeho opuštění. Tento okamžik, který lidé nazývají "smrt", vnímá spíše jako odložení vysloužilého fyzického obalu, který umožňuje vědomí projevovat se na fyzické úrovni existence. Ovšem život člověka tímto odložením těla podle něj v žádném případě nekončí, nýbrž se přesouvá do nefyzické roviny existence, která je dále jemněji strukturována a připomíná víceúrovňový svět oddělených dimenzí. Zde má lidská bytost v energetické formě řadu dalších možností: vzdělávat se v systému škol, které jsou v tomto stavu vedeny dalšími podobnými, často mnohem pokročilejšími bytostmi, odejít do jiných hvězdných systémů, pobýt v záhrobním světě a odpočinout si před . další inkarnací okamžitě se opět inkarnovat, odejít do vyšší složky vlastní existence (duše) Dle jeho názoru člověk, jako energetická bytost, však nikdy nezemře, může pouze změnit formu a stav své existence a jinak její podstata zůstává stále stejná. O kontinuitě života se zmiňuje také Dr Joel L. Whitton PhD a Joe Fisher. Provedený výzkum vědomí zahrnoval hypnotické seance, v nichž byli pacienti s obtížnými životními problémy uvedení zkušebně do hypnózy, aby vypovídali, kde problém vznikl. Tímto způsobem došlo k náhodnému objevení existenčního stavu před stávajícím životem. V souvislosti s tím byly odhaleny příčiny současných problémů v některé z předešlých inkarnací pacienta. Smrt a posmrtný život bývá důležitou (často i klíčovou) součástí různých mytologií. Potýkají se zejména s těmito otázkami: čas smrti - lidé měli zpravidla smrt spojenu s pocity úzkosti, a proto se ji snažili nějakým způsobem oddálit, nebo alespoň zjistit, kdy přesně nastane, kolik člověku ještě zbývá času. mechanismus smrti . - lidé si zpravidla smrt představovali jako bytost, která oddělí duši zemřelého od jeho těla život po životě - mytologie se snaží zodpovědět otázku, co se s duší člověka děje po smrti, v mnoha pověstech se zemřelí mohou za určitých okolností vracet do světa živých Ve většině kultur panovala víra, že člověk má hodinu smrti dopředu přesně stanovenu. Magickými praktikami pak bylo možné okamžik smrti zjistit. Užívala se k tomu nepřeberná škála technik. Některé příklady: sny - sen o černém psu, bílé koze, kalné vodě atd. zvěstuje, že člověk nebo někdo z jeho blízkých zemře zvířata - smrt ohlašují některá zvířata: houkání sýčka (lidé říkali, že sýček svým hlasem volá: "Pojď!", zve lidi do záhrobí), černá kočka přeběhne přes cestu, žluva létá kolem domu, lišaj smrtihlav i jiné můry, havran, vytí psa, bučení dobytka, vrzání červotoče. Když člověk uslyší kukačku, má počítat, kolikrát zakuká - podle toho určí, kolik mu ještě zbývá let. O štědrovečerní půlnoci si domácí zvířata prý lidským hlasem vyprávějí o tom, kdo zemře. Do roka zemře člověk, který poraní nebo zabije hada, žijícího pod prahem domu (věřilo se, že je to přeměněný skřítek, ochránce domácnosti). přírodní jevy - padající hvězda, náhlé zhasnutí světla, zvlhlá sůl, padající omítka, bouchnutí na půdě domu. Dítě narozené v pátek prý do roka zemře. štědrovečerní zvyky mající určit, kdo do roka zemře - kdo v rozkrojeném jablku najde kříž, kdo si rozlouskne prázdný ořech, lití olova: kdo si ulije rakev, lopatu mytické bytosti . , jejichž zjevení ohlašuje smrt: bánší (Banshee) - víla z irských pověstí, která prý svým kvílením ohlašuje smrt někoho v domě, bílá paní - duše zemřelého předka, jejíž zjevení ohlašuje smrt někoho ze členů šlechtické rodiny, meluzína - víla z francouzských pověstí, která svým zjevením zvěstuje smrt vlastníka hradu Lusignan. Nekrangelie (slovo vzniklo složením řeckého ν (nekrós, "mrtvý, zemřelý") a ά (angelos, "posel")) se nazývá okultní jev, při němž se umírající osoba nějakým způsobem . projeví člověku, zpravidla příbuznému nebo jinak blízkému, a podá mu tak zprávu - buď o svém úmrtí, nebo někdy i jinou důležitou informaci, kterou mu za života nestihla sdělit - kam ukryla poklad, komu odkazuje majetek, kdo nese vinu na její smrti, varuje příbuzného před nebezpečím apod. Nekrangelie může mít celou řadu podob. Příklady jsou: Člověku se zastaví hodinky právě v okamžiku, kdy jeho příbuzný zemřel. Člověk slyší z dálky hlas umírajícího. Ze zdi spadne zrcadlo, a ohlašuje tak úmrtí. Fotografie umírajícího náhle zamrká. Odmítnutý muž se zjeví na svatbě své vyvolené. Člověk slyší v domě tajemnou hudbu. Často se nekrangelie projevuje ve snu - člověku se zdá o umírajícím a ten právě oné noci zemře. Lidé se snažili smrt oddálit, oklamat, odehnat ji od sebe. Často si život představovali jako hořící svíci - když svíce dohoří, život zanikne. Smrt bylo možno oklamat tak, že si člověk svou svíci prodloužil o svíci někoho jiného. Podobně, jako se lidé snažili smrt zahnat od sebe a své rodiny, jindy naopak usilovali přivolat ji na své nepřátele pomocí kletby. Přivolání smrti kletbou a pozvání k božímu soudu se označuje jako thanatobolie. Z historie jsou známy případy, kdy kletba skutečně došla svého naplnění. Zřejmě nejznámější je případ posledního velmistra řádu templářů Jacqua de Molay, který po svém nespravedlivém odsouzení k smrti upálením proklel francouzského krále Filipa IV. a papeže Klementa V. Oba prokletí krátce na to zemřeli. V českých zemích je nejznámější pověst o vůdci Chodů Janu Sladkém Kozinovi, který údajně uvrhl kletbu na pána Wolfa Maxmiliána Lamingera, že se do roka a do dne setkají u božího soudu. Laminger skutečně za necelý rok nato zemřel. Syndrom thanatobolie se proto někdy označuje také jako lamingerismus. O totéž se v roce 2000 pokusil pětinásobný český vrah Ivan Roubal, kdy po vynesení rozsudku vyzval soudce na boží soud. Ivan Roubal zemřel v roce 2015. Související informace naleznete také v článku Nesmrtelnost. Jako nesmrtelnost se označuje nemožnost úmrtí, věčný život ve fyzické nebo spirituální formě. V užším smyslu se jako nesmrtelnost označuje nemožnost úmrtí věkem. Nesmrtelnost je pouze hypotetická vlastnost, která prozatím nebyla v praxi prokázána, nicméně se často objevuje v mytologii, pověstech a také v kultuře. Někdy je chápána pozitivně, ale často je věčný život považován za prokletí. Lidé si představovali, že duši umírajícího si odnese nějaká bytost - bůh, anděl, nebo jiná mytická bytost. Další bytosti ji pak provázely na cestě do posmrtného života, soudily jeho hříchy, nebo na ni dohlížely v zásvětí. Tyto bytosti se v každé kultuře liší, ale některé prvky jsou podobné. Upanišady a další texty uvádějí, že duše jsou odváděny různými průvodci zvanými ativáhika dévatové na různá místa podle jejich individuální karmy. Většinou jim konkrétní místo sdělí bůh smrti a soudce mrtvých Jama, v Číně známý jako Janluo, v Japonsku jako Emma(-ó) či Enma. Egyptským bohem smrti, mumifikace a pohřebišť je Anup, bůh se šakalí hlavou, jeden z nejvýznamnějších egyptských bohů. Později se k němu v mytologii připojil Usir, vládce podsvětí. Egypťané věřili v pokračování života po smrti. V říši mrtvých vládl bůh Usire (Osiris). V říši mrtvých žije lidská duše dál plnohodnotných životem, ale jen za určitých podmínek. Slovo mumie je zřejmě arabského původu a znamená asfalt nebo smůla. Po rozšíření tohoto slova se slovo začalo užívat pro nabalzamování těla. Mumifikace byla nedílnou součástí smrti pro každého starého Egypťana. Mumifikace měla dvě podoby, přirozenou a umělou. Bytost pro ně byla součást elementů. Tělo bylo určeno ke smrti. Srdce bylo centrem citů, emocí a racionálního uvažování, bylo také pomyslným vstupem do ráje prostřednictvím vah boha Anupa. Podle Knihy mrtvých je srdce položeno na váhu, na druhé misce je položeno pero, to symbolizuje pravdu a spravedlnost. Pokud bude tělo zemřelého těžší než pero, projeví se tak vina zemřelého. Bohem smrti v Řecku je Thanatos, zobrazovaný jako mladý muž s křídly, který přilétá, aby uhasil pochodeň života. Jeho bratrem - dvojčetem je Hypnos, bůh spánku. Jsou synové bohyně noci - Nyx. Řekové tím vyjádřili jednak představu, že spánek a smrt jsou si podobné, a také fakt, že lidé často umírají v noci během spánku. Jejich sourozencem je také Charón, převozník, který převáží duše zemřelých do podsvětí. Podsvětní říši vládne bůh Hádés. Bránu do podsvětí hlídá strašlivý tříhlavý pes Kerberos. Ve starověkém Římě byly bytosti velmi podobné řecké mytologii, jen měly jiná jména. Bohem smrti je Mors, bohem římského podsvětí bůh Pluto. V Irsku podle keltské mytologie je strážcem brány do podsvětí bůh Donn, syn boha Míla. Brána se nachází na skalnatém ostrůvku Tech nPuinn, kde má Donn své sídlo. V severské mytologii se rozlišují mrtví, kteří padli v boji, a ti, kteří zemřeli např. stářím nebo nemocí. Z padlých hrdinů jsou vybráni ti nejudatnější valkýrami, které je odnesou do Valhaly - síně padlých, v níž budou čekat na ragnarok, poslední bitvu. Ostatní zemřelí odcházejí do temné říše Helheimu, jíž vládne bohyně Hel. Výjimku představují ještě utopení námořníci, jejichž duše přebývají u bohyně Rán. Ve slovanské mytologii postavu smrti zosobňovala bohyně Morana. Je prý velmi krásná. Je rovněž vládkyní zimy; na některých vesnicích se dodnes udržuje zvyk "vynášení smrti", kdy na jaře lidé vyrobí ze slámy a starých hadrů postavu (označovanou jako Morana, Mařena, Smrtholka), kterou pak hodí ze skály nebo z mostu, případně ji spálí v ohni. Je to spojeno s lidovou slavností, která má oslavit příchod jara, u nás tento zvyk splývá s pálením čarodějnic. Zvyk vynášení smrti je doložen už od 14. století. Ve středověku si lidé představovali smrt jako kostlivce s kosou nebo mečem (Smrtka, Smrťák). Není bez zajímavosti, že v některých zemích byl považován spíš za osobu mužského pohlaví (Německo), jinde spíše ženského (české země). Zpodobnění smrti se často objevuje na obrazech tzv. tance smrti (danse macabre), v němž kostlivec-smrt tančí v čele průvodu lidí. Tato a jiná zpodobnění smrti slouží jako memento mori (pamatuj na smrt) - člověk nemá zapomínat na smrt a žít ctnostným životem, aby nezemřel ve hříchu. Související informace naleznete také v článku Nemrtvý. Osoba, která po smrti nedojde pokoje a vrací se do světa živých, se obecně nazývá revenant (z francouzského revenir, znovu se objevovat), česky se označuje jako nemrtvý nebo oživlý mrtvý. Jednotlivé druhy zjevení pak dostávají označení podle svých projevů - mezi revenanty patří například duch, přízrak, oživlý kostlivec, ohnivý muž (přízrak podvodníka), bludička (nepokojná duše zemřelého) nebo upír, mezi oživlé mrtvé patří také zombie. Podrobnější informace naleznete v článku Nekromancie. Pokud se člověk pokouší pomocí magických praktik přivolat zemřelého a vyzvědět od něj nějakou informaci, jde o formu věštění, která se označuje jako nekromancie. Záležitosti související se smrtí jsou častým motivem strašidelných příběhů, filmových i knižních hororů a tajuplných povídek. Literatura: Terry Pratchett: Zeměplocha - Smrť (zejména knihy Mort, Sekáč, Těžké melodično, Otec prasátek, Zloděj času) J. R. R. Tolkien: Silmarillion - Mandos Robert Fulghum: Od začátku do konce - . jedna kapitola se týká úvah o smrti Edgar Allan Poe: Jáma a kyvadlo - některé strašidelné povídky se zabývají smrtí (např. Předčasný pohřeb) Film: Ingmar Bergman: Sedmá pečeť - Smrt Martin Brest: Seznamte se, Joe Black . Martin Frič: Dařbuján a Pandrhola - Smrťák Vadim Jean: Otec prasátek (filmové zpracování knihy Terryho Pratchetta) - Smrť Vadim Jean: Barva kouzel (filmové zpracování knihy Terryho Pratchetta) - Smrť Monty Python: Smysl života - . Smrt John McTiernan: Poslední akční hrdina - Smrt (parodie na Bergmannovu Smrt) Bořivoj Zeman: Honza málem králem Divadlo: Divadlo Járy Cimrmana: Posel z Liptákova - pan Smrtka Výtvarné umění: Albrecht Dürer: Rytíř, . smrt a ďábel Literatura: J. R. R. Tolkien: Dvě věže - když umíral Boromir, napadený skřety, jeho bratr Faramir slyšel z dálky jeho roh Film: Tim Burton: Velká ryba - historka o černé vráně, která zvěstuje smrt; v oku čarodějnice může člověk vidět, jak zemře Gore Verbinski: Kruh - smrt je lidem zvěstována telefonem sedm dní předem | ENTITY | ENTITY |
007049 | ... a její povodí má rozlohu alespoň 100 000 km2, se označuje jako veletok. Řeky mohou vést část svého toku i podzemím. Místo, kde vodní tok mizí pod povrchem země (časté v krasových oblastech s rozsáhlým výskytem jeskyní), se nazývá ponor, místo opětovného vynoření řeky se označuje za vyvěračku, podzemní části řeky se říká punkva. Voda tekoucí ve vodních tocích pochází z tajícího sněhu, dešťových srážek a z vody, která vsákla do Země a na povrch znovu vyvěrá v místě nazývaném pramen. Některé řeky pramen nemají a začínají v jezerech, bažinách nebo tajícím ledovci. Místo, na kterém se řeka vlévá do moře nebo jezera, se nazývá ústí. Řeka se často před ústím dělí na několik větví. Území ohraničené těmito větvemi a vodní plochou, do níž se řeka vlévá, se nazývá delta, protože při pohledu shora má obvykle přibližně trojúhelníkový tvar jako řecké písmeno delta (Δ).... | Jak se nazývá místo, ve kterém voda vsákla do Země znovu vyvěrá? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98eka | [
"pramen"
] | 334 | 489 | Voda tekoucí ve vodních tocích pochází z tajícího sněhu, dešťových srážek a z vody, která vsákla do Země a na povrch znovu vyvěrá v místě nazývaném pramen. | [
{
"start": 482,
"end": 488,
"text": "pramen"
}
] | Řeka je přirozený vodní tok. Ve srovnání s potokem má obvykle větší průtok, délku nebo rozlohu povodí. Tok řeky můžeme rozdělit do tří částí: horní tok, s převahou eroze, charakteristické je říční údolí ve tvaru "V" s minimem usazenin střední tok, kde se projevuje eroze i sedimentace, říční údolí je plošší a s již významným podílem usazenin. Koryto toku má tvar písmena "U". dolní tok s převahou sedimentace – údolí je velice ploché, díky masivní sedimentaci vznikají rozsáhlé říční nivy. Kromě řek stáletekoucích rozeznáváme i řeky občasně tekoucí. Menší vodní toky se nazývají bystřina, potok a říčka. Řeka, která je alespoň 500 km dlouhá a její povodí má rozlohu alespoň 100 000 km2, se označuje jako veletok. Řeky mohou vést část svého toku i podzemím. Místo, kde vodní tok mizí pod povrchem země (časté v krasových oblastech s rozsáhlým výskytem jeskyní), se nazývá ponor, místo opětovného vynoření řeky se označuje za vyvěračku, podzemní části řeky se říká punkva. Voda tekoucí ve vodních tocích pochází z tajícího sněhu, dešťových srážek a z vody, která vsákla do Země a na povrch znovu vyvěrá v místě nazývaném pramen. Některé řeky pramen nemají a začínají v jezerech, bažinách nebo tajícím ledovci. Místo, na kterém se řeka vlévá do moře nebo jezera, se nazývá ústí. Řeka se často před ústím dělí na několik větví. Území ohraničené těmito větvemi a vodní plochou, do níž se řeka vlévá, se nazývá delta, protože při pohledu shora má obvykle přibližně trojúhelníkový tvar jako řecké písmeno delta (Δ). Větvení řeky, vytváření říčních ramen se označuje jako divočení řeky. Pokud se řeka rozdělí na dva toky nastálo, nazývá se to bifurkace (geografie). Místo, na kterém se dvě řeky (resp. vodní toky) setkávají, se označuje za soutok. Pokračování toku za soutokem dvou řek se obvykle pojmenovává po delší nebo větší z řek, někdy se však může zcela přejmenovat, původní toky se pak označují jako zdrojnice; tímto způsobem vzniká například Amazonka. V některých případech může tok za soutokem nést jméno kratší a menší řeky, jako v případě Labe po soutoku s Vltavou. U menší řeky, respektive řeky, která prohrála svůj "souboj" o jméno další části toku, lze v tomto případě rovněž mluvit o ústí. Řeky jsou rozděleny podle ústí do následujících kategorií: řeka I. kategorie je řeka, která ústí přímo do moře (v ČR jsou takovéto řeky jen dvě – Labe a Odra) řeka II. kategorie je řeka, která ústí do řeky . I. kategorie (v ČR např. Vltava, Morava, Ostravice) řeka III. kategorie je řeka, která ústí do řeky II. kategorie (v ČR např. Sázava, Dyje) řeka IV. kategorie je . řeka, která ústí do řeky III. kategorie (v ČR např. Svratka, Úslava) pátá kategorie se už nezavádí, i když i takové řeky existují. délka toku (od pramene k ústí) průměrný nebo okamžitý průtok plocha povodí. V této tabulce je uvedeno 5 největších řek světa podle průměrného průtoku v ústí řeky. V této tabulce je uvedeno 6 největších řek světa podle velikosti povodí. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam nejdelších řek. V této tabulce je uvedeno 10 největších řek světa podle jejich délky. Pokud je nějaký přítok řeky delší než samotná řeka od místa ústí tohoto přítoku, je počítána délka přítoku. Dno toku Koryto řeky Meandr Odtok Povodeň Povodí Průtok Údolní niva Říční kilometr Říční údolí Vádí Zdrojnice Zvodeň Obrázky, zvuky či videa k tématu řeka ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo řeka ve Wikislovníku Téma Řeka ve Wikicitátech Filmový dokument Řeka v proudu času – po řece Ohři provází Václav Cílek – v archivu ČT | ENTITY | ENTITY |
003546 | ... V Alpách se také nachází řada krásných jezer a na hranicích s rakouskou spolkovou zemí Tyrolskem leží i nejvyšší hora Německa Zugspitze (2962 m). Územím Bavorska protéká evropský veletok Dunaj i řada jiných řek jako je Inn, Lech, Mohan (Main) a další římskokatolické 57,2 % (2006) (v roce 1950 71,9 %) evangelické 21,3 % (2006 . ) (1950 26,8 %) muslimské 2,2 % (2006) jiná náboženství a bez vyznání 19,2 % (2006) Bavoři se tradičně dělí na 4 "kmeny": "vlastní" Bavoři (Altbayern .) Frankové Švábové (Schwaben) Sudetští Němci (po roce 1945; víc než 2 miliony uprchlíků, vysídlených především ze Sudet) Hovoří se zde několika hornoněmeckými dialekty, které patří ke dvěma skupinám: Bavorská (Bairisch .): většina země, především... | Protéká přes bavorsko řeka Dunaj? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bavorsko | [
"ano"
] | 150 | 254 | Územím Bavorska protéká evropský veletok Dunaj i řada jiných řek jako je Inn, Lech, Mohan (Main) a další | [] | Svobodný stát Bavorsko (německy Freistaat Bayern) je územně největší ze šestnácti spolkových zemí Spolkové republiky Německo, co do obyvatelstva pak druhá nejlidnatější spolková země. Hraničí na východě s Českem a rakouskými spolkovými zeměmi Solnohradskem a Horními Rakousy, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Tyrolskem, Vorarlberskem a Solnohradskem, na západě s německou spolkovou zemí Bádenskem-Württemberskem, na severu s německými spolkovými zeměmi Hesenskem, Svobodným státem Durynsko a Svobodným státem Sasko. Bavorsko patří mezi nejbohatší spolkové země Německa. Pochází odtud i emeritní papež Benedikt XVI. Hlavním městem je Mnichov (München). Označení "svobodný stát" ("Freistaat") má demonstrovat demokratický a republikánský charakter země, nikoliv, jak je často mylně uváděno, nějaké zvláštní postavení mezi ostatními spolkovými zeměmi SRN (toto označení používá ze spolkových zemí ještě Sasko a Durynsko). Jde především o historické označení; podobně jako označení "svobodné hanzovní město", resp. svobodné a hanzovní město (Freie Hansestadt, Freie und Hansestadt), které používají spolkové země Hamburk a Brémy, má jiný (středověký) původ, souvisí se středověkými výsadami pro města. Povrch území je převážně kopcovitého rázu, který zde zůstal jako památka na prvohorní hercynské vrásnění. Pahorkatiny severního Bavorska jsou tvořeny břidlicemi, granity a rulami, které místy vystupují v zajímavé skalní útvary. Jedná se o Fichtelgebirge (česky Smrčiny) s nejvyšší horou Schneeberg (1051 m n. m.) a Frankenwald (Francký les). Porost býval kdysi jedlový, ale pro svou hospodářské nedůležitost byl nahrazen smrkovým porostem. I smrky podléhají populační explozi. Proto byl v roce 1973 zřízen ve Frankenwaldu na ploše o rozloze 972 km2 přírodní park. Přestože lesy pokrývají pouze polovinu území, je park lákadlem pro mnoho turistů. Na jihu se táhne vnější vápencová linie nejvyššího horského systému v Evropě, Alp (nepočítáme-li ovšem Kavkaz). Hřeben na bavorsko-tyrolských hranicích se vlivem působení tektonických desek posunul oproti původní poloze asi o 80 až 200 km. Možná právě to je jedna z příčin, proč reliéf u okraje tak prudce mění charakter z velehor na rovinu. V pleistocénu formoval krajinu Alp ledovec, který nám zanechal četná jezera, např. Chiemsee nebo Ammersee. Bavorsko je obdivováno mnohými zahraničními návštěvníky díky svojí krásné a čisté přírodě, pivu a klobásám a tradiční lidové architektuře. Na jihu, v Alpách jsou lyžařská centra z nichž nejvýznamnější je Garmisch-Partenkirchen. V Alpách se také nachází řada krásných jezer a na hranicích s rakouskou spolkovou zemí Tyrolskem leží i nejvyšší hora Německa Zugspitze (2962 m). Územím Bavorska protéká evropský veletok Dunaj i řada jiných řek jako je Inn, Lech, Mohan (Main) a další římskokatolické 57,2 % (2006) (v roce 1950 71,9 %) evangelické 21,3 % (2006 . ) (1950 26,8 %) muslimské 2,2 % (2006) jiná náboženství a bez vyznání 19,2 % (2006) Bavoři se tradičně dělí na 4 "kmeny": "vlastní" Bavoři (Altbayern .) Frankové Švábové (Schwaben) Sudetští Němci (po roce 1945; víc než 2 miliony uprchlíků, vysídlených především ze Sudet) Hovoří se zde několika hornoněmeckými dialekty, které patří ke dvěma skupinám: Bavorská (Bairisch .): většina země, především v Dolním Bavorsku, Horním Bavorsku a Horní Falci Alemánská (Alemannisch): 2 miliony Švábů na západě Vedle toho jsou rozšířená i francká nářečí (Fränkisch): asi 3 miliony převážně na území Dolních, Horních a Středních Frank. Papež: Benedikt XVI. Císařové: Ludvík IV. Bavor, Karel Albrecht Císařovna: Alžběta Bavorská , manželka císaře Františka Josefa I. Král: Fridrich Falcký, Ludvík II. Bavorský Vévoda: Maxmilián II. Emanuel Diktátor: Adolf Hitler Sportovci: Bastian Schweinsteiger Malíři: Hans Holbein starší, Albrecht Dürer, Albrecht Altdorfer, Lucas Cranach starší, Carl Spitzweg, Franz von Lenbach, Franz von Stuck a Franz Marc Hudebníci: . Orlando di Lasso, Christoph Willibald Gluck, Richard Wagner, Richard Strauss a Theobald Böhm, vynálezce moderní flétny Spisovatelé: Hans Sachs, Jean Paul, Frank Wedekind, Christian Morgenstern, Oskar Maria Graf, Bertolt Brecht ., Lion Feuchtwanger Vědci: Adam Ries, Joseph von Fraunhofer, Max Joseph von Pettenkofer, Georg Simon Ohm, Carl von Lindea, Sebastian Kneipp, Alois Alzheimer, Wilhelm Conrad Röntgen, Werner Heisenberg, Rudolf . Mößbauer, Robert Huber Vynálezci: Martin Behaim, Levi Strauss a Rudolf Diesel Ostatní: členové protinacistické skupiny Bílá růže Svobodný stát Bavorsko se člení na 7 vládních obvodů (Regierungsbezirke): Dolní Bavorsko (Niederbayern) Dolní Franky . (Unterfranken) Horní Bavorsko (Oberbayern) Horní Falc (Oberpfalz) Horní Franky (Oberfranken) Střední Franky (Mittelfranken) Švábsko (Schwaben) Výše jmenovaných 7 vládních obvodů se dále člení na 71 zemských okresů (Landkreise) a 25 městských okresů (Kreisfreie Städte): 25 bavorských městských okresů: Bavorsko má jednokomorový sněm (Landtag). Až do prosince 1999, existovala i druhá komora, senát, jehož členové byli vybráni společenskými a ekonomickými skupinami v Bavorsku, která byla referendem v roce 1998 zrušena. Hlavou vlády je předseda vlády (Ministerpräsident). V politice země dominuje konzervativní strana CSU, jež je "sesterskou" stranou celoněmecké CDU, se kterou úzce spolupracuje. CSU v zemských volbách nekandiduje v žádné jiné spolkové zemi, CDU nikdy nekandiduje v zemských volbách v Bavorsku. Od roku 1962 vládne v Bavorsku CSU nepřetržitě a absolutní většinou křesel v parlamentu, v několika volbách podíl hlasů pro CSU přesáhl 60 %, v roce 2003 dokonce dosáhla ve volbách dvoutřetinové většiny mandátů, čehož nedosáhla žádná jiná strana v žádné jiné spolkové zemi. Ve volbách v roce 2008 ovšem absolutní většinu těsně ztratila, i nadále ale zůstává daleko nejsilnější stranou. Bavorština Seznam bavorských vládců Bavorské vévodství Bavorská hymna Válka o bavorské dědictví Franky Švábsko NOVOTNÝ, Lukáš. Bavorsko. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-458-6 Obrázky, zvuky či videa k tématu Bavorsko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Bavorsko ve Wikislovníku Téma Bavorsko ve Wikicitátech www.bayern.de – Informační server bavorské vlády. www.bayerischer-wald.de - Informační server oblasti Bavorský les. Bavorsko ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích | VERB_PHRASE | YES_NO |
004264 | ... Dne 1. září 2009 byl na 1. nástupišti odhalen památník a socha brita Nicholase Wintona. Ten v roce 1939 před válkou poslal 669 převážně židovských dětí vlakem do Spojeného království, aby se vyhnuli nacistům a odvozům do koncentračních táborů. Autorem sochy je Flor Kentová. Technický stav nádraží byl na začátku 21. století špatný, a proto 17. prosince 2006 započala rozsáhlá rekonstrukce, modernizace a revitalizace s rozpočtem přesahujícím 1 miliardu korun. Celou ji zajišťovala italská společnost Grandi Stazioni, která si pro projektovou činnost vybrala sdružení projektantů Metroprojekt Praha, v čele s architektem Patrikem Kotasem a ve spolupráci s původními architekty (Janem Bočanem a Alenou Šrámkovou). Modernizace zahrnovala rekonstrukci odbavovací haly z roku 1977, rekonstrukci Fantovy budovy z roku 1917, rozšíření a opravy nástupišť a vyměnění nástupištních hal. Na přelomu let 2008 a 2009 byly rekonstruovány... | Který architekt navrhl podobu rekonstrukce hlavního nádraží v Praze? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Praha_hlavn%C3%AD_n%C3%A1dra%C5%BE%C3%AD | [
"Patrikem Kotasem"
] | 465 | 716 | Celou ji zajišťovala italská společnost Grandi Stazioni, která si pro projektovou činnost vybrala sdružení projektantů Metroprojekt Praha, v čele s architektem Patrikem Kotasem a ve spolupráci s původními architekty (Janem Bočanem a Alenou Šrámkovou). | [
{
"start": 625,
"end": 641,
"text": "Patrikem Kotasem"
}
] | Praha hlavní nádraží je největší osobní železniční nádraží v Česku a nejvýznamnější pražské nádraží na adrese Wilsonova 300/8. Název Praha hlavní nádraží užívalo od 15. února 1940 do roku 1945, a od ledna 1953 jej užívá dodnes. V minulosti bylo nazývané nádraží císaře Františka Josefa (1871–1919) a Praha Wilsonovo nádraží (1919–1940, 1945[?]–1953). Kolejiště, Fantova odbavovací budova a nová provozní budova (přiléhající k Seifertově ulici) leží na Vinohradech v Praze 2, nová odbavovací budova na Novém Městě v Praze 1, severní zhlaví zasahuje do Žižkova na Praze 3. Budova stojí v Městské památkové zóně Vinohrady, Žižkov a Vršovice, Fantova budova a hala nad kolejištěm patří mezi nemovité kulturní památky. Vybudování nádraží v současné lokalitě přispělo císařské rozhodnutí z října 1866 o zboření hradeb. Nádraží je v provozu od 14. prosince 1871, kdy z něj byl zahájen železniční provoz Dráhy císaře Františka Josefa na jih do Benešova, Tábora a Vídně. Tehdy se jmenovalo Nádraží císaře Františka Josefa. Roku 1872 v blízkosti nádraží Dráhy císaře Františka Josefa byla na samostatné stanici ukončena od severu Turnovsko-kralupsko-pražská dráha. Obě nádraží brzy splynula. Roku 1872 byla rovněž zprovozněna Pražská spojovací dráha v trase Smíchov (Česká západní dráha) – Praha (dnešní hlavní nádraží) – Hrabovka (napojení na Rakouskou severozápadní dráhu), čímž došlo k propojení nádraží čtyř různých společností. Vinohradským tunelem vedly dráhy do Vídně a na Smíchov samostatně, teprve po zdvojkolejnění spojovací dráhy v roce 1901 byly obě tratě propojeny již před vršovickým portálem. Původní budova nádraží byla postavena podle návrhu Vojtěcha Ignáce Ullmanna a Antonína Barvitia v novorenesančním slohu. 150 metrů dlouhá stavba se dvěma věžemi, halou s kazetovým stropem, restaurací, kancelářemi a 22 dveřmi vedoucími na nástupiště s mozaikovou dlažbou si vysloužila přezdívku zámecké nádraží. Vrchlického sady před nádražím byly založeny roku 1876. Původní budova ani kolejiště kapacitně přestávaly rozvoji železnice stačit. Začátkem dvacátého století bylo proto nádraží zrekonstruováno a zvětšeno. Nová hlavní budova v secesním slohu byla postavena v letech 1901–1909 podle vítězného návrhu Josefa Fanty na základě architektonické soutěže. Pokladny byly umístěny v přízemí kopule ve střední části budovy, v místech dnešní kavárny. Kopuli zdobí secesní motivy a sochy od Stanislava Suchardy a Ladislava Šalouna zpodobňující česká města. Cestujícím sloužily velkoryse pojaté čekárny v levém křídle budovy a dvě restaurace různých cenových hladin. Budova od počátku disponovala také kancelářemi a salonky pro významné hosty, na vlak v nich čekali například Tomáš Garrigue Masaryk, Thomas Alva Edison, Le Corbusier nebo Charlie Chaplin. Spolu se novou budovou byly vybudovány podchody a kolejiště bylo zastřešeno dvoulodní ocelovou obloukovou halou o rozpětí 33,3 m a výšce 18 m, jejichž autory byli J. Marjanko a R. Kornfeld. Konstrukci zhotovila firma S. Bondy v Bubnech. Hala zastřešuje současná nástupiště číslo 1 až 4, nástupiště č. 1A je mimo hlavní zastřešení vysunuto k vinohradskému zhlaví, nástupiště 5 až 7 mají vlastní zastřešení, které tvarově odkazuje na konstrukci haly. Již v roce 1910 začalo rakouské ministerstvo dopravy uvažovat o elektrizaci železnice ve Vídni a v Praze. Podnikatel Emil Kolben tehdy dal Rakousko-uherským státním drahám nabídku na elektrizaci pražských spojek soustavou 10 kV 16 Hz, ale ta nebyla přijata. Myšlenkou elektrizace se znovu začalo zabývat ministerstvo železnic ČSR hned po svém vzniku. Počátkem roku 1924 byl jako optimální vybrán systém 1500 Vss. Dne 12. srpna 1926 byly slavnostně, za přítomnosti Františka Křižíka a lokomotivy E 407.001, zahájeny stavební práce. 23. dubna 1928 byl na Wilsonově nádraží zahájen posun v elektrické trakci a 27. dubna se v elektrické trakci rozjely osobní vlaky do Vysočan. S novým jízdním řádem byl od 15. května 1928 zahájen pravidelný elektrický provoz na všech elektrizovaných tratích. Napájení a dobíjení akumulátorových lokomotiv obstarávala měnírna Křenovka. Lokomotivy byly deponovány ve výtopně na Wilsonově nádraží, která byla zatrolejovaná. Po první světové válce byla trať na Smíchov zdvojkolejněna. Roku 1926 byla dokončena jednokolejná spojka Vítkov – Libeň horní nádraží; Vítkovská trať), která doplnila jednokolejnou spojku druhou stranou kopce, přes Hrabovku, z roku 1872. V letech 1940–1944 byl vybudován druhý vinohradský tunel. Veškerá doprava byla převedena do něj, aby mohla být provedena rekonstrukce prvního tunelu. Po jejím dokončení byly tratě do Vršovic a na Smíchov definitivně rozděleny. Související informace naleznete také v článku Dějiny metra v Praze. Dne 15. března 1967 začala stavba metra Hlavní nádraží (první a nejstarší stanice metra v Praze), podle prvních plánů ještě jako podpovrchové tramvaje. O vybudování metra namísto tramvaje vláda rozhodla až po zahájení stavby, v srpnu 1967, proto má stanice méně typická dvě boční nástupiště namísto jednoho středového. Dne 9. května 1974 byl zahájen provoz stanice metra Hlavní nádraží. V letech 1972–1979 vznikla na základě architektonické soutěže nová pozdemní odbavovací hala (slohově ji lze řadit k brutalismu), které ustoupila část dosavadních sadů. Autory nové budovy jsou Josef Danda, Jan Bočan, Julie Trnková a Alena a Jan Šrámkovi. Po střeše haly vede Severojižní magistrála, která tak odřízla historickou budovu od okolí. V letech 1983–1989 byl dobudován třetí vinohradský tunel na jižní straně nádraží. V roce 1985 byla na severním zhlaví provedena rekonstrukce výhybek a zabezpečovacího zařízení. Až do té doby zde fungovala mechanická návěstidla a výhybky byly přestavovány ručně. Bylo zbořeno stavědlo Sakrabonka stojící na místě bývalé stejnojmenné usedlosti, která v roce 1870 ustoupila stavbě nádraží. V roce 1994 byla na hlavním nádraží zprovozněna další tři nástupiště, s čísly 5 až 7, která mají samostatná klenutá zastřešení. Přestavba severního (východního) zhlaví hlavního nádraží byla dokončena v roce 2005. Dne 1. září 2009 byl na 1. nástupišti odhalen památník a socha brita Nicholase Wintona. Ten v roce 1939 před válkou poslal 669 převážně židovských dětí vlakem do Spojeného království, aby se vyhnuli nacistům a odvozům do koncentračních táborů. Autorem sochy je Flor Kentová. Technický stav nádraží byl na začátku 21. století špatný, a proto 17. prosince 2006 započala rozsáhlá rekonstrukce, modernizace a revitalizace s rozpočtem přesahujícím 1 miliardu korun. Celou ji zajišťovala italská společnost Grandi Stazioni, která si pro projektovou činnost vybrala sdružení projektantů Metroprojekt Praha, v čele s architektem Patrikem Kotasem a ve spolupráci s původními architekty (Janem Bočanem a Alenou Šrámkovou). Modernizace zahrnovala rekonstrukci odbavovací haly z roku 1977, rekonstrukci Fantovy budovy z roku 1917, rozšíření a opravy nástupišť a vyměnění nástupištních hal. Na přelomu let 2008 a 2009 byly rekonstruovány nástupiště 1 až 4 včetně nových přístřešku nad částmi nástupišť mimo historickou halu. Rekonstrukcí prošly oba podchody, do kterých byly instalovány eskalátory a výtahy. Rekonstrukce historické ocelové haly nad nástupišti byla z finančních důvodů vynechána, řešeny byly pouze havarijní stavy a byly provedeny nezbytné opravy patek sloupů, rekonstrukce střešních žlabů a výměna poškozených skel světlíků. Proběhla také rekonstrukce kolejiště a trakčního vedení a přestavba severního zhlaví pro zaústění estakády Nového spojení. Součástí takzvaného Nového spojení jsou dvě nové dvojkolejné tratě mezi Balabenkou a Hlavním nádražím. Vedou dvěma dvojkolejnými tunelovými troubami délky 2680 metrů horou Vítkov (severní tunel směrem do a z Libně, jižní tunel směrem do a z Holešovic a Vysočan) a jsou konstruovány na rychlost 80–100 km/h. Z vítkovského tunelu vedou společně k hlavnímu nádraží po 438 metrů dlouhé čtyřkolejné estakádě, která přemosťuje Trocnovskou a Husitskou ulici. Na druhé straně tunelů je opět estakáda a rozplet napojující k Balabence i Masarykovo nádraží s Negrelliho viaduktem. Celý projekt byl dokončen v roce 2010. Při rekonstrukci nástupišť došlo k výměně systému pro informování cestující veřejnosti HIS-VOICE společnosti mikroVOX, za konkurenční Integrovaný informační systém stanice (INISS), jehož dodavatelem je brněnská firma CHAPS, známá též jako správce systému IDOS. Po téměř patnácti letech (1994 – 16. června 2008) se s cestujícími rozloučil hlas herce a dabéra Václava Knopa a cestující zde poprvé uvítala brněnská herečka Danuše Hostinská-Klichová, tehdy ještě mezi nadšenci známá pouze pod pseudonymem "Andula". V průběhu času se objevily potíže se srozumitelností nového hlášení v hlučném prostředí a byly podniknuty kroky (např. maximální zesílení signálu vstupujícího do reproduktorů) směřující ke zvýšení informovanosti cestujících. S výměnou hlásícího informačního systému souvisela i inovace listových zobrazovacích zařízení Pragotron a Solari za LCD panely od výrobce Elektročas. Pro cestující byla nejviditelnější součástí modernizace odbavovací haly z roku 1977. Ta probíhala od roku 2006 do dubna 2011. Od léta 2009 se postupně uzavírala jižní část nové odbavovací haly. Její rekonstrukce byla dokončena v listopadu roku 2010, vznikly zde opět obchody, restaurace a jiné komerční plochy. V červnu 2009 byla předána do užívání veřejnosti rekonstruovaná severní část nové odbavovací haly. Vznikly zde nové obchody, restaurace, prodejny tisku, potravin, turistické informace a také nové velké odbavovací ČD centrum. V hale bylo rozmístěno několik elektronických informačních kiosků, které dodala firma Starmon Choceň, digitálních panelů informujících o řazení a odjezdech vlaků, a také automaty na jízdenky. Vybudovány byly také nové toalety. Spodní část nové haly s horní od této rekonstrukce spojují, kromě eskalátorů, také pozvolné pohyblivé chodníky. Dne 14. dubna 2011 byla celá zrekonstruovaná nová odbavovací hala Hlavního nádraží Praha slavnostně otevřena 14. dubna 2011 za účasti prezidentů Itálie a České republiky, Giorgia Napolitana a Václava Klause. Další fází obnovy nádraží byla oprava historické a památkově chráněné secesní Fantovy budovy. V roce 2014 byla znovuotevřena středová část historické budovy, výzdoba kopule byla pečlivě zrestaurována a vrátila se i původní medová barva omítky. Podle dochovaných fotografií byly zhotoveny repliky podlahy, vitráží, kování a dalších prvků, řešení osvětlení je nové. Kavárenské činnosti se od roku 2015 ujal indický řetězec Café Coffee Day. Na středové části budovy bylo opravena též střecha a čelní fasáda včetně štukové a sochařské výzdoby a dvou pískovcových věží. Zbývá rekonstruovat obě boční křídla budovy, obnovu zoufale[zdroj?] potřebují venkovní fasády i vnitřní prostory. Mezi rokem 2014 až zařím 2017 probíhala rekonstrukce historické ocelové dvojlodní haly nad nástupišti 1–4. Byla rozdělena do několika etap, aby se minimalizovala množství vyloučených kolejí a nástupišť. Rekonstrukce zahrnovala opravu korozních a statických narušení nosné konstrukce, výměnu poškozených dílů za repliky, repasi a přesklení všech světlíků a výměnu střešní krytiny. Konstrukce byla vyčištěna od starých nátěrů a opatřena třívrstvým antikorozním nátěrem. Několik částí konstrukce se muselo kvůli současným normám statické únostnosti zcela vyměnit (například vaznice pod světlíky a díly poškozené korozí). Rekonstrukce maximálně respektovala historickou podobu, přesto musely být učiněny kompromisy – původní zastřešení vlnitými plechy bylo nahrazeno trapézovými, protože vlnité plechy v požadovaném provedení již nebyly dostupné. Nové díly už nebyly nýtovány, ale sešroubovány na míru vyrobenými nýtovými šrouby a uzavřenými maticemi tak, aby co nejlépe odpovídaly původnímu vzhledu a pozici nýtů. Rekonstrukce kladla důraz na zlepšení světelných podmínek uvnitř haly. Po dokončení rekonstrukce historické měla firma Grandi Stazioni získat nádraží od Českých drah na 30 let do pronájmu. Dne 17. prosince 2003 uzavřely České dráhy a Grandi Stazioni tři smlouvy o revitalizaci, provozu a správě Hlavního nádraží v Praze a také nádraží v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Spolupráce s italskou firmou Grandi Stazioni byla ukončena 16. října 2016 po vyprchání základní smlouvy, Správa železniční dopravní cesty oznámila, že se firmě nepodařilo prostory za 13 let kompletně zrekonstruovat, i po varování v roce 2015. Italům byla tedy smlouva vypovězena a budovu nádraží nyní spravuje SŽDC. Grandi Stazioni chce od bývalého vlastníka Českých drah vymáhat peníze, za škody způsobené špatným jednáním. Zároveň proběhlo i stamilionové vypořádání se SŽDC za práce, které již proběhly. V současnosti tvoří Hlavní nádraží několik budov. Hlavní z nich je podzemní odbavovací hala z roku 1977. Ta se skládá z haly s rozměry přibližně 120 x 60 metrů, kde jsou také přístupy z metra. Dále je budova rozdělená na dvě patra, v nich se nachází obchody, restaurace a rychlé občerstvení, pokladní přepážky pro nákupy lístků, místa na sezení a další služby jako sprchy, toalety, směnárny, bankomaty, úschovny kol a zavazadel. České dráhy zde mají tzv. ČD Centrum které slouží jako infocentrum a možné si zde zakoupit lístky. Pro cestující vyšších tříd a vlaků vyšší kvality ČD (např. soupravy SuperCity) je zde salónek a čekárna nazvaná ČD Lounge. Pro cestující je přístupná Fantova budova, ve které se dříve cestující odbavovali, v současnosti se zde nachází kavárna a místa k sezení. Do vlaků se nastupuje přes 8 nástupišť, do kterých se cestující dostanou přes 3 podchody vedoucí z druhého patra podzemní odbavovací haly. Jedná se o podchody jižní, střední (hlavní) a severní. Nástupních hran se zde nachází celkem 24. Na Hlavní nádraží vede linka C pražského metra, jde o zastávku "Hlavní nádraží". Přístup do ní se nachází v podzemní odbavovací hale. Tramvaje jsou dostupné ze zastávky "Hlavní nádraží", která se nachází přibližně 250 metrů od východu z nádraží. Na letiště Václava Havla Praha odsud odjíždí v intervalu 15 až 30 minut linka Airport Express (AE). Poblíž je také Masarykovo nádraží, nachází se ve vzdálenosti 500 metrů vzdušnou čarou a 10 minut chůze. Nad novou budovou nádraží u Severojižní magistrály se nachází také autobusová zastávka, ze které vyjíždí různé mezinárodní i vnitrostátní spoje. Nachází se zde také placená parkoviště, u kterých stojí taxi. V parku před nádražím (oficiálně Vrchlického sady, lidově zvaném Sherwood) se často vyskytují bezdomovci a narkomani a místo je také nechvalně známé jako křižovatka mužské homosexuální prostituce. Objekt patří pod Prahu 1. Ta měla začít s rekonstrukcí parku již v roce 2009. K rekonstrukci však zatím nedošlo. Dříve nebylo bezpečno ani v prostoru samotné odbavovací haly, po rekonstrukci dokončené v roce 2011 se ale stav výrazně zlepšil. I přes provedenou rekonstrukci je nádraží kritizováno pro nedostatečnou kapacitu, kvůli které nemůže pojmout některé příměstské linky. Dlouho se jedná o pěší propojení Hlavního s Masarykovým nádražím, což je druhé nejrušnější nádraží v Praze. Bude se jednat buď o nadchod nebo podzemní pohyblivý chodník (travelátor). Projekt má být součástí plánované rychlodráhy z Masarykovo nádraží na letiště s pokračováním do Kladna. Částka za realizaci se má blížit 400 milionům korun. V budoucnu má vzniknout také pěší podchod do čtvrtí Žižkov a Vinohrady, aby lidi odsud při cestě na Hlavní nádraží museli celé nádraží obcházet či ilegálně přecházet koleje. SŽDC o tomto projektu konkrétně začala jednat v říjnu 2016. Na nástupiště na Hlavní nádraží vedou tři podchody, až na Žižkov v Vinohrady bude prodloužen ten nejsevernější. Hlavní nádraží je mezinárodním dopravním uzlem, vedou odsud přímé linky do zahraničí. Mezinárodní trasy podniká dopravce České dráhy, společnosti RegioJet a LEO Express jezdí z mezinárodních tras jen na Slovensko. Toto je stav v roce 2017: Slovensko Slovensko – Bratislava, Žilina, Poprad, Košice Rakousko Rakousko – Vídeň, Štýrský Hradec (Graz), Linec (Linz) Německo Německo – Mnichov, Řezno ( .Regensburg), Berlín, Drážďány, Lipsko, Hamburk Polsko Polsko – Katovice, Krakov, Varšava Maďarsko Maďarsko – Budapešť Z této stanice odjíždí velké množství vnitrostátních linek, které jezdí do velkých českých měst včetně Plzně, Českých Budějovic, Pardubic, Brna, Olomouce či Ostravy. Vlaky zastavují také v mnoha menších městech. Ve vnitrostátní dopravě v Česku podnikají tři největší dopravci – národní dopravce České dráhy, RegioJet a LEO Express. České dráhy mají síť destinací v Česku nejhustější. Vyjíždí odsud také regionální příměstské linky Esko Praha provozované Českými drahami. Ty jsou z části začleněné do Pražské integrované dopravy (PID). S vysokými frekvencemi a velkokapacitními vlaky například CityElefant (el. jednotka 471) odsud vyjíždí linky značené S1 a dále či R1 a dále. Jezdí do měst blíže u Prahy, jde především o Beroun, Benešov, Kolín, Nymburk, Lysá nad Labem, Kralupy nad Vltavou a další. | PERSON | PERSON |
004669 | ... Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropské celní unie, Evropské unie, součástí Schengenského prostoru, Evropského hospodářského prostoru, členem Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Česko je vnitrozemský stát tvořený částmi historických českých zemí, které byly po dlouhá období svého dějinného vývoje součástí zemí Koruny české. Jsou to Čechy a Morava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České Rakousy a České Slezsko. Česko má rozlohu 78866 km2. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Administrativně se Česko dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha, která je rovněž i jedním z krajů.... | Na kolik samosprávných krajů se administrativně dělí Česká republika? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesko | [
"14"
] | 639 | 721 | Administrativně se Česko dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. | [
{
"start": 698,
"end": 700,
"text": "14"
}
] | Česko, úředním názvem Česká republika, je stát ve střední Evropě. Samostatným státem se Česko stalo 1. ledna 1993, přičemž navazuje na tradice státnosti Československa, Českého království, Českého knížectví a Velké Moravy, sahající do 9. století. Podle české ústavy je parlamentní, demokratický právní stát s liberálním státním režimem a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným a jediným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky, na vrcholu moci výkonné stojí vláda České republiky. Česko je země s tržním hospodářstvím, která podle ekonomických, sociálních a politických indikátorů, jako je HDP na obyvatele, index lidského rozvoje, index svobody tisku, index svobody internetu od cenzury, patří k vysoce rozvinutým státům světa. Ekonomicky patří dle Světové banky do skupiny 31 nejbohatších států světa s nejvyššími finančními příjmy. Naopak, v porovnání s jinými státy má velmi malý podíl obyvatel žijících pod prahem chudoby. Vykazuje též poměrně nízkou nerovnost mezi nejbohatšími a nejchudšími obyvateli a relativně vyvážené přerozdělování bohatství napříč populací. Míra nezaměstnanosti je dlouhodobě nízká a pod průměrem vyspělých zemí. V indexu ekologické stopy je Česko oproti některým jiným vyspělým zemím menším ekologickým dlužníkem. Podle Global Peace Index, který vypracovává každoročně Institute for Economics and Peace, je Česko šestou nejbezpečnější zemí na světě (index zohledňuje hrozbu válečného konfliktu i úroveň vnitřní násilné kriminality). Česko je členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance , Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropské celní unie, Evropské unie, součástí Schengenského prostoru, Evropského hospodářského prostoru, členem Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Česko je vnitrozemský stát tvořený částmi historických českých zemí, které byly po dlouhá období svého dějinného vývoje součástí zemí Koruny české. Jsou to Čechy a Morava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České Rakousy a České Slezsko. Česko má rozlohu 78866 km2. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Administrativně se Česko dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha, která je rovněž i jedním z krajů. V roce 2018 v Česku žilo přibližně 10,6 milionu obyvatel. Výrazná většina obyvatelstva se hlásí k české, případně moravské národnosti. == Historické státní útvary na území Česka == Prvním doloženým státním útvarem na území dnešní České republiky byl nadkmenový svaz Sámovy říše, ve druhé polovině 9. století pak vznikla Velkomoravská říše. Když kolem roku 907 zanikla pod náporem kočovných maďarských kmenů, těžiště státního vývoje se přesunulo do Čech. Tamní panovníci z rodu Přemyslovců vybudovali středověký přemyslovský stát, též nazývaný český stát (České knížectví, později České království), od přelomu 10. a 11. století tvořící součást Svaté říše římské. Od doby Karla IV. (1348) se pro země podléhající českému králi užívalo rovněž pojmu země Koruny české, kterýžto pojem zahrnoval i Moravské markrabství a Vévodství Horní a Dolní Slezsko. Od roku 1526 byly České země postupně začleňovány do habsburské monarchie, jejíž vládci využili svého vítězství v bitvě na Bílé hoře nad českými stavy (1620) k výraznému omezení dřívější samostatnosti Českého království. Země Koruny české, po roce 1749 navzájem státoprávně nespojité, zůstaly korunními zeměmi Habsburků až do konce první světové války v roce 1918. Od roku 1804 měla habsburská monarchie oficiální název Rakouské císařství a od roku 1867 se mocnářství nazývalo Rakousko-Uhersko. Po zániku Rakouska-Uherska v roce 1918 vzniklo Československo jako unitární stát s republikánským zřízením. Roku 1939 bylo území současné České republiky okupováno německou armádou a vznikl loutkový protektorát Čechy a Morava. Československo bylo obnoveno v roce 1945, od roku 1960 mělo oficiální název Československá socialistická republika. Ta byla roku 1969 federalizována, přičemž v rámci tohoto procesu vznikla Česká socialistická republika, formálně svrchovaný národní stát, z hlediska mezinárodního práva přímý předchůdce současné České republiky. Tento oficiální název nese český stát od 6. března 1990, kdy bylo po pádu komunistického režimu vypuštěno z názvu slovo "socialistická". Československo získalo v roce 1990 nový oficiální název: Česká a Slovenská Federativní Republika. Krátce nato, ke konci roku 1992, však zaniklo a místo něj vznikly dva nové státy, Česko a Slovensko. Dne 1. ledna 1993 vstoupila v platnost Ústava České republiky, podle jejíž preambule navazuje nový stát na tradice státnosti Československa a bývalých zemí Koruny české. Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznávají všechny státy světa. Do 8. září 2009, kdy byly navázány diplomatické vztahy, nebyla uznávána jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska. Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, nově šlo i o vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů). Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná. == Název a státní symboly == Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika; jednoslovný název Česko se v ústavě nevyskytuje (stejně jako se v ní nevyskytovalo Československo – zeměpisný název nemusí být nutně součástí ústavy), je však součástí oficiální databáze OSN coby jednoslovný název státu. V květnu 2016 vláda oficiálně schválila též překlady zeměpisného názvu Česko do angličtiny (Czechia) a dalších světových jazyků (fr. Tchéquie, šp. Chequia atd.).Část veřejnosti slovo Česko odmítá zejména pro nezvyk – obdobně, jako byl zpočátku odmítán např. i název Československo. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1704 jako zeměpisné označení zahrnující všechny České země, v roce 1777 pak jako synonymum ke slovu Čechy. V době národního obrození se používaly i tvary češský a Češsko odvozené ze základu "Čechy". Nesprávně se v té době užíval i tvar čechský. Vliv na vypadnutí jednoho "s" z termínu měla také jazyková úspornost. Od 19. století se výraz Česko opět objevuje též jako označení pro všechny České země. V tomto významu jej od roku 1938 začal prosazovat moravský jazykovědec František Trávníček. Slovník spisovného jazyka českého v roce 1960 jej uvádí v obou významech a jako zastaralý, Slovník spisovné češtiny z roku 1978 již archaičnost konstatuje jen u prvního významu, zatímco ve významu označení české části federace stylovou příznačnost neuvádí. Na jaře 1993 jej Český úřad zeměměřický a katastrální na základě pověření vlády určil jako jednoslovné označení čerstvě osamostatněné České republiky, po vášnivých sporech, po podpoře Českou geografickou společností a navzdory odporu prezidenta Havla a dalších osobností se termín výrazně rozšířil, zachoval si však . jistou míru kontroverznosti a někteří jej pociťují jako novotvar. Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka (republika po rozpadu federace převzala i původní vlajku Československa, jelikož Slovensko nemělo zájem tuto vlajku použít), standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a Československa (vlajka). == Historie == === Původní osídlení === Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 lety. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů (kultura s nálevkovitými poháry, únětická kultura, lengyelská kultura ad.). Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové). Prvním historicky doloženým panovníkem na českém území byl markomanský král Marobud. Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století vytvořily slovanské kmeny pod vedením franského kupce Sáma tzv. Sámovu říši (asi 623–659), jednalo se však spíše o nadkmenový svaz. V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla pod nadvládou dynastie Mojmírovců Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše byla již plnohodnotným státním útvarem. Byla christianizována, mj. za pomoci byzantské misie Cyrila a Metoděje, již pozval panovník Rostislav. Za jeho následníka Svatopluka I. říše dosáhla maxima své moci. Po jeho smrti však přišel rychlý pád. Čechy se od Velké Moravy odtrhly v roce 894 a v roce 906 nebo 907 byla rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary. === Středověk === Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. století, kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky víceméně autonomního středověkého státu, který byl součástí Svaté říše římské (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav). České království nicméně vzniklo až roku 1198, kdy německý král uznal český královský titul jako dědičný, což potvrdil císař Fridrich II. Štaufský roku 1212 Zlatou bulou sicilskou vystavenou přemyslovskému králi Přemyslu Otakarovi I. včetně dalších privilegií Českého království. Český panovník byl napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Václav I., ale zejména jeho syn Přemysl Otakar II., pak vybudovali rozsáhlou državu, která sahala až za Alpy a k Jaderskému moři. Václav II. obrátil svou pozornost také na sever a východ, kde se mu podařilo nabýt území přes Polsko až k Baltskému moři a pro svého desetiletého syna Václava III. získal dočasně uherskou královskou korunu. Po zavraždění Václava III. se České království ocitlo v chaosu, ale volba Jana Lucemburského českým králem umožnila nový vzestup, který vyvrcholil zejména za panování Janova syna Karla IV. (1316–1378). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a v roce 1335 také město Vratislav, k němuž přiléhala značná část Slezska. Po roce 1348 bylo načas připojeno Braniborsko. Už v době vlády Karla IV. lze spatřovat počátky českého reformního hnutí, které usilovalo o prohloubení osobní zbožnosti a o nápravu zesvětštělé církve, a tím i o obrodu celé společnosti. Náboženské spory vygradovaly za vlády Karlova syna Václava IV. Po upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 v německé Kostnici napětí mezi Husovými příznivci a jeho odpůrci přešlo v otevřené nepřátelství a události vyústily v husitské války. Radikální husité založili město Tábor, které se stalo centrem husitské revoluce. Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý poté porazili všechny čtyři křížové výpravy do Čech. Války byly ukončeny dohodou mezi Basilejským koncilem a umírněnými husity tzv. Basilejskými kompaktáty v roce 1436. V osobě Jiřího z Poděbrad si země dokonce zvolila umírněného husitu jako krále. Avšak vnější tlak krále Jiřího přiměl přepustit z taktických důvodů český trůn rodu Jagellonců. Když však v bitvě u Moháče (1526) padl druhý Jagellonec na českém trůnu, Ludvík, získali ho Habsburkové, kteří, společně s následující dynastií habsbursko-lotrinskou, vládli zemi dalších téměř 400 let. === Novověk === V roce 1526 byl na český trůn zvolen Ferdinand I. Habsburský a s ním dynastie Habsburků, která zemi postupně včlenila do habsburské monarchie. Ferdinandův vnuk Rudolf II. si ještě (jako poslední Habsburk) zvolil Prahu za sídelní město a, ač katolík, byl částečně tolerantní vůči českému protestantismu (Rudolfův majestát). Po jeho smrti však éra tolerance skončila a náboženské napětí znovu vzrostlo. V roce 1618 vypuklo proti katolickému panovníkovi ozbrojené povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Vojsko českých stavů bylo roku 1620 v bitvě na Bílé hoře poraženo a stavovští vůdcové byli veřejně popraveni v Praze. Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Rozsáhlý majetek české exilové šlechty a inteligence připadl věrným stoupencům Habsburků. Do poloviny 17. století klesla populace v Čechách a na Moravě o necelých 30 % na zhruba 1,75 milionu obyvatel. Roku 1627 bylo pro Čechy vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým Habsburkové získali český královský titul dědičně, za jediné povolené náboženství bylo prohlášeno katolické a jazyk německý byl formálně zrovnoprávněn s českým, fakticky byl ale upřednostněn. Správními reformami Marie Terezie v roce 1749 byly země Koruny české de facto spojeny s Rakouskem do unitárního státu, ale i nadále se korunovali čeští králové v rámci Českého království. Během hladomoru v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí, což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Josef rovněž zvýšil důraz na centralizaci monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování německého jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování národa a jeho kultury se koncem 18. století začalo v českých zemích vzmáhat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami zastupujícími zájmy českého etnika. === Rakousko-Uhersko === V druhé polovině 19. století za dlouhého panování císaře Františka Josefa I. nastal v Česku významný hospodářský rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska se soustředila v českých zemích včetně oblastí osídlených Němci. České politické elity, zejména František Palacký a František Ladislav Rieger, dospěly k názoru, že federalizované a vcelku demokraticky uspořádané Rakousko (resp. Předlitavsko) by mohlo být nejvýhodnějším životním prostorem pro český národ i jiné slovanské národy Střední a Jižní Evropy (tzv. austroslavismus). Mocnářství mělo být ochranou proti mocným státům na západě i na východě, jmenovitě proti Německu a Ruskému imperiu. Jazyková nařízení z dubna 1897, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou, vedla k pádu vlády a k národnostním nepokojům mezi Čechy a Němci. Volební zákon z roku 1907 zavedl všeobecné hlasovací právo pro muže. Období všestranného rozmachu českého národa v oblastech politiky, hospodářství, kultury a vzdělání v rámci Rakouska-Uherska skončilo vypuknutím první světové války v červenci 1914. Tento posléze celosvětový ničivý konflikt započali vídeňští politici po Sarajevském atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, a to v domnění, že válka proti malému Srbskému království bude pro zdánlivě mocné Rakousko-Uhersko snadnou záležitostí. Do války se však rychle zapojily další mocnosti a Rakousko-Uhersko se postupně stalo pouhým přívěskem Německé říše, tzv. vilémovského Německa, což zasadilo austroslavismu smrtelnou ránu. Pro Rakousko-Uhersko nakonec skončila válka naprostou katastrofou a jeho rozpadem. === První Československá republika === V první světové válce bojovalo 1,5 milionu mužů odvedených z českých okresů, z nichž padlo 138 000 na straně monarchie a asi pět a půl tisíce (jen do konce války) v Československých legiích na druhé straně válečného soupeření. Více než 90 000 dobrovolníků zformovalo Československé legie ve Francii, Itálii a Rusku, kde bojovali proti centrálním mocnostem (tedy i rodnému Rakousko-Uhersku) a posléze i proti ruským bolševikům. Po porážce Rakouska-Uherska byly po 28. říjnu 1918 země Koruny české, části Uherského království včetně Podkarpatské Rusi spojeny do nového státního útvaru, Československa. Jeho prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který od roku 1914 pracoval pro českou resp. československou samostatnost v zemích Dohody a v Rusku s podporou zejména Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. V období od vzniku státu až do zániku tzv. první republiky (oficiálně Republiky československé) bylo Československo unitárním státem a zůstalo i po roce 1933 jediným skutečně demokratickým státem ve Střední Evropě.Přes svůj deklarovaný národní charakter, založený na čechoslovakismu, bylo Československo multietnickým státem, ve kterém žilo 6 747 000 Čechů, 3 124 000 Němců, 2 014 000 Slováků, 745 000 Maďarů, 462 000 Rusínů, 181 000 občanů židovské národnosti a 76 000 Poláků. Po vyhlášení nezávislosti došlo k pohraničním konfliktům s Polskem a Maďarskem, stejně jako k nepokojům v německých oblastech země. Problém nepřátelských sousedů se Československo, zvláště jeho dlouholetý ministr zahraničí Edvard Beneš, pokusilo vyřešit spojenectvím zvaným Malá dohoda, systémem spojeneckých smluv s Francií a od roku 1935 i smlouvou se Sovětským svazem. Sudetští Němci, žijící převážně v pohraničních oblastech přilehlých k Německu a Rakousku, se v důsledku Velké hospodářské krize, masivní nezaměstnanosti (která však postihla všechny národnosti) a od roku 1933 také intenzivní nacistické propagandy radikalizovali a začali požadovat odtržení od Československa. Tyto snahy reprezentovala Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP) vedená Konradem Henleinem. Na nátlak Německé říše (posílené tzv. anšlusem Rakouska v březnu 1938) a evropských mocností Francie, Spojeného království a Itálie bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu rozsáhlé pohraniční oblasti (tzv. Sudety). Mnichovská dohoda bývá také označována jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, jelikož zástupci československé strany nebyli přizváni k jednání a Německá říše zároveň hrozila vojenským přepadením Československa. Přitom se platná vojenská aliance Československa s Francií ukázala jako zcela neúčinná. Kromě postupného záboru sudetských oblastí Německem (mnohdy s početným českým obyvatelstvem) připadly jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi s maďarsky mluvícím obyvatelstvem Maďarsku. Malou část československého území, zejména oblast Těšínska, zabralo Polsko. Název takto okleštěného státního útvaru se začal psát se spojovníkem (Česko-Slovensko). Pro zbývající krátké období od Mnichovské dohody až do úplného rozbití Československa v březnu 1939 se vžilo označení druhá republika. === Protektorát Čechy a Morava === Dne 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Prezident Edvard Beneš v Londýně zorganizoval exilovou vládu (tzv. prozatímní státní zřízení). Německá okupace Československa se setkala s masivním odbojem obyvatel země a skupin podporovaných ze zahraničí (zejm. operace Anthropoid), na který nacisté reagovali terorem (např. vyhlazení Lidic). V průběhu druhé světové války nacisté realizovali politiku totálního nasazení českých pracovních sil na území Německa, stejně jako likvidaci židovské diaspory na území Protektorátu. Nejznámější údaj o počtu obětí nacistické okupace pochází z výzkumu zveřejněného Gustavem Hajčíkem a Jaroslavem Voleníkem roku 1956, podle něhož během války zemřelo 360 000 Čechoslováků. Konečné řešení české otázky zapadalo do Generalplánu Ost, nacistického plánu na likvidaci, poněmčení a vysídlení příslušníků pěti slovanských národů, který měl vytvořit životní prostor pro německé obyvatelstvo. === Československo v letech 1945–1992 === ==== Osvobození Československa a období do února 1948 ==== V květnu 1945 bylo dokončeno osvobozování Československa spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Období 1945–1948 je někdy nazýváno třetí republika. Při osvobozování Československa zahynulo okolo 140 000 sovětských vojáků. Po jejich boku zemřelo okolo 11 700 Čechoslováků, příslušníků 1. čs. armádního sboru, kterému velel Ludvík Svoboda. Tento armádní sbor se vyznamenal v bojích u Sokolova a o Kyjev a krutě krvácel v karpatsko-dukelské operaci, jejímž cílem bylo pomoci Slovenskému národnímu povstání. Při osvobozování Československa dále zemřelo 66 495 Rumunů, 1 302 Poláků a 351 Američanů. K osvobození Československa také pomohlo české květnové povstání, jehož ve světě nejznámější součástí bylo Pražské povstání. Po osvobození Slovenska postupovala Rudá armáda od března 1945 na české území z Ostravska a od Bratislavy (zde společně s rumunskou armádou).) Později byla zahájena i Pražská ofenzíva Rudé armády ze severu k Praze, které se zúčastnily také jednotky rumunské a polské armády.) Sovětská vojska postupovala až k dohodnuté demarkační linii s americkou armádou a osvobodila přitom zhruba dvě třetiny Čech. Zbytek českého prostoru západně od linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice osvobodila americká armáda. V období 1945 až do února 1948 došlo k jevům, které jsou podle některých historiků sporné, jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska, omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd. (tzv. Benešovy dekrety). Nicméně například odsun Němců v roce 1945 odsouhlasily tři vítězné mocnosti na Postupimské konferenci. ==== Československo pod vládou Komunistické strany ==== V parlamentních volbách 1946 zvítězila Komunistická strana Československa a tyto volby bývají označované jako poslední svobodné demokratické volby na dobu více než čtyřiceti let. V únoru 1948 se komunisté chopili moci pučem a zlikvidovali zbytky demokratického systému. Těžce nemocný prezident Edvard Beneš abdikoval a ještě v roce 1948 zemřel. Na jeho místo nastoupil vůdce komunistů Klement Gottwald. Země se stala totalitním státem a součástí východního bloku pod dominancí Sovětského svazu. Byly potlačeny svobody a struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Došlo k vlně emigrace lidí do zemí neovládaných komunismem. Kolektivizace zemědělství a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. Tisíce občanů se staly obětí politický procesů, mnohdy i justičních vražd – k nejznámějším obětem perzekucí patří Milada Horáková, Rudolf Slánský či Heliodor Píka. Po Gottwaldově smrti v roce 1953 se stal prezidentem Antonín Zápotocký, po jeho smrti pak Antonín Novotný. Koncem 50. let a v 60. letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Počátkem roku 1968 abdikoval prezident ČSSR Novotný a jeho nástupcem se stal armádní generál ve výslužbě Ludvík Svoboda. Novým generálním tajemníkem KSČ byl zvolen Slovák Alexandr Dubček. Liberalizační hnutí známé jako pražské jaro bylo však potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Trvalejším státoprávním důsledkem pražského jara zůstala federalizace, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států. Po obsazení Československa emigrovalo kolem 100 000 především vzdělaných lidí do demokratických zemí. Tato další ztráta kvalifikovaných odborníků ještě umocnila postupný hospodářský úpadek Československa, kterému byla země vystavena již od připojení k sovětskému bloku. Území Československa bylo fakticky okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991. Režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody, čemuž se snažilo vzdorovat zejména hnutí Charta 77. Prezidentem ČSSR v letech 1975 až 1989 byl Slovák Gustáv Husák. ==== Sametová revoluce a léta 1990–1992 ==== Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila obnovu demokracie a svobodného podnikání. Již 29. prosince 1989 byl prezidentem republiky zvolen dosavadní disident a dramatik Václav Havel. Společenská transformace zároveň způsobila dramatický nárůst kriminality, značné zadlužení státu a prohlubování federalizace až k rozpadu společného státu Čechů a Slováků. Od roku 1990 totiž začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, rychle narůstaly rozpory (viz pomlčková válka), které nakonec vedly k rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992. Dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky. === Samostatnost Česka === Subjektem mezinárodního práva se Česká republika stala 1. ledna 1993, se zánikem federace. Zapojila se do západoevropských politických struktur. 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie. Roku 2004 přistoupila k Schengenským dohodám, na jejichž základě se 21. prosince 2007 stala součástí Schengenského prostoru.Prezidentem České republiky byl až do března 2003 Václav Havel, který byl již československým prezidentem. Jeho nástupcem byl zvolen Václav Klaus, poprvé nastoupil do funkce 7. března 2003, podruhé v březnu 2008. Od března 2013 je prezidentem republiky Miloš Zeman, který je prvním prezidentem zvoleným v lidovém hlasování. Ve volbách v roce 2018 svůj mandát obhájil. == Geografie == Česko se nachází ve střední Evropě a sousedí se čtyřmi státy. Na západě jde o Německo, na severovýchodě o Polsko, na jihovýchodě o Slovensko a jižní hranici sdílí s Rakouskem. Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km. Celková rozloha činí 78 866 km2, z toho 2 % tvoří vodní plochy. === Geologie, geomorfologie a půdy === Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách). Oblast Západních Karpat na východě území je mladší a byla vyzdvižena alpínským vrásněním v období třetihor. Z geomorfologického hlediska leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin až vrchovin (Šumava, Český les, Krušné hory, Děčínská vrchovina, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky, Českomoravská vrchovina). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Moravskoslezské Beskydy, Bílé Karpaty, Javorníky). Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 ( . 1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m. Nejvyšším českým vrcholem je hora Sněžka s 1603 m n. m., nejnižším pak Labe na odtoku ze země u Hřenska se 115 m n. m. Hranická propast je nejhlubší zatopenou jeskyní na světě. Nejrozsáhlejším krasovým územím je Moravský kras. Z vyvřelých hornin v ČR převládají žula, čedič a znělec. Z usazených pískovec, vápenec a břidlice. Z přeměněných rula, svor a fylit. Půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. V nížinách se nachází úrodné černozemě. Z hlediska členění krajiny jsou na území ČR zastoupeny čtyři biogeografické podprovincie: Celé území Čech zaujímá hercynská podprovincie, na Moravě a ve Slezsku pak lze identifikovat polonskou podprovincii, západokarpatskou podprovincii a severopanonskou podprovincii. V podobné typologii ekoregionů, již užívá Světový fond na ochranu přírody, tvoří území Čech převážně středoevropský smíšený les a na Moravě a ve Slezsku se nacházejí malé enklávy panonského smíšeného lesa, západoevropského listnatého lesa a karpatského jehličnatého lesa. === Hydrologie a podnebí === Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Dlouhý tok mají na území ČR též Ohře (246 km), Sázava (225 km), Jihlava (180 km), Svratka (168 km), Jizera (167 km), Lužnice (157 km), Berounka (139 km) a Otava (111 km). Největším přírodním jezerem Česka je Černé jezero na Šumavě. Podnebí je v Česku mírné, přechodné mezi kontinentálním a oceánickým typem. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní cyklonální činností. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má nadmořská výška a reliéf. Typické jsou hojné srážky a přechody frontálních systémů – ročně jich v průměru přes území Česka projde 140. Nejvíce srážek spadne v červnu nebo červenci, nejméně v lednu nebo únoru. Nejsrážkovějším místem v ČR jsou Jizerské hory (zejm. oblast Bílého Potoka). Nejsušším pak Libědice v okrese Chomutov, ležící ve srážkovém stínu Krušných hor.Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 5,5 °C až 9 °C. Nejchladnějším měsícem roku je leden, nejteplejším červenec. V dlouhodobém průměru je dělí 20 °C. Tropických dnů je zaznamenáváno průměrně 12 ročně, tropické noci jsou velmi vzácné. Arktické dny bývají 1–2 ročně. Nejteplejšími místy jsou oblasti Dyjsko-svrateckého a Dolnomoravského úvalu a pak velká města, zejména Praha, kde teplotu zvyšuje hustá zástavba. Nejstudenějším místem je vrchol Sněžky. Největrnějším místem České republiky je vrchol Milešovky. Zároveň jde o místo s největším počtem bouří v roce. === Fauna a flora === Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném prolínání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Pro Českou republiku jsou typické smíšené dubové, jedlové a smrkové lesy. V druhové skladbě ovšem převládají jehličnany (asi ze dvou třetin) oproti listnáčům, byť přirozený původní poměr byl obrácený. Za tuto změnu může masivní výsadba zejména smrčin, jež začala na našem území v 18. století. V českých lesích se vyskytuje živočišstvo typické pro biom smíšených lesů mírného podnebného pásu. Na území ČR roste zhruba 3,5 tisíce druhů rostlin, z toho přes 2,5 tisíce je původních. Pěstováno je 500 běžnějších druhů dřevin a přibližně 2 000 taxonů dřevin. Nejběžnějšími druhy divoce žijících zvířat jsou zajíci, vydry a kuny. V lesích a na polích převládají bažanti, koroptve, divoká prasata, vysoká zvěř, kachny a husy. Vzácnější jsou orli a volavky. Na severovýchodě Moravy se vyskytují i vlci a medvěd hnědý, byť vzácně. Celkový počet druhů živočichů v Česku je odhadován na 40 000, z toho nejméně 28 124 druhů je bezobratlých. === Ochrana životního prostředí === Podle Environmental Performance Index, který vypracovává Yaleská univerzita, je ČR 27. nejohleduplnější zemí k životnímu prostředí na světě (k roku 2016). Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky. V Česku se nachází čtyři oblasti s nejvyšší mírou ochrany, tzv. národní parky: Krkonošský národní park (od 17. května 1963), Národní park Šumava (od 20. března 1991), Národní park Podyjí (od 20. března 1991) a Národní park České Švýcarsko (od 1. ledna 2000). Ministerstvo životního prostředí v roce 2009 oznámilo, že připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko.Mezi chráněná území patří (v závorce jejich počet k 3. 8. 2016): národní parky (4) chráněné krajinné oblasti (26) národní přírodní rezervace (107) přírodní rezervace (815) národní přírodní památky (120) přírodní památky (1531) == Politický systém == Česká republika je zastupitelská demokracie, parlamentní republika. Výkonnou mocí disponuje prezident a vláda, přičemž vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou. Prezident jmenuje se souhlasem Senátu soudce Ústavního soudu, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě státního rozpočtu a ústavních zákonů). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy jmenuje na jeho návrh. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictvím i od jednotlivých členů vlády. Prezident tradičně sídlí na Pražském hradě, k dispozici má též zámek v Lánech. Uděluje či propůjčuje státní vyznamenání. Nejvyššími státními vyznamenáními jsou Řád Bílého lva, Řád Tomáše Garrigua Masaryka, Medaile Za hrdinství a Medaile Za zásluhy. Centrální bankou státu je nezávislá Česká národní banka, která mj. vydává českou měnu, českou korunu. Parlament České republiky je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Sněmovna sídlí v Thunovském paláci, Senát ve Valdštejnském paláci na Malé Straně. Ústavní soud o celkem 15 soudcích je garantem ústavnosti, poskytuje ochranu základním (ústavním) právům a může i rušit zákony či jejich ustanovení. Není ale součástí systému obecných soudů, vrcholnými orgány jsou zde Nejvyšší soud, působící v civilní i trestní justici, a Nejvyšší správní soud s agendou správního soudnictví. === Vláda a státní správa === Vláda České republiky je vrcholný orgán výkonné moci v České republice. Její postavení vymezuje Ústava České republiky. Vláda se skládá z předsedy vlády (premiéra), místopředsedů vlády (vicepremiérů) a ministrů. Úřad vlády České republiky sídlí v budově Strakovy akademie v Praze na Malé Straně. Tradičním sídlem premiéra je Kramářova vila. Premiéry samostatné ČR byli: Václav Klaus (1993–1997), Josef Tošovský (1997–1998), Miloš Zeman (1998–2002), Vladimír Špidla (2002 . –2004), Stanislav Gross (2004–2005), Jiří Paroubek (2005–2006), Mirek Topolánek (2006–2009), Jan Fischer ( . 2009–2010), Petr Nečas (2010–2013), Jiří Rusnok (2013–2014), Bohuslav Sobotka (2014–2017) a Andrej Babiš ( .od 2017).Součástí všech vlád ČR bylo ministerstvo financí, zahraničních věcí, vnitra, obrany, práce a sociálních věcí, pro místní rozvoj, dopravy, kultury, průmyslu, spravedlnosti, školství, zdravotnictví, zemědělství a životního prostředí. V letech 1993–1996 existovalo ministerstvo národního majetku a privatizace, v letech 2003–2007 ministerstvo informatiky. Ministerstvo vnitra řídí mj. Policii ČR a Hasičský záchranný sbor, ministerstvo dopravy Ředitelství silnic a dálnic a Státní fond dopravní infrastruktury, ministerstvo kultury Národní památkový ústav, ministerstvo financí Celní správu České republiky, ministerstvo obrany Armádu ČR a Vojenské zpravodajství, ministerstvo . práce Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce, ministerstvo průmyslu Českou obchodní inspekci, ministerstvo spravedlnosti Vězeňskou službu České republiky (soudní moc je proti tomu nezávislá), ministerstvo školství Českou školní inspekci, ministerstvo zahraničí zastupitelské úřady ČR v zahraničí a . Česká centra, ministerstvo zemědělství Státní veterinární správu, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní pozemkový úřad, Český úřad zeměměřický a katastrální a Státní zemědělský intervenční fond, ministerstvo životního prostředí Agenturu ochrany přírody a krajiny, Českou inspekci životního prostředí a Český hydrometeorologický ústav, ministerstvo pro místní rozvoj Státní fond rozvoje bydlení. Víceméně samostatnými ústředními orgány státní správy jsou Národní bezpečnostní úřad, Český telekomunikační úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Český statistický úřad, Český báňský úřad, Energetický regulační úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (antimonopolní úřad), Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, Úřad pro zahraniční styky a informace, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Úřad pro ochranu osobních údajů a Bezpečnostní informační služba. Zcela mimo moc výkonnou, soudní i zákonodárnou je Nejvyšší kontrolní úřad. Sociální smír v zemi zajišťuje tzv. tripartita, tedy pravidelná trojstranná jednání mezi vládou, největší odborovou centrálou v zemi (Českomoravskou konfederací odborových svazů) a zaměstnavateli reprezentovanými Hospodářskou komorou ČR a Svazem průmyslu a dopravy. V éře samostatné ČR se na vládě podílely politické strany ODS, KDU-ČSL, KDS, ODA, ČSSD, US-DEU, Zelení, TOP 09, VV, LIDEM a ANO. V československé historii to byly navíc národní demokraté, agrárníci, národní socialisté, živnostníci, ľuďáci, němečtí agrárníci, němečtí křesťanští sociálové, němečtí sociální demokraté, Národní sjednocení, Strana národní jednoty, Demokratická strana, Strana slobody, KSČ, KSS, Strana slovenskej obrody, Občanské fórum, Verejnosť proti násiliu, KDH, ODÚ, HZDS, OH a HSD-SMS. Historicky prvními českými politickými stranami byli staročeši (1848), mladočeši (1874) a sociální demokraté (1878, pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku). === Právní a soudní systém === Český právní řád je součástí germánské větve kontinentálního typu právní kultury (někdy zvané též římské právo, v anglických zemích civil law). Je tvořen předpisy přijímanými českými zákonodárci, právem Evropské unie, mezinárodními dohodami, které jsou ratifikovány českým parlamentem a některými nálezy Ústavního soudu (těmi, které nějakou část zákonů označují za protiústavní). Tyto předpisy jsou pravidelně vydávány ve Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Česká republika je unitární stát, což znamená, že jednotlivé jeho části nemohou mít vlastní legislativu (jako je tomu například ve federacích). Základem právního systému je Ústava ČR přijatá v roce 1993. Nový trestní zákoník je účinný od roku 2010, občanský zákoník od roku 2014. Tradici soukromého práva v Česku silně formoval rakouský všeobecný občanský zákoník. Soudní moc České republiky je tvořena Ústavním soudem a soustavou obecných soudů, Ústavní soud je ale zvláštním ústavním orgánem soudního typu. Jeho úkolem je zejména provádět kontrolu ústavnosti a plnit některé úkoly volebního a politického soudnictví. Ústavní soud sídlí v Brně, v budově bývalé moravské Zemské sněmovny. Předsedy Ústavního soudu samostatného Česka byli Zdeněk Kessler (1993–2003), Miloš Holeček (2003) a Pavel Rychetský (od 2003). Soustava obecných soudů se skládá ze soudů okresních, krajských a vrchních. Na jejím vrcholu stojí Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Obě instituce sídlí také v Brně, stejně jako Nejvyšší státní zastupitelství. Jak je v tradici germánského římského práva obvyklé, soustava obecných soudů se dělí na tři větve: soudnictví civilní, trestní a správní. === Zahraniční vztahy === Česká republika má zavedenou strukturu zahraničních vztahů. Je členem OSN, Evropské unie (EU), NATO, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Rady Evropy. Je pozorovatelem Organizace amerických států. Všechny státy (138 států ke dni 3. května 2016, z toho je devět států zastoupeno diplomaty v hodnosti chargé d'affaires) a mezinárodní resp. nadstátní organizace, které mají diplomatické styky s Českou republikou, mají velvyslanectví v Praze, a některé z nich mají generální konzuláty nebo konzuláty v určitých městech, zejména v Brně. Česká republika má ve státech a u mezinárodních resp. nadstátních organizací, se kterými má diplomatické styky, recipročně svá velvyslanectví (ambasády) a konzuláty. Dle tzv. Visa Restriction Indexu z roku 2016 mají čeští občané možnost bezvízového vstupu do 167 zemí, čímž se zařazují mězi nejméně vízy omezené národy.Hlavní roli v zaměřování a upřesňování zahraniční politiky mají premiér a ministr zahraničních věcí. Pro zahraniční politiku České republiky je zásadní členství v Evropské unii. Té ČR v první polovině roku 2009 i předsedala. Česká republika má silné vazby se Slovenskem, Polskem a Maďarskem, mj. jako člen Visegrádské skupiny. Rozsáhlé styky má Česká republika se sousedním Německem a dalšími členskými státy Evropské unie, se Spojenými státy americkými a s Izraelem. Na Blízkém východě je důležitým partnerem Saúdská Arábie. Česká republika má špatné vztahy s Ruskem a Čínou. Čeští představitelé podporovali disidenty v Barmě, Bělorusku, Moldavsku a na Kubě.Ke slavným českým diplomatům minulosti patřili Edvard Beneš, Jan Masaryk či Jiří Dienstbier. === Ozbrojené síly === Armáda České republiky je rozdělena do tří větví: Pozemní síly AČR, Vzdušné síly AČR a Síly podpory a výcviku AČR. Prezident České republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. V roce 2004 byla zrušena základní vojenská služba a armáda se tak stala plně profesionální organizací. 12. března 1999 země vstoupila do Severoatlantické aliance, v rámci níž plní své vojenské závazky. Počet aktivních vojáků je přibližně 29 300 včetně civilních zaměstnanců. České jednotky se podílely na operacích UNPROFOR, SFOR, EUFOR v Bosně a Hercegovině, KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu. Od roku 2003 působí čeští vojáci v Iráku. České letectvo se také podílí na obraně vzdušného prostoru Pobaltských států a Islandu.Vysokou prestiž mají tradičně čeští vojenští chemici (dnes 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci). Od svého prvního nasazení v mezinárodních silách v operaci Pouštní bouře roku 1991, patří k hlavním českým příspěvkům ke spojeneckým akcím. Od roku 2003 liberečtí chemici pravidelně velí mnohonárodnímu praporu radiační, chemické a biologické ochrany Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force).Výzbroj Armády České republiky zahrnuje nadzvukové stíhačky JAS-39 Gripen, bojové letouny Aero L-159 Alca, útočné helikoptéry Mil Mi-35, obrněné transportéry: Pandur II, BVP-1, BVP-2, OT-90 a modernizované tanky T-72M4CZ. Nejznámějšími českými, potažmo československými, vojáky a vojevůdci minulosti byli Jan Žižka, Albrecht z Valdštejna, Jan Radecký z Radče, Ludvík Svoboda, Jan Kubiš, Jozef Gabčík či František Fajtl. === Lidská práva === Lidská práva v Česku jsou garantována Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Přesto se vyskytují případy porušování lidských práv jako diskriminace romských dětí, kvůli kterým Evropská komise požádala Česko o podání vysvětlení, nebo nezákonné sterilizace romských žen, za které se vláda omluvila. Dochází také k porušování lidských práv v některých zařízeních pro seniory a v psychiatrických léčebnách.Roku 2000 byl k ochraně základních práv a svobod zřízen úřad Veřejného ochránce práv (ombudsmana). Autorita ombudmana je však spíše neformální. Podle indexu ekonomické svobody, který vytváří The Heritage Foundation a The Wall Street Journal, je Česko 24. nejsvobodnější zemí na světě z hlediska obchodu. Podle Světového indexu svobody tisku, vytvářeného organizací Reporters without borders, má ČR 21. nejsvobodnější mediální prostředí na světě. (Oba údaje platí k roku 2016.) Praha je sídlem Radio Free Europe/Radio Liberty. Stanice dnes sídlí na Hagiboru. Na začátku 90. let ji do Československa osobně pozval Václav Havel.Osoby stejného pohlaví mohou v ČR uzavřít tzv. registrované partnerství (viz LGBT práva v Česku). K nejznámějším českým aktivistům patří pražská rodačka Berta von Suttnerová, která za svůj pacifistický boj získala Nobelovu cenu za mír, či Jan Palach, který se v roce 1969 upálil v protestu proti sovětské okupaci. === Administrativní dělení === ==== Kraje ==== Území Česka se dříve dělilo na sedm krajů podle zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů. Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha. Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (poslední z nich – okres Jeseník – vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů. Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; jejich obvodům pouze odpovídají obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy. Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických Českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku. ==== Okresy ==== V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. ==== Obce a jejich správní obvody ==== V roce 1990 byly místní a městské národní výbory přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. typu"). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. "obce II. typu"), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce. ==== NUTS ==== Členění na jednotky NUTS 1, které odpovídají území o velikost 3–7 miliónů obyvatel, nebylo v Česku zavedeno. Jednotku NUTS 1 tak tvoří celé území Česka. Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zároveň i na úrovni NUTS 2. ==== Euroregiony ==== Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi. Nejstarší z nich je Euroregion Nisa, který leží na trojmezí Čech, Německa a Polska především v povodí Lužické Nisy. Zabírá plochu 13 033 km2, z toho na českém území 3 163 km2. == Ekonomika == === Obecná charakteristika === Hospodářství českých zemí tradičně patří k nejrozvinutějším v Evropě. Hrubý domácí produkt dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2015 byl hrubý domácí produkt (HDP) na osobu v paritě kupní síly 31 600 amerických dolarů. Výkonnost české ekonomiky činí 84 % průměru EU. Česká ekonomika je tak 16. nejsilnější v EU. Svou výkonností předběhla v roce 2005 ekonomiku Portugalska, poté Řecka, Kypru a nyní se blíží úrovni Itálie a Španělska. Světová banka (WB) již Česko vyřadila ze seznamu "rozvojových zemí". Z investičního hlediska banka JPMorgan Chase v roce 2017 české státní dluhopisy zařadila do indexu "rozvíjejících se trhů" (emerging markets). Přesto dnes patří k třicítce nejvyspělejších států, tzv. "plátcům", kteří z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Podle Indexu společenského rozvoje (Social Progress Index), který vytváří nezisková organizace Social Progress Imperative a společnost Deloitte, je ČR 22. nejrozvinutějším státem světa (k 2015). Dle Indexu lidského rozvoje, který vypočítává OSN, pak 28. nejrozvinutějším. V žebříčku bohatství svých občanů, který sestavuje skupina Allianz, byla v roce 2015 Česká republika taktéž na 28. místě na světě. Jmění je podle studie Global Wealth Report společnosti The Boston Consulting Group v ČR rozloženo poměrně rovnoměrně: pět procent nejbohatších Čechů vlastní 45 procent celkového finančního bohatství (v USA je to 77 procent). Také příjmová nerovnost mezi lidmi patří v ČR k nejnižším v Evropě. S tím souvisí i odhad OECD, že v ČR je nejmenší míra chudoby v celé Evropě. ČR je silně exportní ekonomikou, český export překonal v roce 2015 hranici 3,9 bilionu korun, čímž byl vytvořen nový historický rekord. V roce 2015 mířilo 83,3 procenta vývozu z ČR do zemí Evropské unie. Z hlediska států dominoval vývoz do Německa (29,4 procenta), s odstupem následovaly Slovensko (7,2 procenta), Polsko (6,8) a Čína (7,0). Zdanění bylo v roce 2015 v ČR na úrovni 39,6 procenta HDP. Pro strukturu zdanění je typická nízká míra přímých daní, průměrná míra nepřímých a velmi vysoká míra sociálních příspěvků (sociální a zdravotní pojištění). Typickým rysem české ekonomiky je relativně nízká míra nezaměstnanosti, v březnu 2016 dosáhla ČR nejnižší nezaměstnanosti v celé Evropské unii. Její zadlužení bylo k roku 2015 sedmé nejnižší v EU.K roku 2016 činil státní dluh 1,836 bilionu korun, což představovalo 40,3 procenta hrubého domácího produktu (průměr EU 85,2 procenta HDP, eurozóny 90,7 procenta HDP). Dluhy českých domácností byly k červnu 2016 1,369 bilionu korun, dluhy firem vůči bankám 1,176 bilionu korun. V roce 2016 ve formě dividend odplynulo z Česka do zahraničí 289 miliard korun a podle některých odhadů se ročně vyvádí z Česka do zahraničí až 700 miliard korun, což je ovšem přímý důsledek zahraničních investic. K roku 2016 bylo v ČR 23 200 dolarových milionářů. Mezinárodní ratingová agentura Standard & Poor's oceňuje od roku 2011 úvěrovou spolehlivost České republiky stupněm AA-. Podle poradenské sítě BDO bylo k roku 2016 Česko 26. nejatraktivnější zemí světa pro investory. K významným hospodářským institucím patří Pražská burza (a její index PX). S korupcí se v Česku setkalo 60 % dotázaných podnikatelů. === Měna === Oficiální českou měnou je koruna česká (zkratka Kč). Vydává ji Česká národní banka, zcela nezávislá na vládě. Členy jejího vedení – bankovní rady – jmenuje prezident republiky. Kurz měny je plovoucí, pokud se Česká národní banka nerozhodne jinak, například od 7. listopadu 2013 intervenovala na devizovém trhu s cílem držet kurz koruny vůči euru přibližně na hladině 27 korun za euro. Důvodem k opatření byly obavy z deflace. Intervence byly ukončeny na jaře 2017 a koruna brzy posílila. Přístupovou smlouvou z roku 2003 se Česko zavázalo přijmout evropskou měnu euro. Vládou však dosud nebyl stanoven termín přijetí ani termín vstupu do mechanismu směnných kurzů ERM II (kurz koruny by byl od té chvíle navázán na kurz eura a kopíroval by ho), který musí přijetí eura předcházet. Vstup do mechanismu ERM II je poslední z pěti konvergenčních kritérií, které ČR dosud nesplnila. Přijetí eura brání obavy z dluhové krize v eurozóně a nízká podpora přijetí eura u veřejnosti – podle průzkumu CVVM z dubna 2017 si zavedení eura přálo jen 21 % respondentů, tedy podobně jako po předchozích šest let. Do roku 2005 se podpora pohybovala nad 50 %, v následujících letech mírně poklesla a k prudkému nárůstu odporu došlo mezi lety 2009 a 2011.K historickým měnám užívaným v Česku patří československá koruna, protektorátní koruna, rakousko-uherská koruna či rakousko-uherský zlatý. K významným mincím minulosti patří pražský groš či jáchymovský tolar, od nějž je patrně odvozeno i slovo dolar. === Vývoj ekonomiky === V českých zemích se počátky moderního průmyslu dají vysledovat do časů panování císaře Rudolfa II., kdy se začaly spolu se zárodky moderní vědy objevovat i první průmyslové technologie a myšlení. Proces přerušila třicetiletá válka a i po ní ve střední Evropě došlo k jisté prodlevě v navázání na tuto tradici. Počátky industrializace zde souvisejí s ideologií merkantilismu a osvícenským absolutismem Marie Terezie a Josefa II. Průkopníky zde byli zejména šlechtici. První průmysl, který se začal v českých zemích masově rozvíjet, byl textilní, v 18. století ještě osamocený. Zlom přišel na začátku 19. století, kdy se české země začaly rychle industrializovat, došlo k tzv. průmyslové revoluci. Rozvíjely se nové obory (zejm. cukrovarnictví, sklářství, pivovarnictví, výroba porcelánu, chemický průmysl, těžký průmysl a strojírenství) a od 20. a 30. let 19. století se tento průmysl také mechanizoval, za pomoci parního stroje, klíčového vynálezu epochy. Ve 2. polovině století se objevily nové technologie (elektřina, telegraf, telefon), rodilo se kapitalistické finančnictví (Živnobanka), mohutnělo strojírenství, jednak za pomoci fúzí a koncentrace kapitálu (např. koncerny Škoda a ČKD), a také tím, že začalo vyrábět stroje pro rozvíjející se železnici a systémy městské hromadné dopravy. Na konci století se objevuje výroba automobilů a motocyklů (Laurin a Klement). Do konce 19. století se staly české země nejprůmyslovější částí tehdejší Rakousko-uherské monarchie.Za První republiky rozmach pokračoval, objevila se i nová dynamicky expandující odvětví (např. obuvnictví – firma Baťa či zbrojařství – Zbrojovka Brno). Podle kritéria "národního důchodu na obyvatele" byla meziválečná československá ekonomika 14. nejvyspělejší v Evropě a 18.–20. na světě. Průmyslová produkce byla desátá nejvyšší na světě. Silně exportní ekonomiku ovšem těžce zasáhla světová krize, jež začala roku 1929. Vlekla se takřka až do konce 30. let. Po druhé světové válce byl průmysl v mimořádné míře zestátněn a po nástupu komunistů k moci začalo být hospodářství centrálně řízené a plánované. Navíc se podvolilo potřebám Rady vzájemné hospodářské pomoci, jež sdružovala socialistické státy, takže došlo v 50. letech k přílišné orientaci na těžký průmysl. Od 60. let se dal prostor širší a vyváženější škále odvětví, navázalo se na dobrou strojírenskou a chemickou tradici. Na konci 60. let vedení KSČ plánovalo větší ekonomickou reformu (Oty Šika), která by centrálně řízenou ekonomiku skloubila s volným trhem, ale vpád sovětských vojsk ji znemožnil. Nové vedení KSČ tak zvolilo cestu velkých infrastrukturních a energetických projektů, u nichž bylo centrální řízení částečně výhodou (rozsáhlá výstavba sídlišť, dálnic, jaderných elektráren, přehrad, doindustrializace Slovenska). Hospodářství ovšem nedokázalo pružně reagovat na potřeby spotřebitelů a nezachytilo ani technologický převrat té doby, počítačovou a digitální revoluci. Specifickou linií, snad v některých ohledech i podvratnou, bylo družstevnictví, kde se objevila i nečekaná pružnost a efektivita (např. výroba počítačů v JZD Slušovice). Během tzv. perestrojky, přestavby hospodářství, k níž impulsy přišly z Moskvy, byl této linii dán větší prostor a stejně tak bylo částečně dovoleno soukromé podnikání (např. i jedna z největších současných českých firem, antivirová společnost Avast, začínala jako perestrojkové družstvo). Reformy byly však příliš pomalé a nesetkaly se ani s takovou podporou veřejnosti jako reformy konce 60. let. Politická revoluce roku 1989 ukončila komunistickou vládu i pokusy o reformy na jejím konci. Došlo k transformaci centrálně řízeného hospodářství a privatizaci státního majetku (viz kuponová privatizace, velká privatizace, malá privatizace). V rámci restitucí byla také navrácena část majetků znárodněných po roce 1948. Důsledky otevřené konkurence nejvíce postihly odvětví těžkého průmyslu a těžkého strojírenství, které nebyly konkurenceschopné, nebo byly chybně privatizovány. Velká část podniků byla začleněna do nadnárodních korporací. Podíl průmyslu na tvorbě HDP klesl ve srovnání s rokem 1990 na polovinu a jeho místo zabral sektor služeb. Po vstupu země do Evropské unie roku 2004 následovalo období hospodářského růstu. Pomohly i přímé dotace, od momentu vstupu do půlky roku 2016 Česko získalo z rozpočtu EU o 627,8 miliardy korun více, než do něj odvedlo. Tak jako většinu států světa, i Česko zasáhla světová ekonomická krize, jež vypukla roku 2008. Projevila se zejména poklesem HDP o 4,5 % v roce 2009, zvyšováním nezaměstnanosti a růstem zadlužení státu. Bankovní systém oproti tomu krizi odolal a negativní jevy nebo přímo krachy bank jako v jiných státech EU se neuskutečnily. ČR se vyhnula i dluhové krizi, která postihla některé státy eurozóny. Po roce 2011 se obnovil hospodářský růst a česká ekonomika prokazuje vysokou výkonnost. === Největší firmy === I po rozsáhlé privatizaci 90. let zbyl v ekonomice silný veřejný sektor s velkými zaměstnavateli (Česká pošta, České dráhy, Dopravní podnik hl. m. Prahy, Český Aeroholding, Lesy České republiky, Čepro, ČEPS) a v případě energetické firmy ČEZ i s jednou z nejziskovějších firem. Největším soukromým zaměstnavatelem se časem stala potravinářsko-chemická skupina Agrofert (Andrej Babiš). Jakýmsi vítězem "loterie kuponové privatizace" se stala skupina PPF Petra Kellnera, která se specializuje zejména na finanční podnikání (Home Credit, Air Bank atd.). Výkladní skříní nového režimu se stali mezinárodně úspěšní podnikatelé, kteří založili firmu po revoluci tzv. na zelené louce (tedy ne na bázi starších podniků) – k takovým patří firma Seznam.cz (Ivo Lukačovič), softwarové antivirové firmy Avast (Pavel Baudiš, Eduard Kučera) a AVG (původně česká, později prodaná do zahraničí, posléze odkoupená Avastem) či internetový obchod Alza.cz (Aleš Zavoral). Průmysl se výrazně orientoval na automobily a s nimi spjatou výrobu, jako je výroba plochých skel, součástek a gumárenství (Škoda, Hyundai, TPCA, Johnson Controls, AGC, MTX, Sungwoo Hitech, Brose CZ, Continental Automotive, ČGS Holding, Continental Barum, Automotive Lighting, TRW, Witte), podobně jako na Slovensku. Také výroba vlakových souprav, kolejových zařízení a autobusů se udržela (Škoda Transportation, Bonatrans Group, Iveco). Minulý režim vybudoval základnu především pro rozvoj potravinářského, (petro)chemického průmyslu a energetiky.[zdroj?] V potravinářství se krom Agrofertu prosadily firmy Hruška, Kofola či Hamé. O vytvoření české fast foodové sítě se pokusila firma Crocodille (sendvičérie Crocodille a bageterie Bageterie Boulevard). V petrochemii to byla skupina KKCG Karla Komárka (MND, Vítkovice Holding ad.), ENI, Slovnaft, OMV, Shell, Synthos, Armex, Tank ONO, v energetice Energetický a průmyslový holding (Daniel Křetínský), RWE, Unipetrol, Pražská plynárenská, Alpiq, E.ON, Lama Energy Group, Eriell, Pražská energetika. I přes mnoho potíží se drží stále ještě silní hráči i v těžkém průmyslu, těžařství a těžkém strojírenství (OKD, ArcelorMittal Ostrava, Třinecké železárny, Czech Coal Pavla Tykače, Sokolovská uhelná, Severočeské doly, Ferona či Finitrading Tomáše Chrenka). V elektronice a přesném strojírenství fungují především továrny Siemens, Bosch, Foxconn, Panasonic, ABB, AT Computers, eD' system, SWS, AVX Czech Republic a Inventec. Rozvinuly se i firmy v některých netradičních odvětvích, jako je personalistika (ManpowerGroup), outsourcing (ISS Facility Services), výherní automaty (European Data Project) či zdravotní služby (Phoenix, Alliance Healthcare). V oblasti realit a developmentu dominuje CPI Group (Radovan Vítek). Klíčovými hráči v bankovním sektoru jsou Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB, Česká pojišťovna a Kooperativa pojišťovna, ve stavebnictví Metrostav, Skanska, OHL ŽS, Strabag a Eurovia, v mobilních komunikacích O2, T-Mobile a Vodafone. Významnou roli hrají i mnohostranné finanční skupiny – BMM Group (Zdeněk Bakala), Penta Investments (Marek Dospiva, Jaroslav Haščák, Martin Kúšik), Unimex Group (Jiří Šimáně) či GES Group Ivana Zacha. K velkým firmám patří i vodárenská Veolia nebo tabákové Imperial Tobacco a Philip Morris. === Zemědělství === Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa; z technických plodin len a řepka. Význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvláště kaprů). Zemědělci k roku 2016 hospodařili na 4,26 milionů hektarů zemědělské půdy, což představovalo 54 procent celkové rozlohy státu. Na jednoho obyvatele České republiky připadlo 0,42 hektaru zemědělské půdy, z toho 0,30 ha půdy orné, což odpovídá evropskému průměru. Třetinu půdního fondu tvoří lesy. Od roku 1995 ubývá zemědělské půdy, k roku 2016 asi 15 tisíc hektarů, oproti tomu výměra lesů vzrostla o 16 tisíc hektarů. Podobně klesá výměra orné půdy na úkor trvalých travních porostů, tedy lučin a pastvin. Těch v uvedeném období přibylo 71 tisíc hektarů. Typické pro ČR je vysoké procento zemědělských podniků vlastněných právnickými osobami, po Francii (29,2 %) jsme v tomto ohledu s 13,5 % na druhém místě v EU. Typický pro české zemědělství je rovněž velký podíl pronajaté půdy (asi 90 %). Také velikostní struktura zemědělských podniků v ČR se výrazně liší od struktury podniků v ostatních zemích Evropské unie. Velké podniky, tedy ty s více než 50 hektary obdělávané zemědělské půdy, v ČR obhospodařují 92,2 % z celkové výměry zemědělské půdy. Ve zbytku EU jsou obvyklejší menší podniky. Důvodem je mj. česká tradice družstevnictví i kolektivizace 50. let. K roku 2004 pracovalo v zemědělství 141 000 osob, ve struktuře zaměstnanosti to představovalo 2,9 % pracovníků v ČR. Typické je, že počet pracovníků v zemědělství od 90. let trvale klesá.K zásadním výsledkům českého chovatelství a šlechtitelství patří plemena jako Československý vlčák, Český teriér, Pražský krysařík, Chodský pes, Český fousek či Starokladrubský kůň. Unikátní byl rovněž projekt na záchranu Huculského koně. === Průmysl === Průmysl vytváří 35 % hrubého produktu českého hospodářství. Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brno, Ostravsko, Plzeň a Mladá Boleslav. Mezi hlavní odvětví v Česku patří průmysl chemický, strojírenský, hutnický a potravinářský. Další významná odvětví jsou energetický průmysl, stavebnictví a výroba spotřebního zboží. Méně významná odvětví jsou zbrojní průmysl a např. sklářství, které ovšem má v Čechách dlouhou tradici. Velký význam, zvláště pro export, má automobilový průmysl. Největším výrobcem automobilů je společnost Škoda Auto. V roce 2015 vyrobily v České republice společnosti Škoda (patřící německému koncernu Volkswagen), TPCA, která sdružuje japonskou firmu Toyota a francouzskou Peugeot-Citroën, a jihokorejská firma Hyundai dohromady rekordních 1 298 236 osobních automobilů.Tradice českého automobilového průmyslu sahá do roku 1897, kdy byl v Kopřivnici vyroben první český automobil se spalovacím motorem značky President. O dva roky později mladoboleslavská továrna Laurin & Klement začala vyrábět motocykly Slavia, avšak roku 1905 se i v Mladé Boleslavi přeorientovali na automobily. Továrna Laurin & Klement se stala základnou, na níž vyrostla automobilka Škoda. Nejprodávanějšími škodovkami současnosti jsou Škoda Octavia, Škoda Fabia, Škoda Superb a Škoda Yeti. V minulosti uspěly Škoda Felicia, Škoda Roomster, Škoda Favorit či řada Škoda 742 (vč. modelu Škoda 120). K dalším automobilovým značkám patří též Tatra (těžké nákladní automobily, třetí nejstarší výrobce automobilů na světě), Avia (střední nákladní automobily), k historickým pak Praga, Liaz a Karosa. Tatra se proslavila nákladním vozem Tatra 815 či armádní Tatrou 813. Nejznámějšími osobními automobily z kopřivnické továrny byly Tatra 603 a Tatra 97. Tatra 77 byla prvním sériově vyráběným vozem s aerodynamickou karosérií na světě. Ve voze Tatra 87 podnikli cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund své slavné cesty do Afriky a Jižní Ameriky. Autobusy dnes vyrábí firmy Iveco Czech Republic a SOR Libchavy, nejznámějšími českými autobusy jsou Škoda 706 RTO či Karosa ŠM 11. Trolejbusy dříve vyráběla Škoda Ostrov (např. typ Škoda 9Tr), nyní především Škoda Electric. Dalšími českými výrobci dopravních a zemědělských prostředků jsou Zetor (traktory), Kaipan (roadstery), Jawa (motocykly) a Čezeta (elektrické skútry). Kolejová vozidla vyrábí především Škoda Transportation (tramvaje, trolejbusy, metro). Historicky je však nejslavnějším českým drážním vozidlem tramvaj Tatra T3 z ČKD Praha, s 14 tisíci vyrobenými kusy nejpočetnější tramvaj na světě. Mezi železničními vozidly pak motorový vůz řady M 290.0, tzv. Slovenská strela z Tatry Kopřivnice (1936). Výroba letounů probíhá v Aero Vodochody (armádní) a v Letu Kunovice (civilní), v minulosti také v pražské Avii. K nejslavnějším českým letounům patřily Avia B-534 a Avia S-199 (důležitá zbraň v izraelsko-arabské válce roku 1948). Bitevník Aero L-159 Alca zase sehrává značnou roli v boji irácké armády proti Islámskému státu. Jako cvičné vojenské letouny se v minulosti osvědčily Aero L-29 Delfín či Aero L-39 Albatros. V Kunovicích se specializovali na kluzáky (zejm. Let L-13 Blaník), ale i jejich Let L-410 Turbolet se stal jedním z nejpoužívanějších českých letadel, uplatnil se především v Sovětském svazu. V minulosti probíhala výroba zemědělských a akrobatických letounů také v Otrokovicích (Z-42, Z-50, Z-37 Čmelák). První republika hodně vsadila na zbrojní průmysl, založeny byly tehdy Česká zbrojovka Strakonice, Zbrojovka Brno a Česká zbrojovka Uherský Brod (nejznámějšími českými zbraněmi ve světě jsou tank LT vz. 38, samopal vzor 61 ("škorpion"), pistole CZ 75, lehký kulomet vz. 26, samopal vzor 58, SKOT (OT-64) či pistole vz. 52). Dříve silný textilní a obuvnický průmysl (Baťa ad.) již v ČR významné zastoupení nemá. Prodej českých hodinek PRIM také výrazně klesl, z více než půl milionu prodávaných kusů ročně na konci 80. let. Tradičním odvětvím je pivovarnictví. Pivo se v Česku pilo a vyrábělo minimálně od roku 993, z toho roku máme dochovánu zprávu o tom, že biskup Vojtěch zakázal mnichům Břevnovského kláštera pivo vyrábět. V Plzni vznikl roku 1842 druh piva (pils, pilsner, pivo plzeňského typu), který je dnes nejrozšířenějším na světě. V produkci piva je ČR na 15. místě na světě. V zemi je 40 velkých průmyslových pivovarů a k tomu mnoho pivovarů malých. Největšími pivovary jsou Plzeňský Prazdroj (značky Pilsner Urquell, Gambrinus, Velkopopovický Kozel, Radegast), Pivovary Staropramen (Staropramen), Heineken Česká republika (Starobrno, Krušovice), Budějovický Budvar (Budvar) a PMS Přerov. K malým pivovarům patří například Bernard v Humpolci.Významnou roli hrála v minulosti výroba skla a bižuterie (viz České sklo). === Těžba === Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín, jíl, grafit, vápenec nebo jiné stavební hmoty. Naleziště uranu se nachází u obce Dolní Rožínka. V roce 2016 byly v oblasti Krušných hor objeveny velké zásoby lithia. V malém rozsahu se na jihu Moravy těží ropa a zemní plyn, ale větší objem těchto surovin je dovážen z Ruska. Jelikož třetinu země pokrývají lesy, patří dřevo též k vývozním artiklům. === Telekomunikace a IT === V zemi se prudce rozvíjejí telekomunikace. Největší telefonní operátor v zemi Český Telecom se spojil s globální společností Telefónica a přejmenoval se na O2 Czech Republic. Tato společnost je také, spolu se společnostmi T-Mobile, Vodafone a U:fon, jedním z největších mobilních operátorů a poskytovatelů internetu v zemi. Česko má nejvíce předplatitelů bezdrátového připojení v Evropské unii. V roce 2014 bylo v ČR 1,89 milionu pevných telefonních linek, 14 milionů mobilních telefonů a přes 4 miliony internetových připojení. Internet užívalo 8,2 milionu Čechů, tedy 77,5 procent obyvatel země. Národní internetová doména nejvyššího řádu pro Českou republiku je .cz. Ke konci roku 2016 bylo zaregistrováno přes 1 280 000 adres s doménou .cz.Dvě antivirové obří společnosti Avast a AVG byly založeny v České republice. V červenci 2016 bylo oznámeno, že Avast získal konkurenční AVG za 1,3 miliard $, spolu mají tyto společnosti uživatelskou základnu okolo 400 milionů lidí a 40% podíl na trhu mimo Čínu.Praha je sídlem evropské agentury GSA, která řídí navigační systém Galileo. Tato agentura EU sídlí v budově bývalé Státní plánovací komise v Holešovicích. === Doprava === ==== Silniční síť ==== Délka silniční dopravní sítě v roce 2015 činila 55 737,5 km. Z toho 776 km tvořily dálnice a 6 244,9 km silnice I. třídy (včetně 459,4 km rychlostních komunikací).Dálniční síť je stále ve výstavbě. Páteřní komunikací bude po svém dokončení dálnice D1, která spojí Prahu, Brno a Ostravu s Polskem (směr Katovice). Již dokončenými komunikacemi jsou dálnice D2, spojující Brno a Bratislavu, dálnice D5 spojující Prahu, Plzeň a Německo (směr Norimberk), dálnice D8 z Prahy přes Ústí nad Labem do Německa (směr Drážďany), dálnice D10 (Praha–Turnov) a dálnice D46 (Vyškov–Olomouc). V různě pokročilém stavu výstavby jsou dále dálnice D0, dálnice D3, dálnice D4, dálnice D6, dálnice D7, dálnice D11, dálnice D35, dálnice D43, dálnice D48, dálnice D49, dálnice D52, dálnice D55 a dálnice D56. Maximální povolená rychlost na dálnici činí 130 km/h. Za užívání dálnic platí motoristé dálniční poplatek, přičemž od roku 2007 existuje systém elektronického mýtného. Úmrtnost na českých silnicích byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu, přestože intenzita dopravy je nižší. Počet 1286 usmrcených z roku 2005 se kolísavě snižuje. V roce 2010 zemřelo na silnicích 802 lidí. Každé registrované vozidlo v ČR musí mít státní poznávací značku. Její současná podoba pochází z roku 2001. ==== Železnice ==== Česko má se svými 9 568 km jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě. Z toho je 3 212 km tratí elektrizováno a 1 906 km je dvou- a vícekolejných. Správcem a provozovatelem naprosté většiny železniční infrastruktury je státní organizace Správa železniční dopravní cesty. České dráhy provozují vysokorychlostní vlaky Pendolino, ale jelikož žádné tratě nejsou vysokorychlostní, je jejich maximální rychlost omezena na 160 km/h. Přepravní výkon necelých 165 milionů cestujících při 6 590 milionech osobokilometrů i 13 770 milionů tunokilometrů v nákladní dopravě znamená za poslední desetiletí značný pokles.Od roku 1991 je Česko zapojeno do sítě mezinárodních vlaků EuroCity, od roku 2005 zajišťují některá z mezinárodních spojení i vlaky SuperCity, jejichž těžiště je na lince Praha – Ostrava. Největším železničním dopravcem jsou České dráhy. Nákladní železniční trh je liberalizován, liberalizace v osobní dopravě probíhá. Většina osobní železniční dopravy je podporována z veřejných rozpočtů prostřednictvím dlouhodobých smluv s dopravci. Hlavním železničním uzlem je Hlavní nádraží v Praze. Jeho stará budova je památkově chráněnou secesní stavbou z dílny architekta Josefa Fanty. Mezinárodně využívaný je unikátní Železniční zkušební okruh Cerhenice. ==== Letectví ==== V Česku je celkem 91 civilních letišť, z toho 46 má zpevněný povrch. Pouze 5 letišť vypravuje pravidelné lety. Většina letecké dopravy se v Česku realizuje přes pražské letiště Václava Havla Praha, které v roce 2016 přepravilo 13 milionů pasažérů. V zimní sezóně 2016/17 se z něj létalo do 105 destinací v 39 zemích světa. Mezi další letiště s pravidelným, ale méně hustým civilním provozem patří letiště Brno-Tuřany, Ostrava-Leoše Janáčka, Pardubice a Karlovy Vary. Působí zde tři hlavní pravidelné letecké společnosti. Nejstarší z nich jsou České aerolinie, největší letecká společnost je Travel Service, pod který spadá také nízkonákladová společnost SmartWings. Mezi další české letecké společnosti patří Van Air Europe, Silver Air a další letecké společnosti poskytující služby aerotaxi, například ABS Jets, CTR Flight Services, G-JET či Silesia Air. ==== Vodní doprava ==== Vodní doprava v Česku je provozována na řekách Labe a Vltava a dalších uzavřených vodních plochách, pro rekreační účely. Nejvýznamnějším provozovatelem vodní dopravy je Československá plavba labská. ČR disponuje i vlastním přístavním územím v areálu námořního přístavu v Hamburku v Německu Přístavy Moldauhafen a Saalehafen byly na základě Versailleské smlouvy pronajaty v roce 1929 na 99 let (do roku 2028) Československu. Téhož roku Československo zakoupilo i přístav Peutehafen. Od roku 1993 je spravuje Česko. Přístavy využívala Československá námořní plavba, dnes Česká námořní plavba. Velkou tradici (již od Jakuba Krčína) má vodohospodářství, splavňování, budování jezů a přehrad. Největšími přehradami v ČR jsou Orlík, Lipno, Švihov (Želivka), Nechranice, Slapy, Slezská Harta, Vranov, Dalešice, Rozkoš a soustava nádrží Nové Mlýny. ==== Městská hromadná doprava ==== V České republice existuje velká tradice městské hromadné dopravy. Systémy MHD se začaly rozvíjet od 60. let 19. století – koněspřežná tramvaj v Brně byla zavedena již roku 1869, v roce 1875 pak v Praze. První parní tramvaj mělo také Brno, do provozu zde byla uvedena roku 1884. Prvenství při zavádění elektrických tramvají si zajistily Teplice, kde elektřinou poháněná tramvaj vyjela na trať roku 1895. Rok poté se přidala Praha (zde již od roku 1891 fungovala převážně předváděcí Křižíkova elektrická dráha na Letné), roku 1897 Liberec, v roce 1899 Olomouc, Plzeň a Ústí nad Labem, 1900 Brno a Jablonec nad Nisou, 1901 Most a Litvínov a Ostrava, 1902 Mariánské Lázně, 1905 Opava, 1909 České Budějovice a Jihlava, 1911 Těšín a 1916 Bohumín. Od 70. let 20. století funguje v ČR sedm tramvajových systémů: v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci, Olomouci a meziměstská tramvaj mezi Mostem a Litvínovem. Ve 20. století je patrný trend úbytku tramvajové dopravy na úkor autobusové. Autobusová městská doprava se od 90. let integruje s příměstskou, větší roli od začátku 21. století také hraje městská železnice (např. Esko Praha). Okrajovou roli v systému hromadné dopravy hrají lanové dráhy (Karlovy Vary, Praha) či vodní doprava (pět pražských přívozů, doprava na Brněnské přehradě). Jediným městem v ČR, kde byl vybudován systém městské podzemní dráhy, takzvaného metra, je Praha. Provoz pražského metra byl zahájen 9. května 1974. Síť tras k roku 2015 měřila 65,2 km, soupravy zastavovaly v 61 stanicích. Pražské metro přepraví přes 1,6 milionů cestujících denně. Podle hodnocení Mezinárodní automobilové federace z roku 2010 má Praha čtvrtou nejkvalitnější městskou hromadnou dopravu v Evropě (po Mnichovu, Helsinkách a Vídni). === Energetika === Česko v současnosti snižuje svojí energetickou závislost na hnědém uhlí, která se negativně projevovala v kvalitě životního prostředí v severních Čechách. V roce 2005 bylo 65,4 procent elektřiny vyráběno pomocí páry a spalováním (hlavně uhlí), 30 procent v jaderných elektrárnách a 4,6 procenta z obnovitelných zdrojů, včetně vodních elektráren. Největším českým energetickým zdrojem je Jaderná elektrárna Temelín (14 % výroby elektřiny v Česku), další jaderná elektrárna je v Dukovanech. Česko patří mezi největší vývozce proudu v Evropě, v roce 2013 vyvezlo asi 17 TWh, což je víc než vyrobí Temelín. ČR je na sedmém místě na světě ve vývozu elektrické energie a na desátém ve výrobě energie z jádra.Zemní plyn do Česka dodává ruská společnost Gazprom, která pokrývá tři čtvrtiny spotřeby a zbytek dodávají norské společnosti. V lednu 2013 byl otevřen plynovod Gazela, který přivádí ruský plyn také severní cestou, Česko se tak zbavilo závislosti na plynu z plynovodů vedoucích přes Ukrajinu, kde byly v minulosti dodávky několikrát blokovány kvůli sporům Ukrajiny a Ruska. Ropu do Česka přivádějí ropovod Družba z Ruska a ropovod Ingolstadt z Německa. === Maloobchod === Symbolem konzumního životního stylu se staly po revoluci roku 1989 supermarkety a hypermarkety, které ovládly maloobchodní sféru více než kdekoli jinde v Evropě. === Cestovní ruch === České hospodářství získává vysoké příjmy z cestovního ruchu. V roce 2001 celkové výnosy z cestovního ruchu dosáhly 118,13 miliardy korun, což tehdy představovalo 5,5 % HDP. V následujících letech však zájem cizinců o ČR, částečně z důvodu posílení kurzu české koruny, poněkud opadl. Posléze koruna oslabila; v roce 2016 navštívilo Česko 9,3 milionu turistů ze zahraničí. Praha je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy, po Londýnu, Paříži, Istanbulu a Římu.Podle agentury CzechTourism byly v roce 2014 nejnavštěvovanějšími turistickými cíli v ČR Pražský hrad (1 799 300 turistů), Zoologická zahrada Praha ( . 1 382 200), AquaPalace Praha (845 300), Dolní oblast Vítkovic a Landek Park v Ostravě (808 900), Staroměstská radnice (včetně orloje) v Praze (739 800) . , Pivovarské muzeum a podzemí v Plzni (600 000), Zoologická zahrada Zlín-Lešná (585 100), Židovské muzeum v Praze (580 000), Petřínská rozhledna v Praze (557 400) a Zoologická zahrada Ostrava (540 500).Úspěch pražské zoo souvisí s její prestiží. V roce 2015 uživatelé největšího cestovatelského serveru TripAdvisor pražskou zoo určili jako čtvrtou nejlepší na světě. Magazín Forbes ji roku 2008 označil za sedmou nejlepší na světě.Z hradů a zámků jsou kromě Pražského hradu nejnavštěvovanější zámek Lednice, zámek Český Krumlov, zámek Hluboká nad Vltavou, hrad Karlštejn, zámek Průhonice, zámek Dětenice, . zámek Konopiště, arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži a zámek Loučeň.Ve Středočeském kraji jsou turistickými lákadly také kostnice v Sedlci v Kutné Hoře a chrám svaté Barbory tamtéž, hrady Křivoklát, Český Šternberk a Kokořín, zámky Poděbrady a Veltrusy ., v Jihočeském kraji klášter Vyšší Brod, hrady Rožmberk a Zvíkov, zámky Orlík, Červená Lhota a Jindřichův Hradec, v Karlovarském kraji hrad Loket, v Ústeckém kraji Památník Terezín, hrad Hazmburk a zámek Duchcov, v Libereckém . hrady Trosky, Grabštejn, Lemberk, Bezděz a zámek Sychrov, v Královéhradeckém Bílá věž v Hradci Králové, hrad Kost, zámky Ratibořice, Karlova Koruna a Hrádek u Nechanic, v Pardubickém Soubor lidových staveb u Hlinska a zámek . Pardubice, na Vysočině zámek Telč, v Olomouckém hrad Bouzov, v Jihomoravském katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, hrady Špilberk, Pernštejn, Veveří a Bítov, ve Zlínském Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, hrad Buchlov a zámek Buchlovice. K nejznámějším pražským pamětihodnostem patří krom dosud jmenovaných Týnský chrám, Staronová synagoga, Starý židovský hřbitov, Betlémská kaple, Břevnovský klášter, Stavovské divadlo, Pražské Jezulátko, Emauzský klášter, palác Kinských, Maiselova synagoga, Pivovar U Fleků, Španělská synagoga, pražská Loreta, z novějších pak Lennonova zeď či Žižkovská televizní věž. Krom katedrály sv. Víta patří k turisticky nejatraktivnějším částem Pražského hradu Zlatá ulička, bazilika sv. Jiří, Královská zahrada, Letohrádek královny Anny a Starý královský palác. Nejznámějšími mimopražskými a mimobrněnskými svatostánky jsou katedrála svatého Václava v Olomouci, Velká synagoga v Plzni, kostel Nejsvětější Trojice ve Fulneku, katedrála svatého Bartoloměje v Plzni, katedrála Božského Spasitele v Ostravě a katedrála svatého Štěpána v Litoměřicích. V ČR je asi 700 muzeí. Největším je Národní muzeum (jeho součástí je Přírodovědecké muzeum, Historické muzeum, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur a Muzeum české hudby), Moravské zemské muzeum, Židovské muzeum v Praze, Národní technické muzeum, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Muzeum hlavního města Prahy (vlastní Langweilův model Prahy a spravuje i Müllerovu vilu), Vojenské technické muzeum Lešany, Muzeum umění Olomouc, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. K nejnavštěvovanějším patří též Hornické muzeum v Příbrami a České muzeum stříbra v Kutné Hoře. Z přírodních památek to jsou Punkevní jeskyně a propast Macocha, soutěsky Kamenice, Pravčická brána, Koněpruské jeskyně, Bozkovské dolomitové jeskyně či Jetřichovické vyhlídky.Mimořádné postavení mají kulturní památky zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě již uvedených (Kroměříž, Český Krumlov, centrum Prahy ) jsou to vila Tugendhat v Brně, vesnice Holašovice, historické jádro Kutné Hory, Lednicko-valtický areál, zámek a zámecký areál Litomyšl, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, historické centrum Třebíče (Třebíčská židovská čtvrť a Bazilika svatého Prokopa) a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány Jízda králů na Slovácku a na Hané, sokolnictví, masopustní průvody s maskami na Hlinecku, slovácký verbuňk a nejnověji, v roce 2016, české loutkářství.Některé lokality mají zvláštní význam pro . spjatost s českými dějinami nebo mýty – hora Říp, Vyšehrad (zejm. Vyšehradský hřbitov, kde je pohřben Antonín Dvořák i Bedřich Smetana), hora Blaník, Velehrad spojený s památkou cyrilometodějskou a velkomoravskou, kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi spjatý s legendou o zabití knížete Václava, pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze, kde za druhé světové války zahynuli strůjci atentátu na Heydricha. K oblíbeným turistickým akcím patří Muzejní noc, Noc kostelů, Hradozámecká noc, rekonstrukce nejslavnějších bitev, jež se odehrály na českém území (bitva u Slavkova, bitva u Hradce Králové, bitva u Kolína, obléhání Brna Švédy atd.), Dny NATO v Ostravě či armádní Bahna. Krom toho řada festivalů a veletrhů (viz příslušný oddíl). Tradičními turistickými magnety bývala lázeňská města jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ovšem lázeňství se dostalo do krize. Karlovy Vary si však zachovávají atraktivitu kupříkladu i díky každoročnímu mezinárodnímu filmovému festivalu. Tato filmová přehlídka založená po druhé světové válce je dnes největší kulturní akcí v ČR. Významné rekreační oblasti v ČR jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše a Šumava. == Obyvatelstvo == V roce 2016 žilo v České republice dle Českého statistického úřadu 10 578 820 lidí. Počet obyvatel se dlouhodobě zvyšuje, přestože úmrtnost přesahuje porodnost – příčinou je migrace, především z Ukrajiny a Slovenska. Migrace do ČR též převyšuje počet odchodů ze země (např. v roce 2015 se přistěhovalo 34 900 lidí, naopak se vystěhovalo 18 900 obyvatel). Průměrný věk činil v roce 2016 42 let. Nejlidnatějším krajem je Středočeský, s 1 326 876 obyvateli (2015). Je jediným krajem, kde žije více lidí než v Praze. Ta má 1 267 449 obyvatel (2015). === Vývoj počtu obyvatel v Česku === === Etnické složení === V posledním sčítání lidu v roce 2011 se 63,7 % obyvatel Česka přihlásilo k české národnosti (86 % z těch, kteří se k nějaké národnosti přihlásili), která zcela převažuje ve všech okresech Česka, 4,9 % obyvatel deklarovalo národnost moravskou a 0,1 % národnost slezskou, v obou případech rovněž hovořící převážně česky. Podle názoru Českého statistického úřadu jde o důsledek rozdělení české národnosti, před sčítáním v roce 1991 ještě jednotné, v důsledku medializace moravské národnostní problematiky a tedy do jisté míry uměle; politická strana Moravané tento stav naopak hodnotí jako projev spontánního národního obrození. Faktem zůstává, že moravskou, částečně slezskou a po určitou dobu i českou a slovenskou národnost bylo v různých obdobích existence Československa možno deklarovat jen omezeně (skupina nebyla uváděna v koncových statistikách) nebo vůbec ne (ke skupině nebylo možno se přihlásit .) a teprve v roce 1991, krátce před rozpadem státu, bylo poprvé plně přihlédnuto ke každé z těchto čtyř národností jednotlivě. Celkem 26 % obyvatel Česka využilo při sčítání lidu v roce 2011 možnost nevyplňovat ve sčítacích formulářích dobrovolnou kolonku národnosti a ponechalo ji prázdnou. === Náboženství === Česko má jednu z nejméně náboženských populací na světě. V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 je 3,6 miliónu obyvatel bez vyznání nebo bez náboženské víry. To je 34,2 % populace. K různým církvím a náboženských společnostem se přihlásilo necelých 1,5 miliónů obyvatel (13,9 %). Jako věřící, ale nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti se označilo 707 tisíc osob (6,7 %). Celkově se tak k nějaké víře či vyznání přihlásilo 2,1 miliónů, tedy 20,6 % obyvatel Česka. Celkem 4,7 miliónu obyvatel (45,2 %) tuto dobrovolnou kolonku ve sčítacích formulářích nevyplnilo. Nejpočetnější náboženství v Česku je křesťanství. Největší náboženskou skupinou byla v roce 2011 římskokatolická církev, která měla 1,08 miliónu věřících (10,4 %), což je pokles oproti roku 2001, kdy se k ní hlásilo celkem 2,7 miliónu věřících (26,8 %). Následovaly velké protestantské církve Českobratrská církev evangelická, s 52 tisíci členů (0,49 %), a Církev československá husitská, s 39 tisíci členů (0,37 %). Vyšší podíl věřících měla ještě Pravoslavná církev, k níž se přihlásilo 21 tisíc lidí, příznivci jediismu s 15 tisíci, Svědkové Jehovovi s 13 tisíci, Církev bratrská, respektive Křesťanská společenství, obě s 10 tisíci věřícími. Počet vyznavačů judaismu byl 1 500 obyvatel, k islámu se hlásilo téměř 3 500 lidí. K různým odvětvím buddhismu přes 6 100 osob. K ateismu se přihlásilo 1 075 osob, pohanství deklarovalo 863 osob. Podíl deklarovaných věřících se od předešlého sčítání lidu roku 2001 značně snížil. Výrazně klesl i počet osob nedeklarujících žádné náboženství. Oproti tomu se zvýšil počet osob, které se rozhodly na dobrovolnou otázku neodpovídat.Geograficky je vyšší koncentrace věřících na jižní a východní Moravě, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují vyšší podíl osob bez vyznání. Podíl věřících obyvatel Historicky důležitou roli v náboženském vývoji sehrálo husitství, utrakvismus, Jednota Bratrská (a její součást Moravští bratři). Česká reformace sehrála významnou roli i v národním obrození, byť moderní český národ se protestantským nakonec nestal. Katolická a pravoslavná církev uznávají svaté, z českých osobností uznávají obě svatost Ivana, Ludmily, Václava a Prokopa. Katolická církev navíc uznává Vojtěcha, Radima, Anežku Českou, Zdislavu z Lemberka, Jana Nepomuckého, Jana Sarkandera a Jana Nepomuka Neumanna a Klementa Mariu Hofbauera. Pravoslavní navíc ještě svatého Rostislava a Gorazda II. (Matěje Pavlíka), jenž za druhé světové války ukrýval parašutisty, kteří zabili nacistického pohlavára Heydricha. === Etnografické skupiny === V Česku existuje několik etnografických skupin úzce spjatých s krajem, kde žijí, které se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. V Čechách to jsou například Chodové, Plzeňáci, Blaťáci a Doudlebové, na Moravě Horáci, Hanáci, Moravští Chorvati, Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další a ve Slezsku např. Goralé. Tyto rozdíly se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují. Kromě těchto geograficky rozlišitelných etnografických skupin stojí za zmínku skupiny víceméně rozptýlené, které také tvoří specifické etnografické skupiny. Jedná se o romskou a židovskou etnografickou skupinu. === Cizinci === V roce 2015 žilo v Česku přibližně 464 700 cizinců (4,3 %), více než 55% z nich zde mělo udělený trvalý pobyt. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. Nejvíce cizinců pocházelo z Ukrajiny (23 %), ti tak v posledních letech předběhli cizince ze Slovenska, kteří nyní tvoří 22 % podílu, následují cizinci z Vietnamu (12 %), Ruska (8 %), Německa (5 %) a Polska (4 %). Vietnamci žijí v Česku nejdéle (průměrně 8 let), lidé z bývalé Jugoslávie jen o rok méně. Nejvíce vysokoškolsky vzdělaných do naší země přichází z Ruska (27 % imigrantů). Nejvíce z výdělku posílají domů Ukrajinci (17 % příjmu). Česko však stále zůstává poměrně etnicky homogenní zemí oproti průměru Evropské unie – z 28 států je na 24. místě z hlediska etnické heterogenity. Například v sousedním Německu žil největší počet cizinců v EU, to jest 7,2 milionů cizinců (9 % populace), v Rakousku 10,8 % a ve Španělsku 12 %. === Největší města podle počtu obyvatel === Statutárními městy jsou navíc také Karlovy Vary, Mladá Boleslav, Chomutov, Přerov, Jablonec nad Nisou a Prostějov. Dřívějšími okresními městy jsou navíc ještě Benešov, Beroun, Blansko, Bruntál, Břeclav, Česká Lípa, Český Krumlov, Domažlice, Havlíčkův Brod, Hodonín, Cheb, Chrudim, Jeseník, Jičín . , Jindřichův Hradec, Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Litoměřice, Louny, Mělník, Náchod, Nový Jičín, Nymburk, Pelhřimov, Písek, Prachatice, Příbram, Rakovník ., Rokycany, Rychnov nad Kněžnou, Semily, Sokolov, Strakonice, Svitavy, Šumperk, Tábor, Tachov, Trutnov, Třebíč, Třinec, Uherské Hradiště, Ústí nad Orlicí, Vsetín, Vyškov, Znojmo, Žďár nad Sázavou. Největšími městy, která nejsou ani statutární, ani okresní, jsou Orlová, Litvínov, Český Těšín, Krnov, Kopřivnice, Bohumín a Jirkov. == Kultura == === Literatura === Literární dějiny počínají ústní tradicí, v níž vyniká pověst o praotci Čechovi, Krokovi, Libuši, Přemyslu Oráčovi a dívčí válce. Počátky české psané literatury souvisí s činností Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti spolu se svými žáky (nejvýznamnějším z nich byl Kliment Ochridský) vytvořili, ve staroslověnštině a za pomoci písma hlaholice, první české literární památky (Proglas, Život Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, vznikaly v ní legendy (Kristiánova legenda), kroniky (zejm. Kosmova Kronika Čechů) i jiné žánry (např. Vita Caroli, vlastní životopis krále Karla IV.). Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a kteří došli světového věhlasu, byli Jan Hus, jeden ze zakladatelů evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější představitel humanismu v české literatuře. Dalšími významnými autory reformace byli Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 nastalo složité období vytlačování a odumírání češtiny. Proti tomu se v barokní éře postavil Bohuslav Balbín. Ústup češtiny však zastavil až proces tzv. národního obrození, který začal na konci 18. století. Klíčovou postavou první etapy obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa, a Pavel Jozef Šafařík, představitel panslovanských tendencí. Tehdy se začala objevovat také již první svébytná literatura (Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský). Proces vyvrcholil ve třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i vrcholná díla literární, ať už básnická (Havlíček, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), prozaická (Božena Němcová), či divadelní (Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina). Ve druhé polovině 19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly skupiny s různým programem – májovci (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, Karolína Světlá), ruchovci (Svatopluk Čech) . , lumírovci (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), realisté (Alois Jirásek), česká moderna (Antonín Sova, Otokar Březina) či tzv. anarchističtí buřiči (Viktor Dyk, Petr Bezruč). Od konce 19. století začínala též vzkvétat německy psaná literatura (zejména v Praze), která se stala světovým fenoménem, především díky Franzi Kafkovi (Proces, Zámek, Amerika), ale i jiným ( . Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Franz Werfel, Max Brod, Egon Erwín Kisch, Karl Kraus, Marie von Ebner-Eschenbachová, Adalbert Stifter, Ottfried Preussler, Leo Perutz, Ernst Weiss). V první polovině 20. století si vydobyli světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav Hašek (zejm. Osudy dobrého vojáka Švejka) a Karel Čapek (zejm. Válka s mloky). Silná byla též levicová avantgarda, která se sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu (roku 1984). K dalším významným členům patřili Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel Teige. Mimo avantgardní kruhy stáli např. Ivan Olbracht, Vladimír Holan či Ladislav Klíma. Ve druhé polovině 20. století se největšího ohlasu dostalo Milanu Kunderovi (zejm. Nesnesitelná lehkost bytí, Žert) a Bohumilu Hrabalovi. Literatura se tehdy z politických důvodů (zvláště po sovětské okupaci roku 1968) rozdělila na exilovou, samizdatovou a oficiální. K významným exilovým autorům krom Kundery patřili Pavel Kohout, Josef Škvorecký a Arnošt Lustig. Samizdatová literatura se štěpila na disent spjatý zejména s Chartou 77 (Václav Havel, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík) a tzv. underground (Egon Bondy, Ivan Martin Jirous). Z oficiálních prozaiků dosáhl největšího mezinárodního věhlasu spolu s Hrabalem Ladislav Fuks. Po sametové revoluci z roku 1989 toto rozdělení literárního života padlo. Z nových autorů se po roce 1989 nejvíce prosadili Michal Viewegh, Patrik Ouředník a Jáchym Topol.K významným novinářům krom výše uvedených patřili Julius Fučík, Milena Jesenská nebo Ferdinand Peroutka. V ČR je udělována významná mezinárodní literární Cena Franze Kafky. Z domácích literárních cen patří k nejvýznamnějším Magnesia Litera, Státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo, Cena Jaroslava Seiferta, Cena Jiřího Ortena či Cena Josefa Škvoreckého. ČR má unikátní síť veřejných knihoven, nejhustší v Evropě. Je tvořena více než 5400 knihovnami. Ve středu této sítě se nachází Národní knihovna ČR. Sídlí v pražském Klementinu. K nejcennějším památkám schraňovaným Národní knihovnou ČR patří rukopis Kodexu vyšehradského (jehož cena se odhaduje na miliardu korun), Lobkovický graduál, rukopisy středověké pražské univerzity, "Knihy na řetězech" z knihovny jáchymovské městské školy ze 16. . století, Codex pictoricus Mexicanus misionáře Ignáce Tirsche, autografy Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra, sbírka grafických listů univerzitních tezí, list Gutenbergovy bible z roku 1454, Opatovický homiliář, Mattioliho herbář ze 16. století, nejstarší tisk na českém území (latinská Statuta z roku 1349), zlomek Žaltáře z Řezna pocházející z konce 8. století, řecké papyry z 1. století, Svatojiřský antifonář či Velislavova bible. Zdaleka nejcennější rukopis vzniklý na českém území, perla středověkého knihařství zvaná Codex gigas (též Ďáblova bible), však byl za třicetileté války ukořistěn Švédy a do ČR bývá jen výjimečně zapůjčován. Vzácné tisky a rukopisy (např. Žlutický kancionál) schraňuje též Památník národního písemnictví sídlící ve Strahovském klášteře, v letohrádku Hvězda a v tzv. Třetí Petschkově vile v Bubenči. Památník disponuje mj. rozsáhlou sbírkou ex libris. === Divadlo === České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry ze 14. století, zvané obvykle Mastičkář. Původně šlo o jakousi mezihru v inscenaci evangelijních scén – popisuje situaci, kdy jde Ježíšova matka Marie na trh koupit vonné masti k nabalzamování mrtvého Ježíšova těla. Scéna se však stále více osamostatňovala a popisovala satiricky poměry v měšťanském prostředí. V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl). Emancipační snahy českého národa se v 2. polovině 19. století projevily otevřením Národního divadla v Praze v roce 1883. Národní divadlo od té doby uvádí jak opery tak činohry. V 90. letech 19. století pronikaly do českého divadla evropské literární směry, zejména realismus, který reprezentoval Ladislav Stroupežnický, především svou vesnickou veselohrou Naši furianti, a posléze zejména bratři Mrštíkové svou Maryšou. Také Gabriela Preissová přinesla na česká jeviště silná témata (Gazdina Roba, Její pastorkyňa). Za tuto moderní dramatiku bojoval zejména režisér Jaroslav Kvapil, který se též prezentoval jako dramatik (Princezna Pampeliška). V první polovině 20. století došlo k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nebo Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Jiřím Mahenem. Na světových jevištích se nejvíce prosadily hry Karla Čapka (R.U.R., Věc Makropulos), nebo Františka Langera (Periférie). Ve druhé polovině 20. století získal výjimečný mezinárodní ohlas projekt Alfreda Radoka Laterna magika, první multimediální umělecký projekt na světě, připravený původně pro světovou výstavu Expo 58. Vznikl též fenomén divadel malých forem: Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr), divadlo Na zábradlí (Jan Grossman, Ivan Vyskočil), Činoherní klub (Ladislav Smoček), Husa na provázku, Ypsilonka (Jan Schmid), Divadlo Sklep či divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak). V 60. letech se nejúspěšnějším dramatikem stal Pavel Kohout (zejm. August, August, august), absurdní drama reprezentoval Václav Havel. Ve Zlíně se narodil známý britský dramatik Tom Stoppard. K divadelním oceněním patří Ceny Thálie či Cena Alfréda Radoka. === Film === V éře němého filmu hranice vlasti překročil věhlas odvážných filmových projektů Gustava Machatého Erotikon (1929) a Extase (1933). Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna (Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Ján Kadár, Elmar Klos, Jaromil Jireš, František Vláčil, Vojtěch Jasný, Juraj Jakubisko, Juraj Herz, Ivan Passer, Jan Němec). Klíčovými snímky československé nové vlny byly Ostře sledované vlaky, Obchod na korze, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Sedmikrásky, Černý Petr, Skřivánci na niti, Markéta Lazarová, Až přijde kocour, Spalovač mrtvol, Transport z ráje, Rozmarné léto, Všichni dobří rodáci, Démanty noci, Intimní osvětlení, Žert či O slavnosti a hostech. Vážné umělecké ambice se podařilo ve stejné době naplnit Karlu Kachyňovi (Ucho), Otakaru Vávrovi, Jiřímu Krejčíkovi (Vyšší princip) či Karlu Zemanovi (Vynález zkázy). 30. až 50. léta a posléze 70. až 80. léta ovšem svědčila více populárnímu filmu než uměleckému, s nadčasovou elegancí tohoto prostoru využili třeba režiséři Bořivoj Zeman, Oldřich Lipský, Václav Vorlíček (Tři oříšky pro Popelku), Martin Frič a Ladislav Smoljak, scenáristé Jiří Brdečka (Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela), Miloš Macourek, Zdeněk Svěrák nebo skladatelé filmové hudby Zdeněk Liška, Luboš Fišer a Petr Hapka. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966 .), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991), Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003). Mezinárodního věhlasu se dostalo českým loutkovým a animovaným filmům režisérů jako byli Jiří Trnka, Hermína Týrlová, Zdeněk Miler, Jan Švankmajer (zejm. Něco z Alenky) a Břetislav Pojar. K této tradici patří i televizní cyklus Večerníčků, na němž spolupracovali i přední výtvarníci jako Adolf Born, Zdeněk Smetana či Vladimír Jiránek. Především v jiných než českých kinematografiích se prosadila řada českých rodáků, z režisérů například Georg Wilhelm Pabst a Karel Reisz, z kameramanů Karl Freund, z herců Herbert Lom nebo Barbara Bouchetová. Z českých herců patří v zahraničí k nejznámějším Karel Roden a Libuše Šafránková, populární díky pohádce Tři oříšky pro Popelku zejména v Norsku. Filmové ateliéry Barrandov patří k největším v Evropě. Po roce 1990 je využívají zejména zahraniční produkce, vznikaly v něm mj. filmy Mission: Impossible, Casino Royale, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, Dítě číslo 44, Hannibal – Zrození, Iluzionista, Vetřelec vs. Predátor, Agent bez minulosti aj. === Hudba === Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny (patrně v průběhu času). První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století. Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Veitmile. Podobně významná je Ostrovská píseň. Zabývá se přítomností Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie. Má na rozdíl od svatováclavského chorálu již složitější básnickou formu. Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku 1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské). Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako samostatný profesionální obor. Za první české hudební skladatele lze považovat barokní tvůrce jako byli Adam Michna z Otradovic, Heinrich Biber (český Němec), Jan Dismas Zelenka, Antonín Rejcha, Jan Václav Stamic, Josef Mysliveček, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi či Leopold Koželuh. V době národního obrození na barokní hudbu bezprostředně navázali Jan Jakub Ryba či Václav Jan Křtitel Tomášek. Toto byla základna, na niž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejm. Má vlast, Prodaná nevěsta) a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě (zejm. Novosvětská, Rusalka a Slovanské tance). Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou, především díla Leoše Janáčka pronikla do celého světa. Součástí repertoáru mnoha operních domů jsou všechny jeho opery, zejména Její pastorkyňa (v zahraničí pod názvem Jenůfa), Káťa Kabanová, Z mrtvého domu a Věc Makropulos. Často uváděny jsou také jeho Glagolská mše a Sinfonietta. Další významní čeští hudební skladatelé 19. a 20. století jsou Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Josef Suk starší (zeť Antonína Dvořáka), Alois Hába, Ervín Schulhoff, Bohuslav Martinů, Pavel Haas, Viktor Ullmann či Petr Eben. Překvapivého úspěchu mj. na scéně newyorské Metropolitan Opera dosáhl Jaromír Weinberger se svou operou Švanda dudák. Známými operetními skladateli byli mj. Oskar Nedbal či Rudolf Friml. V roce 1860 se v Kališti na Moravě narodil světově proslulý skladatel, německy mluvící Gustav Mahler. Ve Vídni a později v Hollywoodu se prosadil brněnský rodák Erich Korngold. V Česku se narodili i klavírní virtuózové Ignaz Moscheles, Alfred Brendel, Rudolf Serkin a Alice Herz-Sommerová, z vídeňské české komunity vzešel Ernst Křenek. Prosadili se i čeští hudební interpreti. Lze jmenovat mnoho jmen, jako jsou dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Václav Neumann, Karel Ančerl nebo Jiří Bělohlávek, v současnosti pak Petr Altrichter, Tomáš Netopil a Jakub Hrůša. Dále hudební instrumentalisté: houslisté František Benda, Vojtěch Živný, Jan Křtitel Václav Kalivoda, František Ondříček, Jan Kubelík a Josef Suk mladší (Dvořákův pravnuk); violoncellista David Popper, cembalistka Zuzana Růžičková či hornista Radek Baborák. Nelze opomenout pěvkyně jako byly nebo jsou Ema Destinnová, Maria Jeritza, Jarmila Novotná, Gabriela Beňačková, Eva Urbanová a Magdalena Kožená. Velkými českými tenoristy byli Beno Blachut a Ivo Žídek. V současnosti velmi úspěšný je barytonista Adam Plachetka. Z hudebních těles dosáhl mezinárodního významu nejen symfonický orchestr Česká filharmonie, ale i další symfonické a komorní orchestry a nově tzv. barokní soubory. V neposlední řadě byly a jsou úspěšné také české pěvecké sbory a malá hudební tělesa, zejména smyčcové kvartety. Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro, který se tradičně koná v různých pražských koncertních sálech. Češi se ve 20. století ujali i v nových žánrech. V jazzu Jaroslav Ježek, Miroslav Vitouš, orchestr Gustava Broma a další. V populární hudbě působili Jan Hammer nebo Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (zejm. Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody). V pop-music si vysokou popularitu v Česku i v zahraničí udržuje zpěvák Karel Gott. V mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest z českých reprezentantů nejvíce uspěl Mikolas Josef (6. místo v roce 2018). === Výtvarné umění === U prvního a také zdaleka nejslavnějšího českého výtvarného díla autora neznáme. Jde o sošku Věstonické venuše, patrně nejstarší keramickou sošku na světě, která vznikla v mladším paleolitu a byla nalezena roku 1925 na jižní Moravě. Většina výtvarných umělců však byla anonymních ještě v éře gotické, malířství bylo tehdy ostatně vnímáno jako řemeslo, v němž autor není tak podstatný, a nikoli jako umění. O umělcích této doby hovoříme za pomoci pojmů jako Mistr litoměřického oltáře, Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře či Mistr Theodorik. Autorské malířství přišlo na scénu v baroku. K nejvýznamnějším českým barokním malířům patřili Karel Škréta, Jan Kupecký a Petr Brandl. Zcela zvláštní postavení měl Václav Hollar, který proslul svými rytinami. Vrcholná sochařská díla v té éře vytvořili Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokoff. V první polovině 19. století probíhal proces českého národního obrození, ovšem obrozenci na malířství nekladli takový důraz jako na literaturu, divadlo či vědu. Malířství zůstávalo na pozici řemesla, přičemž v krajinářství vynikal Josef Matěj Navrátil, v portrétu a zátiší Karel Purkyně. Zlom přišel v polovině 19. století, kdy do českých zemí dorazila vlna romantismu a realismu. Nejvýznamnějším představitelem malířského romantismu byl Josef Mánes, dnes známý především díky výzdobě pražského orloje. Realistickou malbu zvolil například Jaroslav Čermák. Se 70. a 80. lety nastoupila tzv. Generace Národního divadla, tedy tvůrci, kteří se nějak podíleli na výzdobě právě stavěné "Zlaté kapličky": Mezi nimi se největšího mezinárodního ohlasu dostalo Mikoláši Alšovi. K dalším členům generace patřili Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Jakub Schikaneder, František Ženíšek či Josef Tulka. K této generaci patřil i sochař Josef Václav Myslbek. Většina z autorů Generace Národního divadla nadále oscilovala mezi romantickou a realistickou malbou, zejména krajiny. To však brzy některým autorům nestačilo. Krajinář Antonín Chittussi začal měnit techniku krajinomalby až tak, že se dostal na pokraj impresionismu. Vrcholným představitelem tohoto směru se pak stal Antonín Slavíček. Dílo Luďka Marolda je zase někdy označováno za předzvěst malby secesní. Právě secese pak patří ke klíčovým směrům, které se vynořily na konci 19. století. V českém prostředí sehrála mimořádnou roli. Její hlavní představitel, Alfons Mucha, je dnes nejznámějším českým malířem ve světě. Mucha se proslavil krom svých známých plakátů také cyklem 20 velkoformátových obrazů Slovanská epopej, která shrnuje dějiny českého národa a Slovanů. Vystavena je ve Veletržním paláci v Praze, bývala v Moravském Krumlově. K secesi lze řadit i dílo Maxe Švabinského a Jana Preislera. Patří k ní i významní sochaři: František Bílek, Jan Štursa či Ladislav Šaloun. Secese provokovala svým sklonem k užitkovosti, avšak jinak ctila techniky klasické a akademické. Proti těm se však na konci století začaly bouřit nové směry. Především expresionismus. Do české expresionistické skupiny Osma patřili Bohumil Kubišta, Emil Filla či Otakar Kubín. Členové Osmy pak přecházeli ke kubismu, dalšímu novému avantgardnímu směru. Právě avantgarda začala v první polovině 20. století určovat směr. Od kubismu k čisté abstraktní malbě došel František Kupka. Doznívající kubismus hledající nové formy vyjádření byl pěstován ve skupině Tvrdošíjní (zejm. Josef Čapek, Jan Zrzavý a sochař Otto Gutfreund). Členové avantgardního Devětsilu se pak nadchli pro surrealismus (Toyen, Jindřich Štyrský, Josef Šíma). Avantgardě navzdory si svou cestou šel Josef Lada – a i on dnes patří k nejslavnějším českým malířům ve světě. Ve druhé polovině 20. století autoři povětšinou rozvíjeli objevy avantgardní revoluce – v abstraktní tvorbě to byl například Vladimír Vašíček, část díla jí věnoval Oldřich Lajsek, Mikuláš Medek, Vladimír Boudník aj. Na surrealistickou hravost, zejména ve svých známých kolážích, navazoval v exilu působící Jiří Kolář či doma tvořící Jan Švankmajer. Zcela nového směru zvaného pop-art se dotkl Kája Saudek. Na konci 80. let vystoupili členové skupiny Tvrdohlaví (Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna). Nejznámějšími představiteli české umělecké fotografie jsou František Drtikol, Josef Sudek, Jan Saudek či Josef Koudelka. Zvláštním fenoménem v umělecké fotografii je Miroslav Tichý. V českém výtvarném umění hraje významnou roli knižní ilustrace, karikatura a kreslený film. Mistrem karikatury byl František Gellner, v knižní ilustraci vynikli Viktor Oliva, Josef Lada, Jiří Trnka, Zdeněk Burian, Adolf Born či Květa Pacovská, která za knižní ilustrace roku 1992 získala Cenu Hanse Christiana Andersena od Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu. V kresleném filmu se prosadili Zdeněk Smetana či Zdeněk Miler. K významným německým malířům narozeným v českých zemích patřili Anton Raphael Mengs, Alfred Kubin, Gabriel Max, Josef Führich či Emil Orlik. Za nejcennější výtvarné dílo na českém území odborníci označují obraz benátského malíře Tiziana Apollo a Marsyas, jež je vystaven v obrazárně kroměřížského zámku. Nejcennější díla českého výtvarného umění se snaží shromažďovat Národní galerie. Z děl zahraničních autorů v jejím vlastnictví patří k nejcennějším Růžencová slavnost Albrechta Dürera, Adam a Eva Lucase Cranacha staršího, autoportrét Henri Rousseaua, Rembrandtův Učenec v pracovně, Šimon a malý Ježíš Petra Brandla, Milenci Augusta Renoira, Panny Gustava Klimta, Zelená pšeničné pole s cypřiši Vincenta van Gogha, autoportrét Ilji Repina, V Moulin Rouge Henri de Toulouse-Lautreca či Vzpomínka na Le Havre Pabla Picassa. Národní galerie vystavuje ve Šternberském paláci, Schwarzenberském paláci, klášteře sv. Jiří, Jízdárně Pražského hradu, Salmovském paláci, Anežském klášteře, paláci Kinských, Veletržním paláci, v domě U černé matky Boží, na zámku Zbraslav, v klášteře ve Žďáru nad Sázavou a na zámku Fryštát. K dalším významným galeriím patří Moravská galerie (vystavuje v pěti budovách: Místodržitelský palác, Pražákův palác, Uměleckoprůmyslové muzeum, Jurkovičova vila v Brně a Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy) a Galerie hlavního města Prahy (dům U Zlatého prstenu, dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Bílkova vila, Dům Františka Bílka v Chýnově, Městská knihovna na Mariánském náměstí, Trojský zámek). K nejznámějším sochám v ČR patří Šalounova socha Jana Husa na Staroměstském náměstí, Myslbekův pomník knížete Václava na Václavském náměstí, Zoubkův Pomník obětem komunismu na Petříně, Kafkova socha Jana Žižky v Národním památníku na Vítkově (největší jezdecká socha v Evropě). Největší českou sochou všech dob byl Stalinův pomník na Letné, který však na svém místě stál jen v letech 1955–1962. Dnes se na jeho místě nachází Pražský metronom. V poslední době se velmi oblíbenou u turistů stala Černého Hlava Franze Kafky u obchodního centra Quadrio. Černý na sebe strhl pozornost také svou provokací Entropa. Anna Chromy v Praze u Stavovského divadla instalovala jeden ze svých Plášťů svědomí. Nejvýznamnější českou výtvarnou cenou je Cena Jindřicha Chalupeckého. === Architektura === První fázi vývoje architektury na českém území s dochovanými stavbami tvoří románská architektura. Z předchozí, velkomoravské fáze, se dochovaly pouze archeologické nálezy. V období románského slohu vznikly v Česku první kamenné stavby, a to především kostely a budovy klášterů, ke konci období také první hrady a městské stavby (opevnění, domy). Stavby románské architektury vznikaly na českém území od sklonku 9. století do poloviny 13. století, kdy se začal zvolna prosazovat sloh gotický. Gotická architektura v českých zemích vrcholila za Karla IV. Ten nechal v Praze postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a rozjela se velkorysá výstavba katedrály sv. Víta, s pomocí architekta Petra Parléře a jeho syna Jana Parléře. Jako schránku nových korunovačních klenotů, které nechal Karel vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hrad Karlštejn, jehož architektem byl Matyáš z Arrasu. Dalšího vrcholu dosáhla gotika v éře vlády Jagellonců (též se hovoří o vladislavské či jagellonské gotice). Vladislav Jagellonský zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rejta, který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Antonín Pilgram v té době zanechal otisky pozdní gotiky v Brně. Letohádek královny Anny na Pražském hradě bývá označován za stylově nejčistší renesanční stavbu na sever od Alp. K významným renesančním stavbám patří i letohrádek Hvězda, nebo zámek Litomyšl. Také v éře barokní v českých zemích působili významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, letohrádek v Tróji), Jan . Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře), František Maxmilián Kaňka (Karlova Koruna), Kryštof Dientzenhofer (kostel svaté Markéty v Břevnovském klášteře) nebo jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). Pro architekturu 19. století byl typický historismus. V jeho duchu tvořil například architekt a stavitel Josef Hlávka, jehož Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích (dnes Ukrajina, v 19. století na území Rakousko-Uherska), je dnes zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. Dílem historismu byly i budovy Národního divadla, Národního muzea či Rudolfina v Praze. Významná byla v české architektuře vlna secese na přelomu 19. a 20. století (zejm. Obecní dům v Praze, z architektů Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta, Jan Letzel), těsně před válkou pak kubismu, což bylo českou specialitou (dům U Černé Matky Boží Josefa Gočára, Kovařovicova vila Josefa Chochola). Od 20. let 20. století architektura tíhla k funkcionalismu (Veletržní palác v Praze, Baťův mrakodrap ve Zlíně či vila Tugendhat v Brně z dílny Ludwiga Miese van der Rohe), k jeho představitelům patřili Jan Kotěra a Josef Gočár. V Praze v té době pracoval i významný slovinský architekt Josip Plečnik (zejm. kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze). Pavel Janák se tehdy rovněž pokusil vytvořit "národní sloh", kombinaci lidové a moderní architektury (zejm. krematorium v Pardubicích a palác Adria v Praze). Podobnou cestou šel Dušan Jurkovič. V 50. letech 20. století byl vyžadován jako oficiální styl socialistický realismus (též zvaný sorela). Charakteristickými stavbami v jeho duchu jsou hotel Jalta na Václavském náměstí či sídliště Poruba v Ostravě. Specifickou odnoží sorely byl tzv. stalinský neoklasicismus, který v Česku reprezentuje hotel Internacional v pražských Dejvicích. Na konci 50. let se však v architektuře (a ovšem i v designu) prosadil styl nový, zvaný bruselský – to podle toho, že byl představen na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Vyznačoval se oblými tvary a skleněnými fasádami. Typickou stavbou v bruselském stylu byly především výstavní pavilon a restaurace československého pavilonu na Expu. Dalšími důležitými stavbami bruselského stylu byly pavilon Z na brněnském výstavišti, plavecký stadion v Podolí či nádraží v Havířově. Na konci 60. let však bruselský styl vytlačila česká verze brutalismu. Ceněny jsou zejména projekty z dílny Věry Machoninové a jejího manžela Vladimíra Machonina (dům bytové kultury v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze, velvyslanectví ČSSR v Berlíně). Z dalších brutalistických staveb je připomínáno zejména československé velvyslanectví v Londýně architektů Jana Bočana, Jana Šrámka a Karla Štěpánského, hotel Intercontinental v Praze od Karla Bubeníčka a Karla Filsaka, žižkovský televizní vysílač Václava Aulického či stavby Karla Pragera (budova bývalého Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla). Nejoceňovanější stavbou této doby však byl vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka. V polistopadové architektuře výraznou roli sehrálo dílo Franka Gehryho a Vlado Miluniće Tančící dům v Praze, které přímo inicioval Václav Havel, a jež bývá uváděno jako symbol postmoderní architektury. Z významných světových architektů v té době v Praze tvořili ještě Jean Nouvel (Zlatý Anděl na pražském Smíchově) či Ricardo Bofill, který se podílel na modernizaci kdysi dělnického Karlína (Corso Karlín aj.). V přípravách je projekt proměny okolí Masarykova nádraží, který vypracovala držitelka Pritzkerovy ceny Zaha Hadid. Z projektů domácích architektů si největší kredit získal projekt Národní technické knihovny v pražských Dejvicích. Hojně diskutovaný projekt nové budovy Národní knihovny Jana Kaplického zůstal jen na papíře. Českými rodáky byli i významní architekti Adolf Loos, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich či Balthasar Neumann. === Videoherní tvorba === V sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech se v Česku objevilo nové odvětví kulturní tvorby – počítačové hry. To se začalo rozvíjet hlavně po roce 1994, kdy vyšlo Tajemství Oslího ostrova. Poté následovaly, v Česku poměrně úspěšné a populární hry jako Dračí historie, Fish Fillets či Brány Skeldalu. V roce 1999 se povedlo v zahraničí uspět hře Hidden & Dangerous. V dalších letech následovaly mezinárodně úspěšné herní tituly, jako Operace Flashpoint, Mafia: The City of Lost Heaven či Vietcong. Ke světoznámým českým hrám patří dvojka a trojka Mafie, Euro Truck Simulator a jeho dvojka, American Truck Simulator, ArmA (plus dvojka a trojka), Silent Hill: Downpour, Machinarium, 18 Wheels of Steel, DayZ, Bus Driver, Botanicula či Kingdom Come: Deliverance. V Česku funguje několik světově známých herních studií, jako 2K Czech, Bohemia Interactive Studio, SCS Software, Amanita Design nebo Madfinger Games. Od roku 2010 jsou české hry oceňovány na Anifilmu v rámci soutěže Česká hra roku a v letech 2011 až 2013 v rámci soutěže Booom. Lze se setkat s názorem, že videohry jsou největším kulturním exportem České republiky. === Populární kultura === Krom kultury vysoké a lidové se v českých zemích, jako všude jinde, rozvíjela od počátků 19. století i kultura populární. Některé popkulturní fenomény jsou pevně usazeny v českém kolektivním vědomí a slouží nezřídka i k národní sebeidentifikaci. Anketa České televize Kniha mého srdce z roku 2009 například ukázala masovost obliby literárních postav, jako jsou sluha Saturnin z humoristického románu Zdeňka Jirotky, Švejk z románu Haškova či Rychlé šípy z chlapeckých románů a komiksů Jaroslava Foglara. Podobná anketa o Největšího Čecha zase ukázala roli humoristického fenoménu Járy Cimrmana. Význačnou roli sehrála též dvojice loutek, které vytvořil za první republiky Josef Skupa: Spejbl a Hurvínek. Skupa tím navázal na velkou českou loutkářskou tradici, spjatou mimo jiné se jménem Matěje Kopeckého. Z dětské literatury vzešla podobně populární postavička Ferdy Mravence (a jeho souputníka Brouka Pytlíka), kterou stvořil Ondřej Sekora. K nejpopulárnějším českým komiksům patří Čtyřlístek. Zdrojem podobných popkulturních fenoménů se v 2. polovině 20. století stal film a především televize – cyklus televizních Večerníčků přinesl populární postavičky jako Krteček Zdeňka Milera, Bob a Bobek či Pat a Mat Vladimíra Jiránka, Maxipes Fík Jiřího Šalamouna, Křemílek a Vochomůrka či Rákosníček Zdeňka Smetany, Mach a Šebestová Adolfa Borna či Rumcajs Radka Pilaře. Televizní a filmová tvorba pro děti 70. a 80. let 20. století zase přinesla fenomény jako Pan Tau, Arabela či Návštěvníci. Nejvýraznější postavou české pop-music, která se začala formovat od 50. let, je dlouhodobě zpěvák Karel Gott. Často se ve světě prosazují české modelky, k nimž patří Karolína Kurková, Eva Herzigová, Pavlína Pořízková, Petra Němcová, Taťána Kuchařová, Daniela Peštová a Alena Šeredová. === Média === V ČR existuje systém veřejnoprávních médií, která jsou ze zákona placena z veřejných peněz (koncesionářské poplatky), s jen omezenou možností vlády a správy je ovlivňovat. K takovým institucím patří Česká televize (navazuje na státní Československou televizi, jejíž vysílání započalo roku 1953), Český rozhlas (Československý rozhlas začal vysílat roku 1923) a Česká tisková kancelář, která ovšem není placena z koncesionářských poplatků. První soukromá televizní stanice Premiéra TV (později Prima) vznikla roku 1993. Rok nato začala vysílat TV Nova. Stanice veřejnoprávní České televize (ČT1, ČT2, ČT sport, ČT :D, ČT art, ČT24) spolu s kanály provozovanými společnostmi CET 21 (Nova, Nova Cinema . , Nova Action, Nova 2, Nova Gold, Nova Sport 1, Nova Sport 2, Nova International) a FTV Prima (Prima, Prima Cool, Prima Love, Prima Zoom, Prima Max, Prima Comedy Central) televiznímu trhu i po digitalizaci vysílání dodnes dominují, v roce 2015 například dosáhly souhrnné sledovanosti 82 %. Této "velké trojce" nejúspěšněji konkuruje TV Barrandov (kanály Barrandov, Kino Barrandov, Barrandov Krimi, Barrandov News). Poměrně dlouhou tradici má od roku 2002 též specializovaná hudební televize Óčko. Od září 2000 doplnily nabídku také satelitní televize. Nejsledovanější hlavní zpravodajský pořad vysílá TV Nova.Nejčtenějšími deníky jsou Blesk, Mladá fronta DNES, Právo, Deník, Aha! a Lidové noviny. Nejčtenějším zdarma rozdávaným deníkem je Metro. Nejprodávanější zpravodajské časopisy jsou Téma, Reflex, Týden, Květy a Respekt, mezi společenskými časopisy to v únoru 2017 byly Rytmus života, Nedělní Blesk, Pestrý svět či Sedmička. Z dětských časopisů se drží Sluníčko, ABC a Mateřídouška.Historický význam měly Národní listy, Právo lidu, České slovo (později Svobodné slovo a Slovo), Zemědělské noviny, Práce, Lidová demokracie či Mladý svět. Váhu měly v minulosti i literární časopisy a intelektuální revue jako Přítomnost či Tvorba ve 20. a 30. letech 20. století nebo Literární noviny v 60. letech 20. století. K zaniklým časopisům pro mládež patří Mladý hlasatel či Junák, do nichž přispíval Jaroslav Foglar, nebo Ohníček a Sedmička. Nejúspěšnějšími stanicemi veřejnoprávního rozhlasu jsou Radiožurnál a ČRo Dvojka. Nejposlouchanějšími soukromými rádii jsou Impuls, Evropa 2 a Frekvence 1.Českému internetu kraluje vyhledávač Seznam.cz. Největšími zpravodajskými weby jsou iDNES.cz a Novinky.cz. Nejnavštěvovanější kulturní stránkou je Česko-Slovenská filmová databáze. Česká Wikipedie vznikla roku 2002 a v současnosti je co do počtu hesel největší českou encyklopedií v historii. === Festivaly, přehlídky, ceny === Kulturní a společenské dění pravidelně vrcholí na různých festivalech a přehlídkách. K největším festivalům vážné hudby patří Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a Janáčkovy Hukvaldy. V oblasti jazzu je to Jazz Goes to Town v Hradci Králové, Bohemia JazzFest pořádaný v různých městech současně a Prague Proms.Největším tanečním festivalem je Tanec Praha. V oblasti výtvarného umění je to přehlídka Pražské bienále. Velkou tradici má festival scénografie Pražské Quadriennale. Zcela zvláštní výtvarnou akcí je pak Festival světla Signal. K velkým divadelním akcím patří tradiční festival amatétského divadla Jiráskův Hronov. Loutkářská Chrudim je nejstarší loutkářský festival na světě. Na loutky je zaměřena též Skupova Plzeň, od roku 2016 přitom bylo české loutkařství zařazeno k nehmotnému dědictví UNESCO. Na moderní cirkus a akrobacii se zaměřuje Letní Letná. Divadlo i hudbu s dobročinností spojuje festival v bohnické psychiatrické léčebně Mezi ploty. Největšími knižními akcemi jsou Svět knihy a Festival spisovatelů Praha. V oblasti rockové a popové hudby jsou největšími festivaly Rock for People, Colours of Ostrava, Trutnov Open Air Festival, Benátská noc, Hrady CZ, Votvírák, United Islands of Prague, Sázavafest, Rock for Churchill, Footfest, Keltská noc či Mácháč. V oblasti rapu a hip hopu je největší akcí Hip Hop Kemp u Hradce Králové, největšími metalovými festivaly jsou Masters of Rock ve Vizovicích a Brutal Assault v Josefově, v oblasti taneční hudby Beats for Love ve Vítkovicích, Let It Roll a Mighty Sounds. Největší akcí lidové hudby je tradičně Mezinárodní folklorní festival Strážnice. Největším a nejtradičnějším filmovým festivalem je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jemu se snaží širokým záběrem konkurovat Febiofest. Další festivaly mají užší žánrové zaměření – na dětský film se zaměřuje Film festival Zlín, na film kreslený a loutkový Anifest, na film dokumentární Jeden svět a Jihlava, výhradně české filmy jsou uváděny na Finále Plzeň. Dlouhou tradici má mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Tradičními přehlídkami průmyslovými jsou brněnský strojírenský veletrh a zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích. Ke společensko-kulturním událostem patří rovněž udílení různých cen. Největší prestiži se těší cena Český lev pro filmaře, Ceny Thálie pro divadelníky, Ceny Anděl pro hudebníky, Sportovec roku či ceny Česká hlava pro vědce. == Věda a vzdělávání == === Věda a technika === ==== Humanitní a sociální vědy ==== Zakladatelem české vzdělanosti byl Konstantin Filozof, první významný myslitel působící na českém území. Významnými středověkými teology byli Jan Hus, Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Jan Amos Komenský podstatným způsobem přispěl k rozvoji moderní pedagogiky, především ve spisech Didaktica magna (Velká didaktika), Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené), Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola na jevišti). Židovskou středověkou vzdělanost reprezentoval především rabbi Löw, jenž vstoupil i do českých pověstí (se svým golemem). Nejvýznamnějším historikem, filozofem a intelektuálem barokní éry (18. století) byl Bohuslav Balbín. Výraznou roli v národním obrození (1. polovina 19. století) sehrála jazykověda (Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Pavel Jozef Šafařík, Ján Kollár, František Ladislav Čelakovský), historiografie (Gelasius Dobner, František Palacký) a folkloristika (Karel Jaromír Erben). Ve druhé polovině století sílu české vzdělanosti manifestoval Ottův slovník naučný (vydáván od roku 1888). K vůdčím osobnostem českého intelektuálního života té doby patřil filozof Tomáš Garrigue Masaryk a jeho okruh kolem časopisu Čas (Jan Herben, Jan Gebauer). Právě tento okruh odstartoval tzv. rukopisné spory roku 1886 a spor o smysl českých dějin roku 1912, právě v těchto diskusích český národ tehdy nejvíce ohmatával svou identitu. Významným intelektuálem byl i Konstantin Jireček, který rozvinul obor byzantologie (viz např. Jirečkova linie) a sehrál významnou roli v bulharském národním obrození, nebo vynikající orientalista a archeolog Alois Musil (bratranec slavného rakouského spisovatele Roberta Musila). Velkou společenskou roli sehrával národopisec Vojta Náprstek či etnograf Emil Holub. Navzdory rozvoji, mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, v té době české země opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde. Příkladem mohou být filosof Edmund Husserl, psychoanalytik Sigmund Freud, ekonom Joseph Schumpeter, marxistický teoretik Karl Kautsky, právní teoretik Hans Kelsen, ekonom Eugen Böhm von Bawerk, psycholog Max Wertheimer, hudební teoretici Eduard Hanslick a Guido Adler, jazykovědec Julius Pokorny či filozof Herbert Feigl. Odcházeli ale i někteří česky mluvící, jako historik umění Max Dvořák či antropolog Aleš Hrdlička. Naopak v Praze po celý život zůstal filozof Bernard Bolzano. Za první republiky vědeckých úspěchů dosáhl orientalista Bedřich Hrozný, který rozluštil jazyk Chetitů, archeolog Karel Absolon objevil proslulou Věstonickou venuši, významným archeologem byl i Lubor Niederle. Mimořádný rozkvět zažívala jazykověda, v Praze se ustavil tzv. Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, René Wellek), který prosazoval strukturalistický přístup k jazyku a světu. Nacistická okupace ze země vyhnala i významné budoucí myslitele, sociologa Ernesta Gellnera a filozofa Viléma Flussera. V 60. letech 20. století zájem světa budil neortodoxní marxismus, který byl hlavním ideovým zázemím pražského jara 1968, a který reprezentovali zejména Karel Kosík (spis Dialektika konkrétního) či Eduard Goldstücker. V 70. letech to byly spíše myšlenky filozofa Jana Patočky, které se staly ideovou základnou Charty 77, či filozofa undergroundu Egona Bondyho. Vysokou úroveň měla po celou dobu socialistického režimu egyptologie, která se prezentovala mj. vykopávkami v Abusíru (zejm. Miroslav Verner). Zvláštní kapitolou dějin vědy v socialistickém Československu byl státní psychologický výzkum účinků LSD, podílel se na něm i Stanislav Grof, který později v USA vytvořil metodu holotropního dýchání. Světový zájem vzbudily i archeologické experimenty Pavla Pavla. ==== Přírodní, exaktní a technické vědy ==== Zásadním impulsem k rozvoji vědeckého myšlení (byť to nebylo v počátcích samozřejmě odděleno plně od myšlení filozofického a teologického) bylo založení Karlovy univerzity králem Karlem IV. roku 1348. Šlo o první univerzitu ve střední Evropě. Nelze vyloučit, že se roku 1459 narodil v Českém Krumlově vynikající kartograf Martin Behaim, tvůrce nejstaršího dochovaného glóbusu na světě. Roku 1460 se v Chebu narodil významný matematik Johannes Widmann, který zavedl znaménka plus a minus, působil ale po většinu života v Lipsku. Érou vědeckého rozkvětu byla i epocha Rudolfa II. Na jeho pražském dvoře působili astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler. V Praze v té době navíc působil i významný židovský matematik David Gans. Lékař Ján Jesenský v Praze provedl první veřejnou pitvu. K vrcholným vzdělancům domácí barokní vědy patřil Jan Marek Marci z Kronlandu či botanik Georg Joseph Kamel. Kněz Prokop Diviš v té době vynalezl hromosvod. V Praze se v té době, byť tak trochu náhodou, také narodil Alois Senefelder, který roku 1796 vynalezl litografii. Rozvoji věd výrazně napomohlo založení Královské české společnosti nauk roku 1784 (právě na její tradici dnes navazuje Akademie věd ČR) a Vlasteneckého muzea v Čechách roku 1818. Výraznou roli v tom sehráli největší české vědecké osobnosti té doby Ignác Born a Kašpar Šternberk. Obě instituce vznikly v rámci procesu českého národního obrození. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil první parní stroj v českých zemích (1805–1807), Josef Božek předvedl první parovůz (1815) a paroloď (1817). Bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo. Německou vědu v Čechách reprezentoval například Christian Doppler. V Čechách v té době působil i francouzský paleontolog Joachim Barrande. I v oblasti přírodních věd svou vlast opustilo mnoho talentovaných rodáků. Matematik Kurt Gödel, biologové Gerty Coriová a Carl Cori (nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství), astronom Johann Palisa, fyzik Georg Placzek, chemik Johann Josef Loschmidt, průkopník půdní mechaniky Karl von Terzaghi, matematička Olga Taussky-Toddová, botanik Heinrich Wilhelm Schott, astronomové Theodor von Oppolzer a Joseph Johann von Littrow, zakladatel dermatologie Ferdinand von Hebra, chemik Hans Tropsch. Do Vídně odešel i český lékař Karel Rokytanský. Z německy mluvících vědců v českých zemích naopak zůstali pracovat světově významný biolog Gregor Mendel, zakladatel genetiky, či fyzik Ernst Mach. V Praze na německé univerzitě krátký čas působil i fyzik Albert Einstein. Ani česká věda však nestála v 2. polovině 19. století stranou. Rozvíjela se v těsném sepětí s průmyslem, který rychle mohutněl. Jejími klíčovými představiteli byli vynálezce obloukové lampy František Křižík či objevitel čtyř krevních skupin Jan Janský. Do dějin fotografické a polygrafické techniky v té době výrazně zasáhly Jakub Husník a Karel Klíč. Průkopníkem aviatiky byl Jan Kašpar. Jan Kříženecký roku 1898 představil první kinematograf v českých zemích. Prostor pro vědu vytvořila i nová Československá republika založená roku 1918. V Brně byla tehdy (1919) založena Masarykova univerzita. V oblasti topologie se výrazně prosadil matematik Eduard Čech. Botanik Alberto Vojtěch Frič objevil řadu nových kaktusů. Dalším významným botanikem byl Karel Domin. Technik Viktor Kaplan vynalezl nový druh turbíny. Hans Ledwinka zkonstruoval roku 1934 první sériově vyráběný automobil s aerodynamickou karosérií Tatra 77. Další automobilový konstruktér Ferdinand Porsche se také narodil v Čechách, ovšem prosadil se zejména v Německu a jako spolupracovník s nacisty by se do republiky po válce ani vrátit nemohl. Mezi Němci odsunutými po druhé světové válce byl i nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 2007 Peter Grünberg. Po druhé světové válce bylo největším úspěchem české vědy udělení Nobelovy ceny za chemii Jaroslavu Heyrovskému roku 1959, za objev polarografie a analytickou chemii. Vynálezem kontaktních čoček a silonu proslul Otto Wichterle. Oldřich Homuta vynalezl roku 1957 praktickou pomůcku do domácnosti: remosku. Významným astronomem byl Antonín Mrkos působící na Hvězdárně Kleť. Armin Delong dosáhl mimořádných výsledků v oblasti mikroskopie. Stanislav Brebera vynalezl trhavinu Semtex. Výkladní skříní režimu pak byla účast na sovětském vesmírném programu Interkosmos (čs. družice Magion, první československý kosmonaut Vladimír Remek – první člověk ve vesmíru, který nebyl občanem USA či SSSR). Symbolem porevoluční vědy se stal chemik Antonín Holý, tvůrce poměrně účinných léků proti AIDS. Ve spolupráci s Evropskou unií bylo otevřeno několik nových vědeckých center zaměřených mj. na nanotechnologie a laserovou techniku (CEITEC, ELI Beamlines, HiLASE aj.). V Antarktidě byla založena česká Mendelova polární stanice. === Školství === Školství v České republice je organizováno v rámci základních, středních, vyšších odborných a vysokých škol. Vysoké školy jsou veřejné, státní a soukromé, nejstarší a nejvýznamnější je Univerzita Karlova v Praze, která je zároveň nejstarším vysokým učením ve střední Evropě (založena 1348). Druhou nejstarší univerzitou v ČR je Univerzita Palackého v Olomouci, jež vznikla roku 1573. Nejstarší vysokou školou uměleckého typu je Akademie výtvarných umění v Praze, která svou historii píše od roku 1799. Dalšími významnými vysokými školami jsou České vysoké učení technické v Praze (založeno 1707), Vysoké učení technické v Brně (založeno 1899) či Masarykova univerzita (založena 1919). V roce 1945 byla založena Akademie múzických umění. Na její součásti FAMU vystudovala nejen řada osobností českého a slovenského filmu, ale i známí zahraniční filmaři Agnieszka Holland, Emir Kusturica, Lordan Zafranović či Goran Paskaljević. Největšími co do počtu studentů jsou Univerzita Karlova (49 094 studentů v roce 2009) a Masarykova univerzita (38 216 studentů v roce 2009).Podle žebříčku QS World University Rankings z roku 2014 je Univerzita Karlova 244. nejlepší vysokou školou světa. České vysoké učení technické se umístilo na 411.–420. místě. Masarykova univerzita v Brně se umístila na 551.–600. místě, Vysoké učení technické v Brně na 651.–700. místě a Vysoká škola ekonomická v Praze byla zařazena do skupiny 701+ (pod 700. místem, bez dalšího rozlišování). Jiné české vysoké školy žebříček QS do měření nezahrnuje.Nejznámějším systémem měření a srovnávání kvality vysokých škol je tzv. šanghajský žebříček (ARWU), každoročně určující 500 nejlepších vysokých škol světa. Jedinou českou, která se v něm dosud objevila, je Univerzita Karlova. V roce 2014 se umístila na 201.–300. místě. Podle ARWU tak Univerzita Karlova patří mezi 2 procenta nejlepších vysokých škol na světě.Existují také méně formalizovaná srovnání spíše publicistického typu, která čas od času za nejkvalitnější univerzitu v ČR označí třeba brněnskou Masarykovu.Podle sčítání z roku 2011 činí podíl . vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva celkem 10,7 %; co se týče měst, nejvyšší podíl vykazuje Praha (20,7 %), Brno (20,6 %) a Olomouc (17,9 %).K nejslavnějším středním školám patří Pražská konzervatoř, druhá škola svého druhu na světě (založena 1808). Školu vedli i Antonín Dvořák, Josef Suk, Vítězslav Novák či Josef Bohuslav Foerster. Podle studie společnosti Pearson z roku 2012 má ČR 22. nejkvalitnější školství mezi vyspělými zeměmi.Podle informací OECD z roku 2007 Česko směřuje do vzdělávání 10 procent veřejných výdajů, čímž se v srovnávacím žebříčku řadí na předposlední místo spolu s Japonskem. Vyjádřeno podílem HDP se jedná o asi 4,6 %, což je podstatně méně než průměr zemí OECD, který činí 6,1 %. Současně čeští pedagogové dostávají čtvrté nejnižší platy z více než třiceti zemí sledovaných OECD. == Sport == Podle statistiky České unie sportu jsou nejpopulárnějšími sporty v ČR podle velikosti členské základny sportovních oddílů: fotbal, tenis, lední hokej, volejbal, florbal, golf, hokejbal, atletika, basketbal a lyžování. Pořadí sportovních disciplín podle sledovanosti obecenstvem je následující: lední hokej, biatlon, fotbal, lyžování, tenis, florbal, basketbal a volejbal. Nejsledovanějšími sportovními událostmi jsou lední hokej na olympijských hrách a mistrovství světa v ledním hokeji. Mezi další nejsledovanější patří mistrovství Evropy ve fotbale, Liga mistrů UEFA a mistrovství světa ve fotbale. === Olympijské hry === Na olympijských hrách dosáhli čeští sportovci významných úspěchů. Již v roce 1900 se František Janda-Suk zúčastnil 2. olympijských her v Paříži, kde získal stříbrnou medaili v hodu diskem. Na letních olympijských hrách získala gymnastka Věra Čáslavská sedm zlatých olympijských medailí (3× 1964, 4× 1968). Legendární běžec Emil Zátopek obdržel čtyři zlaté (1× 1948, 3× 1952), tři zlaté má oštěpař Jan Železný (1992, 1996, 2000) Dvě zlaté získali rychlostní kanoisté Josef Holeček (1948, 1952) a Martin Doktor (1996), kanoistka Štěpánka Hilgertová (1996, 2000) a oštěpařka Barbora Špotáková (2008, 2012). Na zimních olympijských hrách vybojovala rychlobruslařka Martina Sáblíková tři zlaté medaile (2× 2010, 1× 2014). Lyžařka Kateřina Neumannová přivezla ze ZOH celkem šest medailí. Ester Ledecká se stala prvním českým sportovcem, který vybojoval olympijské zlato ve dvou různých sportech – ve snowboardingu a ve sjezdovém lyžování. === Lehká atletika === Kromě letních olympijských her se čeští lehcí atleti účastní také pravidelných mistrovství světa a Evropy. V dresu samostatného Česka se mistry světa v atletice stali oštěpaři Jan Železný, Vítězslav Veselý a Barbora Špotáková, trojskokanka Šárka Kašpárková, běžci Ludmila Formanová a Zuzana Hejnová, desetibojaři Tomáš Dvořák a Roman Šebrle. V hale navíc zlato brali běžec Pavel Maslák (a to již třikrát), sedmibojař Robert Změlík a skokanka o tyči Pavla Hamáčková. Na mistrovství Evropy krom jmenovaných zlato získali i skokanka o tyči Jiřina Ptáčníková, v hale překážkář Petr Svoboda a běžci Denisa Rosolová a Jakub Holuša. V dresu Československa titul mistra světa vybojovali i další Češi: běžkyně Jarmila Kratochvílová, koulařka Helena Fibingerová, v hale pak koulař Remigius Machura a skokan do dálky Jan Leitner. Mistry Evropy byli běžci Emil Zátopek a Jaroslava Jehličková, překážkář Jindřich Roudný, koulař Jiří Skobla, chodec Josef Doležal, oštěpařka Dana Zátopková, skokanka do výšky Miloslava Rezková, diskař Ludvík Daněk, v hale titul navíc krom jmenovaných získali skokani do výšky Milada Karbanová a Vladimír Malý, běžci Karel Kolář, Taťána Kocembová, Lubomír Tesáček a Milena Matějkovičová, překážkář Aleš Höffer, koulař Jaroslav Brabec a skokanka do dálky Jarmila Nygrýnová. Běžkyně Jarmila Kratochvílová již od roku 1983 drží světový rekord v běhu na 800 metrů, jde o nejdéle platný světový rekord v historii ženské atletiky. === Fotbal === ==== Reprezentace ==== Fotbalová reprezentace Československa a posléze České republiky získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, roku 1934 a roku 1962. V roce 1976 vyhrálo Československo mistrovství Evropy ve fotbale 1976 v Jugoslávii, přičemž ovšem bylo z 22 hráčů na soupisce jen sedm Čechů. Stříbro na tomto turnaji národní tým vybojoval roku 1996, bronz pak v letech 1980 a 2004. Roku 1980 získal olympijský výběr ČSSR zlaté medaile na letních olympijských hrách v Moskvě. ==== Klubový fotbal ==== Před druhou světovou válkou patřily AC Sparta Praha a SK Slavia Praha k nejlepším klubům Evropy. Sparta dvakrát vyhrála Středoevropský pohár (1927, 1935), nejprestižnější klubovou soutěž té doby, Slavia jednou (1938). Po založení evropských pohárů, organizovaných od 50. let asociací UEFA, se v nich nejdál dostali Dukla Praha (semifinále PMEZ 1966/67, semifinále PVP 1985/86), Sparta (semifinále PMEZ . 1991/92, semifinále PVP 1972/73), Baník Ostrava (semifinále PVP 1978/79), Bohemians Praha (semifinále UEFA 1982/83) a Slavia (semifinále UEFA 1995/96). Čtvrtfinále hrály SK Hradec Králové, Zbrojovka Brno, TJ Vítkovice, Sigma Olomouc a Slovan Liberec. ==== Osobnosti ==== Josef Masopust (1962) a Pavel Nedvěd (2003) vyhráli anketu Zlatý míč, která každoročně hledá nejlepšího fotbalistu Evropy. Brankář Ivo Viktor skončil v této anketě roku 1976 třetí. Oldřich Nejedlý byl nejlepším střelcem mistrovství světa ve fotbale 1934. Milan Baroš byl nejlepším střelcem mistrovství Evropy 2004. Nejvíce startů za reprezentaci Československa si připsal Zdeněk Nehoda, za reprezentaci ČR Petr Čech, nejlepším československým reprezentačním střelcem byl Antonín Puč, v dresu ČR Jan Koller. Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž, Ligu mistrů, vyhráli Vladimír Šmicer, Milan Baroš (oba roku 2005 s FC Liverpool), Marek Jankulovski (2007 s AC Milan) a brankář Petr Čech (2012 s Chelsea FC). Nedvěd získal roku 1999 s Laziem Řím Pohár vítězů pohárů. Pohár UEFA (potažmo nástupnickou Evropskou ligu) vyhráli Jiří Němec, Radoslav Látal (oba 1997 se Schalke 04), Vladimír Šmicer, Patrik Berger (oba 2001 s Liverpoolem), Radek Šírl (2008 se Zenitem Petrohrad), Tomáš Hübschman (2009 se Šachťarem Doněck), Tomáš Ujfaluši (2010 s klubem Atlético Madrid) a Petr Čech (2013 s Chelsea). Legendárním střelcem, jehož velkou část kariéry však pohltila druhá světová válka, byl Josef Bican. Jedním z nejlepších brankářů své doby na světě byl František Plánička. K dalším úspěšným fotbalistům patří Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák, Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Tomáš Skuhravý, Karel Poborský a Tomáš Rosický. === Lední hokej === V ledním hokeji patří k největším reprezentačním úspěchům zlatá medaile na olympijských hrách v Naganu roku 1998, jejíž cena tkví v tom, že se turnaje zúčastnili poprvé všichni nejlepší hráči planety, včetně profesionálů ze severoamerické NHL. Ke hvězdám týmu patřili zejména Jaromír Jágr a brankář Dominik Hašek. Co se týče hokejových individualit, je Jágr co do počtu bodů nejlepším v současnosti aktivním střelcem v NHL a druhým nejlepším v celé historii této ligy. Dvakrát vyhrál Stanleyův pohár (1990/91 a 1991/92 s klubem Pittsburgh Penguins). Dva Stanley Cupy má i Hašek, a to s Detroit Red Wings (2001/2002, 2007/2008). Třikrát tuto prestižní trofej vyhráli Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina, dvakrát Petr Sýkora, Patrik Eliáš, Bobby Holík, Michal Rozsíval a Jiří Fischer. Nejvíce bodů v kanadském bodování získali v základní části NHL spolu s Jágrem, Eliášem, Holíkem a Sýkorou také Milan Hejduk, Petr Nedvěd, Martin Straka a Václav Prospal, ve Stanley Cupu David Krejčí a Michal Pivoňka. Před rokem 1989 však čeští hokejisté NHL mohli hrát jen výjimečně, přesto měli světovou úroveň. Velkých úspěchů dosáhla slavná generace čtyřicátých let jako byli Vladimír Bouzek, Stanislav Konopásek, Bohumil Modrý, Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník a Jaroslav Drobný. V padesátých a šedesátých letech vynikli Vlastimil Bubník, Bronislav Danda a Václav Pantůček. V sedmdesátých letech pak Jiří Bubla, Ivan Hlinka, Jiří Holeček, Jiří Holík, Oldřich Machač, Vladimír Martinec, František Pospíšil, Miroslav Dvořák, Václav Nedomanský, Milan Nový, Jaroslav Holík, Milan Chalupa. Vladimír Růžička je jediným hráčem, který zažil největší úspěch 80. let (zlato z MS 1985) i let devadesátých (zlato z Nagana). Jiří Šlégr je spolu s Jágrem jediným českým členem prestižního Triple Gold Clubu, do něhož symbolicky vstupují hráči, kteří vyhráli mistrovství světa, olympijské hry i Stanleyův pohár. Mužstvo Československa vyhrálo mistrovství světa roku 1947, 1949, 1972, 1976, 1977 a 1985. Mužstvo České republiky pak v letech 1996, 1999, 2000, 2001, 2005 a 2010. Pět zlatých z MS má František Kaberle a David Výborný, čtyři Pavel Patera a Martin Procházka. Kluby, které vyhrály českou hokejovou ligu, jsou HC Olomouc, HC Vsetín, HC Sparta Praha, HC Slavia Praha, Zlín, Dynamo Pardubice, HC Karlovy Vary, HC Oceláři Třinec, HC Škoda Plzeň, HC Litvínov, Bílí Tygři Liberec a Kometa Brno. Československou ligu navíc také LTC Praha, ATK Praha, Motor České Budějovice, HC Vítkovice, Kladno a Dukla Jihlava. V KHL působil jen krátkou dobu český klub HC Lev Praha, nicméně probojoval se až do jejího finále. === Tenis === Mimořádně úspěšná je česká tenisová škola. Martina Navrátilová vyhrála devětkrát nejprestižnější tenisový turnaj Wimbledon (1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990). Dvakrát vyhrála Wimbledon Petra Kvitová (2011, 2014) a jednou Jana Novotná (1998). Jediným českým mužským vítězem turnaje ve Wimbledonu v tzv. open éře se stal Jan Kodeš (1973), ale v minulosti zde triumfoval i Jaroslav Drobný (1954). Ivan Lendl byl 270 týdnů světovou jedničkou v žebříčku ATP, jako dosud jediný český hráč. Ženskému žebříčku WTA kralovala celkem 332 týdnů Martina Navrátilová. V roce 2017 se světovou hráčkou č. 1 stala rovněž Karolína Plíšková. Krom jmenovaných hráčů vyhráli některý z tzv. grandslamových turnajů také Petr Korda (Austrálie 1998) a Hana Mandlíková (Austrálie 1980, 1987, Paříž 1981, US Open 1985). Deblovou specialistkou byla Helena Suková, jež ve čtyřhře vyhrála čtrnáct grandlamových turnajů. Mužská tenisová reprezentace Československa resp. Česka vyhrála třikrát Davis Cup, a to 1980, 2012 a 2013 (poslední dvě soutěže jako Český daviscupový tým). Ženská tenisová reprezentace Československa resp. Česka zvítězila dokonce desetkrát ve Fed Cupu (1975, 1983, 1984, 1985, 1988, 2011, 2012, 2014, 2015 a 2016). Český fedcupový tým tedy vyhrál tuto prestižní soutěž od roku 2011 již pětkrát. === Ostatní sporty === České basketbalistky mají tři stříbra (1964, 1971, 2010) a tři bronzy (1957, 1959, 1975) z mistrovství světa, v roce 2005 vyhráli mistrovství Evropy. Čeští basketbalisté vyhráli mistrovství Evropy v roce 1946, šestkrát přivezli stříbro (1947, 1951, 1955, 1959, 1967, 1985). Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž v basketbale žen (dnes Euroliga, dříve Pohár mistrů evropských zemí) vyhrála Sparta Praha (1975/76), Gambrinus Brno (2005/06) a USK Praha (2014/15). V analogické mužské soutěži se probojovaly do finále kluby Spartak Brno (1963/64, 1967/68) a Slavia VŠ Praha (1965/66). Nejlepším českým basketbalistou 20. století byl vyhlášen Jiří Zídek. Jeho syn Jiří Zídek mladší byl prvním českým hráčem v americké NBA. Následovali ho Jiří Welsch, Jan Veselý a nejnověji Tomáš Satoranský. Hana Horáková byla v roce 2010 vyhlášena nejlepší basketbalistkou Evropy.Ženská házenkářská reprezentace vyhrála mistrovství světa (1957), jednou přivezla stříbro (1986) a jednou bronz (1962). Muži vyhráli mistrovství světa roku 1967, krom toho mají dvě stříbra (1958, 1961) a dva bronzy (1954, 1964). Získali též stříbro na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Tým mužů Dukly Praha třikrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí (1957, 1963, 1984), ženský tým Sparty Praha jednou (1962). Filip Jícha byl roku 2010 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.Ve volejbale má mužská reprezentace dva tituly mistra světa (1956, 1966), tři tituly mistra Evropy (1948, 1955, 1958), stříbro a bronz z olympijských her (1964, 1968). Ženy vyhrály roku 1955 mistrovství Evropy. Nejlepším českým volejbalistou 20. století byl vyhlášen Josef Musil, jenž se stal rovněž prvním Čechem uvedeným do mezinárodní volejbalové Síně slávy.Ke slavným šachistům patřili Wilhelm Steinitz, Richard Réti (viz Rétiho hra) či Věra Menčíková. Českým přínosem světovému šachu je rovněž Traxlerův protiútok. Nejúspěšnějším českým šachistou současnosti je David Navara. Tomáš Enge je jediným českým účastníkem závodů Formule 1. I v dalších sportech se objevily v éře samostatného Česka výrazné osobnosti – v biatlonu (Gabriela Koukalová), v judu (Lukáš Krpálek), v krasobruslení (Tomáš Verner), v silniční cyklistice (Roman Kreuziger .), v horských kolech (Jaroslav Kulhavý), ve snowboardkrosu (Eva Samková), veslování (Miroslava Knapková, Ondřej Synek), kanoistice (Martin Fuksa, Josef Dostál) . , klasickém lyžování (Lukáš Bauer), akrobatickém lyžování (Aleš Valenta), střelbě (Kateřina Emmons), moderním pětiboji (David Svoboda), alpském lyžování (Šárka Záhrobská), . sportovním lezení (Adam Ondra), skikrosu (Tomáš Kraus), dráhové cyklistice (Lada Kozlíková), cyklokrosu (Zdeněk Štybar), ale i v poměrně málo sledovaných sportech jako jsou skiboby (Alena Housová, Irena Francová-Dohnálková), krasojízda (Martina Štěpánková), sportovní rybolov (Kateřina Marková) či orientační běh (Dana Brožková). Z éry Československa lze vzpomenout legendy kolové bratry Pospíšily, skokany na lyžích Jiřího Rašku, Pavla Ploce a Jiřího Parmu, cyklokrosaře Radomíra Šimůnka či zápasníka Vítězslava Máchu. === Soutěže a sportoviště === K největším pravidelným mezinárodním sportovním akcím v ČR patří motocyklová Velká cena Brno, atletická Zlatá tretra v Ostravě, běžecký Pražský mezinárodní maraton, jezdecká Velká pardubická, tenisový turnaj Prague Open (navazující na Czech Open), lyžařská Jizerská padesátka, automobilová Barum rallye ve Zlíně či plochodrážní Zlatá přilba v Pardubicích. V minulosti byli významnými akcemi i České hokejové hry či Závod míru. Ve vodním slalomu či v biatlonu se v ČR pravidelně konají závody světového poháru. Z domácích soutěží patří k nejsledovanějším pravidelným soutěžím 1. česká fotbalová liga (dříve Fotbalová liga Československa), Česká hokejová extraliga (dříve Československá hokejová liga) a Česká basketbalová liga (dříve Československá basketbalová liga). V ČR se konala i řada jednorázových mezinárodních sportovních akcí, kupříkladu na pražském stadionu v Edenu se roku 2013 hrálo finále evropského Superpoháru, v roce 2015 se v Praze (Eden a Letná), v Olomouci (Andrův stadion) a . v Uherském Hradišti (Stadion Miroslava Valenty) konalo Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let, desetkrát se v ČR konalo mistrovství světa v ledním hokeji (1933, 1938, 1947, 1959, 1972, 1978 . , 1985, 1992, 2004, 2015), několikrát též mistrovství světa a Evropy v basketbale mužů (1947, 1981) i žen (1956, 1967, 1995, 2010), . mistrovství světa v házené mužů (1964, 1990) i žen (1978), mistrovství světa a Evropy ve volejbale mužů (1949, 1958, 1966, 2001, 2011) i žen ( . 1949, 1958, 1986, 1993), mistrovství Evropy v atletice 1978 a dvě halová atletická mistrovství Evropy (1967, 2015), mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 v Liberci, mistrovství světa v biatlonu 2013 . v Novém Městě na Moravě, dvě zimní univerziády (1964, 1978), deset mistrovství světa či Evropy v krasobruslení (1908, 1928, 1934, 1937, 1948, 1962, 1988, 1993, 1999, 2017), mistrovství světa ve florbale 1998 a roku 1981 se na brněnském velodromu konalo kupříkladu i mistrovství světa v dráhové cyklistice. K nejmodernějším sportovištím patří fotbalové stánky Eden a Letná v Praze a stadion ve Štruncových sadech v Plzni, víceúčelové haly O2 Arena v Praze, Ostravar Aréna v Ostravě, KV Arena v Karlových Varech a Home Credit Arena v Liberci, atletický Městský stadion v Ostravě-Vítkovicích, Masarykův okruh pro motocyklové závody v Brně či můstky na Ještědu. Historicky významnými jsou též Velký strahovský stadion, na kterém se konaly mj. Sokolské slety a který býval uváděn jako největší sportovní stadion na světě, pražská Sportovní hala v Holešovicích, lední stadion na Štvanici, tenisový stadion na Štvanici, Stadion Evžena Rošického na Strahově či můstky Čerťák v Harrachově. Organizačně stojí na špici českého sportu Česká unie sportu a Český olympijský výbor. K největším sportovním svazům patří Fotbalová asociace ČR a Český svaz ledního hokeje. Nejpopulárnější všesportovní anketou je Sportovec roku, významnými oborovými anketami jsou Fotbalista roku, Zlatá hokejka, Atlet roku či Zlatý kanár. === Tělovýchova === Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdy Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další založili spolek Sokol, který se postupně rozrostl v důležitou národní organizaci. Od něho se časem odštěpily levicová Dělnická tělocvičná jednota a katolický Orel. Tyto organizace pořádaly pravidelná masová cvičení. Největší celonárodní akcí v době před převzetím moci komunisty byly Sokolem pořádané Všesokolské slety na Strahovském stadionu v Praze. V éře socialismu navázaly na ně tzv. spartakiády, pořádané státu podřízeným Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV). Velkou tradici má česká turistika. Klub českých turistů, založený Vojtou Náprstkem, pečuje o unikátní síť turistických značek, jednu z nejhustších na světě. Její počátky sahají do roku 1889. Velkou společenskou roli ve 20. století sehrál český tramping. Populární je také požární sport. Průkopníky moderního sportu a olympismu v českých zemích byli Jiří Guth-Jarkovský a Josef Rössler-Ořovský. == Další charakteristiky == === Kuchyně === Česká kuchyně je ovlivněna polohou Česka v průsečíku západních a východních vlivů. Půldruhého století ovlivňovala a byla ovlivňována kuchyní kulturně i jazykově blízkého Slovenska, ale mnohem déle trvala interakce s německou (zejména pak bavorskou) a rakouskou kuchyní, od kterých různé pokrmy přijímala (vídeňský řízek, vepřo-knedlo-zelo, bramboračka, štrůdl), ale také tyto kuchyně naopak inspirovala (povidla, koláče, svíčková na smetaně). Obecně česká jídla zapadají do středoevropských chutí, s některými místními originalitami – krom už uvedených např. smažený sýr, knedlíky, utopenci, olomoucké syrečky, vánoční kapr (Český kapr je obchodní značkou), hořické trubičky, škubánky, pivní sýr atd. Východní vlivy (slovenské, maďarské, polské či ruské) v české kuchyni zastupují např. boršč, trdelník, živáňská pečeně, guláš anebo tlačenka. Ryby jsou v českém jídelníčku málo časté (tzv. mořské plody se rozmohly až v souvislosti s moderním stravováním a zásobováním potravinami z dovozu), naopak, v evropském kontextu mimořádné je použití jedlých hub a mletého máku. Tvary některých druhů pečiva – např. rohlíků – jsou také v Evropě (s výjimkou Slovenska) neobvyklé, i když samotné těsto, z něhož jsou vyráběny, je běžné. Na podobu novověké české kuchyně měla zásadní vliv Magdalena Dobromila Rettigová. Z českých nápojů vyniká pivo, jehož vaření tu má staletou tradici a patří mezi nejznámější a nejkvalitnější na světě. (V rámci EU je název České pivo chráněným zeměpisným označením.) První známý pivovar tu existoval už v roce 1118 a Česko má nejvyšší spotřebu piva na osobu na světě. Vysoce alkoholická slivovice, pálená hlavně na východní Moravě, je běžně známa i v jiných státech východní a jihovýchodní Evropy, zato bylinné likéry Fernet Stock a Becherovka jsou českými specialitami. Víno se vyrábí především na jižní Moravě, která má k pěstování révy podstatně lepší podmínky než jiné části republiky (byly tu i vyšlechtěny domácí odrůdy, např. Cabernet Moravia, Pálava nebo Muškát moravský). Kofeinová limonáda Kofola je další českou specialitou. === Svátky === Dny pracovního klidu zahrnují svátky, které se vážou k historickým událostem nebo tradicím a státní svátky, které se váží k české státnosti. 1 Označuje tzv. ostatní svátky, které nesouvisejí s českou státností. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Seznam hlav českého státu Světové dědictví v Česku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Česko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo český ve Wikislovníku Kategorie Česko ve Wikizprávách Slovníkové heslo Česko ve Wikislovníku Téma Česko ve Wikicitátech Průvodce Česko ve Wikicestách Česko na OpenStreetMap Oficiální stránky Portál veřejné správy Národní geoportál | NUMERIC | NUMERIC |
