item_id
stringlengths 6
6
| context
stringlengths 91
1.32k
| question
stringlengths 11
231
| url
stringlengths 32
155
| answers
sequence | evidence_start
int64 0
902
| evidence_end
int64 41
1.26k
| evidence_text
stringlengths 9
647
| occurrences
list | original_article
stringlengths 131
157k
| question_type
stringclasses 10
values | answer_type
stringclasses 10
values |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
007274 | Carl Zeiss (11. září 1816, Výmar – 3. prosince 1888, Jena) byl německý průmyslník a optik. Také je známý jako zakladatel společnosti Carl Zeiss AG. Vyrostl ve Výmaru v Německu a ve 40. letech 19. století se stal vynikajícím výrobcem fotografických objektivů. V roce 1846 dostal povolení od vrchního stavebního úřadu ve městě Jena k otevření vlastní dílny. Tím se osudově spojila dvě slova "Zeiss" a "Jena", aby se později stala pojmem známým po celém světě. Carl... | Kdo založil společnost Carl Zeiss AG? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Zeiss | [
"Carl Zeiss"
] | 91 | 147 | Také je známý jako zakladatel společnosti Carl Zeiss AG. | [
{
"start": 133,
"end": 143,
"text": "Carl Zeiss"
}
] | Carl Zeiss (11. září 1816, Výmar – 3. prosince 1888, Jena) byl německý průmyslník a optik. Také je známý jako zakladatel společnosti Carl Zeiss AG. Vyrostl ve Výmaru v Německu a ve 40. letech 19. století se stal vynikajícím výrobcem fotografických objektivů. V roce 1846 dostal povolení od vrchního stavebního úřadu ve městě Jena k otevření vlastní dílny. Tím se osudově spojila dvě slova "Zeiss" a "Jena", aby se později stala pojmem známým po celém světě. Carl Zeiss byl synem dvorního soustružnického mistra Augusta Zeisse a narodil se jako pátý z dvanácti dětí. Po otci zdědil cit k řemeslu. V 18 letech opouštěl gymnázium s odhodláním stát se mechanikem, a proto nastoupil do učení k doktoru Fridrichu Körnerovi na univerzitě v Jeně, kde navštěvoval nejrůznější přednášky, především matematiky, fyziky a mineralogie, jelikož si uvědomoval, že k lepší konstrukci optických čoček je potřeba teoretický základ. V roce 1846 si Zeiss otevřel vlastní dílnu a v roce 1847 se naplno pustil do konstrukce mikroskopů. Ale každý jeho výrobek byl tak trochu unikát, jelikož stále chyběly teoretické podklady ke konstrukci mikroskopu. Na Jenské univerzitě působil mladý docent Ernst Karl Abbe, který měl zájem o Zeissovy "problémy". Oba muži se rychle dohodli na spolupráci a Ernst Karl Abbe začal pracovat v Zeissových dílnách. Zeiss tak získal ke spolupráci na tomto problému skvělého teoretika. V roce 1869 se již zdálo, že jsou teoretické základy pro optické zobrazování položeny a v Zeissových dílnách je sestrojen první mikroskop podle předem teoreticky vypočítaných hodnot. Měl však horší zobrazovací vlastnosti než předešlé mikroskopy. Abbe se však nenechal zastavit a při dalších pokusech zjistil, že ve svých pokusech počítal pouze s lomem světla a úplně zanedbal ohyb světla. Roku 1870 už byl problém zcela vyřešen a byl sestrojen mikroskop, který splňoval teoreticky vypočítané hodnoty. Konkurence se Zeissovým výrobkům tvrdě bránila, ale poté, co široká veřejnost přijala tyto výrobky s uznáním, konkurence zcela otočila a dokonce na svých inzerátech psala slogany "konstrukce jako v Jeně". Do Jeny se začali sjíždět slavní vědci pro radu, či se jen tak podívat. V roce 1882 začala spolupráce tří osob: mechanika Zeisse, fyzika Abbeho a sklářského technika Schotta, který pracoval na zlepšení vlastností skla, z kterého byly konstruovány čočky. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Podařilo se výrazně snížit barevnou vadu čoček. V září roku 1886 se konala oslava desetitisícího vyrobeného mikroskopu a Carl Zeiss se začal vzdávat své činnosti ve firmě kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Prodělal několik záchvatů mrtvice a 3. prosince roku 1888 zemřel v kruhu nejbližších. | PERSON | PERSON |
003379 | ... Ale už spolu nechtějí dělat žádný další projekt. V roce 2002 vydali Nightwish album Century Child a singly Ever Dream a Bless the Child. Hlavní rozdíl mezi tímto a předchozími alby byl v tom, že v písních Bless the Child, Feel For You, Ever Dream a Beauty of the Beast, byl použit finský symfonický orchestr, aby se tak ještě více rozšířil existující pocit klasické hudby. Trvalým favoritem fanoušků se však stala "nightwishácká" verze písně The Phantom of the Opera, ze slavného stejnojmenného muzikálu, který zkomponoval Andrew Lloyd Webber. Century Child získalo zlato už po dvou hodinách prodeje, a dva týdny nato se stalo platinovým.... | Byl v písních Bless the Child, Feel For You, Ever Dream a Beauty of the Beast použit finský symfonický orchestr? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nightwish | [
"ano"
] | 141 | 376 | Hlavní rozdíl mezi tímto a předchozími alby byl v tom, že v písních Bless the Child, Feel For You, Ever Dream a Beauty of the Beast, byl použit finský symfonický orchestr, aby se tak ještě více rozšířil existující pocit klasické hudby. | [] | Nightwish je finská metalová kapela. Skupina vznikla v roce 1996. Tuomas Holopainen, operní zpěvačka Tarja Turunen a kytarista Emppu Vuorinen společně nahráli demo, které pojmenovali "Nightwish", po kterém i pojmenovali kapelu. Poté se sestava rozšířila o bubeníka Juliuse "Jukku" Nevalainena a baskytaristu Samiho Vänsku. Samiho po pár letech nahradil Marco Hietala. Namísto Tarji, která byla nakonec (r. 2005) z kapely vyhozena, byla v květnu 2007 oznámena nová zpěvačka, Švédka Anette Olzon, která opustila skupinu v roce 2012. Nahradila ji zpěvačka Floor Jansen. Dne 6. srpna 2014 oznámil na oficiálním facebooku skupiny bubeník Jukka Nevalainen dočasnou pauzu v jeho účinkování v kapele na dobu neurčitou ze zdravotních důvodů. Na albu Endless Forms Most Beautiful jej zastoupil jeho blízký přítel, bubeník Kai Hahto. Nightwish byl myšlenkou Tuomase Holopainena (viz dokument End of Innocence), kterého tato věc napadla po jedné noci strávené s přáteli u táboráku. Skupina byla založena krátce poté, v červenci 1996. Holopainen sezval do kapely kytaristu Erna "Emppu" Vuorinena, kterého znal již od dětství a zpěvačku Tarju Turunen, která byla na škole, do které oba chodili, známá především svými úžasnými vokálními schopnostmi. Jejich styl byl tehdy založen na Tuomasových experimentech s klávesami, akustickými kytarami a Tarjiným operním zpěvem. Poté tito tři muzikanti mezi říjnem a prosincem 1996 nahráli akustické demo album, kde byly tři písně: Nightwish (podle které se skupina nazvala), The Forever Moments a Etiäinen. Prvotní myšlenkou kapely bylo dělat hudbu, která by se dala hrát při táboráku. Ovšem Tuomas se rozhodl, protože Tarjin hlas byl pro projekt jako tento moc mohutný, přidat do hudby metalové prvky. Na začátku roku 1997 se ke skupině přidal bubeník Jukka "Julius" Nevalainen. Tehdy byla také akustická kytara nahrazena elektrickou. V březnu se kapela zavřela do studia, aby nahrála 7 písní, včetně vylepšené verze demo-písně Etiäinen. Tyto songy byly vydány na limitované edici alba Angels Fall First. V květnu toho samého roku podepsala kapela smlouvu na dvě alba s finskou nahrávací společností Spinefarm Records. Angels Fall First bylo vydáno v listopadu a dosáhlo 31. příčky ve finské hitparádě prodejnosti alb. Ještě předtím vydaný singl The Carpenter byl 3. ve finském žebříčku singlů. Kritika přijala Angels Fall First rozdílně. All Music Guide ohodnotilo album 2 body z 5 a zdroje jako The Metal Observer prohlásily, že toto jejich debutové album bylo až neuvěřitelně mdlé ve srovnání s jejich pozdější prací. Avšak na Encyclopaedia Metallum, která staví na recenzích posluchačů, dosáhlo album průměrného hodnocení 91 %. V prosinci 1997 hráli Nightwish ve svém rodném městě první koncert. Během zimy 1997-1998 hrála kapela už jen sedmkrát, protože Nevalainen a Vuorinen museli na vojnu a Tarja Turunen ještě nedokončila svá studia. V roce 1998 se ke kapele přidal baskytarista Sami Vänskä, Tuomasův dlouholetý přítel. Po natočení videa k písni The Carpenter vydala kapela album Oceanborn, následovníka Angels Fall First. Po stránce aranží a textů bylo Oceanborn propracovanější a progresivnější než jejich první album. Podle samotných členů kapely bylo album Oceanborn technicky nejnáročnější album, které natočili. Ve dvou písních se tu objevil i Tapio Wilska (bývalý člen Finntroll) – Devil & The Deep Dark Ocean, a The Pharaoh Sails to Orion. Ve finské hitparádě alb dosáhlo 5. místa. První singl z tohoto alba, Sacrament of Wilderness, skončil okamžitě na prvním místě v singlové hitparádě. Druhý singl, který vydali, nesl název Walking in the Air. Byla to předělávka písně Howarda Blakea ze soundtracku k filmu The Snowman. V roce 1999 vydali k příležitosti zatmění Slunce v Německu singl Sleeping Sun (Four Ballads of the Eclipse). Během prvního měsíce se ho v Německu prodalo 15 000 kopií[zdroj?]. Album Oceanborn se v srpnu toho roku stalo zlatým. V roce 2000 se Nightwish s písní Sleepwalker účastnili finské kvalifikace na Eurovision Song Contest. Skončili na druhém místě. Sice vyhráli veřejné hlasování, ale porota to zamítla a Finsko tehdy reprezentovala Nina Å. Když v roce 2006 vyhrála finská skupina Lordi celou Eurovizi, ptali se v jednom rozhovoru Tuomase, jestli si myslí, že Nightwish by byli lepší (protože obě skupiny spadají pod metalový žánr). Tuomas odpověděl, že toho nelituje; Lordi jsou prý skvělí a je pyšný na to, že mohli ukázat, co Finsko dokáže. V květnu vydala kapela album Wishmaster, které okamžitě vyletělo na 1. místo v prodejnosti alb a zůstalo tam tři týdny. Během této doby bylo oceněno jako zlaté. Navzdory dlouho očekávaným vydáním alb skupin Iron Maiden či Bon Jovi, která vyšla současně s ním, získal Wishmaster v německém časopise Rock Hard titul album měsíce. V roce 2000 Nightwish nahráli předělávku písně Garyho Moora, Over the Hills and Far Away, společně s několika dalšími novými písněmi a upravenou verzí jedné starší. Všechno to pak bylo vydáno jako EP Over the Hills and Far Away. Objevili se tu i hosté jako Tony Kakko (z power metalové skupiny Sonata Arctica) nebo Tapio Wilska. Kapela také vydala VHS,DVD a CD s živým materiálem, nahraným při koncertu v Tampere, 29. prosince 2000. Vše bylo pojmenováno jako From Wishes to Eternity. Krátce poté, vyzval Tuomas basáka Samiho Vänsku, aby opustil skupinu[zdroj?], a k Nightwish se připojil Marco Hietala (ze skupiny Tarot; bývalý člen Sinergy), který kvůli tomu odešel ze Sinergy. Marco, kromě toho že hrál na baskytaru, měl zpívat mužské vokály. Tuomas potom řekl, že je se Samim stále v kontaktu, čímž vyvrátil spekulace, že se od té doby už nesetkali. Ale už spolu nechtějí dělat žádný další projekt. V roce 2002 vydali Nightwish album Century Child a singly Ever Dream a Bless the Child. Hlavní rozdíl mezi tímto a předchozími alby byl v tom, že v písních Bless the Child, Feel For You, Ever Dream a Beauty of the Beast, byl použit finský symfonický orchestr, aby se tak ještě více rozšířil existující pocit klasické hudby. Trvalým favoritem fanoušků se však stala "nightwishácká" verze písně The Phantom of the Opera, ze slavného stejnojmenného muzikálu, který zkomponoval Andrew Lloyd Webber. Century Child získalo zlato už po dvou hodinách prodeje, a dva týdny nato se stalo platinovým. Také udělalo rekord ve finském žebříčku prodejnosti; ještě nikdy předtím nebylo druhé místo v počtu tak daleko za prvním. Po videoklipu k Bless the Child, bylo nahráno druhé video, tentokrát bez vydání singlu. Byla pro něj vybrána píseň End of All Hope. Klip obsahoval i scény z finského filmu Kohtalon Kirja (v překladu Kniha Zkázy). V roce 2003 vydala skupina své druhé DVD, s názvem End of Innocence, které vypráví příběh kapely ústy Holopainena a Nevalainen, a trvá dvě hodiny. DVD také obsahuje části živých koncertů, exkluzivní stopáž atd. Během léta 2003 se také Tarja provdala, a byly tu i spekulace, že se skupina rozpadne. Tyto dohady se však ukázaly jako mylné, protože skupina pokračovala v koncertech ještě další rok a vydala další album. Nové album, pojmenované Once bylo vydáno 7. června 2004, společně s prvním singlem Nemo (latinsky "nikdo"). Singl dosáhl vrcholu v hitparádách ve Finsku a Maďarsku a dostal se do top 10 v dalších pěti státech. Nemo tedy zůstává jejich doposud nejúspěšnějším vydaným singlem. Once využívá v devíti skladbách celého orchestru. Na rozdíl od Century Child se Nightwish rozhodli tentokrát najít orchestr za hranicemi Finska, takže byl vybrán London Session Orchestra. Je to také jejich druhé album, kde se objevuje píseň napsaná celá ve finštině, Kuolema Tekee Taiteilijan (v překladu Smrt dělá umělce). Once získalo ve Finsku třikrát platinu, jednu platinu v Německu, ve Švédsku se stalo zlatým a skončilo na prvním místě v prodejnosti v Řecku, Norsku a Maďarsku. Další singly byly: Wish I Had an Angel (píseň se objevila i na soundtracku k filmu Alone in the Dark), Kuolema Tekee Taiteilijan (singl vydaný pouze ve Finsku a Japonsku) a The Siren. Kromě komerčního úspěchu bylo Once bylo dobře přijato i kritikou, bylo na něj mnoho pozitivních recenzí (jako na Metalfan.nl nebo na RockReport.be), ve srovnání s Oceanborn. Úspěch alba kapele umožnil jet Once World Tour, na kterém hráli v mnoha zemích, kde ještě nikdy nebyli. Nightwish také koncertovali při zahájení Světového Šampionátu v Atletice 2005, který se konal v Helsinkách, čímž ještě více zvýraznili svou popularitu, která se jim nyní dostávala. V září 2005 vydali "best of" album, které obsahovalo písně z celé jejich diskografie. Kompilace byla nazvána Highest Hopes, a také se tu objevila živá předělávka songu od Pink Floydů, High Hopes (z alba The Division Bell). Tato píseň byla první, ve které zpíval Marco Hietala zcela sám. Kromě High Hopes byla na albu i vylepšená verze Sleeping Sun (z alba Oceanborn), která byla vydána i jako singl. Pro píseň bylo natočeno nové video, ve kterém se odehrává středověká bitva, a je k vidění i na německé verzi singlu a jako samostatné DVD vydané Spinefarm Records. Po nahrání DVD End of an Era (vydaného v červnu 2006), při koncertu v Hartwall aréně v Helsinkách, 21. října 2005, se ostatní čtyři členové Nightwish rozhodli, že bude lepší pokračovat bez Tarji Turunen. Tak to vyznělo z otevřeného dopisu, který dal Tarje Tuomas Holopainen po skončení koncertu a který se poté objevil na oficiálních stránkách kapely. Hlavní důvod k vyhazovu Tarji byl podle dopisu fakt, že její manžel, argentinský podnikatel Marcelo Cabuli, a komerční zájmy změnily její postoj ke kapele. Ale jak je známo, fanoušci si jako znak Nightwish představovali Tarju. Skupina se poté dohodla, že Tarja na sebe stahuje všechnu pozornost a proto musí pryč[zdroj?]. Tarja se k incidentu vyjádřila s tím, že vyhazov pro ni byl šok, protože než jí dali dopis, nikdo ji na nic neupozornil. Řekla, že osobní útoky na jejího manžela byly neoprávněné a že poskytnutí článku médiím bylo "zbytečně kruté". Tyto pocity vyjádřila ve vlastním otevřeném dopise, který byl uveřejněn na její osobní stránce, a skrz rozhovory v TV, časopisech a novinách. Za "Novou Éru" je považována historie skupiny od příchodu nové zpěvačky Anette Olzon. Hledání náhrady za Tarju Turunen jako ženské zpěvačky skupiny umožnilo od 17. března 2006 všem zpěvačkám, zajímajícím se o tento post, poslat kapele své demonahrávky. Skupina prohlásila, že hledají zpěvačku se schopností zpívat dynamicky a všestranně. Skupina se k překvapení některých fanoušků speciálně neptala po zpěvačkách trénovaných v klasickém zpěvu, ale byli otevřeni každému stylu a hudební minulosti. Do doby, než bylo posílání ukončeno (15. ledna 2007), dostala kapela přes 2000 demo nahrávek. Tehdy se začaly objevovat spekulace, kdo by eventuálně nahradil Tarju jako zpěvačku skupiny. Jako odpověď na tyto a ostatní dohady prohlásila kapela na svých webových stránkách, aby fanoušci nevěřili žádným informacím ohledně nové zpěvačky než těm, které zveřejní skupina sama. Identita nové zpěvačky byla zveřejněna pouze den před vydáním prvního singlu z alba Dark Passion Play, tj. 24. května 2007. Skupina tohoto dne oznámila, že náhradnicí Turunen se stala 35letá Anette Olzon z Katrineholmu ve Švédsku. Identita zpěvačky měla být ohlášena až později, ovšem kapela se bála falešných spekulací, které se v té době začaly množit. Skupina se zavřela do studia 15. září 2006, aby nahrála své šesté studiové album zatím bez nové zpěvačky. Proces začal nahráváním bicích, pak kytar, baskytar a demo kláves, poté následovalo nahrávání orchestru/sboru. Poté byly nahrány konečné syntetizéry a zpěv. Jako první singl z nového alba byla vybrána píseň Eva. Ukázka této písně je k dispozici ke stažení na oficiálních stránkách kapely (spolu s dalšími třemi ukázkami z nadcházejícího alba: 7 Days to the Wolves, Master Passion Greed a Amaranth). Původně měl být singl vydán 30. května 2007, ale kvůli úniku na jednu britskou stránku[zdroj?] byl vydán už 25. května. Po začátku "Dark Passion Play World Tour" se začalo připravovat první live album s Anette Made in Hong Kong (and in various other places), které obsahuje celkem 11 skladeb z alba Dark Passion Play a ze singlů Amaranth, Bye Bye Beautiful a The Islander. S tímto CD zároveň vyšlo i DVD obsahující dokumentární film z "Dark Passion Play World Tour" a 3 videoklipy k singlům Amaranth, Bye Bye Beautiful a The Islander. V červnu 2009 v finském časopise Soundi hlavní skladatel a klávesista Tuomas Holopainen uvedl, že začal pracovat na novém albu skupiny Nightwish. V říjnu se začaly mezi fanoušky šířit spekulace, že nové album ponese jméno Wind Embraced, avšak tyto zprávy zpěvačka Anette Olzon popřela. 1. února 2010 Anette na svém blogu napsala, že pro nové album je hotovo devět skladeb a skupina se v létě sejde na nahrávání demo verzí skladeb. 10. února 2011 skupina na svém webu uvedla, že nové album ponese název Imaginaerum a na jeho základě bude natočen i film. Album vyšlo 30. listopadu 2011, film vyšel 23. listopadu 2012. Album je v podstatě soundtrackem ke stejnojmennému filmu a prolíná se tak s jeho příběhem. Film je o starém umírajícím hudebním skladateli a poetovi Thomasi Whitmanovi (kombinace jmen Tuomase Holopainena a amerického basníka Walta Whitmana - Tuomasova oblíbeného autora), který vzpomíná na své mládí a dětství. Stejnojmenný film režíruje Stobe Harju, který již s Nightiwish spolupracoval na klipu ke skladbě The Islander. 1. října 2012 skupina skrze svůj profil na Facebooku oznámila zprávu, že došlo k dohodě s Anette o konci jejího působení v kapele. Podle tiskového prohlášení "bylo čím dál tím víc zřejmé, že směřování kapely je v konfliktu s jejími potřebami. Tento konflikt vedl k rozdělení, ze kterého se již nebylo možné vrátit zpět". Pro zbytek turné Imaginaerum World Tour Anette zastoupila Nizozemka Floor Jansen, která se 9. října 2013 stala oficiální zpěvačkou kapely. Zároveň byl do kapely přijat i Troy Donockley, který doprovázel skladby Nightwish na flétny a dudy. Kapela toto oznámila na svém Facebooku. Album bylo vydáno 27. 3. 2015 v Evropě a Argentině prostřednictvím vydatelství Nuclear Blast. Bylo inspirováno prací přírodovědce Charlese Darwina. Jako hlavní motiv posloužil slavný Darwinův citát z roku 1859 z velmi vlivné knihy – O původu druhů. Z ní pochází citace "Nekonečné tvoří nejkrásnější". Kde Darwin jasně a výstižně popsal vývoj z jedné buňky pro ostatní organismy. Podle Tuomase Holopainena byla rozhodující pro vývoj alba skladba "Élan", jinak též citát Walta Whitmana. Endless Forms Most Beautiful je první album, kde je bubeník Jukka Nevalainen zastoupen blízkým přítelem Kaiem Hahto. Tuomas Holopainen, textař většiny písní a skladatel hudby, tvrdí, že největší inspiraci ke psaní písní nachází ve filmové hudbě. Písně jako Beauty of the Beast (z alba Century Child) a Ghost Love Score (z alba Once) jsou toho příkladem. Holopainen také řekl, že filmová hudba je to, co poslouchá, když je doma. Má rád například hudbu k filmu Van Helsing, Krvavý Příliv a prakticky cokoliv, co napsal Hans Zimmer. Vliv na jeho tvorbu měli také např. experimentální The 3rd and the Mortal či gothic metaloví Tiamat. Na druhé straně byl také Nightwish inspirací pro jiné kapely. Simone Simons, hlavní zpěvačka Epicy, se nechala slyšet, že začala zpívat v důsledku Nightwish. Bývalá zpěvačka Visions of Atlantis, Nicole Bogner, uznala, že Nightwish pro ně byl velkou inspirací na první album. Sander Gommans z After Forever řekl, že Nightwish "nás budou jistě inspirovat při psaní nových písní". Hlavní zpěvák power metalové skupiny Sonata Arctica, Tony Kakko, už několikrát vysvětlovat, jaký na něj měl Nightwish vliv. Správná definice hudebního stylu Nightwish je sporná. O skupině se tvrdí, že je to zčásti heavy metal, symphonic metal. Symphonic metalová definice je založená na tom, že Nightwish používají nástroje a styl zpěvu z klasické hudby a filmových melodií. Povznášející fantasy témata, epická atmosféra, vysoké vokály, kytarová a klávesová sóla a rychlý, melodický styl hudby. Stejně jako některé další finské skupiny, jako například Sonatu Arcticu či Stratovarius. Označení žánru jako heavy metalu, který se vyznačuje především velkou melodičností a vysoko položeným, čistým zpěvem. Bývá poměrně rychlý a často se v něm objevují sborově zpívané refrény-že skupina hraje melodický heavy metal,řekli sami členové. Tuomas Holopainen jednou popsal hudbu Nightwish jako "melodic heavy metal s ženskou zpěvačkou". Nová éra hudebního stylu Nightwish začala s albem Century Child a ještě více se rozvinula na Once. Kytary byly více v pozadí a byly zjednodušeny na nižší rytmický zvuk blízký spíše modernímu hard rocku než starému melodickému power metalovému stylu, hlavní Tarjiny vokály ztratily něco ze svého operního řízu a přiblížily se více standardnímu rockovému ženskému zpěvu. Mužský zpěv v podobě nového basáka Marca Hietaly, přidal do některých písní nový, tvrdší rozměr. Zasněná fantasy témata starších Nightwish byly postupně nahrazeny gothičtějšími obrazy děje. Vedoucí člen skupiny, Tuomas Holopainen, řekl v jednom rozhovoru, že nové album bude mít hodně společného s albem posledním (Once). Kapela si například zachová nový druh tvrdších písní (jako Wish I Had An Angel nebo Planet Hell), ale budou zde i jemnější balady. Nové album také zahrnuje mnoho hostujících umělců orchestrálních částí - v tom samém rozhovoru Tuomas řekl, že při nahrávání Once měli k dispozici 18 sboristů, a ještě to nestačilo. Angels Fall First (1997) Oceanborn (1998) Wishmaster (2000) Over the Hills and Far Away (2001) Century Child (2002) Once (2004) Dark Passion Play (2007 .) Imaginaerum (2011) Endless Forms Most Beautiful (2015) From Wishes to Eternity (2001) End of an Era (2006) Made in Hong Kong (And in Various Other Places) ( . 2009) Showtime, Storytime (2013) Vehicle of Spirit (2016) "The Carpenter" (1997) "Sacrament of Wilderness" (1998) "Walking in the Air . " (1999) "Sleeping Sun (Four Ballads of the Eclipse)" (1999) "Deep Silent Complete" (2000) "Ever Dream" (2002) " .Bless the Child" (2002) "Nemo" (2004) "Wish I Had an Angel" (2004) "Kuolema tekee taiteilijan" (2005) "The . Siren" (2005) "Sleeping Sun" (2005) "Eva" (2007) "Amaranth" (2007) "Erämaan Viimeinen" (2007) . "Bye Bye Beautiful" (2008) "The Islander" (2008) "Storytime" (2011) "The Crow, The Owl and the Dove" (2012 . ) "Élan" (2015) Imaginaerum (2012) Imaginaerum: The Score (2012) From Wishes to Eternity (2001) (videozáznam koncertu) End of Innocence (2003) . (dokument s videoklipy) Once (2004) (audio + 2 videa) End of an Era (2006) (videozáznam posledního koncertu s Tarjou + dokument o 15 dnech před koncertem) Live at Lowlands . (2008) (asi první videozáznam s novou "všestrannou" zpěvačkou Anette Olzon) Made in Hong Kong (And in Various Other Places) (2009) (dokument z turné Nightwish + videa ke třem . singlům z DPP.) Showtime, Storytime (2013) Highest Hopes (2005) (2CD+DVD) Nightwish (1996) Wishmastour 2000 (2001) Tales from the . Elvenpath (2004) Bestwishes (2005) Highest Hopes: The Best of Nightwish (2005) The Sound of Nightwish Reborn (2008) Lokikirja (2009) Decades (2018) Tuomas Holopainen - klávesy Marco Hietala - basová kytara, zpěv Erno "Emppu" Vuorinen - kytara Jukka Nevalainen - bicí Floor Jansen - zpěv Troy Donockley - lidové hudební nástroje Tarja Turunen - zpěv Anette Olzon - zpěv Sami Vänskä - baskytara | VERB_PHRASE | YES_NO |
010974 | Státní znak Maďarské republiky (maďarsky: Magyar Köztársaság címere) je podle ústavního zákona o státních symbolech MR oficiálním státním symbolem Maďarské republiky. Po pádu komunismu byl současný státní znak slavnostně přijat Národním shromážděním dne 3. července 1990. == Popis a historie == Státní znak Maďarska má polcený štít. V první poli je sedmkrát červeno-stříbrně dělený štít, který podle legendy ze 16. století představuje uherské řeky – Dunaj, Tisu, Drávu a Sávu. Jde o znak Arpádské dynastie, která vládla od počátku Uherského státu až do roku 1301. Ve druhém poli je zelené trojvrší se zlatou korunou, z níž vystupuje stříbrný dvojkříž. Od 17. století je trojvrší interpretací uherských pohoří – Tatra, Mátra a Fatra. Tento znak byl vytvořen ve 14. století, ovšem dvojramenný kříž se objevuje již na erbu krále Bély III. ve 12. století.... | Jaký štít má státní znak Maďarska? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Státní_znak_Maďarska | [
"polcený"
] | 295 | 332 | Státní znak Maďarska má polcený štít. | [
{
"start": 319,
"end": 326,
"text": "polcený"
}
] | Státní znak Maďarské republiky (maďarsky: Magyar Köztársaság címere) je podle ústavního zákona o státních symbolech MR oficiálním státním symbolem Maďarské republiky. Po pádu komunismu byl současný státní znak slavnostně přijat Národním shromážděním dne 3. července 1990. == Popis a historie == Státní znak Maďarska má polcený štít. V první poli je sedmkrát červeno-stříbrně dělený štít, který podle legendy ze 16. století představuje uherské řeky – Dunaj, Tisu, Drávu a Sávu. Jde o znak Arpádské dynastie, která vládla od počátku Uherského státu až do roku 1301. Ve druhém poli je zelené trojvrší se zlatou korunou, z níž vystupuje stříbrný dvojkříž. Od 17. století je trojvrší interpretací uherských pohoří – Tatra, Mátra a Fatra. Tento znak byl vytvořen ve 14. století, ovšem dvojramenný kříž se objevuje již na erbu krále Bély III. ve 12. století. Nad štítem je koruna sv. Štěpána I, zakladatele Uherského království. Koruna má na vrcholu šikmý kříž, připomínající skutečnost, že Maďaři raději korunu ukryjí, nežli by ji předali do rukou nepřátelům či samovládcům. Pokud nad znakem není Svatoštěpánská koruna, jde o Kossuth-címer, česky: Kossuthův znak pojmenovaný podle Lajose Kossutha. Kříž na koruně byl ohnut po narození Ladislava Pohrobka roku 1440. Jeho matka Alžběta dala příkaz své dvorní dámě Heleně Kottannerové, aby uherskou korunu ukradla polskému králi Vladislavovi III. Jagellonskému Varenčíkovi a přivezla do Komárna. Při převozu koruna spadla na zem a kříž se ohnul. Současná verze znaku byla vytvořena při Rakousko-Uherském vyrovnání roku 1867. Ovšem první polcený štít spojující znak Arpádské dynastie a zelené trojvrší s dvojkřížem se objevil již ve 14. století. Jeho podoba se ustálila až za vlády císaře Rudolfa II. (1576-1608). Za státní znak je považován od 15. století. === Oficiální popis === Oficiální popis státního znaku z Ústavy Maďarské republiky: === Používání znaku === Pravidla pro používání státního znaku a dalších státních symbolů Maďarské republiky obsahuje zákon 1995. évi LXXXIII. törvény a Magyar Köztársaság nemzeti jelképeinek és a Magyar Köztársaságra utaló elnevezésnek a használatáról. == Historický vývoj znaku == === Maďarské velkoknížectví === === Uherské království === === Uhersko v rámci Rakouského císařství a Rakouska-Uherska === Znaky zemí Uherska (Zalitavska) === Novodobé Maďarsko === == Podobnost se znakem Slovenska == Podobnost se státním znakem Slovenska vychází z historické souvislosti. Během revoluce v roce 1848 se slovenští revolucionáři v čele s Ľudovítem Štúrem hlásili k Cyrilo-Metodějskému odkazu, a znak z heraldicky levé části znaku Uherska, tj. – červený štít se zeleným trovrším, z kterého vystupuje stříbrný dvojkříž používali po úpravě samostatně, mimo uherské koruny.Slováci jakožto Slované podporující myšlenku Panslavismu změnili barvu trojvrší ze zelené na modrou. Barvy znaku tak odpovídaly slovanským barvám (bílá-červená-modrá). Takto upravený znak prohlásil Ľudovít Štúr znakem Slováků a v témže roce byl vyryt do pečetě Slovenské národní rady. V roce 1863 tento znak převzala i vzniklá Matica slovenská. Slovenský znak se dále nepatrně vyvíjel malými změnami kresby trojvrší nebo dvojramenného kříže. Po vzniku samostatné ČSR se slovenský znak stal součástí všech tří československý znaků. V současné době má slovenský znak, na rozdíl od maďarského znaku, ramena kříže na koncích rozšířené a vyhloubené, vrchy oblé. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Magyarország címere na maďarské Wikipedii. === Literatura === BROŽEK, Aleš. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. Praha: Kartografie, 2003. 223 s. ISBN 80-7011-776-1. MUCHA, Ludvík. Vlajky a Znaky zemí světa. Praha: GKP, 1987 (3. vydání). 215 s. === Související články === Maďarsko Uherská koruna Dějiny Maďarska Státní symboly Maďarska Župní znaky v Maďarsku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Státní znak Maďarska ve Wikimedia Commons Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat: Lokální odkaz: Coats of arms of Hungary Wikidata: National coats of arms of Hungary (maďarsky) A Magyar Köztársaság címere (maďarsky) Magyar Nemezti Lap (anglicky) Historicaltextarchive.com - THE HUNGARIAN COAT OF ARMS (anglicky) Flags of The World - Hungary - Coat of Arms (maďarsky) Inf.u-szeged.hu - A magyar címer története (maďarsky) A Magyar Köztársaság címere (maďarsky) Címerek (maďarsky) (anglicky) (německy) (slovensky) (rumunsky) Magyarország nemzeti jelképei | ADJ_PHRASE | OTHER |
012113 | ... kvůli migraci o 1,1 milionu obyvatel, neboli 20 % populace. Snížení populace je způsobeno emigrací lidí hledajících zaměstnání, a snížením porodnosti v této době. Mezi lety 2002–2014 přišla Gruzie o 14,7 % populace.Obyvatelé Gruzie jsou Gruzíni (83,8 %), Azerové (6,5 %), Arméni (5,7 %), Oseti (0,9 %), Řekové (0,3 %), Abchazové (0,1 %), Rusové (1,5 %). Do kartvelské jazykové skupiny patří kromě vlastních Gruzínů také Adžarové, Lazové, Svanové, Mingrelové, Tušetové či Kachetové, kteří jsou v současné době považováni za etnické podskupiny Gruzínců. Nejvíce příslušníků má Gruzínská pravoslavná církev 82,1 %, Islám 9,9 %, Arménská apoštolská církev 5,7 %, katolictví 0,8 %, židé 0,1 %, ostatní 1,4 % (2002) V horách existuje originální místní náboženství džvarismus. == Kultura == === Umění === Básník Šota Rustaveli je autorem raně středověkého národního eposu Muž v tygří kůži (Vepkhist'q'aosani). K tomuto zakladatelskému dílu... | Kdo je autorem eposu Muž v tygří kůži? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gruzie | [
"Šota Rustaveli"
] | 802 | 906 | Básník Šota Rustaveli je autorem raně středověkého národního eposu Muž v tygří kůži (Vepkhist'q'aosani). | [
{
"start": 809,
"end": 823,
"text": "Šota Rustaveli"
}
] | Gruzie (gruzínsky: ს, transliterace: Sakartvelo) je stát na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie, při východním okraji Černého moře. Jeho sousedy jsou na severu a severovýchodě Rusko, na jihu Turecko a Arménie a na jihovýchodě Ázerbájdžán. Součástí Gruzie jsou autonomní republiky Adžárie a Abcházie. Abchazské území a také Jižní Osetie jsou de facto ovládány a vojensky obsazeny Ruskem, takže gruzínská vláda nemá tyto oblasti pod kontrolou. == Název == Gruzínsky název země zní Sakartvelo. V některých jazycích se Gruzie řekne Georgia (například anglicky) nebo Georgie(n), podle jedné z teorií podle patrona země svatého Jiří (řecky Georgios). Název "Gruzie" pochází z ruštiny (Г – Gruzija). Gruzie proto v roce 2009 požádala pobaltské republiky, aby ruský název nepoužívaly a přešly na doporučené jméno Georgia pro estonštinu a Georgija pro litevštinu. == Dějiny == === Kavkazská Ibérie === V této době byla Gruzie obydlená různými kmeny, nejvýznamnější z nich byly Kartvelské, později známé také jako Kolchové a Iberové. Ty se dostaly nakonec pod vliv Urartské říše. V 4. století př. n. l. zde vytvořily starověký gruzínský stát Kartli, který existoval od 4. století př. n. l. do 6. století tento útvar je také nazýván Kavkazská Ibérie. Kavkazská Ibérie společně s přímořským státem Kolchida položila základy gruzínské státnosti a gruzínského národa. V 1. století n. l. obsadili Římané území dnešní Gruzie, jako jednu ze svých nejvýchodnějších provincií. Po rozdělení na západní a východní část se Gruzie stala součástí Východořímské říše, neboli Byzance. Kolem roku 340 zde bylo přijato křesťanství. V dobách oslabování Byzantského impéria se tohoto území nejdříve zmocnili Sásánovci, později Arabové. Arabové přišli k hranicím iberského knížectví v roce 645 a donutili jeho eristaviho (knížete) Štěpána II. opustit byzantskou příslušnost a uznat arabského chalífu jako svého nového nadřízeného. Z arabského vlivu se Ibérie vymanila až na počátku 9. století, když eristavi Ašot I. z jihozápadogruzínského rodu Bagrationů využil oslabení Arabské říše a prohlásil svůj rod za nový dědičný vládnoucí rod nad iberským knížectvím opět pod patronátem Byzance. Jeho nástupce Ardanase II. pak formálně ještě jako byzantský vazal přijal v roce 888 po více než 300leté odmlce iberskou královskou korunu. Korunován byl už ne jako vládce Ibérie, ale jako "Král všech Gruzínců". Jeho potomek Bagrat III. pak dokázal přibližně kolem roku 1000 sjednotit okolní rozdrobená knížectví v Gruzii pod jedinou vládu a položil tak základ existence Gruzínského království. === Období před nadvládou Ruska === Období vlády Bagrationů od konce 11. do počátku 13. století, zejména vláda Davida IV. a jeho vnučky Tamary, patří k vrcholným epochám gruzínských dějin. Toto zlaté období bylo násilně ukončeno mongolskou invazí. Další ránu jednotě Gruzie uštědřil středoasijský dobyvatel Tamerlán. Jednotná vláda byla po čase rozdrobena na drobná knížectví (abchazské, kachetinské, eretínské a tao-klardžetské) a na tři hlavní království – Imeretie, Kachetie a Kartlie. Gruzie byla v ohrožení jak ze západu z Turecka, tak z východu z Persie – Turci a Peršané získávali postupně vliv v jednotlivých knížectvích. Pod nátlakem těchto dvou velkých impérií se podařilo tak část obyvatelstva islamizovat. V 17. století načas obnovil slávu Gruzie vojevůdce Giorgi Saakadze, ale po jeho zavraždění persko-turecká agrese ještě zesílila. V roce 1783 byla uzavřena smlouva jedním z východních vládců o suverénnosti ruského carství nad těmito knížectvími, čímž získali Rusové fakticky nad nimi moc. === Období nadvlády Ruského impéria === Roku 1810 se východní dvě knížectví formálně připojila k Ruskému impériu a Gruzíni byli postupně začleňováni do carské říše, příkladem je slavný carský generál Pjotr Bagration. Do roku 1864 se podařilo Rusům anektovat celou Gruzii, kromě přístavů Suchumi a Batumi, které získali až po rusko-tureckých válkách. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit, začal růst gruzínský nacionalismus. Při nepokojích v roce 1905 v Rusku vypukl v Gruzii ozbrojený boj. === Období revoluce a SSSR === Po vypuknutí Říjnové revoluce moc v zemi rychle získali gruzínští sociální demokraté pod vedením Noa Žordaniji. Byl ustanoven výbor Zakavkazský komisariát, což byla společná vláda nacionálních stran všech tří budoucích kavkazských sovětských republik. Ten rozhodl o odtržení od Ruska a vytvoření Zakavkazské demokratické federativní republiky. Existovala až do doby, než Ázerbájdžán začal požadovat politickou i ekonomickou orientaci na Turecko, zatímco s tím nemohli představitelé Arménie a Gruzie souhlasit. Gruzie po vyhlášení samostatnosti požádala Německo o ochranu, čemuž bylo vyhověno. Roku 1920 byla podepsána také mírová smlouva s RSFSR, kterou ruští bolševici uznali nezávislost Gruzie za podmínky, že bude povolena bolševická strana v Gruzii a pomoc bělogvardějcům zastavena. Ruské bolševické vedení ale porušilo veškeré smlouvy a Rudá armáda se nakonec zmocnila země silou. Byla vyhlášena Gruzínská SSR a menševická vláda byla nucena uprchnout do francouzského exilu. V rámci Gruzínské SSR byla zřízena Adžarská ASSR na jihu, Abchazská ASSR na severozápadě a Jihoosetská autonomní oblast. Byl učiněn i pokus o integraci s Arménií a Ázerbájdžánem v Zakavkazskou SFSR, která se však 5. prosince 1936 rozpadla. V roce 1924 vypuklo protisovětské srpnové povstání, které bylo potlačeno. Z Gruzie pocházel sovětský diktátor Josif Stalin a jeho blízcí spolupracovníci Sergo Ordžonikidze a Lavrentij Berija, který byl ve 30. letech neomezeným pánem Gruzie a od roku 1938 obávaným šéfem sovětské tajné policie NKVD. === Období pádu SSSR a vyhlášení nezávislosti === Roku 1989 vláda Gruzínské SSR prohlásila, že současný stav je okupací a porušením mírové smlouvy. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti, byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost pak byla vyhlášena 14. listopadu 1990. Gruzie se jako jedna z mála nových republik nestala členem SNS, nakonec však z hospodářských důvodů do společenství vstoupila (vystoupila až v roce 2008 jako následek tehdejší války v Jižní Osetii). V následujícím roce byl v nezávislých volbách zvolen za prezidenta nacionalista Zviad Gamsachurdia, který měl v úmyslu zrušit autonomní postavení Jižní Osetie a Abcházie.Protože se nejvyšší sovět snažil rozhodnutí zrušit, začaly v zemi s přičiněním sovětských tajných služeb vypukat nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik, žádajících také nezávislost, čemuž nebylo vyhověno. Autonomní republiky se otevřeně postavily proti snaze nového gruzínského vedení zrušit jejich autonomii a vytvořit z Gruzie jednotný národní stát. V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osety a Gruzíni ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války. Po uklidnění situace v roce 1995 se do čela země dostal bývalý ministr zahraničí SSSR Eduard Ševardnadze, který se k moci dostal již v roce 1992, ale až do smrti Gamsachurdii probíhaly vnitřní boje o moc. Vládnout vydržel jako prezident země až do růžové revoluce v roce 2003. K vyjádření tendencí, které se vyvinuly v postkomunistických společnostech ve východní Evropě a ve střední Asii na začátku 21. století se používá pojem barevná revoluce. Během této "růžové" revoluce protestovaly tisíce lidí v čele s pozdějším prezidentem Michailem Saakašvilim proti Ševardnadzeho vládě, která nevyřešila základní hospodářské a politické problémy – chudobu a korupci. Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem už demokratickou cestou, kdy získal 95% hlasů. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardáře George Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA. Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil "superprezidentský systém" a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání.V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. Roku 2007 protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil "výjimečný stav", zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům. Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované. V květnu 2008 se v Gruzii konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila vládnoucí Sjednocená národní strana prezidenta Saakašviliho, která získala 63% hlasů. Opozice označila tyto volby za zfalšované.V říjnu 2012 v parlamentních volbách zvítězila opoziční koalice Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Prezident Saakašvili uznal porážku a oznámil, že jeho strana odchází do opozice. === Válka v Jižní Osetii === 1. srpna 2008 začala válka v Jižní Osetii mezi Gruzií a jihoosetinskými separatisty. Ta pak začala 7. srpna nabírat na síle, když se na stranu Jižní Osetie přidalo Rusko poté co podle zprávy pozorovatelů OBSE gruzínská armáda zaútočila nerozlišující dělostřeleckou a raketometnou palbou na správní středisko Jižní Osetie Cchinvali. Gruzíni žijící na území Jižní Osetie byli donuceni opustit domovy. Mise organizace Člověk v tísni začala ihned poskytovat materiální a psychosociální podporu tisícům utečencůJižní Osetie obývaná Osety, kteří žijí i v sousední ruské republice Severní Osetie-Alanie, usiluje stejně jako Abcházie o nezávislost na Gruzii od roku 1990 v souvislosti se snahou Gruzie odtrhnout se od bývalého SSSR a faktickou nezávislost, kterou Gruzie nikdy neuznala, získala Jižní Osetie po první gruzínsko-osetinské válce v letech 1991–1992 a po referendu místních obyvatel v lednu 1992.12. srpna potvrdilo Rusko stažení svých jednotek z Gruzie. 14. srpna schválil gruzínský parlament kvůli ruské agresi vystoupení ze Společenství nezávislých států.26. srpna byly Ruskou federací uznány samostatné státy Jižní Osetie a Abcházie. Uznání samostatnosti odsoudil americký prezident George W. Bush a další západní politici, kteří v konfliktu podporovali Gruzii.Na summitu EU, který probíhal na začátku září, prohlásil ruský prezident Dmitrij Medveděv, že Rusko stáhne své vojáky z gruzínského území, avšak v Abcházii a Jižní Osetii ozbrojené síly ponechá. S důsledky ozbrojeného konfliktu se země stále ještě potýká. Jedná se např. o nestabilní politickou situaci či dlouhodobý odliv obyvatelstva. == Geografie == Gruzie leží na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie. Podle některých názorů vede hranice mezi Evropou a Asií po hlavním kavkazském rozvodí, které také tvoří severní hranici Gruzie s Ruskem. Podle těchto názorů by Gruzie ležela těsně u hranic Evropy, některé její severní výběžky by do Evropy zasahovaly. Při použití v Česku přijímané hranice na řekách Kuma a Manyč patří do Asie i přilehlé části Ruské federace. Další definice vedou evropsko-asijskou hranici také přímo Gruzií. Zeměpisná šířka Gruzie 41 až 43° odpovídá např. šířce Pyrenejí, Říma, Bulharska, severního Japonska, pomezí Oregonu a Kalifornie nebo třeba Nové Anglie. Zeměpisná délka Gruzie 40 až 47° odpovídá např. délce Iráku, západního Jemenu a Mosambického průlivu. Rozlohou 69 700 km2 je Gruzie jen o málo (např. o 1 kraj) menší než Česko. Bez částečně mezinárodně uznaných separatistických provincií Abcházie a Jižní Osetie činí rozloha Gruzie jen 57 200 km2 (o málo více než Chorvatsko), tedy o 18 % méně. Na severu hraničí s Ruskem, na jihovýchodě s Ázerbájdžánem, na jihu s Arménií a na jihozápadě s Tureckem. Země je spjata s Kavkazem a podstatná část jejího povrchu je hornatá. Zjednodušeně lze říci, že severní hranice tvoří Velký Kavkaz a jižní hranice Malý. Uprostřed Gruzie jsou oba spojeny Lišským (Suramským) hřebenem. Od něj na západ se táhne široká kotlina řeky Rioni, na východ pak údolí Kury. Nejvyšší hora Kavkazu Elbrus leží kousek od gruzínských hranic v Rusku. Součástí hraničního hřebene je ale několik dalších pětitisícovek, z nichž nejvyšší (a tedy nejvyšší hora Gruzie) je Šchara (5201 m). Říční síť je rozvinuta nerovnoměrně. Nejhustší je v západní Gruzii a nejmenší na Jurské pahorkatině, což je spojeno s odtokem vody (od 80 až 150 l/s/km2 v západní Gruzii do 3 l/s/km2 na Jorské pahorkatině a jihovýchodě Dolnokartlijské roviny). Řeky náleží k úmořím Kaspického a Černého moře. Úmoří Kaspického moře je převážně tvořeno povodím řeky Kury. Její nejvýznamnější přítoky jsou zleva Velká Liachvi, Ksani, Aragvi, Jori a Alazani (poslední dvě ústí do Mingačevirské přehradní nádrže) a zprava Paravani, Dzama, Tana, Tedzami, Algeti a Chrami. Řeky černomořského úmoří (západní Gruzie) netvoří žádný systém a ústí do moře každá samostatně. Nejvýznamnější je Rioni s přítoky Cchenisckali, Techuri a Kvirila, která protéká na dolním toku Kolchidskou propadlinou. Další významné řeky ústící do Černého moře jsou Inguri, Kodori, Adžarisckali, Bzipi, Chobi a Galidzga. Řeka Čoroch pramenící v Turecku protéká Gruzií na dolním toku (26 km). Většina řek pramenících v horách má maximální průtok na jaře v době tání sněhu. Řeky, jejichž hlavním zdrojem jsou ledovce (Kodori, Inguri, Rioni) mají největší průtok v létě s výraznými maximy každý den ve večerních hodinách a minimem před úsvitem. Řeky Adžarského pobřeží a severních svahů Meschaetského hřbetu mají maxima na podzim a v zimě a jsou na nich časté povodně po deštích. Horské řeky se vyznačují rychlým tokem a tak zamrzají málokdy. Výjimku tvoří řeky Jihogruzínské pahorkatiny, které tečou pomalu na horním toku a rychle v nížině. Oblasti tvořené vápenci a vyvřelinami se vyznačují silně rozvětvenými podzemními systémy s množstvím silných vřídel (řeky Čjornaja, Cačchuri, Rečchi v západní Gruzii a Nardevani, Tašbaši, Armutlo v jižní Gruzii), které přerozdělují a přirozeně regulují vodní toky. Gruzie je bohatá na hydroenergetické zdroje. V Gruzii není mnoho jezer, ale v některých oblastech (Džavachetie, Kolchidská nížina, Kelská planina, staroledovcová zóna Abcházie) se nacházejí skupiny jezer tektonického, vulkanického, mořského, říčního, ledovcového, závalového, krasového jiného původu. Největší jsou Paravani (37 km2), Karcachi (26,6 km2) a Paleostomi (17,3 km2). Nejhlubší jsou závalová jezera Rica (116 m) a Amtkel (72 až 112 m podle výšky hladiny) a jezero Kelistba (75 m). Rybí průmysl je rozvinutý na jezerech Tabackuri a Paleostomi. === Podnebí === Podnebí je silně ovlivněno složitým geomorfologickým členěním krajiny. V údolích je teplé subtropické podnebí s vysokým podílem srážek, které mohou dosahovat od 1 000 až k 2 500 mm. Teplé podnebí umožňuje pěstovat celou řadu teplomilných plodin jako jsou citrusy či čajovník.Směrem na východ země klesá podíl srážek a oblasti jsou zde více suché. Začíná zde převládat kontinentální podnebí. V oblasti povodí řeky Rioni a Kury jsou typické mrazivé zimy a teplá léta. Průměrná teplota v Tbilisi se pohybuje okolo 1 °C v lednu a 24 °C v červenci. === Fauna === Vzhledem k různorodosti krajiny a malé zeměpisné šířce obývá Gruzii na 1000 druhů obratlovců, z toho 360 druhů ptáků (4 druhy supů, 11 druhů orlů), 160 druhů ryb, 48 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků. Lesy jsou obývány několika druhy masožravců jako je vlk, rys, šakal obecný, hyena žíhaná, kočka divoká a několik jedinců levharta perského (Panthera pardus ciscaucasica). Z ostatní velké zvěře je to medvěd hnědý, jelen lesní, srnec obecný, kamzík, prase divoké, koza bezoárová. Endemicky je zde domovem kozorožec kavkazský, kozorožec dagestánský a tetřívek kavkazský (Tetrao mlokosieviczi). Z dravců jsou rozšířeni orel skalní a orlosup bradatý. Bažant obecný byl jako původní endemický pták z Gruzie uměle rozšířen do celého světa. Počet rozšířených bezobratlých druhů je též velmi rozsáhlý a jejich soupis představuje rozsáhlé hledání napříč rozsáhlou literaturou. Jen známí pavouci čítají 501 druh. === Flora === 44 procent země tvoří lesy, z toho 5% činí pralesy a 40 % lesů si zachovalo původní strukturu. V nižších polohách roste převážně listnatý les (dub, buk), ve vyšších polohách pak jehličnatý les (smrk a jedle, mezi nimi jedle kavkazská). Nad hranicí lesa se rozprostírají subalpské a alpské louky. Pohoří na jihu země, nížiny a transkavkazská sníženina byla dříve tvořena stepí, dnes je převážně kultivovaná. == Ekonomika == Přibližně 40 % populace pracuje v zemědělství, kde pěstuje převážně zeleninu, obilí, brambory a zaměřuje se současně i na chov hospodářských zvířat (prasat a drůbeže). 20 % populace pracuje v průmyslovém sektoru, kde převažuje potravinářský průmysl nad strojírenstvím a automobilovým průmyslem, který je soustředěn v okolí hlavního města Tbilisi či ve městě Kutaisi a Batumi. Významná část obyvatelstva pracuje ve stavebnictví. Země se potýká s extrémně vysokou nezaměstnaností, která v některých regionech dosahuje až 80%.Gruzie je významnou hornickou zemí, která má bohaté zásoby železných a neželezných kovů, jenž ve velkém exportuje. Významná ložiska manganu se nacházejí v oblasti Čiatury a řadí se mezi největší na světě. V zemi se nacházejí malá ložiska ropy, plynu a uhlí, ale Gruzie není energeticky soběstačná a musí většinu paliv dovážet a to převážně z Ázerbájdžánu. Rafinace a úpravy surové ropy probíhá v Gruzii v místních rafinériích. Přes Gruzii vedou dva význammné ropovody (BTC a Baku-Supsa, a Jihokavkazský plynovod, spojující oblast Kaspického moře s Černým mořem. Urbanizace: 56,5 % Hrubý domácí produkt (HDP): 14,37 miliard USD, 3 215 USD na obyvatele (45 % služeb, 23 % průmysl, 32 % zemědělství) Nezaměstnanost: 16,3 % Hospodářský růst: 7 % Inflace(2018): 2,8 % Veřejný dluh: 11,2 miliard USD Státní dluh: 3,67 miliard USDOd roku 2005 funguje mezi Gruzií a státy Evropské unie bezvízový styk. Česká republika vyváží do Gruzie mimo jiné zbraně, za což jí, a dalším státům exportujícím do Gruzie zbraně, bylo pohrozeno sankcemi ze strany Ruska. == Obyvatelstvo == Počet obyvatel Gruzie v roce 2015 činil odhadem 3 729 500 lidí. Demografická situace v Gruzii je stejně jako v některých jiných v minulosti sovětských republikách (zvláště v Estonsku a Lotyšssku) charakterizovaná dvěma hlavními trendy po získání nezávislosti – úbytek celkové populace a "gruzínifikace" etnického složení. Poměr etnických Gruzínců se zvýšil mezi lety 1989 a 2002 o deset procent – z 73,7 % se zvýšil na 83,7 % populace. Populace v době, kdy Gruzie byla součástí Sovětského svazu a v prvních letech nezávislosti, strmě rostla a z počtu 4 miliony v padesátých letech se zvýšila na nejvyšší počet 5,5 milionu v roce 1992. Poté se trend změnil, populace se začala zmenšovat a v roce 2005 se snížila na 4,5 milionu. Tento počet reprezentuje celkovou populaci, včetně dvou separatistických regionů, tedy Abcházie a Jižní Osetie, jejichž populace se v roce 2005 odhadovala na 178 000 a 49 200. Bez Abcházie a Jižní Osetie měla Gruzie 4 321 500 obyvatel v roce 2005 a 4 382 100 v roce 2008. Podle sčítání v roce 2002 přišla Gruzie od začátku devadesátých let kvůli migraci o 1,1 milionu obyvatel, neboli 20 % populace. Snížení populace je způsobeno emigrací lidí hledajících zaměstnání, a snížením porodnosti v této době. Mezi lety 2002–2014 přišla Gruzie o 14,7 % populace.Obyvatelé Gruzie jsou Gruzíni (83,8 %), Azerové (6,5 %), Arméni (5,7 %), Oseti (0,9 %), Řekové (0,3 %), Abchazové (0,1 %), Rusové (1,5 %). Do kartvelské jazykové skupiny patří kromě vlastních Gruzínů také Adžarové, Lazové, Svanové, Mingrelové, Tušetové či Kachetové, kteří jsou v současné době považováni za etnické podskupiny Gruzínců. Nejvíce příslušníků má Gruzínská pravoslavná církev 82,1 %, Islám 9,9 %, Arménská apoštolská církev 5,7 %, katolictví 0,8 %, židé 0,1 %, ostatní 1,4 % (2002) V horách existuje originální místní náboženství džvarismus. == Kultura == === Umění === Básník Šota Rustaveli je autorem raně středověkého národního eposu Muž v tygří kůži (Vepkhist'q'aosani). K tomuto zakladatelskému dílu se vraceli v 19. století obrozenci jako Ilja Čavčavadze, Važa Pšavela, Akaki Cereteli nebo Nikoloz Baratašvili, kteří gruzínskou literaturu vzkřísili. Na konci století položil základy gruzínské prózy Alexander Kazbegi. Ve 20. století byl významným autorem básník Galaktion Tabidze. Obětí Stalinových čistek 30. let se stal prozaik Micheil Džavachišvili. Bardem Velké vlastenecké války se ve 40. letech stal básník Grigol Abašidze. V 60. letech vynikl Nodar Dumbadze, v 70. letech Othar Čiladze. Nejznámějším gruzínským hudebním skladatelem je Giya Kancheli, žijící dnes v Belgii. Zakaria Paliašvili je autor gruzínské hymny. Slavným baletním choreografem byl George Balanchine. V současnosti si získala věhlas baletka Nina Ananiašvili. V sovětském filmu se prosadili filmoví režiséři Tengiz Abuladze, Vachtang Kikabidze a Georgij Danělija. Ve Francii působil režisér Otar Ioseliani. Nejznámější gruzínskou fotografkou je pak patrně Salome Vatzadze tvořící zejména v New Yorku. Patrně nejznámějším gruzínským malířem je Niko Pirosmani, představitel naivního umění, sochařem pak Zurab Cereteli. === Sport === Na olympijských hrách je samostatná Gruzie úspěšná především v bojových a silových sportech. Zlatou olympijskou medaili v judu získal Laša Šavdatuašvili, Zurab Zviadauri a Irakli Cirekidze, v zápase Vladimer Chinčegašvili, Manučar Kvirkvelia a Revaz Mindorašvili. Zlato vybojovali i dva vzpěrači, roku 2004 Giorgi Asanidze a v roce 2016 Laša Talachadze. Ještě v časech Sovětského svazu zlato ze závodu ve skoku vysokém přivezl z římské olympiády Robert Šavlakadze. Gruzínská úspěšnost v zápase na OH není náhodná, zápas má v Gruzii starou tradici a mnozí historikové se domnívají, že klasický řecko-římský zápas byl v časech Římského impéria ovlivněn řadou gruzínských prvků, s nimiž se římští kolonizátoři v Ibérii setkali. V zemi je také dosti populární basketbal, řada hráčů se prosadila ve významných ligách, např. Tornike Šengelia, Nikoloz Ckitišvili a zvláště Zaza Pačulija, dvojnásobný vítěz severoamerické NBA s Golden State Warriors. Již za časů Sovětského svazu byla řada jeho reprezentantů v košíkové Gruzínci - trojnásobný mistr Evropy Otar Korkia či olympijští vítězi Micheil Korkia a Zurab Sakandelidze. Dinamo Tbilisi vyhrálo v roce 1962 nejprestižnější klubovou basketbalovou soutěž Evropy, tehdejší Pohár mistrů. Ve fotbale samostatná Gruzie zatím výraznějšího úspěchu nedosáhla. Ale v 60. až 80. letech měla silnou fotbalovou generaci, která se prosadila v dresu SSSR a také na klubové úrovni - Dinamo Tbilisi vyhrálo v sezóně 1980/1981 Pohár vítězů pohárů. K největším osobnostem této generace patřil Alexandr Čivadze (nejlepší fotbalista SSSR roku 1980), Ramaz Šengelia (nejlepší fotbalista SSSR 1978 a 1981), Micheil Meschi, Slava Metreveli a Givi Čocheli (všichni tři mistři Evropy 1960), Revaz Dzodzuašvili (stříbro z mistrovství Evropy 1972) či Murtaz Churčilava, který byl roku 2003 vyhlášen nejlepším gruzínským fotbalistou posledních padesáti let. Legendárním šachistou byl Tigran Petrosjan. Finalistou Wimbledonu byl tenista Alex Metreveli, zisk titulu mu zhatil v roce 1973 Jan Kodeš. Populární je v zemi také rugby. Místní lidovou hrou podobnou rugby je lelo burti. === Věda === K nejznámějším gruzínským vědcům patří kontroverzní lingvista Nikolaj Marr. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Georgien#Flora und Fauna na německé Wikipedii. V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo "Г с с р, В в". === Související články === Gagra Administrativní dělení Gruzie Seznam měst v Gruzii Abcházie Jižní Osetie Adžárie Válka v Jižní Osetii (2008) Růžová revoluce Barevné revoluce === Externí odkazy === Galerie Gruzie ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Gruzie v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Obrázky, zvuky či videa k tématu Gruzie ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Gruzie ve Wikislovníku Kategorie Gruzie ve Wikizprávách Pořad Českého rozhlasu Plus Muž, který zbavil Evropu rovnováhy strachu, podrobně se zabývá okolnostmi politického vzestupu i působení gruzínského politika Eduarda Ševardnadzeho v Gruzii. Georgia TVNews (anglicky)(německy)(rusky)(gruzínsky) Georgia – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Georgia (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Georgia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky) Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Georgia [online]. U.S. Department of State, 2011-01-28 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-20. (anglicky) CIA. The World Factbook – Georgia [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Tbilisi. Souhrnná teritoriální informace: Gruzie [online]. Businessinfo.cz, 2009-11-07 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) DJIBLADZE, Mikhail Leonidovich, a kol. Georgia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) | PERSON | PERSON |
010723 | ... Pouze 4 nebo 6 největších měsíců má kulatý tvar, ostatní jsou nepravidelné. Vlivem zlepšování pozorovacích metod a techniky neustále přibývají nalezené měsíce. Před lety sond Voyager bylo známo pouze 9 měsíců, ale za posledních 20 let se jejich počet více než zdvojnásobil. Největším měsícem Saturnu je Titan o průměru 5 150 km, který byl objeven jako první. Titan je větší než planeta Merkur a je obklopen vlastní hustou atmosférou složenou hlavně z molekulárního dusíku a metanu. Po Ganymedovi je druhým největším měsícem sluneční soustavy a je jediným měsícem s hustou atmosférou. Jeho povrch je pevný, ale na jeho povrchu je už potvrzeno minimálně jedno jezero tekutých uhlovodíků. Povrchové teploty na Titanu dosahují asi –178 °C a tlak 160 kPa. Titan se stal po Měsíci druhým měsícem, na kterém přistála evropsko-americká sonda – Huygens. Druhý největší... | Je Titan větší než planeta Merkur? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Saturn_(planeta) | [
"ano"
] | 363 | 485 | Titan je větší než planeta Merkur a je obklopen vlastní hustou atmosférou složenou hlavně z molekulárního dusíku a metanu. | [] | Saturn (starý český název Hladolet) je v pořadí planet na šestém místě a po Jupiteru druhá největší planeta sluneční soustavy. Planeta byla pozorována již starověkými astronomy a byla pojmenována po římském bohu Saturnovi, který byl obdobou řeckého boha Krona. Astronomický symbol pro Saturn je ♄. Saturn patří mezi velké plynné obry, pro které je typické, že nemají pevný povrch, ale pouze hustou atmosféru, která postupně přechází do pláště. Atmosféra je tvořena převážně lehkými plyny, a to hlavně vodíkem, který tvoří 96,3 % jejího objemu. Při pozorování Saturnu z dálky je planeta světle žlutá, což způsobuje vrstva mraků s nejasnými pásy různých barevných odstínů, které jsou přibližně rovnoběžné s rovníkem planety. Teplota v horní oblačné vrstvě atmosféry dosahuje -140 °C. Objem planety je 764krát větší než objem Země, má však ze všech planet nejmenší hustotu, která dosahuje pouze 0,6873 g/cm3. Jedná se o jedinou planetu ve sluneční soustavě, která má menší střední hustotu než voda. Saturn je znám svou mohutnou soustavou planetárních prstenců, které jsou viditelné ze Země i malým dalekohledem. Vedle prstenců, které se značí velkými písmeny latinské abecedy, obíhá kolem planety také početná rodina měsíců, jichž je k roku 2009 potvrzeno 62. Největší z nich je Titan, který má jako jediný měsíc ve sluneční soustavě hustou atmosféru. Jeden oběh okolo Slunce vykoná Saturn za 29,46 pozemského roku. Na noční obloze je snadno pozorovatelný pouhým okem jako nažloutlý neblikavý objekt, jasností srovnatelný s nejjasnějšími hvězdami. Od ekliptiky se nikdy nevzdálí na větší úhlovou vzdálenost než 2,5°. Přechod jedním znamením zvěrokruhu trvá více než 2 roky. Předpokládá se, že Saturn vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece a teorii gravitačního kolapsu. Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice až posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti. Protože úniková rychlost na povrchu Saturnu dosahuje 35,49 km/s, což daleko převyšuje tepelnou rychlost molekul, zůstalo na něm nejspíše původní složení atmosféry, kterou nabalil už během vzniku z protoplanetárního disku. Teorie gravitačního kolapsu na druhou stranu předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan Boss z Carnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě Saturnu trval jen několik století. Vznik velkých Saturnových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jako vznikaly kamenné planety. Jelikož je však Saturn velmi vzdálen od Slunce, v žádné z fází vzniku měsíců nevystoupila teplota na vysoké hodnoty jako v případě okolí Jupitera. Vlivem nízkých teplot tak nedošlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety. Předpokládá se, že proto je v Saturnově měsíční soustavě tak vysoké zastoupení vodního ledu. Menší a zpětně obíhající měsíce jsou nejspíše jako v jiných případech zachycené planetky pocházející z jiných oblastí sluneční soustavy. Saturn je nejvíce zploštělá planeta ve sluneční soustavě. Její rovníkový průměr je přibližně o 10 % větší než polární průměr (rovníkový průměr je 120 536 km, polární průměr je 108 728 km). Možným vysvětlením tohoto jevu je rychlá rotace a spíše tekutá než pevná fáze vodíku v jádře planety, která se působením vnitřního tlaku nevypařuje až do teploty 7000 K. Podobně jako Jupiter i Saturn vyzařuje více energie (např. v podobě tepla 1,78 krát více tepla než dostává od Slunce), což je způsobeno nejspíše klesáním hélia do spodnějších vrstev v atmosféře Saturnu. Saturn se podobně jako Jupiter celkově skládá ze 75 % vodíku a 25 % hélia se stopami metanu, vody a amoniaku. Toto složení odpovídá složení původní mlhoviny, ze které se zformovaly všechny planety sluneční soustavy. Předpokládá se, že jádro planety je tvořeno z kovového vodíku či hélia (nebo sloučeniny těchto dvou kovů), což je způsobeno obrovským tlakem panujícím uvnitř planety. Teplota v jádře se odhaduje na 12 000 K. Podle údajů získaných během průletu sondy Voyager 1 je poměr vodíku ku héliu v atmosféře 9:1. Se vzrůstající hloubkou teplota a tlak ve vnitřku planety narůstá vlivem nadložních vrstev. Mezi atmosférou, povrchem, pláštěm a jádrem nejsou zřetelné hranice. Už 500 km pod vrcholky mraků vodík přechází do kapalného skupenství a vytváří globální oceán tekutého vodíku. Blíže ke středu planety získává kapalný vodík stále více vlastností kovů. Asi v hloubce 25 000 až 33 000 km pod vrchními mraky začíná vrstva tekutého kovového vodíku, která má hloubku přibližně 20 000 km. Kovový vodík je forma vodíku se zvláštními vlastnostmi, mezi které patří velmi dobrá elektrická vodivost. Jádro planety má přibližně 25 000 km v průměru a tvoří ho pravděpodobně směs skalnatého materiálu a podle některých údajů i ledu. Teplota ve vnitřním jádře je podle odhadů 12 000 K, tlak se odhaduje na 8 miliónů MPa. Hmotnost jádra je 22 násobek hmotnosti Země. Atmosféra Saturnu se skládá téměř výhradně z vodíku a hélia. Největší zastoupení má molekulární vodík (96,3 %), který je následován héliem (3,25 %). Malý obsah hélia se vysvětluje tím, že těžší hélium klesá přes vodíkovou vrstvu blíže k jádru, kde se hromadí. V horních vrstvách atmosféry se vyskytuje také krystalický amoniak. Vyjma těchto látek obsahuje atmosféra také malé množství metanu a dalších uhlovodíků. Atmosféra Saturnu je vlivem vzdálenosti od Slunce chladnější než atmosféra Jupiteru, ale nacházejí se v ní komplexnější molekuly, například ethan a jiné deriváty metanu. Ionosféra, extrémně řídká ionizovaná vrstva atmosféry Saturnu, sahá až po prstenec C. Nejvrchnější vrstva atmosféry absorbuje ultrafialové záření, což vede ke vzniku mlžného oparu. Mlha vzniká na polokouli, která je právě nakloněna ke Slunci. V horních mracích dosahuje teplota přibližně –140 °C. S mocností atmosféry směrem k nitru planety postupně roste teplota, což ovlivňuje skupenství různých chemických sloučenin v atmosféře a má za následek vznik mraků různého složení v různých výškových hladinách. Nejvyšší vrstvu tvoří krystalky čpavkového ledu. Pod nimi se nachází vrstva mraků ze siřičitanu amonného. Předpokládá se, že nejnižší vrstvu tvoří mraky tvořené z vodního ledu. K jádru planety padají kapky heliového deště. Přeměna jejich pohybové energie na tepelnou způsobuje, že Saturn vyzařuje přibližně 1,78krát větší množství energie než dostává od Slunce. Vyzařování energie do okolí pravděpodobně pomáhá ještě další mechanismus, gravitační kolaps (tzv. Kelvinova-Helmholtzova nestabilita) podobně jako v případě Jupiteru. Nejchladnější částí atmosféry jsou póly, ale americké sondy Voyager 1 a Voyager 2 překvapivě naměřily nízké teploty i ve středu rovníkového pásu. Žlutá barva planety je způsobena odrazem slunečního světla od horních mraků. Na podrobných záběrech ze sondy Cassini se však atmosféra jeví jako modrá. Bob West z Jet Propulsion Laboratory, člen zobrazovacího týmu Cassini, prohlásil: "Byli jsme velmi překvapeni. Saturn by měl být žlutý." Při pozorování z nižších vrstev atmosféry by se obloha Saturnu jevila modrá. Modrá barva je pravděpodobně způsobena rozptylem slunečního světla vlivem tzv. Rayleighova rozptylu na molekulách atmosféry podobně jako tomu je v atmosféře Země. Zatímco světlo na Zemi se rozptyluje na molekulárním dusíku a kyslíku, v atmosféře Saturnu se rozptyluje na molekulárním vodíku. Stále však není jasné, proč je severnější polokoule mnohem výrazněji modrá než jižní. Podle jedné hypotézy je to způsobeno tím, že jižní polokoule obsahuje mnohem více mraků, které se podílejí na žluté barvě planety. V Saturnově atmosféře vanou větry, které dosahují rychlosti až 400 m/s v oblasti pólů, v rovníkové oblasti dosahují rychlosti až 1 800 km/h, což je pětkrát více než nejrychlejší větry na Jupiteru. Převážná část větrů směřuje východním směrem a předbíhá rotaci planety. Západním směrem vanou pouze slabší větry v severních šířkách. Větry se projevují pohybem mraků a vytvářením tmavších pásem oblaků rovnoběžných s rovníkem a světlejších pásem mezi nimi. V důsledku metanového zákalu ve velkých výškách však tyto oblačné pásy nejsou tak kontrastní jako v případě Jupiteru. Polární zploštění působí střídání světlejších a tmavších pruhů v atmosféře, které obíhají rovnoběžně s rovníkem. Různé zbarvení pruhů je způsobeno rozdílným chemickým složením a různě silnou oblačností. Atmosférické pásy jsou méně výrazné než u Jupitera a v oblasti rovníku jsou i širší. Podle jiného zdroje jsou pásy naopak tenčí a mají složitější, i když méně výraznou strukturu než pásy Jupitera. Výraznými atmosférickými útvary jsou světlé skvrny podobné tlakovým nížím na Zemi, ale mnohonásobně větší. Jsou vytvářeny konvektivními proudy v atmosféře. Je pro ně typické, že rychle mění tvar a po čase zmizí. Bílé skvrny jsou pravděpodobně velké výbuchy plynů z vnitřních oblastí planety. Dalšími projevy konvekce jsou vlnové řetězce. V prosinci roku 1994 objevil Hubbleův dalekohled bílé bouřkové víry ve tvaru klínu, jeden z největších pozorovaných bouřkových útvarů v atmosféře Saturnu. Bouře se nacházela těsně nad jeho rovníkem a způsoboval ji proud přehřátých plynů stoupajících z nejnižších vrstev atmosféry. Novější snímky zobrazily její pohyb a detailně zachytily změny její struktury. Bílé bouřkové mraky byly tvořeny krystalky amoniaku. V červnu až září roku 2004 bylo možno pozorovat intenzivní rádiové emise, které dostaly jméno Dračí bouře. Generátorem radiového záření byly silné výboje statické energie. Tento gigantický hurikán byl poháněn energií, kterou produkovaly dynamické procesy v hlubších částech atmosféry. Dračí bouře se nachází v páse zvaném "Alej bouřek". Dne 4. února 2004 objevil Glenn S. Orton a Padma Yanamandra-Fisherová pomocí přístroje Long Wavelength Spectrometer na Keckově observatoři relativně teplý polární vír, první případ teplé polární čepičky ve sluneční soustavě. Během měření byl pozorován nárůst teploty z 88 K na 89 K a později až na 91 K v oblasti pólů. Jde o nejteplejší místo na planetě. Polární víry na Zemi, Jupiteru, Marsu a Venuši jsou chladnější než jejich okolí, polární vír v jižních šířkách Saturnu je však teplejší než okolí. Neobvyklá je celá teplejší kompaktní oblast na póle planety. Na Zemi je tento efekt pouze krátkodobý, avšak na Saturnu se jedná o dlouhodobý jev. Z pozorování se zjistilo, že teplota výrazně stoupá na 70° jižní šířky a opět na 87°. Toto náhlé zvýšení teploty pravděpodobně způsobuje koncentrace částic v okolí jižního pólu, které absorbují sluneční světlo a teplo. Okolo severního pólu planety obíhá záhadná struktura ve tvaru šestiúhelníku (anglicky hexagonal cloud). První snímky tohoto útvaru pocházejí již od sondy Voyager 1 a 2, podrobnější snímky útvaru pak přinesla sonda Cassini. Z pozorování za dlouhý čas vyplývá, že šestiúhelník s průměrem 25 000 km je stabilní a nejedná se o krátkodobý jev. Jeho strany a úhly jsou pravidelné. Tento útvar do určité míry připomíná atmosférické víry nad zemskými póly, planetology však zaráží, že nemá zaoblený tvar. Šestiúhelník je vnořený 100 km do atmosféry a zachovává si svůj tvar minimálně do 75 km hloubky. V současnosti je tento útvar zahalený do tmy polární noci, proto ho sonda Cassini může pozorovat jen pomocí infračerveného mapovacího spektrometru. Vědci z oxfordské univerzity prováděli experimenty s dynamikou tekutin a podařilo se jim dosáhnout obdobného šestiúhelníkového tvaru. V rotujícím válci s vodou vytvořili další proudy, po obarvení tekutin viděli podobný šestiúhelník. To nasvědčuje tomu, že hexagon na severním pólu Saturnu skutečně je výsledkem dynamické interakce mezi jednotlivými proudy v atmosféře. Na Saturnu se střídají dvě roční období a to léto a zima. Léto nastává, když je Saturn nakloněný ke Slunci tak, že je Slunce v rovině s prstenci Saturnu a sluneční paprsky dopadají na povrch pod menším úhlem než v zimě, a tedy se jich méně odráží do okolního prostředí. Tato dvě roční období se na planetě střídají přibližně každých 15 let. Na planetě se však roční období nijak neprojevují, což je způsobeno vlivem atmosféry a vnitřními procesy v Saturnu. Ve výskytu mohutných bouřkových útvarů se však projevuje jistá periodicita. Mezi výskytem třech největších dosud pozorovaných útvarů uplynulo vždy přibližně 57 let, což jsou 2 oběhy Saturnu kolem Slunce. Pozorování je však zatím příliš málo na to, aby mohli vědci tvrdit, že výskyt velkých bouřek je pravidelný a souvisí s příchodem léta na severní polokouli planety. Magnetické pole Saturnu objevila sonda Pioneer 11 v roce 1979. Má mnohem menší intenzitu než magnetické pole Jupiteru a jde o nejslabší magnetické pole mezi všemi plynnými obry. Na rovníku dosahuje hodnoty 21 μ, a je tedy jen o málo silnější než magnetické pole Země. Ve srovnání s pozemským magnetickým polem však Saturnovo pole vykazuje silnější dipólový charakter a současně je magnetické osa téměř rovnoběžná s rotační osou planety. Orientace magnetického pólu je stejná jako u Jupiteru. Magnetické pole je nejspíše generováno hydromagnetickým dynamem, které je o něco hlouběji než v případě Jupitera. Magnetosféra sahá daleko do prostoru, ale vlivem slunečního větru není podobně jako u ostatních planet stejně rozsáhlá na obě strany. Na přivrácené straně ke Slunci je pole vlivem tlaku proudících částic deformováno směrem k planetě tvořící plazmový torus, který je největší v celé sluneční soustavě. Pole sahá do vzdálenosti asi 1,1 miliónu km, na odvrácené straně bude protaženo do chvostu, který se táhne za planetou, ale jeho délka není v současnosti známá. V magnetosféře Saturnu se nacházejí všechny jeho prstence a měsíce. Oproti jiným magnetosférám však Saturnova vykazuje odchylky v poli, které nejspíše souvisejí s přítomností prstenců kolem planety. Nabité částice v magnetosféře obíhají planetu stejnou rychlostí jakou ona rotuje kolem své osy. V oblasti dráhy Titánu dosahuje rychlost pohybu částic až 193 km/s, takže částice měsíc při jeho oběhu dokonce předbíhají, jelikož ten obíhá pomaleji. Atomy vodíku v prstenci však nejsou ionizované, a proto se nezúčastňují pohybu částic magnetosféry. Vlivem existence magnetosféry se v oblasti pólů příležitostně vyskytují polární záře, které jsou viditelné v ultrafialové části spektra. Ve viditelném spektru nebyly polární záře zatím pozorovány, což může souviset s tím, že jsou slabší než na Jupiteru a jejich pozorování je rušeno odrazy a rozptýleným světlem na prstencích planety. Pozorované polární záře sahají až 1 600 km nad oblačnou vrstvu planety. Sledováním zmenšování a zvětšování se polární záře mohou astronomové na dálku sledovat atmosféru planety a současně i její magnetické pole. Novější studie polární záře založené na pozorování sondy Cassini a Hubbleova dalekohledu ukázaly, že polární záře Saturnu se liší od polárních září jiných planet. Pozorovaný polární prstenec často není spojitý a má tvar neúplného kruhu, oproti pozemské polární záři se v průměru na obloze vyskytuje i po delší čas. Z přítomnosti magnetosféry vyplývá i přítomnost radiačních pásů planety, tedy oblastí kolem rovníku, ve kterých se zachytávají částice slunečního větru. Záření z radiačních pásů je tak slabé, že na rozdíl od záření Jupiterových pásů není měřitelné soudobými přístroji ze Země. V blízkosti prstenců a měsíců nejsou radiační pásy spojité, protože jejich částice pohlcují elektricky nabité částice slunečního větru. Nejmenší částice prstence však po srážce s nabitými částicemi radiačního pásu opouští prstenec a přidávají se ke stacionárně rotujícím částicím magnetosféry. Saturn obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 1426,9 miliónu km, což je přibližně dvojnásobek vzdálenosti Jupitera od Slunce a téměř desetinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Oběžná dráha je eliptická, blízká kruhové. Odklon osy od kolmice na ekliptiku je 26,7°, zhruba o 4 stupně více, než je skloněna rotační osa Země. Sklon osy rotace planety vůči oběžné dráze Země má velký význam z hlediska viditelnosti Saturnových prstenců ze Země, kdy jsou vidět lépe či hůře, v závislosti na jejich sklonu vůči pozemskému pozorovateli a množství odráženého slunečního světla směrem k pozorovateli. Oběžná rychlost dosahuje 9,66 km/s, což odpovídá 34 703 km/h. Jedna otočka planety kolem vlastní osy trvá 10,66 hodiny. Saturn se tak řadí mezi planety s nejkratším dnem. Rychlejší rotaci má již pouze Jupiter. Rotace je diferenciální, což znamená, že rychlost není ve všech částech planety stejná. Klesá od rovníku směrem k pólu. Na rovníku vykoná jednu otočku za 10 h a 14 min, kdežto například na 57° šířky trvá jedna otočka již 11 hodin a 7,5 minuty. Saturnovy prstence mají celkový průměr 420 000 km, ale tlusté jsou maximálně jen několik set metrů. Jsou tvořeny ledovými úlomky, prachem, kamením a balvany, které nemají průměr větší než několik metrů. Mezi prstenci leží dráhy nejvnitřnějších měsíců. Měsíc Pan obíhá v mezeře nazývané Enckeho dělení ve vnější části prstence A. Jiný měsíc Atlas obíhá na okraji prstence A, zatímco Prometheus a Pandora obíhají každý z jedné strany prstence F. Některé měsíce nalezneme na shodných drahách. Saturn má nejvýraznější a nejjasnější soustavu prstenců ze všech planet sluneční soustavy. Původně byly známé jedině Saturnovy prstence a planeta Saturn byla těmito prstenci ojedinělá. Až v roce 1977 byly objeveny nevýrazné prstence okolo planety Uran a poté i okolo Jupitera a Neptunu. Prstence jsou tvořeny velkým množstvím drobných částeček různé velikosti od prachových zrnek až po objekty velké desítky metrů. Pravděpodobně se jedná o kousky hornin obohacené kousky vodního ledu. Každá částice obíhá planetu samostatně okolo rovníku a při oběhu se řídí Keplerovými zákony. Znamená to, že nejbližší částice obíhají Saturn nejrychleji (jednou za 4,9 hodiny) a nejvzdálenější pomaleji (jednou za 2 dny). Přelety sond ukázaly, že hlavní prstence jsou tvořeny množstvím malých jemných prstenců. Původ prstenců není do dneška zcela jasně vysvětlen. Jedna teorie předpokládá, že se zformovaly přirozeně z původního materiálu protoplanetárního disku, dle jiné teorie se jedná o měsíc rozpadlý vlivem slapových sil. Zvláštností je poslední prstenec Saturnu, který je velmi řídký a nachází se ve vzdálenosti téměř 100× větší než "klasické" prstence. Byl objeven v roce 2009 Spitzerovým vesmírným dalekohledem při pozorování v infračervené oblasti spektra. Předpokládá se, že je složen pouze z jemných prachových částic, které jen málo odrážejí viditelné světlo. To spolu s jeho extrémně nízkou hustotou způsobuje, že není v klasických dalekohledech pozorovatelný. Existuje podezření, že jde o materiál vytržený z měsíce Phoebe. Celkově se "klasické" prstence dělí směrem od planety na D, C, B, A, F, G a E. Jednotlivé prstence jsou od sebe odděleny mezerou. Nejvzdálenější část systému Saturnových prstenců viditelných ze Země tvoří prstenec A. Prstenec A je od nejširšího a nejjasnějšího prstence B oddělen tmavou mezerou širokou 4500 km zvanou Cassiniho dělení, která je viditelná v dalekohledu o průměru alespoň 7,5 cm. Následuje částečně průhledný prstenec C. Slabší prstence D a F leží uvnitř a vně viditelných prstenců. Jiné dva prstence G a E leží za prstencem F. V roce 2004 objevila sonda Cassini náznaky dalších prstenců, které dostaly předběžná označení R/2004 S1 a R/2004 S2. Ani v mezerách mezi prstenci však není úplně prázdný prostor, jelikož jsou vyplněny řadou slabých prstenců. Celkově komplex prstenců zabírá přibližně 250 000 km a má tloušťku jen okolo stovek m, ale většinou jsou prstence tenčí. Výjimkou je nově objevený řídký prstenec, který se rozprostírá ve vzdálenosti 6 až 12 miliónů km od Saturnu a jehož tloušťka je přibližně 20× větší než je průměr Saturnu. Odhaduje se, že celková hmotnost prstenců dosahuje pouze 1 % hmotnosti pozemského Měsíce. Související informace naleznete také v článku Měsíce Saturnu. Doposud je k podzimu roku 2009 známo 62 měsíců Saturnu, z čehož 53 měsíců je pojmenováno a 9 měsíců má provizorní označení. Nejbližší objevený měsíc Pan obíhá ve vzdálenosti 133 583 km, nejvzdálenější pojmenovaný měsíc je Ymir ve vzdálenosti 23 100 000 km. Pouze 4 nebo 6 největších měsíců má kulatý tvar, ostatní jsou nepravidelné. Vlivem zlepšování pozorovacích metod a techniky neustále přibývají nalezené měsíce. Před lety sond Voyager bylo známo pouze 9 měsíců, ale za posledních 20 let se jejich počet více než zdvojnásobil. Největším měsícem Saturnu je Titan o průměru 5 150 km, který byl objeven jako první. Titan je větší než planeta Merkur a je obklopen vlastní hustou atmosférou složenou hlavně z molekulárního dusíku a metanu. Po Ganymedovi je druhým největším měsícem sluneční soustavy a je jediným měsícem s hustou atmosférou. Jeho povrch je pevný, ale na jeho povrchu je už potvrzeno minimálně jedno jezero tekutých uhlovodíků. Povrchové teploty na Titanu dosahují asi –178 °C a tlak 160 kPa. Titan se stal po Měsíci druhým měsícem, na kterém přistála evropsko-americká sonda – Huygens. Druhý největší měsíc Saturnu je Rhea, největší známý měsíc ve sluneční soustavě bez atmosféry. Skládá se ze směsi vodního ledu a křemičitanů. Je možné, že má malé kamenité jádro. Spolu s měsícem Japetem je viditelný i pomocí malých dalekohledů. Japetus je zvláštní tím, že jedna polokoule je světlá a druhá tmavá a kolem rovníku se táhne vysoký hřeben. Podobný zvláštní jev vykazuje i další velký měsíc Dione, u kterého je odrazivost polokoule ve směru jeho pohybu o 30 až 40 % větší než odrazivost druhé polokoule. Na povrchu měsíce Mimas se nachází obrovský kráter Herschel, které se řadí k největším impaktním kráterům v poměru k velikosti těles. Měsíc Enceladus s průměrem 512 km má největší albedo ze všech měsíců sluneční soustavy. Vykazuje vulkanickou aktivitu, přičemž sopky namísto roztaveného magmatu chrlí vodu, která se okamžitě přeměňuje vlivem nízkých teplot na led. Teplo způsobující vulkanismus vzniká vlivem silných slapových jevů okolních měsíců a mateřské planety. Okolo Enceladu je velmi řídká atmosféra. Pozoruhodný měsíc je též Tethys, který sdílí dráhu s dalšími dvěma malými měsíci Telesto a Calypso. Tyto malé měsíce obíhají v libračních bodech Tethysu. Podobně i měsíce Helene a Dione mají společnou oběžnou dráhu. Dvojice měsíců Prometheus a Pandora obíhá z opačných stran prstence F a jejich gravitační působení udržuje částice v prstenci. Saturn je snadno pozorovatelný pouhým okem. Lidé jej proto znali již od pravěku. První historicky doložené pozorování této planety pochází do období okolo roku 650 př. n. l. z oblasti Mezopotámie. V dochovaném textu je zmínka o zákrytu planety Měsícem. V nejstarších modelech nebeské sféry, které byly geocentrické, byl nejvzdálenější planetou od Země a obíhal ji mezi oběžnou dráhou Jupiteru a nejvzdálenější sférou hvězd. V roce 1610 se pozorováním Saturnu zabýval Galileo Galilei. Kvůli nedokonalé optice použitých dalekohledů, která umožňovala pouze 32násobné zvětšení, neodhalil podstatu Saturnových prstenců a pokládal je za dvě samostatná tělesa, doprovázející vlastní planetu, a považoval tedy Saturna za trojplanetu. Dalšími pozorováními však zjistil, že tyto oběžnice po stranách planety pravidelně mizí, což bylo způsobeno měnícím se sklonem prstenců vůči Slunci a Zemi. Toto zjištění ale nebyl Galileo do své smrti schopen vysvětlit. Teprve v roce 1656 přinesl správné vysvětlení pozorovaných jevů holandský astronom, matematik a fyzik Christiaan Huygens, který jako první prohlásil, že Saturn je obklopen kruhovým prstencem. Jeho závěr byl založen na nových pozorováních planety započatých v roce 1655 pomocí dalekohledu s 50násobným zvětšením. V dubnu téhož roku pak objevil také největší Saturnův měsíc Titan a určil poměrně přesně jeho oběžnou dobu. V 70. a 80. letech 17. století byly objeveny další čtyři měsíce Saturnu, a to Japetus, Rhea, Tethys a Dione. Skutečnost, že Saturnův prstenec se ve skutečnosti skládá z více vzájemně oddělených prstenců, zjistil jako první francouzský astronom Giovanni Domenico Cassini v roce 1675. Jím objevená mezera mezi prstenci se dodnes označuje termínem Cassiniho dělení na jeho počest. V roce 1789 změřil William Herschel zploštění planety. Poměr rovníkového průměru k polárnímu odhadl na 11:10. Od konce 18. století již technika umožňovala rozeznávat bílé skvrny v atmosféře planety, kterých si poprvé v roce 1796 všimli Johann Hieronymus Schröter a jeho asistent Karl Ludwig Harding na observatoři v blízkosti Brém. Skvrny byly později příležitostně pozorovány i v 19. a 20. století (a to v letech 1876, 1903, 1930, 1960 a 1990). Z novějších pozorování vyplývá, že se objevují přibližně každých 27 až 30 let, což koresponduje s oběžnou dráhou Saturnu kolem Slunce, která je přibližně 29,5 roku. V 19. století také prokázal J. E. Keeler, že jednotlivé prstence nejsou jednolité, ale skládají se z nesmírného počtu malých částic. Saturn bývá na noční obloze velmi dobře pozorovatelný i pouhým okem, jelikož je téměř tak jasný jako Jupiter a má výraznou žlutou barvu. Jeho zdánlivá hvězdná velikost se pohybuje v závislosti na konstelaci od 1,4 do –0,4 magnitudy, což jsou hodnoty, kterých dosahují nejjasnější hvězdy. Na rozdíl od hvězd ale Saturn jako jiné planety nebliká, jeho světlo je klidné. Jeho jasnost vůči pozorovateli na Zemi ovlivňuje také okamžitý sklon prstenců vůči Zemi. Saturn se od ekliptiky nikdy nevzdaluje více než o 2,5°, z čehož vyplývá, že na 50. rovnoběžce při horní kulminaci nikdy nemůže vystoupat výše než na 66° a klesnout méně než 14° pod obzor. Považuje se za nejvzdálenější planetu, kterou lze pozorovat pouhým okem. Jasnost Uranu se však pohybuje na hranici pozorovatelnosti a za ideálních podmínek je vidět i on, ačkoli je dále než Saturn. Prstence Saturnu nejsou pouhým okem viditelné, zobrazí se však již při pozorování menším dalekohledem, pokud jsou příhodně orientované vůči Zemi. Společně se Saturnem je možné dalekohledem pozorovat i jeho největší měsíc Titan. Dobře viditelný je při vhodném sklonu i stín prstenců na planetě. Na samotném povrchu Saturnu je možno pozorovat atmosférické pásy a vzácně bílé jasné skvrny, které byly pozorovatelné naposledy v roce 1990. Planeta se pohybuje po obloze nejpomaleji ze všech planet viditelných pouhým okem, což je důsledek třetího Keplerova zákona. Jako všechny ostatní planety tak i Saturn někdy při svém pohybu na hvězdném pozadí "zpomaluje", "zastaví" a případně se pohybuje i nazpět. Tyto nerovnoměrnosti v pohybu jsou způsobeny sčítáním pohybu Země a Saturnova téměř rovnoměrného oběhu okolo Slunce. V roce 2008 se planeta nacházela v souhvězdí Lva a začátkem září 2009 se přesune do souhvězdí Panny. Průměrně se v jednom souhvězdí zvěrokruhu zdržuje více než 2 roky. Pozorovatelný je každý rok vždy v tom období, ve kterém je viditelná i oblast souhvězdí, ve kterém se nachází. Kromě amatérských a profesionálních pozorování ze Země je Saturn také předmětem výzkumu Hubbleova vesmírného dalekohledu z oběžné dráhy Země. Ten pozoruje hlavně atmosférické změny, ale i polární záře v oblasti pólů. Dalekohled objevil také několik nových malých měsíců a pomohl určit maximální tloušťku Saturnových prstenců. Při zákrytu hvězdy GSCC5249-01240 během 20. až 21. listopadu 1995 se mu podařilo určit podrobnější strukturu prstenců. Při maximálním sklonu prstenců v roce 2003 pořídila kamera Wide Field Planetary Camera 2 s použitím 30 snímků v širokém pásmu vlnových délek snímky Saturnu, čímž dosáhla doposud nejlepšího spektrálního pokrytí planety v historii jejího pozorování. Tyto snímky umožnily vědcům lépe studovat dynamické procesy odehrávající se v atmosféře a vytvořit modely sezónního chování atmosféry. Z pozemských observatoří pozorují Saturn například Evropská jižní observatoř a observatoř na Mauna Kea, které v letech 2000 a 2003 objevily několik malých nepravidelných měsíců. Současná astronomie čerpá většinu detailních znalostí o Saturnu ze snímků, pořízených kosmickými sondami. První z nich byl Pioneer 11, který prolétl v blízkosti Saturnu roku 1979. K planetě dorazil po čtyř a půl roční cestě meziplanetárním prostorem. Studium planety a jejího okolí začalo 2. srpna 1979, poté sonda provedla riskantní, ale úspěšný manévr, během něhož prolétla 1. září 1979 rovinou Saturnových prstenců. Během průletu hrozila srážka sondy a hmoty prstenců. Nejvíce se sonda Saturnu přiblížila na 21 400 km nad oblast mraků. Výzkum planety ukončila 15. září a pokračovala v letu do vnějších oblastí sluneční soustavy. Dalšími průzkumníky Saturnu byly sondy Voyager 1 a Voyager 2, které snímkovaly Saturn v letech 1980 a 1981. Největšího přiblížení Voyager 1 dosáhl 13. listopadu 1980, ale jeho přístroje zkoumaly planetu již tři měsíce před tím. Během přeletu bylo pořízeno množství fotografií, které přinesly řadu nových poznatků o planetě. Podařilo se rovněž získat snímky měsíců Mimas, Tethys, Dione, Enceladus, Rhea a Titan. Okolo Titanu pak sonda 12. listopadu 1980 proletěla ve vzdálenosti pouhých 6500 km, což umožnilo nasbírat základní údaje o atmosféře měsíce a jeho teplotě. O rok později se k Saturnu přiblížila sonda Voyager 2, které se nejblíže dostala 25. srpna 1981. Během průletu začala sonda zkoumat horní vrstvy atmosféry planety za pomoci radaru. Radarové měření přineslo poznatky o teplotě a hustotě atmosféry, například se zjistilo, že v nejvyšších oblastech atmosféry Saturnu je tlak okolo 7 kPa a teplota –203 °C, zatímco v nejnižších zkoumaných oblastech byl tlaku až 120 kPa a teplota –130 °C. Severní pól byl o 10 °C chladnější než jižní, což bylo vysvětleno jako výsledek sezónních jevů. Během průletu sondy se podařilo na Zemi odeslat okolo 16 000 fotografií. V roce 1997 odstartovala z kosmodromu na mysu Canaveral raketa Titan, nesoucí na palubě planetární sondu Cassini-Huygens, která jako první sonda v historii měla za úkol být navedena na oběžnou dráhu kolem Saturnu. K tomu došlo 1. července 2004 a 25. prosince se od sondy oddělil přistávací modul Huygens, který byl navržen a vyroben Evropskou kosmickou agenturou pro přistání na měsíci Titan. Po oddělení začal modul samostatnou třítýdenní cestu a 14. ledna 2005 úspěšně přistál na povrchu Titanu. Během přistání sonda Cassini sloužila jako translační stanice pro signál vysílaný z přistávacího modulu na Zemi. Modul přistál na zmrzlém povrchu tvořeném směsí křemičitanových hornin a tuhého metanu. Nad očekávání dobře přežil přistávací manévr a na povrchu fungoval více než 4 hodiny. Spojení se sondou Cassini bylo ale ztraceno už po dvou hodinách, protože sonda zmizela za horizontem. Sonda Cassini pokračuje z oběžné dráhy ve výzkumu Saturnu a jeho měsíců. Saturn patří mezi plynné obry, takže nemá pevný povrch jako terestrické planety. U těchto planet se předpokládá, že případný život by mohl teoreticky vznikat pouze v atmosféře v oblastech, kde se nacházejí kapičky vody a dostatek slunečního záření. Objevily se spekulace, ve kterých se tvrdilo, že by v takovém prostředí dokázaly žít i vícebuněčné organismy. Na Zemi se však zatím nenašly žádné organismy, které by byly schopny žít výhradně v mracích, dokonce ani na místech, kde jsou mraky přítomny téměř neustále. Analogicky můžeme předpokládat podobnou situaci pro všechny tělesa sluneční soustavy s atmosférou a tedy i pro Saturn. Naopak za možné kandidáty na mimozemský život v Saturnově rodině se považují měsíce Titan a Enceladus. Složení atmosféry Titanu připomíná složení atmosféry Země v raném stádiu vzniku. Uvažuje se též o možnosti výskytu jednobuněčných organismů, které by zde mohly přežívat. Po přistání sondy Huygens však Fransois Raulin, jeden z expertů projektu prohlásil, že život na Titanu je velmi nepravděpodobný z důvodu nepřítomnosti vody na povrchu měsíce. Měsíc Enceladus vědce překvapil přítomností vody v kapalném skupenství, kterou chrlí gejzíry na jeho povrchu. Tyto podmínky by mohly dovolovat existenci primitivního života. Saturnus, po kterém je planeta pojmenována, byl starý římský bůh rolnictví, který se později ztotožňoval s řeckým Kronem, bohem času. Na rozdíl od Krona, který pro požírání vlastních dětí nebyl u starověkých Řeků příliš oblíben, měl Saturnus u Římanů velkou vážnost a úctu. Podle mýtu naučil lidi obdělávat půdu, pěstovat rostliny a stavět obydlí. O době jeho údajného panování se hovořilo jako o "zlatém věku lidstva" a na památku jeho vlády se konaly slavnosti zvané saturnálie. V době těchto slavností dostávali otroci na krátký čas svobodu, protože ve zlatém věku nebylo pánů a ani otroků. Saturnovi se po ztotožnění s Kronem začaly připisovat Kronovy děti, mezi nimi například i Zeus, Římany nazývaný Jupiter, který ho nakonec svrhl z trůnu. V indické mytologii Saturn ztělesňuje bůh Šani. V astrologii je Saturn pokládán za nepříznivou planetu kvůli tomu, že jeho pohyb je nejpomalejší ze všech planet tradiční astrologie. Symbolizuje formování a jistotu, zákony času a prostoru, strukturu, pořádek, pravidla, hranice, starobu, nepřízeň a smrt. Jako kladné vlastnosti se mu připisuje stálost, praktičnost, hospodárnost, vytrvalost a systematičnost, k nepříznivým patří chlad, izolace, nedůvěra, pesimismus, frustrace a deprese. Klasická astrologie se na něho dívá jako na "otce času", protože lidský život je údajně po třech obězích této planety zvěrokruhem naplněn. Současně je považován za životního učitele a symbol otce, proto je též symbolem zkušenosti a zodpovědnosti. V tradiční astrologii vládne Saturn znamení Kozoroha i znamení Vodnáře, někteří moderní astrologové však Vodnáře přiřazují planetě Uran, objevené r. 1781. Od starověku patřila planeta Saturn mezi sedm těles (společně s Merkurem, Venuší, Marsem, Jupiterem, Měsícem a Sluncem), pozorovaných na noční obloze. Saturn se stal podobně jako další planety sluneční soustavy námětem některých sci-fi knížek. Často se vyjma Saturnu objevuje děj situovaný na jeho měsíc Titan, který má hustou atmosféru a jeho povrch je tvořený uhlovodíky. Z tohoto důvodu se často měsíc popisuje jako "čerpací stanice" pro budoucí kosmické lety či jako surovinová základna pro dobývání vzdálených částí sluneční soustavy. Saturn se do literatury zapisuje například v díle bratrů Strugackých v roce 1962, kteří publikovali svoji knihu Tachmasib letí k Saturnu. Další knihou, ve které je oblast okolo Saturna hlavním motivem, je román Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odysea. Příběh vypráví o lidské výpravě k Saturnově měsíci Japetusu, u kterého by se měl nacházet tajemný černý monolit. Měsíc Titan je například zmiňován v knize českého autora Jiřího Kulhánka Stroncium. Vyjma literárního zpracování se Saturn stává i námětem filmu Saturn 3, který vypráví příběh o malé vědecké stanici na povrchu měsíce Titan, kde dvojice vědců se dostává do kontaktu s další osobou a jeho robotem. | VERB_PHRASE | YES_NO |
004532 | ... fyziologickým a neurobiologickým procesům podmiňujícím konkrétní funkce. Psychologové objevili a vysvětlili řadu klíčových pojmů a konceptů, jako například percepce, kognice, pozornost, emoce, motivace, osobnost, interpersonální vztahy či podvědomí. K jejich získávání jsou vyvíjeny empirické metody výzkumu pro objevování a vysvětlování příčinných i korelačních vztahů mezi proměnnými, i k jejich prostému popisu a interpretaci. Psychologie se řadí mezi sociální vědy, svým rozsahem se však pohybuje na plynulém rozmezí a zahrnuje výzkum z věd přírodních (týkající se např. zákonů lidského vnímání a percepce), sociálních i humanitních věd až po filozofii. Psychologické poznatky jsou používány ke zlepšení kvality života lidí – výzkumná zjištění ovlivňovala vznik zákonů regulujících trest smrti, náhled na homosexualitu či podmínky, za nichž je člověk trestně zodpovědný.... | Řadí se psychologie mezi sociální vědy? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychologie | [
"Ano"
] | 434 | 661 | Psychologie se řadí mezi sociální vědy, svým rozsahem se však pohybuje na plynulém rozmezí a zahrnuje výzkum z věd přírodních (týkající se např. zákonů lidského vnímání a percepce), sociálních i humanitních věd až po filozofii. | [] | Psychologie (z řeckého ψ (psyché) = duše, duch, dech a -λ (-logia) = věda, výzkum, nauka) je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí (souhrnně označované jako psychika) a snaží se je popsat, vysvětlit a predikovat. Cílem psychologie je také získané poznatky využít ke zvýšení lidské spokojenosti a zdraví, prostřednictvím psychoterapie jich lze navíc využít i k léčebným účelům. Člověk, zabývající se psychologií výzkumně i prakticky, bývá označován jako psycholog, člověk provádějící psychoterapii je psychoterapeut (v běžné řeči bývají tyto pojmy směšovány). Psychologové se snaží porozumět roli kognitivních funkcí v individuálním i sociálním chování včetně porozumění fyziologickým a neurobiologickým procesům podmiňujícím konkrétní funkce. Psychologové objevili a vysvětlili řadu klíčových pojmů a konceptů, jako například percepce, kognice, pozornost, emoce, motivace, osobnost, interpersonální vztahy či podvědomí. K jejich získávání jsou vyvíjeny empirické metody výzkumu pro objevování a vysvětlování příčinných i korelačních vztahů mezi proměnnými, i k jejich prostému popisu a interpretaci. Psychologie se řadí mezi sociální vědy, svým rozsahem se však pohybuje na plynulém rozmezí a zahrnuje výzkum z věd přírodních (týkající se např. zákonů lidského vnímání a percepce), sociálních i humanitních věd až po filozofii. Psychologické poznatky jsou používány ke zlepšení kvality života lidí – výzkumná zjištění ovlivňovala vznik zákonů regulujících trest smrti, náhled na homosexualitu či podmínky, za nichž je člověk trestně zodpovědný. Ačkoliv většina psychologů pracuje v psychodiagnostických oborech, zabývá se léčením mentálních poruch a jiných potíží formou psychoterapie či poradenství, anebo používá aplikované psychologické poznatky například v personalistice nebo marketingu, část psychologů se dále zabývá výzkumem na univerzitách i v soukromých společnostech. Podrobnější informace naleznete v článku Psychologické směry. V psychologii dnes existuje nejméně pět významných a vlivných teoretických přístupů, z nichž každý svým vlastním a svébytným způsobem definuje svůj vědecký pohled na psychologii a liší se definicí samotné psychologie, zaměřuje se na rozdílná témata a používá často svébytné výzkumné přístupy. Podle Seamona a Kenricka lze různé přístupy přirovnat k odlišným mapám stejného města – každá využívá jinou perspektivu, jedna se zaměřuje na linie ulic, druhá na topografii a třetí na podzemní sítě. Tyto přístupy vznikaly během vývoje psychologie, kdy se zdálo, že lze nalézt jednotné psychologické paradigma, a proto se ostře vůči sobě vyhraňovaly. Dnes však mezi přístupy, které přetrvaly, dochází opět k pozvolnému sbližování a jsou chápány spíše jako různé aspekty téhož jevu. Mezi hlavní teoretické přístupy v psychologii patří následující. Podrobnější informace naleznete v článku Biologická psychologie. Biologický přístup se zabývá studiem neurofyziologických procesů, mozku, "technickými" aspekty vnímání a podobně. Zajímá se, jaké neurofyziologické procesy jsou základem chování a prožívání, a vznikla díky možnosti aplikace biologických experimentů pro studium myšlenkových jevů. Využívá postupy, jako je například pozitronová emisní tomografie, funkční magnetická rezonance, a její součástí je také přístup nazývaný evoluční psychologie, která studuje genetické základy lidské psychiky a jejíž představitelé vesměs navázali na Darwinovo dílo. Tento přístup je nejvíce svázaný s biologickou psychologií, jednou ze základních psychologických věd. Biologický přístup chápe například depresi jako poruchu v důsledku abnormálních změn nepříznivě ovlivňujících hladinu neurotransmiterů. Biologický přístup přispěl i ke studiu paměti. Například dětská amnézie může být zčásti způsobena nezralostí hipokampu (který se podílí na upevňování vzpomínek), neboť tato část mozku není v období roku až dvou po narození ještě plně vyvinuta. Mezi významné osobnosti tohoto přístupu patřili například Roger W. Sperry (1913–1994), William James (1842–1910), u nás pak František Koukolík (nar. 1941) Podrobnější informace naleznete v článku Behaviorismus. Behaviorální přístup (někdy též behavioristický) byl dominantním v první polovině 20. století. Zaměřoval se především na lidské chování a omezil se na objektivně pozorovatelná fakta. Na rozdíl od psychoanalýzy zcela vynechal lidskou mysl (označovanou jako black box, tedy černá skříňka) a vytvořil tzv. model S-R (stimulus–reakce), ve své době byl proto odpůrci označován proto jako "psychologie bez duše". V dnešní době je striktní behaviorismus spíše historií, navázaly na něj neobehaviorismus či teorie sociálního učení a používá se model S-O-R (doplněný o objekt). Mezi představitele behaviorální psychologie patří její zakladatel John B. Watson (1878–1958), Burrhus Frederic Skinner (1904–1990), Albert Bandura (nar. 1925), s behaviorismem souvisejí i ruští reflexologové Sečenov, Ivan Petrovič Pavlov či Bechtěrev. Podrobnější informace naleznete v článku Hlubinná psychologie. Psychodynamický přístup (někdy označovaný též jako hlubinná psychologie) vesměs navazuje na psychoanalýzu Sigmunda Freuda a zkoumají především nevědomé oblasti lidské psychiky, které zpravidla považují za dominantní v lidském chování a myšlení. Vzhledem k malým možnostem ověřování hypotéz patří k nejkontroverznějším psychologickým proudům. Mezi nejvýznamnější osobnosti psychodynamického přístupu patří zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939), dále pak Erich Fromm (1900–1980), Alfred Adler (1870–1937), Karen . Horneyová (1885–1952) či Carl Gustav Jung (1875–1961), Fenomenologický přístup je silně humanisticky a filozoficky orientovaný směr, který studuje smysl lidského bytí, prožívání, lidské svědomí, osamění. Přístup je nedeterministický a ústředním konceptem je tak pojem svobodná vůle. Evropský a americký přístup se tradičně liší: v Evropě, kde byla dominantní zejména existenciální analýza a daseinsanalýza, se psychologové zaměřovali převážně na smysl života, prožívání úzkosti, odloučení, izolace, přijetí apod. Americký směr (tzv. humanistická psychologie) zdůrazňovala pozitivní aspekty lidské přirozenosti. K fenomenologické psychologii lze přiřadit i nejrůznější konstruktivistické směry a stejně jako psychoanalýza má fenomenologický přístup omezené možnosti výzkumu. Klíčovými představiteli jsou Ludwig Binswanger (tvůrce daseinsanalýzy, 1881–1966), Medard Boss (představitel daseinsanalýzy, 1903–1991) či Viktor Frankl (tvůrce logoterapie, 1905–1997) Podrobnější informace naleznete v článku Gestaltismus. Gestalt psychologie (někdy též tvarová psychologie, odvozeno od německého Gestalt = tvar) je převážně historická psychologická škola. Vznikla v roce 1912, tedy v období rozvoje behaviorismu v USA. Předmětem jejího studia je zkoumání psychických fenoménů celostní povahy (zejména vnímání), a to zejména s využitím metody introspekce. Percepční zkušenosti podle gestalt psychologie závisejí na vzorcích vznikajících v důsledku působení podnětů a dále na organizaci zážitků. Typickým tvrzením gestalt psychologie je teorie, že psychické jevy nelze považovat za pouhou sumu částí, ale vynořují se v duševním světě jako fenomény samy o sobě – že "celek je více než součet částí". Když se podíváme na obrázek, uvidíme spíše dva trojúhelníky než jako šest malých obrázků. Gestalt psychologové se zabývali dále vnímáním pohybu, velikosti, sledovali proměny barev při změnách osvětlení a tím položili základy současného výzkumu v oblasti kognitivní psychologie. Gestaltisté byli výrazně ovlivněni filosofickou fenomenologií a rovněž se inspirovali objevem magnetického pole. Představiteli jsou například Max Wertheimer (1880–1943), Kurt Koffka (1886–1941) či Wolfgang Köhler (1887–1967). Za pokračovatele lze považovat i lingvistu Noama Chomskeho (nar. 1928). Podrobnější informace naleznete v článku Kognitivní psychologie. Kognitivní psychologie věnuje značnou pozornost mentální, zejména poznávacím procesům, a myšlení celkově. Lidskou psychiku chápe jako systém zpracování informací a část terminologie si vypůjčuje například z počítačové kybernetiky. Vytváří tzv kognitivní mapy chování a je vedle například lingvistiky, informatiky, kybernetiky, kulturní antropologie jedním ze zdrojů současných multidisciplinárních kognitivních věd. Mezi významné osobnosti kognitivní psychologie patří například Albert Ellis (nar. 1915), Aaron Těmkin Beck (nar. 1921), Herbert Simon (1916–2001 či Allen Newell (1927–1992; předchůdcem byl Edward C. Tolman (1886–1959). Podrobnější informace naleznete v článku Psychologické disciplíny. Psychologie má široké pole zájmu. Zaobírá se výzkumem od mezilidských vztahů, přes možnosti učení a osobnostní vlastnosti, až po biologické pozadí lidského myšlení. Podle předmětu zkoumání se dělí na dílčí obory: Základní – mají nejobecnější charakter, jsou teoretické. Patří sem zejména biologická psychologie, obecná psychologie, vývojová psychologie, psychologie osobnosti, sociální psychologie; občas sem bývá zařazována i psychopatologie a psychologie životního prostředí. Aplikované – zkoumají psychické jevy, které se projevují v souvislosti s určitou praxí a snaží se o praktickou aplikaci obecných teoretických přístupů. Patří sem například klinická psychologie, psychologie práce, forenzní psychologie či pedagogická psychologie. Speciální – někteří autoři ještě uvádějí tuto kategorii, která obsahuje disciplíny odvozené od výše uvedených s relativně úzkým oborem studia. Je to například psychometrika, psycholingvistika či psychodiagnostika. Některé z psychologických disciplín významné pro pochopení rozsahu zaměření psychologie – patří mezi ně například následující: Podrobnější informace naleznete v článku Biologická psychologie. Podrobnější informace naleznete v článcích Klinická psychologie, Psychoterapie, Poradenství a Psychopatologie. Klinická psychologie aplikuje poznatky o patologickém fungování lidské psychiky a využívá psychodiagnostické postupy k jejich určování jejich typu a příčiny. Jejím cílem je zjistit pacientovy potíže a případně navrhnout možnosti léčby. Samotná léčby psychologickými prostředky se nazývá psychoterapie. V případech, kdy nejde o duševní poruchu, ale o pomoc zdravému člověku v psychické nouzi, mluvíme spíše o poradenství (například manželském, rodinném, školním aj.). Teoretickým oborem, který přímo zkoumá hranice mezi duševním zdravím a nemocí a zajímá se o vznik, průběh a charakteristiky duševních nemocí, je psychopatologie. Podrobnější informace naleznete v článku Obecná psychologie. Obecná psychologie se zabývá základními duševními jevy člověka. Zkoumá kognitivní a emocionální procesy, tedy většinou vjemů od vnímání přes myšlení či prožívání lidí až po chování jako následek uvedených procesů. Mezi hlavní zájmy obecné psychologie patří celá řada příbuzných témat, klíčovými pojmy jsou psychika, chování, prožívání, psychické jevy (stavy, procesy a vlastnosti, kterou jsou již spíše záležitostí psychologie osobnosti), vědomí, pozornost, spánek a sny, senzorické procesy a vlastnosti vnímání. Podrobnější informace naleznete v článku Psychologie osobnosti. Podrobnější informace naleznete v článku Psychologie práce. Podrobnější informace naleznete v článku Sociální psychologie. Podrobnější informace naleznete v článku Psychologie výchovy. Podrobnější informace naleznete v článku Vývojová psychologie. Podrobnější informace naleznete v článku Psychologie životního prostředí. Podrobnější informace naleznete v článku Historie psychologie. H. Ebbinghaus v roce 1908 poznamenal, že psychologie má dlouhou minulost, ale krátkou historii. Lidé se však o psychologické poznatky zajímali už od pradávna a během 18. a 19. století byla provedena řada výzkumů, které je možné označit jako psychologické Jako samostatná věda se pak psychologie pod vlivem věd přírodních (zejména medicíny a fyziologie) vydělila z filozofie ve druhé polovině 19. století. Proto jsou dodnes v psychologii patrná dvě hlavní paradigmata, a to duchovědné (spíše filozofické) a přírodovědné (objektivistické, experimentálně podložené a odvozené spíše z věd přírodních). Ačkoliv zdroje vlivů, kulminujících ve vědecké psychologii poloviny devatenáctého století lze vystopovat v psychologii antické a předrenesanční, je to přece jen primárně historie idejí, začínající renesancí, která osvětluje duchovní atmosféru místa a času poloviny devatenáctého století. Do poloviny 19. století byla psychologie součástí filozofie. Za jejího zakladatele ve filozofických vědách byl považován Aristoteles (384–322 př. n. l.). Jeho výzva adresovaná člověku a prostupující podstatnou část jeho psychologického myšlení je: "Staň se, čím jsi." Vědecká psychologie, snažící se o kauzální výklad psychických jevů a přírodovědně orientovaná, se mohla rozvinout díky fyzice, fyziologii, evoluční biologii, atomismu, kvantifikujícím a laboratorním přístupům včetně přístrojových prostředků, použitým k řešení vědeckých problémů. Vznik vědecké psychologie byl podpořen také kritickým empirismem, asocianismem a materialismem. Počátky vědecké psychologie jsou obvykle datovány rokem 1879, kdy Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě v Lipsku v Německu. Wundt se při své práci do vysoké míry opíral o introspekci (pozorování a zaznamenávání povahy svého vlastního vnímání, myšlení a cítění). Vznik laboratoře měl takový význam, protože v té době určovaly experimentální disciplíny (zejména přírodovědné) co je vědní a co ne. Chtěla–li se psychologie stát uznanou vědou, musela i ona prokázat, že je schopna pracovat experimentálně, v laboratoři. Laboratorní práce nabízela záruku že objektivní metodou budou získány poznatky, spolehlivě ověřitelné a opakovatelné podobně jako je tomu v chemii, fyzice nebo filozofii. Kromě Wundta jsou svými výzkumy důležití fyziolog Hering a fyzik Ernst Mach, působící v druhé polovině 19. století v Praze, studovali počitky a vjemy. Külpe hlavní představitel Würzburské školy, zkoumal myšlenkové procesy, Ebbinghaus paměť a učení. Nová evropská psychologie byla značnou měrou fyziologická, experimentální, elementová, asocianistická, hlavní metodou byla introspekce, i když jiné metody se též užívaly. Byla zaměřena hlavně na procesy vnímání. William James přenášel, podobně jako i jiní Američani, evropskou psychologii do Spojených států, kde se však dále vyvíjela spíše ve smyslu funkcionalismu. James zdůraznil nutnost studia návyků, emocí a vědomí. Metoda introspekce se neosvědčila, obzvlášť při sledování rychlých duševních procesů. A tak v raném vývoji psychologie začaly hrát důležitou úlohu směry strukturalismus (rozkládání, resp. analýza duševních struktur) a funkcionalismus (studium operací mysli, sloužících adaptaci organismu na okolní prostředí a fungování v něm). Hlavním propagátorem strukturalistického směru byl E. B. Titchener, psycholog z Cornellovy univerzity a Wundtův žák, který pro tento směr psychologie zavedl tento název. Ovšem jiní psychologové s tímto analytickým přístupem strukturalismu nesouhlasili. Wiliam James, psycholog na Harvardově univerzitě, se domníval, že by se na analýzu prvků vědomí měl klást menší důraz a naopak větší pozornost by měla být věnována jeho proměnlivé, osobní podstatě, jeho přístup byl nazván funkcionalismus, který zejména rozšířil rámec psychologie o chování, coby předmět zkoumání. Podrobnější informace naleznete v článku Psychoanalýza. Psychoanalýza je teorií osobnosti a zároveň metodou psychoterapie. Historie psychoanalýzy se rozvíjela spíše jako součást lékařské psychologie a psychiatrie, která částečně navazovala na historii hypnotismu a zakládala se na klinických zkušenostech. Její počátky jsou spojeny se jménem Sigmunda Freuda a spadají na přelom 19. a 20. století a v tehdejší době znamenala určitou revoluci v pojetí lidské psychiky. Sigmund Freud psychoanalýzu definoval jako "vědu o nevědomí" – psychologie do té doby s tímto pojmem nepracovala. Ústředním tématem psychoanalýzy je nevědomí, které můžeme definovat jako myšlenky, postoje, podněty, přání, motivy a emoce, jichž si nejsme vědomi. Nevědomé myšlenky se projevují mnoha způsoby, například ve snech, přeřeknutích a chybných úkonech. Během volných asociací je pacient vyzván, aby říkal, cokoli mu přijde na mysl, aby mohlo dojít ke zvědomění nevědomých přání. Jedinci si nejsou zcela vědomi některých důležitých aspektů svého chování, jejich zvědomění může přispět k jejich léčení. Mnoho z našeho chování má kořeny v procesech, které jsou nevědomé. Nevědomím rozumí Freud myšlenky, strachy a tužby, kterých si jedinec není vědom, ale které ovlivňují jeho chování. Podle Freuda je agresivní chování založené na vrozeném instinktu. Na psychoanalýzu navázala Neopsychoanalýza, odmítající instinktivní a biologické základy klasické psychoanalýzy a hledající zdroj konfliktů v sociální oblasti, v raných dětských zážitcích i v konfliktu jedince s požadavky dané kultury; většinou se jedná o metodu volných asociací. Podrobnější informace naleznete v článku Behaviorismus. Odvozeno od anglického behaviour (česky chování). Pro strukturalismus a funkcionalismus byl charakteristický systematický přístup k předmětu studia a psychologii chápali jako vědu o vědomé zkušenosti. Kolem roku 1920 však tyto školy byly nahrazeny novými školami. Největší vliv na vědeckou psychologii Severní Ameriky získal asi až do roku 1950 behaviorismus. Zakladatel John B. Watson nesouhlasil s názorem, že předmětem studia psychologie je vědomá zkušenost, a nesouhlasil ani s psychoanalýzou v tom, že studium lidské mysli je ústředním tématem psychologie. Tvrdil například, že psychologie zvířat a psychologie dětí jsou samostatné vědecké disciplíny a že se mohou stát vzorem pro psychologii dospělých, při svých studiích ale ještě o vědomí nehovořil. Vzhledem k tomu že chování je pozorovatelné a vědomí není, introspekce přestávala stačit a nový směr se rychle uchytil. Podle Watsona je téměř všechno chování výsledkem podmiňování a prostředí formuje chování jedince posilováním určitých návyků. Dáme-li např. dítěti sušenku, aby přestalo plakat, jeho chování tak spíše posílíme – odměníme. Odměněná reakce byla považována za nejmenší jednotku chování, na jejímž základě mohou vznikat mnohem složitější vzorce chování. Behavioristé uvažovali o psychologických jevech v pojmech podnětu a reakce, čímž došlo ke vzniku názvu "S–R psychologie" (Stimulus–Response, česky podnět – reakce). Tento přístup nebere v úvahu duševní procesy, o lidském vědomí někdy mluví jako o neproniknutelné schránce (ang. black box) a sleduje pouze vstupy a výstupy. Hlavní předností behavioristické psychologie tak byl psychologický experiment, který poskytoval jasně vyjádřitelné výsledky. V důsledku kritiky radikálního behaviorismu vznikl ve 30. letech 20. stol. neobehaviorismus, který se snažil překonat mechanické chápání psychiky. Neobehaviorismus upravil rovnici S-O-R (stimulus-object-response, přičemž objekt je intervenující proměnná v podobě lidské mysli). Do druhé světové války byl dominantním směrem behaviorismus, především v USA, přestože například v Německu byla populární tvarová psychologie, své kořeny měla hluboko i psychoanalýza a stále existovalo více dalších psychologických směrů. Po válce se zájem o psychologii zvýšil a ukázalo se, že staré postupy již nejsou dostačující. Tento názor byl potvrzen rozvojem počítačů. Herbert A. Simon a jeho kolegové na konci padesátých let publikovali řadu prací uvádějících, jak mohou být psychologické jevy simulovány prostřednictvím počítače. Dále byla v rámci přístupu založeného na zpracování informací přehodnocena řada psychologických konceptů. Noam Chomsky, jehož kniha Syntaktické struktury (v ang. orig. Syntactic Structures) z roku 1957 dala podnět k prvním základním analýzám jazyka a ke vzniku psycholingvistiky a byla dalším důležitým podnětem pro psychologii. Lingvisté se začali zabývat mentálními strukturami potřebnými pro porozumění jazyku a jeho produkci. V padesátých letech se začala výrazně rozvíjet neuropsychologie. V průběhu 20. století se tedy těžiště zájmu psychologů vrátilo do stejného místa, odkud původně vyšlo, ke sledování vnitřních duševních struktur a procesů, tentokrát ale s novými a lepšími nástroji zkoumání. Souběžně vznikalo větší množství dílčích psychologických směrů, které však již nebyly v tak ostrém sporu. V současnosti už nejsou jednotlivé psychologické přístupy tolik vyhraněné a většina historických směrů je stále mezi psychology populární. Velký důraz je dnes kladen na využití počítačů a modelování lidské psychiky prostřednictvím psychometrických postupů. V posledních 20 letech se stávají stále populárnější také postmoderní psychologické směry jako například diskurzivní psychologie, která se zaměřuje na vnímání světa jednotlivcem a na způsob budování individuální zkušenosti, nebo kritická psychologie, kritizující mainstreamovou psychologii a způsob jejího nahlížení na psychopatologii. Studium psychologie je velmi populární po celém světě. V České republice lze studovat psychologii na několika státních a soukromých vysokých školách. Absolvent je oprávněn po pětiletém studiu (jedno, zda tříletém bakalářském a dvouletém navazujícím magisterském, nebo přímo pětiletém magisterském studiu) vykonávat povolání psychologa, po ukončení postgraduální přípravy i na pozici klinického psychologa či psychoterapeuta: Karlova univerzita v Praze – . Filozofická fakulta a Pedagogická fakulta Masarykova univerzita v Brně – Fakulta sociálních studií. (Akreditace tradičního pětiletého magisterského studia psychologie na Filozofické fakultě nebyla v květnu 2013 prodloužena – akreditace je platná jen do 31. 10. 2014 a na dostudování stávajících studentů .) Univerzita Palackého v Olomouci – Filozofická fakulta Pražská vysoká škola psychosociálních studií – od roku 2012/2013 udělilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy licenci k pětiletému studiu psychologie, vyhovující českým normám University of New York v Praze – od roku 2016/2017 udělilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy licenci k dvouletému návaznému magisterskému studiu psychologie, vyhovující českým normám. Studium je v anglickém jazyce Absolvent se může uplatnit v marketingu, personalistice apod., není však oprávněn vykonávat povolání psychologa, ani vstoupit do postgraduální přípravy na pozici klinického psychologa: všechny výše uvedené Masarykova univerzita – Filozofická fakulta (jednooborové studium od 1 .prosince 2014) Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích – Pedagogická fakulta Ostravská univerzita – Filozofická fakulta (jednooborové i dvouoborové studium) University of New York v Praze – bakalářský program psychologie v anglickém jazyce s akreditací Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Absolvent může nalézt uplatnění jinde, například v pedagogické sféře, personalistice apod., není však opět oprávněn vykonávat samostatnou psychologickou činnost. Zpravidla jde také jen o zaměření na psychologii v rámci jiného studia (například ekonomického), nikoliv psychologii jako samostatný studijní obor: Západočeská univerzita v Plzni – psychologie se zaměřením na vzdělávání Vysoká škola aplikované psychologie v Terezíně – personální a interkulturní management s využitím aplikované psychologie a další | VERB_PHRASE | YES_NO |
009758 | ... (minimálně do roku 2048). K roku 2012 vzneslo územní nároky na Antarktidu 7 různých států, jejichž požadavky jsou díky Smlouvě o Antarktidě pozastaveny. Antarktida leží na Jižním pólu. Nemá tedy nejzápadnější ani nejvýchodnější bod, protože na pólu se sbíhají všechny poledníky. Z ostatních kontinentů se nejvíce přibližuje Jižní Americe, kterou od Antarktického poloostrova odděluje asi 1000 km široký Drakeův průliv. K Antarktidě lze přiřadit některé vesměs neobydlené ostrovy v Jižním, Atlantském, Indickém a Tichém oceánu. Nejzazší body na pevnině: Nejsevernější bod: Brown Bluff na Antarktickém poloostrově (63°13' j.š.) Nejjižnější bod: Jižní pól (90° j.š.) Nejzazší body včetně ostrovů: Nejsevernější bod: Crozetovy... | Kde leží Antarktida? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Antarktida | [
"na Jižním pólu"
] | 157 | 188 | Antarktida leží na Jižním pólu. | [
{
"start": 173,
"end": 187,
"text": "na Jižním pólu"
}
] | Antarktida (název pochází z řečtiny a znamená "naproti Arktidě", tedy v přeneseném významu "naproti severu") je čtvrtý největší kontinent. Zároveň je tak pojmenována jižní polární oblast rozprostírající se kolem jižního pólu Země. Krajina i podnebí jsou v Antarktidě natolik drsné, že se tu žádní lidé nikdy neusadili natrvalo. Jedinými obyvateli tohoto kontinentu jsou vědci, kteří tu pracují na výzkumných projektech. Antarktický smluvní systém zmrazuje nároky států na území Antarktidy, zakazuje jakékoliv vojenské aktivity a také například zakazuje těžbu nerostných surovin (minimálně do roku 2048). K roku 2012 vzneslo územní nároky na Antarktidu 7 různých států, jejichž požadavky jsou díky Smlouvě o Antarktidě pozastaveny. Antarktida leží na Jižním pólu. Nemá tedy nejzápadnější ani nejvýchodnější bod, protože na pólu se sbíhají všechny poledníky. Z ostatních kontinentů se nejvíce přibližuje Jižní Americe, kterou od Antarktického poloostrova odděluje asi 1000 km široký Drakeův průliv. K Antarktidě lze přiřadit některé vesměs neobydlené ostrovy v Jižním, Atlantském, Indickém a Tichém oceánu. Nejzazší body na pevnině: Nejsevernější bod: Brown Bluff na Antarktickém poloostrově (63°13' j.š.) Nejjižnější bod: Jižní pól (90° j.š.) Nejzazší body včetně ostrovů: Nejsevernější bod: Crozetovy ostrovy pod správou Francie (45°57' j.š.) Nejjižnější bod: Jižní pól (90° j.š.) Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Antarktidy. Před desítkami miliónů let v Antarktidě nebyla ledová pokrývka, ale lesy. Ovšem led zde byl i před 14 milióny let, tedy dříve než se předpokládalo. Jižní polární kruh jako první pravděpodobně překročili novozélandští Maorové. Anglický mořeplavec James Cook roku 1773 zavítal na ledovou návrš, obklopující kontinent. Po něm následovaly britské, ruské a francouzské expedice a také lovci tuleňů z mnoha států. Na počátku 20. století bylo vnitrozemí Antarktidy jedním z posledních dosud neprozkoumaných míst na světě. Robert Falcon Scott sem vedl výpravu v letech 1900 až 1904 a roku 1909 se Ernest Shackleton dostal do vzdálenosti 150 km od jižního pólu. V roce 1911 nakonec dosáhl pólu Nor Roald Amundsen. O měsíc později sem dorazila další expedice, vedená Robert Falcon Scottem, všichni její členové však na zpáteční cestě zahynuli. Pozdější výpravy už používaly ledoborce, letadla a pásová vozidla. Antarktida nepatří žádnému státu. Má však bohaté zásoby nerostů a ryb, takže si na ni různé země dělaly nárok. Dvanáct států podepsalo v roce 1959 smlouvu na podporu vědeckého výzkumu a míru na Antarktidě. Tuto smlouvu dosud podepsalo osmatřicet zemí. Jako součást úsilí, jež si klade za cíl uchovat tuto divočinu neporušenou činností člověka, zde byla roku 1991 na dobu 50 let zakázána těžba. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Antarktidy. Související informace naleznete také v článku Územní nároky na Antarktidu. Antarktida má rozlohu 13 829 430 km2, a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Rozloha bez nich činí 12 272 800 km2. Nejvyšší horou je Vinson Massif v Ellsworthově pohoří s nadmořskou výškou 4892 m. Průměrná nadmořská výška kontinentu činí 1958 m včetně šelfových ledovců a 2194 m bez nich. Antarktida je pátým největším světadílem na Zemi a je ze všech nejchladnější. Dosud nejnižší zaznamenaná teplota na světě, -89,2 °C, byla naměřena v roce 1983 na ruské vědecké základně Vostok. Objem ledu na Antarktidě je 25,4 mil. km3. Jediná území bez ledu, která lze v Antarktidě spatřit, tvoří několik horských vrcholů a jiné pusté, skalnaté oblasti. Ledový příkop podél jižního pobřeží během léta taje a odlamují se z něj velké kusy, ledové kry. Tyto kry mohou být až 60 metrů vysoké a mnoho kilometrů dlouhé. Pro lodě, které je míjejí, představují nesmírné nebezpečí. Maximální mocnost antarktického ledovce je 4776 m, přičemž průměrná mocnost činí 1829 m. Napříč tímto ledovým kontinentem se táhne Transantarktické pohoří a dělí jej na západní a východní část. Dělení Antarktidy na východní a západní zavedl v roce 1902 E. S. Balch. Východní Antarktida je převážně na východní polokouli. Zahrnuje Zemi královny Maud, Enderbyho zemi, zemi Mac Robertsona, Americkou vysočinu, Wilkesovu zemi a Viktoriinu zemi. Skalní podklad východní Antarktidy leží převážně nad hladinou moře, jedná se tedy o souvislý kontinent. Téměř celá je překryta Východoantarktickým ledovcovým štítem (EAIS) o průměrné mocnosti více než 2200 m. Na východě se rozkládá vysoká náhorní plošina, již pokrývá led, zatímco západní část tvoří shluk hornatých ostrovů, spojených ledem. Je tu několik sopek, včetně nejaktivnější sopky celého kontinentu Mount Erebus. Antarktida je nejchladnější kontinent na Zemi. Na drtivé většině Antarktidy je ledové podnebí, které je extrémně studené, v centrálních oblastech navíc extrémně suché, kde spadne pod 50 mm srážek ročně. V centrálních částech Antarktidy je stálá anticyklonální situace s téměř nepřetržitou bezoblačnou oblohou a srážkami pouze kolem několika mm za rok. Nejedná se však o pevné srážky, ale o sníh přivátý větrem. Na centrální plošině Východní Antarktidy byla ve stanici Vostok dne 21. července 1983 naměřena absolutně nejnižší teplota na zeměkouli -89,2°C. Nejvyšší teplota na Antarktidě byla naměřená na české polární stanici Mendel dne 23.3.2015, a to +17,8 ° . C. Teploty ve vnitrozemí se v zimě (červenec) pohybují průměrně od -40 °C do -70 °C, extrémy dosahují i -90 °C, v létě (leden) kolísají mezi -10 °C a -40 °C. Východní Antarktida je obecně chladnější. Většina vnitrozemí má ročně srážek mezi 50 milimetrů až 250 mm, směrem k pobřeží množství srážek stoupá až na 500 mm. Výjimečně bývá srážek více, Antarktický poloostrov má mezi 500 až 1000 mm srážek ročně, podobně jsou na tom i přilehlé ostrovy. Antarktida je navíc největrnějším kontinentem na světě. Na jeho okrajích a v pobřežních oblastech dochází k velmi častému silnému až bouřlivému větrnému proudění, někdy i síly uragánu. Směrem do vnitrozemí se rychlost větru snižuje. Podrobnější informace naleznete v článcích Flóra Antarktidy a Fauna Antarktidy. Na nejstudenějším kontinentu byly objeveny pouze dva druhy původních kvetoucích rostlin, jedna nepůvodní invazní kvetoucí bylina (Poa annua) a více než 50 druhů mechů a lišejníků. Zaznamenány byly také některé řasy, houby a bakterie. Roku 1994 podali vědci zprávu o prudkém nárůstu počtu pobřežních rostlin, což zřejmě podporuje teorii o globálním oteplování Země. V okolních mořích žije spousta drobných korýšů, živočichů s tvrdou ulitou zvaných krill, mnoho obratlovců (kytovci, rypouši, některé ryby a další) i bezobratlých živočichů (plankton, hlavonožci, ostnokožci a další). Najdeme tu hojnost mořských ptáků, jako jsou např. chaluhy a albatrosi. Faunu také zastupuje osm druhů tučňáků, rackovitý pták chaluha velká a 5 druhů ptáků z buřňákovitých. Vzhledem k drsným klimatickým a přírodním podmínkám je Antarktida obývána pouze vědeckými pracovníky výzkumných polárních stanic mnoha států. V letní sezóně jich je přes 4 000, v zimní kolem 1 000. Antarktida má značná ložiska nerostných surovin. Využití těchto ložisek nastálo zakazuje Protokol o ochraně životního prostředí Smlouvy o Antarktidě, tento zákaz může být přehodnocen v roce 2048. Případné využití také budou ztěžovat nepříznivé přírodní podmínky i odlehlost oblasti od vyspělých průmyslových center světa. Nejvýznamnější jsou ložiska uhlí ve Transantarktickém pohoří a Viktoriině země, ropy a zemního plynu v oblasti Ross-Weddellovy deprese, železných rud v zemi Královny Maud, cínu, mědi, uranu, zlata, diamantů, olova, manganu a dalších. Oceány obklopující Antarktidu jsou bohaté na tuleně a velryby i některé druhy ryb. Díky svému mohutnému ledovcovému příkrovu je kontinent největším rezervoárem sladké vody na světě. Na samotném kontinentě není provozována téměř žádná hospodářská aktivita. V okolních mořích je provozován rybolov (128 081 tun v roce 2006) a turistika (36 460 návštěvníků na lodích v roce 2007). Některé letecké společnosti také provozují nad Antarktidou vyhlídkové lety. Doprava v Antarktidě je vzhledem k extrémním podmínkám velmi náročná. První průzkumníci byli odkázáni především na lidskou, případně zvířecí sílu. V současnosti se díky moderním technologiím uplatňuje i mechanizovaná přeprava osob a nákladů. Dopravní prostředky musí odolávat silným mrazům a větru i všudypřítomnému ledu. Navíc je nutné dbát také na minimalizaci ekologických dopadů v relativně nenarušeném antarktickém ekosystému. Ukládání odpadů, včetně starých vozidel, je zakázáno od platnosti Protokolu o ochraně životního prostředí v roce 1998. V pozemní dopravě se kromě lidských nohou uplatňují lyže a sněžnice, ale také různá speciálně upravená vozidla (často pásová). V minulosti se hojně využívalo saní tažených psím spřežením. Polární stanici Amundsen-Scott na Jižním pólu a pobřežní Polární stanici McMurdo spojuje 1 500 km dlouhá "dálnice" McMurdo-South Pole, sjízdná pásovými vozidly. Jediný námořní přístav na Antarktidě je u polární stanice McMurdo. V jiných místech musí lodě zakotvit dál od pobřeží a zásoby nebo cestující se do cíle přepravují malými čluny nebo vrtulníkem. Během letních měsíců (leden-březen) navštěvuje antarktické pobřeží (zejména Antarktický poloostrov) kromě vědeckých expedicí také množství soukromých jachet a turistických lodí. Většinou je jejich výchozím přístavem Ushuaia v Argentině. K letecké dopravě se používají letouny nebo vrtulníky. Na Antarktidě se nachází 25 letištních ploch a 53 heliportů. Historicky první pravidelnou leteckou linku na Antarktidu začala provozovat americká společnost. Byla určena jen pro vědce a výzkumníky. Přistávací plocha byla pojmenována podle australského dobrodruha a letce sira Huberta Wilkinsona, který podnikl let na tento kontinent jako první, a to v roce 1928. | LOCATION | LOCATION |
009620 | ... předseda Heinrich Lammasch, který chtěl získat Kramářovu a potažmo českou podporu pro svůj kabinet s cílem provést federalizaci Rakouska-Uherska. Česká strana již ale v této fázi taková jednání odmítla.28. října 1918, v době vyhlášení samostatného Československa, se Kramář nacházel v Ženevě, kam 25. října odjel na setkání představitelů domácího a zahraničního odboje. Na jednání bylo dohodnuto, že stane v čele nové československé vlády. Kramář zprvu propagoval představu monarchistického zřízení samostatného státu, ale později přistoupil na myšlenku republikánské formy státu. Hned na počátku první republiky, roku 1919, změnila Kramářova strana svůj název na Československou národní demokracii. Kramář byl 14. listopadu 1918 vyhlášením Revolučního národního shromáždění zvolen prvním ministerským předsedou ČSR. Toto ustavující jednání řídil.... | Kdo byl prvním premiérem Československa? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kramář | [
"Kramář"
] | 704 | 820 | Kramář byl 14. listopadu 1918 vyhlášením Revolučního národního shromáždění zvolen prvním ministerským předsedou ČSR. | [
{
"start": 704,
"end": 710,
"text": "Kramář"
}
] | Karel Kramář (27. prosince 1860 Vysoké nad Jizerou – 26. května 1937 Praha) byl český a československý politik, za Rakouska-Uherska předák mladočeské strany, za světové války účastník odboje, po roce 1918 první ministerský předseda ČSR, dlouholetý předseda Československé národní demokracie, později Národního sjednocení. == Biografie == === Mládí, studium a účast na realistickém hnutí === Narodil se ve Vysokém nad Jizerou v rodině vyučeného zedníka Petra Kramáře ze Stanového, později regionálně uznávaného zámožného stavitele a majitele cihelny. Matka Marie, rozená Vodseďálková, pocházela z rolnické rodiny vysockých starousedlíků, její dědeček byl starostou. Karel Kramář byl jediným přeživším z pěti dětí svých rodičů. Rodiče se upjali na jeho budoucí kariéru a spolu s ním rozhodli pro studium v Praze. V šestnácti letech Karel Kramář opustil domov a studoval na reálném gymnasiu v Praze na Malé Straně, bydlel v podnájmu na Hradčanech. V roce 1871 začal svá studia na malostranském gymnáziu, které v tehdejší době mělo dobrou vlasteneckou pověst. Od primy až do oktávy studoval s vyznamenáním, učil se jazykům, hrál na piáno a housle, kreslil a maloval. Tento širší zájem o jazyky a kulturu v mladých, studentských letech provázel Dr. Kramáře po celý život. V červnu 1879 maturoval s vyznamenáním a po prázdninách na podzim téhož roku odjel do Berlína, kde se dal zapsat na právnické fakultě, ale v letním semestru již studoval na universitě ve Štrasburku. Na podzim 1880 byl zapsán jako posluchač práv na pražské universitě, kde se účastnil velmi živě tehdejšího studentského národního života. Dne 24. dubna 1881 se stal doktorem práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Po dokončení právnických studií se nemusel živit prací a připravoval se na kariéru vysokoškolského pedagoga, proto se vypravil na další studia do ciziny. Nejdříve studoval národní hospodářství na berlínské universitě u prof. Adolfa Wagnera, jednoho z tzv. "katedrových socialistů" a odborníka finanční vědy a ještě týž rok se dal zapsat na pařížské svobodné škole politických věd, kam ho přilákala skvělá jména některých profesorů této školy zvláště Alberta Sorela, Emila Boutmy, Anatola Henry Leroy-Beauliena a ruského státníka Nik. Milutina. Studoval celkem na pěti zahraničních univerzitách: vývoj rakouského státního práva ve Vídni, národní hospodářství v Berlíně a politické vědy v Paříži a Štrasburku. Krátce také pobýval v Londýně. Doktorský diplom získal v Praze roku 1884.Systematicky a důsledně se připravoval na politickou dráhu, sblížil se se svým bývalým pedagogem Josefem Kaizlem a s Tomášem Masarykem. Rád cestoval, ovládal dokonale čtyři jazyky - ruštinu, francouzštinu, němčinu a angličtinu, znal také základy latiny. Byl znamenitý debatér. Výhodou mladého politika byla i jeho finanční nezávislost. Vlastnil tkalcovnu v Libštátě, disponoval akciemi v Pražské akciové tiskárně, estonské Kränholmanufaktur v Tallinnu a dalších podnicích, jeho otec byl majitelem cihelny v Semilech; jeho majetek posléze rozmnožil i sňatek. Koncem 80. let spolupracoval s Masarykem a Kaizlem na formulování nového politického směru (takzvaný realismus). V lednu roku 1889 Kramář od Jana Herbena převzal a nadále financoval čtrnáctideník Čas. Vedl redakci, psal příspěvky, podobně jako historik a politik Antonín Rezek. Podílel se mimo jiné spolu s Tomášem Masarykem na založení České strany lidové – realistické. === Mladočeským politikem === V roce 1890, v době vrcholící mladočeské kampaně proti punktacím, vstoupil stejně jako Kaizl a Masaryk k mladočechům. Ve volbách do Říšské rady roku 1891 byl za mladočechy zvolen do Říšské rady (celostátní parlament). Reprezentoval kurii venkovských obcí, obvod Jičín, Nová Paka atd. Od roku 1894 až do roku 1913 rovněž působil jako poslanec Českého zemského sněmu.Zatímco Masaryk brzy od mladočechů odešel, Kaizl s Kramářem zůstali a postupně se stali hlavními představiteli realistického, umírněného proudu ve straně.Roku 1894 byl spoluautorem Nymburské rezoluce mladočechů, která byla vítězstvím umírněného proudu a porážkou radikálně opozičního proudu. Během 90. let opakovaně vystupoval jako spojenec Kaizla a dalších realistických mladočechů. Koncem dekády jejich aktivity nasměrovaly dočasně mladočechy k provládnímu táboru. Šlo o postupný proces (takzvaná etapová politika). Když se moci ujala vláda Kazimíra Badeniho, podpořili mladočeši její návrh reformy volebního systému (Badeniho volební reforma) a v roce 1897 dojednali i zásadní změnu úředního statutu češtiny (takzvaná Badeniho jazyková nařízení). Tehdy již mladočeská strana vystupovala jako otevřeně provládní. Kramář o tom napsal Kaizlovi: "My už kousli do zapovězeného jablka – a tu nevázanost na všecky strany jsme ztratili." Badeniho vláda ale padla pro odpor německorakouských nacionalistů proti jazykovým nařízením. Kramář se pak spolu s Kaizlem ještě snažili manévrovat vůči následujícímu vládnímu kabinetu (první vláda Paula Gautsche). Nechtěli převzít radikálně nacionální rétoriku, jakou tehdy například v německorakouském táboře praktikoval Georg von Schönerer, ale zároveň si byli vědomi, že po pádu Badeniho kabinetu se prostor pro výraznější naplnění českých požadavků a tedy i pro úspěchy mladočeské strany zužuje. Gautschova jazyková nařízení, se kterými předseda vlády Gautsch seznámil Kaizla a Kramáře, byla skromnějším a rovněž neúspěšným pokusem o revizi Badeniho jazykových nařízení.V roce 1897 byl zvolen předsedou Mladočeské stranyPo celá 90. léta zůstával Kramář blízkým spolupracovníkem Kaizla, ale byl poněkud v jeho stínu. Občas se jejich názory rozcházely, například když koncem století Kramář otevřeně na parlamentní půdě zaútočil na zahraniční politiku státu, zatímco Kaizl tehdy byl loajálním ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina. Kramář se roku 1899 veřejně vyjádřil o Trojspolku (aliance Rakouska-Uherska, Německa a Itálie) jako o "starém, obehraném luxusním klavíru, který sice ještě nemůžeme odložit do skladiště, na který také ale už současně nehrajeme."Nadále zůstával významným parlamentním politikem a řečníkem. Mandát ve vídeňském parlamentu obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1897 (opět kurie venkovských obcí, obvod Jičín, Jilemnice, Semily atd.) i volbách do Říšské rady roku 1901 (nyní městská kurie, obvod Tábor, Pacov, Kamenice atd.).V prvních letech 20. století po smrti Josefa Kaizla postupně převzal jeho pozici ve straně. Když se tehdy vláda Ernesta von Koerbera pokoušela o realističtější politiku a usmiřovací česko-německá jednání, se Kramář zapojil do těchto debat. V roce 1902 formuloval český postoj k státoprávním otázkám. Neodmítl zcela požadavek českých Němců na zavedení krajského zřízení, ale odmítl, aby kraje byly podřízeny přímo vládě, bez vazby na celozemský správní orgán. Aktivní byl i v roce 1905, kdy se v Předlitavsku začala vyostřovat pod vlivem revoluce v Rusku debata o demokratických reformách, zejména všeobecném volebním právu. Ihned poté, co se sám vrátil z letní dovolené v Rusku, začal v mladočeské straně agitovat ve prospěch reformy a návratu k demokratickým tradicím mladočešství. Své představy tehdy zformuloval i ve spisku Poznámky o české politice. Přihlásil ke k umírněné tradici, jakou v mladočeské straně razili Josef Kaizl nebo Gustav Eim. Vyzýval ke sjednocení českých liberálních politických proudů, podporoval aktivní parlamentní politiku a odmítal prázdné agitování za státní právo. Když vídeňská vláda ustoupila veřejnému tlaku a odsouhlasila volební reformu, která skutečně zaváděla rovné a všeobecné volební právo, dohlížel na rychlou proměnu fungování mladočeské strany tak, aby obstála v nadcházející, daleko komplikovanější politické soutěži. V březnu 1906 byly tyto změny formálně odsouhlaseny na stranickém sjezdu. K mladočechům tehdy vstoupili četní bývalí pokrokáři a realisté a strana se snažila integrovat nesocialistické politické proudy. === Novoslovanství a pozitivní politika === V době okolo roku 1906 začala nová etapa provládního aktivismu mladočechů (takzvaná pozitivní politika). V roce 1906 Kramář odsouhlasil vstup mladočecha Josefa Fořta do předlitavské vlády. V červenci 1906 se stal předsedou poslaneckého klubu mladočechů na dosluhující Říšské radě. Sám byl zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1907 (obvod Čechy 033). Po volbách se ministrem ve vídeňské vládě stal další mladočech František Fiedler. České politické spektrum (zásadně proměněné volbami) se nyní rozdělilo. Mladočeši, agrárníci a klerikálové se stavěli vstřícně k provládní spolupráci vůči kabinetu Maxe Becka a vytvořili na Říšské radě samostatnou frakci (Národní klub na radě říšské), zatímco ostatní české nesocialistické strany se na jeho činnosti nepodílely. Provládní pozici obhajoval Kramář i vůči následující vládě Richarda Bienertha. Roku 1908 mladočeši podpořili rozpočet, ale vstřícná politika čelila rostoucí kritice (na protivládní pozice přešli i někteří mladočeši a čeští agrárníci).Kramář v této době významně řešil i zahraničněpolitické otázky. Jeho proslovanská činnost, od roku 1907 nazývaná novoslovanství, vyvrcholila v podobě tzv. slovanských sjezdů. Zorganizoval všeslovanské sjezdy v Praze (12. července 1908) a v Sofii (roku 1910). Propagoval myšlenky novoslovanství - vzájemného sbližování, spolupráce, solidarity a vojenské, hospodářské a kulturní pomoci. Tentokrát nemělo jít o panslovanské koncepce namířené proti monarchii a státu. Naopak, Kramář předpokládal soulad mezi slovanskou orientací Čechů a zájmy Rakouska-Uherska (posilování hospodářské spolupráce s východní a jihovýchodní Evropou a kultivace zahraničních spojenectví se slovanskými státy). Slovanský element v monarchii byl tehdy posílen anexí Bosny a Hercegoviny (mladočeši anexi podpořili, stejně jako klíčový zákon o vojenských výdajích). Kramář na Říšské radě zároveň inicioval utvoření volného poslaneckého svazu, Slovanská jednota, který tvořili čeští, jihoslovanští i někteří ukrajinští nesocialističtí poslanci.Pozitivní politika mladočechů v roce 1909 čelila dalším otřesům. Čeští ministři Albín Bráf a Jan Žáček opustili vládu na protest proti krokům některých zemských sněmů v alpských zemích, které deklarovaly němčinu jako výlučný místní jazyk. Kramář ale poté, co slovanské opoziční nálady vedly k obnovení parlamentních obstrukcí, navrhl převratnou změnu jednacího řádu Říšské rady, která výrazně ztížila obstruování. Mladočeši, kteří přitom v předchozích dvaceti letech opakovaně používali radikální obstrukce jako politický nástroj tak nyní prostřednictvím svého předáka tento instrument zavrhli. I tak se ale provládní většina v roce 1910 a s ní se vytratila i Kramářova koncepce pozitivní politiky. Důsledkem selhání této strategie byl i Kramářův politický neúspěch, když v listopadu 1910 nebyl zvolen za předsedu parlamentního Českého klubu (obnovena střechová frakce českých nesocialistických poslanců) a místo něj toto místo zaujal František Fiedler, který v této době získal dominantní vliv ve straně, jež se nyní orientovala ryze opozičně.Kramář nicméně uspěl ve volbách do Říšské rady roku 1911 (zvolen za obvod Čechy 03). Byl zvolen jedním z místopředsedů rakouského říšského parlamentu a jednu dobu se vážně uvažovalo i o jeho jmenování na významný post v rakouské vládě. === Odboj za první světové války === Do vypuknutí 1. světové války byl Kramář zastáncem federalizovaného Rakouska-Uherska v jehož rámci by úzce spolupracovaly slovanské národy. V červnu 1914, tedy krátce před vypuknutím 1. světové války, ovšem Kramář vypracoval dokument s názvem Slovanská ústava, který již s existencí Rakouska-Uherska nepočítal a české země plánoval jako součást slovanské federace, která měla dále zahrnovat Rusy, Bulhary, Poláky, Srby a Černohorce. Tento dokument odeslal carské vládě do Petrohradu. Je otázkou, do jaké míry byl (pouhou) výzvou představitelům carského Ruska, aby se začali politicky angažovat ve střední Evropě, či nakolik k jeho vzniku přispělo soužití a posléze manželství s Ruskou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovovou (viz níže). Po vypuknutí světové války začal Kramář organizovat domácí odboj. Roku 1915 byl za to zatčen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916 spolu s Aloisem Rašínem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství (v tomto procesu jej obhajoval Eduard Koerner). Zatčení a odsouzení Kramáře bylo přelomovým krokem, protože z politického života (a podle původního rozsudku i z fyzické existence) měl zmizet přední český politik. Uvedených skutků se měl dopustit mimo jiné i organizováním všeslovanských sjezdů, což však nebylo v době "spáchání" trestné. 30. května 1917 ztratil na základě pravomocného rozsudku z 20. listopadu 1916 mandát v Říšské radě. S tím, jak se v závěru války měnila vnitropolitická a zahraničněpolitická orientace státu (oslabení vlivu generality na chod státu i dvora), mu ale trest smrti byl v lednu 1917 změněn na 20 let a v červenci roku 1917 byl spolu s dalšími . odsouzenými amnestován nastoupivším císařem Karlem I. (šlo o součást velké amnestie pro více než 700 Čechů a gesto, které mělo usnadnit chystané rozhovory s českými politiky).Historik Otto Urban poukazuje na to, že Kramář se při případném odchodu do zahraničí během války býval mohl díky svým zkušenostem, renomé a kontaktům stát logicky vůdcem českého zahraničního odboje. Po jeho zatčení a uvěznění ale tato varianta již nebyla možná a předákem zahraničního odboje se stal okruh okolo T. G. Masaryka. I tak ale role Karla Kramáře byla zásadní. Doma si totiž získal již během procesu s ním pověst hrdiny, který díky své činnosti pro vlast riskuje vlastní život. Po propuštění z vězení tak opět stanul v čele mladočeské strany (po tři měsíce ovšem nejprve pobýval na venkově). Zapojil se do debat o směřování české politiky. Jednal s předáky národních sociálů o jejich návrhu na vytvoření jednotné české nesocialistické strany. 21. října 1917 pak byl oficiálně na zasedání zemských důvěrníků a aktivu mladočeské strany opět instalován (spolu s Aloisem Rašínem) do čela strany. Jednání o koncentraci politické spektra nakonec v únoru 1918 vedla k fúzi s několika menšími stranami, zejména Českou stranou státoprávně pokrokovou pod názvem Česká státoprávní demokracie (od března 1918) do této formace, jejímž předsedou byl Kramář, přistoupili i staročeši. === Prvním ministerským předsedou ČSR === Jako národní mučedník se v červenci 1918 dostal do čela Národního výboru, který byl střechovým orgánem české politické scény v době, kdy se již rozvíjely zásadní proměny státoprávního uspořádání střední Evropy. Ještě po 25. říjnu 1918 ho kontaktoval nový (a poslední) předlitavský ministerský předseda Heinrich Lammasch, který chtěl získat Kramářovu a potažmo českou podporu pro svůj kabinet s cílem provést federalizaci Rakouska-Uherska. Česká strana již ale v této fázi taková jednání odmítla.28. října 1918, v době vyhlášení samostatného Československa, se Kramář nacházel v Ženevě, kam 25. října odjel na setkání představitelů domácího a zahraničního odboje. Na jednání bylo dohodnuto, že stane v čele nové československé vlády. Kramář zprvu propagoval představu monarchistického zřízení samostatného státu, ale později přistoupil na myšlenku republikánské formy státu. Hned na počátku první republiky, roku 1919, změnila Kramářova strana svůj název na Československou národní demokracii. Kramář byl 14. listopadu 1918 vyhlášením Revolučního národního shromáždění zvolen prvním ministerským předsedou ČSR. Toto ustavující jednání řídil. Jeho ústy byl slavnostně rod habsbursko-lotrinský zbaven všech práv na český trůn a stát vyhlášen za svobodnou demokratickou republiku. Na tomto shromáždění byl také (jednomyslně, aklamací) zvolen prezidentem T. G. Masaryk. V době svého ministerského předsednictví vedl Kramář československou delegaci na Pařížské mírové konferenci. Prosazoval tam názor, že by měly vítězné mocnosti intervenovat proti bolševické vládě v Rusku. S tímto požadavkem však pro Benešův odpor neuspěl.[zdroj?] Jeho myšlenka, že bez svobodného Ruska nelze zajistit trvalejší mír v Evropě, se ukázala prorockou v době 2. světové války i války studené. V době konference se vyostřily ideové i osobní rozpory s tehdejším ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Ve funkci ministerského předsedy zůstal do 8. července 1919, kdy jeho vláda padla po obecních volbách, které skončily pro národní demokraty neúspěchem. V žádné další československé vládě již nepůsobil. === Předsedou národních demokratů === V době první republiky byl Kramář sice předsedou své strany, ale faktickou moc v ní měli jiní. Kramář zastával konzervativní a nacionalistické názory, byl zastáncem národního, nikoliv národnostního státu, a vedl – jako jeden z kritiků tzv. "Hradu" – řadu ideových i osobních sporů (kupříkladu o zásluhy domácího a zahraničního odboje) s Benešem i Masarykem. Po vzniku Národního sjednocení se stal jeho předsedou.Od roku 1918 byl poslancem Revolučního národního shromáždění, od roku 1920 trvale až do své smrti poslancem Národního shromáždění ČSR.Zemřel roku 1937 v Praze a je pohřben v kryptě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech vedle své manželky Naděždy. == Soukromý život == Karel Kramář platil ve společnosti za dobrého společníka a přesvědčivého diskutéra, stranil se však dlouho vztahů se ženami. V dubnu roku 1890 se na studijní cestě po Rusku dostal v Moskvě do salónu tamní intelektuální elity u Alexeje Alexejeviče Abrikosova (1856-1935), spolumajitele továrny na cukrovinky a konzervárny na ovoce, a jeho manželky Naděždy Nikolajevny Abrikosové, rozené Chludové (nar. 30. září 1862), kteří žili šťastně se čtyřmi dětmi. Kramář s nimi cestoval také do jejich letního sídla na Krymu. Vášnivě se zamiloval a brzy měl příležitost pozvat manžele Abrikosovy do Vídně, když roku 1892 díky svým kontaktům Naděždě zprostředkoval gynekologickou operaci u věhlasného lékaře, profesora Eduarda Alberta. K Naděždině rekonvalescenci pak všichni tři odjeli do Alp, odkud se Abrikosov domů vrátil sám. Naděžda v roce 1893 definitivně opustila manžela i děti a zůstala ve Vídni, bydlela zprvu v hotelu nedaleko parlamentu. Svatbě předcházel dlouhý a na tehdejší poměry skandální intimní vztah, který Kramář dlouho úspěšně tajil i před blízkými přáteli. Dosáhnout rozvodu pro Naděždu nebylo snadné - v pravoslavné církvi to bylo možné jen tehdy, porušil-li některý z manželů manželský slib; viník byl navíc potrestán zákazem dalšího sňatku. Podvedený Abrikosov se neozýval, až v roce 1898 se Naděžda dozvěděla, že má novou partnerku a nemanželské děti. Podala žádost o rozvod a počátkem roku 1900 patriarcha ruské pravoslavné církve její manželství rozvedl. Svatba Karla Kramáře a Naděždy Abrikosovové se uskutečnila 17. září 1900 na Krymu, v zámečku Gaspro hraběnky Paniny. V jeho blízkosti si manželé vybudovali letní sídlo, přepychovou vilu Barbo, jejímž projektantem byl architekt Jan Kotěra. Tam trávili každé parlamentní prázdniny až do bolševické revoluce v roce 1917, po níž byla vila zkonfiskována. V letech 1911–1915 si Kramářovi postavili hlavní sídlo v Praze na Hradčanech, na Baště sv. Tomáše (Kramářova vila). Jejím architektem byl původem Rakušan a profesor Uměleckoprůmyslové školy Friedrich Ohmann, první náčrty vily vypracovala paní Naděžda, která měla výtvarné ambice. Vnitřní výzdobu vedl další pedagog UP školy, prof. Celestin Klouček. Manželství bylo šťastné a plné něhy, vzhledem ke zdravotnímu handicapu paní Naděždy bezdětné. Naděžda Nikolajevna pocházela z rodu zbohatlých nevolníků. Její dědeček tkadlec Naran Chludov a jeho bratři získali svobodu a zbohatli za napoleonských válek podnikáním ve svém oboru. Také Naděžda byla podnikavá, v Estonsku vlastnila textilní továrnu. Ale její nevyrovnaná povaha ji hnala ke stále silnější touze po majetku. Shromažďovala šperky, kožichy, starožitnosti. Na Krymu chtěla založit svůj umělecký salón, ráda hostila výtvarné umělce, například krajináře Beneše Knüpfera. Náhradou za krymskou rezidenci si Naděžda umínila vystavět vilu (Větrov) v ruském stylu ve Vysokém nad Jizerou; megalomanský projekt paní Kramářové oba stárnoucí a nemocné manžele finančně zruinoval. Nakonec Naděžda zemřela dříve než Kramář, 3. prosince 1936 a byla pohřbena do krypty v pravoslavném Uspenském chrámu na Olšanech (Chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice), vedle ní byl po pěti měsících pohřben i Karel Kramář. == Výtvarné objednávky == Karel Kramář měl smysl pro výtvarné umění a estetiku. Rád a vybraně se oblékal, dbal o šperky a galanterii, rád se dával zpodobňovat. Existuje mnoho portrétních fotografií (například z pražského ateliéru Jana Langhanse, z vídeňského Luckhardtova aj.). Z malovaných či kreslených portrétů vynikají olejomalba Vratislava Nechleby, Rudolfa Váchy, či Otty Peterse a kresba Maxe Švabinského, s nímž se Kramář přátelil. Na politickou objednávku vzniklo nejméně šest portrétních bust, od Vilíma Amorta, Bohumila Kafky, Františka Rouse, Františka Foita, Vojtěcha Šaffa, či brněnského sochaře Josefa Pakosty. Kramář měl již ve Vídni salón navštěvovaný umělci a vědci. Finančně podporoval například sochaře Vojtěcha Šaffa, který vytvořil jak Kramářovu bronzovou bustu, tak figurální náhrobek jeho rodičů ve Vysokém nad Jizerou. Největší množství výtvarných děl a osobních památek přešlo s Kramářovou pozůstalostí do sbírek Společnosti Karla Kramáře. Po jejím zrušení z roku 1947 byly cennosti z Kramářovy vily uloženy v bance a zatajeny státu. Společně s ostatním movitým majetkem zkonfiskovány a tímto prostřednictvím se po roce 1948 dostaly do sbírek Národního muzea v Praze a do Archivu Národního muzea. Nejcennější z nich je diamantový náhrdelník Naděždy Kramářové, asi největší diamantový šperk v České republice. == Odkazy == === Reference === === Literatura === LUSTIGOVÁ, Martina. Karel Kramář : první československý premiér. Praha: Vyšehrad, 2007. 363 s. ISBN 978-80-7021-898-3. KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. ČECHUROVÁ, Jana, STEHLÍKOVÁ, Dana, VANDROVCOVÁ Miroslava: Karel a Naděžda Kramářovi doma. Úřad vlády ČR, Praha 2007; stran 142. ISBN 978-80-87041-20-8 (1. vydání). Praha 2008 (2. vydání). Dostupné online.STEHLÍKOVÁ, Dana: Éra cylindrů a diamantů, k životnímu stylu manželů Kramářových, in: Karel Kramář (1860-1937), život a dílo. Moderní dějiny – suplementum 2/2009, Jan Bílek a Luboš Velek (ed.). Masarykův ústav a Archiv AV ČR v Nakladatelství Historický ústav, Praha 2009, stran 784, cit. s. 616-631. ISSN 1210-6860, ISBN MÚA 978-80-86495-58-3 a HiU 978-80-7286-157-6.MALÍŘ, Jiří. Karel Kramář a Morava v letech 1891-1914. Moderní dějiny. 2009, roč. 17, s. 139-162. ISSN 1210-6860. WINKLEROVÁ, Martina. Karel Kramář (1860–1937). Praha: Argo, 2011. 348 s. ISBN 978-80-257-0348-9. ČERVINKA, Vincenc. Karel Kramář : jeho život a význam : k 70tým narozeninám českého a slovanského politika. Praha: Čs. nár. demokracie, 1930. 64 s. Dostupné online. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3,s. 8 - 48, s. 95 - 116, s. 125 - 148, s. 157-160, s. 165 - 169 === Prameny === Vandrovcová, Miroslava: Fond Karel Kramář, inventář; Archiv Národního muzea, Praha 2007 === Související články === Vláda Karla Kramáře Kramářova vila === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Kramář ve Wikimedia Commons Autor Karel Kramář ve Wikizdrojích Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Kramář Osoba Karel Kramář ve Wikicitátech Martina Lustigova: Karel Kramář - osudy prvního československého premiéra | PERSON | PERSON |
007539 | ... Jersey, elektroinstalaci pak pařížské a vídeňské firmy. Provoz divadla byl zahájen 14. listopadu 1882 uvedením Beethovenovy předehry a scénické hudby Egmont (na motivy Johanna Wolfganga von Goethe). Po vzniku Československa roku 1918 divadlo přešlo do českých rukou (pod názvem Divadlo na hradbách) a jeho prvním dramaturgem se stal brněnský spisovatel a dramatik Jiří Mahen, jehož jméno dnes divadlo (od roku 1965) nese. Až do postavení nového Janáčkova divadla v roce 1965 sloužilo dnešní Mahenovo divadlo převážně opernímu souboru. V tomto divadle bylo např. poprvé uvedeno šest oper Leoše Janáčka a také světová premiéra baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva. Od roku 1965 je Mahenovo divadlo mateřskou scénou činoherního souboru Národního divadla v Brně a svá představení zde hrají i ostatní soubory NDB. Činohra Národního divadla v Brně je jedním z nejstarších divadelních souborů v České republice, profesionálně působí od roku 1884.... | Který Prokofjevův balet měl světovou premiéru v brněnském Mahenově divadle? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mahenovo_divadlo | [
"Romeo a Julie"
] | 539 | 669 | V tomto divadle bylo např. poprvé uvedeno šest oper Leoše Janáčka a také světová premiéra baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva. | [
{
"start": 636,
"end": 649,
"text": "Romeo a Julie"
}
] | Mahenovo divadlo je divadelní budova v Brně na Malinovského náměstí, součást Národního divadla Brno. Je chráněna jako kulturní památka České republiky. Po požáru tehdejšího Městského divadla Reduta na Zelném trhu roku 1870 bylo nutné postavit novou scénu, a tak byla v roce 1882 dokončena stavba nového německého Městského divadla Na hradbách (dnes Mahenova divadla). Ačkoli bylo nutno během stavby měnit dispozice, byla stavba dokončena velmi rychle - od započetí stavby do otevření divadla za necelých 17 měsíců. V průběhu výstavby se vyskytly nové okolnosti, kdy bylo nutné vyrovnat se neblahými zkušenostmi získanými při požárech tří evropských divadel toho roku - na jaře divadla ve francouzském Nice, v srpnu pak sotva otevřeného Národního divadla v Praze a pak zejména nejhůře postiženého Okružního divadla ve Vídni. Aby se brněnské divadlo vyvarovalo podobných tragických eventualit, musely být mimo plány pořízeny další nové východy a postavena dvě nová postranní schodiště. Další pozdržení způsobilo odvážné a na svou dobu smělé rozhodnutí: nahradit navržené plynové osvětlení zcela novým (pouze tři roky starým!) vynálezem Thomase Alvy Edisona - elektrickými žárovkami. Projekt elektroinstalace provedli sám legendární Edison a jeho laboratoř v New Jersey, elektroinstalaci pak pařížské a vídeňské firmy. Provoz divadla byl zahájen 14. listopadu 1882 uvedením Beethovenovy předehry a scénické hudby Egmont (na motivy Johanna Wolfganga von Goethe). Po vzniku Československa roku 1918 divadlo přešlo do českých rukou (pod názvem Divadlo na hradbách) a jeho prvním dramaturgem se stal brněnský spisovatel a dramatik Jiří Mahen, jehož jméno dnes divadlo (od roku 1965) nese. Až do postavení nového Janáčkova divadla v roce 1965 sloužilo dnešní Mahenovo divadlo převážně opernímu souboru. V tomto divadle bylo např. poprvé uvedeno šest oper Leoše Janáčka a také světová premiéra baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva. Od roku 1965 je Mahenovo divadlo mateřskou scénou činoherního souboru Národního divadla v Brně a svá představení zde hrají i ostatní soubory NDB. Činohra Národního divadla v Brně je jedním z nejstarších divadelních souborů v České republice, profesionálně působí od roku 1884. Uprostřed jeviště visí lustr původně vyrobený pro posledního íránského šáha Muhammada Rezu Pahlavího. 20. května 2016 v dopoledních hodinách zasáhl zadní stranu divadla požár, při kterém bylo zraněno 5 osob a byly poškozeny kulisy a rekvizity k některým představením. Plány dnešního Mahenova divadla dodala proslulá vídeňská firma Fellner a Helmer, vlastněná architekty Ferdinandem Fellnerem a Hermannem Helmerem, podobně jako pro řadu jiných evropských divadel. Samotnou stavbu však provedl brněnský městský stavitel Josef Arnold za řízení architekta J. Nebehostenyho. Divadlo je postaveno ve eklektickém slohu, který je kombinací novorenesance, neobaroka a neoklasicismu. Původní počet sedadel byl po řadě úprav snížen z původních 1195 na dnešních pohodlných 572. Roku 1936 byla pražskou firmou Českomoravská Kolben-Daněk provedena rozsáhlá rekonstrukce jeviště, při níž byly instalovány těžké jevištní vozy (dělená podlaha jeviště, mosty a otáčivé jeviště), díky nimž se divadlo tehdy stalo nejmoderněji technicky vybaveným divadlem v Československu. Brno, v době otevření divadla město čítající sto tisíc obyvatel, postavilo první divadlo na evropském kontinentu vybavené elektrickým žárovkovým osvětlením. Ve městě přitom dosud nebyla plošně zavedena elektřina, takže jen pro potřeby divadla musela být postavena malá elektrárna. Autor projektu elektrického osvětlení, T. A. Edison, navštívil Brno až o dvacet pět let později, aby zhlédl jím navržené dílo. Části Edisonovy původní elektroinstalace jsou vystaveny v malé expozici ve foyeru divadla. Obrázky, zvuky či videa k tématu Mahenovo divadlo ve Wikimedia Commons Národní divadlo Brno Historie Mahenova divadla, ndbrno.cz Mahenovo divadlo v Brně v databázi TACE | ENTITY | ENTITY |
003493 | ... Tím jsem se dostal do té mely." Krom jiného sepsal a vydal dvě brožury o nutnosti revize polenského procesu, které jsou pracemi téměř detektivními. Na přelomu března a dubna 1900 založil Masaryk Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistická strana. V té době nejen usilovně publikoval, ale i přednášel v různých městech mimo fakultu (Plzeň, Skuteč, Sušice, Strakonice, Písek, Vsetín, Valašské Meziříčí, Kopřivnice, Kroměříž, Modřany, Kolín, Velim, Jičín, Mělník aj.) V letních měsících roku 1902 přednášel na pozvání milionáře Charlese R. Cranea na Chicagské univerzitě a uspořádal mnoho veřejných vystoupení zejména pro americké Čechy a Slováky.... | Kdy založil Masaryk Českou stranu lidovou - pokrokovou? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Garrigue_Masaryk | [
"na přelomu března a dubna 1900"
] | 152 | 274 | Na přelomu března a dubna 1900 založil Masaryk Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistická strana. | [
{
"start": 152,
"end": 182,
"text": "na přelomu března a dubna 1900"
}
] | Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., TGM nebo president Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány), byl český státník, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka obsahující větu "Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát" a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo. Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, inicioval Ottův slovník naučný a vstoupil do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program "realismu" se soustředil kolem týdeníku Čas. Roku 1890 Masaryk vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem Masaryk zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku vydával od roku 1913 v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo "Rusko a Evropa", přeložené do několika jazyků. Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 cestoval na Západ a prostřednictvím R. W. Seton-Watsona a dalších seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 se už nemohl vrátit, protože na něho byl vydán zatykač a jeho žena byla uvězněna. Spojkou s domovem pak byl Edvard Beneš a další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do Londýna, kde se stal profesorem na King's College a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. Roku 1916 mu M. R. Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Brianda v Paříži, kde vznikla také Československá národní rada. V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, byly však podřízeny Národní radě a zařazeny jako spojenci do francouzské armády. Masaryk sám řídil organizování legií. Po říjnové revoluci a separátnímu míru Ruska s Německem se vydal z Moskvy přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu legií do Francie. 7. března 1918 se vydal lodí do Spojených států amerických, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson bude mít v poválečném uspořádání světa a zejména Střední Evropy velmi významné slovo. V dubnu 1918 do USA dorazil. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly jeho pádným argumentem. Masarykova kniha "Nová Evropa" přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů. Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali. Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii. Masaryk se narodil jako "Tomáš Jan" krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 na Slovácku. Rodiče byli zaměstnanci na statku Nathana Redlicha. Tomášova matka Terezie Masaryková roz. Kropáčková (1813–1887) z Hustopečí, pocházela z Hané. Mluvila lépe německy než česky. Jeho otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk, 1823–1907) byl Slovák a pracoval jako kočí. Byl dlouho negramotný a psát ho naučil až syn Tomáš. Narodil se 25. února 1823 v Kopčanech na Slovensku, které tehdy patřilo do Uherského království; tak vznikla úřední podoba jeho příjmení (Maszárik). Tomáš Masaryk měl dva mladší bratry, Martina (1852–1873) a Ludvíka (1854–1912), jehož hustopečská tiskárna později svou produkcí výrazně podporovala Masarykovo veřejné působení. Další sourozenci, Jan a Františka, zemřeli ještě jako malé děti. Po absolvování čejkovické školy studoval Tomáš Masaryk na reálném gymnáziu v Hustopečích a později na gymnáziu ve Strážnici, které však nemohl dokončit. Praktikoval krátce v hodonínské škole, učil se zámečníkem ve Vídni, později kovářem v Čejči, ale brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a s pomocí vlasteneckého kněze a kaplana P. Františka Satory se chystal ke studiu na německojazyčném klasickém gymnáziu v Brně. Jeho nemajetní rodiče (otec pracoval jako panský kočí a posléze správce, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Dával proto kondice, jak bylo již tehdy obvyklé. Někteří publicisté Masarykův původ po otci zpochybňovali především kvůli věkovému rozdílu 10 let mezi jeho rodiči, jejich odlišnému společenskému postavení a vzdělanosti. Vyskytly se i snahy "připsat" k otcovství TGM jména statkáře Redlicha či dokonce rakouského císaře Františka Josefa I. (císaři bylo v roce narození Tomáše Masaryka 20 let, narodil se 1830). Tato neprokázaná hypotéza rozvádí údajnou císařovu poznámku v osobním deníku z roku 1849 "Kropaczek erl." (česky "Kropáček/Kropáčková vyřízeno") jako vztahující se k Masarykově matce. Na přelomu let 2016 a 2017 měla proběhnout analýza DNA Masarykových příbuzných, která by vyvrátila nebo potvrdila domněnku o jeho příbuznosti s Františkem Josefem I. Výzkum byl však pozastaven na žádost pravnučky Tomáše Garrigua Masaryka Charlotty Kotíkové. Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Na gymnáziu (studia byla přerušena prusko-rakouskou válkou 1866) v Brně byl podporován rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera, s níž v roce 1869 odešel do Vídně, kde dostudoval na Akademickém gymnáziu. Po maturitě 1872 začal studovat filosofickou fakultu, kde ho silně ovlivnil nový profesor filosofie Franz Brentano, který přišel do Vídně v dubnu 1874. Brentano začínal jako kněz a později se s církví rozešel, ale jeho realistická i když nikoli ateistická filosofie, založená na aristotelismu, Masaryka natrvalo poznamenala. Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové místo v rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Jako odměnu za úspěšnou maturitu mladého Schlessingera odjeli roku 1876 společně po Masarykově doktorátu (disertační práce "Podstata duše u Platóna"), na cestu po Itálii a Masaryk na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk setkal s mladším krajanem E. Husserlem a seznámil s mladou klavíristkou Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni. Masaryk chtěl ale před sňatkem získat docenturu filosofie na vídeňské univerzitě, což sňatek, narychlo uspořádaný rodinou Charlotty v New Yorku 15. března 1878, pozdrželo. Ve Vídni Masaryk živil rodinu a sebe suplováním na střední škole, přednáškami a kondicemi, ale vypůjčoval si také od přátel. Habilitoval se v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti) a začal bezplatně přednášet na univerzitě jako soukromý docent. Jeho habilitační práce tam vyšla roku 1881 a vzbudila zájem i v zahraničí. V roce 1879 se narodila dcera Alice a 1880 syn Herbert. Už jako student byl Masaryk literárně činný, napsal řadu studií a odborných statí. V lednu 1875 se stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou Aloise Šembery (1807–1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské univerzitě. Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých vlastenců (např. Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk) stal dokonce "vlastizrádcem". Bylo to poprvé, kdy se dostal do rozporu s obecným názorem a šel proti názoru "Otce národa" Františka Palackého. Rukopisné spory pak rušily i relativní klid a pohodu, kterou měl Masaryk po svém příchodu do Prahy v období 1882 až 1884. Stalo se tak po 13. únoru 1886, kdy v Athenaeu vyšel s Masarykovým doporučením Gebauerův článek, v němž žádá důkladné jazykové, estetické, historické, paleografické i chemické analýzy rukopisů. Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora filosofie na nově založené české univerzitě, proto se v létě 1882 s rodinou odstěhoval do Prahy a začal zde přednášet. V českém prostředí – mnohdy ještě provinčním a politicky určovaném ambicemi českého nacionalismu – si vytvořil mnoho odpůrců. Jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům, kritikou romantického vlastenčení a přísně vědeckým přístupem k vykládaným tématům, tak u konzervativních katolíků a představitelů katolické církve svými názory na ni. Masaryk z racionálních pozic kritizoval některé rysy katolické církve, její centralismus a dogma o papežské neomylnosti. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale náboženství chápal jako vnitřní a mravní postoj bez mocenských ambicí, jak ho s ním seznámil Brentano a jak je zažil zejména v americkém prostředí své ženy. Jako činorodý člověk se širokým rozhledem a světovými zkušenostmi si ale získal mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou založil. Na jejích stránkách poukazoval již v roce 1885 na nutnost zřízení druhé české univerzity (z univerzity v Olomouci, založené roku 1573, již fungovala pouze Teologická fakulta). Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval "přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice" – realismus. Revue Čas se stala od prosince 1886 tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního periodika Athenaeum. Profesoru Václavu Vlčkovi, v jehož vile "Osvěta" nad Nuselským údolím od roku 1884 bydlel, pomáhal založit a rozvíjet časopis Osvěta. V této vile se 14. září 1886 narodil jeho mladší syn Jan. Když však propukly rukopisné spory, právě kolem tohoto měsíčníku "Osvěta" se zformovala skupina obránců rukopisů vedená profesory historie V. V. Tomkem a J. Kalouskem a Masaryk musel Vlčkovu vilu opustit. Také se vzdal funkce vedoucího redaktora Ottova slovníku naučného, aby neohrozil jeho vycházení. Masaryk hledal politické uskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a názory. Po neúspěšných jednáních realistů se Staročechy byli koncem roku 1890 přijati k Mladočechům, s nimiž na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do českého zemského sněmu. Ještě v témž roce předložil ve Vídeňské říšské radě návrh na zřízení druhé české univerzity na Moravě. Této otázce se věnoval i v dalších letech – ve svých článcích a sháněním podpory mezi vědeckou veřejností a studenty. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal kvůli sporům s radikálním vedením strany. Přispěla také skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu. V roce 1897 byl jmenován řádným profesorem a i nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas (který v letech 1901-1915 vycházel jako deník), na jejichž vzniku se aktivně podílel. Masaryk kritizoval omezený rozhled a okruh zájmů českých politických i kulturních kruhů. Příčil se mu český nacionalismus a vystupoval i proti pověrám antisemitismu. V roce 1899 se zasadil o obnovení procesu se Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové v Polné. Podle pověry, že Židé užívají krev mladých křesťanů při svých obřadech, část veřejnosti vraždu považovala za "rituální". Podobně jako za sporů o Rukopisy byl opět vystaven ostrým útokům, a to i ze strany studentů, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila, že jeho místo je právě v Čechách. V Čapkových "Hovorech" Masaryk vzpomíná na proces v Polné a tzv. hilsneriádu takto: "Zlá kampaň byla ta "hilsneriáda", když jsem se musel rvát s pověrou o rituální vraždě. Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil. O rituální pověře jsem znal knihy berlínského teologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem panu Münzovi svůj názor o věci a on to oznámil veřejnosti v Neue Freie Presse. Tím jsem se dostal do té mely." Krom jiného sepsal a vydal dvě brožury o nutnosti revize polenského procesu, které jsou pracemi téměř detektivními. Na přelomu března a dubna 1900 založil Masaryk Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistická strana. V té době nejen usilovně publikoval, ale i přednášel v různých městech mimo fakultu (Plzeň, Skuteč, Sušice, Strakonice, Písek, Vsetín, Valašské Meziříčí, Kopřivnice, Kroměříž, Modřany, Kolín, Velim, Jičín, Mělník aj.) V letních měsících roku 1902 přednášel na pozvání milionáře Charlese R. Cranea na Chicagské univerzitě a uspořádal mnoho veřejných vystoupení zejména pro americké Čechy a Slováky. Podobně v roce 1907, kdy se účastnil kongresu o náboženské svobodě v Bostonu. V letech 1907 a 1911 byl dvakrát zvolen poslancem vídeňské Říšské rady. V roce 1909 odhalil domnělé dokumenty o velezradě Chorvatů a Srbů jako podvrhy z dílny ministra zahraničí von Aehrenthala, který jimi chtěl legitimovat rakouskou anexi Bosny. Roku 1912 předložil návrh na zřízení druhé české univerzity v Brně, a na podporu této interpelace přiložil přes sedm tisíc petic, v nichž se česká, moravská i slovenská města a obce vyslovily pro její urychlené zřízení. Roku 1913 začal v němčině vydávat své nejrozsáhlejší dílo Rusko a Evropa, hojně překládané a stále citované, protože je založeno nejen na důkladném studiu ruské odborné i krásné literatury, ale také na osobních setkáních a vlastních zkušenostech z cest do Ruska (1888, 1889, 1910). Zpráva o vyhlášení první světové války jej zastihla v červenci 1914 na dovolené v saském Bad Schandau. Viděl, jak Němci rukují s nadšením a "spořádaně", což u Čechů nepozoroval. Po špatných zkušenostech s Rakouskou vládou a zahraniční politikou z Říšské rady, Masaryk na začátku první světové války opustil svůj původní názor, že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderní federace, svazku autonomních zemí. Začal naopak uvažovat a připravovat nezávislost národů a vystoupení českého národa ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize "Nová Evropa: Stanovisko slovanské" ospravedlňoval boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě, a navázal na tradici úvah o možném uspořádání Evropy jako federace demokratických států. O 50 let později na to navázali zakladatelé Evropské unie. K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní činitel z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu. Už na podzim 1914 se Masaryk vydal na kratší zahraniční cesty do západní Evropy, jak kvůli předání tajných dokumentů, tak aby získal doma těžko dostupné informace. V prosinci se pak vypravil do Itálie a odtud do Švýcarska. V Ženevě jej pak zastihlo varování přátel, že na něj byl v Rakousku-Uhersku vydán zatykač a že se za žádnou cenu nemá vracet. V Reformačním sále univerzity v Ženevě pronesl Masaryk 6. července 1915 svůj slavný projev k pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa, ve kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě: "Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem." V blízkém Chamonix pod horou Mont Blanc ve Francii se setkal s Milanem Rastislavem Štefánikem, který tam působil jako meteorolog a k Masarykovi se sám přihlásil. Ve Švýcarsku získal Masaryk srbský pas. Obdivoval organizovanost a dobré utajení sicilské Mafie, proto se česká odbojová organizace, jako tajný spolek, nazvala Maffie. Masarykovy přátele nazval "mafiány" již v osmdesátých letech devatenáctého století rozzlobený Julius Grégr, protože neustále a vytrvale zneklidňovali tehdejší politickou elitu svojí kritikou, připomínkami a návrhy. Právě oni se za první světové války stali hnací silou odboje a profesor Masaryk je poháněl z exilu. V září 1915 emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými styky. Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií (byl jejich učitelem na univerzitě), kdy je podporoval. Československé akce v Paříži svěřil Benešovi a sám ještě v září toho roku přesídlil do Londýna. Na londýnské univerzitě King's College dostal Masaryk profesuru "pro slovanské věci" a pozornost si získával přednáškami, veřejnými vystoupeními (například proti rakouskému ministrovi Aloisi Aehrenthalovi), žurnalistickou činností a osobními styky. Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval – Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World). Jako předseda Československé národní rady, založené v roce 1916 v Paříži, budoval vytrvale zahraniční odboj a zdaleka se nespokojil pouze s vytvořením politické organizace. Koordinoval také zpravodajskou činnost nejen nitkami z domova, ale i z celého světa. Dostával dokonalé informace o špionážní, sabotážní a záškodnické činnosti Německa a Rakousko-Uherska v USA, kde mu informační službu zprostředkoval Emanuel Voska. Měl přehled i o situaci v Rusku. Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl Masaryk další nutný krok k jeho uskutečnění. Po únorové revoluci v Petrohradě přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných československých legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i Čechoslováků žijících na Rusi. Po Zborovské bitvě (2. července 1917) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolníků v zajateckých spolcích, kteří byli zálohou pro vstup do čs. legií. Tehdejší Pražský pluk legií (později jejich pátá divize) nabídl T. G. Masarykovi symbolické "vlastnictví" pluku, které TGM přijal a ještě za demokratické poúnorové ruské vlády bylo realizováno a schváleno. Vojskem byl přijímán jako jeho nejvyšší velitel–"tatíček" a ruská generalita mu prokazovala úctu, náležející prezidentovi ještě neexistujícího státu: čestné stráže, vojenské přehlídky a vítání místním obyvatelstvem. Masaryk byl oslovován jako "gospodin preziděnt". K budování legií využíval Masaryk prostřednictví českých časopisů v Rusku (Čechoslovák a další), ale angažoval se i přímo na místě, návštěvami zajateckých táborů, nemocnic s raněnými vojáky i vzniklých osmi pluků vojska pěšího, několika jednotek dělostřeleckých a záložního korpusu. Jako příznivec letectví zřídil u legií v Rusku i leteckou školu. Podporoval též kronikáře, fotografy a filmaře pluků a dbal, aby u každého pluku byla i dobrá vojenská hudba, jejichž kapelníky byli i známí hudební skladatelé (např. skladatel Novotný padl v bitvě proti bolševikům na Mechové hoře po incidentu u Zlatoústu). Zařizoval jim zimní ubytování, promýšlel jejich taktiku, jmenoval velitele, zasloužil se o uznání legií jako součásti francouzské armády, propočítával a navrhoval cestu legií na francouzská bojiště včetně potřeby 256 ešalonů, byl "kvartýrmajstrem" legií na transsibiřské magistrále. Do první světové války vstoupily v dubnu 1917 na straně západních spojenců i Spojené státy americké. Po tzv. Velké říjnové revoluci v listopadu 1917 se zcela změnila celková situace v Rusku, když byl v Brest-Litevsku uzavřen separátní mír Ruska s Německem, a tím i podmínky pro působení československých legií na jeho území. Z tohoto důvodu se Masaryk rozhodl k daleké cestě přes Sibiř a Japonsko do USA, aby tam působil na prezidenta Woodrowa Wilsona, který tehdy již převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národnostně svobodného svazku autonomních států. To ovšem ještě neznamenalo podporu vzniku zcela samostatných států a zánik mnohonárodnostního Rakouska-Uherska. Během strastiplné cesty lazaretním vlakem, na kterou se vydal v den svých 68. narozenin 7. března 1918, nejen zajišťoval místa budoucího pobytu legií, ale tvořil též svůj známý spis "Nová Evropa". Ještě z Tokia, kam dorazil z Vladivostoku přes tehdy Japonskem okupovanou Koreu a poté na lodi, poslal prezidentu Wilsonovi memorandum o stavu Ruska, v němž zdůraznil význam a úspěchy Československých legií. Dosáhl tak předpokládané pozornosti a účinku. Doporučoval tehdy západním spojencům, aby uznali ruskou bolševickou vládu. Dne 29. dubna 1918 Masaryk dorazil do kanadského Vancouveru a 5. května byl ke svému překvapení přijat jásajícími davy u Michiganského jezera v Chicagu a bezmála dvousettisícovým průvodem na jeho počest. Byl žádán o projevy a zasypáván květinami. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného československého státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. Po sepsání Clevelandské dohody pak následně 31. května 1918 podepsali zástupci krajanů v Pittsburghu Pittsburskou dohodu o společném státu. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin a přednášel. K přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u rodiny jeho manželky Charlotty a z tehdejších veřejných vystoupení. Prezidentovi Wilsonovi jeho poradci doporučovali, aby k poradám o ruské otázce přizval Masaryka jako znalce ruské problematiky. Do Bílého domu dorazil Masaryk 19. června. Přesvědčoval Wilsona, že válku je možno vyhrát jedině tehdy, bude-li rozbito Rakousko-Uhersko, největší spojenec Německa. Žádal o americkou pomoc s dopravou Československých legií z Ruska do Evropy, vyslovil se ale proti zamýšlené západní intervenci v občanské válce v Rusku. 18. října 1918 Wilson veřejně změnil svoje dosavadní stanovisko a přispěl tak rozhodujícím způsobem k rozpadu Rakouska-Uherska. Podpořil tím i vznik samostatného Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického československého státu, Republiky československé, ke dni 28. října 1918. Cesta po Evropě Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí Carmania, po přistání v Británii přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Přehlídku legií ve Francii, kde se setkal s francouzským prezidentem Raymondem Poincaré, provedl v Darney 9. prosince 1918. Citát z jeho tamějšího projevu: "Bratři, vy jste to vyhráli, dejme teď jen pozor, když jsme na kopečku, abychom tam zůstali!". V Itálii ho se všemi poctami přijal král Viktor Emanuel III. Cesta po českém území, první projev ve vlasti a prezidentský slib Čerstvé československé hranice překročil Masaryk se svým doprovodem (jen jeho vlak měl 19 vagonů a dvě lokomotivy, před ním jel ještě vlak s legionáři) v pátek 20. prosince v Horním Dvořišti na rakousko-české hranici, kde ho přivítalo nově zvolené Národní shromáždění Republiky československé. První veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném hlavním náměstí, které bylo po něm pojmenováno. Triumfální prezidentův návrat do vlasti natáčel pozdější filmový režisér Svatopluk Innemann. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat davy občanů v průběhu slavnostní cesty Prahou. Začala projevy po vystoupení z vlaku na Wilsonově nádraží (hlavní uvítací projev přednesl Alois Jirásek), kantátou Vítězslava Nováka "Sláva Tobě, Masaryku", pokračovala triumfální jízdou přes Václavské náměstí, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z lodžie Národního divadla, dále na zcela zaplněné Staroměstské náměstí a odtud po slavnostních projevech krásně vyzdobenou Mikulášskou (dnes Pařížskou) třídou na Malou Stranu. Ve Sněmovní ulici pak složil první oficiální slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění. Odmítl Kramářův návrh ústavy, podle kterého měl být prezident československa spíše ceremoniální figura bez velkých pravomocí. K triumfální cestě rozjásanou Prahou použil s předsedou sněmovny Františkem Tomáškem zcela odkrytý automobil Laurin & Klement 200 řady S (místo císařského kočáru, který mu byl nabízen) "jakožto dopravní prostředek nový a demokratický". Do kočáru rakouského císaře, který pro slavnostní jízdu opatřil ve Vídni vyslanec Tusar, zasedli Masarykův syn Jan a dcera Olga, která prezidenta doprovázela na cestě z Ameriky. Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu Masarykovou ve veleslavínském sanatoriu. V neděli 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své "První poselství". Založení Masarykovy univerzity a Masarykovy akademie práce V roce 1919 podepsal jako prezident zákon č.50 Sb.z. a n., kterým byla v Brně zřízena druhá česká univerzita se čtyřmi zakládajícími fakultami, která dostala jméno po svém zakladateli – Masarykova univerzita. 28. ledna 1919 se tam ustavily základní fakulty lékařská, právnická, přírodovědecká a filozofická. V Praze v tomto roce zahájila s Masarykovou podporou po několikaleté přípravě svoji činnost badatelská technicko-ekonomická samosprávná instituce Masarykova akademie práce, jejímiž členy byli většinou profesoři a vedoucí ústavů technických vysokých škol. Návrh na její zřízení byl podán Národnímu shromáždění v den příjezdu prezidenta do vlasti 20. prosince 1918, vznik byl potvrzen zákonem č. 86 Sb. z. a nař. 29. ledna 1920. Dne 27. května 1920 byl zvolen TGM prezidentem republiky podruhé a k volbě přijel s Františkem Tomáškem opět zcela otevřeným automobilem, tentokrát Praga Grand, typu G. Prezident Masaryk otevřeně podporoval sionismus, tedy ideový směr, jeho cílem bylo dobrovolné přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu. I díky vstřícnosti TGM a Československa jako takového, se v ČSR konaly hned tři světové sionistické kongresy. Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli "první dámy" a zodpovědnost za prezidentskou domácnost, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok byl rovněž rokem VII. Všesokolského sletu a pan prezident, jenž byl členem Sokola již od třinácti let, přijel na letenský stadion na koni Hektorovi. Syn Jan Masaryk většinou pobýval jako diplomat v zahraničí. T. G. Masaryk v této době pobýval často na Slovensku, nejen o dovolené (v Bystričce, Topoľčiankách, na Hrušově), ale i služebně (např. 21. září 1921 se zúčastnil vojenské přehlídky bratislavských pluků v Petržalce). Podporoval budování letectva i armády na základě československých legií. Účastnil se manévrů, přehlídek, navštěvoval letiště a výcvikové prostory (jen v letech 1920–1922 navštívil šestkrát vojenský výcvikový prostor Milovice). Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Edvardu Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další jeho spojenec Milan Rastislav Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Alois Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce zemřela i Masarykova žena Charlotta Garrigue. V Antonínu Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Na druhou stranu se stal Karel Kramář, předseda (Národně demokratické strany), Masarykovým politickým odpůrcem, i když zůstali osobními přáteli. V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Velké Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pátému výročí vzniku ČSR. Překonal též zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V následujícím roce navštívil univerzitu v Brně u příležitosti oslav jejího pětiletého trvání, kde ocenil tuto vysokou školu. Tehdy též vybral sochaře Otakara Španiela a Jaroslava Bendu pro úkol tvorby rektorských insignií. V roce 1924 stál též u zrodu časopisu Přítomnost novináře Ferdinanda Peroutky. Spolu s ministrem obchodu USA Herbertem Hooverem, pozdějším americkým prezidentem, převzal v červenci 1924 záštitu nad "Prvním světovým kongresem o vědeckém řízení" (1. PIMCO – First Prague International Management Congress), organizovaným Masarykovou akademií práce v Pantheonu Národního muzea v Praze. V roce 1926 také dohlížel na dostavbu nového velkého Sokolského stadionu v Praze na Strahově, kam přijížděl z Pražského hradu na svém oblíbeném koni Hektorovi. O Velikonocích na Bílou sobotu dopoledne vyhlašoval ze schodiště Parlamentu (dnešního Rudolfina na Palachově náměstí v Praze) pravidelně "Mír Československého červeného kříže" pěti minutami ticha a dopravního klidu po celé Československé republice. V létě 1926 se zúčastnil s celým generálním štábem velkého vojenského cvičení v Milovicích. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí. Rok poté se zúčastnil osobně slavnostního položení základního kamene k nové budově právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako prezident Československé republiky též cestoval oficiálně po dalších českých, moravských a slovenských městech. Navštěvoval i zahajoval mnohé významné výstavy po celé republice a veletrhy (Praha, Brno). V roce 1928 i finančně podpořil výstavbu budovy spolku Mánes na dnešním Masarykově nábřeží v Praze. Podporoval též dostihový sport a na koni dojížděl i na závodiště ve Velké Chuchli, kde v květnu 1931 sledoval s předsedou vlády Františkem Udržalem celodenní dostihový program včetně Československého derby. V roce 1926 a 1932 přijel na koni Hektorovi na VIII. a IX. Všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslavil poslední projížďkou na novém koni Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po Rudolfinum na dnešním náměstí Jana Palacha, kde sídlilo Národní shromáždění a byla zbudována slavnostní tribuna. Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, ve Velké síni Rudolfina, před svojí "Štursovou" sochou z bílého mramoru (nyní je tato socha umístěna v Rotmayerově sále Pražského hradu). Tam Masaryk osobně vykonal slib prezidenta republiky. Poté odejel otevřeným automobilem přes Mánesův most na oficiální oslavu, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Prezidentský slib byl přenášen v přímém přenosu Československým rozhlasem. Po nemoci však již nemohl jezdit na koni, ani "sokolovat" a úřadovat, tak jak byl zvyklý (ochromená pravá ruka), 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. V témže roce předal v Lánech zlatý rektorský řetěz, vytvořený Otakarem Španielem ve spolupráci s Jaroslavem Bendou rektorovi Masarykovy univerzity Janu Krejčímu. Jeho poslední veřejné vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na zcela zaplněném velkém Masarykově státním stadionu na Strahově. I tehdy použil otevřený automobil české výroby Tatra T80 (dochoval se dodnes jako exponát Národního technického muzea v Praze). O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň "4. červenec". Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vytvořil již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost a vynikající aktivitu v jeho třech poslaneckých obdobích ve vídeňské říšské radě. Masaryk byl označen za "Prezidenta Osvoboditele" (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7.3.1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně "Masaryk se zasloužil o stát" (Lex Masaryk). V září 1937 vážně onemocněl a v pondělí 13. vzdali lékaři v pozdních nočních hodinách další boj o jeho život. Když T. G. Masaryk 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority. Státní pohřeb se konal v úterý 21. září 1937 za zvuku Svatováclavského chorálu z Plečnikovy sloupové síně Pražského hradu a končil po více než devíti hodinách za modlitby "Otčenáš" uložením do hrobu na Lánském hřbitově. Popsal jej dosti podrobně i Karel Čapek v úvaze "Cesta devíti hodin" a dny smutku před pohřbem vyjádřil dobře Jaroslav Seifert impozantní básní "Osm dní" známou jako "To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě". Pietní chvíle fotograficky velmi podrobně dokumentoval zejména Ladislav Sitenský. Pohřební řeč vedl přítel Masaryka a jeho rodiny kazatel Jednoty českobratrské František Urbánek. Masaryk o politice: Veškerá politika, zahraniční i vnitřní, je mně prováděním a upevňováním humanity; podřizuji politiku přikázáním ethickým. Vím, že to stanovisko se někdy politikům, kteří se pokládají za velmi praktické a chytré, nelíbí; ale zkušenost, a myslím, nejen moje, dokazuje, že politika rozumná a poctivá (Havlíček!) je nejpraktičtější, neúčinnější a nejvýnosnější. Nakonec t.zv. idealisté, lidé slušní a čestní vždycky mívají pravdu a udělají pro stát, národ a lidstvo více než politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou konec konců hloupí. Pojímám politiku, jako celý život jednotlivce a společnosti, sub specie aeternitatis. V odpůrcích "hradní politiky", jak představitelé výrazně protimasarykovské pravice i levice nazývali politický směr Masaryka a Beneše, měli tito dva politici tvrdé protivníky. Zastánci "hradní politiky" ji ale označují za liberální a reformní politiku. Pro ještě nedostatečně vyvinutou politickou kulturu (politického konsensu) a poměrně nízkou míru zodpovědnosti politiků se během dvou desetiletí existence předválečné ČSR nepodařilo vyřešit konflikty mezi jejími zájmovými skupinami. Nejen mezi "Hradem" a jeho protivníky, jak dokládají četné vládní a volební krize. Zájmy nových i starých zájmových skupin prorůstaly se zájmy četných úředníků státní správy a policie převzatých z dob monarchie. Za starých dob narostlá administrativa, sloužící ze značné části "místodržení" a lokálním mocenským zájmům, se teprve pozvolna začala přeměňovat. Masarykovi a jeho spojencům v československé politice se nepodařilo prosadit rozluku církve a státu, neboť odpor konzervativních katolických kruhů proti oslabení jejich vlivu byl příliš silný. Na výtku spisovatele Emila Ludwiga, že Masaryk jako prezident málo "socializuje", T. G. Masaryk reagoval: "Stát nemá tolik peněz, aby mohl firmy od jednotlivců vykupovat." (E. Ludwig: Duch a čin.) Nepodařilo se vyřešit národnostní problémy ČSR v duchu federativního uspořádání podle švýcarského vzoru. Prosadila se centralistická koncepce podle francouzského vzoru, která vedla k částečné diskriminaci národnostních menšin v Československu (německé, maďarské a polské) a k tzv. "čechoslovakismu". Tím byla oslabena pozice předválečné ČSR vůči rostoucímu vlivu nacistického Německa i dalších expanzivních sousedů (Maďarsko, Polsko) na československém území. Velmi dobré podmínky měli naopak ruští imigranti, kteří většinou patřili ke špičkové inteligenci. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka obsahující větu "Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát" a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo zákonem č. 232/1935 Sb. z 21. prosince 1935. Celkem sedmnáctkrát byl Masaryk navržen na Nobelovu cenu míru. Po Masarykovi je pojmenován řád Tomáše Garrigua Masaryka, jedno ze státních vyznamenání České republiky a bývalého Československa. Zasadil se o založení brněnské Masarykovy univerzity, která byla po něm pojmenována již v roce 1919. Roku 1997 vydala americká skupina Faith No More album Album of the Year s fotografií Masaryka na obalu. Jméno Tomáše Garrigua Masaryka nese celá řada ulic a náměstí v České republice i v zahraničí. V seriálu Gottwald (1986) hrál Masaryka Gustav Opočenský, ve filmu o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze (1990) Svatopluk Beneš. V seriálu České století (2013) jej ztvárnil Martin Huba, v televizním filmu Zločin v Polné (2016) Karel Roden. (stručný přehled) 1872 – maturita ve Vídni, zápis na fakultu filosofickou Vídeňské univerzity . , obor filologie 1876 – doktorát vídeňské univerzity v oboru filosofie (stručný přehled) 1876–1877 – roční pobyt na univerzitě v Lipsku 1879 – habilitace, soukromý docent na Vídeňské univerzitě 1882 – mimořádný profesor filozofie, Česká univerzita v Praze . 1896 – řádný profesor Karlovy univerzity (ordinář) 1850 – narozen v Hodoníně 1869 – odchod z Brna do Vídně 1877 – setkání s Charlottou Garrigue v Lipsku, zasnoubení 1878 – sňatek v New Yorku 1879 – narození dcery Alice 1880 – narození syna Herberta . 1882 – přistěhování do Prahy s rodinou 1886 – narození syna Jana 1890 – narození dcery Eleanor (2. března) a její úmrtí 18. července 1891 – narození dcery Olgy 1914 – v exilu s dcerou Olgou (manželka a tři děti . zůstaly v Čechách) 1915 – úmrtí syna Herberta 1918 – návrat do Prahy z exilu 1923 – úmrtí manželky Charlotty 1937 – zemřel na zámku v Lánech (v letech 1914–1918 v kontextu souvisejících událostí) 1875 – předseda Českého akademického spolku . ve Vídni 1877 – prosadil vědecké prozkoumání zfalšovaných rukopisů 1882 – po přistěhování do Prahy politická činnost, mj. i nový politický směr realismus 1887 – první cesta do Ruska 1888 – druhá cesta do Ruska 1890 – jednání se staročechy a po neúspěchu u nich s mladočechy . , přijat k mladočechům 1891–93 – poslanec Říšské rady, mandát za mladočechy 1891–93 – Český zemský sněm, mandát za mladočechy 1893 – vzdal se obou mandátů 1899 – polenská aféra, Hilsneriáda, po odsouzení Leopolda . Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky prosadil revizi procesu 1900 – založení české strany lidové (od 1905 Česká strana pokroková), tzv. "realisté" 1902 – na pozvání Chicagské univerzity přednášky a veřejná vystoupení v USA, mj. s . americkými Čechy a Slováky (po sňatku druhá cesta do USA) 1906 – soudní spor, hájen Václavem Boučkem proti žalobě 306 katechetů pro urážku na cti 1907–14 – podruhé poslancem Říšské rady s mandátem realistů 1907 – třetí cesta do USA . účast na sjezdu pro svobodu náboženství, další veřejná vystoupení, přednášky a setkání s osobnostmi, mj. s americkými Čechy a Slováky 1909 – protest proti zinscenovanému Záhřebskému procesu, úspěšné odhalení komplotu ministerstva zahraničí v Říšském sněmu 1910 – třetí cesta do Ruska 1914 . – v září a říjnu cesty ve věci české samostatnosti do Holandska (v červenci propukla první světová válka), v prosinci do Itálie a Švýcarska, kde už zůstal (s dcerou Olgou), psal velení ruské carské armády . , aby nestříleli po československých přeběhlících, kteří odhodí zbraň, budou mít bílý šátek kolem krku a začnou zpívat "Hej Slované.." Švýcarsko 1914–15 ze Ženevy společně s ostatními organizace exilového hnutí proti Rakousku-Uhersku, kontakty k . exilu a krajanům v Evropě, USA 1915 1915 – v březnu ve Švýcarsku první tajná schůze pozdější Maffie 4. a 6. července – proslovy v Curychu a v Ženevě, vyhlášení požadavku české samostatnosti mimo Rakousko-Uhersko (což se rovnalo velezradě . ) 3. září – ve Švýcarsku veřejné prohlášení Maffie k zastupování českého národa v zahraničí, rozdělení úloh (Masaryk do Londýna na universitu, Beneš do Paříže, Sychrava ve Švýcarsku pro tajné spojení s Prahou) Paříž, Londýn 1915 . září – odjezd z Ženevy, přes Paříž do Londýna říjen – nástupní přednáška na Londýnské univerzitě (profesura slavistiky), mj. o samostatnosti národů a rozpuštění Rakouska-Uherska v Paříži založeno Comité d'action tchè à l'étranger exilovými . a krajanskými organizacemi Čechů a Slováků14. listopadu vyhlásilo zřízení nezávislého česko-slovenského státu za svůj cíl Masaryk předkládá britskému ministrovi zahraničních věcí plán na vytvoření budoucího společného státu Čechů, Srbů a Chorvatů (přesněji – předpokládané "Svobodné Čechy" se měly . spojit s předpokládaným "Srbochorvatskem"). 1916 únor – Comité d'action tchè à l'étranger přejmenováno na Česko-slovenskou národní radu, Masaryk zvolen předsedou také v únoru Masarykovo jednání s francouzským premiérem Aristidem Briandem, . umožněné Štefánikovým prostřednictvím, zprávy o jednání a požadavku samostatnosti ve francouzském a anglickém tisku další jednání v Anglii o budoucím samostatném státě Rusko 1917 květen – Masarykův příjezd do Ruska a jednání o založení československých jednotek včetně jejich rozšiřování červenec–srpen – Masarykovy návštěvy v . lazaretech, zajateckých táborech a u legií září–říjen – Masarykova příprava přezimování legionářských korpusů 15. říjen – první transport téměř 1500 čs. legionářů z Ruska do Francie lodí tzv. severní cestou (lodí z Murmaně) prosinec – Francie . povolila zřízení čs. jednotek na svém území 1918 únor – Spojenci uznali čs. jednotky v Rusku jako část čs. jednotek ve Francii, záměrem bylo je přesunout do Francie a tam je spojit, záměr se nezdařil (jednotky se z . Ruska vracely ještě dva roky po skončení války), ale zprávy o statečnosti v bojích s jak německými, tak bolševickými vojsky měly svůj kýžený propagandistický účinek v jednáních se státníky v Londýně vychází Masarykovo dílo The New Europe – Nová Evropa: Stanovisko slovanské ., politický program uspořádání poválečné Evropy březen – Masaryk vyráží z Moskvy do Vladivostoku (Transsibiřskou magistrálou) a přes Koreu, Japonsko a Kanadu do USA USA 1918 květen – triumfální přijetí deseti tisíci lidí v Chicagu jako i o něco později v New Yorku ., následovalo turné po USA, během kterého Masaryk loboval pro čs. samostatnost, i na řadě setkání s představiteli a organizacemi krajanů, jejichž počet byl odhadován na více než milion, četné zprávy v tisku (mj. The Washington Post . a New York Times)Pittsburská dohoda mezi americkými Čechy a Slováky, kterou Masaryk také podepsal, Slovákům je v ní v budoucím společném státě zaručena vlastní správa, vlastní parlament, vlastní soudnictví (což všechno ale v první Ústavě ČSR . z roku 1920 chybělo a bylo pramenem protestů, nespokojenosti a rozbrojů až do rozpadu ČSR) 19. června – Masarykovo jednání (první ze čtyř, probíhala až do listopadu), s prezidentem Wilsonem v Bílém domě, Masaryk . dosáhl Wilsonovy plné podpory 28. června – prezident Wilson vyhlásil že USA sledují osvobození slovanských národů z německé a rakouské nadvlády 29. června – Francie uznala Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) jako základ budoucí čs. vlády s T. G. Masarykem v . čele (především Benešova a Rašínova práce) 9. srpna – Británie obdobně uznala ČSNR jako vládu a navíc vyhlásila Čecho-slováky za spojence 3. září – USA obdobně uznaly ČSNR jako vládu a spojence 5. října – Rakousko-Uhersko předkládá USA mírovou dohodu . a zároveň uznalo Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona (z 8. ledna 1918), kterými požadoval autonomii národů Rakouska-Uherska 14. října – Beneš a Rašín oznámili v Paříži založení Prozatímní česko-slovenské vlády, s Masarykem jako premiérem 15. října – . Francie uznala Prozatímní československou vládu 16. října – Masaryk ve Washingtonu formuluje prohlášení československé samostatnosti ("prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou československou") jako předseda prozatímní vlády 17. října – rakousko-uherský císař Karel I. zveřejnil svůj manifest o federativním . uspořádání své říše 18. října – Masaryk zveřejnil Washingtonskou deklaraci (na které v předcházejících dnech Beneš horečně pracoval, Masaryk mu její konečné znění tento den telegrafoval z Washingtonu do Paříže) a vyhlásil jménem Prozatímní česko-slovenské vlády samostatný Česko-slovenský státWilson odmítl návrh mírové . dohody, předložený 5. října Rakousko-Uherskem, poukázal na snahy Čecho-slováků a jihoslovanů o samostatnost a že je na nich rozhodnout o nabídce Karla I. 23. – 26. října – sjezd Středoevropské unie ve Filadelfii, T. G. Masaryk zvolen jejím . prezidentem, přednesl a u zvonu nezávislosti i podepsal její deklaraci, jednání zástupců Rusínů s Masarykem, podpis dohody o připojení Podkarpatské Rusi k budoucímu státu, při zaručení autonomie (nebyla splněna, teprve až těsně před rozpadem ČSR první vlažné reakce . centralistické čs. vlády) 28. října – Karel I. přijímá Wilsonovo prohlášení z 18. října a nabídl okamžité příměří (tento den platí také jako den vzniku ČSR, když se v Praze přítomná skupina politiků "muži 28 . října" dozvěděla o kroku Karla I. a narychlo vyhlásila samostatný stát) 30. října – Slovenská národní rada vyhlásila v Martině Deklarací slovenského národa své založení a spojení Slovenska s českými zeměmi, vycházela přitom nejen z četných ústních dohod ale i písemných závazků mj. i Pittsburské dohody, původní Martinská deklarace (originál) se ale "ztratila"[zdroj?] 13. listopadu – Národní výbor vyhlásil Prozatímní ústavu 14. listopadu – Revoluční parlament, který právě vznikl z Národního výboru (a brzy se přejmenovává na Revoluční národní shromáždění), zvolil Masaryka prezidentem samostatného státu (v Revolučním . parlamentu ale nebyly zastoupeny národnostní menšiny, zejména ani početných národnostních menšin německých, rusínských, rumunských a maďarských) 18. listopadu – vytvoření společného státu a autonomie, jak dohodnuty ve Filadelfské dohodě, schváleny Národní radou uherských Rusínů v USA ., hlasování v kostelech po bohoslužbách, 67 % Rusínů se vyslovilo pro 4. prosince – Spojenci uznali Československo 1918 20. prosince – Masaryk překročil z Rakouska nové čs. hranice a po přivítání Národním shromážděním v Horním Dvořišti a občany na náměstí v Českých Budějovicích, veřejném vystoupení ve Veselí-Mezimostí, Táboře a Benešově přijel 21. prosince do Prahy, a byl bouřlivě vítán nadšenými davy. Ve Sněmovní ulici vykonal slib prezidenta Republiky československé. V neděli 22. prosince pronáší T. G. Masaryk na Pražském hradě "První poselství" prezidenta republiky podzim 1918 – jaro 1919 – čs. legionáři a vojenské jednotky zakročili proti snaze Německa, Maďarska a Rakouska obsadit a anektovat části hraničních území 1919 . 1919–20 – mezinárodní jednání a dohody o definitivních čs. hranicích (mírové smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Sè, čs. záležitosti pod Benešovým vedením) 1919 – 8. května na setkání . rusínských rad v Užhorodě vyhlásila nově založená Karpatoruská ústřední národní rada připojení Podkarpatské Rusi k Československu, vycházela při tom z Filadelfské dohody zaručující autonomii. 1920 29. února vyhlásilo Revoluční národní shromáždění novou Ústavu (platila až do obsazení Sudet a nacistické okupace . ), která mj. vycházela z doktríny, ideologie jednotného "československého národa" 1920 Masaryk podruhé zvolen prezidentem stejně jako i potřetí a počtvrté v letech 1927 a 1934 1935 14. prosince pro nemoc a stáří ve svých pokročilých 85 letech abdikoval Masaryk zemřel 14. září 1937 na zámku v Lánech za přítomnosti rodiny a svého nástupce, druhého prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše. Prinzipien der Soziologie, Vídeň 1877 Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti), Vídeň 1881. dostupné onlineSebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, ÚTGM, Praha 1998, Praha 2002 ( . 4. č. vyd.) dostupné online O hypnotismu, magnetismu zvířecím, Vídeň 1880 dostupné online Theorie dějin podle zásad T. H. Bucklea, Praha (1883), dostupné online Blaise Pascal, jeho život a filosofie ., 1883, dostupné online Blaise Pascal a Humeova skepse, Praha (1884) O studiu děl básnických, Praha 1884, 1924 dostupné online Základové konkrétné logiky, Praha 1885, dostupné online Spor o Kanta, Praha . 1885, 1924 Slovanské studie – Slavjanofilství I.V. Kirjejevského, Praha 1885 O studiu děl básnických II – Příspěvky k estetickému rozboru, Praha 1886 Náčrt sociologického rozboru, Praha 1886 Versuch einer concreten Logik (Pokus o concretní logiku), Vídeň . 1887Pokus o konkrétní logiku, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (1. č. vyd.)Základové konkretné logiky, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (2. č. vyd.) Několik myšlenek o úkolech českého studentstva, Praha 1889 J. A. Komenský Praha 1892, Praha 1920 (2. vyd.) O Kollárovi, Praha 1893 Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha 1895, Praha 1908 (2. vyd.), Dostupné online a jako e-kniha. Naše nynější krise. Praha 1895. Dostupné online a jako e-kniha. Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1896, Praha 1908 (2. vyd.), 168 s., ISBN 80-900095-1-4, Jan Kanzelsberger (4. vyd.) Praha 1990. Dostupné online a jako e-kniha. Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, ÚTGM, Praha 2000 (Česká otázka 8. vyd., Naše nynější krize 7. vyd., Jan Hus 9. vyd.) Karel Havlíček, Praha 1896Karel Havlíček, Praha 1904 (2. oprav. a dopln. vyd.). Dostupné online.Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení, ÚTGM, Praha 1996 (4. vyd.) Moderní člověk a náboženství, Praha 1896. Dostupné online a jako e-kniha.Moderní člověk a náboženství, MÚ AV ČR, Praha 2000 (2. vyd.) O nynější evoluční filosofii, Praha 1896 O národech jako úvod do filosofie dějin, Praha 1898 Jak pracovat? (přednášky z roku 1898), Praha 1926 Palackého idea národa českého (německy roku 1898, česky 1912), Praha 1926. Dostupné online. Hus českému studentstvu, Praha 1899, 1919 Mnohoženství a jednoženství, Praha 1899 Nutnost revidovati proces polenský, Praha 1899 Význam procesu polenského pro pověru rituelní, Praha 1900, německy Vídeň 1900 dostupné online O pověře rituelní, Praha 1900 Právo přirozené a historické, Praha 1900 dostupné online Hospodářský a sociální význam vzdělání, Praha 1900 Osm hodin práce, Praha 1900, 1905 O oprávněnosti a prospěšnosti osmihodinové práce, Praha 1900, 1905, 1924 Rukověť sociologie. Podstata a methoda, Praha 1900, 1901 Naše politická situace, Praha 1901. Dostupné online. Augustin Smetana a jeho filosofie sociální, Praha 1901 Ideály humanitní, Praha 1901, 1919. Dostupné online a jako e-kniha. Otázka sociální, Praha 1896, německy 1898Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické I. a II., MÚ AV ČR, Praha 2000 (6. č. vyd.). Dostupné online a jako e-kniha (1. díl; 2. díl; 3. díl; 4. díl). Los von Rom!(anglicky), Praha 1902 Desorganisace mladočeské strany, Praha 1903 Organisujme se ku práci, Praha 1903 V boji o náboženství, Praha 1904 O svobodě náboženské a volnosti přesvědčení, Praha 1904 Národnostní filosofie doby nejnovější, Praha . 1905 Problém malého národa, Kroměříž 1905, Praha 1905, Praha 1937 (první a druhé vydání knižní), Praha 1947 (třetí vydání), 4. vydání ISBN 80-900073- . 1-7, Vydavatelství Neutralita, Praha 1990 Přehled nejnovější filosofie náboženství, Praha 1905 dostupné online Politická situace, poznámky ku "Poznámkám dr. Kramáře"-reforma volebního zákona a rozpuštění říšské rady, Praha 1905 . Politika vědou a uměním, Praha 1906 Zrcadlo katechetům, Praha 1906 Inteligence a náboženství, Praha 1906, 1907 Americké přednášky, Praha 1907, 1922 Freie wissenschaftliche und kirchlich gebundene Weltantschaung und Lebensauffassung, Wien 1908 Věda a církev, Praha 1908 Za svobodu svědomí a učení, Praha 1908. Dostupné online. Student a politika, Praha 1909, 1923 Tak zvaný velezrádný proces v Záhřebě, Praha 1909 Žena u Ježíše a Pavla, Praha 1910 Demokratismus v politice, Praha 1912 Nesnáze demokracie, Praha 1913. Dostupné online. Přechod ze střední školy na školu vysokou, Praha 1913, 1919 Válka a hospodářství, hospodářský boj Anglie a Německa, Praha 1914 Problém malých národů a evropská krise, Londýn 1915 (anglicky), Berlín 1922 (německy .), Praha 1926 Slované ve světě (Svět a Slované), Paříž – Londýn 1916 (francouzsky a anglicky), Praha 1919 Spomienky, Londýn 1917 The New Europe, London 1918 Rusko a Evropa, . Rusko a Evropa a svět (od 1915 řada vydání v různých řečech)Rusko a Evropa I. – III., ÚTGM, Praha 1995–96 (rev. vyd., 3. díl 1. vyd.) Budoucí Čechy, Praha 1919 dostupné online Nová Evropa: Stanovisko slovanské, Praha 1920 Dostupné online a jako e-kniha. O bolševictví, Praha 1921 Das Neue Europa, C.A.Schwestschke uhd Sohn/Verlagsbuchhandlung, Berlin 1922 The Slaws after the War, London 1922 O ženě, Praha 1929 Slované po válce, Praha 1923 "Les Slaves aprés la guerre", Paris 1923 "Slowienje po wójnie", Lublaň 1923 "Sloviane po wojnie", Varšava 1924 Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., Praha 1925 (dostupné online), 1930, 1936 (dostupné online), 1938. Dostupné online a jako e-kniha.Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., ÚTGM / MÚ AV ČR, Praha 2004, ISBN 80-86142-17-5 / ISBN 80-86495-27-2 | DATETIME | DATETIME |