011395 | ... na všech obydlených kontinentech. Byla také ze Střední Ameriky zavlečena do České republiky, kde je považována za příležitostně se vyskytující neofyt. Ve volné přírodě byla poprvé pozorována roku 1965. == Ekologie == Je rostlinou na půdu i klimatické prostředí nenáročnou, samovolně vyrůstá v celé škále stanovišť, od vysýchavých až suchých, přes polosuché až po příležitostně zaplavované, vyskytuje se v nadmořské výšce od hladiny moře až po 3000 m. Nezřídka obsazuje prostory dotčené lidskou činností, lze ji spatřit na skládkách, rumištích, polních úhorech, zanedbaných polích a vinicích, pastvinách, afrických savanách, okolo cest i na obdělávaných polích. == Popis == Jednoletá, dlouze kvetoucí bylina s přímou, jednoduchou nebo jen chudě rozvětvenou lodyhou, 30 až 80 cm vysokou se žlutohnědými ostny. Listy má střídavé, bazální krátce řapíkaté a lodyžní přisedlé a objímavé, 5 až 20 cm dlouhé a 3 až 8 cm široké.... | Jaká je barva ostnů pleskanky mexické? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pleskanka_mexická | [
"žlutohnědými"
] | 677 | 811 | Jednoletá, dlouze kvetoucí bylina s přímou, jednoduchou nebo jen chudě rozvětvenou lodyhou, 30 až 80 cm vysokou se žlutohnědými ostny. | [
{
"start": 792,
"end": 804,
"text": "žlutohnědými"
}
] | Pleskanka mexická (Argemone mexicana) je výrazně ostnatá, jednoletá rostlina, druh nevelkého rodu pleskanka z čeledi makovitých. Tato bylina je původem středo a jihoamerická; pochází z jihu Spojených států amerických, Mexika, ostrovů Karibiku, ze Střední Ameriky a severovýchodu a severozápadu Jižní Ameriky. Pro své květy a nenáročnost byla poměrně snadno a rychle rozšířena téměř do všech tropických a teplých oblastí mírného pásma, pěstuje se nebo sama vyrůstá na všech obydlených kontinentech. Byla také ze Střední Ameriky zavlečena do České republiky, kde je považována za příležitostně se vyskytující neofyt. Ve volné přírodě byla poprvé pozorována roku 1965. == Ekologie == Je rostlinou na půdu i klimatické prostředí nenáročnou, samovolně vyrůstá v celé škále stanovišť, od vysýchavých až suchých, přes polosuché až po příležitostně zaplavované, vyskytuje se v nadmořské výšce od hladiny moře až po 3000 m. Nezřídka obsazuje prostory dotčené lidskou činností, lze ji spatřit na skládkách, rumištích, polních úhorech, zanedbaných polích a vinicích, pastvinách, afrických savanách, okolo cest i na obdělávaných polích. == Popis == Jednoletá, dlouze kvetoucí bylina s přímou, jednoduchou nebo jen chudě rozvětvenou lodyhou, 30 až 80 cm vysokou se žlutohnědými ostny. Listy má střídavé, bazální krátce řapíkaté a lodyžní přisedlé a objímavé, 5 až 20 cm dlouhé a 3 až 8 cm široké. Jejich čepele jsou obkopinaté až eliptické, šedozelené se světlými žilkami a po obvodě jsou zpeřeně dělené do vlnitých, hrubě zubatých, ostnitých laloků s ostrými vrcholy. Květy 4 až 8 cm velké vykvétají jednotlivě z hranatých poupat. Oboupohlavné, miskovitě rozprostřené květy s listeny a krátkými stopkami mají trojčetný kalich s člunkovitými, 1 cm dlouhými plátky a šest široce vejčitých, nahoře zaoblených, překrývajících se, sytě žlutých korunních plátků velkých až 3 cm. V květu je 30 až 50 tyčinek se žlutými nitkami a úzkými prašníky. Eliptický semeník velký až 10 mm má krátkou čnělku s tmavě červenou, vícelaločnou bliznou. Je diploidním druhem 2n = 28. Plodem je eliptická, někdy obloukovitě zahnutá, ostnatá tobolka 3 až 5 cm dlouhá se suchou čnělkou. Otvírá se třemi až šesti chlopněmi a obsahuje asi 2 mm kulovitá semena bohatá na olej. == Rozmnožování == Pleskanka mexická se rozmnožuje výhradně semeny, která mají různou délku dormance, od několika týdnů po mnoho měsíců, v semenné bance v půdě vydrží i několik let. Mohutnější rostlina může vyprodukovat 60 až 90 tobolek a z nichž každá obsahuje po 300 až 400 semenech. Většina semen vypadá v blízkosti rostliny a vytvářejí tak koberec semenáčů. Po okolí se mohou rozptylovat po deštích povrchovou vodou nebo u rostlin rostoucích blízko vodních toků vodou tekoucí. == Význam == Rostliny jsou považované za nepříjemný, rychle se šířící toxický plevel. Na pastvinách se jim pasoucí se zvířata vyhýbají, ale mohou se otrávit senu. Z kulturních plodin nejvíce zapleveluje porosty obilnin, luštěnin, kukuřice, bavlny, tabáku, cukrové třtiny i brambor. Ovčí vlna se zapletenými pichlavými plody je hodnocená jako méně kvalitní. Námezdní sběrači za ruční sběr nízkorostoucích plodin na polích porostlých zímto pichlavým plevelem požadují příplatky za obtížnou práci. Kořeny vylučují alelopatické látky, které brání vyklíčit semenům v okolní půdě. Rostliny obsahují kyselinu benzoovou, kyselina linolovou, kyselina myristovou, kyselina olejovou, kyselinu skořicovou, alkaloidy berberin, chelerytherin, optisin, protopin, sarguinarin a další látky. Ze semen se lisuje olej užívaný pro svícení, k výrobě mýdla a napouštění dřeva pro ochranu proti termitům, pro savce je téměř nepoživatelný a při konzumaci většího množství způsobuje úmrtí. V zahradách bývá pro své květy pleskanka mexická občas vysazována jako nenáročná, okrasná rostlina. Někdy se vysévá na ladem ležící, suchou, alkalickou a málo úrodnou půdu pro její zúrodnění, zelený porost obsahující mnoho dusíku, fosforu a draslíku se těsně před kvetením pokosí a zaoře. Místně se roztřepenými konci lodyh tlumí bolesti zubů nebo se prášek ze semen přidává do piva nebo čaje pro navození pocitu opojení. K léčebným účelům se již nepoužívá. == Galerie == == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu pleskanka mexická ve Wikimedia Commons Taxon Argemone mexicana ve Wikidruzích | ADJ_PHRASE | OTHER |
000642 | Visla (polsky Wisła, německy Weichsel, latinsky Vistula) je nejdůležitější a nejdelší řeka v Polsku. Zároveň je také nejdelším a druhým nejvodnatějším (po Něvě) přítokem Baltského moře. Protéká středem země od jihu k severu, přičemž zasahuje (nebo aspoň tvoří hranici) na území osmi vojvodství (Slezské, Malopolské, Svatokřížské, Podkarpatské, Lublinské, Mazovské, Kujavsko-pomořského vojvodství, Pomořského vojvodství). Je 1047 km dlouhá. Povodí má rozlohu 194 424 km2 (z toho přibližně 150 000 km2 v Polsku). Pramení v nadmořské výšce 1106 m, na západním svahu Beraní hory v těšínských Slezských Beskydech jako Bílá a Černá Viselka. Tok Visly se dělí na tři části. Horní tok začíná u pramenů a končí u města Sandoměř. Prvních 60 km v Beskydech má charakter horské bystřiny. Pod Krakovem se díky mnoha přítokům z Karpat stává vodnatější. Šířka koryta pod ústím Dunajce už dosahuje 200 m a pod ústím Sanu už 600 až 1000 m.... | Je Visla přítokem Baltského moře? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Visla | [
"ano"
] | 101 | 185 | Zároveň je také nejdelším a druhým nejvodnatějším (po Něvě) přítokem Baltského moře. | [] | Visla (polsky Wisła, německy Weichsel, latinsky Vistula) je nejdůležitější a nejdelší řeka v Polsku. Zároveň je také nejdelším a druhým nejvodnatějším (po Něvě) přítokem Baltského moře. Protéká středem země od jihu k severu, přičemž zasahuje (nebo aspoň tvoří hranici) na území osmi vojvodství (Slezské, Malopolské, Svatokřížské, Podkarpatské, Lublinské, Mazovské, Kujavsko-pomořského vojvodství, Pomořského vojvodství). Je 1047 km dlouhá. Povodí má rozlohu 194 424 km2 (z toho přibližně 150 000 km2 v Polsku). Pramení v nadmořské výšce 1106 m, na západním svahu Beraní hory v těšínských Slezských Beskydech jako Bílá a Černá Viselka. Tok Visly se dělí na tři části. Horní tok začíná u pramenů a končí u města Sandoměř. Prvních 60 km v Beskydech má charakter horské bystřiny. Pod Krakovem se díky mnoha přítokům z Karpat stává vodnatější. Šířka koryta pod ústím Dunajce už dosahuje 200 m a pod ústím Sanu už 600 až 1000 m. V těch místech začíná střední tok, který vede až k soutoku s Narwí. Dolní tok pak níže až k ústí do Baltského moře. Na středním a dolním toku je Visla typická rovinná řeka, která teče v široké a místy terasovité dolině. Koryto je členité a místy se dělí na ramena a průtoky. Tvar koryta je nestálý a vyskytuje se v něm množství mělčin a prahů. Pod Toruní je koryto plně regulováno a výše jsou aspoň zpevněny břehy v místech, kde nejvíce hrozí podemílání. Ve vzdálenosti 50 km začíná delta. Nejvyšší bod povodí leží v nadmořské výšce 2663 m (Gerlachovský štít v Tatrách). Asymetrie povodí (pravobřežního ku levobřežnímu) činí 73:27 %. zleva - Kamienna, Przemsza, Nida, Pilica, Nidzica, Bzura, Brda, Wda, Wierzyca, zprava - Bělá, Soła, Skawa, Raba, Dunajec, Wisłoka, San, Kurówka, Wieprz, Narew s Bugem, Drwęca. Ve vzdálenosti asi 60 km od ústí tvoří širokou říční deltu (Žulawy) s několika rameny. Dvě hlavní jsou Leniwka (levé) a Nogat (pravé). Prochází do Gdaňského zálivu a Viselského zálivu. Část delty leží pod úrovní hladiny světového oceánu a je chráněna hrázemi. Do 14. století se ústí Visly dělilo na hlavní východní rameno, Vislu Elbląskou a menší západní rameno, Vislu Gdaňskou. Od roku 1371 se hlavním ramenem stává Visla Gdaňská. Po povodni v roce 1840 se vytváří další rameno, Visla Smělá. V letech 1890-95 byl proveden průkop v okolí města Świbno. V dějinách došlo mnohokrát ke katastrofálním povodním, mj. v letech: 1813, 1844, 1888, 1934, 1960. Vodní režim je ve značné míře ovlivněn přítoky, které stékají z Karpat. Na jaře dochází k vzestupu hladiny díky tajícímu sněhu. V létě i v zimě dochází k povodním. Rychlé a vysoké (až 10 m) vzestupy hladiny způsobují někdy až katastrofální škody. V zimě může také docházet k vzestupu hladiny z důvodu ucpání koryta ledem. Mezi povodněmi je řeka mělká, což znesnadňuje lodní dopravu. Průměrný dlouhodobý průtok činí v Krakově 84 m3/s, ve Varšavě 590 m3/s a u Tczewa nedaleko ústí 1054 m3/s. Ledová pokrývka je především na horním toku nestálá. Řeka je splavná v délce 940 km od ústí k městu Brzeszcze. Pomocí umělých kanálů je spojena se třemi sousedními povodími. Bydhošťský kanál a řeky Noteć a Warta s Odrou, Augustovský kanál a řeka Czarna Hańcza s Němenem, Dněpersko-bugský kanál a řeka Pripjať s Dněprem Nejdůležitější města ležící na řece Krakov, Tarnobrzeg, Sandoměř, Puławy, Varšava, Płock . , Włocławek, Toruň, Bydhošť (městská část Fordon), Grudziądz, Malbork (na rameni delty Nogatu), Tczew, Gdaňsk (na rameni delty Leniwky). (polsky) . Ihnatowicz St., Obuchowski An., Turnau Bir., Ogolne koncepcje techniczne zagospodorowania zasobow wodnych w Polsce, "Gospodarka Wodna", 1965, č. 8/9; (polsky) . Beć St., System wodny Wisly, "Gospodarka Wodna", 1968, č. 5. (rusky) Lencevič S., Fyzická geografie Polska, ruský překlad z polštiny, Moskva 1959, (Л С, Ф г П, п. с п., М, 1959) V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo "В". Galerie Visla ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Visla ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu Visla ve Wikimedia Commons | VERB_PHRASE | YES_NO |
012432 | Kazimierz Dejmek (17. května 1924 Kovel – 31. prosince 2002 Varšava) byl polský herec a režisér. == Životopis == Narodil se v Kovelu, který byl mezi světovými válkami součástí polských Kresů. V době německé okupace bojoval v řadách Zemské armády. Po válce se stal hercem vojenského divadla v Lodži a studoval divadelní školu, hrál také jednu z hlavních rolí ve filmu Eugeniusze Cękalskeho Jasná pole. V roce 1949 spolu s Januszem Warmińskim založili v Lodži Teatr Nowy, který zprvu vedli v duchu socialistického realismu (prvním představením byla Parta brusiče Karhana), později se pod vlivem Leona Schillera přiklonil Dejmek jako režisér a dramaturg k antropologickému divadlu, zaměřoval se převážně na polskou klasiku. Od roku 1962 byl uměleckým vedoucím Národního divadla ve Varšavě. V roce 1967 připravil inscenaci Dziadů Adama Mickiewicze, která byla záhy zakázána pro údajně podvratný a protisovětský obsah.... | Od kterého roku vedl Kazimierz Dejmek Národní divadlo ve Varšavě? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kazimierz_Dejmek | [
"od roku 1962"
] | 721 | 786 | Od roku 1962 byl uměleckým vedoucím Národního divadla ve Varšavě. | [
{
"start": 721,
"end": 733,
"text": "od roku 1962"
}
] | Kazimierz Dejmek (17. května 1924 Kovel – 31. prosince 2002 Varšava) byl polský herec a režisér. == Životopis == Narodil se v Kovelu, který byl mezi světovými válkami součástí polských Kresů. V době německé okupace bojoval v řadách Zemské armády. Po válce se stal hercem vojenského divadla v Lodži a studoval divadelní školu, hrál také jednu z hlavních rolí ve filmu Eugeniusze Cękalskeho Jasná pole. V roce 1949 spolu s Januszem Warmińskim založili v Lodži Teatr Nowy, který zprvu vedli v duchu socialistického realismu (prvním představením byla Parta brusiče Karhana), později se pod vlivem Leona Schillera přiklonil Dejmek jako režisér a dramaturg k antropologickému divadlu, zaměřoval se převážně na polskou klasiku. Od roku 1962 byl uměleckým vedoucím Národního divadla ve Varšavě. V roce 1967 připravil inscenaci Dziadů Adama Mickiewicze, která byla záhy zakázána pro údajně podvratný a protisovětský obsah. To vedlo k rozsáhlým studentským protestům, známým jako polská politická krize 1968. Dejmek byl vyloučen z Polské sjednocené dělnické strany a byla mu znemožňována práce, v roce 1969 proto odešel režírovat do západní Evropy (působil mj. v Burgtheateru), vrátil se roku 1972 a znovu nastoupil do Teatru Noweho. V roce 1978 mu byla v Rakousku udělena Herderova cena za přínos evropské kultuře, v roce 1981 obdržel titul zasloužilého umělce a roku 1989 velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska. V letech 1988–1989 byl předsedou Polského svazu dramatických umělců, v roce 1993 byl zvolen poslancem za Polskou lidovou stranu a premiér Waldemar Pawlak ho jmenoval ministrem kultury, tuto funkci zastával do roku 1996. V roce 2000 se stal čestným občanem města Lodž, po jeho smrti dostal Teatr Nowy oficiální název Divadlo Kazimierze Dejmka. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Kazimierz Dejmek ve Wikimedia Commons Osoba Kazimierz Dejmek ve Wikicitátech Životopis na webu "Teatr w Polsce" Životopis na webu Mickiewiczova ústavu | DATETIME | DATETIME |
009055 | Banánovník textilní (Musa textilis) nebo též manilské konopí je rostlina z čeledi banánovníkovitých proslulá svými textilními vlákny z listů a řapíků zvanými abaka. Tato pružná, lehká a ve vodě trvanlivá vlákna se užívají k výrobě provazů a motouzů. Banánovník textilní se původně pěstoval jen na Filipínách, nyní však také na Borneu a Sumatře. Rostliny dosahují průměrně výšky 6 m. == Pěstování == Banánovník textilní pochází původně z Filipín. V 19. století z jeho vláken začala být vyráběna lodní lana. V roce 1925 zahájili Holanďané pěstování na Sumatře, americké ministerstvo zemědělství financovalo jeho pěstování ve střední AMerice. V roce 1930 začala malá soukromá firma produkci v britském severním Borneu. Protože Spojenci po vypuknutí druhé světové války k manilskému konopí z Filipín ztratili přístup, bylo nutno jeho pěstování ve střední Americe prudce zvýšit.V 21.... | Odkud pochází banánovník textilní? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Banánovník_textilní | [
"z Filipín"
] | 399 | 445 | Banánovník textilní pochází původně z Filipín. | [
{
"start": 435,
"end": 444,
"text": "z Filipín"
}
] | Banánovník textilní (Musa textilis) nebo též manilské konopí je rostlina z čeledi banánovníkovitých proslulá svými textilními vlákny z listů a řapíků zvanými abaka. Tato pružná, lehká a ve vodě trvanlivá vlákna se užívají k výrobě provazů a motouzů. Banánovník textilní se původně pěstoval jen na Filipínách, nyní však také na Borneu a Sumatře. Rostliny dosahují průměrně výšky 6 m. == Pěstování == Banánovník textilní pochází původně z Filipín. V 19. století z jeho vláken začala být vyráběna lodní lana. V roce 1925 zahájili Holanďané pěstování na Sumatře, americké ministerstvo zemědělství financovalo jeho pěstování ve střední AMerice. V roce 1930 začala malá soukromá firma produkci v britském severním Borneu. Protože Spojenci po vypuknutí druhé světové války k manilskému konopí z Filipín ztratili přístup, bylo nutno jeho pěstování ve střední Americe prudce zvýšit.V 21. století je banánovník pěstován ve velkých částech jižní a jihovýchodní Asie, stejně jako ve střední a jižní Americe. Jako tropická rostlina potřebuje úrodnou půdu a pravidelné dešťové srážky. Hektarový výnos u dobrých výsadeb je kolem čtyř tun.Významnými producenty jsou Filipíny a Ekvádor. Indonésie a Panama produkují kolem 100 000 tun ročně při výnosu 0,1 až 1,5 t/ha. Větší část produkce je exportována. Hodnota celkové roční světové produkce vláken se odhaduje na 30 milionů amerických dolarů, téměř všechna jsou exportována. == Odkazy == === Reference === | LOCATION | LOCATION |
003900 | ... S živočišnou výrobou je neodlučitelně spojena celá řada tradičních skotských plemen zvířat. Velmi významnou součástí, ne-li nejvýznamnější, je rybolov. Bohaté zkušenosti a dlouhá tradice, spolu s velkými oblastmi bohatými na výskyt ryb, řadí Skotsko mezi nejdůležitější oblasti v tomto odvětví. V řekách se loví hlavně lososi, pstruzi, štiky a úhoři v mořích pak celá škála mořských druhů, jako treska, sleď, šprot, štikozubec a platýs. Největší rybářské přístavy jsou v Peterhead a Fraseburgh, v minulosti to byl hlavně Aberdeen. Ve Skotsku je pět mezinárodních letišť, ve městech Glasgow, Edinburgh, Aberdeen, Prestwick (letiště Glasgow-Prestwick) a Inverness. Kromě těchto letišť je v zemi dalších deset lokálních. Z leteckých... | Kolik je ve Skotsku mezinárodních letišť? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Skotsko | [
"pět"
] | 535 | 666 | Ve Skotsku je pět mezinárodních letišť, ve městech Glasgow, Edinburgh, Aberdeen, Prestwick (letiště Glasgow-Prestwick) a Inverness. | [
{
"start": 549,
"end": 552,
"text": "pět"
}
] | Skotsko (skotsky a anglicky Scotland, skotskou gaelštinou Alba) je jednou ze čtyř zemí konstituční monarchie Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, která se nachází v severní části ostrova Velká Británie. Jedinou suchozemskou hranici má s Anglií, na východě je Skotsko ohraničeno Severním mořem, na severu a západě Atlantským oceánem a na jihozápadě Severním průlivem a Irským mořem. Mimo pevninu se Skotsko rozkládá na více než 790 ostrovech, z nichž největší jsou Orkneje, Shetlandy a Hebridy. Hlavním a druhým největším městem Skotska je Edinburgh, který je jedním z největších evropských finančních center. V 18. století bylo město centrem skotského osvícenství, díky kterému se Skotsko stalo jedním z obchodních, intelektuálních a průmyslových motorů Evropy. Největším skotským městem je Glasgow, které kdysi bylo jednou z předních světových průmyslových metropolí a v současné době je součástí velké glasgowské konurbace dominující Lowlands. Ve Skotsku žije 5 144 200 obyvatel, z nichž většinu (88 %) tvoří Skotové. Úředními jazyky jsou angličtina, skotština a skotská gaelština. Skotské království bylo nezávislé až do 1. dubna 1707, kdy vytvořilo unii s Anglickým královstvím (v pouze personální unii s Anglickým královstvím bylo od roku 1603), čímž vzniklo Království Velké Británie. Tato unie byla výsledkem smlouvy o Unii z roku 1706 a vstoupila v platnost schválením zákona o Unii parlamenty obou zemí, navzdory rozsáhlým protestům v celém Skotsku. Třebaže je Skotsko součástí Spojeného království, má svůj nezávislý politický systém a vlastní soukromé i veřejné právo (skotské právo). Oddělení skotského právního a vzdělávacího systému a církve i po uzavření Unie přispělo k pokračování skotské kultury a skotské národní identity a část Skotů v čele se Skotskou národní stranou dlouhodobě usiluje o státní nezávislost na Spojeném království. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Skotska. První osadníci přišli na území dnešního Skotska pravděpodobně v době ledové asi před 11000 lety. První vesnice podle vykopávek vznikaly cca okolo 6000 př. n. l. Průkazné písemnosti o Skotsku pocházejí z dob příchodu Římanů, kteří zemi nazývali Kaledonie. Toto území nebylo díky silnému odporu zdejších barbarských kmenů nikdy dobyto Římskou říší, která načas připojila pouze území jižně od Hadriánova valu. Za zakladatele Skotska se považuje dalriadský král Kenneth Mac Alpin, který si roku 843 podmanil Říši Piktů a založil království Alba, bezprostředního předchůdce Skotského království. Toto království bylo tvořeno šesti severními provinciemi, spravovanými mormaery a několika královstvími na jihu. Mormaerové i králové byli podřízeni skotskému velekráli. K významným společenským změnám došlo ve Skotsku v druhé polovině 11. století, za vlády skotského velekrále Malcolma III., a to především v oblasti práva, majetkových vztahů a v systému následnictví. Reorganizována byla také skotská křesťanská církev. Malcolm III. zavedl v zemi zvyky a zákony převzaté z Anglie. Po vytvoření anglického království muselo Skotsko čelit sílícímu tlaku Anglie, a vedlo s ní dlouhé války, které obě země značně vyčerpávaly. Ve 13. století se objevil William Wallace, který táhl na jih a dobyl York, čímž zvedl morálku vyčerpaným Skotům (tyto události zobrazuje film Statečné srdce). Další významnou osobou skotské historie byl bezesporu Robert Bruce, pokračující v myšlenkách popraveného Wallace, ovšem jinými prostředky. Dne 1. května 1707 došlo Aktem o unii ke vzniku Království Velké Británie. V této době také vzniká kombinací anglické a skotské vlajky vlajka britská (Union Jack). 1. ledna 1801 se pak Skotsko stalo jednou ze čtyř zemí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. V průběhu 18. století došlo ve Skotsku k několika povstáním proti vládnoucím králům z hannoverské dynastie. Hlavním cílem těchto povstání bylo dosadit zpět na trůn Velké Británie členy katolické stuartovské dynastie, tedy Jakuba Františka Stuarta (povstání 1715 - 1716) a Karla Eduarda Stuarta (1745 - 1746). Povstání byla krutě potlačena. V moderních dějinách stojí za zmínku vliv průmyslové revoluce a zámořských objevů na ekonomický vzrůst Skotska. Obchody se zámořím, výroba lodí a průmyslového zboží napomohly Skotsku k ekonomické prosperitě. Významnou událostí je také objevení ropných nalezišť v Severním moři a znovuobnovení Skotského parlamentu. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Skotska. Skotsko se nachází v severní třetině ostrova Velká Británie a na přilehlých ostrovech. Rozprostírá se na 78 772 čtverečních kilometrech (30 414 mil2). Pevninskou hranici má pouze s Anglií a to 96 kilometrovou mezi řekou Tweed na východě a zálivem Solway Firth na západě. Nejbližšími sousedy jsou Irsko, vzdálené po Irském moři 30 kilometrů jihozápadně, Norsko, které leží 400 kilometrů východně přes Severní moře a Faerské ostrovy spolu s Islandem, které odděluje od Skotska Atlantský oceán směrem na severozápad. Ze souostroví vyskytujících se na sever a západ od hlavního skotského území jsou největší Shetlandské ostrovy, Orkneje a Hebridy. Největšími ostrovy pak jsou Mainland (Shetlandy), Lewis, Skye a Mull. Nejvyšším pohořím je Skotská vysočina, nebo též Highlands, kde je i nejvyšší hora Skotska a zároveň celého Spojeného království Ben Nevis (1344 m nad mořem). Highlands leží v severní a severozápadní části Skotska, je vulkanického původu a je převážně kamenitý. Na tomto území se také nachází mnoho horských údolí (glens) a jezer (lochs). Celá tato oblast byla v době ledové pod souvislou vrstvou sněhu a ledu. Směrem od Highland na východ a jih jsou o poznání úrodnější nížiny, vzniklé usazováním. Sedimenty nahromaděné v těchto částech byly a jsou zdrojem pro zemědělství. I v těchto částech lze najít území vulkanického původu, například kolem hlavního města Edinburgu. Směrem k anglickým hranicím je hojnější výskyt lesního porostu, který byl původně po celém území Velké Británie, ale důsledkem mýcení hlavně během průmyslové revoluce a kvůli stavbě lodí z velké části vymizel. Ve středu země mezi městy Greenock, Glasgow, Stirling a Edinburgh - tzv. Střední pás se nachází velká průmyslová zóna. Mezi největší řeky patří Clyde a Forth. V menších horských řekách se daří lososům - národní rybě země. Z mnoha jezer Skotska jsou největší Loch Lomond, což je zároveň přírodní rezervace, Loch Ness, v jehož hlubinách prý žije světoznámá příšera (Lochneska), jejíž existenci se dodnes nepodařilo dokázat, a Loch Awe. Viz také Kategorie:Jezera ve Skotsku. Většina z nich je ledovcového původu. Klima je ve Skotsku, podobně jako v jiných částech Spojeného království, ovlivněno Golfským proudem, který působí od západu, od Atlantského oceánu. V zemi panují mírné ale vlhké zimy a chladnější léta. Počasí bývá velmi proměnlivé a nezřídka se lze setkat (podzim-jaro) s jasným svitem slunce, deštěm, kroupami i sněhem v jedné hodině. V zimě jsou maximální průměrné teploty okolo 6 °C, v létě okolo 18 °C. Podrobnější informace naleznete v článku Správní členění Skotska. Od 1. dubna 1996 se Skotsko člení na 32 správních oblastí (unitary authorities): Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Skotska. Průmysl má na území Skotska dlouholetou tradici od počátku průmyslové revoluce. V počátcích se jednalo hlavně o průmysl těžký - stavba lodí, výroba oceli, těžba uhlí a některých rud spolu s dřevařským a textilním průmyslem byly nejdůležitější z odvětvích. Mezi světovými válkami byl chod těžkého průmyslu omezen a po druhé světové válce nastal úpadek ještě větší. V sedmdesátých letech 20. století byla v Severním moři objevena naleziště ropy a začal rozkvět těžebního průmyslu. Kromě těžařství se začal rychle rozvíjet lehký průmysl, finančnictví a služby celkově. Dnes je Skotsko významným výrobcem elektronických komponentů a města Edinburgh a Glasgow jsou jedny z nejvýznamnějších finančních center Evropy. Mezi země, kam směřuje nejvíc exportu, patří Spojené státy americké, Nizozemsko, Francie, Španělsko a Hong Kong. V posledních letech se rozrostla turistika a rozkvetly tím pádem služby související. V průmyslu pracuje ve Skotsku 25 % obyvatel, ve službách 74 % a zbylé 1 % připadá na zemědělství. Zemědělství je ve Skotsku na velmi vysoké úrovni, založené na farmářském způsobu. Hlavní zemědělské oblasti jsou na východě země, zejména v oblasti Fife. Z rostlinné výroby se v této části Britských ostrovů daří bramborám, obilninám, mrkvi a kořenové zelenině vůbec, kapustě, brukvi, i další košťálové zelenině. Poměrně četné jsou farmy specializující se na jahody. S živočišnou výrobou je neodlučitelně spojena celá řada tradičních skotských plemen zvířat. Velmi významnou součástí, ne-li nejvýznamnější, je rybolov. Bohaté zkušenosti a dlouhá tradice, spolu s velkými oblastmi bohatými na výskyt ryb, řadí Skotsko mezi nejdůležitější oblasti v tomto odvětví. V řekách se loví hlavně lososi, pstruzi, štiky a úhoři v mořích pak celá škála mořských druhů, jako treska, sleď, šprot, štikozubec a platýs. Největší rybářské přístavy jsou v Peterhead a Fraseburgh, v minulosti to byl hlavně Aberdeen. Ve Skotsku je pět mezinárodních letišť, ve městech Glasgow, Edinburgh, Aberdeen, Prestwick (letiště Glasgow-Prestwick) a Inverness. Kromě těchto letišť je v zemi dalších deset lokálních. Z leteckých společností sídlí ve Skotsku Flyglobespan, Loganair, City Star Airlines a ScotAirways Železniční doprava, která je organizována a spravována samostatně od zbytku Společného království, má hustou síť tratí. Tento druh dopravy má v zemi dlouhou historii, která je spojena i s výrobou lokomotiv. Propojení s Anglií a mezi nejdůležitějšími městy je samozřejmostí. V zemi zajišťuje dopravní obslužnost celá řada soukromých firem. Ze sítě dálnic a rychlostních silnic je nejvytíženější dálnice M8 mezi Glasgow a Edinburgem. Nejdelší je pak M74, která je spojnicí s Anglií. Poměrně hustá síť lodních linek funguje jak mezinárodně (spojení s Norskem, Belgií, Faerskými ostrovy a Islandem), tak lokálně (Severní Irsko, ostrovy na severu a západě). Mnoho lokálních spojů funguje hlavně pro turistiku. Podrobnější informace naleznete v článcích Skotská kultura a Skotská kuchyně. V oblasti kultury se ve Skotsku nejvíce vyjímá hudba, literatura a sport. Hudba je tradičně spjata se starou gaelskou kulturou a skotské dudy (jinak v angličtině přesněji Great Highland Bagpipe) jsou všeobecně známým hudebním nástrojem. Kromě nich ovšem ke klasickým skotským kapelám hrajícím Scottish country dance patří také housle, akordeon, ale také harfa. U modernějších seskupení se často používají také elektronické klávesy, kytary a jiné nástroje. Ke skotské hudbě patří také skotský tanec (scottish dancing). Nezřídka jsou po celém území Skotska pořádány festivaly s touto tematikou, nebo jen kulturní večery. Se skotskou hudbou, tancem a tradičními skotskými sportovními disciplínami se lze setkat na Highland games (Skotské hry). Ve skotské literatuře se používalo a používá několik jazyků: skotská gaelština, angličtina, skotština, francouzština a latina. Mezi nejznámější skotské literáty patří Robert Burns, Walter Scott, Arthur Conan Doyle a Irvine Welsh. Na rozhlasových vlnách lze naladit mnoho rozhlasových stanic, ale za ryze skotské lze považovat BBC Radio Scotland a BBC Radio nan Gaidheal, které vysílá kombinovaně anglicky a ve skotské gaelštině. Kromě rozhlasu vysílá i televize BBC Scotland a komerční STV. Skotské deníky zastupují Daily Record, The Herald a The Scotsman. Ke kultuře patří neodmyslitelně i sport, což ve Skotsku platí dvojnásob. Soutěživost Skotů je veliká a tradiční sporty spojené s touto zemí jsou všeobecně známé: fotbal, ragby, golf, koňské dostihy, automobilové závody, tenis, atletika a další. Ve fotbale stojí za zmínku tradiční rivalita klubů Celtic Glasgow a Glasgow Rangers. Ve světě ragby pravidelně bojuje skotský národní tým o nejcennější trofeje planety a golfová hřiště ve Skotsku patří mezi nejlepší na světě. Systém školství ve Skotsku se v mnohém liší od toho českého. Od dob starověkého Řecka bylo Skotsko první území, kde se zavedlo školství do veřejného sektoru. Roku 1496 byl vydán zákon, jež nařizoval povinnou školní docházku pro nejstarší syny šlechticů a vlastníků půdy. Od roku 1561 se vyučovalo i v kostelech. V dnešních dnech dokončuje mládež základní vzdělání v 15 až 16 letech (zřídka i dříve) závěrečnou sérií zkoušek (maximální počet předmětů je osm). Po této povinné školní docházce si studenti mohou vybrat další studijní obory na vyšších typech škol a zakončit studia některou z těchto zkoušek : Access exams, Intermediate exams nebo Higher Grade a Advanced Higher. Systémy soukromých škol se mohou lišit nebo používat anglický model studií. Následují studia na univerzitách, kterých je ve Skotsku celkem 13. Nejvýznamnějšími jsou : University of Edinburgh, University of St. Andrews, University of Glasgow a University of Aberdeen. Titul dosažený úspěšným složením závěrečných zkoušek po čtyřletém studiu je Artium Baccalaureus, ve zkratce používáno jako B.A., nebo také A.B. Existuje i několik dalších titulů, které lze studiem na univerzitě získat. Na skotských univerzitách studuje mnoho zahraničních studentů, převážně ze zámoří. | NUMERIC | NUMERIC |
000942 | Nobelova cena je ocenění každoročně udělované za zásadní vědecký výzkum, technické objevy či za přínos lidské společnosti. Uděluje se v následujících oborech: fyzika, chemie, fyziologie nebo lékařství, literatura, mír; dále se také uděluje Cena Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela, běžně označovaná jako "Nobelova cena za ekonomii", která však není skutečnou Nobelovou cenou (viz níže). Nobelova cena je udělována každoročně od roku 1901 na základě poslední vůle švédského vědce a průmyslníka Alfreda Nobela, vynálezce dynamitu. Ve všech oblastech, v nichž je udělována, je považována za nejprestižnější ocenění.... | Od jakého roku se uděluje Nobelova cena? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nobelova_cena | [
"1901"
] | 425 | 566 | Nobelova cena je udělována každoročně od roku 1901 na základě poslední vůle švédského vědce a průmyslníka Alfreda Nobela, vynálezce dynamitu. | [
{
"start": 471,
"end": 475,
"text": "1901"
}
] | Nobelova cena je ocenění každoročně udělované za zásadní vědecký výzkum, technické objevy či za přínos lidské společnosti. Uděluje se v následujících oborech: fyzika, chemie, fyziologie nebo lékařství, literatura, mír; dále se také uděluje Cena Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela, běžně označovaná jako "Nobelova cena za ekonomii", která však není skutečnou Nobelovou cenou (viz níže). Nobelova cena je udělována každoročně od roku 1901 na základě poslední vůle švédského vědce a průmyslníka Alfreda Nobela, vynálezce dynamitu. Ve všech oblastech, v nichž je udělována, je považována za nejprestižnější ocenění. Alfred Nobel ve své závěti napsal, že z jeho pozůstalosti mají být každoročně udělovány ceny za vynikající činy v pěti oblastech lidské činnosti: Nobelova cena za fyziku – udělována švédskou Královskou akademií věd Nobelova cena za chemii – udělována švédskou Královskou akademií věd Nobelova cena za . fyziologii nebo lékařství – udělována institutem Karolinska Nobelova cena za literaturu – udělována Švédskou akademií Nobelova cena za mír – udělována komisí norského parlamentu Roku 1968 se Švédská národní banka rozhodla založit Nobelovu cenu za ekonomii, pod názvem "Cena Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela". Tuto cenu uděluje švédská Královská akademie věd, ale jelikož není zmíněna v Nobelově závěti, peněžní odměna se nevyplácí z Nobelova fondu, a nejedná se tedy o "Nobelovu cenu". Přesto se uděluje společně s ostatními cenami. V roce 1968 však bylo rozhodnuto, že žádné další ceny "na památku Alfreda Nobela" již zaváděny nebudou. Poprvé byly Nobelovy ceny udělovány roku 1901; ceremoniál se konal ve Stockholmu. Od roku 1902 je většina cen předávána švédským králem na slavnostním večeru, který se koná vždy 10. prosince, v den výročí Nobelovy smrti, ve Stockholmu; Nobelova cena za mír je ve stejný den předávána na ceremoniálu v Oslu. Jména držitelů cen jsou však zveřejněna předem; jednotlivé komise je zveřejňují v průběhu října. Jedna Nobelova cena může být v jednom roce rozdělena i mezi více osob (roku 1968 bylo rozhodnuto, že nejvýše mezi tři osoby). Nobelovu cenu nelze udělit posmrtně (in memoriam), s výjimkou situace, kdy držitel zemře mezi zveřejněním svého jména a slavnostním předáváním. (Toto pravidlo bylo zavedeno roku 1974, do té doby mohla být cena udělena i tehdy, pokud již nominovaný člověk zemřel po prvním únoru příslušného roku.) Nad udělování Nobelovy ceny stojí správní orgán dohlížející na stockholmské nadace. Pokud dojde k závěru, že "nebyla ctěna vůle Alfreda Nobela", může zrušit rozhodnutí o udělení cen až tři roky nazpět. Každý držitel Nobelovy ceny má kromě medaile a diplomu nárok také na finanční odměnu, která v současnosti činí 8 miliónů švédských korun (cca 23 miliónů českých korun). Původním cílem této odměny bylo umožnit pokračování ve výzkumu či práci bez nutnosti ohlížet se na finanční situaci, tento důvod však obvykle není aktuální. Udělované medaile mají na líci portrét Alfreda Nobela s nápisem udávajícím roky jeho narození a smrti v latině: NAT-MDCCC XXXIII OB-MDCCC XCVI. Na rubu je motiv odpovídající příslušné ceně a nápis: Na "švédských" cenách (fyzika, chemie, medicína, literatura) je nápis Inventas vitam juvat excoluisse per artes (vynálezy zlepšují život, jenž je zkrášlován . uměním – citát z Vergiliovy Aeneidy), na ceně za mír je nápis Pro pace et fraternitate gentium (pro mír a bratrství mezi národy), na ceně za ekonomii je název ceny – Sveriges Riksbank till Alfred Nobels Minne 1968. Na každé medaili je také vyryto jméno držitele. Diplom je obvykle unikátní grafické dílo, diplomy nemají jednotnou podobu, pouze text uvedený na diplomu se příliš nemění; "švédské" ceny mají na diplomech stručné zdůvodnění, za co byla cena udělena. Čtyři osobnosti získaly dvě Nobelovy ceny: Marie Curie-Skłodowská – za fyziku, 1903 a za chemii, 1911 Linus Pauling – za chemii, 1954 a za mír, 1962 John Bardeen – za fyziku, 1956, 1972 Frederick Sanger – . za chemii, 1958, 1980 Dvě organizace získaly vícekrát Nobelovu cenu: Mezinárodní červený kříž – za mír, 1917, 1944, 1963 Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky – za mír, 1950, 1981 Jaroslav Heyrovský – za . chemii (polarografie) 1959 Jaroslav Seifert – za literaturu, 1984 Bertha von Suttnerová – za mír, 1905 Carl Ferdinand Cori – za fyziologii nebo lékařství, 1947 Gerty Coriová – za fyziologii nebo lékařství, 1947 Peter Grünberg – za fyziku, 2007 V období let 1901 až 2015 bylo Nobelovou cenou ohodnoceno celkem 48 žen, z nich Marie Curie-Skłodowská dvakrát – v roce 1903 za fyziku jako vůbec první žena-laureátka Nobelovy ceny a v roce 1911 za chemii. Celkem tedy bylo ženám uděleno 49 Nobelových cen. Z toho značný podíl představují ceny za mír (16) a ceny za literaturu (14). Dalších 12 cen bylo uděleno za fyziologii nebo lékařství, 4 za chemii a 2 za fyziku. K tomu náleží ještě 1 cena za ekonomii. Mnoho oborů, které nemají svoji Nobelovu cenu, má obdobné ceny, které však obvykle nejsou tolik známé: Např. za jakousi "Nobelovu cenu za matematiku" se považují Abelova cena či Fieldsova medaile. "Nobelova cena za informatiku" je pak synonymem pro Turingovu cenu. Jako "Nobelova cena za náboženství" bývá označována Templetonova cena. Od roku 2011 je udělována Ratzingerova cena, označovaná rovněž jako Nobelova cena za teologii. Od roku 1990 je udělována Goldmanova cena, označovaná rovněž jako Nobelova cena za životního prostředí. Existují také parodické obdoby, jako např. Ig Nobelova cena, udělovaná "za výzkum, který není možno nebo záhodno opakovat". Nad udělováním cen panují také kontroverze (například eurocentrismus, politické udělování cen).[zdroj?] Ceny se neudělují v souladu se závětí Alfreda Nobela. Nominace a hlasování výboru je tajné na 50 let. Cena byla udělena například vynálezcům lobotomie, DDT, chemických zbraní či přímo roku 1945 byla při svržení atomových bomb udělena za štěpnou jadernou reakci. Arnold Sommerfeld byl nominován 84krát a nikdy cenu nezískal. Obrázky, zvuky či videa k tématu Nobelova cena ve Wikimedia Commons Téma Nobelova cena ve Wikicitátech (anglicky) Oficiální stránka Nobelových cen (anglicky) Nobelova komise na Institutu Karolinska (anglicky) Švédská akademie (anglicky) Norská Nobelova komise (anglicky) Počet nositelů Nobelovy ceny podle zemí Pořad Českého rozhlasu Plus Všechny věci na světě nejsou krásné, obsahuje množství unikátních ukázek s hlasy českých nositelů Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského a Jaroslava Seiferta | DATETIME | DATETIME |
006246 | ... komunity a zvláště ve spolupráci s chemickým odborem PřF MU v Brně, která tak vrátila chemické fakultě její pomoc, kterou poskytla chemickým oborům po zřízení Masarykovy univerzity v r. 1919. V roce 1994 se fakulta úspěšně podrobila druhé akreditaci společně s chemicko-technologickými fakultami v ČR. Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně. První elektrotechnický obor byl na VUT vyučován již od roku 1905. Po obnovení univerzity... | Odkdy se na Vysokém učení technickém vyučuje elektrotechnika? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vysoké_učení_technické_v_Brně | [
"1905"
] | 411 | 476 | První elektrotechnický obor byl na VUT vyučován již od roku 1905. | [
{
"start": 471,
"end": 475,
"text": "1905"
}
] | Vysoké učení technické v Brně (ofic. VUT, příp. zkrácený název VUT v Brně) je veřejná vysoká škola zaměřená na technické, ekonomické a umělecké vědy. Je nejstarší vysokou školou v Brně. V současné době nabízí studium na osmi fakultách a dvou vysokoškolských ústavech v bakalářských, magisterských i doktorských studijních oborech téměř 24 tisícům posluchačů. Dlouhodobě se umísťuje v žebříčku nejlepších světových univerzit QS TopUniversities. V roce 1849 vzniklo díky přesunu Stavovské akademie z Olomouce do Brna (1847) a z rozhodnutí moravského zemského sněmu dvoujazyčné česko-německé Technické učiliště v Brně, zárodek vyššího technického vzdělávání na Moravě. Šlo o nevysokoškolské učiliště, ale už roku 1873 bylo povýšeno na vysokou školu s názvem C. k. vysoká škola technická v Brně. Tato vysoká škola však již nebyla dvojjazyčná, ale pouze německého charakteru. Vzhledem k uzavření univerzity v Olomouci po účasti její akademické obce na revoluci a národním obrození na Moravě chyběla instituce, která by poskytovala řádné vysokoškolské vzdělání. Jedna technika, navíc německá, nemohla tuto chybějící potřebu pokrýt, takže studenti převážně odcházeli jinam – do Prahy, Vídně nebo Krakova. V souvislosti s tím sílily hlasy, které zřízení univerzity požadovaly, ne však již v Olomouci, která byla po válkách o slezské dědictví přeměněna v městskou pevnost, ale ve větším a hlavním zemském městě – Brně. Moravští Němci ale druhou českou univerzitu zcela odmítali a tak se o její zřízení vedly dlouholeté neúspěšné spory (k vyřešení došlo až po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1919 založením Masarykovy univerzity). Vídeňská vláda se snažila vyřešit spor kompromisem, česká univerzita sice zřízena nebude, bude ale založena česká technika. 19. září 1899 byla proto císařským výnosem založena C. k. česká technická vysoká škola Františka Josefa v Brně. Pro začátek si musela vystačit se provizorními prostory v Augustinské ulici, se 4 profesory a 47 studenty, kteří mohli studovat jediný – stavební – obor. Již v následujícím roce (1900) ale byla zahájena výuka v oboru strojním, následovaly pak obory kulturního inženýrství (tvorba krajiny), elektroinženýrství, chemického inženýrství a po 1. světové válce také obor architektura. V roce 1911 se přestěhovala do nově postavené honosné budovy na Veveří, kterou dodnes používá její stavební fakulta. V meziválečném období se spojila s Německou vysokou školou technickou a přejmenovala se na Vysokou školu technickou v Brně. Krátkou dobu tato škola používala název Vysoká škola technická Dr. E. Beneše. Na začátku 2. světové války byla českojazyčná technická univerzita uzavřena stejně jako ostatní české vysoké školy. Přesto však některé provozy, které okupační správa uznala za důležité pro hospodářství Říše, zůstaly a fungovaly i nadále. Německá technika v Brně fungovala i během války. 18. října 1945 byly německé techniky v Praze a v Brně zrušeny dekretem presidenta republiky č. 123/1945 Sb. Po válce byla činnost školy obnovena pod starším názvem Vysoká škola technická Dr. E. Beneše. Provoz školy byl ukončen v roce 1951, některé součásti byly převedeny na nově vzniklou Vojenskou technickou akademii. Jedinými fakultami, které poskytovaly civilní výuku, zůstala Fakulta stavební a Fakulta architektury, obě pod názvem Vysoká škola stavitelství. Již v roce 1956 se činnost univerzity začala postupně obnovovat pod dnešním názvem Vysoké učení technické v Brně. Dnešní podoba se víceméně ustálila v roce 1961. Po roce 1989 dochází k reorganizaci některých fakult a ke vzniku řady nových. Znovuobnovena byla Fakulta chemická (1992), kromě technických oborů se VUT zaměřuje i na ekonomiku (Fakulta podnikatelská založena v roce 1992) a na umění (Fakulta výtvarných umění založena v roce 1993). Další milník je spojen s rokem 2000, kdy se od VUT v Brně oddělují dvě fakulty dislokované ve Zlíně – Fakulta technologická a Fakulta managementu a ekonomiky – a zakládají tak Univerzitu Tomáše Bati. Zatím poslední výraznou organizační změnou je rozštěpení Fakulty elektrotechniky a informatiky na Fakultu elektrotechniky a komunikačních technologií a na Fakultu informačních technologií, ke kterému došlo v roce 2002. Většina budov VUT je nyní umístěna v areálu Pod Palackého vrchem v městské části Královo Pole. Nachází se zde budovy Fakulty strojního inženýrství, Fakulty podnikatelské, Fakulty chemické i zcela nového objektu Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií, dále dva kolejní areály. Fakulta informačních technologií sídlí v areálu bývalého kartuziánského kláštera v Božetěchově ulici a také v novém komplexu přes ulici. Fakultu stavební najdete v rozsáhlém zrekonstruovaném areálu v ulici Veveří. Fakulta architektury sídlí v ulici Poříčí, Fakulta výtvarných umění pak v Rybářské ulici. VUT dále používá areál v Údolní ulici a třetí kolejní areál v Kounicově ulici. Rektorát sídlí v nově zrekonstruované novobarokní budově v Antonínské ulici. V čele univerzity stojí rektor, kterého v jednotlivých oblastech jeho činnosti zastupuje pět prorektorů. Finanční záležitosti VUT řídí kvestor, o komunikaci a propagaci univerzity se stará tisková mluvčí ve spolupráci s Odborem marketingu a vnějších vztahů. Důležité dokumenty a směrnice projednává a schvaluje akademický senát, který má zaměstnaneckou a studentskou komoru. Vědecké směřování VUT určuje vědecká rada, ve které působí odborníci z VUT, jiných univerzit i z průmyslu. Jednotlivé fakulty řídí děkani, které v jednotlivých oblastech činnosti zastupuje několik proděkanů. Také fakulty mají své akademické senáty, které projednávají směrnice týkající se výhradně fakult. Podobně mají jednotlivé fakulty vlastní vědecké rady. Při VUT působí řada studentských organizací, z historických důvodů nazývaných studentské unie. Každá fakulta má svoji studentskou komoru, která zastupuje studenty v rámci Akademického senátu – studenti tak mají možnost podílet se na řízení své fakulty. Vysoké učení technické v Brně se v současnosti skládá z následujících osmi fakult (řazeno abecedně): Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta architektury VUT v Brně. Jedna z nejstarších fakult VUT v Brně, vznikla již v roce 1919. V průběhu své existence byla sloučena s fakultou stavební. V současné době poskytuje výuku v oboru Architektura a urbanismus skoro osmi stovkám studentů. Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta chemická VUT v Brně. Fakulta chemická VUT v Brně navazuje od roku 1992 svou činností na dlouhou tradici chemického vysokého školství v Brně, zahájenou zřízením chemického odboru České vysoké školy technické v listopadu 1911 a přerušenou v roce 1951 přeměnou brněnské techniky na vojenskou Technickou akademii. Fakulta znovu zahájila svoji činnost ve školním roce 1992/93 s omezeným počtem studentů a minimálními počty vědeckopedagogických pracovníků podle dokumentu, předloženého k úspěšnému akreditačnímu jednání, které proběhlo v prosinci 1992. Počáteční rozvoj fakulty probíhal za podpory brněnské chemické komunity a zvláště ve spolupráci s chemickým odborem PřF MU v Brně, která tak vrátila chemické fakultě její pomoc, kterou poskytla chemickým oborům po zřízení Masarykovy univerzity v r. 1919. V roce 1994 se fakulta úspěšně podrobila druhé akreditaci společně s chemicko-technologickými fakultami v ČR. Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně. První elektrotechnický obor byl na VUT vyučován již od roku 1905. Po obnovení univerzity byla v roce 1956 zřízena samostatná fakulta energetická, která byla následně transformována na fakultu elektrotechnickou. V roce 1993 fakulta podchytila masivní nástup výpočetní techniky, změnila svou strukturu a přejmenovala se na Fakultu elektrotechniky a informatiky (FEI). Ani to ale nestačilo, proto v roce 2002 vzniká samostatná Fakulta informačních technologií a mateřská fakulta mění svůj název na Fakultu elektrotechniky a komunikačních technologií. A o rok později získala akreditaci nových moderně pojatých studijních programů ve strukturovaném studiu. Na fakultě studuje asi 4 000 studentů v bakalářském, magisterském a doktorském studijním programu. Studium na fakultě je orientováno na široké spektrum vědeckých oblastí: řídicí technika a robotika, biomedicínské inženýrství, silnoproudá elektrotechnika a elektroenergetika, elektronika a elektrotechnologie, mikroelektronika, radioelektronika, teleinformatika a audioinženýrství. Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta informačních technologií VUT v Brně. Již v roce 1964 vznikla na fakultě elektrotechnické katedra samočinných počítačů. Z ní postupem času vznikl ústav informatiky, který byl v roce 2002 transformován na samostatnou Fakultu informačních technologií. Kampus FIT se nachází v areálu bývalého kartuziánského kláštera a na území bývalého velkostatku. Součástí fakulty jsou čtyři ústavy: Ústav počítačových systémů Ústav informačních systémů Ústav inteligentních systémů Ústav počítačové grafiky a multimédií Fakulta nabízí dva základní stupně studia – tříletý bakalářský a navazující dvouletý magisterský studijní program. Třetím stupněm je doktorský studijní program. Fakulta realizuje studijní programy Informační technologie a Výpočetní technika a informatika pro necelé 2 500 posluchačů. Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta podnikatelská VUT v Brně. Jedna z nejmladších fakult VUT v Brně se svými studijními obory zaměřuje na ekonomiku a podnikání. Fakulta se roku 1992 vyčlenila z původní Fakulty strojní, v červnu 2004 se pak přestěhovala do komplexu budov VUT na Kolejní ulici v Brně. Kromě bakalářských, magisterských a doktorských programů v tomto oboru nabízí ve spolupráci se zahraničními univerzitami také postgraduální studium MBA. Zhruba 3 500 posluchačů studuje ve studijních programech, jako je například management, účetnictví, podnikové finance, daně či manažerská informatika. Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta stavební VUT v Brně. Nejstarší fakultou VUT v Brně je fakulta stavební. Právě se stavebním odborem zahajovala technika v roce 1899 svou činnost a tato fakulta byla i jediná, která přežila násilnou změnu VUT na Vojenskou technickou akademii v roce 1951. Zároveň je také největší fakultou co do počtu studentů (více než 6 500). Zájemci zde mohou studovat obory: Architektura pozemních staveb, Stavební inženýrství, Stavitelství, Geodézie a kartografie a Architektura a rozvoj sídel. Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta strojního inženýrství VUT v Brně. K otevření strojírenského odboru došlo hned v roce 1900 a je druhou nejstarší fakultou Vysokého učení technického v Brně. V minulosti byl na fakultě strojní vyučován také obor energetický, ze kterého později vznikla samostatná fakulta elektrotechniky. Nyní je Fakulta strojního inženýrství se svými více než 4 500 studenty druhou největší fakultou VUT v Brně. Tvoří ji celkem 15 odborných pracovišť a studium je realizováno ve třech stupních – bakalářském, magisterském a doktorském. Fakulta nabízí studium takových oborů, jako je strojírenství, aplikované vědy v inženýrství, výrobní systémy, fyzikální a materiálové inženýrství nebo metrologie a zkušebnictví. Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta výtvarných umění VUT v Brně. Naopak jednou z nejmladších fakult je fakulta výtvarných umění. V roce 1993 vznikla z ústavu výtvarných umění, který byl na fakultě architektury založen o pouhý rok dříve. Co do počtu studentů se jedná o nejmenší fakultu současného VUT v Brně (cca 300 posluchačů). Přestože je Fakulta výtvarných umění (FaVU) nejmladší, výtvarné umění má v Brně dlouholetou tradici. Již v roce 1899 byl založen ústav kreslení a od této chvíle se na brněnské technice začínají rozvíjet umělecké obory. Protože je VUT technicky zaměřená škola, snaží se právě tato fakulta propojit techniku a umění. V současné době se na FaVU vyučuje sedm oborů, a to: malířství, sochařství, grafika, grafický design, průmyslový design, konceptuální tendence, fotografie a VMP (video-multimédia-performance). Podrobnější informace naleznete v článku Ústav soudního inženýrství VUT v Brně. Náplní ústavu je výuka soudních znalců v magisterských studijních programech Rizikové inženýrství a Soudní inženýrství (expertní inženýrství v dopravě a realitách). V programu Soudní inženýrství je pak možné navázat také doktorským studiem. V přípravě je transformace ústavu na samostatnou fakultu s pracovním názvem Fakulta soudního inženýrství. Podrobnější informace naleznete v článku Centrum sportovních aktivit VUT v Brně. CESA zajišťuje sportovní aktivity pro své studenty, ale také pro veřejnost – zejména seniory a děti. Spravuje celkem 5 sportovních zařízení – dva sportovní areály, loděnici a dvě fitcentra. Studenti si mohou vybrat z více než 50 sportů, které Centrum sportovních aktivit nabízí. Najdou zde jak tradiční sporty (plavání, hokej, basketbal), tak i ty méně tradiční, které si mohou vyzkoušet (žonglování, potápění aj.). Podrobnější informace naleznete v článku CEITEC. CEITEC (akronym z Central European Institute of Technology, česky Středoevropský technologický institut) je projekt usilující o zbudování evropského centra excelentní vědy, a to v oblasti živé přírody i pokročilých materiálů a technologií. Projekt společně připravuje skupina brněnských univerzit včetně VUT a výzkumných institucí a podporují ho Jihomoravský kraj a město Brno. V rámci naplnění projektu dojde k výstavbě řady laboratoří s prvotřídním přístrojovým vybavením a zázemím, které zajistí podmínky pro provádění základního a rovněž i aplikovaného výzkumu. Centrum výpočetních a informačních služeb (CVIS) Koleje a menzy (KaM) Ústřední knihovna (ÚK) Nakladatelství VUTIUM Institut celoživotního vzdělávání Rektorát Škola je držitelem certifikátů Evropské komise ECTS (European Credit Transfer System) Label a DS (Diploma Supplement) Label, vyjadřujících ocenění kvality vysokoškolské instituce v intencích zásad Boloňské deklarace. Certifikát ECTS Label podporuje studijní pobyty na univerzitách ve světě. Certifikát DS Label byl udělen za správné bezplatné udílení dodatku k diplomu všem absolventům podle zásad Evropské komise. VUT v Brně nabízí svým studentům: 74 studijních programů (z toho 19 akreditováno v angličtině) Možnost zapojit se do významných vědeckých a mezinárodních projektů Studium na zahraničních a partnerských univerzitách Více než 50 sportovních specializací v 5 vlastních sportovních centrech Ubytování na kolejích pro . většinu žadatelů 9 knihoven Stavební, strojní, elektrotechnické a soudní inženýrství Informační technologie Chemie Ekonomie a management Výtvarné umění Architektura Rámcové smlouvy s mnoha univerzitami po celém světě Mezinárodní vzdělávací programy výzkumu a vývoje Účast na programech EU pro vzdělávání: CEEPUS LLP/ . Erasmus Tempus Joint a double degree programy Poskytují fakulty v rámci předmětů akreditovaných studijních programů a na zakázku podnikové sféry Manažerské vzdělání MBA (Master of Business Administration) Institut celoživotního vzdělávání: poskytuje poradenské, informační a organizační služby nabízí vzdělávací a poradenskou činnost pořádá kurzy a semináře pro seniory v rámci Univerzity třetího věku. Výzkumná činnost na VUT v Brně je realizována prostřednictvím národních a mezinárodních projektů, programů, grantů a výzkumných center. VUT intenzivně spolupracuje s jinými univerzitami a institucemi, s Akademií věd České republiky a soukromými firmami. Snaha o integraci výuky a vědeckého výzkumu je podporována aplikační sférou, s jejíž pomocí se připravují nové studijní programy. Studenti tak můžou získat řadu praktických zkušeností již během studia, což usnadní výběr zaměstnání a zvýší konkurenceschopnost absolventů VUT v Brně. Jedním z cílů VUT je stát se výzkumnou univerzitou. Environmentální technologie IT a komunikační technologie Letecké inženýrství Materiálové inženýrství Nanotechnologie a mikroelektronika Návrhy stavebních a strojních konstrukcí Pokročilé polymerní a keramické materiály Procesní a chemické inženýrství Robotika a umělá inteligence Snímání obrazů a jejich matematické zpracování Výrobní technologie. AdMaS – pokročilé stavební materiály, konstrukce a technologie CEITEC – centrum excelence v oblasti biologických věd, materiálů a technologií vznikající ve spolupráci Vysokého učení technického v Brně s Masarykovou univerzitou, Mendelovou univerzitou v Brně, Veterinární a farmaceutickou univerzitou Brno, Ústavem . fyziky materiálů Akademie věd, a Výzkumným ústavem veterinárního lékařství SIX – Centrum senzorických, informačních a komunikačních systémů Centra materiálového výzkumu v oblasti chemie CVVOZE – Centrum výzkumu a využití obnovitelných zdrojů energie NETME Centre – nové strojírenské technologie Spolupráce VUT v Brně s průmyslem mj. zahrnuje .: inovaci a přípravu nových studijních programů ve spolupráci s průmyslovou sférou přímou spolupráci v oblasti výzkumu a vývoje s podniky v tuzemsku i v zahraničí osobní účast odborníků z praxe na výuce odborné exkurze a stáže kontaktním bodem pro spolupráci podnikatelské sféry a VUT v Brně je Útvar . transferu technologií – http://www.vutbr.cz/utt Na škole učilo více vynikajících osobností, které získaly trvalý mezinárodní respekt Bohuslav Fuchs Konrád Hruban Jaromír Krejcar Ferdinand Lederer Viktor Kaplan Vladimír List Bedřich Rozehnal František Weyr Oldřich Meduna Tomáš Přibyl Mirek Topolánek Stanislav Bělehrádek Luděk Navara Pavel Novák Rostislav Slavotínek Zdeněk Škromach Martin . Říman Martin Tesařík Milan Šimonovský Václav Mencl Petr Žaluda Dan Ťok Obrázky, zvuky či videa k tématu Vysoké učení technické v Brně ve Wikimedia Commons vutbr.cz – domovská stránka VUT v Brně Statut VUT v Brně Studentský portál – portál studentských organizací VUT v Brně VUT Facebook – VUT v Brně na Facebooku navut.cz – web pro uchazeče o studium na VUT v Brně Absolventi – absolventský portál Útvar transferu technologií VUT v Brně – kontaktní místo pro firmy, které chtějí navázat spolupráci s VUT v Brně | DATETIME | DATETIME |
003415 | ... zaměněn za dlouhozobku, což je ovšem motýl z čeledi lišajovitých.) Kolibříci jsou velmi zdatnými letci. Za sekundu mohou mávnout křídly 12× až 90× (v závislosti na druhu), díky čemuž se mohou ve vzduchu doslova zastavit na místě. Dokážou také vyvinout rychlost větší než 15 m/s (54 km/h), a jako jediní zástupci ptačí říše dokážou létat pozpátku. V současné době rozeznáváme zhruba 325–340 druhů (v závislosti na taxonomickém zařazení). Kolibříci jsou ve velikosti viditelně odlišní, nejmenší zástupce celé čeledi, kalypta nejmenší, je zároveň i nejmenším ptákem světa, největším zástupcem je naopak kolibřík velký. Většinou se jedná o nápadně zbarvené, štíhlé ptáky s malými končetinami. S výjimkou hmyzu mají kolibříci nejrychlejší metabolismus ze všech živočišných druhů. Důvodem... | Dokáží kolibříci jako jediní ptáci létat pozpátku? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolib%C5%99%C3%ADkovit%C3%AD | [
"ano"
] | 234 | 350 | Dokážou také vyvinout rychlost větší než 15 m/s (54 km/h), a jako jediní zástupci ptačí říše dokážou létat pozpátku. | [] | Kolibříci, kteří tvoří samostatnou čeleď kolibříkovití (Trochilidae), jsou malí, často velmi nápadně zbarvení ptáci. Proto se jim také někdy říká "létající drahokamy". Jde o endemické živočichy, kteří se vyskytují jen na americkém kontinentě. (V Česku a střední Evropě může být tento ptačí druh snadno zaměněn za dlouhozobku, což je ovšem motýl z čeledi lišajovitých.) Kolibříci jsou velmi zdatnými letci. Za sekundu mohou mávnout křídly 12× až 90× (v závislosti na druhu), díky čemuž se mohou ve vzduchu doslova zastavit na místě. Dokážou také vyvinout rychlost větší než 15 m/s (54 km/h), a jako jediní zástupci ptačí říše dokážou létat pozpátku. V současné době rozeznáváme zhruba 325–340 druhů (v závislosti na taxonomickém zařazení). Kolibříci jsou ve velikosti viditelně odlišní, nejmenší zástupce celé čeledi, kalypta nejmenší, je zároveň i nejmenším ptákem světa, největším zástupcem je naopak kolibřík velký. Většinou se jedná o nápadně zbarvené, štíhlé ptáky s malými končetinami. S výjimkou hmyzu mají kolibříci nejrychlejší metabolismus ze všech živočišných druhů. Důvodem je zejména velmi rychlý a pro tělo značně vytížující tlukot křídel. Za minutu přitom jeho srdce vykoná až 1260 tepů, v noci, kdy je jeho metabolismus značně zpomalen, jeho výkon může klesnout až na 50–180 tepů/min. Živí se zejména nektarem rostlin, k čemuž jim napomáhá jejich dlouhý zobák, který je často u různých druhů odlišný a specializovaný pro určitý druh květu. V potravě přitom zcela odmítá nektar s nižším zastoupením cukrů než 10 %. Kvůli tomu, že je nektar málo výživný, požírá také drobný hmyz a jiné bezobratlé živočichy, zvláště pak v období rozmnožování. Létáním a hledáním potravy tráví kolibříci pouze 10–15 % dne, zbývajících 75–80 % zaujímá odpočinek. I přesto však musí denně pozřít značně větší množství potravy, než je jeho celková hmotnost a musí tak denně navštívit stovky květů. V období rozmnožování se samec nijak nepodílí na inkubaci vajec, ani na krmení mláďat. Většina druhů si staví malé, velmi dobře maskované hnízdo, které buduje na větvích stromů nebo keřů. Velikost hnízda je značně odlišná, nejmenší přitom mohou dosahovat velikosti jedné poloviny skořápky vlašského ořechu. Kladou obvykle 2 vejce, na kterých sedí 12–19 dnů. Ve volné přírodě se dožívají průměrně 3–5 let. Čeleď kolibříkovitých se dělí na dvě podčeledi (Hermit a Trochilinae) které zahrnují velké množství rodů, běžně jich bývá uváděno 106. Podčeleď Trochilinae: Podčeleď Hermit: V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hummingbird na anglické Wikipedii. Seznam všech obecně uznávaných rodů a druhů čeledi kolibříkovití na BioLibu Obrázky, zvuky či videa k tématu kolibříkovití ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo kolibřík ve Wikislovníku Galerie kolibříkovití ve Wikimedia Commons | VERB_PHRASE | YES_NO |
007522 | Ignis Brunensis je mezinárodní soutěžní přehlídka ohňostrojů zahraničních i českých firem zabývajících se tímto oborem, která se od roku 1998 každoročně (v letech 1999 a 2001 pouze jako nesoutěžní přehlídka) koná v Brně na přelomu května a června v rámci festivalu Brno – město uprostřed Evropy. Samotný název celé události je latinský a v českém překladu znamená Plamen Brna nebo Brněnský plamen a má odkazovat na podstatu celé slavnosti a také její umístění do moravské metropole. Ohňostroje bývají sladěny s hudebním doprovodem, který je vysílán v místních rádiích i reprodukován na místech konání. Soutěžní ohňostroje o délce asi 20 minut jsou odpalovány z hladiny Brněnské přehrady, nesoutěžní... | Je ohňostrojná přehlídka Ignis Brunensis soutěžní? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ignis_Brunensis | [
"Ano"
] | 0 | 295 | Ignis Brunensis je mezinárodní soutěžní přehlídka ohňostrojů zahraničních i českých firem zabývajících se tímto oborem, která se od roku 1998 každoročně (v letech 1999 a 2001 pouze jako nesoutěžní přehlídka) koná v Brně na přelomu května a června v rámci festivalu Brno – město uprostřed Evropy. | [] | Ignis Brunensis je mezinárodní soutěžní přehlídka ohňostrojů zahraničních i českých firem zabývajících se tímto oborem, která se od roku 1998 každoročně (v letech 1999 a 2001 pouze jako nesoutěžní přehlídka) koná v Brně na přelomu května a června v rámci festivalu Brno – město uprostřed Evropy. Samotný název celé události je latinský a v českém překladu znamená Plamen Brna nebo Brněnský plamen a má odkazovat na podstatu celé slavnosti a také její umístění do moravské metropole. Ohňostroje bývají sladěny s hudebním doprovodem, který je vysílán v místních rádiích i reprodukován na místech konání. Soutěžní ohňostroje o délce asi 20 minut jsou odpalovány z hladiny Brněnské přehrady, nesoutěžní preludium o délce asi 14 minut v Denisových sadech na Petrově, závěrečné grandfinále rovněž o délce asi 14 minut z hradu Špilberku. Do roku 2000 byly soutěžní ohňostroje odpalovány na Kraví hoře, po přemístění na Brněnskou přehradu může ohňostroje sledovat více diváků (jednotlivé ohňostroje sleduje i za nepříznivého počasí přes 100 000 diváků, rekordní návštěvnost byla 200 000 diváků), tvůrci mohou používat mohutnější efekty a při kompozici pracovat s odrazy na vodní hladině. V letech 1998 až 2002 odpalovaly ohňostroje pouze domácí firmy, od roku 2003 je soutěžní přehlídka mezinárodní. V roce 2012 se konal 15. ročník ve dnech 25. května až 8. června 2012. Prelude proběhlo na Kraví hoře, finále v Denisových sadech, soutěžní ohňostroje již tradičně na brněnské přehradě. Zúčastnily se jej týmy z České republiky, Rakouska, Španělska, Austrálie a Číny. 10. ročník probíhal od 18. května do 1. června 2007. 11. ročník proběhl od 23. května do 6. června 2008. Při něm se konalo 24. května ještě druhé preludium, uspořádané na Brněnském výstavišti při příležitosti oslav 80. výročí otevření výstaviště. 12. ročník se konal ve dnech 22. května do 5. června 2009. 13 . ročník přehlídky probíhal od 21. května do 6. června 2010, přičemž ohňostrojné prelude se poprvé uskutečnilo v nákupním a zábavním centru Olympia. 14. ročník proběhl ve dnech 27. května až 10. června 2011, prelude se konalo v Denisových sadech. Přehlídka Ignis Brunensis bývá jako každá akce většího rozsahu kritizována ze strany některých obyvatel městské části Bystrc pro údajné mrhání penězi, rušení nočního klidu, dopravní komplikace, výtržnosti a poškozování prostředí kolem brněnské přehrady nebo pro negativní ekologické vlivy obecně. Podobně jako u celého festivalu Brno – město uprostřed Evropy jsou zpochybňována čísla návštěvnosti. Ta dodává samotný organizátor a jsou založena na nekvalifikovaných odhadech. Ani představitelé města Brna nijak věrohodně nedoložili svá tvrzení o nárůstu zahraničních návštěvníků. Obrázky, zvuky či videa k tématu Ignis Brunensis ve Wikimedia Commons Oficiální stránka Fotogalerie Ignis Brunensis - neoficiální rozsáhlá fotogalerie s fotografiemi a videi z Ignis Brunensis | VERB_PHRASE | YES_NO |
010989 | ... 5,1 mil. unikátních českých uživatelů, podle průzkumu ho v květnu 2012 navštívilo alespoň jednou 82 % lidí připojených k internetu v České republice. V minulé době bylo třeba mít pro přehrávání videí na YouTube nainstalován Adobe Flash Player plug-in v internetovém prohlížeči, nicméně v současnosti přehrávač funguje na HTML5 API, které nevyžaduje žádný externí dodatek a YouTube se o Flash Playerovou verzi nestará. Každý uživatel YouTube může nahrát video dlouhé do 15 minut. Uživatelé, kteří jsou ověřeni (například skrz telefonní číslo) mohou nahrávat až 12 hodin dlouhá videa. Od roku 2005 se na YouTube mohly nahrávat jakkoliv dlouhá videa, limit 10 minut nastal v roce 2006, protože uživatelé na YouTube nahrávali obsah s autorskými právy - jako například filmy. V roce 2010 byl 10minutový limit rozšířen na 15 minut. Videa na YouTube lze nahrát také z mobilu. YouTube dovoluje nahrát videa... | Lze videa na YouTube nahrát také z mobilu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/YouTube | [
"Ano"
] | 830 | 872 | Videa na YouTube lze nahrát také z mobilu. | [] | YouTube je největší internetový server pro sdílení videosouborů. Založili jej v únoru 2005 zaměstnanci PayPalu Chad Hurley, Steve Chen a Jawed Karim. V listopadu 2006 byl zakoupen společností Google za 1,65 miliardy dolarů (tehdy asi 37 miliard Kč). Google nyní provozuje tuto stránku jako dceřinou společnost, uživatelské účty mezi těmito společnostmi jsou propojené. YouTube povoluje svým uživatelům nahrát videa, zhlédnout je, hodnotit, sdílet a komentovat. Na YouTube jsou dostupné videoklipy, TV klipy, hudební videa, trailery k filmům a další jako například video-blogy, krátká originální videa, nebo vzdělávací videa. Od 9. 10. 2008 má YouTube i české rozhraní. Byla tak spustěná 25. služba Google v pořadí. Google kromě českého překladu serveru přinesl také spolupráci s místními partnery. Česko se stalo 22. zemí světa a desátou v Evropě, kde byl YouTube lokalizován. V roce 2010 server získal v soutěži Křišťálová Lupa 1. místo v kategorii publikační platformy. V říjnu 2015 byla spuštěna placená verze YouTube nazvaná YouTube Red, umožnující vypnout reklamy u videí a zhlédnout obsah navíc. První video bylo na YouTube publikováno 23. dubna 2005, jednalo se o "Me at the zoo" (Já v zoo), kde autor komentoval expozici slonů v zoologické zahradě v americkém San Diegu. Nahrávka měla necelých 20 sekund a natočil ji a na server nahrál Jawed Karim, jeden ze zakladatelů serveru. Původně byl server zaměřen na sdílení domácích videí, postupně ale přibyly hudební videoklipy, videohry nebo filmy. Některé z obsažených videí se staly fenomény v rámci světového nebo národních internetů s velkým počtem zhlédnutí. Od doby založení se zlepšovaly a dále zlepšují možnosti záznamových zařízení a přenosové kapacity a rychlosti sítí a s nimi roste také podporovaná kvalita videí na serveru. Průběžně se měnil a přizpůsoboval i layout a celková nabídka se stále vyvíjí a doplňuje o podporu nových technologií s vyššími technickými nároky. Podrobnější informace naleznete v článku Youtuber. V souvislosti s roustoucí popularitou YouTube se vynořuje i fenomén tak zvaných YouTuberů (YouTubers). Jedná se o (nejen) mladé tvůrce obsahu (videí), kteří kolem sebe budují komunitu svých fanoušků. Používá se pro ně i termín influenceři, vzhledem k tomu, že své fanoušky (uživatele) zasahují a ovlivňují i na jiných sociálních sítích (Facebook, Pinterest, atd.). YouTubeři nejsou klasickými celospolečenskými celebritami, ale pro svou cílovou skupinu mívají větší signifikanci než celebrity z tradičních médií. Je to proto, že se mohou prosadit jedině, když produkují vlastní obsah a pouze když vstupují do interakce s fanoušky. Pojítkem mezi celebritou a divákem je právě obsah, proto má vztah médium-divák i reálný obsahový základ, komunikace je více rovnostářská (oba sedí u počítače, YouTuberem se může stát každý, pod video lze napsat komentář a u tradičních celebrit je vždy mezi nimi a spotřebitelem nějaký typ bariéry, která zakládá nerovnost). YouTubeři se proto používají také v marketingu. Vzniká kolem nich rozsáhlá komunita a je tak možné tvrdit, že se pomalu stávají mainstreamovými celebritami. Vystupují na vlastních festivalech (např. Utubering), společenských akcích (např. Zlatý Slavík) mají agentury, které je zastupují (např. GameBoost). Začínají s nimi spolupracovat také orgány státní správy, které chtějí komunikovat s mladou generací (např. vzdělávání, propagace určitých myšlenek a doporučení jako nebezpečí řízení po požití alkoholu, atd.). V České republice první spolupráci s YouTubery v této oblasti navázala Rada vlády pro udržitelný rozvoj, která spolupracovala s Martinem Rotou při komunikaci Cílů udržitelného rozvoje. Jeho video mělo během několika hodin více zhlédnutí než Obamova řeč na podobné téma v OSN. YouTubeři dostávají za jejich počet odběratelů tvz. Play Button. Seznam play buttonů: Silver Play Button (Stříbrný Play Button) - dostávají ho za získání 100 000 odběratelů Golden Play Button (Zlatý Play Button) - dostávají ho za 1 000 000 odběratelů Diamond Play Button (Diamantový Play Button) - dostávají ho za 10 000 000 odběratelů YouTube má v roce 2015 dvě miliardy přístupů denně a každou minutou uživatelé nahrají 300 hodin nových videí. YouTube je tak po internetovém vyhledávači Google druhou nejnavštěvovanější webovou službou světa. Server je častým terčem kritiky, v některých zemích je přístup blokován. Nejčastěji bývá kritizováno porušování autorských práv, ze strany totalitních režimů a cenzorských organizací pak přílišná svoboda slova, jinými autory naopak cenzura z politických důvodů, pomlouvačný, zesměšňující obsah či zobrazování násilných scén nebo sexu. V souvislosti s plánovaným předplatným na rozšířenou hudební službu vyžaduje YouTube podepsání nové smlouvy s interprety, jejíž podmínky se ale nelíbí některým nezávislým vydavatelstvím, takže novou smlouvu odmítli podepsat. Americká asociace nezávislé hudby, která tato nezávislá vydavatelství zastupuje v USA a v Evropě, kvůli novým smluvním podmínkám požádala o vládní intervence. Český YouTube navštíví měsíčně 5,1 mil. unikátních českých uživatelů, podle průzkumu ho v květnu 2012 navštívilo alespoň jednou 82 % lidí připojených k internetu v České republice. V minulé době bylo třeba mít pro přehrávání videí na YouTube nainstalován Adobe Flash Player plug-in v internetovém prohlížeči, nicméně v současnosti přehrávač funguje na HTML5 API, které nevyžaduje žádný externí dodatek a YouTube se o Flash Playerovou verzi nestará. Každý uživatel YouTube může nahrát video dlouhé do 15 minut. Uživatelé, kteří jsou ověřeni (například skrz telefonní číslo) mohou nahrávat až 12 hodin dlouhá videa. Od roku 2005 se na YouTube mohly nahrávat jakkoliv dlouhá videa, limit 10 minut nastal v roce 2006, protože uživatelé na YouTube nahrávali obsah s autorskými právy - jako například filmy. V roce 2010 byl 10minutový limit rozšířen na 15 minut. Videa na YouTube lze nahrát také z mobilu. YouTube dovoluje nahrát videa v mnoha formátech: .AVI, .MKV, .MP4, .MOV, .DivX, .FLV, .ogg a .ogv. Ty obsahují video formáty jako například MPEG, MPEG-4, VOB a .WMV. Původně YouTube povolovalo jednu kvalitu videa a to 320x240 pixelů s MP3 audiem. Dnes je několik možností - 240p, 360p, 480p, 720p (HD), 1080p (HD+). Od roku 2014 je od 720p možnost přidat videa s 60FPS. V roce 2010 YouTube umožnilo nahrát videa v 4K, což je 4096×3072 pixelů. V červnu 2015 byla přidána možnost nahrát videa v 8K, což je 7680×4320 pixelů. 21. června 2009 oznámil Peter Bradshaw, že uživatelé budou moci nahrávat 3D videa. Od roku 2015 YouTube podporuje také 360 stupňová videa, kdy si uživatel může prohlédnout video ze všech stran, pouhým kliknutím a tahem. U mobilní verze otáčením mobilu (tuto funkci již YouTube nepodporuje). Podle studie americké společnosti Ellacoya Networks, vyrábějící analyzéry síťového provozu, se v roce 2007 YouTube podílel na celkovém internetovém provozu 10 % z celkových 18 %, které zabírá streamované video. V současnosti videem, které má nejvíce zhlédnutí, je Gangnam Style od jihokorejského rappera PSY. Zajímavostí je, že v den konspirátory předpokládaného konce světa, tj. 21. 12. 2012, dosáhl hranice 1 miliardy zhlédnutí. Nyní má přes 2,728 miliardy zhlédnutí. Nejsledovanějším videem na českém Youtube je překvapivě "Mňam Mňam bobík". Důvodem je fakt, že klip si většinou pouštějí malé děti nebo jejich rodiče a to většinou opakovaně, návštěvnost pak roste rychlým tempem, momentálně (k 7. 1. 2017 odpoledne) má přes 37,7 milionu zhlédnutí. | VERB_PHRASE | YES_NO |
013278 | Vrchslatina je přírodní rezervace v oblasti Poľana. Nachází se v Katastrálním území obce Sihla v okrese Brezno v Banskobystrickém kraji. Území bylo vyhlášeno či novelizováno v roce 1993 na rozloze 18,0500 ha. Ochranné pásmo nebylo stanoveno. == Externí odkazy == Přírodní rezervace Vrchslatina, Štátny zoznam osobitne chránených častí prírody SR Chránené územia, Štátna ochrana prírody Slovenskej republiky | Bylo stanoveno ochranné pásmo Vrchslatiny? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vrchslatina | [
"ne"
] | 209 | 241 | Ochranné pásmo nebylo stanoveno. | [] | Vrchslatina je přírodní rezervace v oblasti Poľana. Nachází se v Katastrálním území obce Sihla v okrese Brezno v Banskobystrickém kraji. Území bylo vyhlášeno či novelizováno v roce 1993 na rozloze 18,0500 ha. Ochranné pásmo nebylo stanoveno. == Externí odkazy == Přírodní rezervace Vrchslatina, Štátny zoznam osobitne chránených častí prírody SR Chránené územia, Štátna ochrana prírody Slovenskej republiky | VERB_PHRASE | YES_NO |
005877 | Chad Michael Murray (* 24. září 1981) je americký herec. Nejvíce se proslavil rolí Lucase Scott v seriálu stanice The CW One Tree Hill a rolemi ve filmech Moderní Popelka, Mezi námi děvčaty a Dům voskových figurín. Chad se narodil v Buffalu v New York. Jako malý ho opustila jeho matka a byl vychováván svým otcem Rexem Murrayem. Má tři bratry, jednoho nevlastního bratra a jednu nevlastní sestru. Navštěvoval Clarence High School. Zajímal se o literaturu a fotbal. V roce 1999 se dostal k modelingu. Pracoval pro Skechers, Tommyho Hilfingera a pro Gucci. Poté byl obsazen do hlavní role v seriálu Gilmorova děvčata. Zahrál si bohatého chlapce Tristana DuGreye. Jako host se objevil v několika televizních seriálech: Undresses, Diagnóza vražda. Na podzim 2001 se mu podařilo získat také roli Charlieho Todda ve velmi populárním seriálu Dawsonův svět.... | Kdy se narodil Chad Michael Murray? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Chad_Michael_Murray | [
"24. září 1981"
] | 0 | 56 | Chad Michael Murray (* 24. září 1981) je americký herec. | [
{
"start": 23,
"end": 36,
"text": "24. září 1981"
}
] | Chad Michael Murray (* 24. září 1981) je americký herec. Nejvíce se proslavil rolí Lucase Scott v seriálu stanice The CW One Tree Hill a rolemi ve filmech Moderní Popelka, Mezi námi děvčaty a Dům voskových figurín. Chad se narodil v Buffalu v New York. Jako malý ho opustila jeho matka a byl vychováván svým otcem Rexem Murrayem. Má tři bratry, jednoho nevlastního bratra a jednu nevlastní sestru. Navštěvoval Clarence High School. Zajímal se o literaturu a fotbal. V roce 1999 se dostal k modelingu. Pracoval pro Skechers, Tommyho Hilfingera a pro Gucci. Poté byl obsazen do hlavní role v seriálu Gilmorova děvčata. Zahrál si bohatého chlapce Tristana DuGreye. Jako host se objevil v několika televizních seriálech: Undresses, Diagnóza vražda. Na podzim 2001 se mu podařilo získat také roli Charlieho Todda ve velmi populárním seriálu Dawsonův svět. Na televizní obrazovce si zahrál i ve filmech Aftermath a The Lone Wolf. V roce 2003 si zahrál ve snímku Mezi námi děvčaty, kde se objevil v roli Jakea, po boku Jamie Lee Curtis a Lindsay Lohan. Na konci roku 2003 získal hlavní roli Lucase Scotta v seriálu stanice The WB One Tree Hill. Seriál se rychle stal hitem stanice s přes 4,5 miliony diváků. Za seriál získal několik nominací, včetně dvou nominací na Teen Choice Awards. V seriálu si zahrá lpo boku Hilarie Burtonové, Jamese Laffertyho a poznal zde svoji první manželku Sophii Bushovou. V roce 2004 hrál po boku Hilary Duffové v romantickém snímku Moderní Popelka postavu Austina Amese. Film vydělal přes 70 milionů dolarů. V roce 2005 se objevil ve filmu Dům voskových figurín v roli Nicka Jonese a i přes to, že film byl kritiky hodnocen negativně, vydělal přes 68 milionů dolarů. V roce 2006 se objevil ve válečném snímku Země zatracených, po boku Samuela L. Jacksona a Jessicy Biel. V květnu 2009 bylo oznámeno, že se neobjeví v sedmé sérii seriálu One Tree Hill. V roce 2010 si zahrál ve videoklipu zpěvačky Alicii Keys k písničce "Un-Thinkable (I'm Ready)". Poté se objevil jako Ethan McAllister v televizním filmu stanice Lifetime Před očima a ve vánočním filmu stanice ABC Family Vánoční duch, po boku Ashley Benson a Christiny Millan. V roce 2013 se objevil ve filmu Fruitvale. Film získal ocenění na Filmovém festivalu Sundance. 29. srpna 2014 byl obsazen do role agenta Jacka Thompsona do nového seriálu Agent Carter. Chad se zasnoubil se Sophii Bush v květnu roku 2004 a vzali se v dubnu roku 2005 v Santa Monice v Kalifornii. Svůj rozchod oznámili v září 2005 a dvojice se rozvedla v prosinci 2006. Po rozchodu začal chodit s Kenzie Dalton, se kterou se poznal v roce 2005, kdy získala druhé místo v soutěži Miss Severní Karolíny Teen a zahrála si menší roli v seriálu One Tree Hill. Dvojice se zasnoubila v dubnu 2006, ale v srpnu 2013 své sedmi-leté zasnoubení odvolali. Od dubna 2013 do května 2004 chodil s herečkou Nicky Whelan. 2004 - Teen Choice Awards - Průlomová filmová hvězda - muž (za Moderní Popelku) 2004 - Teen Choice Awards - Průlomová televizní hvězda - muž (za One Tree Hill) . 2005 - Teen Choice Awards - Herec v akčním/dobrodružném/thrillerovém filmu (za Dům voskových figurín) Obrázky, zvuky či videa k tématu Chad Michael Murray ve Wikimedia Commons Chad Michael Murray v Internet Movie Database (anglicky) V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chad Michael Murray na anglické Wikipedii. | DATETIME | DATETIME |
008816 | ... (neoficiálně) USA (neoficiálně) Mexiko Guatemala Salvador Honduras Nikaragua Kostarika Panama Kolumbie Ekvádor Peru Chile ArgentinaDůležité odbočky také vedou do Bolívie, Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Venezuely. Pro turistické účely je jako součást Panamericany severně od Latinské Ameriky považována Aljašská dálnice, dále dálnice vedoucí po západním pobřeží Kanady a Spojených států, až východně od San Diega (Kalifornie) odbočuje k Nogales v Arizoně. == První Čech == Prvním Čechem, který projel celou Panamericanu na kole, se stal Vítězslav Dostál, který ale vynechal úsek v Dariénském pralese. Na cestu se vydal 29. 7. 2006 z Anchorage, do Ushuaiy dorazil 8. 3. 2007. == Darién == Důležitý úsek, který chybí ke kompletnímu dokončení Panamericany mezi Panamou a Kolumbií, leží v provincii Darién (Darién Gap).... | Kdo byl prvním Čechem, který projel Panamericanu na kole? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Panamericana | [
"Vítězslav Dostál"
] | 477 | 604 | Prvním Čechem, který projel celou Panamericanu na kole, se stal Vítězslav Dostál, který ale vynechal úsek v Dariénském pralese. | [
{
"start": 541,
"end": 557,
"text": "Vítězslav Dostál"
}
] | Panamericana je síť silnic přibližně 30 000 kilometrů dlouhá. Bez 87 kilometrů dlouhého přerušení v deštném pralese v Panamě spojuje všechny pevninské národy[zdroj?] obou Amerik a jejich silniční systémy. Je to nejdelší dálniční síť na světě. Panamerický silniční systém je téměř kompletní a táhne se od Fairbanks na Aljašce v Severní Americe až k nejjižnějšímu konci Jižní Ameriky. Některé končiny jsou na silnici závislé, jako např. Puerto Montt a Quellón v Chile nebo Ushuaia v Argentině. Panamericana není oficiálně ustanovená v USA a v Kanadě. Panamericana prochází mnoha rozdílnými klimatickými oblastmi a ekosystémy od hustých džunglí až po vysokohorské průsmyky. Panamericana prochází velkým počtem států, proto má daleko do jednoty. Některé úseky jsou průjezdné pouze v období sucha a v mnoha oblastech je někdy průjezd nebezpečný. Mezi nejznámější části Panamericany patří Aljašská dálnice a Interamericana, novější úsek mezi Spojenými státy a Panamským průplavem (známá mezi americkými turisty jedoucími do Mexika). V roce 2006 popsal Jake Silverstein Panamericanu jako "systém tak rozsáhlý, nekompletní a nepochopitelný, že není tolik jako silnice, než myšlenka Panamerikanismu samotného..." (Jake Silverstein, str. 71) == Souhrn Panamerického systému == Panamericana vede přes následujících 14 států: Kanada (neoficiálně) USA (neoficiálně) Mexiko Guatemala Salvador Honduras Nikaragua Kostarika Panama Kolumbie Ekvádor Peru Chile ArgentinaDůležité odbočky také vedou do Bolívie, Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Venezuely. Pro turistické účely je jako součást Panamericany severně od Latinské Ameriky považována Aljašská dálnice, dále dálnice vedoucí po západním pobřeží Kanady a Spojených států, až východně od San Diega (Kalifornie) odbočuje k Nogales v Arizoně. == První Čech == Prvním Čechem, který projel celou Panamericanu na kole, se stal Vítězslav Dostál, který ale vynechal úsek v Dariénském pralese. Na cestu se vydal 29. 7. 2006 z Anchorage, do Ushuaiy dorazil 8. 3. 2007. == Darién == Důležitý úsek, který chybí ke kompletnímu dokončení Panamericany mezi Panamou a Kolumbií, leží v provincii Darién (Darién Gap). Jedná se o 87 km dlouhý úsek procházející hustým tropickým pralesem. Ačkoliv byl prales již několikrát překročen dobrodruhy na kole (první přejezd na kole - Chris Bechard v roce 1981), motorce, terénními vozidly i pěšky, cestovatelé se musí potýkat s džunglí, pohyblivými písky, rozlehlými bažinami a hmyzem, a jsou ohrožováni pronikáním ozbrojených skupin z Kolumbie.Mnoho lidí, skupin, domorodců a vlád protestuje proti dokončení Dariénského úseku Panamericany. Oponují důvody jako třeba snaha zachránit prales, ochránit živobytí domorodých lidí v oblasti a zabránit rozšíření slintavky a kulhavky do Severní Ameriky. Mezi zkušenosti z prodlužování v posledním desetiletí až do Yavizy patří i vážné odlesňování podél silnice. Bio-Pacifico ve své studii navrhuje vytvořit novou trajektovou linku z Kolumbie do nově zbudovaného přístavu v Panamě a prodloužit existující silnici, což by dokončilo Panamericanu bez porušení těchto ekologických zájmů. Trajekt by překonáním zálivu Urabá z kolumbijského Turba do nového panamského přístavu (třeba Carreto) spojil oba konce silnice. Účinná oklika by pravděpodobně způsobila ponížení stávající silnice do Yavizy na status druhé třídy. == Výstavba a dokončování == První návrh trasy z jednoho konce Ameriky na druhý byl předložen na První Panamerické konferenci v roce 1889 jako železniční trať. Nicméně tento návrh nebyl nikdy uskutečněn. Myšlenka vybudovat Panamerickou dálnici se objevila na Páté mezinárodní konferenci amerických států v roce 1923, kde byla nejprve naplánována jako obyčejná silnice. První Konference o Panamerické dálnici byla svolána 5. října 1925 v Buenos Aires. Mexiko bylo první latinskoamerickou zemí, která dokončila svoji část silnice - v roce 1950. == Úsek Prudhoe Bay - Yaviza == Žádná trasa nebyla oficiálně ustanovena v USA a Kanadě, a proto Panamericana začíná na americkou-mexické hranici. Původně vedla z města Nuevo Laredo (naproti městu Laredo v Texasu) a pokračovala jižně přes Ciudad de México. Pozdější větve byly vybudovány k hranici v Nogales v Sonoře (u Nogales v Arizoně), Ciudad Juárez (u El Pasa), Piedras Negras (Eagle Pass, Texas), Reynosa (Pharr, Texas), a Matamoros (Brownsville, Texas). Na druhé straně hranic bylo několik amerických dálnic lokálně pojmenováno po Panamericaně. Když byla vybudována část I 35 v San Antoniu, byla pojmenována jako Pan Am Expressway, což bylo napojení na původní silnici z Lareda. I 25 v Albuquerque se nazývá Pan-American Freeway, jako prodloužení trasy z El Pasa. U.S. 85 severně od El Pasa se nazývá CanAm Highway. Pokračuje do kanadského Saskatchewanu, kde končí v La Ronge. Z Lareda vede silnice po mexické Federal 85 do Mexico City. Vedlejší trasy: z Nogales po Federal 15 z El Pasa po Federal 45 z Eagle Pass pravděpodobně po Federal 57 z Pharr po Federal 40 do Monterrey z Brownsville po Federal 101 do Ciudad VictoriaZ Ciudad de México na hranici s Guatemalou vede Panamericana po Federal 190. Přes středoamerické státy sleduje Central American 1 a končí v Yavize na okraji Dariénu. Konec silnice byl dříve v Canitě, 178 km (110 mil) severně od Yavizy. V letech, kdy byl Panamský průplav pod správou USA, byla finanční podpora USA výhradně zaměřena na výstavbu vysokého mostu Puente de las Américas přes průplav. == Úsek Turbo–Ushuaia == Jižní část silnice začíná v severozápadní Kolumbii v Turbu, odkud vede po Colombia 52 do Medellínu. Z Medellínu vede Colombia 54 do Bogoty, ale Colombia 11 míří jižně přímější cestou. Colombia 72 se jihozápadně od Bogoty spojuje s Colombia 11 v Murillu. Colombia 11 pokračuje až k ekvádorským hranicím. Ecuador 35 představuje Panamericanu po celou cestu Ekvádorem, což platí i o Peru 1 vedoucí až na chilské hranice. V Chile sleduje Panamericana Chile 5 až k obci Llay Llay severně od Santiaga, kde odbočuje po Chile 60 přes San Felipe a Los Andes. Tato silnice se na hranicích s Argentinou mění na Argentina National Route 7 vedoucí do Buenos Aires, konce hlavní části Panamericany. Silniční síť dále pokračuje po Argentina National Route 3 směrem k Ushuaie a mysu Horn Další větve vedou do Venezuely, Paraguaye, Uruguaye a Brazílie. V Chile se za Panamericanu považuje celá silnice 5, tj. i část jižně od Santiaga vedoucí městy Rancagua, Curicó, Talca, Chillán, Los Ángeles, Temuco, Osorno a Puerto Montt. Součástí silnice 5 je i úsek vedoucí na ostrov Chiloé, takže nejjižnějším bodem chilské Panamericany je město Quellón. == Názvy == Španělsky Carretera Panamericana, Autopista Panamericana nebo Vía PanAmericana Anglicky Pan-American Highway Portugalsky Estrada Panamericana Nizozemsky Pan-Amerikaanse Snelweg Francouzsky Autoroute Panaméricaine Italsky Autostrada Panamericana == Odkazy == === Reference === === Literatura === Plán federální dálniční sítě, New York Times 15. května 1932, strana XX7 Reportáž ze světa automobilismu, New York Times 26. ledna 1936, strana XX6 Silnice západní polokoule je blízko reality, New York Times 7. ledna 1953, strana 58 Mapa Karibiku, Střední a Severní Ameriky Americké automobilová asociace (1997/8) Jake Silverstein, "Highway Run", Harper's, červenec 2006, str. 70–80. === Externí odkazy === Galerie Panamericana ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Panamericana ve Wikimedia Commons Stránky Vítězslava Dostála o jeho cestě Microsoft Encarta – Panamericana | PERSON | PERSON |
004866 | Bradavice (lat. verruca, počeštěně veruka) je nezhoubný výrůstek na kůži nebo na sliznici. Bradavice jsou nezhoubné nádorky (novotvary) způsobené lidským kožním papilomavirem HPV. Papilomaviry se v lidské populaci běžně vyskytují a většina z nich nevyvolává u člověka žádné onemocnění. Viry z této skupiny mohou ale způsobovat i závažnější onemocnění, jako je rakovina děložního čípku nebo jiné infekční kožní choroby. Virus HPV obsahuje dvouřetězcovou DNA, stejně tak jako v lidské populaci se vyskytuje i u jiných živočišných druhů. Všechny HPV viry jsou ale vysoce druhově specifické, proto se nemohou mezi druhy přenášet. Virus je přenosný dotekem a může proniknout do podkoží například malým poraněním. Bradavice mají individuální inkubační dobu od několika týdnů, přes měsíce nebo dokonce roky. Člověk tedy může přenášet bradavice, aniž by sám nějaké měl. Bradavice se nejčastěji vyskytují na rukou, na... | Vyskytují se papilomaviry v lidské populaci běžně? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bradavice | [
"ano"
] | 180 | 285 | Papilomaviry se v lidské populaci běžně vyskytují a většina z nich nevyvolává u člověka žádné onemocnění. | [] | Bradavice (lat. verruca, počeštěně veruka) je nezhoubný výrůstek na kůži nebo na sliznici. Bradavice jsou nezhoubné nádorky (novotvary) způsobené lidským kožním papilomavirem HPV. Papilomaviry se v lidské populaci běžně vyskytují a většina z nich nevyvolává u člověka žádné onemocnění. Viry z této skupiny mohou ale způsobovat i závažnější onemocnění, jako je rakovina děložního čípku nebo jiné infekční kožní choroby. Virus HPV obsahuje dvouřetězcovou DNA, stejně tak jako v lidské populaci se vyskytuje i u jiných živočišných druhů. Všechny HPV viry jsou ale vysoce druhově specifické, proto se nemohou mezi druhy přenášet. Virus je přenosný dotekem a může proniknout do podkoží například malým poraněním. Bradavice mají individuální inkubační dobu od několika týdnů, přes měsíce nebo dokonce roky. Člověk tedy může přenášet bradavice, aniž by sám nějaké měl. Bradavice se nejčastěji vyskytují na rukou, na nohou nebo v obličeji, přičemž hlavním důvodem je, že se v těchto partiích nachází vysoké množství potních žláz, kterými může HPV virus proniknout do pokožky. Pokud je s již vytvořenými novotvary neodborně manipulováno, může infikovaná krev snadno nakazit své okolí a vytvořit tak další bradavice. Tento problém může nastat i v ordinaci dermatologa, kdy lékař bradavici dostatečně neodstraní, což má negativní následek v podobě diseminace bradavice do okolí a růst nových novotvarů.[zdroj?] Výrazná bradavice na nose je součástí stereotypního znázornění čarodějnice. Odstraňování bradavic je možné různými způsoby:[zdroj?] Lokálním zmrazením – provádí se pomocí kapalného dusíku, jedná se o nejúčinnější metodu. Nejbezpečnější metoda je aplikace dusíku pomocí bezkontaktního mražení kryosprejem, aby se zabránilo přenosu viru na jiné části těla. Naopak velké nebezpečí přenosu viru hrozí v případě použití vatových štětiček, neboť virus odolá i velmi hlubokým teplotám a skrz tyto štětičky se může rozšířit do okolí (nádoba s dusíkem, do které se namáčí štětičky v sobě hromadí viry od předchozích pacientů, čili štětička může přenášet i tyto viry!). Bradavice od velikosti 2 mm lze ničit pouze kapalným dusíkem, neboť ostatní kryogenní plyny neposkytují dostatečně nízkou teplotu, aby bezpečně zničily větší novotvary (při nedostatečné destrukci hrozí recidiva). Pomocí léčiv obsahujících aktivní látky, např. cytostatika ničící chorobně se množící buňky či kyselina mléčná a kyselina salicylová. Lokální destrukcí prostřednictvím potírání tyčinkou z kompaktní masy dusičnanu stříbrného (tzv. Lapis infernalis - 97 % AgNO3 + 3 % KNO3) po dobu kolem 9 dní. Účinnost: 43 % ve srovnání s 11 % při použití placeba. Pomocí léčivých bylin, např. šťávy vlaštovičníku. Chirurgické odstranění nebo ozařování postiženého místa. Česnek vkládaný na bradavici[zdroj?] Mateřské znaménko Piha Obrázky, zvuky či videa k tématu bradavice ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo bradavice ve Wikislovníku | VERB_PHRASE | YES_NO |
012663 | Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u města Žďár nad Sázavou patří mezi nejvýznamnější stavby barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Tento vrcholný Santiniho výtvor byl roku 1994 zařazen na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO. Kostel stojí na Moravě na Zelené hoře v katastrálním území Zámek Žďár nedaleko historické zemské hranice Čech a Moravy. Kostel byl postaven ve slohu barokní gotiky. Záměr na stavbu poutního kostela pojal žďárský opat Václav Vejmluva v roce 1719 po otevření hrobu sv. Jana Nepomuckého. Stavba probíhala v letech 1720-1722 na jeho náklad. Smyslem stavby bylo především oslavit Jana Nepomuckého, jako mocného patrona a světce. Základní kámen stavby byl položen 16. května 1720, chrám byl vysvěcen dne 27. září 1722. V době vzniku stál na travnatém vršku, který Václav Vejmluva pojmenoval Zelená hora (dříve se nazýval Černý les nebo Strmá hora) podle vrchu u Nepomuku, ze kterého pocházel Jan Nepomucký i první žďárští mniši.... | U kterého města se nachází poutní kostel na Zelené hoře? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Jana_Nepomuck%C3%A9ho_(%C5%BD%C4%8F%C3%A1r_nad_S%C3%A1zavou) | [
"Žďár nad Sázavou"
] | 0 | 163 | Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u města Žďár nad Sázavou patří mezi nejvýznamnější stavby barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela. | [
{
"start": 62,
"end": 78,
"text": "Žďár nad Sázavou"
}
] | Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u města Žďár nad Sázavou patří mezi nejvýznamnější stavby barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Tento vrcholný Santiniho výtvor byl roku 1994 zařazen na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO. Kostel stojí na Moravě na Zelené hoře v katastrálním území Zámek Žďár nedaleko historické zemské hranice Čech a Moravy. Kostel byl postaven ve slohu barokní gotiky. Záměr na stavbu poutního kostela pojal žďárský opat Václav Vejmluva v roce 1719 po otevření hrobu sv. Jana Nepomuckého. Stavba probíhala v letech 1720-1722 na jeho náklad. Smyslem stavby bylo především oslavit Jana Nepomuckého, jako mocného patrona a světce. Základní kámen stavby byl položen 16. května 1720, chrám byl vysvěcen dne 27. září 1722. V době vzniku stál na travnatém vršku, který Václav Vejmluva pojmenoval Zelená hora (dříve se nazýval Černý les nebo Strmá hora) podle vrchu u Nepomuku, ze kterého pocházel Jan Nepomucký i první žďárští mniši. Do nedávné doby byla stavba obklopena vysokým borovým lesem, který však byl odstraněn, aby bylo na kostel tak jako původně vidět i z velké dálky. Dne 16. července 1784 vzplanul v areálu kláštera požár, který se přenesl i na poutní kostel a zcela zničil jeho střechu. Dva měsíce nato byl klášter zrušen. Prvním krokem k záchraně bylo zakrytí kostela prkny na základě sbírky, kterou uspořádal žďárský obchodník Josef Pluhař. O obnovu kostela se snažili mniši ze zrušeného kláštera i místní obyvatelé. Teprve v roce 1792 povolilo moravské gubernium kostel opravit se dvěma podmínkami: kostel bude sloužit jako pohřební a do areálu bude přenesen hřbitov biskupství ani gubernium nepřispějí žádnými finančními prostředky, žadatelé doloží, že mají dost peněz na opravu i následný provoz. Pokud se tak nestane, bude kostel stržen a stavební materiál vydražen pro účely náboženského fondu. Dne 27. srpna 2014 podepsali zástupci Národního památkového ústavu, Římskokatolické farnosti Žďár nad Sázavou II a Biskupství brněnského dohodu o vydání majetku dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Od 28. srpna tak je areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve správě církve. Ústřední kostel i jej obklopující ambit jsou jednotně projektovanou a budovanou stavbou. Tvarosloví stavby je velmi minimalistické a nesmírně účinné. Spojuje barokní a gotické prvky, čímž odkazuje k době, v níž žil, působil a byl umučen Jan Nepomucký. Konstrukce kostela vychází z geometrie kruhu, přičemž mnohonásobně opakuje číslo pět jako odkaz na pět hvězd Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad tělem mrtvého světce. Dobře tak ukazuje způsob, kterým Santini obvykle konstruoval své stavby prakticky pouze za použití kružítka, přičemž budoval celou stavbu pomocí úseků kružnic, jejichž poloměrem jsou zpravidla násobky základního modulu stavby. Používal přitom určitých číslic, které mají ikonografický význam. V jeho stavbách se proto často objevují čísla tři, pět, sedm, dvanáct atp. Na Zelené hoře je to vedle čísla pět ještě číslo tři, které je poukazem na Boží Trojici, a potom ve formě hvězd číslo šest, které je zase odkazem mariánským, mj. proto, že Nepomuk byl chápán i jako obzvláštní ctitel Panny Marie. Po obvodu kostela se tak střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. Celý kostel přitom svou konstrukcí připomene řez chórem gotické katedrály a jeho opěrným systémem. Centralita kostela pak buduje vertikálu jako určitý symbolický poukaz. Tato vertikála totiž nutně táhne pohled návštěvníků vzhůru k nebi. Ve vnitřním prostoru kostela jsou oválné obvodové kaple spojeny s ústředním válcovým prostorem užšími lomenými oblouky. Ústřední prostor je zaklenut kupolí s lunetami, která je nesena deseti pilíři. V prvním patře jsou tribuny odpovídající přízemním kaplím a ve druhém patře je vedena kolem paty klenby desetidílná galerie. Štuková dekorace se omezuje na motivy protínajících se a přesekávaných žeber připomínajících gotické síťové klenby. Tak jako na jiných stavbách, použil i zde Santini k budování prostoru světla. Vycházel přitom z barokní interpretace světla jako symbolu boží přítomnosti. Hovoří se proto o "sakrálním světle". Světelné poměry interiéru kostela působí zvláštní paradox. Zatímco centrální prostor kostela je osvětlen pouze zprostředkovaně, jsou boční "ochozové" části kostela hojně zality světlem. Toto světlo proniká do centrálního prostoru kostela lomenými oblouky umístěnými v místech, kde by správně měly být umístěny nosné pilíře. Tento paradox, ještě podtržený štukovou výzdobou, která vytváří paradoxní vztah mezi stěnou a klenbou na této stěně spočívající, má na návštěvníky působit dojmem, že stěna je pouhou skořápkou a stavba je vlastně budována a nesena světlem. Celý chrám pak je vlastně chápán také jako jakýsi relikviář, v němž je uložena relikvie jazyka svatého Jana Nepomuckého. Hlavní oltář na východní straně je umístěn do vysoké arkády. Vrchol oltáře sahá až k zábradlí galerie druhého patra. Řezby pěti andělů na hlavním oltáři (které svým počtem opět poukazují k Janu Nepomuckému) a čtyři evangelisté jsou prací chrudimského sochaře Jana Pavla Čechpauera z let 1725-1727. Tři z andělů na hlavním oltáři nesou kouli (nebeskou klenbu) ozdobenou (opět) pěti hvězdami. Na kouli stojí postava sv. Jana Nepomuckého. Tato plastika je dílem Řehoře Thenyho. Jeho prací jsou i reliéfy na nosítkách pro poutní stříbrnou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1729 od pražského zlatníka J. Diesbacha, která se žel po roce 1784 ztratila. Volba sochařů, kteří mají blízko k dílně Matyáše Bernarda Brauna (Thény byl Braunovým tovaryšem) zde nebyla náhodná, neboť Santini mnohokrát spolupracoval na svých realizacích právě s Braunem, jehož sochařský jazyk mu zjevně velmi vyhovoval. Kolem kostela byl pak vybudován na půdoryse složeném z deseti úseků kružnic prstenec ambitů, který je pročleněn pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami. Střechy kaplí původně vrcholily pěti pylony, které opět poukazovaly na význam světla a symbolizovaly věčnost. Tyto ambity s kaplemi sloužily pro poutnické modlitby i pro ochranu poutníků před nepřízní počasí. Nejen samotný kostel, ale i tento prstenec ambitů svým architektonickým řešením jasně dokládá Santiniho obrovskou architektonickou a tvůrčí potenci. 17. července 1784 kostel vyhořel a reálně hrozilo jeho zničení. Naštěstí se podařilo péčí místních obyvatel a především péčí P. Matěje Sychry (1776-1830) areál zastřešit a tím byl zachráněn pro budoucí generace. Povolení obnovit kostel bylo uděleno guberniem v roce 1792 s podmínkou, že kostel nebude již poutní a že sem bude přemístěn žďárský hřbitov. Na tomto hřbitově se dnes již nepohřbívá a je v posledních letech stěhován tak, aby vnitřní prostor ambitů získal původní barokní podobu. Poprvé byly zelenohorské zvony zrekvírovány v průběhu první světové války. Nové zvony byly odlity v Brně až v roce 1926 a odlil je zvonař Rudolf Manoušek: zvon svatý Cyril, ladění a2, váha 37 kg, zvon svatý Metoděj, ladění g2, váha 57 kg, zvon neznámého jména, ladění c3, Zvony byly ale na jaře roku 1941 zrekvírovány pro válečné účely. V roce 2015 odlil zvonařský mistr Petr Rudolf Manoušek, vnuk Rudolfa Manouška, v nizozemském Astenu nové zvony ve stejném ladění: zvon svatý Vojtěch, ladění a2, váha 35 kg, je umístěn v západní věžičce ambitu - bude . zvonit ráno v 8 hodin, zvon svatá Zdislava, ladění g2, váha 60 kg, je umístěn v západní věžičce ambitu - bude zvonit klekání v 18 hodin, zvon svatí Cyril a Metoděj, ladění c3, váha 84 kg, je umístěn ve věži kostela a bude zvonit v poledne. Všechny tři zvony najednou budou zvonit před sobotní mší a v neděli v poledne. Vzhledem ke stísněným prostorům ve věžích jsou zvony vybaveny elektrickým zvonícím strojem. Slavnostní posvěcení zvonů provedl brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle během svatojanské pouti dne 16. května 2016. Zvony byly do věží zavěšeny 27. července 2016. První vyzvánění proběhlo v neděli 18. září 2016. | LOCATION | LOCATION |
010340 | 1Q84 (japonsky: い, Hepburnův přepis: Ichi-kyū) je dvanáctý román japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, původně vydaný v třísvazkové formě mezi lety 2009 a 2010. Román se stal bestsellerem, když k vyprodání prvních dvou knih došlo v den uvedení na trh. Do měsíce pak prodejnost dosáhla hranice jednoho milionu výtisků.Česky román vyšel ve dvou svazcích v nakladatelství Odeon, jako součást edice Světová knihovna. První dvě knihy byly vydány v roce 2012 a třetí pak roku 2013. Českého překladu se zhostil dvorní Murakamiho překladatel Tomáš Jurkovič. == Základní informace == === Název === Poté, co Murakami odhalil úvodní úryvek a název, pracoval na románu další čtyři roky. Název je v japonštině slovní hříčkou k výslovnosti roku 1984 a také odkazuje na dystopické dílo George Orwella 1984.... | Kdo přeložil do češtiny knihu 1Q84? | https://cs.wikipedia.org/wiki/1Q84 | [
"Tomáš Jurkovič"
] | 482 | 555 | Českého překladu se zhostil dvorní Murakamiho překladatel Tomáš Jurkovič. | [
{
"start": 540,
"end": 554,
"text": "Tomáš Jurkovič"
}
] | 1Q84 (japonsky: い, Hepburnův přepis: Ichi-kyū) je dvanáctý román japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, původně vydaný v třísvazkové formě mezi lety 2009 a 2010. Román se stal bestsellerem, když k vyprodání prvních dvou knih došlo v den uvedení na trh. Do měsíce pak prodejnost dosáhla hranice jednoho milionu výtisků.Česky román vyšel ve dvou svazcích v nakladatelství Odeon, jako součást edice Světová knihovna. První dvě knihy byly vydány v roce 2012 a třetí pak roku 2013. Českého překladu se zhostil dvorní Murakamiho překladatel Tomáš Jurkovič. == Základní informace == === Název === Poté, co Murakami odhalil úvodní úryvek a název, pracoval na románu další čtyři roky. Název je v japonštině slovní hříčkou k výslovnosti roku 1984 a také odkazuje na dystopické dílo George Orwella 1984. Písmeno Q a japonské číslo 9 (standardně do latinky romanizované jako "kyū", ale na obalu japonského vydání knihy uvedeno písmeny "kew") jsou homofony, které se s oblibou využívají v japonských slovních hrách. Písmeno v názvu "1Q84" lze také interpretovat jako "question" (otázku) – svět, jenž přináší otázky. === Kulturní odkazy === Murakami, stejně jako v předchozích knihách, zahrnul do děje odkazy na skladatele, spisovatele a další umělce. Opakovaně se v textu objevila Sinfonietta Leoše Janáčka, dále pak Bachův cyklus Dobře temperovaný klavír, Dowlandova Lachrimae či skladba Antonia Vivaldiho. Z modernějších umělců byli zmíněni Billie Holiday, Charles Mingus, či The Rolling Stones. Ve druhé knize prezentuje blues Louis Armstrong.Aomame obdrží ke čtení v azylu obsáhlý Proustův román Hledání ztraceného času. Citován je také dlouhý úryvek japonského středověkého eposu Příběh rodu Taira a kratší text o Giljacích z cestovního deníku Antona Pavloviče Čechova Ostrov Sachalin (1893–1894).Později zavražděná policistka Ajumi vnáší do děje myšlenku kanadského filozofa Marshalla McLuhana, vůdce sekty Lídr se zmiňuje o antropologu Frazerovi, Fjodoru Dostojevském i Carlu Gustavu Jungovi, strážce Tamaru upozorňuje na Čechovův apel, že vyskytne-li se na scéně střelná zbraň, pak se z ní musí vystřelit. == Děj == KoncepceUdálosti příběhu se odehrávají v roce 1Q84, který představuje jednu z paralelních realit – fiktivních světů roku 1984. Většina děje se odvíjí v Tokiu. První kniha popisuje příběh mezi dubnem až červnem, druhá od července do září, a třetí uzavírá vyprávění v období mezi říjnem a prosincem. Fiktivní svět 1Q84 je nehostinné a nebezpečné místo pro život, do něhož jsou proti své vůli vrženy dvě hlavní postavy příběhu Tengo a Aomame. V procesu postupného uvědomování si nové skutečnosti začínají svádět boj o přežití, vymanění se z osidel fiktivní reality a snaží se nalézt jeden druhého. Další postavy nevykazují známky toho, že by si byly vědomé změněné reality. Kniha je rozdělena na kapitoly vyprávěné v er-formě, které se vždy zaměřují na jednu z hlavních postav – Aomame, Tenga či Ušikawu. Děj30letá masérka Aomame jede, za poslechu Janáčkovy Sinfonietty, po tokijské dálnici vykonat smluvenou práci. Taxi však uvízne v zácpě a řidič pasažérce navrhuje, aby sestoupila z únikového schodiště zavěšeného k okraji magistrály, u billboardu Essa s tygrem držícím tankovací pistoli. Po slezení se vlakem přepravuje do hotelu v Šibuji, kde během masáže zavraždí hosta vpichem dlouhé jehly do zátylku. Využívá tak výjimečné zručnosti k zavedení hrotu do center řídících životně důležité funkce pod bází čtvrté komory prodloužené míchy. Místo vpichu není znatelné, a policie tak případ uzavírá jako přirozené úmrtí na srdeční selhání. Aomame si začíná všímat neobvyklých detailů, které odporují jejím vzpomínkám. Policisté na ulicích nově nosí poloautomatické zbraně, namísto starších typů. Nesrovnalosti se rozhoduje zkontrolovat s archivními výtisky novin, aby zjistila, že několik událostí v nich si nevybavuje, nebo že měly jiný průběh, než se domnívala. Dochází k závěru, že se ocitla v paralelní realitě, do níž pravděpodobně vstoupila slezením z magistrály. Pozměněný svět označila za rok "1Q84". Inteligentní 30letý Tengo vyučuje matematiku na vyšší střední škole v Jojogi a snaží se prosadit jako spisovatel. Zkušený redaktor Komacu, zaměstnaný v nakladatelství, zná jeho talent a tajně mu navrhuje, aby v roli ghostwritera přepracoval neobratně napsaný příběh 17leté Fukaeri. Jedná se o silný fantaskní děj nazvaný Kukly ze vzduchu (空), s nímž má ambice vyhrát literární soutěž a dílo zpeněžit. Tengo je k nabídce zdrženlivý. Souhlasí až po setkání s dyslektickou dívkou podivného chování a stylu komunikace, která mu dává svolení. Krásná Fukaeri jej přivádí ke svému opatrovníkovi, profesoru Ebisunovi, od něhož se dovídá základní informace. Dívka vyrostla v náboženské sektě "Předvoj" (さ), do níž patřili její rodiče. Otec Tamocu Fukada byl vědeckým kolegou a profesorovým přítelem. Ebisuno komunu popisuje jako hierarchickou despotickou společnost, kde se z lidí stali roboti bez vlastního úsudku. Fukada založil novou komunitu Předvoj v roce 1974 s dalšími třiceti členy. Mladí lidé v ní obětavě pracovali pod jeho vedením, ale následné neshody vyústily k rozštěpení na dvě frakce. Radikálnější z nich se pojmenovala "Akebono" (あ) a utkala se s policií v přestřelce u jezera Motosu v prefektuře Jamanaši. Malá Fukaeri se před sedmi lety objevila u Ebisunových dveří. Nemluvila a nesnažila se o vysvětlení svých prožitků. Profesor se pak marně snažil kontaktovat Fukadu v Předvoji a stal se jejím opatrovníkem. O rodičích po celou dobu nic neslyšel. Během dalších let dívka vytvořila příběh Kukel ze vzduchu, jenž vyprávěla profesorově dceři Azami, která jej zapisovala. Ústředním tématem byl osud dívenky v sektě, v níž potkala malé mystické bytosti, tzv. "Little People" (リ・ピ), vylézající z mrtvé kozy. Svůj vzrůst měnily podle potřeby od tří centimetrů do jednoho metru. Ve tvářích se jim nezračil žádný výraz. S plynutím času začal Tengo přemítat, jestli se – na první pohled – bláznivá story, nemohla ve skutečnosti alespoň v některých aspektech odehrát. Aomame poskytovala cvičební lekce i zámožné staré paní z Azabu, vdově žijící ve střežené Vrbové vile. Obě se postupně velmi sblížily. Na pozemku stál azylový dům pro ženy, které se staly oběťmi domácího násilí. Bezpečnost zajišťoval profesionální Tamaru. Vdova cvičitelku příležitostně najímala na zprovození osob ze světa, které se provinily na svých bližních právě domácím násilím. Sexuální touhu Aomame ventilovala promiskuitním životem. V oblíbeném baru vyhlížela starší plešatící partnery na jednu noc. Při těchto výpadech se poznala s policistkou Ajumi, s níž vytvořila nerozlučný tandem. Jednoho dne se však v novinách dočetla, že přítelkyni někdo uškrtil páskem v hotelovém pokoji. Paní z Azabu instruktorce představila desetiletou Cubasu, která žila s rodiči v Předvoji. Masérce bylo odhaleno, že holčička zakusila pohlavní zneužívání od vůdce sekty, označovaného jako Lídr. Během noci vylezli z Cubasiných úst "Little People" a začali spřádat kuklu z vláken vzduchu. Ráno se po holčičce slehla zem a vlčáka před dveřmi nalezli roztrhaného. Vdova, která ztratila dceru v důsledku domácího násilí, měla přitom v úmyslu ji adoptovat. Paní z Abasu získala důkazy o Lídrově zneužívání děti. Vybrané dívenky měly sloužit jako kněžky. Aomame proto obdržela obtížný úkol, zprovodit dalšího trýznitele ze světa. Lídrovu obrovitou postavu sužovaly dlouhodobé bolesti. Sám si vybral masérku s dobrými referencemi. Mezi jeho výjimečné schopnosti patřily telekineze i slyšení hlasů "Little People", které představovaly životně důležitou vlastnost pro přežití sekty. Jednalo se také o Fukaeřina otce. Zářijový večer jej Aomame navštívila v hotelu, kde spolu vedli podnětný rozhovor. Cvičitelku překvapil fakt, že Lídr znal její vražedný úmysl, a o vykonání tohoto činu dokonce požádal. Za vysvobození od bolesti přislíbil ochránit Tenga. Šikovná ruka Aomame tak zacílila jehlu do zátylku a poslala vůdce na "druhý břeh". Při odchodu pak informovala členy ochranky Ohona s Holohlavcem, aby jej nechali dvě hodiny prospat. Tento čas využila k úniku do anonymního bytu, dočasného útočiště před plánovanou změnou identity včetně přeoperované tváře. Aomame a Tengo se znali ze základní školy v čibské Ičikavě, kde společně chodili do čtvrté a páté třídy. Přestože se naposledy viděli jako desetiletí, častokrát na sebe mysleli. Samotářskou dívku ze sektářské rodiny dětský kolektiv nepřijal. S Tengem však poznali vzájemnou hřejivou náklonnost. Chlapec vyrůstal jen s přísným otcem, který pracoval jako výběrčí televizních poplatků. Jejich paralelní světy se o dvacet let později začaly přibližovat až se protly. Změněnou realitu si Tengo pro sebe nazval "Kočičím městem". Mazané soukromé očko Ušikawa, ošklivý chlap po vnější i vnitřní stránce, musel napravit chybu. Byl to on, kdo prověřoval Aomame před setkáním s Lídrem, a selhal. Vražedkyni musel vypátrat stůj co stůj, aby si zachránil vlastní kůži. Vychytralý exprávník odkryl spojení mezi ní a Tengem, jenž představoval nejslibnější volbu pro nalezení ukryté ženy. Ačkoli netušil, zdali jsou oba v kontaktu, začal Tenga sledovat z pronajatého bytu. Jeho nepřehlédnutelný zjev, s šišatou hlavou panáčka Fukusukeho, byl však zachycen bezpečností kamerou u Vrbové lípy paní z Azabu. Hlavním cílem sekty se stalo zamezení dalšího šíření Fukaeřina bestselleru Kukel ze vzduchu. Román fascinoval čtenáře, hltající útlou knihu jako smyšlený příběh. Jeho vydání však způsobilo ztrátu Lídrovy schopnosti slyšet hlasy "Little People", kteří se stáhli pod zemský povrch. Ušikawa si z pronajatého bytu fotografoval osoby vstupující a vycházející z domu. Tento fakt vytušila citlivá Fukaeri, která se u Tenga skrývala. Sbalila si své věci a nadobro odtud odešla. Při východu se zahleděla do skrytého objektivu a Ušikawovi za ním, který věděl že ví, způsobila hlubokou ránu na duši. Po obloze roku 1Q84 pluly dva měsíce. Velkou žlutou lunu doprovázel malý zelený kotouč. Tengo tento výjev upřeně sledoval z klouzačky před apartmánem, v němž se skrývala Aomame. Od chvíle, co bývalého spolužáka zahlédla z balkónu a promarnila šanci na setkání, jej neúnavně vyhlížela, kdyby se opět objevil. Ušikawův výstřední vzhled znala od Tamarua. Slídil zavěšený na Tenga nechápal, co jen může nahoře hledat. Proto následujícího večera vylezl na klouzačku také a ohromeně spatřil dva měsíce. Když si masérka uvědomila, koho má před sebou, využila šance a nerozvážně se vydala Ušikawu špehovat. Dorazila tak až do domu, v němž vysněný přítel z mladí bydlel. Vzhledem k úmrtí otce se však nenacházel v Tokiu. Svá zjištění oznámila Tamaruovi, který přijel slídila zvraždit a vytěžit z něj informace. Z obdrženého čísla zavolal do Předvoje, aby si přijeli uklidit mrtvolu. Obě strany se krátce informovaly o svých záměrech a postojích. Tamaru naznal, že cílem sekty už není likvidace vražedkyně, která přesto zůstávala součástí jejich plánu. Nenapadlo ho však nic, čím by měla být pro Předvoj důležitá. Následně zatelefonoval Tengovi a tlumočil mu žádost Aomame o schůzku. Bývalí spolužáci se po dvaceti letech opět střetli a to na klouzačce, rozhodnuti opustit paralelní svět 1Q84. Aomame z něho tušila jen jediný východ. Pokusit se v opačném směru vylézt únikovým schodištěm na magistrálu. Tengo se od ní dozvěděl překvapivou zprávu, že bude otcem jejího dosud nenarozeného potomka. Fyzioterapeutka si byla jistá tím, že otěhotněla oné zářijové noci, kdy zprovodila Lídra ze světa. Styk přitom s nikým neměla od června. Tengovi to však vposledku nepřipadalo zvláštní. Dobře si uvědomoval, že tu tajemnou noc jedinkrát souložil s Fukaeri. Ačkoli dívka byla asexuálně založena, tak na něj z neznámého popudu nasedla, a on do ni silně ejakuloval. Nepodobalo se to přitom klasickému styku. Vzhledem k jejím výjimečným schopnostem, pravděpodobně sehrála úlohu koridoru mezi ním a dělohou Aomame. Na město se té noci snesla nejprudší bouřka s hromy a blesky, což mladá Fukaeri komentovala typicky úsečným prohlášením, že "Lidl pipl zase vivádějý." Východ na plošinu magistrály byl opravdu otevřen. Oba na ni vystoupali, ale přese všechno bylo něco jinak. Tygr s tankovací pistolí v ruce, na billboardu od Essa, shlížel na dvojici směrem doleva, zatímco při dubnovém sestupu Aomame měl hlavu nakloněnou doprava. Měsíc plul po obloze naštěstí opět jen jediný. Mladá žena si však náhle uvědomila závažnost Lídrova sdělení, že se již z roku 1Q84 nelze vrátit do stejného světa, z něhož přišla. Dvojice tušila, že Předvoj ve skutečnosti mohl pátrat po nenarozeném potomku v očekávání, že jednou zaujme pozici "Toho, kdo slyší hlasy". Věřili však, že alternativní svět navždy právě opustili. Zamířili do hotelu a objednali si pokoj s výhledem na měsíc. Nad setmělým horizontem putoval stále jen jeden osamocený. Pak se začali milovat. === Kukly ze vzduchu === Krátký fantaskní příběh pojednává o světě plném "Little People". Jeho autorkou se stala mladá dívka Fukaeri, která je dcerou Lídra. Pro knižní vydání a literární soutěž děj přepsal nadějný spisovatel Tengo. Hlavní hrdinkou je desetiletá dívka, žijící v izolované komuně. Záhadné bytosti v podobě "Little People" vylézají během noci z mrtvé kozy, aby z vláken ze vzduchu splétaly kukly. Zámotek obsahuje duplikát malé dívky, její daughter. Dívka pak hraje úlohu mother. Po nebi plují dva měsíce, velký a malý, pravděpodobně odrážející vztah mezi mother a daughter.Tengo o příběhu přemýšlel a spekuloval, že by se do jisté míry mohlo jednat o autobiografii Fukaeri, která nehodlala dále plnit roli mother a tak z komuny uprchla.Ten, který slyší hlasy zřejmě vyžadoval přítomnost daughter, jež přijímala zvukové vjemy od "Little People". Lídr byl nadán schopností slyšet a porozumět obsahu sdělení. Fukaeri tento nutný vztah dvou osob přirovnala k vazbě mezi perceiverem a receiverem – tedy ke vztahu toho, kdo hlasy zprostředkovává, a toho, kdo je slyší. Pro vznik správné daughter z kukly však bylo nejdříve nutné zajistit vhodnou mother, domníval se Tengo. == Hlavní postavy == Aomame Aomame (japonsky: 青, Hepburn: Aomame) je jednou ze tří hlavních postav příběhu. Třicetiletá fyzioterapeutka a organizátorka kurzů sebeobrany je najímána tajemnou organizací na vraždy osob, které se provinily násilím na bližních, a na něž je spravedlnost krátká. Díky technice provedení vypadají vraždy jako přirozená úmrtí. Její celé jméno zní Masami Aomame, ale v příběhu je dominantně použito jen příjmení Aomame, znamenající "zelený hrášek". Vychována byla jako členka sekty Společenství svědků. O víkendech obcházela s rodiči domy a roznášela náboženské materiály. V jedenácti letech se víry zřekla, čímž pro rodiče přestala existovat.Tengo Kawana Tengo Kawana (japonsky: 川 天, Hepburn: Kawana Tengo) se řadí ke třem ústředním hrdinům románu. Ve třiceti letech je nadějným začínajícím spisovatelem, jenž pracuje jako učitel matematiky na jobikō (予), typu přípravné školy pro vysokoškolské studium. Udržoval občasný sexuální vztah se ženou o deset let starší, než ho ukončil ženin manžel. Jeho matka zemřela – dle Ušikawy –, když mu bylo 1,5 roku. Ve vzpomínce se mu vrací nejranější výjev, v němž matka nabízela prs s mlékem muži, jenž nebyl jeho otcem. Vychoval jej přisný otec, zaměstnaný jako výběrčí televizních poplatků pro NHK. Každou neděli jej musel doprovázet po domech. Vzájemný vztah byl chladný. Na základní škole vynikal a ve čtvrté i páté třídě měl za spolužákyni Aomame.Ušikawa Ušikawa (japonsky: 牛, Hepburn: Ushikawa) je třetí hlavní postava románu. Začínal jako schopný právník. Do později rozvedeného manželství se narodily dvě dcery. Nápadně ošklivý muž se šišatou hlavou, zkaženého charakteru, pracuje jako soukromé očko. Silnou stránku je neodbytnost a získávání informací. Komunita Předvoj jej najala na prověření Tenga a později také k vypátrání Aomame. Postava se objevuje také v románu Kronika ptáčka na klíček.Komacu Komacu (japonsky: 小, Hepburn: Komatsu) je 45letý redaktor nakladatelství. Žije vlastním rytmem života nehledícím na ostatní. Tengovi často volá za hluboké noci. Do práce s oblibou dochází o víkendu, kdy je v ní sám. Předchází jej dobrá profesní reputace, nikoli však přátelská povaha. Soukromý život je zahalen nedostatkem informací. Spolupracuje s Tengem. Předvoj jej unesl, aby dosáhl zastavení dalšího šíření knihy Kukel ze vzduchu, z níž se stal bestseller.Fukaeri Fukaeri (japonsky: ふ, Hepburn: Fuka-Eri) je neobyčejně citlivá 17letá středoškolačka, vysoká, hubená s plnými prsy. Má zvláštní styl vyjadřování, velmi úsečný a ne zcela srozumitelný okolí. Působí flegmatickým dojmem a asexuálním založením. Trpí dyslexií. Představuje autorku příběhu Kukel ze vzduchu (空). Celé jméno zní Eriko Fukada, jehož zkrácením vznikla krátká varianta.Lídr Lídr je zakladatelem sekty Předvoj, který slyší hlasy "Little People". Skutečné občanské jméno zní Tamocu Fukada a dcerou je Fukaeri. Postihla jej záhadná nemoc, která způsobuje ataky silných bolestí a celkovou ztuhlost těla. V jejím důsledku ztrácí schopnost slyšet hlasy, životně důležité pro život sekty. Původní profesí byl vědec.Paní z Azabu Paní z Azabu (japonsky: 老, stará paní) je zámožná vdova uprostřed osmého decenia věku. Skutečné jméno zní Šizue Ogata (Hepburn: Ogata Shizue). Po manželově úmrtí se ujala rodinného podniku a nastřádala velké jmění i důležité kontakty. Žije ve Vrbové vile, ležící v rezidenční oblasti Azabu tokijské čtvrti Minato. Na pozemku se nachází azylový dům pro ženy, které se staly oběťmi domácího násilí. V jeho důsledku sama ztratila dceru. Cvičební lekce jí poskytuje Aomame, s níž se spřátelila. Fyzioterapeutku najímá na vraždy mužů, kteří se provinili domácím násilím.Tamaru Tamaru (japonsky: タ, Hepburn: Tamaru) je 40letý muž, který slouží jako loajální bodyguard paní z Azabu. Představuje profesionála se zkušenostmi z jednotky japonských obranných sil. Otevřeně se hlásí k homosexuální orientaci, přestože má z mládí dceru. Žije v jiné části Azabu s mladším přítelem. Oblíbeným plemenem psa je německý ovčák.Profesor Ebisuno Profesor Ebisuno (japonsky: 戎, Hepburn: Professor Ebisuno) je bývalý vědec uprostřed sedmého decenia věku a opatrovník Fukaeri, žijící v Šinanomači. Během profesní kariéry pracoval v akademii s Fukaeřiným otcem Tamocuem Fukadou, který zanechal vědecké dráhy a s třiceti studenty založil sektu Předvoj. Desetiletá Fukaeri se jednoho dne objevila u jeho dveří, aniž by se snažila vysvětlit okolnosti příchodu. == První vydání == Česká republikaSvazek 1 (ISBN 978-80-207-1456-5, 768 stran), obsahuje Knihy 1 a 2, vydáno 2012. Svazek 2 (ISBN 978-80-207-1514-2, 468 stran), obsahuje Knihu 3, vydáno 2013.JaponskoKniha 1 (ISBN 978-4-10-353422-8, 554 stran), vydáno 29. května 2009. Kniha 2 (ISBN 978-4-10-353423-5, 501 stran), vydáno 29. května 2009. Kniha 3 (ISBN 978-4-10-353425-9, 602 stran), vydáno 16. dubna 2010.MaďarskoKniha 1 (ISBN 978-963-9973-51-0, 469 stran), vydáno 25. října 2011. Kniha 2 (ISBN 978-963-9973-30-5, 510 stran), vydáno 25. října 2011. Kniha 3 (ISBN 978-963-9973-62-6, 576 stran), vydáno v dubnu 2012.NorskoSvazek 1 (ISBN 978-82-530-3380-8, 751 stran), obsahuje Knihy 1 a 2, vydáno 2011. Svazek 2 (ISBN 978-82-530-3483-6, 432 stran), obsahuje Knihu 3, vydáno 2012.ŘeckoKniha 1 (ISBN 978-960-496-654-7, 480 stran), vydáno 25. října 2012. Kniha 2 (ISBN 978-960-496-833-6, 416 stran), vydáno 25. října 2012. Kniha 3 (ISBN 978-618-01-0101-0, 512 stran), vydáno 18. dubna 2013.Spojené královstvíSvazek 1 (ISBN 978-1-84655-407-0, 624 stran), obsahuje Knihy 1 a 2, vydáno 18. října 2011, překlad: Jay Rubin. Svazek 2 (ISBN 978-1-84655-405-6, 368 stran), obsahuje Knihu 3, vydáno 25. října 2011, překlad: Philip Gabriel. Jediný svazek (ISBN 978-0-09-957807-9, 1 342 stran), vydáno 2. srpna 2012.Spojené státyJediný svazek (ISBN 978- .0-307-59331-3, 928 stran), vydáno 25. října 2011.TureckoJediný svazek (ISBN 978-605-09-0638-7, 1 256 stran), vydáno v dubnu 2012. == Citát == –Tomáš Jurkovič, doslov == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Literatura === MURAKAMI, Haruki. 1Q84. Kniha 1 a 2. Praha: Odeon, 2012. 768 s. ISBN 978-80-207-1456-5. MURAKAMI, Haruki. 1Q84. Kniha 3. Praha: Odeon, 2013. 468 s. ISBN 978-80-207-1514-2. === Externí odkazy === NOVÁKOVÁ, Šárka. 1Q84: Vábivý skluz po povrchu [online]. Kulturissimo, 2013-01-14. Dostupné online. BAXTER, Charles. Behind Murakami's Mirror [online]. The New York Review of Books, 2011-11-08. Dostupné online. (anglicky) | PERSON | PERSON |
002677 | ... procházející městem Brnem. Protéká postupně okresy Žďár nad Sázavou v Kraji Vysočina a Brno-venkov, Brno-město, opět Brno-venkov a Břeclav v Jihomoravském kraji. Je dlouhá 173,9 km, plocha povodí činí 7112,79 km2. Na Vysočině mezi Cikhájí a Jimramovem tvoří řeka nebo její břehy části historické zemské hranice Čech a Moravy, i když na řadě míst se zde zemská hranice od říčního koryta drobně odchyluje. Název Svratky pravděpodobně vychází ze staročeského slova "svorti" - vinout se. V minulosti byla také, pod vlivem německého pojmenování, nazývána Švarcava. Svratka pramení na úbočí Křivého javoru a Žákovy hory ve Žďárských vrších, druhý významný... | Jaká je plocha povodí Svratky? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Svratka | [
"7112,79 km2"
] | 166 | 217 | Je dlouhá 173,9 km, plocha povodí činí 7112,79 km2. | [
{
"start": 205,
"end": 216,
"text": "7112,79 km2"
}
] | Svratka (německy Schwarza(ch) nebo Schwarzawa) je řeka na Moravě, největší přítok Dyje a hlavní tok procházející městem Brnem. Protéká postupně okresy Žďár nad Sázavou v Kraji Vysočina a Brno-venkov, Brno-město, opět Brno-venkov a Břeclav v Jihomoravském kraji. Je dlouhá 173,9 km, plocha povodí činí 7112,79 km2. Na Vysočině mezi Cikhájí a Jimramovem tvoří řeka nebo její břehy části historické zemské hranice Čech a Moravy, i když na řadě míst se zde zemská hranice od říčního koryta drobně odchyluje. Název Svratky pravděpodobně vychází ze staročeského slova "svorti" - vinout se. V minulosti byla také, pod vlivem německého pojmenování, nazývána Švarcava. Svratka pramení na úbočí Křivého javoru a Žákovy hory ve Žďárských vrších, druhý významný pramen vzniká u hájovny Blatky (někdy značen jako Břimovka). Teče pak zhruba jihojihovýchodním směrem, skrze Hornosvrateckou vrchovinu, kde je na ní vybudována soustava přehrad Vír I a Vir II. Nad Tišnovem přijímá Loučku a u Veverské Bítýšky přetíná Boskovickou brázdu. Následuje Brněnská přehrada a kotlina města Brna. Zde Svratka mění směr na jižní a u Přízřenic přijímá svůj největší levý přítok Svitavu. Soutok Svratky se Svitavou se nachází na území města Brna. Pokračuje napřímeným korytem rovinou Dyjsko-svrateckého úvalu a v Židlochovicích se do ní vlévá Litava. Těsně před deltovým vyústěním do střední nádrže vodního díla Nové Mlýny na Dyji se Svratka stéká s Jihlavou, která je technicky vzato jejím největším přítokem, ale často se bere za rovnocenný přítok Dyje. Průměrný průtok v ústí (spolu s Jihlavou) činí 27,24 m3/s. Tok Svratky je na třech místech uměle přehrazen: vodní nádrž Vír I, říční km 114,9 vodní nádrž Vír II, říční km 111,6 vodní nádrž Brno, říční km 56,2 Svratka Jimramov Štěpánov nad Svratkou Nedvědice Tišnov Veverská Bítýška Brno Modřice Rajhrad Židlochovice Jedná se o řeku vodácky využitelnou. Vodácky využívaný je úsek řeky mezi vodní nádrží Vír II. a Doubravníkem, pod kterým pak řeka protéká pěkným údolím se skalami. Za vyššího stavu vody je možné řeku sjet už z Milov, kde je řeka rychle tekoucí a úzká. Mezi vodními nádržemi Vír I. a II. je vybudován krátký slalomový kanál, sjízdný pouze při chodu vodní elektrárny. Básník a spisovatel Vítězslav Nezval napsal báseň "Na břehu řeky Svratky", která vyšla v jedné z jeho posledních sbírek Chrpy a města. | NUMERIC | NUMERIC |
003569 | International Business Machines Corporation (IBM) – přezdívaná Big Blue neboli Velká modrá, fungující od roku 1888, akciová společnost od 15. června 1911 – je přední světová společnost v oboru informačních technologií. Mezi hlavní činnosti společnosti patří v současnosti výroba a prodej počítačového softwaru, hardwaru a desítky služeb. Společnost IBM sídlí v Armonk v New Yorku, USA. V roce 2007 vykázala zisk 41,7 z celkových výnosů o výši 98,8 miliard amerických dolarů. S majetkem v hodnotě 120,4 mld dolarů a 355 766 zaměstnanci patří mezi největší společnosti na světě. Její akcie se účastní obchodování na NYSE (kód: IBM). Dne 12. srpna 1981 byly firmou IBM uvedeny na trh IBM PC kompatibilní (PC – Personal Computer) osobní počítače jako odpověď na úspěch firem Commodore, Atari, Apple a dalších. Počítače IBM PC se rychle staly nejrozšířenějším typem mikropočítače... | Sídlí společnost IBM v Praze? | https://cs.wikipedia.org/wiki/IBM | [
"ne"
] | 338 | 385 | Společnost IBM sídlí v Armonk v New Yorku, USA. | [] | International Business Machines Corporation (IBM) – přezdívaná Big Blue neboli Velká modrá, fungující od roku 1888, akciová společnost od 15. června 1911 – je přední světová společnost v oboru informačních technologií. Mezi hlavní činnosti společnosti patří v současnosti výroba a prodej počítačového softwaru, hardwaru a desítky služeb. Společnost IBM sídlí v Armonk v New Yorku, USA. V roce 2007 vykázala zisk 41,7 z celkových výnosů o výši 98,8 miliard amerických dolarů. S majetkem v hodnotě 120,4 mld dolarů a 355 766 zaměstnanci patří mezi největší společnosti na světě. Její akcie se účastní obchodování na NYSE (kód: IBM). Dne 12. srpna 1981 byly firmou IBM uvedeny na trh IBM PC kompatibilní (PC – Personal Computer) osobní počítače jako odpověď na úspěch firem Commodore, Atari, Apple a dalších. Počítače IBM PC se rychle staly nejrozšířenějším typem mikropočítače na trhu spotřební elektroniky, protože firma IBM zveřejnila zcela volně technickou dokumentaci a došlo k velmi rychlému rozvoji výroby laciných klonů, což byly identicky funkční počítače jiných výrobců. Firma IBM chtěla licencovat BIOS počítače, ale tuto možnost záhy ztratila díky legálně provedenému reverznímu inženýrství, pomocí kterého mohl být do PC umístěn BIOS levnějších výrobců beze ztráty kompatibility (tj. možnosti bezproblémového provozování software). Úspěch počítačů PC byl způsoben jejich nízkou cenou a vysokou mírou kompatibility i přes to, že z technického hlediska byl návrh PC jednoduchý až zastaralý, k dispozici byly pouze velmi nedokonalé operační systémy bez grafického uživatelského prostředí a též nedokonalé uživatelské programy. Firma IBM přestala PC vyrábět, jedním z důvodů byl problém efektivně konkurovat asijským výrobcům. Posledním krokem bylo v prosinci 2004 prodání divize výroby notebooků ThinkPad čínské firmě Lenovo. IBM se nyní zaměřila především na prodej serverového řešení a služeb s tím spojených, což ve výsledku přináší vyšší zisky, díky vyšší přidané hodnotě outsourcování služeb a komplexních řešení pro zákazníky. V počátcích existence, dlouho před vytvořením prvních elektronických počítačů, se společnost jmenovala Computing Tabulating Recording a zabývala se výrobou předmětů denní potřeby jako vah, automatických kráječů masa, hodin pro kontrolu pracovní doby a rozličného dalšího vybavení. V roce 1924 se přejmenovala na International Business Machines Corporation a pokračovala s výrobou zařízení na zpracování děrných štítků, k čemuž zužitkovala svou akvizici z roku 1911 – podíl ve firmě Dehomag (Deutsche Hollerith Maschinen Gesellschaft) Hermanna Holleritha, pionýra této technologie. Automaty pracující s děrnými štítky byly využívány zejména pro statistické účely, kde o ně byl velký zájem – mezi největší a nejlukrativnější zakázky IBM tehdy patřilo zpracování údajů ze sčítání lidu, kdy korporace získala exkluzivní smlouvu na dodání registračních automatů a (řádově milionů) děrných štítků v několika evropských zemích. Během té doby se IBM (nejen) v Evropě rozrostla o několik poboček a později výrobních úseků, například v Paříži, Bukurešti, Ženevě nebo Praze. Zastoupení pro evropský trh bylo přesunuto z Paříže do Ženevy. Krátce po nástupu Hitlera k moci se nacistické Německo stalo druhým nejdůležitějším trhem pro IBM, hned po tom americkém. Registrační automaty IBM (modely Hollerith, ze závodu Dehomag) se postupně začaly používat v 78 koncentračních a vyhlazovacích táborech nacistického Německa. IBM spolu s nimi dodávala kompletní servis a jejich instalace v koncentračních táborech zahrnovala i "workflow" přizpůsobený zvládnutí zpracování obrovského množství dat. Registrační stroje IBM byly licencovány (nebyly prodávány – po celou dobu války zůstaly majetkem IBM), obnášely servis od IBM v místě zákazníka, a byly upraveny "na klíč" požadavkům Třetí říše, aby vyhovovaly tehdejší dokumentaci (tzv. Haftlingskartei – karty pro vězně internované v koncentračních táborech, dokumentace pro koordinaci transportů, formulářové karty ze sčítání obyvatel či pro účely rasového oddělení SS a další). Tehdejší ředitel IBM, Thomas J. Watson, několikrát navštívil Německo, několik měsíců po nástupu Hitlera zařídil finanční injekci Dehomagu, která vedla až k zakoupení pozemků u Berlína a zřízení první továrny IBM v Třetí říši. Dehomag v polovině 30. let nabízel nacistickému režimu pomoc v identifikaci "rasově nežádoucích" obyvatel Třetí říše ze sčítání lidu z dubna 1933. V červenci 1937 se ředitel Watson v Berlíně osobně setkal s Adolfem Hitlerem, aby s ním u jednoho stolu vyjednal speciální smlouvy na dodání licencovaných registračních strojů od IBM. S vědomím o poměrech v Německu po roce 1933 (stupňující se rasové diskriminaci, již tehdy existujících koncentračních táborech pro odpůrce Hitlerova represívního režimu) a toho, k jakému účelu budou registrační stroje jeho firmy použity, koordinoval a dohlížel na jejich výrobu v pobočkách IBM v Evropě a po roce 1942 nechal své evropské pobočky porušovat tehdy vydaný americký výnos Trading With Enemy Act (of 1941) (zakazující obchodování s nepřítelem). Technologie IBM zásadně usnadnila a po technologické stránce byla rozhodujícím prvkem k umožnění nacistické genocidy v míře, v jaké se odehrála – bez ní by nebylo možné zpracovat takové množství osobních údajů v řádu stovek tisíců až milionů lidí. Ortel soudní žaloby, podané proti IBM hromadně z 40 zemí v únoru 2001, mimo jiné řekl: V 50. letech se zapojila do výroby sálových a od roku 1981 osobních počítačů (IBM PC kompatibilní), které ji nově definovaly ve věku počítačů. Na přelomu století postupně rozšířila své portfolio na počítačové komponenty a datová média, kde v několika ohledech posunula technologické hranice (miniaturizace, zvyšování kapacity, ...). V roce 2008 IBM vyrobila fungující elektronickou paměť SRAM technologií 22 nm. V současnosti se zaměřuje mj. na cloud computing. IBM Česká republika je název pobočky IBM v České republice. Sídlí v Praze na Chodově a jejím generálním ředitelem je Branislav Šebo. IBM PC kompatibilní IBM a holocaust FUD#Historie Lenovo Obrázky, zvuky či videa k tématu IBM ve Wikimedia Commons Oficiální stránky IBM | VERB_PHRASE | YES_NO |
006019 | Pivo je kvašený alkoholický nápoj hořké chuti vyráběný v pivovaru z obilného sladu, vody a (nikoli nezbytně, ale většinou) chmele pomocí pivovarských kvasinek (Saccharomyces cerevisiae ssp.) (eventuálně divokých kvasinek), který se těší značné oblibě v Česku i v zahraničí. Na území Česka se jedná o nejkonzumovanější alkoholický nápoj. Pivo je považováno za jeden z českých symbolů a od roku 2008 je název české pivo chráněno jako zeměpisné označení. Pivo je vařeno již od nepaměti a je nemožné určit místo, kde bylo uvařeno první pivo. Jako země původu se uvádí Mezopotámie a to přibližně již v 7. tisíciletí př. n. l. Ale možná Sumerové připravovali pouze kvas. Pivo je staroslověnské slovo, které označovalo "nápoj nejobyčejnější a nejrozšířenější". V současnosti je pivo konzumováno prakticky na celém světě. K roku... | Od kdy je název české pivo chráněno jako zeměpisné označení? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pivo | [
"od roku 2008"
] | 337 | 451 | Pivo je považováno za jeden z českých symbolů a od roku 2008 je název české pivo chráněno jako zeměpisné označení. | [
{
"start": 385,
"end": 397,
"text": "od roku 2008"
}
] | Pivo je kvašený alkoholický nápoj hořké chuti vyráběný v pivovaru z obilného sladu, vody a (nikoli nezbytně, ale většinou) chmele pomocí pivovarských kvasinek (Saccharomyces cerevisiae ssp.) (eventuálně divokých kvasinek), který se těší značné oblibě v Česku i v zahraničí. Na území Česka se jedná o nejkonzumovanější alkoholický nápoj. Pivo je považováno za jeden z českých symbolů a od roku 2008 je název české pivo chráněno jako zeměpisné označení. Pivo je vařeno již od nepaměti a je nemožné určit místo, kde bylo uvařeno první pivo. Jako země původu se uvádí Mezopotámie a to přibližně již v 7. tisíciletí př. n. l. Ale možná Sumerové připravovali pouze kvas. Pivo je staroslověnské slovo, které označovalo "nápoj nejobyčejnější a nejrozšířenější". V současnosti je pivo konzumováno prakticky na celém světě. K roku 2008 drží obyvatelé Česka přední pozici v průměrné spotřebě piva na osobu, která dosahuje v průměru 160 litrů na hlavu za rok. Avšak ve věkové skupině 35 až 44 let (s největší spotřebou) je týdenní spotřeba alkoholu mužů zhruba 9 litrů a žen 2 litry, což by odpovídalo ekvivalentu 450 litrů (10° piv) respektive 100 litrů ročně. Podle WHO to znamená průměrně přes 16 litrů čistého alkoholu celkem na dospělého (na neabstinujícího dospělého muže dokonce přes 26 litrů) a přes 8 litrů jen na pivo za rok. Pivo je tradičním a populárním nápojem, který má na území Česka dlouhou tradici. Řadí se mezi alkoholické nápoje s relativně nízkým obsahem alkoholu (30-50 g v jednom litru). Kromě alkoholu obsahuje pivo také přibližně 2 000 dalších látek. Obsahuje významné množství vody, takže se jedná o výrazně zavodňující nápoj, dále obsahuje také sacharidy v podobě tzv. "rychlých kalorií", bílkoviny, hořké látky chmele, polyfenolické sloučeniny, oxid uhličitý, vitamíny a minerální látky. Kombinace těchto složek dává fyziologicky vyrovnaný roztok, který je v rovnováze s osmotickým tlakem krve. Významné je zastoupení minerálů v pivu, kde nacházíme kromě draslíku a sodíku, které jsou zde v příznivém poměru, také chloridy, vápník, fosfor, hořčík a křemík. Z vitamínů obsažených v pivu jsou nejvýznamnější vitaminy skupiny B - thiamin (3 % denní spotřeby v jednom litru piva), riboflavin (20 %), pyridoxin (31 %), niacin (45 %) a kyselina listová (52 %). Jeden litr piva obsahuje přibližně 400 - 500 kilokalorií představující přibližně 20 % denní spotřeby, což je méně než např. jablečná šťáva, a 200 mg biologicky aktivních látek. Pivo je možno používat jako nápoj vhodný k utišení žízně, ale též pro jeho nutriční hodnotu, především vhodnou vyváženost iontů a minerálních látek, vitaminů a polyfenolů (flavonoidů) s antioxidačním účinkem, který ovšem nemusí být pozitivní. Příznivé účinky piva na lidský organismus se mohou projevit při jeho střídmé konzumaci, kdy nepřevažují negativní účinky alkoholu. Ovšem i střídmé pití však pravděpodobně škodí, protože studie jsou často ovlivněny vlivy systematických chyb, kdy do skupiny abstinentů například spadají lidé, kteří nepijí ze zdravotních důvodů. Pivo obsahuje hořké chmelové látky, které mají pozitivní vliv na sekreci žluči, která přímo podporuje trávení. Současně výrazně podporuje chuť k jídlu, což může vést při nestřídmé konzumaci pokrmů k nárůstu tělesné hmotnosti. Čím vyšší obsah flavonoidů pocházejících z obilnin a chmelu pivo obsahuje, tím vyšší je jeho antioxidační účinek. Obsah flavonoidů zvyšujeme delší a intenzivnější extrakcí sladu, zvýšením množství sladu, resp. přidáním sladu nebo výtažku z dalších obilnin a obilovin, u bylinných a ovocných piv rovněž z bylin a ovoce. Z různých druhů ovoce nejvyšší antioxidační účinky mají flavonoidy ostružin a malin. Barvení kulérem (karamelem) nebo pražením sladu je sice pro pivo charakteristické, avšak antioxidační hodnotu piva nezvyšuje. Ovšem ovocné šťávy (nebo přímo samotné ovoce) obsahují větší počet flavonidů, aniž by obsahovaly alkohol. Uvádí se, že konzumace piva má příznivé účinky na dobrou náladu, podporu krevního oběhu, snížení rizika srdečních příhod a působí proti vysokému krevnímu tlaku. Konzumace piva může vést k rozvoji alkoholismu s poškozením zdraví. Avšak nejen alkohol, ale jiné látky dlouhodobou konzumací způsobují především tato onemocnění a zvýšenou úmrtnost: cirhóza jater, kolorektální karcinom, karcinom prsu, diabetes mellitus a další.[zdroj?] Podle IARC je každý alkoholický nápoj považován za prokázaný karcinogen. Pivo může obsahovat od 0,5 do cca 20 procent alkoholu, ale v českých pivech je alkoholu nejčastěji mezi 4-6%. Lidské tělo je schopno odbourávat alkohol dle individuálních měřítek, které záleží na hmotnosti, pohlaví, zdravotním stavu, stupni únavy a dalších faktorech. Doba, za kterou se z těla odbourá alkohol uvolněný po konzumaci piva se dá jen nepřesně odhadovat. Obecně platí zásada, že čím je člověk obéznější, tím pomaleji se alkohol z jeho těla odbourává. Orientačně se občas uvádí čas okolo 2 hodin a 10 minut pro 80 kg vážícího muže u 10° piva a 3 hodiny a 50 minut u ženy o hmotnosti 60 kg. Pro 12° pivo se pak uvádí při stejných fyziologických parametrech doba 2 hodiny a 50 minut respektive 4 hodiny a 30 minut. Jedním ze základních faktorů schopnosti odbourávat alkohol je enzym ADH - alkoholdehydrogenáza. Tento enzym však některým národům úplně chybí (eskymáci, indiáni, některé asijské národy). V právním řádu České republiky se pivem zabývá zejména vyhláška č. 335/1997 Sb., která provádí zákon o potravinách (zákon č. 110/1997 Sb.). Vyhláška obsahuje jak definici piva, tak požadavky na výrobu a jakost, rozdělení druhů piva a jeho označování. Podrobnější informace naleznete v článku Voda. Voda je při výrobě piva nejdůležitější ze základních surovin, která je využívána pro samotnou výrobu nápoje, tak i v procesech, které s výrobou souvisí, z čehož vyplývá, že pro výrobu piva je potřeba velké množství vody - na 1 litr vystaveného piva je spotřebováno čtyřikrát až osmkrát více vody. Její použití přímo ovlivňuje kvalitu výsledného produktu. Pivovary jsou tak budovány v místech, kde jsou výrazné zdroje kvalitní vody. Podrobnější informace naleznete v článku Chmel otáčivý. Chmel je jedna ze základních surovin pro výrobu piva, která mu dodává charakteristickou nahořklou chuť pomocí chmelových pryskyřic a chmelové aroma vlivem silic. Pro přípravu piva se používají samičí chmelové hlávky, které se zpracovávají na tzv. chmelové produkty. Jedná se o granule připravené z hlávek po usušení, rozemletí a následném peletizaci. Pro výrobu českých piv se používá česká odrůda chmele tzv. žatecký poloraný červeňák, který bývá řazen mezi nejkvalitnější na světě. Řadí se do skupiny jemných aromatických chmelů. Chmel je na území Česka pěstován ve třech hlavních oblastech - Žatecké, Úštěcké a Tršické, a to již od 8. století. Chmelové hlávky jsou chemicky složité, jelikož obsahují např. alfa kyseliny známé jako humolony. Podrobnější informace naleznete v článku Slad. Slad se vyrábí ze speciálně vyšlechtěných druhů obilí, nejčastěji ječmene či méně často pšenice, které mají výrazný podíl na výsledné chuti piva, jeho barvě a aromatu. Rozlišuje se světlý a tmavý slad(slad plzeňský a bavorský) podle barvy a dále jsou slady speciální (karamelový, pražený, diastatický apod.). Pro výrobu piva se využívá ječné zrno tzv. obilka, která se skládá z obalu, zárodku klíčku a endospermu. U sladu se následně sleduje hlavně klíčivost a klíčivá energie. Příprava sladu probíhá ve sladovnách, kde je sklizené obilí v případě světlého sladu nejprve přibližně po 3 dny máčeno v měkké vodě, aby se dosáhlo toho, že zrna vstřebají přibližně 45 % své váhy vody. Následně je rozloženo ve vrstvě silné mezi 10 a 15 cm a nechává se naklíčit. V průběhu klíčení se zrno několikrát obrací. Klíčení zrna končí v době, kdy klíček dosahuje přibližně 3⁄ délky zrna. Vzniká tak zelený slad, který podstupuje několik fází sušení nejprve o teplotě 35, pak 50 a 60 °C, na závěr se provádí závěrečná fáze sušení za stálého větrání, kdy se pohybuje teplota mezi 75-80 °C. Kvalitní sladovnický ječmen po vysušení obsahuje 62-65 % škrobu v sušině. Nejnižší teplotou sušený světlý slad je vyráběn v Česku pro piva plzeňského typu. Při použití vyšší teploty se získává slad vhodný pro výrobu piva Pale Ale Malt či alternativního pojmenování "vídeňského" typu. Pokud je použitá teplota ještě vyšší, vzniká slad pro bavorský typ. Při nárůstu teploty následuje tmavý slad zbarvený do hnědé až karamelové barvy, užívaný pro výrobu tmavých piv. Malá část sladu se také praží ve speciálních pražících bubnech a je následně využívána k dochucení tmavých piv. Tímto procesem se získá škrobovitý roztok, který je důležitý pro uvolnění fermentovaných cukrů. Podrobnější informace naleznete v článku Pivovarské kvasinky. Kvasinky jsou mikroorganismy používané v biotechnologické výrobě piva - pivovarnictví. Podle druhu (průběhu) fermentace jsou pro svrchní kvašení (cca 20 °C; průběhem fermentace kvasinky na hladině) používány kvasinky Saccharomyces ceravisiae ssp. carlsbergensis nazvané na počest jejich objevitele Emila Christiana Hansena z dánského Carlsbergu, pro spodní kvašení (5-10 °C; během fermentace kvasinky sedimentují) Saccharomyces ceravisiae. Některá piva jsou kvašena i spontánním kvašením, tedy za použití divokých kvasinek a mikroorganismů přítomných v místě výroby bez dodatečného dodání čisté kvasničné kultury. Pivo obsahuje oxid uhličitý, který vytváří v pivu bublinky a pěnu. Čepované pivo je pak charakteristické krémovou pěnou. Kvalitní pěna by měla udržet lehčí minci. Pěna tlumí povrchové vlnění hladiny piva. Princip přípravy je po staletí stejný, ale postupně se významně zdokonalovaly jednotlivé technologické kroky a zařízení. Primitivní přípravu piva postupně nahradila řemeslná výroba a v polovině 19. století průmyslová výroba. Za kolébku piva se považuje Mezopotámie, oblast tzv. úrodného půlměsíce mezi řekami Eufratem a Tigridem. Již v 7. tisíciletí před n. l. zde pěstovali obilí Sumerové, Akkadové, Babyloňané a Asyřané. Předpokládá se, že pivo bylo objeveno náhodně, díky tehdejšímu skladování obilí v hliněných nádobách. Do některých nádob nejspíše natekla voda a došlo ke kvašení jehož výsledkem byla voda s příjemnou omamnou chutí. Následně se začaly z obilí připravovat kvašené nápoje cíleně, což byl jakýsi druh piva Sumery nazývaný kaš, Babyloňany šikarum. Vaření piva bylo do rozvoje technické metody jeho přípravy většinou doménou žen. Sumerské pivo kaš bylo na rozdíl od současného piva připravováno bez chmele, který v té době ještě nebyl znám. Kaš vznikal z ječného chleba a sladu, které byly společně umístěny do velikého džbánu, ve kterém docházelo ke kvašení. Bez přítomnosti chmelu kaš nezískával hořkou chuť a pro její dodání se muselo využívat jiného postupu. Většinou se využívalo pražení chleba v horkém popelu, či přidáváním zelené hořčice, či sezamových semínek. Po objevení kvašení sladu začalo vznikat mnoho druhů piva, které se lišily od sebe barvou a chutí. Okolo roku 3. tisíce př. n. l. bylo pití piva rozšířeným zvykem. Tehdejší pivo nepodstupovalo proces filtrace, což mělo za následek přítomnost velkého množství mechanických částic a to, že pivo nebylo čiré. Z tohoto důvodu se pro pití využívalo obilné stéblo, které fungovalo jako brčko. O tisíc let později v Chammurapiho zákoníku z 2. tisíciletí př. n. l. pocházejí i první zmínky o veřejných provozovnách, kde bylo možné pivo zakoupit. Zákoník upravoval tresty pro nepoctivé šenkýřky, pro které mělo být trestem vhození do vody nebo dokonce smrt utopením. Další záznamy o přípravě piva pocházejí ze starověkého Egypta, který je občas považován za původní zemi objevu piva. Staří Egypťané používali pro kvasící nádobu používanou při výrobě slovo namset, které nejspíše pochází z akkadského slova namzítu. Egypťané používali pro výrobu piva ječmen, ze kterého vyráběli slad a různé typy pšenice namísto chmele. Absence chmelu pak měla za následek, že pivo mělo nasládlou chuť, podobnou spíše dnešnímu kvasu. V době Antiky se pivo nacházelo na okraji zájmu, jelikož konzumaci v oblasti Středomoří jasně dominovalo víno. Staří Řekové pivo nepili vůbec, mezi Římany bylo oblíbeno pouze u vojáků, zvlášť v pohraničních oblastech, kde panoval nedostatek vína. V oblastech Evropy obývané Kelty se piva pilo více, ale nejváženějším nápojem Keltů byla medovina. Oproti tomu germánské kmeny i nadále preferovaly výrobu a konzumaci piva. Mezi další oblasti, kde byla konzumace piva hojně rozšířená patří oblasti pod nadvládou Vikingů v oblastech severní Evropy. Pivo se zde ale konzumovalo teplé, což např. v Polsku přetrvalo i do mnohem pozdější doby. Současně zde došlo k objevení metody, která umožňovala výrobu silnějšího piva. Jednalo se o metodu tzv. vymrazování piva, během kterého pivo zmrzlo a vzhledem k rozdílné teplotě tání vody a alkoholu došlo k nárůstu obsahu alkoholu v pivě. Předpokládá se, že se obsahem alkoholu blížilo k dnešním ležákům. Předpokládá se, že právě Keltové a Germáni krátce po změně letopočtu začali do piva přidávat chmel. V roce 1516 byl vypracován bavorský Reinheitsgebot ("záruka čistoty"), aby zajistil produkci kvalitního piva. "Zákon o čistotě piva" (německy Reinheitsgebot, Deutsche Reinheitsgebot nebo Bayerische Reinheitsgebot) znamená, že pivo obsahuje pouze chmel, slad, kvasinky a vodu.,, Značné obliby dosáhlo pivo v 19. století, kdy hlavnímu konkurentovi v podobě vína hrozilo zničení hmyzím škůdcem z rodu Phylloxera. V roce 1876 vydává Louis Pasteur dílo Studie o pivu, ve které podrobně popisuje novodobou technologii pro výrobu piva založené na filtraci a pasterizaci piva. Současně po celé 19. století narůstaly poznatky o přípravě, kvašení a filtraci piva. Současně v roce 1876 je založen první pivovar určený k masové produkci piva. Stal se jím americký pivovar Budweiser. V druhé polovině 20. století došlo ke změně trendů vyrábět většinu piva v masových pivovarech a začaly se zakládat malé pivovary, které se v první fázi objevily převážně na území Velké Británie. Unifikovaná piva vyráběná moderními metodami vaření piva, např. CK tanky (cylindrokonické tanky, CKT) a dodatečným ředěním třinácti až patnáctistupňového piva vodou obohacenou oxidem uhličitým na požadovanou stupňovitost pomocí tzv. HGB systému, mají lehce pejorativní označení "europivo".[zdroj?] Archeologický výzkum území českých zemí přinesl důkazy, které dokládají, že i dřívější obyvatelé tohoto území připravovali kvašené nápoje z obilí. K dispozici jsou podrobnější údaje o přípravě piva keltskými Boji, germánskými kmeny Markomanů, Kvádů a Slovany bájného praotce Čecha, kteří přišli na území českých zemí a trvale se zde usadili. Nejstarší doložený český pivovar je Břevnovský klášterní pivovar v Břevnovském klášteru, který byl založen roku 993. Prvým dokladem souvisejícím přímo s výrobou piva je nadační listina prvního českého krále Vratislava II. pro vyšehradskou kapitulu z roku 1088, ve které mimo ostatní dary a privilegia panovník přidělil kapitule desátek chmele na vaření piva. Nejstarším dokladem o pěstování chmele na území českých zemí je nadační listina ze 30. let 11. století knížete Břetislava. Největší rozkvět výroby piva na území českých zemí nastal ve 12. století, kdy měl na území státu právo vařit pivo kdokoliv. V těchto starých dobách pivo vařily velmi primitivním postupem ženy v každé domácnosti. Nesloužilo jenom jako nápoj, ale připravovaly se z něj různé pokrmy jako polévky, kaše a omáčky. Rozvoj řemeslné výroby piva nastal od 13. století se zakládáním nových královských měst, která dostávala od panovníka řadu privilegií. Pro rozvoj pivovarství bylo důležité přidělení práva várečného a práva mílového (zrušeno v roce 1788). Později tato práva získala i poddanská města od příslušné šlechty. Velký význam pro rozvoj pivovarství a kvalitu piva měly v českých zemích sladovnické cechy. Určovaly, kolik piva a z jakého množství sladu smí jeden dům vyrobit, kontrolovaly jeho kvalitu a na rozdíl od okolních zemí dohlížely i na to, aby pivo vařil jen ten, kdo se v tom oboru řádně vyučil. Proto byla česká piva již ve středověku velmi kvalitní a v hojné míře se vyvážela do okolních zemí i na dvory jiných panovníků. Ve 14. až 15. století zbohatlí měšťané sdružovali své finanční prostředky a zakládali společné městské pivovary. Ke konci středověku a kolem poloviny 16. století se rozvíjela výroba piva ve šlechtických pivovarech, stabilně se udržovala či rozšiřovala v klášterních pivovarech, které méně podléhaly vlivům politických a hospodářských změn. Městské řemeslné pivovarství začalo upadat po roce 1547, kdy se řada měst vzbouřila proti nadvládě Habsburků a poté jim byl konfiskován majetek. O velkou reformu výroby sladu a piva, která byla prvním krokem v rozvoji typických vlastností současných českých piv, se zasloužil v 18. století český sládek František Ondřej Poupě (1753-1805). Navrhl řadu nových zařízení pro výrobu sladu a piva, přesvědčoval sládky, aby používali výhradně ječný slad, upravil dávkování chmele. Na sklonku života založil v Brně pivovarskou školu, která byla zřejmě první svého druhu v Evropě a absolvovala ji řada nejen českých sládků, ale i pivovarníků ze zahraničí. Významným mezníkem v českém pivovarství bylo založení Měšťanského pivovaru v Plzni (dnešního Prazdroje) v roce 1842, který vyráběl výhradně spodně kvašená piva. Pivo mělo velmi dobrou kvalitu a během krátké doby všechny pivovary v Čechách a na Moravě zavedly tuto technologii výroby. V polovině 19. století nastal zlatý věk českého pivovarství, které silně ovlivnilo vývoj tohoto oboru na celém světě. Je to období zahájení průmyslové výroby sladu a piva. Vynikající rozvoj českého pivovarství a kvalita jeho výrobků byla podpořena třemi základními faktory: optimálními podmínkami pro pěstování surovin sladovnického ječmene a chmele, orientací rozvíjejícího se strojírenského průmyslu na výrobu sladařských a pivovarských zařízení (vyvážela se záhy do 400 zemí) a zajištěním jak vysokoškolské, tak středoškolské výuky pivovarských odborníků. V té době se uvolnila možnost výstavby pivovarů a v Čechách vzniklo okolo 30 nových měšťanských, akciových a soukromých pivovarů. Postupně se zvyšovala celková výroba piva koncentrovaná do větších pivovarů, malé pivovary zanikaly. Pivo se vyváželo prakticky do celého světa. V roce 1918 nová Československá republika převzala z bývalé habsburské monarchie asi 60 % výrobního potenciálu pivovarů, celkem 562 pivovarů bylo v poměrně špatném stavu. Katastrofu českému pivovarnictví jako veškerému světovému vývoji přinesla druhá světová válka. Po válce řada uzavřených pivovarů již neobnovila svoji činnost. Pivovarský a sladařský průmysl byl postupně v celé Československé republice zestátněn a centrálně řízen. V době komunistického režimu nebyly do pivovarů a sladoven vkládány potřebné finanční prostředky na modernizaci. Přesto pivovarský obor zajistil na domácím trhu dostatek piva a byl schopný vyvážet pivo a slad nejen do tzv. socialistických zemí, ale i na náročný trh kapitalistických oblastí světa. Po 2. světové válce byly v českých zemích postaveny pouze 2 pivovary: Radegast a Most. Druhý jmenovaný byl v roce 1998 uzavřen. Sladoven bylo postaveno 5. Na Slovensku bylo postaveno v období socialistického Československa 8 pivovarů. Po roce 1989 proběhla privatizace pivovarů, mnohé zanikly, do některých vstoupil zahraniční kapitál. V roce 2003 bylo v České republice 36 sladoven, které vyrobily 483 693 tun sladu. Z toho vývoz činil 213 324 tun (44,10 %). Činných průmyslových pivovarů bylo v roce 2007 48, vyrobily 18 548 314 hl piva, z toho bylo vyvezeno 2 129 848 hl (11,48 %), roční spotřeba na jednoho obyvatele činila 160,9 l piva. Sedm největších pivovarů pokrývá 84 % produkce českého piva (jedná se o pivovary Plzeňský Prazdroj, Budějovický Budvar, Staropramen, Královský Pivovar Krušovice, PMS Přerov, Drinks Union a Starobrno). Podrobnější informace naleznete v článku Druhy piv. Pivo se rozděluje z několika různých hledisek z nichž nejdůležitější jsou: stupňovitost, barva, pivní styl. Stupňovitost piva se udává v EPM (extrakt původní mladiny), který udává obsah všech extraktivních látek v mladině. Jedná se především o cukry (zkvasitelné a nezkvasitelné). Ze zkvasitelných cukrů pak při kvašení piva vzniká alkohol. Stupňovitost piva tedy udává plnost (hutnost) piva → 10° tedy obsahuje 10% těchto látek, 12° pak 12%, atd. → čím více extraktivních látek tím plnější pivo. Z tohoto také vyplývá že stupňovitost je přímo úměrná obsahu alkoholu (čím více zkvasitelných cukrů mladina obsahuje tím více vznikne při vaření piva alkoholu). Rozdělení piva dle stupňovitosti není jednotné a liší se podle zemí. Stolní pivo - obsahuje 1,01 až 6,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Výčepní pivo - obsahuje 7,00 až 10,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Ležák - obsahuje 11,00 až 12,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Speciální pivo - obsahuje 13,00 až 17,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Porter - obsahuje . více než 18,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny a pak také dvě speciální skupiny Nealkoholické pivo - obsahuje méně než 0,40 % hmotnostních extraktu původní mladiny Pivo se sníženým obsahem alkoholu - obsahuje 0,41 až 1,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Takto rozděluje pivo Předpis č. 335/1997 Sb. Ministerstva zemědělství a v současné době (rok 2016) probíhá změna z důvodu jeho nepřesnosti a zastaralosti. Einfachbier "(jednoduché pivo)" - obsahuje 1,51 až 6,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Schankbier "(výčepní pivo)" - obsahuje 7,00 až 10,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Vollbier "(plné pivo . )" - obsahuje 11,00 až 15,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Starkbier "(silné pivo)" - obsahuje více než 16,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Abzugsbier - obsahuje 9,00 až 9,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Schankbier "( . výčepní pivo)" - obsahuje 10,00 až 11,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Vollbier "(plné pivo)" - obsahuje 12,00 až 14,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Spezialbier "(speciální pivo)" - obsahuje více než 13,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Starkbier "(silné pivo)" - obsahuje více než 16,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Barva piva popisuje pivo z hlediska zrakového vnímání piva. Dle platných český zákonů rozlišujeme pivo světlé, polotmavé, tmavé a řezané. Světlé pivo - pivo vařené především ze světlých sladů Polotmavá a tmavá piva - pivo vařené z tmavých, karamelových popř. barevných sladů spolu s světlými slady Řezané pivo - pivo smíšené ze světlých a tmavých piv Svrchně kvašená piva - svrchně kvašená piva vznikají při teplotách okolo 15 - 20 °C s využitím kvasinek Saccharomyces cerevisiae Rees Mayen. Ale, Pšeničné pivo, Stout, Porter, Trappist Spodně kvašená piva (Ležáky) -Spodně kvašená piva vznikají za kvašení, které probíhá při nižších teplotách pohybujících se v rozmezí 8 - 14 °C. Kvašení se účastní kvasinky Saccharomyces cerevisiae Carlsbergensis Hansen-Pilsner, Bock, Märzen, Piva bavorského typu Spontánně kvašená piva -V historii jediný způsob kvašení piva - zkvasí se tím, co je ve vzduchu a tím co zbude v sudech po předchozí várce. V dnešní době jsou tato piva nejvíce rozšířena v Belgii, v některých částech Francii a Nizozemí. Lambik, Gueuze, Kriek, Frambozen, Faro Svrchně kvašená piva obvykle kvasí při teplotách kolem 15-20 °C, někdy však i vyšších. Ve většině případů vytváření na povrchu kvasícího piva pěnu způsobenou stoupajícím CO2 spolu s kvasnicemi. Od toho se tato piva nazývají svrchně kvašená. Doba kvašení těchto piv se obvykle pohybuje kolem tří týdnů, v některých případech však mohou kvasit i několik měsíců. Ale "Ejl" - jedná se o nejběžnější styl svrchně kvašený piv. Piva můžou mít rozličnou barvu i stupňovitost. "Ejly" se vyznačují širokou škálou chutí a vůní, často zanechávají po vypití tóny citrusů či rozličných koření. S označením Ale se lze setkat i v souvislosti s označením i celé skupiny svrchně kvašených piv. "Ejly" se dělí především podle oblastí, kde byly uvařeny. Ale anglo-amerického typu Pale Ale (světlý ejl) - plné pivo se zlatou až tmavě měděnou barvou a s plnou chutí s ovocnými tóny Brown Ale (tmavý ejl) - plné až silné pivo tmavě jantarové až hnědé barvy, chuť obvykle zabarvena . čokoládově či oříškově, vařeno z tmavýh sladů Mild Ale (mladý či lehký ejl) - výčepní pivo obvykle světlé barvy s nižším obsahem alkoholu India Pale Ale (světlý chmelený ejl) - vychází k klasického Pale Ale, ale je více . chmelené, čemuž odpovídá i jeho chuť, v amerických verzích má pak toto pivo mnohem vyšší obsah alkoholu Old Ale (starý ejl) - silné pivo tmavě jantarové až skoro černé barvy, sladová chuť s podtóny rybízu či hrozinek, proces . kvašení může trvat i několik let Cascadian Dark Ale (tmavý ejl) - silné pivo tmavé barvy, jedná se o tmavou verzi Indian Pale Ale Strong Ale (silný ejl) - silné pivo tmavé jantarové barvy s vyšším obsahem alkoholu Amber Ale . (polotmavý ejl) - plné až silné pivo měděné až hnědé barvy s chmelovou chutí Ale belgicko-francouzkého typu Tripel - silné pivo žluté až zlaté barvy, s vysokým obsahem alkoholu, chuť kvasnicová, kořeněná Strong Dark Ale (silný tmavý ejl .) - silné pivo tmavé jantarové barvy s vyšším obsahem alkoholu Dubbel - klášterní silné pivo, tmavé barvy s výraznou ovocnou a obilnou chutí Saison Flanders Red Ale (vlámský červený ejl) - plné pivo tmavě červené až hnědé barvy, trpké až . kyselé chuti Quadrupel - velmi silné pivo, tmavší barvy vyzrálé ovocné chuti Ale německého typu typu Altbier (staré pivo) - plné pivo bronzové čiré barvy, jemné nahořklé chuti Kölsch (kolínské pivo) - plné pivo s bledou slámově žlutou . barvou a jemnou ovocnou chutí a vůní Roggenbier (žitné pivo) - pivo vařené ze sladu, který obsahuje vysoký podíl žita (okolo 50 %, někdy i 65 %) Stout - Tato piva jsou charakteristická hustou pěnou, tmavou barvou a příchutí po praženém sladu, někdy s ovocnou příchutí. Často se jedná o silná piva (podíl alkoholu může být i 8%). Imperial Stout (silný stout) -silné pivo černé barvy s čokoládovými tóny Milk/Cream Stout (mléčný/krémový stout) - silné pivo černé barvy s výrazně nasládlé Extra/Foreign Stout - plné pivo černé barvy Dry Stout (suchý stout) - silné pivo černé barvy Oatmetal Stout (ovesný stout) - plné pivo černé barvy s použitím ovesných sladů Pšeničné pivo - Při vaření těchto piv se užívá také pšeničných sladů minimálně 30%. Piva vynikají hustou pěnou, zpravidla kalnou barvou a obilnou příchutí často ovocným podtónem (citron,banán). WitBier (bílé pivo) - plné nebo výčepní pivo ,bledé barvy, ovocné chuti, při vaření se používá nesladovaná pšenice Dunkelweizen (tmavé pšeničné pivo) - tmavé pšeničné pivo vařené za užití tmavých sladů Hefewizen/Weissbier (pšeničné pivo) - klasické pšeničné pivo původem z Bavorska Kristalweizen (čiré pšeničné pivo) - Weizenbock (pšeničný kozel) - Podrobnější informace naleznete v článku Výroba piva. Principem výroby piva jako alkoholického nápoje z obilí jsou dva procesy. Za prvé je to rozštěpení v obilných zrnech přítomných složitých cukrů (škrobu) na jednoduché zkvasitelné cukry. Za druhé je to následné zkvašení těchto jednoduchých cukrů pomocí kultury mikroorganismů (zejména kvasinek). Nedílnou součástí výrobního procesu je smíchání surovin s vodou a tím převedení využitelných látek do vodného roztoku. Základem pro výrobu piva je slad. Ten vzniká ve sladovně naklíčením obilných zrn a jejich šetrným usušením za určité teploty v závislosti na druhu sladu. Následuje přesun suroviny do pivovaru. V začátku samotné výroby piva se slad šrotuje (rozemele) a smísí se s vodou. V této směsi se za zvyšující se teploty vlivem enzymů štěpí v zrně obsažený škrob na zkvasitelné cukry, které přecházejí do roztoku. Tato procedura je prováděna v provozu nazývaném varna. V závislosti na zemi původu se využívají rozdílné metody. Na Britských ostrovech je oblíbená metoda spařování, která je velmi podobná přípravě čaje. Během jedné až tří hodin je slad vystavován teplotě okolo 65 - 68 °C. V kontinentální Evropě oproti tomu převládá tzv. dekokční proces, který je proti spařování složitější procedurou. (Jeho výsledkem je roztok, ve kterém došlo k důslednějším přeměnám škrobu na cukry a štěpení bílkovin. Proces je založen na přečerpání části várky z vystírací kádě do zvláštní nádoby rmutovacího kotle (pánve), kde je tato část uvedena do varu a dojde v ní k narušení škrobnatých útvarů, což umožňuje lepší přístup enzymů k molekulám škrobu po opětovném smíchání s chladnější částí. Začíná se zpravidla na teplotě 35 °C. Postupným zvyšováním teploty se dosáhne až maximální teploty okolo 76 °C.. Při rmutování (klasickém i dekokčním) se zařazují prodlevy při jednotlivých teplotách (cukrotvorná, bílkovinoštěpná atd, kvůli enzymatickým procesům - např. enzymů alfa a beta amyláza). Výsledkem obou metod je rmut, který je přečerpán do tak zvané "scezovací kádě". V počáteční fázi zcezování vytvoří hrubé částice - většinou obaly zrn tzv. pluchy filtrační vrstvu zvanou mláto, kterou opouští čirá sladina. Zbylé využitelné podíly zachycené v mlátě se vymývají skrápěním či promýváním vrstvy mláta teplou vodou. Vzniká sladká tekutina zvaná sladina, která vzniká filtrováním (scezováním) na nebo v moderním zařízení zvaném "sladinový filtr". Chmelovar je proces, kdy je sladina uvedena do varu po dobu 60-90 minut. V této době je do vznikajícího piva dodávána důležitá surovina pro získání chuti - chmel. Chmel se v závislosti na druhu piva a preferencích sládka může přidávat jak v přírodní formě šišek, tak i lisovaný, či v podobě tekutého extraktu. Chmel se může do vařeného piva přidávat vícekrát než jednou a to až třikrát. Platí obecné pravidlo, že čím dříve je chmel do piva přidán, tím hořčí chuť pivo bude mít. Smícháním roztoku s chmelem vzniká mladina. Dále dochází při chmelovaru vlivem hořkých látek (pryskyřic a kyselin) k vysrážení tzv. klků, tedy chuchvalců bílkovin a chmelových zbytků. Mladina se poté přečerpává do odkalovacího zařízení (dříve tzv. štoky, nyní například vířivá káď, kde dojde k odstranění chmelových zbytků a klků před zchlazením a kvašením. Vedle obecných náležitostí pro označení piva (dle vyhlášky č. 324/1997 Sb.) je nutno podle vyhlášky č. 335/1997 Sb. pivo označit: názvem druhu a skupiny (např. pivo ležák), obsahem alkoholu v procentech, zda jde o světlé či tmavé pivo a některými dalšími údaji. Přesný údaj o extraktu původní mladiny není nutno povinně zveřejňovat. Současné vyhlášce neodpovídá tradiční značení piv stupni (např. 12stupňové pivo), takové značení je dnes v ČR nezákonné /toto tvrzení není správné/ (označení stupňovitostí bylo opuštěno v devadesátých letech 20. století). Místo stupňů je nutno uvádět tzv. extrakt původní mladiny (EPM) - a to v procentech hmotnostních (např. 12% pivo; pozor - tato procenta si nelze plést s procenty alkoholu, která se u běžných piv pohybují mezi 4-5 %), za podmínky, že ho výrobce zaručuje. Není-li ve výrobě zaručena přesnost EPM (resp. z jiných důvodů, rozhodne-li se tak výrobce, např. z důvodů daňových), postačí uvedení druhu piva podle vyhlášky (viz výše druhy piva podle míry EPM). Označení druhu piva je ale nutno použít vždy (i při uvedení EPM). Příklady značení: a) nesprávné značení: pivo 10stupňové, pivo 12stupňové, jedenáctka, silné 14stupňové pivo; b) správné značení piva: pivo výčepní, pivo ležák, speciál 14 %. Pivo je celosvětově rozšířený nápoj, který se těší velké oblibě hlavně v oblastech střední Evropy, jmenovitě na území Česka, Slovenska, Rakouska a Německa. Dále pak v zemích západní a severní Evropy jako jsou Dánsko, Belgie, Holandsko, Velká Británie a Irsko. Největším celosvětovým producentem piva je Čína, která v roce 2007 vyrobila 470 milionu hektolitrů piva, což odpovídá přibližně 21,1 % světové produkce. Na druhém místě se nachází USA s 232,8 miliony hektolitry, následované Ruskem s 109,8 miliony hektolitry. Nejprodávanějším pivem na světě je holandské pivo Heineken. Oblíbené také na území USA, Kanady, Nového Zélandu a Austrálie. Jde často o země, kde převládá protestantství, které nepovažuje víno za krev Krista pomocí transsubstanciace, takže víno nemá podporu (ve středověku převažovala produkce vína mnichy). Podle českých předpisů se pivem rozumí: pěnivý nápoj vyrobený zkvašením mladiny připravené ze sladu, vody, neupraveného chmele, upraveného chmele nebo chmelových produktů, který vedle kvasným procesem vzniklého alkoholu (ethanolu) a oxidu uhličitého obsahuje i určité množství neprokvašeného extraktu (§ 11 písm. a/ vyhlášky č. 335/1997 Sb.). Související informace naleznete také v článku Seznam pivovarů v Česku. Z daňových zákonů se pivem zabývá především zákon č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, který upravuje v § 80 a násl. spotřební daň z piva. Daň není povinna odvádět osoba, která v domácnosti vaří pivo pro osobní potřebu do 200 litrů za rok a pivo neprodává za podmínky, že to oznámí celnímu úřadu. Zvláštní daňové podmínky jsou stanoveny pro malé nezávislé pivovary. Základem daně je množství piva v hektolitrech, základní daňová sazba za 1 hektolitr a celé procento EPM je 24 Kč. Při prodeji piva se také vedle spotřební daně uplatňuje daň z přidané hodnoty (DPH) podle zákona č. 235/2004 Sb. V souvislosti s rozdílem české spotřební daně z piva a z vína (vína mají nulovou spotřební daň) navrhl Český svaz malých nezávislých pivovarů prodávat pivo pod názvem sladové víno. Cena piva zažila v 90. letech 20. století značný nárůst. V době komunismu byla průměrná cena piva dlouhodobě téměř neměnná až na dvě zdražení. První proběhlo v roce 1965, kdy se cena 10° lahvového piva zvedla z 1,4 Kčs na 1,7 Kčs, a druhé v roce 1984, kdy cena narostla z 1,7 Kčs na 2,5 Kčs. Největší nárůst ceny začal od roku 1992 a trval až do roku 2003, kdy se cena dostala na 8,59 Kč. V následujících letech docházelo k mírnému poklesu ceny až na nejnižší hodnotu k roku 2006. V této době stálo pivo 8,4 Kč. Roční spotřeba piva na hlavu (2008) Česko se drží dlouhodobě na přední pozici v množství vypitého piva na hlavu, které zahrnuje všechny obyvatele Česka včetně kojenců a dětí. Prvenství však před 2. světovou válkou držela Belgie (z důvodu velkých daní na víno). Například roce 1931 tam byla spotřeba na 1 obyvatele 228 litrů. Spotřeba však v Belgii neustále klesá. V ČR se ale v šedesátých letech zdvojnásobila. V roce 1980 ještě vedla NSR se 145 litry. Každoročně každý Čech vypije dle statistik přibližně okolo 160 litrů piva. V roce 2005 bylo dosaženo lokálního maxima, kdy připadala na každého obyvatele 163,5 litru piva, o rok později následoval propad na 159,1 litru. Odhaduje se, že 15-20 % se na domácí spotřebě piva podílejí zahraniční turisté. Česko si tak udržuje přední pozici i nadále, na druhém místě ve spotřebě piva se nově nacházejí Irové se 130 litry, kteří tak na třetí místo odsunuli Němce, kteří v roce 2007 vypili 111,7 litru piva. Německý trh se v současnosti ale nachází v útlumu a množství vypitého piva zde postupně klesá. Česko je 16. největším producentem piva na světě (k roku 2007) s ročním výstavem okolo 19,897 milionu hektolitrů piva a devátým největším celosvětovým vývozcem piva s neustávajícím růstem. Nejvíce vyrábí Plzeňský Prazdroj (Gambrinus, Radegast), který ovládá SABMiller, pak Staropramen (Molson Coors), dále Heineken a pak teprve české pivovary. Vliv piva na pokožku Jeden pivovar doporučuje pivo na léčení kožních problémů (pití i kouple). To je nezodpovědné. Alkoholické nápoje působí a zhoršují řadu kožních nemocí včetně lupénky a melanomu (Rota a spol., 2014). Pití piva při opalování je nebezpečné, protože při něm nastává posílen dvou rizikových faktorů (UV záření plus alkohol). Odkaz: Nešpor K. Alkohol a kožní nemoci.Česká a slovenská psychiatrie 2006; 102(7):389. Alergeny v pivu K alergenům patří mykotoxiny z plesnivého sladu, které se našly ve dvou třetinách českých piv (zdroj časopis D-test), gluten a oxid siřičitý, který se do piva přidává jako a konzervační látka. | DATETIME | DATETIME |
000309 | ... Rakousko a Španělsko) vstoupilo do třetí fáze EMU; euro zavedeno v bezhotovostní podobě; Evropská centrální banka začala provádět jednotnou měnovou politiku pro země eurozóny 1 .ledna 2001: Řecko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2002: euro zavedeno v hotovostní podobě - do oběhu dány euromince a eurobankovky 1. ledna 2007: Slovinsko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna . 2008: Kypr a Malta se zapojily do třetí fáze EMU 1. ledna 2009: Slovensko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2011: Estonsko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2014: Lotyšsko se zapojilo . do třetí fáze EMU 1. ledna 2015: Litva se zapojila do třetí fáze EMU Členy eurozóny je 19 zemí Evropské unie: Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Kromě eurozóny na evropském kontinentu je euro oficiální platidlo v tzv. "nejvzdálenějších regionech... | Kolik zemí je členem Eurozóny? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Euroz%C3%B3na | [
"19"
] | 651 | 869 | Členy eurozóny je 19 zemí Evropské unie: Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. | [
{
"start": 669,
"end": 671,
"text": "19"
}
] | Eurozóna, oficiálně nazývaná euro oblast, je území Evropské unie, na kterém se užívá společná evropská měna euro. Jejími členy jsou tedy státy, jež vstoupily do třetí fáze Evropské měnové unie (EMU) a tím euro na svém území zavedly. 1. ledna 1999: 11 zemí Evropské unie (Belgie, Finsko, Francie . , Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko) vstoupilo do třetí fáze EMU; euro zavedeno v bezhotovostní podobě; Evropská centrální banka začala provádět jednotnou měnovou politiku pro země eurozóny 1 .ledna 2001: Řecko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2002: euro zavedeno v hotovostní podobě - do oběhu dány euromince a eurobankovky 1. ledna 2007: Slovinsko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna . 2008: Kypr a Malta se zapojily do třetí fáze EMU 1. ledna 2009: Slovensko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2011: Estonsko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2014: Lotyšsko se zapojilo . do třetí fáze EMU 1. ledna 2015: Litva se zapojila do třetí fáze EMU Členy eurozóny je 19 zemí Evropské unie: Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Kromě eurozóny na evropském kontinentu je euro oficiální platidlo v tzv. "nejvzdálenějších regionech EU" (k datu 1. ledna 2014 Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Réunion, Mayotte, Svatý Martin, Azory, Madeira a Kanárské ostrovy). V těchto oblastech žije přibližně 4 500 000 lidí. Členské státy Evropské unie jsou zavázány vstoupit do eurozóny. Z této povinnosti jsou vyvázány pouze Spojené království a Dánsko, které mají vyjednané výjimky (takzvaný opt-out), a Švédsko, které si nevstoupením do ERM II zařídilo de facto opt-out. Zbylých šest států Evropské unie prozatím euro jako svou měnu nezavedlo. Jsou jimi Bulharsko, Česko, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko a Rumunsko. Podle průzkumu Eurobarometr bylo v květnu 2015 pro přijetí eura v Česku 29% občanů, z toho 7 procentních bodů "určitě ano". Na základě dohod s Evropskou unií používají euro jako svou měnu Monako, San Marino, Vatikán a Andorra. Euro zavedly s ohledem na existenci měnové dohody s Francií (v případě Monaka), respektive s Itálií (v případě San Marina a Vatikánu) či přímo s Evropskou unií (v případě Andorry). Tyto čtyři země mají právo razit omezené množství euromincí se svou vlastní rubovou národní stranou. Sanmarinské, vatikánské a monacké mince jsou v oběhu od 1.1.2002, první andorrské mince byly vydány v prosinci 2014. Dohody s EU o používání eura mají uzavřeny rovněž dvě francouzská zámořská společenství Saint-Pierre a Miquelon a Saint-Barthélemy, která nejsou integrální součástí Evropské unie, a tedy ani eurozóny. Tato území nemohou vydávat euromince se svou vlastní rubovou stranou. Jednostranně bez dohody s EU euro zavedly Černá Hora a Kosovo a také na britských vojenských základnách Akrotiri a Dhekelia na Kypru. Nemají právo razit vlastní euromince. Bez dohody s Evropskou unií se euro jako měna de iure používá rovněž ve dvou neobydlených francouzských zámořských územích - Francouzská jižní a antarktická území a Clippertonův ostrov Související informace naleznete také v článku Měny navázané na euro. V roce 2014 používaly měny navázané na euro 3 francouzská zámořská území, 3 malé ostrovní státy v Africe, 14 států střední a západní Afriky, 1 severoevropský stát zapojený do ERM II a 2 balkánské státy. Dánsko je členem evropského mechanismu směnných kurzů II (ERM II). Země zapojené do ERM II musí kurzy svých měn udržovat v povoleném fluktuačním pásmu ± 15 % od stanoveného středního kurzu (centrální parity) k euru, Dánsko se dobrovolně zavázalo dodržovat užší fluktuační pásmo ± 2,25 %. Alespoň dvouleté setrvání v ERM II, při kterém je dodržováno povolené fluktuační pásmo pohybu kurzu a nedojde k devalvaci centrální parity, je přitom jednou z podmínek vstupu země do eurozóny. Bulharsko má svou měnu (bulharský lev) navázánu na euro v pevném kurzu od 1. ledna 1999. Bosna a Hercegovina má svou měnu (konvertibilní marka) navázánu na euro v pevném poměru od 22. června 1999. Kapverdy a Komory mají své měny (kapverdské escudo a komorský frank) pevně navázány na euro od 1. ledna 1999. 14 zemí střední a západní Afriky (Čad, Benin, Burkina Faso, Gabon, Guinea-Bissau, Kamerun, Kongo, Mali, Niger, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Senegal, Středoafrická republika a Togo) používá CFA frank, který byl dříve navázán v pevném poměru na francouzský frank. Od 1. ledna 1999 je CFA frank pevně navázán na euro. Francouzská Polynésie, Nová Kaledonie a Wallis a Futuna jsou území Francie, ale nejsou součástí Evropské unie. Používají CFP frank, který byl stejně jako CFA frank dříve v pevném kurzu navázán na francouzský frank. Od 1. ledna 1999 je CFP frank pevně navázán na euro. Svatotomášská dobra (měna Svatého Tomáše a Princova ostrova) je na euro navázána od 1. ledna 2010. V roce 2013 žilo v zemích eurozóny 334 000 000 osob. Ve státech a území, jejichž měny byly navázány na euro, žilo ve stejném roce 209 000 000 lidí. | NUMERIC | NUMERIC |
007441 | ... O provoz lodě a o pohodlí cestujících se staralo 885 až 899 členů posádky. Titanic však ztroskotal již během své první plavby. 14. dubna 1912 v 23:40 se parník srazil s ledovcem. Po necelých třech hodinách, nad ránem 15. dubna v 02:20, klesl ke dnu. Zahynulo kolem 1 500 cestujících a členů posádky. Příčinou vysokého počtu obětí byl zejména nedostatek záchranných člunů a špatná organizace záchranných prací. Zkáze Titanicu se dostalo široké publicity pro velký počet obětí, mezi nimiž bylo mnoho bohatých a známých osobností, kvůli legendám, které vznikly kolem příčiny a průběhu potopení, a v neposlední řadě po objevení zachovalého vraku lodi v hlubinách Atlantiku. Titanic byl postaven v Belfastu v loděnicích Harland & Wolff na objednávku společnosti White Star Line, jako druhý ze série tří lodí třídy Olympic (RMS Olympic, RMS Titanic a HMHS Britannic). Stavba těchto lodí byla odpovědí konkurenční... | Jak ztroskotal parník Titanic? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Titanic | [
"srazil s ledovcem"
] | 79 | 182 | Titanic však ztroskotal již během své první plavby. 14. dubna 1912 v 23:40 se parník srazil s ledovcem. | [
{
"start": 164,
"end": 181,
"text": "srazil s ledovcem"
}
] | RMS (Royal Mail Ship)Titanic byl zaoceánský parník třídy Olympic patřící společnosti White Star Line. Ve své době šlo o největší osobní parník světa. Byl určen pro převoz cestujících a pošty mezi Evropou a Severní Amerikou. Na této trase měl konkurovat podobným parníkům společnosti Cunard Line - Mauretanii a Lusitanii. Kapacita lodi dovolovala převážet 2 453 až 2 603 cestujících a omezený počet kočárů nebo automobilů. O provoz lodě a o pohodlí cestujících se staralo 885 až 899 členů posádky. Titanic však ztroskotal již během své první plavby. 14. dubna 1912 v 23:40 se parník srazil s ledovcem. Po necelých třech hodinách, nad ránem 15. dubna v 02:20, klesl ke dnu. Zahynulo kolem 1 500 cestujících a členů posádky. Příčinou vysokého počtu obětí byl zejména nedostatek záchranných člunů a špatná organizace záchranných prací. Zkáze Titanicu se dostalo široké publicity pro velký počet obětí, mezi nimiž bylo mnoho bohatých a známých osobností, kvůli legendám, které vznikly kolem příčiny a průběhu potopení, a v neposlední řadě po objevení zachovalého vraku lodi v hlubinách Atlantiku. Titanic byl postaven v Belfastu v loděnicích Harland & Wolff na objednávku společnosti White Star Line, jako druhý ze série tří lodí třídy Olympic (RMS Olympic, RMS Titanic a HMHS Britannic). Stavba těchto lodí byla odpovědí konkurenční společnosti Cunard Line vlastnící parníky RMS Lusitania a RMS Mauretania. Projekt Titanicu navrhl Lord Pirrie, který byl ředitelem loděnic Harland and Wolff i plavební společnosti White Star. Na stavbě a konstrukci pracoval šéfkonstruktér Thomas Andrews, stavbyvedoucí a vedoucí konstrukce Alexandr Carlisle, generální manažer a vedoucí projektant odpovědný nejen za výzdobu a interiér plavidla a který taktéž navrhl mechanismus spouštění záchranných člunů. Carlisle v roce 1910 ale odešel ke společnosti Welin Davit & Engineering Company Ltd. a dalších prací se na Titanicu neúčastnil. Titanic byl 269,1 metrů dlouhý a 28,25 metrů široký. Hrubá tonáž představovala 46 328 BRT při výtlaku 52 31 tun při maximálním ponoru 10,54 m. Výška paluby od čáry ponoru byla 18 m. Tyto hodnoty vypovídají o tom, že Titanic byl větší než jeho předchůdce Olympic a ve své době byl největším námořním plavidlem. Trup byl z bezpečnostních důvodů rozdělen na 16 záplavových komor a dno lodi bylo zdvojeno. Tato konstrukce měla Titanicu zajistit nejvyšší bezpečnost a přispěla k představě, že je nepotopitelný. Tuto domněnku zveličil i odborný časopis Shipbuilder, který napsal, že "po uzavření vodotěsných dveří v přepážkách se loď stává prakticky nepotopitelnou". Loď se měla udržet na hladině i v případě zaplavení až 4 vodotěsných komor současně. Pro pohon lodních šroubů, pomocné agregáty a dodávku energie bylo instalováno celkem 29 parních kotlů (24 oboustranných parních kotlů se 6 topeništi a 5 jednostranných kotlů se 3 topeništi) v 6 samostatných kotelnách, celkem se 159 topeništi. Všechny kotle měly průměr 4,79 m. Délka oboustranných kotlů byla 6,08 m a jednostranných 3,5 metru. Kouř z kotlů byl odváděn do tří, 19 metrů vysokých, komínů s přirozeným tahem. Pomocí ventilátorů se vháněl vzduch pod rošty topeniště. Kromě tří hlavních komínů byl instalován i jeden falešný komín na zádi sloužící jako hlavní vývod ventilace a komín kuchyně. Loď pak se čtyřmi komíny vypadala větší a důstojnější. V kotlích se vyvíjela pára pro 2 čtyřválcové sdružené parní stroje s třístupňovou postupnou expanzí, každý o výkonu 15 000 koní s možností reverzace chodu, a jednu nízkotlakou turbínu o výkonu 16 000 koní bez možnosti reverzace. Parní turbína byla umístěna v páté vodotěsné komoře od zádi, pístové stroje v šesté. Registrovaný výkon byl 50 000 hp, ale sdružený výkon všech soustrojí byl odhadován až na 55 000 hp. Loď měla tři lodní šrouby, prostřední o hmotnosti 22 tun se čtyřmi listy, krajní o hmotnosti 38 tun se třemi listy. Maximální rychlost lodi byla odhadována na 24 uzlů (44 km/h), tou však Titanic nikdy neplul. Kormidlo měl Titanic pouze jedno, navíc bylo krátké a malé plochou. Kormidlo se pohybovalo ve čtvrtkruhu (±45°) a bylo ovládáno převodem přes ozubené kolo. Pro omezení vibrací vznikajících prouděním vody za lodními šrouby a pro případ rychlé změny polohy byly do mechanismu vloženy tuhé pružiny, tlumící tyto vibrace. Kormidlo bylo ovládáno dvěma samostatnými parními stroji. V provozu byl ale využíván pouze jeden, druhý byl záložní, a pracovaly na společný hřídel. V případě nouze bylo možno kormidlo ovládat lanovými převody přes dva vrátky. Se stavbou RMS Titanicu bylo započato 31. března 1909 a stavba byla financována J. P. Morganem a jeho společností International Mercantile Marine Co. Trup byl na vodu spuštěn 31. května 1911 ve 12:13. Další práce na dokončení trvaly téměř další rok a byly dokončeny 31. března 1912, kdy následovala zkušební plavba. Již při návrhu interiéru a vybavení pro Titanic se počítalo s tím, že by měl představovat luxus a bohatství. Loď byla vybavena palubním telefonním komunikačním systémem, knihovnou i holičstvím. Pro cestující první třídy byl k dispozici i bazén, tělocvična, hřiště na squash, turecké lázně, elektrické lázně a Veranda Cafe. Taktéž Café Parisien nabízelo speciality pro cestující první třídy, které mohli konzumovat na prosluněné verandě s dekorovaným mřížovím. Společenské místnosti první třídy byly obloženy vyřezávaným dřevěným obložením, drahým nábytkem a dalšími dekoracemi. V třetí třídě bylo vybavení skromné, borovicové obložení a robustní teakový nábytek. O rozdílu vybavenosti kajut a poskytovaného komfortu svědčí i cenové rozdíly lodních lístků. Cena salónní kajuty: 4 350 USD / 870 liber šterlinků (v dnešních cenách 128 000 USD); kajuta v první třídě: 150 USD / 30 liber (v dnešních cenách 4 400 USD); kajuta v druhé . třídě: 60 USD / 13 liber (v dnešních cenách 1 900 USD) a palubní lístek pro třetí třídu: 20-40 USD / 3-8 liber (v dnešních cenách 440-1170 USD). Loď byla vybavena tehdy špičkovou technologií. Mezi tyto vymoženosti patřily i tři elektrické výtahy v první třídě a jeden ve třídě druhé a loď byla kompletně vybavena elektrickým osvětlením. Komunikaci lodě s okolním světem zajišťovaly dvě rádiové stanice Marconi o výkonu 5 000 wattů. U jedné stanice se ve směnách střídali dva operátoři společnosti Marconi a jejich úkolem bylo odesílání a přijímání osobních zpráv. Tato telegrafická služba byla určena pro cestující první třídy. Nejdražší jednosměrný transatlantický přenos stál 870 liber, což odpovídá 63 837 librám v roce 2011, nebo 1 363 dolarů, tj. 30 917 dolarů v roce 2011. K dalšímu vybavení patřil prostor pro venčení psů, nemocnice s operačním sálem místo běžné lodní ošetřovny, mrazící skladiště řezaných květin, ubytovací prostory pro služebnictvo první třídy a jiné. RMS Titanic, stejně jako jiná plavidla pro přepravu cestujících po vodě, musel být vybaven záchrannými čluny. Společnost White Star při schvalování počtu záchranných člunů a jejich kapacity vycházela z tehdy platných námořních předpisů a požadavků Board of Trade. Tyto předpisy vyžadovaly pouze takovou kapacitu záchranných člunů, která odpovídá výtlaku plavidla a předpokládanému množství přepravovaných cestujících. Pro toto určení byly ale nesprávně použity údaje od sesterské lodi Olympic z roku 1911, kdy počet cestujících na Olympicu nepřesáhl 1 100 osob. Výsledkem byla instalace pouze 20 záchranných člunů o celkové kapacitě 1 178 osob, to je zhruba 1/3 celkové kapacity Titanicu. V době katastrofy bylo na Titanicu přes 2 200 osob. Podle platných předpisů Board of Trade bylo stanovení počtu záchranných člunů správné, protože britské lodě o výtlaku nad 10 000 tun měly nést 16 člunů o celkové prostornosti 5 500 ft3 (krychlových stop), tj. 160 m3 a k tomu další dostatečnou kapacitu jiných záchranných plavidel s kapacitou 75 %, která je snížena na 50 % u lodí s vodotěsnými přepážkami, oproti kapacitě záchranných člunů. V tomto případě mohla společnost White Star Line využít výjimky pro lodě s vodotěsnými přepážkami a celkovou kapacitu v záchranných prostředcích snížit až na 756 osob. Podle těchto předpisů mohla společnost White Star Line instalovat i méně člunů, ale poskytla jich více, než jí bylo předpisy ukládáno. Ani toto navýšení, nad požadavek předpisů, nebylo posléze dostačující. Z 20 člunů bylo 14 velkých dřevěných člunů s kapacitou 65 osob, 2 tzv. pohotovostní kutry s kapacitou 40 osob a 4 Engelhardtovy skládací čluny s kapacitou 47 osob. Tyto měly plátěné bočnice s korkovou obrubou a mohly sloužit buď jako vor při spuštění bočnic nebo jako člun při jejich zvednutí. Velké čluny a kutry byly označeny čísly 1 až 16. Čluny se sudými čísly byly upevněny na levoboku, s lichými na pravoboku. Skládací čluny byly označeny písmeny A, B, C a D. Dva pohotovostní kutry byly úplně vepředu vedle kormidelny, po jednom na pravoboku a jednom na levoboku. Čtrnáct velkých člunů bylo rozděleno po sedmi na každý bok lodi, tři vpředu a čtyři vzadu. Skládací čluny byly rozděleny po dvou na pravobok a levobok. Čluny C a D byly uloženy vedle kutrů, v druhé řadě, a měly být spuštěny stejnými výložníky. Skládací čluny A a B byly nevýhodně umístěny až na střeše důstojnických kajut, ve třetí řadě, a i za normálních podmínek bylo obtížné tyto čluny, vážící asi 1 350 kilogramů, dostat na člunovou palubu mezi ramena výložníků a spustit na hladinu. Titanic byl vybaven moderními Welinovými dvojitými výložníky. Jejich ramena mohla být vykloněna na obě dvě strany, tak aby mohla obsluhovat druhou řadu záchranných člunů umístěnou uvnitř na palubě. Od toho však bylo upuštěno, protože člunová paluba by byla přeplněná, čímž by se zmenšil prostor pro promenádu cestujících a zhoršil výhled na oceán. RMS Titanic byl vybaven systémem 5 balastních nádrží s čerpadly a dalšími 3 čerpadly, každé s přečerpávací kapacitou 150 tun/hod. Kapacita všech současně pracujících čerpadel dosahovala celkové výtlačné kapacity 1 700 tun mořské vody za hodinu. Dvě hlavní potrubí balastních nádrží o průměru 10'' (~250 mm), s ventily rozvodu vody, byla položena v celé délce trupu nad přepážkami. Uvádí se, že v průběhu katastrofy se podařilo pomocí čerpadel zpomalit zaplavení 6. kotelny v prvních deseti minutách po srážce s ledovcem a snížit rychlost zaplavování 5. kotelny. Ani odčerpávání vody nemohlo zachovat potřebný vztlak trupu, zpomalilo však zaplavování. Čerpadla pracovala až do 23:50, kdy byla zaplavena a vyřazena z činnosti. RMS Titanic a RMS Olympic byly sesterské lodě, přičemž Olympic byl dokončen dříve (31. května 1911). Určitou dobu byly obě lodě vyráběny současně vedle sebe v téže loděnici. Stavba Titanicu byla poněkud zpožděna v době, kdy musel ustoupit nutné opravě Olympicu po jeho nešťastné srážce s křižníkem Hawkee - z této doby pocházejí také společné fotografie obou lodí v Belfastu. Rozdíl mezi Titanicem a Olympicem byl na první pohled patrný pouze ze zábradlí na palubě A, které bylo změněno na poslední chvíli.[zdroj?] Obě lodě měly trup stejně dlouhý (rozdíl činil 10 cm), jen Titanic měl větší registrovanou hmotnost (BRT) a obě lodě měly i velmi podobný vzhled. Lišily se v tom, že přední promenáda na palubě A Titanicu byla uzavřena pro ochranu cestujících před počasím, paluby B měly jiné uspořádání a na Olympicu nebyla "Café Parisien". Ta byla na Olympic přestavěna v roce 1912, díky oblibě, kterou si získala na Titaniku. Při stavbě Titanicu byly odstraněny i některé konstrukční nedostatky zjištěné na Olympicu. Světla na palubě A Titanicu byla kulatá, na Olympicu oválná. Kormidelna na Titanicu byla protáhlejší - užší a delší. Další provedené úpravy přispěly k tomu, že byl Titanic při spuštění na vodu v roce 1912 o 1 004 BRT větší, a loď se jevila užší a delší (šlo ovšem pouze o optický dojem). Trup Titanicu byl spuštěn na vodu řeky Lagan dne 31. května 1911 ve 12:13, kdy dal předseda správní rady loděnice William James Pirrie pokyn k zahájení spuštění. Události přihlíželo množství pozvaných osob a zvědavých občanů. Spuštění lodi ale proběhlo bez obvyklých obřadů, jako je například křest lodi. Společnost White Star Line sice nikdy své lodě nekřtila, ale později byla absence křtu laiky pokládána za jednu z příčin katastrofy - společnost White Star Line však nikdy nepokřtila žádnou ze svých lodí, stejně jako nekřtila své lodě konkurenční státem subvencovaná Cunard Line. Po spuštění zůstal Titanic na pozemcích loděnic Harland & Wolff k dokončení. Bylo nutno osadit kotle, parní stroje, namontovat stožáry, komíny a zařídit a vybavit interiéry a jiné. Tyto práce trvaly skoro další rok. Následně, po dohotovení dokončovacích prací, byly 1. dubna 1912 zahájeny zatěžkávací zkoušky v Irském moři podle tehdejších předpisů - rozjetí z místa, zastavení, nejkratší oblouk v "plné rychlosti" (šlo o největší rychlost Titanikem dosaženou . 21,5 uzlu - což je obdivuhodné i dnes) a 2. dubna byl Titanic po zkouškách uznán plavby schopným na jeden rok a dostal povolení k plavbě Victoriiným kanálem z Belfastu do Irského moře a krátce po půlnoci 3. dubna 1912 vplul Titanic do Southamptonu. Zkoušky probíhaly bez obsluhujícího personálu cestujících. Na palubě Titanicu bylo 78 topičů a strojníků a 41 členů posádky. Na lodní palubě byli přítomni zástupci různých společností, například Harold A. Sanderson z I.M.M, Thomas Andrews a Edward Wilding z Harland & Wolff. Pro nemoc se omluvili J. Bruce Ismay a Lord Pirrie. Jack Phillips a Harold Bride byli operátoři radiostanice Marconi a prováděli jemné doladění stanice - což vyžadovalo několik složitých obratů lodi. Hlavní osobou byl Francis Carruthers z Board of Trade, který po prověření lodě podepsal dokument Agreement and Account of Voyages and Crew, opravňující loď k plavbě s pasažéry po dobu dvanácti měsíců. Po šesti hodinách plavebních zkoušek na moři opustil Titanic v poledne Belfast a vydal se na 550 mil (890 km) dlouhou cestu do Southamptonu pod velením kapitána Herberta Haddocka. 10. dubna byla provedena poslední inspekce lodi, kterou provedl sám konstruktér Titanicu, Thomas Andrews. První, a zároveň i poslední plavba směřovala z anglického Southampton přes francouzský Cherbourg a irský Queenstown (Cobh) do amerického New Yorku. Na plavbu se Titanic vydal 10. dubna 1912 pod velením kapitána Edwarda J. Smithe, který byl komodorem flotily White Star Line a předtím sloužil na Olympicu. V Anglii bylo tradicí, že společnost White Star Line vypravovala zvláštní vlak z Londýna do přístavu tak, aby cestující, kteří strávili poslední noc na pevnině v hotelu, měli zajištěnu dopravu k jejím lodím. První plavba Titanicu byla málem na poslední chvíli odložena kvůli probíhající stávce horníků - na Titanic musela být přeložena zásoba uhlí ze všech dostupných lodí White Star Line v Southamptonu, aby vyhověl úřednímu zjištění, podle kterého je vybaven dostatečným množstvím uhlí pro plavbu přes Atlantik - není bez zajímavosti, že tento limit, nastavený pro daleko menší lodě, překročil Titanic jen o několik set kg. Na palubu se nalodilo přes 1 300 cestujících, z toho více než 300 v první třídě, téměř 300 osob v druhé třídě a přes 700 ve třídě třetí. Titanic tedy nebyl na své první plavbě kapacitně zcela vytížen, společně s posádkou pak bylo na palubě až 2 223 lidí. Velení lodi bylo v rukách kapitána Edwarda J. Smithe, který měl k ruce 7 důstojníků (vrchní důstojník H. T. Wilde, 1. důstojník William McMaster Murdoch, 2. Charles Herbert Lightoller, 3. Herbert John Pitman, 4. Joseph Grove Boxhall, 5. Harold Godfrey Lowe, 6. James Pell Moody). Na palubě lodi se nacházel i generální ředitel lodní společnosti White Star Line lord J. Bruce Ismay a šéfkonstruktér Thomas Andrews, projektant R. R. C. Chisholm, elektrikáři W. H. M. Parr a E. H. Watson, zámečníci A. F. Cunnigham, A. W. Frost, R. J. Knight a instalatér Francis "Frank" Parkers. První plavba byla úspěšná pouze pro několik málo cestujících, kteří se pouze plavili ze Southamptonu do Cherbourgu nebo Queenstownu a další plavby se neúčastnili. Přístav v Queenstownu nebyl stavebně vybaven pro tak velkou loď a naloďování a vyloďování neprobíhalo u mola, ale pomocí lodí speciálně pro tento účel společností zakoupených, které pasažéry převážely mezi lodí a pevninou. Po vyplutí z Queenstownu směr New York bylo na palubě 2 201 osob; 1 316 cestujících a 855 členů posádky. Na první plavbě Titanicu přes Atlantský oceán bylo mnoho významných cestujících, jako např.: milionář John Jacob Astor IV a jeho manželka Madeleine Force Astorová, průmyslník Benjamin Guggenheim, majitel obchodního řetězce Macy's; Isidor Straus a jeho manželka . Ida, milionářka Margaret "Molly" Brownová z Denveru, později přezdívaná "Nepotopitelná Molly" pro pomoc ostatním při ztroskotání, sir Cosmo Duff-Gordon a jeho manželka, módní návrhářka Lucy Duffová-Gordonová, George Dunton Widener a jeho manželka . Eleanor se synem Harrym, hráčem kriketu, obchodník John Borland Thayer s manželkou Marian a sedmnáctiletým synem Jackem, novinář William Thomas Stead, který v roce 1892 napsal knihu o zaoceánském parníku potopeném ledovou krou, hraběnka Rothes, asistent prezidenta Spojených států amerických Archibald Butt, spisovatelka a socioložka Helen Churchill Candeeová, spisovatel Jacques Futrelle s manželkou May a jejich přátelé, producenti z Broadwaye, Henry a Rene Harrisovi, herečka němého filmu Dorothy Gibsonová a další. Plavby se naopak neúčastnil bankéř J. P. Morgan, který na poslední chvíli plavbu zrušil - podle tehdejších měřítek nebyla společnost na panenské plavbě Titanicu - navzdory pozdějším výmyslům - nijak výjimečná či vybraná a podle záznamů rovněž loď nepřevážela žádné významnější cennosti či poklady (tím méně často zmiňovanou mumii, která dodnes pokojně leží v Britském muzeu). Více než tři desítky lidí pak plavbu na Titanicu odřekly na poslední chvíli z různých důvodů, mezi kterými nechyběly ani zlé předtuchy. Ty ovšem panovaly i na lodi - několik přeživších vzpomínalo na kokrhání kohouta, které v Cornwalu a Walesu ohlašuje smrt. Drůbež ušlechtilého chovu byla ovšem na seznamu nákladu a byla ubytována vedle psů nedaleko kuchyně první třídy - v těsném sousedství kajut druhé třídy. Není rovněž bez zajímavosti, že jeden z členů posádky (tzv. Černého gangu) dezertoval ze služby v Cóbhu (Queenstownu), který byl jeho bydlištěm, a Titanic mu posloužil pravděpodobně jen jako způsob, jak se zadarmo dostat domů. Další z členů posádky pak ztratil svoji námořnickou knížku a na jeho místě zahynul na Titanicu neznámý člověk. Pro Čechy není bez zajímavosti, že jistý "Francouz" se jménem Michel Navratil cestoval pod pseudonymem se dvěma malými dětmi, které unesl, aby zachránil své rozpadlé manželství. Obě děti dokázal dostat do člunu, avšak sám na lodi zahynul - jeho tělo bylo vyloveno a halifaxský rabín o ostatcích česko-francouzského katolíka rozhodl, že jde o Žida, a tak je dnes Michel Navrátil pohřben na židovském hřbitově v Halifaxu. Mezi cestujícími nalezneme Brity, Iry ale především Skandinávce - ve Skandinávii White Star Line mohutně inzerovala a řada především švédských rodiny koupila lístek "na první volnou loď do Ameriky." Mezi cestujícími byli však také Syřané, Arméni a další národnosti Blízkého východu, nastoupivší v Cherbourgu, kam se dopravili vlakem z Marseille. V posádce převažovali Britové (což nebylo na britských lodích pravidlem) a v "Černém gangu" topičů a strojníků nalézáme především irská jména. Když Titanic opouštěl ve čtvrtek 11. dubna Queenstown na cestě do záhuby, jeden z irských emigrantů Eugene Dally hrál na irské dudy píseň "Irish Lament - Irské lamento" - tentýž Dally, který katastrofu přežil, pak žaloval mezi stovkami jiných společnost White Star Line o náhradu škody - potopené dudy. Plavba Titanicu začínala 10. dubna 1912 ve 12:14 vyvedením lodě z přístavních vod v Southamptonu pod velením lodivoda George Bowyera. Titanic byl příliš velký a neohrabaný, aby mohl sám vymanévrovat z přístavu. Z tohoto důvodu mu zde, ale i v jiných přístavech, pomáhalo několik remorkérů. Zde došlo k prvnímu incidentu, který mohl předčasně plavbu ukončit. Nedaleko plavební trasy Titanicu byly ukotveny další dva parníky, New York a Oceanic. Při míjení New Yorku došlo vlivem proudění vody, hnané šrouby Titanicu, k sacímu efektu, který byl natolik silný, že se přetrhla kotvící lana New Yorku a jeho zadní část se začala nebezpečně přibližovat k Titanicu. Hrozící kolizi odvrátil kapitán E. J. Smith, který nechal zastavit stroje na Titanicu, a jeden z remorkérů, který obeplul New York a pomocí lana jej táhl zpět ke břehu. Obě lodě se nakonec minuly ve vzdálenosti desítek metrů. Kolizi s Titanicem bylo sice zabráněno, ale New York se následně opřel o bok Oceanicu, naštěstí bez větších škod. Při plavbě přes Lamanšský průliv do Francie zjistil George Symons, člen hlídkové služby, že v pozorovacím koši, "vraním hnízdě," na předním stožáru chybí dalekohledy. Vyhledal a požádal 2. důstojníka Lightollera o zajištění dalekohledů, a ten tento požadavek dále předal 1. důstojníkovi Murdochovi. Prozatím byl George Symons obeznámen s tím, že věc se řeší. Při plavbě z Belfastu byl pozorovací koš ještě dalekohledy vybaven, ale když 2. důstojník Blair opouštěl v Southamptonu loď, tyto dalekohledy uložil v kajutě. Jeho nástupce, 2. důstojník Lightoller však o tomto nevěděl, a tak hlídky v pozorovacím koši zůstaly bez dalekohledů. V podvečer doplul Titanic do francouzského Cherbourgu, kde byly doplněny další zásoby a naloděni další cestující. Po krátké zastávce se pak v 21:30 vydal k pobřeží Irska. 11. dubna 1912 měl Titanic poslední zastávku u evropského pobřeží, v irském přístavu Queenstown. V přístavu, kde je menší hloubka, se opět projevila velká sací síla lodních šroubů a bylo zvířeno velké množství písku. Tento jev znepokojil pasažéry a posádka musela vysvětlovat příčinu tohoto jevu. Později bylo zjištěno, že Titanic při plavbě v queenstownském přístavu dokonce táhl potopený vlečný člun asi 800 metrů. Stejně jako při předchozí zastávce v Cherbourgu, byly i zde doplněny zásoby, naloděno posledních 130 cestujících a 1 400 pytlů pošty. Ve 12:30 vyplul západním směrem do Atlantiku, směr New York. Ještě odpoledne 11. dubna plul Titanic poblíž pobřeží Irska a až k večeru, kdy na jihozápadě proplul kolem Fastnet Rocku, se definitivně dostal do vod Atlantského oceánu. Plavba probíhala bez komplikací, cestující 1. a 2. třídy si dopřávali komfortu poskytovanému lodní společností, komfort jenž si zaplatili. Ale i o cestující 3. třídy bylo velmi dobře postaráno. To, co cestující nevěděli a co bylo hlavně určeno pro kapitána a důstojníky Titanicu, byly zprávy o ledovém poli před nimi. Tyto zprávy přicházely rádiodepešemi, konkrétně z parníku Touraine. Informace o výskytu ledu byly zaznamenány na mapě, důstojníci se ale shodli, že neleží v plánované trase plavby. Od poledne 11. dubna do poledne 12. dubna urazil Titanic 386 mil (621 km). Plavba probíhala stejně poklidně jako předešlého dne. Od poledne 12. dubna do poledne 13. dubna urazil Titanic 519 mil (835 km). Počasí bylo stále dobré, v dopoledních hodinách sloužil kapitán E. J. Smith bohoslužbu v jídelně a poté byla jídelna opět připravena ke stolování. Podle zaznamenávaných rychlostních údajů se rychlost Titanicu stále zvyšovala a k poledni 14. dubna urazil dalších 546 mil (879 km). Generální ředitel J. Bruce Ismaye a kapitán E. J. Smith sice v prvních dnech po vyplutí předpokládali vyšší rychlost, přesto kapitán při zachování dobrého počasí předpokládal, že dosáhne rekordního času plavby do New Yorku. Ačkoliv se zapálení pod dalšími kotli, ke zvýšení rychlosti, plánovalo až na 15. nebo 16. dubna, bylo pod kotli zapáleno již 14. dubna a Titanic již plul rychlostí 21 uzlů (39 km/h). Již v průběhu dopoledne přicházely další radiodepeše - "marconigramy" se znepokojujícími informacemi o výskytu ledového pole. 9:00, zpráva lodi Caronia: ledové pole v oblasti až , 11:40 potvrzuje parník Noordam . předchozí zprávu, v 13:42 byla přijata zpráva parníku Baltic: Mírný, proměnlivý vítr, jasné a dobré počasí a předal zprávu řecké lodi Athenai: ledové pole v oblasti , v 13:45 zpráva německého parníku . Amerika: setkání se dvěma velkými ledovci na pozici V tuto dobu plul Titanic rychlostí přibližně 22 uzlů (41 km/h) a blížil se k mělčinám v kurzu 242°, kde měl změnit kurz na 265°, New York. Asi 200 mil (320 km) severně od této trasy se nacházela ledová pole, na která upozornila loď Caronia. Tyto informace ukazovaly, že se ledová pole vyskytují neobvykle jižněji, než se očekávalo. Velení Titanicu mělo dostatek informací o výskytu ledovců, ale se zprávami nebylo účelně nakládáno. Například zprávu z parníku Baltic, který taktéž patřil společnosti White Star Line, kapitán Smith potvrdil, ale ponechal si ji u sebe a po obědě ji předal J. B. Ismayovi, řediteli společnosti. Ten si ji sice přečetl, ale ponechal taktéž u sebe a odpoledne ji ukázal některým cestujícím. Poté na ni zapomněl. Zpráva se tak nedostala na kapitánský můstek k velícímu důstojníkovi. U zprávy z parníku Amerika není taktéž zcela zřejmé, byla-li doručena až na kapitánský můstek. Zpráva byla totiž zachycena na radiostanici, která byla určena pro "občanský provoz", tedy na vlnách, které nebyly určeny pro námořní provoz. Před večerním střídáním služeb, v 17:50 změnil Titanic kurz na 289°. V šest hodin večer proběhlo střídání důstojníků na můstku. Do služby nastoupil 2. důstojník Lightoller, důstojníci H. G. Lowe a H. J. Pitman, ke kormidlu nastoupil 2. kormidelník Robert Hitchens. V tuto dobu plul Titanic v kurzu 289° a kurz měl udržovat i nadále. Při střídání služeb nastoupili do pozorovacího koše na předním stožáru Jewell a Symons. 5. důstojník Lowe se po nástupu do služby stavil v mapovně, kde zahlédl lístek s poznámkou "led" s udanými souřadnicemi. Provedl výpočet, ze kterého mu vyšlo, že k místu setkání s ledem dojde až po ukončení jeho služby a dále se o toto nezajímal. Kolem sedmé hodiny přišel na můstek 1. důstojník Murdoch a vystřídal Lightollera, který odešel na večeři. Murdoch si byl vědom toho, že se blíží k ledovému poli. Pro zlepšení pozorování požádal námořníka Samuela Hemminga, aby uzavřel všechny otvory, kterými na přední palubu pronikalo světlo. V 19:30 byla zachycena zpráva parníku Californian a parníku Antillian: tři velké ledovce na pozici Kolem osmé hodiny večer proběhlo další střídání a na místa mladších důstojníků nastoupili Boxhall a Moody, byly vystřídány hlídky ve vraním hnízdě a taktéž kormidelník Robert Hitchens. Na můstku zůstal důstojník Lightoller, kterému končila služba až ve 22:00. Moody byl Lightollerem požádán, aby podle posledních údajů provedl přepočet vzájemné polohy lodě a oblasti ledovců. Podle výsledku mělo k setkání dojít až před jedenáctou hodinou. Kolem 21:00 hovořil kapitán Smith s 2. důstojníkem Lightollerem o vývoji počasí, snížení teploty nad oceánem a o pravděpodobném setkání s plovoucím ledem. Vzhledem k tomu, že nevál vítr, byla hladina oceánu klidná. V případě vln na hladině by se tyto tříštily o ledovec a vzniklá pěna by byla lépe pozorovatelná, stejně tak tmavý ledovec na ní. V 21:40 byla přijata další zpráva o výskytu ledu z parníku Mesaba: led v oblasti až , velké kusy ledu a značný počet velkých ledových hor, ledová pole. V 22:15 se parník Californian dostal do ledového pole, 22:30 přišla zpráva z parníku Rappahannock: "propluli jsme ledovým polem a mezi několika ledovými horami". Kolem 23:00 zpozoroval kapitán parníku Californian na obzoru světlo, jeho 3. důstojník se později domníval, že se jednalo o světla osobního parníku. V 23:30 se radista Cyril Evans na palubě parníku Californian snažil varovat Titanic před ledovými poli. Radista Titanicu jej však přerušil a v 23:35 Evans ukončil vysílání a unaven šel spát. Titanic pluje stále rychlostí kolem 21-22 uzlů (39-41 km/h) směrem k ledovému poli. Pár minut po varování od Californianu hlídka v předním vraním hnízdě (ve složení Reginald Robinson Lee a Frederick Fleet) zpozorovala mlžný opar vpředu, před přídí (známka blízkosti ledovce, mlha navíc snižuje dohlednost). Fleet posléze rozeznal ledovou masu před nimi a v 23:39 třemi údery zvonce signalizoval "Předmět před lodí". Zároveň pomocí telefonu předal 6. důstojníkovi J. P. Moodymu na můstek hlášení "Led přímo před námi". Zvuk zvonce vyburcoval 1. důstojníka Murdocha, který měl hlídku na můstku. Murdoch po vyslechnutí zprávy okamžitě přikázal strojovně "STOP" a kormidelníkovi Robertu Hichensovi velel "Docela vpravo", což v lodní terminologii roku 1912 znamená záď doprava, příď doleva. Sled vydaných povelů však byl pro Titanic tragický. Moody potvrdil provedení Murdochova rozkazu "Docela vpravo". Následně Murdoch vydal povel strojovně "Plný zpětný chod" a ke kormidlu "Docela vlevo". Později před vyšetřovateli jak americké, tak britské (proběhl zde spor o kompetence) vyšetřovací komise byla poněkud zveličena otázka nepřítomnosti dalekohledů ve skříňce strážního koše - byly zde nejpozději při plavebních zkouškách Titanicu 2. dubna - pak se však z dnes neznámých důvodů ztratily. Dalekohled však slouží na moři pouze k obecnému přehlédnutí místa a detail je pak pozorován pouhým okem. Ledovec, který se ocitl v plavební dráze lodi, se pravděpodobně před několika málo hodinami ve vodě převrátil a stékající voda jej učinila tmavým, a pro hlídku neviditelným. Frederic Fleet, který ho v neobyčejně jasné noci zpozoroval ze strážního koše jako první, ho rozeznal jen podle toho, že jeho silueta zakrývala hvězdy. Jeho reakce byla rychlá - hlášení telefonem a bezprostředně následující tři údery na zvon (předmět v kurzu lodi). Hlášení převzal 6. důstojník Moody. Od hlášení z vraního hnízda do kolize s ledovcem uplynulo 37 sekund. Titanic měl velkou hmotnost a tedy i velkou setrvačnost, malé kormidlo, ledovec byl zpozorován pozdě a podle některých názorů 1. důstojník Murdoch po přijetí zprávy z koše od Moodyho nevydal úplně správné povely. Ve skutečnosti Murdoch vydal povely zcela logické - vydal je tak, aby zabránil čelní srážce s neznámým předmětem - zcela dobře a chladnokrevně. To, že výsledné roztržení boku lodi bylo pro Titanik daleko více devastující než čelní náraz, je otázkou konstrukce lodi a nikoli chybných povelů důstojníka který udělal vše pro záchranu lodi. Murdoch byl také nejčastěji obviňován z celé katastrofy, ovšem neprávem. Jeho reakce vyhnutí se překážce byla přímo učebnicová - nedostatek času na takový manévr nebyl jeho chybou. To mělo za následek, že se Titanic velmi pomalu začal odklánět od svého původního kurzu, přídí doleva. Změna kurzu nestačila k tomu, aby se Titanic ledovci vyhnul. Titanic narazil do ledovce pravým bokem hned za přídí. K nárazu došlo v okamžiku, kdy důstojník vydal povel ke zpětnému chodu strojů a vzápětí uzavřel vodotěsné přepážky. I když posádka a cestující nepocítili přímý náraz, ale pouze chvění lodi v průběhu 10 sekund, vznikla trhlina pod čarou ponoru, ale nad úrovní dvojitého dna, v délce 90 metrů, která zasahovala až do vodotěsné komory č. 6, zásobníku uhlí pro pátou kotelnu. Trhlina se táhla přibližně ve výšce 3 metrů nad kýlem. I když na horních palubách nevypadal náraz nijak dramaticky, v podpalubí tomu bylo jinak. Na palubě D, která sloužila jako ubytovací prostory topičů, byl náraz cítit velmi silně. Topič John Thompson později uvedl, že nárazem někteří vypadli z lůžek. Hlavní topič William Small všem přikázal "dolů" (do kotelny), ale toto již nebylo možné, protože prostory pod průlezy již zaplavovala voda. Ihned po nárazu přišel kapitán Smith na můstek, aby zjistil, co se stalo. Ještě předtím uzavřel 1. důstojník vodotěsné dveře v přepážkách jednotlivých komor. Komory však byly vodotěsné pouze mezi sebou, ale shora, směrem k palubám, tomu tak nebylo. Plnící se přední komory zatěžovaly trup lodi tak, že ten začal klesat přídí pod hladinu a voda se postupně začala přelévat do dalších komor přes horní hranu. Prohlídka poškozené přídě přinesla zjištění, že Titanic nelze udržet na hladině ani při odčerpávání vody balastními čerpadly. Šéfkonstruktér Andrews odhadoval, že se loď udrží na hladině přibližně jednu až jednu a půl hodiny a že čerpadla mohou přidat jen pár minut před potopením. Výkon čerpadel sice dovoloval přečerpání 1 700 tun vody za hodinu, ale v průběhu 10 minut po nárazu dosahovala úroveň zatopení přídě až 14 metrů v 5 předních oddílech a hladina rychle stoupala. Toto množství vody již nemohla čerpadla pojmout. Kolem půlnoci, cca 20 minut po srážce již pronikla voda do obytných prostor 3. třídy. Kapitán s Andrewsem se shodli na tom, že by mohla vzniknout panika, protože počet míst v záchranných člunech nebyl dostačující. Všichni cestující i posádka dostali záchranné vesty. Vzhledem k chladnému počasí a ledové vodě severního Atlantiku mohli cestující přežít pouze 5-10 minut, odolnější jedinci i minut 20. Pět minut po půlnoci vydává kapitán rozkaz k přípravě záchranných člunů, v 00:10 bylo provedeno vyklonění člunů a v 00:25 rozkaz k opuštění lodi, podle lodních zvyklostí "ženy a děti první". V 00:30 se první čluny začaly plnit dětmi a ženami, v 00:45 dosedl na hladinu první záchranný člun číslo 7 na pravoboku, kde řídili nástup důstojníci Lowe a Pitman, s kapacitou 65 osob, avšak naplněný pouze 28 cestujícími. Na levoboku nastupování do člunů řídil 2. důstojník C. H. Lightoller, který podle rozkazu ženy a děti první raději spustil člun neúplně obsazený, než aby dovolil nastoupit mužům, i v případě, že další ženy ani děti právě nečekaly na nastoupení. Záchranný člun č. 6 a 5 na levoboku byly spuštěny o deset minut později. Člun č. 1 na pravoboku byl pátým spuštěným, pouze s 12 cestujícími. Naopak, člun č. 11 byl přeplněn 70 cestujícími. Skládací člun D byl posledním spuštěným člunem. Spouštění člunů se na Titanicu neobešlo bez potíží: nebylo posádkou nacvičeno a ani cestující, pod vlivem stále svítících světel na palubě, nechtěli nastupovat do člunů a ponořit se do tmy nad oceánem a taktéž se některé manželské páry nechtěly rozdělit. Nastupování ztěžovala i nevhodná organizace záchranných prací, i když stevardi John Edward Hart a William Denton Cox úspěšně vedli skupiny cestujících z třetí třídy do záchranných člunů. Z různých důvodů se nepodařilo spustit skládací čluny A a B. Z Titanicu se ve člunech zachránilo 706 cestujících a členů posádky. Poslední dva záchranné čluny již nebyly použitelné, skládací člun B byl dnem vzhůru, další částečně zaplaveny poté, co bylo plátno bočnic protrženo pádem ze střechy kajut důstojníků. Mezitím, v 00:15, začali radisté Jack Phillips a Harold Bride vysílat mezinárodní nouzový signál "CQD", který postupně zachytilo několik lodí jako Mount Temple společnosti Canadian Pacific, Frankfurt společnosti Norddeutscher Lloyd, Virginian společnosti Allan Line, sesterská loď Olympic, ruský parník Birma i japonská loď Ypiranga. Vedle tradičních znaků CQD vysílal Jack Phillips i nový signál "SOS" - na upozornění druhého radisty, že tento signál byl již dříve u White Star Line použit v roce 1909 při ztroskotání lodě SS Florida. Jako první toto volání zachytil radista Cottam na parníku Carpathia v témže čase, kdy bylo odvysíláno. Ihned informoval kapitána Arthura Rostrona o nouzovém vysílání a ten okamžitě nařídil změnu kurzu. Carpathia byla nejbližší lodí, která mohla přispěchat na pomoc. Vzdálenost 58 mil (93 km) nemohla však překonat dříve než za 4 hodiny. V 00:26 vysílali radisté opravenou polohu Titanicu a žádali o pomoc parník Frankfurt. Sdělili mu, že se Titanic potápí. Lodě v dosahu odpověděly, že připlují na pomoc, ale žádná nebyla tak blízko, aby dosáhla Titanicu dříve, než se potopil. Jediným suchozemským místem, které zachytilo nouzové volání z Titanicu, byla radiová stanice Cape Race na Newfoundlandu. Ačkoliv na některých lodích pochopili závažnost situace okamžitě, na jiných ještě v 01:30, tedy 90 minut po prvním vysílání CQD, neměli o situaci reálný obraz. Z Olympicu, sesterské lodi, se tázali, pluje-li Titanic jižním směrem a z parníku Frankfurt stále žádali o více informací. V 02:05 kapitán Smith osobně navštívil radisty, aby jim oznámil, že již udělali vše, co mohli, a nařídil jim opustit kabinu a pokusit se o záchranu. Totéž zopakoval svým důstojníkům a všem členům posádky, které potkal. V ten moment zbývalo Titanicu do potopení už jen 15 minut. Je třeba zdůraznit, že v té době byla záchrana již zcela nemožná (přestože jeden z radistů se šťastnou náhodou zachránil) - své hrdiny si tak dodnes připomíná jak britská, tak americká pošta (poštovní zaměstnanci neopustili svou povinnost pečovat o zásilky . do úplného konce) a britští námořníci - strojníci dodnes nosí svá hodnostní označení na královském purpuru na počest svých kolegů z Titanicu, kteří neopustili svá místa a do posledního okamžiku zajišťovali hroutící se elektrickou síť - a všichni při plnění svých povinností na lodi zahynuli. Díky těmto lidem je dodnes Titanic považován nejen za katastrofu, ale především za symbol síly lidského ducha a "britské" morálky. Přibližně 130 minut po nárazu se začala voda přelévat ze šesté do sedmé komory. Kolem 02:10 se začala zvedat z vody záď a začaly se vynořovat lodní šrouby. V 02:17 dosáhla hladina lodní paluby a krátce poté se zhroutil přední komín, když popraskala jeho kotvící lana. Komín pádem rozdrtil několik lidí na palubě a i ve vodě. Na palubě se lidé snažili dostat na záď Titanicu nebo skákali přes palubu v naději, že se ještě dostanou do některého záchranného člunu na hladině. Se zvyšujícím se náklonem začaly padat nezajištěné předměty na palubě i ve vnitřku lodi. S dalším zaplavováním podpalubí došlo k zaplavení posledních kotelen a tím byly vyřazeny i generátory pro výrobu elektrické energie - Titanic se ponořil do tmy. Krátce poté se trup Titanicu rozlomil za polovinou délky trupu. Přední část šla okamžitě pod hladinu. Zadní část se po odlehčení na chvíli narovnala, ale jak se roztrženým trupem drala voda dovnitř, po chvíli se počala potápět a ve svislé poloze se ponořila. 15. dubna 1912 ve 02:20 zmizel Titanic pod hladinou. Po potopení Titanicu se pouze dva z 20 člunů vrátily na místo potopení a hledaly přeživší. Záchranný člun číslo 4 byl poměrně blízko a vyzvedl pět lidí; dva z nich později zemřeli. Asi o hodinu později se vrátil ještě záchranný člun číslo 14 a zachránil čtyři osoby, z nichž jeden později zemřel. Někteří lidé skočili z paluby a pak se snažili dostat do člunů. Některým se to povedlo, někteří byli odmítáni v obavě, že by mohlo dojít k přeplnění člunu a jeho převrácení. Posádky člunů se snažily odplout co nejdále od místa potopení z obavy ze sacího efektu; jak se později ukázalo, tento efekt byl velmi malý. Poblíž Titanicu byla spatřena loď, asi ve vzdálenosti 5 mil (8,0 km), která stála přes noc v ledovém poli. Tato loď představuje dodnes záhadu. Z paluby Titanicu bylo vidět loď, kterou nemohli identifikovat. Mohlo se jednat o parník Californian, ale i o norskou loď Samson. Tato loď nereagovala na rádiové vysílání a tak se 4. proviantní důstojník, Joseph Grove Boxhall, pokusil o přímé spojení Morseovou lampou. Jelikož loď nereagovala, začal vystřelovat světlice, které mezitím přinesl kormidelník George Rowe, a Rowe pokračoval v signalizování Morseovou lampou. Nejblíže reagující lodí byla Carpathia kapitána Arthura A. Rostona, patřící rejdařství Cunard, o výtlaku 8 600 tun, která plula z New Yorku směrem ke Gibraltarskému průlivu. Stejně jako na Titanicu, i zde radisté přijali zprávy o výskytu ledovců. Radista Cottam se již chystal vypnout radiostanici, když zaslechl první volání Titanicu o pomoc - CQD a souřadnice Zpráva byla neprodleně doručena až ke kapitánovi. Carpathia byla vzdálena 58 mil (93 km) od Titanicu. Kapitán okamžitě nařídil kurz 308° a rozestavil hlídky pro sledování hladiny a hlášení pozorovaných ledovců. Byl si dobře vědom toho, co čeká cestující v ledové vodě, a udělal vše pro to, aby k nim dorazil co nejdříve, za což si vysloužil jak pochvalu, tak i kritiku za podstoupení přílišného rizika, neboť s lodí, jejíž maximální rychlost měla být 14 uzlů (26 km/h), prokličkoval ledovým polem a mezi krami rychlostí o více než 3 uzly vyšší. Poslední rádiová depeše byla na Carpathii zachycena v 01:45. Rychlostí 17,5 uzlů (32,4 km/h) proplula Carpathia k místu ztroskotání. Ve 03:45 byla Carpathia téměř na místě, před čtvrtou hodinou ranní nechal kapitán zastavit stroje. Po čtvrté hodině ranní byla z Carpathie spatřena signální raketa z jednoho ze záchranných člunů Titanicu, přibližně 400 metrů daleko. Za necelých deset minut, ve 04:10, začali námořníci vyzvedávat první trosečníky. První vyzvednutý člun a zachránění byli ze člunu č. 2, jemuž velel 4. důstojník Titanicu Boxhall. Potom následovalo vyzvednutí dalších člunů. Situaci komplikovaly vlny a ledovce plující po hladině, kterým se musely čluny i Carpathia vyhýbat. Posledním člunem byl člun č. 12 pod velením 2. důstojníka Lightollera z Titanicu. Člun byl přetížen, nemohl dobře manévrovat ve vlnách, a hrozilo, že se převrhne několik stovek metrů od Carpathie. Kapitán Rostron proto otočil Carpathii přídí směrem ke člunu a tak zkrátil vzdálenost na "pouhých" 100 metrů. Ani tak ale trosečníci neměli záchranu jistou, během přibližování se několik vln přelilo přes příď člunu a museli obeplout příď Carpathie na závětrnou stranu, kde byla hladina klidnější. V 08:30 byli zachráněni poslední ztroskotanci. V 08:50 se Carpathia vydala směrem k New Yorku, původnímu cíli plavby Titanicu. Z celkového počtu přesahující 2 200 osob na palubě zahynulo následkem potopení Titanicu kolem 1 500 osob, což přibližně představuje 2/3. Hlavním důvodem lidských ztrát bylo podchlazení ve studené vodě o teplotě -+-2 °C severního Atlantiku v blízkosti ledovců, kdy k úmrtí na podchlazení dochází během 15 minut. Mezi oběťmi byli kapitán lodi, vrchní důstojník, první a šestý důstojník. Dále šéfkonstruktér lodi se svými 8 spolupracovníky z loděnice, vrchní strojmistr se všemi strojníky a další členové posádky. Zemřela většina z 57 milionářů cestujících první třídou, včetně multimilionářů Johna Jacoba Astora, Benjamina Guggenheima, Idy a Isidora Strausových a stovky dalších cestujících. V chladných vodách zahynulo i všech 5 poštovních úředníků; W. L. Gwynn, J. S. March, J. R. J. Smith, J. B. Williamson a O. S. Woody, celý lodní orchestr; T. R. Brailey, R. M. Bricoux . , J. F. P. Clarke, W. H. Hartley, J. L. Hume, G. A. Krins, P. C. Taylor, J. W. Woodward i J. G. Phillips, jeden z telegrafistů, kteří do poslední chvíle rádiem žádali o pomoc. Poslední přeživší z Titanicu, která měla na událost vzpomínky, byla tehdy sedmiletá holčička Eva Hartová, která zemřela ve věku 91 v Londýně dne 16. února 1996 (rok před tím, než byl uveden do kin oskarový film založený na vzpomínání poslední přeživší, které tehdy mělo být 17 let). Bylo ještě sedm dětí mladších než Hartová, ty si ale na událost vědomě nepamatovaly: Edith Brown Haismanová, Barbara Westová a Millvina Deanová (Anglie); Michael Navratil, Louise Larocheová (Francie), Eleanor Shumanová, Winnifred Tongerloo a Lillian Asplundová ze Spojených států. Nejmladší a současně poslední přeživší cestující Titaniku, Millvina Deanová, se narodila 2. února 1912 a v době plavby jí byly 2 měsíce. Zemřela 31. května 2009. Ještě před tím, než Carpathia se zachráněnými doplula do New Yorku, bylo vzhledem k rozsahu katastrofy rozhodnuto o vyšetření celé události. Senát Spojených států amerických zahájil vyšetřování následující den poté, 19. dubna 1912 co Carpathia připlula. Vyšetřování vedl senátor William Alden Smith až do 25. května 1912. Během vyšetřování byly zapsány výpovědi všech přeživších a ostatní svědectví s případem související. Teprve po ukončení podání svědectví bylo britským občanům povoleno opustit Spojené státy americké. Mezi tím britský tisk očernil senátora Smitha jako osobu, která z neštěstí chtěla vytlouci politický kapitál. Smith však měl spíše pověst zastánce bezpečnosti, konkrétně na železnici, a chtěl prozkoumat vztahy mezi společností Railroad Tycoon a Titanicem, protože měly společného majitele: J. P. Morgana. Taktéž na britské straně byla ustanovena vyšetřovací komise British Board of Trade, kterou vedl lord Mersey. Komise pracovala od 2. května 1912 do 3. července 1912. Komise vyslechla přeživší cestující i členy posádky Titanicu, kapitána Arthura Rostrona lodi Carpathia, posádku lodě společnosti Leyland Line Californian a další. Smith - senátor vnitrozemského státu Unie (Michigan), který vycítil možnost se zviditelnit, se pokusil učinit hlavního viníka katastrofy z Bruce Ismaye, který byl formální hlavou White Star Line vybudované jeho otcem. White Star Line mu však již dávno nepatřila, v té době byla společnost dávno ve vlastnictví amerického Morganova trustu. Ismayovou vinou bylo pak patrně pouze to, že přežil - média jej vykreslila jako sobeckého britského miliardáře, který zabral místo dětem a ženám, aby zachoval vlastní život. Šek, který Ismay vystavil všem námořníkům v záchranném člunu "na úhradu výstroje" byl dezinterpretován jako úplatek. Bruce Ismay byl flegmatický, znuděný člověk, který se absolutně nezajímal o lodě a jejich navigaci - jeho zasahování do vedení lodi je spíše absurdní výmysl živený filmy, jakým je nacistický Titanic. Jeho nástup do záchraného člunu poté, co obětavě pomáhal posádce jej naplnit a dále neviděl nikoho, kdo by mohl být upřednostněn, rovněž nevykazuje známky nějakého sobectví. Ismay se v Americe stal obětním beránkem (byl dokonce zadržen) - ovšem neprávem. Podobného osudu se v Británii později dočkal kapitán SS Califorian Stanley Lord - který dokonce napsal několik knih na svou obhajobu. Případ lodi SS Californian se stal součástí šetření britské vyšetřovací komise. Z podaných svědectví kapitána Stanley Lorda a třetího důstojníka C. V. Grovese vyplývá, že z paluby lodi byla jižním směrem pozorována světla jiné lodě, pravděpodobně osobního parníku. C. V. Groves v 23:10 ukončil službu. Ještě v 23:30 se radista Cyril Evans na palubě parníku Californian snažil Titanic varovat před ledovci, ale ten na jeho varování nereagoval. Z paluby Californianu pozorovali loď, jejíž světla poblikávala a zdálo se, že se otočila zádí k pozorovatelům. Taktéž na rozkaz kapitána S. Lorda byly z Californianu odvysílány zprávy pomocí Morseovy lampy v čase 23:30 a 01:15. Na tyto zprávy však neznámá loď neodpověděla. V zápisu je taktéž uvedeno, že Morseova lampa na Californianu byla viditelná na vzdálenost 4 mil (asi 6 km), takže na Titanicu nemohla být vidět. V 23:30 šel kapitán Lord spát a na palubě zůstal 2. důstojník Herbert Stone. V 01:15 oznámil kapitánovi, že zahlédl světlici a po ní další čtyři. Všechny světlice však měly bílou barvu, takže podle barvy světlic nebylo možno určit loď lodní společnosti, která rakety vystřelila. Kapitán Lord pouze nařídil další sledování neznámé lodě a odvysílání další Morseovy zprávy lampou a šel opět spát. V 01:50 byly z paluby Californianu pozorovány další světlice, důstojník Stone přitom poznamenal, že neznámá loď vypadá podivně, jako nakloněná. V 02:15 se kapitán Lord opět dotázal na neznámou loď a její světlice, opět dostal odpověď, že jsou bílé. Californian se do záchranné akce zapojil teprve v 05:30 kdy radista Cyril Furmstone Evans opět zapnul radiostanici a Californian obdržel rádiový příkaz od generálního ředitele George Stewarta k pomoci Titanicu; teprve tehdy se kapitán Lord dozvěděl o potopení Titanicu. Pozdější vyšetřování britské komise ztotožnilo tuto neznámou loď s parníkem SS Californian a komise obvinila kapitána Lorda a jeho důstojníky z hrubého pochybení. Kapitán Lord toto odmítal a po celý zbytek života se pokoušel očistit své jméno od rozsudku, který mu zničil kariéru. Odmítal, že by loď, kterou on a jeho důstojníci viděli z můstku, byl Titanic, podle nich se mezi Californianem a Titanicem nacházela třetí loď, kterou viděly obě strany, a která odplula ještě před tím, než se Titanic potopil. I když neexistují přímé důkazy pro jeho obhajobu, je toto pravděpodobnější než závěr vyšetřovací komise. Chybou však zůstává, že kapitán Lord nenechal vzbudit radistu a nepřikázal mu zjistit, co se v okolí děje; toto opomenutí stálo životy mnoho lidí. Parník SS Californian byl nejbližší lodí k potápějícímu se Titanicu, a to ve vzdálenosti 19,5 mil (31,4 km). V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že mnoho bezpečnostních předpisů bylo již zastaralých a nevyhovujících; to vedlo k aktualizaci předpisů podle nových potřeb. Jednalo se o řadu inovovaných a nových bezpečnostních předpisů pro záoceánské lodě, které ukládaly vylepšení vodotěsných přepážek v trupu a jejich konstrukci, technickou změnu pro nástup a výstup cestujících, nové požadavky na záchranné čluny, lepší provedení a funkčnost záchranných vest, pořádání cvičení k opuštění lodi, lepší předávání zpráv a informací, radiokomunikační zákony a další. Vyšetřovatelé také zjistili, že na Titanicu byly kapacitně odpovídající záchranné čluny pouze pro cestující první třídy, nikoliv pro nižší třídy. Při vyšetřování se také zjistilo, že cestující třetí třídy ani nevěděli, kde se na palubě Titanicu záchranné čluny nacházejí, a ani nevěděli, jak se dostat na horní, člunovou palubu. Imigrační zákony Spojených států amerických taktéž v té době nařizovaly, že cestující třetí třídy mají být odděleni od ostatních cestujících; toto pak vedlo ke ztíženému přístupu z třetí třídy na horní paluby. Je evidentní, že hlavní příčinou ztroskotání Titanicu byla kolize s ledovcem, který způsobil trhlinu pod čarou ponoru procházející přes několik vodotěsných komor v přední části na pravoboku. Tento fakt je ale důsledkem předcházejících událostí i konstrukce Titanicu samotného. K potopení Titanicu mohla značnou mírou přispět i nezvyklá konstelace Měsíce a Slunce vůči Zemi, která vytvořila silný příliv, umožňující průnik statisticky výrazně nadprůměrného množství velkých ledovců do Atlantského oceánu. První úvahy o trhlině způsobené ledovcem byly takové, že ledovec doslova prořízl trup lodi. Podle sonarových výzkumů vraku, provedených později, bylo zjištěno, že kolize mezi ledovcem a trupem způsobila "pouze" deformaci lodních plátů trupu. Tyto ocelové pláty měly tloušťku 1 až 11⁄ palce, tj. 2,5 až 3,8 cm. Podrobnou analýzu malých kousků oceli z trupu Titanicu bylo zjištěno, že byla použita uhlíková ocel, která ztrácí houževnatost a zkřehne ve studené nebo ledové vodě, tedy ztrácí pružnost a je náchylná k protržení. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že ocel měla vysoký obsah fosforu (4×) a síry (2×) ve srovnání s moderní ocelí a poměr manganu a síry byl 6,8:1, kdy u moderních ocelí je tento poměr větší než 200:1. Souhrn těchto poměrů, jako je vysoký obsah fosforu, napomáhá vzniku lomu, síra tvoří zrna sulfidu železnatého, které usnadňují šíření trhlin, a nedostatek manganu snižuje tvárnost oceli. I přes toto byla použitá ocel nejkvalitnější, jaká byla v době stavby k dispozici i při použití v nízkých teplotách. Chování oceli při namáhání taktéž ovlivňuje směr, jakým je válcována, tedy jakým směrem je vytvořena struktura, směr zrn, oceli při výrobě a jakým směrem působí síly při zatížení. Ocelové pláty pro Titanic byl dodány firmou David Colville & Sons z oceláren Dalzell Steel and Iron Works v Motherwellu nedaleko Glasgow, což vysvětlilo vysoký obsah fosforu a síry. Poslední analýzy šesti malých částí trupu při pokojové teplotě a při teplotě 0 °C (32 °F) ale ukazují, že použitá ocel nebyla křehká, a to i při teplotě kolem 0 °C. Dřívější testy byly totiž prováděny se simulovaným nárazem, ale simulované "pomalé prohýbání" více odpovídá skutečnému průběhu deformace při nárazu na ledovec. Dalším faktorem ovlivňujícím rozsah trhliny byly nýty, držící trup pohromadě. Některé nýty totiž byly křehčí, než se předpokládalo. Použité nýty byly osazovány na trup pomocí nýtovacího stroje, ale ten nebylo možno použít v malých prostorách jako je příď a záď lodi. Zde se používalo ruční nýtování. Z několika milionů nýtů držících Titanic pohromadě bylo vyloveno čtyřicet osm; šest z nich bylo identifikováno jako nýty z trupu. Později Američané s pomocí experimentů s nýty vyrobenými co nejpřesněji podle nýtů na Titanicu zjistili, že nýty obsahovaly velkou koncentraci strusky, která způsobila jejich větší křehkost. Proto při nárazu Titanicu na ledovec, kdy byl podle výpočtů na každý nýt vyvinut tlak asi 6 350 kg, nýty praskaly, a to zřejmě již při tlaku 4 530 kg, i když měly vydržet až dvojnásobek. V archivech bylo později zjištěno, že pro kování nýtů bylo nakoupeno železo č. 3 "best" (v překladu nejlepší) s pevností v tahu cca 73 % pevnosti oceli, ale správně mělo být nakoupeno železo č. 4 "best-best" s pevností v tahu 80 % pevnosti oceli. I přes nevhodné nýty na přídi, největší škody utrpěly prostory s kotelnami 5 a 6, kde byly použity ocelové nýty. Kormidlo "Titanicu" mělo pro svoji rozměrovou velikost zdánlivě dostačující plochu pro ovládání směru plavby a manévrování. Dnes je zřejmé, že pro takto velkou loď bylo kormidlo poddimenzované (malá plocha). Při návrhu nebyly provedeny žádné výpočty nebo pokusy s modelem v malém měřítku, které by ověřily ovladatelnost lodě dlouhé 269,10 metrů v případě nouzového manévrování, doslova se jednalo o Achillovu patu Titanicu. Reálně, při návrhu kormidla byl neuváženě použit model, kdy použití vysokého kormidla je účelné pro lodě s běžnou (v té době) rychlostí plavby, kdy kratší kormidlo je výhodnější při manévrování při malých rychlostech. Při porovnání velikosti kormidla podle dnešních předpisů, kdy je požadováno, aby kormidlo mělo velikost 1,5 % až 5 % z profilu lodi pod vodou, byl tento poměr u Titanicu 1,9 %, tedy blíže k dolní mezi. Toto uspořádání je však výhodnější pro lepší laminární proudění vody. Během první světové války byl Olympic, stejně jako většina významných lodí, vybaven stejným polooválným kormidlem jako Titanic, aby mohly tyto lodě dosáhnout vyšší rychlosti a uniknout ponorkám. K tragédii částečně přispěla i konstrukce pohonu lodních šroubů, kde měl Titanic dva postranní šrouby s možností reverzace chodu, poháněné parními stroji, ale prostřední šroub byl poháněný parní turbínou bez možnosti reverzace. Podle 4. důstojníka Josepha Boxhalla, který přišel na můstek po srážce, první důstojník Murdoch sice vydal strojovně povel "zpětný chod", aby odvrátil srážku s ledovcem, ale protože střední šroub byl poháněný turbínou, nemohla být tato reverzována na zpětný chod, a tak byla zastavena. Z obrázku je patrné, že střední šroub je umístěn v ose kormidla a při zastavení chodu šroubu, došlo i k podstatnému snížení obtékání kormidla proudící vodou, které je potřeba pro vyvození síly otáčející loď. Pokud by Murdoch vydal pouze povel "docela vpravo", tedy bez rozkazu "zpětný chod", mohl se Titanic ještě ledovci vyhnout. Zachráněný strojník Frederick Scott ale při výpovědi uvedl, že všechny čtyři sady telegrafů se změnily na "STOP", ale až po kolizi s ledovcem. Vlastní vyhýbací manévr řídil první důstojník Titanicu William M. Murdoch. Pro zjištění průběhu vyhýbacího manévru byly později prováděny výpočty a zkoušky se sesterskou lodí Olympic. Například bylo zjištěno, že pro vykonání rozkazu "zpětný chod" je potřeba 20 sekund. Tento povel nebyl ani v průběhu plavby předtím vydán, přitom je nutno brát v úvahu i to, že strojníci vykonávali i další činnosti, potřebné k chodu lodních strojů. I pokud by k předání rozkazu bylo potřeba pouze 10 sekund, není technicky možné, aby došlo ke včasnému zastavení strojů, provedení reverzace chodu a vyvinutí zpětného tahu lodních šroubů před srážkou. O tom, že ke zpětnému chodu před srážkou nedošlo, hovoří tři fakty: Při zpětném chodu strojů by došlo k silným vibracím, pociťovatelné na celé lodi, nikoliv pouze vibrace na přídi, způsobené nárazem na ledovec. Podle svědectví lodního strojníka Fredericka Scotta přišel povel telegrafem k zastavení až po nárazu. Hlavní topič Frederick Barrett potvrdil, že i v kotelně telegrafy indikovaly stejný povel. V úvahách o možném odvrácení kolize se hovořilo i o tom, že mohl Murdoch srážce předejít tím, že by vydal povel ke zpětnému chodu pouze pro levý lodní šroub. Ani tento povel by však nevedl k odvrácení katastrofy, protože pro reverzaci chodu je potřeba delší čas, než který zbýval do nárazu. Britská vyšetřovací komise zjistila, že Titanic byl vůči ledovci natočen vlevo, v úhlu 22,5°. Na základě pokusů, prováděných se sesterskou lodí Olympic bylo zjištěno, že při plné rychlosti, plnému vychýlení kormidla a době k nárazu 37 sekund, odpovídala vzdálenost od ledovce v okamžiku zpozorování přibližně 410 metrů. Kdyby se Titanic při vyhýbacím manévru natočil více doleva, došlo by ke střetu s ledovcem po celé délce trupu na pravoboku v důsledku jiné trajektorie zádi, která je delší a liší se od trajektorie přídě. Po rozkazu "docela vpravo", vydaném Murdochem, musí přijít ve vhodný okamžik rozkaz "docela vlevo", v tomto případě zádí pryč od ledovce. Murdoch sice použil učebnicový model vyhýbacího manévru, ale problém u Titanicu byl v tom, že při dané rychlosti měl příliš velký poloměr otáčení. I zde se objevila řada hlasů, které tento manévr kritizovaly: podle nich měl Murdoch zastavit stroje a přepnout je na zpětný chod. Titanic by pak do ledovce narazil přídí. Při přímém nárazu přídí na ledovec by bylo poškozeno přibližně 30 stop trupu od hrany přídě a byly by proraženy nanejvýše 3 vodotěsné komory. Zároveň by pravděpodobně přišli o život i členové posádky, kteří měli své kajuty na přídi. Tato kritika ovšem nebere v úvahu, že Murdoch neměl k dispozici přesnou vzdálenost mezi Titanicem a ledovcem, aby si mohl odvodit, že se srážce nevyhne, a ani nezohledňuje morální odpovědnost za usmrcení členů posádky při přímém střetu s ledovcem. Kritika zpochybnila i uzavření vodotěsných přepážek, čímž se rychle změnil náklon vlivem extrémního zatížení přídě, a Titanic se údajně mohl potápět pomaleji. Na druhou stranu, Murdoch nemohl znát rozsah poškození a tím i rychlost zaplavování podpalubí a podle standardního postupu při kolizi uzavřel přepážky, protože pozdější uzavření by mohlo být opravdu již pozdní. Žádný konstruktér lodí by nepředpokládal opačný postup. Když byla tato varianta později zkoumána počítačovou simulací na modelu lodi, výsledkem bylo zjištění, že by se Titanic potopil dokonce o 40 minut dříve. Zabránění zavření přepážek ani nebylo technicky možné, protože při dosažení kritické hladiny vody uvnitř lodě by se aktivovalo automatické uzavírání. V závěru britské vyšetřovací komise je uvedeno, že "rozsah ztrát po kolizi s ledovcem ovlivnila i nadprůměrná rychlost lodi". Podle záznamů plul Titanic v době srážky normální rychlostí kolem 21 uzlů (39 km/h), což bylo o něco méně, než je jeho maximální rychlost 23 uzlů (43 km/h). Tato rychlost nebyla sice obvyklá, ale přesto nebyla nijak výjimečná ani v oblastech, kde je možno očekávat výskyt ledovců. Taktéž se předpokládalo, že ledovec bude dostatečně velký, aby jej bylo možno zahlédnout v dostatečném předstihu a provést úhybný manévr. J. Bruce Ismayovi a kapitánu Smithovi bylo potom dáváno za vinu, že jeden z nich přikázal plavbu takovou rychlostí. Jde o sporný bod příčiny katastrofy, ale je často zmiňován a zdůrazňován, například ve stejnojmenném filmu z roku 1997. V době kolize bylo moře klidné. Mimo to byla i bezměsíčná noc. Za normálních, obvyklých, podmínek v severním Atlantiku fouká vítr, který žene vlny na základnu ledovců, kde se tříští a vytváří pěnu. Ta je dobře viditelná a upozorňuje na ledovce i za bezměsíčné noci. Vítr vanoucí od severozápadu a nízká teplota blízko nuly jsou nepříjemné pro pozorovací hlídky; taktéž vítr mohl hnát ledovce ve směru proti lodi. Srážka s ledovcem, která způsobila dlouhou trhlinu v trupu Titanicu v délce šesti komor, způsobila poškození trupu v rozsahu větším, než konstruktéři při projektování trupu očekávali. Dle dokumentu "Titanic: The New Evidence" mohl být hlavní příčinou potopení plavidla požár, který několik dní před vyplutím ze Southamptonu vypukl v podpalubním uhelném bunkru č. 6. Požárem způsobené vysoké teploty mohly snížit pevnost trupu, který následně fatálně poškodil ledovec. Jeden ze zachráněných topičů J. Dilley později vypověděl: "Nemohli jsme dostat oheň pod kontrolu a mezi topiči se říkalo, že až přistaneme v New Yorku, musíme po odchodu pasažérů hned vyprázdnit ostatní velké uhelny a pak přivolat na pomoc hasičské lodě z tamního přístavu". Krátce po potopení lodi se objevily první snahy o nalezení lodi a vyzvednutí jejího trupu. Hloubka v dané oblasti se ale pohybuje okolo čtyř kilometrů, takže tyto plány nebyly vzhledem k tehdejší technice realizovatelné. První vážný pokus o nalezení vraku Titanicu podnikl texaský naftař a multimilionář Jack Grimm v červenci 1980, neuspěl však ani tehdy, ani v žádném ze dvou dalších pokusů. Následoval jej oceánograf a geolog Robert D. Ballard, jehož expedice objevila první trosky 1. září 1985. Finanční i technické zajištění celé operace spadalo pod americké námořnictvo, jelikož hlavním cílem expedice nebylo pátrání po Titanicu, ale především nalezení a prozkoumání vraků dvou potopených amerických jaderných ponorek - USS Thresher a USS Scorpion, které zmizely i s posádkami (Thresher v roce 1963 a Scorpion v roce 1968). Robert D. Ballard poskytl námořnictvu své bohaté zkušenosti oceánografa a především nové video technologie k průzkumu mořského dna, které měly vysokou rozlišovací schopnost a umožňovaly detailní průzkum a mapování sledované oblasti. S vedením námořnictva se pak Ballard dohodl na tom, že pokud se mu podaří objevit a prozkoumat obě potopené jaderné ponorky a nepřekročí při tom povolený rozpočet, získá možnost ve zbylém čase expedice pátrat i po vraku Titanicu. Námořnictvo USA poskytlo loď i posádku, financovalo výrobu vlečené plošiny, na které byly umístěny videokamery a osvětlení, a finančně zajistilo celou přísně utajenou operaci. Důstojník v záloze Robert D. Ballard byl povolán do aktivní služby a vázán přísahou mlčenlivosti. Vraky obou ponorek se týmu nakonec podařilo objevit a prozkoumat, ale na hledání Titanicu zbylo jen posledních čtrnáct dnů pátrání. Vzhledem k tomu se Ballard rozhodl cílovou oblast pátrání prohledával v navazujících pásech, mezi kterými ale nechával mílové rozestupy a doufal, že ho na stopu vraku přivede dlouhý pás trosek, který se podle Ballardova odhadu musel vytvořit po rozlomení potápějící se lodi. Tato taktika se ukázala být správná a pouhé čtyři dny před ukončením expedice zaznamenal robot Argo a jeho kamery první stopy po vraku lodi. Když Ballard na pozdější tiskové konferenci oznámil, že objevil vrak Titanicu, byl nucen zatajit informace o pravém účelu expedice a tvrdil, že pro americké námořnictvo pouze testoval nové technologie. Po rozlomení trupu se každá část potápěla odlišně. Přední část poměrně měkce dosedla na dno, zadní část klesala ke dnu daleko rychleji, i vlivem imploze stlačeného vzduchu ve vodotěsných komorách na zádi. Zadní část se zaryla hluboko do bahna. Jednu z nejzajímavější částí trosek, objevených týmem Roberta D. Ballarda, představoval lodní kotel na souřadnicích O den později byla nalezena přední část trupu (prokázalo se tak, že měla pravdu ta svědectví, která byla vyšetřovací komisí odmítnuta a která tvrdila . , že trup lodi se krátce před potopením rozlomil na dvě části) na pozici Ještě později byla nalezena i záď ležící 600 stop od přídě na souřadnicích Za místo potopení Titanicu je možno brát polohu nalezeného kotle, u něhož je pravděpodobné, že se uvolnil při rozlomení Titanicu a klesal přímo ke dnu. Bohužel neexistuje přímý důkaz, ve které fázi potápění došlo k úplnému oddělení obou částí lodi, zda to bylo již na hladině, nebo v jaké hloubce během potápění. Jelikož příď je zabořena v bahně, nebylo možno prozkoumat celou trhlinu. Od třetí přepážky dál, kde byla inkriminovaná část trupu přístupná, bylo zaznamenáno rozsáhlé poškození zjevně související s nárazem na kru. Nešlo o celistvou trhlinu, ale o vyrvané nýty a rozestoupení a zprohýbání ocelových plátů tvořících trup. Experti došli k názoru, že vrak nelze vyzvednout, protože je příliš poškozen korozí a při zvedání by se nutně rozpadl na kusy. Podle výzkumů z roku 2010 přispívají k rozpadu vraku významně i nově objevené bakterie Halmonas titanicae. Později byl vrak navštíven ještě několikrát, v roce 1987 z něj francouzská výprava vyzvedla několik set předmětů, což se setkalo s hlubokým nesouhlasem zejména americké a britské veřejnosti, stále žijících účastníků katastrofy a příbuzných obětí. Francouzská expedice byla označena za vykradače hrobů a byly vzneseny požadavky, aby se Titanicu dostalo oficiálního prohlášení za hrob a památník neštěstí. K tomu ale nedošlo, neboť leží v mezinárodních vodách a nemá majitele. Jediným oficiálním držitelem práv na vyzvedávání artefaktů z Titanicu je společnost RMS Titanic, Inc., jejíž pracovníci se k vraku potápějí a zkoumají, jak se vrak od předešlých let změnil. Kongres Spojených států amerických v roce 1987 schválil zákon, který zakazuje prodej a vystavování předmětů vyzvednutých z Titanicu na území USA a vyzval k respektování vraku jako mezinárodního památníku a hrobu 1 517 obětí. –Dr. Robert Ballard, 9. . září 1985 Jako každá velká tragédie, které se dostane pozornosti a publicity, tak i ztroskotání Titanicu přitáhlo k sobě velkou pozornost, zejména, objeví-li se dříve napsaná kniha nebo povídka, v jejímž obsahu je popsáno ztroskotání podobné lodi . , lze vysledovat mystické souvislosti mezi událostmi a podobně ... V roce 1898 vydal Morgan Robertson, bývalý námořník, v nakladatelství M. F. Mansfield povídku, v níž je popisováno ztroskotání "nepotopitelné" a největší dosud postavené lodi Titan podobných rozměrů, parametrů a konstrukce jako Titanic. V povídce loď na plavbě (která se konala v dubnu) narazila na kru, začala se zaplavovat vodou a nakonec se potopila. Celá událost stála mnoho životů, protože nebylo dostatek záchranných člunů. I když se spojení Titanic - "nepotopitelný" po katastrofě objevovalo téměř neustále a přežívá dodnes, není pravdou, že by byl před svou první plavbou takto označován, ať už společností White Star Line nebo loděnicí Harland and Wolff. U často zmiňovaného lodního orchestru je sporné, hrál-li až do poslední chvíle na člunové palubě a hrál-li v průběhu katastrofy vůbec, případně jaké hrál skladby, i když věta jednoho z hudebníků "Pánové, bylo mi ctí s vámi dnes hrát" ve filmu z roku 1997 je působivá. Irští katoličtí dělníci si s hrůzou šeptali o údajném sériovém čísle Titanicu 3909 04 (Titanic měl ve skutečnosti sériové číslo 401). Při pohledu z paluby pak zrcadlově odražené číslo od vody vypadá jako nápis "no pope", volně přeloženo "papež neexistuje". Číslo 3909 04 si vymysleli protestantští dělníci loděnice, aby postrašili katolické dělníky. Omylem je i údajně první vysílání signálu "SOS" právě z paluby potápějícího se Titanicu, kterému okolní lodě nerozuměly. Volání "SOS" (v Morseově abecedě · · · - - - · · ·) bylo mezinárodně používáno již od roku 1908, i když se souběžně používalo i starší volání "CQD" (v Morseově abecedě - · - · - - · - - · ·). S Titanicem je spojováno i prokletí pro údajnou přepravu starodávné mumie. Spekuluje se i o tom, že se mohlo jednat i o pojistný podvod - potopen neměl být Titanic, ale Olympic - v době, kdy byly obě ve stejném doku, mělo totiž dojít k jejich záměně co se týče jejich insignií, nápisů, značení na jejich palubách atd. První filmové zpracování katastrofy v podobě němého filmu Saved from the Titanic (Zachráněná z Titanicu, 1912) se objevilo již několik měsíců po katastrofě. V jedné z hlavních rolí se objevila herečka Dorothy Gibsonová, která katastrofu přežila ve člunu 7 a byla i autorkou scénáře. Film měl premiéru 14. 5. 1912. Následovaly další filmy: Atlantik (1929) Titanic (1943) Titanic (1953, Oscar za scénář) Zkáza Titanicu (1958) S.O.S. Titanic (1979) Vyzvednutí Titanicu (1980) Titanica (94minutový dokument se záběry z vraku) Titanic (1996) Titanic (1997, velkofilm režiséra Jamese Camerona, 11 Oscarů) Titanic (2012, čtyřdílná britská koprodukční televizní minisérie) | CLAUSE | OTHER |
007341 | Jahodník trávnice (Fragaria viridis) je vytrvalá, asi 5–20 cm vysoká bylina z čeledi růžovitých. Spolu s jahodníkem obecným (Fragaria vesca) a jahodníkem truskavcem (Fragaria moschata) je jeden ze tří volně žijících druhů jahodníku na území České republiky. Často bývá zaměňován s jahodníkem obecným, od kterého se liší svým drobnějším vzrůstem a nápadně malým prostředním zubem na středním lístku. Kvete na konci května až začátkem června. Oddenek je krátký, šikmý, s velkým počtem niťovitých kořenů. Z něj vyrůstá lodyha, která je na povrchu kryta žláznatými a krycími chlupy, jež jsou v dolní polovině odstálé. V horní polovině se lodyha větví a v přízemní části vytváří listovou růžici. Listy v přízemní růžici jsou řapíkaté, trojčetné a z jejich paždí vyrůstají šlahouny. Ty jsou velmi krátké nebo zcela chybí. Řapík i lístky listů jsou kryty velmi hustě chlupy. Lístky jsou pilovitě zubaté. Tyto zuby jsou srpovitě protažené, výrazně směřují dopředu a na koncích nabývají červené barvy.... | Kolik druhů volně rostoucích jahodníků se vyskytuje v České republice? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jahodn%C3%ADk_tr%C3%A1vnice | [
"tří"
] | 97 | 257 | Spolu s jahodníkem obecným (Fragaria vesca) a jahodníkem truskavcem (Fragaria moschata) je jeden ze tří volně žijících druhů jahodníku na území České republiky. | [
{
"start": 197,
"end": 200,
"text": "tří"
}
] | Jahodník trávnice (Fragaria viridis) je vytrvalá, asi 5–20 cm vysoká bylina z čeledi růžovitých. Spolu s jahodníkem obecným (Fragaria vesca) a jahodníkem truskavcem (Fragaria moschata) je jeden ze tří volně žijících druhů jahodníku na území České republiky. Často bývá zaměňován s jahodníkem obecným, od kterého se liší svým drobnějším vzrůstem a nápadně malým prostředním zubem na středním lístku. Kvete na konci května až začátkem června. Oddenek je krátký, šikmý, s velkým počtem niťovitých kořenů. Z něj vyrůstá lodyha, která je na povrchu kryta žláznatými a krycími chlupy, jež jsou v dolní polovině odstálé. V horní polovině se lodyha větví a v přízemní části vytváří listovou růžici. Listy v přízemní růžici jsou řapíkaté, trojčetné a z jejich paždí vyrůstají šlahouny. Ty jsou velmi krátké nebo zcela chybí. Řapík i lístky listů jsou kryty velmi hustě chlupy. Lístky jsou pilovitě zubaté. Tyto zuby jsou srpovitě protažené, výrazně směřují dopředu a na koncích nabývají červené barvy. Prostřední lístek je řapíkatý a jeho prostřední zub je výrazně menší než ostatní zuby, čímž se liší od ostatních druhů jahodníku. Barva těchto lístků je trávově zelená. Palisty jsou úzké, kopinaté, světlé až tmavohnědé barvy. Jejich svrchní strana je lysá, na spodní straně jsou kryty chlupy. Květy jsou pětičetné a oboupohlavné v chudém vrcholíku. V porovnání s jahodníkem obecným (Fragaria vesca) jsou výrazně větší. Kališní lístky jsou trojhranné, na líci chlupaté a na rubu lysé. V době zrání nabývají tmavočervené barvy a jsou přitisknuté k souplodí. Korunní lístky jsou okrouhlé, z počátku nažloutlé, poté přechází v bílou. Jahoda není jednotlivým plodem jahodníku, ale jedná se o souplodí nažek zanořených do povrchu zdužnatělého květního lůžka. Nažky jsou drobné, lesklé a jsou stejnoměrně rozloženy po povrchu jahody. Souplodí je velmi těžko oddělitelné od kalichu.Jahoda je hruškovitého tvaru a vyrůstá do velikosti zhruba 0,8–1,2 cm. Je u ní vytvořen krček bílé až narůžovělé barvy. Roste na vápencových a neutrálních podkladech, na suchých půdách, na místech slunných či mírně zastíněných. Vyskytuje se na lesních pastvinách, na výsluních křovinatých strání nebo na travnatých porostech. Snáší i silnější výkyvy teplot. Je rozšířen téměř po celé Evropě až po střední Asii a Mongolsko. Na území České republiky jej můžeme nalézt například v travinách při toku Labe nebo v oblasti Žďáru nad Sázavou. Rozmnožuje se nepohlavně (vegetativně), a to šlahouny vyrůstajícími z paždí listů v přízemní růžici. Tyto odnože zakořeňují a vytvářejí nové rostliny. Jahodník se může rozmnožovat i pohlavně (generativně), a to semeny. Tohoto způsobu rozmnožování se využívá především při záměrném pěstování. Planě rostoucí jahodník trávnice spolu s jahodníkem obecným a jahodníkem truskavcem byl pravděpodobně součástí jídelníčku primitivního člověka už v době kamenné. Tuto teorii potvrzují nálezy ve švýcarských kolových stavbách. První písemné zmínky o jahodníku se datují do starověku. O rozšíření a využívání jahod psal například Plinius starší nebo Hippokratés. Ovidius a Vergilius označili jahody za dar Matky Země. Obrázky, zvuky či videa k tématu Jahodník trávnice ve Wikimedia Commons Taxon Fragaria viridis ve Wikidruzích Biolib.cz Rostliny.prirodou.cz Jahody.unas.cz Wikispecies.org | NUMERIC | NUMERIC |
005980 | ... se však způsobem užití. Odlišný je i původ obou abeced: hiragana vznikla zjednodušením celých znaků kandži, kdežto katakana vychází pouze z částí jednotlivých znaků kandži. Hiragana byla kodifikována roku 1946, kdy došlo ke zjednoznačnění přiřazení jednotlivých symbolů ke zvukům a dva symboly (wi, we) byly označeny za zastaralé. Tato slabičná abeceda vznikla v 9. století za přispění buddhistického kněze Kúkaie (774–835). Jednotlivé symboly vznikly zjednodušením celých (hira znamená v japonštině "celkový") čínských znaků kandži (na rozdíl od katakany, která vznikla zjednodušením pouze částí čínských znaků), u kterých již předtím došlo k desemantizaci a fonetizaci (ztratily význam a staly se pouhými zvuky, aby mohly vyjadřovat japonské koncovky). Znaky hiragany jsou složitější a na psaní obtížnější než znaky katakany.... | Kdy byla hiragana kodifikována? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hiragana | [
"roku 1946"
] | 177 | 334 | Hiragana byla kodifikována roku 1946, kdy došlo ke zjednoznačnění přiřazení jednotlivých symbolů ke zvukům a dva symboly (wi, we) byly označeny za zastaralé. | [
{
"start": 204,
"end": 213,
"text": "roku 1946"
}
] | Hiragana (ひ – hiragana, 平 – zápis v kandži) je jedno ze dvou (druhým je katakana) japonských slabičných písem (ve slabičném písmu jeden znak představuje celou slabiku a ne pouhou hlásku, i když jsou zde znaky i pro A, I, U, E a O), sestávající ze 46 symbolů (45 slabičných symbolů a písmeno n). Připojením dvou čárek (nigori) nebo kroužku (marunigori) nad určité symboly či jejich skládáním vznikají ještě další zvuky. Obě abecedy se svým systémem a řazením velice podobají, liší se však způsobem užití. Odlišný je i původ obou abeced: hiragana vznikla zjednodušením celých znaků kandži, kdežto katakana vychází pouze z částí jednotlivých znaků kandži. Hiragana byla kodifikována roku 1946, kdy došlo ke zjednoznačnění přiřazení jednotlivých symbolů ke zvukům a dva symboly (wi, we) byly označeny za zastaralé. Tato slabičná abeceda vznikla v 9. století za přispění buddhistického kněze Kúkaie (774–835). Jednotlivé symboly vznikly zjednodušením celých (hira znamená v japonštině "celkový") čínských znaků kandži (na rozdíl od katakany, která vznikla zjednodušením pouze částí čínských znaků), u kterých již předtím došlo k desemantizaci a fonetizaci (ztratily význam a staly se pouhými zvuky, aby mohly vyjadřovat japonské koncovky). Znaky hiragany jsou složitější a na psaní obtížnější než znaky katakany. Nedlouho po svém vzniku bylo toto písmo nazýváno také onnade (ženská ruka) - psaly jím totiž převážně ženy (muži používali katakanu a kandži), jimž nebylo umožněno učit se znakům kandži, které byly považovány za příliš složité. Díky zavedení hiragany tak vzniklo spousta literárních děl z rukou žen z období Heian. slova japonského původu, pro která neexistují znaky kandži gramatická slova (předpony, přípony, částice, koncovky) knížky pro malé děti (japonské děti . se hiraganu učí jako první ze tří japonských písem: hiragana, katakana, kandži) soukromé dopisy furigana (malé znaky hiragany, které v knihách pro začínající čtenáře naznačují výslovnost složitých znaků kandži) okurigana (hiraganový znak následující za kandži). Tabulka ukazuje, jak se znaky hiragany píší. Je uspořádaná podle tradičního japonského způsobu čtení. Začátek je vpravo nahoře a postupuje se shora dolů. Malá čísla určují pořadí tahů a šipky ukazují jejich směr. Pořadí tahů i směr se musí bezpodmínečně dodržovat, jinak může dojít k chybnému čtení. kana katakana kandži Další související články hentaigana man'jógana Japonsko japonština seznam různých písem furigana čekošiki rómadži hebonšiki rómadži Janoš, Jiří. 99 zajímavostí z Japonska. Praha: Albatros, 1984. Obrázky, zvuky či videa k tématu hiragana ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo hiragana ve Wikislovníku www.kanachart.com Free Kana Lessons Jednoduché zkoušení z hiragany (s volitelnými skupinami) | DATETIME | DATETIME |
010975 | ... 1990. == Popis a historie == Státní znak Maďarska má polcený štít. V první poli je sedmkrát červeno-stříbrně dělený štít, který podle legendy ze 16. století představuje uherské řeky – Dunaj, Tisu, Drávu a Sávu. Jde o znak Arpádské dynastie, která vládla od počátku Uherského státu až do roku 1301. Ve druhém poli je zelené trojvrší se zlatou korunou, z níž vystupuje stříbrný dvojkříž.... | Má státní znak Maďarska polcený štít? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Státní_znak_Maďarska | [
"Ano"
] | 33 | 70 | Státní znak Maďarska má polcený štít. | [] | Státní znak Maďarské republiky (maďarsky: Magyar Köztársaság címere) je podle ústavního zákona o státních symbolech MR oficiálním státním symbolem Maďarské republiky. Po pádu komunismu byl současný státní znak slavnostně přijat Národním shromážděním dne 3. července 1990. == Popis a historie == Státní znak Maďarska má polcený štít. V první poli je sedmkrát červeno-stříbrně dělený štít, který podle legendy ze 16. století představuje uherské řeky – Dunaj, Tisu, Drávu a Sávu. Jde o znak Arpádské dynastie, která vládla od počátku Uherského státu až do roku 1301. Ve druhém poli je zelené trojvrší se zlatou korunou, z níž vystupuje stříbrný dvojkříž. Od 17. století je trojvrší interpretací uherských pohoří – Tatra, Mátra a Fatra. Tento znak byl vytvořen ve 14. století, ovšem dvojramenný kříž se objevuje již na erbu krále Bély III. ve 12. století. Nad štítem je koruna sv. Štěpána I, zakladatele Uherského království. Koruna má na vrcholu šikmý kříž, připomínající skutečnost, že Maďaři raději korunu ukryjí, nežli by ji předali do rukou nepřátelům či samovládcům. Pokud nad znakem není Svatoštěpánská koruna, jde o Kossuth-címer, česky: Kossuthův znak pojmenovaný podle Lajose Kossutha. Kříž na koruně byl ohnut po narození Ladislava Pohrobka roku 1440. Jeho matka Alžběta dala příkaz své dvorní dámě Heleně Kottannerové, aby uherskou korunu ukradla polskému králi Vladislavovi III. Jagellonskému Varenčíkovi a přivezla do Komárna. Při převozu koruna spadla na zem a kříž se ohnul. Současná verze znaku byla vytvořena při Rakousko-Uherském vyrovnání roku 1867. Ovšem první polcený štít spojující znak Arpádské dynastie a zelené trojvrší s dvojkřížem se objevil již ve 14. století. Jeho podoba se ustálila až za vlády císaře Rudolfa II. (1576-1608). Za státní znak je považován od 15. století. === Oficiální popis === Oficiální popis státního znaku z Ústavy Maďarské republiky: === Používání znaku === Pravidla pro používání státního znaku a dalších státních symbolů Maďarské republiky obsahuje zákon 1995. évi LXXXIII. törvény a Magyar Köztársaság nemzeti jelképeinek és a Magyar Köztársaságra utaló elnevezésnek a használatáról. == Historický vývoj znaku == === Maďarské velkoknížectví === === Uherské království === === Uhersko v rámci Rakouského císařství a Rakouska-Uherska === Znaky zemí Uherska (Zalitavska) === Novodobé Maďarsko === == Podobnost se znakem Slovenska == Podobnost se státním znakem Slovenska vychází z historické souvislosti. Během revoluce v roce 1848 se slovenští revolucionáři v čele s Ľudovítem Štúrem hlásili k Cyrilo-Metodějskému odkazu, a znak z heraldicky levé části znaku Uherska, tj. – červený štít se zeleným trovrším, z kterého vystupuje stříbrný dvojkříž používali po úpravě samostatně, mimo uherské koruny.Slováci jakožto Slované podporující myšlenku Panslavismu změnili barvu trojvrší ze zelené na modrou. Barvy znaku tak odpovídaly slovanským barvám (bílá-červená-modrá). Takto upravený znak prohlásil Ľudovít Štúr znakem Slováků a v témže roce byl vyryt do pečetě Slovenské národní rady. V roce 1863 tento znak převzala i vzniklá Matica slovenská. Slovenský znak se dále nepatrně vyvíjel malými změnami kresby trojvrší nebo dvojramenného kříže. Po vzniku samostatné ČSR se slovenský znak stal součástí všech tří československý znaků. V současné době má slovenský znak, na rozdíl od maďarského znaku, ramena kříže na koncích rozšířené a vyhloubené, vrchy oblé. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Magyarország címere na maďarské Wikipedii. === Literatura === BROŽEK, Aleš. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. Praha: Kartografie, 2003. 223 s. ISBN 80-7011-776-1. MUCHA, Ludvík. Vlajky a Znaky zemí světa. Praha: GKP, 1987 (3. vydání). 215 s. === Související články === Maďarsko Uherská koruna Dějiny Maďarska Státní symboly Maďarska Župní znaky v Maďarsku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Státní znak Maďarska ve Wikimedia Commons Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat: Lokální odkaz: Coats of arms of Hungary Wikidata: National coats of arms of Hungary (maďarsky) A Magyar Köztársaság címere (maďarsky) Magyar Nemezti Lap (anglicky) Historicaltextarchive.com - THE HUNGARIAN COAT OF ARMS (anglicky) Flags of The World - Hungary - Coat of Arms (maďarsky) Inf.u-szeged.hu - A magyar címer története (maďarsky) A Magyar Köztársaság címere (maďarsky) Címerek (maďarsky) (anglicky) (německy) (slovensky) (rumunsky) Magyarország nemzeti jelképei | VERB_PHRASE | YES_NO |
004500 | Jana je ženská forma vlastního jména Jan. Pochází z hebrejštiny, kde י jóchanán znamená "Hospodin je milostivý" nebo také "milostivý dar Hospodinův". Od téhož jména pochází někdy samostatná forma Johana. Svátek slavít buď 16. května na Janu z Arku nebo 28. dubna na Giannu Mollu či 12. srpna na Janu de Chantal. Janička, Janinka, Janka, Jáňa, Joanka, Johanka, Jája, Janča, Janet, Jenny, Jennee, Jane, Janika Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve . srovnání dvou let, pro které jsou dostupné údaje MV ČR – lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména: Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR... | Odkud pochází ženské jméno Jana? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana | [
"Z hebrejštiny"
] | 42 | 149 | Pochází z hebrejštiny, kde י jóchanán znamená "Hospodin je milostivý" nebo také "milostivý dar Hospodinův". | [
{
"start": 50,
"end": 63,
"text": "Z hebrejštiny"
}
] | Jana je ženská forma vlastního jména Jan. Pochází z hebrejštiny, kde י jóchanán znamená "Hospodin je milostivý" nebo také "milostivý dar Hospodinův". Od téhož jména pochází někdy samostatná forma Johana. Svátek slavít buď 16. května na Janu z Arku nebo 28. dubna na Giannu Mollu či 12. srpna na Janu de Chantal. Janička, Janinka, Janka, Jáňa, Joanka, Johanka, Jája, Janča, Janet, Jenny, Jennee, Jane, Janika Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve . srovnání dvou let, pro které jsou dostupné údaje MV ČR – lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména: Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR (tj. procentní změna se započítáním celkového úbytku žen v ČR za sledovaných osm let) je -0,3%. Albánsky: Joana, Johana Anglicky: Jan, Jane, Joan, Joann, Joanne, Jean, Johanne, Johanna, Joanna, (zdrobněliny: Janet, Janes, Janice . ) Arabsky: يّا (Yuwannā) Bulharsky: Я (Jana), Я (Janica), И (Ivana) Česky: Jana (zdrobněliny: Janka . , Janinka, Janička, Jani, Janča, Janina, Jája, Januška) Čínsky: 乔 (Qiáo wǎ nà) Dánsky: Johanne Hebrejsky: י (Yoḥ), י . ָד (Yocheved) Finsky: Johanna Francouzsky: Jeanne, Yanna, (zdrobněliny: Jeannette, Jeannine), Jehanne Irsky: Siobhán, Sinéad Italsky: Giovanna, Gianna . , Ioana, Ivana, Nina, Zanna (zdrobněliny: Giovannina, Giannina) Islandsky: Jóhanna, Jensína, (zdrobněliny: Jóna, Hansína) Katalánsky: Joana Maďarsky: Janika . Německy: Johanna, Joanna, Johanne Polsky: Joanna (zdrobněliny: Asia, Joaśka, Aśka, Asiunia, Asieńka) Portugalsky: Joana Rumunsky: Ioana, Oana Rusky: Я ( .Jana), Я (Janka), И (Ivana), Ж (Žana) Řecky: Γ (Yanna), Gianna, (zdrobněliny: Γ ( . Yannoula)) Skotsky: Sinéad Slovensky: Jana Srbsky: Jovana Španělsky: Juana (zdrobněliny: Juanita) Švédsky: Johanna Ukrajinsky: І (Ivanna) Welšsky: Siân sv. Jana z Arku ( . 1412-1431) sv. Jana de Chantal (1572-1641) sv. Gianna Beretta Molla (1922-1962) Jana z Valois viz Johana Francouzská, více osob, rozcestník Jana I. Kastilská zvaná Šílená (1479-1555), kastilská královna Jana I. Navarrská (1272–1305), královna francouzská a navarrská Jana II. Navarrská (1311–1349), královna navarrská Jana Andresíková, česká herečka Jane Austenová, anglická spisovatelka Jane Birkin, britská herečka a zpěvačka Jana Bobošíková, česká novinářka, politička a moderátorka Jana Boušková, česká . harfenistka a česká herečka (dvě ženy téhož jména a příjmení) Jana Brejchová, česká herečka Jana Dítětová, česká herečka Janka Djagilevová, ruská básnířka, zpěvačka a hudební skladatelka Jane Fondová, americká herečka Jana Hlaváčová, česká herečka . Jana Husáková, česká šansoniérka, textařka a skladatelka (Ta Jana z Velké ohrady) Jana Janatová, česká dětská herečka, baletka Jana Jelínková, česká zpěvačka Jana D. Karlíčková, česká spisovatelka Jana Kirschner, slovenská zpěvačka Janica . Kostelić, srbochorvatská lyžařka Jana Koubková, česká zpěvačka Jana Kratochvílová, česká zpěvačka Jana Malknechtová, česká zpěvačka Jana Mařasová, česká herečka Jana Petrů, dvě české zpěvačky téhož jména a příjmení (známější se jmenuje Petra Janů) Jana . Preissová, česká herečka Jana Rybářová, česká herečka Jana Štefánková, česká modelka Jana Štěpánková, česká herečka Jana Šulcová, česká herečka Jana Švandová, česká herečka Jana Vébrová, česká písničkářka Jana Werichová, česká herečka papežka Jana, dle legendy působila v 9. století Jana Majerová, fiktivní postava ze seriálu Bastardi. Hraje ji Kristýna Leichtová. Jana Turková, fiktivní postava z filmu Vesničko má středisková. Hraje ji Libuše Šafránková. Český kalendář: 24. května (Jana Chúzova, NZ) Slovenský kalendář: 21. srpna Římskokatolický kalendář: 12. prosince (Jana Františka de Chantal) Jana – singl kapely Killing Joke | LOCATION | OTHER |
008011 | ... rakouský císař Karel I. podepsal pod silným nátlakem prohlášení že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Téhož dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo. Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo v Compiè příměří, čímž první světová válka skončila. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo ostřelování Bělehradu (Srbská kampaň první světové války). v roce 1914 proběhly tři rakousko-uherské útoky na Srbsko, útočící... | Ve kterém roce skončila první světová válka? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka | [
"1918"
] | 237 | 336 | Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo v Compiè příměří, čímž první světová válka skončila. | [
{
"start": 269,
"end": 273,
"text": "1918"
}
] | První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka, nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala ve světových oceánech. Na počátku války stál úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu. Měsíc po atentátu, 28. července, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetou válku Srbsku. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Válka propukla mezi dvěma koalicemi: mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, které se do války zapojilo v důsledku německého vpádu do Belgie, Francie a carské Rusko. K Dohodě se připojily další státy, v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K Ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko a státy Skandinávie. Boje první světové války proběhly na několika frontách po Evropě. Na západní frontě boje probíhaly v zákopech (zákopová válka). V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků. Jako konec světové války je udáván a ve světě oslavován 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou, ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Foche v Compiè. Formálním zakončením války byly Pařížské předměstské smlouvy v roce 1919. Podrobnější informace naleznete v článcích Příčiny první světové války a Atentát na Františka Ferdinanda d'Este. 28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Gavrilo Princip byl členem radikálního hnutí Mladá Bosna, jejímž cílem bylo sjednocení Srbů a nezávislost na Rakousko-Uhersku.[nenalezeno v uvedeném zdroji] Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou následně spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války. Atentát vzbudil na mezinárodním poli vlnu sympatií k Rakousko-Uhersku. Velká část populace v monarchii i mimo ni se proto z vyhlášení války Srbsku radovala a chápala ji za trestnou výpravu vůči jakési podivné zemi na Balkáně.[zdroj?] Původní představa o bleskové válce se však během následujících několika měsíců rozplynula a nadšení z války vystřídaly existenční obavy. Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperiálních velmocí. Byla to doba vypjatého nacionalismu. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Británie a Francie a podepsaly Srdečnou dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody, se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu, o kterou usilovalo také Srbsko. Když rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry, obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území[zdroj?] k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry společně se svou chotí, Žofií Chotkovou a na jejich závěr manželský pár navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny. Zde na ně byl 28. června 1914 spáchán srbskými radikály atentát, kterému ještě týž den podlehl on i jeho žena Žofie. Rakousko-Uhersko následně zaslalo Srbsku ultimátum, jež bylo formulováno tak, aby bylo protistranou odmítnuto a vedlo tak ke konfliktu mezi oběma zeměmi. V této činnosti byla rakouská strana podporována německou vládou, která léto 1914 považovala za nejvhodnější okamžik k vyvolání války s Ruskem, již považovala v blízké budoucnosti za nevyhnutelnou. Ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Na radu Ruska, které se Srbskem udržovalo blízké vztahy, částečně ustoupilo a přijalo devět z deseti bodů ultimáta, až na požadavek vyšetřovat rakouskou policií osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Téhož dne na základě uzavřených spojeneckých smluv zareagoval ruský car Mikuláš II. na rakouský útok na Srbsko vyhlášením takzvané přípravné fáze pro případ války, tedy částečné mobilizace třinácti armádních sborů u rakouské hranice. Naděje na "lokalizaci" konfliktu na Balkáně se rozplynula se zprávou o ruské všeobecné mobilizaci 31. července 1914. Systém mezinárodní bezpečnosti v předvečer války, založený na dvojici aliančních bloků – Trojdohodě a Trojspolku spustil tak řetězovou reakci vedoucí ke světové válce a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Dne 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, o dva dny později pak Francii (již 2. srpna obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie. V roce 1915 vstoupila do války Itálie na straně Dohody navzdory spojenecké smlouvě z roku 1882, kterou vznikl Trojspolek, v dubnu 1917 se na stranu spojeneckých mocností přidaly i Spojené státy. Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna (Japonsko zabralo v Číně německé teritorium Čching-tao a rakouský Tchien-ťin) a Turecko, resp. Osmanská říše, po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října). V německém generálním štábu měli vypracován Schlieffenův plán, který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým manévrem pěti armád vniknout do Francie, obklíčit její vojska ve východní části země a zničit je. Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzským vojskům se však podařilo z kleští včas ustoupit a kladla také nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září se tam po strategicky významné bitvě na řece Marně ("Zázrak na Marně") fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou (poziční) válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu. Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnene (Gusevu) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem Paula von Hindenburga a náčelníkem štábu Ericha Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu a Mazurských jezer (23.–31. srpna) zničit ruskou 2. armádu a vytlačit tak Rusy z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit. I na rakousko-uherském úseku východní fronty na haličské frontě postupovala, po úvodním nezdaru u Krašniku, ruská vojska velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla při bitvě o Halič za Karpaty na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska a obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zase v prosinci emigroval Tomáš Garrigue Masaryk. Na hranicích se setkal s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů. Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září 1914 a 2. prosince se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale již druhého dne zahájila srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a musely bojovat současně na všech frontách. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda 29. října 1914 vyhlásila válku Osmanské říši (dnešnímu Turecku), ke které tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Pro Osmanskou říši to byla zároveň i záminka k tomu, aby pomohla centrálním mocnostem porazit její úhlavního nepřítele - Rusko - a také aby rozšířila své hranice na Středním východě a v severní Africe. O pár dní nato překročila ruská vojska hranice na severovýchodě Osmanské říše (při dnešní Arménii a Gruzii) a zahájili ofenzívu, při níž byla osmanská (turecká) armáda zatlačena několik stovek kilometrů na západ. Po několika dnech, v polovině listopadu, ale spustila osmanská armáda protiofenzívu a zatlačila ruská vojska zpět za hranice. V polovině prosince zahájila osmanská vojska pod vedením vrchního velitele Envera Paši ofenzívu, v níž se probila do dnešní Gruzie (tehdy území Ruska). Současně se britská vojska, okupující Saúdskou Arábii, probila přes Mezopotámii až k Bagdádu, tam však byla osmanskou armádou zastavena. Osmanská armáda se chtěla dostat až na Kavkaz, těžké ruské obranné linie ale osmanskou ofenzívu odrazily a na začátku ledna 1915 byla osmanská armáda zatlačena zase zpět k hranicím. Důvodem kolapsu této osmanské ofenzivy bylo i to, že Enver Paša uskutečnil tuto ofenzivu pouze se 100 000 muži, co bylo málo k proražení ruských obranných linií. Současně se zatlačením Osmanské armády Rusy k rusko - osmanským hranicím se osmanská armáda začala přebíjet Rusy okupovaným Íránem. Dostala se až za Urmijské jezero. Ale i ta byla v dubnu zatlačena zpět k hranicím. Ještě v polovině února překročila osmanská armáda hranice v severním Egyptě (který byl součástí Britského impéria) při Zálivu. Osmanská armáda se přebila až za nilskou deltu nedaleko Alexandrie, ale v polovině května byla zatlačena zase zpět k hranicím. Na konci srpna se ruská armáda přebila za jezero Van Goüü. Dále se však zatím nedostala. Dne 23. května 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i Itálie, a tak vznikla další, italská, fronta. Itálie tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky Soči. Německé hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava) – Narošské jezero – Strypa (řeka protékající také haličským, dnes ukrajinským Zborovem). V té době začali Němci tajně finančně podporovat ruské exilové bolševické revolucionáře. Věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ. Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu Bulharska do války na jejich straně toto uskutečnilo soustředěný útok na Srbsko. Přes tuhý odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i Černou Horu. Balkánská fronta přestala existovat. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Tureckem. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na dardanelskou úžinu (viz Bitva o Gallipoli). Na moři se operace hladinových sil koncentrovaly do evropských vod poté, co britské Royal Navy zlikvidovalo během let 1914 a 1915 drtivou většinu německých plavidel operujících v zámoří. Již v lednu 1915 došlo u Dogger Banku k bitvě mezi britskými a německými bitevními křižníky, v níž byla početně slabší německá eskadra poražena, ovšem před úplným zničením se jí podařilo vyváznout. Velká Británie navíc brzy po vypuknutí války přistoupila k námořní blokádě. Ta se odříznutím Německa od nepostradatelných vojenských i nevojenských dodávek projevila velmi efektivně. Británie blokádou porušila uznávané mezinárodní právo, dané několika mezinárodními dohodami v průběhu minulých dvou století. Británie zaminovala mezinárodní vody, aby zabránila vstupu jakékoli lodi do celého Atlantského oceánu, čímž zapříčinila nebezpečí i pro neutrální lodě. Protože na porušení mezinárodního práva Velkou Británií byla minimální odezva, Německo očekávalo stejnou odezvu na svou neomezenou ponorkovou válku, ke které přistoupilo začátkem roku 1917. Státy dohody se rozhodli napadnout Osmanskou říši i výsadkem vojsk Australsko - novozélandského sboru (ANZAC) na poloostrově Gallipoli, jehož obsazením by mohly vojska ANZAC,, vpochodovat "do hlavního města Osmanské říše - Konstantinopole (dnešní Istanbul), byl by kontrolovaný vstup do Černého moře přes Dardanely, zjednodušilo by se spojení s Ruskem a odlehčená by byla i situace na srbském frontě. Vojska britského společenství nepostupovali dostatečně rychle a byly zastaveny v krvavých bojích, které Dohodě nepřinesly žádné výsledky. Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost Verdun. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z důvodů prestiže až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na Paříž. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků, Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Dohromady na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použili Angličané 15. září poprvé tanky. Úspěšnější byla letní ruská Brusilovova ofenzíva. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km. Velký úspěch zaznamenala na jihozápadně fronty. Rusové zde získali východní Halič a pod vedením generála Lešického na několik měsíců také prakticky celou Bukovinu. Dne 27. srpna vyhlásilo válku po boku Dohody Rumunsko. Vstup Rumunska do války (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti zemřel císař František Josef I. (21. listopadu) a na trůn nastoupil jeho prasynovec Karel I. Na italské frontě pokračovaly boje dalšími bitvami na Soči, tvrdě se bojovalo i v Alpách. Koncem května 1916 se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané konfrontaci hlavních sil, avšak v bitvě u Jutska se početně slabší německé flotile podařilo vyváznout. Přestože Britové utrpěli v bitvě poněkud vyšší ztráty, zůstalo jádro obou loďstev nedotčeno a poměr sil se nezměnil. Početní převaha Royal Navy tak umožňovala pokračovat v námořní blokádě německého loďstva, které po šťastném vyváznutí u Jutska již k další konfrontaci hlavních sil nenašlo odvahu. Frontové linie na Středním východě se nijak moc neměnily. Až v polovině dubna nastala výraznější změna, kdy se ruská armáda přebila až k jižním břehům Černého moře na severu Osmanské říše a držela linie na celém severovýchodě říše. Dále se však ruská armáda do konce války nedostala, protože osmanská armáda v defenzivním postavení dokázala tuto linii udržet. Na konci dubna až začátkem května zahájila osmanská armáda další ofenzívu na severu Britského Egypta. Dostala se až za Káhiru. Začátkem září se osmanská armáda dostala hlouběji za hranice Íránu na východě říše. Toto byla poslední velká ofenzíva Osmanské říše. Koncem prosince byla osmanská armáda v Íránu zatlačena ruskou armádou zpět k hranicím. Také v severním Egyptě to pro Osmanů nevypadalo dobře, protože zdejší Britská armáda zatlačovala osmanskou armádu opět zpět k hranicím. Německá říše byla nucena vyslat do Osmanské říše své jednotky. Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních mocností hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku. Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9. ledna) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31. ledna), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila Mezopotámii a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí. V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA 6. dubna do války proti Německu a vyslaly do Evropy své expediční síly. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, vojska Dohody utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (Nivellova ofenzíva v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu v bitvě u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě. Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta. Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Otakar Černín pochopil, že říše je na pokraji zhroucení, a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska. Československý odboj v té době přešel do další fáze, vznikala česko-slovenská zahraniční vojska, tzv. Československé legie, nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Československé legie bojovaly po boku Dohody s cílem "zasloužit" Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov, kde porazily rakousko-uherskou armádu. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje. V bitvě u Bachmače porazili Němce a donutili je uzavřít příměří. Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů – Dekretem o míru – obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Ustřední mocnosti kapitulaci Ruska přijaly a 22. 11. 1917 byla zahájena jednání o mírové smlouvě. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března 1918 v Brestu brestlitevský mír. Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny, zavázalo se zaplatit náhradu za znárodněné podniky, v nichž byl německý kapitál, celkem šest miliard marek, odevzdat Německu 245 564 kilogramů zlata, vojenské základny na východ od řeky Bereziny. Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu, a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztrácelo svůj význam. 8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa. Ruské odstoupení z války pomohlo armádě Osmanské říše, aby mohla zaujmout veškerou pozornost pouze na vojska Britského impéria v dnešní Palestině a Mezopotámii, které postupovaly směrem od Perského zálivu a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Britové spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. V prosinci 1917 získali Britové Jeruzalém. Německé i turecké síly byly vytištěny z arabských zemí. Osmanská armáda byla již vyčerpána a velkou část armády vyslala na Kavkaz, aby se více zásobovala a zabránila Britskému vojsku zaútočit na území říše ze severovýchodu. Ruská vojska totiž Írán opustila a o několik dní ho začali okupovat Britská vojska. Na další ofenzívy nebo protiofenzivy se armáda Osmanské říše už nezmohla. I přes statečnému boji osmanských vojáků byla osmanská armáda zatlačována více a více na sever. Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 československá vojska obsadila téměř celou Transsibiřskou magistrálu a dobyla všechna velká města na Sibiři, po incidentu s maďarskými zajatci Ruska se totiž legionáři odmítli odzbrojit, jak se dohodlo Německo s bolševiky, za což si vysloužilo uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu a jejího předsedu profesora T.G. Masaryka. Odtud byl již jen krůček k vzniku Československa. Cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim však již zachránit ze zajetí nepodařilo, 17. července 1918, necelý týden před příchodem legií do Jekatěrinburgu byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz Rudých. Jarní německá ofenzíva na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože 8. srpna 1918 Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden (26. září) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že válku prohráli. 15. září požádalo o mír Rakousko-Uhersko (spojenci ho odmítli), 30. září Bulharsko, o měsíc později Osmanská říše. Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kde Italové 24. října začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na bezhlavý útěk.[zdroj?] V následujících dnech Rakousko-Uhersko zaniklo (např. vznik Československa 28. října), přestože rakousko-uherská vláda ještě podepsala příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy. Jednání začala 1. listopadu 1918 u Padovy v severní Itálii mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne. 8. listopadu poblíž Compiè začali se zástupci Dohody vyjednávat Němci. 9. listopadu abdikoval Německý císař Vilém II., a sociální demokraté vyhlásili v Berlíně republiku. 11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal pod silným nátlakem prohlášení že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Téhož dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo. Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo v Compiè příměří, čímž první světová válka skončila. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo ostřelování Bělehradu (Srbská kampaň první světové války). v roce 1914 proběhly tři rakousko-uherské útoky na Srbsko, útočící vojska byla pokaždé poražena a zahnána zpět roku 1915 zaútočila . na Srbsko současně rakousko-uherská a bulharská vojska, srbská armáda byla zdecimovaná, její zbytky byly přepraveny po Jaderském moři na ostrov Korfu roku 1916 byly srbské jednotky přepraveny do Řecka na Soluňskou frontu. 28. srpna vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku 2. července . 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem v září 1918 byla na Soluňské frontě zahájena ofenzíva, bulharská armáda se zhroutila, poté došlo k zhroucení celé balkánské fronty a osvobození Srbska Podrobnější informace naleznete v článku Italská fronta (první světová válka). Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. května 1915 se ale přidala na stranu Dohody (za slib území na Balkáně – Istrie, . Dalmácie (Terst). 11 bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou o řeku Soču (jižně od Julských Alp a severně od Jaderského moře) na podzim roku 1917 proběhla bitva u Caporetta, při které se fronta posunula k řece Piavě až do konce války probíhala bitva na Piavě po celou dobu konfliktu se bojovalo také ve vysokohorských prostorách Alp na frontě táhnoucí se od hranic Švýcarska až po současné Slovinské Alpy. Dějištěm bojů byla plošina Ortles, Fleimstalské Alpy, Dolomity, Karnské Alpy a Julské Alpy. Podrobnější informace naleznete v článku Západní fronta (první světová válka). Německo zaútočilo na Francii přes Belgii, aby se vyhnulo francouzským pevnostem. Schlieffenplan, plán dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Velké Británie. Německá ofenzíva se však zastavila na řece Marně kvůli protiútoku Dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit. květen 1915 – vážné střetnutí u belgického města Ypry (použit plyn chlór, později se podle tohoto města pojmenuje plyn yperit); poprvé však byl plyn použit Němci v Polsku, jednalo se . o xylylbromid vystřelovaný v 150mm granátech, ovšem vývojáři opomenuli fakt, že při nízkých teplotách xylylbromid tuhne, neodpařuje se a nemá tudíž požadovaný účinek únor 1916 – zahájena bitva u Verdunu, která trvala až do prosince v bitvě na Sommě, která probíhala od července do listopadu 1916, využili Britové jako první tank v roce 1917 pokračovaly tvrdé boje, Nivellova ofenzíva v měsíci dubnu nic nevyřešila. Bitva u Cambrai byla úspěšnější, Britové poprvé využili tanky v součinnosti s pěchotou německá Ludendorffova ofenzíva, která pokračovala útoky až do počátku června 1918, ohrozila Paříž. Následná druhá bitva na Marně zahnala Němce na ústup, ti byli nuceni žádat o mír Podrobnější informace naleznete v článku Východní fronta (první světová válka). Bývalý ministr vnitra a člen Státní rady Pjotr Durnovo napsal carovi memorandum, ve kterém prohlašuje, že "válka bude znamenat pro Rusko zkázu". Ruská armáda na počátku války překvapivě poměrně rychle zmobilizovala a podnikla útok na Východní Prusko. po počátečních bojích porazila německá armáda Rusy v bitvě u Tannenbergu. Na jižní části fronty došlo v srpnu 1914 k bitvě u Krašniku, kde byla ruská armáda poražena rakousko-uherskou armádou. Situace se obrátila v bitvě o Halič, ruská armáda postoupila do Karpat, na východní Slovensko a do Slezska, ohrožovala české země v bitvě u Gorlice v červnu roku 1915 byla ruská armáda poražena, na konci roku 1915 stála německá vojska na hranici . měst Riga, Baranoviči, Stripa v červnu 1916 začala Brusilovova ofenzíva, díky níž Rusko dobylo Bukovinu a část Haliče 1. července 1917 byla zahájena Kerenského ofenzíva, která však byla odražena a ruská armáda musela ustoupit. 7. listopadu . proběhla v Rusku Říjnová revoluce v únoru 1918 zahájily Centrální mocnosti všeobecný útok proti Rusku. 3. března podepsalo Rusko Brestlitevský mír Bojovalo se i na moři (Německu patřily ostrovy severně od Austrálie – Karolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci. Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918). Posledním významným bojištěm byl Blízký východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši, ke kterému tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl pokus Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v Dardanelskou expedici. Bitva o Gallipoli však skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovali směrem od Perského zálivu Angličané a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. 19. leden 1917 britská tajná služba zachytila Zimmermannův telegram, . v níž Německo navrhovalo Mexiku spojenectví proti USA, za což mělo Mexiko získat zbraně a peníze na válku proti USA a posléze státy Arizona, Nové Mexiko a Texas, což velmi popudilo USA a v dubnu 1917 vstoupily aktivně do války USA, válka se z evropského konfliktu stává světovou a Amerika se stala ekonomickým vítězem války. Podrobnější informace naleznete v článcích Důsledky první světové války a Pařížská mírová konference (1919). První světová válka vytvořila dějinný zlom v oblasti geopolitické i vojenské, také však v oblasti dějin každodennosti, pokud jde o celospolečenskou atmosféru, tradiční morální hodnoty nebo kulturní zvyklosti a společenské návyky. Válka z let 1914–1918 tak představuje jeden ze zásadních zlomů moderních dějin lidstva, jehož důsledky pociťuje dodnes. První světová válka přinesla světu značné množství změn: Vojenské novinky – První světová válka byla první průmyslově vedenou válkou. Do bojů byly ve velkém měřítku nasazovány nové typy zbraní s nebývalou ničivou silou (tank, bojová letadla, chemické zbraně, ponorky, kulomety aj.) Politické změny – Rozpad předválečné struktury států a vznik států národních. Důsledkem světové války byl zánik Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše a vznik nástupnických států. Rakousko-Uhersko se rozpadlo na Československo, Rakousko a Maďarsko. Vytvořeny byly nové státy, Polsko a Jugoslávie. Zbylé území Rakousko-Uherska připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Francie získala zpět od Německa Alsasko a Lotrinsko, a Německo přišlo o všechny své kolonie. Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností. Ve střední Evropě vznikly národní státy, které měly podporu jen části jejich obyvatelstva a které byly příliš malé a slabé na to, aby mohly vzdorovat agresivnímu nacismu vznikajícímu v Německu.[zdroj?] Po válce se také vzedmula vlna sociálního i nacionálního radikalismu a hnutí za odstranění kolonialismu (Čína, Indie, Indonésie, Irák, Egypt). Proběhly také neúspěšné pokusy o socialistickou revoluci bolševického typu (Německo – v Bavorsku, Maďarsko, Bulharsko). Politický pacifismus – Jako reakce na válku se v následujících letech rozmohl pacifismus odmítající válku. Vznikla Společnost národů (1919), což byla světová mezinárodní organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Byl vytvořen také smírčí soud v Haagu. Sociální změny – Vlivem úmrtí značného množství mužů došlo k deformaci věkové a pohlavní struktury obyvatelstva mnoha zemí. Ženy se začaly domáhat práv, které byly tradiční výsadou mužů (např. volebního práva). Kulturně-morální změny – Nadšení z konce války kombinované s otrlostí, kterou si společnost vypěstovala během válečných let, vedly k rozmachu zábavy, která byla často na hranici nebo i za hranicí předválečného vkusu a tradiční morálky. Náboženské změny – Pro mnoho vojáků a jejich rodin válka znamenala velký odklon od organizovaného náboženství. Velké státní církve na obou stranách fronty se během války aktivně zapojovaly do štvavé válečné propagandy. Mnoho věřících proto po válce z církví vystoupilo nebo přestalo být nábožensky aktivní. Konečná mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže. | DATETIME | DATETIME |
003858 | ... V posledních desetiletích byla ve městě postavena řada výškových budov, hlavně na severu města. Mezi turistické atrakce patří Hundertwasserhaus ve 3. okrese. Ve Vídni byla roku 1365 založena nejstarší německá univerzita, která se dodnes řadí mezi prestižní evropské vysoké školy. Její knihovna je největší vědeckou knihovnou v Rakousku. Trojici zdejších nejvýznamnějších knihoven dále tvoří Rakouská národní knihovna a Vídeňská městská knihovna. Město bylo rodištěm a... | Ve kterém městě byla založena nejstarší německá univerzita? | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADde%C5%88 | [
"ve Vídni"
] | 162 | 283 | Ve Vídni byla roku 1365 založena nejstarší německá univerzita, která se dodnes řadí mezi prestižní evropské vysoké školy. | [
{
"start": 162,
"end": 170,
"text": "ve Vídni"
}
] | Vídeň (německy Wien) je hlavní město Rakouska, současně také statutární město a zároveň od 1. ledna 1922 jedna z jeho spolkových zemí, zcela obklopená územím spolkové země Dolní Rakousy. Leží na řece Dunaj a se svými 1,8 milionu obyvatel je největším rakouským městem a současně nejvýznamnějším politickým, hospodářským a kulturním centrem země. Historické centrum Vídně bylo v roce 2001 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. V celosvětovém seznamu měst podle kvality života sestaveném firmou Mercer v roce 2011 se Vídeň umístila na první příčce. Na zasedání výboru pro Světové dědictví UNESCO, které se konalo v červenci 2017 v Krakově, bylo rozhodnuto o zařazení historického centra Vídně na seznam památek Světového dědictví v ohrožení. Vídeň leží v rámci Rakouska dosti excentricky, při jeho severovýchodním okraji. Zatímco od nejvzdálenější části rakouského území (Vorarlbersko) je vzdušnou čarou přes 500 km daleko, je její centrum vzdáleno pouze kolem 55 km od hranice s Českem a Maďarskem a jen 40 km od hranice se Slovenskem. Příčinou je historický územní vývoj Rakouska, jehož jádro zůstávalo v Dolních Rakousích, ale z někdejších držav se udržely prakticky jen ty alpské, jihozápadně od Vídně. Sama Vídeň se nachází na východním úbočí Vídeňského lesa, pod místem, kde Dunaj protéká Korneuburskou bránou a vstupuje do Vídeňské pánve. Je tedy na Dunaji položena podobným způsobem jako Bratislava nebo Budapešť. Jádro Vídně leží na ostrohu nad ústím říčky Vídeňky (Wien) do ramene Dunaje zvaného dnes Donaukanal ("Dunajský kanál"). Vídeňská pánev je díky své výhodné poloze a příznivému klimatu nepřetržitě osídlena už od mladší doby kamenné. Jméno dostalo místo po keltské osadě Vedunia, což v překladu znamená lesní potok. Kolem přelomu letopočtu bylo území dobyto Římany, kteří na místě dnešního centra města vybudovali vojenský tábor s přilehlým městem. Neslo jméno Vindobona a jeho úkolem byla obrana severní hranice říše před germánskými kmeny. Roku 180 při tažení proti Markomanům zde zemřel císař Marcus Aurelius. Římané opustili město v 5. století, ale osídlení v místě nikdy zcela nezaniklo a ve středověku bylo na římských základech obnoveno opět do podoby města. Roku 1155 učinil markrabě Jindřich II. Jasomirgott Vídeň hlavním městem Rakous, na základě Privilegia minus (1156) povýšených na vévodství. Při návratu z křížové výpravy byl na území města zajat anglický král Richard I. Lví srdce. Výkupné složené za jeho propuštění se stalo stimulem pro další rozvoj města jako významného obchodního střediska v Podunají. Za vlády prvních Habsburků se Vídeň jako jejich sídelní město stala na krátký čas centrem Svaté říše římské. Po nástupu Lucemburků na císařský trůn převzalo tuto roli hlavní město Českého království Praha, aby ji v době husitské revoluce a husitských válek opět až do panování Rudolfa II. ztratilo. Roku 1365 byla založena Vídeňská univerzita, třetí nejstarší univerzita severně od Alp. V roce 1438 se Vídeň na dlouhou dobu – s přestávkou za Rudolfa II. – opět stala rezidenčním městem císařů. Nedlouho poté byla zřízena Vídeňská arcidiecéze (1469). Ve dvacátých letech 16. století se Vídeň stala centrem podunajského soustátí, které zahrnovalo rakouské, české a uherské země a s krátkými přestávkami jím zůstala až do roku 1918. V letech 1529 a 1683 byla u Vídně odražena turecká vojska, která do té doby úspěšně postupovala přes celý Balkán. Město bylo až do roku 1804 centrem jedné z evropských velmocí a rezidencí císaře Svaté říše římské a jeho dvora. V tomto roce a definitivně roku 1806 byla role Vídně z vůle císaře Francouzů Napoleona Bonaparte po jeho vítězstvích v první fázi napoleonských válek omezena na hlavní město nově vytvořeného Rakouského císařství. Roku 1814 byl do Vídně svolán kongres, který řešil nové poválečné uspořádání Evropy po Napoleonově pádu. Druhá polovina 19. století a počátek 20. století byly poznamenány bouřlivým rozvojem Vídně. Na místě hradeb vznikla rozsáhlá okružní třída lemovaná veřejnými budovami - Ringstraße, byla přestavěna podstatná část města a dřívější předměstí se propojila s vnitřním městem. Kolem roku 1910 přesáhl počet obyvatel dva miliony, takže byla Vídeň čtvrtým největším městem světa. Byla i významným centrem uměleckého života. Velkou ranou pro město byl rozpad Rakousko-Uherska po jeho porážce v první světové válce v roce 1918. Město ztratilo své zázemí v obrovské říši a stalo se předimenzovaným centrem malé první Rakouské republiky. Postihl ho i odchod části českého a slovenského obyvatelstva do nového Československa (roku 1910 zde žilo zhruba čtvrt milionu Čechů a Slováků). Roku 1921 se Vídeň stala samostatnou spolkovou zemí (její obecní rada tak získala i status zemského sněmu). Mezi válkami byla Vídeň baštou socialistického hnutí v Rakousku, při krátké občanské válce roku 1934 stála v centru bojů. Roku 1938 však již její obyvatelé připravili triumfální uvítání Adolfu Hitlerovi. Rakousko bylo až do roku 1945 připojeno k nacistickému Německu a Vídeň ztratila pozici hlavního města samostatného státu. Po skončení druhé světové války bylo město rozděleno na čtyři okupační zóny a vítězné velmoci Sovětský svaz, Spojené státy americké, Spojené království a Francie spravovaly Vídeň po dobu deseti let až do obnovení plné rakouské suverenity (1955). Od 70. let 20. století až do současnosti zažívá Vídeň prudký rozvoj. Díky rakouské neutralitě se stala sídlem mnoha mezinárodních organizací, jako jsou UNIDO, UNOV, CTBTO, UNODC, Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a v neposlední řadě Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Také hospodářské a kulturní aktivity ve městě dopomohly k velké atraktivitě Vídně v mezinárodním srovnání. Možnost svobodného podnikání po roce 1955 brzy pozitivně odlišila stupeň rozvoje hospodářství Vídně a celého Rakouska od sousedících socialistických států a jejich hlavních měst (Praha, Budapešť a další). Ve Vídni se usadily pobočky velkých světových firem zaměřené na obchod s ČSSR, Maďarskem, Jugoslávií a Rumunskem. Po rozpadu Varšavského paktu se podpůrná a zprostředkovatelská role vídeňských bank, obchodních a poradenských firem pro hospodářský rozvoj Střední a Východní Evropy, Ukrajiny a Ruska ještě umocnila. Ke dni 1. ledna 2011 měla Vídeň 1 713 957 obyvatel. Avšak těsně před první světovou válkou byla Vídeň s více než dvěma miliony obyvatel čtvrtým největším městem na světě. Druhá polovina 19. a začátek 20. století, kdy byla centrem velké mnohonárodnostní říše, jí vtiskly charakter sídla tvořeného lidmi různého původu, kultur a náboženství. V roce 1900 byla čtvrtina obyvatel tvořena rodáky z území dnešní České republiky (Češi i čeští Němci). Významné přistěhovalecké vlny přišly z Haliče (především Židé a Poláci) a dnešního Chorvatska. Po první světové válce město ztratilo mnoho obyvatel, kteří se vrátili do svých rodných zemí. Jednalo se především o Čechy, Slováky a Maďary. Počet obyvatel se koncem 30. let zvýšil vytvořením Velké Vídně, vzápětí ale zase poklesl v důsledku odchodu 140 000 a vyvraždění dalších 60 000 vídeňských Židů. Zanikl tím i osobitý charakter II. okresu (Leopoldstadtu), který byl dříve určen právě touto menšinou. Po válce klesl počet obyvatel až na 1,6 milionu. Ve válce padlo mnoho vídeňských vojáků nebo se nevrátili ze zajetí. Město bylo z 20 % zničeno a bylo okupováno spojeneckými vojsky. Počet obyvatel posléze klesl až pod 1,5 milionu obyvatel (1987). Svůj podíl na demografickém propadu měla i změna životního stylu a vystěhovalectví na dolnorakouský venkov. Následný opětovný nárůst počtu obyvatel Vídně nebyl důsledkem zvýšení porodnosti, ale přistěhovalectví. V letech 1987–1994 zde našlo azyl 60 000 uprchlíků, především z bývalé Jugoslávie a Turecka. Mezi lety 1998–2005 se přistěhovalo dalších 85 000 nových obyvatel. Pestrý původ je dodnes zřetelný ve velkém podílu příjmení slovanského a maďarského původu, která v jiných spolkových zemích Rakouska často ukazují na vídeňský původ nositele. Mnozí obyvatelé Vídně doposud používají vídeňský dialekt, který se ale u mladší generace vytrácí nebo se omezuje na několik základních slov a slovních obratů. Podle sčítání z roku 2001 žilo ve Vídni jen 1,55 milionu obyvatel. Z toho se necelá čtvrtina nenarodila v Rakousku a necelá pětina neměla rakouské občanství. Polovinu cizinců tvořili občané států bývalé Jugoslávie (120 000 obyvatel) a Turecka (48 000); dále zde žije 26 000 Němců, 25 000 Poláků, 21 000 Čechů, 12 000 Maďarů a 10 000 Rumunů. Úředně uznaný statut jazykové menšiny mají mluvčí českého, maďarského, slovenského a romského jazyka. Počátkem roku 2009 žilo ve Vídni již 1,69 milionu obyvatel. Vzhledem k růstu porodnosti i přistěhovalectví se předpokládá, že kolem roku 2030 může Vídeň opět dosáhnout počtu dvou milionů obyvatel. Roku 2003 se Vídeň společně s Bratislavou zapojila do projektu "Twin City" v rámci regionu CENTROPE a obě města tak vytváří společný region s téměř třemi miliony obyvatel. Mezi nejvýznamnější činnosti projektu Twin City patří společný rozvoj dopravy, zvláště propojení hromadné dopravy obou hlavních měst, hlubší politická spolupráce a společný marketing obou měst. Podle průzkumu Rakouské akademie věd se v roce 2011 největší podíl Vídeňanů a Vídeňanek hlásil k římsko-katolickému křesťanství – 41 % (v roce 1961 to bylo ještě 82 %). Město je sídlem katolické arcidiecéze. Bez vyznání je téměř třetina obyvatel. Muslimové mají ve městě podíl 12 %, pravoslavní křesťané 9 % a evangelíci 4 %. Dříve významná židovská obec má nyní jen několik tisíc členů (0,5 %). V roce 2014 mělo přistěhovalecký původ 49 % obyvatel Vídně. Ve Vídni je více než 120 islámských mateřských školek, které provozuje muslimská komunita. Související informace naleznete také v článku Vídeňské městské okresy. Vídeň se člení na 23 samosprávných městských částí tradičně označovaných jako vídeňské městské okresy (Wiener Stadtbezirke). První byly vytvořeny roku 1850 při prvním rozšíření Vídně. Od té doby se zvětšil nejen jejich počet, ale i rozloha. Kromě toho docházelo i k jistým změnám hranic těchto celků. Městské okresy se dále člení celkem na 89 katastrálních území, jejichž hranice se však v některých případech nekryjí s hranicemi městských okresů. Vídeň se vyznačuje bohatou hudební tradicí, jejíž vrchol se datuje na přelom 18. a 19. století, kdy v městě tvořili Wolfgang Amadeus Mozart, Joseph Haydn a Ludwig van Beethoven. Později se proslavili Franz Schubert, Franz Liszt, Johannes Brahms, Anton Bruckner a Gustav Mahler, stejně jako na začátku 20. století příslušníci Nové vídeňské školy kolem Arnolda Schönberga. Za nejlepší interpretaci Mozartových děl je každé dva roky akademií ve Vídni udělována cena Wiener Flötenuhr. Vídeňští filharmonikové patří mezi nejznámější symfonické orchestry Evropy a celého světa. Kromě nich působí ve Vídni řada dalších hudebních těles, jako jsou komorní orchestry, smyčcové kvartety a jiné, což činí Vídeň významným centrem hudebního života. Ve Vídni jsou usazeny také hudební agentury, které zprostředkovávají angažmá pěvcům, dirigentům a jiným hudebníkům. Město dalo jméno tanci z období největšího rozmachu města v druhé polovině 19. století – vídeňskému valčíku. Nerozlučně jsou s valčíkem spojena jména skladatelů jako jsou především Johann Strauss starší a Johann Strauss mladší, ale také Josef Lanner. Johann Strauss mladší složil i hudbu pro několik operet. Dalšími významnými operetními skladateli, kteří působili ve Vídni, byli Franz von Suppé, Franz Lehár a po jistou dobu rovněž Emmerich Kálmán. Divadlo Burgtheater patří mezi přední německojazyčná divadla, dobrou pověst si drží i Volkstheater a Theater in der Josephstadt. Ve městě působí také velké množství malých scén a kabaretů. Od roku 2000 je ve Vídni předávána Nestroyova divadelní cena, nejvýznamnější ocenění v německojazyčné oblasti. Vídeňská státní opera je zaměřena na uvádění klasických operních děl a je jednou z nejdůležitějších světových operních scén. Volksoper nabízí širší repertoár zahrnující jak opery, tak operety a muzikály. Jako třetí operní scéna slouží od roku 2006 Theater an der Wien, kde byla v premiéře uvedena Beethovenova opera Fidelio. Vídeňská komorní opera nabízí netradiční inscenace klasických i moderních děl. Největším muzejním komplexem je císařský palác Hofburg, kde jsou kromě interiérových instalací z druhé poloviny 19. století vystaveny některé exponáty z panovnických sbírek. Jejich hlavní část se však nachází v nedalekých monumentálních muzejních budovách, ležících naproti sobě, a sice v Uměleckohistorickém muzeu s rozsáhlou galerií starých mistrů a v Přírodovědném muzeu. Muzejní areál byl v posledním desetiletí doplněn souborem zvaným MuseumsQuartier, vytvořeným v prostoru bývalých císařských koníren. Roli hlavní vídeňské Kunsthalle plní Albertina, která stavebně navazuje na komplex Hofburgu, výstavními prostory jsou i Pavilon Secese, Dům umělců a mnohé jiné. Jako muzea slouží také hlavní zahradní paláce - císařská rezidence v Schönbrunnu, Belveder Evžena Savojského i Lichtenštejnský palác v Roßau. Mezi desítky vídeňských muzeí patří Vojenské historické muzeum v budově Arzenálu, soubor medicínských muzeí v prostoru Staré všeobecné nemocnice nebo Muzeum Sigmunda Freuda. Památky z římského období se dochovaly v pouhých fragmentech. Architektonické stopy středověku představují především chrámové stavby od románského kostela sv. Ruprechta až po gotický svatoštěpánský dóm s bohatou sochařskou výzdobou. Baroko reprezentuje množství šlechtických paláců i známé kostelní stavby (sv. Karel Boromejský, univerzitní jezuitský kostel). Mimořádný urbanistický význam mělo vytvoření reprezentativní okružní třídy s řadou veřejných budov - Ringstraße - na přelomu 19. a 20. století. V posledních desetiletích byla ve městě postavena řada výškových budov, hlavně na severu města. Mezi turistické atrakce patří Hundertwasserhaus ve 3. okrese. Ve Vídni byla roku 1365 založena nejstarší německá univerzita, která se dodnes řadí mezi prestižní evropské vysoké školy. Její knihovna je největší vědeckou knihovnou v Rakousku. Trojici zdejších nejvýznamnějších knihoven dále tvoří Rakouská národní knihovna a Vídeňská městská knihovna. Město bylo rodištěm a působištěm mnoha vědeckých kapacit – filosofů Karla Poppera, Ludwiga Wittgensteina, ekonomů tzv. vídeňské školy (Eugen von Böhm-Bawerk, Ludwig von Mises, Friedrich August von Hayek), psychologů Sigmunda Freuda, Alfreda Adlera nebo Viktora Frankla, fyziků Erwina Schrödingera, Ludwiga Boltzmanna či Ernsta Macha nebo inženýra Viktora Kaplana. Od roku 1867 do roku 1882 studoval, bydlel a působil ve Vídni Tomáš Garrigue Masaryk. Značnou část svého života ve Vídni strávili spisovatelé a spisovatelky Ingeborg Bachmannová, Thomas Bernhard, Elias Canetti, Elfriede Jelineková, Karl Kraus, Robert Musil, Heimito von Doderer, Franz Grillparzer nebo Stefan Zweig. Vídeň je charakteristická svou specifickou kuchyní vzniklou v dobách mnohonárodnostní monarchie, kdy každá z národnostních menšin rozšířila zdejší jídelníček. Z Maďarska byly v upravené podobě přejaty guláš a palačinky. Z českého prostředí, které mělo kromě italské kuchyně největší vliv, pocházejí koláče, buchty a knedlíky. Mezi typické pokrmy patří i vídeňský řízek. Stánky na ulicích nabízejí velký výběr párků a klobás, v poslední době obohatili Vídeň mj. Turci a Bosňáci rychlým občerstvením tureckého a arabského typu (kebab, burek, falafel). Jednou z největších vídeňských atrakcí je světoznámý zábavní park Prátr, který byl založen 7. dubna 1766, když císař Josef II. otevřel bývalý lovecký revír pro veřejnost. V roce 1897, před 50. výročím nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn, bylo postaveno obří vyhlídkové kolo Riesenrad. Jako součást oslav bylo hercům, kejklířům a komediantům dovoleno postavit si v parku své stany. Pro občerstvení návštěvníků vzniklo také mnoho stánků. Mnozí provozovatelé atrakcí v parku zůstali a vytvořili tak základ pro dnešní Prátr. Typický pro Vídeň je také výskyt tržnic v ulicích i na náměstích, specializovaných zejména na prodej ovoce a zeleniny. Oblíbené jsou i bleší trhy. Zejména na turisty se zaměřuje trh Naschmarkt. Hlavní obchodní třídou je Mariahilfer Straße. Kulturní podnik svého druhu představují i vídeňské kavárny, od 19. století dějiště intelektuálního života. Kromě nabídky novin bývá ke kávě podáván i čokoládový dort, nazvaný podle svého tvůrce Sacher. V čtvrtích na svazích západních vídeňských okresů, které jsou dodnes významnou vinařskou oblastí, se těší značné oblibě malé vinné lokály zvané Heurige. V zimě časté sněžení a někdy bývají i mrazy pod -10 °C. Jaro začíná koncem února a končí uprostřed května, počasí je silně proměnlivé. Mohou být mrazy, ale i letní horka. Léto je často i velmi teplé a suché. Podzim přichází koncem září. Začátek i střed podzimu je charakteristický častými návraty teplého a suchého počasí. Koncový podzim přechází v mírnou zimu koncem listopadu. Vídeň je dosti slunečné místo ve všech ročních obdobích. Nejnižší teplota naměřená ve Vídni byla -26 °C a vůbec nejvyšší byla 38,3 °C. Ve Vídni je jako skoro v každém hlavním městě po Evropě zastoupen každý sport, mezi nejvýznamnější zástupce patří fotbalový SK Rapid Wien a FK Austria Wien. Vídeň má i hokejový klub, jsou jím Vienna Capitals. Volejbal ve Vídni hrají Aon hotVolleys. Související informace naleznete také v článcích Metro ve Vídni, S-Bahn ve Vídni a Trolejbusová doprava ve Vídni. Podle statistiky z roku 2007 se 35 % přepravy ve Vídni odehrálo prostřednictvím veřejné dopravy, 32 % automobilem, 28 % pěšky a 5 % na kole. Páteří vídeňské městské hromadné dopravy je metro (U-Bahn) a městská železnice (S-Bahn), jejíž počátky spadají na začátek 20. století. Tato základní síť je doplněna tramvajemi (od roku 1865) a autobusy (od 1907). V rakouském hlavním městě existovalo v průběhu 20. století také několik samostatných trolejbusových tratí. Všechny prostředky hromadné přepravy používají jednotný tarif a jsou provozovány převážně firmami Wiener Linien, ÖBB, Badner Bahn a také řadou soukromých autobusových dopravců. Dálkovou veřejnou dopravu zajišťuje železniční síť, která vznikla převážně ještě v době rakousko-uherské monarchie. Do Vídně se paprskovitě sbíhaly tratě z celého území tehdejší říše, což bylo důvodem existence několika hlavových nádraží. Situace se změnila mezi roky 2009 a 2015, kdy bylo zbořeno největší hlavové nádraží Südbahnhof a přibližně v jeho místech vyrostlo nové nádraží Wien Hauptbahnhof (Vídeň hlavní nádraží). Od prosince 2015 sem zajíždějí veškeré dálkové vlaky státních drah ÖBB. Do té doby významné nádraží Westbahnhof slouží jen pro regionální dopravu ÖBB a pro jednoho soukromého přepravce. Automobilová doprava využívá jako vnitřní okruhy Ringstraße a Gürtel, pro dálkovou přepravu slouží dálniční síť a budovaný obchvat města. Tok Dunaje překonává celkem 35 mostů. Podíl individuální automobilové přepravy je městskou správou cíleně omezován ve prospěch hromadných dopravních prostředků. Ve městě je budována síť půjčoven jízdních kol Citybike. Spolu s výstavbou husté sítě vyhrazených cyklistických tras a zklidňováním dopravy díky zavádění jednosměrného provozu postupně zvyšuje podíl cyklistiky na celkové dopravě v rámci města. Jihovýchodně od Vídně se nachází mezinárodní letiště Wien-Schwechat, domovská stanice Rakouských aerolinií. Nízkorozpočtové linky odlétají z nedalekého letiště v Bratislavě. S Bratislavou a Budapeští je Vídeň propojena také lodní dopravou. Ve Vídni je sídlo mnoha mezinárodních organizací. Nejvýznamnější je úřadovna OSN, ve které sídlí následující organizace: FRA - Agentura Evropské unie pro základní práva IAEO - Mezinárodní agentura pro atomovou energii OBSE - Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OPEC – Organizace zemí vyvážejících ropu UNDCP - mezinárodní program pro kontrolu drog . UNHCR - Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNOOSA - Úřad OSN pro vesmírné záležitosti Bělehrad, Srbsko Bratislava, Slovensko Brno, Česká republika Budapešť, Maďarsko Istanbul, Turecko Kyjev, Ukrajina Lublaň, Slovinsko Moskva, Rusko Tabríz, Írán Tel Aviv, Izrael Tunis, Tunisko Varšava, Polsko Záhřeb, Chorvatsko | LOCATION | LOCATION |
006666 | ... Kočka je do značné míry necitlivá vůči vysokým teplotám - povrch rozehřátý na 44 °C již člověku připadá jako horký a dotyk vnímá jako bolest, kočka teplotu povrchu vnímá jako nepříjemnou až při 52 °C. Kočka domácí je teplokrevný živočich, její vnitřní tělesná teplota je 38,0-39,5 °C, měří se obvykle v konečníku lékařským teploměrem. Koťata a mladí jedinci mají tělesnou teplotu trochu vyšší, dospělí kastráti naopak trochu nižší. Dechová frekvence zdravé kočky, v klidu při pokojové teplotě, se pohybuje od 20 do 30 nádechů za minutu, tepová frekvence se pohybuje mezi 110 až 130 tepy za minutu. Je to tvor s krepuskulární aktivitou a přirozeně je nejaktivnější večer a v brzkých ranních hodinách. Denně prospí 12-16 hodin, přičemž platí, že útlý, orientální typ je aktivnější než typy zavalité. Kočky žijící divoce se dožívají v průměru 3-5 let, zatímco doma chované kastrované kočky až 15 let. Guinessova kniha rekordů uznává jako nejstarší kočku Creme Puff, která se narodila 3. srpna 1967 a dožila se 38 let.... | Kolika let se průměrně dožívá kočka? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ko%C4%8Dka_dom%C3%A1c%C3%AD | [
"3-5"
] | 802 | 901 | Kočky žijící divoce se dožívají v průměru 3-5 let, zatímco doma chované kastrované kočky až 15 let. | [
{
"start": 844,
"end": 847,
"text": "3-5"
}
] | Kočka domácí (Felis silvestris f. catus) je domestikovaná forma kočky divoké, která je již po tisíciletí průvodcem člověka. Stejně jako její divoká příbuzná patří do podčeledi malé kočky, a je typickým zástupcem skupiny. Má pružné a svalnaté tělo, dokonale přizpůsobené lovu, ostré drápy a zuby a vynikající zrak, sluch a čich. Kočka domácí vždy sloužila člověku především jako lovec hlodavců, v současnosti se uplatňuje také jako společník a mazlíček člověka. V některých oblastech Číny je konzumováno/konzervováno kočičí maso, ve třetím světě je kočka domácí rovněž kožešinovým zvířetem a výrobky z kočičí kožešiny se dostávaly i na evropský trh. V červnu 2007 byl však dovoz kočičí kůže a kožešiny do Evropy zakázán. Člověk rozšířil kočku domácí prakticky na všech kontinentech (s výjimkou Antarktidy), na mnoha místech zpětně zdivočela. Divokým předkem domácích koček byla zřejmě kočka divoká, přesněji její africký poddruh kočka plavá, dále snad i kočka divoká evropská a asijská kočka stepní. První kočky se do blízkosti lidí dostaly před 10-12 tisíci lety, v době, kdy začala vznikat první trvalá lidská sídla, ale až z doby před 8 000 lety pocházejí první důkazy existence ochočených koček, a to z dnešního Turecka (oblast Anatolie) a z Kypru. Kolem roku 3000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života v Egyptě, dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie. Pro zemědělce měla kočka obrovský význam jako lovec hlodavců, kteří ohrožovali skladiště obilí a potravin. Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni - Bastet, která byla zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou. Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího Slunce, Měsíce, plodnosti a štědrosti. Poblíž chrámu ve městě Bubastis, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště. Slunečního boha Ra vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé kočky byly balzamovány. Egypťané nepovolovali vývoz koček z Egypta, ale díky fénickým obchodníkům se kočky přesto rozšířily do celého Středomoří. První doklady o kočkách v Evropě nacházíme na řeckých vázách z 5. století př. n. l. V Řecku byla kočka dávána do spojitosti s bohyní Afroditou a Artemis, jejíž kult částečně splynul s kultem Bastet. Kočka domácí byla domestikována také v Asii, asi 1000 let př. n. l. začal jejich chov v Číně a od začátku letopočtu také v Indii. V Indii byla uctívána v podobě bohyně Šasthi, ochránkyně malých dětí a šestinedělek. Indové však věří, že chlupy, které kočce línají, mohou rituálně znečistit člověka, který si s kočkou hraje. V Číně byly kočky pod ochranou buddhismu, byly spojovány s chudobou a mnišstvím, zároveň měly mít moc před chudobou chránit. Na druhou stranu Číňané dodnes příležiostně kočky chovají i pro kožešinu a maso, které se jí hlavně v okolí Kantonu. Čtvrté zvíře v čínském zvěrokruhu je obvykle známo jako zajíc či králík, může jím však být i kočka. Tento rozpor vznikl proto, že kočka i králík se v čínštině označují shodným názvem mao. V Číně je stejně jako v Evropě známa také pověra, že černé kočky přinášejí smůlu. Za vlády římského císaře Octaviana Augusta se dostaly kočky do Říma, kde se staly ozdobou salonů bohatých Římanů. Brzy však se dostaly i do nižších vrstev a římští legionáři si je brali na svá vojenská tažení na sever a tak se kočky dostaly i do Velké Británie. Do 10. století našeho letopočtu byly kočky považovány za hodné ochrany, za přinášející štěstí a v mnohých krajinách (Anglie, Skotsko) byl vydán zákaz jejich zabíjení včetně stanovení pokuty za zabití. Římané převzali kult bohyně Artemis; kterou nazývali Diana, ale ke kočkám zastávali spíše praktický přístup jako k lovcům hlodavců. Další "kočičí" bohyně je skandinávská bohyně čarodějnictví a lásky Freya, která vlastnila kočár tažený kočkami, ovšem divokými. Ještě v 19. století se místy v Německu či Dánsku doporučovalo dívkám, které se chtěly šťastně vdát, aby dobře pečovaly o svou kočku - Freyno zvíře. Kladný vztah ke kočkám má islám, prorok Mohamed měl totiž kočku jménem Muezza, kterou velmi miloval. Na začátku středověku se kočky dostaly z Číny do Japonska, kde měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového nebo chránit staré rukopisy v chrámech před potkany. Japonci však také věřili, že se kočka, která se dožije sta let, promění v čarodějnici. Proto v japonských pohádkách často vystupují čarodějnice, které se teriantropicky proměňují v kočky. V Evropě byla kočka ceněným zvířetem i v raném středověku. Nařízení Karla Velikého v 9. století uvádí kočku mezi zvířaty, která mají být chována v každém selském či klášterním dvoře. Kočka byla chráněna přísnými zákony. Například v 11. století ve Walesu měl ten, kdo by zabil či ukradl kočku z knížecích sýpek, zaplatit tolik oblií, kolik je třeba k zasypání kočky, která visí za ocas a čenichem se dotýká země. Křesťané na kočky původně nahlíželi kladně. Podle jedné legendy kočka zahřívala a chránila Ježíška v jesličkách, za což ji Panna Maria vděčně pohladila po hlavě. Typická kresba na hlavě mourovatých koček proto byla pokládána za stopu tří prstů Matky Boží. Kočka je v katolické ikonografii atributem svaté Gertrudy. Od 13. století se pohled na kočku radikálně změnil s příchodem inkvizice. Tehdy se vše, co předtím na nich lidé obdivovali (pružné pohyby, individualita a nezávislost), stalo podezřelým. Inkvizice vyhlásila kočku za posedlou zlými duchy, protože má v očích pekelný oheň, a za spojence čarodějnic a ďábla. V té době začaly být kočky upalovány spolu s čarodějnicemi, černá kočka se stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil černé kočky za ďábelská stvoření, která chovají pouze kacíři a čarodějníci. Na konci 15. století další papež, Inocenc VIII., přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka. Pronásledování koček bylo na vrcholu v 16.-17. století, kdy byly kočky věšeny, přibíjeny na vrata nebo upalovány v koších (zvláště ve Francii a dnešní Belgii). V belgickém městě Ypres se každoročně druhou středu v květnu koná slavnost Kattenstoet. Zatímco ve středověku a raném novověku při ní byly kočky upalovány a shazovány ze zvonice, v 19. století tyto kruté praktiky zanikly a dnes se jedná naopak o oslavu koček. Kočky měly mít schopnost ovládnout mrtvé tělo a proměnit je v upíra. Přes pronásledování koček v raném novověku používali námořníci kočky na svých lodích pro lov myší a krys. Např. v britském námořnictvu v 18. stol. vznikla "oficiální funkce" lodních koček, majících statut člena posádky. Lodní kočky existovaly ještě ve 20. stol. Jedna z nich jménem Jenny se plavila i na Titanicu.[zdroj?] Takto se postupně kočky dostaly do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. S nástupem osvícenství se situace koček znovu obrátila, v období baroka a především rokoka se staly ozdobou salonů. Postupně se však obyčejná kočka jevila příliš obyčejnou a začalo její šlechtění. V 17. století přivezl cestovatel Pietro della Valle do Itálie první dlouhosrsté kočky z perské provincie Chorasán. V 18. století byly všechny dlouhosrsté kočky nazývané angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka, postupně se však ustálilo rozdělení na kočky angorské, perské a vanské. Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let. První výstava koček se konala v Crystal Palace v Londýně v roce 1871. Objevilo se na ní i několik exemplářů siamské kočky, v té době poprvé dovezené do Evropy. Výstavu zorganizoval spisovatel a malíř Harrison Weir, který také sepsal standardy a byl jedním z posuzovatelů. V roce 1887 byl v Londýně založen Národní klub chovatelů koček, který začal pořádat pravidelné výstavy. V roce 1895 byla uspořádána první výstava koček také ve Spojených státech. Další organizace na sebe nenechaly dlouho čekat: roku 1898 byl ve Velké Británii založen Klub koček, o pět let později vznikla Asociace chovatelů koček, CFA. V roce 1910 přibyl Řídící výbor chovatelů koček (GCCF), v roce 1949 Mezinárodní felinologická federace, FIFe, která je v současnosti hlavní organizací chovatelů koček v Evropě včetně ČR. Existuje však celá řada dalších chovatelských spolků. Kočky domácí jsou si, navzdory dlouhému období domestikace, navzájem stále velmi podobné. Obecné rysy stavby těla jsou stejné - kočka má dlouhé tělo s relativně krátkými končetinami, krátký krk, poměrně širokou a krátkou hlavu a středně dlouhý ocas. V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu činí pak kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5-7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5-4,5 kg. Srst je obvykle krátká, rovná a přilehlá. Ačkoliv je kočka domácí domestikovaná forma kočky divoké, její teritorium se neliší od kočky divoké. Mláďata vrhá a vychovává na suchých místech, obvykle ve stodolách nebo v jiných, podobných hospodářských objektech. Lovit chodí především v noci, protože má větší pravděpodobnost, že vyhledá potravu. V jejím jídelníčku jsou především drobní hlodavci a ptáci. Proto se při lovu pohybuje především na polích a zahradách nebo na stromech. Kočky, které jsou pravidelně krmeny člověkem, loví hlavně pro zábavu a často mají ve zvyku ukazovat své úlovky člověku. Ve dne kočka často odpočívá především na místech, kde se cítí v bezpečí, tzn. na vyvýšených teplých místech jako jsou stromy, trámy na půdách apod. Denně prospí až 16 hodin. Existují tři základní tělesné typy koček: zavalitý typ, který se vyznačuje kratším a kompaktním tělem, hlubokým hrudníkem, širokou zádí, krátkou a kulatou hlavou s plochým obličejem a krátkými končetinami. Typickými plemeny tohoto typu jsou perská a exotická kočka a britská krátkosrstá kočka. Podobný je svalnatý typ, který se někdy zahrnuje pod typ zavalitý. Je pro něj typické dobré osvalení, delší končetiny než u předešlého typu a ne tak kulatá hlava. Tento typ je nejčastějším tělesným typem kočky. Zcela odlišný je útlý typ, nazývaný též štihlý či orientální typ kočky. Kočky tohoto typu mají štíhlé tělo, protáhlou klínovitou hlavu a dlouhé nohy. Extrémně štíhlý typ je typickým znakem současných siamských či orientálních koček. Existují i názory, že zavalitý a svalnatý typ kočky jsou znakem potomků kočky divoké evropské, zatímco útlý typ pochází z kočky plavé. Mezi jednotlivými tělesnými typy existují plynulé přechody. Některá plemena koček se díky selekci stavbou těla výrazněji odlišují, např. japonský bobtail má zkrácený a deformovaný ocas. Americký curl a skotská klapouchá kočka se pak vyznačují změnami ušních boltců. Plemeno munchkin má zase geneticky zkrácené končetiny, podobně jako jezevčík, a stejně jako u nich se jedná o geneticky fixovanou chondrodysplazii. Občas se vyskytují také kočky s polydaktylií, které mají více než pět prstů na každé noze. Kočka je především dokonalý predátor - má ostré smysly, dokáže se potichu plížit i vyvinout velkou rychlost (udává se 48 km/h) a je vyzbrojena zuby a zejména drápy k usmrcení kořisti. Hlava kočky je spíše široká a krátká, mezi jednotlivými plemeny však existují poměrně velké rozdíly v jejím tvaru: britské, exotické a perské kočky (obecně zavalitý typ) mají hlavu nápadně kulatou, evropská krátkosrstá, mainská mývalí kočka či turecká angora se vyznačují mírně protáhlejší hlavou, orientální kočky mají lebku velmi protáhlou. Ještě větší rozdíly jsou v nasazení uší či utváření stopu. Vždy jsou nápadné velké čelisti a oči. Kočka je prstochodec, došlapuje na spodní plochy prstů, které jsou vybaveny měkkými polštářky. Na předních končetinách má kočka pět, na zadních čtyři prsty. Drápy jsou zatažitelné a při chůzi skryté v kožních záhybech. To kočce umožňuje tichý pohyb, který je důležitý pro úspěšný lov. Mimovolným důsledkem je fakt, že stopy kočkovitých šelem díky tomu lze snadno odlišit od stop šelem psovitých. Drápy na předních nohách si kočka obrušuje pravidelným škrabáním, zejména o dřevěné předměty (v přírodě to jsou hlavně stromy), zadní si okusuje. Kůže kočky je kryta srstí, jediná neosrstěná místa jsou nosní zrcátko, polštářky tlapek a bezprostřední okolí struků, genitálií a konečníku. Srst kočky je tvořena až 20 000 chlupy na centimetru čtverečním. U koček se vyskytuje několik typů srsti - krátkosrstá kočka má po celém těle krátkou a přilehlou srst, polodlouhosrsté a dlouhosrsté mají srst delší a zpravidla jemnější. V chovu ušlechtilých koček se udržují i mutace podmiňující zvlněnou srst, jakou mají kočky typu rex, drátovitou srst, která je plemenným znakem americké drsnosrsté kočky, či úplnou bezsrstost sphynxů. Dlouhosrsté kočky línají po celý rok, krátkosrsté pak hlavně na jaře, kdy se zbavují zimní srsti. Na zbarvení srsti se podílí devět lokusů: A, aguti, který způsobuje nestejnoměrnou pigmentaci chlupu; B, který ovlivňuje plné černé zbarvení; C, který řídí plné zbarvení či odznaky; D, který řídí případné ředění . barvy; I, inhibitor zbarvení chlupu; O, lokus pro zrzavé zbarvení; S, lokus, který způsobuje bílou skvrnitost; T, který má na svědomí kresbu srsti; a konečně W, který způsobuje bílou barvu srsti. Kombinace těchto genů vytváří až 235 barevných variet domácí kočky. Základními barvami srsti kočky domácí jsou černá, červená, čokoládová a skořicová, ředěním těchto barev vzniká modrá, želvovinová, lila a plavá. Bílá se za základní barvu nepovažuje, jde o nedostatek pigmentu. Výsledné zbarvení kočky je ovlivňováno také kresbou, která je tvořena interakcí alely A a T. Rozeznáváme čtyři druhy kresby: habešská, při které je srst na těle tvořena pískově žlutými chlupy s černými proužky, a která je typická právě pro habešské kočky, mramorovaná kresba, která je typická třemi hřbetními pruhy a oválnou kresbou na bocích těla, tygrovaná kresba a tečkovaná kresba, které je jediným povoleným zbarvením ocicatů a egyptských mau. Působením genů albinotické série, které omezuje tvorbu pigmentu v srsti, kůži i oční duhovce, vzniká siamské a barmské zbarvení. Tělo kočky je světlé až bílé, na koncových částech těla (končetiny, ocas, uši) se pigment vytváří. Oči koček se siamským zesvětlením jsou vždy modré, oči barmských koček jsou jantarové. Křížením těchto dvou typů zbarvení vzniká jejich přechod, zvaný tonkinské zbarvení. Související informace naleznete také v článku Anatomie kočky domácí. Dospělá kočka má 244 kostí a 512 svalů. Kostra kočky se skládá z lebky, páteře, žeber s hrudní kostí a kostí končetin. Spojení pákovité stavby zadních končetin a silných zádových svalů umožňuje kočce velice rychlý start a mohutné skoky, není však vhodné pro dlouhodobý výkon. Velice pružnou páteř z volně spojených obratlů umožňující ohnutí těla prakticky o 180 stupňů tvoří 7 krčních, 13 hrudních a 7 bederních obratlů, kost křížová (ze 3 srostlých obratlů) a obvykle 20-26 obratlů ocasu. Lebka kočky je středně dlouhá, s dobře vyvinutou mozkovnou a silnými čelistmi. Kočka domácí má úplný sekodontní chrup, který umožňuje potravu trhat, ale ne žvýkat. Mléčný chrup kočky obsahuje 26 zubů. Koťata se rodí jako bezzubá, zoubky se prořezávají 10-30 dní po narození. Výměna mléčného chrupu za trvalý probíhá obvykle od 3. do 6. měsíce věku. Trvalý chrup se skládá z 30 zubů, přičemž z horní čelisti jich vyrůstá 16, z dolní 14. Skus je klešťovitý, to znamená, že řezáky obou čelistí se dotýkají řeznými plochami. Při posuzování pravidelnosti skusu u šlechtěných plemen koček se povoluje tolerance 2 mm. Větší odchylky se označují za předkus či podkus a jsou nežádoucí. Vzhledem k možné dědičné podmíněnosti se jedinci s předkusem či podkusem vyřazují z chovu. Kočka domácí má vynikající zrak, sluch i čich. Oproti člověku má sice menší zorné pole (205 stupňů oproti 220 stupňům u člověka), vidí však ostřeji a v šeru ji napomáhá tapetum lucidum, vrstva buněk nacházející se na cévnaté vrstvě za sítnicí, které odrážejí dopadající světlo. Tato schopnost způsobuje charakteristický zlatozelený svit, který lze v očích kočky za šera pozorovat. Na světle se kočičí zornice stáhne do úzké štěrbiny. Kočka vnímá některé barvy, v jejím světě je však nejdůležitější pohyb a barvy nehrají důležitou roli. Kočky mají výborný sluch, čemuž napomáhají pohyblivé ušní boltce. Kočka domácí má schopnost přesně rozlišit, odkud daný zvuk vychází. Spodní hranice slyšení je asi 30 Hz, tedy stejně jako u člověka, horní hranice je pak asi o dvě oktávy výše než u lidského sluchu, 45 kHz. Nosní sliznice kočky obsahuje asi 200 miliónů čichových buněk. Čich slouží kočce k nalezení kořisti, k orientaci v prostředí a ke komunikaci s ostatními kočkami. Kočka domácí má zachovaný Jacobsonův orgán, kterým může také přijímat určité pachy, jako jsou feromony vylučované říjícími kočkami. Chuť je těsně spojená s čichem. Zajímavé je, že kočky nemají schopnost vnímat sladkou chuť. Hmat je ze všech smyslů nejméně vyvinut. Nejcitlivějším místem na těle kočky je jazyk, dále čenich a tlapky. Na tlapkách jsou citlivé receptory vnímající vibrace, díky kterým může kočka zaznamenat i nepatrné chvění. Schopnost koček předpovídat zemětřesení je zřejmě dána právě touto citlivostí. Kočka domácí má dále na hrudních končetinách a na obličeji citlivé hmatové vousy, které ji umožňují orientaci i v naprosté tmě. Kočka je do značné míry necitlivá vůči vysokým teplotám - povrch rozehřátý na 44 °C již člověku připadá jako horký a dotyk vnímá jako bolest, kočka teplotu povrchu vnímá jako nepříjemnou až při 52 °C. Kočka domácí je teplokrevný živočich, její vnitřní tělesná teplota je 38,0-39,5 °C, měří se obvykle v konečníku lékařským teploměrem. Koťata a mladí jedinci mají tělesnou teplotu trochu vyšší, dospělí kastráti naopak trochu nižší. Dechová frekvence zdravé kočky, v klidu při pokojové teplotě, se pohybuje od 20 do 30 nádechů za minutu, tepová frekvence se pohybuje mezi 110 až 130 tepy za minutu. Je to tvor s krepuskulární aktivitou a přirozeně je nejaktivnější večer a v brzkých ranních hodinách. Denně prospí 12-16 hodin, přičemž platí, že útlý, orientální typ je aktivnější než typy zavalité. Kočky žijící divoce se dožívají v průměru 3-5 let, zatímco doma chované kastrované kočky až 15 let. Guinessova kniha rekordů uznává jako nejstarší kočku Creme Puff, která se narodila 3. srpna 1967 a dožila se 38 let. Na věk dožití kočky působí mnoho faktorů - její zdraví, výživa a i to, jestli chodí ven a vystavuje se tak nebezpečí úrazu. Podle statistik se kastrovaná zvířata dožívají delšího věku než nekastrovaná, která mají sklon více se toulat. Většina koček pohlavně dospívá v 7. až 9. měsíci, kočky obvykle dospívají později než kocouři. U některých jedinců může dojít k pohlavní dospělosti už v 6 měsících věku, naopak u některých plemen, zvláště větších, dochází k pohlavní dospělosti až po jednom roce věku jedince. Časnější nástup stimuluje styk s již cyklujícími kočkami či kocoury. Protože kočky tělesně dospívají později, než dojde k dospělosti pohlavní, neměly by se nakrývat před dosažením alespoň 12 měsíců věku. Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat. Kočka domácí je sezónně polyestrické zvíře, k říji dochází v průběhu celého roku vyjma zimy. Pouze v případě horkého léta může být říje omezená jen na jaro a podzim. Říje trvá u koček zhruba 7 dní, ale její délka může být u konkrétních jedinců velice variabilní (zpravidla se však vejde do 3-15 dnů. Období mezi jednotlivými říjemi může být pouze tři týdny až měsíc. Klasickými příznaky říje jsou neklid, protahování se, otírání se o nohy chovatele, nepravidelný a snížený příjem potravy a vytrvalé snahy uniknout ven za kocourem. Při silnějším pohlazení po zádech se většina koček staví do pářícího postoje (přední končetiny natažené vpředu, hrudník se dotýká země, pokrčené zadní nohy posunuté pod břichem a ocas nahoře nebo na straně). Kocouři v období říje projevují taktéž neklid, jsou více cítit a ve zvýšené míře značkují močí své teritorium. Volně žijící kočky ohlašují říji močí a naléhavým voláním, na které často odpoví více kocourů. Kočka se otírá o předměty a válí se po zemi. Kocouři přilákáni pachem a voláním říjící se samice bojují o právo se pářit. Někdy stačí jen ritualizovaná agrese, velmi často však dojde i k fyzické konfrontaci. S kočkou se často spojí jen jediný, nejsilnější kocour z celé skupiny, i když výjimkou není ani superfekundace, což je jev, při kterém je kočka během jedné říje oplodněna více kocoury a v jednom vrhu jsou koťata různých otců. Když je kočka připravená k páření, dá to kocourovi najevo tím, že zaujme pářící postoj. Koitus trvá jen několik sekund a skončí násilným odstrčením kocoura kočkou, kočka může kocoura i napadnout. Během styku s kocourem teprve drážděním samičích pohlavních cest dojde k ovulaci (provokovaná ovulace). Nespáří-li se kočka, říjový cyklus se vrací zpět do proestru a další říje může nastat už za další týden. U kočky může říje nastat i v průběhu březosti, kočka se může pářit a výsledkem je superfetace, kdy jsou v děloze kočky plody různého stáří. Březost domácí kočky trvá přibližně 9 týdnů, fyziologická délka březosti počítána od krytí se pohybuje v rozmezí od 56 do 71 dní, průměrně 65 dní. Březí kočky bývají klidnější a přijímají více potravy. Prvním příznakem březosti je ztmavnutí struků, které se objeví za 2-3 týdny po krytí. V druhé třetině březosti je u většiny koček vidět zvětšené břicho a slabiny. Mléčné žlázy bývají zvětšené a překrvené, patrné v srsti. V poslední třetině březosti je, zvláště při větším počtu mláďat, břicho nápadně zvětšené. Již kolem 26.-30. dne březosti je možná diagnostika pomocí ultrazvukového vyšetření kočky. U koček, které se sice pářily, ale nezabřezly, se totiž může objevit falešná březost, pseudogravidita, která věrně připomíná březost skutečnou. Tento stav je způsoben tím, že došlo k ovulaci a hormonální vyladění organismu odpovídá skutečné březosti, ale bez přítomnosti plodů v děloze. Místo porodu končí říjí, která nastane v době očekávaného porodu nebo dříve. V posledních dnech před porodem dochází k výraznému zvětšení mléčných žláz, uvolnění pánve a ke zduření vulvy. Kočka může být neklidná, vyhledává tmavá a tichá místa k vrhu. Délka porodu je individuální a záleží mimo jiné na velikosti vrhu, může trvat až 24 hodin. Obyčejně se rodí 4 až 6, ale také až 10 koťat. Podrobnější informace naleznete v článku Kotě. Koťata se rodí slepá a hluchá, osrstěná. Hmotnost se pohybuje okolo 57-114 gramů. Koťata mají hned po narození vyvinutý čich a hmat, tyto dva smysly používají k nalezení bradavky matky. Hned po porodu se matce začne vylučovat mlezivo (kolostrum), první potrava pro novorozená koťata. Teprve později jsou koťata krmena mlékem. Kočičí mléko je albuminové, neobsahuje kasein a jen malé množství laktózy, proto je kravské mléko jako náhradní potrava pro koťata nevhodné a nebezpečné. Náhradním řešením pro krmení koťat, která ztratila matku, jsou specializované mléčné náhražky nebo v nouzi kondenzované mléko, ředěné vlažnou vodou. Koťata podporují produkci mléka masírováním okolí bradavek ("mléčný krok") a předením. Silnější jedinci obvykle vyhledávají přední páry bradavek, v nichž je produkce mléka intenzivnější. Pijí několikrát denně, zbytek času prospí. Kočka koťatům masíruje břicho, anální otvor a genitálie, čímž podporuje vylučování moči a trusu. Koťata sama ještě nejsou schopna samostatného vylučování. V tého fázi koťata rychle rostou a po týdnu by měla zdvojnásobit svojí porodní váhu. Koťata otvírají oči kolem 10. dne věku. V té době váží okolo 200 gramů. Začínají vnímat svoje okolí a aktivně ho prozkoumávat. Učí se pohybovat a od třetího týdne se objevují první hry, při kterých se učí běhat, skákat, plížit se a lovit, koťata poznávají okolí. Na konci prvního měsíce věku váží okolo 300 gramů a začínají se sama čistit. V tomto období je chovatel může začít přikrmovat. Koťata jsou čistotná a už v tomto věku se mohou naučit používat kočičí toaletu. Období mezi pátým až sedmým týdnem je důležité pro socializaci koťat. Koťata si vytvářejí vztah k vlastnímu druhu a k druhům, se kterými přicházejí do styku. Koťata, která v tomto období neměla kontakt s člověkem, se budou lidem celý život vyhýbat a nikdy z nich nevyrostou přítulné kočky, na rozdíl od koťat, která měla v tomto období možnost socializace na člověka. Ve věku deseti týdnů už jsou koťata vůči novým věcem obezřetnější a jejich povahy jsou plně vyvinuté. Ve třech měsících jsou již plně odstavená. Dvanáct týdnů věku je u ušlechtilých plemen koček doporučený věk odběru koťat a jejich prodeji novému majiteli. V tomto věku jsou koťata velmi hravá a učí se sociálnímu chování. Ve volné přírodě, kde koťata zůstávají s matkou, ji následují při každodenních činnostech a učí se samostatně lovit. Okolo pátého měsíce věku dojde k výměně zubů. Po dosažení pohlavní dospělosti vyniknou pohlavní rozdíly mezi kočkou a kocourem. Kocour bývá větší, má širší krk a větší hlavu. Kočky bývají menší a jejich hlava má tvar trojúhelníku (záleží však na plemeni). Nekastrovaný kocour je teritoriální a svůj revír si značí močí a otíráním se o předměty. Ze svého teritoria vyhání vetřelce. Na rozdíl od kočky se toulá a při hledání samice v říji může strávit několik dní mimo domov. Revír nekastrovaného kocoura je asi třikrát větší než teritorium nekastrované kočky. Kočky nesnášejí změnu prostředí a nerady cestují, při hrách ale nejsou tak agresivní jako kocouři. Po kastraci se však značná část povahových rozdílů mezi kocourem a kočkou ztratí. Kastrace koček je jediný spolehlivý způsob, jak u koček chovaných v bytě eliminovat říji a její projevy (rozstřikování moči, hlasové projevy) a jak u divoce žijících koček nebo koček s výběhem zamezit produkci nežádoucího potomstva. Kastrované kočky mají větší průměrnou délku života, drží se více doma, jsou přítulnější, mazlivější a klidnější. Není pravda, že kastrovaná kočka ztratí schopnost lovit myši, tloustnutí kastrátů je spíš než přímý důsledek kastrace následkem sníženého energetického výdeje jedince. Kastrace se kromě koček chovaných doma používá také na kočky volně žijící venku. Ovariohysterektomie je kastrace koček, samic. Jedná se o chirurgické odstranění vaječníků, vejcovodů a dělohy. Zákrok se provádí v narkóze a kočka se po ní zotavuje několik dní. Kastrace kočky vede k odstranění všech doprovodných projevů řije, kočka už nikdy nebude mít koťata. Kastrace je spolehlivou ochranou proti nemocem pohlavních orgánů (pyometra, rakovina dělohy aj.), výzkumy ukazují, že výrazně zmenšuje riziko výskytu rakoviny mléčné žlázy. Existuje alternativní řešení kastrace, a to sterilizace. Ta spočívá v podvázání vaječníků; sterilizace však neovlivňuje hormonální hladinu, kočka stále bude mít říji, i když nebude moci zabřeznout. Sterilizace také nemá žádný efekt jako ochrana před rakovinou. Současně může dojít i ke vstřebání podvazujícího materiálu a tím obnovení fertility kočky. Orchiektomie je kastrace kocourů. Jde o chirurgický zákrok, při kterém se odstraní varlata, nadvarlata a část chámovodu. Tento zákrok by se měl provádět až v pohlavní dospělosti kocoura, ve věku kolem jednoho roku. Brzká kastrace může vést ke tvorbě močových kamenů, protože močová trubice neměla čas se pořádně vyvinout a rozšířit. Také může dojít k nevyvinutí sekundárních pohlavních znaků, které odlišují kočku od kocoura (větší vzrůst, tzv. kocouří hlava). Vzhledem k relativní jednoduchosti zákroku je kocour do 24 hodin po kastraci v původní kondici. Do dvou měsíců po kastraci je však ještě schopen zplodit potomstvo, protože při kastraci nedojde k odstranění všech spermií z vývodných pohlavních cest. Kastrace odstraňuje nežádoucí projevy říje jako toulání, vyhledávání koček v říji, značkování teritoria a upravuje intenzivní zápach moči. Kastráti jsou klidnější a raději se zdržují doma, nemají potřebu bojovat o teritorium či kočky. Související informace naleznete také v článku Plemena koček. Díky šlechtění (plemenitbě, chovu) vznikla celá řada jednotlivých plemen kočky domácí, která se navzájem liší nejenom barvou srsti a její kvalitou, ale i stavbou těla, velikostí a barvou očí i povahovými vlastnostmi. I v současné době vznikají nová plemena koček. Šlechtění koček si vyžaduje znalosti o daném plemeni (znalost uznaného standardu vyhlášeného FIFe, případně jiných organizací, které dané plemeno uznávají. Zároveň je třeba být členem nějakého klubu chovatelů, který svými vnitřními předpisy usměrňuje pravidla chovu koček s průkazem původu. Do chovu jsou v dnešní době připuštěni pouze jedinci odpovídající platnému standardu. To, zda jedinec standardu odpovídá, určí na výstavě posuzovatel. Každá základní organizace chovatelů koček stanoví ve svých předpisech chovatelům určitá práva a povinnosti, specifikuje zásady plemenitby daného plemene, které chovatel musí dodržovat a taktéž určuje podmínky, po jejichž splnění je možné jedince zařadit do chovu (určuje kolik a jakých výstav s . jakým hodnocením musí jedinec absolvovat, jaký musí být jeho zdravotní stav a věk atd.) Na dodržování těchto předpisů dohlíží poradce chovu (zkušený chovatel, který má pravomoc vystavovat příslušné dokumenty, pomáhá jednotlivým chovatelům a dohlíží na jejich činnost). V současné době se často hovoří o takzvaném týrání chovem - což je situace, kdy se u zvířat přešlechťují některé fyziologické znaky do té míry, že zvířatům znemožňují normální život. Jedná se například o perské kočky a další exotické kočky, které mají na základě deformovaného nosu a tlamy dýchací potíže. Toto týraní není doposud právně zakázáno a je tudíž na jednotlivých chovatelských organizacích, jak se k tomuto problému postaví. Vzteklina - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka. Vždy končí smrtí. Prevencí je každoroční očkování. Borelióza - mohou se nakazit všichni savci včetně člověka. Je přenášena klíšťaty a komáry. Prevencí je každoroční očkování a používání repelentů, které zabrání přisátí klíštěte. Panleukopénie - postihuje pouze kočky, často malá koťata. Často končí smrtí. Prevencí je očkování. Virová rhinotracheitis - postihuje pouze kočky. Prevencí je očkování. Kaliciviróza - postihuje pouze kočky. Prevencí je očkování. Infekční peritonitída (Feline Infectious Peritonitis, FIP) - postihuje pouze kočky, vždy končí smrtí. Prevencí je vakcinace (vakcinace není nikdy 100%, je možné ji provést pouze u koček, které nepřišly nikdy do styku s koronaviry a takových koček není mnoho. Koronaviry jsou běžně přítomny v těle kočky a většina koček nikdy FIP neonemocní. Ovšem pokud je kočka nějakým způsobem oslabena - genetika, stres, infekce - viry v těle se přemnoží a mohou zmutovat. V ČR neexistuje test, který by prokázal, zda má kočka v sobě koronaviry "normální" nebo ty zmutované, jen to, že jsou v těle přítomny, což ovšem nemusí znamenat, že kočka onemocní FIP. U očkování se navíc diskutuje o jeho negativních účincích a většina chovatelů ho nedoporučuje. FIV, "kočičí AIDS" - postihuje pouze kočky, končí smrtí. kočičí leukóza, FeLV - postihuje pouze kočky, končí smrtí. Prevencí je vakcinace. Campylobakterióza - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka. Člověk se nakazí z infekčního trusu, projevuje se žaludečními a střevními problémy. Kočky se nakazí jen zřídka. Prevencí je hygiena. Salmonelóza - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka, i plazi. Prevencí je hygiena. Tuberkulóza - kočka se nakazí od nemocného člověka. Dermatofytóza - kožní plíseň - mohou se nakazit všichni savci včetně člověka, k nákaze dochází přímým kontaktem nebo pobytem v kontaminovaném prostředí. U člověka i u zvířat se projevuje kožními změnami. Prevencí je očkování a hygiena. Giardióza - původcem je Giardia intestinalis. Jedná se o průjmové onemocnění mladších koček nebo oslabených jedinců. Toxoplazmóza - původcem je prvok Toxoplasma gondii. Kočky jsou definitivním hostitelem, mezihostitelem jsou ostatní savci včetně člověka. Trichomoniáza - původcem je Tetratrichomonas felistomae. Postihuje nejčastěji ústní dutinu. Teilerióza - původcem je Theileria felis. Onemocnění koček a kočkovitých v Severní Americe, prvok napadá lymfocyty a červené krvinky. Izosporóza - původcem jsou kokcidie Isospora felis a I. rivolta. Střevní onemocnění postihující zejména koťata do stáří 4 měsíců. motolice Paragonimus westermani (motolice plicní) - motolice vyskytující se v Asii, Africe a Jižní Americe. Kočka se nakazí pozřením sladkovodních raků a krabů, motolice se lokalizují v plicích a vyvolávají zánět plic. Opistorchis felineus a O. viverrini - jsou motolice postihující játra a žlučovody. Vyskytují se především v Asii a ve východní Evropě. Kočka se nakazí pozřením masa kaprovitých ryb. tasemnice Mesocestoides lineatus Dipylidium caninum (tasemnice psí) - nejběžnější tasemnice u masožravců v Česku Echinococcus multilocularis - definitivním hostitelem je kočka a pes. Tasemnice je nebezpečná pro člověka. hlístice Toxocara cati (škrkavka kočičí) - nejběžnější střevní hlístice u koček Toxascaris leonina (škrkavka šelmí) Ancylostoma tubaeforme Aelurostrongylus abstrusus - způsobuje plicní červivost koček Trichuris vulpis (tenkohlavec liščí) - červi způsobující záněty slepého a tlustého střeva Capillaria aerophila - napadá plíce. Zaklíštění - kočky napadají klíšťata různých druhů, v Česku nejčastěji Ixodes ricinus, význam tkví především v přenosu infekčních onemocnění (tularémie, borelióza, babesióza) Ušní svrab - původcem je Otodectes cynotis Notoedrový svrab - původcem je zákožka Notoedres cati Cheyletielóza - původcem je Cheyletiella yasguri Trombikulóza - původcem je sametka podzimní (Neotrombicula autumnalis) Všenky - Felicola subrostratus Blechy - napadají všechny savce. Prevencí je hygiena a odblešování zablešených koček. The World Cat Congress / WCC - web - není chovatelskou organizací v pravém slova smyslu (neregistruje kočky, nepořádá výstavy), ale konfederací největších chovatelských organizací, jejímž hlavním účelem je podpora vzájemné spolupráce a koordinace společných akcí a činnosti. Fédération Internationale Féline (FIFe) - web Cat Fanciers' Association (CFA) - web The International Cat Association (TICA) - web World Cat Federation (WCF) - web The Governing Council of the Cat Fancy . (GCCF) - web The Australian Cat Federation Inc. (ACF) - web New Zealand Cat Fancy (NCF) - web The Southern Africa Cat Council (SACC) - web American Cat Fanciers Association (ACFA) - web The Canadian Cat Association/Association Feline Canadienne (CCA/AFC) - web | NUMERIC | NUMERIC |
011690 | Surikata (také hrabačka surikata, promyka surikata, Suricata suricatta) je denní pospolitě žijící promykovitá šelma. Surikata je velmi častým chovancem zoo. Surikata obývá skalnaté i písčité oblasti jihozápadní Afriky. Hmotnost 600 až 975 g Délka těla 25 až 35 cm Délka ocasu 17 až 25 cm Výška až 35 cm Na obličeji a na spodu těla jsou surikaty hnědé, svrchu stříbrnohnědé, na hřbetě mají osm tmavších pruhů, tmavé kroužky kolem očí a tmavou špičku štíhlého ocasu. Surikata používá dlouhé drápy k vyhrabávání doupěte a potravy. Když se postaví na dvě tlapky, podepírá se dlouhým ocasem. Potrava surikaty se skládá z hmyzu (termiti,kobylky nebo saranče), pavouků a ze štírů (surikaty jsou imunní vůči jejich jedu); z menších obratlovců (hadi, ještěrky nebo hlodavci); také však z kořenů nebo z cibulek rostlin. Surikaty loví malé savce, plazy, malé ptáky a pochutnají si i na hmyzu, hlavně na sarančatech.... | Kde žijí surikaty? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Surikata | [
"Afriky"
] | 157 | 218 | Surikata obývá skalnaté i písčité oblasti jihozápadní Afriky. | [
{
"start": 211,
"end": 217,
"text": "Afriky"
}
] | Surikata (také hrabačka surikata, promyka surikata, Suricata suricatta) je denní pospolitě žijící promykovitá šelma. Surikata je velmi častým chovancem zoo. Surikata obývá skalnaté i písčité oblasti jihozápadní Afriky. Hmotnost 600 až 975 g Délka těla 25 až 35 cm Délka ocasu 17 až 25 cm Výška až 35 cm Na obličeji a na spodu těla jsou surikaty hnědé, svrchu stříbrnohnědé, na hřbetě mají osm tmavších pruhů, tmavé kroužky kolem očí a tmavou špičku štíhlého ocasu. Surikata používá dlouhé drápy k vyhrabávání doupěte a potravy. Když se postaví na dvě tlapky, podepírá se dlouhým ocasem. Potrava surikaty se skládá z hmyzu (termiti,kobylky nebo saranče), pavouků a ze štírů (surikaty jsou imunní vůči jejich jedu); z menších obratlovců (hadi, ještěrky nebo hlodavci); také však z kořenů nebo z cibulek rostlin. Surikaty loví malé savce, plazy, malé ptáky a pochutnají si i na hmyzu, hlavně na sarančatech. Březost trvá 11 týdnů a v doupěti se ve zvláštní komoře vyložené trávou rodí 2 až 5 mláďat. Mláďata se rodí slepá, začínají vidět až od 10 - 14 dnů. Dominantní samice brzy opět zabřezne, proto se o její dřívější mláďata musí starat ostatní členové kolonie. První čtyři týdny žijí mláďata v noře a živí se mateřským mlékem, které však nemusí být jen od jejich matky, ale i od jiné samičky ze skupiny, které se mléko tvoří. V tomto období jsou velmi zranitelná, jestliže mláďata objeví konkurenční skupina, zabije je. Nedlouho po tom, co mláďata vyjdou poprvé z nory, jdou se skupinou na první lov. Surikaty tvoří kolonie až o třiceti členech, které žijí v podzemní soustavě nor, které dříve vyhrabaly zemní veverky. Kolonii vévodí dominantní pár, který jediný se smí rozmnožovat. Když přece jen zabřezne nějaká jiná samice, záleží na dominantním páru, zda a kolik mláďat přežije. Dominantní samička může zabít mláďata jiné samičky, aby zabezpečila přežití vlastních mláďat. Většinou však dominantní samička vyžene jinou březí samičku. Osamělá vyhnaná samička nemá velké šance na přežití. Buď o mláďata přijde nebo po porodu opustí vlastní mláďata, o které se nedokáže sama postarat. Její mláďata také můžou zabít surikaty z jiné skupiny, případně se sama může stát obětí dravce. Může i zahynout na následky podvýživy a podchlazení. Samička bez mláďat má šanci připojit se zpět k původní rodině. Někdy se spojí s osamělými samci a založí novou rodinu. Brzy ráno vylézají surikaty z nor, posedají a sluní se (v noci klesá teplota na poušti k nule), poté vyhledávají potravu. Suchá savana, polopouště a pouště. V době, kdy většina členů kolonie hledá potravu, někteří jedinci z kolonie jsou pověřeni hlídkováním proti jejich predátorům. Surikata dobře vidí do dálky, hůře už na blízko. Hlídky stojí vzpřímené na vyvýšeninách nebo keřích, odkud v případě nebezpečí vydávají varovné pištění nebo kvokání. Ostré štěkavé a vrčivé zvuky jsou naléhavější, oznamují větší ohrožení, po kterém se surikaty ihned ukryjí do nor. | LOCATION | LOCATION |
003333 | ... prodáno více než 30 milionů desek po celém světě, z toho 23 milionů jen v USA. Bylo 23× vyhlášeno RIAA platinovým. Obrovský komerční úspěch The Wall udělal z Pink Floyd druhou kapelu po The Beatles, která měla v jednom desetiletí 2 nejprodávanější desky roku (The Dark Side of the Moon v roce 1973 a The Wall v roce 1980). Film s názvem Pink Floyd: The Wall byl promítán v kinech od roku 1982 a obsahoval téměř všechny skladby z alba. Scénář napsal Waters, film byl režírován Alanem Parkerem a v hlavní roli se objevil leader skupiny Booomtown Rats Bob Geldof, který přezpíval některé písně. Ve filmu hrají důležitou roli animace Geralda Scarfa. Filmový kritik Leonard Maltin nazval film "nejdelším a nejdepresivnějším rockovým klipem historie", ten se stal hitem... | Odkdy byl v kinech promítán film Pink Floyd: The Wall? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pink_Floyd | [
"od roku 1982"
] | 327 | 438 | Film s názvem Pink Floyd: The Wall byl promítán v kinech od roku 1982 a obsahoval téměř všechny skladby z alba. | [
{
"start": 384,
"end": 396,
"text": "od roku 1982"
}