004846 | Satoši Kon (12. října 1963 – 24. srpna 2010) byl japonský režisér anime, v jehož filmech se realita často mísila se sny a vzpomínkami. Při své práci byl ovlivněn literaturou na pomezí sci-fi a mystiky, například od Philipa K. Dicka nebo Jasutaka Cucui. Podle Cucuiho předlohy vznikl film Paprika. Konovými filmovými vzory v západní kinematografii byly například filmy Jatka č. 5 George Roye Hilla, Město ztacených dětí Marco Cara a Brazil, Zloději času či Dobrodružství Barona Prášila Terry Gilliama. Satoši Kon zemřel ve věku 46 let na rakovinu. Před smrtí pracoval na filmu Jume miru kikai (The Dream Machine). Magnetická růže (povídka z filmu Memories) (1995) Herečka tisíciletí (2001) Tokijští kmotři (2003) Paprika (2006) Perfect Blue (1998) Herečka tisíciletí (2001) Tokijští . kmotři (2003)... | V jakém věku zemřel Satoši Kon? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sato%C5%A1i_Kon | [
"ve věku 46 let"
] | 501 | 546 | Satoši Kon zemřel ve věku 46 let na rakovinu. | [
{
"start": 519,
"end": 533,
"text": "ve věku 46 let"
}
] | Satoši Kon (12. října 1963 – 24. srpna 2010) byl japonský režisér anime, v jehož filmech se realita často mísila se sny a vzpomínkami. Při své práci byl ovlivněn literaturou na pomezí sci-fi a mystiky, například od Philipa K. Dicka nebo Jasutaka Cucui. Podle Cucuiho předlohy vznikl film Paprika. Konovými filmovými vzory v západní kinematografii byly například filmy Jatka č. 5 George Roye Hilla, Město ztacených dětí Marco Cara a Brazil, Zloději času či Dobrodružství Barona Prášila Terry Gilliama. Satoši Kon zemřel ve věku 46 let na rakovinu. Před smrtí pracoval na filmu Jume miru kikai (The Dream Machine). Magnetická růže (povídka z filmu Memories) (1995) Herečka tisíciletí (2001) Tokijští kmotři (2003) Paprika (2006) Perfect Blue (1998) Herečka tisíciletí (2001) Tokijští . kmotři (2003) Paranoia Agent (2004) Paprika (2006) Dobré ráno (část * Ani Kuri15 ) (2008) Dreaming Machine (2011) (dokončeno po jeho smrti) . Roujin Z (1991) Perfect Blue (1998) Herečka tisíciletí (2001) Tokijští kmotři (2003) Portrét na rejže.cz Článek manga.cz Satoši Kon (profil) na REANIMATED Satoši Kon v Česko-Slovenské filmové databázi Satoši Kon v Internet Movie Database (anglicky) | NUMERIC | NUMERIC |
006292 | Román Laskavé bohyně (francouzsky Les Bienveillantes) je kniha amerického autora Jonathana Littella. V originále byl vydán v roce 2006, v češtině pak vyšel v roce 2008. V roce svého vydání získala kniha prestižní Cenu francouzské Akademie a Goncourtovu cenu. Devítisetstránková kniha je historickou fikcí založenou na skutečných událostech 2. světové války. V podobě pamětí pojednává o životě nacistického úředníka Maximiliena Aueho, o jeho roli v systematickém vyhlazování Židů a o jeho vnímání této role. Hned na začátku knihy staví čtenáře před otázku, na kterou po dočtení knihy často neexistuje jednoznačná odpověď: jak by reagovali a jak by se chovali... | Ve kterém roce byla v češtině vydaná kniha Laskavé bohyně? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Laskavé_bohyně | [
"2008"
] | 101 | 168 | V originále byl vydán v roce 2006, v češtině pak vyšel v roce 2008. | [
{
"start": 163,
"end": 167,
"text": "2008"
}
] | Román Laskavé bohyně (francouzsky Les Bienveillantes) je kniha amerického autora Jonathana Littella. V originále byl vydán v roce 2006, v češtině pak vyšel v roce 2008. V roce svého vydání získala kniha prestižní Cenu francouzské Akademie a Goncourtovu cenu. Devítisetstránková kniha je historickou fikcí založenou na skutečných událostech 2. světové války. V podobě pamětí pojednává o životě nacistického úředníka Maximiliena Aueho, o jeho roli v systematickém vyhlazování Židů a o jeho vnímání této role. Hned na začátku knihy staví čtenáře před otázku, na kterou po dočtení knihy často neexistuje jednoznačná odpověď: jak by reagovali a jak by se chovali oni sami, kdyby se dostali do situace, ve které se nacházel Aue. Netradiční není jen námět knihy (a absence morálního hodnocení Aueho skutků), ale rovněž struktura knihy. Je rozdělena na sedm částí, které neobsahují žádné podkapitoly. Tok textu je rozdělen do (v poměru k délce knihy) malého počtu odstavců, časté je využití dlouhý složitých vět, které zabírají dvě a více stránek. 26. února 2016 byla divadelní adaptace románu uvedena v české premiéře Divadlem pod Palmovkou. V úvodu je představena hlavní postava, autor vzpomínek, ve stručnosti je nastíněn jeho život po 2. světové válce a důvody rozhodnutí sepsat paměti. Následuje popis historických i fiktivních událostí - jeho práce v Einsatzgruppen na Ukrajině, masakr v Babi Jaru (v českém vydání knihy figuruje jinak méně používaný český ekvivalent Babí rokle), zdravotní dovolená na Krymu, následné nasazení v bitvě u Stalingradu . , záchrana po vážném zranění, ke kterému ve Stalingradu došlo, rekonvalescence v Berlíně, návštěva u matky v jižní Francii, práce na ministerstvu vnitra zahrnující návštěvy koncentračních táborů, události v Maďarsku včetně plánování transportů maďarských Židů, bombardování Berlína, návštěvu u sestry v Pomořanech, návrat do obleženého Berlína a následný útěk do Francie. Kniha zahrnuje rovněž popis Aueho incestního vztahu s jeho sestrou a jeho bisexuální sklony (včetně sexuálních fantazií). Kniha popisuje řadu známých událostí - Aue často nedokončí vyprávění o nějaké takové události s tím, že si čtenář v případě zájmu tyto informace může najít v jiné knize. Bývalý nacistický úředník, hlavní postava a vypravěč knihy, pocházející z německo-francouzské rodiny. Dětství strávil ve Francii, odkud odešel na univerzitu do Německa, kde vstoupil do NSDAP a stal se členem SS. S příchodem 2. světové války postupně stoupá po kariérním žebříčku, což zahrnuje i jeho účast na "konečném řešení". Aueho nejbližší přítel, nacistický úředník se schopností být ve správný čas na správném místě, sám Aue se o něm v knize zmíní, že je schopen se vyskytnout na správném místě chvilku před správným momentem a poté se jen vést na vlně změn nahoru. Zachrání Auemu život při evakuaci ze Stalingradu a pomáhá mu v jeho kariéře. V knize se rovněž vyskytuje řada skutečných osob, ať už se jedná o nejvyšší nacistické pohlaváry, nebo o členy SS. Jako příklad je možné uvést Reichsführera Heinricha Himmlera, Rudolfa Hösse, ministra Alberta Speera nebo důstojníka SS Otto Ohlendorfa. Originální název: Les Bienveillantes Rok vydání: 2006 Nakladatel: Gallimard České vydání: 2008, Odeon Překladatel: Michala Marková Počet stran (v češtině): 868 ISBN (ČR): 978-80-207-1278-3 iDnes.cz: Laskavé bohyně - kniha, kterou dočtete s pauzami na zvracení iDnes.cz: Ukázka z knižní senzace Laskavé bohyně | DATETIME | DATETIME |
012192 | Pot (odborně sudor, hidros) je vodnatý výměšek apokrinních a ekrinních potních žláz. Oba dva typy žláz vytvářejí odlišný typ potu s odlišnou funkcí. Hlavní složkou potu je vždy voda. Pocení se odborně označuje jako hidróza (hidrosis), diaforéza, sudatio, perspiratio nebo transpiratio. Ekrinní žlázy fungují už od útlého věku a jejich sekret pomáhá v případě nutnosti ochlazovat povrch kůže a tím i celý organismus. Pot, který tvoří, obsahuje kromě vody také různé množství iontů (sodík, hořčík, draslík, chlór), přesné složení je přísně individuální. Ztráty solutů potem znamenají nutnost doplňování nejen vody, ale i minerálů, zvláště při silném pocení při těžké práci, sportovních výkonech nebo při horečce. Apokrinní žlázy se u člověka nacházejí převážně v podpaží, v tříslech a kolem bradavek. Aktivní se stanou až během puberty. Pot z těchto... | Sekret pomáhá ochlazovat celý organismus? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pot | [
"Ano"
] | 286 | 415 | Ekrinní žlázy fungují už od útlého věku a jejich sekret pomáhá v případě nutnosti ochlazovat povrch kůže a tím i celý organismus. | [] | Pot (odborně sudor, hidros) je vodnatý výměšek apokrinních a ekrinních potních žláz. Oba dva typy žláz vytvářejí odlišný typ potu s odlišnou funkcí. Hlavní složkou potu je vždy voda. Pocení se odborně označuje jako hidróza (hidrosis), diaforéza, sudatio, perspiratio nebo transpiratio. Ekrinní žlázy fungují už od útlého věku a jejich sekret pomáhá v případě nutnosti ochlazovat povrch kůže a tím i celý organismus. Pot, který tvoří, obsahuje kromě vody také různé množství iontů (sodík, hořčík, draslík, chlór), přesné složení je přísně individuální. Ztráty solutů potem znamenají nutnost doplňování nejen vody, ale i minerálů, zvláště při silném pocení při těžké práci, sportovních výkonech nebo při horečce. Apokrinní žlázy se u člověka nacházejí převážně v podpaží, v tříslech a kolem bradavek. Aktivní se stanou až během puberty. Pot z těchto žláz obsahuje bílkoviny a tuky, které jsou živnou půdou pro bakterie žijící přirozeně na povrchu kůže. Rozkladem těchto složek vznikají aromatické látky, které jsou příčinou tělesného pachu, jenž může být vnímán jako nepříjemný (tedy jako zápach). == Druhy potu == == Reference == == Související články == Obrázky, zvuky či videa k tématu pot ve Wikimedia Commons Potní žlázy Nadměrné pocení Antiperspirant Vylučování == Externí odkazy == Slovníkové heslo pot ve Wikislovníku | VERB_PHRASE | YES_NO |
006242 | ... připojeno ke katastrálnímu území Špilberk. V roce 1949 začala v sousedství Masarykovy čtvrtě na nejvyšším bodě Kraví hory stavba dvou pozorovatelen, z nichž jednu dodnes využívá Hvězdárna a planetárium Brno, zatímco druhou univerzita, k nimž se záhy připojila i menší budova planetária (1959) a celá instituce dostala r. 1973 na počest 500. výročí narození Mikuláše Koperníka jméno Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně. V polovině 80. let byl položen základní kámen k nové budově planetária (dokončeno 1991) s kupolí o průměru 17,5 m, kam se přestěhovalo těžiště konání nejen vzdělávacích, ale i rozličných kulturních a výstavních akcí. Na straně blíže k městu bylo r. 1975 dokončen svažitý Areál zdraví TJ Moravská Slávia (projekt M. Kramoliš) se saunou, bazénem a slunečními loukami s nezaměnitelnými výhledy na Brno. V průběhu času došlo i na zamýšlené dobudování areálu: další bazén a "oprášená" myšlenka krytého bazénu. Pod areálem bylo zřízeno Středisko pro pěstování léčivých rostlin při UJEP. Jako... | Jak se oficiálně nazývá brněnské planetárium? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Veve%C5%99%C3%AD_(%C4%8D%C3%A1st_Brna) | [
"Planetárium Mikuláše Koperníka"
] | 47 | 436 | V roce 1949 začala v sousedství Masarykovy čtvrtě na nejvyšším bodě Kraví hory stavba dvou pozorovatelen, z nichž jednu dodnes využívá Hvězdárna a planetárium Brno, zatímco druhou univerzita, k nimž se záhy připojila i menší budova planetária (1959) a celá instituce dostala r. 1973 na počest 500. výročí narození Mikuláše Koperníka jméno Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně. | [
{
"start": 398,
"end": 428,
"text": "Planetárium Mikuláše Koperníka"
}
] | Veveří je městská čtvrť severně od centra statutárního města Brna. Její katastrální území má rozlohu 1,98 km2. Území pozdějšího Veveří bylo k Brnu připojeno v roce 1850. Veveří je od 24. listopadu 1990 součástí samosprávné městské části Brno-střed. Žije zde přes 19 000 obyvatel. Čtvrť sousedí přímo s historickým jádrem Brna a proto má výrazně městský charakter s několika dopravně vysoce vytíženými ulicemi. Zástavbu čtvrtě tvoří mnohapatrové z velké části historické domy a řada reprezentativních domů, jako například honosné secesní nájemní domy na Konečného náměstí, jimž dominuje domovní blok Tivoli na nároží Konečného náměstí a Jiráskovy ulice. Dominantou celé čtvrti jsou tzv. "Brněnská Trojčata" na Šumavské ulici. Do katastrálního území patří mimo jiné i Kraví hora, na níž je Hvězdárna a planetárium Brno. Středem Veveří prochází třída Veveří, po níž získala čtvrť název. Druhou nejvýznamnější třídou je ulice Kounicova, kterou lemují významné městské budovy (střední i vysoké školy, areál Sokola, pošta, hotely, finanční ústavy apod.). Dále je významnou třídou na hranici s Černým Polem Lidická a s Ponavou Štefánikova. Dopravní uzly Konečného náměstí a Pionýrská spojuje ulice Kotlářská. Dalšími významnými ulicemi jsou např. Úvoz nebo Údolní. Mezi významná náměstí patří Obilní trh, Janáčkovo náměstí či Konečného náměstí. Ve čtvrti se na ulicích Veveří a Šumavská nachází také několik budov Vysokého učení technického v Brně, z nichž 60metrové výškové budovy Kancelářského komplexu Šumavská tvoří takřka dominantu čtvrti. V sousední Akademické ulici se nachází budova právnické fakulty Masarykovy univerzity a na ulici Kounicova Univerzita obrany, Ústav operačně taktických studií a Moravská zemská knihovna. Na samé jižní hranici čtvrti se nachází na Žerotínově náměstí reprezentativní budova Nového zemského domu, v níž dnes sídlí krajský úřad Jihomoravského kraje. Dalšími významnými stavbami je hvězdárna a planetárium na vrchu Kraví hora, na němž se nachází mimo jiné i koupaliště. Na Obilním trhu se nachází porodnice Fakultní nemocnice Brno. Většina území dnešní čtvrti Veveří bylo připojeno k Brnu 6. července 1850 jako součást tehdejších katastrálních území Křížová, Velká Nová Ulice, Švábka a Malá Nová Ulice; menší část území na severu byla získána od Žabovřesk až okolo roku 1870. Zástavba dnešní čtvrti vznikala postupně, a to hlavně během třetí třetiny 19. století, nicméně nejstarší zástavba ulic Lidické a Údolní vznikla již během středověku a zástavba nejjižnější části ulice Veveří v 17. a 18. století. Nejjižnější část moderního katastru Veveří v oblasti dnešní Údolní ulice původně tvořila severní část katastrálního území bývalé vesnice Švábka, několik bloků na obou stranách nejjižnější části dnešní Veveří ulice zase patřilo do katastrálního území Malá Nová Ulice, zbytek čtvrti byl hranicí probíhající Veveří ulicí rozdělen mezi katastrální území Křížová (jehož součástí se staly i původně žabovřeské pozemky, připojené okolo roku 1870) a Velká Nová Ulice. Na přelomu 30. a 40. let 20. století pak byla celá zástavba katastrálního území Malá Nová Ulice spolu s úzkým k němu severněji přiléhajícím pruhem zástavby, celým katastrálním územím Švábská (nepatrně přejmenované katastrální území Švábky), a částí katastrálního území Křížová vymezenou na severu dnešní ulicí Gorkého a na západě ulicí Úvoz, připojeno ke katastrálnímu území Špilberk. V roce 1949 začala v sousedství Masarykovy čtvrtě na nejvyšším bodě Kraví hory stavba dvou pozorovatelen, z nichž jednu dodnes využívá Hvězdárna a planetárium Brno, zatímco druhou univerzita, k nimž se záhy připojila i menší budova planetária (1959) a celá instituce dostala r. 1973 na počest 500. výročí narození Mikuláše Koperníka jméno Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně. V polovině 80. let byl položen základní kámen k nové budově planetária (dokončeno 1991) s kupolí o průměru 17,5 m, kam se přestěhovalo těžiště konání nejen vzdělávacích, ale i rozličných kulturních a výstavních akcí. Na straně blíže k městu bylo r. 1975 dokončen svažitý Areál zdraví TJ Moravská Slávia (projekt M. Kramoliš) se saunou, bazénem a slunečními loukami s nezaměnitelnými výhledy na Brno. V průběhu času došlo i na zamýšlené dobudování areálu: další bazén a "oprášená" myšlenka krytého bazénu. Pod areálem bylo zřízeno Středisko pro pěstování léčivých rostlin při UJEP. Jako samostatné katastrální území vzniklo Veveří při radikální druhé katastrální reformě Brna koncem 60. let. 20. století. 1. července 1979 pak k němu byly připojeny také západní části katastrálních území Lužánky a Ponava, pro změnu ztratilo ve prospěch Ponavy bloky mezi ulicemi Kounicovou a Klatovskou. Od svého vzniku až do roku 1990 náleželo celé moderní katastrální území Veveří včetně k němu později připojených částí katastrálních území Lužánky a Ponava k Městskému obvodu Brno II. Od 24. listopadu 1990 je celé katastrální území Veveří součástí samosprávné městské části Brno-střed. Ladislav Pešek | ENTITY | ORGANIZATION |
012418 | ... u slovanských národů. Bílá, modrá a červená barva ruské vlajky se jako tzv. panslovanské barvy odrážejí například na slovenské či srbské vlajce. Vliv vlajky Spojených států amerických s hvězdami a pruhy se odráží na kubánské, chilské, liberijské, malajsijské či portorické vlajce. Žlutá, modrá a červená barva někdejší Velké Kolumbie stále spojuje kolumbijskou, venezuelskou a ekvádorskou vlajku. Vliv íránské vlajky, s červenou, bílou a zelenou barvou se odráží na tádžické či kurdské vlajce. Barva černá, bílá a červená (a často zelená) se rozšířily jako tzv. panarabské barvy a odráží se na vlajkách arabských států. Nezávislá Etiopie, k níž vzhlížely kolonizované země Afriky, se stala vzorem i svou vlajkou – její zelená, žlutá a červená se rozšířily jako tzv. panafrické barvy. Vlajky a znaky afrických států často nerespektují vexilologická a heraldická pravidla. == Prapory a vlajky územních samosprávných celků v České... | Jaké jsou typické barvy afrických vlajek? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlajka | [
"zelená, žlutá a červená"
] | 624 | 787 | Nezávislá Etiopie, k níž vzhlížely kolonizované země Afriky, se stala vzorem i svou vlajkou – její zelená, žlutá a červená se rozšířily jako tzv. panafrické barvy. | [
{
"start": 723,
"end": 746,
"text": "zelená, žlutá a červená"
}
] | Vlajka je zpravidla různobarevný kus látky, obdélníkového, čtvercového či jinak pevně stanoveného tvaru a poměru stran, který symbolizuje organizaci (typicky zejména stát či jinou územní správní korporaci jako zemi, kraj, obec a podobně), případně slouží k signalizaci. Státní vlajky se často označují též jako národní. Nauka o vlajkách se nazývá vexilologie. Vlajek se tradičně užívá i jako praporů, prapor se od vlajky liší zejména způsobem vyvěšení. Grafická podoba vlajky se jako symbol používá i v jiných podobách, například tištěné na papíře či zobrazené na obrazovce (monitoru), například k označení státu, národa, jazyku atd. == Rozdíl mezi vlajkou a praporem == Ačkoli laická veřejnost mezi pojmy prapor a vlajka nijak nerozlišuje, u symbolů státních a jiných podobně významných je třeba prapor a vlajku rozlišovat. Pro vlajku je charakteristická vodorovná poloha a upevnění k vlajkové tyči či stožáru pomocí lanka, prapor je k žerdi přichycen napevno. Prapor nemá oproti vlajce předepsaný poměr stran a používá se ve vodorovné, šikmé i svislé poloze. Prapory (řidčeji vlajky) existující pouze v jediném exempláři, například jako symbol konkrétní vojenské jednotky či cechu, se někdy označují slovem zástava. Laická veřejnost mezi praporem a vlajkou obyčejně nerozlišuje. V literární a filmové tvorbě dokonce někdy převládá užívání slova vlajka. Např. románový klub Rychlé šípy má svou vlajku, která je formálně vzato spíše praporem. == Historie == Jestliže se vlajky (tedy vytahované na stožár lankem) vyvinuly až počátkem novověku na námořních lodích, původ jejich předchůdců sahá až do starověku. Existence na žerdi upevněných předmětů či vyobrazení, označovaných odborným výrazem vexilloid, je doložena už na počátku 3. tisíciletí př. n. l. v Egyptě a v následujících stoletích na celém Blízkém východě. První zprávy o látkovém praporu máme z počátků dynastie Čou v Číně (12. století př. n. l.), v čínském Ma-wang-tuej byl objeven i nejstarší dochovaný prapor – rozměrný hedvábný praporec byl uložen do výbavy šlechtického hrobu za dynastie Chan ve 2. století př. n. l.. Ve starém Římě zavedl roku 105 př. n. l. Gaius Marius symboly legií zvaná vexilla. Vexillum (zdrobnělina z latinského velum = plachta) mělo podobu čtvercového kusu látky, uchyceného na tyči v podobě písmene T. S nástupem křesťanství za Konstantina I. počátkem 4. století se vexillum proměnilo v labarum – dosavadní "pohanské" symboly byly vystřídány křesťanskými, zejména Kristovým monogramem XP [chí ró]. Prapory dnešního vzhledu, to jest upevněné k žerdi ne horním, ale bočním okrajem, se do Evropy dostaly pravděpodobně z východu od Hunů, Peršanů a Arabů. V raném středověku byl obzvlášť rozšířeným typem praporů gonfanon, obdélník, jehož vlající část je rozdělena do několika protáhlých pruhů. S rozvojem heraldiky ve 12. století se symbolika šlechtických znaků přenášela i na prapory, takovéto vlající zpodobnění znaku, typické na výšku protáhlým obdélným tvarem, se nazývá banderium. Ve 14. a 15. století byly velmi běžné korouhve, prapory, uchycené k žerdi bokem a ještě napnuté tyčkou u horního okraje, často s protaženým horním vlajícím cípem. Prapory hrály důležitou úlohu při rozlišení bojujících stran ve válkách (ve feudálním Japonsku tak za bojů v 16. století nosili jednotliví vojáci prapor se symbolem svého pána), sloužily k orientaci v bitevní vřavě. Plukovní zástavy byly ceněnou trofejí a životnost praporečníků v boji zpravidla mizivá. Tato funkce však pozbyla s přelomem 19. a 20. století významu, armády již nebojovaly v sevřených formacích pod prapory a k předávání rozkazů posloužil v zákopech polní telefon. Od 1. světové války jsou tak prapory pozemních vojsk už jen symbolickými zástavami. Na vývoj státních vlajek měla významný vliv i francouzská revoluce. Trikolora se svislými pruhy v barvě modré, červené, která se v té době zrodila, se stala symbolem svobody a ovlivnila podobu státních vlajek. == Vlajky na moři == Na moři bylo označování státní příslušnosti lodi vlajkou běžné již v 17. století, tento zvyk rozšířili zejména Holanďané. Postupně se vyvinuly zvláštní civilní a válečné námořní varianty státních vlajek. Vlajky mají i v současnosti zásadní význam pro určení státní příslušnosti lodi. (Častá praxe však je, asi od 50. let 20. století, že se nákladní lodě registrují pod vlajkou cizího státu, tzv. "flag of convenience".) Primitivní námořní vlajková signalizace se používala už ve starověku (v bitvě u Salamíny roku 480 př. n. l. prý Themistoklés dal signál k útoku rudým kusem látky). Dnes existuje mezinárodní námořní vlajková abeceda, užívající kombinaci 40 signálních vlajek. == Vzhled == Dnešní vlajky, zvláště pak státní, jsou v naprosté většině pravoúhlé, obdélníkové. Čtvercový tvar mají pouze vlajky Vatikánu a Švýcarska, nepravoúhlými výjimkami jsou cípaté vlajky Nepálu, státu Ohio v USA nebo různé lodní, vojenské či lokální vlajky. Nejčastější poměr šířky a délky stran je 2:3 (česká vlajka) či 1:2, ale mnohé vlajky mají poměr šířky a délky osobitý, např. polská vlajka 5:8, vlajka USA 10:19 aj. == Vlajky národní a státní == Přísně vzato by se za státní vlajku měla označovat pouze taková, která je vyhrazena pro použití státními orgány, zatímco vlajky, vyvěšované soukromými osobami a institucemi, jsou pouze vlajky národní. V běžném projevu se však oba pojmy zaměňují. Ačkoliv v mnoha zemích (včetně ČR) se státní a národní vlajka vzhledově nijak neliší, jsou země, kde mají oba druhy vlajek rozdílnou podobu – na státní vlajce je například znak, který na národní vlajce chybí (rakouská vlajka, finská vlajka). Nejstarší dnes užívané státní vlajky sahají svými kořeny až do středověku. Rakouská, anglická a dánská vlajka pocházejí již ze 13. století. Dánská vlajka je s téměř 800letou tradicí zřejmě nejstarší setrvale užívanou státní vlajkou světa. Jen o málo mladší je švýcarská vlajka, ze 16. století pocházejí švédská a nizozemská vlajka. Vlajky některých zemí měly na utváření nových vlajek velký vliv a to jak po stránce barevné symboliky, tak z hlediska tvarového uspořádání. Skandinávský kříž na dánské vlajce zvané Dannebrog tak postupně převzaly všechny severské země. Švýcarská vlajka s obrácenými barvami se stala symbolem Mezinárodního červeného kříže. Vlajka Spojeného království (zvaná Union Jack) vzniklá překrytím starších vlajek Anglie, Skotska a Irska, je dnes jako kanton součástí vlajek mnoha bývalých i stávajících britských kolonií (Australská vlajka, Novozélandská vlajka). Francouzská revoluční trikolóra z roku 1794, zvláště pak její svislé uspořádání, inspirovala mimo jiné italskou, belgickou, mexickou či irskou vlajku. Ruská vodorovná trikolóra, vytvořená po nizozemském vzoru, měla velký ohlas u slovanských národů. Bílá, modrá a červená barva ruské vlajky se jako tzv. panslovanské barvy odrážejí například na slovenské či srbské vlajce. Vliv vlajky Spojených států amerických s hvězdami a pruhy se odráží na kubánské, chilské, liberijské, malajsijské či portorické vlajce. Žlutá, modrá a červená barva někdejší Velké Kolumbie stále spojuje kolumbijskou, venezuelskou a ekvádorskou vlajku. Vliv íránské vlajky, s červenou, bílou a zelenou barvou se odráží na tádžické či kurdské vlajce. Barva černá, bílá a červená (a často zelená) se rozšířily jako tzv. panarabské barvy a odráží se na vlajkách arabských států. Nezávislá Etiopie, k níž vzhlížely kolonizované země Afriky, se stala vzorem i svou vlajkou – její zelená, žlutá a červená se rozšířily jako tzv. panafrické barvy. Vlajky a znaky afrických států často nerespektují vexilologická a heraldická pravidla. == Prapory a vlajky územních samosprávných celků v České republice == Používání vlajek a praporů obcí a zemí má tradici sahající do historie. Zákon o obcích 367/1990 Sb. v § 5 umožnil obcím užívat znak a prapor obce, přičemž pokud nemají historický znak a prapor, mohly jim být na jejich návrh předsednictvem České národní rady uděleny. Zákon o obcích 128/2000 Sb. původně zmiňoval prapory obcí, městských obvodů a městských částí v § 5 (další novelizace přesunula ustanovení do § 34a). Zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, v § 5 předpokládal existenci praporu hlavního města Prahy a nezmiňoval způsob jeho udělení ani případné změny jeho podoby, upravoval však udělení praporu městské části předsednictvem České národní rady po vyjádření zastupitelstva města, pokud městská část nemá historický prapor. Zákon o hlavním městě Praze 131/2000 Sb. v § 15 rovněž předpokládal existenci praporu hlavního města Prahy a vůbec nezmiňoval způsob jeho udělení ani případné změny jeho podoby, prapory městských částí však podle tohoto zákona uděloval předseda Poslanecké sněmovny na návrh hlavního města Prahy podaný na základě žádosti městské části. Obdobná ustanovení, o praporu kraje a jeho ochraně, obsahoval zákon o krajském zřízení. Novelou účinnou od 1. ledna 2001 však tato ustanovení, zřejmě omylem, ze zákona vypadla.Historii používání slova prapor shrnula poslankyně Ivana Levá (členka Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny) ve svém vystoupení k návrhu nahrazení nevhodného výrazu "prapor" správným pojmem "vlajka", jak to odpovídá odborné vexilologické terminologii, následovně: "Rozdíl mezi vlajkou a praporem byl vymezen již v zákoně č. 121 v roce 1920, v zákoně č. 269 z roku 1936. Pojem vlajka se v první republice nepoužíval pouze ve spojení státní vlajka, ale též pro označení symbolu územní korporace. Zároveň i pojem prapor byl užívaný ve spojení státní prapor nebo jako symbol obce či jiné korporace. Poúnorová zákonná úprava omezila princip územní samosprávy, ale užívání vlajek či praporů bylo rovněž upraveno zákonem. Zákon č. 367/1990 Sb. však nastolil stav, kdy vlajka byla vnímána výhradně jako symbol státu, zatímco prapor je něco vlajce podobného, co užívají města či jiné korporace. Tuto úpravu převzal i zákon č. 3/1993 Sb., který vymezuje pouze pojem vlajka, stejně jako zákon č. 352/2001 Sb. Také nová zákonná úprava obecního zřízení, zákon č. 128/2000 . Sb., o obcích, již používá pouze termínu prapor obce."Zákon 216/2004 Sb., účinný ode dne vyhlášení 28. dubna 2004, nahradil v ustanoveních o praporech územních samosprávných celků (krajů a obcí včetně hlavního města Prahy, městských obvodů a městských částí) slovo "prapor" slovem "vlajka". Neobsahuje však žádná přechodná ustanovení, která by upravovala nahrazení obecních praporů obecními vlajkami. Navrhovatelem zákona bylo zastupitelstvo Ústeckého kraje a původní návrh se vztahoval jen na kraje a měl původně pouze krajům pouze vrátit právo užívat prapor, které bylo k roku 2001 nedopatřením zrušeno. K rozšíření působnosti zákona na všechny úrovně územně samosprávných celků a nahrazení slova prapor slovem vlajka došlo schválením pozměňovacího návrhu, který podala poslankyně za KSČM Ivana Levá na podnět expertní skupiny podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny, zástupce předkladatele novely hejtman Jiří Šulc (ODS) připomínky pochválil a vyjádřil jim plnou podporu. Ze 164 hlasujících bylo pro pozměňovací návrh 158, nikdo nebyl proti, podobně (160 hlasy ze 164, nikdo proti) byl schválen i celý novelizační zákon. == Vyvěšování vlajek a praporů == Základní pravidla o používání státních symbolů a vyvěšování státní vlajky stanoví zákon č. 352/2001 Sb., vyvěšování státních vlajek se věnují paragrafy 7–9. Principy zákonem stanovené jsou následující: Při vyvěšování státních vlajek platí, že každá vlajka má vyhrazen svůj vlajkový stožár, žerď apod. Umisťovat více státních vlajek na jeden stožár je nepřípustné. Na nejčestnějším místě – uprostřed – je domácí (na obrázku česká) státní vlajka. Je-li vlajek sudý počet, nachází se nejčestnější místo vpravo od středu z hlediska vyvěšovatele, tedy vlevo od středu z hlediska pozorovatele. Na znamení smutku (například při úmrtí hlavy státu) se státní vlajka vztyčuje pouze "na půl žerdi". Při svislé orientaci vlajky se horní část praporu nachází z hlediska vyvěšovatele vpravo, z hlediska pozorovatele vlevo. == Odkazy == === Reference === === Související články === Vexilologické názvosloví Seznam vlajek států světa Námořní vlajková abeceda Olympijská vlajka === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu vlajka ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo vlajka ve Wikislovníku Vexilolognet - server o vlajkách | ADJ_PHRASE | OTHER |
004441 | Slezské písně je název jediné básnické sbírky českého básníka Petra Bezruče, vlastním jménem Vladimíra Vaška. V novější době je Bezručovo autorství zpochybňováno. Sbírka vznikala v průběhu téměř padesáti let - od devadesátých let 19. století až do autorovy smrti v roce 1958. Literárněvědná konference o Slezských písních v roce 1963 rozhodla vzít za čtenářský základ vydání z roku 1928. Nejednalo se však o poslední literárněvědnou studii na toto téma. Slezské písně se dělí na tzv. jádro Slezských písní (básně do roku 1899), do kterého bylo zařazeno 54 básní, a ostatní básně. Kdy přesně vznikalo jádro Slezských písní se dosud nepodařilo spolehlivě určit.... | Kdo je autorem básnické sbírky Slezské písně? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Slezsk%C3%A9_p%C3%ADsn%C4%9B | [
"Petra Bezruče"
] | 0 | 109 | Slezské písně je název jediné básnické sbírky českého básníka Petra Bezruče, vlastním jménem Vladimíra Vaška. | [
{
"start": 62,
"end": 75,
"text": "Petra Bezruče"
}
] | Slezské písně je název jediné básnické sbírky českého básníka Petra Bezruče, vlastním jménem Vladimíra Vaška. V novější době je Bezručovo autorství zpochybňováno. Sbírka vznikala v průběhu téměř padesáti let - od devadesátých let 19. století až do autorovy smrti v roce 1958. Literárněvědná konference o Slezských písních v roce 1963 rozhodla vzít za čtenářský základ vydání z roku 1928. Nejednalo se však o poslední literárněvědnou studii na toto téma. Slezské písně se dělí na tzv. jádro Slezských písní (básně do roku 1899), do kterého bylo zařazeno 54 básní, a ostatní básně. Kdy přesně vznikalo jádro Slezských písní se dosud nepodařilo spolehlivě určit. Existují dvě teorie. Podle tzv. "místecké teorie" vznikly některé básně již za pobytu Vladimíra Vaška v Místku (1891-1893) a sbírka se pak pozvolně rozšiřovala. Druhá teorie předpokládá, že všechny básně "jádra" vznikly až v roce 1898, tedy nedlouho před odesláním básní Janu Herbenvi (1899), redaktoru týdeníku Čas. Dle této verze básně vytryskly naráz, vznikly v jakémsi "duševním a uměleckém vytržení" v době, kdy se u Vladimíra Vaška objevilo chrlení krve v důsledku tuberkulózy (na to je v básních několik narážek, např. v básni Kdo na moje místo?). Tuto variantu naznačuje sám autor, zastává ji též většina odborníků, ale část literárních vědců s ní nesouhlasí.. Sám Vladimír Vašek nijak neusnadňoval poznání těchto faktů, protože jeho vyjádření v dopisech i mezi nejbližšími se měnilo a často si protiřečilo. Od 16. ledna 1899 do 13. března 1904 zaslal v 39 zásilkách Janu Herbenovi, šéfredaktorovi Času 74 básní. Sedm básní z první zásilky se ztratilo (mj. báseň Hořící keř). První zásilka 16. 1. 1899 - Den Palackého, Pod obrazem Prokopovým, Domaslovice, Klec, Jen jedenkrát Druhá zásilka 25. 1. 1899 - Škaredý zjev Pátá zásilka 17. 2. 1899 - Setkání, Michálkovice, Kdo na moje místo? Šestá zásilka 1. 3. 1899 - Leonidas, Hrabyň, Blendovice, Bernard Žár, Národní maškaráda, Mistr Jan, Třetí patron vlasti, Kráska Sedmá zásilka 24. 3. 1899 - Maryčka Magdonova . , Návrat, Tošonovice, Z Ostravy do Těšína, 70.000, Markýz Géro, Ostrava, Já, Hučín, Jedna melodie Jedenáctá zásilka 28. 4. 1899 - Rektor Halfar, Dva hrobníci, Motýl ., Koniklec, Červený květ Dvanáctá zásilka 12. 5. 1899 - Dědina nad Ostravicí, Dombrová, Opava Třináctá zásilka počátek června 1899 - Sviadnov, Par nobile, Praga caput regni Sedmnáctá zásilka 15. 8. . 1899, Orlová, Ostravice, Hořící keř Dvacátá čtvrtá zásilka 4. 2. 1900 - Čtenáři veršů, Kovkop, Pětvald I, Pětvald II, Křižák z Modré, Dombrová I, Dombrová II, . Lazy, Dvě dědiny, Ondráš, Ligotka Kameralna, Pole na horách, Střebovský mlýn, Uhni mi z cesty, Oni a my, Osud, Vrbice, Slezské lesy, Hanácká ves, Plumlov . , Ptení, Kyjov, Paskovské rybníky, Úspěch, Chycený drozd Třicátá druhá 26. 10. 1902 - Didus ineptus 36. zásilka 1. 8. 1903 - Smrt césarova, Krásné Pole 38. zásilka . (17. 2. 1904) 39. zásilka 17. 3. 1904 Labutinka, Mladá žena, Papírový Mojšl 1864-1904 70.000 Bernard Žár; Blendovice Červený květ; Čtenáři veršů Dědina nad Ostravicí; Den . Palackého; Didus ineptus; Dombrová I; Dombrová II; Dva hrobníci; Dvě dědiny; Dvě mohyly Hanácká ves; Hanys Horehleď; Hölderlin nad Neckarem; Hrabyň; Hučín Chycený drozd Idyla ve mlýně Já; Jedna melodie Kalina I; Kalina II; Kalina III; Kantor Halfar; Kaštany; Kdo na moje místo?; Koniklec; Kovkop; Krásné Pole; Kyjov Labutinka; Lazy; Leonidas; Ligotka Kameralna Markýz Gero; Maryčka Magdonova; Maškarní ples; Michalkovice; Mohelnice; Motýl Nápis na hrob bojovníkův; Návrat . Ondráš; Oni a my; Opava; Ostrava; Osud Papírový Mojšl; Par nobile; Pětvald I; Pětvald II; Pluh; Plumlov I; Plumlov II; Pole na horách; Polská Ostrava . ; Praga caput regni; Ptení Rybníky za Paskovem Sedm Havranů; Setkání; Slezské lesy; Smrt césarova; Starček; Střebovský mlýn; Sviadnov I; Sviadnov II Škaredý zjev Tošonovice; Ty a já Úspěch Valčice; Vrbice Z Ostravy do Těšína; Zem pod horami Žermanice; Žně Autorství Petra Bezruče je v novější době zpochybňováno. Někteří odborníci - zejména Drahomír Šajtar - tento názor nesdíleli. Doc. Jiří Urbanec odmítl možnost, že by Ondřej Boleslav Petr mohl být autorem Slezských písní. Byl však přesvědčen, že jeho vliv na Vladimíra Vaška byl silný. Lexikon české literatury z roku 1985 uvedl jako autora výhradně Petra Bezruče. K pochybnostem ohledně autorství přispělo:[zdroj?] Skrývání identity pod pseudonymem Petr Bezruč. Skrývání se před veřejností, také záměrné Vaškovo překrucování a mlžení o vlastní minulosti. Pochyby spisovatelů, literárních badatelů, převážně přímo ze Slezska, např. Joži Vochaly a především Jana Drozda. Ojedinělý vztah básníka ke svému dílu. Vladimír Vašek přehlížel mnoho změn, chyb a redaktorských úprav ve svých zásadních básních. Podstatné změny ve svých básních nechával bez povšimnutí po celý svůj život, zato velmi rád ručně "opravoval" již vytištěné Slezské písně, které mu dal kdokoliv k podpisu, a to vždy ke škodě básní. V podstatě jediné výrazné básnické vystoupení, na které již nedokázal plnohodnotně navázat. Slezské písně, které vyšly nejprve pod názvem Slezské číslo literární přílohy časopisu Čas (a byly cenzurovány c. k. úřady) byly neustále rozšiřovány autorem o další básně v průběhu téměř půlstoletí, ale nikdy jím nebyly kodifikovány do "závazné" sbírky. Mnohé úpravy a dodatečné změny v básních, které Vašek rád prováděl, byly básním na škodu a musely být později opraveny literárními vědci. Pokud jeho "jednorázové" vystoupení proti sociálnímu a národnostnímu útlaku slezského lidu na něj tak silně zapůsobilo během dvou let pobytu v Místku v letech 1891-1893, je podivné, že stejně silně nevystoupil za česko-polského konfliktu na Těšínsku ve 20. letech nebo za německé okupace Československa (1938-1945). Kvalitativní rozdíly v jazyce, melodii i metru jednotlivých básní Slezských písní jsou místy tak nepochopitelné, že i zastánci Vaškova autorství je dělí na tzv. jádro Slezských písní a básně ostatní. Vladimír Vašek byl uzavřený, nemluvný člověk. Také jeho časté túry (výplazy) po Beskydech za jeho pobytu v Místku se podobaly spíše chodeckým závodům, které konal zpočátku hlavně na rady lékařů, a proto mnoha lidem nepřipadá reálné, že by poznal skutečně do hloubky tíživou realitu Slezska na konci 19. století během pouhých dvou let. Vladimír Vašek neměl hudební sluch. Neměl rád hudbu a nerozuměl jí. To je zajímavý fakt, zvláště když si čtenáři uvědomí geniální melodii některých básní, např. Kdo na moje místo, Návrat apod. Básně týkající se Slezska obsahují mnoho dobových reálií, ty však nekorespondují s Vaškovým uváděným obdobím vzniku Některé básně jako by popisovaly život O. B. Petra. V roce 2014 vyšlo kritické vydání Slezských písní, které vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky; toto vydání připravili pracovníci ÚČL Mgr. Jiří Flaišman, Ph.D., a Mgr. Michal Kosák, Ph.D. Za jediného autora sbírky je označen Vladimír Vašek. Spekulace o tom, že Slezské písně napsal jiný autor nebo že spoluatorem sbírky byl O. B. Petr, prohlašují editoři za "pusté a nepodložené hypotézy." Tři básně ze Slezských písní zhudebnil jako mužské sbory Leoš Janáček. Jedná se básně Maryčka Magdónova, Kantor Halfar a 70000. V letech 1982-1983 vytvořil písničkář Jaromír Nohavica pásmo zhudebněné poezie Petra Bezruče Maryčka & spol., s podtitulem Slezské písně Bezručovy a slezské písně lidové zpívá Jaromír Nohavica. Vedle čtyř vlastních či lidových písní zhudebnil osm Bezručových básní; některé texty byly upraveny, jiné byly použity zčásti (Červený květ) či jen jejich zlomky (Já II). BEZRUČ, Petr. Slezské písně. Vydání v tomto uspořádání první. Kritická edice. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i.: Akropolis, [2014]. ©2014. 178 s. ISBN 978-80-88069-08-9. | PERSON | PERSON |
012957 | Reuss je řeka ve Švýcarsku (kantony Uri, Schwyz, Nidwalden, Obwalden, Lucern a Aargau). Je pravým přítokem Aary (povodí Rýnu). Je 159 km dlouhá. Povodí má rozlohu 3425 km2, z čehož 134 km2 zaujímají ledovce. Po Rýnu, Aaře a Rhôně je čtvrtou největší švýcarskou řekou. == Průběh toku == Pramení v Gotthardském masivu na severních svazích Lepontinských Alp. Vlastní Reuss vzniká soutokem zdrojnic Gotthardreuss (pramení v Gotthardském sedle) a Furkareuss, (pramení ve Furka-sedle), které se stékají v údolí Urseren-tal. Řeka protéká ledovcovým údolím a poblíž Andermattu se stáčí na sever a protéká divokou soutěskou Schöllenen-schlucht. Neschůdná Schöllenen-schlucht se svými strmými, stovky metrů vysokými žulovými stěnami byla odedávna překážkou pro zdolání Gotthardského sedla. To bylo možné jen za pomoci obtížných staveb, jakými je např. most Teufelsbrücke, který se klene přes propast Urnerloch.... | Nachází se řeka Reuss v Rakousku? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Reuss_(%C5%99eka) | [
"Ne"
] | 0 | 87 | Reuss je řeka ve Švýcarsku (kantony Uri, Schwyz, Nidwalden, Obwalden, Lucern a Aargau). | [] | Reuss je řeka ve Švýcarsku (kantony Uri, Schwyz, Nidwalden, Obwalden, Lucern a Aargau). Je pravým přítokem Aary (povodí Rýnu). Je 159 km dlouhá. Povodí má rozlohu 3425 km2, z čehož 134 km2 zaujímají ledovce. Po Rýnu, Aaře a Rhôně je čtvrtou největší švýcarskou řekou. == Průběh toku == Pramení v Gotthardském masivu na severních svazích Lepontinských Alp. Vlastní Reuss vzniká soutokem zdrojnic Gotthardreuss (pramení v Gotthardském sedle) a Furkareuss, (pramení ve Furka-sedle), které se stékají v údolí Urseren-tal. Řeka protéká ledovcovým údolím a poblíž Andermattu se stáčí na sever a protéká divokou soutěskou Schöllenen-schlucht. Neschůdná Schöllenen-schlucht se svými strmými, stovky metrů vysokými žulovými stěnami byla odedávna překážkou pro zdolání Gotthardského sedla. To bylo možné jen za pomoci obtížných staveb, jakými je např. most Teufelsbrücke, který se klene přes propast Urnerloch. V soutěsce se také nachází pomník věnovaný generálovi Suvorovovi. Pomník byl vystavěn na počet tažení generála Suvorova v roce 1799 proti Napoleonovi. Až do osady Erstfeld následují další soutěsky, dále teče řeka širokým údolím až do města Flüelen, kde se vlévá do Lucernského jezera. V Luzernu opouští řeka, v tu dobu již široká, jezero a teče v meandrech nejdříve na východ a později na sever, přičemž protíná Švýcarské předalpí. Řeka se vlévá zprava do řeky Aary. Reuss také tvoří západní hranici Glarnským Alpám. == Vodní stav == Průměrný průtok vody činí 140 m3/s. Maxima dosahuje v létě. == Využití == V povodí řeky se nachází několik vodních elektráren (Göschenen, Amsteg). === Osídlení === Na řece leží města Erstfel, Flüelen, Lucern. == Literatura == V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo "Р". == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Reuss ve Wikimedia Commons | VERB_PHRASE | YES_NO |
005324 | Sinus je goniometrická funkce. Pro označení této funkce se obvykle používá značka sin doplněná značkou nezávisle proměnné (zpravidla úhlu). V pravoúhlém trojúhelníku bývá definována jako poměr protilehlé odvěsny a přepony. Definici lze konzistentně rozšířit jak na celá reálná čísla, tak i do oboru komplexních čísel. Grafem sinu v reálném oboru je sinusoida. Sinus se jednoduše definuje na jednotkové kružnici (kružnici se středem v počátku a s poloměrem 1): Je-li α úhel, který má počáteční rameno v kladné poloose x a je orientovaný od kladné poloosy x proti směru hodinových ručiček) ., je sin α roven y-ové souřadnici průsečíku této kružnice s koncovým ramenem úhlu α, jinak řečeno, rovná se (v absolutní hodnotě) délce kolmice spuštěné z tohoto bodu na osu x. Délce úsečky z počátku k patě této kolmice, . přesněji (s ohledem na znaménko) x-ové souřadnici průsečíku... | Je goniometrická funkce sinus v pravoúhlém trojúhelníku definována jako poměr přilehlé odvěsny a přepony? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sinus | [
"ne"
] | 140 | 222 | V pravoúhlém trojúhelníku bývá definována jako poměr protilehlé odvěsny a přepony. | [] | Sinus je goniometrická funkce. Pro označení této funkce se obvykle používá značka sin doplněná značkou nezávisle proměnné (zpravidla úhlu). V pravoúhlém trojúhelníku bývá definována jako poměr protilehlé odvěsny a přepony. Definici lze konzistentně rozšířit jak na celá reálná čísla, tak i do oboru komplexních čísel. Grafem sinu v reálném oboru je sinusoida. Sinus se jednoduše definuje na jednotkové kružnici (kružnici se středem v počátku a s poloměrem 1): Je-li α úhel, který má počáteční rameno v kladné poloose x a je orientovaný od kladné poloosy x proti směru hodinových ručiček) ., je sin α roven y-ové souřadnici průsečíku této kružnice s koncovým ramenem úhlu α, jinak řečeno, rovná se (v absolutní hodnotě) délce kolmice spuštěné z tohoto bodu na osu x. Délce úsečky z počátku k patě této kolmice, . přesněji (s ohledem na znaménko) x-ové souřadnici průsečíku jednotkové kružnice s koncovým ramenem úhlu α, je pak roven cos α Poloměr, kolmice a tato úsečka tvoří pravoúhlý trojúhelník, pro nějž platí Pythagorova věta, takže také platí: : . : : ( sin : α : ) : 2 : : + ( cos : α : ) : 2 : : = 1 : : {\displaystyle (\sin \alpha )^{2}+(\cos \alpha )^{2}=1} . Na jednotkové kružnici je také vidět, že sinus je v prvním a druhém kvadrantu nezáporný (≥ 0), kdežto ve třetím a čtvrtém nekladný (≤ 0). V prvním a čtvrtém kvadrantu je rostoucí, ve druhém a třetím klesající. Protože zřejmě platí, že : : : sin : α = sin : α + k ⋅ 2 π : : {\displaystyle \sin \alpha =\sin \alpha +k\cdot 2 . \pi } (resp. : : : sin : α + k ⋅ : 360 : ∘ : : : : {\displaystyle \sin \alpha +k\cdot 360^{\circ }} ), kde : : : k : : {\displaystyle k} je libovolné celé číslo, lze funkci sinus rozšířit i na záporné úhly a konzistentně definovat jako funkci na celé množině reálných čísel. Sinusoida pak zhruba (při nekonečně dlouhé ojnici) popisuje například pohyb pístu ve válci spalovacího motoru. Reálná funkce reálné proměnné : : : y = sin : x : : {\displaystyle y=\sin x} má následující vlastnosti (kde : : : k : : {\displaystyle k} je libovolné . celé číslo): Definiční obor: : : : : R : : : {\displaystyle \mathbb {R} } (reálná čísla) Obor hodnot: : : : ⟨ − 1 ; 1 . ⟩ : : {\displaystyle \langle -1;1\rangle } : Rostoucí: v každém intervalu : : : : : ( − : : 1 2 : : π + 2 k π ; : : 1 . 2 : : π + 2 k π ) : : : : {\displaystyle \textstyle \left(-{\frac {1}{2}}\pi +2 .k\pi ;{\frac {1}{2}}\pi +2k\pi \right)} : Klesající: v každém intervalu : . : : : : ( : : 1 2 : : π + 2 k π ; : : 3 2 : : π + 2 k π ) : : : : {\displaystyle \textstyle \left({\ .frac {1}{2}}\pi +2k\pi ;{\frac {3}{2}}\pi +2k . \pi \right)} : Maximum je : : : 1 : : {\displaystyle 1} (v bodech : : : : x = : : 1 2 : : π + 2 k π : : . : {\displaystyle \textstyle x={\frac {1}{2}}\pi +2k\pi } ) Minimum je : : : − 1 : . : {\displaystyle -1} (v bodech : : : : x = − : : 1 2 : : π + 2 k π : : : {\displaystyle \textstyle x=-{ . \frac {1}{2}}\pi +2k\pi } ) Derivace: : : : : y ' : = cos : x : : : : {\displaystyle y'=\cos x\,\!} : Primitivní funkce: : : : ∫ sin : x : : d : x = − cos : x + c , c ∈ : R : : : {\displaystyle \int \sin x\, . \mathrm {d} x=-\cos x+c,c\in \mathbb {R} } : Taylorova řada: : : : sin : x = x − : : : x : 3 : : : 3 ! : : : + : : : x : 5 : : : 5 ! : : : − : : : x : 7 : : : 7 ! : : : + ... = : ∑ : n = 0 : : ∞ : : : : : ( − 1 : ) : n : : : x : 2 n + 1 : : : : ( 2 n + 1 ) ! : : : : : {\displaystyle \sin x=x-{\frac {x^{3}}{3!}}+{\frac {x^{5}}{5!}}-{\frac {x^{7}}{7!}}+\ldots =\sum _{n=0}^{\infty }{\frac {(-1)^{n}x^{2n+1}}{(2n+1)!}}} : Inverzní funkce (na intervalu : : : ⟨ − 1 ; 1 ⟩ : : {\displaystyle \langle -1;1\rangle } a oborem hodnot : : : ⟨ − : : 1 2 : . : π ; : : 1 2 : : π ⟩ : : {\displaystyle \langle -{\frac {1}{2}}\pi ;{\frac . {1}{2}}\pi \rangle } ): arkus sinus (arcsin) Sinus dvojnásobného argumentu: : : : sin : ( 2 x ) = 2 sin : x cos : . x : : {\displaystyle \sin(2x)=2\sin x\cos x} : Sinus je funkce: lichá omezená shora i zdola periodická s periodou : . : : 2 k π : : {\displaystyle 2k\pi } : Funkce sinus je v komplexních číslech definována součtem řady : : : sin : z = z − : : : z : 3 : : : 3 ! : : : + : : : z : 5 : : : 5 ! : : : − : : : z : 7 : : : 7 ! : : : + ... = : ∑ : n = 0 : : ∞ : : : : : ( − 1 : ) : n : : : z : 2 n + 1 : : : : ( 2 n + 1 ) ! : : : , : : {\displaystyle \sin z=z-{\frac {z^{3}}{3!}}+{\frac {z^{5}}{5!}}-{\frac {z^{7}}{7!}}+\ldots =\sum _{n=0}^{\infty }{\frac {(-1)^{n}z^{2n+1}}{(2n+1)!}},} : která konverguje na celé komplexní rovině. Pro každá komplexní čísla : : : z : : {\displaystyle z} , : : : : z : 1 : : : : {\displaystyle z_{1}} a : : : : z : 2 : . : : : {\displaystyle z_{2}} platí: : : : sin : z = : : : : e : i z : : − : e : − i z : : : : 2 i : : . : , : : {\displaystyle \sin z={\frac {e^{iz}-e^{-iz}}{2i}} .,} : : : : sin : : ( : z : 1 : : + : z : 2 : : ) : = sin : : z : 1 : : cos : : z : 2 : : + cos : : z : . 1 : : sin : : z : 2 : : , : : {\displaystyle \sin \left(z_{1}+z_{2}\right . )=\sin z_{1}\cos z_{2}+\cos z_{1}\sin z_{2} . ,} : : : : sin : i z = i sinh : z . : : : {\displaystyle \sin iz=i\sinh z.\,} : Tyto vzorce plynou přímo z příslušných definičních mocninných řad daných funkcí. Sinus je na celé komplexní rovině jednoznačná holomorfní funkce. | VERB_PHRASE | YES_NO |
003223 | ... i když se některé kapely zaměřují spíš na rychlost a surovost než na techniku hraní. Kapely tohoto stylu často využívají hluboce podladěné kytary a baskytary a také dvojkopákové bicí. Toto je sice standard, ale některé kapely používají i jiné nástroje, např. klávesy a saxofon. Death metal je většinou neobyčejně fyzicky náročný na muzikanty, především ve své nejkomplikovanější formě. Deathmetalové texty se většinou zaobírají nihilistickými tématy více než ostatní formy rockové hudby (s výjimkou black metalu), využívají "zvrácenosti", aby poukázaly na hlubší souvislosti. Žánr, původem odnož thrash metalu, vznikl, aby vzdával hold temným, principiálním idejím, které zůstávaly v metalu nevyužity. Zaměření se na smrt a extrémy dalo podnět na pojmenování žánru. Existují tři teorie o původu termínu "death metal". První se vztahuje na skladbu s názvem "Death Metal" od kapely Possessed z jejich prvního alba "Seven Churches" (1985).... | Kolik existuje teorií o původu termínu death metal? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Death_metal | [
"tři"
] | 770 | 821 | Existují tři teorie o původu termínu "death metal". | [
{
"start": 779,
"end": 782,
"text": "tři"
}
] | Death metal je hudební styl vycházející z heavy metalu. První death metalové skupiny vznikaly v první polovině osmdesátých let ve Spojených státech. Jednou z prvních kapel byli američtí Death. Death metal je velmi těžké přesně definovat, většina kapel hrající death metal je ovlivněna jinými styly nebo hraje přímo kombinaci několika stylů. Může obsahovat hrubé nebo temné texty zaměřené na smrt jako nihilistickou metaforu (což neplatí ve všech případech) nebo na témata jako brutalita, satanismus, politika nebo pocity beznaděje. Skladby nemají pevnou strukturu, místo toho se klade důraz na rozvíjení motivů. Žánr se často spojuje s podladěnými, technicky náročnými kytarami, rychlými údery, energičností a komplikovanou rytmikou. Kvůli větší zuřivosti se používají neobyčejně rychlé bicí. Zpěv se většinou skládá z bručení, vrčení a blábolení, anglicky nazývaného "death grunts" nebo growling. Někdy se používá také screaming. Někdy je mylně nazýván "hrdelním zpěvem". Death metal je známý svým prudkým tempem, nepředvídatelnými změnami ve struktuře, a extrémně rychlými a komplikovanými kytarami a bicími, i když se některé kapely zaměřují spíš na rychlost a surovost než na techniku hraní. Kapely tohoto stylu často využívají hluboce podladěné kytary a baskytary a také dvojkopákové bicí. Toto je sice standard, ale některé kapely používají i jiné nástroje, např. klávesy a saxofon. Death metal je většinou neobyčejně fyzicky náročný na muzikanty, především ve své nejkomplikovanější formě. Deathmetalové texty se většinou zaobírají nihilistickými tématy více než ostatní formy rockové hudby (s výjimkou black metalu), využívají "zvrácenosti", aby poukázaly na hlubší souvislosti. Žánr, původem odnož thrash metalu, vznikl, aby vzdával hold temným, principiálním idejím, které zůstávaly v metalu nevyužity. Zaměření se na smrt a extrémy dalo podnět na pojmenování žánru. Existují tři teorie o původu termínu "death metal". První se vztahuje na skladbu s názvem "Death Metal" od kapely Possessed z jejich prvního alba "Seven Churches" (1985). Ale toho roku se také objevila skladba "Death Metal" na albu "Power from Hell" od anglických thrasherů Onslaught. Také demo kapely Death se nazývalo "Death by Metal". Druhá teorie tvrdí, že žánr byl pojmenován podle průkopníků tohoto stylu, Death. Říká se, že jejich strohý název se ujal jako jméno pro nový metalový žánr. Třetí teorie se objevila roku 2003, když Quorthon, zesnulý zakladatel blackmetalové skupiny Bathory, v rozhovoru s britským novinářem vyhlásil, že on vymyslel pojem "death metal" už v roce 1984, i když jeho kapela nikdy k death metalu nepatřila. Death metal se vyvinul z thrash metalu. Thrash metal je žánr extrémů: rychlá tempa, hlučnost, nestálost, řev (screaming) a nepředvídatelné struktury skladeb. Thrash-metalové kapely experimentovaly s novými technikami a nápady, aby posunuly žánr dál od komerčního rocku. Nejextrémnější thrash-metalové kapely vytvořily proto death-metalový zvuk tím, že hrály ještě rychlejší, tvrdší a temnější thrash. Okolo roku 1983 se začaly formovat agresivní americké kapely jako floridští Death, kalifornští Possessed a chicagští Master. Ze jmenovaných kapel jako první vydali ukázku "raného death metalu" Possessed, a to album "Seven Churches" (1985), dál také Švýcaři Messiah (album "Hymn to Abramelin – 1986) a Kanaďané Slaughter (Strappado – 1986); v roce 1987 potom Death vydali "Scream Bloody Gore" a Necrophagia "Season of the Dead". Morbid Angel je další kapela, která silně ovlivnila death-metalovou scénu početnými demo nahrávkami. Tyto "rané death-metalové" kapely vytvořily žánr, který se podstatně liší od svého nejbližšího příbuzného, thrash metalu. Koncem 80. let se začal hrát death metal ve Skandinávii, obzvlášť ve Švédsku. Začátkem 90. let vydaly svoje první alba kapely jako Nihilist (později Entombed), God Macabre, Carnage (později Dismember), Unleashed a Grave. Jejich styl se zakládal na odlišném kytarovém zvuku, který se značně nechal inspirovat zvukem britských grinderů Unseen Terror. Když se na to podíváme z jiného uhlu pohledu, můžeme říct, že moderní koncepce death metalu – bod zřetelného osamostatnění od heavy metalu a thrash metalu – se začíná rýsovat v roce 1989. Také jako se Nová vlna britského heavy metalu nechala inspirovat energií punk rocku v 70. letech, tak i metal na konci 80. let udělat to samé. Chaotický a často matoucí vývoj, který se děl v těch dobách, je asi nejlépe vidět v případě britské kapely Napalm Death, která se většinou považuje za grindcore kapelu. Tato kapela současně patřila do hardcore scény, i když se Napalm Death začátkem roku 1990 grindcoru vzdali a ubrali se jiným směrem. Především na albu "Harmony Corruption" hráli Napalm Death něco, co by většina fanoušků v současnosti nazvala death metal nebo "moderní death metal" podle uvedené charakteristiky. Toto album obsahuje agresivní a značně technické kytarové riffy, složité rytmy, důmyslný growling Marka "Barneyho" Greenwaya a hlubokomyslné texty. Mezi další skupiny, které významně přispěly k tomuto ranému hnutí, patří britští Bolt Thrower a Carcass, američtí Cannibal Corpse, Švédi Entombed, Newyorčané Suffocation, a zejména Morbid Angel z americké Floridy. K tomu všemu skupina Death přidala album "Human" (1991), příklad moderního death metalu. Otec kapely Chuck Schuldiner nekompromisní rychlost a technickou virtuozitu posunul ještě dál. Mezi další příklady tohoto směrování patří alba: Carcass – "Necroticism: Descanting the Insalubrious" (1991), Suffocation – "Human Waste" (1991), Entombed – Clandestine (1992). V tomto bodě se už zrcadlí všechny uvedené charakteristiky: prudké tempo a početné zvraty, extrémně rychlé bubnovaní, morbidní texty a hrdelní zpěv. Na přelomu 80. a 90. let početné nahrávací společnosti začaly podepisovat smlouvy s death-metalovými kapelami ve velkém množství. Earache Records a Roadrunner Records se staly nejvýznamnějšími společnostmi žánru, s kapelami jako Carcass, Napalm Death, Morbid Angel, Entombed, Obituary, Sepultura, Pestilence, a Deicide. I když tyto společnosti nezačínaly jako death-metalová vydavatelství (Earache byl grindcore label a Roadrunner thrashový label), na začátku 90. let se staly vlajkovými loděmi žánru. Krom toho vznikly nové labely, např. Nuclear Blast, Century Media a Peaceville; mnohá z těchto vydavatelství získala v 90. letech úspěch i v jiných metalových odnožích. Popularita death metalu dosáhla vrcholu v letech 1992-93, když se některé kapely jako Morbid Angel těšily komerčnímu úspěchu; avšak žánr jako celek se kvůli své extrémní povaze nikdy nedostal do středního proudu. Postupně se v té době rozvinul do následných stylů: Melodický death metal, zkráceně také melodeath, je méně extrémní forma death metalu. Skladby se zakládají na melodice kytarové hry, převzaté od Iron Maiden a growlingu ve vysokých tónech. První album v tomto stylu (Heartwork – 1994) je někdy připisováno grindcore kapele Carcass. Mezi nejznámější představitele patří: Hypocrisy, Amon Amarth, In Flames, Arch Enemy, Dark Tranquillity a At the Gates patří mezi průkopníky stylu, tzv. Gothenburského metalu. Skandinávský death metal je předchůdce melodického death metalu. Skupiny jako Entombed, Dismember, Unleashed a výše uvedení At the Gates pomohly definovat zvuk, ze kterého se vyvinul melodický death metal. Tento pojem je běžně zaměnitelný s melodickým death metalem. Entombed (ex-Nihilist) je kapela, která začala kombinovat punkové a death/thrashové riffy; též vytvořila nový kytarový zvuk – využitím efektu kytarového pedálu, čímž se vytvořil surový, mechanický, elektrický bzukot, který se později pokusily mnohé kapely reprodukovat. Takovýto zvuk má kořeny u britské deathgrindové kapely Unseen Terror a jejich alba "Human Error". Floridský death metal je konzervativnější a útočnější než jeho skandinávská verze, důkladnější, vybroušený a tradiční; v mnohých ohledech je možno tento styl považovat, minimálně v prvních letech, za brutálnější a komplikovanější thrash metal. Je většinou přímočařejší a brutálnější než "technický death metal". K tomuto stylu se zařazují kapely jako Deicide, Resurrection, Malevolent Creation, Monstrosity, Obituary, Brutality, Morbid Angel a Death (i když poslední nahrávky Death spadají i do kategorie "progresivní death metal"). Související informace naleznete také v článku Technický death metal. Technical death metal, omezený, ale význačný žánr, se spojuje s kapelami, které obzvlášť vynikají virtuozitou hráčů. Hudebně ho charakterizují chaotické riffy, atypické rytmy, vypracovaná produkce a nadčasovost. Běžně se sem řadí kapely jako Amoral, Atheist, Cynic, Sadist, Gorguts, Immolation, Necrophagist, Nocturnus, Atheist, Decapitated, Cryptopsy, Spawn of Possession, Nile, Origin, Dying Fetus, Philosopher a Psycroptic, Obscura. Progresivní death metal je styl death metalu, který z progresivního metalu převzal nadčasovost a kolísavost nálad. Některé znaky těchto žánrů je možno najít dokonce u obou. Typické znaky death metalu (growling, rychlé bicí, brutalita) a progresivního metalu (nestandardní délka skladeb, netradiční nástroje, akustické části a pod.). Žánr zastupují kapely jako Amorphis, Opeth, Cynic, Novembre, Coprofago, Death, Pestilence (poslední album), Nocturnus a Atheist. Žánr je úzce spjatý s technickým death metalem a mnohé kapely patří do obou stylů. Brutální death metal vznikl kombinací grindcore a death metalu, ale neměl by se zaměňovat s deathgrindem (kombinace death metalu a grindcore v poměru 50:50), protože nemá nic nebo skoro nic společného s hardcore punkovými postoji a estetikou. U tohoto stylu je důležitá neotesanost, hrubost a brutalita, ale ve většině případů také technická zručnost. Brutální death metal se spojuje se skupinami jako Suffocation, Cannibal Corpse, Nile, Iniquity, Cryptopsy, Disgorge, Devourment, Krisiun, Disavowed a Deeds of Flesh. Growling je většinou ve velmi nízkých tónech a v textech je "plno krve". Krom toho, kytary hrají většinou živelné, hyper rychlé a hluboce podladěné melodie. Death/doom je pomalý a depresivní styl, který se nechal inspirovat klasickým doom metalem. Styl vytvořily kapely jako Sempiternal Deathreign, Dream Death, Delirium, Asphyx, My Dying Bride, Paradise Lost (raná tvorba), Anathema, Winter a Disembowelment. Zatímco tradiční doom metal se opírá o pomalé tempo, aby tak vytvořil depresivní atmosféru, death/doom je o něco rychlejší a klade důraz na melodie v mollové stupnici, aby tak vytvořil podobnou atmosféru, a navíc využívá kombinaci growlingu a zpěvu. Blackened death metal je odnož death metalu spojená s celistvými a melodickými prvky black metalu. Kapely tohoto stylu také převzaly některé náměty black metalu, jako je zlo, satanismus a okultismus. Příkladem jsou Necrophobic, Goatwhore, Behemoth, Belphegor, Zyklon a Dissection. Blackened death metal je spíš black metal než death metal, i když podle názvu by to mělo být opačně; obsahuje mnohé black-metalové prvky. Deathrash (též "Death/Thrash" nebo "death-thrash") je druh thrash metalu s prvky death metalu, mezi které patří rychlé bubnování, kytary, tematika smrti a občas také vokály v death-metalovém stylu. V prvním období byl tento styl přechodem od thrash metalu k death metalu, který začal v roce 1986. Mezi ukázková alba stylu patří: "Reign in Blood" od Slayer, "Beneath the Remains" od Sepultury, "Pleasure to Kill" od Kreator a "Darkness Descends" od Dark Angel. Mezi další kapely patří Pestilence, Epidemic a Cancer. Mnozí považují grindcore za extrémní variantu death metalu a hardcore. Mnozí příznivci grindcore a hudební historici ho spíš považují za samostatný žánr, i když se vyvíjel paralelně s death metalem (death metal z thrash metalu, grindcore z crust punku) a navzájem na sebe působily, tak má raný grindcore kořeny v hardcore, punk metalu a anarcho-punku. Mezi první grindcore skupiny patří Anal Cunt, Napalm Death, Carcass, Impetigo, Fear of God, Terrorizer, Extreme Noise Terror, Repulsion a čeští Ingrowing. Na druhé straně, existují metalové odnože, které vznikly kombinováním death metalu a jazzu, například Pestilence a jejich album Spheres, nebo výtvory floridských Atheist a Cynic. Gorguts je další kapelou, která používá prvky jazzu (album "Obscura"). Nile do své hudby zase začlenili egyptskou hudbu a tematiku Blízkého východu. V poslední době si získává stále větší popularitu metalcore, styl kombinující moderní hardcore punk s thrash metalem a death metalem. Dying Fetus je jedna z takovýchto kapel, jejíž členové byli aktivní v lokální hardcore-punkové scéně, i když Dying Fetus nemá s metalcore kapelami mnoho společného. Třeba také poznamenat, že mnoho skupin možno lehce zařadit do dvou nebo více popisovaných stylů, a že kategorizace kapely je často jen věcí názoru a interpretace. Melodic death metal Brutal death metal Heavy metal Obrázky, zvuky či videa k tématu death metal ve Wikimedia Commons (anglicky) Encyclopaedia Metallum (anglicky) Metallian, další metalová encyklopedie (anglicky) Metalová mapa Evropy | NUMERIC | NUMERIC |
007023 | ... přístroje ale disponují možností automatického ostření (autofokusu). To může být dvojího druhu: aktivní (kdy si fotoaparát sám vzdálenost změří například pomocí odrazu infračerveného paprsku od objektu, a podle zjištěného výsledku zaostří) nebo pasivní (kdy fotoaparát ostří "od oka", projíždí rozsah zaostření a měří kontrast zachycené scény; nejostřejší scéna má také největší kontrast). Protože aktivní autofokus má několik nevýhod – má problémy například s focením skrz sklo, vylučuje možnost výměny objektivů a použití "zvětšovacích" předsádek a podobného vybavení – používá se pouze v kompaktních fotoaparátech, zatímco zrcadlovky jsou vybavovány výhradně ostřením pasivním, kdy všechno měření probíhá přes objektiv (through the lens – TTL) a objektivy je tudíž možno měnit. Pasivní ostření nefunguje při nedostatku světla. V těch případech je pak nutno... | Kdy nefunguje pasivní ostření? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Fotoapar%C3%A1t | [
"při nedostatku světla"
] | 785 | 833 | Pasivní ostření nefunguje při nedostatku světla. | [
{
"start": 811,
"end": 832,
"text": "při nedostatku světla"
}
] | Fotoaparát je zařízení sloužící k pořizování a zaznamenání fotografií. Každý fotoaparát je v principu světlotěsně uzavřená komora s malým otvorem (nebo nějakou složitější optickou soustavou – objektivem), jímž dovnitř vstupuje světlo, a nějakým druhem světlocitlivé záznamové vrstvy na druhé straně, na níž dopadající světlo kreslí obraz. Otvor pro vstup světla je vybaven clonou, umožňující měnit jeho velikost a tím ovlivňovat množství vnikajícího světla a tím i výslednou světlost fotografované scény. Zároveň platí, že čím je otvor menší, tím je paprsek dopadající ze zachytávaného objektu užší, a jeho obraz je tudíž na výsledném snímku ostřejší – se vzrůstajícím zacloněním tedy roste hloubka ostrosti (oblast před i za zaostřeným místem, v níž se budou předměty stále jevit jako ostré). Vzhledem k tomu, že množství dopadajícího světla závisí i na ohniskové vzdálenosti objektivu (ta v praxi určuje "přiblížení", neboli prostorový úhel, který bude fotoaparát snímat), neuvádí se clona v absolutních jednotkách, ale používá se tzv. clonové číslo, které vyjadřuje poměr ohniskové vzdálenosti (značené f) a otevření clony. Minimální hodnota clonového čísla se označuje jako světelnost objektivu. Podrobnější informace naleznete v článku Závěrka (fotoaparát). Dalším důležitým prvkem fotoaparátu je závěrka, jejímž primárním úkolem je bránit dopadu světla na citlivou vrstvu ve chvíli, kdy se nefotografuje. Doba otevření závěrky při expozici také ovlivňuje snímek – čím déle je závěrka otevřena (tato doba se nazývá expoziční čas), tím více světla dopadne na citlivou vrstvu. Současně ale delší časy expozice způsobují pohybovou neostrost – rozmazání objektů, které se za dobu otevření závěrky pohnuly. Krátká expoziční doba naopak dokáže velmi rychlé děje "zmrazit", a zachytit z nich jen jeden krátký okamžik. Pro správné vykreslení fotografie je třeba fotoaparát také zaostřit, aby se sbíhající se paprsky z objektivu potkaly právě v místě, kde dopadají na citlivou vrstvu. (Pokud by se setkaly před ní nebo za ní, neprojeví se bod na objektu na . snímku jako bod, ale jako rozmazaný kroužek – snímek bude neostrý.) To se řeší ostřícím mechanismem na objektivu, který zjednodušeně vyjádřeno posune celou optickou soustavu dopředu nebo dozadu tak, aby se paprsky sbíhaly právě na citlivé vrstvě. ( .Výjimkou jsou aparáty s tzv. fix focusem – to jsou nejčastěji kompaktní aparáty nebo mobilní telefony, u nichž je clonový otvor tak malý, že dopadající paprsky jsou dostatečně úzké k vykreslení většiny předmětů v rozumné vzdálenosti.) Ostření může být ponecháno na obsluze, moderní přístroje ale disponují možností automatického ostření (autofokusu). To může být dvojího druhu: aktivní (kdy si fotoaparát sám vzdálenost změří například pomocí odrazu infračerveného paprsku od objektu, a podle zjištěného výsledku zaostří) nebo pasivní (kdy fotoaparát ostří "od oka", projíždí rozsah zaostření a měří kontrast zachycené scény; nejostřejší scéna má také největší kontrast). Protože aktivní autofokus má několik nevýhod – má problémy například s focením skrz sklo, vylučuje možnost výměny objektivů a použití "zvětšovacích" předsádek a podobného vybavení – používá se pouze v kompaktních fotoaparátech, zatímco zrcadlovky jsou vybavovány výhradně ostřením pasivním, kdy všechno měření probíhá přes objektiv (through the lens – TTL) a objektivy je tudíž možno měnit. Pasivní ostření nefunguje při nedostatku světla. V těch případech je pak nutno ostřit ručně; některé fotoaparáty též pro ten účel mají miniaturní přisvětlovací lampy. Funkci pomocného přisvětlení scény infračerveným paprskem pro zaostřování mají vestavěny také některé kvalitní externí blesky. Fotoaparáty je možné rozdělovat několika způsoby: Deskové – světlocitlivá chemická vrstva je nanesena na skleněné desce. Tento typ se využíval na počátku fotografování v letech 1850–1880. Filmové – roli světlocitlivé vrstvy hraje celuloidový pás pokrytý chemikáliemi reagujícími na světlo svoji přeměnou; v laboratoři je pak snímek vyvolán – přeměněné chemikálie se další reakcí změní na zabarvené a tím vzniká obraz Okamžité - fotoaparáty se samovyvolávacím filmem. Nejznámější z nich jsou ty, které původně vyráběla společnost Polaroid. Digitální – jako světlocitlivý prvek v nich slouží elektronický obrazový snímač CCD nebo CMOS. Zachycené informace jsou pak digitálně zpracovány do snímku. Camera obscura neboli dírková komora (angl. pinhole) – optické zařízení používané jako pomůcka malířů a předchůdce fotoaparátu. Je v principu schránka s otvorem v jedné stěně. Světlo z vnější scény po průchodu otvorem a dopadne na konkrétní místo na protější stěně. Výhodou této techniky bylo zachování perspektivy a tím větší realističnost výsledného obrazu. Promítaný obraz byl vždy menší než ve skutečnosti a převrácený. Desková kamera – přístroj snímající na velkou světlocitlivou skleněnou fotografickou desku. První fotoaparáty tohoto typu se objevily v letech 1850–1880, kdy začínal být používán mokrý kolodiový proces. Fotografická kamera (skřínová kamera, angl. box camera) – fotoaparát ve své nejjednodušší podobě, s výjimkou ještě jednodušší camery obscury. Klasická skříňová kamera má tvar podobný krabici, po které nese svůj název. Kamera má jednoduchou optickou soustavu, často jen ve formě jednoduchého menisku (čočka, jejíž obě strany jsou vybroušeny jako část kulové plochy), který plní funkci objektivu. Tomu obvykle chybí možnost libovolného zaostření (má pevně zaostřený objektiv – fixed focus) stejně jako možnost ovládání zaclonění objektivu a expozičního času (rychlosti závěrky). Sklopný fotoaparát – přístroj, jehož objektiv může být složen společně s tělem fotoaparátu na kompaktní a robustní krabičku. Objektiv je připevněn mechanismem založeným na systému pantografu a je obvykle součástí víka. Ve složeném stavu má fotoaparát velikost blízkou velikosti fotografické desky. Okamžitý fotoaparát – typ fotoaparátu se samovyvolávacím filmem. Nejznámější z nich jsou ty, které původně vyráběla společnost Polaroid. Například populární polaroid SX-70 používá film čtvercového formátu a obsahuje všechny složky expozice (negativ, vývojka, ustalovač). Aparát navržený speciálně pro tento účel poskytuje fotografie během několika sekund nebo minut od pořízení obrázku. V instantním filmu jsou emulze a zpracovávající chemické látky spojeny v obsažené obálce nebo na samotném fotografickém papíru. Expozice, vyvolání i kopie na speciální papír se odehrávají uvnitř těla fotoaparátu. Dálkoměrný fotoaparát je označení pro fotoaparát s vestavěným dálkoměrem. Ostření neboli nastavení vzdálenosti od snímaného předmětu se na fotoaparátu řeší na principu dvojobrazového (koincidenčního) dálkoměru, kdy do zorného pole jsou promítány dva obrazy – zaostřeno je v okamžiku, kdy oba obrazy splynou (koincidují). Systémový fotoaparát (anglicky system camera) – typ profesionálního fotoaparátu s výměnnými základními komponentami, které jsou připojeny k určitému jádru systému. Většina systémových fotoaparátů jsou zrcadlovky malého nebo středního formátu. Fotogrammetrická kamera – fotoaparát s nízkou hodnotou aberace, nebo s malými chybami, které mohou být stanoveny přesně podle kalibrace. Používá se hlavně ve fotogrammetrii a dálkovém průzkumu Země. Hledáčkový fotoaparát – přístroj se zvláštním průzorem vedle objektivu, tzv. hledáčkem, pomocí něhož fotograf komponuje scénu. Hledáček však neukazuje scénu skrz objektiv, ale místo toho velmi přibližně ukáže, co by objektiv mohl zachytit. Jednooká zrcadlovka (SLR) – fotoaparát, který je vybaven hledáčkem se sklopným zrcadlem: při kompozici scény se fotograf dívá přes optiku hledáčku přímo skrz objektiv, při expozici se zrcadlo sklopí a exponuje se na citlivou vrstvu; do této kategorie . lze řadit i tzv. nepravé zrcadlovky (SLR-like), které sice zrcadlo nemají, ale při kompozici scény fotograf vidí živý obraz ze senzoru na displeji Dvouoká zrcadlovka (TLR) – přístroj se dvěma objektivy; obraz z horního je odrážen pevným zrcadlem na matnici, dolní slouží výhradně pro expozici Dvojitá sportovní panoramatická kamera – oficiální název pro historický panoramatický fotoaparát, který vyvinul německý fotograf a vynálezce Julius Neubronner. Na technologii pracoval od roku 1909 a jeho využití bylo především v holubí fotografii ze vzduchu. Je označován jako lehká miniaturní kamera, která se pomocí koženého postroje a hliníkového kyrysu připevnila na prsa holuba. Kamera obsahovala časovací mechanismus, který zajišťoval prodlevu mezi jednotlivými expozicemi a otáčivý objektiv. Pořizovala obrázky ve formátu 3 × 8 cm. Fotoaparát byl schopen zaznamenat až 35 automatických expozic. Související informace naleznete také v článku Paralaxa. Nevýhodou hledáčkových fotoaparátů a dvouokých zrcadlovek je tzv. paralaxa – prostorový rozdíl mezi pohledem fotografa před pořízením záběru a výsledným snímkem. Při delší snímací vzdálenosti je efekt paralaxy zanedbatelný; na krátké vzdálenosti (méně než zhruba 1 metr) se již paralaxa začne projevovat a pro fotografa je obtížnější s jistotou zakomponovat scénu nebo předmět. Není-li paralaxa vyrovnána, scéna na snímku je posunuta oproti záměru. BenQ Canon Casio Contax Exakta FED Fujifilm Gorizon Hasselblad Hewlett Packard Kodak Konica Leica Linhof LOMO Lumix – Panasonic Kiev Minolta Mamiya Minox Mikroma Nikon Olympus Pentax Polaroid Praktica Ricoh Rollei Sigma Sony Vivitar Voigtländer Zeiss Zenit Zenza Bronica Zorki Příslušenství k fotoaparátům: Stativ Objektiv Fotografický filtr Fotografický popruh Dálková spoušť | DATETIME | DATETIME |
005008 | Baskičtina (baskicky: Euskara) je izolovaný jazyk, který nepatří do žádné jazykové rodiny. Proto je velice odlišný od ostatních jazyků, zvláště pak jazyků z okolních území (španělština, francouzština, katalánština). Z typologického hlediska je to jazyk aglutinační. Hlavní oblastí rozšíření je Baskicko, a to nejen kraj Španělska, ale také širší okolí zasahující přes Pyreneje také do Francie. Tato oblast má značnou kulturní i politickou autonomii. Národ žijící na severu Pyrenejského poloostrova mluvící tímto jazykem se nazývá Baskové. Standardizovaná forma baskičtiny, která byla přijata koncem 20. století, se nazývá Batua. Mimo této standardní verze existuje ještě 6 hlavních nářečí baskičtiny – biskajské, gipuzkoanské a hornonavarrské (ve Španělsku) a dolnonavarrské, lapurdianské a zuberoanské (ve Francii). Přesné hranice rozšíření dialektů nekorespondují s hranicemi politickými.... | Jaký jazyk je z typologického hlediska baskičtina? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Baski%C4%8Dtina | [
"aglutinační"
] | 216 | 265 | Z typologického hlediska je to jazyk aglutinační. | [
{
"start": 253,
"end": 264,
"text": "aglutinační"
}
] | Baskičtina (baskicky: Euskara) je izolovaný jazyk, který nepatří do žádné jazykové rodiny. Proto je velice odlišný od ostatních jazyků, zvláště pak jazyků z okolních území (španělština, francouzština, katalánština). Z typologického hlediska je to jazyk aglutinační. Hlavní oblastí rozšíření je Baskicko, a to nejen kraj Španělska, ale také širší okolí zasahující přes Pyreneje také do Francie. Tato oblast má značnou kulturní i politickou autonomii. Národ žijící na severu Pyrenejského poloostrova mluvící tímto jazykem se nazývá Baskové. Standardizovaná forma baskičtiny, která byla přijata koncem 20. století, se nazývá Batua. Mimo této standardní verze existuje ještě 6 hlavních nářečí baskičtiny – biskajské, gipuzkoanské a hornonavarrské (ve Španělsku) a dolnonavarrské, lapurdianské a zuberoanské (ve Francii). Přesné hranice rozšíření dialektů nekorespondují s hranicemi politickými. V baskičtině se jazyk oficiálně nazývá Euskara. V současnosti existují tři možné teorie o etymologickém původu tohoto názvu, které jsou uznávány seriózními vědci a jsou probírány na fórech o baskičtině. Ve francouzštině je baskičtina běžně nazývána basque nebo dnes moderněji euskara. Ve španělštině je dokonce ještě více možností – el vasco, la lengua vasca nebo el euskera. Oba termíny – vasco a basque jsou svým původem z latinského výrazu vascones, který sám poukazuje až na řecký původ výrazu (ο (ouaskō), který poprvé použil Strabón. Termín Vascuence byl odvozen z latinského výrazu vasconĭ; během dlouhých staletí útlaku Basků získal poněkud hanlivý výraz. Je užíván v dokumentech přinejmenším od 14. století. Ve Španělsku je v současné době baskičtina uznávána jako jazyk menšiny a má status prvního úředního jazyka autonomní oblasti Baskicko a částí kraje Navarra. V minulosti však - hlavně v době vlády generála Franca - byla tvrdě potírána. Ve Francii pak není jako úřední jazyk uznávána dodnes. Přestože je baskičtina zcela obklopena indoevropskými jazyky, je klasifikována jako Izolovaný jazyk. Je pravděpodobně pozůstatkem předindoevropského osídlení Evropy. První ucelené záznamy jsou z per antických autorů z Řecka a Římského impéria. Důkazem o existenci baskičtiny již v té době jsou, římským autorům dobře známá, osobní jména Nescato a Gison (neskato a gizon znamená "mladá dívka" a "muž" i v moderní baskičtině). Jazyk je považován za pozůstatek původních jazyků na Iberském poloostrově, které zde byly používány před římským záborem této oblasti. Baskičtina měla, na rozdíl od svých pravděpodobně příbuzných jazyků jako byly iberština a tartesština, to štěstí, že i přes silnou romanizaci země si díky římskému zanedbávání a přehlížení tohoto koutu Iberského poloostrova udržela svůj specifický ráz. Přesto se však ani ona nevyhnula značnému přejímání slov z latiny. V červnu 2006 oznámil vedoucí archeologického výzkumu v Iruñ Elišek Gil, že se jeho týmu podařilo objevit sadu destiček s 270 baskickými nápisy a malbami z 3. století. Některá ze slov byla stejná či velmi podobná slovům moderní baskičtiny. Destičky byly označeny za první psané baskické texty. Brzy po svém objevu se však dostal celý tým pod palbu odborné kritiky a všechny objevy byly v roce 2008 označeny jako padělky. Předpokládaná spojitost baskičtiny s jejími indoevropskými sousedy vedla mnoho lidí k podrobnému zkoumání baskického jazyka a hledání příbuzných jazyků. Mimo mnoho fantastických a zcela nevědeckých názorů vzniklo několik uznávaných teorií, které však baskičtinu spojují s jazyky, jež jsou jí velmi vzdálené. Všechny teorie o původu baskičtiny jsou dodnes pokládány za neověřené a nepodložené. Iberština: starověký jazyk, který byl na Pyrenejském poloostrově užíván před příchodem Římanů. Byla velmi podobná dnes vymřelé akvitánštině a také moderní baskičtině. Ani sama iberština však není nijak lingvisticky zařazena a je také možné, že baskičtina mohla být tímto jazykem pouze ovlivněna a není mu zcela příbuzná. Eduardo Orduñ Sunar poukazoval na příbuznost iberských a baskických číslovek a také podstatných jmen. Touto příbuzností se zabývali také Wilhelm von Humboldt, či Hugo Schuchardt. Ligurská teorie byla vytvořena v 19. století a jejími autory a zastánci byli Henri d'Arbois de Joubainville, J. Pokorny, P. Kretschmer a několik jiných lingvistů. Gruzínština: tato teorie poukazuje na možnou příbuznost baskičtiny s jihokavkazskými jazyky a dnes není pokládána za příliš věrohodnou. Teorie byla založena na předpokladu existence Iberského království, které se mělo rozkládat dále ve východní části Středozemního moře podle J.P. Malorryho, který se o této teorii zmiňuje ve své knize z roku 1989 "Hledání Indoevropanů". Byla podložena tím, že baskické označení místa je podobně jako v gruzínštině – adze. Rozlišuje se 6 hlavních dialektů baskičtiny: ve Španělsku biskajský gipuzkoanský hornonavarrský ve Francii dolnonavarrský lapurdianský zuberoanský Rozšíření těchto dialektů nekopíruje hranice krajů. V minulosti se baskickou dialektologií zabýval také např. Louis Lucien Bonaparte. Slova přijímá hlavně z latiny, španělštiny, francouzštiny a gaskonštiny, ale fonetická revoluce změnila tato slova někdy až k nepoznání. Bai – Ano Ez – Ne Kaixo! – Ahoj! Agur! / Aio! – Na shledanou ! Ikusi arte! – Na viděnou! Eskerrik asko! – Děkuji! Egun on – Dobré ráno (literárně: Dobrý den) Egun on, bai – Odpověď na Egun on Arratsalde on – Dobrý večer Gabon – Dobrou noc Mesedez – Prosím Barkatu – Promiňte (Pokud se na něco ptám) Barkatu – Omlouvám se Aizu! – Poslouchej! (Ne příliš zdvořilé, spíše užíváno mezi známými) Kafe hutsa nahi nuke – Mohu dostat kafe? Kafe ebakia nahi nuke – Mohu dostat macchiato? Kafesnea nahi nuke – Mohu dostat café latte? Garagardoa nahi nuke – Mohu dostat pivo? Komunak – Toalety Non dago komuna? – Kde jsou toalety? Non dago tren-geltokia? – Kde je vlakové nádraží? Non dago autobus-geltokia? – Kde je autobusové nádraží? Ba al da hotelik hemen inguruan? – Je zde v okolí hotel? Zorionak – Šťastné prázdniny (často užíváno na Silvestra) Zer moduz? – Jak se máš? Baskický číselný systém je založen na číslu 20 – používá dvacítkovou soustavu, která je v evropských jazycích poměrně neobvyklá. Najdeme ji např. v čečenštině, což by mohlo podporovat teorii o příbuzenství mezi kavkazskými jazyky a baskičtinou. Dvacítkovou soustavu ovšem využívá částečně i francouzština (quatre-vingt dix = 4 krát 20 a 10 = 90), rovněž i gaelština, kde ale dochází k jejímu nahrazování desítkovou. Na americkém kontinentu používali dvacítkovou soustavu Mayové (viz Mayská dvacítková soustava). 0 – huts 1 – bat 2 – bi 3 – hiru 4 – lau 5 – bost 6 – sei 7 – zazpi 8 – zortzi 9 – bederatzi 10 – hamar . 11 – hamaika 12 – hamabi 13 – hamahiru 14 – hamalau 15 – hamabost 16 – hamasei 17 – hamazazpi 18 – hemezortzi 19 – hemeretzi 20 – hogei 21 – hogeita bat 22 – hogeita bi 23 – hogeita hiru 30 – hogeita hamar (hogei-ta-hamar = . dvacet-a-deset = 20+10) 31 – hogeita hamaika (hogei-ta-hamaika = dvacet-a-jedenáct = 20+11) 40 – berrogei (ber-hogei = dvakrát dvacet = 2×20) 50 – berrogeita hamar (ber-hogei-ta-hamar . = dvakrát-dvacet-a-deset = 2×20+10) 60 – hirurogei (hirur-hogei = třikrát-dvacet = 3×20) 70 – hirurogeita hamar (hirur-hogei-ta-hamar = třikrát-dvacet-a-deset = 3×20+10 . ) 80 – laurogei (laur-hogei = čtyřikrát-dvacet = 4×20) 90 – laurogeita hamar (laur-hogei-ta-hamar = čtyřikrát-dvacet-a-deset = 4×20+10) 100 – ehun 200 – berrehun 300 – hirurehun 1000 – mila 2000 – bi mila 1 000 000 – milioi bat půl – erdi méně – gutxiago více – gehiago Existuje několik různých jazykových mixů (pidžinů) baskičtiny. Nejznámější je mix baskičtiny s islandštinou a dalšími jazyky, který vznikl, když baskičtí námořníci v 16. století měli výrazné kontakty s Islandem z důvodu rybolovu. Tento jazyk se nazývá baskicko-islandský pidžin. Další pidžin vznikl díky kontaktu baskických velrybářů s původním indiánským obyvatelstvem v oblasti dnešního pobřeží Kanady. Obrázky, zvuky či videa k tématu baskičtina ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo baskičtina ve Wikislovníku | ADJ_PHRASE | OTHER |
000100 | ... národní pracovní a finanční zprávy a technologické a inženýrské úspěchy v televizi. Tři podobné, ale oddělené organizace organizují cen Emmy: akademie televizního umění a věd (ATAS), národní akademie televizního umění a věd (NATAS) a mezinárodní akademie televizního umění a věd (IATAS). Každá z organizací je zodpovědná za vytváření specifické složky na předávání cen. První cena Emmy byla udělena 25. ledna 1949 při premiérovém slavnostním ceremoniálu v Hollywood Athletic Club Shirley Dinsdaleové v kategorii nejlepší televizní osobnost. Primetime Emmys - oceňují herce, režiséry, scenáristy a pořady v hlavním čase amerického vysílání. Ceremonie se většinou koná v měsíci září. Daytime Emmys - oceňují pořady, herce, moderátory, scenáristy, režiséry a španělské programy, vysílané od 2:00 do 18:00 hodin. Sports Emmys - oceňují sportovní... | Kdy byla udělena první ceny Emmy? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Cena_Emmy | [
"25. ledna 1949"
] | 374 | 544 | První cena Emmy byla udělena 25. ledna 1949 při premiérovém slavnostním ceremoniálu v Hollywood Athletic Club Shirley Dinsdaleové v kategorii nejlepší televizní osobnost. | [
{
"start": 403,
"end": 417,
"text": "25. ledna 1949"
}
] | Cena Emmy (anglicky Emmy Award) představuje každoročně udělované americké televizní ocenění, televizní obdoba filmových Oscarů. Jsou vedeny ve více odvětvích amerického televizního průmyslu a jsou předávány na rozdílných každoročních ceremoniích během celého roku. Nejznámějšími předáváními jsou Primetime Emmys a Daytime Emmys, které hodnotí výjimečnou práci v americkém zábavném programu v průběhu dne a večera. Mezi další známé ceremonie cen Emmy patří ty, které hodnotí sportovní vysílání, národní televizní zprávy a dokumentární pořady, národní pracovní a finanční zprávy a technologické a inženýrské úspěchy v televizi. Tři podobné, ale oddělené organizace organizují cen Emmy: akademie televizního umění a věd (ATAS), národní akademie televizního umění a věd (NATAS) a mezinárodní akademie televizního umění a věd (IATAS). Každá z organizací je zodpovědná za vytváření specifické složky na předávání cen. První cena Emmy byla udělena 25. ledna 1949 při premiérovém slavnostním ceremoniálu v Hollywood Athletic Club Shirley Dinsdaleové v kategorii nejlepší televizní osobnost. Primetime Emmys - oceňují herce, režiséry, scenáristy a pořady v hlavním čase amerického vysílání. Ceremonie se většinou koná v měsíci září. Daytime Emmys - oceňují pořady, herce, moderátory, scenáristy, režiséry a španělské programy, vysílané od 2:00 do 18:00 hodin. Sports Emmys - oceňují sportovní pořady, dokumenty, studiové show, sportovní akce, střih, kameru, studiové týmy, osobnosti sportovního dění (reportéry, moderátory...) News & Documentary Emmys - oceňují noviny . , novináře, historické programy, informativní programy, ekonomické reportáže, umění, vědu, dokumenty Technology & Engineering Emmys - oceňují vývoj v technologie, individuálně nebo za společnost International Emmys - oceňují programy vysílané mimo Spojené státy: programy, herce, seriály, dokumenty, telenovely, TV filmy, minisérie... Regional Emmys - tzv. Regionální cena Emmy oceňuje místní vysílané show a místní noviny. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emmy Award na anglické Wikipedii. Obrázky, zvuky či videa k tématu Cena Emmy ve Wikimedia Commons (anglicky) Academy of Television Arts and Sciences (anglicky) Emmy Awards na Internet Movie Database | DATETIME | DATETIME |
005962 | Latinka (popř. latinské písmo) je nejpoužívanější písmo na světě. Jedná se o písmo hláskové, obsahující znaky jak pro souhlásky, tak pro samohlásky. Latinka byla původně vyvinuta pro latinu odvozením z řecké abecedy zprostředkované Etrusky asi v 7. století př. n. l. Ve starověku se vyvinuly dvě formy latinského písma: kapitála a starší římská kurzíva, která se ve 3. století vyvinula v mladší římskou kurzívu, zatímco na kapitálu navázala unciála a polounciála. V důsledku stěhování národů a christianizace se začala vyvíjet národní písma. Ve snaze sjednotit způsob zápisu latinky vznikla v 8. století karolinská minuskule; i ta ovšem podléhala změnám až se nakonec ve 12. století proměnila v gotické písmo. V 15. století se z důvodu rostoucí potřeby hojnějšího a rychlejšího psaní hledaly nové tvary písma: humanisté... | Jaké písmo je latinka? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Latinka | [
"hláskové"
] | 66 | 148 | Jedná se o písmo hláskové, obsahující znaky jak pro souhlásky, tak pro samohlásky. | [
{
"start": 83,
"end": 91,
"text": "hláskové"
}
] | Latinka (popř. latinské písmo) je nejpoužívanější písmo na světě. Jedná se o písmo hláskové, obsahující znaky jak pro souhlásky, tak pro samohlásky. Latinka byla původně vyvinuta pro latinu odvozením z řecké abecedy zprostředkované Etrusky asi v 7. století př. n. l. Ve starověku se vyvinuly dvě formy latinského písma: kapitála a starší římská kurzíva, která se ve 3. století vyvinula v mladší římskou kurzívu, zatímco na kapitálu navázala unciála a polounciála. V důsledku stěhování národů a christianizace se začala vyvíjet národní písma. Ve snaze sjednotit způsob zápisu latinky vznikla v 8. století karolinská minuskule; i ta ovšem podléhala změnám až se nakonec ve 12. století proměnila v gotické písmo. V 15. století se z důvodu rostoucí potřeby hojnějšího a rychlejšího psaní hledaly nové tvary písma: humanisté proto na základě tvarů kapitály a karolinské minuskuly vytvořili humanistické písmo, zatímco gotické písmo se přeměnilo v novogotické písmo, v němž nabyla navrch jeho kurzívní podoba. Humanistické písmo v následujících staletí postupně novogotické vytlačovalo, až se novogotické písmo nakonec roku 1941 přestalo používat úplně. Latinské písmo vzniklo asi v 7. století př. n. l. odvozením od řeckého písma, které Římané přejali od Etrusků. Postupně tak vznikla archaická latinka (7.-4. století př. n. l.), v níž mělo jedno písmeno více tvarů. Od 4. století př. n. l. probíhala stabilizace jednotlivých liter a na epigrafické památky po roce 200 př. n. l. jsou psány již stabilizovaným písmem monumentálním (capitalis monumentalis), jehož nejvýznamnějšími zástupci jsou scriptura quadrata a scriptura actuaria. V knižních písmech se objevovala zejména kvadrátní kapitála (capitalis quadrata) a rustická kapitála (capitalis rustica). Pro běžnější potřeby byla od 1. století př. n. l. užívána starší římská kurzíva (majuskulní). Ve 3. století na starší římskou kurzívu navázala minuskulní mladší římská kurzíva a z kvadrátní kapitály se až do 8. století vyvíjela okrouhlejší unciála. Unciála postupem času přešla v polounciálu, v níž se mísily majuskulní a minuskulní tvary. Od 6. století se v důsledku stěhování národů a christianizace začala formovat také národní písma, která lze rozdělit zhruba do dvou hlavních skupin: 1) kontinentální (v kontinentální Evropě, navazovala na mladší římskou kurzívu) a 2) insulární (na Britských ostrovech, navazovala na unciálu a polounciálu). Velká rozrůzněnost národních písem ovšem znesnadňovala jejich četbu, a tak bylo učiněno několik pokusů o sjednocení těchto písem, z nichž nejúspěšnější proběhl ve Franské říši, kde během karolinské renesance (8. století) karolinská minuskula (carolina), která vyhovovala všem důležitým požadavkům: byla čitelná, jednoduchá i estetická. Brzy proto zatlačila národní písma. Její variantou byla diplomatická minuskula, která písmena izolovala a omezila používání nepřeberného množství zkratek (s postupem času však zkratek znovu začalo přibývat). V důsledku změny estetického cítění, způsobu seříznutí pera i kvůli rostoucí potřeby psaní se ve 12. století písmo zvertikálnilo a obloučky caroliny se začaly lámat, části písmen se také začaly stínovat, takže písmena byla tvořena silnými a vlasovými tahy. Tímto způsobem vznikla gotická minuskula, jež se s postupem času rozdělila do tří podskupin: gotica texturalis (dekorativní), gotica cursiva (zběžné písmo) a bastarda (křížením dvou předchozích, polokurzíva). Podrobnější informace naleznete v článku Novověké latinské písmo. V polovině 15. století se středověké latinské písmo rozštěpilo na dvě větve: zatímco novogotické písmo navazovalo na středověké gotické písmo, humanistické písmo přejalo své tvary z antické kapitály a raně středověké karolinské minuskule. Vývoj písma v obou větvích reagoval především na rostoucí potřebu psát častěji a rychleji, takže kreslené písmo bylo v psaných textech rychle zatlačeno do pozadí polokurzívou (v případě humanistického písma) nebo kurzívou (v případě novogotického písma). Kreslené písmo nicméně našlo hojné uplatnění v knihtisku: humanistické písmo v podobě antikvy a italiky, novogotické písmo v podobě bastardy, textury, švabachu a fraktury. Oba typy písma spolu soupeřily, přičemž humanistické písmo postupně vytlačovalo novogotické, které se nakonec v polovině 20. století úplně přestalo používat. Humanistické písmo se již v 1. polovině 16. století stalo výhradním typem písma pro zápis textů v latině a rozšířilo se v celé Itálii. Do ostatních národních jazyků ovšem začalo pronikat později: pro zápis francouzštiny se běžně užívalo až od konce 16. století, pro angličtinu od 1. poloviny 18. století, pro češtinu od 1. poloviny 19. století. Novogotické písmo se užívalo nejdéle pro zápis němčiny, a to až do roku 1941, kdy nacistická administrativa používání tohoto písma zakázala. Od té doby se pro jazyky zapisovaných latinkou používá pouze humanistické písmo. Původní latinská abeceda obsahovala pouze tato písmena: Písmo bylo původně ryze majuskulní. Minuskule, tj. "malá písmena", se začala vyvíjet z majuskulí ("velkých písmen") až cca. v 3. století n. l. pro snazší zápis pomocí četných ligatur. Přesné rozlišení na majuskule a minuskule a použití obojího podle přesných pravidel v témže textu pochází až z doby humanismu, který se snažil zachovat jak minuskule, tak majuskule. Rozdělení na majuskule a minuskule je typické jen pro latinku a řeckou abecedu (a abecedy od nich odvozené, např. cyrilici). Postupně se vyvíjela, některá písmena se měnila, některá přibyla. Formou písmen, jejich ligaturami a použitím se zabývá latinská paleografie. Pro úsporu psacím materiálem vyvinula latina komplexní systém zkratek, který text značně zkracoval. Zkratky nahrazovaly celá slova (hlavně jména jako Iesus, Christus, Deus, atd.), předložky, spojky, pravidelné pádové koncovky apod. (např. b9 namísto koncovky "bus", tr namísto koncovky "tur", vypouštění "m" a "n" a jejich nahrazování nadepsanou čárkou). Dodnes se z těchto zkratek několik zachovalo i v národních jazycích, např. & (et čili slučovací spojka "a"), v italštině se někdy v kurzívním psaní (i když velmi zřídka) používá vodorovná čárka nad písmenem jako náhrada za vypuštěné "m" nebo "n" apod. Původ z latinského ad má pravděpodobně i zavináč @[zdroj?]. Ve středověku se latinka začala používat i pro jiné jazyky než latinu, tyto jazyky obsahovaly hlásky, které se v latině nevyskytují, a to dalo vzniknout dalším písmenům. Mnohé jazyky, místo aby pro své hlásky vytvářely zcela nová písmena (např. ß æ), modifikovaly stávající písmena pomocí diakritiky (např. á ě ü ő ň). V průběhu 20. století upadá znalost latiny, která je dávno mrtvým jazykem, a upevňuje se celosvětový význam angličtiny[zdroj?]; tento trend se ještě posiluje s rozvojem výpočetní techniky koncem století. I v důsledku toho se za "standardní latinku" běžně[kým?] považuje anglická abeceda, která má následující znaky: Vedle písmen se součástí písma (ne však abecedy) stala i tzv. interpunkční znaménka, která latinka sdílí s mnohými dalšími písmy. Patří sem zejména: . , ; : - ! " ' ( ) ... pro oddělování vět a jejich částí + / < = > [ ] { } ~ % & ... nejen pro matematické výrazy # $ * @ \ ^ _ ' | ... zvláštní znaky, které nabyly na významu kvůli počítačům Všechny jazyky, které dnes píší latinkou, používají také tzv. arabské číslice pro zápis čísel. Římané původně používali římské číslice, tvořené kombinacemi některých písmen latinky a dodnes používané v jazycích píšících latinkou ke zvláštním účelům. Arabské číslice jsou následující: 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Římská čísla jsou tvořena pomocí těchto písmen latinky: I V X L C D M Podle mluvčích Latinku používá přes 2,5 miliardy lidí. Podle jazykových větví Latinku používá většina germánských a románských jazyků, také všechny keltské a baltské jazyky a více než polovina slovanských jazyků. V 19. a 20. století se latinka stala prostředkem i pro zápis řady mimoevropských jazyků. Často jde o výsledek práce křesťanských misionářů, kteří překládali do domorodých jazyků Bibli nebo její části. Exonymum Indoevropské jazyky Jazykové skupiny Pravopis SAMPA Seznam jazyků (čeština) Výslovnost Abeceda Diakritické znaménko Písmena latinky Obrázky, zvuky či videa k tématu latinka ve Wikimedia Commons | ADJ_PHRASE | OTHER |
013230 | ... je americký zpěvák, rapper, skladatel, producent a příležitostný herec. Je členem a spoluzakladatelem skupiny The Black Eyed Peas. Má sestru Celene a bratra Carla. Kromě psaní písní se věnuje breakdance. == Kariéra == Jeho matka ho už od dětství podporovala v kariéře, aby neskončil v jednom z kalifornských ghet, jako většina jeho spolužáků a kamarádů. V době, kdy začal studovat na střední škole, již začal více pracovat na své hudební kariéře. Seznámil se zde také se svým budoucím kolegou z The Black Eyed Peas apl.de.apem. Brzy na to začal Will skládat první písničky a s apl.de.apem vystupovat v Los Angelských klubech.... | Spoluzakladatelem které americké kapely je will.i.am? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Will.i.am | [
"The Black Eyed Peas"
] | 76 | 134 | Je členem a spoluzakladatelem skupiny The Black Eyed Peas. | [
{
"start": 114,
"end": 133,
"text": "The Black Eyed Peas"
}
] | will.i.am (někdy také Will.I.Am, vlastním jménem William Adams; * 15. března 1975 Los Angeles) je americký zpěvák, rapper, skladatel, producent a příležitostný herec. Je členem a spoluzakladatelem skupiny The Black Eyed Peas. Má sestru Celene a bratra Carla. Kromě psaní písní se věnuje breakdance. == Kariéra == Jeho matka ho už od dětství podporovala v kariéře, aby neskončil v jednom z kalifornských ghet, jako většina jeho spolužáků a kamarádů. V době, kdy začal studovat na střední škole, již začal více pracovat na své hudební kariéře. Seznámil se zde také se svým budoucím kolegou z The Black Eyed Peas apl.de.apem. Brzy na to začal Will skládat první písničky a s apl.de.apem vystupovat v Los Angelských klubech. Založili zde svou první hudební skupinu Atban Klann. Poté to šlo s jeho hudební kariérou prudce nahoru. Připojil se k nim rapper Taboo a založili skupinu Black Eyed Peas. V roce 1998 vydali první album Behind the Front a tři roky na to album Bridging the Gap. Poté, v roce 2003 se k nim přidala zpěvačka Fergie, změnili svůj název z Black Eyed Peas na The Black Eyed Peas a vydali album Elephunk. Následovala alba jako Monkey Business (2005), The E.N.D. (The Energy Never Dies) (2009) a zatím nejnovější album The Beginning (2010). Složil a nazpíval mnoho soundtracků k filmům, jako jsou například: Scary Movie, Garfield, Taxi, Shrek Třetí, Znovu 17, G-FORCE, Madagaskar 2: Útěk do Afriky nebo Velký Gatsby. Pro film Madagaskar 2: Útěk do Afriky nazpíval známou píseň I Like to Move It. Navíc si zde, co by dabér, střihnul roli hrocha Moto Moto. Daboval ptáka Pedro ve filmu Rio. S The Black Eyed Peas se také objevil ve filmu Buď v klidu s Johnem Travoltou nebo v seriálu Las Vegas: Kasíno. Jeho zatím největší herecká role přišla až v roce 2009, kdy byl obsazen do role Johna Wraitha ve filmu X-Men Origins: Wolverine. S písní Yes We Can, na podporu kampaně prezidenta Baracka Obamy získal v roce 2008 cenu Daytime Emmy. Od roku 2012 zasedá pravidelně v porotě britské pěvecké soutěže The Voice. Nosil zatím jen dva účesy: dlouhé vlasy s dredy a neobvyklou pěšinku. == Zajímavosti == Jeho oblíbeným nápojem je Pepsi Max, natočit na ni reklamu však odmítl. == Diskografie == Lost Change (2001) Must B 21 (2003) Songs About Girls (2007) #willpower (2013) == Singly == === Jako vedoucí umělec === "I Got It From My Mama" (2007) "Heartbreaker" (ft. Cheryl Cole) (2008) "One More Chance" (2008) "It's a New Day" (2008) "Check It Out" - společně s Nicki Minaj (2010) "T.H.E." (The Hardest Ever)" - společně s Jennifer Lopez a Mick Jagger (2011) "This Is Love" (ft. Eva Simons) (2012) "Scream & Shout" (ft. Britney Spears) (2012) "#thatpower" (ft. Justin Bieber) (2013) "Bang Bang" (2013) "Feelin' Myself" - společně s Miley Cyrus, French Montanou a Wiz Khalifou (2013) "It's My Birthday" - společne s Cody Wise (2014) === Jako hostující umělec === Pussycat Dolls - "Beep" (ft. will.i.am) (2005) Busta Rhymes - "I Love My Bitch" (ft. will.i.am a Kelis) (2006) Fergie - "Fergalicious" (ft. will.i.am) (2006) Nas - Hip Hop Is Dead (ft. will.i.am) (2006) Flo Rida - In the Ayer (ft. will.i.am) (2008) Usher - OMG (ft. will.i.am) (2010) Natalia Kills - "Free" (ft. will.i.am) (2011) David Guetta - "Nothing Really Matters" (ft. will.i.am) (2011) The Script - Hall of Fame (ft. will.i.am) (2012) Ke$ha - Crazy Kids (ft, will.i.am) (2013)Will.i.am zpíval společně s Cher Lloyd v hudební soutěži X-Factor. Porotoval společně s Cheryl Cole v Judges Houses. | ADJ_PHRASE | ORGANIZATION |
002983 | ... pohádkovou bytost nebo nějaké člověku blízké zvíře, ale může jí být i personifikovaný předmět. Loutka může být vyrobena prakticky z jakéhokoli materiálu, i když nejčastější bývají loutky dřevěné, hadrové, kožešinové nebo papírové. Také pohyblivost loutek je značně variabilní, některé se pouze posouvají po jevišti, u jiných mohou loutkoherci vytvořit celou škálu pohybů. Rovněž velikost loutek se pohybuje v širokém rozmezí, limitována je pouze technickými parametry - loutka nesmí být příliš malá, aby byla na jevišti dostatečně viditelná, ani příliš velká, aby s ní loutkoherec mohl pohybovat. Existují však i loutky v nadživotní velikosti. Zvláštní druh loutek představují loutky pro loutkový animovaný film. Loutky se dělí jednak podle materiálu (sláma, látka, dřevo, plastik), ale zejména podle techniky vedení čili oživování. Podle toho lze loutky rozdělit na: Závěsné - marioneta - loutka zavěšená na drátu, často s niťovým vedením rukou a vahadlem pro pohyb nohou, aby ji loutkoherec mohl ovládat jednou rukou. Tradiční loutka pro... | Jak se nazývá loutka zavěšená na drátu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Loutka | [
"Marioneta"
] | 837 | 1,023 | Podle toho lze loutky rozdělit na: Závěsné - marioneta - loutka zavěšená na drátu, často s niťovým vedením rukou a vahadlem pro pohyb nohou, aby ji loutkoherec mohl ovládat jednou rukou. | [
{
"start": 882,
"end": 891,
"text": "Marioneta"
}
] | Loutka může být Figurka člověka, zvířete nebo nadpozemské bytosti, určená k animaci čili "oživení"; například woodooo. Loutka slouží buďto jako hračka, kterou si oživuje dítě samo, anebo loutku oživují loutkoherci, například v loutkovém divadle. virtuální - zástupná osoba wikipedisty, který si vytvořil více jmen; pohybuje loutkami a uvádí je do diskuse, v níž s jeho hlasem souhlasí nebo mu odporují. Od roku 2016 je české loutkářství zapsáno organizací UNESCO na seznamu Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Slovo loutka pochází patrně od slova lýko, z něhož se loutky kdysi vyráběly. Tím, že se při hře oživuje, to jest hraje, "pohybuje se" nebo "mluví", se loutka liší od panenky, kterou děti chovají, oblékají a vozí v kočárku jako nemluvně. Loutky se podobně jako masky užívaly už od nejstarších dob, kdy se používaly jako součást náboženských rituálů. Nejstarším známým dokladem použití loutky je plastika vyřezaná z mamutího klu, nalezená v hrobě z období mladého paleolitu na Francouzské ulici v Brně. Celý charakter výbavy zemřelého nasvědčuje tomu, že zde byl pohřben šaman a je tedy pravděpodobné, že i loutka byla rituálním předmětem. Aby byl objekt na divadelním jevišti považován za loutku, musí nést význam bytosti a projevovat živost (např. mluvit, pohybovat se). Nejčastěji loutka představuje člověka (často historickou, literární nebo divadelní postavu - Doktor Faust,Don Juan, nadpozemskou mytologickou bytost sudičky, ďábel či Kašpárek, z nich odvozenou pohádkovou bytost nebo nějaké člověku blízké zvíře, ale může jí být i personifikovaný předmět. Loutka může být vyrobena prakticky z jakéhokoli materiálu, i když nejčastější bývají loutky dřevěné, hadrové, kožešinové nebo papírové. Také pohyblivost loutek je značně variabilní, některé se pouze posouvají po jevišti, u jiných mohou loutkoherci vytvořit celou škálu pohybů. Rovněž velikost loutek se pohybuje v širokém rozmezí, limitována je pouze technickými parametry - loutka nesmí být příliš malá, aby byla na jevišti dostatečně viditelná, ani příliš velká, aby s ní loutkoherec mohl pohybovat. Existují však i loutky v nadživotní velikosti. Zvláštní druh loutek představují loutky pro loutkový animovaný film. Loutky se dělí jednak podle materiálu (sláma, látka, dřevo, plastik), ale zejména podle techniky vedení čili oživování. Podle toho lze loutky rozdělit na: Závěsné - marioneta - loutka zavěšená na drátu, často s niťovým vedením rukou a vahadlem pro pohyb nohou, aby ji loutkoherec mohl ovládat jednou rukou. Tradiční loutka pro loutkové divadlo, ale také jako jarmareční loutka, která "hraje" na hudební nástroj a podobně. Spodové: Maňásek - látková loutka, která se navléká na ruku a vodí zespodu. Oblíbená také jako hračka, zvířátko. Javajka nebo javánka (wajang) - loutka na tyčce nebo drátu, vedená zespodu. Vařečková loutka - jednoduchá loutka, vedená zespodu. Vedené - např. manekýn - velká, obvykle látková loutka, kterou loutkoherec drží před sebou. Ostatní: Stínová loutka. Vodní loutka. Loutka pro animovaný film - bez vedení, pohyblivé části musí držet v nastavené poloze. Tak jako při dětské hře může jako "auto" posloužit téměř jakýkoli předmět, mohou jako improvizované "loutky" vystupovat různé předměty, animované jen celkovým pohybem a hlasem. Loutkové hře se podobá také technika divadelní hry s maskou, také ve složitých kostýmech se může herec do jisté míry podobat loutkoherci. V českých zemích je bohatá tradice loutek i loutkářů, kterou v 19. století představuje zejména Matěj Kopecký. Mezi tradiční postavy (loutky) patřil Kašpárek a Kalupinka, král, princezna, rytíř, sedlák, čert a další. O obnovu loutkářství ve 20. století se zasloužil dr. Jindřich Veselý a proslavil je zejména Josef Skupa postavami Spejbla a Hurvínka, loutkové filmy Jiřího Trnky, Hermíny Týrlové a řada dalších. Největší sbírku loutek v České republice má divadelní oddělení Národního muzea a vystavuje ji ve stálé expozici v Prachaticích. V přeneseném významu je loutka člověk, který poslušně vykonává něčí vůli a příkazy, kterým "pohybuje" někdo jiný. Odtud také loutková vláda, která vládne jen zdánlivě a ve skutečnosti slouží někomu jinému. | ENTITY | ENTITY |
007275 | Sála (německy Saale) je řeka v Německu, která protéká spolkovými zeměmi Bavorsko, Durynsko a Sasko-Anhaltsko. Hned po Vltavě je to druhý nejvýznamnější přítok Labe. Délka řeky je 433,9 km. Plocha jejího povodí měří 24 079,1 km2. Pramení ve Smrčinách u obce Zell im Fichtelgebirge v nadmořské výšce 728 m ve spolkové zemi Bavorsko. Dále protéká přes Durynskou rovinu v hluboké lesnaté dolině (Durynsko). Pod Naumburgem (Sasko-Anhaltsko) pokračuje nížinou, přičemž její povodí zahrnuje i část Saska a také malou část České republiky prostřednictvím řeky Weiße Elster, která pramení v Ašském výběžku. Do Labe ústí u města Barby v nadmořské výšce 49,5 m. Schwesnitz, zprava, ř. km ? Rokytnice (německy Südliche Regnitz), zprava, ř. km ? Schwarza, zleva, ř. km ? Ilm,... | Jaký je druhý nejvýznamější přítok Labe? | https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%A1la | [
"Sála"
] | 0 | 109 | Sála (německy Saale) je řeka v Německu, která protéká spolkovými zeměmi Bavorsko, Durynsko a Sasko-Anhaltsko. | [
{
"start": 0,
"end": 4,
"text": "Sála"
}
] | Sála (německy Saale) je řeka v Německu, která protéká spolkovými zeměmi Bavorsko, Durynsko a Sasko-Anhaltsko. Hned po Vltavě je to druhý nejvýznamnější přítok Labe. Délka řeky je 433,9 km. Plocha jejího povodí měří 24 079,1 km2. Pramení ve Smrčinách u obce Zell im Fichtelgebirge v nadmořské výšce 728 m ve spolkové zemi Bavorsko. Dále protéká přes Durynskou rovinu v hluboké lesnaté dolině (Durynsko). Pod Naumburgem (Sasko-Anhaltsko) pokračuje nížinou, přičemž její povodí zahrnuje i část Saska a také malou část České republiky prostřednictvím řeky Weiße Elster, která pramení v Ašském výběžku. Do Labe ústí u města Barby v nadmořské výšce 49,5 m. Schwesnitz, zprava, ř. km ? Rokytnice (německy Südliche Regnitz), zprava, ř. km ? Schwarza, zleva, ř. km ? Ilm, zleva, ř. km 181,3 Unstrut, zleva, ř. km 161,8 Bílý Halštrov (německy Weiße Elster) pramenící u Aše, zprava, ř. km 102,7 Wipper, zleva, ř. km 37,7 Fuhne, . zprava, ř. km 33,7 Bode, zleva, ř. km 27,6 Průměrný průtok v ústí činí 117 m3/s, přičemž u Naumburgu je to 60 m3/s. Nejvyšších úrovní hladiny dosahuje v zimě a na jaře. Vodní doprava je možná od Naumburgu v délce 175 km. Od Halle je řeka regulovaná a nachází se na ní přibližně 20 zdymadel. Na řece byly vybudovány vodní elektrárny (Grafenward, Beliloch). Na řece leží města Hof, Saalfeld, Rudolstadt, Jena, Naumburg, Weißenfels, Merseburg, Halle, Bernburg, Calbe. V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo "З". Galerie Sála ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Sála ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu Sála ve Wikimedia Commons Sála (německy) Sála - říční kilometráž | LOCATION | LOCATION |
000156 | DiscoBalls je osmičlenná česká hudební skupina založená v roce 2006 v Praze. Patří mezi přední české skupiny hrající styl ska. Velmi oblíbení jsou i v zahraničí. Během svého působení odehráli přes 500 koncertů v Česku a sousedních zemích. V roce 2014 navštívili Moskvu a začali čile koncertovat v Německu. Absolvovali i čtrnáctidenní turné po Balkánském poloostrově či evropské turné s moskevskou kapelou M.A.D. Band. Zahráli si s kapelami Reel Big Fish, Ska-P, Bad Manners, Spitfire, The Valkyrians, Skarface, Spicy Roots, Neville Staple (The Specials), Random Hand nebo Big D and the Kids Table. První CD Disco Very Channel bylo nominováno na cenu Anděl za nejlepší album roku 2008 v žánru ska®gae. V roce 2010 vydali své druhé CD Rise and Shine.... | Jaký styl hraje hudební skupina DiscoBalls? | https://cs.wikipedia.org/wiki/DiscoBalls | [
"ska"
] | 77 | 126 | Patří mezi přední české skupiny hrající styl ska. | [
{
"start": 122,
"end": 125,
"text": "ska"
}
] | DiscoBalls je osmičlenná česká hudební skupina založená v roce 2006 v Praze. Patří mezi přední české skupiny hrající styl ska. Velmi oblíbení jsou i v zahraničí. Během svého působení odehráli přes 500 koncertů v Česku a sousedních zemích. V roce 2014 navštívili Moskvu a začali čile koncertovat v Německu. Absolvovali i čtrnáctidenní turné po Balkánském poloostrově či evropské turné s moskevskou kapelou M.A.D. Band. Zahráli si s kapelami Reel Big Fish, Ska-P, Bad Manners, Spitfire, The Valkyrians, Skarface, Spicy Roots, Neville Staple (The Specials), Random Hand nebo Big D and the Kids Table. První CD Disco Very Channel bylo nominováno na cenu Anděl za nejlepší album roku 2008 v žánru ska®gae. V roce 2010 vydali své druhé CD Rise and Shine. V roce 2014 vydali své třetí albu s názvem Dance like nobody's watching, které se dočkalo i vinylové verze. Bylo označeno známým německým blogerem a hudebním kritikem Der Dude Goes Ska jako nejlepší ska album roku 2014. K albu byl vydán také první oficiální klip k písni "Shake your ass". 2008: Disco Very Channel 2010: Rise and Shine 2014: Dance like nobody's watching 2007: Live in Cross 2007 . : Skankin Praga: Matusalem ska sampler (The Chancers, Green smätroll, DiscoBalls) 2008: Skannibal Party Vol.9 (Mad Butcher Records) 2009: Kings of Prague vol.1 (LP) 2010: SOYUZ split album (DiscoBalls, M.A.D. Band, Wisecräcker) 2007: DiscoBalls 2009: časopis MTB FreeRide - hudba k DVD o sjezdu a freeridu na horských kolech | ENTITY | DENOTATION |
005930 | ... v němž hrají zásadní roli informační technologie, počítače a umělá inteligence. Často je námětem činnost hackerů pohybujících se v undergroundovém prostředí. Příběh je typicky zasazen do dystopického světa, který ovládají mamutí nadnárodní korporace a organizovaný zločin. Zápletka je často koncipována v duchu detektivní drsné školy. Kyberpunk dále charakterizuje nihilistický nádech s dotekem japonské kultury, všudypřítomné drogy, hrdina s cynickým pohledem na svět, většinou s kyberimplantáty po těle a čas od času ponořený v kyberprostoru. Děj se téměř vždy odehrává v blízké budoucnosti. Děj se většinou odehrává na Zemi nebo v blízkosti Země. Děj se aspoň zčásti odehrává v kyberprostoru.... | Co charakterizuje kyberpunk? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kyberpunk | [
"nihilisticný nádech s dotekem japonské kultury",
"všudypřítomné drogy",
"hrdina s cynickým pohledem na svět"
] | 339 | 548 | Kyberpunk dále charakterizuje nihilistický nádech s dotekem japonské kultury, všudypřítomné drogy, hrdina s cynickým pohledem na svět, většinou s kyberimplantáty po těle a čas od času ponořený v kyberprostoru. | [
{
"start": 417,
"end": 436,
"text": "všudypřítomné drogy"
},
{
"start": 438,
"end": 472,
"text": "hrdina s cynickým pohledem na svět"
}
] | Kyberpunk (anglicky cyberpunk) je podžánr science fiction (vlivný hlavně v 80. a 90. letech 20. století), v němž hrají zásadní roli informační technologie, počítače a umělá inteligence. Často je námětem činnost hackerů pohybujících se v undergroundovém prostředí. Příběh je typicky zasazen do dystopického světa, který ovládají mamutí nadnárodní korporace a organizovaný zločin. Zápletka je často koncipována v duchu detektivní drsné školy. Kyberpunk dále charakterizuje nihilistický nádech s dotekem japonské kultury, všudypřítomné drogy, hrdina s cynickým pohledem na svět, většinou s kyberimplantáty po těle a čas od času ponořený v kyberprostoru. Děj se téměř vždy odehrává v blízké budoucnosti. Děj se většinou odehrává na Zemi nebo v blízkosti Země. Děj se aspoň zčásti odehrává v kyberprostoru. Děj obsahuje témata a problémy, které alespoň částečně zasahují do současného života a světa. Není potřeba přílišné abstrakce a představivosti, aby se čtenář s hrdiny mohl ztotožnit. Některé nadnárodní korporace známé v čase napsání díla ještě existují, setkáváme se se staršími postavami, které se narodily ve stejné době jako autor. Prostředí a politická situace je většinou predikcí na základě současného stavu. V drtivé většině případů nejsou předmětem děje mimozemské bytosti či jejich kontakt s lidmi. Většinou se setkáváme s umělou inteligencí obdařenými stroji, roboty, androidy, kyborgy anebo s lidmi s implantáty fyzické i mentální povahy (rozšířená realita), virtuálními osobnostmi, avatary a podobně. Protagonistou je většinou morálně nejednoznačná postava. Slovo kyberpunk vymyslel spisovatel Bruce Bethke, který napsal stejnojmenný příběh. Kyberpunk je odvozený od slov kybernetika (věda o řízení, obvykle je spojována s informatikou a robotikou) a punk . Význam slova se však už objevil v různých pracích autorů čtyřicátých a padesátých let, kteří se zabývali strukturalizací technologické fikce a odcizením jedince v hi-tech vykonstruovaných megalopolích, jmenujme např. Samuel R. Delanyho. Mezi předchůdce kyperpunku patří také autoři literárního undergroundu – například William S. Burroughs. Ovšem až William Gibson v díle Neuromancer specifikoval hnutí a "zaobalil" rašící kyberpunkovou kulturu z nahodilého povědomí v potuchu a mínění, jež význam kyberpunku pokryl. Dalším stěžejním dílem kyberpunku je např. román Bruce Sterlinga Schismatrix. Kyperpunk trvale změnil tvář mainstreamové science fiction literatury a přispěl tomu, že zhruba od 90. let 20. století se kyberpunkové postupy a související témata jako nanotechnologie a technologická singularita staly její běžnou součástí. Mezi autory, kteří se pohybují mezi hranicemi různých žánrů a jsou silně ovlivněni právě kyberpunkem, patří například Neal Stephenson nebo Dan Simmons. Kyberpunk se v 90. letech zčásti "rozpustil" v mainstreamu a zčásti rozdělil do několika dalších podproudů, řízených většinou tou kterou vizí budoucnosti. Mezi některé "potomky" kyberpunku patří například cypherpunk, biopunk, steampunk nebo postcyberpunk. Rudy Rucker Bruce Sterling – Schismatrix John Shirley William Gibson – Neuromancer Neal Stephenson Dan Simmons Sergej Lukjaněnko – Bludiště odrazů Masamune Shirow - Ghost In The Shell Miroslav Žamboch – Líheň (1 – Smrt zrozená v Praze, 2 – Královna smrti) Jiří Brossmann – Zákony silnějšího Jiří Walker Procházka – navazující povídky Rox'n'roll, Pražský průnik, Kybernátor, Jackův konvoj Jan Janda (spisovatel) – Hacker – Odvrácená tvář života, Zločinci na síti | ENTITY | ENTITY |
012017 | ... Na meči je vyobrazen například Merlin, orel a jednorožec. == Moudrý klobouk == Moudrý klobouk (v originále Sorting Hat) se používá každoročně při zařazování studentů do jednotlivých kolejí v Bradavicích, do Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru nebo do Zmijozelu. Poté, co odzpívá píseň (každý rok novou), jej nasazují na hlavy prvňáků. Po chvíli se rozhodne a řekne název koleje, kam studenta pošle.... | Jaký klobouk zařazuje studentov do jednotlivých kolejí v Bradavicích? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kouzeln%C3%A9_p%C5%99edm%C4%9Bty_z_Harryho_Pottera | [
"moudrý"
] | 83 | 261 | Moudrý klobouk (v originále Sorting Hat) se používá každoročně při zařazování studentů do jednotlivých kolejí v Bradavicích, do Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru nebo do Zmijozelu. | [
{
"start": 83,
"end": 89,
"text": "moudrý"
}
] | Zde je seznam některých kouzelných předmětů z knih Harry Potter od J. K. Rowlingové. == Bleskobrk == Bleskobrk anglicky Quick-Quotes Quill je očarovaný psací brk. Normální bleskobrk píše to, co mu kouzelník nadiktuje. Objevil se v knize/filmu Harry Potter a Ohnivý pohár, kde patřil dopisovatelce Denního věštce Ritě Holoubkové. Její jedovatě zelený bleskobrk byl ovšem očarovaný aby psal vše tak, jak se to líbilo Ritě Holoubkové. Často tedy překrucoval pravdu nebo "dělal z komára velblouda". == Bradavický expres == Bradavický expres je zářivě červená parní souprava dopravující každoročně studenty do Školy čar a kouzel v Bradavicích a na konci školního roku a o vánočních prázdninách zpět. Vyjíždí vždy 1. září přesně v 11:00 z londýnského nádraží King's Cross z nástupiště devět a tři čtvrtě. Ve filmu je lokomotiva červená jen z části. == Čidlo tajností == Čidlo vypadající jako pokroucená zlatá televizní anténa se rozkmitá vždy, když zjistí, že někdo něco zatajuje nebo lže. V knize Harry Potter a Ohnivý pohár měl čidlo Alastor Moody, respektive Bartemius Skrk a v knize Harry Potter a Princ dvojí krve Filch jím kontroloval, zdali nejsou do školy pašovány nepovolené předměty. Čidlo v Bradavicích stále bzučelo, protože studenti všude kolem lžou, proč nepřinesli své úkoly, vysvětloval Moody Harrymu. == Čokoládové žabky == Čokoládové žabky jsou očarované žabky z čokolády. Chovají se jako normální živé žáby, ovšem chutnají čokoládově. V krabičce, v níž jsou zabaleny, je přiložena karta se slavným kouzelníkem. Poprvé se objevily v knize/filmu Harry Potter a Kámen mudrců. Čokoládové žabky patří k oblíbeným kouzelnickým sladkostem. (V prvním díle Harrymu žabka vyskočila ve vlaku z okna.) == Denní věštec == Denní věštec jsou kouzelnické noviny. Většina kouzelníků a čarodějek si kupuje Věštce, protože si myslí, že je lepší než například Jinotaj se šéfredaktorem Xenofiliem Láskorádem (otcem Lenky Láskorádové). Je známo, že Věštec někdy píše hlouposti, hlavně když je autorkou zvláštní dopisovatelka Rita Holoubková. Hermiona si kvůli tomu předkoupila Věštce, aby dřív věděla, zda Rita napsala něco špatného o Harrym nebo o ní. Když se ujal moci Lord Voldemort, Věštec se mu podřídil – psal jen to, co on chtěl. == Hulák == Hulák je to nejnepříjemnější, co může student na snídani dostat. Je to zářivě rudá obálka, která když se neotevře tak vybuchne. Nejde ji jen tak přečíst, jelikož obsahuje jisté kouzlo, které kouzlem zesílí hlas odesílatele, a je tak slyšet široko daleko. Poprvé se objevil ve druhém díle, kde jej získal Ron za to, že do Bradavic přiletěli létajícím autem pana Weasleyho. Ve třetím díle pošle jeden Nevillovi jeho babička za to, že ztratil lístek s hesly do Nebelvírské věže, a umožní tak Siriusovi, aby se do ní vloupal. Naposled se objeví v pátém díle, kde jednoho pošle Albus Brumbál tetě Petunii s textem Pamatuj na posledně, Petunie, protože strýc Vernon chtěl Harryho vyhodit z domu a tak chtěl Petunii připomenout dohodu, kterou uzavřeli, když si vzali Harryho k sobě. == Letaxová síť == Letaxová síť je jedna z možností, jak cestovat. Spočívá ve vhození jistého prášku do krbu a v krbu se objeví smaragdově zelený oheň. Poté kouzelník vstoupí do krbu, řekne jméno místa krbu, kam chce, roztočí se a objeví se v krbu toho místa kam se chce přemístit, pokud krb není nějak zabezpečený. Všechny krby připojené k Letaxu hlídá Ministerstvo kouzel. == Lotroskop == Lotroskop je zařízení, které upozorní kouzelníka točením a rozsvěcením, pokud se v jeho blízkosti vyskytne osoba, které nemůže věřit. Lotroskop může mít spoustu podob. V knize Harry Potter a vězeň z Azkabanu dostal Harry lotroskop v podobě malého skleněného vlčka jako dárek k narozeninám od Rona. V knize Harry Potter a Ohnivý pohár měl lotroskop Alastor Moody. Moodyho lotroskop vypadal jako veliká skleněná káča. Profesor Moody ho musel odstavit (proto byl popraskaný), protože studenti neustále lhali a lotroskop se pořád rozsvěcel. == Meč Godrika Nebelvíra == Je to meč, který vlastnil Godrik Nebelvír, jeden ze zakladatelů Bradavic. Původně byl vyroben skřety. To mu také dává neobyčejnou schopnost nasávat do sebe to, co ho posílí a odolávat tomu, co by ho mohlo poškodit (např. nemůže zrezivět nebo se zašpinit, ale může vstřebat baziliškův jed). Nebelvírský student, který je toho hoden, ho dokáže vytáhnout z Moudrého klobouku. Podařilo se to například Harrymu, který s ním ve druhém díle zabil baziliška, nebo Nevillovi, který v sedmém díle s jeho pomocí zabil Naginiho, hada a zároveň viteál lorda Voldemorta. Díky tomu, že do sebe nasál jed baziliška, je meč jednou z mála věcí, která dokáže zničit viteál. V sedmém díle je jeho kopie umístěna v trezoru Lestrangeových v Gringottově bance. Tam ji umístil Severus Snape, pravý originál meče si nechal a tajně ho předal do jezírka Harrymu Potterovi. Na meči je vyobrazen například Merlin, orel a jednorožec. == Moudrý klobouk == Moudrý klobouk (v originále Sorting Hat) se používá každoročně při zařazování studentů do jednotlivých kolejí v Bradavicích, do Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru nebo do Zmijozelu. Poté, co odzpívá píseň (každý rok novou), jej nasazují na hlavy prvňáků. Po chvíli se rozhodne a řekne název koleje, kam studenta pošle. V druhém díle pomohl Harrymu při souboji s baziliškem v Tajemné komnatě - poskytl mu meč Godrika Nebelvíra. V sedmém díle dá meč Godrika Nebelvíra Nevillovi. == Myslánka == Myslánka (v originále Pensieve) je kouzelná nádoba se starobylými runami po obvodu. Slouží jako úložiště nepotřebných či nežádoucích vzpomínek, které se pomocí hůlky přiložené ke spánku vysají z hlavy a to v podobě tenkých provázků zvláštní, bílé konzistence. Do těchto vzpomínek, uložených v Myslánce se lze přemisťovat a stát se tak přímo jejich součástí, tj. sledovat děj vzpomínky a přitom sám nebýt osobami ve vzpomínce spatřen. Bradavický ředitel Albus Brumbál, majitel tohoto kouzelného artefaktu, si pomocí Myslánky velice často ulehčoval od svých myšlenek. Původní název Myslánky - Pensieve, vytvořila autorka z francouzského slova penser (myslet) a anglického sieve (síto). Myslánka může sloužit také jako pomůcka, když Brumbál (nebo někdo jiný, např. Harry) potřebuje nahlédnout do důležité vzpomínky někoho jiného (např. profesora Křiklana v šestém díle). == Neviditelný plášť == Neviditelný plášť je velice užitečný předmět na porušování školního řádu. Harry jej získal od Brumbála, který ho získal od Harryho otce Jamese Pottera, který jej získal po svém otci atd. až k Ignotu Peverellovi, kterému jej údajně dala Smrt. Harryho neviditelný plášť je skutečný, ostatní pláště jsou opatřeny zastíracím kouzlem nebo upleteny ze srsti polovida, ale ty časem ztrácejí účinek a stoprocentně platí na lidi, ale není jisté, jestli kupříkladu na kočky - ví se, že na mozkomory neplatí. == Ohnivý pohár == Ohnivý pohár (v originále Goblet of Fire) je magický předmět využívaný k výběru šampiónů do Turnaje tří kouzelnických škol. Velký nahrubo vyřezaný pohár je také nazývaný jako "Nestranný soudce". V poháru hoří modré plamínky. Do Ohnivého poháru vhazují studenti pergameny se svým jménem a školou. Při vyhlášení šampiónů pohár "vyplivne" tři pergameny se jmény a školou. Po skončení turnaje pohár zhasne a rozhoří se až na začátku dalšího turnaje. Než se pohár znovu rozhoří, musí uběhnout třicet let. Jedná se o velmi čaromocný předmět, proto musíte použít velmi silné matoucí kouzlo, abyste ho přiměli vybrat více škol. Tímto způsobem také zařídil Barty Skrk jr., aby pohár vybral Harryho. Pohár se objevil v knize i ve filmu Harry Potter a Ohnivý pohár (Turnaj tří kouzelníků se konal v Bradavicích), kde vybral výjimečně čtyři šampióny - Harryho Pottera (za Bradavice), Cedrica Diggoryho (za Bradavice), Fleur Delacourovou (za Krásnohůlskou akademii) a Viktora Kruma (za školu Kruval). == Pamatováček == Pamatováček je kulatý předmět. Většinou se hodí zapomnětlivým kouzelníkům. Když se totiž ve skleněném míčku objeví červený kouř (aby se to stalo, musí ho kouzelník držet v ruce), znamená to, že kouzelník na něco zapomněl. Pokud se v Pamatováčku nic neobjeví, je vše v pořádku. V Harry Potterovi a Kamení mudrců ho od své babičky dostal Neville Longbottom. Jediný problém je, že často ani nevíte, co jste zapomněli. == Pobertův plánek == Při správném použití ukazuje Pobertův plánek (v originále Marauder's Map) každého, kdo je v celém hradě kromě komnaty nejvyšší potřeby. Tvůrci plánku (James Potter, Remus Lupin, Sirius Black a Peter Pettigrew) se nazývají Pobertové. Plánek se aktivuje tím, že na něj kouzelník klepne kouzelnou hůlkou, a řekne: "Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti." Po použití se doporučuje, i když to zřejmě není nezbytné, klepnout na plánek hůlkou a říci: "Neplecha ukončena," čímž se obsah plánku skryje. == Ruka slávy == Ruka slávy je předmět černé magie, který prodávají u Borgina & Burkese na Obrtlé ulici. Je to normální useknutá lidská ruka, ale je neobyčejně seschlá asi jako ruka mozkomora. Pokud se do ní vloží svíce či nějaký jiný zdroj světla, tak posvítí jen tomu, kdo ji nese. Ve druhém díle ji koupil Lucius Malfoy svému synovi, Dracovi, který ji opět použil v šestém díle, aby se mohli Smrtijedi dostat na astronomickou věž k Brumbálovi.Když Harry cestoval od Weasleyových pomocí letaxu a místo v Příčné ulici skončil v Obrtlé ulici (konkrétně v obchodě u Borgina & Burkese), jednu takovou ruku viděl a ke své smůle i stiskl. Ta mu stisk velice rychle a silně vrátila a Harry měl co dělat, aby stisk uvolnila. == Slídivé kukátko == Slídivé kukátko je magické zrcadlo, v němž se míhají přízračné postavy, které nelze rozeznat. Pokud je nějaká z nich opravdu nebezpečná, uvidí kouzelník před zrcadlem bělma jejich očí - může se tedy včas připravit. V knize/filmu Harry Potter a Ohnivý pohár měl Slídivé kukátko učitel Obrany proti černé magii Alastor Moody. Většina předmětů v Moodyho kabinetu byla stará bystrozorská zařízení (Moody býval bystrozorem). == Viteál == Viteál, zvaný též anglicky Horcrux, se poprvé objevil v druhé knize Harry Potter a Tajemná komnata, ačkoli pojem viteál byl popsán až v knize šesté, Harry Potter a Princ dvojí krve. Voldemort se o viteálech dozvěděl z knih (Čáry nejtemnější) a o jejich fungování se dozvěděl u Horacia Křiklana. Jde o předmět, do kterého černokněžník schová část své duše, aby se stal nesmrtelným. Dokud je tato část vázána na světě, nemůže svět opustit celá duše, čímž se čaroděj stává nesmrtelným. Dokud viteál není zlikvidován, nelze tedy plně usmrtit ani jeho původce. V knize není řečeno jací další černokněžníci vitéaly měli, ale určitě měli jen jeden viteál, Voldemort byl se svými 7 viteály jedinečný. Velký počet viteálů, respektive tolikrát rozpolcená duše, také způsobilo změnu Voldemortovy podoby (hadí nos, téměř žádné rty, šedivá kůže,...) Jako viteál lze použít zřejmě cokoli, stvořit ho ale lze jen při opovrženíhodném činu, jakým je vražda. Při ní lze roztrhnout svou duši ve dví. Voldemort roztrhnul postupně svou duši na 7 dílů (to znamená šest viteálů a jedna část v jeho vlastním těle; Voldemort totiž věřil v magickou moc čísla 7 (viz kniha Princ dvojí krve), jeden byl stvořen neúmyslně, a to po zabití rodičů Harryho Pottera, kdy se kus Voldemortovy duše přichytl na to jediné žijící, na Harryho (proto mluví hadím jazykem a měl Voldemortovy vize). To ovšem Voldemort nevěděl a tak si v Albánii, kde se schovával, vytvořil 7. viteál (osmý kousek duše byl nucen použít) z Naginiho. Voldemort si nevybíral kdejaké předměty. Vybíral takové, jaké mají nějakou magickou moc, či jsou pro něj nějakým způsobem důležité. Použil na ně následující předměty: svůj deník (při smrti Ufňukané Uršuly... zničil ho Harry v Tajemné komnatě), prsten svého dědečka Gaunta (při zabití svého otce, Toma Raddla... zničen Albusem Brumbálem), . medailonek Salazara Zmijozela (který vlastnila jeho rodina po generace (sám je potomek Zmijozela) a který jeho matka prodala za 10 galeonů, aby vůbec přežila... zničen Ronem Weasleym pomocí meče Godrika Nebelvíra), diadém Roweny z Havraspáru ( .zničen Vincentem Crabbem pomocí zložáru v Komnatě nejvyšší potřeby, avšak ve filmu je zničen zložárem a Harrym), pohár Helgy z Mrzimoru (při smrti Hepziby Smithové... zničen Hermionou pomocí baziliškova zubu v Tajemné komnatě), svého hada Naginiho (...zabil ho Neville Longbottom mečem Godrika Nebelvíra). Harry sám paradoxně ze 7 viteálů zničil pouze jeden (ve filmu dva). Pokud je kouzelníkovo tělo zničeno, může si za pomoci černé magie vytvořit tělo nové. Voldemort k tomu použil ve čtvrté knize Harry Potter a Ohnivý pohár maso služebníka (darované dobrovolně), kost otce (darované nevědomky) a krev nepřítele (získané násilím - šlo o krev Harryho Pottera). Než si ovšem černokněžník takové tělo opatří, žije jen jakýmsi položivotem a je menší než nejmenší z duchů. Lord Voldemort se právě do tohoto stavu dostal, když použil smrtící kletbu Avada kedavra na Harryho. Kletba se obrátila proti němu a Voldemort zemřel. Část jeho duše se ale přenesla na Harryho, a Harry se tak nechtěně stal sedmým viteálem, což Voldemort nevěděl. == Začarované galeony == V pátém díle rozdávala Hermiona členům Brumbálovy armády falešné peníze se slovy, že tak může Harry svolat další schůzku a nikdo nemůže na nic přijít. Inspirovala se znamením zla. V šestém díle tento způsob dorozumívání potom používala i Madam Rosmerta, která však byla pod vlivem kletby Imperius, aby dala vědět Dracu Malfoyovi, že Brumbál opustil Bradavice a později, že se vrací rovnou na Astronomickou věž, nad níž čnělo znamení zla. == Zatemňovač (Zhasínadlo) == Zatemňovač (v prvním díle zván Zhasínadlo) (v originále Deluminator) je vynález Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála, lze jím pouhým stisknutím knoflíku zhasnout jakoukoli lucernu a jedním cvaknutím ji zase rozsvítit, vypadá jako stříbrný zapalovač. V sedmém díle jej Brumbál odkázal v závěti Ronovi, který se pak s jeho pomocí dokázal vrátit k Harrymu a Hermioně. Poprvé se objevil v prvním díle, kdy jím Brumbál zatemnil Zobí ulici a mohl tak nikým neviděn dořešit Harryho předání Dursleyovým. A poté se objevil v pátém díle, kde jím Pošuk Moody zatemnil Grimmauldovo náměstí. Dále se objevuje také v sedmém díle, kde jej Brumbál odkazuje ve své závěti Ronovi. Ten objevuje jeho novou schopnost, která je popisována jako světelná koule, která mu vletěla do prsou a dovedla ho zpět k Hermioně a Harrymu. == Zrcadlo z Erisedu == Kouzelné zrcadlo objevující se již v prvním díle. Tomu, kdo do něj pohlédne, neukáže jeho odraz, nýbrž jeho nejhlubší přání a touhy. Traduje se, že mnozí před ním strávili velkou část svého života nebo dokonce zešíleli. Harry objeví zrcadlo díky svému příteli Ronovi a v závěru prvního dílu pomocí něj v zápase přemůže lorda Voldemorta. Poznámky | ADJ_PHRASE | OTHER |
005825 | Jim Sturgess, vl. jménem James Anthony Sturgess (* 16. května 1978, Londýn, Spojené království), je britský herec a zpěvák. Mimo to se též věnuje psaní textů písní. 1999 Červený Bedrník (Erik – 2 epizody) 2000 Čtvrtek dvanáctého (Martin Bannister) 2005 Z úst do úst (Red) 2007 Napříč vesmírem (Jude) 2008 Králova . přízeň (George Boleyn) 2008 Oko bere (Ben Campbell) 2008 Štvanec IRA (Martin McGartland) 2009 Heartless (Jamie Morgan) 2009 Imigranti (Gavin Kossef) 2010 Útěk ze Sibiře (Janusz) . 2011 Jeden den (Dexter Mayhew) 2012 Atlas mraků (Adam Ewing / chudý hotelový host / Meganin otec / Skot / Hae-Joo Chang / Adam / Zachryho švagr) 2012 Paralelní světy (Adam Kirk) 2010 Legenda o sovích strážcích (Soren) | Kdy se narodil Jim Sturgess? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jim_Sturgess | [
"16. května 1978"
] | 0 | 123 | Jim Sturgess, vl. jménem James Anthony Sturgess (* 16. května 1978, Londýn, Spojené království), je britský herec a zpěvák. | [
{
"start": 51,
"end": 66,
"text": "16. května 1978"
}
] | Jim Sturgess, vl. jménem James Anthony Sturgess (* 16. května 1978, Londýn, Spojené království), je britský herec a zpěvák. Mimo to se též věnuje psaní textů písní. 1999 Červený Bedrník (Erik – 2 epizody) 2000 Čtvrtek dvanáctého (Martin Bannister) 2005 Z úst do úst (Red) 2007 Napříč vesmírem (Jude) 2008 Králova . přízeň (George Boleyn) 2008 Oko bere (Ben Campbell) 2008 Štvanec IRA (Martin McGartland) 2009 Heartless (Jamie Morgan) 2009 Imigranti (Gavin Kossef) 2010 Útěk ze Sibiře (Janusz) . 2011 Jeden den (Dexter Mayhew) 2012 Atlas mraků (Adam Ewing / chudý hotelový host / Meganin otec / Skot / Hae-Joo Chang / Adam / Zachryho švagr) 2012 Paralelní světy (Adam Kirk) 2010 Legenda o sovích strážcích (Soren) | DATETIME | DATETIME |
000002 | Houby (Fungi, dříve Mycophyta) představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou k rostlinám, ale nyní vyčleněnou jako samostatnou říši. Její zástupce lze nalézt po celé Zemi a vyskytují se mezi nimi významní rozkladači, parazité či v průmyslu i potravinářství využívané druhy. Mnoho druhů náleží mezi mutualisty žijící v symbióze s cévnatými rostlinami nebo s řasami. Je známo kolem 70 000 druhů hub. V Česku je zjištěno asi 10 000 druhů. V užším pojetí jsou houby (Fungi) stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv (tzn. bez plastidů), s heterotrofní výživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou je glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními nebo pohlavními výtrusy. Věda zabývající se houbami se nazývá mykologie. Houby se zřejmě vyvinuly... | Jak se nazývá věda zabývající se houbami? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Houby | [
"mykologie"
] | 761 | 808 | Věda zabývající se houbami se nazývá mykologie. | [
{
"start": 798,
"end": 807,
"text": "mykologie"
}
] | Houby (Fungi, dříve Mycophyta) představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou k rostlinám, ale nyní vyčleněnou jako samostatnou říši. Její zástupce lze nalézt po celé Zemi a vyskytují se mezi nimi významní rozkladači, parazité či v průmyslu i potravinářství využívané druhy. Mnoho druhů náleží mezi mutualisty žijící v symbióze s cévnatými rostlinami nebo s řasami. Je známo kolem 70 000 druhů hub. V Česku je zjištěno asi 10 000 druhů. V užším pojetí jsou houby (Fungi) stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv (tzn. bez plastidů), s heterotrofní výživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou je glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními nebo pohlavními výtrusy. Věda zabývající se houbami se nazývá mykologie. Houby se zřejmě vyvinuly z jednoduchých vodních organizmů s bičíkatými sporami; předci hub tedy mohli vypadat podobně jako chytridiomycety. Ztráta bičíku nastala buď jednou, nebo vícekrát. Vznik hub se zřejmě odehrál v pozdních starohorách, v době před 900-570 miliony let. V prvohorách došlo k nárůstu rozmanitosti a v pennsylvanu (karbon, před 320-286 miliony lety) se podle fosilních nálezů již vyskytovaly všechny hlavní skupiny hub, jak je známé ze současnosti. Houby jsou jednobuněčné i mnohobuněčné organismy. Z buněčných organel nejsou v cytoplazmě přítomny chloroplasty, proto si nejsou schopny vytvářet organické látky. Základní stavební jednotkou je houbové vlákno (hyfa), které se může rozlišit v podhoubí (mycelium) a v plodnici. Někdy tvoří tzv. nepravá pletiva, jako je plektenchym a pseudoparenchym. Související informace naleznete také v článcích Hyfa a Podhoubí. Tělo hub není členěno na jednotlivé orgány a proto se nazývá stélka. Ta je složena z propletených houbových vláken (hyfa), která vytváří podhoubí. U mnohých hub vyrůstá z podhoubí plodnice. Související informace naleznete také v článku Plodnice. Plodnice je nadzemní "orgán" houby, jehož hlavním úkolem je rozmnožování. Obsahuje totiž (zejména na spodní straně) výtrusy. Rouško je výtrusorodá vrstva s velkým množstvím kyjovitých výtrusnic s výtrusy. Bývá na spodní ploše klobouku na lupenech nebo v rourkách. Houby s lupeny naspodu klobouku se nazývají lupenaté (např. bedla, muchomůrka, pečárka, ryzec). Někdy mívají i pochvu a plachetku. Houby s rourkami jsou označovány jako rourkaté (např. hřiby, křemenáč, kozák, klouzek). Pokud budeme houby dělit dle způsobu, jakým získávají živiny, dostáváme dvě základní skupiny hub - saprofytické (hniložijné) a parazitické (příživné). Saprofytické houby jsou takové, které získávají organické látky pomocí rozkladu odumřelých živočišných či rostlinných těl. Je možno je zařadit mezi rozkladače neboli dekompozitory. Parazitické houby mohou být biotrofní (živí se obsahem buněk ale nezabíjí je) či nekrotrofní (způsobují odumírání tkáně). Dalšími významnými skupinami hub jsou houby formující lišejníky a houby mykorhizní. Související informace naleznete také v článku dřevokazné houby. Četné druhy působí škody na rostlinách, zejména na dřevinách (dřevokazné houby), živočiších i člověku tím, že způsobují onemocnění. Tyto se nazývají parazitické (cizopasné) a mohou vyvolávat onemocnění na povrchu těla i ve vnitřních orgánech. K cizopasným druhům na obilí patří padlí, důležitým tropickým parazitoidem je houba rodu Cordyceps. Existují i dravé houby, například Arthrobotrys dactyloides loví hlístice pomocí specializovaných hyf. Související informace naleznete také v článcích mykorhiza a lišejníky. Některé druhy hub žijí v mutualistické symbióze (symbióza prospěšná pro oba partnery) s kořeny mnoha rostlin, což nazýváme mykorhiza. Houba přijímá od rostlin různé organické látky, které sama nevytváří, a pomáhá rostlině přijímat vodu s rozpuštěnými minerálními látkami. Mimoto žijí také v symbióze se řasami nebo sinicemi, zejména složené organismy zvané lišejníky. Související informace naleznete také v článku rozkladač. Hniložijné houby jsou (spolu s hniložijnými bakteriemi) nejvýznamnějšími rozkladači odumřelých zbytků různých organismů. Někdy se také nazývají saprofytické houby. Mohou růst i na potravinách. Jedlé druhy slouží jako potravina s malou kalorickou hodnotou nebo jako pochutina. Jsou bohaté na vitamíny a minerální látky. Jedovaté druhy nejsou početné, ale pro obsah prudkých jedů nebezpečné. Kvasinky jsou nezbytné pro mnoho potravinářských technologií (zejména v pekařství a při výrobě alkoholických nápojů). Některé druhy kvasinek se používají k napouštění konzerv a tímto se zamezí kažení potravin.[zdroj?] Konzerva vydrží dlouho a nezkazí se. Tento postup je aplikován v oblasti Asie. Mnohé druhy se rovněž využívají ve farmaceutickém a chemickém průmyslu. U štětičkovce druhu Penicillium notatum byla objevena antibiotika. V potravinářství se vyrábí např. plísňové sýry (camembert, niva, hermelín, ...) Jiné druhy hub se využívají k očkování prken a tím se ochrání dřevo před cizími živočichy a houbami. Houby obsadí celý kus dřeva a nepustí jiného parazita na jejich místo, samy však dřevo nepoškodí a nezničí. Dokonce je dřevo díky tomu pevnější. Tento postup objevili vědci v USA na Floridě.[zdroj?] U hub známe pohlavní i nepohlavní rozmnožování. V obou případech mohou hrát roli výtrusy čili spory. Při nepohlavním rozmnožování nedochází ke tvorbě pohlavních buněk. Nejjednodušším způsobem mohou dva jedinci vzniknout prostou fragmentací (rozpadem) vláknité stélky vedví. Co se týče jednobuněčných kvasinek, ty se mohou dělit v procesu pučení. Druhou fundamentální možností, jak se nepohlavně rozmnožovat, je u hub také produkce nepohlavních výtrusů, a to buď ve specializovaných sporangiích (takové sporangiospory vznikají např. u rodu Mucor), nebo přímo na houbových vláknech konidioforech (z nichž vznikající spory se označují jako konidie). Pohlavní rozmnožování je běžným způsobem rozmnožování u většiny druhů hub. Je spojeno se splýváním buněčných jader a meiotickými děleními, načež jsou touto pohlavní cestou vytvořeny spory (výtrusy). Typicky se útvary, v nichž dozrávají výtrusy pohlavní cestou, označují jako plodnice. Pohlavní rozmnožování se dá rozdělit na několik fází: Plazmogamie - splynutí cytoplazmy buněk Karyogamie - splynutí jader buněk, vzniká zygota s chromozomy jako ostatní buňky Meióza - redukční dělení; vznik haploidních buněk (haploidní gamety - meiospory) Příkladem výsledných meiospor jsou askospory vřeckovýtrusných hub anebo basidiospory stopkovýtrusných hub. Gamety splynou a vznikne zygota. U některých hub splývají hyfy (nemají gametangia) Podrobnější informace naleznete v článku Klasifikace hub. Systematicky se houby dělí na několik oddělení. Dříve se houby dělily na nižší houby a vyšší houby, ale toto dělení neodpovídá nárokům na fylogenetickou příbuznost druhů, a tak se od něho upustilo. Houby vyšší mají vyvinutý klobouk. Níže uvedený seznam uvádí jednu z dosud používaných podob klasifikace hub. U každého jsou uvedeny jejich základní charakteristické znaky. Chytridiomycety (Chytridiomycota) - mají bičíkaté pohyblivé spory Houby spájivé (Zygomycota) - v životním cyklu je odolné zygosporangium Houby vřeckovýtrusné (Ascomycota) - pohlavní spory uložené ve vřeckách Z nich většina v třídě vřeckovýtrusé (Ascomycetes) Houby . stopkovýtrusné (Basidiomycota) - spory umístěné na bazidiu Glomeromycota (v rámci toho jediná třída Glomeromycetes) Houby nedokonalé (Deuteromycota) - spíše označení pro houby, které se nerozmnožují pohlavně Někdy se uznávají ještě oddělení Neocallimastigomycota a Blastocladiomycota, malé skupiny, které byly dříve součástí chytridiomycet. Zatím poslední komplexní fylogenetická systematika hub zpracovaná v rámci projektu Assembling the Fungal Tree of Life (AFTOL) byla publikována v r. 2007, na ni navázala v r. 2009 fylogenetická studie 82 kompletních genomů a některé další studie. Byl potvrzen přirozený klad Dikarya zahrnující houby vřeckovýtrusné a houby stopkovýtrusné, naopak houby spájivé (Zygomycota) se ukázaly jako nepřirozená (parafyletická) skupina. Také bylo potvrzeno zahrnutí mikrosporidií do hub, problémem je však konkrétní pozice ve fylogenetickém stromu. Rod Rozella, zajímavý absencí chitinové buněčné stěny, se ukázal být zástupcem nového kmene Cryptomycota, jedné z bazálních evolučních větví hub. Zjednodušený fylogenetický strom hlavních skupin hub vypadá podle současných představ (počátek r. 2011) následovně: | ENTITY | DENOTATION |
009585 | ... Rakouská expanze na Balkán ale vyústila roku 1914 v první světovou válku, jejíhož konce se císař již nedožil. Zemřel roku 1916 v Schönbrunnu, Rakousko-Uhersko ho přežilo o pouhé dva roky. V osobním životě František příliš šťastný nebyl. Manželce, která po nějaké době začala žít mimo Rakousko, se odcizil, jeho jediný syn Rudolf spáchal roku 1889 sebevraždu, bratra Maxmiliána zastřelili republikáni v Mexiku. Pro jeho povahu byla typická velká píle, s kterou plnil své panovnické povinnosti, a konzervativní smýšlení. == Dětství a dospívání == František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9.45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Bylo mu přezdíváno Salzprinz, protože jeho matka před početím podstoupila léčbu v Bad Ischlu. Jak bylo v té době zvykem, porodu přihlížela velká část císařského dvora, dokonce se při něm podávalo občerstvení.Pokládalo se za velice pravděpodobné, že jednou usedne na trůn a tomu odpovídala i jeho důkladná výchova.... | Kdy se narodil František Josef I.? | https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Josef_I. | [
"18. srpna 1830"
] | 549 | 756 | František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9.45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. | [
{
"start": 615,
"end": 629,
"text": "18. srpna 1830"
}
] | František Josef I. (18. srpna 1830 zámek Schönbrunn, Vídeň – 21. listopadu 1916 zámek Schönbrunn, Vídeň) z rodu Habsbursko-lotrinského byl po dobu 68 let císař rakouský (nekorunovaný, v letech 1848–1916), král český (nekorunovaný) a uherský (korunovace 1867), král lombardský a benátský, dalmátský, chorvatský, slavonský atd. Svou matkou arcivévodkyní Žofií byl během dospívání veden ke zbožnosti a přesvědčení o nedotknutelnosti panovnické moci. Na trůn nastoupil 2. prosince 1848 v Olomouci a po porážce revoluce vládl zpočátku absolutisticky. Roku 1854 se oženil se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Poté, co roku 1859 prohrál válku s Itálií, přecházel postupně ke konstituční formě vlády. Neúspěchem skončila i Františkova válka s Pruskem z roku 1866, po níž následovalo vyrovnání s Uherskem a další vlna liberalizace. Kabinety, které císař jmenoval v sedmdesátých až devadesátých letech 19. století, prováděly reformy např. školství a volebního zákona a snažily se udržet pod kontrolou národnostní spory v monarchii. S přibývajícími roky se František Josef ve své říši stal všeobecně uctívanou osobností. Ke konci svého života se pak císař stal jakousi legendou, která svou prací udržovala mnohonárodnostní říši pohromadě. Rakouská expanze na Balkán ale vyústila roku 1914 v první světovou válku, jejíhož konce se císař již nedožil. Zemřel roku 1916 v Schönbrunnu, Rakousko-Uhersko ho přežilo o pouhé dva roky. V osobním životě František příliš šťastný nebyl. Manželce, která po nějaké době začala žít mimo Rakousko, se odcizil, jeho jediný syn Rudolf spáchal roku 1889 sebevraždu, bratra Maxmiliána zastřelili republikáni v Mexiku. Pro jeho povahu byla typická velká píle, s kterou plnil své panovnické povinnosti, a konzervativní smýšlení. == Dětství a dospívání == František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9.45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Bylo mu přezdíváno Salzprinz, protože jeho matka před početím podstoupila léčbu v Bad Ischlu. Jak bylo v té době zvykem, porodu přihlížela velká část císařského dvora, dokonce se při něm podávalo občerstvení.Pokládalo se za velice pravděpodobné, že jednou usedne na trůn a tomu odpovídala i jeho důkladná výchova. Na tu dohlížela zejména jeho matka, která v mnoha ohledech formovala i jeho politické názory. František byl vychováván v přesvědčení o silné panovnické moci a utvrzován v myšlence, že císař se zodpovídá pouze Bohu. Kromě běžných předmětů studoval i vojenství a učil se najednou několik cizích jazyků, mimo jiné i češtinu. K vojenským záležitostem a armádě měl již od dětství velmi kladný vztah. Velký důraz se kladl na výuku teologie, kterou měl na starosti pozdější vídeňský arcibiskup Rauscher. František tak byl vychováván ke zbožnosti a respektu k římsko-katolické církvi. Státní záležitosti ho od jeho sedmnácti let vyučoval sám státní kancléř, kníže Metternich. == Vláda a říšská politika == === První léta vlády === Císařem se stal ve svých osmnácti letech, když během potlačení březnové revoluce v roce 1848 odstoupil jeho strýc Ferdinand I. a jeho otec se vzdal trůnu. Na rakouský trůn nastoupil v Olomouci 2. prosince 1848 jako reprezentant nepříliš populární politické reakce, která ovládla politickou scénu země po revoluci v roce 1848, a od počátku spatřoval svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce. V pozadí jeho nástupu stála v podstatě dvorská kamarila, ve které měli nejvlivnější pozici vojáci a další konzervativní síly, např. církev. Při volbě jeho jména se v tomto kontextu mělo jednat o určitý kompromis. Jméno František (podle císařova děda Františka I.) mělo symbolizovat konzervativní hodnoty, zatímco jméno Josef mělo odkazovat na částečné přijetí reformní politiky císaře Josefa II.Prvních několik let Františkovy vlády měl na jeho rozhodnutí velký vliv ministerský předseda, kníže Felix Schwarzenberg. Po jeho smrti roku 1852 už řídil císař říši sám. K jeho popularitě nepřispěla krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše. Ovlivněn touto událostí se pak roku 1853 Františka Josefa I. pokusil zabít maďarský nacionalista János Libényi. Díky přítomnosti císařova pobočníka Maxmiliena ÓDonnella se to však nepodařilo. Libényi byl nakonec odsouzen k trestu smrti a popraven.Mladý císař se stal spíše symbolem reakční formy vlády v Rakousku nazývané Bachův neoabsolutismus (podle rakouského ministra vnitra Alexandra von Bacha). Tento režim se v podstatě snažil o posílení integrace Rakouska a jeho další centralizaci, a to také ve vztahu k Uhrám. Ideologicky se stavěl nepřátelsky k demokratizačním snahám a požadavkům stále významnější rakouské buržoazie o demokratické zastoupení.Vláda, v níž Bach zasedal, byla ovšem také spojena s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Byla provedena celková liberalizace hospodářské sféry, např. se přestala platit vnitřní cla. Došlo také ke zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny, a tak se ukázalo jako nezbytné změnit finanční politiku a zlepšit dostupnost úvěrů pro podnikatele, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt.Jedním z dokladů císařových totalitárních tendencí bylo jeho nařízení deportovat na 3,5 roku předního českého žurnalistu Karla Havlíčka Borovského do jihotyrolského Brixenu. Stalo se tak v prosinci roku 1851 bez jakéhokoli soudního řízení.Během let 1849–1861 byly v Rakousku vyhlášeny dvě oktrojované ústavy – roku 1849 "březnová" nebo také Stadionova (jejím spoluautorem byl hrabě Stadion) a v roce 1861 "únorová" (také Schmerlingova), základy státní správy byly postaveny na tzv. Silvestrovských patentech (1851). V souvislosti s vydáním ústavy z roku 1849 nechal císař rozpustit říšský sněm v Kroměříži, který pracoval na přípravě vlastní ústavy. === Krymská válka a porážka v Itálii === Do zahraniční politiky monarchie se mladý František Josef I. výrazněji zapsal ve druhé polovině 50. let 19. století v souvislosti s Krymskou válkou a následně s válkou s Piemontem v roce 1859. V obou případech se jednalo o neúspěch. V případě Krymské války se František Josef I. rozhodl nepodpořit svého spojence cara Mikuláše I. Rakousko se zde postavilo proti Rusku, sice prakticky nedošlo k vojenské akci, ale politika Rakouska vedla k vyvolání nepřátelství s ruskou říší. To způsobilo, že se Rakousko dostalo do těžké pozice, prakticky se ocitlo v mezinárodní izolaci a do budoucna ztratilo ruskou důvěru.Této situace využilo Sardinské království, které se postavilo proti Rakouské vládě v severní Itálii. Roku 1859 byla rakouská armáda poražena u Magenty a Solferina, čímž Rakousko ztratilo Lombardii. Císař v bitvě u Solferina, ve které rakouskou armádu porazila francouzsko-sardinská vojska pod velením Napoleona III. a Viktora Emanuela II., osobně velel. Tato porážka znamenala rozhodující krok ke sjednocení Itálie. Důsledkem ztráty Lombardie, i vzhledem ke špatné situaci v oblasti státních financí, pak bylo odvolání Bacha a postupné vytváření konstituční monarchie v Rakousku. === 1860–1867 === V roce 1860 František Josef I. tzv. Říjnovým diplomem otevřel cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii a postupně se přizpůsoboval nové roli konstitučního panovníka, která sice neodpovídala jeho osobní víře, ale kterou přijal. Po roce 1860 se stal spíše mužem kompromisu než zastáncem tvrdé linie politické reakce. Za touto změnou stála zřejmě snaha o zachování celistvosti monarchie. Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 a konečné ztrátě severoitalských držav (Benátska a Lombardska) přistoupil císař k vyrovnání s Uherskem a nechal se v roce 1867 korunovat uherským králem. Svůj opakovaný slib, že se nechá korunovat českým králem, nikdy nesplnil. Na druhou stranu se ale nikdy nenechal korunovat ani rakouským císařem. Prosincová ústava z roku 1867 stanovila poměrně jasné pravomoci císaře a krále, který se tehdy díky rakousko-uherskému vyrovnání stal ústředním představitelem a symbolem jednoty dvojstátí. Nicméně jako konstituční panovník byl František Josef I. stále panovníkem "z Boží vůle" a měl celou řadu pravomocí v oblasti zahraniční politiky a armády, které byly jeho kritiky označovány za absolutistické. Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity. === Vznik Rakouska-Uherska a národnostní politika === V říši se začínala výrazněji otevírat národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), v němž přislíbil řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládaná a následovala nespokojenost prakticky všech národností vyjma Němců.Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848. Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který měl dle ústavy z prosince 1867 společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům.Národnostní nerovnost byla realitou Rakouska-Uherska. Ačkoliv v monarchii byla většina Slovanů, daleko lepší postavení všude měla německá minorita. České politické špičky se pokoušely prosadit trialistickou koncepci monarchie, narazily ale na protest Němců i Maďarů. === 1867–1908 === Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stával populárním a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linií kompromisu a opatrného zasahování do politického života monarchie. Jedním z výrazných projevů císařovy politické vůle po roce 1867 byla kauza kolem potvrzení Karla Luegera do funkce vídeňského starosty. Císař a král František Josef I. nechal celkem třikrát opakovat volby, než Luegera, jehož antisemitské a populistické názory se císařovi zřejmě protivily, potvrdil.Kabinety, které císař jmenoval v sedmdesátých až devadesátých letech 19. století, prováděly reformy např. školství a volebního zákona a snažily se udržet pod kontrolou národnostní spory v monarchii. Volební reforma z roku 1882, kterou realizovala vláda Eduarda Taaffeho, zvýšila počet oprávněných voličů o stovky tisíc osob. Na počátku 90. let 19. století disponovalo volebním právem v Předlitavsku 15 % mužského obyvatelstva.Na přelomu 19. a 20. století se František Josef stával jakousi legendou, která stmeluje mnohonárodnostní charakter říše. V národnostní otázce trval na zvýhodněném postavení pro Maďary a odmítal federalizaci monarchie, kterou navrhoval jeho synovec a následník František Ferdinand d'Este. Při řešení jiného problému se ale dokázal době přizpůsobit a tak v roce 1907 pomohl v zemi prosadit zavedení všeobecného volebního práva pro muže v Předlitavsku. ==== Zahraniční politika od 60. let 19. století ==== V šedesátých letech se zhoršilo rakouské postavení v Německém spolku, kde postupně vzrůstala moc Pruska. Roku 1864 se sice spojilo Prusko i Rakousko v tzv. dánské válce, ale již roku 1866 došlo k tzv. německé válce, ve které bylo po počátečních úspěších v Itálii Rakousko poraženo v bitvě u Hradce Králové, tím bylo prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze na Balkán, což však nutně muselo vést k problémům s Ruskem. Po tomto neúspěchu se snažilo Rakousko svoji politiku orientovat směrem k Francii a Itálii. Když roku 1871 Francie prohrála válku s Pruskem, rezignovalo Rakousko na snahu získat v Německu zpět svůj vliv a svojí další politikou uznalo pruskou dominanci v německých zemích.V roce 1876 císař na svém zámku v Zákupech jednal s ruským carem Alexandrem II. za přítomnosti velvyslanců obou zemí o situaci v Evropě. Žádné prohlášení z této schůzky nebylo vydáno, došlo pouze k tajné dohodě, ve které si obě země rozdělily sféry svého vlivu na Balkáně.Roku 1879 uzavřelo Rakousko-Uhersko s Pruskem obranný pakt proti Rusku (Dvojspolek), ke kterému se roku 1882 připojila Itálie (Trojspolek). V roce 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což zvýšilo napětí s Ruskem a Srbskem. === První světová válka === Anexe Bosny a Hercegoviny roku 1908 zhoršila vztahy se Srbskem a Ruskem. Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d'Este, zamýšleného následníka Františka Josefa. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a přes to, že Srbsko přijalo většinu jeho požadavků, říše reagovala 28. července vyhlášením války. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a v Evropě se tak rozhořela první světová válka. Podle historika Franze Herreho si František Josef válku nepřál, respektoval ale názor svého ministra zahraničí Berchtolda a dalších stoupenců válečného konfliktu.Rakousko-Uhersko se angažovalo především na Balkáně na srbské frontě a na tzv. haličské frontě, kde válčilo spolu s Němci proti Rusku. Zpočátku se mu nedařilo. K částečnému průlomu na ruské frontě došlo s pomocí Němců na jaře 1915 a Srbsko se podařilo porazit až na podzim roku 1915. I tady se ale rakouská armáda neobešla bez pomoci té německé. Od jara 1915 museli navíc Rakušené bojovat i proti Itálii na italské frontě.V Rakousku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace, válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala a to bylo nuceno se orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie.Císař zemřel na zápal plic uprostřed první světové války, 21. listopadu 1916 ve Vídni. I přes těžkou nemoc se snažil do posledních okamžiků pracovat. Po jeho smrti nastoupil na trůn Karel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám. Rakousko-Uhersko, oslabené válkou, kterou začal jeho prastrýc František Josef o čtyři roky dříve, se tak v roce 1918 rozpadlo. == Povaha a životní styl == František byl velice pracovitý, vstával časně – již v pět hodin ráno, v pozdějších letech ve čtyři hodiny. K snídani míval rohlíky se šunkou a máslem. Podstatnou část dne trávil vyřizováním spisů za stolem své pracovny, dokumenty často četl i během oběda. K tomu mu servírovali vařené hovězí, případně přírodní řízek či guláš. K hlavnímu dennímu jídlu si nechával podávat pivo. Roku 1874 navštívil plzeňský pivovar a od té doby pil výhradně plzeňské pivo. Pokud to šlo, večeřel s rodinou, spát chodil už v devět hodin. Rád se oblékal do uniformy, odpovídalo to jeho důrazu na formální způsob chování a stejné způsoby očekával i od ostatních. Součástí jeho programu byly audience, během kterých ho navštívilo za celou dobu jeho panování zhruba 100 000 lidí.Podle Franze Herreho měl císař citlivou, spíše introvertní povahu, vlivem své výchovy se ale naučil nedávat city najevo. S ostatními jednal zdvořile, např. nerad používal rozkazovací způsob, místo něj používal slova jako "prosím" nebo "doufám". Svůj nesouhlas ale uměl dát jasně najevo. Byl také velmi dochvilný, šetrný a konzervativní. V pozdějším věku se to projevovalo odmítáním nových vynálezů, císař tak nepoužíval telefon, výtahem nejezdil vůbec a automobilem zcela výjimečně. Své povinnosti panovníka plnil až do pokročilého věku, např. ještě ve svých 79 letech sledoval vojenské manévry a v 80 letech, i když naposledy, seděl na koni při přehlídce. Jezdit na koni uměl výborně.Ve volném čase se intenzivně věnoval lovu. Mezi lety 1848–1899 se tak stalo jeho kořistí 48 345 kusů zvěře. Jiné záliby neměl. == Rodinný život == František Josef byl synem arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Měl čtyři sourozence: Maxmiliána, Karla Ludvíka , Marii Annu (zemřela v dětství) a Ludvíka Viktora. Františkův vztah s liberálněji smýšlejícím a ambiciózním bratrem Maxmiliánem byl poměrně napjatý, ale jinak měl svého bratra rád. Když ale roku 1864 přijal Maxmilián nabídku stát se mexickým císařem, jeho bratr ho musel donutit vzdát se z politických důvodů nástupnictví trůnu v Rakousku. Maxmiliánovo zastřelení republikány v Mexiku roku 1867 se pak Františka hodně dotklo.V roce 1853 se v letní rezidenci v Bad Ischlu seznámil se svou patnáctiletou sestřenicí Alžbětou (známou také jako Sissi). Alžběta byla druhá dcera bavorského vévody Maxmiliána Josefa a Ludoviky Vilhelmíny (dcery bavorského krále Maxmiliána I. a sestry Žofie, matky Františka Josefa). Císař se do Alžběty zamiloval a 24. dubna 1854 se s ní v augustiniánském kostele ve Vídni oženil. Brzy přišly na svět tři děti, po desetileté pauze pak čtvrté: Žofie (1855–1857). Zemřela ve dvou letech na černý kašel při cestě po Uherském království. Gisela (1856–1932). V 16 letech provdána za bavorského prince Leopolda. Rudolf (1858–1889). Poté, co Rudolf směl po opakovaných intervencích své matky Alžběty u císaře ukončit striktně armádní výchovu, věnoval se přírodním vědám. Působil také jako žurnalista v liberálním tisku, a to anonymně a za zády svého otce. František Josef izoloval korunního prince Rudolfa od státních záležitostí a ten to těžce nesl. Na císařovo přání se v roce 1881 oženil s princeznou Stephanií, dcerou belgického krále Leopolda II. V roce 1889 spáchal sebevraždu. Ačkoli si s ním jeho otec nerozuměl, jeho smrt ho zdrtila. Marie Valerie (1868–1924). Narodila se 10 měsíců po korunování Františka Josefa uherským králem. Vzala si arcivévodu Františka Salvátora. Díky její dobročinnosti jí lidé přezdívali "Anděl z Wallsee".Mezi manželi později došlo k odcizení, císař již od roku 1875 měl poměr s Annou Nahowskou, se kterou údajně zplodil i dceru. Poté od roku 1887 až do své smrti udržoval vztah s herečkou Kateřinou Schrattovou.Po smrti syna cestovala císařovna Alžběta po Evropě. 10. září 1898 ji na břehu jezera v Ženevě zavraždil pilníkem italský anarchista Luigi Lucheni. I když se v posledních letech se svou manželkou moc často nevídal, měl ji František Josef stále rád a její smrt ho velmi zarmoutila. == Hodnocení == == Tituly Františka Josefa == Jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo N. N.z Boží vůle císař rakouský,král český a uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimiřský a illyrský; král jeruzalémský; arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský a krakovský; vévoda lotrinský, salcburský, štyrský, korutanský, kraňský a bukovinský; velkokníže sedmihradský, markrabě moravský; vévoda horno- a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastalský, osvětimský a zátorský, těšínský, furlanský, dubrovnický a zadarský; okněžněný hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, goricijský a gradišťský; kníže tridentský a brixenský; markrabě horno- a dolnolužický a istrijský; hrabě hohenembský, feldkirchský, břežnický, sonnenberský; pán terstský, kotorský a na Slovinském Krajišti; velkovojvoda srbský atd. === František Josef v jiných jazycích === Německy: Franz Joseph I., rusky: Ф И I (Franc Iosif), maďarsky: Ferenc József, latinsky: Franciscus Iosephus I. chorvatsky: Franjo Josip, slovensky: František Jozef I., italsky .: Francesco Giuseppe I, rumunsky: Francisc Iosif, ukrajinsky: Ф Й (Franc Josyp), srbsky: Ф Ј / Franjo Josip, slovinsky: Franc Jožef, furlansky: Francesc Josef, polsky: Franciszek Józef I, španělsky: Francisco José I, francouzsky: François Joseph, anglicky: Francis Joseph I. === "Starej Procházka" === Někteří Češi titulovali císaře Františka Josefa I. za jeho života (ovšem pouze v soukromí mezi sebou) posměšnou přezdívkou "Starej Procházka". Císař ji měl podle rozšířené legendy získat při své návštěvě Prahy 14. června roku 1901 na základě údajného popisku fotografie v dobových novinách či časopise při příležitosti slavnostního otevírání Mostu císaře Františka (v letech 1919–1940 a pak od roku 1990 nazývaného most Legií). Popisek měl znít "Procházka na mostě". Nikdy se ovšem nepodařilo zjistit, o který časopis nebo noviny mělo jít. Je to tedy s největší pravděpodobností pouze pověst, jež se nezakládá na pravdě. Současně je také dokázáno, že čeští politici, například T. G. Masaryk nebo Karel Kramář, tuto přezdívku používali již v devadesátých letech 19. století. To podporují i výzkumy historika Jiřího Raka, jenž prohlédl veškeré noviny té doby a zjistil, že žádný popisek pod uvedenou fotografií neexistuje. Archiv Zlaté Prahy z 21. června 1901, která v tu dobu vycházela jako sjednocené periodikum se Světozorem a která ten den byla věnována otevření nového mostu a návštěvě mocnáře, obsahuje pouze fotografii s popiskem "Promenáda na novém pražském mostě".Podle historika Otty Urbana je tato přezdívka mnohem starší a panovník ji získal už v sedmdesátých letech 19. století, kdy příjezd císařského průvodu ohlašoval jezdec na koni. Jmenoval se Procházka a lidé volali: "Starý Procházka už jede!". == Vývod z předků == == Galerie == == Odkazy == === Reference === === Literatura === BAHENSKÁ, Marie. František Josef I. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 531-547. BĚLINA, Pavel; BOROVIČKA, Michal; KUČERA, Jan Pavel, a kol. Velké dějiny zemí Koruny české XII.a. Praha: Paseka, 2012. 804 s. ISBN 978-80-7432-181-8. ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha: Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80-85785-20-X. HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. HAMANNOVÁ, Brigitte. Moje milá, dobrá přítelkyně! Milostný vztah císaře Františka Josefa I. a herečky Kateřiny Schrattové. Praha: Brána : Knižní klub, 2002. 217 s. ISBN 80-7243-145-5. PERNES, Jiří. František Josef I. Nikdy nekorunovaný český král. Praha: Brána, 2005. 495 s. ISBN 80-7243-217-6. PERNES, Jiří. Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století. Praha: Brána, 2006. 205 s. ISBN 80-7243-290-7. RAK, Jiří. Zachovej nám, Hospodine. Praha: Havran, 2013. ISBN 978-80-87341-15-5. Kapitola Osmdesáté narozeniny, Válečný epilog, s. 384-409. URBAN, Otto. František Josef I. Praha: Argo, 1999. 297 s. ISBN 80-7203-203-8. VOCELKOVI, Michaela a Karl. František Josef I. Císař rakouský a král uherský 1830-1916. Překlad Zlata Kufnerová. Praha: Paseka, 2017. 416 s. ISBN 978-80-7432-806-0. WEITLANEROVÁ, Juliana. František Josef I. Život císaře slovem i obrazem. Praha: Vitalis, 2016. 80 s. ISBN 978-3-89919-455-5. HOŁDA, Renata. "Dobry władca" : studium antropologiczne o Franciszku Józefie I.. 1. vyd. Katowice: Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, 2008. 198 s. (Prace Naukowe Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach; nr 2579). ISBN 978-83-226-1707-6. === Související články === Dějiny Rakouska Dějiny Česka Rakouská císařská hymna === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu František Josef I. ve Wikimedia Commons Galerie František Josef I. ve Wikimedia Commons Autor František Josef I. ve Wikizdrojích Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Josef I. První internetové muzeum Františka Josefa a 1. světové války Císař František Josef I. z cyklu České televize Historický magazín, 3. 7. 2006 (video) František Josef, po 100 letech, Historie.cs (video) Daniel Rovný: František Josef, člověk, co přežil svoji dobu, Britské listy 30. 11. 2006 | DATETIME | DATETIME |
003250 | ... Tento hudební styl sám o sobě nevydržel na scéně moc dlouho. V druhé polovině 90. let 20. století byl postupně vytlačován black metalem, power metalem, hardcorem a jinými styly, které získávaly větší popularitu, a postupně se na něj začalo zapomínat. Doom metal dal základy pro vznik gothic metalu a symphonic metalu. První kapelou, která začala hrát symphonic metal, byli nejspíše Therion (Švédsko), kteří jako první zapojili symfonický orchestr jako plnohodnotnou součást svého hudebního stylu a odklonili se tak od své předchozí tvorby. V roce 1996 vydali své nejvíce experimentální album Theli, jehož hlavní hudební složkou jsou klávesy a sborový zpěv. Hudební páteř se neliší od původního metalového hudebního stylu, "symfoniky" je dosažena... | Co zapojila kapela Therion jako plnohodnotnou součást svého hudebního stylu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Symfonick%C3%BD_metal | [
"symfonický orchestr"
] | 322 | 543 | První kapelou, která začala hrát symphonic metal, byli nejspíše Therion (Švédsko), kteří jako první zapojili symfonický orchestr jako plnohodnotnou součást svého hudebního stylu a odklonili se tak od své předchozí tvorby. | [
{
"start": 431,
"end": 450,
"text": "symfonický orchestr"
}
] | Symfonický metal je hudební styl, který vychází z metalových stylů (death metal, heavy metal, black metal a doom metal). Hudba je tvořena zakomponováním nástrojů a hlasů používaných ve vážné hudbě (housle, klavír, dechy, pěvecké sbory). Tyto zvuky mohou být vytvořeny uměle nebo skutečným hudebním tělesem. Symphonic metal hraje mnoho kapel, většinou se jedná o projekty hudebníků či skupin, případně to jsou jen experimenty. Prvopočátky tohoto hudebního stylu se objevují někdy v polovině 90. let 20. století. V té době začaly po boku trashmetalových a deathmetalových velikánů vznikat kapely, které začaly hrát nový a na svou dobu velice neobvyklý hudební styl doom metal (Paradise Lost, Anathema nebo velice temná, až smrtící doomová kapela My Dying Bride; v jejích skladbách znějící housle přinášejí velice tesknou atmosféru). U doom metalu se podobně jako předtím v art rocku začalo hojně používat netradičních "klasických" hudebních nástrojů a technik. Celkové tempo hudby se zpomalilo, skladby nabraly baladický charakter, začaly se objevovat i ženské vokály. Tento hudební styl sám o sobě nevydržel na scéně moc dlouho. V druhé polovině 90. let 20. století byl postupně vytlačován black metalem, power metalem, hardcorem a jinými styly, které získávaly větší popularitu, a postupně se na něj začalo zapomínat. Doom metal dal základy pro vznik gothic metalu a symphonic metalu. První kapelou, která začala hrát symphonic metal, byli nejspíše Therion (Švédsko), kteří jako první zapojili symfonický orchestr jako plnohodnotnou součást svého hudebního stylu a odklonili se tak od své předchozí tvorby. V roce 1996 vydali své nejvíce experimentální album Theli, jehož hlavní hudební složkou jsou klávesy a sborový zpěv. Hudební páteř se neliší od původního metalového hudebního stylu, "symfoniky" je dosažena klávesami či hostováním klasických hudebníků, často lze tuto kombinaci slyšet v black metalu (Dimmu Borgir, Limbonic Art, Tartaros aj.). Veškeré skladby jsou hrány hudebním tělesem, např. Pražský filharmonický orchestr, a elektrické kytary, bicí a zpěv dělají jen doprovod (Rage – Lingua Mortis). Skladba je psána pro dva i více hlasů (operní a klasický, dle stylu), buď formou "dialogů" (hádky), nebo se navzájem doplňují, např. jeden hlas je "anděl", druhý "ďábel" (Avantasia – The Metal Opera Pt. I–II). Velice častým a úspěšným modelem je výrazný ženský hlas (Nightwish, Within Temptation, Amberian Dawn), který je použit jako hlavní prvek, ostatní nástroje jej podkreslují a dodávají dramatičnost, mužský hlas je použit ke zdrsnění ve dvojzpěvech. Hudba je převzata z klasických oper nebo muzikálových děl a upravena do daného hudebního žánru, asi nejčastěji bývá hrán Fantom opery. Tento hudební styl používá hudbu i jiných etnik – arabskou, indickou, slovanskou nebo germánskou, např. Hollenthon. Dále se můžeme setkat s hudbou inspirovanou renesancí nebo barokem, např. Haggard Jako nejčastější nástroje jsou používány housle, klavír, Hammondovy varhany, tympány, flétna, elektrické kytary, bicí, klávesy. Hudební skladba či album se chová jako skutečné operní dílo, je rozdělena do několika částí, jsou zvlášť rozděleny sbory a jednotlivé zpěvy. V textech se můžeme setkat s celou škálou zaměření – od mytologie, historie, astronomie, astrologie, filosofie, příroda, náboženské motivy a příběhy až po běžné lidské problémy aj. Texty jsou psány v latině nebo angličtině, italštině, francouzštině, češtině aj. Symfonický black metal Symfonický power metal Související informace naleznete také v článku Seznam symphonicmetalových skupin. Wishmasters (Česko) Agnus Dei (Česko) Avantasia (Německo) Avidity for... (Česko) Almora (Turecko) Amberian Dawn (Finsko) Delain (Nizozemí) Edenbridge ( . Rakousko) Epica (Nizozemsko) Fairyland (Francie) Haggard (Německo) Interitus (Česko) Lacrimosa (Švýcarsko) Leaves' Eyes (Norsko/Německo) Luca Turilli ( . Itálie) Nightwish (Finsko) Rhapsody of Fire (Itálie) - (dříve Rhapsody) Secret Sphere (Itálie) Tarja Turunen (Finsko) Therion (Švédsko) Thy Majestie (Itálie . ) Victor Smolski (Bělorusko) Wuthering Heights (Dánsko) Anette Olzon (Švédsko) White Light (Česko) Within Temptation (Nizozemsko) Welicoruss (Rusko/Česko) Seznam symphonicmetalových skupin Gothic metal Speed metal Death metal Power metal Orchestr Opera Středověká hudba – obecně Obrázky, zvuky či videa k tématu symfonický metal ve Wikimedia Commons Metalová mapa Evropy Encyclopaedia Metallum | ENTITY | ORGANIZATION |
006434 | Městečko Twin Peaks (v anglickém originále Twin Peaks) je americký televizní dramatický televizní seriál, který vytvořili David Lynch a Mark Frost. Seriál sleduje vyšetřování brutální vraždy populární dívky a středoškolské královny, Laury Palmerové (Sheryl Lee), jež vede speciální agent FBI Dale Cooper (Kyle MacLachlan). Pilotní díl Městečka Twin Peaks byl poprvé vysílán 8. dubna 1990 na televizní stanici ABC a později bylo natočeno dalších sedm dílů a druhá série, která se dostala do vysílání 10. června 1991. Název seriálu vychází z jeho zasazení do malého fiktivního městečka ve státě Washington. Exteriéry byly natočeny v městech Snoqualmie a North Bend. Většina interiérů pak byla natočena v ateliérech v San Fernando Valley, jež se nachází v blízkosti Hollywoodu. Městečko Twin Peaks se stalo jedním z nejlépe hodnocených seriálů 90. let s příznivými kritickými ohlasy na národní i mezinárodní úrovni. Seriál si získal širokou základnu fanoušků.... | Kdo hrál postavu Laury Palmerové v seriálu Městečko Twin Peaks? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Městečko_Twin_Peaks | [
"Sheryl Lee"
] | 148 | 322 | Seriál sleduje vyšetřování brutální vraždy populární dívky a středoškolské královny, Laury Palmerové (Sheryl Lee), jež vede speciální agent FBI Dale Cooper (Kyle MacLachlan). | [
{
"start": 250,
"end": 260,
"text": "Sheryl Lee"
}