] | Pink Floyd je anglická hudební skupina založená v roce 1964, která se dostala do povědomí díky svému psychedelickému rocku. Postupem času se kapela žánrově posunula k progresivnímu rocku a vlastně se tak stala jeho průkopníkem. Pink Floyd jsou známí díky svým filosofickým textům, klasickým rockovým melodiím, zvukovým experimentům, inovativním obalům alb a propracovaným vystoupením. Jedná se o jednu z nejúspěšnějších, nejvlivnějších a nejvýznamnějších skupin všech dob, která prodala více než 200 milionů alb po celém světě, z toho přibližně 74,5 milionů jen v USA. Pink Floyd ovlivnili progresivně rockové skupiny 70. let 20. století, jako jsou Genesis a Yes, či současné interprety, například Nine Inch Nails a Dream Theater. Pod vedením Syda Barretta dosáhli Pink Floyd ve druhé polovině 60. let 20. století úspěchu jako jedna z nejpopulárnějších undergroundových kapel hrající psychedelický rock. Barrettovovo nevypočitatelné chování ale donutilo ostatní spoluhráče k tomu, aby jej doplňovali a později i úplně nahradili kytaristou a zpěvákem Davidem Gilmourem. Po Barretově odchodu se lídrem skupiny a hlavním skladatelem postupně stal zpěvák a baskytarista Roger Waters. Tato proměna vedla k vytvoření několika novátorských alb, která získala kapele celosvětový věhlas. Jedná se o koncepční alba The Dark Side of the Moon (1973), Wish You Were Here (1975) a Animals (1977) a rockovou operu The Wall (1979). V roce 1985 ohlásil Waters rozpad skupiny, ale zbývající členové vedeni Gilmourem v koncertování a nahrávání desek pokračovali. Pink Floyd poté vydali další dvě studiové desky a dosáhli obrovského komerčního úspěchu. Aktivní činnost ukončili v roce 1995. Na charitativním koncertu Live 8 v Londýně se 2. července 2005 uskutečnilo jednorázové vystoupení Pink Floyd, poprvé po 24 letech i s Rogerem Watersem. Syd Barrett zemřel v roce 2006, klávesista Richard Wright o dva roky později. Po dvacetileté odmlce od desky The Division Bell (1994) vydali Pink Floyd v roce 2014 nové studiové album The Endless River. Pink Floyd vznikli z kapely, která se utvořila v roce 1963 a ve které se vystřídalo více hudebníků. Tato amatérská skupina postupně nesla několik názvů: Sigma 6, The Abdabs, The Screaming Abdabs a Spectrum Five. Pod novým názvem The Tea Set začali kytarista Roger Waters, bubeník Nick Mason a pianista Rick Wright v roce 1964 hrát s kytaristou Bobem Klosem (Waters zároveň přešel k baskytaře). Po krátkém pokusu se zpěvákem Chrisem Dennisem se ke skupině přidal kytarista a zpěvák Syd Barrett. Když The Tea Set zjistili, že kapela stejného názvu už existuje, Barrett navrhl používat název The Pink Floyd Sound (původně ale návrh zněl Pink Floyd Blues), podle svých koček, které se jmenovaly Pink a Floyd dle dvou amerických bluesových muzikantů, Pinka Andersona a Floyda Councila. Nějaký čas používali obě jména, než definitivně zvítězil druhý název. Slovo "Sound" bylo z názvu záhy vypuštěno, ale určitý člen "The" byl příležitostně používán až do roku 1970. Pozdější kytarista Pink Floyd David Gilmour nazýval skupinu "The Pink Floyd" až do roku 1984. Ve svých počátcích hrála kapela coververze známých rhythm and bluesových písní, například "Louie, Louie". Během vánočních prázdnin v roce 1964, či na začátku roku následujícího natočila skupina ve studiu první demo snímky, které byly vydány v roce 2015 pod názvem 1965: Their First Recordings. Bob Klose opustil kapelu na nátlak svého otce a učitelů v létě 1965 a věnoval se studiu. Po jeho odchodu se sestava ustálila v této podobě: Syd Barrett - kytara a zpěv Roger Waters - baskytara a vokály Rick Wright - klávesy a vokály Nick Mason - bicí Barrett začal psát vlastní písně ovlivněné americkým a britským psychedelickým rockem, ke kterým přidal vlastní, poněkud bizarní humor. Pink Floyd se brzy stali oblíbenou undergroundovou kapelou a hráli v různých klubech, jako byly UFO Club, Marquee Club nebo The Roundhouse. Koncem roku 1966 byla kapela pozvána, aby se hudebně podílela na filmu Tonite Let's All Make Love in London režiséra Petera Whiteheada. V lednu 1967 pro tento snímek Pink Floyd nahráli dvě skladby ("Interstellar Overdrive" a "Nick's Boogie"). Ačkoliv téměř nic nebylo z tohoto materiálu ve filmu použito, kompletní skladby se nakonec dočkaly vydání v roce 1995 pod názvem London '66-'67. Popularita skupiny rostla a proto čtyři členové společně se dvěma manažery, Peterem Jennerem a Andrewem Kingem, vytvořili v říjnu 1966 společnost Blackhill Enterprises. Na jaře 1967 ale podepsali nahrávací smlouvu s EMI. V březnu 1967 vydala skupina svůj první singl "Arnold Layne", v červnu téhož roku jej následoval singl "See Emily Play". "Arnold Layne" se dostal na 20. a "See Emily Play" dokonce na 6. místo britské hitparády, což zaručilo skupině její první televizní vystoupení v hudebním pořadu Top of the Pops v červenci 1967. Debutové album The Piper at the Gates of Dawn bylo vydáno v srpnu 1967 a mezi odbornou veřejností bylo přijato veskrze kladně. Tato deska je považována za jedno z nejlepších alb britského psychedelického rocku. Skladby na albu, z nichž drtivou většinu napsal Syd Barrett, obsahují poetické texty společně s rozmanitými hudebními motivy, od avantgardní volné formy v "Interstellar Overdrive" k hravým rytmům v písni "The Scarecrow", jež je inspirována venkovskou oblastí The Fens severně od Cambridge, odkud pochází Barrett a Waters (a rovněž i pozdější člen skupiny Gilmour). Texty jsou velice surrealistické a často odkazují k folkloru, jako třeba píseň "The Gnome" (česky "Skřítek"). Na albu, jež produkoval Norman Smith, se prostřednictvím výrazného využití stereo efektů, echa a úprav pásku projevovaly nové technologie v elektronice. Album se ve Spojeném království stalo hitem, když vystoupalo na 6. místo hitparády, zatímco v USA zůstalo prakticky nepovšimnuto (131. místo). V této době absolvovala skupina turné s Jimim Hendrixem, což jí napomohlo ke zvýšení popularity. Nárůst popularity spojený s náročným životem na cestách, tlakem vydavatele na tvorbu hitových písní a častým užíváním psychedelických drog (hlavně LSD) si vybral daň na Sydu Barrettovi. Jeho duševní zdraví se několik měsíců zhoršovalo a Barrett se začal chovat velmi podivínsky. V lednu 1968 se ke skupině připojil David Gilmour, aby nahradil v hraní a zpívání Barretta. Vlivem pravidelného užívání LSD se Barrettovo chování stalo prakticky nepředvídatelným a on sám velmi labilním, často při koncertech zíral do jednoho místa, zatímco skupina hrála. Někdy při vystoupeních hrál jen na jednu strunu na kytaře anebo kytaru začal rozlaďovat. Koncerty tak byly pro skupinu pohromou, zbývající členové se nakonec rozhodli, že ho přestanou na vystoupení brát. Původní myšlenka byla, že Barrett bude skládat hudbu a Gilmour, jeho dobrý kamarád ze školy, ji pak bude živě hrát. Barrett ale začal skládat tak komplikované písně (např. "Have You Got It Yet?"), kde se mění melodie a akordy s každým dalším taktem, že se zbytek skupiny rozhodl nepokračovat v tomto uspořádání. Poslední koncert s Barrettem se odehrál 20. ledna 1968 v Hastingsu; celkem pět vystoupení odehráli Pink Floyd v pětičlenném obsazení s Barrettem i Gilmourem. Když se Barrettův odchod stal v dubnu 1968 oficiálním, producenti Jenner a King se rozhodli zůstat s ním a tak se společnost Blackhill Enterprises rozpadla. Ke kapele se jako manažer přidal Steve O'Rourke, který s Pink Floyd zůstal až do své smrti v roce 2003. Po vydání dvou sólových alb (The Madcap Laughs a Barrett) v roce 1970 (na albech se podíleli i Gilmour, Waters a Wright), jež dosáhla pouze průměrného ohlasu, odešel Barrett do ústraní. Opustil svoji přezdívku Syd, vrátil se ke svému rodnému jménu Roger a žil klidným životem v Cambridgi až do roku 2006, kdy 7. července zemřel. Po Barrettově odchodu prodělali Pink Floyd období hudebních experimentů. Gilmour, Waters i Wright přispívali vlastním materiálem s odlišným hlasem i zvukem, jenž byl různorodější, než tomu bývalo v dobách Barrettovy dominance a rovněž i v pozdějších letech, kdy byl zvuk kapely více uhlazený a jednotný. Zatímco v předchozích letech byl hlavním zpěvákem Syd Barrett, nyní si Gilmour, Waters a Wright rozdělili úlohy a to jak při psaní textů, tak při zpěvu. Waters psal většinou jazzové melodie s dominantní basovou linkou a symbolickými texty, Gilmour se zaměřil na bluesové jammování s výraznou kytarou a Wright preferoval psychedelické písně zaměřené na klávesy. Oproti Watersovi měli Gilmour a Wright rádi písně s jednoduchým textem či skladby přímo instrumentální. Tento fakt vedl k tomu, že Waters začal psát texty i ostatním dvěma skladatelům, kteří naopak vytvořili hudební složku většiny tehdejších skladeb. Nejvíce hudebních experimentů Pink Floyd pochází právě z tohoto období. Příkladem může být skladba "A Saucerful of Secrets", která obsahuje ve velké míře hluky, údery, zpětné vazby, oscilátory a páskové smyčky, nebo "Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict", což je série zrychlených nahrávek připomínajících zvuk hlodavců a štěbetání ptáků, která dosahuje svého vrcholu v těžko srozumitelné nahrávce monologu vyprávěném skotským dialektem. Skladba "Careful with That Axe, Eugene" (tato píseň měla několik verzí názvu) je typicky watersovská, jedná se o basový a klávesový jam vrcholící údery do bubnů a Watersovým nelidským zařváním. Zatímco Barrett napsal téměř celé první album skupiny, na druhém albu A Saucerful of Secrets, jež bylo vydáno několik měsíců po Barrettově odchodu, se od něj objevuje pouze jedna píseň - "Jugband Blues" (byla původně určena pro debutové album). Na druhé desce Barrett ještě hraje ve skladbách "Remember a Day" a "Set the Controls for the Heart of the Sun", které byly nahrány ve druhé polovině roku 1967. Album A Saucerful of Secrets bylo vydáno v červnu 1968, dosáhlo na 9. místo v britské hitparádě a stalo se jediným albem Pink Floyd, které se vůbec neumístilo v USA. I když Barrett již ze skupiny odešel, album stále obsahovalo psychedelickou hudbu v jeho stylu zkombinovanou s experimentálním provedením, jež se naplno projevilo na desce Ummagumma. Hlavní skladbou A Saucerful of Secrets je stejnojmenné 12minutové dílo, jež předznamenalo nástup dlouhých, epických skladeb. Album bylo kritiky přijato nevalně, v současnosti jsou k tomuto dílu kritici shovívavější, především když jej berou v kontextu s pozdější tvorbou skupiny. Následující alba Pink Floyd poté často obsahují dlouhé, monumentální skladby s rozrůstající kompozicí a mnohem koncentrovanějšími texty. Pink Floyd byli najati režisérem Barbetem Schroederem, aby složili soundtrack k jeho filmu More, který měl premiéru v květnu 1969. Soundtrack byl vydán jako samostatné album skupiny pod názvem Soundtrack from the Film More v červenci 1969. Album se dostalo na 9. místo ve Spojeném království a na 153. příčku v USA. Odlišovalo se od tehdejší představy, jak by mělo LP od Pink Floyd vypadat; mnoho skladeb na More (jak jej fanoušci obyčejně nazývají) jsou akustické folkové písně. Dvě z těchto skladeb, "Green Is the Colour" a "Cymbaline", se staly součástí tehdejších živých vystoupení i turné The Man and the Journey, "Cymbaline" byla také první písní Pink Floyd, ve které Roger Waters cynicky vyjadřuje svůj postoj vůči hudebnímu průmyslu. Zbytek alba je složen z avantgardních kousků (některé byly rovněž součástí The Man and the Journey) a z několika rockovějších skladeb, jako např. až hard rockově znějící "The Nile Song". Další nahrávkou skupiny bylo dvojalbum Ummagumma (říjen 1969). První desku tvoří živé nahrávky z koncertů konaných v roce 1969, druhá deska je studiový experiment, kde každý člen sólově nahrál půlku gramofonové desky jako sólový projekt (Masonova první žena přispěla jako flétnistka). Ačkoliv album vyšlo v této podobě, původně bylo plánováno pouze jako čistě avantgardní směs zvuků z "nalezených" nástrojů. Potíže při nahrávání a nedostatek v organizaci skupiny vedly k tomu, že tento projekt ztroskotal. Slovo "ummagumma" v názvu znamená v cambridgeském slangu "soulož" a odráží postoj kapely v době, kdy byli její členové frustrovaní z neustálé práce ve studiu. Studiová část desky je silně experimentální, nachází se zde Watersova folková píseň "Grantchester Meadows" a experimentální skladba "Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict", nemelodický pianový "Sysyphus" od Wrighta, různorodé progresivní rockové struktury ve skladbě "The Narrow Way" (Gilmour) a Masonovo sólo na bicí ("The Grand Vizier's Garden Party"). Skladba "Several Species..." je pětiminutový song složený pouze z hlasu Rogera Waterse přehrávaného v různých rychlostech, což ve výsledku zní jako zvuk hlodavců a ptáků. Některé skladby ze studiového disku byly hrány na turné The Man and the Journey. Koncertní disk alba Ummagumma obsahuje skladby z nejslavnější psychedelické éry a právě kvůli této části ocenili kritici toto album pozitivněji než předešlá dvě. Komerčně bylo toto album nejoblíbenějším počinem Pink Floyd do té doby (5. místo v britské hitparádě a 74. v USA). Album Atom Heart Mother z roku 1970 je prvním, na němž Pink Floyd nahrávali s orchestrem. Deska vznikla díky spolupráci s avantgardním skladatelem Ronem Geesinem. První strana LP obsahuje titulní, 23minutovou rockově-orchestrální skladbu, na druhé straně desky se nachází jedna píseň od každého z tehdejších zpěváků ve skupině (Watersova folk rocková "If", Wrightova nostalgická "Summer '68" a Gilmourova bluesová "Fat Old Sun"). Poslední skladbou je dvanáctiminutová "Alan's Psychedelic Breakfast", což je koláž zvuků muže, jenž si dělá a posléze jí snídani a zároveň přemýšlí o životě (v této části již hrají běžné hudební nástroje). Použití hluků, náhodných zvukových efektů a nahrávek hlasů se poté stalo důležitou součástí zvuku kapely. I když bylo Atom Heart Mother ve své době považováno za velký krok zpět a dnes je bráno jako jedno z nejnepřístupnějších alb skupiny, dosáhlo do té doby největších úspěchů v hitparádě - 1. místo v britském žebříčku a 55. příčka v USA. Později jej Gilmour nazval "hromadou bordelu" a Waters se nechal slyšet, že "by mu nevadilo, kdyby ho (tzn. album) někdo hodil do popelnice, aby jej už nikdo nikdy neposlouchal". Album bylo dalším přechodným, kde titulní skladba napovídala, kam se ubere pozdější vývoj kapely - jako tomu bylo později např. u "Echoes". Popularita alba způsobila, že Pink Floyd podnikli své první velké turné po Spojených státech amerických. Pink Floyd také v roce 1970 přispěli k soundtracku filmu Zabriskie Point, ačkoliv velká část jejich skladeb byla nakonec režisérem Michelangelem Antonionim zamítnuta. Předtím, než vyšlo další studiové album, skupina vydala v roce 1971 výběrovou desku Relics, která obsahuje několik písní z počátků kapely a z B stran singlů. Nachází se na ni i nová píseň "Biding My Time" od Rogera Waterse. Ta byla původně součástí turné The Man and the Journey v roce 1969 a byla nahrána byla během přípravy na album Ummagumma. V tomto období se Pink Floyd vzdali jakéhokoliv spojení s psychedelickou scénou (a s Barrettem) a stali se význačnou skupinou, již je těžké zařadit. Odlišné styly skladatelů ve skupině, Gilmoura, Waterse a Wrighta, se spojily dohromady a vytvořily unikátní zvuk, který je mezi fanoušky znám jako "Pink Floyd Sound". Do této éry patří dvě asi nejdůležitější alba skupiny, The Dark Side of the Moon a Wish You Were Here Zvuk kapely se stal jemným a celistvým, s filozofickými texty, charakteristickou Watersovou baskytarou, bluesovým zvukem Gilmourovy kytary a lehkými klávesovými melodiemi Ricka Wrighta. Gilmour byl v této době dominantním zpěvákem, typickými se pro skupinu v této době stal také saxofon Dicka Parryho a ženské vokály. Někdy nemelodický a drsný zvuk z minulých let předznamenal vývoj ke zvuku sametovému, čistému, jemnému a dlouhé, epické skladby dosáhly svého vrcholu v "Echoes". Tato éra byla nejen začátkem, ale i koncem spolupráce kompletní skupiny při vzniku skladeb. Po roce 1973 začal být stále patrnější Watersův vliv a to nejen textařsky, ale i hudebně. Z tohoto období pochází na dlouho dobu (do roku 1994 s albem The Division Bell) poslední písně, na kterých zpíval hlavní vokály Rick Wright ("Time" z roku 1973) či na kterých se hudebně podílel ("Shine On You Crazy Diamond" z roku 1975). Zároveň také ostře klesal Gilmourův podíl na tvorbě nových skladeb, ačkoliv po celou dobu byl hlavním zpěvákem skupiny. Poslední vazby k Barrettovi byly rozvázány symbolicky albem Wish You Were Here, ze kterého pochází skladba "Shine On You Crazy Diamond", jež je napsána jako pocta a zároveň žalozpěv nad osudem jejich přítele. V roce 1971 vydala skupina album Meddle, které obsahuje 23minutové epické dílo "Echoes", jež zabírá celou druhou stranu desky. "Echoes" je jemná, progresivní rocková skladba s dlouhými kytarovými a klávesovými sóly a dlouhou mezihrou uprostřed. Ta se skládá ze syntetizovaného zvuku velrybích písní hraných na kytaru společně s krákáním vran. "Echoes" popsal Waters jako "zhudebněnou poému", Meddle je podle Nicka Masona "prvním skutečným albem Pink Floyd. Ukázalo nám myšlenku tématu, k němuž se lze vracet". Album mělo zvuk a styl nastupující úspěšné éry Pink Floyd, ale neobsahovalo orchestr, tak význačný u alba Atom Heart Mother. Meddle také obsahuje atmosférickou "One of These Days", oblíbenou koncertní píseň, kde Mason odříkává jediný text skladby: "One of these days, I'm going to cut you into little pieces. . " (volně česky: "Jednoho dne tě rozsekám na malé kousíčky.") Dále se v této skladbě nachází výrazná bluesová elektrická kytara a melodie, která v jednom okamžiku přejde ve strojové pulsování odkazující na ústřední melodii z populárního sci-fi seriálu Pán času. Jemný feeling ve skladbě "Fearless" je poté patrný na následujících třech albech. "Fearless" je inspirovaná country hudbou, stejně jako akustická kytara v "A Pillow of Winds", což je jedna z mála zamilovaných písní, jež kdy Pink Floyd složili. Watersova role jako hlavního textaře zde začala nabývat obrysů, kdy jazzovou píseň "San Tropez" přinesl prakticky hotovou. Deska Meddle byla nadšeně přijata jak kritiky, tak fanoušky. Dosáhla na 3. místo v britské hitparádě, v USA ale pouze na 70. pozici. Deska Obscured by Clouds vyšla v roce 1972 jako soundtrack k filmu La Vallée, což byl další klubový film režiséra Barbeta Schroedera. Bylo to první album skupiny, jež se dostalo do americké Top 50 (46. místo) a v Británii dosáhlo 6. místa. Zatímco Mason později toto album nazval "senzačním", kritici už takové nadšení nesdíleli. Text písně "Free Four", první skladby, jež byla často hrána v amerických rádiích, poprvé obsahuje Watersovo přemýšlení nad smrtí svého otce v druhé světové válce. Je to motiv, který je patrný v následujících albech skupiny Pink Floyd i sólové kariéře Rogera Waterse. Další dvě písně z alba, "Wot's... Uh The Deal" a "Childhood's End" také obsahují témata, jež byla později použita v následujících albech. První z nich je o osamění a zoufalství, toto téma bylo plně rozvinuto v éře Rogera Waterse, druhá naznačuje, co přijde na dalším albu - téma života, smrti a plynutí času. "Childhood's End" (název je zřejmě podle stejnojmenné novely Arthura C. Clarka) je také posledním textařským příspěvkem Davida Gilmoura na následujících 15 let. Album je stylově jiné než předešlé Meddle a někdy zabíhá do blues-rocku ("The Gold It's In the..."), folk rocku ("Burnin' Bridges") a rocku s dominantní klavírní složkou ("Stay"). V tomto období režisér Adrian Maben vydal první koncertní film skupiny, Pink Floyd v Pompejích, jenž obsahuje záběry skupiny hrající v antickém amfiteátru v Pompejích, bez publika, pouze s filmovým štábem. Maben také nahrál rozhovory s členy skupiny a náhledy do zákulisí během nahrávání alba The Dark Side of the Moon v Abbey Road Studios, ačkoliv časové pořadí jednotlivých scén bylo upraveno až po vydání alba. Tyto náhledy do zákulisí jsou součástí pozdějších vydání Live at Pompeii. Vydání celosvětově úspěšného alba The Dark Side of the Moon v roce 1973 bylo předělovým momentem v historii kapely. Pink Floyd přestali po písni "Point Me at the Sky" (1968) vydávat singly (ve Spojeném království) a nikdy nebyli skupinou jednotlivých hitů, ačkoliv skladba "Money" z The Dark Side of the Moon se objevila v Top 20 v USA. Díky tomuto albu dosáhli poprvé na první místa v americké hitparádě, The Dark Side of the Moon je jedno z nejlépe prodávaných alb v USA a třetí nejprodávanější album na světě (více než 45 milionů nosičů). Kritiky vychvalované album zůstalo v americkém žebříčku Billboard Top 200 nebývalých 741 týdnů (z toho 591 týdnů v řadě, od roku 1976 do 1988), což je světový rekord. Rovněž zůstalo 301 týdnů v britské hitparádě, ačkoliv nikdy nedosáhlo výše než na druhé místo. Důležitou součástí alba je saxofon, který napovídá, že se skupina nechala inspirovat jazzem (především Rick Wright), a ženské vokály pomáhající rozšířit hudební strukturu alba. Deska obsahuje jak přímé rockové skladby, jako "Money" nebo "Time", vokálně-instrumentální skladbu "The Great Gig in the Sky" (zpívá Clare Torryová), či minimalistickou "On the Run", která je hrána skoro celá na syntezátor. Náhodné zvukové efekty a útržky rozhovorů prostupují celým albem, mnoho z nich bylo nahráno ve studiu. Watersova interview začínala otázkou "Jaká je vaše oblíbená barva?", aby se tázaný uvolnil. Poté se zeptal "Kdy jste se naposledy choval násilně? A byl jste v právu?". Odpověď je poté zařazena na albu ("Money"). V jiném rozhovoru se zase ptal "Bojíte se smrti?". Text a zvuk alba popisuje tlaky, jimž je člověk v dnešním světě vystaven. Tento koncept (vznikl při poradě skupiny u Masonova kuchyňského stolu) inspiroval kapelu a společně napsali několik motivů (některé z nich Waters poté využil na dalších albech) jako např. "Us and Them", píseň o násilí a zbytečnosti války, nebo motiv šílenství a neurózy v "Brain Damage". Složitá a precizní výstavba alba je zásluhou Alana Parsonse, který tímto stanovil nový standard v kvalitě zvuku. Tento aspekt se stal poté typickým rysem skupiny a zároveň pomohl v prodejnosti alba, neboť chtiví zvukofilové si po "ojetí" desky běželi koupit novou kopii. Ve snaze zúročit svou nabytou popularitu vydali Pink Floyd v roce 1974 výběrové dvojalbum A Nice Pair, jež obsahuje znovuvydané první dvě desky skupiny, The Piper at the Gates of Dawn a A Saucerful of Secrets. Album Wish You Were Here, vydané roku 1975, obsahuje motiv nepřítomnosti. Nepřítomnosti lidskosti v hudebním průmyslu a nejvýrazněji nepřítomnosti Syda Barretta. Album je dobře známé díky stejnojmenné písni, rovněž obsahuje dlouhou instrumentální skladbu "Shine On You Crazy Diamond" skládající se z devíti částí, jež byla složena jako pocta Sydu Barretovi. Mnoho hudebních vlivů z minulosti se zde spojilo dohromady - atmosférické klávesy, bluesová kytara, dlouhá saxofonová sóla (hrána Dickem Parrym), jazzové prvky a agresivní elektrická kytara. Skladba se skládá z několika navzájem spojených částí, vrcholí žalozpěvem hraným na syntetický roh a končí hudební citací z jednoho z prvních singlů skupiny, "See Emily Play", jakožto poslední poctou Sydu Barrettovi, vůdci kapely v jejich počátcích. Titulní píseň "Wish You Were Here" je rovněž věnována Barrettovi. Zbývající dvě písně, "Welcome to the Machine" a "Have a Cigar" ostře napadají hudební průmysl; ta druhá je zpívaná britským folkovým zpěvákem Royem Harperem. Bylo to prvním album Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo jak v britské, tak v americké hitparádě; navíc kritici jej chválili stejně jako předchozí The Dark Side of the Moon. Známá je historka o tom, jak do studia během nahrávaní Wish You Were Here vešel obtloustlý muž s vyholenou hlavou i obočím. Skupina ho chvíli nemohla poznat, až poté si uvědomila, že je to Syd Barrett, kterého neviděli několik let. Barrett je později tentýž den bez rozloučení definitivně opustil. Během tohoto období získával baskytarista a zpěvák Roger Waters stále více kontroly nad produkcí skupiny. Wrightův vliv ustupoval silně do pozadí a během nahrávání The Wall byl ze skupiny vyhozen. Hudba z tohoto období skupiny stojí často až v pozadí za texty, v nichž Waters vyjadřuje své pocity ze smrti otce ve 2. světové válce a svůj narůstající nenávistný postoj k politickým osobám jako Margaret Thatcherová nebo Mary Whitehouseová. Ačkoliv stále s jemnými nuancemi, zvuk skupiny se stal syrovějším a více založeným na kytaře a to na úkor saxofonu a kláves, jež ustoupily do pozadí stejně jako typické zvukové efekty. Velký orchestr (větší než u Atom Heart Mother) hraje důležitou roli na deskách The Wall a především The Final Cut. V lednu 1977 vyšla deska Animals (2. místo ve Spojeném království, 3. místo v USA). Styl kapely se dostal pod palbu kritiků z nově se utvořivší punkové scény, kteří albu vyčítali přílišnou nemastnost neslanost, okázalost a také to, že se vzdálilo od jednoduchosti klasického rock and rollu. Animals je mnohem kytarovější album než jeho předchůdci, což je buď díky vlivu nastupující punk rockové scény anebo kvůli tomu, že album bylo nahráno v novém (a ne úplně dokončeném) studiu Britannia Row. Je také prvním albem, kde u žádné písně není uvedeno jméno Ricka Wrighta. Animals opět obsahují dlouhé skladby, které se vážou k jeho ústřednímu tématu, jež je inspirováno Farmou zvířat od George Orwella. Ten použil psy ("Dogs"), prasata ("Pigs") a ovce ("Sheep") jako metafory lidské společnosti. Ačkoliv na albu dominuje kytara, klávesy a syntezátor zde také hrají velkou roli, což se ovšem nedá říct o saxofonu a ženských vokálech, tak typických pro minulá alba, jež zde úplně chybí. Výsledkem je hard rockový zvuk ohraničený dvěma krátkými akustickými písněmi. Mnoho kritiků se k albu vyjádřilo negativně, popisovali jej jako "obtížné" a "ponuré", ačkoliv mnoho jiných toto album chválilo právě kvůli těmto vlastnostem. Na obal desky byla použita fotka obrovského nafukovacího prasete letícího mezi komíny londýnské elektrárny Battersea. Silný vítr ale při fotografování znemožnil kontrolu nad prasetem, takže výsledný obal vznikl jako fotomontáž. Prase vytvořil holandský průmyslový designér a umělec Theo Botschuijver. Stalo se jedním ze symbolů Pink Floyd a nafukovací prasata byla od té doby součástí každého koncertu. V roce 1979 vyšla epická rocková opera The Wall téměř kompletně vytvořená Watersem, která se zabývá tématy osamocení a ztráty komunikace, jež jsou vyjádřeny metaforicky jako zeď mezi umělcem a jeho publikem. Toto album navrátilo Pink Floyd jejich pošramocený lesk a zároveň dodalo další hitový singl, "Another Brick in the Wall Part 2". The Wall také obsahuje budoucí koncertní vrcholy jako "Comfortably Numb", která se stala základním kamenem klasických rockových rádií a jednou z nejznámějších písní kapely, a "Run Like Hell". Album koprodukoval Bob Ezrin, Watersův přítel, který je podepsán pod textem ke skladbě "The Trial" a od něhož se později Waters distancoval, protože si Ezrin "pustil pro tisk pusu na špacír". Waters začal využívat svého dominantního vlivu a vůdcovství ještě více než u Animals a také si začal přivlastňovat většinu výdělků kapely, což vedlo ke konfliktům s ostatními členy. Zvuk skupiny se přesunul definitivně do hard rocku, ačkoliv orchestrální těleso připomíná minulost kapely a na albu se objevuje také několik klidnějších písní (jako "Goodbye, Blue Sky", "Vera" či "Nobody Home"). Wrightův vliv byl kompletně zminimalizován, až byl nakonec během nahrávání alba v roce 1979 vyhozen a na následujících koncertech vystupoval pouze jako najatý klávesista. Je ironií, že právě Wright byl jediným členem skupiny, jenž vydělal na koncertech The Wall, ostatní se potýkali s obrovskými výdaji nejpropracovanějšího koncertního ztvárnění v historii skupiny. Ačkoliv The Wall nikdy nedosáhlo na první místo ve Spojeném království (deska byla nejlépe třetí), strávilo v roce 1980 15 týdnů na vrcholu americké hitparády. Kritici dílo chválili, komerčně se rovněž jednalo o úspěch, bylo prodáno více než 30 milionů desek po celém světě, z toho 23 milionů jen v USA. Bylo 23× vyhlášeno RIAA platinovým. Obrovský komerční úspěch The Wall udělal z Pink Floyd druhou kapelu po The Beatles, která měla v jednom desetiletí 2 nejprodávanější desky roku (The Dark Side of the Moon v roce 1973 a The Wall v roce 1980). Film s názvem Pink Floyd: The Wall byl promítán v kinech od roku 1982 a obsahoval téměř všechny skladby z alba. Scénář napsal Waters, film byl režírován Alanem Parkerem a v hlavní roli se objevil leader skupiny Booomtown Rats Bob Geldof, který přezpíval některé písně. Ve filmu hrají důležitou roli animace Geralda Scarfa. Filmový kritik Leonard Maltin nazval film "nejdelším a nejdepresivnějším rockovým klipem historie", ten se stal hitem - lidé v USA nechali u pokladen kin více než 14 milionů dolarů. Píseň z filmu "When the Tigers Broke Free" byla také v omezeném množství vydána jako singl. Tato skladba byla později též vydána na kompilačním albu Echoes: The Best of Pink Floyd a na reedici alba The Final Cut. Ve filmu se objevuje i píseň "What Shall We Do Now?", která nebyla zařazena na studiové album z důvodu omezeného prostoru na vinylu. Jediné skladby z alba, jež nebyly použity ve filmu, jsou "Hey You" a "The Show Must Go On". Studiové album The Final Cut z roku 1983 věnoval Waters svému otci, Ericu Fletcheru Watersovi. Nese se ještě v temnějším duchu než The Wall, znovu se zabývá mnoha předchozími tématy alb a zároveň se vyjadřuje k současným problémům té doby, jako Watersova zlost na Spojené království kvůli účasti ve válce o Falklandy a vina, kterou klade tehdejším politickým vůdcům (skladba "The Fletcher Memorial Home"). Cynicky a s obavami se Waters staví k hrozbě jaderné války ("Two Suns in the Sunset"). Michael Kamen a Andy Bown zastoupili v hraní na klávesy Ricka Wrighta, jehož odchod z kapely nebyl před vydáním alba oznámen. Ačkoliv technicky vzato se jedná o album Pink Floyd, na přední straně přebalu desky není napsáno nic, na zadní straně se lze dočíst: "The Final Cut - rekviem za poválečný sen Rogera Waterse zahraný Pink Floyd: Roger Waters, David Gilmour, Nick Mason." Veškerou hudbu i text napsal sám Waters, ostatní členové skupiny se podíleli pouze na vlastním nahrávání. Waters později řekl, že nabízel skupině vydat toto album jako jeho sólové, ale zbytek kapely toto odmítl. Avšak ve své knize Pink Floyd: Od založení do současnosti bubeník Nick Mason tvrdí, že k takové diskuzi nikdy nedošlo. Gilmour opakovaně žádal Waterse o zdržení vydání tohoto alba, aby mohl dopsat dost svého materiálu, ale tato žádost byla zamítnuta. Ladění alba The Final Cut je podobné The Wall, ale více klidnější a jemnější, podobné více skladbě "Nobody Home" než "Another Brick in the Wall, Part II". Také hudební témata se mnohem více opakují, určité leitmotivy vystupují v průběhu celého alba. Album The Final Cut bylo komerčně úspěšné (1. místo ve Spojeném království, 6. místo v USA), kritiky bylo přijato dobře a mělo i rádiový hit ("Not Now John" - jediná hardrocková píseň na albu a zároveň jediná částečně zpívaná Gilmourem). Říká se, že hádky mezi Watersem a Gilmourem byly v té době tak časté, že se nikdy neúčastnili nahrávaní společně a Gilmour byl vypuštěn z popisu na albu jako koproducent. Kapela nekonala na propagaci alba žádné turné, ačkoliv některé písně se objevovaly na sólových koncertech Waterse. Po The Final Cut vydalo Capitol Records v roce 1983 výběrové album Works, na kterém se poprvé objevila Watersova píseň "Embryo" z roku 1970 (vyšla již na těžko sehnatelné kompilaci z roku 1970 Picnic - A Breath of Fresh Air pod hlavičkou Harvest Records). Členové kapely se poté rozešli a trávili čas nad svými sólovými projekty. Waters v prosinci 1985 oznámil, že opouští skupinu Pink Floyd, kterou označil za "kreativně vyčerpanou", a předpokládal, že bez něj, jakožto hlavního skladatele, kapela zanikne. V roce 1986 však Gilmour a Mason začali pracovat na novém albu. Ve stejné době nahrával Waters své druhé sólové album, jež nazval Radio K.A.O.S. (vyšlo 1987). Zároveň se táhl soudní proces, ve kterém Roger Waters požadoval, aby název Pink Floyd již nemohl být používán. Proces byl nakonec vyřešen mimosoudně ve prospěch Gilmoura a Masona, kterým byl název Pink Floyd přiřknut. Po zvážení a zamítnutí mnoha titulů byl nakonec pro nové album dvoučlenné kapely s najatými studiovými hudebníky vybrán název A Momentary Lapse of Reason (3. místo ve Spojeném království, 3. místo v USA). Bez Waterse, který byl dominantním textařem skupiny po více než deset let, musela skupina shánět pomoc jinde. Protože externího textaře Pink Floyd nikdy ve své historii nepotřebovali, sklidil tento krok hodně kritiky. Bob Ezrin, který obnovil své přátelství s Gilmourem v roce 1983 (koprodukoval jeho sólovou desku About Face), na albu působil jako koproducent a jeden z textařů. Vrátil se také klávesista Rick Wright, ale pouze jako najatý hráč (na následujícím turné v roce 1988 už byl plnoprávný člen skupiny). Gilmour později přiznal, že Mason a Wright na albu téměř nehráli. Kvůli jejich malým příspěvkům někteří kritici soudí, že se jedná spíše o sólový projekt Gilmoura, podobně jako se dá považovat The Final Cut za Watersovu sólovou desku. O rok později skupina vydala dvojalbum Delicate Sound of Thunder, což je záznam z koncertů na Long Island v USA. Na začátku 90. let 20. století nahrál Pink Floyd několik instrumentálních skladeb k dokumentárnímu filmu La Carrera Panamerica, který pojednává o klasickém automobilovém závodu odehrávajícím se v Mexiku a jehož se jako jezdci zúčastnili i Gilmour a Mason. Během závodu se Gilmour a manažer Steve O'Rourke (který jel jako navigátor) vybourali. O'Rourke si zlomil nohu, Gilmour vyvázl jen s pohmožděninami. Skladby pro tento film jsou zajímavé tím, že obsahují první materiál od alba Wish You Were Here, k němuž skladatelsky přispěl Rick Wright, a také jediný materiál, ke kterému přispěl Nick Mason od doby The Dark Side of the Moon. V roce 1992 vyšel devítidiskový set Shine On, jenž obsahoval remasterované verze A Saucerful of Secrets, Meddle, The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, Animals, The Wall a A Momentary Lapse of Reason. Navíc je zde bonusový disk The Early Singles, jenž obsahuje prvotní singly skupiny. V setu je rovněž obsažen držák, díky kterému mohou všechna tato alba stát rovně a jejich boční strany poskládané vedle sebe tvoří dohromady obrázek z alba The Dark Side of the Moon. Téměř nečitelný kruhový text na každém CD obsahuje slova "The Big Bong Theory". Poslední studiovou nahrávkou skupiny bylo v roce 1994 album The Division Bell, na němž se ostatní členové skupiny (Wright a Mason) podíleli více než na předešlé desce A Momentary Lapse of Reason. Wright se ustálil jako plnohodnotný člen skupiny a je uváděn i jako spoluautor několika skladeb. Album bylo přijato mnohem lépe než předchozí deska, ačkoliv bylo stále kritizováno jako unavující a šablonovité. Stalo se však druhým albem Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo v britské i americké hitparádě (po Wish You Were Here). The Division Bell je koncepčním albem, kde se v určitém smyslu Gilmour dotýká stejných témat jako Waters v The Wall. Název alba vymyslel Douglas Adams, dobrý Gilmourův přítel. Mnoho z textů pomáhala napsat Polly Samsonová, tehdejší Gilmourova přítelkyně, kterou si krátce po vydání alba vzal. Kromě Samsonové se na albu podíleli další muzikanti, kteří vystupovali při turné k A Momentary Lapse of Reason, a rovněž i saxofonista Dick Parry, nedílný člen vystoupení Pink Floyd v 70. letech. Anthony Moore, který se podílel na textu pro několik skladeb na předchozím albu, dodal text k písní Ricka Wrighta "Wearing the Inside Out", což byla první píseň, ve které byl Wright hlavním zpěvákem od alba The Dark Side of the Moon. V roce 1995 vydali Pink Floyd živé album Pulse, jež záhy dosáhlo na 1. místo v USA a obsahovalo písně hrané během turné The Division Bell na koncertech v Londýně, Římě, Hannoveru a Modeně. Deska obsahuje kompletně zahrané The Dark Side of the Moon (díky tomuto turné hrála skupina The Dark Side of the Moon během dvou dekád - v 70. a 90. letech 20. století). Rovněž vyšel i stejnojmenný videozáznam z londýnského Earls Court z 20. října 1994 - původně jako VHS a laserdisc, DVD verze byla vydána 10. července 2006 a rychle dosáhla prvních míst v prodejnosti. CD z roku 1995 mělo LED diodu, IC časovač a baterii, díky které světýlko na obalu blikalo červeně každou sekundu jako srdeční tep. V rámci turné The Division Bell vystoupila skupina poprvé a naposledy také v České republice a to konkrétně 7. září 1994 na Velkém strahovském stadionu. Tam jejich koncert navštívilo asi 115 000 fanoušků, čímž se stal jedním z největších koncertů, jaké se kdy v České republice uskutečnily. 16. ledna 1996 byla skupina uvedena do Rock and rollové síně slávy. Roger Waters se ceremoniálu nezúčastnil. Živé nahrávky The Wall, které byly nahrány během vystoupení v Londýně v letech 1980-1981, vyšly v roce 2000 pod názvem Is There Anybody Out There? The Wall Live 1980-81 a dosáhly na 19. místo v USA. V roce 2001 vyšla remasterovaná dvoudisková verze nejznámějších skladeb skupiny pod názvem Echoes: The Best of Pink Floyd. Gilmour, Mason, Wright i Waters spolupracovali na výběru, pořadí a úpravách písní. Menší rozpor vyvolalo pořadí písní, jež není chronologické a je tedy vytržené z kontextu původních alb. Některé skladby, jako např. "Echoes", "Shine On You Crazy Diamond", "Marooned" a "High Hopes", musely být zkráceny. Album dosáhlo druhého místa ve Spojeném království i v USA. Na dvou koncertech Watersova sólového turné In the Flesh v červnu 2002 hostoval za bicími během skladby "Set the Controls for the Heart of the Sun" Nick Mason. Roku 2003 byla vydána SACD reedice The Dark Side of the Moon s novým obalem (ke 30. výročí původního vydání). Album bylo rovněž znovu vydáno jako 180gramová vinylová deska, která má vzhled originálu, ale má nový přebal. 30. října 2003 zemřel dlouholetý manažer Pink Floyd Steve O'Rourke. 2. července 2005 se trio znovu sešlo k příležitosti koncertu Live 8. Navíc se k nim připojil i Waters, poprvé po 24 letech byla skupina kompletní ve svém nejslavnějším složení. Zahráli 4 písně ("Speak to Me"/"Breathe"/"Breathe (Reprise)", "Money", "Wish You Were Here" a "Comfortably Numb"), kde se ve zpěvu vystřídali Gilmour i Waters. Po poslední písni řekl Gilmour: "Děkujeme, dobrou noc," a začal odcházet z pódia. Waters jej však zavolal zpět a všichni čtyři se společně objali, což se stalo jedním z nejslavnějších obrázků z Live 8. Týden po Live 8 byl zaznamenán nový nárůst zájmu o Pink Floyd. Podle obchodního řetězce s hudbou HMV vzrostly prodeje Echoes: The Best of Pink Floyd v tomto týdnu o 1 343 %, zatímco Amazon.com zaznamenal nárůst prodeje u The Wall o 3 600 %, Wish You Were Here o 2 000 %, Dark Side of the Moon o 1 400 % a Animals o 1 000 %. David Gilmour poté prohlásil, že zisk z těchto prodejů věnuje na charitu a zároveň vyzval ostatní vystupující umělce a jejich nahrávací společnosti, aby udělali totéž. Dne 16. listopadu 2005 byla skupina uvedena Petem Townshedem do hudební Síně slávy Spojeného království. Gilmour a Mason byli přítomni osobně, Wright nemohl přijet kvůli operaci oka a Waters se spojil prostřednictvím videa z Říma. Mnoho fanoušků doufalo, že společné vystoupení na Live 8 povede k obnovení skupiny, jíž bylo dokonce nabídnuto rekordních 250 milionů dolarů za turné po USA, ale členové skupiny jasně prohlásili, že nic takového neplánují. Několik týdnů po vystoupení se však zdálo, že se členové udobřili. Gilmour potvrdil, že jeho vztah k Watersovi je na "přátelské bázi", Waters vydal k tématu obnovení několik prohlášení, podle kterých by si rád s ostatními ještě někdy zahrál, ale ne celé turné, spíše jednorázovou akci typu Live 8. 31. ledna 2006 vydal David Gilmour za skupinu prohlášení, že "sjednocení skupiny neplánují", čímž popřel všechny spekulace, jimiž se zabývala média. Gilmour později řekl v rozhovoru pro list La Repubblica, že "končí s Pink Floyd a bude se jen soustředit na svou sólovou kariéru a rodinu". Na Live 8 hrál prý proto, aby podpořil dobrou věc, usmířil se s Watersem a svou případnou neúčast by určitě litoval. Na druhou stranu řekl, "že by Pink Floyd byli ochotni hrát na koncertě na podporu izraelsko-palestinského příměří". V březnu 2006 vydal Gilmour svoji třetí sólovou desku On an Island, na které se podílel i Rick Wright, jenž se zúčastnil i následujícího turné. Dne 31. května 2006 se koncertě v Royal Albert Hall přidal ke Gilmourově skupině i Nick Mason, který si zahrál ve skladbách "Wish You Were Here" a "Comfortably Numb". Waters byl také pozván, ale generální zkoušky na jeho turné po Evropě a Americe jej donutily odmítnout. Nick Mason opět během let 2006 a 2007 hostoval na několika Watersových koncertech. Po smrti Syda Barretta 7. července 2006 fanoušci doufali, že se skupina dá dohromady na jeho počest. Dne 10. května 2007 se v londýnském Barbican Arts Centre uskutečnil koncert k uctění Barrettovy památky. Samostatně na něm vystoupil Roger Waters a po něm vystoupil i zbytek kapely ve složení David Gilmour, Nick Mason a Rick Wright. Ke společnému vystoupení tak, i přes očekávání fanoušků, nedošlo. Ke 40. výročí debutového alba kapely, prvního singlu a jejich smlouvy s nahrávací společností EMI vydali Pink Floyd v roce 2007 reedici jejich prvního alba The Piper at the Gates of Dawn a rovněž i box set Oh, by the Way obsahující ucelené vydání všech studiových alb Pink Floyd v remasterované podobě. Dne 15. září 2008 zemřel na rakovinu klávesista Rick Wright, čímž definitivně zanikla naděje na další vystoupení Pink Floyd v jejich nejslavnějším složení Gilmour - Waters - Wright - Mason. Dne 10. července 2010 vystoupil David Gilmour společně s Rogerem Watersem na malém charitativním koncertu (pro přibližně 200 diváků) pro nadaci Hoping Foundation v Kidlingtonu v Oxfordshire. Na oplátku, že Waterse pozval, slíbil Gilmour, že zahraje na jednom koncertě jeho připravovaného turné The Wall Live ve skladbě "Comfortably Numb", k čemuž došlo 12. května 2011 v Londýně. Gilmour se společně s Nickem Masonem na pódium vrátil i při závěrečné písni "Outside the Wall". Dne 4. ledna 2011 podepsali Pink Floyd pětiletou smlouvu s EMI, která vyřešila prodej jejich díla v době internetu a nabízení jednotlivých písní. Skupina si ubránila svoji představu, že jejich alba nesmí být prodávána jako jednotlivé skladby, ale jako celky. V listopadu 2014 vydali Pink Floyd nové studiové album The Endless River složené z instrumentálních kompozic a jedné písně. Jeho původ pochází z nahrávacích frekvencí pro desku The Division Bell, kdy vzniklo množství materiálu, jenž nebyl na The Division Bell. David Gilmour a Nick Mason s pomocí dalších hudebníků a producentů v letech 2013 a 2014 přepracovali a rozšířili, přičemž využili i původních klávesových nahrávek Richarda Wrighta. Toto neočekávané album se stalo nejvíce předobjednávaným albem historie Amazonu, když předčilo i desku Midnight Memories skupiny One Direction. Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Pink Floyd. The Piper at the Gates of Dawn (1967) A Saucerful of Secrets (1968) Ummagumma (1969, dvojalbum: koncertní a studiový disk) Atom Heart Mother (1970) Meddle (1971) . The Dark Side of the Moon (1973) Wish You Were Here (1975) Animals (1977) The Wall (1979, dvojalbum) The Final Cut (1983) A Momentary Lapse of Reason (1987) The Division Bell (1994) The Endless River (2014) | DATETIME | DATETIME |
006794 | ... Během svého pobytu byl Mojžíš povolán za proroka. Korán tuto událost (známou z Bible jako scéna s hořícím keřem) popisuje následovně: –Korán 20:9-36 Korán obsahuje ještě další verze příběhu s hořícím keřem. Kromě toho, že Mojžíš vyvedl Izrael z egyptského otroctví, je významný především proto, že skrze něj dal Bůh Izraeli na hoře Sinaj Desatero a uzavřel s ním smlouvu, díky které se Izrael stal Božím lidem. Zákony, které Izrael od Boha tehdy dostal, se všechny nacházejí (včetně vyprávění o těch událostech) v Tóře, čili Pentateuchu, kterému se říká také Pět knih Mojžíšových, neboť tradice jejich autorství připisuje právě Mojžíšovi. Proto se hovoří často o "Mojžíšově zákoně". Mojžíš je pro židovství nepřekonatelný prorok a zákonodárce, vzor a model každého proroka. I když Nový zákon z velké části chápe Ježíše Krista a jeho učení jako překonání (dovedení... | Kdo vyvedl Izrael z egyptského otroctví? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Moj%C5%BE%C3%AD%C5%A1 | [
"Mojžíš"
] | 211 | 414 | Kromě toho, že Mojžíš vyvedl Izrael z egyptského otroctví, je významný především proto, že skrze něj dal Bůh Izraeli na hoře Sinaj Desatero a uzavřel s ním smlouvu, díky které se Izrael stal Božím lidem. | [
{
"start": 226,
"end": 232,
"text": "Mojžíš"
}
] | Mojžíš (hebrejsky מֹשֶׁה, Moše, vykládáno jako "z vody vytažený") je jednou z nejvýznamnějších postav izraelského národa a Starého zákona. Dle Starého zákona to byl náboženský a vojenský vůdce, starozákonní prorok, vykladač zákona, kterému je tradičně připisováno autorství Tóry - pěti knih Starého zákona: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium jsou také označovány jako 1.-5. Kniha Mojžíšova. Žil pravděpodobně okolo 15.–13. století př. n. l. a pocházel z kmene Levi, jeho bratrem byl Árón, sestrou Mirjam. Mojžíšova existence není historicky doložena, V Egyptě či na Sinaji nejsou důkazy pro události popsané v knize Exodus popisující otroctví Izraelitů a jejich odchod z Egypta do zaslíbené země pod vedením Mojžíše. Postavu Mojžíše jako proroka uznává několik světových náboženství – například judaismus, islám, křesťanství, mormonismus, bahaismus i moonismus. Mojžíšův život je možné rozdělit na tři etapy, z nichž každá trvala 40 let. Podle biblického vyprávění se narodil židovským rodičům v Egyptě, kde tehdy žil celý národ. Kvůli nařízení faraona zabít všechny malé chlapce - syny narozené Izraelitům – byl také v ohrožení života, ale jeho rodiče, aby jej uchránili tohoto osudu, jej vložili do třtinové ošatky a pustili po vodě Nilu. Tam novorozence nalezla faraonova dcera, která jej přijala za svého. Jako kojná byla pro něj vybrána jeho skutečná matka (aniž by se to o ní vědělo). Když Mojžíš dospěl, hájil v jednom sporu hebrejského otroka a přitom zabil faraonova služebníka. Musel tedy utéci mimo Egypt. Mojžíš se usídlil v Midjanu a oženil se Siporou, dcerou midjánského kněze Jetra. V té době se mu v hořícím keři zjevil Bůh, aby jej poslal zpět do Egypta, kde měl vysvobodit svůj lid z egyptského otroctví a přivést jej do zaslíbené země. Při té příležitosti mu bylo zjeveno Boží jméno JHVH. Mojžíš se tedy vrátil do Egypta. Jeho jednání s faraonem však bylo neúspěšné, a tak Bůh skrze Mojžíše potrestal Egypt deseti ranami. Poslední z nich bylo vyhubení všech prvorozených, mezi zvířaty i mezi lidmi. Židé byli této zkázy uchráněni díky krvi obětovaného beránka. K této události se váže vznik svátku Pesach. Poté faraon Izraelity propustil. Když si to pak rozmyslel a začal Izraelity s Mojžíšem pronásledovat, nechal Bůh Mojžíše přejít napříč Rákosovým mořem, zatímco Egypťané se v něm utopili. Poté Mojžíš provedl izraelský lid pouští a po čtyřicetiletém putování jej přivedl do Moabu, kde zemřel. Po něm nastoupil jako vůdce Izraele Jozue, který lid převedl přes Jordán do zaslíbené země Kanaánu. Související informace naleznete také v článcích Polygamie v Bibli a Polygamie v mormonismu. Není jasné, zda měl Mojžíš za manželku pouze Siporu a záhadnou kúšanku, zmíněnou v Nu 12, 1 (Kral, ČEP). V knize Soudců je zmíněna ještě jiná žena, kterou však někteří ztotožňují s kúšankou. Některé církve využívají zmínek o Mojžíšově polygamii k vlastnímu učení (viz polygamie v mormonismu). Zvláštně Mojžíš zareagoval v situaci, kdy se jeho švagr Chóbab chtěl vrátit do své země. Mojžíš ho požádal o to, aby byl průvodcem Izraelců, protože zná místa, kde se utábořit, přestože věděl, že je vede Hospodinův oblak. Je pravděpodobné, že tento rozpor vznikl při finální redakci Mojžíšových knih (viz Teorie o vzniku Tóry). Související informace naleznete také v článku Urim a Thummim. Mojžíš také vysvětil svého bratra Árona za velekněze izraelského lidu. Při této příležitosti mu v zastoupení Jahveho dal náprsník s kameny, reprezentujícími 12 kmenů Izraele, a také 2 posvátné věštecké kameny, Urim a Thummim. Nejznámější a pravděpodobně nejrozšířenější přesvědčení je, že faraon, na němž žádal Mojžíš propuštění svého lidu, byl Ramesse II. (19. dynastie, vládl v letech 1279–1213 př. n. l.). Ten ale není jediným kandidátem a je obtížné nějak vysledovat Mojžíše v kontextu známých dějin. Odhady určení Exodu se pohybují v rozmezí let 1648 př. n. l. (nástup 15. dynastie) až 1208 př. n. l. (pátý rok vlády syna Rameese II. Merenptaha). Související informace naleznete také v článku Monotheismus. V jednom z předpokládaných intervalů Mojžíšova života se také zároveň nachází období panování Amenhotepa IV., známějšího jako Achnaton, který provedl radikální monotheizující reformu egyptského náboženství. Vzhledem k jeho značně pacifistickému založení se nepředpokládá, že by to byl on, kdo pronásledoval prchající Židy z Egypta, ale vyvstává tu otázka vzájemného vlivu atonismu a judaismu. Achnatonův Hymnus na Slunce se nápadně podobá 104. žalmu. Neexistuje jednoznačný názor na to, který text si vypůjčil z kterého, vedle těchto názorů tu však je i teorie možné existence jiné obecné tradice, z níž oba tyto texty čerpaly. O to výraznější je vzájemná (byť ne zcela prokázaná) souvislost mezi judaismem a atonismem ve světle skutečnosti, že Mojžíš mohl být současníkem této reformy. Pokusy hledat v atonismu počátky monoteistických světových náboženství však někteří badatelé zpochybňují. Existují snahy zmapovat putování Mojžíše, především po opuštění Izraelitů z Egypta, a nalézt tak místo přechodu Rákosového/Rudého moře. Podle Rona Wyatta se místo přechodu nachází v oblasti pláže u města Nuweiba, jako podporu tohoto místa uvádí, že tato pláž je i dostatečně velká k tomu, aby se na ní mohli Izraelité utábořit. Toto místo je ale zpochybňováno, protože naopak pláž není dostatečně velká a navíc v trase putování podle Rona Wyatta neodpovídá poloha Ethamu. Navíc je zpochybněna i malá hloubka podmořské vyvýšeniny, po které Izraelité mohli přejít, ve skutečnosti v tomto místě dosahuje hloubka až 765 metrů a Izraelité by museli překonat 17stupňové stoupání. Jako místo přechodu je navrhována Tiranská úžina. Naopak pro podporu pláže u města Nuweiba se vyslovuje Ted Charlton s tím, že vodní hradby sloužící jako ochrana přecházejících Židů byla voda zledovatělá díky silnému východnímu větru. Naopak zpochybňuje jako místo přechodu Tiranskou úžinu, neboť v této úžině se nachází ostrovy, o kterých se ale bible nezmiňuje. Podle některých názorů je překlad Rákosového moře jako Rudé moře pokládán za chybný a Rákosové moře umísťují do oblasti Suezské šíje nebo ho ztotožňují se Sirbónským jezerem. Související informace naleznete také v článku Nauka a Smlouvy. Mormonismus (specifické americké odvětví křesťanství) používá postavu proroka Mojžíše ve své teologii i historii. Podle Nauky a Smluv se Mojžíš zjevil 3. dubna 1836 mormonskému prorokovi Josephu Smithovi v kirtlandském chrámu. Smyslem tohoto zjevení mělo být předání kněžských klíčů ke shromáždění všech kmenů Izraele. –Nauka a Smlouvy 110 Mormonský Mojžíš byl podle učení teologa Smithe vyvolen ke svému úkolu v předsmrtelném životě a jeho příchod byl podle Knihy Mormonovy prorokován už Josefem egyptským. –Kniha Mormonova; 2.Nefi 3:10 Mojžíš byl svým tchánem Jetrem vysvěcen k Melchisedechově kněžství, kterému učil také Izraelity během pobytu na poušti. Toto kněžství bylo však za nevíru Izraelitům odebráno a kmenům tak zůstalo pouze nižší, Aaronovo kněžství. –Nauka a Smlouvy 84:25-27 Související informace naleznete také v článku Proroci islámu. Mojžíš je nejčastější prorockou postavou v islámské tradici a pojí se s nim nejrozsáhlejší pasáže, které v Koránu najdeme. –Korán 19:51-53 Mojžíšův příběh je paralelou k Mohamedově vlastnímu životu. Uskutečnil "hidžru" - exodus z Egypta, přinesl Písmo (Tóru) a podnikl výpravu do 7 nebí. Islámské zdroje uvádí, že egyptský Faraon měl v době Mojžíšova narození sen o ohni, který přišel z Jeruzaléma a spálil vše v Egyptě kromě Izraelců. Egyptští kouzelníci a vykladači snů Faraonovi řekli, že se narodí chlapec, který osvobodí Izraelce z otroctví a uvrhne na egyptskou zemi zkázu a katastrofy. Faraon proto přikázal, aby byl každý nově narozený izraelský chlapec okamžitě zabit. Mojžíšova matka však získala od Boha zjevení a svého syna ukryla dříve, než jej mohli Egypťané najít. Bůh jí poté Mojžíše vrátil jako adoptovaného královského syna. –Korán 20:37-40 Faraonovi poradci později egyptskému králi poradili, aby nezabíjeli mužská novorozeňata každý rok, nýbrž pouze každý druhý rok. Tak bylo možné, aby vznikla nová generace otroků. Jedním z takto přeživších byl také Mojžíšův bratr Áron. Když Mojžíš dospěl, zabil neznámého Egypťana a musel ze své země uprchnout do Midjánu, kde poznal svou budoucí manželku Sipporu i svého budoucího tchána, Jetra (Šuajba). –Korán 28:14-23 Související informace naleznete také v článku Jetro. Mojžíš se podle islámské tradice i Koránu stal (stejně jako v Bibli) Jetrovým zetěm a žil v Midjánu se svou manželkou po dlouhou dobu. –Korán 28:23-28 Související informace naleznete také v článku Teofanie. Během svého pobytu byl Mojžíš povolán za proroka. Korán tuto událost (známou z Bible jako scéna s hořícím keřem) popisuje následovně: –Korán 20:9-36 Korán obsahuje ještě další verze příběhu s hořícím keřem. Kromě toho, že Mojžíš vyvedl Izrael z egyptského otroctví, je významný především proto, že skrze něj dal Bůh Izraeli na hoře Sinaj Desatero a uzavřel s ním smlouvu, díky které se Izrael stal Božím lidem. Zákony, které Izrael od Boha tehdy dostal, se všechny nacházejí (včetně vyprávění o těch událostech) v Tóře, čili Pentateuchu, kterému se říká také Pět knih Mojžíšových, neboť tradice jejich autorství připisuje právě Mojžíšovi. Proto se hovoří často o "Mojžíšově zákoně". Mojžíš je pro židovství nepřekonatelný prorok a zákonodárce, vzor a model každého proroka. I když Nový zákon z velké části chápe Ježíše Krista a jeho učení jako překonání (dovedení k dokonalosti, naplnění) Mojžíšova zákona (tak především sv. Pavel), některé spisy Nového zákona představují Ježíše jako nového, dokonalého Mojžíše a jeho učení jako nový Mojžíšův zákon či jeho naplnění, např. Evangelium podle Matouše. Související informace naleznete také v článcích Jahvista a Elohista. Příběh Mojžíše je zřejmě spojením několika navzájem odlišných tradic a příběhů. Vypovídá o tom například to, že Mojžíšův tchán bývá jednou nazýván Reúel, podruhé zas Jetro. Nicméně veškeré pokusy o životopis či naopak o vyškrtnutí Mojžíše jako nereálné postavy zůstávají stále jen hypotetické – na základě dostupných pramenů jednoduše nelze provést ani jedno, ani druhé. Postava Mojžíše byla ztvárněna v řadě uměleckých děl: písních, výtvarných dílech, románech i filmech. V románském umění bývá Mojžíš zastoupen především ve scénách Vyzdvižení a svržení měděného hada, Mojžíšovy ruce podpírané Áronem a Chúrem, Usmrcení prvorozených synů, Zázračný přechod Rudého (Rákosového) moře, Zázračné objevení pramene ve skále, Hořící keř, či Přijetí desek Starého zákona. K nejvýznamnějším dílům patří: Emailované destičky nebo tepané medailony na románských oltářních nástavcích či křížích, například na retáblu v Klosterneuburgu u Vídně. Od doby vrcholné gotiky se objevuje Mojžíšovo reprezentační vyobrazení samostatně, nebo v sérii starozákonních králů a prororků pozdně gotická socha na kašně bývalé kartouzy v Dijonu - Champmol, dílo Clause Slutera pozdně gotické reliéfy na kachlích legendární scény na mincích a medailích, například jáchymovské . tolary ze 16.století Mojžíš – socha od Michelangela v chrámě San Pietro in Vincoli v Římě socha na průčelí kopie Mariina loretánského domku, například v Loretu či v Praze Luca Signorelli: fresky z Mojžíšova života v Sixtinské kapli Téma Mojžíše v novodobém malířství: Fedor Antonovič von Moller: Matka Mojžíšova spouští ho v koši na Nil, Gustave Moreau: Mojžíš pohozen na Nil, Pavel Merwart: Mladý Mojžíš, Johann Georg Meyer: Smrt Mojžíšova. Z vážných filmů lze za nejúspěšnější považovat film Desatero přikázání (The Ten Commandments) z roku 1956, který patří mezi nejúspěšnější americké filmy všech dob (v roce 2006 byl natočen jeho stejnojmenný seriálový remake). Pochopitelně se vyskytly i četné parodie, v nichž postava Mojžíše vystupuje. V České republice je poměrně populární píseň Mojžíš od skupiny Spirituál kvintet či album Mojžíš od Učedníků, které při střídání mluveného textu a písní rekapituluje Mojžíšův příběh. | PERSON | PERSON |
008309 | Smrt krásných srnců (vydána roku 1971) je kniha osmi povídek, ve kterých spisovatel Ota Pavel vzpomíná na šťastné dětství před druhou světovou válkou i hořký okupační úděl smíšené židovské rodiny. Některé z povídek byly použity jako předloha ke stejnojmennému filmu. == Děj == Hlavní postavou je autorův otec Leo Popper, ne ideální, pokud šlo o malá milostná dobrodružství, se smyslem pro humor a láskou k rybám, vodě a vůbec. Další postavou je maminka, vzácně tolerantní k otcovým avantýrám. Další z postav je strejda Prošek z Luhu pod Branovem, všeuměl, král pytláků, sžitý s přírodou u Křivoklátu a Berounky. V první povídce Nejdražší ve střední Evropě tatínek naletěl a koupil rybník pouze s jednou rybou. Když to zjistil, nenechal si to líbit a pomstil se tím, že bývalému majiteli rybníka prodal lednici, ale bez vnitřku. Jako to on udělal jemu. Druhá povídka Ve službách Švédska poukazuje na tatínkovu podnikavost u firmy Electrolux. V prodeji vysavačů a ledniček se... | Kdo je autorem knihy Smrt krásných srnců? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt_krásných_srnců_(kniha) | [
"Ota Pavel"
] | 0 | 196 | Smrt krásných srnců (vydána roku 1971) je kniha osmi povídek, ve kterých spisovatel Ota Pavel vzpomíná na šťastné dětství před druhou světovou válkou i hořký okupační úděl smíšené židovské rodiny. | [
{
"start": 84,
"end": 93,
"text": "Ota Pavel"
}
] | Smrt krásných srnců (vydána roku 1971) je kniha osmi povídek, ve kterých spisovatel Ota Pavel vzpomíná na šťastné dětství před druhou světovou válkou i hořký okupační úděl smíšené židovské rodiny. Některé z povídek byly použity jako předloha ke stejnojmennému filmu. == Děj == Hlavní postavou je autorův otec Leo Popper, ne ideální, pokud šlo o malá milostná dobrodružství, se smyslem pro humor a láskou k rybám, vodě a vůbec. Další postavou je maminka, vzácně tolerantní k otcovým avantýrám. Další z postav je strejda Prošek z Luhu pod Branovem, všeuměl, král pytláků, sžitý s přírodou u Křivoklátu a Berounky. V první povídce Nejdražší ve střední Evropě tatínek naletěl a koupil rybník pouze s jednou rybou. Když to zjistil, nenechal si to líbit a pomstil se tím, že bývalému majiteli rybníka prodal lednici, ale bez vnitřku. Jako to on udělal jemu. Druhá povídka Ve službách Švédska poukazuje na tatínkovu podnikavost u firmy Electrolux. V prodeji vysavačů a ledniček se stal mistrem světa, hlavně díky paní Irmě, do které byl tajně zamilován. Povídka Smrt krásných srnců je asi nejznámější a byla dokonce zfilmována. Vypráví o tom, jak si odvážný otec dojel s Davidovou hvězdou na rozvrzaném bicyklu pro srnce, aby jím nasytil své syny, ještě než odejdou do koncentračního tábora. To už se bál i kurážný Prošek. Za pytláctví a přechovávání "žida" hrozila smrt. Spolu s Proškovým divokým vlčákem Holanem se mu to skutečně podařilo. A možná právě ten srnec zachránil život Jiřímu, který měl po návratu z koncentračního tábora 40 kg. Povídka Kapři pro Wehrmacht byla také zfilmována a odehrává se za 2. světové války. Tatínkovi seberou jeho milovaný rybník, on to samozřejmě nemůže přenést přes srdce. Až do doby výlovů chodí "své" kapříky krmit. Jednou v noci je pak tajně všechny vyloví. Pak přijedou ten spodní buštěhradský rybník lovit sítěmi rybáři v uniformách wehrmachtu. Zpočátku velká sláva a všechno vyhlíží slibně, ale v rybníce nic není a nikdo si to nedokáže vysvětlit a ta muzika vlastně hraje už jenom na počest otci, který s Davidovou hvězdou na kabátě vypálil Němcům rybník. Jak jsme se střetli s Vlky je krátká povídka o tom, jak tatínek prohrál soutěž s Vlkovými o to, kdo uloví větší štiku. Když si tatínek hrdě nesoucí své úlovky k Vlkovým, všiml si jejich štiky visící před domem, tak se otočil a bez jediného slova zklamaně zamířil zpátky k domovu. Tato povídka vystihuje přesně povahu otce Oty Pavla. Šestou povídkou je Otázka hmyzu vyřešena a vypráví o tatínkových poválečných obchodech. Začne s prodejem mucholapek Bomba – chemik. Udělá s nimi terno, do svých obchodů zapojí také svého syna. Ale jak rychle uspěl, stejně tak rychle o svou slávu přišel. Přicházely mu telegramy typu: Pane Popper. Mouchy nechcípají. Spravujou se! Jděte do prdele s takovým zázrakem! O pár let později tutéž mucholapku začali vyrábět Holanďané jako Fly Killer (zabíječ much) a zaplavili tím Evropu. Prase nebude! je povídka, která byla během komunismu cenzurována. Tatínek šel krmit prasata - bylo mu sděleno, že za to jedno dostane. Maminka mu s tím pomáhala a rok krmili prasata. Tatínek už viděl zabíjačku, a tak se zaměřili hlavně na to nejkrásnější. Poté jim bylo řečeno, že prase nebude. Na konec tatínkovi přišel dopis, že jim dluží 530,52 Ksč. Tatínek se často ptal, zda dopis vstoupí do historie. V poslední povídce Králíci s moudrýma očima prodali Popperovi chatu a koupili si domeček u Radotína. Byla to jejich poslední štace tady na zemi a byla to štace šťastná. Tatínek si zavedl zvláštní chov králíků šampanů a maminka zatím úspěšně chovala krocany, slepice a prodávala vajíčka. Takhle to táhli skoro deset let. Tatínek své králíky brával na výlety, jednou i na výstavu. Z té odešel dotčený, že nevyhrál, všechny je pak pustil na pasece. Domů se vrátil až ráno v tak zbědovaném stavu, že se maminka lekla a zavolala sanitku. Před odjezdem ještě pověsil na vrátka cedulku s nápisem PŘIJDU HNED, ale už nikdy nepřišel. == Externí odkazy == Smrt krásných srnců, Databáze knih (česky) | PERSON | PERSON |
001910 | ... let. Podobná data poskytly anomálie C-13 na Sibiři a v Namibii. Svrchní hranice je dána nástupem trilobitů rodu Jujuyaspis, jenž je vůdčí fosílii spodního ordoviku. V roce 2002 stanovila Mezinárodní subkomise pro stratigrafii rozpětí kambria na 545-490 mil. let. Obecně se kambrium dělí na 3 oddíly: spodní (časově nejdelší), střední a svrchní. Každý z nich je charakterizován specifickým faunistickým obsahem. V anglické literatuře se můžeme setkat s označením Waucoban, Albertian a Furongian (Croixian). Ve Francii se používají biostratigrafické jednotky společné pro vývoj kambria v jižní Evropě (Francie, Itálie, Španělsko), pro spodní kambrium Cordubien, Ovétien, Mariannien a Bilbillien, definované ve... | Na kolik oddílů se člení kambrium? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kambrium | [
"3"
] | 267 | 348 | Obecně se kambrium dělí na 3 oddíly: spodní (časově nejdelší), střední a svrchní. | [
{
"start": 294,
"end": 295,
"text": "3"
}
] | Kambrium je první perioda prvohor (paleozoika). Jeho počátek je kladen před cca 542 mil. let, končí cca před 488 mil. let se začátkem ordoviku. Je nejstarším obdobím, v jehož horninách byly nalezeny četné fosilizované mnohobuněčné organismy. Název poprvé použil anglický geolog A. Sedgwick roku 1833 dle latinského označení severního Walesu (Cambria) pro spodní část vrstev ležících diskordantně na proterozoiku. Původní rozsah vymezený Sedgwickem však zahrnoval i vrstvy později zařazené do ordoviku. Dříve bylo kambrium vymezeno na období před 570-500 mil. let. Spodní hranice je stanovena nástupem primitivních útesotvorných organismů (Archaeocyatha) a raných členovců (trilobiti). Pro tuto hranici je typické zvýšení obsahu izotopu C-13, které dle některých autorů svědčí o následcích dopadu mimozemského tělesa. Tohoto stáří je například horizont sopečného popela v Ománu, obsahující zirkony, jejichž radiometrické stáří je 542 mil. let. Podobná data poskytly anomálie C-13 na Sibiři a v Namibii. Svrchní hranice je dána nástupem trilobitů rodu Jujuyaspis, jenž je vůdčí fosílii spodního ordoviku. V roce 2002 stanovila Mezinárodní subkomise pro stratigrafii rozpětí kambria na 545-490 mil. let. Obecně se kambrium dělí na 3 oddíly: spodní (časově nejdelší), střední a svrchní. Každý z nich je charakterizován specifickým faunistickým obsahem. V anglické literatuře se můžeme setkat s označením Waucoban, Albertian a Furongian (Croixian). Ve Francii se používají biostratigrafické jednotky společné pro vývoj kambria v jižní Evropě (Francie, Itálie, Španělsko), pro spodní kambrium Cordubien, Ovétien, Mariannien a Bilbillien, definované ve Španělsku, pro střední Léonien, Caesaraugustien a Languedocien. Podle hlavních rodů trilobitů se v baltsko-atlantské paleozoogeografické provincii zastarale označuje spodní kambrium jako olenellové (dle rodu Olenellus), střední jako paradoxidové (rod Paradoxides) a svrchní jako olenové (rod Olenus). Každý oddíl kambria je regionálně dále členěn na faunistické stupně. Mezinárodní komisí pro stratigrafii byl však dosud uznán pouze svrchnokambrický Paibian. V roce 2004 mezinárodní subkomise pro kambrickou stratigrafii rozčlenila kambrium na 4 série a 10 etáží. Série 1 a 2 odpovídá spodnímu kambriu, etáž 1 začíná s nástupem Trichophycus pedum, etáž 2 objevením archeocyátů, 3 etáž s trilobity Fallotaspididae a 4 etáž s trilobity Olenellus v oblasti Laurentie a Redlichiidae v Gondwaně. Série 3 koresponduje se středním kambriem, etáž 5 začíná s nástupem trilobitů Oryctocephalus, etáž 6 (Drumien) Ptychagnostus a 7 etáž Lejopyge laevigata. Čtvrtá série, zvaná Furongian, odpovídá svrchnímu kambriu, etáž 8 (Paibian) s objevením trilobitů Glyptagnostus reticulatus, 9 etáž s Agnostotes orientalista, 10 etáž pak s trilobity Lotagnostus americanus. (převzato z anglického originálu) Rozmístění kontinentů v kambriu bylo značně odlišné od podoby, kterou známe dnes. Stabilní pevninské štíty - jihoamerický, africký, arabský, indický, antarktický a australský tvořily jediný superkontinent - Gondwanu, ležící nepochybně převážně na jižní polokouli. Další bloky, kanadský (Laurentia), baltický (Baltica), sibiřský (Angara), čínský a kazašský byly vzájemně odděleny oceány, byly částečně vynořeny popř. pokryty mělkými epikontinentálními moři. Dle nálezů fauny se tyto bloky nacházely v teplé klimatické zóně. Pro spodní a střední kambrium je příznačná mořská transgrese, dosahující vrcholu ve středním karbonu. Plynulý přechod sedimentace od proterozoika byl zjištěn hlavně na sibiřském štítu, v Maroku a v Austrálii. Vrchní kambrium je charakteristické regresí moře a častými stratigrafickými hiáty. Pouze v severní Americe má transgresivní ráz. Horniny spodního kambria představují často mělkovodní klastika (slepence, pískovce), vrstevnaté biochemické archeocyátové vápence (indikující teplé klima). Známá jsou ložiska evaporitů (Sibiř, Indie, Austrálie, Sev. Amerika) Ve spodním kambriu doznívá assyntské (kadomské) vrásnění. Ve svrchním kambriu se tektonická aktivita označuje jako fáze sardinská (trvá do spodního ordoviku). Větší orogenetická aktivita je v oblasti střední Asie, kde probíhalo salairské vrásnění ve dvou etapách. Další tektonické pohyby mají jen lokální význam, doložený stratigrafickými hiáty (sandomierská fáze v Polsku). Ve vrstvách spodního kambria se náhle objevuje velké množství bezobratlých živočichů. Bouřlivý nástup je někdy nazýván evoluční explozí. Během kambria se pak objevují všechny hlavní živočišné kmeny: Porifera (mořské houby), Vermes (červi), Coelenterata, Bryozoa (Mechovky), Brachiopoda, Mollusca, Arthropoda, Echinodermata a v pozdním kambriu i Vertebrata. Jedna z vědeckých teorií předpokládá, že došlo ke zvýšení hladiny kyslíku, které umožnilo rychlejší životní pochody, čímž organismy získávaly dostatečný zdroj energie pro budování pevných schránek a koster. Jiná teorie uvádí, že k tomuto vývoji došlo vlivem změn v chemismu oceánských vod. Nejvýznamnější skupinou kambria byli trilobiti (asi 60 % všech živočišných druhů). Dle nich jsou vymezovány faunistické provincie a používají se pro podrobné zonální členění. Ve spodním kambriu jsou to především rody Olenellus, Fallotaspis, Holmia, Protolenus, Strenuella, ve středním Paradoxides, Ptychoparia, Conocoryphe, Sao, Agraulos, Ellipsocephalus. Drobní agnostidní trilobité s redukovaným počtem hrudních článků (2-3) umožňují zonální členění středního a svrchního kambria. Dle rozšíření trilobitů se vyčleňují následující biostratigrafické provincie: atlantická (akadobaltická) s dílčí severoevropskou a mediteránní, zahrnující Evropu, severní Afriku a východní část Severní Ameriky pacifická (Severní Amerika, sever Skotska) sibiřská čínská (jihoasijsko-australská) Významnou skupinou výlučně spodního a středního kambria jsou Archaeocyatha. Vytvářeli pevné vápnité schránky s kornoutovitou kostrou, pevně přisedlé k podkladu. Místy tvořili vápencové masy svědčící o mělkém a teplém moři. Začíná rozvoj ramenonožců (Brachiopoda), tvořících asi 30% kambrijské fauny. Z prvních bezzámkových forem jsou to Inarticulata s chitinovými schránkami (Lingulella, Obolella). Ve středním kambriu se objevují druhy s dobře vyvinutým zámkem a vápnitými schránkami (Bohemiella z českého kambria). Echinodermata (ostnokožci) jsou zastoupeni přisedlými primitivními lilijicemi (Eocrinoidea), plochými, volně ležícími či přisedlými druhy Edrioasteroidea (např. Stromatocystites), pokládanými za předchůdce hvězdic a ježovek. Vzácně se vyskytují měkkýši (Mollusca), diferencované do všech hlavních tříd. Nálezy primitivních hlavonožců jsou známy z Dálného východu. Nejstarší známí mlži jsou rodu Fordilla ze Severní Ameriky. Významnější jsou zástupci vyhynulé třídy Hyolithida (hyolité) s vápenatými kuželovitými schránkami, uzavřenými víčky. Významnými paleontologickými lokalitami jsou střednokambrijské burgesské břidlice v Britské Kolumbii (Severní Amerika) s nálezy velmi zachovalých zkamenělin (včetně měkkých částí, např. údajný strunatec Pikaia) a spodnokambrijské břidlice provincie Jün-nan (Čína). Dobře zachované zbytky rostlin jsou v kambriu velmi vzácné. Výjimku tvoří mořské vápnité řasy a sinice. Nejsou známy nálezy suchozemských rostlin (přestože na základě tzv. biomolekulárních hodin je přítomnost primitivních zástupců na vlhkých místech souše již předpokládána). Kambrium je rozšířené jak v mobilních geosynklinálních oblastech, obklopujících sibiřský a čínský štít (pohoří Altaj, Salair, Kašmír, Thajsko), tak na jejich povrchu, zaplaveném mělkým epikontinentálním mořem. Stratigrafický význam mají sedimenty na sibiřském štítu, konkordantně uložené na svrchním proterozoiku. Nejspodnější část kambrických sedimentů s četnými nálezy archeocyátů a primitivních měkkýšů patří stupni tommot. V nadložních vrstvách se již objevují první trilobiti (Profallotaspis). Na čínském štítu převládají sedimenty s faunou jihoasijsko-australské provincie. Při východním okraji patří kambriu sedimenty tasmánské mobilní oblasti, na jižním uloženiny adelaidské mobilní oblasti, které leží konkordantně na svrchním proterozoiku se známou ediakarskou faunou. Spodní kambrium tvoří vápence s archeocyátovými útesy až 200 km dlouhými. V nadloží převládají břidlice s hojnými trilobity. Mocné příkrovy bazaltů jsou výsledkem vulkanické činnosti na konci kambria. V Antarktidě byly nalezeny archeocyátové vápence u pobřeží Rossova moře a ve vrtech v oblasti Weddellova moře. Mobilní oblasti lemovaly kanadský štít, na západě kordilérská (Skalnaté hory), na východě appalačská (součást Protoatlantiku), na severu franklinská. Sedimenty dosahují mocnosti i přes 5000 metrů. Jsou zastoupeny pískovce, vápence a místy vulkanity. Součástí Protoatlantiku byla kadomská mobilní oblast v sz. Evropě sahající přes britské ostrovy do Norska a dále na sever a sz. do východního Grónska a na Špicberky. Spodní kambrium má transgresivní charakter s převahou klastik. Střední kambrium reprezentují peliticko-karbonátické sedimenty, ve svrchním kambriu znovu písčité uloženiny. Ve Walesu dosahují sedimenty kambria mocnosti až 5 km. Na armorickém masívu (sz. Francie) byla sedimentace doprovázena kyselým vulkanismem (ryolity). Kambrium je známo z jižního a středního Švédska, ostrova Bornholm a pobaltských republik. Jsou to sedimenty mělkého moře, písčité (spodní kambrium), známý je leningradský modrý jíl - vrstva asi 80 m mocná s hyolity, spórami a gastropody. Ve středním kambriu převládají břidlice bohaté pyritem. V okolí Osla lze sledovat vývoj trilobitových faun, umožňujících podrobné zonální členění. Ke kambriu patří sedimenty ve Španělsku (Iberská meseta), Francii (Montage Noire, Pyreneje, Normandie, Ardeny, oblasti kolem řeky Loiry), Sardinii, Maroku (Antiatlas). Ve spodním kambriu jsou to klastika (křemence, arkózy) s karbonáty, ve středním kambriu převládají břidlice s trilobitovou faunou blízkou českému středními kambriu. Ve svrchním kambriu se zvyšuje podíl písčitých (flyšoidních) sedimentů s faunou blízkou pacifické provincii. Oblast patří k Prototethysu, na západě navazuje na oblasti Severní Ameriky a pokračuje na východ až do oblasti dnešní jihovýchodní Asie. Sedimenty kambria v oblasti Barrandienu leží diskordantně na kadomsky zvrásněném proterozoiku. Na povrch vystupují v tektonicky predisponované kadomské depresi v brdské (příbramsko-jinecké) a skryjsko-týřovické oblasti. V Brdském kambriu se ve spodním kambriu vyskytují kontinentální sedimenty mocné až 3000 metrů (aluviální kužely, nivy, řečiště), ve středním kambriu dochází k mořské transgresi (sedimenty až 400 metrů mocné), naopak ve svrchním kambriu se objevují regresní sedimenty a četné vulkanity. Průřez sedimenty: spodní kambrium žitecko-hlubošské souvrství (žitecké slepence, hlubošské slepence) sádecké souvrství (pískovce, droby) holšinsko-hořické souvrství (holšinské slepence, hořické pískovce, pasecké břidlice se zbytky členovce Kodymirus vagans, považované . za nejstarší českou živočišnou fosílii) kloučecko-čenkovské souvrství (kloučecké slepence, čenkovské pískovce) chumavsko-baštinské souvrství (slepence, pískovce) střední kambrium jinecké souvrství (břidlice, pískovce, slepence, faunisticky bohaté mořské sedimenty) . ohrazenické souvrství (slepence) svrchní kambrium pavlovské souvrství (pavlovské slepence, strašické vulkanity - andezity, ryolity, bazalty) střední kambrium milečské slepence týřovické slepence skryjské paradoxidové břidlice s hojnou trilobitovou faunou vosnické slepence střední-svrchní kambrium - vulkanity křivoklátsko-rokycanského komplexu . (andezity, dacity, ryolity) až 1000 metrů mocné Kambriu patří senické vrstvy, dále oblast kolem Heřmanova Městce, kde droby a pískovce pokračují do podloží české křídové tabule V Ašském výběžku jsou zastoupeny horniny arzberské skupiny, která je problematického stáří (svrchní proterozoikum - spodní kambrium)s fylity a svory, bez nálezů fosílií. Ke kambriu jsou řazeny bez paleontologického doložení svory klínovecké skupiny. Encyklopedický slovník geologických věd, 1 sv. A-M. ACADEMIA Praha 1983. Mísař Z. et al. (1983): Geologie ČSSR I, Český masív. SPN Praha. Mišík M. et al. (1985): Stratigrafická a historická geológia. SPN Bratislava. Špinar Z.V., Burian Z. (1995): Kniha o pravěku. AVENTINUM Praha. Kambrická exploze Obrázky, zvuky či videa k tématu Kambrium ve Wikimedia Commons | NUMERIC | NUMERIC |
004929 | ... Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě. Podnebné pásy: Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře). Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Rusku. Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod,... | Kolik obyvatel má Moskva? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko | [
"více než 11 miliony"
] | 460 | 576 | Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. | [
{
"start": 472,
"end": 491,
"text": "více než 11 miliony"
}
] | Rusko (rusky Р, Rossija), oficiálním názvem Ruská federace (rusky Р Ф, Rossijskaja federacija), je s rozlohou 17 125 191 km2 největší stát světa. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 146,1 milionů obyvatel je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě. Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy se nacházejí na dohled od Japonska a z ruské Čukotky je velmi blízko na Aljašku (USA). Území je rozděleno do 9 časových pásem a do 84 samosprávných celků, z toho 22 republik. Ruská federace je hlavním následnickým státem Sovětského svazu, který se rozpadl roku 1991; převzala jeho místo v Radě bezpečnosti OSN a je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je členem G20, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací. Od r. 2014 již není Rusko členem G8. Rusko je také považováno za jednu ze světových vojenských velmocí. Ruská ekonomika od r. 2016 opustila desítku největších světových ekonomik a podle nominální HDP je dvanáctá na světě s 1,8% objemu celkového světového HDP a šestá v HDP dle parity kupní síly. V přepočtu HDP na obyvatele se nachází na 71 místě ve světě ze 187 sledovaných zemí Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů – nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva, pitné vody – z energetického hlediska je Rusko soběstačným státem. Ruské hospodářství prodělalo v 90. letech 20. století vleklou krizi po níž následovalo období silného růstu mezi lety 2000 až 2007. Růst byl přerušen světovou finanční krizí v období 2008 až 2009 a pokračoval v menší míře od roku 2010 do roku 2014. Od konce roku 2014 zaznamenává ruská ekonomika pokles způsobený snížením cen surovin a ekonomickými sankcemi. Rusko se podílí asi na čtvrtině světového obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA. Velký vliv má v Rusku pravoslavné křesťanství, přestože zemi ovlivnilo období ateistického Sovětského svazu. Další jsou islám, judaismus a buddhismus. Některé oblasti ruské kultury, jako např. literatura 19. století, dosáhly světového úspěchu. Zároveň je současné Rusko mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva. Nejpočetnější menšinou jsou Tataři, kteří stejně jako mnohé národy ruského Kavkazu vyznávají islám. Podrobnější informace naleznete v článku Rus (oblast). Jméno země v současné formě bylo na poč. 16. století do ruštiny převzato ze středověké řečtiny – byzantské prameny nazývaly zemi východních Slovanů Ρ, Rhóssía. Ovšem tento řecký výraz sám byl mladší variantou slova Ρ, Rhós neboli Rus (rusky Р, Rus'), označujícího od raného středověku prostor dnešní Ukrajiny, Běloruska a západní části evropského Ruska. Etymologie názvu Rus není zcela jistá, avšak nejběžněji se přijímá tzv. normanská teorie: termín pochází ze staré severštiny, znamená "veslaři" a byl odvozen od jména kraje Roden (později zvaného Roslagen), což bylo pobřeží Svealandu, středního Švédska. Z Rodenu se varjagové (švédští vikingové čili Normani) vydávali po mořích a řekách do východoevropských oblastí a Černomoří, Rus částečně kolonizovali a stali se od poloviny 9. století vládnoucí vrstvou, jež vytvořila stát (Kyjevská Rus, viz níže), aby posléze se Slovany splynula. Germánské jméno tak přešlo do slovanštiny, nejprve jako etnonymum a později rovněž jako geonymum. Tato teorie, odvozující jméno Ruska od jména kraje ve Švédsku, má podporu jak ve zprávách kronik, tak i v dalších lingvistických souvislostech: s ruštinou a švédštinou sousedící ugrofinské jazyky totiž označují Švédsko výrazy takřka shodnými se jménem Rossija, tedy např. . Ruotsi, Ruoŧ, Rootsi, Roodsi, Ročinma apod. Kromě "normanské" teorie ovšem existují i další, dovozující, že jméno Rus pochází buď: od základu indoevropského slova ruksa či russa ("světlý . , bílý") či od hypotetického praslovanského slova р, r's' ("medvěd" – posvátné zvíře starých Slovanů), příbuzného s latinským ursus a starořeckým α, arktos anebo od jména ukrajinské řeky Ros (pravý přítok Dněpru, jižně od Kyjeva). Ani tyto, ani jiné pokusy o vysvětlení však nejsou obecně lingvisty a historiky (a to většinou ani ruskými) uznávány. Související informace naleznete také v článku Dějiny Ruska. Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další). Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus. První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862. Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus. Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvíce prosperujících států v Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu. V 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Batu-chana porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou Hordou. Ta se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů. Novgorod spolu s Pskovem udržel poté jistou míru autonomie. Expanzi ze strany Švédů odvrátil kníže Alexandr Něvský, který je porazil v bitvě na řece Něvě (1240), stejně tak zastavil vpád Řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě roku 1242. Potomci Alexandra Něvského z novgorodské rurikovské větve vládli Vladimiru. Později učinili Moskvu svým sídelním městem. Související informace naleznete také v článcích Moskevské velkoknížectví a Zlatá Horda. Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, strádáním na zemědělství a rozšíření různých epidemií. Epidemie však nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit. Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij Donský porazil Zlatou hordu v bitvě na Kulikově poli. Moskva postupně vstřebala okolní knížectví, včetně Tveru a Novgorodu, i nadále však odváděla poplatky Zlaté hordě. Moskevský stát se stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ, zatímco některé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu. Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI, a přijal znak byzantského dvouhlavého orla za svůj vlastní, eventuálně také jako ruský státní znak. Související informace naleznete také v článku Ruské carství. Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii. Za jeho vlády se ruské teritorium směrem na Sibiř zdvojnásobilo, což z Ruska vytvořilo transkontinentální stát. Krymští Tataři, jediní zbývající zástupci Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví. Zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři také roku 1570 zdevastovali Rjazaň, kde se setkali jen se slabým odporem. V roce 1571 Krymští Tataři a jejich osmanští spojenci (80 000 Tatarů, 33 000 Turků a 7 000 janičárů) vpadli do centrálního Ruska a za řekou Ugrou rozdrtili křídlo ruského vojska se 6 000 bojovníky. Jelikož ruská armáda neměla sílu k zastavení invaze, ustoupila do Moskvy. Venkovské obyvatelstvo také uprchlo do hlavního města. Armáda Krymských Tatarů zdevastovala města a vesnice v okolí Moskvy a poté vypálila většinu hlavního města. Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a 150 000 Rusů bylo odvlečeno do zajetí. Následující rok krymský chán Devlet Giraj, podporovaný Osmanskou říší, plánoval plné dobytí Ruska, ale jejich armáda byla poražena v bitvě u Molodi, což eliminovalo hrozbu krymsko-osmanské expanze do Ruska. Nájezdy Tatarů za účelem zajímání otroků však neustaly až do konce 17. století. Rusové byli odvlékáni do otroctví ve velkých počtech i nadále, i když výstavba nových opevnění po celém jižním Rusku neustále zužovala prostor přístupný pro nájezdy Krymských Tatarů. Rozmach ruského carství se pozastavil po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.–17. století, kdy Polsko-litevská unie obsadila velké části Ruska, včetně Moskvy. V roce 1612 však byli Poláci a Litevci nuceni ustoupit. Zasloužil se o to sbor pod vedením Kuzmy Minina a knížete Dmitrije Požarského. Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov. Carská dynastie Romanovců následně vládla Rusku až do roku 1917. V 17. století Rusko kolonizovalo většinu Sibiře a v roce 1648 Rusové poprvé přešli Beringův průliv mezi Asií a Severní Amerikou. V roce 1648 se rolníci z Ukrajiny připojili k záporožským kozákům ve vzpouře proti polsko-litevskému společenství. V roce 1654 ukrajinský vůdce Bohdan Chmelnický nabídl ruskému carovi Alexeji I., že by Ukrajina měla být oddělena od Polsko-litevské unie a postavena pod jeho ochranu. Car Alexej I. tuto nabídku přijal, což vedlo k další rusko-polské válce (1654–1667). Nakonec byla Ukrajina rozdělena podél Dněpru, západní část připadla Polsku a východní část Rusku. Související informace naleznete také v článku Ruské impérium. Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v Severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora. Vláda Kateřiny II. Veliké (1762–1796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802) a Ázerbájdžán (1813). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. V roce 1803–1806 bylo provedeno první ruské obeplutí země a v roce 1820 ruská expedice objevila kontinent Antarktidy. Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Ruská armáda se přehnala přes Evropu až do Paříže. Alexandr I. Pavlovič se účastnil v čele ruské delegace Vídeňského kongresu, který definoval mapy v po-napoleonské Evropě. Zemi oslabila Krymská válka proti Osmanské říší v letech 1853–1856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 1904–1905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo. Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny tvrdé rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl. První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější Velkou říjnovou revoluci, která přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války. V červenci 1918 byl bolševiky zavražděn někdejší car ruského impéria Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Romanov) a jeho rodina. Související informace naleznete také v článcích Sovětský svaz, Dějiny Sovětského svazu a Sovětské válečné zločiny. 7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí. Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá armáda, Černá armáda a Zelená armáda, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být silným protivníkem proti bolševikům podporovaným Rakousko-Uherskem a Německem, a to ani přes intervenci Francie, Británie a Československých legií. Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města na Sibiři, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim již zachránit v Jekatěrinburgu ze zajetí nepodařilo, necelý týden před příchodem legií do města byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých. V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství. Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz. Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně. 22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu. Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí. Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa. Po 2. světové válce je SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období. Následující desetiletí provází určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; je zahájen sovětský kosmický program. Během své vlády v roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od kozáckého shromáždění Perejaslavské rady a připojení Ukrajiny k Ruskému impériu. To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu od té doby existovaly separatistické tendence. Éra Chruščovova následníka Brežněva je pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, avšak bránila se jakékoli modernizaci a způsobila hospodářský propad. V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stává generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahajuje období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace. Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17. března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že "SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat". 25. prosince 1991 se SSSR oficiálně rozpadla na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik. V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty super-velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové. 31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii. Putin vyhrál prezidentské volby 2012 a Medveděv byl jmenován ministerským předsedou. V únoru 2014 proběhly v Soči zimní olympijské hry, které byly komentátory hodnoceny přes menší výtky jako úspěšné. Nedlouho poté Rusko z důvodu dění na Ukrajině do té doby ukrajinský poloostrov Krym na základě referenda ze dne 16. března 2014 začlenilo jednostranně jako federální subjekt Republika Krym a město Sevastopol do Ruské federace. Od září 2015 se Rusko zapojilo leteckými a raketovými údery do Syrské občanské války proti militantním skupinám Islámského státu, Fronty an-Nusrá (Al-Káida v Levantě) a Džaíš al-Fatah (radikální sunnité). Prezident Putin a francouzský prezident Francois Hollande se 17. listopadu dohodli na vojenské spolupráci v Sýrii a společně kooperují letecké útoky na Islámský stát. Dohoda přišla nedlouho po teroristických útocích v Paříži a výbuchu ruského letadla v Egyptě. Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita. S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik. Závažný problém představovala nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patřila mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila. Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země. Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky. Mezi největší teroristické masakry patří teroristický útok na beslanskou školu (2004), bombové útoky v Moskevském metru (2004 a 2010) a na nádraží a trolejbus ve Volgogradu (2013). Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost. Podrobnější informace naleznete v článcích Putinismus, Druhá studená válka, Anexe Krymu Ruskou federací, Ruská vojenská intervence na Ukrajině (2014–současnost) a Mezinárodní sankce v průběhu ukrajinské krize. Rusko na konci desátých let 21. století navázalo na někdejší velmi aktivní zahraniční politiku a začalo pracovat na návratu image přední světové mocnosti. Zapojilo se ve světě do několika konfliktů: v roce 2008 se stalo jednou ze stran konfliktu v Gruzii, kde pomohlo stabilizovat de facto nezávislý stav separatistické Abcházie a Jižní Osetie. V roce 2014 se aktivně zapojilo do ukrajinské krize, v rámci které anektovalo ukrajinský Krym a podpořilo separatistickou válku na východě Ukrajiny. Mnoho světových lídrů Rusko tvrdě kritizovalo a řada států Západního světa na ruské zboží uvalila embargo. To spolu s nízkou cenou ropy znamenalo pro ruskou ekonomiku téměř okamžitý propad HDP asi o 4 %. V roce 2015 se zapojilo do složité občanské války v Sýrii s cílem podpořit režim Bašára al-Asada. Související informace naleznete také v článcích Lidská práva v Rusku, Ruská opozice, LGBT práva v Rusku a Kontroverzní ruské zákony. Dodržování občanských a politických práv v Rusku je dlouhodobě sledováno jak občany Ruska, tak zahraničím. Jejich případné nedodržování či dokonce potlačování je soustavně kritizováno zahraničními vládami, některými ruskými a mnoha zahraničními médii a v Rusku i mimo Rusko působícími nevládními organizacemi, cílícími na podporu svobody a demokracie. Obzvláště společnosti, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch nebo v České republice Člověk v tísni vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv občanů. Freedom House, mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za "nesvobodný stát" – podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost skutečně svobodné diskuse. Ruské autority veškeré námitky, především závěry Freedom House, odmítají. Podle nevládní organizace Democracy Ranking se Ruská federace v průzkumu demokratických svobod, do kterého bylo zahrnuto 115 zemí, umístila na 95. místě. Související informace naleznete také v článcích Politický systém Ruska a Politické strany v Rusku. Ruská federace je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Federální shromáždění je dvoukomorový parlament. Rada federace je horní komorou a Státní duma je dolní komora, která je volena na dobu pěti let. V současnosti jsou ve Státní dumě zastoupeny strany Jednotné Rusko (54 %), Komunistická strana Ruské federace (13 %), Liberální demokratická strana Ruska (13 %) a Spravedlivé Rusko (6 %). V zemi je organizovaná mimoparlametní opozice, v čele s komunisty. Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční politika Ruské federace. V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na ruské území potřebují čeští občané vízum, jsou to víza buď turistická (do 30 dní) nebo služební (business, na 30 dní až 12 měsíců). S vyřizováním víz pomáhají různé agentury. Velvyslanectví České republiky v Rusku sídlí v Moskvě, generální konzuláty jsou v Petrohradu a Jekatěrinburgu. Rusko je členem skupiny vyspělých národů G20, Rady Evropy, OBSE, APEC, skupiny BRICS a také regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKB a Šanghajské organizace pro spolupráci. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropské unie, Spojených států amerických a Kanady politické a hospodářské sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum, ve kterém se více než devadesát procent hlasujících vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci. Postupně byly tyto sankce zostřovány také v důsledku údajné podpory povstalců ve válce na východní Ukrajině. Nicméně řada zemí Evropské unie, včetně Řecka, Rakouska, Itálie, Kypru, Bulharska a Lucemburska, jdou jen neochotně cestou sankcí. V důsledku uvalení sankcí se Rusko rozhodlo soustředit svou ekonomiku na východ. V roce 2014 podepsalo důležitou smlouvu o dodávkách plynu s Čínou a užší obchodní spolupráci se Severní Koreou by mohla znamenat návštěva jejího ministra zahraničí v Rusku. Ozbrojené síly Ruské federace jsou rozděleny do pozemních sil, námořnictva a letectva. A dále na tři samostatné druhy vojsk: vzdušná a kosmická obrana, raketová vojska strategického určení a vzdušná výsadková vojska. Rusko disponuje největší jadernou a tankovou silou na světě. Země vyrábí většinu svého vlastního vojenského vybavení, jen několik typů dováží a je největším dodavatelem zbraní na světě. Ruské námořnictvo zahrnuje Severní (nejsilnější), Tichooceánské, Černomořské, Baltské a Kaspické loďstvo, dále Námořní letectvo a Pobřežní vojsko (námořní pěchota, pobřežní rakety a dělostřelecká vojska). Využívá jednu letadlovou loď (Admiral Kuzněcov), pět křižníků (křižník Pjotr Velikij třídy Kirov je silně vyzbrojená a má nukleární pohon). Dále čtrnáct torpédoborců, šest fregat, šedesát čtyři korvet, devět nukleárních balistických ponorek a desítky útočných ponorek. Ruské letectvo využívá víceúčelové stíhací letouny čtvrté generace Suchoj Su-27, Suchoj Su-30, Suchoj Su-35S, MiG-29 a MiG-31. Dále bitevní letouny Suchoj Su-25, stíhací-bombardovací Suchoj Su-24 a Suchoj Su-34, bombardéry Tupolev Tu-22M, Tupolev Tu-95 a Tupolev Tu-160, stovky transportních letounů a bitevních vrtulníků (Mil a Kamov). Ve výzbroji má i česká letadla Let L-410 Turbolet a Aero L-39 Albatros. Stíhací letoun páté generace Suchoj T-50 měl první let v lednu 2010 a první dodávky do armády se plánují na rok 2017. Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Ruska. Rusko se člení na 8 federálních okruhů nebo na 12 ekonomických rajónů, ty se dále dělí na 85 subjektů. Federálními okruhy jsou Centrální federální okruh, Jižní federální okruh, Severozápadní federální okruh, Dálněvýchodní federální okruh, Sibiřský federální okruh, Uralský federální okruh, Povolžský federální okruh, v roce 2010 byl vyčleněn z Jižního federálního okruhu nový Severokavkazský federální okruh. Roku 2014 vzniknul dočasně Krymský federální okruh, který však byl již o dva roky později začleněn do Jižního federálního okruhu. Federální subjekty v současnosti zahrnují 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále 3 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou došlo ke snížení z původních 89 subjektů v roce 1993 na dnešních 83 subjektů. Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nejlidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km2) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel. Naopak nejmenšími celky jsou federální města, hustě osídlené kavkazské republiky a středoruské oblasti. Související informace naleznete také v článku Geografie Ruska. Ruská federace je největším státem na světě, celková rozloha činí přibližně 17 milionů km2. Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). V Rusku je 23 míst světového dědictví UNESCO, 40 biosférických rezervací UNESCO, 41 národních parků a 101 přírodních rezervací. Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží. Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantického. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby. Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa. Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad. V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané (brakické) Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách. Související informace naleznete také v článku Podnebí Ruska. Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě. Podnebné pásy: Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře). Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Rusku. Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok. Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa. Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi. Související informace naleznete také v článku Ekonomika Ruska. Ruská ekonomika v r. 2016 klesla na dvanáctou v pořadí na světě , kdy se na stavu jeho ekonomiky začíná vážně projevovat soubor negativních faktorů z nichž nejhlavnější jsou pokles cen klíčových nerostných surovin a ekonomické sankce uvalené na Rusko v reakci na Ruskou anexi Krymu. V roce 2012 Financial Times ohodnotily Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20 a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11 % HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míry hospodářského růstu.. . V současnosti se však díky ekonomickým problémům, rychlému snižování státních rezerv, vysoké inflaci a dalším negativním jevům situace výrazně změnila V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna. Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov. Rusko je jedenáctým největším producentem automobilů. Největší automobilové společnosti v Rusku jsou AvtoVAZ a GAZ. Kamaz je předním výrobcem nákladních vozů a kamionů, jedná se o jednoho z deseti nejvýznamnějších světových výrobců v tomto oboru. Marussia je první ruský výrobce supersportů. V zemi se po rozpadu Sovětského svazu výrazně zvedla příjmová nerovnost, nejvyšší nerovnost vykazuje Moskva a Kavkazské regiony. Ruský Giniho koeficient byl v roce 2009 změřen na 40,11 bodu. Od roku 1999 zažívalo Rusko značný ekonomický růst, který byl přerušen jen globální ekonomickou krizí v roce 2009. Od roku 2014 má Rusko opět hospodářské problémy, které byly zapříčiněny hlavně poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy - Rosněft, Lukoil, Sibněft, Juganskněftěgaz a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky (roku 2013 těžba všech nerostných surovin tvořila 10,4 % HDP Ruska) a příjmy z nich kryjí do značné míry výdaje státního rozpočtu. V roce 2013 se daň z těžby nerostných surovin a vývozní daň z plynu, ropy a ropných produktů podílely na příjmech federálního rozpočtu ze 46 %. Surovinové příjmy jsou soustředěny na federální úrovni, jejich váha v konsolidovaných státních příjmech, zahrnujících i rozpočty regionů a míst je proto zhruba poloviční. Rusko dodává čtvrtinu spotřeby zemního plynu v EU, a to zejména prostřednictvím tranzitních cest přes Ukrajinu (Sojuz, Družba) a Bělorusko (Jamal-Evropa). Pro případ přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu, které byly v minulosti ohroženy, když Ukrajina nesplácela dluhy za tyto suroviny, byla v roce 2011 dokončena první fáze tzv. Severního plynovodu Nord Stream, který vede pod Baltickým mořem přímo do Německa (s napojením do Česka). Následující rok byl v Německu dokončen plynovod NEL navazující na plynovod BBL, přivádějící plyn do Velké Británie. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea). Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, byl donedávna plánován plynovod South Stream, vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko. Dne 18. června 2015 podepsali zástupci rakouské společnosti OMV a ruského Gazpromu tzv. Memorandum o porozumění (předběžnou dohodu), podle kterého se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem. Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují také německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Royal Dutch Shell. První potrubí má být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019. Téměř ve stejnou dobu bude stavěno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Celkové náklady projektu přesáhnou pravděpodobně náklady na jeho první fázi, které činily 7,4 miliardy eur. Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m3 zemního plynu ročně do Evropské unie. Od roku 2020 nemá být již žádný plyn z Ruska, určený pro Západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu. Rusko je třetí největší výrobce elektřiny ve světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je z federálního rozpočtu do roku 2015 vyčleněn asi 1 bilion rublů. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části na velkých řekách jako je Volha, zatímco potenciál východní Sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny. Žebříček firem podle kapitalizace (časopis "Expert", 2008/10/6): Rusko má po Spojených státech druhou největší železniční síť na světě, většina je pod kontrolou státem vlastněné společnosti RŽD. Železnice používají oproti Česku širší rozchod (1520 mm). Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku projíždí rekordních sedm časových pásem a je nejdelší železniční tratí na světě. První vysokorychlostní trať byla zahájena v roce 2009 na trati Petrohrad-Moskva-Nižnij Novgorod, využívá ruské vysokorychlostní vlaky Sapsan. Nejčastějším druhem městské dopravy bývají autobusy, trolejbusy a tramvaje. Významná část tramvají v Rusku je české výroby (Tatra T3, Tatra T6B5 atd.). Linky metra využívá sedm měst Ruska (Moskva, Petrohrad, Nižnij Novgorod, Novosibirsk, Samara, Jekatěrinburg a Kazaň) a tzv. systém Metrotram využívají další tři. Ve výstavbě je metro v Čeljabinsku, Krasnojarsku a Omsku. První metro bylo otevřeno v Moskvě v roce 1935. V roce 2006 mělo Rusko 755,000 km zpevněných silnic, z nich nejdůležitější jsou tzv. Ruské federální dálnice. Tyto dálnice spojují především Moskvu a okolní oblasti. Například M10 spojuje dvě největší města (Moskva a Petrohrad) a vede až k finskému pohraničí, M6 vede přes Volgograd ke Kaspickému moři a M9 k hranicím Lotyšska. Trans-sibiřská dálnice (AH6) měří přes 11.000 km a spojuje Baltské moře a Tichý oceán. Plán na léta 2012–2020 zahrnuje výstavbu 120.000 km nových silnic (z toho 18.000 km federálních dálnic). Země vlastní jedinou flotilu atomových ledoborců na světě. Hlavními ruskými námořními přístavy jsou: Rostov na Donu u Azovského moře, Novorossijsk na pobřeží Černého moře, Astrachaň a Machačkala u Kaspického moře, Kaliningrad a Petrohrad u Baltu, Archangelsk u Bílého moře, Murmansk v Barentsově moři, Petropavlovsk-Kamčatskij a Vladivostok u Tichého oceánu. Mezi největší výrobce dopravních letadel v Rusku patří Suchoj, Tupolev a Iljušin. Od roku 2006 je většina ruských leteckých výrobců spojena do holdingu Sjednocená letecká korporace, obdobně vznikl o rok později holding Ruské vrtulníky. V roce 2013 se zde vyrábělo pět typů dopravních letadel. Rusko během svého vývoje od roku 1991 zaznamenalo několik vážných ekonomických krizí. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (1998). 17. srpna 1998 dopadla na Rusko finanční krize, jejíž širší příčiny lze vysledovat až k východoasijské finanční krizi v roce 1997. Bezprostřední příčinou byla tehdejší neschopnost Ruska splácet svůj zahraniční dluh. Krize měla vážné následky i v okolních státech Ruska. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (2014). V polovině roku 2014 začal ruský rubl oslabovat vůči ostatním světovým měnám, což ke konci toho roku způsobilo valutovou krizi. Tehdejší rychlý pokles směnné hodnoty rublu vůči americkému dolaru a euru o maximálních 50-60 % (zvláště v roce 2016 následovalo opět posílení rublu) byl způsoben prudce zvýšenou poptávkou občanů po dováženém zboží s vysokou hodnotou jako jsou automobily a televizory. Dalšími důvody byl odliv zahraničního kapitálu kvůli ztrátě důvěry investorů v ruskou ekonomiku. Ta byla zapříčiněna poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. I tato ruská krize způsobila téměř všem státům v jeho okolí (s výjimkou Číny) značné hospodářské problémy, včetně poklesu směnných kurzů jejich měn. Věda a technika v Rusku kvetly od osvícenství zvláště po založení univerzit v Petrohradě a v Moskvě a Ruské akademie věd. Jejich rozvoj je spojen s působením cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Veliké, panovníků, kteří otevřeli Rusko vlivům západní Evropy. Ruská matematická škola byla a je jednou z nejvlivnějších na světě. Dmitrij Ivanovskij objevil viry, Dmitrij Mendělejev vynalezl periodickou tabulku prvků a Sergej Lebeděv syntetickou gumu. Dalšími vynálezci byli Michail Britnev (ledoborec), Stěpan Makarov (torpédová loď), Franz San Galli (radiátor), Gleb Kotelnikov představil padák a Jevgenij Čertovskij první přetlakový oblek. K významnějším ruským objevům a vynálezům ve fyzice dále patří: elektrický oblouk, laser, maser, Lenzův zákon, fotovoltaický článek, Čerenkovovo záření, 3D holografie, elektronová paramagnetická rezonance, heterotransistor a tokamak na termonukleární fúzi. Proslulými leteckými konstruktéry byli Andrej Nikolajevič Tupolev, Sergej Iljušin a Oleg Antonov. Jako konstruktér pěchotních zbraní se celosvětově proslavil Michail Kalašnikov. O příspěvcích ruských vědců k rozvoji kosmonautiky od 20. století pojednává kapitola níže. Pilíři ruské vědy jsou rovněž Ivan Petrovič Pavlov a Michail Lomonosov. Pavlov získal i Nobelovu cenu, stejně jako Pjotr Leonidovič Kapica, Andre Geim, Konstantin Novoselov, Alexej Alexejevič Abrikosov, Vitalij Lazarevič Ginzburg, Ilja Prigogine, Nikolaj Gennadijevič Basov, Alexandr Prochorov, Pavel Alexejevič Čerenkov, Igor Jevgeněvič Tamm, Ilja Frank, Nikolaj Nikolajevič Semjonov a Ilja Iljič Mečnikov. K dalším významným osobnostem exaktních a přírodních věd patří Andrej Nikolajevič Kolmogorov, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij, Grigorij Perelman, Sofia Kovalevská, Igor Kurčatov, Alexandr Ivanovič Oparin, Andrej Markov, Sergej Prokudin-Gorskij, Pafnutij Lvovič Čebyšev, Alexandr Fridman, Alexandr Stěpanovič Popov, Vladimir Zvorykin, Nikolaj Vavilov, Vladimir Ivanovič Vernadskij a Wladimir Köppen. Krize v 90. letech vedla k drastickému snížení státní podpory vědy a odlivu mozků z Ruska, ovšem po roce 2000 se na vlně nového ekonomického boomu situace ruské vědy a techniky zlepšila a vláda zahájila kampaň zaměřenou na modernizaci a inovaci. V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli literární vědci Michail Bachtin a Vissarion Grigorjevič Bělinskij, lingvisté Roman Jakobson a Vladimir Jakovlevič Propp, průkopník moderní pedagogiky Anton Semjonovič Makarenko, sociolog a antropolog Andrej Korotajev, teoretik kultury Anatolij Lunačarskij či historik Nikolaj Michajlovič Karamzin. Nejznámějšími ruskými filozofy jsou Nikolaj Berďajev či Vladimir Solovjov. Klíčovými představiteli ruské psychologie a psychiatrie byli Vladimir Michajlovič Bechtěrev, Lev Vygotskij a Alexandr Romanovič Lurija. Leonid Kantorovič a Leonid Hurwicz získali Nobelovu cenu za ekonomii. Podrobnější informace naleznete v článcích Sovětský vesmírný program a Roskosmos. Ruští vědci a kosmonauti podstatně přispěli k pronikání lidí do vesmíru. Konstantin Ciolkovskij je považován za otce soudobé kosmonautiky, jeho práce inspirovala Sergeje Koroljova, Valentina Gluška a mnoho dalších, kteří přispěli k úspěchu vesmírného programu, což vedlo i k vývoji programu Sojuz. Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru a vyslal roku 1957 do vesmíru první umělou družici Země Sputnik 1. Ve stejném roce vyslal Sovětský svaz jako první do vesmíru živého tvora, fenu Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stalo vyslání a bezpečný návrat majora Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, dne 12. dubna 1961. První ženou ve vesmíru byla rovněž Ruska Valentina Těreškovová. Sonda Luna 9 jako první přistála na Měsíci, Veněra 7 byla první sondou, která přistála na jiné planetě (Venuše), a Mars 3 pak rovněž první sondou, která přistála na Marsu. Sovětský svaz také jako první sestavil na oběžné dráze Země permanentně obydlenou vesmírnou stanici Mir. Agentura Roskosmos používá pilotované vesmírné lodě Sojuz, které na oběžnou dráhu vynáší stejnojmenná nosná raketa, a také automatické nákladní kosmické lodě Progress. Program raketoplánů Buran byl ve fázi vývoje v důsledku rozpadu SSSR zrušen. Po ukončení amerického programu Space Shuttle v roce 2011 jsou však ruské vesmírné lodě Sojuz v současnosti jediným dopravním prostředkem pro kosmonauty (resp. astronauty) na cesty k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). V rámci společného programu se těchto vesmírných cest účastní také astronauti ze Spojených států a dalších zemí jako jsou Francie a Německo, přičemž Rusko jejich zemím pronajímá účastnická místa. Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Ruska. Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa. Avšak počet obyvatel mezi lety 1995–2010 klesl o více než 5 milionů; odhad k 1. lednu 2014 hovoří o 143 657 000 obyvatelích, což je o 800 000 více než při oficiálním sčítání roku 2010. V posledních letech tedy opět počet obyvatel mírně stoupl, částečně vlivem imigrace. V roce 2009 bylo od roku 1995 poprvé dosaženo, v důsledku imigrace a zvyšující se porodnosti, demografického růstu, i když jen o 20 000 obyvatel. Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (77 %, tj. přes 110 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – průměrná hustota osídlení činí, vzhledem k obrovské rozloze federace, pouhých 8,4 obyv./km2. Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.) a na severovýchodě, nejvíce se naopak vylidňují oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). V roce 2014 byla průměrná délka života 71 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 65 let u mužů a 77 u žen. Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, ukrajinština, čuvaština, němčina ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku. Ruština je nejvíce geograficky rozšířený jazyk Eurasie, druhým nejpoužívanějším jazykem na internetu po angličtině, jedním ze dvou oficiálních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice a jedním ze šesti úředních jazyků OSN. Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva. Přestože je Rusko sekulárním státem, je Ruská pravoslavná církev uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska. Křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl. Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Podle sčítání lidu z roku 2002 tvoří muslimové 10 % (14,5 mil.) z tehdy celkové 143 miliónové ruské populace. Duchovní v evropské části Ruska hovoří až o 20 miliónech přívrženců. "Etničtí muslimové", tj. národy tradičně muslimské, tvoří většinu populace v sedmi regionech Ruské federace podle sčítání lidu z roku 2002: v Ingušsku (98 % . ), v Čečenské republice (96 %), v Dagestánu (94 %), v Kabardino-Balkaria (70 %), v Karačajevo-Cherkessia (54,6 %), v Baškortostán (54,5 %), v republice Tatarstán (54 %). Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků (1 % obyvatelstva), protestantů (1 % obyvatelstva), buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva; 0,5 % obyvatelstva), židů (0,1 % obyvatelstva), u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství. V poslední době se objevují také různé formy novopohanství. Podle statistiky Světové banky (2008) 54 % ruské pracovní síly dosáhlo vysokoškolského vzdělání, což je nejvyšší počet dosažení vysokoškolské úrovně na světě. Míra gramotnosti v Rusku je, podle sčítání lidu roku 2002, 99,4 %. Základní a sekundární vzdělání je jedenáctileté a začíná v šestém nebo sedmém roce dítěte. Je rozděleno na tři etapy; základní (4 roky), střední sekundární (5 let) a vyšší sekundární (2 roky). V Rusku je obrovský počet vysokých škol technického i humanitního zaměření. Systém dělení studia na bakalářské a magisterské byl zaveden kolem roku 2009. Kdo řádně složil přijímací zkoušky a má vynikající výsledky, má vzdělání zdarma a ještě dostává měsíční prospěchové stipendium. Státní výdaje na vzdělávání byly v roce 2004 ve výši 13 % státního rozpočtu (3,6 % HDP). Škola začíná v 8:30 a to od září do května, červen je "zkouškový měsíc", kdy studenti z devátého a jedenáctého ročníku skládají různé zkoušky. Známkuje se obráceně než u nás, jednička je tedy nedostatečná a pětka výborná. Nejstarší a největší ruské univerzity jsou Moskevská státní univerzita a Petrohradská státní univerzita. Starý ruský folklór má své kořeny v pohanském slovanském náboženství. Rusové mají mnoho tradic, některé jsou dodržovány v různých částech Ruska více, některé méně, je to například mytí v zimní báně, horké parní lázni podobné sauně, před odjezdem na dlouhou cestu musí všichni cestovatelé na chvíli posedět v tichu, zapískání v domě přináší velkou smůlu a matky obvykle neukazují své dítě nikomu kromě otci a nejbližším příbuzným čtyřicet dní po porodu. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská literatura. Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého. Ke klasikům světové literatury bezpochyby patří Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Sergejevič Puškin, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dramatik Anton Pavlovič Čechov. Spisovatelé Josif Brodskij, Michail Alexandrovič Šolochov, Alexandr Solženicyn, Ivan Alexejevič Bunin a Boris Leonidovič Pasternak získali Nobelovu cenu za literaturu. K národním klasikům patří také Vladimir Nabokov, Maxim Gorkij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Anna Andrejevna Achmatovová, Michail Jurjevič Lermontov, Michail Bulgakov, Sergej Alexandrovič Jesenin, Vladimir Vladimirovič Majakovskij, Marina Cvětajevová, Ivan Alexandrovič Gončarov či bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Hranice své země překročil také věhlas autorů jako je Alexandr Alexandrovič Blok, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Osip Mandelštam, Alexandr Kuprin, Vasilij Andrejevič Žukovskij, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Andrej Andrejevič Vozněsenskij či Andrej Bělyj. V Petrohradu se narodila americká spisovatelka Ayn Randová. Klasiky sci-fi jsou Alexej Nikolajevič Tolstoj, Jevgenij Zamjatin či Arkadij a Boris Strugačtí. Související informace naleznete také v článcích Ruský balet a Ruští skladatelé. Ruská hudba, jejíž kořeny sahají hluboko do dob pohanských východních Slovanů, od svých počátků prošla do dnešní doby dlouhým historickým vývojem. Po přijetí křesťanství došlo k rozvoji duchovní hudby, resp. zpěvu. Zpočátku šlo o přejímání byzantské liturgie, která však brzy získala své charakterisktické ruské prvky a do dnešních dnů hraje nezastupitelnou úlohu v ruských dějinách. V 11. století vznikl znamennyj raspěv, charakteristický způsob pravoslavného církevního zpěvu. Také archeologické objevy částí nejstarších strunných nástrojů v Novgorodu pocházejí z této doby. V 16. – 17. století se rozvíjí ruská lidová píseň. Některé z nich se staly světoznámými, jako např. Píseň burlaků, Kalinka, Kaťuša, Kozácká ukolébavka, Dubinuška, Poljuško pole, Korobuška, Oči čornyje ad. Počátky umělé ruské hudby sahají do 18. století a od doby panování Petra Velikého byly pod vlivem západní hudby. Nejvýznamnějším skladatelem této doby byl Dmitrij Bortňanskij - Ukrajinec, v jehož tvorbě jsou zastoupeny jak komorní hudba, tak a capellové sborové zpěvy považované za typické pro ruskou pravoslavnou duchovní hudbu. Inspirace ruskou lidovou hudbou se poprvé ve větší míře objevuje v operách a orchestrálních skladbách Michaila Ivanoviče Glinky a Alexandra Sergejeviče Dargomyšského, čímž byla předurčena cesta vývoje ruské národní skladatelské školy. Později se zformovalo volné sdružení pěti mladých skladatelů, nazvané Mocná hrstka, do které patřili Alexandr Borodin (opera Kníže Igor se známými Poloveckými tanci), César Kjuj, Milij Alexejevič Balakirev, Modest Petrovič Musorgskij (jeho stěžejní díla jsou opera Boris Godunov a pásmo skladeb "Kartinky" Obrázky z výstavy) a Nikolaj Andrejevič Rimský-Korsakov. Tito skladatelé si vytyčili za cíl použití prvků osobité ruské lidové hudby v symfoniích, operách a komorní hudbě. Zřejmě nejznámějším ruským skladatelem období romantismu byl Petr Iljič Čajkovskij. Jeho rozsáhlé hudební dílo obsahuje sedm symfonií (včetně Patetické symfonie h-moll, op. 74 a nečíslované Symfonie Manfred h moll, op. 58) a proslulé jsou jeho koncerty pro housle (D-dur) a klavír (b-moll). Ke stálému repertoáru světových divadel patří jeho opery, především Evžen Oněgin a Piková dáma. Velmi populární jsou jeho klasická baletní díla Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček. Významná je také jeho duchovní sborová tvorba. Romantickým skladatelem byl i Alexander Glazunov. Ve světě velmi uznávána je dále celá řada novějších ruských hudebních skladatelů, jako jsou Sergej Rachmaninov (význačné koncerty pro klavír, známý též jako klavírní virtuos) a Alexandr Skrjabin. Mezi nejvýznamnější moderní autory klasické hudby patří např. Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič, Dmitrij Kabalevskij a Alfred Schnittke. Mezi interprety vynikli violoncellista Mstislav Rostropovič či operní pěvci Fjodor Ivanovič Šaljapin a Anna Netrebko. Zakladatelem proslulé skupiny Ruský balet byl Sergej Ďagilev. Jeho dvorním scénografem byl Léon Bakst. Anna Pavlovová a Maja Plisecká jsou legendárními baletními tanečnicemi. Divadelní pedagogiku zásadně ovlivnil Konstantin Sergejevič Stanislavskij. Představiteli ruského popu jsou Valerij Leontijev, Alla Pugačova, nebo Viktor Coj. rozvoj popové a rockové hudby zažilo Rusko zejména na konci sovětské éry. Města Petrohrad (dříve Leningrad), Jekatěrinburg (dříve Sverdlovsk) a Omsk se stala hlavními středisky rockové hudby. Byli to například zpěváci Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava, ze skupin lze jmenovat např. Mašina Vremeni, Slot, DDT, Akvárium, Alisa, Kino, Nautilus Pompilius, Aria, Graždanskaja oborona, Splin a Korol i Šut. Nejnověji jsou ve světě známé popové duo Tatu a skupiny Nu Virgos a Vitas. Již v Sovětském svazu působily také jazzové kapely. První ruské malby se dochovaly v ikonách a pestrých freskách z 10. století. Císařská akademie umění vznikla v roce 1757. Díky umělecké společnosti Peredvižnici se v Rusku zpopularizoval realismus, který dominoval konci 19. století. Zlomová Ruská avantgarda převládala zhruba do konce třicátých let dvacátého století. Po říjnové revoluci musela postupně většina výtvarného umění sloužit diktatuře proletariátu, většinou to byla díla velmi vlastenecká a propagandistická, od omezení co umělci mohli malovat se začalo upouštět na konci 80. let. Ermitáž v Petrohradu spravuje největší sbírku obrazů na světě. Nejslavnějšími ruskými malíři jsou Vasilij Kandinskij, Ilja Repin, Kazimir Malevič, Ivan Ajvazovskij, Andrej Rublev, Ivan Ivanovič Šiškin, Viktor Michajlovič Vasněcov, Ivan Nikolajevič Kramskoj, Vasilij Perov, Nikolaj Konstantinovič Rerich, El Lisickij a Isaak Iljič Levitan. Od christianizace Kyjevské Rusi byla ruská architektura ovlivněna převážně byzantskou architekturou. Na rozdíl od opevnění (Kremlin), měly hlavní kamenné budovy staré Rusy pravoslavné církve dómy, často pozlacené nebo pestře malované. Italský architekt Aristotele Fioravanti a jiní přinesli v 15. století do Ruska renesanci, zatímco v tom následujícím začala převládat věžatá architektura reprezentující například Chrám Vasila Blaženého. Na konci 17. století se začalo objevovat naryškinské a záhy také sibiřské baroko, druhé polovině 19. století dominuje neo-byzantský či pseudoruský styl, později Art Nouveau, konstruktivismus a empír. Na návrší zvaném Mamajevova mohyla u Volgogradu byla vybudovaná největší socha ženy na světě, socha Matka vlast volá, zpodobněna je jako antická bohyně vítězství Niké. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kinematografie. Ruské filmy se začaly objevovat po říjnové revoluci, za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie je považován film Křižník Potěmkin, jehož autorem je režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn. Klasikem dokumentárního filmu se tehdy stal Dziga Vertov. I přes sovětské omezování kreativity se podařilo natočit několik světově známých filmů, např. Jeřábi táhnou, Balada o vojákovi, komedie Eldara Rjazanova (Ironie osudu, Služební román) a Leonida Gajdaje, oskarový film Sergeje Bondarčuka Vojna a mír. Slavnými filmovými režiséry jsou Andrej Tarkovskij a Nikita Michalkov. Sojuzmultfilm studio bylo největším producentem animace. K nejznámějším postavičkám patří v Rusku a okolních zemích zejména Čeburaška, ruský Medvídek Pú, a vlk a zajíc z Jen počkej, zajíci! Pozdní osmdesátá a devadesátá léta byly v ruském filmu a animaci obdobím krize. Výjimkou byl například několikrát oceněný film Svéráz národního lovu. Nicméně od počátku 21. století se začala produkce znovu vyplácet a nyní již dosahuje vyšší úrovně než v Británii a Německu. Prvním opravdovým blockbusterem se stal film Noční hlídka (2004) a jeho pokračování. Mezi nejúspěšnějšími ruskými filmy jsou Ironie osudu 2 (2007), Tajemný ostrov (2008), Stalingrad (2013) a Vij (2014). Hlavní ruská filmová cena Nika je od roku 1987 každoročně udělovaná Ruskou filmovou akademií v Moskvě. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kuchyně. Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeni (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný šašlik a ruský černý i červený kaviár. Populární ve světě je také ruská vodka a ruský čaj. Pro tradiční vaření vody na čaj se v ruské kuchyni užívá tzv. samovar. Ruské a sovětské olympijské týmy byly vždy mezi prvními čtyřmi příčkami v počtu zlatých medailí z letních olympijských her. Co do celkového počtu medailí ze zimních a letních olympijských her je Rusko na druhém místě na světě. Letní olympijské hry se konaly v Moskvě naposledy v roce 1980. Poslední Zimní olympijské hry 2014 byly uspořádány právě v Rusku, a to v Soči. Rusko vyhrálo Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2008, 2009 a 2012, a tím předstihlo Kanadu jako stát s nejvíce zlatými medailemi z mistrovství světa. V nadnárodní evropské lize KHL tvoří velkou většinu ruští hráči, ale působí zde i mnoho hráčů ze zahraničí. Také se jí účastní týmy z Kazachstánu, Lotyšska, Finska, Běloruska, Chorvatska, Slovenska a je považována po NHL za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě. Mimo ledního hokeje patří mezi nejpopulárnější sporty v Rusku také fotbal a basketbal. Ruské kluby CSKA Moskva a Zenit Petrohrad vyhrály Pohár UEFA v roce 2005 a 2008. Zenit vyhrál i Superpohár UEFA (2008), když porazil vítěze Ligy mistrů Manchester United FC. Rusko bude hostit Mistrovství světa ve fotbale 2018. Krasobruslení je další oblíbený ruský sport, zejména bruslení v páru a tanec na ledě. Na všech zimních olympijských hrách od roku 1964 do roku 2006 sovětské nebo ruské páry vyhrály zlato. Maria Šarapovová byla světovou jedničkou i vítězkou všech grandslamových turnajů, mezi muži byl na první příčce žebříčku ATP Marat Safin. Dvě zlaté ze dvou olympiád má tyčkařka Jelena Isinbajevová, tři zlaté má zápasník Alexandr Karelin. Proslulá je ruská šachová škola, k legendám patří Garri Kasparov, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik, Alexandr Alexandrovič Aljechin, Michail Botvinnik, Michail Tal nebo Boris Spasskij. Nejslavnějším ruským fotbalistou a držitelem Zlatého míče byl brankář Lev Jašin. Mimořádných úspěchů dosáhli Rusové v hokeji. Z velké části za nimi stál náročný trenér Viktor Tichonov. Slavnou pětku snů čili tzv. "green line" tvořili Igor Larionov, Sergej Makarov, Vladimir Krutov, Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. Nejslavnějším brankářem byl Vladislav Treťjak. Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. V roce 2013 Rusko navštívilo 28.4 milionů turistů, je to devátý nejnavštěvovanější stát na světě a sedmý nejnavštěvovanější v Evropě. Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země – Moskva a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou Chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, Katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), Katedrála svatého Izáka, Palácové náměstí, Petěrgof, Treťjakovská galerie a Ermitáž. Mezi hlavní turistické trasy patří tzv. "Zlatý kruh" historických měst v okolí Moskvy, plavby na velkých řekách např. Volze a dlouhé cesty přes slavnou Trans-sibiřskou magistrálu. Rekreačními oblastmi jsou subtropické pláže u Černého moře a lyžařská střediska v Předkavkazsku (Krasnaja Poljana, Čeget a Elbrus). Plánovaný umělý Ostrov Federace s hotely v moři poblíž Soči by měl mít tvar Ruské federace. Nejvíce turistů přijíždí z Německa, další také z Číny, USA, Velké Británie, Finska a Itálie. Typické suvenýry jsou Matrjoška, Ušanka, kožešinové oblečení, balalajka, samovar a kaviár. | NUMERIC | NUMERIC |
012864 | ... Další milionové oběti byly ze strany slovanského obyvatelstva na územích východní fronty, kde bylo na 8 milionů civilních obětí. Civilní oběti podlehly nemocem a hladu vyvolanými válečnými operacemi německé a sovětské armády a masakrům nebo genocidě páchanými německými a sovětskými komandy na obsazených územích. Milionům obětí se podařilo předejít spojeneckými dodávkami nejen potravin do SSSR na základě Zákona o půjčce a pronájmu. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na "civilizované metody válčení" se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily. V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké.... | Proč byla ustavena Organizace spojených národů v samotném závěru války? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka | [
"prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu"
] | 828 | 978 | V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. | [
{
"start": 923,
"end": 977,
"text": "prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu"
}
] | Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Válka v Evropě začala 1. září 1939, když nacistické Německo napadlo Polsko. Krátce poté vyhlásily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu Německu válku. V Asii je za počátek druhé světové války považováno přepadení Číny Japonskem, které začalo již 7. července 1937. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku. Příčiny války bývají hledány v důsledcích ideologií a politik, jako jsou nacionalismus a imperialismus, podle některých historiků v nespokojenosti s Versailleskou smlouvou, která měla prohloubit pocit ponížení v poražených státech, zvláště v Německu, a v dopadech velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let. Tyto vlivy zásadním způsobem oslabily mnoho evropských států, čímž umožnily vzestup nacismu (pod vedením např. Adolfa Hitlera), fašismu (pod vedením např. Benita Mussoliniho) a komunismu (pod vedením např. Josifa Vissarionoviče Stalina) a dalších totalitních států mimo Evropu. Německé invazi do Polska předcházela smlouva o neútočení se Sovětským svazem (SSSR), takzvaný Pakt Ribbentrop-Molotov, podepsaná 24. srpna 1939 (avšak datovaná o jeden den dříve, tedy 23. srpna 1939). Tímto paktem si tyto dva státy – mimo jiných ustanovení – rozdělily sféry vlivu. V důsledku toho byl de facto uvolněn prostor pro vojenskou expanzi obou stran. 17. září 1939, tedy šestnáct dní po německém útoku, zaútočil na Polsko také SSSR. V dalším průběhu událostí byl však 22. června 1941 Sovětský svaz sám přepaden Německem a jeho spojenci (tzv. Operace Barbarossa). Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly některým Spojencům v počínající válce pomoc, vstoupily aktivně do války 7. prosince 1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru. Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Příkladem genocidy se stal holokaust, kterému na základě nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Další milionové oběti byly ze strany slovanského obyvatelstva na územích východní fronty, kde bylo na 8 milionů civilních obětí. Civilní oběti podlehly nemocem a hladu vyvolanými válečnými operacemi německé a sovětské armády a masakrům nebo genocidě páchanými německými a sovětskými komandy na obsazených územích. Milionům obětí se podařilo předejít spojeneckými dodávkami nejen potravin do SSSR na základě Zákona o půjčce a pronájmu. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na "civilizované metody válčení" se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily. V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich stále větší vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve Východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe. Související informace naleznete také v článku Příčiny druhé světové války. Příčiny nového celosvětového konfliktu tkvěly v nespokojenosti s výsledky první světové války, která se kromě v řadě menších zemí zahnízdila především ve třech velkých mocnostech. Poražené Německo bylo podle versailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého dosavadního území ve prospěch vítězné Francie a obnoveného Polska. Smělo nadále udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokých válečných reparací. Itálie, sice jeden ze států stojících na straně vítězů války, obdržela jenom nedostatečné území vzhledem k předchozím ztrátám na lidských životech a ztrátám materiálním, současně se cítila neuspokojena ve svých velmocenských ambicích. Taktéž vítězné Japonsko neuspělo ve snaze posílit svoji kontrolu Číny a krom toho se domnívalo, že pro svůj další hospodářský rozvoj potřebuje kontrolu zdrojů surovin, které nemohlo získávat na svém prostorově omezeném ostrovním území (mj. ropu). V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy diplomatickými kroky k zajištění stabilního míru. V roce 1920 byla proto vytvořena Společnost národů se sídlem v Ženevě (ve francouzsky mluvící části Švýcarska), jež měla fungovat jako fórum, na němž by národy mírovým způsobem urovnávaly svoje spory. O pět let později byly v rovněž švýcarském Locarnu sjednány dohody, jimiž byla poskytnuta záruka trvalosti německo-francouzské hranice. Také případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny rozhodčím řízením (arbitráží). V roce 1928 byl nadto uzavřen Briand-Kelloggův pakt, který všem účastenským státům zakazoval vedení útočné války. Mírové snahy však dostaly povážlivé trhliny jednak obnoveným izolacionismem Spojených států amerických, především však rozmachem různých totalitních režimů. K tomu výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce 1929 devastující vliv na světové hospodářství. Již předtím vedla Ruská občanská válka k vytvoření komunistického Sovětského svazu, v němž se po Leninově smrti v roce 1924 chopil moci Josif Stalin. Po pochodu na Řím v roce 1922 převzal vládu v Itálii Benito Mussolini, jenž zde vytvořil první fašistickou diktaturu světa. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl k nastolení výbojného militaristického režimu. Po mukdenském incidentu obsadilo Japonsko v roce 1931 Mandžusko, které přeměnilo ve svůj loutkový stát. Ekonomický rozvrat země na počátku třicátých let a již se projevující expanzionistické tendence v Německu měly za následek vzestup Adolfa Hitlera, vůdce nacionálních socialistů (NSDAP), který sliboval německému národu zrušení versailleské smlouvy a zajištění "životního prostoru" na Východě (Lebensraum). 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem, načež během několika málo měsíců realizoval skutečnou nacistickou revoluci. V roce 1935 byla v Německu obnovena branná povinnost, čímž bylo urychleno obnovení německé armády (Wehrmacht), a rovněž bylo připojeno Sársko. V témže roce napadla Itálie za blahovolného přihlížení Společnosti národů Habeš. V rozporu se smlouvami z Versailles a Locarna remilitarizoval Hitler v březnu 1936 Porýní. Francie a Velká Británie se však zdržely jakýchkoli protiakcí. V červenci roku 1936 vypukla španělská občanská válka. Nacionalistické síly fašistického generála Francisca Franca se postavily proti španělské vládě vedené levicovými republikány, která byla podporována Sovětským svazem a tzv. mezinárodními brigádami. Franco v tomto krvavém střetu zvítězil po třech letech válčení za pomoci Hitlerova Německa a Mussoliniho Itálie. V říjnu 1936 vytvořily Německo a Itálie tzv. Osu Berlín-Řím. O měsíc později sjednaly Německo a Japonsko protisovětské spojenectví, nazvané pakt proti Kominterně, čímž vznikla Osa Berlín-Řím-Tokio. V červenci 1937 napadlo Japonsko Čínu, čímž započala druhá čínsko-japonská válka. Čínští nacionalisté a komunisté válčící proti sobě uzavřeli mír, aby společně čelili cizím útočníkům. I přesto Japonci brzy dobyli Šanghaj, Nanking a nejprůmyslovější oblasti na severovýchodě země. Hitlerův expanzionizmus v Evropě vedl 12. března 1938 k tzv. anšlusu Rakouska, tedy připojení tohoto malého státu k Německé říši, proti čemuž Británie a Francie, přes své znepokojení německým postupem a stále se stupňujícím zbrojením, nijak nezasáhly. 12. září 1938 pohrozil Hitler Československu válkou, pokud by Německu nebylo vydáno československé pohraniční území obývané sudetskými Němci. Toto vyvolalo v českém pohraničí puč organizovaný Sudetoněmeckou stranou. Československá armáda sice tento puč potlačila, ale od 19. září začaly proti Československu útočit jednotky Sudetoněmeckého Freikorpsu vyzbrojovaného Německem. Datum začátku této teroristické kampaně bylo pozdější československou exilovou vládou v Londýně určeno jako datum, kdy Československo vstoupilo do válečného stavu s Německem. Britský premiér Neville Chamberlain mezitím inicioval rozhovory, jež vyvrcholily 29. září 1938 přijetím mnichovské dohody. V ní bylo Československo donuceno k odstoupení Sudet výměnou za Hitlerův příslib, že nezabere žádné další československé území. Důsledkem této dohody byl nucený odchod Čechů, Židů a německých odpůrců Adolfa Hitlera do okleštěného Československa. Chamberlain věřil, že dosáhl "míru pro naši dobu". Nicméně neuplynulo ani šest měsíců, když 15. března 1939 obsadil Wehrmacht zbytek Československa, jenž byl přeměněn v Protektorát Čechy a Morava. Již o den dříve vyhlásil svoji nezávislost slovenský štát, jenž se stal v čele s Jozefem Tisem německým satelitem. Pobouřeni touto novou agresí a Hitlerovými výhrůžkami vůči Polsku kvůli Gdaňsku se Britové a Francouzi zaručili za polskou nezávislost. Vzájemná nedůvěra mezi Stalinem a západními demokraciemi nakonec přispěla ke sjednání paktu Ribbentrop-Molotov, v němž se Německo a SSSR 23. srpna 1939 zavázaly k oboustranné neutralitě. V tajném dodatku k této smlouvě si tyto dvě velmoci navíc - jak se později ukázalo, na krátkou dobu - mezi sebou rozdělily Polsko a velkou část východní Evropy. Už v noci z 25. na 26. srpna došlo k prvnímu ozbrojenému střetu na území Evropy. Byl jím takzvaný Jablunkovský incident, německo-polská přestřelka v Mostech u Jablunkova. Související informace naleznete také v článku Chronologie druhé světové války. Související informace naleznete také v článcích Invaze do Polska (1939) a Sovětská invaze do Polska. Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým a slovenským útokem proti Polsku. Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo přepadení vysílačky v Gliwicích příslušníky Abwehru v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu Francie a Velké Británie, které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta 3. září Německu válku. Vlastní vojenský útok byl zahájen bombardováním města Wieluń. Německá Luftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska, polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu, v čemž jim těžkopádná polská pěchota nedokázala zabránit. Západní novináři použili k popisu tohoto nového způsobu vedení boje termínu Blitzkrieg ("blesková válka"). Mezi 8. až 10. září se Němci přiblížili ze severu a jihu k Varšavě, avšak polské divize sevřené v Poznani, západně od Varšavy, podnikly rozhodný protiútok. 17. září překročila sovětská Rudá armáda polské východní hranice a v tentýž den byla Varšava zcela obklíčena. Po dalších jedenácti dnech bojů a intenzivního dělostřeleckého a leteckého bombardování obležené polské hlavní město kapitulovalo. V té době byla prakticky celá země v rukou Němců a Sovětů, pouze izolované kapsy vytrvávaly v odporu, jenž skončil do 6. října. Po završení bojů si Němci a Sověti rozdělili svoji kořist: západní území Polska byla začleněna do Říše, zatímco východní Polsko se stalo součástí Sovětského svazu. Střední Polsko bylo přeměněno v Generální gouvernement okupovaný Němci. Na dobytém území byly zahájeny rozsáhlé represálie proti civilnímu obyvatelstvu. Probíhaly deportace na nucené práce a popravy polské inteligence a Židů. Na tomto teroru se podílely především Himmlerovy Einsatzgruppen a jednotky SS-Totenkopfverbände. Stejně nemilosrdné metody uplatňovali Sověti ve východní části Polska. 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno NKVD v tzv. katyňském masakru. Související informace naleznete také v článku Zimní válka. Poté, co po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo Finsko sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu napadeno Rudou armádou. Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem Mannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno stalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činily 25 000 mužů. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla 13. března 1940 podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům část Karélie. Německé poznatky z tohoto konfliktu přivedly Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda nemůže být pro Wehrmacht vážnou překážkou. V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce 1941 zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv. pokračovací válce pokusili dobýt zpět ztracená území. I když byli Finové spojenci Německa, zachránili si svoje židovské spoluobčany před holokaustem. O židovské otázce se finská vláda odmítla s Němci vůbec bavit. Související informace naleznete také v článku Operace Weserübung. Velitel německého válečného námořnictva (Kriegsmarine) vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaci Norska, jehož přístavy představovaly optimální základny pro německé ponorky. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plán Unternehmen Weserübung, podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaci Dánska, které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost norského přístavu Narvik, jenž sloužil jako překladiště při dovozu švédské železné rudy do Německa. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali podpořit Finy v jejich boji proti Sovětům.[zdroj?] Po skončení Zimní války bylo ale od tohoto záměru upuštěno. Začátkem dubna zahájili Britové zaminovávání norských výsostných vod,[zdroj?] čímž však podnítili německý útok, k němuž došlo 9. dubna 1940. Dánsko se vzdalo po krátkém odporu během jediného dne, ale dánská vláda a ozbrojené síly si zachovaly relativní nezávislost (za cenu kolaborace s Německem) až do 28. srpna 1943, kdy v rámci operace Safari Němci převzali plnou kontrolu. Dánsko bylo jedinou okupovanou zemí, kde se většina židovské populace zachránila před nacistickým holokaustem. Většina z asi sedmi tisíc židů přešla před hlavním německám zátahem na dánské židy (1./2. října 1943) do neutrálního Švédska. Norsku narazili Němci na houževnatý odpor. Většina vylodění proběhla úspěšně s výjimkou Osla, které bylo dobyto teprve německými výsadkáři. V Narviku se Němcům podařilo obsadit město i přístav, záhy však byli obklíčeni takřka pětinásobnou přesilou Britů, Francouzů a Norů, podporovaných Královským námořnictvem (Royal Navy). V následné bitvě o Narvik byli Němci koncem května nuceni město vyklidit a ustoupit směrem k hranicím Švédska, ovšem vývoj situace ve Francii přiměl Spojence počátkem června ke stažení jejich oddílů z Norska. Němci zde později instalovali loutkovou vládu pod vedením norského zrádce Vidkuna Quislinga. Související informace naleznete také v článku Bitva o Francii. Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako Sitzkrieg ("válka vsedě", případně "podivná válka"), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (Oberkommando des Heeres) vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném Fall Gelb. Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. Původní záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. Nicméně generál Erich von Manstein a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přes Ardenský les a řeku Mázu, přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví. Ardeny představovaly kopcovitý, hustě zalesněný terén naprosto nevhodný pro operace tanků, avšak Manstein tvrdil, že nepřítel zde nebude očekávat masivní útok, čímž bude dosaženo momentu překvapení. Obě válčící strany disponovaly stejně početnými armádami. Spojenci měli převahu v tancích, naproti tomu německá Luftwaffe měla nad svými protivníky navrch ve vzduchu, což se spolu s pružnější organizací německých pancéřových sil ukázalo jako rozhodující faktor. Vlastní útok započal 10. května 1940, kdy Wehrmacht překročil hranice Belgie, Holandska a Lucemburska. Němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a strategicky významnou belgickou pevnost Eben-Emael. V reakci na německý vpád do Beneluxu postoupil britský expediční sbor a část francouzských armád do Belgie na linii řeky Dyle, kde hodlaly zastavit německý postup. Tím však šly na ruku Mansteinovu plánu, neboť v téže době se sedm z deseti německých pancéřových divizí valilo nikým nezpozorováno ardenskými průsmyky. Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálem Guderianem u Sedanu k řece Máze, kterou 14. května po urputném boji zdolaly. V tentýž den podnikla Luftwaffe ničivý nálet na Rotterdam, načež Holandsko kapitulovalo. O tři dny později padl také Brusel. Po překročení Mázy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a 20. května dosáhly ústí řeky Sommy do kanálu La Manche, čímž byl završen Mansteinův "sek srpem" (Sichelschnitt). Britové se pokusili zasáhnout bok německých divizí u Arrasu, avšak poté, co byli odraženi, se ocitli v obklíčení. Do 27. května vedl neustálý německý postup k sevření britských a francouzských jednotek u Dunkerque. Na záchranu obklíčených vojsk byla proto zahájena operace Dynamo, v níž se i přes nepřetržité německé nálety britským vojenským i civilním plavidlům podařilo do 4. června evakuovat z Dunkerque takřka 340 000 spojeneckých vojáků. Evakuován byl téměř celý expediční sbor a rovněž 110 000 příslušníků francouzské armády. K této záchraně Spojenců přispěl i Hitlerův rozkaz z 24. května, kterým ze zcela nepochopitelných důvodů zakázal svým tankům v pokračování postupu. Němci obnovili 5. června ofenzívou na řekách Sommě a Aisně útok do nitra Francie a již po čtyřech dnech překročili řeku Seinu. 10. června se zapojila do války po boku Německa i Mussoliniho Itálie. Útok Italů v Alpách skončil ale navzdory italské převaze pohromou. 14. června vstoupil triumfující Wehrmacht do Paříže, která byla ještě předtím prohlášena otevřeným městem. V téže době byla prolomena Maginotova linie. Za těchto kritických okolností byl francouzským předsedou vlády jmenován Philippe Pétain, hrdina z první světové války. Ten zahájil okamžitě vyjednávání o příměří, které bylo uzavřeno 22. června v Compiè v tomtéž železničním vagóně, v němž Němci podepsali příměří v roce 1918. 17. června Sovětský svaz poblahopřál Německu k brilantnímu vítězství. Blitzkrieg na západě tak skončil po pouhých šesti týdnech. Podle podmínek příměří byla Francie rozdělena na dvě části. Sever a západ země, kde se nacházely důležité letecké základny pro válku s Brity a přístavy v Atlantském oceánu, byly okupovány Wehrmachtem. Jižní a východní část Francie setrvala pod kontrolou Pétainovy vlády, která se usadila ve městě Vichy. Pétain zde nastolil kolaborantský, loutkový vichistický režim zcela loajální vůči Německu. Mezitím se v Londýně do čela exilového hnutí Svobodných francouzských sil (Forces françaises libres) postavil služebně nejmladší generál Charles de Gaulle. Francouzská flota zakotvená u alžírského Oranu byla však 3. července napadena britským námořnictvem, aby nepadla do rukou Němců. Související informace naleznete také v článku Bitva o Británii. Po vítězství nad Francií ovládal Adolf Hitler v létě 1940 přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou Evropu. Jeho jediným zbývajícím nepřítelem zůstávala osamocená Velká Británie, jejíž nový ministerský předseda Winston Churchill sliboval Britům ve svých burcujících projevech pouze "krev, pot a slzy". Nicméně britská armáda se po katastrofě ve Francii nacházela v troskách. Jedinou překážkou, která bránila Hitlerovým armádám v podrobení Britských ostrovů a jež mohla zmařit chystanou invazi (operace Seelöwe), bylo nyní britské letectvo (Royal Air Force) v čele s leteckým maršálem Hughem Dowdingem. Zlomit sílu RAF se v nadcházející bitvě pokusila německá Luftwaffe, jejímž velitelem byl Hermann Göring. Němci rovněž doufali, že Británii izolují a vyhladoví s pomocí svých ponorek, operujících z Francie a Norska. Samotná letecká bitva začala krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe zaměřila na britské konvoje, které během tzv. bitvy o kanál (Kanalkampf) vytlačila z Lamanšského průlivu. Hlavní útok byl zahájen 13. srpna, v tzv. "den orla" (Adlertag). Němci nejprve částečně neutralizovali britský radarový systém a zaútočili proti přístavům a vojenským a leteckým zařízením na pobřeží. V průběhu této fáze boje utrpěly obě strany nejvyšší ztráty za celou bitvu. Později se Luftwaffe zaměřila proti letištím RAF ve vnitrozemí a leteckým továrnám. V závěrečné etapě boje, na počátku září, podnikli Němci denní útoky na Londýn a jiná velká britská města, jako bylo třeba Coventry, s cílem zlomit morálku jejich obyvatel. Konečně 15. září Britové přesvědčivě odrazili rozsáhlý německý útok, načež Hitler nařídil odložit vylodění na neurčito. Luftwaffe i nadále pokračovala v bombardování měst (Blitz). Kvůli velkému množství zničených letadel se však od října omezovala pouze na noční útoky, které si i přesto do jara následujícího roku vyžádaly přes 40 000 životů. V bitvě o Británii usilovali Němci o zničení nepřátelských stíhaček, avšak podcenili význam radaru pro obranu Britů. Navíc britský průmysl dokázal vždy plně nahrazovat ztráty vlastních strojů. Značný podíl na tomto vítězství "nemnohých" náležel kromě britských pilotů také Polákům, Kanaďanům, Novozélanďanům, Čechoslovákům, Belgičanům a zástupcům mnoha jiných národů. Související informace naleznete také v článku Balkánské tažení. Již od třicátých let směřoval Benito Mussolini své velmocenské ambice na Balkánský poloostrov. V dubnu 1939 okupovala italská vojska Albánii, z níž 28. října 1940 zahájila překvapivý útok proti Řecku. Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přechodu do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolu rumunských ropných polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán (operace Marita). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko. Na konci března 1941 se k Ose připojila i Jugoslávie, avšak protiněmecké demonstrace a puč jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance. 6. dubna 1941 překročily německé divize z Rakouska, Rumunska a Bulharska hranice s Jugoslávií, souběžně Luftwaffe podnikla ničivý nálet na Bělehrad. Jugoslávská obrana byla brzy prolomena a už 10. dubna 1941 stanuly jednotky Wehrmachtu v chorvatském Záhřebu, kde byly uvítány jásajícími davy. Bělehrad dobyly německé pancéřové divize dva dny nato a 17. dubna přijalo jugoslávské velení svou bezpodmínečnou kapitulaci. Poražená Jugoslávie byla rozdělena mezi vítězné státy a na jejích troskách byl vyhlášen tzv. Nezávislý stát Chorvatsko pod vedením Ustašovců. Řekové posílení britskými jednotkami, přesunutými ze severní Afriky, kladli Němcům houževnatější odpor. Německý postup do vnitrozemí ztěžoval také nepříznivý hornatý terén. Po překonání Metaxasovy linie padlo 9. dubna 1941 do rukou Němců město Soluň, takže téměř polovina řecké armády byla uvězněna ve východní Makedonii. Během dvou týdnů byli Řekové obklíčeni rovněž v Epiru. Britové se pokusili zadržet Němce u Thermopyl, avšak poté, co byla jejich obrana zdolána, zahájili obojživelnou evakuační operaci. 27. dubna 1941 vstoupily oddíly Wehrmachtu do Athén a na Peloponés, čímž bylo balkánské tažení ukončeno. O necelý měsíc později, 20. května 1941, provedly německé vzdušné síly leteckou invazi na Krétu. Při tomto útoku však němečtí výsadkáři utrpěli těžké ztráty a také zprvu nedokázali dobýt žádné letiště potřebné k zajištění příchodu posil a k plynulému zásobování. Kvůli špatné koordinaci a komunikaci mezi jednotkami britského Commonwealthu a intenzivním útokům Luftwaffe se však Němcům nakonec podařilo konsolidovat svoje pozice a vytlačit Spojence z ostrova. Hitler nicméně do budoucna zakázal provádění jakýchkoli dalších výsadkových operací. Související informace naleznete také v článku Druhá světová válka v Africe. Severoafrické tažení začalo v září 1940, kdy 160 000 italských vojáků proniklo z Libye do Egypta, jenž byl protektorátem Britů. Italský postup se však zastavil po pouhých sto kilometrech, načež začátkem prosince zahájilo 36 000 britských, australských, indických, novozélandských a jihoafrických vojáků protiútok, při němž byli Italové vytlačeni do Libye. V pokračujících bojích byli Italové nuceni ustoupit na Kyrenaiku, kde byla většina italské armády posléze polapena a zničena britským útokem napříč poloostrovem. Po tomto katastrofálním vývoji nezbylo Mussolinimu než požádat o pomoc Hitlera, který vyslal do severní Afriky dvě divize pod velením generála Rommela. Ihned po svém příchodu koncem března 1941 se Rommel vrhl do ofenzívy. Po překonání britské obrany, oslabené stažením části sil do Řecka, dobyl jeho Afrikakorps zpět Kyrenaiku a přístav Benghází. V dubnu dorazily Rommelovy tanky k libyjskému přístavu a pevnosti Tobrúk, bráněnému australskými vojáky. Jelikož Tobrúk představoval překážku postupu do Egypta, pokusili se ho Němci třikrát dobýt, avšak jejich úsilí skončilo neúspěchem. Podobně dopadly také britské snahy o vyproštění, načež se Rommel uchýlil k obléhání pevnosti, jež se protáhlo na osm měsíců. Zatím v květnu 1941 přemohlo vojsko Commonwealthu proněmeckou vládu v Iráku, která byla podporována německými vzdušnými silami z letišť ve vichistickou vládou kontrolované Sýrii. Během června a července proto Britové spolu se Svobodnými Francouzi obsadili Sýrii a Libanon. Už v lednu pronikly smíšené britské a koloniální oddíly do Etiopie a do konce května 1941 porazily zde umístěné italské vojsko, čímž Italská východní Afrika vzala za své. Související informace naleznete také v článcích Operace Barbarossa a Východní fronta (druhá světová válka). Boj proti bolševismu náležel společně se získáním "životního prostoru" na východě mezi hlavní motivy Hitlerovy politické kariéry. Vlastní tažení proti Sovětskému svazu, jež mělo být podle nacistické rasové ideologie vedeno jako vyhlazovací válka, bylo připravováno již od vítězství nad Francií v létě 1940. Operace Barbarossa, jak byl výsledný plán pojmenován, předpokládala rozdělení německých vojenských sil do třech skupin armád. Na severu měly být obsazeny pobaltské státy a Leningrad. Skupina armád Střed, na níž spočívala hlavní tíže tažení, měla postoupit přes Bělorusko a dobýt Moskvu. Jižní uskupení německých vojsk spolu s Rumuny, Italy a Maďary mělo okupovat Ukrajinu. Za operační cíl, jehož mělo být dosaženo, byla stanovena linie spojující města Archangelsk a Astrachaň. Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941, kdy 3 miliony německých vojáků s 3600 tanky překročily sovětské hranice. Ačkoli přesuny německých armád byly dobře patrné celé měsíce před začátkem tažení, Stalin, jehož důvěra v sovětské vojenské kapacity byla otřesena zimní válkou, odmítal vykonat jakákoli protiopatření, jež by mohla vyprovokovat Němce. Rudá armáda byla tudíž útokem naprosto zaskočena, třebaže měla nad Němci převahu v tancích i v letadlech. Obzvláště sovětské letectvo bylo značně poničeno německými nálety první den útoku. Německé pancéřové kleště, následované pěchotou, už v prvním týdnu obklíčily a zničily ohromné seskupení sovětských vojsk v prostoru Białystok-Minsk. Přitom urazily více než 600 kilometrů. Na počátku července překročila skupina armád Střed Dněpr a přiblížila se ke Smolensku, kde se poté odehrála rozhořčená obkličovací bitva, jež byla skončena v srpnu. V obou těchto střetnutích padly do zajetí stovky tisíc sovětských vojáků. Mezitím skupina armád Jih obsadila západní Ukrajinu, zatímco Rumuni obklíčili Oděsu. Postup v tomto sektoru fronty se však rozvíjel pomaleji. Na severu Němci rychle překonali řeku Dvinu a po obsazení Litvy, Lotyšska a Estonska směřovali k Leningradu. Stejně jako v Polsku postupovaly za jednotkami Wehrmachtu Einsatzgruppen SS, které nemilosrdně likvidovaly veškeré židovské obyvatelstvo a politické komisaře Rudé armády. Na těchto zvěrstvech se leckdy podílel i Wehrmacht. S obdobnou krutostí a brutalitou bylo nakládáno rovněž se zajatými rudoarmějci všech hodností, s partyzány a také s civilisty. Po dobytí Smolenska se němečtí generálové zasazovali za okamžitý útok na Moskvu, která byla pro jejich vojska nyní vzdálená jen 400 kilometrů. Nicméně Hitler považoval za důležité ovládnout ukrajinské zemědělské a průmyslové zdroje, ačkoli krátce po začátku tažení nařídilo sovětské vrchní velení (Stavka) evakuaci sovětského průmyslu na východ, především demontování veškerého těžkého průmyslu a jeho evakuaci ze západních regionů do oblastí za Ural. Hitler proto skupině armád Střed nařídil zastavit postup na sovětské hlavní město a obrátit se na jih. 8. září 1941 Němci spolu s Finy oblehli Leningrad a toto město postupně téměř zcela odřízli od veškerého nutného zásobování. Obležení Leningradu trvalo více než dva roky a vyžádalo si životy až jednoho milionu civilistů. Do konce září bylo pak v gigantické obkličovací bitvě u Kyjeva zajato dalších 650 000 sovětských vojáků. Po šestitýdenní pauze obnovila skupina armád Střed 2. října svůj útok na Moskvu (tzv. operace Tajfun). Německý postup však záhy zpomalily podzimní deště, jež proměnily ruské cesty v bláto. O měsíc později udeřily první mrazy. V listopadu pronikli Němci do Rostova na Donu a na Krym. 15. listopadu zahájili svoji finální ofenzívu proti Moskvě, jež měla být provedena obrovitým obchvatem města. Na konci měsíce stály předsunuté jednotky Wehrmachtu sotva 30 kilometrů od Kremlu, vyčerpaní němečtí vojáci se ale ocitli na pokraji svých sil. Do 5. prosince 1941 byl celý německý postup zastaven. Následujícího dne zahájily čerstvé sibiřské divize maršála Žukova, které byly vybaveny moderními tanky T-34, sovětský protiútok, který do začátku ledna 1942 zatlačil příliš roztažené německé linie o 200 kilometrů zpět. Německá blesková válka v Sovětském svazu již tehdy prakticky ztroskotala. Související informace naleznete také v článcích Útok na Pearl Harbor a Válka v Tichomoří. Japonská agrese v Číně od roku 1937 měla za následek ochlazení ve vztazích s USA. Po pádu metropolitní Francie vstoupily japonské jednotky koncem září 1940 do Francouzské Indočíny a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií. Přítomnost císařské armády v Indočíně a stupňující se japonské požadavky vůči Holandské východní Indii přiměly USA k uvalení ropného embarga na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál Hideki Tódžó, si Japonsko muselo k zachování svých výbojů ve východní Asii zajistit dodávky ropy a ostatních surovin silou. Císařský generální štáb proto vypracoval plán obranného perimetru v Asii a v Tichém oceánu, umožňujícího Japonsku nerušené využívání tamních přírodních zdrojů k vedení defenzivní války. Nezbytným předpokladem úspěchu tohoto záměru byla neutralizace americké tichomořské flotily. 7. prosince 1941 se z japonských letadlových lodí, jež nepozorovaně připluly do blízkosti Havajských ostrovů, vznesly stovky japonských letadel, které krátce před osmou hodinou podnikly ničivý nálet na americkou námořní základnu v Pearl Harboru. Během dvouhodinového útoku byla potopena nebo vážně poškozena řada amerických bitevních lodí a jiných plavidel. Po tomto zákeřném napadení vyhlásily USA Japonsku válku. Na stranu Japonska se o čtyři dny později přidaly také Německo a Itálie. Už před vstupem do konfliktu USA pozvolna opouštěly svoji izolacionistickou politiku a zastávaly jen formálně neutrální postoj k válčícím stranám. V březnu 1941 prezident Roosevelt podpořil Spojence, když prosadil zákon o půjčce a pronájmu umožňující Britům, Číňanům a Sovětům odebírat americké zbrojní a jiné dodávky bez nutnosti okamžitého splacení. Konečně po japonském přepadení Pearl Harboru se ohromné americké průmyslové kapacity plně zapojily do boje proti Ose. 11. prosince 1941 vyhlásilo nacistické Německo válku Spojeným státům americkým a Adolf Hitler osobně schválil přípravu na provedení sabotážních a teroristických útoků na území USA (např. Operace Pastorius v roce 1942). Ochromení pacifické floty poskytlo Japoncům volnou ruku k jejich expanzi. Před koncem prosince obsadili Japonci britský Hongkong a Gilbertovy ostrovy, stejně jako Guam a ostrov Wake, jež byly v držení Američanů. Rovněž vpadli do britského Malajska. Ze spojeneckého Siamu napadli Barmu a vylodili se na Američanech kontrolovaných Filipínách. Singapur, považovaný za nedobytnou pevnost, padl 15. února 1942. Kolem 130 000 Indů, Australanů a Britů bylo vzato do zajetí, pád Singapuru se stal tudíž nejvíce pokořující kapitulací britských dějin. Po vítězství v bitvě v Jávském moři okupovali Japonci v březnu Holandskou východní Indii a přistáli na Nové Guinei. Americké a filipínské oddíly kapitulovaly na filipínském Luzonu v dubnu a obránci Corregidoru vydrželi až do května. Na počátku téhož měsíce zahájili Japonci obojživelnou operaci k obsazení Port Moresby na Nové Guinei, čímž by narušili komunikační spoje mezi USA a Austrálií. Ovšem v následné bitvě v Korálovém moři Spojenci odrazili japonské invazní síly. Po symbolickém Doolittlově náletu na Tokio japonské velení rozhodlo o obsazení atolu Midway. Současně měly být dobyty Aleutské ostrovy. Na konci května vyplula japonská flota pod velením admirála Jamamota vstříc Midwayi. Japonci usilovali o další překvapivý úder, avšak Američané krátce předtím prolomili japonský kód a byli tak zpraveni o jejich úmyslu. 4. června 1942 se Američanům podařilo v bitvě u Midway rozdrtit japonské letadlové lodě, jež tvořily jádro japonských námořních sil, načež Jamamoto nařídil ústup. Po pouhých šesti měsících skončilo období japonských úspěchů, neboť císařské námořnictvo se z této porážky, která ho připravila o klíčové letadlové lodě, nikdy zcela nevzpamatovalo. V listopadu 1941 zahájila posílená britská 8. armáda operaci Crusader, během níž osvobodila Tobrúk. Jelikož německé námořní a zásobovací linie byly narušovány útoky britských námořních a leteckých sil operujících z Malty, byl Rommel přinucen k ústupu na svoji výchozí pozici. Jakmile britský tlak na nepřátelské komunikační linie na počátku roku 1942 polevil, síly Osy byly rychle doplněny, pročež v lednu obnovily svoji ofenzívu. Rommel poté snadno vytlačil Brity zpět na Kyrenaiku, kde koncem května přemohl jejich obranu u Gazaly. Nato Afrikakorps zdolal veškeré britské obranné pozice a po dvoudenním boji obsadil na konci června 1942 Tobrúk. Vítězství Osy bylo korunováno zajetím více než 25 000 spojeneckých vojáků. Rommel pak navzdory rozkazům pronásledoval poraženou 8. armádu do Egypta a v červenci se s ní střetl v první bitvě u El Alamejnu. Nicméně Rommelův pokus obsadit Alexandrii vzdálenou pouhých 100 kilometrů neuspěl. Boje pokračovaly po celý červenec, než byly obě strany příliš vyčerpány. Související informace naleznete také v článku Druhá bitva o Atlantik. Německé ponorkové loďstvo mělo obdobně jako v první světové válce vyhladovět a izolovat Britské ostrovy ničením obchodních lodí. Za vlastní počátek bitvy o Atlantik lze považovat 14. říjen 1939, kdy jedna německá ponorka vnikla do zálivu Scapa Flow, hlavního opěrného bodu britské domácí floty (Home Fleet), přičemž potopila jednu ze zde zakotvených bitevních lodí. Přes tento úspěch se však do poloviny roku 1940 německé útoky v Atlantském oceánu omezovaly pouze na ojedinělé akce osamocených ponorek. Teprve po dobytí Francie, jež umožnilo zřízení ponorkových základen v přístavech v Brestu, Lorientu, Saint-Nazaire a La Rochelle, zajišťujících rychlejší dosažení operačních prostorů, došlo k zefektivnění německých ponorkových operací. Německé ponorky plně rozvinuly taktiku vlčích smeček, proti nimž byly spojenecké konvoje, slabě chráněné doprovodnými torpédoborci, bezmocné. V roce 1940 přišli Spojenci o 4,5 milionů tun lodního prostoru a v roce 1941 o zhruba stejné množství. Vítězství německých ponorek obratně využívala nacistická propaganda, jež mnohé z úspěšných kapitánů stylizovala do role národních hrdinů. K podpoře vedení ponorkové války vyplula v květnu 1941 z Baltského moře do Atlantiku německá eskadra. Ta sestávala z právě do služby uvedené bitevní lodě Bismarck, těžkého křižníku Prinz Eugen a několika torpédoborců. V průběhu plavby v Dánském průlivu mezi Grónskem a Islandem poslal Bismarck ke dnu britský bitevní křižník HMS Hood. Přesto dříve, než doplul do Francie, byl dostižen a zničen britským loďstvem. Po vstupu Spojených států do války se těžiště německých akcí přesunulo blíže k americkému pobřeží. Zpočátku špatně organizovaná americká pobřežní obrana nedokázala zamezit útokům na obchodní lodě. Operační pásmo ponorek se později v důsledku intenzivnější obrany rozšířilo až do Karibiku a jižního Atlantiku. Původní počet asi 50 ponorek na počátku války vzrostl ve druhé polovině roku 1942 na více než 300. Tento rok byl proto nejúspěšnějším rokem německých ponorek, které zničily přes 8 milionů tun lodního prostoru, čímž se nejvíce přiblížily kritické hranici ohrožující britské hospodářství. V červnu 1942 také proběhla neúspěšná Operace Pastorius, kdy došlo k prvnímu pokusu o vylodění německých sabotérů na území USA, kteří měli za úkol poškodit válečný průmysl USA a vyvolat bombovými útoky paniku mezi civilním obyvatelstvem. Koncem roku 1942 však Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané ponorkami. Díky zvýšené spojenecké produkci modernějších letadel a torpédoborců bylo v květnu 1943 potopeno 43 německých ponorek, což si vynutilo dočasné přerušení ponorkových operací. Na tomto zvratu, jenž se projevil poklesem potopené tonáže na 3,5 milionů, nic nezměnil ani vynález šnorchlu. Po osvobození Francie v létě 1944 musely být opuštěny ponorkové základny na pobřeží Atlantiku. Ponorky byly pak zatlačeny zpět do Severního a Baltského moře. Po německé kapitulaci v květnu 1945 byly ponorky buď poslány ke dnu, nebo se jejich posádky vzdaly ve spojeneckých přístavech. Související informace naleznete také v článku Bitva u Stalingradu. Poté, co byly sovětské průlomy na východní frontě eliminovány, převzal Wehrmacht na jaře 1942 opět iniciativu. Nová Hitlerova ofenzíva (Fall Blau) si kladla za cíl dobytí jižního Ruska a po dosažení Volhy proniknutí za Kavkaz, kde mělo být obsazeno Baku a místní ropná pole. Jakmile půda po jarním tání dostatečně ztvrdla, byl v květnu zahájen útok proti Sovětům na Krymu, jenž byl završen dobytím obleženého Sevastopolu na začátku července. 28. června vyrazili Němci východně od Charkova směrem na Voroněž a za méně než čtyři týdny stanuli na březích Donu. Navzdory rychlosti útoku byly počty zajatých sovětských vojáků nesrovnatelně nižší než v předchozím roce. Stalin a jeho generálové věřili, že Němci chystají druhý, mnohem mocnější úder na Moskvu a shromáždili zde veškeré dostupné zálohy, zatímco na jihu se Rudá armáda měla vyvarovat obklíčení. Koncem července se Hitler vlivem relativní snadnosti německého postupu rozhodl pozměnit původní plán a nařídil polovině armád blížících se ke Stalingradu zamířit na Kavkaz. 23. července byl znovu dobyt Rostov a na začátku srpna se německé tanky přehnaly přes Kubáň, načež dorazily k severnímu Kavkazu, kde byly spatřeny první vrtné věže. 21. srpna vztyčili bavorští horští myslivci vlajku se svastikou na hoře Elbrus. Kvůli velkým vzdálenostem a nedostačující železniční síti se však vážně zhoršilo zásobování vojenských operací, což zpomalilo další útoky. Souběžně s ofenzívou na Kavkaze pokračoval rovněž postup německé 6. armády vstříc Stalingradu. Vlastní bitva u Stalingradu začala 23. srpna potom, co asi 1000 letadel Luftwaffe zasypalo Stalingrad zápalnými bombami, které proměnily většinu města v hromadu sutin. Krátce nato dosáhly německé jednotky Volhy severně od města. V samotném Stalingradu Stavka zorganizovala improvizovanou obranu, s níž se Němci střetli v rozhořčeném boji o každý dům a ulici. Zapletli se tak do náročné a vyčerpávající bitvy v rozvalinách města, v níž utrpěli vysoké ztráty. Během německé ofenzívy, pokračující až do poloviny října, přišla 6. armáda o polovinu svých bojových stavů, zatímco sovětské 62. armádě neustále proudily přes Volhu čerstvé posily. Kvůli přílišnému roztažení fronty byla německá křídla tvořena méně kvalitními rumunskými, maďarskými a italskými divizemi. Této slabosti využili Sověti, když v rámci operace Uran provedli 19. listopadu dva mohutné údery severozápadně a jihovýchodně od města. O čtyři dny později se útočící sovětské fronty setkaly západně od Stalingradu, čímž byla 6. armáda uvržena do obklíčení. Ujištěn Göringovým tvrzením, že Luftwaffe dokáže zásobit obleženou 6. armádu letecky, rozkázal Hitler jejímu veliteli, generálu Paulusovi, vytrvat na místě. 12. prosince byl zahájen pokus o vyproštění. Nicméně trvající sovětský nápor a Hitlerův kategorický nesouhlas s vyklizením Stalingradu měly za následek, že němečtí vojáci ve městě se ocitli v pasti. V polovině prosince byla spuštěna operace Saturn, při níž Rudá armáda vytlačila Němce z Kavkazu. Zatím ve Stalingradu Paulus odmítl sovětskou výzvu ke kapitulaci, pročež Sověti obnovili útok na město, než konečně 31. ledna Paulus a většina vyhladovělých vojáků 6. armády v beznadějné situaci kapitulovala. Zbytky německých sil ve Stalingradu se vzdaly 2. února 1943, ačkoli omezené střety především v městských stokách pokračovaly ještě v dalších měsících. Z téměř 300 000 příslušníků 6. armády padlo do sovětského zajetí 90 000 mužů, z nichž se po válce vrátilo do Německa pouze 6000. Sovětské vítězství u Stalingradu definitivně zlomilo mýtus o neporazitelnosti Wehrmachtu a stalo se symbolem obratu ve vývoji války. Související informace naleznete také v článku Druhá bitva u El Alameinu. Armády Spojenců a Osy v severní Africe se v srpnu 1942 zotavovaly z předchozích náročných bojů. V témže měsíci navštívil Winston Churchill Egypt, načež byl novým velitelem 8. armády jmenován generál Montgomery, jenž dodal britským silám v Africe novou energii. Koncem srpna se Rommel pokusil znovu prorazit do údolí Nilu, avšak byl odražen rozhodnou britskou obranou v bitvě u Alam Halfy. Rommel se poté vydal ze zdravotních důvodů do Německa, čehož Britové využili k posílení svých vojsk a k přípravě vlastní ofenzívy. 23. října zahájil Montgomery druhou bitvu u El Alameinu, v níž po dvanácti dnech intenzivních bojů síly Commonwealthu přinutily Afrikakorps ke stažení z Egypta. Na počátku listopadu se americké a britské jednotky vylodily v Casablance, Oranu a Alžíru ve francouzské severní Africe (operace Torch). Nicméně Hitler a Mussolini nečekaně rychle zareagovali přesunutím vojska do Tuniska. Tam ustupoval rovněž Rommelův Afrikakorps, obezřetně stíhaný Montgomeryho 8. armádou. Po překročení Libye se Rommel opevnil na tuniských hranicích. V únoru se pokusil vymanit z nepřátelského sevření a zaútočil na západ proti americkým divizím v průsmyku Kaserín. Ostřílení němečtí veteráni zde přivodili Američanům vážnou porážku, ti se ale z tohoto nezdaru rychle poučili. Koncem března se Britům podařilo vymanévrovat Rommela u Mareth, pročež se postavení Osy v Africe začalo pozvolna hroutit. Poté, co Spojenci vstoupili do Tunisu, síly Osy 13. května 1943 kapitulovaly. Do zajetí padlo 275 000 italských a německých vojáků. Po příchodu německé armády byly v různých evropských státech zavedeny rozdílné metody zacházení s podrobeným obyvatelstvem, které vycházely z nacistických politických, rasových a ekonomických idejí a záměrů. K jejich naplnění využívali okupanti všech možných prostředků represe, jež obnášely především vojenský a policejní útlak, reprezentovaný systémem koncentračních táborů a hrozbou odvlečení na nucené práce, jimiž byly postiženy miliony lidí. Represe a vykořisťování však brzy narazily na odpor poražených a okupovaných národů. V Nizozemsku proběhla stávka policie a železničářů. Ve Francii docházelo k ozbrojeným útokům, na nichž se podílely odbojové skupiny Résistance a Maquis. V Polsku působila podzemní Zemská armáda (Armija Krajowa), která v srpnu 1944 zorganizovala varšavské povstání. V Protektorátu proběhl v květnu 1942 úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, jednoho z nejvýše postavených nacistů. Nejsilnější odpor převládal v balkánských státech a ve východní Evropě. Jugoslávští partyzáni vedení Titem dokázali osvobodit rozlehlá území Bosny a Hercegoviny a Černé Hory, přičemž na sebe vázali několik divizí Osy. Obdobně řečtí komunističtí (ELAS) a monarchističtí partyzáni (EDES) kontrolovali hornaté řecké vnitrozemí. Taktéž na dobytém území Sovětského svazu operovaly četné odbojové skupiny, které prováděly sabotáže na komunikačních uzlech. Partyzánský způsob boje byl plánován Rudou armádou už před vypuknutím války, takže po obsazení západních částí země zahájily odříznuté jednotky útoky proti okupačním silám v týlu fronty. Boj proti partyzánům vedli Němci odlišně ve východní a západní Evropě. Ve Francii nebo Itálii, kde vzniklo silné komunistické hnutí odporu po okupaci země Němci, docházelo k spíše ojedinělým případům masakrů civilního obyvatelstva. Naproti tomu válka proti partyzánům v Řecku, Jugoslávii, Albánii nebo SSSR nabývala podoby nemilosrdného a systematického vyhlazovacího boje. Dokladem toho je skutečnost, že jenom v Bělorusku zahynula v průběhu války takřka čtvrtina veškeré populace. Asijské národy okupované císařskou armádou byly Japonci zahrnuty do Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity. Ačkoli japonští vojáci byli nejprve vítáni jako osvoboditelé z nadvlády Evropanů, jejich brutalita vůči Asiatům zvedla proti nim brzy všeobecnou nenávist a odpor. Související informace naleznete také v článku Italské tažení. V lednu 1943 se konala Casablanská konference, na níž Churchill přesvědčil Roosevelta k upřednostnění invaze na Sicílii a do Itálie před přímým útokem na západní Evropu. Realizace tohoto záměru započala 9. července 1943, kdy se kombinované britsko-kanadsko-americké síly zachytily na Sicílii. Navzdory houževnatému odporu německých divizí nebyla vojska Osy schopná zabránit Spojencům v dobytí ostrova. Přesto ještě před pádem Sicílie v polovině srpna stihla Osa evakuovat většinu svých jednotek na pevninu. Mezitím, co probíhaly boje na Sicílii, byl Mussolini v Itálii zbaven moci a uvězněn. Na začátku září byl však osvobozen německým komandem a na Němci okupovaném území později vyhlásil loutkovou Italskou socialistickou republiku. Italská vláda zahájila vyjednávání se Spojenci, které vyústilo v podepsání kapitulace 3. září 1943. V tentýž den překročili Britové Messinský průliv. 9. září, den po zveřejnění italské kapitulace, se Američané vylodili u Salerna nedaleko Neapole. Zde ale museli čelit prudkému německému protiútoku. Ovšem ještě před začátkem zimy se Němci stáhli na Gustavovu linii na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénu Apeninského poloostrova k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu 1944 neúspěšně pokusili prolomit německou obranu vyloděním u Anzia v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavá bitva o Monte Cassino. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu se Polákům podařilo v tomto boji dobýt vítězství. 4. června vstoupili spojenečtí vojáci do Říma. Němci zatím v pořádku ustoupili na Gótskou linii, protínající italský poloostrov mezi Pisou a Rimini. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout k Vídni. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor. Související informace naleznete také v článku Bitva v Kurském oblouku. V průběhu operace Saturn přišel Wehrmacht do poloviny února 1943 o kontrolu nad Rostovem a Charkovem. Při následném německém protiútoku, jemuž čelili v bitvě u Sokolova i vojáci 1. československého praporu, však Němci opět obsadili Charkov, čímž vznikla výduť u města Kursk. Ještě než jarní deště přerušily v březnu 1943 boje na východní frontě, vrhl se Hitler do plánování nové letní ofenzívy, jejímž cílem mělo být obklíčení a zničení sovětských vojsk ve výběžku u města Kursk. Ve srovnání s dřívějšími letními kampaněmi se jednalo o mnohem skromnější operační cíl. Stavka byla prostřednictvím sovětské rozvědky dostatečně informována o německých úmyslech a nechala proto kurský oblouk značně opevnit vytvořením hustých minových polích a protitankových pastí, rozmístěním velkého počtu protitankových děl a zřízením do hloubky vedených linií zákopů. Bitva u Kurska začala 5. července 1943 německým úderem severně a jižně od města, přičemž jádro německých sil představovaly pancéřové divize tvořené také novými typy tanků včetně Tigrů. Toto střetnutí se stalo největší tankovou bitvou celé války. Navzdory ohromné koncentraci tankových sil se německým pancéřovým kleštím nepodařilo spojit, načež Hitler po několika dnech nařídil zastavení ofenzívy. V tomto marném boji byly promrhány německé tankové zálohy, takže iniciativa na východní frontě přešla definitivně na stranu Rudé armády. Sověti zahájili vlastní protiútok již v polovině července a do konce srpna dobyli těžce zkoušený Charkov. V srpnu začala druhá bitva o Smolensk, jenž byl Sověty osvobozen na konci září. Hitler se pokusil zadržet stupňující se nápor Rudé armády vybudováním Východního valu. Tato obranná linie byla ale záhy proražena poté, co v bitvě o Dněpr vytvořili Sověti řadu předmostí na pravém břehu tohoto toku a v listopadu dobyli za účasti československých vojáků Kyjev. Postup Rudé armády neustával a v lednu 1944 byla v rámci leningradsko-novgorodské operace prolomena blokáda Leningradu. Na jihu zatím pokračovalo osvobozování Pravobřežní Ukrajiny, na němž se v rámci žytomyrsko-berdyčevské a korsuň-ševčenkovské operace podíleli i příslušníci 1. československé brigády. Na přelomu března a dubna se části německých vojsk podařilo vyváznout z hrozícího obklíčení v bitvě u Kamence Podolského. Pokračující sovětské ofenzívy zatlačily Němce do konce dubna k řece Prut na rumunských hranicích. Sovětské tanky se dále na západě probily až do blízkosti Lvova, když předtím dosáhly sovětsko-polské hranice z roku 1939. Část německých a rumunských divizí byla odříznuta na Krymu, kde byla dílem zlikvidována při krymské operaci, dílem se je podařilo evakuovat. Související informace naleznete také v článku Bitva o Guadalcanal. Po zastavení japonské expanze v Tichomoří rozhodlo americké vrchní velení v červenci 1942 o vyslání námořních a pozemních sil na Šalamounovy ostrovy a Novou Guineu, kde měla být eliminována klíčová japonská vojenská základna v Rabaulu. První krok k jejímu obsazení představovalo dobytí ostrova Guadalcanal, na němž byl v následujícím měsíci zahájen výsadek americké námořní pěchoty. Počáteční snadné přistání na ostrově zkomplikoval příchod japonských posil ("tokijský expres"). V pobřežních vodách svedly obě strany šest námořních bitev, zatímco na souši zuřila vyčerpávající materiálová bitva. Enormní ztráty lodí a letadel přinutily Japonce ke stažení loďstva koncem listopadu. Vlastní bitva o Guadalcanal skončila pak 9. února 1943 americkým vítězstvím. V závěru roku 1942 se Britové pokusili proniknout z Indie barmskou džunglí do údolí řeky Iravádí, avšak tato operace skončila katastrofálním ústupem v květnu 1943. V téže době získali Američané zpět Aleutské ostrovy, ovšem hlavní operace probíhaly v jihozápadním Pacifiku. V září vypudili Australané a Američané pod velením generála MacArthura Japonce z východního pobřeží Nové Guineie. Americký a novozélandský postup na Šalamounových ostrovech byl fakticky završen vyloděním na Bougainville v listopadu. Na konci roku 1943 zaútočili Američané na Gilbertovy ostrovy v centrálním Pacifiku, obzvláště tvrdé boje se odehrávaly v bitvě o silně opevněný atol Tarawa. V únoru 1944 pokračovali Američané na Marshallovy ostrovy, kde se setkali s podobně tuhým odporem na Kwajaleinu a Eniwetoku. Významný podíl na japonských nezdarech náležel americkým ponorkám, které potápěly japonské obchodní lodě. Kvůli následnému nedostatku surovin kolabovala japonská válečná výroba a nedostávalo se rovněž pohonných hmot. Zásobování odloučených postů se hroutilo, evakuace a přesuny jednotek musely provádět válečné lodě, kterých ale nebylo dostatečné množství. V březnu 1944 bylo po dobytí okolních ostrovů Spojenci izolováno asi 100 000 japonských vojáků v Rabaulu. Ve stejném měsíci byla spuštěna operace U-Go, japonská invaze do indického Ásámu, jehož dobytím by Japonci znemožnili přísun zásob Čankajškovým čínským nacionalistům. Japonské záměry byly však zmařeny odhodlanou obranou pohraničních indických měst Kohimy a Imphálu silami Commonwealthu. Takřka současně probíhala v Číně japonská ofenzíva Iči-Go, která vyústila v téměř úplný kolaps čínských vojsk. V červnu se Američané vylodili na Marianech a utkali se s Japonci v namáhavé bitvě o Saipan. Japonci usilovali o zvrat ve vývoji války v Tichomoří, ovšem jejich námořnictvo a letectvo byly v témže měsíci poraženy v bitvě ve Filipínském moři. Z Marian mohly od tohoto okamžiku vzlétat americké bombardéry, čímž byla započata destrukce japonských průmyslových center. Ve druhé polovině října byl zahájen americký výsadek na Filipínách. Krátce nato vyplulo japonské císařské námořnictvo do svého posledního velkého střetnutí v této válce. V tři dny trvající bitvě u Leyte na konci října 1944 byla japonská flota navzdory sebevražedným útokům kamikaze zcela rozdrcena. Související informace naleznete také v článku Strategické bombardování. Počátky koncepce strategického bombardování lze vypozorovat již na konci první světové války. V meziválečném období byla myšlenka leteckého bombardování nepřátelského týlu rozvíjena především britskými a americkými leteckými teoretiky. Nicméně byli to Němci, kteří jako první aplikovali tuto doktrínu, když ve španělské občanské válce Legie Condor bombardovala Guerniku. Rovněž Japonci napadali v Číně velká města, jako byla Šanghaj, Wu-chan, Nanking nebo Kanton. V září 1939 uskutečnila Luftwaffe ničivé nálety proti civilním i vojenským cílům v Polsku, zvlášť těžce byla poničena Varšava. Podobně bylo postiženo také centrum Rotterdamu při útoku Luftwaffe 14. května 1940. Bombardování Britských ostrovů začalo už během bitvy o Británii, po jejímž neúspěchu přešla Luftwaffe na podzim 1940 k nočním náletům na britská města (Blitz). 8. listopadu vybombardovali Němci Coventry. V reakci na to Bombardovací velitelství RAF zintenzívnilo odvetné útoky proti průmyslovým cílům v Německu. Hitler původně trval na tom, že bombardování budou vystavena pouze letiště a jiné vojenské cíle. Od těchto omezení bylo ale postupně upuštěno. Vzhledem k blížícímu se tažení proti SSSR omezila Luftwaffe v květnu 1941 další bombardování Británie. Po napadení Jugoslávie byl v dubnu téhož roku srovnán se zemí Bělehrad. Luftwaffe sehrála velkou roli taktéž při operacích na východní frontě, ačkoli ani u Moskvy ani u Stalingradu nepřivodila rozhodnutí. Pozdější německá snaha zbrzdit postup Rudé armády strategickým bombardováním sovětských továren byla limitována neexistencí vhodného typu letounu dlouhého doletu. Od poloviny roku 1942 působilo v Evropě americké letectvo (USAAF). V téže době se začala projevovat rostoucí účinnost bombardování v důsledku zvyšování počtu bombardérů, vylepšování technických prostředků a posilování eskort doprovodných stíhaček. Z důvodu kriticky nízké efektivity útoků na německé továrny přešli Britové na počátku roku 1942 k plošným náletům na německá města. (Zpočátku se bombardovalo v noci, od druhé poloviny roku 1944 – po oslabení Luftwaffe – se přešlo k bombardování i ve dne). V březnu provedla RAF nálet na Lübeck, jenž se stal prvním německým městem obráceným v trosky. V květnu a červnu podniklo tisíc britských bombardérů nálety nejprve na Kolín a později na Essen a Brémy. Spojenci brzy zjistili,že než ničit města výbušninami, je mnohem efektivnější je zapálit. Proto svrhávali na veliké ploše velké množství lehkých zápalných bomb. Požár město osvětlil, a další vlna bombardérů měla těžké bomby, které svrhávala do ulic. Přerušila dopravu, aby se hasiči nedostali k požárům, současně tím přerušila rozvod vody a plynu.(Po válce prováděné statistiky zjistily, že sklepní kryty chránily dosti – přímým zásahem bomby zemřelo jen 5% obětí, ale cca 80% obětí způsobilo ve sklepích udušení kouřem z požárů- oproti bunkru, který má vlastní klimatizaci). Na jaře a v létě 1943 byla spálena na prach města v Porúří. Spojenecké bombardování Hamburku v červenci způsobilo ohňovou bouři, jíž padlo za oběť 30 000 lidí. (Hamburk hořel 14 dní a nocí a jeho zář byla v noci vidět na 200 kilometrů). Od září 1943 byl náletům vystaven také Berlín. V první polovině roku 1944 se spojenecké útoky zaměřily více na komunikační uzly ve Francii, avšak německá města byla vytrvale bombardována až do konce války. Na tuto zkázu se nacisté pokusili v červnu 1944 odpovědět tajnými zbraněmi, raketami V-1 a V-2, které byly příliš nepřesné k útokům na vojenské cíle. Z toho důvodu byly uplatňovány proti civilnímu obyvatelstvu Londýna, Antverp a jiných západoevropských měst. V samém závěru války provedli Spojenci mezi 13. a 15. únorem 1945 bombardování Drážďan, při němž zahynulo mezi 25 000 až 40 000 lidí. Z důvodu vzdušných útoků zemřelo v Německu kolem 600 000 civilistů, přesto ochromení německé průmyslové produkce následkem rozvratu morálky, jež bylo hlavním cílem strategického bombardování, nenastalo dříve než na jaře 1945. V souvislosti s postupem Američanů v Pacifiku bylo v roce 1944 zahájeno bombardování Japonska, do něhož se zapojovaly rovněž americké letouny z Číny. V posledních sedmi měsících vyústila letecká kampaň proti Japonsku ve zničení takřka šedesáti měst. Nejničivěji byly zasaženy velké konurbace jako Nagoja, Ósaka, Kóbe a Jokohama. Po náletech na Tokio z přelomu února a března 1945, jež si vyžádaly 100 000 obětí, se v sutiny proměnily celé městské části. Související informace naleznete také v článku Bitva o Normandii. Na konci listopadu 1943 se Roosevelt, Churchill a Stalin setkali na konferenci v Teheránu, aby zde projednali společný postup, přičemž bylo dohodnuto, že spojenecká invaze do Francie bude uskutečněna v nadcházejícím roce. Hitler hodlal tomuto nebezpečí předejít budováním silně opevněného systému pobřežních pevností zvaných Atlantický val. Operace Overlord, jak zněl krycí název vylodění v Normandii, začala 6. června 1944 (den D), kdy zhruba 6500 spojeneckých plavidel vysadilo na plážích Normandie dvě americké, dvě britské a jednu kanadskou divizi. Ty byly podporovány třemi výsadkovými divizemi, zajišťujícími v německém týlu křídla vyloďujících se jednotek, a téměř 12 000 letadly. Navzdory houževnaté obraně se Němcům nepodařilo zatlačit útočníky do moře a Spojenci, jejichž vrchním velitelem byl generál Eisenhower, dokázali postupně rozšířit svoje předmostí. Do konce června dopravili Spojenci do Normandie kolem 850 000 vojáků a vyčistili poloostrov Cotentin s přístavem Cherbourg. Zároveň podnikali útoky na Caen, které bylo po tuhých bojích dobyto Brity a Kanaďany v průběhu července. Koncem téhož měsíce zahájili Američané operaci Cobra, jež vedla k prolomení německé linie na počátku srpna. Hitler se pokusil provést protiútok, jímž by odřízl divize generála Pattona pronikající do Bretaně a k Loiře. Jeho tanky však byly snadno odraženy. Kolem německých pancéřových sil na západě se navíc začala u Falaise nebezpečně stahovat smyčka hrozící jejich obklíčením. Westheer jen stěží vyvázl z této pohromy a v značně pošramoceném stavu se stáhl za Seinu. Vítězní Spojenci poté za úzké součinnosti s francouzským hnutím odporu osvobodili 25. srpna Paříž. Už o deset dnů dříve uskutečnili Američané a svobodní Francouzi operaci Dragoon, když se vylodili v jižní Francii, odkud rychle postoupili údolím řeky Rhôny na sever. Do poloviny září se setkali u Dijonu se spojeneckými jednotkami razícími si cestu z Normandie. Skupina německých generálů, vědoma si bezvýchodnosti německého postavení, provedla 20. července atentát na Hitlera. Akce skončila neúspěchem, načež byli spiklenci popraveni. Po překročení Seiny pronikli Spojenci do Belgie a k německým hranicím. Britové vstoupili v prvním zářijovém týdnu do Bruselu a osvobodili také Antverpy. Ústí Šeldy, bez něhož byl zdejší přístav bezcenný, setrvalo v rukou Němců až do listopadu. Řadu jiných přístavů na pobřeží Lamanšského průlivu a Atlantiku držely v souladu s Hitlerovými rozkazy německé posádky, které tím výrazně narušily již tak komplikované zásobování Spojenců. Mezi tyto přístavy patřil i Dunkerque, na jehož obléhání se výrazně podílela i Československá samostatná obrněná brigáda. Němci mezitím konsolidovali svoje pozice na Západním valu, pročež Montgomery získal podporu pro operaci Market Garden, v rámci níž měli Spojenci rychle překonat Rýn a vpadnout do Německa. 17. září byli britští a američtí parašutisté vysazeni u mostů přes Rýn v Nizozemsku. Souběžně vyrazily z Belgie britské tanky, jež měly výsadkáře vyprostit. Posledního z těchto mostů, jenž se nacházel v Arnhemu, se ale Spojenci zmocnit nedokázali. Úspěšnou obranou Nizozemska si Němci zajistili čas k rekonstrukci svých poničených divizí, neboť kvůli přetrvávajícím zásobovacím obtížím Spojenců se situace na západní frontě na podzim 1944 stabilizovala. Související informace naleznete také v článku Operace Bagration. 22. června 1944, v den třetího výročí napadení SSSR, zahájily Žukovovy a Vasilevského fronty operaci Bagration, jež směřovala proti skupině armád Střed v Bělorusku. Němečtí generálové, kteří soustředili hlavní síly na Ukrajině, nepočítali s útokem Rudé armády ve vesměs bažinatém terénu Běloruska. V nastalé bitvě si Sověti vytvořili místní trojnásobnou převahu v pěchotě a disponovali rovněž absolutní převahou ve vzduchu. Ačkoli Hitler zakázal ústup, německá linie se začala záhy po zahájení útoku hroutit. 3. července se útočící sovětské tanky setkaly v Minsku, čímž obklíčily a zničily jádro skupiny armád Střed. Hitler nechal přemístit do Běloruska posily z Ukrajiny, což bylo strategickým záměrem sovětského velení, které zahájilo na Ukrajině 13. července Lvovsko-sandoměřskou operaci. Na východní frontě čelil nyní Wehrmacht průlomu katastrofálních rozměrů. Do konce července dobyli Sověti Lvov, východní Polsko a Vilno na severu, čímž ohrozili německé pozice v Pobaltí a přiblížili se k Východnímu Prusku. Sovětské údery uvrhly Ostheer na pokraj kolapsu a teprve na počátku srpna se Rudá armáda zastavila na Visle v bezprostřední blízkosti Varšavy. V reakci na to vypuklo 1. srpna varšavské povstání vedené Zemskou armádou, jež však nacisté po dvou měsících bojů brutálně potlačili, přičemž zemřelo 200 000 Poláků. Ve druhé polovině srpna spustila Rudá armáda jasko-kišiněvskou operaci proti Rumunsku. Nato v Bukurešti došlo ke svržení proněmeckého diktátora Antonesca. Poté, co Rudá armáda vstoupila do rumunského hlavního města uzavřeli Rumuni se Sověty příměří a vyhlásili válku Německu. V téže době se rozhořelo národní povstání na Slovensku, Sověti společně s československými jednotkami proto v září zahájili karpatsko-dukelskou operaci. Nicméně dříve než mohlo být s povstalci navázáno spojení, Němci v říjnu slovenskou vzpouru rozdrtili. V září během baltické operace zlomili Sověti v Pobaltí odpor Němců a jejich místních spojenců. Zbytky několika německých divizí byly sevřeny v kuronské kapse, kde pokračovaly v boji až do května následujícího roku. V důsledku toho kapitulovalo 19. září Finsko. Již o několik dní dříve pronikla Rudá armáda do Bulharska, jež poté změnilo strany stejně jako dříve Rumunsko. 20. října osvobodili Sověti a jugoslávští partyzáni Bělehrad, což vedlo k německému vyklizení Řecka. Krátce předtím se maďarský regent Miklós Horthy pokusil sjednat příměří se Sověty, avšak byl svržen maďarskými fašisty podporovanými Němci, kteří okupovali Maďarsko v březnu. Ovšem i přes úpornou obranu německých a maďarských jednotek se Rudé armádě podařilo do konce prosince 1944 dokončit obklíčení Budapešti. Související informace naleznete také v článku Bitva v Ardenách. Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím v Ardenách, čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády. Bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus o zvrat vývoje války na západě, začala 16. prosince 1944, kdy tři německé armády zcela zaskočily své protivníky. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzívy dříve, než stihli překonat řeku Mázu. Jakmile nastalo zlepšení počasí, obnovilo spojenecké letectvo útoky na německé pancéřové divize, které tudíž přešly do obrany. Vzniklý výběžek Spojenci eliminovali do poloviny ledna 1945, když zatlačili Wehrmacht do jeho původních pozic. Přesto ještě 1. ledna podnikli Němci menší ofenzívu v Alsasku. V průběhu února Spojenci vyčistili Porýní, načež 24. března překročili na široké frontě samotný Rýn a pronikli do nitra Německa. V dubnu se rozhořela bitva v Porúří, kde bylo obklíčeno a zajato přes 300 000 německých vojáků. Mezitím Britové překonali 5. dubna řeku Veseru a o šest dnů později dosáhli Američané Labe u Magdeburku. Berlín se nacházel pouhých 120 kilometrů na východ, nicméně Eisenhower rozhodl přenechat dobytí německého hlavního města Rudé armádě. 25. dubna se američtí vojáci setkali se Sověty v Torgau na Labi. Americká 3. armáda pokračovala na jih do Bavorska a začátkem 18. dubna překročila západní hranice prvorepublikového Československa. Současně Britové a Kanaďané dorazili k Baltu. Související informace naleznete také v článku Bitva o Berlín. V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostit obleženou Budapešť, avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. 12. ledna spustili Sověti viselsko-oderskou operaci, jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenou Varšavu a města v západním a jižním Polsku. Dále pronikli do Slezska a do začátku února stanuli na Odře ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. Při svém postupu Sověti 27. ledna objevili nacistický vyhlazovací tábor Osvětim, v němž bylo zavražděno kolem 1 milionu Židů. O dalším osudu Polska a východoevropských států bylo rozhodnuto v únoru na jaltské konferenci, na níž představitelé Roosevelt, Churchill a Stalin jednali o poválečném uspořádání Německa a Evropy. Stalin se navíc zavázal zasáhnout proti Japonsku. Od února vedla pěchota 1. československého armádního sboru tuhé dvouměsíční boje o Liptovský Mikuláš. Na začátku března dosáhla Rudá armáda pobřeží Baltského moře v Pomořansku. V témže měsíci byly zahájeny i ostravsko-opavská a bratislavsko-brněnská operace. Ve Východním Prusku odříznuté německé síly byly neutralizovány v dubnu v rámci východopruské operace. Po překonání Maďarska vstoupili Sověti koncem března do Rakouska a 13. dubna dobyli Vídeň. Zatímco na východní frontě se schylovalo k závěrečnému střetnutí, v Itálii zahájili Spojenci začátkem dubna ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května. Finální bitva o Berlín začala 16. dubna útokem Žukovových a Koněvových divizí na Odře a Nise. Po více než týdnu rozhořčených bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. 30. dubna pronikli sovětští vojáci do centra města, načež Adolf Hitler spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se 2. května vzdali Sovětům. 5. května zahájili Američané postup do Čech na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Související informace naleznete také v článku Osvobození západních a jihozápadních Čech americkou armádou. Již počátkem května vypuklo v českých zemích květnové povstání českého lidu, které se z Přerova rozšířilo do dalších měst i na venkov. 5. května začalo pražské povstání, které tři dny poté skončilo podpisem příměří a ústupem Wehrmachtu. Následující den vstoupily do Prahy v rámci Pražské operace sovětské jednotky, jež západně od města sváděly s Němci boje až do 11. května. Posledním bojem československých jednotek byla bitva o Břest, která se uskutečnila 7. května. Válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil. Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovém filipínském ostrově Luzon a v březnu následoval výsadek na Mindanao. Britové s podporou čínských nacionalistů zahájili na podzim 1944 ofenzívu proti Japoncům v Barmě, jíž završili obsazením Rangúnu v květnu dalšího roku. V Pacifiku zatím Američané svedli náročnou bitvu o Iwodžimu, jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. 1. dubna začala bitva o Okinawu, která byla vzdálena jen 500 kilometrů od Kjúšú, nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihu Okinawy vedli Japonci tvrdošíjný a fanatický odpor až do poloviny června, přičemž drtivá většina z nich padla nebo spáchala sebevraždu. Američané utrpěli v tomto boji podobně jako předtím na Iwodžimě nesmírné ztráty. 11. července se vůdčí představitelé Spojenců sešli na konferenci v Postupimi. Byla potvrzena předchozí ujednání týkající se Německa a zároveň byla Japonsku adresována výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Ta však byla japonskou vládou odmítnuta, a proto americký prezident Truman, jenž nastoupil do tohoto úřadu po smrti Roosevelta, rozhodl o použití jaderných zbraní. Nato americké letectvo svrhlo 6. srpna jadernou bombu na japonské město Hirošimu a o tři dny později další na Nagasaki. Při tomto dosud jediném atomovém úderu přišlo o život více než 100 000 lidí. 8. srpna vyhlásil válku Japonsku i Sovětský svaz a následující den zahájil operaci Srpnová bouře. Během několika dní přemohl kwantungskou armádu v Japonci ovládaném Mandžusku. V důsledku těchto katastrof japonský císař Hirohito oznámil 15. srpna kapitulaci Japonska, která byla oficiálně podepsána 2. září 1945. Související informace naleznete také v článku Počet obětí druhé světové války. Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty. Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí. Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehla nemocem, hladu, masakrům nebo genocidě. Odhaduje se, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů. Dalších 1,5 milionů zemřelo v důsledku bombardování a kolem 14,5 milionů z jiných příčin. Smrt mnoha lidí byla důsledkem genocidy a válečných zločinů prováděných německými a japonskými silami na okupovaných územích. Nejodpornější německý zločin představuje holokaust, systematické a promyšlené vyvražďování Židů na nacisty a jejich spojenci ovládaném teritoriu, jež si vyžádalo životy 6 milionů lidí. Nacistická brutalita se zaměřovala i proti dalším skupinám obyvatelstva. V Bělorusku byly vyvražděny stovky vesnic v odvetě za útoky partyzánů a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace. Patrně nejotřesnějším japonským zločinem byl nankingský masakr, při němž byly zavražděny či znásilněny stovky tisíc čínských civilistů. V průběhu konfliktu pak japonská císařská armáda přivodila smrt 3 až 10 milionů civilistů, převážně Číňanů. Podrobnější informace naleznete v článcích Holokaust, Válečné zločiny Německa během druhé světové války a Zločiny Sovětského svazu za druhé světové války. V lednu 1942 se nacistické špičky sešly na konferenci ve Wannsee, kde rozhodly o konečném řešení židovské otázky (holokaust). K uskutečnění tohoto zvráceného záměru posloužil nacistům systém koncentračních a vyhlazovacích táborů, v nichž bylo zavražděno zhruba 6 milionů Židů. Stejný osud stihl také 2 miliony Poláků a další asi 4 miliony "podlidí" (Untermenschen), včetně Romů, Slovanů, mentálně postižených, homosexuálů, Svědků Jehovových ,a jiných skupin osob. Součástí programu úmyslného vyhlazování, jenž byl plánován a realizován v nacistickém Německu, byl Generalplan Ost, podle něhož měla být provedena likvidace a etnická čistka Slovanů, čímž měl být pro německý národ zajištěn Lebensraum ("životní prostor") na východě. Miliony osob, převážně z východní Evropy, byly proti své vůli totálně nasazeny na práci v německé válečné ekonomice. Podobně jako v nacistických koncentračních táborech zahynulo nesčíslné množství lidí i v sovětských gulazích a pracovních táborech, v nichž byli uvězněni občané okupovaných zemí, jako bylo Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, stejně jako němečtí váleční zajatci a sovětští občané podezřelí ze spolupráce s nacisty. Z přibližně 5,7 milionů Sovětů, kteří upadli do německého zajetí, zemřelo během války téměř 60 %. V prvním roce po napadení Sovětského svazu bylo zabito nebo zemřelo hlady a na nemoci asi 3 miliony sovětských válečných zajatců. Po svém návratu do vlasti byli navíc pokládáni za zrádce, pročež byli mnozí posláni do gulagů. Vysokou mírou úmrtnosti se vyznačovaly také japonské zajatecké tábory, které sloužily jako pracovní tábory. Japonská armáda dále odvedla ze svých domovů více než 10 milionů čínských civilistů, jichž pak využívala k otrockým pracím v Mandžukuu a v severní Číně. Je taktéž prokázáno omezené použití biologických a chemických zbraní státy Osy. Italové nasadili yperit při tažení v Etiopii, zatímco japonští vojáci uplatnili různé druhy těchto smrtících prostředků při invazi a okupaci Číny. Němci i Japonci testovali účinky zbraní hromadného ničení na civilistech a v některých případech i na zajatcích. K otrocké práci byli nuceni i zajatí či po válce internovaní Němci. S miliony z nich bylo takto nakládáno především v Sovětském svazu a v Polsku, ačkoli obdobnému zacházení byli vystaveni i na Západě. Ve Spojených státech byly internovány tisíce japonských, italských a německých Američanů, přičemž stejnou praxi uplatnila i kanadská vláda. Po skončení druhé světové války byly německé zločiny proti lidskosti, vedení útočné války, zločiny proti míru a válečné zločiny potrestány v hlavním norimberském procesu, v němž byli odsouzeni čelní představitelé nacistického režimu. Podobně byli souzeni strůjci japonských válečných zločinů v tokijském procesu. Rozhodnutí obou těchto mezinárodních soudních tribunálů jsou považována za základy moderního mezinárodního trestního práva. Závěr norimberského tribunálu zní: "Každý, kdo vykoná zločinný rozkaz, je vinen". Nebylo možné se nadále vymlouvat "Já jsem jenom splnil rozkaz". (Např. německá ponorka U 852 postřílela bezbranné trosečníky kulometem. Po válce byli aktéři nalezeni a byl potrestán kapitán za vydání a voják- kulometčík- za splnění zločinného rozkazu). Pro úplnost nutno dodat, že německým vojákům bylo stále zdůrazňováno, že daný rozkaz musí okamžitě splnit, a že za ten rozkaz je zodpovědný nadřízený, který jim ho dal. Po válce však pravidla určují vítězové. Oproti zločinům, jichž se dopustili příslušníci států Osy, činy způsobené na straně Spojenců nebyly nikdy souzeny. Někteří pokládají za válečné zločiny přesuny obyvatelstva v Sovětském svazu, internace občanů japonského, německého a italského původu ve Spojených státech a Kanadě, sovětský masakr polských důstojníků v Katyni a kontroverzní plošné nálety na civilní cíle na nepřátelském území (především bombardování Drážďan a atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki). Dokonalejší typy letadel plnily obdobně jako za první světové války průzkumné, stíhací a bombardovací úkoly, jimiž podporovaly pozemní síly. Vedle toho začala letadla sloužit k vzdušné přepravě zásob, vybavení či posil, třebaže jen v omezeném měřítku. V rámci strategického bombardování se navíc zaměřovala na útoky proti zalidněným oblastem, jejichž cílem bylo narušení nepřátelské průmyslové výroby a morálky obyvatelstva. Značný pokrok zaznamenal systém protiletadlové obrany, který využíval radaru a vylepšeného protiletadlového dělostřelectva.(Po válce prováděné statistiky však překvapivě ukázaly, že když se vzalo v úvahu množství nasazené techniky a vojáků, byl efekt sestřelených letadel velmi nízký- nejvíce letadel sestřelily stíhačky. Jednalo se spíše o morální efekt: lidé běželi do krytu a dunění děl znamenalo, že se s letadly bojuje. Větší efekt byl v tom, že nepřátelská letadla byla přinucena létat ve větší výšce, a tím měla ztížené přesné zaměřování). Svého prvního omezeného nasazení se za druhé světové války dočkala proudová letadla. Kvůli svému pozdnímu zavedení a nepříliš velkému počtu sice neměla vážnější vliv na vývoj války, přesto předznamenala poválečné masové rozšíření tohoto typu letadel. V námořním válečnictví bylo rovněž dosaženo všestranného rozvoje, zvláště je však třeba vyzdvihnout rozmach letadlových lodí a ponorek. Ačkoli na počátku války se námořní letectvo mohlo pochlubit jen skromnými úspěchy, útoky na Tarent, Pearl Harbor a bitvy v Korálovém moři a u Midway brzy povýšily letadlové lodě na klíčovou námořní zbraň na úkor bitevních lodí. V bitvě o Atlantik se doprovodné lodě ukázaly být životně důležitou součástí spojeneckých konvojů výrazně zvyšující jejich obranyschopnost. Vedle vyšší efektivity byly letadlové lodě ekonomicky méně náročné než bitevní lodě, jelikož nemusely být podobně silně pancéřovány. Ponorky, které prokázaly svoji ničivou účinnost za první světové války, byly nasazovány všemi válčícími stranami. Hlavně Britové se soustředili na vývoj protiponorkových zbraní a taktiky, jako byl sonar, hlubinné pumy a konvoje, zatímco Němci usilovali o zvýšení svých útočných kapacit vynalezením schnorchelu a uplatňování taktiky vlčích smeček. Pozemní vojenství se zásadně proměnilo od statických frontových linií první světové války k dynamičtějšímu a mobilnějšímu vedení války. Výraznou inovací byl koncept koordinované podpory jednotlivých druhů zbraní. Tank, jenž byl v první světové válce uplatňován převážně k podpoře pěchoty, se vyvinul v primární pozemní zbraň. Na konci 30. let byly sestrojeny po všech stránkách pokročilejší typy tankových konstrukcí a tento trend pokračoval i po celou dobu války. To se projevilo zvyšováním rychlosti, zesílením pancíře a vyšší palebnou silou. Nejprogresivnější doktrínu použití tanků rozvinuli na počátku války Němci, kteří se snažili vyvarovat přímému střetu vlastních tanků s nepřátelskými, což se za podpory ostatních složek ozbrojených sil, především ze strany letectva, osvědčilo v podobě taktiky Blitzkriegu, vysoce úspěšné v Polsku a ve Francii. Velkého významu postupně nabývaly různé protitankové zbraně, jako byly stíhače tanků, nepřímá střelba, protitanková děla, protitankové miny a pěchotní protitankové zbraně krátkého dostřelu. I přes zvyšující se úroveň mechanizace armád, zůstávala méně pohyblivá pěchota jádrem každého vojska. Většina pěchotních zbraní a vybavení se přitom příliš nelišila od těch, jež byly využívány v předchozí válce. Největších pokroků bylo dosaženo rozšířením rychle přenosných kulometů a různých typů samopalů, které byly obzvláště vhodné pro boj zblízka v městské zástavbě anebo v džungli. Přednosti pušky a samopalu v sobě spojovala útočná puška, jež se po válce stala standardní pěchotní zbraní takřka všech armád. V oblasti komunikace se válčící strany pokusily vyřešit problém zabezpečení používáním rozsáhlých seznamů kódů pro šifrování využívaných různými šifrovacími stroji, z nichž nejznámější byla německá Enigma. Proti tomu působily systémy rozluštění kódů, mezi něž náležela například britská Ultra či americký systém, jenž dokázal prolomit japonský námořní kód. Vojenské rozvědky se dále zaměřovaly na provádění mystifikačních operací, kterých několikrát použili s velkým úspěchem Spojenci, čímž odvrátili pozornost německého velení od příprav invazí na Sicílii či do Normandie. Mezi jiné významné technologické a technické počiny dosažené během druhé světové války patří první programovatelné počítače, řízené střely a balistické rakety (V-1 a V-2), a v projektu Manhattan vyvinuté jaderné zbraně. Ve strojírenství skončily mnohaleté diskuze, zda je lepší nýtování, nebo svařování. Svařování je rychlejší, úspornější, a hlavně proto bylo zaváděno. Svařené díly jsou až o 30% lehčí (nýtované spoje musí být přeplátované), proto byly ruské tanky lehčí a materiálově úspornější. Mimo to je nýtování fyzicky velmi namáhavé, pro ženy je na hranici jejich fyzické síly, a museli je vykonávat muži.[zdroj?] Kdežto sváření zvládly ve zbrojovkách i ženy, a muži mohli jít na frontu. Válečný stav spojenci zrušili až v roce 1951: Velká Británie 9. července, Francie 13. července a USA 24. října 1951. Související informace naleznete také v článku Studená válka. Poražené Německo a Rakousko byly rozděleny do čtyř okupačních zón, přičemž historické německé země na východě byly podřízeny polské a sovětské správě. Souběžně s tím proběhlo vysídlení německého obyvatelstva z východní Evropy, zvláště z Polska a Československa, což bylo stvrzeno na postupimské konferenci. Své domovy bylo nuceno opustit více než 12 milionů Němců. Polsko získalo nové západní hranice, čímž mu byla kompenzována ztráta Sověty zabraného polského východního území, z něhož uprchlo kolem 3,5 milionů lidí. Sovětský svaz si vedle někdejšího východního Polska podržel přímou kontrolu nad pobaltskými státy Litvou, Lotyšskem a Estonskem a nad dříve rumunskou Besarábií, k čemuž získal československou Podkarpatskou Rus. V Asii okupovaly Spojené státy Japonsko a své správě vystavily někdejší japonské ostrovy v západním Tichomoří, zatímco Sověti anektovali jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. Dříve Japonci kontrolovaná Korea byla rozdělena mezi obě velmoci. Ve snaze o zachování mezinárodního míru vytvořili Spojenci Organizaci spojených národů, která byla založena v San Franciscu 26. června 1945. Navzdory tomuto počinu se v alianci mezi Západem a Sovětským svazem začaly brzy po skončení konfliktu objevovat vážné trhliny. Evropa byla proto již několik let po válce rozdělena tzv. železnou oponou, která byla spuštěna od Štětína na Baltu k Terstu na Jadranu a jež od sebe oddělovala demokratické západní státy a komunistické země řízené Sověty. Vzrůstající napětí mezi USA a SSSR přerostlo ve studenou válku a vedlo ke vzniku Američany vedené Severoatlantické aliance (NATO) a sovětské Varšavské smlouvy. V mnoha částech světa se nedlouho po konci druhé světové války rozhořely nové válečné konflikty. V Číně se nacionalisté a komunisté utkali v občanské válce. Komunistické síly v ní se sovětskou podporou zvítězily, pročež byla v říjnu 1949 Mao Ce-tungem založena Čínská lidová republika. Poražení nacionalisté se stáhli na ostrov Tchaj-wan. V Řecku vypukla občanská válka mezi královským vojskem, za nímž stáli Britové a Američané , a místními komunisty, kteří v tomto boji nakonec podlehli. Nejvážnější konflikt se rozhořel v roce 1950 na Korejském poloostrově, kde komunistická Severní Korea podporovaná Sověty a Čínou, napadla Jižní Koreu, která obdržela vojenskou a materiální pomoc od západních mocností. Korejská válka skončila po třech letech příměřím. Ihned po válce nastalo v zámořských državách evropských států období dekolonizace. Příčiny tohoto jevu tkvěly ve změně nahlížení Evropanů na kolonialismus, především však v ekonomickém vyčerpání evropských koloniálních mocností způsobeném válkou a v rostoucích požadavcích ovládaných národů na právo na sebeurčení. Dekolonizační proces probíhal z větší části mírovou cestou, přesto se vyskytly četné výjimky v zemích jako Indočína, Madagaskar, Indonésie a Alžírsko. Řada zemí byla po odchodu Evropanů rozdělena podle etnického nebo náboženského hlediska, což mělo za následek rozdělení Britského mandátu v Palestině na Izrael a Palestinu a vytvoření nezávislých států Indie a Pákistánu na území někdejšího Britského Rádže. Rychlost poválečné ekonomické obnovy se lišila v různých částech světa, třebaže všeobecně probíhala vcelku rychle. V Evropě se Západní Německo díky Marshallovu plánu snadno zotavilo a již v 50. letech dosáhlo dvojnásobné hospodářské výkonnosti oproti předválečnému stavu (Už v roce 1955 se v ulicích objevily plakáty "Wir sind wieder Wer" – My jsme zase Někdo!). V roce 1956 uvítali v Německu první vlak zahraničních dělníků, znáborovaných v Itálii. Německo prožívalo obrovský hospodářský rozmach a vyhlásilo, že bude potřebovat miliony dalších dělníků. Itálie vzešla z války zcela zruinována, nicméně během 50. let vykazovala stabilní a vysoký ekonomický růst. Vyčerpané Spojené království se po skončení války ocitlo na pokraji hospodářského kolapsu, přičemž jeho relativní hospodářský pokles pokračoval i v dalších desetiletích. Francie navzdory počátečním obtížím brzy dosáhla ekonomického růstu, jenž napomohl rychlé modernizaci země. Rovněž Sovětský svaz se dokázal poměrně pružně vyrovnat s utrpěnými škodami, které postihly převážně západní území státu. V Asii dosáhlo Japonsko rapidního hospodářského vzestupu, díky němuž se tato země stala v 80. letech jednou z největších světových ekonomik. Čína se po skončení občanské války nacházela v troskách. Obstojně se vyvíjející hospodářství, které už v roce 1953 dosáhlo úrovně před druhou světovou válkou, bylo však tvrdě zasaženo Velkým skokem, ekonomickým experimentem s katastrofálními důsledky. Spojené státy obstarávaly v samém závěru války téměř polovinu veškeré průmyslové výroby, na čemž se mnoho nezměnilo až do 70. let. | CLAUSE | OTHER |