] | Městečko Twin Peaks (v anglickém originále Twin Peaks) je americký televizní dramatický televizní seriál, který vytvořili David Lynch a Mark Frost. Seriál sleduje vyšetřování brutální vraždy populární dívky a středoškolské královny, Laury Palmerové (Sheryl Lee), jež vede speciální agent FBI Dale Cooper (Kyle MacLachlan). Pilotní díl Městečka Twin Peaks byl poprvé vysílán 8. dubna 1990 na televizní stanici ABC a později bylo natočeno dalších sedm dílů a druhá série, která se dostala do vysílání 10. června 1991. Název seriálu vychází z jeho zasazení do malého fiktivního městečka ve státě Washington. Exteriéry byly natočeny v městech Snoqualmie a North Bend. Většina interiérů pak byla natočena v ateliérech v San Fernando Valley, jež se nachází v blízkosti Hollywoodu. Městečko Twin Peaks se stalo jedním z nejlépe hodnocených seriálů 90. let s příznivými kritickými ohlasy na národní i mezinárodní úrovni. Seriál si získal širokou základnu fanoušků. Stal se součástí popkultury. Na seriál existuje mnoho odkazů v jiných televizních seriálech, reklamách, komiksech, videohrách, filmech a textech písní. Snižující se divácká sledovanost vedla ABC k nátlaku, aby totožnost Lauřina vraha byla odhalena již uprostřed druhé série. Toto odhalení však v kombinaci se střetem s jinými seriály vysílanými ve stejný čas vedlo k ještě většímu propadu ve sledovanosti a ke zrušení celého seriálu. V roce 1992 byl natočen celovečerní film Twin Peaks, jenž tvoří prequel k seriálu. Film však v Americe nebyl komerčně úspěšný. Roku 2014 bylo oznámeno, že seriál získá pokračování. První díl seriálu Twin Peaks, jehož autory jsou opět Frost a Lynch, byl odvysílán na stanici Showtime dne 21. května 2017. Ráno, 24. února, ve městě Twin Peaks, ve státě Washington, objeví dřevorubec Pete Martell na břehu řeky nahé tělo pečlivě zabalené v igelitu. Následuje příjezd šerifa Harry S. Trumana, jeho zástupců a doktora Willa Haywarda, a dochází k zjištění, že tělo patří místní středoškolské krasavici Lauře Palmerové, jež je mezi obyvateli Twin Peaks považována za vzor nevinnosti a mravní čistoty. Tato zpráva se rychle rozšíří mezi obyvateli města, především mezi Lauřinou rodinou a jejími přáteli. Mezitím je na druhé straně státní hranice nalezena další dívka, Ronette Pulaskiová, jak bez cíle a nepříčetně bloudí podél železniční trati. Protože Ronette byla nalezena za hranicí státu, je k vyšetřování případu povolán agent FBI Dale Cooper. Cooper při prvotní prohlídce těla odhalí malý papírek s písmenem R ukrytý pod nehtem. Na městském shromáždění ještě téže noci, Cooper informuje obyvatele města, že styl provedení vraždy se shoduje s vrahem, jenž v předchozím roce zavraždil jinou dívku v jihozápadním Washingtonu, a důkazy naznačují, že tento vrah žije v Twin Peaks. Cooperovo vyšetřování brzy odhalí, že Laura vedla dvojí život. Podváděla svého přítele, fotbalového kapitána Bobbyho Briggse, s motorkářem Jamesem Hurleym, a věnovala se prostituci s pomocí Lea Johnsona, místního řidiče náklaďáku, a Jacquese Renaulta, pasáka a dealera drog. Později se Laura stala závislou na kokainu, což způsobil její přítel Bobby, jež prováděl obchody s Jacquesem Renaultem. Lauřina smrt spouští řetězec událostí po celém městě. Lauřin otec, Leland Palmer, uznávaný právník, se nervově zhroutí. Její nejlepší kamarádka, Donna Haywardová, začne chodit s Jamesem, a s pomocí Lauřiny sestřenice, Maddy Fergusonové, se vrhne do vyšetřování Lauřina psychiatra, Dr. Lawrence Jacobyho, o němž zjistili, že byl Laurou posedlý. Ukáže se však, že je nevinný, a plán na vniknutí do jeho bytu končí tím, že je Jacoby napaden v parku a hospitalizován v nemocnici se ztrátou paměti na tuto událost, s výjimkou vzpomínky na zápach spáleného oleje. Ben Horne, nejbohatší muž v Twin Peaks, spouští poslední část svého plánu na zničení místní pily a na vraždu Catherine Martellové, jež ji vede, aby mohl nakoupit pozemky za sníženou cenu, a upevnit tak svou pozici ekonomického vládce města. Jeho narůstající bezohlednost začne trápit jeho dceru, Audrey Horneovou, která se zamiluje do agenta Coopera a začne pro něj shromažďovat zajímavé informace z celého města, aby mu pomohla vyřešit Lauřinu vraždu a aby získala jeho náklonnost. Druhou noc ve městě dostane Cooper zvláštní sen, v němž potká ve sklepě nemocnice v Twin Peaks jednorukého muže, jež si říká Mike. Mike se přestaví jako nadpozemská bytost a sdělí Cooperovi, že Lauřiným vrahem je Zabiják Bob, další nadpozemská postava jako je on. Cooper pak zahlédne Boba, krutého šedovlasého muže v džínové bundě, jež prohlásí, že bude pokračovat v zabíjení. Cooper poté vidí své o dvacet pět let starší já sedící v místnosti obklopené červenými závěsy, jež vyvolávají dojem nadpozemského světla. Naproti němu stojí trpasličí muž v červeném obleku ("Muž z jiného světa") a Laura Palmer, kterou muž představí jako svou sestřenici. Poté co proběhne zjevně zašifrovaný dialog s Cooperem, vstane muž ze své židle a začne tancovat okolo místnosti, zatímco Laura něco zašeptá Cooperovi do ucha. Následující ráno se Cooper schází se šerifem Trumanem, popíše mu svůj sen a řekne mu, že pokud se mu podaří rozšifrovat symboly ze snu, bude vědět, kdo zabil Lauru. Cooperovi se podaří ve spolupráci s policejním oddělením Twin Peaks nalézt jednorukého muže z Cooperova snu, jež se ukáže být cestujícím prodejcem jménem Philip Gerard. Cooper se Gerarda ptá na jeho spolupracovníky a zjistí, že Gerard opravdu zná Boba, jenž je ve skutečnosti veterinářem, který léčil ochočeného ptáka Jacquese Renaulta. Na základě těchto událostí dojde Cooper k závěru, že Renault je tím hledaným vrahem, a s Trumanovou pomocí vystopuje Renaulta do nevěstince, který vlastní Ben Horne. Cooper se zde s ním setká a vyláká jej k setkání u čističky vody, jež se nachází na americké půdě. Renault je během zatčení u čističky postřelen a hospitalizován v nemocnici. Poté co se Leland Palmer dozví, že Renault byl zatčen, proklouzne do jeho nemocničního pokoje a zavraždí jej. Ve stejnou dobu nařídí Ben Horne Leovi aby zapálil pilu i s Catherine uvězněnou uvnitř. Ben však poté pošle k Leovi nájemného zabijáka, aby se ujistil, že nebude mluvit. Po Jacquesově zatčení se Cooper vrací do svého pokoje, kde je několikrát postřelen zamaskovaným střelcem, čímž končí celá série. Poté co je Cooper postřelen, zůstává ležet na podlaze svého pokoje. Ve svém zraněném stavu a jen napůl při vědomí, prožije Cooper vizi, v níž se mu zjeví Obří muž. Obr agentu Cooperovi prozradí tři věci: "Narazíte na muže ve smějícím se pytli", "Sovy nejsou tím, čím se zdají být" a "Bez chemikálií vám on ukáže cestu" a nakonec mu sdělí "Budete potřebovat lékařské ošetření". Obr si poté vezme Cooperův zlatý prsten a vysvětlí mu, že mu bude navrácen, až Cooper všechna tři jeho odhalení správně pochopí. Mezitím Leo Johnson podstupuje operaci, díky čemuž přežije svá střelná zranění, ale stává se těžce postiženým. Catherine Martellové se také podaří přežít oheň, ale využívá této příležitosti a předstírá svou smrt k tomu, aby připravila odplatu Benu Horneovi. Leland Palmer, jehož vlasy zbělaly doslova přes noc, se po Renaultově smrti vrací zpátky do práce, očividně zcela zotaven Renaultovou vraždou. Cooper zjišťuje, že Philip Gerard je hostitelem Mikea, který se ukáže být démonickým duchem, jež využívá Boba k zabíjení lidí. Mike Cooperovi sdělí, že Bob pobýval v těle někoho ve městě po celá desetiletí, ale odmítne mu sdělit kdo to je. Nález dalšího Lauřina deníku přispěje k odhalení, že Bob, jehož nazývá "přítelem svého otce", ji začal sexuálně obtěžovat a znásilňovat již jako dítě, a že začala užívat drogy, aby se s tímto zneužíváním vyrovnala. Cooper začne prošetřovat Lelandovy přátele a spolupracovníky a Harrymu sdělí, že si myslí, že vrahem je Ben Horne. Během konfrontace se Horne přizná Cooperovi a Audrey, že měl s Laurou sexuální aféru, ale nikdy by ji nezabil, protože byl do ní zamilovaný. Maddy Fergusonová je krátce poté nalezena mrtvá, zabalená do igelitu společně se srstí z vycpaných zvířat z Benovy kanceláře po celém těle. Po zatčení za Lauřinu vraždu navštíví Bena ve vězení Catherine, která mu s výsměchem sdělí, že tu noc, kdy byla Laura zavražděna strávili spolu, a může ho očistit, pokud se tak rozhodne. Aby zahnal nejistoty ve svém vyšetřování, shromáždí Cooper všechny podezřelé na jedno místo – včetně několika lidí, kteří nejsou mezi podezřelými – a je přesvědčen, že objeví nějaké znamení, které mu pomůže identifikovat vraha. Když nabídne žvýkačku Lelandu Palmerovi, zahlédne ducha, který se mu již jednou zjevil poté co byl postřelen a před tím než zahlédl Obřího muže (je možné, že je to jedna a ta samá bytost), a pronese frázi, kterou již Copper slyšel ve svém snu od Muže z jiného světa. Poté se objeví Obří muž a potvrdí Cooperovi, že Leland je hostitelem Boba, vraha Laury a Maddy. Cooper a Truman jej zatknou, načež Bob získá úplnou kontrolu nad Lelandovým tělem a přizná se k sérii vražd těsně před tím, než donutí Lelanda k sebevraždě. Leland, umírající v Cooperově náručí a osvobozen od Bobova vlivu, Cooperovi prozradí, že jej Bob ovládal a zneužíval už jako dítě. Prosí o odpuštění, načež se mu zjeví Laura a uvítá jej do posmrtného života. Další ráno se Cooper, Truman a všichni co pracují ve službách zákona ptají, zda byl Leland skutečně někým ovládán nebo jen mentálně postižený. Všichni se obávají, že první možnost je ta správná a pokud ano, tak existuje možnost, že se Bob stále pohybuje v okolí Twin Peaks, a hledá si nového hostitele. Poté co je vyšetřování vraždy ukončeno je Cooper těsně před svým odjezdem na dovolenou obviněn z napomáhání zločinnému Jeanu Renaultovi v obchodování s drogami, a dočasně suspendován. Renault považuje Coopera za zodpovědného za vraždu jeho bratra Jacquese, jenž byl zavražděn Lelandem Palmerem, když byl Renault pod policejním dohledem v nemocnici. Poté co je Renault zabit v přestřelce s policií a Cooper je očištěn od všech obvinění, Cooperův bývalý partner a rádce Windom Earle dorazí do Twin Peaks, aby s ním sehrál vražednou šachovou partii, v níž za každou Cooperovu ztracenou figurku zemře jeden člověk. Cooper později vysvětluje Trumanovi, že během jeho začátků v FBI po boku Earla, si Cooper začal aférku s Earlovou ženou Caroline, když se nacházela pod jeho ochranou jako svědek federálního zločinu. Earl se naštval, zabil Caroline a pokusil se Coopera vykuchat pomocí nože, a následně byl uvržen do psychiatrické léčebny. Po svém útěku a příjezdu do Twin Peaks se Earle ukrývá v lesích, kde může osnovat své plány na pomstu. Cooper se mezitím snaží zjistit informace o původu a životě Boba, a získává nové poznatky o tajemných temných lesích, jež obklopují Twin Peaks. Při tom se dozví o existenci Bílého a Černého vigvamu, dvou mystických extra dimenzionálních říší, jež zastupují Nebe a Peklo a jejich vchod se nachází někde v okolních lesích. Copper zjistí, že Bob, Obří muž a Muž z jiného světa, pocházejí z jednoho z těchto dvou vigvamů. Cooper se také zamiluje do nové dívky ve městě, Annie Blackburnové (Heather Grahamová). Poté co Annie vyhraje soutěž Miss Twin Peaks, je unesena Windomem Earlem a odvlečena ke vchodu do Černého vigvamu v Glastonbury Grove. Copper si uvědomí, že Windom Earle přijel do Twin Peaks proto, aby získal přístup do Černého vigvamu a všechnu jeho moc pro sebe, a že jeho "šachová hra" sloužila pouze k odvedení pozornosti. Za pomoci dámy s polenem sleduje Cooper Annie a Earla do Vigvamu, který se ukáže být pokojem s červenými závěsy z jeho snu. Je zde uvítám Mužem z jiného světa, Obřím mužem a duchem Laury Palmerové, z nichž každý mu sdělí zakódované poselství týkající se jeho budoucnosti, a předvedou mu možnosti Černého vigvamu, jež popírají zákony času a prostoru. Při pátrání po Annie a Earlovi narazí Cooper na několik duchů mrtvých lidí, včetně Maddy a Lelanda Palmera, který mu přednese několik směšných nepravdivých sdělení. Tito duchové jej nakonec přivedou až k Earlovi, který žádá aby se Cooper vzdal své duše výměnou za život Annie. Cooper souhlasí a Earle jej zabije. O několik sekund později se objeví zabiják Bob, obrátí běh času ve vigvamu, a vrátí Cooperovi zpátky život. Bob zlostně sdělí Earlovi, že pouze obyvatelé vigvamu mají právo si vzít lidskou duši, a aby jej potrestal tak jej zabije a vezme si jeho duši. Bob se poté obrátí ke Cooperovi, který poprvé ve Vigvamu pozná co je to strach. Cooper pak utíká pronásledován Bobem a svým vlastním duchem. Několik dní po vstupu do vigvamu jsou Cooper a Annie objeveni šerifem Trumanem v lesích. Annie je hospitalizována v nemocnici, ale Cooperova zranění jsou pouze lehká a doktor Hayward jej nechá převézt do jeho pokoje v hotelu Great Northern. Po probuzení se Cooper ptá na stav Annie a poté sdělí, že si musí vyčistit zuby. Když Cooper pohlédne v koupelně do zrcadla, je vidět, že se do něj přenesl Bob. Ten poté nasadí škleb na svém/Cooperově obličeji v zrcadle a ironicky se ptá na stav Annie a směje se při tom. Takto otevřeně končí druhá série. | PERSON | PERSON |
005474 | ... Mají srdce, jejich tělní tekutina (krev) se nazývá "hemolymfa" a obsahuje barvivo hemocyanin, jehož molekuly obsahují měď. Nervová soustava je gangliová. Mlži mají čichové ústrojí, podle kterého se orientují, a hmatové buňky. Vylučovací soustavu představuje jeden pár nefridií. Pomocí nohy se mlži dokážou zahrabat do písku, nebo se přichytí k podkladu pomocí byssových vláken. Někteří mlži dokážou plavat. Mlži jsou filtrátoři, živí se částečkami potravy, které se zachytí na jejich žábrách. Mlži jsou obvykle gonochoristé. Mají většinou nepřímý vývin, oplození je vnější. Mlži mohou mít dva druhy larev. Veliger je mořská a glochidie je sladkovodní a cizopasí na rybách.... | Jaký vývin mají mlži? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ml%C5%BEi | [
"nepřímý"
] | 529 | 577 | Mají většinou nepřímý vývin, oplození je vnější. | [
{
"start": 543,
"end": 550,
"text": "nepřímý"
}
] | Mlži (Bivalvia) jsou bezobratlí vodní živočichové, řazení do kmene měkkýšů (Mollusca). Je známo kolem 30 000 druhů mlžů. Patří k nim tak obecně známí obyvatelé mořských a sladkovodních prostředí, jako ústřice, slávky, srdcovky, škeble a perlorodky. Mlži jsou měkkýši s výraznou bilaterální symetrií. Jsou přitom obvykle silně laterálně zploštělí. Plášť tvoří obvykle dva laloky, každý vylučuje jednu lasturu. Lastury jsou spojeny zámkem, vazy a silnými svaly. S okolním prostředím je vnitřek lastury spojen pouze třemi otvory, přijímacím, vyvrhovacím a otvorem pro vysouvání svalnaté nohy. Hlava je redukována – nenese ani oči či radulu. Přesto se mohou oči na jiných místech těla vyvinout; to samé platí pro statocystu. Uvnitř schránky se rovněž rozprostírá rozsáhlá plášťová dutina. Dýchají pomocí žaber. Mají srdce, jejich tělní tekutina (krev) se nazývá "hemolymfa" a obsahuje barvivo hemocyanin, jehož molekuly obsahují měď. Nervová soustava je gangliová. Mlži mají čichové ústrojí, podle kterého se orientují, a hmatové buňky. Vylučovací soustavu představuje jeden pár nefridií. Pomocí nohy se mlži dokážou zahrabat do písku, nebo se přichytí k podkladu pomocí byssových vláken. Někteří mlži dokážou plavat. Mlži jsou filtrátoři, živí se částečkami potravy, které se zachytí na jejich žábrách. Mlži jsou obvykle gonochoristé. Mají většinou nepřímý vývin, oplození je vnější. Mlži mohou mít dva druhy larev. Veliger je mořská a glochidie je sladkovodní a cizopasí na rybách. Klasifikace mlžů je v současnosti v pohybu a málokteří dva autoři se shodnou na jedné verzi. Molekulární studie z r. 2015 analyzující transkriptom mlžů nabízí následující fylogenetický strom mlžů: Níže jsou uvedeny jen příklady zástupců: Sladkovodní: Perlorodka říční (Palaeoheterodonta) Velevrub malířský (Palaeoheterodonta) Škeble rybničná (Palaeoheterodonta) Slávička mnohotvárná Mořští .: Srdcovka jedlá (Imparidentia) Střenka jedlá (Imparidentia) Šášeň lodní (Imparidentia) Ústřice jedlá (Pteriomorpha) Slávka jedlá (Pteriomorpha) Perlotvorka mořská (Pteriomorpha) Hřebenatka jakubská (Pteriomorpha) Zéva obrovská Hřebenatka islandská | ADJ_PHRASE | OTHER |
011407 | ... vzdálených až 900 km od hnízdiště. == Popis == Náleží mezi středně velké druhy tučňáků, dorůstá výšky 56–73 cm, a váží 3,6–5,9 kg, s ohledem na pohlavní dimorfismus (samice je menší), výkyvy v rozmnožování a období pelichání. Tučňák Humboldtův vypadá velmi podobně jako jeho nejbližší příbuzný tučňák magellanský. Odlišuje se však svým jediným černým pruhem vedoucím přes hruď (tučňák magellanský má pruhy dva). Specifické černé tečky na břiše, které u tučňáka Humboldtova vidíme, se naopak u tučňáka magellanského neobjevují, nebo jen v nepatrné míře. Rozvrh těchto nepravidelných skvrn je natolik jedinečný, jako ve srovnání lidské otisky prstů, a neexistují tedy dva naprosto stejní jedinci. Podobně jako ostatní tučňáci z jeho rodu má nad očima a kolem zobáku neopeřenou kůži narůžověle až červené barvy. Tato holá oblast je hustě pokryta cévami, s jejíž pomocí vyzařují přebytečné teplo v případě přehřátí. Oproti jiným druhům tučňáku hnízdí tučňák Humboldtův... | Jakou barvu mají tečky na břiše tučňáka Humboldtova? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tučňák_Humboldtův | [
"černé"
] | 416 | 556 | Specifické černé tečky na břiše, které u tučňáka Humboldtova vidíme, se naopak u tučňáka magellanského neobjevují, nebo jen v nepatrné míře. | [
{
"start": 427,
"end": 432,
"text": "černé"
}
] | Tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti) je nelétavý pták z čeledi tučňákovitých (Spheniscidae), pojmenovaný po přírodovědci Alexandru von Humboldtovi. Vyskytuje se v Jižní Americe na pobřežích Peru a Chile. Jeho nejbližším příbuzným je tučňák brýlový, tučňák magellanský a tučňák galapážský. Je to středně velký tučňák, dosahuje výšky 56–73 cm, a váhy 3,6–5,9 kg. Nad očima a kolem zobáku má holou, narůžovělou kůži, což jsou žlázy obklopené cévami plnící termoregulační funkci. Čím je jeho tělní teplota vyšší, tím větší množství krve se v těchto žlázách nachází a může být tak ochlazeno okolním vzduchem. Rozmnožování probíhá celoročně, ale nejčastěji mezi březnem a prosincem. Samice snáší obvykle dvě vejce a mláďata se líhnou zhruba po 35 dnech inkubace. O potomstvo se stará samice i samec skoro rovným dílem. Ve stáří asi 100 dní se mláďata osamostatní a zamíří na otevřené moře. Tučňák Humboldtův zastupuje asi nejvyšší procento z chovaných druhů tučňáků v zajetí. Dobře se množí a zvykl si i na evropské podmínky. V červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN) je klasifikován jako zranitelný. Za posledních 150 let jeho populaci ohrozilo několik především lidských faktorů. == Rozšíření == Hnízdí podél západního pobřeží Peru a Chile v Jižní Americe, kde obývá chladný a na ryby bohatý Humboldtův proud. Nejsevernější kolonii můžeme nejspíš zahlédnout v mysu Parinas, na veřejné pláži Punta Balcones. Nejpočetnější kolonii pak zcela na jihu v Punta San Juan (Punta Arenas), nebo také v Pachachamas. Menší izolovaná kolonie se nachází např. na ostrově Puñ. Hnízdí v teplotách vzduchu od 5 do 38 °C (de oblasti, času a ročním období), a teplota vody mívá až 28 °C.Kvůli úživným oceánským proudům obvykle nemigruje do jiných oblastí a zdržuje se nejdále 19–35 km od hnízdiště. Na základě toho může tento druh zahnízdit i dvakrát do roka, ovšem v závislosti na podmínkách. Udeří-li klimatický jev ENSO (El Niñ Southern Oscillation) objevující se každých 3–12 let, který způsobuje změnu klimatu, přesněji ztrátu potravní hojnosti zapříčiněnou oteplováním oceánu, v takovém případě se tučňák Humboldtův stahuje do oblastí vzdálených až 900 km od hnízdiště. == Popis == Náleží mezi středně velké druhy tučňáků, dorůstá výšky 56–73 cm, a váží 3,6–5,9 kg, s ohledem na pohlavní dimorfismus (samice je menší), výkyvy v rozmnožování a období pelichání. Tučňák Humboldtův vypadá velmi podobně jako jeho nejbližší příbuzný tučňák magellanský. Odlišuje se však svým jediným černým pruhem vedoucím přes hruď (tučňák magellanský má pruhy dva). Specifické černé tečky na břiše, které u tučňáka Humboldtova vidíme, se naopak u tučňáka magellanského neobjevují, nebo jen v nepatrné míře. Rozvrh těchto nepravidelných skvrn je natolik jedinečný, jako ve srovnání lidské otisky prstů, a neexistují tedy dva naprosto stejní jedinci. Podobně jako ostatní tučňáci z jeho rodu má nad očima a kolem zobáku neopeřenou kůži narůžověle až červené barvy. Tato holá oblast je hustě pokryta cévami, s jejíž pomocí vyzařují přebytečné teplo v případě přehřátí. Oproti jiným druhům tučňáku hnízdí tučňák Humboldtův v tropických podmínkách, kde teplota může dosahovat až 36 °C. Mláďata mají první týdny tmavě šedé peří, které se postupně zbarvuje do hněda. Posléze se objevují jasnější skvrny na břiše. Ve věku asi tří měsíců, jim na hlavě a kolem oči peří bělá. Jejich šat je pak v dospívání (1–2 let) inkoustově černý s bílým břichem a charakterními černými skvrnami. Jsou ale stále odlišná od plně dospělých a v porovnáním s nimi postrádají především černý pás na hrudi. V zajetí se dožívá 15–30 let. Ve volné přírodě je jeho život ovlivňován skýtajícími nástrahami a vyššího věku se tak dožije zcela výjimečně. Pohlavně zralý je asi ve třech až čtyřech letech (samice zpravidla dříve). == Potrava a způsob lovu == Studený Humboldtův proud přináší do tichomoří plno druhů hejnových ryb a jimi se tak převážně živí. Jedná se především o ančovičky a sardinky, jako např. sardel peruánskou (Engraulis ringens) či sardinku tečkovanou (Sardinops sagax). Možnou kořistí jsou i některé druhy sépií (Sepia). Průměrná velikosti kořisti je 3–27 cm a pohlcena bývá ihned pod vodou. Loví zpravidla časně zrána a zdržuje se na moři až do odpoledne, kdy se v době rozmnožování vrací k mláďatům, a vyhýbá se tak vysokým teplotám. Pohybuje se asi 19–35 km daleko od pobřeží a za jeden tah může tučňák Humboldtův nalovit více než 400 gramů potravy, pokud jsou podmínky vyhovující. Zdržuje se v mělkých hloubkách nepřesahujících pět metrů. Avšak ve výjimečném případě je schopen dostat se do hloubky 30–70 metrů. Potápění trvá nanejvýš minutu a plave rychlostí 7,5–10 km/h. == Přirození predátoři == Kolonie vyskytující se na pevnině bývají velkým lákadlem pro místní lišky, zdivočelé psy a kočky, kteří se řadí mezi invazivní druhy predátorů. Mláďata, nebo nemocné dospělé uloví poměrně snadno. Dále představují hrozbu mořští draví ptáci, jimiž jsou Racci pruhoocasí (Larus belcheri), Racci jižní (Larus dominicanus) či chaluhovití (Stercorariidae). Tito predátoři se zajímají především o vejce nebo menší mláďata. Ačkoli jsou ukryta v hnízdních jámách či puklinách, stačí krátká chvíle nepozornosti. Výjimečně se přiživí hadi (Serpentes) nebo případně krysy (Rodentia). Na moři je nejčastěji napadají tuleni (Phocidae), žraloci (Carcharhiniformes) nebo lachtani z rodu Otaria. == Rozmnožování == Tučňák Humboldtův hnízdí celoročně nejčastěji mezi březnem a prosincem, a to díky přívětivým podmínkám a ročnímu cyklu, který se skládá z dvou měsíců trvajícího přepeřovacího období a následně dvou pětiměsíčních období chovných cyklů. V důsledku toho mohou být tučňáci viděni kolem jejich hnízdišť v průběhu celého roku, pakliže tuto harmonii nenaruší ekologický jev ENSO (El Niňo Southern Oscillation), jenž by do jejich oblastí přinesl moře chudé na potravu. Vytváří malé kolonie. Jsou monogamní, dospělí vykazují vysokou věrnost párů, přičemž spolu většina dvojic zůstává, dokud jeden z partnerů nezahyne. V zajetí si nachází samice nového partnera častěji než samec, jelikož volba partnera spočívá z pravidla na samici. === První dny v kolonii === Rozmnožovací aktivity nastávají zhruba v období mezi dubnem a květnem či zářím až říjnem, v závislosti na lokalitě. Jako první se na hnízdiště dostaví samec, který si vybojuje nejvhodnější místo pro vyhrabání nové nory, případně jen vyčistí starou. Především se soustředí na dostatečný stín, který na noru doléhá, aby se vyhnul nežádoucímu žáru slunce. Nory vyhrabává jeden až pět metrů hluboko – průměrná počáteční nora může mít vstupní otvor široký 50 cm, pak následuje asi jeden metr dlouhá chodba vysoká 20 cm končící hnízdící komůrkou o průměru 45 cm, která je pod povrchem hluboko asi 40 až 50 cm. Postupným opravováním její rozměry rostou a ptáci je vystýlají malými větvičkami, klacíky, kamínky, šupinami z ryb nebo i kostmi z uhynulých tučňáků, tedy prakticky veškerým dostupným materiálem. Pokud nehnízdí v norách, nalezneme je i v různých děrách nebo puklinách ve skále, mezi balvany. Využívat můžou i hnízd jiných živočichů. === Námluvy === Podobně jako jiní tučňáci, ozývá se i tento druh hlubokými hrdelními tóny, které mají stejný sociální význam, jako tzv. uvědomovací hlas – slouží k udržovaní kontaktu mezi jednotlivými ptáky na vodě i na souši. Nejtypičtější fází toku je hlasité troubení, při němž stojí samec před samicí s otevřeným zobákem a nahoru nataženým krkem. U uzavřených párů troubí samec i samice současně. Po tomto úvodu se partner projevuje chvějivými pohyby křídel a zobákem něžně probírá peří v oblasti hlavy a krku své partnerce. Ta se následně přikrčí nebo si úplně lehne, zatímco se samec mermomocí snaží vyšplhat na její záda, kde bude muset udržet rovnováhu, aby mohl alespoň na pár sekund přitisknout svou kloaku k její. === Páření === Poloha při kopulaci je velmi vrtkavá a samec se tak zmůže pouze na několik sekund (maximálně na 1–2 minuty), proto probíhá opakovaně. Samec naskočí na samičí záda, vyzdvihne ocas a začne se o samici třít. Protože samec nemá penis, k reprodukci mu slouží kloaka, což je rozšířená část konečníku, do něhož je vyústěna trávicí, vylučovací a právě rozmnožovací soustava (kloaku má také samice). Samec má obě varlata umístěna v těle a v období páření dosahují větších rozměrů. Otíráním o kloaku jeho družky předá své sperma, které v ní doputuje do skladovacích kanálků. Spermie oplodní vajíčka a ty následně v samičím vejcovodu ztvrdnou. === Snesení vajec a chov === Po páření snese samice jedno až výjimečně tři vejce o rozměrech přibližně 72,8 x 55,8 mm, a o váze 103–120 gramů. Interval mezi snesením je poměrně dlouhý, odpovídající 3–5 dnům s ohledem na zkušenosti páru. Inkubace trvá 36–43 dní, při níž se rodiče synchronizovaně střídají. Právě vylíhlé mládě má velmi hustý prachově šedý šat, srostlá oční víčka a váží kolem 60–95 gramů. Je krmeno natrávenou kašovitou stravou z volete (jícnu) od obou rodičů. Vidět začne druhý týden asi po 10 dnech. O péči se rodiče podělí (jeden hlídá, druhý loví). Nejprve sedí samice a samec loví potravu v moři. Asi za dva týdny si pár úlohu vymění. Stejným způsobem pokračují i po vylíhnutí mláděte. Kvůli od přírody zdatnějšímu samci vysedává samička patrně více, a samec tedy častěji loví. V období, kdy už jsou potomci větší a dokážou si regulovat teplotu těla, ponechají mláďata v hnízdech, kde budou v bezpečí do doby, než se rodiče vrátí s potravou. Mláďata mají vyšší nároky a tak loví partneři společně. Výjimečně se utvoří malé školky, které čítají maximálně asi pět mláďat. Musí se patřičně jednat o nezkušené páry, kteří si nejsou natolik vědomy rizika spojeného s nevhodným způsobem zahnízdění – především nevyhloubení nory. V šestém až sedmém týdnu (asi 51 den) dosahují mláďata váhy kolem 3 kg a nastává doba pelichání do definitivního šatu – nejprve ztrácí prachové peří na křídlech a hlavě, kde nejdříve definitivní pera narůstají. Po 62 dnech je ukončeno pelichání břicha a dosahuje definitivní váhy 4 kg. Zhruba v 69 dni jdou definitivním peřím porostlá záda a mezi 95–100 dnem jsou mláďata porostlá definitivním peřím celá, a jsou připravena vstoupit do moře. Ze sociálních důvodu se však stále od dospělých liší. Můžou se tak bez problému pohybovat v kolonii, aniž by jej okolní tučňáci napadali. Úplně dospělý šat se takovým mládencům dostaví ve stáří 1–2 let. Poměrně zhubnou než se naučí dobře lovit – ztrácí až jeden kilogram váhy, ale zhruba po 35 týdnech se jejich stav znormalizuje. Pohlavně zralý jsou samice ve třech a samci asi ve čtyřech letech. == Ohrožení == V zoologických zahradách po celém světě, včetně České republiky, je v chovech asi 15 000 těchto tučňáků a dobře se množí. Zato volně žijící populace je v některých lokalitách velmi ohrožena, a podle dosavadních údajů a odhadů hnízdí ve volné přírodě pouze 6 000 až 32 000 dospělých ptáků. V Červeném seznamu je zařazen do kategorie zranitelných druhů. V minulosti byl tučňák Humboldtův na pokraji vyhynutí. Před více než sto lety představovala enormní hrozbu masivní těžba guána, nahromaděného trusu tučňáků, v kterém tito ptáci s oblibou hnízdili, a snadno v něm budovali svá hnízda. Na následky těžebních zásahů uhynulo nespočet hnízdících ptáků a spolu s nimi byly zlikvidovány i jejich nakladené snůšky. Než se navíc začala ve světě plně využívat ropná surovina, byli tito ptáci pro svůj tuk a pro výrobu oleje masivně vybíjeni po tisících kusech. Za největší hrozbu moderní doby je považován nadměrný průmyslový rybolov. Studie zaměřená na možné negativní důsledky prokázala, že je nepřiměřená ztráta potravního zdroje velkým nebezpečím z hlediska celého ekosystému. Zdejší mořští ptáci, včetně tučňáků Humboldtových, jsou na určité množství potravy velmi závislý, obzvláště pak v období rozmnožování. Nezřídka tučňáci uvíznou v samotných v rybářských sítích, jenž zabírají velkou vodní plochu. Protože se z nich prakticky nelze vymanit, zachytí-li se, umírají ptáci na následky utonutí. Nemalé riziko představuje taktéž výskyt nepůvodních druhů živočichů, jakož je například krysa obecná (Rattus rattus) nebo potkan obecný (Rattus norvegicus). Přestože se tito hlodavci soustředí obzvláště na neoplodněná vajíčka ležící v okolí kolonie, mohou zranit nebo i zabít mláďata. Mnohem větší hrozbu však představují zatoulaní psi (Canis lupus f. familiaris) a divoké kočky domácí (Felis silvestris f. catus). Další znatelnou hrozbou je rozmach turismu. Návštěvníci se nechovají zrovna ohleduplně, a na nedobře zajištěných místech dochází i k pošlapání hnízd. Druh je obecně považován za extrémně citlivý na přítomnost člověka, a důkazem toho je znatelný neúspěch v reprodukci ptáků, vyskytujících se místech s častou a početnější přítomností lidí. V neposlední řadě ohrožuje tyto ptáky rozvíjející se průmysl a s ním spojené výstavby narušující jejich biotop. Na výsledek s konečnou platností mají však velký vliv masové protesty zdejších obyvatel, zakládájících se na podepsaných peticích. Ve víru demokracie tak často zabrání nebo alespoň oddálí plány mocných investorů, kteří příliš neřeší možné hrozby pro tuzemskou faunu, jejichž příčinou by mohl být nešetrný zásah do životního prostředí. === Ochrana === Odpovědí na početné a reálné hrozby jsou ochranná opatření, jako například vytváření přírodních rezervací na významných nebo kriticky ohrožených hnízdištích, nebo monitorování chovných kolonií a případná eradikace invazivních druhů živočichů. Do záchranných projektů se zapojila i Chilská zoologická zahrada, která si klade za úkol zachraňovat oplodněná, avšak opuštěná vejce v koloniích. V Japonsku, v museu Shimonoseki Marine Science, se podařilo samice uměle oplodnit za použití rozmrazených vzorků samčího spermatu. == Chov v zoo == Tento druh je k vidění v přibližně 140 evropských zoo. V Česku je tučňák Humboldtův chován ve čtyřech zoologických zahradách (Praha, Liberec, Plzeň a Zlín). Je zapojen do programu EEP – Evropský záchovný program, tedy společného projektu evropských zoologických zahrad, jehož podstatou je spolupráce při chovu některých ohrožených druhů zvířat. Jeho činnost zajišťuje Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií. Chov, pravděpodobně tučňáků Humboldtových, plánovala také ostravská zoologická zahrada. === Chov v Zoo Praha === Počátky chovu tohoto druhu v Zoo Praha začaly v 60. letech 20. století. První odchov se podařil v roce 1991. Od té doby se vylíhlo více než 140 mláďat. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších evropských chovů. Díky tomu aktuálně chovanou skupinu tvoří již zejména jedinci právě z pražských odchovů. Zvířata jsou krmena třikrát denně mořskými rybami, které jsou dále doplňovány dalšími látkami potřebnými pro život těchto mořských ptáků.Někteří jedinci z pražského chovu byli dokonce představeni veřejnosti i podrobněji, a to včetně jmen a povahy (např. v rámci kampaní Poznejme se! či Seznamte se!): Pipin – samec, partner Pinďi, 135. v Praze narozený tučňák (*2009) Pinďa – samice, partnerka Pipina, 144. v Praze narozený tučňák (*2011) Otylka – největší samice v pražské skupině, narozena 2002Ke konci roku 2017 bylo chováno 29 tučňáků Humboldtových (14 samců a 15 samic).Pavilon tučňáků se nachází v dolní části zoo, nedaleko hlavního vchodu a východu. Stavba o ploše 234 m2 vznikla v letech 1978–1985 (otevřen 1986). Do současné podoby byla přestavena po povodni v létě 2002. Ke znovuotevření došlo v květnu 2004. Návštěvnicky přístupný pavilon disponuje umělými skalami s hnízdními výklenky. Na budovu navazuje výběh o ploše 635 m2 s bazénem (plocha 90 m2, hloubka až 1,5 m). == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu tučňák Humboldtův ve Wikimedia Commons Taxon Spheniscus humboldti ve Wikidruzích Tučňák v ZOO Liberec Tučňák v ZOO Praha Tučňák v ZOO Zlín Tučňák v ZOO Plzeň Tučňák Humboldtův na animaldiversity.org | ADJ_PHRASE | OTHER |
003924 | ... Papež je suverénem Vatikánu a také zároveň nejvyšším představitelem hierarchie římskokatolické církve a biskupem města Říma. Tato diecéze se označuje také jako Svatý stolec (případně též Apoštolský stolec), který je též subjektem mezinárodního práva. Podle katolického učení je papež zástupcem (náměstkem) Ježíše Krista na Zemi a nástupcem svatého apoštola Petra a je neodvolatelný. Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového papeže kardinálové, kteří jsou mladší 80 let, na konkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů. Současný papež František byl zvolen na konkláve 13. března 2013 poté, co k 28. únoru 2013 odstoupil jeho předchůdce Benedikt XVI. Následující tituly jsou všechny oficiálními papežovými... | Kdy byl zvolen současný papež František? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pape%C5%BE | [
"13. března 2013"
] | 616 | 745 | Současný papež František byl zvolen na konkláve 13. března 2013 poté, co k 28. únoru 2013 odstoupil jeho předchůdce Benedikt XVI. | [
{
"start": 664,
"end": 679,
"text": "13. března 2013"
}
] | Papež (z lat. papa a řec. π, papas, zdrobnělý výraz pro otce) je hlava katolické církve. Papež je suverénem Vatikánu a také zároveň nejvyšším představitelem hierarchie římskokatolické církve a biskupem města Říma. Tato diecéze se označuje také jako Svatý stolec (případně též Apoštolský stolec), který je též subjektem mezinárodního práva. Podle katolického učení je papež zástupcem (náměstkem) Ježíše Krista na Zemi a nástupcem svatého apoštola Petra a je neodvolatelný. Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového papeže kardinálové, kteří jsou mladší 80 let, na konkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů. Současný papež František byl zvolen na konkláve 13. března 2013 poté, co k 28. únoru 2013 odstoupil jeho předchůdce Benedikt XVI. Následující tituly jsou všechny oficiálními papežovými tituly: římský biskup (episcopus Romanus); náměstek (zástupce) Kristův (vicarius Christi); nástupce apoštola Petra - podle teologie Římskokatolické církve označován za "prvního z apoštolů . "; italský primas (primas Itálie); arcibiskup a metropolita Římské provincie (archiepiscopus et metropolita provinciae Romanae); suverén státu Vatikán; nejvyšší pontifik (pontifex summus nebo někdy také původní římské pontifex maximus); služebník služebníků Božích (servus servorum Dei). Papež na listiny připojuje ke svému jménu pouze poslední ze zmiňovaných titulů, servus servorum Dei. Titul "papež" není oficiálním titulem a používá se na veřejnosti (v médiích a v běžné řeči). Oficiální oslovení: Vaše Svatosti; Svatý Otče. Dříve užívané tituly: patriarcha Západu (opuštěn v roce 2008); vikář Apoštolského stolce; vikář Petrův. hlava Svatého Stolce. Papežové si po svém zvolení vybírají papežské jméno a současně přestávají užívat své původní občanské jméno a příjmení. Původně římští biskupové působili pod svým původním jménem. Tradici papežského jména zavedl v roce 533 Mercurius, který se nechal se nazývat Janem II., protože byl pojmenován podle pohanského boha. Volbou jména papežové odkazují na příslušného světce - patrona, mnohdy vyjadřují i návaznost na předchozí papeže téhož jména. Dosud posledním papežem, který si jméno nezměnil, byl v roce 1555 Marcel II. Nejčastějšími papežskými jmény byli Jan, Benedikt a Řehoř. Ve druhém tisíciletí si žádný papež nezvolil dosud nepoužité jméno, průlomem se stal až papež František v roce 2013, před ním byl naposledy prvním svého jména Lando v roce 913, který si ovšem jméno nezvolil, ale ponechal si své rodné. Z řady vybočují též Jan Pavel I. a Jan Pavel II., kteří jako jediní používali dvojici jmen. V současné době je pro vzhled papeže charakteristická bílá klerika, bílé cingulum a bílé solideo. Tato tradice vznikla v 16. století, kdy papež Pius V., dominikán, nosil bílý řádový hábit, což se pak přeneslo i na nedominikánské papeže. (Bílé solideo nosí též premonstrátští opati.) Benedikt XVI. obnovil tradici nošení červené papežské obuvi, jako pokrývku začal nosit sametovo-kožešinovou čepici camauro, která do papežského šatníku patřila od 12. století. V minulosti užíval papež korunu zvanou tiára. Nenosí se od 11. listopadu 1964, kdy 264. papež Pavel VI. svou osobní tiáru veřejně odložil a prodal v Americe. Výnos daroval chudým v Indii. Tiára je uložena v chrámu Neposkvrněné Panny Marie ve Washingtonu. Papežská mozetta má většinou červenou barvu, podle liturgické doby se však liší materiál (satén, samet, serž) či lemování. Mezi Velikocemi a Letnicemi nosí papež bílou damaškovou mozettu lemovanou hermelínem. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny papežství. Papež je podle katolického pojetí a podle pojetí některých dalších církví nástupcem apoštola Petra, který byl prvním biskupem města Říma a zřejmě zemřel roku 67 v Římě mučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladu Matouše 16,18-19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatními apoštoly, resp. biskupy. 1. list Klementův (kolem roku 98) je raným historickým dokumentem, který má dokládat přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup, Klement Římský, snažil vyřešit spory v Korintě. Dopis nijak nedefinuje nadřazenost papeže, ale je psán v tónu nadřazeného pastýře. Užití titulu papež je poprvé dosvědčeno v době papeže Marcellina († 304), který je takto nazván na jednom náhrobku. Oficiálně se však papa poprvé nazval Siricius (385-399), tento titul je pak fixován v době Řehoře Velikého (590-604). Titul papa označoval v raných dobách i ostatní biskupy, patriarchy a opaty především na Východě. Po schizmatu, které následovalo po Chalkedonském koncilu roku 451, označuje titulem papež svou hlavu i alexandrijská pravoslavná a koptská pravoslavná církev. Teprve později se v římskokatolické tradici začal papežem nazývat jedině římský biskup. Od dob papeže Lva I. (440-461) nese římský biskup označení pontifex maximus, které až do císaře Gratiana náleželo pouze římským císařům coby nejvyšším velekněžím. Papež Jan II. (pontifikát 533-535) byl prvním papežem, který si při nástupu do funkce změnil jméno. Rozhodl se tak proto, že jeho rodné jméno Mercurius je odkazem na římského boha Merkuria. Jan II. usoudil, že Mercurius není vhodné jméno pro nejvyšší autoritu křesťanské církve. Po klasickém období dějin papežství dochází od konce 9. do začátku 11. století k tzv. temnému období papežství, kdy prestiž papežů výrazně opadla vlivem jejich pokleslé morálky. Vznikla situace, kdy významné římské šlechtické rody měly výrazný vliv na volbu a vládu jednotlivých papežů (viz též pornokracie). Tato situace se začala měnit v polovině 11. století v souvislosti s obnovnými hnutími v církvi (Cluny, Hirsau atd.) a s bojem o investituru. Roku 1059 byla volba nového papeže po smrti nebo odstoupení dosavadního římského biskupa svěřena nejvyšším hodnostářům církve, tedy kardinálům, a jejich jedině k tomuto účelu svolanému shromáždění, tzv. konkláve. Období od pontifikátu Řehoře VII. do smrti Bonifáce VIII. lze považovat na nejvýznamnější éru středověkého papežství, které bojovalo o svrchovanost nad světskými vládci a dosáhlo v tomto směru například za pontifikátu Inocence III. významných úspěchů. Roku 1309 přestěhoval Klement V. papežskou rezidenci na přání francouzského krále Filipa IV. Augusta do francouzského Avignonu. Odtud se papežové vrátili do Říma teprve roku 1377. Toto avignonské zajetí mělo dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové a od roku 1409, kdy pisánský koncil zvolil Alexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprve kostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže, Martina V. (1417-1431). Po období renesančních papežů Julia II., Lva X. a Klementa VII. přichází období tzv. katolické reformace, kterou vyvolala protestantská reformace a následný Tridentský koncil. Další významný milník souvisí s 1. vatikánským koncilem, který definoval dogma o papežské neomylnosti a přiznal papeži v rámci římskokatolické církve nejvyšší jurisdikci. Pokud papež zemře, tradičně jeho smrt ověřuje kardinál kamerlengo (komoří) tím, že třikrát osloví papeže jeho jménem. Pokud je toto oslovení bez odezvy, je papež prohlášen za mrtvého. Dnes papežovu smrt ověřuje lékařský personál a ověření kardinálem kamerlengem je jen rituální. Ten musí poté potvrdit úmrtní list a uvědomit veřejnost přes kardinála vikáře. Kardinál kamerlengo zapečetí papežovy soukromé komnaty a také zajistí rozlomení Rybářova prstenu a papežovy pečetě. Také má na starost zařízení papežova pohřbu a novemdieles (devět dní smutku). V případě abdikace papeže se postupuje podobně, tedy komnaty jsou zapečetěny a prsten a pečeť zničeny. V novověku byl jediným papežem, který abdikoval, Benedikt XVI., který si i jako emeritní papež ponechal papežské jméno. Podrobnější informace naleznete v článku Konkláve. Papež je volen sborem kardinálů ve volbě zvané konkláve. Při vstupu do konkláve přísahají kardinálové, že dodrží pravidla stanovená papežem a neprozradí nic z hlasování či samotných jednání. Poté se rozesadí podél zdí Sixtinské kaple a přijmou hlasovací lístek s nápisem "Eligo v summum pontificem ... " (já volím za nejvyššího pontifika ...). Napíší jméno kandidáta a jednotlivě pak chodí k oltáři, na kterém je ciborium (kalich s talířkem). Vyzdvihnou lístek nad hlavu, aby ukázali, že volili. Položí lístek na talířek a sesunou ho do kalichu. Hlasy jsou sčítány vrchním volitelem a jeho třemi asistenty. Každý z asistentů přečte jméno na lístku nahlas a zapíše do seznamu. Poslední asistent propíchne střed lístku jehlou a navleče ji na nit. Lístky jsou po volbě spáleny s chemikáliemi, které vytvoří černý kouř. Pokud byl papež zvolen, jsou do ohně přidány jiné chemikálie, aby byl kouř bílý. Tím se dá najevo lidem venku mimo konkláve, že papež byl zvolen. | DATETIME | DATETIME |
006166 | ... Londýn) byl anglický prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932. Galsworthy pocházel ze zámožné právnické rodiny a studoval námořní právo na nejlepších anglických školách v Harrow a Oxfordu. Roku 1889 získal doktorát práv, advokátní praxi však neprovozoval a místo toho s podporovou otcových peněz několik let cestoval po celém světě. Roku 1893 se na své cestě po jižních mořích seznámil s Josephem Conradem,... | Kde Galsworthy studoval? | https://cs.wikipedia.org/wiki/John_Galsworthy | [
"v Harrow",
"v Oxfordu"
] | 94 | 219 | Galsworthy pocházel ze zámožné právnické rodiny a studoval námořní právo na nejlepších anglických školách v Harrow a Oxfordu. | [
{
"start": 200,
"end": 208,
"text": "v Harrow"
}
] | John Galsworthy (14. srpna 1867, Kingston, Surrey – 31. ledna 1933, Londýn) byl anglický prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932. Galsworthy pocházel ze zámožné právnické rodiny a studoval námořní právo na nejlepších anglických školách v Harrow a Oxfordu. Roku 1889 získal doktorát práv, advokátní praxi však neprovozoval a místo toho s podporovou otcových peněz několik let cestoval po celém světě. Roku 1893 se na své cestě po jižních mořích seznámil s Josephem Conradem, tehdy ještě námořním důstojníkem, a oba budoucí spisovatelé se stali důvěrnými přáteli. Toto setkání Galsworthyho definitivně přesvědčilo, aby se vzdal právnické kariéry a zcela se věnoval literatuře. Do jeho citového vývoje prudce zasáhla láska k manželce vlastního bratrance Adě, která ho přivedla do konfliktu nejen s příbuzenstvem, ale i s celou pokryteckou tzv. vysokou společností. Práci advokáta se Galsworthy nevěnoval ani po otcově smrti v roce 1904, neboť rodinný majetek, který celý zdědil, mu umožnil vést finančně nezávislý život. Protože po letech útrap dosáhla Ada rozvodu, mohl se s ní Galsworthy roku 1905 oženit, a toto manželství vydrželo po celý jeho další život. V následujících desetiletích se Galsworthy věnoval téměř výhradně literatuře a postupem let se stal úspěšným a váženým autorem. V roce 1921 se stal zakládajícím členem mezinárodní organizace spisovatelů PEN klub a byl zvolen jejím prvním předsedou (tuto funkci vykonával až do své smrti). Jako spisovatel debutoval Galsworthy roku 1897 povídkovým souborem Ze čtyř stran světa a brzy nato vydal své první dva nepříliš úspěšné romány. Teprve třetí román Ostrov pokrytců z roku 1904, v němž Galsworthy satiricky zobrazil život anglické vysoké společnosti a odsoudil přežívající kastovní systém, mu přinesl výraznější úspěch. Povzbuzen úspěchem díla vydal pak Galsworthy během několika let dalších pěti románů, ve kterých zkoumal jednotlivé vrstvy vysoké anglické společnosti podle jejich charakteristických sociálních rysů. Ve Vlastníkovi (1906), prvním díle jeho pozdější románové trilogie Sága rodu Forsytů to byli velkoobchodníci, advokáti a finančníci, ve Venkovském sídle (1907) statkářské panstvo, v Bratrství (1909) umělecká inteligence, v Patriciji (1911) vysoká šlechta, a v Tmavém květu (1913) opět umělci. Po skončení první světové války vydal Galsworthy další dva díly své rozsáhlé forsytovské kroniky – v roce 1920 román V pasti a v roce 1921 pak román K pronajmutí. Po vydání třetího dílu se Galsworthy takřka okamžitě zařadil mezi nejuznávanější anglicky píšící autory své doby. Na úspěch své trilogie, prvně souhrnně vydané roku 1922 pod názvem Sága rodu Forsytů, pak Galsworthy navázal v letech 1924–1928 trilogií další, nazvanou Moderní komedie. Své rozsáhlé vyprávění na forsytovské téma pak zakončil trilogií Konec kapitoly z let 1931–1933. Ve své tvorbě spojil Galsworthy lehce sžíravou a sociálně laděnou kritiku života anglické aristokracie, která pod maskou kultivovanosti projevuje své přízemní sobectví a touhu po hromadění majetku, s poněkud abstraktní etickou touhou po větší sociální spravedlnosti, na jejímž základě naznačoval možnosti morální reformy společnosti. Ačkoliv se v jeho díle s přibývajícím roky projevilo postupné slábnutí ironie a kritiky, je možno jej považovat za velkého vyprávěče, který přenesl tradice anglického kritického realismu do 20. století. Jeho životní dílo bylo roku 1932 oceněno Nobelovou cenou za literaturu za "za vynikající vypravěčské umění, které dosahuje nejvyššího stupně dokonalosti v díle Sága rodu Forsytů" (citace z odůvodnění Švédské akademie). From the Four Winds (1897, Ze čtyř stran světa), soubor povídek, Jocelyn (1898), román, Villa Rubein (1900, Vila Rubein), román, The Island Pharisees (1900, Ostrov pokrytců), román v němž Galsworthy satiricky zobrazil život anglické vysoké společnosti a odsoudil přežívající kastovní systém, který ničí štěstí citově a tvořivě založených lidí. Hlavní hrdina knihy Richard Shelton je typický představitel anglické privilegované společnosti. Je zasnouben s dívkou ze zámožné aristokratické rodiny a celý děj se rozvíjí v průběhu několika měsíců jejich zásnub. Shelton náhodou pozná poměry panující v chudinských čtvrtích Londýna, a to mu otevře oči tak, že si uvědomí vnitřní prohnilost a faleš "úctyhodné" společnosti. Tento rozpor vede až k zrušení jeho zasnoubení a k tomu, že Shelton zvítězí nad svým sklonem ke kompromismu. The Salvation of a Forsyte (1900, Forsytovo nanebevzetí), povídka, ve které se Galsworthy připravuje na Ságu rodu Forsytů. The Silver Box (1906, Stříbrné pouzdro), divadelní hra zobrazující britskou justici, která uplatňuje jiný loket pro bohatce a jiný pro chudáky. Strife (1909, Svár), divadelní hra odehrávající se v dramatickém období stávky. The Man of Property (1906, Vlastník), česky také pod názvem Bohatec, podle mnohých názorů nejlepší autorův román, první díl Galsworthyho trilogie Sága rodu Forsytů. The Country House (1907, Venkovské sídlo), román, analýza pokrytectví a konzervatizmu anglických vyšších vrstev, reprezentovaných v románě především rodinou venkovského šlechtice Horáce Peudyce. Konflikt jeho syna Jiřího s rodinnými tradicemi je však vyřešen smírně. A Commentary (1908, Komentář), Joy (1909), divadelní hra Fraternity (1909, Bratrství), román odehrávající se v prostředí londýnské umělecké inteligence, Justice (1910, Spravedlnost), pochmurná divadelní hra, která měla svou scénou, ve které nervově zhroucený vězeň nelidsky trpí v samovazbě, vliv na reformu anglického vězeňského systému. The Patrician (1911, Patricij), román z prostředí nejvyšších kruhů anglické šlechty těsně před první světovou válkou líčící mileneckou dvojici, jejíž láska ztroskotává na tvrdých zákonech této společnosti, která má vlastní pojmy cti a neřesti a která za určitých okolností nedovoluje spojit společenské postavení a osobní štěstí. The Inn of Tranquillity (1912, Hostinec klidu), eseje, The Dark Flower (1913, Tmavý květ), román, čtyřportrét sochaře v mezních situacích jeho tvůrčího zápasu. Láska, symbolizovaná tmavým květem a představující vztah mladého umělce k ženě jeho profesora, je jen vstupním milostným příběhem, zažehujícím několik milostných vztahů, provázejících umělce jako tvůrčí inspirace během celého jeho života. Milostné příběhy nejsou v knize jen zajímavým epickým prvkem románové stavby, ale slouží zejména pro zobrazení složitosti lidských vztahů. The Freelands (1915, Rod Freelandů), román, The Apple Tree (1916, Jabloň), novela, Beyond (1917, Věčnost), česky jako Silnější než smrt, Five Tales (1918, Pět povídek), povídkový soubor obsahující mimo jiné povídku Indian Summer of a Forsyte (Forsytovo babí léto), kterou autor zařadil roku 1922 jako první mezihru do Ságy rody Forsytů. A Saint's Progress (1919, Světec), novela, The Skin Game (1920, Podfuk), divadelní hra založená na nepřátelství dvou rodin. In Chancery (1920, V pasti), román, česky též jako V osidlech, druhý díl Galsworthyho trilogie Sága rodu Forsytů. Awakening (1920, Probuzení), povídka, kterou autor zařadil roku 1922 jako druhou mezihru do Ságy rody Forsytů. To Let (1921, K pronajmutí), román, třetí díl Galsworthyho trilogie Sága rodu Forsytů. Loyalties (1922, Oddanost), divadelní hra, The Forsyte Saga (1922, Sága rodu Forsytů), souborné vydání trilogie líčící osudy tří generací patricijského rodu Forsytů od roku 1866 až do počátku dvacátých let 20. století. Old English (1924, Starý Angličan), soubor divadelní hra, Caravan (1925, Karavana), soubor povídek, Escape (1926, Útěk), divadelní hra, Verses New . and Old (1926, Nové a staré verše), sbírka básní, A Modern Comedy (1928, Moderní komedie), druhá Galsworthyho románová trilogie o Forsytech, ve které autor pokračuje v líčení osudů třetí a čtvrté generace rodu v letech 1922–1926. Kromě románů do ní autor při jejím prvním souhrnnem vydání zařadil ještě dvě mezihry. Názvy jednotlivých části jsou: The White Monkey (1924, Bílá opice), román, A Silent Wooing (1927, Tiché vábení), povídka, mezihra, The Silver Spoon (1926 . , Stříbrná lžička), román, Passers By (1927, Kolemjdoucí), povídka, mezihra, Swan Song (1928, Labutí píseň), román, česky také jako Labutí zpěv. Chance on Forsyte's (1930, Na burze Forsytů), soubor povídek s forsytovskou tematikou. Two Essays on Conrad (1930, Dvě eseje o Conradovi), eseje, End of the Chapter (1934, Konec kapitoly), česky též jako Poslední kapitola, závěrečná Galsworthyho románová trilogie týkající se rodu Forsytů ., vydaná souhrnně až po autorově smrti, skládající se z románů Maid In Waiting (1931, Společnice), česky prvně jako Sestra, pak jako Než osud zavolá nebo jako Dychtivé mládí, Flowering Wilderness (1932, Kvetoucí pustina), Over the River (1933, Napříč proudem). Collected Poems (1934, Sebrané básně), posmrtně vydaný soubor básní. Justice (1917, Spravedlnost), Velká Británie, režie Maurice Elvey, němý film, The Skin Game (1921, Podfuk), Velká Británie, režie B. E. Doxat-Pratt, němý film . , The Stranger (1921, Cizinec), Velká Británie, režie Joseph Henabery, němý film, The White Monkey (1925, Bílá opice), USA, režie Phil Rosen, němý film ., Old English (1930, Starý Angličan), USA, režie Alfred E. Green, Escape (1930, Útěk), Velká Británie, režie Basil Dean, The Skin Game (1931 ., Podfuk), Velká Británie, režie Alfred Hitchcock, Loyalties (1933, Oddanost), Velká Británie, režie Basil Dean a Thorold Dickinson, ̈ One More River (1934, Napříč proudem .), USA, režie James Whale, The Silver Box (1939, Stříbrné pouzdro), Velká Británie, 21 Days (1940, Dvacet jedna dní), Velká Británie, režie Basil . Dean, Escape (1948, Útěk), Velká Británie, režie Joseph L. Mankiewicz, That Forsyte Woman (1949, Forsytova žena), USA, režie Compton Bennett, Letzten werden die Ersten . sein (1957, Poslední bude první), Německo, režie Rolf Hansen, Strife (1965, Svár), Velká Británie, režie Peter Graham Scott, televizní film, The Forsyte Saga ( .1967, Sága rodu Forsytů), Velká Británie, režie James Cellan Jones a David Giles, televizní seriál, The Skin Game (1974, Podfuk), Velká Británie, režie Peter Wood, . televizní film, Strife (1975, Svár), Velká Británie, režie Michael Darlow, televizní film, Loyalties (1975, Oddanost), Velká Británie, režie Rudolph Cartier, televizní film, Anglijskij vals (1982, Anglický valčík), Sovětský svaz, režie Gitis Luksas, podle divadelní hry Joy. A Summer Story (1988, Letní příběh), USA, režie Piers Haggard, podle novely Jabloň. První a poslední (1997, Poslední bude první), Česká republika, režie Dušan Klein, televizní film, The Forsyte Saga (2002, Sága rodu Forsytů), Velká Británie, režie Christopher Menaul . a Dave Moore, televizní seriál, The Forsyte Saga: To Let (2002, Sága rodu Forsytů: K pronajmutí), Velká Británie, režie Andy Wilson, televizní seriál (pokračování přecházejícího) Vybrané . novelly, Jan Otto, Praha 1915, přeložil Karel Mašek, Bratrství, Laichter, Praha 1917, přeložila Zdeněk Franta, dostupné online Patricij, Stanislav Minařík, Praha 1921, přeložil Čeněk Syrový, znovu Melantrich, Praha 1934. Sága rodu Forsytů I.-III., Aventinum, Praha 1926, přeložila Bohumila Kubertová-Zátková, znovu 1928, 1929, 1930, 1931 a Melantrich, Praha 1935, 1938 a 1947. Útěk, Ladislav Kuncíř, Praha 1927, Tmavý květ, Melantrich, Praha 1928, přeložil Elsie Havlasová, znovu 1931 a 1934. Moderní komedie I.-III. (Sága rodiny Forsytů IV.-VI.), Aventinum, Praha 1930, přeložila Bohumila Kubertová-Zátková, znovu 1931 a Melantrich, Praha 1935 a 1948. Ostrov pokrytců, Alois Srdce, Praha 1930, přeložila Anna Kučerová, znovu SNKLU, Praha 1953, Silnější než smrt, Melantrich, Praha 1930, přeložil Jan Čep a Bohuslav Rovenský, znovu 1933, 1936 a 1948. Svár, Adolf Synek, Praha 1930, přeložila Staša Jílovská, Komentář, Alois Srdce, Praha 1930, přeložil F. Zieris a Robert Titěra, Na burse Forsytů, Aventinum, Praha 1931, přeložila Bohumila Kubertová-Zátková, znovu Melantrich, Praha 1935. Rod Freelandů, Kvasnička a Hampl, Praha 1931, přeložila L. Vymětal, Světec, Melantrich, Praha 1930, přeložil Robert Tintěra, znovu 1935. Sestra, Aventinum, Praha 1932, přeložila Bohumila Kubertová-Zátková, Stařec a smrt, Melantrich, Praha 1932, povídky, Venkovské sídlo, Melantrich, Praha 1933, přeložila Květa Milcová, znovu SNKLHU, Praha 1956. Vzpomínky, L. Mazáč, Praha 1933, přeložila Anna Kučerová, Kvetoucí pustina, Melantrich, Praha 1934, přeložila Marie Vlasáková, Napříč proudem, Melantrich, Praha 1934, přeložila Jarmila Kurelová, Vila Rubein, Melantrich, Praha 1934, přeložil Jan Filip, znovu 1935. Poslední kapitola I.-III., Melantrich, Praha 1935, přeložily B. Kubertová-Zátková, Marie Vlasáková a Jarmila Kurelová (první díl pod názvem Než osud zavolá), znovu Allegro, Praha 1992 pod názvem Konec kapitoly (první díl pod názvem Dychtivé mládí). Poslední karta, Melantrich, Praha 1938, přeložil Josef Hobza, povídky, Jabloň, Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1939, přeložila Ludmila Vočadlová, Sága rodu Forsytů I.-III., SNKLHU, Praha 1957, přeložil Zdeněk Urbánek, znovu Odeon, Praha 1967, 1970, 1971 a 1991 a BB art, Praha 2000, 2005 a 2006. Moderní komedie I.-III., SNKLHU, Praha 1957, znovu Odeon, Praha 1972, přeložil Zdeněk Urbánek, Patricij, Práce, Praha 1969, přeložila Věra Kopalová, Tmavý květ, Svoboda, Praha 1970, přeložil Jan Caha, Forsytovo nanebevzetí, Mladá fronta, Praha 1988, přeložila Hana Žantovská, znovu Garamond, Praha 2006, povídky. Obrázky, zvuky či videa k tématu John Galsworthy ve Wikimedia Commons Osoba John Galsworthy ve Wikicitátech (anglicky) Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je John Galsworthy Plné texty děl autora John Galsworthy na projektu Gutenberg Autor John Galsworthy ve Wikizdrojích (anglicky) Osoba John Galsworthy ve Wikicitátech Nobel Prize bio, http://nobelprize.org/nobel_prizes/literature/laureates/1932/galsworthy-bio.html – anglicky, http://www.kirjasto.sci.fi/johngals.htm – anglicky John Galsworthy: free web books, online – anglicky | LOCATION | LOCATION |
006496 | ... nemůže tedy žít sám: "Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře nebo bůh." (Pol 1253a) Aristotelovo myšlení není evoluční ani historické, nýbrž systematické. Protože celek je podle něho (logicky) první, není obec sdružením lidí, nýbrž naopak člověk částí obce. Lidé se spolčují na dvou úrovních: rodina nebo lépe hospodářství (řecky: oikia) zajišťuje obživu a reprodukci; obec nebo stát (řecky: polis) je soběstačný a je účelem a cílem lidského spolužití. " . Obec je soběstačné společenství rovných za účelem co nejlepšího života" (1328a). "Obec je společenství dobrého života v domech a rodinách, jehož účelem je dokonalý a soběstačný život." (1280b) "Je druh vlády, kde se vládne nad sobě rovnými a svobodnými; nazýváme ji politickou. Nemůže dobře vládnout, kdo se nenaučil poslouchat." (1277b) Základem života v míru je rozdělení majetku; Aristotelés odmítá Platónův názor, že by lidé měli mít všechno společné. Uznává, že "peníze mají, takříkajíc, všichni... | Byl Aristotelés pro společný majetek? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Aristotelés | [
"ne"
] | 816 | 993 | Nemůže dobře vládnout, kdo se nenaučil poslouchat." (1277b) Základem života v míru je rozdělení majetku; Aristotelés odmítá Platónův názor, že by lidé měli mít všechno společné. | [] | Aristotelés ze Stageiry byl filosof vrcholného období řecké filosofie, nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Makedonského. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Narodil se 384 př. n. l. v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiki v dnešní řecké Makedonii, asi 80 km východně od Soluně - Thessaloniki (proto se někdy nazývá Stagirita), zemřel v roce 322 př. n. l. v Chalkidě, asi 60 km SV od Athén. Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. V letech 367 až 347 Aristotelés studoval a pak i vyučoval v Platónově Akadémii v Athénách. Po Platónově smrti odešel vyučovat do Assu v Malé Asii a na Lesbos do Mytilény. Roku 343 př. n. l. jej povolal makedonský král Filip jako vychovatele svého syna Alexandra (budoucí Alexandr Veliký). Po Filipově smrti se Aristotelés vrátil zpět do Athén, kde se plně věnoval vědě a kde roku 335 př. n. l. založil vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion, nebo také peripatetická škola (z názvu krytého sloupořadí peripatos (π), kde se žáci učili, nebo od slovesa peripatein (procházet se), neboť Aristotelés se prý se svými žáky při výuce procházel). Během 13 let, které strávil v Athénách, vznikla většina jeho spisů, někdy spíše poznámek nebo záznamů z přednášek. Roku 322 př. n. l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristotelés v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z rouhání bohům a odsouzen, takže odešel do vyhnanství do Chalkidy, odkud pocházela jeho matka a kde v následujícím roce zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním, aby byl pochován vedle své ženy. Na rozdíl od svého učitele Platóna, který se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristotelés obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také dialogy jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen zlomky, kdežto téměř celé Aristotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Zatímco Platónův učitel Sókratés se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou a závaznou argumentaci, jak ji má svým žákům přednášet učitel. Platón v Sedmém listě výslovně říká, že žádnou svoji nauku nikdy nenapsal a nenapíše, protože vychází z vlastního přemýšlení a vyžaduje vnitřní úsilí a konfrontaci různých názorů, z níž teprve jako třením dřev o sebe "vyšlehne oheň poznání a rozumu". V Aristotelově myšlení hraje naproti tomu mnohem větší roli věcná zkušenost, která je všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filosofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a o všem správně myslet i argumentovat. Tímto novým vymezením filosofie položil Aristotelés základy soustavné filosofie jako snahy "porozumět tomu, co jest", ale také různých věd, například anatomie, astronomie, biologie, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie nebo politologie. Ve vlastní filosofické oblasti psal o estetice, etice, metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním, i literaturou a poezií. I když zejména v oblasti přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobu zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes živé. Základem aristotelského třídění věcí je představa nadřazeného rodu (řecky genos, latinsky genus), jehož jednotlivé druhy (eidos, species) se navzájem liší "specifickou" čili druhovou diferencí. Definice tak spočívá v určení (společného) rodu a tohoto rozdílu vůči ostatním druhům v něm. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do "stromu" nadřazených a podřazených kategorií, na čemž spočívá tzv. binomická nomenklatura v botanice, zoologii atd. V . "první filosofii" čili metafyzice, která pojednává o jsoucnech a bytí, se Aristotelés snaží překonat Parmenidovo ostré rozlišení "jsoucího" a "nejsoucího", které v důsledku vylučovalo každý vznik, změnu a zánik. Používá k tomu rozlišení mezi možností (dynamis, potentia) a uskutečněním (energeia, actus): vznikající věc už musela být možná, a tedy přechází z možnosti k uskutečnění. Každá změna ovšem musí mít svoji příčinu. Aristotelés rozlišuje následující příčiny látková (hyletiké, materialis), tj. materiál či látka, tvarová (eidetiké, formalis), tj. představa či tvar, účinná (hothen hé arché, efficiens), tj. ten, kdo ji působí, a účelová (hú heneka, finalis). Tak když se staví dům, musel se o to "přičinit" jak stavební materiál, tak představa domu, stavitel a konečně účel: někdo chce bydlet. Pokud by některá z nich chyběla, nemohlo by se stavět. Na tomto příkladě je vidět, že Aristotelova představa o jsoucím se od novověké filosofie a vědy liší především v tom, že typické, vzorové jsoucno je u něho živá bytost, nikoli "rozlehlá věc" (Descartes) nebo hmotný objekt. Jsoucno se může pohybovat a měnit, a to zejména za nějakým cílem, který patří k jeho přirozenosti (entelechie). Aristotelova filosofie je tedy teleologická. Za druhé je Aristotelovi cizí představa aktuálního nekonečna. Proto ani řetězec příčin nemůže být nekonečný, nýbrž musí skončit u první nutné příčiny, "prvního nehybného hybatele", jehož pak křesťanská teologie ztotožnila s Bohem. Pravidlům správného myšlení, usuzování a argumentace je věnována řada spisů, tradičně označovaných jako Organon čili nástroj, rozumí se právě myšlení. Jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy, z předpokladů (premis) vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je sylogismus: ze dvou tvrzení se společným členem plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne. Formalizováním aristotelské logiky vznikla predikátová logika včetně kvantifikátorů. Aristotelova "analytika" či logika jakožto nauka o pravidlech myšlení a řeči také z jazyka a z jeho forem vychází: podstata, případek (akcidens), atribut a podobně jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka. P. Aubenque, Rozumnost podle Aristotela. Praha 2003 K. Berka, Aristoteles. Praha 1966 J. Patočka, Aristotelés. Praha 1994 J. Patočka, Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové. Praha 1964 R. Sorabji, Aristotelés o paměti. Praha 1995 Ač se řada Aristotelových spisů ztratila, je i zachované dílo nesmírně rozsáhlé. Jeho spisy i poznámky se výborně hodily pro filosofické školy a když ty zanikly, na čas zmizely. Objevili je řecky mluvící křesťané z dnešního Libanonu a Sýrie, přeložili do arabštiny a poskytli je tak arabským islámským vzdělancům, kteří je nejen četli a komentovali, ale také zprostředkovali západní středověké kultuře. Aristotelés se tak (v latinských překladech) stal učitelem celé scholastiky a podle jeho vzoru se učilo na evropských vysokých školách až do 18. století. Proto se v odborné literatuře názvy Aristotelových spisů nejčastěji uvádějí latinsky. Soubor aristotelských spisů je tradičně uspořádán, patrně už od antiky, do několika tematických oddílů. Rozhodující kritické vydání v řečtině uspořádal v polovině 19. století německý filolog August Immanuel Bekker a vydala Berlínská akademie. Od té doby se Aristotelovy spisy citují podle stránek a sloupců (a nebo b) případně i řádek tohoto souborného vydání, tak zvaného "Bekkerova číslování". Výhoda je zřejmá: ve stovkách různých vydání a překladů se vždycky na okraji uvádějí právě tato čísla a citát se tedy snadno najde. Například Etika Nikomachova začíná v tomto vydání v prvním řádku a sloupci na straně 1094, údaj tedy bude 1094a1. Tradiční uspořádání, které pochází od Andronika Rhodského z 1. stol. př. n. l., člení korpus Aristotelových spisů na logické (Organon), tj. Kategorie, O vyjadřování (nebo O interpretaci), První . a Druhé analytiky, Topiky a O sofistických důkazech; přírodovědecké: Fysika, O nebi, O vzniku a zániku, Meteorologie, O duši a 17 menších spisů, přičemž u poloviny z nich se o jeho autorství pochybuje, Metafysiku, etické a politické: Etika Nikomachova a Eudemova, Politika a další 3 spisy, rétoriku a poetiku. Mimo tradiční korpus je Athénská ústava, nalezená až v 19. století. Spisy: Kategorie. Organon I. Praha 1958, 2009 O vyjadřování. Organon II. Praha 1959, 2010 První analytiky. Organon III. Praha 1961 Druhé analytiky. Organon IV. Praha 1962 Topiky. Organon V. Praha 1975 O sofistických důkazech. Organon VI. Praha 1978 Fyzika. Praha 1996, 2010 O nebi. O vzniku a zániku. Bratislava 1985 O duši. Praha 1996 Metafyzika. Praha 1927 (dostupné online), 2003, 2008 Etika Nikomachova. Praha 1937, 1996, 2009 Politika. Praha 1998, 2009 Politika. Bratislava 1988 Poetika. Praha 1996 Poetika ; Rétorika ; Politika. Bratislava 1980 Rétorika. Poetika. Praha 1999 Athénská ústava. Praha 2004 Výbory: Člověk a příroda. Praha 1984 Epagogé a epistémé. Praha 2004 Logos apofantikos. Praha 2000 Spravedlnost jako zdatnost. Praha 1996 Připisováno Aristotelovi: Liber de causis. Praha 1999 Magna moralia. Praha 2005 Většinu Aristotelových spisů přeložili do češtiny Antonín Kříž a Milan Mráz. Pojem fysiky jako nauky o fysis (přirozenosti) má u Aristotela - jako ostatně v celé antice - podstatně jiný význam než dnes. Odvozuje se z řeckého slovesa fyó, které znamená vznikat, růst. Také příroda je tedy pro Aristotela především živá. Aristotelés charakterizuje všechno živé vlastnostmi jako je potřeba potravy, zrození, růst a zánik, schopnost pohybu, vnímavost a reprodukce. U jednodušších živočichů patrně nevylučuje samoplození, správně však vykládá význam pohlaví. Všechno živé se vyznačuje tím, že má duši (psyché, anima). Ta může být podle Aristotela trojího druhu: vegetativní u rostlin, které vznikají, rostou a hynou; vnímavá (sensitiva) u živočichů, kteří se navíc pohybují a vnímají, a rozumná (rationalis) u člověka. Velkou pozornost věnuje popisu a anatomii živočichů, všímá si jejich podobností, zdůrazňuje účelnost jejich orgánů, nepomýšlí ale na žádný vývoj. Prakticky všechno, co bylo známo o geografických jevech, Aristotelés shrnul a zobecnil ve svém díle Meteorologika (Čtyři knihy o jevech meteorických), o přírodních procesech, probíhajících v tzv. sublunární sféře. Jde o elementární poznatky z obecné fyzické geografie, poprvé vyčleněné z jednotné starořecké vědy. Výklad je řazen podle sfér, nikoli však důsledně. Spodní část atmosféry chápe Aristoteles jako sféru vzduchu, ale i vody. Voda, která se vypařuje na zemském povrchu, stoupá, znovu se ochlazuje, sráží se a padá v podobě deště. Koloběh vody připomíná řeku tekoucí po kruhu. K vypařování dochází převážně v létě, srážky padají v zimě. Aristoteles si je vědom, že například v Etiopii a v Arábii prší v létě; příčinu spatřuje v tom, že prý se tam mraky - následkem velkého horka - rychle ochlazují. Nesouhlasí s Platónem, který se domníval, že řeky jsou napájeny z rozsáhlých podzemních rezervoárů, doplňovaných atmosferickými srážkami. Odmítá starověký názor, že mohou vytékat z oceánů. Soudí, že zejména veletoky pramení v horách, kde bývá nejvíce srážek (vzhledem k chladu a příznivějším podmínkám kondenzace). Zvláštní kapitolu věnuje Aristoteles zemskému povrchu. Souše se podle něho může proměňovat v moře a naopak. Proces má cyklický charakter a hlavním faktorem je při tom činnost řek. Egypt vznikl z nánosů Nilu; jeho úroveň leží údajně níže než hladina Rudého moře. Říční nánosy postupně zaplňují například i Maiotis (Azovské moře). Některé řecké roviny vznikly v místech mořských zálivů. Podobné změny probíhají ovšem velmi pomalu a v různých oblastech Země mají různý charakter. V některých oblastech přibývá vlhkosti, jiné vysychají. Byly doby, kdy neexistoval Nil ani Tanais (Don), a časem obě řeky zřejmě zase zmizí. Moře v některých místech nastupuje na pevninu, jinde ustupuje. Vše se během doby mění, všechno má počátek a konec. Moře nemají (na rozdíl od řek) stabilní toky, proudění vzniká pouze místy, v úzkých průlivech. Má na něj vliv rozdílná hloubka moří. Tak prý lze vysvětlit proudění z Maiotisu do Pontos Euxinos (Černé moře), odtud do Egejského a dál do Sicilského, Sardinského a Tyrhénského moře, která jsou údajně nejhlubší. Výpary a srážky jsou v rovnováze, objem moří je stabilní. Démokritovu myšlenku o postupném vysychání moří označuje Aristoteles za Ezopovu bajku. Salinitu prý lze vysvětlit tím, že se do mořské vody dostává zemní substance, a to vlivem suchého vypařování. To se mísí s vlhkým (tj. obyčejným) vypařováním, následkem jsou příměsi solí v atmosferických srážkách. Suché páry jsou podle Aristotela příčinou vzniku větrů; nejde prý o pohyb vzduchu. Převažují-li suché páry, bývají suché větrné roky; vlhké vypařování způsobuje vlhká a deštivá léta. Větry prý vanou od severu nebo od jihu. Chlad a horko brání jejich vzniku, proto jsou charakteristické především při střídání sezón. Má-li substance větru pozemský původ, je prý jeho směr určován pohybem nebe (oblohy). Příčinou zemětřesení jsou podle Aristotela větry (suché páry), které pronikají do podzemních dutin (pastí). Dochází k nim prý nejčastěji za tichého počasí, v noci, na jaře a na podzim, zejména ve sníženinách a v oblastech výskytu pórovitých hornin; nezřídka prý vznikají při zatmění Měsíce. Také blesky, hromy a orkány jsou produkty suchého vypařování. Zemské nitro se zformovalo pod vlivem obou typů vypařování - suché vedlo ke vzniku nerudných surovin, vlhké ke vzniku kovů. Několik knih věnoval Aristoteles živočišstvu. Popsal asi 500 druhů. Vytvořil základy srovnávací anatomie a embryologie. Vypracoval elementární klasifikaci živočišstva. Vyslovil tezi o postupném přechodu od neživé přírody k rostlinstvu a od rostlinstva k živočišstvu (která ovšem neměla evoluční obsah). Živé objekty zůstaly pro Aristotela předmětem spekulace. V jeho pracích je systematizován a zobecněn rozsáhlý empirický materiál. Aristoteles rozlišuje pět zemských pásů, z nichž dva jsou obyvatelné. Souše zabírají pouze část severního mírného pásu. Délka (protáhlost) ekumeny od západu k východu (od Heraklových sloupů - Gibraltar po Indii) přesahuje prý její šířku od severu k jihu (od Skýtie po Etiopii) minimálně v poměru 5:3. O Aristotelových prostorových obzorech lze získat představu zejména ze 13. kapitoly druhé knihy Meteorologiky. Uvádí v ní hlavní hory a řeky, které zná. Nezmiňuje se o Tigridu, Eufratu ani o Perském zálivu. Východní hranicí ekumeny je pro něj pohoří Parnas (Paropamíz a Hindúkuš), odkud tekou Indus, Baktra (Amudarja) a Hoasp (?). Nil prý pramení ve "Stříbrných horách", podobně jako Hremet (?), vlévající se do "Vnějšího oceánu" (Atlantiku). Aristoteles sdílel i mnohé omyly svých předchůdců i současníků - za nejvyšší a nejdelší pohoří pokládal Kavkaz, za největší řeku Indus. Kaspické moře je podle něj uzavřené, ale má podzemní spojení s Pontem. Tanais (Don) se odvětvuje od Araksu (Syrdarji), Istros (dolní Dunaj) a Tartes (Guadalquivir) pramení v Pyrenejích. Povrch Země se prý směrem k severu zvyšuje. Aristoteles se stal v jistém smyslu zakladatelem hydrologie, oceánologie a meteorologie. Doporučoval historický přístup k poznání interakce souše a moře. Několik knih věnoval i zoologickým otázkám. Zajímal se o možnosti matematické analýzy, o vyjadřování reálné skutečnosti, příčinnosti jevů, procesů vývoje matematickými prostředky. Ve spisu Peri uranú (lat. De coelo - O nebi) shrnuje argumenty ve prospěch učení pythágorejské školy, Sókrata, Platóna (dialog Faidon), že Země je kulatá. Otázkami etiky, to jest hledání nejlepšího života v obci, spravedlnosti a práva se Aristotelés zabýval v několika spisech: v Etice Eudemově, v Politice a v nejznámější Etice Nikomachově, z níž jsou i následující citáty. Nejdůležitější z věd je pro Aristotela věda o obci (politiké), která určuje, "co se každý v obci musí naučit". Nejde v ní o poznání, nýbrž o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé. V otázkách jednání - podobně jako v otázkách zdraví - není přesnost možná a "vzdělaný se vyznačuje tím, že v každé oblasti vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik povaha předmětu připouští." (1095a) Nejlepší jednání je to, které není prostředkem, nýbrž cílem. Takovým cílem je pro člověka blaženost (eudaimonia), která není vrtkavá jako pocit štěstí, ale trvalá. Blaženost je nejspíš darem bohů, ale něco také potřebuje: prostředky, podmínky a děti. Blažený je, kdo v jednání uskutečňuje dokonalé dobro a má k tomu nutné podmínky po celý život. (1101b) Cestou k blaženosti je ctnost, která se získává učením, zkušeností a návykem. Přirozenost dává člověku jen schopnost učení jako možnost, jež se uskutečňuje konáním (dobrým nebo špatným), což je právě smysl výchovy. Neřestí je mnoho, kdežto ctnost je vždycky jen jedna a většinou znamená vyhýbat se krajnostem, nedostatku i přebytku; tak je štědrost mezi rozhazovačností a lakotou, statečnost mezi zbrklostí a zbabělostí. Není to ale žádný průměr, nýbrž dokonalost sama, kterou by každé přidání i ubrání pokazilo. (1107a) Ctnost se týká jen jednání chtěných a vědomých, volba je předem rozvážené chtěné jednání (PRO-AIRESIS). Ty nejdůležitější ctnosti jsou statečnost, umírněnost, štědrost, laskavost jako střed vůči hněvivosti i slabošství, a v obci zejména spravedlnost. To je výkon dokonalé ctnosti vůči druhým, "dobré těch druhých" a "souhrn všech ostatních ctností". (1130b) Aristotelés pak rozlišuje mezi spravedlností retributivní, která napravuje nebo vyrovnává, a distributivní, která rozděluje. Týká se trestů a odměn, ale také směny, kterou zprostředkují peníze. Peníze činí věci souměřitelnými a zaručují budoucí směnu, pokud teď nic nepotřebujeme. (1134) Spravedlnost v obci musí být řízena zákonem, "proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon." (1134a35) Náležitost, slušnost (EPIEIKEIA, angl. fairness) je spravedlnosti podobná, ale není to totéž. Je spravedlivá, ale ne podle zákona, nýbrž jako náprava zákonné spravedlnosti. Zákon totiž musí být obecný, kdežto jednání je nepravidelné, takže některé případy nelze spravedlivě posoudit zákonem. (1137) A. MacIntyre, Ztráta ctnosti. Praha 2004 Aristotelés vychází z toho, že člověk je živočich, žijící v obci (zóon politikon), a nemůže tedy žít sám: "Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře nebo bůh." (Pol 1253a) Aristotelovo myšlení není evoluční ani historické, nýbrž systematické. Protože celek je podle něho (logicky) první, není obec sdružením lidí, nýbrž naopak člověk částí obce. Lidé se spolčují na dvou úrovních: rodina nebo lépe hospodářství (řecky: oikia) zajišťuje obživu a reprodukci; obec nebo stát (řecky: polis) je soběstačný a je účelem a cílem lidského spolužití. " . Obec je soběstačné společenství rovných za účelem co nejlepšího života" (1328a). "Obec je společenství dobrého života v domech a rodinách, jehož účelem je dokonalý a soběstačný život." (1280b) "Je druh vlády, kde se vládne nad sobě rovnými a svobodnými; nazýváme ji politickou. Nemůže dobře vládnout, kdo se nenaučil poslouchat." (1277b) Základem života v míru je rozdělení majetku; Aristotelés odmítá Platónův názor, že by lidé měli mít všechno společné. Uznává, že "peníze mají, takříkajíc, všichni nějak rádi" (1263b), varuje však před každou hamižností, která obec ničí. "Výsady zámožných ničí ústavu víc než výsady lidu ." (1297a) Otroky pokládá Aristotelés za nutnou součást každého hospodářství: "... kdyby tkalcovský člunek sám tkal, ... nebyli by třeba otroci." (1253b) O oprávněnosti otroctví jsou však různá mínění a podle Aristotela je třeba odlišit otroky "přirozené" a zotročené násilně. Svobodný je ten, kdo dovede rozkazovat i poslouchat, kdežto otrok umí jen poslouchat. "Kdo dává bezpečnosti přednost před svobodou, je právem otrok." Vláda hospodáře nad otroky je však něco jiného než vláda nad sobě rovnými v obci. Nejlepší je, pokud se svobodní ve vedení střídají, takže jednou rozkazují a jindy poslouchají. Podle toho, kdo vládne, rozlišuje Aristotelés tři právní formy obce (státu): monarchie, kde vládne jednotlivec ve prospěch všech občanů, aristokracie, kde vládnou ti nejlepší (řecky aristoi) politeia, kde . se na vládě podílejí všichni svobodní občané. a tři pokleslé formy: tyranie, vláda samozvaného vládce ve prospěch sebe samého, oligarchie, vláda bohatých pro svůj vlastní prospěch, demokracie, vláda davu. "Demokracie je tam ., kde vládne většina nemajetných a svobodných, oligarchie tam, kde vládne menšina bohatých" (1290b) Demokracie vznikla z domněnky, že lidé, kteří jsou si v něčem rovní (například svobodou) . , jsou si rovni ve všem, oligarchie naopak z předpokladu, že lidé, co jsou nerovní v něčem (například v majetku), si nejsou rovní vůbec. (1301a) Za nejlepší právní formu státu považoval monarchii, tedy vládu spravedlivého panovníka. Za vhodnou dále považoval aristokracii (vládu "nejlepších"), a za méně vhodnou, ale stále přijatelnou považoval politeu, vládu mnoha. Politeia může být spíš oligarchická, kde se nepřítomnost na zasedání trestá, anebo demokratická, kde se naopak chudým za účast zasedání platí. (1293b) Nejdůležitější v každé ústavě je, aby zákony zaručily, že se . nikdo z úřadu nemůže obohatit. (1308b) Za naprosto nepřijatelnou formu vlády považoval tyranii, tedy vládu jedince, jemuž jde jen o vlastní prospěch, dále oligarchii (vládu bohatých), která je přece jen o něco lepší než tyranie, a konečně demokracii, čili vládu lidu, což je nejmenší zlo z těchto tří. Jako první odděloval politiku od etiky: zatímco v soukromém životě má člověk hledat mnoho různých ctností, v politice rozhoduje spravedlnost čili "dobro těch druhých". Politika se řídí určitými pravidly, která jsou spojena s formou vlády, a která je možno použít v každém politickém zřízení. R. G. Mulgan, Aristotelova politická teorie. Praha 1998 R,Tóth, S.Krno, P.Kulašik: Stručný politologický slovník, UNIAPRESS, 1991. ISBN 80-85313-18-9 Filosofie Politologie Aristotelovo pojetí demokracie Demokracie v moderním slova smyslu Njája Aristoteles (kráter) Obrázky, zvuky či videa k tématu Aristotelés ve Wikimedia Commons Autor Aristotelés ve Wikizdrojích Osoba Aristotelés ve Wikicitátech Galerie Aristotelés ve Wikimedia Commons (česky) Aristotelovy . Kategorie (česky) Aristoteles - O duši (česky) Etika Nikomachova (celá kniha) (anglicky) Stanford Encyclopedia of Philosophy (německy) Heslo Aristoteles v Philosophen-Lexikon (Rudolf Eisler, 1912) (anglicky) Odkazy na stránky o Aristotelovi (anglicky) Aristotelovy spisy (německy) Nikomachische Ethik Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Aristotelés | VERB_PHRASE | YES_NO |
008802 | ... == Použití stejnosměrného proudu == Stejnosměrný proud byl historicky prvním využívaným druhem proudu. O jeho rozšíření se zasloužil svými vynálezy především Thomas Alva Edison. Stejnosměrný proud je nutné použít v obvodech, které využívají jeho vlastností – například proto, že obsahují součástky citlivé na směr proudu.... | Který druh elektrického proudu byl využíván jako první? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Stejnosměrný_proud | [
"stejnosměrný"
] | 40 | 106 | Stejnosměrný proud byl historicky prvním využívaným druhem proudu. | [
{
"start": 40,
"end": 52,
"text": "stejnosměrný"
}
] | Stejnosměrný elektrický proud, zkráceně označovaný ss nebo DC (anglicky direct current), je elektrický proud, který protéká obvodem stále stejným směrem, na rozdíl od proudu střídavého. == Zdroje stejnosměrného proudu == Nejrozšířenější zdroje stejnosměrného proudu: galvanický článek – jedná se buď o primární články (např. tužková baterie) určené k napájení spotřebičů s malým příkonem nebo články sekundární – akumulátory – určené pro energeticky náročnější přenosné spotřebiče (např. mobilní telefon) fotovoltaický článek – používaný k napájení malých kapesních kalkulátorů, ale i pro stavbu mohutných fotovoltaických elektráren termočlánek – napájí meziplanetární sondy jako součást radioizotopového termoelektrického generátoru dynamo – dříve nejrozšířenější stejnosměrný zdroj, nyní zcela vytlačen alternátorem s usměrňovačem usměrňovač – umožňuje získat stejnosměrný proud ze střídavého, většinou síťového proudu == Použití stejnosměrného proudu == Stejnosměrný proud byl historicky prvním využívaným druhem proudu. O jeho rozšíření se zasloužil svými vynálezy především Thomas Alva Edison. Stejnosměrný proud je nutné použít v obvodech, které využívají jeho vlastností – například proto, že obsahují součástky citlivé na směr proudu. To je například elektrolytický kondenzátor nebo tranzistor. Také se využívá pro elektrolýzu nebo galvanické pokovování. Pro přenos elektrické energie na větší vzdálenosti je ale většinou ekonomicky výhodnější střídavý proud. Označení stejnosměrného proudu: Ve schématech elektrických obvodů se stejnosměrný proud označuje =, případně −. Anglická zkratka stejnosměrného proudu je DC (direct current). == Směr elektrického proudu == Směr elektrického proudu je domluven od kladného k zápornému pólu (tzv. konvenční směr) zdroje, bez ohledu na skutečný směr pohybu částic nesoucích elektrický náboj. Ve složených elektrických obvodech se směr proudu v jednotlivých větvích určí pomocí Kirchhoffových zákonů. == Vztah proudu, výkonu a napětí == I = P U {\displaystyle I={\frac {P}{U}}} == Odkazy == === Související články === Elektřina Střídavý proud Elektromagnetická indukce === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu stejnosměrný proud ve Wikimedia Commons | ADJ_PHRASE | OTHER |
012031 | ... železniční sítí v západní Evropě a spravuje ji společnost RFF. Po Německu jde o druhou nejrozsáhlejší železniční síť v západní Evropě. Vlaky osobní dopravy provozuje společnost SNCF. Mezi vysokorychlostní vlakové spojení ve Francii patří Thalys, Eurostar a TGV, které za komerčního využití na vysokorychlostních tratích dosahují rychlosti 270 - 320 km / h. Eurostar, společně s Eurotunnel Shuttle, spojuje Francii se Spojeným královstvím přes Eurotunel. Francie má železniční spojení do všech sousedních států, kromě Andorry. Vnitrostátní spojení je také velmi dobře rozvinuté a nachází se zde také několik podzemních železnic a tramvají, které doplňují autobusovou dopravu.... | Do kterého sousedního státu nemá Francie železniční spojení? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Francie | [
"Andorry"
] | 458 | 529 | Francie má železniční spojení do všech sousedních států, kromě Andorry. | [
{
"start": 521,
"end": 528,
"text": "Andorry"
}
] | Francie (francouzsky La France, výslovnost /fʀ̃s/), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française, výslovnost /ʀ fʀ̃sɛ/) je demokratický stát, jehož většina území (někdy označovaná jako Metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Francouzskou republiku tvoří i tzv. Zámořská Francie, která zahrnuje území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají L'Hexagone (šestiúhelník). K Francii patří také malý ostrov Korsika. Je členskou zemí Severoatlantické aliance a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a Organizace spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných jaderných mocností a členem sdružení osmi nejvyspělejších států světa G8. Spolu se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existující koloniální velmocí. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Francie. Hranice současné Francie zhruba souhlasí s těmi z dob starověké Galie obývané keltským kmenem Galů. Galie byla podrobena v 1. století př. n. l. Římany a Galové částečně převzali latinský jazyk i kulturu. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století. Galské východní hranice byly ve 4. století obsazeny germánskými kmeny, převážně Franky, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni Francké říše roku 843 na (Francia orientalis) na východě, Francia occidentalis na západě a Lotharingii ve středu. Z Východní Francké Říše se stala Svatá říše římská, západní část dala vzniknout dnešní Francii. Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Od 12. století angličtí králové z rodu Plantagenetů ovládali rozsáhlá území západní Francie a k vyhnání Angličanů z Francie došlo teprve na konci stoleté války mezi Anglií a Francií v 15. století. Ve druhé polovině 16. století Francii zasáhly náboženské války mezi hugenoty a katolíky. Monarchie dosáhla své největší moci za vlády Ludvíka XIV, který vládl v 2. polovině 17. a začátkem 18. století. V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Ve válce o španělské dědictví Francie dosáhla dosazení Bourbonů na španělský trůn, zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku a v sedmileté válce v důsledku porážky od Velké Británie přišla o svou koloniální říši v Indii a Kanadě. Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. stále prohluboval a byl jednou z příčin Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 a vedla 3. září 1791 k nahrazení absolutistické monarchie konstituční, 22. září 1792 byla následně nastolena První republika. Vláda však ve skutečnosti zůstala v rukou revolučního kabinetu. 22. srpna 1795 byla vyhlášena ústava roku III, vlády se chopilo direktorium. Následně v roce 1799 ovládl republiku Napoleon Bonaparte, stal se prvním konzulem a 18. května 1804 státním převratem založil první francouzské císařství, jehož se stal prvním panovníkem. Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se Spojeným Královstvím, Pruskem, Rakouskem a Ruskem, založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny. Po neúspěšné invazi do Ruska a porážce v bitvě u Lipska už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu 1814 abdikoval. Poté došlo k restauraci bourbonského království. Během Vídeňského kongresu uprchl z vyhnanství na ostrově Elba a nakrátko obnovil císařství. Definitivně poražen byl v bitvě u Waterloo. V roce 1830 dala Červencová revoluce vzniknout konstituční monarchii v čele s vedlejší větví Bourbonů, nahrazené roku 1848 Druhou republikou. Její existence byla zanedlouho ukončena zvolením dosavadního prezidenta a císařova synovce Ludvíka Napoleona císařem (jako Napoleona III.), který byl zajat po prohrané prusko-francouzské válce roku 1870, kdy vznikla Třetí republika. Ačkoliv vyšla Francie vítězně z první i druhé světové války, ztrácela během 20. století postupně bývalé velmocenské postavení. Po II. světové válce vznikla Čtvrtá republika. V roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem. V důsledku válek v Indočíně a Alžírsku a vlně dekolonizace po roce 1960 přišla Francie o většinu svých kolonií v Africe a Asii. V posledních desetiletích se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy. Francie byla v čele států podporujících urychlení rozšíření měnové unie, kterou chtěla dosáhnout vytvoření více sjednocené a schopné Evropské politiky, obrany a bezpečnostního aparátu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti. Ačkoliv Francii obvykle vnímáme jako jednolitý národní stát, při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že - slovy André Mauroise - "jakási francouzská rasa nikdy neexistovala". Francouzi se vyznačují značně různorodým národnostním původem, který je stejně jako jejich dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Tato skutečnost je zřejmější při uvědomění si geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci. Navíc přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkáváme s nejrozličnějšími národy – Kelty, Řeky, Římany, Germány, Franky, Normany, Židy, Španěly, Portugalci, Italy, Alžířany a mnoha dalšími. Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechaly vlivy Galů (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), Římanů a Franků, přičemž první dva na přelomu tisíciletí splynuly dohromady a třetí dal Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační, což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským původem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská okcitánština, která má blízko ke katalánštině. "Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu", byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Francie. Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraniční na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km . ) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika je tvořena i tzv. zámořskou Francií, která sestává z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí – viz Antarktický smluvní systém). Evropská část Francie zaujímá plochu 543 965 km2. Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vogézy, Armorský masív a Ardeny. Největšími francouzskými řekami jsou Loira, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonna (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu. Loira je zároveň také nejdelší francouzskou řekou. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam měst ve Francii. Kromě hlavního města Paříže, v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí, jsou největšími městy Marseille, Lyon, Toulouse, Nice, Nantes, Štrasburk, Montpellier, Bordeaux, Lille, Rennes. Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Francie. Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k parlamentu. Francie je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá mezinárodní smlouvy. Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je dolní komorou parlamentu. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu. Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své "ne". Francie je členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je vedoucím členem Mezinárodní organizace frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států. Ve Francii sídlí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, UNESCO, Mezinárodní úřad pro míry a váhy a Interpol. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Francie. Podrobnější informace naleznete v článcích Regiony Francie, Francouzské departementy a Zámořská Francie. Francie se skládá z 18 regionů. Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine) . , z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylých pět je tvořeno vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako zámořské departementy a zámořské regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka DOM-ROM, jmenovitě se jedná o Réunion, Mayotte, Francouzskou Guyanu, Martinik a Guadeloupe). Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a které mají smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 2054 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 700. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada). Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve Vichy a definitivně odstraněn založením Čtvrté republiky v roce 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve. Kromě 18 regionů a 101 departmentů pod francouzskou suverenitu spadají Nová Kaledonie, Wallis a Futuna, Francouzská Polynésie, Clippertonův ostrov, Saint-Pierre a Miquelon, Svatý Bartoloměj, Svatý Martin a Francouzská jižní a antarktická území. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázán na euro. Podrobnější informace naleznete v článku Armáda Francie. Francouzské ozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin: Pozemní vojsko (Armée de Terre) Chasseurs Alpins - horská divize armády Cizinecká legie Námořní pěchota Lehké letectvo (ALAT - Aviation Légére de l'Armée de Terre) Technikové ( .Génie) - včetně Pařížského požárního sboru Námořnictvo (Marine Nationale) Námořní letectvo Fusiliers de Marine - ochrana námořních objektů na zemi Commandos Marines - speciální jednotka francouzské armády - včetně požárního praporu města Marseille Letectvo (Armée de l'Air) Teritoriální letecká obrana Letectvo Četníci (Gendarmerie Nationale), armádní policie, které fungují jako částečně jako policie na venkově a jako policie taková. Do armády se může vstoupit v 17 letech. Od Alžírské války o nezávislost byla branná povinnost omezena a úplně zrušena byla roku 1996 Jacquesem Chiracem Francii se v oblasti armádních výdajů vyrovná jen Německo a Spojené království. Francie ročně utratí na armádu bezmála 50 mld dolarů, což je 2,6 % HDP (podle statistik NATO z roku 2003) a v absolutních číslech třetí místo na světě za USA a Čínou. Spolu se Spojeným královstvím platí 40 % z celkových výdajů na obranu celé EU. Francie je jedním z pěti států světa, které vlastní jak jaderné a termojaderné zbraně. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Francie. Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech France Télécom, Air France, stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl. Francie je členem skupiny G8. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě. V roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank a v rámci Evropské měnové unie užívá společnou měnu euro. Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku. Je šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem. Dále podle statistiky OECD byla v roce 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD). Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD). Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde s velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný hrubý domácí produkt na jednu hodinu práce 47,2 USD. Mezi příklady technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří mj. vysokorychlostní vlaky TGV a letadla Airbus. Železniční síť Francie, která k roku 2008 spojuje 29 473 km, je nejdražší železniční sítí v západní Evropě a spravuje ji společnost RFF. Po Německu jde o druhou nejrozsáhlejší železniční síť v západní Evropě. Vlaky osobní dopravy provozuje společnost SNCF. Mezi vysokorychlostní vlakové spojení ve Francii patří Thalys, Eurostar a TGV, které za komerčního využití na vysokorychlostních tratích dosahují rychlosti 270 - 320 km / h. Eurostar, společně s Eurotunnel Shuttle, spojuje Francii se Spojeným královstvím přes Eurotunel. Francie má železniční spojení do všech sousedních států, kromě Andorry. Vnitrostátní spojení je také velmi dobře rozvinuté a nachází se zde také několik podzemních železnic a tramvají, které doplňují autobusovou dopravu. Ve Francii se nachází přibližně 893 300 kilometrů funkčních vozovek. Dálniční síť měří přibližně 12 000 kilometrů. Nejsou zde pravidelné registrační poplatky, či daně, ale za použití dálnic se vybírá mýtné, kromě blízkosti velkých obcí. Na novém trhu s automobily převládají národní značky, jakými jsou Renault (27% ze všech aut prodaných v roce 2003), Peugeot (20,1%) a Citroën (13,5% ). Přes 70% nových prodaných aut v roce 2004 bylo na naftový pohon, což je znatelně více než těch benzínových a LPG. Ve Francii se také nachází nejvyšší most na světě - viadukt Millau a několik důležitých mostů, například Pont de Normandie. V Francii se nachází přibližně 477 letišť a přistávacích ploch. Největším a nejdůležitějším letištěm je letiště Charlese de Gaulla poblíž Paříže, které je také centrem francouzských národních aerolinek - Air France. Ve Francii se nachází 10 větších přístavů - největší z nich v Marseille. Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Francie. Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývali Keltové (Galie a Bretaň) a Aquitánci (Baskicko), později se zde usazovali Římané a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, a Židé z Východní Evropy a Maghrebu. Od 60. let 20. století se do Francie stěhují Arabové, Berbeři, černoši z Afriky a Karibiku, Číňané a Vietnamci. Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv. Černé nohy. Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40 % francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou). Dále jsou známa data z testování novorozenců na srpkovitou anémii, které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce 2012 34,44% novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27% v roce 2006. Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku 1962 se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce 1945 byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv se Španělskem, Portugalskem, Jugoslávií a zeměmi bývalých kolonií, tj. Marokem a Tuniskem, silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také ze severní Afriky. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců (bez Alžířanů) čísla 2,3 milionu. V letech prudkého rozvoje se imigrace vymkla kontrole. Migranti přicházeli stále častěji spontánně nebo na osobní výzvy. Ztráta kontroly nad imigrací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a zvýšený nárůst nelegálních pracovních poměrů vedly k tomu, že došlo k omezování možností jak přiblížit způsoby zprostředkování práce a pracovní či bytové možnosti minimálním sociálním požadavkům. Nelegální práce a vysoká nezaměstnanost vedly ke stupňování napětí mezi domácími obyvateli a imigranty, především severoafrickými, ale také mezi jednotlivými etnicko-kulturními skupinami přistěhovalců. Počátkem osmdesátých let 20. století začalo docházet k otevřeným vzpourám a pouličním bitkám s policií. Ukončení náboru pracovních sil změnilo charakter imigrace, který se projevil zvýšeným příchodem dalších rodinných příslušníků především z mimoevropských oblastí (ze severní Afriky a Turecka). V polovině devadesátých let 20. století odvozovalo svůj původ z celkového počtu 55 milionů Francouzů asi 18 milionů alespoň částečně od rodičů nebo prarodičů pocházejících ze zahraničí. Podle článku 2 ústavy je úředním jazykem Francie francouzština, románský jazyk odvozený z latiny. Dále je používána němčina a arabština. Tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti. Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky The World Factbook ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83-88 %, islám 5-10 %, protestantismus 2 %, židovské náboženství 1 %. Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše za ateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané. Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. Toto vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích. Mnoho mladých muslimů ve Francii čelí diskriminaci[zdroj?] a vysoké nezaměstnanosti, která na předměstích Paříže dosahuje přes 50%, a na jejich komunitu mají stále větší vliv radikální islamističtí salafisté. Podle analýzy z roku 2016 zavedení islámského práva šaría podporuje 72% francouzských muslimů a 35% muslimů ve Francii považuje za ospravedlnitelné použití násilí na ochranu víry. Podrobnější informace naleznete v článku Vzdělání ve Francii. Systém francouzského vzdělání je vysoce centralizovaný, organizovaný a rozvětvený. Dělí se na tři části: primární vzdělání (enseignement primaire) sekundární vzdělání (enseignement secondaire) terciární nebo akademické vzdělání (enseignement supérieur) Primární a sekundární vzdělání je převážně veřejné (soukromé školy také existují jako celonárodní síť jednotlivých primárních a sekundárních katolických škol), zatímco akademické vzdělání je otázkou státních i soukromých škol. Podrobnější informace naleznete v článku Francouzská kultura. Francouzská kultura je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami imigrace. Francie hrála po celá staletí velmi důležitou roli jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů západní civilizace vzniklo ve Francii; většina výtvarných stylů novověku se zrodila v pařížské umělecké komunitě. Související informace naleznete také v článku Francouzské umění. Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozdělení Franské říše, pod názvem "karolinské umění". Vlastní vývoj zaznamenalo v 11. století s šířením románského slohu. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvět architektury a sochařství spojeného převážně s regionem Provence, kde bylo stavitelství silně ovlivněno římskou kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblast Normandie, převážně Burgundsko. Zde se objevují počátky gotiky. První ryze gotickou stavbou je Bazilika Saint-Denis u Paříže. Od 13. století je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastí Île-de-France, odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami tohoto slohu jsou katedrály (hlavně v městech Paříž, Remeš, Chartres, Amiens aj.), vitráže a sochařská díla. S nástupem renesance ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v Burgundsku jako pozdní gotika. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě zámek ve Fontainebleau, kde se projevil vliv pozdní renesance a manýrismu. Inspiraci malbami, sochami a dekoracemi lze spatřit v Antverpách, Bruselu i v Praze. V oblasti architektury jsou dále známé zámky na řece Loiře (Blois, Chambord), zámek Fountain u Paříže a Lucemburský palác v Paříži). Během rozvoje baroka v 17. století se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního 18. století. Počátkem 18. století vzniká klasicismus, který v podstatě vychází z francouzské kultury. Typickými zástupci jsou malíři J. L. David, Gérard, Ingres, dále pak Delacroix, Géricault a později i Daumier, jejichž dílo dalo impulz ke vzniku moderního umění. V polovině 19. století vzniká realismus, jehož hlavními představiteli jsou Courbet a barbizonská škola. V moderním umění je velmi důležitá francouzská secese (Art nouveau) a to hlavně v architektuře (vchody metra v Paříži, Guimard). Vzniká mnoho malířských směrů v čele s impresionismem (Manet, Renoir, Monet, Pissarro, Sisley), proti kterému se v roce 1880 postavil Cézanne se svým osobitým stylem. Malíř Gauguin dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevných polí. Tento styl byl dále rozvíjen skupinou Nabis a fauvisty (Matisse, Derain, Vlaminck). V sochařství vyniká Rodin (hra světla) a Maillol (ženský akt). Rok 1907 se nese v duchu založení kubismu Picassem, Braquem a Grisem (kubismus převádí předměty na geometrické prvky). Dalšími směry této doby jsou dadaismus a surrealismus (inspirace psychoanalýzou Sigmunda Freuda, hlavní otázky nevědomí) v čele s Marcelem Duchampem, Maxem Ernstem, Salvadorem Dalím. Ke konci druhé světové války se do popředí dostává abstraktní umění díky Pařížské škole (École de Paris) a akčnímu umění (action painting). Dubuffet zavedl do malby používání netradičních materiálů jako sádra, dehet nebo štěrk. Vzniká op-art s hlavními představiteli V. Vasarelym a F. Morelletem. K novějším směrům patřil nouveau réalisme (nový realismus) a pop art (Arman, César, Spoerri, Tinguely). V 80. a 90. letech se Francie ztotožňuje s charakterem soudobého umění např. proudy jako land art, body art, minimalismus a konceptualismus (Christian Boltanski), arte povera, nouveau réalisme (Erik Dietman), neoexpresionismus ad. Související informace naleznete také v článku Francouzská literatura. Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou jsou tzv. Štrasburské přísahy z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. dadaismus, kubismus, surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla Henryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době. Mezi nejznámější autory patří : François Villon, Jules Verne, François Rabelais, Michel de Montaigne, Pierre Corneille, Moliè, Voltaire, Victor Hugo, Stendhal, Gustav Flaubert, Honoré de Balzac, Romain Rolland, Antoine de Saint-Exupéry, Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Markýz de Sade a další. Související informace naleznete také v článcích Francouzská hudba a Francouzská opera. Francie byla dlouhou dobu považována za centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přinesenou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a[Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop. Francie se také považuje za zemi klarinetu. Související informace naleznete také v článku Francouzská kuchyně. Francouzská kuchyně je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována jako jeden z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových šéfkuchařů jako Taillevent, La Varenne, Carê, Escoffier nebo Bocuse byli mistry této kuchyně. Navíc, francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření. Obyvatelé Francie trpí na hemeroidy nejvíce ze zemí západní Evropy. Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty ve Francii jsou cyklistika (ve Francii se každoročně pořádá světoznámá Tour de France), ragby, lehká atletika, automobilový sport (Grand Prix Francie v Magny-Cours, 24 hodin Le Mans) a tenis (French Open v Paříži). Nejhranějším sportem ve Francii je Pétanque. Různé formy Pétanque jsou hrány ve Francii přibližně 17 miliony lidí. Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal (ffpjp), která dohlíží na Pétanque, eviduje 480 000 licencovaných hráčů. Další známou hrou, která pochází z Francie je stolní fotbal. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech. Francouzi několikrát pořádali olympijské hry: letní v letech 1900 a 1924 v Paříži a zimní v roce 1924 v Chamonix, 1968 v Grenoble a 1992 v Albertville. | ENTITY | ENTITY |
000530 | Buddha, vlastním jménem Siddhártha Gautama, v páli Siddhattha Gótama (přibližně 564/3 př. n. l. Kapilavastu /v páli Kapilavatthu/ nebo v Lumbiní - podle legendy zemřel 13. října 484/3 př. n. l. Kušinagara /v páli Kusinára/, podle théravádové tradice žil v letech 623-543 př. n. l.) je zakladatel buddhismu. Jméno Buddha znamená probuzený, osvícený. Podle tradice se narodil jako princ královského rodu Šákjů (proto je později nazýván Buddhou Šákjamunim). Do 29 let žil pohodlným životem syna místního vládce, oženil se (manželka Jasódhara) a měl syna (Ráhula). Poté - aniž by spatřil právě narozeného syna - opustil domov a věnoval se nejrůznějším praktikám, pomocí nichž chtěl dosáhnout... | Znamená jméno Buddha osvícený? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gautama_Buddha | [
"ano"
] | 307 | 348 | Jméno Buddha znamená probuzený, osvícený. | [] | Buddha, vlastním jménem Siddhártha Gautama, v páli Siddhattha Gótama (přibližně 564/3 př. n. l. Kapilavastu /v páli Kapilavatthu/ nebo v Lumbiní - podle legendy zemřel 13. října 484/3 př. n. l. Kušinagara /v páli Kusinára/, podle théravádové tradice žil v letech 623-543 př. n. l.) je zakladatel buddhismu. Jméno Buddha znamená probuzený, osvícený. Podle tradice se narodil jako princ královského rodu Šákjů (proto je později nazýván Buddhou Šákjamunim). Do 29 let žil pohodlným životem syna místního vládce, oženil se (manželka Jasódhara) a měl syna (Ráhula). Poté - aniž by spatřil právě narozeného syna - opustil domov a věnoval se nejrůznějším praktikám, pomocí nichž chtěl dosáhnout osvobození z utrpení, které je spojeno s každou existencí, a neustálého koloběhu znovuzrozování (samsáry). Nakonec podle legendy ve věku 35 let objevil střední cestu, která se vyhýbá všem krajnostem, a dosáhl probuzení, konečného osvobození z utrpení a koloběhu životů. Následujících 45 let předával své učení, ať už mnichům (založil první mnišské společenství na světě), tak laikům. Zemřel u Kušinagary obklopen svými mnišskými následovníky. Buddhismus je nejstarší univerzální náboženství. Vznikl před více než dvěma tisíci lety v severní Indii a trvale ovlivnil duchovní život a směřování země, v níž se zrodil. Dlouho předtím, než ve 13. století z Indie vymizel, se rozšířil v Číně a Japonsku, jihovýchodní Asii a Indočíně, Tibetu a později také v Mongolsku. Utvářel kulturu těchto zemí a dodnes je vedle svého náboženského významu určujícím elementem jejich filosofie, literatury a umění, politiky a hospodářství. Přibývá vlivu, který získávají buddhistické ideje v Evropě a Americe. Buddhistické hnutí má svého historického zakladatele v Gautamovi Siddhárthovi, který se nazýval Buddha, "Probuzený". Na Západě se ovšem nestal známý pod svým vlastním jménem Siddhártha nebo příjmením Gautama, nýbrž právě pod titulem Buddha. Nelze jednoznačně určit, kdy se Gautama narodil. Podle klasických biografií je sice možné chronologicky seřadit důležité události jeho života, ale prameny nedovolují přesné datování. Buddhistická tradice a výzkum kolísají ve svých předpokladech mezi 6. stoletím př. n. l. až polovinou 4. století př. n. l. V literatuře se běžně zasazuje Gautamův život přibližně do let 560-480 př. n. l. . , novější úvahy ale hovoří o pozdější době, totiž o 4. století př. n. l. Na severu Indie stály v té době proti sobě dva politické systémy: starší forma oligarchické republiky ve státech jako Liččhaví, Šákja a Malla byla konfrontována s královskými říšemi jako Magadha, Kóšala, Vatsa a Avanti s novou dědičnou monarchií. V těchto republikách byl horní vrstvou kasty válečníků volen regent, který se musel řídit rozhodnutími poradního shromáždění a podléhal jeho kontrole, kdežto v monarchii platila vůle panovníka. Zatímco ještě v předhůří Himálaje přetrvávaly republiky, v úrodných pánvích řek Gangy a Jamuny dominovaly monarchie. Vývoj ke koncentraci moci na jednu osobu odrážel hospodářský převrat: jestliže společnost chovatelů dobytka, kteří poháněli svá stáda přes volné pastviny, nepotřebovala silnou centrální moc, podporovalo naopak zemědělství postavení panovníka, který střežil hranice polí. V Gautamově době byly poslední republiky ještě omezeně autonomní. Stály pod hegemonií monarchií, kterým navíc postoupily právo na suverenitu. Velké hospodářské a politické změny rozkolísaly normy, které platily celé tisíciletí, a připravily změnu hodnot, jež byla patrná na různých rovinách. V sociální oblasti se začalo měnit překonané pořadí kast. Indická společnost byla stavovsky uspořádána do kast válečníků, bráhmanů, obchodníků a zemědělců. Dokud kasta válečníků v republikách volila regenty ze svého středu a kolektivně střežila jejich úřadování, prohlašovala se za horní vrstvu. Ale přechod moci na krále, který svou vládu předával dědici, znamenal ztrátu významu válečnického stavu. Místo něho usilovali bráhmani o uznání své kasty za nejvyšší v pořadí. Bráhmani drželi monopol náboženského kultu, jehož praxe spočívala v obětování bohům. Komplikovaný ceremoniál kultovních úkonů, hymnů a svatých formulí se předával jen uvnitř kasty. Jedině bráhmani znali védy, texty zvěstování o bozích a jejich rituálech, a mohli přimět vyšší mocnosti k žádané pomoci. Ale lidé nové zemědělské a městské kultury už neměli k božstvům, jež ztělesňovala přírodní síly, bezprostřední vztah jako dřívější generace chovatelů dobytka. V požadavku po zhodnocení svého sociálního postavení poznáváme proto pokus zajistit svému kněžskému stavu vážnost, kterou už sám o sobě neměl. Značně nesrozumitelný rituál a mýty starých bohů nenabízely odpovědi na existenciální otázky, které v této převratné době byly kladeny. Tak vznikalo nezávisle na kultu bráhmanů množství nových mytických a filosofických výkladů světa. Jejich nositeli a šiřiteli byli šramani, poutníci bez majetku a vazeb, kteří žili z darů usedlého obyvatelstva. Stoupající zemědělské výnosy, řemesla a obchod ve městech umožňovaly živit velké hnutí poutníků v bezdomoví. Společnost usedlých obyvatel je nepovažovala za obtížné zlo, byli přijímáni se zvědavostí a vážností. V této době ekonomických, sociálních, politických a náboženských změn byla silná potřeba způsobu života, jenž odvrhl rodinné svazky, stavovské povinnosti a majetek. Kruhy šramanů usilovaly o nová pořadí hodnot, která nabízela orientaci nejdříve jednotlivým tazatelům a později i široké obci. Také bráhmani dosáhli svého uznání za nejvyšší vrstvu jen tím, že pro své obětní kulty našli filosofickou bázi, která se opírala o učení šramanů, o čemž svědčí literatura upanišad. Osobnost Gautamy stojí v ohnisku těchto změn: jako příslušník vládnoucího válečnického rodu v republice zažil pád starého řádu. Jako vůdce velkého hnutí mezi poutníky v bezdomoví se podstatně podílel na kritice překonaných hodnost a na formulování nových. Gautamova rodina patřila k Šákjům, rodu válečníků, který vládl ve stejnojmenné republice. Republika Šákja ztratila svou plnou suverenitu a byla poslušna monarchy z Kóšaly. Gautamův otec Šuddhódana byl jako zvolený regent republiky v jejím hlavním městě Kapilavastu pověřen vedením toho, co zbylo jako okleštěná autonomie, pravděpodobně předsednictvím civilní správy, vybíráním daní a soudnictvím. Regent republiky byl označován slovem rádža stejně jako panovníci dědičné monarchie. To mohlo vést k legendě, že Gautama byl královským synem. Pozdější epochy s tím spojovaly své představy o životě prince. Ale paláce, o nichž mluví tradice, byly sotva něco víc než cihlové stavby, které se od hliněných domů ve městě lišily jen rozměry - délkou a výškou. Vedle svých politických úkolů vedl rádža často také své vlastní hospodářství. V domě rádži z Kapilavastu bydlela velká rodina: Šuddhódana byl ženatý se sestrami Májou a Mahápradžápatí Gautamí, příslušnicemi rodu Šákjů, v domě tedy žili pravděpodobně rádžovy ženy a ještě další příbuzní. S Májou měl dítě Gautamu, s Mahápradžápatí Gautamí syna Nandu a dceru Sundarínandu. Vedle členů rodiny patřila ke dvoru čeleď, která se podílela na rádžově blahobytu. Legenda praví, že královně Máje se před Buddhovým početím zdálo, že jí do pravého boku vstoupil bílý slon. Královští věštci vyložili sen jako znamení, že královna porodí výjimečného člověka. Podle klasických textů se Gautama narodil, když byla těhotná Mája na cestě z Kapilavastu do svého otcovského domu: během odpočinku v háji u Lumbiní, vesnice v dnešním Nepálu, došlo k porodu, při kterém se zpříma stojící a jásavě zpívající matka držela větve. Gautama dostal jméno Siddhártha. Sedm dní po porodu Mája zemřela a její sestra Mahápradžápatí Gautamí, jejíž syn byl jen o pár dní mladší než Gautama, nahradila dítěti matku. Gautama prožil dětství a mládí v dobovém luxusu: Žil jsem zhýčkaně, velmi zhýčkaně, nanejvýš zhýčkaně. U domu mého otce mi nechali zřídit lotosové rybníky: na jednom místě kvetly modré, na jednom bílé, na jiném červené lotosové květy; a to vše jen pro mě. Nepoužíval jsem jiné masti než z Benaresu. Z Benaresu pocházel šátek, pokrývající mou hlavu, má kazajka, mé spodní prádlo, můj přehoz. Ve dne v noci nade mnou drželi bílý deštník, aby mě neobtěžoval chlad, horko, prach, stébla trávy nebo rosa. V šestnácti letech oženili Gautamu s šákijskou dívkou Jašódharou. Později bude učit: Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl muže tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek ženy. Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl ženy tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek muže. Gautama se ve svém mládí neoddával jen požitkům. Brzy se musel zabývat právem a správou. To, že se později prokázal jako zkušený organizátor a zákonodárce své obce stejně jako šikovný taktik v rozšiřování své nauky ukazuje, jak se v mládí podílel na povinnostech příbuzných. V době mládí byl Gautama zcela zaujat pomíjivostí všech věcí. Uvádí: Když jsem ještě žil v domě, přijímal jsem, co vstupovalo do vědomí pěti smysly: zrak těšily viditelné postavy, ucho tóny, čich vůně, chuť šťávy, tělo doteky, jak to je vítané, milé, příjemné a žádoucí (...) Po čtyři měsíce období dešťů mě obklopovaly hudebnice a já jsem neopouštěl palác. Pak jsem poznal podle pravdy, jak smyslové radosti vznikají, co je na nich štěstím a utrpením a jak jim lze uniknout. To, o čem zde Gautama promlouvá, se stalo důležitým aspektem nauky: pomíjivost všech věcí kalí radost z nich a činí je strastiplnými pro toho, kdo prohlédne. K postřehu, že žádné prožitky a věci nejsou trvalé, přistoupilo v mládí poznání, že také on sám jako člověk je pomíjivý. V tomto zhýčkaném životě mě napadla myšlenka:"Nevědomý člověk, jenž je podroben stáří, nemoci, smrti, aniž by jim mohl uniknout, je sklíčen, zděšen a zhnusen, když vidí starce, nemocného, mrtvého; avšak na sebe sama při tom nemyslí. Ale i já podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout. Nebylo by správné, kdybych při pohledu na staré, nemocné, mrtvé nebyl sklíčen, já, který podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout." Zatím co jsem o tom přemýšlel, zmizelo mé opojení mládím, zdravím a životem. Proti vnímání subjektivní pomíjivosti a prchavého charakteru všech věcí stály spontánní prožitky vnitřní svobody: Vzpomínám si, že když byl můj otec Šákja zaměstnán, seděl jsem v chladivém stínu jambovníku. Daleko od neprospěšných věcí dosáhl (...) jsem radosti a štěstí (...). Gautama nechtěl prožívat jen náhodně takové okamžiky, ve kterých už pomíjivost světa a vlastní bytosti nehrají roli. Doufal, že kontrolou a nakonec překonáním každé žádosti ujde utrpení, které pociťoval v důsledku touhy po pomíjivých radostech: Bylo mi jasné: štěstí a radost vznikají na světě skrze prožitky. Ale je ubohé, že svět je pomíjivý, strastiplný a podléhá změně. Únik z toho je ovládnutí a vzdání se žádosti. Gautamovo zdůraznění prchavosti všech fenoménů a jeho touha po ustání žádosti neprozrazují žádnou rezignaci. Byl naopak přesvědčen, že za vznikáním a zanikáním jsou jiné, cennější zkušenosti: Toužil jsem (...) po tom, co podléhá zákonu zrození, stárnutí, nemoci a smrti, starostí a chyb. Pak jsem uvažoval: proč usiluji o to, co podléhá tomuto zákonu? Neměl bych raději usilovat o to, co tomuto zákonu nepodléhá, o nejvyšší mír (...), protože jsem poznal nevýhody toho všeho? Gautama zjistil, že uprostřed rodinných vztahů a sociálních povinností se dá sotva uskutečnit jeho touha po tom, co nepodléhá pomíjivosti. Tu jsem uvažoval: dům je vězení, špinavé místo. Šramana žije pod širým nebem. (...) Nemám si ostříhat vlasy a vousy, obléci žluté roucho a putovat do bezdomoví? Rádžova rodina snad s těmito plány souhlasila jen pod podmínkou existence dědice, neboť Gautama provedl tento krok teprve po narození syna Ráhuly: Po nějakém čase, byl jsem ještě mladý a tmavovlasý, v plné síle mládí, jsem si nechal proti vůli mých naříkajících rodičů ostříhat vlasy a vousy, oblékl jsem žluté roucho a odešel do bezdomoví. Podle legend bylo Gautamovi v době jeho odchodu 29 let. Později se také vytvořila známá legenda o třech znameních, která se mladému Gautamovi ukázala, aby mu vyjevila strastiplnost lidské existence. Pozdější Buddha je na svých zábavných jízdách třikrát hluboce otřesen setkáním s pomíjivostí. Spatří starého muže, zlomeného, zkřiveného, opírajícího se o berle, jak se vrávoravě vleče, neduživý a vrásčitý. Později vidí nemocného, jenž leží pošpiněn zvratky a močí, ošetřován a nošen jinými. Nakonec je tváří v tvář pohřebnímu průvodu konfrontován s mrtvolou. V rozhovoru se svým kočím pozná, že ani on sám nemůže uniknout stáří, nemoci a smrti. Ačkoliv rádža vyplní každé přání svého syna, aby ho zadržel, setkání se šramanou ho podnítí k odchodu do bezdomoví. Je možné, že tato vyprávění vyplynula z Gautamova pozorování a postupného uvědomování si nejistoty života. Pochopil, že luxus, který si dopřával on a jeho příbuzní, stojí na nejistém základě. Avšak ve svých pocitech nebyl Gautama osamocený, o náladě zániku svědčí i to, že po Gautamovi volili cestu do bezdomoví také někteří z jeho příbuzných, mezi nimi pěstounka, nevlastní sourozenci, syn Ráhula a bratranci Ánanda a Dévadatta. Mnozí, kteří později putovali s Gautamou jako šramani, byli válečníci, jen někteří pocházeli z rozvíjející se obchodnické kasty, ačkoli právě z ní pak vzešli početní přívrženci a pokračovatelé jeho hnutí. Osvobození od majetku a vazeb se jevilo Gautamovi i mnohým válečníkům jako alternativa ke svobodě v bohatství a moci, jejichž pomíjivost byla v tehdejších dobách pociťována víc než kdy jindy. Gautamovo hledání toho, co nepodléhá zákonu pomíjivosti, trvalo šest let. U poutníků v bezdomoví se setkal s rozdílnými naukami, neboť společné obsahy nebyly tím, co šramany sjednocovalo. Spojující prvek spočíval ve zřeknutí se postavení v kastovním řádu, majetku a povinností rodinného života. Jinak zastupovali protichůdné teorie a praktiky: našli se věštci a čarodějové, učitelé vysvobození, filosofové a asketi. Jestliže způsob života šramanů přitahoval zpočátku jen jednotlivé árijce, v Gautamově době již bezdomoví znamenalo pro mnohé alternativu nehybnosti kastovního systému. Z válečníka nebo obchodníka se ani při nejsilnějším zájmu o náboženství nemohl stát bráhman, obětující bohům. Ale cesta do šramanství byla svobodou v protikladu ke kastovnímu řádu, který každému od narození určil jeho povinnosti. Stav šramany, do něhož vstoupil Gautama, se už dávno neomezoval na ty, kteří se v divočině oddávali šamanským disciplínám. Archaické praktiky se rozvinuly do komplexních systémů a šramani dávno připadli na nové ideje, které byly v rozporu s původními drávidskými a árijskými tradicemi a ovlivňovaly bráhmanské filosofie. Šramané se těšili podpoře u obyvatelstva, jelikož rozvíjeli nejrůznější filozofické teorie, které se snažily nalézt odpovědi na nejzákladnější existenciální otázky, každý si tak mohl vybrat mezi mnoha různými druhy teorií dle svého osobního zaměření. Šramanské filosofie tak sahaly od nejryzejšího materialismu až po čistý teismus. Spekulující či skeptičtí teoretikové přitahovali Gautamu právě tak málo jako šramani, kteří se zabývali předpovídáním, zaklínáním duchů nebo zaříkávacími formulemi. Jeho problém pomíjivosti všeho existujícího byl problémem náboženským. Teistické přístupy nabízely řešení, které ho neuspokojovalo. Šramanům, kteří všechno odvozovali z tvorby boha Išvary, odpovídal: Takže na základě stvoření boha Išvary by byli lidé vrazi, zloději, hanebníci, lháři, udavači, posměváčci, žvanilové, lakomci, nevraživci a bloudi. Gautama trpěl pomíjivostí a tento stav nevyžadoval vysvětlení, nýbrž zkušenosti, které by z něj ukázaly cestu. Někteří šramani nabízeli nauky o vysvobození, jež takové zkušenosti slibovaly. Vycházeli při tom z ideje znovuzrozování, podle níž smrt každé bytosti vede k novému zrození. Pro tyto učitele vysvobození stály lidské činy a nekonání ve středu pozornosti. Jen když je zde svoboda konání, které není určováno ničím předchozím, je myslitelný únik z koloběhu zrození a smrti. Gautama se připojil k Árádovi Kálámovi a Udrakovi Rámaputrovi, dvěma učitelům vysvobození, kteří tvrdili: Moje nauka je taková, že ji rozumný člověk rychle pochopí a sám se může stát mistrem. Cesta Árády Kálámy měla vést do sféry ničeho. Ještě dále šel Udraka Rámaputra, jehož metoda vedla k hraniční sféře vnímání a nevnímání, ke stavu, při němž mizí i vědomí, že člověk předtím vnímal (jedná se o meditační stavy později v buddhismu označované jako arúpa džhány). Jak se traduje, Gautama po krátké době uskutečnil učení těchto šramanů, na základě toho mu nabídli vedoucí postavení ve svých obcích. Gautama akceptoval takové výjimečné psychické stavy, které existovaly při ústupu posledních zbytků subjektivity, nikoli však jako cestu ze znovuzrozování. Po těchto zkušenostech se Gautama nachází mezi šramany, kteří chtějí dosáhnout vysvobození ze znovuzrození nebo zlepšení postavení v hierarchii bytostí extrémní askezí. Někteří doufali, že důsledným přijetím zvířecích forem chování se zrodí mezi bohy: psí asketi lezli po čtyřech, choulili se k spánku a jedli pouze vleže na zemi. Imitovali také jiná zvířata v naději, že ponížení za života vede po smrti k vzestupu. Gautama snad dočasně něco podobného zkoušel, neboť vypráví: Chodil jsem k dobytčím stájím, když byli pastevci pryč, živil jsem se výkaly mladých, sajících telat. Jedl jsem také nestrávené zbytky v mých lejnech. Jiné asketické představy věřily, že pohrdáním pomíjivým tělem se dosáhne osvobození trvalého džívy, jenž je s tělem svázán. Gautama se pokusil také o tuto cestu. To byla má trýzeň: běhal jsem nahý(...). Z mnohaleté špíny na mém těle se stala vrstva jako na pahýlu stromu. Nemyslel jsem na to, abych se očistil nebo nechal očistit od špíny. Sám se tím snad vydal na scestí, neboť ve světě šramanů, bohatém na zvláštnosti, se setkával s výsměchem. Šel jsem na pohřebiště a udělal jsem si lože z kostí. Tu přišli pastevci a plivali na mě, močili na mě, házeli po mně lejny a strkali mi stébla trávy do uší. Podle Gautamových popisů cvičení, která prováděl ke konci svého hledání, lze soudit, že šlo právě o džinistická nebo tímto směrem inspirovaná cvičení. Podle džinismu vedou ke špatnému zrození i neúmyslné činy jako např. náhodné zašlápnutí hmyzu. Osvobození lze dosáhnout jen eliminací všech negativních činů, i neúmyslných. Stoupenci džinismu se proto snažili kontrolovat veškeré tělesné pohyby, také Gautama se podrobil této disciplíně: Našlapoval jsem pozorně a všímal jsem si pln soucitu dokonce vodní kapky, abych nezranil ani nejmenší bytosti, které zde zabloudily. Džínisté se věnovali také praktikám potlačujícím životně důležité tělesné funkce. Gautama cvičil zadržení dechu nosem nebo ústy, jak dlouho jen to bylo možné. Popisuje, jak toto cvičení vedlo k pocitu, že mu vzduch proudí uchem. Když se mu podařilo udržet kontrolu nad tímto procesem, zdálo se mu, že vzduch vychází z rukou a nohou. Pokusy vedly k bolestem, jako by nějaký silný muž navrtával dýkou lebku (...), jako by řezník rozřezával nožem břicho (...), jako by mě dva silní muži vhodili do jámy se žhavým uhlím. Podobně Gautama také začal redukovat své jídlo na minimální množství. Skrovnou stravou jsem velmi zhubl. Když jsem se chtěl dotknout kůže svého břicha, nahmatal jsem obratle; když jsem se chtěl dotknout obratlů, nahmatal jsem kůži břicha. Tak těsně přiléhalo skrovnou výživou mé břicho k obratlům. Když jsem se chtěl vyprázdnit, převrátil jsem se slabostí dopředu. Když jsem si třel rukou údy, abych posílil tělo, vypadávaly mi v důsledku skrovné výživy chlupy na těle, uvolněné z kořínků. Gautamovo rigorózní cvičení z něj učinilo vzor pro ostatní askety. Doprovázelo jej pět šramanů - Kaundinja, Ašvadžit, Váspa, Mahánáma a Bhadradžit, kteří doufali: "Když šramana Gautama najde pravdu, sdělí nám ji." Ale Gautama pochyboval o nastoupené cestě. Ačkoliv si byl jistý, že na sebe vzal nejkrajnější utrpení, jaké kdy šramana podstoupil, necítil se být blíže svému cíli. V blízkosti smrti, kam jej přivedl půst, byl konfrontován s pomíjivostí těla, aniž by pocítil vytouženou zkušenost osvobození. Cesta askeze se zdála nesmyslná. Později řekl Gautama o sebetrýznění džinistů, že jej nelze za žádných okolností uspokojivě odůvodnit: Jestliže štěstí a utrpení závisí na činech v minulých životech, byli džinisté dříve zločinci, protože teď tolik trpí. Jestliže radost a utrpení určuje stvořitel, byl to zlý stvořitel, kdo džinisty stvořil. Jestliže radost a utrpení závisí na náhodě, byla to zlá náhoda, která džinisty postihla. Způsobuje-li radost a utrpení zrození, potkalo džinisty špatné zrození. Závisí-li radost a utrpení na úsilí v tomto životě, je úsilí džinistů v tomto životě špatné. Gautama se rozhodl opět normálně jíst a přestal být proto vzorem pro svých pět druhů. Neporozuměli změně v jeho smýšlení a opustili jej. Odvrácení od askeze bylo po rozhodnutí stát se šramanou druhým velkým bodem obratu v Gautamově životě. Jako se rozloučil s luxusem, který mu nabízel blahobyt v rádžově domě, opustil nyní strastiplné praktiky šramanů, hledajících spásu. Jeho cílem se stala střední cesta z utrpení pomíjivosti, která se vyhýbá extrémům světského života a odříkání. Šramana, hledající spásu, žil pro okamžik, kdy by se mohl cítit vysvobozen ze znovuzrozování a kdy by netrpěl pomíjivostí. Gautamovo objevení střední cesty je probuzením, on sám je od té doby nazýván probuzeným (Buddhou), slovem, které naznačuje, že se pozvedl ze snové existence člověka, potácejícího se v radosti a bídě pomíjivosti. K probuzení prý dospěl Gautama během jednoho dne. Během doby svého hledání putoval Gautama v zemi Magadha z místa na místo a došel až do blízkosti pevnosti Uruvéla. Tam jsem viděl pěkné místo, klidný háj s průzračnou řekou, vhodnou ke koupání. Zastavil se u řeky Néraňdžará v okolí dnešní vesnice Bódhgaja, vychrtlý půstem a konfrontován se smrtí. Líčení personifikuje smrt jako Máru ("smrt"), postavu, která žárlivě střeží, aby jí bytosti zůstaly podrobeny v koloběhu znovuzrozování (samutpáda). Jak Gautama uvádí, Mára k němu hovořil: "Hubeně a ošklivě vypadáš, blízko smrti. Tisíce tvých částí je již mrtvých, jen jedna ještě žije." Mára se nabídl, že jej ušetří, když se vzdá svého úsilí, ale Gautama vytrval v hledání východiska z koloběhu zrození a smrti. Když Mára ustoupil, poznal Gautama, že celé sebetrýznění nevedlo k ničemu. Ptal se, zda je snad ještě jiná cesta, a nalezl odpověď ve vzpomínce na zážitek z mládí. Příhoda, na kterou si vzpomněl, hrála pravděpodobně důležitou roli v jeho vývoji k cestě šramany: Když byl můj otec Šákja zaměstnán, seděl jsem v chladivém stínu jambovníku. Daleko od žádostí, daleko od nespásných věcí dosáhl jsem prvního pohroužení (...) spočívajícího v radosti a štěstí (...). V důsledku této vzpomínky jsem věděl: Toto je skutečná cesta k probuzení. Tak se ukázala alternativa askeze, jež vedla k rozhodnutí přerušit půst. Gautama se hned posílil rýží s mlékem, kterou vyhublému asketovi nabídla okolojdoucí Sudžátá, žena z blízké vesnice. Se znovu nabytými silami se po zbytek dne zabýval novým způsobem cvičení, který mu naznačila jeho vzpomínka. Uvolněná nálada zážitku z mládí byla v rozporu s dosavadním utrpením půstu a zadržováním dechu. Gautama, který žil s ideologií, že současné utrpení vede k budoucímu štěstí, nejprve pochyboval o cestě, spojené s radostnými vjemy. Bál se šťastného pocitu, ale nakonec jej akceptoval, protože v něm byl daleko od žádostí a nespásných věcí. Mezi Gautamovou praxí po dobu šesti asketických let a cestou, kterou ukazovala vzpomínka, byl podstatný rozdíl. Nauky o vysvobození vyžadovaly namáhavou změnu přítomných podmínek člověka potlačením přirozených funkcí jako dýchání a přijímání potravy, disciplínu těla nebo navození výjimečných psychických stavů. Gautamův zážitek z mládí se proti tomu vyznačoval tím, že se nic neměnilo, o nic se neusilovalo. Bylo to prodlévání v chladivém stínu jambovníku, tedy na příjemném místě, daleko od žádostí, to znamená ve stavu štěstí bez přání. Gautama seděl, spokojen s tím, co právě bylo. Vnímal to, nic víc si nepřál, nechtěl nic měnit na momentální skutečnosti. Člověk se soustředí zcela na bezprostřední situaci, omezí se na prosté pozorování existence sebe sama, svého sezení, dýchání, okamžitého myšlení a cítění. Gautama se podle své vzpomínky pokusil opět vnímat tímto způsobem bez přání. Při tom došlo k vnitřnímu prožitku, který popsal jako proces čtyř vnorů (dhján). První vnor, který odpovídal prožitku ze vzpomínky, byl stav bez žádosti, tedy bez přání změnit okamžik. Myšlenky se spojovaly s bezprostředním vnímáním: bylo-li předmětem vnímání dýchání, kroužily myšlenky okolo tohoto procesu a registrovaly jednotlivé nádechy a výdechy. Toto nenucené přijetí reflektování ve cvičení bylo nové. K asketické cestě patřilo zastavit vedle ostatních vnitřních funkcí také myšlení; Gautama uvádí o době svého hledání: Zatínal jsem zuby, tiskl jazyk na patro a zastavoval myšlení, potlačoval a dusil jsem jej. Pot se mi řinul s ramenou, jako by silný muž uchopil slabšího za hlavu a ramena. Na rozdíl od tohoto bolestivého postupu se v nové formě cvičení objevoval blažený tělesný pocit a radostné emoce. Gautama pak zažil, jak se myšlení po nějaké době samo od sebe uklidnilo, když jej nechal v takovém tichém a soustředěném stavu. Dostavilo se vnitřní ztišení, nadále doprovázené pocitem štěstí a radosti. Toto označil jako druhý vnor. Třetí vnor se vyznačuje vyrovnaností: setrvával v bdělosti k tomu, co se dělo. Nerušen myšlenkami nebo přáními, prostě vnímal. Radostné emoce při tom odezněly, zatímco tělesný pocit štěstí přetrvával. Nakonec nechal za sebou také toto, aby ve čtvrtém vnoru zažil stav, který se vyznačoval pouze vyrovnaností a čistým bytím v přítomnosti: prostě vnímal, co je. Ani myšlenky, ani očekávání, ani zármutek, ani radost nekalily jeho vnímání okamžiku. Přes den se Gautama věnoval těmto pohroužením. Myšlení nebo pociťování štěstí, proti nimž jako asketa bojoval, aby se nevázal na svět a znovuzrození, se staly jeho motivujícími faktory. Postupně v průběhu pohroužení ztratily na významu a uvolnily místo soustředěnému stavu čistého pozorování. Večer si Gautama sedl se zkříženýma nohama pod strom a slíbil, že nevstane dřív, dokud nedosáhne vysvobození. Tu k němu ještě jednou přistoupil Mára, smrt. Na udivenou otázku, proč se jej Gautama nebojí, dostal odpověď, že díky dobrotivosti a jiným ctnostem, které Gautama praktikoval v minulém životě, je dnes statečný. Když Mára pochyboval a chtěl vědět, kdo by mohl tyto věci dosvědčit, řekl Gautama: Tato širá země ať je mým svědkem tím, že se zachvěje v šestkrát sedmi nárazech. Na to se zvedlo dunivé zemětřesení. Tato legenda vedla k častému zobrazování Gautamy v umění: Pravicí se sedě dotýká země, kterou tak volá za svědka. Tradice vyzvedla mytickou zprávu o triumfu nad Márou nad vyprávění o probuzení, protože vysvobození ze znovuzrozování znamená současně vítězství nad smrtí, která se jeví jako druhá stránka narození. Čtvrtým vnorem získal Gautama schopnost být dokonale v přítomnosti, aniž by o to usiloval v myšlenkách nebo žádostech. Když nastala noc, soustředil se na výchozí bod všech nauk o vysvobození, na své zapletení do koloběhu znovuzrození a tak vyvolal probuzení. Tím, že nasměroval svou pozornost na zpřítomnění předešlých existencí, vstoupily postupně do jeho vědomí biografie minulých životů: Tam jsem žil v této rodině. To byl můj stav, povolání, štěstí a zármutek. To byla má smrt, a když jsem tam zemřel, zrodil jsem se opět zde. Nakonec si byl vědom statisíce předchozích životů a jeho vzpomínka sahala za počátek tohoto světa do dříve existujících světů. Viděl, že světy tak jako životy následují jeden za druhým v nekonečném zanikání a vznikání. Pak se Gautama obrátil k zákonům znovuzrození. Pozoroval mizení a objevování bytostí, aby poznal, jak se bytosti, které v myšlenkách, slovech a činech jednaly špatně, (...) dostávají po smrti do dolního světa, zatímco těm, které konaly dobro, se dostalo příznivějšího znovuzrození. Gautama viděl, jak lidé svými činy (karmou) přispívají k průběhu vlastního osudu a podle toho jsou v koloběhu znovuzrozování podrobeni stálému vzestupu a sestupu. Nakonec Gautama namířil svou pozornost na vystoupení z koloběhu znovuzrození, na zničení zákalů, jak to označoval v džinistické terminologii. Džinisté vysvětlovali vztah trvalého džívy k pomíjivým tělům tak, že do džívy vtékají během tělesných skutků jemné materiální substance, které ho vážou k světu. Zničení těchto zákalů (ásrava) bylo proto osvobozením džívy ze znovuzrozování. Gautama se již vzdal úsilí zastavit vlivy potlačením činů. Překonal znovuzrození poznáním pravdy. Tradiční buddhistické texty hovoří o čtyřech ušlechtilých pravdách jako esenci Gautamovy nauky: Toto je strast, toto je vznik strasti, toto je zánik strasti, toto je stezka, vedoucí k zániku strasti. Idea, že bezprostřední a soustředěné pozorování věci odhalí skryté podmínky a principy, se stala základním názorem buddhismu. Když poznal život jako sled narození a smrti, zákony, které jsou jeho základem a východiskem, Gautama věděl: Koloběh znovuzrození je ukončen. Nápadné na líčení probuzení je to, že zde nenalezneme ani slovo o osvobození džívy nebo átmana ze znovuzrozování. Neznamená to, že by byl Gautama objevil za pomíjivým světem něco trvalého. Právě pomíjivost tvořila obsah probuzení, proces znovuzrození, zanikání a vznikání světů. Ani čtyři ušlechtilé pravdy jako cesta ze znovuzrození a cíl nehovoří o nalezení něčeho trvalého, nýbrž o zániku strasti. Tak se zásadně lišila nejen cesta, kterou Gautama zvolil, nýbrž i její cíl od jiných indických učitelů vysvobození. Po sedm dnů, které následovaly po probuzení, zvažoval Gautama, co prožil. Našel nový výklad znovuzrození, který odpovídal jeho nové zkušenosti: nikoli neproměnný džíva nebo átman putuje v různých tělech smrtí a zrozením, spíše proces bytí bez začátku a bez konce přináší stále nové tvary. To, co spojuje za sebou následující životy, není neměnná podstata, nýbrž nepřerušované plynutí, v němž vzniká jedna pomíjivá bytost za druhou. Vznik a zánik tvarů přitom není svévolný; uskutečňuje se podle zákonitosti, že kvalita přítomných činů (karma) formuje činy budoucího života. Tyto souvislosti shrnul Gautama v noci sedmého dne po probuzení do poučky o závislém vznikání, do svého vysvětlení procesu znovuzrozování, které se stalo jádrem filosofického učení buddhismu. Druhý týden po probuzení šel kolem bráhman. Gautama jej poučil o tom, co činí z člověka pravého bráhmana, totiž nikoliv narození v kastě, nýbrž překonání špatného v sobě. Zdá se, jako by tím chtěla tradice ve zprávě o probuzení nechat zaznít vůdčí myšlenku dalšího Gautamova působení: Neplatí výsada narození, nýbrž jen vlastní úsilí. Třetí týden nepřetržitě pršelo. Gautama seděl v dešti a větru. Ale mýtus ukazuje, jak ruch světa nemůže Buddhu vyrušit: Mučalinda, král Nágů, přírodních duchů s hadí podobou, chránil Gautamu před přívalem vody. Oblíbeným prvkem buddhistického umění se stal motiv, jak král Nágů s korunou svých sedmi hlav zaštiťuje Gautamu. Po bouřce přišla po cestě obchodní karavana. Dva obchodníci, Trápusa a Bhallika, nabídli Gautamovi své nejlepší jídlo, aby se posílil. Jeho osobnost na ně tak zapůsobila, že dříve než putovali dál se prohlásili spontánně za jeho žáky. Gautama až dosud nemyslel na to, že by své poznatky sdílel s jinými. Avšak setkání s obchodníky přineslo otázku, zda by měl objevené předávat dál. Pochyboval, zda by byly jeho zkušenosti srozumitelné ostatním: Kdybych hlásal nauku a nebyl bych pochopen, přineslo by mi to (nesmyslnou) námahu a vysílení. Bráhma Svajampati, mocný bůh, vnímal ve svém nebeském světě tyto myšlenky a zjevil se před Gautamou "s rychlostí, s jakou silný muž natáhne svou paži." V gestu hluboké úcty obnažil bůh rameno, poklekl a prosil Gautamu, aby zvěstoval svou nauku. I kdyby mělo být jen malé množství těch, kteří by porozuměli, měl by to učinit kvůli nim. Tato epizoda dokumentuje Gautamův názor, že bohové jsou jen pomíjivé bytosti v koloběhu znovuzrození, i když jejich moc je větší a jejich život delší než moc a život člověka. Protože Buddha se dostal nad vznikání a zanikání, je uctíván jako "učitel bohů a lidí". Gautama vyhověl prosbě boha výrokem: Brána nesmrtelného budiž otevřena, kdo má uši, slyš a důvěřuj! Své poznatky chtěl sdělit nejprve bývalým učitelům Árádovi Kálámovi a Udrakovi Rámaputrovi, ale bohové jej zpravili, že oba již zemřeli. Rozhodl se tedy, že půjde do Benaresu, aby našel pět druhů, kteří ho před měsícem opustili. Na cestě jej potkal Upaga, asketický šramana, který se ohromeně zeptal: "Tvé rysy září jasným klidem. (...) Kdo byl tvůj mistr, jehož nauku následuješ?" Když Gautama odpověděl, že on sám našel cestu k probuzení a nikdo na Zemi a mezi bohy se mu nevyrovná, bylo to pro asketu zřejmě příliš. Potřásl hlavou a šel svou cestou. Epizoda poukazuje na neporozumění, na které musely Gautamovy nové poznatky narazit v kruzích tradičních šramanů. V Gazelím parku Isipataně, dnes Sárnáth, u Benaresu, našel svých pět bývalých druhů. Když ho z dálky viděli, domluvili se, že Gautamu, který se přestal postit, nijak úctyhodně nepřivítají. Ale když přišel blíž, nabídli mu přece jen místo k sezení a vodu. Sled slov, která k nim promluvil, slouží buddhistickému podání jako základ tradice. Gautama vycházel ze společné minulosti, aby objasnil, že předtím praktikovaná askeze byla stejně extrémní jako život pro požitky, který šramana opustil. Gautama vysvětlil svým posluchačům střední cestu ve formě ušlechtilé osmidílné stezky, praxe, která obsahuje všechny oblasti života a zahrnuje prvky pochopení, myšlení, řeč, jednání, život, snažení, bdělost, soustředění. Tuto stezku označil za čtvrtou z ušlechtilých pravd, kterou nalezl v poslední fázi probuzení. První pravda popisuje existenciální situaci člověka: zrození, stárnutí, nemoc, umírání jsou utrpení; zármutek, nářek, bolest, nespokojenost a neklid jsou utrpení; spojení s nemilým, oddělení od milého jsou utrpení (...). Druhá pravda se táže po vzniku utrpení: Je to ona žízeň, jež vede k novému zrození, provázena potěšením a chtíčem, tu a tam se z něčeho těšící, totiž žízeň po smyslové radosti, žízeň po životě (...). Toto je (třetí) ušlechtilá pravda o zániku utrpení: Je to zánik žízně jejím dokonalým zničením. To se uskuteční pomocí osmidílné stezky. Po ukončení Gautamova prvního přednesu (dharmačakrapavatana sútra - sútra o roztočení kola nauky) jeho bývalým pěti společníkům dosáhl Kaundija prvního stupně probuzení, později ho následovali i ostatní čtyři asketi. Stali se tak základem mnišského společenství (sanghy). Vznešené učení bylo předáno, roztočilo se kolo (čakra) nauky (dharma). V prvních týdnech po probuzení se sotva dalo tušit, že z malé družiny šramany Gautamy v Gazelím parku Isipataně vzejde hnutí se světovým ohlasem. Ale příběhy vyprávějí, jak Gautama získal Trápusu, Bhalliku a pět šramanů a co bylo typické pro budoucí úspěchy: jeho učitelská činnost a vynikající argumentování k němu přiváděly další stoupence. Stěží se najde téma, kterého by se Gautama za 45 let mezi probuzením a svou smrtí nedotkl. Šramani v bezdomoví jej viděli především jako učitele vysvobození, který svými pokyny ke cvičení pohroužení ukazoval východisko z koloběhu znovuzrození. Ale tím se jeho působení nevyčerpalo. Sloužil lidem všech vrstev jako rádce, který se zabýval všemi myslitelnými tématy od povinností vladaře přes zákonitosti světových dějin až po chování v manželství a rodině, od správného zacházení s majetkem přes světy bohů až po čištění zubů. Gautamovo putování a vykládání jeho nauky, jež trvalo dlouhá desetiletí, nezůstalo bez následků na jeho zdraví. V osmdesátém roce života byla nastupující slabost stále více patrná. Po jídle u svého stoupence, kováře Čundy, Gautama těžce onemocněl. Silné bolesti snášel s jasným vědomím a nenechal jimi ovlivnit svou mysl. V háji u Kušinagarí si Gautama nechal zřídit místo, kde chtěl zemřít a lehl si "s jasným vědomím na pravý bok, podoben lvu, s jednou nohou přes druhou." Gautamův přítel Ánanda byl hluboce sklíčený a plakal. Gautama ho však těšil těmito slovy: Ánando, nebuď smutný, nenaříkej, již dříve jsem přece řekl, že vše, co je člověku drahé a milé, musí zaniknout, musí ustat, nemůže přetrvat na věky. Jak by se mohlo stát, že by se to, co vzniklo, co povstalo, nerozpadlo? To není možné. Po Gautamově smrti bylo jeho tělo spáleno na hranici a po spálení mrtvoly došlo ke sporu mezi delegacemi různých států, které mezitím dorazily. Každá z nich vznesla nárok na relikvie v popelu, aby pro ně postavila pomník. Jeden z přítomných bráhmanů, Drona, mínil, že není správné přít se o kosti muže, který učil mírumilovnosti. Nakonec bylo rozhodnuto relikvie rozdělit a zřídit náhrobky (stúpy) na Gautamovu památku v různých krajích. Podle Bhágavata purány 1.3.24 (Šrímad-Bhágavatam) je Buddha devátým avatárem Višnua, který chtěl odvrátit indický lid od tehdy velice oblíbených zvířecích obětí. Z toho důvodu učil o neubližování (ahimsa) živým tvorům (tento princip je znám již z upanišad). Totožnost tohoto Buddhy se Siddhárthou Gautamou je sporná. Pravděpodobnější je, že se jedná o Buddhu z některé z předchozích jug. Tato purána (2.7.37) uvádí ještě jednoho, dřívějšího Buddhu. Avatárů je podle ní (1.3.26) nekonečné množství a obdobné pojetí nekonečně mnoha Buddhů je známo z mahájány. Také mahájánová ikonografie je blízká védské (např. lotos, na kterém Buddhové sedí a který představuje jeho Šakti, viz mantra óm mani padmé húm). V Nepálu jsou ikonografie obou tradic téměř totožné. Podobnost popisů Buddhy v buddhistických textech a Krišny v Bhagavadgítě neušla pozornosti učenců. K.N. Upadhyaya píše ve studii "The impact of the bhakti movement on the development of Mahayana Buddhism": "Udivující svojí podobností s Bhagavadgítou, samotná podoba a atmosféra, v níž se Buddha zjevuje v Sad dharma Pundaríce, je úžasně nadpřirozená. Tak jako kosmická podoba Krišny v Bhagavad-gítě je popisován jako ten, který vydává blyštivou záři oslňující nesmírný prostor od pekla po 18 000 oblastí Buddhů." Mnozí buddhisté, zvláště théravádoví, nepovažují Buddhu za Boha nebo vtělení nějakého božstva. Tento přístup hinduismu se někdy vykládá jako snaha absorbovat buddhismus, který získal v Indii významné postavení. Dašaratha džátaka však ztotožňuje Buddhu s Rámou, sedmým avatárem Višnua. Úpadek buddhismu v Indii není přisuzován tomuto zahrnutí Buddhy mezi náboženské postavy hinduismu, ale šíření neduální védantové filosofie, která se mohla postavit jemné a propracované filosofii buddhismu. Někteří muslimové věří, že Siddhártha Gautama je stejná osoba, která je popisována v Koránu jako Dhul-Kifl, že tedy Gautama byl prorokem islámu. Význam slova Dhul-Kifl je nejasný, ale podle tohoto názoru je možné jeho význam vyložit jako muž z Kifl. Kifl je přepis arabské výslovnosti slova Kapilavastu, což je město, kde Gautama žil do svých 29 let. Avšak převládajícím názorem je, že Dhul-Kifl byla osoba odlišná od Siddhárthy Gautamy a že se vůbec nejednalo o proroka, nebo Dhul-Kifl byl prorok v Bibli nazývaný jako Ezechiel. | VERB_PHRASE | YES_NO |
005184 | ... Jeho původ je nejistý, snad je tvořen zachyceným meziplanetárním prachem.[zdroj?] Jupiter je jediná planeta, jejíž těžiště se Sluncem leží mimo objem Slunce, i když jen o 7 % jeho poloměru. Průměrná vzdálenost mezi Jupiterem a Sluncem je 778 miliónů km (přibližně 5,2 AU) a kolem Slunce oběhne jednou za 11,86 let, což odpovídá 2/5 oběžné doby Saturnu, se kterým má dráhovou rezonanci v poměru 5:2. Sklon dráhy Jupiteru je 1,31° vzhledem k ekliptice.... | Kolik let trvá Jupiteru oběh kolem Slunce? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jupiter_(planeta) | [
"11,86 let"
] | 194 | 402 | Průměrná vzdálenost mezi Jupiterem a Sluncem je 778 miliónů km (přibližně 5,2 AU) a kolem Slunce oběhne jednou za 11,86 let, což odpovídá 2/5 oběžné doby Saturnu, se kterým má dráhovou rezonanci v poměru 5:2. | [
{
"start": 308,
"end": 317,
"text": "11,86 let"
}
] | Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Sluneční soustava je někdy popisována jako dvojsystém skládající se ze Slunce a Jupiteru jako hlavních dvou členů a dalších menších těles. Jupiter, Saturn, Uran a Neptun jsou označovány jako plynní obři či planety jupiterského typu. Jupiter má hmotnost přibližně jedné tisíciny Slunce, což je přibližně dva a půl krát více než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Planeta je pojmenována po římském bohu Jovovi (v 1. pádě Jupiter). Symbolem planety je stylizované znázornění božského blesku (v Unicode: ♃). Jupiter byl pozorován již od pradávna, při pohledu ze Země má Jupiter magnitudu -2,8, což z něj činí třetí nejjasnější objekt na noční obloze po Měsíci a Venuši (v některých případech se před Jupiter v jasnosti dostane Mars, když je v ideální pozici během svého oběhu vůči Zemi). Okolo planety se nacházejí slabé prstence, které jsou ze Země špatně viditelné. Současně ji obklopuje silné radiační pole. Při pohledu z okolního vesmíru jsou viditelné horní vrstvy atmosféry rozčleněny v závislosti na planetární šířce do různě barevných pruhů a skvrn, které jsou atmosférickými bouřemi. Nejznámější takovouto bouří je Velká rudá skvrna, která je známá minimálně od 17. století. Dosud není přesně známo, jaké vrstvy planetu tvoří, jelikož současné technické prostředky neumožňují její průzkum do větší hloubky. Předpokládá se, že Jupiter je složen převážně z vodíku, hélia a organických sloučenin. Je možné, že planeta má tvrdé kamenné jádro tvořené těžšími prvky. Jupiter byl prozkoumán několika automatickými sondami, nejčastěji na začátku programu Pioneer a programu Voyager, kdy všechny tyto sondy kolem planety proletěly. Později přímo k Jupiteru zamířila sonda Galileo, která kolem planety po necelých osm let obíhala. Nejnovější data pocházejí ze sondy New Horizons, která v únoru 2007 použila planetu pro zvýšení rychlosti na své cestě k Plutu. V současnosti se plánují další mise do soustavy Jupiteru, které by měly za cíl prozkoumat převážně hypotetické oceány pod ledovou kůrou jeho měsíce Europy. Jupiter má nejméně 79 měsíců. První čtyři z nich objevil v roce 1610 Galileo Galilei a nezávisle na něm pravděpodobně i Simon Marius. Jde o čtyři velké měsíce Io, Europu, Ganymed a Callisto (nyní známé jako Galileovy měsíce), u jejichž nebeského pohybu bylo zřetelné, že jeho centrem není Země. Tato skutečnost byla hlavním bodem obhajoby Koperníkovy heliocentrické teorie o pohybu planet; Galileiho vyhlášení podpory Koperníkově teorii jej dostalo do problémů s inkvizicí. Jupiter vznikl z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece a teorii gravitačního kolapsu. Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice až posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti. Protože úniková rychlost na "povrchu" Jupiteru je 59,54 km/s, což daleko převyšuje tepelnou rychlost molekul, zůstalo na něm nejspíše původní složení atmosféry, kterou nabalil už během vzniku z protoplanetárního disku. Teorie gravitačního kolapsu na druhou stranu předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan Boss z Carnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě Jupiteru trval jen několik století. Vznik velkých Jupiterových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jako vznikaly kamenné planety. Jelikož je Jupiter poměrně blízko od Slunce, vystoupila teplota na povrchu měsíců na vysoké hodnoty, čímž došlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety. Svrchní atmosféra Jupiteru je tvořena z 88 až 92 % vodíkem a zbylých 8 až 12 % připadá na helium vzhledem k poměru plynných molekul těchto plynů. Jelikož je ale molekula hélia přibližně dvakrát hmotnější než molekula vodíku, složení se změní, pokud se vyjádří v hmotnostních procentech na poměr 75 % připadajících na vodík a 24 % na hélium s tím, že zbývající procento připadne na ostatní prvky obsažené v atmosféře planety. Vnitřní složení planety je odlišné, jelikož zde dochází k nárůstu obsahu ostatních prvků vůči zastoupení vodíku a hélia. Složení v nižších vrstvách je pak 71 hmotnostních % vodíku, 24 hmotnostních % hélia a 5 hmotnostních % ostatních prvků. Atmosféra obsahuje stopová množství methanu, vodní páry, čpavku a křemičitanů. Vyjma těchto hojnějších sloučenin obsahuje atmosféra taktéž malé množství uhlíku, ethanu, sulfanu, neonu, kyslíku, fosforu a síry. Nejvzdálenější vrstva atmosféry obsahuje ledové krystalky zmrzlého čpavku. Podle měření provedených v infračerveném a ultrafialovém světle se v atmosféře nachází i malé množství benzenu a byly objeveny i další uhlovodíky. Atmosférický poměr mezi vodíkem a héliem je velice blízko teoretickému složení původní mlhoviny, ze které se zformovala celá sluneční soustava. Nicméně neon obsažený ve svrchní atmosféře je zastoupen pouze poměrem 20 částic na milión, což je okolo desetiny průměrné hodnoty u Slunce. Zastoupení hélia je nízké, dosahuje pouze 80 % zastoupení oproti Slunci. Nízký podíl hélia může být výsledkem srážkové činnosti hélia, které se takto dostává do vnitřních oblastí planety. Průměrné zastoupení těžších plynů v atmosféře Jupiteru je přibližně dvakrát až třikrát hojnější než u Slunce. Jak ukazují spektroskopická měření, Saturn je složením nejspíše podobný Jupiteru, naproti tomu další plynní obři jako Uran a Neptun mají relativně mnohem méně vodíku a hélia. Nicméně detailnější data o složení atmosféry a zastoupení těžších prvků u plynných obrů vyjma Jupiteru chybí, jelikož jejich atmosféry zatím nebyly prozkoumány žádnými atmosférickými sondami. Jupiter je téměř 2,5× hmotnější než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Jeho hmotnost ovlivňuje výrazně těžiště (barycentrum) sluneční soustavy. Odchylka způsobená Jupiterem je 742 792 km, čímž by se toto těžiště nacházelo mimo těleso Slunce. Vzhledem k působení ostatních těles sluneční soustavy (především ostatních plynných obrů) je ale těžiště sluneční soustavy 36% času uvnitř Slunce a střední vzdálenost Slunce od tohoto těžiště je 0,00228 AU. Je 317,81× hmotnější než Země, rovníkový poloměr má 11,21× větší a objem 1321× větší než Země. Často je označován za "nepovedenou hvězdu", i když toto srovnání je značně nepřesné. To, že nalezené extrasolární planety jsou mnohem hmotnější než Jupiter, je způsobeno výběrovým efektem, protože hmotnější průvodci jiných hvězd se současnými prostředky snáze detekují. Naproti tomu velikost poloměru podobné planety už prakticky nezávisí na její hmotnosti, protože větší hmotnost způsobuje pouze další smršťování (dokud nedojde k nastartování termonukleárních reakcí). I přes to, že Jupiter emituje více záření, než dostává, nepatří mezi hnědé trpaslíky, jadernou syntézu sice provázejí specifické spektrální čáry, nicméně v každém případě by potřeboval být alespoň 75× hmotnější, aby se mohl stát hnědým trpaslíkem. Jupiter má ve srovnání se Zemí menší hustotu. I přes to, že Jupiterův objem je 1321× větší než objem Země, je pouze 318× hmotnější než Země. "Hmotnost Jupiteru" (MJ or MJup) je často používána jako základní jednotka pro popisování hmotnosti jiných těles, a to hlavně extrasolárních planet a hnědých trpaslíků. Například extrasolární planeta HD 209458 b má hmotnost 0,69 MJ, naproti tomu COROT-7b má hmotnost pouze 0,015 MJ. Teoretické modely naznačují, že Jupiter měl dříve mnohem větší hmotnost, než má dnes, a že se planeta zmenšuje. Pro malé změny hmotnosti by se průměr planety měnil jen nepatrně. Pokud by hmotnost přesáhla hmotnost čtyř Jupiterů, vnitřní oblasti planety by byly natolik stlačené vlivem působící gravitace, že by planeta byla ve výsledku menší, než je dnes. Tato skutečnost vedla některé astronomy k tomu, aby o Jupiteru začali referovat jako o nepovedené hvězdě, i když není známo, jestli procesy vedoucí ke vzniku planet jako Jupiter jsou stejné jako procesy formující vícehvězdné systémy. Aby Jupiter zažehl termonukleární reakci vedoucí ke spalování vodíku a k proměně na hvězdu, musel by být přibližně 75× hmotnější. Nejmenší známí červení trpaslíci jsou pouze o 30 % větší než Jupiter. I vzhledem k této skutečnosti[zdroj?] Jupiter vyzařuje více tepla, než dostává od Slunce. Množství tepla vznikajícího uvnitř planety je téměř rovné množství slunečního záření, které od Slunce obdrží. Další vyzařované teplo vzniká Kelvin-Helmholtzovým mechanismem vlivem adiabatické kontrakce. Tento proces vede k planetárnímu smršťování rychlostí přibližně 3 cm za rok. V době vzniku byl Jupiter mnohem teplejší a jeho poloměr byl přibližně dvakrát větší, než je tomu dnes. Jupiter tvoří husté planetární jádro složené z různých prvků, obklopené vrstvou tekutého kovového vodíku s obsahem hélia a atmosférou molekulárního vodíku. Za tímto zjednodušením se ale stále skrývá řada tajemství a nejasností. Jádro se často popisuje jako kamenné, ale jeho skutečné detailnější složení je neznámé stejně jako vlastnosti materiálů, které by ho měly tvořit za tlaků a teplot, jež v jádře této obří planety musí panovat. V roce 1997 byla gravitačním měřením naznačena existence jádra, a jeho hmotnost mezi 12 až 45 hmotnostmi Země, což odpovídá přibližně 3 až 15 % celkové hmotnosti Jupiteru. Přítomnost jádra byla ale předpokládána i před tímto měřením aspoň po určitý čas historie planety, jelikož modely naznačovaly, že pro vznik planety musela na počátku vzniknout kamenoledová protoplaneta, která by byla schopna svojí hmotností přitáhnout vodík a helium z protosluneční mlhoviny. Za předpokladu, že tedy jádro na začátku historie planety existovalo, dá se spekulovat, že bylo obklopeno teplým kovovým vodíkem smíchaným s nataveným či tavícím se jádrem, čímž by se dostaly jeho stavební prvky do vyšších vrstev planety. Mohlo by se tak i stát, že jádro u dnešního Jupiteru neexistuje a že gravitační měření jsou chybná vlivem nekvalitních měření současnou technikou. Nepřesnost modelů je spojena s chybou rozpětí u dosud měřených parametrů: jednoho z rotačních koeficientů (J6), použitého k popisu gravitačního momentu planety, Jupiterova rovníkového poloměru a jeho teploty při tlaku 1 baru. Sonda Juno, která odstartovala v roce 2011, by měla přinést zpřesnění těchto údajů, a tak učinit pokrok v pochopení problematiky Jupiterova jádra. Oblast hypotetického jádra je pravděpodobně obklopena hustým kovovým vodíkem, který by se měl rozkládat až do vzdálenosti 78 % poloměru planety. Procesem podobným dešti by hélium a neon měly prostupovat touto vrstvou sníženého zastoupení těchto prvků ve svrchní atmosféře. Nad vrstvou kovového vodíku se nachází vrstva tekutého vodíku a dále pak vrstva plynného vodíku, která se rozšiřuje směrem dolů z vrstvy mračen do hloubky asi 1000 km. Namísto ostrého přechodu mezi těmito vrstvami vodíku bude nejspíše přechod pozvolný, kdy jedno skupenství vodíku bude volně přecházet do druhého bez jasně definované hranice. Tento hladký přechod se odehrává pokaždé, když je teplota nad kritickou teplotou, která je pro vodík pouhých 33 K. Teplota a tlak uvnitř Jupiteru postupně narůstají směrem k hypotetickému jádru. V oblasti fázového přechodu mezi tekutým a kovovým vodíkem dosahuje teplota nejspíše kolem 10 000 K a tlak dosahuje přibližně 200 GPa. Teplota na hranici jádra je odhadována na 36 000 K a tlak mezi 3000 až 4500 GPa. Atmosféra Jupiteru se skládá z přibližně 89,8 hmotnostních % vodíku a 10,2 % hélia. Atmosféra obsahuje stopové množství methanu, vodních par, amoniaku a "kamení". Nalézají se zde také nepatrná množství uhlíku, ethanu, sulfanu, neonu, kyslíku, fosfanu a síry. Složení atmosféry se velmi podobá složení sluneční mlhoviny. Saturn má podobné složení, ale Uran a Neptun mají mnohem méně vodíku a hélia. Jednotlivé pásy Jupiterovy atmosféry rotují různou rychlostí; tento efekt byl poprvé pozorován Cassinim (1690). Rotace Jupiterovy polární atmosféry je o 5 minut delší než rotace jeho rovníkové atmosféry. Navíc se pásy mraků různé šíře pohybují proti sobě ve směru stálých větrů. Na hranicích těchto konfliktních proudů vznikají bouře a turbulence. Rychlost větru dosahuje 600 km/h v nejhlubších místech měření za podmínek 20 atm přibližně 150 km pod vrcholkem oblaků. Jupiter je permanentně zakryt mračny tvořenými krystalky čpavku a pravděpodobně i hydrosulfidem amonným ((NH4)SH). Mračna se nacházejí v tropopauze, kde jsou roztroušena v různých výškách známých jako tropické oblasti. Ty se rozdělují mezi světlejší barevné zóny a tmavší pásy. Vzájemná interakce mezi těmito cirkulujícími skupinami se projevuje bouřemi a turbulencemi. Rychlost větru dosahuje až 100 m/s v oblasti barevných zón, které mohou být každým rokem rozdílné, co se šířky, barvy a intenzity týče, ale na druhou stranu jsou dostatečně stabilní, aby je mohli astronomové pozorovat po delší dobu a identifikovat je. Vrstva mraků je mocná pouze 50 km a je tvořená dvěma vrstvami mračen: tenčí nižší vrstvou a silnější čiřejší vrstvou. Je možné, že se pod vrstvou čpavkových mračen nachází vrstva, kde jsou přítomné mraky tvořené vodním ledem, jak naznačují odrazy blesků zaznamenaných v atmosféře Jupiteru. (Voda je polární molekula, která může nést elektrický náboj, takže je schopná separovat kladné a záporné náboje, a tak vytvořit blesk.) Takto vzniklé elektrické napětí může být tisíckrát silnější než u blesků na Zemi. Bouře ve vodní vrstvě mračen by mohly vznikat vlivem tepla uvolňovaného ve spodních vrstvách planety. Typické oranžové a hnědé zbarvení mračen Jupiteru je způsobeno barevnými sloučeninami, známými jako chromofory. Vystupují z oblastí teplejších spodních mračen a jsou následně vystaveny ultrafialovému záření ze Slunce. Složení těchto sloučenin je v současnosti stále neznámé, ale předpokládá se, že budou obsahovat fosfor, síru a pravděpodobně i uhlovodíky. Zóny jsou tvořeny tehdy, když konvekční buňky tvořené krystalky amoniaku zakryjí nižší mračna. Sklon rotační osy Jupiteru má za následek, že oblasti pólů dostávají méně sluneční energie než oblasti v okolí rovníku. Proudění tepla probíhající uvnitř planety transportuje více energie do oblasti pólů, nicméně vyrovnává teploty ve vrstvách mračen. Podrobnější informace naleznete v článku Velká rudá skvrna. Nejznámější útvar v atmosféře Jupiteru je Velká rudá skvrna, což je dlouhodobě stabilní anticyklonální bouře, větší než Země, v oblasti 22° jižní šířky. Existují důkazy, že skvrna byla jistě pozorována minimálně od roku 1831, a pravděpodobně dokonce již od roku 1665. Matematické modely naznačují, že skvrna je stálá a mohlo by jít o dlouhodobě stabilní až permanentní útvar v atmosféře planety. Je dokonce tak velká, že je možné jí pozorovat pozemskými teleskopy, které mají clonu větší než 12 cm. Skvrna obíhá v protisměru hodinových ručiček s rotační periodou okolo šesti dní. Velká rudá skvrna má rozměry v rozmezí 24-40 000 km × 12-14 000 km; vešly by se do ní dvě až tři Země v průměru. Skvrna vystupuje maximálně okolo 8 km nad okolní vrcholky mračen. Bouře jako tato jsou typickým projevem v atmosférách plynných obrů. V atmosféře Jupiteru se současně vyskytují i bílé a hnědé skvrny, které jsou většinou bezejmenné. Bílé skvrny jsou pravděpodobně tvořeny relativně studenými mračny uvnitř svrchní atmosféry. Hnědé skvrny jsou naproti tomu nejspíše teplejší a nacházejí se v oblasti, kde se zdržují mračna. Tyto bouře mohou trvat od několika hodin až po stovky let. Již před přílety sond Voyager (prolétly v roce 1979) bylo patrné, že tyto skvrny nejsou spojeny s žádnými procesy vycházejícími z nitra planety, jelikož se skvrny chovají samostatně bez očividného vztahu k okolní atmosféře. Někdy se pohybují rychleji než okolní vrstvy, jindy pomaleji a mohou současně rotovat i na obě strany vůči okolí. V průběhu existujících záznamů je doloženo, že některé skvrny oběhly planetu několikrát bez žádného náznaku spojení s atmosférou či se spodními oblastmi. V roce 2000 vznikla v oblasti jižní polokoule bouře v atmosféře, která je velice podobná Velké rudé skvrně, ale která je menší. Vznikla jako výsledek sloučení několika menších bouří v jednu. Tři menší bílé bouře pozorované již od roku 1938 se spojily v listopadu 2005 a vytvořily tuto novou bouři, která byla pojmenována Ovál BA a dostala přezdívku Velká rudá skvrna junior. Od doby vzniku narostla její intenzita a došlo ke změně její barvy z bílé na červenou během prosince 2005. Podrobnější informace naleznete v článku Magnetické pole Jupiteru. Jupiter má velmi rozsáhlou a silnou magnetosféru. Projevy jeho magnetického pole lze vidět i ze Země, mohou se jevit až 5krát větší než Měsíc v úplňku, přestože Jupiter je mnohem vzdálenější. Pole je přibližně 14krát silnější než zemské, jeho intenzita se pohybuje v rozsahu 4,2 gausse (odpovídá 0,42 mT) v oblasti rovníku a 10 až 14 gaussů (1 až 1,4 mT) v oblastech pólů. Toto magnetické pole vytváří mohutné výrony urychlených částic v Jupiterových radiačních pásech, interaguje s měsícem Io a vytváří vodivou trubici a plazmový prstenec okolo něj. Jupiterova magnetosféra je největší strukturou sluneční soustavy (je větší než magnetosféra Slunce). Věří se, že pole vzniká vířivými proudy uvnitř jádra tvořeného kovovým vodíkem. Pole zachytává ionizované částice ze slunečního větru, čímž dochází ke vzniku vysokoenergetického pole mimo planetu, v tzv. magnetosféře. Elektrony z tohoto plazmatického povlaku ionizují mračna oxidu siřičitého ve tvaru torusu vzniklá vulkanickou aktivitou na měsíci Io. Vodíkové částice, uniklé z Jupiterovy atmosféry, jsou taktéž zachyceny v magnetosféře planety. Elektrony v magnetosféře generují silné rádiové signály v rozmezí 0,6-30 MHz. Sonda Pioneer 10 v roce 1973 potvrdila existenci Jupiterova mohutného magnetického pole. Citlivé přístroje na palubě odhalily, že Jupiterův "severní" magnetický pól je na jižním geografickém pólu planety s odchylkou 11 stupňů od jupiterské osy rotace a se středem pole posunutým mimo střed Jupitera, podobně jako je tomu u magnetického pole Země. Pioneer zaznamenal rázovou vlnu jupiterské magnetosféry ještě ve vzdálenosti 26 miliónů kilometrů a magnetický ohon dosahující až za Saturnovu oběžnou dráhu. Údaje ukazují, že velikost tohoto magnetické pole na straně obrácené ke Slunci rychle kolísá v důsledku změn tlaku slunečního větru (tento jev byl blíže zkoumán při dvou misích Voyager). Šoková vlna se nachází přibližně 75 poloměrů od Jupiteru. Bylo objeveno, že proudy vysokoenergetických částic jsou vyvrhovány až k oběžné dráze Země. V jupiterovských radiačních pásech byly nalezeny a naměřeny vysokoenergetické protony, ukázalo se, že mezi Jupiterem a některými jeho měsíci (zvláště Io) protékají elektrické proudy. Všechny čtyři velké měsíce ale leží uvnitř tohoto pole, takže jsou chráněny před slunečním větrem. Magnetosféru obklopuje magnetopauza, která se nachází na vnitřním okraji přechodové vrstvy magnetosféry, kde se magnetické pole planety stává slabým a neuspořádaným. Magnetosféra Jupiteru způsobuje intenzivní krátké rádiové záblesky z polárních oblastí. Vulkanická aktivita měsíce Io dodává do magnetosféry Jupiteru plyny, které vytvářejí torus částic kolem planety. Jak se Io pohybuje skrze tento torus, dochází vzájemnou interakcí ke vzniku Alfvénových vln, které přenášejí ionizované částice do polárních oblastí, což umožňuje vznik radiových vln vlivem mechanismu cyklotronového astrofyzikálního maseru. Energie je šířena do okolí podél povrchu kuželu. Když Země prochází tímto kuželem, můžou radiové signály přehlušit šum způsobovaný Sluncem. Rádiové vlny Jupitera se šíří vesmírem na frekvencích od 15 do 38 MHz. Pod touto mezí jsou vlny odráženy ionosférou Země a nad mezí je intenzita vln příliš malá. Rádiové vlny se dělí na 7 kanálů, tzv. módů, což jsou frekvenční kanály pro vysílání Jupitera a měsíce Io z různých míst a na různých frekvencích. V tabulce jsou tyto módy uvedeny: Podrobnější informace naleznete v článku Prstence Jupiteru. Jupiter má nezřetelný systém planetárních prstenců skládajících se ze tří částí: vnitřního torusu, relativně jasného hlavního prstence a vnějšího slabšího prstence. Oproti prstencům Saturnu nejsou tvořeny ledem, ale spíše prachem. Vnější prstenec je složený z částic podobných kouři, jež byly po dopadech meteoritů vymrštěny z jeho měsíců. Hlavní prstenec je tvořen prachem ze satelitů Adrastea a Metis, který, místo aby spadl zpět na měsíce, je gravitačním působením Jupiteru zachycen a přitahován směrem k planetě. Další impakty pak doplňují nový materiál. Dva široké jemné prstence, které obklopují hlavní, pocházejí z měsíců Thebe a Amalthea. Existuje také velmi řídký a vzdálený vnější prstenec, který krouží kolem Jupiteru opačným směrem. Jeho původ je nejistý, snad je tvořen zachyceným meziplanetárním prachem.[zdroj?] Jupiter je jediná planeta, jejíž těžiště se Sluncem leží mimo objem Slunce, i když jen o 7 % jeho poloměru. Průměrná vzdálenost mezi Jupiterem a Sluncem je 778 miliónů km (přibližně 5,2 AU) a kolem Slunce oběhne jednou za 11,86 let, což odpovídá 2/5 oběžné doby Saturnu, se kterým má dráhovou rezonanci v poměru 5:2. Sklon dráhy Jupiteru je 1,31° vzhledem k ekliptice. Jelikož Jupiter má oběžnou excentricitu rovnou 0,048, jeho vzdálenost od Slunce mezi perihéliem a aféliem se mění zhruba o 75 miliónů km. Sklon rotační osy Jupiteru dosahuje pouze 3,13°. V důsledku tak malého sklonu osy se na Jupiteru neprojevují sezónní variace počasí jako v případě Země či Marsu. Jupiter má nejrychlejší rotaci ze všech planet v celé sluneční soustavě, jednu otočku kolem své rotační osy uskuteční za méně než 10 hodin, což vytváří vyklenutí v oblasti rovníku, která je snadno viditelná ze Země i amatérskými dalekohledy. Takové rotaci odpovídá zdánlivá odstředivá síla a odstředivé zrychlení na rovníku okolo 1,67 m/s2, které snižuje čistou povrchovou gravitaci na rovníku 24,79 m/s2. Výsledné gravitační zrychlení v oblasti rovníku je tak pouze 23,12 m/s2. Planeta má tvar rotačního sferoidu, rovníkový průměr je o 9275 km delší než polární. Jupiter není těleso s pevným povrchem, různé části jeho svrchní atmosféry mají rozdílnou rotaci. Rotační doba polárních oblastí je přibližně o 5 minut delší, než je rotační doba atmosféry v oblasti rovníku. Pro popis těchto vrstev se používají tři referenční oblasti, když se chce popsat pohyb částic jednotlivými oblastmi. Systém I se používá pro oblasti mezi 10° severní až 10° jižní šířky, jedná se o oblast s nejkratší dobou rotace, která odpovídá 9 hod 50 min a 30 s. Systém II se využívá ve všech dalších oblastech na sever a na jih od 10°, jeho oběžná doba je 9 hod 55 min a 40,6 s. Systém III byl navržen kvůli radioastronomii a odpovídá rotaci planetární magnetosféry, která se uvádí jako oficiální doba rotace Jupiteru. Jupiter je obvykle čtvrtým nejjasnějším objektem na obloze po Slunci, Měsíci a Venuši, nicméně někdy se jasnějším než on stane planeta Mars, když se přiblíží více k Zemi. V závislosti na pozici vzhledem k Zemi se mění Jupiterova magnituda od -2,9 v době opozice až na -1,6 v době konjunkce. Lze ho pozorovat triedrem i na denní obloze. Úhlová velikost Jupiteru se mění mezi 50,1 a 29,8 úhlové vteřiny. Příznivé opozice nastávají, když Jupiter prochází perihéliem - tato událost nastává jednou během oběhu. Jupiter byl v perihéliu v březnu roku 2011 a příznivá opozice nastala v srpnu roku 2010. Každých 398,9 dnů obíhání kolem Slunce Země předstihne Jupiter (doba nazývaná synodická perioda). Při tom Jupiter projde retrográdní dráhu s ohledem na hvězdy v pozadí. Díky tomu to vypadá, že se Jupiter po nějakou dobu pohybuje po noční obloze zpět a utváří tak smyčku. Doba oběhu Jupiteru je 12 let, což je stejně jako počet znamení zvěrokruhu a může to být historický původ těchto znamení. (Vždy, když Jupiter dosáhne opozice, je posunutý na východ o zhruba 30°, což je šířka znamení zvěrokruhu.) Protože oběžná dráha Jupiteru je vně oběžné dráhy Země, fázový úhel Jupiteru sledovaného ze Země nikdy nepřekročí 11,5° a většinou je blízko nule. Proto je planeta při pozorování skrze zemské dalekohledy vždy téměř celá osvětlená. Fotografie zčásti zatemněného Jupiteru byly pořízeny pouze při vesmírných misích na tuto planetu. V roce 1610 Galileo Galilei za pomoci malého dalekohledu objevil čtyři největší měsíce Jupiteru - Io, Europu, Ganymed a Callisto (pro které se později vžil název Galileovy měsíce). Toto pozorování bylo pravděpodobně první pozorování měsíce jiné planety než Země. (Nutno ale poznamenat, že čínský historik astronomie Xi Zezong zaznamenal, že čínský astronom Gan De objevil jeden z měsíců Jupiteru již v roce 362 př. n. l. pouhým okem. Kdyby bylo toto pozorování doložitelné a přesné, předběhlo by Galilea o téměř dvě tisíciletí.) Galileo současně tímto jako první objevil nebeská tělesa obíhající kolem jiného objektu než Země, což podpořilo heliocentrický model Mikuláše Koperníka. Galileova podpora nového pojetí chápání vesmíru zapříčinila, že se ocitl ve sporu s inkvizicí. V průběhu 60. let 17. století Giovanni Domenico Cassini použil nový dalekohled, kterým objevil skvrny a barevné pásy v atmosféře a zploštění planety na pólech. Také určil dobu otáčení planety. V roce 1690 si Cassini všiml, že atmosféra rotuje různými rychlostmi. Velká rudá skvrna je prominentní oválný útvar na jižní polokouli planety, který byl pravděpodobně pozorována již v roce 1664 Robertem Hookem a v roce 1665 Giovannim Cassinim, ale pozorování nejsou zcela průkazná. Nejstarší známý nákres skvrny pochází z roku 1831 od Heinricha Schwabeho. Velká rudá skvrna se několikrát mezi lety 1665 až 1708 ztratila z pozorování, než se stala opět jasně viditelnou v roce 1878. K poklesu její viditelnosti došlo taktéž v roce 1883 a na začátku 20. století. Giovanni Alfonso Borelli i Cassini pečlivě zaznamenávali pohyby měsíců do tabulek, což umožnilo předpovídat přesné časy, kdy měsíce přejdou před Jupiterem a jestli přejdou před planetou či za planetou vzhledem k pozorovateli. V 70. letech 17. století ale bylo pozorováno, že když je Jupiter na druhé straně od Slunce než je Země, předpokládané časy pozorování se zpožďovaly o 17 minut. Ole Rø odvodil, že pozorování tak není okamžité, čehož bylo později využito pro určení rychlosti světla. V roce 1892 pozoroval Edward Emerson Barnard pátý měsíc Jupiteru za pomoci dalekohledu se zrcadlem 910 mm na Lickově observatoři v Kalifornii. Objev tohoto relativně malého objektu, svědčící o jeho bystrém zraku, ho rychle proslavil. Měsíc byl později pojmenován Amalthea. Objevení tohoto měsíce se stalo současně i posledním objevem měsíce za pomoci přímého pozorování. Dalších osm měsíců objevila až sonda Voyager 1 během průletu v roce 1979. V roce 1932 Rupert Wildt identifikoval ve spektrálních čarách Jupiteru čpavek a methan. Tři dlouhotrvající anticyklóny vyskytující se poblíž sebe v podobě bílých oválů byly pozorovány v roce 1938, ale i po několika desetiletích pozorování se stále nacházely individuálně v atmosféře Jupiteru a to i přes to, že se občas k sobě přibližovaly. Nespojily se až do roku 1998, kdy se spojily první dvě, a třetí pohltily v roce 2000, čímž vznikla struktura zvaná Oval BA. V roce 1955 Bernard Burke a Keneth Franklin objevili záblesky radiového signálu přicházejícího z Jupiteru na frekvenci 22,2 MHz. Tyto záblesky se shodují s dobou rotace planety, čehož taktéž vědci využili pro zpřesnění doby rotace planety. Signály z Jupiteru přicházejí na Zemi ve dvou formách: dlouhé záblesky (L-záblesky) trvající několik sekund a krátké záblesky (či S-záblesky), které trvají jen setiny vteřiny. Z Jupiteru vycházejí tři druhy radiového signálu: dekametrické radiové záblesky (o vlnové délce v řádech desítek metrů) se mění s rotací Jupiteru a jsou ovlivněny interakcemi měsíce Io s magnetickým polem Jupiteru decimetrická rádiová emise (o vlnové délce v řádech centimetrů) byla prvně pozorována Frankem Drakem a Heinem Hvatumem v roce 1959. Zdrojem tohoto signálu byla oblast pásu okolo rovníku Jupiteru, který má tvar protáhlého ohonu. Způsobuje ho cyklotronové záření elektronů urychlovaných v magnetickém poli planety tepelné záření vzniká působením tepla v atmosféře Jupiteru Od roku 1973 proletělo kolem Jupiteru několik automatických sond. Lety k jiným planetám vyžadují velké množství energie pro dosažení potřebné rychlosti, která umožní uniknout tělesu z gravitačního vlivu Země a dosažení cílové planety. Pro dosažení Jupiteru musí tělesa ze Země dosáhnout rychlosti delta-v 9,2 km/s, která je srovnatelná s rychlostí 9,7 km/s potřebnou pro dosažení pozemské nízké oběžné dráhy. Naštěstí je pro dosažení Jupiteru možné použít gravitačního praku jiných planet, což výrazně snižuje energetické nároky na sondy, které k Jupiteru směřují. Metoda gravitačního praku tak přispívá ke značnému snížení nákladů sond na cestu, ale na druhou stranu prodlužuje násobně dobu jejich letu a dosažení cílové planety. Na začátku roku 1973 provedlo několik sond gravitační manévr v okolí Jupiteru, což přineslo množství příležitostí ke studiu této planety. Sonda Pioneer 10 byla první pozemskou sondou u Jupiteru. Mise Pioneer 10 a 11 pořídily první barevné snímky Jupiterovy atmosféry a několika jeho měsíců zblízka. Objevily, že se kolem planety nacházejí značně silnější radiační pásy, než se očekávalo, ale i přes to obě sondy přežily průlet radiační oblastí. Pro zlepšení odhadu hmotnosti Joviánského systému byly následně využity změny trajektorie jejich letu. Průlet také pomohl zpřesnit velikost planety a velikost polárního zploštění. O šest let později k dalšímu porozumění Jupiteru a Galileovým měsícům přispěly sondy Voyager, které objevily i prstence Jupiteru. Současně potvrdily, že Velká rudá skvrna je anticyklóna. Porovnání snímků ukázalo, že se barva skvrny od doby průletu sond Pioneer změnila z oranžové barvy na tmavě hnědou. Okolo oběžné dráhy měsíce Io byl objeven ionizovaný ohon a došlo k pozorování i sopek na povrchu tohoto měsíce, některé zrovna během erupcí. Když sondy přeletěly planetu a ocitly se za ní, pozorovaly blesky na noční straně planety v její atmosféře. Další misí v oblasti Jupiteru byla sluneční sonda Ulysses, která provedla průlet kolem Jupiteru, aby se dostala na polární orbitu kolem Slunce. Během průletu sonda zkoumala magnetosféru planety, jelikož ale sonda nebyla vybavena žádnými kamerami, z mise nejsou dostupné snímky. Druhý průlet kolem Jupiteru proběhl o šest let později ve značně větší vzdálenosti. V roce 2000 sonda Cassini na své cestě k Saturnu prolétla kolem Jupiteru, během čehož pořídila několik snímků ve vysokém rozlišení. 19. prosince 2000 pořídila sonda snímek měsíce Himalia, ale rozlišení snímku bylo příliš nízké, než aby bylo možné vidět nějaké detaily povrchu. Sonda New Horizons na své cestě k Plutu proletěla okolo Jupiteru, když využila jeho gravitaci pro získání rychlosti. Nejblíže se přiblížila k planetě 28. února 2007. Kamera na palubě sondy se zaměřila na pozorování a měření výtrysků plazmatu ze sopek na Io a současně studovala i další velké Galileovy měsíce a vnější měsíce Himalia a Elara. Snímkování Jupiterova systému začalo 4. září 2006. Podrobnější informace naleznete v článku Sonda Galileo. Zatím jediná sonda, která obíhala kolem Jupiteru, je sonda Galileo, která tak činila od 7. prosince 1995, kdy byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Kolem planety následně obíhala po dobu delší než 7 let, během kterých uskutečnila mnoho průletů kolem Galileových měsíců a měsíce Amalthea. Sonda byla současně svědkem dopadu komety Shoemaker-Levy 9 do atmosféry Jupiteru v roce 1994, i když tehdy ještě nebyla navedena na oběžnou dráhu planety. I když získané množství dat bylo obrovské, misi poznamenala špatně rozvinutá parabolická anténa pro přenos dat, což zmenšilo množství přenesených informací převážně v podobě obrázků. V červenci 1995 byla ze sondy uvolněna atmosférická sonda, která vstoupila do atmosféry planety 7. prosince. Sonda následně na padáku padala 150 km po dobu 57,6 minuty, během kterých získávala data. Po této době byla sonda rozdrcena tlakem, který v atmosféře panuje. Nefunkční sonda se následně, jak padala níže, nejspíše celá roztavila a pak se vypařila. Podobný osud postihl i sondu Galileo na konci jejího funkčního období, když byla 21. září 2003 uměle navedena do atmosféry rychlostí 50 km/s. Takto řízené zničení sondy mělo zabránit potenciální kontaminaci Europy pozemským životem, který mohl přežít sterilizaci sondy. V roce 2011 byla k Jupiteru vypuštěna sonda Juno, která byla po svém příletu k planetě v roce 2016 navedena na polární oběžnou dráhu. Odtud studuje gravitační a magnetické pole planety a složení její atmosféry. Měření budou probíhat po dobu jednoho roku, během kterého sonda vykoná 33 oběhů. Mise bude ukončena v roce 2017 řízeným zánikem sondy v atmosféře obří planety. ESA společně s NASA plánuje misi Europa Jupiter System Mission (EJSM) pro průzkum Jupiteru a jeho měsíců, v únoru 2009 došlo k dohodě mezi agenturami, že tato mise dostane přednost před misí Titan Saturn System Mission. Příspěvek ESA bude i tak nadále čelit konkurenci ze strany ostatních financovaných projektů ESA. Předpokládá se, že by případný start měl proběhnout okolo roku 2020. Sonda by se měla skládat z části pod patronací NASA zvané Jupiter Europa Orbiter a částí pod správou ESA v podobě modulu Jupiter Ganymede Orbiter. Americká i evropská sonda budou zcela oddělené, samostatně odstartují do vesmíru a samostatně k Jupiteru doletí. Každá ze sond JEO a JGO bude primárně zaměřena na jeden měsíc a sekundárně na další, každá tedy bude zkoumat dva ze čtyř velkých měsíců největší planety. Jelikož existuje možnost, že se pod povrchem Jupiterových měsíců Europy, Ganymedu a Callista nacházejí oceány tvořené kapalinou, jsou tyto ledové měsíce předmětem zájmu vědců. Problémy s rozpočtem způsobily zpoždění sond, které měly některý z těchto světů prozkoumat. V roce 2005 došlo ke zrušení mise Jupiter Icy Moons Orbiter v rámci programu NASA. Obdobně ESA zvažovala misi Jovian Europa Orbiter, ale byla později nahrazena misí Europa Jupiter System Mission (EJSM). Podrobnější informace naleznete v článku Měsíce Jupiteru. Jupiter má 63 pojmenovaných měsíců. Z toho 47 jich je menších než 10 kilometrů v průměru a všechny tyto měsíce byly objeveny až po roce 1975. Čtyři největší měsíce, známé jako "galileovské měsíce", jsou Io, Europa, Ganymed a Callisto. Oběžné dráhy Io, Europy a Ganymeda vykazují dráhovou rezonanci (tzv. Laplaceova rezonance); na každé čtyři oběhy Io kolem Jupiteru uskuteční Europa přesně dva oběhy a Ganymed přesně jeden. Tato rezonance způsobuje gravitační efekt deformující dráhy těchto tří měsíců do eliptických křivek, poněvadž každý z těchto měsíců obdrží vždy na stejném místě oběžné dráhy od svých sousedů tah navíc. Na druhou stranu slapové síly Jupiteru mají tendenci držet měsíce v kruhových drahách. Tato přetahovaná způsobuje pravidelné změny tvarů těchto tří měsíců, Jupiterova gravitace napíná měsíce mnohem silněji v jemu bližší části oběžné dráhy a dovoluje opětovné smrštění do kulovitějšího tvaru ve vzdálenější části dráhy. Tyto změny tvaru způsobují slapové ohřívání jader měsíců. Nejdramatičtěji se to projevuje neobyčejnou vulkanickou aktivitou Io a o něco méně dramaticky geologicky mladým povrchem Europy značícím nedávné zalití povrchu tekutou hmotou z nitra. Odhaduje se, že věk povrchu Europy je pouze 20 až 180 miliónů let. Dříve se mělo za to, že Jupiterovy měsíce lze rozdělit do čtyř skupin po čtyřech, ale protože poslední objevy mnoha nových malých vzdálených měsíců toto rozdělení zkomplikovaly, převládá nyní členění na šest hlavních skupin, i když některé jsou různorodější než jiné. Rozdělení do skupin může mít hlubší význam, protože některé skupiny mohly vzniknout ze společného základu - většího měsíce nebo zachyceného tělesa, které se rozpadlo na více kusů. Základní rozdělení je na nepravidelné a pravidelné měsíce. Pravidelné měsíce jsou skupina osmi vnitřních měsíců, které mají téměř kruhovou dráhu poblíž roviny Jupiterova rovníku a u nichž se věří, že vznikly společně s Jupiterem. Zbývající nepravidelné měsíce neznámého počtu o různých drahách jsou pravděpodobně tělesa, která byla později zachycena a která vznikla v jiných částech soustavy. Skupiny měsíců, které mají podobné parametry oběžné dráhy, mohou být fragmenty většího měsíce, který byl silou Jupiteru rozdrcen na menší části. Společně se Sluncem přispěl Jupiter gravitačním působením k zformování sluneční soustavy. Oběžné dráhy většiny planet leží blíže k oběžné rovině Jupiteru než rovníkové rovině Slunce (vyjma Merkuru, který je jedinou planetou s oběžnou drahou ležící blíže k rovině slunečního rovníku). Kirkwoodova mezera v pásu asteroidů je pravděpodobně zapříčiněna Jupiterem, který mohl způsobit i období pozdního velkého bombardování vnitřních planet sluneční soustavy. Gravitační pole ovládá kromě Jupiterových měsíců i množství asteroidů, které se nacházejí v Lagrangeovo bodě před i za Jupiterem a které společně s ním obíhají kolem Slunce. Tyto asteroidy jsou známé jako Trojáni. První asteroid 588 Achilles byl objeven v roce 1906 Maxem Wolfem a od té doby jich bylo objeveno více jak dva tisíce. Největší z nich je 624 Hektor. Jupiter se pro jeho obrovské gravitační působení, které vytváří kolem planety značnou gravitační studni, někdy označuje jako vysavač vakua ve sluneční soustavě. Z toho důvodu je nejčastějším cílem dopadů komet ve sluneční soustavě. Dříve se předpokládalo, že planeta funguje pro vnitřní planety jako štít před dopady komet, ale pozdější počítačové modelace naznačují, že pouhá přítomnost Jupiteru nezmenšuje významně množství komet, které do vnitřní části soustavy procházejí, jelikož jeho gravitační působení některé komety přitáhne a stejný počet jen odkloní a opět odhodí do okolního prostoru. Obecně ale nepanuje mezi astronomy shoda, jestli Jupiter chrání Zemi před kometami či ne. Uvažují, že sice může zachycovat nebezpečné komety ze vzdáleného Oortova mračna, ale na druhou stranu může způsobovat změny drah komet v bližším Kuiperově pásu tak, že mohou být nebezpečné pro Zemi. V roce 1997 průzkum historických kreseb naznačil, že astronom Cassini pravděpodobně pozoroval v roce 1690 jizvu způsobenou dopadem neznámého tělesa na Jupiter. U dalších 8 podobných případů studie tuto možnost vyloučila nebo naznačila jen malou pravděpodobnost, že se jednalo o impakt. V období 16. - 22. července 1994 dopadlo na jižní polokouli Jupiteru více než 20 částí rozpadlého jádra komety Shoemaker-Levy 9, což dalo příležitost k prvnímu přímému pozorování srážky dvou těles ve sluneční soustavě. Kolize komety přinesla důležité poznatky o složení atmosféry Jupiteru. 19. července 2009 bylo v atmosféře Jupiteru objeveno místo dopadu dalšího tělesa, které se nacházelo přibližně na 216° zeměpisné délky. Impakt za sebou zanechal velkou černou skvrnu, která velikostí odpovídala Oválu BA (útvaru v Jupiterově atmosféře, podobnému Velké rudé skvrně). Pozorování v infračerveném spektru ukázalo jasnější oblast poblíž jižního pólu planety, vyznačující místo vstupu do atmosféry, zahřáté třením tělesa při jeho sestupu. Jupiter jako největší planeta sluneční soustavy nezpůsobuje pouze pády těles do své atmosféry, ale mění také dráhy komet a planetek, které proletí v jeho relativně těsné blízkosti. Např. v roce 1935 způsobil změnu dráhy komety Honda-Mrkos-Pajdušáková. Kometa kolem něj prolétla ve vzdálenosti 0,08 AU (asi 12 miliónu km), což změnilo její oběžnou dobu z 5,53 na 5,27 roku. Zároveň se změnily elementy její dráhy tak, že se nyní přibližuje ke Slunci na 0,58 AU (dříve to bylo 0,64 AU). Jupiter tímto způsobem mění dráhy velkého množství komet a planetek, někdy mnohem výrazněji. V roce 1953 Millerův-Ureyův experiment ukázal, že kombinací blesků a chemických sloučenin existujících v atmosféře primitivní Země je možné vytvořit z organických sloučenin obsahujících aminokyseliny složitější organické sloučeniny, které mohou sloužit jako základní stavební kameny života. Simulovaná atmosféra obsahovala vodu, methan, čpavek a molekulární vodík, všechny sloučeniny, které je možné pozorovat v atmosféře Jupiteru. Nicméně atmosféra Jupiteru má silnou vertikální cirkulaci, která by mohla tyto komponenty zanášet do spodních vrstev atmosféry, kde by vysoká teplota způsobila jejich rozpad a tak i bránila vzniku podobného života, jaký existuje na Zemi. Je vysoce nepravděpodobné, že by se na Jupiteru nacházel život podobný tomu pozemskému, jelikož se zde vyskytuje jen malé množství vody v atmosféře a případný pevný povrch planety by byl vystaven extrémnímu tlaku. Nicméně před průlety sond Voyager v roce 1976 se objevily hypotetické spekulace naznačující možnost existence života založeného na vodě či čpavku, který by se vyvíjel ve svrchních vrstvách atmosféry. Tato hypotéza je založena na životě v pozemských mořích, kde se jednoduché organismy v podobě planktonu vyskytují ve svrchních vrstvách a pod nimi se pak nacházejí ryby konzumující právě plankton a predátoři lovící ryby. Jupiter je znám již od dávných dob, jelikož je viditelný pouhým okem na noční obloze a příležitostně se dá pozorovat i přes den, když je Slunce nízko nad obzorem. Pro Babyloňany představoval Jupiter boha Marduka, jeho 12letá oběžná doba okolo ekliptiky byla využívána pro určení babylonského zvěrokruhu. Číňané, Korejci, Japonci a Vietnamci hovoří o planetě jako o "dřevěné hvězdě, zápis pomocí čínských znaků 木, spojené s pěti elementy dle čínské filosofie. Řekové Jupiter nazývali Φ, Faethón, "planoucí". Ve védské astrologii pojmenovali hinduističtí astrologové planetu po bohovi Brhaspati, učiteli všech ostatních bohů, který je často nazýván "Guru". V angličtině je den čtvrtek (ang. Thursday) spojen s bohem Thórem (Thor's day), který je taktéž spojován s Jupiterem v severské mytologii. Římané pojmenovali planetu po bohu Jupiteru (také zvaný Jova), který byl hlavním bohem římské mytologie. Jeho jméno pochází z protoindoevropského vokativu *dyeu ph2ter, znamenající "Bůh Otec". Astronomický symbol pro planetu, , je stylistické znázornění božského blesku. Původní řecký bůh, Zeus, přijatý Římany, poskytuje kořen "zeno-", používaný k vytváření slov spojených s Jupiterem, například zenografický (změřený vzhledem k povrchu Jupiteru). V angličtině se jako přídavné jméno od Jupiteru dnes používá slovo jovian. Dříve - převážně astrology ve středověku - používaná forma jovial (česky žoviální) dnes znamená veselý či šťastný, což odráží astrologickou charakteristiku planety. | NUMERIC | NUMERIC |
000828 | ... Markéty Schönauerové. Vystudoval filosofii a teologii na místní univerzitě. Studia ukončil v roce 1671 a o šest let později dosáhl licenciátu v teologii. Proti otcově vůli se zabýval především matematikou, fyzikou a astronomií. Ke studiu využíval i dobu, po kterou působil jako vychovatel v Ženevě a Paříži. Při svých cestách po dnešní Anglii, Francii nebo Německu v letech 1681 až 1682 se seznámil nejen s kartézskou matematikou, ale i s dalšími učenci - Janem Huddem, Robertem Boylem či Robertem Hookem. Od roku 1683 přednášel experimentální fyziku v Basileji a věnoval se studiu matematiky, jíž se stal roku 1687 taktéž v Basileji profesorem. Tuto pozici zastával až do své smrti. V roce 1699 se stal členem Francouzské akademie věd a o dva roky později Pruské akademie věd. Jacob Bernoulli měl pět dcer a tři syny. Na rozdíl od jeho bratrů Johanna a Nicolause... | Kolik dcer měl Jacob Bernoulli? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jacob_Bernoulli | [
"pět"
] | 782 | 822 | Jacob Bernoulli měl pět dcer a tři syny. | [
{
"start": 802,
"end": 805,
"text": "pět"
}
] | Jacob Bernoulli (též Jacques, Jakob či Jakub; někdy též s číslovkou I.) (6. ledna 1655, Basilej - 16. srpna 1705, Basilej) byl švýcarský matematik a fyzik. Zajímal se o zákonitosti křivek či mocninné řady a významně přispěl k rozvoji teorie pravděpodobnosti (Binomické rozdělení), variačního počtu. Spolu s bratrem Johannem Bernoullim učinili rozhodující objevy v rozvíjející se matematické analýze. Narodil se v Basileji v rodině belgického obchodníka Mikuláše a jeho manželky Markéty Schönauerové. Vystudoval filosofii a teologii na místní univerzitě. Studia ukončil v roce 1671 a o šest let později dosáhl licenciátu v teologii. Proti otcově vůli se zabýval především matematikou, fyzikou a astronomií. Ke studiu využíval i dobu, po kterou působil jako vychovatel v Ženevě a Paříži. Při svých cestách po dnešní Anglii, Francii nebo Německu v letech 1681 až 1682 se seznámil nejen s kartézskou matematikou, ale i s dalšími učenci - Janem Huddem, Robertem Boylem či Robertem Hookem. Od roku 1683 přednášel experimentální fyziku v Basileji a věnoval se studiu matematiky, jíž se stal roku 1687 taktéž v Basileji profesorem. Tuto pozici zastával až do své smrti. V roce 1699 se stal členem Francouzské akademie věd a o dva roky později Pruské akademie věd. Jacob Bernoulli měl pět dcer a tři syny. Na rozdíl od jeho bratrů Johanna a Nicolause se však žádné z jeho dětí nestalo později taktéž známými matematiky či fyziky. Zemřel 16. srpna 1705 v Basileji. Na počest Jacoba a jeho bratra Johanna byl pojmenován měsíční kráter Bernoulli. Jacobova vědecká práce byla přínosná v mnoha oblastech. Podílel se na rozvoji teorie pravděpodobnosti a kombinatoriky, ve které se dodnes používá právě jeho a Leibnizova terminologie. Část jeho poznatků se zachovala v jeho nedokončeném díle Ars conjectandi (Umění předpokládat). Dílo bylo vydáno roku 1713 - osm let po jeho smrti. V tomto díle se již objevuje např. zákon velkých čísel, čísla později nazvána jako Bernoulliho či dokazování pomocí matematické indukce. Jacob se taktéž zabýval teorií řad, v které dosáhl některých významných výsledků. Své poznatky poté taktéž aplikoval k výpočtům délek křivek a velikostí obsahů. Taktéž se podílel na řešení fyzikálních problémů týkajících se pohybu těles v gravitačním poli pomocí tehdy velmi mladého oboru - infinitezimálního počtu, ke kterému Jacob také přispěl cennými výsledky. Na popud Leibnize publikoval v roce 1696 tzv izoperimetrický problém. Jeho řešení poté podal Jacobův bratr Johann Bernoulli - ovšem dopustil se chyby. Jacob sám problém po namáhavém úsilí vyřešil, což vedlo k položení základů variačního počtu, který byl poté výrazněji rozvinut o půlstoletí později Leonhardem Eulerem. Se svým bratrem Johannem Jacob často vedl ve vědeckých kruzích ostré odborné spory. Nutnost matematiky k popisování přírodních jevů vyjádřil mimo jiné např. těmito slovy: | NUMERIC | NUMERIC |
003001 | ... Aljaška) a severovýchodní Asie (Sibiř). Za Inuity se označují především Eskymáci z Kanady a Grónska. Na Sibiři a na jižní Aljašce se nazývají Jupikové, též Juité, v Grónsku Kalaallité. Hovoří eskymácko-aleutskými jazyky. Slovo Eskymák (Eskimo) pochází z algonkinských jazyků severoamerických indiánů. Nejčastěji se uvádí etymologie z kríského slova askamičiw, doslova "On to jí syrové" nebo "Jedlík syrového masa", druhou možností je původ z montaněského assime·w, tj. "Vyrábí sněźnice". Samotní Inuité jej vnímají jako urážlivý. Vikingové pro ně užívali název Skræ "Křiklouni". Některá inuitská slova přešla do evropských jazyků, např. anorak, kajak, nanuk, iglú nebo malamut. Předkové Eskymáků pocházejí ze Sibiře, z poloostrova Čukotka. Přibližně před 12 000 lety přešli přes Aljašku podél kanadského pobřeží Severního ledového oceánu až do Grónska. Charakteristickými znaky... | Z kterého poloostrova pocházejí předkové Eskymáků? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Eskym%C3%A1ci | [
"Čukotka"
] | 682 | 743 | Předkové Eskymáků pocházejí ze Sibiře, z poloostrova Čukotka. | [
{
"start": 735,
"end": 742,
"text": "Čukotka"
}
] | Eskymáci či Inuité ("Lidé") je název pro skupinu domorodých obyvatel mongoloidního původu severní části Severní Ameriky (Kanada, Grónsko, Aljaška) a severovýchodní Asie (Sibiř). Za Inuity se označují především Eskymáci z Kanady a Grónska. Na Sibiři a na jižní Aljašce se nazývají Jupikové, též Juité, v Grónsku Kalaallité. Hovoří eskymácko-aleutskými jazyky. Slovo Eskymák (Eskimo) pochází z algonkinských jazyků severoamerických indiánů. Nejčastěji se uvádí etymologie z kríského slova askamičiw, doslova "On to jí syrové" nebo "Jedlík syrového masa", druhou možností je původ z montaněského assime·w, tj. "Vyrábí sněźnice". Samotní Inuité jej vnímají jako urážlivý. Vikingové pro ně užívali název Skræ "Křiklouni". Některá inuitská slova přešla do evropských jazyků, např. anorak, kajak, nanuk, iglú nebo malamut. Předkové Eskymáků pocházejí ze Sibiře, z poloostrova Čukotka. Přibližně před 12 000 lety přešli přes Aljašku podél kanadského pobřeží Severního ledového oceánu až do Grónska. Charakteristickými znaky tohoto lidu jsou černé rovné vlasy, žlutá až světle hnědá pleť, mongoloidní rysy a malý vzrůst. Částečně žijí polokočovným typem života, v létě pod stany z kůže a v zimě ve sněhovém iglú nebo v polopodzemních obydlích ze dřeva a drnů. Přežití v arktických oblastech jim usnadňovalo mnoho vynálezů. např. kajak, olejová lampa qudliq, iglú, brýle proti sněžné slepotě. Z dopravních prostředků využívali hlavně čluny, zatímco kajak je štíhlý, uzavřený člun pro jednoho člověka, využívaný hlavně lovci, větší otevřený umiak používaly ženy při stěhování a muži k lovu velryb. Pro pohyb na souši sloužily sněžnice a zejména saně se psím spřežením. Přirozeným zdrojem potravy Inuitů bylo a je především maso (většinou tuleni či velryby, které uvízly na mělčině, nebo sob či pižmoň. Maso se jí často syrové a zmražené. Kromě masa jedí často zvířecí vnitřnosti, krev, morek a tuk. Důležitou složkou potravy jsou také ryby a sezónně i ptačí vejce). Rostlinnou potravu tvoří bobule šichy, klikvy, brusinek, ostružiníku morušky, ale také zkvašené listy a pupen zakrslých vrb, nebo dokonce natrávený lišejník z bachoru zabitých sobů a pižmoňů. Oděv zvaný parka, což je teplý kabátec s kapucí, šili z kožešin sobů, ledních medvědů, mladých tuleňů či pižmoňů, někdy bývala parka sešitá z kalhotami do kombinézy. Zvláštním vynálezem byl anorak nepromokavá bunda šitá ze zvířecích střev, kterou nosili lovci do kajaku. Nástroje vyráběli z kostí a kamene. Často obchodovali s dýmkami a jinými uměleckými předměty, vyrobenými z mrožích klů nebo velrybích kostí. Dnes žijí ve vesnicích v domech s elektřinou a dalšími modernějšími předměty denní potřeby. S příchodem nové technické doby však nastala velmi problematická sociální situace. Jejími důsledky jsou zánik původních tradic, alkoholismus, negramotnost a nezaměstnanost. Teprve v současné době se stát Kanada snaží zvýšit jejich životní úroveň. Vztahy mezi partnery byly tradičně volné, nevěra nepředstavovala problém. Rodiny bývaly často párové, ale vyskytovala se též polyandrie (mnohomužství), již se současní Inuité v Kanadě snaží legalizovat. Inuité jsou mírumilovní lidé, mezi sebou většinou nevedli války a neznali pojem otroctví. Spory uvnitř komunity se často řešily formou řečnického či písňového souboje. Vzhledem k extrémně tvrdým podmínkám však praktikovali zvyky, které jsou z pohledu Evropanů velmi drsné, jako byla infanticida (usmrcování neduživých nebo přebytečných dětí, které utopili nebo nechali umrznout) a senicida (usmrcování nebo nucené sebevraždy starých a nevyléčitelně nemocných lidí). Eskymáci se sami nazývají Inuité, což znamená lidské bytosti. Inuité věří, že příroda je oživována prostřednictvím více či méně mocných duchů – Inuatů, s nimiž mohou komunikovat pouze šamani angákokové. Mezi nejdůležitější Inuaty patří Aninga, mužský duch Měsíce. Ten sleduje Zemi dírou v podlaze svého domu. Lidem je většinou přátelsky nakloněn. Úspěch či neúspěch rybolovu a lovu tuleňů závisí na vládkyni zvířat, která se jmenuje Sedna, tedy Stařena moře. Podle mýtu byla Sedna dívka, kterou unesl mořský pták. Její otec se ji pokusil osvobodit a odvést v kajaku, ale rozhněvaní ptáci způsobili bouři. Tehdy se otec rozhodl Sednu utopit a uřízl jí prsty, jimiž se zachytila kajaku. Proto má ruce bez prstů podobné ploutvím tuleně. Z jejích prstů se stali tuleni, mroži a velryby, jejichž lov může Sedna lidem umožnit. Vzhledem ke svému smutnému osudu je Sedna vůči lidem nedůvěřivá až mstivá. Kontrolu nad větrem má Velký duch Síla. Pánem pozemní zvěře (sobů, pižmoňů, kožešinové zvěře) je Tekkeitsertok. Inuité, kteří žijí v tvrdých a mrazivých podmínkách, se snaží být s duchy zadobře, neboť právě na nich závisí podle jejich představ dobrý lov zvěře a ryb a tím i jejich samotné přežití. Inuité říkají, źe je důležité uctívat zlé duchy, které je třeba usmířit, zatímco dobří duchové jsou vždy laskaví a není nutné je udobřovat. Z mnoha zlých duchů a nestvůr je nejobávanější Tupilak, šeredný nemrtvý tvor, kterého může vyvolat šaman, aby s jeho pomocí zahubil jiného člověka. Připomíná křížence člověka nebo medvěda s tuleněm. Inuitské mýty a lidové písně, které zaznamenal zejména antropolog Knud Rasmussen, jsou často velmi drsné, ale obsahují také zemitý humor a komické scény. NANSEN, Fridtjof. Život Eskymáků. Praha : Mladá fronta, 1956. RASMUSSEN, Knud. Grónské mýty a pověsti. Praha : Argo, 1998. Eskymácký obrat Eskymácká hudba Eskymácký pes | LOCATION | LOCATION |
003844 | ... jen málo růží roste ve Skandinávii, na Islandu, v Kanadě, na Sibiři. V těchto oblastech růže překračují polární kruh. Převážná většina růží roste ve "starém světě", ze Severní Ameriky pochází jen asi 20 druhů, které nezúčastnily vzniku kulturních růží. Největší sbírku planých i kulturních růží u nás je možné navštívit v Botanické zahradě Chotobuz, ve které se pěstuje kolem 850 odrůd kulturních růží a přes 100 taxonů původních botanických druhů. Další významná rozária jsou v Olomouci, soutěžní rozárium v Hradci Králové, růžový sad v Lidicích, v Rajhradě, Praze na Petříně, Růžová zahrada na Konopišti a další. | Kde lze navštívit největší sbírku planých i kilturních růží u nás? | https://cs.wikipedia.org/wiki/R%C5%AF%C5%BEe | [
"v Botanické zahradě Chotobuz"
] | 257 | 452 | Největší sbírku planých i kulturních růží u nás je možné navštívit v Botanické zahradě Chotobuz, ve které se pěstuje kolem 850 odrůd kulturních růží a přes 100 taxonů původních botanických druhů. | [
{
"start": 324,
"end": 352,
"text": "v Botanické zahradě Chotobuz"
}
] | Růže (Rosa) je rod keřovitých rostlin s více než 100 druhy, které se v přírodě vyskytují na severní polokouli, především v oblasti mírného pásu. Jsou to většinou keře, popínavé rostliny, někdy též rostliny plazivé. Dosahují délky 2-5 metrů, zřídka až 20 metrů. Růže se velmi často a ve velkém počtu pěstují, zejména jako okrasné rostliny. Plodem růže je souplodí nažek uzavřené v šípku. Podle odlišného přístupu jednotlivých botaniků k vymezení je popsáno 100 až 300 samostatných druhů. Určování některých druhů růží je obtížné vzhledem k značné morfologické mnohotvárnosti a vyžaduje porovnání mimo květů, listů, ostnů a šípků také i kališních lístků po odkvětu či sterilních letorostů u příbuzných druhů. Často jsou některé druhy vedeny v nižší taxonomické jednotce; tedy jako poddruhy, nebo se za samostatné druhy považují i mezidruhoví kříženci. Nejstarší doklady o existenci růží jsou z období před 40 miliony let. Růže jsou opadavé, vzácně i stálezelené dřeviny. Narůstají většinou v nižší až středně vysoké keře, někdy jsou prutnatě převislé, poléhavé nebo se opírají o okolní dřeviny, a tím nabývají charakter lian. Zvláštní zařízení, jako např. úponky, sloužící k popínání ovšem růže nemají a nemají ani ovíjivé lodyhy. Kořenová soustava se zřetelným hlavním kořenem je u některých druhů růží doplněna o mělce kořenící podzemní výběžky. Větve a větvičky jsou až na nemnohé výjimky ostnité. Ostny, které se dají vylomit (výraz trn není morfologicky správný), se podle druhů liší tvarem, velikostí i hustotou umístění na větvích. Mohou být jak všechny takřka stejné, tak výrazně různotvaré. Nalezneme i typy jemně jehličnaté až štětinovité, které však také mohou být na hmat velmi nepříjemné. Listy růží jsou střídavé se zubatým okrajem, zakončené jedním lístkem – tedy lichozpeřené, nejčastěji 5četné; někdy chlupaté až přisedle žlaznaté. Zpravidla vytrvalé palisty jsou přirostlé k řapíku. Důležitou součástí popisu listů, která vystupuje do popředí u prošlechtěných růží, je i sytost vybarvení a lesk listů. Zde je ovšem třeba vždy přihlédnout k výživě rostlin. Květy jsou oboupohlavné; u planě rostoucích druhů miskovitého tvaru a jsou umístěny jednotlivě nebo ve víceméně chudých (výjimečně bohatých) květenstvích. Velikost se u divoce rostoucích růží pohybuje od 2 do asi 10 cm; tyčinek mnoho. Pět (velmi zřídka 4) korunních plátků je vejčitého tvaru, často mělce dvoulaločného. Barva divokých růží je nejčastěji růžová v různě sytých odstínech, pak čistě bílá, fialově červená; jen málo druhů je žlutých. Také v dužnatých plodenstvích – šípcích (hypanthium), nalezneme u původních druhů růží značnou tvarovou rozmanitost. Tedy šípky kulovité, vejčité, více dlouhé. Velikost se pohybuje od 5 do 50 mm. V zabarvení jednoznačně převládá červená, vzácné je zbarvené černé, oranžové, žluté. Uvnitř šípků jsou drobné ochmýřené plody - nažky. Růže obsahují v květních plátcích směsi aromatických silic. Jejich množství velmi kolísá nejen u různých druhů a odrůd, ale i v závislosti na počasí a denní době. Hlavní vonnou složkou jsou alkoholy geraniol a l-citronellol. Z botanických druhů a růží jim blízkých nejvíce voní Rosa gallica, R. x centifolia, R. x damascena. Mezi moderními odrůdami nalezneme význačně vonící odrůdy růží ve skupině čajohybridů (ČH). Duftwolke, Eminence, Christian Dior, Mainzer Fastnacht, Papa Meilland, Silver Star, Sutter ́s Gold Sterling Silver, Whisky Mezi sadovými (S) voní mnohé tzv. anglické růže. Světoznámé je pěstování olejodárných růží (R. x damascena var trigintipetala) v Bulharsku, které kryje 70 až 80 % světové potřeby. Střediskem 120 km dlouhého údolí je město Kazanläk. Na 1 kg oleje (silice) se spotřebuje 3000 kg růžových plátků, což je přibližně celková sklizeň ze období od poloviny května do poloviny června z 1 ha plantáže. Sbírá se od svítání jen do 10 hodin dopoledne. Denní výkon jednoho pracovníka je 15 až 20 kg růžových plátku. Plochy růží jsou v současné době v Bulharsku dostatečné, problém je však soustředit dostatek pracovníků na jen měsíc trvající sklizeň. Čistý růžový olej je nepostradatelnou součástí mnoha světových parfémů. Růže obsahují v šípcích karoten, vitamíny B1, B2, P a K. Nejvíce se cení ovšem obsah vitamínu C; u některých druhů růží je následující: Nejnižší obsah je u šípků růží kolem 200 mg/100g. Nejvíce se šípky sbírají na známý a chutný šípkový čaj. Sušením a vařením sice obsah vitamínu může klesat až o 80 %, ale ani v tomto případě není zanedbatelný. Šetrněji se vitamín zachová v šípkovém víně. Rod Rosa se dělí na 4 podrody, z nich tři mají jen malý význam, neboť naprostá většina druhů je zařazována do podrodu Rosa (též Eurosa). Tento největší podrod se dále člení na sekce, u nichž jsou uvedeny nejdůležitější druhy, s nimiž se můžeme setkat v ČR ať ve volné přírodě, nebo v zahradách a parcích. Podrod Hulthemia, jediný druh Rosa persica (R. simplicifolia, Hulthemia persica), Írán, zřídka pěstována Podrod Platyrhodon, jediný druh Rosa roxburghii, růže kaštanová, Japonsko, Čína Podrod Hesperhodos, 2 druhy Rosa . minutifolia, Severní Amerika Rosa stellata, Severní Amerika Podrod Rosa (Eurosa), asi 200 druhů Sekce Banksianae, 2 druhy Rosa banksiana, (R. banksiae), Čína Sekce Bracteatae, 2 druhy Rosa bracteata . Sekce Caninae, 60 druhů Rosa agrestis, růže polní, Evropa, západní Asie Rosa canina, růže šípková, Evropa, severní Afrika, západní Asie Rosa coriifolia, růže šedá, Evropa Rosa dumalis, růže . podhorská, Evropa Rosa dumetorum, (R. corymbifera), růže křovištní, Evropa, Malá Asie Rosa glauca (R. rubrifolia), růže sivá, jižní a střední Evropa Rosa inodora, růže oválnolistá . , střední a západní Evropa Rosa jundzillii, růže Jundzillova, jižní, západní a severní Evropa, západní Asie Rosa micrantha, růže malokvětá, jižní, západní a střední Evropa Rosa rubiginosa (R. eglanteria), růže . vinná, Evropa, západní Asie Rosa serafinii, růže sicilská, jižní Evropa Rosa sherardii, růže přehlížená, západní a jižní Evropa Rosa tomentosa, růže plstnatá, střední, západní a jižní Evropa Rosa villosa (R. . pomifera), růže jablíčkonosná, severní a střední Evropa Sekce Carolinae, 6 druhů Rosa carolina, růže karolínská, Severní Amerika Rosa nitida, růže lesklá, Severní Amerika Rosa palustris, růže bahenní, Severní Amerika Rosa . virginiina, růže virginská, Severní Amerika Sekce Cinnamomeae, 85 druhů Rosa acicularis, růže jehličkovitá, severní Asie, severní Amerika, severní Evropa Rosa arkansana, Severní Amerika Rosa beggeriana, růže Bergerova, Persie, .Altaj Rosa blanda, růže něžná, Severní Amerika Rosa holodonta, růže zoubkovaná, západní Čína Rosa majalis, růže májová, severní a střední Evropa Rosa moyesii, růže Moyesova, střední a západní Čína Rosa multibracteata, . západní Čína Rosa nutkana, Severní Amerika Rosa oxyodon, růže ostřezubatá, Kavkaz Rosa pendulina, (R. alpina), růže alpská, r. převislá, severní a střední Evropa Rosa pisocarpa, Severní Amerika Rosa rugosa . , růže svraskalá, východní Asie Rosa setipoda, střední Čína Rosa sweginzowii, růže Sweginzovova, severní Čína Rosa willmottiae, růže Willmottova, západní Čína Rosa woodsii, Severní Amerika Sekce Gallicanae, jeden druh Rosa x alba, . růže bílá Rosa x centifolia, růže stolistá Rosa x damascena, růže damascenská Rosa gallica, růže keltská, r. francouzská, r. galská, r. nízká, provensálská, jižní a střední Evropa, západní Asie Sekce Indiceae . , 3 druhy Rosa gigantea, Indie Rosa chinensis, (R. indica), růže čínská, bengálka, Čína Rosa x odorata, růže vonná, r. čajová, Čína Sekce Laevigatae, jeden druh Rosa laevigata ., jižní Čína Sekce Pimpinellifoliae, 15 druhů Rosa ecae, růže žlutokvětá, Střední Asie Rosa foetida (R. lutea), růže kapucínská, r. páchnoucí, r. žlutá, Malá Asie Rosa hugonis růže Hugova, . střední Čína Rosa omeiensis, (R. sericea), růže omejská, střední a západní Čína Rosa pimpinellifolia (R. spinosissima), růže bedrníkolistá, západní, střední a jižní Evropa, západní Asie Rosa primula . , střední Asie, severní Čína Rosa xanthina, růže zlatožlutá, severní Čína, Korea Sekce Synstylae, 30 druhů Rosa arvensis, růže rolní, r. plazivá, jižní a západní Evropa Rosa filipes, Čína Rosa helenae . , růže Helenina, střední Čína Rosa moschata, růže mošusová, Čína Rosa multiflora, růže mnohokvětá, Japonsko, Korea Rosa sempervirens, růže vždyzelená, jižní Evropa, severní Afrika Rosa setigera, růže prérijní, r. štětinatá, Severní.Amerika Rosa wichuraiana, růže Wichurova, východní Asie Růže rostou divoce takřka po celé severní polokouli. Nerostou pochopitelně v arktických oblastech a na pouštích. V subtropech i v tropech nalezneme některé druhy v horách (Etiopie, Filipíny). K oblastem s největším počtem druhů patří Středomoří a východní Asie; naopak jen málo růží roste ve Skandinávii, na Islandu, v Kanadě, na Sibiři. V těchto oblastech růže překračují polární kruh. Převážná většina růží roste ve "starém světě", ze Severní Ameriky pochází jen asi 20 druhů, které nezúčastnily vzniku kulturních růží. Největší sbírku planých i kulturních růží u nás je možné navštívit v Botanické zahradě Chotobuz, ve které se pěstuje kolem 850 odrůd kulturních růží a přes 100 taxonů původních botanických druhů. Další významná rozária jsou v Olomouci, soutěžní rozárium v Hradci Králové, růžový sad v Lidicích, v Rajhradě, Praze na Petříně, Růžová zahrada na Konopišti a další. | LOCATION | LOCATION |
012840 | ... nebo zahříváním bílého fosforu za teploty 200 °C a tlaku 12 000 atmosfér nebo pohodlněji zahříváním bílého fosforu za teploty 380 °C a přítomnosti jemně rozptýlené kovové rtuti. Ze všech modifikací je černý fosfor do teploty 550 °C termodynamicky nejstabilnější. === Modrý fosfor === Modrý fosfor je modifikací tvořenou mírně zvlněnou monovrstvou s šestiúhelníkovou mříží. Jedná se o polovodič, na rozdíl od černého fosforu má ale mnohem větší šířku pásma – 2 elektronvolty, tedy asi 7krát víc než fosfor černý. Existenci modrého fosforu předpověděli v roce 2014 na Michigan State University; tuto formu však analyticky potvrdili až v r. 2018 na Hemholtzově centru v Berlíně. Byl přitom poprvé... | Jaký fosfor je modifikací tvořenou mírně zvlněnou monovrstvou s šestiúhelníkovou mříží? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Fosfor | [
"modrý"
] | 288 | 376 | Modrý fosfor je modifikací tvořenou mírně zvlněnou monovrstvou s šestiúhelníkovou mříží. | [
{
"start": 288,
"end": 293,
"text": "modrý"
}
] | Fosfor (chemická značka P, latinsky Phosphorus; navrhovaný český název kostík se neujal) je nekovový chemický prvek, poměrně hojně se vyskytující v zemské kůře, který má zároveň důležitou roli i ve stavbě živých organismů. == Základní fyzikálně-chemické vlastnosti == Fosfor je nekovový prvek, vyskytující se v přírodě pouze ve formě sloučenin. V nich se běžně setkáváme s fosforem v mocenství P5+, ale existují sloučeniny, v nichž se fosfor vyskytuje v mocenství P−3 (fosfidy a fosforitany), P3+ i P4+. K roku 2012 bylo popsáno 12 alotropních modifikací fosforu, mezi které patří např. bílý, červený, fialový nebo černý fosfor. === Bílý fosfor === Bílý fosfor je tvořen z molekul P4, které jsou příčinou jeho vysoké reaktivity. Je to měkká látka nažloutlé barvy (někdy se proto označuje jako žlutý fosfor), kterou lze krájet nožem; je značně jedovatý a na vzduchu samovznětlivý. Ve tmě jeho páry světélkují, protože dochází k jejich oxidaci vzdušným kyslíkem, při které vydávají světlo. Tento jev se nazývá chemiluminiscence. (Fosforescence je jev, který u fosforu neprobíhá, přestože byl podle fosforu nazván). Pro dlouhodobější uchovávání musí být ponořen ve vodě, která brání jeho samovolnému vzplanutí. Je nerozpustný ve vodě, ale dobře se rozpouští v sirouhlíku CS2. Bílý fosfor je velmi reaktivní látka, která se již za pokojové teploty slučuje s mnoha prvky a látkami. V teplém roztoku hydroxidu draselného KOH se rozpouští za vzniku dihydrogenfosforečnanu draselného KH2PO4 a fosforovodíku neboli fosfanu PH3. Kovy, které se snadno redukují (především ušlechtilé kovy), vylučuje fosfor z jejich sloučenin a zčásti s nimi tvoří fosfidy, které jsou rovněž jedovaté. === Červený fosfor === Červený fosfor vzniká zahřátím bílého fosforu v inertním prostředí na 250 °C v uzavřené nádobě. Tato přeměna probíhá i za normálních podmínek působením světla, ale velmi pomalu. Červený fosfor nesvětélkuje, je na vzduchu neomezeně stálý, není rozpustný v polárních ani nepolárních rozpouštědlech (není rozpustný ve vodě ani v sirouhlíku), má teplotu tání 597 °C, není jedovatý a s většinou prvků se slučuje až při vyšších teplotách. Reaktivnější než červený fosfor je světle červený fosfor, který je jemně rozptýlenou formou červeného fosforu. Tento fosfor vzniká varem bílého fosforu s bromidem fosforitým, rozpouští se v roztocích hydroxidů a vytěsňuje některé kovy z roztoků jejich sloučenin. Červený fosfor má polymerní strukturu a vyskytuje se ve čtyřech modifikacích (např. fialový fosfor). Fialový fosfor má hustotu o něco vyšší než čistý červený fosfor a připravuje se krystalizací z roztaveného olova. Při zahřívání se mění v bílý fosfor. === Fialový fosfor === Fialový fosfor vzniká dlouhodobým zahříváním červeného fosforu na teplotu 550 °C . Bývá označován jako Hittorfův fosfor, podle svého objevitele Johanna Wilhelma Hittorfa, který jej poprvé připravil roku 1865. Jeho struktura je tvořena řetězci fosforu, které jsou propojeny mezi sebou a tvoří roviny. === Černý fosfor === Černý fosfor je velmi stálý a svými fyzikálními vlastnostmi připomíná spíše kovy. Má kovový lesk, je tepelně i elektricky dobře vodivý a má vrstvenou polymerní strukturu. Svými chemickými vlastnosti se velmi podobá červenému fosforu, ale na vlhkém vzduchu se oxiduje rychleji. Vzniká zahříváním červeného fosforu pod tlakem za teploty přes 400 °C nebo zahříváním bílého fosforu za teploty 200 °C a tlaku 12 000 atmosfér nebo pohodlněji zahříváním bílého fosforu za teploty 380 °C a přítomnosti jemně rozptýlené kovové rtuti. Ze všech modifikací je černý fosfor do teploty 550 °C termodynamicky nejstabilnější. === Modrý fosfor === Modrý fosfor je modifikací tvořenou mírně zvlněnou monovrstvou s šestiúhelníkovou mříží. Jedná se o polovodič, na rozdíl od černého fosforu má ale mnohem větší šířku pásma – 2 elektronvolty, tedy asi 7krát víc než fosfor černý. Existenci modrého fosforu předpověděli v roce 2014 na Michigan State University; tuto formu však analyticky potvrdili až v r. 2018 na Hemholtzově centru v Berlíně. Byl přitom poprvé připraven již v r. 2016 napařením na zlatý substrát. == Historický vývoj == Historicky byl fosfor poprvé izolován německým alchymistou Heningem Brandem v roce 1669, který se snažil, jako všichni alchymisté, najít kámen mudrců. Nechal několik dní rozkládat lidskou moč, pak ji zahustil a nakonec destiloval při vysokých teplotách. Páry nechal zkondenzovat pod vodou a získal tak voskovitou látku, která ve tmě světélkovala. Brand nazval tuto látku z řeckého phosphorus: phos – světlo a phoros – nesoucí, tedy světlonoš, konkrétně se jednalo o fosfor bílý. Robert Boyle tento způsob v roce 1680 zdokonalil a v následujících letech připravil oxid fosforečný a kyselinu fosforečnou. Za chemický prvek ho prohlásil teprve Antoine Lavoisier. == Výskyt v přírodě == V přírodě se setkáme pouze se sloučeninami fosforu (ojedinělý a pochybný nález minerálu fosforu je uváděn z meteoritu nalezeném v Townshipské salině v Kansasu v USA). V zemské kůře se fosfor vyskytuje poměrně hojně, je celkově 11. prvkem v pořadí výskytu a jeho koncentrace se průměrně odhaduje na 1–1,2 g/kg. V mořské vodě je jeho koncentrace velmi nízká, pouze 0,07 mg/l, ve vesmíru připadá na jeden atom fosforu pouze přibližně 3 000 000 atomů vodíku. Nejdůležitějším minerálem s obsahem fosforu je směsný fosforečnan vápenatý – apatit, jehož složení lze vyjádřit jako: Ca5(PO4)3X (X = OH, F, Cl). Apatit slouží jako základní surovina pro výrobu fosforu a především jeho sloučenin. Hlavní oblasti těžby leží v Rusku (poloostrov Kola), Maroku a v USA. Dalšími minerály s obsahem fosforu jsou např. fosforit Ca3(PO4)2, fluoroapatit Ca5(PO4)3F a méně významné wavellit 3 Al2O3.2 P2O5. 12 H2O a vivianit Fe3(PO4)2.8 H2O. Dále se fosfor vyskytuje ve všech živých organizmech na Zemi, je především uložen v kostech a zubech, ale je složkou důležitých organických molekul jako DNA a RNA, energetických přenašečů (ADP, ATP) a v buněčné membráně (fosfolipidech). Rostlinami je přijímán, stejně jako ostatní minerální látky, z vody, a to ve formě aniontu H2PO4. V rostlině se neredukuje. Vzhledem ke svému zápornému náboji (uvnitř buňky je záporný náboj) a vysoké intrabuněčné koncentraci je jeho příjem energeticky velmi náročný, přijímá se neustále a vysokoafinními transportéry. Při příjmu pomáhá mykorhiza. V rostlině se vyskytuje volný (jako fosfátový aniont H2PO4) i vázaný. Volný může být skladován ve vakuole. == Výroba == Základem průmyslové výroby elementárního fosforu je redukce fosforečnanů koksem (uhlíkem) za přítomnosti křemenného písku podle rovnice: Ca3(PO4)2 + 3 SiO2 → 3 CaSiO3 + P2O5 P2O5 + 5 C → 5 CO + 2 PSouhrnně 2 Ca3(PO4)2 + 6 SiO2 + 10 C → P4 + 6 CaSiO3 + 10 COFosfor za vysoké teploty (okolo 1300 °C) v tavenině těká jako molekula P4 a je zachycován po kondenzaci ve vodě jako bílý fosfor. Při zahřívání bílého fosforu v inertní atmosféře přechází do modifikace červeného fosforu, která má vrstevnatou strukturu Pn. Dnes již téměř nepoužívaná metoda výroby je Pelletierova metoda. Při ní se fosforečnan vápenatý převádí v prostředí mírně koncentrované kyseliny sírové na dihydrogenfosforečnan vápenatý. V druhém kroku je odstraněna sádra a dihydrogenfosforečnan vápenatý je redukován koksem při teplotě 1000 °C v šamotových pecích. Ca3(PO4)2 + 2 H2SO4 + 4 H2O → 2 CaSO4.2 H2O + Ca(H2PO4)2 3 Ca(H2PO4)2 + 10 C → Ca3(PO4)2 + 10 CO + 4 P + 6 H2O == Použití == Vlastnosti a použití fosforu je silně závislé na alotropní formě, ve které se fosfor právě vyskytuje. === Bílý fosfor === Toxických vlastností bílého fosforu se dodnes využívá při výrobě jedovatých nástrah na krysy a jiné hlodavce. Bílý fosfor se také využívá k výrobě farmaceutických preparátů. Schopnost samovznícení bílého fosforu při styku se vzduchem se v polovině minulého století využívalo k výrobě samozápalných leteckých pum a dělostřeleckých granátů. Zákeřnost těchto zbraní spočívala v tom, že hořící fosfor způsobuje mimořádně těžké a špatně hojitelné popáleniny. Je velmi obtížné jej uhasit (jediný spolehlivý způsob je ponoření do vody). Do počátku 20. století se používal k výrobě zápalek, později byl zakázán a nahradil jej červený fosfor. ==== Bílý fosfor jako zbraň ==== Bílý fosfor se dá také použít jako nekonvenční zbraň (někdy je dokonce klasifikován jako chemická zbraň hromadného ničení). Pravděpodobně poprvé byl použit bratrstvem feniánů v 19. století, známy jsou případy jeho použití v první a druhé světové válce, Korejské válce a válce ve Vietnamu, válce v Čečně. V roce 1988 Saddám Husajn užil bílého fosforu při plynovém útoku v Halabja. V nedávné minulosti použili Američané bílý fosfor jak v Iráku proti sunnitským povstalcům bitvě o Fallúdžu (2004), tak v Afghánistánu (2009). Bílý fosfor byl též použit Izraelem v operaci Lité olovo (2008). Podle tvrzení některých svědků použili bílý fosfor Rusové během občanské války v Sýrii (2015).Použití bílého fosforu ve válce je obvykle vnímáno jako kontroverzní záležitost a to zejména v hustě obydlených oblastech s civilním obyvatelstvem. Existuje více dokumentů upravujících použití bílého fosforu v boji, ale ne všechny jsou závazné pro všechny státy. Situaci komplikuje i více způsobů užití. Ačkoliv je bílý fosfor jedovatý, nebývá zpravidla použit jako chemická zbraň, ale jako hořlavina. Může sloužit k osvícení bojiště, označení cílů nebo naopak k zahalení bojiště kouřem. Používá se také k ničení (v podstatě upalování) živé síly nepřítele nebo k vyhnání nepřátelských bojovníků z bezpečných úkrytů a případně též k podlomení jejich bojové morálky. Různé možnosti použití vedou často k tomu, že obě bojující strany a jejich sympatizanti jednotlivé případy nasazení bílého fosforu interpretují zcela rozdílným způsobem. ==== Účinky bílého fosforu na lidský organismus ==== Bílý fosfor může být použit jako součást "fosforové" bomby, kdy efektem na lidský organismus jsou velmi vážné, velmi často smrtelné, popáleniny; devastující účinky má i ve formě aerosolu nebo hustého dýmu, který je produktem jeho hoření. === Červený fosfor === Přesto, že není samovznětlivý, je červený fosfor schopen vzplanout při silnějším lokálním zahřátí, vyvolaném např. mechanickým třením. Díky této vlastnosti je červený fosfor dodnes základní surovinou pro výrobu běžných kuchyňských zápalek. Zároveň se tyto vlastnosti uplatní při výrobě různých pyrotechnických potřeb – zápalky, roznětky a další. Červený fosfor je výchozí sloučeninou pro přípravu téměř všech sloučenin obsahujících fosfor. === Černý fosfor === Díky svým kovovým vlastnostem se nejvíce využívá v elektrotechnice při výrobě polovodičů typu N (negativních), které mají elektronovou vodivost. === Slitiny === Elementární fosfor se v menším množství přidává do slitin kovů pro úpravu jejich fyzikálních vlastností. Jeho přítomnost ve slitinách značně zvyšuje tvrdost (ale i křehkost) výsledného produktu. V tavenině působí fosfor lepší tekutost (zabíhavost). To se projevuje zejména u slitin mědi a u šedé litiny. Významné je legování fosforu do stříbrných pájek a bronzů, ale i některých speciálních ocelí. === Biologický význam fosforu === Fosfor je součástí zubů a kostí. V současné stravě se setkáváme spíše s nadbytkem fosforu, je totiž obsažen v kolových nápojích, tavených sýrech a uzeninách. Denní doporučená dávka je 1200 mg. === Další využití === Fosforečnany (neboli fosfáty) jsou důležitá rostlinná hnojiva. Z fosforečnanu vápenátého se vyrábí hydrogenfosforečnan vápenatý, který je málo rozpustný ve vodě a do půdy se vsakuje postupně, a dihydrogenfosforečnan vápenatý známý jako superfosfát, který je ve vodě dobře rozpustný a do půdy se dostává okamžitě. V zemědělství se ale nepoužívají čistě fosforečnanová hnojiva, ale kombinovaná hnojiva, která jsou směsí sloučenin dusíkatých, draselných, sodných a mnoha dalších, které rostliny potřebují k růstu. Vápenaté a sodné fosforečnany se přidávají do zubních past. Kyselina fosforečná a rozpustné fosforečnany slouží jako součást odrezovacích roztoků pro odstraňování korozních produktů z povrchu železných konstrukcí, protože velmi snadno reagují s oxidem železitým. Přímo na povrchu železa (ale také zinku a manganu) vytvářejí nerozpustné fosforečnany chemicky vázané do krystalové mřížky. Tento proces se nazývá fosfátování. Fosfátovaný povrch je vhodným podkladem pro nátěry. Fosfátovaný povrch má také dobré kluzné vlastnosti, proto se fosfátují polotovary určené k tváření za studena, například ocelové hlubokotažné plechy. Sodné soli kyseliny fosforečné se uplatňují jako součást prášků na praní nebo prostředků na mytí nádobí v automatických myčkách pro změkčení vody (Na3 PO4), dále v potravinářství při výrobě sýrů a nakládání šunky Na2HPO4. Jejich přítomnost ve vodě má také antikorozivní účinky a přidávají se do cirkulačních vod pro vytápění (ústřední topení, průmyslové vyhřívací okruhy). Fosforečnany amonné (NH4)2HPO4 a NH4H2PO4 slouží v zemědělství jako velmi účinná hnojiva. Přidávají se také jako samozhášecí přísada do celulózy s cílem zmenšit hořlavost výsledných výrobků (divadelní kulisy). == Sloučeniny == Fosfor se vyskytuje ve velké řadě různých anorganických i organických sloučenin. Z řady anorganických sloučenin mají z hlediska praktického využití největší význam: Kyselina trihydrogenfosforečná H3PO4 je středně silná, trojsytná minerální kyselina. Vyrábí se spalováním elementárního fosforu v přítomnosti vodní páry. Koncentrovaná kyselina fosforečná je těžká, viskosní kapalina s velmi vysokým bodem varu. V pevném stavu je to bezbarvá krystalická látka, silně hygroskopická. Tvoří celkem 3 řady solí – fosforečnany (PO4)3−, hydrogenfosforečnany (HPO4)2− a dihydrogenfosforečnany (H2PO4)−. Další kyseliny fosforu jsou kyseliny fosforitá H3PO3, kyselina fosforičitá H4P2O6, kyselina fosforná H3PO2 a kyselina metafosforečná HPO3. Některé kyseliny fosforu dokáží polymerovat. Oxid fosforečný se vyskytuje ve formě molekul P4O10 a je to bílá, silně hygroskopická krystalická látka. Připravuje se spalováním bílého fosforu za dostatečného přístupu vzduchu. Reakcí s vodou vznikají různé formy fosforečných kyselin. V praxi se používá pro sušení plynů, protože velmi ochotně a rychle absorbuje i stopy vodních par. Oxid fosforitý má vzorec P4O6. Jedná se o bílou, velmi jedovatou krystalickou látku. Ve studené vodě se pozvolna rozpouští za vzniku kyseliny fosforité a v horké vodě se rozkládá za vzniku fosfanu a kyseliny trihydrogenfosforečné. Oxid fosforitý se vyrábí spalováním bílého fosforu za nedostatečného přístupu vzduchu. Oxid fosforičitý tvoří také dimer P2O4, který tvoří bezbarvé , silně lesklé krystaly. Ve vodě se rozpouští za značného vývoje tepla a rozpouští se za vzniku kyseliny fosforité a kyseliny trihydrogenfosforečné. Připravuje se termickým rozkladem oxidu fosforitého. Chloridy fosforu jsou celkem tři. PCl2 chlorid fosfornatý je nesnadno získatelná látka, která vzniká působením elektrického výboje na směs PCl3 a H2. Je to bezbarvá olejovitá kapalina, silně páchnoucí po fosforu. PCl3 chlorid fosforitý vzniká spalováním fosforu v přítomnosti chloru, je to bezbarvá kapalina. PCl5 chlorid fosforečný vzniká spalováním fosforu v nadbytku chloru, je to bílá krystalická látka, která při 100 °C sublimuje aniž taje. PCl3 a PCl5 ve vodě hydrolyzují za vzniku svých trojsytných kyselin. Nitrid fosforečný P3N5 je bezbarvý prášek, bez chuti a zápachu. Připravuje se působením amoniaku na sulfid fosforečný. 'Sloučeniny s vodíkem jsou jedovaté a značně reaktivní. Fosfan PH3 je jedovatý plyn se zápachem po česneku, difosfan P2H4 je samozápalná kapalina. Fosfan lze nejlépe připravit působením vody na jodid fosfonia [PH4]I == Reference == == Literatura == Cotton F. A., Wilkinson J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.: Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9 == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu fosfor ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo fosfor ve Wikislovníku (česky) Chemický vzdělávací portál (anglicky) eMedicine.com: Article on White Phosphorus as used as weapon Website of the Technische Universität Darmstadt and the CEEP about Phosphorus Recovery == Související články == Fosfor-32 | ADJ_PHRASE | OTHER |
010128 | ... V České republice působí společnosti Zentiva, k.s. (dříve Zentiva, a.s. a Léčiva a.s.) a Zentiva Group, a.s. S více než 2500 zaměstnanci a dvěma výrobními závody – v Praze a Bukurešti – je cílem samostatné Zentivy dosáhnout vůdčí pozici v oblasti generik a volně prodejných léků. Portfolio v současnosti tvoří 500 produktů a 800 lékových forem. Pokrývá širokou škálu terapeutických oblastí. Mezi hlavní produktové skupiny patří léky proti kardiovaskulárním chorobám, analgetika, přípravky proti chorobám centrálního nervového systému, a trávící soustavy, ženská medicína a léky proti chorobám močového traktu a pohlavní soustavy. V oblasti doplňků stravy se jedná zejména o vitaminové přípravky. == Historie == Kořeny největšího českého farmaceutického podniku lze vystopovat až k lékárně "U Černého orla" umístěné ve středověku na pražské Malé Straně. V roce 1857 tuto lékárnu zakoupil Benjamin Fragner (1824–1886). Plány na její rozšíření realizoval až jeho syn, dr.... | Kdy zakoupil Benjamin Fragner lékárnu U Černého orla? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zentiva | [
"v roce 1857"
] | 857 | 920 | V roce 1857 tuto lékárnu zakoupil Benjamin Fragner (1824–1886). | [
{
"start": 857,
"end": 868,
"text": "v roce 1857"
}
] | Zentiva je mezinárodní farmaceutická společnost se sídlem v Praze, která vyvíjí, vyrábí a prodává generické produkty. Od roku 2009 do 30. září 2018 byla Zentiva součástí skupiny Sanofi. Od 1. října 2018 začala Zentiva opět působit jako samostatná společnost s podporou nového vlastníka – společnosti Advent International, která Zentivu od Sanofi koupila. V České republice působí společnosti Zentiva, k.s. (dříve Zentiva, a.s. a Léčiva a.s.) a Zentiva Group, a.s. S více než 2500 zaměstnanci a dvěma výrobními závody – v Praze a Bukurešti – je cílem samostatné Zentivy dosáhnout vůdčí pozici v oblasti generik a volně prodejných léků. Portfolio v současnosti tvoří 500 produktů a 800 lékových forem. Pokrývá širokou škálu terapeutických oblastí. Mezi hlavní produktové skupiny patří léky proti kardiovaskulárním chorobám, analgetika, přípravky proti chorobám centrálního nervového systému, a trávící soustavy, ženská medicína a léky proti chorobám močového traktu a pohlavní soustavy. V oblasti doplňků stravy se jedná zejména o vitaminové přípravky. == Historie == Kořeny největšího českého farmaceutického podniku lze vystopovat až k lékárně "U Černého orla" umístěné ve středověku na pražské Malé Straně. V roce 1857 tuto lékárnu zakoupil Benjamin Fragner (1824–1886). Plány na její rozšíření realizoval až jeho syn, dr. Karel Fragner (1861–1926). O další rozšíření podniku se zasloužil jeho syn dr. Ing. Jiří Fragner (1900–1977). Ten vybudoval za účasti svého bratra, architekta Jaroslava Fragnera, novou moderní farmaceutickou továrnu ve vesnici Dolní Měcholupy, která je dnes součástí Prahy. Na místě původní továrny se nyní nachází hlavní sídlo společnosti Zentiva. Továrna "Benjamin Fragner" zahájila provoz v srpnu 1930. Její profitabilita byla postavena na solidním základě výroby účinných látek a zároveň byl rozvinut v této oblasti široký výzkum. V období 2. světové války, po uzavření českých vysokých škol v důsledku nacistické okupace, se podnik stal díky pochopení a podpoře svého majitele útočištěm mnoha význačných odborníků. Kromě jiného zde byl jako v jedné z prvních zemí Evropy roku 1944 úspěšně izolován penicilin (pod tehdejším označením BF Mykoin 510). Po znárodnění v roce 1946 došlo k oddělení továrny od lékárny. Měcholupský podnik se stal součástí Spojených farmaceutických závodů (SPOFA) a se svými 750 zaměstnanci byl bezkonkurenčně vedoucím závodem farmaceutické výroby v poválečném Československu. Vzhledem k neustále rostoucí potřebě konečných lékových forem byla na začátku šedesátých let zvažována otázka masivního rozšíření výroby. Tento program rozšíření byl dokončen v roce 1979 a vedl k výstavbě moderních výrobních provozů s odpovídajícím zařízením. Nový zvětšený závod měl za následek několikanásobné zvýšení produkce. == Současnost == Od roku 1989 prošla společnost několika významnými organizačními a vlastnickými změnami, byl dokončen program modernizace a vytvořeny podmínky pro regionální růst. Roku 1993 zaniká název Léčiva a.s. (je založena Zentiva, k.s.). V roce 2003 byla uvedena nová firemní značka Zentiva (Zentiva CZ s.r.o.). Do skupiny Zentiva byla ve stejném roce začleněna společnost Slovakofarma (vedoucí farmaceutická firma na Slovensku) a Zentiva rozšířila svoje zastoupení v Rusku a Polsku a na některých dalších trzích regionu střední a východní Evropy. V roce 2005 se uskutečnila akvizice společnosti Sicomed (vedoucí rumunská generická firma). Počátkem roku 2007 Zentiva zahájila své aktivity v Maďarsku a do skupiny byla začleněna společnost Eczacibaşi Generic Pharmaceuticals (významný turecký výrobce). V roce 2009 firmu koupila francouzská skupina Sanofi a rozhodla se vytvořit ze Zentivy svou evropskou generickou platformu, která v sobě spojila tři obchodní značky: Zentivu, Winthrop a Helvepharm. Dne 17. dubna 2018 společnost Sanofi oznámila, že zahájila exkluzivní jednání se společností Advent International o odprodeji své evropské generické divize - společnosti Zentiva. Transakce o celkové hodnotě 1,919 mld. EUR byla úspěšně dokončena k 1. říjnu 2018. Samostatná Zentiva tak s podporou Advent International, jednoho z největších světových kapitálových fondů, vstoupila do nové éry nezávislosti. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Oficiální stránky společnosti Zentiva Group, a. s. (centrála) a Zentiva, k. s. (obchodní jednotka) Oficiální stránky společnosti Advent International | DATETIME | DATETIME |
012392 | ... arundinaceus (Linnaeus, 1758) – hnízdí ve většině Evropy, severozápadní Africe a Turecku východně po řeku Volhu, Kavkaz a Kaspické moře. A. a. zarudnyi E. J. O. Hartert, 1907 – hnízdí v severním Iráku a Íránu, a v rozmezí od Volhy a Kaspického moře východně po severozápadní Mongolsko a jižně po Tádžikistán a severozápadní Čínu. == Popis == Největší druh rákosníka v Evropě, téměř velikosti drozda; dorůstá délky 17–20 cm, v rozpětí křídel měří 24–26 cm a váží 28–38 g. Je nenápadně zbarvený, převážně tmavě hnědý se světlejší, žlutavě bílou spodinou, bílým hrdlem a světlým nadočním proužkem.... | Je rákosník velký největším druhem rákosníka v Evropě? | https://cs.wikipedia.org/wiki/R%C3%A1kosn%C3%ADk_velk%C3%BD | [
"ano"
] | 346 | 474 | Největší druh rákosníka v Evropě, téměř velikosti drozda; dorůstá délky 17–20 cm, v rozpětí křídel měří 24–26 cm a váží 28–38 g. | [] | Rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus) je středně velkým druhem pěvce z čeledi rákosníkovitých (Acrocephalidae). == Taxonomie == Polytypický druh se 2 poddruhy: A. a. arundinaceus (Linnaeus, 1758) – hnízdí ve většině Evropy, severozápadní Africe a Turecku východně po řeku Volhu, Kavkaz a Kaspické moře. A. a. zarudnyi E. J. O. Hartert, 1907 – hnízdí v severním Iráku a Íránu, a v rozmezí od Volhy a Kaspického moře východně po severozápadní Mongolsko a jižně po Tádžikistán a severozápadní Čínu. == Popis == Největší druh rákosníka v Evropě, téměř velikosti drozda; dorůstá délky 17–20 cm, v rozpětí křídel měří 24–26 cm a váží 28–38 g. Je nenápadně zbarvený, převážně tmavě hnědý se světlejší, žlutavě bílou spodinou, bílým hrdlem a světlým nadočním proužkem. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Podobá se rákosníku obecnému (A. scirpaceus), je však viditelně větší, má výraznější nadoční proužek a delší silnější zobák. == Hlas == Varuje drsným "krrr"; zpěv, kterým se samci ozývají při prolézání rákosin nebo z větví stromů, tvoří výrazné skřehotavé "karra karra kit kit" (viz zvuková nahrávka). == Rozšíření == Areál rozšíření rákosníka velkého sahá od severozápadní Afriky, Portugalska a Španělska po severovýchodní Čínu, jižní Sachalin a severní Japonsko. Je tažný se zimovišti v subsaharské Africe. Z Česka odlétá během srpna a září a přilétá v dubnu až květnu. == Početnost == V 50. letech 20. století došlo u mnohých evropských populací k výraznému poklesu stavů, který se stal ještě masivnějším v 70. letech. K velmi citelným populačním ztrátám došlo např. v Nizozemsku, Belgii, Německu, na Slovensku, ale i v České republice. Zatímco např. jen v Nizozemsku ještě v roce 1950 hnízdilo více než 10 000 párů, o 40 let později, v roce 1990, již méně než 300. Jako hlavní příčiny bývají uváděny odvodňování mokřadů a eutrofizace vod. Je také citlivý na rušení na hnízdištích a v některých oblastech navíc ohrožován lovem. V roce 2004 byla evropská populace druhu odhadována na 1,5–2,9 milionů párů.V Česku hnízdí po 600 m n. m. v počtu 1,5–3 tisíc párů. Je zde zvláště chráněn jako silně ohrožený druh. == Biotop == Hnízdí v hustých, vysokých, z vody rostoucích rákosinách větší rozlohy. == Potrava == Obratně šplhá po rákosí, kde také pátrá po potravě. Živí se hlavně hmyzem, ale i jinými malými živočichy, včetně pavouků, měkkýšů nebo obojživelníků; na podzim požírá také bobule. == Hnízdění == Pohlavně dospívá ve druhém kalendářním roce. Hnízdí 1× až 2× ročně od května do září. Páry bývají monogamní, u samců se však objevuje také bigamie či trigamie, což znamená, že mohou zahnízdit hned se 2 nebo 3 samicemi. Hluboké miskovité hnízdo spletené ze stébel trav vplétá samotná samice do hustého rákosí nad vodou. V jedné snůšce je 4–5 zelenavě bílých, tmavě skvrnitých vajec o velikosti 22,5 x 16,1 mm. Inkubační doba trvá 13–15 dnů, na vejcích sedí pouze samice. Mláďata hnízdo opouští po 12–14 dnech. U monogamních párů je krmí oba rodiče, polygynní samci však pomáhají s krmením mláďat pouze první samici, zatímco ostatní samice krmí svá mláďata samy. Je častým hostitelem kukačky obecné (Cuculus canorus). Ve volné přírodě se dožívá průměrně 2,4 let. == Reference == == Související články == Seznam ptáků v Česku == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu rákosník velký ve Wikimedia Commons Galerie rákosník velký ve Wikimedia Commons Taxon Acrocephalus arundinaceus ve Wikidruzích | VERB_PHRASE | YES_NO |
002769 | Aconcagua (nadmořská výška 6959 m n. m.) je hora nalézající se v západní části Argentiny a jedná se o nejvyšší horu Ameriky. Zároveň je také nejvyšší horou západní a jižní polokoule a nejvyšší horou mimo Asii. Aconcagua převyšuje okolní štíty až o 1000 m. Hora a její okolí je součástí Přírodního parku Aconcagua. Na úbočích hory se nachází několik ledovců, nejvýznamnějšími jsou Polský ledovec na severovýchodě a Anglický ledovec na východě. U hory pramení řeka Aconcagua, která odtéká západním směrem a ústí do Tichého oceánu poblíž města Valparaíso v Chile. V jazyce Inků se nazývala Anco-cahuac. Tento název v kečuánštině znamená Bílá stráž. To, že Inkové vystoupili na vrchol jako první, dokázáno není, ale nesporně se dostali do velké výšky. Na jiných vrcholech And byly nalezeny jejich stopy a to i ve výškách přes 6000 m.... | Jaká je výška Aconcaguy? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Aconcagua | [
"6959 m"
] | 0 | 124 | Aconcagua (nadmořská výška 6959 m n. m.) je hora nalézající se v západní části Argentiny a jedná se o nejvyšší horu Ameriky. | [
{
"start": 27,
"end": 33,
"text": "6959 m"
}
] | Aconcagua (nadmořská výška 6959 m n. m.) je hora nalézající se v západní části Argentiny a jedná se o nejvyšší horu Ameriky. Zároveň je také nejvyšší horou západní a jižní polokoule a nejvyšší horou mimo Asii. Aconcagua převyšuje okolní štíty až o 1000 m. Hora a její okolí je součástí Přírodního parku Aconcagua. Na úbočích hory se nachází několik ledovců, nejvýznamnějšími jsou Polský ledovec na severovýchodě a Anglický ledovec na východě. U hory pramení řeka Aconcagua, která odtéká západním směrem a ústí do Tichého oceánu poblíž města Valparaíso v Chile. V jazyce Inků se nazývala Anco-cahuac. Tento název v kečuánštině znamená Bílá stráž. To, že Inkové vystoupili na vrchol jako první, dokázáno není, ale nesporně se dostali do velké výšky. Na jiných vrcholech And byly nalezeny jejich stopy a to i ve výškách přes 6000 m. Prvním Evropanem, jenž prozkoumal okolí Aconcaguy byl generál José de San Martín se svou obrovskou armádou o 5300 vojácích, 10 600 mulách a 1600 koních. V r. 1817 se dostal přes masiv And právě v této oblasti. Charles Darwin uviděl Acocaguu v roce 1832. Jako první Evropan se pokusil vylézt na vrchol Paul Gussfeldt, (jeden z nejznámějších horolezců Německa tehdejší doby) který se v roce 1883 dostal do výšky 6560 m. První kdo dosáhl samotného vrcholu hory byl horský vůdce ze Švýcarska Mathias Zurbriggen v roce 1897. Další dva členové expedice vystoupili na vrchol několik dní poté. Aconcagua leží v Argentině v pohoří Andy poblíž hranic s Chile a je ohraničena údolími de las Vacas a de los Horcones Inferior. Hora se nachází v Andesově horském pásmu, v argentinské provincii Mendoza. Vrchol leží asi 5 km od provincie San Juan a 15 km od státní hranice s Chile. Město Mendoza leží 112 km jihovýchodně od Aconcaguy. Je jednou z hor tzv. skupiny Seven Summits (Sedm vrcholů). Zeměpisné souřadnice vrcholu jsou -276,-70.010812. Hora byla vytvořená odejmutím plošiny Nazca Plate pod jihoamerickou deskou během geologicky nedávnou Andeanskou orogenezí. Aconcagua není vulkán. K výstupu na horu je třeba mít povolení, jehož cena je v současné době 700 USD. Vrcholu se ročně pokouší dosáhnout kolem 3500 lidí.Normální trasa - Velká část výstupu vede sutěmi. Na cestě obvykle nejsou žádná sněhová pole, ale v nějakých úsecích je nutností vybavení na ledovec (mačky, cepín), kvůli umrzlému terénu apod. Normálka prochází dolinou Horcones na Plaza de Mulas (4200 m), výstup vede po severozápadním hřebeni a míjí výškové tábory Nido des Condores (4877 m), Berlin (5950 m) a Independencia (6546 m, bývalá nejvýše položená chata na světě, dnes v ruinách). Aconcagua je při výstupu ze severu po Normální cestě technicky poměrně snadnou horou. Není třeba nějakého skutečně náročného lezení, obtíží je nízký atmosférický tlak ve velké nadmořské výšce, hodnoty tlaku vzduchu jsou přibližně o 40 % nižší oproti tlaku na hladině moře.Polská cesta - vede údolím Vacas do tábora Plaza Argentina umístěném východně od hory. Další postup je stoupání Polským ledovcem z východní strany až na severní žebro nacházející se pod táborem Independencia. Další pokračování Polské cesty je stejné jako u "normálky". Náročnější výstup než normální trasa, přesto je schůdná i zdatnými a zkušenými vysokohorskými turisty.Jižní stěna - Jižní stěnou vede několik horolezeckých tras. Všechny varianty jsou náročným lezením ve skále či velmi strmém ledu. Prvovýstup jižní stěnou uskutečnili v r. 1954 Francouzi (Paragot, Poulet, Dagory, Berandini, Lesseur a Denis). Nejrychlejší výstup po Normal route byl učiněn v roce 1991 a trval 5 hodin a 45 minut. Většina lezců využívá při výstupu tři výškové tábory a výstup jim trvá více dní. Všeobecně je udáváno, že se Aconcagua klimaticky vyrovnává nižším osmitisícovkám v Himálaji. Mimořádné objektivní nebezpečí představuje velmi silný studený vítr, dosahující někdy rychlosti až 200 km/h (takzvaný Viento Blanco). Z bezvětří a relativního klidu se může počasí otočit během několika hodin. Viento Blanco je úkaz známý právě z Aconcaguy. V Tichém oceánu se vypařuje velká vodní masa a sráží se nad Aconcaguou s horkým vzduchem z pamp, z druhé strany masivu And. Jedná se o podobný princip jako u tornáda, kterému se Viento Blanco podobá. Mračna se hromadí kolem vrcholu a začnou rotovat obrovskou rychlostí (až 200 km/h) a dále na sebe natahují další oblačnost. Tento větrný vír, ve kterém zároveň prudce klesá teplota, může trvat hodiny ale i dny. Aconcagua je zmíněna ve vědeckofantastickém románu Roberta A. Heinleina Měsíc je drsná milenka. | NUMERIC | NUMERIC |
006104 | ... italština. Historická egyptština, skládající se ze starověké egyptštiny a koptštiny, tvoří samostatnou větev mezi rodinami afroasijských jazyků. Podrobnější informace naleznete v článku Náboženství v Egyptě. Hlavním náboženstvím v Egyptě je Islám, ke kterému se hlásí přibližně 90% obyvatel. Drtivou většinu z nich tvoří sunnité. Islám se do země dostal s příchodem arabů v 7. století našeho letopočtu a následně se Egypt stal politickým a kulturním centrem muslimského světa. Za vlády prezidenta Anvara as-Sádáta se islám stal oficiálním státním náboženstvím.... | Jaké je hlavní náboženství v Egyptě? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Egypt | [
"Islám"
] | 212 | 295 | Hlavním náboženstvím v Egyptě je Islám, ke kterému se hlásí přibližně 90% obyvatel. | [
{
"start": 245,
"end": 250,
"text": "Islám"
}
] | Egypt, oficiálně Egyptská arabská republika (EAR) (ve staré češtině Ejipt) je arabská republika v severovýchodní Africe (malou částí též v Asii), ležící na Nilu. Na západě hraničí s Libyí, na jihu se Súdánem, na severovýchodě s Izraelem. Ze severu ho omývají vody Středozemního moře, z východu pak Rudé moře. Egypt je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky. Většina z přibližně 94 milionů obyvatel (k roku 2016) žije poblíž břehů řeky Nil na ploše 40 000 čtverečních kilometrů, kde se nachází jediná orná půda v zemi. Většina nehostinné pouště Sahary je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrech Káhiry, Alexandrie a dalších velkých měst Nilské delty. Tato země je známá především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu. V minulosti mívaly státy nebo území, na nichž se dnešní státy nacházejí, poněkud odlišná jména, než jaká mají dnes. A čím vzdálenější minulost, tím propastnější se zdá být rozdíl mezi současným a tehdejším názvem daného území. Ani Egypt v tomto není výjimkou. I současné označení má své kořeny v egyptštině, avšak původně to s názvem této země nemělo nic společného. Původně šlo totiž o označení pro Ptahův chrámový komplex v městě Mennofer (řecky Memfis) který byl nazýván "Palác Ptahovy Ka" což se v egyptštině řekne "hat ka ptah". Z tohoto názvu se však během staletí stal nový výraz (podobně jako v češtině se z půl dne stalo poledne), který se mohl vyslovovat přibližně "hykupta". V této podobě se s tímto označením setkali Řekové. Přizpůsobili si jej svému jazyku a začali jej používat k označení celé země a dokonce k tomu i měli mýtus, v němž je to vlastně jméno egyptského krále, po němž se nazývá i celá zem. Tento Řeky zkomolený název zněl AIΓ (Aigyptos). Když se s tímto označením pro Egypt setkali Římané, převzali jej a přizpůsobili si jej zase svému jazyku a tak vzniklo Æ (Égyptus), což byl později (když se Egypt stal součástí Impéria) i oficiální název provincie. A z toho je pak odvozen náš současný název Egypt. Sami Egypťané však svou zemi nazývali jinak. A neměli pro ni jen jeden název, ale hned několik a každý z nich vyjadřuje, jak Egypťané svou zem vnímali a co pro ně znamenala. (viz Staroegyptské názvy Egypta) Podle archeologických nálezů a egyptských hieroglyfů nazývali nejčastěji starověcí Egypťané svou zemi "Kemet" (Černá země). A i v současnosti obyvatelé svou zemi nenazývají Egypt. Oficiální název země zní Džumhúrja al-Misríja al-'Arabíja, což se v arabském světě a v Egyptě samotném v běžném hovoru nahrazuje zkráceným Maṣ či Miṣ. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Egypta. Historie Egypta patří mezi nejdelší souvislé historie sjednoceného státu. Nilské údolí vytváří přirozenou zeměpisnou oblast ohraničenou na východě a západě pouštěmi, na severu mořem a na jihu nilskými katarakty. Snaha ovlivnit nilské záplavy vedla v době 3 000 př. n. l. ke vzniku jednoho z prvních států na světě. Podrobnější informace naleznete v článcích Pravěký Egypt a Starověký Egypt. Období paleolitu (700000 př. n. l. – 10000 př. n. l.) Období mezolitu (10000 př. n. l. – 5000 př. n. l.) Období neolitu a předdynastické období (5000 př. n. . l. – 3000 př. n. l.) Raně dynastické období (1. až 2. dynastie; do cca 27. století př. n. l.) Skupinky člověka rodu Homo erectus se při rozšiřování z Afriky do západní a jižní Asie pravděpodobně též usadily v údolí Nilu. Ze středního paleolitu pochází mnoho lokalit, které dokládají rohovce vhodného pro výrobu pazourků. Postupně se skupiny lovců a sběračů začaly usazovat a v Nilském údolí začaly vznikat trvalejší zemědělská sídliště. Lidé využívali bohatství, které jim nabízelo údolí Nilu. Nilské bahno poskytovalo materiál na stavbu nízkých stěn chatrčí, na výrobu keramiky a také každoroční nilské záplavy přinášely živiny pro rostlinstvo v okolí. Z vývoje keramiky můžeme usuzovat na vznik několika kultur, z nichž nejvýznamnější je badárská kultura a nakádská kultura. Vytvářejí se kmenové svazy, vyvolané potřebou organizovat odvodňovací práce. V Horním Egyptě nabyl převahy kmen, který sídlil v okolí osady Nechen (pozdější Hierakonpolis), v Dolním Egyptě to byl kmen sídlící v severozápadní deltě Nilu v okolí osady Bútó. Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraon Menes Horní a Dolní Egypt. Vznikla Stará říše, jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Někteří badatelé ztotožňují tohoto panovníka s králem Narmerem nebo s panovníkem Hor-Aha. Rozhodnout, kdo má pravdu je obtížné z důvodu používání dvou jmen, jednoho osobního a druhého trůnního. Kromě toho se pozdějším přepisem jmen a jejich pořečtěním mohlo znění změnit. Při výzkumu staroegyptské historie se využívá relativního datování podle vlády panovníků a egyptských dynastií, vycházejícího převážně z díla řeckého historika Manehta. Stará říše (3. až 8. dynastie; 2700 – 2180 př. n. l.) Se začátkem panování třetí dynastie se začala tzv. Stará říše. Panovník byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. Za vlády faraona Džosera (kolem 2610–2590 př. n. l.) a panovníků čtvrté a páté dynastie se rozloha Egypta rozšířila až na jihu k Asuánu. Faraonové byli v této době uctíváni jako synové slunečního boha Re. Džosér jako první nechal postavit pyramidu pojmenovanou po něm. První přechodné období (7. až 11. dynastie) (2180 – 2065 př. n. l.) Střední říše (11. až 14. dynastie; . 2055 - 1650 př. n. l.) Druhé přechodné období (14. až 17. dynastie, 1650 – 1550 př. n. l.) Po rozpadu Staré říše se po období rozpadu dosavadního zřízení podařilo vládcům města Vesetu (Théby) v Horním Egyptě, konkrétně Mentuhotepovi II., říši znovu sjednotit a pod vládou XI. dynastie začíná Střední říše. Kolem roku 1650 př. n. l. vpadli do Egypta z Asie semitské kmeny, které byly později nazvány Hyksósové. Přinesly s sebou nový typ luku, nové typy bronzových zbraní, chov koní a užití válečných vozů, čímž se změnil způsob vedení válečných bojů. Nová říše (18. až 20. dynastie; 1550 – 1069 př. n. l.) Třetí přechodné období (21. až 25. dynastie; 1069 – 664 př. n. l.) Pozdní období (26. až 31. dynastie; 664 – 332 př. n. l.) Faraonu Ahmose I. se podařilo Egypt kolem roku 1550 př. n. l. znovu sjednotit a založil tak XVIII. dynastii. Za vlády panovníků této dynastie se Egyptská říše rozkládala až k Nubii a k údolí Eufratu. Panovník Amenhotep IV. (1364 –1347 př. n. l.), jehož manželkou byla Nefertiti, si změnil své jméno na Achnaton a provedl náboženskou reformu. Za jeho vlády byl jediným uctívaným bohem Aton, bůh slunce (před reformou Amon). Jeho nástupce Tutanchamon tento kult zrušil a jméno Achnatona bylo ze seznamu králů vymazáno. Za vlády Ramesse II. (1290 –1224 př. n. l.) zažila Nová říše ještě jednou dobu rozkvětu. Po smrti Ramesse III. (1184 – 1153) došlo k rychlému úpadu Egypta a nepokojům. Následkem toho byl vpád Libyjců a mořských národů. Zakladatelem XXII. dynastie byl Libyjec jménem Šešonk I., XXV. dynastii založili králové Núbie. Související informace naleznete také v článcích Ptolemaiovský Egypt a Aegyptus. Makedonské období (332 – 310 př. n. l.) Ptolemaiovský Egypt (305 – 30 př. n. l.)' V roce 525 př. n. l. se Egypta poprvé zmocnili Peršané. Na konci 5. století př. n. l. se naposled osamostatnil pod vládou domácích dynastií (XXVIII. – XXX.). Poté se Egypta znovu zmocnili Peršané. V roce 333 př. n. l. porazil Alexandr Veliký perského krále Dáreia III. a získal tak egyptské území. Po jeho smrti (323 př. n. l.) jeden z jeho vojevůdců Ptolemaios vládl v této provincii a v r. 305 př. n. l. přijal titul krále jako Ptolemaios I. Sótér. Ptolemaiovská dynastie pak vládla Egyptu až do roku př. n. l. Hlavním městem byla Alexandrie a velký kulturní vliv v této době měl helénismus. Období Římské říše (30 př. n. l. až 395 n. l.) Byzantské období (395 – 640 n. l.) Po smrti Kleopatry VII. v roce 30 př. n. l., poslední panovnice dynastie Ptolemaiovců se stal Egypt římskou provincií. Při dělení římské říše roku 395 n. l. se dostal pod byzantskou vládu a ztratil dosavadní hospodářský význam. Související informace naleznete také v článku Osmanská říše. Islámské období (640 – 1517 n. l.) Osmanské období (1517 – 1805 n. l.) Kolem 640 dobyli islámští Arabové Nilské údolí a vyvraždili veškeré na odpor se stavějící původní obyvatelstvo, jehož zbytky jsou dnešní Koptové. Za vlády Mu'ávijada I. (661–750) osídlily arabské kmeny plodné planiny a s nastoupením Saladina, zakladatele dynastie Ajjúbovců (1171–1249), se stala Káhira centrem muslimského odporu proti křížovým tažením. Kolem roku 1250 povstala palácová garda a mamlúci (vojenští otroci) získali moc. V roce 1517 dobyl Egypt turecký sultán Selim I. a ten se tak stal tureckou provincií. Správa Egypta byla nadále svěřena mamlúkům. Související informace naleznete také v článku Dynastie Muhammada Alího. Teprve Napoleonovo egyptské tažení v roce 1798 ukončilo osmanskou nadvládu nad Egyptem. Napoleon Bonaparte byl sice téhož roku donucen opustit zemi z důvodu vítězství admirála Nelsona v námořní bitvě u Abukiru, ale poté ovládl Egypt albánský důstojník tureckého vojska v Egyptě Muhammad Alí. Do roku 1801 dostal s pomocí armády pod svou kontrolu postupně celou zemi. Zamezil britským pokusům o vměšování do egyptské vnitřní politiky a v roce 1811 plně stabilizoval situaci vyvražděním tehdejší vojenské a politické elity – mamlúků. V té době se však již stal faktickým vládcem země, neboť Osmanská říše neměla prostředky na znovudobytí Egypta. V roce 1848 se Muhammad Alí vzdal trůnu ve prospěch svého syna Ibráhíma. Dynastie, kterou založil, pak vládla Egyptu - zprvu pod formální osmanskou správou, později pak de facto pod britskou nadvládou - až do roku 1952. Stavba Suezského průplavu pod francouzským patronátem však zemi zadlužila. Již krátce po otevření průplavu, a to v roce 1875, se stala největším akcionářem společnosti provozující tuto důležitou vodní cestu Velká Británie. V roce 1888 byla uzavřena tzv. Konstantinopolská konvence, kterou byl Suezský průplav prohlášen za neutrální území pod správou Velké Británie. 18. prosince 1914 učinila Velká Británie Egypt svým protektorátem. Dosavadní chediv Abbás II. Hilmí byl sesazen a nahrazen sultánem Husajnem Kámilem. Po smrti Husajna Kámila již v roce 1917 se sultánem stal Ismáíla Ahmad Fúád. Britové poté zatížili egyptské obyvatelstvo nucenými pracemi pro budování komunikací a vodovodů s velkými ztrátami na lidských životech. Omezení dovozu zboží však podnítilo rozvoj egyptského lehkého průmyslu. 28. února 1922 vyhlásil Egypt pod vládou Fuada I. samostatnost jako Egyptské království. Za druhé světové války se Egypt stal dějištěm urputných bitev britských vojsk pod velením maršála Bernarda Montgomeryho s německou a italskou armádou pod velením německého generála Erwina Rommela. I po skončení světové války zůstala britská vojska až do roku 1946 v zemi. Po vyhlášení státu Izrael v roce 1948 egyptská armáda spolu s dalšími arabskými státy napadla Izrael s cílem zničit židovský stát a "vyhnat Židy do moře" při první arabsko-izraelské válce. Výsledkem byla porážka arabské koalice, vítězství Izraele a zabránění vzniku palestinského státu. Egypt totiž vzápětí okupoval Gazu, zatímco Zajordánsko Západní břeh. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou konvenci, přičemž Velká Británie souhlasila, že se z oblasti Suezského průplavu do roku 1954 stáhne. 23. července 1952 byl v Egyptě převratem svržen král Farúk I. a byla vyhlášena Egyptská republika. Hlavou státu byl nejdříve generál Muhammad Nadžíb, později vůdce revoluce, plukovník Gamál Abd an-Násir (1954–1970). Ten zavedl socialistický způsob vlády. Zestátnění Suezského kanálu v roce 1956 vedlo k vojenskému napadení Izraelem, které bylo součástí tajné dohody mezi Jeruzalémem, Londýnem a Paříží. Vzápětí vyslala Velká Británie a Francie své jednotky údajně pro udržení svobody mezinárodní plavby Suezským průlivem. Vypukla tzv. Suezská krize. Poté, co USA daly ruce pryč od celé akce, o které nebyl Washington informován dopředu, a Moskva pohrozila bombardováním Paříže a Londýna, všechny tři útočící strany se stáhly. Výsledkem bylo posílení egyptské pozice a zvýšení vlivu Sovětského svazu na Blízkém Východě. Od února roku 1958 dochází k diplomatickým sporům se Súdánem o Halaibský trojúhelník a Bir Tawil. V roce 1958 vytvořil Egypt spolu se Sýrií Sjednocenou arabskou republiku vedenou Násirem. V té dominoval Egypt (roku 1961 Sýrie svazek opustila, avšak Egypt používal tento název až do roku 1971) V roce 1967 vyslal Násir armádu na Sinajský poloostrov a donutil pozorovatelskou misi OSN se stáhnout, vzápětí uzavřel Tiranskou úžinu, což Izrael předtím prohlásil za Casus belli. 5.června zahájil Izrael preventivní letecký úder, zničil egyptské letectvo a během Šestidenní války obsadil nejen Gazu, ale i celý Sinajský poloostrov. Po smrti Násira v roce 1970 se stal prezidentem jeho viceprezident Anvar as-Sádát. V roce 1973 Egypt a Sýrie znovuvyzbrojené moderními sovětskými zbraněmi zaútočily za Jomkipurské války na Izrael. Po prvních dvou dnech, kdy se Egyptu podařilo překročit Suezský kanál a postupovat do hloubi Sinajského poloostrova, zatímco syrské obrněné jednotky dobyly zpět severní polovinu Golanských výšin ztracených v roce 1967, zahájil Izrael protiofenzivu. V důsledku porazil útočící arabské armády a jednotky Ariela Šarona dokonce obsadila Port Said na africkém břehu Suezského poloostrova. V roce 1977 odvážně zahájil Anvar Sadát mírové jednání s Izraelem. To vedlo k podpisu mírové smlouvy v roce 1979 a k odchodu izraelského vojska ze Sinajského poloostrova, která však vyvolala odpor islamistů z Muslimského bratrstva. V roce 1981 byl Sadát zavražděn a jeho nástupcem se stal Muhammad Husní Mubarak. 17. listopadu 1997 bylo 62 lidí, většinou zahraničních turistů, zmasakrováno poblíž Luxoru. V roce 2000 se Egypt de facto ujal správy nad Halaibským trojúhelníkem. Podrobnější informace naleznete v článcích Egyptská revoluce 2011 a Vojenský převrat v Egyptě 2013. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako "arabské jaro". Na konci ledna roku 2011 egyptský prezident Husní Mubarak poprvé po čtyřech dnech nepokojů a násilností v hlavním městě promluvil o událostech, které si v zemi vyžádaly nejméně 18 mrtvých a přes 1000 zraněných. Ve svém projevu oznámil občanům, že vyzval vládu k rezignaci, a slíbil demokratické reformy. Podle agentury AP Mubarak ujišťoval občany, že prosadí sociální, ekonomické a politické reformy. Protivládní demonstrace, které ochromily celou zem, pak označil za součást spiknutí k destabilizaci Egypta a zničení legitimity jeho režimu. Celá země byla také odpojena od internetu. O několik dní později se situace v Káhiře a ostatních velkoměstech ještě více vyhrotila. Podle komisařky OSN si nepokoje vyžádaly až 300 životů. Odpůrci prezidenta Husního Mubaraka se 31.1.2011 rozhodli vyhlásit časově neomezenou generální stávku. Následující den ji měl doprovodit "miliónový pochod". Dne 11. února 2011 prezident Mubarak rezignoval, podle svých slov chce dožít v letovisku Šarm aš-Šajch. Moc převzala armáda (vojenská junta) a faktickou hlavou státu se stal předseda Nejvyšší vojenské rady Muhammad Hosejn Tantaví. V květnu 2012 se v Egyptě konaly prezidentské volby, které vyhrál islamista Muhammad Mursí. V prosinci 2012 se konalo referendum o nové ústavě. Ta byla kritizována proto, že podle některých kritiků mohla umožnit vznik islamistického státu a nezaručovala stejná práva všem obyvatelům. Referendum se konalo ve dvou termínech, v každém volila polovina země. Podle oficiálních výsledků byla ústava přijata - pro hlasovalo 63,8%. Volební účast ale byla velice nízká - 32,9%. Mursí byl po roce vlády sesazen armádním pučem. Egyptská armáda při potlačování protestů vůči puči zabila nejméně 817 stoupenců vlády prezidenta Mursího, podle některých údajů i přes 1 000. Muslimské bratrstvo bylo postaveno mimo zákon a v následných volbách zvítězil bývalý náčelník generálního štábu egyptské armády Abd al-Fattáh as-Sísí. Od as-Sísího nástupu k moci čelí společnost ostrým represím a dochází k prohlubování krize lidských práv. Systematicky jsou omezovány svobody shromažďování a svobodného vyjádření protestu. Od vojenského převratu v roce 2013 bylo zatčeno a uvězněno více než 16 000 odpůrců režimu (dle některých odhadů až 40 000), stovky členů Muslimského bratrstva byly odsouzeny k smrti. 16. května 2015 byl k trestu smrti odsouzen i Muhammad Mursí. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Egypta. Egypt je stát ležící na pomezí severní Afriky a jihozápadní Asie. Jeho rozloha je 1 002 450 km2. Fyzicky tvoří Egypt východní část Sahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolím Nilu na západní část, tvořenou Libyjskou pouští a východní část, tvořenou Arabskou pouští. Podložím tabule je většinou rula a žula. V jižní části Libyjské pouště se nachází náhorní plošina Džilf al-Kabír, která je se svojí průměrnou výškou 1000 m nejvyšším místem této pouště. V Libyjské poušti se rovněž nachází velké množství proláklin, přičemž v největší z nich, Katarské proláklině, se v hloubce 137 metrů pod hladinou moře nachází nejnižší bod Egypta. Východní část Egypta tvoří Arabská poušť, která se rozprostírá od nilského údolí až k Rudému moři. Na rozdíl od Libyjské pouště je velmi hornatá. Pro tuto oblast jsou charakteristická suchá údolí, která se nazývají vádí. Pomyslný střed této oblasti tvoří řeka Nil, která protéká Egyptem od jižních hranic se Súdánem až na sever, kde ústí do Středozemního moře. Právě tato řeka, která na území Egypta dosahuje přibližné délky 1 600 km, dala vzniknout egyptské civilizaci. I v současné době žije v jejím údolí a deltě 99% obyvatelstva, které tak využívá pouze 5,5% rozlohy své země. K Egyptu rovněž patří Sinajský poloostrov, který je ohraničen Suezským a Akabským zálivem. Sinajský poloostrov patří geograficky již k Asii. Jeho jižní část je hornatá a nachází se zde nejvyšší hora Egypta, Hora sv. Kateřiny (Gebel Katherína), která dosahuje výšky 2 642 metrů nad mořem. Egypt je jednou z nejsušších a nejslunnějších zemí na světě. Klima se mění od severu k jihu, stejně tak, jako od východu na západ. Severní pobřeží u Středozemního moře má horká suchá léta a mírné zimy, kdy se objevují přiměřené deště. Průměrná teplota nejteplejšího července v Alexandrii je 26°C, resp. 13°C v lednu. Narozdíl od většiny území zde nejsou srážky neobvyklé. Směrem k jihu se podnebí ze subtropického mění na aridní, které je vyznačováno obecně vyššími teplotními rozdíly, vyššími teplotami a menším či zanedbatelným úhrnem srážek. Luxor uprostřed země má velmi horká léta, kdy teploty běžně překračují 40°C a krátké slunné zimy, kdy v nejchladnější části mohou teploty klesnout k ránu pod 10°C. Asuán na jihu leží takřka na obratníku raka a má klima nejteplejší z celého Egypta. Průměrná teplota letních měsíců přesahuje 34°C, během dne mohou teploty vystoupit až na 47°C, v noci neklesají pod 25°C. Zimy jsou velmi krátké, slunné a teplé, s průměrnými teplotami 25°C během dne, resp. 5-15°C v noci. Asuán je jedním z nejsušších trvale obydlených míst na zemi, kdy se déšť nemusí objevit i několik let. Rovněž vlhkost vzduchu je velmi nízká, v extrému dosahuje pouhých 10%. Kromě všeho patří mezi nejslunnější místa na planetě, s více než 3800 hodinami slunečního svitu za rok se pohybuje na teoretickém maximu a zaujímá místo hned za severoamerickou Yumou, která má díky vyšší zeměpisné šířce a tím pádem delším dnům počet slunečních hodin 4000. Pobřeží u Rudého moře má klima obecně mírnější, maximální teploty obvykle nestoupají tak vysoko, jako ve vnitrozemí, zato noci jsou tu teplejší, především v zimních měsících. Průměrná teplota nejteplejšího července v letoviscích Šarm aš-Šajch, Hurghada, Marsa Alam je 34°C, 34°C, resp. 33°C, zatímco nejchladnějšího ledna 18°C, 17°C, resp. 19°C. Marsa Alam a Šarm aš-Šajch mají vůbec nejteplejší noci ze všech egyptských měst a obecně nejkonstantnější klima, s malými teplotními výkyvy. Nejpříhodnější období pro návštěvu jsou měsíce březen a duben, resp. říjen a listopad, které průměrnými teplotami v rozmezí 26°C-29°C připomínají léta ve Středomoří. Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Egypta. Do roku 2011 byl Egypt prezidentskou republikou. Vládu si od roku 1978 držela Národní demokratická strana. Do 454 členného parlamentu se volilo jednou za 5 let. Významným opozičním hnutím bylo Muslimské bratrstvo, jemuž bylo z náboženských důvodů zakázáno vytvořit politickou stranu. Tehdejší prezident Muhammad Husní Mubarak, který byl v čele Egypta od roku 1981, byl po revoluci z roku 2011 donucen odstoupit, a to dne 11. února 2011. Prezidentovu rezignaci oznámil viceprezident Umar Sulajmán v krátkém televizním prohlášení. Podle něj prezident odstoupil pro dobro republiky. Moc poté převzala armáda. Nová demokratická ústava byla přijata v referendu. Ta mimo jiné ustavila poloprezidentskou republiku. V následných parlamentních i prezidentských volbách zvítězili islamisté. Islamistická Strana svobody a spravedlnosti, vytvořená Muslimským bratrstvem, získala 37,5 % hlasů ve volbách do dolní komory a 45 % hlasů ve volbách do horní komory Parlamentu. Druhou skončila také islamistická Strana světla, která se hlásí k salafismu (či wahhábismu) se ziskem okolo 28 % hlasů. Liberální strany vstoupily do opozice, když celkem získaly okolo 20 % hlasů. Prezidentem byl v přímé volbě zvolen Muhammad Mursí (ze strany Svobody a spravedlnosti), když ve dvoukolové volbě získal 24,78 %, respektive 51,73 % hlasů. Po další vlně lidových demonstrací, protestujících proti Mursího vládě, se armáda na začátku července 2013, ve jménu nespokojeného lidu, chopila moci a svrhla Mursího i jeho vládu. Prozatímním prezidentem byl jmenován předseda Ústavního soudu Adlí Mansúr, který poté rozpustil Parlament s plánem vytvořit úřednickou vládu, která navrhne novou ústavu a dovede zemi k novým volbám. Egypt má v současnosti (2010) největší a nejsilnější armádu na africkém kontinentu. Jde současně o největší armádu v arabském světě; celosvětově na 11. místě. V aktivní službě má Egypt asi 468 000 vojáků, počet vojáků záložních vojsk dosahuje l800 000. Ve výzbroji egyptské armády jsou ve velkém počtu zastoupeny nejmodernější zbraně. Platí to zejména o letectvu a pozemním vojsku (armáda má k dispozici odhadem 3750 tanků, z toho nejméně 1000 špičkových těžkých tanků M1 Abrams). Egyptská armáda, která byla založena ve třicátých letech 19. století, vedla během 20. století čtyři války se státem Izrael (v letech 1948, 1956, 1967 a 1973). V roce 1991 se egyptské vojsko účastnilo operace Pouštní bouře na straně vojsk koalice. Egypt je silným strategickým partnerem NATO. Spojené státy poskytují Egyptu pravidelnou roční vojenskou pomoc v hodnotě 1,3 miliardy dolarů. k 1. lednu 2012 Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Egypta. Ekonomika Egypta závisí především na zemědělství, mediální sféře, vývozu ropy a turistice; více než tři miliony Egypťanů však přitom pracuje v zahraničí, především v Saúdské Arábii, zemích Perského zálivu a Evropě. Dokončení přehrady v Asuánu roku 1971 a výsledné Násirovo jezero změnilo časem prověřenou úlohu řeky Nilu v zemědělství a ekologii Egypta. Rychle rostoucí populace, omezené množství zemědělské půdy a závislost na Nilu však stále zdražují zdroje a stresují ekonomiku. Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav. Egypt má vyvinutý energetický trh založený na uhlí, ropě, zemním plynu a vodní energetice. Značné zásoby uhlí se nalézají na severovýchodě Sinaje a těží se zde přibližně 600 000 tun ročně. Ropa a plyn se těží v pouštních oblastech na západě, Suezském zálivu a v Nilské deltě. Egypt vlastní značné rezervy plynu, v 90. letech 20. století se odhadovalo kolem 1 100 000 m3, a vyváží jej také do mnoha zemí. Egypt je také jednou z mála afrických zemí, které usilují o stavbu jaderné elektrárny v horizontu příštích deseti let. V roce 2011 měl být zahájen tendr na hlavního dodavatel a elektrárna měla být podle původního plánu spuštěna v roce 2020. Elektrárna bude pravděpodobně stát v blízkosti obce Ad Dabaá na pobřeží Středozemního moře. Vzhledem k nestabilní situaci po protestech, pádu vlády a prezidenta na začátku roku 2011 bylo ale zahájení tendru prozatímní vládou odloženo na neurčito. V roce 2012 vláda zahájila přípravné práce, avšak stavbu zablokovali místní beduíni, které elektrárna připravila o půdu, konflikt zatím nebyl vyřešen. V zemi je asi 10% míra nezaměstnanosti a 11% míra inflace. HDP na obyvatele zde dosahovalo v roce 2009 2355 USD. Měna je Egyptská libra (LE) = 100 piastrů (1 USD = 5,70 LE). Podrobnější informace naleznete v článku Turismus v Egyptě. Cestovní ruch je jedním z nejdůležitějších sektorů egyptské ekonomiky. Hlavními turistickými lákadly jsou tisíce let staré památky, kvůli nimž je Egypt světově proslulou destinací. Hlavními z nich jsou pyramidy a Velká sfinga v Gíze, chrám Abú Simbel ležící jižně od Asuánu, Karnacký chrámový komplex a Údolí králů nedaleko Luxoru. Hlavní město Káhira se může pochlubit Egyptským muzeem či mešitou Muhammada Alího. Turisty rovněž láká pestrobarevný podvodní svět Rudého moře. Podmínky pro potápění a šnorchlování jsou zde jedny z nejlepších na světě. Přímořská letoviska jako například Hurghada, Šarm aš-Šajch či Taba navštíví ročně několik milionů turistů. Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Egypta. Egypt je nejlidnatější zemí Blízkého východu a třetí nejlidnatější zemí na africkém kontinentu. Rychlý růst populace v letech 1970 až 2010 byl způsoben zlepšením lékařské péče a nárůstem produktivity zemědělství. Během Napoleonovy invaze od Egypta v roce 1798 byla místní populace odhadnuta na 3 000 000 lidí. V roce 1939 měl Egypt již 16 500 000 obyvatel. Populace je koncentrovaná v okolí řeky Nil, zejména pak v nilské deltě a také v okolí Suezského průplavu. 90% obyvatel jsou muslimové a zbytek je tvořen převážně koptskými křesťany. Kromě příslušnosti k náboženství se obyvatelé Egypta dělí na obyvatele měst a feláhy, venkovské zemědělce. Největší etnickou skupinou v zemi jsou Egypťané. Etnickými minoritami jsou Turci, Řekové, kmeny arabských Beduínů žijících v Arabské poušti a na Sinajském poloostrově a také Berbeři žijící na západě země. Asi 2,7 milionu Egypťanů žije v zahraničí. Podrobnější informace naleznete v článku Jazyky Egypta. Oficiálním jazykem je moderní standardní arabština. V hovorové formě se nejvíce využívají následující jazyky: egyptská arabština (68%), saidi (29%), bedáwí (1,6%), súdánská arabština (0,6%), domari (0,3%), núbijský jazyk (0,3%) a bedža (0,1%). Navíc se v Egyptě vyskytuje řečtina, arménština a italština, což jsou hlavní jazyky početné skupiny přistěhovalců. Mezi cizí jazyky, které se vyučují na školách, patří angličtina, francouzština, němčina a v menším rozsahu i italština. Historická egyptština, skládající se ze starověké egyptštiny a koptštiny, tvoří samostatnou větev mezi rodinami afroasijských jazyků. Podrobnější informace naleznete v článku Náboženství v Egyptě. Hlavním náboženstvím v Egyptě je Islám, ke kterému se hlásí přibližně 90% obyvatel. Drtivou většinu z nich tvoří sunnité. Islám se do země dostal s příchodem arabů v 7. století našeho letopočtu a následně se Egypt stal politickým a kulturním centrem muslimského světa. Za vlády prezidenta Anvara as-Sádáta se islám stal oficiálním státním náboženstvím. Zbylých 10% obyvatelstva tvoří křesťané. 90% z nich se hlásí ke koptské pravoslavné církvi a zbytek ke koptské katolické církvi a egyptské evangelické církvi. Posledním ze tří náboženství, které jsou v Egyptě uznávané, je Judaismus, ke kterému se hlásí pouze několik stovek občanů. Mezi další minoritní náboženství patří například Bahá'í, avšak to není společně s dalšími státem uznané. Občanům, kteří chtěli mít takové náboženství napsané v jejich průkazu totožnosti, bylo vydání průkazu odepřeno. Egypťané tak byli postaveni do situace, kdy museli lhát o svém náboženství nebo nezískali průkaz totožnosti. Změna zákona v roce 2008 umožnila těmto lidem získat průkaz totožnosti a zanechat kolonku "Náboženství" prázdnou. Egyptská kultura sahá do doby starší než šest tisíc let. Starověký Egypt patřil mezi nejstarší civilizace a po celá tisíciletí si svoji kulturu, která ovlivnila mnohé kultury v zemích Evropy, Afriky a středního východu, udržel. Po éře faraonů se Egypt dostal pod vliv helénistické, křesťanské a islámské kultury. V dnešní době je mnoho aspektů staroegyptské kultury propojeno s novějšími prvky obsahujícími vliv západní kultury, která je již sama o sobě ovlivněna staroegyptskou kulturou. Hlavní město Egypta, Káhira, je největším městem Afriky a po celá staletí bylo centrem vzdělání, kultury a obchodu. Egypt se rovněž pyšní nejvyšším počtem laureátů Nobelovy ceny z celé Afriky a arabského světa. Někteří egyptští politici byli nebo jsou v čele významných mezinárodních organizací. Mezi ně například patří Butrus Butrus-Ghálí, bývalý generální tajemník OSN, či Muhammad Baradej, bývalý generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii a držitel Nobelovy ceny míru. Egypt má rovněž velký vliv v arabsky mluvících zemích. Moderní arabská kultura je silně ovlivněna egyptskou literaturou, hudbou a kinematografií. Egypťané byli jednou z prvních civilizací, která začlenila designové prvky do umění a architektury. Egyptská civilizace je známá pro své kolosální pyramidy, chrámy a monumentální hrobky. Známými příklady jsou Džoserova stupňovitá pyramida, která byla navržena starověkým architektem Imhotepem, Velká sfinga v Gíze a chrám v Abú Simbelu. Moderní egyptské umění je velmi různorodé. Významnými umělci byli například architekti Hassan Fathy a Ramses Wissa Wassef, sochař Mahmúd Mochtar či Izák Fanús, který se zabýval koptským uměním. V egyptském hlavním městě se rovněž nachází Káhirská opera, která je centrem egyptského umění. Egyptské umění a filmový průmysl vzkvétá od konce 19. století. Dnes je v Egyptě k dispozici přes třicet satelitních kanálů a přes sto natočených filmů ročně. Káhira je již dlouho známá jako "Holywood středního východu". Hostí každoroční Káhirský mezinárodní filmový festival, který je hodnocen jako jeden z jedenácti nejlepších filmových festivalů na světě. Mezi nejznámější egyptské herce patří Omar Sharif. Podrobnější informace naleznete v článku Egyptská literatura. Literatura tvoří důležitý kulturní prvek v životě mnoha egypťanů. Egyptští spisovatelé a básníci byli mezi prvními, kteří experimentovali s moderním stylem arabské literatury. Jejich styl se následně rozšířil po celém středním východě. Egyptský spisovatel Nadžíb Mahfúz byl prvním arabským spisovatelem, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Mezi egypťany je nejoblíbenějším literárním žánrem lidová poezie. Podrobnější informace naleznete v článku Egyptská hudba. Egyptská hudba je tvořena místními, středomořskými, africkými a západními prvky. Ve starověku egypťané používali mnohé hudební nástroje. Nejvíce však harfu, flétnu a místních nástroje ney a úd. Později se součástí hudebního projevu stal zpěv a bicí nástroje. Současná egyptská hudba je ovlivněna lidovou tvorbou a umělci jako byli například Sajid Darwíš, Umm Kulthum, Mohamed Abdel Wahab či Abd el-Halim Hafez. Od 70. let 20. století se nedílnou součástí egyptské hudební scény stává pop music. Egyptská lidová hudba se i nadále hrává na svatbách či jiných tradičních slavnostech. Mezi nejpopulárnější zpěváky současnosti patří Muhammad Munir a Amr Dijáb. Související informace naleznete také v článku Fotbal v Egyptě. Nejpopulárnějším sportem v Egyptě je fotbal. Mezi nejpopulárnější týmy patří kluby Al Ahly, Zamalek, Ismaily, Al-Ittihad Alexandrie a Al Masry. Káhirské derby mezi týmem Al Ahly a Zamalkem patří mezi nejbouřlivější africká a světová derby. Egyptská fotbalová reprezentace patří mezi nejúspěšnější africké celky. Své kvality dokazuje především na africkém kontinentu, kde již sedmkrát vyhrála Africký pohár národů, přičemž v letech 1957 a 1959 ho získala dvakrát v řadě a v letech 2006, 2008 a 2010 dokonce třikrát, čímž vytvořila nový světový rekord. Dalšími velmi populárními sporty v Egyptě jsou squash a tenis. Egyptský squashový tým je známý po celém světě. Nejlepším hráčem je Amr Šabana, který mezi lety 2003 až 2009 vyhrál čtyřikrát světový šampionát ve squashi. Mezi africkými basketbalovými týmy je egyptský národní tým historicky nejúspěšnější, co se týče výkonů na mistrovství světa a Olympijských hrách. Na basketbalovém mistrovství Afriky již získali rekordních šestnáct medailí včetně pěti zlatých. Úspěšná je i házenkářská reprezentace, která z osmnácti afrických šampionátů získala šestnáct medailí včetně pěti zlatých. V roce 2007 se Omar Samra stal prvním Egypťanem a nejmladším Arabem, který vystoupil na nejvyšší horu světa Mount Everest. Expedice, která byla vedena jižní cestou, začala 25. března 2007 a skončila o devět týdnů později. | ENTITY | OTHER |
013100 | Láska označuje silný pozitivní vztah náklonnosti, oddanosti nebo touhy, který se může lišit jak svojí povahou, tak také předmětem. Někdy převažuje volní, jindy citová nebo sexuální stránka vztahu. Jeho předmětem může být druhý člověk, určité společenství nebo božstvo, ale také určitá věc, místo a vlast, nějaké hnutí či idea a konečně i život, bohatství nebo moc. Může se z milovaného předmětu těšit, pomáhat mu a pečovat o něj, anebo ho chtít mít pro sebe a ovládat. Někdy se láskou rozumí jen zamilovanost, počáteční touha a emoční i sexuální přitažlivost. V širším smyslu se někdy hovoří i o lásce k sobě, což nemusí být egoismus. Právě proto, že se jedná o silný vztah ke... | Co označuje silný pozitivní vztah náklonnosti, oddanosti nebo touhy? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Láska | [
"láska"
] | 0 | 130 | Láska označuje silný pozitivní vztah náklonnosti, oddanosti nebo touhy, který se může lišit jak svojí povahou, tak také předmětem. | [
{
"start": 0,
"end": 5,
"text": "láska"
}
] | Láska označuje silný pozitivní vztah náklonnosti, oddanosti nebo touhy, který se může lišit jak svojí povahou, tak také předmětem. Někdy převažuje volní, jindy citová nebo sexuální stránka vztahu. Jeho předmětem může být druhý člověk, určité společenství nebo božstvo, ale také určitá věc, místo a vlast, nějaké hnutí či idea a konečně i život, bohatství nebo moc. Může se z milovaného předmětu těšit, pomáhat mu a pečovat o něj, anebo ho chtít mít pro sebe a ovládat. Někdy se láskou rozumí jen zamilovanost, počáteční touha a emoční i sexuální přitažlivost. V širším smyslu se někdy hovoří i o lásce k sobě, což nemusí být egoismus. Právě proto, že se jedná o silný vztah ke druhému, může být z druhé strany také odmítnuta či zklamána: pak se hovoří o "nešťastné lásce". Mnohé případy nešťastné lásky jsou zaviněny nezralostí jedince a jeho osobnosti. Osobnost není vyvinuta a projektuje do partnera vlastnosti svých rodičů. V metaforickém smyslu se ovšem slovo láska někdy používá i pro jednostranný vztah pouhé chtivosti, mocenské ("láska k moci"), hospodářské ("láska k penězům") nebo sexuální. Spojení "prodejná láska" znamená ve skutečnosti směnu sexuální chtivosti a hospodářské potřeby a slovo je zde použito ironicky a mimo svůj vlastní význam. Z psychologického pohledu je láska primární lidskou potřebou, proto je také jedním z nejrozšířenějších námětů v umění – v knihách, filmech, divadelních hrách i v písních různých žánrů. Zvláštní místo zaujímá láska v některých náboženstvích a podle křesťanství je sám Bůh láskou. == Rozdělení významů == Objektivní rozdělení a popsání všech významů lásky prakticky není možné, protože vnímání lásky je velmi závislé na osobních vlastnostech a zkušenostech každého člověka. Velké rozdíly jsou také mezi kulturami a v čase (např. ve starověkém Řecku byla láska definována zcela odlišně). I přes velkou subjektivitu výkladů je ale možné rozlišit tyto obecné kategorie: === Interpersonální (mezilidská) láska === Nejčastěji se slovem láska popisuje interpersonální láska, neboli láska mezi lidmi. Zde se tímto pojmem vyjadřuje silné citové zaujetí k jiné osobě (nebo osobám), spojené se šťastnými pocity v přítomnosti milované osoby. Může se jednat jak o oboustranný vztah, tak i o jednostranný neopětovaný cit. I zde lze rozlišit více druhů mezilidské lásky, téma je však velmi široké a vnímání lásky přirozeně subjektivní, takže existuje mnoho různých kategorizací, kategorie nejsou ostře ohraničené a často se překrývají. Jako pomůcka pro rozlišení se někdy užívají čtyři výrazy staré řečtiny pro lásku: Storgé – blízká, příbuzenská láska Filia - přátelství Erós – vášnivá láska Agapé – oddaná láska.(Podrobněji viz níže.) Často se rozlišují a uvádějí například tyto významy: "klasická" láska: Silný citový vztah mezi dvěma osobami, založený na vzájemné znalosti a důvěře. Jedná se prakticky o velmi pevné, trvalé a spíše výlučné přátelství, většinou provázené sexuálním stykem. "Milenecká láska se v ideálním případě transformuje v lásku manželskou. Ta se opírá o tři S: stesk, soucit, starost. Stesk po partnerovi v odloučení, soucit s jeho bolestí a starost, aby se mu něco nestalo. Pokud to cítíte, máte toho druhého člověka rád. Říkal bych tomu spíš manželské citové spříznění než manželská láska." --Miroslav Plzák zamilovanost: emoční stav vyznačující se touhou a závislostí na předmětu touhy, kdy člověka v nepřítomnosti druhého resp. objektu tíží stesk, někdy i žárlivost. Zamilovaný člověk přehlíží chyby a nedostatky druhého, byť by byly sebevíc zjevné. (V některých pojetích je láska ztotožňována se zamilovaností, v jiných je zamilovanost považována za dočasnou fázi lásky a v dalších je zamilovanost od lásky zcela odlišována.) platonická láska: vztah velmi podobný klasické lásce (zamilovanosti), ale bez sexuality (partneři spolu nemají pohlavní styk). Termínem platonická láska se v běžné řeči velmi často označuje láska neopětovaná (obzvláště v pubertálním věku), toto označení je však mylné. mateřská (příbuzenská) láska: nezištná láska typicky v rodině, bez sexuálního podtextu, charakterizovaná péčí o druhého, pomocí a plněním jeho potřeb. láska k idolu: velmi častá v pubertálním věku. Jedná se prakticky o zbožňování určité osoby, například příbuzného, učitele, známého umělce, politického vůdce atd.Láska zpravidla souvisí se sexuální orientací jedince a erotické lásky je jedinec schopen právě k osobě toho pohlaví a toho věku, na který je sexuálně orientován. === Sebeláska === Zdravé sebevědomí se dá označit za lásku k sobě samému. V tomto případě se jedná o ochotu člověka dbát o své tělo, zlepšovat se jak po fyzické, tak duševní stránce a tolerovat některé své nedostatky. Přehnaná láska k sobě samému spojená s přehlížením okolního světa se nazývá narcismus, podle řecké báje o krásném mladíkovi Narcisovi, který se zamiloval do vlastního odrazu na hladině studánky. === Impersonální (neosobní) láska === Impersonální láska je láska ke zvířatům, předmětům, hodnotám, nebo činnostem, většinou bez sexuálního faktoru. I tato kategorie je velmi subjektivní a obtížně definovatelná, lze tu ale rozlišit několik nejznámějších druhů impersonální lásky: Láska k vlasti (vlastenectví) Vlastenectví (patriotismus) je láska k vlasti nebo k určitému zeměpisnému, společenskému, ekonomickému, politickému a kulturnímu prostředí, v němž národ existuje. Na rozdíl od úzce pojatého nacionalismu nevylučuje úctu k jiným národům.Láska k lidstvuLáska k lidstvu jako celku (nebo obecně k celému světu) se dá také zařadit do kategorie impersonální lásky, protože zde nejde přímo o lásku k lidem jako jednotlivcům, ale spíše o lásku k ideji lidstva a jeho hodnotám. Podobným postojem (ovšem s přítomností sexuálního faktoru) se vyznačovalo hnutí Hippies, které působilo v USA v 60. letech minulého století.Další velmi rozšířené druhy impersonální lásky jsou např. láska k jídlu, penězům, zvířatům, hudbě, ke své práci, k určitému předmětu ve škole atd. Pokud se v impersonální lásce vyskytuje i sexuální faktor, pak se mluví o tzv. parafilii (sexuální deviaci). === Další významy === Pohlavní styk se často označuje slovním obratem "milovat se", který ovšem sám o sobě nemusí žádný citový vztah zahrnovat. Erotická přitažlivost a náklonnost je ovšem silným a možná i nejčastějším podnětem i součástí lásky mezi dvěma dospělými lidmi, jsou však také druhy lásky, které sexuální spojení vylučují, například rodičovská láska nebo láska učitele k dětem. Vědní disciplína zabývající se sexuální láskou a jejími projevy se nazývá erotologie.Láska jako ctnostLásku lze považovat i za lidskou ctnost. V tomto kontextu vidí lásku například křesťanská víra. Tento význam je zaměnitelný za lásku k lidstvu, v obou případech se jedná o lásku k lidem jako celku a ochotu pomáhat ostatním. Chování sledující prospěch ostatních lidí se nazývá altruismus.Náboženská láska (láska k Bohu)V křesťanství je láska základní charakteristikou vztahu jednak mezi Bohem a člověkem a jednak mezi lidmi navzájem, a je tedy také hlavním požadavkem kladeným na každého křesťana. Papež Benedikt XVI. v roce 2006 sepsal encykliku Deus caritas est (Bůh je láska), ve které se zabýval tématem lásky v Křesťanství. Mnoho náboženství také rozlišuje sexuální lásku mezi lidmi a lásku jako základ veškerého bytí, popřípadě jako způsob, jakým dosáhnout osvícení.Některé biologické a z nich odvozené ideologické teorie pojímají lásku jako funkci, která má sloužit reprodukci, tedy schopnost získat vhodného partnera, udržet si jej, reprodukovat se a investovat se do rodičovské péče. == Některé definice a typologie lásky == "Kladný, silný emocionální vztah k osobě, ideji nebo věci, v některých podobách přecházející až k obecnějšímu ztotožnění s altruistickými morálními hodnotami. Může být také součásti diagnostické bipolární škály láska – nenávist" (Psychologický slovník, Jan Hartl a Helena Hartlová) "Vztah mezi dvěma lidmi charakterizovaný silnou citovou vazbou, nezištností, stálostí, vytrvalostí, odpovědností a vzájemnou věrností. Stadium, které může navazovat na stav zamilovanosti a přitažlivosti. V přeneseném významu též vztah ke skupině lidí, idealizované osobnosti nebo ideji, který je tak silný, že jedinec klade sebe a své zájmy až na druhé místo. Ve třetím významu je láska totožná s romantickou zamilovaností." (Sociologický slovník, Jan Jandourek) "... schopnost překročit sebe sama, svůj sobecký životní rozvrh, opustit pole jen svých zájmů, cíle a prospěchu, otevřít se druhému. Někoho považovat pro sebe za cennějšího, než jsem sám sobě." (Tomáš Halík) Americký psycholog Robert J. Sternberg vytvořil typologii mezilidských vztahů založenou na třech základních rozměrech lásky: vzájemné blízkosti (intimacy), vášni (passion) a oddanosti (commitment). Na tomto základě rozlišoval 8 stavů:neláska (nonlove, nepřítomen žádný základní rozměr) zalíbení (liking, přítomna intimita) zamilovanost (infatuated love, přítomna vášeň) prázdná láska (empty love, přítomna oddanost) romantická láska (romantic love, přítomna intimita a vášeň) přátelská láska (companionate love, přítomna intimita a oddanost) osudová láska (fatuous love, přítomna vášeň a oddanost) dokonalá láska (consumate love, přítomny všechny tři rozměry) Australský psycholog J. T. A. Condon lásku charakterizoval v rámci své teorie citové vazby (attachment, v češtině se překládá též jako přilnutí). Kanadská psycholožka Beverley Fehrová rozlišila pomocí faktorové analýzy 9 typů lásky:zalíbení (affection): přátelská neintenzivní láska, vzájemná blízkost, s objímáním a polibky, bez sexuálního styku sexuální láska (sexual love): zamilovanost, chtíč, závislost, spíše krátkodobá láska platonická láska (platonic love): přátelská intenzivní láska, velká vzájemná důvěra a spřízněnost, bez sexuálního styku přátelství (friendship): empatie, sdílení společných zájmů, upřímnost, podpora druhého romantická láska (romantic love): idealistická, pohádková láska, zamilovanost, nervozita, trávení času společně dětská láska (puppy love): krátkodobá zamilovanost, nerozumné chování, stydlivost vášnivá láska (passionate love): intenzivní sexuální láska, většinou krátkodobá, velká intimita pobláznění (infatuation): slepá zamilovanost, krátkodobá láska oddanost (commited love): dlouhodobá oddaná láska, vzájemná důvěra a blízkost, většinou se sexuálním stykem Asi nejtriviálnější definicí lásky je : "Láska je oblouznění jehož doba je přímo úměrná uspokojení představ o dokonalém partnerovi." Daniel Bulla == Lidové teorie o lásce == === "Protiklady se přitahují" === Mezi širokou veřejností je velmi rozšířeno rčení prohlašující, že se "protiklady přitahují", tzn. že si lidé vybírají partnery, kteří se od nich odlišují. Tomuto tématu se věnovaly různé výzkumy lidských vztahů s rozdílnými závěry. Někteří odborníci věří, že si lidé hledají partnery s prakticky identickými vlastnostmi, jiní naopak prohlašují, že si lidé hledají partnery, kteří je budou svými vlastnostmi doplňovat. Například v dotazníkovém průzkumu časopisu Evolutionary Psychology byla prokázána většinová shoda mezi uváděnými vlastnostmi ideálního partnera a vlastnostmi vyplňovatelů (od 0.51 do 0.62), tzn. lidé ve většině do dotazníku uváděli, že by jejich partneři měli mít podobné vlastnosti. Když byli ale respondenti poté dotázáni ústně, nejčastěji odpovídali, že by chtěli partnery s opačnými vlastnostmi (nejspíše pod vlivem tohoto všeobecně rozšířeného rčení).Podle některých odborníků ale z krátkodobého hlediska reálný výběr partnerů většinou neodpovídá ani tomuto rčení, ani uváděným vlastnostem ideálního partnera. Podle Haralda Brauna, německého spisovatele zabývajícího se láskou, bývá pro lidi zoufale hledající lásku jediné kritérium zájem druhého partnera, zatímco u ostatních hraje velkou roli první dojem a schopnost partnera uspokojovat emocionální potřeby. Většina autorů se ale shoduje v názoru, že pokud mezi partnery není alespoň částečná shoda v charakteru a zájmech, tyto vztahy se po určité době rozpadají. Nejvíce dlouhodobých vztahů podle nich tedy bývá mezi partnery s podobnými zájmy a povahovými rysy. Naproti tomu v některých oblastech, jako jsou například genové předpoklady, si lidé prokazatelně raději vybírají partnery s odlišnými vlastnostmi, aby poskytli případným potomkům co největší genovou rozmanitost (hlavně v oblasti imunitního systému). Tyto rozdíly lidé vnímají podvědomě, například pomocí feromonů vylučovaných partnerem. === "Láska prochází žaludkem" === Výklad tohoto rčení není zcela jednoznačný. Může popisovat preferenci osob, které umí dobře uvařit, nebo spojovat příjemné pocity plného žaludku s příjemnými pocity lásky. Třetím možným výkladem je pak svírání (popř. mravenčení) žaludku na začátcích vztahů při spatření milované osoby. Také je možným původcem tohoto rčení spojitost romantických večeří s následujícím pohlavním stykem. Nejčastějším výkladem je ale posílení pocitů lásky k partnerovi, který nám uvařil, po výborném jídle. To je způsobeno zvýšenou hladinou hormonů způsobujících dobrou náladu, hlavně serotoninu a dopaminu, které se uvolňují jak po vydatném jídle, tak i v prvních fázích romantických vztahů. Spojením těchto pocitů s osobou, která jídlo uvařila, se pak může docílit stavu, který se blíží čerstvé zamilovanosti. === Preference některých ženských znaků === Dalším velmi diskutovaným tématem je teze, že muže více přitahují ženy s blonďatou barvou vlasů. Někteří odborníci potvrzují pravdivost tohoto názoru pro krátkodobé vztahy (obzvláště pro tzv. vztahy na jednu noc), v preferencích barvy vlasů pro vážné dlouhodobé vztahy se ale názory odborníků i výsledky různých výzkumů rozcházejí.Podle amerického časopisu Psychology Today si muži raději vybírají blonďaté partnerky, protože z evolučního hlediska jsou blonďaté ženy zdravější než ostatní (a tudíž je větší šance přežití potomka). Je to způsobeno přirozeným leskem vlasů u zdravých lidí, který se při nemocích vytrácí. Dalším důvodem může být hnědnutí vlasů v průběhu stárnutí- blonďaté vlasy jsou tedy znakem mládí. Z tohoto předpokladu tedy mohou vycházet různé stereotypy, například že blonďaté ženy jsou hloupější nebo hravější než ženy tmavovlasé (podle stereotypu, že děti a mladiství bývají hraví a nerozumní).Studie Psychology Today se věnuje i dalším fyziologickým znakům, které muži u žen preferují. Preference dlouhých vlasů je například dána pomalým růstem vlasů a jejich vypadáváním při vážných nemocích. Dlouhé vlasy jsou tedy známkou dlouhodobého zdraví. Až do nedávné doby byly také pro muže jednoznačně přitažlivější baculaté ženy (viz české přirovnání krev a mlíko), protože baculatost byla také známkou celkového zdraví a hojnosti potravy. Velkou záhadou byla až donedávna preference velkých a pevných ňader, protože jejich velikost nijak nesouvisí se schopností kojit nebo vychovávat potomky. Podle antropologa Franka Marlowa je ale tato preference způsobena snadnějším zjištěním stáří ženy - větší ňadra se v průběhu stárnutí znatelně prověšují, zatímco u malých ňader je tento rozdíl menší, a tudíž hůře rozpoznatelný. == Láska z biochemického pohledu == Biologické modely nazírají na lásku jako na zvířecí pud, sloužící k reprodukci a vychovávání potomků. Helen Fisherová, americká profesorka antropologie studující mezilidské vztahy, rozděluje lásku do tří fází, které se částečně překrývají: Žádostivost [ang. lust] (nadrženost, chtíč) je základní sexuální potřeba, která nutí člověka vyhledávat partnery. Tato fáze se vyznačuje zvýšenou hladinou testosteronu u mužů a estrogenů u žen. Působí od několika málo sekund, a v navázaném vztahu málokdy trvá déle než několik týdnů nebo měsíců. Přitažlivost [ang. attraction] (zamilovanost, touha) je intenzivnější emoce zaměřená na určitého člověka, která se vyvine z žádostivosti jako prostředek věrnosti ke konkrétnímu partnerovi. Tato fáze většinou trvá půl roku až tři roky. Nedávné neurologické studie prokázaly, že v průběhu zamilovanosti mozek pravidelně uvolňuje specifické skupiny hormonů, z nichž největší roli hrají: feromony, chemické látky vylučované z těla, sloužící k vyvolávání určitých reakcí u příjemců. dopamin, hormon zodpovědný za vnitřní motivaci, který způsobuje šťastné pocity při dosažení cíle a zároveň může vyvolávat určitou závislost. Tento hormon působí přímo na vegetativní nervovou soustavu, při jeho zvýšené hladině jsou tedy znatelné fyziologické příznaky jako např. zrychlený srdeční tep nebo zvýšení krevní tlak. Kromě jeho přirozené výroby může být také ve velkém množství uvolňován drogami (hlavně amfetaminy), kvůli čemuž se pocit zamilovanosti často přirovnává k drogovému opojení. noradrenalin, hormon umožňující tělu překonávat krátkodobou zátěž a zvýšenou aktivitu serotonin, hormon podílející se na vzniku nálad. Jeho zvýšená hladina vyvolává šťastné pocity, zatímco při jeho nedostatku se projevuje podrážděnost a deprese. Zároveň ale také ovlivňuje příjem potravy a cyklus spánku a bdění, jeho zvýšená či naopak snížená hladina proto může způsobovat poruchy spánku a příjmu potravy. Oddanost [ang. attachment] (věrnost) je na rozdíl od předchozích dvou fází dlouhodobá. Z evolučního hlediska je tato fáze důležitá pro výchovu potomků. V této fázi je obvyklá zvýšená hladina oxytocinu (tzv. hormonu lásky) a antidiuretického hormonu, které se v předchozích fázích příliš neprojevují. Italský badatel E. Emanuele se svými spolupracovníky se zabýval zvýšenou hladinou tzv. nervového růstového faktoru (NGF) v prvních několika měsících vztahu. Zjistili, že zhruba po jednom roce se hladina tohoto hormonu vrací do normálu. == Kulturní a náboženské rozdíly == === Starověké Řecko === Starověká řecká kultura v jazyce i dílech filozofů používala toto obecné rozdělení lásky: Erós (žádostivost) – láska vášnivá, založená na tělesné a duševní přitažlivosti, používáno pro erotickou lásku bez ohledu na pohlaví Storgé (starostlivost) – něžný vztah založený na dlouhodobé oddanosti, používáno hlavně pro mateřskou lásku Mániá (mánie, posedlost) – láska šílená, žárlivá, vlastnická, se závislostí na partnerovi Agapé (laskavost, oddanost) – pečující vztah, sladění vzájemných potřeb, v novodobém kontextu "pravá láska" Fíliá (filie, náklonnost) – láska přátelskáPlatón ve svém díle Symposion definoval lásku jako sílu duše, snažící se o filozofické poznání. Dále také rozděloval mezilidskou lásku na lásku "nebeskou", kde se kladl důraz na krásu charakteru a inteligenci partnera (nikoliv na fyzickou krásu), a na lásku "nízkou", kde šlo pouze o tělesné uspokojení. Nebeská láska přitom mohla podle Platóna existovat pouze mezi muži. === Starověký Řím (latinsky mluvící svět) === Latina má pro lásku dvě slova: amor (láska milenecká, toužící, včetně sexuální) a caritas (láska mateřská, pečující). Základní sloveso pro lásku je amā, které bylo používáno jak pro mezilidskou, tak pro neosobní lásku. Z něj odvozené podstatné jméno je amor, které se v množném čísle používalo pro označení sexuálních styků. Odvozené názvy pro partnery jsou amans (milenec) a amica (milenka). Slovo amica se v té době používalo i pro označení prostitutky. Ze stejného kořenu se ale odvozují i slova amicus (přítel) a amicitia (přátelství). V dobovém kontextu byla ovšem slovem amicitia myšlena spíše zavázanost nebo ovlivněnost. Marcus Tullius Cicero se tímto tématem zabývá do hloubky ve svém traktátu O Přátelství.Další římský básník, Ovidius, sepsal obsáhlé dílo Umění milovat, ve kterém se podrobně zaobírá všemi aspekty lásky a zároveň poskytuje o lásce užitečné rady. === Západní náboženství === Křesťanství a židovství mají díky podobným základům i podobné náhledy na lásku. Obě náboženství rozlišují mezilidskou lásku a lásku mezi Bohem a člověkem, přičemž považují oba typy za nejdůležitější podstatu své náboženské víry. V obou náboženstvích se vyskytují přikázání ohledně obou druhů lásky, jako např. "miluj bližního svého" (Leviticus 19:18), nebo "Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou." (Deuteronomium 6:5). Ve starém zákoně (tóře) se vyskytuje více náhledů na Boží lásku, které se vždy neshodují. Pravděpodobně nejstarší a nejznámější "definice" lásky v křesťanství se nachází v Novém zákoně v jedné z epištol sv. Pavla Sv. Tomáš Akvinský, popsal lásku jako "vůli konat dobro vůči ostatním" nebo "touhu po úspěchu druhých". Nejčastěji citovaná židovská definice lásky pochází od novodobého rabína Eliyahu Eliezer Desslera, který ji popisuje jako "dávání bez očekávání zisku". Některé křesťanské zdroje také přímo prohlašují, že "Bůh je láska". Tato teze se v židovské víře nevyskytuje. Ve svatých textech islámské víry se žádné ukazatele na to, že "Bůh je láska", nevyskytují. Podobně jako křesťanství a židovství, i islám rozlišuje mezilidskou lásku a lásku mezi Bohem a člověkem, tu ale rozděluje ještě na dva další druhy. Tzv. rafah nebo rahmah je Boží láska zahrnující všechny živé bytosti bez rozdílu, zatímco hub nebo wudda jsou názvy pro lásku Boha pouze k věřícím, kteří dodržují všechna přikázání. Podle koránu tedy Alláh miluje všechny lidi bez rozdílu, zároveň si ale lidé musí vysloužit jeho náklonnost svou poslušností. === Východní náboženství === Buddhismus, podobně jako starověké Řecko, rozlišuje několik druhů lásky. Káma je smyslná, sexuální mezilidská láska. Zároveň je ale překážkou na cestě k probuzení, protože je egoistická. Karuná je soucit se všemi bytostmi bez rozdílu; snižuje utrpení druhých. Doplňuje se s moudrostí a je nezbytná na cestě k osvícení. Mettá je "dobrotivá" láska. Podobně jako starořecká agapé spočívá v osvobození od svých tužeb a nezištném pomáhání ostatním. Je to velmi pokročilý bod na cestě za probuzením, protože vyžaduje velké sebeuvědomění. Cílem buddhistů je osvobodit se od utrpení (tzn. dosáhnout probuzení vymaněním se za samsáry). Hinduismus používá stejné rozdělení jako buddhismus, ale ještě navíc rozlišuje tzv. prema, povznesenou láska a bhakti, lásku k bohu. === Hnutí Hippies === Hnutí Hippies, které působilo ponejvíce v 60. letech minulého století na území USA, praktikovalo ideologii tzv. "volné lásky". Ta spočívala ve vyjadřování lásky ke všem lidem bez rozdílu a v názoru, že sex se žádným způsobem neodlišuje od ostatních věcí, které spolu lidé mohou činit. Toto kulturní hnutí tedy nemělo prakticky žádná tabu a provozování nezávazného sexu bylo zcela běžnou záležitostí. == Odkazy == === Reference === === Literatura === PECK, Morgan Scott: Nevyšlapanou cestou, ISBN 80-7203-036-1 FINKIELKRAUT, A., Co kdyby láska nikdy neskončila. Brno: CDK 2014 OTIS-COUR, Leah. Rozkoš a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku. Praha: Vyšehrad, 2002. 179 s. (Kulturní historie). ISBN 80-7021-542-9. PIEPER, J., O víře, O naději, O lásce, Praha: Krystal OP 2018 LEWIS, C. S., Čtyři lásky, Praha: Návrat domů, 1997 === Související články === Emoce Manželství Sexuální orientace Slova obsahující kořen -fil- Volná láska Nápoj lásky Zámek lásky Fyzická intimita === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu láska ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo láska ve Wikislovníku Téma Láska ve Wikicitátech Láska v Sociologické encyklopedii Sociologického ústavu Akademie věd České republiky FISHER, H. E. Romantic love: a mammalian brain system for mate choice. Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences. 2006, roč. 361, čís. 1476, s. 2173-2186. Dostupné online. (anglicky) | ENTITY | ENTITY |
000948 | Bohuslav Martinů (8. prosince 1890 Polička - 28. srpna 1959 Liestal, Švýcarsko) byl světově proslulý český hudební skladatel hudební moderny 20. století. Jeho umělecký vývoj prošel od impresionismu přes neoklasicismus, expresionismus a inspiraci jazzem až k ryze vlastnímu kompozičnímu stylu. Pocházel z rodiny poličského obuvníka a pověžného Ferdinanda Martinů, narodil se ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906-10, prošel několika odděleními - studoval hru na housle, klavír a varhany. V letech 1920-23 působil jako houslista v České filharmonii. Nadále ale skladbu studoval soukromě; ovlivněn českou hudební tradicí, impresionismem Claude Debussyho a literární dekadencí. Teprve když měl za sebou první závažné kompozice, stal se v letech 1922-23 žákem Josefa Suka. Od roku 1923 žil Bohuslav Martinů trvale mimo vlast, nejprve v Paříži.... | Kdy se narodil Bohuslav Martinů? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohuslav_Martin%C5%AF | [
"8. prosince 1890"
] | 0 | 153 | Bohuslav Martinů (8. prosince 1890 Polička - 28. srpna 1959 Liestal, Švýcarsko) byl světově proslulý český hudební skladatel hudební moderny 20. století. | [
{
"start": 18,
"end": 34,
"text": "8. prosince 1890"
}
] | Bohuslav Martinů (8. prosince 1890 Polička - 28. srpna 1959 Liestal, Švýcarsko) byl světově proslulý český hudební skladatel hudební moderny 20. století. Jeho umělecký vývoj prošel od impresionismu přes neoklasicismus, expresionismus a inspiraci jazzem až k ryze vlastnímu kompozičnímu stylu. Pocházel z rodiny poličského obuvníka a pověžného Ferdinanda Martinů, narodil se ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906-10, prošel několika odděleními - studoval hru na housle, klavír a varhany. V letech 1920-23 působil jako houslista v České filharmonii. Nadále ale skladbu studoval soukromě; ovlivněn českou hudební tradicí, impresionismem Claude Debussyho a literární dekadencí. Teprve když měl za sebou první závažné kompozice, stal se v letech 1922-23 žákem Josefa Suka. Od roku 1923 žil Bohuslav Martinů trvale mimo vlast, nejprve v Paříži. V roce 1926 se seznámil s Charlotte Quennehen (1894 - 1978), vzali se 1931. Se svojí budoucí ženou se seznámil v cirkuse. Po představení za ní zašel a beze slova jí strčil do ruky papírek se svojí adresou. Jeho žena v knížce Můj život s Bohuslavem Martinů napsala že to byl jeho "nejodvážnější čin jaký kdy udělal". Pokračoval ve studiu v Paříži u skladatele Alberta Roussela (1869-1937), protože obdivoval francouzské umění, především jeho řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Kosmopolitní Paříž se však po roce 1920 změnila. Impresionismus již dávno nevládl hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který mu ukázal, jak mohou být do hudebního umění přesvědčivě zpracovány folklórní motivy. To jej přivedlo ke komponování skladeb inspirovaných lidovou hudbou, počínaje pantomimickým baletem Špalíček. Stejně tak jako Stravinskij i on záhy a s úspěchem koketoval s jazzem, například v Jazzové suitě a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání. V důsledku hospodářské krize třicátých let obrátil svou pozornost ke komorní hudbě. Nejvýrazněji jej ovlivnil novoklasicismus s hudební formou concerta grossa, pocházející ze 17. století. Ta se mu stala základem pro řadu nových děl. V předvečer podepsání Mnichovské dohody, která jej trvale oddělila od rodné země, zkomponoval i přes velké pracovní vytížení Polní mši na texty Jiřího Muchy a žalmů. Odkryl v ní své hluboké emoce a bolest i přes zdánlivě nezaujatý postoj k politické situaci. Výmluvné je věnování Československým dobrovolníkům na francouzské frontě. Jeho klíčovým dílem třicátých let se stala "opera snů" Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický novoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou "snovou logikou". V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou Juliettou, použil harmonický postup moravské modulace, později nazývaný v martinůovské literatuře jako "Juliettin spoj". Tento spoj byl použit např. i v závěrečné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým momentem jeho pozdních skladeb jako "ideé fixe". Spoj se ve skladbách nevyskytuje příliš často, ale svou nápadností na sebe strhává pozornost. Ve Spojených státech pak usiloval o nový lyrismus, který nebyl v tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v jeho tvorbě stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především nedefinovatelnou "českou aurou" připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka. Po obsazení Francie uprchl, spolu s manželkou, v roce 1941 do USA, kde zůstal až do roku 1953 (s návratem v období 1955-1956). V padesátých letech získal dostatečnou odvahu a našel i technické prostředky, které mu umožnily vytvářet díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou Symfonické fantazie (Symfonie č. 6) a průzračné dílo Fresky Pierra della Francesca, v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. "pozdravy domů", které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V posledních letech svého života se bez přehnané a závažné sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v "Eposu o Gilgamešovi" a především v instrumentálních skladbách jako jsou "Paraboly" a Koncert č. 4 pro klavír "Inkantace". V pozdním období vyslovil myšlenku, která pro posluchače 21. století stále více nabývá na významu: Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit a tím je jeho hudba. Od roku 1946 vyučoval na Berkshire Music School, kde měl těžký úraz, jehož následky pociťoval až do konce života. Po tragické smrti Jana Masaryka opustil od myšlenky na návrat do Československa a zůstal v emigraci. Byl jmenován profesorem skladby na Princeton University v New Jersey (1948 - 1951), vyučoval na Mannes College of Music v New Yorku, převážně v období 1948 - 1956. V roce 1952 získal americké občanství. V roce 1953 mu bylo uděleno stipendium od Guggenheimovy nadace, opustil USA a s Charlotte se usadil v Nice. Od té doby žil převážně ve Francii, Itálii a Švýcarsku. Byl zvolen členem amerického National Institute of Arts and Letters (1955), krátce vyučoval na Curtis Institute ve Filadelfii a opět na Mannes School of Music v New Yorku, než se definitivně vrátil v květnu 1956 do Evropy, kde vyučoval jako "composer in residence" na Americké akademii v Římě. V roce 1957 opět obdržel stipendium od Guggenheimovy nadace. Paul a Maja Sacherovi zvou Bohuslava Martinů na Schönenberg poblíž Basileje, od září se tam s Charlotte usídlili natrvalo. Zemřel 28. srpna 1959 ve švýcarském Liestalu a byl pohřben, podle vlastního přání, na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho pozůstatky převezeny do rodné Poličky, kde byl pohřben vedle své ženy Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce. V rodném městě je také zbudován jeho památník a muzeum. Mezi žáky Bohuslava Martinů vynikli zvláště Alan Hovhaness (1911 - 2000), Herbert Owen Reed (1910 - 2014), Jan Novák (1921 - 1984), Vítězslava Kaprálová (1915 - 1940), Howard Shanet (1918 - 2006), Chou Wen-chung (*1923) a Burt Bacharach (*1928). V roce 1975 založila vdova Charlotte Společnost Bohuslava Martinů. Také převedla v roce 1977 autorská práva děl svého manžela na nově založenou Nadaci Bohuslava Martinů v Praze a částečně také na Bohuslav Martinů Stiftung v Basileji. 1. smyčcový kvartet, 1920-21 Istar, balet, 1921 Loutky I .-III, 1912-24 Half-Time, 1924 2. smyčcový kvartet, 1925 Kuchyňská revue, jazzový balet o 1 dějství, 1927, baletní libreto Jarmila Kröschlová, verše J. L. Budín (= JUDr. Jan Löwenbach) Ruce (Les mains), balet. Skadba vznikla a objednávku tanečnice a choreografky Jelizavety Nikolské pro její taneční soubor. Místo a datum premiéry nejsou známé. Balet byl proveden v Německu, ve Francii a ve Spojených státech amerických. Provedení v Čechách je pravděpodobné, ale není doloženo. Naposledy byl balet uveden v roce 1941 v Německu. Skladba byla považována za ztracenou. Partitura byla v roce 2011 objevena v pozůstalosti po Jelizavetě Nikolské v archivu Národního divadla v Praze. Nejedná se o kompletní partituru, pouze o opisy partů jednotlivých nástrojů. Skladba byla zrekonstruována a koncertně provedena Pražskou komorní filharmonií pod vedením Jakuba Hrůši na koncertu v Rudolfinu dne 18. prosince 2011. Voják a tanečnice, komická opera o třech dějstvích, 1927, libreto J. L. Budín (= JUDr. Jan Löwenbach) podle Plautovy komedie Pseudolus Tři přání, opera-film, 1929 Violoncellový koncert, 1930 Špalíček, balet, . 1931-32 Hry o Marii, opera, 1933-34 Julietta (Snář), opera, 1936-37 4. smyčcový kvartet, 1937 Concerto grosso, 1937 Dvojkoncert pro dva . smyčcové orchestry, klavír a tympány, 1938 Sinfonietta giocossa pro klavír a orchestr, 1940 1. symfonie, 1942 2. symfonie, 1943 Památník Lidicím, 1943 3. symfonie, 1944 4. symfonie . , 1945 5. symfonie, 1946 6. smyčcový kvartet, 1946 Ženitba, opera, 1952 6. symfonie (Symfonické fantazie), 1953, premiéra 1955 Gilgameš, oratorium, 1954- .55 Otvírání studánek, kantátový cyklus, 1955 Fresky Piera della Francesca, 1955 4. klavírní koncert Inkantace, 1956 5. klavírní koncert Fantasia concertante, 1957 Mirandolina, opera, 1959 Řecké pašije, opera, první verze 1954-1957, druhá verze 1957-1959 Ariadna, opera, 1958 Rytiny, suita, 1958 | DATETIME | DATETIME |
008009 | Vlajka Spojených států amerických je jeden ze státních symbolů Spojených států amerických. Vlajka má třináct vodorovných pruhů (sedm červených a šest bílých) a modrý kanton (o šířce sedmi pruhů), ve kterém je umístěno padesát bílých pěticípých hvězd v devíti řadách (střídavě po pěti a šesti hvězdách). Pruhy představují třináct původních, zakládajících států Unie, hvězdy současný počet států Unie. Poslední varianta vlajky USA byla přijata dne 4. července 1960 (po přijetí státu Havaj), jedná se již o 28. verzi vlajky Spojených států amerických (na první vlajce byl v jejím kantonu ještě britský Union Jack, později již různý počet hvězd). Vlajka je používána v poměru stran 10:19. První americká vlajka s třinácti pruhy (Grand Union Flag) z roku 1775 se stala národní vlajkou USA již roku 1776, tehdy ale byl v jejím kantonu ještě britský Union Jack, který vyjadřoval skutečnost, že povstalci chtěli zůstat loajální k britskému králi.... | Kolik pruhů má vlajka Spojených států amerických? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlajka_Spojen%C3%BDch_st%C3%A1t%C5%AF_americk%C3%BDch | [
"třináct"
] | 91 | 302 | Vlajka má třináct vodorovných pruhů (sedm červených a šest bílých) a modrý kanton (o šířce sedmi pruhů), ve kterém je umístěno padesát bílých pěticípých hvězd v devíti řadách (střídavě po pěti a šesti hvězdách). | [
{
"start": 101,
"end": 108,
"text": "třináct"
}
] | Vlajka Spojených států amerických je jeden ze státních symbolů Spojených států amerických. Vlajka má třináct vodorovných pruhů (sedm červených a šest bílých) a modrý kanton (o šířce sedmi pruhů), ve kterém je umístěno padesát bílých pěticípých hvězd v devíti řadách (střídavě po pěti a šesti hvězdách). Pruhy představují třináct původních, zakládajících států Unie, hvězdy současný počet států Unie. Poslední varianta vlajky USA byla přijata dne 4. července 1960 (po přijetí státu Havaj), jedná se již o 28. verzi vlajky Spojených států amerických (na první vlajce byl v jejím kantonu ještě britský Union Jack, později již různý počet hvězd). Vlajka je používána v poměru stran 10:19. První americká vlajka s třinácti pruhy (Grand Union Flag) z roku 1775 se stala národní vlajkou USA již roku 1776, tehdy ale byl v jejím kantonu ještě britský Union Jack, který vyjadřoval skutečnost, že povstalci chtěli zůstat loajální k britskému králi. Dne 14. června 1777 rozhodl Kongres USA, že v kantonu budou hvězdy, které společně s pruhy budou symbolizovat počet členů federace. Ovšem po vstupu Vermontu a Kentucky do federace se zvýšil dne 1. května 1795 počet pruhů na patnáct. Hrozilo tak, že vlajka s velkým počtem pruhů bude zvláště na moři špatně rozlišitelná, a navíc byla výroba nových vlajek značně nákladná. Proto Kongres USA přijal roku 1818 zásadu, že počet pruhů se vrátí na třináct, zvyšovat se bude pouze počet hvězd v kantonu a to vždy na státní svátek 4. července (i když se vstup dalších států uskutečnil k jinému datu). Podle legendy vyložil jednotlivé prvky vlajky sám George Washington tak, že hvězdy jsou sebrané z oblohy, červená barva z Anglie a bílé pruhy představují odloučení od mateřské země. První vlajku údajně ušila švadlena Betsy Rossová. Vlajka USA se vztyčuje ve všech amerických závislých územích spolu s vlajkou OSN a vlajkou toho daného závislého území. Podrobnější informace naleznete v článku Slib věrnosti. Slib věrnosti vlajce Spojených států amerických (anglicky: The Pledge of Allegiance to the flag of the United States of America) je přísahou loajality Američanů ke své zemi. Původní text napsal Francis Bellamy již v roce 1832. Výška vlajky: A = 1 (základ rozměrů) Délka vlajky: B = 1,9 Výška kantonu: C = 7/13 ≈ 0,538 (sedm ze třinácti pruhů) Délka kantonu: D = 0,76 ( . 40 % délky vlajky) E = F = C/10 ≈ 0,0538 (desetina výšky kantonu) G = H = D/12 ≈ 0,0633 (dvanáctina délky kantonu) Průměr hvězdy: K ≈ 0,0616 ( .80,104 % výšky pruhu) Výška pruhu: L = 1/13 ≈ 0,0769 Poměr stran 10:19 je určen pro státní (federální) vlajky (často označovány jako "G-spec", tj. pro vládní účely). Veřejnosti jsou k dispozici i (alternativní nebo přijatelné) varianty vlajky s poměrem stran 2:3, 3:5 nebo 5:8. Vlajka Spojených států amerických s hvězdami a pruhy byla také vzorem pro vlajky Chile, Kuby, Libérie, Malajsie, Portorika, Toga, Uruguaye, pro vlajky závislých území nebo pro historické vlajky. | NUMERIC | NUMERIC |
010599 | ... mléčný zub, ten je později nahrazen zubem trvalým monofyodontní: zub vyrůstá jen jednou za život, není nahrazován Zuby člověka jsou tedy heterodontní, s omezeným růstem a většinou difyodontní, s výjimkou stoliček, které jsou monofyodontní. Zuby vznikly modifikací plakoidních šupin ryb, u některých druhů ryb si tento tvar zachovávají i do dnešních dnů. U obojživelníků a většiny plazů zuby vyrůstají přímo z čelistní kosti, u krokodýlů, vyhynulých dinosaurů a savců včetně člověka jsou zuby zasazené v zubních lůžcích. Čelistní kost je krytá dásní, která zuby pevně obemyká. Zuby člověka (a obecně všechny brachiodontní zuby) se skládají ze tří částí, z kořene, krčku a korunky. Korunka je ta část zubu, která vyčnívá ze zubního lůžka a je pokrytá sklovinou, nejtvrdší látkou v těle. Sklovina je tvořená mineralizovanými hranoly, je velmi odolná a při poškození nemá schopnost regenerace.... | Čím je pokrytá korunka lidského zubu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zub | [
"sklovinou"
] | 684 | 788 | Korunka je ta část zubu, která vyčnívá ze zubního lůžka a je pokrytá sklovinou, nejtvrdší látkou v těle. | [
{
"start": 753,
"end": 762,
"text": "sklovinou"
}
] | Zub (lat. dens, řec. odus) je tvrdý útvar v dutině ústní většiny obratlovců. Zuby slouží hlavně k uchopování, oddělování a rozmělňování potravy a v neposlední řadě také k obraně i útoku. Soubor zubů se nazývá chrup neboli dentice. Zdravý dospělý člověk má celkem 32 zubů, dítě 20 zubů mléčných. Někteří kytovci (jmenovitě kosticovci) nemají zuby vůbec, místo nich mají rohovinové pláty. Tvar, počet zubů, doba jejich růstu - protože zuby slouží k přijímání potravy, jsou přizpůsobené na míru každému ozubenému živočichovi. Proto se od sebe zuby jednotlivých druhů velmi liší. Například býložravci mají stoličky k rozmělňování tuhých rostlin, naproti tomu masožravci potřebují velké špičáky k zabití kořisti. Zuby všech živočichů proto můžeme rozdělit z několika hledisek: homodontní chrup: všechny zuby v čelistech mají stejný tvar (příklad: dravé ryby, kytovci) heterodontní chrup: zuby jsou rozdělené podle tvaru na řezáky, špičáky, premoláry a moláry. Počet zastoupených druhů zubů a jejich počet jsou druhově specifické. zuby s omezeným růstem (brachyodontní): jakmile se prořezají z dásně, již dále nerostou. zuby s prodlouženou dobou růstu (semihypselodotní): rostou i nějakou . dobu po prořezání zuby trvale rostoucí (hypselodontní): rostou po celý život polyfyodontní: zuby jsou v několika řadách, po vypadnutí je zub hned nahrazen novým difyodontní: nejprve vyrůstá dočasný, mléčný zub, ten je později nahrazen zubem trvalým monofyodontní: zub vyrůstá jen jednou za život, není nahrazován Zuby člověka jsou tedy heterodontní, s omezeným růstem a většinou difyodontní, s výjimkou stoliček, které jsou monofyodontní. Zuby vznikly modifikací plakoidních šupin ryb, u některých druhů ryb si tento tvar zachovávají i do dnešních dnů. U obojživelníků a většiny plazů zuby vyrůstají přímo z čelistní kosti, u krokodýlů, vyhynulých dinosaurů a savců včetně člověka jsou zuby zasazené v zubních lůžcích. Čelistní kost je krytá dásní, která zuby pevně obemyká. Zuby člověka (a obecně všechny brachiodontní zuby) se skládají ze tří částí, z kořene, krčku a korunky. Korunka je ta část zubu, která vyčnívá ze zubního lůžka a je pokrytá sklovinou, nejtvrdší látkou v těle. Sklovina je tvořená mineralizovanými hranoly, je velmi odolná a při poškození nemá schopnost regenerace. Vrstva skloviny je silná jeden až tři milimetry. Většinu hmoty zubu tvoří zubovina, žlutobílá hmota, která se podobá kosti. Uvnitř zubu je pak dřeňová dutina, ve které je zubní dřeň. Do zubní dřeně kanálky v kořenech zubu pronikají drobné cévy a také nervy, které jsou příčinou citlivosti zubu. Zubní cement je vláknitá kost, která v tenké vrstvě kryje kořen zubu. Zuby dospělých přirozeně tmavnou během zrání, zubní dřeň v zubech se zmenšuje a je nahrazován dentinem (zubovinou). U lidského zárodku se chrup začíná vyvíjet asi v šestém měsíci. Od šestého do osmého měsíce dochází k prořezávání zubů, jak roste zubní kořen, tak tlačí korunku skrze dáseň. Zuby mléčné jsou jen dočasným souborem, ve kterém chybí třenové zuby a zuby moudrosti. Říkáme mu dentes decidui nebo dentes lactei. Jako první prořezávají dolní vnitřní řezáky a pak horní vnitřní řezáky. Stálý chrup (dentes permanentes) je tvořen spolu s mléčným chrupem, ale je v klidu do pátého, šestého až sedmého roku, kdy jejich růst naruší kořeny dočasných zubů, což vede k jejich vypadnutí. Stálý chrup roste do čtrnáctého roku, kdy prořezávají "sedmičky" – druhé stoličky a má navíc zuby třenové, které rostou hned za špičáky, teprve za nimi jsou pak stoličky. Zuby moudrosti prořezávají jako poslední od patnáctého roku života. Vývoj lidského chrupu je velmi složitý. Původní počet lidských zubů byl 44, znamená to 22 zubů v horní a 22 zubů v dolní čelisti. S postupem vývoje zemědělství, dále s průmyslem a hlavně s tepelnou úpravou jídel se počet a tvar zubů upravoval. Dnes je ustáleno 32 zubů. Odchylky se však nemusí týkat pouze počtu zubů – nadpočetné zuby, menší počet zubů, ale i tvaru, kvality skloviny, či zuboviny ať již vrozené, či získané. Je to velmi častá odchylka vývoje chrupu, nejčastěji chybějí třetí stoličky stálého chrupu – zuby moudrosti a to jak v dolní tak v horní čelisti. Zuby moudrosti mohou růst do konce života. Dalším často chybějícím zubem je druhý třenový zub – premolár, častěji v dolní čelisti, třetím chybějícím zubem v pořadí pak jsou postranní řezáky, častěji horní. Býložravci mají zuby, které po určitou dobu dorůstají, nebo rostou i po celý život. Je tomu tak proto, že rostliny jsou tuhé, těžko stravitelné a zuby se tak snadno obrušují. Typickým příkladem trvale rostoucích zubů jsou řezáky hlodavců nebo zajícovců, nebo kly prasat a slonů. Zuby s prodlouženou dobou růstu jsou stoličky přežvýkavců, hlodavců, koně nebo slona. Tyto zuby nemají krček, sklovina pokrývá celé tělo zubu, ale netvoří horní vrstvu, je dále krytá cementem. Proto zuby s prodlouženou dobou růstu nejsou bílé. Existují čtyři základní druhy zubů: Stoličky slouží k rozmělňování potravy, člověk jich má celkem 12, jsou ploché s malými hrbolky Třenové zuby podobné stoličkám, ale jsou menší, mají méně kořenů a méně hrbolků Špičáky slouží k trhání potravy Řezáky slouží . k uchopování a krájení potravy V anatomii jsou jednotlivé lidské zuby popisovány jako: I1: Dens incisivus medialis (první řezák) I2: Dens incisivus lateralis (druhý řezák) C: Dens caninus ( . špičák) P1: Dens premolaris primus (první třenový zub) P2: Dens premolaris secundus (druhý třenový zub) M1: Dens molaris primus (první stolička) M2: Dens molaris secundus (druhá stolička) M3: Dens molaris tertius (Dens serotinus, třetí stolička, zub moudrosti) zubní plak zubní kámen zubní kaz parodontitida (parodontóza) | ENTITY | ENTITY |
009980 | Svatý Caius (Gaius, česky také Kájus) byl 28. papežem katolické církve. Jeho pontifikát trval od 17. prosince 283 do 22. dubna 296. == Život == Svatý Caius se narodil v Saloně, v dnešní Dalmácii (dnes už jen zříceniny poblíž Splitu) a pocházel z rodu císaře Diocletiana. O jeho životě není prakticky nic známo. Existují o něm pouze zmínky v životopisech svatého Šebestiána a svaté Zuzany. Byl totiž jejich strýcem. Zda byl mučedníkem je velmi sporné. Poslední krvavé pronásledování křesťanů se sice odehrálo za vlády císaře Diocletiana (císařem 284 – 305), ale první edikty proti křesťanům byly vydány až v roce 303, kdy již byl Caius dávno mrtev. Hrobka papeže byla objevena v Kalixtových katakombách včetně originálního nápisu. Ve výtvarném umění bývá Caius zobrazován s papežskou tiárou. Katolická církev si jeho památku připomíná 22. dubna společně s papežem Soterem. Caius je... | Kdo byl 28. papežem katolické církve? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Caius | [
"svatý Caius"
] | 0 | 71 | Svatý Caius (Gaius, česky také Kájus) byl 28. papežem katolické církve. | [
{
"start": 0,
"end": 11,
"text": "svatý Caius"
}
] | Svatý Caius (Gaius, česky také Kájus) byl 28. papežem katolické církve. Jeho pontifikát trval od 17. prosince 283 do 22. dubna 296. == Život == Svatý Caius se narodil v Saloně, v dnešní Dalmácii (dnes už jen zříceniny poblíž Splitu) a pocházel z rodu císaře Diocletiana. O jeho životě není prakticky nic známo. Existují o něm pouze zmínky v životopisech svatého Šebestiána a svaté Zuzany. Byl totiž jejich strýcem. Zda byl mučedníkem je velmi sporné. Poslední krvavé pronásledování křesťanů se sice odehrálo za vlády císaře Diocletiana (císařem 284 – 305), ale první edikty proti křesťanům byly vydány až v roce 303, kdy již byl Caius dávno mrtev. Hrobka papeže byla objevena v Kalixtových katakombách včetně originálního nápisu. Ve výtvarném umění bývá Caius zobrazován s papežskou tiárou. Katolická církev si jeho památku připomíná 22. dubna společně s papežem Soterem. Caius je uctíván zejména v Dalmácii a v Benátkách == Literatura == GELMI, Josef. Papežové : Od svatého Petra po Jana Pavla II.. Praha: Mladá fronta, 1994. 328 s. ISBN 80-204-0457-0. MAXWELL-STUART, P.G. Papežové, život a vláda. Od sv. Petra k Janu Pavlu II.. Praha: Svoboda (servis) 240 s. ISBN 80-902300-3-2. RENDINA, Claudio. Příběhy papežů : dějiny a tajemství : životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. 714 s. ISBN 80-7207-574-8. VONDRUŠKA, Isidor. Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. Praha: Ladislav Kuncíř, 1930. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Caius ve Wikimedia Commons Katolická encyklopedie (angl.) | PERSON | PERSON |
000098 | Tour de France je etapový závod profesionálních cyklistů trvající asi tři týdny v červenci. Pořádá se každoročně už od roku 1903 ve Francii, z níž ale zajíždí i do jiných zemí. Pravidelné pořádání přerušila pouze první a druhá světová válka. Dnes je jednou z nejdůležitějších sportovních událostí roku. Závod byl založen jako propagační závod novin L'Auto (předchůdce dnešního listu l'Equipe). Jejich vydavatelem byl Henrim Desgrangem. Měl být konkurencí pro závod (Paříž - Brest a zpět) sponzorovaný listem Le Petit Journal a závod (Bordeaux - Paříž) sponzorovaný novinami Le Vélo. Nejdříve šlo o téměř nepřetržitý vytrvalostní závod. Jezdci spali kolem cest a bylo jim zakázáno přijímat cizí pomoc. Nyní je Tour etapový závod rozdělený do mnoha etap, každá z nich trvá jeden den. Peloton závodu provází několik doprovodných vozidel (automobily a motocykly) poskytujících informace, jídlo, pití a přístup k mechanikům. Některé... | Od kterého roku se každoročně pořádá ve Francii závod Tour de France? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tour_de_France | [
"1903"
] | 92 | 176 | Pořádá se každoročně už od roku 1903 ve Francii, z níž ale zajíždí i do jiných zemí. | [
{
"start": 124,
"end": 128,
"text": "1903"
}
] | Tour de France je etapový závod profesionálních cyklistů trvající asi tři týdny v červenci. Pořádá se každoročně už od roku 1903 ve Francii, z níž ale zajíždí i do jiných zemí. Pravidelné pořádání přerušila pouze první a druhá světová válka. Dnes je jednou z nejdůležitějších sportovních událostí roku. Závod byl založen jako propagační závod novin L'Auto (předchůdce dnešního listu l'Equipe). Jejich vydavatelem byl Henrim Desgrangem. Měl být konkurencí pro závod (Paříž - Brest a zpět) sponzorovaný listem Le Petit Journal a závod (Bordeaux - Paříž) sponzorovaný novinami Le Vélo. Nejdříve šlo o téměř nepřetržitý vytrvalostní závod. Jezdci spali kolem cest a bylo jim zakázáno přijímat cizí pomoc. Nyní je Tour etapový závod rozdělený do mnoha etap, každá z nich trvá jeden den. Peloton závodu provází několik doprovodných vozidel (automobily a motocykly) poskytujících informace, jídlo, pití a přístup k mechanikům. Některé z vozidel patří organizátorům závodu a slouží pro všechny jezdce, některé jsou týmové. Většina etap vede Francií, ale je běžné, že některé etapy zavítají i do okolních států, například do Itálie, Španělska, Švýcarska, Belgie, Lucemburska a Německa, ale i do nesousedících zemí, například do Irska, Velké Británie nebo Nizozemska. Tři týdny trvající závod obvykle zahrnuje dva dny volna, které jsou často využívány pro přesun mezi etapami. V posledních letech předchází první etapě krátká časovka jednotlivců (1 - 15 km) zvaná prolog. Tradiční cíl je na pařížském bulváru Avenue des Champs-Élysées. Mezi tím závod nabízí etapy různého charakteru, například rovinaté etapy, horské etapy, časovky jednotlivců a časovky týmů. Vzhledem k rozmanitosti závodu je celkovým vítězem obvykle kvalitní vrchař nebo časovkář. 1903 až 1939 - Henri Desgrange 1947 až 1961 - Jacques Goddet 1962 až 1987 - Jacques Goddet a Felix Lévitan 1988 - Jacques Goddet a Xavier Louy 1989 až 2005 - Jean-Marie Leblanc 2006 - Christian Prudhomme Během let byla Tour zkažena mnoha dopingovými skandály. 13. července 1967 zemřel při výjezdu na Mont Ventoux britský cyklista Tom Simpson. Pitva prokázala nadměrné užívání amfetaminu. 8. července 1998 propukl velký skandál, když francouzští celníci zatkli Willyho Woeta, lékaře cyklistického týmu Festina, jehož hlavním jezdcem byl Richard Virenque, za držení nelegálního množství léků na předpis a narkotik, včetně erytropoetinu (EPO), růstových hormonů, testosteronů a amfetaminu. Woet později odkryl mnoho praktik používaných v cyklistice ve své knize Massacre a la Chaîne. Richard Virenque odmítl podezření z dopingu a dodal, že jestliže dopoval, nebylo to vědomě. 23. července 1998 francouzská policie, jednající dle povolení k domovní prohlídce, našla důležité množství dopingových produktů v hotelu a automobilech stáje TVM. Závod byl zásadně narušen, některé týmy ze závodu odstoupily a jiné protestovaly proti zákrokům policie přerušením etap. Ještě v roce 2000 byli Richard Virenque a vedení stáje Festina v této souvislosti vyslýcháni. Lance Armstrong vyhrál závod rekordně sedmkrát za sebou bez větších kontroverzí, ale po skončení kariéry přišel list L'Equipe s obviněními, že si také pomáhal nedovolenými prostředky. V roce 2006, po skončení Armstrongovy éry, zvítězil v závodě Američan Floyd Landis. Dopingová kontrola ale našla v jeho vzorcích zakázané látky. Případ byl uzavřen na podzim roku 2007, ředitelstvím TdF byl vyhlášen nový vítěz - Oscar Pereiro Sio, svého času druhý v celkovém pořadí. Navíc už před závodem odstoupilo ze závodu několik favoritů zapletených do vyšetřování dopingových obvinění ve Španělsku, včetně vítěze závodu z roku 1997 Jana Ullricha. V roce 2007 byl zjištěn doping u jednoho z hlavních aspirantů na titul. Alexandr Vinokurov měl pozitivní výsledek na krevní doping a následně byl propuštěn ze služeb týmu Astana. Několik dní před koncem TdF byl propuštěn Dán Michael Rasmussen ze stáje Rabobank, důvodem vyhazovu byly lživé informace o místě tréninku, čímž znemožnil kontrolu dopingovým komisařům. Rasmussen v té době jel ve žlutém trikotu pro nejlepšího jezdce. 1910 Francouz Adolphe Heliè se utopil v moři v průběhu volného dne. 1935 Španěl Francisco Cepeda v průběhu sjezdu z Col du Galibier spadl z kola a udeřil se hlavou o kámen. Po třech dnech zemřel v nemocnici. 1967 Angličan Tom Simpson (13.července, etapa 13): zemřel na následky selhání srdce při výšlapu na Mont Ventoux. V jeho krvi byl nalezen amfetamin i alkohol. 1995 Ital Fabio Casartelli (18.července, etapa 15): upadl při sjezdu z Col de Portet d'Aspet v rychlosti 88 km/h. Casartelli, který neměl přilbu, zemřel při převozu do nemocnice. V běžných etapách startují všichni jezdci najednou. Cyklistům je dovolen kontakt, mohou jet v zákrytu (v háku). Jízda ve větrném stínu je rozhodující pro taktiku: osamocený jezdec má jen malou šanci na dojetí skupiny cyklistů, kteří se mohou střídat v namáhavé pozici na čele skupiny. Většina jezdců tvoří největší skupinu, peloton, s útočícími skupinami na čele a odpadajícími skupinami na chvostu. V horských etapách bývá peloton rozdrobený, v rovinatých etapách jezdí pospolu. Jestliže dorazí do cíle více jezdců najednou, nezrychlují proto, aby si zlepšili svůj čas o pár sekund. Existuje totiž pravidlo, že když jeden závodník dorazí do cíle se ztrátou menší než jedna sekunda, je mu připsán stejný čas, jako jezdci před ním. Toto platí postupně i pro další jezdce, proto, když peloton dorazí do cíle pohromadě, je všem jezdcům připsán stejný čas jako vítězi. A to i přesto, že průjezd pelotonu přes cílovou pásku trvá desítky sekund, někdy i minuty. Na čele probíhají sprintérské souboje, avšak ne pro zlepšení času, ale pro triumf v etapě a pro body pro zisk zeleného trikotu pro nejlepšího sprintera. Po první dvacítce jezdců, kdy se již nerozdělují sprintérské body, již jezdci nesoutěží o konečné pořadí. Toto nepsané pravidlo předchází nebezpečným hromadným spurtům. Uprostřed některých etap nebo na jejích koncích bylo před rokem 2008 možné získat časový bonus, avšak to platilo jen pro první tři jezdce, kteří dosáhli určitého kontrolního místa. Tento bonus býval maximálně 20 sekund. Existuje i pravidlo, že když jezdec upadne méně než kilometr před cílem etapy, což je signalizováno červeným trojúhelníkovým praporkem nad tratí, pak je mu připsán stejný čas jako je čas dojezdu skupiny, jejíž byl členem v době, kdy upadl. Toto pravidlo zamezuje tomu, aby byli spurtéři potrestáni za nehodu, která nereflektuje jejich skutečný celkový výkon na trati. Tento spurtér sice nevyhraje etapu, ale není penalizován v celkovém pořadí. Časovku jednotlivců jezdí cyklisté samostatně. Jezdci startují v intervalu dvou minut, a to v obráceném pořadí v celkové klasifikaci. Nejvýše postavení jezdci, startující nakonec, vyrážejí na trať v intervalech tří minut. Toto pravidlo však neplatí vždy. Tour v roce 2004 nabídla časovku (dlouhou asi 15 km) s cílem na vrcholu legendární L'Alpe-d'Huez, v níž jezdci startovali v rozmezí jedné minuty, ti nejlepší v rozmezí dvou minut. Protože je časovka jednotlivců zkouškou individuálních schopností, jezdci se v průběhu etapy nemohou domlouvat. Jestliže jezdec dojede závodníka jedoucího před ním, což se díky různým schopnostem cyklistů často děje, nesmí jet tito závodníci jako skupina. Především nesmí jet v zákrytu. V průběhu Tour de France se obvykle uskuteční tři nebo čtyři časovky jednotlivců. Před první etapou se jede krátká časovka, nazývaná prolog, která rozhoduje o tom, kdo bude vozit v první etapě žlutý trikot a zamezuje tomu, aby byli jezdci vměstnáni v celkové klasifikaci se stejnými časy (v prvním týdnu zaznamená mnoho jezdců stejný čas díky pravidlu zmíněnému výše). Následuje rovinatá časovka, horská časovka a před koncem závodu další rovinatá časovka. Tradičně je poslední časovka před poslední etapou, která rozhoduje o vítězi ještě před startem poslední etapy, která se již nejede soutěžně. Při některých příležitostech však organizátoři závodu změnili poslední etapu s dojezdem v Paříži na časovku. Posledním závodem, kdy se toto stalo, byla Tour v roce 1989, pověstná nejtěsnějším vítězstvím Grega LeMonda před Laurentem Fignonem. Fignon vjížděl do poslední etapy jako vedoucí jezdec s náskokem 50 s, ale nakonec byl poražen o osm sekund po skvělém časovkářském výkonu LeMonda. Časovka týmů je podobná časovce jednotlivců, ale celý tým jezdí pohromadě. Tým jezdí jako skupina, jezdci se střídají na čele, ale nemohou spolupracovat s ostatními týmy. Každému členu týmu je připočítán konečný čas pátého jezdce devítičlenného týmu. Avšak odtrhne-li se jezdec od skupiny a dojede na šesté či nižší pozici odděleně od této skupiny, je mu připočítán horší čas, než kterého skutečně dosáhl. Proto, píchne-li nebo upadne-li vůdce skupiny, tým musí obětovat čas týmu ve prospěch času svého lídra. Zatím naposledy se na Tour časovka týmů jela v roce 2013. Závod je spojen s několika soutěžemi, k nimž je obvykle přidružen barevný trikot. Aktuální držitel ocenění je oprávněn nosit během jízdy příslušný trikot. Žlutý trikot (maillot jaune) nosí vedoucí jezdec celého závodu a je ceněn ze všech nejvíce. Po skončení závodu je vedoucí jezdec vyhlášen celkovým vítězem. Ocenění získává jezdec, který má nejmenší součet všech časů z jednotlivých etap. Zelený trikot (maillot vert) je udělován za sprintérské body. Na konci každé etapy jsou tyto body uděleny jezdcům, kteří skončí první, druzí atd. Počet bodů závisí na typu etapy - mnoho bodů za rovinaté etapy, méně již za horské etapy a nejméně za časovky. V průběhu etapy je možné získat body i za nejrychlejší průjezd určitými kontrolními místy, tzv. rychlostními prémiemi, dříve bývaly v etapě obvykle dvě, dnes pouze jediná, změnil se i počet přidělovaných bodů. Nejvíce zelených trikotů (6) získal Erik Zabel. Puntíkovaný trikot (maillot a pois) je určen pro krále hor. Na vrcholu vybraných stoupání jsou nejrychlejším jezdcům rozdělovány body. Výjezdy jsou děleny na kategorie od 1 (nejobtížnější) do 4 (nejlehčí) podle jejich náročnosti (strmosti a délky stoupání). Nejtěžší stoupání jsou označovány jako Hors catégorie, což lze přeložit jako "mimo kategorie". Každá kategorie má vlastní bodové ohodnocení. Na posledním vrcholu etapy jsou navíc bodová ohodnocení dvojnásobná, pokud se jedná o vrcholy HC, 1. kategorie nebo 2. kategorie. O vrchařské vítězství se bojuje od roku 1933, puntíkovaný trikot byl poprvé představen v roce 1975. Barvy byly zvoleny sponzorem Poulain Chocolate. Historicky nejúspěšnějším jezdcem je Richard Virenque, který triumfoval sedmkrát - v letech 1994 - 1997, 1999, 2003 a 2004. Bílý trikot, který je obdobou žlutého trikotu, je určen jezdcům, kteří 1. ledna roku, v němž se jede závod, nedovršili 25 let. Další soutěží je soutěž o nejbojovnějšího jezdce. Každý den se sejde skupina rozhodčích, jež uděluje body závodníkům, kteří se pokusili o únik či jiný podobný útok. Jezdec s největším počtem bodů nosil bílé startovní číslo na červeném pozadí (místo černého čísla na bílém pozadí). Poslední soutěží je soutěž družstev. Po každé etapě je týmu přidán čas tří nejrychlejších jezdců. Nyní má Tour de France 22 týmů po 9 závodnících. Poslední etapa končí na Avenue des Champs-Élysées v Paříži, který je kvůli svému pokrytí dlažebními kameny pro jezdce velmi nepříjemný. Tato etapa se většinou nejezdí v soutěžním duchu, protože o vítězi je již zpravidla rozhodnuto, stává se obvykle soubojem sprinterů o prestižní poslední etapové vítězství. Přesto se v minulosti objevily výjimky. V roce 1987, kdy Stephen Roche vedl po poslední časovce o 40 s před Pedrem Delgadem, se Delgado v poslední etapě odtrhl od pelotonu a pokusil se na poslední chvíli strhnout vítězství na svou stranu. Avšak Roche Delgada dohonil a oba dojeli v hlavním pelotonu. V posledních letech organizátoři experimentovali s přesunutím poslední časovky jednotlivců do poslední etapy místo etapy předposlední. Nejznámější se tímto stala Tour v roce 1989, kdy Greg LeMond převzal žlutý trikot v poslední časovkářské etapě před Laurentem Fignonem a zvítězil o osm sekund. Proslulou etapou je etapa s cílem na L'Alpe-d'Huez. V roce 2004 se organizátoři rozhodli k dalšímu experimentu a uspořádali časovku jednotlivců s cílem na Alpe d'Huez. Tato změna však závodníky nebyla přijata příliš dobře. Neméně známou etapou je etapa končíci v Provensálských Alpách na vrcholu Mont Ventoux. Tento téměř 22 kilometrový kopec s průměrným sklonem 7,43 % sice není zařazován do programu Tour de France tak často jako výšlap na L'Alpe-d'Huez, přesto je mnohými považován za nejnáročnější kopec Tour de France. Hostitelství začátku nebo konce etapy přináší dotyčnému městu prestiž. Zatímco dříve začínala každá etapa na místě, kde předchozí etapa končila, a závod byl proto kontinuální, nyní startují etapy o několik kilometrů dále. Tím je zajištěno, že si svůj kousek slávy užije více měst. Velmi prestižní je hostit prolog a začátek první etapy. Jelikož je prolog příliš krátký na přejezd mezi dvěma městy, odehrává se prolog a začátek první etapy ve stejném městě. Tour de France bývá střídavě zahájena uvnitř Francie a mimo ni, často se i několik prvních etap jezdí v okolních státech. Poznámky: Tour de France se do roku 2014 zúčastnilo devět Čechů a pět Slováků, přičemž Ján Svorada vyměnil v roce 1996 slovenské občanství za české. Nejúspěšnějšími jezdci jsou Svorada s osmi starty a třemi individuálními etapovými vítězstvími, Pavel Padrnos s osmi starty a třemi vítězstvími v týmové časovce, Peter Sagan do roku 2015 se čtyřmi etapovými vítězstvími a se čtyřmi zelenými trikoty a Roman Kreuziger, který v roce 2013 . dosáhl doposud nejlepšího konečného umístění. 1987 Květoslav Palov (103. místo), Milan Jurčo (nedokončil) 1988 Milan Jurčo (139 .místo) 1993 Ján Svorada (nedokončil) 1994 Ján Svorada ( .103. místo, vyhrál etapu) 1995 Ján Svorada (nedokončil) 1996 Ján Svorada (nedokončil) 1997 Pavel Padrnos (nedokončil) 1998 Ján Svorada (nedokončil, vyhrál etapu) 1999 Ján Svorada . (nedokončil), Pavel Padrnos (nedokončil) 2000 Pavel Padrnos (85 .místo) 2001 Ján Svorada (129. místo, vyhrál závěrečnou etapu) 2002 Tomáš Konečný (65. místo .), Pavel Padrnos (69. místo), Ján Svorada (131. místo) 2003 René Anderle (83. místo), Pavel Padrnos (102. místo, vyhrál . týmovou časovku) 2004 Pavel Padrnos (79. místo, vyhrál týmovou časovku), Jan Hruška (117. místo) 2005 Pavel Padrnos (95. místo, vyhrál týmovou časovku) 2006 Pavel . Padrnos (65. místo) 2008 Roman Kreuziger (12. místo), Peter Velits (58. místo) 2009 Roman Kreuziger (9. místo), Peter Velits (32 .místo) 2010 Roman Kreuziger (9. místo) 2011 Roman Kreuziger (112. místo), Peter Velits (19. místo) 2012 Peter Sagan (42. místo, . vyhrál 3 etapy a zelený trikot pro vítěze bodovací soutěže), Peter Velits (27. místo), Martin Velits (90. místo) 2013 Roman Kreuziger (5. místo, s týmem Saxo . Bank-Tinkoff ovládl klasifikaci týmů), Peter Velits (25. místo), Peter Sagan (84. místo, vyhrál jednu etapu a získal zelený dres) 2014 Leopold König (7. místo, . jel jako lídr německého týmu NetApp-Endura, dojel 3. v horské etapě), Jan Bárta (71. místo, dojel 3. v individuální časovce), Peter Velits (27. místo) ., Peter Sagan (60. místo, po třetí v řadě získal zelený dres) 2015 Roman Kreuziger (17. místo), Jan Bárta (25. místo), Leopold König ( . 70. místo), Zdeněk Štybar (103. místo, vyhrál etapu), Peter Sagan (46. místo, po čtvrté v řadě získal zelený dres) 2016 Roman Kreuziger (Team Tinkoff-Saxo .) (10. místo), Jan Bárta (Bora-Argon 18) (88. místo), Petr Vakoč (Etixx-Quick Step) (118. místo), Peter Sagan (Team Tinkoff-Saxo) (95. místo) Baal, Daniel: Tour de France: sny a skutečnost. Ze zákulisí profesionální cyklistiky. Vsetín: Altimax, 2005. ISBN 80-86942-03-1 Pacina, Václav: Tour de France: Svět profesionální cyklistiky. Praha: Olympia, 1969. Obrázky, zvuky či videa k tématu Tour de France ve Wikimedia Commons Téma Tour de France ve Wikicitátech Galerie Tour de France ve Wikimedia Commons Oficiální stránky české stránky věnované Tour de France Legenda Tour de France (1 díl) - video Legenda Tour de France (2 díl) - video | DATETIME | DATETIME |
005428 | Kapr (Cyprinus L., 1758) je rod velkých ryb z čeledi kaprovitých. Kapři dorůstají značné délky, až 1 metr při hmotnosti 20 kilogramů a více. Jejich šupiny jsou velké. Mají vždy dva páry vousků. Požerákové zuby jsou ve třech řadách (vzorec 1.1.3–3.1.1, ale vzácně 1.2.3.–3.2.1). Trávicí trakt je dlouhý, střevo 2,5 až 3× přesahuje délku těla. Podobně jako jiné ryby z podčeledi Cyprininae mají pilovitý poslední tvrdý... | Kolik párů vousků mají kapři? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kapr | [
"dva"
] | 167 | 193 | Mají vždy dva páry vousků. | [
{
"start": 177,
"end": 180,
"text": "dva"
}
] | Kapr (Cyprinus L., 1758) je rod velkých ryb z čeledi kaprovitých. Kapři dorůstají značné délky, až 1 metr při hmotnosti 20 kilogramů a více. Jejich šupiny jsou velké. Mají vždy dva páry vousků. Požerákové zuby jsou ve třech řadách (vzorec 1.1.3–3.1.1, ale vzácně 1.2.3.–3.2.1). Trávicí trakt je dlouhý, střevo 2,5 až 3× přesahuje délku těla. Podobně jako jiné ryby z podčeledi Cyprininae mají pilovitý poslední tvrdý paprsek ve hřbetní a řitní ploutvi. kapr ostrohřbetý (Cyprinus acutidorsalis Wang, 1979) kapr vousatý (Cyprinus barbatus Chen et Huang, 1977) kapr obecný (Cyprinus . carpio Linné, 1758) kapr středovietnamský (Cyprinus centralus Nguyen et Mai, 1994) Cyprinus chilia Wu, Yang et Huang in Wu, Yang, Yue et Huang, 1963 Cyprinus cocsa Hamilton, 1822 kapr dajský . (Cyprinus dai Nguyen et Doan, 1969) kapr mekongský (Cyprinus daliensis Chen et Huang, 1977) kapr severovietnamský (Cyprinus exophthalmus Mai, 1978) Cyprinus fuxianensis Yang et al. in Chen et Huang . , 1977 Cyprinus hyperdorsalis Nguyen, 1991 kapr jilunský (Cyprinus ilishaestomus Chen et Huang, 1977) kapr salvínský (Cyprinus intha Annandale, 1918) kapr dlouhoploutvý (Cyprinus longipectoralis Chen et Huang, 1977) kapr čínský . (Cyprinus longzhouensis Yang et Hwang in Chen et Huang, 1977) Cyprinus megalophthalmus Wu et al., 1963 kapr jihočínský (Cyprinus micristius Regan, 1906) kapr mnohopruhý (Cyprinus multitaeniata Pellegrin et Chevey, 1936 .) kapr Pellegrinův (Cyprinus pellegrini Tchang, 1933) Cyprinus qionghaiensis Liu, 1981 Cyprinus rubrofuscus Lacepè, 1803 kapr šipingský (Cyprinus yilongensis Yang et al. in Chen et Huang, 1977) kapr junanský (Cyprinus yunnanensis Tchang, 1933) Kapr obecný Vánoční kapr Obrázky, zvuky či videa k tématu Kapr ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo kapr ve Wikislovníku Taxon Cyprinus ve Wikidruzích | NUMERIC | NUMERIC |
006545 | ... DNA je tedy pro život velmi důležitou látkou, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu. U eukaryotických organizmů (jako např. rostliny a živočichové) je DNA hlavní složkou chromatinu, směsi nukleových kyselin a proteinů, a je uložena zejména uvnitř buněčného jádra, zatímco u prokaryot (např. bakterie a archea) se DNA nachází volně v cytoplazmě. DNA je biologická makromolekula – polymer v podobě řetězce nukleotidů. Nukleotidy jsou vždy složeny z cukru deoxyribózy, fosfátové skupiny a jedné ze čtyř nukleových bází.... | Kde se u prokaryotických organismů nachází DNA? | https://cs.wikipedia.org/wiki/DNA | [
"v cytoplazmě"
] | 165 | 424 | U eukaryotických organizmů (jako např. rostliny a živočichové) je DNA hlavní složkou chromatinu, směsi nukleových kyselin a proteinů, a je uložena zejména uvnitř buněčného jádra, zatímco u prokaryot (např. bakterie a archea) se DNA nachází volně v cytoplazmě. | [
{
"start": 411,
"end": 423,
"text": "v cytoplazmě"
}
] | Deoxyribonukleová kyselina, běžně označovaná DNA (z anglického deoxyribonucleic acid, česky zřídka i DNK), je nukleová kyselina, nositelka genetické informace všech organismů s výjimkou některých nebuněčných, u nichž hraje tuto úlohu RNA (např. RNA viry). DNA je tedy pro život velmi důležitou látkou, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu. U eukaryotických organizmů (jako např. rostliny a živočichové) je DNA hlavní složkou chromatinu, směsi nukleových kyselin a proteinů, a je uložena zejména uvnitř buněčného jádra, zatímco u prokaryot (např. bakterie a archea) se DNA nachází volně v cytoplazmě. DNA je biologická makromolekula – polymer v podobě řetězce nukleotidů. Nukleotidy jsou vždy složeny z cukru deoxyribózy, fosfátové skupiny a jedné ze čtyř nukleových bází. Informační funkci mají právě báze, jimiž může být adenin (A), guanin (G), cytosin (C) nebo thymin (T). První dvě patří mezi puriny, zbylé mezi tzv. pyrimidiny. Dvě vlákna DNA se často spojují a vytvářejí dvoušroubovici, jejíž tvar je tak slavný, že se stal kulturní ikonou moderní doby. Dvoušroubovici DNA tvoří dvě navzájem spletené šroubovice, každá mířící opačným směrem (jsou antiparalelní). Mezi protilehlými bázemi obou vláken se vytvářejí vodíkové můstky, a to tři mezi guaninem a cytosinem nebo dva mezi adeninem a thyminem. Existují i jiné způsoby uspořádání řetězců, vymykající se tradiční představě dvoušroubovice. Deoxyribonukleová kyselina je středem zájmu vědců nejen z biologických oborů a byly vyvinuty promyšlené techniky její izolace, separace, barvení, sekvenování, umělé syntézy a manipulace s ní pomocí metod genového inženýrství. Všechny tyto postupy jsou důležité i pro lékaře, kriminalisty či evoluční biology – DNA je zásadním materiálem v diagnostice nemocí, testech otcovství, při vyšetřování zločinů, přípravě plodin s novými vlastnostmi či třeba hledání příbuzenských vztahů mezi organismy. Podrobnější informace naleznete v článku dějiny objevu a výzkumu DNA. Deoxyribonukleová kyselina byla popsána roku 1869, kdy švýcarský lékař Friedrich Miescher zkoumal složení hnisu z nemocničních obvazů. Z jader bílých krvinek přítomných v tomto hnisu získal jisté množství nukleových kyselin, které souhrnně nazýval nuklein. Na počátku 20. století Phoebus Levene rozpoznal, že DNA se skládá z cukrů, fosfátů a bází. O funkci DNA toho dlouho nebylo moc známo. První důkaz o roli DNA v přenosu genetické informace přinesl v roce 1944 Averyho-MacLeodův-McCartyho experiment, který provedli Oswald Avery společně s Colinem MacLeodem a Maclynem McCartym. Sérií pokusů s transformací pneumokoků zjistili, že DNA je genetickým materiálem buněk. Další důkaz přinesl v roce 1952 Hersheyho-Chaseové experiment. Patrně nejslavnějším milníkem ve výzkumu DNA bylo odhalení její trojrozměrné struktury. Správný dvoušroubovicový model poprvé představili v roce 1953 v časopise Nature James D. Watson a Francis Crick, pozdější laureáti Nobelovy ceny. Vycházeli přitom z rentgenové difrakční analýzy, kterou o rok dříve provedli Rosalind Franklinová a Raymond Gosling a publikovali ve stejném čísle Nature. Další článek v tomto vydání předložil i Maurice Wilkins. V roce 1957 předložil v té době již slavný Crick sérii pravidel, které se označují jako centrální dogma molekulární biologie a popisují vztahy mezi DNA, RNA a proteiny. O rok později slavný Meselsonův-Stahlův experiment umožnil poznat způsob replikace DNA v buňkách. Genetický kód rozluštili na počátku 60. let Har Gobind Khorana, Robert W. Holley a Marshall Warren Nirenberg. Přítomnost nukleových kyselin, tedy DNA a RNA, je společnou vlastností všech známých pozemských organismů. Veškerý život je založen na koexistenci těchto nukleových kyselin s bílkovinami, nicméně není zcela jasné, jak se vztah mezi DNA a bílkovinami vyvinul. Podle některých hypotéz nejprve existovaly bílkoviny a až následně vznikly nukleové kyseliny, nicméně nejvíce příznivců má zřejmě v současnosti představa, že prapůvodní látkou byla nukleová kyselina, která byla schopna biologické evoluce. Podle teorie RNA světa však hlavní roli hrála nejprve spíše RNA a teprve posléze přejala hlavní roli DNA. Doklady ve prospěch takových hypotéz jsou však vždy nepřímé, protože nejsou k dispozici dostatečně staré vzorky DNA. Život vznikl již před několika miliardami let, jenže už po několika desítkách tisíců let klesá množství DNA na setinu původního stavu. Studie v časopise Nature z let 2000 a 2002 nicméně popisují nález až 450 milionů let starých vzorků bakteriální DNA uchovaných v solných krystalech, dále existuje i řada dalších, více nebo méně spolehlivých studií. Stavbu DNA je možno zkoumat na několika úrovních. Pořadí nukleotidů v lineárním dvouvlákně je záležitostí tzv. primární struktury. Stáčení vlákna do dvoušroubovice se označuje jako sekundární struktura DNA. Konečně pod tzv. terciární strukturou se rozumí obvykle nadšroubovicové vinutí, které usnadňuje kondenzaci DNA. Související informace naleznete také v článku nukleová kyselina. DNA vlastně není nic jiného než velmi dlouhý lineární řetězec nukleotidů. Například uvnitř každého virionu planých neštovic se nachází DNA o délce 193 mikrometrů, kruhová DNA u Escherichia coli má délku 1 600 mikrometrů (1,6 mm), lidský genom je rozložen do 23 lineárních molekul DNA (v haploidním stavu) o celkové délce 1 metru. Nukleotid je základní stavební jednotkou všech molekul DNA; existují přitom čtyři základní typy nukleotidů, jež se v DNA přirozeně vyskytují. Tyto čtyři nukleotidy (dATP, dGTP, dCTP, dTTP) se navzájem liší typem přivěšené nukleové báze, jíž může být především adenin, guanin, cytosin či thymin. Důležité je, že každý nukleotid má tři důležité stavební součásti: deoxyribóza – pětiuhlíkový cukr (pentóza), který se v DNA vyskytuje v cyklické furanózové formě. Jeho uhlíky se po směru pohybu hodinových ručiček označují 1', 2', 3', 4' a 5', přičemž na 1' uhlíku je navěšena nukleová báze, na 3' a 5' uhlíku jsou přes OH skupinu připevněny fosfátové skupiny; fosfát – vazebný zbytek kyseliny ortofosforečné, který je navázán na 5' uhlíku každého nukleotidu. Záporný náboj na fosforečnanu je důvodem celkového negativního náboje DNA. Fosfátová skupina je můstek propojující 5' uhlík každé deoxyribózy s 3' uhlíkem předchozí deoxyribózy. Výsledkem je tzv. cukr-fosfátová kostra DNA. nukleová báze – dusíkatá heterocyklická sloučenina. V DNA se v různých kombinacích vyskytují především čtyři základní nukleové báze, dvě purinové (adenin [A] a guanin [G]) a dvě pyrimidinové (thymin [T] a cytosin [C]). Jedna z těchto čtyř nukleových bází je připojena na 1' uhlíku deoxyribózy pomocí N-glykosidové vazby. Právě existence čtyř nukleových bází je zásadní pro informační vlastnosti DNA. Důležitá je také schopnost nukleových bází vytvářet celou řadu vodíkových můstků. Primární struktura DNA se dá znázornit jako lineární řada nukleotidů nebo třeba jako řada písmen, které odpovídají dusíkatým bázím v těchto nukleotidech. Dále je důležité, že DNA je směrovaná (direkcionalizovaná), tzn. dají se jednoznačně odlišit oba konce. Směr vláken se označuje právě podle orientace deoxyribózy v něm, tedy: směr 3'→5' a opačný směr 5'→3'. Podle konvence se pořadí nukleotidů zapisuje směrem 5'→3' (např. TACGGACGGG AGAAGCGCGC GGGCGGGCCG je prvních 30 z 3675 nukleotidů tvořících přepisovanou část genu pro lidský alfa-tubulin). V roce 2011 se objevila zpráva o existenci bakterií GFAJ-1, která údajně ve své DNA obsahuje místo fosfátových skupin arseničnany. Hypotéza byla definitivně vyvrácena v r. 2012. Související informace naleznete také v článku párování bází. Deoxyribonukleová kyselina (DNA) může existovat jako samostatná jednovláknová molekula (tzv. ssDNA), nicméně velmi často vytváří vícevláknové struktury, které jsou složené z několika řetězců spojených vodíkovými můstky. Vodíkové můstky jsou jedním z typů poměrně slabých vazebných interakcí, mezi dvěma či více vlákny DNA jich však může vzniknout obrovské množství; výsledná vícevláknová struktura tak je poměrně stabilní. Typickou formou takového vícevláknového uspořádání DNA je dvoušroubovice, notoricky známá molekula DNA (připomínající "stočený žebřík") tvořená dvěma lineárními řetězci. Aby vznikla pravidelná struktura s velkým množstvím vodíkových můstků, je žádoucí, aby se vedle sebe "v příčli žebříku" vyskytovaly vždy určité nukleové báze, které spolu ve správném prostorovém uspořádání vytváří několik vodíkových můstků. V typickém případě (ne však vždy) se nukleové báze spojují navzájem s odpovídající bází podle jednoduchého klíče: A se páruje s T (vzájemně jsou spojeny dvěma vodíkovými vazbami) G se páruje s C (vzájemně jsou spojeny třemi vodíkovými vazbami) Jedná se o tzv. komplementaritu bází, z ní vychází vzájemná komplementarita obou vláken DNA. Vždy je na určité pozici v molekule jeden nukleotid z dvojice a v protějším vlákně druhý z nich. Takto se uchovává v každém z vláken tatáž informace, i když jedno z vláken je "negativem" vlákna druhého – podle jednoho vlákna je možné přiřazením komplementárních bází vytvořit vlákno druhé. Poměr AT a GC párů v molekule DNA je velmi různý: tzv. obsah GC se pohybuje u bakterií od 25 do 75 %, u savců v rozmezí 39–46 %. Existuje celá řada dalších možností, jak pomocí vodíkových můstků spárovat báze, neboť atomů schopných podílet se na vzniku vodíkových vazeb je na molekulách purinů i pyrimidinů celá řada. Samostatnou kapitolou je tzv. hoogsteenovské párování pojmenované podle Karsta Hoogsteena, který je v 60. letech 20. století jako první popsal. Jinou možností je tzv. wobble párování, které umožňuje úsporné rozeznávání kodonů pomocí tRNA molekul. Při wobble párování může například guanin vytvářet vazbu s uracilem; někdy je rekrutován inosin, jenž má velmi obecné vazebné schopnosti a je schopen vázat se na C, A a U. Podrobnější informace naleznete v článku dvoušroubovice. V drtivém procentu případů se DNA za běžných podmínek uchovává ve formě pravotočivé dvoušroubovice. Dvoušroubovice DNA je tvořena dvěma vlákny DNA, které se obtáčí kolem společné osy a interagují spolu. Vlákna jsou tzv. antiparalelní, tzn. směřují opačnými směry – zatímco jedno vlákno můžeme jedním směrem popsat jako 5'-3', druhé je ve stejném směru 3'-5'. Čísla 3' a 5' označují čísla uhlíku na deoxyribóze, na které se upínají fosfátové skupiny v cukr-fosfátové kostře DNA. Mezi bázemi v rámci jednoho "patra" dvoušroubovice platí pravidla Watson-Crickovské komplementarity. Existuje několik tzv. helikálních forem (konformací) DNA, které se liší celou řadou parametrů. Typická Watson-Crickovská pravotočivá dvoušroubovice (tzv. B-DNA) je nicméně zcela převažující a ostatní formy (zejména pravotočivá A-DNA a levotočivá Z-DNA) se sice mohou vyskytovat i v podmínkách živé buňky, nicméně spíše vzácně a jen za specifických okolností. V obecném povědomí DNA tvoří dvoušroubovici, nicméně existují i jiné způsoby uspořádání. Některé se vyskytují i v buňkách (in vivo), jiné jsou spíše laboratorní záležitost. Mnohdy se využívá neobvyklých párovacích míst na molekulách bází. To je případ tzv. G-kvartetů, čtyřvláknových úseků DNA v telomerických oblastech chromozomů, v nichž do kruhu párují čtyři guaninové báze. Co se týče trojšroubovice DNA, možná dočasně vzniká při tzv. crossing-overu; laboratorně může být trojvláknová struktura připravena např. z vláken poly(A) a polydeoxy(U). DNA se také může větvit a vznikají např. třívláknová či čtyřvláknová spojení. V některých případech dvoušroubovicová DNA na jednom svém konci lokálně denaturuje a na uvolněné konce se připojí třetí řetězec – v prostředí buňky by tato struktura mohla vznikat při crossing-overu, pokud nedošlo k replikaci v jednom z genomů. Jindy takto vlastně denaturují dvě dvoušroubovice a vzájemně se komplementárně přiloží, čímž vzniká čtyřvláknové spojení. V případě crossing-overu se jedná o známý Hollidayův spoj, který umožňuje vlastní výměnu homologních vláken. Při replikaci DNA či při opravě DNA mohou větvení vznikat také. V laboratoři nicméně vznikají ještě mnohem fantastičtější prostorové struktury DNA – byly vyrobeny např. krychle či osmistěn složené celé pouze z DNA molekul. Tyto a další syntetické struktury DNA jsou v centru zájmu DNA nanotechnologů. Související informace naleznete také v článku kondenzace DNA. Genom, tedy souhrn DNA v buňce, není pouhou změtí dvoušroubovicové DNA – na vyšších úrovních je možné pozorovat komplikované vinutí a četné interakce s buněčnými bílkovinami. Tyto struktury také nesou genetickou informaci. Zcela typické je tzv. nadšroubovicové vinutí (supercoiling), tedy dodatečné šroubovicové vinutí již existující dvoušroubovice. Nadšroubovicové vinutí se dá zjednodušeně představit tak, že držíme v každé ruce jeden z obou konců provázku a postupně na jednom konci provázek kroutíme. Vzniklé napětí se opět uvolní (relaxuje) jen tehdy, pokud uvolníme jednu ruku. Dvoušroubovice je však stočená již ve svém relaxovaném stavu (jedna otáčka každých cca 10 párů bází), a tak můžeme rozlišit, zda se nadšroubovice vine stejným směrem, jako dvoušroubovice (tzv. pozitivní supercoiling), nebo směrem opačným (negativní supercoiling, uvolňuje DNA). Nadšroubovicové vinutí má celou řadu důležitých funkcí a regulačních rolí; v žádném případě se nejedná pouze o anomálii ve struktuře. DNA se v buňce dále organizuje do mikroskopicky pozorovatelných útvarů známých jako chromozomy. U bakterií je zřejmě systém kondenzace DNA do (obvykle jediného) chromozomu poněkud méně propracovaný a např. u Escherichia coli zahrnuje několik proteinů, které jsou schopné udržovat nadšroubovicové vinutí a vytvářet ostré ohyby vlákna DNA. Eukaryotické organismy, jako je třeba člověk, mají velmi komplikovaně sbalenou DNA. Souvisí to s délkou jejich DNA – např. lidský genom má na délku dva metry, přitom buněčné jádro má na délku několik mikrometrů. Dvouvlákno DNA se nejprve nabaluje na bazické proteiny známé jako histony; DNA nabalená na osm histonů vytváří tzv. "nukleozom", a tak na této úrovni DNA vypadá jako řada korálků (nukleozomů) na provázku (DNA). Tyto korálky se však obvykle ještě stáčí do 30 nanometrů tlusté šroubovice. Na vzniku chromozomů se podílí ještě vyšší úrovně sbalení DNA, které jsou však méně prostudované a vznikají jen v určitých fázích buněčného cyklu. DNA je polymerní sloučeninou s vysokou molární hmotností. Molární hmotnost závisí na délce DNA a zhruba platí, že s každým nukleotidem stoupá molární hmotnost o 330 g/mol, v případě dvouvláknové DNA na jeden pár bází připadá asi 650 g/mol. Deoxyribonukleová kyselina je záporně nabitá (díky fosforečnanovým skupinám), a je tedy polárního charakteru. Díky tomu je rozpustná ve vodě, naopak v ethanolu se sráží (neboť dochází k vyvázání záporných nábojů). Po vysrážení má DNA bílou barvu. Izolovaná DNA zaujímá dvoušroubovicové uspořádání, to je však možné rozrušit v procesu denaturace. Typicky se denaturace provádí zvýšením teploty, ale denaturaci způsobuje i nízká iontová síla roztoku nebo silně zásadité prostředí. Naopak kyselé prostředí není vhodné, protože dochází k hydrolýze glykosidových vazeb mezi cukrem a bází. DNA absorbuje v UV oblasti s absorpčním maximem při vlnové délce 260 nm. Při denaturaci DNA se absorbance v této oblasti zvyšuje – tomuto jevu se říká hyperchromní efekt. Je to dáno tím, že na absorpci se v největší míře podílejí báze DNA, které jsou v dsDNA "schované" uvnitř dvoušroubovice. Po denaturaci dochází k "obnažení" bází, které tak mohou lépe absorbovat UV zážení. Poločas rozpadu DNA činí dle studia kosterních nálezů asi 521 let. DNA je považována za stabilní molekulu, což vynikne zejména při srovnání s RNA jakožto druhou významnou nukleovou kyselinou. V molekule DNA není na 2' uhlíku OH skupina – u RNA tam tato reaktivní skupina je a způsobuje nižší stabilitu RNA. DNA se v laboratoři dlouhodobě skladuje při −° nebo − °C, kde vydrží i několik let. Při teplotě 4 °C v TE pufru vydrží několik týdnů. Existuje mnoho různých metod k uchování DNA na delší čas (zmrazení vzorků tekutým dusíkem, FTA karty, plastové mikrozkumavky, uchování pomocí chitosanu). Uvnitř těl živých organismů však DNA musí snášet i poměrně vysoké teploty, a přesto vydrží. Krajním případem jsou hypertermofilní organismy, které žijí i při teplotách kolem 100 °C. Jejich DNA čelí jak riziku denaturace, tak i termodegradaci (rozpadu pevných chemických vazeb). Přesto žijí a mimo opravných mechanismů k tomu zřejmě přispívá i nadšroubovicové vinutí a také optimální iontové složení cytoplazmy. Pro DNA jsou však dále typické i některé vlastnosti, které ji do jisté míry odlišují od běžných chemických látek. V buňce je například možné replikovat DNA, tedy vytvářet její kopie. Víceméně každé buněčné dělení vyžaduje zmnožení genetické informace, aby jí v každé buňce bylo stále konstantní množství. V průběhu procesu se oddělí řetězce mateřské DNA a oba slouží jako návod (tzv. "templát") pro tvorbu druhých vláken v rámci obou nově vznikajících dvoušroubovic. Ty jsou následně napůl tvořeny původní DNA a napůl nově dosyntetizované – celý proces je semikonzervativní. K dalším zajímavým vlastnostem DNA v buňkách patří možnost opravovat DNA, což ještě dále vylepšuje (už tak poměrně precizní) přenos genetické informace. Bylo by možno najít množství dalších pozoruhodných vlastností DNA, vesměs probíhajících v buňce za pomoci speciálních enzymů. Související informace naleznete také v článcích genom, sekvence DNA a genetický kód. DNA je nositelkou genetické informace všech živých organismů v pravém slova smyslu, ale i mnoha virů. V DNA je zapsána sekvence všech bílkovin a přeneseně je genetickou informací podmíněna existence všech biomolekul a buněčných struktur (k jejichž tvorbě jsou potřeba bílkoviny). Schopnost ukládat a přenášet genetickou informaci je jednou z fundamentálních vlastností života. Bez DNA buňky vydrží žít jen omezenou dobu; například lidské červené krvinky při svém zrání vyvrhují jádro, a protože pak nejsou schopné vyrábět nové bílkoviny a udržovat buňku, jsou po několika měsících poškozeny a musí se z oběhu odstraňovat. Některé viry jsou sice schopné uchovávat svůj genetický materiál v podobě RNA (tzv. RNA viry), jenže RNA genomy nepodléhají opravným mechanismům a rychle mutují, a proto mají limitovanou velikost. Život, tak jak ho známe, je proto závislý na DNA. Konkrétní uložení DNA v buňce závisí na příslušnosti organismu k jedné z dvou základních skupin organismů. Bakterie a archea (souhrnně "prokaryota") mají DNA obvykle uloženu volně v cytoplazmě. Obvykle vzniká pouze jistá jaderná oblast, tzv. nukleoid. Mimo to řada bakterií vlastní i malé kruhové molekuly DNA, tzv. plazmidy, které umožňují mimo jiné horizontální výměnu genetické informace. Zbylé organismy, tedy např. člověk, ale i rostliny, živočichové či prvoci, mají DNA uloženu především v buněčné jádře. Dále však se DNA nachází v některých eukaryotických organelách, jmenovitě v mitochondriích a v plastidech, pokud je buňka vlastní (jev zvaný mimojaderná dědičnost). Informace nesená sekvencí nukleotidů v DNA se označuje jako genetická informace. Na každé nukleotidové pozici se nachází jedna ze čtyř bází (A, C, G či T), což znamená, že sekvence o délce n může nabývat 4n stavů. Pro DNA dlouhou pouhých 10 nukleotidů existuje tedy teoreticky 410 = 1 048 576 kombinací. Lidský genom (souhrn lidské jaderné DNA) přitom obsahuje 3,1 miliardy (párů) bází. Nejvyšší informační hodnota se přitom v genomu objevuje v místech, kde sídlí tzv. geny, která zaznamenávají informaci pro tvorbu RNA a potažmo i všech bílkovin. Informace pro tvorbu bílkovin je zašifrována pomocí třípísmenného kódu známého jako genetický kód. Každé trojici bází v DNA totiž u protein-kódujících genů odpovídá určitá aminokyselina. Aminokyseliny jsou základní stavební kameny bílkovin, takže je vlastně genetická informace jakýmsi návodem na výrobu bílkovin. Genetická informace je uplatňována podle tzv. centrálního dogmatu molekulární biologie. DNA je nejprve přepisována v RNA (obvykle tzv. messenger RNA), načež je tato RNA použita jako vzor pro tvorbu bílkovin. První zmíněný krok se jmenuje transkripce, druhý translace. Velká část genomu mnoha organismů však není součástí žádného genu a dokonce se ani nepřepisuje v RNA. Role této tzv. nekódující DNA je v mnoha případech neznámá; někdy však pomáhá regulovat spouštění a vypínání okolních genů. Velká část nekódující DNA dle současné úrovně znalostí nemá žádnou konkrétní funkci a označuje se prostě jako junk (odpadní) DNA. Část této odpadní DNA však podle výsledků projektu ENCODE ve skutečnosti kóduje různé krátké regulační RNA; celkem se odhaduje, že 10–20 % genomu má díky těmto RNA významnou regulační funkci. V těsném okolí těchto regulačních sekvencí se tak podle ENCODE celkem nachází až 95 % lidského genomu. V celé řadě případů je žádoucí izolovat z buněk či z virových partikulí jejich DNA. Existuje samozřejmě celá řada metod extrakce DNA, nicméně u všech je nutné získat dostatečné množství biologického materiálu, uvolnit DNA a oddělit ji z nadmolekulárních struktur, načež je nutné vzorek přečistit a případně zahustit. Důležitým krokem je uvolnění DNA z buněk, které se u živočišných buněk provádí pomocí detergentů (povrchově aktivních čisticích látek), jež rozrušují membrány. U buněk s buněčnou stěnou je to komplikovanější a je nutné nasadit třeba lysozymy (na bakteriální buněčnou stěnu) či mechanickou degradaci. Co se týče přečišťování buněčných extraktů, obvykle je nutné se zbavit bílkovin, které představují hlavní kontaminaci vzorků. Je možné použít proteázy, ale mnohdy se proteiny sráží fenolem a chloroformem, zatímco nukleové kyseliny zůstanou v roztoku a je možné je pak vysrážet třeba ethanolem. Po izolaci DNA následuje často separace (oddělení) požadovaných druhů molekul. Může být žádoucí oddělení třeba plazmidů od genomové DNA bakterií, což se dělá poměrně jednoduše centrifugací při vhodně nastavených parametrech, obvykle pomocí denaturace a následné renaturace. Pro jemnější rozdělování podle velikosti i podle topologie DNA se často používá elektroforéza na agarózovém (či v případě velmi malých molekul na polyakrylamidovém) gelu. V případě extrémně velkých fragmentů DNA se užívá tzv. pulzní gelová elektroforéza. Z gelu je možné následně DNA převést na nitrocelulózovou membránu pomocí tzv. Southernova přenosu. Další metodou dělení DNA je centrifugace v hustotním gradientu, obvykle v gradientu chloridu cesného – tato metoda odděluje zejména fragmenty, jež se liší zastoupením bází (obsahem GC). Byl vyvinut nespočet způsobů, jak obarvit DNA – a to jak přímo v buňce, tak i DNA izolovanou v laboratorním skle. Používají se často v laboratořích ve chvíli, kdy je nutné např. v elektroforetickém gelu či přímo ve fixované buňce zvýraznit DNA. Ke známým takovým barvivům patří (bez logické následnosti): SYBR Green, YOYO-1, TOTO-1, TO-PRO, SYTOX Green, ale i klasický ethidiumbromid a propidiumjodid, akridinová oranž, různá Hoechst barviva či třeba DAPI. K velmi specifickým barvícím metodám patří fluorescenční in situ hybridizace (FISH), která umožňuje navázání fluorescenčních sond na konkrétní sekvenci DNA. Sekvenování DNA je souhrnný termín pro biochemické metody, jimiž se zjišťuje pořadí nukleových bází v sekvencích DNA. Právě pořadí bází je princip zakódování genetické informace, a proto je v centru zájmu biologů. Původní a po dlouhá léta převažující metodou bylo tzv. Sangerovo sekvenování, které využívá speciálně chemicky upravených nukleotidů, jež jsou pomocí DNA polymerázy zařazovány s určitou pravděpodobností do prodlužující se DNA – tím blokují další polymeraci a výsledný produkt je možné detekovat pomocí elektroforézy. V souvislosti se snahou zrychlit a zlevnit sekvenovací proces byla vyvinuta celá řada sekvenačních metod nové generace. K těm patří např. pyrosekvenování a příbuzné metody. Studie Zhang et al. 2011 uvádí pět moderních metod, jež jsou komerčně dostupné: Roche GS-FLX 454 ("454 sekvenování"), Illumina ("Solexa"), ABI SOLiD, Polonator G.007 a Helicos HeliScope. Existuje i celá řada postupů, jak si připravit či namnožit konkrétní molekulu DNA. Jednou z možností je chemická syntéza DNA, při níž dochází k sestavování krátkých oligonukleotidů, a to postupným řazením nukleotidů za sebou. V typickém případě však již je určité množství DNA k dispozici a je žádoucí ho pouze zmnožit tak, aby všechny kopie měly pokud možno totožnou sekvenci. To se často dělá buď pomocí klonování DNA nebo metodou polymerázové řetězové reakce. Vědecký pokrok v oblasti genetiky způsobil boom v mnoha oblastech lékařské diagnostiky. Například v bakteriologii, virologii a parazitologii se uplatnily metody, jež umožňují v napadené tkáni detekovat DNA pocházející z mikroorganismů, jež tuto tkáň napadly. To se dělá buď pomocí různých DNA prób schopných se specificky vázat na určitou sekvenci typickou pro daného parazita, nebo např. cestou namnožení DNA pomocí polymerázové řetězové reakce a následným sekvenováním – tím je možné získat sekvenci DNA patogenních organismů, jíž mikrobiologové srovnají s databázemi patogenních kmenů. Tyto pokročilé molekulární metody se uplatňují např. při identifikaci těžko kultivovatelných bakterií či při určování celé řady virových či parazitárních onemocnění. Součástí diagnostické práce je však i studium lidské DNA – uplatňuje se například v rakovinné terapii či při diagnostice některých genetických onemocnění. Své místo již molekulární metody našly v prenatální diagnostice chorob, např. ze vzorku plodové vody. Další testy se rutinně provádí z kapky krve novorozenců. Testy DNA v rámci genetického poradenství však dnes mohou pomoci i párům, jež teprve dítě plánují. Je to vhodné tehdy, vyskytuje-li se v rodinné historii nějaké genetické onemocnění. Dnes jsou genetické testy dostupné všem zájemcům a je možné o sobě zjistit celou řadu informací od těch zřejmých (barva očí) přes různé zajímavosti (atletické vlohy) až po vážné údaje (náchylnost k rakovině atp.). Podrobnější informace naleznete v článku genetická daktyloskopie. Některé oblasti např. lidské jaderné DNA jsou velmi proměnlivé a člověk od člověka se v nich téměř vždy liší. Z tohoto důvodu je DNA v kriminalistice a v forenzních vědách neocenitelným zdrojem informací. Repetitivní sekvence známé jako VNTR či STR patří mezi ty nejčastěji studované. Studium VNTR repetic vyžaduje relativně velké množství DNA, a proto se využívá zejména tehdy, máme-li k dispozici vzorek krve (např. u testů otcovství). Obvykle se testují metodou RFLP (jenž zkoumá polymorfismus délky restrikčních fragmentů). V kriminalistice našly větší využití tzv. STR (čili ~mikrosatelity). Pravděpodobnost, že dvě osoby budou mít jednu STR oblast shodnou, je pro danou variantu např. 1 : 83, což by nebylo příliš přesvědčivé, a proto se používá obvykle 13 markerů, které se vyhodnocují zvlášť a vzájemný pozitivní výsledek důvěryhodnost testu mnohonásobně zvyšuje. První použití DNA v kriminalistice se datuje do roku 1986 a došlo k němu v rámci soudního řízení v Anglii. Testování STR oblastí se však dnes prosazuje i v určování otcovství. Podrobnější informace naleznete v článcích genetické inženýrství a geneticky modifikovaný organismus. V současnosti je lidstvo schopné provádět cílené změny v genetické informaci (v pořadí nukleotidů v DNA) a ovlivňovat tím některé vlastnosti organismů. Tyto tzv. genetické modifikace způsobily revoluci v celé řadě biotechnologických odvětví a umožňují např. průmyslovou produkci hormonů, srážecích faktorů pro hemofiliky, enzymů užívaných v potravinářství a některých vakcín. Výsledkem genetického inženýrství jsou i různé transgenní plodiny, např. ty odolné k herbicidům. V Evropské unii je z geneticky modifikovaných plodin povolena pouze Bt kukuřice, která nese gen cry pocházející z půdní bakterie Bacillus thuringiensis. Tento gen způsobuje, že je rostlina pro své hmyzí škůdce jedovatá. Podrobnější informace naleznete v článcích biologická systematika a fylogenetika. V neposlední řadě se studium sekvencí DNA uplatňuje v třídění organismů podle jejich příbuznosti, tedy v oboru biologie známém jako fylogenetika. Jedním z prvních krůčků v tomto oboru byla v 60. letech studie, která srovnávala sekvenci genu pro cytochrom c u různých organismů: výsledky jsou v podstatě intuitivní, zatímco šimpanz má sekvenci tohoto genu s člověkem zcela shodnou a makak rhesus se liší pouze jedinou nukleotidovou záměnou, psí gen pro cytochrom už se od lidského genu liší na 13 místech a kvasinkový gen dokonce na 56 pozicích. Na základě těchto informací si lze udělat obrázek o příbuzenských vztazích mezi organismy. V souvislosti s rozmachem sekvenování je dnes k dispozici obrovské množství sekvencí DNA celé řady organismů a k jejich analýze se používají různé sofistikované nástroje, jako například metoda parsimonie nebo metoda maximální pravděpodobnosti. Dnes je možno i odhadnout čas, který dělí v evoluční historii libovolné dva druhy – metoda k tomu užívaná opět pracuje se sekvencemi DNA a označuje se jako molekulární hodiny. Pomocí fylogenetických přístupů je možno odpovídat na celou řadu dalších otázek, namátkou "jaký vztah mají neandertálci k dnešním lidem", "jak se mezi jednotlivými nemocnými šíří virus HIV" a podobně. Od 50. a 60. let 20. století se objevují studie o údajném izolování sekvencí DNA pravěkých organismů. V 80. a 90. letech přinesl tomuto oboru ("paleogenetika") slávu román a následný film Jurský park, ve kterém byli naklonováni druhohorní dinosauři. Dinosauří proteiny a měkké tkáně byly skutečně získány např. Mary H. Schweitzerovou a jejím týmem, pravěká DNA dinosaurů ale nejspíš nikdy získána nebude. Nepotvrdily se ani domněnky o získání DNA ze 120 - 135 milionů let starého libanonského jantaru entomologem Georgem Poinarem v roce 1993. | LOCATION | LOCATION |
005162 | ... Vznik těchto světlejších oblastí nebyl zatím přesně geologicky vysvětlen, ale předpokládá se, že je spojen s tektonickými procesy způsobovanými slapovým zahříváním. Ganymed je jediný známý měsíc ve sluneční soustavě, u kterého byla zjištěna magnetosféra, pravděpodobně tvořená konvekcí probíhající uvnitř tekutého železného jádra. Slabá magnetosféra měsíce je zcela překryta silným magnetickým polem Jupiteru, se kterým je současně i spojena pomocí otevřených siločar. Ganymed denně obdrží dávku ionizujícího záření o velikosti okolo 8 Remů. Měsíc má slabou kyslíkovou atmosféru, která je tvořena molekulami O, O2 a pravděpodobně i O3. Atomární vodík je v atmosféře jen menšinová složka. Není známo, zda se v atmosféře nachází i ionosféra. Ganymed... | Ze kterého plynu je převážně tvořena atmosféra Ganymeda? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ganymed_(měsíc) | [
"kyslíkovou"
] | 546 | 639 | Měsíc má slabou kyslíkovou atmosféru, která je tvořena molekulami O, O2 a pravděpodobně i O3. | [
{
"start": 562,
"end": 572,
"text": "kyslíkovou"
}