007965 | ... V zabarvení jednoznačně převládá červená, vzácné je zbarvené černé, oranžové, žluté. Uvnitř šípků jsou drobné ochmýřené plody - nažky. Růže obsahují v květních plátcích směsi aromatických silic. Jejich množství velmi kolísá nejen u různých druhů a odrůd, ale i v závislosti na počasí a denní době. Hlavní vonnou složkou jsou alkoholy geraniol a l-citronellol. Z botanických druhů a růží jim blízkých nejvíce voní Rosa gallica, R. x centifolia, R. x damascena. Mezi moderními odrůdami nalezneme význačně vonící odrůdy růží ve skupině čajohybridů (ČH).... | Jaké oleje obsahují růže ve svých květních plátcích? | https://cs.wikipedia.org/wiki/R%C5%AF%C5%BEe | [
"silic"
] | 139 | 198 | Růže obsahují v květních plátcích směsi aromatických silic. | [
{
"start": 192,
"end": 197,
"text": "silic"
}
] | Růže (Rosa) je rod keřovitých rostlin s více než 100 druhy, které se v přírodě vyskytují na severní polokouli, především v oblasti mírného pásu. Jsou to většinou keře, popínavé rostliny, někdy též rostliny plazivé. Dosahují délky 2-5 metrů, zřídka až 20 metrů. Růže se velmi často a ve velkém počtu pěstují, zejména jako okrasné rostliny. Plodem růže je souplodí nažek uzavřené v šípku. Podle odlišného přístupu jednotlivých botaniků k vymezení je popsáno 100 až 300 samostatných druhů. Určování některých druhů růží je obtížné vzhledem k značné morfologické mnohotvárnosti a vyžaduje porovnání mimo květů, listů, ostnů a šípků také i kališních lístků po odkvětu či sterilních letorostů u příbuzných druhů. Často jsou některé druhy vedeny v nižší taxonomické jednotce; tedy jako poddruhy, nebo se za samostatné druhy považují i mezidruhoví kříženci. Nejstarší doklady o existenci růží jsou z období před 40 miliony let. Růže jsou opadavé, vzácně i stálezelené dřeviny. Narůstají většinou v nižší až středně vysoké keře, někdy jsou prutnatě převislé, poléhavé nebo se opírají o okolní dřeviny, a tím nabývají charakter lian. Zvláštní zařízení, jako např. úponky, sloužící k popínání ovšem růže nemají a nemají ani ovíjivé lodyhy. Kořenová soustava se zřetelným hlavním kořenem je u některých druhů růží doplněna o mělce kořenící podzemní výběžky. Větve a větvičky jsou až na nemnohé výjimky ostnité. Ostny, které se dají vylomit (výraz trn není morfologicky správný), se podle druhů liší tvarem, velikostí i hustotou umístění na větvích. Mohou být jak všechny takřka stejné, tak výrazně různotvaré. Nalezneme i typy jemně jehličnaté až štětinovité, které však také mohou být na hmat velmi nepříjemné. Listy růží jsou střídavé se zubatým okrajem, zakončené jedním lístkem – tedy lichozpeřené, nejčastěji 5četné; někdy chlupaté až přisedle žlaznaté. Zpravidla vytrvalé palisty jsou přirostlé k řapíku. Důležitou součástí popisu listů, která vystupuje do popředí u prošlechtěných růží, je i sytost vybarvení a lesk listů. Zde je ovšem třeba vždy přihlédnout k výživě rostlin. Květy jsou oboupohlavné; u planě rostoucích druhů miskovitého tvaru a jsou umístěny jednotlivě nebo ve víceméně chudých (výjimečně bohatých) květenstvích. Velikost se u divoce rostoucích růží pohybuje od 2 do asi 10 cm; tyčinek mnoho. Pět (velmi zřídka 4) korunních plátků je vejčitého tvaru, často mělce dvoulaločného. Barva divokých růží je nejčastěji růžová v různě sytých odstínech, pak čistě bílá, fialově červená; jen málo druhů je žlutých. Také v dužnatých plodenstvích – šípcích (hypanthium), nalezneme u původních druhů růží značnou tvarovou rozmanitost. Tedy šípky kulovité, vejčité, více dlouhé. Velikost se pohybuje od 5 do 50 mm. V zabarvení jednoznačně převládá červená, vzácné je zbarvené černé, oranžové, žluté. Uvnitř šípků jsou drobné ochmýřené plody - nažky. Růže obsahují v květních plátcích směsi aromatických silic. Jejich množství velmi kolísá nejen u různých druhů a odrůd, ale i v závislosti na počasí a denní době. Hlavní vonnou složkou jsou alkoholy geraniol a l-citronellol. Z botanických druhů a růží jim blízkých nejvíce voní Rosa gallica, R. x centifolia, R. x damascena. Mezi moderními odrůdami nalezneme význačně vonící odrůdy růží ve skupině čajohybridů (ČH). Duftwolke, Eminence, Christian Dior, Mainzer Fastnacht, Papa Meilland, Silver Star, Sutter ́s Gold Sterling Silver, Whisky Mezi sadovými (S) voní mnohé tzv. anglické růže. Světoznámé je pěstování olejodárných růží (R. x damascena var trigintipetala) v Bulharsku, které kryje 70 až 80 % světové potřeby. Střediskem 120 km dlouhého údolí je město Kazanläk. Na 1 kg oleje (silice) se spotřebuje 3000 kg růžových plátků, což je přibližně celková sklizeň ze období od poloviny května do poloviny června z 1 ha plantáže. Sbírá se od svítání jen do 10 hodin dopoledne. Denní výkon jednoho pracovníka je 15 až 20 kg růžových plátku. Plochy růží jsou v současné době v Bulharsku dostatečné, problém je však soustředit dostatek pracovníků na jen měsíc trvající sklizeň. Čistý růžový olej je nepostradatelnou součástí mnoha světových parfémů. Růže obsahují v šípcích karoten, vitamíny B1, B2, P a K. Nejvíce se cení ovšem obsah vitamínu C; u některých druhů růží je následující: Nejnižší obsah je u šípků růží kolem 200 mg/100g. Nejvíce se šípky sbírají na známý a chutný šípkový čaj. Sušením a vařením sice obsah vitamínu může klesat až o 80 %, ale ani v tomto případě není zanedbatelný. Šetrněji se vitamín zachová v šípkovém víně. Rod Rosa se dělí na 4 podrody, z nich tři mají jen malý význam, neboť naprostá většina druhů je zařazována do podrodu Rosa (též Eurosa). Tento největší podrod se dále člení na sekce, u nichž jsou uvedeny nejdůležitější druhy, s nimiž se můžeme setkat v ČR ať ve volné přírodě, nebo v zahradách a parcích. Podrod Hulthemia, jediný druh Rosa persica (R. simplicifolia, Hulthemia persica), Írán, zřídka pěstována Podrod Platyrhodon, jediný druh Rosa roxburghii, růže kaštanová, Japonsko, Čína Podrod Hesperhodos, 2 druhy Rosa . minutifolia, Severní Amerika Rosa stellata, Severní Amerika Podrod Rosa (Eurosa), asi 200 druhů Sekce Banksianae, 2 druhy Rosa banksiana, (R. banksiae), Čína Sekce Bracteatae, 2 druhy Rosa bracteata . Sekce Caninae, 60 druhů Rosa agrestis, růže polní, Evropa, západní Asie Rosa canina, růže šípková, Evropa, severní Afrika, západní Asie Rosa coriifolia, růže šedá, Evropa Rosa dumalis, růže . podhorská, Evropa Rosa dumetorum, (R. corymbifera), růže křovištní, Evropa, Malá Asie Rosa glauca (R. rubrifolia), růže sivá, jižní a střední Evropa Rosa inodora, růže oválnolistá . , střední a západní Evropa Rosa jundzillii, růže Jundzillova, jižní, západní a severní Evropa, západní Asie Rosa micrantha, růže malokvětá, jižní, západní a střední Evropa Rosa rubiginosa (R. eglanteria), růže . vinná, Evropa, západní Asie Rosa serafinii, růže sicilská, jižní Evropa Rosa sherardii, růže přehlížená, západní a jižní Evropa Rosa tomentosa, růže plstnatá, střední, západní a jižní Evropa Rosa villosa (R. . pomifera), růže jablíčkonosná, severní a střední Evropa Sekce Carolinae, 6 druhů Rosa carolina, růže karolínská, Severní Amerika Rosa nitida, růže lesklá, Severní Amerika Rosa palustris, růže bahenní, Severní Amerika Rosa . virginiina, růže virginská, Severní Amerika Sekce Cinnamomeae, 85 druhů Rosa acicularis, růže jehličkovitá, severní Asie, severní Amerika, severní Evropa Rosa arkansana, Severní Amerika Rosa beggeriana, růže Bergerova, Persie, .Altaj Rosa blanda, růže něžná, Severní Amerika Rosa holodonta, růže zoubkovaná, západní Čína Rosa majalis, růže májová, severní a střední Evropa Rosa moyesii, růže Moyesova, střední a západní Čína Rosa multibracteata, . západní Čína Rosa nutkana, Severní Amerika Rosa oxyodon, růže ostřezubatá, Kavkaz Rosa pendulina, (R. alpina), růže alpská, r. převislá, severní a střední Evropa Rosa pisocarpa, Severní Amerika Rosa rugosa . , růže svraskalá, východní Asie Rosa setipoda, střední Čína Rosa sweginzowii, růže Sweginzovova, severní Čína Rosa willmottiae, růže Willmottova, západní Čína Rosa woodsii, Severní Amerika Sekce Gallicanae, jeden druh Rosa x alba, . růže bílá Rosa x centifolia, růže stolistá Rosa x damascena, růže damascenská Rosa gallica, růže keltská, r. francouzská, r. galská, r. nízká, provensálská, jižní a střední Evropa, západní Asie Sekce Indiceae . , 3 druhy Rosa gigantea, Indie Rosa chinensis, (R. indica), růže čínská, bengálka, Čína Rosa x odorata, růže vonná, r. čajová, Čína Sekce Laevigatae, jeden druh Rosa laevigata ., jižní Čína Sekce Pimpinellifoliae, 15 druhů Rosa ecae, růže žlutokvětá, Střední Asie Rosa foetida (R. lutea), růže kapucínská, r. páchnoucí, r. žlutá, Malá Asie Rosa hugonis růže Hugova, . střední Čína Rosa omeiensis, (R. sericea), růže omejská, střední a západní Čína Rosa pimpinellifolia (R. spinosissima), růže bedrníkolistá, západní, střední a jižní Evropa, západní Asie Rosa primula . , střední Asie, severní Čína Rosa xanthina, růže zlatožlutá, severní Čína, Korea Sekce Synstylae, 30 druhů Rosa arvensis, růže rolní, r. plazivá, jižní a západní Evropa Rosa filipes, Čína Rosa helenae . , růže Helenina, střední Čína Rosa moschata, růže mošusová, Čína Rosa multiflora, růže mnohokvětá, Japonsko, Korea Rosa sempervirens, růže vždyzelená, jižní Evropa, severní Afrika Rosa setigera, růže prérijní, r. štětinatá, Severní.Amerika Rosa wichuraiana, růže Wichurova, východní Asie Růže rostou divoce takřka po celé severní polokouli. Nerostou pochopitelně v arktických oblastech a na pouštích. V subtropech i v tropech nalezneme některé druhy v horách (Etiopie, Filipíny). K oblastem s největším počtem druhů patří Středomoří a východní Asie; naopak jen málo růží roste ve Skandinávii, na Islandu, v Kanadě, na Sibiři. V těchto oblastech růže překračují polární kruh. Převážná většina růží roste ve "starém světě", ze Severní Ameriky pochází jen asi 20 druhů, které nezúčastnily vzniku kulturních růží. Největší sbírku planých i kulturních růží u nás je možné navštívit v Botanické zahradě Chotobuz, ve které se pěstuje kolem 850 odrůd kulturních růží a přes 100 taxonů původních botanických druhů. Další významná rozária jsou v Olomouci, soutěžní rozárium v Hradci Králové, růžový sad v Lidicích, v Rajhradě, Praze na Petříně, Růžová zahrada na Konopišti a další. | ENTITY | ENTITY |
004952 | ... V těchto případech dochází často k desonorizaci. Japonci vnímají souhlásky r a l jako téměř totožné. Slabika は ve funkci tematické částice se nečte *[ha], ale [wa]. Slabika を ve funkci akuzativní částice se nečte *[wo], ale [o]. Slabika へ ve funkci směrové částice se nečte *[he], ale [e]. Slabiky, zakončené /e/ a následované い (/i/) se nečtou *[-ei], ale [é] (například へ [hé] ve slově 平; toto však neplatí pro oddělené významy/slabiky, jako třeba ve slově 会 [ein], 毛 [keiro] a podobných vzácných případech). Znaky kandži, které Japonci převzali z čínštiny, nezachycují výslovnost, ale pojmy. V určité omezené míře je tedy možné, aby Číňan i Japonec přečetli tentýž text každý svým jazykem a porozuměli mu. Úplnému porozumění ovšem brání několik faktorů: Gramatická struktura jazyka a slovosled se liší. Čínština a japonština jsou zcela odlišné jazyky z různých jazykových rodin. Japonské texty nikdy... | Z jakého jazyka převzali Japonci znaky kandži? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Japon%C5%A1tina | [
"z čínštiny"
] | 515 | 598 | Znaky kandži, které Japonci převzali z čínštiny, nezachycují výslovnost, ale pojmy. | [
{
"start": 552,
"end": 562,
"text": "z čínštiny"
}
] | Japonština (japonsky: 日, nihongo) je jazyk, kterým mluví přibližně 130 milionů lidí. Většina z nich žije v Japonsku, část pak v komunitách japonských emigrantů po celém světě. Japonština je aglutinační jazyk s mnoha úrovněmi zdvořilosti promluvy. Systém japonského písma patří k nejsložitějším na světě – používá se kombinace čínských znaků (kandži) a dvě fonetické slabičné abecedy (hiragana a katakana), v některých případech i latinka (rómadži). Do slovní zásoby byla již od 5. století přejímána slova z čínštiny (ve velkém rozsahu), v malém rozsahu z korejštiny a ainštiny. Od prvních kontaktů s Evropany (v 16. století) do japonštiny pronikají i výrazy z evropských jazyků (tzv. gairaigo), nejprve z portugalštiny a nizozemštiny a od reforem Meidži z němčiny, francouzštiny a angličtiny. V současnosti drtivě převažuje angličtina. Japonština patří do rodiny japonsko-rjúkjúských jazyků. Do této rodiny patří i jazyky souostroví Rjúkjú, ty jsou ale velmi často považovány za dialekty (ač nesrozumitelné) japonštiny, a proto se o japonštině často mluví jako o jazykovém izolátu. Nikdy totiž nebyl prokazatelně doložen prajazyk, který by mohl japonštinu genealogicky vázat k jiným jazykům. Mezi nejčastější teorie o příbuznosti patří: Příbuznost s jazyky severní Asie Příbuznost s korejštinou (ta je často přiřazována k altajské větvi) Altajská nebo uralo-altajská větev Předpoklad, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata Rjúkjúština – dnes se považuje za jazyk ., byl ale původně totožný s japonštinou (dialekt) Příbuznost s jazyky jižní Asie Malajsko-polynéská hypotéza, austro-asiatická hypotéza, tibeto-burmská hypotéza Hypotézy, které japonštinu spojují s indoevropskými jazyky Ostatní hypotézy, které se věnovaly komparaci japonštiny s perštinou, řečtinou, baskičtinou a sumerštinou. Poslední dvě teorie jsou převážnou většinou lingvistů odmítané. Nejdéle diskutovanou a nejsystematičtější je hypotéza, která řadí japonštinu k altajským jazykům. Hypotéza, která japonštinu spojuje s korejštinou nebyla nikdy definitivně prokázána. Příbuznost (zejména gramatická) moderní japonštiny a korejštiny je ale tak blízká, že často umožňuje doslovný překlad. Předmoderní jazyková stadia ovšem vykazují velké rozdíly mezi starou japonštinou a korejštinou a napovídají ke genealogické nepříbuznosti. Také moderní teorie stavící na altajských hypotézách tvrdí, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata. Jedním z hlavních zastánců této teorie je Susumu Óno, který předpokládá, že během období Džómon (8000 – 400 př. n. l.) se na japonských ostrovech mluvilo jazykem, který měl fonologický systém (4 vokály, otevřené slabiky) podobný polynéským jazykům. Okolo roku 300 př. n. l. se do Japonska stěhuje kultura Jajoi, která má své kořeny na kontinentální pevnině a jejich jazyk s gramatickou strukturou altajských jazyků a vokálovou harmonií začal ovlivňovat jazyk, kterým se v Japonsku mluvilo. Migrace probíhala pomalu, proto nový jazyk nevyřadil existující lexikální jednotky, i když byl schopen změnit jeho gramatickou strukturu. Geneticky tedy japonštinu řadí k altajským jazykům, i když obsahuje zbytky austronéského lexika. Tím se snaží odpovědět i na otázku, proč je počet altajských lexikálních kognátů tak malý. Polivanov uvádí několik znaků polynéských jazyků, které podporují austronéskou hypotézu: Typická dvouslabičnost (bisylabicita) lexikálního morfému (kata, naka) Přítomnost prefixů (což odlišuje japonštinu od plně sufixálních altajských jazyků) – japonská sufixace je tedy kontinentálního původu Reduplikace Jednoduchý vokalický systém, absence vokálové harmonie Otevřené slabiky Postupná ztráta účasti rtů. Japonština: *p: p > f (ɸ) > h; stejný proces v polynéských jazycích: * apui > api > afi > ahi Počet samohlásek se liší podle dialektu. Existují systémy se třemi vokály /i, u, a/ (dialekt na ostrově Jonaguni) a systémy až s osmi prvky /a, i, u, e, o, æ, centralizované ö, ü/ (dialekt města Nagoja). Standardizovaný tokijský dialekt má pětičlenný systém /a, i, u, e, o/, kde /u/ je realizováno jako nezaokrouhlený zadní vysoký vokál [ɯ]. Vokalická délka je fonologicky distinktivní: 月 cuki 'měsíc' a 通 cúki 'proudění vzduchu'. Vysoké vokály /i, u/ podléhají v mnohých dialektech desonorizaci, tzn. stávají se neznělými. Ke ztrátě znělosti dochází pouze na jednom místě ve slově, a to buď v neznělém hláskovém kontextu nebo na konci slov, jako například ve slově [kɯ̥t͡sɯ] 靴 kucu 'boty' nebo [haɕ̥] 箸 haši 'hůlky'. Další příklady frekventovaných slov, které podléhají desonorizaci: [desɯ̥] で desu slovesná spona, [gozaimasɯ̥] ご gozaimasu 'existovat' (zdvořile), [doː̥te] ど dóšite 'proč'. Souhlásky se vyznačují vysokou mírou alofonie: /t, d/ jsou před /i/ realizovány jako alveo-palatální afrikáta [t͡ɕ, d͡ʑ], před /u . / jako alveolární afrikáta [t͡sɯ, d͡zɯ]. /N/ je na koncích slov realizováno jako uvulární nazála /hoN/ → [hoɴ] 本 hon 'kniha', často je také realizován jako nazalizace předchozího vokálu [hõ]. Pokud po /N/ následuje kontinuant, přizpůsobuje se jeho artikulačním pohybům /hoN-jaku/ → [hoj̃jakɯ] 翻 honjaku 'překlad'. Je také realizován jako [m] před bilabiálními konsonanty /siNbuN/ → [ɕ] 新] šinbun 'noviny'. Dále jako [ŋ] před /k, g/, například /kaNkei/ → [kaŋ] 関 kankei 'souvislost'. Před /d, t, n/ je realizován jako [n]: /hoNdana/ → [hondana] 本 hondana 'police na knihy/knihovna'. / . z/ je často individuálně relizováno jako [d͡z]. /s/ je před /i/ realizováno jako alveolopalatální frikativa [ɕ]. /r/ je apikální post-alveolární . švih, který může být reprezentován i laterální variantou. /h/ je realizováno jako [ç] před /i/ a /j/ a jako [ɸ] před /u/. V japonštině je i délka konsonantu distinktivní: 来 kita 'přišel' vs. 切 kitta 'uříznul'. Fonologicky je geminace reprezentována pomocí /Q/, tedy moraického orálního obstruentu s nespecifikovaným místem artikulace. Foneticky je realizován jako prodloužení konsonantické artikulace a jeho vlastní artikulaci udává následující konsonant. Jinými slovy, /Q/ prodlužuje trvání následujícího konsonantu (frikativy budou mít delší trvání, plozivy budou mít delší závěr). V písmu je zapisován pomocí malého っ Geminují zejména konsonanty /p, t, k, s/, a to u japonských a sino-japonských slov. Znělé gemináty /b, d, z, g/ se vyskytují pouze u moderních výpůjček (např. z angličtiny). 河 [カ] kappa /kaQpa/ → [kap̚ .pa] 'vodník' バ baggu /baQgu/ → [bag̚.gɯ] 'taška' 喫 kissaten /kiQsateN/ → [kisː] 'čajovna .' 察 sačči /saQti/ → [sat̚.t͡ɕ] 'závěr, úsudek' Japonština se řadí mezi jazyky s tonálním systémem, kde navzájem kontrastují dva tóny – vysoký a nízký. Standardní tokijský dialekt je popisován jako downstep (tonální pokles)[zdroj?]. K tonálnímu poklesu dochází po moře, která je lexikálně specifikována jako přízvučná, tudíž definována vysokým tónem. Na počátcích slov dochází ke snížení tónu, ale pouze pokud nenesou přízvuk. Ve slovech bez přízvuku nedojde k tonálnímu poklesu. K zápisu japonštiny se používá směs tří znakových systémů. Jsou to kandži (漢, doslova "čínské znaky"), hiragana (ひ) a katakana (カ). Hiragana a katakana se též označují společným názvem kana. Kandži se používá k vyjádření kořenu slova, koncovky a partikule jsou doplněny hiraganou. Katakana se používá pro fonetický přepis cizích slov, nebo slov převzatých z jiných jazyků. Také se používá v případě, kdy je třeba nějakou část textu zvýraznit, podobně jako kurzíva. Hiragana a katakana jsou slabičné abecedy, zatímco kandži je morfemografické písmo. Většinu znaků kandži je možné číst dvěma i více způsoby. Pokud je potřeba specifikovat výslovnost nějakého znaku, použije se hiragana. Kandži na druhou stranu umožňuje rozlišit význam u homonym, která jsou v japonštině velmi běžná. Píše se bez mezer mezi slovy. Tradičně jsou znaky uspořádány do sloupců, ve sloupci se píše shora dolů, sloupce jsou řazeny zprava doleva. Japonské knihy tedy mají stránky řazené z českého pohledu "odzadu". Alternativně je možné znaky psát do řádku zleva doprava, řádky jsou řazené shora dolů (jako v češtině). Diakritickým znaménkem dakuten (濁) (dvě krátké čárky v pravém horním rohu znaku; jiný název: nigori (濁)) se v písmu značí slabiky se znělou párovou souhláskou. Souhláska /h/ se mění na /b/; /k/ se mění na /g/; /s/ na /z/; /š/ na . /dž/; /t/ na /d/; /c/ na /(d)z/; /č/ na /dž/. Znaménkem handakuten (半; kroužek v pravém horním rohu znaku; jiný název: marunigori) se značí změna výlovnosti z /h/ na /p/ (nebo z /f/ na /p/). Ze samohlásky /u/ se znaménkem nigori zapisuje slabika vu, která se však používá pouze pro přepis cizích slov katakanou: např. ヴ vácurafu hiroba 'Václavské náměstí'. Některá písmena mají zvláštní funkci, jestliže se napíší malá (asi 1/2 až 3/4 normální velikosti, v dolním indexu). Slabika se samohláskou /i/, následovaná malým znakem pro slabiky ja, ju nebo jo, slouží k zápisu složené slabiky se změkčenou souhláskou: Rozdíl mezi složenou slabikou (malé ja / ju / jo) a dvěma slabikami (normální ja / ju / jo) je důležitý a může rozlišovat význam, srov. např. び (病) bjóin "nemocnice" a び (美) bijóin "kadeřnictví". Podobně lze pomocí malých písmen pro samohlásky zapsat slabiky, které v základní sadě nejsou k dispozici. Tato možnost se využívá při přepisu cizích slov katakanou. Dlouhé samohlásky se v hiraganě zapisují zdvojením krátké samohlásky, např. あ = á, か = ká. Dlouhé ó se ve slovech japonského původu zapisuje jako zdvojené oo, např. お ókina (ookina) "velký", ale častěji (ve slovech sinojaponského původu) jako ou, např. と Tókjó (Toukijou) "Tokio". V některých případech se však u po /o/ vyslovuje, (jedná se především o tvary sloves), například 問 [tou], 追 [ou] a podobně. V katakaně se k vyznačení délky používá znak ー, např. ビ bíru "pivo". Zmenšený znak slabiky cu zdvojuje následující souhlásku (tzv. 促 - sokuon (nebo též cumaruon)), např. が (学) gakkó "škola"; パ panfuretto "brožura, pamflet". Slabiky končící na samohlásku /u/ se využívají při přepisu cizích slov katakanou. Pokud v originále byly dvě souhlásky za sebou, v japonské transkripci se k zápisu první souhlásky použije nejčastěji právě slabika se samohláskou u: プ Puraha "Praha", ト tósuto "toast", ゴ gorufu "golf". V těchto případech dochází často k desonorizaci. Japonci vnímají souhlásky r a l jako téměř totožné. Slabika は ve funkci tematické částice se nečte *[ha], ale [wa]. Slabika を ve funkci akuzativní částice se nečte *[wo], ale [o]. Slabika へ ve funkci směrové částice se nečte *[he], ale [e]. Slabiky, zakončené /e/ a následované い (/i/) se nečtou *[-ei], ale [é] (například へ [hé] ve slově 平; toto však neplatí pro oddělené významy/slabiky, jako třeba ve slově 会 [ein], 毛 [keiro] a podobných vzácných případech). Znaky kandži, které Japonci převzali z čínštiny, nezachycují výslovnost, ale pojmy. V určité omezené míře je tedy možné, aby Číňan i Japonec přečetli tentýž text každý svým jazykem a porozuměli mu. Úplnému porozumění ovšem brání několik faktorů: Gramatická struktura jazyka a slovosled se liší. Čínština a japonština jsou zcela odlišné jazyky z různých jazykových rodin. Japonské texty nikdy neobsahují pouze kandži, vždy jde o směs kandži a kany (tj. slabičných abeced hiragany a katakany), kterou čínština nepoužívá. I když drtivou většinu znaků používaných v japonštině má nebo měla ve svém repertoáru i čínština, může se lišit jejich preferované užití v obou jazycích. Např. znak pro řeku ve většině čínských názvů řek je 江 (jiā, ťiang), popř. 河 (hé, che). V japonštině je to 川 (kawa). Tento znak existuje i v čínštině, čte se (chuan, čchuan) a znamená "vodní tok", ale v názvech řek se příliš často neobjevuje. Najdeme ho např. v názvu provincie S'-čchuan (四, doslova "Čtyřříčí"). Na rozdíl od čínštiny má v japonštině každý znak několik možných čtení, správná výslovnost se určí podle kontextu. Některá čtení jsou tzv. sinojaponská, jde o zkomolenou původní čínskou výslovnost daného znaku. Tímto způsobem čínština masivně ovlivnila slovní zásobu japonštiny, když byla v minulosti Čína kulturním vzorem a čínština jazykem vzdělanců, podobně jako v Evropě latina a v Indii sanskrt. Kromě toho mají znaky i japonské čtení, tj. jedno nebo více japonských slov, odvozených od pojmu, kterému daný znak odpovídá. Sinojaponské čtení bývá preferováno ve složených slovech, ale existují výjimky. Čínská výslovnost už v něm mnohdy není slyšet (buď kvůli příliš velkým hláskovým změnám, nebo kvůli vývoji čínské výslovnosti od doby, kdy byl znak přejat). Přestože v čínštině znak vždy označuje právě jednu slabiku, sinojaponské čtení může být dvojslabičné (např. znak 木 "strom" se v současné čínštině čte mù, jeho sinojaponské čtení je moku, popř. boku.) Příklad: Příklad japonského zápisu: 私。 Wataši wa bíru o nomimasu. Japonština používá dva způsoby řazení slov. Ve slovnících je běžně používán systém vycházející ze slabičné abecedy godžúon (五, doslova "padesát znaků"). Pořadí znaků odpovídá tabulce uvedené výše. Sobě odpovídající znaky hiragany a katakany jsou si při řazení rovnocenné, slova psaná kandži se řadí podle své výslovnosti zapsané hiraganou. Stále je také používán starší systém iroha (い), který je vytvořen podle mnemotechnické básně připisované mnichu Kúkaiovi. Podstatná jména (substantiva) nerozlišují rod ani číslo. Funkci pádu přebírají částice (viz níže) připojené za podstatné jméno, které lze v některých případech vnímat jako pádové koncovky. I přesto, že většina podstatných jmen nerozlišuje číslo, v některých případech používá japonština k vyjádření většího množství již neproduktivní reduplikaci, tzn. nově přejatá slova již nejsou tímto způsobem tvořena. Výsledkem této operace není plurál v pravém slova smyslu, ale spíše jde o kolektivní množství. 人 hito 'člověk' 人 hitobito 'skupina lidí' (více než dva členové) Na stejném principu fungují i kolektivní sufixy -tači (達) a -ra (等) – 太 taró-tači neznačí 'skupinu mužů jménem Taró', ale 'skupinu, jejíž součástí je Taró'. Překlad tohoto spojení se liší podle kontextu: 'Taró a jeho přátelé', 'Taró a jeho rodina', 'Taró a jeho sourozenci' atp. Tato funkce je zřejmá i ze zájmen wataši-tači nebo boku-ra, která jsou překládána jako 'my' , doslovný překlad je ovšem: 'skupina, jejíž součástí jsem já'. Substantiva mohou také reflektovat zdvořilost. K jejímu rozlišení se používá dvou zdvořilostních sufixů, které se zapisují hiraganovým お o- nebo ご (zastarale 御) go-. 結 kekkon 'svatba', ご go-kekkon 'svatba' (zdvořile; v kontextu . může znamenat Vaše svatba) 金 kane 'peníze', též 'kov, zlato'; お o-kane 'peníze' (zdvořile) Přídavná jména (adjektiva) se v japonštině dělí na tzv. pravá a nepravá. Pravá adjektiva se chovají podobně jako slovesa. 車。 Kuruma ga akai. Auto je červené. 車。 Kuruma ga akakunai. Auto není červené. 車。 Kuruma ga akakatta. Auto bylo červené. 車。 Kuruma ga akakunakatta. Auto nebylo červené. Nepravá adjektiva se připojují pomocí partikule na (な) nebo no (の), v případě, že jde o adjektivum tvořené ze substantiva. 会 kaiša no kuruma podnikové auto Osobní zájmena se používají poměrně zřídka, pokud jejich význam lze vyrozumět z kontextu, vypouštějí se. Samostatná sada zájmen existuje pro důvěrný stupeň a samostatná pro zdvořilý stupeň promluvy. * Zájmena zdvořilého stupně nerozlišují rod a samostatná sada zájmen končících na -ち -čira nerozlišuje ani číslo. Ve třetí osobě jde ve skutečnosti o spojení ukazovacího zájmena a podstatného jména 人 hito "člověk"; podle vzdálenosti může být předpona こ kono nahrazena předponami そ sono nebo あ ano. * Sada zájmen bez rozlišení čísla: * Poznámka: . ve skutečnosti ani zde japonština nerozlišuje mezi jednotným a množným číslem: například 彼 [kare] může znamenat stejně dobře on jako oni; 彼 [karera] spíše nežli oni znamená on a ti druzí/on a spol.; podobně i v ostatních příkladech. Japonština nemá zvláštní výrazy pro přivlastňovací zájmena. Místo toho se za tvar osobního zájmena připojí genitivní částice の no. 私 watakuši no okane "mé peníze" (doslova "já od peníze") 彼 kare no isu "jeho židle" (doslova "on od židle") Totéž platí i pro zvratné zájmeno 自 džibun: 自 džibun no šigoto "svá práce" Ukazovací zájmena mají různé tvary podle vzdálenosti od mluvčího a posluchače. Současně se rozlišují tvary jmenné (nahrazují ve větě podstatné jméno), přívlastkové (rozvíjejí ve větě podstatné jméno výběrem z množství), zpřídavnělé (rozvíjejí podstatné jméno určením vlastnosti) a lokální (příslovečné určení místa, v české mluvnici jsou považována za příslovce). Japonština používá dva číselné systémy: japonský pro čísla od jedné do deseti a sinojaponský. Takže číslo 123 456 se pomocí kandži zapíše 十 (džú ni man san zen jon hjaku go džú roku). Kandži se ovšem v běžném styku k zápisu čísel nepoužívá, požívají se arabské číslice. Nicméně zatímco pro nás je výchozí počítání v násobcích 1 000, Japonci počítají po 10 000. Jednoho milionu je tedy doslova 100 0000 (百 hjaku man), čili 100×10 000. Velké sumy peněz se často počítají v desetitisících (万 man'en). Sinojaponský systém používá tzv. numerativy (anglicky counter word/measure word/classifier), což jsou jakési "měrné jednotky" pro počítaný předmět. Takže jeden pták je 鳥 tori ičiwa, přičemž znak wa (sinojaponské čtení) má význam "pero, křídlo". Doslovný překlad by tedy byl "pták jedno křídlo". Japonština nerozlišuje tvarově množné číslo. V případě, že je třeba množství zdůraznit, pomáhá si příponami -tači,-domo,-gata,-ra (např. 私 watašitači – my, 彼 karera – oni), zdvojením (我 wareware – my) anebo vyjádřením počtu. Japonská slovesa nevyjadřují časováním osobu ani číslo, ale čas, způsob, rod (trpný, činný) a úroveň zdvořilosti. Zvláštní tvary má minulý čas, zatímco tvary přítomného a budoucího času jsou společné a v případě potřeby se rozlišují příslovečným určením. Podle způsobu časování se slovesa dělí na samohlásková a souhlásková. Infinitiv samohláskových sloves se skládá z kmene končícího samohláskou e nebo i a z přípony -ru (-る). Infinitiv souhláskových sloves se skládá z kmene končícího souhláskou nebo samohláskou a a z přípony -u. Z kmene lze vytvořit pět tzv. slovesných základů, které slouží k dalšímu tvoření slovesných tvarů: 3. základ (končící na -u) se považuje za základní, citační tvar slovesa. Tuto funkci má společnou s českým infinitivem. Současně je však možné ho při důvěrném projevu použít jako samostatné plnovýznamové sloveso ve větě, např.: つ。 Cugi no eki de oriru. "Vystoupím v příští stanici." (Doslova "Příště od stanice v vystoupit[zdroj?]." První osoba vyplyne z kontextu, přímo ve větě žádnými jazykovými prostředky vyjádřena není. Pokud by to bylo nezbytné, použilo by se osobní zájmeno s částicí は nebo が) Další slovesné tvary (poznámka: při výslovnosti se přípona -masu zkracuje na [-mas], přípona -šita na [-šta]): Na rozdíl od češtiny nejsou japonské částice (partikule) pouze jakýmsi zbytkovým slovním druhem bez jasně vymezené funkce. Naopak, jde o velmi důležitá gramatická slova, která určují vztahy mezi větnými členy. Kladou se za slova nebo fráze (obvykle jmenné fráze) a určují jejich funkci ve větě podobně jako předložky (resp. záložky, postpozice) a pádové koncovky v jiných jazycích. Lingvisté je převážně popisují jako samostatná slova, ale vzhledem k chybějícímu grafickému vyznačení hranic slov v japonštině by je bylo možné chápat i jako pádové koncovky. Pro jejich samostatnost nicméně mluví fakt, že se připojují jednou za celou frázi, nikoliv za každé slovo fráze zvlášť. Částice は se nečte ha, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale wa. Zdůrazňuje téma promluvy a může označovat podmět nebo předmět věty. Díky ní bývá japonština uváděna jako příklad jazyka, který má aktuální členění vyjádřené morfologicky. 大。 Ósaka wa ókina mači desu. "Ósaka je velké město." (doslova "Ósaka téma velký město být.") Částice が ga označuje předcházející frázi jako podmět. Pokud je podmět označen částicí は jako téma, částice が už se nepřidává. Přesto se můžou obě částice objevit v jednom souvětí, potom částice は označuje podmět hlavní a částice が podmět vedlejší věty. 高 takai kagu "drahý nábytek" 家。 Kagu ga takai. "Nábytek je drahý. . " (doslova "nábytek podmět drahý.") 山。 Jama no ue wa kešiki ga ii desu. "Na horách je krásná krajina." (doslova "hora genitiv nahoře téma krajina podmět . krásný být.") Částice を se nečte wo, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale o. Má funkci akuzativu, čili označuje přímý předmět. 本 hon o jomu "číst knihu" (doslova "kniha předmět číst") 絵 e o kaku "malovat obraz" (doslova "obraz předmět malovat") Částice の no má funkci genitivu a vytváří přivlastňovací vztahy. Lze ji vnímat jako genitivní pádovou koncovku, nebo také jako jakousi podřadící spojku, neboť se obvykle nachází mezi frází vlastníka a frází vlastněného. 雨 ame no oto "zvuk deště" (doslova "déšť od zvuk" . ) 海 umi no sakana "mořská ryba" (doslova "moře od ryba") 子 kodomo no nacu no kucu "dětské letní boty" (doslova "dítě od léto od bota") . Částice へ se nečte he, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale e. Označuje směr pohybu nebo činnosti. 海 umi e iku "jet k moři" (doslova "moře k jet") 父 čiči e no tegami "dopis otci" (doslova "otec k od dopis") Částice に ni může mít funkci dativu, může označovat místo stavu, účel nebo cíl děje nebo čas. Od částice へ se liší tím, že určuje cíl pohybu, zatímco へ určuje směr pohybu (což může, ale nemusí být totéž). 母。 Haha ni ageru. "Dát matce." ( .doslova "matka k dát") 友。 Tomodači ga Hirošima ni sumu. "Přítel bydlí v Hirošimě." (doslova "přítel podmět Hirošima v bydlet") 部。 Heja ni . hairu. "Vstoupit do místnosti." (doslova "místnost do vstoupit") 夏 nacu ni "v létě" (doslova "léto v") 学。 Gakkó ni iku ."Jdu do školy." (doslova "škola do jít") 学。 Gakkó e iku. "Jdu ke škole." (doslova "škola k jít" .) Tato částice má i mnoho dalších použití, např. z nepravých přídavných jmen vytvoří příslovce: 静 šizukani "tiše" Částice で de má funkci instrumentálu, označuje prostředek nebo způsob činnosti. 船 fune de iku "jet lodí ." (doslova "loď s jet") 英 eigo de hanasu "mluvit anglicky" (doslova "angličtina s mluvit") Částice か kara má funkci ablativu, vyjadřuje místní nebo časové východisko nebo příčinu děje. Přibližně odpovídá českým předložkám z, od. 船 fune wa minato kara deru "lodě odjíždějí z přístavu" (doslova "loď téma přístav z odjíždět") 月 gecujóbi kara hataraku "pracovat od pondělí" ( .doslova "pondělí od pracovat") 酒 sake wa kome kara cukuru "sake se vyrábí z rýže" (doslova "sake téma rýže z vyrábět") Částice ま made vyjadřuje místní nebo časovou krajní mez . , odpovídá českému až do. 京 Kjóto made iku "jet až do Kjóta" (doslova "Kjóto až-do jet") 朝 asa made okiru "být vzhůru do rána" (doslova "ráno až-do bdít") Částice と to nemá funkci pádové koncovky ani předložky, ale spíše souřadící spojky "a" u úplného výčtu. Podobnou funkci má i částice や ja, avšak používá se u výčtu neúplného. 大 ókí ki to čísai iši "velký strom a malý kámen" 女 onnanoko to otokonoko "děvčata a chlapci" 庭。 Niwa ni neko ja . inu ga iru. "Na zahradě je kočka a pes." (částice や říká, že jsou tam i další zvířata) Částice も mo zhruba odpovídá českým slovům i, také, v záporu ani. Pokud se vyskytne společně s částicí を, znamená "dokonce i". 地 čizu o kau "koupím si mapu" (doslova "mapa předmět koupit") 雑 zašši mo kau "koupím si i . časopis" (doslova "časopis i koupit") 本 hon o mo kau "koupím si dokonce i knihu" (doslova "kniha předmět i koupit") Částice か ka se klade na konec věty a tvoří tázací větu. Na rozdíl od jiných jazyků se tázací věta v písmu nevyznačuje otazníkem, ani se v ní nemění slovosled. 枝。 Eda ga aoi. "Větev je zelená." 枝。 Eda ga aoi ka. "Je větev zelená?" Struktura japonské věty je SOV (podmět-předmět-sloveso). Japonština vyjadřuje gramatickou roli a pád slova pomocí nesamostatných významových jednotek, tzv. partikulí. Příklad: Jednotlivé prvky věty mohou být vynechány, vyplývají-li z kontextu; a v praktické mluvě tomu tak ve velké míře je – důvtipná vynechání např. některých zájmen jsou pak zdrojem (někdy záměrných) dvojsmyslů a narážek. Japonština rozlišuje zdvořilost promluvy na gramatické úrovni. Zdvořilost se vyjadřuje různými prostředky a jde o obecnou volbu výrazů podle toho, s kým nebo o kom mluvíme. Neomezuje se tedy pouze na případy, kdy se přímo obracíme na respektovanou osobu, jako je tomu v českém vykání. Vzdálenou analogií je v češtině, kromě vykání a tykání, také rozlišování knižního, hovorového a vulgárního stylu. Je dobré vědět, že zvládnutí jazykové zdvořilosti je pro Japonce velmi důležité a Japonec jiného člověka při prvním kontaktu posuzuje právě z hlediska jazykové zdvořilosti. Rozeznáváme tyto úrovně zdvořilosti: 丁 teineigo – zdvořilá řeč (angl. polite language) (např. masu, desu apod.) 尊 sonkeigo – uctivá řeč (angl. honorific language) 謙 kendžógo – skromná řeč (angl. humble language) (např. itadaku) Kromě těchto různých úrovní zdvořilosti existuje i úroveň důvěrná neboli prostá (tj. bez použití zdvořilostních prostředků). Důvěrná, prostá nebo také "dětská" úroveň je používána dětmi a vůči dětem, než se ve škole naučí zdvořilé úrovni, a také mezi členy rodiny nebo v rámci užší skupiny, například party kamarádů nebo úzkého pracovního kolektivu. V důvěrné úrovni jsou také psány neosobní texty, např. noviny. Cizinec se patrně nikdy nedostane do situace, kdy by mohl na této úrovni komunikovat, a Japonec za běžných okolností vůči cizinci tuto úroveň nepoužije. Znalost důvěrného stupně je důležitá i proto, že tvoření zdvořilých tvarů přímo vychází z tvarů důvěrných. Na důvěrnou úroveň patří mj. koncovka slovesného záporu -な -nai, např. "nepůjdu" důvěrně 行 ikanai, zdvořile 行 ikimasen. Tato úroveň je používána nejčastěji. Je to bezpečná úroveň, slušná za všech okolností. Je používána vůči dospělým, kteří nejsou částí stejné uzavřené skupiny, vůči cizincům apod. Nevyjadřuje důvěrnost, ale ani společenskou nerovnost. Na zdvořilou úroveň patří např. tyto slovesné koncovky: -ま -masu (budoucí čas kladný) -ま -masen (budoucí čas záporný) -ま -mašita (minulý čas kladný) -ま -masendešita (minulý čas záporný) Uctivá (formální, honorifická) úroveň je používána vůči lidem, kteří stojí na společenském žebříčku výrazně výše než mluvčí, ať už mluvíme o nich nebo s nimi. Honorifické tvary jsou používány, mluví-li například řadový zaměstnanec s prezidentem společnosti nebo běžný Japonec s předsedou vlády. Uctivá mluva je také používána vůči výrazně starším, významným umělcům a všeobecně úctyhodným lidem. Do této úrovně komunikace spadá jak výše zmíněná uctivá řeč (sonkeigo), tak i skromná řeč (kendžógo). První zahrnuje prostředky, jak vyjádřit úctu ke společensky výše postavené osobě ("povýšit ji"), druhá naopak snižuje význam mluvčího ("ponížit se"). Příkladem skromné řeči je pomocné sloveso い itadaku s původním významem "přijmout" (jeho neutrálním protějškem je sloveso も morau). Příklad: 空。 kúkó made itte moraemasu ka. "Zavezl byste mne až na letiště?" Neutrální zdvořilá úroveň. 行 itte je přechodník slovesa 行 iku "jít". も moraemasu je budoucí čas slovesa も morau "dostat". Kombinace těchto slovesných tvarů znamená "dostat jízdu", tedy "být zavezen". 友。 tomodači no otósan ni kúkó made itte itadakimašita. "Přítelův otec mne zavezl až na letiště." Skromná úroveň. い itadakimašita je minulý čas skromného slovesa い itadaku, "poníženě, s povděkem přijmout" (v tomto případě odvezení). Celá věta tak dostává nádech "Přítelův otec byl tak velice laskav, že mne zavezl až na letiště." Uctivé výrazy se často poznají podle honorifické předpony お o-, ご go-, které se mohou objevit jak před slovesy, tak před podstatnými a přídavnými jmény. Slovesa kromě toho opět mění i koncovku. Např. sloveso 読 jomu "číst" má uctivý tvar お ojomi ni naru. Naopak skromné tvary jsou お ojomi itasu nebo お ojomi suru. Uctivé tvary také pronikly do ostatních úrovní komunikace jako součásti zdvořilostních frází nebo výrazů pro věci, ke kterým mají Japonci úctu: gohan (御) – vařená rýže, okane (お) – peníze, arigató gozaimasu あ – děkuji mnohokrát, ohajó gozaimasu お – dobré jitro (tučně jsou vyznačeny honorifické prefixy). Obrázky, zvuky či videa k tématu japonština ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo japonština ve Wikislovníku Online japonsko-anglický slovník Kim Allen:Politeness Levels – O zdvořilostních úrovních Logical Japanese Grammar – Ohýbání sloves Japanese for western brain - Zaměřeno na anglicky mluvící, nicméně mnoho užitečných informací i pro ostatní AKSER Brasil - Japanese Video Course Základy japonštiny pro zájemce o anime a další lidi Česko-japonský online slovník Analýza nejnovějších tendencí ve vývoji zdvořilostní japonštiny Japonština AKAMACU, Cutomu. Japanese phonology: A functional approach. Lincom Europa, Mnichov, 2000. ISBN 3-89586-544-3. KROUSKÝ, Ivan. Učebnice japonštiny. 229 pp. Nakladatelství H & H Vyšehradská, Praha, 2001. ISBN 80-86022-98-6 LABRUNE, Laurence. The Phonology of Japanese. Oxford University Press, 2012. ISBN: 9780199545834. ŠIBATANI, Masajoši: The Languages of Japan. Cambridge University Press, Cambridge, 1990. ISBN 0-521-36070-6 | ENTITY | OTHER |
010011 | ... Inovovaná varianta vozidla, vyráběná od roku 1999, je označena B 941E. Autobus B 941 je nástupcem typu B 741, ve výrobě byl nahrazen typem B 961 v roce 2002. == Konstrukce == B 941 je třínápravový autobus s polosamonosnou karoserií panelové konstrukce. Skládá se ze dvou částí, které jsou navzájem spojeny kloubem a krycím měchem. Motor s převodovkou se nachází za zadní nápravou, která je hnací. Přední lichoběžníkovou nápravu s nezávisle zavěšenými koly vyrobil podnik LIAZ, střední a zadní pochází od firmy Detva. Od svého předchůdce, autobusu B... | Jakou karoserii má třínápravový autobus B 941? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Karosa_B_941 | [
"Polosamonosnou"
] | 179 | 256 | B 941 je třínápravový autobus s polosamonosnou karoserií panelové konstrukce. | [
{
"start": 211,
"end": 225,
"text": "Polosamonosnou"
}
] | Karosa B 941 je model městského kloubového autobusu, který vyráběla společnost Karosa Vysoké Mýto v letech 1997 až 2001. Inovovaná varianta vozidla, vyráběná od roku 1999, je označena B 941E. Autobus B 941 je nástupcem typu B 741, ve výrobě byl nahrazen typem B 961 v roce 2002. == Konstrukce == B 941 je třínápravový autobus s polosamonosnou karoserií panelové konstrukce. Skládá se ze dvou částí, které jsou navzájem spojeny kloubem a krycím měchem. Motor s převodovkou se nachází za zadní nápravou, která je hnací. Přední lichoběžníkovou nápravu s nezávisle zavěšenými koly vyrobil podnik LIAZ, střední a zadní pochází od firmy Detva. Od svého předchůdce, autobusu B 741, se B 941 odlišuje odlišným předním i zadní čelem, která jsou zaoblena a tvoří se sklolaminátový panel s kostrou ze svařených profilů, a také inovovaným interiérem s protiskluzovou podlahou. Sedačky pro cestující jsou čalouněné plastové potažené látkou. Prostor pro kočárek je umístěn u druhých dveří. V pravé bočnici se nacházejí čtvery dveře, vždy dvoje v každém článku (první a čtvrté jsou užší než prostřední dveře). Upravená verze B 941E má odlišnou přední tuhou nápravu LIAZ s kotoučovými brzdami, systémy ABS a ASR, podlahu v předním článku vozu sníženou o 100 mm a další menší úpravy. == Výroba a provoz == V letech 1995, 1996 a 1998 byly postaveny tři prototypy vozů B 941 označené jako BK 1, BK 2 a BK 3. Druhý z nich byl v roce 1998 dodán do Brna, kde byl zařazen do provozu s evidenčním číslem 2336.Výroba městského kloubového autobusu řady 900 byla zahájena roku 1997, tedy přibližně rok po ukončení produkce vozů B 741. Od roku 1999 pak Karosa vyráběla pouze inovovanou verzi B 941E. Celkem tak bylo v letech 1997 až 2001 vyrobeno 335 autobusů typu B 941, které byly určeny především pro dopravní podniky v České a Slovenské republice. Vozy tohoto typu však z provozu postupně mizí, kvůli svému věku i kvůli dodávkám nových, převážně nízkopodlažních vozů. Roku 2018 přestaly být provozovány v Brně. Začátkem roku 2019 jezdily v Praze, Ostravě, Liberci, Českých Budějovicích, Ústí nad Labem, Prešově a u několika soukromých dopravců. == Podtypy == Realizované podtypy: Karosa B 941.1930 (prototyp BK 1 a výroba 1997–1998; motor LIAZ, převodovka Voith) Karosa B 941.1932 (výroba 1997; motor LIAZ, převodovka ZF) Karosa B 941.1934 (výroba 1997–1998; motor Renault 186 kW, převodovka ZF) Karosa B 941.1936 (prototyp BK 2 a výroba 1997–1999; motor Renault, převodovka Voith) Karosa B 941.1960 (prototyp BK 2 po přestavbě; motor Renault, převodovka Voith) Karosa B 941E.1956 (prototyp BK 3; motor Renault, převodovka ZF) Karosa B 941E.1962 (výroba 1999–2001; motor LIAZ, převodovka Voith) Karosa B 941E.1964 (výroba 1999–2001; motor Renault 217 kW, převodovka Voith) Karosa B 941E.1966 (výroba 1999; motor LIAZ, převodovka ZF) == Historické vozy == Ústí nad Labem (vůz ev. č. 374) soukromá osoba (ex DP Olomouc ev. č. 314) soukromá osoba (ex DP Olomouc ev. č. 315) == Odkazy == === Reference === === Literatura === ČUMA, Libor; KOCMAN, Tomáš; MRKOS, Jiří. Autobusy v brněnské městské dopravě 1930–2005. Praha: Pavel Malkus – dopravní vydavatelství, 2005. 296 s. ISBN 80-903012-6-6. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Karosa B 941 ve Wikimedia Commons Karosa B 941 a B 941E, prahamhd.vhd.cz | ADJ_PHRASE | OTHER |
010931 | Církevní provincie Lille je římskokatolickou církevní provincií, ležící v regionu Nord-Pas-de-Calais ve Francii. V čele provincie stojí arcibiskup–metropolita z Lille. Provincie vznikla v roce 2008, kdy papež Benedikt XVI. povýšil biskupství v Lille na metropolitní arcibiskupství. Současným (prvním) metropolitou je arcibiskup Laurent Ulrich. == Historie == Přesunutím metropolitního stolce z Cambrai do Lille v roce 2008 byla zrušena Církevní provincie Cambrai (založena v roce 1559), jejíž sufragánní diecéze Arras byla (spolu se samotnou Cambraiskou arcidiecézí) převedena do nově vzniklé provincie. Metropolitním arcidiecézí se tak stala diecéze Lille (která byla druhým sufragánem arcidiecéze Cambrai). == Členění ==... | Kdo je metropolitou církevní provincie Lille? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lillsk%C3%A1_c%C3%ADrkevn%C3%AD_provincie | [
"arcibiskup Laurent Ulrich"
] | 282 | 343 | Současným (prvním) metropolitou je arcibiskup Laurent Ulrich. | [
{
"start": 317,
"end": 342,
"text": "arcibiskup Laurent Ulrich"
}
] | Církevní provincie Lille je římskokatolickou církevní provincií, ležící v regionu Nord-Pas-de-Calais ve Francii. V čele provincie stojí arcibiskup–metropolita z Lille. Provincie vznikla v roce 2008, kdy papež Benedikt XVI. povýšil biskupství v Lille na metropolitní arcibiskupství. Současným (prvním) metropolitou je arcibiskup Laurent Ulrich. == Historie == Přesunutím metropolitního stolce z Cambrai do Lille v roce 2008 byla zrušena Církevní provincie Cambrai (založena v roce 1559), jejíž sufragánní diecéze Arras byla (spolu se samotnou Cambraiskou arcidiecézí) převedena do nově vzniklé provincie. Metropolitním arcidiecézí se tak stala diecéze Lille (která byla druhým sufragánem arcidiecéze Cambrai). == Členění == Území provincie se člení na tři diecéze: Arcidiecéze Lille, založena roku 1913, na arcidiecézi povýšena v roce 2008 Arcidiecéze cambraiská, založena roku 580, na arcidiecézi povýšena v roce 1559, statut odebrán v roce 1801, znovu udělen roku 1841 Diecéze Arras, založena roku 499 == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Province ecclésiastique de Lille na francouzské Wikipedii. === Související články === Římskokatolická církev ve Francii | PERSON | PERSON |
012452 | ... Město kvůli jeho umístění u Tichého oceánu a řeky Ameca a hezkému okolí je populární turistickou destinací. == Historie == Archeologické výzkumy v oblasti Puerto Vallarta ukazují, že oblast byla osídlena už v roce 560 př. n. l.. V období let 900 až 1200 n. l. tato oblast, stejně jako většina území států Nayarit a Michoacán, patřila kultuře Aztatlán. V misijních kronikách a záznamech dobyvatelů je zdokumentováno mnoho bitev mezi místními obyvateli a přistěhovalci. Například v roce 1524 zde byla velká bitva mezi armádou Hernána Cortése a armádou 10 000 až 20 000 indiánů. Po ní Cortés získal kontrolu nad většinou údolí Ameca. Údolí bylo nazýváno Údolí vlajek (Banderas), podle barevných vlajek domorodců.... | Byla oblast Puerto Vallarta osídlena již před naším letopočtem? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Puerto_Vallarta | [
"Ano"
] | 127 | 232 | Archeologické výzkumy v oblasti Puerto Vallarta ukazují, že oblast byla osídlena už v roce 560 př. n. l.. | [] | Puerto Vallarta je město v Mexiku ve státě Jalisco, ležící na pobřeží Tichého oceánu. Název města je odvozen od příjmení právníka a guvernéra státu Jalisco Ignacio Vallarty, který byl spolubojovníkem mexického prezidenta Benito Juáreze. Město kvůli jeho umístění u Tichého oceánu a řeky Ameca a hezkému okolí je populární turistickou destinací. == Historie == Archeologické výzkumy v oblasti Puerto Vallarta ukazují, že oblast byla osídlena už v roce 560 př. n. l.. V období let 900 až 1200 n. l. tato oblast, stejně jako většina území států Nayarit a Michoacán, patřila kultuře Aztatlán. V misijních kronikách a záznamech dobyvatelů je zdokumentováno mnoho bitev mezi místními obyvateli a přistěhovalci. Například v roce 1524 zde byla velká bitva mezi armádou Hernána Cortése a armádou 10 000 až 20 000 indiánů. Po ní Cortés získal kontrolu nad většinou údolí Ameca. Údolí bylo nazýváno Údolí vlajek (Banderas), podle barevných vlajek domorodců. Po dlouhou dobu však zůstali nepokořeni místní indiáni Huicholi, žijící v nepřístupných údolích a na svazích pohoří Sierra Madre Occidental, které se nachází na hranici dnešních států Jalisco a Nayarit. Zhruba 200 let po vítězství Cortése (v roce 1772) se františkánským misonářům podařilo vybudovat zde první katolické kaple a kostely. Jejich misionářská práce neměla úspěch a zhruba o 100 let později františkáni opustili oblast. Norský badatel Carl Lumholtz, který navštívil indiány Huicholi roku 1890 poznamenal, že jejich původní víra byla zachována a nenašel žádnou stopu křesťanských obřadů. Zavedení chovu ovcí, skotu a železné nástroje, to vše jen mírně zasáhlo do života domorodců. Jasnou stopou františkánů byl tehdy rozšířený zvyk používat barevné skleněné korálky jako ozdoby a předměty pro každodenní použití. Přístav sloužil pro galeony, které mířily z Manily přes Tichý oceán do Mexika. V roce 1918 obec Puerto Vallarta získala statut obce a současné jméno. V prvních letech dvacátého století většinu pozemků v Puerto Vallarta vlastnila americká těžební společnost Union en Cuale. == Vývoj počtu obyvatel a hospodářství == Lidé pracují zejména v oblasti cestovního ruchu (26%), v oblasti služeb (16%) a obchodu (15%), v zemědělství, stavebnictví, v různých oblastech výroby a věnují se rybolovu. Pěstuje se hlavně kukuřice, čirok, fazole, chilli, meloun, tabák, mango, banán a avokádo. == Natáčení filmů == Město Puerto Vallarta, jako populární turistická destinace, bylo využito ve filmu The Night of the Iguana s Richardem Burtonem. Burton a Liz Taylor dokonce koupili ve městě dům. Filmový štáb, hvězdy Hollywoodu a davy novinářů přispěly k popularizaci města jako turistické atrakce. Stalo se též místem natáčení filmu Predátor s Arnoldem Schwarzeneggerem. == Turistické centrum == Město umístěné podél písečné pláže Banderas Bay, v horkém tropickém podnebí, v blízkosti džungle, která obklopuje město, je magnetem pro turistiku. Město lze rozdělit na tři velké části. Západní část s hotely, Staré Město (Old Vallarta) a Nové Město (Nuova Vallarta). Většina hotelů a turistických atrakcí se nachází na pobřeží. Noční život se odehrává hlavně v restauracích a klubech podél pobřežní promenády Malecon. Místní řemeslníci nabízí turistům šperky, textil, sochy místních umělců a další suvenýry. Guadalajara a Acapulco byly typickým cílem cestovního ruchu gayů a lesbiček z Mexico City a především ze Spojených států a Kanady v 80. a 90. letech 20. století. Ale od té doby se Puerto Vallarta vyvinulo jako satelit hlavního turistického rekreačního centra Guadalajara , určený pro gaye a lesbičky, stejně jako např. Fire Island ve vztahu k New Yorku a Palm Springs ve vztahu k Los Angeles. Puerto Vallarta je nyní považováno za největší turistickou destinaci gayů v Mexiku, nazývanou San Francisco Mexika. Puerto Vallarta bylo označeno jako nejlepší turistická destinace pro gaye v Latinské Americe. == Partnerská města == Santa Barbara, USA Gijón, Španělsko Londýn, Spojené království Toronto, Kanada == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Puerto Vallarta ve Wikimedia Commons Oficiální stránky Průvodce pro dovolenou Ekoturistika Průvodce LGBT LGBT Friendly Průvodce Hotely v centru města Puerto Vallarta All inclusive hotely ve městě Puerto Vallarta Plánu evropské hotely ve městě Puerto Vallarta == Referencias == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Puerto Vallarta na polské Wikipedii. | VERB_PHRASE | YES_NO |
006580 | Vitamíny (také vitaminy) jsou nízkomolekulární látky nezbytné pro život. V lidském organismu mají vitamíny funkci katalyzátorů biochemických reakcí. Podílejí se na metabolismu bílkovin, tuků a cukrů. Existuje 13 základních typů vitamínů. Lidský organismus nedokáže, až na některé výjimky, vitamíny vyrobit, a proto je musí získávat prostřednictvím stravy. Při nedostatku vitamínů, tzv. avitaminóze, se mohou objevovat poruchy funkcí organismu nebo i vážná onemocnění. Přebytečných vitamínů (hypervitaminóza) rozpustných ve vodě se organismus dokáže zbavit a pokud přestaneme vitamín přijímat,... | Kolik je základních vitamínů? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vitam%C3%ADn | [
"13"
] | 200 | 237 | Existuje 13 základních typů vitamínů. | [
{
"start": 209,
"end": 211,
"text": "13"
}
] | Vitamíny (také vitaminy) jsou nízkomolekulární látky nezbytné pro život. V lidském organismu mají vitamíny funkci katalyzátorů biochemických reakcí. Podílejí se na metabolismu bílkovin, tuků a cukrů. Existuje 13 základních typů vitamínů. Lidský organismus nedokáže, až na některé výjimky, vitamíny vyrobit, a proto je musí získávat prostřednictvím stravy. Při nedostatku vitamínů, tzv. avitaminóze, se mohou objevovat poruchy funkcí organismu nebo i vážná onemocnění. Přebytečných vitamínů (hypervitaminóza) rozpustných ve vodě se organismus dokáže zbavit a pokud přestaneme vitamín přijímat, organismus z těla nadbytečné množství vyloučí pomocí moči. U vitamínů rozpustných v tucích to však nefunguje – nejrizikovější je v tomto ohledu vitamín A, u nějž existují případy smrtelných otrav nebo otrav s doživotními následky. Vitamíny jsou nutné pro udržení mnohých tělesných funkcí a jsou schopny posilovat a udržovat imunitní reakce. Vitamin B1 objevil polský biochemik Kazimierz Funk v roce 1912 v otrubách rýže. Funk navrhl název vitamín podle latinského vital a amine = "životně důležité aminy". Ačkoli podle dnešních poznatků nejde o aminy, název se ujal. Tento termín byl později rozšířen na všechny podobné látky (vitaminy A, B, C, ... K a pseudovitamíny). Vitamín A (retinol) Vitamín D (kalciferol)- slunce Vitamín E (tokoferol) Vitamín K (fylochinon) Vitamín C (kys. askorbová, E300) Vitamín H ( . biotin, koenzym R či vitamín B7) Vitamín B Vitamín B1 (také thiamin nebo aneurin) Vitamín B2 (riboflavin) Vitamín B3 (niacin) Vitamín B5 (kyselina pantothenová) Vitamín B6 (pyridoxin) Vitamín B7 (biotin ,vitamín H) Vitamín B9 (kyselina listová) Vitamín B12 (kobalamin) Podrobnější informace naleznete v článku B-komplex. Komplex vitaminů B Pro člověka má význam B1, B2, B6, B12, H a PP faktor. Význam vitaminů B je vztah k látkové výměně ve svalech a nervové tkáni a ke krvetvorbě. Antivitaminy jsou přirozené nebo syntetické látky narušující funkci vitaminů nebo jejich vstřebávání do těla, například tím, že vitaminy štěpí na neúčinné látky, nebo s nimi tvoří v těle nevyužitelné komplexy. Antivitamín Avitaminóza Hypovitaminóza Hypervitaminóza Provitamin Vitageny (vitamín F) Slovníkové heslo vitamín ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu vitamín ve Wikimedia Commons | NUMERIC | NUMERIC |
009449 | ... kovové směsi. V práškové formě se ochuzený uran spontánně odpařuje při teplotě 600–700 °C. Na rozdíl od wolframu či jiných jeho alternativ je získávání ochuzeného uranu poměrně levné a tento materiál je dostupný ve velkých množstvích.[zdroj?] == Získávání == Ochuzený uran je odpadní produkt v procesu obohacování přírodního uranu na použití v jaderných reaktorech a v jaderných zbraních. == Zásoby == Zdroj: WISE Uranium Project == Využití == Ochuzený uran je pro svou vysokou hustotu využíván všude tam, kde je žádoucí vysoká hmotnost (vyvážení, nutnost dosáhnout vysoké kinetické energie při malém objemu). === Vojenské využití === V případě zbraní je DU činí extrémně tvrdými a schopnými proniknout do větší hloubky. Vedle wolframu se ochuzený uran využívá pro výrobu protipancéřových projektilů (tzv. šípové, přesněji podkaliberní střely – průměr střely je menší než průměr hlavně, ze které je vystřelena). Působí zde sice především vysoká kinetická energie střely, účinek však zesiluje i to, že po průniku projektilu... | Jaké projektily se vyrábí z ochuzeného uranu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ochuzený_uran | [
"protipancéřových"
] | 725 | 915 | Vedle wolframu se ochuzený uran využívá pro výrobu protipancéřových projektilů (tzv. šípové, přesněji podkaliberní střely – průměr střely je menší než průměr hlavně, ze které je vystřelena). | [
{
"start": 776,
"end": 792,
"text": "protipancéřových"
}
] | Ochuzený uran (angl. depleted uranium – DU, řidčeji tulalloy) je uran s obsahem radioaktivního izotopu 235U v množství 0,23 %. Přídomek "ochuzený" získal proto, že byl oproti přírodnímu uranu s podílem 0,7 % 235U zbaven podstatné části tohoto izotopu ve prospěch obohaceného uranu. Ochuzený uran má nejaderné využití v civilním i vojenském sektoru. == Vlastnosti == Ochuzený uran má hustotu 19,07 g.cm-3 (1,7krát větší hustota než olovo). Reaguje stejně se všemi nekovovými prvky jako kovový uran, s nimiž vytváří kovové směsi. V práškové formě se ochuzený uran spontánně odpařuje při teplotě 600–700 °C. Na rozdíl od wolframu či jiných jeho alternativ je získávání ochuzeného uranu poměrně levné a tento materiál je dostupný ve velkých množstvích.[zdroj?] == Získávání == Ochuzený uran je odpadní produkt v procesu obohacování přírodního uranu na použití v jaderných reaktorech a v jaderných zbraních. == Zásoby == Zdroj: WISE Uranium Project == Využití == Ochuzený uran je pro svou vysokou hustotu využíván všude tam, kde je žádoucí vysoká hmotnost (vyvážení, nutnost dosáhnout vysoké kinetické energie při malém objemu). === Vojenské využití === V případě zbraní je DU činí extrémně tvrdými a schopnými proniknout do větší hloubky. Vedle wolframu se ochuzený uran využívá pro výrobu protipancéřových projektilů (tzv. šípové, přesněji podkaliberní střely – průměr střely je menší než průměr hlavně, ze které je vystřelena). Působí zde sice především vysoká kinetická energie střely, účinek však zesiluje i to, že po průniku projektilu za pancíř se tlakem a třením rozžhavené úlomky uranu vznítí, což zvyšuje ničivý účinek uvnitř obrněného prostoru. Střely z ochuzeného uranu též mají výhodnější mezní úhel, pod kterým po zásahu do svého opancéřovaného cíle pronikne a neodrazí se od něj. Další využití: například na výplně tanků, kanónů v letadlech A-10 nebo do hrotů balistických zbraní. ==== Nasazení zbraní a munice z ochuzeného uranu v konkrétních konfliktech ==== Střely z ochuzeného uranu byly použity spojenci v první válce v Iráku v roce 1991, v Kosovu v roce 1999, pravděpodobně rovněž v Afghánistánu v roce 2001 a od března 2003 i v Iráku během operace Irácká svoboda, kdy bylo podle irácké ministryně zdravotnictví Nermin Othman bombardováním kontaminováno přes 350 míst. Jen Američané vypálili milion těchto střel, mnohé z nich v obydlených oblastech a proti neobrněným cílům. Počet rakovinných onemocnění údajně činí 140 tisíc a každý rok je registrováno 7 až 8 tisíc případů rakoviny.Podle bývalé kongresmanky a nezávislé pozorovatelky Cynthie McKinneyové i jiných zdrojů ochuzený uran používala vojska NATO během občanské války v Libyi.V listopadu 2015 provedla americká letadla A-10 ve východní Sýrii dva nálety zaměřené na zničení obchodu Islámského státu s ropou. Magazínu Foreign Policy Američané později potvrdili, že při těchto útocích použili munici z ochuzeného uranu. Při dvou náletech na cisterny džihádistů vypálili 6 320 střel, z toho 5 265 z ochuzeného uranu. === Využití mimo vojenství === DU používá často i na vyvážení v leteckém průmyslu a jako vhodná ochrana před rentgenovým zářením v nemocnicích, jakož i na výrobu kontejnerů k transportu radioaktivních zdrojů. Hlavní příčinou, proč se DU jako kov používá, je jeho vysoká hustota. Ve starším, ale ještě používaném Boeingu 747 je používán jako vyrovnávací závaží na zádi. Uvádí se, že bylo vyrobeno kolem 600 exemplářů tohoto modelu obsahujícího ochuzený uran, přičemž jednotlivé exempláře obsahují 400 – 600 kg ochuzeného uranu (jiný pramen uvádí dokonce 400 – 1500 kg). Podobným způsoben je využíván rovněž v amerických letadlech McDonnell Douglas DC-10. Jako zátěž je využíván rovněž v plachetnicích, rotorech gyroskopů, ropných vrtných soupravách, údajně dokonce i ve vozech Formule 1. V některých amerických tancích (např. M1 Abrams) je používán jako součást pancíře. Ochuzený uran může být použit rovněž jako stínění před radioaktivitou. Sloučeniny hexahydrát diurananu sodného (Na2U2O7.6H2O) a hexahydrát diurananu draselného (K2U2O7.6H2O) se dosud označují jako uranová žluť používající se k barvení skla, glazur a porcelánu (barví na žluto až žlutozeleno, přičemž fluoreskuje). Zřejmě se jím však dá barvit i oranžově až rudě. Míra tohoto použití se však v minulosti výrazně snížila. V Česku jsou podle Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) 2 výrobci skla barveného uranem, podle je v Česku vyráběné sklo zdravotně zcela neškodné i při silně konzervativním přístupu hodnocení zdravotního rizika. Ve fotografii se sloučenin (solí) uranu (např. UO2(NO3)2 – dusičnan uranylu) používá k zesilování negativů, do tónovacích lázní, zesilovač světlotisku. Kvůli chemické toxicitě se dusičnan uranylu používá pro experimentální vyvolání patologického stavu ledvin u pokusných zvířat. Octan uranylu UO2(C2H3O2)2.2H2O, NaUO2(C2H3O2) a diuranan amonný (NH4)2U2O7 mají význam v analytické chemii. Uran s obsahem karbidu je vhodným katalyzátorem pro syntézu amoniaku Haberovým způsobem. == Účinky na zdraví == Škodlivé účinky na zdraví mohou být způsobeny především inhalací uranu a jeho chemickou toxicitou (pronikání do těla), která může způsobit poškození ledvin. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) by pro vyvolání rakoviny plic bylo nutné vdechnout velké množství uranového prachu. U jiných typů rakoviny je riziko ještě mnohem menší.Podle listu The Independent byla úroveň dětské úmrtnosti, rakoviny a leukémie ve městě Fallúdža vyšší, než v Hirošimě po shození atomové bomby. Podle neoficiálních zpráv trpí děti ve Fallúdži především srdečními poruchami, jejich počet je údajně až 13 krát vyšší než v Evropě, také počet vrozených defektů ve Fallúdži podle místních lékařů vzrostl. Na potvrzení těchto svědectví však chybí jasné důkazy a výzkumy. Irácká vláda přiznává jen přibližně dva až tři případy ročně. Oficiální expertní zprávy, které by ukazovaly nárůst vrozených defektů v oblasti nebo jejich souvislost s použitím munice s ochuzeným uranem, nejsou k dispozici.. Je třeba důrazně upozornit na to, že toto použití jako takové nemá absolutně žádnou souvislost s jaderným využíváním uranu pro výrobu nukleárních zbraní. Důvodem je zde pouze vysoká hustota uranu, pevnost srovnatelná s jeho konkurenčním materiálem wolframem, snadná vznětlivost a relativně nízká cena. Přes poměrně nízkou radioaktivitu 238U však přesto dochází k slabému radioaktivnímu zamoření, míra jeho neškodnosti nebo škodlivosti není dosud dořešena. V posledních letech padlo na Valném shromáždění OSN několik návrhů na prozkoumání účinků zbraní a munice z ochuzeného uranu, které byly přes odpor několika zemí (USA, Izrael, Francie, Česká republika, ...) schváleny.Větší . roli přitom hraje ani ne tak radioaktivita ochuzeného uranu (která je nízká, ovšem pokud se dostane dovnitř těla, její účinky jsou vyšší), jako jeho celková toxicita, protože uran stejně jako většina těžkých kovů je pro živé organizmy jedovatý. Jeho velké rozptýlení v prostředí poskytuje možnost dostat se přímo do těla živých organizmů (potravou, pitím nebo vdechnutím). 31. října 2007 první výbor OSN schválil většinou hlasů návrh rezoluce požadující přezkoumání zdravotních rizik zbraní používajících ochuzený uran. Pro bylo 122 zemí, proti 6 (včetně Česka, rozhodnutím Karla Schwarzenberga, které proti jednáním o omezení zbraňových systémů s ochuzeným uranem hlasovala i 5. prosince). == Odkazy == === Reference === === Související články === Uran (prvek) === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Ochuzený uran ve Wikimedia Commons The Doctor, the Depleted Uranium, and the Dying Children, dokument, 53 minut, režie Freider Wagner | ADJ_PHRASE | OTHER |
001224 | ... Jeho nástupcem byl zvolen Václav Klaus, poprvé nastoupil do funkce 7. března 2003, podruhé v březnu 2008. Od března 2013 je prezidentem republiky Miloš Zeman, který je prvním prezidentem zvoleným v lidovém hlasování. Ve volbách v roce 2018 svůj mandát obhájil. == Geografie == Česko se nachází ve střední Evropě a sousedí se čtyřmi státy. Na západě jde o Německo, na severovýchodě o Polsko, na jihovýchodě o Slovensko a jižní hranici sdílí s Rakouskem. Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km. Celková rozloha činí 78 866 km2, z toho 2 % tvoří vodní plochy. === Geologie, geomorfologie a půdy === Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách).... | Sousedí Česká republika se 3 státy? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesko | [
"ne"
] | 281 | 342 | Česko se nachází ve střední Evropě a sousedí se čtyřmi státy. | [] | Česko, úředním názvem Česká republika, je stát ve střední Evropě. Samostatným státem se Česko stalo 1. ledna 1993, přičemž navazuje na tradice státnosti Československa, Českého království, Českého knížectví a Velké Moravy, sahající do 9. století. Podle české ústavy je parlamentní, demokratický právní stát s liberálním státním režimem a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným a jediným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky, na vrcholu moci výkonné stojí vláda České republiky. Česko je země s tržním hospodářstvím, která podle ekonomických, sociálních a politických indikátorů, jako je HDP na obyvatele, index lidského rozvoje, index svobody tisku, index svobody internetu od cenzury, patří k vysoce rozvinutým státům světa. Ekonomicky patří dle Světové banky do skupiny 31 nejbohatších států světa s nejvyššími finančními příjmy. Naopak, v porovnání s jinými státy má velmi malý podíl obyvatel žijících pod prahem chudoby. Vykazuje též poměrně nízkou nerovnost mezi nejbohatšími a nejchudšími obyvateli a relativně vyvážené přerozdělování bohatství napříč populací. Míra nezaměstnanosti je dlouhodobě nízká a pod průměrem vyspělých zemí. V indexu ekologické stopy je Česko oproti některým jiným vyspělým zemím menším ekologickým dlužníkem. Podle Global Peace Index, který vypracovává každoročně Institute for Economics and Peace, je Česko šestou nejbezpečnější zemí na světě (index zohledňuje hrozbu válečného konfliktu i úroveň vnitřní násilné kriminality). Česko je členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance , Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropské celní unie, Evropské unie, součástí Schengenského prostoru, Evropského hospodářského prostoru, členem Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Česko je vnitrozemský stát tvořený částmi historických českých zemí, které byly po dlouhá období svého dějinného vývoje součástí zemí Koruny české. Jsou to Čechy a Morava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České Rakousy a České Slezsko. Česko má rozlohu 78866 km2. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Administrativně se Česko dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha, která je rovněž i jedním z krajů. V roce 2018 v Česku žilo přibližně 10,6 milionu obyvatel. Výrazná většina obyvatelstva se hlásí k české, případně moravské národnosti. == Historické státní útvary na území Česka == Prvním doloženým státním útvarem na území dnešní České republiky byl nadkmenový svaz Sámovy říše, ve druhé polovině 9. století pak vznikla Velkomoravská říše. Když kolem roku 907 zanikla pod náporem kočovných maďarských kmenů, těžiště státního vývoje se přesunulo do Čech. Tamní panovníci z rodu Přemyslovců vybudovali středověký přemyslovský stát, též nazývaný český stát (České knížectví, později České království), od přelomu 10. a 11. století tvořící součást Svaté říše římské. Od doby Karla IV. (1348) se pro země podléhající českému králi užívalo rovněž pojmu země Koruny české, kterýžto pojem zahrnoval i Moravské markrabství a Vévodství Horní a Dolní Slezsko. Od roku 1526 byly České země postupně začleňovány do habsburské monarchie, jejíž vládci využili svého vítězství v bitvě na Bílé hoře nad českými stavy (1620) k výraznému omezení dřívější samostatnosti Českého království. Země Koruny české, po roce 1749 navzájem státoprávně nespojité, zůstaly korunními zeměmi Habsburků až do konce první světové války v roce 1918. Od roku 1804 měla habsburská monarchie oficiální název Rakouské císařství a od roku 1867 se mocnářství nazývalo Rakousko-Uhersko. Po zániku Rakouska-Uherska v roce 1918 vzniklo Československo jako unitární stát s republikánským zřízením. Roku 1939 bylo území současné České republiky okupováno německou armádou a vznikl loutkový protektorát Čechy a Morava. Československo bylo obnoveno v roce 1945, od roku 1960 mělo oficiální název Československá socialistická republika. Ta byla roku 1969 federalizována, přičemž v rámci tohoto procesu vznikla Česká socialistická republika, formálně svrchovaný národní stát, z hlediska mezinárodního práva přímý předchůdce současné České republiky. Tento oficiální název nese český stát od 6. března 1990, kdy bylo po pádu komunistického režimu vypuštěno z názvu slovo "socialistická". Československo získalo v roce 1990 nový oficiální název: Česká a Slovenská Federativní Republika. Krátce nato, ke konci roku 1992, však zaniklo a místo něj vznikly dva nové státy, Česko a Slovensko. Dne 1. ledna 1993 vstoupila v platnost Ústava České republiky, podle jejíž preambule navazuje nový stát na tradice státnosti Československa a bývalých zemí Koruny české. Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznávají všechny státy světa. Do 8. září 2009, kdy byly navázány diplomatické vztahy, nebyla uznávána jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska. Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, nově šlo i o vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů). Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná. == Název a státní symboly == Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika; jednoslovný název Česko se v ústavě nevyskytuje (stejně jako se v ní nevyskytovalo Československo – zeměpisný název nemusí být nutně součástí ústavy), je však součástí oficiální databáze OSN coby jednoslovný název státu. V květnu 2016 vláda oficiálně schválila též překlady zeměpisného názvu Česko do angličtiny (Czechia) a dalších světových jazyků (fr. Tchéquie, šp. Chequia atd.).Část veřejnosti slovo Česko odmítá zejména pro nezvyk – obdobně, jako byl zpočátku odmítán např. i název Československo. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1704 jako zeměpisné označení zahrnující všechny České země, v roce 1777 pak jako synonymum ke slovu Čechy. V době národního obrození se používaly i tvary češský a Češsko odvozené ze základu "Čechy". Nesprávně se v té době užíval i tvar čechský. Vliv na vypadnutí jednoho "s" z termínu měla také jazyková úspornost. Od 19. století se výraz Česko opět objevuje též jako označení pro všechny České země. V tomto významu jej od roku 1938 začal prosazovat moravský jazykovědec František Trávníček. Slovník spisovného jazyka českého v roce 1960 jej uvádí v obou významech a jako zastaralý, Slovník spisovné češtiny z roku 1978 již archaičnost konstatuje jen u prvního významu, zatímco ve významu označení české části federace stylovou příznačnost neuvádí. Na jaře 1993 jej Český úřad zeměměřický a katastrální na základě pověření vlády určil jako jednoslovné označení čerstvě osamostatněné České republiky, po vášnivých sporech, po podpoře Českou geografickou společností a navzdory odporu prezidenta Havla a dalších osobností se termín výrazně rozšířil, zachoval si však . jistou míru kontroverznosti a někteří jej pociťují jako novotvar. Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka (republika po rozpadu federace převzala i původní vlajku Československa, jelikož Slovensko nemělo zájem tuto vlajku použít), standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a Československa (vlajka). == Historie == === Původní osídlení === Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 lety. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů (kultura s nálevkovitými poháry, únětická kultura, lengyelská kultura ad.). Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové). Prvním historicky doloženým panovníkem na českém území byl markomanský král Marobud. Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století vytvořily slovanské kmeny pod vedením franského kupce Sáma tzv. Sámovu říši (asi 623–659), jednalo se však spíše o nadkmenový svaz. V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla pod nadvládou dynastie Mojmírovců Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše byla již plnohodnotným státním útvarem. Byla christianizována, mj. za pomoci byzantské misie Cyrila a Metoděje, již pozval panovník Rostislav. Za jeho následníka Svatopluka I. říše dosáhla maxima své moci. Po jeho smrti však přišel rychlý pád. Čechy se od Velké Moravy odtrhly v roce 894 a v roce 906 nebo 907 byla rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary. === Středověk === Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. století, kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky víceméně autonomního středověkého státu, který byl součástí Svaté říše římské (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav). České království nicméně vzniklo až roku 1198, kdy německý král uznal český královský titul jako dědičný, což potvrdil císař Fridrich II. Štaufský roku 1212 Zlatou bulou sicilskou vystavenou přemyslovskému králi Přemyslu Otakarovi I. včetně dalších privilegií Českého království. Český panovník byl napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Václav I., ale zejména jeho syn Přemysl Otakar II., pak vybudovali rozsáhlou državu, která sahala až za Alpy a k Jaderskému moři. Václav II. obrátil svou pozornost také na sever a východ, kde se mu podařilo nabýt území přes Polsko až k Baltskému moři a pro svého desetiletého syna Václava III. získal dočasně uherskou královskou korunu. Po zavraždění Václava III. se České království ocitlo v chaosu, ale volba Jana Lucemburského českým králem umožnila nový vzestup, který vyvrcholil zejména za panování Janova syna Karla IV. (1316–1378). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a v roce 1335 také město Vratislav, k němuž přiléhala značná část Slezska. Po roce 1348 bylo načas připojeno Braniborsko. Už v době vlády Karla IV. lze spatřovat počátky českého reformního hnutí, které usilovalo o prohloubení osobní zbožnosti a o nápravu zesvětštělé církve, a tím i o obrodu celé společnosti. Náboženské spory vygradovaly za vlády Karlova syna Václava IV. Po upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 v německé Kostnici napětí mezi Husovými příznivci a jeho odpůrci přešlo v otevřené nepřátelství a události vyústily v husitské války. Radikální husité založili město Tábor, které se stalo centrem husitské revoluce. Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý poté porazili všechny čtyři křížové výpravy do Čech. Války byly ukončeny dohodou mezi Basilejským koncilem a umírněnými husity tzv. Basilejskými kompaktáty v roce 1436. V osobě Jiřího z Poděbrad si země dokonce zvolila umírněného husitu jako krále. Avšak vnější tlak krále Jiřího přiměl přepustit z taktických důvodů český trůn rodu Jagellonců. Když však v bitvě u Moháče (1526) padl druhý Jagellonec na českém trůnu, Ludvík, získali ho Habsburkové, kteří, společně s následující dynastií habsbursko-lotrinskou, vládli zemi dalších téměř 400 let. === Novověk === V roce 1526 byl na český trůn zvolen Ferdinand I. Habsburský a s ním dynastie Habsburků, která zemi postupně včlenila do habsburské monarchie. Ferdinandův vnuk Rudolf II. si ještě (jako poslední Habsburk) zvolil Prahu za sídelní město a, ač katolík, byl částečně tolerantní vůči českému protestantismu (Rudolfův majestát). Po jeho smrti však éra tolerance skončila a náboženské napětí znovu vzrostlo. V roce 1618 vypuklo proti katolickému panovníkovi ozbrojené povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Vojsko českých stavů bylo roku 1620 v bitvě na Bílé hoře poraženo a stavovští vůdcové byli veřejně popraveni v Praze. Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Rozsáhlý majetek české exilové šlechty a inteligence připadl věrným stoupencům Habsburků. Do poloviny 17. století klesla populace v Čechách a na Moravě o necelých 30 % na zhruba 1,75 milionu obyvatel. Roku 1627 bylo pro Čechy vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým Habsburkové získali český královský titul dědičně, za jediné povolené náboženství bylo prohlášeno katolické a jazyk německý byl formálně zrovnoprávněn s českým, fakticky byl ale upřednostněn. Správními reformami Marie Terezie v roce 1749 byly země Koruny české de facto spojeny s Rakouskem do unitárního státu, ale i nadále se korunovali čeští králové v rámci Českého království. Během hladomoru v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí, což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Josef rovněž zvýšil důraz na centralizaci monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování německého jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování národa a jeho kultury se koncem 18. století začalo v českých zemích vzmáhat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami zastupujícími zájmy českého etnika. === Rakousko-Uhersko === V druhé polovině 19. století za dlouhého panování císaře Františka Josefa I. nastal v Česku významný hospodářský rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska se soustředila v českých zemích včetně oblastí osídlených Němci. České politické elity, zejména František Palacký a František Ladislav Rieger, dospěly k názoru, že federalizované a vcelku demokraticky uspořádané Rakousko (resp. Předlitavsko) by mohlo být nejvýhodnějším životním prostorem pro český národ i jiné slovanské národy Střední a Jižní Evropy (tzv. austroslavismus). Mocnářství mělo být ochranou proti mocným státům na západě i na východě, jmenovitě proti Německu a Ruskému imperiu. Jazyková nařízení z dubna 1897, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou, vedla k pádu vlády a k národnostním nepokojům mezi Čechy a Němci. Volební zákon z roku 1907 zavedl všeobecné hlasovací právo pro muže. Období všestranného rozmachu českého národa v oblastech politiky, hospodářství, kultury a vzdělání v rámci Rakouska-Uherska skončilo vypuknutím první světové války v červenci 1914. Tento posléze celosvětový ničivý konflikt započali vídeňští politici po Sarajevském atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, a to v domnění, že válka proti malému Srbskému království bude pro zdánlivě mocné Rakousko-Uhersko snadnou záležitostí. Do války se však rychle zapojily další mocnosti a Rakousko-Uhersko se postupně stalo pouhým přívěskem Německé říše, tzv. vilémovského Německa, což zasadilo austroslavismu smrtelnou ránu. Pro Rakousko-Uhersko nakonec skončila válka naprostou katastrofou a jeho rozpadem. === První Československá republika === V první světové válce bojovalo 1,5 milionu mužů odvedených z českých okresů, z nichž padlo 138 000 na straně monarchie a asi pět a půl tisíce (jen do konce války) v Československých legiích na druhé straně válečného soupeření. Více než 90 000 dobrovolníků zformovalo Československé legie ve Francii, Itálii a Rusku, kde bojovali proti centrálním mocnostem (tedy i rodnému Rakousko-Uhersku) a posléze i proti ruským bolševikům. Po porážce Rakouska-Uherska byly po 28. říjnu 1918 země Koruny české, části Uherského království včetně Podkarpatské Rusi spojeny do nového státního útvaru, Československa. Jeho prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který od roku 1914 pracoval pro českou resp. československou samostatnost v zemích Dohody a v Rusku s podporou zejména Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. V období od vzniku státu až do zániku tzv. první republiky (oficiálně Republiky československé) bylo Československo unitárním státem a zůstalo i po roce 1933 jediným skutečně demokratickým státem ve Střední Evropě.Přes svůj deklarovaný národní charakter, založený na čechoslovakismu, bylo Československo multietnickým státem, ve kterém žilo 6 747 000 Čechů, 3 124 000 Němců, 2 014 000 Slováků, 745 000 Maďarů, 462 000 Rusínů, 181 000 občanů židovské národnosti a 76 000 Poláků. Po vyhlášení nezávislosti došlo k pohraničním konfliktům s Polskem a Maďarskem, stejně jako k nepokojům v německých oblastech země. Problém nepřátelských sousedů se Československo, zvláště jeho dlouholetý ministr zahraničí Edvard Beneš, pokusilo vyřešit spojenectvím zvaným Malá dohoda, systémem spojeneckých smluv s Francií a od roku 1935 i smlouvou se Sovětským svazem. Sudetští Němci, žijící převážně v pohraničních oblastech přilehlých k Německu a Rakousku, se v důsledku Velké hospodářské krize, masivní nezaměstnanosti (která však postihla všechny národnosti) a od roku 1933 také intenzivní nacistické propagandy radikalizovali a začali požadovat odtržení od Československa. Tyto snahy reprezentovala Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP) vedená Konradem Henleinem. Na nátlak Německé říše (posílené tzv. anšlusem Rakouska v březnu 1938) a evropských mocností Francie, Spojeného království a Itálie bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu rozsáhlé pohraniční oblasti (tzv. Sudety). Mnichovská dohoda bývá také označována jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, jelikož zástupci československé strany nebyli přizváni k jednání a Německá říše zároveň hrozila vojenským přepadením Československa. Přitom se platná vojenská aliance Československa s Francií ukázala jako zcela neúčinná. Kromě postupného záboru sudetských oblastí Německem (mnohdy s početným českým obyvatelstvem) připadly jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi s maďarsky mluvícím obyvatelstvem Maďarsku. Malou část československého území, zejména oblast Těšínska, zabralo Polsko. Název takto okleštěného státního útvaru se začal psát se spojovníkem (Česko-Slovensko). Pro zbývající krátké období od Mnichovské dohody až do úplného rozbití Československa v březnu 1939 se vžilo označení druhá republika. === Protektorát Čechy a Morava === Dne 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Prezident Edvard Beneš v Londýně zorganizoval exilovou vládu (tzv. prozatímní státní zřízení). Německá okupace Československa se setkala s masivním odbojem obyvatel země a skupin podporovaných ze zahraničí (zejm. operace Anthropoid), na který nacisté reagovali terorem (např. vyhlazení Lidic). V průběhu druhé světové války nacisté realizovali politiku totálního nasazení českých pracovních sil na území Německa, stejně jako likvidaci židovské diaspory na území Protektorátu. Nejznámější údaj o počtu obětí nacistické okupace pochází z výzkumu zveřejněného Gustavem Hajčíkem a Jaroslavem Voleníkem roku 1956, podle něhož během války zemřelo 360 000 Čechoslováků. Konečné řešení české otázky zapadalo do Generalplánu Ost, nacistického plánu na likvidaci, poněmčení a vysídlení příslušníků pěti slovanských národů, který měl vytvořit životní prostor pro německé obyvatelstvo. === Československo v letech 1945–1992 === ==== Osvobození Československa a období do února 1948 ==== V květnu 1945 bylo dokončeno osvobozování Československa spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Období 1945–1948 je někdy nazýváno třetí republika. Při osvobozování Československa zahynulo okolo 140 000 sovětských vojáků. Po jejich boku zemřelo okolo 11 700 Čechoslováků, příslušníků 1. čs. armádního sboru, kterému velel Ludvík Svoboda. Tento armádní sbor se vyznamenal v bojích u Sokolova a o Kyjev a krutě krvácel v karpatsko-dukelské operaci, jejímž cílem bylo pomoci Slovenskému národnímu povstání. Při osvobozování Československa dále zemřelo 66 495 Rumunů, 1 302 Poláků a 351 Američanů. K osvobození Československa také pomohlo české květnové povstání, jehož ve světě nejznámější součástí bylo Pražské povstání. Po osvobození Slovenska postupovala Rudá armáda od března 1945 na české území z Ostravska a od Bratislavy (zde společně s rumunskou armádou).) Později byla zahájena i Pražská ofenzíva Rudé armády ze severu k Praze, které se zúčastnily také jednotky rumunské a polské armády.) Sovětská vojska postupovala až k dohodnuté demarkační linii s americkou armádou a osvobodila přitom zhruba dvě třetiny Čech. Zbytek českého prostoru západně od linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice osvobodila americká armáda. V období 1945 až do února 1948 došlo k jevům, které jsou podle některých historiků sporné, jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska, omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd. (tzv. Benešovy dekrety). Nicméně například odsun Němců v roce 1945 odsouhlasily tři vítězné mocnosti na Postupimské konferenci. ==== Československo pod vládou Komunistické strany ==== V parlamentních volbách 1946 zvítězila Komunistická strana Československa a tyto volby bývají označované jako poslední svobodné demokratické volby na dobu více než čtyřiceti let. V únoru 1948 se komunisté chopili moci pučem a zlikvidovali zbytky demokratického systému. Těžce nemocný prezident Edvard Beneš abdikoval a ještě v roce 1948 zemřel. Na jeho místo nastoupil vůdce komunistů Klement Gottwald. Země se stala totalitním státem a součástí východního bloku pod dominancí Sovětského svazu. Byly potlačeny svobody a struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Došlo k vlně emigrace lidí do zemí neovládaných komunismem. Kolektivizace zemědělství a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. Tisíce občanů se staly obětí politický procesů, mnohdy i justičních vražd – k nejznámějším obětem perzekucí patří Milada Horáková, Rudolf Slánský či Heliodor Píka. Po Gottwaldově smrti v roce 1953 se stal prezidentem Antonín Zápotocký, po jeho smrti pak Antonín Novotný. Koncem 50. let a v 60. letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Počátkem roku 1968 abdikoval prezident ČSSR Novotný a jeho nástupcem se stal armádní generál ve výslužbě Ludvík Svoboda. Novým generálním tajemníkem KSČ byl zvolen Slovák Alexandr Dubček. Liberalizační hnutí známé jako pražské jaro bylo však potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Trvalejším státoprávním důsledkem pražského jara zůstala federalizace, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států. Po obsazení Československa emigrovalo kolem 100 000 především vzdělaných lidí do demokratických zemí. Tato další ztráta kvalifikovaných odborníků ještě umocnila postupný hospodářský úpadek Československa, kterému byla země vystavena již od připojení k sovětskému bloku. Území Československa bylo fakticky okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991. Režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody, čemuž se snažilo vzdorovat zejména hnutí Charta 77. Prezidentem ČSSR v letech 1975 až 1989 byl Slovák Gustáv Husák. ==== Sametová revoluce a léta 1990–1992 ==== Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila obnovu demokracie a svobodného podnikání. Již 29. prosince 1989 byl prezidentem republiky zvolen dosavadní disident a dramatik Václav Havel. Společenská transformace zároveň způsobila dramatický nárůst kriminality, značné zadlužení státu a prohlubování federalizace až k rozpadu společného státu Čechů a Slováků. Od roku 1990 totiž začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, rychle narůstaly rozpory (viz pomlčková válka), které nakonec vedly k rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992. Dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky. === Samostatnost Česka === Subjektem mezinárodního práva se Česká republika stala 1. ledna 1993, se zánikem federace. Zapojila se do západoevropských politických struktur. 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie. Roku 2004 přistoupila k Schengenským dohodám, na jejichž základě se 21. prosince 2007 stala součástí Schengenského prostoru.Prezidentem České republiky byl až do března 2003 Václav Havel, který byl již československým prezidentem. Jeho nástupcem byl zvolen Václav Klaus, poprvé nastoupil do funkce 7. března 2003, podruhé v březnu 2008. Od března 2013 je prezidentem republiky Miloš Zeman, který je prvním prezidentem zvoleným v lidovém hlasování. Ve volbách v roce 2018 svůj mandát obhájil. == Geografie == Česko se nachází ve střední Evropě a sousedí se čtyřmi státy. Na západě jde o Německo, na severovýchodě o Polsko, na jihovýchodě o Slovensko a jižní hranici sdílí s Rakouskem. Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km. Celková rozloha činí 78 866 km2, z toho 2 % tvoří vodní plochy. === Geologie, geomorfologie a půdy === Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách). Oblast Západních Karpat na východě území je mladší a byla vyzdvižena alpínským vrásněním v období třetihor. Z geomorfologického hlediska leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin až vrchovin (Šumava, Český les, Krušné hory, Děčínská vrchovina, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky, Českomoravská vrchovina). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Moravskoslezské Beskydy, Bílé Karpaty, Javorníky). Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 ( . 1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m. Nejvyšším českým vrcholem je hora Sněžka s 1603 m n. m., nejnižším pak Labe na odtoku ze země u Hřenska se 115 m n. m. Hranická propast je nejhlubší zatopenou jeskyní na světě. Nejrozsáhlejším krasovým územím je Moravský kras. Z vyvřelých hornin v ČR převládají žula, čedič a znělec. Z usazených pískovec, vápenec a břidlice. Z přeměněných rula, svor a fylit. Půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. V nížinách se nachází úrodné černozemě. Z hlediska členění krajiny jsou na území ČR zastoupeny čtyři biogeografické podprovincie: Celé území Čech zaujímá hercynská podprovincie, na Moravě a ve Slezsku pak lze identifikovat polonskou podprovincii, západokarpatskou podprovincii a severopanonskou podprovincii. V podobné typologii ekoregionů, již užívá Světový fond na ochranu přírody, tvoří území Čech převážně středoevropský smíšený les a na Moravě a ve Slezsku se nacházejí malé enklávy panonského smíšeného lesa, západoevropského listnatého lesa a karpatského jehličnatého lesa. === Hydrologie a podnebí === Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Dlouhý tok mají na území ČR též Ohře (246 km), Sázava (225 km), Jihlava (180 km), Svratka (168 km), Jizera (167 km), Lužnice (157 km), Berounka (139 km) a Otava (111 km). Největším přírodním jezerem Česka je Černé jezero na Šumavě. Podnebí je v Česku mírné, přechodné mezi kontinentálním a oceánickým typem. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní cyklonální činností. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má nadmořská výška a reliéf. Typické jsou hojné srážky a přechody frontálních systémů – ročně jich v průměru přes území Česka projde 140. Nejvíce srážek spadne v červnu nebo červenci, nejméně v lednu nebo únoru. Nejsrážkovějším místem v ČR jsou Jizerské hory (zejm. oblast Bílého Potoka). Nejsušším pak Libědice v okrese Chomutov, ležící ve srážkovém stínu Krušných hor.Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 5,5 °C až 9 °C. Nejchladnějším měsícem roku je leden, nejteplejším červenec. V dlouhodobém průměru je dělí 20 °C. Tropických dnů je zaznamenáváno průměrně 12 ročně, tropické noci jsou velmi vzácné. Arktické dny bývají 1–2 ročně. Nejteplejšími místy jsou oblasti Dyjsko-svrateckého a Dolnomoravského úvalu a pak velká města, zejména Praha, kde teplotu zvyšuje hustá zástavba. Nejstudenějším místem je vrchol Sněžky. Největrnějším místem České republiky je vrchol Milešovky. Zároveň jde o místo s největším počtem bouří v roce. === Fauna a flora === Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném prolínání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Pro Českou republiku jsou typické smíšené dubové, jedlové a smrkové lesy. V druhové skladbě ovšem převládají jehličnany (asi ze dvou třetin) oproti listnáčům, byť přirozený původní poměr byl obrácený. Za tuto změnu může masivní výsadba zejména smrčin, jež začala na našem území v 18. století. V českých lesích se vyskytuje živočišstvo typické pro biom smíšených lesů mírného podnebného pásu. Na území ČR roste zhruba 3,5 tisíce druhů rostlin, z toho přes 2,5 tisíce je původních. Pěstováno je 500 běžnějších druhů dřevin a přibližně 2 000 taxonů dřevin. Nejběžnějšími druhy divoce žijících zvířat jsou zajíci, vydry a kuny. V lesích a na polích převládají bažanti, koroptve, divoká prasata, vysoká zvěř, kachny a husy. Vzácnější jsou orli a volavky. Na severovýchodě Moravy se vyskytují i vlci a medvěd hnědý, byť vzácně. Celkový počet druhů živočichů v Česku je odhadován na 40 000, z toho nejméně 28 124 druhů je bezobratlých. === Ochrana životního prostředí === Podle Environmental Performance Index, který vypracovává Yaleská univerzita, je ČR 27. nejohleduplnější zemí k životnímu prostředí na světě (k roku 2016). Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky. V Česku se nachází čtyři oblasti s nejvyšší mírou ochrany, tzv. národní parky: Krkonošský národní park (od 17. května 1963), Národní park Šumava (od 20. března 1991), Národní park Podyjí (od 20. března 1991) a Národní park České Švýcarsko (od 1. ledna 2000). Ministerstvo životního prostředí v roce 2009 oznámilo, že připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko.Mezi chráněná území patří (v závorce jejich počet k 3. 8. 2016): národní parky (4) chráněné krajinné oblasti (26) národní přírodní rezervace (107) přírodní rezervace (815) národní přírodní památky (120) přírodní památky (1531) == Politický systém == Česká republika je zastupitelská demokracie, parlamentní republika. Výkonnou mocí disponuje prezident a vláda, přičemž vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou. Prezident jmenuje se souhlasem Senátu soudce Ústavního soudu, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě státního rozpočtu a ústavních zákonů). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy jmenuje na jeho návrh. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictvím i od jednotlivých členů vlády. Prezident tradičně sídlí na Pražském hradě, k dispozici má též zámek v Lánech. Uděluje či propůjčuje státní vyznamenání. Nejvyššími státními vyznamenáními jsou Řád Bílého lva, Řád Tomáše Garrigua Masaryka, Medaile Za hrdinství a Medaile Za zásluhy. Centrální bankou státu je nezávislá Česká národní banka, která mj. vydává českou měnu, českou korunu. Parlament České republiky je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Sněmovna sídlí v Thunovském paláci, Senát ve Valdštejnském paláci na Malé Straně. Ústavní soud o celkem 15 soudcích je garantem ústavnosti, poskytuje ochranu základním (ústavním) právům a může i rušit zákony či jejich ustanovení. Není ale součástí systému obecných soudů, vrcholnými orgány jsou zde Nejvyšší soud, působící v civilní i trestní justici, a Nejvyšší správní soud s agendou správního soudnictví. === Vláda a státní správa === Vláda České republiky je vrcholný orgán výkonné moci v České republice. Její postavení vymezuje Ústava České republiky. Vláda se skládá z předsedy vlády (premiéra), místopředsedů vlády (vicepremiérů) a ministrů. Úřad vlády České republiky sídlí v budově Strakovy akademie v Praze na Malé Straně. Tradičním sídlem premiéra je Kramářova vila. Premiéry samostatné ČR byli: Václav Klaus (1993–1997), Josef Tošovský (1997–1998), Miloš Zeman (1998–2002), Vladimír Špidla (2002 . –2004), Stanislav Gross (2004–2005), Jiří Paroubek (2005–2006), Mirek Topolánek (2006–2009), Jan Fischer ( . 2009–2010), Petr Nečas (2010–2013), Jiří Rusnok (2013–2014), Bohuslav Sobotka (2014–2017) a Andrej Babiš ( .od 2017).Součástí všech vlád ČR bylo ministerstvo financí, zahraničních věcí, vnitra, obrany, práce a sociálních věcí, pro místní rozvoj, dopravy, kultury, průmyslu, spravedlnosti, školství, zdravotnictví, zemědělství a životního prostředí. V letech 1993–1996 existovalo ministerstvo národního majetku a privatizace, v letech 2003–2007 ministerstvo informatiky. Ministerstvo vnitra řídí mj. Policii ČR a Hasičský záchranný sbor, ministerstvo dopravy Ředitelství silnic a dálnic a Státní fond dopravní infrastruktury, ministerstvo kultury Národní památkový ústav, ministerstvo financí Celní správu České republiky, ministerstvo obrany Armádu ČR a Vojenské zpravodajství, ministerstvo . práce Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce, ministerstvo průmyslu Českou obchodní inspekci, ministerstvo spravedlnosti Vězeňskou službu České republiky (soudní moc je proti tomu nezávislá), ministerstvo školství Českou školní inspekci, ministerstvo zahraničí zastupitelské úřady ČR v zahraničí a . Česká centra, ministerstvo zemědělství Státní veterinární správu, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní pozemkový úřad, Český úřad zeměměřický a katastrální a Státní zemědělský intervenční fond, ministerstvo životního prostředí Agenturu ochrany přírody a krajiny, Českou inspekci životního prostředí a Český hydrometeorologický ústav, ministerstvo pro místní rozvoj Státní fond rozvoje bydlení. Víceméně samostatnými ústředními orgány státní správy jsou Národní bezpečnostní úřad, Český telekomunikační úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Český statistický úřad, Český báňský úřad, Energetický regulační úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (antimonopolní úřad), Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, Úřad pro zahraniční styky a informace, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Úřad pro ochranu osobních údajů a Bezpečnostní informační služba. Zcela mimo moc výkonnou, soudní i zákonodárnou je Nejvyšší kontrolní úřad. Sociální smír v zemi zajišťuje tzv. tripartita, tedy pravidelná trojstranná jednání mezi vládou, největší odborovou centrálou v zemi (Českomoravskou konfederací odborových svazů) a zaměstnavateli reprezentovanými Hospodářskou komorou ČR a Svazem průmyslu a dopravy. V éře samostatné ČR se na vládě podílely politické strany ODS, KDU-ČSL, KDS, ODA, ČSSD, US-DEU, Zelení, TOP 09, VV, LIDEM a ANO. V československé historii to byly navíc národní demokraté, agrárníci, národní socialisté, živnostníci, ľuďáci, němečtí agrárníci, němečtí křesťanští sociálové, němečtí sociální demokraté, Národní sjednocení, Strana národní jednoty, Demokratická strana, Strana slobody, KSČ, KSS, Strana slovenskej obrody, Občanské fórum, Verejnosť proti násiliu, KDH, ODÚ, HZDS, OH a HSD-SMS. Historicky prvními českými politickými stranami byli staročeši (1848), mladočeši (1874) a sociální demokraté (1878, pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku). === Právní a soudní systém === Český právní řád je součástí germánské větve kontinentálního typu právní kultury (někdy zvané též římské právo, v anglických zemích civil law). Je tvořen předpisy přijímanými českými zákonodárci, právem Evropské unie, mezinárodními dohodami, které jsou ratifikovány českým parlamentem a některými nálezy Ústavního soudu (těmi, které nějakou část zákonů označují za protiústavní). Tyto předpisy jsou pravidelně vydávány ve Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Česká republika je unitární stát, což znamená, že jednotlivé jeho části nemohou mít vlastní legislativu (jako je tomu například ve federacích). Základem právního systému je Ústava ČR přijatá v roce 1993. Nový trestní zákoník je účinný od roku 2010, občanský zákoník od roku 2014. Tradici soukromého práva v Česku silně formoval rakouský všeobecný občanský zákoník. Soudní moc České republiky je tvořena Ústavním soudem a soustavou obecných soudů, Ústavní soud je ale zvláštním ústavním orgánem soudního typu. Jeho úkolem je zejména provádět kontrolu ústavnosti a plnit některé úkoly volebního a politického soudnictví. Ústavní soud sídlí v Brně, v budově bývalé moravské Zemské sněmovny. Předsedy Ústavního soudu samostatného Česka byli Zdeněk Kessler (1993–2003), Miloš Holeček (2003) a Pavel Rychetský (od 2003). Soustava obecných soudů se skládá ze soudů okresních, krajských a vrchních. Na jejím vrcholu stojí Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Obě instituce sídlí také v Brně, stejně jako Nejvyšší státní zastupitelství. Jak je v tradici germánského římského práva obvyklé, soustava obecných soudů se dělí na tři větve: soudnictví civilní, trestní a správní. === Zahraniční vztahy === Česká republika má zavedenou strukturu zahraničních vztahů. Je členem OSN, Evropské unie (EU), NATO, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Rady Evropy. Je pozorovatelem Organizace amerických států. Všechny státy (138 států ke dni 3. května 2016, z toho je devět států zastoupeno diplomaty v hodnosti chargé d'affaires) a mezinárodní resp. nadstátní organizace, které mají diplomatické styky s Českou republikou, mají velvyslanectví v Praze, a některé z nich mají generální konzuláty nebo konzuláty v určitých městech, zejména v Brně. Česká republika má ve státech a u mezinárodních resp. nadstátních organizací, se kterými má diplomatické styky, recipročně svá velvyslanectví (ambasády) a konzuláty. Dle tzv. Visa Restriction Indexu z roku 2016 mají čeští občané možnost bezvízového vstupu do 167 zemí, čímž se zařazují mězi nejméně vízy omezené národy.Hlavní roli v zaměřování a upřesňování zahraniční politiky mají premiér a ministr zahraničních věcí. Pro zahraniční politiku České republiky je zásadní členství v Evropské unii. Té ČR v první polovině roku 2009 i předsedala. Česká republika má silné vazby se Slovenskem, Polskem a Maďarskem, mj. jako člen Visegrádské skupiny. Rozsáhlé styky má Česká republika se sousedním Německem a dalšími členskými státy Evropské unie, se Spojenými státy americkými a s Izraelem. Na Blízkém východě je důležitým partnerem Saúdská Arábie. Česká republika má špatné vztahy s Ruskem a Čínou. Čeští představitelé podporovali disidenty v Barmě, Bělorusku, Moldavsku a na Kubě.Ke slavným českým diplomatům minulosti patřili Edvard Beneš, Jan Masaryk či Jiří Dienstbier. === Ozbrojené síly === Armáda České republiky je rozdělena do tří větví: Pozemní síly AČR, Vzdušné síly AČR a Síly podpory a výcviku AČR. Prezident České republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. V roce 2004 byla zrušena základní vojenská služba a armáda se tak stala plně profesionální organizací. 12. března 1999 země vstoupila do Severoatlantické aliance, v rámci níž plní své vojenské závazky. Počet aktivních vojáků je přibližně 29 300 včetně civilních zaměstnanců. České jednotky se podílely na operacích UNPROFOR, SFOR, EUFOR v Bosně a Hercegovině, KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu. Od roku 2003 působí čeští vojáci v Iráku. České letectvo se také podílí na obraně vzdušného prostoru Pobaltských států a Islandu.Vysokou prestiž mají tradičně čeští vojenští chemici (dnes 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci). Od svého prvního nasazení v mezinárodních silách v operaci Pouštní bouře roku 1991, patří k hlavním českým příspěvkům ke spojeneckým akcím. Od roku 2003 liberečtí chemici pravidelně velí mnohonárodnímu praporu radiační, chemické a biologické ochrany Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force).Výzbroj Armády České republiky zahrnuje nadzvukové stíhačky JAS-39 Gripen, bojové letouny Aero L-159 Alca, útočné helikoptéry Mil Mi-35, obrněné transportéry: Pandur II, BVP-1, BVP-2, OT-90 a modernizované tanky T-72M4CZ. Nejznámějšími českými, potažmo československými, vojáky a vojevůdci minulosti byli Jan Žižka, Albrecht z Valdštejna, Jan Radecký z Radče, Ludvík Svoboda, Jan Kubiš, Jozef Gabčík či František Fajtl. === Lidská práva === Lidská práva v Česku jsou garantována Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Přesto se vyskytují případy porušování lidských práv jako diskriminace romských dětí, kvůli kterým Evropská komise požádala Česko o podání vysvětlení, nebo nezákonné sterilizace romských žen, za které se vláda omluvila. Dochází také k porušování lidských práv v některých zařízeních pro seniory a v psychiatrických léčebnách.Roku 2000 byl k ochraně základních práv a svobod zřízen úřad Veřejného ochránce práv (ombudsmana). Autorita ombudmana je však spíše neformální. Podle indexu ekonomické svobody, který vytváří The Heritage Foundation a The Wall Street Journal, je Česko 24. nejsvobodnější zemí na světě z hlediska obchodu. Podle Světového indexu svobody tisku, vytvářeného organizací Reporters without borders, má ČR 21. nejsvobodnější mediální prostředí na světě. (Oba údaje platí k roku 2016.) Praha je sídlem Radio Free Europe/Radio Liberty. Stanice dnes sídlí na Hagiboru. Na začátku 90. let ji do Československa osobně pozval Václav Havel.Osoby stejného pohlaví mohou v ČR uzavřít tzv. registrované partnerství (viz LGBT práva v Česku). K nejznámějším českým aktivistům patří pražská rodačka Berta von Suttnerová, která za svůj pacifistický boj získala Nobelovu cenu za mír, či Jan Palach, který se v roce 1969 upálil v protestu proti sovětské okupaci. === Administrativní dělení === ==== Kraje ==== Území Česka se dříve dělilo na sedm krajů podle zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů. Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha. Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (poslední z nich – okres Jeseník – vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů. Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; jejich obvodům pouze odpovídají obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy. Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických Českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku. ==== Okresy ==== V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. ==== Obce a jejich správní obvody ==== V roce 1990 byly místní a městské národní výbory přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. typu"). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. "obce II. typu"), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce. ==== NUTS ==== Členění na jednotky NUTS 1, které odpovídají území o velikost 3–7 miliónů obyvatel, nebylo v Česku zavedeno. Jednotku NUTS 1 tak tvoří celé území Česka. Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zároveň i na úrovni NUTS 2. ==== Euroregiony ==== Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi. Nejstarší z nich je Euroregion Nisa, který leží na trojmezí Čech, Německa a Polska především v povodí Lužické Nisy. Zabírá plochu 13 033 km2, z toho na českém území 3 163 km2. == Ekonomika == === Obecná charakteristika === Hospodářství českých zemí tradičně patří k nejrozvinutějším v Evropě. Hrubý domácí produkt dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2015 byl hrubý domácí produkt (HDP) na osobu v paritě kupní síly 31 600 amerických dolarů. Výkonnost české ekonomiky činí 84 % průměru EU. Česká ekonomika je tak 16. nejsilnější v EU. Svou výkonností předběhla v roce 2005 ekonomiku Portugalska, poté Řecka, Kypru a nyní se blíží úrovni Itálie a Španělska. Světová banka (WB) již Česko vyřadila ze seznamu "rozvojových zemí". Z investičního hlediska banka JPMorgan Chase v roce 2017 české státní dluhopisy zařadila do indexu "rozvíjejících se trhů" (emerging markets). Přesto dnes patří k třicítce nejvyspělejších států, tzv. "plátcům", kteří z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Podle Indexu společenského rozvoje (Social Progress Index), který vytváří nezisková organizace Social Progress Imperative a společnost Deloitte, je ČR 22. nejrozvinutějším státem světa (k 2015). Dle Indexu lidského rozvoje, který vypočítává OSN, pak 28. nejrozvinutějším. V žebříčku bohatství svých občanů, který sestavuje skupina Allianz, byla v roce 2015 Česká republika taktéž na 28. místě na světě. Jmění je podle studie Global Wealth Report společnosti The Boston Consulting Group v ČR rozloženo poměrně rovnoměrně: pět procent nejbohatších Čechů vlastní 45 procent celkového finančního bohatství (v USA je to 77 procent). Také příjmová nerovnost mezi lidmi patří v ČR k nejnižším v Evropě. S tím souvisí i odhad OECD, že v ČR je nejmenší míra chudoby v celé Evropě. ČR je silně exportní ekonomikou, český export překonal v roce 2015 hranici 3,9 bilionu korun, čímž byl vytvořen nový historický rekord. V roce 2015 mířilo 83,3 procenta vývozu z ČR do zemí Evropské unie. Z hlediska států dominoval vývoz do Německa (29,4 procenta), s odstupem následovaly Slovensko (7,2 procenta), Polsko (6,8) a Čína (7,0). Zdanění bylo v roce 2015 v ČR na úrovni 39,6 procenta HDP. Pro strukturu zdanění je typická nízká míra přímých daní, průměrná míra nepřímých a velmi vysoká míra sociálních příspěvků (sociální a zdravotní pojištění). Typickým rysem české ekonomiky je relativně nízká míra nezaměstnanosti, v březnu 2016 dosáhla ČR nejnižší nezaměstnanosti v celé Evropské unii. Její zadlužení bylo k roku 2015 sedmé nejnižší v EU.K roku 2016 činil státní dluh 1,836 bilionu korun, což představovalo 40,3 procenta hrubého domácího produktu (průměr EU 85,2 procenta HDP, eurozóny 90,7 procenta HDP). Dluhy českých domácností byly k červnu 2016 1,369 bilionu korun, dluhy firem vůči bankám 1,176 bilionu korun. V roce 2016 ve formě dividend odplynulo z Česka do zahraničí 289 miliard korun a podle některých odhadů se ročně vyvádí z Česka do zahraničí až 700 miliard korun, což je ovšem přímý důsledek zahraničních investic. K roku 2016 bylo v ČR 23 200 dolarových milionářů. Mezinárodní ratingová agentura Standard & Poor's oceňuje od roku 2011 úvěrovou spolehlivost České republiky stupněm AA-. Podle poradenské sítě BDO bylo k roku 2016 Česko 26. nejatraktivnější zemí světa pro investory. K významným hospodářským institucím patří Pražská burza (a její index PX). S korupcí se v Česku setkalo 60 % dotázaných podnikatelů. === Měna === Oficiální českou měnou je koruna česká (zkratka Kč). Vydává ji Česká národní banka, zcela nezávislá na vládě. Členy jejího vedení – bankovní rady – jmenuje prezident republiky. Kurz měny je plovoucí, pokud se Česká národní banka nerozhodne jinak, například od 7. listopadu 2013 intervenovala na devizovém trhu s cílem držet kurz koruny vůči euru přibližně na hladině 27 korun za euro. Důvodem k opatření byly obavy z deflace. Intervence byly ukončeny na jaře 2017 a koruna brzy posílila. Přístupovou smlouvou z roku 2003 se Česko zavázalo přijmout evropskou měnu euro. Vládou však dosud nebyl stanoven termín přijetí ani termín vstupu do mechanismu směnných kurzů ERM II (kurz koruny by byl od té chvíle navázán na kurz eura a kopíroval by ho), který musí přijetí eura předcházet. Vstup do mechanismu ERM II je poslední z pěti konvergenčních kritérií, které ČR dosud nesplnila. Přijetí eura brání obavy z dluhové krize v eurozóně a nízká podpora přijetí eura u veřejnosti – podle průzkumu CVVM z dubna 2017 si zavedení eura přálo jen 21 % respondentů, tedy podobně jako po předchozích šest let. Do roku 2005 se podpora pohybovala nad 50 %, v následujících letech mírně poklesla a k prudkému nárůstu odporu došlo mezi lety 2009 a 2011.K historickým měnám užívaným v Česku patří československá koruna, protektorátní koruna, rakousko-uherská koruna či rakousko-uherský zlatý. K významným mincím minulosti patří pražský groš či jáchymovský tolar, od nějž je patrně odvozeno i slovo dolar. === Vývoj ekonomiky === V českých zemích se počátky moderního průmyslu dají vysledovat do časů panování císaře Rudolfa II., kdy se začaly spolu se zárodky moderní vědy objevovat i první průmyslové technologie a myšlení. Proces přerušila třicetiletá válka a i po ní ve střední Evropě došlo k jisté prodlevě v navázání na tuto tradici. Počátky industrializace zde souvisejí s ideologií merkantilismu a osvícenským absolutismem Marie Terezie a Josefa II. Průkopníky zde byli zejména šlechtici. První průmysl, který se začal v českých zemích masově rozvíjet, byl textilní, v 18. století ještě osamocený. Zlom přišel na začátku 19. století, kdy se české země začaly rychle industrializovat, došlo k tzv. průmyslové revoluci. Rozvíjely se nové obory (zejm. cukrovarnictví, sklářství, pivovarnictví, výroba porcelánu, chemický průmysl, těžký průmysl a strojírenství) a od 20. a 30. let 19. století se tento průmysl také mechanizoval, za pomoci parního stroje, klíčového vynálezu epochy. Ve 2. polovině století se objevily nové technologie (elektřina, telegraf, telefon), rodilo se kapitalistické finančnictví (Živnobanka), mohutnělo strojírenství, jednak za pomoci fúzí a koncentrace kapitálu (např. koncerny Škoda a ČKD), a také tím, že začalo vyrábět stroje pro rozvíjející se železnici a systémy městské hromadné dopravy. Na konci století se objevuje výroba automobilů a motocyklů (Laurin a Klement). Do konce 19. století se staly české země nejprůmyslovější částí tehdejší Rakousko-uherské monarchie.Za První republiky rozmach pokračoval, objevila se i nová dynamicky expandující odvětví (např. obuvnictví – firma Baťa či zbrojařství – Zbrojovka Brno). Podle kritéria "národního důchodu na obyvatele" byla meziválečná československá ekonomika 14. nejvyspělejší v Evropě a 18.–20. na světě. Průmyslová produkce byla desátá nejvyšší na světě. Silně exportní ekonomiku ovšem těžce zasáhla světová krize, jež začala roku 1929. Vlekla se takřka až do konce 30. let. Po druhé světové válce byl průmysl v mimořádné míře zestátněn a po nástupu komunistů k moci začalo být hospodářství centrálně řízené a plánované. Navíc se podvolilo potřebám Rady vzájemné hospodářské pomoci, jež sdružovala socialistické státy, takže došlo v 50. letech k přílišné orientaci na těžký průmysl. Od 60. let se dal prostor širší a vyváženější škále odvětví, navázalo se na dobrou strojírenskou a chemickou tradici. Na konci 60. let vedení KSČ plánovalo větší ekonomickou reformu (Oty Šika), která by centrálně řízenou ekonomiku skloubila s volným trhem, ale vpád sovětských vojsk ji znemožnil. Nové vedení KSČ tak zvolilo cestu velkých infrastrukturních a energetických projektů, u nichž bylo centrální řízení částečně výhodou (rozsáhlá výstavba sídlišť, dálnic, jaderných elektráren, přehrad, doindustrializace Slovenska). Hospodářství ovšem nedokázalo pružně reagovat na potřeby spotřebitelů a nezachytilo ani technologický převrat té doby, počítačovou a digitální revoluci. Specifickou linií, snad v některých ohledech i podvratnou, bylo družstevnictví, kde se objevila i nečekaná pružnost a efektivita (např. výroba počítačů v JZD Slušovice). Během tzv. perestrojky, přestavby hospodářství, k níž impulsy přišly z Moskvy, byl této linii dán větší prostor a stejně tak bylo částečně dovoleno soukromé podnikání (např. i jedna z největších současných českých firem, antivirová společnost Avast, začínala jako perestrojkové družstvo). Reformy byly však příliš pomalé a nesetkaly se ani s takovou podporou veřejnosti jako reformy konce 60. let. Politická revoluce roku 1989 ukončila komunistickou vládu i pokusy o reformy na jejím konci. Došlo k transformaci centrálně řízeného hospodářství a privatizaci státního majetku (viz kuponová privatizace, velká privatizace, malá privatizace). V rámci restitucí byla také navrácena část majetků znárodněných po roce 1948. Důsledky otevřené konkurence nejvíce postihly odvětví těžkého průmyslu a těžkého strojírenství, které nebyly konkurenceschopné, nebo byly chybně privatizovány. Velká část podniků byla začleněna do nadnárodních korporací. Podíl průmyslu na tvorbě HDP klesl ve srovnání s rokem 1990 na polovinu a jeho místo zabral sektor služeb. Po vstupu země do Evropské unie roku 2004 následovalo období hospodářského růstu. Pomohly i přímé dotace, od momentu vstupu do půlky roku 2016 Česko získalo z rozpočtu EU o 627,8 miliardy korun více, než do něj odvedlo. Tak jako většinu států světa, i Česko zasáhla světová ekonomická krize, jež vypukla roku 2008. Projevila se zejména poklesem HDP o 4,5 % v roce 2009, zvyšováním nezaměstnanosti a růstem zadlužení státu. Bankovní systém oproti tomu krizi odolal a negativní jevy nebo přímo krachy bank jako v jiných státech EU se neuskutečnily. ČR se vyhnula i dluhové krizi, která postihla některé státy eurozóny. Po roce 2011 se obnovil hospodářský růst a česká ekonomika prokazuje vysokou výkonnost. === Největší firmy === I po rozsáhlé privatizaci 90. let zbyl v ekonomice silný veřejný sektor s velkými zaměstnavateli (Česká pošta, České dráhy, Dopravní podnik hl. m. Prahy, Český Aeroholding, Lesy České republiky, Čepro, ČEPS) a v případě energetické firmy ČEZ i s jednou z nejziskovějších firem. Největším soukromým zaměstnavatelem se časem stala potravinářsko-chemická skupina Agrofert (Andrej Babiš). Jakýmsi vítězem "loterie kuponové privatizace" se stala skupina PPF Petra Kellnera, která se specializuje zejména na finanční podnikání (Home Credit, Air Bank atd.). Výkladní skříní nového režimu se stali mezinárodně úspěšní podnikatelé, kteří založili firmu po revoluci tzv. na zelené louce (tedy ne na bázi starších podniků) – k takovým patří firma Seznam.cz (Ivo Lukačovič), softwarové antivirové firmy Avast (Pavel Baudiš, Eduard Kučera) a AVG (původně česká, později prodaná do zahraničí, posléze odkoupená Avastem) či internetový obchod Alza.cz (Aleš Zavoral). Průmysl se výrazně orientoval na automobily a s nimi spjatou výrobu, jako je výroba plochých skel, součástek a gumárenství (Škoda, Hyundai, TPCA, Johnson Controls, AGC, MTX, Sungwoo Hitech, Brose CZ, Continental Automotive, ČGS Holding, Continental Barum, Automotive Lighting, TRW, Witte), podobně jako na Slovensku. Také výroba vlakových souprav, kolejových zařízení a autobusů se udržela (Škoda Transportation, Bonatrans Group, Iveco). Minulý režim vybudoval základnu především pro rozvoj potravinářského, (petro)chemického průmyslu a energetiky.[zdroj?] V potravinářství se krom Agrofertu prosadily firmy Hruška, Kofola či Hamé. O vytvoření české fast foodové sítě se pokusila firma Crocodille (sendvičérie Crocodille a bageterie Bageterie Boulevard). V petrochemii to byla skupina KKCG Karla Komárka (MND, Vítkovice Holding ad.), ENI, Slovnaft, OMV, Shell, Synthos, Armex, Tank ONO, v energetice Energetický a průmyslový holding (Daniel Křetínský), RWE, Unipetrol, Pražská plynárenská, Alpiq, E.ON, Lama Energy Group, Eriell, Pražská energetika. I přes mnoho potíží se drží stále ještě silní hráči i v těžkém průmyslu, těžařství a těžkém strojírenství (OKD, ArcelorMittal Ostrava, Třinecké železárny, Czech Coal Pavla Tykače, Sokolovská uhelná, Severočeské doly, Ferona či Finitrading Tomáše Chrenka). V elektronice a přesném strojírenství fungují především továrny Siemens, Bosch, Foxconn, Panasonic, ABB, AT Computers, eD' system, SWS, AVX Czech Republic a Inventec. Rozvinuly se i firmy v některých netradičních odvětvích, jako je personalistika (ManpowerGroup), outsourcing (ISS Facility Services), výherní automaty (European Data Project) či zdravotní služby (Phoenix, Alliance Healthcare). V oblasti realit a developmentu dominuje CPI Group (Radovan Vítek). Klíčovými hráči v bankovním sektoru jsou Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB, Česká pojišťovna a Kooperativa pojišťovna, ve stavebnictví Metrostav, Skanska, OHL ŽS, Strabag a Eurovia, v mobilních komunikacích O2, T-Mobile a Vodafone. Významnou roli hrají i mnohostranné finanční skupiny – BMM Group (Zdeněk Bakala), Penta Investments (Marek Dospiva, Jaroslav Haščák, Martin Kúšik), Unimex Group (Jiří Šimáně) či GES Group Ivana Zacha. K velkým firmám patří i vodárenská Veolia nebo tabákové Imperial Tobacco a Philip Morris. === Zemědělství === Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa; z technických plodin len a řepka. Význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvláště kaprů). Zemědělci k roku 2016 hospodařili na 4,26 milionů hektarů zemědělské půdy, což představovalo 54 procent celkové rozlohy státu. Na jednoho obyvatele České republiky připadlo 0,42 hektaru zemědělské půdy, z toho 0,30 ha půdy orné, což odpovídá evropskému průměru. Třetinu půdního fondu tvoří lesy. Od roku 1995 ubývá zemědělské půdy, k roku 2016 asi 15 tisíc hektarů, oproti tomu výměra lesů vzrostla o 16 tisíc hektarů. Podobně klesá výměra orné půdy na úkor trvalých travních porostů, tedy lučin a pastvin. Těch v uvedeném období přibylo 71 tisíc hektarů. Typické pro ČR je vysoké procento zemědělských podniků vlastněných právnickými osobami, po Francii (29,2 %) jsme v tomto ohledu s 13,5 % na druhém místě v EU. Typický pro české zemědělství je rovněž velký podíl pronajaté půdy (asi 90 %). Také velikostní struktura zemědělských podniků v ČR se výrazně liší od struktury podniků v ostatních zemích Evropské unie. Velké podniky, tedy ty s více než 50 hektary obdělávané zemědělské půdy, v ČR obhospodařují 92,2 % z celkové výměry zemědělské půdy. Ve zbytku EU jsou obvyklejší menší podniky. Důvodem je mj. česká tradice družstevnictví i kolektivizace 50. let. K roku 2004 pracovalo v zemědělství 141 000 osob, ve struktuře zaměstnanosti to představovalo 2,9 % pracovníků v ČR. Typické je, že počet pracovníků v zemědělství od 90. let trvale klesá.K zásadním výsledkům českého chovatelství a šlechtitelství patří plemena jako Československý vlčák, Český teriér, Pražský krysařík, Chodský pes, Český fousek či Starokladrubský kůň. Unikátní byl rovněž projekt na záchranu Huculského koně. === Průmysl === Průmysl vytváří 35 % hrubého produktu českého hospodářství. Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brno, Ostravsko, Plzeň a Mladá Boleslav. Mezi hlavní odvětví v Česku patří průmysl chemický, strojírenský, hutnický a potravinářský. Další významná odvětví jsou energetický průmysl, stavebnictví a výroba spotřebního zboží. Méně významná odvětví jsou zbrojní průmysl a např. sklářství, které ovšem má v Čechách dlouhou tradici. Velký význam, zvláště pro export, má automobilový průmysl. Největším výrobcem automobilů je společnost Škoda Auto. V roce 2015 vyrobily v České republice společnosti Škoda (patřící německému koncernu Volkswagen), TPCA, která sdružuje japonskou firmu Toyota a francouzskou Peugeot-Citroën, a jihokorejská firma Hyundai dohromady rekordních 1 298 236 osobních automobilů.Tradice českého automobilového průmyslu sahá do roku 1897, kdy byl v Kopřivnici vyroben první český automobil se spalovacím motorem značky President. O dva roky později mladoboleslavská továrna Laurin & Klement začala vyrábět motocykly Slavia, avšak roku 1905 se i v Mladé Boleslavi přeorientovali na automobily. Továrna Laurin & Klement se stala základnou, na níž vyrostla automobilka Škoda. Nejprodávanějšími škodovkami současnosti jsou Škoda Octavia, Škoda Fabia, Škoda Superb a Škoda Yeti. V minulosti uspěly Škoda Felicia, Škoda Roomster, Škoda Favorit či řada Škoda 742 (vč. modelu Škoda 120). K dalším automobilovým značkám patří též Tatra (těžké nákladní automobily, třetí nejstarší výrobce automobilů na světě), Avia (střední nákladní automobily), k historickým pak Praga, Liaz a Karosa. Tatra se proslavila nákladním vozem Tatra 815 či armádní Tatrou 813. Nejznámějšími osobními automobily z kopřivnické továrny byly Tatra 603 a Tatra 97. Tatra 77 byla prvním sériově vyráběným vozem s aerodynamickou karosérií na světě. Ve voze Tatra 87 podnikli cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund své slavné cesty do Afriky a Jižní Ameriky. Autobusy dnes vyrábí firmy Iveco Czech Republic a SOR Libchavy, nejznámějšími českými autobusy jsou Škoda 706 RTO či Karosa ŠM 11. Trolejbusy dříve vyráběla Škoda Ostrov (např. typ Škoda 9Tr), nyní především Škoda Electric. Dalšími českými výrobci dopravních a zemědělských prostředků jsou Zetor (traktory), Kaipan (roadstery), Jawa (motocykly) a Čezeta (elektrické skútry). Kolejová vozidla vyrábí především Škoda Transportation (tramvaje, trolejbusy, metro). Historicky je však nejslavnějším českým drážním vozidlem tramvaj Tatra T3 z ČKD Praha, s 14 tisíci vyrobenými kusy nejpočetnější tramvaj na světě. Mezi železničními vozidly pak motorový vůz řady M 290.0, tzv. Slovenská strela z Tatry Kopřivnice (1936). Výroba letounů probíhá v Aero Vodochody (armádní) a v Letu Kunovice (civilní), v minulosti také v pražské Avii. K nejslavnějším českým letounům patřily Avia B-534 a Avia S-199 (důležitá zbraň v izraelsko-arabské válce roku 1948). Bitevník Aero L-159 Alca zase sehrává značnou roli v boji irácké armády proti Islámskému státu. Jako cvičné vojenské letouny se v minulosti osvědčily Aero L-29 Delfín či Aero L-39 Albatros. V Kunovicích se specializovali na kluzáky (zejm. Let L-13 Blaník), ale i jejich Let L-410 Turbolet se stal jedním z nejpoužívanějších českých letadel, uplatnil se především v Sovětském svazu. V minulosti probíhala výroba zemědělských a akrobatických letounů také v Otrokovicích (Z-42, Z-50, Z-37 Čmelák). První republika hodně vsadila na zbrojní průmysl, založeny byly tehdy Česká zbrojovka Strakonice, Zbrojovka Brno a Česká zbrojovka Uherský Brod (nejznámějšími českými zbraněmi ve světě jsou tank LT vz. 38, samopal vzor 61 ("škorpion"), pistole CZ 75, lehký kulomet vz. 26, samopal vzor 58, SKOT (OT-64) či pistole vz. 52). Dříve silný textilní a obuvnický průmysl (Baťa ad.) již v ČR významné zastoupení nemá. Prodej českých hodinek PRIM také výrazně klesl, z více než půl milionu prodávaných kusů ročně na konci 80. let. Tradičním odvětvím je pivovarnictví. Pivo se v Česku pilo a vyrábělo minimálně od roku 993, z toho roku máme dochovánu zprávu o tom, že biskup Vojtěch zakázal mnichům Břevnovského kláštera pivo vyrábět. V Plzni vznikl roku 1842 druh piva (pils, pilsner, pivo plzeňského typu), který je dnes nejrozšířenějším na světě. V produkci piva je ČR na 15. místě na světě. V zemi je 40 velkých průmyslových pivovarů a k tomu mnoho pivovarů malých. Největšími pivovary jsou Plzeňský Prazdroj (značky Pilsner Urquell, Gambrinus, Velkopopovický Kozel, Radegast), Pivovary Staropramen (Staropramen), Heineken Česká republika (Starobrno, Krušovice), Budějovický Budvar (Budvar) a PMS Přerov. K malým pivovarům patří například Bernard v Humpolci.Významnou roli hrála v minulosti výroba skla a bižuterie (viz České sklo). === Těžba === Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín, jíl, grafit, vápenec nebo jiné stavební hmoty. Naleziště uranu se nachází u obce Dolní Rožínka. V roce 2016 byly v oblasti Krušných hor objeveny velké zásoby lithia. V malém rozsahu se na jihu Moravy těží ropa a zemní plyn, ale větší objem těchto surovin je dovážen z Ruska. Jelikož třetinu země pokrývají lesy, patří dřevo též k vývozním artiklům. === Telekomunikace a IT === V zemi se prudce rozvíjejí telekomunikace. Největší telefonní operátor v zemi Český Telecom se spojil s globální společností Telefónica a přejmenoval se na O2 Czech Republic. Tato společnost je také, spolu se společnostmi T-Mobile, Vodafone a U:fon, jedním z největších mobilních operátorů a poskytovatelů internetu v zemi. Česko má nejvíce předplatitelů bezdrátového připojení v Evropské unii. V roce 2014 bylo v ČR 1,89 milionu pevných telefonních linek, 14 milionů mobilních telefonů a přes 4 miliony internetových připojení. Internet užívalo 8,2 milionu Čechů, tedy 77,5 procent obyvatel země. Národní internetová doména nejvyššího řádu pro Českou republiku je .cz. Ke konci roku 2016 bylo zaregistrováno přes 1 280 000 adres s doménou .cz.Dvě antivirové obří společnosti Avast a AVG byly založeny v České republice. V červenci 2016 bylo oznámeno, že Avast získal konkurenční AVG za 1,3 miliard $, spolu mají tyto společnosti uživatelskou základnu okolo 400 milionů lidí a 40% podíl na trhu mimo Čínu.Praha je sídlem evropské agentury GSA, která řídí navigační systém Galileo. Tato agentura EU sídlí v budově bývalé Státní plánovací komise v Holešovicích. === Doprava === ==== Silniční síť ==== Délka silniční dopravní sítě v roce 2015 činila 55 737,5 km. Z toho 776 km tvořily dálnice a 6 244,9 km silnice I. třídy (včetně 459,4 km rychlostních komunikací).Dálniční síť je stále ve výstavbě. Páteřní komunikací bude po svém dokončení dálnice D1, která spojí Prahu, Brno a Ostravu s Polskem (směr Katovice). Již dokončenými komunikacemi jsou dálnice D2, spojující Brno a Bratislavu, dálnice D5 spojující Prahu, Plzeň a Německo (směr Norimberk), dálnice D8 z Prahy přes Ústí nad Labem do Německa (směr Drážďany), dálnice D10 (Praha–Turnov) a dálnice D46 (Vyškov–Olomouc). V různě pokročilém stavu výstavby jsou dále dálnice D0, dálnice D3, dálnice D4, dálnice D6, dálnice D7, dálnice D11, dálnice D35, dálnice D43, dálnice D48, dálnice D49, dálnice D52, dálnice D55 a dálnice D56. Maximální povolená rychlost na dálnici činí 130 km/h. Za užívání dálnic platí motoristé dálniční poplatek, přičemž od roku 2007 existuje systém elektronického mýtného. Úmrtnost na českých silnicích byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu, přestože intenzita dopravy je nižší. Počet 1286 usmrcených z roku 2005 se kolísavě snižuje. V roce 2010 zemřelo na silnicích 802 lidí. Každé registrované vozidlo v ČR musí mít státní poznávací značku. Její současná podoba pochází z roku 2001. ==== Železnice ==== Česko má se svými 9 568 km jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě. Z toho je 3 212 km tratí elektrizováno a 1 906 km je dvou- a vícekolejných. Správcem a provozovatelem naprosté většiny železniční infrastruktury je státní organizace Správa železniční dopravní cesty. České dráhy provozují vysokorychlostní vlaky Pendolino, ale jelikož žádné tratě nejsou vysokorychlostní, je jejich maximální rychlost omezena na 160 km/h. Přepravní výkon necelých 165 milionů cestujících při 6 590 milionech osobokilometrů i 13 770 milionů tunokilometrů v nákladní dopravě znamená za poslední desetiletí značný pokles.Od roku 1991 je Česko zapojeno do sítě mezinárodních vlaků EuroCity, od roku 2005 zajišťují některá z mezinárodních spojení i vlaky SuperCity, jejichž těžiště je na lince Praha – Ostrava. Největším železničním dopravcem jsou České dráhy. Nákladní železniční trh je liberalizován, liberalizace v osobní dopravě probíhá. Většina osobní železniční dopravy je podporována z veřejných rozpočtů prostřednictvím dlouhodobých smluv s dopravci. Hlavním železničním uzlem je Hlavní nádraží v Praze. Jeho stará budova je památkově chráněnou secesní stavbou z dílny architekta Josefa Fanty. Mezinárodně využívaný je unikátní Železniční zkušební okruh Cerhenice. ==== Letectví ==== V Česku je celkem 91 civilních letišť, z toho 46 má zpevněný povrch. Pouze 5 letišť vypravuje pravidelné lety. Většina letecké dopravy se v Česku realizuje přes pražské letiště Václava Havla Praha, které v roce 2016 přepravilo 13 milionů pasažérů. V zimní sezóně 2016/17 se z něj létalo do 105 destinací v 39 zemích světa. Mezi další letiště s pravidelným, ale méně hustým civilním provozem patří letiště Brno-Tuřany, Ostrava-Leoše Janáčka, Pardubice a Karlovy Vary. Působí zde tři hlavní pravidelné letecké společnosti. Nejstarší z nich jsou České aerolinie, největší letecká společnost je Travel Service, pod který spadá také nízkonákladová společnost SmartWings. Mezi další české letecké společnosti patří Van Air Europe, Silver Air a další letecké společnosti poskytující služby aerotaxi, například ABS Jets, CTR Flight Services, G-JET či Silesia Air. ==== Vodní doprava ==== Vodní doprava v Česku je provozována na řekách Labe a Vltava a dalších uzavřených vodních plochách, pro rekreační účely. Nejvýznamnějším provozovatelem vodní dopravy je Československá plavba labská. ČR disponuje i vlastním přístavním územím v areálu námořního přístavu v Hamburku v Německu Přístavy Moldauhafen a Saalehafen byly na základě Versailleské smlouvy pronajaty v roce 1929 na 99 let (do roku 2028) Československu. Téhož roku Československo zakoupilo i přístav Peutehafen. Od roku 1993 je spravuje Česko. Přístavy využívala Československá námořní plavba, dnes Česká námořní plavba. Velkou tradici (již od Jakuba Krčína) má vodohospodářství, splavňování, budování jezů a přehrad. Největšími přehradami v ČR jsou Orlík, Lipno, Švihov (Želivka), Nechranice, Slapy, Slezská Harta, Vranov, Dalešice, Rozkoš a soustava nádrží Nové Mlýny. ==== Městská hromadná doprava ==== V České republice existuje velká tradice městské hromadné dopravy. Systémy MHD se začaly rozvíjet od 60. let 19. století – koněspřežná tramvaj v Brně byla zavedena již roku 1869, v roce 1875 pak v Praze. První parní tramvaj mělo také Brno, do provozu zde byla uvedena roku 1884. Prvenství při zavádění elektrických tramvají si zajistily Teplice, kde elektřinou poháněná tramvaj vyjela na trať roku 1895. Rok poté se přidala Praha (zde již od roku 1891 fungovala převážně předváděcí Křižíkova elektrická dráha na Letné), roku 1897 Liberec, v roce 1899 Olomouc, Plzeň a Ústí nad Labem, 1900 Brno a Jablonec nad Nisou, 1901 Most a Litvínov a Ostrava, 1902 Mariánské Lázně, 1905 Opava, 1909 České Budějovice a Jihlava, 1911 Těšín a 1916 Bohumín. Od 70. let 20. století funguje v ČR sedm tramvajových systémů: v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci, Olomouci a meziměstská tramvaj mezi Mostem a Litvínovem. Ve 20. století je patrný trend úbytku tramvajové dopravy na úkor autobusové. Autobusová městská doprava se od 90. let integruje s příměstskou, větší roli od začátku 21. století také hraje městská železnice (např. Esko Praha). Okrajovou roli v systému hromadné dopravy hrají lanové dráhy (Karlovy Vary, Praha) či vodní doprava (pět pražských přívozů, doprava na Brněnské přehradě). Jediným městem v ČR, kde byl vybudován systém městské podzemní dráhy, takzvaného metra, je Praha. Provoz pražského metra byl zahájen 9. května 1974. Síť tras k roku 2015 měřila 65,2 km, soupravy zastavovaly v 61 stanicích. Pražské metro přepraví přes 1,6 milionů cestujících denně. Podle hodnocení Mezinárodní automobilové federace z roku 2010 má Praha čtvrtou nejkvalitnější městskou hromadnou dopravu v Evropě (po Mnichovu, Helsinkách a Vídni). === Energetika === Česko v současnosti snižuje svojí energetickou závislost na hnědém uhlí, která se negativně projevovala v kvalitě životního prostředí v severních Čechách. V roce 2005 bylo 65,4 procent elektřiny vyráběno pomocí páry a spalováním (hlavně uhlí), 30 procent v jaderných elektrárnách a 4,6 procenta z obnovitelných zdrojů, včetně vodních elektráren. Největším českým energetickým zdrojem je Jaderná elektrárna Temelín (14 % výroby elektřiny v Česku), další jaderná elektrárna je v Dukovanech. Česko patří mezi největší vývozce proudu v Evropě, v roce 2013 vyvezlo asi 17 TWh, což je víc než vyrobí Temelín. ČR je na sedmém místě na světě ve vývozu elektrické energie a na desátém ve výrobě energie z jádra.Zemní plyn do Česka dodává ruská společnost Gazprom, která pokrývá tři čtvrtiny spotřeby a zbytek dodávají norské společnosti. V lednu 2013 byl otevřen plynovod Gazela, který přivádí ruský plyn také severní cestou, Česko se tak zbavilo závislosti na plynu z plynovodů vedoucích přes Ukrajinu, kde byly v minulosti dodávky několikrát blokovány kvůli sporům Ukrajiny a Ruska. Ropu do Česka přivádějí ropovod Družba z Ruska a ropovod Ingolstadt z Německa. === Maloobchod === Symbolem konzumního životního stylu se staly po revoluci roku 1989 supermarkety a hypermarkety, které ovládly maloobchodní sféru více než kdekoli jinde v Evropě. === Cestovní ruch === České hospodářství získává vysoké příjmy z cestovního ruchu. V roce 2001 celkové výnosy z cestovního ruchu dosáhly 118,13 miliardy korun, což tehdy představovalo 5,5 % HDP. V následujících letech však zájem cizinců o ČR, částečně z důvodu posílení kurzu české koruny, poněkud opadl. Posléze koruna oslabila; v roce 2016 navštívilo Česko 9,3 milionu turistů ze zahraničí. Praha je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy, po Londýnu, Paříži, Istanbulu a Římu.Podle agentury CzechTourism byly v roce 2014 nejnavštěvovanějšími turistickými cíli v ČR Pražský hrad (1 799 300 turistů), Zoologická zahrada Praha ( . 1 382 200), AquaPalace Praha (845 300), Dolní oblast Vítkovic a Landek Park v Ostravě (808 900), Staroměstská radnice (včetně orloje) v Praze (739 800) . , Pivovarské muzeum a podzemí v Plzni (600 000), Zoologická zahrada Zlín-Lešná (585 100), Židovské muzeum v Praze (580 000), Petřínská rozhledna v Praze (557 400) a Zoologická zahrada Ostrava (540 500).Úspěch pražské zoo souvisí s její prestiží. V roce 2015 uživatelé největšího cestovatelského serveru TripAdvisor pražskou zoo určili jako čtvrtou nejlepší na světě. Magazín Forbes ji roku 2008 označil za sedmou nejlepší na světě.Z hradů a zámků jsou kromě Pražského hradu nejnavštěvovanější zámek Lednice, zámek Český Krumlov, zámek Hluboká nad Vltavou, hrad Karlštejn, zámek Průhonice, zámek Dětenice, . zámek Konopiště, arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži a zámek Loučeň.Ve Středočeském kraji jsou turistickými lákadly také kostnice v Sedlci v Kutné Hoře a chrám svaté Barbory tamtéž, hrady Křivoklát, Český Šternberk a Kokořín, zámky Poděbrady a Veltrusy ., v Jihočeském kraji klášter Vyšší Brod, hrady Rožmberk a Zvíkov, zámky Orlík, Červená Lhota a Jindřichův Hradec, v Karlovarském kraji hrad Loket, v Ústeckém kraji Památník Terezín, hrad Hazmburk a zámek Duchcov, v Libereckém . hrady Trosky, Grabštejn, Lemberk, Bezděz a zámek Sychrov, v Královéhradeckém Bílá věž v Hradci Králové, hrad Kost, zámky Ratibořice, Karlova Koruna a Hrádek u Nechanic, v Pardubickém Soubor lidových staveb u Hlinska a zámek . Pardubice, na Vysočině zámek Telč, v Olomouckém hrad Bouzov, v Jihomoravském katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, hrady Špilberk, Pernštejn, Veveří a Bítov, ve Zlínském Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, hrad Buchlov a zámek Buchlovice. K nejznámějším pražským pamětihodnostem patří krom dosud jmenovaných Týnský chrám, Staronová synagoga, Starý židovský hřbitov, Betlémská kaple, Břevnovský klášter, Stavovské divadlo, Pražské Jezulátko, Emauzský klášter, palác Kinských, Maiselova synagoga, Pivovar U Fleků, Španělská synagoga, pražská Loreta, z novějších pak Lennonova zeď či Žižkovská televizní věž. Krom katedrály sv. Víta patří k turisticky nejatraktivnějším částem Pražského hradu Zlatá ulička, bazilika sv. Jiří, Královská zahrada, Letohrádek královny Anny a Starý královský palác. Nejznámějšími mimopražskými a mimobrněnskými svatostánky jsou katedrála svatého Václava v Olomouci, Velká synagoga v Plzni, kostel Nejsvětější Trojice ve Fulneku, katedrála svatého Bartoloměje v Plzni, katedrála Božského Spasitele v Ostravě a katedrála svatého Štěpána v Litoměřicích. V ČR je asi 700 muzeí. Největším je Národní muzeum (jeho součástí je Přírodovědecké muzeum, Historické muzeum, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur a Muzeum české hudby), Moravské zemské muzeum, Židovské muzeum v Praze, Národní technické muzeum, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Muzeum hlavního města Prahy (vlastní Langweilův model Prahy a spravuje i Müllerovu vilu), Vojenské technické muzeum Lešany, Muzeum umění Olomouc, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. K nejnavštěvovanějším patří též Hornické muzeum v Příbrami a České muzeum stříbra v Kutné Hoře. Z přírodních památek to jsou Punkevní jeskyně a propast Macocha, soutěsky Kamenice, Pravčická brána, Koněpruské jeskyně, Bozkovské dolomitové jeskyně či Jetřichovické vyhlídky.Mimořádné postavení mají kulturní památky zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě již uvedených (Kroměříž, Český Krumlov, centrum Prahy ) jsou to vila Tugendhat v Brně, vesnice Holašovice, historické jádro Kutné Hory, Lednicko-valtický areál, zámek a zámecký areál Litomyšl, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, historické centrum Třebíče (Třebíčská židovská čtvrť a Bazilika svatého Prokopa) a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány Jízda králů na Slovácku a na Hané, sokolnictví, masopustní průvody s maskami na Hlinecku, slovácký verbuňk a nejnověji, v roce 2016, české loutkářství.Některé lokality mají zvláštní význam pro . spjatost s českými dějinami nebo mýty – hora Říp, Vyšehrad (zejm. Vyšehradský hřbitov, kde je pohřben Antonín Dvořák i Bedřich Smetana), hora Blaník, Velehrad spojený s památkou cyrilometodějskou a velkomoravskou, kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi spjatý s legendou o zabití knížete Václava, pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze, kde za druhé světové války zahynuli strůjci atentátu na Heydricha. K oblíbeným turistickým akcím patří Muzejní noc, Noc kostelů, Hradozámecká noc, rekonstrukce nejslavnějších bitev, jež se odehrály na českém území (bitva u Slavkova, bitva u Hradce Králové, bitva u Kolína, obléhání Brna Švédy atd.), Dny NATO v Ostravě či armádní Bahna. Krom toho řada festivalů a veletrhů (viz příslušný oddíl). Tradičními turistickými magnety bývala lázeňská města jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ovšem lázeňství se dostalo do krize. Karlovy Vary si však zachovávají atraktivitu kupříkladu i díky každoročnímu mezinárodnímu filmovému festivalu. Tato filmová přehlídka založená po druhé světové válce je dnes největší kulturní akcí v ČR. Významné rekreační oblasti v ČR jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše a Šumava. == Obyvatelstvo == V roce 2016 žilo v České republice dle Českého statistického úřadu 10 578 820 lidí. Počet obyvatel se dlouhodobě zvyšuje, přestože úmrtnost přesahuje porodnost – příčinou je migrace, především z Ukrajiny a Slovenska. Migrace do ČR též převyšuje počet odchodů ze země (např. v roce 2015 se přistěhovalo 34 900 lidí, naopak se vystěhovalo 18 900 obyvatel). Průměrný věk činil v roce 2016 42 let. Nejlidnatějším krajem je Středočeský, s 1 326 876 obyvateli (2015). Je jediným krajem, kde žije více lidí než v Praze. Ta má 1 267 449 obyvatel (2015). === Vývoj počtu obyvatel v Česku === === Etnické složení === V posledním sčítání lidu v roce 2011 se 63,7 % obyvatel Česka přihlásilo k české národnosti (86 % z těch, kteří se k nějaké národnosti přihlásili), která zcela převažuje ve všech okresech Česka, 4,9 % obyvatel deklarovalo národnost moravskou a 0,1 % národnost slezskou, v obou případech rovněž hovořící převážně česky. Podle názoru Českého statistického úřadu jde o důsledek rozdělení české národnosti, před sčítáním v roce 1991 ještě jednotné, v důsledku medializace moravské národnostní problematiky a tedy do jisté míry uměle; politická strana Moravané tento stav naopak hodnotí jako projev spontánního národního obrození. Faktem zůstává, že moravskou, částečně slezskou a po určitou dobu i českou a slovenskou národnost bylo v různých obdobích existence Československa možno deklarovat jen omezeně (skupina nebyla uváděna v koncových statistikách) nebo vůbec ne (ke skupině nebylo možno se přihlásit .) a teprve v roce 1991, krátce před rozpadem státu, bylo poprvé plně přihlédnuto ke každé z těchto čtyř národností jednotlivě. Celkem 26 % obyvatel Česka využilo při sčítání lidu v roce 2011 možnost nevyplňovat ve sčítacích formulářích dobrovolnou kolonku národnosti a ponechalo ji prázdnou. === Náboženství === Česko má jednu z nejméně náboženských populací na světě. V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 je 3,6 miliónu obyvatel bez vyznání nebo bez náboženské víry. To je 34,2 % populace. K různým církvím a náboženských společnostem se přihlásilo necelých 1,5 miliónů obyvatel (13,9 %). Jako věřící, ale nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti se označilo 707 tisíc osob (6,7 %). Celkově se tak k nějaké víře či vyznání přihlásilo 2,1 miliónů, tedy 20,6 % obyvatel Česka. Celkem 4,7 miliónu obyvatel (45,2 %) tuto dobrovolnou kolonku ve sčítacích formulářích nevyplnilo. Nejpočetnější náboženství v Česku je křesťanství. Největší náboženskou skupinou byla v roce 2011 římskokatolická církev, která měla 1,08 miliónu věřících (10,4 %), což je pokles oproti roku 2001, kdy se k ní hlásilo celkem 2,7 miliónu věřících (26,8 %). Následovaly velké protestantské církve Českobratrská církev evangelická, s 52 tisíci členů (0,49 %), a Církev československá husitská, s 39 tisíci členů (0,37 %). Vyšší podíl věřících měla ještě Pravoslavná církev, k níž se přihlásilo 21 tisíc lidí, příznivci jediismu s 15 tisíci, Svědkové Jehovovi s 13 tisíci, Církev bratrská, respektive Křesťanská společenství, obě s 10 tisíci věřícími. Počet vyznavačů judaismu byl 1 500 obyvatel, k islámu se hlásilo téměř 3 500 lidí. K různým odvětvím buddhismu přes 6 100 osob. K ateismu se přihlásilo 1 075 osob, pohanství deklarovalo 863 osob. Podíl deklarovaných věřících se od předešlého sčítání lidu roku 2001 značně snížil. Výrazně klesl i počet osob nedeklarujících žádné náboženství. Oproti tomu se zvýšil počet osob, které se rozhodly na dobrovolnou otázku neodpovídat.Geograficky je vyšší koncentrace věřících na jižní a východní Moravě, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují vyšší podíl osob bez vyznání. Podíl věřících obyvatel Historicky důležitou roli v náboženském vývoji sehrálo husitství, utrakvismus, Jednota Bratrská (a její součást Moravští bratři). Česká reformace sehrála významnou roli i v národním obrození, byť moderní český národ se protestantským nakonec nestal. Katolická a pravoslavná církev uznávají svaté, z českých osobností uznávají obě svatost Ivana, Ludmily, Václava a Prokopa. Katolická církev navíc uznává Vojtěcha, Radima, Anežku Českou, Zdislavu z Lemberka, Jana Nepomuckého, Jana Sarkandera a Jana Nepomuka Neumanna a Klementa Mariu Hofbauera. Pravoslavní navíc ještě svatého Rostislava a Gorazda II. (Matěje Pavlíka), jenž za druhé světové války ukrýval parašutisty, kteří zabili nacistického pohlavára Heydricha. === Etnografické skupiny === V Česku existuje několik etnografických skupin úzce spjatých s krajem, kde žijí, které se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. V Čechách to jsou například Chodové, Plzeňáci, Blaťáci a Doudlebové, na Moravě Horáci, Hanáci, Moravští Chorvati, Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další a ve Slezsku např. Goralé. Tyto rozdíly se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují. Kromě těchto geograficky rozlišitelných etnografických skupin stojí za zmínku skupiny víceméně rozptýlené, které také tvoří specifické etnografické skupiny. Jedná se o romskou a židovskou etnografickou skupinu. === Cizinci === V roce 2015 žilo v Česku přibližně 464 700 cizinců (4,3 %), více než 55% z nich zde mělo udělený trvalý pobyt. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. Nejvíce cizinců pocházelo z Ukrajiny (23 %), ti tak v posledních letech předběhli cizince ze Slovenska, kteří nyní tvoří 22 % podílu, následují cizinci z Vietnamu (12 %), Ruska (8 %), Německa (5 %) a Polska (4 %). Vietnamci žijí v Česku nejdéle (průměrně 8 let), lidé z bývalé Jugoslávie jen o rok méně. Nejvíce vysokoškolsky vzdělaných do naší země přichází z Ruska (27 % imigrantů). Nejvíce z výdělku posílají domů Ukrajinci (17 % příjmu). Česko však stále zůstává poměrně etnicky homogenní zemí oproti průměru Evropské unie – z 28 států je na 24. místě z hlediska etnické heterogenity. Například v sousedním Německu žil největší počet cizinců v EU, to jest 7,2 milionů cizinců (9 % populace), v Rakousku 10,8 % a ve Španělsku 12 %. === Největší města podle počtu obyvatel === Statutárními městy jsou navíc také Karlovy Vary, Mladá Boleslav, Chomutov, Přerov, Jablonec nad Nisou a Prostějov. Dřívějšími okresními městy jsou navíc ještě Benešov, Beroun, Blansko, Bruntál, Břeclav, Česká Lípa, Český Krumlov, Domažlice, Havlíčkův Brod, Hodonín, Cheb, Chrudim, Jeseník, Jičín . , Jindřichův Hradec, Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Litoměřice, Louny, Mělník, Náchod, Nový Jičín, Nymburk, Pelhřimov, Písek, Prachatice, Příbram, Rakovník ., Rokycany, Rychnov nad Kněžnou, Semily, Sokolov, Strakonice, Svitavy, Šumperk, Tábor, Tachov, Trutnov, Třebíč, Třinec, Uherské Hradiště, Ústí nad Orlicí, Vsetín, Vyškov, Znojmo, Žďár nad Sázavou. Největšími městy, která nejsou ani statutární, ani okresní, jsou Orlová, Litvínov, Český Těšín, Krnov, Kopřivnice, Bohumín a Jirkov. == Kultura == === Literatura === Literární dějiny počínají ústní tradicí, v níž vyniká pověst o praotci Čechovi, Krokovi, Libuši, Přemyslu Oráčovi a dívčí válce. Počátky české psané literatury souvisí s činností Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti spolu se svými žáky (nejvýznamnějším z nich byl Kliment Ochridský) vytvořili, ve staroslověnštině a za pomoci písma hlaholice, první české literární památky (Proglas, Život Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, vznikaly v ní legendy (Kristiánova legenda), kroniky (zejm. Kosmova Kronika Čechů) i jiné žánry (např. Vita Caroli, vlastní životopis krále Karla IV.). Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a kteří došli světového věhlasu, byli Jan Hus, jeden ze zakladatelů evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější představitel humanismu v české literatuře. Dalšími významnými autory reformace byli Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 nastalo složité období vytlačování a odumírání češtiny. Proti tomu se v barokní éře postavil Bohuslav Balbín. Ústup češtiny však zastavil až proces tzv. národního obrození, který začal na konci 18. století. Klíčovou postavou první etapy obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa, a Pavel Jozef Šafařík, představitel panslovanských tendencí. Tehdy se začala objevovat také již první svébytná literatura (Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský). Proces vyvrcholil ve třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i vrcholná díla literární, ať už básnická (Havlíček, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), prozaická (Božena Němcová), či divadelní (Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina). Ve druhé polovině 19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly skupiny s různým programem – májovci (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, Karolína Světlá), ruchovci (Svatopluk Čech) . , lumírovci (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), realisté (Alois Jirásek), česká moderna (Antonín Sova, Otokar Březina) či tzv. anarchističtí buřiči (Viktor Dyk, Petr Bezruč). Od konce 19. století začínala též vzkvétat německy psaná literatura (zejména v Praze), která se stala světovým fenoménem, především díky Franzi Kafkovi (Proces, Zámek, Amerika), ale i jiným ( . Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Franz Werfel, Max Brod, Egon Erwín Kisch, Karl Kraus, Marie von Ebner-Eschenbachová, Adalbert Stifter, Ottfried Preussler, Leo Perutz, Ernst Weiss). V první polovině 20. století si vydobyli světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav Hašek (zejm. Osudy dobrého vojáka Švejka) a Karel Čapek (zejm. Válka s mloky). Silná byla též levicová avantgarda, která se sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu (roku 1984). K dalším významným členům patřili Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel Teige. Mimo avantgardní kruhy stáli např. Ivan Olbracht, Vladimír Holan či Ladislav Klíma. Ve druhé polovině 20. století se největšího ohlasu dostalo Milanu Kunderovi (zejm. Nesnesitelná lehkost bytí, Žert) a Bohumilu Hrabalovi. Literatura se tehdy z politických důvodů (zvláště po sovětské okupaci roku 1968) rozdělila na exilovou, samizdatovou a oficiální. K významným exilovým autorům krom Kundery patřili Pavel Kohout, Josef Škvorecký a Arnošt Lustig. Samizdatová literatura se štěpila na disent spjatý zejména s Chartou 77 (Václav Havel, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík) a tzv. underground (Egon Bondy, Ivan Martin Jirous). Z oficiálních prozaiků dosáhl největšího mezinárodního věhlasu spolu s Hrabalem Ladislav Fuks. Po sametové revoluci z roku 1989 toto rozdělení literárního života padlo. Z nových autorů se po roce 1989 nejvíce prosadili Michal Viewegh, Patrik Ouředník a Jáchym Topol.K významným novinářům krom výše uvedených patřili Julius Fučík, Milena Jesenská nebo Ferdinand Peroutka. V ČR je udělována významná mezinárodní literární Cena Franze Kafky. Z domácích literárních cen patří k nejvýznamnějším Magnesia Litera, Státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo, Cena Jaroslava Seiferta, Cena Jiřího Ortena či Cena Josefa Škvoreckého. ČR má unikátní síť veřejných knihoven, nejhustší v Evropě. Je tvořena více než 5400 knihovnami. Ve středu této sítě se nachází Národní knihovna ČR. Sídlí v pražském Klementinu. K nejcennějším památkám schraňovaným Národní knihovnou ČR patří rukopis Kodexu vyšehradského (jehož cena se odhaduje na miliardu korun), Lobkovický graduál, rukopisy středověké pražské univerzity, "Knihy na řetězech" z knihovny jáchymovské městské školy ze 16. . století, Codex pictoricus Mexicanus misionáře Ignáce Tirsche, autografy Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra, sbírka grafických listů univerzitních tezí, list Gutenbergovy bible z roku 1454, Opatovický homiliář, Mattioliho herbář ze 16. století, nejstarší tisk na českém území (latinská Statuta z roku 1349), zlomek Žaltáře z Řezna pocházející z konce 8. století, řecké papyry z 1. století, Svatojiřský antifonář či Velislavova bible. Zdaleka nejcennější rukopis vzniklý na českém území, perla středověkého knihařství zvaná Codex gigas (též Ďáblova bible), však byl za třicetileté války ukořistěn Švédy a do ČR bývá jen výjimečně zapůjčován. Vzácné tisky a rukopisy (např. Žlutický kancionál) schraňuje též Památník národního písemnictví sídlící ve Strahovském klášteře, v letohrádku Hvězda a v tzv. Třetí Petschkově vile v Bubenči. Památník disponuje mj. rozsáhlou sbírkou ex libris. === Divadlo === České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry ze 14. století, zvané obvykle Mastičkář. Původně šlo o jakousi mezihru v inscenaci evangelijních scén – popisuje situaci, kdy jde Ježíšova matka Marie na trh koupit vonné masti k nabalzamování mrtvého Ježíšova těla. Scéna se však stále více osamostatňovala a popisovala satiricky poměry v měšťanském prostředí. V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl). Emancipační snahy českého národa se v 2. polovině 19. století projevily otevřením Národního divadla v Praze v roce 1883. Národní divadlo od té doby uvádí jak opery tak činohry. V 90. letech 19. století pronikaly do českého divadla evropské literární směry, zejména realismus, který reprezentoval Ladislav Stroupežnický, především svou vesnickou veselohrou Naši furianti, a posléze zejména bratři Mrštíkové svou Maryšou. Také Gabriela Preissová přinesla na česká jeviště silná témata (Gazdina Roba, Její pastorkyňa). Za tuto moderní dramatiku bojoval zejména režisér Jaroslav Kvapil, který se též prezentoval jako dramatik (Princezna Pampeliška). V první polovině 20. století došlo k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nebo Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Jiřím Mahenem. Na světových jevištích se nejvíce prosadily hry Karla Čapka (R.U.R., Věc Makropulos), nebo Františka Langera (Periférie). Ve druhé polovině 20. století získal výjimečný mezinárodní ohlas projekt Alfreda Radoka Laterna magika, první multimediální umělecký projekt na světě, připravený původně pro světovou výstavu Expo 58. Vznikl též fenomén divadel malých forem: Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr), divadlo Na zábradlí (Jan Grossman, Ivan Vyskočil), Činoherní klub (Ladislav Smoček), Husa na provázku, Ypsilonka (Jan Schmid), Divadlo Sklep či divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak). V 60. letech se nejúspěšnějším dramatikem stal Pavel Kohout (zejm. August, August, august), absurdní drama reprezentoval Václav Havel. Ve Zlíně se narodil známý britský dramatik Tom Stoppard. K divadelním oceněním patří Ceny Thálie či Cena Alfréda Radoka. === Film === V éře němého filmu hranice vlasti překročil věhlas odvážných filmových projektů Gustava Machatého Erotikon (1929) a Extase (1933). Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna (Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Ján Kadár, Elmar Klos, Jaromil Jireš, František Vláčil, Vojtěch Jasný, Juraj Jakubisko, Juraj Herz, Ivan Passer, Jan Němec). Klíčovými snímky československé nové vlny byly Ostře sledované vlaky, Obchod na korze, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Sedmikrásky, Černý Petr, Skřivánci na niti, Markéta Lazarová, Až přijde kocour, Spalovač mrtvol, Transport z ráje, Rozmarné léto, Všichni dobří rodáci, Démanty noci, Intimní osvětlení, Žert či O slavnosti a hostech. Vážné umělecké ambice se podařilo ve stejné době naplnit Karlu Kachyňovi (Ucho), Otakaru Vávrovi, Jiřímu Krejčíkovi (Vyšší princip) či Karlu Zemanovi (Vynález zkázy). 30. až 50. léta a posléze 70. až 80. léta ovšem svědčila více populárnímu filmu než uměleckému, s nadčasovou elegancí tohoto prostoru využili třeba režiséři Bořivoj Zeman, Oldřich Lipský, Václav Vorlíček (Tři oříšky pro Popelku), Martin Frič a Ladislav Smoljak, scenáristé Jiří Brdečka (Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela), Miloš Macourek, Zdeněk Svěrák nebo skladatelé filmové hudby Zdeněk Liška, Luboš Fišer a Petr Hapka. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966 .), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991), Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003). Mezinárodního věhlasu se dostalo českým loutkovým a animovaným filmům režisérů jako byli Jiří Trnka, Hermína Týrlová, Zdeněk Miler, Jan Švankmajer (zejm. Něco z Alenky) a Břetislav Pojar. K této tradici patří i televizní cyklus Večerníčků, na němž spolupracovali i přední výtvarníci jako Adolf Born, Zdeněk Smetana či Vladimír Jiránek. Především v jiných než českých kinematografiích se prosadila řada českých rodáků, z režisérů například Georg Wilhelm Pabst a Karel Reisz, z kameramanů Karl Freund, z herců Herbert Lom nebo Barbara Bouchetová. Z českých herců patří v zahraničí k nejznámějším Karel Roden a Libuše Šafránková, populární díky pohádce Tři oříšky pro Popelku zejména v Norsku. Filmové ateliéry Barrandov patří k největším v Evropě. Po roce 1990 je využívají zejména zahraniční produkce, vznikaly v něm mj. filmy Mission: Impossible, Casino Royale, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, Dítě číslo 44, Hannibal – Zrození, Iluzionista, Vetřelec vs. Predátor, Agent bez minulosti aj. === Hudba === Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny (patrně v průběhu času). První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století. Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Veitmile. Podobně významná je Ostrovská píseň. Zabývá se přítomností Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie. Má na rozdíl od svatováclavského chorálu již složitější básnickou formu. Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku 1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské). Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako samostatný profesionální obor. Za první české hudební skladatele lze považovat barokní tvůrce jako byli Adam Michna z Otradovic, Heinrich Biber (český Němec), Jan Dismas Zelenka, Antonín Rejcha, Jan Václav Stamic, Josef Mysliveček, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi či Leopold Koželuh. V době národního obrození na barokní hudbu bezprostředně navázali Jan Jakub Ryba či Václav Jan Křtitel Tomášek. Toto byla základna, na niž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejm. Má vlast, Prodaná nevěsta) a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě (zejm. Novosvětská, Rusalka a Slovanské tance). Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou, především díla Leoše Janáčka pronikla do celého světa. Součástí repertoáru mnoha operních domů jsou všechny jeho opery, zejména Její pastorkyňa (v zahraničí pod názvem Jenůfa), Káťa Kabanová, Z mrtvého domu a Věc Makropulos. Často uváděny jsou také jeho Glagolská mše a Sinfonietta. Další významní čeští hudební skladatelé 19. a 20. století jsou Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Josef Suk starší (zeť Antonína Dvořáka), Alois Hába, Ervín Schulhoff, Bohuslav Martinů, Pavel Haas, Viktor Ullmann či Petr Eben. Překvapivého úspěchu mj. na scéně newyorské Metropolitan Opera dosáhl Jaromír Weinberger se svou operou Švanda dudák. Známými operetními skladateli byli mj. Oskar Nedbal či Rudolf Friml. V roce 1860 se v Kališti na Moravě narodil světově proslulý skladatel, německy mluvící Gustav Mahler. Ve Vídni a později v Hollywoodu se prosadil brněnský rodák Erich Korngold. V Česku se narodili i klavírní virtuózové Ignaz Moscheles, Alfred Brendel, Rudolf Serkin a Alice Herz-Sommerová, z vídeňské české komunity vzešel Ernst Křenek. Prosadili se i čeští hudební interpreti. Lze jmenovat mnoho jmen, jako jsou dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Václav Neumann, Karel Ančerl nebo Jiří Bělohlávek, v současnosti pak Petr Altrichter, Tomáš Netopil a Jakub Hrůša. Dále hudební instrumentalisté: houslisté František Benda, Vojtěch Živný, Jan Křtitel Václav Kalivoda, František Ondříček, Jan Kubelík a Josef Suk mladší (Dvořákův pravnuk); violoncellista David Popper, cembalistka Zuzana Růžičková či hornista Radek Baborák. Nelze opomenout pěvkyně jako byly nebo jsou Ema Destinnová, Maria Jeritza, Jarmila Novotná, Gabriela Beňačková, Eva Urbanová a Magdalena Kožená. Velkými českými tenoristy byli Beno Blachut a Ivo Žídek. V současnosti velmi úspěšný je barytonista Adam Plachetka. Z hudebních těles dosáhl mezinárodního významu nejen symfonický orchestr Česká filharmonie, ale i další symfonické a komorní orchestry a nově tzv. barokní soubory. V neposlední řadě byly a jsou úspěšné také české pěvecké sbory a malá hudební tělesa, zejména smyčcové kvartety. Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro, který se tradičně koná v různých pražských koncertních sálech. Češi se ve 20. století ujali i v nových žánrech. V jazzu Jaroslav Ježek, Miroslav Vitouš, orchestr Gustava Broma a další. V populární hudbě působili Jan Hammer nebo Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (zejm. Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody). V pop-music si vysokou popularitu v Česku i v zahraničí udržuje zpěvák Karel Gott. V mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest z českých reprezentantů nejvíce uspěl Mikolas Josef (6. místo v roce 2018). === Výtvarné umění === U prvního a také zdaleka nejslavnějšího českého výtvarného díla autora neznáme. Jde o sošku Věstonické venuše, patrně nejstarší keramickou sošku na světě, která vznikla v mladším paleolitu a byla nalezena roku 1925 na jižní Moravě. Většina výtvarných umělců však byla anonymních ještě v éře gotické, malířství bylo tehdy ostatně vnímáno jako řemeslo, v němž autor není tak podstatný, a nikoli jako umění. O umělcích této doby hovoříme za pomoci pojmů jako Mistr litoměřického oltáře, Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře či Mistr Theodorik. Autorské malířství přišlo na scénu v baroku. K nejvýznamnějším českým barokním malířům patřili Karel Škréta, Jan Kupecký a Petr Brandl. Zcela zvláštní postavení měl Václav Hollar, který proslul svými rytinami. Vrcholná sochařská díla v té éře vytvořili Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokoff. V první polovině 19. století probíhal proces českého národního obrození, ovšem obrozenci na malířství nekladli takový důraz jako na literaturu, divadlo či vědu. Malířství zůstávalo na pozici řemesla, přičemž v krajinářství vynikal Josef Matěj Navrátil, v portrétu a zátiší Karel Purkyně. Zlom přišel v polovině 19. století, kdy do českých zemí dorazila vlna romantismu a realismu. Nejvýznamnějším představitelem malířského romantismu byl Josef Mánes, dnes známý především díky výzdobě pražského orloje. Realistickou malbu zvolil například Jaroslav Čermák. Se 70. a 80. lety nastoupila tzv. Generace Národního divadla, tedy tvůrci, kteří se nějak podíleli na výzdobě právě stavěné "Zlaté kapličky": Mezi nimi se největšího mezinárodního ohlasu dostalo Mikoláši Alšovi. K dalším členům generace patřili Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Jakub Schikaneder, František Ženíšek či Josef Tulka. K této generaci patřil i sochař Josef Václav Myslbek. Většina z autorů Generace Národního divadla nadále oscilovala mezi romantickou a realistickou malbou, zejména krajiny. To však brzy některým autorům nestačilo. Krajinář Antonín Chittussi začal měnit techniku krajinomalby až tak, že se dostal na pokraj impresionismu. Vrcholným představitelem tohoto směru se pak stal Antonín Slavíček. Dílo Luďka Marolda je zase někdy označováno za předzvěst malby secesní. Právě secese pak patří ke klíčovým směrům, které se vynořily na konci 19. století. V českém prostředí sehrála mimořádnou roli. Její hlavní představitel, Alfons Mucha, je dnes nejznámějším českým malířem ve světě. Mucha se proslavil krom svých známých plakátů také cyklem 20 velkoformátových obrazů Slovanská epopej, která shrnuje dějiny českého národa a Slovanů. Vystavena je ve Veletržním paláci v Praze, bývala v Moravském Krumlově. K secesi lze řadit i dílo Maxe Švabinského a Jana Preislera. Patří k ní i významní sochaři: František Bílek, Jan Štursa či Ladislav Šaloun. Secese provokovala svým sklonem k užitkovosti, avšak jinak ctila techniky klasické a akademické. Proti těm se však na konci století začaly bouřit nové směry. Především expresionismus. Do české expresionistické skupiny Osma patřili Bohumil Kubišta, Emil Filla či Otakar Kubín. Členové Osmy pak přecházeli ke kubismu, dalšímu novému avantgardnímu směru. Právě avantgarda začala v první polovině 20. století určovat směr. Od kubismu k čisté abstraktní malbě došel František Kupka. Doznívající kubismus hledající nové formy vyjádření byl pěstován ve skupině Tvrdošíjní (zejm. Josef Čapek, Jan Zrzavý a sochař Otto Gutfreund). Členové avantgardního Devětsilu se pak nadchli pro surrealismus (Toyen, Jindřich Štyrský, Josef Šíma). Avantgardě navzdory si svou cestou šel Josef Lada – a i on dnes patří k nejslavnějším českým malířům ve světě. Ve druhé polovině 20. století autoři povětšinou rozvíjeli objevy avantgardní revoluce – v abstraktní tvorbě to byl například Vladimír Vašíček, část díla jí věnoval Oldřich Lajsek, Mikuláš Medek, Vladimír Boudník aj. Na surrealistickou hravost, zejména ve svých známých kolážích, navazoval v exilu působící Jiří Kolář či doma tvořící Jan Švankmajer. Zcela nového směru zvaného pop-art se dotkl Kája Saudek. Na konci 80. let vystoupili členové skupiny Tvrdohlaví (Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna). Nejznámějšími představiteli české umělecké fotografie jsou František Drtikol, Josef Sudek, Jan Saudek či Josef Koudelka. Zvláštním fenoménem v umělecké fotografii je Miroslav Tichý. V českém výtvarném umění hraje významnou roli knižní ilustrace, karikatura a kreslený film. Mistrem karikatury byl František Gellner, v knižní ilustraci vynikli Viktor Oliva, Josef Lada, Jiří Trnka, Zdeněk Burian, Adolf Born či Květa Pacovská, která za knižní ilustrace roku 1992 získala Cenu Hanse Christiana Andersena od Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu. V kresleném filmu se prosadili Zdeněk Smetana či Zdeněk Miler. K významným německým malířům narozeným v českých zemích patřili Anton Raphael Mengs, Alfred Kubin, Gabriel Max, Josef Führich či Emil Orlik. Za nejcennější výtvarné dílo na českém území odborníci označují obraz benátského malíře Tiziana Apollo a Marsyas, jež je vystaven v obrazárně kroměřížského zámku. Nejcennější díla českého výtvarného umění se snaží shromažďovat Národní galerie. Z děl zahraničních autorů v jejím vlastnictví patří k nejcennějším Růžencová slavnost Albrechta Dürera, Adam a Eva Lucase Cranacha staršího, autoportrét Henri Rousseaua, Rembrandtův Učenec v pracovně, Šimon a malý Ježíš Petra Brandla, Milenci Augusta Renoira, Panny Gustava Klimta, Zelená pšeničné pole s cypřiši Vincenta van Gogha, autoportrét Ilji Repina, V Moulin Rouge Henri de Toulouse-Lautreca či Vzpomínka na Le Havre Pabla Picassa. Národní galerie vystavuje ve Šternberském paláci, Schwarzenberském paláci, klášteře sv. Jiří, Jízdárně Pražského hradu, Salmovském paláci, Anežském klášteře, paláci Kinských, Veletržním paláci, v domě U černé matky Boží, na zámku Zbraslav, v klášteře ve Žďáru nad Sázavou a na zámku Fryštát. K dalším významným galeriím patří Moravská galerie (vystavuje v pěti budovách: Místodržitelský palác, Pražákův palác, Uměleckoprůmyslové muzeum, Jurkovičova vila v Brně a Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy) a Galerie hlavního města Prahy (dům U Zlatého prstenu, dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Bílkova vila, Dům Františka Bílka v Chýnově, Městská knihovna na Mariánském náměstí, Trojský zámek). K nejznámějším sochám v ČR patří Šalounova socha Jana Husa na Staroměstském náměstí, Myslbekův pomník knížete Václava na Václavském náměstí, Zoubkův Pomník obětem komunismu na Petříně, Kafkova socha Jana Žižky v Národním památníku na Vítkově (největší jezdecká socha v Evropě). Největší českou sochou všech dob byl Stalinův pomník na Letné, který však na svém místě stál jen v letech 1955–1962. Dnes se na jeho místě nachází Pražský metronom. V poslední době se velmi oblíbenou u turistů stala Černého Hlava Franze Kafky u obchodního centra Quadrio. Černý na sebe strhl pozornost také svou provokací Entropa. Anna Chromy v Praze u Stavovského divadla instalovala jeden ze svých Plášťů svědomí. Nejvýznamnější českou výtvarnou cenou je Cena Jindřicha Chalupeckého. === Architektura === První fázi vývoje architektury na českém území s dochovanými stavbami tvoří románská architektura. Z předchozí, velkomoravské fáze, se dochovaly pouze archeologické nálezy. V období románského slohu vznikly v Česku první kamenné stavby, a to především kostely a budovy klášterů, ke konci období také první hrady a městské stavby (opevnění, domy). Stavby románské architektury vznikaly na českém území od sklonku 9. století do poloviny 13. století, kdy se začal zvolna prosazovat sloh gotický. Gotická architektura v českých zemích vrcholila za Karla IV. Ten nechal v Praze postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a rozjela se velkorysá výstavba katedrály sv. Víta, s pomocí architekta Petra Parléře a jeho syna Jana Parléře. Jako schránku nových korunovačních klenotů, které nechal Karel vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hrad Karlštejn, jehož architektem byl Matyáš z Arrasu. Dalšího vrcholu dosáhla gotika v éře vlády Jagellonců (též se hovoří o vladislavské či jagellonské gotice). Vladislav Jagellonský zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rejta, který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Antonín Pilgram v té době zanechal otisky pozdní gotiky v Brně. Letohádek královny Anny na Pražském hradě bývá označován za stylově nejčistší renesanční stavbu na sever od Alp. K významným renesančním stavbám patří i letohrádek Hvězda, nebo zámek Litomyšl. Také v éře barokní v českých zemích působili významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, letohrádek v Tróji), Jan . Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře), František Maxmilián Kaňka (Karlova Koruna), Kryštof Dientzenhofer (kostel svaté Markéty v Břevnovském klášteře) nebo jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). Pro architekturu 19. století byl typický historismus. V jeho duchu tvořil například architekt a stavitel Josef Hlávka, jehož Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích (dnes Ukrajina, v 19. století na území Rakousko-Uherska), je dnes zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. Dílem historismu byly i budovy Národního divadla, Národního muzea či Rudolfina v Praze. Významná byla v české architektuře vlna secese na přelomu 19. a 20. století (zejm. Obecní dům v Praze, z architektů Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta, Jan Letzel), těsně před válkou pak kubismu, což bylo českou specialitou (dům U Černé Matky Boží Josefa Gočára, Kovařovicova vila Josefa Chochola). Od 20. let 20. století architektura tíhla k funkcionalismu (Veletržní palác v Praze, Baťův mrakodrap ve Zlíně či vila Tugendhat v Brně z dílny Ludwiga Miese van der Rohe), k jeho představitelům patřili Jan Kotěra a Josef Gočár. V Praze v té době pracoval i významný slovinský architekt Josip Plečnik (zejm. kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze). Pavel Janák se tehdy rovněž pokusil vytvořit "národní sloh", kombinaci lidové a moderní architektury (zejm. krematorium v Pardubicích a palác Adria v Praze). Podobnou cestou šel Dušan Jurkovič. V 50. letech 20. století byl vyžadován jako oficiální styl socialistický realismus (též zvaný sorela). Charakteristickými stavbami v jeho duchu jsou hotel Jalta na Václavském náměstí či sídliště Poruba v Ostravě. Specifickou odnoží sorely byl tzv. stalinský neoklasicismus, který v Česku reprezentuje hotel Internacional v pražských Dejvicích. Na konci 50. let se však v architektuře (a ovšem i v designu) prosadil styl nový, zvaný bruselský – to podle toho, že byl představen na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Vyznačoval se oblými tvary a skleněnými fasádami. Typickou stavbou v bruselském stylu byly především výstavní pavilon a restaurace československého pavilonu na Expu. Dalšími důležitými stavbami bruselského stylu byly pavilon Z na brněnském výstavišti, plavecký stadion v Podolí či nádraží v Havířově. Na konci 60. let však bruselský styl vytlačila česká verze brutalismu. Ceněny jsou zejména projekty z dílny Věry Machoninové a jejího manžela Vladimíra Machonina (dům bytové kultury v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze, velvyslanectví ČSSR v Berlíně). Z dalších brutalistických staveb je připomínáno zejména československé velvyslanectví v Londýně architektů Jana Bočana, Jana Šrámka a Karla Štěpánského, hotel Intercontinental v Praze od Karla Bubeníčka a Karla Filsaka, žižkovský televizní vysílač Václava Aulického či stavby Karla Pragera (budova bývalého Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla). Nejoceňovanější stavbou této doby však byl vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka. V polistopadové architektuře výraznou roli sehrálo dílo Franka Gehryho a Vlado Miluniće Tančící dům v Praze, které přímo inicioval Václav Havel, a jež bývá uváděno jako symbol postmoderní architektury. Z významných světových architektů v té době v Praze tvořili ještě Jean Nouvel (Zlatý Anděl na pražském Smíchově) či Ricardo Bofill, který se podílel na modernizaci kdysi dělnického Karlína (Corso Karlín aj.). V přípravách je projekt proměny okolí Masarykova nádraží, který vypracovala držitelka Pritzkerovy ceny Zaha Hadid. Z projektů domácích architektů si největší kredit získal projekt Národní technické knihovny v pražských Dejvicích. Hojně diskutovaný projekt nové budovy Národní knihovny Jana Kaplického zůstal jen na papíře. Českými rodáky byli i významní architekti Adolf Loos, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich či Balthasar Neumann. === Videoherní tvorba === V sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech se v Česku objevilo nové odvětví kulturní tvorby – počítačové hry. To se začalo rozvíjet hlavně po roce 1994, kdy vyšlo Tajemství Oslího ostrova. Poté následovaly, v Česku poměrně úspěšné a populární hry jako Dračí historie, Fish Fillets či Brány Skeldalu. V roce 1999 se povedlo v zahraničí uspět hře Hidden & Dangerous. V dalších letech následovaly mezinárodně úspěšné herní tituly, jako Operace Flashpoint, Mafia: The City of Lost Heaven či Vietcong. Ke světoznámým českým hrám patří dvojka a trojka Mafie, Euro Truck Simulator a jeho dvojka, American Truck Simulator, ArmA (plus dvojka a trojka), Silent Hill: Downpour, Machinarium, 18 Wheels of Steel, DayZ, Bus Driver, Botanicula či Kingdom Come: Deliverance. V Česku funguje několik světově známých herních studií, jako 2K Czech, Bohemia Interactive Studio, SCS Software, Amanita Design nebo Madfinger Games. Od roku 2010 jsou české hry oceňovány na Anifilmu v rámci soutěže Česká hra roku a v letech 2011 až 2013 v rámci soutěže Booom. Lze se setkat s názorem, že videohry jsou největším kulturním exportem České republiky. === Populární kultura === Krom kultury vysoké a lidové se v českých zemích, jako všude jinde, rozvíjela od počátků 19. století i kultura populární. Některé popkulturní fenomény jsou pevně usazeny v českém kolektivním vědomí a slouží nezřídka i k národní sebeidentifikaci. Anketa České televize Kniha mého srdce z roku 2009 například ukázala masovost obliby literárních postav, jako jsou sluha Saturnin z humoristického románu Zdeňka Jirotky, Švejk z románu Haškova či Rychlé šípy z chlapeckých románů a komiksů Jaroslava Foglara. Podobná anketa o Největšího Čecha zase ukázala roli humoristického fenoménu Járy Cimrmana. Význačnou roli sehrála též dvojice loutek, které vytvořil za první republiky Josef Skupa: Spejbl a Hurvínek. Skupa tím navázal na velkou českou loutkářskou tradici, spjatou mimo jiné se jménem Matěje Kopeckého. Z dětské literatury vzešla podobně populární postavička Ferdy Mravence (a jeho souputníka Brouka Pytlíka), kterou stvořil Ondřej Sekora. K nejpopulárnějším českým komiksům patří Čtyřlístek. Zdrojem podobných popkulturních fenoménů se v 2. polovině 20. století stal film a především televize – cyklus televizních Večerníčků přinesl populární postavičky jako Krteček Zdeňka Milera, Bob a Bobek či Pat a Mat Vladimíra Jiránka, Maxipes Fík Jiřího Šalamouna, Křemílek a Vochomůrka či Rákosníček Zdeňka Smetany, Mach a Šebestová Adolfa Borna či Rumcajs Radka Pilaře. Televizní a filmová tvorba pro děti 70. a 80. let 20. století zase přinesla fenomény jako Pan Tau, Arabela či Návštěvníci. Nejvýraznější postavou české pop-music, která se začala formovat od 50. let, je dlouhodobě zpěvák Karel Gott. Často se ve světě prosazují české modelky, k nimž patří Karolína Kurková, Eva Herzigová, Pavlína Pořízková, Petra Němcová, Taťána Kuchařová, Daniela Peštová a Alena Šeredová. === Média === V ČR existuje systém veřejnoprávních médií, která jsou ze zákona placena z veřejných peněz (koncesionářské poplatky), s jen omezenou možností vlády a správy je ovlivňovat. K takovým institucím patří Česká televize (navazuje na státní Československou televizi, jejíž vysílání započalo roku 1953), Český rozhlas (Československý rozhlas začal vysílat roku 1923) a Česká tisková kancelář, která ovšem není placena z koncesionářských poplatků. První soukromá televizní stanice Premiéra TV (později Prima) vznikla roku 1993. Rok nato začala vysílat TV Nova. Stanice veřejnoprávní České televize (ČT1, ČT2, ČT sport, ČT :D, ČT art, ČT24) spolu s kanály provozovanými společnostmi CET 21 (Nova, Nova Cinema . , Nova Action, Nova 2, Nova Gold, Nova Sport 1, Nova Sport 2, Nova International) a FTV Prima (Prima, Prima Cool, Prima Love, Prima Zoom, Prima Max, Prima Comedy Central) televiznímu trhu i po digitalizaci vysílání dodnes dominují, v roce 2015 například dosáhly souhrnné sledovanosti 82 %. Této "velké trojce" nejúspěšněji konkuruje TV Barrandov (kanály Barrandov, Kino Barrandov, Barrandov Krimi, Barrandov News). Poměrně dlouhou tradici má od roku 2002 též specializovaná hudební televize Óčko. Od září 2000 doplnily nabídku také satelitní televize. Nejsledovanější hlavní zpravodajský pořad vysílá TV Nova.Nejčtenějšími deníky jsou Blesk, Mladá fronta DNES, Právo, Deník, Aha! a Lidové noviny. Nejčtenějším zdarma rozdávaným deníkem je Metro. Nejprodávanější zpravodajské časopisy jsou Téma, Reflex, Týden, Květy a Respekt, mezi společenskými časopisy to v únoru 2017 byly Rytmus života, Nedělní Blesk, Pestrý svět či Sedmička. Z dětských časopisů se drží Sluníčko, ABC a Mateřídouška.Historický význam měly Národní listy, Právo lidu, České slovo (později Svobodné slovo a Slovo), Zemědělské noviny, Práce, Lidová demokracie či Mladý svět. Váhu měly v minulosti i literární časopisy a intelektuální revue jako Přítomnost či Tvorba ve 20. a 30. letech 20. století nebo Literární noviny v 60. letech 20. století. K zaniklým časopisům pro mládež patří Mladý hlasatel či Junák, do nichž přispíval Jaroslav Foglar, nebo Ohníček a Sedmička. Nejúspěšnějšími stanicemi veřejnoprávního rozhlasu jsou Radiožurnál a ČRo Dvojka. Nejposlouchanějšími soukromými rádii jsou Impuls, Evropa 2 a Frekvence 1.Českému internetu kraluje vyhledávač Seznam.cz. Největšími zpravodajskými weby jsou iDNES.cz a Novinky.cz. Nejnavštěvovanější kulturní stránkou je Česko-Slovenská filmová databáze. Česká Wikipedie vznikla roku 2002 a v současnosti je co do počtu hesel největší českou encyklopedií v historii. === Festivaly, přehlídky, ceny === Kulturní a společenské dění pravidelně vrcholí na různých festivalech a přehlídkách. K největším festivalům vážné hudby patří Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a Janáčkovy Hukvaldy. V oblasti jazzu je to Jazz Goes to Town v Hradci Králové, Bohemia JazzFest pořádaný v různých městech současně a Prague Proms.Největším tanečním festivalem je Tanec Praha. V oblasti výtvarného umění je to přehlídka Pražské bienále. Velkou tradici má festival scénografie Pražské Quadriennale. Zcela zvláštní výtvarnou akcí je pak Festival světla Signal. K velkým divadelním akcím patří tradiční festival amatétského divadla Jiráskův Hronov. Loutkářská Chrudim je nejstarší loutkářský festival na světě. Na loutky je zaměřena též Skupova Plzeň, od roku 2016 přitom bylo české loutkařství zařazeno k nehmotnému dědictví UNESCO. Na moderní cirkus a akrobacii se zaměřuje Letní Letná. Divadlo i hudbu s dobročinností spojuje festival v bohnické psychiatrické léčebně Mezi ploty. Největšími knižními akcemi jsou Svět knihy a Festival spisovatelů Praha. V oblasti rockové a popové hudby jsou největšími festivaly Rock for People, Colours of Ostrava, Trutnov Open Air Festival, Benátská noc, Hrady CZ, Votvírák, United Islands of Prague, Sázavafest, Rock for Churchill, Footfest, Keltská noc či Mácháč. V oblasti rapu a hip hopu je největší akcí Hip Hop Kemp u Hradce Králové, největšími metalovými festivaly jsou Masters of Rock ve Vizovicích a Brutal Assault v Josefově, v oblasti taneční hudby Beats for Love ve Vítkovicích, Let It Roll a Mighty Sounds. Největší akcí lidové hudby je tradičně Mezinárodní folklorní festival Strážnice. Největším a nejtradičnějším filmovým festivalem je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jemu se snaží širokým záběrem konkurovat Febiofest. Další festivaly mají užší žánrové zaměření – na dětský film se zaměřuje Film festival Zlín, na film kreslený a loutkový Anifest, na film dokumentární Jeden svět a Jihlava, výhradně české filmy jsou uváděny na Finále Plzeň. Dlouhou tradici má mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Tradičními přehlídkami průmyslovými jsou brněnský strojírenský veletrh a zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích. Ke společensko-kulturním událostem patří rovněž udílení různých cen. Největší prestiži se těší cena Český lev pro filmaře, Ceny Thálie pro divadelníky, Ceny Anděl pro hudebníky, Sportovec roku či ceny Česká hlava pro vědce. == Věda a vzdělávání == === Věda a technika === ==== Humanitní a sociální vědy ==== Zakladatelem české vzdělanosti byl Konstantin Filozof, první významný myslitel působící na českém území. Významnými středověkými teology byli Jan Hus, Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Jan Amos Komenský podstatným způsobem přispěl k rozvoji moderní pedagogiky, především ve spisech Didaktica magna (Velká didaktika), Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené), Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola na jevišti). Židovskou středověkou vzdělanost reprezentoval především rabbi Löw, jenž vstoupil i do českých pověstí (se svým golemem). Nejvýznamnějším historikem, filozofem a intelektuálem barokní éry (18. století) byl Bohuslav Balbín. Výraznou roli v národním obrození (1. polovina 19. století) sehrála jazykověda (Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Pavel Jozef Šafařík, Ján Kollár, František Ladislav Čelakovský), historiografie (Gelasius Dobner, František Palacký) a folkloristika (Karel Jaromír Erben). Ve druhé polovině století sílu české vzdělanosti manifestoval Ottův slovník naučný (vydáván od roku 1888). K vůdčím osobnostem českého intelektuálního života té doby patřil filozof Tomáš Garrigue Masaryk a jeho okruh kolem časopisu Čas (Jan Herben, Jan Gebauer). Právě tento okruh odstartoval tzv. rukopisné spory roku 1886 a spor o smysl českých dějin roku 1912, právě v těchto diskusích český národ tehdy nejvíce ohmatával svou identitu. Významným intelektuálem byl i Konstantin Jireček, který rozvinul obor byzantologie (viz např. Jirečkova linie) a sehrál významnou roli v bulharském národním obrození, nebo vynikající orientalista a archeolog Alois Musil (bratranec slavného rakouského spisovatele Roberta Musila). Velkou společenskou roli sehrával národopisec Vojta Náprstek či etnograf Emil Holub. Navzdory rozvoji, mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, v té době české země opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde. Příkladem mohou být filosof Edmund Husserl, psychoanalytik Sigmund Freud, ekonom Joseph Schumpeter, marxistický teoretik Karl Kautsky, právní teoretik Hans Kelsen, ekonom Eugen Böhm von Bawerk, psycholog Max Wertheimer, hudební teoretici Eduard Hanslick a Guido Adler, jazykovědec Julius Pokorny či filozof Herbert Feigl. Odcházeli ale i někteří česky mluvící, jako historik umění Max Dvořák či antropolog Aleš Hrdlička. Naopak v Praze po celý život zůstal filozof Bernard Bolzano. Za první republiky vědeckých úspěchů dosáhl orientalista Bedřich Hrozný, který rozluštil jazyk Chetitů, archeolog Karel Absolon objevil proslulou Věstonickou venuši, významným archeologem byl i Lubor Niederle. Mimořádný rozkvět zažívala jazykověda, v Praze se ustavil tzv. Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, René Wellek), který prosazoval strukturalistický přístup k jazyku a světu. Nacistická okupace ze země vyhnala i významné budoucí myslitele, sociologa Ernesta Gellnera a filozofa Viléma Flussera. V 60. letech 20. století zájem světa budil neortodoxní marxismus, který byl hlavním ideovým zázemím pražského jara 1968, a který reprezentovali zejména Karel Kosík (spis Dialektika konkrétního) či Eduard Goldstücker. V 70. letech to byly spíše myšlenky filozofa Jana Patočky, které se staly ideovou základnou Charty 77, či filozofa undergroundu Egona Bondyho. Vysokou úroveň měla po celou dobu socialistického režimu egyptologie, která se prezentovala mj. vykopávkami v Abusíru (zejm. Miroslav Verner). Zvláštní kapitolou dějin vědy v socialistickém Československu byl státní psychologický výzkum účinků LSD, podílel se na něm i Stanislav Grof, který později v USA vytvořil metodu holotropního dýchání. Světový zájem vzbudily i archeologické experimenty Pavla Pavla. ==== Přírodní, exaktní a technické vědy ==== Zásadním impulsem k rozvoji vědeckého myšlení (byť to nebylo v počátcích samozřejmě odděleno plně od myšlení filozofického a teologického) bylo založení Karlovy univerzity králem Karlem IV. roku 1348. Šlo o první univerzitu ve střední Evropě. Nelze vyloučit, že se roku 1459 narodil v Českém Krumlově vynikající kartograf Martin Behaim, tvůrce nejstaršího dochovaného glóbusu na světě. Roku 1460 se v Chebu narodil významný matematik Johannes Widmann, který zavedl znaménka plus a minus, působil ale po většinu života v Lipsku. Érou vědeckého rozkvětu byla i epocha Rudolfa II. Na jeho pražském dvoře působili astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler. V Praze v té době navíc působil i významný židovský matematik David Gans. Lékař Ján Jesenský v Praze provedl první veřejnou pitvu. K vrcholným vzdělancům domácí barokní vědy patřil Jan Marek Marci z Kronlandu či botanik Georg Joseph Kamel. Kněz Prokop Diviš v té době vynalezl hromosvod. V Praze se v té době, byť tak trochu náhodou, také narodil Alois Senefelder, který roku 1796 vynalezl litografii. Rozvoji věd výrazně napomohlo založení Královské české společnosti nauk roku 1784 (právě na její tradici dnes navazuje Akademie věd ČR) a Vlasteneckého muzea v Čechách roku 1818. Výraznou roli v tom sehráli největší české vědecké osobnosti té doby Ignác Born a Kašpar Šternberk. Obě instituce vznikly v rámci procesu českého národního obrození. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil první parní stroj v českých zemích (1805–1807), Josef Božek předvedl první parovůz (1815) a paroloď (1817). Bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo. Německou vědu v Čechách reprezentoval například Christian Doppler. V Čechách v té době působil i francouzský paleontolog Joachim Barrande. I v oblasti přírodních věd svou vlast opustilo mnoho talentovaných rodáků. Matematik Kurt Gödel, biologové Gerty Coriová a Carl Cori (nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství), astronom Johann Palisa, fyzik Georg Placzek, chemik Johann Josef Loschmidt, průkopník půdní mechaniky Karl von Terzaghi, matematička Olga Taussky-Toddová, botanik Heinrich Wilhelm Schott, astronomové Theodor von Oppolzer a Joseph Johann von Littrow, zakladatel dermatologie Ferdinand von Hebra, chemik Hans Tropsch. Do Vídně odešel i český lékař Karel Rokytanský. Z německy mluvících vědců v českých zemích naopak zůstali pracovat světově významný biolog Gregor Mendel, zakladatel genetiky, či fyzik Ernst Mach. V Praze na německé univerzitě krátký čas působil i fyzik Albert Einstein. Ani česká věda však nestála v 2. polovině 19. století stranou. Rozvíjela se v těsném sepětí s průmyslem, který rychle mohutněl. Jejími klíčovými představiteli byli vynálezce obloukové lampy František Křižík či objevitel čtyř krevních skupin Jan Janský. Do dějin fotografické a polygrafické techniky v té době výrazně zasáhly Jakub Husník a Karel Klíč. Průkopníkem aviatiky byl Jan Kašpar. Jan Kříženecký roku 1898 představil první kinematograf v českých zemích. Prostor pro vědu vytvořila i nová Československá republika založená roku 1918. V Brně byla tehdy (1919) založena Masarykova univerzita. V oblasti topologie se výrazně prosadil matematik Eduard Čech. Botanik Alberto Vojtěch Frič objevil řadu nových kaktusů. Dalším významným botanikem byl Karel Domin. Technik Viktor Kaplan vynalezl nový druh turbíny. Hans Ledwinka zkonstruoval roku 1934 první sériově vyráběný automobil s aerodynamickou karosérií Tatra 77. Další automobilový konstruktér Ferdinand Porsche se také narodil v Čechách, ovšem prosadil se zejména v Německu a jako spolupracovník s nacisty by se do republiky po válce ani vrátit nemohl. Mezi Němci odsunutými po druhé světové válce byl i nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 2007 Peter Grünberg. Po druhé světové válce bylo největším úspěchem české vědy udělení Nobelovy ceny za chemii Jaroslavu Heyrovskému roku 1959, za objev polarografie a analytickou chemii. Vynálezem kontaktních čoček a silonu proslul Otto Wichterle. Oldřich Homuta vynalezl roku 1957 praktickou pomůcku do domácnosti: remosku. Významným astronomem byl Antonín Mrkos působící na Hvězdárně Kleť. Armin Delong dosáhl mimořádných výsledků v oblasti mikroskopie. Stanislav Brebera vynalezl trhavinu Semtex. Výkladní skříní režimu pak byla účast na sovětském vesmírném programu Interkosmos (čs. družice Magion, první československý kosmonaut Vladimír Remek – první člověk ve vesmíru, který nebyl občanem USA či SSSR). Symbolem porevoluční vědy se stal chemik Antonín Holý, tvůrce poměrně účinných léků proti AIDS. Ve spolupráci s Evropskou unií bylo otevřeno několik nových vědeckých center zaměřených mj. na nanotechnologie a laserovou techniku (CEITEC, ELI Beamlines, HiLASE aj.). V Antarktidě byla založena česká Mendelova polární stanice. === Školství === Školství v České republice je organizováno v rámci základních, středních, vyšších odborných a vysokých škol. Vysoké školy jsou veřejné, státní a soukromé, nejstarší a nejvýznamnější je Univerzita Karlova v Praze, která je zároveň nejstarším vysokým učením ve střední Evropě (založena 1348). Druhou nejstarší univerzitou v ČR je Univerzita Palackého v Olomouci, jež vznikla roku 1573. Nejstarší vysokou školou uměleckého typu je Akademie výtvarných umění v Praze, která svou historii píše od roku 1799. Dalšími významnými vysokými školami jsou České vysoké učení technické v Praze (založeno 1707), Vysoké učení technické v Brně (založeno 1899) či Masarykova univerzita (založena 1919). V roce 1945 byla založena Akademie múzických umění. Na její součásti FAMU vystudovala nejen řada osobností českého a slovenského filmu, ale i známí zahraniční filmaři Agnieszka Holland, Emir Kusturica, Lordan Zafranović či Goran Paskaljević. Největšími co do počtu studentů jsou Univerzita Karlova (49 094 studentů v roce 2009) a Masarykova univerzita (38 216 studentů v roce 2009).Podle žebříčku QS World University Rankings z roku 2014 je Univerzita Karlova 244. nejlepší vysokou školou světa. České vysoké učení technické se umístilo na 411.–420. místě. Masarykova univerzita v Brně se umístila na 551.–600. místě, Vysoké učení technické v Brně na 651.–700. místě a Vysoká škola ekonomická v Praze byla zařazena do skupiny 701+ (pod 700. místem, bez dalšího rozlišování). Jiné české vysoké školy žebříček QS do měření nezahrnuje.Nejznámějším systémem měření a srovnávání kvality vysokých škol je tzv. šanghajský žebříček (ARWU), každoročně určující 500 nejlepších vysokých škol světa. Jedinou českou, která se v něm dosud objevila, je Univerzita Karlova. V roce 2014 se umístila na 201.–300. místě. Podle ARWU tak Univerzita Karlova patří mezi 2 procenta nejlepších vysokých škol na světě.Existují také méně formalizovaná srovnání spíše publicistického typu, která čas od času za nejkvalitnější univerzitu v ČR označí třeba brněnskou Masarykovu.Podle sčítání z roku 2011 činí podíl . vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva celkem 10,7 %; co se týče měst, nejvyšší podíl vykazuje Praha (20,7 %), Brno (20,6 %) a Olomouc (17,9 %).K nejslavnějším středním školám patří Pražská konzervatoř, druhá škola svého druhu na světě (založena 1808). Školu vedli i Antonín Dvořák, Josef Suk, Vítězslav Novák či Josef Bohuslav Foerster. Podle studie společnosti Pearson z roku 2012 má ČR 22. nejkvalitnější školství mezi vyspělými zeměmi.Podle informací OECD z roku 2007 Česko směřuje do vzdělávání 10 procent veřejných výdajů, čímž se v srovnávacím žebříčku řadí na předposlední místo spolu s Japonskem. Vyjádřeno podílem HDP se jedná o asi 4,6 %, což je podstatně méně než průměr zemí OECD, který činí 6,1 %. Současně čeští pedagogové dostávají čtvrté nejnižší platy z více než třiceti zemí sledovaných OECD. == Sport == Podle statistiky České unie sportu jsou nejpopulárnějšími sporty v ČR podle velikosti členské základny sportovních oddílů: fotbal, tenis, lední hokej, volejbal, florbal, golf, hokejbal, atletika, basketbal a lyžování. Pořadí sportovních disciplín podle sledovanosti obecenstvem je následující: lední hokej, biatlon, fotbal, lyžování, tenis, florbal, basketbal a volejbal. Nejsledovanějšími sportovními událostmi jsou lední hokej na olympijských hrách a mistrovství světa v ledním hokeji. Mezi další nejsledovanější patří mistrovství Evropy ve fotbale, Liga mistrů UEFA a mistrovství světa ve fotbale. === Olympijské hry === Na olympijských hrách dosáhli čeští sportovci významných úspěchů. Již v roce 1900 se František Janda-Suk zúčastnil 2. olympijských her v Paříži, kde získal stříbrnou medaili v hodu diskem. Na letních olympijských hrách získala gymnastka Věra Čáslavská sedm zlatých olympijských medailí (3× 1964, 4× 1968). Legendární běžec Emil Zátopek obdržel čtyři zlaté (1× 1948, 3× 1952), tři zlaté má oštěpař Jan Železný (1992, 1996, 2000) Dvě zlaté získali rychlostní kanoisté Josef Holeček (1948, 1952) a Martin Doktor (1996), kanoistka Štěpánka Hilgertová (1996, 2000) a oštěpařka Barbora Špotáková (2008, 2012). Na zimních olympijských hrách vybojovala rychlobruslařka Martina Sáblíková tři zlaté medaile (2× 2010, 1× 2014). Lyžařka Kateřina Neumannová přivezla ze ZOH celkem šest medailí. Ester Ledecká se stala prvním českým sportovcem, který vybojoval olympijské zlato ve dvou různých sportech – ve snowboardingu a ve sjezdovém lyžování. === Lehká atletika === Kromě letních olympijských her se čeští lehcí atleti účastní také pravidelných mistrovství světa a Evropy. V dresu samostatného Česka se mistry světa v atletice stali oštěpaři Jan Železný, Vítězslav Veselý a Barbora Špotáková, trojskokanka Šárka Kašpárková, běžci Ludmila Formanová a Zuzana Hejnová, desetibojaři Tomáš Dvořák a Roman Šebrle. V hale navíc zlato brali běžec Pavel Maslák (a to již třikrát), sedmibojař Robert Změlík a skokanka o tyči Pavla Hamáčková. Na mistrovství Evropy krom jmenovaných zlato získali i skokanka o tyči Jiřina Ptáčníková, v hale překážkář Petr Svoboda a běžci Denisa Rosolová a Jakub Holuša. V dresu Československa titul mistra světa vybojovali i další Češi: běžkyně Jarmila Kratochvílová, koulařka Helena Fibingerová, v hale pak koulař Remigius Machura a skokan do dálky Jan Leitner. Mistry Evropy byli běžci Emil Zátopek a Jaroslava Jehličková, překážkář Jindřich Roudný, koulař Jiří Skobla, chodec Josef Doležal, oštěpařka Dana Zátopková, skokanka do výšky Miloslava Rezková, diskař Ludvík Daněk, v hale titul navíc krom jmenovaných získali skokani do výšky Milada Karbanová a Vladimír Malý, běžci Karel Kolář, Taťána Kocembová, Lubomír Tesáček a Milena Matějkovičová, překážkář Aleš Höffer, koulař Jaroslav Brabec a skokanka do dálky Jarmila Nygrýnová. Běžkyně Jarmila Kratochvílová již od roku 1983 drží světový rekord v běhu na 800 metrů, jde o nejdéle platný světový rekord v historii ženské atletiky. === Fotbal === ==== Reprezentace ==== Fotbalová reprezentace Československa a posléze České republiky získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, roku 1934 a roku 1962. V roce 1976 vyhrálo Československo mistrovství Evropy ve fotbale 1976 v Jugoslávii, přičemž ovšem bylo z 22 hráčů na soupisce jen sedm Čechů. Stříbro na tomto turnaji národní tým vybojoval roku 1996, bronz pak v letech 1980 a 2004. Roku 1980 získal olympijský výběr ČSSR zlaté medaile na letních olympijských hrách v Moskvě. ==== Klubový fotbal ==== Před druhou světovou válkou patřily AC Sparta Praha a SK Slavia Praha k nejlepším klubům Evropy. Sparta dvakrát vyhrála Středoevropský pohár (1927, 1935), nejprestižnější klubovou soutěž té doby, Slavia jednou (1938). Po založení evropských pohárů, organizovaných od 50. let asociací UEFA, se v nich nejdál dostali Dukla Praha (semifinále PMEZ 1966/67, semifinále PVP 1985/86), Sparta (semifinále PMEZ . 1991/92, semifinále PVP 1972/73), Baník Ostrava (semifinále PVP 1978/79), Bohemians Praha (semifinále UEFA 1982/83) a Slavia (semifinále UEFA 1995/96). Čtvrtfinále hrály SK Hradec Králové, Zbrojovka Brno, TJ Vítkovice, Sigma Olomouc a Slovan Liberec. ==== Osobnosti ==== Josef Masopust (1962) a Pavel Nedvěd (2003) vyhráli anketu Zlatý míč, která každoročně hledá nejlepšího fotbalistu Evropy. Brankář Ivo Viktor skončil v této anketě roku 1976 třetí. Oldřich Nejedlý byl nejlepším střelcem mistrovství světa ve fotbale 1934. Milan Baroš byl nejlepším střelcem mistrovství Evropy 2004. Nejvíce startů za reprezentaci Československa si připsal Zdeněk Nehoda, za reprezentaci ČR Petr Čech, nejlepším československým reprezentačním střelcem byl Antonín Puč, v dresu ČR Jan Koller. Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž, Ligu mistrů, vyhráli Vladimír Šmicer, Milan Baroš (oba roku 2005 s FC Liverpool), Marek Jankulovski (2007 s AC Milan) a brankář Petr Čech (2012 s Chelsea FC). Nedvěd získal roku 1999 s Laziem Řím Pohár vítězů pohárů. Pohár UEFA (potažmo nástupnickou Evropskou ligu) vyhráli Jiří Němec, Radoslav Látal (oba 1997 se Schalke 04), Vladimír Šmicer, Patrik Berger (oba 2001 s Liverpoolem), Radek Šírl (2008 se Zenitem Petrohrad), Tomáš Hübschman (2009 se Šachťarem Doněck), Tomáš Ujfaluši (2010 s klubem Atlético Madrid) a Petr Čech (2013 s Chelsea). Legendárním střelcem, jehož velkou část kariéry však pohltila druhá světová válka, byl Josef Bican. Jedním z nejlepších brankářů své doby na světě byl František Plánička. K dalším úspěšným fotbalistům patří Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák, Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Tomáš Skuhravý, Karel Poborský a Tomáš Rosický. === Lední hokej === V ledním hokeji patří k největším reprezentačním úspěchům zlatá medaile na olympijských hrách v Naganu roku 1998, jejíž cena tkví v tom, že se turnaje zúčastnili poprvé všichni nejlepší hráči planety, včetně profesionálů ze severoamerické NHL. Ke hvězdám týmu patřili zejména Jaromír Jágr a brankář Dominik Hašek. Co se týče hokejových individualit, je Jágr co do počtu bodů nejlepším v současnosti aktivním střelcem v NHL a druhým nejlepším v celé historii této ligy. Dvakrát vyhrál Stanleyův pohár (1990/91 a 1991/92 s klubem Pittsburgh Penguins). Dva Stanley Cupy má i Hašek, a to s Detroit Red Wings (2001/2002, 2007/2008). Třikrát tuto prestižní trofej vyhráli Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina, dvakrát Petr Sýkora, Patrik Eliáš, Bobby Holík, Michal Rozsíval a Jiří Fischer. Nejvíce bodů v kanadském bodování získali v základní části NHL spolu s Jágrem, Eliášem, Holíkem a Sýkorou také Milan Hejduk, Petr Nedvěd, Martin Straka a Václav Prospal, ve Stanley Cupu David Krejčí a Michal Pivoňka. Před rokem 1989 však čeští hokejisté NHL mohli hrát jen výjimečně, přesto měli světovou úroveň. Velkých úspěchů dosáhla slavná generace čtyřicátých let jako byli Vladimír Bouzek, Stanislav Konopásek, Bohumil Modrý, Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník a Jaroslav Drobný. V padesátých a šedesátých letech vynikli Vlastimil Bubník, Bronislav Danda a Václav Pantůček. V sedmdesátých letech pak Jiří Bubla, Ivan Hlinka, Jiří Holeček, Jiří Holík, Oldřich Machač, Vladimír Martinec, František Pospíšil, Miroslav Dvořák, Václav Nedomanský, Milan Nový, Jaroslav Holík, Milan Chalupa. Vladimír Růžička je jediným hráčem, který zažil největší úspěch 80. let (zlato z MS 1985) i let devadesátých (zlato z Nagana). Jiří Šlégr je spolu s Jágrem jediným českým členem prestižního Triple Gold Clubu, do něhož symbolicky vstupují hráči, kteří vyhráli mistrovství světa, olympijské hry i Stanleyův pohár. Mužstvo Československa vyhrálo mistrovství světa roku 1947, 1949, 1972, 1976, 1977 a 1985. Mužstvo České republiky pak v letech 1996, 1999, 2000, 2001, 2005 a 2010. Pět zlatých z MS má František Kaberle a David Výborný, čtyři Pavel Patera a Martin Procházka. Kluby, které vyhrály českou hokejovou ligu, jsou HC Olomouc, HC Vsetín, HC Sparta Praha, HC Slavia Praha, Zlín, Dynamo Pardubice, HC Karlovy Vary, HC Oceláři Třinec, HC Škoda Plzeň, HC Litvínov, Bílí Tygři Liberec a Kometa Brno. Československou ligu navíc také LTC Praha, ATK Praha, Motor České Budějovice, HC Vítkovice, Kladno a Dukla Jihlava. V KHL působil jen krátkou dobu český klub HC Lev Praha, nicméně probojoval se až do jejího finále. === Tenis === Mimořádně úspěšná je česká tenisová škola. Martina Navrátilová vyhrála devětkrát nejprestižnější tenisový turnaj Wimbledon (1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990). Dvakrát vyhrála Wimbledon Petra Kvitová (2011, 2014) a jednou Jana Novotná (1998). Jediným českým mužským vítězem turnaje ve Wimbledonu v tzv. open éře se stal Jan Kodeš (1973), ale v minulosti zde triumfoval i Jaroslav Drobný (1954). Ivan Lendl byl 270 týdnů světovou jedničkou v žebříčku ATP, jako dosud jediný český hráč. Ženskému žebříčku WTA kralovala celkem 332 týdnů Martina Navrátilová. V roce 2017 se světovou hráčkou č. 1 stala rovněž Karolína Plíšková. Krom jmenovaných hráčů vyhráli některý z tzv. grandslamových turnajů také Petr Korda (Austrálie 1998) a Hana Mandlíková (Austrálie 1980, 1987, Paříž 1981, US Open 1985). Deblovou specialistkou byla Helena Suková, jež ve čtyřhře vyhrála čtrnáct grandlamových turnajů. Mužská tenisová reprezentace Československa resp. Česka vyhrála třikrát Davis Cup, a to 1980, 2012 a 2013 (poslední dvě soutěže jako Český daviscupový tým). Ženská tenisová reprezentace Československa resp. Česka zvítězila dokonce desetkrát ve Fed Cupu (1975, 1983, 1984, 1985, 1988, 2011, 2012, 2014, 2015 a 2016). Český fedcupový tým tedy vyhrál tuto prestižní soutěž od roku 2011 již pětkrát. === Ostatní sporty === České basketbalistky mají tři stříbra (1964, 1971, 2010) a tři bronzy (1957, 1959, 1975) z mistrovství světa, v roce 2005 vyhráli mistrovství Evropy. Čeští basketbalisté vyhráli mistrovství Evropy v roce 1946, šestkrát přivezli stříbro (1947, 1951, 1955, 1959, 1967, 1985). Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž v basketbale žen (dnes Euroliga, dříve Pohár mistrů evropských zemí) vyhrála Sparta Praha (1975/76), Gambrinus Brno (2005/06) a USK Praha (2014/15). V analogické mužské soutěži se probojovaly do finále kluby Spartak Brno (1963/64, 1967/68) a Slavia VŠ Praha (1965/66). Nejlepším českým basketbalistou 20. století byl vyhlášen Jiří Zídek. Jeho syn Jiří Zídek mladší byl prvním českým hráčem v americké NBA. Následovali ho Jiří Welsch, Jan Veselý a nejnověji Tomáš Satoranský. Hana Horáková byla v roce 2010 vyhlášena nejlepší basketbalistkou Evropy.Ženská házenkářská reprezentace vyhrála mistrovství světa (1957), jednou přivezla stříbro (1986) a jednou bronz (1962). Muži vyhráli mistrovství světa roku 1967, krom toho mají dvě stříbra (1958, 1961) a dva bronzy (1954, 1964). Získali též stříbro na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Tým mužů Dukly Praha třikrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí (1957, 1963, 1984), ženský tým Sparty Praha jednou (1962). Filip Jícha byl roku 2010 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.Ve volejbale má mužská reprezentace dva tituly mistra světa (1956, 1966), tři tituly mistra Evropy (1948, 1955, 1958), stříbro a bronz z olympijských her (1964, 1968). Ženy vyhrály roku 1955 mistrovství Evropy. Nejlepším českým volejbalistou 20. století byl vyhlášen Josef Musil, jenž se stal rovněž prvním Čechem uvedeným do mezinárodní volejbalové Síně slávy.Ke slavným šachistům patřili Wilhelm Steinitz, Richard Réti (viz Rétiho hra) či Věra Menčíková. Českým přínosem světovému šachu je rovněž Traxlerův protiútok. Nejúspěšnějším českým šachistou současnosti je David Navara. Tomáš Enge je jediným českým účastníkem závodů Formule 1. I v dalších sportech se objevily v éře samostatného Česka výrazné osobnosti – v biatlonu (Gabriela Koukalová), v judu (Lukáš Krpálek), v krasobruslení (Tomáš Verner), v silniční cyklistice (Roman Kreuziger .), v horských kolech (Jaroslav Kulhavý), ve snowboardkrosu (Eva Samková), veslování (Miroslava Knapková, Ondřej Synek), kanoistice (Martin Fuksa, Josef Dostál) . , klasickém lyžování (Lukáš Bauer), akrobatickém lyžování (Aleš Valenta), střelbě (Kateřina Emmons), moderním pětiboji (David Svoboda), alpském lyžování (Šárka Záhrobská), . sportovním lezení (Adam Ondra), skikrosu (Tomáš Kraus), dráhové cyklistice (Lada Kozlíková), cyklokrosu (Zdeněk Štybar), ale i v poměrně málo sledovaných sportech jako jsou skiboby (Alena Housová, Irena Francová-Dohnálková), krasojízda (Martina Štěpánková), sportovní rybolov (Kateřina Marková) či orientační běh (Dana Brožková). Z éry Československa lze vzpomenout legendy kolové bratry Pospíšily, skokany na lyžích Jiřího Rašku, Pavla Ploce a Jiřího Parmu, cyklokrosaře Radomíra Šimůnka či zápasníka Vítězslava Máchu. === Soutěže a sportoviště === K největším pravidelným mezinárodním sportovním akcím v ČR patří motocyklová Velká cena Brno, atletická Zlatá tretra v Ostravě, běžecký Pražský mezinárodní maraton, jezdecká Velká pardubická, tenisový turnaj Prague Open (navazující na Czech Open), lyžařská Jizerská padesátka, automobilová Barum rallye ve Zlíně či plochodrážní Zlatá přilba v Pardubicích. V minulosti byli významnými akcemi i České hokejové hry či Závod míru. Ve vodním slalomu či v biatlonu se v ČR pravidelně konají závody světového poháru. Z domácích soutěží patří k nejsledovanějším pravidelným soutěžím 1. česká fotbalová liga (dříve Fotbalová liga Československa), Česká hokejová extraliga (dříve Československá hokejová liga) a Česká basketbalová liga (dříve Československá basketbalová liga). V ČR se konala i řada jednorázových mezinárodních sportovních akcí, kupříkladu na pražském stadionu v Edenu se roku 2013 hrálo finále evropského Superpoháru, v roce 2015 se v Praze (Eden a Letná), v Olomouci (Andrův stadion) a . v Uherském Hradišti (Stadion Miroslava Valenty) konalo Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let, desetkrát se v ČR konalo mistrovství světa v ledním hokeji (1933, 1938, 1947, 1959, 1972, 1978 . , 1985, 1992, 2004, 2015), několikrát též mistrovství světa a Evropy v basketbale mužů (1947, 1981) i žen (1956, 1967, 1995, 2010), . mistrovství světa v házené mužů (1964, 1990) i žen (1978), mistrovství světa a Evropy ve volejbale mužů (1949, 1958, 1966, 2001, 2011) i žen ( . 1949, 1958, 1986, 1993), mistrovství Evropy v atletice 1978 a dvě halová atletická mistrovství Evropy (1967, 2015), mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 v Liberci, mistrovství světa v biatlonu 2013 . v Novém Městě na Moravě, dvě zimní univerziády (1964, 1978), deset mistrovství světa či Evropy v krasobruslení (1908, 1928, 1934, 1937, 1948, 1962, 1988, 1993, 1999, 2017), mistrovství světa ve florbale 1998 a roku 1981 se na brněnském velodromu konalo kupříkladu i mistrovství světa v dráhové cyklistice. K nejmodernějším sportovištím patří fotbalové stánky Eden a Letná v Praze a stadion ve Štruncových sadech v Plzni, víceúčelové haly O2 Arena v Praze, Ostravar Aréna v Ostravě, KV Arena v Karlových Varech a Home Credit Arena v Liberci, atletický Městský stadion v Ostravě-Vítkovicích, Masarykův okruh pro motocyklové závody v Brně či můstky na Ještědu. Historicky významnými jsou též Velký strahovský stadion, na kterém se konaly mj. Sokolské slety a který býval uváděn jako největší sportovní stadion na světě, pražská Sportovní hala v Holešovicích, lední stadion na Štvanici, tenisový stadion na Štvanici, Stadion Evžena Rošického na Strahově či můstky Čerťák v Harrachově. Organizačně stojí na špici českého sportu Česká unie sportu a Český olympijský výbor. K největším sportovním svazům patří Fotbalová asociace ČR a Český svaz ledního hokeje. Nejpopulárnější všesportovní anketou je Sportovec roku, významnými oborovými anketami jsou Fotbalista roku, Zlatá hokejka, Atlet roku či Zlatý kanár. === Tělovýchova === Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdy Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další založili spolek Sokol, který se postupně rozrostl v důležitou národní organizaci. Od něho se časem odštěpily levicová Dělnická tělocvičná jednota a katolický Orel. Tyto organizace pořádaly pravidelná masová cvičení. Největší celonárodní akcí v době před převzetím moci komunisty byly Sokolem pořádané Všesokolské slety na Strahovském stadionu v Praze. V éře socialismu navázaly na ně tzv. spartakiády, pořádané státu podřízeným Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV). Velkou tradici má česká turistika. Klub českých turistů, založený Vojtou Náprstkem, pečuje o unikátní síť turistických značek, jednu z nejhustších na světě. Její počátky sahají do roku 1889. Velkou společenskou roli ve 20. století sehrál český tramping. Populární je také požární sport. Průkopníky moderního sportu a olympismu v českých zemích byli Jiří Guth-Jarkovský a Josef Rössler-Ořovský. == Další charakteristiky == === Kuchyně === Česká kuchyně je ovlivněna polohou Česka v průsečíku západních a východních vlivů. Půldruhého století ovlivňovala a byla ovlivňována kuchyní kulturně i jazykově blízkého Slovenska, ale mnohem déle trvala interakce s německou (zejména pak bavorskou) a rakouskou kuchyní, od kterých různé pokrmy přijímala (vídeňský řízek, vepřo-knedlo-zelo, bramboračka, štrůdl), ale také tyto kuchyně naopak inspirovala (povidla, koláče, svíčková na smetaně). Obecně česká jídla zapadají do středoevropských chutí, s některými místními originalitami – krom už uvedených např. smažený sýr, knedlíky, utopenci, olomoucké syrečky, vánoční kapr (Český kapr je obchodní značkou), hořické trubičky, škubánky, pivní sýr atd. Východní vlivy (slovenské, maďarské, polské či ruské) v české kuchyni zastupují např. boršč, trdelník, živáňská pečeně, guláš anebo tlačenka. Ryby jsou v českém jídelníčku málo časté (tzv. mořské plody se rozmohly až v souvislosti s moderním stravováním a zásobováním potravinami z dovozu), naopak, v evropském kontextu mimořádné je použití jedlých hub a mletého máku. Tvary některých druhů pečiva – např. rohlíků – jsou také v Evropě (s výjimkou Slovenska) neobvyklé, i když samotné těsto, z něhož jsou vyráběny, je běžné. Na podobu novověké české kuchyně měla zásadní vliv Magdalena Dobromila Rettigová. Z českých nápojů vyniká pivo, jehož vaření tu má staletou tradici a patří mezi nejznámější a nejkvalitnější na světě. (V rámci EU je název České pivo chráněným zeměpisným označením.) První známý pivovar tu existoval už v roce 1118 a Česko má nejvyšší spotřebu piva na osobu na světě. Vysoce alkoholická slivovice, pálená hlavně na východní Moravě, je běžně známa i v jiných státech východní a jihovýchodní Evropy, zato bylinné likéry Fernet Stock a Becherovka jsou českými specialitami. Víno se vyrábí především na jižní Moravě, která má k pěstování révy podstatně lepší podmínky než jiné části republiky (byly tu i vyšlechtěny domácí odrůdy, např. Cabernet Moravia, Pálava nebo Muškát moravský). Kofeinová limonáda Kofola je další českou specialitou. === Svátky === Dny pracovního klidu zahrnují svátky, které se vážou k historickým událostem nebo tradicím a státní svátky, které se váží k české státnosti. 1 Označuje tzv. ostatní svátky, které nesouvisejí s českou státností. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Seznam hlav českého státu Světové dědictví v Česku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Česko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo český ve Wikislovníku Kategorie Česko ve Wikizprávách Slovníkové heslo Česko ve Wikislovníku Téma Česko ve Wikicitátech Průvodce Česko ve Wikicestách Česko na OpenStreetMap Oficiální stránky Portál veřejné správy Národní geoportál | VERB_PHRASE | YES_NO |
002760 | Kilimandžáro je horský masiv téměř na rovníku v Tanzanii při hranici s Keňou. Skládá se ze 3 nečinných stratovulkánů - Shira, Mawenzi a Kibo. Nejvyšší bod Tanzanie a zároveň celého Afrického kontinentu je vrchol Uhuru (česky vrchol svobody) na vulkánu Kibo s výškou 5895 m n. m. Vrchol přitahuje denně v průměru 58 turistů.[zdroj?] Kilimandžáro se nachází tři stupně jižně od rovníku, poblíž města Moshi, ve kterém je zároveň mezinárodní letiště. Leží ve Velké příkopové propadlině, což je zlom táhnoucí se v délce asi 5000 km. Před půl milionem let zde probíhala intenzivní sopečná činnost, jejímž důsledkem byl mimo jiné vznik masivu Kilimandžára. Další jména pro tuto horu jsou: Kilima Dscharo, Oldoinyo Oibor (v masajštině Bílá hora), a Kilima Njaro (svahilsky Svítící hora), Kaiser-Wilhelm-Spitze (Vrch císaře Viléma, německy, nyní Uhuru). Vrchol byl poprvé zdolán armádním zvědem z kmene Marangu jménem Johannes Kinyala Lauwo (1871-1996), který vylezl na horu devětkrát, než si uvědomil, že se jedná o kráter.... | Jaký je výška nejvyššího bodu Afriky? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kilimand%C5%BE%C3%A1ro | [
"5895 m"
] | 142 | 330 | Nejvyšší bod Tanzanie a zároveň celého Afrického kontinentu je vrchol Uhuru (česky vrchol svobody) na vulkánu Kibo s výškou 5895 m n. m. Vrchol přitahuje denně v průměru 58 turistů.[zdroj? | [
{
"start": 266,
"end": 272,
"text": "5895 m"
}
] | Kilimandžáro je horský masiv téměř na rovníku v Tanzanii při hranici s Keňou. Skládá se ze 3 nečinných stratovulkánů - Shira, Mawenzi a Kibo. Nejvyšší bod Tanzanie a zároveň celého Afrického kontinentu je vrchol Uhuru (česky vrchol svobody) na vulkánu Kibo s výškou 5895 m n. m. Vrchol přitahuje denně v průměru 58 turistů.[zdroj?] Kilimandžáro se nachází tři stupně jižně od rovníku, poblíž města Moshi, ve kterém je zároveň mezinárodní letiště. Leží ve Velké příkopové propadlině, což je zlom táhnoucí se v délce asi 5000 km. Před půl milionem let zde probíhala intenzivní sopečná činnost, jejímž důsledkem byl mimo jiné vznik masivu Kilimandžára. Další jména pro tuto horu jsou: Kilima Dscharo, Oldoinyo Oibor (v masajštině Bílá hora), a Kilima Njaro (svahilsky Svítící hora), Kaiser-Wilhelm-Spitze (Vrch císaře Viléma, německy, nyní Uhuru). Vrchol byl poprvé zdolán armádním zvědem z kmene Marangu jménem Johannes Kinyala Lauwo (1871-1996), který vylezl na horu devětkrát, než si uvědomil, že se jedná o kráter. Lauwo byl průvodcem prvních "oficiálních" pokořitelů hory Němce Hanse Meyera a Rakušana Ludwiga Purtschellera 6. října 1889. V roce 1984 dojeli na Uhuru dokonce dva cyklisté. V roce 2009 zdolal vrchol Martin Rota jakožto první tělesně postižený Čech. Na svazích Kilimandžára se nachází několik klimatických pásem s jim příslušnou vegetací. 1400-1800 m n. m. Zde je kultivovaná krajina ve které se díky vysokým srážkám a vulkanické půdě dobře daří plodinám. 1800-2900 m n. m. V tomto pásmu následuje divoký horský deštný prales s velmi vysokými srážkami. 2900-3300 m n. m. V těchto výškách se nalézá pásmo vřesovišť. Ve spodní části pásma převažuje nevlídné počasí s mlhami a dešťovými či kroupovými přeháňkami. 3300-4000 m n. m. Zde je již chladnější a jasnější počasí. Daleko více zde svítí slunce. Ustupují mlhy. Rostou zde unikátní rostliny. 4000-4800 m n. m. V tomto pásmu jsou již velmi tvrdé podmínky. Teploty v noci klesají pod bod mrazu a ve dne se šplhají i na 35 °C. Rostou zde jen lišejníky a mechové porosty. nad 4800 Nad touto výškou panují již arktické podmínky. Částečně jsou zde ledovce a sníh, vegetace žádná. Ledovce stékají do výšky zhruba 4270 m n. m. Vrcholový kráter Kibo vypouští plyn přímo na straně vrcholu Uhuru. Kibo má vrcholový kráter o průměru 2,4 km s hloubkou až 300 metrů. Nejvyšší bod na okraji kráteru se nazývá Uhuru. Vědci zjistili, že v roce 2003 byla tekutá láva jenom 400 metrů pod špičkou kráteru. I když se žádná nová vulkanická činnost neočekává, přece jenom jsou na místě obavy z toho, že se části hory můžou zřítit. Místní legendy hovoří o činné aktivitě před 170 lety. Dva další zaniklé vulkány jsou Mawenzi (5 149 m n. m.), třetí nejvyšší vrchol Afriky (po Mount Kenya), a Shira (3962 m n. m.). K dosažení vrcholu Kilimandžára je možné využít některou z šesti základních tras: Marangu (východní), Mweka (jižní), Umbwe (jižní), Shira (západní), Rongai (severní) a Machame. Kolem 90 % turistů vystupuje na vrchol po trase Marangu (tzv. trasa Coca-Cola). Jako jediná je vybavena na všech svých stanovištích noclehárnami či velmi skromným ubytovacím zařízením. Obvyklý výstup zabere 5-6 dnů. Ve výšce 3300-4000 m n. m. rostou senecie (stromové starčeky), lobélie (lobelky), protei a další rostliny. Senecie dosahují výšky až pěti metrů, což je světový unikát. Takto obrovské exempláře se vyskytují právě jen u afrických pětitisícovek. Kilimandžáro se vyskytuje v díle Julese Vernea Pět neděl v baloně. Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund napsali reportáž o svém výstupu na Kilimandžáro, vyšla knižně pod názvem S československou vlajkou na Kilimandžáro. Masiv Kilimandžáro je zmíněn ve vědeckofantastickém románu Roberta A. Heinleina Měsíc je drsná milenka. Ian McDonald napsal povídku s názvem Ke Kilimandžáru (anglicky Toward Kilimanjaro). Mike Resnick napsal povídku s názvem Kilimandžáro: Bajka o Utopii (anglicky Kilimanjaro: A Fable of Utopia). Ray Bradbury napsal povídku s názvem Stroj Kilimandžáro (anglicky The Kilimanjaro Device nebo The Kilimanjaro Machine) | NUMERIC | NUMERIC |
009568 | ... Na Sahaře je zastoupena poměrně málo, pokrývá pouze jednu pětinu rozlohy. Erg je skoro bez vegetace, výjimkou je jen pár tamaryšků. S ergy se setkáme na západní Sahaře (Erg Igidi, Erg Šeš, Erg Šigaga, Erg Šebbí, Velký západní a Velký východní erg), v Libyjské poušti a Nigeru (pouště Ténéré a Grand Erg de Bilma). Saharský písek je poměrně mladý, není mořského, nýbrž pevninského původu a představuje zvětralý kenozoický materiál. Reg nebo serír je šterkovitá (resp. oblázková) poušť a je to převažující typ na Sahaře. Hamada je kamenitá poušť s holými skalními výchozy a kameny. Příkladem může být Hamáda al-Hamrá v severozápadní Libyi nebo hamady na okraji pohoří Ahaggar, Tassili a Tibesti. Sebh je vzácný typ hlinité pouště. == Ekologie a klima == Obvyklá je řídká vegetace specifického typu (kaktusy a další sukulenty), byť se výjimečně mohou vyskytnout i rozsáhlejší porosty (např. "lesy kaktusů").... | Jakou pouští je sebh? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Poušť | [
"hlinité"
] | 698 | 732 | Sebh je vzácný typ hlinité pouště. | [
{
"start": 717,
"end": 724,
"text": "hlinité"
}
] | Poušť je neúrodná oblast, která trpí nedostatkem vody (za horní hranici srážek se považuje 250 mm ročně). Jedním z charakteristických rysů je nedostatek vegetace. Pouště se vyskytují především v oblastech kolem obratníků. Klasickým příkladem pouště je Sahara či Arabská poušť. Kromě těchto tzv. horkých pouští existují také polární pouště v Grónsku či Antarktidě, tzn. v oblastech polárních tlakových výší. == Základní druhy pouští == Erg je písečná poušť pohyblivých dun. Na Sahaře je zastoupena poměrně málo, pokrývá pouze jednu pětinu rozlohy. Erg je skoro bez vegetace, výjimkou je jen pár tamaryšků. S ergy se setkáme na západní Sahaře (Erg Igidi, Erg Šeš, Erg Šigaga, Erg Šebbí, Velký západní a Velký východní erg), v Libyjské poušti a Nigeru (pouště Ténéré a Grand Erg de Bilma). Saharský písek je poměrně mladý, není mořského, nýbrž pevninského původu a představuje zvětralý kenozoický materiál. Reg nebo serír je šterkovitá (resp. oblázková) poušť a je to převažující typ na Sahaře. Hamada je kamenitá poušť s holými skalními výchozy a kameny. Příkladem může být Hamáda al-Hamrá v severozápadní Libyi nebo hamady na okraji pohoří Ahaggar, Tassili a Tibesti. Sebh je vzácný typ hlinité pouště. == Ekologie a klima == Obvyklá je řídká vegetace specifického typu (kaktusy a další sukulenty), byť se výjimečně mohou vyskytnout i rozsáhlejší porosty (např. "lesy kaktusů"). Klasičtější vegetace se vyskytuje pouze u zdrojů povrchové nebo podpovrchové vody (oázy a okolí řek). V některých typech pouští, kde příděl srážek padá naráz v úzkém časovém období, může existovat krátké vegetační období. Pokud jde o režim počasí, charakteristické je prudké střídání teplot: ve dne vedra až 40 °C, v noci prudké ochlazení (někdy až k bodu mrazu nebo i pod nulu). Obrovská denní vedra, která jsou mimo mez snesitelnosti většiny živočichů vedou k omezení denní aktivity obyvatel pouště. Pouštní zvířata jsou sice na vysoké teploty aklimatizována a uzpůsobena, ale většina z nich si nemůže dovolit přehřívat svůj organismus tím, že by při nich vyvíjela nějakou aktivitu a plýtvat tělesnými tekutinami. Pouštní život je tedy zpravidla život noční, který začíná s večerním šerem a končí nejpozději dopoledne. Podobně jsou na tom rostliny – klasické pouštní rostliny zpravidla přes den (nebo alespoň na největší vedro) uzavírají průduchy a výměnu plynů si nechávají na večer a noc, aby omezily výpar vody. V poušti můžeme specifikovat dvě hlavní oblasti. První je tzv. deflační oblast , ze které je větrem odnášen jemný písčitý materiál. Odnos má za následek vznik pouštní dlažby. Druhou oblastí je část pouště, kde je písčitý materiál ukládán a kde vznikají písečné duny. == Vznik == Důvody pro vznik pouští jsou různé. Nejčastěji vznikají pouště kvůli: Tlakové výši – vzduch v tlakové výši se tlačí směrem dolů, postupně se otepluje a "nasává" vlhkost, kterou následně odvádí pryč. Navíc tlaková výše brání, kvůli zvýšenému tlaku, vlhkému vzduchu od moří dostat se "dovnitř". Příkladem může být Sahara. Srážkovému stínu – tento jev způsobují mohutná pohoří, jež doslova vyčnívají nad mraky a tím pádem tvoří jakousi stěnu. Toto lze pozorovat například u amerických Kordiller. Studeným proudům – proudy ochlazují vzduch, jakmile se dostane nad teplou pevninu, začne se rozpínat. Pro vznik srážek je ale zapotřebí opačného procesu (ochlazování vzduchu). Zde se stačí podívat na mapu studených proudů (pouště při pobřeží Jižní Ameriky, Afriky, Austrálie). == Největší světové pouště == == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Polopoušť === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu poušť ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Poušť v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Slovníkové heslo poušť ve Wikislovníku | ADJ_PHRASE | OTHER |
007481 | ... Veřejná hromadná doprava je sem zajišťována pouze speciální autobusovou linkou 82, s dvouhodinovým intervalem. Po severní straně Červeného kopce vede zelená turistická značka. Červený kopec, ev. č. 66, lokalita Brno-Štýřice v okrese Brno-město. Jedná se o severozápadní část těžebního prostoru tzv.... | Jaké evidenční číslo má národní přírodní památka Červený kopec v Brně? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cerven%C3%BD_kopec | [
"66"
] | 180 | 248 | Červený kopec, ev. č. 66, lokalita Brno-Štýřice v okrese Brno-město. | [
{
"start": 202,
"end": 204,
"text": "66"
}
] | Červený kopec (311 m n. m.) je vrch v Brně, v jehož jihovýchodní části se nachází stejnojmenná národní přírodní památka. Kopec se zvedá jihozápadně od středu města, mezi řekou Svratkou na severu, čtvrtí Štýřice na východě a Bohunicemi na jihozápadě. Do údolí Svratky spadá velmi příkře, s převýšením přes 100 metrů. Má dva vrcholy, jižní je 311 a severní 309 metrů nad mořem. Kopec je pokryt převážně zahrádkami, příkrý severní svah je zalesněný, místy skalnatý (Mahenova stráň), jihovýchodní úbočí má stepní charakter a na severovýchod zasahuje zástavba brněnské čtvrti Štýřice, včetně Kamenné kolonie. K ní přiléhá pobočný vrchol Červená skála, vysoký asi 260 metrů. Mezi ní a vlastním Červeným kopcem se nachází ulice Červený kopec se stejnojmennou LDN. Veřejná hromadná doprava je sem zajišťována pouze speciální autobusovou linkou 82, s dvouhodinovým intervalem. Po severní straně Červeného kopce vede zelená turistická značka. Červený kopec, ev. č. 66, lokalita Brno-Štýřice v okrese Brno-město. Jedná se o severozápadní část těžebního prostoru tzv. Kohnovy cihelny, asi 200 metrů severně od ulice Jihlavská v Brně. Spravuje CHKO Moravský kras. Důvodem ochrany je profil s kvartérními sedimenty, paleontologické naleziště. Jedná se o ojedinělý čtvrtohorní profil se sprašemi a pohřbenými půdami. Průběžná sedimentace spraší zachycuje téměř celé období čtvrtohor, tedy zhruba dva miliony let. Proto je tato památka cílem řady exkurzí a vědeckých konferencí. Areál přírodní památky náležel do 60. let 20. století ke katastrálnímu území Bohunice. Obrázky, zvuky či videa k tématu Červený kopec ve Wikimedia Commons Fotografie kopce MACKOVČIN, Peter; JATIOVÁ, Matilda; DEMEK, Jaromír, Slavík P. a kol. Chráněná území ČR, svazek IX. Brněnsko. Praha : Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. ISBN 978-80-86064-66-6. S. 238 - 239. | NUMERIC | NUMERIC |
006576 | ... Následná syntéza proběhne přes mevalonát, který je fosforylován na 5-difosfomevalonát. Dále pak dochází k dekarboxylaci a vznikají 2 produkty v rovnováze - isopentenyldifosfát a dimethylallylfosfát, které kondenzují a vzniká geranylfosfát. Dále syntéza prochází přes farnesyldifosfát, skvalen, 2,3-epoxyskvalen, lanosterol (který je považován za hlavní prekurzor cholesterolu) a následnými 19 kroky se ztrátou 3 methylových skupin vzniká cholesterol. Cholesterol se v těle váže na proteiny (apolipoproteiny) a tvoří s nimi lipoproteiny. Existují tři hlavní třídy lipoproteinů podle hustoty: vysokodenzitní lipoprotein (HDL) – tvoří jej shluky velikosti zhruba 10 nm obsahující převážně apolipoprotein A1 uvolňující cholesterol do jater,... | Na co se cholesterol v těle váže? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Cholesterol | [
"na proteiny"
] | 455 | 540 | Cholesterol se v těle váže na proteiny (apolipoproteiny) a tvoří s nimi lipoproteiny. | [
{
"start": 482,
"end": 493,
"text": "na proteiny"
}
] | Cholesterol je steroidní látka přítomná v lidském těle i v těle mnoha dalších živočichů (jako je hmyz, korýši či někteří měkkýši), výjiměčně i u dalších organismů (např. u některých jednoduchých hub nebo u mykobakterií, v menším zastoupení i u rostlin). Cholesterol pomáhá tělu zpracovávat tuky, je také důležitý při tvorbě buněčných membrán. Je potřeba pro tvorbu hormonů a vitamínu D. Příliš vysoká koncentrace v krvi však nese pro organismus zdravotní rizika, především onemocnění srdce. Cholesterol je látka steroidní povahy, která je součástí každé naší buňky. Je důležitou stavební jednotkou nervů a některých hormonů. Většinu si ho organismus vyrábí sám, část pak přijímáme ve stravě. Cholesterol je pro organizmus nepostradatelný, ale na druhou stranu ho nesmíme mít v krvi nadbytek. Doporučený maximální příjem cholesterolu u nesportující populace by neměl překračovat 300 mg denně. Sportovci však díky většímu energetickému příjmu souvisejícímu s větším množstvím zkonzumované potravy nutně musí přijímat větší množství cholesterolu a snadno tak – pokud nejsou vegetariáni – překročí uvedený limit. Endogenní tvorba cholesterolu, stejně jako jeho denní potřeba je do značné míry individuální. U zdravých a aktivních jedinců působí i zpětná vazba, která při dostatečném příjmu cholesterolu potravou snižuje jeho produkci v játrech. Syntézu začíná acetyl-CoA, který je převeden na acetoacetyl-CoA. Následně díky enzymům thioláze a HMG-CoA syntáze vzniká meziprodukt hydroxymethylglutaryl-CoA. Následná syntéza proběhne přes mevalonát, který je fosforylován na 5-difosfomevalonát. Dále pak dochází k dekarboxylaci a vznikají 2 produkty v rovnováze - isopentenyldifosfát a dimethylallylfosfát, které kondenzují a vzniká geranylfosfát. Dále syntéza prochází přes farnesyldifosfát, skvalen, 2,3-epoxyskvalen, lanosterol (který je považován za hlavní prekurzor cholesterolu) a následnými 19 kroky se ztrátou 3 methylových skupin vzniká cholesterol. Cholesterol se v těle váže na proteiny (apolipoproteiny) a tvoří s nimi lipoproteiny. Existují tři hlavní třídy lipoproteinů podle hustoty: vysokodenzitní lipoprotein (HDL) – tvoří jej shluky velikosti zhruba 10 nm obsahující převážně apolipoprotein A1 uvolňující cholesterol do jater, vysoký podíl cholesterolu v séru vázaný v HDL je známkou dobré schopnosti vyloučit nadbytečný cholesterol z . organismu nízkodenzitní lipoprotein (LDL) – vzniká v játrech (velikost okolo 20 nm), obsahují apolipoprotein B odpovědný za ukládání cholesterolu, hlavně ve VLDL jako důsledek štěpení jejich triglyceridů, vážou se na membránový receptor velmi nízkodenzitní lipoprotein (VLDL) – lipoprotein (velikosti 30 až 80 nm) o velmi nízké hustotě, syntetizuje se v játrech a část ve střevech, má velký náklad TG (triglyceridů) a nejmenší množství apolipoproteinů. Podle vzniku se rozlišuje cholesterol: exogenní – vnější (čili z potravy) endogenní – vnitřní (ten si tělo vyrábí samo) Doporučená hladina celkového cholesterolu (cholesterolemie) v krvi je do 5,00 mmol/l (milimolů na litr). Hladina od 5,01 do 6,5 mmol/l je označována za zvýšenou. Lidé s touto hladinou cholesterolu by si měli více všímat svého jídelníčku a upravit svůj životní styl. Nad 6,5 mmol/l je hladina označována jako riziková. Lidem s takto vysokým cholesterolem hrozí větší riziko vzniku srdečně-cévních onemocnění, proto by měli být v péči lékaře. V případě zvýšené hodnoty je důležité znát nejen svůj celkový cholesterol, ale také hladinu "hodného" HDL a "zlého" LDL cholesterolu v krvi. Zvýšená hladina LDL cholesterolu (nad 3 mmol/l) totiž způsobuje usazování nadbytečného cholesterolu v cévních stěnách, kde tvoří sklerotické pláty. Tím cévy ztrácejí pružnost a zužuje se prostor pro průtok krve. HDL cholesterol má naopak ochrannou funkci, neboť krev zbavuje nadbytečného cholesterolu (odvádí ho zpět do jater, kde je metabolizován). Ovšem jeho přínos není jednoznačný. Při zvýšené hladině cholesterolu je třeba upravit životosprávu a dodržováním zásad zdravého životního stylu se snažit o její snížení. Častým mýtem je přesvědčení, že je třeba hlídat pouze příjem cholesterolu. Denně bychom proto měli ve stravě přijmout max. 300 mg cholesterolu, v případě, že máme zvýšenou hladinu cholesterolu pak maximálně 200 mg denně. Ještě důležitější je ale zaměřit se na složení tuků, protože nevhodné tuky ovlivňují hladinu LDL cholesterolu v krvi. Zvýšený cholesterol je jedním z významných rizikových faktorů srdečně-cévních onemocnění (tato onemocnění způsobují více než 50 % všech úmrtí v ČR). Problém zvýšené hladiny cholesterolu se přitom týká téměř 70 % dospělé české populace (Studie Post-Monica, IKEM, 2000-2001). Onemocnění charakteristické zvýšenou hladinou cholesterolu v krvi se nazývá hyperlipidemie neboli hyperlipoprotenie (HLP). Jednou z dalších život ohrožujících onemocnění je familiární hypercholesterolemie, která je charakteristická částečnou nebo úplnou absencí receptorů pro LDL částice. Může být: primární (familiární, čili geneticky podmíněná) sekundární (získaná, lze ji tedy odstranit) | ENTITY | ENTITY |
011462 | Vodík (chemická značka H latinsky Hydrogenium) je nejlehčí a nejjednodušší plynný chemický prvek, tvořící převážnou část hmoty ve vesmíru. Má široké praktické využití jako zdroj energie, redukční činidlo v chemické syntéze nebo metalurgii a také jako náplň meteorologických a pouťových balonů a do 30. let 20. století i vzducholodí. Vodík je bezbarvý, lehký plyn, bez chuti a zápachu. Je hořlavý, hoří namodralým plamenem, ale hoření nepodporuje. Je 14,38krát lehčí než vzduch a vede teplo 7krát lépe než vzduch.[zdroj?] Vodík je za normální teploty stabilní, pouze s fluorem se slučuje za pokojové teploty. Je značně reaktivnější při zahřátí, především s kyslíkem a halogeny se slučuje velmi bouřlivě, i když pro spuštění této reakce je nutná inicializace (např. jiskra, která zapálí kyslíko-vodíkový plamen). Vodík je velmi málo rozpustný ve vodě, ale některé kovy ho pohlcují (nejlépe palladium).... | Je vodík těžký plyn? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vod%C3%ADk | [
"ne"
] | 333 | 384 | Vodík je bezbarvý, lehký plyn, bez chuti a zápachu. | [] | Vodík (chemická značka H latinsky Hydrogenium) je nejlehčí a nejjednodušší plynný chemický prvek, tvořící převážnou část hmoty ve vesmíru. Má široké praktické využití jako zdroj energie, redukční činidlo v chemické syntéze nebo metalurgii a také jako náplň meteorologických a pouťových balonů a do 30. let 20. století i vzducholodí. Vodík je bezbarvý, lehký plyn, bez chuti a zápachu. Je hořlavý, hoří namodralým plamenem, ale hoření nepodporuje. Je 14,38krát lehčí než vzduch a vede teplo 7krát lépe než vzduch.[zdroj?] Vodík je za normální teploty stabilní, pouze s fluorem se slučuje za pokojové teploty. Je značně reaktivnější při zahřátí, především s kyslíkem a halogeny se slučuje velmi bouřlivě, i když pro spuštění této reakce je nutná inicializace (např. jiskra, která zapálí kyslíko-vodíkový plamen). Vodík je velmi málo rozpustný ve vodě, ale některé kovy ho pohlcují (nejlépe palladium). Vodík vytváří sloučeniny se všemi prvky periodické tabulky (s výjimkou vzácných plynů), zejména pak s uhlíkem, kyslíkem, sírou a dusíkem, které tvoří základní stavební jednotky života na Zemi. Vodík je schopen tvořit zvláštní typ chemické vazby, nazývaný vodíková vazba nebo také vodíkový můstek, kde vázaný atom vodíku vykazuje afinitu i k dalším atomům, s nimiž není poután klasickou chemickou vazbou. Mimořádně silná je vodíková vazba s atomy kyslíku, což vysvětluje anomální fyzikální vlastnosti vody (vysoký bod varu a tání atd.). Zajímavou vlastností vodíku je jeho schopnost "rozpouštět" se v některých kovech, např. v palladiu nebo platině, které poté fungují jako katalyzátory chemických reakcí. Je to způsobeno tím, že má vodík velmi malé molekuly, které jsou schopny procházet různými materiály. Vodík objevil roku 1766 Angličan Henry Cavendish, když si všiml, že při rozpouštění neušlechtilých kovů v kyselině vzniká bezbarvý, hořlavý plyn. V roce 1781 poznal také jako první, že voda je sloučeninou kyslíku a vodíku. Již Robert Boyle (viz také Boyleův-Marriotův zákon) pozoroval v roce 1671 reakci železa se zředěnými kyselinami (sírovou a chlorovodíkovou), která vedla k tvorbě plynného vodíku, ale nepoznal, že se takto uvolněný plyn liší od vzduchu. Teprve v roce 1766 si Henry Cavendish uvědomil, že tento plyn je chemické individuum a nazval jej "hořlavým vzduchem". Cavendish je takto považován za objevitele vodíku jako chemického prvku. Cavendish ovšem spekuloval, že tento hořlavý vzduch je vlastně hledaná hypotetická látka, flogiston a své flogistonové teorie se nikdy nevzdal. Nicméně v roce 1781 zjistil, že tato látka tvoří při hoření vodu což otevřelo cestu k objevu vodíku jako chemického prvku (elementu). V roce 1783 pojmenoval Antoine Lavoisier tento prvek "hydrogen", z řecký slov hydro (voda) a genes (tvořící). Lavoisier syntetizoval vodu hořením vodíku v proudu kyslíku a kvantitativní výsledky potvrdily, že voda není element, což se po 2000let považovalo za zřejmé, nýbrž sloučenina těchto dvou prvků. Lavoisier provedl rovněž rozklad vody rozžhaveným železem v roce 1783. Rozklad vody elektrickým proudem na jedntotlivé složky, kyslík a vodík, poprvé provedli Jan Rudolph Deiman and Adriaan Paets van Troostwijk v roce 1789. Český název pro hydrogen (vodík) pochází od Jana Svatopluka Presla, který spolu s Karlem Slavojem Amerlingem vytvořil v polovině 19. století české názvy pro tehdy známé prvky, ještě před tím než Mendělejev publikoval v roce 1869 svůj objev periodické tabulky prvků. Vodík je jeden z deseti tzv. archaických názvů prvků, které se v češtině používají dodnes, ostatní názvy se neujaly. Vodík je jediný prvek, jehož isotopy mají vlastní chemické názvy a značky. Deuterium (D, 2H) je isotop tvořený jedním protonem a jedním neutronem v jádře atomu, Tritium (T, 3H) je isotop tvořený jedním protonem a dvěma neutrony v jádře atomu. Pro samotný vodík je vyhrazen název protium, ale značka P se nepoužívá, protože je obsazena značkou fosforu (P). IUPAC umožňuje používání značek D, T, ale preferuje 2H, 3H. Plynný vodík se vyskytuje ve dvouatomové molekule H2, která je mnohem stabilnější než atomární vodík. Za normální teploty se vodík chová tak, jako by byl směsí tří objemů ortho- a jednoho objemu para-.H2 Při skladování kapalného vodíku probíhá přeměna ve směru ortho --> para, která je exotermická natolik, že může dojít ke ztrátě až 2/3 původní kapaliny. Bylo nutno vyvinout postup, kdy se při zkapalňování vodíku zároveň provádí přeměna na para-H2. Deuterium bylo spektroskopicky pozorováno v roce 1931, příprava téměř čisté sloučeniny D2O (tzv. těžká voda) byla provedena elektrolyticky v roce 1933. Tritium bylo poprvé připraveno v roce 1934 bombardováním sloučenin deuteria deuterony, schematicky 2H+2H --> 3H +H. Elementární vodík je na Zemi přítomen jen vzácně, nejvíce elementárního vodíku se vyskytuje v blízkosti sopek v sopečných plynech. Plynný vodík se v našem prostředí vyskytuje ve formě dvouatomových molekul H2, je však známo, že v mezihvězdném prostoru je přítomen z převážné části jako atomární vodík H. V zemské atmosféře se vyskytuje jen ve vyšších vrstvách a díky své mimořádně nízké hmotnosti postupně z atmosféry vyprchává. Elementární vodík je však jednou z podstatných složek zemního plynu, vyskytuje se i v ložiscích uhlí. Ze sloučenin je nejvíce zastoupena voda, která jako moře a oceány pokrývá 2/3 zemského povrchu. Bylo vypočteno, že se vodík podílí na složení zemské kůry (včetně atmosféry a hydrosféry) 0,88 hmotnostními procenty a 15,5 atomárních procent. Další významný zdroj vodíku představují organické sloučeniny. Vodík patří společně s uhlíkem, kyslíkem a dusíkem mezi biogenní prvky, které tvoří základní stavební kameny všech živých organizmů. Díky tomu se vodík vyskytuje prakticky ve všech sloučeninách tvořících nejvýznamnější surovinu současné energetiky a organické chemie - ropu. Vodík je základním stavebním prvkem celého vesmíru, vyskytuje se jak ve všech svítících hvězdách, tak v mezigalaktickém prostoru. Podle současných měření se podílí ze 75 % na hmotě a dokonce z 90 % na počtu atomů přítomných ve vesmíru. Vodík se v přírodě tvoří při rozkladu organických látek některými bakteriemi. Genetické inženýrství usiluje o zdokonalení tohoto procesu do míry průmyslově využitelné k produkci vodíku pro vodíkové motory. Vodík se uvolňuje při koksování uhlí, takže ve svítiplynu a koksárenském plynu tvoří okolo 50 % obj. Toho se dříve využívalo při průmyslové výrobě vodíku tak, že se tyto plyny zkapalnily a vodík se oddestiloval. Vodík se ve velkém vyrábí termickým rozkladem methanu (zemního plynu) při 1000 °C. CH4 → C + 2 H2 Jedna z mála využívaných příprav vodíku je katalytické štěpení methanolu vodní parou při 250 °C. CH3OH + H2O → CO2 + 3 H2 Další málo využívaná příprava je katalytický rozklad amoniaku při teplotě okolo 1000 °C 2 NH3 → N2 + 3 H2 Rozpouštění neušlechtilých kovů v kyselinách se využívá k přípravě vodíku v laboratoři. Nejčastěji se k tomu využívá reakce zinku s kyselinou chlorovodíkovou. Zn + 2 HCl → ZnCl2 + H2 Reakcí amfoterních kovů s roztoky hydroxidů vznikají rozpustné hydroxokomplexy a vodík, nejtypičtější je reakce hliníku s roztokem hydroxidu sodného. Popřípadě lze využít reakce křemíku s roztokem hydroxidu (například hydroxidu sodného nebo směsi hydroxidu sodného a hydroxidu vápenatého). 2 Al + 2 NaOH + 6 H2O → 2 Na[Al(OH)4] + . 3 H2 Si + 4 NaOH → Na4SiO4 + 2 H2 Si + Ca(OH)2 + 2 NaOH → Na2SiO3 + CaO + 2 H2 Vodík vzniká také jako odpadní produkt při výrobě hydroxidů. Například sodík reaguje s vodou za vzniku hydroxidu sodného a vodíku. 2 Na + 2 H2O → 2 NaOH + H2 Reakce hydridu vápenatého s vodou vzniká hydroxid vápenatý a vodík, ale reakce je pro praktické použití nevyužitelná, protože hydrid vápenatý je velmi drahý. CaH2 + 2 H2O → Ca(OH)2 + 2 H2 Vedením vodní páry přes rozžhavené železo vzniká oxid železnato-železitý a vodík. Tento oxid se dá využít k tvorbě permanentních magnetů. 3 Fe + 4 H2O → Fe3O4 + 4 H2 Dřívější velmi využívaná příprava vodíku byla reakce koksu s vodní párou. Takto vzniká hlavně vodní plyn. H2O + C → CO + H2 ... reakce probíhá dále ... CO + H2O → CO2 + H2 Další z možností je reakce methanu s vodní párou. Popřípadě je možno k methanu a vodní páře přidat kyslík a reakce probíhá za velmi velkého zisku vodíku. CH4 + H2O → CO + 3 H2 12 CH4 + 5 H2O + 5 O2 → 29 H2 + 9 CO + 3 CO2 Poslední z alespoň trochu běžných příprav vodíku je reakce fosforu s vodní párou za vzniku kyseliny fosforečné a vodíku. 2 P + 8 . H2O → 2 H3PO4 + 5 H2 Průmyslově se vodík vyrábí elektrolýzou vody. 2 H2O → 2 H2 + O2 Do budoucna se počítá s výrobou vodíku pomocí jaderné energie a to buď termochemicky (vysokými teplotami) nebo prostřednictvím elektrického proudu (jaderné elektrárny by tak mohly být využívány v době, kdy pro vyráběný proud není odběr). Hlavní využití elementárního vodíku: V chemickém průmyslu je vodík výborným redukčním činidlem, sloužícím k sycení násobných vazeb organických molekul, např. při ztužování rostlinných olejů. Redukčních vlastností plynného vodíku se někdy využívá v metalurgii k získávání kovů z jejich rud (wolfram, molybden). Tento proces je ovšem nasazován pouze tehdy, kdy nelze využít běžnější redukční činidla, jako např. koks nebo dřevěné uhlí. Je to jednak kvůli poměrně vysoké ceně vodíku, ale především s ohledem na riziko možného výbuchu vodíku při kontaminaci prostředí kyslíkem nebo vzduchem za vysoké teploty. Vodík jako zdroj energie představuje pravděpodobně budoucnost energetiky i dopravy. Při spalování vodíku vzniká vedle značného energetického zisku (96 - 120 MJ/kg vodíku) pouze ekologicky naprosto nezávadná voda. Automobilové motory na bázi spalování plynného vodíku jsou v současné době předmětem intenzivního výzkumu předních světových výrobců motorů. V současnosti je však většina vodíku získávána z fosilních paliv, a vodík jako mezistupeň snižuje účinnost jejich využití. Pro výhodný poměr chemická energie/hmotnost je vodík používán jako raketové palivo (například pro raketoplán) Zdokonalení a zlevnění palivového článku postupně umožňuje jeho širší nasazení. V tomto energetickém zařízení dochází k přímé přeměně energie chemické reakce vodíku s kyslíkem na elektrickou energii. Jako paliva se přitom používá plynného vodíku, kyslík je u některých článků dodáván z atmosféry jako při normálním hoření. Účinnost tohoto procesu dosahuje v současné době hodnoty 60 %, což je podstatně více, než při spalování vodíku a následným využitím vzniklého tepla pro výrobu elektrické energie. Nevýhodou současných palivových článků je stále ještě jejich vysoká cena a fakt, že proces je doposud značně citlivý vůči katalytickým jedům a vyžaduje proto použití velmi čistých chemikálií. Proto se palivové články od šedesátých let 20. století využívají především v kosmických technologiích, kde uvedené nevýhody nejsou příliš významné. Perspektivně jsou izotopy vodíku pokládány za hlavní energetický zdroj při využití řízené termonukleární fúze, kdy lze slučováním lehkých atomových jader dosáhnout významného energetického zisku. Jaderná fúze však zůstává ve stádiu experimentálních prototypů a jejich zavedení do praxe lze očekávat v horizontu několika desítek let (v roce 2008 začala probíhat výstavba termonukleárního reaktoru ITER ve francouzském Cadarache). Praktické využití jaderné fúze se doposud uskutečnilo pouze při výrobě termonukleární bomby. Hoření vodíku s kyslíkem je silně exotermní a vyvíjí teploty přes 3 000 °C. Toho se běžně využívá při svařování nebo řezání kyslíko-vodíkovým plamenem nebo v metalurgii při zpracování těžko tavitelných kovů. Vodík slouží jako chladivo alternátorů v elektrárnách Mimořádně nízké hustoty plynného vodíku se využívalo v počátcích letectví k plnění vzducholodí a balónů. Náhrada výbušného vodíku inertním heliem byla prakticky využitelná pouze v Severní Americe s přírodními zdroji podzemního helia. Navíc bylo helium embargováno pro vývoz do nacistického Německa. Když v roce 1937 vzducholoď Hindenburg shořela při přistání s několika desítkami obětí, éru vodíkem plněných dopravních prostředků lehčích než vzduch definitivně ukončila. Příčinou exploze vzducholodě Hindenburg byla elektrická jiskra. Jak vzducholoď "pluje" ve vzduchu, tak se plášť vzducholodě tře o okolní vzduch a dochází takto ke elektrostatickému nabití balonu vzducholodě. V tomto historickém případě šlo o kombinaci počasí v místě přistání, kde bylo před bouřkou, a přetření povrchu vzducholodi nevhodným nátěrem zvyšujícím akumulaci elektrostatického náboje. Stačila pak jediná jiskra, obal se vzňal, od obalu se propálily vnitřní balony s vodíkem, a katastrofa propukla naplno. Nízké hustoty a nízké viskozity vodíku se využívá pro snížení tření ve strojích, kde je třeba rychle proudící plynné médium. Příkladem jsou elektrické generátory (kde může tvořit náplň skříně) nebo Stirlingův motor (jako pracovní médium). Vodíku stále více využívá při výrobě amoniaku z prvků - dusíku a vodíku. Reakce probíhá za teploty okolo 500 °C, tlaku 10-100 MPa a katalyzátoru aktivovaného železa (železo je aktivované oxidem hlinitým Al2O3 nebo oxidem draselným K2O). Amoniak je dnes nejpoužívanějším rostlinným hnojivem. N2 + 3 H2 → 2 NH3 Reakcí vodíku s chlorem vzniká chlorovodík, který pak zavádíme do vody a vzniká kyselina chlorovodíková, která se v průmyslu používá k mnoha reakcím a syntézám. H2 + Cl2 → 2 HCl Experimentálně se využívá jako fyziologicky inertní dýchací plyn ve směsích pro extrémní hloubkové potápění. Jeho výhodou je velmi nízká hustota a absence HPNS (nervový syndrom vysokého tlaku). Kvůli vysoké reaktivitě vodíku s kyslíkem jsou při potápění používány směsi s maximálním obsahem kyslíku 4%. Z tohoto důvodu je směs bezpečně dýchatelná teprve od hloubky 30 m. Jako první použil vodík v dýchací směsi Švéd Arne Zetterström v roce 1945. Od té doby bylo provedeno několik výzkumných projektů (např. HYDRA 5, HYDRA 8), dokazujících použitelnost vodíkových směsí v hloubkách 400-600 m. Dýchací směs vodíku a kyslíku se nazývá HYDROX a směs kyslíku, vodíku a helia se nazývá HYDRELIOX. Další využití je ve strojích TOKAMAK, kde se snaží napodobit reakci probíhající ve Slunci. Hydridy jsou obecně všechny dvouprvkové sloučeniny vodíku s prvky. V užším slova smyslu se jako hydridy označují pouze dvouprvkové sloučeniny vodíku s alkalickými kovy a kovy alkalických zemin. Hydridy se dělí na iontové, kovalentní a kovové, které nemají vždy pravidelnou strukturu a pevné stechiometrické složení. Proto se někdy ještě kovové hydridy dělí na kovové, které mají pravidelnou strukturu a stechiometrické složení, nejčastěji to jsou práškovité látky s černou barvou, a hydridy přechodného typu, které mají proměnlivé složení, které se mění v závislosti na tlaku vodíku. Kovalentní hydridy se dělí na molekulové a polymerní. Hydrid sodný NaH je bílá krystalická látka s vysokou teplotou tání a varu, která se dá využít jako velmi silné redukční činidlo. Připravuje se zahříváním sodíku v atmosféře vodíku. S vodou reaguje za vzniku hydroxidu sodného a vodíku. Je to iontový hydrid. Hydrid vápenatý CaH2 je bílá krystalická látka s vysokou teplotou tání a varu, která se dá využít jako velmi silné redukční činidlo. Připravuje se zahříváním vápníku v atmosféře vodíku. S vodou reaguje za vzniku hydroxidu vápenatého a vodíku. Je to iontový hydrid. Amoniak, čpavek neboli azan NH3 je bezbarvý plyn nepříjemné chuti a čpavého zápachu. Dá se lehce zkapalnit a v laboratoři se používá jako polární rozpouštědlo. Vzniká reakcí dusíku s vodíkem za vyšší teploty a vysokého tlaku. Je to kovalentní hydrid. Hydrazin je další sloučeninou vodíku s dusíkem N2H4. Voda (v systematickém názvosloví oxidan, nikoli oxan, což je systematický název pro tetrahydropyran) H2O je bezbarvá kapalina bez chuti a vůně. Je to nejběžnější polární rozpouštědlo na Zemi. Vzniká reakcí vodíku s kyslíkem. Je to kovalentní hydrid. Další sloučeninou těchto prvků je peroxid vodíku, H2O2, látka se silnými oxidačními účinky. Sulfan H2S je bezbarvý plyn s nakyslou chutí a vůní po zkažených vejcích. Je extrémně jedovatý - 0,015% ve vzduchu dokáže usmrtit člověka. Je lehce rozpustný ve vodě za vzniku slabě kyselého prostředí a jeho vodný roztok se používá v analytické chemii pod názvem sirovodíková voda jako zkoumadlo. V přírodě vzniká tlením bílkovinných organismů s obsahem síry. Průmyslově se vyrábí vytěsňováním ze svých solí silnější kyselinou. Fluorovodík neboli fluoran[zdroj?] HF je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako středně silná kyselina a z halogenovodíků je nejslabší. Používá se k uměleckému leptání skla a jako velmi silné oxidační činidlo. Připravuje se reakcí vodíku s fluorem nebo vytěsněním ze své soli. Chlorovodík neboli chloran[zdroj?] HCl je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako silná kyselina, která je silnější než fluorovodík, ale slabší než bromovodík a jodovodík. Používá se k výrobě chloridů. Vyrábí se reakcí vodíku s chlorem nebo vytěsněním ze své soli. Bromovodík neboli broman[zdroj?] HBr je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako silná kyselina, která je silnější než chlorovodík, ale slabší než jodovodík. Nemá významné praktické použití, ale lze jej použít jako slabé redukční činidlo. Vyrábí se pouze reakcí bromu s vodíkem, nelze jej vytěsnit z jeho soli. Jodovodík neboli jodan[zdroj?] HI je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako velmi silná kyselina a z halogenovodíků je nejsilnější. Nemá významné praktické využití, ale lze jej použít jako silnější redukční činidlo. Vyrábí se pouze reakcí vodíku s jodem, nelze jej vytěsnit z jeho soli. Ostatní hydridy nejsou nijak významné a běžně se nevyskytují. Další iontové hydridy jsou hydrid lithný LiH, hydrid draselný KH, hydrid rubidný RbH, hydrid cesný CsH, hydrid berylnatý (polymerní struktura) BeH2, hydrid hořečnatý (polymerní struktura) MgH2, hydrid strontnatý SrH2 a hydrid barnatý BaH2. Další kovalentní hydridy jsou boran (polymerní struktura) BH3, alan (polymerní struktura) AlH3, gallan GaH3, indan (polymerní struktura) InH3, thalan TlH3 ., methan (systematicky karban) CH4 (organická sloučenina), silan SiH4 (organická sloučenina), german GeH4, stannan SnH4, plumban PbH4, fosfan PH3, arsan AsH3, stiban SbH3, bismutan BiH3, selan SeH2, telan TeH2, polan PoH2 a astatan AtH. K dalším sloučeninám vodíku patří kyslíkaté kyseliny, hydroxidy a hydráty solí. Obecný vzorec kyslíkaté kyseliny je HaAbOc, a,b,c jsou stechiometrické koeficienty kyseliny a A je kyselinotvorný prvek. Atom vodíku je složkou každé kyseliny. Ve vodě odštěpuje kyselina ion H+ a následně vytvoří s molekulou vody oxoniový kation H3O+. Kyseliny v roztoku mají pH menší než 7. Obecný vzorec hydroxidu je M(OH)n, n je počet molekul OH a M je zásadotvorný kov. Ve vodě hydroxidy odštěpují anion OH- a v roztoku mají pH větší než 7. Hydráty solí jsou látky, které obsahuje ve své struktuře vázané (komplexně i hydratačně) molekuly vody. Zahříváním se tyto molekuly vody odštěpují a rozpouštěním látek ve vodě opět poutají molekuly vody. Při poutání molekuly vody - hydrataci - se u některých sloučenin uvolňuje tzv. hydratační teplo - např. CaCl2 + 2 H2O → CaCl2.2 H2O + teplo. Nejtypičtější hydrát, který obsahuje vodu vázanou komplexně i hydratačně je modrá skalice [Cu(H2O)4]SO4.H2O monohydrát síranu tetraaqua-měďnatého. Komplexně vázaná voda se z látek odstraňuje hůře než voda vázaná hydratačně. Jako jeden ze základních kamenů všech organických molekul je vodík přítomný ve všech tkáních živých organizmů. Mezi organické sloučeniny patří sloučeniny uhlíku s vodíkem a křemíku s vodíkem. Uhlík a vodík se vyskytuje ve všech uhlovodících a téměř všech jejich derivátech. Křemík a vodík je obsažen v silanech a ve většině jejich derivátů. Vodík má 3 izotopy: Klasický atom vodíku (někdy nazývaný protium), tvořený jedním protonem a jedním elektronem. Tento izotop je nejjednodušší atom ve vesmíru. Podrobnější informace naleznete v článku Deuterium. Atom s jádrem 2H, který obsahuje v jádře jeden proton a jeden neutron a od běžného vodíku se liší především atomovou hmotností 2,01363 u, se označuje jako deuterium. Někdy mu bývá přiřazována i chemická značka D, přestože se nejedná o jiný prvek. Deuterium je stabilní izotop, který nepodléhá radioaktivní přeměně. V přírodě se běžně vyskytuje vedle lehkého vodíku. V průměru připadá jeden atom deuteria na 7 000 atomů vodíku. Ve spojení s kyslíkem tvoří deuterium těžkou vodu, D2O. Tato sloučenina má významné využití v jaderném průmyslu. Je velmi účinným moderátorem, tedy látkou zpomalující rychlost neutronů. Této vlastnosti se již od druhé světové války využívá v určitém typu jaderných reaktorů k přípravě plutonia z uranu. Těžká voda se vyrábí elektrolýzou vody: ta obsahuje H2O i D2O, těžká voda se ale rozkládá pomaleji, a proto při mnohonásobném opakování elektrolýzy lze získat velmi čistou těžkou vodu - až 99,9 %. Německá armáda se za druhé světové války snažila vyvinout jadernou bombu na bázi plutonia. V norském Rjukanu existoval průmyslový komplex společnosti Norsk Hydro, vyrábějící těžkou vodu. Spojenci tento komplex zničili operací zvláštních jednotek (bombardování po jeho opravě způsobilo těžké ztráty na životech místních obyvatel, ale továrnu poškodilo jen mírně), přesto se však nacistům podařilo vyrobit dostatečné množství těžké vody pro další experimenty s jadernou zbraní. Těžká voda, která se měla přepravit z Norska do Německa, byla z větší části potopena při převozu přes jedno z norských jezer díky partyzánské akci. Některé sudy, které nebyly zcela naplněny a po výbuchu trajektu plavaly na hladině, se však dostaly do Berlína. Dnes je deuterium využíváno také jako účinný stopovač biochemických reakcí. Pokud je na počátku výzkumu distribuce určité sloučeniny v organizmu použita látka, která má atomy vodíku nahrazeny deuteriem, lze vysledovat její cestu biochemickou přeměnou analýzou všech možných vzniklých produktů. Podrobnější informace naleznete v článku Tritium. Tritium (čti trícium) je izotop 3H, který má jádro složeno z jednoho protonu a 2 neutronů a bývá někdy označován chemickou značkou T. Jeho atomová hmotnost má hodnotu 3,01605 u. Na rozdíl od deuteria je jádro tritia nestabilní a rozpadá se s poločasem rozpadu 12,33 roku za vyzáření pouze málo energetického záření beta. V přírodních podmínkách vzniká tritium především v horních vrstvách atmosféry při kolizi kosmického záření s jádrem atomu deuteria. Uměle je tritium získáváno v těžkovodních jaderných reaktorech při výrobě plutonia z přírodního uranu. Tritium slouží jako jedna složka náplně termonukleární bomby, nejničivější lidmi vyrobené zbraně. Tritium je jedním ze základních meziproduktů termojaderné fúze, která je energetickým zdrojem hvězd. Tritium se též někdy používá pro výrobu svítících ručiček a indexů hodinek, které září bez ohledu na to, zda byly předtím vystaveny světlu: tritium slouží jako zářič, který budí některou luminiscenční látku ke světélkování. S ohledem na poločas rozpadu tritia je životnost takové světélkující barvy několik desítek let. Zdravotní rizika jsou na rozdíl od luminiscenčních barev, u kterých se používalo radium, nulové. Tritium však je používáno jen několika výrobci, protože výroba je nákladná. Tritium musí být vázáno jako plyn do mikrogranulí, nebo je obsaženo ve skleněných mikrotrubičkách. Obojí je technologicky náročné. Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 Jursík F.: Anorganická chemie nekovů. 1. vyd. 2002. ISBN 80-7080-504-8 Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9 Z. Ibler a kol.: Technický průvodce energetika, BEN - technická literatura, 2002, ISBN 80-7300-026-1 VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. Kovový vodík Obrázky, zvuky či videa k tématu vodík ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo vodík ve Wikislovníku (anglicky) Basic Hydrogen Calculations of Quantum Mechanics Hydrogen (University of Nottingham) High temperature hydrogen phase diagram Wavefunction of hydrogen | VERB_PHRASE | YES_NO |
002141 | ... Vstupné se vrací za případného deště delšího než 2 hodiny. V Bangkoku žije 8280925 obyvatel, podle sčítání lidu v roce 2010. Nicméně množství lidí, kteří dojíždějí do města ze sousedních provincií, zvýší počet obyvatel na 14 565 547. Bangkok je kosmopolitní město,... | Kolik lidí žíje, podle sčítání lidu v roce 2010, v Bangkoku? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bangkok | [
"8280925"
] | 63 | 128 | V Bangkoku žije 8280925 obyvatel, podle sčítání lidu v roce 2010. | [
{
"start": 79,
"end": 86,
"text": "8280925"
}
] | Bangkok je hlavní město Thajska a nejlidnatější město v zemi. Thajci ho znají pod jménem Krung Thep Maha Nakhon nebo zjednodušeně Krung Thep. Město zaujímá 1 568 km2 v deltě řeky Čao-Praja ve středním Thajsku a žije zde více než 8 milionů obyvatel, což je 12,6 % všech obyvatel země. Přes 14 milionů lidí (22,2 %) žijících v okolí metropolitní oblasti Bangkoku, dělá Bangkok světovým velkoměstem. První zmínky o Bangkoku nalezneme v 15. století, kdy plnil úlohu malé obchodní stanice, během království Ajutthaja. Nezadržitelný růst však znamenal, že se stal místem dvou hlavních měst: Thonburi v roce 1768 a Rattanakosin v roce 1782. Bangkok byl srdcem Siamské modernizace na konci 19. století, kdy se dostal pod tlak ze západu. Město se stalo centrem politických bojů v průběhu 20. století, když byla zrušena absolutistická monarchie a došlo k mnoha převratům a vzpourám. Město rychle rostlo od roku 1960 do roku 1980 a dnes působí veliký vliv na politiku, hospodářství, vzdělávání, média a moderní společnost Thajska. Asijský investiční boom v roce 1980 a 1990, vedl mnoho nadnárodních společností k založení regionálního zastoupení. Město je nyní hlavní regionální silou v oblasti financí a obchodu. V samotném městě je k vidění rušný pouliční život a mnoho kulturních památek. Notoricky známé red-light districts, dodaly městu exotický půvab. Historický Grand Palace a buddhistické chrámy, včetně Wat Arun a Wat Pho, stojí v kontrastu s jinými turistickými atrakcemi, jako jsou například noční scény Khaosan a Patpong. Bangkok je mezi světovými nejnavštěvovanějšími turistickými destinacemi hned po Londýně a Paříži. Časopisem Travel + Leisure byl třikrát po sobě jmenován nejlepším městem na světě. Díky svému rychlému růstu má Bangkok problém s dopravou a to i přes rozsáhlé rychlostní sítě. To spolu s navyšováním soukromých automobilů způsobuje ochromující dopravní zácpy. To zapříčinilo závažné znečištění ovzduší v roce 1990. Město se od té doby obrátilo k veřejné dopravě ve snaze vyřešit tento závažný problém. Čtyři linky rychlé přepravy jsou nyní v provozu a další jsou ve výstavbě. Až do konce 18. století Bangkok představoval jen malý přístav a obchodní centrum. To se však změnilo s příchodem dynastie Chakri, které vládne ještě dnes. Tu před více než 200 lety založil Rama I., který byl v roce 1782 korunován a nařídil vybudování nového hlavního města. Tím se stal Bangkok a nahradil město Thonburi, které leželo na levém břehu řeky Chao Phraya a dnes je z něho čtvrť v Bangkoku. Bangkok a Thonburi byly oddělovány řekou. Král Taksin však zvolil za své hlavní město Thonburi, ale většinu hlavních staveb dal postavit na pravém břehu řeky, tedy v Bangkoku. Taksin, poučen tragédií po útoku barmských armád na Ayutthayu v roce 1767, chtěl, aby řeka protékala městem a dala se využít jako úniková cesta do pevnosti v Chantaburi na východním pobřeží poblíž dnešní Kambodži. Později se Chao Phaya Chakri stal Králem Siamu a barmská hrozba už nebyla tak významná, jelikož byl Siam znovu silný. Rama I. za žádnou cenu nechtěl opustit město a tak změnil taktiku. Místo únikových cest, budoval opevnění města. Proto se rozhodl zanedbávat západní stranu, kde se nacházelo Thonburi a veškeré stavby soustředil do Bangkoku. Prvně nechal vystavět svůj vlastní palác. Aby na něj vzniklo místo, musel vysídlit obyvatele čínské osady asi 3 km jižněji, kde Číňané stále žijí. Oblast se dnes jmenuje Sampheng Road a stala se z ní slavná čínská nákupní čtvrť. Velký palác a Chrám smaragdového Budhy byly dokončeny v roce 1785. Nové hlavní město se teď rozkládalo na východní straně řeky a začalo používat nové jméno.. Originální název města zní: Krung Thep Maha Nakhon Amorn Rattanakosindra Mahindrayutthaya Mahadilokpop Noparattana Radchhani Burirom Udom Rachnivet Mahastan Amorn Pimarn Avatarn Satit Sakututtiya Vishnukarm Prasit. Přeloženo do češtiny: "Město andělů, velké město, věčné a nádherné sídlo hinduistického boha Indry, vznešené město, kde je uloženo devět skvostných drahokamů (diamant, rubín, smaragd, žlutý safír, granát ., modrý safír, měsíční kámen, zirkon, kočičí oko), královské město s mnoha velkolepými paláci a stavbami, věčné město, kde sídlí bohové a má svůj domov hinduistický bůh Krišna, město stvořené bohem Višnou." Takto dlouhý název by si jistě skoro nikdo nezapamatoval a tak se mu zkráceně již od roku 1782 říká Krung Thep, tedy Město andělů. Přesto ho celý zbytek světa zná pod jménem Bangkok, což byl název původní osady, a znamená to pravděpodobně město oliv a v samotném Thajsku bylo používané před 200 lety. Od 24. června 1932, kdy skupina v západní Evropě vzdělaných důstojníků a členů vlády uskutečnila mohutný útok proti absolutní monarchii, je Thajsko konstituční monarchií a v jejím čele stojí král Bhumiphol Adulyadej jako hlava státu. Změna od absolutní ke konstituční monarchii byla pravděpodobně nejdalekosáhlejší posun v thajské historii, ale nebyla to první změna ve struktuře monarchie a jistě to nebyl také nejnásilnější a nejkrvavější přechod. Thajská monarchie má původ a také se vyvinula z principů domorodého vedení. Způsob vlády domorodých vůdců nebyl ovšem tak neomezený jako u králů v rozvinutějších společnostech. Thajská monarchie odstartovala v Sukhothaii s množstvím králů kteří byli velmi blízko k lidem. Pojetí absolutní monarchie bylo adoptováno z Khmerské říše na začátku Ayutthayské éry. Od Sukhothaiské éry až dosud vládlo zemi osm dynastií a přechody od jedné k druhé byly obvykle velice krvavé. Samotný Bangkok má rozlohu 1568 km2, z toho asi 700 km2 tvoří zastavěné městské oblasti. Město hraničí s dalšími šesti provinciemi: Nonthaburi, Pathum Thani, Chachoengsao, Samut Prakan, Samut Sakhon a Nakhon Pathom. S výjimkou Chachoengsao, tato provincie, spolu s Bangkokem, tvoří větší metropolitní oblast. Bangkok se nachází v deltě řeky Menam-Čao-Praja v centrálních pláních Thajska. Řeka se vine městem v jižním směru a vlévá se do Thajského zálivu přibližně 25 km jižně od centra města. Tato oblast je plochá a nízko položená, s průměrnou výškou 1,5 m nad hladinou moře. Dříve zde byly bažiny, ale postupně byly odčerpány a pro potřeby zemědělců se zde budovaly kanály od 16. až po 19. století. Tato spletitá vodní síť sloužila jako primární způsob dopravy až do konce 19. století, kdy se začaly stavět moderní silnice. Do té doby většina obyvatel žila na vodě a nebo v dosahu její blízkosti. Díky tomu si město v průběhu 19. století vysloužilo název "Benátky východu". Mnoho z těchto kanálů je dnes již zrušeno, ale některé z nich stále křižují město a slouží jako odvodňovací kanály nebo dopravní cesty. Problém je však veliké znečištění. Povrch, na kterém Bangkok leží, je tvořen z měkkého mořského jílu. Studie prokázaly, že se město propadá o 10 až 30 mm ročně a části města jsou již někde i metr pod hladinou moře. Existují obavy, že město může být ponořené do roku 2030. Hrozí zde stále větší povodně a vláda staví nové a nové povodňové bariéry. K extrémním záplavám zde došlo v letech 1995 a 2011. Stejně jako většina Thajska, má Bangkok tropické, vlhké a suché klima a je pod vlivem monzunového systému. Prakticky zde platí jen 2 roční období. Období dešťů začíná s příchodem jihozápadního monzunu kolem poloviny května. Září je nejdeštivější měsíc, s průměrnými srážkami 344 mm. Deštivá sezóna trvá až do října. Horké období je obecně suché, ale také se vidí příležitostné letní bouře. Nejvyšší zaznamenaná teplota v Bangkoku je 40,8 °C v květnu 1983 a nejnižší zaznamenaná teplota je 9,9 °C v lednu 1955. Tento více než 200 akrů veliký park, byl otevřen roku 1987 u příležitosti 60. narozenin krále Ramy IX. Nachází se zde největší botanická zahrada ve města a 8 metrový uměle vytvořený vodopád. Na tomto místě byla kdysi královská botanická zahrada, která byla součástí královského paláce Dusit. Zoologickou zahradou se stala až roku 1954. Oblast je velká necelých 50 akrů a ani expozicemi moc nevyniká. I přesto je zastávkou mnoha lidí, kteří zde relaxují a hledají odpočinek. Tento park je dominantou v centru města. Nalezneme ho v blízkosti Si Lom - Sathon v obchodní čtvrti a má rozlohu 57,2 ha. Pro Thajce je park místem, kam se mohou schovat před rušným a uspěchaným životem ve městě. Ráno park může sloužit jako sportovní aréna, kde je možno využít 2,5 km dlouhou běžeckou trať nebo večer, jako romantické místo, kde si můžete pronajmout loďku a plout na umělém jezeře. Pokud park navštívíte, můžete se zastavit i v hadí farmě, která je součástí Chulalongkornovy nemocnice, kde se předvádí, jak se odebírá hadům jed a jak se má s nimi zacházet. Hřiště Bangkoku se nachází nedaleko letiště Don Muang a zabírá plochu 70 akrů. Najdete tu prakticky vše, co k zábavnímu parku patří. Horské dráhy, miniatury slavných budov, umělý sníh a mnoho dalšího. Připravte si však hodně peněz, protože řadě atrakcí prostě neodoláte. Vstupné se vrací za případného deště delšího než 2 hodiny. V Bangkoku žije 8280925 obyvatel, podle sčítání lidu v roce 2010. Nicméně množství lidí, kteří dojíždějí do města ze sousedních provincií, zvýší počet obyvatel na 14 565 547. Bangkok je kosmopolitní město, sčítání lidu prokázalo, že zde žije 81 570 Japonců a 55 893 čínských státních příslušníků, stejně jako 117 071 cizích státních příslušníků z jiných asijských zemí, 48 341 z Evropy, 23 418 z Ameriky, 5 289 z Austrálie a 3 022 z Afriky. Z přistěhovalců ze sousedních zemí je zde 303 595 z Barmy, 63 438 z Kambodži a 18 126 obyvatel z Laosu. Sport je pro Thajce neodmyslitelnou součástí každodenního života. Provozuje se zde celá řada sportů. Ten nejznámější je zajisté thajský box. Zápasy se odehrávají hlavně na stadionech Rajadamnern a Lumpini a jsou pravidelně vysílány v televizi. Dalším sportem je golf. V Thajsku je několik profesionálních hřišť a dále vznikají nová a nová hřiště. Dalším tradičním sportem je pouštění draků, ten má svá pevné pravidla a na obloze je možno spatřit neuvěřitelné barvy a tvary jednotlivých draků. V poslední době se stal v Thajsku velmi populárním sportem také fotbal. Velkou sledovanost zde má anglická fotbalová liga Premier League. S 12 miliony návštěvníky, je Bangkok 3. nejnavštěvovanějším městem na světe. Domácí cestovní ruch je také prominentní. Odbor cestovního ruchu zaznamenal 26 861 095 thajských a 11 361 808 zahraničních návštěvníků Bangkoku v roce 2010. Bangkok je plný památek, zajímavostí a městský život se líbí různým skupinám turistů. Královské paláce a chrámy, stejně jako několik muzeí představují své významné historické a kulturní turistické atrakce. Nákupní a jídelní zážitky nabízejí širokou škálu možností a cen. Město je také známé pro svůj divoký noční život. Bangkok je ekonomické centrum Thajska. V roce 2010 mělo město ekonomický výkon ve výši 1,3 bilionu bahtů (824 mld. Kč). To činí 29,1% z celého HDP Thajska. HDP na jednoho obyvatele tedy bylo 160 556 bahtů (101 868 Kč), což je téměř trojnásobek celostátního průměru. Ve městě se vyrábí převážně automobilové součástky, zbraně a bytové doplňky. Hlavní příjmy však tvoří cestovní ruch s rostoucím počtem návštěvníků. Přibližně třetina všech bank se nachází v Bangkoku. Ačkoliv bangkokské kanály dříve sloužily jako hlavní způsob dopravy, dnes jsou už dávno překonány v důležitosti provozu. Charoen Krung Road, první silnice západního typu, byla dokončena roku 1864. Od té doby se silniční síť velice rozšířila. Ovšem silnice nestačily na rychlý růst města a od roku 1990 sužují město dopravní zácpy. Ačkoliv železniční doprava byla zavedena v roce 1893 a elektrické tramvaje sloužily městu v letech 1894-1968, začal první systém rychlé přepravy fungovat až v roce 1999. Starší systémy veřejné dopravy zahrnují rozsáhlou autobusovou síť a lodní služby, které stále fungují na řece Menam-Čao-Praja. Taxi se objeví ve formě automobilů, motocyklů, a tuk-tuků. Bangkok je spojen se zbytkem země prostřednictvím národních dálnici a železniční sítě, či vnitrostátními lety. Staletá námořní doprava je stále v přístavu Khlong Toei. Čtyřicet osm hlavních silnic spojuje různé oblasti města. Oba břehy spoje jedenáct mostů přes řeku Čao-Praja. Rychlý růst města po roce 1980 vyústil ke zvýšení vlastnictví osobních vozidel a dopravní poptávky. To způsobuje ochromující dopravní zácpy, evidentní roku 1990. Situace je tak vážná, že se důstojníci dopravní policie cvičili v základech porodnictví. Přestože vystavěli 230 km cyklostezek podél silnic, kolo je stále dost nepraktické, hlavně v centru města, protože ji většinou sdílí s chodci. Bangkok má rozsáhlou autobusovou síť poskytující místní tranzitní služby v oblasti Velkého Bangkoku. Bangkok Mass Transit Authority (BMTA) provozuje monopol na autobusovou dopravu. Dohromady má BMTA 3 506 autobusů a spolu s ostatními soukromými autobusy je v Bangkoku celkem 16 321 autobusů. Působí na 470 linkách v celém regionu. Přestože stále spousty lidí denně dojíždějí, počet cestujících klesá. V roce 2010 bylo hlášeno v průměru 1 milion přepravených lidí denně, ale to je jen čtvrtina z počtu přepravených lidí v roce 1992. Taxíky jsou všudypřítomné a je to populární způsob přepravy. Od srpna 2012 je 106 050 vozů, 58 276 motocyklů a 8 996 tuk-tuků (motorizované tříkolky) registrovaných pro použití jako taxi. Motocykly jsou převážně používány na kratší trasy a tuk-tuky jako atrakce pro turisty. Bangkok je jedním z nejrušnějších uzlů asijských letecké dopravy. Dvě komerční letiště slouží městu, starší Don Mueang International Airport a nové mezinárodního letiště, obyčejně známé jako Suvarnabhumi. Letiště Suvarnabhumi, které nahradilo Don Mueang jako hlavní letiště v Bangkoku, bylo otevřeno roku 2006. V roce 2011 odbavilo 47 910 744 cestujících. To jej dělá 16. nejzaměstanějším letištěm na světě a 5. v asijsko-pacifickém regionu. Nicméně, toto množství provozu je již nad jeho projektovanou kapacitou 45 milionů cestujících. Don Mueang byl od té doby znovu otevřen pro vnitrostátní lety v roce 2007. Suvarnabhumi prochází expanzí s cílem zvýšit jeho kapacitu na 60 milionů, což se očekává, že by mohlo být dokončeno do roku 2016. BTS Skytrain je nejjednodušší a také nejrychlejší dopravní prostředek. Nadzemní rychlodráha byla uvedena do provozu roku 1999. V provozu jsou 2 linky a přestoupit se dá ve stanici Siam. Provozní doba je denně od 6:00 do 24:00. Jednotlivou jízdenku si můžete koupit v některém z automatů. Tato jízdenka je platná pouze pro jednu cestu s jízdným, které si zvolíte. Cena jednotlivé jízdy se pohybuje od 15 do 40 THB. Bangkok byl od začátku centrem moderního vzdělávání v Thajsku. První školy v zemi byly založeny zde na konci 19. století. Město má 5 nejstarších univerzit: Chulalongkorn, Thammasat, Kasetsart, Mahidol a Silpakorn. Byly založeny v letech 1917 až 1943. Město od té doby pokračovalo ve své dominanci a to zejména v oblasti vysokoškolského vzdělávání, většina univerzit, veřejných i soukromých škol, se nachází v Bangkoku nebo v metropolitní oblasti. Chulalongkorn a Mahidol jsou pouze thajské univerzity a objevily se v top 500 Times Higher Education a QS World University Rankings. Poptávka po vysokoškolském vzdělávání vedla k založení mnoha dalších univerzit a vysokých škol, veřejných i soukromých. Hodně zdravotnických prostředků v Thajsku je neúměrně soustředěno v hlavním městě. Město má 42 veřejných nemocnic, 5 univerzitních nemocnic, 98 soukromých nemocnic a 4 063 registrovaných klinik. Do nemocnic v Bangkoku jezdí mnoho cizinců kvůli levnějším službám. Odhaduje se, že v roce 2011 navštívilo Bangkok 200 000 zdravotních turistů. Bangkok má relativně mírnou kriminalitu, ve srovnání s městskými protějšky po celém světě. Dopravní nehody jsou hlavní nebezpečí, zatímco přírodní katastrofy jsou vzácné. Ačkoliv hrozba nebezpečí je v Bangkoku poměrně nízká, lidé si musí dávat pozor na kapsáře a podvody s kreditními kartami. Do konce roku 1980 byla v Bangkoku kriminalita zhruba čtyřikrát větší než ve zbytku země. V roce 1990 vzrostly krádeže motorových vozidel a organizované trestné činnosti a to zejména od zahraničních gangů. Obchod s drogami, zejména s metamfetaminovými pilulkami, je také chronický. Nejčastější případ v roce 2010 hlášený policii bylo vloupání a to ve 12 347 případech. Dále krádeže motocyklů s 5 504 případy, 3 694 případů napadení a 2 836 případů zpronevěry. Závažné trestné činy: 183 vražd, 81 loupeží gangu, 265 loupeží, 1 únos a 9 případů žhářství. Trestné činy proti státu byly mnohem častější, včetně 54 068 případů souvisejících s drogami, 17 239 případů zahrnujících prostituci a 8 634 týkající se hazardních her. Statistika dopravních nehod v roce 2010: 37 985 nehod, 16 602 zraněných a 456 úmrtí. Celkové škody byly 426 420 000 bathů. Nicméně, míra smrtelných úrazů je mnohem nižší, než ve zbytku Thajska. Západ ho zná jako Hotel Bangkok. Patří mezi nejhorší vězení na světě, a pokud se zde ocitnete, znamená to, že zde budete více jak 25 let. V posledních letech se počet vězňů téměř ztrojnásobil, protože vláda tvrdě zakročila proti obchodníkům s drogami. Ve vězení si nyní odpykává trest 8 000 trestanců, což je dvakrát více, než je jeho původní kapacita. Vězni tráví v celách 15 hodin denně a světlo na celách svítí 24 hodin denně. První 3 měsíce musíte nosit železné okovy na nohou. Každý desátý odsouzený se pokusí spáchat sebevraždu. Podává se zde jedno jídlo denně a to většinou rýže v masové omáčce. Aby vězeň přežil, potřebuje dostávat peníze od rodiny nebo známých a to minimálně 3 000 Kč měsíčně. Když za vámi přijde vaše rodina, zavedou vás do velké návštěvní místnosti, kde se navzájem překřikuje minimálně dalších třicet lidí, kteří přišli za vašimi spoluvězni. Ve vězení se šíří mnoho chorob jako je žloutenka, HIV nebo tuberkulóza. Když onemocníte, musíte si výdaje s léčením platit sami, takže mnoho chudých vězňů umírá i na méně závažné nemoci. Vězení nalezneme v provincii Nonthaburi u břehu řeky Chao Phraya asi 11 km severně od centra Bangkoku. V Bangkoku se nachází neuvěřitelné množství chrámů. Uvádí se, že jich zde nalezneme kolem 500. Chrámy, jejichž názvy začínají na "Rat-, Racha (čti: rača-), Maha-", byly založeny členy královské rodiny nebo opatrují nesmírně uctívané předměty (před jménem mají často slovo Phra). Takových významných chrámů je v Thajsku kolem 180. Pokud se rozhodnete pro návštěvu nějakého chrámu, pamatujte vždy na slušné a vhodné oblečení. Do některých chrámů vás bez toho ani nevpustí. Tato městská památka by měla být prvním místem, kam turista zamíří. Velký palác, také často nazývaný jako Královský palác, je obrovská stavba, která se nachází v ulici Thanon Na Phra Lan. Stavba paláce začala za vlády Ramy I. roku 1782. Až do roku 1946 zde měla sídlo královská rodina. Celý komplex je obehnán vysokou bílou zdí a je rozdělen do několika částí. Největší stavbou je bezesporu Chakri Maha Prasad (česky Trůnní sál Chakri), kterou slavnostně otevřel Rama V. roku 1882. Součástí paláce je i chrám Wat Phra Kaeo, kde se nachází smaragdová soška Buddhy. Areál je otevřen denně od 8:30 do 15:30. Vstupné (březen 2013) je 500 THB (včetně vstupenky na Vimanmek Royal Mansion). Podrobnější informace naleznete v článku Wat Phra Kaeo. Chrám smaragdového Buddhy je považován za nejposvátnější buddhistický chrám v Thajsku. Je to silný nábožensko-politický symbol thajské společnosti. Nachází se v historickém centru města v areálu Královského paláce, na jehož horní terase byl postaven roku 1784. Branou byl přímo spojen s královskou residencí. V jeho hlavní budově je vysoko na zlatém oltáři uložen nejposvátnější předmět Thajska - soška Buddhy. Není však vytesána ze smaragdu, ale ze zeleného jadeitu a je vysoká 66 cm. První zpráva o ní pochází již z roku 1434. Interiér chrámu kromě ní vyplňují další sochy i nástěnné malby s motivy z Buddhova života. Dveře zdobí scény z eposu Rámájana, doplněné perleťovými ornamenty. V sousedství hlavní svatyně se nachází soukromá kaple pro panovníka. Součástí palácového komplexu je také muzeum, kde jsou k vidění všechny kostýmy, do nichž bývá socha smaragdového Buddhy oblékána. Vstupné do chrámu je společné se vstupem do Královského paláce. Tomuto buddhistickému chrámu se říká Chrám úsvitu a patří mezi nejznámější památky Thajska. Jeho historie sahá minimálně do 17. století, ale do dnešní podoby byl uveden až na začátku 19. století. Je umístěn na západním břehu řeky Čao Praja ve čtvrti Yai. Do roku 1785 zde byla umístěna zmiňovaná soška smaragdového Buddhy do doby, než byla přemístěna do chrámu Wat Phra Kaeo. Dominantou chrámu je pak 82 metrů vysoká věž, ze které je krásný výhled na celou čtvrť. Chrám je otevřen pro veřejnost denně od 8:30 do 17:30. Vstupné je 30 THB pro cizince. Pro Thajce je vstup zdarma. Jedná se o nejmladší chrám v Bangkoku. Byl postaven z italského mramoru roku 1899 na příkaz krále Chulalongkorna (Ramy V.), který je zde i pochován. Mramorový chrám, jak se mu také říká, se nachází ve čtvrti Dusit. Na nádvoří je pak k vidění 53 Buddhových soch z celé Asie. Otevřeno je denně od 6:00 do 18:00 a vstupné činí 20 THB (březen 2013). Tento velký a rozsáhlý chrám sousedí s Královským palácem. Byl založen v 16. století a tím se stává nejstarším chrámem v Thajsku. Největší atrakcí je zajisté obrovská 46 metrů dlouhá a 15 metrů vysoká socha ležícího Buddhy, znázorňující umírajícího Buddhu v pozici, kdy dosáhl nirvány. Chrám je také považován za první centrum veřejného vzdělávání a je někdy nazýván první thajskou univerzitou. Otevírací doba je od 8:30 do 18:00 a vstupné je 100 THB (březen 2013). Palác byl postaven v italském renesančním a neoklasicistním stylu. Stavět se začalo v roce 1907 a stavba byla dokončena roku 1915. Kopule paláce je kopií Dómu Sv. Petra v Římě. Vstupné činí 50 THB. Pro fanoušky astronomie a biologie, se zde nachází ráj na zemi. K muzeu se snadno dostanete ze stanice BTS Ekkamai. Vstupné pak činí 30 THB. Byl vystaven roku 1940 ve stylu art deco, na počest státního převratu v roce 1932. Památník je vysoký 24 m a nachází se nedaleko od Khao San Road. Tento památník byl slavnostně otevřen roku 1940, k uctění hrdinských činů a padlých při konfliktu mezi Thajskem a Francií na hranici mezi Thajskem a Indočínou roku 1939. Tyčí se do výšky 50 metrů. Krásný pohled na něj je z nadzemní rychlodráhy BTS, která ho obkružuje. Hlavní atrakce v Bangkoku je nakupování. Tomu nahrávají velmi nízké ceny zboží a je zvykem o konečné ceně smlouvat. V posledních letech se zvýšil počet supermarketů, kterých je zde ke stovce. Čínská čtvrť se nachází v jedné z nejstarších oblastí Bangkoku. Do oblasti byli Číňané přemístěni v 18. století na příkaz krále Ramy I. Do konce roku 1891 nechal král Rama V. postavit mnoho silnic, včetně Yaowarat Road. Další známé ulice jsou například Charoen Krung Road nebo Mungkorn Road. Existuje zde mnoho obchodů, kde je k mání zlato, oděvy, elektronika, místní pochoutky a mnoho dalšího. Ceny pozemků kolem ulice Yaowarat jsou jedny z nejdražších v Bangkoku, kvůli nedostatku místa pro další stavbu. Pokud chcete poznat čínskou kulturu naplno, navštivte tuto čtvrť v období některého z čínských svátků a vychutnejte si tu nezapomenutelnou atmosféru. Ačkoliv je prostituce v Thajsku nelegální, ve čtvrti Patpong tento zákon neplatí. Pokud si představujete Thajsko jako sexuální ráj, tak je to právě kvůli tomuto místu. Nejznámější ulice se jmenují Soi Cowboy a Nana Plaza, na kterých nalezneme několik slavných go-go barů. Historie této proslulé čtvrti se začala psát roku 1946, kdy se zde nahromadilo několik hospůdek v těsném sousedství. Za války ve Vietnamu se Patpong stal útočištěm amerických vojáků, kteří zde hledali zábavu a relaxaci. Přes den se zde konají veliké trhy, ale musíte počítat s vyšší cenou, než v okolí. A pokud se rozhodnete využít z některých erotických služeb, pamatujte vždy na rizika spojená s pohlavními nemocemi. V Bangkoku nalezneme nespočet tržišť, kde se dají koupit čerstvé potraviny. Ty největší jsou zachycené na mapách. Snad nejlepší tržiště se nachází u hotelu Shangri-La a jmenuje se Bang Rak Market. Tento mrakodrap má 85 podlaží a do výšky měří 304 m. Nalezneme ho v ulici 222 Ratchaprarop Road ve čtvrti Ratchathewi. Je to nejvyšší budova ve městě a zároveň nejvyšší hotel v jihovýchodní Asii. Název je odvozen od jména stavitele, jímž byl Panlert Baiyoke. Projekt vypracovala firma Plan Architects Company. Stavba začala v roce 1990 a rozpočet činil 3,8 miliard THB. Byla dokončena roku 1997 a s přidáním antény o dva roky později se výška budovy zvýšila na 328 metrů. Na 77. patře se nachází veřejná hvězdárna, na 83. patře střešní bar nazvaný "Roof Top Bar & Music Lounge" a v 84. podlaží najdeme krásnou otočnou vyhlídku s rozsahem 360°, nazývanou Nebeská cesta. Samotný Baioke Sky Hotel, zaujímající 22. - 74. patro, nabízí 673 pokojů v dostupné cenové kategorii. Vstupné do hvězdárny a na vyhlídku činí 300 THB. Pokud jste v hotelu ubytovaní, máte to zdarma. Jmenuje se Sukhumit Road a patří mezi nejmodernější oblasti v Bangkoku. Délka ulice je úctyhodných 400 km a táhne se podél východního pobřeží Thajska. Prochází přímořským letoviskem Pattayou a končí v provincii Trat u hranic s Kambodžou. Charakteristickým poznávacím znamením je dnes jedna z linií nadzemní rychlodráhy BTS. Historie tohoto luxusního hotelu sahá až do roku 1876. Bohužel se nám dnes zachovala jen nepatrná část z původního hotelu. Hotel získal několikrát po sobě titul nejlepšího hotelu světa. Jeho součástí jsou i jedny z nejlepších lázní na světě. Této kategorii samozřejmě odpovídají i restaurace a bary. Ceny začínají na 8 000 Kč za noc a cena prezidentského apartmá, které mimochodem zabírá jedno celé patro, činí pak 90 000 Kč za jedno vyspání. Mezi pravidelné návštěvníky patří například Tom Cruise. Ankara, Turecko (2012) Astana, Kazachstán (2004) Brisbane, Austrálie (1997) Budapešť, Maďarsko (1997) Čchao-čou, ČLR (2005) Čchung-čching, ČLR ( .2011) Fukuoka, Japonsko (2006) George Town, Malajsie (2012) Hanoj, Vietnam (2004) Jakarta, Indonésie (2002) Kanton, ČLR (2009) . Lausanne, Švýcarsko (2009) Manila, Filipíny (1997) Moskva, Rusko (1997) Peking, ČLR (1993) Petrohrad, Rusko (1997) Phnom Penh, Kambodža . (2013) Prefektura Aiči, Japonsko (2012) Pusan, Jižní Korea (2011) Soul, Jižní Korea (2006) Tchien-ťin, ČLR (2012) Vientiane, Laos (2004) Washington D.C., USA (1962) Obrázky, zvuky či videa k tématu Bangkok ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Bangkok ve Wikislovníku | NUMERIC | NUMERIC |
007337 | ... V 18. století byly všechny dlouhosrsté kočky nazývané angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka, postupně se však ustálilo rozdělení na kočky angorské, perské a vanské. Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let. První výstava koček se konala v Crystal Palace v Londýně v roce 1871. Objevilo se na ní i několik exemplářů siamské kočky, v té době poprvé dovezené do Evropy. Výstavu zorganizoval spisovatel a malíř Harrison Weir, který také sepsal standardy a byl jedním z posuzovatelů.... | Ve kterém roce se konala první výstava koček? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ko%C4%8Dka_dom%C3%A1c%C3%AD | [
"1871"
] | 241 | 310 | První výstava koček se konala v Crystal Palace v Londýně v roce 1871. | [
{
"start": 305,
"end": 309,
"text": "1871"
}
] | Kočka domácí (Felis silvestris f. catus) je domestikovaná forma kočky divoké, která je již po tisíciletí průvodcem člověka. Stejně jako její divoká příbuzná patří do podčeledi malé kočky, a je typickým zástupcem skupiny. Má pružné a svalnaté tělo, dokonale přizpůsobené lovu, ostré drápy a zuby a vynikající zrak, sluch a čich. Kočka domácí vždy sloužila člověku především jako lovec hlodavců, v současnosti se uplatňuje také jako společník a mazlíček člověka. V některých oblastech Číny je konzumováno/konzervováno kočičí maso, ve třetím světě je kočka domácí rovněž kožešinovým zvířetem a výrobky z kočičí kožešiny se dostávaly i na evropský trh. V červnu 2007 byl však dovoz kočičí kůže a kožešiny do Evropy zakázán. Člověk rozšířil kočku domácí prakticky na všech kontinentech (s výjimkou Antarktidy), na mnoha místech zpětně zdivočela. Divokým předkem domácích koček byla zřejmě kočka divoká, přesněji její africký poddruh kočka plavá, dále snad i kočka divoká evropská a asijská kočka stepní. První kočky se do blízkosti lidí dostaly před 10-12 tisíci lety, v době, kdy začala vznikat první trvalá lidská sídla, ale až z doby před 8 000 lety pocházejí první důkazy existence ochočených koček, a to z dnešního Turecka (oblast Anatolie) a z Kypru. Kolem roku 3000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života v Egyptě, dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie. Pro zemědělce měla kočka obrovský význam jako lovec hlodavců, kteří ohrožovali skladiště obilí a potravin. Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni - Bastet, která byla zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou. Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího Slunce, Měsíce, plodnosti a štědrosti. Poblíž chrámu ve městě Bubastis, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště. Slunečního boha Ra vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé kočky byly balzamovány. Egypťané nepovolovali vývoz koček z Egypta, ale díky fénickým obchodníkům se kočky přesto rozšířily do celého Středomoří. První doklady o kočkách v Evropě nacházíme na řeckých vázách z 5. století př. n. l. V Řecku byla kočka dávána do spojitosti s bohyní Afroditou a Artemis, jejíž kult částečně splynul s kultem Bastet. Kočka domácí byla domestikována také v Asii, asi 1000 let př. n. l. začal jejich chov v Číně a od začátku letopočtu také v Indii. V Indii byla uctívána v podobě bohyně Šasthi, ochránkyně malých dětí a šestinedělek. Indové však věří, že chlupy, které kočce línají, mohou rituálně znečistit člověka, který si s kočkou hraje. V Číně byly kočky pod ochranou buddhismu, byly spojovány s chudobou a mnišstvím, zároveň měly mít moc před chudobou chránit. Na druhou stranu Číňané dodnes příležiostně kočky chovají i pro kožešinu a maso, které se jí hlavně v okolí Kantonu. Čtvrté zvíře v čínském zvěrokruhu je obvykle známo jako zajíc či králík, může jím však být i kočka. Tento rozpor vznikl proto, že kočka i králík se v čínštině označují shodným názvem mao. V Číně je stejně jako v Evropě známa také pověra, že černé kočky přinášejí smůlu. Za vlády římského císaře Octaviana Augusta se dostaly kočky do Říma, kde se staly ozdobou salonů bohatých Římanů. Brzy však se dostaly i do nižších vrstev a římští legionáři si je brali na svá vojenská tažení na sever a tak se kočky dostaly i do Velké Británie. Do 10. století našeho letopočtu byly kočky považovány za hodné ochrany, za přinášející štěstí a v mnohých krajinách (Anglie, Skotsko) byl vydán zákaz jejich zabíjení včetně stanovení pokuty za zabití. Římané převzali kult bohyně Artemis; kterou nazývali Diana, ale ke kočkám zastávali spíše praktický přístup jako k lovcům hlodavců. Další "kočičí" bohyně je skandinávská bohyně čarodějnictví a lásky Freya, která vlastnila kočár tažený kočkami, ovšem divokými. Ještě v 19. století se místy v Německu či Dánsku doporučovalo dívkám, které se chtěly šťastně vdát, aby dobře pečovaly o svou kočku - Freyno zvíře. Kladný vztah ke kočkám má islám, prorok Mohamed měl totiž kočku jménem Muezza, kterou velmi miloval. Na začátku středověku se kočky dostaly z Číny do Japonska, kde měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového nebo chránit staré rukopisy v chrámech před potkany. Japonci však také věřili, že se kočka, která se dožije sta let, promění v čarodějnici. Proto v japonských pohádkách často vystupují čarodějnice, které se teriantropicky proměňují v kočky. V Evropě byla kočka ceněným zvířetem i v raném středověku. Nařízení Karla Velikého v 9. století uvádí kočku mezi zvířaty, která mají být chována v každém selském či klášterním dvoře. Kočka byla chráněna přísnými zákony. Například v 11. století ve Walesu měl ten, kdo by zabil či ukradl kočku z knížecích sýpek, zaplatit tolik oblií, kolik je třeba k zasypání kočky, která visí za ocas a čenichem se dotýká země. Křesťané na kočky původně nahlíželi kladně. Podle jedné legendy kočka zahřívala a chránila Ježíška v jesličkách, za což ji Panna Maria vděčně pohladila po hlavě. Typická kresba na hlavě mourovatých koček proto byla pokládána za stopu tří prstů Matky Boží. Kočka je v katolické ikonografii atributem svaté Gertrudy. Od 13. století se pohled na kočku radikálně změnil s příchodem inkvizice. Tehdy se vše, co předtím na nich lidé obdivovali (pružné pohyby, individualita a nezávislost), stalo podezřelým. Inkvizice vyhlásila kočku za posedlou zlými duchy, protože má v očích pekelný oheň, a za spojence čarodějnic a ďábla. V té době začaly být kočky upalovány spolu s čarodějnicemi, černá kočka se stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil černé kočky za ďábelská stvoření, která chovají pouze kacíři a čarodějníci. Na konci 15. století další papež, Inocenc VIII., přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka. Pronásledování koček bylo na vrcholu v 16.-17. století, kdy byly kočky věšeny, přibíjeny na vrata nebo upalovány v koších (zvláště ve Francii a dnešní Belgii). V belgickém městě Ypres se každoročně druhou středu v květnu koná slavnost Kattenstoet. Zatímco ve středověku a raném novověku při ní byly kočky upalovány a shazovány ze zvonice, v 19. století tyto kruté praktiky zanikly a dnes se jedná naopak o oslavu koček. Kočky měly mít schopnost ovládnout mrtvé tělo a proměnit je v upíra. Přes pronásledování koček v raném novověku používali námořníci kočky na svých lodích pro lov myší a krys. Např. v britském námořnictvu v 18. stol. vznikla "oficiální funkce" lodních koček, majících statut člena posádky. Lodní kočky existovaly ještě ve 20. stol. Jedna z nich jménem Jenny se plavila i na Titanicu.[zdroj?] Takto se postupně kočky dostaly do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. S nástupem osvícenství se situace koček znovu obrátila, v období baroka a především rokoka se staly ozdobou salonů. Postupně se však obyčejná kočka jevila příliš obyčejnou a začalo její šlechtění. V 17. století přivezl cestovatel Pietro della Valle do Itálie první dlouhosrsté kočky z perské provincie Chorasán. V 18. století byly všechny dlouhosrsté kočky nazývané angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka, postupně se však ustálilo rozdělení na kočky angorské, perské a vanské. Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let. První výstava koček se konala v Crystal Palace v Londýně v roce 1871. Objevilo se na ní i několik exemplářů siamské kočky, v té době poprvé dovezené do Evropy. Výstavu zorganizoval spisovatel a malíř Harrison Weir, který také sepsal standardy a byl jedním z posuzovatelů. V roce 1887 byl v Londýně založen Národní klub chovatelů koček, který začal pořádat pravidelné výstavy. V roce 1895 byla uspořádána první výstava koček také ve Spojených státech. Další organizace na sebe nenechaly dlouho čekat: roku 1898 byl ve Velké Británii založen Klub koček, o pět let později vznikla Asociace chovatelů koček, CFA. V roce 1910 přibyl Řídící výbor chovatelů koček (GCCF), v roce 1949 Mezinárodní felinologická federace, FIFe, která je v současnosti hlavní organizací chovatelů koček v Evropě včetně ČR. Existuje však celá řada dalších chovatelských spolků. Kočky domácí jsou si, navzdory dlouhému období domestikace, navzájem stále velmi podobné. Obecné rysy stavby těla jsou stejné - kočka má dlouhé tělo s relativně krátkými končetinami, krátký krk, poměrně širokou a krátkou hlavu a středně dlouhý ocas. V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu činí pak kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5-7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5-4,5 kg. Srst je obvykle krátká, rovná a přilehlá. Ačkoliv je kočka domácí domestikovaná forma kočky divoké, její teritorium se neliší od kočky divoké. Mláďata vrhá a vychovává na suchých místech, obvykle ve stodolách nebo v jiných, podobných hospodářských objektech. Lovit chodí především v noci, protože má větší pravděpodobnost, že vyhledá potravu. V jejím jídelníčku jsou především drobní hlodavci a ptáci. Proto se při lovu pohybuje především na polích a zahradách nebo na stromech. Kočky, které jsou pravidelně krmeny člověkem, loví hlavně pro zábavu a často mají ve zvyku ukazovat své úlovky člověku. Ve dne kočka často odpočívá především na místech, kde se cítí v bezpečí, tzn. na vyvýšených teplých místech jako jsou stromy, trámy na půdách apod. Denně prospí až 16 hodin. Existují tři základní tělesné typy koček: zavalitý typ, který se vyznačuje kratším a kompaktním tělem, hlubokým hrudníkem, širokou zádí, krátkou a kulatou hlavou s plochým obličejem a krátkými končetinami. Typickými plemeny tohoto typu jsou perská a exotická kočka a britská krátkosrstá kočka. Podobný je svalnatý typ, který se někdy zahrnuje pod typ zavalitý. Je pro něj typické dobré osvalení, delší končetiny než u předešlého typu a ne tak kulatá hlava. Tento typ je nejčastějším tělesným typem kočky. Zcela odlišný je útlý typ, nazývaný též štihlý či orientální typ kočky. Kočky tohoto typu mají štíhlé tělo, protáhlou klínovitou hlavu a dlouhé nohy. Extrémně štíhlý typ je typickým znakem současných siamských či orientálních koček. Existují i názory, že zavalitý a svalnatý typ kočky jsou znakem potomků kočky divoké evropské, zatímco útlý typ pochází z kočky plavé. Mezi jednotlivými tělesnými typy existují plynulé přechody. Některá plemena koček se díky selekci stavbou těla výrazněji odlišují, např. japonský bobtail má zkrácený a deformovaný ocas. Americký curl a skotská klapouchá kočka se pak vyznačují změnami ušních boltců. Plemeno munchkin má zase geneticky zkrácené končetiny, podobně jako jezevčík, a stejně jako u nich se jedná o geneticky fixovanou chondrodysplazii. Občas se vyskytují také kočky s polydaktylií, které mají více než pět prstů na každé noze. Kočka je především dokonalý predátor - má ostré smysly, dokáže se potichu plížit i vyvinout velkou rychlost (udává se 48 km/h) a je vyzbrojena zuby a zejména drápy k usmrcení kořisti. Hlava kočky je spíše široká a krátká, mezi jednotlivými plemeny však existují poměrně velké rozdíly v jejím tvaru: britské, exotické a perské kočky (obecně zavalitý typ) mají hlavu nápadně kulatou, evropská krátkosrstá, mainská mývalí kočka či turecká angora se vyznačují mírně protáhlejší hlavou, orientální kočky mají lebku velmi protáhlou. Ještě větší rozdíly jsou v nasazení uší či utváření stopu. Vždy jsou nápadné velké čelisti a oči. Kočka je prstochodec, došlapuje na spodní plochy prstů, které jsou vybaveny měkkými polštářky. Na předních končetinách má kočka pět, na zadních čtyři prsty. Drápy jsou zatažitelné a při chůzi skryté v kožních záhybech. To kočce umožňuje tichý pohyb, který je důležitý pro úspěšný lov. Mimovolným důsledkem je fakt, že stopy kočkovitých šelem díky tomu lze snadno odlišit od stop šelem psovitých. Drápy na předních nohách si kočka obrušuje pravidelným škrabáním, zejména o dřevěné předměty (v přírodě to jsou hlavně stromy), zadní si okusuje. Kůže kočky je kryta srstí, jediná neosrstěná místa jsou nosní zrcátko, polštářky tlapek a bezprostřední okolí struků, genitálií a konečníku. Srst kočky je tvořena až 20 000 chlupy na centimetru čtverečním. U koček se vyskytuje několik typů srsti - krátkosrstá kočka má po celém těle krátkou a přilehlou srst, polodlouhosrsté a dlouhosrsté mají srst delší a zpravidla jemnější. V chovu ušlechtilých koček se udržují i mutace podmiňující zvlněnou srst, jakou mají kočky typu rex, drátovitou srst, která je plemenným znakem americké drsnosrsté kočky, či úplnou bezsrstost sphynxů. Dlouhosrsté kočky línají po celý rok, krátkosrsté pak hlavně na jaře, kdy se zbavují zimní srsti. Na zbarvení srsti se podílí devět lokusů: A, aguti, který způsobuje nestejnoměrnou pigmentaci chlupu; B, který ovlivňuje plné černé zbarvení; C, který řídí plné zbarvení či odznaky; D, který řídí případné ředění . barvy; I, inhibitor zbarvení chlupu; O, lokus pro zrzavé zbarvení; S, lokus, který způsobuje bílou skvrnitost; T, který má na svědomí kresbu srsti; a konečně W, který způsobuje bílou barvu srsti. Kombinace těchto genů vytváří až 235 barevných variet domácí kočky. Základními barvami srsti kočky domácí jsou černá, červená, čokoládová a skořicová, ředěním těchto barev vzniká modrá, želvovinová, lila a plavá. Bílá se za základní barvu nepovažuje, jde o nedostatek pigmentu. Výsledné zbarvení kočky je ovlivňováno také kresbou, která je tvořena interakcí alely A a T. Rozeznáváme čtyři druhy kresby: habešská, při které je srst na těle tvořena pískově žlutými chlupy s černými proužky, a která je typická právě pro habešské kočky, mramorovaná kresba, která je typická třemi hřbetními pruhy a oválnou kresbou na bocích těla, tygrovaná kresba a tečkovaná kresba, které je jediným povoleným zbarvením ocicatů a egyptských mau. Působením genů albinotické série, které omezuje tvorbu pigmentu v srsti, kůži i oční duhovce, vzniká siamské a barmské zbarvení. Tělo kočky je světlé až bílé, na koncových částech těla (končetiny, ocas, uši) se pigment vytváří. Oči koček se siamským zesvětlením jsou vždy modré, oči barmských koček jsou jantarové. Křížením těchto dvou typů zbarvení vzniká jejich přechod, zvaný tonkinské zbarvení. Související informace naleznete také v článku Anatomie kočky domácí. Dospělá kočka má 244 kostí a 512 svalů. Kostra kočky se skládá z lebky, páteře, žeber s hrudní kostí a kostí končetin. Spojení pákovité stavby zadních končetin a silných zádových svalů umožňuje kočce velice rychlý start a mohutné skoky, není však vhodné pro dlouhodobý výkon. Velice pružnou páteř z volně spojených obratlů umožňující ohnutí těla prakticky o 180 stupňů tvoří 7 krčních, 13 hrudních a 7 bederních obratlů, kost křížová (ze 3 srostlých obratlů) a obvykle 20-26 obratlů ocasu. Lebka kočky je středně dlouhá, s dobře vyvinutou mozkovnou a silnými čelistmi. Kočka domácí má úplný sekodontní chrup, který umožňuje potravu trhat, ale ne žvýkat. Mléčný chrup kočky obsahuje 26 zubů. Koťata se rodí jako bezzubá, zoubky se prořezávají 10-30 dní po narození. Výměna mléčného chrupu za trvalý probíhá obvykle od 3. do 6. měsíce věku. Trvalý chrup se skládá z 30 zubů, přičemž z horní čelisti jich vyrůstá 16, z dolní 14. Skus je klešťovitý, to znamená, že řezáky obou čelistí se dotýkají řeznými plochami. Při posuzování pravidelnosti skusu u šlechtěných plemen koček se povoluje tolerance 2 mm. Větší odchylky se označují za předkus či podkus a jsou nežádoucí. Vzhledem k možné dědičné podmíněnosti se jedinci s předkusem či podkusem vyřazují z chovu. Kočka domácí má vynikající zrak, sluch i čich. Oproti člověku má sice menší zorné pole (205 stupňů oproti 220 stupňům u člověka), vidí však ostřeji a v šeru ji napomáhá tapetum lucidum, vrstva buněk nacházející se na cévnaté vrstvě za sítnicí, které odrážejí dopadající světlo. Tato schopnost způsobuje charakteristický zlatozelený svit, který lze v očích kočky za šera pozorovat. Na světle se kočičí zornice stáhne do úzké štěrbiny. Kočka vnímá některé barvy, v jejím světě je však nejdůležitější pohyb a barvy nehrají důležitou roli. Kočky mají výborný sluch, čemuž napomáhají pohyblivé ušní boltce. Kočka domácí má schopnost přesně rozlišit, odkud daný zvuk vychází. Spodní hranice slyšení je asi 30 Hz, tedy stejně jako u člověka, horní hranice je pak asi o dvě oktávy výše než u lidského sluchu, 45 kHz. Nosní sliznice kočky obsahuje asi 200 miliónů čichových buněk. Čich slouží kočce k nalezení kořisti, k orientaci v prostředí a ke komunikaci s ostatními kočkami. Kočka domácí má zachovaný Jacobsonův orgán, kterým může také přijímat určité pachy, jako jsou feromony vylučované říjícími kočkami. Chuť je těsně spojená s čichem. Zajímavé je, že kočky nemají schopnost vnímat sladkou chuť. Hmat je ze všech smyslů nejméně vyvinut. Nejcitlivějším místem na těle kočky je jazyk, dále čenich a tlapky. Na tlapkách jsou citlivé receptory vnímající vibrace, díky kterým může kočka zaznamenat i nepatrné chvění. Schopnost koček předpovídat zemětřesení je zřejmě dána právě touto citlivostí. Kočka domácí má dále na hrudních končetinách a na obličeji citlivé hmatové vousy, které ji umožňují orientaci i v naprosté tmě. Kočka je do značné míry necitlivá vůči vysokým teplotám - povrch rozehřátý na 44 °C již člověku připadá jako horký a dotyk vnímá jako bolest, kočka teplotu povrchu vnímá jako nepříjemnou až při 52 °C. Kočka domácí je teplokrevný živočich, její vnitřní tělesná teplota je 38,0-39,5 °C, měří se obvykle v konečníku lékařským teploměrem. Koťata a mladí jedinci mají tělesnou teplotu trochu vyšší, dospělí kastráti naopak trochu nižší. Dechová frekvence zdravé kočky, v klidu při pokojové teplotě, se pohybuje od 20 do 30 nádechů za minutu, tepová frekvence se pohybuje mezi 110 až 130 tepy za minutu. Je to tvor s krepuskulární aktivitou a přirozeně je nejaktivnější večer a v brzkých ranních hodinách. Denně prospí 12-16 hodin, přičemž platí, že útlý, orientální typ je aktivnější než typy zavalité. Kočky žijící divoce se dožívají v průměru 3-5 let, zatímco doma chované kastrované kočky až 15 let. Guinessova kniha rekordů uznává jako nejstarší kočku Creme Puff, která se narodila 3. srpna 1967 a dožila se 38 let. Na věk dožití kočky působí mnoho faktorů - její zdraví, výživa a i to, jestli chodí ven a vystavuje se tak nebezpečí úrazu. Podle statistik se kastrovaná zvířata dožívají delšího věku než nekastrovaná, která mají sklon více se toulat. Většina koček pohlavně dospívá v 7. až 9. měsíci, kočky obvykle dospívají později než kocouři. U některých jedinců může dojít k pohlavní dospělosti už v 6 měsících věku, naopak u některých plemen, zvláště větších, dochází k pohlavní dospělosti až po jednom roce věku jedince. Časnější nástup stimuluje styk s již cyklujícími kočkami či kocoury. Protože kočky tělesně dospívají později, než dojde k dospělosti pohlavní, neměly by se nakrývat před dosažením alespoň 12 měsíců věku. Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat. Kočka domácí je sezónně polyestrické zvíře, k říji dochází v průběhu celého roku vyjma zimy. Pouze v případě horkého léta může být říje omezená jen na jaro a podzim. Říje trvá u koček zhruba 7 dní, ale její délka může být u konkrétních jedinců velice variabilní (zpravidla se však vejde do 3-15 dnů. Období mezi jednotlivými říjemi může být pouze tři týdny až měsíc. Klasickými příznaky říje jsou neklid, protahování se, otírání se o nohy chovatele, nepravidelný a snížený příjem potravy a vytrvalé snahy uniknout ven za kocourem. Při silnějším pohlazení po zádech se většina koček staví do pářícího postoje (přední končetiny natažené vpředu, hrudník se dotýká země, pokrčené zadní nohy posunuté pod břichem a ocas nahoře nebo na straně). Kocouři v období říje projevují taktéž neklid, jsou více cítit a ve zvýšené míře značkují močí své teritorium. Volně žijící kočky ohlašují říji močí a naléhavým voláním, na které často odpoví více kocourů. Kočka se otírá o předměty a válí se po zemi. Kocouři přilákáni pachem a voláním říjící se samice bojují o právo se pářit. Někdy stačí jen ritualizovaná agrese, velmi často však dojde i k fyzické konfrontaci. S kočkou se často spojí jen jediný, nejsilnější kocour z celé skupiny, i když výjimkou není ani superfekundace, což je jev, při kterém je kočka během jedné říje oplodněna více kocoury a v jednom vrhu jsou koťata různých otců. Když je kočka připravená k páření, dá to kocourovi najevo tím, že zaujme pářící postoj. Koitus trvá jen několik sekund a skončí násilným odstrčením kocoura kočkou, kočka může kocoura i napadnout. Během styku s kocourem teprve drážděním samičích pohlavních cest dojde k ovulaci (provokovaná ovulace). Nespáří-li se kočka, říjový cyklus se vrací zpět do proestru a další říje může nastat už za další týden. U kočky může říje nastat i v průběhu březosti, kočka se může pářit a výsledkem je superfetace, kdy jsou v děloze kočky plody různého stáří. Březost domácí kočky trvá přibližně 9 týdnů, fyziologická délka březosti počítána od krytí se pohybuje v rozmezí od 56 do 71 dní, průměrně 65 dní. Březí kočky bývají klidnější a přijímají více potravy. Prvním příznakem březosti je ztmavnutí struků, které se objeví za 2-3 týdny po krytí. V druhé třetině březosti je u většiny koček vidět zvětšené břicho a slabiny. Mléčné žlázy bývají zvětšené a překrvené, patrné v srsti. V poslední třetině březosti je, zvláště při větším počtu mláďat, břicho nápadně zvětšené. Již kolem 26.-30. dne březosti je možná diagnostika pomocí ultrazvukového vyšetření kočky. U koček, které se sice pářily, ale nezabřezly, se totiž může objevit falešná březost, pseudogravidita, která věrně připomíná březost skutečnou. Tento stav je způsoben tím, že došlo k ovulaci a hormonální vyladění organismu odpovídá skutečné březosti, ale bez přítomnosti plodů v děloze. Místo porodu končí říjí, která nastane v době očekávaného porodu nebo dříve. V posledních dnech před porodem dochází k výraznému zvětšení mléčných žláz, uvolnění pánve a ke zduření vulvy. Kočka může být neklidná, vyhledává tmavá a tichá místa k vrhu. Délka porodu je individuální a záleží mimo jiné na velikosti vrhu, může trvat až 24 hodin. Obyčejně se rodí 4 až 6, ale také až 10 koťat. Podrobnější informace naleznete v článku Kotě. Koťata se rodí slepá a hluchá, osrstěná. Hmotnost se pohybuje okolo 57-114 gramů. Koťata mají hned po narození vyvinutý čich a hmat, tyto dva smysly používají k nalezení bradavky matky. Hned po porodu se matce začne vylučovat mlezivo (kolostrum), první potrava pro novorozená koťata. Teprve později jsou koťata krmena mlékem. Kočičí mléko je albuminové, neobsahuje kasein a jen malé množství laktózy, proto je kravské mléko jako náhradní potrava pro koťata nevhodné a nebezpečné. Náhradním řešením pro krmení koťat, která ztratila matku, jsou specializované mléčné náhražky nebo v nouzi kondenzované mléko, ředěné vlažnou vodou. Koťata podporují produkci mléka masírováním okolí bradavek ("mléčný krok") a předením. Silnější jedinci obvykle vyhledávají přední páry bradavek, v nichž je produkce mléka intenzivnější. Pijí několikrát denně, zbytek času prospí. Kočka koťatům masíruje břicho, anální otvor a genitálie, čímž podporuje vylučování moči a trusu. Koťata sama ještě nejsou schopna samostatného vylučování. V tého fázi koťata rychle rostou a po týdnu by měla zdvojnásobit svojí porodní váhu. Koťata otvírají oči kolem 10. dne věku. V té době váží okolo 200 gramů. Začínají vnímat svoje okolí a aktivně ho prozkoumávat. Učí se pohybovat a od třetího týdne se objevují první hry, při kterých se učí běhat, skákat, plížit se a lovit, koťata poznávají okolí. Na konci prvního měsíce věku váží okolo 300 gramů a začínají se sama čistit. V tomto období je chovatel může začít přikrmovat. Koťata jsou čistotná a už v tomto věku se mohou naučit používat kočičí toaletu. Období mezi pátým až sedmým týdnem je důležité pro socializaci koťat. Koťata si vytvářejí vztah k vlastnímu druhu a k druhům, se kterými přicházejí do styku. Koťata, která v tomto období neměla kontakt s člověkem, se budou lidem celý život vyhýbat a nikdy z nich nevyrostou přítulné kočky, na rozdíl od koťat, která měla v tomto období možnost socializace na člověka. Ve věku deseti týdnů už jsou koťata vůči novým věcem obezřetnější a jejich povahy jsou plně vyvinuté. Ve třech měsících jsou již plně odstavená. Dvanáct týdnů věku je u ušlechtilých plemen koček doporučený věk odběru koťat a jejich prodeji novému majiteli. V tomto věku jsou koťata velmi hravá a učí se sociálnímu chování. Ve volné přírodě, kde koťata zůstávají s matkou, ji následují při každodenních činnostech a učí se samostatně lovit. Okolo pátého měsíce věku dojde k výměně zubů. Po dosažení pohlavní dospělosti vyniknou pohlavní rozdíly mezi kočkou a kocourem. Kocour bývá větší, má širší krk a větší hlavu. Kočky bývají menší a jejich hlava má tvar trojúhelníku (záleží však na plemeni). Nekastrovaný kocour je teritoriální a svůj revír si značí močí a otíráním se o předměty. Ze svého teritoria vyhání vetřelce. Na rozdíl od kočky se toulá a při hledání samice v říji může strávit několik dní mimo domov. Revír nekastrovaného kocoura je asi třikrát větší než teritorium nekastrované kočky. Kočky nesnášejí změnu prostředí a nerady cestují, při hrách ale nejsou tak agresivní jako kocouři. Po kastraci se však značná část povahových rozdílů mezi kocourem a kočkou ztratí. Kastrace koček je jediný spolehlivý způsob, jak u koček chovaných v bytě eliminovat říji a její projevy (rozstřikování moči, hlasové projevy) a jak u divoce žijících koček nebo koček s výběhem zamezit produkci nežádoucího potomstva. Kastrované kočky mají větší průměrnou délku života, drží se více doma, jsou přítulnější, mazlivější a klidnější. Není pravda, že kastrovaná kočka ztratí schopnost lovit myši, tloustnutí kastrátů je spíš než přímý důsledek kastrace následkem sníženého energetického výdeje jedince. Kastrace se kromě koček chovaných doma používá také na kočky volně žijící venku. Ovariohysterektomie je kastrace koček, samic. Jedná se o chirurgické odstranění vaječníků, vejcovodů a dělohy. Zákrok se provádí v narkóze a kočka se po ní zotavuje několik dní. Kastrace kočky vede k odstranění všech doprovodných projevů řije, kočka už nikdy nebude mít koťata. Kastrace je spolehlivou ochranou proti nemocem pohlavních orgánů (pyometra, rakovina dělohy aj.), výzkumy ukazují, že výrazně zmenšuje riziko výskytu rakoviny mléčné žlázy. Existuje alternativní řešení kastrace, a to sterilizace. Ta spočívá v podvázání vaječníků; sterilizace však neovlivňuje hormonální hladinu, kočka stále bude mít říji, i když nebude moci zabřeznout. Sterilizace také nemá žádný efekt jako ochrana před rakovinou. Současně může dojít i ke vstřebání podvazujícího materiálu a tím obnovení fertility kočky. Orchiektomie je kastrace kocourů. Jde o chirurgický zákrok, při kterém se odstraní varlata, nadvarlata a část chámovodu. Tento zákrok by se měl provádět až v pohlavní dospělosti kocoura, ve věku kolem jednoho roku. Brzká kastrace může vést ke tvorbě močových kamenů, protože močová trubice neměla čas se pořádně vyvinout a rozšířit. Také může dojít k nevyvinutí sekundárních pohlavních znaků, které odlišují kočku od kocoura (větší vzrůst, tzv. kocouří hlava). Vzhledem k relativní jednoduchosti zákroku je kocour do 24 hodin po kastraci v původní kondici. Do dvou měsíců po kastraci je však ještě schopen zplodit potomstvo, protože při kastraci nedojde k odstranění všech spermií z vývodných pohlavních cest. Kastrace odstraňuje nežádoucí projevy říje jako toulání, vyhledávání koček v říji, značkování teritoria a upravuje intenzivní zápach moči. Kastráti jsou klidnější a raději se zdržují doma, nemají potřebu bojovat o teritorium či kočky. Související informace naleznete také v článku Plemena koček. Díky šlechtění (plemenitbě, chovu) vznikla celá řada jednotlivých plemen kočky domácí, která se navzájem liší nejenom barvou srsti a její kvalitou, ale i stavbou těla, velikostí a barvou očí i povahovými vlastnostmi. I v současné době vznikají nová plemena koček. Šlechtění koček si vyžaduje znalosti o daném plemeni (znalost uznaného standardu vyhlášeného FIFe, případně jiných organizací, které dané plemeno uznávají. Zároveň je třeba být členem nějakého klubu chovatelů, který svými vnitřními předpisy usměrňuje pravidla chovu koček s průkazem původu. Do chovu jsou v dnešní době připuštěni pouze jedinci odpovídající platnému standardu. To, zda jedinec standardu odpovídá, určí na výstavě posuzovatel. Každá základní organizace chovatelů koček stanoví ve svých předpisech chovatelům určitá práva a povinnosti, specifikuje zásady plemenitby daného plemene, které chovatel musí dodržovat a taktéž určuje podmínky, po jejichž splnění je možné jedince zařadit do chovu (určuje kolik a jakých výstav s . jakým hodnocením musí jedinec absolvovat, jaký musí být jeho zdravotní stav a věk atd.) Na dodržování těchto předpisů dohlíží poradce chovu (zkušený chovatel, který má pravomoc vystavovat příslušné dokumenty, pomáhá jednotlivým chovatelům a dohlíží na jejich činnost). V současné době se často hovoří o takzvaném týrání chovem - což je situace, kdy se u zvířat přešlechťují některé fyziologické znaky do té míry, že zvířatům znemožňují normální život. Jedná se například o perské kočky a další exotické kočky, které mají na základě deformovaného nosu a tlamy dýchací potíže. Toto týraní není doposud právně zakázáno a je tudíž na jednotlivých chovatelských organizacích, jak se k tomuto problému postaví. Vzteklina - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka. Vždy končí smrtí. Prevencí je každoroční očkování. Borelióza - mohou se nakazit všichni savci včetně člověka. Je přenášena klíšťaty a komáry. Prevencí je každoroční očkování a používání repelentů, které zabrání přisátí klíštěte. Panleukopénie - postihuje pouze kočky, často malá koťata. Často končí smrtí. Prevencí je očkování. Virová rhinotracheitis - postihuje pouze kočky. Prevencí je očkování. Kaliciviróza - postihuje pouze kočky. Prevencí je očkování. Infekční peritonitída (Feline Infectious Peritonitis, FIP) - postihuje pouze kočky, vždy končí smrtí. Prevencí je vakcinace (vakcinace není nikdy 100%, je možné ji provést pouze u koček, které nepřišly nikdy do styku s koronaviry a takových koček není mnoho. Koronaviry jsou běžně přítomny v těle kočky a většina koček nikdy FIP neonemocní. Ovšem pokud je kočka nějakým způsobem oslabena - genetika, stres, infekce - viry v těle se přemnoží a mohou zmutovat. V ČR neexistuje test, který by prokázal, zda má kočka v sobě koronaviry "normální" nebo ty zmutované, jen to, že jsou v těle přítomny, což ovšem nemusí znamenat, že kočka onemocní FIP. U očkování se navíc diskutuje o jeho negativních účincích a většina chovatelů ho nedoporučuje. FIV, "kočičí AIDS" - postihuje pouze kočky, končí smrtí. kočičí leukóza, FeLV - postihuje pouze kočky, končí smrtí. Prevencí je vakcinace. Campylobakterióza - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka. Člověk se nakazí z infekčního trusu, projevuje se žaludečními a střevními problémy. Kočky se nakazí jen zřídka. Prevencí je hygiena. Salmonelóza - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka, i plazi. Prevencí je hygiena. Tuberkulóza - kočka se nakazí od nemocného člověka. Dermatofytóza - kožní plíseň - mohou se nakazit všichni savci včetně člověka, k nákaze dochází přímým kontaktem nebo pobytem v kontaminovaném prostředí. U člověka i u zvířat se projevuje kožními změnami. Prevencí je očkování a hygiena. Giardióza - původcem je Giardia intestinalis. Jedná se o průjmové onemocnění mladších koček nebo oslabených jedinců. Toxoplazmóza - původcem je prvok Toxoplasma gondii. Kočky jsou definitivním hostitelem, mezihostitelem jsou ostatní savci včetně člověka. Trichomoniáza - původcem je Tetratrichomonas felistomae. Postihuje nejčastěji ústní dutinu. Teilerióza - původcem je Theileria felis. Onemocnění koček a kočkovitých v Severní Americe, prvok napadá lymfocyty a červené krvinky. Izosporóza - původcem jsou kokcidie Isospora felis a I. rivolta. Střevní onemocnění postihující zejména koťata do stáří 4 měsíců. motolice Paragonimus westermani (motolice plicní) - motolice vyskytující se v Asii, Africe a Jižní Americe. Kočka se nakazí pozřením sladkovodních raků a krabů, motolice se lokalizují v plicích a vyvolávají zánět plic. Opistorchis felineus a O. viverrini - jsou motolice postihující játra a žlučovody. Vyskytují se především v Asii a ve východní Evropě. Kočka se nakazí pozřením masa kaprovitých ryb. tasemnice Mesocestoides lineatus Dipylidium caninum (tasemnice psí) - nejběžnější tasemnice u masožravců v Česku Echinococcus multilocularis - definitivním hostitelem je kočka a pes. Tasemnice je nebezpečná pro člověka. hlístice Toxocara cati (škrkavka kočičí) - nejběžnější střevní hlístice u koček Toxascaris leonina (škrkavka šelmí) Ancylostoma tubaeforme Aelurostrongylus abstrusus - způsobuje plicní červivost koček Trichuris vulpis (tenkohlavec liščí) - červi způsobující záněty slepého a tlustého střeva Capillaria aerophila - napadá plíce. Zaklíštění - kočky napadají klíšťata různých druhů, v Česku nejčastěji Ixodes ricinus, význam tkví především v přenosu infekčních onemocnění (tularémie, borelióza, babesióza) Ušní svrab - původcem je Otodectes cynotis Notoedrový svrab - původcem je zákožka Notoedres cati Cheyletielóza - původcem je Cheyletiella yasguri Trombikulóza - původcem je sametka podzimní (Neotrombicula autumnalis) Všenky - Felicola subrostratus Blechy - napadají všechny savce. Prevencí je hygiena a odblešování zablešených koček. The World Cat Congress / WCC - web - není chovatelskou organizací v pravém slova smyslu (neregistruje kočky, nepořádá výstavy), ale konfederací největších chovatelských organizací, jejímž hlavním účelem je podpora vzájemné spolupráce a koordinace společných akcí a činnosti. Fédération Internationale Féline (FIFe) - web Cat Fanciers' Association (CFA) - web The International Cat Association (TICA) - web World Cat Federation (WCF) - web The Governing Council of the Cat Fancy . (GCCF) - web The Australian Cat Federation Inc. (ACF) - web New Zealand Cat Fancy (NCF) - web The Southern Africa Cat Council (SACC) - web American Cat Fanciers Association (ACFA) - web The Canadian Cat Association/Association Feline Canadienne (CCA/AFC) - web | DATETIME | DATETIME |
012535 | Sojové mléko či sojový nápoj je označení pro nápoj vyráběný ze sóji namáčením, drcením, vařením a následným přecezením. Sojové mléko ve skutečnosti mlékem není, nazývá se tak pro svou barvu a proto, že je používáno jako náhražka mléka například ve veganské kuchyni. Vedlejším produktem výroby sojového mléka je okara. == Rozšíření == Sojové mléko je používáno především v Číně. Rozšířeno je i v Japonsku, ale nedosahuje tam takového rozšíření jako mléko kravské, používá se především k výrobě tofu. V posledních letech se rozšiřuje i v západním světě, jako nástroj zdravého životního stylu. Používá se také k vaření a pečení. Proběhla kauza ohledně genetické modifikace sojových bobů[kdy?]. Dodavatelé sojových produktů proto označují nemodifikované produkty značkou. Obrázky, zvuky či videa k tématu Sojové mléko ve Wikimedia Commons | Jaké mléko je používáno v Číně? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sojov%C3%A9_ml%C3%A9ko | [
"sojové"
] | 334 | 377 | Sojové mléko je používáno především v Číně. | [
{
"start": 334,
"end": 340,
"text": "sojové"
}
] | Sojové mléko či sojový nápoj je označení pro nápoj vyráběný ze sóji namáčením, drcením, vařením a následným přecezením. Sojové mléko ve skutečnosti mlékem není, nazývá se tak pro svou barvu a proto, že je používáno jako náhražka mléka například ve veganské kuchyni. Vedlejším produktem výroby sojového mléka je okara. == Rozšíření == Sojové mléko je používáno především v Číně. Rozšířeno je i v Japonsku, ale nedosahuje tam takového rozšíření jako mléko kravské, používá se především k výrobě tofu. V posledních letech se rozšiřuje i v západním světě, jako nástroj zdravého životního stylu. Používá se také k vaření a pečení. Proběhla kauza ohledně genetické modifikace sojových bobů[kdy?]. Dodavatelé sojových produktů proto označují nemodifikované produkty značkou. Obrázky, zvuky či videa k tématu Sojové mléko ve Wikimedia Commons | ADJ_PHRASE | OTHER |
002637 | Priština, také nazývaná Pristina (srbsky: П nebo Priština, albánsky: Prishtinë nebo Prishtina, audio) je hlavním městem Kosova, které je jak oficiálně prohlášeným nezávislým státem, tak i autonomní jednotkou Srbska. Za dob Římské říše existovalo 15 km od Prištiny město Ulpiana. Město bylo zničeno, ale opět obnoveno za dob císaře Justiniána I.. Zbytky starého římského města lze stále spatřit. Po pádu Říma se Priština dostala z ruin bývalého římského města. Město se nachází na křižovatce silnic vedoucích do všech směrů na celém Balkáně. Z tohoto důvodu se Priština stala důležitým obchodním centrem na hlavních obchodních cestách Jihovýchodní Evropy. Po Bitvě na Kosově poli se Priština dostala pod nadvládu Osmanské říše. V roce 1912 se spolu se zbytkem Kosova stala součástí nově vzniklého nezávislého státu Albánie. O rok později se však spojila se Srbským královstvím. V roce 1918 se Kosovo stalo součástí nově vytvořené Jugoslávie. V roce 1946 se Priština stala hlavním městem autonomního státu Kosova. Mezi... | Jaké je hlavní město Kosova? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pri%C5%A1tina | [
"Priština"
] | 0 | 215 | Priština, také nazývaná Pristina (srbsky: П nebo Priština, albánsky: Prishtinë nebo Prishtina, audio) je hlavním městem Kosova, které je jak oficiálně prohlášeným nezávislým státem, tak i autonomní jednotkou Srbska. | [
{
"start": 0,
"end": 8,
"text": "Priština"
},
{
"start": 49,
"end": 57,
"text": "Priština"
}
] | Priština, také nazývaná Pristina (srbsky: П nebo Priština, albánsky: Prishtinë nebo Prishtina, audio) je hlavním městem Kosova, které je jak oficiálně prohlášeným nezávislým státem, tak i autonomní jednotkou Srbska. Za dob Římské říše existovalo 15 km od Prištiny město Ulpiana. Město bylo zničeno, ale opět obnoveno za dob císaře Justiniána I.. Zbytky starého římského města lze stále spatřit. Po pádu Říma se Priština dostala z ruin bývalého římského města. Město se nachází na křižovatce silnic vedoucích do všech směrů na celém Balkáně. Z tohoto důvodu se Priština stala důležitým obchodním centrem na hlavních obchodních cestách Jihovýchodní Evropy. Po Bitvě na Kosově poli se Priština dostala pod nadvládu Osmanské říše. V roce 1912 se spolu se zbytkem Kosova stala součástí nově vzniklého nezávislého státu Albánie. O rok později se však spojila se Srbským královstvím. V roce 1918 se Kosovo stalo součástí nově vytvořené Jugoslávie. V roce 1946 se Priština stala hlavním městem autonomního státu Kosova. Mezi lety 1953-1999 vzrostl počet obyvatel z 24 000 na více než 300 000. Největší nárůst nastal u zdejšího albánského obyvatelstva, které se sem přestěhovalo z horských pastvin. Na konci druhé světové války bylo Kosovo jednou z nejvíce rurálních oblastí v rámci celé Jugoslávie; sestěhovávání obyvatelstva do měst tak znamenalo bouřlivý růst. V 60. letech byla zbudována v Prištině pobočka Bělehradské univerzity, která se po protestech v listopadu 1968 postupně osamostatnila. Po osamostatnění a vyhlášení Republiky Kosovo, ke kterému došlo 17. února 2008, se stala Priština jejím hlavním městem. Priština se rozkládá na ploše 572 km2 v nadmořské výšce 652 m. Leží v severovýchodní části Kosova. 250 km jižně od srbského Bělehradu, 180 km západně od bulharské Sofie a 70 km severně od makedonské Skopje. Z Prištiny je dobrý výhled na pohoří Šar planinu, která leží několik desítek kilometrů na jih. Na západ od Prištiny leží dvě další města, Obilić a Kosovo Polje, která jsou již prakticky předměstími Prištiny. Středem Prištiny protéká jediná řeka, která však byla svedena do podzemních tunelů, a na povrch vystupuje až za městem. Počet obyvatel města je 198 000. Většinu tvoří Albánci, dále zde žijí Srbové, Bosňáci, Romové a jiní. Podíl srbské menšiny ale od 80. let 20. století silně klesal, neboť po kosovské válce většina prištinských Srbů opustila Kosovo nebo utekla do srbské enklávy Gračanica. V Prištině má sídlo kosovská vláda i Dočasná správní mise OSN v Kosovu. Počet registrovaných podniků v Prištině je v současné době 8725, s celkem 75 089 zaměstnanci. Mezi Prištinou a městem Kosovo Polje byla vybudována větší průmyslová zóna. Pro železniční dopravu je důležité nádraží ve městě Kosovo Polje 7 km jihovýchodně od centra Prištiny. Nádraží přímo v Prištině má význam jen pro místní dopravu. Jihozápadním směrem (cca 19 km od centra města) se nachází také Mezinárodní letiště Priština. Kosovské muzeum v Prištině má rozsáhlé archeologické sbírky a etnologické artefakty. Historie Hodinové věže, neboli Sahat kula, sahá až do 19. století. Po požáru byla věž rekonstruována s použitím cihel. Původní zvon s datem výroby 1764 byl dovezen z Moldavska. V roce 2001 byl starý hodinový stroj byl nahrazen elektrickým. Jedná se o správní, vzdělávací a kulturní centrum celého Kosova. Sídlí zde Prištinská univerzita (Universiteti i Prishtinës, založena 1970), která v dobách ještě bývalé Jugoslávie patřila k největším vysokým školám v zemi. Ve městě je velmi málo parků a městských lesů. Parku i Qytetit (Městský park) patří k jediným skutečným zeleným místům ve městě. Mnohem větší Gërmia park se nachází na východ od města. Po vybudování nového náměstí Matky Terezy zde bylo vysázeno mnoho stromů a květin. Basketbal je od roku 2000 jeden z nejpopulárnějších sportů v Kosovu. Tento sport je v Prištině zastoupen dvěma týmy. Fotbal je zde také velmi populární. FC Prishtina hraje své domácí zápasy na městském stadionu. Dalším oblíbeným sportem ještě z dob bývalé Jugoslávie je zde házená. Madrid, Španělsko Tirana, Albánie Podgorica, Černá Hora Ankara, Turecko Slovníkové heslo Priština ve Wikislovníku Galerie Priština ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Priština ve Wikimedia Commons | LOCATION | LOCATION |
008940 | Vlajka Nigeru byla přijata v roce 1959 (pravděpodobně 23. listopadu). Tvoří ji tři vodorovné pruhy v barvách (shora dolů) oranžové, bílé a zelené, kde oranžová symbolizuje poušť, bílá mír a čistotu a zelená naději a též úrodná území v povodí Nigeru. Uprostřed prostředního pruhu je oranžový kruh, představující slunce. Vlajka má netradiční poměr stran 6:7 (v historických pramenech nebylo dohledáno, zdali má tento poměr nějaký význam). Vlajka je však zobrazována nigerskou vládou v tiskových výstupech nekonzistentně i v jiných poměrech. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Flag of Niger na anglické Wikipedii. === Související články === Státní znak Nigeru Nigerská hymna === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Nigerská vlajka ve Wikimedia Commons | Jaká je barva kruhu na vlajce Nigerie? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nigerská_vlajka | [
"oranžový"
] | 250 | 318 | Uprostřed prostředního pruhu je oranžový kruh, představující slunce. | [
{
"start": 282,
"end": 290,
"text": "oranžový"
}
] | Vlajka Nigeru byla přijata v roce 1959 (pravděpodobně 23. listopadu). Tvoří ji tři vodorovné pruhy v barvách (shora dolů) oranžové, bílé a zelené, kde oranžová symbolizuje poušť, bílá mír a čistotu a zelená naději a též úrodná území v povodí Nigeru. Uprostřed prostředního pruhu je oranžový kruh, představující slunce. Vlajka má netradiční poměr stran 6:7 (v historických pramenech nebylo dohledáno, zdali má tento poměr nějaký význam). Vlajka je však zobrazována nigerskou vládou v tiskových výstupech nekonzistentně i v jiných poměrech. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Flag of Niger na anglické Wikipedii. === Související články === Státní znak Nigeru Nigerská hymna === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Nigerská vlajka ve Wikimedia Commons | ADJ_PHRASE | OTHER |
008979 | ... nevybíravými metodami strhli absolutní moc. Hitler se tvrdě vypořádal s opozicí ve vlastní straně i mimo ni, k obětem takzvané noci dlouhých nožů z 29. na 30. června 1934 patřili i velitelé stranické milice SA nebo předchozí kancléř Kurt von Schleicher. Německo začalo zbrojit a Hitler metodou stupňování požadavků a hrozbou agrese dosáhl významných ústupků ze strany západních států. Roku 1938 tak k Německé říši mohl připojit Rakousko a na základě Mnichovské dohody část Československa. Roku 1939 obsadila německá vojska zbytek českých zemí a po dohodě se Sovětským svazem větší část Polska. Napadení Polska však vyvolalo globální válku, v níž bylo Německo zprvu úspěšné. Roku 1940 německá armáda zvítězila nad Francií, následujícího roku přepadla Sovětský svaz a postoupila hluboko do jeho území. Od roku 1943 však začala nabývat vrchu koalice Spojenců a Hitler svými nevhodnými zásahy do velení armády situaci ještě zhoršoval.... | Jak Adolf Hitler dosáhl ústupků ze strany západních států? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Hitler | [
"stupňování požadavků a hrozbou agrese"
] | 258 | 388 | Německo začalo zbrojit a Hitler metodou stupňování požadavků a hrozbou agrese dosáhl významných ústupků ze strany západních států. | [
{
"start": 298,
"end": 335,
"text": "stupňování požadavků a hrozbou agrese"
}
] | Adolf Hitler (20. dubna 1889 Braunau am Inn - 30. dubna 1945 Berlín) byl německý nacistický politik rakouského původu, od roku 1933 do své smrti kancléř a diktátor nacistického Německa. Jako takzvaný Vůdce (německy Führer) byl odpovědný za zločiny nacistického režimu, zejména za vyvražďování Židů, Romů a postižených. Agresivní politikou zprvu dosahoval územní zisky a ústupky jiných států, roku 1939 však napadením Polska vyvolal druhou světovou válku, v níž Německo nakonec utrpělo drtivou porážku. Hitler pocházel z rodiny rakouského celního úředníka. Byl nadaný, nedokázal však systematicky pracovat a dodržovat kázeň, a proto nedosáhl maturity. Toužil stát se umělcem, pro nedostatek výtvarného talentu však nebyl přijat na uměleckou školu. Po smrti rodičů se protloukal ve Vídni jako nezaměstnaný bez domova. V té době se utvrdil ve svých nacionalistických, rasistických a antisemitských názorech a začal se zajímat o politiku. Roku 1913 se přesunul do Mnichova a po vypuknutí první světové války se dobrovolně přihlásil do německé armády. Byl v bojích raněn a vyznamenán. V roce 1919 vstoupil do tehdy nepatrné nacistické strany a brzy na sebe strhl její vedení, když dokázal svým charismatickým a populistickým řečnictvím zmnohonásobit členstvo. Vedl nezdařený mnichovský puč 8. a 9. listopadu 1923, po němž byl sice odsouzen do vězení, kde setrval přes rok, využil však soudní proces ke zvýšení své popularity a ve vězení napsal své hlavní programové dílo Mein Kampf (Můj boj). Po vypuknutí velké hospodářské krize koncem dvacátých let se v těžce postiženém Německu začalo dařit extremistům a Hitlerova NSDAP se vypracovala na nejsilnější politickou stranu země, navíc přitom získala i podporu části konzervativních elit a průmyslníků, kteří se obávali rostoucího vlivu komunistů. Roku 1933 dosáhl Hitler jmenování kancléřem, zprvu ve spojenectví s částí konzervativců, brzy však na sebe nacisté nevybíravými metodami strhli absolutní moc. Hitler se tvrdě vypořádal s opozicí ve vlastní straně i mimo ni, k obětem takzvané noci dlouhých nožů z 29. na 30. června 1934 patřili i velitelé stranické milice SA nebo předchozí kancléř Kurt von Schleicher. Německo začalo zbrojit a Hitler metodou stupňování požadavků a hrozbou agrese dosáhl významných ústupků ze strany západních států. Roku 1938 tak k Německé říši mohl připojit Rakousko a na základě Mnichovské dohody část Československa. Roku 1939 obsadila německá vojska zbytek českých zemí a po dohodě se Sovětským svazem větší část Polska. Napadení Polska však vyvolalo globální válku, v níž bylo Německo zprvu úspěšné. Roku 1940 německá armáda zvítězila nad Francií, následujícího roku přepadla Sovětský svaz a postoupila hluboko do jeho území. Od roku 1943 však začala nabývat vrchu koalice Spojenců a Hitler svými nevhodnými zásahy do velení armády situaci ještě zhoršoval. Roku 1944 vyvázl z atentátu, který zosnovala skupina důstojníků v čele s plukovníkem Stauffenbergem, protože chtěla předejít drtivé porážce, k níž se pod Hitlerovým neschopným a fanatickým velením schylovalo. Na jaře 1945 Hitler uvízl v obleženém hlavním městě a 30. dubna spáchal ve svém bunkru sebevraždu spolu se svou družkou Evou Braunovou, kterou si těsně předtím vzal za manželku. Narodil se 20. dubna 1889 v městečku Braunau am Inn v Rakousku nedaleko bavorských hranic. Matka Adolfa Hitlera se jmenovala Klára Hitlerová, za svobodna Pölzlová. Jeho otec Alois Hitler, vlastním jménem Schicklgruber, se narodil jako nemanželské dítě Marie A. Schickelgruberové a Johanna G. Hiedlera. V roce 1876 si ale změnil své příjmení na Hitler, což byla zkomolenina jména Hiedler. Pracoval jako celní inspektor, Klára Pölzlová pracovala původně jako služka Aloisovy první ženy. Klára byla třetí ženou Aloise Hitlera a byla jeho vzdálenou sestřenicí. Proto si Hitlerovi rodiče museli vyžádat pro povolení k sňatku církevní dispens. Hitlerův pradědeček z matčiny strany se jmenoval Johann von Nepomuk Hüttler. Hitler se narodil jako čtvrté dítě ze šesti. Všichni jeho sourozenci zemřeli ještě v dětském věku, až na nejmladší sestru Paulu (1896-1960), která Hitlera přežila o mnoho let. Rodina penzionovaného státního úředníka Aloise Hitlera se často stěhovala z místa na místo, než se usadila ve vesnici Leonding nedaleko Lince. Hitler v té době navštěvoval nejméně pět základních škol. V době, kdy navštěvoval školu v benediktýnském klášteře v Lanbachu, zpíval ve sboru a chtěl se stát knězem. Prospěch na základní škole měl vcelku dobrý, ale na střední škole v Linci se značně zhoršil a nakonec střední školu nedokončil. Pouze v dějepise a výtvarné výchově měl výborný prospěch. Veliký vliv na formování prvních Hitlerových nacionalistických názorů měl jeho učitel dějepisu Leopold Pötsch. V té době se upnuly ambice Adolfa Hitlera k výtvarnému umění, ale jeho despotický otec to nechtěl připustit, protože plánoval pro syna kariéru státního úředníka. Mladý Adolf svého otce opravdu nenáviděl. Jeho otec byl opilec a Adolfa (i jeho matku) občas surově bil a nadával jim. Kvůli němu Hitler měl po zbytek života odpor k alkoholu.[zdroj?] Alois Hitler však zemřel 3. ledna 1903 na srdeční infarkt (nebo mozkovou mrtvici), a to v hospodě nad lahví alkoholu. Svou matku Adolf Hitler miloval. Rozuměla jeho uměleckým tužbám a plně ho v nich podporovala. Když Hitlerův otec zemřel, nestálo již snu o kariéře umělce nic v cestě. Finančně podporován matkou (Hitler se nikdy nevyučil žádnému řemeslu) se dospívající Hitler bezcílně toulal po Linci a snil. Jak sám později přiznal, bylo to období šťastného nicnedělání. Přestože jeho prospěch na střední škole byl velmi špatný, byl v tu dobu vášnivým čtenářem knih, zvláště o historii a mytologii Německa. V roce 1906, ve svých 17 letech se vydal do Vídně, zřejmě na popud své matky, která také do tohoto města v mládí odešla. Bydlel zde v chlapecké ubytovně a jeho jediným přítelem zde byl jeho spolubydlící August Kubizek, student hudby českého původu, se kterým byl Hitler v kontaktu i v pozdějších letech a kterého označil za "jediného Čecha, který má právo být přítelem Vůdce." V roce 1907 se poprvé pokusil dostat se na zdejší Akademii výtvarných umění. Byl si téměř jist, že bude přijat, ale když mu přijímací komise oznámila, že je bez talentu, a tudíž nepřijat, tak se nervově zhroutil. Mladému a velmi ambicióznímu uchazeči doporučil rektor Sigmund le Allemand studium architektury, které by se Hitlerovi také zamlouvalo, ovšem chyběla mu potřebná maturita. Občas také sníval o kariéře hudebního skladatele, neboť byl sám velkým obdivovatelem Richarda Wagnera. Stejný rok, 21. prosince zemřela Hitlerova matka Klára na rakovinu prsu. Hitler byl smrtí své milované matky velmi zdrcen. Po této tragické události se nadobro odstěhoval do Vídně. V roce 1908 se podruhé pokusil dostat se na Akademii, tentokrát ho ale ani nepustili k přijímacím zkouškám. Hitler byl tím natolik zklamán, že opustil i těch několik přátel, které měl, a odstěhoval se z ubytovny. Nějaký čas bydlel v pronajatém bytě, ale příštího roku mu došly peníze a skončil na ulici mezi bezdomovci. Ve Vídni se živil Hitler pouze příležitostnými pracemi, například maloval reklamní plakáty. Po ulicích prodával obkreslené kýčovité pohlednice. Bydlel v ubytovnách pro chudé nebo spal s bezdomovci na nádražích, na lavičkách a v průjezdech. Takto živořil skoro 5 let. Asi v tuto dobu v něm začal zrát antisemitismus. V roce 1913 se rozhodl opustit Vídeň, podle jeho slov zkažené město plné marxistů a židů, a přestěhovat se do bavorského Mnichova. Do Vídně už se nechtěl nikdy v životě vrátit. Zároveň svůj odchod argumentoval tím, že se chce vyhnout službě v rakouské armádě a zkusit znovu se dostat na nějakou školu. Od první chvíle byl Mnichovem nadšen. Studovat se zde ale ani nepokusil. A ani povolávacímu rozkazu se nevyhnul, ale u komise byl shledán služby neschopným ze zdravotních důvodů. V Mnichově se jeho chudinská anabáze opakovala, dokud v roce 1914 nevypukla první světová válka. Přestože byl v Rakousku uznán neschopným pro službu v armádě, v Mnichově se pln "vlasteneckého" (německého) nadšení přihlásil jako dobrovolník do 16. pěšího záložního pluku u bavorské armády (Bayerische Reserve-Infanterie-Regiment Nr. 16). V armádě dostal důležitý úkol, stal se z něj polní kurýr - doručoval po zákopech rozkazy. V prosinci téhož roku obdržel Železný kříž II. třídy a v srpnu roku 1918 Železný kříž I. třídy, kterého si po zbytek života velice cenil, nosil ho stále u sebe a dával ho na odiv. Velkou vojenskou kariéru ale neudělal, na konci války byl pouhý desátník. V roce 1916 zasáhl zákop, ve kterém se Hitler nalézal, granát a téměř všichni muži v něm zahynuli. Hitler ale přežil se zraněním lebky. Následujícího roku byl opět poslán na frontu. Sám popisoval období, které trávil ve válce, jako nejkrásnější období svého života. Líbilo se mu hrdě bojovat za velký německý národ. Podle jeho kolegů z vojny prý i odmítal dovolenou. Na podzim roku 1918 byl odvezen po otravě plynem (v bitvě u belgického města Ypry), po které dočasně oslepl, do lazaretu v Pomořanech, kde jej ošetřoval mj. i psychiatr Edmund Forster. Zde se dozvěděl o revoluci, která 9. listopadu vedla k abdikaci císaře. Po tomto zjištění se prý naprosto zhroutil. Měl pocit, že pád Německa nelze vysvětlit obvyklými metodami. Ještě když býval ve Vídni, seznámil se s myšlenkami německých nacionalistických extremistů, kteří se obraceli k tradiční myšlence o vykořisťovatelích a ničitelích nordického světa - Židech. V té chvíli si prý umínil, že se dostane do politiky a skoncuje s těmito "zrádci národa". 18. ledna 1919 byla zahájena Pařížská mírová konference ve Versailles. Jejím cílem bylo podepsat mírové smlouvy, jejichž podmínky diktovaly především Velká Británie, USA, Francie, ale i Itálie a Japonsko. Mimo jiné muselo Německo odstoupit přibližně 13 % říšského území, omezit válečnou flotilu, omezit ozbrojené síly na 100 000 mužů a platit velmi vysoké finanční reparace, které činily 33 000 000 000$. Od roku 1918 pracoval jako informátor vyšetřovací komise druhého pěšího pluku, za svou píli byl odměněn jmenováním do tiskové a informační kanceláře politického oddělení oblastního velitelství. V první polovině roku 1919 byl Hitler důvěrníkem roty. Důvěrníci měli na starost spolupráci s propagandistickým oddělením socialistické vlády, aby byl zajištěn osvětový materiál pro vojáky. "Hitler své první politické úkoly tedy plnil ve službách revolučnímu režimu v čele s SPD (Sociálnědemokratická strana Německa) a USPD (Nezávislá sociálně demokratická strana Německa)." V dubnu 1919 byl Hitler zvolen do rady záložního praporu. Celkově: "A tak Hitler nejen nijak nepřispěl k rozdrcení mnichovské "rudé republiky", nýbrž byl dokonce voleným představitelem praporu po celou dobu jejího trvání.". Na jednom politickém školení Hitler zasáhl do diskuze, v níž se někdo vyslovil pozitivně o Židech. Jeho antisemitský výstup zaujal nadřízené, a tak se stal osvětovým důstojníkem. V této funkci mohl poprvé vyzkoušet své řečnické schopnosti. V září 1919 dostal rozkaz, aby prošetřil činnost malé levicové[zdroj?] Německé dělnické strany (Deutsche Arbeiterpartei, DAP). V té době neměla strana, kterou založil Anton Drexler, více než 50 členů. Hitler se večer 12. září při proslovu jednoho řečníka, který navrhl odpojení Bavorska od Německa, vymrštil a pronesl tak ohnivý proslov, že okamžitě zaujal všechny, a tak mu Drexler na odchodu nabídl členství ve straně. Hitler do ní vstoupil a rychle změnil její klubový charakter. Začal organizovat shromáždění, na nichž vystupoval jako řečník a sám v ulicích rozdával letáky. Na dalším shromáždění DAP 29. července 1919 Hitler vysvětlil, že řešení pro Německo nepřijde z parlamentu, ale z revoluce. V tom, že Německo může být obnoveno pouze radikálními změnami, ho podporovala i bavorská zemská politika. V roce 1920 si vzal na starost stranickou propagandu a 24. února 1920 ve Festsaalu slavného Hofbräuhausu pronesl ve svém proslovu "neměnných" 25 bodů programu DAP, ve kterém formuloval poprvé veřejně antisemitská opatření, vytvoření Velkého Německa, silnou centrální vládu, odmítnutí Versailleské smlouvy, zestátnění velkých kartelů a trest smrti pro lichváře. V témže roce, 7. srpna, bylo na salzburském zasedání oficiálně přijato jako znak NSDAP prastaré kultovní znamení, symbol hákového kříže. V roce 1921 se pokusilo vedení strany Hitlera zbavit zveřejněním pamfletu, ve kterém se mluvilo o Hitlerově touze po moci a o tom, že je Žid. Jenomže to už byl Hitler pro stranu, která se v té době již jmenovala NSDAP, příliš cenným, a tak tento "palácový převrat" skončil nezdarem. Hitler požadoval vedení strany pouze pro sebe. Strana si uvědomila, že bez Hitlera jí hrozí zánik, a tak bylo vedení strany rozpuštěno a Hitler se stal jediným šéfem strany na základě tzv. vůdcovského principu. Na podzim 1923 se Hitler cítil natolik silný, že chtěl stále více podnikat nějaké kroky k prosazení svých cílů. Velice ovlivněn Mussoliniho pochodem na Řím se odhodlal převzít moc v Bavorsku. Došlo k tzv. "pivnímu puči". V roce 1923 došlo ke sporům mezi vládou v Berlíně a bavorskou vládou, která usilovala o faktickou samostatnost s pravicovou diktaturou. Při těchto sporech byla Berlínem NSDAP zakázána, ale Bavorsko tuto skutečnost odmítlo přijmout. V listopadu tohoto roku se kolem Hitlera shromáždila skupina mužů, mezi nimi Hermann Göring, Rudolf Hess, Ernst Röhm, Alfred Rosenberg a Max von Scheubner-Richter, kteří se rozhodli provést ozbrojený puč. Hitler se pokusil převzít moc (v noci z 8. na 9. listopadu). Večer 8. listopadu roku 1923 nechal jednotkami SA a Jungssturmu obklíčit Měšťanský pivovar v Mnichově, ve kterém se konala veřejná schůze separatisticky orientovaných politiků. Dále podle plánu měly být obsazeny městské kasárny, ale to se nepovedlo. Následný nacistický pochod Mnichovem narazil na kordon bavorské policie. Poté, co zahájila do "revolucionářů" střelbu, byl jejich pokus o převrat zmařen. Po tomto kroku byl odsouzen za velezradu k pěti letům ve vězení v Landsbergu, již 20. prosince 1924 byl však podmínečně propuštěn. Ve vězení nadiktoval svoji knihu Mein Kampf (Můj boj) Rudolfu Hessovi, který se dal s Hitlerem dobrovolně zavřít. V této knize Hitler popsal své cíle, projevil se zde jeho vyhraněný antisemitismus, rasismus a ukázal zde svoji představu o vůdčí roli nordické rasy. NSDAP byla v tuto dobu ve značném rozkladu, ale díky Hitlerovým řečnickým schopnostem, silnému antisemitismu a hospodářské krizi (vzniklé roku 1929) strana nakonec velmi posílila a stala se postupně jednou z nejsilnějších stran v Německu. Ve volbách v roce 1930 získali nacisté okolo 17 % hlasů, což byl pro ně zatím nejlepší volební výsledek (v předcházejících volbách se nedostali ani na 5 %). V roce 1932 skončilo Hindenburgovo úřední období a Adolf Hitler se rozhodl kandidovat na prezidenta. Zároveň byl Hitler i nadále bohatě podporován německými průmyslovými a obchodními magnáty. To mu umožňovalo spolu s Goebelsem uskutečnit bombastickou volební kampaň, během které vyvinul samotný Hitler obrovské úsilí (jako první politik používal k přepravě po Německu letadlo a stihl tak promluvit i na čtyřech shromážděních během jednoho dne). Přesto se mu nepodařilo zvítězit. V prvním kole získal 30,1 % hlasů, zatímco Hindenburg 49,6 %. Ostatní dva kandidáti zůstali s velkým odstupem vzadu. Protože ani jeden kandidát nezískal nadpoloviční většinu, rozhodovalo se ve druhém kole. Ve druhém kole získal 36 % hlasů a Hindenburg přes 53 %, což ukazuje, že si větší část národa Hitlera jako prezidenta nepřála. Po neúspěšných pokusech ve vedení vlády kancléři Brüningem, von Papenem a Schleicherem[zdroj?] se Hindenburg pod tlakem těchto okolností rozhodl jmenovat říšským kancléřem Adolfa Hitlera. Dne 30. ledna 1933 ho říšský prezident Hindenburg jmenoval říšským kancléřem. Poté, co se Hitler dostal k moci, začal uskutečňovat svoji politiku a pokoušel se zlikvidovat své odpůrce. Požár Říšského sněmu z 27. února mu poskytl příležitost začít s útokem na komunisty. O Hitlerově ekonomické politice se nedá vůbec hovořit, neboť on sám ekonomickým problémům nerozuměl a ani o ně nejevil sebemenší zájem.[zdroj?] Stát se nemůže ztotožňovat s žádnou konkrétní ekonomickou koncepcí či ekonomickým vývojem... Stát je rasový organismus a ne hospodářská organizace... Ještě nikdy se nestalo, aby stát byl založen mírovými ekonomickými prostředky... (Mein Kampf) Díky tajnému rozšiřování zbrojní výroby, budování silnic a nových továren se mu však podařilo výrazně snížit nezaměstnanost, inflaci a zvýšit životní úroveň průměrné německé domácnosti.[zdroj?] Stále silnější směřování německé ekonomiky na zbrojní výrobu však nevyhnutelně vedlo k vypuknutí války. Neboť i když se ministr hospodářství Hjalmar Schacht snažil zvyšováním emise bankovek a vydáváním státních obligací získávat pro Hitlera více peněz, nedostatek devizových a zlatých rezerv by musel nakonec vést ke zhroucení německé ekonomiky. V zahraniční politice se Hitler rozhodl vystoupit ze Společnosti národů (12. listopadu), tento krok přinesl Hitlerově politice mnoho výhod, a jelikož na to ostatní státy prakticky nereagovaly, byly nevýhody takřka nulové. V roce 1934 se Hitler rozhodl zbavit těch členů SA a NSDAP, kteří stále ještě věřili v socialistickou revoluci a svým násilím začali znervózňovat voliče i konzervativní obchodní kruhy, které tajně podporovaly Hitlera. Zároveň byly SA velkou překážkou na cestě sbližování Hitlera a tradičně konzervativního Reichswehru (říšské armády). Hitler si uvědomoval, že bez podpory armády a jejích důstojníků se mu nemůže podařit skutečně se dostat k moci. Zavraždění mnoha politických odpůrců, konkurentů ve vlastní straně a především Röhma vešlo do dějin jako Noc dlouhých nožů. 1. srpna 1934 se Hitlerovi podařilo prosadit spojení úřadu říšského prezidenta a říšského kancléře, den nato zemřel prezident Hindenburg. Tímto se Hitler stal prakticky neomezeným vládcem Německa. 17. listopadu t. r. měl Hitler projev v Říšském sněmu, kde se odvolal na životní práva národů a přihlásil se k mírové smlouvě. Dva měsíce po těchto volbách byly zahraniční vlády informovány o budování německé Luftwaffe a 16. března 1935 byla znovu zavedena všeobecná branná povinnost. Později uzavřel spojenectví s fašistickou Itálií, která byla po napadení Habeše izolována. Proto Hitler musel dávat pozor, aby se kvůli Itálii nedostal do rozporů s Velkou Británií. Dne 7. března 1936 Německo vypovědělo Locarnskou smlouvu a obsadilo demilitarizované území v Porýní. Roku 1936 a 1937 došlo k vypracování plánů, které vedly k tomu, že 12. března 1938 si Hitler vynutil souhlas rakouského kancléře k anšlusu Rakouska a německá vojska okupovala Rakousko. 29. září došlo k Mnichovské konferenci, na které . se s Velkou Británií, Francií a Itálií dohodl na anexi pohraničního území nezávislého Československa. (Tato konference de facto ukázala, v jaké politické krizi se Evropa ocitla, a nastínila skutečný zájem Adolfa Hitlera ohledně zahraniční politiky, přičemž hlavním kritikem Mnichovské dohody byl toho času opoziční Winston Churchill.) Roku 1938 došlo k vážné krizi ve vedení Wehrmachtu. Polní maršál von Blomberg požádal Hitlera, aby se směl oženit se ženou z lidu. Hitler svolil a byl dokonce za svědka. Později se ale zjistilo, že tato žena pracovala jako pornoherečka a navíc si občas přivydělávala prostitucí. Takové manželství bylo pro ministra války nepřípustné. Navíc byl generál von Fritsche za pomoci falešných důkazů sehnaných gestapem, zejména výpovědi už několikrát trestaného vyděrače, křivě obviněn z homosexuality, v té době v Německu trestné. Ačkoliv pozdější vyšetřování neodhalilo, že by se von Fritsch dopustil činu, z něhož byl obviňován, Hitler byl touto zradou údajně zklamán a oba muže propustil. Von Fritsch byl propuštěn 4. února 1938 a Hitler se sám stal vrchním velitelem ozbrojených sil. Přímo ovládal nejen politiku státu, ale i celou vojenskou mašinérii. Koncem března 1939 dal Hitler prostřednictvím Ribbentropa rozšířit návrh k úpravě sporných německo-polských otázek. Záminkou pro zvyšování tlaku na Polsko byly požadavky týkající se svobodného města Gdaňsk a požadavek na koridor s exteritoriálními právy pro železnici a silnici spojující východní Prusko s Německem. Hitler předpokládal, že se mu podaří zastrašováním Polska dosáhnout dalších územních zisků bez boje. Po předcházejících zkušenostech s neschopností Daladiera a Chamberlaina postavit se mu na odpor předpokládal kolaps Polska a nezájem západních spojenců. Polské vedení v čele s plukovníkem Beckem ovšem bylo neústupné, a tak Hitler poprvé použil vojenskou sílu. Pro ospravedlnění vpádu do Polska byl v předvečer války zinscenován incident u vysílače v Gliwicích. Dne 23. srpna podepsal se stalinským Sovětským svazem německo-sovětský pakt o neútočení a hospodářské spolupráci z 23. srpna. Rozhodující pasáž zněla: V případě, že jedna ze stran uzavírajících smlouvu by se měla stát předmětem válečných jednání ze strany třetí moci, nebude druhá ze stran uzavírajících smlouvu podporovat tuto třetí moc. Dne 28. září podepsali sovětský ministr zahraničních věcí Vjačeslav Michajlovič Molotov a nacistický ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop společné německo-sovětské prohlášení a tajný dodatečný protokol, kde bylo rozdělení sfér zájmů dojednané mezi oběma totalitními státy (zmiňování této historické skutečnosti bylo později v SSSR trestným činem). Hitlerovo vojenské řízení válečných operací bylo méně úspěšné než jeho politická aktivita a některé jeho chyby se ve válce projevily zásadním způsobem. Dne 20. července 1944 jen těsně unikl atentátu (viz Atentát na Hitlera z 20. července 1944). Dne 20. dubna 1945 měl 56. narozeniny a o deset dní později, 30. dubna 1945, spáchal sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu při současném stisknutí spouště pistole (Walther PPK) ve svém bunkru v Berlíně. Těsně před smrtí měl zakřičet: "Bez nacionálního socialismu nemůže Německo existovat!" Jeho novomanželka Eva Braunová spáchala sebevraždu před ním kyanidovou kapslí. Jejich těla byla potom vynesena do jednoho z kráterů před bunkrem, polita benzínem a spálena. Německé armádě na konci války docházelo palivo, a tak musel dát jeden z Hitlerových generálů rozkaz k vyčerpání paliva z aut na parkovištích, aby mohla být těla Adolfa a Evy Hitlerových spálena. V noci ze 7. na 8. května 1945 dobyly Berlín jednotky sovětské armády a 7. května 1945 byla podepsána kapitulace Německa, která vešla v platnost druhého dne ve 23:01. Dlouhá léta se vedly spory, zda Hitler skutečně spáchal sebevraždu, či zda se mu přece jen nepodařilo z obklíčeného Berlína uprchnout. Dnešní moderní poznatky naznačují, že Hitler skutečně v Berlíně zemřel a že byly jeho ostatky částečně spáleny. V archivech v Moskvě z nich byly zachovány pouze části lebeční kosti a čelisti. Výzkum lebeční kosti z roku 2009 odhalil, že nepatřila Hitlerovi, ale ženě mezi 20 a 40 lety. Zuby v čelistní kosti však odpovídaly Hitlerovým stomatologickým záznamům. Jeho politické názory byly ovlivněny starší německou literaturou a filozofií (Herder, Arndt) a tzv. sociálním darwinismem, který se pokoušel o aplikaci Darwinových poznatků o přirozeném vývoji druhů postupnou eliminací nejslabších i na národnostní otázku. Hitler opovrhoval liberálním uspořádáním státu a zdůrazňoval moc. Byl typický demagog a populista, který ve svých projevech sliboval všem vrstvám společnosti cokoliv, jen aby získal jejich hlasy. Byl sice vůdcem nacionálně-socialistické strany, ale k socialismu, jak je tradičně chápán a jak ho vymezili radikální myslitelé 19. století, se nikdy nehlásil. "Kdokoliv, kdo je připraven učinit z národní otázky otázku svou vlastní do té . míry, že nezná žádný vyšší ideál než blaho svého národa; kdokoliv, kdo porozuměl naší skvělé národní hymně "Deutschland über Alles" v tom smyslu, že nic na světě nezastíní v jeho očích Německo, jeho lid a zemi - ten je socialistou." (Hitlerův projev z 28. 7. 1922) Röhmovy snahy o socialistickou revoluci rázně ukončil masakrem ve vedení NSDAP a SA za Noci dlouhých nožů v roce 1934. Jednou z prvních věcí, kterou nacisté udělali, když se dostali k moci, bylo zrušení odborů. Zároveň po léta přijímal velikou finanční podporu velkoprůmyslníků, bankéřů a junkerů a sliboval ochranu jejich majetku. V jeho myšlení převládají dva zásadní prvky, silný antisemitismus a nacionalismus. Primitivní antisemitismus mu pomáhal vytvářet obraz veřejného nepřítele a vyvrcholil holokaustem, tj. vyhlazením mj. 6 milionů evropských Židů, zatímco extatický nacionalismus přitahoval pravicově smýšlející část německé společnosti odchované "pruským myšlením" a vyvrcholil druhou světovou válkou. Hitler považoval Židy a slovanské národy za podlidi a nacistický plán genocidy Generalplan Ost, který se souhlasem Hitlera vypracoval říšský vedoucí SS Heinrich Himmler, počítal po vítězné válce proti SSSR s vystěhováním na východ za Ural nebo s fyzickou likvidací 80-85 % Poláků, 50-60 % Rusů z evropské části Sovětského svazu, 50 % Čechů, 65 % Ukrajinců a 75 % Bělorusů, aby se tak zajistil životní prostor pro Němce. Dle Jiřího Hájka Hitler: "... sociální složku svého učení (vytvoření zdravých sociálních poměrů) převzal tak, jak stojí a leží od zakladatele křesťansko-sociálního hnutí dr. Karla Luegera, přičemž však Luegera 'zdokonalil' tím, že z jeho koncepce sociální otázky důsledně vymýtil všechny křesťanské motivace. Ty nahradil nacionalisticko-antisemitským programem další jím uznávané autority, George von Schönerera, zakladatele 'Všeněmeckého hnutí' a hnutí 'Pryč od Říma'." Program národních socialistů z roku 1920 byl i hodně socialistický a obsahoval zrušení bezpracných příjmů ., konfiskaci válečných zisků, znárodnění monopolů, rozdělení zisků z monopolů, rozsáhlou podporu ve stáří, znárodnění obchodních domů, konfiskaci půdy pro veřejné účely bez náhrady, zrušení úroků za pozemkové půjčky, podporu nadaných dětí chudých rodičů, povinné cvičení a sport apod. Od tradičních forem socialismu odlišoval národní socialismus vypjatý nacionalismus, i když ne nenávist k některým národům, kterou projevoval třeba i Karl Marx. Dle Hitlerova Mein Kampfu: "V rudé vidíme socialismus našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalismu a ve svastice poslání boje za vítězství árijského člověka." Hitler chtěl však zničit marxismus a tvrdil, že mezi marxismem a socialismem existují rozdíly. Roku 1923 prohlásil Hitler v interview s Georgem Sylvesterem Viereckem, že: "Komunismus není socialismus. Marxismus není socialismus. ... Socialismus je antický Aryan, germánská instituce. Naši germánští předci drželi jistou půdu dohromady. Oni kultivovali ideu veřejného blaha. ... Socialismus na rozdíl od marxismu nezavrhuje soukromé vlastnictví. Na rozdíl od marxismu nezahrnuje popření osobnosti a na rozdíl od marxismu je patriotický." Marxismus však nepožaduje zrušení soukromého vlastnictví spotřebních statků, ale zrušení soukromého vlastnictví výrobních statků. Roku 1934 Hitler připustil, že: "Národní socialismus převzal od každého z obou táborů samotnou myšlenku, která ho charakterizuje - národní odhodlání z buržoazní tradice a vitální, tvůrčí socialismus z marxistického učení." Po uchopení moci zůstala část hospodářství v soukromých rukou, ale pod státní kontrolou v podobě čtyřletých plánů. Byla zavedena sociální opatření a podporován socialistický a rovnostářský národní étos s výjimkou těch, kteří byli neárijské krve. Samotný Hitler razil heslo: Rovnost všech rasových Němců. Legální rozdíl mezi dělníkem a úředním stavem byl zrušen a docházelo ke glorifikaci dělníka. V Německu došlo k "... politice plné zaměstnanosti od roku 1933 a k hospodářské politice centrálního řízení hospodářského procesu po roce 1936". Přičemž rozdíl například oproti Sovětskému svazu byl: "Centrálně administrativní řízení hospodářského procesu může sice být spojeno s kolektivním vlastnictvím, jak je tomu v Rusku od roku 1928, toto spojení však není nutné. V Německu ... převládalo dále soukromé vlastnictví výrobních prostředků, zemědělské a průmyslové podniky nadále patřily převážně soukromým osobám a společnostem. Soukromí vlastníci ale mohli s výrobními prostředky nakládat jen v omezeném rozsahu." V Německu "se hospodářské mocenské organizace, soukromé i veřejnoprávní, navzájem prolnuly. ... Německý a ruský hospodářský řád z roku 1942 by potom byl řádem, v němž dominovaly monopoly ve všech výrobních odvětvích." | CLAUSE | OTHER |
005158 | ... pojmenoval po mýtických Titánech, bratrech a sestrách Krona, což je řecký ekvivalent boha Saturna. Titánové byli potomky bohyně země Gaii a boha nebes Úrana a vládli na Zemi během zlatého věku. Titan oběhne planetu Saturn jednou za 15 pozemských dní a 22 hodin. Velká poloosa jeho oběžné dráhy má 1 221 870 km, což Titan staví na 22. místo mezi všemi dosud objevenými měsíci (počítáno směrem od Saturnu) a na 6. místo mezi velkými měsíci, které díky své hmotnosti dosáhly elipsoidního tvaru. Podobně jako Měsíc a ostatní satelity velkých planet obíhá ve vázané rotaci, což znamená, že jeho rotační perioda je shodná s dobou oběhu, a tak je k Saturnu přikloněn stále stejnou stranou.... | Kolik dní trvá oběh Titanu kolem Saturnu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Titan_(m%C4%9Bs%C3%ADc) | [
"15 pozemských dní a 22 hodin"
] | 198 | 265 | Titan oběhne planetu Saturn jednou za 15 pozemských dní a 22 hodin. | [
{
"start": 236,
"end": 264,
"text": "15 pozemských dní a 22 hodin"
}