] | Ganymed (též Ganymedes nebo z angl. Ganymede) je největší Jupiterův měsíc a současně i největší měsíc ve Sluneční soustavě (těsně před Titanem). Společně s Io, Europou a Callisto se řadí mezi Galileovy měsíce. Je větší než planeta Merkur, ale má přibližně jen polovičku její hmotnosti. I tak je ale nejhmotnějším měsícem ve Sluneční soustavě a je 2,01 krát hmotnější než pozemský Měsíc. Ganymed má průměr 5 262 km. Od Jupiteru je vzdálen 1,07 milionu km a jeho doba oběhu okolo planety je 7,15 pozemského dne. Kdyby Ganymed obíhal kolem Slunce místo okolo Jupitera, byl by považován za planetu. Spolu s dalšími měsíci Europa a Io je Ganymed v dráhové rezonanci v poměru 1:2:4 a vůči Jupiteru má vázanou rotaci. Ganymedův povrch je tvořen převážně silikátovými horninami a vodním ledem. Vnitřní stavba je podobně jako u planet plně vyvinuta, ve středu se nachází tekuté jádro s velkým obsahem železa. Předpokládá se, že přibližně 200 km pod povrchem Ganymedu se nachází oceán tvořený slanou tekutou vodou mezi vrstvami ledu. Povrch měsíce je tvořen dvěma rozdílnými typy: tmavými oblastmi, silně posetými impaktními krátery o stáří okolo 4 miliard let, které pokrývají přibližně třetinu měsíce. Druhá část je tvořena mladšími, světlejšími oblastmi, které jsou křížem krážem protkané prasklinami a trhlinami. Na území světlejších oblastí je četnost impaktních kráterů řídká. Vznik těchto světlejších oblastí nebyl zatím přesně geologicky vysvětlen, ale předpokládá se, že je spojen s tektonickými procesy způsobovanými slapovým zahříváním. Ganymed je jediný známý měsíc ve sluneční soustavě, u kterého byla zjištěna magnetosféra, pravděpodobně tvořená konvekcí probíhající uvnitř tekutého železného jádra. Slabá magnetosféra měsíce je zcela překryta silným magnetickým polem Jupiteru, se kterým je současně i spojena pomocí otevřených siločar. Ganymed denně obdrží dávku ionizujícího záření o velikosti okolo 8 Remů. Měsíc má slabou kyslíkovou atmosféru, která je tvořena molekulami O, O2 a pravděpodobně i O3. Atomární vodík je v atmosféře jen menšinová složka. Není známo, zda se v atmosféře nachází i ionosféra. Ganymed objevil Galileo Galilei během svého pozorování v roce 1610, ale měsíc pojmenoval jiný astronom Simon Marius dle postavy z řecké mytologie Ganyméda, který byl milencem boha Dia a číšníkem bohů. Jde o jediný měsíc Jupiteru, který je pojmenován podle muže. Kolem měsíce jako první proletěla sonda Pioneer 10, následovaná sondami Voyager, které upřesnily jeho velikost. Následovala mise Galileo, která objevila podzemní oceán a magnetické pole měsíce. Na rok 2020 se plánuje vyslání sondy Europa Jupiter System Mission, která bude mimo jiné zkoumat magnetická pole a podpovrchové oceány Ganymedu a Europy. == Vznik a původ měsíce == Ganymed pravděpodobně vznikl v akrečním disku obklopujícím Jupiter krátce po jeho vzniku. Odhaduje se, že akrece Ganymedu trvala okolo 10 000 let, mnohem méně než 100 000 let potřebných pro vznik Callista. Je možné, že mlhovina obklopující Jupiter byla chudá na plyny v době vzniku Galileových měsíců, což by vysvětlovalo delší čas akrece v případě Callisto. Jelikož Ganymed vznikal blíže k Jupiteru, kde byla mlhovina hustší, vysvětlovalo by to kratší dobu jeho vzniku ve srovnání právě s Callisto. Tato relativně rychlá formace způsobila, že teplo vzniklé akrecí nestihlo vyzářit do okolí, ale soustředilo se uvnitř měsíce a přispělo k vnitřní diferenciaci oddělující od sebe horniny a led. Horniny se usadily uprostřed měsíce, což umožnilo vznik jádra. Kvůli tomu je Ganymed odlišný od Callisto, kde akrece probíhala mnohem déle, takže akreční teplo bylo vyzářeno do okolí a nedošlo u něho k roztavení hornin a diferenciaci jednotlivých vrstev. Tato hypotéza je schopná vysvětlit velké rozdíly ve vzhledu dvou měsíců Jupiteru, které oba vznikly poblíž sebe.Po zformování si Ganymed podržel teplo vzniklé akrecí a diferenciací, které jen pomalu uvolňoval do ledového pláště. Teplo se v plášti šířilo konvekcí. Brzy se do tepelné bilance přidalo teplo vzniklé rozpadem radioaktivních prvků, což zvýšilo teplotu jádra a přispělo k další diferenciaci, během které vzniklo železné a sulfidoželeznaté vnitřní jádro a křemičitý plášť. Ganymed se tak stal diferenciovaným tělesem. Pro srovnání, radioaktivní rozpad a vzniklé teplo uvnitř Callisto způsobilo konvekční proudy v jeho ledové stavbě. Jelikož se pohybovaly chladným prostředím, efektivně chladly, takže nemohlo dojít k tavení ledu v globálním měřítku a tedy k vážnější diferenciaci. Konvektivní pohyby na Callisto vedly jen k tomu, že se led a horniny od sebe oddělily jen místně. V dnešní době přetrvává názor, že Ganymed chladne jen pozvolna. Teplo z jádra a z křemičitého pláště se pomalu uvolňuje a umožňuje existenci podpovrchového oceánu, kdežto pomalé chlazení tekutého Fe-FeS jádra způsobuje konvekci a umožňuje vznik magnetického pole. Odhaduje se, že tepelný tok na Ganymedu je větší, než v případě Callisto.V lednu 2010 byla představena další teorie vysvětlující rozdíly mezi Callisto a Ganymedem, která je založena na rozdílné četnosti dopadů těles na povrchy měsíců způsobených gravitací Jupiteru. Jelikož je Ganymed blíže k Jupiteru než Callisto, byl častěji vystaven impaktům cizích těles o vyšších rychlostech v období velkého bombardování, což podle teorie mělo způsobit roztavení povrchu Ganymedu do velké hloubky. Takto se do nižších vrstev dostalo teplo, které nemohlo rychle uniknout. == Fyzikální charakteristika == === Stavba === Průměrná hustota Ganymedu je 1,936 g/cm3, což by odpovídalo zastoupení přibližně stejného dílu hornin a vody, která je z většiny ve formě ledu.Hmotnostní zlomek ledu je mezi 46 až 50 %, což je nepatrně méně než u Callista. Předpokládá se, že se v ledu budou nacházet i další příměsi jako čpavek. Přesné složení horninového pláště není známo, ale je podobné složení chondritů typu L či LL, které se od chondritů typu H liší především menším zastoupením železa, vyskytujícím se převážně ve formě oxidů a jen v malé míře ve formě železa metalického. Hmotnostní poměr železa vůči křemičitanům je 1,05 až 1,27 v případě Ganymedu, naproti tomu u Slunce je tento poměr 1,8. Albedo Ganymedu dosahuje 43 %. Vodní led se zdá přítomný všude na povrchu s hmotnostním zastoupením 50 až 90 %, což je značně více než je zastoupení ledu v rámci celého tělesa měsíce. V infračervené spektroskopii se ukazuje přítomnost silných absorpčních čar o délce 1,04, 1,25, 1,5, 2,0 a 3,0 mikrometru odpovídající vodnímu ledu. Popraskaný povrch je jasnější a obsahuje více ledu než tmavší oblasti. Analýza snímků ve vysokém rozlišení, v infračerveném spektru pořízených sondou Galileo a za pomoci pozemních pozorování potvrdila přítomnost i jiných sloučenin než vody, a to oxidu uhličitého, oxidu siřičitého a pravděpodobně i dikyanu, kyseliny sírové a množství organických sloučenin. Galileo taktéž objevil síran hořečnatý (MgSO4) a nejspíše i síran sodný (Na2SO4) na povrchu měsíce. Objevené soli by mohly pocházet z podpovrchového oceánu.Povrch Ganymedu je asymetrický, přivrácená polokoule směrem ke směru oběhu je světlejší než odvrácená, což je stejné jako v případě Europy, ale opačné než u Callista. Předpokládá se, že přivrácená polokoule je obohacena oxidem siřičitým. Oproti tomu rozložení oxidu uhličitého po měsíci se zdá být symetrické, kromě oblastí pólů, kde nebyl pozorován. Impaktní krátery na Ganymedu (vyjma jednoho) neukazují žádné známky obohacení oxidem uhličitým, které je známé z Callista. Pravděpodobně v minulosti došlo k tomu, že Ganymed své zásoby oxidu uhličitého vyčerpal. Zdá se, že Ganymed je zcela diferencovaný. Skládá se z jádra, které obsahuje sulfidy železa a železo, křemičitého pláště a vnějšího ledového pláště. Tento model je podporován nízkou hodnotou bezrozměrného momentu setrvačnosti – 0,3105 ± 0,0028 –, která byla změřena během přeletů sondy Galileo. Ve skutečnosti má Ganymed nejnižší moment setrvačnosti ze všech pevných těles ve sluneční soustavě. Existence tekutého, na železo bohatého jádra umožňuje vysvětlit existenci vlastního magnetického pole Ganymedu naměřeného sondou Galileo. Konvekce tekutého železa, které je vysoce elektricky vodivé, je nejpřijímanější model vysvětlující vznik magnetického pole. Určení přesné tloušťky jednotlivých vrstev uvnitř Ganymedu závisí na poměru minerálů v silikátech (zastoupení olivínu a pyroxenu) a množství síry v jádře. Odhaduje se, že vnitřní jádro má poloměr 700 až 900 kilometrů a 800 až 1000 kilometrů mocný by mohl být vnější ledový plášť, zbytek připadá na silikátový plášť. Hustota jádra se pravděpodobně pohybuje mezi 5,5 až 6 g/cm3, silikátový plášť pak mezi 3,4 až 3,6 g/cm3. Některé modely vysvětlující vznik magnetického pole požadují přítomnost kapalného jádra tvořeného čistým železem na místo železného jádra s vyšším poměrem síry. Poloměr takovéhoto jádra by pak mohl dosahovat až 500 kilometrů. Teplota v jádře Ganymedu je pravděpodobně mezi 1500 až 1700 K a tlak dosahuje přes 100 barů (10 Gpa). == Povrch == Ganymed měl složitou geologickou historii, která vytvořila hory, údolí, krátery a toky lávy. Jeho povrch je pokryt světlými a tmavými oblastmi, které se od sebe pravděpodobně liší stářím. Tmavé oblasti jsou hustě pokryty krátery, což naznačuje, že vznikly velice dávno. Zabírají přibližně třetinu povrchu. Naproti tomu světlé oblasti vykazují nižší četnost impaktních kráterů, ale pro změnu jsou protkány množstvím trhlin a prasklin. Tmavé oblasti nejspíše obsahují jíly a organické materiály, které by mohly napovědět více o tělesech, ze kterých měsíc vznikl v době akrece. Pro povrchové útvary na Ganymedu jsou vybírána jména vesměs z mytologií kultur úrodného půlměsíce od Egypta po Mezopotámii, přitom krátery mají jména bohů a hrdinů.Jupiter a jeho měsíce přijmou méně než 1/30 množství slunečního záření přijímaného Zemí, Ganymed navíc v podstatě nemá atmosféru, která by teplo zachycovala. Ganymedův den je téměř 7 pozemských dní dlouhý a stejnou dobu potřebuje k vykonání oběhu okolo Jupitera, což vede k tomu, že se na povrchu pohybují teploty od 70 K do 152 K. === Povrchové útvary === Tepelný mechanismus potřebný pro vznik rozpraskaného terénu povrchu Ganymedu je zatím nezodpovězená otázka planetologie. Moderní názor předpokládá, že vznikl jako projev přírodních tektonických procesů, ve kterých hrál kryovulkanismus jen minimální (pokud nějakou) roli. Síly, které by způsobily napětí v Ganymedově ledové litosféře, mohly pocházet z gravitační interakce s Jupiterem vedoucí ke vzniku tepla v dávné době, kdy prošel nestabilními dráhovými rezonancemi. Gravitační pnutí na led mohlo způsobit zahřátí vnitřní části měsíce a napnout litosféru, což by vedlo k popraskání a sérii výzdvihů a poklesů částí litosféry a přetvoření až 70 % starého tmavého povrchu. Popraskaný povrch ale mohl vzniknout taktéž procesy spojenými s formováním jádra částečně ohřívaného slapovými procesy, což by způsobilo mírné zvětšení Ganymedu o 1 až 6 % vlivem fázových změn v ledu a teplotní roztažnosti. Během následného vývoje by teplá voda stoupala k povrchu od jádra ve formě plumy, což by způsobovalo nárůst tlaku a tektonické deformace litosféry. Radioaktivní rozpady minerálů jsou v současnosti hlavním energetickým zdrojem tepla ovlivňující tloušťku podpovrchového oceánu. Modely naznačují, že pokud by byla výstřednost dráhy o řád větší než je nyní (jak mohlo být v minulosti) teplo získávané slapovými procesy by bylo větší než z radioaktivních rozpadů.Impaktní krátery je možné pozorovat na obou typech povrchu, ale četnější jsou na tmavých částech, které byly do velké míry formovány nárazy cizích těles. Světlejší popraskaný terén je krátery poset mnohem méně, takže se impakty na jeho vývoji podepsaly jen málo. Četnost impaktních kráterů naznačuje, že tmavé oblasti jsou staré přibližně 4 miliardy let, což je stejně jako vrchoviny na Měsíci. Oproti tomu světlé oblasti jsou mladší, ovšem zatím není známo o kolik. Ganymed mohl zažít období pozdního těžkého bombardování před 3,5 až 5 miliardami let podobně jako Měsíc. Pokud by se tato hypotéza potvrdila, znamenalo by to, že většina impaktních kráterů by pocházela z tohoto období. Krátery se vzájemně překrývají a přerušují i systémy prasklin, což naznačuje, že jsou mladší než praskliny. Na povrchu je možné pozorovat i relativně mladé krátery s příčně se rozbíhajícími paprsky vyvrženého materiálu. Krátery na Ganymedu jsou plošší než krátery na Měsíci a Merkuru, což je pravděpodobně způsobeno ledovou kůrou Ganymedu, která se může rozpustit a tak krátery zarovnávat. U starších kráterů je tak možné pozorovat pouze jejich bývalé okraje. Snadno rozpoznatelný útvar na Ganymedu je temná planina pojmenovaná Galileo Regio, na které se nachází série soustředně se sbíhajících prasklin či brázd, vzniklých zřejmě během nějakého období geologické aktivity. Dalšími významnými oblastmi jsou polární čepičky měsíce, které jsou pravděpodobně tvořeny zmrzlou vodou zasahující až do oblasti 40° severní i jižní šířky. Čepičky byly poprvé pozorovány během průletu sond Voyager a podle údajů získaných sondou Galileo stojí za jejich vznikem bombardování ledu plazmatem. Ganymed má totiž vlastní magnetické pole, a důsledkem jeho přítomnosti je, že oblasti ve vyšších zeměpisných šířkách jsou nabitými částicemi pocházejícími z Jupiteru bombardovány mnohem intenzivněji. Nárazy těchto částic způsobují rozprašování zmrzlého materiálu, z něhož se následně teplotními vlivy oddělí světlý vodní led od tmavších materiálů. Vodní led pak má tendenci se usazovat hlavně v chladnějších oblastech, což je zřejmě důvodem vzniku polárních čepiček. === Krátery, světlé a tmavé pruhy === Povrch měsíce Ganymed vykazuje četné impaktové krátery, mnoho z nich má rozsáhlé systémy jasných paprsků. Krátery postrádající systémy paprsků jsou pravděpodobně starší než ty, které je mají. Světlé pruhy křižují povrch v různých směrech a obsahují spletitý systém střídavých přímočarých světlých a tmavých pruhů, které mohou představovat deformace vrstvy ledové kůry. === Systém souřadnic === Délka je na Ganymedu odvozena od kráteru Anat, který po určení souřadného systému leží na 128° délky. === Atmosféra a ionosféra === V roce 1972 mezinárodní tým astronomů z Indie, Spojeného království a USA pracující na indonéské observatoři Bosscha ohlásil objev slabé atmosféry okolo měsíce během zákrytu hvězdy. Atmosférický tlak na povrchu odhadly na 1 μ (0,1 Pa). Nicméně v roce 1979 pozorovala sonda Voyager 1 zákryt hvězdy κ Centauri během jejího letu k planetě s rozdílnými výsledky. Měření během zákrytu byla provedena v dalekém ultrafialovém spektru světla o vlnové délce 200 nm, což zaručilo citlivější měření než pozorování ve viditelném spektru z roku 1972. Voyager 1 nezjistil žádnou přítomnost atmosféry okolo měsíce. Maximum částic nad povrchem určil na 1,5e+9 cm−3, což by odpovídalo atmosférickému tlaku na povrchu méně než 2,5e-5 μ; hodnotě, která byla téměř o pět řádů menší, než bylo naměřeno během roku 1972. Starší měření se tak ukázalo jako příliš optimistické. V roce 1995 pozoroval Hubbleův vesmírný dalekohled slabou kyslíkovou atmosféru Ganymedu, která je velice podobné atmosféře Europy. Teleskop objevil slabé světelné záření atmosféry (anglicky tzv. airglow) atomů kyslíku v dalekém ultrafialovém záření o délce 130,4 nm a 135,6 nm. Světelné záření se nachází v atmosféře, když molekulární kyslík je disociován srážkou s elektronem, což je důkaz neutrální atmosféry složené primárně z molekul O2. Hustota částic nad povrchem bude pravděpodobně okolo 1,2 až 7+e8 cm−3 odpovídajíc atmosférickému tlaku při povrchu 0,2 až 1,2e− μ. Tyto hodnoty odpovídají hornímu limitu toho, co naměřily sondy Voyager. Kyslík nemusí v tomto případě ale být důkazem života, jelikož se předpokládá, že vzniká rozpadem vodních molekul vázaných v ledu na vodík a kyslík vlivem radiace. Jelikož je pak vodík lehčí než kyslík, snáze unikne gravitačnímu působení Ganymedu do okolního vesmíru. Výskyt světelného záření na Ganymedu není prostorově stejný jako v případě Europy, Hubbleův teleskop pozoroval dvě zářící oblasti na severní a jižní polokouli okolo 50° šířky, což odpovídá hranici mezi otevřenými a zavřenými silokřivkami magnetosféry Ganymedu. Zářící oblasti jsou pravděpodobně polární záře způsobené pohybem zachyceného plazmatu podél otevřených siločar. Existence neutrální atmosféry vede k tomu, že by mohla existovat ionosféra, jelikož molekuly kyslíku jsou ionizované dopady energeticky nabitých elektronů přicházejících z magnetosféry a sluneční extrémně ultrafialovou radiací. Nicméně existence ionosféry Ganymedu je kontroverzní, podobně jako vlastnosti jeho atmosféry. Některá měření sondy Galileo našly zvýšenou hustotu elektronů poblíž měsíce naznačující existenci ionosféry, další neobjevily nic. Hustota elektronů poblíž povrchu se pohybuje mezi 400–2500 cm−3. K roku 2008 ale vlastnosti hypotetické ionosféry nebyly detailněji určeny. Dalším důkazem existence kyslíkové atmosféry pocházejí od spektroskopických měření plynů zachycených v ledu na povrchu Ganymedu. V roce 1996 se podařilo zaznamenat spektrální čáry ozónu (O3). V roce 1997 spektroskopické analýzy odhalily dimery (neboli dvouatomový kyslík) v absorpčních čarách molekulárního kyslíku. Taková absorpce je možná jen pokud je kyslík v pevném skupenství. Nejlepším kandidátem jsou molekuly kyslíku zachyceného v ledu. Hloubka absorpčních pásů záleží na šířce a délce, než na albedu povrchu; mají tendenci klesat s rostoucí šířkou na Ganymedu, zatímco O3 ukazuje opačný efekt. Laboratorní výsledky ukazují, že O2 se nebude shlukovat a bublat, ale rozpustí se v ledu na relativně teplém povrchu Ganymedu, kde se teploty pohybují kolem 100 K.Ačkoliv na Europe byl sodík objeven, na Ganymedu se při podobném hledání v roce 1997 nenašel. Sodík byl přinejmenším 13 krát méně zastoupen okolo Ganymedu než je tomu v okolí Europy, pravděpodobně kvůli jeho relativnímu nedostatku na povrchu nebo kvůli tomu, že magnetosféra odrazí energeticky nabité částice. Dalším prvkem v atmosféře je atomární vodík. Atomy vodíku byly pozorovány až 3000 km nad povrchem měsíce. Jejich hustota na povrchu dosahuje 1,5e+4 cm−3. == Magnetické pole == Sonda Galileo provedla šest těsných průletů kolem měsíce mezi lety 1995 až 2000, během kterých objevila trvalé magnetické dipólové pole nezávislé na Jupiterovu působení. Ganymed je jediným měsícem sluneční soustavy, u kterého bylo vlastní magnetické pole neindukované polem planety zjištěno. Magnetické pole kolem Ganymedu lze v prvním přiblížení považovat za složení vlastního dipólového pole Ganymedu s magnetickým polem Jupiteru. Magnetické pole Jupiteru lze v místě obíhajícího Ganymedu považovat za homogenní, s velikostí magnetické indukce přibližně 120 nT, jeho směr se však během oběhu měsíce kolem planety poněkud mění. Z naměřených dat skutečného magnetického pole pak vycházejí hodnoty vlastního magnetického pole Ganymedu: hodnota magnetického momentu se pohybuje okolo 1,3×1020 A·m2, což je třikrát více než například magnetický moment Merkuru. Směr magnetického dipólu je přitom odchýlen od rotační osy o úhel přibližně 176° a má tak téměř opačný směr než magnetický dipól Jupiteru; "severní" magnetický pól leží pod oběžnou rovinou na 24° délky Ganymedu (hlavní poledník 0° směřuje vlivem vázané rotace vždy k Jupiteru, "severní" magnetický pól leží na polokouli "odvrácené" vzhledem k jeho oběžnému pohybu). Magnetická indukce vlastního pole na povrchu Ganymedu je na rovníku přibližně 750 nT, na pólech asi dvakrát vyšší a to 1440 nT. Struktura výsledného magnetického pole je poněkud odlišná od planetárních magnetických polí. Vzhledem k síle a orientaci obklopujícího magnetického pole Jupiteru pouze v rovníkové oblasti Ganymedu (do cca 30° šířky Ganymedu) indukční čáry vystupující z povrchu měsíce do něj opět vstupují (a vytvářejí tak oblast vlastní magnetosféry Ganymedu); v ostatních oblastech jsou navázané na indukční čáry Jupiterova pole (magnetické pole je součástí magnetosféry Jupiteru). Průměr magnetosféry je 4-5 poloměrů Ganymedu. Byla prokázána i existence magnetopauzy. Lepší modely magnetického pole uvažují navíc plazma Jupiterovy ionosféry, ve které Ganymed obíhá, a započítávají tak do modelu magnetosféry i magnetohydrodynamické vlivy. Jsou tak schopny vysvětlit, proč na rozdíl od magnetosféry Země není magnetopauza u Ganymedu spojena s rázovou vlnou – plazma spolurotující s Jupiterem má vzhledem ke Ganymedu rychlost nižší, než je Alfvénova rychlost (přibližně poloviční). V oblasti vlastní magnetosféry jsou v uzavřeném magnetickém poli zachycovány nabité částice a tvoří se zde radiační pásy. V polárních oblastech Ganymedu může plazma z Jupiterovy ionosféry podél magnetických indukčních čar vstupovat až do atmosféry měsíce a způsobuje polární záře, které skutečně byly pozorovány Hubbleovým teleskopem v ultrafialovém spektru. Těžké ionty dopadající až na povrch mají dostatečnou energii k vyrážení atomů ze struktury ledu a způsobují tím jeho charakteristické ztmavnutí.Za předpokladu, že Ganymed má diferencovanou strukturu s objemným kovovým jádrem, jeho vlastní magnetické pole je generované podobným způsobem jako u Země – je výsledkem pohybu vodivých materiálů uvnitř měsíce. Pravděpodobně vzniká konvekčním pohybem uvnitř jádra, který vytváří magnetohydrodynamické dynamo. Jisté pochybnosti u předpokladů tohoto modelu vzbuzuje fakt, že podobná tělesa vlastní pole nemají. Některé výzkumy naznačují, že jádro měsíce by mělo být v současnosti natolik vychladlé, že by tekutý pohyb v jádře, jakož i magnetické pole, měly být již zaniklé. Navrženým východiskem je podobné zdůvodnění, jako u popraskaného povrchu – slapové jevy by dostatečně zahřívaly plášť a bránily tak jádru vychladnout. Dalším vysvětlením by mohla být remanentní magnetizace křemičitanových hornin v plášti, způsobená v minulosti silným magnetickým polem generovaným magnetohydrodynamickým dynamem.Vedle vlastního magnetického pole má Ganymed, podobně jako Callisto a Europa, také indukované dipólové magnetické pole. Vzniká v důsledku proměnlivosti magnetického pole Jupiteru v okolí Ganymedu. Je asi o řád slabší než vlastní magnetické pole a jeho převládající orientace je v radiálním směru, tedy směrem od nebo k Jupiteru. U rovníku v místech, kde je nejsilnější, dosahuje jeho magnetická indukce hodnoty až 60 nT. Jeho existence naznačuje, že měsíc by mohl mít velké množství podpovrchové slané vody s vysokou elektrickou vodivostí. == Oběžná dráha a rotace == Ganymed obíhá Jupiter ve vzdálenosti 1 070 400 km, a mezi Galileovými měsíci je tedy od Jupitera druhý nejvzdálenější (po Callisto). Jeden oběh mu trvá asi sedm dní a tři hodiny. Jako většina známých měsíců má Ganymed vázanou rotaci, takže je k planetě stále přivrácen stejnou stranou. Jeho oběžná dráha je lehce výstřední a mírně nakloněná k Jupiterovu rovníku. Výstřednost (excentricita) oběžné dráhy a její naklonění (inklinace) se kvaziperiodicky mění vlivem gravitačního rušení Jupitera a Slunce. Tyto změny se odehrávají v časovém měřítku staletí, přičemž excentricita se mění v rozsahu 0,0009–0,0022 a inklinace v rozsahu 0,05–0,32°. Tyto oběžné změny současně způsobují, že se sklon rotační osy (úhel mezi rotační a oběžnou osou) mění mezi 0 až 0,33°. Měsíce Io, Europa a Ganymed se nacházejí v tzv. dráhové rezonanci 4 : 2 : 1. To znamená, že během jednoho oběhu Ganymeda kolem Jupiteru oběhne Europa dvakrát a Io čtyřikrát. Horní konjunkce Europy a Io nastává vždy v bodě, kdy je Io nejblíže Jupiteru (tzv. perijovium) a Europa nejdále (tzv. apojovium). Horní konjunkce Europy a Ganymeda nastává, když je Europa v perijoviu. Jednoduché poměry oběžných dob těchto těles (tzv. Laplaceova rezonance) také umožňují konjunkce trojité.Současná Laplaceova rezonance již nedokáže více zvýšit výstřednost dráhy Ganymedu. Nyní excentricita dosahuje přibližné hodnoty 0,0013, která je pravděpodobně pozůstatkem z dávné historie satelitu, kdy zvyšování výstřednosti dráhy ještě bylo možné. Tato hodnota je však současně poněkud matoucí. Pokud na ni rezonance již nemá žádný vliv, dalo by se očekávat, že bude narušena vlivem slapové disipace uvnitř Ganymedu. To znamená, že k poslednímu nárůstu výstřednosti muselo dojít nanejvýš před několika stovkami milionů let. Protože výstřednost oběžné dráhy Ganymedu je relativně malá – v průměru 0,0013 –, znamená to, že slapové zahřívání měsíce je v současné době zanedbatelné. V minulosti však Ganymed mohl projít jednou nebo více rezonancemi podobnými rezonanci Laplaceově, díky nimž byla výstřednost oběžné dráhy zvýšena až na hodnotu 0,01–0,02. To pravděpodobně způsobilo významné slapové zahřívání vnitřku Ganymedu. Jeho zvrásněný terén by mohl být důsledkem jedné nebo i více takových episod.Původ Laplaceovy rezonance mezi měsíci Io, Europa a Ganymed není zatím objasněn. Podle jedné z hypotéz je nutné ho hledat již v počátcích sluneční soustavy. Podle jiné se však objevila až poté, co již byla formace sluneční soustavy ukončena. Události mohly probíhat v následujícím sledu: Slapové působení mezi Io a Jupiterem způsobilo nárůst oběžné dráhy Io, který se tak dostal do rezonance 2 : 1 s Europou. Poté tento nárůst pokračoval, ale část momentu hybnosti byla přenesena na Europu, neboť vlivem rezonance narůstala i její oběžná dráha. Tento proces pokračoval, dokud se Europa nedostala do rezonance 2 : 1 s Ganymedem. Nakonec došlo k synchronizaci konjunkcí všech tří měsíců a k jejich uzamčení v Laplaceově rezonanci. == Objev a pojmenování == 7. ledna 1610 Galileo Galilei pozoroval se svým nově zkonstruovaným dalekohledem tři světelné zdroje kolem Jupiteru, o kterých se domníval, že se jedná o hvězdy. Během opakovaného pozorování druhého večera si všiml, že se tyto body pohnuly. Současně 13. ledna 1610 objevil i čtvrtou předpokládanou hvězdu, která se ukázala být Ganymed. 15. ledna Galileo přišel s vysvětlením, že tyto údajné hvězdy jsou tělesa, které obíhají okolo Jupiteru. Jako objeviteli mu připadlo právo pojmenovat měsíce, a rozhodl se je pojmenovat Medicejské měsíce.Francouzský astronom Nicolas-Claude Fabri de Peiresc navrhoval, aby se pro každý měsíc ze skupiny Medicejských měsíců zavedl vlastní pojmenování, ale jeho návrh byl zamítnut. Další astronom Simon Marius, který tvrdil, že objevil měsíce Jupiteru před Galileem, navrhoval původně pojmenování "Saturn Jupiteru", "Jupiter Jupiteru" (pro Ganymed), "Venuše Jupiteru" a "Merkur Jupiteru", ale i toto pojmenování bylo zamítnuto. Na popud Johana Keplera Marius se ještě jednou pokusil navrhnout jiná pojmenování pro měsíce: Toto a i další jména pro Galileovo měsíce upadlo v zapomnění po určitý čas a nebylo používáno až do první poloviny 20. století, kdy se astronomové k těmto názvům vrátili. V dřívější astronomické literatuře je Ganymed uváděn jako římská číslice III, což vyjadřovalo jeho pozici vzhledem k Jupiteru. Jednalo se tak o třetí měsíc Jupiteru. Po objevení měsíců Saturnu se pak začalo opět používat pojmenování, které navrhli společně Kepler a Marius. Ganymed se stal jediným měsícem Jupiteru, který nese mužské jméno. Ostatní jsou ženského rodu a také ony nesou jména milenek boha Dia. == Průzkum == Několik sond letících či obíhajících okolo Jupiteru detailně zkoumalo i měsíc Ganymed. První sonda, která systém navštívila, byl americký Pioneer 10 následovaný Pioneerem 11. Pioneery o Ganymedu mnoho informací nezískaly. Po nich soustavou proletěla dvojice amerických sond Voyager 1 a Voyager 2 v roce 1979. Průlet Voyagerů pomohl určit průměr měsíce s výsledkem, že Ganymed je větší než Saturnův měsíc Titan, což vyvrátilo předchozí opačný názor. Ukázaly také povrch pokrytý trhlinami a prasklinami.V roce 1995 přiletěla do soustavy sonda Galileo, která byla navedena na oběžnou dráhu kolem Jupiteru. Mezi lety 1996 až 2000 provedla celkem šest těsných průletů kolem Ganymedu s cílem podrobně ho zmapovat a prozkoumat. Jednalo se o průlety nazvané G1, G2, G7, G8, G28 a G29. Během nejtěsnějšího průletu G2 proletěla sonda Galileo pouze 264 km nad povrchem měsíce. Průlet G1 v roce 1996 přinesl objev magnetické pole měsíce, později v roce 2001 bylo ohlášeno objevení podpovrchového oceánu. Sonda Galileo odeslala zpět na Zemi velké množství spektroskopických snímků, s jejichž pomocí byly objeveny na povrchu složky netvořené ledem. V roce 2007 proletěla kolem Ganymedu americká sonda New Horizons na své cestě k Plutu. Sonda během průletu vyhotovila mapu topografie a složení povrchu.Na rok 2020 je naplánován start mise Europa Jupiter System Mission (EJSM) ve spolupráci evropské ESA a americké NASA za účelem prozkoumat měsíce Jupiteru. V únoru 2009 agentury společně prohlásily, že tato mise dostane prioritu před misí Titan Saturn System Mission. I přes to ale bude muset mise soupeřit s ostatními projekty ESA o financování. V případě, že se mise uskuteční, bude se skládat z amerického modulu Jupiter Europa Orbiter, evropského modulu Jupiter Ganymede Orbiter a japonského Jupiter Magnetospheric Orbiter. Již dříve se objevovaly návrhy sond na výzkum Ganymedu. Jedním z nich byl koncept sondy Jupiter Icy Moons Orbiter, který měl získávat energii pomocí štěpení prvků. Nicméně mise byla v roce 2005 zrušena pro škrty v rozpočtu. Další neuskutečněná mise byla například sonda nazvaná The Grandeur of Ganymede. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ganymede (moon) na anglické Wikipedii. === Literatura === ČEMAN, Róbert. Vesmír 1 Sluneční soustava. 1. vyd. Bratislava : Mapa Slovakia Bratislava, 2002. ISBN 80-8067-072-2. GREGERSEN, Erik. The Outer Solar System: Jupiter, Saturn, Uranus, Neptune, and the Dwarf Planets. Britannica Educational Pub. ISBN 978-1-61530-014-3. Str. 109. Anglicky. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Ganymed ve Wikimedia Commons Solarviews.com Ganymede (anglicky) | ENTITY | ENTITY |
003572 | iOS je mobilní operační systém vytvořený společností Apple Inc. Původně byl určen pouze pro mobilní telefony iPhone, později se však začal používat i na dalších mobilních zařízeních této firmy, jako jsou iPod Touch, iPad a nejnověji Apple TV. Pojmenování iOS se používá až od čtvrté verze tohoto systému. Do té doby byl oficiálně nazýván iPhone OS. Nový název iOS je v souladu s politikou pojmenovávání produktů (iPod, iPhone, iPad, ...). Ihned po zveřejnění nového názvu iOS byla na Apple podána žaloba od společnosti Cisco Systems, která název IOS používá pro označení softwaru na svých routerech. Aby zabránila žalobě, licencovala si společnost Apple použití tohoto názvu pro svá zařízení. Legenda: Legenda: První verze dotykového operačního systému společnosti Apple. Při jeho počátečním vydání nebylo stanoveno žádné oficiální jméno. 6.... | Používa se iOS v Apple TV? | https://cs.wikipedia.org/wiki/IOS_(Apple) | [
"ano"
] | 64 | 242 | Původně byl určen pouze pro mobilní telefony iPhone, později se však začal používat i na dalších mobilních zařízeních této firmy, jako jsou iPod Touch, iPad a nejnověji Apple TV. | [] | iOS je mobilní operační systém vytvořený společností Apple Inc. Původně byl určen pouze pro mobilní telefony iPhone, později se však začal používat i na dalších mobilních zařízeních této firmy, jako jsou iPod Touch, iPad a nejnověji Apple TV. Pojmenování iOS se používá až od čtvrté verze tohoto systému. Do té doby byl oficiálně nazýván iPhone OS. Nový název iOS je v souladu s politikou pojmenovávání produktů (iPod, iPhone, iPad, ...). Ihned po zveřejnění nového názvu iOS byla na Apple podána žaloba od společnosti Cisco Systems, která název IOS používá pro označení softwaru na svých routerech. Aby zabránila žalobě, licencovala si společnost Apple použití tohoto názvu pro svá zařízení. Legenda: Legenda: První verze dotykového operačního systému společnosti Apple. Při jeho počátečním vydání nebylo stanoveno žádné oficiální jméno. 6. března 2008 s vydáním iPhone software development kit (iPhone SDK), Apple oficiálně systém pojmenoval jako iPhone OS (Systém byl přejmenován na "iOS" 7. června 2010). 2.0, druhá hlavní verze iOS, vyšla 11. července 2008 s vydáním iPhonu 3G. Zařízení běžící na 1.x lze upgradovat na tuto verzi. Tato verze systému přináší App Store, takže aplikace třetích stran jsou k dispozici pro iPhone a iPod Touch. 3.0, třetí verze operačního systému iOS vyšla 17. června 2009. Tato verze přidává funkce jako je kopírování a vkládání a MMS. Všechny nové vlastnosti nejsou dostupné pro iPhone první generace. Zařízení běžící na 2.x lze upgradovat na tuto verzi. iOS 4 byl zpřístupněn veřejnosti pro iPhone a iPod Touch 21. června 2010 a je to první verze přejmenována jednoduše na "iOS". Toto je první verze iOS, která ukončuje podporu některým zařízením. Dále je to také první verze, za kterou uživatelé iPodů Touch nemusí platit. iPhone 3G a iPod Touch (2. generace) mají omezené funkce, včetně nedostatečné možnosti multitaskingu a možnosti nastavit tapetu na domovské obrazovce, zatímco u . iPhone 4, iPhone 3GS, iPod Touch (3. a 4. generace) jsou všechny funkce aktivovány. iPhone a iPod Touch (1. generace) nepodporují iOS 4.0 a vyšší. iOS 4.2.1, vydaný 22. listopadu 2010, přidává podporu iPadu. Je to také poslední verze podporovaná iPhonem 3G a iPodem Touch (2. generace). iOS 5 byl představen veřejnosti 6. června 2011 a finálně vyšel pro iPhone 3GS, iPhone 4 (GSM a CDMA) ., iPhone 4S, iPod Touch (3. & 4. generace), iPad, a iPad 2 12. října 2011. iOS 5.1.1 je poslední verze iOS podporujcí iPad (1. generace) a iPod Touch (3. generace). iOS 6 byl představen 11. června 2012 při WWDC 2012, a byl vydán na podzim 2012. Po vzoru předchozích verzí iOS, přestaly být některé starší přístroje podporovány, konkrétně iPod Touch (3. generace) a iPad (1. generace). Podporované zařízení byly iPhone 3GS a pozdější; iPod Touch (4. generace) a pozdější; a iPad 2 a pozdější. 12. září 2012 byly v San Franciském Yerba Buena Center pro umělce, mimo jiné odhaleny tři . věci související s iOS: další generace iPhone 5, nový předělaný iPod Touch (5. generace), a zpráva o vydání iOS 6 příští týden. iOS 6 by pro veřejnost vydán dne 19. září 2012, přes iTunes a přes OTA (over-the-air) aktualizace. iOS 6.1.6 je poslední verze iOS podporující iPhone 3GS a iPod Touch (4. generace). Apple představil iOS 7 10. června 2013 na své výroční konferenci Apple WWDC 2013, a vydání pro veřejnost oznámil na podzim 2013. Finální verze pro veřejnost byla vydána společně s novým iPhone 5S a iPhone 5C 10. září 2013. Tato verze iOS není podporována iPhonem 3GS a iPodem Touch (4. generace). Mezi podporované zařízení patří iPhone 4 a novější, iPod Touch (5. generace), iPad 2 a novější a iPad mini (1. generace) a novější. iOS 7.1.2 je poslední verzí podporující iPhone 4. Apple představil iOS 8 2. června 2014 na své výroční konferenci Apple WWDC 2014 a finální vydání oznámil na podzim 2014. Finální verze pro veřejnost byla vydána společně s novým iPhone 6 a iPhone 6 Plus 17. září 2014. Verze iOS 8.1 byla oficiálně vydána 20. října 2014. Také s touto verzí Apple pokračuje v cyklu ukončování podpory nejstarších zařízení. Nicméně tentokrát byla ukončena podpora jenom jednomu zařízení a to iPhonu 4. Podporovaná zařízení jsou iPhone 4S a novější, iPod Touch (5. generace), iPad 2 a novější a iPad mini (1. generace) a novější. iPad 2 je nyní nejdéle podporované zařízení, které podporuje 5 verzí iOS a to iOS 4, iOS 5, iOS 6, iOS 7 a nový iOS 8. Apple představil iOS 9 8. června 2015 na své výroční konferenci Apple WWDC 2015 a systém vydal 16. září 2015. Systém podporuje všechna zařízení, které podporoval iOS 8, tedy iPhone 4S a novější, iPod Touch (5. generace), iPad 2 a novější a iPad mini (1. generace) a novější. Veze 9.3.5 je poslední aktualizace pro zařízení iPhone 4S, iPad 2, iPad (3. generace), iPod Touch (5. generace) a iPad mini (1. generace) iOS je odlehčenou verzí operačního systému macOS, používaného v počítačích společnosti Apple. Jedná se tedy o systém UNIXového typu. Jelikož je určen pro mobilní zařízení, neobsahuje veškerou funkcionalitu OS X, na druhou stranu ale přidává podporu dotykového ovládání. Systém se dělí na čtyři základní vrstvy, které zajišťují základní funkčnost a poskytují vývojářům API a frameworky potřebné k vývoji aplikací. Tato vrstva obsahuje nejdůležitější frameworky při vývoji aplikací. Technologie dostupné v této vrstvě poskytují infrastrukturu pro implementaci grafického rozhraní aplikace a interakci s uživatelem a poskytuje vysokoúrovňové systémové služby. Při vývoji aplikací je vhodné začínat právě s touto vrstvou a nižší používat pouze v případě potřeby. Až do verze iOS 4.0 nebylo možné psát aplikace, které by byly schopné běhu na pozadí. Stisk tlačítka Home vyvolal ukončení aplikace. iOS 4.0 sice nepřinesl možnost plnohodnotného běhu na pozadí, avšak poskytuje služby, které umožňují provádění některých činností, i když aplikace neběží na popředí. Aplikace, které ukládají citlivá data, mohou využívat vestavěné podpory šifrování. Pokud aplikace označí soubor jako chráněný, systém ho automaticky ukládá na disk v zašifrované podobě. Dokud je zařízení uzamčené, obsah souboru je nedostupný jak aplikaci, tak případnému útočníkovi. Poté, co uživatel zařízení odemkne, je vygenerován dešifrovací klíč, který aplikaci umožní soubor přečíst. Zařízení však (i v iOS 6.1) lze snadno odemknout a volat i bez znalosti hesla. Od verze 3.0 umožňuje iOS posílání tzv. push notifikací. Tento mechanismus umožňuje upozorňovat uživatele na nové informace, aniž by musela být daná aplikace právě spuštěna. Uživateli je možné zobrazit krátkou textovou informaci, přehrát zvuk či aktualizovat číselnou značku (badge, odznak) na ikoně aplikace. Iniciovat odeslání push notifikace musí server výrobce aplikací, který následně komunikuje se servery společnosti Apple, které se pokusí o doručení na mobilní zařízení (doručení není garantováno) pomocí jeho unikátního identifikátoru. Verze iOS 4 a vyšší doplňují mechanismus push notifikací o tzv. lokální notifikace. Ty nevyžadují žádné připojení k serveru a údaje o notifikacích ukládají lokálně. Aplikace aktuálně běžící v pozadí (např. autonavigace) mohou v případě potřeby upozornit uživatele na důležité události (např. o blížící se zatáčce) ihned. Dále je také možné naplánovat notifikaci na určitý datum a čas. Taková notifikace je již uložena v systému a aplikace v požadovaný čas nemusí běžet, aby se uživateli dané upozornění zobrazilo. V iOS před verzí 3.2 bylo nutné ručně zachytávat a zpracovávat dotykové události a komplikovaně rozpoznávat gesta. Od verze 3.2 však existuje možnost systémového rozpoznávání definovaných gest a jejich předávání aplikaci. Možná gesta jsou ťuknutí (možno i vícenásobné), sevření a rozevření prstů, přetahování objektů, švihnutí (swipe), rotace, dlouhý stisk. Dále je možné nadefinovat rozpoznávání vlastních gest. Aplikace může poskytnout přístup ke svým datům pomocí programu iTunes. Pokud to aplikace umožní, lze přes iTunes nahrávat soubory do definované složky v aplikaci a soubory z ní naopak kopírovat do počítače. Tato služba neumožňuje sdílení dokumentů mezi aplikacemi. Od verze 3.0 je možné používat peer-to-peer konektivitu mezi více zařízeními pomocí technologie Bluetooth. Tato funkcionalita je využívána převážně k tvorbě her pro více hráčů, ale je možné ji využít i jinak. Mnoho frameworků použitých v systému používá standardizované komponenty. V rámci zachování konzistentního uživatelského zážitku je proto vhodné používat tyto standardizované komponenty i v aplikacích třetích stran. Mezi hlavní controller patří Adresář (zobrazení kontaktních informací), Kalendář, Psaní e-mailu/SMS, Otevření souboru, Výběr obrázku z knihovny/fotoaparátu apod. Od verze 3.2 je možné připojit pomocí speciálního příslušenství externí zobrazovací zařízení. Takovéto externí zařízení se pak používá jako druhé okno, kam aplikace zobrazuje obsah. Pokud je třeba používat režim zrcadlení (mirror), je nutné zobrazovat stejný obsah do dvou oken zároveň. Tato vrstva umožňuje vytváření graficky a zvukově propracovaných aplikací. Tyto technologie umožňují plynulé přehrávání animací, videí a zvuků. Kvalitní grafika je důležitou součástí systému iOS. Nejjednoduššího a nejefektivnějšího vytváření aplikací je možné dosáhnout používáním standardních předrenderovaných obrázků a komponent a nechat systém, aby vše obstaral, nicméně v některých situacích není toto řešení možné. V takových situacích je možné použít následující technologie. Tyto technologie umožňují přehrávat kvalitní audiozáznamy a používat vibrace (na zařízeních, které to umožňují). Systém nabízí několik možností, jak přehrávat či zaznamenávat zvuk. Vysokoúrovňové frameworky velice zjednodušují vývoj, avšak neumožňují takovou míru ovlivňování operací. Následující frameworky jsou seřazeny a od vysokoúrovňových po nízkoúrovňové. The Media Player framework – poskytuje přístup k iTunes knihovně a přehrávaní skladeb AV Foundation – poskytuje sadu Objective-C rozhraní pro správu přehrávání a záznamu zvuku OpenAL – poskytuje sadu multiplatformních rozhraní pro pozicovaný zvuk (3D) Core Audio framework – poskytuje rozhraní pro přehrávání . a záznam zvuků, umožňuje přehrávat systémové zvuky a upozornění, vibrovat a přehrávat vícekanálový či streamovaný zvuk iOS podporuje tyto zvukové formáty: AAC, ALAC, A-law, IMA/ADPCM (IMA4), . Linear PCM, μ, DVI/Intel IMA ADPCM, Microsoft GSM 6.10, AES3-2003 Tyto technologie umožňují přehrávat kvalitní video záznam nebo je pořizovat (na zařízeních, které to umožňují) a pracovat s ním v aplikaci. Systém nabízí několik možností, jak přehrávat či zaznamenávat video. Vysokoúrovňové frameworky velice zjednodušují vývoj, avšak neumožňují takovou míru ovlivňování operací. Následující frameworky jsou seřazeny od vysokoúrovňových po nízkoúrovňové. Media Player framework – umožňuje přehrávání videí (buď přes celou obrazovku, nebo pouze částečně) AV Foundation – sada Objective-C rozhraní pro záznam a přehrávání videa Core Media – popisuje nízkoúrovňové typy a rozhraní používané ve vysoko úrovňových frameworcích Od verze 4.0 je možné používat objekty typu Block. Jedná se o jazykový konstrukt jazyka C, který je možný používat ve stávajícím C nebo Objective-C kódu. Block objekt reprezentuje anonymní funkci a související data. Takový konstrukt je v jiných jazycích často nazýván closure nebo lambda. Block objekty se hodí jako callback. Ve verzi 4.0 byla přidána technologie Grand Central Dispatch postavená na BSD, která umožňuje správu úloh v aplikaci. GCD kombinuje asynchronní model programování s vysoce optimalizovaným jádrem a poskytuje tak jednoduchou a zároveň efektivní alternativu k vláknovému programování. Od verze 3.0 je možné provádět platby uvnitř aplikace za dodatečný obsah či zrušení reklamy. Umožňují sledovat aktuální polohu uživatele. Služby využívají k určení polohy veškerý dostupný hardware (Wi-Fi, telefonní síť, GPS). Aplikace tak mohou uživateli nabídnout data relevantní k jeho poloze (např. nejbližší restaurace apod.). Odlehčená SQL databáze umožňuje ukládání uživatelských dat. Podpora pro zpracování XML dokumentů. Vrstva Core OS poskytuje nízkoúrovňové funkce ostatním technologiím, které jsou na ní postaveny. I když nejsou většinou v aplikacích využívány přímo, velice pravděpodobně je využívají vysokoúrovňové komponenty systému. Poskytuje rozhraní pro práci s matematickými funkcemi (obdoba java.math), velkými čísly, výpočty DSP apod. Výhodou tohoto frameworku oproti vlastní implementaci těchto funkcí je fakt, že v různých verzích iOS určených pro různá zařízení je tento framework optimalizován pro daný hardware. Tento framework poskytuje podporu pro komunikaci s externími zařízeními připojenými přes Bluetooth nebo třicetipinový konektor zařízení. Framework také umožňuje získávat informace o dostupném příslušenství a navázat komunikaci. Kromě vestavěných bezpečnostních vlastností iOS je možné využít Security framework, který dokáže zaručit bezpečnost citlivých dat. K dispozici jsou rozhraní pro certifikáty, soukromé a veřejné klíče, generování kryptografických pseudonáhodných čísel apod. Dále je možné ukládat data do zašifrovaného centrálního úložiště svazku klíčů (keychain). V tomto úložišti je navíc možné údaje sdílet mezi aplikacemi (pouze v případě, že je aplikace zkompilována s příslušným nastavením oprávnění). V iOS je možné spouště aplikace napsané v jazyku C nebo pokročilejším Objective-C/Swiftu. Dlouhou dobu bylo možné vyvíjet pouze v aplikaci XCode, což je vývojové prostředí od firmy Apple (nabízené zdarma). Toto prostředí je však dostupné pouze pro operační systém Mac OS X, takže vývoj např. ve Windows či Linuxu není možný. Tento problém se pokusilo řešit několik projektů, které se snažily kompilovat programy napsané v jiných jazycích do nativního kódu Objective-C. Asi největším počinem v této oblasti je krok společnosti Adobe, která v nové verzi svého nástroje pro vývoj aplikací Flash umožňuje kompilovat právě do programu určeného pro iOS. Tento (a podobné) nástroje však byly zakázány v licenčním ujednání, ale po velké nevoli ze strany vývojářů byly opět povoleny. Související informace naleznete také v článku Jailbreak. iOS je poměrně uzavřený systém, který neumožňuje uživateli přístup do systému a také omezuje možnost instalace aplikací – jediná možnost je přes oficiální App Store, kde aplikace procházejí schvalovacím procesem ze strany společnosti Apple. Právě nedostupnost některých aplikací a nemožnost přístupu do systému bývají motivem k tzv. jailbreaku, což je proces, který modifikuje systém a umožní nahrávat neautorizované aplikace a přistupovat ke chráněným souborům systému. Kromě těchto výhod ale přináší rizika v podobě snížení výkonu, zvýšení spotřeby energie a zvýšeného rizika napadení telefonu. Mnoho uživatelů také využívá možnosti nahrávat do zařízení aplikace, které 'ukradli' z internetu. Společnost Apple se snažila bránit tomuto procesu u soudu, avšak nejnovější verdikt zní, že je to legální zásah a nepoškozuje copyright společnosti Apple. Po vydání nové verze operačního systému iOS 8.1.3, byla opravena spousta bezpečnostních děr, které doposud umožňovaly nainstalovat Jailbreak na zařízení. Kompletní opravy těchto děr by se měly objevit až v přicházející nové verzi, iOS 9, kde definitivně by mělo být nemožné si na zařízení nainstalovat jailbreak. Výzkumník cyber-bezpečnosti, Christopher Soghoian, upozornil na to, že v říjnu 2011 byl v prostředí indické vojenské rozvědky rozeslán vnitřní oběžník, vydaný plukovníkem Išwarem Singhem. Ten byl později získán hackery a zveřejněn na internetu. V oběžníku se píše, že "výměnou za přítomnost na indickém (mobilním) trhu" výrobci mobilních zařízení zahrnující korporace RIM, Nokia a Apple souhlasili s umožněním a poskytnutím přístupu "zadními vrátky" na jimi vyráběných zařízeních indické vládě, která následně tento přístup informací utilizovala pro interní e-maily americko-čínské ekonomické bezpečnostní a výzkumné komise a orgánům vlády USA s mandátem monitorovat, vyšetřovat a podávat hlášení Kongresu na téma implikací národní bezpečnosti o ekonomického vztahu a oboustranném obchodu mezi USA a Čínou. | VERB_PHRASE | YES_NO |
003952 | ... Sousedí s Ukrajinou a Moldavskem na severovýchodě, s Maďarskem na severozápadě, se Srbskem na západě a s Bulharskem na jihu. Východní břehy země omývají vody Černého moře. Rumunsko je jednou ze zemí bývalého východního bloku. V současnosti je členem Evropské unie a Severoatlantické aliance. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Rumunska. Původní obyvatelé Dákové byli poraženi v roce 106 Římany, území si však i poté ponechalo značnou míru samostatnosti. Ve středověku bylo Rumunsko rozděleno do tří knížectví. První dvě, Valašsko... | Do kolika knížectvích bylo Rumunsko ve středověku rozděleno? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rumunsko | [
"tří"
] | 471 | 526 | Ve středověku bylo Rumunsko rozděleno do tří knížectví. | [
{
"start": 512,
"end": 515,
"text": "tří"
}
] | Rumunsko (rumunsky România) je stát ležící z větší části na Balkánském poloostrově v jihovýchodní části Evropy. Sousedí s Ukrajinou a Moldavskem na severovýchodě, s Maďarskem na severozápadě, se Srbskem na západě a s Bulharskem na jihu. Východní břehy země omývají vody Černého moře. Rumunsko je jednou ze zemí bývalého východního bloku. V současnosti je členem Evropské unie a Severoatlantické aliance. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Rumunska. Původní obyvatelé Dákové byli poraženi v roce 106 Římany, území si však i poté ponechalo značnou míru samostatnosti. Ve středověku bylo Rumunsko rozděleno do tří knížectví. První dvě, Valašsko a Moldávie, byla od 16. století závislá na Osmanské říši, Sedmihradsko bylo zprvu součástí Uher, v 16. století mělo na Osmanské říši větší míru nezávislosti, roku 1699 pak bylo znovu připojeno k Uhrám. Valašsko a Moldávie získaly roku 1829 autonomii, v roce 1858 se sjednotily a položily tak základ samostatnému Rumunsku, které vzniklo roku 1878.[zdroj?] Od roku 1881 bylo Rumunsko královstvím. Roku 1916 vstoupilo Rumunsko do první světové války na straně Dohody. Po první světové válce se Rumunsko rozšířilo o Sedmihradsko, Bukovinu a Besarábii, čímž vzniklo tzv. Velké Rumunsko. Po anexi Besarábie byla uzavřena obranná aliance s Polskem proti Rusům. Maďaři s tímto rozdělením samozřejmě nesouhlasili a pokoušeli se své ztracené země dobýt zpět. Rumunské ozbrojené síly však vedly tuhý odpor, který posléze přerostl v rázný útok a maďarské síly byly rychle zahnány hluboko do vnitrozemí dnešního Maďarska. V meziválečném období bylo Rumunské království součástí Malé dohody. Úzce spolupracovalo s Československem a Jugoslávií proti nárůstu maďarského vlivu. S oběma zeměmi však mělo jen krátkou hranici v odlehlých oblastech a proto užší spolupráce byla jen stěží možná. Navíc vzhledem k rozmělňování integrity obou spojeneckých států ke konci 30. let zůstalo později Rumunsko opuštěno a Budapešti se přece jen podařilo zajistit si úpravy hranic na úkor karpatské země. Ve druhé světové válce Rumunsko bojovalo po boku Třetí říše. Rumuni přišli za druhé vídeňské arbitráže o severní Sedmihradsko, které bylo přiděleno expandujícímu Maďarsku. Roku 1940 okupoval Sovětský svaz Severní Bukovinu a Besarábii. V zemi měl v tehdejší době největší vliv maršál Ion Antonescu. Po napadení SSSR Německem v roce 1941 získali Rumuni území zpět. Po válce byla Rumunsku opět odňata Besarábie a připojena k Sovětskému svazu. V roce 1947 byl král nucen abdikovat a odejít ze země. Rumunsko se stalo součástí komunistického východního bloku. Zahájily se rozsáhlé projekty na industrializaci chudé zemědělské země, potřebné technologie byly zajišťovány hlavně ze západní Evropy (např. Francie). V zemi pokročily mnohé velkolepé projekty, jako například rozvoj atomové energetiky, výstavba vodních kanálů, či přehrada Železná vrata na Dunaji. I přesto se ale nepodařilo situaci radikálně změnit a Rumunsko se zařadilo mezi ty nejchudší země RVHP, kam patřilo víceméně až do konce 80. let. Rumunsko bylo také jednou ze zemí, která dokázala prosazovat do jisté míry nezávislou politiku. Země se neúčastnila některých akcí východního bloku, jakými byla například invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 nebo bojkot olympijských her v Los Angeles v roce 1984. Diktátor Nicolae Ceauș, který zemi po léta vládl tvrdou rukou, byl svržen v roce 1989, odsouzen polním soudem a následně zastřelen i se svou manželkou. Nově nabytá svoboda rumunskému lidu otevřela staronové a problematické otázky. K těm patřilo jak soužití se zhruba dvoumilionovou maďarskou menšinou, cesta k Evropě, ale také ekonomická situace. Rumunsko se propadlo velmi rychle do problémů ve všech těchto oblastech. Začaly národnostní nepokoje, měna se destabilizovala a mnohé země střední Evropy se k integrované části kontinentu přibližovaly stále rychleji. Mnohé oblasti Rumunska však stále připomínaly oblasti z jiného století než z přelomu 20. a 21. Teprve s postupnými změnami v průběhu let se podařilo zajistit i Rumunsku cestu vpřed. Roku 2004 vstoupila země do NATO a roku 2007 společně s Bulharskem do Evropské unie. Přesto patří k nejchudším zemím "osmadvacitky", a je proto významným příjemcem mnohých rozvojových plánů. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Rumunska. S rozlohou 238 391 km2 je Rumunsko největší zemí v jihovýchodní Evropě, 3× větší než Česká republika a zabírá 5,4 % rozlohy Evropské unie. Dunaj, největší rumunská řeka, tvoří jižní hranici se Srbskem a Bulharskem. Hranici s Moldavskem tvoří řeka Prut, která se vlévá do Dunaje. Dunaj se vlévá do Černého moře a na rumunském území tvoří deltu Dunaje, druhou největší a nejlépe zachovalou deltu a biosférickou rezervaci v Evropě seznamu Světového přírodního dědictví UNESCO, která je zároveň jedním z 13 rumunských národních parků. Střed Rumunska je hornatý, dominují mu Karpaty. Nejvyšší hora, Moldoveanu, dosahuje výšky 2544 m. Pohraniční oblasti jsou tvořeny nížinami: Panonská pánev na západě, Valašská nížina na jihu a rovina kolem řeky Prut na východě. Na západě se také rozkládá pohoří Munț Apuseni. Mezi nejdůležitější sídla patří: Bukurešť Brašov Temešvár Kluž Constanț Craiova Jasy Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Rumunska. Zákonodárná moc je v Rumunsku rozdělena mezi Senát a Poslaneckou sněmovnu, takzvanou Camera Deputaț. Senát má 137 členů, Poslanecká sněmovna 334. Členové obou komor jsou voleni ve všeobecných volbách konajících se jednou za čtyři roky. Prezident, nejvyšší představitel moci výkonné, je rovněž volen přímo a to jednou za pět let (do roku 2004 jednou za 4 roky). Prezident jmenuje Ministerského předsedu. Ten je hlavou rady ministrů, které jmenuje. Současným prezidentem Rumunska je Klaus Iohannis. Od roku 1991 se Rumunsko soudí s Čadem o podobu státní vlajky. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Rumunska. Území Rumunska se dělí na 41 administrativních jednotek (žup) a hlavní město Bukurešť. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Rumunska. Rumunsko bylo jednou z chudších zemí RVHP a dodnes se řadí k méně rozvinutým zemím Evropy. Mezi zeměmi Evropské unie je jeho HDP na obyvatele druhý nejnižší, po Bulharsku. Může za to především dlouholetá autoritativní vláda Nicolae Ceauș, která naprosto znemožnila rozvoj rumunské ekonomiky. Významná je pro rumunskou ekonomiku výroba aut značky Dacia, která je součástí francouzského koncernu Renault. Tomuto napomáhá rumunské hutnictví – nicméně zásoby rumunského nerostného bohatství nejsou zcela využity. Dále je Rumunsko poměrně vhodné pro zemědělství – ve Vlašské nížině se pěstují plodiny jako pšenice, slunečnice, kukuřice, brambory, zelenina či ovoce. Z živočišné výroby je významný chov vepřů, ovcí či skotu, mimo jiné pro zemědělské účely pak chov koní. Asi 5 % rumunského HDP zajišťuje turistický ruch. V roce 2014 do země přijelo přes 1 900 000 zahraničních turistů. Rumunsko má velký potenciál pro cestovní ruch, turisty lákají především Karpaty, ale vzhledem ke slabé úrovni služeb pro turisty jsou příjmy z něj velmi malé. Rumunsko bylo dlouhodobě kritizováno kvůli vysoké míře korupce, vznikla proto speciální protikorupční prokuratura (DNA). V roce 2015 byl rumunský premiér Victor Ponta obviněn z korupce a praní špinavých peněz a po protestech odstoupil z funkce i s celou svou vládou. Kvůli podezření z korupce v roce 2015 ve funkci skončili i ministr financí nebo předseda Úřadu pro bezúhonnost, který má za úkol boj proti korupci. Před soudem se ocitli i bývalý premiér Adrian Năstase nebo mediální magnát Adrian Sarbu. Speciální prokuratura v letech 2014 až 2016 obžalovala ze zneužití postavení 2000 lidí a škodu v souvislosti s jejich korupčním jednáním vypočítala na částku 27 miliard korun. V lednu 2017 vydala rumunská vláda dekret o beztrestnosti některých trestných činů spojených s korupcí, který by poskytl "amnestii" politikům odsouzeným z korupce. Z korupčního jednání je mimo jiné obviněn i předseda vládní strany Liviu Dragnea. Proti vládnímu nařízení protestovaly statisíce Rumunů a vláda nakonec nařízení v únoru 2017 stáhla. Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Rumunska. Národnostní skupiny (údaje z roku 2002): Rumuni 89,5 % Maďaři 6,6 % Romové 2,5 % Ukrajinci 0,8 % Němci 0,3 % Rusové 0,2 % Turci 0,2 % další 0,4 % Komunita Čechů žijících v oblasti Banátu od první poloviny 19. století podle údajů z roku 2010 čítá 2 242 osob. Před deseti lety nicméně v banátských vesnicích žilo dvakrát více Čechů – jejich počet se kvůli emigraci každým rokem snižuje, především z důvodu vysoké nezaměstnanosti. Na vytváření nových pracovních míst, především pro mladé, se soustřeďuje organizace Člověk v tísni, působící v místě již od roku 2000. V roce 1992 žilo v Rumunsku 5 800 Čechů. V Karpatech žijí maďarští Sikulové, kteří byli v minulosti pověřeni ostrahou uherských hranic. Němci v Sedmihradsku tzv. Sasové se v oblasti usazovali již ve 13. století a ještě v roce 1930 žilo v Rumunsku 745 000 Němců. V deltě Dunaje žijí ruští Lipované, potomci starověrců, a také Ukrajinci, kteří jsou potomci záporožských kozáků. Část Ukrajinců v rumunských Karpatech se označuje za Rusíny. Na území Dobrudže žijí ještě z dob Osmanské říše Turci, Tataři a Nogajci. V roce 1930, před holokaustem, žilo v Rumunsku 728 000 Židů. Podle oficiálních statistik z roku 2011 žije v zemi okolo 620 tisíc Romů. Neoficiální odhady počtu Romů se však pohybují mezi 1,2 milionů až 2,5 miliony a rumunští Romové tak tvoří největší romskou komunitu v Evropě. Související informace naleznete také v článku Reformovaná církev v Rumunsku. Podle sčítání lidu v roce 2011 se většina obyvatel hlásila ke křesťanství. 81 % patřilo k Rumunské pravoslavné církvi, 6,2 % k protestanství, 4,3 % k římskokatolické církvi a 0,8 % k řeckokatolické. Přes 64 000 obyvatel, především Turků a Tatarů, se hlásilo k islámu a 3 500 bylo židů. Nejvýznamnějším rumunským výtvarným umělcem je sochař Constantin Brâncuș. Značnou sílu projevila rumunská literatura, byť mnozí z autorů Rumunsko opustili a vyměnili nezřídka i jazyk. To je případ klasika absurdního dramatu Eugè Ionesca (blízkého přítele Eliada a Ciorana a podporovatele rumunského fašismu). Také zakladatel dadaismu Tristan Tzara byl původem Rumun, ale stejně jako Ionesco se prosadil nakonec v Paříži. V Rumunsku se narodila i nositelka Nobelovy ceny Herta Müllerová, byť jako etnická Němka. Německy psal i Paul Celan. Francouzsky psala Anna de Noailles, dnes v ní tvoří básnířka Linda Maria Baros. Dimitrie Cantemir sepsal první rumunský román. Nejvýznamnějším autorem, který neopustil ani Rumunsko, ani rumunštinu, byl zřejmě romantický básník Mihai Eminescu. Jeho blízkými přáteli a spoluzakladateli vlivné literární skupiny Junimea byli prozaik Ion Creangă a dramatik Ion Luca Caragiale. Další obrozeneckou postavou 19. století byl Vasile Alecsandri, velký sběratel lidového umění. Z 20. století se literární historie stále více vrací k Panaitu Istratimu, muži pozoruhodného a bolestného životního příběhu. Nejvýznamnějším představitelem literatury pro děti je v Rumunsku Tudor Arghezi. Nejdůležitějším autorem rumunské klasické hudby je George Enescu. Byl kmotrem i učitelem Dina Lipattiho, předčasně zesnulého talentovaného tvůrce. Ciprian Porumbescu je mj. autorem melodie dnešní albánské hymny. Jako dirigent se prosadil zejména Sergiu Celibidache. Z interpretů získala celosvětovou proslulost sopranistka Angela Gheorghiu, pěvec Florin Cezar Ouatu, pianistka Clara Haskilová či hráč na Panovu flétnu Gheorghe Zamfir. Klasikem vojenské pochodové hudby je Ion Ivanovici. V populární hudbě pronikla v posledních letech za hranice zpěvačka Alexandra Stan či Inna. Michael Cretu se prosadil v rámci elektronického projektu Enigma. V Rumunsku se narodil i originální řecký hudební skladatel a experimentátor Iannis Xenakis. Francouzský film 70.-80. let podbarvil svou nezaměnitelnou hudbou Vladimir Cosma. Rumunsko zažívá na začátku 21. století veliký rozmach filmového umění a hovoří se dokonce o tzv. rumunské nové vlně. K jejím klíčovým představitelům patří režisér Cristian Mungiu (zejm. 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny). Z režisérů starší generace byl významným Sergiu Nicolaescu. V Hollywoodu se prosadil režisér a scenárista Jean Negulesco, z herců Maia Morgensternová či Sebastian Stan. Rumunskými rodáky byly také klasické hollywoodské hvězdy Edward G. Robinson a Johnny Weissmuller. V exaktních vědách se nejvíce prosadil nositel Nobelovy ceny za fyziologii, cytolog George Emil Palade, pracující v USA. Také další nositel Nobelovy ceny, tentokrát za chemii, Stefan Hell se narodil v Rumunsku, nicméně prosadil se v Německu, v proslulém Institutu Maxe Plancka. Naopak v Bukurešti prožil celý život odborník na aerodynamiku, fyzik Henri Coandă. Také průkopník bakteriologie Victor Babeş byl Rumun, ač se narodil ve Vídni. Dnes se po něm v Temešváru jmenuje lékařská univerzita. Dumitru Prunariu se stal prvním a dosud jediným rumunským kosmonautem. Rumunským rodákem je i významný americký psycholog David Wechsler či raketový odborník Hermann Oberth. Dvě jména světové proslulosti dalo Rumunsko světu v oblasti humanitních a sociálních věd. Je to především religionista Mircea Eliade, který se stal přímo ikonou svého oboru. Ve Francii, stejně jako Eliade, se prosadil i pesimistický filozof Emil Cioran. Intelektuální Paříž je přijala navzdory tomu, že se oba zapletli s fašismem (což se ovšem dlouho nevědělo). To tvůrce originálního filozofického systému Lucian Blaga zůstal v rodném Rumunsku a potýkal se s nepřízní komunistického režimu. I tak je jeho dílo dnes stále více doceňováno. Jakýmsi zakladatelem moderní rumunské učenosti byl všestranný učenec Dimitrie Cantemir. Významným literárním historikem Nicolae Iorga, zavražděný fašistickou Železnou gardou. Největší rumunskou sportovní hvězdou všech dob je fotbalista Gheorghe Hagi. Slavná je ale i rumunská gymnastická škola, nejvíce z ní vynikla Nadia Comăneciová. Rumunský tenis zrodil kontroverzní hvězdu Ilie Năstaseho, ve druhém desetiletí 21. století patří k absolutní světové špičce Simona Halepová. Na dvou olympiádách triumfovala ve skoku vysokém Jolanda Balaș. Úspěšnou běžkyní byla Gabriela Szabóová. Hned čtyři zlaté olympijské medaile má kanoista Ivan Patzaichin. | NUMERIC | NUMERIC |
007917 | Leden podle gregoriánského kalendáře první měsíc v roce. Má 31 dní. Český název měsíce pochází od slova led - měsíc ledu. Původně byl tento měsíc ve východní Evropě označován jako měsíc vlka. Zpočátku byl leden v římském kalendáři až 11. měsíc v roce. Teprve v roce 153 došlo ke změně začátku roku z 1. března na 1. leden. Leden začíná vždy stejným dnem v týdnu jako květen předcházejícího roku a stejným dnem jako říjen s výjimkou přestupného roku. Tehdy připadá první lednový den na stejný den v týdnu jako první den dubna a července. Astrologicky je na začátku ledna Slunce ve znamení Kozoroha a na konci ve znamení Vodnáře. V astronomických termínech začíná v souhvězdí Střelce a končí v souhvězdí Kozoroha. Co leden sněhem popráší, to únor s vichrem odnáší. Hojný sníh v lednu, málo vody v dubnu. Holomrazy - úrody vrazi.... | Kolik dní má kalendářní měsíc leden? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Leden | [
"31 dní"
] | 57 | 67 | Má 31 dní. | [
{
"start": 60,
"end": 66,
"text": "31 dní"
}
] | Leden podle gregoriánského kalendáře první měsíc v roce. Má 31 dní. Český název měsíce pochází od slova led - měsíc ledu. Původně byl tento měsíc ve východní Evropě označován jako měsíc vlka. Zpočátku byl leden v římském kalendáři až 11. měsíc v roce. Teprve v roce 153 došlo ke změně začátku roku z 1. března na 1. leden. Leden začíná vždy stejným dnem v týdnu jako květen předcházejícího roku a stejným dnem jako říjen s výjimkou přestupného roku. Tehdy připadá první lednový den na stejný den v týdnu jako první den dubna a července. Astrologicky je na začátku ledna Slunce ve znamení Kozoroha a na konci ve znamení Vodnáře. V astronomických termínech začíná v souhvězdí Střelce a končí v souhvězdí Kozoroha. Co leden sněhem popráší, to únor s vichrem odnáší. Hojný sníh v lednu, málo vody v dubnu. Holomrazy - úrody vrazi. Jak vysoko v lednu leží sníh, tak vysoko tráva poroste. Je-li leden nejostřejší, bude roček nejplodnější. Když je leden bílý, je sedlákovi milý. Když není konec ledna studený, únor to dvakrát nahradí. Když roste tráva v lednu, roste špatně v červnu. Když v lednu hrom se ozve, hojnost vína je v očekávání. Když v lednu včely vyletují, to nedobrý rok ohlašují. Leden jasný, roček krásný. Leden studený, duben zelený. Lednová zima i na peci je znát. Lednový déšť z pecnu odkrajuje. Lenivého tahá mráz za nos, před pilným smeká. Mnoho sněhu v lednu, mnoho hřibů v srpnu. Na Boží narození o bleší převalení, na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o tři dále (délka dne). Suchý leden, mokrý červen. Teplý leden, k nouzi krok jen jeden. V lednu málo vody - mnoho vína, mnoho vody - málo vína. V lednu mráz - těší nás; v lednu voda - věčná škoda. Obrázky, zvuky či videa k tématu leden ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo leden ve Wikislovníku | NUMERIC | NUMERIC |
009455 | Cinemax je české nezávislé vývojářské studio sídlící v Praze. Bylo založeno Lukášem Macurou a Markem Nepožitkem v roce 1998. Cinemax funguje také jako distributor her. Distribuoval například hru Ve stínu havrana. == Hry == 1997 - Gooka 1998 - Husita 1999 - Ve stínu havrana 2001 - State of War 2005 - Žhavé Léto 3 a 1/2 2005 - Necromania 2005 - Daemonica 2006 - Gumboy: Crazy Adventures 2007 - Gumboy: Crazy Features 2007 - State of War 2: Arcon 2008 - Gumboy:Tournament 2009 - Puzzle Rocks 2009 - Numen: Contest of Heroes 2009 - Inquisitor 2010 - Sokomania 2010 - Snakenoid 2010 - Space Revenge 2010 - Rytmik 2011 - Commando: Steel Disaster 2012 - Decathlon 2012 2012 - Retro Decathlon 2012 2012 - Gyro13 2013 - 247 Missiles 2013 - hexee–smash the match 2014 - Wormi 2014 - Sokomania 2: Cool Job 2014 - The Keep == Reference == == Externí odkazy == Stránky o... | Kdo založil vývojářské studio Cinemax? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Cinemax_(vývojářské_studio) | [
"Lukášem Macurou a Markem Nepožitkem"
] | 62 | 124 | Bylo založeno Lukášem Macurou a Markem Nepožitkem v roce 1998. | [
{
"start": 76,
"end": 111,
"text": "Lukášem Macurou a Markem Nepožitkem"
}
] | Cinemax je české nezávislé vývojářské studio sídlící v Praze. Bylo založeno Lukášem Macurou a Markem Nepožitkem v roce 1998. Cinemax funguje také jako distributor her. Distribuoval například hru Ve stínu havrana. == Hry == 1997 - Gooka 1998 - Husita 1999 - Ve stínu havrana 2001 - State of War 2005 - Žhavé Léto 3 a 1/2 2005 - Necromania 2005 - Daemonica 2006 - Gumboy: Crazy Adventures 2007 - Gumboy: Crazy Features 2007 - State of War 2: Arcon 2008 - Gumboy:Tournament 2009 - Puzzle Rocks 2009 - Numen: Contest of Heroes 2009 - Inquisitor 2010 - Sokomania 2010 - Snakenoid 2010 - Space Revenge 2010 - Rytmik 2011 - Commando: Steel Disaster 2012 - Decathlon 2012 2012 - Retro Decathlon 2012 2012 - Gyro13 2013 - 247 Missiles 2013 - hexee–smash the match 2014 - Wormi 2014 - Sokomania 2: Cool Job 2014 - The Keep == Reference == == Externí odkazy == Stránky o hrách od Cinemaxu Cinemax na abcher.sk Cinemax na databázi her | PERSON | PERSON |
006742 | Jako lumírovci bývá označována skupina spisovatelů 70. a 80. let 19. století sdružující se okolo časopisu Lumír. Společně s ruchovci tvořili novou generaci spisovatelů, která přebírala vliv po odcházejících májovcích. Jejich největší snahou bylo povznést českou literaturu na evropskou úroveň. Poslední třetina 19. století se vyznačovala aktivizací kulturního života v českých zemích. Roku 1881 (1883) bylo otevřeno Národní divadlo, 1882 byla Univerzita Karlova rozdělena na část českou a německou, vznikají nová nakladatelství (např. r. 1871 nakladatelství Jan Otto, r. 1872 nakladatelství J. R. Vilímka) a vychází množství almanachů (např. r. 1868 almanach Ruch, r. 1871 Anemonky r. 1878 nový almanach Máj). Do středu veřejného zájmu se opět dostávají Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský. Cílem lumírovců bylo přiblížit české písemnictví vyspělým evropským literaturám. Prostřednictvím překladů (především z románské literatury) uváděli do české literatury evropské trendy, jak tematické tak formální.... | Ve kterém roce bylo otevřeno Národní divadlo? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lum%C3%ADrovci | [
"1881",
"1883"
] | 385 | 709 | Roku 1881 (1883) bylo otevřeno Národní divadlo, 1882 byla Univerzita Karlova rozdělena na část českou a německou, vznikají nová nakladatelství (např. r. 1871 nakladatelství Jan Otto, r. 1872 nakladatelství J. R. Vilímka) a vychází množství almanachů (např. r. 1868 almanach Ruch, r. 1871 Anemonky r. 1878 nový almanach Máj). | [
{
"start": 390,
"end": 394,
"text": "1881"
},
{
"start": 396,
"end": 400,
"text": "1883"
}
] | Jako lumírovci bývá označována skupina spisovatelů 70. a 80. let 19. století sdružující se okolo časopisu Lumír. Společně s ruchovci tvořili novou generaci spisovatelů, která přebírala vliv po odcházejících májovcích. Jejich největší snahou bylo povznést českou literaturu na evropskou úroveň. Poslední třetina 19. století se vyznačovala aktivizací kulturního života v českých zemích. Roku 1881 (1883) bylo otevřeno Národní divadlo, 1882 byla Univerzita Karlova rozdělena na část českou a německou, vznikají nová nakladatelství (např. r. 1871 nakladatelství Jan Otto, r. 1872 nakladatelství J. R. Vilímka) a vychází množství almanachů (např. r. 1868 almanach Ruch, r. 1871 Anemonky r. 1878 nový almanach Máj). Do středu veřejného zájmu se opět dostávají Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský. Cílem lumírovců bylo přiblížit české písemnictví vyspělým evropským literaturám. Prostřednictvím překladů (především z románské literatury) uváděli do české literatury evropské trendy, jak tematické tak formální. Literárně hodně experimentovali, objevují se u nich například dosud v české literatuře neobvyklé básnické formy – sonet, gazel, rondel. Neztotožňovali se s požadavkem, že literatura má především sloužit národu. Filosofickým základem jejich tvorby se stala myšlenka, že lidstvo se neustále vyvíjí k humanitě. Dělení spisovatelů na májovce, ruchovce a lumírovce je pouze orientační a často zjednodušující. Kniha Panorama české literatury mezi lumírovce a jejich epigony řadí následující spisovatele: Jaroslav Vrchlický Julius Zeyer Bohdan Jelínek Josef Thomayer Otokar Mokrý František Herites Částí své tvorby: Josef Václav Sládek od sedmdesátých let K vymezování obou skupin spisovatelů došlo na základě sporu, který zažehla Eliška Krásnohorská svou statí Obraz novějšího básnictví českého (Časopis národního muzea, 1877). V ní se dovolává básníka ryze národního. Jeho opak pak vidí ve Vrchlickém. Malíř Soběslav Pinkas naopak o dva roky později kritizoval Hálka, české literatuře vytkl její uzavřenost a vyzdvihl lumírovce. V následných sporech se počala profilovat škola kosmopolitní (lumírovci) a škola národní (ruchovci). Májovci Ruchovci | DATETIME | DATETIME |
009910 | ... Jako konec světové války je udáván a ve světě oslavován 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou, ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Foche v Compiè. Formálním zakončením války byly Pařížské předměstské smlouvy v roce 1919. Podrobnější informace naleznete v článcích Příčiny první světové války a Atentát na Františka Ferdinanda d'Este. 28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Gavrilo Princip byl členem radikálního hnutí Mladá Bosna, jejímž cílem bylo sjednocení... | Kdo zastřelil Františka Ferdinanda d'Este? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka | [
"Gavrilo Princip"
] | 491 | 603 | 28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. | [
{
"start": 508,
"end": 523,
"text": "Gavrilo Princip"
}
] | První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka, nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala ve světových oceánech. Na počátku války stál úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu. Měsíc po atentátu, 28. července, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetou válku Srbsku. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Válka propukla mezi dvěma koalicemi: mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, které se do války zapojilo v důsledku německého vpádu do Belgie, Francie a carské Rusko. K Dohodě se připojily další státy, v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K Ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko a státy Skandinávie. Boje první světové války proběhly na několika frontách po Evropě. Na západní frontě boje probíhaly v zákopech (zákopová válka). V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků. Jako konec světové války je udáván a ve světě oslavován 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou, ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Foche v Compiè. Formálním zakončením války byly Pařížské předměstské smlouvy v roce 1919. Podrobnější informace naleznete v článcích Příčiny první světové války a Atentát na Františka Ferdinanda d'Este. 28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Gavrilo Princip byl členem radikálního hnutí Mladá Bosna, jejímž cílem bylo sjednocení Srbů a nezávislost na Rakousko-Uhersku.[nenalezeno v uvedeném zdroji] Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou následně spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války. Atentát vzbudil na mezinárodním poli vlnu sympatií k Rakousko-Uhersku. Velká část populace v monarchii i mimo ni se proto z vyhlášení války Srbsku radovala a chápala ji za trestnou výpravu vůči jakési podivné zemi na Balkáně.[zdroj?] Původní představa o bleskové válce se však během následujících několika měsíců rozplynula a nadšení z války vystřídaly existenční obavy. Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperiálních velmocí. Byla to doba vypjatého nacionalismu. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Británie a Francie a podepsaly Srdečnou dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody, se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu, o kterou usilovalo také Srbsko. Když rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry, obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území[zdroj?] k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry společně se svou chotí, Žofií Chotkovou a na jejich závěr manželský pár navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny. Zde na ně byl 28. června 1914 spáchán srbskými radikály atentát, kterému ještě týž den podlehl on i jeho žena Žofie. Rakousko-Uhersko následně zaslalo Srbsku ultimátum, jež bylo formulováno tak, aby bylo protistranou odmítnuto a vedlo tak ke konfliktu mezi oběma zeměmi. V této činnosti byla rakouská strana podporována německou vládou, která léto 1914 považovala za nejvhodnější okamžik k vyvolání války s Ruskem, již považovala v blízké budoucnosti za nevyhnutelnou. Ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Na radu Ruska, které se Srbskem udržovalo blízké vztahy, částečně ustoupilo a přijalo devět z deseti bodů ultimáta, až na požadavek vyšetřovat rakouskou policií osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Téhož dne na základě uzavřených spojeneckých smluv zareagoval ruský car Mikuláš II. na rakouský útok na Srbsko vyhlášením takzvané přípravné fáze pro případ války, tedy částečné mobilizace třinácti armádních sborů u rakouské hranice. Naděje na "lokalizaci" konfliktu na Balkáně se rozplynula se zprávou o ruské všeobecné mobilizaci 31. července 1914. Systém mezinárodní bezpečnosti v předvečer války, založený na dvojici aliančních bloků – Trojdohodě a Trojspolku spustil tak řetězovou reakci vedoucí ke světové válce a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Dne 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, o dva dny později pak Francii (již 2. srpna obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie. V roce 1915 vstoupila do války Itálie na straně Dohody navzdory spojenecké smlouvě z roku 1882, kterou vznikl Trojspolek, v dubnu 1917 se na stranu spojeneckých mocností přidaly i Spojené státy. Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna (Japonsko zabralo v Číně německé teritorium Čching-tao a rakouský Tchien-ťin) a Turecko, resp. Osmanská říše, po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října). V německém generálním štábu měli vypracován Schlieffenův plán, který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým manévrem pěti armád vniknout do Francie, obklíčit její vojska ve východní části země a zničit je. Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzským vojskům se však podařilo z kleští včas ustoupit a kladla také nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září se tam po strategicky významné bitvě na řece Marně ("Zázrak na Marně") fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou (poziční) válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu. Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnene (Gusevu) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem Paula von Hindenburga a náčelníkem štábu Ericha Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu a Mazurských jezer (23.–31. srpna) zničit ruskou 2. armádu a vytlačit tak Rusy z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit. I na rakousko-uherském úseku východní fronty na haličské frontě postupovala, po úvodním nezdaru u Krašniku, ruská vojska velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla při bitvě o Halič za Karpaty na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska a obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zase v prosinci emigroval Tomáš Garrigue Masaryk. Na hranicích se setkal s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů. Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září 1914 a 2. prosince se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale již druhého dne zahájila srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a musely bojovat současně na všech frontách. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda 29. října 1914 vyhlásila válku Osmanské říši (dnešnímu Turecku), ke které tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Pro Osmanskou říši to byla zároveň i záminka k tomu, aby pomohla centrálním mocnostem porazit její úhlavního nepřítele - Rusko - a také aby rozšířila své hranice na Středním východě a v severní Africe. O pár dní nato překročila ruská vojska hranice na severovýchodě Osmanské říše (při dnešní Arménii a Gruzii) a zahájili ofenzívu, při níž byla osmanská (turecká) armáda zatlačena několik stovek kilometrů na západ. Po několika dnech, v polovině listopadu, ale spustila osmanská armáda protiofenzívu a zatlačila ruská vojska zpět za hranice. V polovině prosince zahájila osmanská vojska pod vedením vrchního velitele Envera Paši ofenzívu, v níž se probila do dnešní Gruzie (tehdy území Ruska). Současně se britská vojska, okupující Saúdskou Arábii, probila přes Mezopotámii až k Bagdádu, tam však byla osmanskou armádou zastavena. Osmanská armáda se chtěla dostat až na Kavkaz, těžké ruské obranné linie ale osmanskou ofenzívu odrazily a na začátku ledna 1915 byla osmanská armáda zatlačena zase zpět k hranicím. Důvodem kolapsu této osmanské ofenzivy bylo i to, že Enver Paša uskutečnil tuto ofenzivu pouze se 100 000 muži, co bylo málo k proražení ruských obranných linií. Současně se zatlačením Osmanské armády Rusy k rusko - osmanským hranicím se osmanská armáda začala přebíjet Rusy okupovaným Íránem. Dostala se až za Urmijské jezero. Ale i ta byla v dubnu zatlačena zpět k hranicím. Ještě v polovině února překročila osmanská armáda hranice v severním Egyptě (který byl součástí Britského impéria) při Zálivu. Osmanská armáda se přebila až za nilskou deltu nedaleko Alexandrie, ale v polovině května byla zatlačena zase zpět k hranicím. Na konci srpna se ruská armáda přebila za jezero Van Goüü. Dále se však zatím nedostala. Dne 23. května 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i Itálie, a tak vznikla další, italská, fronta. Itálie tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky Soči. Německé hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava) – Narošské jezero – Strypa (řeka protékající také haličským, dnes ukrajinským Zborovem). V té době začali Němci tajně finančně podporovat ruské exilové bolševické revolucionáře. Věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ. Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu Bulharska do války na jejich straně toto uskutečnilo soustředěný útok na Srbsko. Přes tuhý odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i Černou Horu. Balkánská fronta přestala existovat. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Tureckem. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na dardanelskou úžinu (viz Bitva o Gallipoli). Na moři se operace hladinových sil koncentrovaly do evropských vod poté, co britské Royal Navy zlikvidovalo během let 1914 a 1915 drtivou většinu německých plavidel operujících v zámoří. Již v lednu 1915 došlo u Dogger Banku k bitvě mezi britskými a německými bitevními křižníky, v níž byla početně slabší německá eskadra poražena, ovšem před úplným zničením se jí podařilo vyváznout. Velká Británie navíc brzy po vypuknutí války přistoupila k námořní blokádě. Ta se odříznutím Německa od nepostradatelných vojenských i nevojenských dodávek projevila velmi efektivně. Británie blokádou porušila uznávané mezinárodní právo, dané několika mezinárodními dohodami v průběhu minulých dvou století. Británie zaminovala mezinárodní vody, aby zabránila vstupu jakékoli lodi do celého Atlantského oceánu, čímž zapříčinila nebezpečí i pro neutrální lodě. Protože na porušení mezinárodního práva Velkou Británií byla minimální odezva, Německo očekávalo stejnou odezvu na svou neomezenou ponorkovou válku, ke které přistoupilo začátkem roku 1917. Státy dohody se rozhodli napadnout Osmanskou říši i výsadkem vojsk Australsko - novozélandského sboru (ANZAC) na poloostrově Gallipoli, jehož obsazením by mohly vojska ANZAC,, vpochodovat "do hlavního města Osmanské říše - Konstantinopole (dnešní Istanbul), byl by kontrolovaný vstup do Černého moře přes Dardanely, zjednodušilo by se spojení s Ruskem a odlehčená by byla i situace na srbském frontě. Vojska britského společenství nepostupovali dostatečně rychle a byly zastaveny v krvavých bojích, které Dohodě nepřinesly žádné výsledky. Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost Verdun. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z důvodů prestiže až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na Paříž. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků, Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Dohromady na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použili Angličané 15. září poprvé tanky. Úspěšnější byla letní ruská Brusilovova ofenzíva. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km. Velký úspěch zaznamenala na jihozápadně fronty. Rusové zde získali východní Halič a pod vedením generála Lešického na několik měsíců také prakticky celou Bukovinu. Dne 27. srpna vyhlásilo válku po boku Dohody Rumunsko. Vstup Rumunska do války (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti zemřel císař František Josef I. (21. listopadu) a na trůn nastoupil jeho prasynovec Karel I. Na italské frontě pokračovaly boje dalšími bitvami na Soči, tvrdě se bojovalo i v Alpách. Koncem května 1916 se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané konfrontaci hlavních sil, avšak v bitvě u Jutska se početně slabší německé flotile podařilo vyváznout. Přestože Britové utrpěli v bitvě poněkud vyšší ztráty, zůstalo jádro obou loďstev nedotčeno a poměr sil se nezměnil. Početní převaha Royal Navy tak umožňovala pokračovat v námořní blokádě německého loďstva, které po šťastném vyváznutí u Jutska již k další konfrontaci hlavních sil nenašlo odvahu. Frontové linie na Středním východě se nijak moc neměnily. Až v polovině dubna nastala výraznější změna, kdy se ruská armáda přebila až k jižním břehům Černého moře na severu Osmanské říše a držela linie na celém severovýchodě říše. Dále se však ruská armáda do konce války nedostala, protože osmanská armáda v defenzivním postavení dokázala tuto linii udržet. Na konci dubna až začátkem května zahájila osmanská armáda další ofenzívu na severu Britského Egypta. Dostala se až za Káhiru. Začátkem září se osmanská armáda dostala hlouběji za hranice Íránu na východě říše. Toto byla poslední velká ofenzíva Osmanské říše. Koncem prosince byla osmanská armáda v Íránu zatlačena ruskou armádou zpět k hranicím. Také v severním Egyptě to pro Osmanů nevypadalo dobře, protože zdejší Britská armáda zatlačovala osmanskou armádu opět zpět k hranicím. Německá říše byla nucena vyslat do Osmanské říše své jednotky. Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních mocností hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku. Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9. ledna) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31. ledna), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila Mezopotámii a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí. V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA 6. dubna do války proti Německu a vyslaly do Evropy své expediční síly. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, vojska Dohody utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (Nivellova ofenzíva v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu v bitvě u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě. Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta. Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Otakar Černín pochopil, že říše je na pokraji zhroucení, a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska. Československý odboj v té době přešel do další fáze, vznikala česko-slovenská zahraniční vojska, tzv. Československé legie, nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Československé legie bojovaly po boku Dohody s cílem "zasloužit" Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov, kde porazily rakousko-uherskou armádu. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje. V bitvě u Bachmače porazili Němce a donutili je uzavřít příměří. Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů – Dekretem o míru – obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Ustřední mocnosti kapitulaci Ruska přijaly a 22. 11. 1917 byla zahájena jednání o mírové smlouvě. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března 1918 v Brestu brestlitevský mír. Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny, zavázalo se zaplatit náhradu za znárodněné podniky, v nichž byl německý kapitál, celkem šest miliard marek, odevzdat Německu 245 564 kilogramů zlata, vojenské základny na východ od řeky Bereziny. Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu, a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztrácelo svůj význam. 8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa. Ruské odstoupení z války pomohlo armádě Osmanské říše, aby mohla zaujmout veškerou pozornost pouze na vojska Britského impéria v dnešní Palestině a Mezopotámii, které postupovaly směrem od Perského zálivu a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Britové spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. V prosinci 1917 získali Britové Jeruzalém. Německé i turecké síly byly vytištěny z arabských zemí. Osmanská armáda byla již vyčerpána a velkou část armády vyslala na Kavkaz, aby se více zásobovala a zabránila Britskému vojsku zaútočit na území říše ze severovýchodu. Ruská vojska totiž Írán opustila a o několik dní ho začali okupovat Britská vojska. Na další ofenzívy nebo protiofenzivy se armáda Osmanské říše už nezmohla. I přes statečnému boji osmanských vojáků byla osmanská armáda zatlačována více a více na sever. Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 československá vojska obsadila téměř celou Transsibiřskou magistrálu a dobyla všechna velká města na Sibiři, po incidentu s maďarskými zajatci Ruska se totiž legionáři odmítli odzbrojit, jak se dohodlo Německo s bolševiky, za což si vysloužilo uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu a jejího předsedu profesora T.G. Masaryka. Odtud byl již jen krůček k vzniku Československa. Cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim však již zachránit ze zajetí nepodařilo, 17. července 1918, necelý týden před příchodem legií do Jekatěrinburgu byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz Rudých. Jarní německá ofenzíva na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože 8. srpna 1918 Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden (26. září) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že válku prohráli. 15. září požádalo o mír Rakousko-Uhersko (spojenci ho odmítli), 30. září Bulharsko, o měsíc později Osmanská říše. Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kde Italové 24. října začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na bezhlavý útěk.[zdroj?] V následujících dnech Rakousko-Uhersko zaniklo (např. vznik Československa 28. října), přestože rakousko-uherská vláda ještě podepsala příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy. Jednání začala 1. listopadu 1918 u Padovy v severní Itálii mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne. 8. listopadu poblíž Compiè začali se zástupci Dohody vyjednávat Němci. 9. listopadu abdikoval Německý císař Vilém II., a sociální demokraté vyhlásili v Berlíně republiku. 11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal pod silným nátlakem prohlášení že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Téhož dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo. Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo v Compiè příměří, čímž první světová válka skončila. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo ostřelování Bělehradu (Srbská kampaň první světové války). v roce 1914 proběhly tři rakousko-uherské útoky na Srbsko, útočící vojska byla pokaždé poražena a zahnána zpět roku 1915 zaútočila . na Srbsko současně rakousko-uherská a bulharská vojska, srbská armáda byla zdecimovaná, její zbytky byly přepraveny po Jaderském moři na ostrov Korfu roku 1916 byly srbské jednotky přepraveny do Řecka na Soluňskou frontu. 28. srpna vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku 2. července . 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem v září 1918 byla na Soluňské frontě zahájena ofenzíva, bulharská armáda se zhroutila, poté došlo k zhroucení celé balkánské fronty a osvobození Srbska Podrobnější informace naleznete v článku Italská fronta (první světová válka). Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. května 1915 se ale přidala na stranu Dohody (za slib území na Balkáně – Istrie, . Dalmácie (Terst). 11 bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou o řeku Soču (jižně od Julských Alp a severně od Jaderského moře) na podzim roku 1917 proběhla bitva u Caporetta, při které se fronta posunula k řece Piavě až do konce války probíhala bitva na Piavě po celou dobu konfliktu se bojovalo také ve vysokohorských prostorách Alp na frontě táhnoucí se od hranic Švýcarska až po současné Slovinské Alpy. Dějištěm bojů byla plošina Ortles, Fleimstalské Alpy, Dolomity, Karnské Alpy a Julské Alpy. Podrobnější informace naleznete v článku Západní fronta (první světová válka). Německo zaútočilo na Francii přes Belgii, aby se vyhnulo francouzským pevnostem. Schlieffenplan, plán dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Velké Británie. Německá ofenzíva se však zastavila na řece Marně kvůli protiútoku Dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit. květen 1915 – vážné střetnutí u belgického města Ypry (použit plyn chlór, později se podle tohoto města pojmenuje plyn yperit); poprvé však byl plyn použit Němci v Polsku, jednalo se . o xylylbromid vystřelovaný v 150mm granátech, ovšem vývojáři opomenuli fakt, že při nízkých teplotách xylylbromid tuhne, neodpařuje se a nemá tudíž požadovaný účinek únor 1916 – zahájena bitva u Verdunu, která trvala až do prosince v bitvě na Sommě, která probíhala od července do listopadu 1916, využili Britové jako první tank v roce 1917 pokračovaly tvrdé boje, Nivellova ofenzíva v měsíci dubnu nic nevyřešila. Bitva u Cambrai byla úspěšnější, Britové poprvé využili tanky v součinnosti s pěchotou německá Ludendorffova ofenzíva, která pokračovala útoky až do počátku června 1918, ohrozila Paříž. Následná druhá bitva na Marně zahnala Němce na ústup, ti byli nuceni žádat o mír Podrobnější informace naleznete v článku Východní fronta (první světová válka). Bývalý ministr vnitra a člen Státní rady Pjotr Durnovo napsal carovi memorandum, ve kterém prohlašuje, že "válka bude znamenat pro Rusko zkázu". Ruská armáda na počátku války překvapivě poměrně rychle zmobilizovala a podnikla útok na Východní Prusko. po počátečních bojích porazila německá armáda Rusy v bitvě u Tannenbergu. Na jižní části fronty došlo v srpnu 1914 k bitvě u Krašniku, kde byla ruská armáda poražena rakousko-uherskou armádou. Situace se obrátila v bitvě o Halič, ruská armáda postoupila do Karpat, na východní Slovensko a do Slezska, ohrožovala české země v bitvě u Gorlice v červnu roku 1915 byla ruská armáda poražena, na konci roku 1915 stála německá vojska na hranici . měst Riga, Baranoviči, Stripa v červnu 1916 začala Brusilovova ofenzíva, díky níž Rusko dobylo Bukovinu a část Haliče 1. července 1917 byla zahájena Kerenského ofenzíva, která však byla odražena a ruská armáda musela ustoupit. 7. listopadu . proběhla v Rusku Říjnová revoluce v únoru 1918 zahájily Centrální mocnosti všeobecný útok proti Rusku. 3. března podepsalo Rusko Brestlitevský mír Bojovalo se i na moři (Německu patřily ostrovy severně od Austrálie – Karolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci. Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918). Posledním významným bojištěm byl Blízký východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši, ke kterému tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl pokus Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v Dardanelskou expedici. Bitva o Gallipoli však skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovali směrem od Perského zálivu Angličané a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. 19. leden 1917 britská tajná služba zachytila Zimmermannův telegram, . v níž Německo navrhovalo Mexiku spojenectví proti USA, za což mělo Mexiko získat zbraně a peníze na válku proti USA a posléze státy Arizona, Nové Mexiko a Texas, což velmi popudilo USA a v dubnu 1917 vstoupily aktivně do války USA, válka se z evropského konfliktu stává světovou a Amerika se stala ekonomickým vítězem války. Podrobnější informace naleznete v článcích Důsledky první světové války a Pařížská mírová konference (1919). První světová válka vytvořila dějinný zlom v oblasti geopolitické i vojenské, také však v oblasti dějin každodennosti, pokud jde o celospolečenskou atmosféru, tradiční morální hodnoty nebo kulturní zvyklosti a společenské návyky. Válka z let 1914–1918 tak představuje jeden ze zásadních zlomů moderních dějin lidstva, jehož důsledky pociťuje dodnes. První světová válka přinesla světu značné množství změn: Vojenské novinky – První světová válka byla první průmyslově vedenou válkou. Do bojů byly ve velkém měřítku nasazovány nové typy zbraní s nebývalou ničivou silou (tank, bojová letadla, chemické zbraně, ponorky, kulomety aj.) Politické změny – Rozpad předválečné struktury států a vznik států národních. Důsledkem světové války byl zánik Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše a vznik nástupnických států. Rakousko-Uhersko se rozpadlo na Československo, Rakousko a Maďarsko. Vytvořeny byly nové státy, Polsko a Jugoslávie. Zbylé území Rakousko-Uherska připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Francie získala zpět od Německa Alsasko a Lotrinsko, a Německo přišlo o všechny své kolonie. Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností. Ve střední Evropě vznikly národní státy, které měly podporu jen části jejich obyvatelstva a které byly příliš malé a slabé na to, aby mohly vzdorovat agresivnímu nacismu vznikajícímu v Německu.[zdroj?] Po válce se také vzedmula vlna sociálního i nacionálního radikalismu a hnutí za odstranění kolonialismu (Čína, Indie, Indonésie, Irák, Egypt). Proběhly také neúspěšné pokusy o socialistickou revoluci bolševického typu (Německo – v Bavorsku, Maďarsko, Bulharsko). Politický pacifismus – Jako reakce na válku se v následujících letech rozmohl pacifismus odmítající válku. Vznikla Společnost národů (1919), což byla světová mezinárodní organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Byl vytvořen také smírčí soud v Haagu. Sociální změny – Vlivem úmrtí značného množství mužů došlo k deformaci věkové a pohlavní struktury obyvatelstva mnoha zemí. Ženy se začaly domáhat práv, které byly tradiční výsadou mužů (např. volebního práva). Kulturně-morální změny – Nadšení z konce války kombinované s otrlostí, kterou si společnost vypěstovala během válečných let, vedly k rozmachu zábavy, která byla často na hranici nebo i za hranicí předválečného vkusu a tradiční morálky. Náboženské změny – Pro mnoho vojáků a jejich rodin válka znamenala velký odklon od organizovaného náboženství. Velké státní církve na obou stranách fronty se během války aktivně zapojovaly do štvavé válečné propagandy. Mnoho věřících proto po válce z církví vystoupilo nebo přestalo být nábožensky aktivní. Konečná mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže. | PERSON | PERSON |
013235 | ... supravodivosti a supratekutosti různých materiálů. Helium se ve směsi s neonem používá k plnění reklamních osvětlovačů, obloukových lamp a doutnavek. Výboj v heliu má intenzivně žlutou barvu. Nízká viskozita je důvodem pro použití hélia ve Stirlingově motoru. Helium má uplatnění v hodinářském průmyslu v hodinkách pro hlubinné ponory, vyrovnávajících tlak pomocí heliového ventilu. He@C60 je jedna ze dvou doposud známých sloučenin hélia. Sférická koule je fulleren a uvnitř v dutině tohoto fullerenu je uzavřen jeden atom helia. Fullereny vznikají kondenzací grafitových par v heliu. Při kondenzaci par ale může dojít k radikálovému mechanismu, jehož výsledkem je tato sloučenina. Páry grafitu nelze normální cestou získat, protože uhlík má teplotu tání více než 3500 °C a teplota varu je ještě o mnoho vyšší (přes 4800 °C). Proto se k přípravě par grafitu využívá laseru. S heliem je spojen zajímavý fyzikální úkaz, zvaný supratekutost.... | Proč nelze páry grafitu získat normální cestou? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Helium | [
"protože uhlík má teplotu tání více než 3500 °C a teplota varu je ještě o mnoho vyšší"
] | 687 | 830 | Páry grafitu nelze normální cestou získat, protože uhlík má teplotu tání více než 3500 °C a teplota varu je ještě o mnoho vyšší (přes 4800 °C). | [
{
"start": 730,
"end": 814,
"text": "protože uhlík má teplotu tání více než 3500 °C a teplota varu je ještě o mnoho vyšší"
}
] | Helium, chemická značka He, (lat. Helium) je plynný chemický prvek, patřící mezi vzácné plyny a tvořící druhou nejvíce zastoupenou složku vesmírné hmoty. V přírodě se vyskytuje jako izotop 4He (se čtyřmi nukleony) a ve stopovém množství i izotop 3He (se třemi nukleony). Bezbarvý plyn, bez chuti a zápachu, chemicky zcela inertní - helium vytváří sloučeniny pouze s fullereny a se rtutí (helidy). Ve vodě je velmi málo rozpustné 8,8 ml He v 1000 ml vody.[zdroj?] Helium a i ostatní vzácné plyny mají malé elektrické průrazné napětí, snadno se ionizují a dobře vedou elektrický proud. Toho se využívá při výrobě výbojek. Helium září intenzivně žlutě. Helium je jediná látka, která při nízkých teplotách a normálním tlaku zůstává kapalná až k teplotě absolutní nuly. Pevné helium lze získat pouze za zvýšeného tlaku. Helium má také ze všech známých látek nejnižší bod varu. Kapalné helium je látka, která vyniká velkým množstvím zajímavých vlastností. Při teplotách pod 2,1768 K je supratekuté, to znamená, že dokáže bez tření protékat libovolnými předměty a téct bez tření po libovolných předmětech. Tepelná vodivost tekutého helia je tři milionkrát větší než u mědi při pokojové teplotě. Samotný objev helia byl učiněn zkoumáním spektra sluneční korony, kdy v roce 1868 při zatmění Slunce francouzský astronom Pierre Janssen objevil neznámé žluté spektrální linie, které byly přiřazeny doposud neznámému prvku, pojmenovaném po starořeckém bohu Slunce, Héliovi. Teprve v roce 1895 se britskému chemikovi Williamu Ramsayovi podařilo izolovat plynné helium na Zemi. V roce 1868 astronomové, francouz Pierre-Jules Janssen a angličan Joseph Norman Lockyer, pozorovali nezávisle na sobě ve slunečním spektru na vlnové délce 587,49 nm žlutou spektrální čáru, která nepatřila žádnému do té doby známému prvku na Zemi. Vzhledem k blízkosti spektrálních čar sodíku D1, D2, byla označena jako spekrální čára D3. Lockyer postuloval, že se jedná o nový prvek a podle starořeckého boha Slunce (Helios) jej nazval helium. V roce 1881 pozoroval italský fyzik Luigi Palmieri spektrální čáru D3 v plynu unikajícím při zahřívání vulkanické sublimace z Vesuvu. V letech 1888-1890 pracoval americký mineralog a chemik William F.Hillebrand s minerálem uraninitem a podrobil jej zahřívání s minerálními kyselinami. Uvolněný plyn považoval za dusík. Skotský chemik William Ramsay opakoval pokus v roce 1895, ovšem s jiným materiálem, minerálem cleveitem (z rodiny uranových rud) a kromě dusíku a argonu isoloval také plyn s odlišnou spektrální linií a potvrdilo se, že se jedná o helium. V témže roce mezitím pracoval s minerálem cleveitem také švédský chemik Per Theodor Cleve a jeho žák Nils Abraham Langlet a získali helium v čistější podobě a větším množství, které stačilo k určení atomové hmotnosti helia. Ramsey, Cleve a Langlet jsou považováni za nezávislé objevitele helia v pozemském materiálu. Během vrtných prací v roce 1903 v americkém Dexteru, Kansas, byl nalezen zdroj zemního plynu, který obsahoval 12 objemových procent neznámého plynu. Američtí chemici Hamilton Cady a David McFarland z Kansaské univerzity potvrdili v roce 1905, že se jedná o helium. Na počátku 20. století byly objeveny velké zásoby helia v ložiscích zemního plynu v Great Plains a Spojené státy americké se staly světovým dodavatelem tohoto plynu. V roce 1907 Ernest Rutherford a Thomas Royds demonstrovali fakt, že částice alfa jsou jádra hélia tím, že nechali částice proniknout tenkou skleněnou stěnu evakuované trubice a následným výbojem pozorovali spektrální čáru D3. V roce 1908 poprvé zkapalnil helium holandský fyzik Heike Kamerlingh Onnes ochlazením plynu na teplotu méně než jeden Kelvin (0K = -°C). Neúspěšně se pokusil dalším snižováním teploty také o převedení helia do pevného stavu, což dokázal až v roce 1926 jeho žák Willem Hendrik Keesom ovšem za použití vyššího tlaku. V roce 1938 objevil Petr Leonidovič Kapica supratekutost isotopu 4He při teplotách blízkých absolutní nule. Helium je na Zemi přítomno jen velmi vzácně. V zemské atmosféře se vyskytuje jen ve vyšších vrstvách a díky své mimořádně nízké hmotnosti postupně z atmosféry vyprchává do meziplanetárního prostoru. V atmosféře Země (do výšky 200 km) tvoří 0,000524 objemových procent (tj. 5,24 ppm). Poprvé bylo helium izolováno z minerálu smolince. V menším množství až 9 % se nachází v zemním plynu, z něhož se také získává vymrazováním. Vzácně vyvěrá helium i trhlinami v zemi, nejznámější oblasti těchto vývěrů leží ve Skalistých horách v USA a v Kanadě. Předpokládá se, že veškeré toto helium je produktem jaderného rozpadu prvků v zemské kůře (částice alfa jsou jádry atomů helia). Ve vesmírném měřítku je helium druhým nejvíce zastoupeným prvkem. Vyskytuje se především ve všech svítících hvězdách, kde je jedním z mezistupňů termonukleární syntézy, jež je podle současných teorií základním energetickým zdrojem ve Vesmíru. Tvoří přibližně 25 % hmoty okolního pozorovatelného Vesmíru. Helium se vyskytuje v atmosféře plynných obrů, kde se jeho objemová koncentrace pohybuje mezi 3 a 19%, a po vodíku je nejrozšířenější prvek v jejich atmosféře. Z kamenných planet se vyskytuje zejména na Merkuru, a rovněž se vyskytuje na Měsíci. Od roku 1917 se v Severní Americe získává helium z ložisek zemního plynu. Od methanu a ostatních plynů se odděluje frakční destilací. Další možnost je zahřívat minerály, ve kterých se helium vyskytuje, teplotou okolo 1 200 °C. K takovým minerálům patří cleveit, monazit a thorianit. Plyny, které se uvolňují z minerálů, je nutno od sebe oddělit, aby bylo možno získat čisté helium. Vzhledem ke své extrémně nízké hustotě a inertnímu chování se helium používá k plnění balónů (balónek díky heliu vyletí ke stropu) a vzducholodí jako náhrada hořlavého vodíku. Značnou nevýhodou je zde ovšem jeho poměrně vysoká cena. Navíc má atom helia velmi malý průměr, snadno difunduje skrze pevné materiály a dochází tak ke ztrátám. Směsí helia, kyslíku a dusíku se plní tlakové láhve s dýchací směsí, určenou pro potápění do velkých hloubek. Na rozdíl od dusíku totiž ani pod velkým tlakem nezpůsobuje tzv. hloubkové opojení, takže potápěč je schopen pracovat ve velkých hloubkách i přes 300 metrů. Zároveň omezuje vznik otravy kyslíkem a současně zmenšuje riziko kesonové nemoci, která vzniká při rychlém výstupu potápěče na hladinu uvolněním bublinek plynného dusíku v krvi s možností mechanického poškození různých tkání. Rychlost zvuku v heliu je řádově 3× větší než ve vzduchu. Pokud člověk nadechne helium, rezonanční frekvence dýchacích cest se změní a to ovlivní zabarvení hlasu. Stejně by se přítomnost hélia projevila při hvízdání nebo hře na dechový hudební nástroj. Helium se také používá jako nosný plyn pro kapilární plynovou chromatografii s hmotově spektrometrickou detekcí. Další aplikací v oboru analytické chemie je rentgenová fluorescence, kde tvoří ochrannou atmosféru mezi zdrojem záření a vzorkem a zabraňuje tak pohlcování fotonů rentgenového záření argonem ze vzduchu. Mimořádně nízká teplota varu předurčuje kapalné helium jako jedno ze základních médií pro kryogenní techniky, především pro výzkum i praktické využití supravodivosti a supratekutosti různých materiálů. Helium se ve směsi s neonem používá k plnění reklamních osvětlovačů, obloukových lamp a doutnavek. Výboj v heliu má intenzivně žlutou barvu. Nízká viskozita je důvodem pro použití hélia ve Stirlingově motoru. Helium má uplatnění v hodinářském průmyslu v hodinkách pro hlubinné ponory, vyrovnávajících tlak pomocí heliového ventilu. He@C60 je jedna ze dvou doposud známých sloučenin hélia. Sférická koule je fulleren a uvnitř v dutině tohoto fullerenu je uzavřen jeden atom helia. Fullereny vznikají kondenzací grafitových par v heliu. Při kondenzaci par ale může dojít k radikálovému mechanismu, jehož výsledkem je tato sloučenina. Páry grafitu nelze normální cestou získat, protože uhlík má teplotu tání více než 3500 °C a teplota varu je ještě o mnoho vyšší (přes 4800 °C). Proto se k přípravě par grafitu využívá laseru. S heliem je spojen zajímavý fyzikální úkaz, zvaný supratekutost. Kapalné helium se totiž vyskytuje ve dvou formách - helium I při teplotách 2,1768-4,21 K a helium II při teplotách nižších než 2,1768 K (za normálního tlaku) (tzv. lambda bod). To se týká izotopu 4He. Izotop 3He je supratekutý při teplotách pod přibližně 0,002 5 K. Rozdíl mezi izotopy je způsoben tím že atom 4He je bosonem (skládá se ze 2 protonů, 2 neutronů a 2 elektronů) zatímco atom 3He je fermionem. Izotop 4He je supratekutý díky vzniku Bose-Einsteinova kondenzátu zatímco 3He díky vzniku Cooperových párů. Mezi heliem I a heliem II neexistuje skupenské teplo, což znamená, že tyto dvě formy helia se nemohou vyskytovat v jedné nádobě současně vedle sebe. Nad lambda teplotou se může vyskytovat pouze helium I a pod lambda teplotou pouze helium II. Zatímco helium I se chová jako běžné tekutiny, vykazuje helium II velmi neobvyklé vlastnosti. Především nemá tato kapalina prakticky žádné vnitřní tření, a proto teče nesmírně rychle, ale dokonce díky kapilárnímu jevu přetéká stěny nádob, ve kterých je uchováno a vytéká horním koncem do něj ponořené kapiláry (jev zvaný fontánový efekt), což budí zdání, jako by helium II nebylo vůbec ovlivněno gravitací. Navíc má supratekuté helium největší tepelnou vodivost ze všech doposud známých látek. Cotton F. A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9 ANDRONIKAŠVILI, E. L. Vzpomínky na kapalné hélium. Praha : Mladá Fronta, 1983. Autobiografie. Vodík Supravodivost Supratekutost Inertní plyn Obrázky, zvuky či videa k tématu helium ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo hélium ve Wikislovníku Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Helium (česky) Helium v encyklopedii plynů na encyclopedia.airliquide .com Rozsáhlá publikace o heliu na webu České asociace technických plynů catp.cz (PDF) Alchymie 21. století - vědci přinutili helium, aby se chovalo jako vodík, článek na technet.idnes.cz Na Jupiteru prší hélium, článek na astro.cz Chemický vzdělávací portál (anglicky) U.S. Government's Bureau of Land Management: Sources, Refinement, and Shortage. Z historie. U.S. Geological Survey publications on helium Helium Where is all the helium? *It's Elemental - Helium Chemistry in its element podcast (MP3) from the Royal Society of Chemistry's Chemistry World: Helium | CLAUSE | OTHER |
007394 | Cuba Libre (španělsky Svobodná Kuba) je alkoholický koktejl. Byl vymyšlen v Havaně kolem roku 1900. Jméno Cuba Libre vzniklo, když si američtí vojáci připíjeli na svobodnou Kubu právě nápojem, který byl do té doby označován jako Bacardi&Coke[zdroj?]. Navzdory své (relativně) vyšší ceně je v Evropě oblíben hlavně mezi mládeží. 4–5 cl BACARDI GOLD rumu 10-12 cl coly limetka kostky ledu Do sklenice se nalije tmavý rum, vymačká limetka, přidá led a dolije se colou. Zajímavostí je, že sami Kubánci rum neodměřují a i v luxusních hotelech se nápoj připravuje "od oka". Sex on the beach Mojito Piñ Colada Obrázky,... | Kdy vznikl koktejl Cuba Libre? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Cuba_Libre | [
"Kolem roku 1900"
] | 61 | 99 | Byl vymyšlen v Havaně kolem roku 1900. | [
{
"start": 83,
"end": 98,
"text": "Kolem roku 1900"
}
] | Cuba Libre (španělsky Svobodná Kuba) je alkoholický koktejl. Byl vymyšlen v Havaně kolem roku 1900. Jméno Cuba Libre vzniklo, když si američtí vojáci připíjeli na svobodnou Kubu právě nápojem, který byl do té doby označován jako Bacardi&Coke[zdroj?]. Navzdory své (relativně) vyšší ceně je v Evropě oblíben hlavně mezi mládeží. 4–5 cl BACARDI GOLD rumu 10-12 cl coly limetka kostky ledu Do sklenice se nalije tmavý rum, vymačká limetka, přidá led a dolije se colou. Zajímavostí je, že sami Kubánci rum neodměřují a i v luxusních hotelech se nápoj připravuje "od oka". Sex on the beach Mojito Piñ Colada Obrázky, zvuky či videa k tématu Cuba Libre ve Wikimedia Commons Recept, jak připravit pravé Cuba Libre | DATETIME | DATETIME |
011624 | ... třecí síla atd. Jedna z nejběžnějších sil, s níž se setkáváme neustále (aniž si to obvykle uvědomujeme), je gravitační síla Země, kterou jsme přitahováni k naší planetě. == Značení a jednotky == Síla se obvykle značí písmenem F (z anglického force). V soustavě SI má hlavní jednotku newton se značkou N, přičemž rozměr síly je kg.m.s−2. V dříve rozšířené technické soustavě jednotek byl jednotkou síly kilopond (kp), který byl dokonce základní jednotkou této soustavy. Převodní vztah je 1 kp = 9,806 65 N. Imperiální jednotkou síly je libra síly (lbf), pro kterou platí převod 1 lbf = 4,448 22 N. Méně obvyklou jednotkou je dekanewton (daN); pro ni platí převodní vztah 1 daN = 10 N, což přibližně odpovídá 1 kp. V praxi se lze s dekanewtonem setkat při stanovení přítlaku elektrod odporového svařování. V dekanewtonech se uvádí rázová síla, která vzniká... | Jaká je fyzikální značka síly? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Síla | [
"F"
] | 199 | 253 | Síla se obvykle značí písmenem F (z anglického force). | [
{
"start": 230,
"end": 231,
"text": "F"
}
] | Síla je vektorová fyzikální veličina, která vyjadřuje míru působení těles nebo polí. Síla se projevuje statickými účinky – je příčinou deformace těles – a dynamickými účinky – je příčinou změny pohybového stavu tělesa (hmotného bodu), např. uvedení tělesa z klidu do pohybu nebo naopak, či změny velikosti nebo směru rychlosti tělesa. Taková změna je (v inerciální soustavě) vždy podmíněna působením jiných těles, ať už přímým dotykem (nárazem, třením, tažením, tlačením) nebo prostřednictvím silového pole. Toto působení je v Newtonově mechanice spojováno s existencí síly působící mezi oběma interagujícími tělesy. Síla není příčinou pohybu (jako příčina pohybu byla síla chápána v aristotelské filosofii přírody). Pojem síly je zobecněn rozšířením o tzv. zdánlivé síly, které mají původ nikoli ve vzájemném působení těles, ale ve zrychleném pohybu vztažné soustavy. Pojem síly je základním pojmem pro vektorovou formulaci mechaniky a elektrodynamiky. Analytická mechanika, teorie relativity ani kvantová teorie již z tohoto pojmu nevycházejí, avšak na základě analogie či principu korespondence umožňují sílu nebo její zobecnění vyjádřit. Síla je vektorovou veličinou. Síla působící na hmotný bod je vázaným vektorem, tj. působiště síly je v tomto bodě. Síla se měří siloměrem. == Motivace k zavedení pojmu síla == Pojem síly vychází z denní zkušenosti člověka. Pohybový stav nějakého tělesa můžeme měnit např. tak, že jej vlastním dotykem urychlíme, zastavíme nebo odchýlíme z původního směru pohybu. Podobně to lze udělat "na dálku" silovým polem, např. elektrickým polem u nabitého tělesa. Těleso (včetně tekutého) také můžeme stlačit nebo roztáhnout (tedy deformovat). Intuitivně chápeme, že tyto účinky mají obdobnou příčinu, kterou lze charakterizovat pojmem síla. Protože ji lze kvantifikovat, jedná se o fyzikální veličinu. Podle toho, jakým způsobem síla působí, rozlišujeme různé síly, např. elastické, elektromagnetické, kapilární, třecí síla atd. Jedna z nejběžnějších sil, s níž se setkáváme neustále (aniž si to obvykle uvědomujeme), je gravitační síla Země, kterou jsme přitahováni k naší planetě. == Značení a jednotky == Síla se obvykle značí písmenem F (z anglického force). V soustavě SI má hlavní jednotku newton se značkou N, přičemž rozměr síly je kg.m.s−2. V dříve rozšířené technické soustavě jednotek byl jednotkou síly kilopond (kp), který byl dokonce základní jednotkou této soustavy. Převodní vztah je 1 kp = 9,806 65 N. Imperiální jednotkou síly je libra síly (lbf), pro kterou platí převod 1 lbf = 4,448 22 N. Méně obvyklou jednotkou je dekanewton (daN); pro ni platí převodní vztah 1 daN = 10 N, což přibližně odpovídá 1 kp. V praxi se lze s dekanewtonem setkat při stanovení přítlaku elektrod odporového svařování. V dekanewtonech se uvádí rázová síla, která vzniká v laně při pádu tělesa, a její nejvyšší hodnoty jsou dosaženy právě v okamžiku zastavení pádu. Schopnost pohlcovat energii pádu a snižovat tak velikost rázové síly v laně závisí na jeho vlastnostech, zejména pružnosti. Jako normová charakteristika se udává rázová síla pro kvalitativní ohodnocení např. horolezeckých lan. == Definice, základní vztahy a vlastnosti síly == === Zavedení síly v Newtonově klasické mechanice === Pojem síly je zaveden pomocí Newtonových pohybových zákonů (NZ), platných pro inerciální vztažnou soustavu. 1. NZ označuje sílu za příčinu změn pohybového stavu tělesa (přesněji částice či hmotného bodu). 2. NZ ji kvantifikuje: Síla působící na volnou částici (při zanedbání ostatních možných silových působení) je rovna časové změně hybnosti p {\displaystyle {\boldsymbol {p}}} částice, kterou síla způsobí. To lze vyjádřit derivací F = d p d t {\displaystyle {\boldsymbol {F}}={\frac {\mathrm {d} {\boldsymbol {p}}}{\mathrm {d} t}}}V případech, kdy lze zanedbat změnu hmotnosti při pohybu, což se týká většiny pohybů studovaných klasickou mechanikou, lze předchozí vztah rozepsat F = m d v d t = m a {\displaystyle {\boldsymbol {F}}=m\,{\frac {\mathrm {d} {\boldsymbol {v}}}{\mathrm {d} t}}=m{\boldsymbol {a}}} ,kde m {\displaystyle m\!} označuje hmotnost a a {\displaystyle {\boldsymbol {a}}} zrychlení tělesa. Definice síly je tedy postavena na pohybové rovnici posuvného pohybu. 3. NZ pak stanoví základní vlastnost pravých sil – vzájemné, přímé (centrální) a okamžité působení ve dvojici akce-reakce. Poskytuje tak základ pro měření hmotnosti a odtud i pro stanovení síly podle 2. NZ ze zrychlení testovací částice. Důležitou vlastností je i princip superpozice (někdy označovaný za 4. NZ), podle kterého se síly působící na dané těleso (přesněji hmotný bod) vektorově sčítají, tedy vzájemně se neovlivňují. Obě tyto vlastnosti však mají omezenou platnost. Zákon akce a reakce a centrálnost působení např. obecně neplatí u silového působení prostřednictvím proměnných silových polí, kdy část hybnosti nebo momentu hybnosti může být přenášena polem. Názorný je příklad vzájemného působení dvou nabitých částic pohybujících se v rovině ve vzájemně kolmých směrech, kdy v místě největšího přiblížení jedna částice působí na druhou pouze elektrostatickou silou, zatímco druhá na první působí vedle stejně velké elektrostatické reakce také silou magnetickou. Silové působení také nemůže být okamžité, neboť rychlost šíření interakce je podle speciální teorie relativity omezena rychlostí světla ve vakuu. Podobně obecná teorie relativity ukazuje, že rozložení energie a hybnosti vzájemné interakce nelineárně mění metrické vlastnosti ("zakřivení") časoprostoru a ovlivňuje tak jiná působení. Klasická mechanika nestanoví žádné obecné zásady pro nezávislé zákony silového působení (tedy na čem interakce závisí a jak). Jediným omezením je platnost Galileiova principu relativity, která vylučuje některé závislosti silového působení na rychlosti interagujících částic. Newton se omezil na dva druhy silového působení (pravých sil), u kterých stanovil i konkrétní podobu silového zákona. Pro gravitační působení je to Newtonův gravitační zákon, pro pružnou (elastickou) sílu v tahu a tlaku je to záporně vzatá přímá úměrnost se změnou délky. Cavendish a Coulomb nezávisle na sobě objevili podobu silového zákona – Coulombův zákon – pro elektrostatické působení nábojů (i pro magnetostatické působení tzv. magnetických množství; teprve později bylo magnetické působení identifikováno jako relativistický efekt, bez vlastních nosičů, s vírovým silovým polem). Všechny výše uvedené pravé síly se vyznačují centrálním působením, tedy při vzájemném silovém působení dvou hmotných bodů je vektorová přímka akce i reakce totožná se spojnicí těchto bodů. Pojem (pravé) síly v Newtonově klasické mechanice lze proto shrnout takto: Síla je fyzikální veličina vyjadřující míru působení hmotného objektu (tělesa, silového pole) na jiné těleso, které se projevuje účinky statickými (tj. deformací tělesa) nebo dynamickými (tj. způsobuje změny pohybového stavu tělesa), která, působí-li (v inerciální soustavě) jako jediná na volnou částici (hmotný bod), je rovna časové derivaci hybnosti této částice, působí přímo (centrálně), okamžitě, nezávisle na jiných silách a je vždy doprovázena stejně velkou opačně orientovanou silou, kterou těleso podrobené síle zpětně působí na daný hmotný objekt.Newtonovo zavedení síly nelze považovat za definici v matematickém slova smyslu. Tři Newtonovy pohybové zákony totiž současně zavádějí pojmy hybnost (resp. hmotnost), síla a implicitně také inerciální soustava, a navíc stanoví jejich vzájemné vztahy. Připomínají tak "definici kruhem". Navíc je nutno uvažovat mnoho předpokladů, často intuitivních, někdy jen částečně formulovaných či zmíněných jinde v Newtonově díle, jak ukázaly rozbory fyziků 20. století, např. od Ernsta Macha. O důsledné logické zavedení síly a hmotnosti v Newtonově duchu se pokusil P. W. Bridgman, intuitivní předpoklady však jsou i v jeho případě nutné pro směrnici působící síly. Plný výčet nutných předpokladů lze nalézt např. v axiomatické formulaci Madelunga nebo v jiných, matematicky formálnějších přístupech k axiomatickému zavedení klasické mechaniky,. Důkladnější rozbor v češtině nabízí několik učebnic,,. Jednoduchou "definici" síly umožňuje pouze případ konzervativního (potenciálového) pole, máme-li již předtím definovanou potenciální energii. Konzervativní síly lze vyjádřit jako záporný gradient potenciální energie V {\displaystyle V\!} : F = − ∇ V {\displaystyle {\boldsymbol {F}}=-\nabla V} Poznámka: Zde i v následujících vztazích se používá symbolika běžná v analytické mechanice, neboť doporučovaná označení pro energii Ek, Ep obsahují indexy, které by se mohly plést s indexy číslujícími (zobecněné) souřadnice. === Síla v analytické mechanice === V analytické mechanice se za výchozí veličinu zpravidla bere jistá skalární veličina (obecně zvaná též "kinetický potenciál") a základní zákon(y) mechaniky jsou pomocí této veličiny formulovány jako diferenciální, integrální či variační principy. Touto veličinou bývá např. kinetická energie T {\displaystyle T\!} , potenciální energie V {\displaystyle V\!} , Lagrangeova funkce L {\displaystyle L\!} nebo Hamiltonova funkce H {\displaystyle H\!} Pomocí těchto funkcí lze vyjádřit pohybové rovnice a zpravidla i síly (až na některé obecné třídy disipativních sil a reakční síly neholonomních vazeb), a to navíc obecněji než u vektorové mechaniky – zobecněné síly nemusí odpovídat pouze klasické souřadnici x i {\displaystyle x_{i}\!} , ale libovolné zobecněné souřadnici q i {\displaystyle q_{i}\!} , a nemusí mít rozměr síly. V Lagrangeově zápisu tak platí pro zobecněnou sílu vztah Q i = d d t ( ∂ T ∂ q ̇ i ) − ∂ T ∂ q i {\displaystyle Q_{i}={\frac {\mathrm {d} }{\mathrm {d} t}}\left( .{\frac {\partial T}{\partial {\dot {q}}_{i}}}\right)-{\frac {\partial T}{\partial q_{i}}}}Oddělíme-li nyní (disipativní) část zobecněné síly Q i ' {\displaystyle Q'_{i}\!} , kterou nelze vyjádřit jako derivaci zobecněné potenciální energie V ' {\displaystyle V'\!} a kterou je nutno stanovit empiricky: Q i = Q i ' − ∂ V ' ∂ q i + d d t ( ∂ V ' ∂ q ̇ i ) {\displaystyle Q_{i}=Q'_{i}-{\frac {\partial V'}{\partial q_ .{i}}}+{\frac {\mathrm {d} }{\mathrm {d} t}}\left({\frac {\partial V'}{\partial {\dot {q}}_{i}}}\right)} ,lze pohybové rovnice vyjádřit pomocí Lagrangeovy funkce L = T − V ' {\displaystyle L=T-V'\!} takto: d d t ( ∂ L ∂ q ̇ i ) − ∂ L ∂ q i = Q i ' {\displaystyle {\frac {\mathrm {d} }{\mathrm {d} t}}\left({\frac {\ . partial L}{\partial {\dot {q}}_{i}}}\right)-{\frac {\partial L}{\partial q_{i}}}=Q'_{i}}V Hamiltonově zápisu mají pohybové rovnice tvar d p i d t = − ∂ H ∂ q i + Q i ' {\displaystyle {\frac {\mathrm {d} p_{i}}{\mathrm {d} t}}=-{\frac {\partial H}{\partial q_{i}}}+Q'_{i}} ,přičemž pravou stranu můžeme ztotožnit se zobecněnými silami. Hamiltonova funkce je zde definována vztahem H = ∑ i p i q ̇ i − L {\displaystyle H=\sum _{i}p_{i}{\dot {q}}_{i}-L} a zobecněná hybnost p i = ∂ L ∂ q ̇ i {\displaystyle p_{i}={\frac {\partial L}{\partial {\dot {q}}_{i}}}} === Síla v teorii relativity === Speciální teorie relativity opouští centrální působení a zákon akce a reakce, neboť zavádí konečnou rychlost šíření interakce, zachovává však rovnost síly s časovou změnou hybnosti s tím, že na rychlosti souřadné soustavy závisí jak rychlost, tak i hmotnost tělesa. Platí tedy F = d p d t {\displaystyle {\boldsymbol {F}}={\frac {\mathrm {d} {\boldsymbol {p}}}{\mathrm {d} t}}}Pohybová rovnice má tvar: m d v d t = F − F ⋅ v c 2 v {\displaystyle m{\frac {\mathrm {d} {\boldsymbol {v}}}{\mathrm {d} t}}={ . \boldsymbol {F}}-{\frac {{\boldsymbol {F}}\cdot {\boldsymbol {v}}}{c^{2}}}{\boldsymbol {v}}} ,kde v {\displaystyle \mathbf {v} \!} je rychlost tělesa a c {\displaystyle c\!} je rychlost světla ve vakuu. Změna rychlosti tedy obecně nemá směr působící síly. Ve čtyřvektorovém formalismu typu ( x ; i c t ) {\displaystyle ({\boldsymbol {x}};\mathrm {i} \,ct)\!} odpovídá síle čtyřvektor síly (čtyřvektorové indexy značeny řeckými písmeny): F μ = d P μ d τ = d ( m 0 U μ ) d τ {\displaystyle F_{\mu }={\frac {\mathrm {d} P_{\mu }}{\mathrm {d} \ .tau }}={\frac {\mathrm {d} (m_{0}U_{\mu })}{\mathrm {d} \tau }}} ,kde P μ {\displaystyle P_{\mu }\!} je čtyřvektor hybnosti, U μ = ( 1 − v 2 c 2 v ; i 1 − v 2 c 2 c ) {\displaystyle U_{\mu }=\left({\sqrt {1-{\frac {v^{2}}{ .c^{2}}}}}\,\mathbf {v} ;\mathrm {i} \,{\sqrt {1-{\frac {v^{2}}{c^{2}}}}}\,c\right)} čtyřvektor rychlosti, m 0 {\displaystyle m_{0}\!} klidová hmotnost a τ {\displaystyle \tau \!} vlastní čas. Složky čtyřvektoru síly lze vyjádřit pomocí klasických vektorů vztahem: F μ = ( 1 − v 2 c 2 F ; i c 1 − v 2 c 2 F ⋅ v + i c d ( m 0 c 2 ) d t ) {\displaystyle F_{\mu }=\left({\sqrt {1-{\frac {v^{2}}{ .c^{2}}}}}\,{\boldsymbol {F}};{\frac {\mathrm {i} }{c}} .{\sqrt {1-{\frac {v^{2}}{c^{2}}}}}\,{\boldsymbol . {F}}\cdot {\boldsymbol {v}}+{\frac {\mathrm {i} }{c}}{\frac . {\mathrm {d} (m_{0}c^{2})}{\mathrm {d} t}}\right)} ,kde druhý člen čtvrté složky se uplatňuje pouze v případech, kdy dochází ke změně klidové hmotnosti (např. emisí či absorpcí záření). Rovnice speciální teorie relativity definující sílu lze formulovat i pro neinerciální soustavy: F μ = m 0 D U μ d τ = m 0 ( d 2 x μ d τ 2 + Γ μ κ λ d x κ d τ d x λ d τ ) {\displaystyle F^{\mu }=m_{0}{\frac {\mathrm {D} U^{\mu }} .{\mathrm {d} \tau }}=m_{0}\left({\frac {\mathrm {d} ^{ .2}x^{\mu }}{\mathrm {d} \tau ^{2}}}+\Gamma ^{\mu } .{}_{\varkappa \lambda }{\frac {\mathrm {d} x^{\varkappa }}{\mathrm { . d} \tau }}{\frac {\mathrm {d} x^{\lambda }}{\mathrm {d} \tau }}\right)} ,kde D značí absolutní derivaci a Γ μ κ λ {\displaystyle \Gamma ^{\mu }{}_{\varkappa \lambda }\!} Christoffelův symbol druhého druhu. Nejedná se však o pohybovou rovnici obecné teorie relativity. Obecná teorie relativity popisuje interakce ne pomocí síly, ale pomocí změny metrických vlastností časoprostoru dané rozložením energie a hybnosti. Tělesa se pohybují po nejpřímějších trajektoriích v takto zakřiveném časoprostoru. === Síla v kvantové teorii === Schrödingerova formulace kvantové mechaniky přiřazuje pozorovatelným veličinám příslušné (lineární hermiteovské) operátory a stavům systému vektor v Hilbertově prostoru (v souřadnicové reprezentaci známý pod názvem vlnová funkce). Časovému vývoji podléhá stavový vektor, rovnicí časového vývoje je Schrödingerova rovnice. Máme-li částici v potenciálovém poli, lze pomocí Ehrenfestova teorému odvodit obdobu zákona síly pro střední hodnoty operátorů a zavést tak operátor síly: ⟨ F ^ ⟩ = d d t ⟨ p ^ ⟩ = ⟨ − ∇ V ( x , t ) ⟩ {\displaystyle \langle {\hat {F}}\rangle ={\frac {\mathrm {d} }{\mathrm {d} t}}\langle {\hat {p}}\rangle =\langle -\nabla V(x,t)\rangle }I hybnost lze popsat rovnicí obdobnou klasické definici: ⟨ p ^ ⟩ = m d d t ⟨ x ^ ⟩ = m ⟨ d x ^ d t ⟩ {\displaystyle \left\langle {\hat {p}}\right\rangle =m\,{\frac {\mathrm {d .} }{\mathrm {d} t}}\left\langle {\hat {x}}\right\rangle =m\, .\left\langle {\frac {\mathrm {d} {\hat {x}}}{\mathrm {d} t}}\right\rangle } ,kde m {\displaystyle m\!} je hmotnost částice. Časová změna střední polohy souřadnice tak bude ve vnějším potenciálovém poli popsána klasickou mechanikou. Je však třeba zdůraznit, že tyto rovnice jsou rovnostmi operátorů ve smyslu středních hodnot. Chování podle kvantově mechanického vztahu bude blízké klasickému chování, pouze bude-li částici reprezentovat "úzký" vlnový balík (velké hybnosti částice). Časovým vývojem se navíc vlnový balík (s výjimkou stacionárních vázaných stavů) postupně rozplývá, takže takové klasické chování je dobrou aproximací pouze pro krátké časové intervaly. Uvedené vztahy jsou příkladem obecnějšího principu korespondence, podle kterého lze operátory pozorovatelných veličin zavést z operátorů dvou základních kanonických veličin – délky a hybnosti – stejnými vztahy, jako v klasické mechanice. Kvantová teorie pole neřeší míru vzájemného působení pomocí pojmu síly. Pomocí metody kanonického kvantování polí[zdroj?] a teorie kalibračních polí[zdroj?] lze vzájemné působení (elektromagnetické i slabé a silné jaderné) popsat pomocí kreací a anihilací virtuálních intermediálních částic a znázornit Feynmanovými diagramy[zdroj?]. Charakteristikou síly interakce i {\displaystyle i\!} -tého druhu je pak příslušný "náboj" g i {\displaystyle g_{i}\!} (obvykle značený g s {\displaystyle g_{s}\!} pro silnou, g {\displaystyle g\!} a g ' {\displaystyle g'\!} pro elektroslabou resp. e = g g ' g 2 + g ' 2 {\displaystyle e={\frac {g\,g'}{\sqrt {g^{2}+g'^{2}}}}\!} (elementární náboj) pro elektromagnetickou interakci), případně tzv. vazbová konstanta interakce α i = g i 2 4 π ε 0 ħ {\displaystyle \alpha _{i}={\frac {g_{i}^{2}}{4\pi \varepsilon _{0}\hbar }}\!} (pro elektromagnetickou interakci nazývaná konstanta jemné struktury). Kvantová teorie přináší i nový pohled na vakuum jako prostředí neustále vznikajících a zanikajících párů částice–antičástice, které vede k novým makroskopickým silovým projevům. Příkladem je experimentálně prokázaná Casimirova síla, která se projevuje např. jako přitažlivá síla mezi dvěma blízkými rovnoběžnými kovovými deskami ve vakuu, aniž by byly nabité. Tato síla vzniká i v případě reálné tekutiny mezi deskami (jako přídavná síla k mezimolekulovým silám a tlakové síle dané pohybem molekul) a v tomto případě může být výsledný efekt též odpudivý. == Rozdělení sil == === Podle základní interakce === Současná fyzika zná 4 druhy základních interakcí, na které lze redukovat veškeré vzájemné působení materiálních objektů: gravitační, elektromagnetická, silná (též zvaná barevná), slabá.Z těchto základních interakcí pouze 2 jsou dalekodosahové a projevují se v makroskopických (nekvantových) měřítcích, ve kterých má pojem síly smysl. Je to gravitace a elektromagnetické působení, které je zodpovědné za všechny ostatní makroskopické silové projevy. === Podle vzdálenosti působení === V klasickém pojetí síly se silové působení uskutečňuje buď přímým stykem, nebo silovým polem "na dálku". Přímý styk nastává, pokud se působící tělesa vzájemně dotýkají. Příkladem může být tlačení jednoho tělesa druhým nebo odraz jednoho tělesa od druhého. "Na dálku" na sebe tělesa působí prostřednictvím silového pole a tělesa se nedotýkají. Příkladem může být silové působení mezi dvěma magnety nebo gravitační přitahování. Ve skutečnosti je i působení přímým dotykem případem působení prostřednictvím elektromagnetického pole jednotlivých částic, tvořících strukturu těles. Totéž platí pro pružné síly. === Pravá a zdánlivá síla === Při změně soustavy souřadnic na neinerciální vztažnou soustavu dochází ke změně tvaru pohybové rovnice. Formální tvar pohybových rovnic z inerciální vztažné soustavy lze zachovat přidáním nových působících sil, které mají v dané soustavě dynamické účinky stejné jako pravé síly. Pojem síly se proto rozšiřuje o tyto zdánlivé, setrvačné síly. Rozlišují se tedy síly pravé a zdánlivé (setrvačné). Pravé síly vyplývají přímo ze vzájemného působení materiálních objektů, zatímco zdánlivé, setrvačné síly vyplývají z volby vztažné soustavy. Příkladem zdánlivých sil jsou odstředivá síla, Eulerova síla nebo Coriolisova síla. === Podle směru působení síly === Podle toho, zda se těleso působením síly ke "zdroji síly" přibližuje nebo vzdaluje, lze síly označit jako přitažlivé nebo odpudivé síly. Pod pojmem "zdroj síly" si lze představit například těleso s nějakým nábojem. Toto dělení nelze vždy aplikovat, je např. často problematické pro vírová silová pole (magnetické síly). Zdánlivé síly nelze zařadit ani do jedné skupiny, neboť nemají původ ve vzájemném působení těles či polí. === Konzervativní, disipativní a gyroskopické síly === Konzervativní silové pole je silové pole, které může konat práci, ale v izolovaném systému na uzavřené křivce je celková vykonaná práce nulová. Konzervativní síly lze vyjádřit jako záporný gradient potenciální energie: F = − ∇ V {\displaystyle {\boldsymbol {F}}=-\nabla V} , proto se též nazývají potenciálové. Mezi konzervativní síly patří např. gravitační síla a elektrostatická síla. Nekonzervativní síly jsou silami, jejichž práce na uzavřené křivce je nenulová. Při jejich působení tedy dochází k "rozptýlení", disipaci energie, proto se též nazývají disipativní. Jde například o síly tření. Existují i síly, jejichž pole nelze popsat potenciální energií, protože nekonají práci již vzhledem ke své podstatě – působí totiž vždy kolmo ke směru pohybu. Nedochází u nich tedy ani k disipaci energie. Takové síly označujeme jako gyroskopické. Příkladem je působení stacionárního magnetického pole na pohybující se nabitou částici (magnetická část Lorentzovy síly), ze zdánlivých sil pak Coriolisova síla. == Měření síly == Síla se měří zpravidla pomocí jejich deformačních účinků (měření síly se převádí na měření výchylky - délky nebo úhlu) nebo vyvolanými změnami elektromagnetických vlastností prostředí (měření síly se převádí na měření el. proudu nebo el. napětí). Pro měření se používají: Mechanické siloměry založené na pružné deformaci působením síly: pružinový siloměr (využívá změnu délky při zatížení), torzní váhy (využívají změnu úhlu při zatížení). Elektrická měření založená na změně elektrických vlastností při působení síly nebo napětí: piezoelektrický siloměr (využívá piezoelektrický jev), siloměry založené na změně stykového odporu při zatížení, odporové a polovodičové tenzometry (využívají změnu odporu při deformaci), měřiče založené na změně indukčnosti nebo kapacity při změně geometrického uspořádání vyvolané zatížením.Nanotechnologie si vyžadují potřebu detekce stále menších sil. Byly tak vyvinuty metody měření velmi malých sil, kterých se využívá například při mikroskopii atomárních sil (AFM), založené na piezoelektrickém jevu, či pro optické nebo magnetické mikromanipulátory (optical tweezers, magnetic tweeezer). V roce 2016 byla vyvinuta metoda měření sil s citlivostí pod 200 fN (2×10−13 N), založená na převodníku sil kvantových interakcí při průhybu nanovláken na optický signál, využitelná např. k detekci sil infrazvukového vlnění v kapalinách nebo i v biologickém zkoumání k monitorování bakteriálního pohybu či tepu jednotlivých srdečních buněk. == Síly působící na soustavu hmotných bodů == V soustavě hmotných bodů (lépe řečeno v jakékoliv soustavě těles, částic, apod.) lze síly působící na hmotný bod rozdělit na vnější a vnitřní. Vnější síly mají zdroj mimo soustavu hmotných bodů. Naproti tomu vnitřní síly jsou síly, které působí mezi jednotlivými hmotnými body uvnitř soustavy hmotných bodů. === Působení vnější síly === Má-li působení vnější síly za následek deformaci tělesa, pak se hovoří o deformačním účinku síly. Příkladem může být stlačování gumového míče, který sice zůstává v klidu, ale mění se jeho objem a tvar, neboť se deformuje. Jiným příkladem je natahování nebo stlačování pružiny, kdy také dochází k deformaci. Má-li působení vnější síly za následek změnu pohybového stavu, hovoří se o pohybovém účinku síly. Udeříme-li například do nějakého (volného) tělesa, pak se toto těleso začne pohybovat, tj. změnil se jeho pohybový stav. Vnější síly tedy mohou způsobovat pohyb v soustavě hmotných bodů. === Působení vnitřní síly === Pokud v soustavě hmotných bodů, které jsou vzájemně v klidu, působí hmotný bod s hmotností m 1 {\displaystyle m_{1}\!} na hmotný bod s hmotností m 2 {\displaystyle m_{2}\!} silou F 12 {\displaystyle {\boldsymbol {F}}_{12}} , pak podle 3. Newtonova pohybového zákona působí také bod s hmotností m 2 {\displaystyle m_{2}\!} na bod s hmotností m 1 {\displaystyle m_{1}\!} silou F 21 {\displaystyle {\boldsymbol {F}}_{21}} , která má stejnou velikost jako F 12 {\displaystyle {\boldsymbol {F}}_{12}} , ale opačný směr, tzn. F 12 = − F 21 {\displaystyle {\boldsymbol {F}}_{12}=-{\boldsymbol {F}}_{21}} Vektorový součet těchto sil je tedy nulový. F 12 + F 21 = 0 {\displaystyle {\boldsymbol {F}}_{12}+{\boldsymbol {F}}_{21}=0} Pokud má soustava více než dva hmotné body lze psát F 12 + F 21 ⏟ 0 + F 13 + F 31 ⏟ 0 + F 23 + F 32 ⏟ 0 + ⋯ = 0 {\displaystyle \underbrace {{\boldsymbol {F}}_{12}+{\boldsymbol {F}}_{21}} _{ . 0}+\underbrace {{\boldsymbol {F}}_{13}+{\boldsymbol {F}}_{31}} _ . {0}+\underbrace {{\boldsymbol {F}}_{23}+{\boldsymbol {F}}_{32}} _{0}+\cdots =0} [zdroj?]V soustavě hmotných bodů se tedy všechny vnitřní síly vzájemně ruší. Výslednice všech vnitřních sil soustavy hmotných bodů je nulová. Třetí pohybový zákon výslovně nemluví o tom, že by působící síly (akce a reakce) měly ležet v jedné přímce, ačkoliv mají opačný směr a stejnou velikost. Pokud by však tyto síly neležely v jedné přímce, způsobilo by to vznik silového momentu. V soustavě hmotných bodů se proto předpokládá, že síly, kterými na sebe dva hmotné body soustavy působí, leží v jedné přímce. Silový moment mezi dvěma hmotnými body je tedy nulový. Výsledný moment vnitřních sil soustavy, který je součtem momentů mezi jednotlivými hmotnými body, je vzhledem k libovolnému bodu prostoru nulový. Vnitřní síly tedy nezpůsobují pohyb soustavy jako celku. === První a druhá věta impulsová === Z výše uvedeného rozboru plynou následující věty: Časová derivace celkové hybnosti soustavy hmotných bodů je rovna výslednici vnějších sil působících na soustavu. (věta o hybnosti soustavy, 1. věta impulsová) Časová derivace celkového momentu hybnosti soustavy hmotných bodů je rovna výslednému momentu vnějších sil působících na soustavu, počítanému ke stejnému bodu jako celkový moment hybnosti. (věta o momentu hybnosti soustavy, 2. věta impulsová) Speciálním případem jsou zákon zachování hybnosti a zákon zachování momentu hybnosti izolované soustavy. == Síly působící na dokonale tuhé těleso == === Skládání sil === Skládání sil je postup, kterým se z jednotlivých sil působících na těleso určí výsledná síla (tzv. výslednice sil). Účinek všech sil je pak stejný jako účinek výslednice. Síly jsou vektorové veličiny, a tedy záleží na jejich velikostech a směrech. Při skládání sil působících na těleso může záležet i na místech, kde síly na těleso působí (na působištích sil), protože z různých působišť mohou vznikat různé otáčivé účinky sil na těleso (viz dvojice sil). Výslednice sil je rovna vektorovému součtu jednotlivých sil, tzn. F = F 1 + F 2 + ⋯ + F n {\displaystyle {\boldsymbol {F}}={\boldsymbol {F}}_{1}+{\boldsymbol {F}}_{2}+\cdots +{\boldsymbol {F}}_{n}} Vychází se přitom z předpokladu, že jednotlivé síly se vzájemně neovlivňují, tzn. platí princip superpozice. ==== Speciální případy ==== Při skládání sil stejného směru se sečtou velikosti sil, směr výslednice je stejný jako směr jednotlivých sil, např. F = F 1 + F 2 {\displaystyle F=F_{1}+F_{2}\!} Při skládání sil opačného směru se velikosti opačných sil odečtou, přičemž výslednice má směr větší ze sil, např. F = | F 1 − F 2 | {\displaystyle F=|F_{1}-F_{2}|\!} V případě kolmých dvou sil platí pro velikost výslednice: F = F 1 2 + F 2 2 {\displaystyle F={\sqrt {F_{1}^{2}+F_{2}^{2}}}} Při skládání dvou sil různého směru, vzniká výsledná síla vektorovým součtem, graficky se dá určit jako úhlopříčka v rovnoběžníku sil, tj. v takovém čtyřúhelníku, jehož dvě strany tvoří jednotlivé síly a zbývající strany jsou s těmito stranami rovnoběžné.Při skládání sil stejného směru působících v různých místech tuhého tělesa leží působiště výslednice mezi působišti sil F 1 {\displaystyle F_{1}\!} a F 2 {\displaystyle F_{2}\!} ve vzdálenosti r 2 {\displaystyle r_{2}\!} od síly F 2 {\displaystyle F_{2}\!} : r 2 = F 1 r ( F 1 + F 2 ) {\displaystyle r_{2}=F_{1}{\frac {r}{(F_{1}+F_{2})}}} ,kde r {\displaystyle r\!} je vzdálenost sil F 1 {\displaystyle F_{1}\!} a F 2 {\displaystyle F_{2}\!} Při skládání sil opačného směru působících v různých místech tuhého tělesa leží působiště výslednice na přímce tvořené působišti za větší silou ve vzdálenosti r 2 {\displaystyle r_{2}\!} od síly F 2 {\displaystyle F_{2}\!} : r 2 = F 1 r ( F 2 − F 1 ) {\displaystyle r_{2}=F_{1}{\frac {r}{(F_{2}-F_{1})}}} ,kde r {\displaystyle r\!} je vzdálenost sil F 1 {\displaystyle F_{1}\!} a F 2 {\displaystyle F_{2}\!} Při skládání sil různého směru působících v různých místech tuhého tělesa se síly posunou po vektorových přímkách do společného působiště, složí se a výslednice se posune po své vektorové přímce, tak aby její působiště leželo na spojnici původních působišť sil.Matematické řešení sčítání více obecných sil v rovině s různými působišti:a) rozklad jednotlivých sil do vzájemně kolmých směrů (souřadnice "x" a "y"): F x i = F cos α i , F y i = F sin α i {\displaystyle F_{xi}=F\cos \alpha _{i},F_{yi}=F\sin \alpha _{i}} , kde : α i {\displaystyle \alpha _{i}} je úhel od kladné poloosy x {\displaystyle x} proti směru hodinových ručiček. b) sečtení složek sil do jednotlivých směrů: F x = ∑ i F x i , F y = ∑ i F y i {\displaystyle F_{x}=\sum _{i}F_{xi},F_{y}=\sum _{i}F_{yi}} c) výsledná velikost síly: F = F x 2 + F y 2 {\displaystyle F={\sqrt {F_{x}^{2}+F_{y}^{2}}}} d) úhel výslednice sil: α = tan − 1 F y F x {\displaystyle \alpha =\tan ^{-1}{\frac {F_{y}}{F_{x}}}} , pro F x < 0 {\displaystyle F_{x}<0} je α = tan − 1 F y F x + 180 o {\displaystyle \alpha =\tan ^{-1}{\frac {F_{y}}{F_{x}}}+180^{o}} , pro F x = 0 {\displaystyle F_{x}=0} a zároveň F y > 0 {\displaystyle F_{y}>0} je α = 90 o {\displaystyle \alpha =90^{o}} a pro F x = 0 {\displaystyle F_{x}=0} a zároveň F y < 0 {\displaystyle F_{y}<0} je α = 270 o {\displaystyle \alpha =270^{o}} e) působiště výsledné síly: x = ∑ i F y i ⋅ x i F y {\displaystyle x={\frac {\sum _{i}F_{yi}\cdot x_{i}}{F_{y}}}} , pro F y = 0 {\displaystyle F_{y}=0} je x {\displaystyle x} libovolné y = ∑ i F x i ⋅ y i F x {\displaystyle y={\frac {\sum _{i}F_{xi}\cdot y_{i}}{F_{x}}}} , pro F x = 0 {\displaystyle F_{x}=0} je y {\displaystyle y} libovolné === Rozklad sil === Rozklad sil je postup, kterým se síla rozkládá na jednotlivé složky, jejichž složením lze určit původní sílu. Jedná se opačný proces než je skládání sil. V případě, že sílu rozkládáme na dvě, je rozklad sil jednoduchou záležitostí. Jsou-li známy směry, ve kterých mají složky působit, pak tyto směry tvoří směry stran rovnoběžníku sil, jehož úhlopříčkou je původní síla. Velikosti stran vzniklého rovnoběžníku představují velikosti složek. Jsou-li ale známy velikost a směr první složky, pak druhou složku představuje vektor spojující koncové body vektorů první složky a původní síly (v uvedeném pořadí). Pokud se jedná o rozklad sil v případě kluzného dotyku dvou těles, je možno (viz obrázek) přenést ve směru x pouze sílu Fx takové velikosti, která odpovídá třecí síle mezi oběma tělesy tj. Ft = kt x Fy = - Fx. Pokud je síla |Fx| > |Ft| dojde ke smyku mezi oběma tělesy a těleso se bude pohybovat ve směru x, tj. podle výslednice síly ve směru x. Matematické řešení rozkladu obecné síly do dvou směrů se společným působištěm v rovině: F 1 = F ⋅ sin α cos α 2 − cos α sin α 2 cos α 1 sin α 2 − sin α 1 cos α 2 {\displaystyle F_{1}=F\cdot {\frac {\sin \alpha \cos \alpha _{2}-\ . cos \alpha \sin \alpha _{2}}{\cos \alpha _{1}\sin \alpha _{2}-\sin \alpha _{1}\cos \alpha _{2}}}} F 2 = F ⋅ cos α sin α 1 − sin α cos α 1 cos α 1 sin α 2 − sin α 1 cos α 2 {\displaystyle F_{2}=F\cdot {\frac {\cos \alpha \sin \alpha _{1}-\ . sin \alpha \cos \alpha _{1}}{\cos \alpha _{1}\sin \alpha _{2}-\sin \alpha _{1}\cos \alpha _{2}}}} kde uhly jsou od kladné poloosy "x" orientované proti směru hodinových ručiček. Úhly α 1 {\displaystyle \alpha _{1}} a α 2 {\displaystyle \alpha _{2}} jsou úhly požadovaných směrů. Pokud síly vyjdou záporné mají opačným směr než předpokládaly úhly α 1 {\displaystyle \alpha _{1}} nebo α 2 {\displaystyle \alpha _{2}} Pokud požadujeme rozložit do dvou směrů výslednici více sil pracujeme s výslednými složkami vstupních sil do směrů x a y: F x = ∑ i F i cos α i {\displaystyle F_{x}=\sum _{i}F_{i}\cos \alpha _{i}} F y = ∑ i F i sin α i {\displaystyle F_{y}=\sum _{i}F_{i}\sin \alpha _{i}} F 1 = F y cos α 2 − F x sin α 2 cos α 1 sin α 2 − sin α 1 cos α 2 {\displaystyle F_{1}={\frac {F_{y}\cos \alpha _{2}-F_{x} .\sin \alpha _{2}}{\cos \alpha _{1}\sin \alpha _{2}-\sin \alpha _{1}\cos \alpha _{2}}}} F 2 = F x sin α 1 − F y cos α 1 cos α 1 sin α 2 − sin α 1 cos α 2 {\displaystyle F_{2}={\frac {F_{x}\sin \alpha _{1}-F_{y} .\cos \alpha _{1}}{\cos \alpha _{1}\sin \alpha _{2}-\sin \alpha _{1}\cos \alpha _{2}}}} Pokud síly vyjdou záporné mají opačný směr než předpokládaly úhly α 1 {\displaystyle \alpha _{1}} nebo α 2 {\displaystyle \alpha _{2}} === Rovnováha sil === Rovnováha sil je stav, kdy na těleso působí více sil, ale jejich výslednice je nulová, a výsledný moment sil vzniklý složením všech momentů sil je rovněž nulový, tzn. F = F 1 + F 2 + ⋯ + F n = 0 {\displaystyle {\boldsymbol {F}}={\boldsymbol {F}}_{1}+{\boldsymbol {F}}_{2}+\cdots +{\boldsymbol {F}}_{n}=0} M = M 1 + M 2 + ⋯ + M m = 0 {\displaystyle {\boldsymbol {M}}={\boldsymbol {M}}_{1}+{\boldsymbol {M}}_{2}+\cdots +{\boldsymbol {M}}_{m}=0} V rovině platí 3 rovnice rovnováhy: ∑ i F i cos α i = 0 {\displaystyle \sum _{i}F_{i}\cos \alpha _{i}=0} ∑ i F i sin α i = 0 {\displaystyle \sum _{i}F_{i}\sin \alpha _{i}=0} ∑ i F i ( x i sin α i − y i cos α i ) = 0 {\displaystyle \sum _{i}F_{i}(x_{i}\sin \alpha _{i}-y_{i}\cos \alpha _{i})=0} Kde úhly α i {\displaystyle \alpha _{i}} jsou od kladné poloosy x ve směru proti pohybu hodinových ručiček Jestliže na těleso působí v jednom bodě dvě síly, nastane rovnováha v případě, že síly jsou stejně velké opačného směru. Pro pohyb tělesa, u něhož jsou síly v rovnováze, platí první pohybový zákon. Těleso, u kterého jsou síly v rovnováze a které se nepohybuje (je v klidu), musí být v některé z rovnovážných poloh. == Příklady sil == Poznámka: Tento přehled uvádí pouze stručné charakteristiky a závislosti jednotlivých druhů sil a slouží spíše jako rozcestník ke speciálním stránkám. === Základní síly === Základními silami jsou v makroskopických měřítcích síla gravitační a síla elektrostatická. Gravitační síla se řídí Newtonovým gravitačním zákonem, tj. je úměrná hmotnostem těles a nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti. Je vždy přitažlivá. Elektrostatická síla se řídí Coulombovým zákonem, tj. je úměrná nábojům těles a nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti. Je přitažlivá pro náboje opačné polarity a odpudivá pro náboje stejné polarity. === Pružné (elastické) síly === Mezi pružné (elastické) síly řadíme sílu tahovou a tlakovou, ohybovou, smykovou a torzní. Deformace je přitom přímo úměrná působící síle. Tahová a tlaková pružná síla jsou úměrné záporně vzaté změně délky ve směru působící síly (koeficient úměrnosti se nazývá tuhost). Lze je vyjádřit také jako úměrné relativnímu prodloužení/zkrácení a příčnému průřezu (koeficient úměrnosti se pak nazývá Youngův modul pružnosti). Ohybová síla se v tělese projevuje kombinací tahu a tlaku. Pro malé ohyby je přímo úměrná příčné výchylce a je výrazně (zpravidla kubicky) závislá na příčném rozměru tělesa ve směru výchylky. Smyková síla je úměrná smykovému úhlu a příčnému průřezu (koeficient úměrnosti se pak nazývá modul pružnosti ve smyku nebo modul torze). Speciálním případem je torzní síla, která v silové dvojici způsobuje pružné zkroucení. === Reaktivní síly === Při pohybu tělesa, u kterého dochází k postupnému oddělování nebo připojování částic zanedbatelné hmotnosti vzhledem k hmotnosti tělesa, lze pohybová rovnice takové soustavy přepsat do tvaru pohybové rovnice tělesa s proměnnou (klidovou) hmotností. Změna jeho hybnosti bude rovna součtu vnější síly a síly reaktivní, rovné součinu vektoru relativní rychlosti oddělovaných/připojovaných částic vzhledem k tělesu a časové změny (derivace) hmotnosti tělesa (při úbytku hmotnosti tedy bude působit proti směru unikání částic). === Odporové síly, dynamický vztlak === Odporové síly jsou typickým příkladem disipativních sil. Patří mezi ně síla smykového tření (mezi pevnými tělesy), síla vnitřního tření tekutin a odporové síly při pohybu těles v tekutinách. Všechny působí proti směru relativního pohybu. Síla smykového tření je přímo úměrná kolmé složce síly (koeficient úměrnosti se nazývá činitel smykového tření a je větší pro klidové tření než pro tření při pohybu). Není závislá na třecí ploše a při pohybu ani na rychlosti. Viskózní síla (síla vnitřního tření) působí při laminárním proudění mezi sousedními elementárními vrstvami tekutiny vzájemně se vůči sobě pohybujícími. Je přímo úměrná velikosti (myšlené) styčné plochy a gradientu rychlosti (tedy derivaci rychlosti proudění s příčným rozměrem, kolmým na styčnou plochu a tím i na směr proudění); koeficient úměrnosti se nazývá dynamická viskozita. Odporová síla při laminárním obtékání je přímo úměrná viskozitě tekutiny a první mocnině rychlosti. Závisí na geometrickém tvaru tělesa. Odporová síla při turbulentním obtékání je přímo úměrná viskozitě tekutiny, ploše příčného průřezu a přibližně kvadraticky závislá na rychlosti. Závisí na geometrickém tvaru tělesa. Odporová síla při obtékání rychlostí blízkou rychlostí zvuku má závislost na rychlosti složitější.Při laminárním obtékání tělesa tekutinou vznikají ještě (nedisipativní) dynamické vztlakové síly (hydrodynamické, aerodynamické), které souvisejí s rozdíly tlaku v tekutině na různých stranách tělesa způsobenými rozdílnou rychlostí obtékání podle Bernoulliovy rovnice. === Povrchové síly === Povrchové síly se projevují na rozhraní dvou prostředí, z nichž aspoň jedno je kapalné. Nazývají se též kapilární. Povrchová síla je úměrná délce myšleného řezu povrchem a působí v povrchu kolmo k tomuto řezu (koeficient úměrnosti se nazývá povrchové napětí). === Osmotické síly === Jsou-li dva tekuté roztoky téže látky a nestejné koncentrace odděleny polopropustnou přepážkou (propustnou pouze pro molekuly rozpouštědla), snaží se difuze vyrovnat parciální tlak rozpouštědla na obou stranách přepážky a dochází k pronikání molekul rozpouštědla do koncentrovanějšího roztoku. Tento osmotický tlak vytváří osmotickou sílu přímo úměrnou rozdílu molární koncentrace obou roztoků, teplotě a ploše přepážky; koeficientem úměrnosti je molární plynová konstanta. === Setrvačné síly === Mezi setrvačné síly patří zdánlivé síly, které nemají původ ve vzájemném působení materiálních objektů. Patří mezi ně unášivá síla a Coriolisova síla. Unášivá síla uděluje tělesům zrychlení nezávislé na jejich rychlosti. Příkladem jsou odstředivá síla a Eulerova síla Coriolisova síla je přímo úměrná rychlosti pohybu a působí kolmo na ní, jedná se tedy o sílu gyroskopickou. === Tíhová síla a tíha, statický vztlak === Nejběžnějším prostředím je pro člověka povrch Země nebo místa nad a pod ním. S povrchem Země proto zpravidla spojuje svou souřadnou soustavu, ta je však vzhledem k zemské rotaci soustavou neinerciální. Působí v ní proto nejen (pravá) gravitační síla, ale i síly setrvačné, tedy odstředivá síla pro tělesa v klidu vůči zemskému povrchu. Výslednici těchto sil označujeme jako tíhovou sílu a její pole jako tíhové pole. Tíha je fyzikální veličina vyjadřující sílu statického působení tělesa v tíhovém poli na jiné těleso (např. podložku nebo závěs). Poznámka: Některé definice tíhu od tíhové síly nerozlišují.S tíhovým polem souvisí i vznik statické vztlakové síly (hydrostatické, aerostatické), působící na těleso ponořené do tekutiny v tíhovém poli. Síla je rovna součinu objemu tělesa, tíhového zrychlení a hustoty tekutiny v místě ponořeného tělesa (u stlačitelných tekutin platí pouze pro tělesa malé výšky, kdy lze zanedbat změnu hustoty s výškou tělesa). === Síly v elektromagnetickém poli === Na bodové náboje působí vedle základní elektrostatické síly také magnetické stacionární pole tzv. Lorentzovou silou. Ta je přímo úměrná magnetické indukci a náboji. Je též přímo úměrná rychlosti pohybu a působí kolmo na ní, jedná se tedy o sílu gyroskopickou.. Elektrické síly působící na různé soustavy nábojů a nabitých vodičů jsou dané superpozicí elektrostatických sil. U dynamických systémů působí navíc elektrické síly vznikající elektromagnetickou indukcí. Magnetické síly působí též mezi vodiči protékanými elektrickým proudem a mezi magnetickými dipóly (které mohou být elementární). U dynamických systémů magnetické síly vznikají v proměnném elektrickém poli, aniž by v něm docházelo k pohybu nábojů (podle první Maxwellovy rovnice). Na dielektrika a magnetika umístěná do elektromagnetického pole působí tzv. ponderomotorické síly s tendencí vtáhnout je do oblasti se silnějším polem či vysunout je z ní. Souvisí s vnitřním přerozdělením nábojů a magnetických dipólů ve struktuře těles. === Mikroskopické síly === Pojem síly se často používá i pro mikroskopické jevy, kde je již nutný kvantově mechanický popis. ==== Mezimolekulové síly ==== Jedná se o tzv. kohezní síly, zvané též van der Waalsovy síly. Jsou založeny na elektromagnetické interakci. Lze je přiblížit zbytkovými (dipólovými a multipólovými) elektrostatickými silami (molekuly jsou sice elektricky neutrální, ale rozložení náboje není rovnoměrné), plný výklad je však možný až v kvantové mechanice. Jsou zodpovědné za kondenzovaný stav kapalin a pevných látek s molekulovými vazbami. Projevují se i u reálných plynů jako jejich kohezní tlak. Dalším makroskopickým projevem je přilnavost (adheze). Jako zvláštní druh mezimolekulových sil se vyčleňují relativně silnější síly vodíkových můstků, které se přibližují kovalentním meziatomovým silám. ==== Síly mezi atomy a ionty ==== Níže uvedené síly nemají pojmově přesné vymezení hranic (je otázkou konvence), přechod mezi nimi je svou podstatou plynulý. Jedná se o síly mezi atomy v molekulách a krystalech, projevující se jako chemická vazba (kovalentní síly, koordinačně-kovalentní síly). Vazbu vysvětluje kvantová mechanika na principu sdílení elektronů. V případě extrémně polární vazby jsou valenční elektrony obou vázaných atomů součástí elektronového obalu pouze jednoho z nich, takže z obou atomů (nebo víceatomových částí molekuly) vzniknou ionty. Jejich vazbové síly se nazývají síly iontové vazby. Tyto síly lze zpravidla velmi dobře popsat elektrostatickými silami (lze zanedbat kvantově mechanické chování). Zvláštním případem jsou vazebné síly v kovovém krystalu, kdy valenční elektrony atomy jsou sdíleny všemi atomy. Kovové kationty jsou obklopeny elektronovým plynem.V silných magnetických polích (105 T, přirozeně se vyskytujících pouze ve vesmíru, např. v blízkosti bílých trpaslíků i dalších hvězdných objektů) mohou být atomy v molekulách vázány i tzv. kolmou paramagnetickou vazbou, obdobnou kovalentní vazbě, ale založenou na stabilizaci vazebných orbitalů kolmo k vnějšímu magnetickému poli. ==== Síly mezi částicemi atomového jádra ==== U jaderných sil mezi nukleony, držících je vázané v jádře (i přes elektrostatické odpuzování protonů), se jedná o zbytkové barevné působení (silnou interakci) mezi hadrony (hlavní část barevné interakce působí mezi kvarky uvnitř hadronů). Jsou to krátkodosahové přitažlivé síly, jejichž plný výklad je však možný až v kvantové teorii pole. Lze si je představit jako jistou analogii molekulových krystalových vazeb, tvořených zbytkovou elektromagnetickou interakcí mezi molekulami (hlavní část interakce působí mezi elektrony a jádry jednotlivých atomů tvořících molekulu). == Příbuzné veličiny == Poznámka: Tento přehled uvádí pouze stručné charakteristiky a jednotky jednotlivých veličin blízkých síle a slouží spíše jako rozcestník ke speciálním stránkám. === Objemová síla === Objemová síla je definována jako hustota síly působící v objemu tělesa a definuje se vztahem f = lim V → 0 F V {\displaystyle {\boldsymbol {f}}=\lim _{V\to 0}{\frac {\boldsymbol {F}}{V}}} ,kde F {\displaystyle {\boldsymbol {F}}} je síla působící na objem V {\displaystyle V\!} a limita se míní v makroskopickém smyslu. Jednotkou v SI je newton na metr krychlový (N/m3). === Práce === Dráhový účinek působící síly F {\displaystyle {\boldsymbol {F}}} se nazývá práce. Definuje se vztahem W = ∫ s 1 s 2 F ⋅ d s {\displaystyle W=\int _{s_{1}}^{s_{2}}{\boldsymbol {F}}\cdot \mathrm {d} {\boldsymbol {s}}} (integrace podél dráhy pohybu).Jednotkou v SI je joule (J). === Impuls (síly) === Časový účinek působící síly F {\displaystyle {\boldsymbol {F}}} se nazývá impuls síly. Definuje se vztahem I = ∫ t 1 t 2 F d t {\displaystyle \mathbf {I} =\int _{t_{1}}^{t_{2}}{\boldsymbol {F}}\mathrm {d} t}Impuls síly působící na volné těleso je roven změně jeho hybnosti. Jednotkou v SI je newtonsekunda (N·s). === Moment síly === Míru otáčivých schopností síly udává moment síly. Moment síly M {\displaystyle {\boldsymbol {M}}\,} síly F {\displaystyle {\boldsymbol {F}}\,} vzhledem k bodu Q je definován vztahem: M = r × F {\displaystyle {\boldsymbol {M}}={\boldsymbol {r}}\times {\boldsymbol {F}}} ,kde r = R − R Q {\displaystyle {\boldsymbol {r}}={\boldsymbol {R}}-{\boldsymbol {R}}_{\mathrm {Q} }} , R {\displaystyle {\boldsymbol {R}}} polohový vektor působiště síly (nebo libovolného jiného bodu na vektorové přímce síly) a R Q {\displaystyle {\boldsymbol {R}}_{\mathrm {Q} }} polohový vektor bodu Q. Jednotkou v SI je newtonmetr (N·m). === Napětí a tlak === V mnoha případech působí síla na určitou plochu. Jedná se obvykle o sílu působící na povrch nějakého tuhého tělesa nebo na povrch tekutiny. Sílu lze v prvním případě vyjádřit jako součin napětí σ {\displaystyle \sigma \!} a obsahu S {\displaystyle S\!} dané plochy. Složky síly F {\displaystyle \mathbf {F} } působící na element plochy lze tedy psát d F i = ∑ j σ i j ν j d S {\displaystyle \mathrm {d} F_{i}=\sum _{j}\sigma _{ij}\nu _{j}\mathrm {d} S\,} ,kde σ i j {\displaystyle \sigma _{ij}\!} je tenzor napětí a ν j {\displaystyle \nu _{j}\!} je normála plochy s obsahem S {\displaystyle S\!} Ve druhém případě se vztah zjednoduší, neboť tenzor napětí je nahrazen skalárním tlakem p {\displaystyle p\!} : d F n = p d S {\displaystyle \mathrm {d} {\boldsymbol {F}}_{\mathrm {n} }=p\mathrm {d} {\boldsymbol {S}}} ,kde d F n {\displaystyle \mathrm {d} {\boldsymbol {F}}_{\mathrm {n} }} je složka vektoru síly a kolmá k elementu plochy d S {\displaystyle \mathrm {d} {\boldsymbol {S}}} na který působí, přičemž směr vektoru popisujícího element d S {\displaystyle \mathrm {d} {\boldsymbol {S}}} má směr normály k této plošce. Jednotkou napětí i tlaku v SI je pascal (Pa). == Odkazy == === Reference === === Literatura === Hlavním zdrojem článku byly následující publikace: ==== Základní ==== Feynman R. P., Leighton R. B., Sands M.: Feynmanovy přednášky z fyziky - díl 1/3, 1. české vydání, Fragment, 2000, ISBN 80-7200-405-0. Horák Z., Krupka F.: Fyzika, 3. vydání, SNTL v koedici s ALFA, Praha 1981 Kvasnica J., Havránek A., Lukáč P., Sprušil B.: Mechanika, 1. vydání, Academia, Praha 1988 Kittel Ch., Knight W. D., Ruderman M.: Mechanics. Berkley Physics Course, Vol. 1. McGraw-Hill, New York 1965 (existuje slovenský překlad) Friš S. E., Timorevová A. V.: Kurs fyziky, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962 ==== Odborná a speciální ==== Trkal V.: Mechanika hmotných bodů a tuhého tělesa, 1. vydání, Nakladatelství ČSAV, Praha 1956 Brdička M., Hladík A.: Teoretická mechanika, 1. vydání, Academia, Praha 1987 Horský J.: Úvod do teorie relativity, 1. vydání, SNTL, Praha 1975 Votruba V.: Základy speciální teorie relativity, 2. vydání, Academia, Praha 1977 Kuchař K.: Základy obecné teorie relativity, 1. vydání, Academia, Praha 1968 Formánek J.: Úvod do kvantové teorie I, 2. vydání, Academia, Praha 2004, ISBN 80-200-1176-5 Šindelář V., Smrž L., Beťák Z.: Nová soustava jednotek, 3. vydání, SPN, Praha 1981 === Související články === Dynamika Pohybová rovnice Hybnost Základní interakce === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu síla ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo síla ve Wikislovníku Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je síla | ABBREVIATION | ABBREVIATION |
009685 | ... úžině se nachází ostrovy, o kterých se ale bible nezmiňuje. Podle některých názorů je překlad Rákosového moře jako Rudé moře pokládán za chybný a Rákosové moře umísťují do oblasti Suezské šíje nebo ho ztotožňují se Sirbónským jezerem. Související informace naleznete také v článku Nauka a Smlouvy. Mormonismus (specifické americké odvětví křesťanství) používá postavu proroka Mojžíše ve své teologii i historii. Podle Nauky a Smluv se Mojžíš zjevil 3. dubna 1836 mormonskému prorokovi Josephu Smithovi v kirtlandském chrámu. Smyslem tohoto zjevení mělo být předání kněžských klíčů ke shromáždění všech kmenů Izraele. –Nauka a Smlouvy 110 Mormonský Mojžíš byl podle učení teologa Smithe vyvolen ke svému úkolu v předsmrtelném životě a jeho příchod byl podle Knihy Mormonovy prorokován už Josefem egyptským. –Kniha Mormonova;... | Kdy se zjevil Mojžíš mormonskému prorokovi Josephu Smithovi? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mojžíš | [
"3. dubna 1836"
] | 416 | 528 | Podle Nauky a Smluv se Mojžíš zjevil 3. dubna 1836 mormonskému prorokovi Josephu Smithovi v kirtlandském chrámu. | [
{
"start": 453,
"end": 466,
"text": "3. dubna 1836"
}
] | Mojžíš (hebrejsky מֹשֶׁה, Moše, vykládáno jako "z vody vytažený") je jednou z nejvýznamnějších postav izraelského národa a Starého zákona. Dle Starého zákona to byl náboženský a vojenský vůdce, starozákonní prorok, vykladač zákona, kterému je tradičně připisováno autorství Tóry - pěti knih Starého zákona: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium jsou také označovány jako 1.-5. Kniha Mojžíšova. Žil pravděpodobně okolo 15.–13. století př. n. l. a pocházel z kmene Levi, jeho bratrem byl Árón, sestrou Mirjam. Mojžíšova existence není historicky doložena, V Egyptě či na Sinaji nejsou důkazy pro události popsané v knize Exodus popisující otroctví Izraelitů a jejich odchod z Egypta do zaslíbené země pod vedením Mojžíše. Postavu Mojžíše jako proroka uznává několik světových náboženství – například judaismus, islám, křesťanství, mormonismus, bahaismus i moonismus. Mojžíšův život je možné rozdělit na tři etapy, z nichž každá trvala 40 let. Podle biblického vyprávění se narodil židovským rodičům v Egyptě, kde tehdy žil celý národ. Kvůli nařízení faraona zabít všechny malé chlapce - syny narozené Izraelitům – byl také v ohrožení života, ale jeho rodiče, aby jej uchránili tohoto osudu, jej vložili do třtinové ošatky a pustili po vodě Nilu. Tam novorozence nalezla faraonova dcera, která jej přijala za svého. Jako kojná byla pro něj vybrána jeho skutečná matka (aniž by se to o ní vědělo). Když Mojžíš dospěl, hájil v jednom sporu hebrejského otroka a přitom zabil faraonova služebníka. Musel tedy utéci mimo Egypt. Mojžíš se usídlil v Midjanu a oženil se Siporou, dcerou midjánského kněze Jetra. V té době se mu v hořícím keři zjevil Bůh, aby jej poslal zpět do Egypta, kde měl vysvobodit svůj lid z egyptského otroctví a přivést jej do zaslíbené země. Při té příležitosti mu bylo zjeveno Boží jméno JHVH. Mojžíš se tedy vrátil do Egypta. Jeho jednání s faraonem však bylo neúspěšné, a tak Bůh skrze Mojžíše potrestal Egypt deseti ranami. Poslední z nich bylo vyhubení všech prvorozených, mezi zvířaty i mezi lidmi. Židé byli této zkázy uchráněni díky krvi obětovaného beránka. K této události se váže vznik svátku Pesach. Poté faraon Izraelity propustil. Když si to pak rozmyslel a začal Izraelity s Mojžíšem pronásledovat, nechal Bůh Mojžíše přejít napříč Rákosovým mořem, zatímco Egypťané se v něm utopili. Poté Mojžíš provedl izraelský lid pouští a po čtyřicetiletém putování jej přivedl do Moabu, kde zemřel. Po něm nastoupil jako vůdce Izraele Jozue, který lid převedl přes Jordán do zaslíbené země Kanaánu. Související informace naleznete také v článcích Polygamie v Bibli a Polygamie v mormonismu. Není jasné, zda měl Mojžíš za manželku pouze Siporu a záhadnou kúšanku, zmíněnou v Nu 12, 1 (Kral, ČEP). V knize Soudců je zmíněna ještě jiná žena, kterou však někteří ztotožňují s kúšankou. Některé církve využívají zmínek o Mojžíšově polygamii k vlastnímu učení (viz polygamie v mormonismu). Zvláštně Mojžíš zareagoval v situaci, kdy se jeho švagr Chóbab chtěl vrátit do své země. Mojžíš ho požádal o to, aby byl průvodcem Izraelců, protože zná místa, kde se utábořit, přestože věděl, že je vede Hospodinův oblak. Je pravděpodobné, že tento rozpor vznikl při finální redakci Mojžíšových knih (viz Teorie o vzniku Tóry). Související informace naleznete také v článku Urim a Thummim. Mojžíš také vysvětil svého bratra Árona za velekněze izraelského lidu. Při této příležitosti mu v zastoupení Jahveho dal náprsník s kameny, reprezentujícími 12 kmenů Izraele, a také 2 posvátné věštecké kameny, Urim a Thummim. Nejznámější a pravděpodobně nejrozšířenější přesvědčení je, že faraon, na němž žádal Mojžíš propuštění svého lidu, byl Ramesse II. (19. dynastie, vládl v letech 1279–1213 př. n. l.). Ten ale není jediným kandidátem a je obtížné nějak vysledovat Mojžíše v kontextu známých dějin. Odhady určení Exodu se pohybují v rozmezí let 1648 př. n. l. (nástup 15. dynastie) až 1208 př. n. l. (pátý rok vlády syna Rameese II. Merenptaha). Související informace naleznete také v článku Monotheismus. V jednom z předpokládaných intervalů Mojžíšova života se také zároveň nachází období panování Amenhotepa IV., známějšího jako Achnaton, který provedl radikální monotheizující reformu egyptského náboženství. Vzhledem k jeho značně pacifistickému založení se nepředpokládá, že by to byl on, kdo pronásledoval prchající Židy z Egypta, ale vyvstává tu otázka vzájemného vlivu atonismu a judaismu. Achnatonův Hymnus na Slunce se nápadně podobá 104. žalmu. Neexistuje jednoznačný názor na to, který text si vypůjčil z kterého, vedle těchto názorů tu však je i teorie možné existence jiné obecné tradice, z níž oba tyto texty čerpaly. O to výraznější je vzájemná (byť ne zcela prokázaná) souvislost mezi judaismem a atonismem ve světle skutečnosti, že Mojžíš mohl být současníkem této reformy. Pokusy hledat v atonismu počátky monoteistických světových náboženství však někteří badatelé zpochybňují. Existují snahy zmapovat putování Mojžíše, především po opuštění Izraelitů z Egypta, a nalézt tak místo přechodu Rákosového/Rudého moře. Podle Rona Wyatta se místo přechodu nachází v oblasti pláže u města Nuweiba, jako podporu tohoto místa uvádí, že tato pláž je i dostatečně velká k tomu, aby se na ní mohli Izraelité utábořit. Toto místo je ale zpochybňováno, protože naopak pláž není dostatečně velká a navíc v trase putování podle Rona Wyatta neodpovídá poloha Ethamu. Navíc je zpochybněna i malá hloubka podmořské vyvýšeniny, po které Izraelité mohli přejít, ve skutečnosti v tomto místě dosahuje hloubka až 765 metrů a Izraelité by museli překonat 17stupňové stoupání. Jako místo přechodu je navrhována Tiranská úžina. Naopak pro podporu pláže u města Nuweiba se vyslovuje Ted Charlton s tím, že vodní hradby sloužící jako ochrana přecházejících Židů byla voda zledovatělá díky silnému východnímu větru. Naopak zpochybňuje jako místo přechodu Tiranskou úžinu, neboť v této úžině se nachází ostrovy, o kterých se ale bible nezmiňuje. Podle některých názorů je překlad Rákosového moře jako Rudé moře pokládán za chybný a Rákosové moře umísťují do oblasti Suezské šíje nebo ho ztotožňují se Sirbónským jezerem. Související informace naleznete také v článku Nauka a Smlouvy. Mormonismus (specifické americké odvětví křesťanství) používá postavu proroka Mojžíše ve své teologii i historii. Podle Nauky a Smluv se Mojžíš zjevil 3. dubna 1836 mormonskému prorokovi Josephu Smithovi v kirtlandském chrámu. Smyslem tohoto zjevení mělo být předání kněžských klíčů ke shromáždění všech kmenů Izraele. –Nauka a Smlouvy 110 Mormonský Mojžíš byl podle učení teologa Smithe vyvolen ke svému úkolu v předsmrtelném životě a jeho příchod byl podle Knihy Mormonovy prorokován už Josefem egyptským. –Kniha Mormonova; 2.Nefi 3:10 Mojžíš byl svým tchánem Jetrem vysvěcen k Melchisedechově kněžství, kterému učil také Izraelity během pobytu na poušti. Toto kněžství bylo však za nevíru Izraelitům odebráno a kmenům tak zůstalo pouze nižší, Aaronovo kněžství. –Nauka a Smlouvy 84:25-27 Související informace naleznete také v článku Proroci islámu. Mojžíš je nejčastější prorockou postavou v islámské tradici a pojí se s nim nejrozsáhlejší pasáže, které v Koránu najdeme. –Korán 19:51-53 Mojžíšův příběh je paralelou k Mohamedově vlastnímu životu. Uskutečnil "hidžru" - exodus z Egypta, přinesl Písmo (Tóru) a podnikl výpravu do 7 nebí. Islámské zdroje uvádí, že egyptský Faraon měl v době Mojžíšova narození sen o ohni, který přišel z Jeruzaléma a spálil vše v Egyptě kromě Izraelců. Egyptští kouzelníci a vykladači snů Faraonovi řekli, že se narodí chlapec, který osvobodí Izraelce z otroctví a uvrhne na egyptskou zemi zkázu a katastrofy. Faraon proto přikázal, aby byl každý nově narozený izraelský chlapec okamžitě zabit. Mojžíšova matka však získala od Boha zjevení a svého syna ukryla dříve, než jej mohli Egypťané najít. Bůh jí poté Mojžíše vrátil jako adoptovaného královského syna. –Korán 20:37-40 Faraonovi poradci později egyptskému králi poradili, aby nezabíjeli mužská novorozeňata každý rok, nýbrž pouze každý druhý rok. Tak bylo možné, aby vznikla nová generace otroků. Jedním z takto přeživších byl také Mojžíšův bratr Áron. Když Mojžíš dospěl, zabil neznámého Egypťana a musel ze své země uprchnout do Midjánu, kde poznal svou budoucí manželku Sipporu i svého budoucího tchána, Jetra (Šuajba). –Korán 28:14-23 Související informace naleznete také v článku Jetro. Mojžíš se podle islámské tradice i Koránu stal (stejně jako v Bibli) Jetrovým zetěm a žil v Midjánu se svou manželkou po dlouhou dobu. –Korán 28:23-28 Související informace naleznete také v článku Teofanie. Během svého pobytu byl Mojžíš povolán za proroka. Korán tuto událost (známou z Bible jako scéna s hořícím keřem) popisuje následovně: –Korán 20:9-36 Korán obsahuje ještě další verze příběhu s hořícím keřem. Kromě toho, že Mojžíš vyvedl Izrael z egyptského otroctví, je významný především proto, že skrze něj dal Bůh Izraeli na hoře Sinaj Desatero a uzavřel s ním smlouvu, díky které se Izrael stal Božím lidem. Zákony, které Izrael od Boha tehdy dostal, se všechny nacházejí (včetně vyprávění o těch událostech) v Tóře, čili Pentateuchu, kterému se říká také Pět knih Mojžíšových, neboť tradice jejich autorství připisuje právě Mojžíšovi. Proto se hovoří často o "Mojžíšově zákoně". Mojžíš je pro židovství nepřekonatelný prorok a zákonodárce, vzor a model každého proroka. I když Nový zákon z velké části chápe Ježíše Krista a jeho učení jako překonání (dovedení k dokonalosti, naplnění) Mojžíšova zákona (tak především sv. Pavel), některé spisy Nového zákona představují Ježíše jako nového, dokonalého Mojžíše a jeho učení jako nový Mojžíšův zákon či jeho naplnění, např. Evangelium podle Matouše. Související informace naleznete také v článcích Jahvista a Elohista. Příběh Mojžíše je zřejmě spojením několika navzájem odlišných tradic a příběhů. Vypovídá o tom například to, že Mojžíšův tchán bývá jednou nazýván Reúel, podruhé zas Jetro. Nicméně veškeré pokusy o životopis či naopak o vyškrtnutí Mojžíše jako nereálné postavy zůstávají stále jen hypotetické – na základě dostupných pramenů jednoduše nelze provést ani jedno, ani druhé. Postava Mojžíše byla ztvárněna v řadě uměleckých děl: písních, výtvarných dílech, románech i filmech. V románském umění bývá Mojžíš zastoupen především ve scénách Vyzdvižení a svržení měděného hada, Mojžíšovy ruce podpírané Áronem a Chúrem, Usmrcení prvorozených synů, Zázračný přechod Rudého (Rákosového) moře, Zázračné objevení pramene ve skále, Hořící keř, či Přijetí desek Starého zákona. K nejvýznamnějším dílům patří: Emailované destičky nebo tepané medailony na románských oltářních nástavcích či křížích, například na retáblu v Klosterneuburgu u Vídně. Od doby vrcholné gotiky se objevuje Mojžíšovo reprezentační vyobrazení samostatně, nebo v sérii starozákonních králů a prororků pozdně gotická socha na kašně bývalé kartouzy v Dijonu - Champmol, dílo Clause Slutera pozdně gotické reliéfy na kachlích legendární scény na mincích a medailích, například jáchymovské . tolary ze 16.století Mojžíš – socha od Michelangela v chrámě San Pietro in Vincoli v Římě socha na průčelí kopie Mariina loretánského domku, například v Loretu či v Praze Luca Signorelli: fresky z Mojžíšova života v Sixtinské kapli Téma Mojžíše v novodobém malířství: Fedor Antonovič von Moller: Matka Mojžíšova spouští ho v koši na Nil, Gustave Moreau: Mojžíš pohozen na Nil, Pavel Merwart: Mladý Mojžíš, Johann Georg Meyer: Smrt Mojžíšova. Z vážných filmů lze za nejúspěšnější považovat film Desatero přikázání (The Ten Commandments) z roku 1956, který patří mezi nejúspěšnější americké filmy všech dob (v roce 2006 byl natočen jeho stejnojmenný seriálový remake). Pochopitelně se vyskytly i četné parodie, v nichž postava Mojžíše vystupuje. V České republice je poměrně populární píseň Mojžíš od skupiny Spirituál kvintet či album Mojžíš od Učedníků, které při střídání mluveného textu a písní rekapituluje Mojžíšův příběh. | DATETIME | DATETIME |
007406 | ... Studios. Vetřelci byli komerčně úspěšní, protože jenom v USA film vydělal $86 milionů. V celosvětovém měřítku se pak zisk vyšplhal na $131 milionů. Film byl nominován na celkem 7 Oscarů včetně nejlepšího ženského hereckého výkonu pro Sigourney Weaverovou. Film nakonec zvítězil v kategoriích Nejlepší střih zvukových efektů a Nejlepší vizuální efekty. Ellen Ripleyová (Sigourney Weaver), jediná přeživší z posádky kosmické lodi Nostromo byla nalezena v hibernačním spánku ve svém únikovém modulu po 57 letech bloudění vesmírem a se smutkem se dozvídá, že její dcera Amanda zatím vyrostla, zestárla a zemřela. Komise společnosti Weyland-Yutani je velmi skeptická k jejímu výkladu o důvodech zničení... | Kolik peněz celosvětově vydělal film Vetřelci? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vet%C5%99elci | [
"131 milionů"
] | 91 | 151 | V celosvětovém měřítku se pak zisk vyšplhal na $131 milionů. | [
{
"start": 139,
"end": 150,
"text": "131 milionů"
}
] | Vetřelci (anglicky Aliens) je americký sci-fi film, který v roce 1986 natočil režisér James Cameron jako pokračování úspěšného filmu Vetřelec, ve kterém Ellen Ripleyová vrací zpět na planetu LV-426, okupovanou vetřelci. Protože rozpočet pro natočení filmu činil cca 20 milionů dolarů, byl snímek natáčen v Anglii v odstavené elektrárně a ve studiích společnosti Pinewood Studios. Vetřelci byli komerčně úspěšní, protože jenom v USA film vydělal $86 milionů. V celosvětovém měřítku se pak zisk vyšplhal na $131 milionů. Film byl nominován na celkem 7 Oscarů včetně nejlepšího ženského hereckého výkonu pro Sigourney Weaverovou. Film nakonec zvítězil v kategoriích Nejlepší střih zvukových efektů a Nejlepší vizuální efekty. Ellen Ripleyová (Sigourney Weaver), jediná přeživší z posádky kosmické lodi Nostromo byla nalezena v hibernačním spánku ve svém únikovém modulu po 57 letech bloudění vesmírem a se smutkem se dozvídá, že její dcera Amanda zatím vyrostla, zestárla a zemřela. Komise společnosti Weyland-Yutani je velmi skeptická k jejímu výkladu o důvodech zničení kosmické nákladní lodi a v existenci vetřelce oficiálně nevěří. Mimo jiné také z důvodu, že planeta LV-426 je již řadu let terraformována a žije tam několik desítek rodin kolonistů. Ripleyová tak přijde o svou kosmickou licenci a začne pracovat v docích jako řidička nakladačů zboží. Později je Ripleyová navštívena zástupcem společnosti Weyland-Yutani, Carterem Burkem a důstojníkem USCM (US Colonial Marines) Gormanem. Oznámí jí, že společnost ztratila s kolonií na LV-426 jakýkoliv kontakt. Ripleyovou to moc nepřekvapí a spíše je udivená, že oba chtějí letět na planetu a jí vzít jako poradce. Ripleyová nejprve odmítne, ale když se stále probouzí s nočními můrami, rozhodne se překonat svůj strach a letět. Na planetu LV-426 míří loď Sulaco. Je to nejvhodnější dosažitelná loď. Její posádku, kromě Ripleyové, Gormana a Burka, tvoří ještě seržant Apone (Al Matthews), desátník Hicks (Michael Biehn), vojíni Vasquezová (Jenette Goldstein), Hudson (Bill Paxton) a android Bishop (Lance Henriksen). K Bishopovi chová Ripleyová, po zkušenostech s androidem Ashem na Nostromu, značnou nedůvěru. Skupina doráží do kolonie a zjišťuje, že je opuštěná a značně poškozená. Nikde nejsou známky života, ale ani žádná těla mrtvých nebo krev. Zato jsou v ní známky boje a vyleptané díry. Výprava se tedy opevní v jednom z řídících komplexů, kde nachází také dvojici živých Facehuggerů, které podle záznamů byly odstraněny z hostitelů, kteří zákrok nepřežili. Týmu se podaří objevit traumatizovanou mladou dívku, přezdívanou Newt, která tvrdí, že všichni z kolonie jsou mrtví. Při prozkoumávání dat v počítači zjišťují, že větší počet kolonistů je pohromadě v jiné části komplexu - v generátoru atmosféry terraformačního zařízení. Ozbrojená skupina kosmické pěchoty (USCM) se vydává na průzkum. Když objevují první lidi, zjišťují, že jsou obaleni v kokonech. V ten moment začínají útočit vetřelci ze všech stran a při ústupu zahyne polovina týmu. Při zuřivém boji dojde k poškození chladicího zařízení jaderného reaktoru generátoru atmosféry, což je ve filmu důležitá zápletka. Celá skupina, až na Burkeho je rozhodnuta opustit neprodleně LV-426 a zničit základnu z oběžné dráhy za pomoci atomové bomby. Když jsou však přivoláni zbylí dva členové s výsadkovým modulem, který přistál mimo komplex, je infiltrován vetřelcem a tak při příletu havaruje. Případnou pomoc je možné očekávat až za několik dní nebo týdnů a kromě vetřelců se objevuje problém se stabilitou terraformačního zařízení, které nevyhnutelně musí explodovat. Protože je komunikační zařízení poničeno, vydává se Bishop k centrálnímu řídícímu panelu na střeše, odkud může navést druhý výsadkový modul z lodi Sulaco z oběžné dráhy ke stanici. Mezitím se zbytek skupiny opevňuje v části komplexu a je vystaven neustálému náporu desítek vetřelců. Impresivní je pohled na počítadla střeliva automatických strážců - který byl ovšem v některých verzích vystřižen. Burke se pokusí infikovat Ripleyovou a Newt vetřelci a dá jim do místnosti, kde spí, dva facehuggery. Vyjde najevo, že Burke má podobné tajné poslání, jaké měl Ash v prvním dílu. A nejen to. Společnost o vetřelci nejspíš věděla a čekala, že jimi budou kolonisté napadeni. Sám Burke je však zabit jedním z vetřelců při pokusu uniknout. Nebezpečná monstra však nachází cestu mimo opevněné chodby i zavařené dveře a zbytek přeživších musí z komplexu utéci. Při útěku zahyne Vasquezová a Gorman. Ačkoliv se Ripleyová s Hicksem dostávají za Bishopem k modulu, Newt unesou vetřelci. Ripleyová věří, že Newt ihned nezabijí a chtějí jí využít pro další zárodek a tak se nechá vysadit v jiné části kolonie a vydává se jí hledat. Vybavena plamenometem, pulzní puškou M41A nachází Newt v místnosti plné vajec. Při odchodu s Newt zahlédne královnu, která klade vejce. Protože velkou část vajec zničí, vydává se rozzuřená královna za ní. Ripleyová na poslední chvíli stihne naskočit do modulu, který nemohl zůstat na nestabilní plošině kolabujícího komplexu a tak se vzdálil – Ellen se tak spolu s diváky chvíli domnívá, že jí zradil další android. Při vystoupení na Sulacu se zdá být po všem, ale najednou se objevuje královna, která se musela zachytit za modul, když odlétal z LV-426. Roztrhne Bishopa, Ripleyová unikne do vedlejší nákladové místnosti a Newt se schová pod mříže. Ripleyová si bere na pomoc nakládací hydraulický exoskeleton se kterým se může postavit obrovské královně. Souboj se stane kultovní scénou filmu. Královnu se jí nakonec podaří shodit do přetlakové komory a nechá jí v dramatické scéně vyfouknout do vesmíru. Poté se Ripleyová, Newt, Hicks i Bishop ukládají zpět do hibernačního spánku. Při kompletaci předprodukce filmu Terminátor roku 1983, režisér James Cameron diskutoval možnost tvorby dalšího dílu Vetřelce (1979) s produkčním Davidem Gilerem. Cameron, jakožto fanoušek filmu Vetřelec chtěl dát dohromady pokračování a tak po 4 dnech přeložil společnosti 20th Century Fox čtyřicetistránkový, první náčrt filmu Alien II, avšak schválení nedostal, protože první díl prý nevyprodukoval takový zisk, aby se natáčelo pokračování. Díky 9měsíčnímu zpoždění Terminátora, které způsobilo Schwarzeneggerovo natáčení filmu Ničitel Conan, měl Cameron dostatek času na vypracování svého scénáře filmu Aliens. Během natáčení Terminátora dal Cameron dohromady cca devadesát stránek Vetřelců. Zástupci filmové společnosti byli překvapeni a slíbili mu, že pokud bude Terminátor úspěšný, bude moci režírovat Vetřelce. Terminátor úspěšný byl a tak dostal Cameron spolu s Gale Anne Hurd povolení natočit pokračování filmu Vetřelec, které bylo plánováno na rok 1986. Camerona lákalo vytvořit trochu jiný svět vetřelce, který by se nedržel přesných konceptů prvního dílu a byl by více o boji: "Více teroru, méně hororu". Sigourney Weaver o celém projektu zpočátku pochybovala, ale setkání s Cameronem jí přesvědčilo. 20th Century Fox ovšem odmítla podepsat s herečkou smlouvu kvůli financím a obrátila se na Camerona, zdali nemůže sepsat scénář bez postavy Ripleyové. Cameron to odmítl a díky jeho vytrvalosti nakonec společnost smlouvu se Sigourney Weaver podepsala a získala odměnu 1 milion dolarů, což bylo 30x více oproti prvnímu filmu. Speciální edice filmu Vetřelci byla vydána roku 1992 na laserdiscu a VHS. Šlo o verzi filmu, která obsahovala celých sedmnáct, původně vystřižených, minut. Ve vystřižených scénách je například moment ve kterém Ripleyová zjišťuje, že její dcera zemřela věkem, nebo když rodiče Newt objevují ztroskotanou loď, která byla k vidění ve filmu Vetřelec a otec Newt je napaden Facehuggerem. V neposlední řadě stojí za zmínku vystřižené scény, kdy mariňáci používají k opevnění se v části komplexu automatické kulomety, které likvidují útočící vetřelce bez přítomnosti obsluhy. Scény byly původně vystřiženy na přání 20th Century Fox, protože podle společnosti ukazovaly "příliš mnoho ničeho". Vetřelci byli nominováni na sedm cen Akademie. Kromě jiných: Nejlepší hudba Nejlepší zvukové efekty Nejlepší střih Nejlepší adaptovaný scénář Film vyhrál 2 ceny (Nejlepší střih zvukových efektů a Nejlepší vizuální efekty). Sigourney Weaver získala její první nominaci na nejlepší ženský herecký výkon. Snímek se dočkal také 4 nominací na ceny BAFTA a stal se vítězem v kategorii vizuálních efektů. Získal celkem 8 cen Saturnu Nejlepší sci-fi film Nejlepší ženský herecký výkon (Sigourney Weaver) Nejlepší mužský herecký výkon vedlejší role (Bill Paxton) Nejlepší ženský herecký výkon vedlejší role (Jenette Goldstein) Nejlepší dětský herecký výkon (Carrie Henn) Nejlepší režie (James Cameron) Nejlepší scénář (James Cameron) Nejlepší zvláštní efekty (Stan Winston a L.A. Effects Group) Proč se pokračování filmu Vetřelec (1979) nejmenovalo Vetřelec 2? Protože krátce po filmu Ridleyho Scotta se objevil italský snímek Alien 2: Sulla Terra (On Earth), se kterým nechtěl James Cameron nic mít. Královnu vetřelců vymyslel sám Cameron. Model, který byl použit byl 6 metrů vysoký a muselo jej obsluhovat 16 lidí. V současnosti je k vidění v muzeu sci-fi, které vlastní James Cameron. Po filmu Vetřelci se objevil komiks, který navazoval na děj filmu a pokračoval příběhem Ripleyové, Bishopa, Newt a Hickse. Když byl později natočen film Vetřelec 3, autoři komiksu změnili postavám jména, aby si neodporoval s oficiální historií. Kulisy v Pinewood Studios byly použity také pro film Batman (1989), který se zde natáčel o 3 roky později, při natáčení scén v továrně Axis Chemicals, kde Joker spadne do nádrže s kyselinou. Fiktivní pulzní puška Armat M41A z filmu je popisována jako vzduchem chlazená 10 mm pulzní útočná puška, základní zbraň vojáků sborů U.S. Army a U.S. Colonial Marine Corps. Od roku 1986, kdy se objevil film Vetřelci v kinech, se stala jednou z nejznámějších zbraní sci-fi filmů a ikonou futuristických zbraní. Kromě Vetřelců se také objevila i v pokračování Vetřelec3 a také i ve filmech zcela jiných sérií (např. Terminátor), byť jen okrajově. Také ji lze spatřit i v některých seriálech, jako například Simpsonovi, nebo Městečko South Park. Zbraň navrhl sám režisér Vetřelců James Cameron; inspiroval se různými zbraněmi druhé světové války, mezi které se řadí například Thompson M1A1. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aliens (film) na anglické Wikipedii. Obrázky, zvuky či videa k tématu Vetřelci ve Wikimedia Commons Vetřelci v Česko-Slovenské filmové databázi Vetřelci na Fox Axe | NUMERIC | NUMERIC |
011372 | Łaziska je vesnice v okrese Wodzisław ve Slezském vojvodství v Polsku, blízko města Gorzyce. Administrativně spadá pod gminu Godów. Vesnice má 1689 obyvatel a leží u hranic s Českou republikou. Ve vesnici se nachází dřevěný kostel všech svatých z roku 1467. Je zde také pěší hraniční přechod Łaziska - Věřňovice. == Externí odkazy == Łaziska na wikimapia | Ve vesnici se nachází jaký kostel? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%81aziska_(Slezsk%C3%A9_vojvodstv%C3%AD) | [
"dřevěný"
] | 194 | 257 | Ve vesnici se nachází dřevěný kostel všech svatých z roku 1467. | [
{
"start": 216,
"end": 223,
"text": "dřevěný"
}
] | Łaziska je vesnice v okrese Wodzisław ve Slezském vojvodství v Polsku, blízko města Gorzyce. Administrativně spadá pod gminu Godów. Vesnice má 1689 obyvatel a leží u hranic s Českou republikou. Ve vesnici se nachází dřevěný kostel všech svatých z roku 1467. Je zde také pěší hraniční přechod Łaziska - Věřňovice. == Externí odkazy == Łaziska na wikimapia | ADJ_PHRASE | OTHER |
010899 | ... více než 9 milionů obyvatel (s předměstími okolo 40 milionů), což je asi 10 % (resp. 25%) japonské populace, a je největším městem Japonska. Až do roku 1868 se město jmenovalo Edo. Tokio může mít dnes problémy kvůli tomu, že leží v seismicky aktivní oblasti. Tokio je se svými skoro 40 miliony obyvatel momentálně považováno za největší velkoměsto na světě. Tokio se dříve jmenovalo Edo. Postihlo ho mnoho katastrof: 1923 - Velké zemětřesení v Kantó při kterém zahynulo přes 142 000 obyvatel 9. března a 10. března 1945 - vybombardováno USA pomocí 333 B-29 a 1 665 tun napalmu, zahynulo přes 100 000 obyvatel. Byl to nejsmrtelnější letecký útok v historii. Zcela zničena byla oblast o rozloze přes 40 km2, tj. zhruba čtvrtina území města. Podobně dopadla další japonská města Kóbe, Ósaka, Jokohama...... | Má Tokio více než 40 milionů obyvatel? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tokio | [
"ano"
] | 263 | 361 | Tokio je se svými skoro 40 miliony obyvatel momentálně považováno za největší velkoměsto na světě. | [] | Tokio (japonsky: 東, Tókjó) je hlavní město Japonska a sídlo japonského císaře. Název znamená Východní hlavní město. Tokio není v Japonsku oficiálně město. Jde o jednu z několika prefektur (dále Saitama, Čiba, Kanagawa, okrajově i další, viz též článek prefektura Tokio), které tvoří souvislé osídlení v zahraničí označované jako Tokio, přesněji jako Velké Tokio. Na území prefektury Tokio se pouze nachází vládní budovy, císařský palác a hospodářské, kulturní a dopravní centrum oblasti megalopole označované v Japonsku jako Kantó, v zahraničí jako Tokio. Naopak 1/3 prefektury je pokryta horami a lesy. Samotné Tokio nemá jedno městské centrum, ale řadu menších či větších. Ta jsou rozmístěna po obvodě kruhové městské železnice v centru Tokia. Tento článek pojednává dále převážně o Tokiu v západním pojetí. Tokio se nachází na ostrově Honšú v regionu Kantó. Žije v něm více než 9 milionů obyvatel (s předměstími okolo 40 milionů), což je asi 10 % (resp. 25%) japonské populace, a je největším městem Japonska. Až do roku 1868 se město jmenovalo Edo. Tokio může mít dnes problémy kvůli tomu, že leží v seismicky aktivní oblasti. Tokio je se svými skoro 40 miliony obyvatel momentálně považováno za největší velkoměsto na světě. Tokio se dříve jmenovalo Edo. Postihlo ho mnoho katastrof: 1923 - Velké zemětřesení v Kantó při kterém zahynulo přes 142 000 obyvatel 9. března a 10. března 1945 - vybombardováno USA pomocí 333 B-29 a 1 665 tun napalmu, zahynulo přes 100 000 obyvatel. Byl to nejsmrtelnější letecký útok v historii. Zcela zničena byla oblast o rozloze přes 40 km2, tj. zhruba čtvrtina území města. Podobně dopadla další japonská města Kóbe, Ósaka, Jokohama... 20. března 1995 zaútočila na tokijské metro teroristická sekta Óm šinrikjó. Její vůdce Asahara Šókó byl odsouzen k smrti (poprava ještě nebyla vykonána) A další menší či větší otřesy a vlny tsunami každý rok. Město má bez aglomerace kolem 12 527 115 obyvatel, ale s aglomerací je největší město na světě (38 milionů obyvatel). K tokijské aglomeraci patří Kawasaki, Jokohama a mnoho dalších okolních měst. Podle prognóz se počet obyvatel Tokia nadále zvyšuje a zvyšovat se bude. Extrémní množství aut v Tokiu působí značné problémy. Toto město bývalo jedno z nejznečištěnějších na světě, ve městě jsou rozmístěny tabule s údaji o znečištění. Město bylo známo svým celoročním smogovým příkrovem, avšak v posledních letech se situace podstatně mění k lepšímu, za jasných dnů lze dokonce z některých míst spatřit horu Fudži. V Tokiu se ale nedá koupat, ještě kilometry od Tokia je znečištění pláží patrné. Tokio je hlavním japonským dopravním uzlem pro vnitrostátní i mezinárodní leteckou, silniční a železniční dopravu. Páteř dopravního systému v metropoli tvoří velmi rozsáhlá síť železnic a metra, která je vhodně doplňována autobusy, a jednokolejkami. Rozsáhlá síť vlaků(povrchového metra) byla vybudována v rámci modernizací před Olympiádou v Tokiu jako náhrada tramvají. Tramvajová linka byla ponechána pouze jedna v úseku několika kilometrů jako zajímavost. V regionu Kantó se nachází dvě mezinárodní letiště. Přímo v Tokiu je letiště Haneda (羽 Haneda kúkó, 羽 Haneda kokusai kúkó, 東 Tókjó kokusai kúkó), které se specializuje hlavně na vnitrostátní lety a na chartery, ale využívají ho také čínské aerolinie. Pro mezinárodní dopravu slouží letiště Narita (成 - Narita kokusai kúkó), které se nachází asi 50 km na východ od centra Tokia v prefektuře Čiba. V těsné blízkosti Tokia jsou také významné přístavy (např. v Jokohamě), odkud plují lodě do USA přes Tichý oceán a také do dalších zahraničních i japonských přístavů. Tokijské metro je provozováno dvěma nezávislými institucemi: Odborem dopravy tokijské metropolitní vlády a společností Tokyo Metro. Je tvořeno dvanácti linkami, z nichž řada navazuje na povrchové tratě mnoha různých dopravců. Tato návaznost dala vzniknout tzv. "through-service", kdy příměstské povrchové vlaky v určené stanici sjedou pod zem a dál pokračují jako vlak metra. V Japonsku se jezdí vlevo, vlaky a metro také. Autobusovou dopravu zajišťuje odbor dopravy tokijské metropolitní vlády a soukromí dopravci. Existuje množství městských, regionálních i dálkových spojů, jejichž výchozím bodem jsou zpravidla velké železniční terminály, jako je nádraží Šindžuku nebo tokijské centrální nádraží. Dopravu v Tokiu zajišťují z velké části také auta, která jezdí rovnými a kilometry dlouhými ulicemi. Aut je ale v Tokiu neúnosně mnoho, často více, než je kapacita silnic. Zácpy jsou na denním pořádku. Městská vláda se snaží situaci regulovat například tím, že nepovolí registraci nového automobilu, pokud majitel neprokáže, že má kde zaparkovat. Pod Tokijským zálivem se staví tunel, který má dopravu mírně zlepšit. Samozřejmě zde existuje také taxislužba, která je proti hromadné dopravě podstatně dražší a má stejné neduhy jako ostatní auta a autobusy - zpravidla neunikne zácpám. Specialitou místních taxíků je automatické otvírání a zavírání dveří, které provádí řidič ze svého místa. Tokijská oblast je protkána jednou z nejhustších a také nejsložitějších železničních sítí na světě. Tokijské centrální nádraží je přirozeným výchozím bodem pro hlavní japonské dálkové tratě, a samozřejmě je také centrem sítě Šinkansen. Výjimečnou vlastností tohoto železničního systému je jeho silná integrace s podzemní dráhou. Některé příměstské vlakové soupravy na vybraných nádražích sjíždějí pod povrch a pokračují jako vlaky metra. Městská a příměstská železniční doprava v japonské metropoli má z našeho pohledu charakter povrchového metra. Používají se zde výhradně elektrické článkové jednotky, a to ve velké rozmanitosti typů a stáří. Soupravy jsou udržovány v dokonalé čistotě i technickém stavu, a jezdí velice často a na čas - jízdní řád je rozepsán s přesností na sekundy. Hlavní tratě, včetně nejvýznamnější linie Jamanote, spravuje společnost JR East, která je největší železniční správou na světě. Většina drah je ale provozována menšími železničními společnostmi, které se snaží JR East konkurovat, ať už kratší jízdní dobou, nižšími nebo žádnými příplatky či pouhou nižší cenou jízdenky. Největší z menších je Elektrická železnice KEIO. Menší společnosti při stavbě svých železnic na počátku 20. století v mnoha případech volily jiný rozchod kolejí než tehdejší státní japonské železnice. Proto se můžeme setkat s několika rozchody kolejí: 1067 mm, 1372 mm a 1435 mm, což s sebou samozřejmě přináší nutnost, mít na nádražích pro každý rozchod kolejí separátní infrastrukturu. Problémem tokijských železnic je jejich častá přeplněnost, zejména na nejdůležitějších linkách ve špičce. V některých stanicích dokonce existují placení "nacpávači". Přeplněné soupravy pak potřebují delší čas pro výstup a nástup cestujících a vzniká tak zpoždění. Berlín, Německo Jakarta, Indonésie Káhira, Egypt Moskva, Rusko New York, Spojené státy americké Paříž, Francie Peking, Čína Řím, Itálie Sã Paulo, Brazílie Soul, Jižní Korea | VERB_PHRASE | YES_NO |
003404 | ... se navzájem podmiňují. Morfologickým podkladem imunitního systému je lymfatická tkáň, uspořádaná do lymfatických orgánů souhrnně tvořících lymfatický systém. Obranné mechanismy ptáků jsou analogické savčím, výjimkou je výrazná anatomická dichotomie imunitního systému. Močové orgány regulují příjem a výdej vody a udržují homeostázu. V porovnání se savci mají ptáci odlišnou stavbu ledvin a chybí jim ledvinová pánvička, močový měchýř (výjimkou jsou pštrosi) i močová trubice. Párové pravé ledviny (metanefros) jsou protáhlého tvaru, třílaločnaté a jsou uloženy v zadní části tělní dutiny v prohlubních synsakra. Poprvé je vytvořena Henleova klička, jež přispívá ke zpětné resorpci vody z primární moče a tvorbě vlastní hypertonické moče, a je zvětšen počet glomerulů; kromě toho dochází k resorpci vody i v kloace. Zbytky vrátnicového oběhu v ledvinách jsou zachovány. Kyselina močová se dopravuje krví... | Mají ptáci stejnou stavbu ledvin jako savci? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anatomie_pt%C3%A1k%C5%AF | [
"ne"
] | 338 | 480 | V porovnání se savci mají ptáci odlišnou stavbu ledvin a chybí jim ledvinová pánvička, močový měchýř (výjimkou jsou pštrosi) i močová trubice. | [] | Anatomie ptáků je vědní obor zabývající se stavbou ptačího těla. Ptáci jsou specializovanou vývojovou větví plazů skupiny Archosauria, od kterých se odlišili schopností endotermní termoregulace (homoitermie) a vytvořením unikátního způsobu létání za pomoci zcela nové struktury – peří. Dalšími jejich progresivními znaky jsou přestavba přední končetiny v křídlo, změny v lopatkovém pásmu, zejména srůst klíční kosti v sáňky (furcula), zadní končetina s prodlouženým běhákem (tarsometatarsus), úplné rozdělení srdce na pravou stranu s redukovanou a levou stranu s oxidovanou krví, rozvoj pravé aorty a vymizení levé, a zvětšení koncového mozku rozvojem neostriata. Speciálními znaky jsou dále pneumatizace kostí, zvláštní úprava plic a rozvoj vzdušných vaků, zpevnění některých částí kostry (lebky, páteře, pánve) srůstem jednotlivých kostí, vznik zobákovitých čelistí s rohovitým pokryvem, zdokonalení ve stavbě oka a vnitřního ucha. Po plazích předcích zdědili suchou kůži, v níž se původní epidermální šupina přetvořila v pero a rozvinula se jen jediná, tzv. kostrční žláza. Plazího typu je i trojbazická a monokondylní lebka, původně diapsidní, modifikovaná ztrátou horního jařmového oblouku a splynutím spánkové jámy s orbitou. Zachován zůstal v zásadě i plazí způsob rozmnožování; žloutkem bohatá vejce však mají vždy pevnou vápenitou skořápku a je také rozvinuta komplikovaná péče o vejce a mláďata, označovaná jako hnízdění. Mnoho dalších znaků ptáků tvoří anatomické a funkční adaptace související se schopností letu. Všechny tyto pokročilé adaptace s vysokým stupněm instinktivního jednání učinily z ptáků vývojově velmi úspěšnou skupinu, která osídlila celý svět s výjimkou mořských hlubin a rozrůznila se ve velké množství specializovaných skupin a druhů. Podrobnější informace naleznete v článku Embryonální vývoj ptáků. Podrobnější informace naleznete v článku Kůže ptáků. Kůže (cutis) společně se sliznicemi trávicího, dýchacího, močového a pohlavního traktu představují nejen primární mechanické bariéry, kterými se ptáci chrání proti vstupu patogenů do organismu, ale také se podílejí na imunitních reakcích. Kůže ptáků je velmi tenká a takřka neobsahuje kožní žlázy. Skládá se z pokožky (epidermis), škáry (dermis) a podkoží (subcutis). Od kůže jsou také odvozeny kožní deriváty (appendices carnosae) – např. hřebínek, lalůčky, ušnice aj. Unikátním útvarem u ptáků je peří. Podrobnější informace naleznete v článku Kostra ptáků. Vzhledem ke způsobu života a pohybu vykazuje kostra ptáků řadu anatomických odchylek v porovnání se savci (nižší relativní hmotnost, pevnost, pneumatizace většiny kostí a redukce jejich počtu srůstem v některých částech kostry aj.). Kosti jsou díky vysokému obsahu minerálních látek velmi tvrdé a pevné, ale také křehké. Zvláštnostmi ptačí kostry jsou zejména bezzubý zobák, vysoká pohyblivost horního zobáku, plně vyvinutý pletenec hrudní končetiny přeměněné v křídlo, osifikace hrudních úseků žeber a zpevnění hrudníku pomocí háčkovitých výběžků. Podobně jako u jiných obratlovců se rozlišuje kostra osová, axiální (zahrnuje kostru hlavy, krku a trupu) a kostra končetin (zahrnuje kostry hrudní a pánevní končetiny, které se vzájemně liší a jejichž stavba je jiná než u ostatních obratlovců). V kosterní svalovině ptáků dominují hlavně létací svaly a svaly zadních končetin. Největšími svaly na ptačím těle jsou hrudní svaly (mm. pectorales), upínající se na hřeben kosti hrudní a pohybující křídlem dolů, a jeho antagonista m. supracoracoideus, ležící pod ním a vykonávající pohyb křídel směrem nahoru. Svalstvo končetiny se upíná na synsakrum, femur a tibiotarzum. Běhák svalovinu nemá, podélně jím vedou jen šlachy k prstům. Zajímavá je úprava některých svalů zadní končetiny (m. ambiens, mm. flexores perforantes et perforati), která umožňuje automatické sevření prstů hřadujícího ptáka. Při napnutí šlach těchto svalů zapadnou jejich výrůstky do prohlubní šlachových pochev jako řetěz do ozubeného kola, takže sedící pták už nevynakládá žádnou svalovou námahu. Podrobnější informace naleznete v článku Trávicí soustava ptáků. Trávicí systém (systema digestorium) odpovídá u ptáků základní stavbě u vyšších obratlovců, až na některé zvláštnosti. Podobně jako u savců lze jej rozdělit na část hlavovou a trávicí trubici. Hlavovou část tvoří tzv. orofarynx, který zahrnuje dutinu ústní (zobákovou) a hltan. Horní a dolní čelist kryje více či méně zrohovatělý zobák. Jazyk je většinou neohebný, protože je podložen kostí, zato jej ptáci mohou vysunovat poměrně daleko z ústní dutiny. Chuťové pohárky jsou přítomny na jazyku a na stěně dutiny zobáku. Choana je jednotná a stejně tak i hltanové vyústění sluchových čili Eustachových trubic. Trávicí trubici představují jícen, který probíhá po pravé straně krku a je u mnoha ptáků v distální části rozšířen ve vole. Trávicí trubice dále pokračuje jako žláznatý a svalnatý žaludek, tenké střevo a poměrně krátké tlusté střevo. Na rozhraní tenkého a tlustého střeva zpravidla odstupují dvě různě velká slepá střeva. Trávicí trubice končí společně s vývodnými cestami močovými a pohlavními v kloace. Žluč do střeva přivádějí dva žlučovody, bez ohledu na přítomnost nebo absenci žlučníku. Pankreatickou šťávu přivádějí do střeva 2-3 vývody. Podrobnější informace naleznete v článku Imunitní systém ptáků. Nejlépe prostudovaný je imunitní systém u kura domácího. Na jeho funkci se podílejí nespecifické a specifické obranné mechanismy organismu, které jsou vzájemně provázány a do značné míry se navzájem podmiňují. Morfologickým podkladem imunitního systému je lymfatická tkáň, uspořádaná do lymfatických orgánů souhrnně tvořících lymfatický systém. Obranné mechanismy ptáků jsou analogické savčím, výjimkou je výrazná anatomická dichotomie imunitního systému. Močové orgány regulují příjem a výdej vody a udržují homeostázu. V porovnání se savci mají ptáci odlišnou stavbu ledvin a chybí jim ledvinová pánvička, močový měchýř (výjimkou jsou pštrosi) i močová trubice. Párové pravé ledviny (metanefros) jsou protáhlého tvaru, třílaločnaté a jsou uloženy v zadní části tělní dutiny v prohlubních synsakra. Poprvé je vytvořena Henleova klička, jež přispívá ke zpětné resorpci vody z primární moče a tvorbě vlastní hypertonické moče, a je zvětšen počet glomerulů; kromě toho dochází k resorpci vody i v kloace. Zbytky vrátnicového oběhu v ledvinách jsou zachovány. Kyselina močová se dopravuje krví z jater do Malpighiho tělísek a zde je filtrována z glomerulů. Párové močovody odvádějí tekutou moč přímo do středního oddílu kloaky, odkud se dostává zpět do koprodea. Tam se po odnětí zbylé vody ukládá bělavá kyselina močová a jiné uráty jako povrchový povlak na trus. Trus s močí pak odchází středním a vnějším oddílem kloaky ven z těla. Podrobnější informace naleznete v článku Rozmnožovací soustava ptáků. Způsob rozmnožování je u ptáků dokonalejší než u plazů (jsou u nich vyvinuty různé formy rodičovských instinktů). Pohlavní orgány se však vyznačují úsporností stavby. Samčími gonádami jsou párová fazolovitá varlata (pravé je menší), většině ptáků chybí penis a kopulují přitištěním okrajů kloak. Samice mají zpravidla jen jeden fungující vaječník, a to levý, včetně levého vejcovodu. Podrobnější informace naleznete v článku Dýchací soustava ptáků. Ptáci mají nejvýkonnější dýchací systém ze všech obratlovců. Celková aktivní plocha ptačích plic je až o 20% větší než u savců; také intenzita dýchání u ptáků je vzhledem k morfologickým i funkčním odlišnostem plic mnohem vyšší. Plíce jsou ale poměrně malé, kompaktní a při dýchání se jejich objem nemění, což prakticky zhoršuje jejich vyšetření auskultací. Ventilace je umožněna především systémem vzdušných vaků. Podrobnější informace naleznete v článku Oběhová soustava ptáků. Kardiovaskulární systém (systema cardiovasculare), stejně jako u savců, zahrnuje srdce, krevní cévy a lymfatický systém. Ptáci mají relativně největší srdce z obratlovců a absolutně nejvyšší krevní tlak, srdeční frekvenci a tělesnou teplotu. Větší relativní objem srdce a vyšší tepová frekvence zajišťují ptákům větší minutový objem než u savců. Plicní a tělní krevní oběh jsou u ptáků uspořádány stejně jako u savců. Ptáci mají 3 portální žilní oběhy (hypofyzární, jaterní, ledvinový). Podrobnější informace naleznete v článku Smyslová soustava ptáků. Ptáci řídí svá jednání zejména zrakem, sluchem a hmatem. Smyslové receptory mohou představovat samostatné orgány (ucho, oko), tvořit shluky ve sliznici nosní a ústní dutiny (čich, chuť) nebo tvořit orgány s povrchovou a hlubokou citlivostí (organa sensoria accessoria). Endokrinní systém je u ptáků analogický se savci, nicméně existují odlišnosti. V adenohypofýze, která postrádá střední lalok, byly zjištěny folikuly stimulující hormon, luteinizační hormon (svatební opeření samců), thyreotropní hormon, adrenokortikotropní hormon, luteotropní hormon (vyvolává hnízdní pud a u holubů produkci kašovité hmoty ke krmení mláďat). V neurohypofýze byl zjištěn oxytocin (snáška) a antidiuretický hormon (regulace hospodaření s vodou). Brzlík funguje jednak jako endokrinní žláza, jednak jako krvetvorný orgán. Hormon štítné žlázy – tyroxin, ovlivňuje metabolismus, růst, pelichání i chování ptáků v souvislosti s tahem. Parathormon příštítných tělísek řídí hospodaření vápníkem a fosforem. V nadledvinách na rozdíl od savců nejsou korová a dřeňová vrstva morfologicky zřetelně odděleny; kůra produkuje kortikoidy a dřeň adrenalin. Produkce insulinu a glukagonu v ostrůvkovité endokrinní části pankreatu je shodná s poměry u savců i plazů. Gonády obou pohlaví produkují pohlavní hormony (androgeny i estrogeny); za normálních okolností však jedna z obou skupin převládá a určuje mj. i sekundární pohlavní znaky. Nervová soustava ptáků je na vyšším stupni vývoje než u plazů a proto jejich životní projevy jsou dokonalejší a jejich schopnost přizpůsobovat se podmínkám prostředí je větší. V centrální nervové soustavě (CNS) ptáků jsou vyvinuty zvláště ty části, které mají přímý vztah k ústrojím pohybu, zraku a sluchu. Neobyčejně bohatý instinktivní život ptáků podmínil rozvoj koncového mozku, který obsahuje již všechna vyšší ústředí kromě zrakového. To je lokalizováno v dobře vyvinutém středním mozku. Koncový mozek je nejmohutnější částí celého mozku, povrch hemisfér ale není gyrifikován jako u savců, ale získal na objemu zvětšením vnitřní hmoty bazálních ganglií a neopália. Také mozeček je značně rozvinut a jeho zvětšené laloky jsou zvrásněné jako u savců. Rozvinuty jsou i zrakové hrboly ve stropu středního mozku, kde zůstává zrakové ústředí. Čichové laloky jsou naopak silně redukovány. Mícha sahá od mozku až do posledního ocasního obratle. Při přechodu z krční do hrudní oblasti a v pánevní krajině je zduřelá v místě odstupu motorických nervů inervujících létací svaly a svaly běháku. Pro ptačí míchu je typické toto zesílení (hřbetní výduť) v bederní a křížové krajině, v důsledku velké koncentrace pojivových (neurogliových) buněk. Míšní nervy i vegetativní nervový systém jsou dobře vyvinuty, ale vymezení sympatických a parasympatických vláken je často problematické, protože útrobní nervy obsahují obojí vlákna. ČERNÝ, Hugo. Anatomie domácích ptáků. 1. vyd. Brno : Metoda, 2005. 447 s. ISBN 80-239-4966-7. ALTMAN, R.B. et al.. Avian Medicine and Surgery. 1. vyd. Philadelphia : W.B. Saunders Co., 1997. 1070 s. (anglicky) RITCHIE, B.W. et al.. Avian Medicine: Principles and Application. Florida, USA : Wingers Publ., 1994. 1384 s. ISBN 0-9636996-5-2. (anglicky) | VERB_PHRASE | YES_NO |