] | Titan (Saturn VI) je největší z 62 do roku 2017 objevených měsíců planety Saturn. Je jediným měsícem sluneční soustavy, u něhož byla objevena silná atmosféra, a kromě Země je jediným objektem ve vesmíru, u něhož byla s jistotou ověřena přítomnost stálých kapalných struktur na jeho povrchu. Titan je o 50 % větší a 80 % hmotnější než zemský Měsíc, po Ganymedu druhý největší měsíc v celé planetární soustavě. Je o něco větší než nejmenší planeta sluneční soustavy Merkur, dosahuje však jen 40 % Merkurovy hmotnosti. Objevil jej nizozemský fyzik a astronom Christiaan Huygens v roce 1655. Byl to první objevený měsíc Saturnu a šestá objevená oběžnice planety vůbec, hned po Měsíci a čtyřech Galileových měsících obíhajících Jupiter. Titan je v pořadí od Saturnu šestý nejbližší měsíc, který je zároveň elipsoidního tvaru. Planetu obíhá ve vzdálenosti 20 poloměrů Saturnu (cca 1 200 000 km) a z jeho povrchu by mateřská planeta byla na noční obloze 11× větší než Měsíc při pohledu ze Země, zabírala by úhel 5,09 stupně. Pojmenován byl po Titánech, dětech Úrana, boha nebes, a Gaie, bohyně Země. Titan se převážně skládá z kamenného materiálu a vodního ledu. Před vesmírnými lety se o povrchu Titanu vědělo velmi málo, a to podobně jako u Venuše kvůli husté neprůhledné atmosféře. Podrobnější informace získala až sonda Cassini-Huygens, která k Saturnu dorazila na konci roku 2004 za účelem studie jeho atmosféry a satelitů a která mimo jiné objevila v oblasti Titanových pólů jezera kapalných uhlovodíků. Povrch měsíce je geologicky mladý a hladký, nalezeno bylo jen několik impaktních kráterů, pohoří a kryovulkánů. Hlavní složkou atmosféry Titanu je dusík, minoritními složkami jsou methan a ethan, které v atmosféře vytváří oblačnost, a další organické sloučeniny, z nichž se v atmosféře vytváří dusíkem obohacený organický smog. Podnebí, jež zahrnuje i větrnost a kapalné srážky, vytváří na povrchu měsíce útvary podobné pozemským – duny, řeky, jezera, moře (z kapalného methanu) a delty, a vykazuje sezónní změny podobně jako na Zemi. Methan se na Titanu nachází pod povrchem i na povrchu v kapalné fázi, odtud se vypařuje do dusíkové atmosféry a opět ve formě srážek dopadá na povrch – tento methanový cyklus se velmi podobá koloběhu vody na Zemi, probíhá však za výrazně nižších teplot okolo 94 K (−179,2 °C). Vzhledem k existenci atmosféry a přítomnosti organického materiálu existují různé teorie zabývající se možností existence života na Titanu. Podmínky na povrchu jsou obdobné těm, jaké panovaly na pravěké Zemi při vzniku života. Existují zde však značné překážky. Na povrch dopadá jen velmi málo slunečního světla, panují zde trvale teploty hluboko pod bodem mrazu. Voda se na povrchu vyskytuje jen v pevném skupenství. Organismy na Titanu by však mohly využívat místo vody kapalné uhlovodíky, např. methan nebo ethan. Přesvědčivé důkazy o (ne)existenci života zatím chybí. Titan byl zkoumán v rámci několika vesmírných misí. První snímky pořidila při průletu sonda Pioneer 11 roku 1979. První výzkumnou sondou se stal Voyager 1, který roku 1980 z rozhodnutí vědců cíleně změnil trajektorii, aby mohl kolem Titanu provést těsný průlet a provést první měření. O rok později několik snímků pořídil i jeho následovník Voyager 2 na své cestě k Uranu a Neptunu. Nejrozsáhlejší výzkum provedla již zmíněná sonda Cassini-Huygens, která v oblasti Saturnu operovala mezi lety 2004 a 2017. Celkem 127krát proletěla kolem Titanu a roku 2005 vypustila do atmosféry přistávací modul Huygens, který úspěšně přistál na povrchu měsíce a pořídil několik fotografií z povrchu. Měsíc Titan byl objeven 25. března 1655 nizozemským astronomem a fyzikem Christiaanem Huygensem. Ten se inspiroval Galileovými objevy čtyř největších Jupiterových měsíců a inovacemi v oblasti technologie teleskopů. Společně s bratrem Constantinem Huygensem začali okolo roku 1650 stavět vlastní teleskopy a s jedním z nich následně Christiaan poprvé pozoroval planetu Saturn a objevil měsíc Titan, teprve šestou oběžnici planety ve sluneční soustavě vůbec. Huygens objevené těleso nazval Luna Saturni (nebo Saturni Luna, což znamená latinsky Saturnův měsíc) a svůj objev publikoval ještě roku 1655 ve spisu De Saturni Luna Observatio Nova. Poté, co Giovanni Domenico Cassini publikoval své objevy čtyř dalších Saturnových měsíců mezi lety 1673 a 1686, začaly být astronomy tyto Cassiniho měsíce a Titan označovány číselně Saturn I až V (Titan nesl tehdy označení IV). Jiným přídomkem pro Titan bylo označení "obyčejný satelit Saturnu". Po objevech dalších měsíců roku 1789 bylo Titanu oficiálně přiděleno stálé označení Saturn VI, aby se vyřešily nejasnosti ve značení, kdy byl měsíc označován čísly II, IV i VI najednou. Přesto byly po této domluvě nalezeny další bližší měsíce. Jméno Titan měsíci udělil John Herschel, anglický astronom a syn Williama Herschela, objevitele měsíců Mimas a Enceladus, ve své publikaci Results of Astronomical Observations Made during the Years 1834, 5, 6, 7, 8, at the Cape of Good Hope z roku 1847. V této práci navrhl názvy pro všech sedm tehdy známých měsíců Saturnu, které pojmenoval po mýtických Titánech, bratrech a sestrách Krona, což je řecký ekvivalent boha Saturna. Titánové byli potomky bohyně země Gaii a boha nebes Úrana a vládli na Zemi během zlatého věku. Titan oběhne planetu Saturn jednou za 15 pozemských dní a 22 hodin. Velká poloosa jeho oběžné dráhy má 1 221 870 km, což Titan staví na 22. místo mezi všemi dosud objevenými měsíci (počítáno směrem od Saturnu) a na 6. místo mezi velkými měsíci, které díky své hmotnosti dosáhly elipsoidního tvaru. Podobně jako Měsíc a ostatní satelity velkých planet obíhá ve vázané rotaci, což znamená, že jeho rotační perioda je shodná s dobou oběhu, a tak je k Saturnu přikloněn stále stejnou stranou. Z toho důvodu je na jedné polokouli Titanu Saturn viditelný neustále, a dokonce se zde nachází místo, odkud ho lze stále pozorovat přímo v zenitu, zatímco na opačné ho nelze spatřit vůbec. Zeměpisné délky jsou počítány západně od poledníku, který prochází tímto místem. Excentricita oběžné dráhy je 0,0288 a rovina oběhu je nakloněna k rovině Saturnova rovníku o 0,348 stupně. Při pohledu ze Země se Titan na obloze zobrazuje jako kotouček o průměru 0,8 úhlových vteřin, který je od Saturnu vzdálen až 3' 14,29''. Malý nepravidelný měsíc Hyperion se nachází s Titanem v dráhové rezonanci 3:4. "Pomalý a hladký" vznik a vývoj této rezonanční struktury, kdy by Hyperion migroval z chaotické oběžné dráhy, je považován podle modelů za nepravděpodobný. Hyperion se spíše zformoval na stabilní oběžné dráze, zatímco velký Titan přitahoval nebo naopak vystřeloval tělesa, která se k němu přiblížila. Titan je největší měsíc planety Saturn a druhý největší v celé sluneční soustavě. Měří v průměru 5 151 km, což je 1,06krát rozměr planety Merkur, 1,48krát rozměr Měsíce a 0,40krát rozměr Země. Oproti ostatním satelitům Saturnovy rodiny je bezkonkurenčně nejmohutnější, druhá nejtěžší Rhea je skoro 60× lehčí. Do roku 1980 byl Titan považován za největší měsíc sluneční soustavy – dokonce byl mylně považován za větší než Ganymed, jehož průměr je 5 626 km v průměru. Tato chyba byla způsobena velmi vysokou a hustou atmosférou, kvůli níž se při pozorování ze Země jevil Titan větší. Na pravou míru to uvedla sonda Voyager 1, když v uvedeném roce kolem Titanu prolétla. Rozměry a hmotnost Titanu jsou srovnatelné s Jupiterovými měsíci Ganymed a Callisto. Přestože je o něco větší než Merkur, nižší hustota 1,88 g/cm3 způsobuje, že dosahuje pouze 40 % hmotnosti Merkuru. Relativně nízká hustota způsobuje, že i přes velké rozměry je gravitační zrychlení u povrchu spíše malé. Ačkoliv je Titan přibližně dvojnásobně hmotný oproti Měsíci, gravitační zrychlení je zde o něco menší. Ze získané hodnoty hustoty se usuzuje, že se Titan skládá napůl z vodního ledu a napůl z kamenného materiálu. Přestože toto složení celkem odpovídá měsícům Dione a Enceladus, kvůli gravitační kompresi je hustota Titanu o něco vyšší. Poměr hmotnosti Titanu ku hmotnosti Saturnu je největší mezi plynnými obry s hodnotou 1:4226. Podobně relativní rozměr Titanu vůči rozměrům Saturnu je při hodnotě 1:22 609 druhý nejvyšší mezi plynnými obry.. Ve středu Titanu se nachází kamenné jádro o průměru ~3 740 km, jsou uváděny údaje v rozmezí 3 340 až 4 000 km.. Není jasné, zda v jádře proběhla diferenciace a bylo vytvořeno kovové jadérko obklopené silikátovým pláštěm. Jádro obepíná až 700 km tlustá vrstva ledového pláště, který je tvořen vrstvami různých forem ledu. Teplota uvnitř tělesa může být natolik vysoká, aby umožnila vznik podpovrchového oceánu vody a amoniaku, který je uvězněn mezi kůrou, tvořenou běžným šesterečným ledem (led Ih), a vnitřními vrstvami exotických vysokotlakých forem ledu. Právě přítomnost amoniaku umožní, aby voda, která s ním tvoří eutektickou směs, zůstala kapalná i za velmi nízkých teplot 176 K (-97 °C). Důkazy o vrstevnaté stavbě tělesa přinesla sonda Cassini, která pozorovala v atmosféře Titanu extrémně nízkofrekvenční rádiové vlny. Předpokládá se, že povrch měsíce odráží tyto vlny jen velmi slabě, a odezvy jsou vytvářeny odrazem od hranice podpovrchového oceánu a ledové krusty. Mezi říjnem 2005 a květnem 2007 sonda Cassini pozorovala pomalé systematické posunování některých povrchových útvarů, a to až o 30 km, z čehož vyplývá, že je povrchová kůra nějak oddělena od jádra, což rovněž podporuje teorii o existenci podpovrchové kapalné vrstvy. Další důkazy o oddělení ledové krusty od pevného jádra kapalným oceánem poskytla měření změn gravitačního pole v průběhu oběhu Titanu kolem Saturnu. Srovnání výsledků měření gravitačního pole a radarového zkoumání povrchu naznačilo, že ledová vrstva na povrchu je velmi pevná. Předpokládá se, že měsíce Jupitera i Saturnu byly vytvořeny souběžnou akrecí z akrečního disku, který se nacházel okolo mladých plynných obrů a sestával ze zbytkového materiálu, tedy podobným procesem, jakým vznikla samotná sluneční soustava. Zatímco kolem Jupitera obíhají čtyři velké satelity s velmi pravidelnými oběžnými drahami podobnými planetárním, Titan mezi Saturnovými měsíci dominuje a obíhá po velmi excentrické dráze. Tuto skutečnost není možné vysvětlit pouze teorií současného vzniku těles na stávajících drahách. Uznávaný model je, že v době vzniku měl Saturn kolem sebe skupinu velkých satelitů podobných Jupiterovým, ale jejich oběžné dráhy byly narušeny. Podle jedné teorie mohl okolo Saturnu obíhat společně s Titanem ještě jeden měsíc podobné velikosti, který vlivem těchto změn zkolaboval do Saturnu, působením gravitace Saturnu se před dopadem roztříštil, zbytky kamenného jádra shořely v atmosféře a ledový plášť vytvořil Saturnovy prstence a středně velké měsíce. Vzdálenější Titan se pak dostal na stávající excentrickou dráhu. Druhá teorie předpokládá, že narušení drah způsobilo srážku dvou velkých měsíců, z nichž vznikl Titan. Z materiálu vyvrženého během impaktu mohly vzniknout některé středně velké měsíce (například Iapetus a Rhea). Tento model dramatického vzniku by rovněž vysvětloval excentricitu Titanovy dráhy. Analýza atmosférického dusíku, která proběhla v roce 2014, naznačuje, že tento dusík nepochází z materiálu akrečního disku, ale je podobný materiálu, jenž se nachází v kometách přilétajících z Oortova oblaku. Podrobnější informace naleznete v článku Atmosféra Titanu. Atmosféra Titanu dosahuje do výšky přes 600 kilometrů, dolní hranice exosféry bývá udávána v 1 500 km. Titan je jediný měsíc ve sluneční soustavě, jenž má takto hustou atmosféru. Díky nižší gravitaci Titanu dosahuje atmosféra do mnohem větší výšky nad povrch než je tomu u Země. Jeho atmosféra je mimo pozemské také jediná v soustavě, jejíž hlavní složkou plynný molekulární dusík. Nejdůležitější minoritní složkou je methan. U povrchu je dusík zastoupen 95 %, methan představuje 4,9 %. Zbylá část připadá na ostatní plyny, z nichž je v troposféře nejvíce zastoupen vodík (0,1 – 0,2 %). Se vzrůstající výškou klesá procentuální zastoupení methanu i vodíku, ve stratosféře vodík úplně mizí a methan zaujímá pouze 1,4 %. V atmosféře se nachází také stopová množství dalších uhlovodíků, například butadiinu, propynu, ethynu, ethanu, propanu, a dalších plynů – kyanoacetylenu, kyanovodíku, oxidu uhličitého, oxidu uhelnatého, dikyanu, argonu a helia. Předpokládá se, že uhlovodíky vznikají ve vyšších vrstvách Titanovy atmosféry, kde se vlivem ultrafialového záření ze Slunce štěpí methan, a vytvářejí širokou vrstvu oranžového smogu. Přítomnost polycyklických aromatických uhlovodíků, které dávají měsíci charakteristické oranžové zabarvení, dalších polymerů a nitrilů způsobuje, že je atmosféra neprůhledná pro značnou část vlnových délek, a proto není možné z orbity získat kompletní spektrum odrazivosti povrchu. Z těchto důvodů nebyly až do roku 2004 k dispozici žádné snímky povrchu tělesa, první pořídila až sonda Cassini-Huygens. Titan tráví 95 % času v magnetosféře Saturnu, která ho chrání před dopadajícím slunečním větrem. Přesto by sluneční energie měla být schopna veškerý methan v atmosféře přeměnit na složitější uhlovodíky během geologicky krátké doby 50 milionů let (oproti stáří soustavy). Jeho stálá přítomnost v atmosféře napovídá, že se na povrchu Titanu, nebo i pod ním, musejí nacházet zásobárny methanu, ze kterých se methan do atmosféry doplňuje. Prapůvodní zásoby methanu se mohly nacházet pod povrchem měsíce, odkud se do atmosféry dostaly během erupcí kryovulkánů. Dne 3. dubna 2013 oznámili vědci z NASA, že dle jejich studií simulací Titanovy atmosféry mohou být objeveny v atmosféře i komplexní organické sloučeniny. Dne 6. června 2013 ohlásili vědci z Andaluského astronomického insitutu (IAA-CSIC), že ve vrchních vrstvách atmosféry detekovali polycyklické aromatické uhlovodíky. Dne 30. září 2013 se podařilo sondě Cassini pomocí kombinovaného infračerveného spektrometru (CIRS) detekovat v atmosféře propen. Bylo to úplně poprvé, co byl tento uhlovodík objeven na jiném tělese než na Zemi a byla to zároveň první sloučenina, kterou CIRS kdy na Titanu nalezl. Již od pozorování, která provedla sonda Voyager 1 při průletu roku 1980, zde byla teorie, že oranžovohnědou mlhu na Titanu tvoří právě uhlovodíky, které vznikají rekombinací radikálů vzniklých fotolýzou slunečními paprsky. Sonda Cassini tuto teorii potvrdila. 24. října 2014 byla v polárních oblastech Titanu pozorována perleťová oblaka methanu. Pozorování sondou Cassini z roku 2004 naznačují, že Titan podobně jako planeta Venuše patří mezi tzv. "super rotátory", jejichž atmosféra rotuje významně rychleji než povrch planety. Vliv superrotace je nejvíce patrný ve vyšších vrstvách atmosféry, především ve stratosféře, kde rychlost větrů dosahuje až 720 km/h, a ve vyšších vrstvách troposféry. Tam způsobuje superrotace západní větry o rychlosti okolo 120 km/h.. Příčiny vzniku superrotace nejsou dostatečně vysvětleny, patrně jde o charakteristickou vlastnost pomalu rotujících vesmírných těles. Přesnější informace o síle větrů v rámci jednotlivých vrstev atmosféry poskytl přistávací modul Huygens při svém sestupu. V průběhu klesání ve výškách od 140 do 120 km zaznamenala turbulentní západní vichr o rychlosti 450 km/h. S postupně klesající výškou vítr slábl, v 70 km nad povrchem byl celkem slabý, avšak v této oblasti mezi 100 až 60 km byly objeveny nejvyšší turbulence. Mezi 65 a 55 km vítr znovu zesílil na přibližně 150 km/h a opět v dalším průběhu klesání slábl. V 7 km nad povrchem se směr větru najednou otočil, byl zde východní vítr o síle 5–7 km/h. U povrchu Titanu rychlost větru nepřesahuje 1 m/s (pohybuje se v rozmezí 1–4 km/h) a vane od východu. Přibližně jednou za 15 let v období rovnodennosti se však vyskytnou vzácné bouřkové západní větry o síle až 10 m/s (tedy 36 km/h). Kromě zmíněného východozápadního proudění existují na Titanu tzv. slapové větry. Ty vznikají interakcemi atmosféry se slapovými silami Saturnu, které jsou 400krát silnější, než jakými silami působí Měsíc na Zemi, a mají tendenci směrovat pohyb vzduchu směrem k rovníku, síla těchto větrů dosahuje až 0,5 m/s. Pozorování provedená sondami Voyager ukázala, že atmosféra Titanu je hustší než zemská a tlak na povrchu dosahuje 1,45 atm. To potvrdila sonda Huygens, která při přistání naměřila na povrchu tlak 146,7 kPa. Naměřená teplota povrchu byla -179,5 °C. Neprůhledné vrstvy mlhy zamezují prostupu většiny slunečního světla a zakrývají tak při pohledu z vesmíru povrchové útvary. Povrch byl při sestupu zřetelný od 44 km nad povrchem, tedy od tropopauzy, kde byl rovněž změřen tlak 11,5 kPa a teplota zde byla -202,72 °C. Teplota na povrchu Titanu se pohybuje okolo 94 K (-179,2 °C), při této nízké teplotě má vodní led extrémně nízkou tenzi par a do atmosféry se tak uvolňuje jen velmi omezené množství vodní páry. Titan přijímá pouze 1 % množství slunečního svitu, jež dopadá na Zemi, a z toho je 90 % absorbováno silnou atmosférou; na povrch Titanu dopadá jen asi 0,1 % světla oproti Zemi. Atmosférický methan vytváří skleníkový efekt, bez něhož by byla na povrchu mnohem nižší teplota. Naproti tomu opar vytváří antiskleníkový efekt, který odráží sluneční paprsky zpět do vesmíru, čímž účinky skleníkového efektu snižuje, teplota na povrchu je proto výrazně nižší než ve vyšších vrstvách atmosféry. Mraky na Titanu jsou tvořeny methanem, ethanem a dalšími jednoduchými organickými sloučeninami. Mraky jsou rozptýlené a různorodé a narušují jinak celistvý opar. Podle nálezů sondy Huygens zřejmě z atmosféry na povrch pravidelně prší kapalný methan a další organické látky. Na Titanu, podobně jako na Zemi, jsou podnebné podmínky ovlivněny ročními obdobími. Ta jsou přímo vázána na dobu oběhu Saturnu, který Slunce oběhne přibližně za 29,5 roku, každé období trvá přes sedm pozemských let. Oblačnost většinou zakrývá okolo 1 % povrchu měsíce, ačkoliv byly pozorovány i extrémní situace, kdy mraky pokryly okolo 8 %. Podle jedné hypotézy se jižní mraky vytvářejí během letního období, když zvýšený příjem slunečních paprsků zapříčiní vznik stoupavých proudů v atmosféře, jejichž následkem je konvekce. Toto vysvětlení však komplikuje fakt, že tvorba mraků ethanu byla pozorována nejen po jižním letním slunovratu, nýbrž i v období uprostřed jara. Zvýšená methanová vlhkost v oblasti jižního pólu zřejmě přispívá k výraznému zvětšení oblaků v tomto místě. Na jižní polokouli Titanu bylo letní období až do roku 2010, kdy se Saturn na své oběžné dráze přesunul tak, že začalo svítit Slunce více na severní část měsíce (na severu tedy nastalo jaro, na jihu podzim). Předpokládá se, že při změně období oblaka na jižním pólu začnou kondenzovat. 24. května 2017 nastal v systému Saturnu letní slunovrat a sonda Cassini následně v červnu 2017 pozorovala světlá oblaka nad severními jezery. Povrch Titanu byl popsán jako rozmanitý, tekutinami erodovaný a geologicky mladý. Přestože se Titan ve sluneční soustavě nachází již od jejího vzniku, stáří povrchu se odhaduje na rozmezí mezi 100 miliony až miliardou let. Geologické procesy mohly povrch planety změnit. Atmosféra Titanu je dvakrát vyšší než zemská, kvůli čemuž je velmi obtížné získat pomocí astronomických přístrojů mapu povrchu ve viditelném spektru. Sonda Cassini byla schopna za pomoci infračervených přístrojů, radarového výškoměru a radaru se syntetickou aperturou (SAR) nafotit mapy částí povrchu, když zrovna prolétala v blízkosti měsíce. První obrázky ukázaly rozličnou geologii s nerovnými i velmi hladkými plochami. Byly nalezeny útvary, jež mohou být vulkanického původu, kdy se na povrch valila voda s amoniakem. Naproti tomu byly měřením gravitačního pole objeveny i důkazy, že ledová vrstva na povrchu je značně pevná, což nasvědčuje velmi nízké geologické aktivitě v poslední době. Objeveny byly i pruhovité útvary, někdy i stovky kilometrů dlouhé, které byly zřejmě vytvořeny větrnou erozí. Mimo zdrsnělých útvarů vytvořených erozí je povrch Titanu hladký, neboť impaktní krátery byly povětšinou zaplněny kapalnými uhlovodíky ze srážek či vulkanickou činností. Radarový výškoměr naznačil, že povrch Titanu je spíše rovinatý. Ačkoliv obvyklé výkyvy ve výšce povrchu nepřesahují 150 metrů, výjimečně byly pozorovány též výkyvy nad 500 metrů a nacházejí se zde i pohoří. Tyto hory mívají vrcholy ve výškách od stovek metrů až nad jeden kilometr nad okolní krajinu. Povrch Titanu se vyznačuje širokými oblastmi světlého a tmavého terénu. Mezi světlé oblasti patří Xanadu, velká odrazivá oblast na rovníku o velikosti Austrálie. Poprvé byla identifikována na infračervených snímcích z Hubbleova vesmírného teleskopu z roku 1994, později byla opět pozorována sondou Cassini. V této členité oblasti se nacházejí kopce, které jsou odděleny údolími a propastmi. Xanadu křižují tmavé čárovité topografické útvary – hřebeny a trhliny. Ty mohou být důsledkem tektonické aktivity, což by znamenalo, že oblast Xanadu je geologicky mladá. Podle jiného vysvětlení mohly tyto tmavé oblasti vzniknout působením proudu kapaliny, která rozdrásala starý povrch. Na povrchu Titanu byly také na různých místech nalezeny tmavé plochy podobné velikosti. Byly pozorovány sondou Cassini a bylo potvrzeno, že Ligeia Mare, druhá největší tmavá oblast tohoto typu, je moře čistého kapalného methanu. První náznaky, že se na Titanu nacházejí uhlovodíková moře, přinesla již data, která pořídily sondy Voyager 1 a 2. Podle těchto dat byla určena přibližně správná teplota a složení atmosféry, přímé důkazy však chyběly. Ty poskytly až data z Hubbleova teleskopu a dalších pozorování v roce 1995, z nichž vyplývala přítomnost kapalného methanu na měsíci, ať již v malých oddělených nádržích nebo ve velkých oceánech. Sonda Cassini tuto hypotézu při své misi potvrdila. Když v roce 2004 doletěla k Saturnu, očekávalo se, že zachytí sluneční paprsky odražené od uhlovodíkových jezer a oceánů, nicméně zpočátku žádné takovéto přímé odrazy pozorovány nebyly. V blízkosti Titanova jižního pólu byl objeven záhadný tmavý útvar, jenž byl nazván Ontario Lacus. Později se potvrdilo, že jde o jezero. Radarovým mapováním byly nalezeny i možné pobřežní linie v okolí pólu. Během průletu sondy Cassini 22. července 2006, kdy byla radarem zmapována severní polokoule (ta se v té době ocitala v zimním období), bylo objeveno několik rozlehlých hladkých terénních útvarů. Ty jsou charakteristické velmi malými a homogenními odezvami na radarový signál, a proto se na radaru zobrazují v podobě tmavých skvrn, které vytvářejí v oblasti blízké severnímu pólu kropenatý vzor. Na základě pozorování v lednu 2007 vědci oznámili, že byly získány "nezvratné důkazy o jezerech naplněných kapalným methanem na Saturnově měsíci Titanu." Tým okolo mise Cassini-Huygens dospěl k závěru, že vyobrazené plochy jsou téměř určitě dlouho hledaná uhlovodíková jezera, první stabilní kapalné útvary nalezené mimo planetu Zemi. Některá tato jezera leží v proláklinách a vypadá to, že byla z okolí napájena methanovými řekami. Tyto pozůstatky po erozi kapalinou se jevily vytvořeny v nedávné minulosti. Rozsah eroze v těchto kanálech byl překvapivě velice malý, což nasvědčuje, že buď je eroze na Titanu velice pomalá, anebo byla starší říční koryta odstraněna jiným přírodním jevem. Pozorování, která sonda Cassini provedla, ukázala, že jezera zabírají jen několik procent povrchu měsíce a Titan je o mnoho sušší než Země. Většina jezer je koncentrována do oblasti pólů, kde je relativně nižší příjem slunečních paprsků, a proto menší výpar. Byla však objevena i moře nacházející se v pouštních oblastech u rovníku, včetně jednoho v blízkosti místa přistání modulu Huygens v regionu Shangri-La o ploše 2400 km2 a hloubce jednoho metru. Pouštní jezera jsou pravděpodobně obdobou oáz a jsou napájena z podzemních zásobáren methanu. V červnu roku 2008 potvrdil vizuální a infračervený spektrometr na palubě Cassini bezpochybný výskyt kapalného ethanu v oblasti Ontario Lacus. V prosinci 2008 proletěla sonda Cassini přímo nad jezerem a spatřila přímý odraz paprsků na radaru. Síla signálu odražených paprsků saturovala přijímač, což ukázalo, že se hladina nevlnila o více jak 3 milimetry. Buď v té době bylo na povrchu měsíce u jezera bezvětří, nebo je kapalina v jezerech značně viskózní. Přímé odrazy jsou důkazem pro hladký, zrcadlící se terén a potvrdily tak domněnku rozlehlých kapalných ploch, která předtím vycházela jen z radarových pozorování. V oblastech severního pólu tato měření proběhla poté, co se po patnácti letech tato oblast zalila slunečními paprsky. Jedním z prvních takto potvrzených jezer bylo Jingpo Lacus, které bylo objeveno 8. července 2009. První radarová měření hloubky v červenci 2009 a lednu 2010 ukázala, že Ontario Lacus je velmi mělké. Průměrná naměřená hloubka byla od 0,4 do 3 metrů a nejhlubší místa dosahovala 7 metrů. Naproti tomu jezero Ligeia Mare na severním pólu, druhé největší na Titanu, mělo dle prvních měření hloubku přes osm metrů, což byla maximální hloubka rozpoznatelná tehdejšími technickými a analytickými prostředky. Z dat, která byla pořízena radarovými odrazy v roce 2013, vyplynulo, že Ligeia Mare dosahuje hloubky 160 – 170 metrů. Největším jezerem Titanu je Kraken Mare s rozlohou přes 400 000 km2. Nachází se rovněž v blízkosti severního pólu. U tohoto jezera nebylo možné danou metodou radarových odrazů zachytit dno jezera, z čehož vyplynulo, že je zřejmě více než 200 m hluboké. Dalším možným vysvětlením by bylo, že by kapalina v Kraken Mare absorbovala záření více než v Ligeia Mare. Přitom u pobřeží byly v Kraken Mare pozorovány mělčí oblasti s rozmezím hloubek od 20 do 35 metrů. Během přeletu 26. září 2012 objevila sonda Cassini na severním pólu přírodní útvar, o němž se předpokládalo, že je přes 400 km dlouhou řekou, která ústí do Ligeia Mare. Později v květnu 2013 byla identifikována celá síť říčních kanálů v tomto místě, která byla pojmenována Vid Flumina. Z analýzy dat z radarového výškoměru vyplynulo, že se tyto řeky nacházejí v hlubokých sevřených kaňonech, které jsou hluboké až 570 metrů, téměř kilometr široké a se svahy skloněnými až do 40°. Silné přímé odrazy naznačily, že jsou tyto kaňony plné kapaliny, jejichž hladina je ve stejné výšce jako hladina jezera. To odpovídá představě zapuštěných říčních údolí. Odrazy od hladiny byly zaznamenány i ve vyšších výškách, nad úrovní hladiny Liegia Mare. Toto jsou zřejmě toky nižšího řádu, které napájí primární řeku, což odpovídá představě rozsáhlejšího úmoří. Hloubka eroze těchto útvarů naznačuje, že jsou na povrchu Titanu tisíce let; předpokládá se, že vznikly obdobně jako Grand Canyon při zdvihu zemské kůry nebo při poklesu mořské hladiny, nebo kombinací obou jevů. Mezi lety 2006 a 2017 nasbírala sonda Cassini radiometrická a optická data, z nichž bylo možné určit tvarové proměny na měsíčním terénu. Měření hustoty ukázala, že se Titan skládá z 60 % z kamenného materiálu a 40 % z vody. Analýza dat tvarových změn naznačila, že se povrch měsíce během každého oběhu kolem Saturnu periodicky zvedá a zase klesá, a to až o deset metrů. Z těchto odchylek vyplývá, že vnitřek měsíce musí být nějakým způsoben deformovatelný a nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že silná ledová měsíční kůra plave na podpovrchovém oceánu. Nálezy týmu vědců mise Cassini naznačují, že tento oceán neleží než jak 100 km pod povrchem, a jeho hloubka se odhaduje až na 300 kilometrů. Voda v těchto oceánech by mohla být slanější než v Mrtvém moři. 3. září 2014 vědci NASA zveřejnili studie, podle nichž by methanový déšť mohl reagovat s podpovrchovou vrstvou ledových materiálů, nazývaných "alkanofery", a při těchto reakcích by vznikal ethan nebo propan, jež by následně napájel řeky a jezera. Data z mapování, měření SAR a radarem pořízená sondou Cassini odhalila na povrchu Titanu několik kráterů. V porovnání se stářím měsíce jsou tyto impakty mladé. Největší z nalezených kráterů je 440 km široký Menrva s dvojčetnou prohlubní. Další menší krátery jsou Sinlap, jenž je široký v průměru 60 km a rovinatý, a 30 km široký kráter Ksa se středovou vyvýšeninou. Radarová měření a fotografie pořízené sondou Cassini objevily útvary, jenž by mohly být impaktními krátery, ale chybí zde specifické útvary pro jistou identifikaci. Mezi ně patří například 90 km široký prstenec zvrásněného materiálu nazvaný Guabonito, o něm se usuzuje, že jde o kruhovitý impaktní kráter, do jehož vnitřní části kruhu byl větrem nafoukán sediment tmavé barvy. Podobné útvary byly pozorovány i v tmavých regionech Shangri-La a Aaru. Kruhovité útvary, jež by mohly být impakty, byly spatřeny i v oblasti Xanadu při průletu sondy 30. dubna 2006. Na velké části kráterů a útvarů, jež by jimi mohly být, jsou důkazy o rozsáhlé erozi a všechny tyto útvary byly od vzniku modifikovány. Většina velkých kráterů má porušený nebo neúplný okolní lem, přestože některé z těchto lemů jsou nejsilnější v celé sluneční soustavě. Na rozdíl od jiných ledových měsíců v soustavě, nebyla na Titanu zaznamenána tvorba pamplisestů, starých kráterů, jejichž reliéf byl vlivem viskoelastické relaxace zahlazen a zůstal po nich jen světlý ledový kruh. Krátery na Titanu většinou postrádají centrální kopec a vnitřní plocha je rovná, zřejmě působením kryovulkanické lávy, která se tu vylila buď během nárazu, nebo při pozdějších erupcích. Geologické změny jsou jen jedním důvodem, proč nejsou na povrchu k vidění větší množství kráterů, svoji roli hraje i hustá atmosféra, předpokládá se, že snižuje množství kráterů o jeden až dva řády. Na radarových mapách s vysokým rozlišením, které byly získány během roku 2007 pro omezenou část měsíčního povrchu, je patrná nerovnoměrnost v rozložení kráterů. Oblast Xanadu obsahuje 2 až 9krát víc impaktních kráterů než ostatní povrch. Rozdílné je i zastoupení na přivrácené a odvrácené straně měsíce, polokoule obrácená čelem k Saturnu má o 30 % více kráterů. Nejnižší hustota je v oblastech rovníkových dun a na pólech, kde jsou nejobvyklejší jezera. Modely dopadových drah a úhlů, které byly vytvořeny před zkoumaním sondou Cassini, ukazovaly na možnost, že se v místě dopadu mohla vyvrhnout tekutá voda, která by zde mohla vydržet i po několik staletí, dostatečně dlouhou dobu na to, aby se zde "syntetizovaly jednoduché prekurzorové molekuly, které jsou základem života." Po dlouhou dobu vědci uvažovali, že podmínky na povrchu Titanu odpovídají podmínkám na Zemi těsně po jejím vzniku, pouze za výrazně nižších teplot. Detekce argonu-40 v atmosféře roku 2004 indikovala, že zde byly sopkami vytvořeny výstupy kryolávy složené z vody s příměsí amoniaku. Četnost methanových jezer na povrchu není podle pořízených map dostatečná, aby se mohlo v atmosféře vyskytovat současné množství plynného methanu, z čehož vyplývá, že jeho podstatná část musí být doplňována jinak, například vulkanickou činností. Přesto bylo dosud objeveno jen malé množství útvarů, o nichž by se dalo s jistotou prohlásit, že jde o sopky. Jedním z útvarů, o němž se předpokládalo, že by mohl být kryovulkánem, byl Ganesa Macula, který připomínal nezvyklé vulkanické útvary na planetě Venuši, tzv. sopečné dómy. Tato domněnka však byla vyvrácena na pravidelném sjezdu American Geophysical Union v prosinci 2008, kde bylo bylo předneseno zjištění, že tento útvar totiž není žádným dómem a tuto představu způsobila pouze náhodná kombinace světlých a tmavých míst v daném místě. V roce 2004 sonda Cassini objevila nezvykle světlé místo na povrchu, které bylo pojmenováno Tortola Facula a bylo také identifikováno jako kryovulkanický dóm. K roku 2010 nebyly detekovány žádné další útvary tohoto typu. V prosinci 2008 astronomové oznámili nález dvou velmi světlých skvrn v atmosféře Titanu, šlo o pouze přechodný jev, který trval příliš dlouho, aby byl způsoben běžnými výkyvy počasí – možným vysvětlením byl původ ve vulkanické činnosti. V březnu roku 2009 byly spatřeny fluktuace v jasu oblasti zvané Hotei Arcus a byly objeveny struktury podobající se lávovým proudům. Ačkoliv byla poskytnuta různá vysvětlení pro tento jev, při předpokladu, že jde o lávové proudy, bylo zjištěno, že stoupají až dvě stě metrů nad povrch, což je v souladu s představou, že tam byly vyvrženy zpod povrchu během erupce. Sonda Cassini v roce 2006 na povrchu Titanu objevila pohoří, jež se táhne v délce 150 km, je široké 30 km a 1,5 km vysoké. Nachází se na jižní polokouli a je tvořeno zřejmě ledovými útvary, které jsou pokryty methanovým sněhem. Materiál, z něhož byl masiv vytvořen, se na povrch mohl dostat mezerou vzniklou při pohybu tektonických desek, jejichž pohyb mohl být ovlivněn dopadem meteoritu do blízkého místa. Před těmito objevy vědci předpokládali, že byl ráz krajiny utvářen především nárazy vnějších těles, objevy sondy Cassini ale nasvědčují, že bylo pohoří vytvořeno geologickými procesy. V prosinci roku 2010 identifikovali vědci horu, jež dostala název Sotra Patera. Nachází se ve společnosti nejméně dvou dalších hor, které jsou vysoké od 1000 do 1500 m a jejichž vrchol tvoří kráter. Jejich úpatí se jeví být tvořeno zmrzlou lávou. Nejvyšší pohoří Titanu se nacházejí v oblasti rovníku, jde o tzv. pásmové hřbety. Má se za to, že podobně jako Himálaj či Alpy byly vyvrásněny při kolizi nebo podsouvání tektonických desek. Dalším možným mechanismem je vytvoření hřbetu slapovými silami Saturnu. Viskozita ledového pláště Titanu je nižší a horské podloží méně pevné než zemské kamenné, proto nemohou hory dosahovat takových výšek. V roce 2016 tým projektu Cassini oznámil objev nejvyšší doposud známé hory na Titanu, jejíž vrchol ční 3 337 m vysoko a nalézá se v pohoří Mithrim Montes. Pokud je hypotéza o vulkanické činnosti na Titanu správná, předpokládá se, že je podobně jako na Zemi napájen energií z rozpadu radioaktivních prvků uvnitř pláště. Zemské magma je tvořeno roztavenými horninami, které mají nižší hustotu než pevná kůra nad nimi, naproti tomu kapalná voda (i v eutektické směsi s amoniakem) je hustší než vodní led, tudíž pro spuštění kryovulkanických procesů by byla potřeba další energie, například ze slapových sil blízkého Saturnu. Významnou roli může ve vulkanické činnosti na Titanu hrát i přítomnost síranu amonného, jenž se nachází pod vrstvou ledu, a tvoří společně nestabilní systém, jenž může explodovat. Směs zrnitého ledu a popela ze síranu amonného tvoří písečný prach, který byl na povrchu tvarován větrem. V roce 2008 přednesl Jeffrey Moore, planetární geolog z Ames Research Center (Amesova výzkumného centra), vlastní teorii o geologii Titanu. V té době nebyly na povrchu s určitostí identifikovány žádné útvary sopečného původu, a tak Moore prohlásil Titan za geologicky mrtvý svět. Podle jeho hypotézy byl ráz povrchu utvářen jen větrnou a kapalinovou erozí, přesunem hmoty a vnějšími vlivy. Methan se do ovzduší nedostává vulkanickou činností, nýbrž pomalu difunduje z povrchu do atmosféry. Ganesa Macula může podle něj být starý impaktní kráter s tmavou dunou uprostřed; horské masivy vznikly degradací lemů (i vícečetných) impaktních kráterů nebo kontrakcí tělesa při ochlazování vnitřku. Krátery v oblasti Xanadu připodobnil k útvarům nalezeným na měsíci Callisto, kde jsou méně porušené; obecně podle Moorea by mohl Callisto sloužit jako model pro popis geologie Titanu, až na přítomnost atmosféry, měsíc proto někdy nazýval Callisto s počasím. Mezinárodní astronomická unie přidělila nejvyšším horám a pohořím oficiální názvy. Ty jsou pojmenovány dle dohody po fiktivních horách a pohořích, respektive postavách (u pohoří) z příběhů J. R. R. Tolkiena o Středozemi. Na prvních snímcích pořízených pozemskými teleskopy ze začátku 3. tisíciletí byly zobrazeny rozlehlé tmavé oblasti okolo rovníku. Před příletem sondy Cassini byly mylně považovány za uhlovodíková moře. Radarové snímky sondy Cassini ukázaly, že nejde ani tak o moře nějaké kapaliny jako o moře písku. Tyto rovníkové oblasti se ukázaly být rozlehlými pouštěmi. Největší z těchto písečných oceánů je oblast Belet. Na těchto planinách se nacházejí mohutné podélné duny, tedy takové, jejichž hřeben je rovnoběžný se směrem větru. Tyto duny jsou i 100–150 metrů vysoké, kilometr široké a desítky až stovky kilometrů dlouhé a směřují od západu na východ. V místech, kde vítr naráží na terénní bariéru a obtékáji, mohou být duny odkloněny od převládajícího směru. V některých místech ovlivňuje terén směr větru do té míry, že se vznikající duny mění z podélných na příčné (tedy takové, jejichž hřeben je na směr větru kolmý). Takové duny byly nalezeny například jižně od vysočiny Adiri. Předpokládalo se, že duny vznikají při větrech, které sice vanou převážně rovnoběžně se směrem duny, ale jejich směr i síla kolísá. Potřebná odhadovaná rychlost větru pro vznik podélné duny je 0,5 m/s (tj. 2 km/h), slabý povrchový východní vítr by dostačoval. Následná pozorování ovšem ukázala, že podélné duny směřují na východ, přestože vítr vane na západ. Podle posledních počítačových simulací pořízených v roce 2015 duny vznikají během vzácných západních bouřkových větrů, které vanou každých 15 let v období měsíční rovnodennosti rychlostí do 10 metrů za sekundu, a proto při formování dun výrazně dominují nad běžným větrem nad povrchem. Dunová pole na Titanu zabírají až 20 % povrchu, avšak pouze v pásu ohraničeném rovnoběžkami 30°. Ve středních zeměpisných šířkách a v polárních oblastech se duny nevyskytují. Důvod tohoto jevu může být ve vyšší vlhkosti těchto oblastí nebo příliš slabém větru, možné je, že zde převáží směrovost slapových větrů, které písek přenesou zpět k rovníku. Titanský písek není složením vůbec podobný pozemskému, netvoří ho silikátová zrníčka, nýbrž spíše vodní led z podloží, z kterého písečná hmota vzniká erozí během bleskových záplav kapalného methanu. Další možností je, že písek tvoří pevné organické látky, jež vznikly fotochemickou reakcí v atmosféře, tzv. tholiny. Tuto teorii potvrdily i studie složení písečných dun optickou a spektrální analýzou, provedené v květnu 2008, jejichž závěrem bylo výrazně nižší zastoupení vody než jinde na Titanu. Písek v dunách je tedy nejspíše tvořen sazemi organických polymerů, které se shlukly po dopadu na zem. Přítomnost vodního ledu však vyloučena nebyla. Hustota písku na Titanu je odhadnuta na třetinu hustoty písku terestrického. Měsíc Titan nelze na noční obloze spatřit pouhým okem, ale již při pozorování Saturnu menším teleskopem či větším dalekohledem je snadno rozeznatelný. Amatérské pozorování stěžuje blízkost kotoučku měsíce k přesvětlenému disku planety Saturn a jeho prstenců. Prohlížení lze vylepšit přidáním clony nebo světelného filtru, který odstíní světlo odražené od Saturnu. Maximální zdánlivá hvězdná velikost Titanu je +8,2m, střední hodnota při postavení v opozici je +8,4 mag; v ostatních obdobích se může hodnota snížit až k 9,0m. Podobně velký měsíc Ganymed má oproti tomu hvězdnou velikost 4,6 mag. Před obdobím vesmírných sondážních letů byly možnosti zkoumání Titanu jen velmi omezené. Roku 1907 španělský astronom Josep Comas i Solà pozoroval okrajové ztemnění, první důkaz, že těleso obklopuje atmosféra; Gerard Kuiper v roce 1944 použil spektroskopickou techniku k identifikaci methanu. První sondou vyslanou k Saturnu byl Pioneer 11, který k soustavě dorazil v roce 1979. Podle jeho odhalení byl Titan příliš chladný, než aby na něm mohl existovat život. Pioneer pořídil několik snímků Titanu, včetně fotografie zachycující měsíc s planetou Saturn. Obrázky pořízené později dvěma Voyagery byly mnohem vyšší kvality. V letech 1980 a 1981 byl Titan zkoumán sondami Voyager 1, respektive Voyager 2. Trajektorie letu sondy Voyager 1 byla navržena tak, aby kolem měsíce těsně prolétla; během průletu sonda získala hodnoty hustoty, složení a teploty atmosféry a velmi přesně změřila hmotnost tělesa. Voyager 2, který měl být záložně přesměrován na dráhu těsného průletu kolem měsíce, nakonec kolem Titanu neproletěl a pokračoval dál k planetám Uran a Neptun. Opar v atmosféře zabránil sondě zmapovat terén, přesto v roce 2004 byly po digitalizaci na fotografiích, pořízených sondou Voyager 1 přes vestavěný oranžový filtr, viditelné světlé a tmavé oblasti, v té době již známé pod názvy Xanadu a Shangri-La. Ty byly prvně zpozorovány Hubbleovým vesmírným teleskopem při snímání v infračerveném spektru již v letech 2001 a 2002. Bylo totiž zjištěno, že se v jinak neprůhledné atmosféře vyskytují určitá spektrální okna a při použití záření specifické vlnové délky lze atmosféru prozářit. Nejčastěji bylo použito záření vlnové délky 938 nm. Podrobnější informace naleznete v článcích Sonda Cassini a Huygens (sonda). I přes data získaná sondami Voyager zůstal Titan předmětem záhad – velký měsíc zakrytý atmosférou, která znemožňuje detailní zmapování. Tajemství, která Titan obklopovala již od 17. století, kdy byl poprvé objeven Christiaanem Huygensem a Giovannim Cassinim, odhalila až sonda, která po nich byla na počest pojmenována. Společná mise Evropské kosmické agentury (ESA) a NASA Cassini-Huygens byla velmi úspěšná. Sonda odstartovala v říjnu roku 1997, dorazila k Saturnu 1. července 2004 a začala radarem mapovat planetární systém. Dne 26. října 2004 prolétla pouhých 1 200 kilometrů nad povrchem a pořídila snímky Titanu s rozlišením vyšším než kdy předtím. Zachytila tmavé a světlé oblasti terénu, jež by lidskému oku zůstaly skryty. 22. července 2006 podnikla první cílený velmi blízký průlet ve výšce 950 km nad povrchem; nejbližší průlet vůbec podnikla 21. června 2010, kdy prolétla ve výšce 880 km. Od té doby provedla sonda vetší množství průletů, dne 22. dubna 2017 podnikla Cassini svoje poslední, 127. přiblížení se k Titanu. Během něho získávala radarovým měřením data o hloubce menších jezer a zároveň sledovala změny na ostatních jezerech a naposledy prohlédla tzv. kouzelný ostrov na jezeře Ligeia Mare, který sledovala od roku 2007. Poté sonda využije Titanovy gravitace a nasměruje se na dráhu směřující do blízkosti Saturnu, do oblasti mezi horními vrstvami jeho atmosféry a prstenci, kterou ještě žádná sonda nezkoumala. Saturn takto oběhne 22krát, aby dne 15. září 2017 ukončila svoji misi vstupem do jeho atmosféry. V pátek 14. ledna 2005 na povrchu Titanu hladce přistála sonda Huygens. Mateřská sonda Cassini ji nesla k Saturnu 7 let. Měsíc Titan se tak stal nejvzdálenějším objektem, na němž přistála lidmi vytvořená sonda, operace probíhala téměř 10 astronomických jednotek od Země. Byl to rovněž první pokus o přistávací manévr ve vnější sluneční soustavě. V místě přistání sonda neobjevila žádný důkaz o výskytu kapaliny, nicméně předpokládá se, že temná planina, kam přistála, bývá čas od času zatopena. Přistávací modul Huygens dosedl pod nejvýchodnější cíp světlé oblasti, která byla pojmenována Adiri, přesně na 192,4° západní délky a 10,2° jižní šířky. Během přistání vyfotografovala bílé kopce, po jejichž úbočí se dolů na temnou planinu svažovaly tmavé čárové útvary (jako "řeky"). Přesto, že se jednalo primárně o atmosférickou sondu, pracovala ještě déle než hodinu po přistání na povrchu měsíce a předávala přes svou mateřskou sondu Zemi informace a data. Zjistila, že zmíněné kopce jsou převážně z vodního ledu. Hned po přistání vyfotila snímek tmavé planiny Shangri-La, pokryté malými kameny a oblázky ledu. Bohužel kvůli softwarové chybě se ztratila data vysílaná jedním ze dvou vysílačů, šlo především o část fotografií a údaje o rychlosti větru při průletu atmosférou. V březnu roku 2007 se vědci NASA, ESA a COSPAR dohodli a pojmenovali místo přistání sondy po zemřelém prezidentovi ESA Hubertu Curienovi. Po roce 2005 byly navrženy vědci z NASA, ESA i JPL koncepty misí, jejichž cílem mělo být dopravení další robotické sondy k Titanu. Žádný z těchto návrhů však nezískal schválení finančně podporované mise. Titan Saturn System Mission (TSSM) byl návrh společné mise NASA a ESA na průzkum planety Saturn a jejích měsíců Titan a Enceladus. Vizí projektu byla i sonda, která by na horkovzdušném balónu šest měsíců studovala atmosféru Titanu. V únoru roku 2009 však byla schválena konkurenční mise Europa Jupiter System Mission, jejímž cílem je výzkum měsíčního systému planety Jupiter, a TSSM byla odložena na neurčito. Další navrhovanou misí bylo vyslání přistávacího modulu Titan Mare Explorer (TiME), který by přistál na hladině některého jezera a půl roku by studoval jeho složení. V roce 2012 Jason Barnes z University of Idaho požádal o grant ve výši 715 milionu amerických dolarů na projekt dronu, který by pořídil snímky povrchu ve vysokém rozlišení. NASA ovšem podporu této misi neschválila a osud projektu zůstal nejasný. V tom samém roce vznikl nový společný projekt španělské firmy SENER a Centra astrobiologie (Centro de Astrobiología) v Madridu na vyslání přistávacího modulu Titan Lake In-situ Sampling Propelled Explorer. Ten by měl rovněž dosednout na jezero na Titanu, oproti návrhu TiME by byl vybaven vlastním pohonným systémem a nebyl by odkázán na nekontrolované plachtění po hladině. Vesmírný program Journey to Enceladus and Titan (JET) byl projekt na vyslání astrobiologické sondy, která by měla zkoumat možné podmínky pro život a osídlení obou měsíců. Byl navržen roku 2011 coby 13. mise v rámci nízkorozpočtového programu Discovery, v červnu 2015 se ale nedostal ani do užšího výběru pěti misí. V roce 2015 byl schválen grant NASA/Phase II pro návrh projektu ponorky, jež by měla prozkoumat jezera na měsíci Titan. Uvažuje se, že by součástí mise mohlo být dopravení ponorky a plovoucího zařízení, jako byl navrhovaný TiME. Předpokládá se, že prostředí na Titanu by mohlo obsahovat větší množství biogenních komplexních organických sloučenin a podzemní oceán vody by mohl sloužit jako vhodný ekosystém. Sonda Cassini-Huygens nebyla vybavena technickými prostředky pro detekci látek dokazujících přítomnost života nebo složitějších organických struktur, přesto výsledky jejích pozorování ukázala, že podmínky na Titanu jsou obdobné těm, jaké panovaly na pravěké Zemi. Vědci se domnívají, že atmosféra Titanu se podobá prvotní atmosféře Země s jediným rozdílem, kterým je chybějící vodní pára na Titanu. Millerův-Ureyův experiment a pokusy, které z tohoto vycházely, ukázaly, že v atmosféře podobné, jakou disponuje Titan, mohou být vlivem UV záření vyvolány reakce, jejichž produktem je syntéza složitějších či polymerních struktur, například tholinů. Spouštěčem reakce je disociace molekul dusíku a methanu na radikály, z nichž vznikají kyanovodík a acetylen. Následné reakce byly podrobeny rozsáhlým studiím. Bylo oznámeno, že pokud je směs plynů, jež se nachází v Titanově atmosféře, vystavena dávkám energie, produktem reakcí je velké množství sloučenin, včetně všech pěti nukleových bází (stavební kameny RNA a DNA) a některých aminokyselin (základní stavební prvky bílkovin). V těchto pokusech byly poprvé připraveny tyto sloučeniny za nepřitomnosti kapalné vody. Dne 3. dubna 2013 oznámili vědci NASA, že dle simulací atmosféry Titanu by se v ní mohly nacházet složitější organické sloučeniny. Podle laboratorních simulací se na Titanu nachází dostatečné množství organického materiálu, aby byla započata chemická evoluce, o níž se myslí, že stála za vznikem života na Zemi. Předpokladem této analogie je přítomnost kapalné vody ve větším množství, než bylo na Titanu pozorováno. Voda by se mohla na Titanu vyskytovat pod vrstvami ledu, kde zamrzla po dopadu impaktního tělesa. Vyskytla se rovněž teorie o existenci oceánu kapalného amoniaku hluboko pod povrchem. Jiná teorie, jež předpovídá v hloubce až 200 km oceán se směsí amoniaku a vody, říká, že by v těchto oceánech mohl existovat život, přestože na Zemi by takové podmínky byly považovány za extrémní. Přestup tepla mezi vnitřkem měsíce a vnějšími vrstvami by mohl představovat zásadní podmínku pro přežití. Detekce mikrobiálního života by byla závislá na jejich biogenním působení. Bylo zkoumáno, zda by methan a dusík v atmosféře nemohly být biologického původu. Byly zveřejněny studie, které informovaly o možnostech existence života v methanových jezerech na Titanu, založeném na alternativních biochemických procesech, analogických životu ve vodě na Zemi. Takové organismy by místo kyslíku dýchaly vodík (H2), který by místo do glukózy metabolizovaly na acetylen, a vydechovaly methan namísto CO2. Všechny živé formy na Zemi používají jako rozpouštědlo vodu; organismy na Titanu by mohly využít kapalné uhlovodíky, např. methan nebo ethan. Voda je silnější rozpouštědlo než methan a je více chemicky reaktivní, je schopna hydrolýzou rozbít velké organické molekuly. Forma života založená na uhlovodíkovém rozpouštědle by těmto problémům rozpadu biomolekul nemusela čelit. V roce 2005 astrobiolog Chris McKay přednesl argument, podle něhož pokud je na povrchu Titanu přítomna nějaká forma života, mělo by to mít měřitelný efekt na složení troposféry měsíce; koncentrace molekulárního vodíku a acetylenu by měla být nižší, než by se jinak předpokládalo. Roku 2010 objevil Darrell Strobel, vědec z Univerzity Johnse Hopkinse, nadbytek molekulárního vodíku ve vyšších vrstvách atmosféry oproti vrstvám nižším, což je podle něho argument pro existenci klesavého difuzního proudu o rychlosti zhruba 1028 molekul vodíku za sekundu, které však u povrchu mizí. Podle Strobela tyto nálezy souhlasí s McKayovými představami odezvy přítomných methanogenních životních forem. Jiná studie vydaná téhož roku ukázala nízké koncentrace acetylenu u povrchu, což by dle McKayovy interpretace mohlo být konzistentní s představou organismů, které se uhlovodíky na povrchu živí. I přes opakované vyjádření biologické hypotézy McKay upozornil, že jsou možná i jiná a pravděpodobnější vysvětlení těchto nálezů: dosud neznámé fyzikální nebo chemické procesy, které tyto sloučeniny spotřebovávají (např. nebiologické katalytické reakce na povrchu), jakožto i možné chyby při simulacích toku vodíku a acetylenu. Objev funkčního nebiologického katalytického procesu při 95 K (-180 °C) byl podle něho byl i tak významný, ačkoliv by jistě nevyvolal takovou senzaci jako proces biologický. Dle vyjádření NASA v článku z června 2010 nebyly k tomu datu nikde objeveny formy života založené na methanu a jejich výskyt je pouze hypotetický, přesto podle některých vědců tyto chemické stopy podporují argumenty pro výskyt primitvních organismů či předchůdců živých forem na Titanu. V únoru 2015 byla vymodelována hypotetická buněčná membrána, jež by mohla být funkční v methanovém prostředí. Sestávala by malých molekul obsahujících vodík, uhlík a dusík a měla obdobnou stabilitu jako buněčná membrána tvořená fosfolipidy. Tato teorietická membrána byla pojmenována azotozom, což vzniklo složením francouzského slova "azote" (francouzsky dusík) a termínu lipozom. Přestože byly vysloveny hypotézy o biologických pochodech na Titanu, vyskytují se zde značné překážky pro existenci života a analogie se Zemí je nepřesná. Titan je zmrzlým světem v nesmírné vzdálenosti od Slunce a jeho atmosféra obsahuje příliš malé množství oxidu uhličitého. Voda se na povrchu vyskytuje jen v pevném skupenství. Vzhledem k těmto potížím považují někteří vědci, například Jonathan Lunine, měsíc Titan za neobyvatelný, avšak vhodný a zajímavý objekt pro experimentální výzkum podmínek, jež panovaly na Zemi na počátku života a před jeho vznikem. Existuje hypotéza, že dopad většího tělesa na Zemi mohl způsobit vyvržení kamenného materiálu s obsahem mikrospór a ten mohl dopadnout na další tělesa ve sluneční soustavě včetně Titanu. Život by se tak mohl rozšířit panspermaticky. Lunine však oponoval, že organismy žijící v uhlovodíkových jezerech Titanu by musely být natolik odlišné od pozemských, že to vylučuje možnost, že by se jeden vyvinul z druhého. V budoucnu by se podmínky pro život na Titanu mohly vylepšit. Přibližně za pět miliard let, až se ze Slunce stane červený obr, by teplota na povrchu mohla stoupnout natolik, že by umožnila výskyt kapalné vody. Pod vlivem snížení množství ultrafialového záření ze Slunce by mohl opadnout uhlovodíkový opar a skleníkový efekt způsobený methanem by mohl hrát mnohem větší roli. V těchto podmínkách by se mohl uchytit život, který by mohl přežít i stovky milionů let, což byla dostatečná doba pro usazení života na Zemi. Přítomnost amoniaku by však proces vzniku života na Titanu mohla zpomalit. | NUMERIC | NUMERIC |
005230 | ... pravděpodobně obětováno bohům až dvacet tisíc lidí. Auítzotlovi se podařilo mimo jiné podmanění vzdálené provincie Xoconochco poblíž dnešních hranic Mexika a Guatemaly. Při pokusu vybudovat další akvadukt do města z jezera jihovýchodně od Tenochtitlánu bylo aztécké hlavní mělo zaplaveno a z větší části zničeno. Vybudování vodovodu museli obyvatelé vzdát a samotný Tenochtitlán bylo nutno prakticky postavit znovu. V roce 1502 se stal králem Aztéků Montezuma II. Podnikl vojenská tažení jak na sever, tak i tak i na jih do provincie Oaxaca, aby posílil hospodářskou pozici Tenochtitlánu. Nový vládce také vědomě zvětšil propast mezi šlechtou a lidem, protože propustil mnoho nešlechticů ze státních služeb. Známý je ale Moctezuma II. především svou rolí při dobytí Mexika Španěly.... | Ve kterém roce se králem Aztéků stal Montezuma II? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tenochtitl%C3%A1n | [
"1502"
] | 420 | 467 | V roce 1502 se stal králem Aztéků Montezuma II. | [
{
"start": 427,
"end": 431,
"text": "1502"
}
] | Tenochtitlán bylo hlavní město Aztécké říše, založené v roce 1325 a do roku 1521 sloužící jako aztécké hlavní město. Poté bylo dobyto a zničeno španělskými conquistadory. V době objevení města Evropany v 16. století žilo ve městě řádově asi stotisíc obyvatel. Ve své době šlo o největší město amerického kontinentu a jedno z největších měst tehdejšího světa. Rozkládalo se na několika ostrovech jezera Texcoco a jeho rozloha činila přibližně 13 km2. Jeho zbytky jsou zcela překryty dnešním hlavním městem Mexika Mexico City. Několik málo zbytků původního města patří od roku 1987 ke Světovému dědictví UNESCO. Tenochtitlán ležel na několika ostrovech v západní části jezera Texcoco, které se nachází v Údolí Mexika v nadmořské výšce přibližně 2240 metrů nad mořem. Na severu, východě a na jihu je údolí obklopeno horským hřebenem, ve které vévodí sopky Popocatépetl a Iztaccíhuatl. Město bylo spojeno s pevninou pěti cestami na severu, západě a jihu po hrázích. Na sousedním ostrově na severu, od Tenochtitlánu odděleného pouze kanálem, leželo zprvu ještě nezávislé město Tlatelolco. Jezero Texcoco ve své dřívější rozloze dnes již neexistuje, bylo Španěly po částech vysušeno. Jen v Xochimilco na jihu dnešního města Mexico City existují malé vodní plochy, které jsou posledními zbytky jezera. Ostrovy, na nichž se nacházel Tenochtitlán a Tlatelolco, měly rozlohu přibližně 13 čtverečných kilometrů. Město bylo s pevninou spojeno hrázemi z kamene a zeminy. Na některých místech jsou hráze přerušené, pravděpodobně se na těchto místech daly uzavírat dřevěnými pohyblivými mosty. Této výhody využili Aztékové především v roce 1521, kdy město bránili před Španěly. Protože Tenochtitlán byl přístupný pouze po silnicích vedoucích přes hráze, neměl žádné městské hradby. Cesty po hrázích ze severu, západu a jihu končily u chrámu Templo Mayor na velkém náměstí Tlatelolco a u náměstí Templo Mayor v Tenochtitlánu. To tvořilo centrum města. Kolem náměstí byly v průběhu dějin Aztéků postaveny paláce vládců Moctezumy I., Axayacatla a Moctezumy II.. Pravoúhlé, na sebe kolmé hlavní silnice dělily Tenochtitlán na městské čtvrti Moyotlan, Zoquiapan, Atzacualco a Cuepopan, které se dále dělily na menší městské části. Doprava vně města probíhala labyrintem ulic a vodních kanálů. Pro obchod se sídlišti mimo město byl kromě silnic po hrázích používán i přístav na východě Tenochtitlánu. Natěsnané blízko vedle sebe stály mnohaposchoďové obytné domy nižších společenských tříd; část jich byla postavena na pilotech. Pozemky domů ve vnějším okrscích města měly většinou oplocené zahrady. Za nimi byly takzvané chinampas, pole, která byla většinou jen několik metrů široká, ale k poměru k šířce byla velice dlouhá. Chinampas byly zemědělské pozemky, které byly získány z bažinaté půdy a z důvodu své vysoké vlhkosti umožňovaly více úrod do roka. Přesto chinampas samy nestačily na obživu stále rostoucí populace města. Navíc se vlastnictví půdy se zvětšováním rozlohy města stále více stávalo výsadou šlechty. Podíl vyšších společenských vrstev ovšem byl v obyvatelstvu poměrně vysoký. Velký význam měla chrámová část města. Okolo Templo Mayor se nacházely větší a menší chrámy, které byly věnovány různým božstvům a rozličným kultům jednotlivých společenských vrstev. Dále se v chrámovém okrsku nacházel prostor pro rituální míčové hry. Severní část města tvořilo až do roku 1473 nezávislé město Tlatelolco. Sídlo bylo před svým dobytím úzce hospodářsky propojeno s Tenochtitlánen a bylo hospodářským centrem regionu. Po podmanění obyvateli Tenochtitlanu si Tlatelolco tento charakter z větší části ponechalo; sami Španělé byly překvapeni pestrostí zboží na trhu Tlatelolca. Celkem žilo v době příchodu Španělů ve spojených městech mnoho desítek tisíc obyvatel, je možné, že i více než 150 000. Tenochtitlán byl ve své době jedním z největších měst světa. Jméno města v nahuatlu zní Tenóčtitlan, [te.noː.'ti.tɬ] IPA, "Město Ténocha". Je vytvořeno ze slov tetl, kámen, a nochtli, fík kaktusu Opuntia vulgaris. Často se objevující překlad "Město kamenného kaktusu" je těžko proto obhajitelný. Dle legendy leží původ Aztéků v místě zvaném Aztlán, jehož přesná poloha dodnes není známa. Odtamtud putovali na příkaz svého boha Huitzilopochtli směrem na jihozápad, až po několika zastaveních dorazili do místa dnešního hlavního města Mexika. Tam kněží vyslovili proroctví, že se mají usadit tam, kde uvidí orla sedět na opuncii a zápasit s hadem. Toto místo bylo nakonec nalezeno na ostrově v západní části jezera Texcoco, kde Aztékové začali pod vedením mýtického vůdce Tenocha stavět město. Jméno Tenochitlánu je odvozené z pojmenování postavy. První aztécké osídlení města se dá přibližně datovat mezi roky 1320 až 1350. Pravděpodobně již bylo předtím na místě budoucího města jiné sídlo. Několik let po založení města bylo severně od Tenochtitlánu založeno další sídlo, Tlatelolco. I když města spolu politicky jednala a spolupracovala, občas mezi nimi vypuklo i otevřené nepřátelství, až byl v roce 1473 vládce Tlatelolca, Moquixhuix, zabit a Tlatelolcu se dále vládlo z Tenochtitlánu. Prvním historicky doloženým vládcem je král Acamapichtli, který vládl koncem 14. století. Jeho nástupce Huitzilíhuitl začal s integrací mladšího města do místních mocenských struktur, protože se oženil se dcerou vládce Tlatelolca, čím nastalo i odpuštění daňových poplatků a určitá rovnováha s jinými městy. Chimalpopoca, Huitzilíhuitlův syn, nastoupil na trůn Tenochtitlánu jako mladistvý a byl zavražděn Maxtlou, vládcem Azcapotzalca. Na trůn nastoupil jeho strýc Itzcóatl, který Maxtlu podrobil stejně jako jiná města, do kterých dosadil své panovníky. Podařilo se mu se to až po válce, v jejímž průběhu dobyl Texcoco a tepanenské hlavní město Azcapotzalco. Po válce si slíbila spojenecká města Tenochtitlán, Tlacopan a Texcoco vzájemnou věrnost a vytvořila takzvaný aztécký trojspolek. S porážkou Tepaneků byla aztécká nadvláda nad údolím Mexika definitivně zajištěna. Za vládnutí Itzcoátla došlo i v Tenochtitlánu k rozsáhlým změnám. Stavbou viaduktu, který dodával do města pitnou vodu, a tří nových cest po hrázích bylo posíleno spojení s pevninou a bylo zajištěno zásobování rostoucího města pitnou vodou. Současně se stalo vlastnictví půdy stále více privilegiem šlechty a tím i symbolem moci. Na příkaz Itzcoátla bylo zničeno mnoho starých obrazových rukopisů; důvod moderním výzkumem nebyl zjištěn a je předmětem sporu. Pravděpodobný důvod spálení starých rukopisů je ten, že Itzcoátl chtěl posílit stávající mocenské poměry, a tím legitimovat existenci své dynastie. Po smrti Itzcóatla v roce 1440 se k moci dostal Moctezuma I. V době jeho vlády nastalo více přírodních katastrof: mezi lety 1446 až 1450 došlo k přemnožení kobylek, povodni a hladomoru. Především poslední událost donutila mnoho obyvatel k opuštění města. Sice byla k zabránění další povodně východně od Tenochtitlánu postavena 16 km dlouhá hráz přes jezero, nicméně začalo být zjevné, že město není schopno rostoucí počet obyvatel uživit vlastními silami. Proto zahájil Moctezuma vojenská tažení směrem na jih, aby si podmanil tamější městské státy a mohl jim uložit daně. Kdo nastoupil v roce 1469 po smrti Moctezumy I. na trůn Tenochtitlánu, není jisté. Zdá se ale, že v roce 1471 po dlouhých jednáních nastala shoda na Axayacatlovi, jednom z vnuků Itzcóatla. Definitivně podmanil v roce 1473 sousední město Tlatelolco, které se stálo více stávalo součástí Tenochtitlánu, a při španělském dobytí Mexika již bylo plně součástí Tenochtitlánu. S dobytím města získali Aztékové také kontrolu na důležitým obchodním střediskem v údolí Mexika. Pod vedením Axayacatlova bratra Tízoce se začalo s rozsáhlým rozšířením chrámu Templo Mayor, který byl centrálním chrámem města a byl zasvěcen bohům Tlalocovi a Huitzilopochtliovi. Při slavnostním zasvěcení, které bylo uskutečněno za příštího krále Auítzotla, bylo v době čtyř dnů pravděpodobně obětováno bohům až dvacet tisíc lidí. Auítzotlovi se podařilo mimo jiné podmanění vzdálené provincie Xoconochco poblíž dnešních hranic Mexika a Guatemaly. Při pokusu vybudovat další akvadukt do města z jezera jihovýchodně od Tenochtitlánu bylo aztécké hlavní mělo zaplaveno a z větší části zničeno. Vybudování vodovodu museli obyvatelé vzdát a samotný Tenochtitlán bylo nutno prakticky postavit znovu. V roce 1502 se stal králem Aztéků Montezuma II. Podnikl vojenská tažení jak na sever, tak i tak i na jih do provincie Oaxaca, aby posílil hospodářskou pozici Tenochtitlánu. Nový vládce také vědomě zvětšil propast mezi šlechtou a lidem, protože propustil mnoho nešlechticů ze státních služeb. Známý je ale Moctezuma II. především svou rolí při dobytí Mexika Španěly. Dopustil, že se v roce 1519 mohli Španělé v Tenochtitlánu usadit, a nechal si jimi dostat do postavení loutkového vládce. Při rebelii, během které byl Moctezuma II. zabit, byli Španělé spolu se svými tlaxcaltekskými spojenci vyhnáni za cenu velkých ztrát z města, ale za několik měsíců se vrátili s posilami z vlasti. Mnoho obyvatel města zemřelo během obléhání Tenochtitlánu hlady a na zavlečené choroby. Pomocí lodí a děl přerušili španělští dobyvatelé zásobování města kanoemi. Při frontálním útoku na hráze vtáhli obránci města Španěly do trpkých bojů o každý dům. Dobyvatelé poté zbořili všechny domy v Tenochtitlánu a dne 13. srpna 1521 zlomili s konečnou platností odpor Tlatelolca. Poslední král Cuauhtémoc byl na útěku chycen v kanoi a vzat do zajetí. Po svém vítězství dovolil Hernán Cortés obyvatelům města volný odchod. Brzy po dobytí města se začalo s opravou ulic a bylo obnoveno zásobování vodou. Kanály byly zasypávány ruinami budov. Španělé dovolili po dvou měsících návrat obyvatel do zničeného Tenochtitlánu, přičemž se sami usadili v centru bývalého hlavního aztéckého města. Místo obnovy původních budov se postavily nové budovy z trosek ruin. Tak vznikl palác španělských vicekrálů ze zbytků paláce Moctezumy II. a metropolitní katedrála v oblasti před bývalým Templo Mayor. S ustanovením vicekrálovstí Nové Španělsko v roce se stal Tenochtitlán nakonec hlavním městem nového vicekrálovství a byl přejmenován na Ciudad de México (Mexiko City). Většina znalostí o Tenochtitlánu pochází ze zpráv od conquistadorů, mnichů a od indiánských autorů ze 16. a 17. století. Nové město bylo hned po dobytí postaveno na ruinách starého města, proto jsou materiální pozůstatky Tenochtitlánu zcela překryty moderním městem a archeologické vykopávky jsou možné jen na několika volných místech a v souvislosti s novostavbami. Výjimečně lze najít pozůstatky aztéckých budov zakomponované do nových staveb, ale většina starého města je nenávratně ztracena. Silniční a kanalizační síť Tenochtitlánu nicméně zůstala v moderních ulicích města z velké části zachována. Dobrým příkladem stálost uliční sítě je poloha čtyř chrámů jednotlivých čtvrtí Tenochtitlánu. Jejich místa jsou v moderním městě stále zřetelná včetně přístupových cest a malých náměstí: Zoquiapan – Plaza San Lucas Moyotla – Calle Victoria Cuepopan – Calle Obispo Atzacualco – Plaza del Estudiante V průběhu staletí byly nacházeny relikty aztécké kultury, především kamenné monumenty a keramika. K nim patří v jihozápadní části Palacio Nacional nalezená monumentální socha bohyně Coatlicue a Teocalli de la Guerra Sagrada, kamenný monument mající podobu chrámové pyramidy, na jehož zadní straně je zobrazená scéna orla sedícího na kaktusu a sluneční kámen. S prvními systematickými archeologickými vykopávkami se začalo až na počátku 20. století. Další archeologické vykopávky byly prováděny při výkopových pracích při stavbě inženýrských sítí (elektřina, kanalizace) nebo při stavbě linek metra, které prochází centrem města (především linka číslo 2, která obchází Zócalo na východě a severu a Templo Mayor těsně míjí, a linka číslo 8 v prostoru divadla Palacio de Bellas Artes). Při stavbě stanice Pino Suárez, kde se kříži linky číslo 1 a 2, byl obnažen malý kruhový chrám, který byl pravděpodobně zasvěcen bohu větru Ehecatlovi. Byl rekonstruován a díky změně planu začleněn do stanice metra. Další nálezy v prostoru Zócala byly zachráněny jako kamenné bloky a transportovány do muzea. Napjatý časový rozvrh stavebních prací velice stěžuje archeologické vykopávky. Mimo celoplošné zastavění centra města jsou archeologické vykopávky ztíženy také geologickými poměry: Celé centrum s okolím jsou postaveny na dně v 16. století vysušeného jezera Texcoco. Hluboké sedimenty na dně jezera jsou příčinou, že starý povrch se nachází několik metrů pod povrchem země a leží v oblasti spodní vody. Pro vykopávky by proto bylo nutné umělé snížení hladiny spodní vody, které by ohrozilo stabilitu okolních budov. Účinky jsou zřetelně viditelné například u katedrály v Zócalu, která se vychyluje směrem na západ, přičemž v bezprostředním sousedství stojící Bastisterio se propadá východním směrem. Mnoho kostelů v centru města se dnes nachází dva metry pod úrovní ulice. Větší předšpanělské stavby jsou dnes viditelné jako menší pahorky v délce ulic. Poloha hlavního chrámu byla přibližně určena po menších vykopávkách z počátku 20. století na rohu ulic República de Argentina (dnes otevřená část ulice) a República de Guatemala. Hustá zástavba zde však znemožnila další vykopávky. Náhodný nález reliéfu zobrazujícího mrtvou bohyni Coyolxauhqui byl v roce 1978 využit jako podnět k projektu Proyecto Templo Mayor. Cílem úsilí pod vedením mexického archeologa Eduarda Matosa Moctezumy, kvůli kterému muselo být zbořeno mnoho domů, byl komplexní archeologický průzkum zbytků celého chrámu Templo Mayor. Při vykopávkách v letech 1978 až 1982 bylo zjištěno sedm stavebních fází Templo Mayor, který byl stále rozšiřován, stejně jako řada dalších novostaveb. Z nejmladšího stadia výstavby chrámu, které zastihli španělští dobyvatelé a zničili jej, se zachovaly jen malé zbytky. Domnělé dřívější fáze výstavby, kdy byl podle legend na místě chrámu byl vybudován oltář Země, nebyly hledány, a jsou pravděpodobně těžko k nalezení a již v oblasti spodní vody. Přiřazení jednotlivých etap výstavby různým vládcům a jejich datování je hypotetické. Mnoho nálezů pochází z doby dvě století před španělským dobytím města. Mnoho archeologických nálezů je dnes možno spatřit Národním muzeu pro antropologii (španělsky Museo Nacional de Antropología) a v novém muzeu Museo del Templo Mayor nacházejícím se poblíž místa vykopávek. Severně od hlavního chrámu byl odkryt stavební komplex, který očividně sloužil jako shromaždiště hodnostářů a válečníků. Kolem zdí jsou v chrámu zabudované lavice, které v formě dekorace velice zřetelně připomínají podobné konstrukce v sloupových halách z Tuly a musely být jimi inspirovány. Také pod Španěly vybudovanou katedrálou bylo v průběhu 70. let 20. století při stavebních pracích k zachování její stability v měkké půdě nalezeny stavby v předpolí aztéckého chrámu, které ovšem nemohly být přesně určeny. Na různých místech místech vystavený model chrámového okrsku vychází ze studií mexického archeologa Ignacia Marquiny, který se především zaměřoval na písemné záznamy, byl však archeologickými vykopávkami překonán. Jeden domovní blok na sever od katedrály (Calle Donceles) byly v roce 2008 při záchranných archeologických pracích při stavbě nového domu nalezeny v hloubce pěti metrů základy dvou staveb, z nichž jedna je považována za calmecac. Jedná se zde o zděné pilíře a směrem na jih vedoucí schodiště do sloupové síně, podél jejíchž zdí jsou lavice. Uvnitř budovy byla nalezena "pohřbená" střešní cimbuří z pálené hlíny ve formě rozříznutého šneku, jakož i velká skulptura cuauhxicalli ve formě orla v nadživotní velikosti. | DATETIME | DATETIME |
011504 | ... ústava, na které se podílela i občanská shromáždění. 16. června 2009 podal Island přihlášku do Evropské unie, kterou následně 11. března 2015 stáhl a přístupové rozhovory byly zastaveny. == Politika == Islandský parlament Althing má 63 členů, kteří jsou voleni jednou za čtyři roky. Hlavou státu je prezident, který je rovněž volen přímo občany a plní spíše reprezentativní funkci. Výkonná moc je soustředěna v rukou vlády v čele s premiérem. Vláda byla zatím vždy v historii republiky tvořena zástupci dvou či více politických stran, neboť žádná politická strana dosud nikdy v historii republiky nezískala více než polovinu hlasů. Prezidentem Islandu je Gudni Jóhannesson a předsedkyní vlády je Katrín Jakobsdóttir. === Seznam islandských prezidentů === Sveinn Björnsson... | Kdo je předsedkyní islandské vlády? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Island | [
"Katrín Jakobsdóttir"
] | 636 | 720 | Prezidentem Islandu je Gudni Jóhannesson a předsedkyní vlády je Katrín Jakobsdóttir. | [
{
"start": 700,
"end": 719,
"text": "Katrín Jakobsdóttir"
}
] | Island (islandsky Ísland) je stát na stejnojmenném ostrově na pomezí Severního ledového a Atlantského oceánu. Žije zde přes 350 000 lidí, jeho rozloha je 103 125 km2, což z něj činí nejřidčeji zalidněný evropský stát. Největším městem je Reykjavík, který je i hlavním městem. V jeho aglomeraci žijí dvě třetiny islandské populace. Ostrov je vulkanicky aktivní. Ve vnitrozemí se nacházejí lávová pole, pohoří, ledovce. Břehy ostrova jsou omývány Golfským proudem, který významně ovlivňuje zdejší klima. == Poloha == Island se nachází těsně pod polárním kruhem. Je vzdálen 810 km od Skotska, 970 km od Norska a 287 km od Grónska. == Dějiny == Prvními obyvateli Islandu byli pravděpodobně Norové a Keltové (irští a skotští), kteří přicházeli koncem 9. a v 10. století. Vikinští náčelníci zakládali tzv. "thingy", což byly místní sněmy, které veřejně urovnávaly spory a konflikty mezi osadníky. Kolem roku 930 byl založen Althing a tento národní sněm můžeme pokládat za nejstarší evropský parlament. Když v Norsku, k němuž měl Island kulturně i geograficky blízko, prosadil Olaf Trygvason (norský král v letech 995–1000) šíření křesťanství tou nejtvrdší metodou, pokoušeli se jeho misionáři na Islandu postupovat stejně a ničili především pohanské svatyně. Sněm Althing je prohlásil za psance a vyhlásil, že každý, kdo se bude rouhat bohům, má být vypovězen. Olaf dal zatknout Islanďany přebývající v Norsku a hrozil, že pokud Island nepříjme křesťanství, budou rukojmí popraveni. V důsledku toho přijal Althing v letech 999–1000 kompromisní zákon, že se všichni Islanďané dají pokřtít, že však bude i nadále dovoleno obětovat bohům, ovšem v soukromí. Ve 13. století se islandští náčelníci podrobili norské nadvládě, v roce 1397 se Island společně s Norskem dostal pod nadvládu Dánska a poté následovalo dlouhé období hospodářského úpadku. Až v roce 1874 byla dosažena autonomie. V roce 1783 došlo v jižní části ostrova k erupci několika desítek menších sopek v okolí sopky Laki, které měly za následek hladomor a vymření až 25 % tehdejší populace Islandu. Následky výbuchu sopky Askja v roce 1875 zničily islandskou ekonomiku a způsobily velký hladomor. Během následujících 25 let 20 % obyvatelstva Islandu emigrovalo, hlavně do Kanady a Spojených států. Poté se hospodářská situace země začala pomalu zlepšovat. === Samostatnost === Po událostech s vlajkou Islandu pokračovalo osamostatňování Islandu vytvořením společné Dánsko-Islandské komise, která se po dvou týdnech roku 1918 shodla na úplné autonomii pro Island. A tak po schválení dánským a islandským parlamentem byl přijat návrh, pro nějž se vyslovila většina (90 %) obyvatel Islandu. Přijetím tohoto návrhu se stal 1. prosince 1918 Island suverénním a samostatným státem, oslavy ale zhatila krutá zima. Island měl s Dánskem společného krále, a tudíž s ním byl v personální unii. Dánsko se až do odvolání staralo o obranu islandských vod a vyplatilo Islanďanům 2 miliony korun do fondu na Islandu a v Dánsku. Smlouva o personální unii byla platná do roku 1940 a po uplynutí mohl kterýkoli z obou států požádat o úpravu nebo, pokud k revizi do tří let od roku 1940 nedošlo, mohl jakýkoliv z obou států smlouvu jednostranně vypovědět. === Válka a okupace Islandu === Obyvatelé Islandu žili podle zákona o unii z roku 1918 v neutrální zemi bez armády a svou neutralitu si hodlali udržet. Pro válečné období byla utvořena tzv. válečná rada. Vláda ani po okupaci Dánska nepřijala britskou nabídku ochrany. Proto Britové, ze strachu, aby Němci neobsadili Island, podnikli bleskovou operaci "Fork" a 10. května 1940 Island obsadili. Roku 1941 převzaly obranu Islandu od Britů zatím neutrální Spojené státy americké. Na to přistoupili Islanďané s podmínkou vyklizení Islandu ihned po skončení války a respektování suverenity Islandu. Američané na Islandu vybudovali především letiště u města Keflavík a rozmístili na ostrově radarové stanice. Díky Američanům se rapidně snížila nezaměstnanost. V době nejvyššího stavu měly USA na Islandu 47 000 vojáků. === Vyhlášení republiky a poválečné období === Už od začátku 30. let někteří lidé byli pro zrušení personální unie s Dánskem. I obrana islandských vod již po obsazení Dánska Německem nebyla možná. Proto od roku 1942 probíhaly přípravy na změnu státního zřízení. Smlouva o unii s Dánskem byla vypověditelná roku 1944. Na žádost dánských velvyslanců a Američanů byl až roku 1944 Altingem schválen návrh zrušení unie s Dánskem a vyhlášeno celonárodní referendum, kterého se zúčastnilo 98 % voličů, 97 % z nich dalo hlas ke zrušení unie a 95 % jich dalo hlas republice. 17. června 1944 byl Island vyhlášen republikou a byla zrušena personální unie s Dánskem. Alting zvolil za 1. prezidenta Sveinna Björnssona. Král Kristián X. poslal k tomuto dni telegram, v němž vyjádřil politování nad tím, že se s ním islandský lid rozchází za těchto poměrů, ale popřál mu vše nejlepší. Změna ústavy spočívala převážně v nahrazení slova král slovem prezident. Po válce odešly do jara 1947 všechny cizí vojenské jednotky, ale v tu samou dobu bylo obnoveno jednání s USA o předání letiště v Keflavíku a možnosti mezipřistání amerických letadel, z čehož Islandu plynuly peníze. Island stále zůstával neutrální a bez armády. Roku 1949 bylo Islandu nabídnuto členství v NATO a vláda nabídku přijala, ovšem pod podmínkou, že v době míru nebudou na Islandu rozmístěna cizí vojska. V roce 1951 již vláda podepsala dohodu o obraně s USA a v Keflavíku přistálo prvních 15 letadel s americkými vojáky. V rámci Marshallova plánu získal Island v letech 1948 až 1960 kolem 70 milionu dolarů. Od roku 1971 byly z Dánska postupně navráceny islandské rukopisy. === 21. století === V roce 2008 postihla zemi vážná ekonomická krize, která vyústila v pád vlády (premiér Geir Haarde). Na pád vlády měly značný vliv i poměrně masivní demonstrace a protesty. 25. dubna 2009 se konaly předčasné volby, zvítězily levicové strany (premiérkou se stala Jóhanna Sigurð), některé velké banky byly znárodněny a byla vypracována nová ústava, na které se podílela i občanská shromáždění. 16. června 2009 podal Island přihlášku do Evropské unie, kterou následně 11. března 2015 stáhl a přístupové rozhovory byly zastaveny. == Politika == Islandský parlament Althing má 63 členů, kteří jsou voleni jednou za čtyři roky. Hlavou státu je prezident, který je rovněž volen přímo občany a plní spíše reprezentativní funkci. Výkonná moc je soustředěna v rukou vlády v čele s premiérem. Vláda byla zatím vždy v historii republiky tvořena zástupci dvou či více politických stran, neboť žádná politická strana dosud nikdy v historii republiky nezískala více než polovinu hlasů. Prezidentem Islandu je Gudni Jóhannesson a předsedkyní vlády je Katrín Jakobsdóttir. === Seznam islandských prezidentů === Sveinn Björnsson (27. února 1881 - 25. ledna 1952) vládl od 17. června 1944 do 25. ledna 1952. Ásgeir Ásgeirsson (13. května 1894 - 15. září 1972) vládl od 1. srpna 1952 do 1. srpna 1968. Kristján Eldjárn (6. prosince 1916 - 14. září 1982) vládl od 1. srpna 1968 do 1. srpna 1980. Vigdís Finnbogadóttir (15. dubna 1930) vládla od 1. srpna 1980 do 1. srpna 1996. Ólafur Ragnar Grímsson (14. května 1943) vládl od 1. srpna 1996 do 1. srpna 2016 Gudni Jóhannesson (26. června 1968) vládne od 1. srpna 2016. == Geografie == === Topografie === Island je se svou rozlohou 103 125 km2 druhým největším ostrovem v Evropě. Jeho břehy jsou od Skotska vzdáleny kolem 800 km, od Norska 970 km, od Grónska 287 km a od Faerských ostrovů 420 km. Na severu se téměř dotýká severního polárního kruhu, avšak pouze ostrov Grímsey je jím skutečně protnut. Zejména střed a východ ostrova se nachází v dost velké nadmořské výšce, směrem k severnímu pobřeží vybíhají řekami oddělené hřbety. Nejvyšším vrcholem je Hvannadalshnjúkur, která je součástí ledovce Vatnajökull. Ve vnitrozemí se tyčí sopky Herð (1682 m) a Askja (1510 m). === Geologie === Island leží na rozhraní dvou litosférických desek v oblasti Středoatlantského hřbetu, místě kde dochází ke vzniku nové oceánské kůry a jejímu následnému rozpínání. Nicméně vyjma toho se pod Islandem nachází pravděpodobně horká skvrna způsobující enormní produkci lávy. Výsledkem unikátního podloží je vznik riftové oblasti s bohatou sopečnou aktivitou. Island je geologicky velmi mladý. Byl vytvořen sérií sopečný erupcí ze Středoatlanstského hřbetu. V roce 1973 muselo byt z důvodu erupci vulkánu Helgafell evakuováno obyvatelstvo ostrova Heimaney. Na severní straně začíná v oblasti poloostrova Melrakkaslétta a pokračuje na jih přibližně do poloviny ostrova, kde mění směr na jihozápadní a rozdvojuje se. Sopečný materiál budující vlastně celý Island můžeme rozdělit do tří základních zón. Geologicky nejstarší část tvoří tzv. starší bazaltové plató složené z třetihorních čedičů o stáří až 16 miliónů let. Tato formace buduje rozsáhlé oblasti zejména na severu a severozápadě ostrova, a také na východním pobřeží. Mladší bazaltové pásmo je šedě zbarvené a lemuje v úzkých pruzích současnou vulkanickou zónu. Prokazatelné stáří se pohybuje mezi 0,2 až 3 milióny let. Plošiny jsou složeny převážně čedičem a doleritem, v menší míře se zde vyskytují i horniny kyselejší, především ryolity. Centrální mladá vulkanická zóna je tvořena horninami, jejichž stáří se pohybuje v rozmezí 0,7 miliónu let až po nedávné výlevy čedičů. Jde o jednu z nejaktivnějších oblastí na světě s více než 2 000 erupcemi v poledové době (tj. za 10 000 let). Unikátní jsou tvary vzniklé pod ledovcovými výbuchy. Láva se při styku s ledem nebo tavnou vodou rychle ochlazuje a tuhne. Pokud přitom pronikne ledovcovou hmotou nebo hladinou jezera, vzniká útvar podobný stolové hoře (v islandštině stapi). Jedním z nejmladších ostrovů světa je Surtsey, který se vytvořil roku 1964. Měl rozlohu 2,7 km2, nyní jen 1,4 km2. === Podnebí === Island leží v blízkosti centra tlakové níže a přes svou severní polohu má díky teplým vodám Golfského proudu mírné klima. Míšení teplých a chladných mořských vod má za následek vznik vydatných dešťů. Množství srážek klesá přibližně směrem od jihozápadu na severovýchod. Jejich roční úhrn je na jihu a jihozápadě 1 000 až 3 000 mm podle nadmořské výšky, na severu a východě pouze 300 - 500 mm. Velká proměnlivost charakterizuje počasí celého ostrova. Zima je na jihu mírná s průměrnou teplotou v lednu od 2°C do -1 °C. Letní teploty dosahují 15 i více stupňů (ne ovšem ve vysokých polohách). === Ledovce === Island znamená v místním jazyce "ledová země". Prakticky celý ostrov nese stopy po činnosti ledovců, jako jsou velká ledovcová údolí s čedičovými vrstvami vyhlazenými při pohybu ledové hmoty, nebo naopak rozbrázděnými úlomky materiálu, který uvízl na bázi ledovců. Podobně svědčí o ledovcové aktivitě i množství morén a obrovské výplavové plošiny – sandry. V pleistocénu prodělal ostrov klimatické změny, které měly za následek postup a ústup ledovců. Celkem ledovce pokrývají 11 % rozlohy Islandu. Největší ledovcová oblast ostrova a celé Evropy, Vatnajökull na jihovýchodě měří 8 100 km2, což představuje zhruba 8 % rozlohy Islandu. Ačkoliv Vatnajökull vypadá jako jednoduchá ledovcová čapka, ve skutečnosti se skládá z několika nezávislých ledových těles umístěných na podledovcových sopečných vrcholech. Sopky překryté ledovou hmotou jsou v řadě případů aktivní (naposledy v r. 1997). Jejich činnost vyvolala katastrofické povodně, které se valily údolím řeky Jökulsá á Fjöllum a vytvořily unikátní tvary na severním pobřeží ostrova. === Řeky a jezera === 2 750 km2 státu tvoří voda, což je 2,67 % povrchu státu. V horských oblastech pramení největší zdejší řeky napájené ledovci. Patří mezi ně Thjórsá, Hvítá a nejvodnější Jökulsá á Fjöllum. V důsledku mladých tektonických pohybů se vodní toky vyznačují množstvím vodopádů založených na puklinách a zlomech (Dettifoss, Skógafoss, Gullfoss). Typickým rysem krajiny je také množství jezer vytvořených činností ledovců (jezero Lagarfljót) nebo vzniklých v důsledku tektonických poklesů (jezero Thingvallavatn). Řada jezer vznikla v kráterech sopek (maar Vítí), případně jsou hrazena lávovými proudy (jezero Mývatn) či ledovcovými morénami. === Termální prameny a gejzíry === Island je zároveň ostrovem ohně. Tvoří ho totiž výhradně sopky. Neustále chrlí žhavou lávu a horký popel. Islanďané sopky využívají. Vrtají do Země díry a prohánějí jimi vodu. Horkou vodou se pak mohou vytápět obytné domy. Se sopečnou činností úzce souvisí termální prameny a gejzíry. Typickým doprovodným znakem vulkanické činnosti je i přítomnost bahenních sopek, sirovodíkem páchnoucích solfatar a fumarol. Nejznámějším místem výskytu těchto úkazů je oblast Námaskard (Námafjall) u jezera Mývatn. Největší koncentrace gejzírů je v lokalitě Haukadalur, 50 km od jižního pobřeží. Od místního, tzv. Velkého gejzíru (Stóri gejzír) pochází ono mezinárodně užívané slovo. V současnosti je však tento otec gejzírů, jenž chrlil vodu až do výše 70 m., nečinný a hlavní atrakcí oblasti je jeho menší obdoba Strokkur, pravidelně chrlící vodu až do výše 20 m. === Fauna a flóra === Jedinými stromy, s nimiž se zde v současnosti setkáme, jsou trpasličí vrby, zakrslé břízy typické pro tundrovou vegetaci a jalovce. Rostou tu různé druhy brusnicovitých a šíchovitých rostlin. Hojné jsou lišejníky a ostřicové trávy typické pro bažiny a mokřiny. Nápadnějšími květy upoutají v krátkém létě např. kakost, endemitní mák, nízký turan, smetánka či zvonek. Z nízkých orchidejí můžeme vidět Platanthera hyperborea, roste tu také protěž alpská. Jednotvárná vegetace neposkytuje dostatek potravy zvěři, která je druhově velmi chudá. Žije tu liška polární, na krách sem občas zabloudí medvěd lední. Nejrozšířenější faunou ostrova jsou bezpochyby ptáci a také ovce. Kolonie alek, chaluh a racků v pobřežních fjordech patří k vyhledávaným lokalitám. Na Islandu žije na deset milionů papuchalků, ptáků s výrazně zbarveným zobákem a černobílým peřím. Obratně se potápějí v moři a loví rybky. === Národní parky === Na Islandu se nacházejí 3 národní parky (stav v roce 2013) - národní park Snæ, národní park Þ a národní park Vatnajökull. == Administrativní dělení == Island se dělí na 79 obcí (sveitarfélög), 23 hrabství (isl.: sýslur), 8 okresů (hluti) a na 6 krajů.[zdroj?] == Obyvatelstvo == Na Islandu žilo ke dni 1. lednu 2018 348 450 obyvatel. Hustota zalidnění je 3,22 obyvatel na km2. 60 % obyvatel Islandu žije v aglomeraci Reykjavíku. 92 % obyvatel žije ve městech, zbytek 8 % na vesnicích. Podle žebříčku Rozvojového programu OSN z roku 2007 je Island z hlediska kvality života nejlepším místem pro život lidí ze všech 177 hodnocených zemí světa. === Jazyk === Úředními jazyky na Islandu jsou islandština a od 2. června 2011 také znakový jazyk neslyšících. Islandština je severogermánský jazyk pocházející ze staré severštiny. Island je první zemí, v níž byl znakový jazyk schválen jako oficiální státní jazyk. Islanďané jsou hrdí na své vikinské kořeny a mnoho z nich může vysledovat svůj původ až k prvním osadníkům, jejichž jména jsou zapsána v Knize osadníků (Landnámabók). A protože současná islandština vychází přímo ze staré severštiny, což byl jazyk Vikingů, mohou středověké vikinské ságy snadno číst i dnešní Islanďané. === Jména a příjmení === Na Islandu nemají klasická jména a příjmení jako v jiných zemích. Nejdůležitější je křestní jméno, podle kterého jsou dokonce řazeny i telefonní seznamy. Dítě dostává místo příjmení jméno svého otce s příponou -dóttir (dcera) nebo -son (syn). Prezident Ólafur Ragnar Grímsson se tedy jmenuje Ólaf Ragnar, Grímův syn. Na Islandu se téměř vždy vyskytují dvě křestní jména. Vezměme si příklad: matka se jmenuje Anna Kristín Guð a otec se jmenuje Kristján Atli Hilmarsson. Manželka po svatbě nepřebírá příjmení po manželovi jako v Česku. Děti přebírají příjmení z prvního křestního jména otce, zřídka matky. Čili, dcera se bude jmenovat např. Ásta Björg Kristjánsdóttir a syn Svavar Þ Kristjánsson. Samozřejmě se vyskytují i výjimky, kdy přechází příjmení z rodu na rod, stejně jako v Česku, ale takových je jen málo. Mají ho většinou lidé, jejichž předkové byli kdysi z bohatého rodu a snažili se tímto odlišit od "normálních" lidí. === Náboženství === Státní církví je luteránská Islandská státní církev. V roce 2015 vypadalo rozdělení islandské společnosti podle náboženské příslušnosti takto: Islandská státní církev 73,8 % jiní křesťané 11,7 % v tom 3,6 % římští katolíci jiní a nespecifikovaní věřící 7,1 % nehlásící se k žádné víře 5,6 % nekřesťanská náboženství 1,5 % členové Islandské etické humanistické společnosti 0,3 %V roce 2012 se podle průzkumu, který vykonal Gallupův ústav, 57 % Islanďanů považovalo za náboženské osoby, 31 % za nenáboženské osoby a 10 % za přesvědčené ateisty. === Města === Seznam 7 největších měst podle pořadí: 1. Reykjavík 117 607 obyvatel 2. Kópavogur 27 421 obyvatel 3. Hafnarfjörð 24 712 obyvatel 4. Akureyri 17 158 obyvatel 5. Keflavík 10 200 obyvatel 6. Garð 9 877 obyvatel 7. Mosfellsbæ 7 808 obyvatel == Ekonomika == Dle Mezinárodního měnového fondu má Island HDP na obyvatele v paritě kupní síly 39 168 USD (2007) a je tak jedenáctý na světě. Island se v roce 2007 stal státem s nejvyšším HDI na světě. Během krize finančního sektoru v roce 2008 si Island vysloužil 1. místo v poměru bank držených státem. Počátkem října 2008 stát přebral kontrolu nad třemi největšími bankami v zemi, které se dostaly do vážných problémů. Pro státní rozpočet však jde o enormní zátěž a premiér oznámil, že se země nachází krok před státním bankrotem. === Ekonomický vývoj === ==== Finanční krize roku 2008 ==== Bankovní systém v Islandu prošel velmi překotným vývojem. V první polovině devadesátých let zdejší nejen bankovní trh mohutně sílil a expandoval. To přineslo růst celému finančnímu sektoru a Island byl dokonce považován za vzor rychle rozvíjejíce se ekonomiky. Finanční sektor rostl tak rychle, že v posledních letech před krizí dokonce devětkrát převýšil hrubý domácí produkt Islandu. S počátkem globální finanční krize, se islandské banky rázem propadly. Na začátku října roku 2008 musely být tři největší banky zestátněny. To mělo velký vliv na islandskou korunu, která rychle ztratila svoji hodnotu. Dopad této krize pocítili i obyvatelé Islandu, ale naopak pro cizince se stal tento ostrov daleko levnější destinací. Političtí představitelé Islandu pak jednali o půjčce (neúspěšně mimo jiné s Ruskem). Krize také znovu otevřela cestu k diskuzi zda by měl Island vstoupit do Evropské unie. Islanďané do této doby do unie nechtěli v podstatě hlavně z jediného důvodu, kterými byly rybolovné kvóty, rozdělované v Bruselu mezi jednotlivé státy. === Ekonomická struktura === Island je stát bez výrazných surovinových zdrojů, avšak s velkými hydroenergetickými a geotermálními zásobami, využívanými k výrobě elektrické energie a k vytápění. Uvádí se, že geotermální energie se podílí až z 85 % na vyhřívání islandských domů. Zásadní prioritou islandského hospodářství je námořní rybolov. Průmysl je orientován zejména na zpracování ryb a výrobu rybích konzerv, v menší míře je zastoupeno hutnictví a textilní průmysl. Rybolov zajišťuje 75 % vývozu této země a zaměstnává celých 12 % práceschopné populace. Rybolov se dočkal bouřlivého rozkvětu za posledních 50 let, kdy se z rodinného rybaření stal celý průmyslový komplex, který má na starosti rybolov, zpracování a vývoz ryb. Islandská vláda se ale v poslední době snaží snížit závislosti ekonomiky (70 % financí z vývozu je z rybolovu a polovina hrubého národního důchodu čerpá finance také z rybolovu) z několika důvodů. Jedním z nich je klesající cena rybích produktů ve světě, tak i snaha o zachování rybích populací pro další generace. Zemědělství je zaměřeno převážně na živočišnou produkci, chov ovcí, skotu, prasat a drůbeže. Rostlinná produkce je omezena na pěstování brambor a zejména pícnin, pro které je vhodné pouze 1 % státu. Zajímavým úkazem je pravidelná úroda zeleniny a jižního ovoce v oblasti při polárním kruhu, realizovaná ve velkokapacitních sklenících vytápěných geotermální energií; Island je dokonce druhým největším evropským producentem banánů. Dovážejí se paliva, strojírenské výrobky a potraviny. ==== Doprava ==== Doprava na Islandu je řízena podle drsného terénu a nepříznivými klimatickými podmínkami. Hlavní typ dopravy je auto. Některé silnice jsou sjízdné ale jen v létě. Neexistuje zde železniční síť a kromě měst ani autobusová doprava.Aby se daly překonat velké vzdálenosti, jsou na Islandu v provozu vzdušné taxíky-malá letadla, která si lze najmout i s pilotem. Dvě větší města Reykjavík a Akureyri spojuje hlavní okružní islandská silnice Hringvegur. Jedinými dopravními prostředky, kterými se mohou Islanďané dopravovat mimo Island, je letadlo a loď. Na Island je možné cestovat letadlem, především se společnostmi IcelandAir a nízkonákladovou Iceland Express, anebo levněji lodí, např. z norského Bergenu, cesta v takovém případě potrvá 2 dny. Na samotném Islandu se můžeme nejsnáze přemisťovat opět letecky na vnitrostátních aerolinkách Air Iceland, které svými cenami konkurují dálkovým autobusům a jsou podstatně rychlejší. Cesty do vnitrozemí jsou s výjimkou hlavní okružní silnice sjízdné jen v létě a pěší přechody jsou dost náročné. Na Islandu neexistovala a neexistuje veřejná železniční síť. Pouze v letech 1913–1928 zde byly koleje, a to při stavbě přístavu v Reykjavíku. Trať byla úzkorochodná o rozchodu 900 mm a sloužila pro návoz a odvoz zeminy a kamene. Dodnes existují 2 parní lokomotivy, které zde sloužily. Byly vyrobeny lokomotivkou Jung engine company v Kirchenu, jmenují se Pioner (vystaven v muzeu historie Reykjavíku) a Minø (na pomníku u kulturního centra Harpa). V dnešní době vláda uvažuje o výstavbě rychlodráhy mezi Reykjavíkem a mezinárodním letištěm v Keflavíku. V budoucnu chtějí radní v Reykjavíku vybudovat systém městské kolejové hromadné dopravy (na způsob německého S-Bahn). Chtěli by ji vystavět do roku 2040. Island má 13 034 km silnic, z toho 4 617 km zpevněných. Je zde 86 letišť, z toho 12 asfaltovaných. === Měna === Na Islandu se platí islandskou korunou (isl.: Íslensk króna). Dělí se na 100 aurar. Kód měny je ISK. Mince islandské koruny mají nominální hodnoty 1, 5, 10, 50 a 100 korun. Bankovky mají nominální hodnoty 500, 1000, 2000, 5000, 10000 korun.Zároveň jsou v oběhu bankovky v hodnotách 10, 50 a 100 korun, které se z oběhu stahují a brzy platit přestanou. Zajímavostí je, že cena niklu a mědi v mincích s nominální hodnotou 1 a 5 korun je vyšší než jejich peněžní hodnota.[zdroj?]Islanďané poslali žádost k připojení do Evropské unie, avšak 15. 3. 2015 žádost stáhli zpět. == Kultura == === Literatura === Pro islandskou literaturu jsou typické ságy, první vznikaly již od 12. století tj. náboženské, poté historické, poslední byly napsané v 14. století. Souběžně se literatura odvíjela od germánské a norské tradice, a také od zdejších mýtů a hrdinských písní. Nejslavnějším středověkým islandským spisovatelem a učencem byl Snorri Sturluson, autor Prozaické Eddy. Za autora Poetické Eddy byl dlouho považován učenec a zakladatel slavné školy v Oddi Sæ Sigfússon, dnes to ale vědci nepovažují za pravděpodobné. Klíčovým představitelem tzv. skaldské poezie byl Egill Skallagrímsson. Nejvýznamnějším středověkým kronikářem byl Ari Thorgilsson. V 16. století se rodí zájem o dějiny a zeměpis ostrova a v 17. století jsou položeny základy vědeckému oboru - nordistice. Na konci 18. století vznikají první světské tiskárny a objevují se první pokusy o román. V 19. století nastává obrovský rozvoj poezie následován počátky umělecké prózy. Otcem moderní islandské vědy a vzdělanosti byl Árni Magnússon. Prvním velkým moderním spisovatelem byl Matthías Jochumsson, mj. autor textu islandské hymny. Počátek 20. století se nese v duchu nových směrů ale kladen je důraz i na svébytnost islandského státu a jeho tradic. Experimentuje se především v poezii, průlom v próze nastává až v 2. polovině století. Roku 1955 získal Halldór Laxness Nobelovu cenu za literaturu. V té době zaznamenal světový ohlas i spisovatel Gunnar Gunnarsson. V současnosti jsou za hranicemi své vlasti nejznámější spisovatelé Sjón, Hallgrímur Helgason a Matthías Jochumsson. Součástí rozmachu severské detektivky je pak např. Arnaldur Indrið. === Film a výtvarné umění === V oblasti umění výtvarného se prosadil konceptuální umělec Olafur Eliasson. Island má význačný filmový průmysl. Asi nejpopulárnější islandský film je komedie 101 Reykjavík (u nás uváděný pod názvem S milenkou mé matky) z roku 2000 režírovaný Baltasarem Kormákurem. Jeho film Severní blata, natočený podle předlohy Arnaldura Indrið, vyhrál na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 2007. === Média === Nejrozšířenější televizní stanicí na Islandu je státní televize RÚV a její nejsledovanější pořad Sjónvarpið, zahrnující zprávy, sport a počasí. Druhým nejsledovanějším kanálem je soukromá televize Stöð 2. Třetí nejrozšířenější je SkjárEinn. Ostatní menší stanice jsou vysílány pouze lokálně. Rádia jsou vysílána po celém Islandu, včetně vnitrozemí. Nejpopulárnější rádia jsou Rás 1, Rás 2, Bylgjan a FM 95,7. Na Islandu vycházejí troje denní noviny: Fréttablað, Morgunblað a 24 stundir. === Hudba === Islandská hudba je příbuzná s nordickou hudbou a zahrnuje tradiční folkovou a popovou hudbu. Mezi nejznámější islandské interprety patří skupina Sigur Rós (s frontmanem Jón Þ Birgissonem), zpěvačka Björk a Emilíana Torrini, jež se proslavila písní v jednom z dílů filmové trilogie Pán prstenů. Dále lze jmenovat skupiny Múm, Of Monsters and Men, The Sugarcubes, Amiina, Sólstafir, GusGus, Kaleo, Skálmöld či FM Belfast, zpěváka Páll Óskara Hjálmtýssona. Originálním multiinstrumentalistou je Ólafur Arnalds. Z oblasti vážné hudby lze vzpomenout dirigenta a klavíristu Vladimira Ashkenazyho, jenž má mj. islandské občanství a v minulosti vedl i Českou filharmonii. Státní hymnou Islandu je Lofsöngur. Píseň je také známa pod názvem Ó Guð vors lands (Bože naší země). Slova napsal Matthías Jochumsson a hudbu složil Sveinbjörn Sveinbjörnsson. Píseň vznikla v roce 1847 u příležitosti oslav tisíciletého výročí osídlení ostrova. Za hymnu byla píseň přijata v roce 1944. Píseň má tři sloky, ale jako hymna slouží pouze první sloka. === Školství === Systém školství na Islandu je založený na americkém systému. Islandské školství se skládá z mateřské školky, základní školy, střední školy a vysoké školy. Mateřská a základní škola je povinná. Povinné základní vzdělání je pro děti od 6 do 16 roků. Mnoho institucí požaduje od státu více soukromých škol. Ve škole se kromě islandštiny učí anglicky a dánsky. ==== Islandská univerzita ==== Islandská univerzita (isl.: Háskóli Íslands) je islandská státní univerzita, která sídlí v Reykjavíku. Škola byla založena v roce 1911. V současnosti má jedenáct fakult a studuje ji okolo 8 000 studentů. === Kuchyně === Hlavním pokrmem islandské kuchyně jsou ryby, potom jehněčí a mléčné výrobky. Þ (Thorramatur) je tradiční islandské jídlo, vhodné pro mnoho různých pokrmů. Jí se nejčastěji ve měsíci Þ, což je leden a únor. Tradičními pokrmy jsou Skyr, Scrota, žralok a ovce. Skyr je tradiční islandský mléčný výrobek podobný jogurtu. Skyr obsahuje 12 % proteinů, 3 % sacharidů, 0,5 % tuku a hodně vápníku. Nyní je islandská strava velmi odlišná, zahrnuje kuchyně po celém světě. Do normální islandské snídaně patří chléb, cereálie a ovoce. Večeře je odlišnější. Jako jinde ve světě, i zde je rozšířený fast food. === Sport === Sport na Islandu je velmi populární, ačkoli se v minulosti vyměnilo mnoho sportů, Islanďané zůstávají velmi zdravý národ. Dnes je na Islandu nejpopulárnější fotbal, házená, basketbal a atletika. Golf, tenis, plavání, šachy a jízda na koni je také populární. Tradiční sport na Islandu je Glíma. Glíma je podobné wrestlingu. Islanďané jsou výborní na ledu a šplhání po skalách. Házená je obvykle uváděna jako národní sport. Islandští házenkáři patří k nejlepším na světě - národní tým mužů získal stříbro na OH 2008 a bronz na ME 2010. Islanďanky jsou překvapivě dobré ve fotbale ve srovnání s počtem obyvatel Islandu. V posledních letech se daří i mužům. Především slavné tažení národního týmu do čtvrtfinále na mistrovství Evropy 2016 bylo celonárodním svátkem. K nejslavnějším islandským fotbalistům patří Eið Guð, vítěz Ligy mistrů UEFA s týmem FC Barcelona. Slavným šachistou byl Frið Ólafsson. === Státní svátky === 1. leden - Nový rok 6. leden - Epifanie 19. leden - den manželů 18. únor - den žen 1. květen - Svátek práce 13. květen - den matek 3. červen - den námořníků 17. červen - den vyhlášení nezávislosti 1. srpen - první pondělí v srpnu - Den řemeslníků 16. listopad - den islandštiny 1. prosinec - vznik vlády 24. až 26. prosinec - Vánoce 31. prosinec - Silvestrovské oslavy == Reference == == Literatura == KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Islandu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-343-8. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Island ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Island ve Wikislovníku Island na OpenStreetMap Island - informace o zemi Island - ledová tvář s ohnivým srdcem text a fotografie Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Iceland [online]. U.S. Department of State, 2011-03-21 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Iceland [online]. Rev. 2011-07-07 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Oslo. Souhrnná teritoriální informace: Island [online]. Businessinfo.cz, 2010-10-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-12. (česky) KARLSSON, Gunnar, a kol. Iceland [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) | PERSON | PERSON |
003868 | ... Strany, židovského několik budov, které se zachovaly po asanaci Josefova, ale i synagogy mimo centrum města; Jubilejní synagoga na Novém Městě, synagoga na Smíchově a na Palmovce aj. V roce 1880 byla obcovacím jazykem 86,2 % obyvatel Prahy čeština a 13,7 % pak němčina. V roce 1920 se k česko-slovenské národnosti přihlásilo 94,2 % obyvatel Prahy, 4,6 % k německé a 0,9 % k židovské. Od poloviny 90. let v Praze opět stoupá počet cizinců. V roce 2001 žilo v Praze 61 477 cizinců, v roce 2012 pak již 162 715, když tvořili 13 % obyvatelstva. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. K 31. 12. 2012 v Praze žilo okolo 170 tisíc cizinců, z toho: 45... | Kolik cizinců žilo v Praze v roce 2011? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Praha | [
"61 477"
] | 443 | 544 | V roce 2001 žilo v Praze 61 477 cizinců, v roce 2012 pak již 162 715, když tvořili 13 % obyvatelstva. | [
{
"start": 468,
"end": 474,
"text": "61 477"
}
] | Praha je hlavní a současně největší město České republiky a 15. největší město Evropské unie. Leží mírně na sever od středu Čech na řece Vltavě, uvnitř Středočeského kraje, jehož je správním centrem, ale jako samostatný kraj není jeho součástí. Je sídlem velké části státních institucí a množství dalších organizací a firem. Sídlí zde prezident republiky, parlament, vláda, ústřední státní orgány a jeden ze dvou vrchních soudů. Mimoto je Praha sídlem řady dalších úřadů, jak ústředních, tak i územních samosprávných celků; sídlí zde též ústředí většiny politických stran, hnutí a iniciativ a centrály téměř všech církví, náboženských a dalších sdružení s celorepublikovou působností registrovaných v ČR. Do dnešní podoby se Praha vyvíjela jedenáct století. Coby historická metropole Čech byla v minulosti sídelním městem českých knížat a králů, římsko-německých císařů a hlavním městem Československa. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů a má skoro 1,3 milionu obyvatel, v pražské metropolitní oblasti o rozloze 4 983 km2 žijí 2 miliony obyvatel. Zároveň je Praha také vysoce ekonomicky vyspělým a bohatým regionem s výjimečně vysokou životní úrovní, přičemž tímto vyniká nejen nad české, ale i nad evropské standardy. Podle statistik Eurostatu je devátým nejbohatším regionem v Evropě. HDP na obyvatele v Praze dosahuje 171 % průměru celé Evropské unie (HDP na obyvatele ČR dosahuje pouze 80 %). V Praze sídlí celkem 12 univerzit (vysokých škol univerzitního typu). Praha je všeobecně považována za jedno z nejkrásnějších měst v Evropě. Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě, je památkovou rezervací UNESCO. Právě historické jádro města a mnohé památky přilákají ročně miliony turistů ze zemí celého světa. V roce 2012 navštívilo Prahu 6547700 turistů, je to tedy páté nejnavštěvovanější město Evropy, po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římu. Od roku 1920 je oficiálním názvem města Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha. V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga (latina, většina románských a slovanských jazyků), Prag (němčina) nebo Prague (angličtina a francouzština), kde se zachovala dřívější výslovnost s g; viz také rámeček "v jiných jazycích". Samotné jméno Praha vyvolává nejvíce diskuzí, které zřejmě nebudou nikdy uzavřeny. Různé hypotézy jsou obvykle zdůvodňovány jazykovědnými konstrukcemi nebo archeologickými nálezy. Název se běžně odvozuje od slova práh. Podle této nejuznávanější teorie je Praha pojmenována po říčním prahu, tj. brodu, který se nacházel někde pod dnešním Karlovým mostem. Přes tento brod přecházeli lidé přes řeku. Protože se město začalo rozrůstat právě nad tímto brodem, tedy prahem v řece, bylo nazváno Praha. Dnešní urbanisté se rovněž domnívají, že nejdůležitější a současně nejvíce charakteristické pro vznik Prahy byly právě říční brody, na rozdíl od říčních břehů či činností prováděných v okolí řeky. Podle jiných vysvětlení bývá pojmenování spojováno také jednak s pražením (opracováním ohněm) ať už obilí, kovů nebo lesa, a jednak s vyprahlým návrším, ostrohem nad brodem, na kterém byl postaven Pražský hrad, tedy na takzvané prazje, což je označení pro sluncem vyprahlé místo či označení pro takovou půdu samotnou. Pověst o založení Prahy název vysvětluje tím, že kněžna Libuše nechala založit město tam, kde osadník uprostřed lesa tesal práh ke svému srubu. Přívlastek Praga Caput Regni (Praha hlava království) byl používán od středověku, v roce 1518 byl vyznačen na Staroměstské radnici. Od roku 1927 byl součástí znaku Prahy přívlastek Praha matka měst (latinsky Praga mater urbium). Od roku 1991 je pak součástí znaku přívlastek Praga Caput Rei publicae (Praha hlava republiky). Přívlastek Praha stověžatá zřejmě poprvé použil historik Josef Hormayer počátkem 19. století, tou dobou tyto věže spočítal matematik a filozof Bernard Bolzano a dospěl k číslu 103 (bez vodáren a soukromých domů). Související informace naleznete také v článku Dějiny Prahy. Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů – poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární – dříve volutovou – keramikou). Okolo 200 let př. n. l. bylo na místě Závist založeno sídliště Keltů (Bojové). Kolem oblasti, kde nyní stojí Praha, zmiňuje Ptolemaiova mapa (2. století n.l.) germánské město s názvem "Casurgis". Během stěhování národů v 6. století, začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Podle legendy byla Praha založena v 8. století českou kněžnou a věštkyní Libuší a jejím manželem Přemyslem, zakladatelem dynastie Přemyslovců. Legenda říká, že Libuše vyšla na skalnatý útes vysoko nad Vltavou a prorokovala: "Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat." Na místě nařídila vystavět hrad a město nazvala Praha. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou, kde nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9. století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10. století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky – začalo se rodit středověké město. Počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti...", napsal kdosi neznámý o Praze. Kupec Ibráhím ibn Jákúb napsal již v 10. století o Praze, že je to "město z kamene", což bylo ve své době znakem spíše bohatých měst. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší – respektive latinsky Maior, to znamená také Větší – Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 magdeburská městská práva pražskému podhradí, osídlenému již minimálně od 10. století. Tak vzniklo Menší Město pražské – Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil Nové Město pražské a vytyčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplňováno měšťanskými domy, prostornými tržišti, zahradami, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký. V době Karlově ovšem byla většina jím založených kostelů jen rozestavěna. Bohatým italským městům jako Řím, Florencie, Benátky se nemohla rovnat.[zdroj?] Tehdy Praha sice patřila mezi největší města v Evropě a stala se rozlohou třetím největším v celé Svaté říši římské, ale počet obyvatel Prahy byl tehdy ovšem menší než v Římu, Benátkách, Janovu, Florencii, Milánu, Cařihradu, Paříži či Londýně. K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami, které bylo největší v českých zemích. Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň. Související informace naleznete také v článku Velká Praha. Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství. Přitom byly zničeny nebo odstraněny i některé památky, jako byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a pomník maršála Václava Radeckého (socha byla umístěna v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti a pomník nahrazen – později rovněž odstraněným – pomníkem Ernesta Denise) na Malostranském náměstí nebo socha císaře a krále, Habsburka Františka I. na Smetanově nábřeží, kam se v roce 2003 vrátila. Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Královské Vinohrady, Nusle nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila první světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus; byla také dostavěna gotická Katedrála svatého Víta. V září 1929 (za prezidenta T. G. Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače, jak je uvedeno nad klenbou triumfálního oblouku chóru dómu) byla dokončena dostavba katedrály a slavnostně otevřena u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Světově unikátní je architektura kubistická – jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Od 15. března 1939 byla Praha hlavním městem Protektorátu Čechy a Morava. Kulturní život byl ochromen; po incidentu, jehož obětí byl student Jan Opletal, byly zavřeny vysoké školy a předáci studentů popraveni. Během druhé světové války byli z Prahy deportováni do koncentračních táborů příslušníci tzv. "méněcenných ras", tedy zejména židovské a cikánské (dle tehdejšího označení) obyvatelstvo. Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna gestapa v Petschkově paláci nebo střelnice v Kobylisích. Režim dále zesílil represe po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942, po kterém byly vyhlazeny vesnice Lidice a Ležáky. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, při kterém zahynulo kolem 7 400 lidí z řad spojenců a civilistů a na 1 000 vojáků nacistické armády. Podle dohod mezi spojenci z protihitlerovské koalice ovšem musela americká armáda zůstat stát 6. května u Plzně, zatímco Rudá armáda dorazila do Prahy až 9. května. Pražskému povstání významně pomohli Vlasovci, kteří byli po válce vydáni do Sovětského svazu. Po skončení války byli téměř všichni pražští Němci z Prahy vysídleni. Válečné škody na pražské zástavbě byly minimální; plánovanou likvidaci města už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést, k vážnějšímu poškození tedy došlo pouze za trojnásobného bombardování americkými letadly na konci války: 15. listopadu 1944 v Holešovicích, 14. února 1945 zejména v Novém Městě, Nuslích, na Vinohradech a 25. března 1945 na strategické cíle ve Vysočanech, Libni a Kbelích. Výraznými stavbami, které vznikly jako náprava válečných škod, jsou věže kláštera v Emauzích nebo novější Tančící dům. Po druhé světové válce začala vznikat první sídliště, a to napřed v období tzv. první dvouletky (1946–1948). V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa. Výstavba sídlišť začala v padesátých letech a výrazně se urychlila v 60. letech. Původní zástavba byla někde nahrazena panelovými domy. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V roce 1968 do Prahy vtrhla vojska Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR) a zahájila okupaci, která trvala až do sametové revoluce. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS – systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy se tam 16. ledna 1969 upálil Jan Palach. Pro obyvatele byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Praha se stala centrem sametové revoluce, která ukončila mocenský monopol komunistické strany. Zavedením standardních vztahů se západoevropskými zeměmi se Praha ještě více otevřela turistice. Rozvoj soukromého vlastnictví a podnikání se nakonec projevil ve zkvalitnění služeb a také v opravě chátrajících budov v samém historickém jádru města. Individuální automobilová doprava, která před rokem 1990 nebyla tak intenzivní jako v mnohých městech západní Evropy, rychle rostla, a to vedlo k rychlému zhoršení dopravní situace ve městě. Počet cestujících MHD vzrostl od roku 2001 z 1,104 miliard na 1,186 miliard lidí v roce 2017, z toho 461 miliónů cestovalo metrem. Nejvytíženější stanicí metra je I. P. Pavlova, nejvytíženější tramvajovou linkou linka číslo 22. V roce 2002 Prahu těžce poničila povodeň. Povodeň poškodila např. pražskou zoo, která se však poté rychle zotavila, anebo pražské metro, kde zaplavila 18 stanic metra, jež byly uzavřené až na půl roku. Praha leží mírně na sever od středu Čech. Centrum se rozkládá v údolí Vltavy a jejích přítoků. Jejich erozní činnost vymodelovala členitý reliéf, nejnižším bodem je hladina Vltavy u Suchdola (177 m n. m.), nejvyšším pak nevýrazný vrch Teleček mezi Sobínem a Chrášťany (399 m n. m.). V centru je výrazný vrchol Petřín (327 m n. m.) s Petřínskou rozhlednou z roku 1891, strmě se zdvihající od Vltavy. Z hlediska geomorfologického členění náleží většina rozlohy hlavního města k celku Pražská plošina a jen menší díl na severovýchodě spadá do Středolabské tabule (Březiněves, Letňany, Čakovice, Miškovice, Vinoř, Prosek, Kbely, Satalice, Horní Počernice a Klánovice). Na samý jih města pronikají svými výběžky další dva celky – niva při ústí Berounky (Lipence, Zbraslav, Lahovice, Radotín) náleží k Hořovické pahorkatině, zatímco Brdská vrchovina zasahuje svým nejzazším koncem mezi Baněmi a Točnou až na pravý vltavský břeh (skupina vrchů Čihadlo, Šance a Hradiště). Podnebí v Praze je mírné, teplejší než na jiných místech ve stejné zeměpisné šířce (50° s.š.) – např. v kanadském Winnipegu činí v zimě průměrná denní teplota − °C, noční − °C. Způsobuje také občasný silný vítr, jeho průměrná rychlost je 5 m/s (14 km/h). Větry ale ne vždy vanou ze západu. Průměrný roční úhrn srážek za roky 1961–1990 ze stanice Praha-Ruzyně byly 526,6 mm, z toho nejvíce napršelo v květnu (78 mm) a nejméně v lednu a únoru (23 mm). Za roky 2000–2007 bylo průměrně ročně 160 dnů deštivých. Ročně je zde přibližně 60 zasněžených dnů, nejvíce v lednu, kde průměrná výška sněhu je 5 cm. Průměrně je zde ročně přes 1 600 slunečných hodin (5 hodin denně). Nejvíce slunečných hodin je v červnu (230, za den 8,5) a nejméně v prosinci (38, za den 1,5). Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 8,5 °C. V nejchladnějším měsíci lednu je průměrná denní teplota 1 °C, noční − °C. V nejteplejším měsíci červenci je průměrná denní teplota 24 °C, noční 13 °C. Ročně je okolo 100 mrazivých dnů a 30 ledových dnů. Relativní vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje mezi 65 až 90 %. Na globální oteplování a letní vysoké teploty v Praze radnice reaguje Strategii klimatické adaptace, která by měla být přijmuta do roku 2017. Zahrnuje větší podporu zeleně, lepší hospodaření s vodou, vytváření nových vodních ploch či zadržování vody v půdě. Přehled průměrné teploty a srážek podle měsíců Praha je podobně jako jiná velká města sužována zhoršenou kvalitou ovzduší a často se zde tvoří smog. Hlavní podíl na znečištění má prašný spad (tzv. lehký polétavý prach s částicemi do velikosti 10 mikrometrů), dále pak také zvýšená koncentrace oxidů dusíku, v letních měsících také přízemního ozónu. Největší koncentrace škodlivin byla naměřena ve čtvrtích u průmyslových podniků a především ve stopě hlavních silničních tahů (Pražský a Městský okruh + jejich radiály): na Novém Městě, Smíchově, Pankráci, Roztylech, Uhříněvsi, Vysočanech. Míra škodlivin je pravidelně kontrolována, nicméně například při požáru tržnice v Libuši nebyli občané o jejich zvýšeném obsahu v ovzduší informováni. Praha je v porovnání se zbytkem ČR výrazně bohatším regionem a svojí ekonomickou silou a převyšuje evropský průměr (v roce 2011 se ve studii Eurostatu umístila jako 9. nejbohatší region v Evropě a druhý nejbohatší region ve střední a východní Evropě, před ní se umístila jenom Bratislava). Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Hrubý domácí produkt v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru). Praha dlouhodobě vykazuje, v porovnání se zbytkem ČR, výrazně nižší podíl obecně ekonomicky neaktivních jedinců i nezaměstnaných. Míra zaměstnanosti se v Praze pohybuje kolem 60 %, v porovnání s 55 % v celé ČR, míra nezaměstnanosti se potom v Praze pohybuje kolem 2–3 %, v porovnání s 6–9 % v celé ČR. V Praze jsou také běžné výrazně vyšší mzdy, než ve zbytku ČR. Medián hrubých měsíčních mezd činil v roce 2009 v Praze 28 386 Kč, kdežto v celé ČR jen 22 229 Kč. Velice znatelné je také zaměření ekonomické činnosti v Praze na oblasti služeb a další činnosti terciérního sektoru, který zaměstnává asi 80 % ekonomicky aktivních Pražanů, v porovnání s celou ČR, kde terciérní sektor zaměstnává pouze 58 % ekonomicky aktivních. Analogicky obrácená je situace v průmyslovém (sekundárním) a zemědělsko-těžebním (primárním) sektoru, které v Praze zaměstnávají 20 % respektive 0 % ekonomicky aktivních obyvatel, kdežto v celé ČR 39 %, respektive 3 %. Specifický pro Prahu je také zvýšený podíl ekonomicky aktivních jedinců, kteří v Praze nebydlí, ale za prací do Prahy cestují. Z celkového počtu ekonomicky aktivních v Praze jich v Praze také sídlí asi 81 %, kdežto 19 % jedinců do Prahy za ekonomickými aktivitami cestuje (z toho nejvýznamnější je skupina obyvatel Středočeského kraje, kteří tvoří 13 % všech pracujících v Praze). Obráceně ale 96 % Pražanů má svoje ekonomické aktivity soustředěné v Praze a pouze 4 % Pražanů za nimi cestuje mimo Prahu. Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech čtrnácti krajů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než dvaceti zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 % na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů. Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 % celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regionů. Mimo to se v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska: kovodělný průmysl výroba strojů a zařízení chemie a farmaceutický průmysl průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty výroba dopravních prostředků Další odvětví hrají spíše méně významnou roli. Praha měla ke dni 1. ledna 2017 celkem 1 280 508 obyvatel, evidováno k trvalému pobytu jich bylo 1 301 489. Je 15. největším městem Evropské unie. Roku 2011 žilo v Praze 613738 mužů a 655058 žen. Průměrný věk všech obyvatel činil 41,2 let, u mužské části pak 39,7 let, u ženské části 42,7 let. V roce 2011 do Prahy dojíždělo za prací a studiem 199 360 lidí, z toho 128 675 (65 %) ze Středočeského kraje. Z Prahy vyjíždělo 23 332 lidí, z toho 16 989 (73 %) do Středočeského kraje. Ve městě je několik romských komunit, podíl Romů v populaci je nižší než průměr v ČR (při sčítání lidu v roce 2001 bylo procento uvedené romské národnosti poloviční proti celorepublikovému průměru, nižší je pouze v Kraji Vysočina). Podle výzkumu pro MPSV a ESF z roku 2006 je v Praze šest sociálně vyloučených romských lokalit s odhadovaným počtem obyvatel přes 9 000, nacházejí se ve čtvrtích Smíchov, Žižkov, Libeň, Karlín, Černý Most a Harfa. Dle sčítání pražského magistrátu z roku 2007 se ve městě pohybovalo zhruba 2 000 bezdomovců. Praha má vysokou míru počtu přistěhovalých i počtu vystěhovalých. Mezi přistěhovalými je výrazně vysoký podíl cizinců. Pražané se vystěhovávají nejvíce do Středočeského kraje, konkrétně okresů Praha-východ a Praha-západ, kde vzniká metropolitní oblast Prahy. Ta má přibližně 200 000 obyvatel a neustále roste. Je nejrychleji rostoucím místem v ČR. V minulosti v Praze žilo velice heterogenní obyvatelstvo – vedle Čechů Němci a Židé; ve středověku a raném novověku také Italové. Architektonické památky italského původu tvoří velkou část Malé Strany, židovského několik budov, které se zachovaly po asanaci Josefova, ale i synagogy mimo centrum města; Jubilejní synagoga na Novém Městě, synagoga na Smíchově a na Palmovce aj. V roce 1880 byla obcovacím jazykem 86,2 % obyvatel Prahy čeština a 13,7 % pak němčina. V roce 1920 se k česko-slovenské národnosti přihlásilo 94,2 % obyvatel Prahy, 4,6 % k německé a 0,9 % k židovské. Od poloviny 90. let v Praze opět stoupá počet cizinců. V roce 2001 žilo v Praze 61 477 cizinců, v roce 2012 pak již 162 715, když tvořili 13 % obyvatelstva. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. K 31. 12. 2012 v Praze žilo okolo 170 tisíc cizinců, z toho: 45 333 občanů Ukrajiny, 26 281 občanů Slovenska, 21 098 občanů Ruska, 11 277 občanů Vietnamu a z jiných zemí. Praha je kulturní metropolí celé České republiky, Evropské město kultury 2000. Působí zde desítky muzeí, galerií, divadel, kin a nejrůznějších kulturních institucí. Národní galerie v Praze spravuje největší sbírku výtvarného umění v Česku. Ve stálé expozici Veletržního paláce jsou díla světových umělců jako např. Mucha, Picasso, Monet nebo Van Gogh. Pražský magistrát vynakládá na kulturu ročně stamilionové částky; způsob přerozdělování finančních prostředků však v letech 2007–2008 ohrozil především některá menší divadla, a stal se tak předmětem ostrých sporů. V roce 2011 proběhl projekt Praha – město literatury, jenž měl za úkol podpořit vnímání Prahy jako místa, které podporuje četbu a zájem o literaturu. Jedním z cílů pak bylo získání titulu UNESCO kreativní město literatury. V rámci projektu např. bylo po Praze rozmístěno několik reproduktorů ve tvaru ptačích budek, z nichž byly pouštěny audioknihy českých autorů. Související informace naleznete také v článcích Seznam hradů, zámků a tvrzí v Praze, Seznam klášterů v Praze a Seznam kulturních památek v Praze. Praha díky je své bohaté historii významným světovým kulturním centrem a po Londýně, Paříži, Římě, Madridu a Berlínu je šestým nejnavštěvovanějším městem Evropy.[zdroj?] Neobyčejné množství a koncentrace dochovaných architektonických památek je mimo jiné zapříčiněno relativně minimálním poškozením za druhé světové války (na rozdíl od mnoha ostatních evropských velkoměst). Pražská památková rezervace (PPR) zahrnuje městské části s největší koncentrací památek. S rozlohou 8,66 km2 patří mezi největší rezervace svého druhu na světě. Na území Prahy je celkem 37 národních kulturních památek (z toho 28 na území PPR). Následující seznam uvádí pouze nejvýznamnější památky. Více objektů je uvedeno na stránce Seznam pražských památek. Kurzivou zvýrazněné objekty jsou národními kulturními památkami. Letohrádek Hvězda Břevnovský klášter Trojský zámek Veletržní palác Praha se vyznačuje mimořádnou koncentrací malých i velkých divadelních scén. V nejvýznamnějším Národním divadle, jehož novorenesanční budova a výzdoba je symbolem českého vlastenectví 19. století, působí stálé soubory činohry, opery a baletu; ty vystupují střídavě také v klasicistním Stavovském divadle, v němž se na konci 18. století uskutečnily premiéry Mozartových oper Don Giovanni a La clemenza di Tito. Mezi činoherními scénami dále vyniká Divadlo na Vinohradech. Prestižní hudební scénou je pražská Státní opera (původně pražská německá scéna) a také Dvořákova síň Rudolfina, sídla České filharmonie. Světově známé je také divadlo Laterna magika. Mezi menší scény patří mj. Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadlo či dnes již legendární Semafor a divadlo Járy Cimrmana. Kromě toho má Praha množství muzikálových a zábavných divadel (největší z nich je Hudební divadlo Karlín) a dalších komerčních scén, které se zaměřují např. na černé divadlo a žijí především z cestovního ruchu. V Praze sídlí symfonická hudební tělesa: Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, či Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) V Praze jsou stovky restaurací a barů a především hospod s dobrým českým pivem. Malá Strana, Staré Město, Žižkov nebo například i Nusle jsou plné dobrých hospod, z nichž mezi nejznámější patří U Pinkasů, U Zlatého Tygra, U černého vola, Klášterní pivovar Strahov, U Sadu, U Medvídků a další. Slavná je také restaurace, která si vaří vlastní pivo – U Fleků. Praha v posledních letech nabízí také více kvalitních restaurací vedených zkušenými šéfkuchaři. Úroveň gastronomie vzrůstá a tři pražské restaurace se k roku 2017 mohou pyšnit hvězdičkou Michelin. Každoročně je zde pořádán festival jídla – Prague Food Festival, festival piva – Český pivní festival, či festival zmrzlin – Prague Ice Cream Festival. V Praze také sídlí nebo sídlilo několik pivovarů: Břevnovský klášterní pivovar První novoměstský restaurační pivovar – Praha 1 Pivovar U Fleků – Praha 1 Klášterní pivovar Strahov – Praha 1 Pivovar Pražský most u Valšů – Praha 1 Pivovarský Hotel U Medvídků – Praha 1 Pivovarský dům – . Praha 2 Pivovar Braník – Praha 4 Jihoměstský pivovar – Praha 4 Sousedský pivovar U Bansethů – Praha 4 Pivovary Staropramen – Praha 5 Měšťanský pivovar – Praha 7 Výukový a výzkumný pivovar – Suchdolský Jeník – Praha 6 Pivovar U Bulovky – Praha 8 Fotografové zachycovali pohledy na architektonicky proslavené lokality jako jsou Vyšehrad, Staré město, Pražský hrad, ale také výjevy všedního života ve městě. Do dvacátých let 20. století zde působili umělci jako například Rudolf Bruner-Dvořák, Jan Srp, Jaroslav Petrák, Josef Fiedler nebo František Krátký. Fotografem druhé poloviny 19. století s mezinárodním věhlasem byl František Fridrich (1829–1892), který v září 1856 uspořádal v Praze první autorskou fotografickou výstavu v historii české fotografie. Byl největším vydavatelem fotografických pohlednic v zemi, vysokou dokumentární hodnotu mají jeho pohledy na tehdejší pražskou zástavbu, dnes už v nejednom případě asanovanou, či fotografie z různých společenských událostí. K jeho nejstarším pražským snímkům patří záběry z Hospodářsko-průmyslové výstavy na Rohanském ostrově v roce 1864, k těm nejvýznamnějším z posledního období zase cyklus fotografií rozestavěného, pak požárem zničeného a opět vystavěného Národního divadla z let 1880 až 1882 nebo právě dokončená stavba Rudolfina z roku 1885. Někdy od roku 1870 vedl František Fridrich kromě ateliéru v Michalské ulici ještě vlastní fotografický obchod na nároží Příkopů a Havířské ulice. V roce 1875 svůj fotoateliér pronajal malíři a vyučenému daguerrotypistovi Janu Malochovi (1825–1911), který u něj mimochodem v šedesátých letech pracoval, a sám si zřídil nový ateliér na tehdejší Ferdinandově, dnešní Národní třídě (dnes je tu kavárna Louvre). Piktorialista Vladimír Jindřich Bufka pracoval v ateliéru J. Langhanse v Praze a fotografoval večer, v dešti nebo v protisvětle. Jeho znalost fotografických technik mu umožňovalo provádět obtížné záběry, ve střední Evropě patří tyto práce k prvním svého druhu. Byl tvůrcem stylizovaných děl náročnými technikami gumotisku a barevného gumotisku, které v té době byly velmi inovativní. Inspiroval se z různých slohů a stylů: impresionismu a postimpresionismu, secese, symbolismu a dekadence, kubismu, futurismu nebo art deco. Jan Kříženecký se po studiích architektury stal revidentem stavebního úřadu města Prahy. Díky své zálibě ve fotografování byl městským archívem požádán o fotodokumentaci starých a historicky cenných domů, ulic a dalších památek pro jejich soupis. Celkem tak pořídil v letech 1902–1915 asi čtyři tisíce fotografií staré Prahy. Byl členem Klubu fotografů amatérů v Praze a na fotografické výstavě v roce 1897 vynikly jeho snímky soch z Karlova mostu a fota staveb z dalších českých měst. Dalším významným pražským fotografem byl Josef Sudek, který Prahu fotografoval po celý svůj život. Již na začátku roku 1916 sestavil malé album 156 originálních záběrů Prahy na formátu 3,5×5 cm. V období 1922–1927 žil na pražské Invalidovně, kde vznikl cyklus Z Invalidovny (1922–7), který připomíná žánrové malířství 19. století a impresionismus. V letech 1927–1928 fotografoval dostavbu katedrály svatého Víta a roku 1928, k 10. výročí založení republiky, vydal album 15 originálních fotografií s názvem Svatý Vít. Vlastnil fotografický ateliér na Újezdu čp. 30, od roku 1958 působil v bytě přízemí domu na Úvoze, který používal do své smrti. Dnes se v objektu nachází Galerie Josefa Sudka. Profesor a národní umělec Karel Plicka Prahu fotografoval v mnoha obměnách. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V knize Praha ve fotografiích K. P. (1940) nachází v nadčasovém monumentalizujícím pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti; publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace. Autorem několika knih o Praze je Karol Benický. Stanislav Tůma (1950–2005) měl za hlavní téma své tvorby Malou Stranu a Hradčany. V roce 1990 vydal knihu s názvem "Suburbium Pragense", oceněnou titulem "Nejkrásnější fotografická publikace roku 1997". Jeho kniha "Prager Motive" získala ocenění "Nejlepší fotografická publikace s textem" za rok 2004. Ladislav Sitenský Jan Reich byl jeden z posledních klasiků české fotografie, který fotografoval černobíle na velkoformátový deskový přístroj, a spoluzakladatel skupiny Český dřevák. Jeho nejznámějším cyklem je Mizející Praha, ve kterém snímal tramvaje, ohrady, nádraží, nábřeží apod. Na živobytí si vydělával produkcí barevných pohlednic v družstvu Fotografia. Pepa Středa vytváří panoramatické pohledy na město z výšky. Jan Pohribný ve své fotografické tvorbě využívá jako tvůrčí postupy vícenásobnou expozici v kombinaci s pohybovou neostrostí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která "zviditelňuje" energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Josef Koudelka v roce 1968 dokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Snímky, které nejdřív publikoval anonymně, se staly symboly tehdejších událostí, později za ně dostal Zlatou medaili Roberta Capy. Jiří Všetečka se proslavil zejména svými snímky z Prahy, dokumentárními snímky a ilustracemi inspirovanými podle knih. Nejznámější je Nezvalův Pražský chodec. František Dostál se ve své tvorbě věnuje především lidem z pražských ulic. Pro jeho dílo je typický jemný humor těžící z často absurdních setkání více nesourodých prvků na jednom obrazu. Prvotní inspirací ve fotografii mu byla jeho rodná čtvrť Vršovice. Zachycoval lidi ve zdánlivě obyčejných situacích, které však už tehdy měly výrazný výtvarný náboj. Hlavnímu městu věnoval několik knih: Trvalé bydliště Praha (1986, ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku) nebo Praha ve společné péči obyvatel (2010). V Praze se pravidelně konají fotografické festivaly a výstavy. Z uměleckých akcí jsou to například Prague Photo, Prague Biennale Photo, Digiforum nebo Festival Fotograf. Výstavy se konají v řadě fotografických galerií jako jsou například Galerie Leica, Galerie Langhans nebo Galerie Josefa Sudka. Některé vybrané výstavy věnuje fotografii Centrum současného umění DOX nebo Galerie Rudolfinum. Související informace naleznete také v článcích Magistrát hlavního města Prahy a Zastupitelstvo hlavního města Prahy. Praha je hlavním městem České republiky a jako taková je pravidelným sídelním městem jejích ústředních orgánů. Navíc je už od 24. listopadu 1990 de facto opět statutárním městem, má však specifické postavení obce i kraje zároveň. Netýká se jí zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) a zákon o krajích (č. 129/2000 Sb.), nýbrž zvláštní zákon o hlavním městě Praze (č. 131/2000 Sb.), který se zmiňuje o jejím statutu, ale mezi statutární města ji nepočítá. Praha vydává pro své území vlastní právní předpisy, vyhlášky i nařízení, které publikuje ve Sbírce právních předpisů hlavního města Prahy. V Praze zároveň sídlí i správní instituce Středočeského kraje. Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Části Prahy, o zásadních dějinných přelomech v článcích Královské hlavní město Praha a Velká Praha. Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1949 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských obvodů, správních obvodů a městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území a některá katastrální území jsou tak rozdělena do více správních a samosprávných částí města. Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a označování domů. Praha je složena ze 112 katastrálních území různé velikosti, charakteru i významu. Centrum města: Staré Město, Nové Město, Josefov, Malá Strana, Hradčany, Vyšehrad. Velké čtvrti poblíž centra: Smíchov, Vinohrady, Nusle, Vršovice, Žižkov, Karlín, Libeň, Vysočany, Holešovice, Bubeneč, Dejvice, Braník. V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů na úrovni okresů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu. Od roku 1990 nejsou tyto městské obvody samosprávnými celky, ale jsou jejich základem samosprávné městské části totožného názvu (u prvních tří jsou tyto měst. části s nimi přímo totožné). Od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy. Seznam deseti obvodů podle zákona č. 36/1960 Sb., u každého jsou uvedeny městské části, které nyní tvoří území obvodu: Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem a dále radou, starostou a úřadem městské části. Úřady některých městských částí měly již od ustavení městských částí svěřeny některé z působností státní správy i pro další městské části. Od 1. července 2001 byla tato úroveň působností v celé Praze rozdělena do 22 správních obvodů – uvádí-li se v mapách nebo textu v souvislosti s Prahou spojení "správní obvod", je tím nejčastěji míněn správní obvod této působnosti a úrovně. Od 1. ledna 2002 je názvem těchto 22 městských částí slovo Praha s příslušnou číslovkou, stejné označení se používá i pro správní obvod jejich rozšířené působnosti. Některé z těchto 22 městských částí mají tuto působnost jen pro své území, jiné i pro další městské části. Území většiny z těchto 22 správních obvodů (všech s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však není totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly původně (před rokem 1990) i správními obvody a měly i vlastní sbory (ONV). Vláda i poslanci opakovaně přicházejí s návrhy, aby staré členění bylo zrušeno. Na území Prahy se nachází 901 základních sídelních jednotek. Nejstarší vrstva pražských pomístních názvů pochází z doby kolem 12. století, kolem 14. století se vžily zejména názvy jednotlivých rynků a trhů. Některá místa měla vžitý název latinský, německý i český. Vžívala se též označení ulic podle zasvěcení kostela nebo kláštera, podle významných majitelů domů v ulici nebo domovních znamení, podle vzhledu nebo charakteru ulice nebo podle události. Domy byly rozlišovány zejména podle domovních znamení. Po roce 1770 byla v monarchii zavedena popisná čísla domů. Po sloučení čtyř pražských měst (1784) byly počínaje 27. říjnem 1787 v Praze zavedeny oficiální názvy ulic jako nutný doplněk k domovním číslům, která orientační funkci plnila hůře než dosavadní domovní znamení. Úředním zavedením byly všechny dosavadní názvy ulic důsledně poněmčeny a úřední zavádění a schvalování postupně nahrazovalo spontánní vývoj názvů. V roce 1857 vyšlo císařské nařízení o pojmenovávání ulic a zavádění domovních čísel podle ulic (dnes nazývaných orientační čísla). 8. října 1868 se sbor pražských obecních starších usnesl označit pražské ulice jednotnými německo-českými plechovými tabulemi (a zároveň stanovil zásadu unikátnosti názvu v rámci města). Na základě tohoto usnesení byla v Praze ustanovena zvláštní komise pro stanovení názvů ulic a náměstí. Výsledkem její práce byl "Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy", který z nařízení městské rady sestavil ředitel městského archivu Karel Jaromír Erben. V nově připojených Holešovicích byly umístěny jen české názvy, v roce 1893 se jednojazyčné tabulky v českých národních barvách začaly objevovat i v samotné Praze. Po soudních sporech bylo 20. dubna 1894 vyhláškou rozhodnuto o nahrazení dvojjazyčných tabulí českými v celé Praze. 1. října 1898 správní soud rozhodnutí definitivně potvrdil. V celé Praze se používají smaltované červenobílé tabule s názvy ulic jednotného vzoru, popisná čísla domů jsou tradičně provedena bílým písmem na červených tabulkách a orientační čísla bílým písmem na modrých tabulkách. V některých městských částech je orientační systém doplněn též názvy ulic ve formě směrového dopravního značení nebo speciálními městskými rozcestníky či směrovkami. Evidenční části Prahy se samostatnými řadami čísel popisných jsou totožné s katastrálními územími Prahy. Ulice jsou pojmenovány ve všech evidenčních částech Prahy. Ve většině částí Prahy jsou domům přidělována i čísla orientační; nejsou přidělena například v částech Běchovice, Benice, Šeberov, Petrovice nebo Zbraslav. Šesticifernými čísly jsou označeny sloupy veřejného osvětlení ve správě společnosti Eltodo Citelum, tuto identifikaci využívá k lokalizaci i integrovaný záchranný systém. Dalším významným orientačním prvkem jsou názvy zastávek městské hromadné dopravy. Související informace naleznete také v článku Soudy v Praze. Přestože je Praha hlavním městem České republiky, vrcholné soudní instituce sídlí v Brně. V Praze se nachází pouze jeden ze dvou vrchních soudů, ačkoli s působností vůči téměř celým Čechám, působnost krajského soudu vůči území města má městský soud, zároveň jde zde ale také středočeský krajský soud. Působnost okresních soudů vykonává ve městě deset soudů obvodních, jen pro pražské okolí existují dva klasické soudy okresní. Praha jako celek tvoří jeden vícemandátový volební obvod pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V Praze je celkem 10 jednomandátových volebních obvodů pro volby do Senátu Parlamentu ČR. Tyto volební obvody částečně odpovídají městským deseti obvodům. Podrobnější informace naleznete v článku Doprava v Praze. Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu. Pražský železniční uzel je centrem dálkové i příměstské osobní dopravy. Velká pražská nákladová nádraží jsou v útlumu, avšak v Uhříněvsi vzniklo největší kontejnerové překladiště ve střední Evropě. Letiště Václava Havla (do r. 2012 Praha-Ruzyně) je hlavním pražským letištěm. Veřejná doprava byla zprvu v 19. století zajišťována drožkami a omnibusy, od roku 1875 vznikala síť koněspřežné tramvaje, kterou od 90. let 19. století začala nahrazovat elektrická tramvaj. Do roku 1907 soukromé městské dráhy vykoupilo město. Po neúspěšném pokusu v letech 1908–1909 se od roku 1925 začlenily do městské dopravy i autobusy a od roku 1974 metro. Po roce 2002 nabyly důrazu snahy využít pro městskou a příměstskou dopravu více i železnici. Doplňkovou roli má od roku 1891 lanovka; po roce 2000 byly obnoveny tři malé osobní přívozy a zavedeny další. Metro, tramvaje, autobusy, vlaky, přívozy a lanovka jsou zařazeny do systému Pražské integrované dopravy. Předplatné jízdné se platí formou nákupu tištěných kupónů na pevné časové období (měsíční, čtvrtletní, roční) a systémem čipových karet Lítačka. Ulice a silnice byly po celou dobu vývoje města postupně upravovány a nové přistavovány. Hlavními dálkovými silničními tahy využívanými také k příměstské dopravě jsou dálnice D1 (Brno, Ostrava), D5 (Plzeň), D8 (Ústí nad Labem) a D11 (Hradec Králové). Pro automobily je postupně budován Pražský okruh a Městský okruh, jehož součástí je i kontroverzní tunelový komplex Blanka. Dostavba obou okruhů nabírá zpoždění. Automobilová doprava v centru a v přilehlých čtvrtích je regulována zejména systémem zón placeného stání, především u okrajových stanic metra jsou zřizována odstavná parkoviště P+R. Kolem roku 2000 se začala prosazovat koncepce ucelené pražské sítě cyklistických tras, podél některých ulic či samostatně mimo ulice byly vybudovány stezky pro cyklisty. Existují různé způsoby, jak zjednodušit pohyb na kole po městě. Například v roce 2014 v Praze bylo 163 km chráněných tras vedených odděleně od automobilové dopravy, 41 km cyklopruhů a 20,3 km jednosměrných ulic obousměrných pro kola. Osobní vodní doprava má v Praze převážně rekreační a turistický význam. Radotínský přístav umožňuje nákladní dopravu po Vltavě na labskou vodní cestu, je využíván sporadicky, zejména pro přepravu sypkých stavebních hmot a rozměrných nákladů. Po Praze je pak pojmenován pár mezinárodních vlaků EuroCity společností České dráhy a Polskie Koleje Państwowe (k r. 2016) na trase Praha – Olomouc – Bohumín – Katowice – Warszawa a zpět. Karlova univerzita založena roku 1348, nejstarší univerzita ve Střední Evropě České vysoké učení technické v Praze (ČVUT) založeno roku 1707 Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT) založena 1920 Vysoká škola ekonomická v Praze (VŠE) založena 1953 . Česká zemědělská univerzita v Praze (ČZU) založena 1906/1952 Akademie výtvarných umění v Praze (AVU) založena roku 1800 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (VŠUP) založena roku 1885 Akademie múzických umění v Praze (AMU .) založena roku 1945 Policejní akademie České republiky University of New York in Prague (UNYP) založeno roku 1998 International School of Prague (ISP) založeno roku 1948 Anglo-American University (AAU) založeno roku 1990 University of Northern Virginia in . Prague (UNVA) založeno roku 1998 Architectural Institute in Prague (ARCHIP) založeno roku 2010 Vysoká škola finanční a správní (VSFS) založeno roku 1999 Metropolitní univerzita Praha (MUP) založeno roku 2001 Prague College založeno roku 2004 . New York University Instituto Camõ Goethe-Institut Česko Instituto Cervantes British Council Alliance française Praha je sídlem významných fotbalových týmů AC Sparta Praha, SK Slavia Praha, FK Dukla Praha, Bohemians 1905, FK Viktoria Žižkov, FK Loko Vltavín a FK Bohemians Praha. A dále hokejových týmů HC Slavia Praha, HC Sparta Praha a HC Lev Praha. V Praze se nachází Strahovský stadion, největší stadion na světě, dnes už využíván jen jako výcvikové centrum fotbalové Sparty. Největší česká multifunkční hala je O2 arena. Další významný Stadion Letná je domovským stadionem AC Sparty, moderní Eden Aréna ve Vršovicích sídlem SK Slavie. Nejvýznamnější tenisový areál Štvanice patří Českému tenisovému svazu, kurty pak nejstaršímu českému tenisovému klubu I. ČLTK. Největší golfové tréninkové hřiště v ČR najdeme v Hodkovičkách, další také ve Zbraslavi, Hostivaři, Motole a nově také na Černém Mostě. Ke každoročním sportovním událostem také patří Pražský mezinárodní maraton (PIM), Memoriál Josefa Odložila (mezinárodní atletický mítink), Mystic Sk8 cup (světový skateboardový pohár) nebo Frisbeer Cup (mezinárodní frisbee turnaj). V Praze se dá zabruslit na zimních stadionech v Ice Areně v Letňanech, Nikolajce na Smíchově, stadionu Kobra v Braníku, ZS Hvězda v Praze 6, Malé sportovní hale Incheba na Výstavišti v Holešovicích a na různých venkovních kluzištích. Mezi největší bazény a akvaparky v Praze se řadí Plavecký stadion Podolí, Plavecký stadion Slavia Praha, Plavecký areál Šutka, Aquapark Barrandov, Aquacentrum Letňany a PSA Hloubětín, který je jako jediný přisolovaný mořskou solí. Nedaleko Prahy se nachází (asi 100 metrů za hranicí Prahy) největší český aquapark Aquapalace Praha. U Vltavy v Podolí je také písečná pláž Žluté lázně. Čeští emigranti pojmenovali po Praze několik nově založených sídel, nejvíce v tzv. "Novém světě". Praha, Slovensko New Prague, Minnesota, Spojené státy americké Prague, Oklahoma, Spojené státy americké Praha, Texas, Spojené státy americké Prague, Nebraska, Spojené státy americké V Praze má své sídlo například správce české národní internetové domény CZ, sdružení CZ.NIC. Najdeme zde také sídlo vyhledávače Seznam.cz, českou pobočku Google, vývojáře Skype nebo aukčního serveru eBay. Z významných mediálních domů zde sídlí vydavatelství MAFRA, Economia, Televize Nova, Televize Prima, Česká televize, Český rozhlas, Svobodná Evropa a další média. Technologicky je Praha místem, kde fyzicky běží řada serverů v rámci velkých datacenter. V minulosti byla jmenována čestnými občany Prahy řada osobností; posledním adeptem je režisér Miloš Forman. | NUMERIC | NUMERIC |
009717 | Semmering je nejstarší lyžařské středisko v Evropě. Jeho součástí jsou lyžařská střediska nacházející se na horách Stuhleck a Hirschenkogel. Středisko bylo založeno v roce 1888, dnes je to lyžařské středisko s celoročním provozem s lyžařskými a saňovými trasami v zimě a s parkem pro cyklisty a s pěšími trasami v létě. V Semmeringu se několikrát konal Světový pohár v alpském lyžování. == Geografie == Semmering se nachází na pomezí Dolního Rakouska a Štýrska v nadmořské výšce 1000 metrů a je obklopen lesy. Obec Semmering se nachází v okrese Neunkirchen asi 100 km od Vídně. == Doprava == Lyžařské středisko je dostupné z Vídně, cesta autem po dálnici trvá zhruba hodinu. Cesta vlakem po rakouské jižní dráze trvá jednu hodinu a čtvrt. Každý den mezi rakouským hlavním městem a lyžařským střediskem jezdí asi 10... | Jak se nazývá nejstarší lyžařské středisko v Evropě? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Semmering_(lyžařské_středisko) | [
"Semmering"
] | 0 | 51 | Semmering je nejstarší lyžařské středisko v Evropě. | [
{
"start": 0,
"end": 9,
"text": "Semmering"
}
] | Semmering je nejstarší lyžařské středisko v Evropě. Jeho součástí jsou lyžařská střediska nacházející se na horách Stuhleck a Hirschenkogel. Středisko bylo založeno v roce 1888, dnes je to lyžařské středisko s celoročním provozem s lyžařskými a saňovými trasami v zimě a s parkem pro cyklisty a s pěšími trasami v létě. V Semmeringu se několikrát konal Světový pohár v alpském lyžování. == Geografie == Semmering se nachází na pomezí Dolního Rakouska a Štýrska v nadmořské výšce 1000 metrů a je obklopen lesy. Obec Semmering se nachází v okrese Neunkirchen asi 100 km od Vídně. == Doprava == Lyžařské středisko je dostupné z Vídně, cesta autem po dálnici trvá zhruba hodinu. Cesta vlakem po rakouské jižní dráze trvá jednu hodinu a čtvrt. Každý den mezi rakouským hlavním městem a lyžařským střediskem jezdí asi 10 přímých vlakových spojů. Železniční trať Semmering, jež prochází obcí, byla v roce 1998 vyhlášena objektem světového dědictví UNESCO. Jde o první horskou železnici na světě, vlak zde překonává mnoho viaduktů a projíždí množstvím tunelů. Nejbližší letiště je vídeňský Schwechat (106 km). == Infrastruktura == === Zimní sezóna === Lyžařská sezóna trvá od poloviny listopadu do začátku dubna. V zimě Semmering je lyžařským místem s: 14 km tras pro celodenní lyžování (z nich 3 km pro začátečníky, 10 km - střední úrovni, 1 km – obtížná trasa) 13 km tras pro noční lyžování 12 km tras jsou vhodné pro běžecké lyžování 3 kilometrová saňová skluzavka s nočním osvětlením snowboard park (halfpipe, quarter-pipe) 3 vlekyRozdíl ve výšce do 400 m. === Letní sezóna === V létě se lyžařské středisko mění na sportovní centrum pro rodiny a také na místo konání extrémních cyklistických akcí - nachází se zde jeden z největších cyklistických parků v Evropě. Pořádá se zde například celodenní cyklistický závod "Race the night". V létě jsou v Semmeringu k dispozici: Split-park s 16 figury 7 cyklistických zón různých úrovní složitosti, včetně dětské zóny 185 km dobře vybavených pěších tras jízda na koni golfové hřiště SPA a wellness programy === Ubytování === V Semmeringu je 19 hotelů, jedním z nejznámějších je Hotel Panhans založený v roce 1888, který během své historie hostil mnoho slavných spisovatelů, umělců a osobností veřejného života: Arcivévoda Karel František Josef, Oskar Kokoschka, Karl Kraus, Adolf Loos, Peter Altenberg, Arthur Schnitzler, Gerhart Hauptmann nebo Stefan Zweig. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Semmering (ski resort) na anglické Wikipedii. | ENTITY | ENTITY |
008406 | ... jako např. renesanční a barokní nástroj viola da gamba). Hlavní část houslí tvoří ozvučná skříň, na kterou je připevněn krk zakončený šnekem a nesoucí černý hmatník. Struny jsou ve spodní části houslí upevněny pomocí struníku, vedeny přes kobylku, nad hmatníkem a upevněny v količníku, kde se napínají kolíčky. Ozvučnou skříň neboli ozvučnici tvoří dvě mírně prohnuté desky, u krajů spojené s luby. V horní desce jsou vyřezané dva otvory ve tvaru písmene f (tzv. efa), které umožňují lepší výstup zvuku z vnitřku houslí a ovlivňují tvar ohybu víka. Horní deska se nejčastěji... | Co tvoří hlavní část houslí? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Housle | [
"ozvučná skříň"
] | 61 | 169 | Hlavní část houslí tvoří ozvučná skříň, na kterou je připevněn krk zakončený šnekem a nesoucí černý hmatník. | [
{
"start": 86,
"end": 99,
"text": "ozvučná skříň"
}
] | Housle jsou strunný smyčcový nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých kvintách: g, d1, a1, e2. Mají hlubokou tradici v evropské klasické hudbě, většina skladatelů jim věnovala důležitou část svého díla. Jsou nejmenší z rodiny houslových nástrojů, mezi které se řadí ještě viola a violoncello. Příbuzný smyčcový nástroj – kontrabas, však svou stavbou patří do violové rodiny (stejně jako např. renesanční a barokní nástroj viola da gamba). Hlavní část houslí tvoří ozvučná skříň, na kterou je připevněn krk zakončený šnekem a nesoucí černý hmatník. Struny jsou ve spodní části houslí upevněny pomocí struníku, vedeny přes kobylku, nad hmatníkem a upevněny v količníku, kde se napínají kolíčky. Ozvučnou skříň neboli ozvučnici tvoří dvě mírně prohnuté desky, u krajů spojené s luby. V horní desce jsou vyřezané dva otvory ve tvaru písmene f (tzv. efa), které umožňují lepší výstup zvuku z vnitřku houslí a ovlivňují tvar ohybu víka. Horní deska se nejčastěji vyrábí ze smrkového dřeva s hustými letokruhy, spodní deska a luby bývají javorové. Okraje desek jsou lemovány ozdobným vykládáním (tzv. výložkami), které kromě estetické funkce částečně chrání dřevěné desky před naštípnutím. U laciných modelů jsou výložky jen naznačené barvou. Ze spodní strany víka, pod strunou G, je většinou (ale na rozdíl od violy ne vždy) připevněna dřevěná lišta jmenující se basový trámec, která pomáhá přenášet nízké frekvence na svrchní desku. Duše naopak přenáší vysoké frekvence ze svrchní desky na spodní. Je vložena mezi obě desky v místě pod strunou E. I nepatrná odchylka v jejím umístění má za následek výraznou změnu barvy a intenzity tónu houslí. Duše také brání prohnutí obou desek do vnitřku houslí. Na levé straně víka je připevněn podbradek pro větší komfort při hraní. Většina houslistů ještě používá tzv. pavouk, což je opěrka, která se nasazuje na spodní část houslí tak, aby netlačily na klíční kost. Související informace naleznete také v článku Krk (hudba). Krk se vyrábí ze stejného dřeva jako spodní deska a luby, tedy nejčastěji z javoru. Na jeho svrchní části je připojen hmatník z ebenového dřeva, u levnějších nástrojů se používají lacinější druhy tvrdého dřeva obarvené na černo, například opět javorové. Na konci krku se nachází količník zakončený šnekem, jehož estetická krása je znakem kvalitní výroby. Struny jsou ke količníku upevněny čtyřmi kolíčky a jsou vedeny přes malý pražec (začátek hmatníku) dále nad hmatník a přes kobylku do struníku. Kobylka se vyrábí z javorového dřeva a má několik důležitých funkcí: Drží struny v určité vzdálenosti od hmatníku. Její zaoblený tvar dovoluje, aby se smyčec dotýkal strun odděleně. Přenáší vibrace strun na trup houslí. Slouží jako akustický filtr – omezuje některé frekvence strun, které by zhoršovaly tónové vlastnosti houslí. I malá odchylka v umístění kobylky má za následek výraznou změnu charakteru tónu houslí (podobně jako v případě duše). U kovových strun je obvyklá vzdálenost struny nad koncem hmatníku okolo 2,5 mm pro strunu e2 a rovnoměrně se zvětšuje až po cca 4 mm u struny g. U střevových strun jsou vzdálenosti nad hmatníkem poněkud vyšší. Na struník jsou připevněny konce strun a je vyráběn ze dřeva, kosti, kovu nebo plastu. Ze spodní části struníku vede vlákno (zvané poutko), které je připevněno k tzv. žaludu. Tím je zabezpečeno, že se struník nedotýká horní desky houslí. Na struníku mohou být také připojené dolaďovače, které slouží k malým změnám výšky tónu strun při ladění. Existují i struníky s vestavěnými dolaďovači. Související informace naleznete také v článku smyčec. Hlavní součástí smyčce jsou žíně napnuté mezi špičkou smyčce a tzv. žabkou. Žíně lze povolovat a napínat pomocí šroubu u žabky a čas od času se musí namazat kalafunou pro lepší tření se strunou. Výběr kalafuny a její množství nanesené na smyčec se řídí podle použitých strun a podle stylu hry, měkčí kalafuny jsou zpravidla tmavší, světlejší kalafuny bývají tvrdší. U nejlevnějších typů smyčců se koňské žíně nahrazují syntetickými vlákny, které však mají horší užitné vlastnosti. Dřevěná hůlka smyčce bývá obyčejně vyrobená z brazilového dřeva, kvalitnější dřevo na smyčce je fernambukové. Dražší smyčce bývají zpravidla vyrobeny technologií štípání dřeva přesně po letech, což zaručuje, že se nikdy nezačnou prohýbat směrem do strany. Na mistrovské smyčce se při výrobě a ozdobném vykládání žabky používají ušlechtilé a vzácné materiály, jako jsou perleť, stříbro, zlato, slonovina, želvovina atd. Houslové struny se dříve vyráběly z ovčích střev. Dnes tyto struny používají interpreti, kteří chtějí docílit autentického zvuku, jaký měly housle v dřívějších dobách. Později se začalo na struny ze střev přidávat kovové vinutí, což dovolovalo silnější záběry smyčcem a tím silnější zvuk. Moderní struny se skládají z jádra tvořeného syntetickým nebo kovovým vláknem a z kovového vinutí (hliníkové, ocelové, stříbrné, chromové, titanové apod.) Dnešní nejkvalitnější struny mají podobný teplý zvuk jako střevové struny a zároveň se nerozlaďují ani při prudkých výkyvech teplot a dlouhém hraní, což byla hlavní nevýhoda střevových strun. Lak chrání housle před mechanickým a chemickým poškozením a plní i estetickou funkci. Existuje mnoho receptur, hlavní součástí jsou přírodní pryskyřice naložené v oleji nebo ethanolu. Další přísady mohou být: mastix – pryskyřice stromu řečík lentišek (Pistacia lentiscus) pryskyřice benzoová šelak – přírodní živice získávaná z výměšků červa Tachardia lacca sandarak – pryskyřice stromu sandarakovník článkovaný (Tetraclinis articulata) kopál – fosilizovaná pryskyřice jantar dračí krev – přírodní barvivo získávané z různých druhů stromů, například z dračince rumělkového šafrán terpentýn propolis Lak však nemůže vylepšit akustické vlastnosti houslí. Zvuk nenalakovaných houslí se postupem doby zhoršuje (v souvislosti s degradací dřeva); lak pouze pomáhá uchovat zvukové vlastnosti po dlouhou dobu. Na levné tovární a školní housle se používají laky na bázi umělé pryskyřice (polyuretanové laky). Takové nalakování je mnohem odolnější než tradiční olejové nebo dokonce lihové laky, lak schne v porovnání s tradičními materiály rychle, ale tónová kvalita takto lakovaných houslí je horší. Délka standardních "čtyřčtvrťových" houslí je asi 36 až 38 cm, pro výuku dětí se používají i menší housle: tříčtvrťové, půlové, čtvrťové atd. Toto označení je ale jen orientační, kupříkladu skutečná délka půlových houslí je přibližně 31 cm. Pro výběr vhodné délky houslí platí jednoduché pravidlo: když má dítě housle pod bradou, musí dlaní levé ruky dosáhnout na konec šneku tak, aby si vidělo na špičky prstů. Housle se drží pod bradou a levou rukou se určují na hmatníku výšky tónů. Pravá ruka buď rozeznívá struny smyčcem, nebo brnkáním (tzv. pizzicato). Housle nemají pražce jako kytara, houslista tedy musí znát přesná místa, kam položit prst, aby zazněl určitý tón. Prsty se značí od 1 (ukazováček) do (4 malíček). Číslo 0 znamená, že se má ve skladbě hrát prázdná struna. Tabulka vlevo ukazuje, jakými prsty se hrají tóny v první poloze. Prvním prstem se hrají celé tóny a, e1, h1, f2 (sekce ohraničená modrou značkou). Prvním prstem se hrají také všechny zmenšené a zvětšené tóny od těchto tónů: as, ais, es1, eis1, b1, his1, fis2. Stejně je tomu i u dalších prstů; např. druhý prst: hrají se jím tóny h, f1, c1, g2 a jejich zvětšené a zmenšené varianty. Hraní zvětšeného tónu čtvrtým prstem se označuje jako tzv. přesah, případně přehmat. Poloha označuje vzdálenost levé ruky od začátku hmatníku; první poloha je základní (viz tabulka vlevo). Druhá poloha znamená, že houslista hraje všemi prsty o tón výše (má ruku dále od začátku hmatníku), tzn. hraje prvním prstem to, co by v první poloze hrál prstem druhým, druhým prstem hraje to, co by . v první poloze hrál prstem třetím atd. Čím vyšší poloha, tím se hra stává obtížnější, protože se vzdálenosti mezi jednotlivými půltóny zkracují (podobně jako na kytaře), takže aby byl tón čistý, je zapotřebí stále větší přesnosti. V houslové hře se nejčastěji používají první, třetí a pátá poloha. Houslisté používají často různé polohy jednak pro usnadnění hry a také kvůli změně barvy tónu. Například tón h1 zahraný na struně d má temnější "violový" zvuk než tentýž tón zahraný na struně a. Hudební skladatelé těchto zvukových efektů často využívají; například označení sul G znamená, že se má daná pasáž zahrát na struně g. Dvojhmat znamená rozezvučení dvou strun najednou. Je daleko náročnější než hraní jednoho tónu, protože houslista se musí soustředit na přesné umístění dvou prstů (nebo jednoho prstu na dvou strunách). Trojhmaty a čtyřhmaty znamenají rozezvučení tří resp. čtyř strun těsně po sobě. Kobylka je nahoře zaoblená, takže struny neleží v jedné rovině a smyčec se může dotýkat jen dvou strun najednou a rozeznívat je. To znamená, že houslista musí držet při vícehmatech všechny prsty na místě, aby se struna mohla správně chvět i poté, co se jí přestane dotýkat smyčcem. Všechny tyto dvoj- a vícehmaty se mohou hrát i s prázdnými strunami. Vibrato je obvyklou houslovou technikou, která se vyžaduje při hraní naprosté většiny skladeb. Když houslista hraje určitý tón, vibrata docílí tím, že jemně pohybuje prstem tam a zpět, což má za následek drobné změny ve výšce tónu. Vibrato dodá hře větší emotivnost a barvě tónu větší "sytost". Dnes se jemné vibrato používá i při přednesu barokních skladeb, ačkoliv se v té době používalo pouze výjimečně. Hraní flažoletů je jedna z náročnějších houslových technik. Přirozené flažolety využívají vyšších harmonických frekvencí strun a hrají se tak, že se houslista při hře jemně dotýká struny v její polovině, třetině, čtvrtině apod., strunou se ale nesmí dotknout hmatníku. Příklad: takto zahrané h2 na struně e (h2 je ve třetině struny e) zní jako h3; takto zahrané a2 na struně e (a2 je ve čtvrtině struny e) zní jako e4. Umělé flažolety fungují na stejném principu jako přirozené, ale houslista "uměle" zkracuje délku struny tím, že jedním prstem mačká určitý tón (zkracuje strunu) a druhým hraje flažolet. Příklad: hraním fis2 na struně e a lehkým dotykem h2 (ve čtvrtině takto "zkrácené" struny e), z houslí vychází tón fis4. Housle vydávají silnější zvuk, když se smyčcem hraje s větším přítlakem na struny nebo rychlejšími tahy. Pro barvu tónu a hlasitost je také důležitá vzdálenost smyčce od kobylky: při hraní blízko kobylky se zdůrazňují vyšší harmonické tóny a zvuk je ostřejší; naopak čím dál se hraje smyčcem od kobylky, tím je výsledný zvuk jemnější. Existuje několik smyčcových technik, přičemž následující seznam není vyčerpávající: détaché – toto označení znamená, že se noty mají hrát odděleně. Zastavení smyčce na struně utlumí vibrace a tím vznikne malá pomlka mezi notami. Détaché traîné znamená, že se má hrát détaché tak, aby nevnikaly žádné pomlky mezi notami. martelé – détaché s velmi silnými tahy smyčcem collé – smyk začíná při silném tlaku na smyčec legato – na jeden smyk se hraje více tónů po sobě staccato . – velmi krátký smyk spiccato – skákavě - smyčcem se hraje každá nota odděleně, přičemž smyk začíná dopadem smyčce na strunu, následný odraz (odskok) od struny ukončí tón sautillé – podobné spiccatu, ale smyčec vždy po struně poskočí několikrát vlastní vahou, zazní tedy velmi rychle za sebou několikrát týž tón, anebo rychlý sled tónů col legno – smyčcem se hraje na struny dřevěnou stranou (prutem), ne žíněmi Související informace naleznete také v článku pizzicato. Pizzicato znamená, že se struny rozezvučí brnkáním prstu pravé ruky. V některých skladbách se také objevuje pizzicato levou rukou. Přidáním malého kovového, gumového nebo dřevěného dusítka na kobylku způsobí, že se potlačí některé vyšší frekvence a housle mají tišší a hlavně jemnější tón. Spíše než v sólové hře se tohoto efektu využívá v orchestrálních skladbách, označení con sord. – z italského označení pro tlumítko: sordino. Existují také masivnější "hotelová" dusítka, která slouží k co největšímu zeslabení zvuku houslí při cvičení, právě abychom svou hrou příliš nerušili ostatní hotelové hosty. Housle se dají ladit ve dvou stupních: kolíčky nebo i dolaďovači na struníku, které umožňují pohodlné a přesné ladění. Dříve se housle ladily jen pomocí kolíčků, většina houslistů dnes používá dolaďovač alespoň na struně e, která je nejvíce napnutá a tím se i nejhůře ladí. Struna a se ladí nejdříve (komorní a1 v rozmezí 440 až 442 Hz), ostatní struny se ladí podle sluchu v čistých kvintách. V některých případech se mohou některé struny o tón podladit nebo přeladit (tato technika se nazývá scordatura a využívají jí některé skladby klasické i folkové hudby). Jako všechny hudební nástroje, housle vyžadují pečlivé zacházení. Na rozdíl od většiny hudebních nástrojů se může na housle hrát i několik staletí, aniž by se zhoršila jejich tónová kvalita. Nejdůležitější je pravidelné stírání zbytků kalafuny z laku mezi hmatníkem a kobylkou, protože po delší době kalafuna reaguje s lakem a snižuje jeho kvalitu. Kalafunu je dobré také často odstraňovat ze strun, což zlepší zvukové charakteristiky houslí. Líh je velmi dobré rozpouštědlo kalafuny, ale nesmí přijít do kontaktu s lakem. Při ladění nebo výměně strun se postupem času může vychýlit nebo posunout kobylka, zpravidla dochází k jejímu postupnému vychylování ke hmatníku (směrem dopředu), následně se kobylka začne prohýbat a tím se velmi zkracuje její životnost a zhoršuje zvuk houslí. Doporučuje se pravidelně kontrolovat, zda zadní rovina kobylky svírá pravý úhel s vrchní deskou houslí (vlivem opracování kobylky do zužujícího se tvaru to při pohledu z boku potom vypadá, že je kobylka mírně zakloněná). Kobylka se má opírat o vrchní desku houslí přesně v místech mezi zářezy na vnitřních stranách otvorů ve tvaru písmene "F". Na zamýšlená místa dotyku strun s kobylkou ještě před natažením strun naneseme vrstvu grafitu (stačí použít obyčejnou měkkou tužku). Struny potom déle vydrží (lépe kloužou a nedochází tak k většímu mechanickému opotřebování) a rovnání kobylky je snazší. Pokud se často uvolňují kolíčky, pomáhá jejich namazání bílou křídou nebo lépe speciální tyčinkou k mazání kolíčků. Při častém hraní se doporučuje měnit struny každé tři měsíce. Staré a opotřebované struny (nemusí to na nich být přímo viditelné) mají velmi negativní vliv na kvalitu zvuku. Mimoto dochází k rozladění strun. Toho si povšimneme když struny vyměníme – po výměně se totiž položíme-li prst na místo na které jsme byli zvyklí ho pokládat ozve nepatrně jiný (zpravidla nižší) tón. Praskne-li nám při hře žíně, musíme ji odstřihnout – vždy tak, aby konce stále zůstaly upevněny ve smyčci. Nikdy je nevytrháváme, jinak by došlo k nadměrnému uvolňování žíní, což je důvod pro návštěvu houslaře a nový potah smyčce. U žíní dochází k mechanickému opotřebení – povrch žíní se zahladí, což je též důvod pro nový potah. Žíně se opotřebí v závislosti na intenzitě hraní během i třeba jen dvou měsíců. Nutnost výměny poznáme tak, že položíme smyčec před nakalafunováním na struny houslí, jež držíme pod bradou mírně skloněny (ruka na hmatníku v 1. poloze je asi o 15 cm níže než při hře). Pokud nám smyčec sám sklouzává dolů po strunách, je nutné ho nechat potáhnout. Smyčec po skončení hry povolujeme, aby neochabovala pružnost dřevěné hůlky (prutu). Houslím neprospívají prudké výkyvy teplot a vlhkosti (hrozí prasknutí desek), z tohoto důvodu se přechovávají v termoizolačních pouzdrech s měřiči vlhkosti, v případě nutnosti se použijí zvlhčovače. Předchůdcem houslí je středověká rubeba (rebec, rebeka), nástupce arabského rabábu, fidéla a jí příbuzná lira da braccio. První housle začaly pravděpodobně vznikat v Polsku,[zdroj?] pak na počátku 16. století pronikly do Itálie. Žádné se z té doby nedochovaly, ale jejich tvar můžeme vysledovat z tehdejších kreseb. První moderní housle postavil podle všeho Andrea Amati na objednávku od rodu Medicejských – byl požádán o stavbu nástroje, který by byl vhodný pro pouliční hudebníky. Moderní housle rychle získaly oblibu mezi všemi společenskými vrstvami a rozšířily se pro celé Evropě. Nejstarší dochované housle vyrobil taktéž Andrea Amati, v Cremoně roku 1564. Snad nejznámější housle "Le Messie" (známé také jako "Salabue") vyrobil v roce 1716 Antonio Stradivari. Nikdy se na ně nehrálo a dnes jsou vystaveny v Ashmolean Museum v Oxfordu. Nejznámější houslaři žili v 16. až 18. století: italská houslařská rodina Amati: Andrea Amati (1500–1577), Antonio Amati (1540–1607), Hieronymous Amati I ( .1561–1630), Nicolo Amati (1596–1684), Hieronymous Amati II (1649–1740) italská houslařská rodina Guarneri, Andrea Guarneri (1626–1698 .), Pietro Giovanni Guarneri (Pietro da Mantova) (1655–1720), Giuseppe Giovanni Battista Guarneri (známý jako filius Andreae) (1666–1739), Pietro Guarneri . (Pietro da Venezia) (1695–1762) a Bartolomeo Giuseppe Guarneri (Guarnerius del Gesu) (1698–1744) Antonio Stradivari (1644–1737), působil . v italské Cremoně Jakob Stainer (1617–1683), působil v tyrolském Absamu Giovanni Battista Guadagnini (1711-1786), benátský houslař působil v Piacenze, Miláně, Parmě, Turíně Tvar houslí se od té doby prakticky nezměnil, udály se pouze malé změny v konstrukci (například se o něco prodloužil krk a hmatník, což umožňuje hraní vyšších tónů). Housle vyrobené význačnými houslaři v tomto období jsou stále v podstatě nepřekonané v kráse tónu a dodnes se vedou spory o tom, čím je to vlastně způsobeno. Kvalita dřeva hraje důležitou roli. Může jít také o haló efekt. Postupem času se rozvinula sériová výroba houslí (nejprve manufakturní a posléze tovární), která jejich výrobu pronikavě zrychlila a zlevnila, na druhou stranu se takovéto housle zdaleka nemohou měřit s mistrovskými nástroji a slouží víceméně pouze pro školní účely. Manufakturní a tovární nástroje vznikaly zhruba od 20. století také na českém území, nyní je významným producentem nástrojů tohoto typu například Čína. Housle jsou úzce spjaty s vývojem evropské klasické hudby, většina hudebních skladatelů jim věnovala podstatnou část svého díla, někteří z nich byli aktivními houslisty (Bach, Haydn nebo Mozart). Nejslavnější skladby pro sólové housle (bez doprovodu) vznikaly v období baroka (např. Bachovy Sonáty a partity). V hojné míře se v těchto skladbách využívají dvojhmaty. Houslová sólová hra prodělala renesanci ve 20. století díky skladatelům jako např. Bartók, Stravinskij nebo Hindemith. První houslové koncerty (tj. sólové housle s doprovodem orchestru) se vyvinuly z formy concerto grosso, kde koncertní mistr (sedící napravo u prvního pultu prvních houslí) často hrál vlastní hlas. První skutečné houslové koncerty složil Vivaldi a Bach. Z období klasicismu jsou významnými autory W. A. Mozart a Ludwig van Beethoven, který pokládá základy romantického houslového koncertu – přibližuje ho pojetím k symfonii. O tom svědčí i jeho délka – cca 40 minut. Nejslavnější a nejhranější houslové koncerty z období romantismu zkomponovali Bruch, Mendelssohn, Brahms, Sibelius, Čajkovskij atd. Snad nejslavnějším houslistou a zároveň skladatelem byl Niccolò Paganini, který věnoval houslím převážnou část své tvorby. Z houslistů/tek 20. století můžeme jmenovat Fritze Kreislera, Jaschu Heifetze, Yehudiho Menuhina, Davida Fjodoroviče Oistracha, Leonida Kogana, Henryka Szerynga, Itzhaka Perlmana, Idu Haendlovou, Pinchase Zuckermanna, Hilary Hahnovou, Maxima Vengerova a další. Housle jsou základem každého symfonického i komorního orchestru, běžné jsou i smyčcové orchestry. Už od doby baroka existují v orchestru dva samostatné houslové hlasy: první housle (nejčastěji 16 hráčů) a druhé housle (14 hráčů). Housle tvoří také nedílnou součást smyčcových kvartetů a kvintetů, časté jsou také skladby pro housle, klavír a další smyčcové nástroje (tzv. klavírní trio popř. klavírní kvartet). Nejčastější kombinací smyčcových nástrojů je ale smyčcový kvartet, který sestává z dvou houslí, violy a violoncella. Pro toto obsazení existuje literatura již od doby klasicismu. Housle jsou důležité pro mnoho hudebních stylů jako folková hudba, pop, tango, romská hudba či klezmer, v menší míře i rock a jazz; v současnosti dokonce i pro extrémnější styly jako např. black metal. Ve většině moderních stylů se však používají elektrické housle. | ENTITY | ENTITY |
000561 | Silvestr (v některých jazycích a dříve také v češtině Sylvestr) je mužské křestní jméno latinského původu (latinsky silva - les, silvestris - lesní, tedy "muž z lesa"). Podle českého a slovenského kalendáře má svátek 31. prosince (protože 31. prosince 335 zemřel papež Silvestr I.), tedy na konci roku, proto na tento den připadají silvestrovské oslavy. Ženským protějškem je Silvie. Následující tabulka uvádí četnost základní varianty jména Silvestr v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména: Změna procentního zastoupení jména mezi žijícími muži v ČR (tj. procentní změna se započítáním celkového úbytku mužů v ČR za sledované roky 1999-2009) je - %, což svědčí o značném poklesu obliby tohoto jména. Poznámka: Do statistiky nebyly započítány další, řídce se vyskytující varianty (6× Sylvester, 4× Silvestru) a nemohou být započítány ani dvojjmenné entity, které lze používat od r. 2000... | Kdy slaví svátek Silvestr? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Silvestr | [
"31. prosince"
] | 169 | 353 | Podle českého a slovenského kalendáře má svátek 31. prosince (protože 31. prosince 335 zemřel papež Silvestr I.), tedy na konci roku, proto na tento den připadají silvestrovské oslavy. | [
{
"start": 217,
"end": 229,
"text": "31. prosince"
},
{
"start": 239,
"end": 251,
"text": "31. prosince"
}
] | Silvestr (v některých jazycích a dříve také v češtině Sylvestr) je mužské křestní jméno latinského původu (latinsky silva - les, silvestris - lesní, tedy "muž z lesa"). Podle českého a slovenského kalendáře má svátek 31. prosince (protože 31. prosince 335 zemřel papež Silvestr I.), tedy na konci roku, proto na tento den připadají silvestrovské oslavy. Ženským protějškem je Silvie. Následující tabulka uvádí četnost základní varianty jména Silvestr v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména: Změna procentního zastoupení jména mezi žijícími muži v ČR (tj. procentní změna se započítáním celkového úbytku mužů v ČR za sledované roky 1999-2009) je - %, což svědčí o značném poklesu obliby tohoto jména. Poznámka: Do statistiky nebyly započítány další, řídce se vyskytující varianty (6× Sylvester, 4× Silvestru) a nemohou být započítány ani dvojjmenné entity, které lze používat od r. 2000 a které jsou v žebříčku uváděny samostatně (z nich nejčastější 4× Tomáš Silvestr, 2× Milič Silvestr). Silvestr Hetzer - opat cisterciáckého kláštera v Plasích Silvestr I. - papež katolické církve Silvestr II. - papež katolické církve Silvestr III. - papež katolické církve Silvestr Braito - dominikánský teolog Silvester Ács - slovenský a československý politik KSS z regionu Šaľa, poslanec FS . za normalizace Silvestr Bláha - český voják a odbojář Sylvester Stallone - herec Sylvestr Krnka - puškař a vynálezce James Joseph Sylvester - anglický matematik Jakub Sylvestr - slovenský fotbalista Sylvester (kráter) - kráter v blízkosti severního pólu Měsíce Catena Sylvester - měsíční údolí Slovníkové heslo Silvestr ve Wikislovníku | DATETIME | DATETIME |
003989 | ... dispenze Jana Pavla II. zahájil proces blahořečení Matky Terezy. 15. srpna 2001 - Diecézní proces byl uzavřen a materiály odeslány do Říma k přezkoumání. 20. prosince 2002 - papež Jan Pavel II. vydal dva dekrety, v nichž se oficiálně uznávají heroické ctnosti Matky Terezy a také zázrak, na jehož základě může být Matka Tereza prohlášena za blahoslavenou. Jednalo se o nevysvětlitelně náhlé uzdravení mladé indické ženy, vyznavačky animistického náboženství. 19. října 2003 v průběhu Světového misijního dne byla Matka Tereza slavnostně prohlášena za blahoslavenou. Dne 17. prosince 2015 uznal František druhý zázrak na její přímluvu, jednalo se o zázrak, který proběhl před 7 lety, šlo o uzdravení pacienta, který trpěl zánětem mozku virového původu v brazilském Santosu.. Dne 15. 2. 2016 podepsal papež František dekret k jejímu svatořečení.... | Kdy byla Matka Tereza slavnostně prohlášena za blahoslavenou? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Matka_Tereza | [
"19. října 2003"
] | 463 | 569 | 19. října 2003 v průběhu Světového misijního dne byla Matka Tereza slavnostně prohlášena za blahoslavenou. | [
{
"start": 463,
"end": 477,
"text": "19. října 2003"
}
] | Svatá Matka Tereza (rodným jménem Agnesë Gonxhe Bojaxhiu [gondže bojadžiu]; 26. srpna 1910 - 5. září 1997) byla indická humanitární pracovnice a řeholnice albánského původu, po smrti uctívaná římskokatolickou církví. Byla zakladatelkou a první představenou řádu Misionářek lásky. Za své humanitární dílo získala řadu ocenění: vůbec první nositelka Templetonovy ceny (1973), Nobelovy ceny míru (1979), britský Řád Za zásluhy (1983) a nejvyššího indického civilního vyznamenání Bharat Ratna (1980). Blahoslavenou byla prohlášena roku 2003 a svatořečena byla 4. září 2016. Narodila se 26. srpna roku 1910 v albánské rodině jako nejmladší dcera úspěšného obchodníka a farmaceuta Nikolle Bojaxhiu a Drane Bojaxhiu (Barnaj rodné příjmení) ve městě Shkupi (dnešní Skopje). Rodiště tehdy náleželo Albánii v Osmanské říši. Pokřtěna byla jménem Agnese, ale doma jí říkali Gonxha (poupátko). Otec jí zemřel, když jí bylo osm let. Již ve svých dvanácti letech se rozhodla pro řeholní život. Balkánské války i první světová válka změnily politickou mapu světa a Skopje připadlo nově vzniklému Království SHS, od r. 1929 Království Jugoslávie (dnes v Makedonii). Tyto události rozptýlily rodinu Bojaxhiuových po světě. Agnese odešla do Irska a v roce 1928 vstoupila do kongregace Loretánských sester. Toto řeholní společenství bylo aktivní hlavně v Indii, což Agnesu přitahovalo. Po krátké přípravě v Dublinu v roce 1929 Agnese odjela do Indie. V Dárdžilingu složila slib novicky a přijala jméno Tereza. Na misionářské dívčí škole vyučovala zeměpis. Pro nadání a organizační schopnosti bylo Tereze svěřeno vedení Vyšší misijní školy St. Mary's High School v Kalkatě. V roce 1946 sestra Tereza po dohodě s představenými opustila loretánský klášter a začala se věnovat nejchudším a umírajícím. V roce 1949 ji obklopil dostatek spolupracovnic, aby mohla založit kalkatskou kongregaci Misionářek milosrdenství (Misionářky lásky, kongregace Milosrdenství). Svatý stolec 7. října 1950 uznal nové řeholní společenství řídící se františkánskými principy. Tereza zakládala útulky pro umírající, sirotky a opuštěné děti. Budovala nemocnice a školy. Během několika roků vyvinula obrovské úsilí a podařilo se jí položit základy velkému humanitárnímu dílu. Na sklonku života absolvovala řadu cest po světě a využívala své popularity a možností setkávat se s významnými osobnostmi k podpoře sociálních aktivit své kongregace a šíření křesťanských myšlenek. Odmítavý postoj k potratům se stal podstatnou částí řeči u příležitosti udělení Nobelovy ceny míru. Potraty označila za "největšího ničitele míru současnosti" a prohlásila: "Může-li matka zabít své dítě, co brání mně zabít vás a vám zabít mě?" Matka Tereza, jak se jí začalo říkat, navštívila ve světě mnoho míst lidského utrpení: osadu s přesídlenci po černobylské havárii, v obleženém Bejrútu vyhledávala děti ohrožené válkou - v rozvalinách města jich našla na šedesát zmrzačených a nemocných a všechny se jí podařilo evakuovat do bezpečí.[zdroj?] Na otázku, zda šedesát dětí není málo, Matka Tereza odpověděla: Mě nezajímá dav. Kdybych viděla davy ubožáků, nikdy bych nemohla svoji práci začít. Zajímá mě jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak pomáhám...[zdroj?] V roce 1985 při oslavách čtyřicátého výročí založení OSN měl premiéru dokumentární film s prostým názvem Matka Tereza. Autorky filmu, známé americké dokumentaristky Ann a Janette Petrioovy (slovem dokument doprovází David Attenborough), zachytily práci sester Matky Terezy na nejzbídačenějších místech naší planety: Etiopii vysílenou hladomorem, Guatemalu po ničivém zemětřesení, otřesné brlohy na okrajích zářivých velkoměst. V roce 1996 byl natočen film s provokativním názvem Matka Tereza: Anděl pekla, v němž byla řeholnice obviněna ze solidarity s diktátorskými režimy. Umožnila jim, aby se za příspěvky na její útulky hřáli v její popularitě. Po filmu následovala knižní verze Christophera Hitchense "The Missionary Position: Mother Teresa In Theory And Practice", v níž autor kritizoval nedostatečnou lékařskou péči o nemocné a umírající v domech kongregace milosrdenství, údajné snahy Matky Terezy získávat své pacienty pro křesťanskou víru, její odmítání potratů a antikoncepce a již zmíněné styky s diktátorskými režimy. Mnoha lidem vadilo její odmítání potratů a antikoncepce. Kritikové ji označovali za fanatickou antifeministku, mimo jiné kvůli výroku z roku 1988, že by nikdy nesvěřila dítě k adopci matce užívající antikoncepci, protože "je to důkaz její neschopnosti milovat". V neposlední řadě je v knize poukázáno na její údajné pokrytectví: zatímco prý svým pacientům odbornou lékařskou péči nedopřávala, jen jim ulehčovala umírání s poukazem na milost boží (kniha dokumentuje případy, kdy objektivně léčitelní pacienti nebyli odesílání do nemocnic k léčbě, ale byli ponecháni zemřít), sama se léčila na drahých klinikách západního světa. Zřejmě největší kontroverzi okolo Matky Terezy rozpoutala v roce 1991 skupina kanadských lékařů, která v nemocnici Misionářek milosrdenství odhalila otřesné hygienické podmínky, nedostatek jídla a mizivé množství utišujících prostředků. Důvodem byl specifický pohled Matky Terezy na utrpení a smrt. "Je krásné vidět chudé a nemocné, jak trpně přijímají svůj úděl a trpí jako Kristus o pašijích. Svět je jejich utrpením bohatší," řekla matka Tereza při rozhovoru britskému novináři Christopheru Hitchensovi. Hitchens také upozornil na praxi křtu bezmocných umírajících, který řádové sestry na její pokyn běžně praktikovaly, ačkoli podle církevních řádů je ke křtu třeba informovaného souhlasu křtěnce. Po smrti Matky Terezy vyšly knižně její deníky, z nichž vyplynulo, že nedlouho po povolání do služby ztratila jistotu víry a Kristu sloužila dlouhá desetiletí navzdory hlubokým pochybnostem. Matka Tereza navštívila socialistické Československo v roce 1984 na pozvání kardinála Františka Tomáška. Tehdy navštívila Prahu a Brno. V roce 1990 přijala pozvání prezidenta Václava Havla. Téhož roku získala v Praze 6 v ulici Na Zátorce jednopatrovou vilu pro zřízení útulku své kongregace. Poslední návštěva tehdy už federativního Československa se uskutečnila v roce 1992, když její sestry založily útulek v Bratislavě-Rači. Při návštěvě papeže Jana Pavla II. v Římě v roce 1983 dostala srdeční infarkt. Po druhém infarktu v roce 1989 jí byl voperován kardiostimulátor. V roce 1991 při návštěvě Mexika dostala zápal plic, který zhoršil její srdeční potíže. Navrhla svou rezignaci, která ovšem nebyla řádem přijata. V roce 1996 si zlomila klíční kost a záchvat malárie zhoršil její srdeční potíže. Arcibiskup z Kalkaty, Henry Sebastina D'Souza, z ní nechal vyhnat ďábla, k tomu navíc v prestižní nemocnici v Kalifornii (USA) podstoupila operaci srdce. 13. března 1997 Matka Tereza, těžce nemocná a unavená stářím, předala vedení řádu své zástupkyni. Po dvouměsíční poradě nakonec sestry generální kapituly řádu zvolily za novou představenou řádu třiapadesátiletou sestru Nirmalu, konvertitku z hinduismu. Matka Tereza zemřela 5. září 1997. V Indii byl vyhlášen státní smutek. Tělo zesnulé bylo vystaveno v kalkatském kostele sv. Tomáše - rozloučit se přišly statisíce lidí. V době její smrti měl její řád přes 4 000 sester v 610 misiích (123 zemí). V sobotu 13. září byla Matka Tereza pohřbena - osm indických vojáků vyneslo z chrámu její tělo zabalené do státní vlajky a položilo na dělovou lafetu, na které před padesáti lety spočívalo tělo mrtvého Mahátmy Gándhího. Pohřebního obřadu se účastnilo na dvacet tisíc hostů. 26. července 1999 - V Kalkatě se na základě zvláštní dispenze Jana Pavla II. zahájil proces blahořečení Matky Terezy. 15. srpna 2001 - Diecézní proces byl uzavřen a materiály odeslány do Říma k přezkoumání. 20. prosince 2002 - papež Jan Pavel II. vydal dva dekrety, v nichž se oficiálně uznávají heroické ctnosti Matky Terezy a také zázrak, na jehož základě může být Matka Tereza prohlášena za blahoslavenou. Jednalo se o nevysvětlitelně náhlé uzdravení mladé indické ženy, vyznavačky animistického náboženství. 19. října 2003 v průběhu Světového misijního dne byla Matka Tereza slavnostně prohlášena za blahoslavenou. Dne 17. prosince 2015 uznal František druhý zázrak na její přímluvu, jednalo se o zázrak, který proběhl před 7 lety, šlo o uzdravení pacienta, který trpěl zánětem mozku virového původu v brazilském Santosu.. Dne 15. 2. 2016 podepsal papež František dekret k jejímu svatořečení. Dne 4. 9. 2016 byla ve Vatikánu prohlášena za svatou. | DATETIME | DATETIME |
011513 | ... Má stejně jako ostatní kolibříci dlouhý trubicovitý zobák a nektar nasává pomocí zvláštně utvářeného, trubicovitého jazyka. U květů, nebo u krmítek pro kolibříky se kolibříci navzájem zahánějí. Kolibřík je schopen lovu hmyzu za letu. == Rozmnožování == Do hnízda, spředeného pavoučím vláknem z listí a mechu, klade samička po dvou vajíčkách. O mláďata se stará pouze samička. Při jednom příletu nakrmí samička obě mláďata. Je vysoce teritoriální. Tento malý ptáček je neohroženým bojovníkem a se svými soky svádí hlučné vzdušné souboje. == Rozšíření == Hnízdí ve východní části Severní Ameriky, v létě zalétá až do Kanady, zimuje na Floridě a ve Střední Americe. == Zajímavosti == V plné rychlosti mávne kolibřík rubínohrdlý křídly až 70× za sekundu. Z křídla při takové rychlosti vidíme pouze obláček.... | Je kolibřík rubínohrdlý schopen lovit hmyz během letu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolib%C5%99%C3%ADk_rub%C3%ADnohrdl%C3%BD | [
"Ano"
] | 198 | 237 | Kolibřík je schopen lovu hmyzu za letu. | [] | Kolibřík rubínohrdlý (Archilochus colubris Linné 1758) je tažný pták z čeledi kolibříkovitých (Trochilidae). == Popis == Zbarven je převážně zeleně, má šedé bříško a svůj název obdržel od rubínově zbarvené skvrny na hrdle samce. Samec má tmavý, vidličnatý ocas. Samici schází rubínová skvrna a má tupě zakončený ocas. Tři krajní ocasní pírka mají navíc na konci velkou, bílou skvrnu. Mladí ptáci se podobají samici. Měří 9 cm, v rozpětí křídel má 10 - 12 cm a váží 3 - 3,5 g. == Potrava == Živí se květním nektarem a rovněž drobným hmyzem. Má stejně jako ostatní kolibříci dlouhý trubicovitý zobák a nektar nasává pomocí zvláštně utvářeného, trubicovitého jazyka. U květů, nebo u krmítek pro kolibříky se kolibříci navzájem zahánějí. Kolibřík je schopen lovu hmyzu za letu. == Rozmnožování == Do hnízda, spředeného pavoučím vláknem z listí a mechu, klade samička po dvou vajíčkách. O mláďata se stará pouze samička. Při jednom příletu nakrmí samička obě mláďata. Je vysoce teritoriální. Tento malý ptáček je neohroženým bojovníkem a se svými soky svádí hlučné vzdušné souboje. == Rozšíření == Hnízdí ve východní části Severní Ameriky, v létě zalétá až do Kanady, zimuje na Floridě a ve Střední Americe. == Zajímavosti == V plné rychlosti mávne kolibřík rubínohrdlý křídly až 70× za sekundu. Z křídla při takové rychlosti vidíme pouze obláček. Obrovskou frekvenci mávání křídel dosahují díky přímému spalování naposledy zkonzumovaného cukru ve svalstvu, čímž vyřazují z bilance energetické náklady, které by je stály, kdyby dotyčný cukr nejprve proměnili na tuk.[1] == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu kolibřík rubínohrdlý ve Wikimedia Commons https://web.archive.org/web/20140903132230/http://nasazem.eu/kolibrik-majster-latkovej-vymeny/ Galerie kolibřík rubínohrdlý ve Wikimedia Commons | VERB_PHRASE | YES_NO |
013260 | Marek Žežulka (* 7. března 1974 Praha) je český hudebník. Bubnoval léta v Arakainu, nyní u Divokýho Billa a Dana Landy, prošel si i black metalovou kapelou Törr. Účinkoval též v rockové úpravě W. A. Mozarta – Rockquiem. Marek Žežulka je firemním hráčem značky Zildjian a Gretsch. Používá bicí sadu New Classic a činely řady "A Custom" a "Z Custom". == Externí odkazy == | Bubeníkem které české kapely byl Marek Žežulka? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Marek_%C5%BDe%C5%BEulka | [
"Arakainu",
"Divokýho Billa",
"Dana Landy",
"Törr"
] | 58 | 161 | Bubnoval léta v Arakainu, nyní u Divokýho Billa a Dana Landy, prošel si i black metalovou kapelou Törr. | [
{
"start": 74,
"end": 82,
"text": "Arakainu"
},
{
"start": 91,
"end": 105,
"text": "Divokýho Billa"
},
{
"start": 108,
"end": 118,
"text": "Dana Landy"
},
{
"start": 156,
"end": 160,
"text": "Törr"
}
] | Marek Žežulka (* 7. března 1974 Praha) je český hudebník. Bubnoval léta v Arakainu, nyní u Divokýho Billa a Dana Landy, prošel si i black metalovou kapelou Törr. Účinkoval též v rockové úpravě W. A. Mozarta – Rockquiem. Marek Žežulka je firemním hráčem značky Zildjian a Gretsch. Používá bicí sadu New Classic a činely řady "A Custom" a "Z Custom". == Externí odkazy == | ADJ_PHRASE | ORGANIZATION |
005293 | ... Kredit sovětské vlády tak ještě klesl a nespokojenost se do jisté míry spolu s klesající hospodářskou výkonnosti zvýšila. Objevily se náboženské, národnostní i sociální nepokoje, které později přerostly do neřešitelných mezí. Gorbačov usiloval o zlepšení vztahů se Západem. V roce 1987 podpepsal s americkým prezidentem Reaganem Smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF), která významně přispěla k redukci světového jaderného arzenálu. V roce 1988 veřejně odmítl Brežněvovu doktrínu, čímž dal najevo, že Sovětský svaz nebude do dění ve státech východního bloku nijak zasahovat. SSSR se proto na začátku 90. let rozpadl. Nejprve v roce 1990 vyhlásily nezávislost pobaltské republiky; v referendu ve zbylých zemích se sice většina obyvatelstva vyslovila pro zachování SSSR, avšak vztahy mezi 12 republikami se nadále horšily. Oficiálně Sovětský svaz přestal existovat 26. prosince 1991; většina nástupnických států současně utvořila Společenství nezávislých států. Za nástupnické státy se obvykle považuje jen těchto 12 svazových republik.... | Kdy zanikl Sovětský svaz? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sov%C4%9Btsk%C3%BD_svaz | [
"26. prosince 1991"
] | 846 | 984 | Oficiálně Sovětský svaz přestal existovat 26. prosince 1991; většina nástupnických států současně utvořila Společenství nezávislých států. | [
{
"start": 888,
"end": 905,
"text": "26. prosince 1991"
}