009802 | ... Rozšířila se celkem sedmkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 52 % obyvatel hlasovalo proti setrvání v ES.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko. 1. července 2013 se stalo členem Chorvatsko. Podrobnější informace naleznete v článku Brexit. Spojené království je členem EU od prvního rozšíření v roce 1973. Má vyjednané trvalé výjimky z členství v Evropské měnové unii (eurozóna) a v dalších smlouvách. V červnu 2016 proběhlo referendum o členství Spojeného království v Evropské unii, ve kterém voliči zvolili vystoupení Spojeného království z unie. Referendum mělo doporučující charakter ve věci zahájení procesu vystoupení, který... | Kdy proběhlo referendum o členství Spojeného království v Evropské unii? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropská_unie | [
"V červnu 2016"
] | 766 | 913 | V červnu 2016 proběhlo referendum o členství Spojeného království v Evropské unii, ve kterém voliči zvolili vystoupení Spojeného království z unie. | [
{
"start": 766,
"end": 779,
"text": "V červnu 2016"
}
] | Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření 1. července 2013 tvoří 28 evropských států s 510,3 miliony obyvatel (2016; přibližně 7,3 % světové populace). EU vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, nahrazuje tak Evropské společenství a je jeho nástupkyní. Evropská integrace probíhá již od konce druhé světové války, až v roce 2016 bylo rozhodnuto o odchodu Spojeného království z Evropské unie. Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle čl. 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty a blahobyt obyvatel. Unie zejména poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Vytváří vnitřní trh a usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství a ochraně životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok a bojuje proti sociálnímu vyloučení. Mezi cíle dále patří podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně vlastních občanů. Dle smlouvy přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji planety, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k dodržování a rozvoji mezinárodního práva. Za úspěšný boj o demokracii a lidská práva, za usmíření v Evropě a sjednocení kontinentu byla v roce 2012 Evropské unii udělena Nobelova cena za mír. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Evropské unie. Ve snaze o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby. Základem této smlouvy byl tzv. Schumanův plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman. V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými s platností od 1. ledna 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jelikož se koncepce nadstátního řízení osvědčila v rámci činnosti ESUO, byl stejný model zvolen i pro práci v nově vzniklých organizacích. Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. V roce 1985 ovšem Evropskou unii opustilo Grónsko, které si odchod odhlasovalo v referendu v roce 1982. Jednotný evropský akt (JEA), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva. Ve stejné době, ačkoliv odlišnou formou, a to prostřednictvím mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko rozhodli řešit otázku fyzického uvolnění pohybu zboží a služeb. V roce 1985 tak byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jež vstoupila v platnost v roce 1995. Tyto dvě dohody a jejich další prováděcí předpisy jsou souhrnně označovány za Schengenské acquis. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, v němž se zboží a osoby mohou pohybovat v zásadě bez omezení. Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla pojem Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU – první pilíř zahrnoval otázky komunitární mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí policejní a justiční spolupráci. Druhý a třetí pilíř byly nekomunitární, což znamenalo, že komunitární orgány v těchto oblastech nemohly přijímat sekundární právo. Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy. Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. Přinesla také změnu do fungování EHS, když došlo k vypuštění slova hospodářské. V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko. Proces postupoval dál, a tak byla v červenci 1997 uzavřena Amsterodamská smlouva, která tzv. Schengenské acquis začlenila do práva EU, posílila pravomoci Evropského parlamentu, zavedla princip flexibility a ze třetího pilíře do prvního přesunula oblast justiční spolupráce v civilních věcech. Vznikl tak Evropský justiční prostor v civilních otázkách jako základ pozdějšího prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla přijata Smlouva z Nice (2001), která měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států, rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou. Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o Ústavě pro Evropu. Ta počítala s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla státoprávní charakter: počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Smlouva byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku. Následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, jejímž základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva je další novelizační smlouvou, stejně jako i Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Lisabonská smlouva změnila obsah Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, jež byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie. Evropské společenství přestalo existovat - právním nástupcem je EU. Z bývalých tří společenství zůstal již jen Euroatom, neboť ESUO zaniklo v roce 2002, kdy uplynulo padesátileté období, pro které bylo Pařížskou smlouvou ustanoveno. V roce 2016 si v referendu 51,89 % britských hlasujících zvolilo odchod Spojeného království z Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Evropské unie. Evropská unie zasahuje na území o rozloze 4,3 mil. km2, jež ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Součástí Evropské unie jsou formálně i četná zámořská území a závislá území (španělské Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla; za Portugalsko Azory a Madeira; britský Gibraltar a francouzská území Réunion, Francouzská Guyana, Martinik, Guadeloupe, Mayotte ., Saint-Martin), zatímco jindy nejsou území přidružená k členským států součástí EU (například Grónsko, většina zámořských území přidružených ke Spojenému království, Aruba, Curaçao, Sint Maarten, Karibské Nizozemsko, Svatý Bartoloměj, Francouzská Polynésie, Wallis a Futuna či Nová Kaledonie) a mají statut přidruženého území. Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem (především v oblasti Karibiku a Pacifiku). Nejvyšší hora na území Unie je Mont Blanc (4808 m) na hranici Francie a Itálie (kdyby do EU vstoupilo Turecko, stal by se nejvyšší horou Ararat s 5166 m). Největší jezero je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km2 a hloubkou 106 m. Nejdelší řeka EU je Dunaj (2850 km, pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic). EU leží převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu − °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C. Podrobnější informace naleznete v článku Členský stát Evropské unie. Při prvních rozšířeních evropských společenství nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani určila obecné závazné podmínky, tzv. Kodaňská kritéria: politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát ., dodržování lidských práv a práv menšin ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie kritérium přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie Evropská unie má od roku 2013 28 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel (2009; lidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil., a Indie, 1 080 mil.). Rozšířila se celkem sedmkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 52 % obyvatel hlasovalo proti setrvání v ES.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko. 1. července 2013 se stalo členem Chorvatsko. Podrobnější informace naleznete v článku Brexit. Spojené království je členem EU od prvního rozšíření v roce 1973. Má vyjednané trvalé výjimky z členství v Evropské měnové unii (eurozóna) a v dalších smlouvách. V červnu 2016 proběhlo referendum o členství Spojeného království v Evropské unii, ve kterém voliči zvolili vystoupení Spojeného království z unie. Referendum mělo doporučující charakter ve věci zahájení procesu vystoupení, který upravuje nikdy předtím nepoužitý článek 50 Smlouvy o Evropské unii. Tehdejší britský premiér David Cameron hodlal aktivaci tohoto článku přenechat svému nástupci ve funkci. Tím se stala Theresa Mayová, která záhy zahájila přípravy k aktivaci článku. 29. března 2017 zaslala předsedovi Evropské rady Donaldovi Tuskovi dopis, jímž oficiálně započala vystoupení země z EU dle čl. 50 Smlouvy o EU. V současné době je pět kandidátských zemí (stav k červenci 2015): Albánie (přihláška 2009), Makedonie (přihláška 2004), Černá Hora (přihláška 2008), Srbsko (přihláška 2009) a Turecko (přihláška 1987). O členství zažádaly v minulosti i Norsko, Švýcarsko a Island, ale své přihlášky následně stáhly či zamrazily. Kosovo je potenciálním kandidátským státem, Bosna a Hercegovina podala přihlášku ke členství v únoru 2016. O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století. První asociační dohoda mezi Tureckem a tehdejším Evropským hospodářským společenstvím byla uzavřena v roce 1963. Přihlášku ke členství v EU podalo Turecko roku 1987, ale kandidátský status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999 a rozhovory o vstupu s ním byly zahájeny 3. října 2005. Z celkem 35 přístupových kapitol jich bylo zatím otevřeno 13 a uzavřena 1. Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Zároveň by přinesl také výrazné navýšení pracovní síly a populace Evropské unie. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a dosavadní pokrok v oblasti ochrany lidských práv. Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že většinou území leží v Asii, sousedí s nestabilními zeměmi a má špatné vztahy se sousedním Kyprem (členem EU; fakticky okupuje velkou část území Kypru) a Arménií (dosud živá genocida etnických Arménů v roce 1915). Mnozí také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy a potlačování jejich práv. Kritici přijetí Turecka se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě – muslimské a národnostně málo tolerantní Turecko by v době vstupu mělo srovnatelný počet obyvatel jako nejlidnatější země EU, Německo. Prvním v přístupovém procesu Makedonie k Evropské unii bylo podepsání Stabilizační a asociační dohody s EU v roce 2001. Dohoda vstoupila v platnost v roce 2004, kdy také Makedonie podala oficiální přihlášku. Po kladném doporučení Evropské komise byl Makedonii v roce 2005 udělen status kandidátské země, ale oficiální přístupová jednání zatím nezačala. Vyjednávání doposud probíhala spíše pomalu a především se soustředila na uvolňování vzájemného obchodu a od roku 2008 na odstranění vízové povinnosti pro občany Makedonie. Vliv na pomalý průběh přístupových jednání měl zejména bilaterální spor Makedonie, která se oficiálně jmenuje Bývalá Jugoslávská Republika Makedonie, a Řecka o jméno země, jež koliduje s názvem části řeckého území u hranice právě s Makedonií. Černá Hora podala přihlášku do EU 15. prosince 2008. Dohoda stabilizaci a přidružení vstoupila v platnost 1. května 2010. Status kandidátské země byl Černé Hoře oficiálně udělen 17. prosince 2010 Srbsko se stalo kandidátem oficiálně 1. března 2012. Albánie získala status kandidátské země 24. června 2014. Norsko se dvakrát neúspěšně pokoušelo vstoupit do tehdejšího EHS, v letech 1963 a 1967 bylo jeho přistoupení vetováno Francií (stejně jako přistoupení dalších 4 zemí, které byly součástí daného vyjednávání), dále v letech 1972 (do EHS) a 1994 (do EU) se potom norští občané vyjádřili proti vstupu v referendech. Norové se obávají ztráty suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát s velkými ložisky ropy a zemního plynu a existují určité obavy, že by muselo neúměrně přispívat do finančních struktur EU, na druhou stranu se dobrovolně angažuje v mnoha projektech a agenturách (včetně těch, které jsou součástí Unie), v nichž vystupuje jako donor pro chudší části světa. Norsko je i bez přímého členství v EU zapojeno do vícerých evropských integračních struktur. Dokonce bylo jedním ze zakládajících členů Evropského sdružení volného obchodu, díky němuž se stalo v roce 1994 součástí Evropského hospodářského prostoru. V roce 1996 společně s Islandem přistoupilo k Schengenské dohodě a od roku 2001 je plně participujícím členem Schengenského prostoru. Švýcarsko proslulo tradiční neutralitou, zároveň je ale kontinentální zemí, která je v současnosti obklopená Evropskou unií. Díky těmto skutečnostem bylo a je nuceno balancovat mezi neutralitou a tlaky okolního vývoje. V roce 1960 Švýcarsko spoluzaložilo Evropské sdružení volného obchodu a v roce 1972 dokonce uzavřelo s EHS bilaterální dohodu o volném obchodu. Na začátku 90. let se Švýcarsko účastnilo jako člen ESVO vyjednávání o vytvoření Evropského hospodářského společenství, které motivovalo Švýcarskou spolkovou vládu, aby v roce 1992 podala přihlášku ke členství v EU, následně ale v témže roce občané země zamítli vyjednávaní o EHP, což vedlo i k ukončení snah o přistoupení k Unii. Další období charakterizovalo uzavírání mnoha dvojstranných smluv mezi Evropskou unií a Švýcarskem (jejich počet se vyšplhal až do řádu stovek), z nichž nevýznamnější byly série prostě nazvané Bilaterální dohody I a II uzavřené v letech 1999, respektive 2004. Od roku 2009 člen Schengenského prostoru. Island podal 16. července 2009 oficiální přihlášku do EU. Evropská komise v rekordním čase žádost zpracovala a 24. února 2010 vydala zprávu o připravenosti Islandu ke vstupu do EU, na jejímž základě doporučila Evropské radě udělit Islandu status kandidátské země a zahájit tak oficiální vyjednávání o členství. Status kandidátského státu byl Islandu udělen 17. června 2010. Island je od roku 1994 členem Evropského hospodářského prostoru a od roku 2000 také Schengenského prostoru, do svojí legislativy tedy již implementoval podstatnou část legislativy Evropské unie. Vstup Islandu provázejí obavy ze sporů o legislativu upravující rybolov a dále bilaterální spory o zaplacení dluhů insolventní islandské internetové banky Icesave Nizozemsku a Spojenému Království (obě země jsou členy EU a uhradily škody svým občanům, kteří měli svoje finanční prostředky uložené v Icesave). Zásadní motivací ke vstupu byl vliv mezinárodní ekonomické krize a snaha o vyrovnání se s jejími následky vstupem do EU a zejména rychlým přijetím eura. V červnu 2013 (po islandských volbách z dubna 2013, které vyhrály politické strany stavějící se negativně ke vstupu Islandu do EU) prohlásil islandský ministr zahraničních věcí, že Island jednostranně pozastavuje přístupové rozhovory. Další postup bude záležet na výsledku plánovaného referenda. V roce 2015 Island svou přihlášku k členství v EU stáhl. I tak ale podle mluvčí evropské diplomacie Maji Kocijančičové zůstaly Islandu dveře do EU otevřené. Grónsko bylo společně s Dánskem do Evropského společenství začleněno v roce 1973. Grónská veřejnost v referendu dne 23. února 1982 těsnou většinou (53 %) hlasovala pro opuštění EHS. Tento proces byl završen v roce 1985. Podrobnější informace naleznete v článku Instituce Evropské unie. Základním principem fungování Evropské unie je sdílení pravomocí, které byly dříve v kompetenci jednotlivých členských států. Za tímto účelem vznikly společné instituce. Jádro institucionálního rámce tvoří sedm orgánů Evropské unie, které jsou vyjmenovány v čl. 13 Smlouvy o Evropské unii. Jedná se o Evropský parlament, Evropskou radu, Radu Evropské unie, Evropskou komisi, Soudní dvůr Evropské unie, Evropskou centrální banku a o Evropský účetní dvůr. Kromě toho existují poradní a další instituce. Evropská komise má sídlo v Bruselu (budova Berlaymont), ačkoliv některá oddělení jsou umístěna v Lucembursku. V Bruselu sídlí rovněž Rada Evropské unie (budova Justus Lipsius), s výjimkou dubna, června a října, kdy se schůze rady koná v Lucemburku, dále zde sídlí Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku (budova Louise Weiss) a hostuje dvanáct měsíčních plenárních zasedání (včetně rozpočtového zasedání). Evropský soudní dvůr, hlavní soud, účetní dvůr a Evropská investiční banka mají sídlo v Lucemburku. Lucemburk také hostí Sekretariát Evropského parlamentu. Evropská centrální banka má sídlo ve Frankfurtu. Základní rámec činnosti Evropského parlamentu (EP) je vymezen v ustanovení čl. 14 Smlouvy o Evropské unii. Evropský parlament je zde vymezen jako subjekt, jenž vykonává – společně s Radou – legislativní a rozpočtovou funkci. Skládá se ze zástupců občanů Unie. Po posledním rozšíření EU o Chorvatsko čítá Evropský parlament 751 členů, ve volbách v roce 2014 bylo zvoleno 751 poslanců. Členové EP jsou voleni na pětileté volební období ve všeobecných, přímých, tajných a svobodných volbách. Institucionální vymezení EP se pak nachází v článcích 223 až 234 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament zasedá také v Bruselu a Lucemburku. Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Její hlavní pravomocí je společně s Evropským parlamentem přijímání legislativy. Rada jedná v různých složeních. Nejvyšší úrovní je Rada složená z ministrů jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Další úrovní je Výbor stálých zástupců, kde se schází zástupci členských států, příp. jejich zástupci. Dalšími úrovněmi pak jsou výbory a pracovní skupiny. Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel. Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Související informace naleznete také v článku Předseda Evropské rady. Evropská rada se skládá z hlav států a předsedů vlád členských států, předsedy Evropské rady a předsedy Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti. Lisabonská smlouva zřídila stálého předsedu Evropské rady, který je volen na 2,5 roku. Prvním předsedou byl Herman Van Rompuy, kterého 1. prosince 2014 nahradil Donald Tusk. Související informace naleznete také v článku Předseda Evropské komise. Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku. Komisaři nesmějí přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Komise má výlučné právo iniciovat návrhy legislativy a dohlíží na dodržování zakládacích smluv EU. Vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich dvacet osm. Předsedou komise je od listopadu 2014 Lucemburčan Jean-Claude Juncker. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu. Soudní dvůr Evropské unie dbá nad jednotným výkladem evropského práva. Má sídlo v Lucemburku. Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, která spolu s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank, je měnovou bankou pro Eurozónu. Evropský účetní dvůr kontroluje hospodaření Unie. Má sídlo v Lucemburku. Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů jsou poradní a konzultativní orgány Evropské unie. Jsou nápomocny Evropskému parlamentu, Radě a Komisi. V některých předepsaných oblastech a případech je jejich konzultace povinná. Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlí v Lucemburku, pobočky má v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě. Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku. Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku. Od Maastrichtské smlouvy se oblasti činnosti EU, tzv. politiky EU, dělily do tzv. tří pilířů. Lisabonská smlouva toto dělení formálně zrušila, ale fakticky částečně přetrvává v přechodných obdobích a specifických procedurách. První pilíř, nadstátní, zastřešoval všechna tři dosavadní Společenství, druhý a třetí pilíř zaváděly nové oblasti mezivládní spolupráce. Druhý pilíř zahrnoval společnou bezpečnostní a zahraniční politiku, třetí pilíř pak policejní a justiční spolupráci. Lisabonskou smlouvou se dosavadní druhý a třetí pilíř přeměnily v další společné politiky EU. Určitá výjimka zůstala v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kde je zachována jednomyslnost členských států. Evropská unie je největší světovou ekonomikou s HDP 11,8 biliónu euro (v paritě kupní síly, 2009). EU má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé "patnáctky"); finanční krize roku 2008 ji však vážně postihla. Mezi starými a novými zeměmi existují významné rozdíly v ekonomické vyspělosti i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika). Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu: je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavků, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.) snížení administrativy v daňové oblasti Devatenáct . zemí EU (Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy eurozóny, což znamená, že na jejich území platí společná měna euro; další země ho plánují zavést. Podmínkou pro přijetí eura jsou tzv. konvergenční nebo Maastrichtská kritéria: průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více než 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v . roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU (kritérium státního dluhu se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje)[zdroj?] měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (ERM II) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU. Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Na rozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Podle rozpočtového rámce na období 2007–2013 bude činit 1,05 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP členských států se přitom pohybuje okolo 40 %). Návrh rozpočtu vypracovává Evropská komise a předkládá jej ke schválení Radě EU. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit. Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních omezení. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní. Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990. Dle informací Ministerstva financí ČR zaplatila celkově Česká republika od svého vstupu do EU (tedy od 1. května 2004) do 31. prosince 2012 301,2 mld. Kč, oproti tomu získala 551,2 mld. Kč. Celkově se tak Česká republika řadí mezi čisté příjemce s kladným saldem okolo 250 mld. Kč. Podle agentury STEM klesá od roku 2010 podíl lidí v Česku, kteří pozitivně hodnotí fungování Evropské unie, za efektivně fungující organizaci ji pokládá pouze 27 % občanů. Během deseti let od vstupu Česka do EU se více než zdvojnásobil počet zahraničních zaměstnanců v Česku. V průběhu první poloviny 90. let byly s postkomunistickými státy uzavírány asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody), které sice nedávaly záruku přijetí do EU, ale umožňovaly lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady na jejich ekonomiky). Po rozpadu Československa musela Česká republika podepsat novou asociační dohodu; vstoupila v platnost 1. února 1995 a na jejím základě se český premiér například mohl účastnit zasedání Evropské rady a resortní ministři se mohli 2× ročně účastnit zasedání Rady ministrů. V první polovině 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín přistoupení postkomunistických zemí. Na summitu v červnu 1993 byla ale schválena tzv. Kodaňská kritéria, určující podmínky vstupu. Podrobnější informace naleznete v článku Vstup České republiky do Evropské unie. Česká republika podala žádost o členství v EU 17. ledna 1996; vstup do EU byl jednou z priorit české zahraniční politiky, s významnými dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem pro přijímání nových členských zemí a obsahovala posudky nově přistupujících zemí ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě EK doporučila zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem; ta začala v březnu 1998. I v následujících letech vydávala EK každoroční posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v niž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská). Kvůli zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening – tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí členských států EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových zemí byla důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která připravila evropské instituce na rozšíření. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena jednání; smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datem vstupu byl 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty stávajících členských zemí EU a Evropský parlament. Některé přistupující státy ratifikovaly vstup do EU v parlamentu, některé zvolily referendum včetně ČR, kde v červnu 2003 hlasovalo pro vstup 77,3 % voličů, volební účast byla 55,2 %. Česká republika je plnoprávným členem Evropské unie s přechodnými obdobími vyjednanými v přístupové smlouvě: omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011 v některých zemích, netýká se např. Spojeného království a Irska) postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 . % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006 omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci – občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU ( . 5 let) přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň . z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH trvalá výjimka pro sníženou sazbu DPH z produktů pěstitelského pálení množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.) Evropská komise přijala v červenci 2007 priority rozvoje České republiky specifikované v Národním strategickém referenčním rámci. Ten určuje strategii čerpání finanční pomoci v souladu s Lisabonskou strategií ve výši 26,69 miliard eur v období 2007 až 2013. Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Evropské unie. Demografie Evropské unie představuje vysoce zalidněnou a kulturně rozmanitou unii 28 členských států. K 1. lednu 2009 žilo v Evropské unii celkem 499,7 milionů obyvatel. Mnoho zemí očekává pokles populace v následujících desetiletích, což by mohlo být v rámci celku vyrovnáno vstupem nových států do EU v horizontu příštích 20 let. Nejlidnatějším členským státem je Německo s odhadovaným počtem 82,1 milionu obyvatel, zatímco nejméně lidnatým členským státem je Malta se 400 tisíci obyvateli. Porodnost je v EU nízká; v průměru připadá na jednu ženu 1,5 dítěte. Nejvyšší je porodnost v Irsku, kde je 16,9 ‰ a ve Francii, kde je 13 ‰. Nejnižší porodnost má v EU Německo s 8,2 ‰. EU má významnou náboženskou rozmanitost, která se zrcadlí v rozmanitosti dějin a kultury. Nominální většina obyvatel vyznává křesťanství, převážně římský katolicismus, protestantství a pravoslaví. Navzdory tomu ne všechny státy EU mají křesťanské většiny (v Česku a Estonsku mají například většinu ateisté). Nedávný příliv přistěhovalců do bohatých států EU s sebou přinesl množství různých náboženství, která dotyční vyznávali ve svých rodných vlastech. Patří mezi ně islám, hinduismus, buddhismus, sikhismus a Bahá'í. Judaismus má v Evropě dlouhou historii a Židé žili pokojně s ostatním obyvatelstvem po celá století, navzdory stoletím, kdy byli Židé diskriminováni, perzekvováni a nakonec na nich byla spáchána genocida v podobě holocaustu. V Evropě má rovněž tradici sekularismus, který přispěl k vzestupu ateismu a agnosticismu. Každý z úředních jazyků 28 členských zemí má status oficiálního jazyku Evropské unie. V současnosti tak má EU celkem 24 úředních jazyků (nejnovějšími úředními jazyky jsou irština, bulharština, rumunština a úplně poslední chorvatština). Nejvíce používaným jazykem EU je angličtina, kterou hovoří na 51 % obyvatel unie. Tento vysoký podíl je dán tím, že 38 % občanů EU používá angličtinu jinak než jako svůj mateřský jazyk (tj. buď druhý jazyk nebo cizí jazyk). Nejvíce používaným mateřským jazykem je němčina, kterou mluví 18 % obyvatel EU. Titul Evropské hlavní město kultury je vždy na jeden rok propůjčován Evropskou unií jednomu či více evropským městům, která tak mají po celý rok možnost představit Evropě svůj kulturní život a jeho rozvoj. Původně byla tato města volena na základě kulturní historie, naplánovaných akcích a schopnosti projekt podpořit finančními prostředky a infrastrukturou. | DATETIME | DATETIME |
004161 | Vltavská kaskáda je soustava vodních děl na řece Vltavě. Jde o celkem 9 přehrad, z nichž první byly budovány ve 30. letech 20. století. Do Vltavské kaskády patří přehrada zadržující největší objem vody z českých nádrží (Orlík) i přehrada největší co do plochy hladiny (Lipno). Vodní elektrárny v přehradách kaskády produkují elektrický výkon až 750 MW. První jezy na Vltavě byly stavěny již za Ferdinanda I., spolu s dalšími úpravami zlepšujícími splavnost. V letech 1640–1643 strahovské opatství na žádost Ferdinanda III odstranilo skalisko Horní slap, které nebezpečně zasahovalo do poloviny řečiště. Na zbytku skály byl na památku vztyčen Ferdinandův sloup, zvaný též Solný. V roce 1722 k němu přibyla socha svatého Jana Nepomuckého, po níž Svatojánské proudy získaly jméno. Obě památky byly přemístěny pod hráz Slapské nádrže poblíž budovy elektrárny.... | Kolik přehrad čítá Vltavská kaskáda? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vltavsk%C3%A1_kask%C3%A1da | [
"9"
] | 57 | 135 | Jde o celkem 9 přehrad, z nichž první byly budovány ve 30. letech 20. století. | [
{
"start": 70,
"end": 71,
"text": "9"
}
] | Vltavská kaskáda je soustava vodních děl na řece Vltavě. Jde o celkem 9 přehrad, z nichž první byly budovány ve 30. letech 20. století. Do Vltavské kaskády patří přehrada zadržující největší objem vody z českých nádrží (Orlík) i přehrada největší co do plochy hladiny (Lipno). Vodní elektrárny v přehradách kaskády produkují elektrický výkon až 750 MW. První jezy na Vltavě byly stavěny již za Ferdinanda I., spolu s dalšími úpravami zlepšujícími splavnost. V letech 1640–1643 strahovské opatství na žádost Ferdinanda III odstranilo skalisko Horní slap, které nebezpečně zasahovalo do poloviny řečiště. Na zbytku skály byl na památku vztyčen Ferdinandův sloup, zvaný též Solný. V roce 1722 k němu přibyla socha svatého Jana Nepomuckého, po níž Svatojánské proudy získaly jméno. Obě památky byly přemístěny pod hráz Slapské nádrže poblíž budovy elektrárny. První ucelený projekt usplavnění Vltavy mezi Mělníkem a Českými Budějovicemi zpracovala roku 1894 firma Lanna a Vering. V té době byla Vltava hojně využívaná pro voroplavbu a klasickou plavbu, zejména přepravu dřeva, kamene a soli. Po první světové válce se objevuje námět na postavení dvou vysokých přehrad, u Slap a u Orlíku. Nový, energetický zájem se dostal do střetu s dosavadními hospodářskými zájmy. První dvě vodní díla kaskády, Vrané a Štěchovice, byla budována ve 30. letech 20. století, ještě s ohledem na plavební účely. Ačkoliv účelem výstavby prvních děl Vltavské kaskády byla výroba elektrické energie, po druhé světové válce byla upřednostněna akumulační funkce a z ní vyplývající nadlepšení průtoků na Vltavě a na dolním Labi. Vltavské nádrže mají význam především energetický (výroba el.energie v hydroelektrárnách, zejména při špičkovém odběru) a ochranný před povodněmi, dále plavební, rekreační a vodárenský. Vedlejšími přínosy jsou ochrana před povodněmi, usplavnění některých částí Vltavy, stabilizace hladiny pro odběr vody k průmyslovým účelům i pro výrobu pitné vody, vytvoření nových rekreačních míst. Vodní hospodaření na Vltavě umožňuje ovlivnit i splavnost Labe pod Mělníkem. Kaskáda je podle platného manipulačního řádu schopna zcela zastavit povodeň do velikosti dvacetileté vody a povodně větší zmírnit (transformovat). Například během povodně v roce 2002, byl max. přítok do VD Orlík v hodnotě 3900 m3·s−1, překračující úroveň tisícileté povodně, snížen transformací na VD Orlík o 800 až 900 m3·s−1. Také technické řešení a architektura přehrad je předmětem obdivu. Výstavba přehrad však znamenala také zničení jedinečných přírodně i historicky cenných míst, například Svatojánských proudů a mnoha vesnic i osad. Také ukončila tradiční vltavskou voroplavbu. Výstavbou se stabilizovala teplota řeky pod přehradami, takže v Praze již v zimě obvykle mimo slepá ramena nezamrzá a v létě je naopak příliš chladná na koupání. Upraven musel být zámek Orlík a rozebrán a znovu sestaven kostelík v Červené z 12. století. U Žďákova překlenul Vltavu jednoobloukový Žďákovský most s největším rozpětím jednoho oblouku v Evropě. Elektrotechnika v Praze. Praha : Elektrotechnický svaz československý, 1930. Dostupné online. - kapitola Středovltavské vodní elektrárny, s. 26-28. Protipovodňová ochrana Prahy Obrázky, zvuky či videa k tématu Vltavská kaskáda ve Wikimedia Commons Vltavská kaskáda (stručný přehled na webu Povodí Vltavy) Seznam vybraných nádrží ve správě Povodí Vltavy Potenciál splavnění vltavské vodní cesty (CityPlan spol. s r. o. 2004–2005) | NUMERIC | NUMERIC |
005632 | ... ve starověkém Řecku se slavil svátek plodnosti a matek, spojený s uctíváním pohanské bohyně Rhey = Kybelé, matky bohů. Myšlenka mezinárodních a pravidelných oslav tohoto svátku vznikla roku 1907 na počest Anny Reeves Jarvisové, která bojovala za práva matek. O pět let později vyhlásil tehdejší prezident USA Woodrow Wilson první oficiální oslavu Dne matek, konající se druhou květnovou neděli. V Česku se slaví podle amerického vzoru rovněž druhou květnovou neděli. V Československu se začal slavit tento svátek v roce 1923.... | Na který den připadá Den matek v Česku? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Den_matek | [
"druhou květnovou neděli"
] | 399 | 470 | V Česku se slaví podle amerického vzoru rovněž druhou květnovou neděli. | [
{
"start": 446,
"end": 469,
"text": "druhou květnovou neděli"
}
] | Den matek je den, kdy se vzdává pocta matkám a mateřství. Slaví se v různé dny na mnoha místech po celém světě, vychází z různých tradic, např. jinak ve Velké Británii (čtvrtou postní neděli), jinak v arabských zemích (21. březen) a mnoho dalších. V tento den dávají děti svým matkám dárky, většinou vlastnoručně vyrobené. Obdobné svátky po celém světě existovaly už dávno v historii, např. ve starověkém Řecku se slavil svátek plodnosti a matek, spojený s uctíváním pohanské bohyně Rhey = Kybelé, matky bohů. Myšlenka mezinárodních a pravidelných oslav tohoto svátku vznikla roku 1907 na počest Anny Reeves Jarvisové, která bojovala za práva matek. O pět let později vyhlásil tehdejší prezident USA Woodrow Wilson první oficiální oslavu Dne matek, konající se druhou květnovou neděli. V Česku se slaví podle amerického vzoru rovněž druhou květnovou neděli. V Československu se začal slavit tento svátek v roce 1923. Jeho propagátorkou byla Alice Masaryková. Po druhé světové válce byl postupně zatlačován do pozadí oslavami Mezinárodního dne žen (slaveného vždy 8. března), ale i přesto se dál v některých rodinách připomínal. Po roce 1989 se opět začal slavit veřejně. MDŽ se ale zachovává také, podobně, jako v jiných zemích. V některých zemích se oba svátky sloučily. Tento den doplňuje Den otců, který oslavuje otce a slaví se vždy třetí neděli v červnu. V 16. století se v Anglii oslavoval svátek matek pod názvem Mateřská neděle (nebo Neděle matek) a připadal na postní dobu před Velikonocemi. Mnoho chudých lidí tehdy sloužilo v bohatých domácnostech daleko od domova a nemohlo trávit čas se svými matkami. Proto sloužící dostávali na tento den volno, aby se mohli vrátit domů nebo navštívit kostel ve svém rodném městě, kde žily jejich matky a další příbuzní. Obrázky, zvuky či videa k tématu Den matek ve Wikimedia Commons | DATETIME | DATETIME |
003719 | ... Německé území je odvodňováno do Severního moře, Baltského moře a Černého moře. Přes německé území vede hlavní evropské rozvodí. Nejvýznamnější německou řekou je Rýn, který má v Německu délku 865 kilometrů. Rýn dominuje jihozápadu a západu Německa. Nejdůležitějšími přítoky jsou Neckar, Mohan, Mosela a Rúr. Ekonomický význam Rýna je značný, jedná se o jednu z hospodářsky nejvýznamnějších řek Německa a Evropy. Na jihu má na německém území Dunaj délku 647 kilometrů, odvodňuje skoro celé předhůří Alp. Dunaj teče směrem do Rakouska a jihovýchodní Evropy. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Iller, Lech, Isar a Inn.... | Jaká je nejvýznamnější německá řeka? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Německo | [
"Rýn"
] | 132 | 209 | Nejvýznamnější německou řekou je Rýn, který má v Německu délku 865 kilometrů. | [
{
"start": 165,
"end": 168,
"text": "Rýn"
}
] | Německo (oficiální název Spolková republika Německo, zkratka SRN; německy: Bundesrepublik Deutschland, neoficiální německá zkratka BRD) je středoevropský stát, rozdělený na 16 spolkových zemí. Na západě sousedí Německo s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Na severu je jeho sousedem Dánsko a jeho břehy jsou omývány Severním a Baltským mořem. Na východě sousedí s Polskem, na jihu se Švýcarskem a na jihovýchodě s Českem a Rakouskem. Česko je sousedem dvou spolkových zemí v Německu, a to Bavorska a Saska. Rozloha Německa je 357023 km2, přičemž území státu se nachází v mírném podnebním pásmu. Podle úředních údajů mělo Německo k 31. prosinci 2015 82,2 milionu obyvatel, což z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie. Jeho populace ale již v letech 2003 až 2010 klesla kvůli dlouhodobě velmi nízké porodnosti, a to o skoro 800 000 obyvatel, takže až do roku 2012 bylo Německo jednou z mála západoevropských zemí s úbytkem obyvatelstva. Tento vývoj probíhá navzdory tomu, že Německo je zároveň domovem třetí největší populace imigrantů na světě. Výsledek sčítání lidu 2011 znamenal snížení dosavadního úředního odhadu stavu obyvatelstva o zhruba 1,1 miliónu lidí. Německo je co do absolutního počtu imigrantů zemí, která je nejvíce postižena současnou evropskou migrační krizí, zvláště v roce 2015. Dle známých dokumentů bylo území s latinským názvem Germania obydleno několika germánskými kmeny již před rokem 100 n. l. Od 10. století tvořila německá území jádro Svaté říše římské, která existovala až do roku 1806. V 16. století se severní oblasti staly centrem reformace. Ke sjednocení velké části tehdejšího Německa došlo po prusko-francouzské válce v roce 1871. V roce 1914 se Německo významně podílelo na vypuknutí první světové války. V roce 1939 rozpoutalo Německo druhou světovou válku, která trvala do roku 1945 a byla doposud největší válkou historie. Po porážce v této válce přišlo Německo o území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko. Na zbylém území Německa vznikly v roce 1949 dva státy, Německá demokratická republika (NDR) a Spolková republika Německo (SRN). Zvláštním politickým útvarem byl Západní Berlín, který ale měl po celou dobu své existence pevné vazby na SRN. V roce 1990 se znovusjednocený Berlín a pět obnovených zemí na území bývalé NDR připojily ke Spolkové republice Německo. Západní Německo bylo v roce 1952 zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli a v roce 1957 zakládajícím státem Evropského hospodářského společenství (EHS). V současnosti je Německo významným členem jak Evropské unie (EU), tak Evropské měnové unie (EMU). Je také součástí Schengenského prostoru. Německou měnou je euro, které v roce 2002 nahradilo německou marku. Německo je federativní a demokratickou parlamentní republikou, tvořenou šestnácti spolkovými zeměmi (Bundesländer). Hlavním a zároveň i největším městem je Berlín. Německo je členským státem OSN, NATO, uskupení G8 (resp. G7) a signatářem Kjótského protokolu. Na základě nominální hodnoty HDP je německá ekonomika čtvrtá největší na světě a největší v Evropě. Do roku 2009, kdy je předčila Čína, bylo Německo největším světovým exportérem zboží. Německo je druhým největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci a jeho výdaje na obranu jsou šesté největší na světě. Životní úroveň je v Německu vysoká a v zemi funguje velice rozvinutý systém sociální pomoci. Německo je jedním z klíčových aktérů evropské i celosvětové politiky. V mnoha vědeckých a technologických oborech je Německo považováno za světového lídra. == Název == Český název Německa je již z dávné minulosti odvozen od slova "němý", které se v češtině vžilo jako označení německého národa, nejspíše pro nedostatečnou schopnost těchto sousedních cizinců se dorozumět česky (na rozdíl od Slovanů, kteří k dorozumívání používali slova). Moderní němčina má pro německý národ výraz Deutsche resp. die Deutschen, a Německo se nazývá Deutschland. Do roku 1989 se v češtině běžně používal politický název Německá spolková republika (zkratka NSR), ale také název užívaný z československé strany v oficiálním styku - Spolková republika Německa (SRN) (nikoliv Spolková republika Německo, jak si přála německá strana). Výraz Bundesstaat se většinou překládá jako federativní stát. Běžný byl také geografický název Západní Německo. Tehdy "spojenecká" Německá demokratická republika (NDR) byla z geografického hlediska, avšak jen neoficiálně, nazývána Východní Německo. Slovenština dodnes používá název Nemecká spolková republika (zkratka NSR) a pouze v oficiálním styku (mj. mezinárodní dohody, smlouvy a podobné dokumenty, týkající se Německa a Slovenska) používá na výslovnou žádost německé strany název Spolková republika Nemecko (zkratka SRN). == Dějiny == === Prehistorie === Nález čelisti Mauer 1 v roce 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přítomni už před 600 000 lety. Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé. V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosílie nemoderního člověka. Tento nový druh člověka byl pojmenován Neandertálec. O těchto fosíliích nazvaných Neandrtal 1 je dnes známo, že jsou 40 000 let staré. Důkazy o moderních lidech podobně starých byly nalezeny v jeskyních v pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu. Nalezeny byly také 42 000 let staré flétny, vyrobené z ptačích kostí a mamutí slonoviny, které jsou nejstaršími nalezenými hudebními nástroji, dále 40 000 let stará soška lvího muže, a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels, které jsou dosud nejstarším objeveným sochařským uměním. Disk z Nebry je vyrobený z bronzu a nalezený poblíž, jak název napovídá, Nebry v zemi Sasko-Anhaltsko. Světový registr programu Paměť světa (UNESCO) tento nález nazval "jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století." === Germánské kmeny a Franská říše === Historie germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné. Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali Germáni jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny Galů, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě. Pod vládou císaře Augusta začalo Římské impérium území Germánie napadat (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). V roce 9 n. l. byly tři římské legie vedené Publiem Quinctiliem Varem v bitvě v Teutoburském lese poraženy cheruským vůdcem Arminiem. Okolo roku 100, kdy Tacitus napsal knihu Germania, se germánské kmeny usadily podél řek Rýn a Dunaj (Limes Germanicus) a zabíraly většinu území dnešního Německa, Rakouska, jižního Bavorska a západního Porýní. Nicméně tato území spadala pod Řím jako provincie.Ve 3. století se objevila řada západních germánských kmenů: Alamani, Frankové, Chattové, Sasové, Frísové a Durynkové. Kolem roku 260 začali Germáni nájezdy na římská území. Po invazi Hunů v roce 375 a s úpadkem Říma od roku 395 se germánské kmeny přesunuly dále na jihozápad. Současně několik velkých kmenů vytvořilo zhruba to, co je dnešní Německo, a vysídlilo menší germánské kmeny. Velká území (známá od merovejského období jako Austrasie) byla obsazena Franky a severní Německo bylo ovládáno Sasy a Slovany. === Svatá říše římská === Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena. Svatá říše římská zahrnovala východní část Karlova původního království a ukázala se jako nejsilnější. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu. Za vlády ottonských císařů (919-1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře Svaté říše římské. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské. Za vlády sálské dynastie (1024-1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc. Pod vládou Štaufů (1138-1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na východ do oblastí obývaných Slovany, předcházejíc německému osídlení do těchto oblastí a dále na východ (Ostsiedlung). Severní německá města rostla a prosperovala jako členové Hanzy. Počínaje velkým hladomorem v roce 1315 a konče černou smrtí v letech 1348-1350 se počet obyvatel Německa snížil. Zlatá bula z roku 1356 zajistila základní ústavu říše a kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty, kteří vládli některému z nejmocnějších knížectví a arcibiskupství.Martin Luther v roce 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí, ve kterých napadal římskokatolickou církev a zahájil protestantskou reformaci. Samostatná luteránská církev se po roce 1530 v mnoha spolkových zemích stala oficiálním náboženstvím. Náboženský konflikt vedl k třicetileté válce (1618-1648), která německé země zpustošila. Počet obyvatel německých zemí se snížil asi o 30 %. Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi náboženskou válku ukončil, ale říše byla de facto rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1 800 takových území.Pruské království byl největší německý stát, který existoval od roku 1701. Pruské království čím dál více sílilo a tak ve slezských válkách v letech 1740–1745 dobylo od Habsburské monarchie část Země Koruny české - většinu Slezska i s Kladskem. V roce 1806 byla Svatá říše dobyta v důsledku napoleonských válek. === Německý spolek a císařství === Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen německý spolek ("Deutscher Bund") - volná liga 39 svrchovaných německých států. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, který následovaly nové represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha. Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.Národní a liberální ideály francouzské revoluce získaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Festival Hambach byl v květnu 1832 hlavní událostí v podpoře sjednocení Německa, svobody a demokracie. Ve světle revolucí v Evropě, které pomohly založit francouzskou republiku, začali intelektuálové i prostí občané revoluci v německých zemích. Králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl, což pro hnutí vedlo k dočasnému zádrhelu. Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit severoněmecký spolek ("Norddeutscher Bund") a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v Prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska. Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař a hlavní městem se stal Berlín. V období Gründerzeit po sjednocení Německa zaručila Bismarckova zahraniční politika (Bismarck se za císaře Viléma stal německým kancléřem) Německu postavení jako velikému národu, diplomatickou cestou izolovala Francii a vyhýbala se válce. V důsledku berlínské konference v roce 1884 Německo nárokovalo několik kolonií včetně východní Afriky, jihozápadní Afriky, Toga a Kamerunu.Pod taktovkou Viléma II. se Německo, stejně jako ostatní evropské mocnosti, ubralo novoimperialistickým směrem, což vedlo k třenicím se sousedními zeměmi. Většina aliancí, ve kterých bylo Německo dříve členem, nebyla obnovena a nové aliance ho nikam "nepustily".Atentát na Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 spustil první světovou válku. Německo jako součást ústředních mocností utrpělo od států Dohody porážku. Přibližně dva miliony německých vojáků za první světové války padlo.Německá revoluce vypukla v listopadu 1918 a císař Vilém II. se všemi vládnoucími knížaty abdikoval. Příměří 11. listopadu válku ukončilo a Německo v červnu 1919 podepsalo versailleskou smlouvu. Německo přišlo o všechny své kolonie, a muselo vrátit Francii Alsasko a Lotrinsko. Němci smlouvu vnímali jako ponižující a nespravedlivou, čímž měla později, podle mnoha historiků, vliv na Hitlerův vzestup. === Výmarská republika a Nacistické Německo === Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa republiku, která měla být založena na parlamentní demokracii, nicméně boj o moc mezi levicovými až krajně levicovými silami na jedné straně a politicky středovými a pravicovými silami na straně druhé pokračoval v celé zemi. V Bavorsku vyhlásili komunisté podle vzoru ruských bolševiků krátkodobou Bavorskou republiku rad. Revoluční pokusy skončily 11. srpna 1919, kdy říšský prezident Friedrich Ebert, původně významný člen Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), podepsal Výmarskou ústavu. Oficiální název státu zůstal Německá říše, novou ústavou však byl konstituován demokratický stát, jenž je historiky nazýván Výmarská republika.Německo ovšem zažilo v následujících letech bouřlivé období, kdy probíhala okupace Porúří francouzskými a belgickými vojsky. V důsledku tíživých reparací ve prospěch vítězných mocností první světové války došlo k obrovském vzestupu inflace, který vyústil až v katastrofální hyperinflaci let 1922 a 1923. Proto vznikl plán na restrukturalizaci reparací (tzv. Dawesův plán). Po zavedení nové měny (tzv. Rentenmark) v roce 1924 začala tzv. "zlatá dvacátá léta" s postupnou ekonomickou prosperitou, kdy nastalo obnovování německého národního sebevědomí. Rozkvetl liberální kulturní život, především v Berlíně, Mnichově a jiných velkoměstech, ale také v místech, kde se soustředily tvůrčí síly směřující k modernímu uměleckému výrazu, jejichž příkladem je škola architektury zvaná Bauhaus v saském městě Dessau. Nicméně Německo zůstalo po politické stránce nestabilní. Historik David Williamson popisuje jeho stav v období mezi lety 1924 a 1929 jako "jen částečnou stabilizaci". V roce 1929 Německo zasáhla velká hospodářská krize. Po odstoupení vlády kancléře Hermanna Müllera a rozpadu velké koalice v roce 1930 se již nepodařilo sestavit vládu, která by získala většinovou podporu v Říšském sněmu. Následující vlády Heinricha Brüninga, později Franze von Papena, Kurta von Schleichera a nakonec Adolfa Hitlera byly jmenovány a do úřadu uvedeny bez ohledu na parlament říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem na základě nouzových ustanovení v čl. 48 Výmarské ústavy. Brüningova vláda se zaměřila na politiku fiskálních úspor a ponechala prostor deflaci, která způsobila vysokou nezaměstnanost a zanechala mnohé Němce, zejména nezaměstnané, na pouhém minimu mezd či sociálních dávek. V roce 1932 téměř 30 % práceschopných Němců bylo nezaměstnaných. Ve volbách téhož roku získala NSDAP 37 % hlasů, ale nemohla vytvořit koaliční vládu. Po sérii neúspěšných kabinetů Hindenburg jmenoval ke 30. lednu 1933 Adolfa Hitlera, původem Rakušana, novým kancléřem Německa.27. února 1933 zachvátil budovu Reichstagu požár. Byl přijat dekret o požáru Říšského sněmu, kterým se zrušila základní občanská práva, a zmocňovací zákon, který dal Hitlerovi neomezenou zákonodárnou moc. Hitler, který se nechal nazývat "vůdcem" (Führer), a jeho pomocníci, jako byli Heinrich Himmler a Hermann Göring, rychle přeměnili Německo v centralizovaný totalitní stát. Začali systematicky potlačovat politickou opozici a pronásledovat židovské občany a národnostní a jiné menšiny. Již v únoru 1933 byly zřízeny první německé koncentrační tábory. V září téhož roku Německo vystoupilo ze Společnosti národů. Velmi brzy se Hitler začal věnovat znovuvyzbrojování země a budování početně silného vojska (Wehrmacht). Byla založena organizace Sicherheitsstandarte (SS). V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, odstoupil od Versailleské smlouvy a zavedl rasistické Norimberské zákony, které byly zaměřeny především proti Židům, ale také dalším skupinám obyvatel. Německo ve stejný rok opět získalo kontrolu nad Sárským teritoriem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní, což bylo Versailleskou smlouvou původně zakázáno.Rakouská republika byla k Německu připojena v březnu 1938 (tzv. Anschluss). Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se národnostní menšina sudetských Němců, silná počtem 3,3 milionu lidí, dožadovala nejen autonomie jako dříve, ale již přímo odtržení a připojení k Německu pod heslem Heim ins Reich (Domů do Říše). V září 1938 se vedoucí představitelé čtyř mocností, Adolf Hitler (Německá říše), Benito Mussolini (Itálie), Neville Chamberlain (Spojené království) a Édouard Daladier (Francie), dohodli na Mnichovském diktátu, kterým bylo Československo přinuceno odstoupit své tzv. sudetské pohraničí Německu. Šest měsíců poté, dne 15. března 1939, využil Hitler rozporů mezi politickými představiteli Čechů a Slováků jako záminku k rozbití Československa, k obsazení historických Českých zemí a jejich přeměně v Protektorát Čechy a Morava a také k vytvoření jemu poddajného Slovenského státu. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litevské republice. Západní politika tzv. appeasementu tak zcela ztroskotala. Vláda tzv. Velkoněmecké říše se připravila na invazi do Polska podpisem paktu Ribbentrop-Molotov a naplánovala tzv. operaci Himmler, tedy falešný polský útok na říšskou rozhlasový vysílač Hlivice (německy Reichssender Gleiwitz). 1. září 1939 německý Wehrmacht zahájil invazi a rychle obsadil velkou část Polska. Z opačné světové strany začala dosavadní východní polská území obsazovat sovětská Rudá armáda. Spojené království a Francie reagovaly na invazi Polska vyhlášením války Německu, čímž formálně začala druhá světová válka. 22. července 1940 Francie s Německem podepsala příměří poté, co nacistická vojska obsadila velkou část francouzského území. Britové však německé vzdušné útoky v roce 1940 úspěšně odrazili v leteckých bojích, které jsou známy jako bitva o Británii. Spojené království bylo po určitou dobu jediným vážným účastníkem boje proti mocnostem Osy. 22. června 1941 Německo vypovědělo pakt Molotov-Ribbentrop a napadlo Sovětský svaz. V této době mělo Německo a další mocnosti Osy pod kontrolou většinu Evropy a severní Afriky. Zprvu postupovala motorizovaná německá vojska velmi rychle (tzv. Blitzkrieg), dostala se až na několik kilometrů od Moskvy a na dlouhých 900 dní oblehla Leningrad. Na začátku roku 1943 začala německá vojska po porážce v rozhodující bitvě u Stalingradu ustupovat z dobytých území Sovětského svazu. Jejich další porážky v těžkých bitvách vedly k definitivnímu obratu ve válce.V září 1943 se vzdal německý spojenec, Italské království. K obraně proti nastupujícím spojeneckým silám v Itálii musely být nasazeny velké jednotky Wehrmachtu a Waffen SS, které pak chyběly na jiných bojištích včetně východní fronty. Západní spojenci připravili a provedli vylodění v Normandii, čímž se ve velkém rozsahu otevřela západní fronta. I přes německý protiútok v Ardenách spojenecké síly v roce 1945 vstoupily na území Německa. V návaznosti na Hilterovu sebevraždu a bitvu o Berlín se Německo vzdalo 8. května 1945.Druhá světová válka byla nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva a v Evropě způsobila smrt asi 40 milionů lidí, včetně 26,6 miliónu sovětských občanů. Ztráty německé armády byly mezi 3 250 000 a 5 300 000 vojáky, V průběhu válečného konfliktu, v neposlední řadě v důsledku plošného bombardování měst v Německu letectvem Velké Británie a Spojených států, přišly o život přibližně dva miliony německých civilistů. Jedním z nejhrůznějších jevů období druhé světové války byl holokaust, nacistickým Německem prováděné systematické pronásledování a hromadné vyvražďování etnických a jiných velkých skupin obyvatelstva. Obětmi holocaustu se stalo asi šest milionů Židů, mezi 220 000 a 1 500 000 Rómů, 275 000 osob s mentálním nebo zdravotním postižením v rámci Akce T4, tisíce Svědků Jehovových a homosexuálů. Státními a vojenskými útvary byly zavražděny stovky tisíc politických protivníků nacistického režimu. Bylo zabito cca šest milionů Ukrajinců a Poláků. Podle odhadů bylo zabito nebo se stali obětí nelidského zacházení asi 2,8 milionu sovětských válečných zajatců. Nacistický Generalplan Ost, který měl pro německé obyvatelstvo vytvořit životní prostor na východě, chystal po vítězné válce germanizaci, vysídlení a likvidaci Čechů, Poláků, Rusů a dalších slovanských národů.Prohra ve válce pro Německo znamenala ztrátu území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko a vysídlení milionů etnických Němců z dřívějších východních území Německa a z okupovaných zemí. Jak v Německu, tak v zemích osvobozovaných od německé okupace došlo k masovému znásilňování žen. V důsledku bombardování během války bylo zničeno mnoho měst a vznikly obrovské ztráty na kulturním dědictví. Po druhé světové válce byli zadrženi vrcholní nacisté a souzeni za válečné zločiny a genocidu v Norimberském procesu. === Východní a Západní Německo === Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z bývalých východních oblastí Německa a jiných oblastí do té doby obývaných Němci.Západní okupační zóny Německa, ovládané Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (Bundesrepublik Deutschland, neoficiální zkratka BRD, česky SRN). Ze sovětské okupační zóny se stala 7. října 1949 Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik, zkratka DDR, česky NDR). Neformálně byly tyto státní útvary známé jako "Západní Německo" a "Východní Německo". Hlavním městem NDR se stal Východní Berlín. Spolková republika Německo zvolila Bonn jako prozatímní hlavní město (vážným kandidátem byl také Frankfurt nad Mohanem), čímž zdůraznila svůj postoj, že vytvoření dvou německých států považuje za umělé a pouze dočasné řešení a že se Berlínu v budoucnosti vrátí jeho funkce jako hlavní město znovusjednoceného Německa.Západní Německo bylo založeno jako federální parlamentní republika se "sociálně tržním hospodářstvím" (soziale Marktwirtschaft). Od roku 1948 se západní Německo stalo hlavním příjemcem finanční a materiální podpory ze strany USA při poválečné obnově, poskytnuté evropským zemím podle Marshallova plánu, a využilo ji k rychlé přestavbě průmyslu. Spolkovým parlamentem SRN byl v roce 1949 zvolen Konrad Adenauer prvním spolkovým kancléřem (Bundeskanzler) a v tomto úřadu zůstal až do roku 1963. Pod jeho a následně pod Erhardovým vedením země zažila prudký a dlouhotrvající hospodářský růst, který začal již počátkem roku 1950. Do historie vešel jako "německý hospodářský zázrak" (Wirtschaftswunder). Západní Německo se v roce 1955 připojilo k NATO a bylo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství v roce 1957. Východní Německo bylo začleněno do východního bloku s politickou a vojenskou kontrolou ze strany SSSR. Zůstaly v něm silné sovětské vojenské jednotky a země se stala členem Varšavské smlouvy. Ačkoli Východní Německo prohlašovalo, že je demokratické, politická moc byla vykonávána pouze předními členy politbyra komunistické strany, zvané Sjednocená socialistická strana Německa (SED), podporované tajnou službou Stasi (Staatssicherheit) a řadou dílčích organizací kontrolujících téměř veškeré dění ve společnosti. Byla zavedena plánovaná ekonomika a země se později stala členem RVHP. Zatímco východoněmecká propaganda byla založena na domnělých a některých skutečných výhodách tamějších sociálních programů a neustále hrozila invazí ze strany SRN a západních "imperialistů", velké počty občanů NDR se snažily uniknout do Spolkové republiky za svobodou a prosperitou. Do poloviny roku 1961 to bylo ještě částečně možné přechodem nebo přejezdem z východní do západní části Berlína. V onom roce však byla postavena Berlínská zeď, která prakticky znemožnila východním Němcům útěk do Západního Berlína a odtud do západního Německa. Tato zeď napříč Berlínem a na celé hranici Západního Berlína s územím NDR se stala symbolem studené války, a proto se její pád v roce 1989 stal nejen symbolem znovusjednocení Německa a zásadních změn, které se posléze uskutečnily v jeho východní části (tzv. Wende), ale také symbolem pádu komunismu v celé Evropě a dokonce i v Sovětském svazu samotném. Na začátku 70. let 20. století se napětí mezi východním a západním Německem zmírnilo, k čemuž rozhodující měrou přispěla tzv. Ostpolitik, kterou prosadil spolkový kancléř Willy Brandt a ve které pokračoval i jeho nástupce Helmut Schmidt. V následujícím období se postupně normalizovaly i vztahy Spolkové republiky s dalšími zeměmi východního bloku. S Československem uzavřela SRN dne 11. května 1973 tzv. Pražskou smlouvu. Československý prezident Gustáv Husák vykonal v dubnu 1978 oficiální návštěvu Spolkové republiky Německo.V létě 1989 se Maďarsko rozhodlo železnou oponu odstranit a otevřít hranice, což způsobilo emigraci tisíců východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko. To mělo na NDR zničující dopady. Poté docházelo k pravidelným masovým demonstracím, které získávaly stále více na podpoře. V den pádu berlínské zdi zmírnily východoněmecké úřady nečekaně omezení přístupu k hranicím, což dovolilo východoněmeckým občanům cestovat na Západ. Původně se zamýšlelo udržet Východní Německo jako stát, ale otevření hranic vedlo k urychlení sjednocujícího reformního procesu. Ten vyvrcholil ve Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (tzv. smlouva 4 + 2) o rok později (12. září 1990), v rámci níž se čtyři okupační mocnosti vzdaly svých práv daných v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Německo vedené spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem (vůdce koalice CDU/CSU a FDP, vicekancléřem a ministrem zahraničí byl Hans-Dietrich Genscher) bylo prakticky opět plně suverénním státem. Tím bylo umožněno i formální znovusjednocení Německa, které se uskutečnilo 3. října 1990 vstupem pěti zemí bývalé NDR (Neue Länder) do Spolkové republiky. === Současné Německo od znovusjednocení === Na základě tzv. smlouvy Berlín/Bonn, která byla přijata 10. března 1994, byl dosavadní provizorní stav ohledně hlavního města změněn tak, že se hlavním městem sjednoceného Německa definitivně stal Berlín. Městu Bonnu byl přiznán zvláštní status jako tzv. Bundesstadt ("spolkové město") se zachováním některých spolkových ministerstev a úřadů. Přemístění vlády v dohodnutém rozsahu bylo dokončeno v roce 1999.Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal kancléřem historicky první tzv. červeno-zelené koalice SPD a Svazu 90/Zelených, která trvala až do voleb v roce 2005. Sjednocené Německo se aktivně podílí na politickém dění v rámci Evropské unie a NATO. V rámci Operace Spojenecká síla, na které se významně podílely též Spojené státy a další země, a po jejím skončení se Německo angažovalo při zajišťování stability na Balkáně. Vojenské jednotky Bundeswehru jsou také součástí mise NATO v Afghánistánu s cílem zajistit v této zemi bezpečnost po svržení vlády Talibanu (viz Válka v Afghánistánu). Tato vojenská nasazení NATO vyvolala jak v Německu samotném tak mezinárodně kontroverzní debaty, protože po druhé světové válce bylo Německo vázáno jak spojeneckými dohodami tak vnitrostátním právem k rozmístění jednotek pouze na vlastním území k výlučně obranným účelům.V roce 2005 se jako první žena stala kancléřkou Německa Angela Merkelová, která vytvořila vládu tzv. velké koalice za účasti křesťanských stran CDU/CSU a sociálně-demokratické SPD. Po volbách v roce 2009 vznikla druhá vláda kancléřky Merkelové jako koalice CDU/CSU a Svobodné demokratické strany (FDP), jejíž předseda Guido Westerwelle se stal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Po volbách v roce 2013 se vrátila k moci tzv. velká koalice a vznikla třetí vláda Angely Merkelové. Od té doby není ve Spolkovém sněmu zastoupena liberální FDP, což je poprvé v historii Spolkové republiky. Od roku 2014 získává v parlamentech spolkových zemí mandáty nově založená konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD), není však doposud ve spolkovém parlamentu. Mezi hlavní politické plány německého vedení na počátku 21. století patří tzv. energetická revoluce (Energiewende) pro využití udržitelných zdrojů energie (solární energie, větrná energie a další zdroje), tzv. "brzda dluhu" (Schuldenbremse .), která má zajistit vyrovnané státní a komunální rozpočty, reforma německých imigračních zákonů, právní předpisy pro obecnou minimální mzdu a high-tech strategie pro informatizaci a další modernizaci již tak velmi vyspělé německé ekonomiky na model zvaný Industrie 4.0.Z ekonomického hlediska bylo začleňování "nových zemí" do znovusjednoceného Německa po roce 1990 velmi nákladné. Pro krytí těchto nákladů byly zmobilizovány nejrůznější finanční zdroje včetně (v současnosti) 5,5 % tzv. solidárního příplatku (Solidaritätszuschlag) k řadě daňových sazeb (mj. daně z příjmu obyvatelstva a z kapitálových výnosů). Tento příplatek je přes několik iniciativ k jeho zrušení či alespoň snížení vybírán i nadále, téměř 29 let po znovusjednocení Německa. Použití těchto významných finančních prostředků není transparentní, neboť není nijak účelově vázáno. Tyto prostředky může spolková vláda použít podle svého uvážení.Kromě značných vnitropolitických a ekonomických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo v letech 1990 až 2015 potýkalo s dočasně se zvyšující nezaměstnaností a zvětšováním sociální propasti mezi příjmovými skupinami, s nízkou porodností a z toho vyplývajícím stárnutím a dokonce úbytkem obyvatelstva. Velká vlna imigrace zvláště z muslimských zemí od roku 2015 (ale i dříve) přinesla vážné problémy se začleňováním přistěhovalců do společnosti. V souvislosti s tím se projevilo zesílení pravicového i levicového extremismu. Po rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa v prosinci 2017, kterým uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, byly v Německu uspořádány protiizraelské demonstrace. V Berlíně byla propalestinskými demonstranty spálena improvizovaná izraelská vlajka. Centrální rada Židů v Německu (Zentralrat der Juden) vyjádřila velké znepokojení nad antisemitskými tendencemi, které se projevují i v mešitách v německých městech. Předseda rady Josef Schuster prohlásil, že reprezentanti muslimských svazů sice vystupují proti antisemitismu, avšak v mnoha muslimských obcích a jejich mešitách se proti nim nic nepodniká. Naopak imámové v nich rozhlašují výhrady proti Židům a Izraeli. == Geografie == Hlavními geomorfologickými celky Německa jsou od severu k jihu Severoněmecká nížina, Středoněmecká vysočina, alpské předhůří a velehorské pásmo německých Alp. Německo sousedí s devíti státy: Dánsko, Polsko, Česko, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Lucembursko, Belgie a Nizozemsko. Německo je zemí v Evropě, která sousedí s nejvíce státy. Na severu sousedí Německo s Dánskem (délka hranic 67 kilometrů), na severovýchodě s Polskem (442 kilometrů), na východě s Českem (811 kilometrů), na jihovýchodě s Rakouskem (815 kilometrů; bez . hranice v Bodamském jezeře), na jihu se Švýcarskem (316 kilometrů; s hranicí exklávy Büsingen, ale bez hranice v Bodamském jezeře), na jihozápadě s Francií (448 kilometrů), na západě s Lucemburskem (135 kilometrů) a s Belgií (156 kilometrů) a na severozápadě s Nizozemskem (567 kilometrů). Délka hranic činí celkem 3 757 kilometrů (bez hranic v Bodamském jezeře). Během dějin se často měnil i střed německého státu. Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří. === Geomorfologie === Alpy, které vznikly třetihorním zvrásněním kontinentálních desek, jsou jedinými německými velehorami. Na hranicích s Rakouskem leží nejvyšší hora Německa – Zugspitze o nadmořské výšce 2962 metrů. Středoněmecká vysočina nabývá směrem od severu k jihu na výšce a rozloze. Nejvyšší se nachází ve Schwarzwaldu – 1493 metrů vysoký Feldberg, následován 1456 metrů vysokým Großer Arber v Bavorském lese. Vrcholy o výšce vyšší než 1000 metrů mají dále Krušné hory, Smrčiny, Švábská Alba a pohoří Harz, které je izolovanou částí Středoněmecké vysočiny s nejvyšší horou Brocken o nadmořské výšce 1142 metrů. V severní části Německa se nachází jednotlivé kopce vyšší než 100 metrů, z nichž nejvyšší je Hagelberg v geomorfologické části Flaming v Braniborsku. Nejnižší bod Německa je proláklina 3,54 metrů pod úrovní mořské hladiny u Neuendorf-Sachsebbande v Šlesvicku-Holštýnsku. Rovněž ve Šlesvicku-Holštýnsku se nachází nejhlubší zatopený bod Německa: 39,10 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně Hemmelsdorfer See severoseverovýchodně od Lübecku. Nejnižší umělý vytvořený bod Německa je 293 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně hnědouhelného dolu Hambach východně od Jülichu v severním Porýní-Vestfálsku. === Vodstvo === Území Německa odvodňují z největší části řeky Rýn, Dunaj, Labe, Odra, Vezera a Emže. Německé území je odvodňováno do Severního moře, Baltského moře a Černého moře. Přes německé území vede hlavní evropské rozvodí. Nejvýznamnější německou řekou je Rýn, který má v Německu délku 865 kilometrů. Rýn dominuje jihozápadu a západu Německa. Nejdůležitějšími přítoky jsou Neckar, Mohan, Mosela a Rúr. Ekonomický význam Rýna je značný, jedná se o jednu z hospodářsky nejvýznamnějších řek Německa a Evropy. Na jihu má na německém území Dunaj délku 647 kilometrů, odvodňuje skoro celé předhůří Alp. Dunaj teče směrem do Rakouska a jihovýchodní Evropy. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Iller, Lech, Isar a Inn. Na východě Německa má na německém území Labe délku 725 kilometrů. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Sála a Havola. Hranici Německa a Polska z větší části tvoří Odra, jejím nejdůležitějším přítokem je Lužická Nisa. Celé povodí Vezery leží v Německu. Vzniká soutokem Werry a Fuldy a odvodňuje severní část Německa. Emže (Ems) teče v severozápadní části Německa. Přirozená jezera na německém území jsou převážně ledovcového původu. Největší německá jezera se proto nachází v předhůří Alp a Meklenburské jezerní plošině. Největším jezerem, které leží celé na německém území, je Müritz, ležící v Meklenburské jezerní plošině. Největší jezero na německém území je Bodamské jezero, o které se ale Německo dělí s Rakouskem a Švýcarskem. Na východě Německa se nachází mnoho velkých jezer, která se nachází v zatopených bývalých hnědouhelných dolech. === Ostrovy === V Severním moři se nachází souostroví Severofríské ostrovy a Východofríské ostrovy. Ostrovy Helgoland a Neuwerk jsou rovněž obydlené. Severofríské ostrovy představují zbytky zatopené pevniny, které zůstala pod hladinou moře po snížení a následném zaplavení. Východofríské ostrovy jsou bariérové ostrovy, které vznikly příbojem a pohybem pobřežních písčin. Největší německé ostrovy v Baltském moři jsou (od západu k východu) Fehmarn, Poel, Hiddensee, Rujána a Usedom; největším poloostrovem je Fischland-Darß-Zingst. Největší německé vnitrozemské ostrovy se nachází v Bodamském jezeře, jsou to ostrovy Reichenau, Mainau a Lindau, dále ostrov Herrenchiemsee v Chiemsee. === Klimatické podmínky === Celé území Německa patří k mírnému klimatickému pásmu Střední Evropy v převládajícím západním prouděním vzduchu v přechodném pásmu mezi oceánským a kontinentálním klimatem. Podnebí v Německu je ovlivňováno Golfským proudem, celoročně převažují příznivé teploty. Střední roční úhrn srážek je v letech 1961–1990 700 milimetrů. Střední měsíční množství srážek je mezi 40 milimetry v únoru a 77 milimetry v červnu. Nejnižší naměřená teplota byla v Německu -45,9 °C; byla naměřena 24. prosince 2001 v Funtensee. Nejvyšší teplota byla registrována 8. srpna 2003 v Nennigu v Sársku a činila +40,3 °C. === Geologie === Z prvohor pochází na území Německa krystalické horniny jako rula a žula, které se nachází ve Středoněmecké vysočině, např. v pohoří Harz. Sedimenty z Rheinisches Schiefergebirge (Porýnské břidličné vrchoviny) taktéž pochází z prvohor, z devonu a spodního karbonu. Vyzvednutí hornin a vytvoření pohoří proběhlo v pozdním pliocénu. Na severu v Porýnské břidličné vrchovině se nachází karbonská souvrství, ve kterých se nachází veliká ložiska černého uhlí v Porúří. V mesozoiku, v druhohorách se vytvořily horniny, které převládají v jižní a východní části Německa. Ve Falci, v Durynsku, části Bavorska a Saska pochází podloží hornin z triasu, časného mesozoika. Pohoří Jura (především Švábská a Franská Alba) pochází z doby jury. Z trias v Německu, z kterého pochází většina pískovců, v pohoří Jury ale převažuje vápenec. V třetihorách následovala eroze, zarovnání terénu a vytvoření nížin. Aktivní vulkanismus není v Německu pozorován, vulkanické horniny ale dosvědčují dřívější vulkanickou činnost. Nachází se především v pohoří Eifel. V pohoří Eifel jsou prameny s výskytem kysličníku uhličitého, gejzíry atd. Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří. === Půdy === Na území Německa převládají drnopodzolové půdy a lesní hnědozemě. Drnopodzolové půdy se nejčastěji vyskytují na písčitých a štěrkopísčitých ledovcových usazeninách v Severoněmecké nížině. Lesní hnědozemě se vyskytují nejčastěji v Středoněmecké vysočině. == Příroda == === Flóra === Německo leží v mírném klimatickém pásmu. Značnou část jeho území původně pokrývaly listnaté a jehličnaté lesy, které byly z velké části vykáceny a jen výjimečně je v nich uchována původní skladba dřevin. Flóra na území Německa se mění podle nadmořské výšky, geologického podloží a klimatických podmínek na daném místě. Od západu k východu ovlivňuje vegetaci zejména přechod od oceánského ke kontinentálnímu podnebí. V listnatých lesích se nejčastěji vyskytuje buk lesní tvořící bučiny, případně se podél řek a jezer stále nachází řídké nivní lesy, v nichž dominuje buk a dub. V Alpách a německých středohorách se vyskytují lesy i na pozemcích s poměrně velkým sklonem. Pionýrskými dřevinami jsou na německém území bříza a borovice. Jehličnaté lesy se dnes nahrazují dříve velmi rozšířenými listnatými. Bez lidského vlivu by se tzv. potenciální vegetace na německém území, jako ve většině zemí v mírném klimatickém pásmu, skládala především z lesa. Výjimku tvoří vřesoviště a bažiny, dále alpínská a subalpínská společenství z Bavorských Alpách, ve Schwarzwaldu, v Krušných horách. Alpínská a subalpínská stanoviště mají obvykle chudé půdy, nižší teploty vzduchu a leží ve vyšších polohách. V Německu se ve větší míře než dříve vyskytují i různé zavlečené rostliny, jako např. akát. V dnešní době je zalesněno 29,5 % území, čímž má Německo jednu z největších ploch lesa v Evropě.[zdroj?]Největší podíl obdělané plochy slouží k pěstování obilí (ječmene, ovsa, žita a pšenice). Dále se pěstují brambory a kukuřice, což jsou plodiny dovezené z Ameriky. Z průmyslových plodin se nejčastěji pěstuje řepka olejná. Z ovocných stromů se nejčastěji vyskytují jabloně. V údolí řek, např. Mosely, Ahru a Rýna jsou provozovány vinice. === Fauna === Původní druhy savců v Německu žijí nejčastěji v lesích. V lese žijí různé druhy lasic, daněk evropský, jelen evropský, srnec obecný, prase divoké a liška obecná. Bobr a vydra se vyskytují méně často, v poslední době ale stoupají jejich stavy. Mnozí velcí savci byli v Německu vyhubeni: pratur v roce 1846, medvěd hnědý roku 1835, los evropský byl hojný ještě ve středověku, divoký kůň byl vyhuben v 19. století, zubr na přelomu 17. a 18. století a vlk roku 1904. V současné době se do Německa vrací vlci a losi z Polska a Česka,[zdroj?] kde stoupají jejich stavy. Populace orla mořského, ptáka, jenž je ve znaku Německa, čítá asi 500 párů, především v Braniborsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku. Z dravých ptáků se v Německu nejvíc vyskytuje káně lesní a poštolka obecná, sokol stěhovavý je mnohem vzácnější. 50 % populace luňáka červeného hnízdí právě v Německu, ale kvůli intenzifikaci zemědělství klesají jeho stavy. V Německu žije mnoho druhů ptáků, kteří profitují z přítomnosti člověka, jako např. holub hřivnáč, kos černý (původně čistě lesní pták), vrabec a sýkora. Tyto druhy ptáků jsou v zimě přikrmovány, v obchodech je bohatá nabídka krmení pro ptáky. Různé druhy havranů a racků se zase přiživují na skládkách. Zvláštností je celosvětově zcela nejsevernější hnízdiště plameňáků v Zwillbrocker Venn v Severním Porýní-Vestfálsku. Dříve v řekách často se vyskytující lososi byli v průběhu industrializace v 19. století vyhubeni, ale v 80. letech 20. století se znovu v německých řekách objevili. Poslední jeseter byl v Německu uloven roku 1969. V rybnících se chovají např. kapři, a to již od dob Římanů. Na pobřeží Severního a Baltského moře žijící tuleň obecný byl v minulosti téměř vyhuben. V poslední době se jeho stavy zvýšily na několik tisíc exemplářů. === Ochrana přírody === Cílem ochrany přírody je zachování přírody a krajiny. Na území Německa se nachází 14 národních parků, 19 biosférických rezervací, 95 přírodních parků a tisíce přírodních rezervací, památných stromů atd. == Politická geografie == === Využití území === Celkem se zemědělsky využívá 53,5 % německého území, lesy pokrývají 29,5 % území. 12,3 % jsou zastavěné plochy a dopravní infrastruktura. Vodní plochy zaujímají 1,8 %, zbývající 2,4 % jsou ostatní plochy, většinou skály a povrchové doly. === Aglomerace === V Německu je asi 80 velkoměst (obce, které mají nad 100 000 obyvatel); 14 měst má víc než 500 000 obyvatel. Pět největších německých měst s počtem obyvatel v srpnu 2008: Berlín, 3,42 milionu obyvatel Hamburk, 1,77 milionu obyvatel Mnichov, 1,31 milionu obyvatel Kolín nad Rýnem, 1 milion obyvatel Frankfurt nad Mohanem, 669 021 obyvatelV německém názvosloví se aglomerace často nazývají Ballungsgebiete. Největší aglomerací je hustě zalidněná oblast ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, která zahrnuje velkoměsta Kolín nad Rýnem, Düsseldorf, Dortmund a Essen se všemi městy a obcemi v jejich spádovém území. Pro tento tzv. metropolní region Rýn-Rúr (Rhein-Ruhr) je vykázán celkový počet obyvatel 11,69 milionu. Region Lipsko-Drážďany je nazýván Střední Německo (Mitteldeutschland) a vykazuje dohromady 2,4 milionu obyvatel. Nejlidnatější oblasti osídlení v Německu == Politika == === Státní uspořádání === Spolková republika Německo je federativní parlamentně-demokratická a zastupitelská republika. Spolkový prezident (Bundespräsident), v současné době Frank-Walter Steinmeier (19. března 2017–dosud), je hlavou státu. Má především reprezentativní povinnosti a pravomoce. Do funkce je volen Spolkovým shromážděním - institucí, která se skládá z členů Spolkového sněmu (Bundestag) a z téměř stejného počtu volitelů zastupujících spolkové země. Spolkový kancléř (Bundeskazler) respektive kancléřka (Bundeskanzlerin), v současné době Angela Merkelová (22. listopadu 2005–dosud), je hlavou vlády a uplatňuje výkonnou moc. Jde o podobnou funkci, jakou má předseda vlády v jiných parlamentních demokraciích. === Spolkové země === Německo je rozděleno na 16 spolkových zemí, které jsou souhrnně označovány jako Bundesländer.Každá země má svou vlastní ústavu a disponuje poměrně velkou autonomií v pohledu ke svému vnitřnímu uspořádání. Největší spolkovou zemí co se týče plochy je Bavorsko, avšak nejvíce obyvatelstva žije v Severním Porýní-Vestfálsku. === Zahraniční politika === Hlavní směry německé zahraniční politiky jsou stabilní spojení se zeměmi západního světa (Westbindung) a tzv. evropská integrace. Od roku 1990 hraje Německo ve spolupráci s Francií rozhodující a vůdčí roli v rámci EU. Německo je od roku 1950 členem Rady Evropy a v roce 1957 podepsalo Římské smlouvy, základy pro dnešní Evropskou unii. Hlavním prvkem bezpečnostní politiky a vyjádření prozápadní politiky je členství v NATO, kam země vstoupila roku 1955. Dále je Německo členem OECD, G4, G8, G20, Světové banky a MMF. Německo se v EU také snaží prosadit více sjednocený politický, ekonomický a bezpečnostní aparát.Německo má síť 227 zahraničních diplomatických misí a udržuje vztahy s více než 190 zeměmi. V roce 2011 bylo největší přispěvatelem do evropského rozpočtu (20 %) a třetím největším přispěvatelem do OSN (8 %).V roce 1999 vláda kancléře Gerharda Schrödera vymezila nový základ německé zahraniční politiky tím, že se v rámci rozhodnutí NATO zapojila do války v Kosovu v rámci Operace Spojenecká síla. Němečtí vojáci byli oficiálně posláni do boje poprvé od roku 1945. === Politické subjekty === Ve vnitřní politice bývalého Západního Německa po druhé světové válce a po sjednocení země v roce 1990 v celé Spolkové republice dominovaly až do roku 2015 dvě velká uskupení. Jsou to středopravá (respektive konzervativní) Křesťanskodemokratická unie (CDU) se svou sesterskou Křesťansko-sociální unií Bavorska (CSU) a středolevá Sociálnědemokratická strana Německa (SPD). == Ozbrojené síly == Po založení v roce 1949 nemohla mít Spolková republika Německo zpočátku vlastní ozbrojené síly. Po korejské válce a také kvůli sovětské politice ve východním bloku bylo Západnímu Německu povoleno vyzbrojit se. Nejprve byla v roce 1951 založena polovojenská spolková pohraniční stráž Bundesgrenzschutz a v roce 1955 se Západní Německo stalo členem NATO. V NDR vznikla národní lidová armáda. Ozbrojené síly, Bundeswehr, jsou rozděleny jako Heer (armáda a speciální jednotky KSK), Marine (námořnictvo), Luftwaffe (letectvo), ústřední zdravotní služba a Streitkräftebasis (základny ozbrojených sil). V roce 2011 byly výdaje na armádu odhadovány na 1,3 % německého HDP, což je v porovnání s ostatními členy NATO málo. V absolutních číslech jsou německé vojenské výdaje 9. nejvyšší na světě. V době míru je Bundeswehr pod vedením ministra obrany. Během válečného stavu by se vrchním velitelem stal kancléř.V roce 2012 v Bundeswehru sloužilo 183 000 profesionálních vojáků a 17 000 dobrovolníků. Německá vláda plánuje snížit počet vojáků na 170 000 profesionálů a 15 000 dobrovolníků. Ozbrojené síly mají k dispozici také záložníky, kteří se účastní obraných cvičeních a nasazení v zahraničí. Podle údajů organizace SIPRI bylo Německo v roce 2014 čtvrtým největším vývozcem zbraní na světě. == Ekonomika == === Makroekonomické údaje === Německo je surovinově relativně chudá země, hospodářství je převážně soustředěno v sektoru průmyslu a služeb. Německo vytvořilo v roce 2006 hrubý domácí produkt (HDP) ve výši 2 307,2 miliard eur (na jednoho obyvatele činil HDP 28 012 €), takže má třetí největší národní hospodářství světa. V hrubém národním produktu na osobu bylo Německo v roce 2006 přesto jen na 19. místě na světě, v Evropské unii na 13. místě. V sektoru služeb pracovalo v roce 2006 63,8 % obyvatel, v průmyslu 33,4 % a v zemědělství 2,8 %. Služby produkovaly v roce 2006 68,5 % národního důchodu, průmysl 30,2 % a zemědělství 1,3 %. Ovšem v poslední době německou ekonomiku čím dál více brzdí nedostatek pracovních sil, způsobený extrémně nepříznivým demografickým vývojem. Odhaduje se, že v roce 2030 bude německé ekonomice chybět na 5,2 milionu kvalifikovaných sil, z toho 2,4 milionu vysokoškolsky vzdělaných odborníků. V tomto směru se ukázalo také neprozřetelným sedmileté omezení pracovního trhu pro zaměstnance z bývalého východního bloku, které vstoupilo v účinnost po rozšíření EU roku 2004.Německo je na světové špičce v automobilovém, elektrotechnickém, strojírenském a chemickém průmyslu. V letech 2003-2008 bylo největším světovým vývozcem zboží.Vývoj hospodářství v Německu po druhé světové válce (resp. po konstituování dvou německých států) byl poznamenán skutečností, že tři tradiční průmyslové oblasti dřívějšího Německa, a sice Horní Slezsko, Sasko a Porúří, se ocitly ve třech různých státech (Polsko, NDR a NSR). Proto měly zcela odlišné podmínky pro svůj další rozvoj. Horní Slezsko připadlo téměř celé Polsku. Ze Saska bylo strojové vybavení mnoha továren po válce odvezeno jako reparace do Sovětského svazu. V Porúří (s městy jako Dortmund, Essen a Duisburg) hrály významnou roli po dlouhou dobu i nadále těžký průmysl a těžba uhlí. Pro Německo je sice finančně výhodnější uhlí dovážet, což se v posledních letech projevilo v téměř úplném útlumu těžby černého (kamenného) uhlí, přesto však zatím zůstává spolu s USA na předním místě ve světě v těžbě hnědého uhlí (hlavně ve Východním Německu) i v jeho spotřebě. V životní úrovni je Německo dle Indexu lidského rozvoje (HDI) na 4. místě na světě. === Zemědělství a lesnictví === Zemědělsky se využívá více než polovina plochy státu. Zemědělství je z hlediska výrobních metod vyspělé. Plně zaměstnáno je v něm jen kolem 2-3 % práceschopného obyvatelstva. Mnoho zemědělců vykonává tuto činnost vedle jiného zaměstnání. Orná půda představuje 34 % plochy státu, 4 % orné půdy jsou zavlažovány. === Průmysl a služby === Z 500 největších firem světa je 37 německých, z nichž 30 firem je označováno za společnosti zobrazené v akciovém indexu DAX (Deutscher Aktienindex). Tyto společnosti jsou vesměs činné nejen na německém nebo evropském trhu, nýbrž celosvětově. Mezi nejvýznamnější německé firmy patří automobilky Volkswagen, Daimler AG a BMW, producent programů pro firemní použití SAP, pojišťovny Allianz a Münchener Rück, výrobce elektrických zařízení Siemens AG, chemické firmy Bayer AG a BASF, výrobci sportovního zboží Adidas a Puma a přes různé problémy nadále i velká obchodní banka Deutsche Bank. Mezi další firmy známé po celém světě patří výrobce pneumatik Continental (ke kterému patří česká firma Continental Barum), sesterské farmaceutické firmy Fresenius a Fresenius Medical Care, dále Robert Bosch GmbH a elektrárenské společnosti E.ON a RWE. Značný význam mají také mj. Deutsche Post, telekomunikační koncern Deutsche Telekom a obchodní společnost Metro. Důležitým měřítkem významu německých koncernů je tzv. tržní kapitalizace (Marktkapitalisierung), která se zjišťuje násobením počtu akcií společnosti jejich aktuálním kurzem na burze cenných papírů ve Frankfurtu nad Mohanem. Ke dni 23. prosince 2015 byla jako největší vykázána chemická společnost Bayer (sídlo: Leverkusen) s kapitálem 96,0 miliardy Eur, následována koncernem SAP s kapitálem 89,8 mrd. Eur. Třetí je automobilka Daimler (82,9 mrd. Eur), čtvrtý je Siemens (79,0 mrd. Eur) a pátá Deutsche Telekom (76,3 mrd. Eur). Na devátém místě se umísťuje automobilka BMW (Bayerische Motorenwerke) s kapitalizací 63,5 mrd. Eur, přičemž téměř polovina akcií je v držení Stefana Quandta a Susanne Klattenové, syna a dcery průmyslníka Herberta Quandta (1910-1982). Pořadí velikosti společností z indexu DAX je ovlivněno skutečností, že automobilka Volkswagen (VW) má dva druhy akcií. Jen tzv. zvýhodněné akcie (Vorzugsaktien, zkráceně Vorzüge) v hodnotě 70,0 mrd. Eur jsou vedeny v indexu DAX, zatímco kurzy tzv. kmenových akcií (Stammaktien, zkráceně Stämme) lze nalézt pouze v seznamu Prime Standard bez tržní kapitalizace. Je známo, že zhruba polovina všech akcií VW je přímo či nepřímo (přes Porsche Holding) držena dvěma podnikatelskými rodinami, a sice rodinami Wolfganga Porscheho a Ferdinanda Piëcha, což jsou vnuci zakladatele firem Volkswagen a Porsche, Ferdinanda Porscheho. Volkswagen je jedna z největších automobilek světa a patří jí mj. 100 % akcií Škody Auto. V roce 2014 měla celkově 592 600 zaměstnanců. Společnosti === Infrastruktura === První dlážděné silnice na území dnešního Německa založili již Římané. První státní silnice byly na německém území postaveny v 18. století. Rozvoj automobilismu dal výstavbě silnic nové impulsy. První dálnice světa, AVUS v Berlíně, byla postavena již v roce 1921. Silniční doprava vystřídala ve druhé polovině 20. století železniční dopravu v množství přepraveného nákladu. Německo mělo k 1. lednu 2007 12 531 kilometrů dálnic, 40 711 kilometrů spolkových silnic, 86 597 zemských silnic a 91 520 kilometrů okresních silnic. V roce 2006 zemřelo na německých silnicích 5094 lidí, počet mrtvých má klesající tendenci. V Německu jsou v obcích velice časté pěší zóny, zóny s maximální rychlostí 30 km/h atd. Německo disponuje železniční sítí o délce asi 35 000 kilometrů. Denně je vypraveno přibližně 50 tisíc osobních a nákladních vlaků. V rámci reformy železnice byla k 1. lednu 1994 sloučena Deutsche Bundesbahn (západní část Německa) a Deutsche Reichsbahn (východní část Německa) do akciové společnosti Deutsche Bahn AG, která organizuje velkou část železniční dopravy v Německu. Vedle Deutsche Bahn AG jezdí v Německu asi 350 dalších menších regionálních železničních dopravců. Stát v Německu financuje údržbu železniční sítě a dotuje regionální dopravu. V regionální dopravě i dálkové dopravě jezdí vlaky většinou podle taktového jízdního řádu. Na dálkových trasách jezdí rychlovlaky ICE na tratích o celkové délce asi 2000 km. Podíl železnice na nákladní i osobní přepravě do roku 2005 klesal, od té doby má opět stoupající tendenci. Letiště ve Frankfurtu nad Mohanem je nejdůležitějším letištěm společnosti Lufthansa a třetím největším letištěm v Evropě co do počtu odbavených osob, v objemu přepraveného zboží je největším letištěm Evropy. Frankfurtské letiště ročně odbaví 52 miliónů osob. Mnichovské letiště Franze Josefa Strausse přepraví ročně 32 miliónů osob, jeho význam se zvětšuje. Nové berlínské letiště bude po uvedení do provozu v roce 2011 třetím největším německým letištěm. Německo má celkově 430 letišť a má největší hustotu přistávacích a startovacích drah na světě. Německo je jedním z největších exportérů světa, proto je závislé na své námořní flotile. Disponuje velkým počtem moderních přístavů, ale vysoký podíl zahraničního obchodu se realizuje přes přístavy v sousedních zemích, především v Nizozemsku. Německo plánuje rozsáhlé modernizace svých přístavů. Má se stavět čtvrtý kontejnerový terminál v Bremerhavenu, prohlubovat koryta řek Labe a Vezery. V prohloubeném přístavu JadeWeserPort ve Wilhelmshavenu budou moci přistávat největší kontejnerové lodě světa. Největšími přístavy Německa jsou Hamburk, Wilhelmshaven a Brémy s Bremerhaven. Nejdůležitějším přístavem Baltského moře je Lübeck. Nejdůležitější trasy námořní plavby jsou na dolním Labi a dolní Vezeře, dále průplav mezi Severním a Baltským mořem. Německé pobřeží Baltského moře, v Meklenburském zálivu, je nejnebezpečnější částí baltského pobřeží. V Německu je dobře rozvinutá říční plavba, země má hustou síť vnitrozemských průplavů. Nejdůležitější splavné řeky jsou Rýn, Mohan, Vezera a Labe. Významné jsou vnitrozemské říční kanály, z nichž nejvýznamnějšími jsou Středoněmecký průplav, kanál Dortmund-Ems, kanál Rýn-Herne a Elbe-Seitenkanal. Kanál Dunaj-Mohan překračuje hlavní evropské rozvodí a umožňuje plavbu ze Severního a Baltského moře do Černého moře. Říční přístavy v Duisburgu na soutoku Rýna a řeky Ruhr s ročním obratem 70 miliónů tun zboží ročně patří k největším říčním přístavům světa. === Zahraniční obchod === Německo je již dlouhá léta jedním z největších světových exportérů a importérů, přičemž dosahuje značného přebytku obchodní bilance. Nejdůležitějším obchodním partnerem Německa je v současnosti Čína. V roce 2016 dosáhl německo-čínský obchod v obou směrech objemu 170 miliard eur. == Vzdělávací systém == Vzdělávací systém v Německu je organizován hlavně v rámci jednotlivých spolkových zemí. Volitelná je docházka do mateřské školky pro všechny děti od tří do šesti let, po které následuje povinná školní docházka po dobu alespoň devíti let. Vysoké školství se skládá z univerzit, technických univerzit, jiných vysokých škol a vysokých odborných škol. == Věda a technika == Institucemi vědeckého výzkumu jsou v Německu hlavně univerzity, technické univerzity a vysoké odborné školy. Univerzity v Německu jsou zařízení oprávněná vydávat tituly doktora, profesora a docenta. Existuje také řada veřejnoprávních a soukromých výzkumných institucí. Mezi významné veřejnoprávní instituce patří Deutsche Forschungsgesellschaft a Frauenhofer-Institut. Výzkumem ve svých oborech se zabývají také velké hospodářské koncerny jako jsou automobilky nebo chemické společnosti (existuje např. Spolkový svaz výzkumných výrobců léčiv - Bundesverband Forschender Arzneimittelhersteller s cca 90 členskými firmami). Němečtí vědci jsou častými laureáty Nobelových cen. Nobelovu cenu za fyziku získali Peter Grünberg, Theodor W. Hänsch, Wolfgang Ketterle, Herbert Kroemer, Horst L. Störmer, Hans Georg Dehmelt, Wolfgang Paul, Jack Steinberger, Johannes Georg Bednorz, Ernst Ruska, Gerd . Binnig, Klaus von Klitzing, Arno Allan Penzias, Hans Bethe, Maria Göppert-Mayerová, J. Hans D. Jensen, Rudolf Ludwig Mössbauer, Max Born, Walther Bothe, Otto Stern, Werner Heisenberg, James Franck, Gustav Ludwig Hertz, Albert Einstein, Johannes Stark, Max Planck, Max von Laue, Wilhelm Wien, Karl Ferdinand Braun, Philipp Lenard a Wilhelm Conrad Röntgen. Nobelovu cenu za chemii Stefan Hell, Gerhard Ertl, Johann Deisenhofer, Robert Huber, Hartmut Michel, Georg Wittig, Ernst Otto Fischer, Gerhard Herzberg, Manfred Eigen, Karl Ziegler, Hermann Staudinger, Otto Diels ., Kurt Alder, Otto Hahn, Adolf Butenandt, Richard Kuhn, Carl Bosch, Friedrich Bergius, Hans Fischer, Hans von Euler-Chelpin, Adolf Otto Reinhold Windaus, Heinrich Otto Wieland, Walther Nernst, Fritz Haber, Richard Willstätter, Otto Wallach, Wilhelm Ostwald, Eduard Buchner, Adolf von Baeyer a Hermann Emil Fischer. Za fyziologii nebo lékařství Thomas C. Südhof, Harald zur Hausen, Günter Blobel, Christiane Nüsslein-Volhard, Bert Sakmann, Erwin Neher, Georges Jean Franz Köhler, Bernard Katz, Max Delbrück, Feodor Felix Konrad Lynen, Konrad . Bloch, Werner Forssmann, Fritz Albert Lipmann, Hans Adolf Krebs, Ernst Boris Chain, Gerhard Domagk, Hans Spemann, Otto Heinrich Warburg, Otto Fritz Meyerhof, Albrecht Kossel, Paul Ehrlich, Robert Koch a Emil Adolf von Behring. Evropskou vědu a civilizaci ovlivnili ale i jiní badatelé. Zásadně tak učinil vynález knihtisku Johannese Gutenberga. Heinrich Rudolf Hertz umožnil svými objevy v oblasti elektromagnetismu vznik přístrojů pro bezdrátové spojení, Carl Friedrich Gauss spolu s Wilhelmem Eduardem Weberem poté i díky tomu vynalezli elektromagnetický telegraf. Otcem moderní astronomie je Johannes Kepler. Gustav Kirchhoff byl jedním z tvůrců spektrální analýzy, která dokáže určit složení hvězd, a definoval tzv. černé těleso. Nicolaus Otto vynalezl zážehový čtyřtaktní motor (benzínový), Rudolf Diesel dieslový motor, Gottlieb Daimler vysokorychlostní benzínový motor, Karl Benz první benzínový automobil. Vývoj raketové techniky zásadně ovlivnil Wernher von Braun. Alexander von Humboldt patřil k nejvýznamnějším přírodovědcům své doby a zakladatelům geografie. Základní zákony elektřiny objevil Georg Simon Ohm. William Herschel objevil infračervené záření. Revoluci v geometrii a matematice vyvolali Bernhard Riemann a Georg Cantor. Významným matematikem byl i Carl Gustav Jacob Jacobi, David Hilbert, Leopold Kronecker nebo Hermann Weyl. Evoluční teorii rozvíjel Ernst Haeckel, ve 20. století Ernst Mayr. Významnou teorii o vzniku tornád předložil meteorolog a geolog Alfred Wegener. Daniel Gabriel Fahrenheit proslul výzkumem tepla. Robert Wilhelm Bunsen vynálezem řady laboratorních přístrojů. Friedrich Wöhler syntézou močoviny. Klíčovou postavou fyziky 19. století byl Hermann von Helmholtz. Rudolf Clausius byl zakladatelem termodynamiky. Justus von Liebig založil výrobu průmyslových hnojiv. Heinrich Wilhelm Olbers byl významný astronom, jehož teorii o zaniklé planetě Phaeton v naší sluneční soustavě už vyznává málokdo, ale jeho Olbersův paradox zásadně ovlivnil moderní kosmologii. Průkopníkem informatiky byl Konrád Zuse. Emmy Noetherová byla nejlepší matematičkou své doby, teorii čísel i matematickou statistiku ovlivnil Johann Peter Gustav Lejeune Dirichlet, Richard Dedekind zkonstruoval množinu reálných čísel, Felix Klein revolučním způsobem počal propojovat geometrii s algebrou, za otce moderní matematické analýzy je označován Karl Weierstrass. Ernst Karl Abbe, Carl Zeiss a Joseph von Fraunhofer založili moderní optiku. Friedrich Wilhelm Bessel jako první změřil paralaxu hvězdy a spočítal její vzdálenost od země. Georgius Agricola je vnímán jako zakladatel mineralogie. Otto von Guericke vynalezl vývěvu. Friedrich August Kekulé popsal zákonitosti řetězení uhlíku. Johann Gottfried Galle objevil planetu Neptun. August Ferdinand Möbius je zakladatelem topologie. Výzkum buněk významně posunuli kupředu Rudolf Virchow a Matthias Jacob Schleiden. Samuel Hahnemann založil stále diskutovanou homeopatii. Za praotce kvantové fyziky lze označit Arnolda Sommerfelda. Johannes Wilhelm Geiger sestrojil první měřič radioaktivity. Průkopníkem astrofotografie byl Max Wolf. Emile Berliner vynalezl mikrofon a gramofon. Významným kartografem byl Martin Waldseemüller, všestranností vpravdě renesanční vynikl jezuitský učenec Athanasius Kircher. Fyzik Karl Schwarzschild sehrál roli ve vývoji obecné teorie relativity. Theodor Schwann zavedl pojem metabolismus. Jako konstruktér vzducholodí vynikl Ferdinand von Zeppelin, jako konstruktér automobilový Ferdinand Porsche. Německý průmysl zásadně pozdvihl též Ernst Werner von Siemens. V Německu se narodil i zakladatel americké firmy na výrobu džín Levi Strauss. Otto Lilienthal byl průkopníkem letectví. Johann Philipp Reis vynalezl jeden z typů telefonu. Tradici matematiky v Německu zakládali lidé jako Adam Ries nebo Regiomontanus (Johannes Müller). Prestižní Fieldsovu medaili získali matematici Gerd Faltings a Peter Scholze. V oblasti humanitních a sociálních věd se Němci výrazně prosazovali zejména ve filozofii. Představitelem metafyziky byl Mistr Eckhart. Největším německých scholastikem byl Albert Veliký. Renesančním myslitelem Mikuláš Kusánský. Gottfried Wilhelm Leibniz představil klasickou ontologii, na níž bylo zhusta reagováno. Paul Heinrich Dietrich von Holbach je klasikem filozofického materialismu a ateismu. Vrcholnou érou německé filozofie však bylo 18. a 19. století: Immanuel Kant, Friedrich Nietzsche, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Arthur Schopenhauer, Johann Gottlieb Fichte, Ludwig Feuerbach, Johann Gottfried Herder, Gottlob Frege, Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, Max Stirner nebo Wilhelm Dilthey patřili k největším filozofům své doby. Významnými teoretiky socialismu byli Karl Marx, Friedrich Engels, Ferdinand Lassalle, Eduard Bernstein a Rosa Luxemburgová. Ve 20. století byla nejvýznamnější školou fenomenologie, kterou reprezentovali Martin Heidegger, Edmund Husserl (lze ho ovšem také považovat za Rakušana, neřkuli za Čecha), Max Scheler či Hannah Arendtová, a tzv. Frankurtská škola, kterou představovali Jürgen Habermas, Theodor Adorno, Erich Fromm, Walter Benjamin, Herbert Marcuse a Max Horkheimer. K existencialistům patřil Karl Jaspers, k hermeneutice Hans-Georg Gadamer, k analytické filozofii Rudolf Carnap. Novokantovský přístup ve 20. století rozvíjel Ernst Cassirer. Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher byl nejvýznamnějším teologem 19. století, Dietrich Bonhoeffer století dvacátého. K nejvýznamnějším sociologům světa patří Max Weber, Ferdinand Tönnies, Georg Simmel, Norbert Elias, Werner Sombart a Ulrich Beck. Zakladateli moderní psychologie jsou Wilhelm Wundt a a Gustav Fechner, psychologii národů se pokusil rozvinout Erik Erikson. Nobelovu cenu za ekonomiku získali Reinhard Selten a Wassily Leontief. Franz Boas je jedním z nejdůležitějších kulturních antropologů 20. století. Archeolog Heinrich Schliemann proslul jako objevitel antické Tróje. Leopold von Ranke byl zakladatelem německé historiografie, historik Oswald Spengler proslul svou knihou Zánik Západu, Erwin Panofsky svými výpravami do historie umění. K zakladatelům indologie patřil Friedrich Max Müller. Za nejvýznamnějšího teoretika války je považován Carl von Clausewitz. == Obyvatelstvo == Podle oficiálních údajů ke dni 31. prosince 2015 mělo Německo 82 175 684 obyvatel, což je činí nejlidnatější zemí Evropské unie, po Rusku druhou nejlidnatější v Evropě a 18. nejlidnatější na světě. Hustota zalidnění je 225 obyvatel na čtverční kilometr. Celková průměrná délka života je 80,19 let (77,93 let pro muže a 82,58 let pro ženy). Podle odhadů z roku 2011 činila plodnost 1,41 dítěte na ženu či 8,33 narození na 1000 obyvatel, což je jedna z nejnižších na světě. Od 70. let v Německu úmrtnost překonává porodnost. Nicméně od roku 2010 je Německo svědkem zvýšené porodnosti a míry migrace, částečně za to může nárůst počtu dobře vzdělaných migrantů. Většina imigrantů přicházela z jižní a východní Evropy a usazuje se v městských oblastech.Německo má chronicky jednu z nejnižších porodností na světě, což patří mezi jeho vůbec nejvážnější problémy a stává se velkou hrozbou pro budoucnost státu. Od roku 1972 počet zemřelých neustále překračuje počet narozených. V roce 2006 měla německá rodina 1,37 dítěte na ženu. V roce 2007 poprvé po deseti letech porodnost stoupla a narodilo se 684 862 dětí (1,38 dítěte na ženu). V následujících letech ale dále klesala až k 665 126 živě narozeným dětem roku 2009 (1,36 dítěte na matku). Dalším drobným výkyvem se dostala k hodnotě 1,39 dítěte na matku, což je tedy 677 947 živě narozených dětí v roce 2010. Ovšem v následujícím roce opět spíše klesala. Tento vývoj má za následek rychlé stárnutí a úbytek obyvatelstva. Od začátku roku 2003, kdy Německo dosáhlo počtu 82 536 680 obyvatel, ubylo do 1. ledna roku 2011 i přes výrazný příliv imigrantů více než 785 000 obyvatel. K 31. prosinci 2007 žilo na území Německa 82 217 800 obyvatel na ploše 357 104 čtverečních kilometrů. Německo patří mezi země s vysokou hustotou zalidnění, což je důsledkem především odsunu a emigrace etnických Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce. Asi 75 milionů obyvatel Německa (tj. 91 %) má německé státní občanství. Z těchto má 7,9 miliónu migrační minulost. Mezi nimi je 4,3 miliónů občanů ze zemí bývalého Sovětského svazu (51 procent) a Polska (34 %), kteří mají německý původ a přistěhovali se do Německa. Hovorově se jim říká ruští Němci. Dále to jsou v Německu dlouhodobě žijící cizinci a jejich rodinní příslušníci, včetně jejich dětí narozených v Německu, kteří si požádali o německé občanství. === Imigrace === V Západním Německu probíhající tzv. "hospodářský zázrak" byl od konce 40. let až po 60. léta 20. století podstatně podpořen třemi přistěhovaleckými vlnami, které pomohly zamezit vzrůstajícímu nedostatku pracovních sil. Nejprve přišlo po druhé světové válce do tří západních okupačních zón asi dvanáct milionů německých uprchlíků a vyhnanců. Poté od vzniku obou německých států v roce 1949 až do postavení berlínské zdi v roce 1961 se z východního Německa do Německa západního přestěhovalo asi 3,1 milionu Němců; opačným směrem to bylo 400 000 lidí. Od poloviny padesátých let započalo ve velkém rozsahu zaměstnávání cizinců. Nově příchozím pracovníkům, kteří byli najímáni především na základě bilaterálních smluv, se ve veřejných debatách říkalo "hostující dělníci"(Gastarbeiter). Dohody o náboru pracovních sil uzavřelo Západní Německo s Itálií (1955), se Španělskem a Řeckem (1960), s Tureckem (1961), s Portugalskem (1964) a nakonec s Jugoslávií (1968). Další smlouvy byly uzavřeny s Marokem (1963-1966) a s Tuniskem (1965). Počet Turků vzrostl z 8 700 v roce 1961 na více než jeden milion v roce 1974. U pracovní migrace předcházely mužské pracovní síly příchodu dalších rodinných příslušníků. Pohyb, který v polovině padesátých let 20. století začal jako úředně organizovaná a časově omezená pracovní migrace, plynule přešel v polovině 70. let 20. století do skutečné imigrační situace.V roce 2009 byl zaznamenán slabý odliv turecké menšiny; do Německa imigrovalo asi 30 tisíc Turků, zatímco z Německa se do Turecka odstěhovalo asi 40 tisíc převážně německých občanů tureckého původu. V roce 2010 žily v Německu asi 3 miliony Turků.V letech 2008 a 2010 celkově Německo opustilo více lidí, než kolik se do Německa přistěhovalo.V roce 2014 žilo v 81milionovém Německu skoro 7 milionů obyvatel jiné státní příslušnosti. 96 % z nich žilo na území dřívějšího Západního Německa a (celého) Berlína. V roce 2011 mělo 1,6 miliónu tureckou státní příslušnost. Ze zemí Evropské unie žije v Německu 2,1 milionu obyvatel, z toho je 520 tisíc italské státní příslušnosti, 468 tisíc polské, 283 tisíc řecké a 38 tisíc obyvatel má české občanství. Z evropských zemí, které nejsou členy Evropské unie, žije v Německu 3,2 milionu lidí. Z toho jeden milion lidí pochází ze zemí bývalé Jugoslávie. V roce 2016 mělo přistěhovalecký původ 22,5 % obyvatel Německa. Ve věkové skupině do 5 let bylo přistěhovaleckého původu 36 % všech dětí v Německu. Počet lidí s kořeny na Blízkém východě se od roku 2011 zvýšil o 51 % a počet lidí s africkými kořeny se zvýšil o 46 % na 740 tisíc. Ve Frankfurtu nad Mohanem tvoří lidé s přistěhovaleckým původem 51,2 % obyvatel. V roce 2018 pobývalo v Německu nelegálně na 230 000 migrantů, kteří byli z Německa vyhoštěni německými úřady. 60% migrantů pobíralo podporu v dlouhodobé nezaměstnanosti.Z původních etnických menšin žije v Německu 15 až 50 tisíc Dánů (zdroje se různí), 50 až 60 tisíc Frísů, 60 tisíc Lužických Srbů a asi 70 tisíc Romů. Německo je po USA druhým nejčastějším cílem imigrantů na světě. Od roku 2015 se Německo zmítá v evropské migrační krizi. V letech 2015 a 2016 přišlo do Německa téměř 1,2 milionu migrantů. === Jazyky === Němčina je úřední a převažující jazyk v Německu. Je to také jeden ze 24 úředních a pracovních jazyků v Evropské unii (EU) a jeden ze tří pracovních jazyků Evropské komise. V rámci EU je němčina také nejrozšířenějším mateřským jazykem se zhruba 100 miliony rodilými mluvčími.Mezi původní menšinové jazyky v Německu patří dánština, dolnoněmčina, lužická srbština, fríština a romština. Tyto menšinové jazyky jsou oficiálně chráněny evropskou chartou jazyků. Nejpoužívanějšími jazyky mezi imigranty jsou turečtina, kurdština, polština, ruština, srbochorvatština a další jazyky z Balkánu. Občané Německa jsou často mnohojazyční: 67 % německých občanů tvrdí, že se dokáží domluvit minimálně jedním cizím jazykem (kromě němčiny) a 27 % minimálně dvěma cizími jazyky.Standardní němčina, zvaná Hochdeutsch, je západogermánský jazyk blízce příbuzný dolnoněmčině, nizozemštině a fríštině. V menší míře je také příbuzná s vymřelými východogermánskými a dnešními severogermánskými jazyky. Nejvíce německých slov je odvozeno z germánských větví indoevropské jazykové rodiny. Významná menšina slov je odvozena z latiny a řečtiny, ale také z francouzštiny. V poslední době přibývá mnoho slov převzatých z angličtiny. Tento způsob vyjadřování je známý jako Denglisch. Psaná němčina používá latinku. Německé dialekty jsou četné tradiční územní nebo i lokální útvary. Dají se vystopovat ke starým germánským kmenům (mj. Alemané, Bavoři, Frankové, Chattové a Sasové) a jsou v mnoha směrech odlišné od útvarů standardní němčiny v lexiku, fonologii a syntaxi.K šíření znalostí němčiny a německé kultury v celosvětovém měřítku slouží v roce 1951 založený Goethe-Institut se sídlem v Mnichově, se 12 pobočkami v Německu a 159 pracovišti po celém světě, mj. i v Praze a v Bratislavě. Institut je nazván podle básníka Johanna Wolfganga von Goethe a je finančně podporován německým ministerstvem zahraničí. === Náboženství === Podle sčítání z roku 2011 je nejrozšířenějším náboženstvím v Německu křesťanství, ke kterému se hlásí 66,8 % z celkového počtu obyvatel. Ve vztahu k celkové populaci se 31,2 % označilo jako římští katolíci; 30,8 % jako protestanti zastupovaní evangelickou církví v Německu (EKD); 4,8 % jako součást jiných křesťanských vyznání (včetně evangelické svobodné církve, německy Evangelische Freikirche, s 0,9 %, stejně jako ostatních protestantů mimo EKD).K pravoslaví se přihlásilo 1,3 %, zatímco k judaismu 0,1 %. Ostatní náboženství zaujímají 2,7 %. Geograficky je protestantství soustředěno hlavně v severních, středních a východních částech země. Většinou se jedná o členy EKD, kteří zahrnují luterány, reformované a sjednocenou církev, jejichž tradice sahají až k pruské unii z roku 1817. Katolíci jsou soustředěni na jihu a západě. V Německu počet příslušníků tradičních historických církví klesá, což souvisí hlavně s sekularizací společnosti a církevní daní. V roce 2011 se 33 % obyvatel označilo jako agnostici, ateisté nebo jinak bezbožní. Nevěřících je nejvíce ve státech bývalého východního Německa a velkých metropolitních oblastech, kde se většina obyvatelstva identifikuje jako ateisté.Islám je v zemi druhým nejpočetnějším náboženstvím. Podle zprávy o migraci za rok 2015 tvořili muslimové 5,4 až 5,7 % obyvatel Německa. Většina muslimů jsou sunniti a alevité z Turecka, ale také je tu menší počet ší'itů, ahmadíjů a jiných větví. Roste podíl muslimů ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu nebo z Afriky. Němečtí muslimové, velká část tureckého původu, nemají od státu plné oficiální uznání náboženské komunity.Ostatní náboženství, které zaujímají méně než procento německé populace jsou buddhismus se 250 000 stoupenci (zhruba 0,3 %) a hinduismus s asi 100 000 stoupenci (0,1 %). Ostatní náboženské komunity v Německu mají pod 50 000 stoupenců každá. == Kultura == === Úvod === Německá kultura je definována především společným jazykem. V průběhu dějin mnoho představitelů německé kultury, filozofie a vědy odešlo z Německa, většinou však zůstali spjati s Německem. Jako příklady emigrace z politických důvodů v 19. století lze uvést básníka Heinricha Heineho a filozofa a ekonoma Karla Marxe. Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 až do roku 1871, kdy vzniklo Německé císařství, byly v důsledku nevýrazné společné identifikace německy mluvících lidí a roztříštěnosti státní organizace v rámci Německého spolku jak německá kultura, tak i věda důležitými sjednocujícími prvky německého národního uvědomění. Již předtím ovšem vznikl pojem "země básníků a myslitelů", zakládající se na dědictví velkých osobností jako byli Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller a Immanuel Kant. Toto kulturní dědictví je dodnes živnou půdou německého vlastenectví. Na počátku 20. století patřilo tehdejší Německo k předním kulturním a vědeckým národům. Také díky německé klasické hudbě, která mohla těžit z odkazu Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera, Johannese Brahmse a dalších velkých skladatelů, i díky německému výtvarnému a filmovému umění byla německá kultura na počátku 20. století jednou z nejvyspělejších v celosvětovém měřítku. Nástup nacismu v 30. letech 20. století a s ním spojená početná emigrace vynikajících německých vědců a spisovatelů, z nichž mnozí byli židovského původu, přinesly úpadek německé vědy a kultury, který trval až do konce druhé světové války. Trvalými nebo dočasnými emigranty se stali například Albert Einstein, Kurt Tucholsky, Thomas Mann a jeho bratr Heinrich Mann, Bertolt Brecht, Lion Feuchtwanger, Hannah Arendtová a mnoho dalších. === Literatura === Německá literatura sahá zpět až hluboko do středověku, např. Walther von der Vogelweide je jedním z nejvýznamnějších středověkých básníků, Hildegarda z Bingenu literárně zpracovala své mystické vize. Mezi nejvýznamnější německé autory patří básníci a dramatikové Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller. Literárně významní jsou bratři Grimmové. Ke klasikům německé literatury patří i Heinrich Heine, Gotthold Ephraim Lessing, Heinrich von Kleist, Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, Friedrich Hölderlin, Novalis, Theodor Fontane či Georg Büchner. Ve 20. století se stali nositeli Nobelovy ceny za literaturu postupně Theodor Mommsen v roce 1902, Paul Heyse v roce 1910, Gerhart Hauptmann v roce 1912, Thomas Mann roku 1929, Hermann Hesse v roce 1946, Heinrich Böll roku 1972 a Günter Grass v roce 1999. V roce 2009 obdržela Herta Müllerová, německo-rumunská spisovatelka žijící v Berlíně, tuto cenu. Leureáty[zdroj?] jsou také Nelly Sachsová, Thomas Mann a Rudolf Christoph Eucken. K významným autorům 20. století bývá řazen i Bertolt Brecht, Heinrich Mann, Alfred Döblin nebo Patrick Süskind. Především bestsellerem Na západní frontě klid se proslavil Erich Maria Remarque. V oblasti dětské literatury vynikl například Erich Kästner (Emil a detektivové) či Michael Ende (Nekonečný příběh), v oblasti populární literatury Karl May. Frankfurtský knižní veletrh je jedním z největších knižních veletrhů světa. === Hudba === Vývoj evropské klasické hudby byl ovlivněn celou řadou německých hudebních skladatelů. K čelním tvůrcům německého původu patřili Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel (přestože později odešel do Anglie), Ludwig van Beethoven, Carl Maria von Weber, Robert Schumann, Felix Mendelssohn Bartholdy, Richard Wagner, Johannes Brahms a Richard Strauss. Německou hudbu silně ovlivnili i Christoph Willibald Gluck, Georg Philipp Telemann, Carl Orff, Carl Philipp Emanuel Bach, Dietrich Buxtehude, Paul Hindemith, Giacomo Meyerbeer, Kurt Weill, Heinrich Schütz nebo Max Bruch. Německo má silnou tradici sborového zpěvu, jehož rozvoj byl sice přerušen druhou světovou válkou, poté však zaznamenal velký rozmach. V současné době má Německo téměř centrální důležitost v hudebním životě Evropy. V Německu je mnoho prvotřídních hudebních škol a konzervatoří. Německo je také zemí s největším počtem symfonických orchestrů, kterých je celkově 92. Mezi nejvýznamnější patří tzv. A-orchestry: Bamberger Symphoniker (Bamberg), Berlínští filharmonikové (Berliner Philharmoniker), Gewandhausorchester (Lipsko), hr-Sinfonieorchester (rozhlasový orchestr, Frankfurt nad Mohanem), Mnichovská filharmonie . (Münchner Philharmoniker), Sächsische Staatskapelle Dresden (Drážďany), Staatskapelle Berlin se svým šéfdirigentem Danielem Barenboimem, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks (Mnichov, zde působil v letech 1961-1979 Rafael Kubelík) a WDR Sinfonieorchester Köln (Kolín nad Rýnem). V těchto orchestrech působí v současnosti řada významných dirigentů jako jsou Valerij Gergijev, Simon Rattle, Jukka-Pekka Saraste, Christian Thielemann a Kirill Petrenko. Symfonické orchestry mají k dispozici velké koncertní sály s výbornou akustikou, mj. v Berlíně a v Mnichově (Gasteig). V Hamburku byla přestavěna budova bývalého skladu na tzv. Elbphilharmonie s velkým moderním koncertním sálem, který má vynikající akustiku. Německo je čtvrtým největším hudebním trhem na světě. Přispívá k tomu skutečnost, že v zemi působí také velký počet hudebních sólistů z mnoha oborů. Mezi instrumentalisty německé národnosti je nutno jmenovat zejména světově proslulé houslistky jako jsou Anne-Sophie Mutter, Isabelle Faust a Julia Fischer. Velké renomé mají mj. sopranistka Diana Damrauová a tenorista Jonas Kaufmann. Vynikli i pianistka Clara Schumannová či varhaník Johann Pachelbel. K bohatému kulturnímu životu přispívá také, že v Německu vystupují při operních představeních a koncertech klasické hudby početní umělci z celého světa. Filmovou hudbou proslul Hans Zimmer (Lví král, Piráti z Karibiku, Gladiátor aj.). Z oblasti jazzové hudby jsou nejznámější Adam Taubitz, Peter Brötzmann, Theo Jörgensmann, Till Brönner a Eberhard Weber. Slavným kapelníkem big bandu byl James Last. Proslulými operními pěvci byli Dietrich Fischer-Dieskau, Elisabeth Schwarzkopfová nebo Christa Ludwigová. U elektronické hudby odvedly pionýrskou práci skupina Kraftwerk, Karlheinz Stockhausen a Klaus Schulze. V popové a rockové hudbě přesahují hranice Německa umělci jako Udo Jürgens, Udo Lindenberg, Herbert Grönemeyer, Nena, Sandra a Xavier Naidoo. Z hudebních skupin jsou nejznámější Accept, Helloween, Gamma Ray, Die Toten Hosen, Die Ärzte, Alphaville, Scooter, Tokio Hotel, Blind Guardian, Modern Talking, Scorpions a Rammstein. Skupina Rammstein se prosadila s německými texty i v zahraničních hitparádách. V Německu se již dlouho těší velké popularitě také český zpěvák Karel Gott. === Výtvarné umění === Nejslavnějším německým malířem je Albrecht Dürer. Dürerem byl silně inspirován i dřevorytec Hans Holbein mladší. Významným renesančním malířem byl Lucas Cranach starší. Ten je někdy řazen k tzv. dunajské škole, k níž patří i Albrecht Altdorfer. K renesanci náleží i Matthias Grünewald. Jedním z nejvýraznějších z Německa pocházejících barokních malířů je mistr Cosmas Damian Asam. Významným dřevorytcem 19. století byl Wilhelm Busch. Z romantických malířů vynikli Caspar David Friedrich a Carl Spitzweg. Maria Sibylla Merianová proslula kresbami hmyzu, rostlin a zvířat. Impresionistické vlivy zpracoval Max Liebermann. Výraznou osobností avantgardy byl Max Ernst či expresionisté Franz Marc, Ernst Ludwig Kirchner a Käthe Kollwitzová. Expresionismus sehrál v německém umění mimořádnou roli a na území Německa přímo vnikl, v Mnichově a Berlíně. Neoexpresionismus reprezentují Georg Baselitz či Anselm Kiefer. Hyperrealismus a výtvarné užití fotografie proslavilo Gerharda Richtera, "kapitalistický realismus" Sigmara Polkeho, performanční a happeningové umění Josepha Beuyse. Svými karikaturami prosluli George Grosz či Otto Dix. Nejslavnějšími sochaři jsou Hans Arp a Jörg Immendorff. Významný je festival moderního umění documenta, který se koná každých pět let ve městě Kassel. === Architektura === Německo má bohaté a mnohotvárné dějiny architektury, která je úzce spojená s dějinami architektury v sousedních zemích. Architektonické památky pochází již z dob římské antiky, jejíž památky se na území Německa dochovaly. Na území Německa se nachází památky z doby před románským slohem, např. vstupní objekt do města Lorsch, tzn. Torhalle. Torhalle ukazuje vývoj směrem k románskému slohu, který přišel do Svaté římské říše po roce 1030. Gotika vznikla ve Francii, první stavby v gotickém slohu na území Německa pochází kolem roku 1230, např. Chrám Panny Marie v Trevíru. Po roce 1520 přišla renesance z území dnešní Itálie do Svaté říše římské, ukázka je radnice ve městě Augsburg. Baroko se prosadilo na území dnešního Německa od roku 1650. Příkladem jsou díla od Balthasara Neumanna, např. kostel ve Wies a zámek v Ludwigsburgu. Kolem roku 1770 nastupuje období klasicismu. Nejdůležitějšími stavbami jsou Staré muzeum v Berlíně, zámek Charlottenhof a Braniborská brána v Berlíně. Z doby historismu (období 1840 až 1900) pochází zámek Neuschwanstein a Berlínský dóm. Významným architektem neoklasicismu byl Karl Friedrich Schinkel. Na počátku 20. století byli němečtí architekti přední představitelé klasické moderny. Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe a škola architektury Bauhaus udala směr, který architektura do dnešní doby celosvětově využívá. Monumentální architektura v době nacismu výrazně ovlivnila tvář německých měst. V době obnovy po druhé světové válce měl převahu pragmatismus, teprve později našla německá architektura nové formy projevu. V roce 1972 byl dokončen olympijský stadion v Mnichově, projekt, ve kterém německá architektura znovu našla svůj stylJeho autorem byl Frei Paul Otto, nositel prestižní Pritzkerovy ceny. Druhým německým laureátem této "Nobelovy ceny za architekturu" je Gottfried Böhm, představitel brutalismu, autor řady unikátních staveb, jako je radnice v Bergisch Gladbachu nebo kostel ve Velbertu. === Kulturní a stavební památky === Na seznamu UNESCO je 40 německých příspěvků ke Světovému kulturnímu dědictví, které se nachází v 15 ze 16 německých spolkových zemí. První na seznamu byla katedrála Panny Marie v Cáchách v roce 1978, posledním přírůstkem z roku 2008 jsou Moderní berlínské stavby. Nejvyšší návštěvnost zahraničních a domácích turistů mají mnohé památky z období německé romantiky jako je zámek Neuschwanstein, dále město Heidelberg, vinařské středisko Rüdesheim, památník Walhalla v Bavorsku a také centra středověkých měst jako je Rothenburg ob der Tauber. Na oblibě získávají i nákladně zmodernizovaná městská centra z doby industrializace, například v hlavním městě Berlíně a mnoha velkoměstech Severního Porýní-Vestfálska. Následkem bombardování v období 2. světové války byla zcela nebo částečně ztracena původní centra mnoha německých velkoměst (Brémy, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov, Norimberk, Drážďany a jiné) a středně velkých měst, byla a jsou však též s velkým nákladem obnovována a přestavována. V některých městech střední velikosti a mnoha malých městech se naproti tomu starobylá centra měst zachovala často nebo byla z větší části obnovena (Dinkelsbühl, Gosslar, Wetzlar a jiné). === Muzea === V Německu se nachází přes 6000 muzeí, ke kterým patří soukromé i veřejné sbírky, zámky a zahrady. K největším a nejvýznamnějším patří Německé muzeum v Mnichově, celosvětově největší přírodovědeckotechnické muzeum, Germanische Nationalmuseum v Norimberku se sbírkami z kultury a umění od rané historie do dnešní doby. Také v Berlíně se nachází celosvětově důležitá muzea. === Média === Rozhlasové a televizní vysílání ovlivnili ve svých počátcích němečtí vynálezci. Příjem televizního a rozhlasového vysílání probíhá jak pozemními vysílači, tak přes družicové vysílání. Rozšířená je i kabelová televize. Od roku 2003 probíhá digitalizace televizního a rozhlasového vysílání, je plánována kompletní digitalizace. Někteří poskytovatelé nabízí televizní a rozhlasové vysílání i přes Internet, v rámci protokolu IPTV jako součást širokopásmového připojení. Německo má duální rozhlasové vysílání, veřejnoprávní rozhlas, a mnoho soukromých rozhlasových stanic, které jsou financovány reklamami. V Německu existuje veřejnoprávní televize, mezi jiným stanice ARD a ZDF, jakož i soukromé televizní společnosti, k nimž patří ProsiebenSat.1 media AG, RTL Group, MTV Networks Deutschland, NBC Universal Deutschland, Tele München Gruppe, jakož i regionální poskytovatelé televizního vysílání. Vedle volně přijímaného televizního vysílání existuje v Německu také digitální placená televize. Nejznámější poskytovatel placeného televizního vysílání je Premiere. Prostředí německé žurnalistiky je velice mnohotvárné, mezi nejčtenější deníky patří Bild, Westdeutsche Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung. Nejznámějšími týdeníky jsou Der Spiegel a Focus. Koncem roku 2007 disponovalo 72 % německého obyvatelstva připojením na internet; asi 24 % mělo širokopásmové připojení. === Kinematografie === Klasikem německého filmu je režisér Friedrich Wilhelm Murnau, tvůrce klasického snímku Upír Nosferatu. Slavnou filmovou režisérkou byla i Leni Riefenstahlová. Klíčovou postavou poválečného německého filmu byli Wim Wenders, Werner Herzog, Volker Schlöndorff či Rainer Werner Fassbinder. V Hollywoodu se prosadil Roland Emmerich, v zahraničí uspěl i Tom Tykwer. Nejslavnějšími německými herci jsou Marlene Dietrichová, Klaus Kinski a Nastassja Kinski. V modelingu se prosadila Heidi Klumová a Claudia Schifferová, jako módní návrhář proslul Karl Lagerfeld. Každoročně se pořádá filmový festival světového významu Berlinale. === Kuchyně === Německá kuchyně je velmi mnohotvárná a liší se region od regionu. Známé jsou především vydatné a těžké pokrmy jako je vepřové koleno a uzené vepřové maso s kyselým zelím, kadeřavá kapusta s čajovkou, jakož i různé eintopfy. Eintopf je jídlo z jednoho hrnce, v hrnci se vaří, dusí a peče úplně všechno od masa přes luštěniny až po zeleninu. Tato vydatná jídla mají v Německu tradici díky relativně severní poloze, kdy v zimě byl nutný vydatný příjem kalorií. Regionální kuchyně je velice různorodá a ovlivňovaná kuchyněmi ze sousedních zemí. V dnešní době se v Německu jako i jiných evropských zemích přechází od těžkých k lehčím pokrmům. Především v severním Německu se připravují různorodé pokrmy z brambor, na jihu je tradiční knedlík a nudle. V Německu se k snídani jí chléb a pečivo s různými pomazánkami, s širokým výběrem uzenin a sýrů, oblíbené je zde vařené vejce, i vejce na hniličku, pije se čaj či káva, přičemž přednost dávají Němci kávě. V poledne se konzumuje teplé jídlo, večer se často podává studená večeře formou studené mísy (tzv. Kalteplatte). V Německu jsou velice oblíbené různé druhy sladkého pečiva a koláčů s ovocnou nebo tvarohovou náplní, různé druhy oplatek. Odpolední svačinu tvoří tzv. Kaffee und Kuchen (káva a dort). === Sport === Sport má v Německu vysokou společenskou prestiž. V ročníku 2009/10 bylo přibližně 27,6 miliónu německých obyvatel členy 91 000 sportovních klubů a oddílů. V počtu medailí získaných na olympijských hrách (pokud sečteme olympijské výsledky Německa, západního Německa, východního Německa i tzv. společného německého týmu, jež se olympiád zúčastňoval v letech 1956–1964) je Německo třetí nejúspěšnější zemí na světě. Země byla pořadatelem největších sportovních svátků včetně dvou letních (1936 v Berlíně a 1972 v Mnichově) a jedněch zimních olympijských her (1936 v Garmisch-Partenkirchenu), dvou mistrovství světa ve fotbale (1974 a 2006) a dalších významných soutěží. Německo hostí řadu motoristických závodů nejvyšší úrovně včetně tradiční Grand Prix Německa a většiny dosud uskutečněných Grand Prix Evropy formule 1. Nejvýznamnějším německým sportovcem 20. století byl podle ankety ZDF automobilový závodník Michael Schumacher, který překonal mnoho rekordů formule 1 včetně zisku sedmi titulů mistra světa. V první desítce ankety se dále umístila kanoistka Birgit Fischerová, nejúspěšnější německá olympionička, tenisté Steffi Grafová a Boris Becker, cyklista Jan Ullrich, plavkyně Franziska van Almsicková, legendární boxer Max Schmeling a hned několik fotbalistů v čele s Franzem Beckenbauerem. Německo má ale i řadu dalších sportovních legend. Mistrem světa ve Formuli 1 se stali krom legendárního Schumachera i Sebastian Vettel a Nico Rosberg. Anton Mang je pětinásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. Walter Röhrl je dvojnásobným mistrem světa v rallye. Tenisovou světovou jedničkou a vítězkou tří grandslamů byla vedle Graffové i Angelique Kerberová, Michael Stich vyhrál Wimbledon. Velkou tradici má v Německu jezdectví, Isabell Werthová si v koňském sedle vybojovala šest zlatých olympijských medailí, stejně jako její kolega Reiner Klimke. K úspěšným olympijským plavcům patřili i reprezentanti NDR Kornelia Enderová, Roland Matthes a Kristin Ottová. Nejúspěšnější atletkou je běžkyně Bärbel Wöckelová. Čtyři olympijské zlaté má kanoistka Katrin Wagner-Augustinová a veslařka Kathrin Boronová. Slavným šachistou byl Emanuel Lasker. Německo je největší světovou velmocí v zimních sportech, především v biatlonu, jízdě na bobech, jízdě na saních nebo rychlobruslení. Nejúspěšnější německou účastnicí zimních olympijských her v historii je dosud rychlobruslařka Claudia Pechsteinová s pěti zlatými medailemi. Rychlobruslařskými legendami jsou i Gunda Niemannová-Stirnemannová či Karin Enkeová. Čtyři zlaté mají bobisté Kevin Kuske a André Lange i sáňkaři Natalie Geisenbergerová, Tobias Arlt a Tobias Wendl. Úspěšnými biatlonisty byli Sven Fischer či Laura Dahlmeierová. Jens Weissflog je legendou skoků na lyžích, Markus Wasmeier sjezdového lyžování, Katarina Wittová krasobruslení. Nejoblíbenějším druhem sportu v Německu je ovšem s náskokem kopaná. Německý fotbalový svaz má šest miliónů členů, v soutěžích hraje 170 tisíc týmů. Německá mužská reprezentace je celosvětově jeden z nejúspěšnějších týmů, vybojovala čtyřikrát titul mistrů světa (1954, 1974, 1990, 2014) a třikrát vyhrála mistrovství Evropy (1972, 1980, 1996). Německo je jedinou zemí na světě, která získala titul mistra světa v kopané v mužské a ženské kategorii. Hráči tří německých klubů se radovali z vítězství v Lize mistrů či jejím předchůdci Poháru mistrů (Bayern Mnichov, Hamburger SV, Borussia Dortmund), Bayern Mnichov celkem pětkrát. Pohár vítězů pohárů vyhrál i Werder Brémy a 1. FC Magdeburg (tehdy východoněmecký tým). Evropskou ligu (dříve Pohár UEFA) pak Borussia Mönchengladbach, Eintracht Frankfurt, Bayer Leverkusen a FC Schalke 04. Cenu Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získali Gerd Müller (1970), Franz Beckenbauer (1972, 1976), Karl-Heinz Rummenigge (1980, 1981), Lothar Matthäus (1990) a Matthias Sammer (1996). Oliver Kahn byl vyhlášen nejlepším hráčem světového šampionátu roku 2002. Miroslav Klose vede historickou tabulku nejlepších střelců mistrovství světa. Ve světovém měřítku vyniká také německá házená (3krát mistři světa) a pozemní hokej (čtyři zlaté na olympijských hrách). Narůstá i popularita basketbalu a ledního hokeje. Nejslavnějším německým basketbalistou je Dirk Nowitzki. Cenu pro světového házenkáře roku mají Daniel Stephan (1998), Henning Fritz (2004) a Nadine Krauseová (2006). Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byl uveden Siegfried Schneider.Řada vynikajících sportovců reprezentovala bývalou NDR, kde ale po pádu komunistického režimu vyšla najevo existence systému státem řízeného dopingu. === Svátky === Státním svátek Německa je 3. říjen, Den německé jednoty. Je to jediný svátek, který je určen spolkovou vládou. Ostatní svátky určují jednotlivé spolkové země, nicméně jsou svátky, které se slaví ve všech spolkových zemích: Velký pátek, Velikonoční pondělí, Nanebevstoupení páně, Svatodušní pondělí (letnice) a oba Vánoční svátky; bez křesťanského pozadí Nový rok a Svátek práce. Spolu s nedělí jsou v Německu svátky dny pracovní klidu. == Vybrané památky (fotogalerie) == === Církevní památky === #Nejvyšší kostelní věž na světě. Výška 161,53 metrů. === Ostatní stavby === === Technika a kultura === === Krajina === == Odkazy == === Poznámky === === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Germany na anglické Wikipedii. === Literatura === FULBROOK, Mary. Dějiny moderního Německa : od roku 1918 po současnost. Praha: Grada, 2009. 304 s. ISBN 978-80-247-3104-9. MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 80-7106-712-1. === Související články === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Německo ve Wikimedia Commons Téma Německo ve Wikicitátech Slovníkové heslo Německo ve Wikislovníku Encyklopedické heslo Německo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Průvodce Německo ve WikicestáchExterní odkazy – oficiální instituce státuNěmecko na OpenStreetMap Kategorie Německo ve Wikizprávách (německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)Spolkový prezident (Bundespräsident) Frank-Walter Steinmeier (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolkový parlament (Deutscher Bundestag) (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková vláda (Die Bundesregierung) (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková rada (Bundesrat) (německy)(anglicky)Spolkový statistický úřad (Statistiches Bundesamt Deutschland) (německy)(anglicky) Německá turistická centrála (Deutsche Zentrale für Tourismus)Externí odkazy – oficiální informace(německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)www.deutschland.de – oficiální německý portál (česky)(německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)Fakta o Německu (Tatsachen űber Deutschland), zdroj: Spolkové ministerstvo zahraničíExterní odkazy – další informaceGermany.cz – web Čechů a Slováků v Německu (anglicky)Answers – Germany Export do SRN – aktuální ekonomické informace o Německu Germany - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Germany (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Německo - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2004-06-08 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Germany [online]. U.S. Department of State, 2011-07-01 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Germany [online]. [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Library of Congress. Country Profile: Germany [online]. 2008-04-21 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Berlíně. Souhrnná teritoriální informace: Německo [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-18 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-29. (česky) Germany [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Externí odkazy – internetová médiaPřehled tisku – tisk online Online mapa Německa – interaktivní mapa až do měřítka 1:5 000 | ENTITY | ENTITY |
005278 | ... z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V této době se pro něj stala ideálem královnina nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. Následovaly diplomatické mise v Avignonu a Římě. Studoval práva. Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy (původním názvem Ninfale Fiesolano), do češtiny přebásněno roku 1984 J. Hiršalem, které bylo napsané v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře. Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy... | Kdo napsal cyklus Dekameron? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Giovanni_Boccaccio | [
"Boccaccio"
] | 502 | 567 | Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. | [
{
"start": 550,
"end": 559,
"text": "Boccaccio"
}
] | Giovanni Boccaccio (16. července 1313 v Toskánsku (zřejmě v Certaldu) – 21. prosince 1375 v Certaldu) byl italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy. Byl nemanželský syn. Již v mládí byl otcem poslán do Neapole za obchodem. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V této době se pro něj stala ideálem královnina nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. Následovaly diplomatické mise v Avignonu a Římě. Studoval práva. Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy (původním názvem Ninfale Fiesolano), do češtiny přebásněno roku 1984 J. Hiršalem, které bylo napsané v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře. Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset, hemerá = den); odtud také název cyklu) a vypráví je deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348. Katolická církev dílo odsoudila a na Indexu zakázaných knih byl Boccaccio uváděn až do konce 19. století; vyškrtnut z Indexu byl v roce 1900. Slavný básník pracoval až do své smrti 21. prosince 1375 (62 let). Byl pochován v kostele 'Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo' v rodném Certaldu. Neapolská fáze La caccia di Diana (1334) - krátký epos o 18 zpěvech Il Filostrato (1335) - epos ve stancích Il Filocolo (1336-1339) - román v próze Teseida (1340- . 1341) - epos ve stancích, dílo bylo dokončeno ve Florencii Rime - sbírka básní, které Boccaccio tvořil v průběhu svého života, básně sám nezahrnul do jednoho díla Léta 1340-1350 Ninfale d́Ameto (1341-1342 .) - pastýřský epos ve verších a próze Milostná vidina - epos v tercínách, napodobuje Alighierovu Božskou komedii Fiesolské nymfy (Ninfale Fiesolano, 1344-1346) Elegie o paní Fiamettě (Elegia di madonna Fiammetta, 1342) - román v próze Hlavní dílo Dekameron (Il Decameron, 1348 – 1353) - cyklus 100 novel Pozdní dílo Život Dantův (1358 – 1363) O příbězích slavných mužů – latinsky (1355 – 1374) | PERSON | PERSON |
006039 | Kolbachovo číslo je jedním z ukazatelů jakosti sladovnického ječmene a sladu. Udává poměr rozpustného dusíku ve sladině k celkovému obsahu dusíku ve sladu. Udává se v procentech. V současné době se za optimální Kolbachovo číslo považuje hodnota, která se pohybuje okolo 40. | Jaká je optimální hodnota Kolbachova čísla? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolbachovo_číslo | [
"40"
] | 179 | 273 | V současné době se za optimální Kolbachovo číslo považuje hodnota, která se pohybuje okolo 40. | [
{
"start": 270,
"end": 272,
"text": "40"
}
] | Kolbachovo číslo je jedním z ukazatelů jakosti sladovnického ječmene a sladu. Udává poměr rozpustného dusíku ve sladině k celkovému obsahu dusíku ve sladu. Udává se v procentech. V současné době se za optimální Kolbachovo číslo považuje hodnota, která se pohybuje okolo 40. | NUMERIC | NUMERIC |
007603 | ... tzv. vilémovského Německa, což zasadilo austroslavismu smrtelnou ránu. Pro Rakousko-Uhersko nakonec skončila válka naprostou katastrofou a jeho rozpadem. === První Československá republika === V první světové válce bojovalo 1,5 milionu mužů odvedených z českých okresů, z nichž padlo 138 000 na straně monarchie a asi pět a půl tisíce (jen do konce války) v Československých legiích na druhé straně válečného soupeření. Více než 90 000 dobrovolníků zformovalo Československé legie ve Francii, Itálii a Rusku, kde bojovali proti centrálním mocnostem (tedy i rodnému Rakousko-Uhersku) a posléze i proti ruským bolševikům. Po porážce Rakouska-Uherska byly po 28. říjnu 1918 země Koruny české, části Uherského království včetně Podkarpatské Rusi spojeny do nového státního útvaru, Československa. Jeho prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který od roku 1914 pracoval pro českou resp. československou samostatnost v zemích Dohody a v Rusku s podporou zejména Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. V období od vzniku... | Kdo byl prvním prezidentem Československa? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesko | [
"Tomáš Garrigue Masaryk"
] | 797 | 1,020 | Jeho prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který od roku 1914 pracoval pro českou resp. československou samostatnost v zemích Dohody a v Rusku s podporou zejména Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. | [
{
"start": 832,
"end": 854,
"text": "Tomáš Garrigue Masaryk"
}
] | Česko, úředním názvem Česká republika, je stát ve střední Evropě. Samostatným státem se Česko stalo 1. ledna 1993, přičemž navazuje na tradice státnosti Československa, Českého království, Českého knížectví a Velké Moravy, sahající do 9. století. Podle české ústavy je parlamentní, demokratický právní stát s liberálním státním režimem a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným a jediným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky, na vrcholu moci výkonné stojí vláda České republiky. Česko je země s tržním hospodářstvím, která podle ekonomických, sociálních a politických indikátorů, jako je HDP na obyvatele, index lidského rozvoje, index svobody tisku, index svobody internetu od cenzury, patří k vysoce rozvinutým státům světa. Ekonomicky patří dle Světové banky do skupiny 31 nejbohatších států světa s nejvyššími finančními příjmy. Naopak, v porovnání s jinými státy má velmi malý podíl obyvatel žijících pod prahem chudoby. Vykazuje též poměrně nízkou nerovnost mezi nejbohatšími a nejchudšími obyvateli a relativně vyvážené přerozdělování bohatství napříč populací. Míra nezaměstnanosti je dlouhodobě nízká a pod průměrem vyspělých zemí. V indexu ekologické stopy je Česko oproti některým jiným vyspělým zemím menším ekologickým dlužníkem. Podle Global Peace Index, který vypracovává každoročně Institute for Economics and Peace, je Česko šestou nejbezpečnější zemí na světě (index zohledňuje hrozbu válečného konfliktu i úroveň vnitřní násilné kriminality). Česko je členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance , Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropské celní unie, Evropské unie, součástí Schengenského prostoru, Evropského hospodářského prostoru, členem Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Česko je vnitrozemský stát tvořený částmi historických českých zemí, které byly po dlouhá období svého dějinného vývoje součástí zemí Koruny české. Jsou to Čechy a Morava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České Rakousy a České Slezsko. Česko má rozlohu 78866 km2. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Administrativně se Česko dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha, která je rovněž i jedním z krajů. V roce 2018 v Česku žilo přibližně 10,6 milionu obyvatel. Výrazná většina obyvatelstva se hlásí k české, případně moravské národnosti. == Historické státní útvary na území Česka == Prvním doloženým státním útvarem na území dnešní České republiky byl nadkmenový svaz Sámovy říše, ve druhé polovině 9. století pak vznikla Velkomoravská říše. Když kolem roku 907 zanikla pod náporem kočovných maďarských kmenů, těžiště státního vývoje se přesunulo do Čech. Tamní panovníci z rodu Přemyslovců vybudovali středověký přemyslovský stát, též nazývaný český stát (České knížectví, později České království), od přelomu 10. a 11. století tvořící součást Svaté říše římské. Od doby Karla IV. (1348) se pro země podléhající českému králi užívalo rovněž pojmu země Koruny české, kterýžto pojem zahrnoval i Moravské markrabství a Vévodství Horní a Dolní Slezsko. Od roku 1526 byly České země postupně začleňovány do habsburské monarchie, jejíž vládci využili svého vítězství v bitvě na Bílé hoře nad českými stavy (1620) k výraznému omezení dřívější samostatnosti Českého království. Země Koruny české, po roce 1749 navzájem státoprávně nespojité, zůstaly korunními zeměmi Habsburků až do konce první světové války v roce 1918. Od roku 1804 měla habsburská monarchie oficiální název Rakouské císařství a od roku 1867 se mocnářství nazývalo Rakousko-Uhersko. Po zániku Rakouska-Uherska v roce 1918 vzniklo Československo jako unitární stát s republikánským zřízením. Roku 1939 bylo území současné České republiky okupováno německou armádou a vznikl loutkový protektorát Čechy a Morava. Československo bylo obnoveno v roce 1945, od roku 1960 mělo oficiální název Československá socialistická republika. Ta byla roku 1969 federalizována, přičemž v rámci tohoto procesu vznikla Česká socialistická republika, formálně svrchovaný národní stát, z hlediska mezinárodního práva přímý předchůdce současné České republiky. Tento oficiální název nese český stát od 6. března 1990, kdy bylo po pádu komunistického režimu vypuštěno z názvu slovo "socialistická". Československo získalo v roce 1990 nový oficiální název: Česká a Slovenská Federativní Republika. Krátce nato, ke konci roku 1992, však zaniklo a místo něj vznikly dva nové státy, Česko a Slovensko. Dne 1. ledna 1993 vstoupila v platnost Ústava České republiky, podle jejíž preambule navazuje nový stát na tradice státnosti Československa a bývalých zemí Koruny české. Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznávají všechny státy světa. Do 8. září 2009, kdy byly navázány diplomatické vztahy, nebyla uznávána jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska. Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, nově šlo i o vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů). Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná. == Název a státní symboly == Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika; jednoslovný název Česko se v ústavě nevyskytuje (stejně jako se v ní nevyskytovalo Československo – zeměpisný název nemusí být nutně součástí ústavy), je však součástí oficiální databáze OSN coby jednoslovný název státu. V květnu 2016 vláda oficiálně schválila též překlady zeměpisného názvu Česko do angličtiny (Czechia) a dalších světových jazyků (fr. Tchéquie, šp. Chequia atd.).Část veřejnosti slovo Česko odmítá zejména pro nezvyk – obdobně, jako byl zpočátku odmítán např. i název Československo. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1704 jako zeměpisné označení zahrnující všechny České země, v roce 1777 pak jako synonymum ke slovu Čechy. V době národního obrození se používaly i tvary češský a Češsko odvozené ze základu "Čechy". Nesprávně se v té době užíval i tvar čechský. Vliv na vypadnutí jednoho "s" z termínu měla také jazyková úspornost. Od 19. století se výraz Česko opět objevuje též jako označení pro všechny České země. V tomto významu jej od roku 1938 začal prosazovat moravský jazykovědec František Trávníček. Slovník spisovného jazyka českého v roce 1960 jej uvádí v obou významech a jako zastaralý, Slovník spisovné češtiny z roku 1978 již archaičnost konstatuje jen u prvního významu, zatímco ve významu označení české části federace stylovou příznačnost neuvádí. Na jaře 1993 jej Český úřad zeměměřický a katastrální na základě pověření vlády určil jako jednoslovné označení čerstvě osamostatněné České republiky, po vášnivých sporech, po podpoře Českou geografickou společností a navzdory odporu prezidenta Havla a dalších osobností se termín výrazně rozšířil, zachoval si však . jistou míru kontroverznosti a někteří jej pociťují jako novotvar. Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka (republika po rozpadu federace převzala i původní vlajku Československa, jelikož Slovensko nemělo zájem tuto vlajku použít), standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a Československa (vlajka). == Historie == === Původní osídlení === Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 lety. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů (kultura s nálevkovitými poháry, únětická kultura, lengyelská kultura ad.). Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové). Prvním historicky doloženým panovníkem na českém území byl markomanský král Marobud. Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století vytvořily slovanské kmeny pod vedením franského kupce Sáma tzv. Sámovu říši (asi 623–659), jednalo se však spíše o nadkmenový svaz. V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla pod nadvládou dynastie Mojmírovců Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše byla již plnohodnotným státním útvarem. Byla christianizována, mj. za pomoci byzantské misie Cyrila a Metoděje, již pozval panovník Rostislav. Za jeho následníka Svatopluka I. říše dosáhla maxima své moci. Po jeho smrti však přišel rychlý pád. Čechy se od Velké Moravy odtrhly v roce 894 a v roce 906 nebo 907 byla rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary. === Středověk === Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. století, kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky víceméně autonomního středověkého státu, který byl součástí Svaté říše římské (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav). České království nicméně vzniklo až roku 1198, kdy německý král uznal český královský titul jako dědičný, což potvrdil císař Fridrich II. Štaufský roku 1212 Zlatou bulou sicilskou vystavenou přemyslovskému králi Přemyslu Otakarovi I. včetně dalších privilegií Českého království. Český panovník byl napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Václav I., ale zejména jeho syn Přemysl Otakar II., pak vybudovali rozsáhlou državu, která sahala až za Alpy a k Jaderskému moři. Václav II. obrátil svou pozornost také na sever a východ, kde se mu podařilo nabýt území přes Polsko až k Baltskému moři a pro svého desetiletého syna Václava III. získal dočasně uherskou královskou korunu. Po zavraždění Václava III. se České království ocitlo v chaosu, ale volba Jana Lucemburského českým králem umožnila nový vzestup, který vyvrcholil zejména za panování Janova syna Karla IV. (1316–1378). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a v roce 1335 také město Vratislav, k němuž přiléhala značná část Slezska. Po roce 1348 bylo načas připojeno Braniborsko. Už v době vlády Karla IV. lze spatřovat počátky českého reformního hnutí, které usilovalo o prohloubení osobní zbožnosti a o nápravu zesvětštělé církve, a tím i o obrodu celé společnosti. Náboženské spory vygradovaly za vlády Karlova syna Václava IV. Po upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 v německé Kostnici napětí mezi Husovými příznivci a jeho odpůrci přešlo v otevřené nepřátelství a události vyústily v husitské války. Radikální husité založili město Tábor, které se stalo centrem husitské revoluce. Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý poté porazili všechny čtyři křížové výpravy do Čech. Války byly ukončeny dohodou mezi Basilejským koncilem a umírněnými husity tzv. Basilejskými kompaktáty v roce 1436. V osobě Jiřího z Poděbrad si země dokonce zvolila umírněného husitu jako krále. Avšak vnější tlak krále Jiřího přiměl přepustit z taktických důvodů český trůn rodu Jagellonců. Když však v bitvě u Moháče (1526) padl druhý Jagellonec na českém trůnu, Ludvík, získali ho Habsburkové, kteří, společně s následující dynastií habsbursko-lotrinskou, vládli zemi dalších téměř 400 let. === Novověk === V roce 1526 byl na český trůn zvolen Ferdinand I. Habsburský a s ním dynastie Habsburků, která zemi postupně včlenila do habsburské monarchie. Ferdinandův vnuk Rudolf II. si ještě (jako poslední Habsburk) zvolil Prahu za sídelní město a, ač katolík, byl částečně tolerantní vůči českému protestantismu (Rudolfův majestát). Po jeho smrti však éra tolerance skončila a náboženské napětí znovu vzrostlo. V roce 1618 vypuklo proti katolickému panovníkovi ozbrojené povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Vojsko českých stavů bylo roku 1620 v bitvě na Bílé hoře poraženo a stavovští vůdcové byli veřejně popraveni v Praze. Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Rozsáhlý majetek české exilové šlechty a inteligence připadl věrným stoupencům Habsburků. Do poloviny 17. století klesla populace v Čechách a na Moravě o necelých 30 % na zhruba 1,75 milionu obyvatel. Roku 1627 bylo pro Čechy vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým Habsburkové získali český královský titul dědičně, za jediné povolené náboženství bylo prohlášeno katolické a jazyk německý byl formálně zrovnoprávněn s českým, fakticky byl ale upřednostněn. Správními reformami Marie Terezie v roce 1749 byly země Koruny české de facto spojeny s Rakouskem do unitárního státu, ale i nadále se korunovali čeští králové v rámci Českého království. Během hladomoru v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí, což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Josef rovněž zvýšil důraz na centralizaci monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování německého jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování národa a jeho kultury se koncem 18. století začalo v českých zemích vzmáhat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami zastupujícími zájmy českého etnika. === Rakousko-Uhersko === V druhé polovině 19. století za dlouhého panování císaře Františka Josefa I. nastal v Česku významný hospodářský rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska se soustředila v českých zemích včetně oblastí osídlených Němci. České politické elity, zejména František Palacký a František Ladislav Rieger, dospěly k názoru, že federalizované a vcelku demokraticky uspořádané Rakousko (resp. Předlitavsko) by mohlo být nejvýhodnějším životním prostorem pro český národ i jiné slovanské národy Střední a Jižní Evropy (tzv. austroslavismus). Mocnářství mělo být ochranou proti mocným státům na západě i na východě, jmenovitě proti Německu a Ruskému imperiu. Jazyková nařízení z dubna 1897, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou, vedla k pádu vlády a k národnostním nepokojům mezi Čechy a Němci. Volební zákon z roku 1907 zavedl všeobecné hlasovací právo pro muže. Období všestranného rozmachu českého národa v oblastech politiky, hospodářství, kultury a vzdělání v rámci Rakouska-Uherska skončilo vypuknutím první světové války v červenci 1914. Tento posléze celosvětový ničivý konflikt započali vídeňští politici po Sarajevském atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, a to v domnění, že válka proti malému Srbskému království bude pro zdánlivě mocné Rakousko-Uhersko snadnou záležitostí. Do války se však rychle zapojily další mocnosti a Rakousko-Uhersko se postupně stalo pouhým přívěskem Německé říše, tzv. vilémovského Německa, což zasadilo austroslavismu smrtelnou ránu. Pro Rakousko-Uhersko nakonec skončila válka naprostou katastrofou a jeho rozpadem. === První Československá republika === V první světové válce bojovalo 1,5 milionu mužů odvedených z českých okresů, z nichž padlo 138 000 na straně monarchie a asi pět a půl tisíce (jen do konce války) v Československých legiích na druhé straně válečného soupeření. Více než 90 000 dobrovolníků zformovalo Československé legie ve Francii, Itálii a Rusku, kde bojovali proti centrálním mocnostem (tedy i rodnému Rakousko-Uhersku) a posléze i proti ruským bolševikům. Po porážce Rakouska-Uherska byly po 28. říjnu 1918 země Koruny české, části Uherského království včetně Podkarpatské Rusi spojeny do nového státního útvaru, Československa. Jeho prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který od roku 1914 pracoval pro českou resp. československou samostatnost v zemích Dohody a v Rusku s podporou zejména Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. V období od vzniku státu až do zániku tzv. první republiky (oficiálně Republiky československé) bylo Československo unitárním státem a zůstalo i po roce 1933 jediným skutečně demokratickým státem ve Střední Evropě.Přes svůj deklarovaný národní charakter, založený na čechoslovakismu, bylo Československo multietnickým státem, ve kterém žilo 6 747 000 Čechů, 3 124 000 Němců, 2 014 000 Slováků, 745 000 Maďarů, 462 000 Rusínů, 181 000 občanů židovské národnosti a 76 000 Poláků. Po vyhlášení nezávislosti došlo k pohraničním konfliktům s Polskem a Maďarskem, stejně jako k nepokojům v německých oblastech země. Problém nepřátelských sousedů se Československo, zvláště jeho dlouholetý ministr zahraničí Edvard Beneš, pokusilo vyřešit spojenectvím zvaným Malá dohoda, systémem spojeneckých smluv s Francií a od roku 1935 i smlouvou se Sovětským svazem. Sudetští Němci, žijící převážně v pohraničních oblastech přilehlých k Německu a Rakousku, se v důsledku Velké hospodářské krize, masivní nezaměstnanosti (která však postihla všechny národnosti) a od roku 1933 také intenzivní nacistické propagandy radikalizovali a začali požadovat odtržení od Československa. Tyto snahy reprezentovala Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP) vedená Konradem Henleinem. Na nátlak Německé říše (posílené tzv. anšlusem Rakouska v březnu 1938) a evropských mocností Francie, Spojeného království a Itálie bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu rozsáhlé pohraniční oblasti (tzv. Sudety). Mnichovská dohoda bývá také označována jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, jelikož zástupci československé strany nebyli přizváni k jednání a Německá říše zároveň hrozila vojenským přepadením Československa. Přitom se platná vojenská aliance Československa s Francií ukázala jako zcela neúčinná. Kromě postupného záboru sudetských oblastí Německem (mnohdy s početným českým obyvatelstvem) připadly jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi s maďarsky mluvícím obyvatelstvem Maďarsku. Malou část československého území, zejména oblast Těšínska, zabralo Polsko. Název takto okleštěného státního útvaru se začal psát se spojovníkem (Česko-Slovensko). Pro zbývající krátké období od Mnichovské dohody až do úplného rozbití Československa v březnu 1939 se vžilo označení druhá republika. === Protektorát Čechy a Morava === Dne 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Prezident Edvard Beneš v Londýně zorganizoval exilovou vládu (tzv. prozatímní státní zřízení). Německá okupace Československa se setkala s masivním odbojem obyvatel země a skupin podporovaných ze zahraničí (zejm. operace Anthropoid), na který nacisté reagovali terorem (např. vyhlazení Lidic). V průběhu druhé světové války nacisté realizovali politiku totálního nasazení českých pracovních sil na území Německa, stejně jako likvidaci židovské diaspory na území Protektorátu. Nejznámější údaj o počtu obětí nacistické okupace pochází z výzkumu zveřejněného Gustavem Hajčíkem a Jaroslavem Voleníkem roku 1956, podle něhož během války zemřelo 360 000 Čechoslováků. Konečné řešení české otázky zapadalo do Generalplánu Ost, nacistického plánu na likvidaci, poněmčení a vysídlení příslušníků pěti slovanských národů, který měl vytvořit životní prostor pro německé obyvatelstvo. === Československo v letech 1945–1992 === ==== Osvobození Československa a období do února 1948 ==== V květnu 1945 bylo dokončeno osvobozování Československa spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Období 1945–1948 je někdy nazýváno třetí republika. Při osvobozování Československa zahynulo okolo 140 000 sovětských vojáků. Po jejich boku zemřelo okolo 11 700 Čechoslováků, příslušníků 1. čs. armádního sboru, kterému velel Ludvík Svoboda. Tento armádní sbor se vyznamenal v bojích u Sokolova a o Kyjev a krutě krvácel v karpatsko-dukelské operaci, jejímž cílem bylo pomoci Slovenskému národnímu povstání. Při osvobozování Československa dále zemřelo 66 495 Rumunů, 1 302 Poláků a 351 Američanů. K osvobození Československa také pomohlo české květnové povstání, jehož ve světě nejznámější součástí bylo Pražské povstání. Po osvobození Slovenska postupovala Rudá armáda od března 1945 na české území z Ostravska a od Bratislavy (zde společně s rumunskou armádou).) Později byla zahájena i Pražská ofenzíva Rudé armády ze severu k Praze, které se zúčastnily také jednotky rumunské a polské armády.) Sovětská vojska postupovala až k dohodnuté demarkační linii s americkou armádou a osvobodila přitom zhruba dvě třetiny Čech. Zbytek českého prostoru západně od linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice osvobodila americká armáda. V období 1945 až do února 1948 došlo k jevům, které jsou podle některých historiků sporné, jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska, omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd. (tzv. Benešovy dekrety). Nicméně například odsun Němců v roce 1945 odsouhlasily tři vítězné mocnosti na Postupimské konferenci. ==== Československo pod vládou Komunistické strany ==== V parlamentních volbách 1946 zvítězila Komunistická strana Československa a tyto volby bývají označované jako poslední svobodné demokratické volby na dobu více než čtyřiceti let. V únoru 1948 se komunisté chopili moci pučem a zlikvidovali zbytky demokratického systému. Těžce nemocný prezident Edvard Beneš abdikoval a ještě v roce 1948 zemřel. Na jeho místo nastoupil vůdce komunistů Klement Gottwald. Země se stala totalitním státem a součástí východního bloku pod dominancí Sovětského svazu. Byly potlačeny svobody a struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Došlo k vlně emigrace lidí do zemí neovládaných komunismem. Kolektivizace zemědělství a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. Tisíce občanů se staly obětí politický procesů, mnohdy i justičních vražd – k nejznámějším obětem perzekucí patří Milada Horáková, Rudolf Slánský či Heliodor Píka. Po Gottwaldově smrti v roce 1953 se stal prezidentem Antonín Zápotocký, po jeho smrti pak Antonín Novotný. Koncem 50. let a v 60. letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Počátkem roku 1968 abdikoval prezident ČSSR Novotný a jeho nástupcem se stal armádní generál ve výslužbě Ludvík Svoboda. Novým generálním tajemníkem KSČ byl zvolen Slovák Alexandr Dubček. Liberalizační hnutí známé jako pražské jaro bylo však potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Trvalejším státoprávním důsledkem pražského jara zůstala federalizace, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států. Po obsazení Československa emigrovalo kolem 100 000 především vzdělaných lidí do demokratických zemí. Tato další ztráta kvalifikovaných odborníků ještě umocnila postupný hospodářský úpadek Československa, kterému byla země vystavena již od připojení k sovětskému bloku. Území Československa bylo fakticky okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991. Režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody, čemuž se snažilo vzdorovat zejména hnutí Charta 77. Prezidentem ČSSR v letech 1975 až 1989 byl Slovák Gustáv Husák. ==== Sametová revoluce a léta 1990–1992 ==== Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila obnovu demokracie a svobodného podnikání. Již 29. prosince 1989 byl prezidentem republiky zvolen dosavadní disident a dramatik Václav Havel. Společenská transformace zároveň způsobila dramatický nárůst kriminality, značné zadlužení státu a prohlubování federalizace až k rozpadu společného státu Čechů a Slováků. Od roku 1990 totiž začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, rychle narůstaly rozpory (viz pomlčková válka), které nakonec vedly k rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992. Dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky. === Samostatnost Česka === Subjektem mezinárodního práva se Česká republika stala 1. ledna 1993, se zánikem federace. Zapojila se do západoevropských politických struktur. 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie. Roku 2004 přistoupila k Schengenským dohodám, na jejichž základě se 21. prosince 2007 stala součástí Schengenského prostoru.Prezidentem České republiky byl až do března 2003 Václav Havel, který byl již československým prezidentem. Jeho nástupcem byl zvolen Václav Klaus, poprvé nastoupil do funkce 7. března 2003, podruhé v březnu 2008. Od března 2013 je prezidentem republiky Miloš Zeman, který je prvním prezidentem zvoleným v lidovém hlasování. Ve volbách v roce 2018 svůj mandát obhájil. == Geografie == Česko se nachází ve střední Evropě a sousedí se čtyřmi státy. Na západě jde o Německo, na severovýchodě o Polsko, na jihovýchodě o Slovensko a jižní hranici sdílí s Rakouskem. Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km. Celková rozloha činí 78 866 km2, z toho 2 % tvoří vodní plochy. === Geologie, geomorfologie a půdy === Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách). Oblast Západních Karpat na východě území je mladší a byla vyzdvižena alpínským vrásněním v období třetihor. Z geomorfologického hlediska leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin až vrchovin (Šumava, Český les, Krušné hory, Děčínská vrchovina, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky, Českomoravská vrchovina). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Moravskoslezské Beskydy, Bílé Karpaty, Javorníky). Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 ( . 1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m. Nejvyšším českým vrcholem je hora Sněžka s 1603 m n. m., nejnižším pak Labe na odtoku ze země u Hřenska se 115 m n. m. Hranická propast je nejhlubší zatopenou jeskyní na světě. Nejrozsáhlejším krasovým územím je Moravský kras. Z vyvřelých hornin v ČR převládají žula, čedič a znělec. Z usazených pískovec, vápenec a břidlice. Z přeměněných rula, svor a fylit. Půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. V nížinách se nachází úrodné černozemě. Z hlediska členění krajiny jsou na území ČR zastoupeny čtyři biogeografické podprovincie: Celé území Čech zaujímá hercynská podprovincie, na Moravě a ve Slezsku pak lze identifikovat polonskou podprovincii, západokarpatskou podprovincii a severopanonskou podprovincii. V podobné typologii ekoregionů, již užívá Světový fond na ochranu přírody, tvoří území Čech převážně středoevropský smíšený les a na Moravě a ve Slezsku se nacházejí malé enklávy panonského smíšeného lesa, západoevropského listnatého lesa a karpatského jehličnatého lesa. === Hydrologie a podnebí === Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Dlouhý tok mají na území ČR též Ohře (246 km), Sázava (225 km), Jihlava (180 km), Svratka (168 km), Jizera (167 km), Lužnice (157 km), Berounka (139 km) a Otava (111 km). Největším přírodním jezerem Česka je Černé jezero na Šumavě. Podnebí je v Česku mírné, přechodné mezi kontinentálním a oceánickým typem. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní cyklonální činností. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má nadmořská výška a reliéf. Typické jsou hojné srážky a přechody frontálních systémů – ročně jich v průměru přes území Česka projde 140. Nejvíce srážek spadne v červnu nebo červenci, nejméně v lednu nebo únoru. Nejsrážkovějším místem v ČR jsou Jizerské hory (zejm. oblast Bílého Potoka). Nejsušším pak Libědice v okrese Chomutov, ležící ve srážkovém stínu Krušných hor.Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 5,5 °C až 9 °C. Nejchladnějším měsícem roku je leden, nejteplejším červenec. V dlouhodobém průměru je dělí 20 °C. Tropických dnů je zaznamenáváno průměrně 12 ročně, tropické noci jsou velmi vzácné. Arktické dny bývají 1–2 ročně. Nejteplejšími místy jsou oblasti Dyjsko-svrateckého a Dolnomoravského úvalu a pak velká města, zejména Praha, kde teplotu zvyšuje hustá zástavba. Nejstudenějším místem je vrchol Sněžky. Největrnějším místem České republiky je vrchol Milešovky. Zároveň jde o místo s největším počtem bouří v roce. === Fauna a flora === Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném prolínání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Pro Českou republiku jsou typické smíšené dubové, jedlové a smrkové lesy. V druhové skladbě ovšem převládají jehličnany (asi ze dvou třetin) oproti listnáčům, byť přirozený původní poměr byl obrácený. Za tuto změnu může masivní výsadba zejména smrčin, jež začala na našem území v 18. století. V českých lesích se vyskytuje živočišstvo typické pro biom smíšených lesů mírného podnebného pásu. Na území ČR roste zhruba 3,5 tisíce druhů rostlin, z toho přes 2,5 tisíce je původních. Pěstováno je 500 běžnějších druhů dřevin a přibližně 2 000 taxonů dřevin. Nejběžnějšími druhy divoce žijících zvířat jsou zajíci, vydry a kuny. V lesích a na polích převládají bažanti, koroptve, divoká prasata, vysoká zvěř, kachny a husy. Vzácnější jsou orli a volavky. Na severovýchodě Moravy se vyskytují i vlci a medvěd hnědý, byť vzácně. Celkový počet druhů živočichů v Česku je odhadován na 40 000, z toho nejméně 28 124 druhů je bezobratlých. === Ochrana životního prostředí === Podle Environmental Performance Index, který vypracovává Yaleská univerzita, je ČR 27. nejohleduplnější zemí k životnímu prostředí na světě (k roku 2016). Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky. V Česku se nachází čtyři oblasti s nejvyšší mírou ochrany, tzv. národní parky: Krkonošský národní park (od 17. května 1963), Národní park Šumava (od 20. března 1991), Národní park Podyjí (od 20. března 1991) a Národní park České Švýcarsko (od 1. ledna 2000). Ministerstvo životního prostředí v roce 2009 oznámilo, že připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko.Mezi chráněná území patří (v závorce jejich počet k 3. 8. 2016): národní parky (4) chráněné krajinné oblasti (26) národní přírodní rezervace (107) přírodní rezervace (815) národní přírodní památky (120) přírodní památky (1531) == Politický systém == Česká republika je zastupitelská demokracie, parlamentní republika. Výkonnou mocí disponuje prezident a vláda, přičemž vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou. Prezident jmenuje se souhlasem Senátu soudce Ústavního soudu, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě státního rozpočtu a ústavních zákonů). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy jmenuje na jeho návrh. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictvím i od jednotlivých členů vlády. Prezident tradičně sídlí na Pražském hradě, k dispozici má též zámek v Lánech. Uděluje či propůjčuje státní vyznamenání. Nejvyššími státními vyznamenáními jsou Řád Bílého lva, Řád Tomáše Garrigua Masaryka, Medaile Za hrdinství a Medaile Za zásluhy. Centrální bankou státu je nezávislá Česká národní banka, která mj. vydává českou měnu, českou korunu. Parlament České republiky je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Sněmovna sídlí v Thunovském paláci, Senát ve Valdštejnském paláci na Malé Straně. Ústavní soud o celkem 15 soudcích je garantem ústavnosti, poskytuje ochranu základním (ústavním) právům a může i rušit zákony či jejich ustanovení. Není ale součástí systému obecných soudů, vrcholnými orgány jsou zde Nejvyšší soud, působící v civilní i trestní justici, a Nejvyšší správní soud s agendou správního soudnictví. === Vláda a státní správa === Vláda České republiky je vrcholný orgán výkonné moci v České republice. Její postavení vymezuje Ústava České republiky. Vláda se skládá z předsedy vlády (premiéra), místopředsedů vlády (vicepremiérů) a ministrů. Úřad vlády České republiky sídlí v budově Strakovy akademie v Praze na Malé Straně. Tradičním sídlem premiéra je Kramářova vila. Premiéry samostatné ČR byli: Václav Klaus (1993–1997), Josef Tošovský (1997–1998), Miloš Zeman (1998–2002), Vladimír Špidla (2002 . –2004), Stanislav Gross (2004–2005), Jiří Paroubek (2005–2006), Mirek Topolánek (2006–2009), Jan Fischer ( . 2009–2010), Petr Nečas (2010–2013), Jiří Rusnok (2013–2014), Bohuslav Sobotka (2014–2017) a Andrej Babiš ( .od 2017).Součástí všech vlád ČR bylo ministerstvo financí, zahraničních věcí, vnitra, obrany, práce a sociálních věcí, pro místní rozvoj, dopravy, kultury, průmyslu, spravedlnosti, školství, zdravotnictví, zemědělství a životního prostředí. V letech 1993–1996 existovalo ministerstvo národního majetku a privatizace, v letech 2003–2007 ministerstvo informatiky. Ministerstvo vnitra řídí mj. Policii ČR a Hasičský záchranný sbor, ministerstvo dopravy Ředitelství silnic a dálnic a Státní fond dopravní infrastruktury, ministerstvo kultury Národní památkový ústav, ministerstvo financí Celní správu České republiky, ministerstvo obrany Armádu ČR a Vojenské zpravodajství, ministerstvo . práce Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce, ministerstvo průmyslu Českou obchodní inspekci, ministerstvo spravedlnosti Vězeňskou službu České republiky (soudní moc je proti tomu nezávislá), ministerstvo školství Českou školní inspekci, ministerstvo zahraničí zastupitelské úřady ČR v zahraničí a . Česká centra, ministerstvo zemědělství Státní veterinární správu, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní pozemkový úřad, Český úřad zeměměřický a katastrální a Státní zemědělský intervenční fond, ministerstvo životního prostředí Agenturu ochrany přírody a krajiny, Českou inspekci životního prostředí a Český hydrometeorologický ústav, ministerstvo pro místní rozvoj Státní fond rozvoje bydlení. Víceméně samostatnými ústředními orgány státní správy jsou Národní bezpečnostní úřad, Český telekomunikační úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Český statistický úřad, Český báňský úřad, Energetický regulační úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (antimonopolní úřad), Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, Úřad pro zahraniční styky a informace, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Úřad pro ochranu osobních údajů a Bezpečnostní informační služba. Zcela mimo moc výkonnou, soudní i zákonodárnou je Nejvyšší kontrolní úřad. Sociální smír v zemi zajišťuje tzv. tripartita, tedy pravidelná trojstranná jednání mezi vládou, největší odborovou centrálou v zemi (Českomoravskou konfederací odborových svazů) a zaměstnavateli reprezentovanými Hospodářskou komorou ČR a Svazem průmyslu a dopravy. V éře samostatné ČR se na vládě podílely politické strany ODS, KDU-ČSL, KDS, ODA, ČSSD, US-DEU, Zelení, TOP 09, VV, LIDEM a ANO. V československé historii to byly navíc národní demokraté, agrárníci, národní socialisté, živnostníci, ľuďáci, němečtí agrárníci, němečtí křesťanští sociálové, němečtí sociální demokraté, Národní sjednocení, Strana národní jednoty, Demokratická strana, Strana slobody, KSČ, KSS, Strana slovenskej obrody, Občanské fórum, Verejnosť proti násiliu, KDH, ODÚ, HZDS, OH a HSD-SMS. Historicky prvními českými politickými stranami byli staročeši (1848), mladočeši (1874) a sociální demokraté (1878, pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku). === Právní a soudní systém === Český právní řád je součástí germánské větve kontinentálního typu právní kultury (někdy zvané též římské právo, v anglických zemích civil law). Je tvořen předpisy přijímanými českými zákonodárci, právem Evropské unie, mezinárodními dohodami, které jsou ratifikovány českým parlamentem a některými nálezy Ústavního soudu (těmi, které nějakou část zákonů označují za protiústavní). Tyto předpisy jsou pravidelně vydávány ve Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Česká republika je unitární stát, což znamená, že jednotlivé jeho části nemohou mít vlastní legislativu (jako je tomu například ve federacích). Základem právního systému je Ústava ČR přijatá v roce 1993. Nový trestní zákoník je účinný od roku 2010, občanský zákoník od roku 2014. Tradici soukromého práva v Česku silně formoval rakouský všeobecný občanský zákoník. Soudní moc České republiky je tvořena Ústavním soudem a soustavou obecných soudů, Ústavní soud je ale zvláštním ústavním orgánem soudního typu. Jeho úkolem je zejména provádět kontrolu ústavnosti a plnit některé úkoly volebního a politického soudnictví. Ústavní soud sídlí v Brně, v budově bývalé moravské Zemské sněmovny. Předsedy Ústavního soudu samostatného Česka byli Zdeněk Kessler (1993–2003), Miloš Holeček (2003) a Pavel Rychetský (od 2003). Soustava obecných soudů se skládá ze soudů okresních, krajských a vrchních. Na jejím vrcholu stojí Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Obě instituce sídlí také v Brně, stejně jako Nejvyšší státní zastupitelství. Jak je v tradici germánského římského práva obvyklé, soustava obecných soudů se dělí na tři větve: soudnictví civilní, trestní a správní. === Zahraniční vztahy === Česká republika má zavedenou strukturu zahraničních vztahů. Je členem OSN, Evropské unie (EU), NATO, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Rady Evropy. Je pozorovatelem Organizace amerických států. Všechny státy (138 států ke dni 3. května 2016, z toho je devět států zastoupeno diplomaty v hodnosti chargé d'affaires) a mezinárodní resp. nadstátní organizace, které mají diplomatické styky s Českou republikou, mají velvyslanectví v Praze, a některé z nich mají generální konzuláty nebo konzuláty v určitých městech, zejména v Brně. Česká republika má ve státech a u mezinárodních resp. nadstátních organizací, se kterými má diplomatické styky, recipročně svá velvyslanectví (ambasády) a konzuláty. Dle tzv. Visa Restriction Indexu z roku 2016 mají čeští občané možnost bezvízového vstupu do 167 zemí, čímž se zařazují mězi nejméně vízy omezené národy.Hlavní roli v zaměřování a upřesňování zahraniční politiky mají premiér a ministr zahraničních věcí. Pro zahraniční politiku České republiky je zásadní členství v Evropské unii. Té ČR v první polovině roku 2009 i předsedala. Česká republika má silné vazby se Slovenskem, Polskem a Maďarskem, mj. jako člen Visegrádské skupiny. Rozsáhlé styky má Česká republika se sousedním Německem a dalšími členskými státy Evropské unie, se Spojenými státy americkými a s Izraelem. Na Blízkém východě je důležitým partnerem Saúdská Arábie. Česká republika má špatné vztahy s Ruskem a Čínou. Čeští představitelé podporovali disidenty v Barmě, Bělorusku, Moldavsku a na Kubě.Ke slavným českým diplomatům minulosti patřili Edvard Beneš, Jan Masaryk či Jiří Dienstbier. === Ozbrojené síly === Armáda České republiky je rozdělena do tří větví: Pozemní síly AČR, Vzdušné síly AČR a Síly podpory a výcviku AČR. Prezident České republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. V roce 2004 byla zrušena základní vojenská služba a armáda se tak stala plně profesionální organizací. 12. března 1999 země vstoupila do Severoatlantické aliance, v rámci níž plní své vojenské závazky. Počet aktivních vojáků je přibližně 29 300 včetně civilních zaměstnanců. České jednotky se podílely na operacích UNPROFOR, SFOR, EUFOR v Bosně a Hercegovině, KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu. Od roku 2003 působí čeští vojáci v Iráku. České letectvo se také podílí na obraně vzdušného prostoru Pobaltských států a Islandu.Vysokou prestiž mají tradičně čeští vojenští chemici (dnes 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci). Od svého prvního nasazení v mezinárodních silách v operaci Pouštní bouře roku 1991, patří k hlavním českým příspěvkům ke spojeneckým akcím. Od roku 2003 liberečtí chemici pravidelně velí mnohonárodnímu praporu radiační, chemické a biologické ochrany Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force).Výzbroj Armády České republiky zahrnuje nadzvukové stíhačky JAS-39 Gripen, bojové letouny Aero L-159 Alca, útočné helikoptéry Mil Mi-35, obrněné transportéry: Pandur II, BVP-1, BVP-2, OT-90 a modernizované tanky T-72M4CZ. Nejznámějšími českými, potažmo československými, vojáky a vojevůdci minulosti byli Jan Žižka, Albrecht z Valdštejna, Jan Radecký z Radče, Ludvík Svoboda, Jan Kubiš, Jozef Gabčík či František Fajtl. === Lidská práva === Lidská práva v Česku jsou garantována Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Přesto se vyskytují případy porušování lidských práv jako diskriminace romských dětí, kvůli kterým Evropská komise požádala Česko o podání vysvětlení, nebo nezákonné sterilizace romských žen, za které se vláda omluvila. Dochází také k porušování lidských práv v některých zařízeních pro seniory a v psychiatrických léčebnách.Roku 2000 byl k ochraně základních práv a svobod zřízen úřad Veřejného ochránce práv (ombudsmana). Autorita ombudmana je však spíše neformální. Podle indexu ekonomické svobody, který vytváří The Heritage Foundation a The Wall Street Journal, je Česko 24. nejsvobodnější zemí na světě z hlediska obchodu. Podle Světového indexu svobody tisku, vytvářeného organizací Reporters without borders, má ČR 21. nejsvobodnější mediální prostředí na světě. (Oba údaje platí k roku 2016.) Praha je sídlem Radio Free Europe/Radio Liberty. Stanice dnes sídlí na Hagiboru. Na začátku 90. let ji do Československa osobně pozval Václav Havel.Osoby stejného pohlaví mohou v ČR uzavřít tzv. registrované partnerství (viz LGBT práva v Česku). K nejznámějším českým aktivistům patří pražská rodačka Berta von Suttnerová, která za svůj pacifistický boj získala Nobelovu cenu za mír, či Jan Palach, který se v roce 1969 upálil v protestu proti sovětské okupaci. === Administrativní dělení === ==== Kraje ==== Území Česka se dříve dělilo na sedm krajů podle zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů. Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha. Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (poslední z nich – okres Jeseník – vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů. Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; jejich obvodům pouze odpovídají obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy. Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických Českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku. ==== Okresy ==== V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. ==== Obce a jejich správní obvody ==== V roce 1990 byly místní a městské národní výbory přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. typu"). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. "obce II. typu"), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce. ==== NUTS ==== Členění na jednotky NUTS 1, které odpovídají území o velikost 3–7 miliónů obyvatel, nebylo v Česku zavedeno. Jednotku NUTS 1 tak tvoří celé území Česka. Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zároveň i na úrovni NUTS 2. ==== Euroregiony ==== Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi. Nejstarší z nich je Euroregion Nisa, který leží na trojmezí Čech, Německa a Polska především v povodí Lužické Nisy. Zabírá plochu 13 033 km2, z toho na českém území 3 163 km2. == Ekonomika == === Obecná charakteristika === Hospodářství českých zemí tradičně patří k nejrozvinutějším v Evropě. Hrubý domácí produkt dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2015 byl hrubý domácí produkt (HDP) na osobu v paritě kupní síly 31 600 amerických dolarů. Výkonnost české ekonomiky činí 84 % průměru EU. Česká ekonomika je tak 16. nejsilnější v EU. Svou výkonností předběhla v roce 2005 ekonomiku Portugalska, poté Řecka, Kypru a nyní se blíží úrovni Itálie a Španělska. Světová banka (WB) již Česko vyřadila ze seznamu "rozvojových zemí". Z investičního hlediska banka JPMorgan Chase v roce 2017 české státní dluhopisy zařadila do indexu "rozvíjejících se trhů" (emerging markets). Přesto dnes patří k třicítce nejvyspělejších států, tzv. "plátcům", kteří z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Podle Indexu společenského rozvoje (Social Progress Index), který vytváří nezisková organizace Social Progress Imperative a společnost Deloitte, je ČR 22. nejrozvinutějším státem světa (k 2015). Dle Indexu lidského rozvoje, který vypočítává OSN, pak 28. nejrozvinutějším. V žebříčku bohatství svých občanů, který sestavuje skupina Allianz, byla v roce 2015 Česká republika taktéž na 28. místě na světě. Jmění je podle studie Global Wealth Report společnosti The Boston Consulting Group v ČR rozloženo poměrně rovnoměrně: pět procent nejbohatších Čechů vlastní 45 procent celkového finančního bohatství (v USA je to 77 procent). Také příjmová nerovnost mezi lidmi patří v ČR k nejnižším v Evropě. S tím souvisí i odhad OECD, že v ČR je nejmenší míra chudoby v celé Evropě. ČR je silně exportní ekonomikou, český export překonal v roce 2015 hranici 3,9 bilionu korun, čímž byl vytvořen nový historický rekord. V roce 2015 mířilo 83,3 procenta vývozu z ČR do zemí Evropské unie. Z hlediska států dominoval vývoz do Německa (29,4 procenta), s odstupem následovaly Slovensko (7,2 procenta), Polsko (6,8) a Čína (7,0). Zdanění bylo v roce 2015 v ČR na úrovni 39,6 procenta HDP. Pro strukturu zdanění je typická nízká míra přímých daní, průměrná míra nepřímých a velmi vysoká míra sociálních příspěvků (sociální a zdravotní pojištění). Typickým rysem české ekonomiky je relativně nízká míra nezaměstnanosti, v březnu 2016 dosáhla ČR nejnižší nezaměstnanosti v celé Evropské unii. Její zadlužení bylo k roku 2015 sedmé nejnižší v EU.K roku 2016 činil státní dluh 1,836 bilionu korun, což představovalo 40,3 procenta hrubého domácího produktu (průměr EU 85,2 procenta HDP, eurozóny 90,7 procenta HDP). Dluhy českých domácností byly k červnu 2016 1,369 bilionu korun, dluhy firem vůči bankám 1,176 bilionu korun. V roce 2016 ve formě dividend odplynulo z Česka do zahraničí 289 miliard korun a podle některých odhadů se ročně vyvádí z Česka do zahraničí až 700 miliard korun, což je ovšem přímý důsledek zahraničních investic. K roku 2016 bylo v ČR 23 200 dolarových milionářů. Mezinárodní ratingová agentura Standard & Poor's oceňuje od roku 2011 úvěrovou spolehlivost České republiky stupněm AA-. Podle poradenské sítě BDO bylo k roku 2016 Česko 26. nejatraktivnější zemí světa pro investory. K významným hospodářským institucím patří Pražská burza (a její index PX). S korupcí se v Česku setkalo 60 % dotázaných podnikatelů. === Měna === Oficiální českou měnou je koruna česká (zkratka Kč). Vydává ji Česká národní banka, zcela nezávislá na vládě. Členy jejího vedení – bankovní rady – jmenuje prezident republiky. Kurz měny je plovoucí, pokud se Česká národní banka nerozhodne jinak, například od 7. listopadu 2013 intervenovala na devizovém trhu s cílem držet kurz koruny vůči euru přibližně na hladině 27 korun za euro. Důvodem k opatření byly obavy z deflace. Intervence byly ukončeny na jaře 2017 a koruna brzy posílila. Přístupovou smlouvou z roku 2003 se Česko zavázalo přijmout evropskou měnu euro. Vládou však dosud nebyl stanoven termín přijetí ani termín vstupu do mechanismu směnných kurzů ERM II (kurz koruny by byl od té chvíle navázán na kurz eura a kopíroval by ho), který musí přijetí eura předcházet. Vstup do mechanismu ERM II je poslední z pěti konvergenčních kritérií, které ČR dosud nesplnila. Přijetí eura brání obavy z dluhové krize v eurozóně a nízká podpora přijetí eura u veřejnosti – podle průzkumu CVVM z dubna 2017 si zavedení eura přálo jen 21 % respondentů, tedy podobně jako po předchozích šest let. Do roku 2005 se podpora pohybovala nad 50 %, v následujících letech mírně poklesla a k prudkému nárůstu odporu došlo mezi lety 2009 a 2011.K historickým měnám užívaným v Česku patří československá koruna, protektorátní koruna, rakousko-uherská koruna či rakousko-uherský zlatý. K významným mincím minulosti patří pražský groš či jáchymovský tolar, od nějž je patrně odvozeno i slovo dolar. === Vývoj ekonomiky === V českých zemích se počátky moderního průmyslu dají vysledovat do časů panování císaře Rudolfa II., kdy se začaly spolu se zárodky moderní vědy objevovat i první průmyslové technologie a myšlení. Proces přerušila třicetiletá válka a i po ní ve střední Evropě došlo k jisté prodlevě v navázání na tuto tradici. Počátky industrializace zde souvisejí s ideologií merkantilismu a osvícenským absolutismem Marie Terezie a Josefa II. Průkopníky zde byli zejména šlechtici. První průmysl, který se začal v českých zemích masově rozvíjet, byl textilní, v 18. století ještě osamocený. Zlom přišel na začátku 19. století, kdy se české země začaly rychle industrializovat, došlo k tzv. průmyslové revoluci. Rozvíjely se nové obory (zejm. cukrovarnictví, sklářství, pivovarnictví, výroba porcelánu, chemický průmysl, těžký průmysl a strojírenství) a od 20. a 30. let 19. století se tento průmysl také mechanizoval, za pomoci parního stroje, klíčového vynálezu epochy. Ve 2. polovině století se objevily nové technologie (elektřina, telegraf, telefon), rodilo se kapitalistické finančnictví (Živnobanka), mohutnělo strojírenství, jednak za pomoci fúzí a koncentrace kapitálu (např. koncerny Škoda a ČKD), a také tím, že začalo vyrábět stroje pro rozvíjející se železnici a systémy městské hromadné dopravy. Na konci století se objevuje výroba automobilů a motocyklů (Laurin a Klement). Do konce 19. století se staly české země nejprůmyslovější částí tehdejší Rakousko-uherské monarchie.Za První republiky rozmach pokračoval, objevila se i nová dynamicky expandující odvětví (např. obuvnictví – firma Baťa či zbrojařství – Zbrojovka Brno). Podle kritéria "národního důchodu na obyvatele" byla meziválečná československá ekonomika 14. nejvyspělejší v Evropě a 18.–20. na světě. Průmyslová produkce byla desátá nejvyšší na světě. Silně exportní ekonomiku ovšem těžce zasáhla světová krize, jež začala roku 1929. Vlekla se takřka až do konce 30. let. Po druhé světové válce byl průmysl v mimořádné míře zestátněn a po nástupu komunistů k moci začalo být hospodářství centrálně řízené a plánované. Navíc se podvolilo potřebám Rady vzájemné hospodářské pomoci, jež sdružovala socialistické státy, takže došlo v 50. letech k přílišné orientaci na těžký průmysl. Od 60. let se dal prostor širší a vyváženější škále odvětví, navázalo se na dobrou strojírenskou a chemickou tradici. Na konci 60. let vedení KSČ plánovalo větší ekonomickou reformu (Oty Šika), která by centrálně řízenou ekonomiku skloubila s volným trhem, ale vpád sovětských vojsk ji znemožnil. Nové vedení KSČ tak zvolilo cestu velkých infrastrukturních a energetických projektů, u nichž bylo centrální řízení částečně výhodou (rozsáhlá výstavba sídlišť, dálnic, jaderných elektráren, přehrad, doindustrializace Slovenska). Hospodářství ovšem nedokázalo pružně reagovat na potřeby spotřebitelů a nezachytilo ani technologický převrat té doby, počítačovou a digitální revoluci. Specifickou linií, snad v některých ohledech i podvratnou, bylo družstevnictví, kde se objevila i nečekaná pružnost a efektivita (např. výroba počítačů v JZD Slušovice). Během tzv. perestrojky, přestavby hospodářství, k níž impulsy přišly z Moskvy, byl této linii dán větší prostor a stejně tak bylo částečně dovoleno soukromé podnikání (např. i jedna z největších současných českých firem, antivirová společnost Avast, začínala jako perestrojkové družstvo). Reformy byly však příliš pomalé a nesetkaly se ani s takovou podporou veřejnosti jako reformy konce 60. let. Politická revoluce roku 1989 ukončila komunistickou vládu i pokusy o reformy na jejím konci. Došlo k transformaci centrálně řízeného hospodářství a privatizaci státního majetku (viz kuponová privatizace, velká privatizace, malá privatizace). V rámci restitucí byla také navrácena část majetků znárodněných po roce 1948. Důsledky otevřené konkurence nejvíce postihly odvětví těžkého průmyslu a těžkého strojírenství, které nebyly konkurenceschopné, nebo byly chybně privatizovány. Velká část podniků byla začleněna do nadnárodních korporací. Podíl průmyslu na tvorbě HDP klesl ve srovnání s rokem 1990 na polovinu a jeho místo zabral sektor služeb. Po vstupu země do Evropské unie roku 2004 následovalo období hospodářského růstu. Pomohly i přímé dotace, od momentu vstupu do půlky roku 2016 Česko získalo z rozpočtu EU o 627,8 miliardy korun více, než do něj odvedlo. Tak jako většinu států světa, i Česko zasáhla světová ekonomická krize, jež vypukla roku 2008. Projevila se zejména poklesem HDP o 4,5 % v roce 2009, zvyšováním nezaměstnanosti a růstem zadlužení státu. Bankovní systém oproti tomu krizi odolal a negativní jevy nebo přímo krachy bank jako v jiných státech EU se neuskutečnily. ČR se vyhnula i dluhové krizi, která postihla některé státy eurozóny. Po roce 2011 se obnovil hospodářský růst a česká ekonomika prokazuje vysokou výkonnost. === Největší firmy === I po rozsáhlé privatizaci 90. let zbyl v ekonomice silný veřejný sektor s velkými zaměstnavateli (Česká pošta, České dráhy, Dopravní podnik hl. m. Prahy, Český Aeroholding, Lesy České republiky, Čepro, ČEPS) a v případě energetické firmy ČEZ i s jednou z nejziskovějších firem. Největším soukromým zaměstnavatelem se časem stala potravinářsko-chemická skupina Agrofert (Andrej Babiš). Jakýmsi vítězem "loterie kuponové privatizace" se stala skupina PPF Petra Kellnera, která se specializuje zejména na finanční podnikání (Home Credit, Air Bank atd.). Výkladní skříní nového režimu se stali mezinárodně úspěšní podnikatelé, kteří založili firmu po revoluci tzv. na zelené louce (tedy ne na bázi starších podniků) – k takovým patří firma Seznam.cz (Ivo Lukačovič), softwarové antivirové firmy Avast (Pavel Baudiš, Eduard Kučera) a AVG (původně česká, později prodaná do zahraničí, posléze odkoupená Avastem) či internetový obchod Alza.cz (Aleš Zavoral). Průmysl se výrazně orientoval na automobily a s nimi spjatou výrobu, jako je výroba plochých skel, součástek a gumárenství (Škoda, Hyundai, TPCA, Johnson Controls, AGC, MTX, Sungwoo Hitech, Brose CZ, Continental Automotive, ČGS Holding, Continental Barum, Automotive Lighting, TRW, Witte), podobně jako na Slovensku. Také výroba vlakových souprav, kolejových zařízení a autobusů se udržela (Škoda Transportation, Bonatrans Group, Iveco). Minulý režim vybudoval základnu především pro rozvoj potravinářského, (petro)chemického průmyslu a energetiky.[zdroj?] V potravinářství se krom Agrofertu prosadily firmy Hruška, Kofola či Hamé. O vytvoření české fast foodové sítě se pokusila firma Crocodille (sendvičérie Crocodille a bageterie Bageterie Boulevard). V petrochemii to byla skupina KKCG Karla Komárka (MND, Vítkovice Holding ad.), ENI, Slovnaft, OMV, Shell, Synthos, Armex, Tank ONO, v energetice Energetický a průmyslový holding (Daniel Křetínský), RWE, Unipetrol, Pražská plynárenská, Alpiq, E.ON, Lama Energy Group, Eriell, Pražská energetika. I přes mnoho potíží se drží stále ještě silní hráči i v těžkém průmyslu, těžařství a těžkém strojírenství (OKD, ArcelorMittal Ostrava, Třinecké železárny, Czech Coal Pavla Tykače, Sokolovská uhelná, Severočeské doly, Ferona či Finitrading Tomáše Chrenka). V elektronice a přesném strojírenství fungují především továrny Siemens, Bosch, Foxconn, Panasonic, ABB, AT Computers, eD' system, SWS, AVX Czech Republic a Inventec. Rozvinuly se i firmy v některých netradičních odvětvích, jako je personalistika (ManpowerGroup), outsourcing (ISS Facility Services), výherní automaty (European Data Project) či zdravotní služby (Phoenix, Alliance Healthcare). V oblasti realit a developmentu dominuje CPI Group (Radovan Vítek). Klíčovými hráči v bankovním sektoru jsou Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB, Česká pojišťovna a Kooperativa pojišťovna, ve stavebnictví Metrostav, Skanska, OHL ŽS, Strabag a Eurovia, v mobilních komunikacích O2, T-Mobile a Vodafone. Významnou roli hrají i mnohostranné finanční skupiny – BMM Group (Zdeněk Bakala), Penta Investments (Marek Dospiva, Jaroslav Haščák, Martin Kúšik), Unimex Group (Jiří Šimáně) či GES Group Ivana Zacha. K velkým firmám patří i vodárenská Veolia nebo tabákové Imperial Tobacco a Philip Morris. === Zemědělství === Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa; z technických plodin len a řepka. Význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvláště kaprů). Zemědělci k roku 2016 hospodařili na 4,26 milionů hektarů zemědělské půdy, což představovalo 54 procent celkové rozlohy státu. Na jednoho obyvatele České republiky připadlo 0,42 hektaru zemědělské půdy, z toho 0,30 ha půdy orné, což odpovídá evropskému průměru. Třetinu půdního fondu tvoří lesy. Od roku 1995 ubývá zemědělské půdy, k roku 2016 asi 15 tisíc hektarů, oproti tomu výměra lesů vzrostla o 16 tisíc hektarů. Podobně klesá výměra orné půdy na úkor trvalých travních porostů, tedy lučin a pastvin. Těch v uvedeném období přibylo 71 tisíc hektarů. Typické pro ČR je vysoké procento zemědělských podniků vlastněných právnickými osobami, po Francii (29,2 %) jsme v tomto ohledu s 13,5 % na druhém místě v EU. Typický pro české zemědělství je rovněž velký podíl pronajaté půdy (asi 90 %). Také velikostní struktura zemědělských podniků v ČR se výrazně liší od struktury podniků v ostatních zemích Evropské unie. Velké podniky, tedy ty s více než 50 hektary obdělávané zemědělské půdy, v ČR obhospodařují 92,2 % z celkové výměry zemědělské půdy. Ve zbytku EU jsou obvyklejší menší podniky. Důvodem je mj. česká tradice družstevnictví i kolektivizace 50. let. K roku 2004 pracovalo v zemědělství 141 000 osob, ve struktuře zaměstnanosti to představovalo 2,9 % pracovníků v ČR. Typické je, že počet pracovníků v zemědělství od 90. let trvale klesá.K zásadním výsledkům českého chovatelství a šlechtitelství patří plemena jako Československý vlčák, Český teriér, Pražský krysařík, Chodský pes, Český fousek či Starokladrubský kůň. Unikátní byl rovněž projekt na záchranu Huculského koně. === Průmysl === Průmysl vytváří 35 % hrubého produktu českého hospodářství. Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brno, Ostravsko, Plzeň a Mladá Boleslav. Mezi hlavní odvětví v Česku patří průmysl chemický, strojírenský, hutnický a potravinářský. Další významná odvětví jsou energetický průmysl, stavebnictví a výroba spotřebního zboží. Méně významná odvětví jsou zbrojní průmysl a např. sklářství, které ovšem má v Čechách dlouhou tradici. Velký význam, zvláště pro export, má automobilový průmysl. Největším výrobcem automobilů je společnost Škoda Auto. V roce 2015 vyrobily v České republice společnosti Škoda (patřící německému koncernu Volkswagen), TPCA, která sdružuje japonskou firmu Toyota a francouzskou Peugeot-Citroën, a jihokorejská firma Hyundai dohromady rekordních 1 298 236 osobních automobilů.Tradice českého automobilového průmyslu sahá do roku 1897, kdy byl v Kopřivnici vyroben první český automobil se spalovacím motorem značky President. O dva roky později mladoboleslavská továrna Laurin & Klement začala vyrábět motocykly Slavia, avšak roku 1905 se i v Mladé Boleslavi přeorientovali na automobily. Továrna Laurin & Klement se stala základnou, na níž vyrostla automobilka Škoda. Nejprodávanějšími škodovkami současnosti jsou Škoda Octavia, Škoda Fabia, Škoda Superb a Škoda Yeti. V minulosti uspěly Škoda Felicia, Škoda Roomster, Škoda Favorit či řada Škoda 742 (vč. modelu Škoda 120). K dalším automobilovým značkám patří též Tatra (těžké nákladní automobily, třetí nejstarší výrobce automobilů na světě), Avia (střední nákladní automobily), k historickým pak Praga, Liaz a Karosa. Tatra se proslavila nákladním vozem Tatra 815 či armádní Tatrou 813. Nejznámějšími osobními automobily z kopřivnické továrny byly Tatra 603 a Tatra 97. Tatra 77 byla prvním sériově vyráběným vozem s aerodynamickou karosérií na světě. Ve voze Tatra 87 podnikli cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund své slavné cesty do Afriky a Jižní Ameriky. Autobusy dnes vyrábí firmy Iveco Czech Republic a SOR Libchavy, nejznámějšími českými autobusy jsou Škoda 706 RTO či Karosa ŠM 11. Trolejbusy dříve vyráběla Škoda Ostrov (např. typ Škoda 9Tr), nyní především Škoda Electric. Dalšími českými výrobci dopravních a zemědělských prostředků jsou Zetor (traktory), Kaipan (roadstery), Jawa (motocykly) a Čezeta (elektrické skútry). Kolejová vozidla vyrábí především Škoda Transportation (tramvaje, trolejbusy, metro). Historicky je však nejslavnějším českým drážním vozidlem tramvaj Tatra T3 z ČKD Praha, s 14 tisíci vyrobenými kusy nejpočetnější tramvaj na světě. Mezi železničními vozidly pak motorový vůz řady M 290.0, tzv. Slovenská strela z Tatry Kopřivnice (1936). Výroba letounů probíhá v Aero Vodochody (armádní) a v Letu Kunovice (civilní), v minulosti také v pražské Avii. K nejslavnějším českým letounům patřily Avia B-534 a Avia S-199 (důležitá zbraň v izraelsko-arabské válce roku 1948). Bitevník Aero L-159 Alca zase sehrává značnou roli v boji irácké armády proti Islámskému státu. Jako cvičné vojenské letouny se v minulosti osvědčily Aero L-29 Delfín či Aero L-39 Albatros. V Kunovicích se specializovali na kluzáky (zejm. Let L-13 Blaník), ale i jejich Let L-410 Turbolet se stal jedním z nejpoužívanějších českých letadel, uplatnil se především v Sovětském svazu. V minulosti probíhala výroba zemědělských a akrobatických letounů také v Otrokovicích (Z-42, Z-50, Z-37 Čmelák). První republika hodně vsadila na zbrojní průmysl, založeny byly tehdy Česká zbrojovka Strakonice, Zbrojovka Brno a Česká zbrojovka Uherský Brod (nejznámějšími českými zbraněmi ve světě jsou tank LT vz. 38, samopal vzor 61 ("škorpion"), pistole CZ 75, lehký kulomet vz. 26, samopal vzor 58, SKOT (OT-64) či pistole vz. 52). Dříve silný textilní a obuvnický průmysl (Baťa ad.) již v ČR významné zastoupení nemá. Prodej českých hodinek PRIM také výrazně klesl, z více než půl milionu prodávaných kusů ročně na konci 80. let. Tradičním odvětvím je pivovarnictví. Pivo se v Česku pilo a vyrábělo minimálně od roku 993, z toho roku máme dochovánu zprávu o tom, že biskup Vojtěch zakázal mnichům Břevnovského kláštera pivo vyrábět. V Plzni vznikl roku 1842 druh piva (pils, pilsner, pivo plzeňského typu), který je dnes nejrozšířenějším na světě. V produkci piva je ČR na 15. místě na světě. V zemi je 40 velkých průmyslových pivovarů a k tomu mnoho pivovarů malých. Největšími pivovary jsou Plzeňský Prazdroj (značky Pilsner Urquell, Gambrinus, Velkopopovický Kozel, Radegast), Pivovary Staropramen (Staropramen), Heineken Česká republika (Starobrno, Krušovice), Budějovický Budvar (Budvar) a PMS Přerov. K malým pivovarům patří například Bernard v Humpolci.Významnou roli hrála v minulosti výroba skla a bižuterie (viz České sklo). === Těžba === Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín, jíl, grafit, vápenec nebo jiné stavební hmoty. Naleziště uranu se nachází u obce Dolní Rožínka. V roce 2016 byly v oblasti Krušných hor objeveny velké zásoby lithia. V malém rozsahu se na jihu Moravy těží ropa a zemní plyn, ale větší objem těchto surovin je dovážen z Ruska. Jelikož třetinu země pokrývají lesy, patří dřevo též k vývozním artiklům. === Telekomunikace a IT === V zemi se prudce rozvíjejí telekomunikace. Největší telefonní operátor v zemi Český Telecom se spojil s globální společností Telefónica a přejmenoval se na O2 Czech Republic. Tato společnost je také, spolu se společnostmi T-Mobile, Vodafone a U:fon, jedním z největších mobilních operátorů a poskytovatelů internetu v zemi. Česko má nejvíce předplatitelů bezdrátového připojení v Evropské unii. V roce 2014 bylo v ČR 1,89 milionu pevných telefonních linek, 14 milionů mobilních telefonů a přes 4 miliony internetových připojení. Internet užívalo 8,2 milionu Čechů, tedy 77,5 procent obyvatel země. Národní internetová doména nejvyššího řádu pro Českou republiku je .cz. Ke konci roku 2016 bylo zaregistrováno přes 1 280 000 adres s doménou .cz.Dvě antivirové obří společnosti Avast a AVG byly založeny v České republice. V červenci 2016 bylo oznámeno, že Avast získal konkurenční AVG za 1,3 miliard $, spolu mají tyto společnosti uživatelskou základnu okolo 400 milionů lidí a 40% podíl na trhu mimo Čínu.Praha je sídlem evropské agentury GSA, která řídí navigační systém Galileo. Tato agentura EU sídlí v budově bývalé Státní plánovací komise v Holešovicích. === Doprava === ==== Silniční síť ==== Délka silniční dopravní sítě v roce 2015 činila 55 737,5 km. Z toho 776 km tvořily dálnice a 6 244,9 km silnice I. třídy (včetně 459,4 km rychlostních komunikací).Dálniční síť je stále ve výstavbě. Páteřní komunikací bude po svém dokončení dálnice D1, která spojí Prahu, Brno a Ostravu s Polskem (směr Katovice). Již dokončenými komunikacemi jsou dálnice D2, spojující Brno a Bratislavu, dálnice D5 spojující Prahu, Plzeň a Německo (směr Norimberk), dálnice D8 z Prahy přes Ústí nad Labem do Německa (směr Drážďany), dálnice D10 (Praha–Turnov) a dálnice D46 (Vyškov–Olomouc). V různě pokročilém stavu výstavby jsou dále dálnice D0, dálnice D3, dálnice D4, dálnice D6, dálnice D7, dálnice D11, dálnice D35, dálnice D43, dálnice D48, dálnice D49, dálnice D52, dálnice D55 a dálnice D56. Maximální povolená rychlost na dálnici činí 130 km/h. Za užívání dálnic platí motoristé dálniční poplatek, přičemž od roku 2007 existuje systém elektronického mýtného. Úmrtnost na českých silnicích byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu, přestože intenzita dopravy je nižší. Počet 1286 usmrcených z roku 2005 se kolísavě snižuje. V roce 2010 zemřelo na silnicích 802 lidí. Každé registrované vozidlo v ČR musí mít státní poznávací značku. Její současná podoba pochází z roku 2001. ==== Železnice ==== Česko má se svými 9 568 km jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě. Z toho je 3 212 km tratí elektrizováno a 1 906 km je dvou- a vícekolejných. Správcem a provozovatelem naprosté většiny železniční infrastruktury je státní organizace Správa železniční dopravní cesty. České dráhy provozují vysokorychlostní vlaky Pendolino, ale jelikož žádné tratě nejsou vysokorychlostní, je jejich maximální rychlost omezena na 160 km/h. Přepravní výkon necelých 165 milionů cestujících při 6 590 milionech osobokilometrů i 13 770 milionů tunokilometrů v nákladní dopravě znamená za poslední desetiletí značný pokles.Od roku 1991 je Česko zapojeno do sítě mezinárodních vlaků EuroCity, od roku 2005 zajišťují některá z mezinárodních spojení i vlaky SuperCity, jejichž těžiště je na lince Praha – Ostrava. Největším železničním dopravcem jsou České dráhy. Nákladní železniční trh je liberalizován, liberalizace v osobní dopravě probíhá. Většina osobní železniční dopravy je podporována z veřejných rozpočtů prostřednictvím dlouhodobých smluv s dopravci. Hlavním železničním uzlem je Hlavní nádraží v Praze. Jeho stará budova je památkově chráněnou secesní stavbou z dílny architekta Josefa Fanty. Mezinárodně využívaný je unikátní Železniční zkušební okruh Cerhenice. ==== Letectví ==== V Česku je celkem 91 civilních letišť, z toho 46 má zpevněný povrch. Pouze 5 letišť vypravuje pravidelné lety. Většina letecké dopravy se v Česku realizuje přes pražské letiště Václava Havla Praha, které v roce 2016 přepravilo 13 milionů pasažérů. V zimní sezóně 2016/17 se z něj létalo do 105 destinací v 39 zemích světa. Mezi další letiště s pravidelným, ale méně hustým civilním provozem patří letiště Brno-Tuřany, Ostrava-Leoše Janáčka, Pardubice a Karlovy Vary. Působí zde tři hlavní pravidelné letecké společnosti. Nejstarší z nich jsou České aerolinie, největší letecká společnost je Travel Service, pod který spadá také nízkonákladová společnost SmartWings. Mezi další české letecké společnosti patří Van Air Europe, Silver Air a další letecké společnosti poskytující služby aerotaxi, například ABS Jets, CTR Flight Services, G-JET či Silesia Air. ==== Vodní doprava ==== Vodní doprava v Česku je provozována na řekách Labe a Vltava a dalších uzavřených vodních plochách, pro rekreační účely. Nejvýznamnějším provozovatelem vodní dopravy je Československá plavba labská. ČR disponuje i vlastním přístavním územím v areálu námořního přístavu v Hamburku v Německu Přístavy Moldauhafen a Saalehafen byly na základě Versailleské smlouvy pronajaty v roce 1929 na 99 let (do roku 2028) Československu. Téhož roku Československo zakoupilo i přístav Peutehafen. Od roku 1993 je spravuje Česko. Přístavy využívala Československá námořní plavba, dnes Česká námořní plavba. Velkou tradici (již od Jakuba Krčína) má vodohospodářství, splavňování, budování jezů a přehrad. Největšími přehradami v ČR jsou Orlík, Lipno, Švihov (Želivka), Nechranice, Slapy, Slezská Harta, Vranov, Dalešice, Rozkoš a soustava nádrží Nové Mlýny. ==== Městská hromadná doprava ==== V České republice existuje velká tradice městské hromadné dopravy. Systémy MHD se začaly rozvíjet od 60. let 19. století – koněspřežná tramvaj v Brně byla zavedena již roku 1869, v roce 1875 pak v Praze. První parní tramvaj mělo také Brno, do provozu zde byla uvedena roku 1884. Prvenství při zavádění elektrických tramvají si zajistily Teplice, kde elektřinou poháněná tramvaj vyjela na trať roku 1895. Rok poté se přidala Praha (zde již od roku 1891 fungovala převážně předváděcí Křižíkova elektrická dráha na Letné), roku 1897 Liberec, v roce 1899 Olomouc, Plzeň a Ústí nad Labem, 1900 Brno a Jablonec nad Nisou, 1901 Most a Litvínov a Ostrava, 1902 Mariánské Lázně, 1905 Opava, 1909 České Budějovice a Jihlava, 1911 Těšín a 1916 Bohumín. Od 70. let 20. století funguje v ČR sedm tramvajových systémů: v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci, Olomouci a meziměstská tramvaj mezi Mostem a Litvínovem. Ve 20. století je patrný trend úbytku tramvajové dopravy na úkor autobusové. Autobusová městská doprava se od 90. let integruje s příměstskou, větší roli od začátku 21. století také hraje městská železnice (např. Esko Praha). Okrajovou roli v systému hromadné dopravy hrají lanové dráhy (Karlovy Vary, Praha) či vodní doprava (pět pražských přívozů, doprava na Brněnské přehradě). Jediným městem v ČR, kde byl vybudován systém městské podzemní dráhy, takzvaného metra, je Praha. Provoz pražského metra byl zahájen 9. května 1974. Síť tras k roku 2015 měřila 65,2 km, soupravy zastavovaly v 61 stanicích. Pražské metro přepraví přes 1,6 milionů cestujících denně. Podle hodnocení Mezinárodní automobilové federace z roku 2010 má Praha čtvrtou nejkvalitnější městskou hromadnou dopravu v Evropě (po Mnichovu, Helsinkách a Vídni). === Energetika === Česko v současnosti snižuje svojí energetickou závislost na hnědém uhlí, která se negativně projevovala v kvalitě životního prostředí v severních Čechách. V roce 2005 bylo 65,4 procent elektřiny vyráběno pomocí páry a spalováním (hlavně uhlí), 30 procent v jaderných elektrárnách a 4,6 procenta z obnovitelných zdrojů, včetně vodních elektráren. Největším českým energetickým zdrojem je Jaderná elektrárna Temelín (14 % výroby elektřiny v Česku), další jaderná elektrárna je v Dukovanech. Česko patří mezi největší vývozce proudu v Evropě, v roce 2013 vyvezlo asi 17 TWh, což je víc než vyrobí Temelín. ČR je na sedmém místě na světě ve vývozu elektrické energie a na desátém ve výrobě energie z jádra.Zemní plyn do Česka dodává ruská společnost Gazprom, která pokrývá tři čtvrtiny spotřeby a zbytek dodávají norské společnosti. V lednu 2013 byl otevřen plynovod Gazela, který přivádí ruský plyn také severní cestou, Česko se tak zbavilo závislosti na plynu z plynovodů vedoucích přes Ukrajinu, kde byly v minulosti dodávky několikrát blokovány kvůli sporům Ukrajiny a Ruska. Ropu do Česka přivádějí ropovod Družba z Ruska a ropovod Ingolstadt z Německa. === Maloobchod === Symbolem konzumního životního stylu se staly po revoluci roku 1989 supermarkety a hypermarkety, které ovládly maloobchodní sféru více než kdekoli jinde v Evropě. === Cestovní ruch === České hospodářství získává vysoké příjmy z cestovního ruchu. V roce 2001 celkové výnosy z cestovního ruchu dosáhly 118,13 miliardy korun, což tehdy představovalo 5,5 % HDP. V následujících letech však zájem cizinců o ČR, částečně z důvodu posílení kurzu české koruny, poněkud opadl. Posléze koruna oslabila; v roce 2016 navštívilo Česko 9,3 milionu turistů ze zahraničí. Praha je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy, po Londýnu, Paříži, Istanbulu a Římu.Podle agentury CzechTourism byly v roce 2014 nejnavštěvovanějšími turistickými cíli v ČR Pražský hrad (1 799 300 turistů), Zoologická zahrada Praha ( . 1 382 200), AquaPalace Praha (845 300), Dolní oblast Vítkovic a Landek Park v Ostravě (808 900), Staroměstská radnice (včetně orloje) v Praze (739 800) . , Pivovarské muzeum a podzemí v Plzni (600 000), Zoologická zahrada Zlín-Lešná (585 100), Židovské muzeum v Praze (580 000), Petřínská rozhledna v Praze (557 400) a Zoologická zahrada Ostrava (540 500).Úspěch pražské zoo souvisí s její prestiží. V roce 2015 uživatelé největšího cestovatelského serveru TripAdvisor pražskou zoo určili jako čtvrtou nejlepší na světě. Magazín Forbes ji roku 2008 označil za sedmou nejlepší na světě.Z hradů a zámků jsou kromě Pražského hradu nejnavštěvovanější zámek Lednice, zámek Český Krumlov, zámek Hluboká nad Vltavou, hrad Karlštejn, zámek Průhonice, zámek Dětenice, . zámek Konopiště, arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži a zámek Loučeň.Ve Středočeském kraji jsou turistickými lákadly také kostnice v Sedlci v Kutné Hoře a chrám svaté Barbory tamtéž, hrady Křivoklát, Český Šternberk a Kokořín, zámky Poděbrady a Veltrusy ., v Jihočeském kraji klášter Vyšší Brod, hrady Rožmberk a Zvíkov, zámky Orlík, Červená Lhota a Jindřichův Hradec, v Karlovarském kraji hrad Loket, v Ústeckém kraji Památník Terezín, hrad Hazmburk a zámek Duchcov, v Libereckém . hrady Trosky, Grabštejn, Lemberk, Bezděz a zámek Sychrov, v Královéhradeckém Bílá věž v Hradci Králové, hrad Kost, zámky Ratibořice, Karlova Koruna a Hrádek u Nechanic, v Pardubickém Soubor lidových staveb u Hlinska a zámek . Pardubice, na Vysočině zámek Telč, v Olomouckém hrad Bouzov, v Jihomoravském katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, hrady Špilberk, Pernštejn, Veveří a Bítov, ve Zlínském Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, hrad Buchlov a zámek Buchlovice. K nejznámějším pražským pamětihodnostem patří krom dosud jmenovaných Týnský chrám, Staronová synagoga, Starý židovský hřbitov, Betlémská kaple, Břevnovský klášter, Stavovské divadlo, Pražské Jezulátko, Emauzský klášter, palác Kinských, Maiselova synagoga, Pivovar U Fleků, Španělská synagoga, pražská Loreta, z novějších pak Lennonova zeď či Žižkovská televizní věž. Krom katedrály sv. Víta patří k turisticky nejatraktivnějším částem Pražského hradu Zlatá ulička, bazilika sv. Jiří, Královská zahrada, Letohrádek královny Anny a Starý královský palác. Nejznámějšími mimopražskými a mimobrněnskými svatostánky jsou katedrála svatého Václava v Olomouci, Velká synagoga v Plzni, kostel Nejsvětější Trojice ve Fulneku, katedrála svatého Bartoloměje v Plzni, katedrála Božského Spasitele v Ostravě a katedrála svatého Štěpána v Litoměřicích. V ČR je asi 700 muzeí. Největším je Národní muzeum (jeho součástí je Přírodovědecké muzeum, Historické muzeum, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur a Muzeum české hudby), Moravské zemské muzeum, Židovské muzeum v Praze, Národní technické muzeum, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Muzeum hlavního města Prahy (vlastní Langweilův model Prahy a spravuje i Müllerovu vilu), Vojenské technické muzeum Lešany, Muzeum umění Olomouc, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. K nejnavštěvovanějším patří též Hornické muzeum v Příbrami a České muzeum stříbra v Kutné Hoře. Z přírodních památek to jsou Punkevní jeskyně a propast Macocha, soutěsky Kamenice, Pravčická brána, Koněpruské jeskyně, Bozkovské dolomitové jeskyně či Jetřichovické vyhlídky.Mimořádné postavení mají kulturní památky zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě již uvedených (Kroměříž, Český Krumlov, centrum Prahy ) jsou to vila Tugendhat v Brně, vesnice Holašovice, historické jádro Kutné Hory, Lednicko-valtický areál, zámek a zámecký areál Litomyšl, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, historické centrum Třebíče (Třebíčská židovská čtvrť a Bazilika svatého Prokopa) a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány Jízda králů na Slovácku a na Hané, sokolnictví, masopustní průvody s maskami na Hlinecku, slovácký verbuňk a nejnověji, v roce 2016, české loutkářství.Některé lokality mají zvláštní význam pro . spjatost s českými dějinami nebo mýty – hora Říp, Vyšehrad (zejm. Vyšehradský hřbitov, kde je pohřben Antonín Dvořák i Bedřich Smetana), hora Blaník, Velehrad spojený s památkou cyrilometodějskou a velkomoravskou, kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi spjatý s legendou o zabití knížete Václava, pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze, kde za druhé světové války zahynuli strůjci atentátu na Heydricha. K oblíbeným turistickým akcím patří Muzejní noc, Noc kostelů, Hradozámecká noc, rekonstrukce nejslavnějších bitev, jež se odehrály na českém území (bitva u Slavkova, bitva u Hradce Králové, bitva u Kolína, obléhání Brna Švédy atd.), Dny NATO v Ostravě či armádní Bahna. Krom toho řada festivalů a veletrhů (viz příslušný oddíl). Tradičními turistickými magnety bývala lázeňská města jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ovšem lázeňství se dostalo do krize. Karlovy Vary si však zachovávají atraktivitu kupříkladu i díky každoročnímu mezinárodnímu filmovému festivalu. Tato filmová přehlídka založená po druhé světové válce je dnes největší kulturní akcí v ČR. Významné rekreační oblasti v ČR jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše a Šumava. == Obyvatelstvo == V roce 2016 žilo v České republice dle Českého statistického úřadu 10 578 820 lidí. Počet obyvatel se dlouhodobě zvyšuje, přestože úmrtnost přesahuje porodnost – příčinou je migrace, především z Ukrajiny a Slovenska. Migrace do ČR též převyšuje počet odchodů ze země (např. v roce 2015 se přistěhovalo 34 900 lidí, naopak se vystěhovalo 18 900 obyvatel). Průměrný věk činil v roce 2016 42 let. Nejlidnatějším krajem je Středočeský, s 1 326 876 obyvateli (2015). Je jediným krajem, kde žije více lidí než v Praze. Ta má 1 267 449 obyvatel (2015). === Vývoj počtu obyvatel v Česku === === Etnické složení === V posledním sčítání lidu v roce 2011 se 63,7 % obyvatel Česka přihlásilo k české národnosti (86 % z těch, kteří se k nějaké národnosti přihlásili), která zcela převažuje ve všech okresech Česka, 4,9 % obyvatel deklarovalo národnost moravskou a 0,1 % národnost slezskou, v obou případech rovněž hovořící převážně česky. Podle názoru Českého statistického úřadu jde o důsledek rozdělení české národnosti, před sčítáním v roce 1991 ještě jednotné, v důsledku medializace moravské národnostní problematiky a tedy do jisté míry uměle; politická strana Moravané tento stav naopak hodnotí jako projev spontánního národního obrození. Faktem zůstává, že moravskou, částečně slezskou a po určitou dobu i českou a slovenskou národnost bylo v různých obdobích existence Československa možno deklarovat jen omezeně (skupina nebyla uváděna v koncových statistikách) nebo vůbec ne (ke skupině nebylo možno se přihlásit .) a teprve v roce 1991, krátce před rozpadem státu, bylo poprvé plně přihlédnuto ke každé z těchto čtyř národností jednotlivě. Celkem 26 % obyvatel Česka využilo při sčítání lidu v roce 2011 možnost nevyplňovat ve sčítacích formulářích dobrovolnou kolonku národnosti a ponechalo ji prázdnou. === Náboženství === Česko má jednu z nejméně náboženských populací na světě. V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 je 3,6 miliónu obyvatel bez vyznání nebo bez náboženské víry. To je 34,2 % populace. K různým církvím a náboženských společnostem se přihlásilo necelých 1,5 miliónů obyvatel (13,9 %). Jako věřící, ale nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti se označilo 707 tisíc osob (6,7 %). Celkově se tak k nějaké víře či vyznání přihlásilo 2,1 miliónů, tedy 20,6 % obyvatel Česka. Celkem 4,7 miliónu obyvatel (45,2 %) tuto dobrovolnou kolonku ve sčítacích formulářích nevyplnilo. Nejpočetnější náboženství v Česku je křesťanství. Největší náboženskou skupinou byla v roce 2011 římskokatolická církev, která měla 1,08 miliónu věřících (10,4 %), což je pokles oproti roku 2001, kdy se k ní hlásilo celkem 2,7 miliónu věřících (26,8 %). Následovaly velké protestantské církve Českobratrská církev evangelická, s 52 tisíci členů (0,49 %), a Církev československá husitská, s 39 tisíci členů (0,37 %). Vyšší podíl věřících měla ještě Pravoslavná církev, k níž se přihlásilo 21 tisíc lidí, příznivci jediismu s 15 tisíci, Svědkové Jehovovi s 13 tisíci, Církev bratrská, respektive Křesťanská společenství, obě s 10 tisíci věřícími. Počet vyznavačů judaismu byl 1 500 obyvatel, k islámu se hlásilo téměř 3 500 lidí. K různým odvětvím buddhismu přes 6 100 osob. K ateismu se přihlásilo 1 075 osob, pohanství deklarovalo 863 osob. Podíl deklarovaných věřících se od předešlého sčítání lidu roku 2001 značně snížil. Výrazně klesl i počet osob nedeklarujících žádné náboženství. Oproti tomu se zvýšil počet osob, které se rozhodly na dobrovolnou otázku neodpovídat.Geograficky je vyšší koncentrace věřících na jižní a východní Moravě, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují vyšší podíl osob bez vyznání. Podíl věřících obyvatel Historicky důležitou roli v náboženském vývoji sehrálo husitství, utrakvismus, Jednota Bratrská (a její součást Moravští bratři). Česká reformace sehrála významnou roli i v národním obrození, byť moderní český národ se protestantským nakonec nestal. Katolická a pravoslavná církev uznávají svaté, z českých osobností uznávají obě svatost Ivana, Ludmily, Václava a Prokopa. Katolická církev navíc uznává Vojtěcha, Radima, Anežku Českou, Zdislavu z Lemberka, Jana Nepomuckého, Jana Sarkandera a Jana Nepomuka Neumanna a Klementa Mariu Hofbauera. Pravoslavní navíc ještě svatého Rostislava a Gorazda II. (Matěje Pavlíka), jenž za druhé světové války ukrýval parašutisty, kteří zabili nacistického pohlavára Heydricha. === Etnografické skupiny === V Česku existuje několik etnografických skupin úzce spjatých s krajem, kde žijí, které se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. V Čechách to jsou například Chodové, Plzeňáci, Blaťáci a Doudlebové, na Moravě Horáci, Hanáci, Moravští Chorvati, Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další a ve Slezsku např. Goralé. Tyto rozdíly se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují. Kromě těchto geograficky rozlišitelných etnografických skupin stojí za zmínku skupiny víceméně rozptýlené, které také tvoří specifické etnografické skupiny. Jedná se o romskou a židovskou etnografickou skupinu. === Cizinci === V roce 2015 žilo v Česku přibližně 464 700 cizinců (4,3 %), více než 55% z nich zde mělo udělený trvalý pobyt. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. Nejvíce cizinců pocházelo z Ukrajiny (23 %), ti tak v posledních letech předběhli cizince ze Slovenska, kteří nyní tvoří 22 % podílu, následují cizinci z Vietnamu (12 %), Ruska (8 %), Německa (5 %) a Polska (4 %). Vietnamci žijí v Česku nejdéle (průměrně 8 let), lidé z bývalé Jugoslávie jen o rok méně. Nejvíce vysokoškolsky vzdělaných do naší země přichází z Ruska (27 % imigrantů). Nejvíce z výdělku posílají domů Ukrajinci (17 % příjmu). Česko však stále zůstává poměrně etnicky homogenní zemí oproti průměru Evropské unie – z 28 států je na 24. místě z hlediska etnické heterogenity. Například v sousedním Německu žil největší počet cizinců v EU, to jest 7,2 milionů cizinců (9 % populace), v Rakousku 10,8 % a ve Španělsku 12 %. === Největší města podle počtu obyvatel === Statutárními městy jsou navíc také Karlovy Vary, Mladá Boleslav, Chomutov, Přerov, Jablonec nad Nisou a Prostějov. Dřívějšími okresními městy jsou navíc ještě Benešov, Beroun, Blansko, Bruntál, Břeclav, Česká Lípa, Český Krumlov, Domažlice, Havlíčkův Brod, Hodonín, Cheb, Chrudim, Jeseník, Jičín . , Jindřichův Hradec, Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Litoměřice, Louny, Mělník, Náchod, Nový Jičín, Nymburk, Pelhřimov, Písek, Prachatice, Příbram, Rakovník ., Rokycany, Rychnov nad Kněžnou, Semily, Sokolov, Strakonice, Svitavy, Šumperk, Tábor, Tachov, Trutnov, Třebíč, Třinec, Uherské Hradiště, Ústí nad Orlicí, Vsetín, Vyškov, Znojmo, Žďár nad Sázavou. Největšími městy, která nejsou ani statutární, ani okresní, jsou Orlová, Litvínov, Český Těšín, Krnov, Kopřivnice, Bohumín a Jirkov. == Kultura == === Literatura === Literární dějiny počínají ústní tradicí, v níž vyniká pověst o praotci Čechovi, Krokovi, Libuši, Přemyslu Oráčovi a dívčí válce. Počátky české psané literatury souvisí s činností Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti spolu se svými žáky (nejvýznamnějším z nich byl Kliment Ochridský) vytvořili, ve staroslověnštině a za pomoci písma hlaholice, první české literární památky (Proglas, Život Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, vznikaly v ní legendy (Kristiánova legenda), kroniky (zejm. Kosmova Kronika Čechů) i jiné žánry (např. Vita Caroli, vlastní životopis krále Karla IV.). Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a kteří došli světového věhlasu, byli Jan Hus, jeden ze zakladatelů evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější představitel humanismu v české literatuře. Dalšími významnými autory reformace byli Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 nastalo složité období vytlačování a odumírání češtiny. Proti tomu se v barokní éře postavil Bohuslav Balbín. Ústup češtiny však zastavil až proces tzv. národního obrození, který začal na konci 18. století. Klíčovou postavou první etapy obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa, a Pavel Jozef Šafařík, představitel panslovanských tendencí. Tehdy se začala objevovat také již první svébytná literatura (Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský). Proces vyvrcholil ve třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i vrcholná díla literární, ať už básnická (Havlíček, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), prozaická (Božena Němcová), či divadelní (Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina). Ve druhé polovině 19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly skupiny s různým programem – májovci (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, Karolína Světlá), ruchovci (Svatopluk Čech) . , lumírovci (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), realisté (Alois Jirásek), česká moderna (Antonín Sova, Otokar Březina) či tzv. anarchističtí buřiči (Viktor Dyk, Petr Bezruč). Od konce 19. století začínala též vzkvétat německy psaná literatura (zejména v Praze), která se stala světovým fenoménem, především díky Franzi Kafkovi (Proces, Zámek, Amerika), ale i jiným ( . Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Franz Werfel, Max Brod, Egon Erwín Kisch, Karl Kraus, Marie von Ebner-Eschenbachová, Adalbert Stifter, Ottfried Preussler, Leo Perutz, Ernst Weiss). V první polovině 20. století si vydobyli světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav Hašek (zejm. Osudy dobrého vojáka Švejka) a Karel Čapek (zejm. Válka s mloky). Silná byla též levicová avantgarda, která se sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu (roku 1984). K dalším významným členům patřili Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel Teige. Mimo avantgardní kruhy stáli např. Ivan Olbracht, Vladimír Holan či Ladislav Klíma. Ve druhé polovině 20. století se největšího ohlasu dostalo Milanu Kunderovi (zejm. Nesnesitelná lehkost bytí, Žert) a Bohumilu Hrabalovi. Literatura se tehdy z politických důvodů (zvláště po sovětské okupaci roku 1968) rozdělila na exilovou, samizdatovou a oficiální. K významným exilovým autorům krom Kundery patřili Pavel Kohout, Josef Škvorecký a Arnošt Lustig. Samizdatová literatura se štěpila na disent spjatý zejména s Chartou 77 (Václav Havel, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík) a tzv. underground (Egon Bondy, Ivan Martin Jirous). Z oficiálních prozaiků dosáhl největšího mezinárodního věhlasu spolu s Hrabalem Ladislav Fuks. Po sametové revoluci z roku 1989 toto rozdělení literárního života padlo. Z nových autorů se po roce 1989 nejvíce prosadili Michal Viewegh, Patrik Ouředník a Jáchym Topol.K významným novinářům krom výše uvedených patřili Julius Fučík, Milena Jesenská nebo Ferdinand Peroutka. V ČR je udělována významná mezinárodní literární Cena Franze Kafky. Z domácích literárních cen patří k nejvýznamnějším Magnesia Litera, Státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo, Cena Jaroslava Seiferta, Cena Jiřího Ortena či Cena Josefa Škvoreckého. ČR má unikátní síť veřejných knihoven, nejhustší v Evropě. Je tvořena více než 5400 knihovnami. Ve středu této sítě se nachází Národní knihovna ČR. Sídlí v pražském Klementinu. K nejcennějším památkám schraňovaným Národní knihovnou ČR patří rukopis Kodexu vyšehradského (jehož cena se odhaduje na miliardu korun), Lobkovický graduál, rukopisy středověké pražské univerzity, "Knihy na řetězech" z knihovny jáchymovské městské školy ze 16. . století, Codex pictoricus Mexicanus misionáře Ignáce Tirsche, autografy Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra, sbírka grafických listů univerzitních tezí, list Gutenbergovy bible z roku 1454, Opatovický homiliář, Mattioliho herbář ze 16. století, nejstarší tisk na českém území (latinská Statuta z roku 1349), zlomek Žaltáře z Řezna pocházející z konce 8. století, řecké papyry z 1. století, Svatojiřský antifonář či Velislavova bible. Zdaleka nejcennější rukopis vzniklý na českém území, perla středověkého knihařství zvaná Codex gigas (též Ďáblova bible), však byl za třicetileté války ukořistěn Švédy a do ČR bývá jen výjimečně zapůjčován. Vzácné tisky a rukopisy (např. Žlutický kancionál) schraňuje též Památník národního písemnictví sídlící ve Strahovském klášteře, v letohrádku Hvězda a v tzv. Třetí Petschkově vile v Bubenči. Památník disponuje mj. rozsáhlou sbírkou ex libris. === Divadlo === České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry ze 14. století, zvané obvykle Mastičkář. Původně šlo o jakousi mezihru v inscenaci evangelijních scén – popisuje situaci, kdy jde Ježíšova matka Marie na trh koupit vonné masti k nabalzamování mrtvého Ježíšova těla. Scéna se však stále více osamostatňovala a popisovala satiricky poměry v měšťanském prostředí. V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl). Emancipační snahy českého národa se v 2. polovině 19. století projevily otevřením Národního divadla v Praze v roce 1883. Národní divadlo od té doby uvádí jak opery tak činohry. V 90. letech 19. století pronikaly do českého divadla evropské literární směry, zejména realismus, který reprezentoval Ladislav Stroupežnický, především svou vesnickou veselohrou Naši furianti, a posléze zejména bratři Mrštíkové svou Maryšou. Také Gabriela Preissová přinesla na česká jeviště silná témata (Gazdina Roba, Její pastorkyňa). Za tuto moderní dramatiku bojoval zejména režisér Jaroslav Kvapil, který se též prezentoval jako dramatik (Princezna Pampeliška). V první polovině 20. století došlo k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nebo Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Jiřím Mahenem. Na světových jevištích se nejvíce prosadily hry Karla Čapka (R.U.R., Věc Makropulos), nebo Františka Langera (Periférie). Ve druhé polovině 20. století získal výjimečný mezinárodní ohlas projekt Alfreda Radoka Laterna magika, první multimediální umělecký projekt na světě, připravený původně pro světovou výstavu Expo 58. Vznikl též fenomén divadel malých forem: Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr), divadlo Na zábradlí (Jan Grossman, Ivan Vyskočil), Činoherní klub (Ladislav Smoček), Husa na provázku, Ypsilonka (Jan Schmid), Divadlo Sklep či divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak). V 60. letech se nejúspěšnějším dramatikem stal Pavel Kohout (zejm. August, August, august), absurdní drama reprezentoval Václav Havel. Ve Zlíně se narodil známý britský dramatik Tom Stoppard. K divadelním oceněním patří Ceny Thálie či Cena Alfréda Radoka. === Film === V éře němého filmu hranice vlasti překročil věhlas odvážných filmových projektů Gustava Machatého Erotikon (1929) a Extase (1933). Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna (Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Ján Kadár, Elmar Klos, Jaromil Jireš, František Vláčil, Vojtěch Jasný, Juraj Jakubisko, Juraj Herz, Ivan Passer, Jan Němec). Klíčovými snímky československé nové vlny byly Ostře sledované vlaky, Obchod na korze, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Sedmikrásky, Černý Petr, Skřivánci na niti, Markéta Lazarová, Až přijde kocour, Spalovač mrtvol, Transport z ráje, Rozmarné léto, Všichni dobří rodáci, Démanty noci, Intimní osvětlení, Žert či O slavnosti a hostech. Vážné umělecké ambice se podařilo ve stejné době naplnit Karlu Kachyňovi (Ucho), Otakaru Vávrovi, Jiřímu Krejčíkovi (Vyšší princip) či Karlu Zemanovi (Vynález zkázy). 30. až 50. léta a posléze 70. až 80. léta ovšem svědčila více populárnímu filmu než uměleckému, s nadčasovou elegancí tohoto prostoru využili třeba režiséři Bořivoj Zeman, Oldřich Lipský, Václav Vorlíček (Tři oříšky pro Popelku), Martin Frič a Ladislav Smoljak, scenáristé Jiří Brdečka (Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela), Miloš Macourek, Zdeněk Svěrák nebo skladatelé filmové hudby Zdeněk Liška, Luboš Fišer a Petr Hapka. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966 .), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991), Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003). Mezinárodního věhlasu se dostalo českým loutkovým a animovaným filmům režisérů jako byli Jiří Trnka, Hermína Týrlová, Zdeněk Miler, Jan Švankmajer (zejm. Něco z Alenky) a Břetislav Pojar. K této tradici patří i televizní cyklus Večerníčků, na němž spolupracovali i přední výtvarníci jako Adolf Born, Zdeněk Smetana či Vladimír Jiránek. Především v jiných než českých kinematografiích se prosadila řada českých rodáků, z režisérů například Georg Wilhelm Pabst a Karel Reisz, z kameramanů Karl Freund, z herců Herbert Lom nebo Barbara Bouchetová. Z českých herců patří v zahraničí k nejznámějším Karel Roden a Libuše Šafránková, populární díky pohádce Tři oříšky pro Popelku zejména v Norsku. Filmové ateliéry Barrandov patří k největším v Evropě. Po roce 1990 je využívají zejména zahraniční produkce, vznikaly v něm mj. filmy Mission: Impossible, Casino Royale, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, Dítě číslo 44, Hannibal – Zrození, Iluzionista, Vetřelec vs. Predátor, Agent bez minulosti aj. === Hudba === Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny (patrně v průběhu času). První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století. Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Veitmile. Podobně významná je Ostrovská píseň. Zabývá se přítomností Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie. Má na rozdíl od svatováclavského chorálu již složitější básnickou formu. Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku 1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské). Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako samostatný profesionální obor. Za první české hudební skladatele lze považovat barokní tvůrce jako byli Adam Michna z Otradovic, Heinrich Biber (český Němec), Jan Dismas Zelenka, Antonín Rejcha, Jan Václav Stamic, Josef Mysliveček, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi či Leopold Koželuh. V době národního obrození na barokní hudbu bezprostředně navázali Jan Jakub Ryba či Václav Jan Křtitel Tomášek. Toto byla základna, na niž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejm. Má vlast, Prodaná nevěsta) a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě (zejm. Novosvětská, Rusalka a Slovanské tance). Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou, především díla Leoše Janáčka pronikla do celého světa. Součástí repertoáru mnoha operních domů jsou všechny jeho opery, zejména Její pastorkyňa (v zahraničí pod názvem Jenůfa), Káťa Kabanová, Z mrtvého domu a Věc Makropulos. Často uváděny jsou také jeho Glagolská mše a Sinfonietta. Další významní čeští hudební skladatelé 19. a 20. století jsou Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Josef Suk starší (zeť Antonína Dvořáka), Alois Hába, Ervín Schulhoff, Bohuslav Martinů, Pavel Haas, Viktor Ullmann či Petr Eben. Překvapivého úspěchu mj. na scéně newyorské Metropolitan Opera dosáhl Jaromír Weinberger se svou operou Švanda dudák. Známými operetními skladateli byli mj. Oskar Nedbal či Rudolf Friml. V roce 1860 se v Kališti na Moravě narodil světově proslulý skladatel, německy mluvící Gustav Mahler. Ve Vídni a později v Hollywoodu se prosadil brněnský rodák Erich Korngold. V Česku se narodili i klavírní virtuózové Ignaz Moscheles, Alfred Brendel, Rudolf Serkin a Alice Herz-Sommerová, z vídeňské české komunity vzešel Ernst Křenek. Prosadili se i čeští hudební interpreti. Lze jmenovat mnoho jmen, jako jsou dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Václav Neumann, Karel Ančerl nebo Jiří Bělohlávek, v současnosti pak Petr Altrichter, Tomáš Netopil a Jakub Hrůša. Dále hudební instrumentalisté: houslisté František Benda, Vojtěch Živný, Jan Křtitel Václav Kalivoda, František Ondříček, Jan Kubelík a Josef Suk mladší (Dvořákův pravnuk); violoncellista David Popper, cembalistka Zuzana Růžičková či hornista Radek Baborák. Nelze opomenout pěvkyně jako byly nebo jsou Ema Destinnová, Maria Jeritza, Jarmila Novotná, Gabriela Beňačková, Eva Urbanová a Magdalena Kožená. Velkými českými tenoristy byli Beno Blachut a Ivo Žídek. V současnosti velmi úspěšný je barytonista Adam Plachetka. Z hudebních těles dosáhl mezinárodního významu nejen symfonický orchestr Česká filharmonie, ale i další symfonické a komorní orchestry a nově tzv. barokní soubory. V neposlední řadě byly a jsou úspěšné také české pěvecké sbory a malá hudební tělesa, zejména smyčcové kvartety. Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro, který se tradičně koná v různých pražských koncertních sálech. Češi se ve 20. století ujali i v nových žánrech. V jazzu Jaroslav Ježek, Miroslav Vitouš, orchestr Gustava Broma a další. V populární hudbě působili Jan Hammer nebo Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (zejm. Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody). V pop-music si vysokou popularitu v Česku i v zahraničí udržuje zpěvák Karel Gott. V mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest z českých reprezentantů nejvíce uspěl Mikolas Josef (6. místo v roce 2018). === Výtvarné umění === U prvního a také zdaleka nejslavnějšího českého výtvarného díla autora neznáme. Jde o sošku Věstonické venuše, patrně nejstarší keramickou sošku na světě, která vznikla v mladším paleolitu a byla nalezena roku 1925 na jižní Moravě. Většina výtvarných umělců však byla anonymních ještě v éře gotické, malířství bylo tehdy ostatně vnímáno jako řemeslo, v němž autor není tak podstatný, a nikoli jako umění. O umělcích této doby hovoříme za pomoci pojmů jako Mistr litoměřického oltáře, Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře či Mistr Theodorik. Autorské malířství přišlo na scénu v baroku. K nejvýznamnějším českým barokním malířům patřili Karel Škréta, Jan Kupecký a Petr Brandl. Zcela zvláštní postavení měl Václav Hollar, který proslul svými rytinami. Vrcholná sochařská díla v té éře vytvořili Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokoff. V první polovině 19. století probíhal proces českého národního obrození, ovšem obrozenci na malířství nekladli takový důraz jako na literaturu, divadlo či vědu. Malířství zůstávalo na pozici řemesla, přičemž v krajinářství vynikal Josef Matěj Navrátil, v portrétu a zátiší Karel Purkyně. Zlom přišel v polovině 19. století, kdy do českých zemí dorazila vlna romantismu a realismu. Nejvýznamnějším představitelem malířského romantismu byl Josef Mánes, dnes známý především díky výzdobě pražského orloje. Realistickou malbu zvolil například Jaroslav Čermák. Se 70. a 80. lety nastoupila tzv. Generace Národního divadla, tedy tvůrci, kteří se nějak podíleli na výzdobě právě stavěné "Zlaté kapličky": Mezi nimi se největšího mezinárodního ohlasu dostalo Mikoláši Alšovi. K dalším členům generace patřili Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Jakub Schikaneder, František Ženíšek či Josef Tulka. K této generaci patřil i sochař Josef Václav Myslbek. Většina z autorů Generace Národního divadla nadále oscilovala mezi romantickou a realistickou malbou, zejména krajiny. To však brzy některým autorům nestačilo. Krajinář Antonín Chittussi začal měnit techniku krajinomalby až tak, že se dostal na pokraj impresionismu. Vrcholným představitelem tohoto směru se pak stal Antonín Slavíček. Dílo Luďka Marolda je zase někdy označováno za předzvěst malby secesní. Právě secese pak patří ke klíčovým směrům, které se vynořily na konci 19. století. V českém prostředí sehrála mimořádnou roli. Její hlavní představitel, Alfons Mucha, je dnes nejznámějším českým malířem ve světě. Mucha se proslavil krom svých známých plakátů také cyklem 20 velkoformátových obrazů Slovanská epopej, která shrnuje dějiny českého národa a Slovanů. Vystavena je ve Veletržním paláci v Praze, bývala v Moravském Krumlově. K secesi lze řadit i dílo Maxe Švabinského a Jana Preislera. Patří k ní i významní sochaři: František Bílek, Jan Štursa či Ladislav Šaloun. Secese provokovala svým sklonem k užitkovosti, avšak jinak ctila techniky klasické a akademické. Proti těm se však na konci století začaly bouřit nové směry. Především expresionismus. Do české expresionistické skupiny Osma patřili Bohumil Kubišta, Emil Filla či Otakar Kubín. Členové Osmy pak přecházeli ke kubismu, dalšímu novému avantgardnímu směru. Právě avantgarda začala v první polovině 20. století určovat směr. Od kubismu k čisté abstraktní malbě došel František Kupka. Doznívající kubismus hledající nové formy vyjádření byl pěstován ve skupině Tvrdošíjní (zejm. Josef Čapek, Jan Zrzavý a sochař Otto Gutfreund). Členové avantgardního Devětsilu se pak nadchli pro surrealismus (Toyen, Jindřich Štyrský, Josef Šíma). Avantgardě navzdory si svou cestou šel Josef Lada – a i on dnes patří k nejslavnějším českým malířům ve světě. Ve druhé polovině 20. století autoři povětšinou rozvíjeli objevy avantgardní revoluce – v abstraktní tvorbě to byl například Vladimír Vašíček, část díla jí věnoval Oldřich Lajsek, Mikuláš Medek, Vladimír Boudník aj. Na surrealistickou hravost, zejména ve svých známých kolážích, navazoval v exilu působící Jiří Kolář či doma tvořící Jan Švankmajer. Zcela nového směru zvaného pop-art se dotkl Kája Saudek. Na konci 80. let vystoupili členové skupiny Tvrdohlaví (Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna). Nejznámějšími představiteli české umělecké fotografie jsou František Drtikol, Josef Sudek, Jan Saudek či Josef Koudelka. Zvláštním fenoménem v umělecké fotografii je Miroslav Tichý. V českém výtvarném umění hraje významnou roli knižní ilustrace, karikatura a kreslený film. Mistrem karikatury byl František Gellner, v knižní ilustraci vynikli Viktor Oliva, Josef Lada, Jiří Trnka, Zdeněk Burian, Adolf Born či Květa Pacovská, která za knižní ilustrace roku 1992 získala Cenu Hanse Christiana Andersena od Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu. V kresleném filmu se prosadili Zdeněk Smetana či Zdeněk Miler. K významným německým malířům narozeným v českých zemích patřili Anton Raphael Mengs, Alfred Kubin, Gabriel Max, Josef Führich či Emil Orlik. Za nejcennější výtvarné dílo na českém území odborníci označují obraz benátského malíře Tiziana Apollo a Marsyas, jež je vystaven v obrazárně kroměřížského zámku. Nejcennější díla českého výtvarného umění se snaží shromažďovat Národní galerie. Z děl zahraničních autorů v jejím vlastnictví patří k nejcennějším Růžencová slavnost Albrechta Dürera, Adam a Eva Lucase Cranacha staršího, autoportrét Henri Rousseaua, Rembrandtův Učenec v pracovně, Šimon a malý Ježíš Petra Brandla, Milenci Augusta Renoira, Panny Gustava Klimta, Zelená pšeničné pole s cypřiši Vincenta van Gogha, autoportrét Ilji Repina, V Moulin Rouge Henri de Toulouse-Lautreca či Vzpomínka na Le Havre Pabla Picassa. Národní galerie vystavuje ve Šternberském paláci, Schwarzenberském paláci, klášteře sv. Jiří, Jízdárně Pražského hradu, Salmovském paláci, Anežském klášteře, paláci Kinských, Veletržním paláci, v domě U černé matky Boží, na zámku Zbraslav, v klášteře ve Žďáru nad Sázavou a na zámku Fryštát. K dalším významným galeriím patří Moravská galerie (vystavuje v pěti budovách: Místodržitelský palác, Pražákův palác, Uměleckoprůmyslové muzeum, Jurkovičova vila v Brně a Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy) a Galerie hlavního města Prahy (dům U Zlatého prstenu, dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Bílkova vila, Dům Františka Bílka v Chýnově, Městská knihovna na Mariánském náměstí, Trojský zámek). K nejznámějším sochám v ČR patří Šalounova socha Jana Husa na Staroměstském náměstí, Myslbekův pomník knížete Václava na Václavském náměstí, Zoubkův Pomník obětem komunismu na Petříně, Kafkova socha Jana Žižky v Národním památníku na Vítkově (největší jezdecká socha v Evropě). Největší českou sochou všech dob byl Stalinův pomník na Letné, který však na svém místě stál jen v letech 1955–1962. Dnes se na jeho místě nachází Pražský metronom. V poslední době se velmi oblíbenou u turistů stala Černého Hlava Franze Kafky u obchodního centra Quadrio. Černý na sebe strhl pozornost také svou provokací Entropa. Anna Chromy v Praze u Stavovského divadla instalovala jeden ze svých Plášťů svědomí. Nejvýznamnější českou výtvarnou cenou je Cena Jindřicha Chalupeckého. === Architektura === První fázi vývoje architektury na českém území s dochovanými stavbami tvoří románská architektura. Z předchozí, velkomoravské fáze, se dochovaly pouze archeologické nálezy. V období románského slohu vznikly v Česku první kamenné stavby, a to především kostely a budovy klášterů, ke konci období také první hrady a městské stavby (opevnění, domy). Stavby románské architektury vznikaly na českém území od sklonku 9. století do poloviny 13. století, kdy se začal zvolna prosazovat sloh gotický. Gotická architektura v českých zemích vrcholila za Karla IV. Ten nechal v Praze postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a rozjela se velkorysá výstavba katedrály sv. Víta, s pomocí architekta Petra Parléře a jeho syna Jana Parléře. Jako schránku nových korunovačních klenotů, které nechal Karel vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hrad Karlštejn, jehož architektem byl Matyáš z Arrasu. Dalšího vrcholu dosáhla gotika v éře vlády Jagellonců (též se hovoří o vladislavské či jagellonské gotice). Vladislav Jagellonský zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rejta, který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Antonín Pilgram v té době zanechal otisky pozdní gotiky v Brně. Letohádek královny Anny na Pražském hradě bývá označován za stylově nejčistší renesanční stavbu na sever od Alp. K významným renesančním stavbám patří i letohrádek Hvězda, nebo zámek Litomyšl. Také v éře barokní v českých zemích působili významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, letohrádek v Tróji), Jan . Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře), František Maxmilián Kaňka (Karlova Koruna), Kryštof Dientzenhofer (kostel svaté Markéty v Břevnovském klášteře) nebo jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). Pro architekturu 19. století byl typický historismus. V jeho duchu tvořil například architekt a stavitel Josef Hlávka, jehož Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích (dnes Ukrajina, v 19. století na území Rakousko-Uherska), je dnes zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. Dílem historismu byly i budovy Národního divadla, Národního muzea či Rudolfina v Praze. Významná byla v české architektuře vlna secese na přelomu 19. a 20. století (zejm. Obecní dům v Praze, z architektů Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta, Jan Letzel), těsně před válkou pak kubismu, což bylo českou specialitou (dům U Černé Matky Boží Josefa Gočára, Kovařovicova vila Josefa Chochola). Od 20. let 20. století architektura tíhla k funkcionalismu (Veletržní palác v Praze, Baťův mrakodrap ve Zlíně či vila Tugendhat v Brně z dílny Ludwiga Miese van der Rohe), k jeho představitelům patřili Jan Kotěra a Josef Gočár. V Praze v té době pracoval i významný slovinský architekt Josip Plečnik (zejm. kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze). Pavel Janák se tehdy rovněž pokusil vytvořit "národní sloh", kombinaci lidové a moderní architektury (zejm. krematorium v Pardubicích a palác Adria v Praze). Podobnou cestou šel Dušan Jurkovič. V 50. letech 20. století byl vyžadován jako oficiální styl socialistický realismus (též zvaný sorela). Charakteristickými stavbami v jeho duchu jsou hotel Jalta na Václavském náměstí či sídliště Poruba v Ostravě. Specifickou odnoží sorely byl tzv. stalinský neoklasicismus, který v Česku reprezentuje hotel Internacional v pražských Dejvicích. Na konci 50. let se však v architektuře (a ovšem i v designu) prosadil styl nový, zvaný bruselský – to podle toho, že byl představen na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Vyznačoval se oblými tvary a skleněnými fasádami. Typickou stavbou v bruselském stylu byly především výstavní pavilon a restaurace československého pavilonu na Expu. Dalšími důležitými stavbami bruselského stylu byly pavilon Z na brněnském výstavišti, plavecký stadion v Podolí či nádraží v Havířově. Na konci 60. let však bruselský styl vytlačila česká verze brutalismu. Ceněny jsou zejména projekty z dílny Věry Machoninové a jejího manžela Vladimíra Machonina (dům bytové kultury v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze, velvyslanectví ČSSR v Berlíně). Z dalších brutalistických staveb je připomínáno zejména československé velvyslanectví v Londýně architektů Jana Bočana, Jana Šrámka a Karla Štěpánského, hotel Intercontinental v Praze od Karla Bubeníčka a Karla Filsaka, žižkovský televizní vysílač Václava Aulického či stavby Karla Pragera (budova bývalého Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla). Nejoceňovanější stavbou této doby však byl vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka. V polistopadové architektuře výraznou roli sehrálo dílo Franka Gehryho a Vlado Miluniće Tančící dům v Praze, které přímo inicioval Václav Havel, a jež bývá uváděno jako symbol postmoderní architektury. Z významných světových architektů v té době v Praze tvořili ještě Jean Nouvel (Zlatý Anděl na pražském Smíchově) či Ricardo Bofill, který se podílel na modernizaci kdysi dělnického Karlína (Corso Karlín aj.). V přípravách je projekt proměny okolí Masarykova nádraží, který vypracovala držitelka Pritzkerovy ceny Zaha Hadid. Z projektů domácích architektů si největší kredit získal projekt Národní technické knihovny v pražských Dejvicích. Hojně diskutovaný projekt nové budovy Národní knihovny Jana Kaplického zůstal jen na papíře. Českými rodáky byli i významní architekti Adolf Loos, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich či Balthasar Neumann. === Videoherní tvorba === V sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech se v Česku objevilo nové odvětví kulturní tvorby – počítačové hry. To se začalo rozvíjet hlavně po roce 1994, kdy vyšlo Tajemství Oslího ostrova. Poté následovaly, v Česku poměrně úspěšné a populární hry jako Dračí historie, Fish Fillets či Brány Skeldalu. V roce 1999 se povedlo v zahraničí uspět hře Hidden & Dangerous. V dalších letech následovaly mezinárodně úspěšné herní tituly, jako Operace Flashpoint, Mafia: The City of Lost Heaven či Vietcong. Ke světoznámým českým hrám patří dvojka a trojka Mafie, Euro Truck Simulator a jeho dvojka, American Truck Simulator, ArmA (plus dvojka a trojka), Silent Hill: Downpour, Machinarium, 18 Wheels of Steel, DayZ, Bus Driver, Botanicula či Kingdom Come: Deliverance. V Česku funguje několik světově známých herních studií, jako 2K Czech, Bohemia Interactive Studio, SCS Software, Amanita Design nebo Madfinger Games. Od roku 2010 jsou české hry oceňovány na Anifilmu v rámci soutěže Česká hra roku a v letech 2011 až 2013 v rámci soutěže Booom. Lze se setkat s názorem, že videohry jsou největším kulturním exportem České republiky. === Populární kultura === Krom kultury vysoké a lidové se v českých zemích, jako všude jinde, rozvíjela od počátků 19. století i kultura populární. Některé popkulturní fenomény jsou pevně usazeny v českém kolektivním vědomí a slouží nezřídka i k národní sebeidentifikaci. Anketa České televize Kniha mého srdce z roku 2009 například ukázala masovost obliby literárních postav, jako jsou sluha Saturnin z humoristického románu Zdeňka Jirotky, Švejk z románu Haškova či Rychlé šípy z chlapeckých románů a komiksů Jaroslava Foglara. Podobná anketa o Největšího Čecha zase ukázala roli humoristického fenoménu Járy Cimrmana. Význačnou roli sehrála též dvojice loutek, které vytvořil za první republiky Josef Skupa: Spejbl a Hurvínek. Skupa tím navázal na velkou českou loutkářskou tradici, spjatou mimo jiné se jménem Matěje Kopeckého. Z dětské literatury vzešla podobně populární postavička Ferdy Mravence (a jeho souputníka Brouka Pytlíka), kterou stvořil Ondřej Sekora. K nejpopulárnějším českým komiksům patří Čtyřlístek. Zdrojem podobných popkulturních fenoménů se v 2. polovině 20. století stal film a především televize – cyklus televizních Večerníčků přinesl populární postavičky jako Krteček Zdeňka Milera, Bob a Bobek či Pat a Mat Vladimíra Jiránka, Maxipes Fík Jiřího Šalamouna, Křemílek a Vochomůrka či Rákosníček Zdeňka Smetany, Mach a Šebestová Adolfa Borna či Rumcajs Radka Pilaře. Televizní a filmová tvorba pro děti 70. a 80. let 20. století zase přinesla fenomény jako Pan Tau, Arabela či Návštěvníci. Nejvýraznější postavou české pop-music, která se začala formovat od 50. let, je dlouhodobě zpěvák Karel Gott. Často se ve světě prosazují české modelky, k nimž patří Karolína Kurková, Eva Herzigová, Pavlína Pořízková, Petra Němcová, Taťána Kuchařová, Daniela Peštová a Alena Šeredová. === Média === V ČR existuje systém veřejnoprávních médií, která jsou ze zákona placena z veřejných peněz (koncesionářské poplatky), s jen omezenou možností vlády a správy je ovlivňovat. K takovým institucím patří Česká televize (navazuje na státní Československou televizi, jejíž vysílání započalo roku 1953), Český rozhlas (Československý rozhlas začal vysílat roku 1923) a Česká tisková kancelář, která ovšem není placena z koncesionářských poplatků. První soukromá televizní stanice Premiéra TV (později Prima) vznikla roku 1993. Rok nato začala vysílat TV Nova. Stanice veřejnoprávní České televize (ČT1, ČT2, ČT sport, ČT :D, ČT art, ČT24) spolu s kanály provozovanými společnostmi CET 21 (Nova, Nova Cinema . , Nova Action, Nova 2, Nova Gold, Nova Sport 1, Nova Sport 2, Nova International) a FTV Prima (Prima, Prima Cool, Prima Love, Prima Zoom, Prima Max, Prima Comedy Central) televiznímu trhu i po digitalizaci vysílání dodnes dominují, v roce 2015 například dosáhly souhrnné sledovanosti 82 %. Této "velké trojce" nejúspěšněji konkuruje TV Barrandov (kanály Barrandov, Kino Barrandov, Barrandov Krimi, Barrandov News). Poměrně dlouhou tradici má od roku 2002 též specializovaná hudební televize Óčko. Od září 2000 doplnily nabídku také satelitní televize. Nejsledovanější hlavní zpravodajský pořad vysílá TV Nova.Nejčtenějšími deníky jsou Blesk, Mladá fronta DNES, Právo, Deník, Aha! a Lidové noviny. Nejčtenějším zdarma rozdávaným deníkem je Metro. Nejprodávanější zpravodajské časopisy jsou Téma, Reflex, Týden, Květy a Respekt, mezi společenskými časopisy to v únoru 2017 byly Rytmus života, Nedělní Blesk, Pestrý svět či Sedmička. Z dětských časopisů se drží Sluníčko, ABC a Mateřídouška.Historický význam měly Národní listy, Právo lidu, České slovo (později Svobodné slovo a Slovo), Zemědělské noviny, Práce, Lidová demokracie či Mladý svět. Váhu měly v minulosti i literární časopisy a intelektuální revue jako Přítomnost či Tvorba ve 20. a 30. letech 20. století nebo Literární noviny v 60. letech 20. století. K zaniklým časopisům pro mládež patří Mladý hlasatel či Junák, do nichž přispíval Jaroslav Foglar, nebo Ohníček a Sedmička. Nejúspěšnějšími stanicemi veřejnoprávního rozhlasu jsou Radiožurnál a ČRo Dvojka. Nejposlouchanějšími soukromými rádii jsou Impuls, Evropa 2 a Frekvence 1.Českému internetu kraluje vyhledávač Seznam.cz. Největšími zpravodajskými weby jsou iDNES.cz a Novinky.cz. Nejnavštěvovanější kulturní stránkou je Česko-Slovenská filmová databáze. Česká Wikipedie vznikla roku 2002 a v současnosti je co do počtu hesel největší českou encyklopedií v historii. === Festivaly, přehlídky, ceny === Kulturní a společenské dění pravidelně vrcholí na různých festivalech a přehlídkách. K největším festivalům vážné hudby patří Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a Janáčkovy Hukvaldy. V oblasti jazzu je to Jazz Goes to Town v Hradci Králové, Bohemia JazzFest pořádaný v různých městech současně a Prague Proms.Největším tanečním festivalem je Tanec Praha. V oblasti výtvarného umění je to přehlídka Pražské bienále. Velkou tradici má festival scénografie Pražské Quadriennale. Zcela zvláštní výtvarnou akcí je pak Festival světla Signal. K velkým divadelním akcím patří tradiční festival amatétského divadla Jiráskův Hronov. Loutkářská Chrudim je nejstarší loutkářský festival na světě. Na loutky je zaměřena též Skupova Plzeň, od roku 2016 přitom bylo české loutkařství zařazeno k nehmotnému dědictví UNESCO. Na moderní cirkus a akrobacii se zaměřuje Letní Letná. Divadlo i hudbu s dobročinností spojuje festival v bohnické psychiatrické léčebně Mezi ploty. Největšími knižními akcemi jsou Svět knihy a Festival spisovatelů Praha. V oblasti rockové a popové hudby jsou největšími festivaly Rock for People, Colours of Ostrava, Trutnov Open Air Festival, Benátská noc, Hrady CZ, Votvírák, United Islands of Prague, Sázavafest, Rock for Churchill, Footfest, Keltská noc či Mácháč. V oblasti rapu a hip hopu je největší akcí Hip Hop Kemp u Hradce Králové, největšími metalovými festivaly jsou Masters of Rock ve Vizovicích a Brutal Assault v Josefově, v oblasti taneční hudby Beats for Love ve Vítkovicích, Let It Roll a Mighty Sounds. Největší akcí lidové hudby je tradičně Mezinárodní folklorní festival Strážnice. Největším a nejtradičnějším filmovým festivalem je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jemu se snaží širokým záběrem konkurovat Febiofest. Další festivaly mají užší žánrové zaměření – na dětský film se zaměřuje Film festival Zlín, na film kreslený a loutkový Anifest, na film dokumentární Jeden svět a Jihlava, výhradně české filmy jsou uváděny na Finále Plzeň. Dlouhou tradici má mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Tradičními přehlídkami průmyslovými jsou brněnský strojírenský veletrh a zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích. Ke společensko-kulturním událostem patří rovněž udílení různých cen. Největší prestiži se těší cena Český lev pro filmaře, Ceny Thálie pro divadelníky, Ceny Anděl pro hudebníky, Sportovec roku či ceny Česká hlava pro vědce. == Věda a vzdělávání == === Věda a technika === ==== Humanitní a sociální vědy ==== Zakladatelem české vzdělanosti byl Konstantin Filozof, první významný myslitel působící na českém území. Významnými středověkými teology byli Jan Hus, Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Jan Amos Komenský podstatným způsobem přispěl k rozvoji moderní pedagogiky, především ve spisech Didaktica magna (Velká didaktika), Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené), Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola na jevišti). Židovskou středověkou vzdělanost reprezentoval především rabbi Löw, jenž vstoupil i do českých pověstí (se svým golemem). Nejvýznamnějším historikem, filozofem a intelektuálem barokní éry (18. století) byl Bohuslav Balbín. Výraznou roli v národním obrození (1. polovina 19. století) sehrála jazykověda (Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Pavel Jozef Šafařík, Ján Kollár, František Ladislav Čelakovský), historiografie (Gelasius Dobner, František Palacký) a folkloristika (Karel Jaromír Erben). Ve druhé polovině století sílu české vzdělanosti manifestoval Ottův slovník naučný (vydáván od roku 1888). K vůdčím osobnostem českého intelektuálního života té doby patřil filozof Tomáš Garrigue Masaryk a jeho okruh kolem časopisu Čas (Jan Herben, Jan Gebauer). Právě tento okruh odstartoval tzv. rukopisné spory roku 1886 a spor o smysl českých dějin roku 1912, právě v těchto diskusích český národ tehdy nejvíce ohmatával svou identitu. Významným intelektuálem byl i Konstantin Jireček, který rozvinul obor byzantologie (viz např. Jirečkova linie) a sehrál významnou roli v bulharském národním obrození, nebo vynikající orientalista a archeolog Alois Musil (bratranec slavného rakouského spisovatele Roberta Musila). Velkou společenskou roli sehrával národopisec Vojta Náprstek či etnograf Emil Holub. Navzdory rozvoji, mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, v té době české země opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde. Příkladem mohou být filosof Edmund Husserl, psychoanalytik Sigmund Freud, ekonom Joseph Schumpeter, marxistický teoretik Karl Kautsky, právní teoretik Hans Kelsen, ekonom Eugen Böhm von Bawerk, psycholog Max Wertheimer, hudební teoretici Eduard Hanslick a Guido Adler, jazykovědec Julius Pokorny či filozof Herbert Feigl. Odcházeli ale i někteří česky mluvící, jako historik umění Max Dvořák či antropolog Aleš Hrdlička. Naopak v Praze po celý život zůstal filozof Bernard Bolzano. Za první republiky vědeckých úspěchů dosáhl orientalista Bedřich Hrozný, který rozluštil jazyk Chetitů, archeolog Karel Absolon objevil proslulou Věstonickou venuši, významným archeologem byl i Lubor Niederle. Mimořádný rozkvět zažívala jazykověda, v Praze se ustavil tzv. Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, René Wellek), který prosazoval strukturalistický přístup k jazyku a světu. Nacistická okupace ze země vyhnala i významné budoucí myslitele, sociologa Ernesta Gellnera a filozofa Viléma Flussera. V 60. letech 20. století zájem světa budil neortodoxní marxismus, který byl hlavním ideovým zázemím pražského jara 1968, a který reprezentovali zejména Karel Kosík (spis Dialektika konkrétního) či Eduard Goldstücker. V 70. letech to byly spíše myšlenky filozofa Jana Patočky, které se staly ideovou základnou Charty 77, či filozofa undergroundu Egona Bondyho. Vysokou úroveň měla po celou dobu socialistického režimu egyptologie, která se prezentovala mj. vykopávkami v Abusíru (zejm. Miroslav Verner). Zvláštní kapitolou dějin vědy v socialistickém Československu byl státní psychologický výzkum účinků LSD, podílel se na něm i Stanislav Grof, který později v USA vytvořil metodu holotropního dýchání. Světový zájem vzbudily i archeologické experimenty Pavla Pavla. ==== Přírodní, exaktní a technické vědy ==== Zásadním impulsem k rozvoji vědeckého myšlení (byť to nebylo v počátcích samozřejmě odděleno plně od myšlení filozofického a teologického) bylo založení Karlovy univerzity králem Karlem IV. roku 1348. Šlo o první univerzitu ve střední Evropě. Nelze vyloučit, že se roku 1459 narodil v Českém Krumlově vynikající kartograf Martin Behaim, tvůrce nejstaršího dochovaného glóbusu na světě. Roku 1460 se v Chebu narodil významný matematik Johannes Widmann, který zavedl znaménka plus a minus, působil ale po většinu života v Lipsku. Érou vědeckého rozkvětu byla i epocha Rudolfa II. Na jeho pražském dvoře působili astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler. V Praze v té době navíc působil i významný židovský matematik David Gans. Lékař Ján Jesenský v Praze provedl první veřejnou pitvu. K vrcholným vzdělancům domácí barokní vědy patřil Jan Marek Marci z Kronlandu či botanik Georg Joseph Kamel. Kněz Prokop Diviš v té době vynalezl hromosvod. V Praze se v té době, byť tak trochu náhodou, také narodil Alois Senefelder, který roku 1796 vynalezl litografii. Rozvoji věd výrazně napomohlo založení Královské české společnosti nauk roku 1784 (právě na její tradici dnes navazuje Akademie věd ČR) a Vlasteneckého muzea v Čechách roku 1818. Výraznou roli v tom sehráli největší české vědecké osobnosti té doby Ignác Born a Kašpar Šternberk. Obě instituce vznikly v rámci procesu českého národního obrození. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil první parní stroj v českých zemích (1805–1807), Josef Božek předvedl první parovůz (1815) a paroloď (1817). Bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo. Německou vědu v Čechách reprezentoval například Christian Doppler. V Čechách v té době působil i francouzský paleontolog Joachim Barrande. I v oblasti přírodních věd svou vlast opustilo mnoho talentovaných rodáků. Matematik Kurt Gödel, biologové Gerty Coriová a Carl Cori (nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství), astronom Johann Palisa, fyzik Georg Placzek, chemik Johann Josef Loschmidt, průkopník půdní mechaniky Karl von Terzaghi, matematička Olga Taussky-Toddová, botanik Heinrich Wilhelm Schott, astronomové Theodor von Oppolzer a Joseph Johann von Littrow, zakladatel dermatologie Ferdinand von Hebra, chemik Hans Tropsch. Do Vídně odešel i český lékař Karel Rokytanský. Z německy mluvících vědců v českých zemích naopak zůstali pracovat světově významný biolog Gregor Mendel, zakladatel genetiky, či fyzik Ernst Mach. V Praze na německé univerzitě krátký čas působil i fyzik Albert Einstein. Ani česká věda však nestála v 2. polovině 19. století stranou. Rozvíjela se v těsném sepětí s průmyslem, který rychle mohutněl. Jejími klíčovými představiteli byli vynálezce obloukové lampy František Křižík či objevitel čtyř krevních skupin Jan Janský. Do dějin fotografické a polygrafické techniky v té době výrazně zasáhly Jakub Husník a Karel Klíč. Průkopníkem aviatiky byl Jan Kašpar. Jan Kříženecký roku 1898 představil první kinematograf v českých zemích. Prostor pro vědu vytvořila i nová Československá republika založená roku 1918. V Brně byla tehdy (1919) založena Masarykova univerzita. V oblasti topologie se výrazně prosadil matematik Eduard Čech. Botanik Alberto Vojtěch Frič objevil řadu nových kaktusů. Dalším významným botanikem byl Karel Domin. Technik Viktor Kaplan vynalezl nový druh turbíny. Hans Ledwinka zkonstruoval roku 1934 první sériově vyráběný automobil s aerodynamickou karosérií Tatra 77. Další automobilový konstruktér Ferdinand Porsche se také narodil v Čechách, ovšem prosadil se zejména v Německu a jako spolupracovník s nacisty by se do republiky po válce ani vrátit nemohl. Mezi Němci odsunutými po druhé světové válce byl i nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 2007 Peter Grünberg. Po druhé světové válce bylo největším úspěchem české vědy udělení Nobelovy ceny za chemii Jaroslavu Heyrovskému roku 1959, za objev polarografie a analytickou chemii. Vynálezem kontaktních čoček a silonu proslul Otto Wichterle. Oldřich Homuta vynalezl roku 1957 praktickou pomůcku do domácnosti: remosku. Významným astronomem byl Antonín Mrkos působící na Hvězdárně Kleť. Armin Delong dosáhl mimořádných výsledků v oblasti mikroskopie. Stanislav Brebera vynalezl trhavinu Semtex. Výkladní skříní režimu pak byla účast na sovětském vesmírném programu Interkosmos (čs. družice Magion, první československý kosmonaut Vladimír Remek – první člověk ve vesmíru, který nebyl občanem USA či SSSR). Symbolem porevoluční vědy se stal chemik Antonín Holý, tvůrce poměrně účinných léků proti AIDS. Ve spolupráci s Evropskou unií bylo otevřeno několik nových vědeckých center zaměřených mj. na nanotechnologie a laserovou techniku (CEITEC, ELI Beamlines, HiLASE aj.). V Antarktidě byla založena česká Mendelova polární stanice. === Školství === Školství v České republice je organizováno v rámci základních, středních, vyšších odborných a vysokých škol. Vysoké školy jsou veřejné, státní a soukromé, nejstarší a nejvýznamnější je Univerzita Karlova v Praze, která je zároveň nejstarším vysokým učením ve střední Evropě (založena 1348). Druhou nejstarší univerzitou v ČR je Univerzita Palackého v Olomouci, jež vznikla roku 1573. Nejstarší vysokou školou uměleckého typu je Akademie výtvarných umění v Praze, která svou historii píše od roku 1799. Dalšími významnými vysokými školami jsou České vysoké učení technické v Praze (založeno 1707), Vysoké učení technické v Brně (založeno 1899) či Masarykova univerzita (založena 1919). V roce 1945 byla založena Akademie múzických umění. Na její součásti FAMU vystudovala nejen řada osobností českého a slovenského filmu, ale i známí zahraniční filmaři Agnieszka Holland, Emir Kusturica, Lordan Zafranović či Goran Paskaljević. Největšími co do počtu studentů jsou Univerzita Karlova (49 094 studentů v roce 2009) a Masarykova univerzita (38 216 studentů v roce 2009).Podle žebříčku QS World University Rankings z roku 2014 je Univerzita Karlova 244. nejlepší vysokou školou světa. České vysoké učení technické se umístilo na 411.–420. místě. Masarykova univerzita v Brně se umístila na 551.–600. místě, Vysoké učení technické v Brně na 651.–700. místě a Vysoká škola ekonomická v Praze byla zařazena do skupiny 701+ (pod 700. místem, bez dalšího rozlišování). Jiné české vysoké školy žebříček QS do měření nezahrnuje.Nejznámějším systémem měření a srovnávání kvality vysokých škol je tzv. šanghajský žebříček (ARWU), každoročně určující 500 nejlepších vysokých škol světa. Jedinou českou, která se v něm dosud objevila, je Univerzita Karlova. V roce 2014 se umístila na 201.–300. místě. Podle ARWU tak Univerzita Karlova patří mezi 2 procenta nejlepších vysokých škol na světě.Existují také méně formalizovaná srovnání spíše publicistického typu, která čas od času za nejkvalitnější univerzitu v ČR označí třeba brněnskou Masarykovu.Podle sčítání z roku 2011 činí podíl . vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva celkem 10,7 %; co se týče měst, nejvyšší podíl vykazuje Praha (20,7 %), Brno (20,6 %) a Olomouc (17,9 %).K nejslavnějším středním školám patří Pražská konzervatoř, druhá škola svého druhu na světě (založena 1808). Školu vedli i Antonín Dvořák, Josef Suk, Vítězslav Novák či Josef Bohuslav Foerster. Podle studie společnosti Pearson z roku 2012 má ČR 22. nejkvalitnější školství mezi vyspělými zeměmi.Podle informací OECD z roku 2007 Česko směřuje do vzdělávání 10 procent veřejných výdajů, čímž se v srovnávacím žebříčku řadí na předposlední místo spolu s Japonskem. Vyjádřeno podílem HDP se jedná o asi 4,6 %, což je podstatně méně než průměr zemí OECD, který činí 6,1 %. Současně čeští pedagogové dostávají čtvrté nejnižší platy z více než třiceti zemí sledovaných OECD. == Sport == Podle statistiky České unie sportu jsou nejpopulárnějšími sporty v ČR podle velikosti členské základny sportovních oddílů: fotbal, tenis, lední hokej, volejbal, florbal, golf, hokejbal, atletika, basketbal a lyžování. Pořadí sportovních disciplín podle sledovanosti obecenstvem je následující: lední hokej, biatlon, fotbal, lyžování, tenis, florbal, basketbal a volejbal. Nejsledovanějšími sportovními událostmi jsou lední hokej na olympijských hrách a mistrovství světa v ledním hokeji. Mezi další nejsledovanější patří mistrovství Evropy ve fotbale, Liga mistrů UEFA a mistrovství světa ve fotbale. === Olympijské hry === Na olympijských hrách dosáhli čeští sportovci významných úspěchů. Již v roce 1900 se František Janda-Suk zúčastnil 2. olympijských her v Paříži, kde získal stříbrnou medaili v hodu diskem. Na letních olympijských hrách získala gymnastka Věra Čáslavská sedm zlatých olympijských medailí (3× 1964, 4× 1968). Legendární běžec Emil Zátopek obdržel čtyři zlaté (1× 1948, 3× 1952), tři zlaté má oštěpař Jan Železný (1992, 1996, 2000) Dvě zlaté získali rychlostní kanoisté Josef Holeček (1948, 1952) a Martin Doktor (1996), kanoistka Štěpánka Hilgertová (1996, 2000) a oštěpařka Barbora Špotáková (2008, 2012). Na zimních olympijských hrách vybojovala rychlobruslařka Martina Sáblíková tři zlaté medaile (2× 2010, 1× 2014). Lyžařka Kateřina Neumannová přivezla ze ZOH celkem šest medailí. Ester Ledecká se stala prvním českým sportovcem, který vybojoval olympijské zlato ve dvou různých sportech – ve snowboardingu a ve sjezdovém lyžování. === Lehká atletika === Kromě letních olympijských her se čeští lehcí atleti účastní také pravidelných mistrovství světa a Evropy. V dresu samostatného Česka se mistry světa v atletice stali oštěpaři Jan Železný, Vítězslav Veselý a Barbora Špotáková, trojskokanka Šárka Kašpárková, běžci Ludmila Formanová a Zuzana Hejnová, desetibojaři Tomáš Dvořák a Roman Šebrle. V hale navíc zlato brali běžec Pavel Maslák (a to již třikrát), sedmibojař Robert Změlík a skokanka o tyči Pavla Hamáčková. Na mistrovství Evropy krom jmenovaných zlato získali i skokanka o tyči Jiřina Ptáčníková, v hale překážkář Petr Svoboda a běžci Denisa Rosolová a Jakub Holuša. V dresu Československa titul mistra světa vybojovali i další Češi: běžkyně Jarmila Kratochvílová, koulařka Helena Fibingerová, v hale pak koulař Remigius Machura a skokan do dálky Jan Leitner. Mistry Evropy byli běžci Emil Zátopek a Jaroslava Jehličková, překážkář Jindřich Roudný, koulař Jiří Skobla, chodec Josef Doležal, oštěpařka Dana Zátopková, skokanka do výšky Miloslava Rezková, diskař Ludvík Daněk, v hale titul navíc krom jmenovaných získali skokani do výšky Milada Karbanová a Vladimír Malý, běžci Karel Kolář, Taťána Kocembová, Lubomír Tesáček a Milena Matějkovičová, překážkář Aleš Höffer, koulař Jaroslav Brabec a skokanka do dálky Jarmila Nygrýnová. Běžkyně Jarmila Kratochvílová již od roku 1983 drží světový rekord v běhu na 800 metrů, jde o nejdéle platný světový rekord v historii ženské atletiky. === Fotbal === ==== Reprezentace ==== Fotbalová reprezentace Československa a posléze České republiky získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, roku 1934 a roku 1962. V roce 1976 vyhrálo Československo mistrovství Evropy ve fotbale 1976 v Jugoslávii, přičemž ovšem bylo z 22 hráčů na soupisce jen sedm Čechů. Stříbro na tomto turnaji národní tým vybojoval roku 1996, bronz pak v letech 1980 a 2004. Roku 1980 získal olympijský výběr ČSSR zlaté medaile na letních olympijských hrách v Moskvě. ==== Klubový fotbal ==== Před druhou světovou válkou patřily AC Sparta Praha a SK Slavia Praha k nejlepším klubům Evropy. Sparta dvakrát vyhrála Středoevropský pohár (1927, 1935), nejprestižnější klubovou soutěž té doby, Slavia jednou (1938). Po založení evropských pohárů, organizovaných od 50. let asociací UEFA, se v nich nejdál dostali Dukla Praha (semifinále PMEZ 1966/67, semifinále PVP 1985/86), Sparta (semifinále PMEZ . 1991/92, semifinále PVP 1972/73), Baník Ostrava (semifinále PVP 1978/79), Bohemians Praha (semifinále UEFA 1982/83) a Slavia (semifinále UEFA 1995/96). Čtvrtfinále hrály SK Hradec Králové, Zbrojovka Brno, TJ Vítkovice, Sigma Olomouc a Slovan Liberec. ==== Osobnosti ==== Josef Masopust (1962) a Pavel Nedvěd (2003) vyhráli anketu Zlatý míč, která každoročně hledá nejlepšího fotbalistu Evropy. Brankář Ivo Viktor skončil v této anketě roku 1976 třetí. Oldřich Nejedlý byl nejlepším střelcem mistrovství světa ve fotbale 1934. Milan Baroš byl nejlepším střelcem mistrovství Evropy 2004. Nejvíce startů za reprezentaci Československa si připsal Zdeněk Nehoda, za reprezentaci ČR Petr Čech, nejlepším československým reprezentačním střelcem byl Antonín Puč, v dresu ČR Jan Koller. Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž, Ligu mistrů, vyhráli Vladimír Šmicer, Milan Baroš (oba roku 2005 s FC Liverpool), Marek Jankulovski (2007 s AC Milan) a brankář Petr Čech (2012 s Chelsea FC). Nedvěd získal roku 1999 s Laziem Řím Pohár vítězů pohárů. Pohár UEFA (potažmo nástupnickou Evropskou ligu) vyhráli Jiří Němec, Radoslav Látal (oba 1997 se Schalke 04), Vladimír Šmicer, Patrik Berger (oba 2001 s Liverpoolem), Radek Šírl (2008 se Zenitem Petrohrad), Tomáš Hübschman (2009 se Šachťarem Doněck), Tomáš Ujfaluši (2010 s klubem Atlético Madrid) a Petr Čech (2013 s Chelsea). Legendárním střelcem, jehož velkou část kariéry však pohltila druhá světová válka, byl Josef Bican. Jedním z nejlepších brankářů své doby na světě byl František Plánička. K dalším úspěšným fotbalistům patří Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák, Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Tomáš Skuhravý, Karel Poborský a Tomáš Rosický. === Lední hokej === V ledním hokeji patří k největším reprezentačním úspěchům zlatá medaile na olympijských hrách v Naganu roku 1998, jejíž cena tkví v tom, že se turnaje zúčastnili poprvé všichni nejlepší hráči planety, včetně profesionálů ze severoamerické NHL. Ke hvězdám týmu patřili zejména Jaromír Jágr a brankář Dominik Hašek. Co se týče hokejových individualit, je Jágr co do počtu bodů nejlepším v současnosti aktivním střelcem v NHL a druhým nejlepším v celé historii této ligy. Dvakrát vyhrál Stanleyův pohár (1990/91 a 1991/92 s klubem Pittsburgh Penguins). Dva Stanley Cupy má i Hašek, a to s Detroit Red Wings (2001/2002, 2007/2008). Třikrát tuto prestižní trofej vyhráli Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina, dvakrát Petr Sýkora, Patrik Eliáš, Bobby Holík, Michal Rozsíval a Jiří Fischer. Nejvíce bodů v kanadském bodování získali v základní části NHL spolu s Jágrem, Eliášem, Holíkem a Sýkorou také Milan Hejduk, Petr Nedvěd, Martin Straka a Václav Prospal, ve Stanley Cupu David Krejčí a Michal Pivoňka. Před rokem 1989 však čeští hokejisté NHL mohli hrát jen výjimečně, přesto měli světovou úroveň. Velkých úspěchů dosáhla slavná generace čtyřicátých let jako byli Vladimír Bouzek, Stanislav Konopásek, Bohumil Modrý, Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník a Jaroslav Drobný. V padesátých a šedesátých letech vynikli Vlastimil Bubník, Bronislav Danda a Václav Pantůček. V sedmdesátých letech pak Jiří Bubla, Ivan Hlinka, Jiří Holeček, Jiří Holík, Oldřich Machač, Vladimír Martinec, František Pospíšil, Miroslav Dvořák, Václav Nedomanský, Milan Nový, Jaroslav Holík, Milan Chalupa. Vladimír Růžička je jediným hráčem, který zažil největší úspěch 80. let (zlato z MS 1985) i let devadesátých (zlato z Nagana). Jiří Šlégr je spolu s Jágrem jediným českým členem prestižního Triple Gold Clubu, do něhož symbolicky vstupují hráči, kteří vyhráli mistrovství světa, olympijské hry i Stanleyův pohár. Mužstvo Československa vyhrálo mistrovství světa roku 1947, 1949, 1972, 1976, 1977 a 1985. Mužstvo České republiky pak v letech 1996, 1999, 2000, 2001, 2005 a 2010. Pět zlatých z MS má František Kaberle a David Výborný, čtyři Pavel Patera a Martin Procházka. Kluby, které vyhrály českou hokejovou ligu, jsou HC Olomouc, HC Vsetín, HC Sparta Praha, HC Slavia Praha, Zlín, Dynamo Pardubice, HC Karlovy Vary, HC Oceláři Třinec, HC Škoda Plzeň, HC Litvínov, Bílí Tygři Liberec a Kometa Brno. Československou ligu navíc také LTC Praha, ATK Praha, Motor České Budějovice, HC Vítkovice, Kladno a Dukla Jihlava. V KHL působil jen krátkou dobu český klub HC Lev Praha, nicméně probojoval se až do jejího finále. === Tenis === Mimořádně úspěšná je česká tenisová škola. Martina Navrátilová vyhrála devětkrát nejprestižnější tenisový turnaj Wimbledon (1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990). Dvakrát vyhrála Wimbledon Petra Kvitová (2011, 2014) a jednou Jana Novotná (1998). Jediným českým mužským vítězem turnaje ve Wimbledonu v tzv. open éře se stal Jan Kodeš (1973), ale v minulosti zde triumfoval i Jaroslav Drobný (1954). Ivan Lendl byl 270 týdnů světovou jedničkou v žebříčku ATP, jako dosud jediný český hráč. Ženskému žebříčku WTA kralovala celkem 332 týdnů Martina Navrátilová. V roce 2017 se světovou hráčkou č. 1 stala rovněž Karolína Plíšková. Krom jmenovaných hráčů vyhráli některý z tzv. grandslamových turnajů také Petr Korda (Austrálie 1998) a Hana Mandlíková (Austrálie 1980, 1987, Paříž 1981, US Open 1985). Deblovou specialistkou byla Helena Suková, jež ve čtyřhře vyhrála čtrnáct grandlamových turnajů. Mužská tenisová reprezentace Československa resp. Česka vyhrála třikrát Davis Cup, a to 1980, 2012 a 2013 (poslední dvě soutěže jako Český daviscupový tým). Ženská tenisová reprezentace Československa resp. Česka zvítězila dokonce desetkrát ve Fed Cupu (1975, 1983, 1984, 1985, 1988, 2011, 2012, 2014, 2015 a 2016). Český fedcupový tým tedy vyhrál tuto prestižní soutěž od roku 2011 již pětkrát. === Ostatní sporty === České basketbalistky mají tři stříbra (1964, 1971, 2010) a tři bronzy (1957, 1959, 1975) z mistrovství světa, v roce 2005 vyhráli mistrovství Evropy. Čeští basketbalisté vyhráli mistrovství Evropy v roce 1946, šestkrát přivezli stříbro (1947, 1951, 1955, 1959, 1967, 1985). Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž v basketbale žen (dnes Euroliga, dříve Pohár mistrů evropských zemí) vyhrála Sparta Praha (1975/76), Gambrinus Brno (2005/06) a USK Praha (2014/15). V analogické mužské soutěži se probojovaly do finále kluby Spartak Brno (1963/64, 1967/68) a Slavia VŠ Praha (1965/66). Nejlepším českým basketbalistou 20. století byl vyhlášen Jiří Zídek. Jeho syn Jiří Zídek mladší byl prvním českým hráčem v americké NBA. Následovali ho Jiří Welsch, Jan Veselý a nejnověji Tomáš Satoranský. Hana Horáková byla v roce 2010 vyhlášena nejlepší basketbalistkou Evropy.Ženská házenkářská reprezentace vyhrála mistrovství světa (1957), jednou přivezla stříbro (1986) a jednou bronz (1962). Muži vyhráli mistrovství světa roku 1967, krom toho mají dvě stříbra (1958, 1961) a dva bronzy (1954, 1964). Získali též stříbro na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Tým mužů Dukly Praha třikrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí (1957, 1963, 1984), ženský tým Sparty Praha jednou (1962). Filip Jícha byl roku 2010 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.Ve volejbale má mužská reprezentace dva tituly mistra světa (1956, 1966), tři tituly mistra Evropy (1948, 1955, 1958), stříbro a bronz z olympijských her (1964, 1968). Ženy vyhrály roku 1955 mistrovství Evropy. Nejlepším českým volejbalistou 20. století byl vyhlášen Josef Musil, jenž se stal rovněž prvním Čechem uvedeným do mezinárodní volejbalové Síně slávy.Ke slavným šachistům patřili Wilhelm Steinitz, Richard Réti (viz Rétiho hra) či Věra Menčíková. Českým přínosem světovému šachu je rovněž Traxlerův protiútok. Nejúspěšnějším českým šachistou současnosti je David Navara. Tomáš Enge je jediným českým účastníkem závodů Formule 1. I v dalších sportech se objevily v éře samostatného Česka výrazné osobnosti – v biatlonu (Gabriela Koukalová), v judu (Lukáš Krpálek), v krasobruslení (Tomáš Verner), v silniční cyklistice (Roman Kreuziger .), v horských kolech (Jaroslav Kulhavý), ve snowboardkrosu (Eva Samková), veslování (Miroslava Knapková, Ondřej Synek), kanoistice (Martin Fuksa, Josef Dostál) . , klasickém lyžování (Lukáš Bauer), akrobatickém lyžování (Aleš Valenta), střelbě (Kateřina Emmons), moderním pětiboji (David Svoboda), alpském lyžování (Šárka Záhrobská), . sportovním lezení (Adam Ondra), skikrosu (Tomáš Kraus), dráhové cyklistice (Lada Kozlíková), cyklokrosu (Zdeněk Štybar), ale i v poměrně málo sledovaných sportech jako jsou skiboby (Alena Housová, Irena Francová-Dohnálková), krasojízda (Martina Štěpánková), sportovní rybolov (Kateřina Marková) či orientační běh (Dana Brožková). Z éry Československa lze vzpomenout legendy kolové bratry Pospíšily, skokany na lyžích Jiřího Rašku, Pavla Ploce a Jiřího Parmu, cyklokrosaře Radomíra Šimůnka či zápasníka Vítězslava Máchu. === Soutěže a sportoviště === K největším pravidelným mezinárodním sportovním akcím v ČR patří motocyklová Velká cena Brno, atletická Zlatá tretra v Ostravě, běžecký Pražský mezinárodní maraton, jezdecká Velká pardubická, tenisový turnaj Prague Open (navazující na Czech Open), lyžařská Jizerská padesátka, automobilová Barum rallye ve Zlíně či plochodrážní Zlatá přilba v Pardubicích. V minulosti byli významnými akcemi i České hokejové hry či Závod míru. Ve vodním slalomu či v biatlonu se v ČR pravidelně konají závody světového poháru. Z domácích soutěží patří k nejsledovanějším pravidelným soutěžím 1. česká fotbalová liga (dříve Fotbalová liga Československa), Česká hokejová extraliga (dříve Československá hokejová liga) a Česká basketbalová liga (dříve Československá basketbalová liga). V ČR se konala i řada jednorázových mezinárodních sportovních akcí, kupříkladu na pražském stadionu v Edenu se roku 2013 hrálo finále evropského Superpoháru, v roce 2015 se v Praze (Eden a Letná), v Olomouci (Andrův stadion) a . v Uherském Hradišti (Stadion Miroslava Valenty) konalo Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let, desetkrát se v ČR konalo mistrovství světa v ledním hokeji (1933, 1938, 1947, 1959, 1972, 1978 . , 1985, 1992, 2004, 2015), několikrát též mistrovství světa a Evropy v basketbale mužů (1947, 1981) i žen (1956, 1967, 1995, 2010), . mistrovství světa v házené mužů (1964, 1990) i žen (1978), mistrovství světa a Evropy ve volejbale mužů (1949, 1958, 1966, 2001, 2011) i žen ( . 1949, 1958, 1986, 1993), mistrovství Evropy v atletice 1978 a dvě halová atletická mistrovství Evropy (1967, 2015), mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 v Liberci, mistrovství světa v biatlonu 2013 . v Novém Městě na Moravě, dvě zimní univerziády (1964, 1978), deset mistrovství světa či Evropy v krasobruslení (1908, 1928, 1934, 1937, 1948, 1962, 1988, 1993, 1999, 2017), mistrovství světa ve florbale 1998 a roku 1981 se na brněnském velodromu konalo kupříkladu i mistrovství světa v dráhové cyklistice. K nejmodernějším sportovištím patří fotbalové stánky Eden a Letná v Praze a stadion ve Štruncových sadech v Plzni, víceúčelové haly O2 Arena v Praze, Ostravar Aréna v Ostravě, KV Arena v Karlových Varech a Home Credit Arena v Liberci, atletický Městský stadion v Ostravě-Vítkovicích, Masarykův okruh pro motocyklové závody v Brně či můstky na Ještědu. Historicky významnými jsou též Velký strahovský stadion, na kterém se konaly mj. Sokolské slety a který býval uváděn jako největší sportovní stadion na světě, pražská Sportovní hala v Holešovicích, lední stadion na Štvanici, tenisový stadion na Štvanici, Stadion Evžena Rošického na Strahově či můstky Čerťák v Harrachově. Organizačně stojí na špici českého sportu Česká unie sportu a Český olympijský výbor. K největším sportovním svazům patří Fotbalová asociace ČR a Český svaz ledního hokeje. Nejpopulárnější všesportovní anketou je Sportovec roku, významnými oborovými anketami jsou Fotbalista roku, Zlatá hokejka, Atlet roku či Zlatý kanár. === Tělovýchova === Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdy Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další založili spolek Sokol, který se postupně rozrostl v důležitou národní organizaci. Od něho se časem odštěpily levicová Dělnická tělocvičná jednota a katolický Orel. Tyto organizace pořádaly pravidelná masová cvičení. Největší celonárodní akcí v době před převzetím moci komunisty byly Sokolem pořádané Všesokolské slety na Strahovském stadionu v Praze. V éře socialismu navázaly na ně tzv. spartakiády, pořádané státu podřízeným Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV). Velkou tradici má česká turistika. Klub českých turistů, založený Vojtou Náprstkem, pečuje o unikátní síť turistických značek, jednu z nejhustších na světě. Její počátky sahají do roku 1889. Velkou společenskou roli ve 20. století sehrál český tramping. Populární je také požární sport. Průkopníky moderního sportu a olympismu v českých zemích byli Jiří Guth-Jarkovský a Josef Rössler-Ořovský. == Další charakteristiky == === Kuchyně === Česká kuchyně je ovlivněna polohou Česka v průsečíku západních a východních vlivů. Půldruhého století ovlivňovala a byla ovlivňována kuchyní kulturně i jazykově blízkého Slovenska, ale mnohem déle trvala interakce s německou (zejména pak bavorskou) a rakouskou kuchyní, od kterých různé pokrmy přijímala (vídeňský řízek, vepřo-knedlo-zelo, bramboračka, štrůdl), ale také tyto kuchyně naopak inspirovala (povidla, koláče, svíčková na smetaně). Obecně česká jídla zapadají do středoevropských chutí, s některými místními originalitami – krom už uvedených např. smažený sýr, knedlíky, utopenci, olomoucké syrečky, vánoční kapr (Český kapr je obchodní značkou), hořické trubičky, škubánky, pivní sýr atd. Východní vlivy (slovenské, maďarské, polské či ruské) v české kuchyni zastupují např. boršč, trdelník, živáňská pečeně, guláš anebo tlačenka. Ryby jsou v českém jídelníčku málo časté (tzv. mořské plody se rozmohly až v souvislosti s moderním stravováním a zásobováním potravinami z dovozu), naopak, v evropském kontextu mimořádné je použití jedlých hub a mletého máku. Tvary některých druhů pečiva – např. rohlíků – jsou také v Evropě (s výjimkou Slovenska) neobvyklé, i když samotné těsto, z něhož jsou vyráběny, je běžné. Na podobu novověké české kuchyně měla zásadní vliv Magdalena Dobromila Rettigová. Z českých nápojů vyniká pivo, jehož vaření tu má staletou tradici a patří mezi nejznámější a nejkvalitnější na světě. (V rámci EU je název České pivo chráněným zeměpisným označením.) První známý pivovar tu existoval už v roce 1118 a Česko má nejvyšší spotřebu piva na osobu na světě. Vysoce alkoholická slivovice, pálená hlavně na východní Moravě, je běžně známa i v jiných státech východní a jihovýchodní Evropy, zato bylinné likéry Fernet Stock a Becherovka jsou českými specialitami. Víno se vyrábí především na jižní Moravě, která má k pěstování révy podstatně lepší podmínky než jiné části republiky (byly tu i vyšlechtěny domácí odrůdy, např. Cabernet Moravia, Pálava nebo Muškát moravský). Kofeinová limonáda Kofola je další českou specialitou. === Svátky === Dny pracovního klidu zahrnují svátky, které se vážou k historickým událostem nebo tradicím a státní svátky, které se váží k české státnosti. 1 Označuje tzv. ostatní svátky, které nesouvisejí s českou státností. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Seznam hlav českého státu Světové dědictví v Česku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Česko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo český ve Wikislovníku Kategorie Česko ve Wikizprávách Slovníkové heslo Česko ve Wikislovníku Téma Česko ve Wikicitátech Průvodce Česko ve Wikicestách Česko na OpenStreetMap Oficiální stránky Portál veřejné správy Národní geoportál | PERSON | PERSON |
008773 | ... žijících okolo toku Hané, též další skupiny hanáckého obyvatelstva, které podle typických povolání dělí na tzv. Slaměnkáře, Kopáče, Metlaře, Zábečváky, Tragačníky, Lopatáře, Kolomazníky a Hrnčíře. Dle výrazných odlišností v tradičních krojích, především dle rozdílné barevy mužských nohavic, bývají Hanáci děleni též na tzv. žluté (Žluťáky) a červené, vedle niž bývají rozlišováni ještě tzv. Baňáci s baňatým tvarem nohavic. === Nářečí === Hanácké nářečí spadá pod moravské dialekty českého jazyka a bývá zahrnováno do tzv. středomoravské nářeční skupiny. Středomoravská nářeční skupina pokrývá značnou část centrální a jihozápadní Moravy včetně Brněnska a Třebíčska a bývá tak dále dělena do několika vzájemně se lišících nářečních podskupin. Pro centrální hanáčtinu je kromě čuhácké podskupiny typické zaměňování hlásek ý a ú respektive ej a ou hláskami é a ó (například stréc brósí nožék místo strýc brousí nožík). Hlásky y a e zde byly dále nahrazeny širokými hláskami e̬... | Do které nářeční skupiny bývá zahrnováno hanácké nářečí? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Haná | [
"středomoravské"
] | 444 | 559 | Hanácké nářečí spadá pod moravské dialekty českého jazyka a bývá zahrnováno do tzv. středomoravské nářeční skupiny. | [
{
"start": 528,
"end": 542,
"text": "středomoravské"
}
] | Haná též Hanácko (německy Hanna nebo Hanakei) je etnografická oblast nacházející se na střední Moravě, v oblasti hornomoravského úvalu, zhruba na území mezi městy Vyškov, Holešov a Litovel. Větší centra Hané se nacházejí především v nížinách okolo řek Moravy, Bečvy a Hané. Oblast zasahuje do Olomouckého (okresy Olomouc, Prostějov a Přerov), Zlínského (okres Kroměříž) a Jihomoravského kraje (okres Vyškov). Jde o významnou zemědělskou oblast, známou vysokou úrodností, kroji a lidovými zvyky. Haná dala název širší skupině nářečí (nářečí hanácká, hanáčtina), dnes označovaných přesněji jako středomoravská. Hanácké nářečí z dřívější doby je uchováno i v tištěné podobě. Hanácké zpěvohry (nebo také hanácké opery) 18. století zachycuje výbor Copak to ale ta mozeka hraje? (Ignác Plumlovský, Josef Mauritius Bulín, Josef Pekárek), jež k vydání připravil Eduard Petrů. == Název == Název získala tato národopisná oblast po řece Hané, která protéká jižním okrajem regionu a vlévá se do Moravy mezi Kojetínem a Kroměříží. Původ tohoto slova označujícího nejen oblast, ale i zdejší obyvatele, byl dříve nesprávně přikládán historicky neprokázanému knížeti Hanovi. Pojmenování řeky Hané je spolehlivě doloženo již v pramenech ze 13. století, což potvrzuje i bádání topografa Františka Josefa Schwoye. Původ tohoto hydronyma nebyl dosud spolehlivě prokázán, avšak etymologové poukazují na jeho předslovanský původ.Zřejmě první označení zdejších obyvatel jako Hanáků pochází z díla Gramatika česká Jana Blahoslava z roku 1571. Další doklady se pak objevují i v urbářích, kde se od 16. století dochovaly četné záznamy o příjmení Hanák. Jako Na Hané označil oblast mezi Prostějovem, Vyškovem a Kroměříží na své mapě Moravy z roku 1624 i Jan Ámos Komenský. == Geografické vymezení oblasti == Hranice Hané se přesně určují jen velmi těžko. Nejstarší Komenského označení regionu Na Hané zahrnuje obtížně vymezitelnou oblast mezi Vyškovem, Prostějovem a Kroměříží, přičemž osou tohoto regionu je samotná řeka Haná. V dobové literatuře z přelomu 18. a 19. století však již oblast Hané zaujímala mnohem rozsáhlejší plochu centrální Moravy. K Hané byly připojovány oblasti okolo Tovačova, Kojetína či Přerova. Hranice Hané vymezil v roce 1815 Karel Josef Jurende, který za severní hranici tohoto regionu považoval města Litovel, Uničov a Šternberk, za východní města Velká Bystřice, Lipník nad Bečvou, Bystřice pod Hostýnem a Holešov, za jižní obce Napajedla, Střílky a Bučovice a za západní hranici obce Vyškov, Plumlov a Pozořice. Ještě šířeji vymezuje oblast Hané anonymní Mappa geographica specialis terre Promissae vulgo sacrae Hannae z počátku 19. století, za jejíhož autora bývá někdy považován kojetínský učitel Jan Tomáš Kuzník. Tato mapa zachycující rozšíření hanáckého nářečí připojuje k rozsáhlým územím centrální Hané i oblasti západní či severní Moravy.V širším slova smyslu tak bývá jako Haná označována nížina mezi Bludovem a Napajedly. Konkrétně se jedná o region zahrnující rovinatou oblast mezi Litovlí, Šternberkem, Lipníkem nad Bečvou, Holešovem, Napajedly, Vyškovem a Prostějovem. Tuto nížinu, nacházející se z velké části v Hornomoravském úvalu, ohraničují ze severu Oderské a z východu Hostýnské vrchy. Pomyslnou jižní hranici Hané tvoří Litenčické vrchy a Chřiby a na západě oblast uzavírají kopce Drahanské vrchoviny. Osu Hané představuje řeka Morava. Do 19. století bylo pro Hanou typické rozšiřování jejího území, prostřednictvím "expanze" hanáckých zvyků i nářečí. O tom svědčí i hraniční oblasti jako například Malá Haná, Záhoří či Hanácké Slovácko. Také jinak územně nesouvisející oblast Osoblažska bývá pro svou rovinatost nazývána Slezskou Hanou. Nejpřesněji je možné vymezit východní hranice Hané, kde tento nížinatý region sousedí s hornatou oblastí Valašska. Větší problém však představuje rozlišení mezi Hanou a Slováckem na jihu a mezi Hanou a oblastmi Horácka a Podhorácka na západě. == Charakteristika == Haná je největší z etnografických regionů na Moravě. Většina jejího území se rozkládá na střední Moravě, v jižní části Olomouckého kraje. Menší východní část Hané v okolí Kroměříže přináleží Zlínskému kraji a Vyškovsko tvořící jižní okraj regionu pak k Jihomoravskému kraji. Velkou část Hané nacházející se v Hornomoravském úvalu tvoří mírně zvlněná nížina kolem horního toku řeky Moravy, která představuje osu celého regionu. Vedle Moravy jsou největšími hanáckými řekami její přítoky, Haná a Bečva. Za nejvyšší bod regionu je považován vrch Velký Kosíř (442 m n. m.), který bývá označovaný jako hanácký Mont Blanc. Značnou část dnešní Hané zabírají rozlehlá pole. Zbývající roztroušené lesní porosty jsou nevelké a tvoří je především listnaté stromy jako habry, duby, lípy a olše. Výjimku představují dochované lužní lesy okolo toku Moravy (CHKO Litovelské Pomoraví) a lesy rozkládající se při hranicích s okolními vrchovinami. V regionu se nachází i větší množství vodních ploch vytvořených lidskou činností. Rybníky byly na Hané zakládány již ve středověku (Tovačov, Záhlinice či Chropyně). Zdejší jezera, vznikla ve 20. století v důsledku těžby štěrkopísku (Tovačov, Náklo či Chomoutov). Mezi nejstarší české přehradní nádrže patří vodní nádrž Plumlov.Díky své úrodné půdě, která je odedávna obdělávána, proslula Haná jako bohatý zemědělský region. Mezi zdejší nejvýznamnější plodiny patří pšenice (dříve hanácky žito), ječmen, žito (hanácky rež), cukrová řepa, řepka olejná či chmel. Silné pozice v oblasti dodnes zastává zemědělství a vedle něj též potravinářský průmysl. Hanáckou specialitou jsou olomoucké tvarůžky vyráběné v Lošticích. Další průmyslová odvětví jsou koncentrována ve větších městech. Strojírenský průmysl v Olomouci či Uničově, chemický v Přerově nebo Chropyni a oděvní průmysl v Prostějově. Pomalu se v regionu začíná rozvíjet i turistický ruch těžící z příhodných podmínek pro cykloturistiku a potenciálu zdejších přírodních a historických památek. Mezi nejvýraznější symboly regionu patří bohatě zdobené kroje, venkovská architektura, zvyky a hanácké nářečí. == Obyvatelstvo == Hanáci obývající nížinatou oblast centrální Moravy představují nejstarší zformovanou etnografickou skupinu moravského obyvatelstva. Zdejší etnografické povědomí se patrně vytvářelo již na přelomu 17. a 18. století. O obyvatelích Hané byl kvůli úrodnosti jejich kraje a s tím souvisejícímu snadnějšímu životnímu stylu vytvářen často zkreslený stereotypní obraz jejich povahy. Kupříkladu kaplan u sv. Mořice v Olomouci Filip Friebeck v roce 1778 popisoval Hanáky jako vážné, pohodlné a zbožné lidi, kteří milují svůj domov, jež neradi opouštějí. Hanácké operety a opery z 18. století jako typické hanácké vlastnosti vyzdvihují hlavně pohodlnost, nerozhodnost a hrdost. Dobová literatura dále připomíná jejich statečnost, rozvážnost a střízlivost. Hrdost a sebevědomí bohatých Hanáků pak v hodnocení zvenčí často hraničilo až s pýchou. Na počátku 20. století byli Hanáci hodnoceni jako "lid rozšafný, který nerad se v úsudku unáhlí, což se mu někdy nesprávně vykládá za váhavost i v práci, kterou naopak koná pravidelně velmi důkladně a s houževnatou vytrvalostí." Mezi vlastnosti zdejších sedláků patřil také konzervatismus a rezervovaný postoj k novinkám. To částečně naboural revoluční rok 1848, který nastartoval společenskou a hospodářskou proměnu zdejší společnosti. Hanáci začali přijímat za své technologické novinky a jejich "popanštění" se projevovalo i v odkládáním krojů. Povaha Hanáků se stala předmětem mnoha vyprávění a anekdot. === Dělení Hanáků === Haná bývá vnitřně dělena buď podle rozdílného nářečí či podle odlišností zdejších lidových krojů. Autoři z 18. a 19. století rozlišovali v rámci hanáckého obyvatelstva několik podskupin. K samotným Hanákům, obývajícím oblasti centrální Hané mezi Vyškovem, Prostějovem, Olomoucí, Přerovem a Kojetínem, započítávali i tzv. Blatňáky (též Blaťáky či Blaťany), tedy obavatele žijící okolo říčky Blaty. Dle nářečí pak dále vyčleňovali tzv. Čuháky, obývající prostor mezi Prostějovem, Olomoucí a Tovačovem, Zábečáky (též Zábečváky či Bečváky), tedy hanácké obyvatelstvo žijící okolo Přerova a Holešova na levém břehu řeky Bečvy, Zámoravjáky (též Zámoravčíky), obývající oblast Hulínska a Kroměřížska a Podhoráky žijící v oblasti tzv. Záhoří, tedy v okolí Lipníku nad Bečvou a Bystřice pod Hostýnem. Výše zmíněná první samostatná mapa Hané rozlišuje vedle samotných "pravých" Hanáků žijících okolo toku Hané, též další skupiny hanáckého obyvatelstva, které podle typických povolání dělí na tzv. Slaměnkáře, Kopáče, Metlaře, Zábečváky, Tragačníky, Lopatáře, Kolomazníky a Hrnčíře. Dle výrazných odlišností v tradičních krojích, především dle rozdílné barevy mužských nohavic, bývají Hanáci děleni též na tzv. žluté (Žluťáky) a červené, vedle niž bývají rozlišováni ještě tzv. Baňáci s baňatým tvarem nohavic. === Nářečí === Hanácké nářečí spadá pod moravské dialekty českého jazyka a bývá zahrnováno do tzv. středomoravské nářeční skupiny. Středomoravská nářeční skupina pokrývá značnou část centrální a jihozápadní Moravy včetně Brněnska a Třebíčska a bývá tak dále dělena do několika vzájemně se lišících nářečních podskupin. Pro centrální hanáčtinu je kromě čuhácké podskupiny typické zaměňování hlásek ý a ú respektive ej a ou hláskami é a ó (například stréc brósí nožék místo strýc brousí nožík). Hlásky y a e zde byly dále nahrazeny širokými hláskami e̬ a o̬ (například výrazy re̬ba a do̬b namísto spisovných slov ryba a dub). == Kultura a zvyky == === Kroje === Hanácký kroj představuje nejvýraznější projev tradiční lidové kultury tohoto regionu. Kvůli rozloze této národopisné oblasti však není jednotný a na území Hané tak lze rozlišit vícero jeho variant lišících se od sebe především střihem a barvou mužských kalhot, úpravou doplňků na ženských krojích či úvazy šátků. Podoba a proměny hanáckého kroje se dají rekonstruovat od 18. století, dle dochovaných literárních a obrazových dokladů dokumentujících jeho podobu. Kroj přestal být na Hané součástí každodenního oděvu po zrušení roboty v roce 1848, kdy podobně jako v dalších oblastech došlo k jeho postupnému odložení kvůli hospodářským a společenským změnám. V rámci samotné Hané se tak nejprve stalo na Olomoucku a Prostějovsku a následně i ve zbytku regionu. K uchovávání a nošení krojů se místní obyvatelé začali vracet od konce 19. století v souvislosti s nastupujícím folklórním hnutím. Součástí mužského kroje byla dlouhá konopná nebo bavlněná košile tenčice zdobená hnědočernou výšivkou límečku u krku a krémovou až žlutou výšivkou na rameni. Košile bývala doplněna červenou nebo černou stužkou a někdy též černým šátkem ovázaným okolo krku. Kalhoty gatě, které původně sahaly pouze po kolena, kde se uvazovaly zdobenými řemínky, bývaly zhotovovány z konopného plátna nebo z ovčích či kozích kůží a výjimečně též z jelenice. Doklady z 80. let 18. století hovoří o žluté barvě těchto kalhot, avšak od 19. století se charakteristickým znakem hanáckého kroje staly gatě cihlově červené či hnědočervené. Přesto se však žlutá barva kalhot v některých částech regionu zachovala a například historik Beda Dudík dělil Hanáky dle barvy jejich kalhot na žluté a červené. Přes košily bývala nošena vesta zdobená výšivkou s florálními a geometrickými motivy označováná jako frydka, lajdík nebo kordula. Na západě a jihovýchodě Hané se zeleně lemovaná vesta šila z černého sukna, na východě z modrého lemovaného červenou nebo bílou a především na jihu se objevuje vesta ušitá ze sukna zelené a občas i hnědé bravy. Součástí mužského oděvu byl i kabátek marinka nebo po kolena dlouhý černý či bílý kabát zvaný ketla či plátynka. V zimě nosili muži bílý či žlutý kožich z ovčí nebo beraní kožešiny, který byl znám jako tzv. ocáskový kožich. Tuto část oblečení však na přelomu 18. a 19. století nahradily kožichy jiné. V první polovině 19. století se pak jako součást hanáckého mužského kroje rozšířil i dlouhý a řasený plášť z tmavomodrého až černého sukna. Pro oblast Hané byly typické vysoké černé kožené boty, přičemž na noze mezi botou a kalhotami měli muži navlečené plátěné punčochy tzv. vyléčky či podléčky, které se uvazovaly nad koleny. Na hlavě muži nosívali černý klobouk, jehož tvar a výzdoba se měnily dle jednotlivých oblastí, ale též s věkem konkrétního nositele. V zimě pak muži v 19. století nosili na hlavách kožešinové čepice aksamitky či sobolovice.Spodní částí ženského kroje tvořila dlouhá suknice z konopného plátna označovaná jako trháčena, oplíčena, spodnica, podolek, ščórák, opasnice či rubanda. Na ni se od pasu do půli zad oblékalo vyšívané oplečí známé též jako oplíčko a lněné rukávce zdobené vloženými díly na ramenou (náramky), vyšívanými pruhy na konci rukávů (límečky), kanýrky na konci rukávů (tacle) a výrazným límcem okolo krku, kterému se říkalo krézl, obojek nebo placák. Límec i límečky z rukávů byly odnímatelné a byly nošeny jen při slavnostních příležitostech. Široké okruží bývalo škrobeno a lemováno vambereckou krajkou. Součástí ženského kroje byl také živůtek, kterému se na Hané říkalo kordulka, frydka, lajdík nebo bruslek. Všední živůtky se v 19. století šily z plátna, barchetu či kanafasu. Ty sváteční, bohatě zdobené, se pak zhotovovaly z atlasu, damašku či brokátu a později také ze sametu. Nejčastěji tvořila základní barvu živůtku černá, červená, modrá či zelená. Součástí kroje byla původně vpředu nesešitá sukně z bílého plátna zvaná fěrtoch či obarvená na černo, které se říkalo šorec. Od poloviny století pak ženy nosily sukně sešité. Různobarevná zástěra zdobená výšivkami či později potištěná barevnými vzory nošená přes spodní sukně bývala označována jako fěrtušek, pasenec, předníček nebo kasáč. K ženskému kroji pak patřil i krátký kabátek s úzkými rukávy špenzr a v zimě kožich zvaný kožoch či kožóšek. Svobodné Hanačky si vlasy česaly na pěšinku a spolu s červenou stuhou si je zaplétaly do copu, kterému se říkalo lelík. Vdané ženy si vlasy česaly do dvou copů, které si omotávaly okolo hlavy do věnce. Charakteristickou součást ženského kroje představují červené lipské šátky rozšířené od poloviny 19. století, které se v různých oblastech Hané uvazovaly odlišně. Na nohou nosívaly ženy kožené nebo soukenné střevíce. Mezi doplňky ženského oděvu patřil plátěný přehoz, který žena nosívala přes oděv v případě, že opouštěla vesnici, a šátek do ruky sloužící jako kabelka. === Hudba a tanec === Prvky původní hanácké lidové hudby se dochovaly prostřednictvím sólových či ansámblových instrumentálních skladeb ze 17. a 18. století označovaných jako hanatica. Dochovanými pololidovými hudebními skladbami, v nichž se promítá hanácká kultura, jsou i tzv. Hanácké opery. Prameny z 18. století dokládají, že původní hanácká muzika byla tradičně hrána s převahou smyčcových nástrojů. Hudebníci hrávali na housle, basu případně cimbál, které později doprovázely také klarinety a flétny. Od 19. století je pak pozorovatelný nástup dechových nástrojů a zakládání dechovek, jež se záhy prosadily i na hanáckém venkově. Hudební soubory hrající na tradiční nástroje jsou na Hané obnovovány od 20. století.Tradiční hanácký tanec představuje třídobý a výjimečně i dvoudobý tanec tančený obvykle chlapcem a dvěma dívkami, známý jako tzv. cófavá, který byl někdy označován též jako šópavá, zpáteční či hanácká. Jedná se o kráčivý druh tance volného tempa pojmenovaný podle základního kroku, kdy každé vykročení vpřed následovala série kratších kroků zpátky. Zmínky o tomto tanci připomínajícího polonézu jsou doloženy z počátku 18. století. Cófavá byla obvykle tančena při zahájení masopustních zábav, při hodech, svatbách, avšak spolu s náboženskými texty bývala tancována i v kostele. === Tradiční bydlení === Pro oblast Hané představuje charakteristický doklad zdejší kultury selský dům – grunt. Původně se jednalo o přízemní, někdy zvýšené, roubené domy, které později nahrazovaly hliněné stavby s valbovou střechou budované především z nepálených cihel. Od 2. poloviny 19. století byla vesnická obydlí na Hané postupně přestavována či budována z cihel pálených. Tyto nově budované stavby byly typem špýcharových domů, většinou zvýšené a neomítnuté, přičemž valbové střechy kryté došky u nich nahrazovaly střechy sedlové kryté břidlicí či pálenými střešními taškami. Typickým specifikem hanáckých domů byly až do 19. století tzv. žudry. Jednalo se o mohutný rizalit vystavěný před vstup do domu, přičemž v jeho patře byla umístěna sýpka. Většina žudrů však od poloviny 19. století postupně zanikala a do dnešních dnů se tak tento stavební prvek na hanáckých domech zachoval pouze ojediněle. Vesnická stavení byla na Hané nejpozději v průběhu 18. století na většině míst orientována okapově. Štítově orientovaná zástavba se dochovala především v severní části Hané, hlavně v okolí Zábřehu, Mohelnice, Loštic a Uničova. Jednotlivé usedlosti byly v rámci každé vesnice stavěny těsně vedle sebe. Průčelí domů byla většinou rozdělena na tři části, kdy žudr vystavěný uprostřed průčelí dělil stavení na část s obytnými místnostmi a část, kde byly umístěny komory. V předzahrádce, která se často nacházela před obytnou částí domu, byly vysazovány vonné a okrasné rostliny. Před komorami bývaly zasazovány lípy nebo ovocné stromy jako například hrušně či ořešáky. Do dvora, který býval od poloviny 19. století vybavován arkádovým zápražím, se z ulice vjíždělo průjezdem.Za obytným stavením se rozprostíral dvůr, který ze stran od sousedících pozemků oddělovaly chlévy, sloužící jako přístřeší pro chovaný dobytek, a kůlny, kde bývaly odstaveny vozy a uskladněno hospodářské nářadí. Ze zadní strany pak většinou každý dvůr uzavírala vyšší zídka s vraty, která uzavřený prostor dvora oddělovala od přiléhající zahrady. V zahradách, které často sloužily jako sady, bývaly vysazovány ovocné stromy jako například jabloně, hrušně, morušovníky nebo slivoně. Konec zahrady pak u většiny usedlostí uzavírala dřevěná stodola, někdy označovaná jako humno. Pro prostor za stodolou, kde zastavěná oblast většiny vesnic přecházela ve volnou krajinu s polními cestami či polnostmi, se vžilo označení "humna" či "za humny". === Kuchyně === Důležité místo ve zdejší kuchyni v minulosti zaujímaly pokrmy vyráběné z obilnin, především kaše. Ty se připravovaly nejen moučné nebo krupicové, ale též fazolové či hrachové. Vedle kaší pak důležitou složky potravy představovaly polévky, které se vařily z česneku, zelí, bůčku nebo sýra. Polévka připravovaná z tvarůžků se nazývá syrnica. Maso se v minulosti konzumovalo především po zabijačkách nazývaných šperke, které se obvykle konaly v zimních měsících. Většinou byla během nich porážena prasata. Získané maso se následně kvůli konzervaci udilo. Sváteční pokrmy se podávaly spolu s omáčkami, které bývají rozdělovány na černé a bílé. Černá omáčka se vařila z černého piva, perníku, bezinkových povidel a sušených švestek, přičemž se do ní přidávaly rozinky a ořechy. Základ bílé omáčky tvořila smetana, často doplněná křenem. K místní kuchyni neodmyslitelně patří také koláče a buchty z kynutého těsta plněné mákem. Další tradiční sladké pokrmy představují například bramborové placky s mákem, cukrem nebo povidly známé jako hertepláky, bramborové placičky s tvarohem a mákem nazývané pukáče nebo tróč – kynutý ovocný koláč s drobenkou. Zřejmě nejznámějším pokrmem spojeným s Hanou jsou Olomoucké tvarůžky známé též jako syrečky nebo tvargle. === Zvyky === ==== Hanácké právo ==== Ostatkové či též hanácké právo rozšířené především na střední Moravě patří mezi tradiční zvyky spojené s oslavami masopustu. Zástupcům vesnické chasy, kteří byli obvykle označování jako stárkové, bývala v rámci těchto oslav zapůjčena práva rychtáře či později obecního úřadu. Symbolem takto zapůjčeného práva byl ozdobený meč, šavle či hůl. Během ostatkové zábavy zasedali mladí chasníci v hospodě ke stolu, nad něhož byla obřadní šavle zaseknuta do stropu. Pod právem se pak konala parodická napodobování soudních jednání, během nichž byli před chasu předvoláváni jednotlivci ze vsi. Usvědčení provinilci pak byly nuceni buď uhradit chase peněžitou pokutu nebo byli obřadně zbiti vařečkou známou jako klapačka, lopatka, pleskačka či ferula. V některých oblastech Hané se během masopustu konaly veselé obchůzky vsí, označované jako vodění práva. Členové jednotlivých domácností, u kterých se průvod zastavil, byli po žertovných procesech rovněž vypláceni vařechou, přičemž byli chasou přidržováni na připravené lavici. V závěru masopustu pak chasa vracela právo zpátky rychtáři. Tyto slavnosti se na mnoha místech v různých podobách udržují i dnes. ==== Hanácká svatba ==== Svatba představuje tradiční přechodový rituál, s nímž se pojí výrazné projevy hanáckého folklóru. Na silně religiózním venkově se svatby většinou konaly o masopustu či po Velikonocích, přičemž tradičním dnem určeným pro svatby bylo úterý. Ráno ve svatební den se ženich spolu s průvodem vypravil k domu nevěsty. V případě, že byla jeho snoubenka přespolní, jela spřežení do její vesnice. Při oblékání do svatebních šatů stávala nevěsta v některých případech v díži na kynutí chleba, což jí mělo zaručit plodnost a vládu nad jejím manželem. Po řeči družby a požehnání rodičů byla vystrojená nevěsta vydána ženichovi, načež se celý průvod vypravil na obřad do kostela. Při cestě z kostela většinou následoval rituál zalikování, kdy byla novomanželům mířícím na hostinu přehrazena cesta a ženich byl nucen svou nevěstu vyplatit. K začátku nebo průběhu svatební hostiny patřil zvyk házení do žita, při němž byli jednotliví svatebčané postupně vyzýváni, aby do talíře s žitem či pšenicí položeného před nevěstu házeli peníze. Pak následovalo přinesení mohutného svatebního koláče. Mezi pokrmy servírované při svatební hostině patřila lukšová nebo dršťková polévka, hovězí maso s křenovou omáčkou, vepřová pečeně se zelím či vdolky. Nepřehlédnutelný prvek ženského svatebního kroje představovala honosná pokrývka hlavy, pro kterou se vžilo označení pantlék. Tato nevěstina koruna byla tvořena obručí a lepenkovou kostrou, jež zdobily korálky, flitry a kytice většinou zřejmě umělých růží. Na vrchol koruny býval umístěn samotný pantlék, tedy věnec červených mašlí, z nichž dozadu visely červené stuhy. Dalším ze svatebních doplňků nevěstina kroje byla vyšívaná přehozová plachta známá jako úvodnice, kterou si dívka během svatebního obřadu přehazovala přes lokty. Po narození dítěte pak v úvodnici brala matka do kostela své novorozeně. Ženich měl na hlavě klobouk bohatě zdobený pentlemi, umělými květinami a péry. Jeho kroj pak při svatbě doplňoval červený lipský šátek, který mu byl přivazován od pravého ramene k levé kyčli. Součástí svatebních zvyků bylo i předávání svatebních darů. Nevěsta často ještě před obřadem posílala svému nastávajícímu vyšívanou tenčici nebo šátek. Ženich pak obdarovával svou nevěstu stříbrnými mincemi, které jí kladl do klína, nebo střevíci, jimž se říkalo poslušné. Po svatební hostině následovalo čepení nevěsty. Během tohoto rituálu odstranily provdané ženy nevěstě její zdobnou pokrývku hlavy a zapletly její vlasy okolo hlavy. Dívka obdarovaná čepcem, tak byla uvedena mezi dospělé ženy. Ženich směl po svatbě poprvé obléknout plášť a nevěsta z jeho klobouku "otrhala" pentle a další ozdoby. Mezi zvyky spojené se svatbou patřilo také rozšířené stínání kohouta, který byl po hostině souzen a zabit pro své údajné hříchy. ==== Honění krále ==== Svátek letnice byl na mnoha místech Hané v minulosti spojen se zvykem honění krála, jež býval označovaný též jako zvyk jet na krále, jezdit po králoch, hledat krála či jízda s králem. Během tohoto obřadu se mladíci na koních seskupili do družiny doprovázející vybraného mladého chlapce – krále oblečeného v ženských šatech a ozdobeného květy. Družina vyzbrojená šavlemi pak projížděla vsí a posléze i okolními obcemi a žádala po přihlížejících výslužku. Jezdci navíc eventuálně bránili svého krále, aby se jej nezmocnili mladíci ze sousedních vsí. Rivalita mezi jednotlivými obcemi v minulosti mnohdy přivodila násilné střety mezi družinami. Například v roce 1819 se u Lověšic krvavě střetly skupiny přibližně 80 jezdců z Horní Moštěnice, Bochoře, Lověšic a Šířavy. Při tomto incidentu známém jako bitva čtyř králů bylo osm mladíků usmrceno přímo v boji a dalších pět zemřelo na vážná zranění krátce poté. Zvyk honění krále patrně vycházel z původních jezdeckých závodů, kdy jako král býval označován vítěz takovéto soutěže.Na většině míst na Hané tento zvyk povětšinou zanikl již v polovině 19. století. Snahy o jeho obnovení zesílily v 90. letech 19. století a pokusy o oživení přicházely i ve 20. století. S podobným zvykem, který bývá povětšinou označován jako Jízda králů se dodnes setkáme na Slovácku. Na Hané se o obnovu tohoto zvyku snaží například v Kojetíně či Chropyni, kde bývají během Hanáckých slavností konány Jízdy krále Ječmínka. == Významná města a místa na Hané == === Města === Olomouc – metropole Hané a první zemské hlavní město Moravy, nazývá se hanácký Oxford Přerov – nazývá se hanácký Detroit Prostějov – nazývá se hanácký Jeruzalém Kroměříž – nazývá se hanácké Athény Vyškov – nazývaný moravské, nebo také hanácké Versailles Tovačov Litovel – nazývá se hanácké Benátky Uničov Šternberk Kojetín Hulín Holešov Náměšť na Hané Chropyně Kostelec na Hané Velká Bystřice Ivanovice na Hané Němčice nad Hanou === Památky === Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci Arcibiskupský zámek, Květná a Podzámecká zahrada v Kroměříži Svatý Kopeček u Olomouce Hrad Bouzov Hanácké muzeum v přírodě, Příkazy Zámek Chropyně Litovelské Pomoraví Javoříčské jeskyně Mladečské jeskyně Zbrašovské aragonitové jeskyně Tovačovský zámek Zámek v Náměšti na Hané Hanácké muzeum v Cholině == Galerie == == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Literatura === BEČÁK, Jan Rudolf; POSPĚCH, Pavel; ŠALÉ, František. Lidové umění na Hané : lidová kultura hmotná. Boskovice: Albert, 1997. 460 s. ISBN 80-85834-43-x. BENEŠ, Bohuslav. Úvaha o Hanácích a Hané včera a dnes. In: HÝBL, František. Lidový oděv a tanec na Hané : sborník z 5. konference o lidové kultuře na Hané. Přerov: Muzeum Komenského, 1998. S. 199–209. (česky) BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard. Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Svazek 2. Věcná část A-N. Praha: Mladá fronta, 2007. 636 s. ISBN 978-80-204-1712-1. BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard. Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Svazek 3. Věcná část O-Ž. Praha: Mladá fronta, 2007. 664 s. ISBN 978-80-204-1713-8. ČÍŽKOVÁ, Marta Marie. Hanácký kroj. Prostějov: [s.n.], 1940. 105 s. DVOŘÁČEK, Petr; RŮŽIČKA, Jiří. Haná: Olomoucko, Prostějovsko, Přerovsko. Praha: Levné knihy, 2008. 112 s. ISBN 978-80-7309-516-1. JORDÁN, František. Lidové obyčeje na Hané a jejich slovní, hudební a taneční projevy : VII. konference o lidové kultuře na Hané 24. a 25. listopadu 1998 : sborník příspěvků. Vyškov: Muzeum Vyškovska, 1999. S. 271. (česky) FROLEC, Václav. Hanáci, jací byli. Studie Muzea Kroměřížska. 1993, roč. 1992-1993, s. 7–11. (česky) FROLEC, Václav. "Zaslíbená země" Haná a Hanáci. (K 170. výročí narození Františka Skopalíka). Vlastivědný věstník moravský. 1992, roč. 44, čís. 2, s. 169-186. (česky) HAINS, Ernest. O zpěvnosti a muzikalitě Hanáků. Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově. 2001, čís. 1-2, s. 48–51. (česky) Krajina našeho domova - Haná : sborník tematických prací. Olomouc: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Olomouci, 2008. 104 s. ISBN 978-80-86570-15-0. KVIETKOVÁ, Jana. Folklór regionu Haná jako součást nabídky cestovního ruchu. Olomouc, 2014 [cit. 2017-03-10]. 148 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Halina Kotíková. Dostupné online. (česky) Lidový rok na Hané. Olomouc : Olomoucký kraj, 2011. ISBN 978-80-87535-22-6. LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Lidový kroj na Hané. Přerov: Muzeum J.A. Komenského, 2002. 119 s. ISBN 80-238-8573-1. NAKLÁDAL, Petr. Hanácké tradice - zvyky a folklor na Hané multimediální prezentace lidových tradic, zvyků a folkloru na Hané : multimediální prezentace Olomouckého kraje. Olomouc: Olomoucký kraj, 2011. NAVRÁTIL, Ladislav. Hanáci jací jsou a jací byli. Praha: J. Otto, 1931. 93 s. MELHUBOVÁ, Ivana. Lidová píseň, zvyky a tradice na Hané a jejich využití u dětí na prvním stupni ZŠ.. Brno, 2010 [cit. 2017-03-10]. 103 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Judita Kučerová. Dostupné online. (česky) POSPĚCH, Pavel. Rolník - Haná - Příklad Josefa Vysloužila. In: HANUŠ, Jiří; MALÍŘ, Jiří; FASORA, Lukáš. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. ISBN 978-80-7325-147-5. S. 519. (česky) Proměny hanácké vesnice : lidová kultura na Hané : sborník příspěvků z IX. odborné konference v Kroměříži. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 2003. 141 s. ISBN 80-85945-37-1. SEKANINOVÁ, Tereza. Kulturně-geografické specifika Hané. Brno, 2014 [cit. 2017-03-21]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Svatopluk Novák. Dostupné online. (česky) Střední Morava - Haná : srdce a brány dokořán : turistický průvodce. Olomouc: Olomoucký kraj, Odbor strategického rozvoje kraje, Oddělení cestovního ruchu, 2005. 43 s. ISBN 80-239-4727-3. ŠIMŠA, Martin. Ostatkové právo na Hané, jeho postavení ve struktuře masopustních zvyků a vztah k ostatním obřadům výročního obyčejového cyklu. Národopisná revue. 2006, roč. 16, čís. 1, s. 3–15. (česky) ŠKUBAL, Rudolf. Hranice Hané: vymezení etnografického regionu : (metodické pokyny). Brno: [s.n.], 1995. 11 s. VÁLKA, Miroslav. O Hané a Hanácích. Národopisná revue. 1992, roč. 2, čís. 3, s. 110–113. (česky) VEČERKOVÁ, Eva. Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2015. 512 s. ISBN 978-80-7429-627-7. S. 57–62. (česky) ZAHRADNÍK, Milan, a kol. Hanáci z pohledu Marie Gardavské kdysi a dnes. Kojetín: MěKS Kojetín, 2013. 42 s. ISBN 978-80-260-4882-4. ZAHRADNÍK, Milan. Hanácká svatba. Od přechodového obřadu k scénickému folkloru. Brno, 2012 [cit. 2017-04-13]. 55 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Miroslav Válka. s. 15. Dostupné online. (česky) === Související články === Olomoucký kraj Jihomoravský kraj Zlínský kraj Morava Malá Haná Slezská Haná === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Haná ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Haná ve Wikislovníku Encyklopedické heslo Haná v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Střední Morava Folklórní soubor Haná Folklorní soubor Hanačka region Haná, hanácký kroj: ženský a mužský Hanácké nářečí na www.olomouc.com/hanactina Hanactina.cz - hanácko-český a česko-hanácký slovník online Hanáci Praha - spolek rodáku a ledi, co mají rádi Hanó | ADJ_PHRASE | OTHER |
007838 | Hmat je tradičně řazen mezi pět lidských smyslů. Ve skutečnosti je hmat spíše soubor několika různých smyslů, které pomocí receptorů v kůži umožňují získávat informace z bezprostředního okolí -, te vpichu, vibrací atd. - souhrnně se tyto stimulace nazývají taktilní kontakt. Mezilidský kontakt pomocí doteku se nazývá haptika. Hmatové receptory jsou v kůži rozprostřeny s různou hustotou - nejcitlivější místo hmatu je na konečcích prstů a na špičce jazyka, naopak nejméně je jich na zádech. Slepí lidé nemohou číst proto se učí zvláštní abecedu z vyvýšených bodů, zvanou Braillovo písmo. Body nahmatávají špičkami prstů. | Kde je nejcitlivější místo hmatu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hmat | [
"na konečcích prstů a na špičce jazyka"
] | 327 | 491 | Hmatové receptory jsou v kůži rozprostřeny s různou hustotou - nejcitlivější místo hmatu je na konečcích prstů a na špičce jazyka, naopak nejméně je jich na zádech. | [
{
"start": 419,
"end": 456,
"text": "na konečcích prstů a na špičce jazyka"
}
] | Hmat je tradičně řazen mezi pět lidských smyslů. Ve skutečnosti je hmat spíše soubor několika různých smyslů, které pomocí receptorů v kůži umožňují získávat informace z bezprostředního okolí -, te vpichu, vibrací atd. - souhrnně se tyto stimulace nazývají taktilní kontakt. Mezilidský kontakt pomocí doteku se nazývá haptika. Hmatové receptory jsou v kůži rozprostřeny s různou hustotou - nejcitlivější místo hmatu je na konečcích prstů a na špičce jazyka, naopak nejméně je jich na zádech. Slepí lidé nemohou číst proto se učí zvláštní abecedu z vyvýšených bodů, zvanou Braillovo písmo. Body nahmatávají špičkami prstů. | LOCATION | LOCATION |
003193 | ... a doplňkách jako čelenky a bižuterie. Přepracované kostýmy, vlasy a make-up jsou populární taktéž u skupin (mnohdy nemetalových) japonského hnutí "visual kei", kterému položila základ kapela X Japan koncem 80. let. Při živých vystoupeních mají metaloví hudebníci v oblibě metlení, při kterém se hází hlavou ze strany na stranu do rytmu hudby. Vizuálně je to efektní, když má člověk dlouhé vlasy. "Paroháč", široce rozšířené gesto, zpopularizoval vokalista Ronnie James Dio během účinkovaní v kapelách Black Sabbath a Dio. Gene Simmons ze skupiny Kiss tvrdí, že to on byl první, který udělal toto gesto během koncertu. Návštěvníci metalových koncertů netančí v běžném slova smyslu; Deena Weinstein tvrdí, že to může být následkem toho, že publikum bývá převážně mužské a většinou heterosexuální. Rozlišuje především dva tělesné pohyby, které mají být náhradou za tanec: metlení a šťouchání, které je jednak výrazem porozumění, jednak rytmickým gestem. Oblíbeným "tancem" posluchačů metalu, ať už doma nebo na koncertě, je předstírání hry na kytaru (angl. "air guitar").... | Jaké pohyby především jsou na metalových koncertech náhradou za typický tanec? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Heavy_metal | [
"metlení a šťouchání"
] | 799 | 954 | Rozlišuje především dva tělesné pohyby, které mají být náhradou za tanec: metlení a šťouchání, které je jednak výrazem porozumění, jednak rytmickým gestem. | [
{
"start": 873,
"end": 892,
"text": "metlení a šťouchání"
}
] | Pojem heavy metal lze chápat v několika významech: v užším smyslu představuje tradiční heavy metal, který se od hard rocku odlišuje eliminováním bluesového vlivu; v širším smyslu představuje heavy metal (čili zkráceně metal) celý hudební žánr, včetně všech jeho odnoží; tento článek pojem heavy metal používá v tomto, širším smyslu Heavy metal není totéž jako hard rock. Heavy metal (zkráceně rovněž "metal") je druh hudby, který se jako vymezený hudební styl objevil na přelomu 60. let a 70. let ve Velké Británii a Spojených státech. Kořeny má v hardrockových skupinách, které kombinováním blues a rocku vytvořily nový hudební styl, charakteristický používáním elektrických kytar a bicích, a také hlasitým a zkresleným zvukem. Podle serveru All Music Guide "Ze všech nespočetných forem rock and rollu je heavy metal nejextrémnější, ať už z hlediska hlasitosti, mužnosti nebo teatrálnosti. Existuje množství variací heavy metalu, ale všechny se opírají o zkreslený zvuk kytar a kytarové motivy, zvané riffy. K tomu mírně kovově znějící baskytara a úderné tempo bicích." Průkopníci heavy metalu jako Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple si vybudovali rozsáhlou posluchačskou základnu, a to i navzdory nepřízni kritiky, jako se to už v historii žánru nezřídka stává. V polovině 70. let britská kapela Judas Priest pomohla vytříbit žánr pominutím většiny bluesových prvků. Kapely Nové vlny britského heavy metalu, např. Iron Maiden a Motörhead, držíce se téhle cesty, vnesly do žánru rebelii punk rocku a zvýšily rychlost hry. V 80. létech se staly typickými představiteli heavymetalu Helloween, Accept a Manowar. Již od svých počátků měl heavy metal velkou základnou fanoušků, kteří jsou známí jako metalisti, metaláci či metláci. V polovině 80. let se dostaly do popředí kapely jako Mötley Crüe, které náležely do popem ovlivněného žánru nazývaného glam metal. V undergroundu se vytvořily nové, agresivnější styly: thrash metal přinesly do hlavního proudu kapely typu Metallica a Megadeth, zatímco ostatní styly jako death metal a black metal zůstaly i nadále záležitostí uměleckého podzemí. Od poloviny 90. let získávají ohlas nové styly jako nu metal (maje prvky funku a hip hopu) a metalcore (slévají se v něm extrémní metal a hardcore punk). Tyto nové styly posunuly hranice tohoto žánru. Jon Parels, kritik The New York Times píše: "v spletitém světe populární hudby je heavy metal hlavní odnoží hard rocku – méně synkopickou, méně bluesovou, více nakloněnou showmanství a hrubé síle." V žádné metalové kapele nesmí chybět kytarista, baskytarista, bubeník a zpěvák, který může být zároveň taky instrumentalista. Někdy se využívají i klávesové nástroje, Nejdůležitější je však zkreslený kytarový zvuk. Mezi prvními metalovými uskupeními byly oblíbené Hammondovy varhany a občas taky mellotron. Tyto nástroje v 80. letech nahradily syntezátory. V dnešní době se syntezátory používají v stylech jako progresivní metal, power metal a symfonický metal, ale uplatnění naleznou i v jiných metalových subžánrech. Některé nu metalové skupiny s oblibou používají prvky hip hopu: scratch a různé zvukové efekty. Zesilovači zvýrazněná akustická síla elektrické kytary měla v dějinách žánru podstatnou roli. U hry na kytaru se často užívá tzv. overdrive pedálu společně s využitím zkreslení samotného elektronkového zesilovače, čím se vytvoří hutný, mocný, "těžký" zvuk. Na počátku 70. let některé populární skupiny začaly hrávat s dvěma kytaristy. Přední místo mezi těmito skupinami zastávaly Judas Priest a Iron Maiden, u kterých si kytaristé dělí funkce sólové a rytmické kytary. Ústřední složkou heavy metalu je kytarové sólo, forma kadence. Složitá sóla a riffy jsou neoddělitelnou součástí heavy metalu. Mezi jedny z pokročilých a hojně využívaných sólových technik patří například sweep-picking (struny jsou rozeznívány smýkáním trsátka po strunách bez častého střídání směru, přičemž zbytek zvuku je tvořen převážně druhou rukou - viz také arpeggio) nebo tapping (ťukání prsty do strun nad hmatníkem). Vedoucí úloha kytary v heavy metalu se obvykle dostává do konfliktu s tradičním postavením "frontmana" respektive s rolí vokalisty jako lídra kapely, čím vzniká mezi nimi napětí, které má za následek "přátelské soupeření". V heavy metalu se od zpěvu vyžaduje, aby se nedostával do popředí před celkový sound kapely. Poněvadž metalové kořeny sahají ke kultuře hippies, vyžaduje se, aby se u zpěvu "city dávaly jasně najevo", čím se dosahuje autenticita projevu. Kritik Simon Frith tvrdí, že "tón hlasu" metalového zpěváka má přednost před obsahem textu. Tento postřeh však zároveň vypovídá o častém nebezpečí úpadku metalové tvorby do klišé. V metalové hudbě se využívá široká škála zpěvu; operní vokály Roba Halforda z Judas Priest a Bruce Dickinsona z Iron Maiden, chraplavé hlasy Lemmyho z Motörhead a Jamese Hetfielda z Metallicy, přímočaré vřískavé a bručící vokály Tomase Lindberga z At the Gates, ďábelské vokály blackmetalových zpěváků jako například Attilu Csihare z kapely Mayhem. Role baskytary je další složkou metalového zvuku; souhra baskytary a sólové kytary je důležitým prvkem. Basová kytara umožňuje hrát v tónech, které vytvářejí charakteristický "těžký" zvuk. Metalové basové linky se hodně různí v komplexnosti, od "pedálového tónu" (na různé akordy se používá pouze jeden tón) jako základu, až po zdvojené komplexní riffy a tzv. "lick" (krátká fráze během sóla), společně se sólovou nebo rytmickou kytarou. V některých kapelách má basa výraznější postavení. Obvykle však spíše jen zhutňuje zvuk kytar. Metaloví basisté někdy upřednostňují trsátka před prsty, tím se jejich zvuk stává ostřejším. V některých stylech, jako např. v thrash nebo death metalu, se používá zkreslení basy pomocí overdrive pedálu, který dodává tónu baskytary hutnější a více komprimovaný zvuk. Numetaloví a deathmetaloví basisti mnohdy používají pěti- nebo šestistrunnou baskytaru s rozšířeným zvukovým rozsahem. Podstata metalového bubnování spočívá ve vytvoření hlasitého bušení využitím trojitého efektu rychlosti, energie a preciznosti. Metalové bubnování vyžaduje mimořádnou dávku trpělivosti, a hráči si musí vypěstovat pozoruhodnou schopnost rychlosti, koordinace a obratnosti, aby dokázali zahrát někdy komplikované skladby. Jednou z charakteristických technik bubnování je tzv. "cymbal choke", která spočívá v utlumení činelů rukou. Heavymetalová souprava bicích je obvykle omnoho větší než tomu bývá v jiných rockových stylech. Vedle obvyklých bicích instrumentů v soupravě (tom-tom, basový buben, malý buben, hi-hat činel, činely crash a ride) se používají rovněž dvoupedálové bicí, přídavné tom-tomy a množství přídavných činelů (splash činely a extra crash činely) a mnohé jiné nástroje, např. kravské zvonce. Neodmyslitelnou součástí živých vystoupení je hluk – "zvukový masakr", jak jej charakterizuje Deena Weinstein. Jeffrey Arnett se ve své knize Metalheads o heavy metalu zmiňuje jako o "smyslovém ekvivalentu války." Kráčejíc ve stopách Jimiho Hendrixe a The Who, průkopníci heavy metalu jako např. Blue Cheer zavedli nové standardy ohledně hlasitosti. Jak praví Dickie Peterson z Blue Cheer: "Věděli jsme pouze to, že chceme intenzivnější muziku." Paul Sutcliffe píše o koncertu Motörhead roku 1977 takto: "především neúměrná hlasitost se počítá na vrub kapely, když se . bavíme o jejich vlivu." To samé tvrdí taky Weinstein, když říká, že melodie je ústředním prvkem populární hudby, house se zaměřuje na rytmiku, a heavy metalu trůní energický zvuk, barva hlasu a hlasitost. Říká, že hluk má za úkol "vtáhnout posluchače do zvuku" a poskytnout "injekci mladistvé živosti". Soustředění na hlučnost se vysmívá rockový pseudo-dokument Hraje skupina Spinal Tap, v němž jistý kytarista tvrdí, že má aparaturu nastavenou "až na jedenáct". Heavy metal je typický energickým tempem a razantností. Strohé, prudké a izolované rytmické části se spojují do rytmických frází s osobitou, často trhavou strukturou. Tyto fráze slouží za základ rytmických průvodů a melodických figur zvaných riffy, které mají za následek "chytlavost" písní. V heavymetalových písních se používají delší rytmické figury, jako např. celá nota, anebo čtvrťová nota s tečkou nebo delší akordy v pomalých "power baladách". Tempo v raném heavy metalu mělo sklon k pomalosti až těžkopádnosti. Nicméně koncem 70. let začaly být živou součástí žánru rozmanité tempa. Metalové tempa první dekády 21. století se pohybují v rozmezí od pomalých baladických temp (čtvrtinová nota = 60 úderů za minutu) až po extrémně rychlé tempa, tzv. "blast beaty" (čtvrtinová nota = 350 úderů za minutu). Množství heavymetalových skladeb charakterizují krátké dvounotové nebo třínotové akordy (převážně barré hmaty). Tyto akordy bývají obvykle přednášené pomocí staccatového útoku vytvořeného použitím kytarové techniky zvané "palm muting". Typickým výrazovým prostředkem heavy metalu jsou "power akordy", neboli "silové akordy". Z technického hlediska je "silový akord" poměrně jednoduchý: jedná se o souzvuk dvou tónů, základního tónu a kvinty. Souzvuk kvinty se velice často ještě doplňuje o oktávu, aby se tak dosáhlo plnějšího zvuku. Dalším znakem je jejich jednoznačná harmonická průzračnost a čitelnost – a to také u zkresleného tónu. Dvojhmaty se většinou hrají tak, že ukazováček vždy drží určitý pražec a prsteník zároveň mačká na tenčí struně o dva pražce vyšší tón. Dvojhmaty jsou výhodné tím, že prstoklad je vždy stejný, ale můžeme ho posunovat kdekoliv po hmatníku. Přidáním dalšího prstu se získá méně používaný trojhmat. Heavy metal se zakládá na riffech. Riffy se většinou tvoří pomocí tří základních harmonických složek, a to těchto: modální harmonie, tritón plus chromatismus, a pedálový tón. V tradičním heavy metalu se nejednou využívají modální stupnice, především aiolský a frygický modus. To znamená, že žánr využívá modální akordové progrese jako je např. aiolská progrese I-VI-VII, I-VII-(VI) případně I-VI-IV-VII, nebo také frygické progrese, které zahrnují vztahy mezi I a ♭II (například I-♭II-I, I-♭II-III, anebo I-♭II-VII). Příklady využití aiolského módu: Judas Priest - Breaking the Law (hlavní riff I-VI-VII) Iron Maiden - Hallowed Be Thy Name (hlavní riff I-VI-VII) Accept - Princess of the Dawn (hlavní riff I-VI-VII) Příklady využití frygického módu .: Mercyful Fate - Gypsy (hlavní riff I-♭II-I-VI-V) Megadeth - Symphony of Destruction (hlavní riff ♭II-I) Sodom - Remember the Fallen (intro + hlavní riff, na konci kterého se uplatňuje frygická kadence: I-♭II-III) Tritón a chromatika se v heavy metalu používají v množství akordových progresí. Tritón, neboli zvětšená kvarta, je hudební interval obsahující tři celé tóny, nebyl v středověkém, přísně harmonickém stylu povolený. To vedlo mnichy k tomu, aby jej přezdívali diabolus in musica. Podobně jako ve středověku, rovněž v moderní západní kultuře se tritón chápe jako něco "ďábelského". V heavy metalu má tritón nezastupitelné místo při kytarových sólech a riffech – příkladem je začátek písně "Black Sabbath". V heavy metalu se jako harmonický základ hodně využívá pedálový tón. Jedná se o hluboký permanentní tón, během kterého se vyskytuje alespoň jeden cizí (čili disharmonický) souzvuk. Heavymetalové riffy se zpravidla zakládají na nepřetržitém opakování tónu, který se hraje na nejhrubších (čili nejnižších) strunách basové nebo rytmické kytary – obvykle se jedná o struny E, A nebo D. Jinými slovy, jednoduchý basový tón–nejčastěji nízké tóny E nebo A–se soustavně opakuje, a mezitím se postupně hrají různé akordy, včetně akordů, které obvykle nezahrnují onen basový tón, čímž se vytváří zdání napětí. Příkladem je úvodní riff písně "You've Got Another Thing Comin'" od Judas Priest, kde jedna kytara hraje pedálový tón F#, a druhá kytara hraje akordy. Podle Roberta Walsere, vedle blues a R&B, "heavy metal ovlivňují ve velké míře už od počátků žánru různé hudební styly známé pod společným názvem 'klasická hudba'". Tvrdí, že mezi nejlepší metalové hráče patří kytaristé, kteří se věnovali rovněž studiu klasické (vážné) hudby. Osvojením a adaptováním předloh z klasické hudby položili základ novému druhu kytarové virtuozity a změnám v harmonickém a melodickém jazyce heavy metalu. Většina hudebních prvků, které si osvojili heavymetaloví muzikanti, má původ v baroku, klasicismu a romantismu. Ritchie Blackmore, kytarista z Deep Purple a Rainbow, a Uli Jon Roth, kytarista ze Scorpions, už počátkem 70. let experimentovali s hudebními figurami vypůjčenými z klasické hudby. Během 80. let se kytaristé Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen nechali inspirovat barokními a později taktéž klasicistickými hudebními formami, načež se stali vzorem pro neoklasicistické metalové hráče, ke kterým patří například Michael Romeo, Michael Angelo Batio, a Tony MacAlpine. I když množství metalových muzikantů tvrdí, že se nechali inspirovat skladateli klasické hudby, heavy metal na ni přímo nenavazuje. Klasická a tvrdá hudba vznikly na základě odlišných kulturních tradicí a zkušeností: klasická hudba navazuje na tradici umělecké hudby, zatímco metal na tradici populární hudby. Muzikologové Nicolas Cook a Nicola Dibben k tomu poznamenávají, že "analýza populární hudby často ukáže vliv 'uměleckých tradic'. Příkladem je Walserovo spojení heavy metalu s filozofií a dokonce i s vnějšími projevy romantismu 19. století. Bylo by, ale, mylné tvrdit, že blues, rock, heavy metal, rap či taneční hudba se přímo odvíjejí od 'umělecké hudby.'" Výpůjčky heavy metalu z klasické hudby se týkají zejména motivů, melodií a stupnic, a ne komplikovaných složek, jako jsou kontrapunkt, vícehlas nebo klasická strukturální schémata. Heavymetalové kapely, včetně progresivních a neoklasických kapel, se obyčejně nesnaží dodržovat kompoziční a estetické požadavky klasické hudby. Heavy metal, podobně jako blues, v němž má kořeny, obsahuje často sexuální podtón – počínaje podmanivými nahrávkami Led Zeppelin a konče současnou numetalovou tvorbou, které nejsou cizí otevřené sexuální narážky. S rostoucí oblibou thrash metalu v 80. letech se stále větší množství metalových písní začalo zabývat politikou a sociálními otázkami (System of a Down). Romantika a baladičnost patří mezi obvyklé motivy gothic a doom metalu, a stejně tak nu metalu, který se navíc zabývá problémy dospívající mládeže. Některé styly, např. melodický death metal, progresivní metal, a black metal, oblibují filozofickou tematiku, zatím co textová stránka extrémnějších odnoží death metalu a grindcoru se skládá výlučně z útočného, nelidského, a často nerozumného obsahu. Nedílnou součástí tohoto druhu hudby jsou podivné, fantastické texty, vyvolávající rozptýlení. Kupříkladu texty kapely Iron Maiden často v sobě nesou znaky bájesloví, krásné literatury a poezie; k takovým písním patří např. "Rime of the Ancient Mariner" ("Píseň o starém námořníkovi"), založená na stejnojmenné básni Samuela Taylora Coleridge. Mezi další ukázkové příklady patří: "The Wizard" od Black Sabbath, "The Conjuring" a "Five Magics" od Megadeth či "Dreamer Deceiver" od Judas Priest. Další interpreti se ve svých textech zaměřují na válku, nukleární zkázu, životní prostředí, a politické či náboženské problémy. Vzorovými příklady jsou písně jako "War Pigs" od Black Sabbath, "Killer of Giants" od Ozzyho Osbourna, "...And Justice for All" od Metallicy, "2 Minutes to Midnight" od Iron Maiden, "Balls to the Wall" od Accept, a "Peace Sells" od Megadeth. Motiv smrti, zastávající přední místo v heavy metalu, se objevuje v textech takových rozdílných kapel jako Iron Maiden, Black Sabbath, Slayer, nebo W.A.S.P. Powermetalové kapely, jejichž textové a hudební motivy jsou většinou pompézní a optimistické, potvrzují výjimku tohoto temného pravidla. Mnohé powermetalové skupiny, například Helloween, tvrdí, že metal by měl být inspirující a optimistickou hudbou. Tematika heavy metalu čelí již dlouhé roky ostré kritice. Podle Jona Parelese "ústřední motiv heavy metalu je jednoduchý a skutečně univerzální. Chrochtáním, sténáním a povznesenými texty vyzdvihuje...nespoutanou zábavu... Jádro muziky je upjaté a pevně dané." Hudební kritici častokrát považují metalové texty za nezralé a otřepané, a v mnohých případech zastávající se mizogynie a okultizmu. V 80. létech členové organizace "Parents Music Resource Center" ("Sdružení rodičů pro kontrolu hudby") uspořádaly velkou kampaň proti populární hudbě. Žádali Kongres, aby omezil hudební průmysl, jelikož je pobuřovaly urážlivé – především heavymetalové – texty. V roce 1990 musela kapela Judas Priest čelit obžalobě, kterou proti nim vznesli rodiče dvou mládenců, kteří se údajně před pěti lety zavraždili poté, co si vyslechli podprahové poselství v písni zmíněných muzikantů, a které znělo "do it" ("udělej to"). Případ si získal velkou pozornosti veřejnosti, avšak hudebníci byli posléze uznání za nevinné. Nedílnou součástí populární hudby je i vizuální stránka, což platí i pro heavy metal. Obaly alb, vystoupení na pódiu, kostýmy kapel a videoklipy jsou téměř stejně důležité jako hudba samotná, no jen zřídkakdy jsou přednější než hudební tvorba. Z každého díla lze tedy získat množství dojmů; heavy metal z hlediska umělecké formy je velice široký pojem, jelikož mu nedominuje pouze jeden vyjadřovací prostředek. Zatímco malba má vizuální podobu, symfonie zvukovou, v metalových kapelách se zvuková podoba spojuje s vizuální (obal alba, vystoupení na pódiu, oblečení atd.). Některé rané heavymetalové seskupení, např. Alice Cooper a Kiss, a rovněž novější skupiny jako GWAR, Mushroomhead či Marilyn Manson, získaly popularitu nejenom díky své hudbě, ale přispěly k ní také jejich vystoupení na pódiu a hanlivé chování muzikantů. Dlouhatánské vlasy jsou, podle Weinsteina, "nejvýraznějším poznávacím prvkem metalové módy." Heavy metal převzal tento rys původně z kultury hippies. V 80. a 90. létech heavymetalové háro "symbolizovalo nenávist, odpor a rozčarování generace, která se očividně necítí nikde doma", tvrdí novinář Nader Rahman. Dlouhé vlasy dodaly členům metalové komunity "sílu nevyhnutnou na to, aby se mohli bouřit vesměs proti ničemu." Klasický metalový stejnokroj se skládá z modrých džínů, černého trička, bot a černé kožené nebo džínové bundy. Trička bývají většinou ozdobené logy nebo kresbami představujícími milovanou metalovou kapelu. V polovině 70. let se zásluhou Judas Priest a Motörhead ujala mezi heavymetalistami kožená móda a motorkářská kultura. Během 80. let měli na metalovou módu značný vliv punk rock, gothic rock, a rovněž hororové filmy. Především glammetalové kapely onoho období si zakládaly na vzhledu a osobním stylu. Měli zalíbení v dlouhých, barvených, natupírovaných vlasech, (s toho důvodu přezdívka "hair metal", hair = vlasy), líčení, vyfintěných kostýmech, a doplňkách jako čelenky a bižuterie. Přepracované kostýmy, vlasy a make-up jsou populární taktéž u skupin (mnohdy nemetalových) japonského hnutí "visual kei", kterému položila základ kapela X Japan koncem 80. let. Při živých vystoupeních mají metaloví hudebníci v oblibě metlení, při kterém se hází hlavou ze strany na stranu do rytmu hudby. Vizuálně je to efektní, když má člověk dlouhé vlasy. "Paroháč", široce rozšířené gesto, zpopularizoval vokalista Ronnie James Dio během účinkovaní v kapelách Black Sabbath a Dio. Gene Simmons ze skupiny Kiss tvrdí, že to on byl první, který udělal toto gesto během koncertu. Návštěvníci metalových koncertů netančí v běžném slova smyslu; Deena Weinstein tvrdí, že to může být následkem toho, že publikum bývá převážně mužské a většinou heterosexuální. Rozlišuje především dva tělesné pohyby, které mají být náhradou za tanec: metlení a šťouchání, které je jednak výrazem porozumění, jednak rytmickým gestem. Oblíbeným "tancem" posluchačů metalu, ať už doma nebo na koncertě, je předstírání hry na kytaru (angl. "air guitar"). Mezi další oblíbené činnosti diváků patří: skákání do obecenstva (stage diving), surfování v davu (crowd surfing), tlačení a postrkovaní v chaotických šarvátkách (moshing) a "paroháč", na některých koncertech i pogo. Deena Weinstein tvrdí, že silná, uzavřená, převážně mužská subkultura umožnila heavy metalu vytrvat na výsluní podstatně delší dobu než se to podařilo mnohým jiným rockovým žánrům. Metalové publikum se skládá zejména z pracujících bělochů mužského pohlaví (v britském hrabství West Midlands a státech USA: New York, Kalifornie a Washington byl metal většinou hudbou 'dělnické mládeže'). Navzdory tomu je tato skupina tolerantní i vůči těm, jež stojí mimo "tvrdého jádra" subkultury, drží-li se nepsaného metalového zákona, co se oblečení, vzhledu a chování týče. K projevům spolupatřičnosti se subkulturou patří nejenom návštěvy koncertů a společná móda, ale i přispívání do metalových časopisů, a v poslední době rovněž příspěvky na webové stránky. Heavymetalové scéně, která má vlastní nepsané zákony ohledně autenticity, přischla přezdívka "odcizená subkultura" ("subculture of alienation"). Podle tohohle zákona musí být muzikanti bezvýhradně oddání muzice a subkultuře, která je podporuje, nesmějí se ucházet o pozornost médií, a nikdy nesmějí "zradit". A od fanoušků se zase vyžaduje "odpor vůči systému a odluka od společnosti." Lidé zabývající se metalem i oddaní fanoušci skupin, které měly značný podíl na vzniku metalu, mají sklon považovat některé interprety (a též některé fanoušky) za tzv. "pozéry", čili lidi, kteří předstírají příslušnost k subkultuře, avšak nevědí nic o historii, textech ani poselstvích skupin, jejichž muziku poslouchají. Původ pojmu heavy metal ve vztahu k hudbě je neurčitý. Pojmenování "heavy metal" (těžký kov) se po celá staletí používal v chemii a hutnictví. V novodobé populární kultuře použil tento výraz jako jeden z prvních americký beatnik William S. Burroughs ve své novele Hebká mašinka (The Soft Machine, 1962) a také ve své další knize Nova Express (1964); heavy metal tu používá . jako synonymum pro návykové drogy: "Se svými nemocemi a drogami vyvolávajícími orgasmus a se svými asexuálními, parazitickými formami života – národ heavymetalistů z Uranu obestřen chladným, modrým oparem vypařených bankovek – a hmyzí lidé z Minraudu ze svou metalovou muzikou. ." Ian Christe, heavymetalový historik, opisuje význam jednotlivých slov v slangu hippies: slovem "heavy" se "popisovalo cokoli, co mělo silnou či opojnou atmosféru", "metal" označuje těžké duševní rozpoložení. V slangu beatniků se výraz "heavy" ve významu "vážný" používal už nějakou dobu předtím a rovněž i ve vztahu k "tvrdé hudbě" (heavy music), čili pomalejší, hlasitější variaci standardního popu. Debutové album Iron Butterfly, vydané začátkem roku 1968, bylo pojmenováno "Heavy". První zdokumentované použití výrazu heavy metal se objevilo ten samý roku v písni "Born to Be Wild" od Steppenwolfu, poukazujíc na motocykl: "I like smoke and lightning / Heavy metal thunder / Racin' with the wind / And the feelin' that I'm under." ("Mám rád dým a blesk / burácení těžkého kovu / závody s větrem / a pocit, že podléhám"). Další spornou hypotézu o původu heavy metalu přinesl v roku 1995 "Chas" Chandler, bývalý manažer Jimi Hendrix's Experience, v rozhovoru pro pořad "Rock and Roll", který vysílala televizní stanice PBS. Říká, že "...heavy metal je pojem, který má původ v článku New York Times, který se týkal vystoupení Jimiho Hendrixe", a tvrdí, že autor opisoval Jimiho Hendrixe "...jakoby poslouchal těžký kov (heavy metal) padající z nebes". Nicméně, hodnověrnost tohoto tvrzení je sporná. První zdokumentované použití výrazu "heavy metal" jako označení stylu rockové hudby se objevilo v recenzi Mikea Saunderse. 12. listopadu 1970 v časopisu Rolling Stone hodnotil album vydané předešlého roku britskou kapelou Humble Pie: "Humble Pie svým americkým debutem As Safe As Yesterday Is dokázali, že nuda může mít mnoho podob. Předvedli se jako hlasitá, nemelodická, sračková rocková kapela těžkopádná jako těžký kov (heavy metal), s hřmotnými a ohlušujícími částmi, které mluví za všechno. Ne že, by všechny písně byly špatné...ale v podstatě stojí za hovno." Jejich album pojmenované "Humble Pie" charakterizoval jako "nic nového pod sluncem, jenom to samé heavymetalové hovno, o které . nikdo ani nezakopne." V recenzi alba Kingdom Come od Sir Lord Baltimore, která byla publikovaná v květnu 1971 v časopisu Creem, Saunders píše: "Zdá se, že Sir Lord Baltimore mají nastudované všechny heavymetalové triky." Kritik časopisu Creem Lester Bangs je známý tím, že počátkem 70. let zpopularizoval výraz "heavy metal", když recenzoval kapely jako Led Zeppelin a Black Sabbath. V 70. letech určití kritici používali výraz heavy metal víceméně automaticky v hanlivém smyslu. Roku 1979 popřední hudební kritik John Rockwell z New York Times charakterizoval styl, jež nazýval "heavy metal rock" jako "brutální agresivní hudbu, která se většinou hraje pro nadrogované lidi," a v jiném článku jako " . rokenrol dovedený do krajnosti oblíbený u bílých výrostků." Pojmy "heavy metal" a "hard rock" často označují stejný typ muziky, především mluví-li se o kapelách 70. let 20. století, kdy se tyto dva pojmy často vzájemně zaměňovaly. Například kniha Rolling Stone Encyclopedia of Rock & Roll z roku 1983 obsahuje takovouhle pasáž: "Aerosmith, proslulý svým agresivním hardrockovým stylem založeným na bluesu, patřil mezi nejvýznamnější heavymetalové skupiny poloviny sedmdesátých let." V dnešní době by už asi sotva kdosi charakterizoval klasickou tvorbu Aerosmithu, jasně odkazující na tradiční rokenrol, jako "heavy metal". Dokonce i některé kapely, které stály u zrodu tohoto žánru, např. Led Zeppelin a Deep Purple, nebývají současnou metalovou komunitou považovány za heavymetalové kapely. Americké blues bylo velmi oblíbené a mělo velký vliv na první britské rockery; kapely jako Rolling Stones a The Yardbirds nahrály cover verze mnohých klasických bluesových skladeb, občas zrychlujíc tempo a využívajíc elektrické kytary místo původních akustických (podobné adaptace blues a jiné "černé hudby" vytvořily základ původního rock and rollu). Britské bluesově orientované kapely (a jimi ovlivněné americké kapely) při svých hudebních experimentech vytvořily zvuk, který se později stal charakteristickým znakem heavy metalu: základem byl hlasitý, zkreslený kytarový zvuk, postavený na silových akordech. Do širšího povědomí dostaly tento styl roku 1964 The Kinks svojí písní "You Really Got Me". K tomuto novému kytarovému zvuku významně přispěla nová generace zesilovačů se zpětnou vazbou. Zatím co blues-rockový styl bicích byl jednoduchý, bicí v heavy metalu byly mohutnější, komplexnější a hlasitější, a k tomu se přidával čím dál tím hlasitější zvuk elektrické kytary. Zpěváci změnili techniku a byli stále závislejší na zesilovaní zvuku; také využívali nové stylistické a dramatické postupy. Souběžně s tím se zvyšovala úroveň nahrávací techniky, čímž se umožnil plnohodnotný záznam této tvrdé muziky. Spojením blues-rocku a psychedelického rocku se vytvořila téměř celá původní podstata heavy metalu. Jednou z nejvýznamnějších kapel, které definovaly hranice žánru, bylo rockové trio Cream. Jejich mohutný, hutný zvuk je kombinací Claptonovy bluesové kytary, silného Bruceovho hlasu a jeho dynamické hry na basovou kytaru a jazzem ovlivněných rytmů bubeníka Gingera Bakera. O jejich prvních dvou deskách, Fresh Cream (1966) a Disraeli Gears (1967), se říká, že významně ovlivnily celý budoucí žánr. Debutové album Are You Experienced (1967) od Jimi Hendrix Experience, mělo také nemalý vliv na metal. Hendrixovou kytarovou virtuozitu se snažili napodobit mnozí metaloví kytaristi; nejúspěšnější šlágr alba, "Purple Haze", je nejednou považován za první heavymetalový hit. Roku 1968 se počal utvářet zvuk, který se později stal známý jako heavy metal. V lednu toho roku se na debutovém albu sanfranciské kapely Blue Cheer s názvem Vincebus Eruptum objevila cover verze známého hitu "Summertime Blues" od Eddieho Cochrana. Tato skladba je ve všeobecnosti považována za první heavymetalovou nahrávku. Ten samý měsíc vyšlo rovněž album Steppenwolf od stejnojmenné kapely, které obsahovalo také píseň "Born to Be Wild" zmiňující se o "heavy metalu". V červnu t. r. se na světlo světa dostaly další dvě nahrávky, které se zapsaly do dějin: "Think about It" od The Yardbirds (strana B jejich posledního singlu), kde kytarista Jimmy Page uvedl metalový zvuk, později ohromně populární; a horký kandidát na první heavymetalové album vůbec: In-A-Gadda-Da-Vida od Iron Butterfly se stejnojmennou 17minutovou titulní skladbou. V srpnu t. r. Beatles svým singlem "Revolution" vytvořili nový standard pro zkreslení, používané při nejúspěšnějších hitech. The Jeff Beck Group, jejichž lídr předtím zastával místo kytaristy v The Yardbirds, vydali své debutové album toho samého měsíce: Truth obsahoval jedny z "nejžhavějších, nejostřejších, nejpřímočařejších humorných zvuků všech časů," čímž připravil půdu pro novou generaci metalových kytaristů. V říjnu debutovala živou nahrávkou Pageova nová kapela Led Zeppelin. V listopadu kapela Love Sculpture, kde byl kytaristou Dave Edmunds, vydala album Blues Helping, na kterém představila hřmotivou, agresivní verzi Chačaturjanovy písně "Šavlový tanec". Beatlesácké tzv. Bílé album, které rovněž vyšlo v listopadu, obsahovalo "Helter Skelter" – skladbu, která se stala jednou z nejhlučnějších písní vydanou takovou významnou kapelou. V lednu 1969 Led Zeppelin vydal stejnojmenné debutové album, které se záhy umístilo na 10. místě v albovém žebříčku amerického hudebního týdeníku Billboard. V červenci se konal Atlanta Pop Festival, kde vystupoval Zeppelin a rovněž rockové trio Grand Funk Railroad inspirované skupinou Cream. Další Creamem inspirované seskupení – Leslie West – vydalo t. m. album Mountain, obsahující tvrdé blues-rockové kytary a vřeštivé vokály. V srpnu se tato skupina – mezitím přejmenována na Mountain – zúčastnila na Woodstocku, kde hrála víc než hodinu. Debutové album Grand Funk Railroad s názvem On Time vyšlo rovněž v srpnu. Na podzim zaznamenalo fenomenální úspěch Led Zeppelin II a singl "Whole Lotta Love" se dostal na 4. příčku v žebříčku populární hudby časopisu Billboard. Metalová revoluce se právě začala. Led Zeppelin definovali klíčové prvky nového žánru. Přispěli k tomu Pageova značně zkreslená kytarová hra a Plantovy dramatické, srdcervoucí vokály. Při konstituovaní žánru byli právě tak důležité i kapely, u kterých byl více v oblibě stabilnější, "ryzejší" heavymetalový sound. S tohoto pohledu byli klíčovými nahrávky od Black Sabbathu (Black Sabbath a Paranoid) a Deep Purple (Deep Purple in Rock). Black Sabbath vyvinuli mimořádně tvrdý sound. Zčásti má na tom zásluhu pracovní nehoda, která se přihodila Tonymu Iommimu v roku 1966. Jelikož nebyl schopný normální hry, musel přeladit svou kytaru, aby mu hra nezpůsobovala takovou bolest, a musel se spoléhat na silové akordy, kvůli jejich poměrně jednoduchému prstokladu. Deep Purple v prvních létech neměli vyhraněný styl, nicméně počnouc rokem 1969 se kapela, vedená vokalistou Ianem Gillanem a kytaristou Ritchiem Blackmorem, začala ubírat směrem k novovznikajícímu heavymetalovému stylu. V roku 1970 bodovali ve významných britských hitparádách Black Sabbath s písní "Paranoid" a Deep Purple s "Black Night". Také tři další britské kapely vydali toho roku své debutové alba, které se nesli v duchu heavy metalu: Very 'eavy... Very 'umble od Uriah Heep, UFO 1 od UFO a Sacrifice od Black Widow. I když jejich styl se obyčejně nepovažuje za heavy metal, Wishbone Ash zavedli do praxe styl dvou kytar – rytmické a sólové, čímž inspirovali mnohé budoucí metalové kapely. Okultní tematika a obrazotvornost kapel Black Sabbath, Uriah Heep a Black Widow měly rovněž podstatný vliv; Led Zeppelin začal klást důraz na podobné prvky od svého čtvrtého alba vydaného roku 1971. Na druhém břehu Atlantiku určovala kurz Grand Funk Railroad, "komerčně nejúspěšnější americká heavymetalová kapela od roku 1970 až do svého rozpadu roku 1976 uvedla do praxe nový výraz, který byl v sedmdesátých letech synonymem úspěchu: soustavné koncertování." Dalšími metalovými kapelami z USA byly Dust (první deska 1971), Blue Öyster Cult (1972) a skupina Kiss (1974). V Německu debutovala roku 1972 albem Lonesome Crow kapela Scorpions. Blackmore, jehož virtuozita se projevila na albu Deep Purple Machine Head (1972), opustil skupinu roku 1975 a založil kapelu Rainbow. Tyto kapely si získali přízeň publika neustálým koncertováním a svým stále se zlepšujícím šoumenstvím. Spornou otázkou zůstává, jestli tvorbu těchto a dalších průkopnických kapel možno považovat vskutku za "heavy metal" nebo prostě jenom za "hard rock". Ty, mající blíže k bluesovým kořenům či zakládající si na melodice v současnosti většinou spadají do druhé kategorie. Vynikajícím příkladem jsou AC/DC, kteří debutovali roku 1975 albem High Voltage. Encyklopedie Rolling Stone z roku 1983 píše o "australské heavymetalové kapele AC/DC..." Rockový historik Clinton Walker tvrdí, že "nazývat AC/DC heavymetalovou kapelou bylo nepřesné v létech sedmdesátých a nic se na tom . nezměnilo ani v současnosti... Jsou rokenrolovou kapelou, která zkrátka hraje tak tvrdě, jako se to vyžaduje v metalu." Nejedná se tu pouze o otázku definicí, ale rovněž o to, že je třeba jasně rozlišovat mezi samotným stylem, a tím, k čemu se hlásí fanoušci. Ian Christe píše jako se Ozzy Osbourne stal "mluvčím šílenosti rockových hvězd a získal naprostou oddanost heavymetalových zatracenců." Britská kapela Judas Priest, debutující albem Rocka Rolla roku 1974, je po Black Sabbathu další kapelou, kterou je třeba brát do úvahy. Christe píše o tom, jako Black Sabbath "... nabídli posluchačům něco víc než tři akordy a dobrou show – ale jejich obecenstvo chtělo pátrat dál po zvucích s podobným účinkem. V polovině 70. let bylo možno metalovou estetiku vystopovat jako bájnou bestii v náladové base a složitých zdvojených kytarách Thin Lizzy, v jevištní stylizaci Alice Coopera, v excelující kytaře a pompézních vokálech Queenu a hřmotných středověkých námětech Rainbow. Potom ale, následujíce Sabbath, vyrazili z Birminghamu Judas Priest, aby tato rozličná nejsvětlejší místa hardrockové zvukové palety spojili a zesílili. Poprvé se z heavy metalu stal žánr sám o sobě." Navzdory tomu, že se ani jedno album Judas Priest až do 80. let nedostalo do žebříčku 40 nejlepších alb v USA, kapela bývá pokládána za následovníka sabbathovského heavy metalu. Používajíc dvě kytary, prudké tempa a čistější kovový zvuk bez bluesových vlivů, vytvořili standard, kterým se řídilo nesčetné množství budoucích skupin. Heavy metal sice získával stále větší popularitu, ale kritici tuto muziku neměli příliš v lásce. Nelíbilo se jim sice, že heavy metal převzal ze šoubyznysu různé obchodnické triky (vizuální stránka projevu apod.), přesto největší námitky měli k bezmyšlenkovitosti hudebního a textového pojímaní: v recenzi alba Black Sabbath, jež napsal počátkem 70. . let přední hudební kritik Robert Christgau, se metal popisuje jako "pochmurný a dekadentní...nedůvtipné, nestydaté ožebračování." V polovině 70. let se objevil punk rock, který se vyvinul jako reakce jednak na moderní měšťáckou společnost, jednak na rokenrol jakoby vyrobený na montážní lince (a tedy i heavy metal) těch dob. Koncem 70. let prodej heavymetalových nahrávek prudce klesl, především na úkor punku, disca a komerčního rocku. Jelikož významná vydavatelství se orientovala na punk, množství novějších britských heavymetalových kapel nacházelo inspiraci právě v agresivitě, energickém zvuku, v nízké zvukové kvalitě a v postoji "udělej si sám" (zkráceně DIY "do it yourself"). Undergroundové metalové kapely se rozhodly vzít všechno do vlastních rukou a založit nezávislá specializovaná vydavatelství. Jak se hnutí šířilo, zavedené britské hudební týdeníky jako Sounds a New Musical Express začaly jevit zájem o metalové kapely. Geoff Burton, který psal pro Sounds, zpopularizoval termín "New Wave of British Heavy Metal", který se obvykle zkracoval do akronymu NWOBHM. Kapely NWOBHM Iron Maiden, Motörhead, Saxon, Diamond Head a Def Leppard daly heavy metalu nový dech. Následujíc příklad Judas Priest zhutnily zvuk, omezily bluesové vlivy a potrpěly si více na rychlé tempa. Roku 1980 se alba Iron Maiden, Motörhead a Saxon dostaly do první desítky nejlepších britských alb, čímž NWOBHM pronikla do středního proudu. O rok později se Motörhead stali první kapelou z onoho hnutí, která se, se svou písní No Sleep 'til Hammersmith, dostala na vrchol britských žebříčků. Další kapely NWOBHM, např. Diamond Head a Venom, měly rovněž nemalou zásluhu na vývoji metalu, i když nedosáhly takový komerční úspěch. Prvá generace metalových kapel se pomalu vytrácela ze scény. Deep Purple se rozpadli zanedlouho poté, co Blackmore roku 1975 opustil kapelu, a Led Zeppelin skončili roku 1980. Losangeleští Van Halen, kteří předskakovali na koncertě Black Sabbath, strhávali pozornost na úkor stárnoucích muzikantů. Eddie Van Halen se stal jedním z nejoslnivějších metalových virtuózů onoho období. Podle Christeho "jeho technika hry na kytaru byla dokonalá a parádní sóla jako 'Eruption' vynesla heavymetalovou kytaru na úplný vrchol". Mezi pověstné virtuózy se zařadili rovněž muzikanti Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen, jejichž jména se spájejí se stylem v současnosti známém jako "neoklasický metal". Na čele interpretů inspirovaných klasickou hudbou byli Blackmore a člen Scorpions Uli Jon Roth. Tato nová generace měla v oblibě používání klasicistických kytar s nylonovými strunami – činil tak například Rhoads v písni "Dee" na nahrávce Blizzard of Ozz (1980), debutovém albu bývalého zpěváka Black Sabbath Ozzyho Osbourna. V druhé polovině 70. let se metalová scéna, povzbuzená úspěchem Van Halenovců, počala rozvíjet v jižní Kalifornii, především v oblasti Los Angeles. V klubech na Sunset Strip v Los Angeles mají kořeny kapely jako Quiet Riot, Ratt, Mötley Crüe a W.A.S.P., které se nechaly inspirovat tradičním heavy metalem počátku 70. let a od glamrockových seskupení typu Alice Cooper a Kiss si vypůjčily divadelní prvky (a občas též oblibu líčení). Glam metal se vyznačuje hédonistickými texty a živelným chováním. Po hudební stránce ho charakterizují rychlé kytarové sóla, hymnické refrény a melodičnost více-méně inspirovaná popem. Glammetalové hnutí se, spolu s kapelami typu Twisted Sister, stalo hlavní sílou v metalu a rockové hudbě jako takové. Po úspěchu NWOBHM a po přelomovém albu Judas Priest British Steel (1980) se na počátku 80. let heavy metal stával stále oblíbenější. Přítomnost na MTV měla obrovský vliv na propagaci hudebních skupin a v mnohých případech pomohla znásobit prodej nahrávek. Videoklipy Def Leppard k albu Pyromania (1983) udělaly z kapely hvězdy první kategorie a Quiet Riot se stali první tamější heavymetalovou kapelou, které se podařilo dostat na vrchol žebříčku Billboard s písní Metal Health (1983). Neméně důležitým při rozšiřovaní posluchačské základny se ukázal "US Festival" konaný v Kalifornii roku 1983. Na tomto třídenním festivalu byl jeden den věnovaný čistě jenom heavymetalovému žánru, který tu zastupovali Ozzy Osbourne, Van Halen, Scorpions, Mötley Crüe, Judas Priest a jiní, a kterému se podařilo přitáhnout největší pozornost publika. Mezi roky 1983 a 1984 vzrostla prodejnost heavymetalových nahrávek z 8 na 20 procent všech nahrávek prodaných v USA. Vícero popředních odborných časopisů zasvěcených žánru začalo svou činnost. Patřili k nim například Kerrang! (založený 1981) a Metal Hammer (1984). Roku 1985 Billboard vyhlásil, že "metal rozšířil svou diváckou základnu. Metalová muzika už není výhradní doménou výrostků mužského pohlaví. Metalové posluchačstvo se rozšířilo o starší (vysokoškoláky), mladší (mladší žáky) a ženy." V polovině 80. let měl největší zastoupení v žebříčcích, hudebních televizích a na koncertních šňůrách glam metal. K hlavním představitelům patří skupiny Warrant z L.A., skupiny z východního pobřeží jako Poison, Cinderella, či neméně oblíbené kapely Mötley Crüe a Ratt. Stylistickou mezeru mezi hard rockem a glam metalem zaplnila skupina Bon Jovi z New Jersey, která dosáhla nesmírnou popularitu díky svému třetímu albu Slippery When Wet (1986). V roku 1987 začala MTV vysílat pořad Headbanger's Ball, zasvěcený výlučně heavymetalovým videoklipům. Metalová komunita se rozdělila na dva hlavní tábory, na příznivce komerčního zvuku a na přívržence undergroundu pohrdajících populárním stylem, kterému přezdívali "lite metal" nebo "hair metal." Skupině Guns N' Roses se podařilo získat pozornost fanoušků různých stylů. Na rozdíl od glammetalových kapel té doby byli omnoho surovější a jízlivější. Po nesmírném úspěchu jejich debutové desky Appetite for Destruction (1987) "se skupina Guns N' Roses stala cílem, na který se zaměřil všechen další metal po následující dekádu." Rok nato se z té samé losangeleské hardrockové klubové scény vynořila kapela Jane's Addiction s debutem Nothing's Shocking. Časopis Rolling Stone vyhlásil, že "Jane's Addiction jsou právoplatným dědicem odkazu Led Zeppelin, neboť žádná kapela jim doposud nebyla tak věrná." Byla jednou z prvních kapel spájených z "alternativním metalem", který se dostal do popředí během 90. let. Popularitu glam metalu mezičasem udržovaly nové kapely jako newyorští Winger anebo Skid Row z New Jersey. Během 80. let se vyvinula spousta heavymetalových stylů mimo komerčního středního proudu. Mapování spletitého světa undergroundového metalu se věnovala řada lidí, v první řade editoři hudebního serveru Allmusic a taktéž kritik Garry Sharpe-Young. V Sharpe-Youngové několikasvazkové encyklopedii je metal rozdělený do pěti hlavních kategorií: thrash metal, death metal, black metal, power metal, plus spříbuzněné styly doom a gothic metal. Související informace naleznete také v článku Thrash metal. Thrash metal se zrodil počátkem 80. let. Podobně jako jeho nejbližší příbuzný – speed metal – rovněž thrash vykazuje velký vliv hardcore punku a Nové vlny britského heavy metalu. Nejvýznamnější scéna v Spojených státech, odkud thrash pochází, se nacházela v oblasti sanfranciského zálivu. Thrashové kapely vyvinuly nový sound, který se vyznačoval větší rychlostí a agresivitou v porovnání s původním heavy metalem, i v porovnání s jeho následovníkem – glam metalem. Většinou se tu prolínají nízké kytarové riffy s hlavní shredovou kytarou. Texty převážně rozebírají nihilistický náhled na svět, anebo se zabývají společenskými problémy, využívajíc při tom drsný, neslušný jazyk. Charakterizovali jej slovními spojeními jako "zkažená městská muzika" či "bělošský bratranec rapu". Thrash zpopularizovala tzv. "Velká thrashová čtyřka": Anthrax, Megadeth, Metallica a Slayer. Kreator, Sodom a Destruction, tři německé kapely, nejvíce přispěly k tomu, že se tenhle styl dostal do Evropy. Neméně důležité byly také kapely Testament ze San Franciska, Exodus z New Jersey a brazilská Sepultura. Třebaže thrash pochází z undergroundu (a v prvních deseti letech byl více-méně jen undergroundovým fenoménem), některým skupinám se podařilo získat rovněž komerční publikum. Metallice se roku 1986 podařilo dostat mezi 40 nejlepších alb v hitparádě Billboard s albem Master of Puppets a dva roky nato s albem ...And Justice for All dobyla šesté místo; alba kapel Megadeth a Anthrax měli rovněž alba na vrcholu žebříčku. Slayer si sice nevydobyli takovou popularitu jako zbytek Velké čtyřky, no navzdory tomu vydali jeden ze směrodajných alb žánru: časopis Kerrang! označil album Reign in Blood (1986) za "nejtvrdší album všech časů." Dvě desetiletí nato jej zas magazín Metal Hammer vyhlásil za nejlepší album za posledních dvacet let. Slayer si získal, na svou škodu, posluchačstvo z radů krajně pravicových skinheadů, poněvadž se ve svých textech zabývá násilím a nacizmem. Začátkem 90. let thrash dosáhl nevídaný úspěch, čímž dal novou tvář komerčnímu metalu. "Černé album" od Metallicy se umístilo na prvním místě v žebříčku Billboard, Countdown to Extinction od Megadeth (1992) na druhém, Anthrax a Slayer se dostaly do první desítky, a alba lokálních kapel jako Testament a Sepultura se dostaly do první stovky. Související informace naleznete také v článku Death metal. Thrash se záhy začal vyvíjet a vyčlenily se z něj extrémnější metalové styly. Jak tvrdí MTV News, "muzika kapely Slayer byla přímo odpovědná za vzestup death metalu". Venom, kapela z NWOBHM, měla taktéž zásluhu na rozvoji stylu. Rouhání se a satanizmus, prvky uplatňované u podobných kapel, si našly místo také v severoamerických i evropských deathmetalových kapelách. K prvotním skupinám stylu patří floridští Death a kalifornští Possessed. Říká se, že označení "death metal" pochází od těchto kapel; Possessed vydali roku 1984 demo Death Metal a na jejich debutovém albu Seven Churches (1985) se objevila skladba s názvem "Death Metal". Death metal zužitkoval rychlost a agresivitu thrashe i hardcoreu, k tomu přidal texty inspirované nízkorozpočtovými hororovými filmy "zetkové" kategorie a satanismem. Zpěv se vyznačuje ponurostí, hrdelností a hlubokým ječením, "smrtelným skřípotem" a jinými nezvyklými technikami. Hluboký, agresivní vokální styl doplňují podladěné, mimořádně zkreslené kytary, neuvěřitelně rychlé bicí (obyčejně dvojpedálové) a mohutná "zvuková stěna" vytvořená z blast beatů. Příznačné jsou rovněž frekventované změny tempa a taktu, a synkopa. Death metal, podobně jako thrash, odmítá vyumělkovanost původních metalových stylů a namísto toho si potrpí na všední styl odívání: roztrhané džíny a tuctové kožené bundy. Jednou z mála výjimek je Glen Benton z kapely Deicide, který mívá při vystoupeních obrácený kříž na čele a nosívá brnění. Morbid Angel si přisvojili neofašistickou symboliku. Tyto dvě kapely, spolu s Death a Obituary, patří mezi nejvýznamnější skupiny na hlavní deathmetalové scéně, která povstala na Floridě v polovině 80. let. V Spojeném království se z anarcho-punkového hnutí vyčlenil podobný styl zvaný grindcore, zastupovaný skupinami jako Napalm Death a Extreme Noise Terror. Počala se rovněž rozvíjet rozsáhlá skandinávská deathmetalová scéna, reprezentovaná kapelami Entombed a Dismember. Mimo toho se zrodil melodický death metal, kde mezi čelné představitele patří Švédové In Flames a Dark Tranquillity a Finové Children of Bodom a Kalmah. Související informace naleznete také v článku Black metal. První vlna black metalu se objevila v první polovině 80. let, kdy začaly tento styl hrát kapely jako Venom (Velká Británie), Mercyful Fate (Dánsko), Hellhammer a Celtic Frost (Švýcarsko), a Bathory (Švédsko). Koncem 80. let stály na čele druhé vlny skupiny jako Mayhem, Burzum, Darkthrone a Emperor. Pro black metal je sice specifická různorodost stylu a kvality provedení, přesto má většina skupin několik společných rysů: vřeštivé a vrčivé vokály zvané screaming, velice zkreslené kytary využívající tremolování (tremolo picking), "temnou atmosféru" a záměrně nekvalitní zvuk s okolními zvuky a šumy. Navzdory tomu, že tematika satanizmu má v black metalu největší zastoupení, mnohé kapely se nechaly inspirovat rovněž starověkým pohanstvím, čímž podporovaly návrat k předkřesťanským hodnotám. Mnohé blackmetalové skupiny rovněž "experimentují s prvky všech myslitelných forem metalu, folku, elektroniky a avantgardy." Bubeník Fenriz ze skupiny Darkthrone vysvětluje, že "je to o produkci, textech, o tom jak se oblékají a o závazku udělat odporný, surový, ponurý materiál. Nespájel je společný sound." Především mezi skandinávskými skupinami jako Mayhem či Immortal začal být v 90. let populární tzv. "corpse paint", čili "mrtvolní líčení", kdy se členové skupiny líčily jako mrtvoly, lebky nebo duchové. Bathory položili základ pro viking a folk metal, a díky Immortal si větší pozornost získaly blast beaty. Na začátku 90. let měli blackmetaloví vandalové v Norsku na svědomí značné násilnosti. Členové skupin Mayhem a Burzum byli zakladateli spolku Inner Circle, který je odpovědný za vypálení množství dřevěných norských kostelů. Narůstající zájem o death metal způsobil, že black metal si začal získávat podporu skandinávského metalového undergroundu, zprvu v Norsku, i přes odmítavé postoje ze strany samotných blackmetalistů. Zpěvák skupiny Gorgoroth Gaahl říká: "black metal se nikdy nepokoušel získat fanoušky... Měli jsme společného nepřítele, a to křesťanství, socialismus, a vlastně cokoliv společné s demokracií." Asi od roku 1992 se postupně začínaly vytvářet blackmetalové scény i v zemích mimo Skandinávii, např. v Německu, Francii nebo Polsku. Násilí této scény zasáhlo své vlastní základy brzy ráno 10. srpna 1993, když zakladatele skupiny Mayhem Euronymouse ubodal k smrti Varg Vikernes ze skupiny Burzum (pro Mayhem však nahrával basovou linku pro debutové album). Tento případ si získal značnou pozornost médií. V polovině 90. let, kdy mnozí lidé ze scény začali pociťovat stagnaci žánru, některé prominentní kapely jako Burzum či Beherit začaly začleňovat do své tvorby prvky ambientu, nebo symfonického metalu (Tiamat, Samael). Norská skupina Dimmu Borgir přiblížila koncem 90. let black metal blíže k střednímu proudu populární hudby. Zásluhu na zpopularizovaní žánru mají rovněž Angličané Cradle of Filth, časopisem Metal Hammer prohlášeni za nejúspěšnější metalovou kapelu od dob Iron Maiden. V současnosti patří mezi miláčky kritiky švédští tradicionalisti Watain, francouzští experimentátoři Deathspell Omega, a americká jednočlenná kapela Xasthur. Související informace naleznete také v článku Power metal. Powermetalová scéna vznikla v 90. letech na protest proti příkrosti death a black metalu. Navzdory tomu, že v Severní Americe se power metal držel víceméně v undergroundu, v Evropě, Japonsku a v Jižní Americe se těšil obrovské oblibě. V power metalu stojí na prvním místě vzletné vokály, epická melodika a tematika, které "apelují na posluchačův smysl pro udatnost a krásu." Základy tohoto soundu položila v polovině 80. let německá skupina Helloween, která skloubila power . riffy, melodiku, vysoký, "čistý" zpěv kapel jako Judas Priest a Iron Maiden, s rychlostí a energií thrashe, "vytvářeje tak zvuk, který dnes poznáme pod jménem power metal." V USA patřily mezi průkopníky stylu newyorské skupiny Manowar a Virgin Steele. Fošna Rising Force od Yngwieho Malmsteena měla nemalou zásluhu na zpopularizování pekelně rychlého kytarového stylu známého jako "shredding", a jeho přičiněním se rovněž ujal metal s prvky klasické hudby. Tato zdokonalení měla velký vliv na power metal. Sound tradičnějších powermetalistů, jako jsou HammerFall ze Švédska, DragonForce z Anglie a Iced Earth z Floridy, je spjatý s klasickým stylem NWOBHM. Mnohé powermetalové skupiny používají klávesisty, někdy též spolupracují se symfonickými orchestry či opěrnými zpěváky a zpěvačkami, čímž dodávají této hudbě "symfonický" ráz. K takovým kapelám patří Kamelot z Floridy, Nightwish z Finska, Rhapsody of Fire z Itálie, Stratovarius z Finska a Catharsis z Ruska. Power metal má silnou diváckou základnu jednak v Japonsku, jednak v Jižní Americe, kde se těší popularitě skupiny jako Angra z Brazílie či Rata Blanca z Argentiny. Blízkým příbuzným power metalu je progresivní metal, který si osvojil komplexní kompoziční přístup skupin jako Rush nebo King Crimson. Průkopníky tohoto stylu jsou americké kapely Queensrÿ, Fates Warning a Dream Theater. K představitelům fúze power a prog-metalu patří Symphony X z New Jersey, jejíchž kytarista Michael Romeo je jedním z nejuznávanějších shred kytaristů poslední doby. Související informace naleznete také v článcích Doom metal a Gothic metal. Jakožto pomalu se pohybující protiklad typického heavy metalu se v polovině 80. let zrodila nová metalová odnož – doom metal – udržovaná naživu kapelami jako Saint Vitus, The Obsessed, Trouble či Candlemass. Po hudební i textové stránce vychází převážně z rané tvorby Black Sabbath a jejich současníků Blue Cheer, Pentagram a Black Widow. Doom a jeho odnože pomohla definovat rovněž skupina The Melvins. Zatímco většina heavymetalových stylů preferuje rychlejší tempa a technickou dokonalost, doom metal se vyznačuje pomalejším tempem, hutnými tóny, ponurostí, melancholií, stejně jako atmosféričností, využívanou však i v jiných metalových odnožích. Debutové album anglické skupiny Cathedral nazvané Forest of Equilibrium (1991) pomohlo vyvolat novou doommetalovou vlnu. Skupiny Paradise Lost, My Dying Bride, Anathema a jejich směs doom a death metalu mají zásluhu na rozvoji evropského gothic metalu, zastupovaného např. norskými kapelami Theatre of Tragedy a Tristania, a který využívá různé druhy zpěvu a vícero zpěváků či zpěvaček. V USA uvedli tento styl Newyorčané Type O Negative. Gothicmetalové skupiny, především Therion ze Švédska, přimíchávali do své tvorby orchestrální prvky. Následkem toho se vytvořilo podhoubí, s kterého vzešli symfometalové skupiny jako Virgin Black z Austrálie, Nightwish z Finska, či Within Temptation a After Forever z Nizozemska. Koncem 80. let se na metalové scéně objevila nová odnož jménem sludge metal, která mísila dohromady hardcore a doom. V New Orleans, kde se nacházela nejvýznamnější scéna, patřily mezi vedoucí kapely Eyehategod a Crowbar. Na samém počátku následujícího desetiletí vyvolaly kalifornské kapely Kyuss a Sleep, inspirované staršími doommetalovými kapelami, vlnu stoner metalu, zatímco v Seattli skupina Earth pomohla vytvořit další doomovou odnož zvanou drone metal. Konec 90. let se nesl v znamení nových kapel, jako např. Goatsnake (klasický stoner/doom) a Sunn O))) (směs doom, drone a dark ambient metalu), obě pocházející z oblasti Los Angeles. New York Times přirovnal jejich tvorbu k "indickému raga v ohnisku zemětřesení". Související informace naleznete také v článcích Alternativní metal a Nu metal. Na počátku 90. let začaly grungové kapely na čele s Nirvanou vytlačovat komerční metal do ústraní, čímž se vytvářel prostor pro nástup alternativního rocku. Grunge byl sice ovlivněný heavymetalovým soundem, avšak odmítal výstřelky komerčních metalistů, jejich "okázalá virtuózní sóla" nebo dychtivost po účinkování na MTV. Obliba glam metalu klesala nejenom následkem úspěchu grungových skupin, ale rovněž zásluhou narůstající popularity Metallicou a thrashem ovlivněného groove metalu, jejž vytvořily kapely Pantera a White Zombie. Některým novým skupinám se podařilo dosáhnout komerční úspěch; např. album Far Beyond Driven od Pantery bodovalo roku 1994 v žebříčku Billboard, avšak "v bezvýrazných očích mainstreamu byl metal již po smrti." Některé kapely se snažily přizpůsobit novým podmínkám. V roku 1996 vystupovala na festivalu Lollapalooza skupina Metallica, jejíž členové si nechali předtím ostříhat vlasy. Není divu, že po tomto kroku "se dostavily již delší dobu se hromadící reakce a odklon publika." Avšak nemožno popřít fakt, že "koncem 90. let byla Metallica pravděpodobně nejpopulárnější moderní rockovou skupinou na světě." Podobně jako Jane's Addiction, stejně tak i mnohé jiné populární hudební skupiny 90. let, mající kořeny v heavy metalu, spadají do nesourodého hudebního směru nazývaného "alternativní metal". Za tímto názvem se skrývá široké spektrum kapel, které vnášely do metalu prvky mnohých jiných hudebních stylů. Pod pojem "alternativní metal" se zahrnuje rovněž grungová kapela Alice in Chains, či různé cross-overové kapely, např.: Faith No More (alternativní rock s prvky punku, funku, metalu a hip hopu), . Primus (prvky funku, punku, thrash metalu a experimentální hudby), Tool (metal smíchaný s progresivním rockem), Ministry (metal plus industriální hudba), Marilyn Manson (ubíral se podobným směrem, avšak mimoto využíval šokový efekt zpopularizovaný Alicem Cooperem). V první polovině 90. let se začala také formovat další významná kapela, která hrála styl industrální metal, a to německá skupina Rammstein. V dnešní době patří mezi nejvíce populární evropské heavy metalové kapely. Přestože alternativní metalisté nevytvářeli jednolitou scénu, spájela je ochota experimentovat s metalem, a stejně tak odpor k nafintěnému glam metalu (což neplatí o Marylin Manson a White Zombie, kteří jsou rovněž spájení s alternativním metalem). Slátanina stylů a soundů reprezentovala "barvitý výsledek metalu a spolu s ním stanuly tváří v tvář okolnímu světu." V první polovině 90. let se najednou začalo hovořit o oživení metalu v USA, vycházejícím z vlny alternativního metalu. Vznikli kapely jako P.O.D. - vz. 1992, Korn - (Tato skupina vytvořila nu metal v roce 1993, kdy vznikla), Papa Roach - vz. 1993, Limp Bizkit - vz. 1994, Slipknot - vz. 1993 a Linkin Park - vz. 1996, kterým se začalo přezdívat "nu metal", daly dohromady nový hudební styl, který se kolébal mezi rytmy death metalu, funku a hip hopu. Směs surových kytar s hutným zvukem, rapových vokálů a zvukových triků dokázala, že se "všekulturní metal může vyplatit." K tomu, že si nu metal získal přízeň komerčního publika, dopomohly především dvě skutečnosti: přítomnost na MTV a putovní festival Ozzyho Osbourna "Ozzfest", poprvé uvedený roku 1996, díky kterému se začalo mezi novináři mluvit o obrodě heavy metalu. V roce 1996 vyšlo album Life Is Peachy od Korn, aby se vzápětí stalo prvním numetalovým albem, kterému se podařilo dostat do hitparády top 10. Dva roky nato se jejich další studiový počin Follow the Leader umístil dokonce na prvním místě. V roce 1999 Billboard uvedl, že v USA je přes 500 specializovaných metalových rozhlasových pořadů, což je téměř trojnásobek ve srovnání s rokem 1989. Navzdory obrovské popularitě nu metalu, metalisté ho nedokázali v plné míře uznat. Někdy okolo roku 2003 nu metal a jemu spřízněné styly dosáhly vrchol popularity a postupně se začaly vytrácet do úzadí, ačkoliv některé skupiny, např. System of a Down, si nadále udržovaly značný vliv. V letech 2002-3 se do popředí dostal nový styl zvaný metalcore, směs thrash metalu, melodického death metalu a hardcoreu. Kořeny má v stylu crossover thrash, který v polovině 80. let rozvinuly kapely typu Suicidal Tendencies, Dirty Rotten Imbeciles a Stormtroopers of Death. V průběhu 90. let se metalcore držel převážně v podzemí, avšak okolo roku 2004 jej na světlo světa vynesly nahrávky jako The End of Heartache od Killswitch Engage a The War Within od Shadows Fall, které se dostaly na 21. a 20. místo v albové hitparádě Billboard; Trivium se s albem The Crusade (2006) dostali do první pětky americké hitparády, zatím co ve Velké Británii do první desítky. Bullet for My Valentine se dostali s albem Scream Aim Fire (2008) mezi pět nejlepších alb, jednak v amerických, jednak v britských hitparádách. V poslední době se metalcore těší stále větší pozornosti na Ozzfestu, a stejně tak na Download Festivalu. Skupině Lamb of God, slévající do jednoho několik metalových stylů, se podařilo albem Sacrament (2006) obsadit první příčky hitparády Billboard. Úspěch těchto a jiných skupin, ke kterým patří např. Mastodon (směs progresivního a sludge metalu), měl za následek, že se začalo hovořit o obrodě amerického metalu, jemuž někteří kritici přezdívají Nová vlna amerického heavy metalu. V Evropě, především v Německu a Skandinávii, metal neztrácí nic ze své obrovské popularity. V posledních letech zaznamenali největší úspěch thrasheři The Haunted, melodičtí deathmetalisté In Flames, Kalmah a Children of Bodom, extrémní symfonici Dimmu Borgir a Cradle of Filth, a powermetalisté HammerFall. Název "retro metal" se v angličtině používá v souvislosti se skupinami hrajícími ve stylu Angličanů The Darkness nebo Australanů Wolfmother. Pětinásobně platinové album Permission to Land (2003) od The Darkness, charakterizované jako "nevrle realistická napodobenina metalu 80. let a glamu 70. let", obsadil první příčky britských hitparád. Debutové album Wolfmother (2005) nazvané podle kapely se vyznačovalo "Deep purplovskými organy," "akordovým riffovaním hodným Jimmyho Page," a zavíjením hlavního vokalistu Andrewa Stockdale "na které nemá ani Robert Plant." Skladba "Woman" získala cenu roku 2007 Grammy za nejlepší hardrockový výkon, zatím co "Eyes of the Insane" od Slayer získala cenu v kategorii nejlepší metalový výkon. V roku 2008 Slayer dostal opět Grammy za nejlepší metalový výkon, protentokrát za skladbu "Final Six". | ENTITY | OTHER |
008229 | Tibor Kincses (* 12. únoraa 1960 Kecskemét) je bývalý maďarský zápasník–judista romského původu, bronzový olympijský medailista z roku 1980. == Sportovní kariéra == Připravoval se v Kecskemétu pod vedením Andráse Vargy. V olympijském roce 1980, věkem ještě junior, zaujal turnajovými výsledky reprezentačního trenéra Ference Moravtze a vybojoval nominaci na olympijské hry v Moskvě v superlehké váze do 60 kg. V Moskvě se prezentoval ve výborné formě, nestačil pouze v semifinále na Kubánce Rafaela Rodrígueze a vybojoval bronzovou olympijskou medaili. Po olympijských hrách si udržel formu další rok. Od roku 1982 přešel do pololehké váhy do 65 kg, ve které se v maďarské reprezentaci neprosazoval. Sportovní kariéru ukončil v roce 1985. Věnuje se trenérské práci. == Odkazy == === Reference === [1] === Související články === Sport v Maďarsku ===... | Ve kterém roce ukončil Tibor Kincses svou kariéru? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tibor_Kincses | [
"1985"
] | 700 | 738 | Sportovní kariéru ukončil v roce 1985. | [
{
"start": 733,
"end": 737,
"text": "1985"
}
] | Tibor Kincses (* 12. únoraa 1960 Kecskemét) je bývalý maďarský zápasník–judista romského původu, bronzový olympijský medailista z roku 1980. == Sportovní kariéra == Připravoval se v Kecskemétu pod vedením Andráse Vargy. V olympijském roce 1980, věkem ještě junior, zaujal turnajovými výsledky reprezentačního trenéra Ference Moravtze a vybojoval nominaci na olympijské hry v Moskvě v superlehké váze do 60 kg. V Moskvě se prezentoval ve výborné formě, nestačil pouze v semifinále na Kubánce Rafaela Rodrígueze a vybojoval bronzovou olympijskou medaili. Po olympijských hrách si udržel formu další rok. Od roku 1982 přešel do pololehké váhy do 65 kg, ve které se v maďarské reprezentaci neprosazoval. Sportovní kariéru ukončil v roce 1985. Věnuje se trenérské práci. == Odkazy == === Reference === [1] === Související články === Sport v Maďarsku === Externí odkazy === Výsledky a novinky Tibora Kincsese na Judoinside.com | DATETIME | DATETIME |
008969 | ... že jej západní země opustily a nerozumí politickému systému Libye. Také se vyjádřil v tom smyslu, že všichni jeho lidé jej "milují" a zemřeli by, aby ho ochránili.Poté, co režim ztratil kontrolu nad východem země, kde se nachází mj. druhé největší libyjské město Benghází, začali tamní lidé oslavovat a odevzdávat ukořistěné zbraně. Při oslavách začali používat červeno-zeleno-černé vlajky, připomínku období před Kaddáfím. Pod kontrolou Kaddáfího zůstalo jen několik měst na západě země a především hlavní město Tripolis, o které média předpokládaly nejtěžší boje, protože Kaddáfí se nemínil vzdát a opřít se mohl minimálně o svou elitní prezidentskou gardu, kterou tvořilo 3 000 dobře vyzbrojených a vycvičených mužů. Podle zpráv z místa byli v ulicích hlavního města tanky a žoldáci... | Proč média předpokládaly nejtěžší boje o město Tripolis? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Občanská_válka_v_Libyi_(2011) | [
"Protože Kaddáfí se nemínil vzdát a opřít se mohl minimálně o svou elitní prezidentskou gardu, kterou tvořilo 3 000 dobře vyzbrojených a vycvičených mužů."
] | 428 | 723 | Pod kontrolou Kaddáfího zůstalo jen několik měst na západě země a především hlavní město Tripolis, o které média předpokládaly nejtěžší boje, protože Kaddáfí se nemínil vzdát a opřít se mohl minimálně o svou elitní prezidentskou gardu, kterou tvořilo 3 000 dobře vyzbrojených a vycvičených mužů. | [
{
"start": 570,
"end": 723,
"text": "Protože Kaddáfí se nemínil vzdát a opřít se mohl minimálně o svou elitní prezidentskou gardu, kterou tvořilo 3 000 dobře vyzbrojených a vycvičených mužů."
}
] | Občanská válka v Libyi začala demonstracemi a protesty v návaznosti na protesty v jiných arabských zemích. Libyjci protestovali od 13. ledna 2011 hlavně proti vůdci Muammaru Kaddáfímu. Režim reagoval střílením do demonstrantů a nasazením armády včetně letadel k potlačení protestů. Počty mrtvých se různí, samotná Libye 23. února přiznávala 300, Itálie odhadovala až tisíc. Demonstrovalo se především v největších městech (Tripolis, Benghází, Al Bayda), ale i jinde. Demonstrující podpalovali policejní stanice, dostaly se jim do rukou i vojenské zbraně a situace dospěla až k otevřenému povstání. Na stranu odpůrců režimu se postupně přidaly i části pravidelných ozbrojených sil. Režim pak postupně přišel o celý východ Libye, libyjsko-egyptskou hranici začali hlídat vzbouřenci. Spekulovalo se o tom, že plukovník Kaddáfí zemi opustil. Ten však dne 22. února vystoupil v televizi a prohlásil, že "vůdcem revoluce", kterou vede již déle jak 40 let, zůstane. Zároveň pohrozil, že začnou jatka. Vyzval také své příznivce k veřejné podpoře, den na to se jich však sešlo jen asi 150. 28. února poskytl západním médiím rozhovor, ve kterém odmítl rezignaci, protože nezastává žádnou oficiální funkci a postěžoval si na to, že jej západní země opustily a nerozumí politickému systému Libye. Také se vyjádřil v tom smyslu, že všichni jeho lidé jej "milují" a zemřeli by, aby ho ochránili.Poté, co režim ztratil kontrolu nad východem země, kde se nachází mj. druhé největší libyjské město Benghází, začali tamní lidé oslavovat a odevzdávat ukořistěné zbraně. Při oslavách začali používat červeno-zeleno-černé vlajky, připomínku období před Kaddáfím. Pod kontrolou Kaddáfího zůstalo jen několik měst na západě země a především hlavní město Tripolis, o které média předpokládaly nejtěžší boje, protože Kaddáfí se nemínil vzdát a opřít se mohl minimálně o svou elitní prezidentskou gardu, kterou tvořilo 3 000 dobře vyzbrojených a vycvičených mužů. Podle zpráv z místa byli v ulicích hlavního města tanky a žoldáci z cizích zemí, které Kaddáfí najal a kteří stříleli i po těch, co se snažili pomoci zraněným.Jako vedoucí složka povstání se zformovala Dočasná národní přechodná rada (arabsky: ا ا al-Jumhū al-Lī), též označovaná jako Národní rada. Tato rada uskutečnila svoje ustavující setkání 5. března 2011 v Benghází, kdy se také označila za "jediného představitele celé Libye" a zemi začala označovat pojmenováním Libyjská republika. První zemí, která Radu oficiálně uznala jako představitele libyjského státu, byla Francie 10. března 2011. Z arabských států jako první uznal rebely ustavenou vládu Katar, který také jako první z arabských zemí vojensky podpořil vytvoření bezletové zóny nad Libyí. == Reakce ve světě == Ibrahim Dabáší, velvyslanec Libye při OSN, v rozhovoru pro televizi Al-Džazíra mimo jiné prohlásil, že se "jedná o genocidu" a že "je to konec režimu Muammara Kaddáfího". Vlivný egyptský duchovní Jusúf al-Karadáví vydal na Muammara Kaddáfího fatvu a vyzval k jeho fyzické likvidaci.Na stranu povstalců se krátce po vypuknutí povstání přidala řada členů diplomatické reprezentace Libye v zahraničí, včetně Libyjské mise v Praze. Vztahy s Tripolisem rovněž přerušila velvyslanectví ve Spojených státech, Austrálii, Indii, Malajsii. K těmto velvyslanectvím se rovněž připojili vyslanci k Lize arabských států. Většina zemí Evropské unie násilí odsoudila a volala po dialogu. Podle deníku EUobserver jsou výjimkou pouze Itálie a Česko: článek cituje Silvia Berlusconiho, který v rozhovoru s novináři tvrdí, že "se situace vyvíjí a on nechce nikoho rušit". Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg podle článku mluvil o možnosti pádu Kaddáfího jako o katastrofě. Ministr však později tato slova popřel a označil citaci jako "blbost" s tím, že za slovy o tom, že by se EU neměla do situace příliš vměšovat, stojí. Nicméně jednotlivé země EU začaly z Libye evakuovat své občany. Česká republika nakonec vyzvala všechny své občany k opuštění země, v neděli 27. února uzavřela své velvyslanectví a evakuovala jeho pracovníky. Rada bezpečnosti OSN dne 26. února jednala o sankcích proti Libyi a rozhodla o zablokování Kaddáfího účtů, o úplném zbrojním embargu a dokonce i o tom, že Mezinárodní trestní soud v Haagu bude vyšetřovat Kaddáfího masakry. Spojené státy již také uvalily ekonomické sankce a nevyloučily ani použití síly, naproti tomu Evropská unie zatím o sankcích jedná a vojensky zakročit neplánuje. Ruský prezident Medvěděv pak označil použití vojenské síly proti vlastnímu národu za nepřijatelné a označil Kaddáfího za politickou mrtvolu, která musí odejít. Rusko by však i přes to vojenský zásah zemí NATO považovalo za porušení mezinárodního práva. == Další vývoj == Dne 17. března 2011 byla Radou bezpečnosti OSN poměrem hlasů 10:0 (při absenci pěti států – Německa, Brazílie, Indie – a dvou ze stálých členů RB, Ruska a Číny) schválena rezoluce RB OSN č. 1973 ./2011, zakazující všechny lety ve vzdušném prostoru Libye, s výjimkou humanitárních, a povolující členským státům použití síly, mimo okupace, k ochraně životů civilního obyvatelstva a obydlených území Libyjské arabské džamáhíríje před je ohrožujícími útoky. Při porovnání průběhu aliančního vojenského angažmá s mandátem RB OSN: 1. NATO nemělo mandát /Aliance není regionální organizací ve smyslu Charty OSN/, 2. NATO svojí politikou sledovalo změnu režimu a k tomu rezoluce RB nedávají žádné zmocnění, 3. došlo k porušení rezolucí RB OSN dodávkami zbraní a poskytnutím vojenského výcviku povstalcům, 4. nebyl dodržen princip nestrannosti při vynucování přijaté rezoluce RB. Ochrana civilistů byla zajišťována systematickým ničením ozbrojených mezinárodně uznávané vlády. Případ Libye je posuzován, že nejde o nelegální vojenskou intervenci, ale o velmi výrazné překročení mandátu RB OSN. Aliančnímu zásahu dne 19. 3. 2011 předcházely zásahy jiných zemí. Francie zahájila letecké útoky na vládní síly, údajně v součinnosti se spojenci. Tato součinnost měla podobu neformálního rozhovoru francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho s americkou ministryní zahraničních věcí Hillary Clintonovou. Francie zahájila letecké útoky na vládní síly, prý v koordinaci s britským premiérem Davidem Cameronem na konferenci v Paříži, na které jim bylo dáno na vědomí, že francouzská vojenská akce již začala. Okolnosti nasvědčují tomu, že Francie své spojence překvapila a postavila je před hotovou věc, protože se snažila být vůdčí zemí v těchto událostech. Ještě téhož dne si svoji politiku Francie nechala v Paříži posvětit lídry arabských států. Americký postoj ke krizi se vyvíjel pozvolna. Americký prezident Barack Obama už od konce roku prosazoval zásadu, že Muammar Kaddáffí by se měl vzdát moci a v souvislosti s tím Spojené státy uvalily na Libyi sankce a pracovaly na mezinárodní koalici, která by krizi řešila. Zpočátku bylo také NATO proti tomu, že se Aliance jako organizace zúčastní vojenské intervence v Libyi. V počáteční fázi se Aliance soustředila na evakuaci cizích státních příslušníků ze země a poskytnutí humanitární pomoci.Na přelomu února a března 2011, kdy síly věrné Kaddáffímu začaly mít nad povstáním převahu, se politika NATO změnila a Aliance začala zdůrazňovat potřebu vojenského zásahu V odpoledních hodinách 18. března 2011 vyhlásil Muammar Kaddáfí pod tlakem rezoluce okamžité příměří a zastavení vojenských operací na území Libye. Přes toto prohlášení 19. března pokračovaly dělostřelecké a letecké útoky na Benghází, a svědci hlásili, že byl pozorován vstup Kaddáfího pozemních jednotek do města. Kaddáfího vláda popřela pokračování bojových akcí a útoky připsala povstalcům, údajně ve snaze vyprovokovat zahraniční intervenci v zemi. 21. března - Nálety mezinárodní koalice donutily vojska Muammara Kaddáfího se od Bengází stáhnout k městu Adždabíja, vzdáleného deset kilometrů od Bengází.30. března - Ministr zahraničí Músá Kúsa uprchl z Libye do Londýna. Mluvčí Kaddáfího vlády jeho dezerci zprvu popíral. Již bývalý ministr se následně zúčastnil tiskové konference, kde uvedl jako důvod svého odchodu nesouhlas s vývojem událostí. Rovněž varoval před následky dlouhodobé občanské války a volal po dohodě zúčastněných stran.téhož dne - Vyjádřil Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov obavy z účasti islamistů na povstání. Dle vrchního velitele spojeneckých sil NATO Jamese Stavridise tajné služby "zaregistrovaly stopy Al-Káidy a Hizbaláhu". Velvyslankyně USA při OSN Susan Rice možnost infiltrace extrémistů nevyloučila, avšak dle jejího tvrzení neexistují důkazy, které by mohly Stavridisovo tvrzení podložit. 27. května - Skupina států G8, včetně Ruska, se shodla na nutnosti odchodu Muammara . Kaddáfího z čela Libye, přičemž Ruská federace má zastat roli prostředníka ve vyjednání jeho odchodu.16. června - Ruský vyjednavač Michail Margelov se pokusil dojednat odstoupení Muammara Kaddáfího z čela Velké libyjské arabské lidové socialistické džamáhiríje, což Kaddáfí odmítl.30. května - Pokračuje dezerce vojáků z řad vládních vojsk. Pět generálů, dva plukovníci a major opustili zemi společně s dalšími 120 vojáky. Uprchlí vysocí důstojníci následně během tiskové konference odsoudili zločiny režimu.28. července - Byl zavražděn vrchní vojenský velitel povstalců, bývalý ministr vnitra ve vládě Muammara Kaddáfího, Abdal Fatah Júnis..14. srpna - Povstalci postoupili po dlouhých bojích v okolí hor Nafusa do města Zavíja, vzdáleného 50 kilometrů od hlavního města Tripolis. Zároveň tak přerušili zásobovací trasu mezi Tripolisem a Tuniskou hranicí. Mluvčí Kaddáfího vlády prohlásil, že jde o malý útok jednotky o 50 mužích a že loajalistické jednotky se s problémem dokáží vypořádat.19. srpna - Z Tripolisu uprchl Abdas Salám Džallúd, jeden z důstojníků, kteří se podíleli na převratu vedeném Muammarem Kaddáfím, bývalý premiér a několikanásobný ministr. Přešel na stranu povstání společně s celou rodinou.20. - 21. srpna Za pokračujících bojů v okolí Zavíji, Zlitanu a Brigy došlo v noci z dvacátého na dvacátého prvního k otevřeným střetům v ulicích Tripolisu. Hlavním městem se rozléhala střelba a výbuchy. Boje mezi guerillou a loajalisty trvaly několik hodin. Ještě za zvuků střelby vládní mluvčí Músa Ibrahím prohlásil, že se vládní strana s povstalci "vypořádala." Za rozbřesku však boje opět propukly, probíhaly celý den. Zároveň povstalci začali postupovat ze směru od Zavíje a Zlitanu k Tripolisu, aby podpořili povstání ve městě. V Benghází pak tyto zprávy vyústily v oslavy.Mluvčí NATO k situaci uvedl, že v konfliktu již neexistují tradiční frontové linie, které byly dříve přítomny, přičemž nepřehledná situace stěžuje identifikaci cílů.23. srpna - Povstalci dobyli Kaddáfího komplex Báb al-Azízíju, aniž by se jim podařilo nalézt samotného Kaddáfího.24. srpna - Povstalci ovládli hlavní město Libye Tripolis. Zároveň s Tripolisem dobyli strategickou oblast Brigy a přístavu Ras Lanúf, kde se nachází důležité ropné rafinérie. Vojenská pozornost se následně obrátila ke zbývajícím oblastem pod kontrolou kaddáfího jednotek, konkrétně městům Syrta a Baní Walíd. V obou městech se povstalci snažili vyjednat kapitulaci obránců, ale k 4. září oznámili že se jim nepodařilo dosáhnout dohody.9. září - Po neúspěšných vyjednáváních s obránci města Bani Walid se opětovně rozběhly boje. Povstalci postoupili do vzdálenosti dvou kilometrů od centra města.23. září - Povstalci dobyli město Sabhá.14. října - v Tripolisu proběhla přestřelka mezi jednotkami Přechodné národní rady a asi 50 ozbrojenými stoupenci svrženého vůdce Muammara Kaddáfího. 20. října – Kaddáfí zavražděn rebely.23. října - Dočasná národní přechodná rada vyhlásila osvobození od Kaddáfího režimu == Mezinárodní intervence == S odůvodněním, že vyhlášené příměří nebylo dodržováno, byla dne 19. března 2011 zahájena intervence za účasti zejména amerických, britských a francouzských vzdušných sil, jejímž deklarovaným cílem bylo vytvoření bezletové zóny, zastavení postupu Kaddáfího pozemních sil, ukončení bojů . a ochrana civilního obyvatelstva.Ačkoliv rezoluce RB OSN č. 1973/2011 hovoří pouze o ochraně civilního obyvatelstva, vyjádření i kroky koalice států OSN, které se angažovaly v Libyi, fakticky vedly k podpoře povstalců proti vládě Muammara Kaddáfího. Tato podpora pak byla zdůvodňována, zejména ke konci války, nebezpečím, které měl dle některých předních osobností koalice režim představovat vůči civilistům.. Kritici pak tvrdí, že tímto přístupem mezinárodní koalice přesáhla daný právní mandát.1.7. Francie otevřeně přiznala, že vyzbrojila povstalce zbraněmi shazovanými z letadel. Tento krok byl kritizován některými státy, zejména Ruskem a Čínou, jakožto porušování embarga OSN na dovoz zbraní do Libye. Francie na kritiku odpověděla s tím, že tyto dodávky byly nutné, neboť měly sloužit civilnímu obyvatelstvu k sebeobraně.26. 10. Katar přiznal, že jeho armáda během občanské války v Libyi bojovala na straně rebelů. == Vliv na situaci v Mali == Občanské války se účastnili i Tuaregové, což přispělo k jejich militarizaci. Po skončení války založili hnutí MNLA, které mělo bojovat za emancipaci Tuarégů na území Mali. Složitá vnitropolitická situace v jižních částech Mali, která zaneprázdnila malijskou národní armádu a přísun množství zbraní z libyjské občanské války způsobilo triumfální úspěch MNLA, která 6. dubna 2012 jednostranně vyhlásila nezávislý stát Azavad. V červenci 2012 ale byli Tuaregové vytlačeni radikálními islamisty, což podnítilo další vojenskou intervenci Západu, tentokrát vedenou Francií (Operace Serval). == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Občanská válka v Libyi ve Wikimedia Commons (anglicky) Dočasná národní přechodná rada | CLAUSE | OTHER |
000854 | ... Hlavní uplatnění nalézá jako složka různých slitin, v čisté formě se s ním běžně setkáváme jako s materiálem pro výrobu žárovkových vláken. Wolfram byl objeven roku 1781 švédským chemikem Carlem Wilhelmem Scheelem. Izolován byl až v roce 1783. Izolovali ho Juan Jose D'Elhuayar a Fausto D'Elhuayar.... | Kdy byl izolován wolfram? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Wolfram | [
"1783"
] | 219 | 247 | Izolován byl až v roce 1783. | [
{
"start": 242,
"end": 246,
"text": "1783"
}
] | Wolfram (chemická značka W, latinsky Wolframium, anglicky Tungsten) je šedý až stříbřitě bílý, velmi těžký a mimořádně obtížně tavitelný kov (jeho teplota tání je nejvyšší ze všech kovů a po uhlíku druhá nejvyšší z prvků). Hlavní uplatnění nalézá jako složka různých slitin, v čisté formě se s ním běžně setkáváme jako s materiálem pro výrobu žárovkových vláken. Wolfram byl objeven roku 1781 švédským chemikem Carlem Wilhelmem Scheelem. Izolován byl až v roce 1783. Izolovali ho Juan Jose D'Elhuayar a Fausto D'Elhuayar. Nicméně již v roce 1555 používá rektor latinské školy Johannes Mathesius v Jáchymově pro šedý, obtížně tavitelný kov název wolforma nebo wolfshaar ("vlčí vlas"). Wolfram je šedý až stříbřitě bílý, mimořádně obtížně tavitelný kov, jeho bod tavení je nejvyšší ze všech kovových prvků. Významná je i jeho vysoká hustota, pouze některé drahé kovy jako např. zlato, platina, iridium a osmium jsou těžší. Této vlastnosti je využíváno při falšování zlatých cihel (slitků). Do slitku jsou vyvrtány otvory, které jsou zaplněny wolframem a následně zality zlatem. Bez fyzického poškození pak není možné falzifikát odhalit. Za supernízkých teplot pod 0,0012 K je supravodičem I typu. Chemicky je kovový wolfram velmi stálý - je zcela netečný k působení vody a atmosférických plynů a odolává působení většiny běžných minerálních kyselin. S kyslíkem a halogeny reaguje až za značně vysokých teplot. Pro jeho rozpouštění je nejúčinnější směs kyseliny dusičné a kyseliny fluorovodíkové. Nejsnáze se kovový wolfram rozkládá alkalickým tavením například se směsí dusičnanu draselného a hydroxidu sodného (KNO3 + NaOH). Ve sloučeninách se vyskytuje v řadě různých mocenství od WII+ a po WVI+, z nichž sloučeniny WVI+ jsou nejstálejší a nejvíce prakticky využívané. Wolfram je na Zemi poměrně vzácný, jeho obsah se odhaduje na 1,5-34 mg/kg v zemské kůře. I v mořské vodě se wolfram nachází pouze v koncentraci 0,0001 mg/l . Ve vesmíru připadá jeden atom wolframu na 300 miliard atomů vodíku. Hlavními minerály wolframu v přírodě jsou wolframit - wolframan železnato-manganatý (Fe,Mn)WO4 (přechodný člen řady ferberit FeWO4 hübneritové MnWO4); wolframan vápenatý, scheelit CaWO4 a stolzit, wolframan olovnatý, PbWO4. Při metalurgické výrobě wolframu se obvykle nejprve mechanicky separují těžké frakce rudy a výsledný koncentrát se taví s hydroxidem sodným (NaOH). Tavenina se louží vodou, do níž přechází vzniklý wolframan sodný, Na2WO4. Okyselením tohoto roztoku vypadává sraženina hydratovaného oxidu wolframového WO3. Čistý wolfram (podobně jako molybden) se získá redukcí oxidu wolframového vodíkem při teplotě 850 °C: WO3 + 3 H2 → W + 3 H2O Praktické použití wolframu se odvozuje od jeho vysoké hustoty a obtížné tavitelnosti. Běžně se s ním setkáme jako s materiálem pro výrobu žárovkových vláken, kde je schopen po tisíce pracovních hodin snášet teploty značně přes 1000 °C. Vysoké teploty vlákno dosahuje průchodem elektrického proudu, přičemž vnitřní prostor žárovky je naplněn inertním plynem. Ani wolfram totiž není natolik inertní, aby za těchto podmínek nedocházelo k jeho oxidaci vzdušným kyslíkem. V elektrotechnice se používá jako materiál pro anodu (terčík) rentgenky. Wolfram má vysokou elektronovou hustotu, takže dopadající elektrony jsou velkou odpudivou silou prudce brzděny, čímž se podle zákonitostí elektrodynamiky část jejich kinetické energie mění v brzdné elektromagnetické záření - fotony X-záření Při svařování kovů elektrickým obloukem za použití wolframových elektrod (tzv. metoda TIG, tungsten inert gas) způsobuje elektrický proud procházející mezi elektrodami v inertní atmosféře (obvykle argon) roztavení zpracovávaných kovů bez úbytku materiálu elektrod. Ve slitinách se přísada wolframu projeví především zvýšením tvrdosti a mechanické i tepelné odolnosti. Rychlořezné oceli nabízené pod značkou Stellite obsahují v některých případech až 18 % wolframu. Vyrábí se z nich kovoobráběcí nástroje, vrtné hlavice geologických nástrojů, lopatky parních turbín a další vysoce teplotně a mechanicky namáhané součástky. Díky své vysoké hustotě slouží jako materiál penetračních projektilů (penetrátorů). Ty jsou používány již od druhé světové války pro prorážení pancíře tanků, stěn bunkrů a opevnění. Pseudoslitiny wolframu (s niklem, železem a kobaltem, obsah wolframu 91-96 hm.%) vyrobené práškovou metalurgií se využívají kvůli své dobré schopnosti odstínit rentgenové záření a záření gama jako materiál pro radiační stínění např. v kobaltových ozařovačích, používaných k ozařování zhoubných nádorů. Wolfram tvoří celou řadu sloučenin, z nichž nejstálejší vykazují oxidační číslo VI+. Ve sloučeninách může mít dále oxidační číslo II+, III+, IV+, V+. Praktický význam nalézají jeho sloučeniny při přípravě katalyzátorů pro petrochemický průmysl, při výrobě různých barevných pigmentů a teplotně odolných lubrikantů a maziv (sulfidy wolframu). Z oxidů wolframu jsou známy oxid wolframový WO3 a oxid wolframičitý, WO2. Další významnou sloučeninou wolframu je kyselina wolframová, H2WO4. Tvoří buď jednoduché soli, wolframany, ale i celou řadu značně složitých komplexních sloučenin. Technicky důležitými sloučeninami wolframu jsou karbidy o složení WC a W2C. Vyznačují se mimořádnou tvrdostí a využívají se jako součásti brusiv pro kovoobrábění a geologické aplikace. Lze je připravit například redukcí oxidu wolframového uhlíkem: WO3 + 4 C → WC + 3 CO Díky velmi nízké rozpustnosti wolframu ve vodě je jeho obsah v živých organizmech velmi nízký a wolfram rozhodně nepatří mezi biogenní prvky, jejichž nedostatek ve stravě výrazně ovlivňuje fyziologický stav organizmu. Předpokládá se, že wolfram obsažený v tkáních živých organizmů se chová podobně jako molybden. Je například potvrzena jeho role v enzymatickém systému oxidoreduktázy. Zároveň nejsou známy případy, kdy by přebytek wolframu v životním prostředí dlouhodobě negativně ovlivňoval lidské zdraví. Řada enzymů hypertermofilních archeí je schopná wolfram využívat místo molybdenu ve svých aktivních centrech, některé enzymy ovšem dokáží využívat výhradně wolfram a není možné je nahradit molybdenem nebo vanadem. | DATETIME | DATETIME |
005041 | ... podobně jako nonce word, tedy jako výraz, který "slouží například k ozvláštnění jazykových prostředků v uměleckém díle". Tuto tendenci k synonymnímu užívání obou pojmů lze pozorovat především v uměleckých a publicistických textech. Autogyos (α) je slovo ve starověké řečtině, označující zvláštní druh orby, které se vyskytuje jen jednou v díle Hésiodově a nenalézáme ho v žádném jiném antickém spise Lilith (ל) je slovo, označující patrně noční bytost nebo lelka, které se vyskytuje ve Starém zákoně jen jednou v Izajášově proroctví 34, 14. Golem (hebrejsky: ה) označující zárodek, které se vyskytuje ve Starém zákoně jen jednou v Knize žalmů 139, 16.... | Kdo je autorom díla, ve kterém se nachází jediný známý výskyt řeckého slova Autogyos? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hapax_legomenon | [
"Hésiodově"
] | 236 | 544 | Autogyos (α) je slovo ve starověké řečtině, označující zvláštní druh orby, které se vyskytuje jen jednou v díle Hésiodově a nenalézáme ho v žádném jiném antickém spise Lilith (ל) je slovo, označující patrně noční bytost nebo lelka, které se vyskytuje ve Starém zákoně jen jednou v Izajášově proroctví 34, 14. | [
{
"start": 348,
"end": 357,
"text": "Hésiodově"
}
] | Hapax legomenon (ř. ἅ λ, tj. jedinkrát řečené) nebo pouze hapax znamená slovo, které se v určitém textovém souboru vyskytuje jen jednou. Textovým souborem mohou být veškeré písemnosti v daném jazyce, spisy určitého autora apod. Hapax legomena jsou zpravidla obtížně přeložitelná, zvláště pokud se vyskytují jen jednou ve všech literárních památkách určitého, zejména mrtvého jazyka. Zkoumání mrtvých jazyků je omezeno na zachované literární památky a významy jednotlivých slov se pak dají určovat jen podle jejich různých kontextů a použití, případně podle etymologie a slov podobných. Zkoumání hapax legomen je důležité například v biblistice, při textové kritice a překladech biblických textů. Pojem hapax legomenon označuje slovo, resp. slovní tvar, který se vyskytuje v textu (v mluveném či psaném projevu) pouze jedenkrát. Hapax legomena se – vzhledem k nedostatečným dokladům o jejich původu – zpravidla nevyskytují ani ve slovnících. Nejčastější výskyt hapax legomenon je spojen zejména s malokorpusovými jazyky, jejich výskyt je však doložitelný i u ostatních jazyků. V jazyce se kromě slovního spojení hapax legomenon můžeme setkat ještě s pojmy jako dis legomenon, tris legomenon a tetrakis legomenon. Tato označení (dis, tris, tetrakis) odpovídají četnosti výskytu daného slova v textu, tato násobná označení nejsou však tolik užívána. Výskyt hapax legomen ovlivňují následující faktory: délka textu, tematická bohatost textu, publikum, pro které je text určen, a časové období, v němž byl text vytvořen. Jako příklady hapax legomen uvádí Encyklopedický slovník češtiny např. výrazy: (ze staroslověnštiny) povslún, posvázanie; (ze slovníků Klaretovy družiny') posvěcen/posviecan, požlát; (z Rukopisu královédvorského) pietný, jarohlavý, dlúhopustý. Původ slova hapax legomenon je transliterací řeckého ἅ λ, což je možné přeložit jako "řečený pouze jednou". Výskyt hapax legomenon ve starší literatuře je obtížněji zjistitelný, jelikož máme k dispozici jen omezený počet dochovaných textů; je tedy pravděpodobné, že některá slova nacházející se ve starší literatuře považujeme za hapaxy nenáležitě, z důvodu nedostatečné evidence. Dodnes existuje např. spousta nerozluštěných hebrejských slov. Vysoký výskyt hapax legomenon je spojen s Biblí, ve Starém zákoně je přibližně 400 slov považováno za přímá vyjádření hapax legomen. Znalost hapax legomenon by bylo možné využít při určování autorství psaných děl, jelikož výskyt hapaxů bývá spjat s určitým dílem či částí autorské tvorby. Konkrétním příkladem může být dramatická tvorba Williama Shakespeara obsahující v celé své šíři přibližně stejné procentuální zastoupení hapax legomen. Hapax legomena nejsou jen jakousi statistickou náhodou, přestože mohou být snadno určována pomocí matematických pravidel jazyka. Tak fenomén hapax legomenon existuje ruku v ruce se Zipfovým zákonem, který říká, že relativní pořadí slova v textu a jeho frekvence je konstantní. Čili platí r*f = c (slovo s největší četností se vyskytuje v textu dvakrát častěji než druhé nejčastější slovo, třikrát častěji než třetí, čtyřikrát častěji než čtvrté. Řada by takto pokračovala donekonečna). V závislosti na tvaru křivky, která je Zipfovým zákonem popisována, zjistíme, že značná část slov v korpusu se vyskytuje právě pouze jednou, jedná se tedy o hapax legomena. Ačkoli výskyt konkrétního hapaxu v určitém textu nelze očekávat příliš často, možnost výskytu blíže neurčeného hapax legomena je poměrně vysoká. Frekvence hapax legomen souvisí s typem jazyka; jazyky syntetické obsahují vyšší počet hapax legomen než jazyky analytické. To je dáno skutečností, že analytické jazyky tvoří méně slovních forem, je u nich tedy větší šance, že dojde k opakování jednotlivých tvarů. Bohatství textu je charakterizováno všemi slovními tvary kromě pomocných sloves. V praxi lze hapax legomen užít právě k měření bohatosti slovní zásoby. Ovšem v případě, že slovní tvary nejsou lemmatizovány, charakterizují spíše bohatost forem v určitém jazyce. Jinými slovy, užití hapax legomen má své opodstatnění spíše při určování syntetičnosti či analytičnosti konkrétního jazyka. V homogenních textech střední délky tak hapaxy fungují spíše jako indikátory pozice daného jazyka na škále syntetických–analytických jazyků Výskyt hapax legomen v textu značně komplikuje možnosti automatického zpracování přirozeného jazyka a ztěžuje strojům možnost porozumět textu. "Hapax legomenon společně s dalšími vzácnými . jazykovými jevy tvoří zajímavý problém pro aplikace tvořené na základě korpusů: kvůli nízké frekvenci jejich výskytu neposkytují dostatečná data pro aplikace, jako je srovnávání jazyků nebo strojový překlad." ("Hapax legomenon and other so called rare events present an . interesting problem for corpus based applications: due to their low frequency, they fail to provide enough statistical data for applications like word alignment or statistical machine translation.") Výraz "nonce word" lze přeložit jako "záměrné slovo". Zatímco hapax legomenon vypovídá o určitém textu, nikoli o původu slova nebo o jeho četnosti užívání v řeči, nonce word je utvořeno speciálně pro určitou příležitost či situaci. Oba pojmy tak stojí ve vzájemném napětí. Přesto v některých výkladech mohou oba termíny splývat; např. v díle Encyklopedia jazykovědy chápe Jozef Mistrik hapax legomenon podobně jako nonce word, tedy jako výraz, který "slouží například k ozvláštnění jazykových prostředků v uměleckém díle". Tuto tendenci k synonymnímu užívání obou pojmů lze pozorovat především v uměleckých a publicistických textech. Autogyos (α) je slovo ve starověké řečtině, označující zvláštní druh orby, které se vyskytuje jen jednou v díle Hésiodově a nenalézáme ho v žádném jiném antickém spise Lilith (ל) je slovo, označující patrně noční bytost nebo lelka, které se vyskytuje ve Starém zákoně jen jednou v Izajášově proroctví 34, 14. Golem (hebrejsky: ה) označující zárodek, které se vyskytuje ve Starém zákoně jen jednou v Knize žalmů 139, 16. V Bibli kralické je pak použito pro golema překladové staročeské slovo trupel. eufémos (ε) je slovo překládané jako dobropověstný a vyskytuje se jen jednou v Novém zákoně v Dopise Filipským 4, 8. Slova ramogna (zřejmě "přání šťastné cesty", Očistec 11,25) a trasumanar ("znadlidštění", Ráj 1,70) v Dantově Božské komedii. Dle Clyde Pharra se v Íliadě vyskytuje 1097 hapax legomen a v Odyssei 865. Velký počet lexikálních i gramatických hapax legomen ("nedoložených slov") je častým argumentem odpůrců ve sporu o RKZ. Značná část textu hesla je převzata z: Varjassyová, Ivana. 2014. "Hapax legomenon." Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Hapax_legomenon | PERSON | PERSON |
002616 | ... Průsmykem vede důležitá silnice mezi Slovenskem a Polskem, silnice I/73 spojující slovenské město Svidník s polským městem Dukla, podle kterého byl průsmyk pojmenován. Také jde o významnou křižovatku turistických cest: červeně značená mezinárodní trasa E3 z Porubského sedla po státní hranici dál na východ, vychází odtud červeně značená Cesta hrdinů SNP (součást mezinárodní trasy E8) do obce Medvedie. Na polské straně se připojují další dvě turistické stezky. Pod průsmykem se nalézá velké parkoviště, bufet a hotel. V roce 1915 přešlo u Dukelského průsmyku do ruského zajetí 1800 mužů z 28. pěšího pluku. Dukelský průsmyk je znám z doby 2. světové války kdy zde probíhala Karpatsko-dukelská vojenská operace, při které v období od 8. září 1944 do 27. listopadu 1944 zahynulo nebo bylo zraněno až 85000 sovětských a 6500 československých bojovníků. Památník a hřbitov příslušníků 1. československého armádního sboru je národní kulturní památkou, na hřbitově se nacházejí hroby se jmény 1265 padlých bojovníků.... | Kolik československých bojovníků zahynulo nebo bylo zraněno u Dukelského průsmyku? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dukelsk%C3%BD_pr%C5%AFsmyk | [
"6500"
] | 613 | 855 | Dukelský průsmyk je znám z doby 2. světové války kdy zde probíhala Karpatsko-dukelská vojenská operace, při které v období od 8. září 1944 do 27. listopadu 1944 zahynulo nebo bylo zraněno až 85000 sovětských a 6500 československých bojovníků. | [
{
"start": 823,
"end": 827,
"text": "6500"
}
] | Dukelský průsmyk (slovensky Dukliansky priesmyk, polsky Przełęcz Dukielska, 502 m n. m.) je průsmyk (sedlo) v severní části Laborecké vrchoviny, mezi vrchem Kýčera (579,0 m n. m.) a Porubským sedlem. Sedlem probíhá slovensko-polská státní hranice. Na slovenském území přímo pod sedlem pramení na jih tekoucí Ladomirka. Jde o nejnižší a nejschůdnější přechod přes pohraniční hřeben Laborecké vrchoviny nad obcí Vyšný Komárnik. Průsmykem vede důležitá silnice mezi Slovenskem a Polskem, silnice I/73 spojující slovenské město Svidník s polským městem Dukla, podle kterého byl průsmyk pojmenován. Také jde o významnou křižovatku turistických cest: červeně značená mezinárodní trasa E3 z Porubského sedla po státní hranici dál na východ, vychází odtud červeně značená Cesta hrdinů SNP (součást mezinárodní trasy E8) do obce Medvedie. Na polské straně se připojují další dvě turistické stezky. Pod průsmykem se nalézá velké parkoviště, bufet a hotel. V roce 1915 přešlo u Dukelského průsmyku do ruského zajetí 1800 mužů z 28. pěšího pluku. Dukelský průsmyk je znám z doby 2. světové války kdy zde probíhala Karpatsko-dukelská vojenská operace, při které v období od 8. září 1944 do 27. listopadu 1944 zahynulo nebo bylo zraněno až 85000 sovětských a 6500 československých bojovníků. Památník a hřbitov příslušníků 1. československého armádního sboru je národní kulturní památkou, na hřbitově se nacházejí hroby se jmény 1265 padlých bojovníků. Pod sedlem stojí kamenný pylon (výška 28 m) s monumentálním sousoším (slovenský název: "Vďaka matky sovietskemu vojakovi za oslobodenie") a obřadní síní. Před památníkem byla vysázena "Alej hrdinů Dukly". Přímo na státní hranici byla na místě bývalé "Pozorovatelny generála Ludvíka Svobody" postavena 49 metrů vysoká věž. Od Dukelského průsmyku až po obec Krajná Poľana se rozkládá areál Vojenského přírodního muzea na Dukle a Památník pyrotechniků (čtyři metry vysoký žulový kvádr s rukama, symbolizuje ženistu zneškodňujícího miny nastražené Němci). FÁBERA, Miloslav. Dukla. Praha : Tiskové oddělení Hlavní správy výchovy a osvěty při M.N.O., 1945. 47 s. 1. československý armádní sbor Slovenské národní povstání Dukla (rozcestník) Dukelské bojiště a památníky Karpatsko-dukelské operace Obrázky, zvuky či videa k tématu Dukelský průsmyk ve Wikimedia Commons Hlásí se Polní pošta! - pořad Českého rozhlasu Plus o bývalém armádním vysílání; obsahuje unikátní ukázku z pamětí majora Vladimíra Tyrka, který jako první vztyčil vlajku na československém území. | NUMERIC | NUMERIC |
000258 | ... Paralympijské hry jsou občas zaměňovány se Světovými hrami speciálních olympiád, které jsou však určeny pro lidi s duševním postižením. V České republice zastřešuje aktivity související s nominací na paralympiádu Český paralympijský výbor. Rekord v počtu získaných medailí z paralympiád drží Ragnhild Myklebustová z Norska, která na zimních paralympijských hrách 1988, 1992, 1994 a 2002 získala v severském lyžování dohromady 22 medailí, z nichž 17 bylo zlatých. Následující sporty jsou v současnosti na programu letních paralympijských her: Lukostřelba Atletika Boccia Cyklistika Paradrezura Fotbal (5-a-side) Fotbal (7-a-side) Goalball Judo Powerlifting Veslování Vodáctví Střelba Plavání Stolní tenis Volejbal (sezení) Basketbal ( .vozíčkáři) Šerm (vozíčkáři) Ragby (vozíčkáři) zvedání činek Tenis (vozíčkáři) Následující sporty jsou v současnosti na programu zimních paralympijských her: Alpské lyžování Hokej (lední sáně) Severské lyžování Biatlon Běh na lyžích Curling (vozíčkáři) | Kolik dohromady získala Ragnhild Myklebustová medailí v severském lyžování? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Paralympijsk%C3%A9_hry | [
"22"
] | 244 | 466 | Rekord v počtu získaných medailí z paralympiád drží Ragnhild Myklebustová z Norska, která na zimních paralympijských hrách 1988, 1992, 1994 a 2002 získala v severském lyžování dohromady 22 medailí, z nichž 17 bylo zlatých. | [
{
"start": 430,
"end": 432,
"text": "22"
}
] | Paralympijské hry (zkráceně také para(o)lympiáda) jsou vícesportovní událost určená pro sportovce s trvalým tělesným, mentálním a senzorickým zdravotním postižením. Zahrnuje to sportovce se zdravotním postižením pohybu, amputacemi, oslepnutím a mentální retardací. Paralympijské hry se konají jednou za čtyři roky vždy po olympijských hrách a řídí je Mezinárodní paralympijský výbor. Paralympijské hry jsou občas zaměňovány se Světovými hrami speciálních olympiád, které jsou však určeny pro lidi s duševním postižením. V České republice zastřešuje aktivity související s nominací na paralympiádu Český paralympijský výbor. Rekord v počtu získaných medailí z paralympiád drží Ragnhild Myklebustová z Norska, která na zimních paralympijských hrách 1988, 1992, 1994 a 2002 získala v severském lyžování dohromady 22 medailí, z nichž 17 bylo zlatých. Následující sporty jsou v současnosti na programu letních paralympijských her: Lukostřelba Atletika Boccia Cyklistika Paradrezura Fotbal (5-a-side) Fotbal (7-a-side) Goalball Judo Powerlifting Veslování Vodáctví Střelba Plavání Stolní tenis Volejbal (sezení) Basketbal ( .vozíčkáři) Šerm (vozíčkáři) Ragby (vozíčkáři) zvedání činek Tenis (vozíčkáři) Následující sporty jsou v současnosti na programu zimních paralympijských her: Alpské lyžování Hokej (lední sáně) Severské lyžování Biatlon Běh na lyžích Curling (vozíčkáři) | NUMERIC | NUMERIC |
004868 | Chikungunya (vyslov čikuguňa) je nemoc vyvolána arbovirem z rodu alphavirů (čeleď Togaviridae). Jméno viru je odvozeno od držení těla nemocných osob, protože v jazyce makonde to znamená "kráčet skloněný". Virus, který způsobuje onemocnění chikungunya, vědci poprvé izolovali v roce 1952 v Tanzanii a Ugandě. Ojediněle se tento virus objevil v Evropě (například v severní Itálii). Hlavními projevy tohoto onemocnění je horečka, bolesti kloubů, hlavy a svalů. Někteří nemocní pacienti mají další příznaky, například vyrážku, nevolnost, únavu, krvácení z nosu nebo dásní.... | Kdy poprvé izolovali vědci virus, který způsobuje onemocnění chikungunya? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Chikungunya | [
"v roce 1952"
] | 205 | 307 | Virus, který způsobuje onemocnění chikungunya, vědci poprvé izolovali v roce 1952 v Tanzanii a Ugandě. | [
{
"start": 275,
"end": 286,
"text": "v roce 1952"
}
] | Chikungunya (vyslov čikuguňa) je nemoc vyvolána arbovirem z rodu alphavirů (čeleď Togaviridae). Jméno viru je odvozeno od držení těla nemocných osob, protože v jazyce makonde to znamená "kráčet skloněný". Virus, který způsobuje onemocnění chikungunya, vědci poprvé izolovali v roce 1952 v Tanzanii a Ugandě. Ojediněle se tento virus objevil v Evropě (například v severní Itálii). Hlavními projevy tohoto onemocnění je horečka, bolesti kloubů, hlavy a svalů. Někteří nemocní pacienti mají další příznaky, například vyrážku, nevolnost, únavu, krvácení z nosu nebo dásní. Inkubační doba je pět až sedm dní. Přenašečem horečky chikungunya je hmyz (mušky, komáři). Zdrojem infekce v době epidemie je člověk. Kauzální léčba není možná, provádí se pouze symptomatické řešení příznaků (horečka, bolesti, atd.). | DATETIME | DATETIME |
007225 | Sovětská armáda (rusky С А) byl oficiální název pro vojenské síly Sovětského svazu po roce 1946. Sovětská armáda vznikla přejmenováním a rozsáhlou reorganizací Rudé armády. Navzdory rozpadu SSSR v roce 1991 existovaly sovětské ozbrojené síly fakticky až do konce roku 1993, a to v podobě Spojených ozbrojených sil SNS, ačkoli formálně přestaly existovat 14. února 1992. K 7. květnu 1992 se v řadách Spojených ozbrojených sil SNS nacházelo 2 822 000 mužů a žen. V roce 1990 měly pozemní složky Sovětské armády: 55 000 tanků, včetně 4 000 T-80, 10 000 T-72,... | Kolik můžu a žen se nacházelo v řadách Spojených ozbrojených sil SNS k 7. květnu 1992? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sov%C4%9Btsk%C3%A1_arm%C3%A1da | [
"2 822 000"
] | 370 | 460 | K 7. květnu 1992 se v řadách Spojených ozbrojených sil SNS nacházelo 2 822 000 mužů a žen. | [
{
"start": 439,
"end": 448,
"text": "2 822 000"
}
] | Sovětská armáda (rusky С А) byl oficiální název pro vojenské síly Sovětského svazu po roce 1946. Sovětská armáda vznikla přejmenováním a rozsáhlou reorganizací Rudé armády. Navzdory rozpadu SSSR v roce 1991 existovaly sovětské ozbrojené síly fakticky až do konce roku 1993, a to v podobě Spojených ozbrojených sil SNS, ačkoli formálně přestaly existovat 14. února 1992. K 7. květnu 1992 se v řadách Spojených ozbrojených sil SNS nacházelo 2 822 000 mužů a žen. V roce 1990 měly pozemní složky Sovětské armády: 55 000 tanků, včetně 4 000 T-80, 10 000 T-72, 9 700 T-64, 11 300 T-62, 19 000 T-54 . /55 a 1 000 PT-76. 70 000 obrněných vozidel (BTR-80, BTR-70, BTR-60, BTR-D, BTR-50, BTR-152 a MT-LB). 24 000 bojových . vozidel pěchoty (BMP-1, BMP-2, BMP-3, BMD-1, BMD-2 a BMD-3). 3 500 průzkumných vozidel BRDM-2 a BRDM-1. 33 000 tažených dělostřeleckých zbraní ( .4 379 D-30, 1 175 M-46, 1 700 D-20, 598 2A65, 1 007 2A36, 857 D-1, 1 693 ML-20 ., 1 200 M-30, 478 B-4, D-74, D-48, D-44, T-12 a BS-3). 9 000 samohybných houfnic (2,751 2S . 1, 2 325 2S3, 507 2S5, 347 2S7, 430 2S4, 20 2S19, 108 SkH Dana, ASU-85 . a 2S9) 8 000 raketových dělostreleckých komplexů (BM-21, 818 BM-27, 123 BM-30, 18 BM-24, TOS-1, BM-25 a BM-14) . Balistické taktické rakety SS-1 Scud, SS-21, SS-23 a FROG-7. 1 350 protiletadlových zařízení (SA-4, 850 SA-6, 950 SA-8, 430 SA-9, 300 SA- .11, 70 SA-12, 860 SA-13, 20 SA-15, 130 SA-19, ZSU-23-4 a ZSU-57-2) 12 000 tažených protiletadlových děl (ZU-23 . -2, ZPU-1/2/4, S-60, 72-K, 61-K, 52-K a KS-19). 4 300 vrtulníků (1 420 Mi- .24, 600 Mi-2, 1 620 Mi-8, 290 Mi-17, 450 Mi-6 a 50 Mi-26) Mužstvo Vojín (rusky: Pя в) Svobodník (rusky . :Е - z něm. Gefreiter) Poddůstojníci Mladší seržant (rusky:М с) Seržant (rusky:С) Starší seržant (rusky:С с) Staršina (rusky: .С) Praporčíci Praporčík (rusky:П) Starší praporčík (rusky:С п) Nižší důstojníci Podporučík (rusky:М л) Poručík (rusky:Л) . Nadporučík (rusky:С л) Kapitán (rusky:К) Vyšší důstojníci Major (rusky:М) Podplukovník (rusky:П) Plukovník (rusky: . П) Generálové Generálmajor (rusky:Г) Generálporučík (rusky:Г) Generálplukovník (rusky:Г) Armádní generál (rusky:Г а) Maršálové Maršál druhu vojsk . (např. Maršál výsadkových vojsk) (rusky: М в в) Hlavní maršál druhu vojsk (např. Hlavní maršál tankových vojsk) (rusky: Г м т в) Maršál Sovětského svazu (rusky: . М С С) 1944-1956 Intervence v Pobaltí 1950-1953 Korejská válka 1953 Východoněmecké povstání 1955-1975 Válka ve Vietnamu 1956 Maďarské povstání 1961–1990 Sandinistická revoluce 1962 Karibská krize 1962–1975 Angolská válka za nezávislost 1964 Vojenská podpora Organizace pro osvobození Palestiny 1967 . –1970 Opotřebovací válka 1967–1970 Nigerijská občanská válka 1968 Invaze do Československa 1969 Sovětsko-čínské konflikty 1969 1969 Komunistické povstání na Filipínách 1969-1970 Sovětská vojenská podpora egyptských islamistů 1971 Indicko-pákistánská válka 1973 Jomkipurská válka 1974–1991 Občanská válka v Etiopii 1974-1990 Válka v . Eritrei 1975–2002 Angolská občanská válka 1976–1992 Občanská válka v Mosambiku 1977-1978 Etiopsko-somálská válka 1979–1989 Sovětská válka v Afghánistánu 1979–1992 Salvadorská občanská válka 1988–1994 Válka o Náhorní Karabach 1991–1993 Občanská válka v Gruzii 1992 Válka v Podněstří 1992 Válka v Jižní Osetii 1992-1997 Občanská válka v Tádžikistánu 1993 Gruzínsko-abchazský konflikt 1993 Ruská ústavní krize 1993 PECKA, Jindřich, a kol. Sovětská armáda v Československu 1968-1991. Chronologický přehled. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1996. 231 s. PECKA, Jindřich. Odsun sovětských vojsk z Československa 1989-1991. Dokumenty. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1996. 351 s. Ozbrojené síly SSSR Sovětské námořnictvo Sovětské letectvo Vojska protivzdušné obrany Ozbrojené síly Ruské federace Rudá armáda Obrázky, zvuky či videa k tématu Sovětská armáda ve Wikimedia Commons | NUMERIC | NUMERIC |
007348 | Pixar Animation Studios je americké filmové studio zabývající se počítačovou animací. Od roku 2006 je Pixar dceřinou společností The Walt Disney Company. Kromě jiných cen získalo studio dvacet čtyři Oscarů, šest Zlatých glóbů a tři ceny Grammy a jejich výdělek činí celosvětově 5.5 miliard dolarů. Kritici ho označují jako jedno z nejlepších filmových studií všech dob. Studio je nejznámější pro své celovečerní filmy, které vytváří svým softwarem RenderMan, ten slouží k renderování vysoce kvalitních snímků. Pixar začínal v roce 1979 jako Graphics Group, která byla součástí počítačové sekce Lucasfilmu. Od roku 1986, kdy ho koupil spoluzakladatel Applu Steve Jobs, nese název Pixar. Pixar zatím vydal patnáct celovečerních filmů. Začínal s Příběhem hraček v roce 1995, který měl u diváků i kritiků velký úspěch.... | Kolik dolarů celosvětově vydělalo svými filmy studio Pixar? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pixar | [
"5.5 miliard dolarů"
] | 154 | 297 | Kromě jiných cen získalo studio dvacet čtyři Oscarů, šest Zlatých glóbů a tři ceny Grammy a jejich výdělek činí celosvětově 5.5 miliard dolarů. | [
{
"start": 278,
"end": 296,
"text": "5.5 miliard dolarů"
}
] | Pixar Animation Studios je americké filmové studio zabývající se počítačovou animací. Od roku 2006 je Pixar dceřinou společností The Walt Disney Company. Kromě jiných cen získalo studio dvacet čtyři Oscarů, šest Zlatých glóbů a tři ceny Grammy a jejich výdělek činí celosvětově 5.5 miliard dolarů. Kritici ho označují jako jedno z nejlepších filmových studií všech dob. Studio je nejznámější pro své celovečerní filmy, které vytváří svým softwarem RenderMan, ten slouží k renderování vysoce kvalitních snímků. Pixar začínal v roce 1979 jako Graphics Group, která byla součástí počítačové sekce Lucasfilmu. Od roku 1986, kdy ho koupil spoluzakladatel Applu Steve Jobs, nese název Pixar. Pixar zatím vydal patnáct celovečerních filmů. Začínal s Příběhem hraček v roce 1995, který měl u diváků i kritiků velký úspěch. Následoval Život brouka v roce 1998, Příběh hraček 2 v roce 1999, Příšerky, s.r.o. v roce 2001, Hledá se Nemo v roce 2003, Úžasňákovi v roce 2004, Auta v roce 2006, Ratatouille . v roce 2007, VALL-I v roce 2008, Vzhůru do oblak v roce 2009 (první film od Pixaru prezentovaný ve 3D) a Příběh hraček 3 v roce 2010 (nejvýdělečnější animovaný film všech dob, vydělal celosvětově více jak 1 miliardu dolarů). Dvanáctý film Pixaru jsou Auta 2 z roku 2011, rok poté následovaný filmem Rebelka, kde se poprvé objevila jako hlavní postava žena. Film se stal nejdražším počinem v historii studia. Další film je pokračování filmu o příšerkách - Univerzita pro příšerky z roku 2013. Předposledním filmem Pixaru je V hlavě z roku 2015 a poslední je Auta 3 z roku 2017. Od roku 2001, kdy Akademie filmového umění a věd uděluje Oscara za nejlepší animovaný film, byly filmy společnosti Pixar vždy mezi nominovanými. 6 z 8 dokonce cenu i vyhrálo - Hledá se Nemo, Úžasňákovi, Ratatouille, WALL-E, Vzhůru do oblak, Rebelka. Vzhůru do oblak byl jako první a druhý v historii (první byl film Kráska a zvíře), který byl nominován i na Oscara za nejlepší celovečerní film. Dokonce se filmy Hledá se Nemo, Úžasňákovi, Vzhůru do oblak a Příběh hraček 3, dostaly do žebříčku nejvýdělečnějších filmů všech dob. 6. září 2009 byl vedení společnosti (John Lasseter, Brad Bird, Pete Docter, Andrew Stanton a Lee Unkrich) udělen na Filmovém festivalu v Benátkách Zlatý lev za celoživotní dílo. Cenu jim udělil George Lucas, zakladatel společnosti Lucasfilm. Pixar byl založen jako Graphics Group v roce 1979, jedna třetina počítačové divize Lucasfilmu, kterou měl v pronájmu Dr. Ed Catmull. Ten pracoval na NYIT, kde měl na starost Computer Graphics Lab (CGL). Výzkumníci na NYIT propagovali CG techniky, které se v dnešní době pokládají za samozřejmost, první experimentální film nazvali The Works. Poté tým pracoval na předchůdci RenderMana, nazvaném Motion Doctor, který umožňoval vytváření tradiční cel animace na počítači. Tým začal pracovat na filmových epizodách produkovaných Lucasfilmem nebo pracovali společně s Industrial Light & Magic na speciálních efektech k filmům. Po letech výzkumu a několika zásadních milnících jako např. efekt Genesis ve film Star Trek II., koupil skupinu čítající asi 45 osob, Steve Jobs, který nedlouho předtím opustil Apple. Jobs zaplatil Lucasovi pět milionů dolarů a dalších pět mu dal jako kapitál do společnosti. Nová nezávislá společnost byla řízena prezidentem Dr. Edwinem Catmullem a viceprezidentem a režisérem Dr. Alvym Rayem Smithem. Jobs zastával funkci generálního ředitele Pixaru a předsedy představenstva. Zpočátku byl Pixar společností vytvářející vysoce výkonný počítačový hardware, jehož klíčovým produktem byl Pixar Image Computer, který byl prodáván, především vládním organizacím a lékařským komunitám. Jedním takovým kupcem byly Disney Studios, které ho používaly jako část jejich tajného projektu CAPS. Pixar Image Computer se však neprodával dobře, John Lasseter na něm v rámci reklamy vytvořil několik kratších animací, které následně uvedl na SIGGRAPH. Po neúspěšném pokusu s prodejem počítačů začal Pixar prodávat společnostem Lasseterovy počítačem oživené animované reklamy. Jedny z prvních byly pro společnosti Listerine, Tropicana nebo LifeSavers. V dubnu roku 1990 prodal Jobs hardwarovou divizi Pixaru společnosti Vicom Systems a zvýšil počet zaměstnanců zhruba na sto. V ten samý rok se společnost přestěhovala ze San Rafael do Richmondu v Kalifornii. V té době Pixar stále spolupracoval s Disney Feature Animation a z korporačního společníka se stal nejdůležitější partner. Po těžkých začátcích v roce 1991, kdy muselo odejít asi třicet zaměstnanců počítačového oddělení (včetně prezidenta Chucka Kolstada), uzavřel Pixar obchod s Disneyem, musel pro něj vytvořit tři animované celovečerní filmy, za to dostal asi 26 milionů dolarů. Prvním filmem byl Příběh hraček. I přesto, však společnost prodělávala a Jobs uvažoval o tom, že Pixar prodá jiné společnosti, například i Microsoftu. Teprve až Disney potvrdil, že pustí o prázdninách 1995 do kin Příběh hraček, se Jobs rozhodl dát Pixaru ještě šanci. Celosvětové výdělky se vyšplhaly na 350 milionů dolarů. Koncem roku se tak cena akcie Pixaru vyšplhala na 22$. 24. ledna 2006 společnost Disney oznámila záměr koupit všechny akcie společnosti Pixar za 7.4 miliardy dolarů. Obchod byl oficiálně dokončen 5. května 2006, poté co ho schválili akcionáři Pixaru. Tato transakce vynesla Steva Jobse, který vlastnil 50.1% Pixaru, na Disneyho největšího individuálního akcionáře, kterému náleží 7% akcií společnosti a místo ve správní radě. Součástí dohody bylo, že spoluzakladatel Pixaru John Lasseter, později výkonný viceprezident, se stane šéfem kreativních oddělení jak společnosti Pixar, tak společnosti Disney, stejně jako se stane hlavním poradcem Walt Disney Imagineering, který navrhuje a staví tematické zábavní parky. Catmull si udržel místo prezidenta Pixaru a zároveň se stal prezidentem animačních studií Walta Disneyho. Z této pozice pak prohlásil Boba Igera a Dicka Cooka za předsedy Walt Disney Studio Entertainment. Steve Jobs opustil místo ředitele Pixaru a vzal místo v představenstvu společnosti Disney. 20. dubna 2010 otevřel Pixar nové studio v centru Vancouveru v Kanadě. Pojmenovali ho Glenn McQueen Pixar Animation Center po kanadském rodákovi Glennu McQueenovi, který pracoval pro Pixar a který zemřel v roce 2002 na rakovinu. Byl mu věnován film Hledá se Nemo. Studio má asi 2000 m2 a vyrábí především krátké filmy a televizní speciály celovečerních filmů od Pixaru. Od prosince roku 2005 pořádá Pixar výstavy zobrazující vývoj animací a nejslavnější animátory za 20 let jejich existence. Výstava představuje práci Pixaru z mnoha různých pohledů náčrty, hliněné sochy, ale i 3D technologie. Další výhodou je Zoetrope, speciální způsob zobrazení, kde si mohou návštěvníci prohlédnout postavičky z Příběhu hraček v životní velikosti. V roce 2011 Pixar oslavil 25 let, ve stejnou dobu byl uveden do kin film Auta 2. 1995 - Toy Story 1998 - Život brouka (A Bug's Life) 1999 - Toy Story 2: Příběh hraček 2001 . - Příšerky, s.r.o. (Monsters, Inc.) 2003 - Hledá se Nemo (Finding Nemo) 2004 - Úžasňákovi (The Incredibles) 2006 - Auta (Cars) 2007 - Ratatouille . 2008 - VALL-I (WALL-E) 2009 - Vzhůru do oblak (Up) 2010 - Toy Story 3 2011 - Auta 2 (Cars 2) 2012 - Rebelka (Brave) 2013 - Univerzita pro příšerky (Monsters University .) 2015 – V hlavě (Inside Out) 2015 - Hodný dinosaurus (The Good Dinosaur) 2016 - Hledá se Dory (Finding Dory) Auta 3 (2017) Coco (2017) Přiběh hraček 4 . (2018) Úžasňákovi 2 (2019) 1984 - André a včela (The Adventures of André and Wally B.) 1986 - Luxo Jr. 1987 - Sen o klaunovi (Red's Dream) 1988 . - Plechový panáček (Tin Toy) 1989 - Suvenýry (Knick Knack) 1997 - Geriho hra (Geri's Game) – za tento snímek získal Jan Pinkava Oscara 2000 - Pro ptáčky (For the Birds . ) 2002 - Mikeovo nové auto (Mike's New Car) 2003 - Zajdalen (Boundin') 2005 - Jack-Jack útočí (Jack-Jack Attack) 2005 - Koncert pro jednoho (One Man Band) 2006 . - Burák a Bludička (Mater and the Ghostlight) 2006 - Únos (Lifted) 2007 - Vaši kamarádi hlodavci (Your Friend the Rat) 2008 - Sim Salabim (Presto) 2008 - Rescue Squad Mater 2008 - Mater . The Greater 2008 - El Materdor 2008 - Tokyo Mater 2008 - BURN-E 2009 - Unidentified Flying Mater 2009 - Polojasno (Partly Cloudy) 2009 - Dugova solo mise (Dugs Special Mission) 2010 - Monster Truck Mater 2010 - Heavy Metal Mater 2010 - Moon Mater 2010 - Mater Private Eye 2010 - Den a noc (Day & Night) 2012 - La Luna 2015 - Frozen Fever | NUMERIC | NUMERIC |
008178 | Glenn Gould, narozen jako Gold, (25. září 1932, Toronto – 4. říjen 1982, Toronto) byl kanadský klavírista, skladatel a publicista, jeden z nejvýznamnějších světových klavírních virtuózů 20. století. == Život == Glenn Herbert Gould se narodil v Torontu otci Herberu Russelovi Goldovi a jeho ženě Florence Emmě, rozené Griegové, presbyteriánům se skotskými a britskými kořeny. Matčin dědeček byl bratrancem norského hudebního skladatele Edvarda Griega. Otec i matka byli muzikální, matka si přála mít ze syna hudebníka, a proto ho učila zpívat a hrát na klavír od tří let, pečovala o obratnost jeho prstů, aby se z něj mohl stát buď chirurg nebo pianista. Gould měl v 6 letech první veřejný koncert a v 10 letech byl přijat na Kanadskou královskou konzervatoř. Z důvodů sílícího antisemitismu se rodina roku 1939 přejmenovala vsunutím samohlásky "u" na Gould. Ve 14 letech Gould absolvoval... | Kde se narodil Glenn Gould? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Glenn_Gould | [
"Torontu"
] | 211 | 374 | Glenn Herbert Gould se narodil v Torontu otci Herberu Russelovi Goldovi a jeho ženě Florence Emmě, rozené Griegové, presbyteriánům se skotskými a britskými kořeny. | [
{
"start": 244,
"end": 251,
"text": "Torontu"
}
] | Glenn Gould, narozen jako Gold, (25. září 1932, Toronto – 4. říjen 1982, Toronto) byl kanadský klavírista, skladatel a publicista, jeden z nejvýznamnějších světových klavírních virtuózů 20. století. == Život == Glenn Herbert Gould se narodil v Torontu otci Herberu Russelovi Goldovi a jeho ženě Florence Emmě, rozené Griegové, presbyteriánům se skotskými a britskými kořeny. Matčin dědeček byl bratrancem norského hudebního skladatele Edvarda Griega. Otec i matka byli muzikální, matka si přála mít ze syna hudebníka, a proto ho učila zpívat a hrát na klavír od tří let, pečovala o obratnost jeho prstů, aby se z něj mohl stát buď chirurg nebo pianista. Gould měl v 6 letech první veřejný koncert a v 10 letech byl přijat na Kanadskou královskou konzervatoř. Z důvodů sílícího antisemitismu se rodina roku 1939 přejmenovala vsunutím samohlásky "u" na Gould. Ve 14 letech Gould absolvoval konzervatoř a o dva roky později složil zkoušky z hudební vědy a ukončil studia na akademii. V roce 1956 Gould v Los Angeles navázal milostný poměr s Cornelií Foss, výtvarnicí, která kvůli Gouldovi roku 1967 opustila manžela a se dvěma syny se přestěhovala do Toronta, kde si koupila dům blízko jeho; vztah skončil roku 1972. Glenn veřejně koncertoval od svých 13 do 31 let, pak se soustředil na nahrávání skladeb ve studiích, psaní a na rozhlasové pořady. Kromě hudebně kritických esejí psal i jiné žánry, psaním byl posedlý. Jeho práce nepostrádají filozofický nadhled, humor a břitkou ironii. Kritiky psal pod sedmi různými pseudonymy. Trpěl mnoha bolestmi a nemocemi, považován okolím za neurotika a hypochondra. Živil se neustále prášky a stěžoval si zejména na bolesti hlavy a páteře (v dětství utrpěl úraz páteře pádem z paluby lodi). Krátce po svých padesátinách (27. září 1982) utrpěl mozkovou mrtvici, při které ochrnul na levou polovinu těla. V důsledku další mozkové příhody o několik dní později v nemocnici zemřel. == Hudební dráha == Od počátku kariéry měl Gould velmi široký repertoár od předbarokních skladatelů, např. Jana Sweelincka, přes barokní klasiky z rodiny Bachů, dále Beethovena, Mozarta, Haydna, Brahmse, romantiky Schumanna, Liszta a Chopina až po avantgardu 20. století, jako byli Paul Hindemith, Arnold Schoenberg nebo Alban Berg. Přesto se proslavil zejména jako interpret náročných klávesových skladeb Johanna Sebastian Bacha (zejména pro dvě nahrávky Goldbergových variací z roku 1955 a 1981). Jeho hra byla velice osobitá, vyniká technikou i mnoha zvláštnostmi. Kromě netypického držení těla u klavíru (stále stejná nízká židle a z toho vyplývající zvláštní držení rukou) to bylo střídmé používání pedálu. V případě Bachových klavírních skladeb tak zvýrazňoval jejich polyfonii. Při veřejných koncertech byl uctíván a oslavován nejen diváky, ale taky dirigenty, oblíbili si ho například Herbert von Karajan, Leonard Bernstein nebo Yehudi Menuhin. V roce 1957 jako první Severoameričan po 2. světové válce podnikl koncertní turné po Sovětském svazu. Několika skladbami se zapsal také mezi hudební skladatele, jeho rukopis nezapře obdiv k barokní polyfonii. V jedné skladbě, zachycené na videosnímku, dokonce zpívá v duetu. Pro svůj negativní vztah k moderním hudebním žánrům byl nazýván Poslední puritán. Měl rád klasický jazz a zpěv, s jazzmany také koncertoval, obdivoval kantilénový zpěv Petuly Clarkové, ale kritizoval například Beatles za špatné skladby. == Lidské zvláštnosti == Gould byl lidsky výjimečný, většinou osamělý člověk, soustředěný pouze na zájmy hudební, hudebně interpretační a publicistické. Při hře si často pobrukoval či prozpěvoval, včetně koncertů, což je slyšet na některých nahrávkách. Na koncerty si s sebou vozil výhradně starou dřevěnou židli, kterou mu otec jako dorůstajícímu chlapci pečlivě přizpůsoboval. Používal ji i v době, kdy na jejím opotřebeném sedadle chyběla dvě prkénka (dnes je vystavena v torontském muzeu). Trpěl zimomřivostí, stále chodil teple oblečen, zpravidla v kabátě, s čepicí a v rukavicích. Tak byl jednou v parku na lavičce policií omylem zatčen v podezření, že je bezdomovec. Stravoval se v Torontu v jediné restauraci s nepřetržitým provozem Fran's, kam přicházel mezi druhou a třetí hodinou ranní, sedal stále na stejném místě a jedl stejné jídlo, nejčastěji míchaná vejce. Svou domácí stravu omezil na sklenici mléka a jedno vejce denně. Žil osaměle, byl mlčenlivý a málokdy se s někým sblížil. Při setkáních nepodával ruku, byl choulostivý na to, aby se ho nikdo nedotýkal a neobjímal ho. Americký psychiatr Peter Ostwald popsal, že jeho zvláštní chování je projevem určitého druhu autismu, zvaného Aspergerův syndrom. == Dílo – chronologický seznam nahrávek == J. S. Bach/ Goldbergovy variace (1955/1956) L. van Beethoven/ Klavírní sonáta č.30 E Major, Op. 109; č. 31 A-Flat Major, Opus 110; č. 32 C minor, Opus 111 (1956/1956) J. S. Bach/ Klavírní koncert č. 1 D Minor; L. van Beethoven / Klavírní koncert č. 2 B-Flat Major; Leonard Bernstein/ orchestr Colombia Symphony (1957/1957) J. S. Bach/ Partita č. 5 in G major; Partita č. 6 in E Minor; Fugy č. 14 F-Sharp Minor a č. 9 E Major z druhého cyklu Dobře temperovaný klavír (1956-57/1957) J. Haydn/Sonáta č. 59 E-Flat Major; W. A. Mozart/Sonáta č. 10 C Major, K. 330; Fantazie a Fuga C Major, K. 394 (1958/1958) J. S. Bach/ Klavírní koncert č. 5 F Major; L. van Beethoven/ Klavírní koncert č. 1 C Major, Opus 15; Vladimir Golschmann/ Colombia Symphony (1958/1958) Alban Berg/ Sonáta č. 1; A. Schoenberg/ Tři klavírní skladby, Opus 11; Ernst Křenek/ Sonáta č. 3, Opus 92, č. 4 (1958/1959) L. van Beethoven/ Klavírní koncert č. 3 C Minor, Opus 39; Leonard Bernstein/ Colombia Symphony (1959/1960) J. S. Bach / Partita č. 1 B-Flat Major; č. 2 C Minor; Italský koncert (1959/1960) Glenn Gould / Smyčcový kvartet, Opus 1; Symphonia Quartet (1960/1960) J. Brahms / Deset intermezz (1959-60/1961) L. van Beethoven / Klavírní koncert č. 4 G Major, Op. 58: Leonard Bernstein / New York Philharmonic (1961/1961) J. S. Bach / Umění fugy, Vol. 1: Kontrapunkty 1-9, na varhany (1962/1962) Wolfgang Amadeus Mozart / Klavírní koncert č. 24 C Minor, K. 491 / Walter Busskind / CBC Symphony; A. Schoenberg / Klavírní koncerty, Opus 42 / Robert Croft / CBC Symphony (1961/1962 Richard Strauss / Enoch Arden; Claude Rains, přednes (1961/1962) J. S. Bach / Dobře temperovaný klavír, 1. kniha, tři desky (1962-65/1963, 1964, 1965) J. S. Bach / Invence a sinfonie (1964/1964) L. van Beethoven / Sonáty, Opus 10, č. 1-3 (1964/1965) Arnold Schoenberg / Klavírní skladby, Opusy 11, 19, 23, a 33; Suita, Opus 25; Písně, Opus 1 (s Danoe Grammem, basbaryton) a 2 (s Ellen Faull, soprán); Kniha o visutých zahradách Semiramidiných (s Helenou Vanni, soprán) (1958, 1964-65/1966) L. van Beethoven / Klavírní koncert č. 5 "Císařský"; Leopold Stokowski / American Symphony (1966/1966) L. van Beethoven / Klavírní sonáty, Opus 13 "Patetická" a 14, č. 1 a 2 (1966/1967) J. S. Bach / Klavírní koncerty, Vol. 1: č. 3, 5, a 7; Vladimir Golschmann / Colombia Symphony (1958, 1966/1967) A. Schoenberg / Óda na Napoleona, s Johnem Hortonem (vypravěč) a Juilliard Quartet; Fantazie pro housle a klavír, s Israelem Bakerem (1964-65/1967) Kanadská hudba 20. století: Oskar Morawetz / Fantazie in D; Anhalt / Fantasia; Hétu / Variace pro klavír (1966-67/1967) L. van Beethoven-Férencz Liszt / Symfonie č. 5 (1967-68/1968) W. A. Mozart / Klavírní sonáty, Vol. 1: Nos. 1-5, K. 279-283 (1967/1968) J. S. Bach / Dobře temperovaný klavír, Kniha 2, tři desky (1966-67, 1969, 1971/1968, 1970, 1971) S. Prokofjev / Sonáta č. 7; Skrjabin / Sonáta č. 3 (1967-68/1969) W. A. Mozart / Klavírní sonáty, Vol. 2: č. 6, 7, a 9, K. 284, 309, 311 (1968/1969) J. S. Bach / Klavírní koncerty, Vol. 2: č. 2 a 4; Vladimir Golschmann / Colombia Symphony (1969/1969) Robert Schumann / Klavírní kvartet E-Flat Major; Juilliard Quartet (1968/1969) L. van Beethoven / Klavírní sonáty, Opus 13 "Patetická", 27 č. 2 "Měsíční", a 57 "Appassionata" (1960, 1966-67/1970) L. van Beethoven / Variace, WoO 80 a Opusy 34 a 35 "Eroica" (1960, 1966-67/1970) A Consort of Musicke Bye William Byrde a Orlando Gibbons (1967-68, 1971/1971) W. A. Mozart / Klavírní sonáty, Vol. 3: č. 8, 10, 12, a 13, K. 310, 330, 332, a 333 (1955-56, 1969-70/1972) A. Schoenberg / Písně, Opus 3, 6, 12, 14, a 48, a Opus posthumus, s Donaldem Grammem, Helenou Vanni a Cornelisem Opthofem, baryton (1964-65, 1968, 1970-71/1972) G. F. Händel / Suity 1-4 pro harpsichord (1972/1972) E. Grieg / Klavírní sonáta; G. Bizet / První nokturno a Chromatické variace (1971-72/1973) J. S. Bach / Francouzské suity č. 1-4 (1972-73/1973) W. A. Mozart / Klavírní sonáty, Vol. 4: č. 11 a 15, K. 331 a 545; K. 533; Rondo, K. 494; Fantasia in d minor, K. 397 (1965, 1967, 1970, 1972-73/1973) L. van Beethoven / Klavírní sonáty, Opus 31, č. 1, 2 "Tempest" a 3 (196, 1967, 1971/1973) P. Hindemith / Klavírní sonáty, č. 1-3 (1966-67, 1972-73/1973) R. Wagner – G. Gould / Předehra k Mistrům pěvcům; "Úsvit" a "Siegfriedovo putování po Rýně" ze Soumraku bohů; Siegfriedova idyla (1973/1973) J. S. Bach, Francouzské suity, č. 5 a 6; Francouzská overtura B Minor (1971, 1973/1974) J. S. Bach / Sonáty pro violu da gamba a harpsichord, č. 1-3, s Leonardem Rosem (1973-74/1974) William Walton [ William Turner Walton, 1902 – 1983 ], From Facades Suites No.1, II. Scotch Rhapsody From The Album "The Glenn Gould Collection", 1974, Vol.01, prolog zpívá Patricia Rideout, alt, a Glenn Gould. L. van Beethoven / Bagatelly, Opus 33 a 126 (1974/1975) W. A. Mozart / Klavírní sonáty, Vol. 5: č. 14, 16, a 17, K. 457, 570, a 576; Fantasia C Minor, K. 475 (1966, 1970, 1973-74/1975) P. Hindemith / Sonáty pro lesní roh, tubu, trubku, altový roh a trombón, Filadelfský dechový soubor (1975-76/1976) J. S. Bach / Šest sonát pro housle a harpsichord, s Jaime Laredo (1975-76/1976) J. S. Bach / Šest anglických suit (1971, 1973-76/1977) J. Sibelius / Tři sonatiny, Opus 67; Kyllikki / Tři lyrické skladby (1966-67/1977) P. Hindemith / Život Mariin, původní verze z r. 1923, s Roxolanou Roslakovou, soprán (1976-77/1977) J. S. Bach/ Sedm toccat, ve dvou albech (1963, 1976, 1979/1979-80) J. S. Bach / Preludia, Fugetty a Fugy (1979-80/1980) Stříbrné jubilejní album Glenna Goulda: D. Scarlatti/ Sonáty, L/ 463, 413, a 486 (rec. 1968); C. P. E. Bach/ Würtemberská sonáta č. 1 (rec. 1968); Glenn Gould / Tak ty chceš psát fugu? (rec. 1963); A. N. Skrjabin / Dvě skladby, Opus 57 (rec. 1972); J. Strauss / Písně Ofélie, s Elisabeth Schwarzkopfovou, soprán (rec. 1966); L. van Beethoven – F. Liszt / Symfonie pastorální, První věta (rec. 1968); Fantazie Glenna Goulda J. Haydn / Sonáty č. 56, 58-62 (1980-81/1982) J. S. Bach / Goldbergovy variace (1981/1982) J. Brahms / Balady, Opus 10; Rapsodie, Opus 79 (1982/1983) L. van Beethoven / Sonáty, Opusy 26 a 27, č. 1 (1979, 1981/1983) J.Strauss / Sonáta in B minor, Op. 5; Pět klavírních skladeb, Opus 3 (1979, 1982/1984) == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Glenn Gould ve Wikimedia Commons Osoba Glenn Gould ve Wikicitátech | LOCATION | LOCATION |
006258 | ... české červené knihovny. Později se věnovala výhradně literatuře prakticky zaměřené. Její tvorba nikdy nedosahovala vysokých uměleckých kvalit. Největší význam má Rettigová šířením národního vědomí a osvěty v ženském měšťanském prostředí, a především díky své Domácí kuchařce, kterou nejenže rozšířila znalectví české kuchyně a sbírku kuchařských receptů, ale přispěla i k rozšíření českého jazyka v měšťanském a lidovém prostředí. Z díla Rettigové je dodnes nejznámější Domácí kuchařka vydaná poprvé roku 1826 a dále v mnoha vydáních více než sto let. Sbírka rozličných myšlenek – upistografie – veršovaná blahopřání, naivní poezie, připomínající lidovou tvořivost Chudobičky – milostné povídky a dramatické hříčky pro učenou společnost Kafíčko – jak připravit kávu a zákusky včetně rad společenské konverzace Bílá růže – žertovné dvouaktové drama Dostupné online Mařenčin košíček - příběhy . s ponaučením pro dívky Domácí kuchařka – beletristicky psaná, základní myšlenkou je... | Jak se jmenuje nejznámější dílo Magdaleny Dobromily Rettigové? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Magdalena_Dobromila_Rettigová | [
"Domácí kuchařka"
] | 435 | 555 | Z díla Rettigové je dodnes nejznámější Domácí kuchařka vydaná poprvé roku 1826 a dále v mnoha vydáních více než sto let. | [
{
"start": 474,
"end": 489,
"text": "Domácí kuchařka"
}
] | Magdalena Dobromila Rettigová, dívčím jménem Artmannová (31. ledna 1785 Všeradice – 5. srpna 1845 Litomyšl), byla česká buditelka a spisovatelka, autorka kuchařek, básní, divadelních her a krátkých próz. Dodnes je známa především jako autorka knihy Domácí kuchařka. Její dětství nebylo příliš šťastné, poznamenalo je především úmrtí otce, Františka Artmanna (+1792), purkrabího na panství Všeradice u Hořovic, a smrt sourozenců. Po smrti její poslední sestry se matka s malou Magdalénou odstěhovala nejprve do Plzně. Magdaléna odmala projevovala vysokou inteligenci a zájem o učení. Rodinný přítel Eugenikus Frank, vychovatel v rodině hraběte Kaunice, vedl Magdalénu k četbě a katolické víře, psal pro ni modlitební knížky. Matka ji sama také vyučovala německy, teprve v 10 letech ji poslala do školy. Další stěhování čekalo Magdalénu k tetě do Prahy. Zde se musela již starat o domácnost a pomáhat matce vydělávat na živobytí. Do svých 18 let Magdaléna žila v německojazyčném prostředí a neuměla česky. Díky seznámení se a manželství s českým buditelem a spisovatelem Janem Aloisem Sudipravem Rettigem, se z ní po sňatku z roku 1808 stala vlastenecky orientovaná buditelka. J. A. S. Rettig zastával jako právník funkci radního v několika městech, zejména ve východních Čechách. Rettigová s ním tak pobývala v Přelouči, Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou a posledních 11 let v Litomyšli. Rettig, který poznal schopnosti své ženy, ji neomezoval, ale naopak její první české verše cizeloval, přivedl jí na pomoc zkušené rádce a příležitostně je uveřejňoval se svými básněmi. Byl moderním mužem uznalým k ženské osobnosti a jejím vlohám. Měl porozumění pro svou pracovitou a aktivní manželku jako málokterý muž té doby. Rettigová se po osobní smutné zkušenosti rozhodla věnovat zejména výchově a výuce dívek. Ve svých kurzech je učila hospodaření, vaření, domácím pracím a české literatuře. Půjčovala dívkám české knihy a předčítala jim z nich. Angažovala se ale i jinak, vedla svůj společenský salón (kafíčkovou společnost), v Ústí nad Orlicí měla na starosti českou knihovnu, v Litomyšli prosadila vyčištění studánky a stavbu altánu. Pořádala literární posezení, na nichž se recitovaly české básně. Stála u všech významných kulturních akcí svého okolí a referovala o nich jako dopisovatelka časopisu Květy. Osobně se stýkala s vlastenci, s Františkem Palackým, s Josefem Jungmannem, Pavlem Josefem Šafaříkem a dalšími. S mnoha vlastenci vedla korespondenci. Výhradním vydavatelem jejích děl a jejím přítelem byl Jan Hostivít František Pospíšil, královéhradecký knihtiskař a nakladatel. První literární pokusy M. D. Rettigové byly v němčině, podobně jako u jejích vrstevníků. Jako spisovatelka byla velmi plodná, napsala několik desítek drobnějších i rozsáhlejších děl. Pod vlivem svého muže a přátel se odhodlala psát a publikovat česky. Nejprve uveřejňovala drobné prozaické i veršované práce v časopisech Dobroslav, Čechoslav, Poutník slovanský, v almanachu Milozor a alamanachu Milina. Postupně vydala několik knih povídek pro mládež, které byly určeny především dospívajícím dívkám, byla výbornou vypravěčkou a může být pokládána za zakladatelku české červené knihovny. Později se věnovala výhradně literatuře prakticky zaměřené. Její tvorba nikdy nedosahovala vysokých uměleckých kvalit. Největší význam má Rettigová šířením národního vědomí a osvěty v ženském měšťanském prostředí, a především díky své Domácí kuchařce, kterou nejenže rozšířila znalectví české kuchyně a sbírku kuchařských receptů, ale přispěla i k rozšíření českého jazyka v měšťanském a lidovém prostředí. Z díla Rettigové je dodnes nejznámější Domácí kuchařka vydaná poprvé roku 1826 a dále v mnoha vydáních více než sto let. Sbírka rozličných myšlenek – upistografie – veršovaná blahopřání, naivní poezie, připomínající lidovou tvořivost Chudobičky – milostné povídky a dramatické hříčky pro učenou společnost Kafíčko – jak připravit kávu a zákusky včetně rad společenské konverzace Bílá růže – žertovné dvouaktové drama Dostupné online Mařenčin košíček - příběhy . s ponaučením pro dívky Domácí kuchařka – beletristicky psaná, základní myšlenkou je nejen rozmanitost, vzhled a chuť jídla, ale také činorodý přístup ženy k domácím pracím Alois Jirásek: Magdalena Dobromila Rettigová, veselohra o třech jednáních; dnes málo známá, ve své době oblíbená životopisná divadelní hra, kromě jiného se zmiňuje uvedená kuchařská kniha. Pamětní síň M. D. Rettigové je v muzeu v Litomyšli Portrétní busta M. D. Rettigové (kolem 1860) je vystavena rovněž v muzeu v Litomyšli Jednotlivé památky vlastní muzeum v Ústí nad Orlicí Portrétní kresba (akvarel) a vyšívaný gratulační lístek jsou ve sbírce Národního muzea v Praze Literární pozůstalost spravuje Památník národního písemnictví v Praze Od června 2010 funguje na zámku v autorčiných rodných Všeradicích Galerie a muzeum Magdaleny Dobromily Rettigové | ENTITY | ENTITY |
010368 | Aragorn je literární hrdina z knižní trilogie Johna Ronalda Reuela Tolkiena Pán prstenů. Ve filmové trilogii Petera Jacksona jej ztvárnil americký herec Viggo Mortensen. == Život == Aragorn se narodil 1. března 2931 Třetího věku a je synem Arathorna II. a Gilraen. Aragorn byl po obou rodičích potomkem králů Isildura a Elendila. Přes ně pak prvního krále Númenoru Elrose Tar-Minyatura a skrze něj pak i všech Tří vládnoucích rodů Edain i Eldar. Prostřednictvím ženy krále Thingola Melian i božského řádu Maiar. Aragornův otec zemřel, když byly chlapci pouhé dva roky, načež se Aragorn se svou matkou uchýlil do Roklinky. Aragorn byl nazván Estel (sindarský výraz pro "naději") a vyrůstal zde až do r. 2951.... | Kdo hrál ve filmech Pán Prstenů postavu Aragorna? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Aragorn | [
"Viggo Mortensen"
] | 89 | 169 | Ve filmové trilogii Petera Jacksona jej ztvárnil americký herec Viggo Mortensen. | [
{
"start": 153,
"end": 168,
"text": "Viggo Mortensen"
}
] | Aragorn je literární hrdina z knižní trilogie Johna Ronalda Reuela Tolkiena Pán prstenů. Ve filmové trilogii Petera Jacksona jej ztvárnil americký herec Viggo Mortensen. == Život == Aragorn se narodil 1. března 2931 Třetího věku a je synem Arathorna II. a Gilraen. Aragorn byl po obou rodičích potomkem králů Isildura a Elendila. Přes ně pak prvního krále Númenoru Elrose Tar-Minyatura a skrze něj pak i všech Tří vládnoucích rodů Edain i Eldar. Prostřednictvím ženy krále Thingola Melian i božského řádu Maiar. Aragornův otec zemřel, když byly chlapci pouhé dva roky, načež se Aragorn se svou matkou uchýlil do Roklinky. Aragorn byl nazván Estel (sindarský výraz pro "naději") a vyrůstal zde až do r. 2951. V té době mu Elrond prozradil jeho pravou totožnost a daroval mu úlomky Narsilu a Barahirův prsten. Aragorn odmítl Žezlo Annúmiasu, dokud nedospěje k právu držet je. Zhruba v té době se také zamiloval do Elrondovy dcery Arwen. Od té doby žil Aragorn s Hraničáři v divočině a střežil hranice Kraje a mír v Eriadoru. Roku 2956 se seznámil s Gandalfem a stali se blízkými přáteli. Aragorn svou identitu tajil, aby se o něm nedoslechli sluhové Temného pána. Proto byl pro lidi v Eriadoru záhadnou postavou a v Hůrce mu dali přezdívku Chodec. (Hraničář) Mezi léty 2957–2980 Aragorn podnikal výpravy za dobrodružstvím a sloužil pod praporem Thengela Rohanského a Ectheliona II., gondorského správce. Aragorn tehdy používal pseudonym Thorongil (Orel hvězdy). Roku 2980 s gondorským loďstvem spálil loďstvo Umbaru, ale pak Gondor opustil - k lítosti lidu, i když nikoliv Denethora II., který jej považoval za konkurenci v přízni otce i gondorského lidu. Osaměle putoval dál na Východ a daleký jih a zkoumal lidská srdce a Sauronovy služebníky. Dostal se dokonce na jižní polokouli a stal se největším cestovatelem své doby. Někdy po návratu na Západ Středozemě se Aragorn znovu setkal s Arwen a daroval jí dědictví svého rodu – Barahirův prsten. Když později požádal Elronda o Arweninu ruku, Elrond odmítl, alespoň do té doby, než se jeho chráněnec stane králem Gondoru a Arnoru. === Společenstvo Prstenu === V roce 3009 Gandalf a Aragorn společně hledali v Rhovanionu Gluma, kterého Aragorn nalezl v Mrtvých močálech poblíž Mordoru a přinesl jako vězně do síní elfího krále Thranduila v Temném hvozdě. Někdy v té době se v Roklince seznámil s Bilbem a stali se blízkými přáteli - Bilbo složil báseň k jeho jménu (Ne každé zlato třpytívá se...). 30. září 3018 se Aragorn připojil k Frodově výpravě v Hůrce v hospodě U Skákavého poníka. Díky Aragornově pomoci hobiti utekli nazgû a dorazili do Roklinky. Elfové v Roklince opravili zlomený Elendilův meč Narsil a Aragorn jej pak nosil pod jménem Andúril (Plamen Západu). Po Elrondově Radě se stal Aragorn členem Společenstva prstenu, přestože od počátku směřoval do Gondoru, aby pomohl svému lidu ve válce. Rozhodl se tedy, že bude výpravu provázet, dokud to bude možné. Poté co byl Gandalf svržen s balrogem do hlubin Morie, stal se Aragorn vůdcem Společenstva a nastalo mu těžké dilema, zda má dále provázet Froda, nebo se držet svého původního plánu a vydat se do Gondoru. Rozhodnutí odkládal, jak dlouho to bylo možné, provedl Společenstvo Lórienem a později se s ním plavil až k Rauroskému vodopádu. Tam však došlo ke sporu mezi Frodem a Boromirem a Společenstvo se rozpadlo. Frodo se vydal do Mordoru jen sám se Samem, zatímco Boromir padl a Smíšek s Pipinem byli zajati Sarumanovými skřety. Aragorn po těžkém rozhodování nechal Froda odejít, protože cítil, že mu s jeho úkolem už nemůže pomoci, a vydal se s Legolasem a Gimlim pronásledovat skřety a zachránit zajaté hobity. Přes jejich hrdinskou pouť přes Rohan však skřety nedostihli a ti byli pobiti rohanskými jezdci. Když se Aragorn setkal s jejich vůdcem Éomerem, přes počáteční rozpaky mezi nimi rychle vzniklo přátelství, které vydrželo až do konce jejich životů. Aragorn se s Legolasem a Gimlim vydal po stopách hobitů do Fangornu, kde se setkal s Gandalfem a rozhodli se pomoci rohanskému králi Théodenovi ve válce se Sarumanem. === Válka o Prsten === Aragorn významně pomohl Rohirům v bitvě v Helmově žlebu, kde porazili Sarumanovo vojsko. V Rohanu se Aragorn seznámil také s Éomerovou sestrou Éowyn, která v něm viděla svou naději na slavný a zajímavý život a zamilovala se do něj. Aragornovo srdce však patřilo Arwen, a k Éowyn cítil lítost. Po výpravě do Železného pasu získal orthancký palantír a protože cítil, že Frodo se v té době blíží k Mordoru, rozhodl se odpoutat Sauronovu pozornost od jeho vlastní říše. Proto za cenu velkého rizika pohlédl do palantíru, vyrval jej ze Sauronovy vůle, odhalil se mu jako Isildurův dědic a vyzval jej k měření sil. Proto se naplno rozeběhla ofenzíva Mordoru vůči Minas Tirith a Aragorn, aby zachránil město, se vydal Stezkami mrtvých ke Kameni Erech, kde se k němu přidala armáda Mrtvých. S jejich pomocí znovu jako před mnoha lety porazil umbarské korzáry poblíž Pelargiru a s gondorským vojskem a pomocí Rohirů zvítězil v bitvě na Pelennorských polích. Po bitvě tušil, že je nutné dále odpoutávat Sauronovu pozornost od Mordoru, a proto vytáhl se zbytky gondorského vojska proti Mordoru. Před jeho branami vypukla beznadějná bitva proti obrovské převaze, v tu chvíli však Frodo dokončil své poslání, zničil Prsten a mordorská armáda se rozprchla. === Návrat Krále === Aragorn byl v r. 3019 Třetího věku korunován jako král Elessar Telcontar. Stal se 26. králem Arnoru a 35. králem Gondoru. Krátce poté se oženil s Arwen, s níž měl syna Eldariona a několik dcer. Jméno Elessar (česky Elfkam) získal podle klenotu s ozdravnou mocí, který mu darovala Galadriel před odchodem z Lórienu. Ruce krále, tak byly ruce uzdravitele. Přízvisko Telcontar je quenijským překladem označení Chodec, které mu bylo dáno spíše posměšně hůreckými sedláky, ale byl tak představen i hobitům ze Společenstva, kteří si na toto oslovení zvykli, a oslovovali jej tak z úcty a přátelství. Za svého života vybojoval ještě mnoho bitev s nepřátelskými říšemi, které přežily Sauronův pád. Zemřel v roce 120 Č. v. ve svých 209 letech == Popis postavy == Tolkien zpočátku zamýšlel Aragorna pouze jako hobita - hraničáře jménem Klusák, později se mu však postava "vymkla z rukou". Aragorn se zpočátku zdál být otrhaným tulákem, později bylo odhaleno, že je 16. náčelníkem Dúnadanů Severu, a později se stal i Isildurovým dědicem a králem Obnoveného království. Tolkien popisuje Aragorna jako vysokého, tmavovlasého, s šedýma očima a vážnou tváří a bledou pletí. Kromě toho, že byl statečný bojovník, byl také zběhlý v lovu, a díky své výchově i v uzdravování a elfských učenostech. Protože byl z númenorského královského rodu, byl mu dán třikrát delší život než běžným lidem. Jde vlastně o postavu statečného rytíře na způsob např. krále Artuše - muže, který nikdy nezradí ušlechtilé ideály, nezradí přátele, zasvětí život boji proti zlu a jeho samotná osobnost vzbuzuje v nepřátelích děs. Není bez zajímavosti, že Aragorn nikdy v průběhu vyprávění nebyl nepřáteli zraněn a jen zřídkakdy podléhá únavě a skepsi. == Film == Ve filmové trilogii Pán Prstenů od Petera Jacksona Aragorna ztvárnil americký herec Viggo Mortensen. Ve filmu se jeho postava zpravidla drží literární předlohy, až na několik výjimek: Ve filmu je kladen větší důraz na jeho vztah s Arwen, který se v knize objevuje spíše okrajově, ale podrobně je rozebrán v Dodatcích k Návratu krále. Po bitvě se Sarumanovými skřety ve Dvou věžích (která se v knize vůbec neobjevuje) je Aragorn těžce raněn a přátelé se domnívají, že je mrtev. To je v přímém rozporu s knižním pojetím Aragorna jako nezlomného bojovníka. V knize přicházejí na pomoc Aragornovi před bitvou na Pelennorských polích tři desítky Dúnadanů (jeho lidu z Eriadoru) a Elrondovi synové Elladan a Elrohir. Ve filmu místo toho přijíždí sám Elrond a donese Aragornovi znovu zkutý meč Andúril. Ve filmu použije Aragorn armádu Mrtvých nejen k porážce umbarských korzárů, ale i k samotnému vítězství v bitvě na Pelennorských polích. | PERSON | PERSON |
002618 | Komunistická strana Československa (KSČ) byla ultralevicová parlamentní politická strana v Československu, členka Komunistické internacionály (KI). K základním programovým východiskům patřil třídní boj vedený dle sovětského vzoru, zahrnující i fyzickou likvidaci třídních a ideologických nepřátel. Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o organizaci zločinnou a zavrženíhodnou. Jejím ideovým i právním nástupcem je v Česku Komunistická strana Čech a Moravy. Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve velkém sále Národního domu v Karlíně. Vlastní sjezd probíhal 15. a 16. května, předcházela mu sobotní předporada výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a volba předsednictva sjezdu. Toho se zúčastnilo 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. 5. 1921 zvolil předsedou Václava Šturce,... | Kdy se konal ustavující sjezd KSč? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Komunistick%C3%A1_strana_%C4%8Ceskoslovenska | [
"14. až 16. května 1921"
] | 487 | 589 | Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve velkém sále Národního domu v Karlíně. | [
{
"start": 526,
"end": 548,
"text": "14. až 16. května 1921"
}
] | Komunistická strana Československa (KSČ) byla ultralevicová parlamentní politická strana v Československu, členka Komunistické internacionály (KI). K základním programovým východiskům patřil třídní boj vedený dle sovětského vzoru, zahrnující i fyzickou likvidaci třídních a ideologických nepřátel. Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o organizaci zločinnou a zavrženíhodnou. Jejím ideovým i právním nástupcem je v Česku Komunistická strana Čech a Moravy. Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve velkém sále Národního domu v Karlíně. Vlastní sjezd probíhal 15. a 16. května, předcházela mu sobotní předporada výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a volba předsednictva sjezdu. Toho se zúčastnilo 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. 5. 1921 zvolil předsedou Václava Šturce, místopředsedou Bohumíra Šmerala a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka, pokladníkem pak prozatímně Josef Skalák. KSČ vznikla přejmenováním odštěpené větší části Československé sociální demokracie (viz též Prosincová generální stávka 1920). Programem byla koaliční vláda socialistických stran s levicí agrárníků. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě a muselo se s ní počítat i na domácí scéně, když v parlamentních volbách v roce 1925 skončila na druhém místě s 934 223 hlasy a 41 mandáty. V roce 1925 v ní byl vyhlášen proces "bolševizace", což znamenalo utužení programové závislosti na Komunistické internacionále (KI). Na V. sjezdu KSČ z 18. až 23. února 1929 konaném v holešovické Domovině se jejího vedení zmocnili tzv. "karlínští kluci" v čele s Klementem Gottwaldem. Z KSČ odešla většina zakládajících členů, přesto strana získala v následných říjnových parlamentních volbách 753 220 hlasů a skončila celkově čtvrtá s 30 mandáty. Svou pozici co do počtu mandátů si podržela i ve volbách v roce 1935, kdy pro ni hlasovalo 849 495 voličů. Za II. republiky (1938-1939) byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa. Po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje. Již v prvopočátcích se snažili komunističtí představitelé v čele s Klementem Gottwaldem dosáhnout dominantního postavení ve vedení odboje a prosazovat obnovení poválečného Československa pod vlivem stalinského SSSR. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů. Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se v roce 1945 stala součástí Národní fronty a vlády osvobozeného Československa. Ve vládě měla zvýšené zastoupení, neboť jako autonomní součást KSČ se formálně osamostatnila Komunistická strana Slovenska (KSS). KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu. Již během války, za podpory SSSR a vzorové Všesvazové komunistické strany - bolševiků (VKS(b)) se připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu. Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946 (přesněji v českých zemích, kde získala 40 % hlasů; na Slovensku utrpěla sesterská Komunistická strana Slovenska ziskem přes 30 % drtivou porážku od Demokratické strany, která zvítězila s 62 %, v celostátním měřítku komunisté získali 38 % hlasů). Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatizanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatizanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu. Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na prezidenta republiky Edvarda Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované Gottwaldově vládě, již bez pouhý den předtím zesnulého ministra zahraničí Jana Masaryka, důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců. Na přelomu 40. a 50. let procházela strana značnými změnami. V první polovině roku 1948 KSČ pokračovala v politice otevřených dveří a nabírala do svých řad stále nové členy, takže počet straníků přesáhl dva miliony. V létě 1948 došlo ke sloučení se sociální demokracií. Vedení strany se podle sovětského vzoru rozhodlo od října 1948 provést plošnou prověrku členstva. Prověrka měla zajistit lepší třídní složení strany, protože při širokém náboru se sem dostala řada lidí, kteří členství považovali za nutné pro svoji další kariéru. Mezi těmito bylo mnoho úředníků a KSČ postupně ztrácela svůj proklamovaný dělnický charakter. Prověrka měla stranu zbavit také těch, kteří byli členy jen nominálně, pasivně, lidí nehodných být členem pokrokové strany. Prověrka, jejíž hlavní část proběhla během října, nepřinesla kýžený výsledek. Vyloučených či vyškrtnutých bylo zanedbatelné procento, jiní členové byli prověřeni s lhůtou tří nebo šesti měsíců, což znamenalo, že za tuto dobu měli prokázat svoje odhodlání a schopnosti být plnohodnotnými straníky. Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení, stejně jako v Československé straně lidové, prosazeni lidé loajální politice KSČ. Československá sociální demokracie byla pohlcena KSČ, jejím členům byla zaslána poštou komunistická legitimace a odmítnutí bylo důvodem k doživotnímu pronásledování nejen dotyčného sociálního demokrata, ale i celé jeho rodiny. Obě strany ČSS a ČSL se tak na 40 let staly vazaly v rámci Národní fronty, do níž pak byly zařazeny i společenské organizace. V období teroru (1948-1954) bylo popraveno 241 lidí - obětí justičních vražd. Další stovky lidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Oběťmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, podnikatelé, soukromí rolníci, živnostníci (soukromníci) a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání nebo posláno do faktického vyhnanství do pohraničí. V rámci stalinské teze o zostřování třídního boje a zřejmě také jako trest za neúspěch snahy o připojení Izraele k SSSR byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského. Reformní rok 1956 se v KSČ prakticky neprojevil.[zdroj?] Čeští komunisté i nadále pronásledovali a perzekvovali své odpůrce. Popravovat z politických důvodů však přestal již prezident Antonín Novotný (posledním takto popraveným byl Vladivoj Tomek dne 17. listopadu 1960). Toto pronásledování bylo kontinuální (s výjimkou roku 1968 a začátku roku 1969) až do listopadových událostí 1989, byť v 60. letech došlo k obecně výraznému zmírnění a ani zpřísnění v době normalizace už nevrátilo situaci k hrůznému teroru z 50. let. Související informace naleznete také v článcích Pražské jaro 1968 a Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za Pražského jara 1968. Obrodný proces, který i přes značné zmírnění situace nikdy neměl ambice vrátit zemi demokracii, byl ukončen invazí vojsk Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko) 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968. Následovala okupace a éru tzv. omezené suverenity státu zcela ukončil až odsun sovětských vojsk v létě 1991. Související informace naleznete také v článku Normalizace. V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, posílili dogmatickou orientaci v duchu umírněnějšího stalinismu, tzv. "brežněvizmu", jejímž základem byla doktrína omezené suverenity zemí sovětského bloku, tj. Varšavské smlouvy. Sovětská okupace byla komunisty prezentována jako bratrská a internacionální pomoc a obrodný proces jako kontrarevoluce. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 již konstatoval odvrácení dosud nejvážnějšího ohrožení mocenských pozic komunistů. Důsledkem bylo odstranění většiny svobod nejen z doby Pražského jara, ale i z období postupného uvolňování v období 1958-1967. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Čistkami bylo v tomto období postiženo na 600 000 občanů. KSČ se tak změnila ze strany s vlastní ideologií na organizaci pro spolupráci s okupační mocí. Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77, jejichž provolání k československým představitelům v roce 1977 obsahující výzvy k dialogu o demokratizaci mělo za následek novou vlnu represí, mimo jiné akci StB pod názvem Asanace. Na sovětskou perestrojku (1985-1991) reagovala KSČ značně pasivně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných "bratrských stran", prakticky nezměnila. V období těsně před listopadovým převratem měla KSČ cca 2 miliony členů. Byla masovou všelidovou stranou. Po listopadu 1989 se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS. Tato druhá uvedená se později přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa. Federální KSČS tak zanikla 7. dubna 1992. Nástupnickou organizací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je parlamentní stranou, jejíž podpora v parlamentních volbách od poloviny 90. let kolísá mezi 10 % a 22 %. KSČM má i v současnosti nejpočetnější členskou základnu, i když to je jen zlomek počtu členů, ve srovnání s předlistopadovou KSČ. Kromě KSČM existuje v České republice i řada dalších komunistických stran, zpravidla vyznávají ještě výrazněji stalinistickou ideologii, a jejich význam je okrajový, většinou se ani voleb neúčastní. Podle názoru antikomunistů by měly být všechny strany hlásící se ke komunismu zakázány,[zdroj?] neboť šíření komunistické ideologie považují za trestné. V roce 2006 vznikla také senátní komise, která měla prozkoumat, zda činnost a stanovy KSČM neporušují zákony Česka. Stranu vedl předseda, v letech 1921-1945 a 1971-1989 nazývaný generální tajemník, v letech 1953-1971 pak první tajemník. Nejvyšším stranickým orgánem byl Ústřední výbor. Vedoucí představitelé: Václav Šturc (1921-1922) Alois Muna (1922-1924) Josef Haken (1924-1926) Bohumil Jílek (1926-1929) Klement Gottwald . (1929-1945 - generální tajemník, 1945-1953 - předseda), Rudolf Slánský (1945-1951 - generální tajemník) Antonín Novotný (1953-1968) Alexander Dubček . (1968-1969) Gustáv Husák (1969-1987) Miloš Jakeš (1987 - 24. listopadu 1989) Karel Urbánek (25. listopadu - 20. prosince 1989) Ladislav . Adamec (21. prosince 1989 - 1. září 1990) Ustavující sjezd KSČ - 14. až 16. května 1921 Slučovací sjezd KSČ - 30. října až 2. listopadu 1921 1. sjezd KSČ - 2 .až 5. února 1923 2. sjezd KSČ - 1924 3. sjezd KSČ - 1925 4. sjezd KSČ - 1927 5. sjezd KSČ - 1929 6. sjezd KSČ - 1931 7. sjezd KSČ - 1936 . 8. sjezd KSČ - 28. až 31. března 1946 (konal se ve velkém sále Paláce Lucerna) 9. sjezd KSČ - 25. až 29. května 1949 10. sjezd KSČ - 11. . až 15. června 1954 11. sjezd KSČ - 18. až 21. června 1958 12. sjezd KSČ - 4. až 8. prosince 1962 13. sjezd KSČ - 31. května až 4. . června 1966 14. mimořádný sjezd KSČ (Vysočanský) - 22. srpna 1968 14. sjezd KSČ - 25. až 29. května 1971 15. sjezd KSČ - 12. až 16. dubna 1976 16 .sjezd KSČ - 6. až 10. dubna 1981 17. sjezd KSČ - 24. až 28. března 1986 18. mimořádný sjezd KSČ - 20. až 21. prosince 1989 18. sjezd KSČS - 3. až 4. listopadu 1990 Volební výsledky strany do Poslanecké sněmovny. Počet hlasů a mandátů je za celou ČSR (později ČSFR). Celkový počet mandátů ve sněmovně se během existence strany měnil. Do voleb v letech 1948, 1954, 1960, 1964, 1968, 1971, 1976, 1981 a 1986 kandidovala strana vždy na jednotné kandidátce Národní Fronty. Československý svaz mládeže (ČSM) - (1948-1968) Socialistický svaz mládeže (SSM) - (1970-1989) Lidové milice - komunistická paramilitární organizace | DATETIME | DATETIME |
000458 | Pád (italsky Po, latinsky Padus) je největší řeka v Itálii (Benátsko, Emilia-Romagna, Piemont, Lombardie). Je 652 km dlouhá. Povodí má rozlohu 75 000 km2. Pramení v Kottických Alpách. Teče převážně Pádskou rovinou ze západu na východ. Pod ústím Tanara je koryto Pádu široké 300 až 350 m a je obehnáno hrázemi na ochranu před povodněmi. Podobně jsou chráněna i koryta řady přítoků v Pádské rovině. Ústí do Jaderského moře, přičemž vytváří bažinatou deltu o rozloze 1500 km2. Ta se každý rok zvětšuje přibližně o 60 ha. Největší a nejvodnější jsou levé přítoky Dora Riparia, Dora Baltea, Ticino, Adda, Oglio, které pramení na jižních svazích Alp. Pravé přítoky, které pramení převážně na severních svazích Toskánsko-Emiliánských... | Kolik kilometrů je dlouhá řeka Pád? | https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1d_%28%C5%99eka%29 | [
"652"
] | 107 | 124 | Je 652 km dlouhá. | [
{
"start": 110,
"end": 113,
"text": "652"
}
] | Pád (italsky Po, latinsky Padus) je největší řeka v Itálii (Benátsko, Emilia-Romagna, Piemont, Lombardie). Je 652 km dlouhá. Povodí má rozlohu 75 000 km2. Pramení v Kottických Alpách. Teče převážně Pádskou rovinou ze západu na východ. Pod ústím Tanara je koryto Pádu široké 300 až 350 m a je obehnáno hrázemi na ochranu před povodněmi. Podobně jsou chráněna i koryta řady přítoků v Pádské rovině. Ústí do Jaderského moře, přičemž vytváří bažinatou deltu o rozloze 1500 km2. Ta se každý rok zvětšuje přibližně o 60 ha. Největší a nejvodnější jsou levé přítoky Dora Riparia, Dora Baltea, Ticino, Adda, Oglio, které pramení na jižních svazích Alp. Pravé přítoky, které pramení převážně na severních svazích Toskánsko-Emiliánských Apenin a také Přímořských Alp mají obyčejně vody málo (největší je Tanaro) a unášejí mnoho pevných částic. Přes veškerá ochranná opatření dochází hlavně po silných deštích k mnohým povodním, při kterých stoupá úroveň hladiny řeky i jejích přítoků o 5 až 10 m. Ve 20. století došlo k největším povodním v letech 1951 a 1966. Tyto povodně způsobily velké škody a vynutily si evakuaci obyvatel. Průměrný roční průtok vody v ústí činí 1460 m3/s. Levé přítoky mají největší vodnost na jaře a v létě v době, kdy taje sníh a ledovce v Alpách a způsobují, že na horním toku má Pád alpský vodní režim. Pravé přítoky mají vysokou vodnost na jaře a na podzim. To způsobuje vznik dvou povodňových období na středním a dolním toku Pádu (květen-červen a říjen-listopad). V zimě má řeka obvykle málo vody. Celkové množství unášených pevných částic je odhadováno na 13 až 15 Mt ročně. Využívá se na zavlažování. Vodní doprava je možná od ústí do města Piacenza. Řeka je spojená kanály s Milánem (pomohl jej budovat Leonardo da Vinci) a s Benátskou lagunou. Po přítocích (Adda, Ticino) a také splavných kanálech je spojená s velkými jezery (Komské, Maggiore, Gardské). Na řadě jejich levých přítoků byly postaveny kaskády vodních elektráren. Leží na ní města Turín, Piacenza, Cremona. V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo "П". Slovníkové heslo Pád ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu Pád ve Wikimedia Commons (italsky) Úřad pro povodí řeky Pád (italsky) Meziregionální (Benátsko, Emilia-Romagna, Piemont, Lombardie) kancelář pro řeku Pád (italsky) Prameny Pádu | NUMERIC | NUMERIC |
010547 | ... V tabulce jsou tyto módy uvedeny: Podrobnější informace naleznete v článku Prstence Jupiteru. Jupiter má nezřetelný systém planetárních prstenců skládajících se ze tří částí: vnitřního torusu, relativně jasného hlavního prstence a vnějšího slabšího prstence. Oproti prstencům Saturnu nejsou tvořeny ledem, ale spíše prachem. Vnější prstenec je složený z částic podobných kouři, jež byly po dopadech meteoritů vymrštěny z jeho měsíců. Hlavní prstenec je tvořen prachem ze satelitů Adrastea a Metis, který, místo aby spadl zpět na měsíce, je gravitačním působením Jupiteru zachycen a přitahován směrem k planetě. Další impakty pak doplňují nový materiál. Dva široké jemné prstence, které obklopují hlavní, pocházejí z měsíců Thebe a Amalthea.... | Má Jupiter prstence? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jupiter_(planeta) | [
"ano"
] | 98 | 262 | Jupiter má nezřetelný systém planetárních prstenců skládajících se ze tří částí: vnitřního torusu, relativně jasného hlavního prstence a vnějšího slabšího prstence. | [] | Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Sluneční soustava je někdy popisována jako dvojsystém skládající se ze Slunce a Jupiteru jako hlavních dvou členů a dalších menších těles. Jupiter, Saturn, Uran a Neptun jsou označovány jako plynní obři či planety jupiterského typu. Jupiter má hmotnost přibližně jedné tisíciny Slunce, což je přibližně dva a půl krát více než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Planeta je pojmenována po římském bohu Jovovi (v 1. pádě Jupiter). Symbolem planety je stylizované znázornění božského blesku (v Unicode: ♃). Jupiter byl pozorován již od pradávna, při pohledu ze Země má Jupiter magnitudu -2,8, což z něj činí třetí nejjasnější objekt na noční obloze po Měsíci a Venuši (v některých případech se před Jupiter v jasnosti dostane Mars, když je v ideální pozici během svého oběhu vůči Zemi). Okolo planety se nacházejí slabé prstence, které jsou ze Země špatně viditelné. Současně ji obklopuje silné radiační pole. Při pohledu z okolního vesmíru jsou viditelné horní vrstvy atmosféry rozčleněny v závislosti na planetární šířce do různě barevných pruhů a skvrn, které jsou atmosférickými bouřemi. Nejznámější takovouto bouří je Velká rudá skvrna, která je známá minimálně od 17. století. Dosud není přesně známo, jaké vrstvy planetu tvoří, jelikož současné technické prostředky neumožňují její průzkum do větší hloubky. Předpokládá se, že Jupiter je složen převážně z vodíku, hélia a organických sloučenin. Je možné, že planeta má tvrdé kamenné jádro tvořené těžšími prvky. Jupiter byl prozkoumán několika automatickými sondami, nejčastěji na začátku programu Pioneer a programu Voyager, kdy všechny tyto sondy kolem planety proletěly. Později přímo k Jupiteru zamířila sonda Galileo, která kolem planety po necelých osm let obíhala. Nejnovější data pocházejí ze sondy New Horizons, která v únoru 2007 použila planetu pro zvýšení rychlosti na své cestě k Plutu. V současnosti se plánují další mise do soustavy Jupiteru, které by měly za cíl prozkoumat převážně hypotetické oceány pod ledovou kůrou jeho měsíce Europy. Jupiter má nejméně 79 měsíců. První čtyři z nich objevil v roce 1610 Galileo Galilei a nezávisle na něm pravděpodobně i Simon Marius. Jde o čtyři velké měsíce Io, Europu, Ganymed a Callisto (nyní známé jako Galileovy měsíce), u jejichž nebeského pohybu bylo zřetelné, že jeho centrem není Země. Tato skutečnost byla hlavním bodem obhajoby Koperníkovy heliocentrické teorie o pohybu planet; Galileiho vyhlášení podpory Koperníkově teorii jej dostalo do problémů s inkvizicí. Jupiter vznikl z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece a teorii gravitačního kolapsu. Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice až posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti. Protože úniková rychlost na "povrchu" Jupiteru je 59,54 km/s, což daleko převyšuje tepelnou rychlost molekul, zůstalo na něm nejspíše původní složení atmosféry, kterou nabalil už během vzniku z protoplanetárního disku. Teorie gravitačního kolapsu na druhou stranu předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan Boss z Carnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě Jupiteru trval jen několik století. Vznik velkých Jupiterových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jako vznikaly kamenné planety. Jelikož je Jupiter poměrně blízko od Slunce, vystoupila teplota na povrchu měsíců na vysoké hodnoty, čímž došlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety. Svrchní atmosféra Jupiteru je tvořena z 88 až 92 % vodíkem a zbylých 8 až 12 % připadá na helium vzhledem k poměru plynných molekul těchto plynů. Jelikož je ale molekula hélia přibližně dvakrát hmotnější než molekula vodíku, složení se změní, pokud se vyjádří v hmotnostních procentech na poměr 75 % připadajících na vodík a 24 % na hélium s tím, že zbývající procento připadne na ostatní prvky obsažené v atmosféře planety. Vnitřní složení planety je odlišné, jelikož zde dochází k nárůstu obsahu ostatních prvků vůči zastoupení vodíku a hélia. Složení v nižších vrstvách je pak 71 hmotnostních % vodíku, 24 hmotnostních % hélia a 5 hmotnostních % ostatních prvků. Atmosféra obsahuje stopová množství methanu, vodní páry, čpavku a křemičitanů. Vyjma těchto hojnějších sloučenin obsahuje atmosféra taktéž malé množství uhlíku, ethanu, sulfanu, neonu, kyslíku, fosforu a síry. Nejvzdálenější vrstva atmosféry obsahuje ledové krystalky zmrzlého čpavku. Podle měření provedených v infračerveném a ultrafialovém světle se v atmosféře nachází i malé množství benzenu a byly objeveny i další uhlovodíky. Atmosférický poměr mezi vodíkem a héliem je velice blízko teoretickému složení původní mlhoviny, ze které se zformovala celá sluneční soustava. Nicméně neon obsažený ve svrchní atmosféře je zastoupen pouze poměrem 20 částic na milión, což je okolo desetiny průměrné hodnoty u Slunce. Zastoupení hélia je nízké, dosahuje pouze 80 % zastoupení oproti Slunci. Nízký podíl hélia může být výsledkem srážkové činnosti hélia, které se takto dostává do vnitřních oblastí planety. Průměrné zastoupení těžších plynů v atmosféře Jupiteru je přibližně dvakrát až třikrát hojnější než u Slunce. Jak ukazují spektroskopická měření, Saturn je složením nejspíše podobný Jupiteru, naproti tomu další plynní obři jako Uran a Neptun mají relativně mnohem méně vodíku a hélia. Nicméně detailnější data o složení atmosféry a zastoupení těžších prvků u plynných obrů vyjma Jupiteru chybí, jelikož jejich atmosféry zatím nebyly prozkoumány žádnými atmosférickými sondami. Jupiter je téměř 2,5× hmotnější než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Jeho hmotnost ovlivňuje výrazně těžiště (barycentrum) sluneční soustavy. Odchylka způsobená Jupiterem je 742 792 km, čímž by se toto těžiště nacházelo mimo těleso Slunce. Vzhledem k působení ostatních těles sluneční soustavy (především ostatních plynných obrů) je ale těžiště sluneční soustavy 36% času uvnitř Slunce a střední vzdálenost Slunce od tohoto těžiště je 0,00228 AU. Je 317,81× hmotnější než Země, rovníkový poloměr má 11,21× větší a objem 1321× větší než Země. Často je označován za "nepovedenou hvězdu", i když toto srovnání je značně nepřesné. To, že nalezené extrasolární planety jsou mnohem hmotnější než Jupiter, je způsobeno výběrovým efektem, protože hmotnější průvodci jiných hvězd se současnými prostředky snáze detekují. Naproti tomu velikost poloměru podobné planety už prakticky nezávisí na její hmotnosti, protože větší hmotnost způsobuje pouze další smršťování (dokud nedojde k nastartování termonukleárních reakcí). I přes to, že Jupiter emituje více záření, než dostává, nepatří mezi hnědé trpaslíky, jadernou syntézu sice provázejí specifické spektrální čáry, nicméně v každém případě by potřeboval být alespoň 75× hmotnější, aby se mohl stát hnědým trpaslíkem. Jupiter má ve srovnání se Zemí menší hustotu. I přes to, že Jupiterův objem je 1321× větší než objem Země, je pouze 318× hmotnější než Země. "Hmotnost Jupiteru" (MJ or MJup) je často používána jako základní jednotka pro popisování hmotnosti jiných těles, a to hlavně extrasolárních planet a hnědých trpaslíků. Například extrasolární planeta HD 209458 b má hmotnost 0,69 MJ, naproti tomu COROT-7b má hmotnost pouze 0,015 MJ. Teoretické modely naznačují, že Jupiter měl dříve mnohem větší hmotnost, než má dnes, a že se planeta zmenšuje. Pro malé změny hmotnosti by se průměr planety měnil jen nepatrně. Pokud by hmotnost přesáhla hmotnost čtyř Jupiterů, vnitřní oblasti planety by byly natolik stlačené vlivem působící gravitace, že by planeta byla ve výsledku menší, než je dnes. Tato skutečnost vedla některé astronomy k tomu, aby o Jupiteru začali referovat jako o nepovedené hvězdě, i když není známo, jestli procesy vedoucí ke vzniku planet jako Jupiter jsou stejné jako procesy formující vícehvězdné systémy. Aby Jupiter zažehl termonukleární reakci vedoucí ke spalování vodíku a k proměně na hvězdu, musel by být přibližně 75× hmotnější. Nejmenší známí červení trpaslíci jsou pouze o 30 % větší než Jupiter. I vzhledem k této skutečnosti[zdroj?] Jupiter vyzařuje více tepla, než dostává od Slunce. Množství tepla vznikajícího uvnitř planety je téměř rovné množství slunečního záření, které od Slunce obdrží. Další vyzařované teplo vzniká Kelvin-Helmholtzovým mechanismem vlivem adiabatické kontrakce. Tento proces vede k planetárnímu smršťování rychlostí přibližně 3 cm za rok. V době vzniku byl Jupiter mnohem teplejší a jeho poloměr byl přibližně dvakrát větší, než je tomu dnes. Jupiter tvoří husté planetární jádro složené z různých prvků, obklopené vrstvou tekutého kovového vodíku s obsahem hélia a atmosférou molekulárního vodíku. Za tímto zjednodušením se ale stále skrývá řada tajemství a nejasností. Jádro se často popisuje jako kamenné, ale jeho skutečné detailnější složení je neznámé stejně jako vlastnosti materiálů, které by ho měly tvořit za tlaků a teplot, jež v jádře této obří planety musí panovat. V roce 1997 byla gravitačním měřením naznačena existence jádra, a jeho hmotnost mezi 12 až 45 hmotnostmi Země, což odpovídá přibližně 3 až 15 % celkové hmotnosti Jupiteru. Přítomnost jádra byla ale předpokládána i před tímto měřením aspoň po určitý čas historie planety, jelikož modely naznačovaly, že pro vznik planety musela na počátku vzniknout kamenoledová protoplaneta, která by byla schopna svojí hmotností přitáhnout vodík a helium z protosluneční mlhoviny. Za předpokladu, že tedy jádro na začátku historie planety existovalo, dá se spekulovat, že bylo obklopeno teplým kovovým vodíkem smíchaným s nataveným či tavícím se jádrem, čímž by se dostaly jeho stavební prvky do vyšších vrstev planety. Mohlo by se tak i stát, že jádro u dnešního Jupiteru neexistuje a že gravitační měření jsou chybná vlivem nekvalitních měření současnou technikou. Nepřesnost modelů je spojena s chybou rozpětí u dosud měřených parametrů: jednoho z rotačních koeficientů (J6), použitého k popisu gravitačního momentu planety, Jupiterova rovníkového poloměru a jeho teploty při tlaku 1 baru. Sonda Juno, která odstartovala v roce 2011, by měla přinést zpřesnění těchto údajů, a tak učinit pokrok v pochopení problematiky Jupiterova jádra. Oblast hypotetického jádra je pravděpodobně obklopena hustým kovovým vodíkem, který by se měl rozkládat až do vzdálenosti 78 % poloměru planety. Procesem podobným dešti by hélium a neon měly prostupovat touto vrstvou sníženého zastoupení těchto prvků ve svrchní atmosféře. Nad vrstvou kovového vodíku se nachází vrstva tekutého vodíku a dále pak vrstva plynného vodíku, která se rozšiřuje směrem dolů z vrstvy mračen do hloubky asi 1000 km. Namísto ostrého přechodu mezi těmito vrstvami vodíku bude nejspíše přechod pozvolný, kdy jedno skupenství vodíku bude volně přecházet do druhého bez jasně definované hranice. Tento hladký přechod se odehrává pokaždé, když je teplota nad kritickou teplotou, která je pro vodík pouhých 33 K. Teplota a tlak uvnitř Jupiteru postupně narůstají směrem k hypotetickému jádru. V oblasti fázového přechodu mezi tekutým a kovovým vodíkem dosahuje teplota nejspíše kolem 10 000 K a tlak dosahuje přibližně 200 GPa. Teplota na hranici jádra je odhadována na 36 000 K a tlak mezi 3000 až 4500 GPa. Atmosféra Jupiteru se skládá z přibližně 89,8 hmotnostních % vodíku a 10,2 % hélia. Atmosféra obsahuje stopové množství methanu, vodních par, amoniaku a "kamení". Nalézají se zde také nepatrná množství uhlíku, ethanu, sulfanu, neonu, kyslíku, fosfanu a síry. Složení atmosféry se velmi podobá složení sluneční mlhoviny. Saturn má podobné složení, ale Uran a Neptun mají mnohem méně vodíku a hélia. Jednotlivé pásy Jupiterovy atmosféry rotují různou rychlostí; tento efekt byl poprvé pozorován Cassinim (1690). Rotace Jupiterovy polární atmosféry je o 5 minut delší než rotace jeho rovníkové atmosféry. Navíc se pásy mraků různé šíře pohybují proti sobě ve směru stálých větrů. Na hranicích těchto konfliktních proudů vznikají bouře a turbulence. Rychlost větru dosahuje 600 km/h v nejhlubších místech měření za podmínek 20 atm přibližně 150 km pod vrcholkem oblaků. Jupiter je permanentně zakryt mračny tvořenými krystalky čpavku a pravděpodobně i hydrosulfidem amonným ((NH4)SH). Mračna se nacházejí v tropopauze, kde jsou roztroušena v různých výškách známých jako tropické oblasti. Ty se rozdělují mezi světlejší barevné zóny a tmavší pásy. Vzájemná interakce mezi těmito cirkulujícími skupinami se projevuje bouřemi a turbulencemi. Rychlost větru dosahuje až 100 m/s v oblasti barevných zón, které mohou být každým rokem rozdílné, co se šířky, barvy a intenzity týče, ale na druhou stranu jsou dostatečně stabilní, aby je mohli astronomové pozorovat po delší dobu a identifikovat je. Vrstva mraků je mocná pouze 50 km a je tvořená dvěma vrstvami mračen: tenčí nižší vrstvou a silnější čiřejší vrstvou. Je možné, že se pod vrstvou čpavkových mračen nachází vrstva, kde jsou přítomné mraky tvořené vodním ledem, jak naznačují odrazy blesků zaznamenaných v atmosféře Jupiteru. (Voda je polární molekula, která může nést elektrický náboj, takže je schopná separovat kladné a záporné náboje, a tak vytvořit blesk.) Takto vzniklé elektrické napětí může být tisíckrát silnější než u blesků na Zemi. Bouře ve vodní vrstvě mračen by mohly vznikat vlivem tepla uvolňovaného ve spodních vrstvách planety. Typické oranžové a hnědé zbarvení mračen Jupiteru je způsobeno barevnými sloučeninami, známými jako chromofory. Vystupují z oblastí teplejších spodních mračen a jsou následně vystaveny ultrafialovému záření ze Slunce. Složení těchto sloučenin je v současnosti stále neznámé, ale předpokládá se, že budou obsahovat fosfor, síru a pravděpodobně i uhlovodíky. Zóny jsou tvořeny tehdy, když konvekční buňky tvořené krystalky amoniaku zakryjí nižší mračna. Sklon rotační osy Jupiteru má za následek, že oblasti pólů dostávají méně sluneční energie než oblasti v okolí rovníku. Proudění tepla probíhající uvnitř planety transportuje více energie do oblasti pólů, nicméně vyrovnává teploty ve vrstvách mračen. Podrobnější informace naleznete v článku Velká rudá skvrna. Nejznámější útvar v atmosféře Jupiteru je Velká rudá skvrna, což je dlouhodobě stabilní anticyklonální bouře, větší než Země, v oblasti 22° jižní šířky. Existují důkazy, že skvrna byla jistě pozorována minimálně od roku 1831, a pravděpodobně dokonce již od roku 1665. Matematické modely naznačují, že skvrna je stálá a mohlo by jít o dlouhodobě stabilní až permanentní útvar v atmosféře planety. Je dokonce tak velká, že je možné jí pozorovat pozemskými teleskopy, které mají clonu větší než 12 cm. Skvrna obíhá v protisměru hodinových ručiček s rotační periodou okolo šesti dní. Velká rudá skvrna má rozměry v rozmezí 24-40 000 km × 12-14 000 km; vešly by se do ní dvě až tři Země v průměru. Skvrna vystupuje maximálně okolo 8 km nad okolní vrcholky mračen. Bouře jako tato jsou typickým projevem v atmosférách plynných obrů. V atmosféře Jupiteru se současně vyskytují i bílé a hnědé skvrny, které jsou většinou bezejmenné. Bílé skvrny jsou pravděpodobně tvořeny relativně studenými mračny uvnitř svrchní atmosféry. Hnědé skvrny jsou naproti tomu nejspíše teplejší a nacházejí se v oblasti, kde se zdržují mračna. Tyto bouře mohou trvat od několika hodin až po stovky let. Již před přílety sond Voyager (prolétly v roce 1979) bylo patrné, že tyto skvrny nejsou spojeny s žádnými procesy vycházejícími z nitra planety, jelikož se skvrny chovají samostatně bez očividného vztahu k okolní atmosféře. Někdy se pohybují rychleji než okolní vrstvy, jindy pomaleji a mohou současně rotovat i na obě strany vůči okolí. V průběhu existujících záznamů je doloženo, že některé skvrny oběhly planetu několikrát bez žádného náznaku spojení s atmosférou či se spodními oblastmi. V roce 2000 vznikla v oblasti jižní polokoule bouře v atmosféře, která je velice podobná Velké rudé skvrně, ale která je menší. Vznikla jako výsledek sloučení několika menších bouří v jednu. Tři menší bílé bouře pozorované již od roku 1938 se spojily v listopadu 2005 a vytvořily tuto novou bouři, která byla pojmenována Ovál BA a dostala přezdívku Velká rudá skvrna junior. Od doby vzniku narostla její intenzita a došlo ke změně její barvy z bílé na červenou během prosince 2005. Podrobnější informace naleznete v článku Magnetické pole Jupiteru. Jupiter má velmi rozsáhlou a silnou magnetosféru. Projevy jeho magnetického pole lze vidět i ze Země, mohou se jevit až 5krát větší než Měsíc v úplňku, přestože Jupiter je mnohem vzdálenější. Pole je přibližně 14krát silnější než zemské, jeho intenzita se pohybuje v rozsahu 4,2 gausse (odpovídá 0,42 mT) v oblasti rovníku a 10 až 14 gaussů (1 až 1,4 mT) v oblastech pólů. Toto magnetické pole vytváří mohutné výrony urychlených částic v Jupiterových radiačních pásech, interaguje s měsícem Io a vytváří vodivou trubici a plazmový prstenec okolo něj. Jupiterova magnetosféra je největší strukturou sluneční soustavy (je větší než magnetosféra Slunce). Věří se, že pole vzniká vířivými proudy uvnitř jádra tvořeného kovovým vodíkem. Pole zachytává ionizované částice ze slunečního větru, čímž dochází ke vzniku vysokoenergetického pole mimo planetu, v tzv. magnetosféře. Elektrony z tohoto plazmatického povlaku ionizují mračna oxidu siřičitého ve tvaru torusu vzniklá vulkanickou aktivitou na měsíci Io. Vodíkové částice, uniklé z Jupiterovy atmosféry, jsou taktéž zachyceny v magnetosféře planety. Elektrony v magnetosféře generují silné rádiové signály v rozmezí 0,6-30 MHz. Sonda Pioneer 10 v roce 1973 potvrdila existenci Jupiterova mohutného magnetického pole. Citlivé přístroje na palubě odhalily, že Jupiterův "severní" magnetický pól je na jižním geografickém pólu planety s odchylkou 11 stupňů od jupiterské osy rotace a se středem pole posunutým mimo střed Jupitera, podobně jako je tomu u magnetického pole Země. Pioneer zaznamenal rázovou vlnu jupiterské magnetosféry ještě ve vzdálenosti 26 miliónů kilometrů a magnetický ohon dosahující až za Saturnovu oběžnou dráhu. Údaje ukazují, že velikost tohoto magnetické pole na straně obrácené ke Slunci rychle kolísá v důsledku změn tlaku slunečního větru (tento jev byl blíže zkoumán při dvou misích Voyager). Šoková vlna se nachází přibližně 75 poloměrů od Jupiteru. Bylo objeveno, že proudy vysokoenergetických částic jsou vyvrhovány až k oběžné dráze Země. V jupiterovských radiačních pásech byly nalezeny a naměřeny vysokoenergetické protony, ukázalo se, že mezi Jupiterem a některými jeho měsíci (zvláště Io) protékají elektrické proudy. Všechny čtyři velké měsíce ale leží uvnitř tohoto pole, takže jsou chráněny před slunečním větrem. Magnetosféru obklopuje magnetopauza, která se nachází na vnitřním okraji přechodové vrstvy magnetosféry, kde se magnetické pole planety stává slabým a neuspořádaným. Magnetosféra Jupiteru způsobuje intenzivní krátké rádiové záblesky z polárních oblastí. Vulkanická aktivita měsíce Io dodává do magnetosféry Jupiteru plyny, které vytvářejí torus částic kolem planety. Jak se Io pohybuje skrze tento torus, dochází vzájemnou interakcí ke vzniku Alfvénových vln, které přenášejí ionizované částice do polárních oblastí, což umožňuje vznik radiových vln vlivem mechanismu cyklotronového astrofyzikálního maseru. Energie je šířena do okolí podél povrchu kuželu. Když Země prochází tímto kuželem, můžou radiové signály přehlušit šum způsobovaný Sluncem. Rádiové vlny Jupitera se šíří vesmírem na frekvencích od 15 do 38 MHz. Pod touto mezí jsou vlny odráženy ionosférou Země a nad mezí je intenzita vln příliš malá. Rádiové vlny se dělí na 7 kanálů, tzv. módů, což jsou frekvenční kanály pro vysílání Jupitera a měsíce Io z různých míst a na různých frekvencích. V tabulce jsou tyto módy uvedeny: Podrobnější informace naleznete v článku Prstence Jupiteru. Jupiter má nezřetelný systém planetárních prstenců skládajících se ze tří částí: vnitřního torusu, relativně jasného hlavního prstence a vnějšího slabšího prstence. Oproti prstencům Saturnu nejsou tvořeny ledem, ale spíše prachem. Vnější prstenec je složený z částic podobných kouři, jež byly po dopadech meteoritů vymrštěny z jeho měsíců. Hlavní prstenec je tvořen prachem ze satelitů Adrastea a Metis, který, místo aby spadl zpět na měsíce, je gravitačním působením Jupiteru zachycen a přitahován směrem k planetě. Další impakty pak doplňují nový materiál. Dva široké jemné prstence, které obklopují hlavní, pocházejí z měsíců Thebe a Amalthea. Existuje také velmi řídký a vzdálený vnější prstenec, který krouží kolem Jupiteru opačným směrem. Jeho původ je nejistý, snad je tvořen zachyceným meziplanetárním prachem.[zdroj?] Jupiter je jediná planeta, jejíž těžiště se Sluncem leží mimo objem Slunce, i když jen o 7 % jeho poloměru. Průměrná vzdálenost mezi Jupiterem a Sluncem je 778 miliónů km (přibližně 5,2 AU) a kolem Slunce oběhne jednou za 11,86 let, což odpovídá 2/5 oběžné doby Saturnu, se kterým má dráhovou rezonanci v poměru 5:2. Sklon dráhy Jupiteru je 1,31° vzhledem k ekliptice. Jelikož Jupiter má oběžnou excentricitu rovnou 0,048, jeho vzdálenost od Slunce mezi perihéliem a aféliem se mění zhruba o 75 miliónů km. Sklon rotační osy Jupiteru dosahuje pouze 3,13°. V důsledku tak malého sklonu osy se na Jupiteru neprojevují sezónní variace počasí jako v případě Země či Marsu. Jupiter má nejrychlejší rotaci ze všech planet v celé sluneční soustavě, jednu otočku kolem své rotační osy uskuteční za méně než 10 hodin, což vytváří vyklenutí v oblasti rovníku, která je snadno viditelná ze Země i amatérskými dalekohledy. Takové rotaci odpovídá zdánlivá odstředivá síla a odstředivé zrychlení na rovníku okolo 1,67 m/s2, které snižuje čistou povrchovou gravitaci na rovníku 24,79 m/s2. Výsledné gravitační zrychlení v oblasti rovníku je tak pouze 23,12 m/s2. Planeta má tvar rotačního sferoidu, rovníkový průměr je o 9275 km delší než polární. Jupiter není těleso s pevným povrchem, různé části jeho svrchní atmosféry mají rozdílnou rotaci. Rotační doba polárních oblastí je přibližně o 5 minut delší, než je rotační doba atmosféry v oblasti rovníku. Pro popis těchto vrstev se používají tři referenční oblasti, když se chce popsat pohyb částic jednotlivými oblastmi. Systém I se používá pro oblasti mezi 10° severní až 10° jižní šířky, jedná se o oblast s nejkratší dobou rotace, která odpovídá 9 hod 50 min a 30 s. Systém II se využívá ve všech dalších oblastech na sever a na jih od 10°, jeho oběžná doba je 9 hod 55 min a 40,6 s. Systém III byl navržen kvůli radioastronomii a odpovídá rotaci planetární magnetosféry, která se uvádí jako oficiální doba rotace Jupiteru. Jupiter je obvykle čtvrtým nejjasnějším objektem na obloze po Slunci, Měsíci a Venuši, nicméně někdy se jasnějším než on stane planeta Mars, když se přiblíží více k Zemi. V závislosti na pozici vzhledem k Zemi se mění Jupiterova magnituda od -2,9 v době opozice až na -1,6 v době konjunkce. Lze ho pozorovat triedrem i na denní obloze. Úhlová velikost Jupiteru se mění mezi 50,1 a 29,8 úhlové vteřiny. Příznivé opozice nastávají, když Jupiter prochází perihéliem - tato událost nastává jednou během oběhu. Jupiter byl v perihéliu v březnu roku 2011 a příznivá opozice nastala v srpnu roku 2010. Každých 398,9 dnů obíhání kolem Slunce Země předstihne Jupiter (doba nazývaná synodická perioda). Při tom Jupiter projde retrográdní dráhu s ohledem na hvězdy v pozadí. Díky tomu to vypadá, že se Jupiter po nějakou dobu pohybuje po noční obloze zpět a utváří tak smyčku. Doba oběhu Jupiteru je 12 let, což je stejně jako počet znamení zvěrokruhu a může to být historický původ těchto znamení. (Vždy, když Jupiter dosáhne opozice, je posunutý na východ o zhruba 30°, což je šířka znamení zvěrokruhu.) Protože oběžná dráha Jupiteru je vně oběžné dráhy Země, fázový úhel Jupiteru sledovaného ze Země nikdy nepřekročí 11,5° a většinou je blízko nule. Proto je planeta při pozorování skrze zemské dalekohledy vždy téměř celá osvětlená. Fotografie zčásti zatemněného Jupiteru byly pořízeny pouze při vesmírných misích na tuto planetu. V roce 1610 Galileo Galilei za pomoci malého dalekohledu objevil čtyři největší měsíce Jupiteru - Io, Europu, Ganymed a Callisto (pro které se později vžil název Galileovy měsíce). Toto pozorování bylo pravděpodobně první pozorování měsíce jiné planety než Země. (Nutno ale poznamenat, že čínský historik astronomie Xi Zezong zaznamenal, že čínský astronom Gan De objevil jeden z měsíců Jupiteru již v roce 362 př. n. l. pouhým okem. Kdyby bylo toto pozorování doložitelné a přesné, předběhlo by Galilea o téměř dvě tisíciletí.) Galileo současně tímto jako první objevil nebeská tělesa obíhající kolem jiného objektu než Země, což podpořilo heliocentrický model Mikuláše Koperníka. Galileova podpora nového pojetí chápání vesmíru zapříčinila, že se ocitl ve sporu s inkvizicí. V průběhu 60. let 17. století Giovanni Domenico Cassini použil nový dalekohled, kterým objevil skvrny a barevné pásy v atmosféře a zploštění planety na pólech. Také určil dobu otáčení planety. V roce 1690 si Cassini všiml, že atmosféra rotuje různými rychlostmi. Velká rudá skvrna je prominentní oválný útvar na jižní polokouli planety, který byl pravděpodobně pozorována již v roce 1664 Robertem Hookem a v roce 1665 Giovannim Cassinim, ale pozorování nejsou zcela průkazná. Nejstarší známý nákres skvrny pochází z roku 1831 od Heinricha Schwabeho. Velká rudá skvrna se několikrát mezi lety 1665 až 1708 ztratila z pozorování, než se stala opět jasně viditelnou v roce 1878. K poklesu její viditelnosti došlo taktéž v roce 1883 a na začátku 20. století. Giovanni Alfonso Borelli i Cassini pečlivě zaznamenávali pohyby měsíců do tabulek, což umožnilo předpovídat přesné časy, kdy měsíce přejdou před Jupiterem a jestli přejdou před planetou či za planetou vzhledem k pozorovateli. V 70. letech 17. století ale bylo pozorováno, že když je Jupiter na druhé straně od Slunce než je Země, předpokládané časy pozorování se zpožďovaly o 17 minut. Ole Rø odvodil, že pozorování tak není okamžité, čehož bylo později využito pro určení rychlosti světla. V roce 1892 pozoroval Edward Emerson Barnard pátý měsíc Jupiteru za pomoci dalekohledu se zrcadlem 910 mm na Lickově observatoři v Kalifornii. Objev tohoto relativně malého objektu, svědčící o jeho bystrém zraku, ho rychle proslavil. Měsíc byl později pojmenován Amalthea. Objevení tohoto měsíce se stalo současně i posledním objevem měsíce za pomoci přímého pozorování. Dalších osm měsíců objevila až sonda Voyager 1 během průletu v roce 1979. V roce 1932 Rupert Wildt identifikoval ve spektrálních čarách Jupiteru čpavek a methan. Tři dlouhotrvající anticyklóny vyskytující se poblíž sebe v podobě bílých oválů byly pozorovány v roce 1938, ale i po několika desetiletích pozorování se stále nacházely individuálně v atmosféře Jupiteru a to i přes to, že se občas k sobě přibližovaly. Nespojily se až do roku 1998, kdy se spojily první dvě, a třetí pohltily v roce 2000, čímž vznikla struktura zvaná Oval BA. V roce 1955 Bernard Burke a Keneth Franklin objevili záblesky radiového signálu přicházejícího z Jupiteru na frekvenci 22,2 MHz. Tyto záblesky se shodují s dobou rotace planety, čehož taktéž vědci využili pro zpřesnění doby rotace planety. Signály z Jupiteru přicházejí na Zemi ve dvou formách: dlouhé záblesky (L-záblesky) trvající několik sekund a krátké záblesky (či S-záblesky), které trvají jen setiny vteřiny. Z Jupiteru vycházejí tři druhy radiového signálu: dekametrické radiové záblesky (o vlnové délce v řádech desítek metrů) se mění s rotací Jupiteru a jsou ovlivněny interakcemi měsíce Io s magnetickým polem Jupiteru decimetrická rádiová emise (o vlnové délce v řádech centimetrů) byla prvně pozorována Frankem Drakem a Heinem Hvatumem v roce 1959. Zdrojem tohoto signálu byla oblast pásu okolo rovníku Jupiteru, který má tvar protáhlého ohonu. Způsobuje ho cyklotronové záření elektronů urychlovaných v magnetickém poli planety tepelné záření vzniká působením tepla v atmosféře Jupiteru Od roku 1973 proletělo kolem Jupiteru několik automatických sond. Lety k jiným planetám vyžadují velké množství energie pro dosažení potřebné rychlosti, která umožní uniknout tělesu z gravitačního vlivu Země a dosažení cílové planety. Pro dosažení Jupiteru musí tělesa ze Země dosáhnout rychlosti delta-v 9,2 km/s, která je srovnatelná s rychlostí 9,7 km/s potřebnou pro dosažení pozemské nízké oběžné dráhy. Naštěstí je pro dosažení Jupiteru možné použít gravitačního praku jiných planet, což výrazně snižuje energetické nároky na sondy, které k Jupiteru směřují. Metoda gravitačního praku tak přispívá ke značnému snížení nákladů sond na cestu, ale na druhou stranu prodlužuje násobně dobu jejich letu a dosažení cílové planety. Na začátku roku 1973 provedlo několik sond gravitační manévr v okolí Jupiteru, což přineslo množství příležitostí ke studiu této planety. Sonda Pioneer 10 byla první pozemskou sondou u Jupiteru. Mise Pioneer 10 a 11 pořídily první barevné snímky Jupiterovy atmosféry a několika jeho měsíců zblízka. Objevily, že se kolem planety nacházejí značně silnější radiační pásy, než se očekávalo, ale i přes to obě sondy přežily průlet radiační oblastí. Pro zlepšení odhadu hmotnosti Joviánského systému byly následně využity změny trajektorie jejich letu. Průlet také pomohl zpřesnit velikost planety a velikost polárního zploštění. O šest let později k dalšímu porozumění Jupiteru a Galileovým měsícům přispěly sondy Voyager, které objevily i prstence Jupiteru. Současně potvrdily, že Velká rudá skvrna je anticyklóna. Porovnání snímků ukázalo, že se barva skvrny od doby průletu sond Pioneer změnila z oranžové barvy na tmavě hnědou. Okolo oběžné dráhy měsíce Io byl objeven ionizovaný ohon a došlo k pozorování i sopek na povrchu tohoto měsíce, některé zrovna během erupcí. Když sondy přeletěly planetu a ocitly se za ní, pozorovaly blesky na noční straně planety v její atmosféře. Další misí v oblasti Jupiteru byla sluneční sonda Ulysses, která provedla průlet kolem Jupiteru, aby se dostala na polární orbitu kolem Slunce. Během průletu sonda zkoumala magnetosféru planety, jelikož ale sonda nebyla vybavena žádnými kamerami, z mise nejsou dostupné snímky. Druhý průlet kolem Jupiteru proběhl o šest let později ve značně větší vzdálenosti. V roce 2000 sonda Cassini na své cestě k Saturnu prolétla kolem Jupiteru, během čehož pořídila několik snímků ve vysokém rozlišení. 19. prosince 2000 pořídila sonda snímek měsíce Himalia, ale rozlišení snímku bylo příliš nízké, než aby bylo možné vidět nějaké detaily povrchu. Sonda New Horizons na své cestě k Plutu proletěla okolo Jupiteru, když využila jeho gravitaci pro získání rychlosti. Nejblíže se přiblížila k planetě 28. února 2007. Kamera na palubě sondy se zaměřila na pozorování a měření výtrysků plazmatu ze sopek na Io a současně studovala i další velké Galileovy měsíce a vnější měsíce Himalia a Elara. Snímkování Jupiterova systému začalo 4. září 2006. Podrobnější informace naleznete v článku Sonda Galileo. Zatím jediná sonda, která obíhala kolem Jupiteru, je sonda Galileo, která tak činila od 7. prosince 1995, kdy byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Kolem planety následně obíhala po dobu delší než 7 let, během kterých uskutečnila mnoho průletů kolem Galileových měsíců a měsíce Amalthea. Sonda byla současně svědkem dopadu komety Shoemaker-Levy 9 do atmosféry Jupiteru v roce 1994, i když tehdy ještě nebyla navedena na oběžnou dráhu planety. I když získané množství dat bylo obrovské, misi poznamenala špatně rozvinutá parabolická anténa pro přenos dat, což zmenšilo množství přenesených informací převážně v podobě obrázků. V červenci 1995 byla ze sondy uvolněna atmosférická sonda, která vstoupila do atmosféry planety 7. prosince. Sonda následně na padáku padala 150 km po dobu 57,6 minuty, během kterých získávala data. Po této době byla sonda rozdrcena tlakem, který v atmosféře panuje. Nefunkční sonda se následně, jak padala níže, nejspíše celá roztavila a pak se vypařila. Podobný osud postihl i sondu Galileo na konci jejího funkčního období, když byla 21. září 2003 uměle navedena do atmosféry rychlostí 50 km/s. Takto řízené zničení sondy mělo zabránit potenciální kontaminaci Europy pozemským životem, který mohl přežít sterilizaci sondy. V roce 2011 byla k Jupiteru vypuštěna sonda Juno, která byla po svém příletu k planetě v roce 2016 navedena na polární oběžnou dráhu. Odtud studuje gravitační a magnetické pole planety a složení její atmosféry. Měření budou probíhat po dobu jednoho roku, během kterého sonda vykoná 33 oběhů. Mise bude ukončena v roce 2017 řízeným zánikem sondy v atmosféře obří planety. ESA společně s NASA plánuje misi Europa Jupiter System Mission (EJSM) pro průzkum Jupiteru a jeho měsíců, v únoru 2009 došlo k dohodě mezi agenturami, že tato mise dostane přednost před misí Titan Saturn System Mission. Příspěvek ESA bude i tak nadále čelit konkurenci ze strany ostatních financovaných projektů ESA. Předpokládá se, že by případný start měl proběhnout okolo roku 2020. Sonda by se měla skládat z části pod patronací NASA zvané Jupiter Europa Orbiter a částí pod správou ESA v podobě modulu Jupiter Ganymede Orbiter. Americká i evropská sonda budou zcela oddělené, samostatně odstartují do vesmíru a samostatně k Jupiteru doletí. Každá ze sond JEO a JGO bude primárně zaměřena na jeden měsíc a sekundárně na další, každá tedy bude zkoumat dva ze čtyř velkých měsíců největší planety. Jelikož existuje možnost, že se pod povrchem Jupiterových měsíců Europy, Ganymedu a Callista nacházejí oceány tvořené kapalinou, jsou tyto ledové měsíce předmětem zájmu vědců. Problémy s rozpočtem způsobily zpoždění sond, které měly některý z těchto světů prozkoumat. V roce 2005 došlo ke zrušení mise Jupiter Icy Moons Orbiter v rámci programu NASA. Obdobně ESA zvažovala misi Jovian Europa Orbiter, ale byla později nahrazena misí Europa Jupiter System Mission (EJSM). Podrobnější informace naleznete v článku Měsíce Jupiteru. Jupiter má 63 pojmenovaných měsíců. Z toho 47 jich je menších než 10 kilometrů v průměru a všechny tyto měsíce byly objeveny až po roce 1975. Čtyři největší měsíce, známé jako "galileovské měsíce", jsou Io, Europa, Ganymed a Callisto. Oběžné dráhy Io, Europy a Ganymeda vykazují dráhovou rezonanci (tzv. Laplaceova rezonance); na každé čtyři oběhy Io kolem Jupiteru uskuteční Europa přesně dva oběhy a Ganymed přesně jeden. Tato rezonance způsobuje gravitační efekt deformující dráhy těchto tří měsíců do eliptických křivek, poněvadž každý z těchto měsíců obdrží vždy na stejném místě oběžné dráhy od svých sousedů tah navíc. Na druhou stranu slapové síly Jupiteru mají tendenci držet měsíce v kruhových drahách. Tato přetahovaná způsobuje pravidelné změny tvarů těchto tří měsíců, Jupiterova gravitace napíná měsíce mnohem silněji v jemu bližší části oběžné dráhy a dovoluje opětovné smrštění do kulovitějšího tvaru ve vzdálenější části dráhy. Tyto změny tvaru způsobují slapové ohřívání jader měsíců. Nejdramatičtěji se to projevuje neobyčejnou vulkanickou aktivitou Io a o něco méně dramaticky geologicky mladým povrchem Europy značícím nedávné zalití povrchu tekutou hmotou z nitra. Odhaduje se, že věk povrchu Europy je pouze 20 až 180 miliónů let. Dříve se mělo za to, že Jupiterovy měsíce lze rozdělit do čtyř skupin po čtyřech, ale protože poslední objevy mnoha nových malých vzdálených měsíců toto rozdělení zkomplikovaly, převládá nyní členění na šest hlavních skupin, i když některé jsou různorodější než jiné. Rozdělení do skupin může mít hlubší význam, protože některé skupiny mohly vzniknout ze společného základu - většího měsíce nebo zachyceného tělesa, které se rozpadlo na více kusů. Základní rozdělení je na nepravidelné a pravidelné měsíce. Pravidelné měsíce jsou skupina osmi vnitřních měsíců, které mají téměř kruhovou dráhu poblíž roviny Jupiterova rovníku a u nichž se věří, že vznikly společně s Jupiterem. Zbývající nepravidelné měsíce neznámého počtu o různých drahách jsou pravděpodobně tělesa, která byla později zachycena a která vznikla v jiných částech soustavy. Skupiny měsíců, které mají podobné parametry oběžné dráhy, mohou být fragmenty většího měsíce, který byl silou Jupiteru rozdrcen na menší části. Společně se Sluncem přispěl Jupiter gravitačním působením k zformování sluneční soustavy. Oběžné dráhy většiny planet leží blíže k oběžné rovině Jupiteru než rovníkové rovině Slunce (vyjma Merkuru, který je jedinou planetou s oběžnou drahou ležící blíže k rovině slunečního rovníku). Kirkwoodova mezera v pásu asteroidů je pravděpodobně zapříčiněna Jupiterem, který mohl způsobit i období pozdního velkého bombardování vnitřních planet sluneční soustavy. Gravitační pole ovládá kromě Jupiterových měsíců i množství asteroidů, které se nacházejí v Lagrangeovo bodě před i za Jupiterem a které společně s ním obíhají kolem Slunce. Tyto asteroidy jsou známé jako Trojáni. První asteroid 588 Achilles byl objeven v roce 1906 Maxem Wolfem a od té doby jich bylo objeveno více jak dva tisíce. Největší z nich je 624 Hektor. Jupiter se pro jeho obrovské gravitační působení, které vytváří kolem planety značnou gravitační studni, někdy označuje jako vysavač vakua ve sluneční soustavě. Z toho důvodu je nejčastějším cílem dopadů komet ve sluneční soustavě. Dříve se předpokládalo, že planeta funguje pro vnitřní planety jako štít před dopady komet, ale pozdější počítačové modelace naznačují, že pouhá přítomnost Jupiteru nezmenšuje významně množství komet, které do vnitřní části soustavy procházejí, jelikož jeho gravitační působení některé komety přitáhne a stejný počet jen odkloní a opět odhodí do okolního prostoru. Obecně ale nepanuje mezi astronomy shoda, jestli Jupiter chrání Zemi před kometami či ne. Uvažují, že sice může zachycovat nebezpečné komety ze vzdáleného Oortova mračna, ale na druhou stranu může způsobovat změny drah komet v bližším Kuiperově pásu tak, že mohou být nebezpečné pro Zemi. V roce 1997 průzkum historických kreseb naznačil, že astronom Cassini pravděpodobně pozoroval v roce 1690 jizvu způsobenou dopadem neznámého tělesa na Jupiter. U dalších 8 podobných případů studie tuto možnost vyloučila nebo naznačila jen malou pravděpodobnost, že se jednalo o impakt. V období 16. - 22. července 1994 dopadlo na jižní polokouli Jupiteru více než 20 částí rozpadlého jádra komety Shoemaker-Levy 9, což dalo příležitost k prvnímu přímému pozorování srážky dvou těles ve sluneční soustavě. Kolize komety přinesla důležité poznatky o složení atmosféry Jupiteru. 19. července 2009 bylo v atmosféře Jupiteru objeveno místo dopadu dalšího tělesa, které se nacházelo přibližně na 216° zeměpisné délky. Impakt za sebou zanechal velkou černou skvrnu, která velikostí odpovídala Oválu BA (útvaru v Jupiterově atmosféře, podobnému Velké rudé skvrně). Pozorování v infračerveném spektru ukázalo jasnější oblast poblíž jižního pólu planety, vyznačující místo vstupu do atmosféry, zahřáté třením tělesa při jeho sestupu. Jupiter jako největší planeta sluneční soustavy nezpůsobuje pouze pády těles do své atmosféry, ale mění také dráhy komet a planetek, které proletí v jeho relativně těsné blízkosti. Např. v roce 1935 způsobil změnu dráhy komety Honda-Mrkos-Pajdušáková. Kometa kolem něj prolétla ve vzdálenosti 0,08 AU (asi 12 miliónu km), což změnilo její oběžnou dobu z 5,53 na 5,27 roku. Zároveň se změnily elementy její dráhy tak, že se nyní přibližuje ke Slunci na 0,58 AU (dříve to bylo 0,64 AU). Jupiter tímto způsobem mění dráhy velkého množství komet a planetek, někdy mnohem výrazněji. V roce 1953 Millerův-Ureyův experiment ukázal, že kombinací blesků a chemických sloučenin existujících v atmosféře primitivní Země je možné vytvořit z organických sloučenin obsahujících aminokyseliny složitější organické sloučeniny, které mohou sloužit jako základní stavební kameny života. Simulovaná atmosféra obsahovala vodu, methan, čpavek a molekulární vodík, všechny sloučeniny, které je možné pozorovat v atmosféře Jupiteru. Nicméně atmosféra Jupiteru má silnou vertikální cirkulaci, která by mohla tyto komponenty zanášet do spodních vrstev atmosféry, kde by vysoká teplota způsobila jejich rozpad a tak i bránila vzniku podobného života, jaký existuje na Zemi. Je vysoce nepravděpodobné, že by se na Jupiteru nacházel život podobný tomu pozemskému, jelikož se zde vyskytuje jen malé množství vody v atmosféře a případný pevný povrch planety by byl vystaven extrémnímu tlaku. Nicméně před průlety sond Voyager v roce 1976 se objevily hypotetické spekulace naznačující možnost existence života založeného na vodě či čpavku, který by se vyvíjel ve svrchních vrstvách atmosféry. Tato hypotéza je založena na životě v pozemských mořích, kde se jednoduché organismy v podobě planktonu vyskytují ve svrchních vrstvách a pod nimi se pak nacházejí ryby konzumující právě plankton a predátoři lovící ryby. Jupiter je znám již od dávných dob, jelikož je viditelný pouhým okem na noční obloze a příležitostně se dá pozorovat i přes den, když je Slunce nízko nad obzorem. Pro Babyloňany představoval Jupiter boha Marduka, jeho 12letá oběžná doba okolo ekliptiky byla využívána pro určení babylonského zvěrokruhu. Číňané, Korejci, Japonci a Vietnamci hovoří o planetě jako o "dřevěné hvězdě, zápis pomocí čínských znaků 木, spojené s pěti elementy dle čínské filosofie. Řekové Jupiter nazývali Φ, Faethón, "planoucí". Ve védské astrologii pojmenovali hinduističtí astrologové planetu po bohovi Brhaspati, učiteli všech ostatních bohů, který je často nazýván "Guru". V angličtině je den čtvrtek (ang. Thursday) spojen s bohem Thórem (Thor's day), který je taktéž spojován s Jupiterem v severské mytologii. Římané pojmenovali planetu po bohu Jupiteru (také zvaný Jova), který byl hlavním bohem římské mytologie. Jeho jméno pochází z protoindoevropského vokativu *dyeu ph2ter, znamenající "Bůh Otec". Astronomický symbol pro planetu, , je stylistické znázornění božského blesku. Původní řecký bůh, Zeus, přijatý Římany, poskytuje kořen "zeno-", používaný k vytváření slov spojených s Jupiterem, například zenografický (změřený vzhledem k povrchu Jupiteru). V angličtině se jako přídavné jméno od Jupiteru dnes používá slovo jovian. Dříve - převážně astrology ve středověku - používaná forma jovial (česky žoviální) dnes znamená veselý či šťastný, což odráží astrologickou charakteristiku planety. | VERB_PHRASE | YES_NO |
013397 | ... Patří k našim nejrozšířenějším mateřídouškám. == Popis == Mateřídouška je drobná bylina s plazivou, u země dřevnatějící lodyhou. Tvoří trsnaté keříky o výšce 10 až 30 cm. Po rozemnutí je pro ni typická vůně, která se může lišit podle stanoviště a genetické mutace. Listy jsou vstřícné, vejčité až široce eliptické (7-12 × 4-6 mm), krátce řapíkaté. Květy jsou drobné a fialové, uspořádané do hlavatého květenství, oboupohlavné nebo funkčně samičí (se zakrnělými tyčinkami). Kvete od července do října. == Výskyt == Roste téměř po celé Evropě až do poloviny evropské části Ruska. V České republice se vyskytuje mimo jižní Moravu. Preferuje nízké či pravidelně sekané louky, travnaté a kamenité svahy (například i hráze, železniční náspy apod.), paseky, okraje lesů, případně obrůstá hliněná mraveniště.... | Jakou barvu mají květy mateřídoušky vejčité? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mate%C5%99%C3%ADdou%C5%A1ka_vej%C4%8Dit%C3%A1 | [
"fialové"
] | 352 | 476 | Květy jsou drobné a fialové, uspořádané do hlavatého květenství, oboupohlavné nebo funkčně samičí (se zakrnělými tyčinkami). | [
{
"start": 372,
"end": 379,
"text": "fialové"
}
] | Mateřídouška vejčitá neboli mateřídouška polejová (Thymus pulegioides L.) je léčivá rostlina z čeledi hluchavkovitých. Patří k našim nejrozšířenějším mateřídouškám. == Popis == Mateřídouška je drobná bylina s plazivou, u země dřevnatějící lodyhou. Tvoří trsnaté keříky o výšce 10 až 30 cm. Po rozemnutí je pro ni typická vůně, která se může lišit podle stanoviště a genetické mutace. Listy jsou vstřícné, vejčité až široce eliptické (7-12 × 4-6 mm), krátce řapíkaté. Květy jsou drobné a fialové, uspořádané do hlavatého květenství, oboupohlavné nebo funkčně samičí (se zakrnělými tyčinkami). Kvete od července do října. == Výskyt == Roste téměř po celé Evropě až do poloviny evropské části Ruska. V České republice se vyskytuje mimo jižní Moravu. Preferuje nízké či pravidelně sekané louky, travnaté a kamenité svahy (například i hráze, železniční náspy apod.), paseky, okraje lesů, případně obrůstá hliněná mraveniště. Je tolerantní k půdnímu pH, vyžaduje ale substrát chudší na živiny. == Použití == Mateřídouškový čaj je účinný pří onemocněních horních cest dýchacích (kašel, chřipka, zánět průdušek), při poruchách zažívání spojených s plynatostí a kolikami (zvyšuje vylučování žaludečních šťáv). Rovněž navozuje klid, příjemný spánek, pomáhá při bolestech hlavy, závratích a nervových slabostech. Využívá se na výrobu čajů nebo jako koření. Dříve se prášek z usušených listů používal k odpuzování blech (odtud pochází název pulegioides - latinsky Pulex = blecha). == Účinné látky == Mateřídouška, jak je pro hluchavkovité typické, obsahuje množství silic (thymol, cymol, karvakrol, linalol, terpineol), kyselinu ursolovou, flavonoidy, flavony, karvanol, třísloviny a hořčiny. == Poddruhy == mateřídouška vejčitá / polejová pravá (Thymus pulegioides subsp. pulegioides) - běžný poddruh mateřídouška vejčitá / polejová kraňská (Thymus pulegioides subsp. carniolicus) - nemá lysé listy, v ČR jen v lomu u Hněvotína == Odkazy == === Související články === Mateřídouška obecná === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu mateřídouška vejčitá ve Wikimedia Commons Mateřídoušky polejová pravá - botany.cz Mateřídoušky polejová kraňská - botany.cz | ADJ_PHRASE | OTHER |
Subsets and Splits
No saved queries yet
Save your SQL queries to embed, download, and access them later. Queries will appear here once saved.