] | Sovětský svaz (rusky С С, Sovětskij Sojuz), oficiálním názvem Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně SSSR (rusky С́з С́т С́ч Р́б, С, Sojuz Sovětskich Socialističeskich Respublik), byl eurasijský stát se socialistickým zřízením, který existoval v rozmezí let 1922 až 1991 na většině území dřívějšího Ruského impéria. Sovětský svaz měl ve své ústavě zakotvenou vedoucí roli komunistické strany, která byla dominantní politickou silou do roku 1991. Ačkoliv byl Sovětský svaz nominálně unií svazových republik s hlavním městem v Moskvě, ve skutečnosti šlo o silně centralizovaný stát. Říjnová revoluce v listopadu 1917 vedla k pádu Ruského impéria a odstranění prozatímní vlády. Poté, co bolševici zvítězili v občanské válce, byl v prosinci 1922 založen Sovětský svaz sdružující Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku, Ukrajinskou, Běloruskou sovětskou socialistickou republiku a Zakavkazskou federativní socialistickou republiku. V následujících letech byly vytvořeny další sovětské republiky ve Střední Asii. Po smrti prvního sovětského vůdce Vladimira Iljiče Lenina v roce 1924 se dalším vůdcem země stal Josif Vissarionovič Stalin, který zahájil rozsáhlou industrializaci spojenou s plánovanou ekonomikou a politickým útlakem; v tzv. gulazích tehdy zahynulo několik milionů lidí. Během druhé světové války v roce 1941 nacistické Německo a jeho spojenci napadli Sovětský svaz, přestože s ním dříve podepsali dohodu o neútočení. Z následujících čtyř let těžkých bojů Sovětský svaz vyšel jako jedna ze dvou světových supervelmocí; tou druhou se staly Spojené státy. Zároveň získal (staro)nová území ve východní Evropě, obzvláště v Pobaltí, a počet svazových republik stoupl na 16 (od roku 1956 se ustálil na 15). Sovětský svaz se spolu se satelitními zeměmi východního bloku podílel na studené válce, dlouhém ideologickém a politickém boji se Spojenými státy a jejich spojenci, v němž nakonec neuspěl kvůli ekonomickým problémům a také zahraničním a domácím nepokojům. Na konci 80. let se poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov pokusil reformovat stát politikou perestrojky a glasnosti, avšak Sovětský svaz se zhroutil a byl rozpuštěn. Práva a povinnosti Sovětského svazu převzala Ruská federace. == Geografie, klima a prostředí == S rozlohou 22 402 200 km2 byl Sovětský svaz největším státem na Zemi, tento status zůstal Rusku. Pokrýval šestinu suchozemského povrchu, jeho velikost byla srovnatelná s rozlohou Severní Ameriky. Evropská část představovala čtvrtinu území státu a byla kulturním a ekonomickým centrem. Východní část v Asii dosahovala k Tichému oceánu a Afghánistánu na jihu. S výjimkou některých oblastí ve Střední Asii byla mnohem méně obydlená. Táhl se od východu na západ přes vzdálenost 10 000 kilometrů 11 časovými pásmy a přes 7 200 kilometrů od severu na jih. Zasahoval do pěti klimatických zón: tundra, tajga, step, poušť a hory. Sovětský svaz měl nejdelší hranici na světě, stejně jako Rusko. Měřila přes 60 000 kilometrů, což je jeden a půl obvodu Země. Dvě třetiny z toho zaujímalo pobřeží. Za Beringovým průlivem se nacházely Spojené státy. V letech 1945 až 1991 hraničil se zeměmi jako Afghánistán, ČLR, Československo, Finsko, Maďarsko, Írán, Mongolsko, Severní Korea, Norsko, Polsko, Rumunsko a Turecko. Největší horou SSSR byla Pik Kommunizma (dnes Qullai Ismoili Somoni) v Tádžikistánu s 7 495 m. Sovětský svaz také zahrnoval většinu největších světových jezer; Kaspické moře (společně s Íránem) a Bajkal, největší a nejhlubší sladkovodní jezero na světě, které je také vnitřním vodním zdrojem v Rusku. == Dějiny == === Vznik SSSR === Po říjnové revoluci roku 1917 se ocitlo Ruské impérium v chaosu. Zatímco existovala již prozatímní vláda se snahou uspořádat demokratické volby, v Petrohradu bolševici ustanovili okamžitě první sovět a po návratu Lenina z exilu začali postupně a získávat stále více moci. Na podzim rudá vláda anulovala dluhy Ruska. [zdroj?] Jako obrannou složku zřídili komunisté Rudou armádu. Rovněž dalšími dekrety byla zajištěna odluka církve od státu. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR). 3. března téhož roku podepsali v Brest-Litevsku zástupci sovětského Ruska separátní mírovou smlouvu (Brestlitevský mír) ukončující účast Ruska v první světové válce. V důsledku tvrdých podmínek separátního míru přišlo Rusko o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii. Krátce poté ovšem v zemi vypukla občanská válka, proti komunistům povstalo mnoho jejich odpůrců. Ti však byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být pro bolševiky silným protivníkem. Rudá armáda i přes několik intervencí vojsk Dohody dokázala během několika let odpor potlačit a ustanovit sovětskou moc na celém území země, včetně Dálného východu, Zakavkazska, Ukrajiny a Běloruska. Na západě však přišla v důsledku Rusko-polské války o západní části Běloruska a Ukrajiny. Na mezinárodní scéně došlo také ke změně; po izolacionismu, který vyvolaly spory ohledně neuznání starých ruských dluhů, navázala RSFSR postupně diplomatické vztahy s Německem, Francií a Velkou Británií. Dne 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz. === Období stalinismu === Poté, co roku 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin, vlády se chopil Josif Stalin. Ten vyhlásil realizaci mnohých velkolepých plánů. Ženy i muži byli (do jisté míry) zrovnoprávněni, zahájena byla kolektivizace a industrializace. Ke vzdělání, byť ovlivněnému socialistickou ideologií, získali přístup všichni. Rozšířila se i lékařská péče a likvidovány tak začaly být mnohé choroby, jako například cholera, malárie apod. Jedním z nejznámějších plánů budování socialistického státu se stala násilná kolektivizace zemědělství, kdy zemi po následných chybách v celém zemědělském sektoru postihl hladomor, často vyvolaný jako donucovací nástroj proti odpůrcům kolektivizace. V gulazích na Sibiři zahynuly miliony odpůrců tehdejšího režimu. Stalinem vyvolaný hladomor v letech 1932-33, který postihl Ukrajinu, jižní Rusko a severní Kazachstán, si vyžádal až 7 milionů obětí. Odhaduje se, že celkem měl Stalinův režim ve 30. letech na svědomí až 11 milionů obětí. Tyto akce snížily i jinak velký hospodářský růst země, snížily bojeschopnost Rudé armády, ale poškodily i další důležité složky státu. Do roku 1936 již bylo zkolektivizováno 90 % veškerých zemědělských hospodářství. Rozsáhlá a velkolepá industrializace, hlavně zaostalých oblastí, měla zemi pomoci vymanit se mnohde ze středověkých podmínek. Zaváděla se elektřina, zvýšila se vzdělanost. Nové průmyslové závody schopné vyrábět vojenskou techniku byly odpovědí na vzrůstající nebezpečí ze strany Německa a Japonska. V roce 1935 podepsal Sovětský svaz spojeneckou smlouvu s Československem.Sovětský svaz si v meziválečném období získal mnoho sympatizantů z řad evropské levice, hlavně v časech světové hospodářské krize, která SSSR díky izolovanosti od okolního světa nepostihla. === Sovětský svaz za druhé světové války === Sovětský svaz jednal před vypuknutím druhé světové války nejprve s Francií a zejména Velkou Británií. Když se však ukázalo, že Velká Británie není ochotna podporovat jeho expanzi vůči státům spadajícím dříve pod vládu carského impéria [zdroj?], obrátil se na nacistické Německo, s nímž si nakonec dohodl rozdělení sfér vlivu v rámci paktu Ribbentrop-Molotov. Podílel se na válce proti Polsku, které bez vyhlášení války přepadl 17. září, aby zabral východní polovinu této země, a též si zajistil kontrolu nad Baltským mořem, když nejprve přinutil ke spolupráci a poté násilím zabral Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Od samého počátku války se vůči obyvatelstvu dobytých a obsazených zemí rozsáhle dopouštěl válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Sovětský svaz válčil za druhé světové války s Finskem, a to hned dvakrát (nejprve v letech 1939 a 1940 – tzv. zimní válka, později pak v letech 1941 až 1945 - tzv. pokračovací válka). Za přepadení Finska v roce 1939 byl vyloučen ze Společnosti národů. Sovětský svaz byl nečekaně napaden Německem 22. června 1941 a kvůli nepřipravenosti Rudé armády postupovali Němci úspěšně hluboko do vnitrozemí SSSR. Nacistickým silám se podařilo obsadit západní republiky a též i významnou část RSFSR. Teprve až po bitvě u Stalingradu i díky pomoci západních Spojenců a přesunu průmyslových závodů do bezpečných oblastí v okolí Uralu se situace obrátila ve prospěch Rudé armády, která Němce vytlačila přes východní Evropu až do Berlína. Wehrmacht utrpěl 80 % veškerých vojenských ztrát při bojích na východní frontě. Na podkladě dohod jaltské konference vyhlásil Sovětský svaz dne 8. srpna 1945 válku Japonsku. Během týdne rozdrtil ve skvěle naplánované a provedené operaci Kuantungskou armádu v Mandžusku, jejíž obklíčené zbytky se dne 20. srpna 1945 vzdaly (na Sachalinu tak učinily 25. srpna, na posledním z Kurilských ostrovů 1. září 1945). Ve 2. světové válce bylo zabito v boji 8,7 milionů vojáků Rudé armády, z toho 5,8 milionů Rusů, 1,4 milionů Ukrajinců a 1,5 milionů příslušníků ostatních sovětských národů. Dále v letech 1941-42 v německém zajetí zahynulo okolo 3 milionů sovětských válečných zajatců v rámci německého plánu genocidy slovanských národů tzv. Generalplan Ost. Němečtí vojáci a jejich spojenci se na sovětském území ve velkém dopouštěli válečných zločinů a zločinů proti lidskosti jako byl například masakr v Oděse v říjnu 1941, při kterém rumunské a německé jednotky zastřelily nebo upálily až 34 000 oděských Židů, nebo obležení Leningradu německými a finskými vojsky, které si vyžádalo životy 1 milionu civilistů. V Bělorusku byly vyvražděny stovky vesnic a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace. === Poválečné úspěchy === Rudá armáda osvobodila střední a východní Evropu. Díky tomuto vítězství, za které zaplatil 26 miliony mrtvých, zničenou velkou částí země a ekonomiky, získal SSSR ohromnou prestiž a komunisté byli v určitém okamžiku vnímáni jako zachránci lidstva před nacismem. Nadšení však rychle vystřídalo zklamání, neboť Sovětský svaz si osvobozené země podrobil a udělal z nich pouze formálně nezávislé satelity s komunistickým zřízením. V samotném Sovětském svazu pokračovalo rychle tempo industrializace započaté již v 30. letech Stalinem, přicházely velké úspěchy (například sestrojení jaderné bomby v roce 1949), stavěla se nová města, elektrárny i továrny. Režim byl však stále velmi tuhý a i přes určité nadšení z porážky Německa se začala plánovitě šířit nenávist k západním zemím. Díky této válce se SSSR podařilo rozšířit socialismus do východní a střední Evropy, Asie, či na západní polokouli (Kuba). V těchto zemích vznikly komunistické strany, spolupracující se SSSR, a oficiálně usilující o nastolení komunismu. === Studená válka === Sovětský svaz soupeřil s USA v kosmickém výzkumu (vyslání prvního člověka do vesmíru), ideologicky (souboj – podle slov mnohých sovětských politiků – socialismu a kapitalismu, či – jak to bývalo označováno na západě – demokracie a totality) a nepřímo vojensky, podporou svých spojenců (korejská či vietnamská válka, arabsko-izraelský konflikt a mnoho dalších v Africe a jinde). Svět se tak stal bipolárním; vznikly dvě sféry vlivu, sovětská a americká. === Zánik Sovětského svazu === V tomto boji byl ovšem SSSR ekonomicky postupně vyčerpáván. Hospodářský růst nedosáhl takových čísel, jako tomu bylo v USA. Vrchol pak nastal hlavně v 80. letech, kdy politikou cíleného zbrojení dokázal americký prezident Ronald Reagan donutit Sovětský svaz vynakládat na zbrojení až desítky procent HDP země, zatímco generálové postupně prohrávali v Afghánistánu. To se tedy následně projevilo ekonomickým poklesem a spolu s nedostatky socialistické centrálně plánované ekonomiky úpadkem. V dubnu 1986 zasáhla Černobylská havárie, která prokázala neschopnost a hlavně nepřipravenost klíčových míst a orgánů čelit události takového rozsahu, byť země jako samotná měla být oficiálně připravená stále i na jadernou válku. V roce 1987 došlo na území Sovětského svazu k tzv. ropnému zlomu, kdy produkce ropy dosáhla svého historického maxima a od toho okamžiku začala klesat, zatímco poptávka po ropě (pro potřeby armády, dopravy, průmyslu) nepřestala růst. Tento významný překmit prakticky nebyl nijak korigován a během následujícího roku až dvou se stal příčinou vážných hospodářských problémů souvisejících s alokací potřebné energie. V roce 1988 nabyly všechny tyto trendy a vlivy čím dál konkrétnějších podob – synergii neudržitelnosti stávajícího stavu a "vítr změny" začaly cítit státy pod sovětským vlivem, například v Polsku hnutí Solidarita. V následujících dvou letech došlo v těchto státech ke změnám režimu. Generální tajemník KSSS Michail Gorbačov jako odpověď na narůstající množství problémů zahájil ve druhé polovině 80. let program tzv. perestrojky a demokratizace. Stažena byla i vojska z Afghánistánu. Politika glasnosti vedla k změně témat, která se na veřejnosti probírala. Místo oficiálně podporovaného budování komunismu se začalo mluvit o omylech a přehmatech, a to jak dřívějších, tak i současných. Kredit sovětské vlády tak ještě klesl a nespokojenost se do jisté míry spolu s klesající hospodářskou výkonnosti zvýšila. Objevily se náboženské, národnostní i sociální nepokoje, které později přerostly do neřešitelných mezí. Gorbačov usiloval o zlepšení vztahů se Západem. V roce 1987 podpepsal s americkým prezidentem Reaganem Smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF), která významně přispěla k redukci světového jaderného arzenálu. V roce 1988 veřejně odmítl Brežněvovu doktrínu, čímž dal najevo, že Sovětský svaz nebude do dění ve státech východního bloku nijak zasahovat. SSSR se proto na začátku 90. let rozpadl. Nejprve v roce 1990 vyhlásily nezávislost pobaltské republiky; v referendu ve zbylých zemích se sice většina obyvatelstva vyslovila pro zachování SSSR, avšak vztahy mezi 12 republikami se nadále horšily. Oficiálně Sovětský svaz přestal existovat 26. prosince 1991; většina nástupnických států současně utvořila Společenství nezávislých států. Za nástupnické státy se obvykle považuje jen těchto 12 svazových republik. Pobaltské státy, tj. Litva, Lotyšsko a Estonsko, považují své nucené členství v SSSR za okupaci, a nejsou tudíž nástupnickými státy v plném slova smyslu. Podobně byla situace vnímána i v západních zemích.Rozpad SSSR měl globální geopolitický význam – doslova zatřásl s rovnováhou sil ve světě – z dvoupolárního světa rozděleného na ten východní a západní, zbyly jako poslední supervelmoc Spojené státy americké Konec studené války zastihl obě supervelmoci s obrovskou infrastrukturou a hlavně arzenálem zastarávající a nyní nevyužitelné vojenské techniky (včetně průmyslu přímo napojeného na zbrojení). Došlo k "desovětizaci" satelitních států a států pod vlivem Sovětského svazu – konec principu politického monopolu jedné vedoucí strany, zavedení demokratických principů, často včetně přepsání samotné ústavy, decentralizace plánování, liberalizace ekonomiky a mnoha ostatních agend spojených s fungováním státu, privatizace státního majetku, zavedení soukromého podnikání, příliv zahraničního kapitálu a spolu s ekonomickými a politickými změnami i k (většímu či menšímu) vyrovnání se se zločiny komunistického režimu. Země bývalého sovětského svazu a států pod jeho vlivem zasáhla v průběhu 90. let hospodářská krize. Například v Rusku kvůli přehnané privatizaci propukla hluboká hospodářská a sociální krize, zkrachovala většina státních podniků a rapidně se zvýšila nezaměstnanost. V roce 1991 se v Moskvě na pomníku Karla Marxe objevil nápis: "Proletáři celého světa-promiňte". == Zahraniční politika == Konečná politická rozhodnutí v letech 1925-1953 učinil vždy Stalin, ale jinak byla sovětská politika vyhlašována komisí pro zahraniční politiku Ústředního výboru KSSS nebo nejvyšším orgánem strany - politbyrem. Operace mělo na starosti oddělené ministerstvo zahraničí, které bylo do roku 1946 známé jako Lidový komisariát pro zahraniční záležitosti či Narkomindel. Mezi nejvlivnější mluvčí patřili Georgij Čičerin (1872-1936), Maxim Litvinov (1876-1951), Vjačeslav Molotov (1890-1986), Andrej Vyšinskij (1883-1954) a Andrej Gromyko (1909-89). Intelektuálové sídlili v Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů. === Organizace === Kominterna (1919–1943) nebo Komunistická internacionála byla mezinárodní komunistická organizace se sídlem v Kremlu, která obhajovala světový komunismus. Komiterna chtěla "bojovat všemi dostupnými prostředky, včetně ozbrojených sil, za svržení mezinárodní buržoazie a vytvoření mezinárodní sovětské republiky jako přechodné fáze než dojde k úplnému zrušení státu". Byla zrušena jako smírčí opatření vůči Británii a USA.RVHP (С Э В, Sovět Ekonomičeskoj Vzaimopomošči, С, SEV) byla v letech 1949-1991 hospodářskou organizací pod sovětskou kontrolou, která zahrnovala státy východního bloku spolu s řadou komunistických států jinde ve světě. Moskva byla znepokojena Marshallovým plánem a cílem RVHP bylo zabránit tomu, aby země v sovětské sféře vlivu směřovaly k Američanům a jihovýchodní Asii. RVHP byla také odpovědí východního bloku na vytvoření Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OEEC) v západní Evropě.Varšavská smlouva byl vojenský pakt zformovaný v roce 1955 mezi SSSR a sedmi sovětskými satelitními státy střední a východní Evropy během studené války. Varšavská smlouva byla vojenským doplňkem RVHP, regionální hospodářské organizace pro socialistické státy střední a východní Evropy a byla vytvořena v reakci na vstup západního Německa do NATO.Kominforma (1947-1956), oficiálně Informační byro komunistických a dělnických stran, byla první oficiální agenturou mezinárodního komunistického hnutí od rozpuštění Kominterny v roce 1943. Jeho úkolem bylo koordinovat akce mezi komunistickými stranami pod sovětským vedením. Stalin ji využil, aby nařídil západoevropským komunistickým stranám, aby opustily svou výlučně parlamentní linii a místo toho se soustředily na politické překážky operacím ohledně Marshallova plánu. Také koordinovala mezinárodní pomoc komunistickým povstalcům během občanské války v Řecku v letech 1947-49. V roce 1948 byla vyloučena Jugoslávie poté, co Tito trval na nezávislém programu. Noviny Kominformy "Pro trvalý mír, pro lidovou demokracii!" podporovaly Stalinovy postoje. Koncentrace Kominformy na Evropu v sovětské zahraniční politice znamenala důraz na světovou revoluci. Tím, že vyjádřovala jednotnou ideologii, umožňovala účastníkům, aby se soustřeďovali spíše na osobnosti než na problémy. == Politický systém == V Sovětském svazu byly tři zdroje moci: Zákonodárnou moc reprezentoval Nejvyšší sovět Sovětského svazu, vládu reprezentovala Rada ministrů). Komunistická strana Sovětského svazu byla jedinou legální politickou stranou a jediným tvůrcem politiky země. Co se týče způsobu vlády, jednalo se do roku 1953 (Stalinova smrt) o totalitní politický systém a po roce 1953 o tzv. kvazitotalitní politický systém. === Komunistická strana Sovětského svazu === === Perestrojka === Gorbačov, který byl od roku 1985 v čele Sovětského svazu, zahájil rozsáhlé politické a ekonomické reformy zkostnatělého systému, které se označovaly hesly perestrojka (přestavba) a glasnosť (otevřenost). === Administrativní dělení === Sovětský svaz byl federací sovětských socialistických republik (SSSR). První z nich byly založeny krátce po roce 1917. Formálně byly autonomní, ale ovládány centrální komunistickou stranou (KSSS). Republiky se dále dělily na oblasti (kromě Litvy, Lotyšska, Estonska, Moldavska a Arménie). RSFSR tvořily i kraje, národnostní okruhy (později přejmenováno na autonomní okruhy) a autonomní oblasti. Součástí některých svazových republik (Rusko, Gruzie, Ázerbájdžán, Uzbekistán a Tádžikistán) byly autonomní sovětské socialistické republiky (ASSR). Základní správní jednotkou byl rajón (okres). V letech 1961 - 1963 bylo vytvořeno 18 velkých ekonomických rajónů, které pokrývaly celé území státu. === Ozbrojené síly === Podle vojenského zákona ze září 1925 se sovětské ozbrojené síly skládaly ze tří složek: pozemních síl, letectva, námořnictva, sjednocené státní politické správy (OGPU) a vnitřních vojsk. OGPU se později stala nezávislou a v roce 1934 se součila s NKVD, a tak byla její vnitřní vojska pod společným vedením obranných a vnitřních komisariátů. Po druhé světové válce vznikla strategická raketová vojska (1959), vojska protivzdušné obrany (1948) a jednotky všenárodní civilní obrany (1970), které stály na prvním, třetím a šestém místě v oficiálním sovětském systému důležitosti (pozemní síly byly druhé, letectvo čtvrté a námořnictvo páté). Armáda měla největší politický vliv a v roce 1989 čítala dva milióny vojáků rozdělených mezi 150 motorizovaných a 52 obrněných divizí. Sovětské námořnictvo bylo až do počátku 60. let spíše méně početnou vojenskou větví, ale po karibské krizi se pod vedením Sergeje Gorškova dočkalo výrazného rozšíření. Známé se stalo díky raketovým křižníkům a ponorkám a sloužilo v něm 500 000 mužů (1989). Sovětské letectvo se soustřeďovalo na flotilu strategických bombardérů a ve válečné situaci mělo vymýtit nepřátelskou infrastrukturu a jadernou kapacitu. Vzdušná síla měla také množství stíhaček a taktických bombardérů, které by armádu ve válce podporovaly. Strategická raketová vojska disponovala více než 1400 mezikontinentálními balistickými raketami (ICBM), rozmístěných mezi 28 základen a 300 velitelských středisek. V poválečné době se Sovětská armáda přímo podílela na několika vojenských operacích v zahraničí. Mezi ně patřilo potlačení povstání ve východním Německu (1953), v Maďarsku (1956) a vpád do Československa (1968). Sovětský svaz se také účastnil války v Afghánistánu mezi lety 1979 až 1989. V Sovětském svazu platila všeobecná branná povinnost. == Hlavní představitelé == Nejvyššími představiteli (zpravidla ve funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu, které bylo kolektivní hlavou státu) Sovětského svazu byli vždy zároveň vůdcové vládnoucí strany – zpravidla první nebo generální tajemník – (od roku 1925 Komunistické strany Sovětského svazu): *) Lenin byl jen neformálně vedoucím komunistické strany; v letech 1922/24 až 1953 a 1966 až 1991 byl název "generální tajemník"; v letech 1953 - 1966 "první tajemník". == Sovětský kosmický program == Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Sověti první umělou družici – Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné družice a byli vysláni i pokusní psi. Dne 12. dubna 1961 byl vyslán první kosmonaut Jurij Gagarin. Ten jednou obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v sovětských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálních stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání Američanů na Měsíci, kdy Rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět Američanům stejným projektem. V 70. letech se začaly rýsovat konkrétnější návrhy konstrukce raketoplánu, avšak nedostatky, hlavně v elektronickém průmyslu (rychlé přehřívání elektroniky), odsunuly program až ke konci 80. let. První raketoplán, Buran, letěl v roce 1988, ale bez lidské posádky. Další raketoplán, Ptička, skončil nakonec rozestavěný, protože v roce 1991 byl projekt raketoplánů zrušen. Pro jejich vypuštění do vesmíru existuje dnes nevyužívaná supersilná raketa Eněrgija, která je nejsilnější na světě. Na konci 80. let se Sovětskému svazu podařilo vybudovat orbitální stanici Mir. Byla vystavěna na konstrukci stanic Saljut a její úkoly byly čistě civilní a výzkumné. V 90. letech, kdy byl provoz amerického Skylabu ukončen z důvodu nedostatku financí, byla jedinou orbitální stanicí v provozu. Postupně na ni byly přidávány další moduly, a to i americké. Technický stav stanice se však, hlavně po požáru, rychle zhoršoval, takže bylo v roce 2001 rozhodnuto o jejím navedení do atmosféry, kde shořel. == Ekonomika == Sovětský svaz se stal první zemí, která přijala plánovanou ekonomiku, kde výrobu a distribuci zboží centralizovala a řídila vláda. První bolševická zkušenost s velitelskou ekonomikou byla politika válečného komunismu, která zahrnovala znárodnění průmyslu, centralizovanou distribuci outputu (výsledek výrobního procesu), donucovací požadavky na zemědělskou výrobu a pokusy odstranit peněžní oběh, soukromé podniky a volný trh. Po vážném ekonomickém kolapsu nahradil Lenin v roce 1921 válečný komunismus novou ekonomickou politikou (NEP), legalizoval volný trh a soukromé vlastnictví malých podniků. Ekonomika se rychle zotavila. Po dlouhé debatě mezi členy politbyra o průběhu hospodářského rozvoje, v letech 1928-1929, získal kontrolu nad zemí Josef Stalin, opustil NEP a prosadil plné centrální plánování, začal násilnou kolektivizaci zemědělství a přijal drakonickou pracovní legislativu. Zdroje byly zmobilizovány pro rychlou industrializaci, která během třicátých let značně rozšířila sovětskou kapacitu těžkého průmyslu a investičního majetku. Hlavní motivací pro industrializaci byla příprava na válku, většinou kvůli nedůvěře k "vnejšímu" kapitalistickému světu. V důsledku toho se SSSR přeměnil z převážně agrární ekonomiky na velký průmyslový stát, který si razil cestu k vzestupu jako velmoc po druhé světové válce. Válka sovětskou ekonomiku a infrastrukturu velmi zdevastovala a vyžadovala rozsáhlou rekonstrukci.Počátkem čtyřicátých let se sovětská ekonomika stala relativně soběstačnou; po většinu období až do vzniku RVHP se na mezinárodním trhu obchodovalo s pouze velmi malým podílem sovětských domácích produktů. Po vzniku Východního bloku zahraniční obchod rychle rostl. Přesto byl vliv světové ekonomiky na SSSR omezen pevnými domácími cenami a státním monopolem na zahraniční obchod. Okolo šedesátých let se staly hlavními objekty dovozu obilí a sofistikované spotřební výrobky. Během závodů ve zbrojení ve studené válce byla sovětská ekonomika zatěžována vojenskými výdaji, za které byly silně lobovány mocnou byrokracií závislou na zbrojním průmyslu. Současně se Sovětský svaz stal největším vývozcem zbraní do zemí třetího světa. Od třicátých let až do rozpadu koncem roku 1991 zůstalo fungování ekonomiky v SSSR v podstatě stejné. Ekonomika byla formálně řízena centrálním plánováním, které prováděl Gosplan a organizovaná v pětiletých plánech. V praxi však byly plány velmi "agregované" a provizorní, s výhradou intervencí ad hoc ze strany nadřízených. Všechna klíčová hospodářská rozhodnutí byla přijata politickým vedením. Přidělené prostředky a cíle plánu byly obvykle denominovány spíše v rublech než ve fyzickém zboží. === Doprava === Doprava byla klíčovou součástí národního hospodářství. Hospodářská centralizace konce dvacátých a třicátých let vedla k masivnímu rozvoji infrastruktury, zejména k založení aerolinek Aeroflot. Země disponovala širokým spektrem dopravy po zemi, vodě a vzduchu, nicméně kvůli špatné údržbě byla většina sovětské silniční, vodní a civilní letecké dopravy ve srovnání se západním světem zastaralá a technologicky zaostalá. Sovětská železniční doprava byla největší a nejintenzivněji používaná na světě. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let sovětští ekonomové volali po výstavbě více silnic, aby zmírnili zatížení železnic a zlepšili sovětský vládní rozpočet. Silniční síť a automobilový průmysl zůstaly nerozvinuté a mimo velká města byly běžné polní cesty. Sovětská údržba se ukázala neschopná postarat se i o ty cesty, které země již měla. Od počátku do poloviny osmdesátých let se sovětské úřady snažily vyřešit problém silnic objednáním výstavby nových. Automobilový průmysl mezitím rostl rychleji než výstavba silnic. Nerozvinutá silniční síť vedla k rostoucí poptávce po veřejné dopravě.Navzdory zlepšení byly některé aspekty odvětví dopravy zmítány problémy kvůli zastaralé infrastruktuře, nedostatku investic, korupci a špatnému rozhodování. Sovětské orgány nebyly schopné uspokojit rostoucí poptávku po dopravní infrastruktuře a službách. Sovětské obchodní loďstvo bylo jedno z největších na světě. == Obyvatelstvo == Nadměrná úmrtí během první světové války a ruské občanské války (včetně poválečného hladomoru) činila celkem 18 milionů, přibližně 10 milionů ve třicátých letech a více než 26 milionů v letech 1941-45. Poválečná sovětská populace byla o 45 až 50 milionů menší než by byla, kdyby pokračoval předválečný demografický vývoj. Podle Catherine Merridale by "rozumný odhad celkového počtu nadměrných úmrtí po celé období by mohl být asi 60 milionů."Porodnost se v SSSR snížila z 44,0 na tisíc obyvatel v roce 1926 na 18,0 v roce 1974, a to hlavně kvůli rostoucí urbanizaci a rostoucímu průměrnému věku vstupu do manželství. Míra úmrtnosti také vykazovala postupný pokles - z 23,7 na tisíc v roce 1926 na 8,7 v roce 1974. Obecně byla míra porodnosti jižních republik v Zakavkazsku a střední Asii výrazně vyšší než míra porodnosti v severních částech Sovětského svazu a v období po druhé světové válce v některých případech dokonce ještě vzrostla - fenomén částečně připsaný pomalejší míře urbanizace a tradičně brzkým sňatkům v jižních republikách.Konec 60. a 70. let byly svědky obrácení klesající trajektorie míry úmrtnosti v SSSR a byla obzvláště výrazná u mužů v produktivním věku, ale také byla převládající v Rusku a dalších převážně slovanských oblastech země. Analýza oficiálních údajů z konce osmdesátých let ukázala, že po zhoršení na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let se úmrtnost dospělých začala znovu zlepšovat. Míra kojenecké úmrtnosti se zvýšila z 24,7 v roce 1970 na 27,9 roku 1974. Někteří výzkumníci považovali nárůst za velmi reálný, jako důsledek zhoršujících se zdravotních podmínek a služeb. Zvýšení jak dospělé, tak kojenecké úmrtnosti nebyly sovětskými úředníky vysvětlovány nebo obhajovány a sovětská vláda prostě přestala všechny statistiky úmrtnosti po dobu deseti let publikovat. Sovětští demografové a zdravotní specialisté mlčeli o zvýšení úmrtnosti až do konce osmdesátých let, kdy byla obnovena publikace údajů o úmrtnosti a vědci se mohli ponořit do skutečných příčin. === Etnické skupiny === Sovětský svaz byl velmi etnicky rozmanitým státem s více než 100 odlišnými etnickými skupinami. Celkový počet obyvatel byl v roce 1991 odhadován na 293 milionů. Podle odhadu z roku 1990 byla většina z nich Rusové (50,78%), následovaná Ukrajinci (15,45%) a Uzbeky (5,84%).Všichni občané SSSR měli svou vlastní etnickou příslušnost. Etnická příslušnost osoby byla zvolena rodiči dítěte ve věku šestnácti let. Pokud se rodiče neshodli, dítě bylo automaticky přiřazeno k etnickému původu otce. Částečně kvůli sovětské politice, kdy byly některé menší minoritní etnické skupiny považovány za součást větších skupin, jako například gruzínští Mingrelové, kteří byli zařazováni s jazykově příbuznými Gruzínci. Některé etnické skupiny se dobrovolně asimilovaly, zatímco jiné k tomu byly přivedeny silou. Rusové, Bělorusové a Ukrajinci sdíleli těsné kulturní vazby, zatímco jiné skupiny ne. S vícero národnostmi žijícími na stejném území se v průběhu let rozvíjely etnické antagonizmy. === Jazyky === Sovětský svaz jako mnohonárodnostní stát byl jazykově velmi bohatý. Kromě dominující ruštiny a dalších slovanských jazyků se na jeho území hovořilo dalšími desítkami jazyků z mnoha jazykových skupin. Země jako taková neměla oficiální jazyk, přesto ruština jako řeč majoritní byla mnohdy preferována a zdůrazňoval se její význam jako hlavního komunikačního jazyka (rusky я м о). To vedlo k bilingvismu a multilingvismu, který byl mnohými národy nenáviděn (např. v pobaltských republikách, na západní Ukrajině a v dalších zemích). Formálně ale byly všechny jazyky na stejné úrovni. Po říjnové revoluci bolševici ustanovili základní body politiky rozvoje národnostních menšin v Rusku. Velká část tehdejších marxistů se ale proti myšlence jednoho národního jazyka postavila a v roce 1920 pak tuto myšlenku bolševický sjezd uplatnil. Došlo tak k dočasné derusifikaci, která však ostře kontrastuje s obdobím stalinismu, kdy byly celé národy stěhovány a rozprášeny po území Svazu. Otázka jazyků jako politicky citlivá ještě z dob carské říše, kdy k někdy násilné rusifikaci také docházelo a ovlivnila mnoho lidí. V 30. letech docházelo ke změnám některých jazyků národů SSSR. Zejména dosavadní arabské písmo nahrazovala cyrilice, což u turkických jazyků nebo jidiš byl velmi cizí prvek. Tato náhrada cyrilicí se ovšem většinou zachovala i po osamostatnění středoasijských republik. === Náboženství === Oficiální údaje o náboženské příslušnosti v Sovětském svazu nebyly zveřejněny a země byla oficiálně ateistická. Západní zdroje však odhadovaly, že přibližně jedna třetina občanů byla nábožensky aktivní. Nejdůležitějšími náboženstvími v zemi byly křesťanství a islám. V rámci křesťanství měla největší podporu Ruská pravoslavná církev, ale byly zde i jiné ortodoxní církve, římské, řeckokatolické a různé protestantské skupiny. Většina muslimů v zemi patřila k sunnitům. Většina obyvatel Ázerbájdžánu náležela k ší'itům, zatímco súfismus byl zastoupen v Kazachstánu a Čečensku. Také zde žila významná židovská menšina. Ateismus byl zdůrazňován ve školách a stát náboženství v různé míře po celou dobu existence Sovětského svazu potlačoval. V roce 1918 dekret Rady lidových komisařů, kterým byla zřízena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) jako sekulární stát, také říkal, že "učení o náboženství na všech místech, kde jsou vyučovány předměty obecné výuky, je zakázáno. Občané se mohou vzdělávat a mohou být vyučováni náboženství soukromě." Mezi další omezení, přijatá v roce 1929, během prvních pěti let Stalinovy vlády, patřily výslovné zákazy na celou řadu církevních aktivit, včetně setkání organizovaného studia Bible. Různá křesťanská i nekřesťanská zařízení byla po tisících během 20. a 30. let zavírána. Do roku 1940 bylo uzavřeno až 90 procent kostelů, synagog a mešit, které v roce 1917 fungovaly. == Společnost == === Vzdělávací systém === Právo na bezplatné vzdělávání na všech úrovních, od základního vzdělání až po vyšší vzdělávání, měli všichni občané SSSR a bylo zakotveno v článku 45 Ústavy Sovětského svazu (1977). === Media === Masová média v Sovětském svazu sloužila jako prodloužená ruka komunistické strany, jejíž úkolem bylo také ovládat a mobilizovat společnost. Již od revoluce byli Lenin a bolševici závislí na mediální podpoře, aby získali podporu lidu. Prostřednictvím rozhlasu, novin a dalších publikací úřady naléhaly na lidi, aby "budovali socialismus". Později se důležitou součástí propagandy sovětských úřadů staly filmy, televize a počítače a všechna média byla používána k šíření marxisticko-leninských hodnot. Technologický vývoj však ztížil udržení přilnavosti k masové komunikaci, mimo jiné domácí videosystémy v osmdesátých letech 20. století znesnadňovaly kontrolu cirkulace zakázaných videokazet. V roce 1988 vycházelo v SSSR více než 8 000 denních tiskovin v 60 jazycích. Ty měly celkový oběh asi 170 milionů kopií. Vnitrostátní noviny byly vždycky v ruštině, přestože jen polovina obyvatelstva byla etnickými Rusy. Ostatní jazyky představovaly přibližně 25% celkového vydání. Všichni novináři a redaktoři novinářů byli členy stranicky řízené odborové organizace pro novináře a 80% z nich bylo členy strany. Všichni redaktoři byli také jmenováni stranou. Žurnalistické vzdělávání bylo také silně politicky řízeno a běžná cesta v novinovém průmyslu vedla přes katedru žurnalistiky na Moskevské státní univerzitě, kde studenti dostali dobré vzdělání ve stranické linii. Z deníků byla největší a nejdůležitější Pravda s 20 miliony čtenáři za den. Soustředila se hlavně na události v komunistické straně a domácí i zahraniční zprávy. Dalšími významnými novinami byla Izvestija (vydávaná nejvyšším sovětem s 8–10 miliony čtenáři za den), Trud ("Práce", vydávaná odborovými svazy s 8–9 miliony čtenáři za den) a Komsomolskaja pravda (vydávaná Komsomolem s 9–10 miliony čtenáři za den). V sedmdesátých letech se stala nejdůležitějším masovým médiem televize. V roce 1988 ji mělo přibližně 75 milionů domácností a odhaduje se, že 93% obyvatel televizi sledovalo. Sovětský svaz měl čtyři televizní kanály, které vysílaly denně pětatřicet hodin. Všechny kanály vysílaly z Moskvy. Asi 20% času byly zprávy, přičemž program Vremja byl vlajkovou lodí. Vremju sledovalo 80 až 90% domácností a byla vysílána v 21:00 hodin z Moskvy. Hlavním zaměřením zpráv byly zprávy z domova a zpráv o sportu bylo méně. Hlavním programem pro zahraniční zpravodajství bylo Vokrug sveta ("Kolem světa"), který se svými dvěma vysílání každé odpoledne a večer denně přilákal mezi 60 a 90 miliony diváků. Všechny televizní pořady byly ideologického rázu, a to zejména proto, aby diváky podněcovali k větší práci. Televizní filmy často hrály na druhoválečně heroismy nebo na policejní a bezpečnostní služby v boji proti "imperialistickým hrozbám". Dětské programy byly vždy nenásilné povahy, zatímco zábavní programy zdůrazňovaly správné společenské hodnoty. Stejně jako u televize a novin také rozhlasové vysílání mělo ideologickou povahu. Úřady vysílaly celkem 1 400 hodin rozhlasu denně po celé zemi. Hlavní vysílače vysílaly z Moskvy, odkud osm stanic vysílalo 180 hodin denně. Mezi nimi bylo Rádio Moskva, které bylo sovětským státním oficiálními mluvčím a na konci 70. let vysílalo 254 hodin denně celkem v 77 různých jazycích. Ovšem vláda nad éterem nebyla taková jako u televize (i když v Estonsku část země chytala finskou televizi) a státní stanice měly konkurovat zahraničním stanicím navzdory pokusu sovětských úřadů o jejich zablokování. Důležitými zahraničními stanicemi, které se dostaly do Sovětského svazu, byly Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC a Deutsche Welle. Odhaduje se, že dva až tři miliony sovětských občanů pravidelně poslouchali zahraniční rádio. == Kultura == Kulturní život v Sovětském svazu prošel několika fázemi. V letech 1918-1929 existovaly poměrně svobodné podmínky a umělci experimentovali s různými způsoby hledání výrazného sovětského uměleckého stylu. Lenin chtěl, aby umění bylo k dispozici masám. Orgány tolerovaly více trendů pokud nebyly zjevně proti režimu. V rámci umění a literatury vzkvétalo několik různých škol, některé tradiční, jiné radikálně experimentální. V této době působili komunisté jako Maxim Gorkij a Vladimir Majakovskij. Filmová produkce byla považována za užitečný propagační nástroj pro získání širokých vrstev obyvatel, kteří byli povětšinou negramotní a byla podporována státem. Sovětská montážní škola měla v období 1920 až 1932 své zlaté období. Mnoho z nejlepších filmů režiséra Sergeje Ejzenštejn pochází z této doby, včetně filmu Křižník Potěmkin. Umění se také stalo jednotným a zaměřovalo se na ukázání nadvlády komunismu nad všemi ostatními formami vlády. Později během Stalinovy vlády byla sovětská kultura charakterizována vzestupem a provládním stylem socialistického realismu, přičemž všechny ostatní trendy byly silně potlačovány. Vzácně se objevily výjimky jako například Michail Bulgakov. Mnoho spisovatelů bylo uvězněno a zabito. Po Chruščovovském tání na přelomu padesátých a šedesátých let cenzury ubylo. Vzniklo zvláštní období sovětské kultury charakterizované konformním veřejným životem a intenzivním zaměřením na osobní život. Větší experimenty s uměleckými formami byly znovu povoleny, což vedlo k tomu, že začaly vznikat sofistikovanější a jemně kritické práce. Režim uvolnil důraz na socialistický realismus; například mnoho postav románů autora Jurije Trifonova se zabývalo spíše problémy každodenního života než budováním socialismu. V této pozdní době vznikla podzemní disidentská literatura, známá jako samizdat. V architektuře se Chruščovova éra soustředila především na funkční design na rozdíl od vysoce zdobeného stylu Stalinovy epochy. Ve druhé polovině osmdesátých let Gorbačovova politika perestrojky a glasnosti výrazně rozšířila svobodu projevu v celém Sovětském svazu, v médiích i tisku. === Sport === V Sovětském svazu vždy existovala jasná souvislost mezi sportem a politikou. První hlavní rezoluce strany o sportu to jasně ukázala "na sportovní aktivity by nemělo nahlížet pouze z pohledu veřejného zdraví a tělesné výchovy, nejen jako aspektu kulturního, ekonomického a vojenského výcviku mládeže, nejen jako prostředku socializace masy...ale jako prostředek náboru rolníků a pracovníků do různých stranických, pracovních a odborových organizací tak, aby byli přivedeni k společenským a politickým činnostem." Sporty byly v SSSR organizovány v rámci Výboru pro kulturu a sport, který spadal pod vládu. Tento výbor měl pod sebou 36 sportovních klubů a všechny kromě dvou byly spojeny s odborovými svazy. Mezi příklady známých sportovních klubů souvisejících s odborovými organizacemi patřily Locomotiv (železniční pracovníci), Burevestnik (studenti) a Spartak (osoby zaměstnané např. v oblasti zdravotní péče, obchodu, vzdělávání a kulturních odvětví). Existovaly také dva sportovní kluby mimo odbory; Dynamo (policie a KGB) a "pracovní rezerva" (studenti technických vysokých škol). Mimo to ještě existoval armádní sportovní klub CSKA. Kluby v rámci CSKA a Dynama slavily nejvíce sportovních úspěchů. Až do druhé světové války stál Sovětský svaz mimo mezinárodní sportovní hnutí. V roce 1951 byl však založen sovětský olympijský výbor a letních olympijských her v roce 1952 v Helsinkách a zimních v roce 1956 v Cortina d'Ampezzo se již SSSR poprvé zúčastnil. Rychle získal mezinárodních úspěchů a ve statistikách medailí se stal druhou nejúspěšnější zemí v Helsinkách a nejúspěšnější v Cortině d'Ampezzo. Až do letní olympiády v roce 1988 v Soulu a zimní olympiády v Calgary v roce 1988 získal Sovětský svaz dohromady 395 zlatých medailí na letních olympijských hrách a 78 zlatých medailí na zimních olympijských hrách. Letní olympijské hry v roce 1980 hostila Moskva, ale ze strany USA, Kanady, NSR a dalších zemí byly na protest proti sovětské invazi do Afghánistánu bojkotovány. V reakci na to Sovětský svaz a řada zemí východního bloku bojkotovala letní olympijské hry v roce 1984 v Los Angeles. V SSSR byl také široce využíván doping. == Životní prostředí == Oficiální sovětská politika životního prostředí vždy přikládala velkou důležitost akcím, při nichž lidské bytosti aktivně zlepšují přírodu. Leninův citát "Komunismus je sovětská moc a elektrifikace země!" v mnoha ohledech shrnuje zaměření na modernizaci a rozvoj průmyslu. Během prvního pětiletého plánu z roku 1928 Stalin přistoupil k industrializaci země za každou cenu. Hodnoty jako ochrana životního prostředí a přírody byly zcela ignorovány v boji za vytvoření moderní průmyslové společnosti. Po Stalinově smrti se více zaměřilo na problematiku životního prostředí, ale základní vnímání hodnoty ochrany životního prostředí zůstalo stejné. Sovětské sdělovací prostředky se vždy věnovaly obrovské rozloze země a prakticky nezničitelným přírodním zdrojům. To vyvolalo pocit, že kontaminace a drancování přírody nebyly problém. Sovětský stát také pevně věřil, že vědecký a technologický pokrok by vyřešil všechny problémy. Oficiální ideologie říkala, že za socialismu by se problémy životního prostředí mohly snadno překonat, na rozdíl od kapitalistických zemí, kde by se zdánlivě nemohly vyřešit. Sovětské úřady měly téměř neochvějné přesvědčení, že člověk může přírodu překonat. Když však orgány v 80. letech musely připustit, že v Sovětském svazu existují ekologické problémy, vysvětlily problémy tak, že socialismus ještě nebyl plně rozvinut; znečištění v socialistické společnosti bylo jen dočasnou anomálií, která by byla vyřešena, kdyby se socialismus vyvíjel. Černobylská havárie v roce 1986 svět šokovala. Šlo o první velkou nehodu v civilní jaderné elektrárně, která na světe neměla obdoby, kdy bylo do ovzduší uvolněno větší množství radioaktivních izotopů. Radioaktivní dávky se rozptýlily relativně daleko. Hlavním zdravotním problémem po nehodě bylo 4000 nových případů rakoviny štítné žlázy, což však vedlo k relativně nízkému počtu úmrtí (údaje WHO, 2005). Nicméně dlouhodobé účinky nehody jsou neznámé. Mezi další velkou havárii patří kyštymská katastrofa. Po pádu SSSR se ukázalo, že problémy s životním prostředím jsou větší než jaké sovětské úřady připouštěly. Mezi místa s jasnými problémy patřil poloostrov Kola. Okolo průmyslových měst Mončegorsk a Norilsk, kde se těží např. nikl, byly všechny lesy zabity kontaminací, zatímco severské i jiné části Ruska byly ovlivněny emisemi. Během devadesátých let 20. století se lidé ze západu také zajímali o radioaktivní nebezpečí z jaderných zařízení, vyřazených jaderných ponorek a zpracování jaderného odpadu či vyhořelého jaderného paliva. Na počátku devadesátých let bylo také známo, že Sovětský svaz svážel radioaktivní materiál do Barentsova a Karského moře, což později potvrdil ruský parlament. Havárie ponorky K-141 Kursk v roce 2000 na západě dále přispěla k obavám. V minulosti došlo k nehodám ponorek K-19, K-8 nebo K-129. == Odkazy == === Reference === === Literatura === BAHENSKÝ, František, a kol. Národnostní politika na teritoriu bývalého SSSR. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010. 219 s. ISBN 978-80-87112-39-7. CROZIER, Brian. Vzestup a pád Sovětské říše. Praha: BB art, 2004. 679 s. ISBN 80-7341-349-3. (česky) FLORES, Marcello. Komunismus. Praha: Levné knihy, 2008. 185 s. ISBN 978-80-7309-388-4. (česky) KOTYK, Václav. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku. Praha: Oeconomica, 2009. 277 s. ISBN 978-80-245-1512-0. (česky) NETOPIL, Rostislav; SKOKAN, Ladislav. Geografie SSSR : celostátní vysokoškolská učebnice pro stud. pedag. a přírodověd. fak., stud. oboru 76-12-8 Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů - geografie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 400 s. ISBN 80-04-22269-2. (česky) REIMAN, Michal, a kol. Zrod velmoci : dějiny Sovětského svazu 1917-1945. Praha: Karolinum, 2013. 583 s. ISBN 978-80-246-2266-8. (česky) SERVICE, Robert. A history of twentieth-century Russia. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press, 1998. 653 s. ISBN 0-674-40348-7. (anglicky) ŠVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 558 s. ISBN 80-7106-183-2. (česky) VEBER, Václav. Stalinovo impérium: (Rusko 1924-1953). Praha: Triton, 2003. 167 s. ISBN 80-7254-391-1. (česky) VYDRA, Zbyněk, a kol. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 499 s. ISBN 978-80-7422-324-2. (česky) Co hájí Sovětský svaz. Brno: Tiskové podniky Rovnost, 1945. 30 s. Ústava (základní zákon) Svazu sovětských socialistických republik: se změnami a doplňky schválenými I., II., III., VI., VII. a X. zasedáním nejvyššího sovětu SSSR. Brno: Rovnost, 1945. 30 s. ZUBOV, Andrej Borisovič, a kol. Dějiny Ruska 20. století. Praha: Karolinum, 2014-2015. 2 svazky. ISBN 978-80-257-0921-4. (česky) === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Sovětský svaz ve Wikimedia Commons Téma Sovětský svaz ve Wikicitátech | DATETIME | DATETIME |
010514 | Premiéra (z francouzského premiè – první) je obecně "první provedení". To se týká divadelních her, filmů, televizní tvorby, oper, symfonií, baletů, muzikálů atd. Premiéry divadelních, filmových, hudebních a dalších kulturních představení se mohou stát významnými a extravagantními událostmi, přitahujícími značné množství prominentů a pozornost masmédií. Mezi typické součásti premiér patří promenáda na červeném koberci. Filmových premiér se zpravidla účastní hlavní herci či jiní významní členové štábu. Světovou premiérou se rozumí vůbec první premiéra nějakého díla, které se později v dalších provedeních, popř. na jiných místech dočká dalších premiér. == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Premiere na anglické Wikipedii. == Externí odkazy == Slovníkové heslo premiéra ve Wikislovníku | Promenáda na jakém koberci patří mezi typické součásti premiér? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Premiéra | [
"červeném"
] | 355 | 421 | Mezi typické součásti premiér patří promenáda na červeném koberci. | [
{
"start": 404,
"end": 412,
"text": "červeném"
}
] | Premiéra (z francouzského premiè – první) je obecně "první provedení". To se týká divadelních her, filmů, televizní tvorby, oper, symfonií, baletů, muzikálů atd. Premiéry divadelních, filmových, hudebních a dalších kulturních představení se mohou stát významnými a extravagantními událostmi, přitahujícími značné množství prominentů a pozornost masmédií. Mezi typické součásti premiér patří promenáda na červeném koberci. Filmových premiér se zpravidla účastní hlavní herci či jiní významní členové štábu. Světovou premiérou se rozumí vůbec první premiéra nějakého díla, které se později v dalších provedeních, popř. na jiných místech dočká dalších premiér. == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Premiere na anglické Wikipedii. == Externí odkazy == Slovníkové heslo premiéra ve Wikislovníku | ADJ_PHRASE | OTHER |
009789 | Kolín je město na východě Středočeského kraje na řece Labi a obec s rozšířenou působností. Žije zde přibližně 32 tisíc obyvatel a má rozlohu 35 km2 s průměrnou nadmořskou výškou 220 metrů, vlastní katastrální území Kolín má rozlohu 23,47 km2. Kolín je důležitým železničním uzlem. Provozuje se zde průmysl chemický, automobilový, strojírenský, potravinářský, polygrafický a v neposlední řadě hutnický. == Etymologie == Název Kolín je podle názoru jazykovědce Milana Harvalíka odvozen od sousední obce Starý Kolín, která se dříve jmenovala "Kolín" a přívlastek "Starý" jí byl dán až posléze, po vzniku dnešního města Kolína; tomu se dříve říkalo "Nový Kolín" (v německém prostředí přívlastek "Neu" přetrval déle). Základem slova "Kolín" je podle Harvalíka osobní jméno "Kola" (což bylo... | Je Kolín důležitý železniční uzel? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolín | [
"ano"
] | 243 | 280 | Kolín je důležitým železničním uzlem. | [] | Kolín je město na východě Středočeského kraje na řece Labi a obec s rozšířenou působností. Žije zde přibližně 32 tisíc obyvatel a má rozlohu 35 km2 s průměrnou nadmořskou výškou 220 metrů, vlastní katastrální území Kolín má rozlohu 23,47 km2. Kolín je důležitým železničním uzlem. Provozuje se zde průmysl chemický, automobilový, strojírenský, potravinářský, polygrafický a v neposlední řadě hutnický. == Etymologie == Název Kolín je podle názoru jazykovědce Milana Harvalíka odvozen od sousední obce Starý Kolín, která se dříve jmenovala "Kolín" a přívlastek "Starý" jí byl dán až posléze, po vzniku dnešního města Kolína; tomu se dříve říkalo "Nový Kolín" (v německém prostředí přívlastek "Neu" přetrval déle). Základem slova "Kolín" je podle Harvalíka osobní jméno "Kola" (což bylo domácké oslovení nositele středověkého jména "Kolimír") nebo "Chola" (podle staročeského výrazu "choliti" . , dnes slovo "chlácholit"), k němuž byla přidána přivlastňovací přípona "-in", čímž vzniklo spojení ve smyslu Cholův dvůr, Cholův hrad či Cholův majetek.Podle jiných zdrojů (prezentovaných například na . oficiálních webových stránkách města) pochází název ze staročeského slova "koliti", tj. "zatloukat kolíky, kůly", a souvisí s polohou Starého Kolína v často zaplavované oblasti na soutoku Klejnárky a Labe, v jehož okolí se pomocí dřevěných kůlů zpevňovala půda. Později byla pro rozvíjející se trhovou osadu vybrána výhodnější poloha na vyvýšeném místě 7 km západním směrem. Nová osada (a pozdější královské město) si ponechala jméno původní osady. Takový způsob vzniku názvu však jazykovědec Harvalík odmítá.Existují i další, méně pravděpodobné[zdroj?] výklady. Název by mohl také být odvozen ze své polohy na vyvýšeném místě, pahorku – latinsky "colinus", což je ovšem v rozporu s existencí Starého Kolína. Podle jiné teorie latinská podoba Colonia souvisí s příchodem německých kolonistů do Čech. == Dějiny == Kolín byl založen relokací před rokem 1261 (první písemná zmínka) pravděpodobně Přemyslem Otakarem II., osídlena je však tato oblast nepřetržitě už od pravěku, přítomnost Slovanů lze doložit už v 6. století našeho letopočtu. Z příkazu krále Přemysla Otakara II. bylo vybudováno městské opevnění z dvojitého pásu kamenných hradeb. Středověké město bylo chráněno i mohutným tokem Labe, ale i jeho protější břeh byl opevněn. Pozůstatkem hradební soustavy je zálabská bašta – Práchovna z 15. století. Asi v první polovině 14. století se zde usídlili Židé, jsou doloženi v městských knihách k roku 1377. Židovská obec v Kolíně postupně nabyla značného významu, řadí se mezi největší a nejvlivnější do poloviny 19. století. Za vlády Marie Terezie žil v Kolíně vlivný městský úředník Tumlíř. Nařízení císařovny o vystěhování Židů z českých měst odmítl uposlechnout. Proto Židé v Kolíně zůstali a o každém velkém svátku se pak za svého dobrodince modlili v synagoze. === Dějiny stručně v datech === 1413 město vyhořelo. 1421 jej dobyli Pražané spolu s Orebskými husity, kteří spálili klášter dominikánů. 1427 se město dostalo do rukou sirotčího hejtmana Jana Čapka ze Sán, který jej držel do roku 1434. 1435 ovládl město s okolními církevními statky táborský kněz Bedřich ze Strážnice, který na troskách kláštera vybudoval roku 1437 pevný hrad a na protější skále za Labem vysokou obrannou věž. Hrad Lapis Refugii, později byl rodem Žerotínů přestavěn na zámek a od 19. století sloužil pouze jako hospodářské budovy a pivovar. 1454 Bedřich se spojil s katolickými odpůrci zemského správce Jiřího z Poděbrad, pány z Hradce a Rožmberka. Bedřich ze Strážnice vládl na kolínském panství až do roku 1458, kdy byl Jiří z Poděbrad zvolen českým králem a vykázal Bedřicha na svůj hrad Potštejn. Městu Jiří z Poděbrad daroval ungelt v branách a na mostě a také dvůr v Křečhoři. 1471 po smrti českého krále Jiřího z Poděbrad je město v držení jeho syna Viktorina knížete z Minstrberka, Ten se postavil proti nově zvolenému králi Vladislavu Jagellonskému a pozval do Kolína svého švagra, uherského krále Matyáše. Uherská vojska držela Kolín až do roku 1473. Pak přešlo město do rukou Viktorínova bratra Hynka (zřejmě po sněmu v Benešově, kdy se Hynek stal správcem země). Ten se ale stal rovněž Vladislavovým odpůrcem, poté co Vladislav nesplnil slib vzít si za ženu Hynkovu sestru Ludmilu, a postoupil město roku 1476 Matyášovi za 20 000 zlatých. Matyáš se v květnu a červnu 1477 dvakrát neúspěšně pokusil o obsazení města. Na sjezdu v Jihlavě (1486) nakonec Matyáš vrátil Kolín králi Vladislavovi. Město ale bylo pokládáno za součást kolínského hradu a panství, jehož hejtmani nebo zapsaní držitelé sami obnovovali městskou radu a osobovali si vliv na politickou a soudní správu města. To změnil v roce 1519 král Ludvík Jagellonský, který svým výnosem zařadil Kolín opět mezi královská města. 1547 město těžce pokutováno králem Ferdinandem za účast ve stavovské vzpouře. Vývoji města škodily požáry v letech 1579, 1587, 1589, 1597 a 1617 a mor v letech 1568, 1582, 1598 a 1613. 1618 se kolínští účastnili stavovského povstání, za což po bitvě na Bílé hoře byli postiženi konfiskací městských statků a odejmutím mnoha privilegií. 1628 město prohlášeno za katolické a Ferdinand II. mu vrátil většinu privilegií a vrátil i zabavené statky. Město utrpělo velké škody v třicetileté válce. Bylo vydrancováno Švédy v letech 1634, 1639–1640, 1643 a 1648. Napadené epidemií moru bylo město v letech 1625, 1633, 1640 a 1649. 1740–1748 válka o rakouské dědictví opět poškodila silně město stejně tak jako další sedmiletá válka v letech 1756–1763, kdy byla svedena bitva u Kolína (17. června 1757), kde byl pruský král Bedřich II. poražen. Uklidnění a rozvoj přinesly městu až reformy Marie Terezie. 1796 bylo město téměř celé zničeno velkým požárem. 1815 po napoleonských válkách zaznamenává město růst a blahobyt. V roce 1845 byl Kolín napojen na důležitou železnici mezi Prahou a Olomoucí. Tento fakt je velmi důležitý pro další rozkvět města. Od 2. poloviny 19. století prošlo město rychlou industrializací. Nejdříve (1856–1873) vznikly potravinářské závody (olejny, lihovary, cukrovary, pivovary, parní mlýny) spojené s úrodným zemědělským zázemím města a lučební továrna vyrábějící pro rolníky hnojiva. Na přelomu 19. a 20. století v návaznosti na předchozí závody vznikly nové továrny s progresivními obory, tentokrát především s chemickým zaměřením. Ve 20. století se město stalo jedním z center chemického průmyslu v českých zemích. V době národního obrození byl Kolín jedním z prvních měst s vlasteneckým ruchem. Dne 28. prosince 1890 přednášel v Kolíně Prof. T.G. Masaryk před více než 400 posluchači mezi nimiž bylo i početné zastoupení židovské komunity, která se dříve přikláněla spíše ke staročechům. Hojně navštívená byla rovněž Masarykova přednáška, kterou měl v Občanském klubu v Kolíně 6. července 1895 u příležitosti 480. výročí Husova upálení. Přednášku připravil pro tisk pod názvem Jan Hus, naše obrození a naše reformace. V roce 1932 byla dokončena elektrárna s tehdy nejvyšším komínem v Čechách. Elektrárnu navrhl architekt Jaroslav Fragner (spolu s řadou dalších objektů ve městě). === Pověst o zvonu === Rytíř Vužan se chystal vykonat pouť do Jeruzaléma. Aby na něj mezitím jeho žena nezapomněla, nechal jí ulít zvon do kostela sv. Bartoloměje. Jeho žena prý do zvonoviny vhodila několik stříbrných mincí, aby hlasu zvonu přidala na mohutnosti. Rytíř pravil, že se do deseti let vrátí. Když se rytíř nevrátil ani po deseti letech, jeho žena začala pomýšlet na nové vdavky. Když kráčela s ženichem do kostela, myslela více na svého ztraceného muže než na nastávající svatbu, když náhle začal její zvon vyzvánět: "Hola, tam z vojny se vrací můj pán!" Rytíř se vrátil a žil se svou ženou šťastně, jak dlouho mohl. Zvon v roce 1796 spadl při požáru z věže, roztloukl se na kusy a byl přelit. Pověst o Vužanovi zachytil Josef Svatopluk Machar v básni Zvon ve své sbírce Golgatha. === Rok 1932 === Ve městě Kolín (18509 obyvatel) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody (výběr): Instituce: okresní úřad, okresní soud, berní správa, berní úřad, hlavní celní úřad, cejchovní úřad, finanční technická kontrola, důchodkový kontrolní úřad, katastrální zeměměřičský úřad, okresní četnické velitelství, poštovní úřad . , telegrafní úřad, telefonní úřad, 3 katolické kostely, evangelický kostel, kostel československé církve, synagoga, státní reálné gymnázium, obchodní akademie, zemská průmyslová škola, okresní chudobinec, okresní nemocnice, sbor dobrovolných hasičů. Živnosti a průmysl: obchodní grémium, společenstvo cukrářů, holičů, hostinských, kolářů, kovářů, lakýrníků, malířů pokojů, obuvníků, pekařů, řezníků a uzenářů, sedlářů a čalouníků, stavebních živností . , živností oděvních a živností kovy zpracujících a společenstvo truhlářů, řezbářů, soustružníků a dřevozvorkářů, 7 cihelen, cukrovar, 3 továrny na cukrovinky, chemická továrna, továrna na káble, na kávoviny, 2 lihovary, továrna na nábytek, na minerální oleje Vacuum Oil Company, Sedláček, továrna na stroje, na váhy, vozy a železářské zboží, továrna na mýdla Hellada. Služby: 19 lékařů, 4 zubní lékaři, 3 zvěrolékaři, 13 advokátů, 2 notáři, Anglo-československá a Pražská úvěrní banka, Banka československých legií, Moravská banka, Národní banka, Živnostenská banka, výroba filmů . , 2 geometři, 8 hotelů (Central, Grand, Lidový dům, Pošta, U černého koně, U Přemysla, Veselý), 3 kavárny (Arco, Lidový dům, U Amerikána . ), 3 lékárny U zlaté Koruny, U zlatého lva, U černého orla), 7 restaurací, Lidová záložna, Okresní hospodářská záložna, Reifeissenova záložna, Spořitelna města, Středočeská záložna, Záložna v Kolíně, Živnostenská záložna. V obci Sendražice (přísl. Františkov, 1551 obyvatel, sbor dobrovolných hasičů, samostatná obec se později stala součástí Kolína) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 holiči, 4 hostince, jednatelství, kolář, obuvník, pekař, 2 rolníci, 3 řezníci, sedlář, 8 obchodů se smíšeným zbožím, 2 sběrny starého materiálu, 2 trafiky, truhlář, velkostatek, zahradnictví, zámečník. Ve vsi Štítary (380 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Kolína) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cukrář, obecní elektrárna, 2 hostince, kovář, 11 rolníků, 2 sadaři, obchod se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Štítary, trafika. Ve vsi Zibohlavy (277 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Kolína) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 3 hostince, kolář, kovář, obuvník, 4 rolníci, obchod se smíšeným zbožím, trafika, vápenka. == Geografie == Kolín se nachází ve Středočeském kraji, asi 60 km východně od Prahy. Město se rozprostírá na obou březích Labe v místě, kde řeka velkým obloukem mění svůj směr ze západního na severní. Leží na okraji Polabské nížiny, která se rozprostírá severně a východně od města a náleží ke Středolabské tabuli. Od jihu a západu se do města svažují výběžky Českomoravské vrchoviny. Pozvolně klesající rovina je narušena údolími Polepského a Pekelského potoka. Severovýchodně zasahuje k městu vrchem Vinice (237 m n. m.) Východolabská tabule. Centrum města leží na skále na levém břehu Labe. V okolí města se nacházejí lužní lesy, dnes státem chráněny (Veltrubský luh). Taktéž na východ od města se nachází přírodní památka Kolínské tůně. === Členění města === Území města je rozděleno do 10 částí na čtyřech katastrálních územích: k. ú. Kolín Kolín I – historické centrum města (Viz též Památky). Leží spolu s částmi Kolín II–IV a Kolín VI na levém břehu Labe. Kolín II – Pražské Předměstí. Leží západně od centra a jedná se o nejlidnatější část města, neboť se zde nachází největší kolínské sídliště. Dominantou na západním okraji města je vodárna, která však v současnosti již neplní svůj původní účel. Kolín III – Kouřimské Předměstí. Leží jižně od centra. Dominanta je budova gymnázia s věží. Kolín IV – Kutnohorské Předměstí. Leží východně od centra. Nachází se zde vlakové a autobusové nádraží. Kolín V – Zálabí. Největší kolínské předměstí, které leží na pravém břehu Labe. Vyznačuje se vějířovitým rozvržením ulic, narušeným výstavbou Nového mostu. Nachází se zde hlavní městský hřbitov. Zálabí bylo připojeno ke Kolínu v 15. století, předtím bylo v majetku sedleckého kláštera. Vzniklo spojením zaniklých obcí Brankovice a Mnichovice. Kolín VI – Štítarské předměstí, nazývané místními lidmi Vejfuk. Leží mezi Kolínem II a Štítary. Vzniklo jako vilová čtvrť v meziválečném období 20. století. Šťáralka – původně samostatná osada leží na východním okraji města při hlavní silnici I/38 ve směru na Čáslav. Bezprostředně navazuje na Kutnohorské předměstí. k. ú. Sendražice u Kolína, část Sendražice – původně samostatná obec. Leží severně od města směrem na Ovčáry, navazuje na Zálabí. k. ú. Štítary u Kolína, část Štítary – původně samostatná obec, ležící jihozápadně od centra města. k. ú. Zibohlavy, část Zibohlavy – původně samostatná obec, ležící na konci Štítarského údolí jihozápadně od centra města.Dříve byla součástí města i dnes samostatná obec Radovesnice I. === Územněsprávní začlenění === Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo: 1850 země česká, kraj Pardubice, politický i soudní okres Kolín 1855 země česká, kraj Čáslav, soudní okres Kolín 1868 země česká, politický i soudní okres Kolín 1939 země česká, Oberlandrat Kolín, politický i soudní okres Kolín 1942 země česká, Oberlandrat Praha, politický i soudní okres Kolín 1945 země česká, správní i soudní okres Kolín 1949 Pražský kraj, okres Kolín 1960 Středočeský kraj, okres Kolín 2003 Středočeský kraj, obec s rozšířenou působností Kolín == Památky == Historické jádro je od roku 1989 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Zachovalo si původní středověký půdorys. Na Karlově náměstí se nacházejí barokní domy, novorenesanční radnice, morový sloup a kašna. Jihozápadní část tvoří bývalé židovské ghetto se synagogou ze 17. století. Centrum je obehnáno dvojitým pásem hradeb (částečně zachovaným) s parkánem. Práchovna je předsunutá součást městského opevnění na pravém břehu Labe. Pochází z 15. století. Později sloužila jako sklad střelného prachu. Dominantou města je chrám sv. Bartoloměje, původně raně gotický z 2. poloviny 13. století. Na jeho přestavbě v gotickou katedrálu se koncem 14. století podílel Petr Parléř. Je národní kulturní památkou. Další kostely ve městě jsou barokní kostel svatého Víta na Zálabí (původně gotický ze 14. století), kostel Nejsvětější trojice s kapucínským klášterem, chrám sv. Jana Křtitele nyní užívaný pravoslavnou církví, kostel církve československé z roku 1932 a ruiny kostela Všech svatých u nádraží. Západně od centra města se nachází druhý nejstarší a druhý největší židovský hřbitov v Čechách z roku 1418 s více než 2600 náhrobky. Je zde také náhrobek syna známého pražského rabína Löwa z roku 1599. Na Zálabí se nachází nový židovský hřbitov, založený na konci 19. století. Byl značně poškozen během druhé světové války a při stavbě mostu přes Labe. Před budovou gymnázia stojí od roku 1990 obnovený pomník Tomáše Garrigua Masaryka. Byl nalezen v roce 1989 pod uhlím a starými pneumatikami ve sklepení Nelahozeveského zámku spolu s pomníkem TGM od Břetislava Bendy z roku 1946 pro Brandýs nad Labem. Od roku 2007 je v provozu obnovená Kolínská řepařská drážka. Po této dráze si lze zaplatit jízdu kolem Kolína. Dnes je dlouhá kolem čtyř kilometrů. Známou kolínskou stavbou je dnes také již nefunkční kolínská vodárna a také mezi místními známý "šestnáctipatrák", nejvyšší kolínská stavba, v jejímž přízemí je lékárna. Kromě toho jsou zde architektonicky cenné meziválečné budovy gymnázia (původně obchodní akademie), nebo kolínského nádraží. Od druhé poloviny 19. století se město dynamicky rozvíjelo jako průmyslové centrum středního Polabí, díky čemuž se stalo největším městem východních středních Čech. Z tohoto období se dnes zachovala řada industriálních památek: Zámecký pivovar se sladovnou v areálu kolínského zámku, první zmínka v roce 1531, přestavěn významným hospodářským odborníkem Františkem Horským z Horskyfeldu v letech 1865 až 1873. V současnosti jsou některé budovy opravené, jiné město nechalo nesmyslně zbořit.Radimského či tzv. podskalský mlýn na podskalském nábřeží na Zálabí, první zmínka v roce 1285, přestavby 1870 a 1923. Mlýn byl od roku 1851 provozován proslulou kolínskou rodinou Radimských, jejímiž členy byli i významní politici či umělci. Nejznámějším představitelem je malíř Václav Radimský. V současnosti je mlýn udržovaný, avšak chátrá. Formánkův mlýn se strojírnou a slévárnou v Rybářské ulici, první zmínka v roce 1285, přestavba 1879. Majitelem byl mimo jiné Josef Formánek, v letech 1868 až 1890 kolínský starosta. Dnes využíváno jako sklady a dílny pro menší podniky. Areál v současnosti chátrá. Kolínská továrna na kávové náhražky, proslulá jako tzv. kolínská cikorka, postavená v roce 1894 známým politikem a architektem Čeňkem Křičkou. Později přešla na výrou cukrovinek. V roce 1987 přistavěno silo. Dodnes funkční s mimořádně zachovalými secesními prvky a 35 metrů vysokým cihlovým komínem. Vavruškova sodovkárna. Podnik původně založen jako továrna na lisování oleje Ignáce Selikovského v roce 1856, v roce 1861 převzato bratry Fischery. V roce 1912 objekt koupil Otakar Vavruška a rozjel zde výrobu limonád, která zde pod značkou Koli probíhá dodnes. V letech 1951–1953 proběhly přístavby, většina budov se však dochovala ve stavu po požáru roku 1877. Společná továrna na cukr, akciová společnost, stavba provedena v roce 1864 pardubickým stavitelem Karlem Krátkým východně od železniční stanice. Většina budov podlehla demolici v roce 2010. Dodnes zachována pouze malá výrobní budova a budova pro úředníky. Továrna na cukrovinky a zboží čokoládové Kolinea v ulici Na pobřeží východně od centra, založena v roce 1896 Karlem Cyvínem, přístavba v letech 1940 až 1942. Výroba skončila v 50. letech. Akciová továrna na výrobu umělých hnojiv a lučebnin na Pražské ulici, tzv. lučebka. Založena roku 1871. Průběžné přístavby. Dodnes funkční, produkuje výrobky stavební a průmyslové chemie. Česká akciová společnost pro rafinování petroleje v Ovčárecké ulici na Zálabí, neboli Petrolka, od roku 1925 součást Vacuum Oil Compan,. později KORAMO. Postavena v letech 1902 až 1903, modernizována v letech 1929 až 1939, po náletech za druhé světové války obnovena roku 1945. Dodnes funkční a zachovalá, součást koncernu Unipetrol. Akciová společnost pro zpracování draselných louhů v Havlíčkově ulici, tzv. draslovka. Založena v letech 1907 až 1908, přestavba roku 1935, obnovena po náletech v roce 1947. Dodnes funkční a zachovalá, vyrábí a zpracuje především kyanovodík. V areálu stojí též dva hodnotné cihlové tovární komíny, vysoké 64 a 35 metrů. Mezi areálem draslovky a železnicí se též dobře dochovala původní budova tzv. nového lihovaru z roku 1871. Wiesnerova strojírna, založena v letech 1870 až 1875 v Rybářské ulici čp. 56 vedle kolínské zastávky. Vyráběla především zařízení pro cukrovary. Zanikla v roce 1936, na začátku padesátých let sem byla přemístěna výroba pecí. Pece se tu vyrábějí pod značkou Elektroteplo dodnes. Mimořádně zachovalá je především vstupní budova s ozdobnými prvky na fasádě, situovaná do malebného zákoutí vedle ramene řeky Labe. Masarykův most, zdymadlo a hydroelektrárna. Most postaven v letech 1924 až 1927, elektrárna v roce 1931. Celý komplex je stále funkční, hydroelektrárna byla v letech 2011 až 2012 zrekonstruována a osazena novou technologií, včetně turbín. Lávka na Kmochův ostrov, postavena v roce 1885. Kamenné pilíře zhotovil kolínský stavitel Josef Sklenář, železnou konstrukci dodala Vojtěšská huť v Kladně. Dodnes plně funkční. Elektrárna ESSO v Tovární ulici na Zálabí, postavená architektem Jaroslavem Fragnerem v roce 1932 (viz sekce Ekonomika). Velmi cenná funkcionalistická stavba, po roce 1948 přešla na teplárenský provoz. Dodnes je funkční. Továrna nahradila původní Křižíkovu parní elektrárnu u nádraží z roku 1911, ze které se dodnes zachovala pouze nevelká budova čp. 271 v ulici Pod Hroby.Kromě výše zmíněných je v Kolíně řada dalších zachovalých areálů, např. Chemická továrna Stanislava Orla v Brankovické ulici na Zálabí, Továrna na vozy Fram v Ovčárecké ulici na Zálabí, areál Prchal-Ericcson / Tesla či železářské závody Josefa a Prokopa Červinkových v Havlíčkově ulici, Veletovského cihelna v Plynárenské ulici a strojírna bratří Kašparidesů v Polepské ulici. Potenciálně velmi atraktivní průmyslové dědictví však stále ještě není systematicky rozvíjeno, navzdory jeho hojnému zastoupení. Naopak již proběhly i některé demolice, kromě části objektů zámeckého pivovaru (spilka, ječné půdy) byl roku 2007 zbořen i cenný areál tiskárny J. L. Bayera, jehož součástí byly budovy z konce 19. století a z 20. let století následujícího. Na jeho místě byl postaven obchodní dům Futurum, projektovaný však bez jakékoliv návaznosti na historii či architekturu proslulého podniku.Kromě dvou židovských hřbitovů se ve městě ve čtvrti Zálabí nachází Městský hřbitov (1880) a evangelický hřbitov. Dalším veřejným pohřebištěm je hřbitov v Sendražicích a kolumbárium v kostele církve Československé husitské. == Obyvatelstvo == Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 508 domech 16 204 obyvatel, z nichž bylo 8 601 žen. 16 015 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 39 k německé a 32 k židovské. Žilo zde 8 268 římských katolíků, 893 evangelíků, 4 311 příslušníků Církve československé husitské a 482 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 2 324 domech 18 488 obyvatel. 18 200 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 108 k německé. Žilo zde 9 173 římských katolíků, 1 369 evangelíků, 5 234 příslušníků Církve československé husitské a 430 židů. == Kultura == Na počest místního kapelníka a hudebního skladatele Františka Kmocha se zde vždy v polovině června koná mezinárodní festival dechové hudby Kmochův Kolín. Tvorbu slavného českého fotografa Jaromíra Funkeho připomíná fotografických festival výstav a přednášek Funkeho Kolín, který se pořádá jednou za dva roky. == Školství == V Kolíně obstarává základní vzdělání sedm základních škol označených číslicí 1–7, obvykle se k pořadovému číslu školy přidává i název ulice – například "3. Základní škola Prokopa Velikého". Základní školy připojených obcí – například Sendražice – se do číslování kolínských základních škol nepočítají. Výuku uměleckých oborů zajišťuje Základní umělecká škola Františka Kmocha. V Kolíně také působí škola zvláštní. Střední vzdělávání zajišťují Gymnázium Kolín, Obchodní akademie, Střední odborná škola a Střední odborné učiliště stavební, Střední odborná škola informatiky a spojů a Střední odborné učiliště, Střední odborná škola strojírenská, Střední škola obchodní, Střední zdravotnická škola a Dívčí katolická střední škola a Mateřská škola. Soukromými školami jsou Střední odborná škola podnikatelská Kolín a Střední odborná škola managementu a práva.V oblasti vyššího školství v Kolíně působí Vyšší odborná škola misijní a teologická, Academia Rerum Civilium - Vysoká škola politických a společenských věd a Vyšší odborná škola zdravotnická. == Církve == Apoštolská církev Církev bratrská Českobratrská církev evangelická Církev československá husitská Církev římskokatolická Církev adventistů sedmého dne Slovo života Kolín Pravoslavná církev == Ekonomika == Na jaře 2005 byla na severním okraji města otevřena automobilka konsorcia TPCA (Toyota-Peugeot-Citroën), která zaměstnává 3 000 lidí[zdroj?], s výrobní kapacitou 300 000 vozů ročně. Prvním modelem je trojice Toyota Aygo, Peugeot 107 a Citroën C1, společně vyvinutá a z 92 % identická, uvedená na trh kolem poloviny roku 2005. Z chemického průmyslu je to kolínská Draslovka, Lučební závody a rafinerie PARAMO (dříve KORAMO).Na Zálabí se nachází zmíněná tepelná elektrárna s původním názvem ESSO, kterou podle projektu architekta Jaroslava Fragnera realizoval v roce 1932 Elektrárenský svaz středolabských okresů. Při pravém břehu Labe je součástí Masarykova mostu na Horním ostrově hydroelektrárna. Obě elektrárny provozuje Dalkia a.s. Kolín, což je závod francouzské firmy Dalkia a její české pobočky Dalkia Česká republika, která se v současné době zabývá také výrobou a rozvodem tepelné energie, kterou zásobuje průmysl a obyvatele v Kolíně.[zdroj?] == Doprava == === Silniční doprava === Kolínem procházejí následující komunikace: silnice I/12 Praha - Kolín silnice I/38 Havlíčkův Brod - Chrudim - Čáslav - Kolín - Nymburk - Mladá Boleslav silnice II/125 Libice nad Cidlinou - Kolín - Uhlířské Janovice - Vlašim silnice II/322 Přelouč - Týnec nad Labem - Kolín silnice II/328 Jičíněves - Městec Králové - KolínV roce 2012 byl zprovozněn obchvat města (silnice I/38). Spojení obou částí města zajišťují dva silniční mosty (Masarykův a Nový). Pro pěší a cyklisty slouží též lávky vedoucí přes Kmochův ostrov. Autobusové linky v roce 2011 provozovala vedly do těchto míst: Bystřice nad Pernštejnem, Čáslav, České Budějovice, Chlumec nad Cidlinou, Kouřim, Kutná Hora, Liberec, Městec Králové, Mladá Boleslav, Nymburk, Poděbrady, Tábor, Týnec nad Labem, Uhlířské Janovice, Vlašim, Zásmuky, Žďár nad Sázavou, Žiželice. === Železniční doprava === Město Kolín je důležitým železničním uzlem nejen Středočeského kraje, prochází jím první i třetí železniční koridor. Kolín leží na těchto tratích: Železniční trať Praha – Česká Třebová, dvoukolejná elektrifikovaná celostátní dráha zařazená do evropského železničního systému, součást 1. a 3.koridoru, trať s velmi hustým příměstským, vnitrostátním i mezinárodním provozem, zprovozněná v roce 1845 Železniční trať Kolín - Uhlířské Janovice - Ledečko, jednokolejná neelektrifikovaná regionální dráha, doprava zde byla zahájena roku 1900 Železniční trať Kolín - Kutná Hora - Havlíčkův Brod, dvoukolejná elektrifikovaná celostátní dráha zařazená do evropského železničního systému, trať se silným vnitrostátním významem, zprovozněná v roce 1869 Železniční trať Praha - Čelákovice - Lysá nad Labem - Nymburk - Poděbrady - Kolín, elektrifikovaná celostátní dráha zařazená do evropského železničního systému, trať s hustým příměstským a vnitrostátním provozem, doprava zde byla zahájena roku 1870V Kolíně se nachází jedno nádraží a čtyři zastávky, z toho nejdůležitější je odbočná železniční stanice Kolín, jejíž staniční budova byla obnovena v rámci projektu Českých drah Živá nádraží. Na trati do Prahy leží železniční zastávka Kolín zastávka, na trati do Pardubic železniční zastávka Kolín dílny, na trati do Nymburka železniční zastávka Kolín-Zálabí a na trati do Ledečka železniční zastávka Kolín místní nádraží. V Kolíně zastavují nebo z něj vyjíždějí mnohé dálkové železniční linky: linka Ex1 Praha - Kolín - Olomouc - Ostrava (- Slovensko/Polsko) linka Ex2 Praha - Kolín - Olomouc - Vsetín (-Slovensko) (společný interval linek Ex1 a Ex2 je 60 minut) linka Ex3 Praha - Kolín - Pardubice - Brno - Břeclav (- Maďarsko) (interval 120 minut) linka R19 Praha - Kolín - Pardubice - Česká Třebová - Letovice - Brno (interval 120 minut - v úseku Praha - Č.Třebová proklad s linkou R 18) linka R18 Praha - Kolín - Olomouc - Luhačovice / Zlín / Vsetín (interval 120 minut - v úseku Praha - Č.Třebová proklad s linkou R 19) linka R9 Praha - Kolín - Havlíčkův Brod - Brno/Jihlava (interval 60-120 minut) linka R23 Kolín - Nymburk - Mělník - Ústí nad Labem (interval 120 minut) linka R22 Kolín - Nymburk - Mladá Boleslav - Česká Lípa - Rumburk (interval 120 minut)Kolín se nachází v systému pražské příměstské dopravy Esko, vedou sem následující linky (pozn.:uvedena je stanice, ve které končí systém Esko, v závorce je uvedena cílová stanice vlaků): linka S1 Praha Masarykovo nádraží - Český Brod - Kolín (interval 30-60 minut) linka S2 Praha Masarykovo nádraží - Nymburk - Kolín (interval 60 minut) linka S10 Kolín - Týnec nad Labem (- Pardubice - Č.Třebová) (interval 60-120 minut) linka S15 Kolín - Chlumec nad Cidlinou (- Trutnov) (interval 120 minut) linka S18 Kolín - Ledečko (interval nejednoznačný - přibližně 60-120 minut) linka S20 Kolín - Světlá nad Sázavou (-Havlíčkův Brod) (interval nejednoznačný - přibližně 90 minut) === Městská autobusová doprava === Městská autobusová doprava v Kolíně existuje už od první republiky, je tvořena 11 linkami a v současné době ji zajišťuje společnost ARRIVA VÝCHODNÍ ČECHY a. s. === Vodní doprava === V Kolíně se nachází říční přístav a plavební komora. == Významní rodáci == Jakub Vlk († 1439), radikální husitský kněz Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535–1604), rybníkář Jean Gaspard Deburau (1796–1846), francouzský mim českého původu Vincenc Morstadt (1802–1875), malíř Čeněk Hevera (1836–1896), politik a odborný spisovatel František Kmoch (1848–1912), skladatel a kapelník Josef Popper-Lynkeus (1838–1921), židovský filozof a vynálezce Ignaz Petschek (1857–1934), židovský obchodník, průmyslník, uhlobaron a mecenáš Julius Petschek (1856–1932), židovský podnikatel a bankéř, mj. stavitel Petschkova paláce Karel Leger (1859–1934), básník Josef Svatopluk Machar (1864–1942), spisovatel, básník a později také politik Václav Radimský (1867–1946), malíř Terezie Brzková, roz. Jelínková (1875–1966), herečka Vincenc Červinka (1877–1942), novinář, publicista, překladatel, divadelní a literární kritik Otokar Fischer (1883–1938), básník, překladatel a kritik Lev Borský (1883–1944), novinář, diplomat a filozof Rudolf Kremlička (1886–1932), malíř Alfons von Czibulka (1888–1969), česko-rakouský spisovatel a malíř Josef Sudek (1896–1976), fotograf Petr Den (vl. jm. Ladislav Radimský) (1898–1970), právník, diplomat, publicista a esejista Jaroslav Janík (1901–1974), knihovník, kulturní pracovník Jarmila Svatá (1903–1964), herečka, spisovatelka Václav Morávek (1904–1942), voják a hrdina protinacistického odboje, člen odbojové skupiny Tři králové Jan Březina (1914–1938), sovětský polární letec, oběť Velké čistky Luboš Dobrovský (* 1932), politik, ministr obrany, diplomat Eva Randová (* 1936), operní pěvkyně Libuše Geprtová (1941–2005), herečka Miloš Zeman (* 1944), bývalý předseda vlády, 3. prezident České republiky Jiří Skalický (* 1956), politik, ministr životního prostředí Martin Mejstřík (* 1962), jeden ze studentských vůdců sametové revoluce, poté politik Bohdan Ulihrach (* 1975), tenista Vít Rakušan (* 1978), politik Petr Čáslava (* 1979), hokejista Michal Novotný (* 1978), herec Anna Fialová (* 1995), herečka Barbora Poláková (* 1983), zpěvačka, herečka == Správní území == Kolín byl dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Kolín ale stále existuje a skládá se z 89 obcí, obvod obce s rozšířenou působností Kolín z 69 obcí. == Partnerská města == Kamenz, Německo Gransee, Německo Lubań, Polsko Dietikon, Švýcarsko Rimavská Sobota, Slovensko == Odkazy == === Reference === === Literatura === FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 1992. 200 s. ISBN 80-900895-1-8. PROCHÁZKA, Jiří. Kolín ve fotografii. [s. l.]: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1972. S. 5–35. ŠORM, A. Pověsti o českých zvonech. Praha: V. Kotrba, 1926. OTTA, J. Ottův slovník naučný - 14 díl./str. 555. Praha: J. Otta 1899. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Kolín ve Wikimedia Commons Galerie Kolín ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Kolín ve Wikislovníku Katastrální mapa Kolína na webu ČÚZK Územně identifikační registr ČR. Obec Kolín v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. Chrám sv. Bartoloměje v Kolíně od severu před obnovou, arch. J. Mocker, 1881 Polooficiální stránky Stránky městského úřadu Stručný článek o městě Zajímavé stránky s fotomapou a galerií Historie města Kolína Regionální televize | Zprávy a reportáže z regionu Neoficiální turistické stránky města a regionu Statistické údaje - Městská a Obecní Statistika 2001, 2003 ESSO - Areál s tepelnou elektrárnou ESSO v Kolíně Historie místní části Zibohlavy Památky v Kolíně a okolí | VERB_PHRASE | YES_NO |
009991 | ... Hlavní období sklizně je nejčastěji v červnu a červenci. Sklízené jahody mají svěže červenou barvu, která naznačuje, že jsou již dozrálé. Nezralé plody jsou zelené, či nažloutlé a přezrále pak tmavě rudé a na dotek již měkké. Doporučuje se sklízet jahody dopoledne, jelikož jsou již oschlé, ale současně stále lehce podchlazené, což udržuje jejich stav déle čerstvý. Natrhané jahody by se měly umístit do ledničky, či chladné místnosti, aby déle vydržely.... | Jakou barvu mají sklízené jahody? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jahoda | [
"svěže červenou"
] | 61 | 141 | Sklízené jahody mají svěže červenou barvu, která naznačuje, že jsou již dozrálé. | [
{
"start": 82,
"end": 96,
"text": "svěže červenou"
}
] | Jahoda je souplodí nažek na šťavnatém zdužnatělém květním lůžku, rostoucí na jahodníku (Fragaria). Toto souplodí nažek vytváří nepravý plod. Jahoda patří mezi drobné ovoce. Jahody jsou velmi bohatým zdrojem vitamínu C. Jeho obsah je srovnatelný s citrusovými plody. V závislosti na odrůdě může dosahovat od 40 do 90 mg/100 g plodu. Vyjma vysokého podílu vitamínu C jsou také bohatým zdrojem vitamínu A, B, E a organických kyselin (jako například kyseliny jablečné, citrónové, chininové, šťavelové, salicylové či ellagová, která působí v prevenci nádorových chorob. Organické kyseliny jsou důležitým faktorem udávající typickou a charakteristickou vůni a chuť. Jahoda obsahuje také lehce stravitelnou vlákninu, což umožňuje snadné další tepelné úpravy a výrobu marmelád, či džemů. Z minerálních látek je v jahodě zastoupen převážně draslík, zinek, hořčík, síra, vápník a pak některé netypické prvky jako je bor, fluor, kobalt či molybden. Jsou také výrazným zdrojem tekutin, jelikož plody jsou tvořeny z 87 % z vody. Oproti ostatním druhům ovoce obsahují malý podíl přírodních cukrů. Konzumace jahod má údajně pozitivní účinek na tvorbu testosteronu, který aktivuje spermie. Podporuje krevní oběh v pohlavních orgánech díky vysokému obsahu antioxidantů. Dále podporují metabolismus, vylučování, působí proti vzniku močových a žlučových kamenů, snižují nachlazení, pomáhají při léčbě chorob srdce. Jahoda není bobule, ačkoliv je často za bobuli nebo plod považována. U bobulí jsou semena obklopena více nebo méně šťavnatou dužninou. Klasickým příkladem jsou angrešt, rybíz nebo borůvka, ale patří mezi ně také okurka, řepa nebo dýně. Jahody nikoliv. U těchto druhů je konzumován plod, avšak u jahodníku nejde botanicky o plod, ale zbytnělé květní lůžko. Vlastní plody jsou malá zelená zrníčka na červené slupce. Jahody jsou známy již od dob starověkého Říma (i když archeologické nálezy ukazují, že byly konzumovány již v době kamenné),. Pro širokou konzumaci se ale začaly používat až v pozdním středověku, kdy byly pěstovány převážně mnichy. Zahradní jahody, které jsou v současnosti konzumovány, vznikly křížením několika druhů jahod. Některé z nich byly do Evropy přivezeny až francouzskými korzáry v 17. století po objevení Ameriky. Za vznik současných jahod je zodpovědné křížení druhů zahradníkem Ludvíka XV jménem Antoino Duchesne. Díky jeho práci došlo ke zkřížení jahodníku virginského a jahodníku chilského, což mělo za následek vznik nové odrůdy v podobě jahodníku ananasového, který se pěstuje dnes. Jahody byly dříve považovány pro svou chuť za královské ovoce, či za ovoce lásky, kdy jejich konzumace měla podporovat chuť k sexu. Na území Čech a Moravy se jahody začínají v širší míře pěstovat až v 19. století v oblasti Neveklovska. Podrobnější informace naleznete v článku Jahodník velkoplodý. V současnosti jsou pěstovány různé odrůdy jahodníku. Obvykle se jedná o křížence více druhů. Nejčastěji jsou pěstovány odrůdy křížence jahodník velkoplodý (Fragaria × ananassa). Tyto jahody jsou obvykle rostliny větší vzrůstem, mají větší plody než plané druhy jahod. Plody často obsahují více vody. Podle doby sklizně jsou někdy prodejci rozdělovány odrůdy jahodníku velkoplodého na: jednouplodicí odrůdy které dávají jednu nebo dvě sklizně do roka "stáleplodicí" - mezi odrůdy "stáleplodících" jahodníků zařazujeme odrůdy, které v podmínkách ČR plodí dvakrát ročně. Mimo tyto období je u těchto odrůd plodnost spíše žádná. "měsíční" jahody jsou řazeny do druhu Fragaria vesca, nejde o jahodník velkoplodý. Pěstované kultivary plodí opakovaně, až dvakrát ročně menší plody nebo velmi malé plody v nevelkém množství. Jde o velmi dekorativní ovoce (a rostliny). "Day neutral" - jahodníky plodící celý rok. Tyto jahodníky ovšem dávají velkou úrodu také pouze v pozdním jaře a počátkem léta. Jahody se sklízejí ručním sběrem, kdy jsou trhány z jahodníku. Hlavní období sklizně je nejčastěji v červnu a červenci. Sklízené jahody mají svěže červenou barvu, která naznačuje, že jsou již dozrálé. Nezralé plody jsou zelené, či nažloutlé a přezrále pak tmavě rudé a na dotek již měkké. Doporučuje se sklízet jahody dopoledne, jelikož jsou již oschlé, ale současně stále lehce podchlazené, což udržuje jejich stav déle čerstvý. Natrhané jahody by se měly umístit do ledničky, či chladné místnosti, aby déle vydržely. Většina jahod je dnes pěstována na obrovských jahodových plantážích, které jsou rozesety po celém světě. Mezi největší pěstitele se řadí USA, Španělsko, Francie, Itálie, Japonsko, Polsko, Rusko, či severské státy. Roční produkce přesahuje 2 milióny tun a jedná se o výraznou vývozní komoditu. Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v zahradních jahodách. Jahody jsou často uváděny jako příčina alergických reakcí. Ve většině případů se však nejedná o alergickou, ale tzv. pseudoalergickou reakci. Tato se vyznačuje podobnými příznaky, nejčastěji kopřivka, které jsou však vyvolávány jiným mechanismem. Jahody se konzumují jak za syrova po utržení z keříku, tak i po tepelné úpravě, přidávají se jako náplň například do ovocných (jahodových) knedlíků, do pečiva (jahodový koláč, jahodová bublanina atd.). Často se také zavařují do kompotů, využívají se pro výrobu moštů. Vyhlášená je konzumace jahod se šlehačkou. Jahody se používají i jako dekorační doplněk pro míchané nápoje a značné obliby v celosvětovém zastoupení má konzumace jahod spolu se sektem. Jahody mají výrazné aromatické vlastnosti, čehož se využívá u celé škály výrobků. Jahodová příchuť je tak známá u žvýkaček, bonbónů, čokolády, sušenek, vůní, ale také například u kondomů. Jahody se využívají také v kosmetice, jelikož obsahují velké množství manganu, který je prospěšný pro pevnost a růst vlasů a pokožky. Dříve se jahody využívaly i pro bělení zubů. | ADJ_PHRASE | OTHER |
004167 | Český lev 1993 je první ročník výročních cen České filmové a televizní akademie Český lev. Proběhl ještě bez nominací. Hlasováním poroty byla v každé kategorii vyhodnocena vždy první tři místa. Tvůrce či film na prvním místě pak získal Českého lva. Vítězové byli vyhlášeni 25. února 1994. Večerem provázeli Roman Holý a Miloš Kohout. Nejlepším filmem byl vyhlášen muzikálový snímek Šakalí léta, který také získal Lvů nejvíce. Šakalí léta Jan Hřebejk (Šakalí léta) Václav Šašek (Helimadoe) Jaroslav Brabec (Krvavý román) Ivan Hlas (Šakalí léta) Jiří Brožek (Krvavý román) Jaroslav Brabec (Krvavý román) Josef Abrhám (Šakalí léta) Jiřina Bohdalová (Nesmrtelná teta) Jurský park František Vláčil Blade Runner Šakalí léta Kanárská spojka Český lev 1993 na stránkách ČFTA | Který film získal jako první Českého lva? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_lev_1993 | [
"Šakalí léta"
] | 334 | 425 | Nejlepším filmem byl vyhlášen muzikálový snímek Šakalí léta, který také získal Lvů nejvíce. | [
{
"start": 382,
"end": 393,
"text": "Šakalí léta"
}
] | Český lev 1993 je první ročník výročních cen České filmové a televizní akademie Český lev. Proběhl ještě bez nominací. Hlasováním poroty byla v každé kategorii vyhodnocena vždy první tři místa. Tvůrce či film na prvním místě pak získal Českého lva. Vítězové byli vyhlášeni 25. února 1994. Večerem provázeli Roman Holý a Miloš Kohout. Nejlepším filmem byl vyhlášen muzikálový snímek Šakalí léta, který také získal Lvů nejvíce. Šakalí léta Jan Hřebejk (Šakalí léta) Václav Šašek (Helimadoe) Jaroslav Brabec (Krvavý román) Ivan Hlas (Šakalí léta) Jiří Brožek (Krvavý román) Jaroslav Brabec (Krvavý román) Josef Abrhám (Šakalí léta) Jiřina Bohdalová (Nesmrtelná teta) Jurský park František Vláčil Blade Runner Šakalí léta Kanárská spojka Český lev 1993 na stránkách ČFTA | ENTITY | ENTITY |
011673 | ... Druhý způsob řazení organizace fakulty se týká vnitřních orgánů fakulty. Akademické orgány jsou zastoupeny Akademickým senátem fakulty, Děkanem, Vědeckou radou a Disciplinární komisí. Mezi další orgány řadíme Tajemníka a Poradu proděkanů. Logo lékařské fakulty zobrazuje kombinaci Aeskulapovy hole s hadem a závitu dvoušroubovicové molekuly DNA. Barva fakulty je červená (Pantone 1795 C). Fakulta poskytuje dva tradiční magisterské studijní programy v lékařství a stomatologii, které lze studovat pouze v prezenční formě. Od roku 2005 je otevřena také řada bakalářských studijních programů, z nichž vybrané lze studovat jak prezenční, tak kombinovanou formou.... | Jakou fakultní barvu má lékařská fakulta Masarykovy univerzity? | https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A9ka%C5%99sk%C3%A1_fakulta_Masarykovy_univerzity | [
"červená"
] | 350 | 392 | Barva fakulty je červená (Pantone 1795 C). | [
{
"start": 367,
"end": 374,
"text": "červená"
}
] | Lékařská fakulta Masarykovy univerzity (LF MU) je jednou z devíti fakult Masarykovy univerzity, jež se specializuje na výuku lékařských oborů, zdravotnických specializací a vědecko-výzkumnou práci. Vznikla v roce 1919 a patří mezi čtyři nejstarší fakulty univerzity. Od svého založení sídlila fakulta na Komenského náměstí v Brně. Od září 2010 sídlí v Univerzitním kampusu v Brně-Bohunicích spolu s přírodovědeckou fakultou, fakultou sportovních studií a četnými vědeckými institucemi v rámci centra vědecké excelence v oblasti věd o živé přírodě, pokročilých materiálů a technologií CEITEC. Lékařská fakulta využívá také prostor Fakultní nemocnice Brno v kampusu, Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně v centru města a Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci. V současnosti je LF MU jednou z desíti lékařských fakult na území České republiky. V roce 2015 bylo na magisterské studijní programy přijato 743 ze 4 627 uchazečů. Na bakalářské studijní programy bylo tentýž rok přijato 582 z 3 050 uchazečů. Masarykova univerzita byla založena 28. ledna roku 1919 v Brně na základě usnesení Národního shromáždění, na popud poslanců Aloise Jiráska, Dr. Engliše a jejich kolegů. Vydáním Zákona o zřízení Masarykovy univerzity (zákon č. 50/1919 Sb.) shromáždění nařídilo založení československé státní univerzity v Brně o čtyřech fakultách. Právnické, lékařské, přírodovědecké a filosofické. Zákon dál uložil zřízení prvního a druhého ročníku lékařské fakulty už v roce 1919–1920. Jedním z tehdejších důvodů byla snaha odlehčit pražským fakultám, kvůli nedostatečné kapacitě a jejich plánované rekonstrukci. Dále zákon stanovil časový rámec pro výběr místa a vytvoření zázemí univerzity do roku 1930. Mezi signatáři bychom našli T. G. Masaryka, Švehlu, Dr. Stránského a Dr. Rašína. Pro vznik lékařské fakulty byla rozhodující existence Zemské nemocnice v Pekařské ulici, založené roku 1786, dále přítomnost specializovaného Zemského ústavu černovického pro choromyslné postaveného roku 1863, a Zemské porodnice, vybudované roku 1888 na Obilním trhu. Po vydání zákona šestičlenná přípravná komise předložila návrh na jmenování profesorského sboru, jehož základem byli Edward Babák, Antonín Ostrčil, Otomar Völker, František Karel Studnička, Antonín Hamsík, Pavel Ludvík Kučera, Rudolf Vanýsek a Julius Petřivalský. Následně byl jmenován prof. Pavel Ludvík Kučera prvním děkanem a už 12. listopadu 1919 prof. Edward Babák pronesl první přednášku na téma "Úvod ke studiu lékařskému". Teoretická pracoviště byla rozmístěna po budovách bývalých kasáren na ulici Úvoz a Údolní, přičemž klinické obory se vyučovaly v Zemské nemocnici. Do roku 1939, kdy byly české vysoké školy uzavřeny nacisty, bylo postaveno ve městě a v areálu nemocnice několik dalších pracovišť. Během války došlo k postupné likvidaci lékařské fakulty jak na straně zaměstnanců, tak na straně vybavení. Po roce 1945 byla lékařská fakulta uvedena do provozu nejdříve. Fakulta jako částečnou náhradu za zničené ústavy získala část budovy zrušené německé polytechniky a dvě budovy na Komenského náměstí. Materiální pomocí přispěly UNRRA a Spojené státy. Zotavování skončilo roku 1948, kdy změna politické situace vedla k propouštění demokraticky smýšlejících členů sboru. V poválečném období došlo také k oborovým změnám. Od roku 1948 se na fakultě vyučovalo dvouleté farmaceutické studium. O čtyři roky později bylo prodlouženo na čtyřleté. Nakonec byl obor vyčleněn a vznikla samostatná farmaceutická fakulta, která bylo roku 1960 zrušena. Zubní lékařství bylo jako samostatný směr zavedeno v roce 1950–1951, přičemž výuka samostatného oboru od prvního ročníku byla pozdržena o dalších dvacet let. Tři roky po otevření zubního lékařství bylo studijní portfolio rozšířeno o pediatrický směr. Samostatná výuka pediatrie vydržela až do roku 1990, kdy splynula se směrem Všeobecného lékařství. Tehdejší pětileté studium medicíny bylo v roce 1954–1955 prodlouženo po semestrech nejdříve na pět a půl roku a následně na šest let. Přes všechny potíže, které politická situace přinesla, výzkum probíhal dál. Na fyziologickém ústavu doc. MUDr. Jan Peňáz vyvinul automatický neinvazivní měřič tlaku. Skupina vedená profesorem. J. Vašků uskutečnila první aplikace umělého srdce v klinické praxi. V roce 1982 se na Obilním Trhu narodilo první "dítě ze zkumavky" v Česku, za pomocí metody transferu gamet do vejcovodu (GIFT). V oboru fertilizace a transplantologii bylo během následujících let dosaženo dalších úspěchů. Po roce 1989 byly fakulta i její ústavy postupně vybaveny moderní technikou, diagnostickými přístroji, zaváděly nové terapeutické postupy. Potřebám praktické medicíny se přizpůsobil také zvyšující se počet studentů. Od roku 2005 se vytvořily katedry pro nelékařské obory ve formě bakalářského studia s možností pokračovat v navazujícím studiu magisterském. V tomto období již vedle fakulty sídlila v jejích prostorách také celouniverzitní počítačová studovna s nepřetržitým provozem a pro mnohé studenty se stala fakulta denním místem studia. Během téhož roku bylo zahájeno stěhování prvních pracovišť do nově zbudovaného Univerzitního kampusu Bohunice. V roce 2010 byla výuková část kampusu slavnostně otevřena. Dnes (2016) původní prostory lékařské fakulty v centru města na Komenského náměstí využívá řada celouniverzitních pracovišť: Centrum zahraničních studií, Centrum pro transfer technologií, Kariérní centrum Masarykovy univerzity nebo zázemí pro univerzitu třetího věku. Fakulta se celkem skládá z 66 ústavů a klinik. Rozlišuje se Správní pracoviště, Účelová zařízení a dále na výuku zaměřená teoretická pracoviště, pracoviště nelékařských oborů a pracoviště společná s klinikami. V současnosti, roku 2016, jsou kliniky společné s fakultou ve Fakultní nemocnicí u sv. Anny, Fakultní nemocnicí Brno - pracovišti dospělého věku, dětského věku a reprodukční medicíny. Dále v Úrazové nemocnici a na Masarykově onkologickém ústavu. Celkem bychom našli 53 klinik rozmístěných po areálech nemocnic v Brně. Kvůli potřebám jednotlivých pracovišť lékařské a přírodovědecké fakulty byl vytvořen Institut biostatistiky a analýz Lékařské fakulty. Správní pracoviště fakulty sdružuje technicko-provozní oddělení a děkanát, v jehož čele v současnosti (2016) stojí prof. MUDr. Jiří Mayer, CSc.. V pořadí je profesor Mayer 39. děkanem ve vedení fakulty. Účelová zařízení jsou heterogenní skupinou zahrnující Centrum léčivých rostlin, zaměřené na nekomerční pěstování rostlin pro výukové a výzkumné účely, Centrum výpočetní techniky, zodpovědný za rozvoj informačních a komunikačních technologií na univerzitě, chov laboratorních zvířat a Knihovnu univerzitního kampusu, vzniknuvší splynutím knihovny lékařské fakulty, knihovny fakulty sportovních studií a části knihovny přírodovědecké fakulty. Teoretická pracoviště téměř pokrývají svými zaměřeními první tři roky studia Všeobecného lékařství. Řadíme sem celkem 11 ústavů, mezi které řadíme například Biofyzikální, Anatomický a Fyziologický ústav. Druhý způsob řazení organizace fakulty se týká vnitřních orgánů fakulty. Akademické orgány jsou zastoupeny Akademickým senátem fakulty, Děkanem, Vědeckou radou a Disciplinární komisí. Mezi další orgány řadíme Tajemníka a Poradu proděkanů. Logo lékařské fakulty zobrazuje kombinaci Aeskulapovy hole s hadem a závitu dvoušroubovicové molekuly DNA. Barva fakulty je červená (Pantone 1795 C). Fakulta poskytuje dva tradiční magisterské studijní programy v lékařství a stomatologii, které lze studovat pouze v prezenční formě. Od roku 2005 je otevřena také řada bakalářských studijních programů, z nichž vybrané lze studovat jak prezenční, tak kombinovanou formou. V roce 2016 jsou nabízeny tyto programy: Magisterský program: Všeobecné lékařství (6 let) zakončené titulem MUDr. Zubní lékařství (5 let) zakončené titulem MDDr. Programy jsou vyučovány paralelně v Českém a Anglickém jazyce. Bakalářský program Specializace ve zdravotnictví s obory:Fyzioterapie Nutriční terapeut Optika a optometrie Ortoptika Radiologický asistent Zdravotní laborant Zdravotnický záchranář Obory fyzioterapie a optometrie jsou jako jediné vyučované zároveň česky i anglicky. Bakalářský program Ošetřovatelství s oborem Všeobecná sestra v prezenční i kombinované formě studia. Bakalářský program Porodní asistentka s oborem Porodní asistentka také v prezenční i kombinované formě studia. Magisterský program, navazující: Fyzioterapie Intenzivní péče Nutriční specialista Optometrie Ve zvolených specializacích lze pokračovat v doktorském studiu. Na fakultě se pro zájemce konají přípravně kurzy pro přijímací řízení do magisterských oborů. V roce 2013 byl zahájen stipendijní program pro současné studenty fakulty s rozšířenou vědeckou přípravou (zkr. P-PooL), pomocí jehož stipendijního programu mohou být navštíveny konference v zahraničí až do výše 50 tisíc korun nebo honorován student. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam děkanů Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Současným děkanem fakulty je od roku 2010 profesor Jiří Mayer, zvolený již na druhé funkční období. Ve své druhé kandidatuře sumarizoval dosažených výsledků a zopakoval své vysoké požadavky na zaměstnance fakulty, kteří mají vyučovat náročně a publikovat ve srovnatelné mezinárodní kvalitě. Po svém zvolení se nechal slyšet, že bude potřeba vytvořit nový strategický plán rozvoje fakulty. Na lékařské fakultě bylo pomocí systému tzv. výukových jednotek provedena optimalizace výuky. Cílem projektu OPTIMED je lepší využití informačních technologií ve výuce a definování minimálních požadavků jednotlivých oborů s ohledem na jejich provázání. V roce 2013/2014 došlo k zavedení speciálního studia, v podobě programu P-PooL, pro mimořádně nadané studenty se zájmem o vědeckou práci a byl představen koncept dvourychlostní lékařské fakulty - mít standard pro vědu a také motivaci pro nejlepší. Studentům bude nabídnuto kontinuální pokračování ve vědecké práci v postgraduálním studiu. | ADJ_PHRASE | OTHER |
009338 | ... Dopravní podnik města Pardubic obnovuje vozový park výhradně nízkopodlažními vozy. Velkokapacitní trolejbusy Škoda Solaris jsou pojmenovány po vítězích Velké Pardubické. Nové autobusy mají pohon na zemní plyn. Dopravní podnik ve svém areálu vystavěl stanici se zemním plynem otevřenou i veřejnosti. Dopravní podnik přepraví každoročně okolo 10 miliónů cestujících. Linky hromadné dopravy jezdí do Opočínku, Lánů na Důlku, Lázní Bohdaneč, Němčic, Sezemic, Spojila, Černé za Bory, Starého Mateřova a Dražkovic; plánuje se trolejbusová linka do Chrudimi a prodloužení trolejí do Černé za Bory a do Ohrazenic. Mluví se také o budoucím propojení Pardubic s Hradcem linkami MHD. Víkendové spoje linky 15 zajížděly i do Přelouče, které byly od 3. března 2013 zrušeny. === Železniční doprava === Pardubice jsou nejvýznamnějším železničním uzlem východních Čech. Leží 104 km od Prahy... | Kde se nachází nejvýznamnější železniční uzel východních Čech? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pardubice | [
"Pardubice"
] | 792 | 857 | Pardubice jsou nejvýznamnějším železničním uzlem východních Čech. | [
{
"start": 792,
"end": 801,
"text": "Pardubice"
}
] | Pardubice (německy Pardubitz) jsou univerzitní a statutární město na východě Čech, metropole Pardubického kraje s výraznou správní, obytnou, obslužnou a výrobní funkcí pardubicko-hradecké aglomerace. Leží ve východní části Polabí na soutoku řek Labe a Chrudimky, přibližně 100 kilometrů východně od Prahy a 20 km jižně od Hradce Králové v nadmořské výšce přibližně 220 metrů. Pardubice mají přibližně 91 tisíc obyvatel a jsou tak desátým největším městem Česka, jsou také největším městem Pardubického kraje i okresu Pardubice. Výměra území města je 82,7 km2. Pardubice se dělí na 8 samosprávných městských obvodů a 20 katastrálních území. První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, k roku 1340 jsou už připomínány jako město. Největší rozkvět prodělaly za pánů z Pernštejna. Na konci 16. století a v 17. století nastal úpadek. Nový rozvoj města přišel od poloviny 19. století s připojením města na železnici. Vznikla zde řada průmyslových podniků jako lihovar, cukrovar, továrna na mlýnské stroje, Fantova rafinérie minerálních olejů a další. Po druhé světové válce došlo k masivní výstavbě nových čtvrtí především na okraji města a počet obyvatel se rychle zdvojnásobil. Sídlí zde Univerzita Pardubice, dále např. okresní soud a pobočka krajského soudu. Historické centrum je od roku 1964 městskou památkovou rezervací. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl chemický, strojírenský a elektrotechnický. Už od 16. století jsou proslulé výrobou perníku. Významné sportovní události jsou slavné koňské dostihy Velká pardubická, motocyklový závod Zlatá přilba, Mezinárodní festival šachu Czech Open či tenisová Pardubická juniorka. Známá je železniční a letecká doprava. Od roku 1909 tu sídlí Východočeské divadlo, působí zde profesionální Komorní filharmonie Pardubice. == Etymologie == Původní ves, doložená z roku 1295, nesla název Pordoby. Místní jméno tedy dříve znělo Pordobice (1318 "de Pordobitz"), tj. "ves lidí Pordobových". Pordobice se nacházely na území dnešní čtvrti Pardubičky, jihovýchodně od středu města. Jméno do Polabí přinesli z Polska mniši řádu cyriaků (podle polského místního jména Porydęby), kteří spravovali zdejší kapli sv. Jiljí. Hláskovou změnu Pordob- na Pardub- lze vysvětlit snahou po disimilaci dvou -o- a možná i mylnou asociací se spojením "pár dubů", popřípadě osobním jménem Pardus; výklad není zcela jistý. Německá podoba názvu města zní Pardubitz. == Dějiny == První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, kdy papež Bonifác VIII. potvrdil zdejší klášter cyriaků a kostel sv. Bartoloměje. === Pánové z Pardubic a Pernštejnové === Prvním vlastníkem Pardubic na začátku 14. století byl Púta z Dubé. Kolem roku 1325 vyměnili jeho synové Pardubice s rytířem Arnoštem z Hostýně. Jeho syn Arnošt z Pardubic byl prvním pražským arcibiskupem. Na scénu nastoupil šlechtický rod pánů z Pardubic, kteří měli ve svém znaku přední bílou (stříbrnou) polovinu koně se zlatou uzdou na červeném štítu. Arnoštova závěť z roku 1340 je prvním dokladem o existenci Pardubic jako města, přesněji jako poddanského městečka. Povýšení Pardubic na městečko se tedy uskutečnilo někdy v letech 1332–1340. V roce 1390 byla postoupena část panství Hanušovi z Milheimu. Dalším majitelem po jeho smrti se na začátku husitských válek stal Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad. Za husitských válek Pardubice pravděpodobně získal úchvatem moravský šlechtic Jan Hlaváč z Mitrova. V roce 1491 Pardubice koupil Vilém II. z Pernštejna, nejmocnější šlechtic tehdejšího českého království. Vedle zvelebování města a panství se pustil i do pozdně gotické přestavby zdejšího vodního hradu, jeho synové Vojtěch a Jan pak pokračovali ve stylu renesančním. Tento historický unikát – přechod obranného vodního hradu na rozlehlý a pohodlný pardubický zámek – lze obdivovat dodnes. Pernštejnové se zasloužili i za celé historické městské jádro s renesančním náměstím, malebnými uličkami a dominantou Pardubic – Zelenou bránou. Po slavné éře Pernštejnů, kteří zadlužené panství prodali v roce 1560 arciknížeti Maxmiliánu II. Habsburskému, nastal úpadek. Třicetiletá válka město ještě více zbídačila. === Industrializace === Nový rozvoj města přišel až v polovině 19. století. 20. srpna 1845 přijel do Pardubic první vlak severní státní dráhy z Olomouce do Prahy. Ve druhé polovině století byly z města postupně rozvětveny další železniční tratě a vznikly průmyslové podniky jako lihovar, cukrovar, výrobce mlýnských strojů Josefa Prokopa synové, Fantova rafinérie minerálních olejů a další. Podobně jako v jiných místech země tehdy došlo ke značnému rozvoji kultury, sportu a dalších odvětví. 5. listopadu 1874 se poprvé běžel světoznámý dostih Velká pardubická. Centrem kultury se stal hotel Veselka (zbořen 1972), roku 1909 bylo postaveno Městské divadlo. Roku 1903 se v Bubeníkových sadech uskutečnila Východočeská výstava. Pardubice se staly kolébkou českého letectví, když 13. května roku 1911 uskutečnil inženýr Jan Kašpar první dálkový let z Pardubic do Velké Chuchle u Prahy, kde přistál na dostihovém závodišti. Po první světové válce došlo k dalšímu rozmachu průmyslu. Vznikly firmy Explosia a Synthesia, také Telegrafia, později známá jako Tesla. V roce 1931 se ve městě konala celostátní Výstava tělesné výchovy a sportu. V té době byl postaven i hotel Grand a Průmyslové muzeum, dnes Střední průmyslová škola potravinářská. === Druhá světová válka === V Pardubicích se v roce 1942 za pomoci místních odbojářů skrývali členové výsadkové skupiny Silver A Alfréd Bartoš a Josef Valčík. Od července do prosince 1944 byly Fantova rafinerie a pardubické letiště terčem tří náletů britského a amerického letectva, největší byl druhý 24. srpna 1944. Celkem bylo svrženo 870 tun bomb, které způsobily velké škody i ve městě; zahynulo 263 lidí (vč. 19 německých vojáků) a přes tisíc budov bylo zničeno nebo poškozeno včetně staré budovy nádraží. === Poválečný rozvoj === Po válce se započalo s výstavbou nových čtvrtí, ještě ve čtyřicátých letech to bylo sídliště Dukla v místě dřívější Válečné nemocnice Pardubice a sídliště Tesla, v roce 1957 sídliště Višňovka a sídliště Na drážce. Roku 1952 byla ve městě zavedena trolejbusová doprava. Roku 1958 bylo vybudováno nové vlakové nádraží. V šedesátých letech se začala stavět sídliště Polabiny na pravém břehu Labe. Poté byla vybudována ještě sídliště Dubina, Karlovina, Závodu Míru a Pardubice-sever. == Geografie == Pardubice leží převážně na levém břehu Labe, centrum pod soutokem s Chrudimkou přibližně na 15 3⁄° východní zeměpisné délky a 50 ° severní šířky, 98 km na východ od Prahy, 20 km jižně od Hradce Králové, okolo 10 km severně od Chrudimi. Fytogeograficky patří Pardubicko do oblasti mírného pásma opadavých listnatých lesů palearktické oblasti. Město se rozkládá v Polabské nížině v nadmořské výšce 211 až 258 metrů (Stropinský vrch, katastrální území Hostovice). == Obyvatelstvo == Počet obyvatel Pardubic od počátku 19. století stoupal díky rozvoji průmyslu, který zaznamenal velký růst po napojení města na železnici. Největšího počtu, 96 036 obyvatel, dosáhly Pardubice ke konci roku 1989, od té doby se však počet trvale žijících obyvatel stále mírně snižuje. Z porovnání počtu obyvatel Pardubic a okresu vyplývá soustřeďování obyvatel do okresního města až do roku 1991, od kterého podíl obyvatel města vůči celému regionu mírně klesá zejména v důsledku dostupnějšího bydlení v okolních obcích (tzv. suburbanizace). Celá hradecko-pardubická aglomerace měla ke konci roku 2013 celkem 335 118 obyvatel. Do vlastního města dojíždí 20 tisíc lidí za prací a za studiem.Podle sčítání lidu v roce 1921 zde žilo v 1 743 domech 25 162 obyvatel, z nichž bylo 11 802 žen. 23 722 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 551 k německé a 62 k národnosti židovské. Podle náboženského vyznání bylo v Pardubicích 15 823 římských katolíků, 1 171 evangelíků, 1 874 příslušníků Církve československé husitské a 554 židů.Další prvorepublikové sčítání v roce 1930 přineslo následující výsledky: v 2 649 domech žilo 28 846 obyvatel. 27 703 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 647 k německé. Mezi obyvateli bylo 16 604 římských katolíků, 1 579 evangelíků, 5 225 příslušníků Církve československé husitské a 518 židů. == Správní členění a vývoj == === Katastrální území a městské obvody === Do roku 1940 se město Pardubice skládalo z historického města se zámkem, Zeleného Předměstí a Bílého Předměstí (aglomeraci, v níž k roku 1930 žilo 43 tisíc obyvatel, však tvořily i Nové Jesenčany, Pardubičky a Studánka). Roku 1954 se připojily Pardubičky a Studánka, roku 1960 Doubravice, Cihelna, Ohrazenice, Polabiny, Semtín, Popkovice a Rosice nad Labem, roku 1964 Trnová, Svítkov a Srnojedy, roku 1976 Dražkovice, Nemošice, Mnětice, Drozdice, Černá za Bory, Spojil a Staré Čívice a nakonec roku 1986 Lány na Důlku a Opočínek. Roku 1991 se ale osamostatnil Spojil, který tak tvoří enklávu uvnitř pardubického území, a roku 1994 Srnojedy. Roku 2006 se naopak po referendu připojily Hostovice na východním okraji města.Správní území Pardubic se od připojení Hostovic roku 2006 skládá z 27 evidenčních částí ležících na 20 katastrálních územích o celkové rozloze 82,655 km2. Katastrální území zhruba odpovídají evidenčním částem, výjimkou jsou k. ú. Pardubice (zahrnuje části Pardubice-Staré Město, Zámek, Bílé Předměstí, Zelené Předměstí, Cihelna a Polabiny), Černá za Bory (části Černá za Bory a Žižín) a Semtín (části Semtín a Doubravice). Kvůli připojení obcí podél železnice je protáhlé východo-západním směrem, nejvzdálenější body dělí 19 km. Pardubice jsou největší české město, kde domy nemají přiděleno orientační číslo, druhé je sedmdesátitisícové Kladno. Kromě toho mají Pardubice osm samosprávných městských obvodů. O vzniku prvních sedmi obvodů bylo rozhodnuto již v roce 1991 coby opatření proti porevolučnímu osamostatňování okrajových částí Pardubic jako zmíněné Spojil a Srnojedy. V první fázi ihned v roce 1991 vznikly právě periferní obvody Pardubice IV, VI a VII. V roce 1996 vznikl obvod Pardubice II a v roce 2002 zbylé tři obvody (Pardubice I, III a IV). Připojením Hostovic v roce 2006 vznikl osmý městský obvod. Pardubice I – Bílé Předměstí (část), Pardubice-Staré Město, Zámek, Zelené Předměstí (část) Pardubice II – Polabiny, Cihelna Pardubice III – Bílé Předměstí (část), Studánka (část) Pardubice IV – Bílé Předměstí (část), Černá za Bory, Drozdice, Mnětice, Nemošice, Pardubičky, Staročernsko, Studánka (část), Žižín Pardubice V – Dražkovice, Nové Jesenčany, Zelené Předměstí (část) Pardubice VI – Lány na Důlku, Opočínek, Popkovice, Staré Čívice, Svítkov, Zelené Předměstí (část) Pardubice VII – Doubravice, Ohrazenice, Rosice, Semtín, Trnová Pardubice VIII – HostoviceExistence obvodů je dlouhodobě kritizována jako zbytečně komplikovaná a drahá (např. srovnatelný Hradec Králové nebo České Budějovice žádné nemají). Na podzim 2012 se primátorka Fraňková v rámci úsporných opatření snažila o zrušení čtyř obvodů v širším centru města I, II, III a V a dále spojení nejvýchodnějších Hostovic (Pardubice VIII) s obvodem IV, ovšem setkávala se s odporem starostů dotyčných částí i jiných stran na magistrátu. Po velkých sporech v zastupitelstvu bylo v dubnu 2013 vyhlášeno referendum s otázkou "Souhlasíte s členěním statutárního města Pardubic na městské obvody?" na čtvrtek 13. června. Účast byla nízká, pouze 21 %, referendum tedy nebylo závazné; 60 % hlasů bylo pro členění na obvody. === Instituce === V Pardubicích sídlí Univerzita Pardubice, dále např. okresní soud a pobočka Krajského soudu v Hradci Králové. Sídlí tu středisko Agentury ochrany přírody a krajiny. Ve městě je umístěna Věznice Pardubice, která byla postavena v letech 1889–1891 jako zemská donucovací pracovna pro 500 káranců. Protože stavba byla na svou dobu velice moderní, byly model, plány a rozpočty vystaveny na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Od 50. let 20. století sloužila věznice k výkonu trestu odnětí svobody pro ženy (v I., II. a III. nápravné skupině a mladistvé), od roku 1994 zabezpečovala zejména výkon trestu odnětí svobody odsouzených žen a mladistvých žen zařazených do všech typů věznic (A dohled, B dozor, C ostraha, D zvýšená ostraha). V letech 1998–2004 byly ženy přesunuty do jiných věznic; od 7. května 2004 je zde výhradně mužská věznice. == Průmysl == Pardubice jsou průmyslové centrum východních Čech. Hlavními zdejšími odvětvími jsou průmysl chemický, strojírenský a elektrotechnický. === Chemický === Pardubice mají od 19. století tradici chemické výroby, kterou zajišťují především následující dvě společnosti: ==== Paramo ==== Akciová společnost Paramo (Pardubická rafinérie minerálních olejů) patřila mezi přední české rafinerie; vyráběla paliva, maziva, asfalty a asfaltové výrobky. Založil ji koncem 19. stol. vídeňský majitel krámku David Fanto, který prodával petrolej na litry.[zdroj?] Nevedl si špatně, a proto se rozhodl zřídit vlastní závod na destilaci a následnou rafinaci petroleje z ropy. Vhodné místo nalezl v Pardubicích, kde byla nejen voda a železnice, ale i rozvinutý průmysl. Usazování prvních kotlů a kladení potrubí začalo na jaře roku 1889. Oleje všeho druhu, vřetenové, vazelínové, válcové i těžké, začaly vytlačovat až dosud všeobecně uznávané americké výrobky nejen v Rakousko-Uhersku, ale i v zahraničí. Po dvojnásobném bombardování americkým letectvem v roce 1944 zůstala ze závodu sotva čtvrtina, ale již v roce 1945 se rafinerie začala obnovovat jako národní podnik. Do roku 2012 patřilo Paramo mezi největší a nejznámější petrochemické společnosti v České republice. V roce 2012 majitelé provedli částečné utlumení provozu, byly trvale odstaveny výrobní jednotky zpracovávající ropu. Společnost nadále zůstává významným výrobcem asfaltů, olejů a dalších rafinérských produktů. ==== Synthesia a Explosia ==== V roce 1920 byla v Semtíně založena Československá akciová továrna na látky výbušné. Roku 1928 vznikla sesterská společnost Synthesia a v roce 1934 byl podnik přejmenován na Explosia a.s. Roku 1946 sloučením znárodněné Synthesie a Explosie vznikl Synthesia, národní podnik, později přejmenovaný na Východočeské chemické závody n.p. Bouřlivým rozvojem prošel především v 50. a 60. letech. Synthesia a.s. patří mezi přední české výrobce celulosy, pigmentů a barviv a organických sloučenin. Pracuje zde na 2300 osob a tržby v roce 2005 činily 3 570 mil. Kč. Explosia, a.s. zaujímá přední postavení v oblasti trhavin a střelivin na trhu ČR, je i významným exportérem, především do EU. Koncem padesátých let zde byla vyvinuta plastická trhavina Semtex. Název vznikl kombinací slov Semtín a Explosive. === Elektrotechnický === Elektrotechnický průmysl je ve městě rozvíjen především v průmyslové zóně, vybudované na přelomu tisíciletí poblíž Starých Čivic. Z pardubického závodu Tesla pocházely pasivní radary Ramona a KRTP-86 Tamara. Když se po revoluci rozpadla, byla roku 1994 založena ERA a.s., která vyvinula další generaci pasivního radiolokátoru Věra. ERA vyrábí a dodává pasivní radiolokační systémy pro řízení letového provozu a sledování pohybu letadel jak ve vzduchu, tak na letištních plochách (zde je možno sledovat i pohyb jiných vozidel); její výrobky působí na letištích všech kontinentů. Od roku 2011 patří zbrojařskému koncernu Omnipol. V roce 2013 má začít výstavba nové administrativní budovy. Foxconn je tchajwanská globální firma; vyrábí spotřební elektroniku, komunikační a elektronická zařízení a všechny součásti pro osobní počítače kromě čipů. V Pardubicích má od podzimu 2000 montovnu počítačů s několika tisíci zaměstnanců, z velké části cizinců.Továrna společnosti Panasonic byla v Pardubicích otevřena roku 2001. Vyrábí audiosystémy do automobilů pro evropský i mimoevropský trh; zaměstnává přes tisíc lidí. === Potravinářství: perník a pivo === Pardubice jsou od 16. století proslulé perníkem; tradiční spojení "pardubický perník" je chráněné označení původu Evropské unie. Dále zde sídlí výrobce náhražky kávy Kávoviny nebo pekárna Odkolek. Pivo se v Pardubicích vyrábělo již ve 14. století. Největší rozvoj nastal v 15. a 16. století za vlády Viléma z Pernštejna. V roce 1993 byl Pivovar Pardubice transformován na akciovou společnost a zprivatizován. Vyrábí pod značkou Pernštejn několik druhů piva a limonády; originální je 19° tmavé pivo Porter vlastní receptury. Je to malý nezávislý pivovar nepatřící k žádné skupině, vlastní ho několik osob z regionu; výstav je 57 tisíc hektolitrů. V letech 2006–10 se firma přejmenovala Pivovar Pernštejn a.s., ale kvůli expanzi mimo region to změnila na Pardubický pivovar a.s. == Doprava == === Městská hromadná doprava === Autobusová MHD vznikla roku 1950, první trolejbusy vyjely v roce 1952. Následoval poměrně prudký rozvoj (např. tratě na Jesničánky, Slovany, do Ohrazenic, Židova), v 70. letech ale nastala stagnace. Další nová trať na Polabiny byla otevřena až na začátku 80. let, v 90. letech a na počátku 21. století vyrostlo několik dalších úseků. Hlavní křižovatky jsou na Masarykově náměstí a před hlavním nádražím. Dopravní podnik města Pardubic obnovuje vozový park výhradně nízkopodlažními vozy. Velkokapacitní trolejbusy Škoda Solaris jsou pojmenovány po vítězích Velké Pardubické. Nové autobusy mají pohon na zemní plyn. Dopravní podnik ve svém areálu vystavěl stanici se zemním plynem otevřenou i veřejnosti. Dopravní podnik přepraví každoročně okolo 10 miliónů cestujících. Linky hromadné dopravy jezdí do Opočínku, Lánů na Důlku, Lázní Bohdaneč, Němčic, Sezemic, Spojila, Černé za Bory, Starého Mateřova a Dražkovic; plánuje se trolejbusová linka do Chrudimi a prodloužení trolejí do Černé za Bory a do Ohrazenic. Mluví se také o budoucím propojení Pardubic s Hradcem linkami MHD. Víkendové spoje linky 15 zajížděly i do Přelouče, které byly od 3. března 2013 zrušeny. === Železniční doprava === Pardubice jsou nejvýznamnějším železničním uzlem východních Čech. Leží 104 km od Prahy na koridorové trati Praha – Česká Třebová z Prahy na východ a vycházejí odtud další dvě tratě.Ve stanici Pardubice hlavní nádraží zastavuje mnoho mezinárodních vlaků EuroCity či Railjet do měst jako Berlín, Hamburk, Vídeň, Varšava, Bratislava, Žilina, Budapešť, dále expresy a vnitrostátní vlaky InterCity. Zastavují tu vlaky Českých drah i vlaky soukromých dopravců. Z pardubického hlavního nádraží jezdí do Kolína a Prahy, ale také na východ do Ústí nad Orlicí a České Třebové moderní příměstské soupravy CityElefant, a do nedalekého Hradce Králové a Jaroměře elektrické jednotky Českých drah RegioPanter. Od roku 2014 jezdí několikrát za den z Pardubic do Chrudimi a Hlinska také moderní motorové soupravy RegioShark. Na území města se nacházejí dvě železniční stanice: Jihozápadně od centra Pardubice hlavní nádraží s odbavovací budovou od architekta Karla Řepy z roku 1958 je jedna z nejvýznamnějších staveb poválečného funkcionalismu s prostornou odbavovací halou, hotelem a podzemním kinem (to již nefunguje a hotel je zčásti obsazen kancelářemi). České dráhy plánují rekonstrukci nádražní budovy ve spolupráci s investorem, spolu s rekonstrukcí přilehlého náměstí Jana Pernera. Nádraží má tři ostrovní nástupiště s průjezdnými kolejemi (6 nástupištních hran), jednostranné I. nástupiště u výpravní koleje s dalšími dvěma nástupištními hranami u kusých kolejí. II. až IV. nástupiště s přestupovým tunelem byly od roku 2005 modernizovány. Druhou stanicí je Pardubice-Rosice nad Labem na trati 031 do Hradce Králové, jejíž budova prošla opravou.Dále je na území města šest železničních zastávek: směrem na západ od hlavního nádraží Pardubice-Svítkov a Pardubice-Opočínek, na východ Pardubice-Pardubičky a Pardubice-Černá za Bory, na jih Pardubice závodiště a na sever Pardubice-Semtín. === Letecká doprava === Na jihozápadním okraji Pardubic se nachází vojenské a civilní mezinárodní letiště Pardubice. Vojenské zde vzniklo za první republiky, civilní v roce 1995. Rekordní počet cestujících zde byl odbaven v roce 2013, a to 184 000 lidí.V roce 2017 byl otevřen nový terminál s větší kapacitou a moderním zázemím, pojmenovaný dle pardubického průkopníka aviatiky Jana Kašpara. Zároveň byla zahájena pravidelná linka společnosti Ryanair do Londýna. Každoročně v létě se na letišti koná Aviatická pouť, která láká mnohé letecké nadšence. === Silniční doprava === Pardubice protíná silnice I/37 z Chrudimi, v úseku do Hradce Králové zmodernizovaná na čtyřproudovou rychlodráhu; na jihu Opatovic ji úsek budoucí dálnice D35 napojuje na dálnici D11 do Prahy, pro přímé spojení se však používá exit 68 po silnici I/36 na Chýšť Lázně Bohdaneč. Ta prochází širším centrem a pokračuje na severovýchod do Sezemic, Holic, Vysokého Mýta a Litomyšle. Pardubice jako průmyslové město generují velké množství silniční dopravy. Místní politici navázali na řešení silniční dopravy uvnitř Pardubic v dobách komunismu, obchvaty z jihovýchodu a severovýchodu se ale nečekají před rokem 2025. Nekvalitně navržený pravoúhlý systém dopravy vede veškerou dopravu včetně tranzitní v těsné blízkosti centra a tudíž mají Pardubice s dopravou velice často problémy. Nejvytíženější dopravní uzel, nadjezd a křižovatku u Parama, kde denně projede více než 25 tisíc aut, prochází rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací až ke křižovatce U Trojice, kde se plynule napojí na čtyřproudovou rychlodráhu do Hradce. Ve městě bude zaveden chytrý systém dopravního světelného značení, který bude řídit dopravu dle její hustoty a požadavků, aby šlo plynule projet centrem města, a informační tabule, které řidičům poradí, kudy nejrychleji projet městem, a budou informovat o případných dopravních omezeních. === Lodní doprava === V Pardubicích funguje nově opravená výletní loď Arnošt, plující po Labi proti proudu do Kunětic a dolů po proudu řeky do Srnojed. Město zaplatilo za opravu lodi několik milionů a loď funguje kromě vyhlídkových plaveb i jako součást městské hromadné dopravy na okraje Pardubic. V Pardubicích se také chystá nákladní lodní doprava po splavnění Labe a vybudování přístavu, které jsou v plánu ministerstva dopravy. Má ulehčit silniční dopravě a sloužit jako doplněk železniční dopravy. == Sport == === Velká Pardubická === Od roku 1874 se v Pardubicích každý podzim, druhou říjnovou neděli, koná slavná Velká pardubická. Jedná se o nejtěžší koňský dostih v Evropě a druhý nejtěžší na světě. Nejúspěšnějším účastníkem dostihu je žokej Josef Váňa s osmi vítězstvími v letech 1987–2011. V Pardubicích byla první závodní dráha vybudována v roce 1856. Díky snaze o nové a nezvyklé uspořádání překážek vznikla ojedinělá a obtížná závodní dráha. První Velká pardubická steeplechase se běžela 5. listopadu 1874 o 8000 zlatých. Na startu stálo 14 koní, zvítězil plnokrevný hřebec Fantome s anglickým žokejem Georgem Sayersem; dostih dokončilo pouhých 7 koní. Průběh dostihu a výsledek vzbudily ohlas nejen v Čechách. Od té doby se Velká běžela každý rok s výjimkou let 1876 a 1908 kvůli nepřízni počasí, světových válek a roku 1968 kvůli politickému napětí po sovětské invazi. Významný byl dostih v roce 1937, kdy jej proti převaze německých koní vyhrála s klisnou Normou hraběnka Lata Brandisová, až doposud jako jediná žena. Dráha měří 6900 metrů a má celkem 31 překážek, koně ji běží přibližně 9–10 minut. Startuje 15 až 20 koní s nejlepšími žokeji a žokejkami převážně z České republiky. Název Velká pardubická se vžil pro označení celého dostihového víkendu (hlavní program se koná v neděli, kdy se jede osm dostihů). Posledním dostihem je hlavním dostihem, vlastní Velká pardubická. Vozy pardubické MHD jsou pojmenovány po vítězných koních. V České republice jde o nejdelší tradici sportu, např. když se začala hrát fotbalová liga Československa, Velká pardubická již za sebou měla padesát ročníků. === Zlatá přilba města Pardubic === Zlatá přilba města Pardubic je každoroční závod motocyklů na ploché dráze ve Svítkově. Je to nejstarší plochodrážní závod na světě; poprvé se jela v roce 1929. Koná se první říjnovou neděli, týden před Velkou Pardubickou, a zahajuje tradiční týden městských slavností. Každoročně láká kvalitní jezdce z Polska, Německa, Dánska, Švédska, Rakouska, Nizozemska, Anglie, ale i Spojených států nebo Austrálie. Na závod dojíždí tisíce fanoušků, zejména Čechů, Němců, Dánů a Poláků. Trofej zhotovuje známý pardubický klenotník pan Lejhanec. === Hokej === V Pardubicích sídlí lední hokejový klub HC Dynamo Pardubice, hrající v ČSOB Pojišťovna ARENĚ, tedy sportovní hale, modernizované a rozšířené roku 2001. Pardubický hokejový tým patří dlouhodobě mezi nejlepší a nejúspěšnější týmy v Česku; třikrát vyhrál nejvyšší Československou hokejovou ligu (1973, 1987 a 1989), samostatnou českou extraligu v sezonách 2004/2005, 2009/2010 a 2011/2012. První zápas v tzv. "kanadském hokeji" se v Pardubicích hrál v roce 1913 na Matičním jezeře s Českou sportovní společností Praha a první klub LTC Pardubice vznikl roku 1923 a nikdy nesestoupil z nejvyšší československé a později české soutěže. V roce 2011 se zde konal historicky první extraligový zápas pod otevřeným nebem s týmem HC Kometa Brno. Pardubičtí fanoušci hokeje tvoří největší fandící skupinu lidí v Česku a zápasy v hale patří k nejnavštěvovanějším v zemi. Pardubice vychovaly spoustu nadějných hokejistů př: Dominik Hašek, Vladimír Martinec a další, kteří reprezentovali Československo a Českou republiku. === Basketbal === Z dalších klubů, hrajících nejvyšší národní soutěž, má v Pardubicích sídlo basketbalový klub BK Synthesia / JIP Pardubice, který hraje v nejvyšší českou soutěž v basketbalu mužů. Tým pravidelně hraje mezi nejlepšími pěti. Basketbal v Pardubicích má velkou tradici; skvělé výsledky dlouhodobě vykazuje mládež pod vedením Jana Procházky. V Pardubicích je Vrcholové sportovní centrum mládeže pod Českou basketbalovou federací. Za Pardubice hrál i Jiří Welsch, Lukáš Šindelář a další skvělí hráči basketbalové historie ČR. === Šachy === Každoročně od roku 1990 se v Pardubicích odehrává největší šachový turnaj na světě Czech Open. V turnaji se hrají mimo šachů také scrabble, bridž, poker, mariáš a mankala. Turnaj se skládá z pěti hlavních a dvaceti vedlejších turnajů. Záštitu nad festivalem v roce 2011 převzali prezident republiky Václav Klaus, hejtman Pardubického kraje Radko Martínek a primátorka Pardubic Štěpánka Fraňková. === Tenis: Pardubická juniorka === Mistrovství České republiky staršího dorostu v tenise, neoficiálně Pardubická juniorka (dříve také Dorostenecké mistrovství ČSSR v tenise), je tradiční juniorský turnaj pořádaný již od roku 1926 na kurtech klubu LTC Pardubice v polovině srpna. Jde o českou obdobu prestižního floridského Orange Bowlu. Mezi vítězi je řada pozdějších grandslamových šampiónů a dvě světové jedničky – Martina Navrátilová a Ivan Lendl. Vítězem se stal i olympijský vítěz mužské dvouhry z Letních olympijských her 1988 v Soulu, slovenský tenista Miloslav Mečíř. Pardubickou juniorku také vyhráli všichni čeští wimbledonští vítězové ve dvouhře Jan Kodeš, Jana Novotná a Petra Kvitová, jakož i dva poražení wimbledonští finalisté Ivan Lendl a Hana Mandlíková. Jaroslav Drobný zvítězil jako občan Egypta. Martina Navrátilová získala všechny singlové tituly jako hráčka Spojených států. === Fotbalová národní liga === Od sezóny 2012/2013 se do Pardubic po šesti letech vrátila druhá nejvyšší fotbalová liga (od roku 2013 nově pojmenovaná Fotbalová národní liga), kterou hraje tým FK Pardubice. Klub vznikl roku 2008 sloučením několika subjektů, v mnohém však navazuje na historii klubů, které působily v Pardubicích v předchozích letech či desetiletích. Spojily se kluby FK Junior (dorost a žáci), MFK Pardubice (přípravky) a Tesla Pardubice (oddíly dospělých), aby pod hlavičkou v roce 2006 vzniklé akciové společnosti Fotbal Pardubice a.s. vybudovaly silný tým s kvalitní mládežnickou základnou. FK Pardubice hraje domácí zápasy FNL na stadionu Pod Vinicí, jelikož starý Letní stadion za zimním stadionem přestal již požadavkům soutěže vyhovovat, mládež se většinou soustředí ve sportovním areálu Ohrazenice. Klub má dva týmy dospělých (FNL a krajský přebor), čtyři dorostenecké oddíly (oddíl FK Pardubice U-19 hraje 1. dorosteneckou ligu), šest žákovských celků a stejný počet přípravek. Strategií klubu je soustředit se na výchovu mládeže a využívat fotbalistů, kteří jsou buď přímo odchovanci, nebo pocházejí z východočeského regionu. A-tým FK Pardubice, který navazuje na družstvo dospělých Tesly Pardubice, postoupil po sezóně 2009/2010 z divize do ČFL a z ní po dvou sezónách do 2. ligy (FNL). == Školství == V Pardubicích sídlí Univerzita Pardubice, kterou tvoří sedm fakult a jeden vysokoškolský ústav a kde studuje asi deset tisíc studentů a studentek. V Pardubicích je také celkem 19 středních škol (např. Střední průmyslová škola chemická Pardubice), z toho dále 4 gymnázia: Gymnázium Dašická, Gymnázium Mozartova, Sportovní gymnázium a Anglické gymnázium. == Příroda == V Pardubicích se nachází mnoho parků a památných stromů. Mezi nejvýznamnější parky Pardubic patří Tyršovy sady a také park "Na Špici", vymezený soutokem řek Labe a Chrudimka, který byl v roce 2014 opraven. Na území města Pardubic se nachází čtyři maloplošná zvláště chráněná území: přírodní památka Labiště pod Opočínkem, přírodní památka Mělické labiště, přírodní památka Nemošická stráň a přírodní památka U Pohránovského rybníka a tři evropsky významné lokality (Dolní Chrudimka, Pardubice – zámek a U Pohránovského rybníka). Z hlediska ochrany přírody je významný tok obou hlavních řek, Chrudimky i Labe. === Památné stromy === V Pardubicích jsou dvě památné stromořadí (stromořadí 34 ks dubů podél Labe a stromořadí 22 ks dubů letních), jedna skupina (4 jerlíny) a 8 jednotlivých památných stromů. Výběr památných stromů: Památné jerlíny japonské na Wernerově nábřeží Památné duby u sídliště Závodu míru v Pardubicích Stromořadí 22 ks dubů letních na sídlišti Závodu míru v Pardubicích == Kultura a umění == V Pardubicích jsou čtyři divadla: největší a nejstarší Východočeské divadlo (budova z roku 1909), dále Divadlo Exil, Divadlo 29 a Loutkové divadlo Radost DK Dukla. Působí zde profesionální Komorní filharmonie Pardubice, soubor Barocco sempre giovane či amatérský Pardubický komorní orchestr. Sborovému zpěvu se věnují Vysokoškolský umělecký soubor Pardubice, Pardubický dětský sbor, komorní sbor ORFEUS, Continuo, IUVENTUS CANTANS, Chlapecký sbor BONIFANTES či smíšený sbor Spojené sbory Pernštýn – Ludmila – Suk. V Pardubicích působily či působí hudební skupiny: trampská Stopa, folková Pouta (nástupce zaniklé skupiny Poupata), folkový Marien či pop punková Vypsaná fiXa. Lidové tradice udržují folklorní soubory Lipka Pardubice a Baldrián. V Pardubicích je více než 10 galerií, především Východočeská galerie v Pardubicích (na zámku a v domě u Jonáše). Působí zde Krajská knihovna Pardubice (od roku 1960 do vzniku kraje Okresní knihovna) a knihovna Univerzity Pardubice. V zámku sídlí Východočeské muzeum, vysílá odsud Český rozhlas Pardubice. Na sídlišti Dukla funguje od roku 1992 Hvězdárna barona Artura Krause. === Významné události === Pernštýnská noc – městské slavnosti (červen) Festival smíchu – divadelní festival v VČ Divadlo Pardubice (únor) Komorní filharmonie Pardubice a Barocco sempre giovane – abonentní cykly koncertů klasické hudby Mezinárodní hudební festival Le Quattro Stagioni Mezinárodního festival dětských a mládežnických pěveckých sborů Mezinárodní festival akademických sborů IFAS Mezinárodní folklorní festival Podzimní folklorní slavnosti (září)+ Retroměstečko: je setkání spolků, muzeí a jednotlivců v oborech hasičské, historické, veteránské, vojenské a branně-bezpečnostní techniky se statickými a dynamickými ukázkami, koná se zpravidla na přelomu září a října (tzv. Plavení na Labi v pátek odpoledne, sobota a neděle hlavní program). === Hudební kluby === V Pardubicích působí i několik hudebních klubů s více, či méně pravidelnou produkcí. Rockové kluby Žlutý pes a Ponorka, spolu s Divadlem 29 zaměřující se na alternativní scénu jsou tradičními místy, kam jít v Pardubicích za hudbou. V centru Pardubic je i množství barů, mezi něž patří např. podniky Patapuf, nebo Prostě bar pro střední generaci. V rozšířeném centru je možno navštívit Music Hall Hobe s pestrou dramaturgií koncertů, nebo polabinský Klec Music Club a Dýdy Baba u univerzitních kolejí, které jsou navštěvovány mladšími posluchači. === Filmová natáčení === V Pardubicích se natáčely např. filmy Spalovač mrtvol (1968, objevuje se zejména pardubické krematorium), Dívka na koštěti (1971) nebo Operace Silver A (2007). Také zde byla natočena televizní série Ďáblova lest (2009) a její pokračování Ztracená brána (2012). === Kulturní památky === Národní kulturní památky: Pardubický zámek s opevněním Pietní území Zámeček Pardubické krematorium Winternitzovy automatické mlýnyVybrané kulturní památky v Pardubicích: Městský dům č. p. 49 Dům U Jonáše Wenerův dům Kostel Zvěstování Panny Marie Kostel svatého Bartoloměje Zelená brána Městské divadlo Průmyslové muzeum Grandhotel a okresní dům Kostel svatého Jana Křtitele Nový židovský hřbitov Machoňova pasáž Železniční stanice Pardubice Kostel Panny Marie Bolestné Počápelský vodní kanál Kamenná vila Vila Viktora Kříže Okresní soud === Architekti, umělci v Pardubicích === == Významní rodáci == Roderich Bass (1873–1933), klavírista a hudební skladatel František Bíbl (1880–1932), spisovatel, překladatel John Bok (* 1945), politický aktivista Oskar Brázda (1887–1977), malíř a sochař Jan Bulis (* 1978), hokejista Jiří Crha (* 1950), hokejový brankář František Černý (1861–1940), umělec, hudební skladatel Jan Vincenc Diviš (1848–1923), vynálezce, básník, spisovatel Ivan Exner (* 1960), malíř Smil Flaška z Pardubic (1350–1403), šlechtic, spisovatel, satirik Marie Gebauerová (1869–1928), spisovatelka Jaroslav Grus (1891–1983), malíř Jiří Gruša (1938–2011), spisovatel, prozaik, politik Petr Haničinec (1930–2007), herec Dominik Hašek (* 1965), hokejový brankář Martin Hašek (* 1969), fotbalista Aleš Hemský (* 1983), hokejista Jiljí Vratislav Jahn (1838–1902), chemik, spisovatel, politik Otakar Janecký (* 1960), hokejista Ota Janeček (1919–1996), malíř, grafik, ilustrátor, zasloužilý umělec Vincenc Jarolímek (1846–1921), matematik Petr Kabeš (1941–2005), básník Jan Kašpar (1883–1927), letecký konstruktér a pilot Ivana Korolová (* 1988), herečka Artur Kraus (1854–1930), astronom, podnikatel František Lexa (1876–1960), epytolog Emil Artur Longen (1885–1936), dramatik, herec, scenárista Karel Emanuel Macan (1858–1925), hudební skladatel, esperantista Tomáš Martinec (* 1976), hokejista Vilém Mathesius (1882–1945), lingvista, spisovatel Tereza Maxová (* 1971), modelka Vladimír Nadrchal (* 1938), hokejista Bohuslav Ondráček (1932–1998), hudební skladatel, dramaturg a producent Josef Pírka (1861–1942), c. k. dvorní fotograf, průkopník sportovní fotografie Jiří Pištora (1932–1970), básník Vladimír Popelka (*1932), hudební skladatel, dirigent a aranžér Stanislav Prýl (1942–2015), hokejista Jan Přeučil (* 1937), herec Daniel Rákos (* 1987), hokejista František Schwarz (1840–1906), politik, novinář Jan Starý (* 1986), hokejista Petr Sýkora (* 1978), hokejista Jiří Šejba (* 1962), hokejista Alois Švehlík (* 1939), herec Hanuš Thein (1904–1974), zpěvák, pedagog, režisér Jiří Toman (1924–1972), fotograf, ilustrátor Otakar Trnka (1871–1919), inženýr, politik Bratranci Veverkové (1770–1849), vynálezci Božena Vikova-Kunětická (1862–1934), politička, spisovatelka Vladimír Vokolek (1913–1988), básník, prozaik, esejista Jolana Voldánová (* 1969), moderátorka František Vyčichlo (1905–1958), matematik, pedagog Julián Záhorovský (* 1984), zpěvák == Partnerská města == Doetinchem, Nizozemsko Merano, Itálie Rosignano Marittimo, Itálie Pernik, Bulharsko Schönebeck, Německo Selb, Německo Skellefteå, Švédsko === Spřátelená města === Jerez de la Frontera, Španělsko Golega, Portugalsko East Lothian, Spojené království Weregem, Belgie Sežana, Slovinsko Vysoké Tatry, Slovensko == Odkazy == === Reference === === Literatura === Letem českým světem, Půl tisíce fotografických pohledů z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Tištěno v Knihtiskárně Jos. R. Vilímka v Praze, dokončeno 1. 11. 1898 FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 1992. 200 s. ISBN 80-900895-1-8. Boháč, Z.: Patrocinia v Čechách v době předhusitské a barokní, in: Pražské arcibiskupství 1344–1994, Praha 1994, str. 164–179 Diviš J., O starých památkách uměleckých a historických děkanského chrámu Sv. Bartoloměje, Pardubice 1908 Hlobil I., Petrů E.: Humanismus a raná renesance na Moravě, Praha 1992 Hoferica J., Historie chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích se zaměřením na mobiliář a s přihlédnutím k novým objevům, Pardubice 1996, nepublik. práce Hrubý V., Umění baroka a klasicismu v Pardubicích, nepub. text pro Dějiny Pardubic II. 1990 Ježek M., Výzkum v pardubickém chrámu sv. Bartoloměje, in: Zpravodaj muzea v Hradci Králové 21, 1995 Blanka Langerová, The Pardubice Region – Pardubický kraj – Bezirk Pardubice, 2004, ISBN 80-86408-12-4 Štěpán Bartoš, Pavel Panoch: Karel Řepa – pardubický architekt ve věku nejistot, Helios, 2003, ISBN 80-85211-15-7 (česky) Pavel Panoch, Zdeněk Lukeš: Slavné vily Pardubického kraje, Foibos, 2009, ISBN 978-80-87073-12-4 Josef Sakař: Dějiny Pardubic nad Labem. 5 dílů, Pardubice : nákladem města Pardubice, 1920-1935. Dostupné online. === Související články === Hradubice === Externí odkazy === Galerie Pardubice ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Pardubice ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Pardubice ve Wikislovníku Encyklopedické heslo Pardubice v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Územně identifikační registr ČR. Obec Pardubice v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. Oficiální stránky Infocentrum Pardubice | LOCATION | LOCATION |
010851 | ... magnetický dipólový moment 0,2×1018 Tm3. Je tedy 27krát větší než je magnetický dipólový moment Země. Magnetické pole způsobuje i polární zář v oblasti pólů, která byla pozorována. Předpokládá se, že magnetosféra sahá do podobné vzdálenosti jako u Uranu. Neptun je velmi daleko od Slunce, a proto na jednotku plochy dostává 900krát méně sluneční energie než Země. Zajímavostí však je, že vyzařuje 2,7krát více energie, než přijímá. V současnosti zdroj této vnitřní vyzařované energie není známý. Vyzařovaná energie však vysvětluje existenci bouřlivých procesů v atmosféře Neptunu. Neptun obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 4 498 252 900 km.... | Vyzařuje Neptun více energie, než kolik přijímá od Slunce? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Neptun_(planeta) | [
"ano"
] | 368 | 435 | Zajímavostí však je, že vyzařuje 2,7krát více energie, než přijímá. | [] | Neptun je osmá a od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy; řadí se mezi plynné obry. S rovníkovým průměrem okolo 50 000 km spadá mezi menší plynné obry sluneční soustavy. Podobně jako u ostatních plynných obrů je možno přímo pozorovat pouze svrchní vrstvy atmosféry, ve kterých je vidět několik velkých temných skvrn, připomínajících skvrny v atmosféře Jupiteru. Neptun má charakteristicky modrou barvu, která je zapříčiněna mj. přítomností většího množství metanu v atmosféře. Planeta Neptun je značně podobná Uranu, obě planety mají rozdílné složení než další plynní obři sluneční soustavy Jupiter a Saturn. Uran a Neptun jsou proto někdy vyčleňováni do zvláštní kategorie jako tzv. "ledoví obři". Atmosféra Neptunu je složena převážně z vodíku a hélia s větším podílem vody, čpavku a metanu. Vnitřní stavba planety je spíše kamenitá a navíc obohacená vodním ledem. Planeta byla objevena v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem jako vůbec jediná na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles. Následně planeta dostala své jméno podle římského boha moří Neptuna. Předpokládá se, že Neptun vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece a teorii gravitačního kolapsu. Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice a posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických (kamenných) planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti. Teorie gravitačního kolapsu naopak předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan Boss z Carnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě planety Neptun trval jen několik století. V poslední době existují názory popírající tyto teorie vzniku. Argumentuje se, že Neptun a Uran nemohly vzniknout v takovéto vzdálenosti od Slunce, jelikož protoplanetární disk v této oblasti nemohl být dostatečně hustý na akreci takto velkých těles, jak naznačují současné modely. Případným vysvětlením by mohla být lokální nestabilita v protoplanetárním disku. Alternativní hypotéza předpokládá, že planeta vznikla blíže Slunci, kde byla hustota meziplanetární látky větší a až časem došlo k planetární migraci na současnou oběžnou dráhu. Hypotéza migrace je v současnosti mezi planetology favorizována, jelikož umožňuje lépe vysvětlit malé objekty za drahou Neptunu. Vznik velkých Neptunových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jakým vznikaly kamenné planety. Jelikož je však Neptun od Slunce velmi vzdálen, v žádné z fází vzniku měsíců nevystoupila teplota na vysoké hodnoty jako v případě okolí Jupitera. Vlivem nízkých teplot tak nedošlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety. Neptun je svým vzhledem, velikostí i hmotností velmi podobný Uranu. S hmotností 1,0243×1026 kg je Neptun těleso nacházející se mezi hmotností Země a většími plynnými obry. V porovnání se Zemí je Neptun sedmnáctkrát hmotnější, ale zároveň jeho hmotnost dosahuje pouze 1/19 hmotnosti Jupitera. Poloměr rovníku Neptunu je 24 764 km - čtyřikrát větší než Země. Jelikož je Uran a Neptun podobného složení tvořeného částečně ledem, občas se vyčleňují ze skupiny plynných obrů do skupiny tzv. ledových obrů. I přes to, že Neptun je mnohem dále od Slunce než Uran, je teplota povrchu o něco málo vyšší a dosahuje - °C. Složení Neptunu je nejspíše velice podobné složení Uranu, a planeta je tedy složena převážně z ledu, kamení s obsahem okolo 15 % vodíku a menšího množství hélia. Předpokládá se, že oblast jádra zabírá přibližně dvě třetiny poloměru planety a že je složena z kamenného jádra ve středu, ledu a tekutého čpavku s metanem. Kamenné jádro je asi složeninou železa, niklu a silikátů. Hmotnost jádra se odhaduje na 1,2 hmotnosti Země, teploty a tlak se zde pohybují okolo 5130 K respektive 7 Mbar. Nad tímto velkým jádrem se nachází třetina planety v podobě pláště tvořená nejspíše směsicí horkých plynů vodíku, hélia, vody a metanu, který způsobuje i charakteristickou modrou barvu planety. Při odrazu světla od planety metan nejvíce rozptyluje modré paprsky a naopak absorbuje červenou část spektra. Předpokládá se, že plášť by mohl dosahovat desetinásobku až patnáctinásobku hmotnosti Země. Měření za pomoci mikrovlnného záření naznačují, že teplota na Neptunu (jako u ostatních planet) roste s hloubkou. Před měřením sondy Voyager 2 se předpokládalo, že teplota Neptunu bude přibližně - °C, ale sonda naměřila - °C. Tento rozdíl v naměřených hodnotách naznačuje, že Neptun má podobně jako Jupiter a Saturn vnitřní zdroj energie. V plášti, kde se nachází přehřátý plyn, je teplota v rozmezí 1730 až 4730 °C. Modely naznačují, že by se v hloubce okolo 7000 km mohly nacházet podmínky, které by umožňovaly vznik diamantů z metanu. Vzniklé diamanty by pak padaly k jádru planety. Atmosféra Neptunu má zelenomodrou barvu, zabírá nejspíše 5 až 10 % celkové hmotnosti planety a rozkládá se do hloubky 10 až 20 % planetárního poloměru. Je o mnoho bouřlivější, proměnlivější než atmosféra Uranu. V horních vrstvách je složena převážně z vodíku (80 %) a hélia (19 %). Mraky různé výšky jsou v ní unášeny rychlostí více než 1000 km/h (v okolí Velké tmavé skvrny až 2000 km/h - jde o nejvyšší zjištěnou rychlost ve sluneční soustavě). Většina větrů, které na planetě vanou, se pohybuje západním směrem souběžně s rovníkem, a tedy proti rotaci planety. Jsou soustředěny do pásů podobně jako v atmosféře Jupiteru a mají průměrnou dobu oběhu 19 hodin. Jelikož doba rotace planety je 16 hodin, atmosféra planety rotuje rychleji než samotná planeta. Zajímavým jevem byla v době průletu sondy Voyager 2 Velká tmavá skvrna na jižní polokouli, široká jako Země (či jako polovina známé Velké rudé skvrny na Jupiteru). Nejspíš to byl obrovský vír, otáčející se rychlostí více než 600 km/h, ale existují i hypotézy, že se jednalo o obrovskou bublinu vystupující z hlubších částí planety. Větry pohybovaly skvrnou na západ rychlostí okolo 1080 km/h. Opětovné pozorování Neptunu v roce 1994 Hubbleovým vesmírným dalekohledu ukázalo, že Velká tmavá skvrna zmizela či byla překryta dalšími útvary v atmosféře. Vyjma Velké temné skvrny byla v atmosféře pozorována i tzv. Malá temná skvrna. V největší výšce obrovskou rychlostí prolétají malé jasné obláčky, o kterých se soudí, že jsou tvořeny ledovými krystaly metanu. Vyjma skvrn byly během průletu sondy Voyager 2 objeveny i dlouhé světlé mraky v horní části atmosféry planety, které se pohybovaly kolem planety každých 16 hodin. Vžilo se pro ně označení "skútr". V atmosféře planety byly pozorovány i mraky nápadně připomínající pozemské cirry. Předpokládá se, že by tato mračna mohla být spíše než vodním ledem tvořena krystalky metanu, který v atmosféře tvoří 2,5 až 3 %. Šest let pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu naznačují, že v atmosféře planety dochází ke střídání ročních období podobně jako na Zemi. Dle snímků dochází na jižní polokouli k výraznému nárůstu odraženého světla, což je vysvětlováno právě změnou roční doby. Od roku 1996 docházelo k roku 2002 postupně k nárůstu světlosti jižní části planety, které bylo způsobováno nárůstem množství světlejších mraků v této oblasti, což podpořilo předchozí pozorování prováděné od roku 1980 na půdě Lowellovy observatoře v Arizoně. Předpokládá se, že podobně jako na Zemi, i na Neptunu panují čtyři roční období, které se budou projevovat teplejším létem a studenou zimou s postupným přechodem přes jaro a podzim. Na základě doby oběhu planety okolo Slunce, která je přibližně 165 let, je patrné, že délka ročních období na Neptunu bude dosahovat okolo 40 let pro jednotlivou periodu. Pro definitivní potvrzení teorie o ročních obdobích bude potřeba pokračovat s pozorováními přibližně dalších 20 let (údaj k roku 2005), po které by mělo docházet neustále ke zvyšování jasu jižních oblastí planety. Teorii o střídání ročních období podporuje skutečnost, že rotační osa planety je skloněná o 29°, v případě Země je to 23,5°. Sonda Voyager 2 během průletu detekovala i magnetické pole, které je, podobně jako Uranovo dipólové magnetické pole, podivně orientované. Sklon osy je 47° vzhledem k rotační ose a osa je posunutá od středu o 0,55 poloměru planety (přibližně o 13 000 km). Předpokládá se, že vznik magnetického pole je spojen s pohybem vodivého materiálu (nejspíše vody) ve středních vrstvách planety. Jelikož je magnetické pole stejně podivně orientované i u Uranu, vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o obecnou vlastnost ledových obrů. Hodnota magnetického pole na rovníku planety dosahuje 14 μ a magnetický dipólový moment 0,2×1018 Tm3. Je tedy 27krát větší než je magnetický dipólový moment Země. Magnetické pole způsobuje i polární zář v oblasti pólů, která byla pozorována. Předpokládá se, že magnetosféra sahá do podobné vzdálenosti jako u Uranu. Neptun je velmi daleko od Slunce, a proto na jednotku plochy dostává 900krát méně sluneční energie než Země. Zajímavostí však je, že vyzařuje 2,7krát více energie, než přijímá. V současnosti zdroj této vnitřní vyzařované energie není známý. Vyzařovaná energie však vysvětluje existenci bouřlivých procesů v atmosféře Neptunu. Neptun obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 4 498 252 900 km. Planeta se přibližuje ke Slunci nejvíce na 4 459 631 496 km a vzdaluje na 4 536 874 325 km. Vlivem velké excentricity dráhy Pluta se Neptun může dočasně ocitnout dál od Slunce než Pluto. Když se Pluto počítalo za planetu, docházelo tak k tomu, že se Neptun v takových dobách dostával na devátou pozici v pořadí planet podle vzdálenosti. Okolo Slunce Neptun oběhne jednou za 165 let a kolem své osy se otočí za 16 hodin a 7 minut. Podrobnější informace naleznete v článku Neptunovi trojáni. Podobně jako v případě Jupiteru byla i v libračních bodech Neptunu objevena tělesa, která sdílejí stejnou oběžnou dráhu jako planeta Neptun. Tento objev z roku 2003 přispěl k poznatku, že tito takzvaní trojáni se vyskytují i u dalších planet sluneční soustavy, a ne pouze v okolí Jupiteru, což se ostatně již déle před samotným pozorováním těchto těles u Neptunu předpokládalo. V květnu 2008 bylo známo celkem 6 trojánů kopírujících oběžnou dráhu Neptunu, které se nacházejí kolem čtvrtého libračního bodu L4 ležícího před samotnou planetou v úhlu 60°. Podrobnější informace naleznete v článku Prstence Neptunu. Existence prstenců okolo planety byla známa již od 60. let 20. století, definitivně je ale potvrdila až sonda Voyager 2, která pomohla objevit tři prstence okolo Neptunu, později byly objeveny další dva prstence. K roku 2009 je známo celkem pět prstenců: Galle, Le Verrier, Lassell, Arago a prstenec Adams. Jsou velmi nevýrazné a tenké a podobně jako u Jupiteru a Saturnu jsou značně tmavé. Jejich složení je neznámé. Nejvzdálenější a nejvýznamnější z nich prstenec Adams je zvláštní tím, že tvoří asi tři výraznější oblouky, poblíž kterých je nejvíc hmoty. Tato zhuštění mají i vlastní pojmenování: Volnost, Rovnost a Bratrství. Po prstenci Adams následuje bezejmenný prstenec se stejnou oběžnou drahou, jako má měsíc Galatea. Za ním je prstenec Leverrier s vnějším protažením v podobě Lassella a Arga a nejblíže k planetě se nachází tenký, ale široký prstenec Galle. Podrobnější informace naleznete v článku Měsíce Neptunu. V současné době známe 14 měsíců Neptunu. Největší z nich je Triton, který byl objeven jen 17 dní po objevu vlastní planety. Je to nejchladnější těleso pozorované ve sluneční soustavě. Teplota jeho povrchu je - °C (45 K). Kromě Tritonu a dalšího původně známého měsíce Nereida objevila dalších šest měsíců americká sonda Voyager 2 při průletu kolem Neptunu v průběhu roku 1989. Dalších 5 měsíců bylo objeveno v letech 2002 a 2003. Poslední, v pořadí 14. měsíc S/2004 N 1 byl objeven pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu v roce 2013. Předpokládá se, že některé měsíce Neptunu, např. Triton, jsou tělesa, která původně vznikla v jiné části sluneční soustavy, jako nejpravděpodobnější se jeví oblast Kuiperova pásu. Tato tělesa byla později zachycena Neptunem do gravitační pasti, čemuž napovídá například retrográdní rotace měsíce Tritonu. Společně se zachycením Tritonu došlo nejspíše ke vzniku vnitřních měsíců. Přílet Tritonu do soustavy mohl způsobit narušení oběžných drah ostatních těles, jelikož se Triton stal největším měsícem v soustavě Neptunu, což způsobilo pozdější vzájemné srážky menších těles, jejich rozpady a spojování vedoucí k celkové přeměně vnitřních měsíců. Jako první opakovaně pozoroval Neptun svým nedlouho předtím zkonstruovaným dalekohledem italský fyzik Galileo Galilei na přelomu let 1612 a 1613. Planetu, která se tehdy při pohledu ze Země nacházela v blízkosti Jupiteru, však mylně považoval za hvězdu a náznakům jejího (ve dnech pozorování obzvlášť slabého) pohybu nevěnoval další pozornost. Počátkem 19. století francouzský astronom Alexis Bouvard publikoval podrobné tabulky poloh tří tehdy známých obřích planet. Ukázalo se, že v případě planety Uranu se nová pozorování s tabulkovými propočty znatelně rozcházejí. Bouvard po dalším pečlivém zkoumání těchto nepravidelností v pohybu Uranu vyslovil hypotézu, že pozorované odchylky mají svůj původ v gravitačním působení další, dosud neznámé planety. V letech 1843 až 1846 přibližnou polohu předpokládaného tělesa nezávisle na sobě vypočítali francouzský astronom Urbain Le Verrier a anglický astronom John Couch Adams. Zatímco Adamsovy výpočty byly známy jen úzkému kruhu britských astronomů, kteří potají vyvíjeli horečné úsilí o nalezení planety, Le Verrier své postupně zpřesňované výpočty zveřejňoval, ale coby astronom-matematik nenacházel nikoho z francouzských pozorovatelů, kdo by byl ochoten prověření jeho díla věnovat čas. Nakonec se Le Verrier obrátil dopisem na astronoma Johanna Gottfrieda Galleho z berlínské hvězdárny. Psaní dorazilo do Berlína 23. září 1846. Galle a jeho asistent Heinrich Louis d'Arrest nemarnili čas a ještě téhož večera se podle Le Verrierových doporučení pustili do pozorování. Ani ne po hodině se jim necelý stupeň od předpovězené polohy podařilo nalézt "hvězdu", která na jejich čerstvé mapě hvězdné oblohy v těchto místech nebyla zakreslena. Když následující noci opakované pozorování podezřelého objektu potvrdilo zřetelnou změnu jeho polohy, nebylo již pochyb, že byla objevena osmá planeta sluneční soustavy. Souběžná snaha britských astronomů vyšla naprázdno, zejména kvůli velkému rozptylu Adamsových výpočtů, které je postupem času spíše sváděly ze stopy (Adamsovy výsledky v době objevu planety udávaly polohu o 12 stupňů mimo), svou roli také sehrály neuspokojivé britské hvězdné mapy. Na konci 20. století astronomové začali získávat o Neptunu značné množství informací pomocí speciálních teleskopů umístěných na orbitální dráze kolem Země, ale také z obrovských teleskopů přímo na Zemi. Snímky z 80. let nepřinášely možnost detailnějších pozorování kvůli rušivému efektu zemské atmosféry. V 90. letech se začal využívat systém adaptivní optiky, který znamenal revoluci v pozorování vzdálených objektů a vedl k tomu, že dnešní snímky jsou kvalitnější než snímky zasílané prostřednictvím teleskopů na oběžné dráze a značně se přibližují kvalitě snímků pořízených sondou Voyager 2. Neptun byl detailně sledován Hubbleovým vesmírným dalekohledem ve druhé polovině 90. let 20. století. Pozorování mimo rušivé vlivy pozemské atmosféry probíhala po dobu šesti let, což umožnilo pořídit sérii snímků, které ukazují dynamické změny v atmosféře planety po dobu 16 hodin sledování. Na základě snímků mohla být vytvořena animace jevů v atmosféře pomáhající vědcům sledovat pohyby mračen v horních částech atmosféry či sledovat silný jet stream v oblasti rovníku. Současně pomohl po šestiletém sledování objevit sezónní změny v atmosféře a umožnil vznik hypotézy o střídání ročních období (planeta byla snímkována v letech 1996, 1998 a 2002). Kromě Hubbleova dalekohledu byl použit pro podpůrná měření i Spitzerův vesmírný dalekohled sledující vesmír v infračerveném spektru. Související informace naleznete také v článku Voyager 2. Za celou dobu kosmických letů byl Neptun pro svoji velkou vzdálenost od Slunce zkoumán pouze jedinou planetární sondou, jíž byl americký Voyager 2, který v roce 1989 prolétl okolo planety. Nejbližší přiblížení k Neptunu nastalo 25. srpna 1989, ale sonda pozorovala planetu od června do října. Protože to byla poslední velká planeta, kterou mohl Voyager 2 zkoumat, bylo rozhodnuto prolétnout blízko severního pólu planety (ve vzdálenosti 5000 km nad pólem) a pak i kolem měsíce Triton (ve vzdálenosti 40 000 km). Během průletu kolem Neptunu sonda objevila Velkou tmavou skvrnu, již však Hubbleův vesmírný dalekohled později nenalezl, což vedlo k názoru, že skvrna již zmizela a že se podobně jako u Jupiteru jednalo o atmosférickou poruchu. Původně se předpokládalo, že se jedná o obrovské mračno. Později se usoudilo, že se jednalo o mezeru v oblačnosti Neptunu, která umožňovala spatřit nižší vrstvy atmosféry planety. V oblasti pólu sonda pozorovala polární záři. Během průletu kolem planety sonda odeslala k Zemi okolo 10 000 fotografií. Sonda pomohla změřit velikost planety, rychlost rotace atmosféry a objevila magnetické pole planety. Současně potvrdila existenci Neptunových prstenců a objevila šest nových měsíců. Do roku 2009 nebyla oficiálně schválena žádná další mise k Neptunu či některému z měsíců planety. Existuje řada studií a inženýrských návrhů, jak by sonda měla vypadat, ale žádný z nich ještě nebyl schválen či definitivně odsouhlasen. Koncepty předpokládají například atmosférickou sondu pro studium atmosféry planety, která oproti Jupiteru a Saturnu bude zřejmě bližší původní mlhovině, ze které vznikla sluneční soustava. Některé odhady z roku 2004 hovoří o startu sondy mezi roky 2016 až 2018 s příletem k planetě v roce 2035. Pro úspěšné vyslání sondy je potřeba taktéž vyvinout jiný druh napájení sondy, než se zpravidla používá. Pro přílišnou vzdálenost od Slunce nebude možné u Neptunu používat fotovoltaické panely, ale energii bude potřeba získávat radioaktivním rozpadem prvků v radioizotopovém generátoru. Novější plány počítají s vysláním sondy mezi lety 2015 až 2020, kdy bude možné využít gravitační prak Jupiteru a Saturnu pro urychlení letu a příletu sondy k planetě ke konci 20. let 21. století. V současnosti nejsou známé podrobnější informace o takové sondě, o jejím vybavení a ani vzhledu. K roku 2009 se vědecká komunita soustředila na sestavení úkolů, které by sonda měla vykonat, aby přinesla nové poznatky o planetě či o jejím měsíci Tritonovi. Neptun není možné spatřit pouhým okem. Pro pozorování stačí obyčejný triedr, ale pokud pozorovatel chce vidět více než malou tečku, je potřeba použít větší dalekohled. Pro pozorování modrozeleného disku se doporučuje použít dalekohled s minimálně 25 až 30 centimetrů velkým zrcadlem. V době oposice je zdánlivá hvězdná velikost Neptunu 7,8m a úhlový průměr 2,4".. Až do roku 2010 se bude Neptun nacházet v souhvězdí Kozoroha a jelikož se Neptun nachází v opozici v polovině září, jsou nejlepší měsíce pro pozorování mezi červencem a listopadem. Pro zjištění polohy planety je nejvhodnější použít některý z celé řady softwarů (např. Stellarium), který ke konkrétnímu datu přesně určí pozici planety. Název planety je odvozen od starořímského boha Neptuna, který byl synem Saturna a Opina, představujícího původně boha toků a později jako boha moří, oceánů, koní a jezdeckých závodů. Neptun byl ve starověkém Římě později ztotožněn s řeckým Poseidónem, čímž došlo i k výměně manželek z bohyně Salacie na Amfitrité. Symbolem pro planetu se stal trojzubec. Krátce po objevení Neptunu se planeta nazývala více názvy. Nejprve se o ní mluvilo jako o "planetě za Uranem" a nebo jako o "Le Verrierově planetě". První pokus o definitivní pojmenování planety vzešel od Galleho, který propagoval jméno Janus. V Anglii začal Challis používat jméno Okeanos. Jelikož měl objevitel právo pojmenovat nově objevenou planetu, Le Verrier rychle rozhodl, že nově objevená planeta ponese jméno Neptun a nepravdivě prohlásil, že název byl oficiálně schválen francouzským úřadem Bureau des Longitudes. V říjnu se objevila snaha pojmenovat planetu zpět po Le Verrierovi, což se setkalo mimo Francii se značným odporem. Záměr byl přejmenovat Uran na "Herschel" dle jejího objevitele sira Williama Herschela a pro Neptun používat název "Leverrier". Německý astronom Struve 29. prosince 1846 v Petrohradě prosazoval název Neptun, který byl pak rychle přijat jako oficiální název, čímž byla zachována tradice, že planety jsou pojmenovávány po mytologických postavách z římské mytologie. Planeta Neptun nemá v klasické astrologii žádný význam, jelikož byla objevena až v novověku, starým národům nebyla její existence známa. Řada moderních astrologů však s planetou Neptun pracuje. Podobně jako v případě Uranu, i zde hovoří o "transpersonální" planetě, jejíž vliv je spojován i s celospolečenskými a dlouhodobými procesy. Překročení hranic jednotlivce (nebo jejich znejistění) je v moderní astrologii základním významem Neptunu, a to s kladným i záporným znaménkem. Do témat spojených s touto planetou tak patří např. nevědomí a hypnóza, iluze, podvody, drogy, ale také romantismus, sociální cítění, náboženské vytržení, touha po překonání vlastního Já, transcendenci a spáse. Z věcí prozaičtějších spadají pod Neptunův patronát třeba i módní trendy nebo Internet. Někteří moderní astrologové učinili pokus včlenit Neptun i do tradičního systému "vládců znamení" a přiřadili mu vládu nad znamením Ryb, jež však v tradiční astrologii patří Jupiteru. Neptun se vyskytl v celé řadě sci-fi filmů a knih. Poprvé se v literatuře vyskytl v roce 1889, kdy se objevil jako neobyvatelná ledová planeta v díle Spirito gentil. V roce 1930 napsal Olaf Stepledon epický román Last and First Men: A Story of the Near and Far Future, ve kterém vystupoval Neptun jako domov vyspělé lidské rasy budoucnosti. V 40. a 50. letech 20. století se objevoval jako planeta s globálním oceánem v příbězích Kapitána budoucnosti. V 60. letech vyšel román Nearly Neptune od Hugha Walterse, která pojednává o prvním pilotovaném letu k Neptunu, jenž však skončí neúspěchem poté, co oheň zničí systémy podpory života na palubě lodi. Ve filmu se objevil Neptun například ve sci-fi hororu Horizont události, líčící příběh ztracené lodi za drahou Neptunu a záchranné mise. Vyjma planety samotné se objevují v umění i její měsíce. Například americký autor Larry Niven ve svém díle Prstenec situoval na měsíc Nereida základnu mimozemské rasy známé jako Outsider. | VERB_PHRASE | YES_NO |
011937 | ... Ve správním systému Čínské republiky je hlavním městem okresu Tchaj-čung. Rozkládá se na ploše 41,18 km2 a má 164 071 obyvatel (březen 2007). Feng-jüan je znám svými potravinovými obchůdky, které se nacházejí východně od chrámu Ma-cu (媽; známý také jako Východní chrám – 廟), a spoustou pekáren, které jsou situovány podél hlavní ulice Čung-čeng (中). Nejznámějším výrobkem je ananasový koláč Feng-li-su (鳳). == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Feng-jüan ve Wikimedia Commons Oficiální stránky města Feng-jüan | Co je nejznámejším výrobkem Feng-jüan? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Feng-j%C3%BCan | [
"ananasový koláč"
] | 354 | 410 | Nejznámějším výrobkem je ananasový koláč Feng-li-su (鳳). | [
{
"start": 379,
"end": 394,
"text": "ananasový koláč"
}
] | Feng-jüan (tradiční znaky: 豐; zjednodušené znaky 丰; tongyong pinyin: Fongyuán; hanyu pinyin: Fē; český překlad: bohatá rovina) je město v Čínské republice, leží v centrální části ostrova Tchaj-wan. Ve správním systému Čínské republiky je hlavním městem okresu Tchaj-čung. Rozkládá se na ploše 41,18 km2 a má 164 071 obyvatel (březen 2007). Feng-jüan je znám svými potravinovými obchůdky, které se nacházejí východně od chrámu Ma-cu (媽; známý také jako Východní chrám – 廟), a spoustou pekáren, které jsou situovány podél hlavní ulice Čung-čeng (中). Nejznámějším výrobkem je ananasový koláč Feng-li-su (鳳). == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Feng-jüan ve Wikimedia Commons Oficiální stránky města Feng-jüan | CLAUSE | OTHER |
011039 | Vedlejší účinky znamenají v lékařství efekty, ať už léčebné, či nežádoucí, které doprovázejí zamýšlené hlavní účinky léčby. Přestože tento termín slouží zejména k popisu nežádoucích účinků, lze ho též použít pro prospěšné, byť nezamýšlené následky použití léků. Občas se léky nebo léčebné procedury používají právě pro svoje vedlejší účinky. V těchto případech přestávají tyto účinky být vedlejšími a stávají se záměrnými. Například rentgenové záření se v minulosti i v současnosti používalo/používá jako zobrazovací technika při lékařských vyšetřeních, díky objevu jeho onkolytických schopností (destrukce nádorových buněk) se však začalo využívat i v radioterapii k odstranění (ablaci) zhoubných nádorů. == Frekvence vedlejších účinků == Pravděpodobnost, že se u pacienta dostaví vedlejší účinky, je charakterizována jako : Častá – může postihnout až 1 z 10 pacientů Méně častá – může postihnout až 1 ze 100 pacientů Vzácná – může postihnout až 1 z 1000 pacientů Velmi vzácná – může postihnout až 1 z 10 000 pacientů == Příklady nežádoucích vedlejších účinků ==... | Jaké záření se používá při lékařských vyšetřeních? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vedlej%C5%A1%C3%AD_%C3%BA%C4%8Dinky | [
"rentgenové"
] | 423 | 705 | Například rentgenové záření se v minulosti i v současnosti používalo/používá jako zobrazovací technika při lékařských vyšetřeních, díky objevu jeho onkolytických schopností (destrukce nádorových buněk) se však začalo využívat i v radioterapii k odstranění (ablaci) zhoubných nádorů. | [
{
"start": 433,
"end": 443,
"text": "rentgenové"
}
] | Vedlejší účinky znamenají v lékařství efekty, ať už léčebné, či nežádoucí, které doprovázejí zamýšlené hlavní účinky léčby. Přestože tento termín slouží zejména k popisu nežádoucích účinků, lze ho též použít pro prospěšné, byť nezamýšlené následky použití léků. Občas se léky nebo léčebné procedury používají právě pro svoje vedlejší účinky. V těchto případech přestávají tyto účinky být vedlejšími a stávají se záměrnými. Například rentgenové záření se v minulosti i v současnosti používalo/používá jako zobrazovací technika při lékařských vyšetřeních, díky objevu jeho onkolytických schopností (destrukce nádorových buněk) se však začalo využívat i v radioterapii k odstranění (ablaci) zhoubných nádorů. == Frekvence vedlejších účinků == Pravděpodobnost, že se u pacienta dostaví vedlejší účinky, je charakterizována jako : Častá – může postihnout až 1 z 10 pacientů Méně častá – může postihnout až 1 ze 100 pacientů Vzácná – může postihnout až 1 z 1000 pacientů Velmi vzácná – může postihnout až 1 z 10 000 pacientů == Příklady nežádoucích vedlejších účinků == Třapatka (Echinacea) se někde užívala v lidovém lékařství, bylo však zjištěno přes 20 různých druhů reakcí, včetně astmatických záchvatů, potratů, kopřivky, otoků, bolestí svalů a zažívacích potíží. == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Side effect na anglické Wikipedii. == Související stránky == Farmakogenetika | ADJ_PHRASE | OTHER |
000255 | Letní olympijské hry 2012, oficiálně Hry XXX. olympiády (anglicky Games of the XXX Olympiad), se konaly v anglickém Londýně. Slavnostní zahájení proběhlo 27. července 2012, ukončení se pak uskutečnilo 12. srpna 2012; samotná sportovní klání byla zahájena již 25. července a od 28. července se rozběhla hlavní část her s většinou sportů. Na hrách bylo rozdáno 302 sad medailí ve 26 sportech. Londýn se stal prvním městem, ve kterém se olympijské hry v novodobé historii uskutečnily třikrát. Předtím se zde olympijské hry konaly v letech 1908 a 1948. Po ukončení olympijských her se v Londýně již tradičně konaly i paralympijské hry v termínu od 29. srpna do 9. září 2012. Kandidaturu na pořadatelství her nabídlo celkem devět měst, která podala přihlášku do 15. června 2003. Všechna města prošla výběrovým řízením, které je na základě vyplněných dotazníků ohodnotilo v celkem jedenácti kritériích (jako doprava, finance, ubytování atd.) a stanovilo skóre vyjadřující schopnost... | Kdy proběhlo slavnostní zahájení Her XXX. olympiády? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Letn%C3%AD_olympijsk%C3%A9_hry_2012 | [
"27. července 2012"
] | 125 | 336 | Slavnostní zahájení proběhlo 27. července 2012, ukončení se pak uskutečnilo 12. srpna 2012; samotná sportovní klání byla zahájena již 25. července a od 28. července se rozběhla hlavní část her s většinou sportů. | [
{
"start": 154,
"end": 171,
"text": "27. července 2012"
}
] | Letní olympijské hry 2012, oficiálně Hry XXX. olympiády (anglicky Games of the XXX Olympiad), se konaly v anglickém Londýně. Slavnostní zahájení proběhlo 27. července 2012, ukončení se pak uskutečnilo 12. srpna 2012; samotná sportovní klání byla zahájena již 25. července a od 28. července se rozběhla hlavní část her s většinou sportů. Na hrách bylo rozdáno 302 sad medailí ve 26 sportech. Londýn se stal prvním městem, ve kterém se olympijské hry v novodobé historii uskutečnily třikrát. Předtím se zde olympijské hry konaly v letech 1908 a 1948. Po ukončení olympijských her se v Londýně již tradičně konaly i paralympijské hry v termínu od 29. srpna do 9. září 2012. Kandidaturu na pořadatelství her nabídlo celkem devět měst, která podala přihlášku do 15. června 2003. Všechna města prošla výběrovým řízením, které je na základě vyplněných dotazníků ohodnotilo v celkem jedenácti kritériích (jako doprava, finance, ubytování atd.) a stanovilo skóre vyjadřující schopnost pořádat olympiádu: Paříž, Francie - skóre 8,5 Madrid, . Španělsko - skóre 8,3 Londýn, Spojené království - skóre 7,6 New York City, USA - skóre 7,5 Moskva, Rusko - skóre 6,5 Lipsko, Německo - skóre 6,0 Rio de Janeiro, Brazílie - skóre 5,1 Istanbul, Turecko - skóre 4,8 Havana, Kuba - skóre 3,6 Pět nejlepších adeptů bylo vybráno do finálové volby, ze které nakonec vzešlo vítězně město Londýn. Slavnostní zahájení her proběhlo v noci z 27. července na 28. července 2012 od 21 hodin britského času (22.00 hodin letního středoevropského času). Hlavním režisérem uměleckého programu slavnostního zahájení se stal významný filmový režisér Danny Boyle. Při zahájení byla prezentována britská historie a kultura. Hry podle očekávání zahájila hlava hostitelského státu, britská královna Alžběta II. Ta si zahrála sama sebe v předtočeném klipu, kde do Buckinghamského paláce přijede Daniel Craig coby představitel Jamese Bonda a pokyne královně, aby přiletěla ke stadionu helikoptérou. Na hrách XXX. olympiády proběhly soutěže v 30 sportovních odvětvích. Z programu olympijských her vypadl baseball a softball. Aquatics Centre (plavání, synchronizované plavání, skoky do vody, moderní pětiboj/plavání) Basketball Arena (košíková) BMX Circuit (BMX cyklistika) Eton Manor (paralympijská soutěž v tenise vozíčkářů) . Handball Arena - Copper Box (házená, moderní pětiboj/šerm) Hockey Centre (pozemní hokej) Olympic Stadium (hlavní olympijský stadion, lehká atletika, slavností zahájení a zakončení LOH 2012) Velodrom ( . dráhová cyklistika) Water Polo Arena (vodní pólo) All England Lawn Tennis and Croquet Club (tenis) Earls Court (volejbal) ExCeL (box, šerm, judo, stolní tenis, taekwondo . , vzpírání, zápas) Greenwich Park (jezdectví a moderní pětiboj/jezdectví, moderní pětiboj/běh a střelba) Hampton Court Palace (silniční cyklistika/časovka jednotlivců) Horse Guards Parade ( . plážový volejbal) Hyde Park (olympijský triatlon, dálkové plavání) Lord's Cricket Ground (lukostřelba) North Greenwich Arena (sportovní gymnastika a basketbal) Royal Artillery Barracks (sportovní střelba) The Mall . (silniční cyklistika/hromadné závody, lehká atletika - závody v chůzi a maratonské běhy) Wembley Arena (badminton a moderní gymnastika) Wembley Stadion (fotbal) Coventry Stadion (fotbal) - Coventry Eton Dorney . (veslování a rychlostní kanoistika) - Eton Hadleigh Farm (cyklistika na horských kolech) - Jižní Essex, nedaleko od hradu Hadleigh Hampden Park (fotbal) - Glasgow Lee Valley White Water Centre - (slalom na divoké vodě .) Millennium Stadium (fotbal) - Cardiff Old Trafford (fotbal) - Manchester St James' Park (fotbal) - Newcastle Weymouth a Portland (jachting) Podrobnější informace naleznete v článku Medailové pořadí na Letních olympijských hrách 2012. Čeští olympionici v Londýně získali celkem 11 medailí. Zlaté medaile vybojovali Miroslava Knapková (skif), Barbora Špotáková (oštěp), David Svoboda (moderní pětiboj) a Jaroslav Kulhavý (horská kola). Rusko se po 60 letech nedostalo mezi trio nejlepších. I když v počtu medailí zastává s 82 kusy třetí místo, na Velkou Británii ztrácí 5 zlatých medailí. Tenisové soutěže se odehrávaly ve Wimbledonu na dvorcích All England Lawn Tennis and Croquet Clubu - viz článek tenis na Letních olympijských hrách 2012. Pořadatelská země měla právo bez kvalifikace postavit svůj národní tým ve všech kolektivních sportech, které jsou na programu příslušných olympijských her. V roce 2012 v Londýně došlo k historickému zlomu, neboť po dlouhých 52 letech z prestižních důvodů postavilo Spojené království svůj fotbalový tým jednotně, a to za celé Spojené království bez ohledu na historické rozdělení jejich fotbalových svazů mezi Anglii, Skotsko, Wales a Severní Irsko (protože platné olympijské regule takovéto rozdělení jedné země na čtyři části prakticky vůbec neumožňovaly). Společná reprezentace Spojeného království hrála naposledy v roce 1960. Ještě před oficiálním zahájením her došlo k diplomatickému incidentu, když před zahájením fotbalového zápasu žen KLDR-Kolumbie pořadatelé omylem na světelnou tabuli umístili vlajku Jižní Koreje, namísto KLDR. Hráčky KLDR odmítly k utkání nastoupit, svůj názor změnily až po omluvě pořadatelů. Olympijských her se zúčastnila i Zara Phillips, vnučka hlavy státu pořadatelské země, britské královny Alžběty II. V soutěži jezdecké všestrannosti družstev získala stříbrnou olympijskou medaili. V šermu kordem žen došlo ke kontroverzní situaci, když v semifinále porazila Němka Britta Heidemannová Korejku Sin A Lam až v prodloužení v poslední sekundě časového limitu. Podle jihokorejské výpravy proběhl vítězný zásah až po časovém limitu. Rozhodčí nakonec přisoudili vítězství Němce po více než hodinové diskuzi. Po celou dobu seděla korejská kordistka v pláči a slzách na planši, protože odchodem by uznala svoji porážku. V badmintonu žen bylo vyloučeno osm hráček proto, že podle rozhodčích v zápasech ve skupině hrály tak, aby prohrály, a měly lepší soupeřky ve vyřazovacích zápasech. Badmintonová federace je pro porušování základních badmintonových pravidel vyloučila, neboť došlo ke znevažování sportu a olympijských her. Finanční náklady na olympiádu dosáhly 9,3 miliardy liber (přes tři sta miliard korun), bez jistoty návratnosti investice (očekávaná návratnost, podle britské vlády, měla být 13 mld. liber, v přepočtu 421,1 mld. Kč). . 80 miliónů liber, v přepočtu 2,6 miliardy korun českých, stál rozpočet zahajovacích a ukončovacích ceremoniálů.. Brokový střelec Násir Al Attíja z Kataru, který je i automobilovým závodníkem, se stal prvním vítězem Rallye Dakar (zvítězil v roce 2011), který na olympijských hrách získal bronzovou olympijskou medaili ve střelbě na skeet. KOVÁŘ, MARTIN. Město a hry. Příběh londýnských olympiád. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta / Togga, 2012. ISBN 978-80-7308-396-0 Obrázky, zvuky či videa k tématu Letní olympijské hry 2012 ve Wikimedia Commons (anglicky) Oficiální stránky (anglicky) Olympijské zpravodajství britské veřejnoprávní televize BBC (anglicky) Olympijské zpravodajství britské veřejnoprávní televize (česky) Olympijské zpravodajství české veřejnoprávní televize ČT4 (česky) Zpravodajství z XXX. letních olympijských her v Londýně (anglicky) Olympijské zpravodajství britské veřejnoprávní televize (anglicky) Letní olympijské hry 2012 | DATETIME | DATETIME |
008815 | ... talkshow Osobnosti na Frekvenci 1. Objevila se i v divadle Jiřího Grossmana v talkshow Meloucháři s Martinou Kociánovou. Z Frekvence 1 odešla v dubnu 2006. Od roku 2000 znovu působila v České televizi s pořady Když se řekne profese a Český dobrodruh. Řadu let moderovala Koncerty Lidí dobré vůle z Velehradu. V roce 2001 se také stala šéfredaktorkou týdeníku Story. V roce 2006 nastoupila do televize Prima jako moderátorka pořadu Extra, který se vysílal do února 2007.Od počátku... | Kdy odešla Lucie Výborná z Frekvence 1? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lucie_Výborná | [
"V dubnu 2006"
] | 125 | 159 | Z Frekvence 1 odešla v dubnu 2006. | [
{
"start": 146,
"end": 158,
"text": "V dubnu 2006"
}
] | Lucie Výborná (* 30. června 1969 Hradec Králové) je česká rozhlasová a televizní moderátorka a novinářka, autorka knihy Fit maminka. == Život a profese == Ještě jako studentka Fakulty sociálních věd UK pracovala v zahraniční redakci televizních novin v ČT. Od roku 1992 moderovala na ČT1 hudební pořad Bago. V roce 1994 přešla do začínající TV Nova. Tam moderovala pořady Hejbni kostrou, Tutovka, Vánoční kometa, Rozhovory s V.I.P. osobnostmi a především Snídani s Novou. Zároveň od počátku 90. let moderuje na českých rozhlasových médiích − vyzkoušela rádio Bonton, City, až se od roku 1994 usadila v rádiu Frekvence 1. Dlouho moderovala pořad Kavárna u Lucie, od roku 1998 talkshow Kočkovaná a od roku 1999 také nedělní podvečerní talkshow Osobnosti na Frekvenci 1. Objevila se i v divadle Jiřího Grossmana v talkshow Meloucháři s Martinou Kociánovou. Z Frekvence 1 odešla v dubnu 2006. Od roku 2000 znovu působila v České televizi s pořady Když se řekne profese a Český dobrodruh. Řadu let moderovala Koncerty Lidí dobré vůle z Velehradu. V roce 2001 se také stala šéfredaktorkou týdeníku Story. V roce 2006 nastoupila do televize Prima jako moderátorka pořadu Extra, který se vysílal do února 2007.Od počátku roku 2008 se stala moderátorkou dopoledního vysílání Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, kde uvádí dopolední blok mezi 9–12 hodinou, každý den také s hostem po deváté hodině (do konce roku 2016 po desáté hodině). K roku 2011 moderovala na ČT1 kvíz Autoškola národa a každoročně také vodní špektákl Svatojanské Navalis. Jejím manželem je Jaroslav Poříz, ekonom a bývalý vicemistr světa v Sumó. Mají spolu dceru Vanessu. == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Lucie Výborná ve Wikimedia Commons Lucie Výborná – oficiální stránka | DATETIME | DATETIME |
007451 | ... První parník sestrojil Robert Fulton roku 1803. Související informace naleznete také v článku Vodní doprava v Česku. Parníky brázdily od 19. století i vody Vltavy a Labe, z Prahy po Vltavě na Slapskou přehradu nebo po Labi od saských Drážďan přes Děčín, Litoměřice a Mělník a po Vltavě až po Prahu. V některých úsecích (například jižně od Prahy) měly původně i nemalý dopravní význam, protože podél řek vedlo méně silnic a železnic. Jedním z prvních, kdo experimentoval... | Po kterých dvou českých řekách jezdily od 19. století parníky? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Parn%C3%ADk | [
"Vltavy a Labe"
] | 121 | 302 | Parníky brázdily od 19. století i vody Vltavy a Labe, z Prahy po Vltavě na Slapskou přehradu nebo po Labi od saských Drážďan přes Děčín, Litoměřice a Mělník a po Vltavě až po Prahu. | [
{
"start": 160,
"end": 173,
"text": "Vltavy a Labe"
}
] | Parník byla původně loď poháněná parním strojem, později i parní turbínou. V současné době je tímto slovem neodborně označována i motorová loď pro hromadnou dopravu osob. Nejznámější podobou parníku z minulosti je kolesový parník. Šroubové parníky byly pak ve velkém stavěny od 19. až do poloviny 20. století. První parník sestrojil Robert Fulton roku 1803. Související informace naleznete také v článku Vodní doprava v Česku. Parníky brázdily od 19. století i vody Vltavy a Labe, z Prahy po Vltavě na Slapskou přehradu nebo po Labi od saských Drážďan přes Děčín, Litoměřice a Mělník a po Vltavě až po Prahu. V některých úsecích (například jižně od Prahy) měly původně i nemalý dopravní význam, protože podél řek vedlo méně silnic a železnic. Jedním z prvních, kdo experimentoval s paroplavebními pokusy byl Josef Božek, který předvedl skutečnou paroloď v Praze ve Stromovce 1. června 1817. K praktickému využití parníků ale došlo až o dvě desetiletí později. Nemalou měrou k tomu přispělo odstranění četných cel, které do té doby značně komplikovala a zdržovala plavbu po Labi. Toto uvolnění plavby na lodi posléze využila skupina pražských podnikatelů a v květnu 1822 byla založena Pražská plavební společnost, později přejmenovanou na Pražskou společnost pro plavbu parní a plachetní. V roce 1865 byla založena Pražská společnost pro paroplavbu na řece Vltavě, důležitou roli v tomto sehrál pozdější primátor František Dittrich. Prvním parníkem, který byl po udělení koncese císařem Františkem spuštěn na vodu, byl parník Praha - Prag. I přes ekonomické problémy v roce 1866 v době prusko-rakouské války se společnosti dařilo velmi dobře a koncem století se flotila parníků značně rozrostla. V roce 1921 už čítala 8 velkých a 2 menší kolesové parníky, 13 vrtulových parníků a 23 lodí s vlastním pohonem. Pražské parníky vstoupily i do české humoristické literatury knihou Vzpoura na parníku Primátor Dittrich, tentýž parník pak vystupoval ve filmu Vlasty Buriana Hrdinný kapitán Korkorán. Scénami na parníku končí i český film Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Parní stroj Kolesový parník Zaoceánský parník Říční parník Saská paroplavba Obrázky, zvuky či videa k tématu parník ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo parník ve Wikislovníku | LOCATION | LOCATION |
002345 | ... Epizootie cholery u drůbeže jsou popisovány již v 18. století. Název "cholera drůbeže" poprvé použil Mailet (1836). Benjamin (1851) prokázal její kontagiozitu a formuloval způsoby její prevence. V roce 1879 prokázal Toussaint bakteriální etiologii a Pasteur (1880) izoloval bakterie v čisté kultuře a připravil vůbec první očkovací látku záměrným oslabením patogenity bakterií.... | Ve kterém roce byl poprvé použit název cholera drůbeže? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Cholera_drůbeže | [
"1836"
] | 67 | 119 | Název "cholera drůbeže" poprvé použil Mailet (1836). | [
{
"start": 113,
"end": 117,
"text": "1836"
}
] | Cholera drůbeže (odlišovat od humánní cholery, jejíž příčinou je bakterie Vibrio cholerae) je bakteriální onemocnění domácí drůbeže způsobované bakterií Pasteurella multocida. Podle zákona o veterinární péči č. 166/1999 Sb. představuje cholera nebezpečnou nákazu hrabavé i vodní drůbeže, která probíhá ve formě akutní hemoragické septikémie s vysokou morbiditou i mortalitou nebo ve formě chronické, případně jako lokalizovaná (latentní) infekce. Její výskyt i průběh jsou ovlivňovány prostředím. Historický význam sehrála v začátcích bakteriologie. Jako pasteurelóza se obecně označují infekce ptáků, příp. i onemocnění, vyvolané bakteriemi z rodu Pasteurella. Pasteurelóza byla popsána u mnoha druhů ptáků z čeledí bažantovitých (Phasianidae) a kachnovitých (Anatidae), u krůt, pštrosů, papoušků, holubů, dravců (Falconiformes) i pěvců (Passeriformes). Existují značné druhové rozdíly ve vnímavosti k infekci i k onemocnění. Nejzávažnější pasteurelózou u ptáků je cholera drůbeže. Epizootie cholery u drůbeže jsou popisovány již v 18. století. Název "cholera drůbeže" poprvé použil Mailet (1836). Benjamin (1851) prokázal její kontagiozitu a formuloval způsoby její prevence. V roce 1879 prokázal Toussaint bakteriální etiologii a Pasteur (1880) izoloval bakterie v čisté kultuře a připravil vůbec první očkovací látku záměrným oslabením patogenity bakterií. V USA jsou první popisy cholery známy již před rokem 1867. V minulosti se cholera v Evropě hojně vyskytovala a způsobovala značné ztráty. Se zlepšováním podmínek hygieny chovů a kvality krmných směsí se frekvence výskytu i průběh onemocnění postupně snižovaly a dnes se cholera objevuje sporadicky, většinou jen v chronické nebo lokalizované formě. Z bakterií zařazovaných do rodu Pasteurella (v současné době 11-13 druhů) byly u ptáků prokázány kromě bakterie P. multocida (původce cholery drůbeže) také méně patogenní P. anatis, P. avium, P. gallinarum, P. langaa, P. volantium a P. species A. P. gallinarum vykazuje nižší patogenitu, má stejné hostitelské spektrum jako P. multocida a hraje spíše roli jako sekundární patogen. Kromě výše uvedených byly u vodní drůbeže, holubů a pěvců izolovány i další pasteurely, které ale nebyly dosud taxonomicky zařazeny a jejich význam není přesně znám; pravděpodobně jsou také podmíněně patogenní. Bakterie P. multocida je G-, nepohyblivá, nesporulující, opouzdřená nebo neopouzdřená krátká tyčinka (0,2-0,4 x 0,6-2,5 μ), typicky ovoidního nebo kokobacilárního typu. Vyskytuje se jednotlivě nebo v párech, občas jako řetízky nebo vlákna. Za nevhodných podmínek nebo po opakovaných kultivacích mají buňky tendenci k pleomorfismu. V otiscích z tkání, krve, exsudátů a v čerstvě izolovaných kulturách se barví bipolárně po obarvení podle Giemsy nebo Wrighta. U opouzdřených kmenů je pouzdro prokazatelné metodou negativního barvení. Podle virulence a utilizace sorbitolu a dulcitolu se rozlišují 3 fenotypicky odlišné poddruhy - P. multocida ssp. multocida, P. multocida ssp. septica a P. multocida ssp. gallinarum. P. multocida roste na běžných půdách při optimální teplotě kolem 37 °C a pH 7,2-7,8. Pro izolaci pasteurel existují různá selektivní i chemicky definovaná média, obsahující kyselinu pantotenovou a nikotinamid jako růstový faktor. V tekutých půdách obohacených peptonem, hydrolyzátem kaseinu nebo ptačím sérem naroste za 16-24 hodin s difuzním zákalem a následným viskózním sedimentem. Roste na obyčejném agaru i na agaru s přídavkem krve (nehemolyzuje) nebo séra. Kultivace na Endově agaru je vesměs negativní nebo značně opožděná, s koloniemi o průměru nejvýše 0,3 mm. Na MacConkeyově půdě a na Simmonsově citrátovém agaru P. multocida neroste. Pasteurely na pevných kultivačních půdách snadno disociují, takže se můžeme setkat s hladkou, mukózní i drsnou fází růstu P. multocida. Silně virulentní a opouzdřené bakterie izolované z akutních epizootií zpravidla rostou v S-fázi v podobě hladkých, lesklých, konvexních, charakteristicky zapáchajících a světlolomných kolonií velikosti 2-3 mm, s tendencí splývat. Ze sporadických případů chronické cholery lze vykultivovat kolonie plošší, menší (1-2 mm), namodralé barvy, nesvětlolomné a ohraničené. Takové izoláty jsou obvykle méně virulentní a neopouzdřené. Někdy vyrůstají pasteurely v podobě mukózních, vlhkých, velkých, šedých a splývajících kolonií (M-fáze). Jedná se většinou o neopouzdřené avirulentní kmeny. Virulentní izoláty mohou během kultivací disociovat a růst v podobě namodralých, šedých i drsných kolonií. Rozdílné růstové formy mohou být do určité míry ovlivněny složením média; mají význam pro výběr imunogenních kmenů. Kromě glukózy, fruktózy, galaktózy (bez tvorby plynu) a sacharózy zkvašuje P. multocida také manitol, kdežto laktóza a maltóza zůstávají beze změn. Kmeny tvoří indol a sirovodík, rozkládají ornitin a dávají reakci na katalázu, popř. i na oxidázu. Želatinu nezkapalňují, zkouška na ureázu je negativní. P. multocida ssp. septica jako jediná ze 3 poddruhů nezkvašuje sorbitol, P. multocida ssp. gallinarum naopak jako jediná zkvašuje dulcitol. Ve vnějším prostředí jsou pasteurely poměrně málo odolné, jsou destruovány slunečním světlem, sušením a teplem. Při vysušení zanikají za 2-3 dny, v krvi a trusu vydrží až 10 dnů, v půdě 14 dnů, ve vodě až 3 týdny. Teploty nad 60 °C ničí pasteurely během několika minut. Za stejnou dobu je ničí běžné dezinfekční prostředky - formaldehyd, fenol, louh sodný i draselný, betapropiolakton nebo glutaraldehyd. Sérotypizace P. multocida je založena na detekci specifických pouzderných a somatických antigenů. Specifické antigeny pouzdra, prokazatelné pasivním hemaglutinačním testem, umožňují rozlišit 5 sérologických typů označovaných velkými písmeny - A,B,D,E,F, přičemž u ptáků byly zjištěny sérotypy A,B,D a F. Mukózní pouzdro (u typu A představované z převážné části hyaluronovou kyselinou) je faktorem virulence a pravděpodobně i protekčním (imunogenním) antigenem. Inhibuje fagocytózu a baktericidní aktivitu polymorfonukleárních leukocytů. Je termolabilní a ničí se teplotou 56 °C po 30 min a po více než 24hod pobytu v termostatu při 37 °C. Typizace somatických lipopolysacharidových antigenů pasteurel se provádí zkumavkovou aglutinací anebo častěji precipitací v gelu. Doposud bylo identifikováno 16 somatických sérotypů označovaných arabskou číslicí, z nichž některé jsou v přímém vztahu k hostiteli i k onemocnění. Kmeny všech sérotypů byly izolovány i z ptačích hostitelů. U různých pouzderných typů se mohou zjišťovat stejné termostabilní tělové antigeny. Antigeny jednoho kmene reagují často s větším počtem monotypových sér, takže se např. zjišťují sérotypy A:3,4 nebo A:3,4,12 apod. Cholera drůbeže je v 70-90 % způsobována sérotypy A:1,3 anebo 4; méně často . se vyskytují sérotypy A:5, A:9, A:14, F:1, F:3, B:4 a D:12, které jsou také patogenní. K identifikaci a typizaci P. multocida lze také využít její citlivosti k bakteriofágům. Vznik a průběh nemoci závisí na virulenci P. multocida, na geneticky determinované vnímavosti hostitele k onemocnění a jeho obranných schopnostech. Pasážováním bakterií v oslabených zvířatech dochází ke zvýšení virulence původce (např. při nedostatku vitamínu A, špatné zoohygieně, po transportu apod.). Pro silně virulentní kmeny není oslabení organismu nutné. P. multocida infikuje ptáky přes sliznice dutiny zobáku, nosohltanu, horních cest dýchacích, spojivku oční nebo přes kožní poranění (např. kousnutím kočky). Pasteurely mohou být přítomny v dýchacím traktu i u klinicky zdravých jedinců, kteří jsou nosiči bakterií. Je-li porušena rovnováha ve vztahu hostitel - bakterie, vyvolává pasteurela onemocnění. Příčinou může být nezvykle rychlá pasáž z jednoho hostitele na druhého, při které se zvyšuje virulence původce, anebo snížená odolnost hostitele. Častou příčinou snížené odolnosti hostitele bývá primární virová infekce. Všechny kmeny P. multocida, bez ohledu na virulenci, produkují endotoxin lipopolysacharidové povahy, který je toxický pro myš a pyrogenní pro králíka. Ve starších kulturách se uvolňuje spontánní lýzou bakterií. V krvi a tkáních zvířat s hemoragickou septikémií jej lze prokázat volný; indukuje aktivní imunitu. U některých kmenů P. multocida sérotypu A a D izolovaných z krůt byla zjištěna produkce termolabilního proteinového toxinu, který měl dermonekrotické účinky a byl letální pro krůťata. Výskyt cholery se vyznačuje určitou sezónností, zpravidla se objevuje v pozdním létě, na podzim a v zimě. Relativně častější je v zemích s mírným a teplým podnebím, v porovnání se severskými státy či zeměmi v tropickém pásmu. Existují predispoziční faktory ovlivňující průběh nemoci. Většina terénních výskytů cholery se objevuje u domácí drůbeže, může ale postihovat i pernatou zvěř, chovy exotů, pštrosy, ptáky v zoologických zahradách i divoce žijící ptáky. Široký hostitelský rozsah P. multocida naznačuje, že pravděpodobně všechny druhy ptáků jsou vnímavé k infekci. Kmeny P. multocida izolované z ptáků postižených akutní cholerou obvykle zabíjejí králíky a myši; ostatní laboratorní savci jsou k infekci rezistentní. Koně, skot, ovce, prasata, psi a kočky jsou refrakterní k orální inokulaci a podkožní (sc.) infekce způsobuje pouze lokální abscesy. Všechna tato zvířata ale mohou uhynout po nitrožilní (iv.) inokulaci. Z domácí drůbeže jsou nejvnímavější krůty, kachny a husy. Stresující faktory, jako např. změna klimatu, výživy, zhoršené chovatelské prostředí aj., mohou negativně ovlivňovat výskyt i průběh nemoci. V porovnání s krůtami je kur domácí méně vnímavý, přičemž dospělí kohouti a slepice jsou vnímavější než kuřata a mladá drůbeže; většinou onemocní až po 16. týdnu věku. Při terénních výskytech cholery u slepic se mortalita pohybuje obvykle mezi 0-20 %, často je pozorován pokles snášky a perzistující lokalizované infekce. Podobně jako u krůt i v chovech kura domácího působí stresory prostředí jako predispoziční faktory. Cholera se může objevit i u dravců, pštrosů, bažantů, volně žijících vodních ptáků a dalších ptáků v zoologických zahradách. Morishita et al. (1996) vyšetřovali kultivačně na P. multocida 253 klinicky zdravých a 75 nemocných papoušků různých rodů. Pouze u 5 papoušků (Pionites leucogaster xanthomeria, Coracopsis nigra 2x, Psittacus erithacus a Nymphicus hollandicus) vyizolovali pasteurelu sérotypu 3 (papoušci se septikémií) nebo sérotypu 4,7 (papoušci s pododermatitidou). Izolát z korely, která byla ukořistěna kočkou, patřil k sérotypu 3 a nebyl geneticky příbuzný s jinými 2 izoláty stejného sérotypu. Stejní autoři zjistili choleru u 8 případů z 398 vyšetřovaných dravců z řádů Falconiformes a Strigiformes. Šest izolátů P. multocida patřilo do sérotypu 1, zbývající dva do sérotypů 3 a 3,4. Choleru také prokázali u káně rousné (Buteo lagopus) a výrečka plaménkového (Otus flammeolus), projevující se abscesy v orofaryngu a jícnu. U holubů se cholera na rozdíl od drůbeže vyskytuje velmi zřídka; holubi ani při úzkém a intenzivním kontaktu s postiženou drůbeží neonemocní. P. multocida nepatří k normální mikroflóře drůbeže, ale je často přítomna u chronicky infikovaných ptáků (celoživotní bakterionosiči), aniž by vykazovali klinické příznaky onemocnění. Ptáci přežívající choleru jsou tak rezervoárem infekce. Také kadávery ptáků uhynulých na akutní choleru mohou být zdrojem infekce, zejména při kanibalismu. Potenciálními nosiči nebo vektory P. multocida mohou být také volně žijící ptáci (vrabci, holubi), myši, krysy, ale i většina domácích zvířat (skot, ovce). Obecně jsou tyto bakterie pro drůbež avirulentní, s výjimkou izolátů od prasat a možná také od koček. Součástí infekčního řetězce může být také hmyz (mouchy, klíšťáci, čmelík kuří). Přenos P. multocida v hejnu se děje přímým kontaktem mezi zvířaty nebo aerogenně. Pasteurely jsou rozšiřovány exkrety z dutiny zobáku, nosu a spojivky nemocných ptáků, kterými je kontaminováno prostředí, zejména krmivo a pitná voda. Trus jen velmi zřídka obsahuje živé bakterie. Asymptomní nosiči přechovávají bakterie v nosních dutinách, sinusech a choanách. Infekce se také může šířit nepřímo živými a neživými kontaminovanými vektory (personál, pytle od krmení, nářadí, transportní prostředky aj.). Přenos vejcem je asi možný, ale dosud nebyl exaktně prokázán. Vstupní branou infekce jsou sliznice horních cest dýchacích a hltanu, případně poranění kůže. Vysoce virulentní kmeny P. multocida způsobují v krátké době akutní septikémii s následnými koagulopatiemi, přičemž uvolňovaný endotoxin může vyvolat náhlý úhyn (šok). Méně virulentní kmeny způsobují bakteriémii a kolonizaci plic, jater, ledvin, sleziny a srdce. Slabě virulentní kmeny obecně způsobují chronické onemocnění s respiračními příznaky. Endotoxiny produkované pasteurelami poškozují krevní cévy, způsobují edém, hemoragie a koagulační nekrózu, zejména v játrech. Onemocnění po infekci méně virulentními kmeny obvykle vznikne po stresech nebo u imunosupresovaného hostitele. Inkubační doba je 4 hodiny až 9 dnů. Cholera drůbeže může probíhat perakutně, akutně nebo chronicky. Při perakutním průběhu jsou často jediným příznakem náhlé úhyny, které během několika dnů mohou přesáhnout i 50 % v postiženém chovu. Akutní průběh je charakterizován vysokou morbiditou i mortalitou. Klinické příznaky se objevují často pouze několik hodin před úhynem, případně úhyn může být jediným příznakem onemocnění. Zpravidla ale dochází k úhynům po 2 až 4denním onemocnění. Možnými příznaky jsou deprese, horečka, anorexie, načepýřené peří, mukózní výtoky ze zobáku a nozder (obsahující velký počet bakterií), průjem, zrychlené a ztížené dýchání. Bezprostředně před úhynem se objevuje cyanóza, nejlépe viditelná na neopeřených částech hlavy (hřeben a lalůčky). Průjmové výkaly jsou zpočátku vodnaté a bělavé, později nazelenalé a obsahují hlen. U kachen se mohou vyskytovat plovací pohyby končetin. Ptáci, kteří přežijí počáteční akutní septikémii, často vykazují respirační šelesty, konjunktivitidu nebo zduření podočnicových dutin, případně mohou později uhynout v důsledku zhoršeného zdravotního stavu, vyhublosti a dehydratace, nebo se mohou stát chronicky nemocnými, případně se i uzdravit. Chronická forma cholery obvykle následuje po akutním stadiu nemoci nebo vzniká jako důsledek infekce P. multocida o nízké virulenci. Trvá 1-2 týdny i déle a je doprovázena poruchami růstu a vývoje a poklesem snášky. Příznaky i změny většinou závisí na lokalizaci infekce. Pozoruje se zduření lalůčků ("lalůčková nemoc"), sinusů, kloubů končetin nebo křídel, prstních polštářků nebo sternální burzy v důsledku nahromadění fibrinózního exsudátu. Může se vyskytovat exsudativní konjunktivitida a faryngitida. V případě infekce plen mozkových, středního ucha nebo lebečních oblastí se objevuje tortikolis. Infekce respiračního traktu se projevuje ztíženým dýcháním, tracheálními šelesty a hlenovitým výtokem ze zobáku a nosu. Chronicky nemocná drůbež může uhynout, stát se asymptomním nosičem po dlouhou dobu nebo se uzdravit. U dravců, sov a holubů byla popsána granulomatózní dermatitida. Makroskopické změny při choleře nejsou konstantní. Jsou závislé na virulenci původce a vnímavosti hostitele. Při perakutním průběhu může být pitevní nález i negativní. Akutní formu charakterizují zejména četné krváceniny v mnoha orgánech a tkáních a mnohočetné tečkovité nekrózy ve zduřelých játrech, hydroperikard, ascites. U nosnic bývají postižena i ovaria. Zralé folikuly mohou být svraštělé a ochablé, thekální krevní cévy jsou méně viditelné. V peritoneální dutině se může vyskytovat žloutek z prasklých folikulů. Chronická forma cholery se obvykle projevuje lokalizovanými infekcemi, na rozdíl od septikemické povahy akutní formy. Lokální změny jsou obecně charakterizovány katarálním až fibrinózně purulentním zánětem a různým stupněm nekrózy a fibroplazie v infikovaných orgánech. Postiženy mohou být lalůčky (lalůčková choroba), kosti (osteomyelitida), klouby (artritida), pochvy šlachové, prstní polštářky, sternální burza, kůže (granulomatózní dermatitida), peritoneální dutinu (exsudativní serozitida, žloutková peritonitida), vaječník a vejcovod. U krůt s příznaky CNS byly zjištěny infekce plen mozkových, středního ucha (otitis media) a kostí lebeční klenby. V játrech a slezině se mohou nacházet granulomy. U vodní drůbeže se může vyskytovat difteroidní enteritida. V obraně hostitele před pasteurelou, typickým extracelulárním parazitem, se uplatňují především polymorfonukleární leukocyty. U imunního zvířete je inhibováno rychlé šíření pasteurel do krevního řečiště a monocyto-makrofágového systému. Imunizace kuřat proti choleře navržená Pasteurem byla jedním z prvých imunizačních postupů, při nichž bylo použito imunogenních avirulentních mutant. Imunogenní složka je vázána na bakteriální pouzdro, proto jsou teplem inaktivované bujónové vakcíny zcela neúčinné. Předběžná diagnóza cholery se stanovuje na základě anamnestických údajů, klinických příznaků a pitevního nálezu, případně nálezem bipolárních bakterií v obarvených preparátech. Pro konečnou diagnózu je však nezbytné laboratorní vyšetření (kultivační průkaz původce a jeho identifikace). Diferenciální diagnostika. Při perakutním až akutním průběhu cholery je nutné klinicky i pitevně odlišit především vysokopatogenní formu influenzy A, Newcastleskou nemoc a septikemicky probíhající pseudotuberkulózu a červenku, salmonelózy, streptokokózy a stafylokokózy. Stejně tak je nutné odlišit další nemoci s podobnými příznaky nebo nálezy, jako jsou hemofilová rýma, herpesvirová enteritida kachen a infekční synovitida. Léčba cholery je používána s rozdílnými výsledky. Septikémií postižená zvířata jen vzácně přežijí, i když je možné pokusit se o jejich záchranu injekční aplikací dlouhodobě působících sulfonamidů. Další možností je aplikace sulfonamidů nebo antibiotik v pitné vodě nebo v krmivu; po ukončení léčby ale často dochází k opětovnému výskytu nemoci. Nezbytná je testace citlivosti, protože kmeny P. multocida vykazují rozdílnou citlivost na léky a při dlouhodobé terapii může vznikat rezistence. Možná je také kombinace antibiotik s hyperimunním sérem. Terapie ptáků s chronickou formou je velmi obtížná, vzhledem k ireversibilním změnám, které se vyskytují v parenchymatózních orgánech. V konkrétních případech výskytu cholery je také nutné zvážit epizootologickou situaci. Někdy je vhodnější likvidace chovu místo nejisté léčby. Vzhledem k problematické účinnosti vakcín představují protinákazová a zoohygienická opatření základní a hlavní způsob ochrany chovů. Cílem je přerušení infekčního řetězce. Na rozdíl od některých jiných bakteriálních onemocnění není cholera šířena z líhní, objevuje se až v chovu. Protože primárním zdrojem infekce je obvykle nemocná drůbež nebo rekonvalescentní nosiči, je nutné taková zvířata eliminovat nebo zabránit jejich vstupu do hejna. Toho lze dosáhnout jednorázovým naskladňováním a vyskladňováním, omezením existence smíšených chovů různých věkových skupin i druhů, zlepšenou zoohygienou a sanitací prostředí před naskladněním. Skutečnost, že P. multocida může být izolována i z jiných domácích zvířat (prasata, psi, kočky), hlodavců i volně žijících ptáků, znamená zamezit jejich vstupu i vletu do hal z chovanou drůbeží. Rovněž je třeba kontrolovat pohyb osob na farmě. | DATETIME | DATETIME |
Subsets and Splits
No saved queries yet
Save your SQL queries to embed, download, and access them later. Queries will appear here once saved.